ODSTÍNY VÁŠNĚ Jasmin Eden Spoutaná touha Originální název Gefesselte Lust, Shadows of Love, Bd. 002, vydáno u Bastei Lübbe AG, Köln 2013 Překlad Marek Pavka Vydala Moravská Bastei MOBA, s.r.o., Brno, 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © 2013 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Marek Pavka, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s .r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6283-0
Mladá novinářka Helena Feldkampová byla poněkud ostýchavá, když nastoupila na své první opravdové místo, do redakce vyhlášeného berlínského časopisu „B-Touch“. Její přímý nadřízený, šéfredaktor Jonah Winter, ji fascinoval, ale Marcus Dramstein, majitel a spoluzakladatel časopisu ji před jejím novým šéfem varoval. Přesto se Helena s Jonahem spustila a po společné návštěvě jedné výstavy spolu strávili noc. Užívala si nově objevené vášně, ale pak se jí zhroutil svět, když zjistila, že Jonah má něco společného s jednou osudovou ranou v její minulosti. Mohla mu ještě věřit?
Ještě nikdy jsem se necítila tak špatně jako dnes. Sukně, která na mě ještě včera vypadala skvěle, mi teď připadala staromódní a příliš dlouhá, sako příliš velké a halenka pod ním byla vyloženě nesnesitelná. Navíc mi už nedržel účes a make-up se mi smyl potem. Samozřejmě že jsem s tím problémem byla jediná. Ostatní ženy v redakci s elegancí nosily minisukně, které vypadaly spíš jak široké opasky. Saka, pod kterými se nerýsovaly žádné tukové záhyby. Ani jedna z nich se nelíčila – určitě ráno vstaly a vypadaly dokonale. Ne jako já. Přestože jsem se narodila v Berlíně, dětství a studia jsem strávila v jedné díře v dolním Bavorsku. A také jsem si tak teď připadala: jako buranka, která je poprvé ve městě. Přesněji řečeno, styděla jsem se za svůj vzhled. A to zrovna první den v práci, v jedné z nejvyhlášenějších berlínských redakcí. Přesně v devět jsem vstoupila do budovy vydavatelství a od té doby jsem trčela ve foyeru. Tam jsem potkala jednu z těch perfektních žen a čekala na setkání se svým budoucím bossem, Jonahem Winterem. Už dvacet minut jsem stála v tom prostoru a dlaně jsem měla stále zpocenější. Zkřížila jsem si ruce na hrudi a pohlédla na ocelový nápis na zdi: B – Touch. Pocítila jsem hrdost, která na chvíli zaplašila nervozitu. Mohu pracovat pro B – Touch, což bude má první opravdová novinářská práce – a hned v takové redakci. Vlastně jsem ani nečekala, že si mě pozvou, ale ke svému překvapení jsem ani ne dva týdny po tom, co jsem odeslala životopis, dostala pozvánku do Berlína. To byla jediná vada na kráse na tom celém. B – Touch měl redakce v Mnichově a Frankfurtu, stejně tak jako v Londýně. To místo bylo vypsáno bez udání lokace a já jsem se o něm dozvěděla jen náhodou. Můj školitel na stáži mě na to upozornil. Myslel si, že bych se měla dostat do větší redakce, protože v našem malém obecním listu bych žádnou
5/9
kariéru udělat nemohla. A tak jsem jim poslala životopis. Že z toho bude zrovna Berlín, jsem netušila. Jako naschvál Berlín! A to přestože jsem si přísahala, že tam už nikdy nevkročím. Od té doby, co… „Pan Winter již skončil poradu. Pojďte za mnou, prosím.“ Probrala jsem se ze svých myšlenek a vůbec jsem nevěděla, s kým ta dlouhonohá krasavice mluví. Ale potom jsem pochopila, že jsem jediná v celém foyeru. Odkašlala jsem si. „Och… ano.“ Otočila se, přičemž si shrábla pramen dlouhých černých vlasů. Linul se z ní drahý parfém. Sevřelo se mi hrdlo. Byla jsem beznadějně špatně oblečená, určitě jako jediná. Ta kráska mě z foyeru přivedla do velké zasedací místnosti, kam jsem celou dobu hleděla. Ze vstupní haly jsem viděla jen několik psacích stolů, ale vevnitř byly i větších stoly, u nichž sedělo několik lidí, kteří vášnivě diskutovali. Všude byly monitory s přilepenými lístky nejrůznějších barev. Na stěnách vedle obrazů, které jsem nedokázala zařadit, visely nástěnky s tématy, hesly a uzávěrkami. Všude zvonily telefony a několik mužů a žen telefonovalo nebo psalo na počítačích. To se s mým pracovištěm na stáži srovnat nedalo. Tam bylo všechno spíš útulné. Dokonce i při pátečních redakčních poradách tam bylo jen pět spolupracovníků, spousta kávy a koláče z pekárny za rohem. Vědí lidé v této redakci, jak vypadá koláč? Zase jsme redakci opustily a vstoupily do proskleného výtahu. Už ve foyeru jsem viděla jeden výtah, který nevypadal tak futuristicky jako tato malá raketa. Během několika vteřin jsme se ocitly v desátém poschodí. Dveře se otevřely a krasavice ukázala do chodby. Vyšla jsem z výtahu. K mému překvapení ta žena z výtahu nevystoupila a zase sjela dolů, zatímco já jsem zůstala na chodbě. Koberec byl modrý, stěny béžové a visely na nich zarámované fotografie. Na konci krátké chodby stál velký psací stůl a dveře. Za psacím stolem seděla další krasavice. Když si mě všimla, zkoumavě si mě prohlédla. „Helena Feldkampová,“ řekla jsem skoro šeptem, protože to tam vypadalo jak v knihovně. „Mám schůzku s Jonahem Winterem.“ Mladá žena pohlédla na obrazovku počítače a přikývla. „Chvíli počkejte.“
6/9
I já jsem přikývla a začala si prohlížet fotografie na stěnách. Všechny byly v modré a šedé – a autor byl velmi nadaný. Zachycoval nejrůznější scenérie rozpadajících se továren nebo betonových budov, které byly fotografované s umělým světlem nebo doladěny poté počítačem. Ty snímky si byly podobné, šlo o sérii. Byla na nich lana omotaná či různým způsobem ovázaná okolo různých částí lidských těl – paží, nohou, kotníků, boků, krků a jednou dokonce okolo ňadra. Modelem stály výhradně ženy a nikde tam nebylo nic pohoršujícího. Přesto to působilo svým způsobem eroticky a já musela polknout. V té chvíli se otevřely dveře a já sebou vyděšeně trhla, jako by mě přichytili při něčem zakázaném. Ze dveří vyšel jeden muž v drahém černém obleku. Měl černé, dozadu sčesané vlasy, na spáncích a vousu však už byly šediny. Za ním se objevil další muž. Byl mladší a i on měl na míru ušitý oblek. Sako mu perfektně sedělo na širokých ramenou, ale látka nebyla černá, nýbrž tmavomodrá. Ta barva automaticky přiváděla pozornost na jeho oči, které byly jen lehce světlejší, takže kontrastovaly s jeho snědou pletí. Ačkoli první z nich byl vysoký, ten druhý za ním moc nezaostával. Oba si vyměnili několik slov, kterým jsem nerozuměla, a potom si potřásli rukama. Ten starší se otočil k odchodu a usmál se na mě, když mě míjel. Byla jsem příliš strnulá na to, abych na to odpověděla. Mladší muž zase zmizel ve své kanceláři, ale jeho charisma zůstalo ve vzduchu jako nějaká vzrušující vůně. Ještě nikdy jsem nepotkala tak přitažlivého muže a do té kanceláře by mě nedostali ani za nic. Pokud to je Jonah Winter, pomyslela jsem si, tak mě okamžitě vyhodí. Někdo takový se přece nebude zahazovat s šedou myší, jako jsem já. „Můžete jít dovnitř.“ Skoro jsem neslyšela sekretářku a byla jsem zaneprázdněna jedinou myšlenkou: Musím odtud pryč. Otočila jsem se a vydala se k výtahu. „Paní Feldkampová?“ Zarazila jsem se. To nebyla sekretářka. Ten hlas byl hluboký, měkký jako samet a sladký jako čokoláda. „Myslím, že jste si spletla dveře. Moje kancelář je tady.“
7/9
Neotáčej se, Heleno, běž dál, k výtahu, už tam skoro jsi… Jonah Winter mi položil ruku na rameno. Vůbec jsem neslyšela jeho kroky. Jeho ruka byla velká a těžká a i přes sako jsem cítila její teplo. Bezděky jsem si představila, jak horká by jeho dlaň musela být, kdyby mi ji položil na kůži, ale hned jsem tu myšlenku zaplašila. O takových věcech jsem nikdy nepřemýšlela. Jemně mě otočil k sobě a já nedokázala odolat pohledu jeho modrých očí. V kanceláři si musel svléct sako, protože teď tam byl bez něj. Rukávy bílé košile měl vyhrnuté a tak byla vidět jeho bronzová předoktí. Linula se z něj nevtíravá, ale omamná vůně vody po holení, která se dokonala shodovala s vůní jeho těla. Zatočila se mi hlava. „Pojďte. Možná byste se měla posadit, paní Feldkampová. Jste nějaká bledá.“ Už jsem překonala paniku, ale stále jsem nebyla schopná promluvit. Takže jsem mlčky šla za ním do jeho kanceláře. Byla velká, ještě větší, než jsem si ji představovala. I tato místnost byla laděná do modré. Na stěnách visely další snímky ze série na chodbě. Tyto byly poněkud odvážnější, ale stále vkusné. Byly osvětleny malými lampami. V zadní části místnosti byla velká sedačka v modré, v přední velký psací stůl. Jonah Winter mi nabídl místo na pohovce a z láhve na malém stolku mi nalil vodu. S úsměvem mi podal sklenici a pak se díval, jak piju. „Už je to lepší?“ zeptal se, když jsem sklenici postavila na stolek. „Omlouvám se, že jsem se vám ještě nepředstavil, jak se sluší a patří. Jsem Jonah Winter. Doufám, že jsem vás nevyděsil.“ Zavrtěla jsem hlavou a pak se osmělila. „Byla to jen… panika. To se mi občas stává.“ Předklonil se a rukama se opřel o stehna. Jeho omamný parfém mě zahalil a já se cítila bezmocná. „Má to nějaký spouštěč?“ „Ne,“ zalhala jsem. „Tomu se mi nechce věřit.“ Poprvé jsme se viděli teprve před několika okamžiky a přesto jsem už měla pocit, že mi čte myšlenky. V jeho hlasu byl panovačný tón. Přeběhl mi mráz po zádech.
8/9
„Někdy mívám při stresové situaci… okno,“ řekla jsem a podivila se, že o své největší slabině vyprávím zrovna jemu, zcela neznámému člověku. „Pak se mě zmocní panika.“ Zapřel se a změřil si mě pohledem. „Takže jsem vám tedy nahnal takový strach, že jste propadla panice?“ Pokrčila jsem rameny a nervózně si urovnala sukni. „To… měla jsem strach, že se sem nehodím.“ „Myslíte, že nemáte nezbytné schopnosti?“ Zavrtěla jsem hlavou. Ne, to ne. „Myslím, že jsem dobrá novinářka. Proto jsem se ucházela o toto místo. Ale obávám se, že… se sem nehodím opticky,“ dodala jsem podstatně tišeji. „Jenže já jsem si vás vybral právě kvůli vašim schopnostem,“ odvětil Jonah Winter a já s údivem zvedla hlavu. Netušila jsem, že si mě osobně vybral šéfredaktor. Spíš jsem si myslela, že to udělal někdo jiný. „Budete pracovat se mnou, v mém oddělení. Za to od vás očekávám intuici, píli a vášeň. Pokud to máte, je vše ostatní lhostejné.“ Po jeho slovech jsem se opravdu cítila lépe. Musel to na mě vidět, protože na jeho pohledné tváři se objevil úsměv. „Jsou tím vaše pochybnosti odstraněny?“ Přikývla jsem. Vstal a já to udělala také. U dveří se zastavil a podržel mi je. „Ať vám Aliya ukáže oddělení. Zítra se uvidíme na poradě.“ Poděkovala jsem a už jsem chtěla jít, když mě chytil za ruku. „Kvůli optice nemějte obavy, Heleno. Kráska jako vy sem zapadne.“ Než jsem mohla odpovědět, zavřel za mnou dveře a já stanula s otevřenými ústy na chodbě.
@Created by PDF to ePub
