ozšalovávací kognitivně disonantní občasník, informační destilátor číslo

O

tevřený           

R

ozšalovávací      

L

ist

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor

číslo 2013-1 Veřejný prostor je nenapravitelně ochromen privatizací, naděje už je jen v ekonomickoekologické a antropologické katastrofě, která si vynutí změnu paradigmatu. Václav Bělohradský, 2011

Obsah čísla Táňa Fischerová: Nepodporuji Karla Schwarzenberga............................................................................................... 3 Egyptolog Miroslav Bárta: Příznaků blížícího se kolapsu naší civilizace je stále víc..............................................3 Americký novinář Best otevřeně: Kdo chce uspět, musí držet hubu a krok............................................................5 Psychedelika mohou rozšířit vědomí............................................................................................................................. 6 Inteligence a kapitalismus .............................................................................................................................................. 7 Evropský soud pro lidská práva poukázal na mučící praktiky CIA..........................................................................14 ČESNEK + OCET + MED = Zázračný přírodní lék........................................................................................................ 16 Ani Schwarzenberg......................................................................................................................................................... 17 Lidské drony v USA......................................................................................................................................................... 21 Proč se snaží režim utajit vynikající účinky vitamínu D?........................................................................................... 22 Stálá zaměstnost v Česku? Fata Morgána................................................................................................................... 26 Budování kapitalismu v Čechách.................................................................................................................................. 27 USA a Zéland za války tajně testovaly bombu vyvolávající cunami........................................................................28 „Černý pátek“ finančních trhů na spadnutí................................................................................................................ 29 Střípky z historie 1948-53: Na pokraji války .............................................................................................................. 30 Terence McKenna : I-ťing jako lunární kalendář......................................................................................................... 32 Statek Pohádka, nejstrašidelnější místo v Čechách ?................................................................................................34

ORL číslo 2013­1 Táňa Fischerová: Nepodporuji Karla Schwarzenberga

člověka na vlastním ministerstvu, který upozornil na finanční nesrovnalosti. Toho nepodržel a nápravu nezjednal.

Proto jsem se rozhodla nejít k volbám a nepodpořit žádného z kandidátů.

Egyptolog Miroslav Bárta: Příznaků blížícího se kolapsu naší civilizace je stále víc Po volbách jsem řekla do médií, že jsem se rozhodla nejít ke druhému kolu. Dala jsem rozhovor ČT, televizi NOVA, ČTK, a jednotlivým novinám. Přesto se stále objevuje zpráva (ČT), že prý podporuji Karla Schwanzerberga. Je to záměrné manipulování skutečností a lze se ptát, proč se tak děje a zda se už opravdu nevracíme do minulosti, kdy se obecně vědělo, že média neříkají pravdu. Proto znovu opakuji důvody, pro které jsem se rozhodla nepodporovat žádného z kandidátů.

Jsem přesvědčena, že hlava státu by měla být především mravní osobností, která celý svůj život dbá na soulad svých slov a činů. Ačkoli sama politika často uznává kompromis jako most mezi krajnostmi, s mravností se kompromis dělat nedá. Nebude –li na Hradě osobnost tohoto formátu, nepřinese nové obsazení Hradu žádný posun k lepšímu. Jedině morální osobnost může spojovat lidi a zjednat úřadu prezidenta skutečnou autoritu. Kdo v minulosti selhával, bude selhávat i v dalších zásadních otázkách.

Miloš Zeman v minulosti opoziční smlouvou zrušil kontrolu moci opozicí a zapříčinil spolu s Václavem Klausem dělení mocenských pozic a bezuzdný nástup kariéristů všeho druhu do všech míst. Stejně jako Václav Klaus opovrhoval občanskou společností a demonstranty nazýval lůzou. Rozděloval lidi i společnost a nikdy nedošel k vlastní sebereflexi.

Karel Schwanzerberg se vedle svých dobrých skutků za minulého režimu v průběhu své současné politické kariéry stále víc vzdaluje ideálu mravnímu. Je odpovědný za stvoření neoliberální antisociální strany, která má navíc ve svém středu Miroslava Kalouska, Jaromíra Drábka, Leoše Hegera a další ministry, kteří se podílejí na pádu solidarity a soudržnosti v naší zemi. Je odpovědný za svá hlasování ve vládě i ve sněmovně, opovrhuje demonstranty, kteří nesouhlasí s vládní politikou. Selhal v případě Jiřího Čunka, Ladislava Bátory, ale třeba i

Navzdory tomu, že se dnes máme podstatně lépe než naši předkové, hrozí moderní civilizaci zánik. "Je jasné, že se prodlužuje délka života a zrychluje se přenos informací, ale to neznamená, že se prohlubuje vědění," říká vedoucí české egyptologické mise v Abúsíru. Stačí, aby přišel vnější impuls například v podobě výbuchu sopky, který by snížil průměrnou teplotu a zdevastoval úrodu obilí, a budeme mít plné ruce práce, abychom se se všemi následnými problémy vyrovnali.

HN: Proč si myslíte, že společnost může být blízko kolapsu, vždyť řada statistik ukazuje, že si žijeme skvěle. Žijeme déle, jsme zdravější a v průměru i bohatší.

Naše studium kolapsů ukazuje, že vývojové trajektorie všech společností, jejich vzestupy a pády, mají svou hlubinnou podstatu, která je v zásadě pořád stejná. Je to tím, že lidský mozek je již nejméně 150 tisíc let stejný. Dneska jezdíme v luxusních autech, máme internet, ale to, jak ve společnosti fungujeme, je v podstatě podobné. Je jasné, že se prodlužuje délka života a zrychluje se přenos informací, ale to neznamená, že se prohlubuje vědění. Jedním ze základních parametrů naší společnosti je fakt, že se informace ztrácejí. strana 3

ORL číslo 2013­1 Nejsme schopni je uchovat. Jde především o řemesla, mluví se sice o tom, že máme nedostatek IT odborníků, ale za chvíli to tu bude vypadat jako ve Spojených státech, kde řemeslník není schopen v domě nic opravit.

labuje. Když je stát silný, tak to zvládne, ale když je slabý, tak je to obvykle poslední hřebík do rakve.

HN: Jakou úlohu v poznání kolapsů společností může hrát egyptologie? HN: Jde jenom o řemesla, nebo máte na mysli i fakt, že máme problém s technickým uchováním informací? Nejsme třeba schopni přečíst staré magnetické pásky NASA.

To je technická věc, na kterou nejsem odborníkem, ale přenos dat sám o sobě je přirozeně problémem. Jsou známé případy, například z Francie, kde knihovny počátkem 90. let začaly všechny dokumenty přenášet na CD, která teď často nefungují. Ale to je všechno marginální. Hlavní je, jak společnosti fungují.

HN: A jak tedy fungují?

Zjistili jsme takový paradox, který platí i pro řadu firem. Totiž že faktory, které vedou k vzestupu společnosti, se v určité fázi jejího vývoje stanou pro společnost negativní zátěží, která stojí za jejím rozpadem. Častou chybou při studiu krachu společností bylo, že se lidé soustředí jen na poslední fázi vývoje. Problémy spíše tkví v jejich počátcích. Když například stát kráčí po křivce svého vývoje vzhůru, tak se zároveň postupně vytváří propracovanější systém výběru daní, vylepšuje se sběr a sdílení informací i další faktory. V určitém okamžiku se to ale všechno zvrtne a všechny jmenované faktory začnou generovat obrovské množství úředníků, kteří začnou stát vyčerpávat, místo aby ho budovali.

Další velmi typickou věcí je, že když se státy začínají dostávat do krize, klesá úroveň vzdělanosti. No a pak se podívejte na úroveň středoškolských studentů v posledních letech a snahu odpouštět jim maturitu z matematiky i na lepších gymnáziích. Zajímavé je, že britští vědci nedávno zjistili, že se stále zlepšují naše rétorické schopnosti. Když se podíváte na úpadek Říma, tak přesně rétorika byla oborem, který rozkvetl v třetím až čtvrtém století, tedy v době úpadku tohoto impéria. Lidově řečeno roste naše schopnost všechno okomentovat místo toho, abychom s tím něco udělali.

Další potíží je rovněž skutečnost, že státní administrativa je plná stále méně kvalitních lidí. Příklady z naší současnosti asi také nemusíme příliš do detailů popisovat.

Já si myslím, že egyptologie je jedna ze strategických věd budoucnosti, protože může sledovat a analyzovat všechny ty dlouhodobé trendy, které ke kolapsům vedly. Vždyť stát v Egyptě vznikl a zanikl několikrát. Obecně společenské vědy mohou v poznání problémů tohoto světa hrát důležitou roli, a přitom jsou doslova hubeny. Jsme považováni za nepřítele lidu, protože když do nás hodíte dolar, tak z nás tři dolary nevypadnou. Když se ale podíváte na potíže tohoto světa, zjistíte, že nás netrápí problematika nanovláken nebo to, že nemáme dostatečně rychlá auta, ale že společnostmi otřásají náboženské, sociální a historické problémy, které mají podstatu ve společenských procesech. Když zničíme společenské vědy, těžko pochopíme, co se s námi děje.

HN: Jaké problémy tedy podle vás v současnosti nejvíce tíží naši společnost?

Například neustále se rozevírající nůžky mezi bohatou špičkou a zbytkem populace. Američané mají třeba statistiky o tom, že sociální nerovnost produkuje obrovský sociální neklid. Dlouhodobé procesy jsou v tomto ohledu velmi znepokojivé a je jen na nás, jak to dopadne. To ale u nás politici vůbec neřeší, ty zajímá jen to, jak se udrží čtyři roky u vlády. Jediným klíčem k vyřešení těchto potíží je podle mne lepší vzdělání. Jenže pokud budeme jenom říkat, že chceme vzdělané děti, tak nic nevylepšíme. Podívejte se, jaké platy mají učitelé. Společnost je také čím dál složitější a čím dál tím více energie pohltí jen na to, aby se udržela na stejné úrovni. Nejsem žádný ekonom, ale po pravdě nevím, jestli by naší prioritou mělo být, aby ekonomika každoročně vyrostla o jeden až dva procentní body. Měli bychom si uvědomit, že se máme neskutečně dobře, a zaměřit se na skutečné problémy, jako že se například zhoršuje životní prostředí a dochází nám surovinové zdroje. Měli bychom se snažit, aby naše civilizace byla stabilnější. Dlouhodobější řešení, které vždy fungovalo, byla větší soběstačnost jednotlivých regionů. Kde to jsme, když dovážíme máslo ze Španělska? V našem systému je něco evidentně špatně.

http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-59029270-egyptolog-miroslav-bartapriznaku-bliziciho-se-kolapsu-nasi-civilizace-je-stale-vic

To všechno jsou faktory, které společnost vnitřně destabilizují. Pak stačí, jak ukazují příklady z minulosti, aby přišel nějaký vnější impulz, třeba výbuch sopky, který sníží celoroční teplotní průměr o jeden až dva stupně a způsobí drastický pokles úrody, a společnost zkostrana 4

ORL číslo 2013­1 Americký novinář Best otevřeně: Kdo chce uspět, musí držet hubu a krok

která dlouhodobě situaci ještě zhoršují,“ uvádí americký novinář. Rusko může převzít otěže nad světem od USA

Politolog Oskar Krejčí mluví o probíhajícím postupném přeskupování sil velmocí. Dá se opravdu očekávat, že Rusko nebo Čína převezmou otěže?

„To je určitě představitelné, ale jen když dolar přestane být rezervní měnou a nelze předpovídat, kdy to bude. Jednoznačně to někdy přijde, ale pokud má Amerika tu fasádu, že je nejmocnější a nejbohatší, tak zatím nic takového nehrozí. Až ve chvíli, kdy bude vidět, že nejsilnější už Amerika prostě není, což je právě hodně spojenou s měnou,“ připouští pro server ParlamentníchListů.cz. Podle Erika Besta není zcela jasné, co vše se za pět deset let bude dít v Evropské unii či v Americe a jestli bude pokračovat současná vleklá krize, která na druhou stranu není nijak razantní. „Očekávám, že domácí finanční skupiny budou mít čím dál větší moc a prostor a mnoho mezinárodních skupin odejde, třeba s ohledem na státní zakázky,“ soudí s ohledem na naši zemi.

„Považuji za varovné, i když nejsem velký zastáncem eura, že ODS chce v nové koaliční smlouvě mít ukotveno referendum o vstupu do eurozóny, což vidím jako snahu ODS to euro zmařit. Při referendu je v dnešní době jasné, jak by dopadlo,“ je přesvědčen novinář. Všichni se budeme mít stejně (špatně)

Celkově je tu ale podle něho vidět snaha, aby na tom všichni v Evropě byli víceméně podobně. „To znamená, že když přijde větší krize, všichni v tom budou zapojeni, angažováni a téměř nikde nebude žádný ostrůvek prosperity. Snaha je taková, aby Evropa byla buď celkově úspěšná, nebo naopak. Německo se toho pochopitelně bojí, ale nedávno jsme viděli, že souhlasili s částí Bankovní unie. Plán je takový, abychom na tom byli všichni stejně,“ říká pro ParlamentníListy.cz.

Často se v těchto souvislostech objevují i scénáře různých levicových politiků či myslitelů o konci kapitalismu. Je to reálné? Nejsou to jen „řeči“? „Jde o postupný proces a tohle bude ta poslední fáze. Může jít samozřejmě o něco jiného, já často mluvím o diktatuře, ale jak říkám, je to postupný proces. Otázka je, jak dlouho to bude trvat a co se stane mezi tím,“ reaguje Best.

„Evropský i americký problém je, že všechny kroky, které se podnikají, jsou k horšímu. Neexistuje žádné trvalé vylepšení. Ani to, co v Bruselu a Washingtonu nabízejí, nepomůže. Jde přinejlepším o krátkodobá opatření,

V souvislostech se světovým děním se stále více mluví o tajných či přinejmenším skrytých nadnárodních organizacích, které mají chod světa částečně v rukou, třeba skupina Bilderberg. Jejich vliv se ale odhaduje různě.

„Znám ty organizace a vím samozřejmě, o co jde. Myslím si, že jsou svým způsobem důležité, ale ten systém funguje tak dokonale, že tyto organizace působí jen na malou část toho, co se děje. Podle mě je celý systém nastaven tak, aby ho jednotlivci podporovali a měli o to zájem, něco jako za komunismu. Málokdo tomu věřil, ale většina to podporovala,“ vysvětluje Erik Best.

Teď jsme prý v podobné situaci. „Každý, kdo chce mít nějaký úspěch, musí držet hubu a krok a podporovat systém. A to bez ohledu na to, jak je ten systém špatný a v poklesu. V České republice je to možná trochu méně vidět, protože média tu většinou o těchto věcech mlčí. Samotný fakt, že o tom vedeme tento rozhovor, je neobvyklý. Takové věci se moc ve velkých médiích neobjevují, i když dnes už je to častější, ale před pěti lety to bylo nemožné,“ zmiňuje Best.

„Je sice dobře, že se o tom mluví, ale fakt, že se o tom častěji mluví, to nijak nezmění. Jak nedávno řekl Václav Klaus, Evropská unie je už na tom tak špatně, že žádné dobré řešení neexistuje. Já se obávám, že celý západní svět je v pozici, že žádné dobré řešení už není,“ říká novinář.

Takže to znamená, že si máme vybrat to nejlepší ze všech špatných? „Je dobré o tom mluvit, ale tím s tou situací stejně nic neuděláme,“ uzavírá své zamyšlení pro redakci ParlamentníchListů.cz americký novinář Erik Best.

strana 5

ORL číslo 2013­1 Psychedelika mohou rozšířit vědomí

had their lives completely changed by coming to these conclusions. This is why we might ask; why are psychedelics illegal? Some are completely natural and offered to us by nature, yet they have been made illegal. Does this seem odd?

“Psychedelics are illegal not because a loving government is concerned that you may jump out of a third story window. Psychedelics are illegal because they dissolve opinion structures and culturally laid down models of behaviour and information processing. They open you up to the possibility that everything you know is wrong.” ―Terence McKenna

As Terrence McKenna pointed out, psychedelics can lead to vast understandings and expansive changes to ones life that would push them to begin changing how they live life. Most likely, one would not be as susceptible to the control of the system after realizing these truths. They would have less interest in getting locked up in mind shaping things like education, media and social norms set out for the public. This is obviously a serious threat to those who are laying out these means to control which is why psychedelics are illegal.

It might seem as though we are all separate, and individual from one another and our environment. While that may appear true and could very well be true in some ways, we are also all connected at the deepest levels of existence. When understanding this, we can look at how we operate daily and begin to ask questions: Why are we so concerned with dominating one another? Why do we strive to be better than others? Why do we chase pieces of paper so that we can have more and more things? Why do we judge one another? Why are we unable to be at peace?

Personally I have not done psychedelics so it cannot be completely accurate for me to say exactly what you would feel while doing them. I can say that I have had many experiences where I experienced immense levels of peace and wonder, complete peace with myself and seeing the environment around me as nothing more than vibrating energy. Meditation can lead to feelings and experiences that can resemble much of what is described by some who have done psychedelics, but the experience may not be fully the same. Either way, if you are able to attain these understandings on your own or through the use of psychedelics, it is clear there is a common universal understanding in what is concluded from both experiences.

From my experience of coming to understand what I have through meditations and dream states, I can say that I have drastically changed my life as a result. In fact my only goal is to BE, and for me, being is leading me to open others up to a world of potentiality. One that is far beyond what we see in front of us and think must be this way.

I cannot sit here and advise you to take psychedelics, I am merely making a point. What you choose to do is up to you. I do however feel that one can achieve all of the same understandings without the use of psychedelics, but they can still be a very powerful tool in moving us along our own journey’s.

http://www.collectiveevolution.com/2012/12/29/psychedelics-can-expandyour-consciousness/

We are all connected. We are all one. We are all vibrating energy and our mind is not who we are. These are just a few of the many common conclusions brought forth by either psychedelics or meditation. Many have strana 6

ORL číslo 2013­1 Inteligence a kapitalismus Ferdinand Peroutka

V roce 1932 vydal v Přítomnosti Ferdinand Peroutka úvahu nazvanou Inteligence a kapitalismus. Poněvadž jsme přesvědčeni, že témata, jimiž se zabývá, i způsob, jímž se s nimi vypořádává, jsou mimořádně podnětné i dnes; zveřejňujeme ji po osmdesáti letech znovu.

Jsou některé politické strany, které se skoro specialisovaly na zastírání faktu kapitalismu. Vyrábějí sociologickou mlhu. Pan dr. Kramář vždycky ještě může skliditi potlesk na schůzích, řekne-li (a říká to často): „Povídají o nás, že jsme kapitalisté. Podívejte se, jací jsme my kapitalisté. Za války jsme všichni putovali po vesnicích s ruksakem na zádech.“

Pan dr. Kramář má pravdu: velká většina členů jeho strany, jako vůbec velká většina členů všech stran, nejsou vůbec žádní kapitalisté. Ale jsou to lidé, kteří ještě neztratili sociální naivnost.

Opravdových kapitalistů jest nepatrně. Kdyby se dopustili té chyby, aby se samostatně organisovali, nepřivedli by to dohromady ani na jeden mandát do parlamentu. Jejich politická síla je v armádě sociálně naivních, kterou vedou, tváříce se, jako by kapitalismu na světě nebylo. Také jim slouží nedostatek fantasie lidí, kteří si nedovedou představit prospěšnou a blahu zdrcující většiny nikterak nebezpečnou změnu.

Základní zjištění Základ, z něhož budu vycházeti, jest tese: kapitalismus existuje. Jest vůbec třeba takového zjišťování? Socialista se možná útrpně usměje a zeptá se, proč nepovažuji za potřebné také výslovně konstatovati, že peníze existují, že kamení existuje, že den a noc existují. Nikoliv však všem jsou tyto věci tak jasny, jako socialistům.

Žije kolem nás masa lidí, kteří na to jaksi nevěří a považují kapitalistický způsob výroby za jediný a přirozený, nikterak něčím zvláštní způsob výroby. Dělají si o něm právě tak málo myšlenek jako o vzduchu, který vdechují. Tito lidé nikdy nemohou pochopit současnou hospodářskou krisi, která je v první řadě nesnázemi kapitalistického řádu.

O socialistech je to zbytečno zvláště připomínat. Ale nečetl jsem ani jednu knihu moderního a opravdového poválečného liberála, ať z Německa, ať z Anglie, z Itálie, či Francie, aby v ní tvrdý, pichalvý a hranatý fakt existence kapitalismu nebyl zjištěn a kritisován. Četl jsem i ostrou kritiku kapitalismu u leckterého konservativce, u takového ovšem, jehož konservativnost vyplývala z jiných pohnutek než z majetkové úzkosti.

Bylo lze čísti podobné projevy i od katolických hodnostářů. Tedy nejen socialisté, nýbrž i liberálové, katolíci, část konservativců a mnoho rozumných lidí, kteří stojí mimo všechny strany, si uvědomují, že kapitalismus není ideálně prostupný vzduch, nýbrž vlivný, těžký a v mnoha věcech škodlivý fakt; že existuje tlak, sobectví, dravost velkého kapitálu, a že ona zdrcující většina lidstva nemá zájem, aby hospodářské poměry byly zachovány v dnešní podobě; že škoda začíná převažovati prospěch.

Je nyní obzvláště nutno, aby demokraté nedali se kapitalismem jen trpně unášeti, je-li dokonce neznámo, kam. V dnešním hospodářském řádu jsme my všichni pasažéři, a u kormidla stojí majitelé výrobních prostředků. Ačkoliv se ještě tváří hrdě, jsou zřejmě diskreditováni tím, že nás dopravili na písčinu.

Ve čtyřech funkcích

Co učiní pasažéři na lodi, zjistí-li, že kormidelník je poloslepý, lehkomyslný nebo opilý? Nepochybně s ním začnou energickou půtku o kormidlo. Také demokratický stát měl by se zbaviti své pasažérské role v dnešním hospodářském řádu. Jest mu státi se vůdcem ve věcech, kde je z nesmělosti dosud jen divákem.

Jakožto liberálové: kapitalismus už dávno nepodporuje věc svobody, ani jí neprospívá; jeho osvobozující role, kterou kdysi také hrál, byla skončena před desetiletími; dnešní hospodářská krise skoro vyučuje jako učitel zvláště k tomu zjednaný, že tento hospodářský řád není schopen milionům lidí zajistiti bezpečnost živobytí; bez

My, kteří píšeme do tohoto časopisu, jsme u radikálů smutně proslulí jakožto liberálové, pragmatisté, hlasatelé zdravého rozumu a zastánci střední cesty. Ve všech těchto funkcích či vlastnostech se musíme rozcházet s dnešním kapitalismem.

strana 7

ORL číslo 2013­1 určitého hmotného blahobytu není svobody, která by stála za řeč; nezaměstnaný, nebo mizerně placený člověk má všechnu svobodu formální, ale žádnou faktickou.

Jakožto pragmatisté: pragmatismus je směr filosofický, který jak známo, každou myšlenku potvrzuje zejména podle praktického prospěchu, jaký přináší rodu lidskému. Kdybychom soudili, že dnešní hospodářský stav přináší lidskému rodu prospěch nebo, přesněji řečeno, prospěch, který nějakým jiným reformovaným systémem by nemohl býti lehce překonán, jistě bychom nezasluhovali jména filosofů, tj. těch, kteří milují moudrost. Celá zkušenost poslední doby tomu trpce odporuje, a kdybychom to i chtěli hlásati, nikdo by nám to nevěřil.

Jakožto hlasatelé zdravého rozumu: právě proto, jestliže dovolíte. Zejména zdravý rozum snáší proti dnešnímu stavu tolik argumentů, že už jiných ani nepotřebujeme. Jestliže na jedné straně je bída a na druhé se pálí zboží, jestliže proti frontě těch, kteří vyrábějí, ale nemají komu prodat, stojí fronta těch, kteří by chtěli koupit, ale nemají zač, jestliže proti nadvýrobě stojí podkonsum, jakých ještě dalších argumentů potřebuje zdravý rozum, aby tento stav cítil jako sobě něco cizího?

Abych nesouhlasil s kapitalismem, nepotřebuji provádět rozvod od zdravého rozumu, ačkoliv to bývá často doporučováno lidmi, kteří pro nějakou osobní pokřivenost vidí v něm podezřelou vlastnost: právě zdravý rozum je nejbohatším zřídlem nesouhlasu s kapitalistickými poměry.

Jsou dva druhy lidí: někteří sedí doma na pohovce a mají se přitom za hrdinného radikála. Jiní, ani kdyby věšeli posledního továrníka na lucernu, nebudou se přitom pokládat za obzvláštní radikály, nýbrž budou se domnívat, že střízlivě uskutečňují nějakou poučku zdravého rozumu. Tyto dva typy mohou provádět stejnou věc, třeba odsuzování kapitalismu, ale pro psychologický rozdíl nikdy se nemohou dohodnout.

První se přitom nejdříve poběží podívat do zrcadla a bude volat: ó mládeži, ó historie, mé čtenářstvo, mé posluchačstvo, má milá, všichni se podívejte, jaký já jsem radikál. Druzí se naopak možná i podiví, že, poctivě sledujíce úsudek rozumu, dostali se mezi radikály. Ne, naprosto nepotřebujeme se vzdávat zdravého rozumu. Kdybychom ztratili zdravý rozum, ztratili bychom zároveň hlavní důvod, proč se s dnešním kapitalismem rozejíti.

Jakožto zástupci střední cesty: setrvávati v dnešním kapitalistickém stádiu dávno už není střední cestou, protože to vůbec není žádnou cestou. Je to setrvávání

na jednom místě, které, jak se ukazuje, je nepříjemné, bahnité a společenskému zdraví na škodu. Střední cesta je cesta, na což nesmí býti zapomínáno, Lotova žena, která se obrátila v solný sloup, je právě tak málo vzorem, jak postupovati střední cestou, jako kapitalista, který svými zálibami i zájmem uvázl na dnešních poměrech a přál by si je proměnit v zkamenělinu.

Marx neměl i měl pravdu V době konjunktury debatovalo se po obědě o tom, zda Marx měl pravdu. Prosperita působila dobré svědomí i sebevědomí, i usuzovalo se většinou spokojeně, že Marx neměl pravdu. Zjišťovalo se zejména, že kapitalismus nevyvíjí se směrem hromadění kapitálu v několika málo rukách, nábrž že moderním typem kapitalismu je akciová společnost, jejíž kapitál patří celému množství drobných akcionářů.

Z toho lehko vyplývala otázka: jakýpak tedy kapitalismus? Mluvilo se o demokratisaci kapitálu, uváděly se pohnutlivé a povzbuzující případy dělníků, kteří získali do svého majetku několik akcií. Toto všechno je pravda.

Typ kapitalisty, který pracuje jen svými penězi, je čím dál tím vzácnější. Nový kapitalista opatřuje si peníze, ať formou akciové společnosti, nebo výpůjčkou u banky, od široké veřejnosti, z úspor drobných lidí. V tom tedy Marx neměl pravdu, ale jak už dnes všichni kritičtí lidé cítí, měl pravdu v důležitější věci.

Nezáleží tolik na tom, jak si podnikatel opatřuje kapitál, jako spíše na tom, jakým způsobem kapitalismus vyrábí – ať už za nakoupený vlastní, nebo za vypůjčený „zdemokratisovaný kapitál“. Právě nynější krise ukazuje, že Marx měl pravdu, učil-li, že kapitalismus vyrábí způsobem neplánovitým, anarchistickým, a že nutným důsledkem toho jsou periodické zhoubné krise. Praví v Komunistickém manifestu:

„Obchodními krisemi bývá ničen pravidelně nejen velký díl vyrobených produktů, nýbrž současně také velká část už vytvořených produktivních sil. Takovými krisemi vznikají společenské epidemie – epidemie nadvýroby – jež by byly všem prošlým dobám nepochopitelnými. Společnost ocitá se nenadále ve stavu barbarském, zdá se, jako by ji hlad, i všeobecná vojna byly odřízly veškeré životní prostředky; průmysl a obchod, zdají se zničenými, a proč?

Poněvadž společnost vládne příliš velkou civilisací, má příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Čím překonává buržoazie takové krise? Jednak vynuceným hubením spousty výrobních sil, jednak dobýváním nových odbytišť a důkladnějším vykořistěním všech trhů. A co to znamená? Jsou tím připravovány ještě všestrannější i mohutnější krise a umenšovány prostředky, jak takovým krisím předejíti.“ strana 8

ORL číslo 2013­1 Není na nás, abychom tomu odporovali. Po zkušenostech posledních dvou let ztratili jsme všechnu chuť polemisovati proti této analyse. Ostatní mnozí ekonomové z nesocialistického tábora nemluví dnes mnohem shovívavěji. Před osmdesáti lety stála tato slova v komunistickém manifestu. Dnes mají státi v manifestech demokratických.

Jestliže demokracie nechce, aby z této správné analysy vyvodil důsledky někdo jiný, kdo by je uskutečnil nepochybně v přehnané a po mnohých stránkách barbarské formě, musí je vyvodit sama. Musí podrobit kapitalismus rozumnému plánu. Musí regulovat toto dravé řečiště, přesto, že všichni hastrmani v něm ujišťují, že to nejde.

Marx měl pravdu také v tom, že ten hospodářský systém, který měl před očima on, jako jej máme my, se řídí zejména motivem zisku, a že by byl možný jiný systém, který by se řídil zejména motivem rozumu a humanity. Dnes je málo důvodů zacházeti s Marxem pohrdavě.

„Buržoasie první ukázala, co dokáže činnost lidská. Ona uskutečnila zcela jiné světové divy, než jsou egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické velechrámy, provedla docela jiné pochody, než je stěhování národů a výpravy křižácké... Buržoasie vytvořila za necelých sto let... mohutnější i kolosálnější síly výrobní než všechny předešlé generace dohromady. Podmanění přírodních sil, zavedení strojů, užití chemie v průmyslu i v orbě, paroplavba, železnice, elektrické telegrafy, celé světadíly k orbě schopné, splavnění řek, celé národy osadnické, jakoby kouzelným proutkem ze země vyrostlé – mělo některé z předešlých století tušení, že v lůně společenské práce dřímají tak velké síly tvůrčí?"

To není hymnus ctihodného generálního tajemníka svazu průmyslníků. To je citát z Marx-Engelsova Komunistického manifestu. Co ostatně dělá sovětské Rusko s celým tímto průmyslovým, technickým, civilisačním dědictvím po buržoasii?

Oddává se asketismu a odpírá je přijmout? Naopak, radostná, netrpělivá, americká ochota, s níž je přebírá, je poklonou pro práci, jež buržoazie vykonala: dobře jste to, holoubkové vykonali, a my teď, dovolíte-li, nebo i kdybyste nedovolili, si tím posloužíme.

Ruský kolonialismus přejímá výrobní prostředky nejvyspělejšího kapitalismu v celém rozsahu, jsa přesvědčen, že tudy vede nejrychlejší cesta do budoucnosti; konfiskuje výsledky evropské výrobní civilisace, ne, aby je zničil, nýbrž aby je podrobil zcela jiné kultuře; v určitém smyslu se tak rychle a ochotně poevropšťuje jako Japonsko v sedmdesátých letech minulého století.

Prospěch z kapitalismu V naší době obzvlášť rychle a nemilosrdně se stává přítomnost minulostí; písek v přesýpacích hodinách otce Chrona dostal tempo nepříjemné. Několik let stačilo, aby kapitalismus vyplnil svou prospěšnou roli, kterou měl krátce po válce, a aby si potom podkopal půdu pod nohama. Jestliže někdo je nakolněn zahromovati, že kapitalismus vůbec nikdy nemůže dokázati něco prospěšného, tedy to bude hrom, který vychází z oblaku úplné sociologické naivity.

Historie je hřbitov systémů, jež po nějakou dobu vykonávaly užitečnou funkci, a potom odumřely. Jako křesťanství, tak i kapitalismus byly nejlepší a nejpokrokovější formou, jíž byla doba schopna. Kapitalismus vykonal divy neočekávané, slyšte toto svědectví:

I pětiletka je takovou nebezpečnou poklonou před buržoasií: bez evropského kapitalismu neprováděla by se ani polovičním tempem; stroje a inženýři, které dodává západní kapitalismus, jsou podstatou aktivní položkou v rozpočtu pětiletky. Nemá tedy smyslu mluviti pohrdlivě o kapitalismu vůbec, když ani Marx a Engels o něm ve všem pohrdlivě nemluvili, a když sovětské Rusko nemůže zatím bez jeho pomoci prováděti ani svůj slavný plán.

Lenin to psával docela otevřeně: „socialismus není myslitelný bez velkokapitalistické techniky", „je naším úkolem učit se státnímu kapitalismu u Němců"; „bez učení se od organisátorů trustů nelze zavésti socialismu; socialismus si osvojí vše, co bylo vytvořeno trusty".

Je mnoho stránek v kapitalismu, o nichž je opravdu možno mluvit s pohrdou, ale mezi ně nepatří výrobně technická stránka; tu naopak jeví se rozmach prometheovský. Kapitalismus nekrachuje jako výrobně technický systém, nýbrž jako systém sociální a distribuční; jestliže nevyrábí daleko více než nyní, jestliže nezaplaví svět bohatstvím výrobků, příčina není v tom, že by to technicky strana 9

ORL číslo 2013­1 nedovedl, nýbrž v tom, že stojí na špatné sociální základně a neumí tak podnítiti konsum, jako by dovedl roztočiti kola výroby.

To je vlastní jeho tragédie: naučil sice svět vyrábět, a byl v tom znamenitým učitelem, ale sám nyní zdržuje vzrůst výroby, poněvadž by za tohoto finančního systému musil, jak už jsme několikráte řekli, psáti na vagóny se svými výrobky: vyrobil jsem, nevím komu.

Jelikož skvělé výkony kapitalismu na poli výroby byly uznány i Marxem a Engelsem, není otázkou, kterou je třeba rozhodovat, ta otázka, zda kapitalismus za všech časů byl neschopným systémem, nýbrž ta, kdy prospěšným systémem býti přestává. Podle našeho názoru během pouhých třinácti let role kapitalismu se důkladně změnila.

Řadu let po válce jsme pokládali jeho roli pro Evropu za prospěšnou; nyní ji musíme pokládat za neprospěšnou. Jestliže proti tomu někdo něco má, ať nás poučí, jak si máme počínati, abychom v současné krisi viděli prospěch. Změna není v tom, že by se byl kapitalismus sám změnil k horšímu, nýbrž v tom, že se změnila situace, v níž působí; a změnila se v neposlední příčině právě jeho automatickým působením. Nebyv regulován žádným rozumným plánem, vytvořil si sám ony obtíže, ve kterých se nyní zmítá.

Otázka socialismu a kapitalismu není ve všech dobách stejná. Rozhoduje stav zralosti. Jestliže u nás kdosi uznal za vhodné vysloviti veřejně politování, že Karel IV. nebyl socialistou, prozradil tím jen na sebe katastrofální nedostatek historického smyslu.

Jsou doby a poměry, kdy socialismus ani zdaleka nemůže konkurovat s kapitalismem. Resoluce to nemohly rozhodnout. Hnutí bez výrobní tradice, s dětskými nemocemi, tápající, přepolitisované, nemohlo ve výrobním ohledu tak spolehlivě a rychle znovu vybudovati Evropu jako starý, zkušený mistr – kapitalismus. Úlohu rekonstrukce Evropy bylo podle našeho mínění třeba přenechati kapitalismu, jestliže jsme za hlavní pokládali otázku, aby se lidem co nejdříve vedlo lépe, tj. hmotně lépe.

Byla to vážná otázka evropské životní úrovně, na celé desítiletí. Proto jsme se tehdy ke kapitalismu stavěli mnohem příznivěji než nyní: byla to v první řadě otázka praktického prospěchu. Zajisté, heslo socialisace tehdy bouřlivě žilo v masách – ale jak zklamaní socialističtí vůdcové brzo poznali, nebylo to více než heslo, kterým se vyjadřovala touha po zvyšování mezd.

Ve výrobním ohledu neposkytovala tato nálada žádných

záruk. Socialisté sami, vidouce to, duševně ustoupili před kapitalismem, který zvítězil z toho prostého životního důvodu, že každý řád, mající užitečnou a dosud nenahraditelnou funkci, musí zvítězit.

Tehdy byl socialism proti kapitalismu jako dítě proti muži. Nebylo možno obnovit výrobu socialisací, a socialisovat bankrot nikoho nelákalo, mimo ty socialisty, u nichž byl obzvláště vyvinut pud moci. Kapitalismus měl před sebou důležitou úlohu, kterou nikdo jiný za něho nemohl vykonati, a kterou měl vykonat jako sluha společnosti. Ale v jeho povaze není tato pokora a s tím se musí i teď počítat. Dovolíte-li kapitalismu kypěti, bude překypovati.

Vykonav svěřenou sobě úlohu, neresignoval ovšem, nýbrž vyšvihl se zase na pána společnosti. Následkem jeho vlády vznikla situace, v níž se stávají pravdivými všechny takové fráze jako „temné dunění a praskot v základech“.

Jediné Rusko se pokoušelo po válce vybudovat zemi bez pomoci kapitalismu, ale ruské zkušenosti nebyly toho druhu, aby někoho na západě opravdově lákaly. Výsledkem byla největší historicky známá bída. NEP byl oficiálním doznáním této bídy a ústupem k jinému systému, když už všechna hrdla byla stažena úzkostí a všechny žaludky hladem. To byla doba, kdy proletariát sám opravdu nebyl schopen spravit ani rozlámanou mašinu. Není-li v některých kruzích ochota věřit toto mně, mohu, budu-li požádán, nalézti podobné výroky ve spisech Leninových nebo Trockého.

Sovětské Rusko mohlo ušetřit svému obyvatelstvu mnoho utrpení, kdyby si bylo počínalo opatrněji, při rozchodu s kapitalismem. Majíc pevně v rukou politickou diktaturu, bylo by to mohlo učiniti bez nebezpečí. Nikdo menší než Lenin počal raditi k opatrnosti v bouřlivém rozchodu s kapitalismem. Psal:

„Lechtati se zvučnými frázemi je vlastností deklasované maloměšťácké inteligence"; „ani největší rozhodnost nestačí pro přechod od konfiskace k socialisaci“; „k provedení socialisace musí mít revolucionář jiné vlastnosti než pro revoluci“; „víc jsme s nakonfiskovali, než jsme mohli spočítat“; „pro socialism nestačí lámání, ubíjení“; „kdyby se u nás ustálil státní kapitalismus, bylo by to velkým úspěchem“, „státní kapitalism je nyní vítězstvím nad nepořádkem, rozvratem, rozviklaností, maloměšťackou anarchií“; „ve výrobním smyslu ještě nejsme ani v předsíni socialismu“; „chceme k sobě přitáhnout nejkulturnější kapitalistické elementy“; „cesta k socialismu vede přes kapitalistické vedení trustů“.

Komunismus je založen na materialistickém širokém názoru. Právě s materialistického hlediska, s toho hledisstrana 10

ORL číslo 2013­1 ka, že člověk se má míti pokud možno dobře, není třeba litovati, že rekonstrukce Evropy byla svěřena kapitalismu. Začátečnický socialismus jako vůdce by jen prodloužil trapnou hmotnou krisi.

Kapitalismus si získal ještě v letech 1918-1928 zásluhy o životní úroveň. Upřímní komunisté, kteří se vracejí z Ruska, to také přiznají, ujistí-li se ovšem dříve, že je žádný nepovolaný povolaný neposlouchá.

Škoda z kapitalismu Následkem toho, že, jak na začátku bylo řečeno, písek nyní obzvláště rychle se sype v hodinách otce Chrona, tato prospěšná role kapitalismu je historií. Kapitalismus dnes stojí před námi jako hříšník a jako obžalovaný. Nemůže býti pochyby, že on nás uvedl do této hospodářské krise, neboť nebylo jiných skutečných vůdců v hospodářství. Vše, co se stalo, stalo se, protože kapitalismus tomu tak chtěl. Nemá se ani na koho vymlouvat.

Jeho síla a zásluha byla v tom, že dovedl lépe vyrábět než jakákoliv forma kolektivismu. Kam to přivedl s těmito schopnostmi? Zajímavé jest, že ztroskotal (nelze hledat zdvořilejší výrazy, je to ztroskotání) právě v tom okamžiku, kdy nejlépe se mu podařilo zrekonstruovat. Dlouho se kolportoval ideál: návrat k předválečným poměrům. Nyní, když toho bylo ve výrobním ohledu dosaženo, když dokonce předválečné poměry v mnohém byly překonány, cítíme, že jsme trpce zklamáni. Nastaly rozpaky z bohatství, z mohutnosti výroby.

Poněvadž kapitalismu nic nepřekáželo rozvíjeti se podle libosti, zdá se býti jisto, že přítomná tíseň vyplývá právě z vlastností kapitalismu, a že sám se přivedl tam, kde nyní rozbolestněně a rozpačitě přešlapuje. Ukázalo se, jak vratká byla předválečná rovnováha. Návrat k předválečným poměrům je už proto nemožný, že v nových zemích vyrostl zcela nový průmysl, který se nevzdá práva na život.

Stará předválečná cirkulace statků, založená na průmyslové hegemonii některých zemí a na obchodní nebo finanční hegemonii zemí jiných, je zcela porušena. Zažehnati tyto nové poměry je skoro tak nemožno jako vrátit dítě do lůna matčina. Kdyby i kapitalismus neměl jiných obtíží, má a bude mít ty, jež jsou spojeny se ztrátou staré hospodářské cirkulace. Hospodářská mapa nové Evropy je daleko nejasnější než politická.

starý mistr výroby se ukazuje zcela průměrným nebo i podprůměrným žákem.

Kapitalistická výroba nedovede si opatřiti dosti pevné půdy odbytu pod nohama. Snad se ani nikdy opravdově nezabývala takovými myšlenkami, protože je systémem jednostranně výrobním. Zabývala nebo nezabývala – je nutno ji tomu naučiti nebo ji podříditi nějakému systému jinému, který si bude dělati více myšlenek. Další, patrně největší obtíž kapitalismu, která také z něho samého vyplývá a nikoliv z nepříznivých poměrů, je ta, že je to systém, v němž nejvyšším motivem je zisk, nikoliv rozum nebo humanita. Logickým plánem neřízená, anarchisticky produkující výroba sama se musí ve vyspělých poměrech uvésti ad absurdum; a na nehumnánní systém, který se bere vpřed bez ohledu na člověka, je pozdě v době, kdy jste dali lidu do rukou politickou moc.

Bylo možné dáti kapitalismu volnost za účelem rekonstrukce Evropy. V této roli to vyhrál nad socialismem, a nelze říkat, že se tak stalo nespravedlivostí soudcovou. Výhodné postavení kapitalismu však rychle mizí, jakmile hlavním problémem, jako právě nyní, není už výroba, nýbrž distribuce. V této věci osvědčuje socialismus nejen více zájmu, nýbrž i inteligentnosti. Také v otázce plánu a podřízení hospodářského života zákonům rozumu. Zde ztrácí kapitalismus důvěru rozumných lidí. Nebylo chybou, že se mu svěřila práce, spojená s obnovením evropské výroby, neboť to je věc, ve které se vskutku vyzná; ale je chyba, že nebyl potom ovládnut a spoután.

To jest nyní hlavním tématem demokracie, která nemůže svůj osud ztotožňovati s osudem dnešního hospodářského řádu. Demokracie měla zacházeti s kapitalismem jako se svým sluhou; místo toho dopustila, aby v mnohém ohledu se stal jejím pánem. Není to rozumné a není to ani důstojné.

Zajisté, kapitalismus překoná i tuto nebezpečnou krisi, ale na jak dlouho? Svobodně, bez plánu, anarchisticky produkující kapitalismus sám si tvoří své nesnáze. Bude to klid za několik let a pak přijde krize nová. Do této budoucnosti nesmí se demokracie nechati tak slepě vtlačiti, jako se stalo tentokráte. K čemu by byly zkušenosti, kdybychom se z nich neučili? Nejméně ze všeho má se demokracie nechati zdržovati soukromým zájmem kapitalistů.

Není krise jako krise Ale má ovšem řadu obtíží jiných, sobě vlastních, které patří ke kapitalismu tak jako rýma k nastuzení. Zajisté, vykonal své dílo hospodářské obnovy Evropy lépe, než by to byl svedl nějaký jiný systém. Ale nyní nejde už o obnovení výroby; je obnovena a kapitalismus brání se dalšímu jejímu zmohutnění jen z pochopitelných rozpaků. Nyní jde o uspořádání odbytu výsledků výroby. A tu

Henri George se vyjádřil, že nic není tak úzkostlivého jako milion dolarů. Nic opravdu, leda snad dva miliony dolarů. Těmto úzkostlivým duším, které z úzkosti jsou ochotny všechno udělat mimo zříci se aspoň části svých privilegií, způsobilo neobyčejné potěšení líčení krise z let sedmdesátých minulého století, které se znenadání strana 11

ORL číslo 2013­1 vyskytlo v novinách. To byla pravá lázeň pro stísněnou duši.

Ne, nespoléhejte se na krisi z let sedmdesátých. Něco se od té doby velmi změnilo: duše člověka. Z příměru je pravda jen polovina nebo třetina. A možná, že záleží právě na tom, co je v tomto příměru chybné.

Kameny s rachotem padaly se srdcí interesovaných čtenářů. Říkali si hle-hle: to je báječné, také tenkráte byla zlá, protivná krise, a co se stalo? Nic se nestalo; všechno se zase vrátilo do starých kolejí; také nyní se nic nemůže stát. A který z kapitalistů byl více vzdělán, říkal si po této četbě: sursum corda.

Je nám líto, že musíme pokazit tuto radost. Ani v soukromém životě nerozhoduje o tom, co se stane, pokaždé jen situace, nýbrž také temperament toho, kdo se do ní dostane. Někdo v nepříznivých okolnostech zaleze do kouta, jiný vybuchne. Sociální děj je vždy výsledkem objektivní i subjektivní situace. I kdyby hospodářská krise z let sedmdesátých po objektivní stránce sebe více se podobala krisi dnešní, čáru přes kvietistický rozpočet dělá ta okolnost, že temperament Evropanů se za těch šedesát let důkladně změnil.

Žijeme ve zcela jiném psychologickém prostředí. Stará dobrácká úcta k vrchnosti zcela vymizela. Také kvantum trpělivosti a odříkavosti je na světě daleko menší než bývalo. Řekne-li někdo, že to souvisí s úpadkem náboženství, bude mít nepochybně pravdu. Ale ať to souvisí s čímkoliv, dnešní lidstvo daleko méně trpělivě snáší špatnou vládu nebo snad dobrou vládu s dobrými výsledky; můžete si to vyjádřiti, jak chcete.

Chce-li dnešní politik žíti ve světě faktů, musí počítat s touhou masy po zvýšené životní úrovni. Proti tomu mohou hlasatelé odříkání polemisovat, ale politik na to nesmí zapomínat. Také rozum a kritičnost neobyčejně se vyvinuly. Nezapomínejte ani na snadnost a rychlost, s níž se nyní rozšiřují zprávy: naši předkové věděli toho nepochybně žalostně málo o francouzské revoluci, my se dozvíme hned druhý den, co se stalo včera v Rusku.

Když už o Rusku mluvíme: v letech sedmdesátých nebylo státu, který by se pokoušel se vší vážností o provedení socialismu, a který by dodával kvasinky do nadějí nespokojenců; nebylo tu toho velkého, odvážného konkurenta, s nímž musí dnešní kapitalismus už trvale počítat. Nebylo také tak pevně organisované, odhodlané, převratné strany, jakou jsou dnes po celém světě sekce komunistické internacionály, které dovedou dobře těžit z chyb vládnoucích.

Léta sedmdesátá byla i se svou dobráckou krisí idylou proti naší době. Kvantum stability bylo daleko větší než dnes, kdy jsme po velké válce, po jedné velké revoluci a po několika menších.

Kde má stát inteligence? Vznešený člověk musí platit svůj dluh celku: inteligence vždy má být vznešenou v tomto smyslu. Je hluboký rozdíl mezi inteligencí a chytrostí; některým lidem po celý život nepodaří se přejíti most nad touto hlubinou. S pouhou chytrostí to člověk může přivésti tak daleko, že nejvýhodněji dovede nastavovat hubičku pod stolem, z něhož padají drobty; tloustne a bují a nic víc.

Chytrost je nejskvělejší nástroj egoismu. Ale princip inteligence je princip nadosobní. Chytrost dovede se spokojiti osobním blahobytem. Ale pravá neochočená inteligence neuspokojí se ničím, leč rozumným uspořádáním věcí. „Co platno člověku, kdyby celý svět získal a na duši své škodu utrpěl“: toto mohl říct jen typický inteligent.

Žádný společenský řád nestál, nestojí a nebude stát jen na jedné společenské síle. Také se žádný hospodářský řád nebude zakládati jen na čisté inteligenci. Je mé přesvědčení, že ani socialistické Rusko nebude se nakonec moci zcela vzdáti motivu zisku. Poslední sovětská nařízení, která zase jednou ruší rovnost mezd a zavádějí vysoké platy pro odborníky, otvírají docela zřetelně dvířka tomuto motivu. Bude se snad tvrdit, že je to přechodné opatření, ale není, protože lidská povaha není přechodné opatření. Nikdy nezbudujete solidní řád ve vzduchu nad lidskou povahou.

Ale je něco jiného vyhraditi v rozumně uspořádané společnosti také určité místo, kde by se mohl vyžít mostrana 12

ORL číslo 2013­1 tiv zisku a výhody (ať proti tomu dogmatikové polemisují, tento motiv staví na nohy mnoho lidí, kteří by jinak líně seděli, a má tedy v sobě živel společenské dynamiky), a něco jiného jest dáti motivu zisku barbarskou prioritu, před níž všechno ostatní je povinno ustupovat. Touha po zisku a výhodě může býti buď dobrým pomocníkem, nebo zlým a bezohledným pánem.

Není pochyby o tom, jaká je hierarchie kapitalistického světa: je to uctívání zlatého telete; rozum, humanita, kultura mají jen druhořadé postavení a chodí v ošumělých kabátech. Přirozeným cílem inteligence, pokud není ničím jiným než inteligencí, musí býti obrátiti tuto hierarchii. Už samo její jméno má intimní souvislost s rozumem a s rozuměním. Je smyslem její existence zajistiti vítězství rozumu, a nemůže býti pro ni žádného smyslu jiného.

Chce-li někdo takovou věc, jako je vítězství rozumu, prosaditi v kapitalistickém řádu, musí ovšem mnohé obrátiti nohama vzhůru a mnohé hlavou dolů: neboť kapitalismus se řídí mnohými jinými věcmi daleko více než rozumem nebo uctivým zřením k lidskosti. V široké souvislosti řečeno, je funkcí inteligence zastupovati proti hospodářským poměrům kapitalismu princip kulturní, hráti osvětovou roli mezi průmyslovými a obchodními kapitány; a nebudou-li oni přístupni misionářskému vlivu, vybudovat proti nim frontu, která je donutí.

Zatím slouží inteligence systému, jehož charakteristickou známkou jest, že není zcela inteligentní. Systém dokonce sám ví o této vadě, ale omezuje se na prohlášení, že svět výroby nelze uspořádati rozumným plánem; že hospodářství a plán se nesnášejí; že je třeba víceméně nechat vše růst jako dříví v lese; že ať děláme, co děláme, hospodářský život nemůže být ničím jiným než jakousi poměrnou džunglí s mírnými hrůzami a věčným nepořádkem.

Tímto ekonomickým agnosticismem musí býti inteligence pokoušena a drážděna; musí cítit chuť změřit své síly s tímto sobeckým mysticismem. Teorie o neregulovatelnosti hospodářského života je atentátem na představy o síle inteligence. Jakže, vše na světě lze pořádat rozumem mimo děje výrobní a konsumní? Proč právě tyto děje mají býti nedostupnými pořádajícímu vlivu rozumu? Tomu by inteligence opravdu mohla věřit teprve, až by prohrála sto pokusů, ne dříve.

Přirozené místo inteligence je na straně hospodářského plánu proti anarchii. Kapitalismus je výrobní a spotřební anarchie. Tím už je řečeno, že odporuje samému základnímu principu inteligence, jejímž účelem je vnášeti rozumný pořádek do věcí. V kapitalistickém řádu nabízí se tvůrčím silám inteligence ne mnohem více než koloběžka. Ve vozech s mnoha HP sedí jiní.

Ani demokracie, ani inteligence nesmějí spoutati svůj osud s osudem kapitalismu. Tento systém nestojí za to, abychom si přáli býti s ním společně pohřbeni. Výrobní řád vůbec nemůže býti rozumnému člověku milenkou. Je mu jen hospodyní. Dáme výpověď jedné a přijmeme druhou.

Na tom nyní vše záleží: dovede demokracie, dovede inteligence, udati positivní cíl? Setrvávání v nynějším řádu, který právě před našima očima neúctyhodně krachuje, a který i když se zotaví, má před sebou nějaký nový krach (ozdobně se to nazývá periodickou krisí), nelze považovati za positivní cíl.

Positivní cíl může býti jediný: rozumná organisace hospodářského života. Jestliže se touto myšlenkou zanáší jen soicalismus, a nikoliv kapitalismus, tím hůře pro kapitalismus. V tomto historickém konfliktu je místo inteligence na straně rozumu, nikoliv na straně soukromého zájmu.

Lhůta pro kapitalismus Nevěřím, že je dost dlouhá. Zajisté, kapitalismus by si mohl v klidu prodělávati své periodické krise, ochuravěti a zotavovati se, střídat doby tísně a doby prosperity, kdyby... Za patnáct let vyrostlo na východě Evropy veliké kdyby.

Toto vše by mohl kapitalismus zase dělati, jako dělával, kdyby mu nebyl v socialistickém Rusku vyrostl krutý nepřítel, břitký kritik, a za posledních několik let i nebezpečný konkurent. Fakt sovětského Ruska definitivně končí periodicko-krisovou idylu kapitalismu a podvrátil i monopolní postavení kapitalistického hospodaření v lidských myslích.

Dosud nebylo s čím porovnávat; ať mi to páni komunisté odpustí, ale hospodářský stav Ruska před pětiletkou nemohl nikoho přitahovat ani přesvědčovat; to nebyla vážná konkurence. Ale nyní, zdá se, roste něco, s čím bude nutno porovnávat, a co nás k porovnávání donutí, i kdybychom nebyli ochotni. Postavení kapitalismu se vznikem sovětského Ruska velmi změnilo. Nikdo nemůže říci, že je stejně silné jako před tím.

Vím, že pětiletka má dvě podstaty: jednu domácí, kde na ruské půdě se dějí určité objektivní skutečnosti, které žádným mluvením se ani nezmění, ani nezvětší; druhou jakousi zahraniční, agitační a reklamní. Pětiletka vykonala pro komunistickou ideu za čtyři roky více než celá komunistická internacionála za patnáct, jako vůbec výkon pronikavěji vniká do lidských myslí než řečnění. Vůdcové ruského systému dobře rozumějí této propagační ceně pětiletky. Vědí, že je to nejrychlejší a nejspolehlivější kůň před jejich spřežením.

strana 13

ORL číslo 2013­1 Budou tedy vždy, pokud mluví o výsledcích své práce, nadsazovat, a my klidně a beze strachu, že se odchýlíme od pravdy, můžeme nějaké procento ubrat z jejich slovních výkonů. I pětiletka jistě existuje ve skvělejším stavu na papíře než ve skutečnosti. Ale pro definitivní ohrožení posice kapitalismu stačí i to, co v Rusku opravdu bylo a bude ještě provedeno.

Naše výhrady vůči pětiletce této a budoucí znamenají jen skepsi k ohlášenému tempu a nedůvěru k stoprocentnímu splnění. Ale budou-li obě ruské pětiletky splněny i jen do 70 procent, bude dosti příčin, aby soukromí kapitalisté po celém světě bledli. I sedmdesátiprocentně splněný ruský plán (a o tom výsledku sotva můžeme pochybovat) stačí, aby kapitalistickému hospodaření vyrostl velký konkurent.

Musím pokládati za možnou i tu perspektivu, že během doby by se Rusko i po některých čistě hospodářských stránkách ukázalo jako pokročilejší živel než západní Evropa, jestliže zde bude ve své čistotě zachován soukromý kapitalismus, který, řídě se zejména nedůtklivým a neústupným principem soukromého zisku, překáží rozvití produktivních sil nebo je přímo maří.

ny, je nutno přestavět hospodářské základy. Je možno je přestavět jen jediným způsobem: směrem k hospodářství organisovanému.

Organisované hospodářství ovšem už znamená konec dnešního kapitalismu. Ať toho jiní litují: inteligence nemá čeho litovat. Nesmí se dopustiti té osudné a historické viny, že by nenašla své místo na správné frontě.

Přítomnost, 10. února 1932

Evropský soud pro lidská práva poukázal na mučící praktiky CIA Soud ve Štrasburku se symbolicky postavil za Chálida Masrího – Němce libanonského původu, který byl v roce 2004 omylem zadržen, trýzněn a inetrnován americkou CIA. Rozvědku USA soud potrestat nemohl. Zpřehlednil tedy alespoň na metody její práce.

Nemohu neviděti, že svržení principu soukromého zisku s nejvyššího místa, je schopno ruské výrobě připraviti velké ulehčení v rozletu nebo ji přímo opatřiti křídly. Budou míti pravděpodobně některé překážky jiné, ale tuto, která na nás často spočívá jako kámen, míti nebudou.

Nemá tedy kapitalismus více času než tolik, kolik je ho třeba, aby Rusko dokončilo budování své výroby. Potom bude na kapitalismu, aby prokázal, jaké přednosti mají jeho způsoby hospodaření a čím vyniká nad socialistický systém. Nesmí si myslet, že najde posluchače lehkověrné. Bude to, jestliže v Evropě nic se nezmění k lepšímu, konkurence mezi hospodářstvím organisovaným a neorganisovaným.

Nevěřím, že by potom neorganisované anarchistické hospodářství, jehož nejtemnější stíny právě vidíme před sebou, mohlo ukázat na nějakou svou zvláštní krásu. To znamená: Bude-li socialismus v Rusku míti úspěchy, nelze věřiti v dlouhé trvání tohoto našeho nepořádného systému. Hospodářské skutečnosti byly dosud největší silou kapitalismu. Ale v této rychle se vyvíjející době, mohly by hospodářské skutečnosti mluvit brzo také proti němu.

Západní Evropa má mnoho předností, které by bylo hříchem dobrovolně obětovat ruskému systému, jenž je polobarbarský a poloasijský po psychologické a občanské stránce. Ale aby tyto přednosti zůstaly zachová-

Historický rozsudek, zlomové rozhodnutí, veliké vítězství spravedlnosti a vlády práva. Takto hodnotí organizace angažovaných právníků čtvrteční verdikt Evropského soudu pro lidská práva (ECHR), jenž uznal za důvodnou žalobu Chálida Masrího. Němec libanonského původu byl v roce 2003 tajně zadržen v Makedonii, několik týdnů protiprávně vyslýchán, mučen, a poté odvezen do Afghánistánu. Tam strávil v brutální internaci další čtyři měsíce. Jak se později ukázalo, za celou akcí stála americká rozvědka CIA, jejíž agenti si Chálida Masrího spletli s jiným Masrím. Prodejce aut z města Ulmu tak od roku 2005 bojuje za své odškodnění a za zveřejnění pravdy o„zesílených výslechových technikách“, ke kterým CIA oprávnila Bushova vláda. V jedné z dílčích bitev zvítězil právě ve čtvrtek.

strana 14

ORL číslo 2013­1 „(Masrí) byl opakovaně bit, poután, fyzicky i psychicky trýzněn (...) Nejméně jednou byl análně znásilněn a několikrát po delší období vystaven úplné smyslové deprivaci (...) Poškozený se stal obětí mučících praktik (...) a náleží mu odškodnění,“ citují agentury z rozsudku.

ECHR posuzuje jen spory týkající se států, které ratifikovaly Evropskou úmluvu o lidských právech, a Masrí tak nemohl žalovat americkou rozvědku přímo. Rozhodl se proto s pomocí angažovaných právníků z Open Society Justice Initiative napadnout Bývalou jugoslávskou republiku Makedonii (FYROM), jejíž policisté CIA asistovali.

„(Zmíněné činy) se odehrály v přítomnosti orgánů makedonského státu a na území jejich působnosti (...) Vláda FYROM tak nese spoluodpovědnost za skutky, kterých se (na poškozeném) dopustily orgány cizí země,“ stojí ve výňatcích dále.

Kompenzaci, jíž musí FYROM Masrímu vyplatit, stanovil soud na 60 tisíc eur (1,5 milionu korun), neboť byl nucen zohlednit jen tu část ujmy, kterou způsobilo makedonské provinění. Z hlediska hlavního Masrího záměru však proces dopadl podle pozorovatelů znamenitě – soudci se museli zabývat všemi okolnostmi případu, čímž byly praktiky CIA v jednom modelovém případě nezávisle zdokumentovány.

Detaily případu Chálid Masrí byl zadržen makedonskými policisty v civilu 31. prosince 2003, při cestě autobusem přes hranici FYROM. S pouty na rukou a zavázanými očima byl odvezen do hotelu ve Skopje, kde ho po dalších 23 dní vyslýchali nejrůznější vyšetřovatelé a vládní zmocněnci. Mučení v nejpřísnějším slova smyslu zde vystaven nebyl. Věznitelé mu ale odpírali základní práva zadržených, kontakt s ambasádou a v případě opuštění místnosti hrozili zastřelením.

Po třech týdnech byl Masrí odvezen na letiště, kde si ho převzali agenti CIA. Právě momentem převzetí se soud zabýval se zvláštní pečlivostí. Pro list New Yorker jej na základě líčení zrekonstruovala Amy Davidsonová:

„Spoutaný a se zavázanýma očima byl (Masrí) převezen na letiště, kde jej usadili na židli v jakési uzavřené místnosti. Zde bez jakéhokoliv sdělení čekal asi hodinu a půl (...) Náhle mu dva lidé zkroutili paže za záda a začali ho z obou stran bít. Kdosi mu pomalu rozstříhal, nebo rozřezal oděv, a poté strhl spodní prádlo. (Masrí) byl povalen na zem, jeho ruce opět zkrouceny a záda přišlápnuta k podlaze. Následně ucítil tvrdý objekt, který mu trýznitelé vrazili do análního otvoru (...) Po delší chvíli byl zdvižen ze země a odtáhnut do rohu místnosti, kde mu svázali i nohy a sundali pásku z očí. Poté, co se

mu vrátil zrak, uviděl sedm či osm mužů v černých oděvech a lyžařskými kuklami na očích,“ píše Davidsonová v posledním vydání newyorského týdeníku.

Muži v černém, kteří se ukázali být členy zvláštního protiteroristického týmu CIA, odvezli Masrího z Makedonie do opuštěné cihelny poblíž afghánského Kábulu, kde byl bez jakýchkoliv právních náležitostí držen a vyslýchán další čtyři měsíce. Podle výsledků vyšetřování, o něž se ECHR opíral, byl i zde mnohokrát zbit a skopán. věznitelé mu opírali spánek a soustavně ho zastrašovali. Většinu času byl držen ve vlhké betonové temnici.

Zpět do Evropy se Masrí dostal až v květnu 2004, kdy ho Američané naložili opět se zavázanýma očima do letadla, převezli do Albánie a bez vysvětlení vysadili poblíž hranice. Tam se Masrího chopili albánští policisté, kteří ho přepravili do německého Frankfurtu.

Jak odhalilo zmíněné vyšetřování, CIA považovala Chálida Masrího za Madžída Masrího, který byl podezřelý z napojení na Al Káidu a jehož později internovali na Guantánamu. Reportérům z newyorských Timesů se podařilo zjistit, že k propuštění Chálida došlo až po osobní intervenci Condoleezzy Riceové.

Lee Ferran z ABC News v závěru tematické zprávy konstatuje: „Mluvčí CIA odpověděli na žádost o vyjádření k Masrímu případu stejně jako pokaždé v posledních téměř desíti letech – No Comment.“

Rozhodly až vlasy Amy Davidsonová z New Yorkeru a Richard NortonTaylor z Guardianu připomínají, že proces u ECHR nebyl Masrího prvním. Poškozený se po návratu snažil nejprve zažalovat přímo americkou stranu, konkrétně tehdejšího ředitele CIA George Teneta. Žalobu vypracovala skupina právníků z American Civil Liberties Union a v roce 2005 proces skutečně začal; státní orgány nicméně odmítly spolupracovat s argumentem, že by při objasňování případu došlo k vyzrazení „státních tajemství“.

Masrího právníci se zkusili ještě odvolat. Jejich argumentaci však v roce 2007 odmítl i Nejvyšší soud. Případ tak v USA zůstal nevyšetřen.

V Evropě se kauzou zabývalo postupně několik institucí. První vyšetřování proběhlo z popudu německého parlamentu. Německý státní zástupce vydal po jeho skončení v roce 2007 příkaz k zadržení třinácti agentů CIA, tito však nikdy zatčeni nebyli. Druhé objasňování případu podnítil Evropský parlament z iniciativy italského europoslance Claudia Favy a další Rada Evropy z popudu švýcarského senátora Dicka Martyho.

strana 15

ORL číslo 2013­1 Evropský soud pro lidská práva případ projednával až na základě civilní žaloby proti makedonské vládě, jíž Masrí podal v roce 2009. Hlavní líčení u EHCR bylo zahájeno letos v květnu. Díky poznatkům z dřívějších vyšetřování však proces proběhl relativně rychle.

Chálid Masrí si podle znalců případu odnesl z internace několik otřesů, včetně posedlosti paranoiou. Jeho stav dále zhoršil fakt, že od něj po měsících nevysvětlitelného „zmizení“ odešla žena i s dětmi a že jeho následné výpovědi o zajetí CIA nikdo v domovském Ulmu nevěřil. Masrí upadl do stavu psychického zhroucení, který předznamenal jeho pozdější problémy s zákonem (v roce 2009 napadl starostu města a po zadržení i policistu, za což se dostal na několik měsíců opět do vězení, tentokrát německého). Všeobecnou důvěru si získal až po vědecké analýze vlasových kořínků, která prokázala, že vskutku strávil delší dobu ve střední Asii, a to ve strastiplných podmínkách.

http://denikreferendum.cz/clanek/14580-evropskysoud-pro-lidska-prava-poukazal-na-mucici-praktiky-cia

téměř každý lidský neduh. Tato neuvěřitelná přírodní léčba potírá rakovinu, artritidu a srdeční problémy. Léčí astma, chřipku, vysoký krevní tlak a dokonce i neplodnost a spoustu dalších nemocí. Je tak silná, že při pravidelném užívání může trvale zajistit dobré zdraví.

“Roky vědeckého výzkumu odborníků dokázaly nade vší pochybnost, že česnek, ocet (organický - nefiltrovaný) a med je kouzelná přírodní směs,” tvrdí Dr. Emilio Steffani, odborník na výživu z Říma, který už na toto téma napsal nejednu publikaci.

“Tyto tři účinné ingredience jsou k dostání kdekoliv a nejsou vůbec nákladné. Když si ještě uvědomíte, jak prospěšné jsou pro lidské zdraví, máme před sebou udivující lék.” Česnek s octem a med má doslova na tisíc lékařských použití, jak říká Dr. Steffani i ostatní vědci. Se svolením vašeho lékaře si použitím této hojivé kombinace můžete vyléčit zde popsané obvyklé choroby a ještě i mnoho dalších.

ASTMA

Uvařte dva stroužky česneku a přidejte čajovou lžičku jablečného octa pár kapek medu. Užívejte každé ráno nalačno a okamžitě se vám při dýchání uleví.

VYSOKÝ TLAK

ČESNEK + OCET + MED = Zázračný přírodní lék

Vysoký tlak se dá úspěšně snížit pravidelnou konzumací vývaru dvou šálků vody, 16 česnekových stroužků a dvou polévkových lžic octa a medu. Tuto směs vaříme na mírném ohni půl hodiny, vychlaďte ji a užívejte po dvou lžičkách třikrát denně. Tato léčba se s velký úspěchem praktikuje v Indii už celá staletí a zabírá i na bolesti v prsou a motolici hlavy.

CHOLESTEROL

Hladina cholesterolu podle výzkumu klesá, kdykoli jíte česnek. Jwdna studie , publikovaná v anglickém lékařském časopise Lancet ukazuje, že za tři hodiny po požití 50 gramů česneku se 150 gramy másla se průměrně sníží hladina cholesterolu ze 237,4 na 221,4. To znamená,že se nebezpečný do pad tučných jídel dá zmírnit tím, že se k nim přidá česnek. Když se česnek smísí s medem a octem, jeho účinky se ještě zvýší. Chcete-li si snížit hladinu cholesterolu v krvi, snězte každý den nakrájený česnek s přílohou octa a medu, nebo si umíchejte nápoj z horkého octa, poloviny lžičky utřeného česneku a tří lžiček medu , a pijte ho každé ráno předsnídaní. Už nemusíte trpět bolestí ani slabým zdravím, protože zázračná kombinace česneku, octa a medu umí uzdravit strana 16

ORL číslo 2013­1 RAKOVINA

Vědci už dávno zjistili, že chemické složení česneku znemožňuje rakovinné bujení. Podle výzkumníků v Národním institutu boje proti rakovině a Univerzity v Texasu při nemocnici M. D. Andersond , jezení česneku vyloučí, že dostanete rakovinu žaludku i jiných vnitřních orgánů. Chcete-li protirakovinný účinek česneku ještě umocnit,jezte ho každý den nakrájený v medu a octu.

Jsou-li cévy v mozku a srdci zvápenatělé, pije se denně jedna likérová sklenka (0,2 cl) výtažku z asi 30 oloupaných dílků česneku a 5ti malých, nakrájených a neoloupaných přírodních citrónů (bio).

Všechno se v mixéru zpracuje na kaši, dá do jednoho litru vody a přivede se k varu. Ale nechá se jen jednou “převalit”. Potom se zcedí a naleje do lahve. Uchovává se v chladu. Denní sklenka se pije dle možností – před, nebo po hlavním jídle.

POPÁLENINY

Naložte dva tucty stroužků česneku do 1 1/2 šálku octa na tři dny. Aby se popáleniny zahojily, nechte česnek změknout v šálku ze čtvrtiny naplněném octem a přidejte půl lžičky medu. Tekutinu vychlaďte a promíchejte v mixéru. Potom jednoduše potírejte popálenou oblast třikrát denně, aby se zmírnila bolest a nevytvořila se velká jizva.

ARTRITIDA

Prostá směs česneku, octa a medu vás může úplně zbavit bolestí způsobených artritidou a revmatismem. Oloupané stroužky ze dvou velkých hlaviček česneku ponořte na 5 minut do horkého octa. Namočte tlustou ponožku do vařící vody, pak ji vyždímejte. Naplňte konec ponožky kaší z česneku, octa a čajové lžičky medu a každé ráno s ní potírejte bolestivá místa. Vnitřní bolesti utiší sklenice horké vody se lžičkou octa, medu a čtvrtinou lžičky rozmixovaného česneku před spaním. Klouby a svaly vás už trápit nebudou.

OMRZLINY

Omrzliny ošetřujte rozkrojeným česnekem a pak místa potřete směsí napůl z medu a octa.

Již po třech týdnech denního užívání pocitíte v těle příjemné omlazení! Zvápenatění a jeho vedlejší příznaky jako jsou zhoršené vidění či slyšení – se zmenšují a postupně odcházejí. Po třech týdnech kůry by měl člověk kůru na osm dní vynechat a pak opět tři týdny pokračovat. Pak se dostaví pronikavý úspěch. Tuto levnou neškodnou a léčivou kůru by měl člověk každý rok opakovat.

Nepříjemná česneková vůně není vůbec cítit a účinek citronu s česnekem se projeví naplno. Člověk může zase dobře spát a nemusí v noci „pobíhat“. Vápník se rozpustil.

Jedna žena se vyhnula operaci srdce, protože se jí tuk a vápník v cévách po kůře rozpustil. Také při vypadávání zubů – paradentóze se česnekový elixír dobře osvědčil.

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/553-cesnek-ocetmed-zazracny-prirodni-lek#comment-1318

Ani Schwarzenberg Jakub Patočka

CHŘIPKA

Citronové rozinky – STOP chřipce. Citrónové rozinky: Balíček rozinek spaříme horkou vodou a dáme do malé misky. Na ně vymačkáme šťávu ze 2 citronů a necháme několik hodin nasáknout. Vitamin C se naváže na hroznový cukr a má pak větší účinek v našem organismu. Každodenní “zobání” těchto rozinek je skvělou prevencí proti infekci.

Odstranění vápenatých usazenin z těla česnekem a citronem

strana 17

ORL číslo 2013­1 Karel Schwarzenberg se nemá stát, takřka určitě nemůže stát, a snad ani nestane prezidentem. Je předsedou strany TOP 09 a ministrem nejhorší vlády v živé paměti. Ani on není kandidátem, který by měl předpoklady společnost sjednotit.

Český stát se nám rozpadá před očima. Vládní politika se proměňuje v bláznivé panoptikum, kde se ztřeštěné události střídají s rychlostí scén v němé grotesce. Kdo si například dnes ještě vzpomene na divoký rej v týdnu před vánocemi?

Tak ve středu se zdál k neuvěření objev soudu, že poslanci Bárta a Škárka jsou vlastně nevinní, ale už ve čtvrtek všichni zírali na konec ministerského účinkování Karolíny Peake. Kdyby v pátek na to skončil svět, snad nikdo by tím nemohl být překvapený méně než Češi.

Ovšem popeláři ještě ani nestihli odklidit výsledky závěrečné fáze ohromných přesunů hmoty, v něž se v moderní době proměnily české vánoce, a Karolína Peake už zjistila, že vlastně přece jenom chce být nosníkem vlády. Její místo by totiž nejspíše obsadili poslanci Bárta se Škárkou, kteří nejenže jsou už zase nevinní, ale jen nastal nový rok, ukázalo se, že by byli beztak i amnestovaní. Komu by se stýskalo po České sodě, když máme Pražský hrad.

Bylo osmidenní ministrování Karolíny Peake a její následný jo-jo efekt dosavadním dnem Nečasovy éry? Bráno z nadhledu asi ne – proč by zrovna ona měla překonat jmenování korupčníka Pavla Drobila vrchním ideologem ODS, zkorumpování poslance Tluchoře a spol., schvalování zákonů s účastí usvědčeného zločince Pekárka, Johnovo zatýkání tramvaje, nahrávky Kristýny Kočí, několikaměsíční předsmrtné křeče Josefa Dobeše, vydávání Vlasty Parkanové, či patafyzické jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva?

Karolíně Peake lze přičíst k dobru, že za osm dní pravděpodobně nestihla nic ukradnout, odklonit, ani ozvučit, takže na rozdíl od velké většiny svých předchůdců neodchází z vlády s puncem člověka, který se účastnil organizovaného zločinu, v nějž se vláda Petra Nečase průběžně proměnila. Její hanba spočívá pouze v tom, že se této vlády vůbec účastnila. A ani ta už dnes není malá.

Jednou to bude zapotřebí, ale v tuto chvíli nemá valného smyslu sestavovat přehled všech případů, jimiž se členové Nečasovy vlády provinili proti elementárním zásadám demokratické politické kultury, ba dokonce proti právnímu řádu. Pokud se podaří vůči aspoň některým členům současné vlády za jejich počínání v souladu s platnými normami vyvozovat i kriminální odpovědnost, bude to jedině dobře, ale jistě to nepůjde snadno, jelikož je bohužel zjevné, že sněť organizovaného zločinu

zasáhla nejen exekutivní a legislativní složku státní moci, nýbrž v nemalé míře též policii a justici.

Náprava nebude snadná. Abychom se o ni ale vůbec mohli s nadějí na úspěch pokusit, je třeba vyjít z důkladné analýzy příčin, jež nás na dnešní scestí přivedly. Od roku 2006 se tu vystřídaly dvě politické vlády vedené ODS, obnášející celkem šest koaličních subjektů, z nichž ten poslední, LIDEM, přímo na parlamentní půdě vznikl. Protočilo se v nich několik desítek ministrů.

Jednou z mála stálic mezi nimi, byť i on stihl zastupovat dvě různé strany, je Karel Schwarzenberg.

Karel Schwarzenberg už nezosobňuje nic dobrého Aktuální definice politika Karla Schwarzenberga je tato: je předsedou koaliční strany TOP 09 a členem nejhorší vlády v živé paměti. Kdyby z ní býval z vlastní vůle odešel – a příležitostí k tomu byly přehršle – dnes by zajisté v prezidentské volbě, navzdory všem tak jako tak platným legitimním výhradám, patřil mezi přitažlivé možnosti pro leckterého neutrála.

Řadu podstatných předpokladů k výkonu funkce prezidenta má. Jenomže příslušnost k vládě Petra Nečase by ho v očích každého soudného člověka měla z úvah vylučovat. Vzhledem k vývoji české společnosti, jejž na podzim dost výmluvně ilustroval výsledek krajských a senátních voleb, snad ani nemá kudy do druhého kola volby proklouznout.

Pokud jde o celkový charakter Nečasovy vlády, pak věřit ještě dnes, že se při jejích poklescích jedná o opakovaná selhání lidského faktoru, a nikoli o debakl určité metody, je stejně pošetilé jako bylo v osmdesátých letech věřit v možnou reformu sovětského modelu socialismu. To, co nám tu před očima v tragikomických záškubech kolabuje, je rovněž jeden konkrétní politický model: česká tržní demokracie. Amnestovat lze mnohé jeho typické protagonisty, systém sám už jistě ne.

Na počátku tohoto našeho nepodařeného pokusu o demokracii stála víra, stejně tak pošetilá jako dogmatická, že čím větší prostor k řízení společnosti se přenechá trhu a čím menší si zachová stát, tím lépe. Ve skutečnosti ovšem z této premisy vyrostl gaunerský režim, v němž si silou peněz lze vynutit prakticky cokoli.

V české tržní demokracii se obchoduje s poslaneckými mandáty, s rozhodnutími všech složek a stupňů státní moci, s mediálními obsahy, s univerzitními tituly, s prezidentskými milostmi. Bůh ví, anebo spíše čert, zda i ona amnestie neměla svou cenu.

strana 18

ORL číslo 2013­1 Václav Klaus je onomu politickému systému strůjcem a patronem, Roman Janoušek či amnestovaný Pitr jsou jeho zosobněním. A Karel Schwarzenberg je jeho maskotem, který mu dodává poslední odlesky legitimity. Jakkoli se mnozí mohou při té představě ošívat, fakta jsou neúprosná.

Začít je třeba tím, že jako poslední jakž takž respektovaný člen stávající vlády, Karel Schwarzenberg vždy ochotně a rozšafně vysvětlí, že „jinak to nejde“; tu vyloží, že u armádních zakázek prostě bývá „vývar“, tu zase, že občas je prostě nutné podlehnout vydírání a neposlušným poslancům rozdat „trafiky“.

Vláda Petra Nečase sama sebe ověsila cedulkou „protikorupční“, což dnes zní jak hodně laciný vtip ze satirického pořadu. Budoucí historik ji patrně popíše jinak: jako vládu brutálně asociální, barbarsky antiekologickou, a ve svém pohrdání vůlí občanů i elementárními procedurami veřejné správy taktéž jako vládu vyloženě protidemokratickou.

Možná o tom ani on sám neví, rozhodně se chová, jako by to nevěděl, ale Karel Schwarzenberg je v této vládě předsedou jedné z koaličních stran. Ministři Drábek a Besser či ministryně Hanáková to všechno byli či jsou především Schwarzenbergovi, nikoli Nečasovi ministři.

Nejde ale jen o velký díl jeho spoluodpovědnosti za charakter vlády jako celku. Karel Schwarzenberg závažně selhává i ve správě svého vlastního resortu. Ve věci našeho postavení v Evropské unii ustoupil Klausovi s Nečasem, takže nese osobní odpovědnost za to, že se ocitáme v izolaci. Je rovněž podepsán pod tím, že jsme se ve světě ocitli v sousedství nejkomičtějších amerických satelitů.

Pravicová liberální inteligence: spolehlivý spojenec zmaru Opravdu bychom rádi věděli, jak si to všichni vzácní lidé, kteří podepsali výzvu za zvolení Karla Schwarzenberga, představují. Kdyby se nakrásně Schwarzenberg stal prezidentem, proč by měl být v novém úřadě lepším, než jakým je ministrem zahraničních věcí? Proč by lidé, jimž svěří důležité posty, měli být kompetentnější, nežli byli Besser, Drábek či Hanáková? Anebo úplně nejnemilosrdnější otázka: je-li dnes maskotem Kalouskovi, komu by byl maskotem na Hradě?

Příchylnost českomoravského pravicového liberálního salónu ke Karlu Schwarzenbergovi nelze zdůvodnit ani nedostatkem jiných možností. Chápeme, že k takové velkorysosti, aby podpořil Jiřího Dienstbiera, zatím český čtenář Respektu, natožpak MFD, nevyspěl.

Řekne se „socan“ a českomoravský liberál se pokřižuje, řekne se „šel si pro podporu ke komunistům“, a českomoravský liberál odříká dvakrát zdrávas a třikrát otčenáš. Je to ostatně další smrtelný záškub kočičím životem obdařeného antikomunistického kýče, který naše přátele, na podzim ještě mudrující „Tak asi Fischera, ne?“, nyní donutil houfovat se za někým jiným.

Proč ale tato virtuální manifestace za morální čistotu prezidentského stolce přehlédla Táňu Fischerovou, anebo i Zuzanu Roithovou, lze sice zdůvodnit a pochopit, ale přijmout jen stěží. Obě kandidátky, jakkoli nejsou opentleny postmoderním aristokratickým kýčem (v tom má Jiří Menzel pravdu!), mají o tolik šlechetnější a obecně přijatelnější politický profil, že sama jejich přítomnost v poli kandidátů usvědčuje apel za volbu Schwarzenberga z nepromyšlené stádnosti, ba z pokrytectví.

Jeho slabost a nekompetence vedla k hrubé a přitom nepromyšlené devastaci českého zahraničního zastoupení včetně likvidace odvěkých opěrných bodů, v nichž jsme měli ambasády nepřetržitě od vzniku Československa. A všechno to vandalské ničení diplomacie přitom ani nepřineslo kloudný ekonomický užitek, jímž se zdůvodňovalo.

Není-li volba Karla Schwarzenberga v žádném myslitelném významu volbou věcně či morálně správnou, jak se nám nyní pokoušejí jeho příznivci sugerovat, není tedy nakonec alespoň volbou politicky racionální? No dobrá, tak se na chvilku oddejme šálivé iluzi, že by odliv voličů od Jana Fischera ke Karlu Schwarzenbergovi byl nakonec přece jen natolik masivní, aby se s Milošem Zemanem utkal ve druhém kole překvapivě právě on.

Jak je možné, že člověk pošpiněný účastí v této trapné vládě a s tak špatnými výsledky ve správě svého resortu, jako je Karel Schwarzenberg, se může v prezidentské volbě těšit podpoře tolika v jiných ohledech vcelku úctyhodných lidí? Verdikt je bohužel krutý a nemá smysl dlouho obcházet kolem horké kaše: podstatná část české liberální inteligence setrvává v zajetí předsudků, ideologické indoktrinace, a trpí povážlivým deficitem politického myšlení.

Co by se dělo pak? Přemýšlel o tom aspoň chvilku někdo z těch, kdo podepsali výzvu za zvolení Schwarzenberga prezidentem? Nejde vůbec o to, jak bychom se v takto strašlivém dilematu rozhodovali my. Podstatné je, jak by se asi mohla rozhodnout zdaleka nejmohutnější nynější česká politická síla, jíž je sociální demokracie a masa jejích voličů. Hlasovali by pro ministra Nečasovy vlády, pro předsedu TOP 09, pro Kalouskova maskota?

strana 19

ORL číslo 2013­1 Ovšemže by se našli na levici i takoví; bylo by nás ale tak do mariáše.

Nevyzývejme kandidáty k odstoupení, není to fér; mluvme k voličům Pocit smutku a studu nevzbuzuje jen náhlé volání po zvolení Karla Schwarzenberga, stejně tak zbrklé jako marné. Fascinující směsí těch nejlepších úmyslů a politováníhodného nedostatku politického myšlení vyniká i po internetu šířená výzva intelektuála Martina Putny, v níž nabádá šestici prezidentských kandidátů, jež označuje za úctyhodné, aby se domluvili a vesměs se vzdali své kandidatury ve prospěch jednoho z nich, podle kréda moudřejší ustoupí.

Pomiňme nyní, že nejméně o třech jménech v Putnově seznamu – o Franzovi, Schwarzenbergovi a Sobotkovi – lze mít z dobrých důvodů pochyby. A soustřeďme se čistě na poměrně elementární politický mechanismus, jímž je přijetí kandidatury. Každý, kdo projde určitou nominační procedurou, bere na svá bedra závazek loajality vůči lidem, kteří ho v jeho snaze nominaci získat podporovali.

Bylo by nemyslitelnou zradou vůči všem dobrovolníkům, aktivistům i spojencům z politické soutěže odejít. Táňa Fischerová či Vladimír Franz si ani nemají jak ověřit, zda by si jejich sympatizanti nakonec přece jen nepřáli, aby ve jménu lepší konstelace pro druhé kolo volby, než je opravdu kruté dilema Fischer versus Zeman, nepodpořili někoho z ostatních kandidátů.

V případě Karla Schwarzenberga, Přemysla Sobotky, Zuzany Roithové a Jiřího Dienstbiera by takový krok připadal v úvahu jedině a pouze tehdy, pokud by se k němu propracovala strana, která daného kandidáta nominovala. Ovšem představa, kterak se TOP 09, KDUČSL, ODS a ČSSD shodují na jednom společném kandidátovi je tak senzační a nechutná současně, že snad ani nemůže být myšlena vážně.

A pokud budeme uvažovat individuálně, pak máme parametry situace, pokud vůbec možno, ještě mnohem nerealističtější. Jak by strana, která by nyní obchodovala se svým kandidátem, mohla chtít, aby za ni v budoucnu ještě někdy někdo vážně kandidoval? A naopak, jak by se mohl kandidát, který by rezignoval z vlastní vůle, ještě někdy v budoucnu o cokoli ve své straně ucházet?

Předpokladem Putnovy výzvy je tak ostentativní nezájem o reálné mechanismy a zákonitosti politických dějů, že kdyby se jeho pronikavý kritický duch s podobnou přehlíživostí k zákonům oboru setkal v literatuře, otřepal by se odporem. Tak se zkrátka věci v politice nedějí

a ani se dít nemohou. Což není špatně.

Téma je nutné uchopit z úplně jiného konce: z rozvahy, kdo z oné šestice – budiž – přijatelných kandidátů má kloudnou šanci se do tandemu Zeman-Fischer prolomit? Při jakkoli velkorysé, ale přitom realisticky vedené úvaze těžko zůstanou více nežli dva, Schwarzenberg a Dienstbier. Mezi nimi je pak zapotřebí vybírat jednak podle toho, čí šance jsou vyšší, a jednak podle toho, kdo z nich může v druhém kole opravdu zvítězit.

Je prakticky vyloučené, aby si česká společnost dnes zvolila prezidentem ministra stávající vlády. Mobilizace ve prospěch Schwarzenberga má ale jiný druhotný efekt: nepochybně sráží dolů podporu Fischera. Ostatně Schwarzenbergovi sympatizanti jistě nepředpokládají, že by jejich favorit mohl do druhého kola proklouznout na úkor Miloše Zemana.

Zde nelze obejít krajně nepříjemnou otázku, proč se Jiřímu Dienstbierovi nedaří a zřejmě nepodaří obdobně přemoci Miloše Zemana již před prvním kolem. Na vině je jistě intrikánství sociálních demokratů i mohutný nepoměr v prostředcích na kampaň. Přesto nelze zastírat, že i tak měla být mnohem čipernější.

Ale nemalou váhu má i podivuhodný paradox: Dienstbiera nepodpořili s potřebnou vehemencí komunisté, ale spousty jeho přirozených voličů za ním nyní nestojí právě s argumentem, že „jej podporují komunisté“. Můžeme tomuto fenoménu říkat třeba Filipova podpora podle vzoru Pyrrhovo vítězství.

Shrnuto a podtrženo: do druhého kola míří Miloš Zeman s jedním z trojice Dienstbier, Fischer, Schwarzenberg. Vzhledem ke struktuře svého politického zázemí a podpory mají právě v tomto pořadí šance v druhém kole proti Zemanovi uspět.

Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová – každá ze tří kandidatur je v řadě ohledů hodnotná a už nyní pamětihodná. Po nikom z nich nemůže nikdo soudný žádat, aby se nyní svého úsilí zřekl. Ale jejich potenciální voliči, a právě oni, se musí sami dobře rozmyslet, co svým hlasem chtějí sdělit a před jakou volbou chtějí 25. a 26. ledna stát.

A nakonec ještě jedna věc. Až se usadí prach po spoušti, kterou tu za sebou zanechá Klausova éra na Hradě a dvě vlády pravice, až se začneme vzpamatovávat z krachu českého modelu tržní demokracie a budeme se rozhlížet co dál, pak budeme především potřebovat nějaký společný základ, na němž se co největší díl kladných sil a struktur, jež se tu uchovaly anebo se nově rodí, dokáže sjednotit. Ať se to českomoravské liberální inteligenstrana 20

ORL číslo 2013­1 ci líbí nebo ne, naší nejlepší šancí je pokusit se propojit vlastní humanitně demokratickou tradici se současnou sociálně a ekologicky inspirovanou emancipační tendencí v Evropě.

Karel Schwarzenberg, pokud vůbec kdy mohl, toto dnes již nezastupuje, svůj kredit spotřeboval vysedáváním u stolu s Nečasem, Kalouskem a spol. Volba Jana Fischera či Miloše Zemana by byla výrazem hloubky naší dezorientace a tápání.

http://denikreferendum.cz/clanek/14672-anischwarzenberg

Lidské drony v USA Václav Umlauf

Dvacetiletý autista Adam Lanza, kterého naučila střílet jeho vlastní matka-učitelka, popravil v pátek 14. prosince celkem 27 osob dvěma pistolemi evropské výroby v základní škole Sandy Hook v Newtownu ve státě Connecticut. Dvaceti zastřeleným dětem bylo mezi šesti až sedmi lety a byly zasaženy třemi až jedenácti střelami. Dále bylo zastřeleno sedm dospělých (mimo jiné ředitelka školy, školní psycholožka a další čtyři učitelky) a mezi nimi i Lanzova matka Nancy, na kterou byly registrovány všechny zbraně. Útočník se nakonec zastřelil.

Přes všechnu iracionalitu tohoto činu nejde o nejhorší masový útok v dějinách USA. Prozatímní rekord drží lidský dron, který v roce 2007 v univerzitním areálu ve Virgínii postřílel dvaatřicet lidí. Jako obvykle po každém útoku začne debata o zákazu nošení zbraní na veřejnosti, kterou pohotově zastaví a pak naspinuje úplně jinam mocná NRA. Sdružení pistolníků otočí každý masakr mediálně tak, aby se nošení zbraní ještě více rozšířilo. Po masakru na univerzitě se pochopitelně rozšířilo i do univerzitních poslucháren. Přece se musíme bránit, ne? Třeba se jim po současném masakru podaří konečně zařídit distribuci zbraní pro šestileté děti ve škole. Ty menší ji už neunesou, tam existuje biologická hranice, bohužel. Tolik k první iracionalitě kolem masakru.

Druhou iracionalitu přidávají média. Nevysvětlitelná tragédie je jedna věc, mediální kolotoč věc druhá. Seriózní deníky a média komentují americký obdiv ke zbraním, rozšíření japonských násilných videoher mezi mládeží a znepokojivý nárůst izolovaných jedinců, kteří nejsou integrováni do sociálních vazeb rodiny a místa. Typ osamělých střelců má psychické problémy, o které se nikdo nezajímá, sedí hodiny před monitorem počítače a navštěvuje nejroztodivnější násilné chaty a webové stránky. Tak se z něj stane inteligentní lidský dron na jedno použití. A právě zde začíná iracionalita médií, i těch odpovědných.

U těch dronů bych se zastavil nakonec. Mediální třeštění a kondolence s tučnými titulky s jmény zavražděných dětí nechaly úplně bokem americké vraždění v Pákistánu a Afghánistánu. V březnu 2006 nařídili Američané útok na vesnici Damadola ležící na hranicích s Afghánistánem. V březnu 2007 jsem k tomu napsal článek Demokracie pro roboty, ze kterého bych nyní rád citoval:

Logika tzv. "kolaterálních škod", která se fakticky stala oficiální vojenskou doktrínou, se paradoxně naplňuje kolektivními masakry lidských dronů operujících přímo v USA.

Při teroristickém náletu zahynulo asi osmnáct vesničanů, možná i třicet, mezi nimi ženy a děti. Vláda USA tento zločin nijak nekomentovala, pozůstalým se oficiálně neomluvila, vzniklé materiální škody oficiálně nenahradila, s pákistánskou vládou si to prý vyříkala. Tolik fakta, na které pomalu padá prach zapomnění. (...) Z našeho křesťansky, liberálně a západně orientovaného pohledu je symbolická hodnota těchto zavražděných takřka nulová. Jistěže mnohé blogy a soukromá média na Západě tento barbarský útok odsoudila; ale vedlo je k tomu rozhořčení nad strana 21

ORL číslo 2013­1 bezprávím a arogancí jedné supervelmoci. Na oběti se myslelo jen tak mimochodem. Proto se na celý případ tiše zapomnělo.

Jenže tento masakr byl teprve začátek nového typu války vedené z vojenské kanceláře. V červnu 2008 zabil dron ve vesnici Deh Bala celkem 47 lidí a mezi nimi 39 žen a dětí. Vesničané slavili svatbu a tento masakr opět prošel bez povšimnutí. Vojenský operátor někde v Texasu asi pojídal u monitoru brambůrky, popíjel kolu a tím pádem si spletl svatbu s vojenskou schůzí Al-Káidy. Nejspíš mu v příručkách napsali, že zdejší bojovníci se budou scházet v podobném stylu, jako probíhá vyřazování absolventů ve West Pointu. O mrtvých se dnes absolutně nic neví, jsou zapomenuti. Oběti žily v těch částech světa, kde lidský život nemá žádnou mediální cenu. A z hlediska vojenských operátorů dronů-mašin neměl a nemá život vesničanů v Afpaku taktéž žádnou cenu, ani toho holého života.

Logika tzv. "kolaterálních škod", která se fakticky stala oficiální vojenskou doktrínou USA, se paradoxně naplňuje kolektivními masakry, které provádějí drony v lidské podobě. Nejsou o nic méně ničiví a před jejich inteligencí a zbraněmi se Američané mohou chránit stejně marně jako afghánští nebo pákistánští rolníci před americkými drony. Článek Reálný matrix aneb permanentní válka USA analyzoval tiché kolektivní šílenství USA, které dnes média nechtějí vidět. Zato se vyžívají na šílenství individuálním. Tvrdím, že obě úchylky spolu zásadně souvisí. Lidský život má totiž všude na světě stejnou hodnotu. A pokud to někdo nechce vidět, měl by si uvědomit, že i jeho život (občana USA) má pro lidského drona se stejným občanstvím stejně nulovou hodnotu.

http://news.e-republika.cz/article1266-Lidske-drony-vUSA

Proč se snaží režim utajit vynikající účinky vitamínu D?

Na počátku května 2005, po obzvláště deštivém jaru, vypukla epidemie chřipky (epi: na, demi:lidé) v nemocnici s nejpřísnější bezpečnosti pro duševně choré odsouzence, kde jsem pracoval posledních deset let. Nebyla to pandemie (pan:všichni, demi:lidé), které se všichni bojíme, jen epidemie. Svět čeká a vlády se připravují na další pandemii. Závažná pandemie chřipky může zabít mnohem více Američanů, než zemřelo ve WTC, irácké válce, vietnamské válce a při hurikánu Katrina dohromady, možná až milion lidí jen v samotných USA. Taková katastrofa by narušila americkou společnosti. Celá země by mohla připomínat Superdome nebo Bourbon Street po hurikánu Katrina.

Je pouze otázkou času, kdy pandemie přijde, ne zda přijde. Pandemie chřipky A přichází každých zhruba 30 let, vážné každých zhruba sto let. Poslední pandemie, hongkongská chřipka, se objevila v r. 1968 a zabila 34,000 Američanů. V r. 1918 velká pandemie zabila více než 500,000 Američanů (vše po očkování, neočkovaným se téměř vyhnula – p.p.). V dalších zemích zemřelo tolik milionů lidí, že je nemohli ani pohřbít. Mladí zdraví dospělí, v rozkvětu svého života ráno, ležících v horečkách v poledne, značně vybledlých při západu slunce, byli o půlnoci mrtví. Vlastní přirozené protilátky jejich těla, zvané antimikrobiální peptidy, nebyly nikde k nalezení. Silní imunitní reakce na virus chřipky – bílé krvinky uvolňující velké množství zánětlivých látek zvaných cytosiny a chemokiny do plic postižených – měly za následek miliony mrtvých.

Protože nyní jsem psychiatr a ne již praktický lékař, nebyl jsem přímo zapojen do boje s epidemií chřipky v naší nemocnici. Nicméně naši internisté pracovali přesčas, jak diagnostikovali a léčili rychle rostoucí počet zasažených pacientů. Náš šéflékař dával do karantény jedno oddělení po druhém, protože stále více pacientů bylo zachváceno zimnicí, horečkou, kašlem a vážnými bolestmi těla, které jsou typické pro klinickou přítomnost chřipky A.

Epidemická chřipka zabíjí ve světě každoročně miliony lidí tím, že způsobuje zápal plic, „kapitána mužů smrti“. Tyto epidemie jsou často explozivní; slovo chřipka pochází z italštiny (středověké latiny: influentia) či vliv, protože se věřilo, že náhlé a neočekávané epidemie byly důsledkem vlivu nějakých mimozemských sil. Jeden pozorovatel ze sedmnáctého století to popsal dobře, když napsal: „náhle nastala rozladěnost, jako by seslaná nějakou ranou z hvězd, která zachvátila všechny: v některých městech, do jednoho týdne, onemocnělo najednou tisíc lidí.“

Myslím, že naše nemocnice byla pod šťastnější hvězdou, protože pouze 12% našich pacientů se nakazilo a nikdo nezemřel. Všiml jsem si něčeho neobvyklého. Nejdříve se nakazilo oddělení pode mnou, a pak oddělení vpravo, strana 22

ORL číslo 2013­1 vlevo a na druhé straně haly – ale na mém oddělení neonemocněl žádný pacient. Moji pacienti se před karanténou smíchali s pacienty z nakažených oddělení. Sestry z mého oddělení pokrývaly i nakažená oddělení. Jistě, moji pacienti byli vystaveni viru chřipky A. jak moji pacienti unikli nakažení tím, o čem si mnozí myslí, že je nejinfekčnější ze všech respiratorních virů?

Moji pacienti nebyli mladší, ani zdravější, a žádným zjevným způsobem se nelišili od pacientů z jiných oddělení. Stejně jako na druhých odděleních byli moji pacienti většinou američtí černoši, kteří přišli ze stejného vězení jako pacienti do nakažených oddělení. Byly jim předepsány podobné silné psychotropní léky, které používáme v celé nemocnici, abychom zmírnili symptomy psychózy, deprese a záchvatů zuřivosti, a pokusili se pacientům zabránit se zabít nebo zaútočit na ostatní pacienty a ošetřující personál. Pokud byli moji pacienti podobní pacientům na všech přiléhajících odděleních, proč ani jeden z mých pacientů nechytil chřipku?

Krátce poté skupina vědců z UCLA zveřejnila pozoruhodnou studii v prestižním časopisu Nature. Slupina z UCLA potvrdila dvě další nedávné studie, ukazující, že přirozeně se vyskytující steroidový hormon – hormon, který většina z nás považuje za daný – byl ve skutečnosti silným antibiotikem. Místo, aby přímo zabíjel baktérie a viry, dotyčný steroidový hormon zvyšuje v těle produkci pozoruhodné třídy proteinů, zvaných antimikrobiální peptidy. 200 známých antimikrobiálních peptidů přímo a rychle ničí buněčné stěny baktérií, plísní a virů, včetně viru chřipky, a hrají klíčovou roli v udržování plic bez infekce. Steroidním hormonem, který vykazoval tyto pozoruhodné antibiotické vlastnosti, byl starý známý vitamin D.

Všichni pacienti na mém oddělení brali 2,000 jednotek vitaminu D denně po několik měsíců či déle. Mohlo to být důvodem, že nikdo z mých pacientů nechytil chřipku? Tehdy jsem kontaktoval profesora Reinholda Vietha a Eda Giovannucci a řekl jim o svých pozorováních. Okamžitě mi poradili sesbírat údaje o všech pacientech v nemocnici beroucích 2,000 jednotek vitaminu D, nejen těch na mém oddělení, aby se vidělo, jestli jsou výsledky statisticky významné a nejsou jen dílem náhody. Správci v naší nemocnici souhlasili a stále se pokouší sesbírat údaje o všech pacientech v nemocnici beroucích 2,000 nebo více jednotek vitaminu D v době epidemie.

Před čtyřmi lety jsem se přesvědčil, že vitamin D je ve světě vitaminů jedinečný díky třem faktům. Zaprvé, je to jediný známý prekurzor silného steroidního hormonu kalcitriolu, či aktivovaného vitaminu D. Většina dalších vitaminů jsou antioxidanty nebo spolučiniteli enzymatických reakcí. Aktivovaný vitamin D – jako všechny steroidní hormony – označuje genom, zapíná a vypíná produkci proteinů, dle potřeby vašeho těla. To znamená, že vitamin D reguluje projevy ve stovkách tkání v

celém vašem těle. To znamená, že má mnoho potenciálních akčních mechanismů, jako geny, které označuje.

Zadruhé, vitamin D neexistuje v normální lidské stravě ve značnějším množství. Je pravda, že můžete získat několik tisíc jednotek denně pojídáním sardinek k snídani, herinků k obědu a lososa k večeři. Jedinými lidmi, kteří kdy pravidelně konzumovali takové množství ryb, jsou lidé jako Inuité, kteří žijí v extrémních zeměpisných šířkách. Na mléku žijící Američané závisí ohledně svého obsahu vitaminu D na nepřirozeně se vyskytujícím vitaminu D; americká vláda vyžaduje, aby bylo obohacené mléko doplněno vitaminem D, ale pouze chabými 100 jednotkami na osmiuncovou sklenici.

Steroidní hormonový systém vitaminu D měl vždy svůj původ v pokožce, nikoliv v ústech. Až donedávna, kdy nás dermatologové a vlády začaly varovat ohledně nebezpečí slunečního světla, si lidé vyráběli obrovské množství vitaminu D tam, kde tak vždy činili, kde se holá pokožka setkává se slunečním ultrafialovým zářením B. Prostě nemůžeme získat odpovídající množství vitaminu D z naší stravy. Pokud se nevystavíme ultrafialovému světlu, musíme získat vitamin D v potravinových doplňcích.

Třetím způsobem, jakým se vitamin D liší od ostatních vitaminů, je dramatický rozdíl mezi přirozenou výživou vitaminem D a tou moderní. Dnes většina lidí si vystavením se slunečnímu světlu vytvoří denně pouze asi tisíc jednotek vitaminu D; mnoho lidí, jako staří nebo černoši, mnohem méně. Kolik lidé normálně spotřebují? Jediné 20 minutové vystavení se letnímu slunci celým tělem poskytne příjem 20,000 jednotek vitaminu D v oběhu většiny lidí během 48 hodin. Porovnejte to se 100 jednotkami, které dostanete ze sklenice mléka, nebo několika sty denními jednotkami, které americká vláda doporučuje jako „odpovídající dávku“. To je, jak říkáme, „řádový“ rozdíl.

Lidé se vyvinuli nazí v rovníkové Africe, kde slunce svítí přímo nad hlavou většinu roku a kde náš druh musel získávat desítky tisíc jednotek vitaminu D každý den, přesto, že nám na kůži vznikly silné koncentrace melaninu (rasový pigment) na ochranu hlubších vrstev pokožky. Dokonce i poté, co lidé migrovali do mírných šířek, kde naše pokožka rychle vybledla, aby nám umožnila rychlejší produkci vitaminu D, pracovali lidé venku. Nicméně v posledních tři sta letech jsme začali pracovat uvnitř; v posledních sto letech jsme začali cestovat uvnitř aut; v posledních několika desetiletích jsme se začali patlat opalovacími krémy a vědomě jsme se vyhýbali slunečnímu světlu. Všechny tyto věci snižují obsah vitaminu D v krvi. Nevyhnutelným závěrem je, že úroveň vitaminu D u moderních lidí je nejen nízká – je abnormálně nízká.

strana 23

ORL číslo 2013­1 Asi před třemi lety, po prostudování všeho, co jsem o vitaminu D mohl, jsem začal testovat hladinu vitaminu D v krvi svých pacientů a dávat jim literaturu o nedostatku vitaminu D. u všech byla úroveň v krvi nízká, což není překvapivé, protože nedostatek vitaminu D je prakticky mezi lidmi s tmavou pletí, kteří žijí v mírných šířkách, univerzální. Navíc moji pacienti přichází rovnou z vězení, kde mají jen málo příležitostí vystavit se slunci. Když jsem zjistili, že všichni moji pacienti mají úroveň nízkou, mnozí zatraceně nízkou, začal jsem je vzdělávat a nabízet jim předepsání 2,000 jednotek vitaminu D denně, „horní hranice“ americké vlády.

Mohl být vitamin D důvodem, proč žádný z mých pacientů nedostal chřipku? V posledních několika letech tucty lékařských studií upozornili na celosvětový nedostatek vitaminu D, obzvláště mezi americkými černochy a staršími lidmi, dvěma skupinami, které s největší pravděpodobností mohou na chřipku zemřít. Rakovina, onemocnění srdce, autoimunitní onemocnění, deprese, chronické bolesti, onemocnění dásní, cukrovka, vysoký tlak a řada dalších nemocí byla nedávno spojena s nedostatkem vitaminu D. Bylo možné, že to platí i u chřipky?

Pak jsem se zamyslel nad třemi záhadami, se kterými jsem se poprvé setkal na škole na univerzitě v Severní Karolíně: (1) ačkoliv virus chřipky existuje v populaci celý rok, je chřipka zimní onemocnění; (2) děti s nedostatkem vitaminu D a křivicí mnohem pravděpodobněji dostanou respiračním infekce; (3) staří lidé ve většině zemí mnohem pravděpodobněji zemřou v zimě, než v létě (převaha zimní úmrtnosti), a většina z této úmrtnosti, ačkoliv je uváděna jako kardinální, je ve skutečnosti v důsledku chřipky.

Mohl by vitamin D vysvětlovat tyto tři záhady, záhady, které si připisují stovky tisíc mrtvých každý rok? Studie zjistily, že virus chřipky je přítomen v populaci celý rok; proč je to zimní onemocnění? Dokonce i běžné nachlazení dostalo svůj název kvůli tomu, že je běžné v chladném počasí a zřídka v létě. Úroveň vitaminu D v krvi je na svém maximu v létě, ale dosahuje svého minima během sezóny chřipek a nachlazení. Mohlo by tak jednoduché vysvětlení tyto tři záhady vysvětlit?

Britský výzkumník, dr. R. Edgar Hope-Simpson, byl prvním, kdo zdokumentoval většinu záhadných vlastností epidemické chřipky, jejího zimního nadbytku a letní ojedinělosti. Měl teorii, že zde působí neznámý „sezónní faktor“, faktor, který může ovlivňovat přirozenou lidskou imunitu. Hope-Simpson byl praktickým lékařem, který se stal slavným koncem 60. let, poté, co objevil příčinu pásového oparu. Britské úřady mu daly všechna ocenění, která měly, nejen kvůli významu jeho objevu, ale proto, že učinil tento objev sám, bez univerzitního zázemí a bez formálního vyškolení v epidemiologii (detektivním odvětví medicíny, které metodicky hledá vodítka ohledně příčin nemocí).

Po své práci na pásovém oparu strávil Hope-Simpson zbytek svého pracovního života studiem chřipky. Došel k závěru, že zde působí „sezónní faktor“, něco, co je pravidelné a předvídatelně narušuje lidskou imunitu v zimě a obnovuje ji v létě. Objevil, že komunity značně oddělené geograficky, ale pobývající ve stejné zeměpisné šířce, dostávají chřipku zároveň. Objevil, že epidemie chřipky ve Velké Británii v 17. a 18. století proběhly zároveň v dosti geograficky oddělených společenstvích, dříve, než moderní doprava mohla vysvětlit její rychlé šíření. Hope-Simpson došel k závěru, že tyto epidemie vyvolává „sezónní faktor“. Ať to již bylo cokoliv, byl si jist, že smrtící „sklizeň" chřipky, která je hojná v době zimního slunovratu, má skutečně něco společného se slunečním zářením. Hope-Simpson předpověděl, že, jakmile bude objeven, tento sezónní faktor poskytne zásadní pochopení většiny chřipkových problémů, se kterými se setkáváme“.

Hope-Simpson nemohl v žádném případě vědět, že vitamin D má značné účinky na lidskou imunitu, nemohl v žádném případě vědět, že zvyšuje produkci širokospektrálních antimikrobiálních peptidů, peptidů, které rychle ničí chřipkový virus. Teprve nedávno jsme zjistili, jak vitamin D zvyšuje produkci antimikrobiálních peptidů, přičemž zároveň zabraňují tomu, aby imunitní systém uvolňoval příliš mnoho zánětlivých buněk, zvaných chemokiny a cytosiny, do infikované plicní tkáně.

V r. 1918, kdy lékařští vědci prováděli pitvy u některých z padesáti milionů lidí, kteří zemřeli během chřipkové pandemie r. 1918, byli udiveni, když našli zničené dýchací ústrojí; někdy tyto zánětlivé cytosiny spustily naprostou destrukci normálních epitelových buněk lemujících dýchací ústrojí. Bylo to, jako by oběti chřipky byly napadeny a zabity svým vlastním imunitním systémem. Je to vážná zánětlivá reakce, které vitamin D podle posledních zjištění zabraňuje.

Následně jsem udělal to, co dělali lékaři po staletí. Experimentoval jsem, nejdříve na sobě a pak na své rodině, zkoušel různé dávky vitaminu D, abych viděl, jestli mají nějaký vliv na virové respirační infekce. Poté, když se to rozkřiklo, několik mých lékařských kolegů experimentoval na sobě tak, že brali třídenní dávky farmakologických dávek (2,000 jednotek na kilogram a den) vitaminu D při prvních náznacích chřipky. Také jsem se zeptal řady kolegů a přátel, kteří brali fyziologické dávky vitaminu D (5,000 jednotek denně v zimě, a méně či nic v létě), jestli byli někdy nachlazeni nebo dostali chřipku, a pokud ano, jak závažná infekce byla. Přesvědčil jsem se, že fyziologické dávky vitaminu D snižují výskyt virových respiračních infekcí a že farmakologické dávky výrazně zmírňují symptomy některých virových respiračních infekcí, pokud se vezme v počátečním stádiu nemoci. Nicméně taková pozorování jsou tak osobní, tak pravděpodobně podjatá, že je to bezcenná věda. strana 24

ORL číslo 2013­1 Když jsem čekal, až nemocnice dokončí sběr údajů o všech pacientech beroucích vitamin D v době chřipky – abych zjistil, jestli skutečně snižuje výskyt chřipky – rozhodl jsem se projít si literaturu pečlivě, najít všechna vodítka ve světové zdravotnické literatuře, která naznačovala, že vitamin D hraje nějakou roli v prevenci chřipky nebo jiných virových respiračních infekcí. Pracoval jsem na studii asi rok, dával ji dohromady s profesorem Edwardem Giovannucci z Harvardu, profesorem Reinholdem Vieth z univerzity v Torontu, profesorem Michaelem Holickem z univerzity v Bostonu, profesorem Cedricem Garlandem z UC v San Diegu, stejně jako s dr. Johnem Umhau z Národního institutu zdraví, Sashou Madronich z Národního střediska atmosférického výzkumu a dr. Billem Grantem z Výzkumného střediska pro sluneční světlo, výživu a zdraví. Po četných revizích jsme naši studii předložili stejnému široce uznávanému časopisu, kde dr. Hope-Simpson před několika desetiletími většinu své práce.

Epidemiology and Infections, v době Hope-Simpsona známý jako Journal of Hygiene, nedávno naši studii zveřejnil. Šéfredaktor, profesor Norman Noah, dr. HopeSimpsona znal a s touto studií značně pomohl. V této studii jsme podrobně popsali naši teorii, že vitamin D je Hope-Simpsonovým dlouho opomíjeným „sezónním stimulem“. Navrhli jsme, že roční fluktuace v úrovni vitaminu D vysvětlují sezónní chřipku. Periodické sezónní fluktuace úrovně 25-hydroxy vitaminu D, které způsobují vracející se a předvídatelné zimní nedostatky vitaminu D, činí lidskou populaci na epidemie chřipky náchylnou. Nadnesli jsme možnost, že chřipka je symptomem nedostatku vitaminu D, stejným způsobem, jako je neobvyklá forma zápalu plic (pneumocystis carinii) symptomem AIDS. To znamená, že jsme tvrdili, že George Bernard Shaw měl pravdu, když řekl: „charakteristický mikrob nemoci by mohl být symptomem, místo příčiny“.

Ve studii postulujeme, že vitamin D vysvětluje následujících 14 pozorování:

1. Proč k chřipce předvídatelně dochází v měsících po zimním slunovratu, kdy je úroveň vitaminu D na nejnižší úrovni,

2. Proč mizí v měsících po letním slunovratu,

3. Proč je chřipka v tropech běžnější v období dešťů,

4. Proč je chladné a deštivé počasí, spojované s jižní oscilací El Nino (ENSO), která zahání lidi dovnitř a snižuje úroveň vitaminu D v krvi, spojeno s chřipkou,

5. Proč je výskyt chřipky inverzně korelován s venkovními teplotami,

6. Proč se děti vystavené slunečnímu světlu s menší pravděpodobností nachladí,

7. Proč olej z tresčích jater (který obsahuje vitamin D) snižuje výskyt virových respiračních infekcí,

8. Proč ruští vědci zjistili, že vitamin D vytvářející UVB lampy snižují výskyt nachlazení a chřipky u školních dětí a pracovníků továren,

9. Proč ruští vědci zjistili, že dobrovolníci, záměrně infikovaní oslabeným chřipkovým virem – nejdříve v létě a pak opět v zimě – vykazují významně odlišné klinické hodnoty v různých ročních obdobích,

10. Proč staří lidé, kteří žijí v zemích s vysokou spotřebou vitaminu D, jako Norsko, mají menší pravděpodobnost, že zemřou v zimě,

11. Proč děti s nedostatkem vitaminu D a s křivicí trpí častými respiračními infekcemi,

12. Proč všímavý lékař (Rehman), který dával dávky vitaminu D dětem, které byly neustále nemocné na nachlazení a chřipku, zjistil, že ošetřené děti byly náhle bez infekcí,

13. Proč staří lidé mnohem pravděpodobněji zemřou na infarkt v zimě, než v létě,

14. Proč američtí černoši, se svojí nízkou úrovní vitaminu D v krvi, s větší pravděpodobností zemřou na chřipku a zápal plic, než běloši.

Ačkoliv naše studie se zabývá možností, že fyziologické dávky vitaminu D (5,000 jednotek denně) mohou zabránit nachlazení a chřipce, a že lékaři mohou shledat farmakologické dávky vitaminu D (2,000 jednotek na kilogram tělesné váhy a den po tři dny) užitečnými při léčbě některých z milionu lidí, kteří umírají ve světě každoročně na chřipku, upomínáme čtenáře, že je to pouze teorie. Stejně jako jiné teorie musí i naše teorie ustát pokusy a vyvrácení pomocí klidně provedených a dobře kontrolovaných vědeckých experimentů.

Nicméně protože je nedostatek vitaminu D opakovaně spojován s mnoha civilizačními nemocemi, poukazujeme

strana 25

ORL číslo 2013­1 na to, že není předčasné, aby lékaři agresivně diagnostikovali a odpovídajícím způsobem léčili nedostatek vitaminu D. Doporučujeme brát denně dostatek vitaminu D, aby se udržela úroveň 25-hydroxy vitaminu D na úrovni, normálně dosahované prostřednictvím letního vystavení se slunci (50 ng/ml). Pro mnoho lidí, jako americké černochy a staré lidi, si to bude vyžadovat 5,000 jednotek denně v zimě, a méně nebo nic v létě, v závislosti na letní době vystavení se slunci.

J. J. Cannell http://www.osud.cz/r-proc-se-snazi-rezim-utajitvynikajici-ucinky-vitaminu-d

uvolňuje do ekonomiky inflační peníze a těm, kteří je ještě u nás na účtě mají, je trvale znehodnocuje tisknutím nových papírků. Tím roste míra inflace, o tom jsme psali v minulém článku. Za druhé trvale klesají příjmy do státního rozpočtu. Pořád kolem sebe slyšíme, že stát je špatný hospodář. A pořád volíme ty samé hlupáky. Takže stát konečně neoliberálně vykradněte a zvyšte nám daně, milí neo-soudruzi.

A nyní za třetí, podívejte na tento zajímavý graf o vývoji zaměstnanosti (zdroj zde). Začněme klíčovým grafem o vývoji počtu osob v hlavním zaměstnání.

Stálá zaměstnost v Česku? Fata Morgána

Z grafu jasně vyplývá, že došlo k trvalé změně ekonomiky koncem roku 2008 a počátkem roku 2009. Z ekonomiky zmizelo takřka ze dne na den téměř 100 tis. stálých pracovních míst. Uskutečnil se neoliberální sen. Všichni mají mít krátkodobé úvazky a mají přešlapovat před úřady práce a vzít cokoliv za cokoliv, aby uživili rodinu. Tato stálá pracovní místa se tedy rozdrobila na částečné pracovní úvazky.

A nyní se podívejme na temnou stánku této hloupé politiky. Kalousek jak známo přestal vybírat daně a stát jde, slušně řečeno, do kytek. Koalice vlivných mafiánů nemůže danit bohaté kamarády a korporace v Česku. Beztak mají všechny jejich firmy sídla na Panenských ostrovech nebo aspoň v Holandsku. Kalousko-Nečasovci nemohou danit ani německé montovny, protože ty zde jen proplachují dílčí meziprodukty a neplatí ani DPH. Exportní mateřskou zemí, kde se platí daně z hotových výrobků, je pochopitelně Německo. Takže důsledkem devastační politiky ohledně zaměstnanosti je drastický výpadek příjmů do státní kasy. Podívejte se na následující graf ČNB (ARAD). Graf o dlouhodobém vývoji zaměstnanosti ukazuje na masakr stálých zaměstnání v letech 2008/9. Začala neoliberální prekarita.

Vyjmenujme dvěma větami znepokojující trendy v české ekonomice. ČNB má panickou hrůzu z volných dluhů a začala odkupovat státní dluh. Tím tzv. kvantitativně strana 26

ORL číslo 2013­1 období se právě nacházíme?

Analyzujeme-li podoby kapitalismu v naší novodobé historii, nevyhneme se tendenci provádět jakousi periodizaci tohoto systému. Zkusme si proto rozčlenit naši kapitalistickou epochu na 4 základní periody.

První periodu bych nazval tzv. protokapitalistickým obdobím. Jedná se o latentní kapitalismus, který se v českém prostředí vyskytoval ještě za doby normalizace. Tehdy se vytvářely sítě struktur napojených na vekslácké bossy, kteří pak po listopadu 89 zahájili zářnou podnikatelskou kariéru. Nutno říci, že na estébácko-mafiánských základech. V podstatě se jednalo o kmotry komunistických „papalášů“ realizující své podnikání pod heslem „za valuty a džíny pro vaše děti si od vás pronajmeme sféry vlivu“. Zrodily se nerovné šance. Vzali jsme schválně propad příjmu státního inkasa, který jasně souvisí s propadem stálé zaměstnanosti. Podívejte se na výpadek let 2010 a 2011. Důsledkem devastační politiky zdejších ekonomických neumětelů je faktický výpadek státních příjmů. Podívejte se na starší článek Kalouskův závod ke dnu. Koaliční vláda prostě z ekonomiky odsála peníze přes zvýšené DPH, protože musí financovat provoz státu, který vykradla přímo nebo nechala nepřímo vykrást. Tyto klíčové peníze se už nemohou vrátit do ekonomiky, přinejmenším nikoliv za této hloupé vlády. Je to nad slunce jasnější: když není práce, nejsou peníze, a tím ani není z čeho vybírat daně. A ochuzování běží dvojnásobně rychleji, pokud vytáhnete z vany špunt. To jest, pokud necháte ze země volně odtékat kapitál bank a podniků, pokud zrušíte korporátní daně a když se nestaráte o dlouhodobé investice.

A nyní začal další devastující trend vinou zničených dlouhodobých zaměstnání, zvýšené inflace a růstu cen. A stabilní pracování místa se neoliberálové snaží systematicky rušit, protože lidi je třeba držet v ekonomickém otroctví.

http://news.e-republika.cz/article1316-Stala-zamstnost-v-esku-Fata-Morgana

Budování kapitalismu v Čechách

Druhá perioda spadá do počátku devadesátých let. Přesněji lze tuto epochu vymezit léty 1990 – 1997. Druhá fáze kapitalismu se vyznačuje heslem, podle kterého jsem ji i nazval, a to období pseudobudování druhého Švýcarska. V této době byla česká veřejnost podvedena prognostickými manipulátory, kteří slibovali ekonomické zázraky v legislativním přítmí. Lidé se rychle identifikovali s bohatými rodinami z amerických mamutích seriálů, aniž by se zamýšleli nad nezdravým sebevědomím, které by si spíše zasloužilo vidět kapitalismus optikou viktoriánské Anglie (jak byl zmapovaný např. v dílech Charlese Dickense).

Tuto euforii smetlo „vystřízlivění“, které pregnantně ilustroval esej filosofa Karla Kosíka Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda (1997). Od té doby se v českém prostředí kapitalismus už nemohl prezentovat jako zázračný, jak jej chápali mnozí ve své naivitě i vypočítavosti na počátku 90. let. Myšlenka, podpořená i ukradenou tezí prezidenta Masaryka, že soukromé vlastnictví je zárukou dobrého hospodaření a kvalitní výroby, vzala rychle za své.

Následoval citelný propad popularity kapitalistické ideologie, a tak kapitalismus zmutoval do své třetí fáze, kterou můžeme pojmenovat jako období státního kapitalismu.

Zatímco první dvě periody můžeme souhrnně zařadit do společné kategorie „měkkého kapitalismu“, dalším dvěma obdobím je třeba přisoudit kategorii „tvrdý kapitalismus“.

Marek Adam

V současné době se česká společnost ocitá na přelomu. Uvědomujeme si však dostatečně, v jakém přelomovém

Právě zde nastává přerod zdánlivě dobrého kapitalismu v nelítostnou a zákeřnou ideologii, která se obrací proti člověku a jeho existenciální podstatě. Privatizace vestrana 27

ORL číslo 2013­1 řejného sektoru, kterou „dovršil“ stát pod vládou Miloše Zemana, odbourala mýtus kolektivního spoluvlastnictví. Ten v lidské mentalitě přežíval již od dob znárodnění v padesátých letech. Zatímco např. v době normalizace patřily státní zámky všem socialistickým občanům a v době Klausovy privatizace patřily všechny podniky všem těm, kdo si zakoupili kupónovou knížku, od Zemanovy privatizace bank už občané nebyli vlastníky ničeho. Stát se tehdy zachoval jako tvrdý kapitalista, neboť stát byl tehdy ten, kdo občanům fakticky zcizil jejich výrobní prostředky.

Od roku 2006, vlivem vítězství pravice i vlivem následné ekonomické krize, započala čtvrtá a zatím poslední dovršená fáze kapitalismu. Bohužel ta nejhorší. Jedná se o období asociálního kapitalismu. Tento systém obrátil kapitalistickou motivaci, tudíž „vlastní přičinění k výkonu“, proti výkonu i proti onomu vlastnímu přičinění. Lidé se stali bezmocnými loutkami, neboť elementární sociální opora kapitalistické solidarity, faktor lidské práce, zcela zmizel.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že kapitalismus nemůže bez důsledné sociální kontroly vůbec existovat. V opačném případě by totiž směřoval k válce.

http://blisty.cz/art/66710.html

USA a Zéland za války tajně testovaly bombu vyvolávající cunami

Lidská práce a lidský výkon jsou dnes už nepotřebné. Práce se globalizovala a člověk se stal zbytečným mezičlánkem výrobního procesu. Nejsou to stroje, které lidem vzaly práci, jako tomu bylo kdysi v 19. století. Jsou to zkorumpovaní politici, kmotrovské vazby a globalizovaný kapitál, kdo žene stále větší a větší masy pod hranici chudoby. Paradoxně to nebyl socialismus, nýbrž globální kapitalismus, jenž se projevil jako novodobý likvidátor drobných živnostníků.

A přitom je těmto masám, nejen „politickými prostituty“, soustavně vnucován sebeklam, který zní „kult identifikace se zdravými, silnými, bohatými, úspěšnými“.

Vrátí se naše země ke státně autarknímu modelu, v němž bude „ten umět to a ten zas tohle“? A nebo přijde nový „spasitel“, který nabídne masám další „jednoduché řešení“?

Nesmíme ignorovat narůstající nebezpečí, které může vést až k sociální válce! Základem stabilního státu je uspokojená střední třída. Ale ta, změní-li se v tzv. gesindlvrstvu, může být zároveň zdrojem veliké radikalizace!

Naše přítomnost otevírá přelom k další, dosud však nedefinovatelné fázi kapitalismu. Jedno je ale jisté. Bude to fáze, která se bude, vědomě či nevědomě, vracet k samotné podstatě a k přehodnocování kapitalistických idejí. Do politického diskursu budou znovu a stále více vstupovat díla myslitelů 19. století (liberálních i marxistických).

Testy se uskutečnily ve vodách nedaleko souostroví Nová Kaledonie a později u novozélandského města Auckland a ukázaly, že série deseti mohutných podvodních výbuchů může vytvořit přívalové vlny o výšce asi deseti metrů, které dokážou zaplavit menší město.

Nálože způsobující cunami byly alternativou jaderné bomby. Přísně tajná operace byla označena Project Seal (Projekt tuleň) a zahrnovala testovací exploze zhruba 3700 pum.

"Kdyby atomová bomba nepřinesla takové výsledky, jaké přinesla, mohli jsme místo toho zaplavovat lidi cunami," prohlásil novozélandský spisovatel a filmař Ray Waru, který podrobnosti o testech nalezl ve volně přístupných novozélandských vojenských archivech. Odstraňovali korály

Podle Warua byl projekt zahájen v červnu 1944 poté, co důstojník amerického námořnictva E.A. Gibson upostrana 28

ORL číslo 2013­1 zornil, že výbuchy určené k odstranění korálových útesů kolem tichomořských ostrovů někdy vyprodukovaly obrovské, potenciálně ničivé vlny.

První zkoušky přinesly údajně pozitivní výsledky, ale počátkem roku 1945 byl projekt pozastaven. Experti dospěli k názoru, že jednotlivé exploze nejsou dostatečně silné a že k vytvoření skutečně ničivého cunami by bylo zapotřebí dvou milionů kilogramů výbušnin položených v řadě asi osm kilometrů od břehu.

"Je to udivující. Již fakt, že někdo mohl přijít s nápadem vyvinout zbraň hromadného ničení založenou na cunami... a pak to, že ji Nový Zéland podle všeho úspěšně vyvinul do té míry, že mohla skutečně fungovat," konstatoval Waru. "Kdyby se to objevilo v nějaké bondovce, bylo by to považováno za výplod fantazie, ale byla to skutečná věc," dodal.

„Černý pátek“ finančních trhů na spadnutí

Jelikož, jak si většina z nás stačila povšimnout, další rok je v tahu, neuškodí trochu si posvítit na svět i po jeho konci, tedy roce 2013. No, bohužel, konec světa patrně nepřinese konec některých nerovnováh na finančních trzích. A že jsou tu nerovnováhy jako hrom.

Ano, výraz „nerovnováha“ je asi tím nejvýstižnějším. Je klíčem k tomu, abychom pochopili, čeho se v příštím roce můžeme dočkat. Je totiž podstatné uvědomit si – a je to podstatné pro jednotlivce z pohledu spravování jejich úspor, podniků z pohledu řízení jejich investic, i států a centrálních bank z pohledu řízení hospodářských politik – že stav dnešního finančního světa je bezprecedentní.

Statistiky jasně ukazují, v jakém útlumu je HDP, jak slabá je poptávka domácností, jak klesají maloobchodní tržby, i jak vysoká je nezaměstnanost. A současně pozo-

rujeme, jak navzdory slabosti evropské ekonomiky sílí euro a rostou ceny akcií.

To jinými slovy znamená, že reálná ekonomika (výroba, spotřeba, nezaměstnanost) se nebývale vzdálila od finanční stránky ekonomiky (devizový kurz, ceny akcií, dluhopisů, komodit či drahých kovů). Tedy obě stránky ekonomiky jsou v nesouladu. Tento podivný stav je umožněn jen a pouze tím, že centrální banky lijí do ekonomik velké množství peněz – platí to jak o americkém Fedu, tak o evropské ECB. Fed sice sype na finanční trh peněz víc, než ECB, zato jsou tyto peníze alespoň kryté. ECB sype na trh peníze prostřednictvím výkupu dluhopisů, jejichž hodnota je velmi nízká, takže část takto uvolněných peněz není krytá. Obojí je tedy problematické. A obojí je špatně; historie naprosto jasně ukazuje, že dříve či později takové chování musí vést k inflaci.

Říkám „dříve či později“ – tedy inflace nemusí přijít už v roce 2013. Mezi tím, kdy centrální banky nasypou (ne)kryté peníze do oběhu, a mezi tím, než se objeví inflace, totiž existuje ještě jeden mezistupeň, a právě ten dnes pozorujeme. Ten mezistupeň má totiž podobu právě onoho vzájemného rozejití se finančních trhů a reálné ekonomiky. Peníze levně nasypané do ekonomiky totiž musí být někde „zaparkovány“; to „někde“ znamená na finančním trhu. Prostě finanční instituce, které se k levným penězům levně dostanou, je musí někde investovat. To znamená, nakupují za ně akcie, dluhopisy, drahé kovy či komodity. Vyšší poptávka po všech těchto investičních instrumentech zvyšuje jejich cenu, a to navzdory stagnaci či dokonce poklesu reálné ekonomiky. (V této fázi se nyní nacházíme.) Právě proto nyní sílí koruna k euru, euro k dolaru, sílí akcie.

Teprve po čase si některé subjekty ve větší míře začnou uvědomovat, že obě stránky ekonomiky se rozešly. V ten okamžik začnou v obavách z toho, jak to skončí, preventivně stahovat své peníze z akciových trhů nebo z měn, které mají nálepku „rizikové“. Tento okamžik ještě nenastal, tedy alespoň ne ve velkém měřítku. (Protože v malém měřítku k němu již dochází, nejsofistikovanější hedgové fondy totiž již začaly své investice přeskupovat, zatím je ale ve větším měřítku ještě nenásledují další investoři. Prozatím tedy hedgové fondy mají dokonce lehké ztráty, to se ale může v příštím roce změnit.)

Až k tomu dojde, akciové trhy poklesnou. A široké investorské masy začnou panikařit a akcie prodávat. A tím propad akcií akcelerují. Propad akcií povede k přesunu peněz do „bezpečných“ dolarů a tedy k posílení dolaru. A posílení dolaru zase povede k oslabení ropy a dalších komodit. Jenomže velkou neznámou zůstává, kdy takový okamžik přijde.

strana 29

ORL číslo 2013­1 Aby totiž stávající nerovnováha trvala či dokonce se ještě zvětšovala, je nutné splnění dvou podmínek. Zaprvé centrální banky, zejména Fed a ECB, musí dál sypat do oběhu hodně peněz. A zadruhé o nerovnováze se nesmí moc mluvit, takže lidé se jí nesmí bát, nesmí si ji uvědomovat. Jakmile jedno nebo druhé přestane platit, dojde k propadu prakticky všech segmentů finančních trhů: akcií, eura, komodit, koruny, zisků podílových i penzijních fondů. Ovšem, kdy některý osvícený centrální bankéř zarazí šílený tisk peněz, anebo kdy některé významné osvícené médium typu Financial Times přinese na titulní stránce palcový titulek „FINANČNÍ TRHY JSOU NEJVÍC PŘEHŘÁTÉ ZA POLEDNÍCH 100 LET“, to je sázka do loterie. Víme jen, že každým dnem jsme tomu okamžiku blíž. A proto já sázím na to, že ode dneška za rok budeme moci konstatovat, že většina hlavních segmentů finančního trhu prošla poklesem.

Markéta Šichtařová

Zahájit válku ovšem nemohl hned. Země byla zpustošená, nejlepší vojenské ročníky vybity, lidé unaveni. Bylo zapotřebí nejdříve obnovit těžký průmysl země a uvést do chodu zbrojní kapacity průmyslu satelitních zemí. Těžiště moci se v těchto zemích přesouvalo do rukou komunistů, a ty začali dirigovat sovětští poradci. Československo poněkud zaostávalo v plnění Stalinových plánů a celé vedení KSČ se dostávalo pod stále větší tlak, aby urychlilo bolševizaci země. Poúnorová Gottwaldova výzva k budování masové strany zabrala, a počet straníků dosáhl půldruhého milionu. Připočtemeli k nim všechny příbuzné, vezly se nadšeně v novém režimu dvě třetiny Čechů a Slováků. Rozvinula se školení, soutěžení, schůze, brigády, oslavy. Veřejnost zavalila lavina změn a reforem, novinek, další vlny znárodňování, pozemková reforma, reformy školství, zdravotnictví, kultury – rozjela se revoluční přeměna společnosti, v níž o násilí a přehmaty nebyla nouze. Byla součástí přípravy nové války.

Střípky z historie 1948-53: Na pokraji války V únoru 1948 měl president Edvard Beneš jen malý prostor pro jednání s Klementem Gottwaldem. Jako zkušený politik dobře věděl, že v Teheránu, Jaltě a Postupimi nás západní velmoci obětovaly Stalinovi, stejně jako v r. 1938 Hitlerovi. A byl si dobře vědom, že nás Stalin ani nemusí obsazovat, protože Československo je zemí svěřenou do péče SSSR, tedy přímo Stalinovi. Věděl, že demise pravicových ministrů nikoho neohromí, že si Stalin prosadí svou, ať už nátlakem, nebo válkou. A kdo by šel do války kvůli malému Československu?

Stalin od svých ambiciózních strategických představ nijak neustupoval. Chtěl včas využít silných socialistických tendencí ve Francii a Itálii a úspěšně zapřahal ekonomiky satelitních států do svého válečného vozu. Bylo třeba přípravu války urychlit a vyčistit si zázemí za přední línií budoucí fronty. Nástrojem k tomu se stalo rozsévání strachu ve všech satelitních zemích. Začaly se roztáčet „Stalinovy mlýny“, které semlely miliony lidí už ve 20. a 30. letech v SSSR. Prvním signálem k rozvinutí soudních procesů s vedoucími činiteli komunistických stran bylo tzv. Titovo protisovětské spiknutí. Josif Broz Tito, legendární vůdce jugoslávských partyzánů, totiž odmítl Stalinovu ideu balkánské federace států jihovýchodní a střední Evropy, což bylo nevídané kacířství. Po následném přijetí protititovské rezoluce Informbyrem komunistických stran začalo, snad podle abecedy, pronásledování všech samostatně myslících představitelů komunistických stran. V Albánii odsoudili k smrti, a druhý den popravili, Koči Dodzeho a Pandi Kristu, v Bulharsku Trajčo Kostova, v Maďarsku Lázsló Rajka a sedm dalších. Do čela těchto aktivit postavil Stalin trojici vrahů: generála Bělkina, plukovníka Makarova a Lichačova. Mordparta nabrala kurs na severozápad a zamířila ku Praze. Do delegace KSSS na IX. sjezd KSČ byl na poslední chvíli jmenován generál Bělkin. Na počátku roku 1951 pozval Stalin politické a vojenské šéfy všech satelitních států na poradu. Gottwald, nejistý tím, co by ho mohlo posléze potkat, poslal za sebe generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a svého zetě, ministra obrany Alexeje Čepičku.

Zřejmě proto usoudil, že bude lepší demisi přijmout, tvářit se loyálně k SSSR, vzdávat mu povinný hod a úctu a vyčkat na lepší politické poměry. Dnes už víme, že udělal dobře, že byl Stalin připraven nejen ČR obsadit, ale tím začít plnit i svůj životní cíl, získat nadvládu v celé Evropě.

Za předsednický stůl zasedlo celé sovětské politbyro a nejvyšší činitelé satelitních států. Na stupňovitém auditoriu seděli nejvěrnější a nejmocnější maršálové a nejvyšší štábní i velící generálové Sovětského svazu. Na programu byla příprava bleskového úderu třetí světové války. S hlavním referátem vystoupil generální

strana 30

ORL číslo 2013­1 tajemník strany, předseda vlády a vrchní velitel vojsk, generalissimus Stalin. „Abyste mi rozuměli, v korejské válce si Američané zkoušeli nejmodernější zbraně, kterými disponují, a které by v případě střetu použili proti nám. Ukázalo se, že ani jejich masivní nasazení nezajistilo převahu proti naší, řekněme klasické vojenské technice, spojené s masou a bojovným duchem živé vojenské síly. Mohutné nasazení korejsko-čínské pěchoty dobře vyzbrojené našimi konvenčními zbraněmi, podporované dělostřelectvem včetně „kaťuší“ a doslova tažené vpřed silnými tankovými hroty, nám zajistilo dostatečnou převahu. To, že jsme se dohodli na demarkační čáře u Pchanmundžomu na 38. rovnoběžce, to byla naše vůle. Kdybychom to chtěli jinak, tak po vylákání jejich sil, jak se říká, „na tenký led uprostřed rybníka“, bychom je mohli bleskově převálcovat a neodvolatelně stanout na nejjižnějším výběžku někde u Kwangdžu a Pusanu. Ale nám nejde o rozptylování energie a sil v Asii. Nejdůležitější, vpravdě světodějná válkou v Asii, byla válka o Čínu, a v té jsme společně s velkým Maem neodvolatelně zvítězili. Rok 1949 je historickým mezníkem definitivního vítězství socialismu nejen v Číně, ale možno říci, že i na celém asijském kontinentu. Od této doby nám jde o ještě důležitější, ještě osudovější válečné vítězství socialismu - na evropském kontinentu. V Koreji nám šlo o pouhý, i když velmi důležitý test pro přípravu této evropské války. S výsledky testu můžeme být spokojeni. Ověřovali jsme si je velmi podrobně a pozorně. Všem bitvám a zajímavějším operacím byli přítomni naši zkušení důstojníci a zbraňoví experti. Pečlivě vybrané skupiny korejských i čínských důstojníků pro nás provedly hloubkové rozbory všech bitevních operací, kde Američané ve větší míře nasadili moderní zbraně. Já sám jsem osobně s těmito skupinami hovořil a jejich výsledky porovnával a zkoumal. Jednoznačně potvrzují výchozí strategickou hypotézu, kterou jsem zde formuloval před dvěma lety, tedy na začátku přípravy našeho evropského tažení. Naše současná vojenská převaha v Evropě je tak velká, že ani maximální nasazení nejmodernějších zbraní protivníkem ji nemůže vyrovnat. Dáme-li se do pohybu, není síly, která by nás zastavila. Drtivá převaha našich vojsk však nepotrvá věčně. Lze ji udržet tak asi čtyři - pět let. Po této lhůtě se na straně protivníka v plné síle projeví nové faktory, které v současnosti teprve krystalizují. Jednak se vytvoří poměrně silné národní armády západoevropských států pod kontrolou Američanů. Sami Američané stavy svých vojsk v Evropě posílí, dobudují své letecké i námořní základny. Tedy jejich živá síla se začne vyrovnávat naší. Za druhé, masa nových moderních zbraní dosáhne kritického bodu, kdy vytvoří novou kvalitu. Mluvím o těch zbraních, které se objevily v Koreji, i těch, jejichž vývoj se dokončuje. Moderní bojové helikoptéry, nadzvuková letadla, protiletecké superpřesné rakety s automatickým naváděním, superrychlé, přesné rakety země— země, raketové ponorky, nové protitankové rakety, nové účinnější bomby a miny, výstražné radarové systémy protiraketové obrany a další zbraně změní celkové vedení válek a anulují výhody početní převahy armád.

Za třetí, a to je nejdůležitější, zhruba za pět let už bude reálné taktické použití atomových zbraní: atomových děl, atomových min a především raket s atomovými hlavicemi libovolné síly. To vše by náš bleskový výpad a postup velmi ztížilo. V nejbližších letech však není čeho se obávat. Národy západní Evropy jsou socialismu silně nakloněny a plně nás podpoří. Při okupaci těchto zemí se můžeme opřít o nejširší lidové masy o jejich porozumění a podporu. Ve své podstatě je to jedinečná a neopakovatelná historická šance. Její nevyužití by bylo zradou socialismu. Nejsme agresoři, nebudujeme nové impérium, plníme jen svoji internacionální povinnost k evropskému proletariátu. Chceme evropské dělnictvo osvobodit od jha kapitalismu, vybudovat socialistickou Evropu, Spojené socialistické státy evropské. Je to naše komunistická povinnost, společné dílo všech komunistických stran. Tím spíše musíme celé tažení dokonale připravit. Součinnost všech našich vojenských sil musí udivit celý svět. Celá akce nesmí mít jedinou slabinu, jedinou chybu. Proto dnes zahajujeme etapu dobudování armád všech našich států a vytvoření jejich dokonalé koordinace i společného velení. Po skončení této porady budou s jednotlivými vůdci států projednány konkrétní úkoly zvýšení počtu a výzbroje jejich vojsk, stejně jako úkoly zbrojní výroby pro celé nadnárodní bojové uskupení. Nejenom celkové dodávky ale i klíčové subdodávky a kooperační úkoly ve výrobě letadel, tanků, raket, děl, lehkých pěchotních zbraní, dopravní a ženijní techniky munice. V generálním bude také upřesněno místo a úloha každé armády v celkovém taženi úkoly mají absolutní prioritu. Předsedové komunistických stran a vlád každého státu osobně odpovídají za jejich splnění. Musejí mu plně přizpůsobit hospodářské plány a státní rozpočty, celou hospodářskou i kádrovou politiku. Pochopte, že pro toto tažení musejí být naše řady plně konsolidovány. Na mnoha vedoucích místech je ještě nemálo nespolehlivých. Nelze strpět jediného západního špiona, jediného Titova agenta, buržoazního nacionalistu, trockistu a oportunistu v našich řadách. Očista vedení stran a států musí být dokonána. Není a nebude pardonu pro nikoho. Opakuji, že naše příprava musí být dokonalá. Ani nepřátele, ani své slabiny, prostě nic nesmíme podcenit. Pak se nebude čeho obávat. Šance, kterou nám historie nabídla, bude beze zbytku využita. Triumf je náš. Největší triumf světového komunismu a možná i jeho definitivní historické vítězství. Nesmíme proto šetřit žádných sil, žádných obětí. Svoji historickou úlohu a povinnost musíme splnit. Splníme ji se ctí!“ Maršálové a generálové se postavili do pozoru a aplaudovali jako dobře promazaný vojenský stroj. S nimi stáli v poněkud méně vzpřímeném postoji i civilové, hlavy „spřátelených“ států, členové politbyra a tajemníci ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Stalin přijímal tento hold vsedě, ale když už se mu zdál příliš dlouhý, pokynul netrpělivě Molotovovi, ať pokračuje v jednání. Molotov podle připraveného seznamu zval k mikrofonu jednotlivé představitele satelitních států, aby podali zprávu o současném stavu a plánech další výstavby armád, zabezpečení jejich doko-

strana 31

ORL číslo 2013­1 nalé výzbroje a maximální bojeschopnosti. Stalin se svým pedantským sklonem k detailu občas do těchto výkladů vstoupil s dotazy i poznámkami, dokonce překvapivě zasáhl do vlastního pořadu jednání, když za československou delegaci vykročil k řečnickému pultu generální tajemník ÚV KSČ Slánský. Stalin jej zvednutím pravice zastavil a prohlásil, že si přeje, aby zprávu s plnou odpovědností a kvalifikací podal ministr obrany, armádní generál, a ovšemže i člen politbyra, Alexej Čepička. Ten, aby se vyhnul stranickému faux pas, prosebně sepnul ruce, že jeho ruština dosud není perfektní, ale Stalinovo další gesto bylo tak kategorické, že vyrazil k řečnickému pultu div ne poklusem. Stalin jeho výklad nejprve opepřil strohým dotazem, proč vázne plánovaná výroba tanků, ale nakonec po tomto šlehnutí bičem přišel i cukřík: „Vždyť vaše ruština je dobrá a všichni jsme výkladu plně porozuměli. Oceňuji jeho věcnost a odbornost.“ Z úst samotného Stalina to bylo ovšem velké vyznamenání a on věděl, proč to dělá. Lidé generála Bělkina už zahájili v ČSR svou práci na velkém politickém procesu. Ale to už je jiná, další část válečných příprav … Podle knihy prof. Valtra Komárka: Kronika zoufalství a naděje

Ivo Krieshofer Na dalších poradách sovětští maršálové projednali s jednotlivými ministry obrany cílové počty divizí, tankových brigád, ženijních pluků atd. Také úkoly při výrobě tanků, a další vojenské techniky a munice v absolutní prioritě. Úkoly byly se měly splnit nanejvýš do čtyř let, tedy do konce r. 1954 a předpokládalo se, že tažení začne na jaře 1955.

http://www.czechfreepress.cz/ivo-krieshofer/stripky-zhistorie-1948-53-na-pokraji-valky.html

Terence McKenna : I-ťing jako lunární kalendář I-ťing, coby prastarý věštecký systém, se v Číně užívá zhruba od roku 1000 př. Kr. Sestává z 64 hexagramů či obrazců, složených ze šesti čar. Čára hexagramů může být spojitá (-) či přerušená (--), přičemž hexagram čteme odspoda nahoru. Výsledných 64 permutací, vzniklých na podkladě jednoduchých pravidel, mělo, jak Číňané věřili, odrážet univerzální kategorie či archetypy, pomocí nichž bylo možno osvětlit osud jednotlivce, jenž se na obsah věštby táže. Způsoby práce s orákulem se během staletí měnily. Původně se užívaly kosti, později 49 stonků řebříčku, ještě později hod mincemi. Náš zájem se

točí kolem koincidence trvání 13 lunárních měsíců a čísla 384. Skutečná délka lunárního měsíce je 29,530588 dní.

Průzkum orákulních kostí, jejichž původ spadá do 13. století př. n. I, vedl Needhama k závěru, že tehdy byla známa délka lunárního měsíce 29,53 dní. 29,53 dní * 13 = 383,89 dní. Podobnost tohoto čísla s číslem 384 se stane mnohem významnější ve chvíli, kdy si uvědomíme, že toto číslo dostaneme, vynásobíme-li číslo 64 šesti, přičemž číslice šest představuje počet |ao či čar jednoduchého hexagramů. V čínském intelektuálním schématu se to, co se děje s jao - nejzákladnějším elementem hexagramů (který, vynásoben šesti, poskytuje hexagram) - může dít i s celým souborem jao, tedy s kompletní posloupností 64 hexagramů. Tato myšlenka, podle níž operace prováděné na jedné rovině vykazují vytříbenost a účinnost i na jiných úrovních, jsou-li prováděny stejným způsobem, je úzce spjata s naší druhou premisou, která se týká cyklického opakování událostí a situací odlišného rozsahu trvání.

Taoisté si velmi cenili cyklických změn a byli s tímto vědomím sžiti. Tao-te-ťing říká, že charakteristickým pohybem tao ířádu přírody) je návratnost. Lze se domnívat že samotný čas (šin) je tvořen právě touto nezformovanou spontánní (cu-jan) a neustálou cirkulací (jun). A teď ta zarážející souvislost mezi násobkem 6*64 dní a lunárním pohybem. Rok čítající 384 dní je lunárním rokem o 13 měsících. Tento lunární rak byl charakterizován jako rok o 383,9 dne či 384 dny minus 0,1 dne. Každých 384 dní tento cyklus ztrácí 2,4 hodiny (0,1 dne), a osvojíme-li si tedy jako kalendář rok dlouhý 384 dny a vložíme-li do každého desetiletého cyklu jeden den, takže každý desátý rok bude mít 385 dní, pak tento kalendář ztrácí každých 454,5 roku jeden den. Všeobecně se pokládá za dané, že kalendáře neolitické Číny byly lunární. Zdá se, že 384denní cyklus rezonuje s délkou jiných astronomických cyklů delšího trvání. Domníváme se, že lunární rok o 384 dnech byl kalendářními tvůrci rané Číny pojímán jako hexagram. Tato myšlenka by mohla být přirozeným důsledkem pozorování vztahu mezi šesti |ao hexagramů a šesti krátkými cykly o 64 dnech, které po vynásobení dávají rok o 384 dnech. Z toho můžeme snadno usuzovat, že Číňané, vzhledem k jejich oblibě cyklů, hierarchií a souzvuku a s pojímáním roku o 384 dnech jako hexagramů, mohli dospět k tomu, že 64*384 dní představuje přirozený oddíl času. strana 32

ORL číslo 2013­1 Tento proces přitom nemá konce, jako příklad si uveďme fakt, že cyklus o 67,35 letech (384 dní*64) je složen ze šesti jao cyklů o 11,225 roku, což je v překvapující shodě s průměrným cyklem slunečních skvrn, jejichž udávaná perioda činí 11,2 roku. Co je ještě více překvapující, je to, že frekvenční cyklus slunečních skvrn zahrnuje vedle své periody 11,2 roku i periodu o délce 33,33 let. Trvání trigramatického cyklu v délce 33,67 roku se s tímto cyklem shoduje až na jednu třetinu roku. A je známo, že cyklus slunečních skvrn způsobuje periodicitu rostlinného růstu - při maximální aktivitě slunečních skvrn je růst stromů urychlen a jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn se tak odráží v přibývající a ubývající tloušťce letokruhů. Tento efekt je natolik spolehlivý, že podle něj archeologové určují dobu zakládání starověkých osídlení. Na odděleních psychiatrických léčeben vykazují agresivní pacienti periodická vzedmutí aktivity. Pozorovací studie, probíhající několik měsíců v Douglasově nemocnici v Montrealu, skutečně prokázaly periodicitu takovýchto vzplanutí. Ukázalo se, že existuje souvislost mezi slunečními erupcemi (slunečními skvrnami), geomagnetickými porucha mi a rozruchem na odděleních, jak tvrdí lonidesovi, závěry, k nimž dospěla čínská astrologie v otázce souvislosti nebeských a pozemských jevů, byly zřejmě správné. Objev kalendářních vlastností, jež představují funkční součást l-ťingu a mají údajný vztah jak k lunárnímu roku o 13 cyklech a k zodiakálnímu světovému roku, tak k cyklu slunečních skvrn, je záležitostí historické spekulace. Výpočty ukazují, že i přes dva přidané lunární měsíce narůstá tento kalendář každých pět let o 4,8 dne (předpokládáme-li, že se užívaly lunární měsíce o délce 29,53 dne). Když srovnáme jeho přesnost s lunárním kalendářem, jehož rok o 13 měsících trval 384 dny a jenž při korekci jednoho přestupného roku každých 10 let ztrácel za 454,5 let jeden den, vynikne mnohonásobně větší přesnost kalendáře lunárního. Dokonce i ve srovnání s gregoriánským kalendářem, užívaným dnes na západě, je tento kalendář mnohem přesnější. Gregoriánský kalendář přidává jeden den ke každému čtvrtému roku. Kalendář l-ťingu přidává ke svému roku o 384 dnech každých deset let jeden přestupný den a ztrácí jen jeden den každých svých 454,5 let. I bez tohoto vložené ho dne je lunární kalendář lťingu více než dvojnásobně přesnější než kalendář gregoriánský.

Z knihy Neviditelná krajina

strana 33

ORL číslo 2013­1 Statek Pohádka, nejstrašidelnější místo v Čechách ? Pozn. Tento článek vznikl jako remix několika zdrojů z internetu (http://www.krasnecechy.cz/vylety/kolemcachrova-a-na-pohadku). O místu natočila dokument i česká televize (viz i-vysílání, hledat statek pohádka, pořad pološero)

Divné předtuchy vyhnaly majitelku

Pohádka, původním jménem Christlhof, je nejmladší z trojice statků postavených v.16.století rodinou Pangerlových, Všechny domy stály na mírném svahu louky, odkud byl překrásný výhled do kraje. Pangerlovi postupně vymírali a první dvě stavení se měnila v ruiny. "Časem lidé začali nazývat Pohádkou jen poslední dům z devatenáctého století, v němž se střídali majitelé. Nikdo si kouzelného místa na samotě dlouho neužil," nahlíží do zažloutlých listů knihy šumavský kronikář Vilém Kudrlička. Christlhof podle jeho slov kdysi obývali manželé; žena se prý zbláznila a muž se oběsil, nikdo neví proč. Jedna z posledních majitelek usedlosti nemohla v domě klidně spát - pronásledovaly ji divné předtuchy a raději se odstěhovala k příbuzným do Německa.

Dvě nezvěstné mrtvoly.

S

mutek, strach a divný pocit, jako by vás neustále

někdo sledoval, přestože jste sami. Tak si budete připadat, pokud navštívíte "Pohádku" - opuštěné chátrající stavení nedaleko Čachrova na Šumavě, poslední útočiště vraha Ivana Roubala před cestou za mříže. "Usedlost jsem míjel často během houbařských výprav nebo jen pro potěchu oka krásnou okolní krajinou, díky níž dostalo místo jméno. Pohádka na mě vždy působila zvláštním, tísnivým. dojmem a zároveň mě neustále čímsi lákala. Pocitu, že mě někdo pozoruje, jsem se zbavil, teprve když jsem zmizel z okolní planiny v lesíku," popisuje své zážitky z místa opředeného množstvím záhad Jiří Král z Plzně.

Tajemná kořenářka

"Před lety, koncem zimy, se opět vydal k Pohádce. Nedaleko Mladotic spatřil v lese stařenku sedící na kameni. "Byla to shrbená. kořenářka jako ze šumavských ': pověstí. Zpovzdálí jsem ji minul i a zamířil ostrým tempem k Pohádce. Po čtvrt hodince jsem byl u ní a zkoprněl překvapením. Tatáž kořenářka seděla na okraji lesa! Kratší cesta sem nevedla a možnost, že by si toho dne v okolí daly dostaveníčko dvě stejné, starodávně oblečené babičky, byla nulová," diví se ještě dnes Jiří Král. Najednou mu začal běhat mráz po zádech a ženu raději obloukem obešel. Později si vyčítal, že se s ní nepustil do řeči. Bylo však pozdě, už ji nikdy nespatřil.

"Nakonec se do statku nastěhoval Ivan Roubal, později odsouzený na doživotí za pět vražd. Další dvě osoby z jeho okolí jsou nezvěstné a proslýchá se, že jejich osud zpečetil sadistický vousáč právě na své šumavské usedlosti. Těla dal údajně sežrat prasatům ve chlévě sousedícím s domkem. Roubal to sice popírá, netají se však úkrytem pro pašované zbraně, který si zřídil na půdě. Podle vrahových slov neexistuje člověk, na něhož by místo nepůsobilo děsivě. "Navíc se mě tu pokusil kdosi zabít. Sedal jsem si ke stolu, zády k neobývané místnosti. Najednou se ozvalo řinčení skla, vzduchová vlna uhasila svíčku na stole. Kolem hlavy mi prolétlo hejno kulek a zarylo se do .protější zdi. Podvědomě jsem se sehnu! a běžel do kuchyně, kde stála puška. Odtud jsem hnal na půdu, cestou jsem sebral patrony. Po trámech jsem se dostal ke štítové zdi, vyndal cihlu, a tak vznikla střílna. Nebyl jsem ale dost rychlý, střelec zmizel a já dodneška nevím přesně, kdo to byl," vzpomíná ve valtické věznici.

strana 34

ORL číslo 2013­1 Místo svého nepřívětivého domova opustil náhle a zapomněl přitom na stádo čuníků zavřených ve chlévě. Po jeho zatčení se ke ' statku nikdo neodvážil přiblížit, jen o něm kolovaly hrozivé historky.

zou, vždyť v místnosti nebylo žádné zvíře, na jehož přítomnost bychom mohli ty zvuky svést! Po hodné chvíli se kamarád odvážil pohnout a rozsvítil svíčku, ale ta hned zhasla. Několikrát se to opakovalo a my jsme stále

Po několika měsících se k Pohádce vydali první odvážlivci. Naskytl se jim děsivý pohled: prasata pomřela hlady a rozkládala se. Nikdo je neodklidil, a tak se v okolí podle slov zvědavců ještě dnes povalují spousty kostí.

slyšeli hluboký, smutně naříkající hlas i kroky, jako by

kolem nás někdo chodil v dřevácích. Během pár sekund jsme sebrali věci a utekli do lesa. Sice pršelo, ale v té chvíli nám bylo všechno milejší než další okamžiky v tom stavení!" přiznává Pavel. Podobné zážitky z místa se spoustou otazníků má nejeden návštěvník. A lidé v Čachrově varují ještě dnes: "Raději tam nejezděte a už vůbec nezkoušejte v Pohádce přečkat noc. Jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž bychom si neměli zahrávat..." JANA FLAŠKOVÁ, květy

P

ohádka, asi 8 kilometrů od městečka Čachrov, ztra-

cená daleko v lese, stojí samota s krásným jménem Pohádka. Mrazí z ní však v zádech. Je opuštěná a zřejmě taj už zůstane. Dlouhá léta se nenašel člověk, který by zde chtěl žít. Místní obyvatele totiž pronásledují podivné události. Skoro se zdá, že nad Pohádkou visí nějaká kletba! Možná by bylo lepší se tomuto místu vyhnout, my jsme se sem ale s ENIGMOU vydali. Jaká je děsivá minulost chátrajícího stavení?

Nespěte v Pohádce!

"Pohádka začala lákat party trampů. "Bylo to pár let po uvěznění Roubala.. Asi deset se nás vydalo do čachrovských lesů s tím, že přespíme v Pohádce. Lidé z okolí se děsili: ,Hlavně tam nechoďte v noci, nespali bychom tam ani za zlaté tele!'" vzpomíná plzeňský tramp Pavel Sýkora na varování kterým zprvu nikdo z party nevěřil.

Sluncem vonící žár léta slábne a pomalu vyhasíná, a nad šumavským Čachrovem visí těžká tmavá oblaka plná vody. Je ponuré mlhavé dopoledne a do jeho matné šedi září jen sytá zeleň hlubokých lesů obklopujících toto staré městečko. Tam někde v jejich srdci se skrývá zchátralá samota Pohádka, dům s historií smutnější než je dnešní obloha. Dům, jehož zdi v sobě ukrývají neštěstí. Pohádka je prý prokletá a za tu dlouhou dobu, co tady osaměle stojí pod širým nebem uprostřed ničeho, to už několikrát potvrdila. Poslechněte si její příběh. Vypráví o smrti, šílenství i lidské nenávisti.

Když s kamarády dorazil na louku u statku, okouzlili ho šumavské kopce zbarvené zapadajícím sluncem do červena. Pak přišel blíž. "Divně to tam zapáchalo a našli jsme spoustu zvířecích kostí. Myslím, že jsme se báli všichni, jen jsme před ostatními dělali hrdiny. V místnosti s krbem jsme si rozložili spacáky a zapálili pár polen. Po chvíli klábosení jsme usnuli" Při vyprávění bledne ještě teď. Asi hodinu po půlnoci byli všichni vzhůru; probudilo je žalostné naříkání a tlumená řeč. "Pak jsme kousek od sebe zaslechli zřetelné lidské kroky, které nás v kruhu obcházely. Klepali jsme se hrůstrana 35

ORL číslo 2013­1 šumí listí. Jaké to asi bylo, když tady ještě žili lidé? A proč se nyní Pohádce raději vyhýbají?

Zrod temného příběhu

Cesta do Pohádky

U osady Bradné náležící k příhraničnímu městečku Čachrov končí silnice a mění se v kamenitou cestu, která se u nahnutého křížku ztrácí v hustém lese. Vydáváme se po ní do náruče klidu. Vyšlapaná stezka dlouho vede naše kroky hlouběji do lesa, zvedá se a náhle, jako když utne, končí na sametové louce. V jejím středu stojí skupinka stromů, jejichž korunami prosvítá střecha porostlá vybledlým mechem. Jsme u cíle. Před námi je Pohádka. Z venkovních žlutavých omítek už mnoho nezbývá. Dřevěná okna nízkého stavení jsou dávno vysklená, někde chybí i okenice. Štít je pobořený. Osamělost Pohádky už sama o sobě působí na člověka skličujícím dojmem, ten je však dnes ještě umocněn jemnou mlhou a šedí mračen. K nejbližšímu lidskému obydlí je to odsud 30 minut ostřejší chůze. Cesta k domu je zarostlá travou sahající po kolena. Hlína, z níž dlouhá stébla vyrůstají, je promáčená a na některých místech tvoří bažinu. Konečně se dostáváme až k chalupě, k úzkému vchodu vedou čtyři kamenné schody. Člověk je zdolá a už je v Pohádce. Pohádkové pocity zde však nečekejte!

Sevře se vám v hrdle

Vlhké stěny nevelkých místností se drobí a pod novější malbou prosvítají staré omítky. Dobrodruzi, kteří se čas od času rozhodnou pokusit své štěstí a strávit zde noc, po sobě nechávají v Pohádce památky v podobě nápisů na zdech a střepů. Stavení má nízké stropy, které se věkem prohýbají. Na některých místech jsou dokonce zhroucené a dírami je vidět na půdu, kde je dosud vrstva zapařeného sena. Tiše procházíme místnostmi zahalenými do narůžovělého šera a zjišťujeme, že vyprávění nelžou. Člověk se zde opravdu necítí svobodně. Atmosféra domu je nevysvětlitelně tíživá. Smutek, který z něj vyzařuje, ještě podtrhuje všudypřítomný pach zatuchliny. Během celého pobytu v temném stavení se nedokážeme zbavit nutkání ohlížet se přes rameno. Za oloupanými a napůl vyvrácenými okenicemi poklidně

V lese těsně před Pohádkou kdysi stávala malá opuštěná chatrč. Začátkem 19. století ji prý obývá podivná samotářská žena. V přilehlých vesnicích se o ní tvrdí, že je čarodějnice. Lidé jí přisuzují veškeré zlo, co se kde v okolí stane, a povídají si mezi sebou, že v noci jsou kolem jejího příbytku vidět a slyšet podivné věci. V květnu 1828 vypukne ve Strážově ničivý požár. Oheň stráví mnoho domů a místní jsou za jedno – neštěstí má na svědomí čarodějnice! Vydají se tedy k chatrči u dnešní Pohádky, vyženou prý čarodějnici na louku, tady ji ukamenují a její domek zboří. Žena umírá objímajíc mohutný strom, který u Pohádky údajně stojí dodnes. Je to jen legenda? Dnes už tento příběh ve zdejším kraji neznají, existuje však starý článek, který jej potvrzuje. Je údajné prokletí místa způsobeno tímto strašným činem, který se zde mohl stát?

Děsivá samota

Pohádka je nejmladší ze tří domů, které v lese, daleko od všeho a od všech, postavila německá rodina Pangerlových. Tehdy se místu říká po německy Christlhof. První stavení zde vyrostlo už v 16. století, Pohádka je ale až z 19. století a je posledním domem, který zde stojí dodnes. Po 2. světové válce, v době, kdy se z pohraničí bez slitování odsouvají nenávidění Němci, jsou ze svého domova vyhnáni i Pangerlovi. Christlhof tak, stejně jako mnoho jiných statků, osiří. V rámci následného počešťování německých názvů dostává samota pro svou překrásnou polohu poetické jméno Pohádka. Začíná se tu prý však dít něco zvláštního. To v minulosti potvrzuje i šumavský kronikář, pamětník a spisovatel Vilém Kudrlička (1923–2007). Podle jeho vyprávění se po válce v domě střídají obyvatelé, ale nikdo z nich tu dlouho nevydrží. Údajně tady kdysi také žil pár, pro nějž Pohádka skončila tragicky – muž se oběsil a žena zbláznila. Nikdo netuší proč. Další obyvatelka Pohádky prý ve stavení strana 36

ORL číslo 2013­1 nemohla spát a nakonec ji z něj vyhnaly zlé předtuchy a vidiny. Co se tady děje? Pronásleduje snad smutná minulost tohoto místa každého, kdo se odváží vrátit sem život? Je Pohádka tak nasáklá nešťastnými vzpomínkami, že tady skutečně zůstává něco zlého?

Roubalova krvavá Pohádka

V roce 1991 se do dlouho opuštěného stavení stěhuje Ivan Roubal (*1951), muž bez slitování, jenž je v roce 2000 odsouzen k doživotnímu pobytu ve valdické věznici za 5 chladnokrevných vražd spáchaných v Praze letech 1992–1994. V Pohádce chce chovat jeleny. To mu však nevyjde a tak polorozbořenou usedlost obývá jen s několika prasaty, drůbeží a párem koní. „To byl takový člověk, který se vám nikdy nepodíval do očí, když jste s ním mluvili,“ vypráví o Roubalovi starousedlík Vladimír Beneš z nedalekého Strážova a popisuje jej jako vyhýbavou osobu. S Roubalem se několikrát setkal tváří v tvář, a to přímo u Pohádky, kam jako myslivec často zavítá. Lidé v Čachrově, kam Roubal chodíval nakupovat, jej ale údajně často měli za v podstatě milého člověka. Že je skvělým manipulátorem pochopili, až když vyšla najevo zvěrstva, která na pohled neškodný vousáč páchal.

Vzpomínky zůstávají v rozpadlých zdech

Dokonale zničené důkazy

Jitka Krulcová

Kromě pěti prokázaných vražd měl Roubal údajně zabít ještě další dva lidi – svého známého Františka Hepnera (*1929–asi 1992) a jeho přítelkyni. A to přímo v Pohádce. Pár je krátce před svým zmizením několikrát viděn v Roubalově společnosti. Muž i žena se pak ale záhadně ztratí a Roubal začíná rozprodávat jejich majetek a užívat jejich automobil. Těla pohřešovaných se dodnes nepodařilo najít. Roubal se údajně jednou svěří svému synovi, že oba zabil a mrtvá těla předhodil ke zpracování vyhládlým prasatům, která choval na Pohádce. Podařilo se mu tak dokonale zahladit stopy po svém činu?

Letos Pohádku někdo zapálil. Hospodářská část domu ohořela, oheň se ale podařilo uhasit dřív, než způsobil větší škody. Důvod požáru zůstává neznámý. Mohl být způsoben někým, kdo měl tu odvahu sem přijít přenocovat a chtěl se ohřát nad plamínkem? Říká se však, že dům možná zapálil někdo úmyslně, aby sprovodil ze světa jeho kletbu. Vždyť i Roubal o něm z vězení prohlásil: „Není nikdo, koho by Pohádka neděsila.“ Podivné zážitky vypráví i řada odvážlivců, kteří se sem vydali v noci. Údajně je ve světnicích po půlnoci slyšet klapot dřeváků a podivný nářek. Komu patří? Snad ukamenované čarodějnici? Ať už je to jakkoliv, Pohádka stále zasmušile stojí na svém místě, aby přinutila každého kolemjdoucího k tichému zamyšlení nad ponurými osudy lidí, kteří zde žili a stvořili tak její mrazivý příběh.

N

oc v Pohádce

Kyselý pach smrti

Když policie začne Roubala v roce 1994 trestně stíhat, muž ve spěchu opustí Pohádku a zvířata nechává zavřená v chlévě. Dlouhé týdny se ke stavení nikdo nepřiblíží – snad už to je místním zvykem vycházejícím z temné historie Pohádky, snad pro její odlehlost. Když se zde o mnoho a mnoho týdnů později objeví první příchozí, z opuštěné samoty se line kyselý puch rozkládajících se těl uhynulých zvířat. Ještě donedávna se prý v Pohádce daly najít prasečí kosti, my jsme na ně však již nenarazili. Jak se zdá, smrt se prokletého statku nechce pustit.

Šumava, říjen 2011

Přicházíme cestou od osady Bradné na kraj lesa a opatrně zpoza stromů přehlížíme před námi se rozkládající horskou louku. Nechceme zbytečně budit pozornost a tak jsme potěšeni, když po chvíli pozorování zjišťujeme, že je toto již dávno a asi definitivně Bohem zapomenuté místo opravdu pusté a liduprázdné. Opouštíme les a obezřetně se blížíme k ostrůvku stromů a hustého křoví uprostřed louky, ve kterém se skrývá polorozbořené stavení, zvané Pohádka.

strana 37

ORL číslo 2013­1 Prokletí Pohádky

čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo.

Bylo, nebylo, za sedmero horami a hlubokým lesem, nedaleko šumavské vesnice Čachrov se již někdy v 16. století rodina Pangerlových rozhodla usadit a hospodařit. Postupně tu postavila tři statky a vznikla tak malá osada. Byla to prý moc pěkná osada. Stála na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Po staletí tu pak žili i umírali lidé, časem se však hospodářství, stojící daleko od civilizace začala vylidňovat, chátrat, až tu nakonec zůstal stát jen nejmladší ze tří statků, pocházející z počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro malebnost té šumavské samoty přejmenovali na Pohádku.

Pohádkový večer

Něco se ale pokazilo. Idylu uprostřed šumavských lesů poznamenala tragická událost. Všechno to prý začalo, když v květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Terezii Lasnerové z chalupy čp. 45 se tenkrát vzňalo na plotně vzkypělé máslo, stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup. V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně radnice, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřuje, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Čím si zasloužili takovou hrůzu? Proč zrovna oni přišli o střechu nad hlavou. A někoho odpověď napadla.

Jen kousek před Pohádkou, skrytá na kraji lesa, stála kdo ví od kdy malá chatrč. Nikdo tam nechodil, nebylo proč a navíc se o tom místě vyprávěly zvláštní nehezké věci. Jednoho dne se do chatrče nastěhovala ošklivá divná stařena z Kašperských hor. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí, nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro nešťastné a viníka hledající horaly, kteří přišli při požáru o domov, pak byla tato žena velmi vhodným hromosvodem jejich frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo!

Čarodějnice do pohádky patří. Šumavská pohádka ale toho dne skončila. Horalé vypudili stařenu z její chýše, zahnali na louku, kde jí nejprve nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí a pak jí začali bít, házet na ní kameny. Polomrtvá žena prý z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se

Po příchodu do stavení se zabydlujeme v místnosti situované do jihozápadního rohu domu a celou Pohádku si postupně procházíme. Nahlížíme do sklepa plného harampádí, po chatrných dřevěných schodech stoupáme na prostornou půdu se zbytky zapařeného sena. Zatím se žádné zvláštní či nepříjemné pocity nedostavují, veškerá elektronika funguje. Jen v místnosti s krbem doléhá na Evu jakási tíseň a rozbolí ji tu náhle záda. Ve velkém chlévě, přiléhajícím k obytné části se zvedá jemný prach, a proto tu nezůstáváme déle, než je nezbytně nutné. V okolí domu se pokoušíme vytipovat nějakou starší břízu, která by mohla být tou, u které měla ve spršce kamenů zemřít nešťastná stařena. Prohlížíme i hospodářskou, dnes již rozpadlou část statku.

Má dům, jeho zdi, či zem, na které stojí schopnost absorbovat, uchovávat a poté i jakýmsi způsobem vyzařovat nebo reprodukovat nějaký druh dobré či špatné energie? Může fungovat jako paměťové médium, v němž za určitých podmínek zůstane zapsáno to, co se v místě stalo a v jiný, čímsi podmíněný čas je pak možné v této paměti záznam číst, cítit, vnímat? Je reálné, aby tu náhodní návštěvníci opravdu slyšeli nářek či zvuky kroků, jak vyprávějí? Jak působí případná kletba zabité čarodějnice? My jsme prozatím nic neobvyklého nezaznamenali, žádný záznam k nám nepromluvil, nebo jsme nebyli připraveni ho vnímat.

Zato okolní podzimní šumavská nádhera, spolu se zapadajícím sluncem nám připravuje úžasný zážitek. Stromy, zpustlá louka i samotná Pohádka se zabarvuje do hřejivých barev, kolem nás jen ticho a velebný klid. Statek je z jižní i západní strany obklopen močálem a jen velmi obtížně se dá suchou nohou vzdálit od zdí domu. Přesto se o to pokouším a po chvíli se bujnou podmáčenou vegetací propracovávám ke zkroucené jabloni. Jablíčka vypadají zrale a tak se do jednoho s chutí zahryzávám. Zdá se, že naštěstí není otrávené jako v jiné slavné pohádce. Jeho sladká šťáva mi teče po bradě a mě je tu najednou překvapivě moc dobře.

Scházíme se pod statným stromem, o který jakoby se stavení opíralo, pozorujeme západ slunce a do tmavých modravých tónů se potápějící údolí pod námi. Je to zřejmě jeden z posledních pěkných a teplých dní tohoto roku a my máme to štěstí radovat se z něj právě tady. Zdá se, že stín všech těch nešťastných událostí, které se tu odehrály, nadobro zmizel. Slunce však rychle zaplouvá za obzor, stmívá se a někde v zádech, otočených k černým vymláceným oknům domu, přeci jen cítíme přikrádat se něco studeného, jakoby zkaženého, zlého.

strana 38

ORL číslo 2013­1 Znám polorozpadlé staré domy, kterých je příjemné se dotknout, u nichž je radost posedět, či ve spacáku přespat. Tak nějak hřejí ve dne i v noci. Sálá z nich dávná bohatá minulost, vibrují životy lidí, jimž byly domovem. Pohádka ale opravdu ne! Je jiná, jak teď po západu slunce pomalu poznáváme. Je jakoby nasáklá něčím mrtvým a odpudivým.

Místo nevhodné k životu

Snad je tomu tak proto, že tu lidé kdysi dávno místo brambor a česneku zasadili krev a smrt. Horalé tu zaslepeni zlobou a utrpením brutálně vzali život nevinné bezbranné ženě a tíha tohoto skutku tu už zůstala. Půdu krásného místa obtěžkali zločinem a urodila se jim temná hrůza žádající další potravu.

Noc přichází

Poté, co ukamenovaná nešťastnice vyřkla svou kletbu, štěstí zdá se Christlhof opravdu opustilo. Lidem se tu už prý nikdy nežilo dobře. Poslední z mnohých generací Pangerlových, kteří tu hospodařili, byli po válce odsunuti do Německa a na Christlhofu pak již nikdo dlouho nevydržel. Kroniky vzpomínají na ženu, která tu z neznámého důvodu přišla o rozum, zatímco její muž se ve statku oběsil. Podle vyprávění jiných ale muž spáchal sebevraždu poté, co jeho manželka i s dětmi odešla do lesa a už je nikdo nikdy, ani přes rozsáhlé pátrání nespatřil. Říká se, že se právě duch tohoto oběšeného muže od těch dob prochází po Pohádce a oplakává svou rodinu.

Ani jedna z posledních majitelek Christlhofu nenašla v jeho zdech pohodu domova. Pronásledovaly jí tu v bezesných nocích tak hrozné předtuchy a vidiny, že se musela z Pohádky odstěhovat. Je možné, že jedno neštěstí souviselo s druhým, třeba také jen ti, co se tu nenarodili, špatně snášeli drsnou horskou samotu. Možná ale, že tu někde ve zdech pod vlhkou opadávající omítkou, v dřevěných trámech, či v kamenech pod podlahou skutečně číhá bestie, paměť bobtnající zlobou a dávnou kletbou, čekající nedočkavě na další oběť.

Stmívá se velmi rychle. Shromažďujeme se v jihozápadní místnosti a vybalujeme lampu a čelovky. Brzy je naše ležení široko daleko jediným bodem uprostřed lesů, zářícím do tmy. Světélkující okna Pohádky by teď jistě náhodnému kolemjdoucímu naháněla husí kůži. Na druhou stranu doufáme, že nevzbudíme nežádoucí pozornost a nepřekvapí nás nějaká nevítaná návštěva. Znovu procházíme setmělým domem, pozorujeme tmavé kouty a nasloucháme zvukům. Naše baterky vrhají po počmáraných stěnách Christlhofu zvláštní směs světla a stínů, nálada je již poněkud jiná než před soumrakem.

Zkoušíme zbystřit naše vnímání tím, že občas na minutu zcela zmlkneme, zhasneme všechna světla, soustředíme se a nasloucháme. Mám při tom chvílemi pocit, že se mi daří dosáhnout zvláštního stavy mysli, která se pak snadněji otevírá vnějším podnětům, ale zároveň má strach z toho, co by mohlo přijít. Ano, asi to chceme, ale možná ještě víc se toho obáváme. Nevíme jak budeme reagovat na případný zřetelný projev čehosi nehmotného, nevysvětlitelného a netušíme, jaké následky na nás může takové setkání zanechat. A nemyslím teď případné následky fyzické. Vždyť dokud se člověk o existenci něčeho takového sám na vlastní kůži nepřesvědčí, může pochybovat, může odmítat, může teoretizovat. Pokud však ten důkaz má a navíc vlastně ještě ani neví čeho je to důkaz, je to trochu problém a musí se s tím nějak vnitřně porovnat. Něco se však v člověku zřejmě změní a jeho pohled na některé elementy lidské existence už nebude úplně stejný jako před tím.

strana 39

ORL číslo 2013­1 Abychom trochu odlehčili tíživé temnotě noční Pohádky, zapaluje Zdeněk lihový vařič, na který dáváme hřát vodu na čaj. Sesedli jsme se v jihozápadní místnosti a začínáme si vyměňovat své pohádkové myšlenky a pocity. Noc pomalu plyne, na jasné černé obloze září milióny hvězd. Je klid, zvenku se ozývá jen pár posledních cvrčků. Srkáme horký čaj a chvílemi okny zíráme do šumavské tmy. Pak znovu jdeme projít dům, aby nám nic neuniklo. V místnosti s krbem pročítáme na stěnách všechny vzkazy a varování. Většinou se vztahují k zatím poslední a asi nejtemnější kapitole v pohnuté historii Christlhofu a k člověku, který teprve Pohádku opravdu „proslavil“.

Podivný hospodář

Na šumavskou samotu se přistěhoval někdy v roce 1991. Tou dobou již Pohádka dlouho chátrala. Prý tu chtěl chovat jeleny, ale když nedostal povolení, ubytoval v rozlehlém chlévě černá vietnamská prasata. Společnost na statku mu dělala také drůbež a dva koně. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný, neopíjel se a nedával nikomu šanci poznat, co je opravdu zač. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo a nůž věčně zastrčený v botě poněkud znervózňoval. Později místní zpozorovali, že se jejich nový soused chová krutě ke zvířatům a zřejmě i zabil jednoho ze svých koní, jehož mrtvola se dlouho válela na louce u Pohádky.

Dnes sedí Ivan Roubal ve Valdické věznici, kde si odpykává svůj doživotní trest za prokázanou vraždu pěti lidí. Poněkud zvláštní je, že než se tento nenápadný, slušně vystupující muž usadil na Christlhofu, byl jeho trestní rejstřík a možná i svědomí téměř bez poskvrny. V roce 1977 sice odešel od soudu s podmínkou, když se jako pomocník strojvůdce stal účastníkem drobně železniční nehody a v roce 1982 se pak šel již natvrdo na rok posadit do vězeňské cely za členství v církvi Svědků Jehovových (byla v těch dobách u nás církví zakázanou). Násilnou trestnou činnost bychom však v jeho předpohádkovém období hledali marně. Vše jakoby se změnilo s jeho příchodem na Šumavu.

mavském statku v roce 1992 zbavil dvou svých známých – klatovského podnikatele Františka Hepnera a jeho ruské přítelkyně, kteří ho sem přijeli navštívit. Jejich těla se nikdy nenašla, Roubal však krátce po zmizení obou pohřešovaných začíná rozprodávat jejich majetek, používat jejich auto a při přepadení autopůjčovny i Hepnerovu zbraň. Svému synovi se pak prý zmíní, že mrtvá těla obou nešťastníků předhodil svým věčně hladovým vietnamským prasatům. Syn pak sice toto své prohlášení, které předal policii, u soudu nepotvrdil, vzhledem k okolnostem však podezření na vepříky, jako likvidátory těchto dvou těl zůstává.

V březnu roku 1994 je Ivan Roubal na pražském Náměstí Míru zatčen a čeká na rozsudek, který ho v květnu 1999 posílá do vězení. Poté, co se místní lidé dozvěděli, kdo že byl jejich soused, dlouho se k Pohádce vůbec neodvážili přiblížit. Až po čase se první odvážlivci odhodlali opuštěný Christlhof navštívit a čekal je tu otřesný zážitek. Všude se válely rozkládající se zdechliny a kostry prasat, statkem se šířil nesnesitelný puch. Nejvíc se ale horalé báli toho, že třeba najdou ještě něco horšího než mrtvoly zvířat. To se ale nestalo. Osud klatovského podnikatele a jeho přítelkyně se tak stal dalším tajemstvím Pohádky.

Kostry uhynulých prasat prý časem někdo rozvěsil na trámy trčící z rozpadajících se budov, snad aby chrastily ve větru a zaháněly zvědavce. Umím si představit, že v té době působila Pohádka opravdu děsivě, my jsme však už nikde na žádné kosti nenarazili a jsme tomu rádi. Vzpomněli jsme si ale na nebohé čuníky, když jsme v chlévě viděli zvedat se mraky prachu a šli jsme se raději nadýchat čerstvého vzduchu ven. Nedávno se pravděpodobně Pohádku někdo pokusil zapálit, možná aby její prokletí spolu s ní definitivně lehlo popelem. Christlhof byl však uhašen a dál nenechává lhostejným nikoho, kdo sem zabloudí.

Ivan Roubal zdá se dovršil tragický osud tohoto statku a mě napadá téměř šílená myšlenka. Celé Roubalovo „vraždící období“ se kryje právě s jeho pobytem na Christlhofu. Přinesl si dispozice ke zločinu již sebou na Pohádku, nebo je získal až tady. Co když si stará čekající kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele a udělala z něj vraha? Asi ne! Ale občas mě to v nočních hodinách pod děravou střechou rozpadajícího se statku přeci jen napadlo.

Právě z Pohádky, kde měl mimochodem na půdě skrýš pro pašované zbraně, vyrážel během přibližně tří následujících let, po které tu žil, na své vražedné výpravy. Největší hrůzu zřejmě vzbuzuje podezření, že se na šustrana 40

ORL číslo 2013­1 Pryč z Pohádky

Dlouhé hodiny první říjnové noci se pomalu vlečou a Pohádka je klidná a tichá. Že by všechny ty zvěsti o děsivých nočních úkazech, které prý odtud již několik odvážlivců vyhnaly, byly jen povídačkami? Nebo jsme si vybrali špatnou noc, nevhodnou k otevírání temných bran a čtení ve skryté paměti domu. Znovu zkoušíme zhasnout, ztichnout a vnímat všemi smysly. Odměnou je nám ale jen hluboké šumavské ticho.

delnějších“ pověstí v Česku a to se nám podařilo. Jsme tomu rádi, i když jsme možná doufali v něco víc. Míříme lesem do Bradné, pozorujeme průseky světýlka chalup v údolí pod námi a těšíme se domů do postele.

Dva dny po návratu z Pohádky zjišťujeme, že při neplánované návštěvě hospody v Čachrově, těsně před naším večerním přesunem na Christlhof jsme, aniž bychom něco tušili, zasedli ke stolu, kde před lety sedával Ivan Roubal a že na jeho oblíbené židli spočinula právě Eva (z nás nejvnímavější), aby si pochutnala na kuřecí polévce. Jen další podivná pohádková náhoda?!

Ještě jednou procházíme celé stavení, ale nic nového již nás nezaujme. Zdá se nám, že v domě opravdu něco číhá, ale jakoby se tomu nechtělo jakkoliv projevovat. Domlouváme se, že nemá cenu déle v Pohádce přebývat a pomalu začínáme balit své věci a chystat se k odchodu. Náhle však Eva ztuhne, postaví se do pozoru, chvíli mlčí s očima široce otevřenýma a poté zcela suše, ale důrazně prohlásí „Mám najednou velmi intenzivní a neodbytný pocit, že musíme pryč a to teď hned, okamžitě!“ Hrozba však prý překvapivě nepřichází zevnitř domu, ale zvenku přes nás. „My už tu nemáme být, jinak bude zle!“ Vzhledem k tomu, že jsme se již stejně chystali k odchodu, nikdo neprotestuje, dokončujeme sbalení karimatky, igelitu a dalších věcí. Z podlahy Christlhofu se zvedá prach, vše je náhle poněkud zjitřené, přestože se nic viditelného neděje, předchozí klid je pryč. Kontrolujeme, jestli jsme někde něco nezapomněli a vycházíme ze znovu bezútěšně černého otvoru bývalých dveří Pohádky do tiché noci.

Nad hlavou máme hvězdné nebe, vzduch je vlahý, teplý, prostě nádhera. Možná dnes opravdu nebyl vhodný den zažít tu něco řekněme paranormálního, ale spíše jen normální, moc pěkný večer a trochu toho napětí v nočních hodinách. Jestli stojí Christlhof na špatném místě, je prostoupen kletbou vyřčenou v mezním okamžiku mezi životem a smrtí, nebo je jen objektem poznamenaným podivným střetem nešťastných náhod, nevíme. Třeba jsme po Evině náhlém varování odešli těsně před tím, než se mělo něco stát. Chtěli jsme na vlastní kůži okusit pobyt v domě s jednou z „nejstrašistrana 41