Hlásání radostné zvěsti o Kristu v plzeňské diecézi z pohledu současné pastorální teologie v kontextu diskuze nad dopisem biskupa Františka Radkovského CREDIDIMUS CARITATI P. Mgr. Michael Martinek, Th.D., SDB Struktura přednášky 1. Vážím si poctivosti tázání biskupa i návrhů v odpovědích – téměř všechno, co řeknu, je v nich obsaženo: dávám tomu strukturu a teologické zdůvodnění, zdůrazňuji priority; kromě toho využívám návrhy z dopisu Michala Kaplánka biskupovi, vlastní teologické úvahy, výzkumy a texty, svou pastorační zkušenost z práce ve farnosti, v salesiánských střediscích mládeže, na VOŠ Jabok a ETF UK, ve věznicích. Nezabývám se otázkou ekonomickou – tou by se měli zabývat ekonomové v dialogu s pastoralisty. 2. Východisko: Naše doba je těhotná spirituálním hledáním, zklamáním z etického relativismu, individualismu a konzumismu; z komercionalizace politických, psychologických a sociálních služeb; ve spiritualitě (nikoli v náboženství) hledá řešení. To lze považovat za prokázané (viz literatura, tematizace náboženství a spirituality v sociologii, psychologii, politice apod., zkušenost se studenty, vězni, nemocniční kaplanství). Křesťanství na to vše nabízí odpovědi – přesto se v dialogu vzájemně míjíme (srov. Ztracená generace s. 80 a násl.). 3. Existují dvě základní roviny, na nichž se můžeme jako křesťané setkávat s ostatními lidmi: rovina SPIRITUÁLNÍ a SOCIÁLNÍ. Jim se budeme v následující úvaze věnovat. Můžeme mluvit o strategii celé církve nebo jejích částí – v souladu se zněním dopisu se zaměřuji primárně na možnosti práce ve farnostech. Lze však vyvodit i konsekvence na vyšších organizačních rovinách církve. Prorocký text Evangelii Gaudium (EG): 28. Farnost není zanikající struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi odlišných forem, které vyžadují misijní tvárnost a tvořivost pastýře i společenství. Ačkoli zajisté není jedinou evangelizující institucí, a pokud je schopná neustálé reformy a přizpůsobování, je nadále „církví, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer”. To předpokládá, že je skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu a nestane se rozbředlou strukturou oddělenou od lidí nebo skupinou vyvolených, kteří si hledí sami sebe. Farnost je církevní přítomnost na daném území, prostředím, kde se naslouchá Slovu a kde roste křesťanský život, dialog, zvěst, velkodušná láska, adorace a bohoslužba. Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje svoje členy, aby byli vykonavateli evangelizace. Je společenstvím komunit, svatyní, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat, a centrem neustálého misijního poslání. Musíme však uznat, že výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla postačující plody, aby se farnosti mohly více přiblížit lidem, stát se prostředím živého sdílení a účasti a zcela se zaměřit na misijní poslání.
Rovina spirituální Záleží na tom, jak si položíme otázku – dva odlišné přístupy: •
Jak ukázat Boha (v naší tradiční verzi) těm, kteří ho neznají? Tedy: jak odpovědět na otázky, které si lidé nekladou?
•
Jak spolu s lidmi hledat odpovědi na jejich (spirituální, etické, existenciální) otázky? Mlčet a naslouchat, pak pokorně hledat společně s nimi odpovědi, které budou vycházet z biblického poselství a křesťanské tradice. Princip dialogu (2. Vat. – „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“), inkulturace (JP II.).
V druhém případě musíme rezignovat na cíl plné církevní socializace lidí, které oslovíme. Těch, kteří se zajímají o křesťanství, ale nechtějí ho přijmout jako celek, je stále víc. Jsme ochotni být plně k dispozici i jim, bez cílené snahy učinit je plně „svými“? Příklady: letitá diskuse salesiánů o cíli výchovy mladých lidí v našich střediscích – jakkoli jim pomoci v jakékoli fázi jejich osobního a duchovního vývoje má smysl a může být cílem samo o sobě; výuka na Jaboku („teď už nevím, jestli nevěřím“, „už chápu, že církev má nějaký smysl“); moje práce ve věznici („zůstávám muslimem, ale mnohému jsem se od Vás křesťanů naučil – hlavně toleranci“, „asi ještě nejsem schopen nepáchat – ale přemýšlím teď o životě jinak“). 1
RATZINGER považuje různou intenzitu a různé formy přináležitosti k církvi za zcela legitimní a současně za důkaz trvalé otevřenosti církve a její schopnosti spolutvořit kulturu celé společnosti: „Vědomí, že nejsme uzavřený klub, že jsme naopak vždy otevření celku, je neoddělitelnou součástí církve. A právě s nynějším zmenšováním křesťanských společenství, které zažíváme, se budeme muset více poohlížet po různých formách zařazení, po otevřenosti, po možnostech volně se připojit… Musí existovat různé stupně účasti a podílení se, církev musí být vnitřně otevřená.“ (RATZINGER, Joseph. Bůh a svět. Víra a život v naší době.)
METODY: •
Vytvářet komunikační prostředí otevřené všem (diskusní kroužky, církevní školy, etické, religionistické apod. vzdělávání, nezávazná nabídka spirituálních cest), záměrně vytvářet prostředí, v nichž účastníci necítí tlak na plnější socializaci – účast na bohoslužbách by byla vnímána jako jeden z možných způsobů připojení se ke křesťanství, stejně hodnotné by ale byly i účast v charitativní činnosti nebo ve vzdělávacích či zájmových aktivitách církve. Neklást si za cíl naplnit kostely, ale ujít s lidmi kousek cesty, sdílet jejich život, navzájem se obohatit.
Dopis Kaplánek – 4. bod: nabídka diskusí, duchovních a kulturních programů, které nemusí vést kněz, ale může je vést teologicky vzdělaný laik (tyto akce ale mají mít návaznost na svátostnou pastoraci, tzn. chcete-li spolu s námi prožívat víru, nabízíme vám různé možnosti).
•
sakrální prostor jako prostor pro všechny (zkušenost Rakousko): otevřeno, umělecká díla, koncerty, možnost pobytu; noc kostelů Chrámová turistika Uprostřed horské vesnice jsem objevil klášter s velikým kostelem, který v sobě nádherně a citlivě propojuje gotiku s barokem. Byl otevřený a volně přístupný, střídaly se v něm skupinky turistů – nebylo jich zrovna málo. Chvíli jsem je pozoroval: většinou si pomalu a pozorně prohlédli celý kostel, zastavili se na místech, která je zvlášť zaujala, přečetli si popisné cedulky, mnozí se na chvíli posadili do lavice a nechali na sebe působit kouzlo tohoto monumentu. Přemýšlel jsem o „sekularizovaném“ evropském člověku: na nedělní bohoslužby chodí pravidelně málokdo – většina lidí však během jednoho výletu – nebo jedné dovolené navštíví víc kostelů než běžný člověk středověku za celý svůj život. A podnětů k duchovnímu zamyšlení nebo k tiché meditaci nabízí takový kostel možná víc než nedělní kázání průměrného faráře… Nezdá se mně, že by tito lidé byli uzavření duchovním hodnotám ani samotnému křesťanství – jen ho možná vnímají v jiných polohách než minulé generace.
•
pro zájemce citlivé uvádění do hlubších dimenzí víry, spirituality a křesťanské etiky (katechumenát), ale i tam počítat s otevřeností dalších životních cest.
Kaplánek, Konverze a konvertité: Výsledky kvalitativního šetření v mnohém potvrdily a doplnily moji zkušenost z dřívějších let: lidé hledají Boha z různých motivů – nespokojenost s vysvětlením světa, které přijali od rodičů, silný emoční zážitek (ať už nadšení nebo krize), příklad přítele či partnera anebo vzor společenství (např. party skautů). V žádném případě však příklon ke křesťanství vyjádřený přijetím svátostí neznamená automaticky církevní
2
socializaci. Současný člověk je velmi citlivý na jakýkoliv náznak „přivlastňování“ (ve smyslu „ten je náš“). Proto považuji za nezbytné, aby byly zcela transparentní naše motivy, pokud nabízíme radostnou zvěst jako odpověď na životní otázky. Nám přece nejde o to, abychom někoho „získali“ (na svou stranu či pro svou ideologii), ale abychom se s lidmi rozdělili o ten „nesmírný poklad, kterým je poznání Ježíše Krista“. O tento poklad se chceme dělit, protože jsme přesvědčeni, že to lidé kolem nás potřebují, že je to obohatí – nebo to dokonce dá smysl jejich životu.
Rovina sociální Církev učinila podle příkladu Ježíše Krista „opci pro chudé“ = rozhodnutí přednostně sloužit (pomáhat) těm, kteří jsou na tom nejhůř (teologie osvobození, papež František). EG 198: Rozhodnutí pro chudé je pro církev teologickou kategorií předcházející kategorii kulturní, sociologickou, politickou či filosofickou. Bůh jim prokazuje „svoje první milosrdenství“. Tato božská preference má důsledky pro život víry všech křesťanů, povolaných mít „stejné smyšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Církev, která se touto preferencí inspirovala, přijala rozhodnutí pro chudé pojaté jako „specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice“ Tato opce – učil Benedikt XVI. – „je zahrnuta v kristologické víře v onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou obohatil“. Proto si přeji církev chudou a pro chudé. Oni nás mají mnoho co učit. Kromě toho, že mají účast na sensus fidei, poznávají vlastním utrpením trpícího Krista. Je nezbytné, abychom se od nich všichni nechali evangelizovat. Nová evangelizace je pozváním uznat spasitelskou sílu jejich existence a klást je do středu putující církve. Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím.
DIAKONIA (služba) má v tradici církve stejný význam jako martyria (evangelizace) či liturgia (bohoslužba). Spolupracovat se společností na všech úrovních sociální politiky a sociálních služeb znamená více vrůst do života společnosti a ukázat jí specifickou dimenzi křesťanství. Křesťanství zdaleka není jen kostel; umíme dělat sociální práci, zdravotnictví, vzdělávání. Církev byla v historii hlavním vzdělavatelem, sociálním pracovníkem i lékařem. Na těchto kořenech je postaven i nás současný sociální stát, byť se ke svým křesťanským základům nehlásí. Křesťanští pomáhající pracovníci jsou lépe motivováni pro službu, poskytují ji kvalitněji, mají menší tendenci k vyhoření. To si společnost uvědomuje a ptá se proč, ptá se „po důvodech naší naděje“. I původně nevěřící spolupracovníci v charitních institucích postupně přijímají naše hodnoty a postoje. Jde o další „komunikační most“, dosud ne plně využitý. METODY: •
Rozvíjet diakonickou práci na všech už existujících rovinách: vzdělávání, výchova, Charita, pastorace ve zdravotnictví, vězeňství, armádě; v rámci možností do ní zapojovat i nevěřící /církevně nesocializované, a tak je vtahovat do pochopení křesťanství; umět tuto angažovanost propagačně a mediálně „prodat“.
Kaplánek – bod č. 3: nabídka služby bližnímu – nejen v rámci profesionální Charity, ale také jiným způsobem, včetně služby salesiánů a různých specifických skupin pracujících s mládeží a s lidmi ohroženými sociální exkluzí;
•
Být aktivními odborníky v sociální etice – zdroj: sociální nauka církve (sociální encykliky, Kompendium). Nejen se nevyhýbat diskusím o politice, ale dokonce mít na politické otázky jasný názor, třeba i odlišný od většiny, ale dostatečně zdůvodněný. Nebát se kompetentně se zapojit třeba i do „hospodských“ diskusí a samozřejmě být aktivní v komunální politice.
EG 182. Učení církve o nahodilých situacích je podrobeno většímu či novému rozvoji a může být předmětem diskuse, ale nemůžeme se v něm vyhnout konkrétnosti – aniž bychom si nárokovali detailní rozbor - a to proto, aby velké sociální principy nezůstaly pouhými všeobecnými ukazateli, jež se netýkají nikoho. Je třeba z nich vyvodit praktické důsledky, aby „mohly účinně ovlivnit také dnešní složité otázky.“ Pastýři za pomoci různých věd mají právo vyslovit názory na všechno, co se týká lidského života, poněvadž úkol evangelizace implikuje a vyžaduje integrální povznesení lidské bytosti. Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto, aby připravilo duše na nebe. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože On stvořil všechno a hojně nám to „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), aby to mohli užívat všichni. Z toho plyne, že křesťanská konverze vyžaduje přehodnocení „zvláště všeho, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha.“
3
•
Církevní obec (farnost) by se měla stát aktivním subjektem komunitní práce a komunitního plánování; pak bude zároveň chápána jako přirozená součást života místní komunity a zbaví se některých překážek, které ji od ní oddělovaly.
Pod pojmem komunitní práce rozumíme metodu sociální práce směřující k vyvolání a podporování změn v rámci místního společenství (srov. Matoušek 2003, 254), kterým může být určitá lokalita nebo organizace (Hartl 1997, 68). Jde o čtvrtou metodu sociální práce – vedle práce případové, práce s rodinou a práce se skupinou. Komunitní práce se nachází na pomezí sociální práce a sociální politiky – je to sociální politika na místní (komunitní) úrovni. Smyslem komunitní práce je motivovat členy komunity, aby se naučili sami nebo ve vzájemné spolupráci řešit společné problémy. Subjektem komunitní práce bývá nejčastěji úřad místní politické samosprávy (např. obecní úřad, městský úřad) nebo jiná instituce působící v sociální oblasti v daném teritoriu, která je multifunkčně zaměřena a je tedy schopna zajišťovat komunikaci mezi různými organizacemi a koordinovat jejich aktivity. V českém křesťanském církevním kontextu může být typickým nositelem této role také místní církevní obec. K realizaci komunitní práce daný subjekt zpravidla pověřuje komunitního pracovníka, jehož úkolem je koordinovat proces komunitní práce, který probíhá ve čtyřech fázích: zjišťování a analýza potřeb, plánování, realizace a vyhodnocení (Matoušek 2003, 262). Církevní obec byla v minulosti na mnoha místech jedinou institucí, která hodnotově i vztahově propojovala jeho obyvatele a v rámci své pastorační činnosti neformálně koordinovala různé sociální aktivity. Teoretickým východiskem této činnosti byly myšlenky sociální soudržnosti a politické odpovědnosti, které lze najít ve Starém i Novém zákoně, v moderní době pak principy solidarity a subsidiarity formulované sociální naukou katolické církve Povinnost péče všech členů místní komunity o její fungování je trvalou součástí židovsko-křesťanské tradice – od dějin izraelského národa popsaných ve Starém zákoně přes poselství Ježíše Krista a apoštolů v Novém zákoně až ke dvoutisícileté historii křesťanské církve. Dnes k této odpovědnosti navíc vybízí nutnost reagovat na současné kulturní a sociální změny. Církevní obec je významným neformálním podporovatelem sociální komunikace, neboť vytváří prostor a příležitosti pro setkávání a pro vzájemnou podporu osob, rodin a skupin. Tím naplňuje základní principy komunitní práce, a to i v případě, že explicitně komunitní práci nevykonává. Subjektem komunitní práce v užším smyslu (komunitním střediskem) se podle současných kritérií komunitní práce může církevní obec stát v případě, že • je otevřená všem lidem žijícím v daném teritoriu (nejen příslušníkům vlastní církve) • spolupracuje s ostatními komunálními a sociálně prospěšnými institucemi v daném teritoriu – státními, nestátními i církevními • pracuje metodikou komunitní práce ve čtyřech základních krocích: zjišťování a analýza potřeb, plánování, realizace a vyhodnocení. Církevní obce u nás se dosud do komunitní práce v užším smyslu příliš nezapojovaly. Důvody jsou jak na straně společnosti (historická nedůvěra k církvím a naopak silné státní plánování sociální práce; spíše soutěživost než spolupráce mezi sociálně aktivními subjekty), tak na straně církví (nedůvěra ve státní a komunální politiku, zaběhanost církevních struktur a sakramentální pastorace, nepochopení diakonického poslání církve jako její podstatné dimenze). V posledních letech však přesto vzrůstá počet církevních obcí, které začínají používat metodiku komunitní práce. (Praktická teologie pro sociální pracovníky, Jabok 2008, kap. 16.)
Závěrečné shrnutí Pracovat metodou dialogu – na rovině spirituální: • vytvářet komunikační prostředí otevřené všem; neklást si za cíl naplnit kostely, ale ujít s lidmi kousek cesty, sdílet jejich život, navzájem se obohatit • sakrální prostor jako prostor pro všechny • pro zájemce citlivé uvádění do hlubších dimenzí víry, spirituality a křesťanské etiky (katechumenát), ale i tam počítat s otevřeností dalších životních cest na rovině sociální: • rozvíjet diakonickou práci na všech už existujících rovinách: vzdělávání, výchova, Charita, pastorace ve zdravotnictví, vězeňství, armádě; v rámci možností zapojovat i nevěřící • být aktivními odborníky v sociální etice – zdroj: SNC (sociální encykliky, Kompendium)
4
•
farnost by se měla stát aktivním subjektem komunitní práce a komunitního plánování; pak bude zároveň chápána jako přirozená součást života místní komunity.
Inspirace EG: Realita je přednější než idea 232. Idea – myšlenkové zpracování – slouží chápání, porozumění a řízení reality. Idea odtržená od reality plodí neúčinné idealismy a nominalismy, které nanejvýš klasifikují či definují, ale nezainteresují. Přitahuje realita osvícená úsudkem. Je zapotřebí přejít od formálního nominalismu k harmonické objektivitě. Jinak je manipulována pravda, tak jako se gymnastika nahrazuje kosmetikou. Jsou politici – i náboženští představitelé – kteří se ptají, proč jim lid nerozumí a nenásleduje je, když jsou jejich návrhy tak logické a jasné. Pravděpodobně se usadili v říši čirých idejí a redukovali politiku či víru na rétoriku. Jiní zapomněli na jednoduchost a importovali zvenčí takovou racionalitu, která je lidem cizí.
Co udělat pro to, aby naše srdce hořelo při setkání s Kristem tak, jak u těch mnoha postav z evangelia? Nemyslím, že bychom museli při každé mši svaté prožívat kdovíjak hluboké emocionální rozechvění; jde o to, aby byl Ježíš Kristus v nás tak hluboce zakořeněn (nebo my zakořeněni v Kristu), že budeme spontánně myslet a jednat tak, jak myslí a jedná on. Vězeň: „vždycky jsem si myslel, že lidem jde jen o to, jak získat prachy, a kvůli tomu že je každý schopen lhát, podvádět, krást… nevěřil jsem, že může někdo spontánně mluvit pravdu, upřímně milovat, nezištně pomáhat druhým. Pak jsem se setkal s vězeňským kaplanem a s dalšími křesťany, kteří to všechno dělali. Dlouho jsem tomu nevěřil, hledal jsem v tom nějaký podraz. Ale když jsem uvěřil, že to tak opravdu je, uvěřil jsem v Krista.“
LITERATURA Kaplánek, Michal: Pastorace mládeže. Studijní text pro pracovníky s mládeží. Praha 1999 Kompendium sociální nauky církve Konverze a konvertité. Sborník z mezioborového semináře o problematice náboženského obrácení. [Ed.]: Hanuš, Jiří Noble, Ivana. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 151 s. (Quaestiones quodlibetales ; 9) ISBN:97880-7325-196-3. Martinek Michael: Ztracená generace? O duchovním dialogu mezi českou mládeží a katolickou církví. Svitavy, Trinitas 2006. Papež František: Apoštolská exhortace Evangelii Gaudium Praktická teologie pro sociální pracovníky. Michael Martinek (ed.), Jabok, Praha, 2008, ISBN:978-80-904137-6-4. Ratzinger, Joseph. Bůh a svět. Víra a život v naší době. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Praha: BarristerPrincipal/Vyšehrad, 2003. Sociální encykliky
5
