1 Paříž je nejkrásnější město na světě! A nebezpečný terén pro cizince. Stačí si vzpomenout na rakouského spisovatele Ödöna von Horvátha, kterému kdysi jasnovidka prorokovala, že se v Paříži naplní jeho osud. Když přijel do města nad Seinou, šel se projít po Champs-Élysées, a co se nestalo? Strhla se bouřka, Ödön se schoval pod strom – a na místě ho srazil blesk. Se mnou to bylo podobné. Můj blesk byl Francouz, nicméně dosud žiju. Ale bouře se ještě nepřehnala a já mám pocit, že velký třesk teprve přijde. Přesto tu zůstávám – stejně nikdo svému osudu neunikne. A kromě toho znám celý svět, od Sydney po Salamancu, od Winnipegu po Řím, od Dillí až po Tokio. Nikde není tak krásně jako v Paříži, u Eiffelovky. Mě sem neposlala žádná věštkyně, přijela jsem do Paříže z čirého nadšení. Mohla jsem klidně zůstat v Anglii, kde jsem žila. V Londýně se mi dařilo dobře, nebyl to zahozený čas. Bydlela jsem ve velkém domě v Chelsea s jedním slavným architektem. Pracovali jsme spolu, byli jsme dobrá a sehraná dvojice. Pak ale zemřela má matka. A já najednou zatoužila po velké lásce. Chtěla jsem všechno změnit, chtěla jsem pryč. Zastesklo se mi po Paříži, kde jsem dřív už nějakou dobu žila. Stýskalo se mi po záři světel, rozlehlých bulvárech, chtěla jsem zase mluvit francouzsky a najít spřízněnou duši, ideálního muže, velké štěstí stvořené pro mě v ráji na míru. Anglie se mi najednou zdála moc chladná. Nudná, pochmurná, neradostná a pustá. Zato v Paříži se ohromně daří právě tomu typu lidí, jenž dokáže vytvořit vzrušující atmosféru, a ta každého strhne. Chtěla jsem prožít něco nového a úžasného. Hledala jsem ideální souznění duše a těla. A taky našla. Otázka ale zní, co vlastně. 7
Možná jsem udělala chybu. Možná jsem nečekala dost dlouho. Snad jsem neřekla ano tomu pravému. Možná taky vidím všechno moc černě. Třeba bude zítra zase všechno v pořádku. Navenek totiž vedu skvělý život. Udělala jsem ohromnou partii. Ano, já – hezká blondýnka z Vídně. Já cizinka jsem získala nejžádanějšího svobodného muže z celé Paříže. A to je mi prosím dvaačtyřicet! Dokázala jsem to, o čem jiné jen sní. A přesto jsem už dost dlouho nespokojená. Přes den o tom přemýšlím, v noci nespím. Jenže co se stalo, stalo se. Musím to nějak vyřešit! Jmenuju se Tizia Saint-Apollová. Je to jméno, které rozbuší každé srdce. Všichni mi ho závidí. Saint-Apoll voní kávou a penězi, a to už dlouho. Zakladatel rodu Helios pocházel z Řecka, dovezl cenná zrna do Francie a zemřel jako boháč. Synové dědictví rozmnožili. Muži z této rodiny jsou známí svými miliony a skvělým zjevem. Vysocí světlovlasí krasavci s vlasy bujnými jako lví hříva. Mezi Francouzi nápadně vyčnívají. Žádný Saint-Apoll není hloupý nebo neschopný, ani jeden z nich se nevzdává. Nikdo z nich není ani homosexuál. A samozřejmě se nikdy nerozvádějí. Všechno je perfektní. Vládne tu káva a peníze, jako v minulém století. Ženy se samozřejmě duchu rodinného klanu přizpůsobují. Každá nová generace pečlivě vyvolených matek Saint-Apollů přivádí na svět nové zástupy nádherných světlovlasých svůdců. A mně všichni závidí, že jsem se stala manželkou jednoho z nich. Fausto Saint-Apoll byl můj osud! Manželkou jsem se stala přesně na den před rokem. Oslňující svatební obřad v Notre Dame s kyticí v řeckých barvách a prstenem s třinácti brilianty. A dnes, v den prvního výročí sňatku, jsem před odchodem z domu měla výhrůžný telefonát. „Šach dámě,“ ozval se udýchaný ženský hlas, „dalším tahem dostaneš mat! Já to dokážu. Netěš se předčasně, ty blonďatá nádhero! Opusť Francii, nebo se rozluč se životem!“ „Opravdu?“ zeptala jsem se se zájmem. Ale na druhém konci se ozývaly už jen nadávky, tak jsem zavěsila. Mám slunečnou povahu. Anonymních telefonátů se nebojím. Všechno zvládnu. I z největších tragédií dokážu získat něco pozitivního. 8
Hned to vysvětlím. Když jsem byla malá, zasypala mě lavina. V Alpách, poblíž Davosu. Našli mě na poslední chvíli. Ne nadarmo se říká, že člověk, který se podruhé narodil, je pod zvláštní ochranou. Proto nemám z ničeho strach. Maličkosti mě vůbec nevyvedou z míry. Pro mou vlídnou povahu si mě Fausto taky vzal. Proto patřím teď do Paříže a žiju na avenue du Président Wilson ve velikém bytě se čtyřmi ložnicemi, zimní zahradou, knihovnou, personálem a výhledem na Eiffelovku. Přizpůsobila jsem se. Na prvním místě jsou Saint-Apollové, pak já. Všechno zvládám. Tedy, zvládala jsem… Dnes je první výročí mé svatby. Ode dneška je všechno jinak. Dnes jsem byla poprvé v životě u jasnovidky. Poslala mě k ní Lollo, má kuchařka. A teď ležím v knihovně u krbu na měkkém, medově zlatém tibetském koberci, pod hlavou červený hedvábný polštář, upřeně se dívám na všechny ty knihy v policích kolem sebe a přemítám. Takhle jsem dopadla! Jasnovidka se jmenuje madame Adar. Je nesmírně oblíbená, mluví se o ní ve všech sdělovacích prostředcích. Bydlí ve čtrnáctém okrese, až úplně nahoře na bulváru Raspail. Přijala mě stylově. Otevřela mi pokojská v bílé zástěrce, odebrala mi plášť a uvedla mě do salonu. Slavná žena mi na pozdrav lehce pokývla. Trůnila u mohutného stolu pokrytého vzácným kašmírovým ubrusem sahajícím až k zemi. Místnost tonula v šeru, závěsy byly zatažené. Vpravo a vlevo od jasnovidčiny židle svítily dvě krásné mosazné lampy. Secesní stojací lampy, ojedinělá práce velké hodnoty. Všimla jsem si jich, hned jak jsem překročila práh, protože vzácné originální kusy mi nikdy neujdou. Ani ve chvíli akutní krize, jako je tato. „Bonjour, madame,“ pozdravila jsem nahlas. Pak jsem vložila do objemné knihy, která ležela na stole, tisíc franků – celé jmění! Sedla jsem si na židli a způsobně čekala. „Bonjour, madame,“ odpověděla jasnovidka tiše. „Je dobře, že jste přišla. Odložte, prosím, kabelku na zem. Ruce ani nohy nesmíte mít zkřížené. Položte ruce volně do klína, dlaněmi nahoru. Uvolněte se!“ 9
Poslechla jsem. Jasnovidka sklonila hlavu. Co mám říkat – vypadala jako unavená kuchařka. Tváři vévodil velký nos, rtěnku měla rozmazanou. Vlnité prošedivělé vlasy byly spletené do dlouhého copu, který jí spadal přes záda až k pasu. Měla na sobě tmavé šaty, na rukou spoustu prstenů s malými brilianty, na každém prstě aspoň pět nebo šest. Když rukama pohnula, vypadalo to jako blyštivý vodopád. Vcelku mi byla docela sympatická. „Co si přejete vědět?“ „Nejdřív něco nepodstatného. Můžete mi říct, co dostanu k výročí svatby?“ Hned jak jsem otázku vyslovila, zdála se mi nesmírně hloupá. „Dostanete dárek, který vám nepatří.“ „A komu patří?“ „To se dozvíte v pravý čas. Bydlíte na ostrově Saint-Louis, že?“ prohodila. „Ne. Bydlím u Trocadéra.“ „Zvláštní. Vidím vás u vody. Máte v úmyslu se přestěhovat?“ „Dosud mě to nenapadlo. Proč?“ Madame Adar pohlédla na své blýskající se prsty. „Přinesla jste fotografii svého muže?“ Přikývla jsem a váhavě jí snímek podala. Vzala jej do obou rukou a mačkala ho ze všech stran, jako by hnětla těsto. Pak se na ni dlouho dívala a nakonec potřásla hlavou. „Velké problémy,“ pronesla pomalu. „Mám pravdu?“ Mlčela jsem. „Problémy s ženou. S tou, s níž pracuje. Ta žena není inteligentní. Dělá špatné obchody. Váš manžel si musí dát pozor, jinak se ocitne před soudem. Říká vám to něco, madame? Víte, koho myslím?“ „Ne. Se svým mužem pracuji já. Jinak nikdo!“ Madame Adar hlasitě popotáhla nosem. „Ne, ne, ne! To nejste vy. Vidím jinou ženu. Je vyšší a silnější než vy. Vidím ji v nějakém domě na venkově. Vypadá jako… jako valkýra. Znáte nějakou ženu, na niž se ten popis hodí?“ „Bohužel ne.“ 10
„Přemýšlejte. Třeba si vzpomenete doma. Ta žena… není pro vás dobrá. Bude lepší, když s ní přerušíte styky. Ten muž taky za moc nestojí. Vidím muže s bradkou. Nosí velký hnědý klobouk. To jsou falešní přátelé, madame. Víte, koho myslím?“ „Bohužel ne.“ Madame Adar si povzdechla. „Váš syn se příští týden uzdraví,“ řekla pak. „Nemusí do nemocnice, má jen zanícený krk. Jinak mu nic není.“ „A jak se jmenuje můj syn? Dokážete to uhodnout?“ „Moment. Má zvláštní jméno. Začíná na H. Jako jméno firmy. Hermés! Jmenuje se Hermés?“ „Je mi velice líto, ale já děti vůbec nemám. Raději mi řekněte, jak se jmenuje ta… valkýra! Znáte její jméno?“ Madame Adar se dlouze zamyslela. „Na O,“ řekla pak, „její jméno začíná na O. Odette? Znáte nějakou Odette? Ne? Vidím taky A. Amour! Ano, přesně tak. Je mezi vašimi známými nějaká Amour?“ „Ne.“ Vstala jsem. „Musím už bohužel jít.“ Madame to nevzrušilo. „Doufám, že jsem vám přesto pomohla.“ Podala mi Faustovu fotku. „Pokud budete chtít vědět víc, přijďte zas.“ Nikdy v životě! Už nikdy k té ženské nepůjdu. Vyhodila jsem tisíc franků za úplný blábol! Zvláštní ale je, že zrovna včera Fausto poznamenal, že Amour by bylo hezké jméno pro holčičku. A Faustův otec se skutečně jmenuje Hermés! I mé děti dostanou jednou klasická jména. U Saint-Apollů to tak je. Já děti chci. Proto jsem se vdávala. A taky chci dům v Provenci. Tam je budu vychovávat. Ne jen tak nějaký dům. Chci pevnost! Bastidu, opevněné štěstí někde vysoko na kopci, ani moc velkou, ani moc malou. Bastidu se silnými zdmi, která přetrvá věky. Jasně ji vidím. Z oken je výhled na celý svět. A na úbočí kopce terasovitá zahrada plná pinií, cypřišů, růží a omamně vonících keřů. 11
Před rokem jsem přestala brát antikoncepční pilulky. Kdyby Fausto chtěl, mohla jsem být už dávno těhotná. V mé rodině se všichni dožívají vysokého věku a děti rodíme pozdě. Když jsem se narodila já, bylo matce šestačtyřicet. V osmdesáti byla ještě úplně fit. U mě to bude taky tak. Jsem plná energie, jsem svěží, zdravá a neopotřebovaná. Fausto si ale dává na čas. Ještě rodinu nechci, prohlásil rozhodně. Děti dělají rámus, obtěžují a jsou drzé. Máš přece mě, miláčku. A jak dobře víš, má milá Tizio, nesnáším konkurenci. Proč se tedy najednou tak nadchl nějakým jménem pro holčičku? Posadím se. Mám strnulý krk. Zakroutím hlavou, doleva, doprava. Je to lepší. Fausto je pro mě záhada. Všichni Francouzi chtějí děti, jen ten můj ne. I tchán a tchyně si přejí vnuky. Stejně tak můj otec. Ale Fausto chodí potajmu do mé koupelny a prohlíží si můj kalendář. V nebezpečných dnech se drží zpátky. Myslí si, že jsem si toho nevšimla. Ale já nejsem slepá. Přejíždím prsty po měkkém koberci. Je z té nejlepší vlny, ručně vázaný a barvený přírodními barvivy. To byl dobrý nápad. Koupila jsem ho na své narozeniny v malém luxusním obchodě na rue Jacob. Skvěle se sem hodí. Mnohem lépe než zebří kůže, která tu byla předtím. Zkřížím nohy a narovnám záda. Pokouším se uvolnit. Člověk se musí uvolnit tak, aby vědomě nepřemýšlel. Pak dostává „shůry“ ty nejlepší nápady. Vlastně mám báječný život. Obchody jdou ohromně. Kupujeme byty, dokonale je renovujeme a pak je se ziskem prodáváme. Jdou na odbyt jako housky na krámě. Jsem patřičně pyšná na to, že nežijeme z peněz Faustových rodičů. Je to totiž moje zásluha. Povoláním jsem bytová architektka. Tento obor jsem vystudovala a po promoci v něm léta pracovala. Své řemeslo dokonale ovládám. Také navrhuju nábytek, látky, sklo. Když sedím u pracovního stolu, cítím se jako Bůh při posledním dnu stvoření. Ale to není všechno. 12
Dokážu vzít sama pořádně za práci. Ze žebříku vyměřuju rozměry závěsů, tapetuju stěny, a dokonce jsem už pokládala i podlahovou krytinu. Z nejošklivější díry dokážu udělat rozkošné hnízdečko. V autě vozím všechno možné nářadí, svorky, kladiva, kleště. Občas mám na rukou modřiny a rozpíchané prsty, ale to mi vůbec nevadí. Svou profesi miluju, neumím si představit lepší povolání. Ať jsem kdekoliv, nepřeju si nic jiného než zkrášlovat. Faustovi se to líbilo. Ale už tři týdny se mnou zachází jako s nemocnou. Nepřeje si už, abych prohlížela byty, které jsou ke koupi. Dřív jsem byla vždycky první, kdo je viděl. Byla jsem při každém jednání. Teď to dělá sám a mizí z domu na celé dny. Monsieur přijde dnes později, hlásí Lollo pokaždé, když se vracím domů. Z té věty ještě nakonec onemocním. Ale to není všechno. Fausto si teď ani nepřeje, abych kontrolovala účty. Mám to prý přenechat jemu. A proč koupil ten drahý rolls-royce z našich společných peněz a vůbec se mě nezeptal? Vešlo by se do něj pět dětí, chůva i pes. Dřív jezdil zásadně v nepohodlném sporťáku. A proč teď tím vozem pořád někam jezdí? Každou středu je pryč a vrací se domů kdovíkdy. A proč ho kčertu nemůžu nikdy zastihnout? Přestože má v autě telefon! Kde se v poslední době potlouká? Najednou se mě zmocní děsivé podezření. Nenaletěl Fausto zločineckému páru, který ho oškubává jako posvícenskou husu? Není jeden z těch dvou nemocný? Ten muž s kloboukem? Anebo ta Odette-Amour, pokud vůbec existuje? Vyskočím ze země. Kolik je hodin? Sedm! Fausto jel na venkov prohlédnout si dům, který je na prodej. Dům, prosím! Neříkal snad do omrzení, že vydělat se dá jen na pařížských bytech? Nakouknu do předsíně a chvíli naslouchám. Lollo je slyšet z kuchyně. Komorník Stavros právě odešel. Přinesl z čistírny Faustovy obleky a smoking. Cesta je volná. Jdu do pokoje svého muže. Kde má diář? Jako vždycky na stole. Co tam má poznamenáno na dnešek? 13
Na dopoledne má zapsáno lékař. Lékař? Je to možné? Ruka s diářem se mi chvěje, písmenka mi tančí před očima. Možná je Fausto nemocný. Ale ne, není! Je zdravý jako řípa. Na rozdíl ode mě. Já asi vzápětí dostanu infarkt. Klid, jen žádnou paniku. Držme se faktů. Co má v plánu na odpoledne? 17 hod. dům! Je to napsáno červeně. Je tedy někde mimo Paříž, trčí na ucpané silnici a před devátou se nevrátí. Najednou se rozdrnčí telefon. „Haló,“ ozývám se s nadějí v hlase. Nikdo neodpovídá. „Kdo je tam?“ ptám se hlasitě. Ať je to kdokoliv, beze slova zavěsí. To se mi v posledních třech týdnech stalo několikrát. Abych byla upřímná, už toho mám dost. Před očima mi víří rudá mlha, hlava mi třeští. Musím něco udělat, jinak se zblázním. V tu chvíli už klečím před Faustovou barokní komodou, kterou zdědil po prastrýci Kronovi, a vytahuju nejspodnější zásuvku. Hrabu jako krtek. Vyhazuju ven ponožky, tílka, slipy a nakonec letí ven i papír. Strašně se stydím. Jsem celá zpocená, vlasy se mi lepí na tváře a krk, krev mi buší ve spáncích. Druhá zásuvka: sportovní košile, hedvábné košile, smokingové košile a nakonec papír. Další zásuvka: oblečení na tenis, na plachtění, plavky a papír. Poslední zásuvka: svetry, vesty, rukavice, šály. A teď ještě papír. Všechno letí ven a pokrývá podlahu kolem dokola. Komoda je prázdná. Nic jsem nenašla. Tím se ale nedám zmást. Jsem temperamentní Vídeňačka a dokončím, co jsem začala. Cílevědomě přejdu k Faustovým skříním. Letní obleky, zimní obleky, hedvábné obleky, plátěné obleky, šermířský dres, jezdecké kalhoty. Systematicky prohlížím kapsy. Tady! Srdce mi buší jako o závod. Něco jsem našla! 14
Ze saka, které měl na sobě minulou středu, vytáhnu pět malých kousků tvrdého papíru. Dílky krabičky od cigaret. Jsem rozčarovaná. Ale pak si všimnu, že je na nich něco napsáno. Sedám si k Faustovu psacímu stolu a skládám dílky dohromady. Co to je? Vulgární kresba, muž a žena v klasické pozici. Jen pár čar nakreslených zkušenou rukou. Muž má obrovitý falus. Obrázek ženy tvoří jen nohy a prsa. Vedle toho je napsáno: Včetně pokoje 400 franků. Fausto byl v bordelu? To není možné. Vždycky se holedbá tím, že v životě za lásku neplatil. Smlouval snad o cenu? A kde je teď? Dnes večer mu položím pár konkrétních otázek. Ale nejdřív musím zahladit stopy. Začnu uklízet věci do komody. V nejspodnější zásuvce, vzadu v rohu, je něco tvrdého. To jsem přehlédla. Aha, krabice. Velmi elegantní, od Diora! Velká, nízká a lehká, zabalená v dárkovém papíru. Zlatá písmena na bílém podkladu. Krabice je převázaná silnou točenou šňůrkou z červeného hedvábí. To bude pro mě! Dnes máme přece výročí svatby. Než si uvědomím, co dělám, je balíček rozbalený. Dlouhá noční košile z černého hedvábí se snáší na zem. Zvedám ji a prohlížím. Je nádherná. Horní díl je celý krajkový. Jsou to pravé krajky, to poznám, zbytek je z blyštivého hedvábí – černá protkávaná červenými nitkami. Je to nejkrásnější noční košile, jakou jsem kdy viděla. Ale není to moje barva! Nosím jen světlé prádlo, v létě i v zimě. A když mám špatné dny, tak červené. Červená mi dává sílu. Černé prádlo ale nenosím nikdy. Fausto to ví. Taky nemám velikost padesát. Mám osmatřicítku. Najednou je mi hrozné vedro. Držím v rukou dárek pro milovanou ženu. Není však určen mně. Je pro nějakou jinou ženu. „K výročí svatby objevíte dárek, který vám nepatří.“ Je mi na omdlení. Neklaply právě dveře od bytu? Kristepane, Fausto je tady! Zakázal mi chodit do jeho pokoje. Tedy ne výslovně, protože přímo se nikdy nevyjadřuje. Kroky se blíží, jsou energické, 15
je z nich patrná dobrá nálada, už bude tady. Bez hlesu padám k zemi. Zavírám oči. Téměř nedýchám. „Ale, ale,“ slyším ode dveří Faustův hlas. Teď rozsvěcí všechna světla. Slavnostní osvětlení! Proč? Cítím světlo přes zavřená víčka. „Podívejme, má ženuška! Bonjour, ma chérie. Nejsi doufám mrtvá?“ V hlase není ani stín obav. Sklání se, uchopí mě v podpaždí a zvedá. „Otevři oči, ovečko. Vím, že mě slyšíš. Nehraj mi tu divadýlko!“ Postaví mě na nohy. Nemá to cenu, zná mě skrznaskrz. Otvírám oči. Fausto je krásný muž. Měří téměř dva metry a na Francouze je vysloveně mohutný. Má modré oči a nepoddajnou hřívu světlých vlasů. Na první pohled vypadá jako Germán. „To není Francouz,“ řekl můj otec, když ho viděl poprvé. „To je Siegfried z Wagnera. Co s ním hodláš dělat?“ Fausto je obrovský, ale rysy má jemné jako Rubensův Amor s napjatým lukem. Kopie slavného obrazu visí u nás v saloně. Amor je zobrazen v životní velikosti, je nesmírně svůdný a každý může vidět, že má tytéž světlemodré oči, jemné řasy, rovný nos a krásně tvarovaná ústa jako Fausto. „To jsem já v předchozím životě,“ vykládá Fausto každému, kdo je ochoten ho poslouchat. Ano, je krásný jako bůh. Zvlášť když má na sobě na míru šitý světlý oblek. Kromě toho má silné ruce. Pokládá mi je teď na ramena. „Tak co, holčičko, co to má znamenat?“ Očima přelétne pokoj – otevřené skříně, psací stůl, černá noční košile na koberci. Je to tak trapné, že asi opravdu omdlím. „Ty ses ke mně vloupala? Proč?“ Sehnu se a zvednu noční košili. „Čí to je?“ „Tvoje, poklade. Tedy, musí se to vyměnit. Objednal jsem bílou s červeným lemováním, a dodali mi černou, navíc moc velkou. Zítra si pro ni přijdou. Slyšíš, Tizio? Bylas moc zvědavá. To se nedělá. Teď máš po překvapení!“ 16
