Ona a Já Roman Pešír
1
Obsah
Část první: Část druhá:
„Svému stínu neutečeš“ ........................................................................ 3 „Koho mají pověsit, ten se neutopí!“ .................................................... 22
2
Část první… Svému stínu neutečeš…
3
A už tu zase byl jeden z těch zimních večerů. Tamara přistoupila pomalu k oknu a nepřítomně pozorovala chvátající skupinky lidí, jak pospíchají z pozdních nákupů, do tepla svých domovů. Těžko říct, kde se ve skutečnosti toulaly její myšlenky. Snad vzpomínala na okamžiky plné světla a tepla, snad na ní doléhal pocit osamocení, nebo její srdce prostě jen doufalo, že se konečně za rohem objeví on! Ale ulice byly temné a cizí. Uplynula značně dlouhá chvíle, mezitím co byla ponořená ve své prázdnotě. Když ji najednou zaujala žena oblečená do hnědého kožíšku zachoulená ve zvednutém límci. „Kam asi pospíchá?“ napadlo ji. A zaujatě ženu pozorovala, než jí zmizela v boční ulici. Tamara si povzdechla. Cítila, jak na ní doléhá smutek a samota. Ještě chvíli se dívala nepřítomně z okna, až si všimla obrysu své postavy na okenním skle. Její vlnité, hnědé, rozpuštěné vlasy, jí splývaly až někam ke konci ramen a temný obrys obličeje se na ní jen smutně usmíval. Tamara koncem ukazováčku pohladila ten smutný obličej a ten se na ní na okamžik pousmál. „Už tady z toho samého smutku blbnu,“ povzdechla si. Pak se zahleděla do studených stěn pokoje s pocitem, jakoby tu na ní vše padalo. Najednou ucítila ohromnou potřebu alespoň na chvilku někam vypadnout, to je jedno kam, ale hlavně pryč odtud. Chvíli chodila jen tak bez cíle po pokoji a přemýšlela, komu by tak mohla zavolat. Neměla náladu chodit někde sama po ulicích. Potřebovala si s někým promluvit, vylít si to své trápení. Slyšet hlas, který by jí povzbudil a pohladil na duši. Nakonec se rozhodla zavolat Janě. Možná na tom bude Jana stejně jako ona a pozvání na skleničku mezi lidi ji vyvede z tohoto ubíjejícího stereotypu. Tamara sjela pohledem stůl, mobil však nikde. „Hm, asi jsem ho nechala v kabelce…“ napadlo ji, když si pro něj šla do předsíňky. Ani si nerozsvěcela, protože byla přesvědčená, že telefon musí být právě tam. Chvilku pátrala rukou v kabelce. Pak z ní postupně vyndávala různé věci, až se nakonec vrátila zpátky do obýváku, kde otočila kabelku dnem vzhůru a zbylý obsah kabelky vysypala na stůl. Telefon ovšem nikde. Postavila se do prostřed místnosti s rukama v bok a nahlas uvažovala: „Kde si?! Kde se zase válíš?!“ poťukávala si ukazováčkem o svůj levý bok a pátrajícím pohledem po místnosti se snažila najít svůj telefon. „V práci jsem ho nechat nemohla, protože jsem ještě volala tomu debilovi…“ uvažovala si pro sebe nahlas. Snažila si vybavit krok za krokem, co následovalo po tomto volání. „Volala jsem mu těsně před tím, než jsem vešla do Okie… No jasně! Určitě to muselo být ještě před tím, než jsem si koupila tu podprdu, pak už jsem ho v ruce neměla!“ Tamaře se najednou rozsvítilo, musela ho nechat ležet na pultě v tom obchodě se spodním prádlem! Podívala se na hodinky, bylo půl šesté. „Doufám, že zavírají v šest,“ prolétlo ji hlavou, když zamykala jednou rukou dveře od bytu a druhou přivolávala výtah. K obchodu dorazila pár minut před šestou. Sevřel se jí žaludek při pomyšlení, že tam telefon nebude. „Vždyť já ty čísla nemám nikde napsaný! Jestli mi ho vytáhl někdo z tašky, tak to bude pěkně v p…“ Ještě venku si připravila několik souvislých vět a pak s hlubokým nádechem vešla do obchodu. „Dobrý den,“ pozdravila ji prodavačka s úsměvem. Tamaru ten úsměv natolik vykolejil, až na chvíli úplně zapomněla, proč vlastně vůbec do obchodu přišla. Hned se ale vzpamatovala a se stejným úsměvem se zeptala: „Dobrý den, někde jsem ztratila svůj mobilní telefon a tak mě napadlo, jestli jsem ho tu třeba nenechala ležet…“ Prodavačka se jen opět usmála a odešla někam do zadu. Tamara napjatá jak struna začínala v duchu dávat dohromady telefonní čísla, která měla v mobilu. Ale jakmile uviděla prodavačku s mobilem v ruce, téměř až poskočila radostí, jak se jí ulevilo. „Ano, to je on!“ téměř vykřikla. Dívala se opět na prodavačku a doslova zářila štěstím. Prodavačka jí podávala telefon a Tamara po něm rychle natáhla ruku. Ruka Tamaře vystřelila tak rychle, až se dotkla prodavaččiných prstů. Hned však instinktivně ucukla a omluvila se: “Je, promiňte, ale mám z něj takovou radost… Už jsem se bála, že jsem o něj přišla.“ 4
„Nic se neděje. Všimla jsem si ho, až když jste odešla. Vyběhla jsem za vámi, ale už jsem vás nikde neviděla,“ řekla milým hlasem mladá prodavačka a znovu se tak mile na Tamaru usmála. Tamaře bylo na jednou trapně. Samotné suché děkuji, ji přišlo poněkud málo. Tak ráda by vyjádřila svou radost z nalezeného telefonu. Ale jak? Když si však znovu vybavila padající zdi a chladný obličej na skle, napadla jí šílená myšlenka. Co kdyby pozvala na skleničku vína prodavačku, místo Jany? „To bude ta největší blbost, kterou jsem kdy udělala. Zvát na skleničku někoho, koho neznám a ještě mu svěřovat své problémy. To můžu udělat jen já! Ale co?! Třeba je na tom stejně jako já, možná hůř. Když nebude chtít, prostě odmítne. Co tím můžu zkazit!?“ pomyslela si. „Víte…“ začala Tamara ze široka a na chvíli se odmlčela, snažíc se najít ta správná slova. „…ten telefon… pro mě dost znamená… nejde mi tolik o ta čísla, i když o ta samozřejmě také, ale hlavně to je památka na někoho, kdo pro mě v životě moc znamenal. On sice už dávno není součástí mého života, ale ten telefon je takový jeho stín a já pořád občas doufám, že třeba jednou…“ Tamara se zase na chvíli odmlčela a v jejích očích byl vidět záblesk smutku. „Promiňte, nechala jsem se unést… Původně jsem chtěla tím telefonem zavolat své známé, jestli by si semnou nezašla někam sednout na skleničku. Vlastně díky tomu jsem i ten telefon začala hledat. Ale protože bych vám ráda nějakým způsobem vyjádřila svou vděčnost a pouhé díky mi přijde jako dost málo, ráda bych pozvala na tu skleničku vás… Jestli byste se neurazila…“ Tu poslední větu ze sebe téměř vysoukala. Cítila, jak jí hoří tváře a po těle tečou kapky potu. Prodavačku ten návrh viditelně zaskočil. Něco takového jí někdo cizí, notabene žena, ještě nenabídl. „Omlouvám se, vím, že se to asi nehodí… Vlastně se ani vůbec neznáme a taky…“ „Jestli chcete, tak na mě chvilku počkejte a pak si můžeme jít někam spolu sednout. Stejně na mě dnes večer nikdo nečeká,“ skočila Tamaře do řeči prodavačka se smutkem v hlase. Prodavačka se podívala na hodinky. Bylo něco před půl sedmou. Vzala klíč, rozešla se ke dveřím a zamkla krámek. Pak požádala Tamaru o chvilku strpení, že prý tu bude hned. Tamara osaměla. Ještě pořád cítila, jak jí buší srdce a po zádech stékají kapky potu. Nemohla pochopit, proč zrovna jí, která nikdy neměla problém někoho pozvat na skleničku, tolik buší srdce a koktá jak malá školačka. Aby si zkrátila čekání, procházela se po krámku a prohlížela si vystavené spodní prádlo. Jen tak očima brouzdala po ramínkách, občas vzala nějaké do ruky, až ji zaujal jeden komplet. Kalhotky s podprsenkou byly z části vyšívaný bílou krajkou ve tvaru lístečku. Podprsenka měla spodní část pevnou a mohla fungovat i jako pušapka. Komplet ji natolik zaujal, že neodolala, aby si nesáhla, z jakého je materiálu. „Je to francouzská krajka“ ozvalo se za jejími zády. Tamara se lekla, až sebou cukla. „Promiňte, nechtěla jsem vás vylekat, jen se v klidu podívejte,“ usmála se na Tamaru prodavačka, která byla již připravená k odchodu. Tamara se ještě jednou podívala na komplet a vyšla za prodavačkou na ulici, aby pak společně zamířili k nejbližší vinárně.
5
V první vinárně je obsluha upozornila, že se jedná o uzavřenou společnost a zdali patří k hostům. „Aha, tak to nic,“ usmála se Tamara a vyšly opět na ulici. „Kde je tu ještě něco poblíž?“ zeptala se nahlas spíše sama sebe Tamara. „Kam by se dalo jít, kde je teplo a není tam moc lidí?“ „Co třeba ke Zvonku?“ navrhla prodavačka. „Ke Zvonku? Můžeme. Á kde to vlastně je?“ „Je to tady kousek asi pět minut. Otevřely ji teprve nedávno. Moc lidí o ní asi ještě neví, protože jsme tam párkrát s bývalým seděli i sami…“ navrhla prodavačka a při posledních slovech ji zas po obličeji přejel stín smutku a zklamání. Po pár minutách společně chůze dorazily až ke dveřím vinárny „U zvonku“. Tamara pomalu stiskla kliku. Dveře se otevřely a prostředí vinárny na ní okamžitě dýchlo příjemnou vůní připravovaných jídel linoucí se z kuchyně. Slabé osvětlení, které vycházelo z malých červených lampiček postavených na stolcích v jednotlivých boxech, pak působilo velmi teple a intimně. Stolky, vždy pro čtyři osoby, byly ručně vyřezávány z tmavého dřeva a na každém bylo připravené světlé prostírání, spletené ze slabých bambusových stonků. Uprostřed stolku pak stál připravený stojánek s malou kulatou červenou svíčkou. Stejně tak jako stolky i lavice byly ve stejném stylu. Sedadla byla měkká, zdobená pestrými, ručně tkanými vzory a vysoká měkká opěradla přispívala k většímu soukromí hostů. U prostřed místnosti ležel na zemi veliký, kulatý, ručně vyšívaný koberec s motivem dívky sedící u potoka češící si své vlasy. Na světle oranžových stěnách vysely veliké historické obrazy s různými dobovými motivy. „Tak kam si sedneme?“ zeptala se nejistě Tamara. „Co třeba tady k tomu oknu?“ naznačila rukou její společnice. Tamara pomalu zasedla za stůl a na prázdné místo vedle sebe si odložila svou kabelku, když ještě předtím ze zvyku překontrolovala svůj telefon, jestli ji nepřišla nějaká zpráva. Sotva se stačily kolem sebe pořádně rozhlédnout, už tu byla servírka s dotazem, co si dají k pití. „Já bych si dala jednu horkou čokoládu“ objednala si Tamara „A já si dám Turka.“ Servírka si poznamenala objednávku a odešla. Jakmile servírka odešla, rozhostilo se mezi ženami ticho. Tamaře už to bylo po pár minutách trapné a tak se pokusila udělat první krok. „Jmenuju se Tamara a ještě jednou bych vám ráda poděkovala.“ „Já jsem Renata a není vážně za co.“ „Víte, ten telefon je památka na jeden pěkný vztah, který bohužel už skončil.“ „Když byl pěkný, proč skončil?“ Tamara se na chvilku zamyslela a přemýšlela co na to říct. „Nechci vyzvídat, jenom mě překvapilo, že skončil.“ „To nic. To je v pořádku. Prostě to najednou nějak vše vyprchalo a zůstaly jen pěkné vzpomínky…“ Při těch posledních slovech se Tamara zadívala nepřítomně někam do rohu místnosti. Pak se ale vzpamatovala, zhluboka se nadechla a vydechla, aby dodala: „Život jde prostě dál. Jenom se teď častěji cítím sama, zvlášť před Vánoci.“ „Ten pocit znám, člověk chodí od okna k oknu, jakoby pořád někoho vyhlížel a v hloubi duše stále doufá, že se ten dotyčný vrátí,“ povzdechla si trpce Renata. „Můj přítel mě opustil k vůli o několik let mladší. Prý ho to strašně moc mrzí, ale nemůže si pomoct, protože se do ní strašně zamiloval,“ slovo strašně zdůraznila a ušklíbla se při tom. I přestože byl Renatin rozchod už několik týdnů starou záležitostí, stále cítila v srdci vztek i smutek spojený zároveň s bolestí. Tamara nemusela ani umět číst myšlenky, aby poznala, co se v Renatině srdci odehrává. Obě ženy se na okamžik odmlčely. Znovu se jim vybavily nedávné vzpomínky, na které se snažily už tolikrát zapomenout. V ten okamžik přinesla servírka objednanou kávu s čokoládou. „Ta čokoláda byla?“ 6
„Ta byla pro mě,“ usmála se Tamara a pozorovala, jak před ní servírka pokládá skleničku s vonící horkou čokoládou. Přitom ji zaujaly servírčiny gelové nehty, které měla vyzdobené červenou růží. Renata si s opřenou hlavou v dlaň, míchala svou kávu a bylo na ní vidět, jak znovu prožívá svůj rozchod. Tamara si nabrala na lžičku trochu horké čokolády a dala si jí do pusy. Na jazyku se jí okamžitě rozprostřel blažený pocit vyvolaný chutí horké čokolády. Tamara se dál oddávala svým chuťovým prožitkům a přitom si nenápadně prohlížela svou společnici. Podle toho, když vedle sebe venku staly, odhadovala Tamara Renatinu výšku asi na metr sedmdesát. Celkově byla spíše sportovní postavy. Měla oválný obličej s malým nosem a výraznější bradou. Její velké zelené oči zdobily delší řasy s výrazným obočím. Tenké rty zkrášloval jen slabý lesk a v uších se pohupovaly visací náušnice s modrým kamínkem zavěšeným na slabém stříbrném řetízku. Tmavé vlasy měla sepnuté do culíku malou sponkou a vepředu roztomilou ofinkou. Tamara si nabrala další lžičku a zadívala se do sklenice s čokoládou. Pozorovala rozpouštějící se šlehačku, jak postupně mizí v horké čokoládě. Renata si dál nepřítomně míchala svou kávu, když pak zamyšleně pronesla: „Já si myslím, že chlapi jsou stejně svině…“ Tamara se jen tiše pousmála a souhlasila. „Napřed tě oblbnou, naslibujou modrý z nebe, a když vidí mladší, tak tě odkopnou!“ V tu chvíli si Renata uvědomila, co řekla a omluvila se. „Promiňte, já úplně zapomněla, že nejsme kamarádky, ale nějak se mi to všechno zase vrátilo.“ „Neomlouvej se, já to chápu. A jestli chceš, můžeme si tykat,“ nabídla s úsměvem Renče Tamara. „Ráda.“ Souhlasila Renata a podala Tamaře ruku. „Už jsi večeřela?“ zeptala se Tamary. „Naposledy jsem měla v práci bílej jogurt.“ „Bléé, jak to můžeš jíst!“ ošklíbla se Renata a hned s návrhem něco si objednat začala hledat jídelní lístek. Tamara opět s úsměvem souhlasila. „Já si dám… já si dám… asi tady toho kraba,“ navrhla si pro sebe večeři Tamara. „To myslíš jako fakt? Kdoví, kde to před tím ještě lezlo!“ pronesla na oko s vážnou tváří Renata. Pak si vzpomněla na film Slunce seno erotika a řekla Tamaře, že jestli to sní, už jí nikdy nedá pusu. Obě se tomu zasmály, čímž veškeré napětí mezi nimi bylo to tam. „To já si dám raději tady tu omeletu s hranolky a s kečupem.“ Tamara ještě chvilku surfovala v jídelním lístku. Nakonec si pro sebe vybrala bramboračky se sýrem a se zeleninou. Servírka si všimla, že se Tamara s Renatou dívají do jídelního lístku a přišla se zeptat, jestli si budou ještě něco přát. Servírka si elegantně tužkou poznamenala objednávku a odešla zpět do kuchyně. „Co si ještě dát skleničku vína?“ navrhla Renata. „Proč ne, ale jen skleničku, zítra musím vstávat do práce.“ usmála se Tamara. Objednaly si u servírky ještě skleničku červeného vína, přiťukly si na tykání a vzájemným vyptáváním si krátily chvíli čekání na objednanou večeři. „Máš pěknej krámek, ten je tvůj?“ „Hm, je. Po škole jsem nemohla dlouho najít práci a na pracáku se mi zůstat nechtělo. Tak jsem zkusila tohle. Vlastně to byl i můj sen, mít krámek se spodním prádlem,“ vysvětlovala Tamaře se šibalským úsměvem Renata. „A už tě někdy napadlo si to zboží třeba sama vyzkoušet?“ Renata se zarazila, chvíli váhala s odpovědí a nakonec přikývla. „Nikomu to ale neříkej,“ dodala se smíchem. „To bych se mohla zastavit…“ 7
Renata se opět na chvíli zarazila, ale i tentokrát nakonec s úsměvem souhlasila. „Příští týden čekám nové zboží tak přijď, něco si zkusíme!“ To zase překvapilo Tamaru, protože to myslela jen jako vtip. Ale nebránila se tomu, protože kdy se jí zase naskytne možnost vyzkoušet si značkovou luxusní podprsenku, nebo košilku? Ještě nějakou dobu si takhle povídaly, když servírka přinesla objednané večeře. Ve chvíli, kdy pokládala talíř před Renatu, si všimla tentokrát Renata servírčiných gelových nehtů. Navzájem si popřály dobrou chuť a daly se do jídla. „Všimla sis, jaké má ta servírka nehty?“ „Já už si jich všimla, když mi přinesla čokoládu.“ „Myslíš, jsou to její nehty, nebo gelovky?“ „No to nevím, ale vím určitě, že jestli jsou to její, tak to není bohužel nic pro mě. Ty moje nehty se strašně lámou,“ povzdechla si Tamara a pozorovala, jak se Renata marně snaží napíchnout připečený hranolek. „Nechce se mu…“ „Jo, někdy je lepší, když je měkkej,“ pronesla s vážnou tváří Renata a Tamara měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Když dojedly, zůstal na Renatině talíři jen onen poslední svéhlavý hranolek, co se nechtěl nechat napíchnout. Renata vstala a vydala se hledat záchod. Tamara osaměla. Využila ten okamžik, kdy byla Renata na záchodě, aby si vinárnu lépe prohlédla. Mezitím co jedly, přišlo ještě několik hostů, ale více než polovina stolků byla stále prázdná. Podívala se na hodinky, bylo po půl deváté. Zaplatí a půjde. Než se dostane domů, než se vykoupe, bude ráda, když usne před půlnocí. Kolem procházející servírka se zastavila u jejich stolu a začala sbírat prázdné talíře. „Budete si ještě přát?“ Tamara jen zakývala hlavou jako že ne. V tu chvíli se vrátila ze záchodu i Renata a udiveně se zeptala: „Kde je můj talíř? Měla jsem tam ještě svůj hranolek?“ „Jo, tvrdý hranolky si musíš hlídat!“ smála se Tamara. „Nezlob se, ale budu muset pomalu jít.“ „V pořádku, tak zaplatíme a půjdeme.“ Obě se pomalu oblékly. Tamara ze zvyku znovu překontrolovala svůj mobil a vydaly se pomalu směrem k baru. „Zaplatíme…“ zavolala na servírku Tamara. „Bude to dohromady, nebo zvlášť?“ zeptala se servírka. „Dohromady!“ „Zvlášť!“ „Tak jak?“ usmála se servírka. „Zvu tě! - Za ten telefon…“ „Dobře, tak příště platím já.“ Renata s Tamarou vyšly před vinárnu a najednou nevěděly, co mají dělat. „Děkuji ti za pěkný večer,“ poděkovala s úsměvem Renata a dlouze se na Tamaru zahleděla. „Není za co. I mně se moc líbil.“ „Kde vlastně bydlíš Renčo?“ „Na konci téhle ulice,“ ledabyle rukou naznačila směr Renata a v hloubi srdce ji zahřálo oslovení, které Tamara použila. „Tak víš co, já tě doprovodím, aby se ti nic nestalo,“ navrhla s úsměvem Tamara a pak společně šly mlčky několik minut směrem k Renatině domovu. Když byly u domovních dveří, obě zas nevěděli co dál.
8
„Tak já jsem doma, ještě jednou dík za večeři. A příští týden se určitě stav, dostanu nové zboží.“ „Určitě se ráda zastavím. Tak se hezky vyspi a ať se ti zdají sny o samých tvrdých hranolcích,“ obě se tomu zasmály a Tamara se pomalu otočila směrem k domovu. Tamara ušla sotva jen pár metrů, když se za ní ozval Renatin hlas. „Počkej! Já půjdu s tebou, nechce se mi být doma samotné.“ Renča Tamaru doběhla a pak společně mlčky šly prázdnými zasněženými ulicemi. Jak se pomalu blížily k domu, tím víc zpomalovaly, až se nakonec zastavily u domovních dveří. „No, a teď jsem pro změnu doma já,“ oznámila s povzdechem Tamara. „Jo, já vím…“ povzdechla si Renča a dívala se mlčky někam do země a špičkou boty vyšlapávala ve sněhu malou kytičku. Nakonec zvedla hlavu, popřála Tamaře dobrou noc, otočila se a pomalu zamířila k domovu. „Počkej! Přece nepůjdeš takhle na noc, jestli chceš, můžeš přespat u mě…“ Renča se otočila a bylo na ní vidět, jako by na to čekala. „Vážně? To by bylo fajn, opravdu dneska nemám náladu na to domácí ticho… Ale kdyby tě to nějak obtěžovalo…“ „To je v pohodě, stejně jsem sama doma a kocour bude rád, že má společnost.“ Obě dvě pak vešly do domu a s rukama tápajícíma po stěnách potemnělého schodiště vyšly až do třetího patra ke dveřím Tamařiny bytu. „Proč jsme nejely výtahem?“ zeptala se udiveně Renata, když Tamara po paměti odemkla dveře a světlo z malé chodbičky osvítilo část dveří výtahu na společné chodbě. „Chtěla jsem ti to udělat romantičtější,“ pronesla s úsměvem Tamara a zavřela za Renatou dveře. Renču okamžitě zaujala vůně vanilky linoucí se bytem. „Dáš si něco? Nemáš hlad? Kafe, nebo čaj?“ nabízela Tamara. „Ne díky, jestli by ti to nevadilo tak bych se jen osprchla.“ „Klidně, koupelnu asi najdeš sama. Vezmi si pak nějaký ručník, co je na poličce.“ Renča zapadla do koupelny a Tamara za chvilku uslyšela sprchu a tiché vypísknutí. „Zapomněla jsem ti říct, že ta baterie blbne,“ volala z kuchyně na Renču Tamara. „To už jsem zjistila na vlastní kůži, ještě něco co bych měla vědět?“ ptala se smíchem Renča. Tamara se jen usmála a dělala si pro sebe do konvičky zelený čaj. Pak vyndala z poličky hrníček, vzala konvičku a šla si sednout do obýváku. Pustila televizi, sedla si do křesla, přitáhla si nohy pod sebe a začala pomalu usrkávat zelený čaj. Za pár minut se vypnula sprcha a do obýváku přišla nahá Renča. Přes ruku si nesla přehozené oblečení a druhou rukou si vysoušela ručníkem vlasy. Prošla obývákem a sedla si na pohovku vedle křesla kde seděla Tamara. „Jestli budeš mít chuť na čaj, tak stačí říct, právě jsem ho udělala.“ „Ne díky, já bych pak neusnula.“ Tamara dál tiše usrkávala svůj čaj a nenápadně přitom pozorovala Renču, jak si vysouší ručníkem své konečky vlasů. Dosud ještě nikdy neviděla nahé cizí ženské tělo takhle zblízka. A neustále ji pořád něco nutilo si jej prohlížet. Když Renča předklonila hlavu, aby si pořádně vysušila zadní konečky vlasů, už to nevydržela a přímo se na Ranču podívala, aby si jí prohlédla. Cítila zvláštní vzrušení, když sledovala křivky Renčina těla. Její pevná prsa ji doslova přitahovala jako magnet. V jednu chvíli měla strašnou chuť dotknout se Renčiných bradavek. Nakonec se však vzpamatovala a odvrátila hlavu zpět k televizi. V tu chvíli Renča položila ručník vedle sebe a rukama se snažila upravit si své rozcuchané vlasy. Pak se zadívala na Tamaru, jak usrkává čaj. Čím déle ji pozorovala, o to větší chuť na čaj dostávala i ona. „Kde najdu hrníčky na čaj?“ „V kuchyni na poličce si nějaký vyber.“ Renča vstala a šla si do kuchyně pro hrníček. Tamara nevydržela, aby se znovu nepodívala na Renčino tělo. Pak se vrátila pohledem k televizi. Na hodinách nad televizí si všimla, že je po9
malu dvanáct hodin. Položila svůj hrníček na stůl, aby vstala a přinesla z ložnice deku. Když se vracela, seděla už opět Renča na pohovce. Lokty měla opřené o stehna a v dlaních držela hrníček, ze kterého usrkávala horký čaj. „Jestli ti to nebude vadit, ustelu ti tady. Kdybys nemohla v noci usnout, můžeš se dívat na telku,“ usmála se Tamara. „Já usnu, jako když mě do vody hodí i bez telky.“ Tamara připravila Renče postel, vzala si svůj hrníček a šla do kuchyně. „Jak se to vypíná?“ volala za Tamarou Renča. „Ten červený knoflík na ovladači vpravo nahoře.“ „To bych ten ovladač musela napřed… ááá tady jsi…“ Tamara se jen usmála a koutkem oka si všimla, že se už v obýváku zhaslo. Tamara potichu opláchla svůj hrnek a nechala ho obrácený odkapat na odkapávači u dřezu. Pak si otřela ruce a pomalu vklouzla do koupelny. Pustila si sprchu, svlékla se, vklouzla do sprchového koutu a jemně začala roztírat sprchový gel po svém těle. Když byla u bradavek, vzpomněla si na ty Renčiny. Po chvíli si je sama začala pomalu dráždit dlaní a konečky prstů. Jak si s nimi hrála, vybavil se jí pohled na Renčino tělo a jeho křivky. Nakonec pustila sprchu na plno, aby ze sebe spláchla pěnu. Zavřela vodu a po paměti sáhla po ručníku. V tu chvíli si uvědomila, že si sebou nevzala své triko na spaní. Chvíli přemýšlela, co má dělat. Do ložnice musela přes obývák. Tamara byla mnohem stydlivější, než Renča. Proto představa, že by mněla projít kolem Renči nahá, jí zrovna dvakrát příjemná nebyla. Nakonec to riskla a vyšla ven na chodbičku. V obýváku byla tma. Ještě chvilku přemýšlela, jestli ano, nebo ne. „No co, jsem přeci doma ne?“ řekla si pro sebe. Ale stejně co nejrychleji po špičkách proklouzla obývákem do ložnice. Zpod polštáře vytáhla triko a zajela pod deku. Obrátila se na pravý bok, opřela se ramenem o polštář a snažila se usnout. Uplynulo sotva pár minut, když se od dveří ložnice ozval tichy hlas. „Spíš? Můžu k tobě? Já se tu samotná bojím.“ „To víš, že můžeš. Ale vezmi si sebou deku,“ pronesla v polospánku Tamara. Renča odběhla zpět do obýváku pro deku. Rychle si ustlala vedle Tamary, lehla si pod deku a otočila se na levý bok. Ložnice se ponořila do tmy a ticha, které narušoval jen rytmický tikot budíku. Nějakou dobu bylo slyšet jen toto rytmické tikání a pravidelné Tamary oddychování, když se na opačném konci postele tiše ozvalo: „Tami, už spíš? Mohla bych se k tobě přitulit? Mě je nějak smutno.“ Tamara, která už usínala, vnímala její prosbu jako by zdálky a tak aniž by si uvědomila, co po ní Renča chce, souhlasila. Ta se rychle otočila na pravý bok, vklouzla Tamře pod deku, dala si nohy pod její, objala ji kolem pasu, a z pár okamžiků bylo slyšet jen pravidelné Renčino oddychování. Ovšem v ten okamžik se naopak naplno probudila Tamara a plně si uvědomila situaci. Renča ji objímá kolem pasu a cítí, jak ji oddychuje za hlavou. Chvíli přemýšlela, co má dělat, jestli má protestovat a vymanit se z obětí, nebo prostě to nějak překousnout a usnout. Nemohla říct, že by jí to vadilo, dřív usínala takto se svým bývalým přítelem běžně, ale se ženou? Ne, nevadilo ji to, to určitě ne. Snad ji to bylo i někde v hloubi srdce příjemné. Poslední dobou usínala sama a často si přála, aby ji někdo obejmul… Nakonec usoudila, že je lepší alespoň nějaké obejmutí, než žádné a snažila se pomalu usnout. V tu chvíli se však k ní Renča ve spánku ještě více přitulila a Tamara teď cítila její podbříško na svém zadečku. Renčiny prsty pomalu nahmataly Tamařino prso a cele jej objaly. Tamara byla v šoku. To už na ní bylo trochu moc. Začala si připadat jako lesba. V první chvíli měla chuť vyskočit z postele a vysvětlit Renatě, že jestli si myslí, že jí tu bude takhle osahávat tak to se šeredně spletla, protože ona není žádná lesba a jestli si nedokáže vážit její pohostinnosti, tak může jít spát klidně domu! Nakonec se uklidnila a uvědomila si, že jen sklízí, co sama zasela. Neměla to Renatě dovolovat. 10
„Bože, jak jsem jen mohla být tak pitomá. Taky mě to mohlo hned dojít, když jsem viděla ty její úsměvy v krámě!“ Nějakou dobu takhle uvažovala, když se Renata překulila na druhý bok a Tamařino prso se tak vymanilo z jejího objetí. Tamara si úlevou oddychla a pro jistotu si lehla až na samý okraj postele. Ještě chvíli poslouchala, jestli si to Reneta přece jen nerozmyslí a znovu nebude chtít držet její prso, ale když slyšela její stálé a pravidelné oddychování, sama si také lehla na záda a únavou usnula.
11
Druhý den ráno, seděla Tamara v práci u svého psacího stolu. Jednou rukou vyťukávala něco do klávesnice počítače a v druhé ruce popíjela horké kafe. Potřebovala se trochu probrat z té včerejší noční můry, po které jí ještě teď běhal mráz po zádech. Pracovala coby sekretářka pro jednu realitní kancelář, která se zabývala vším možným, co se prodeje bytů a nemovitostí týče. Poslední dobou obchody trošku vázly a tak alespoň předstírala vytíženost. Jen tak surfovala po Internetu, když najednou cvakla klika a k ní do kanceláře vešel její šéf. Byl to muž střední postavy asi kolem čtyřicítky. Už na první pohled byla na jeho těle poznat sportovní minulost, ale s přibývajícími léty se pomalu začalo rýsovat malé bříško. Měl kulatý, nevýrazný obličej, s hladce oholenou tváří a strojkem na krátko střiženou hlavu. Na sobě pak měl značkové bílé rifle a sako s modrou u krku rozepnutou košilí. „Tamarko, prosím vás… potřeboval bych najít nějaký byt; tady ve městě…Před chvilkou mi volali z Komerčky, že mají dostat nového ředitele a nemají ho kde ubytovat. Asi to bude po té aféře, co se tu u nás vloni stala,“ vysypal ze sebe rychle šéf, aniž by přerušil svůj krok směrem do své kanceláře. Prošel dveřmi své kanceláře a najednou se zarazil. Ze dveří pak vykoukla tentokrát už jen jeho hlava, která se starostlivě zeptala: „Haló. Tamarko? Slyšela jste mě? Haló?“ Tamara sebou škubla a podívala se na hlavu vykukující mezi dveřmi. „Ano, ano, slyšela… Komerčka, šéf, tunel…“ „Tak na to prosím vás nezapomeňte, sama víte, jak na tom teď jsme…“ Tamara se na hlavu ve dveřích usmála, jako že rozumí a ta za sebou tiše zavřela dveře. Uplynula však sotva vteřina a dveře se znovu otevřely. Holá hlava znovu vykoukla zpoza dveří a s úsměvem se ještě zeptala: „Tamarko, přiznejte se, že vy mě s někým podvádíte?“ ta jen s úsměvem sklopila hlavu a dál pokračovala ve své práci. I šéf zabouchl dveře od své kanceláře a místnost vyplňovalo už jen Tamařino rytmické ťukání do klávesnice. Za chvíli se prostorem začala linout hudba skupiny R.E.M. a z šéfovi kanceláře se začal linout šéfův falešný hlas, který se snažil zpívat Everybody hurts. Tamara bezmyšlenkovitě surfovala na Internetu s občasnou vzpomínkou na včerejší večer. „Fuj! No to byl hnus, nic horšího jsem ještě nezažila, snad když mi spadnul ten mobil do hajzlu!“ S odstupem času se při téhle vzpomínce na její tváři mihnul i nepatrný úsměv. Ale hned si vzpomněla, jak jí Renata držela za prso, a bylo po úsměvu. „Už nikdy, už nikdy, tu ženskou nechci vidět! To raději budu chodit nahá. I kdyby ten její krám se spodním prádlem byl posledním krámem na světě!“ S podepřenou bradou dál klikala bezmyšlenkovitě na odkazy na internetových stránkách, když jí spadla podložka pod myš na zem. Jak se pro ni shýbala, druhou ruku zavadila o myš a ta najela na reklamu s lesbickým pornem. A aniž by se snažila najít kurzor myši, ledabyle klikla tlačítkem. V ten okamžik jí najela stránka s tvrdým lesbickým pornem. Tamara si v první chvíli vůbec neuvědomila, co se jí na monitoru objevilo za stránku. Jen vytřeštila oči, když zjistila, že se dívá přímo do rozkroku nějaké blondýny, která si jednou rukou roztahuje od sebe pysky své vagíny a ukazováčkem druhé, si dráždí svůj poštěváček. Na dalších fotkách byly záběry mladých žen v různých sexuálních polohách a ženy na nich vypadaly velmi vzrušeně a spokojeně. „No ještě tohle! Mám já tohle zapotřebí?!“ pomyslela si, když se za jejími zády ozvalo: „Nerad Vás ruším Tamarko, ale už máte pro mě ty nabídky?“ „Jaké nabídky? Á… ano, už vím, tunel, ředitel, Komerčka, hned to bude.“ „Co je to s Vámi? Jste dnes nějaká roztržitá? To musela být včera noc!“ usmál se na ní šéf. „Tamarko, já teď mám schůzku s klientem. Za půl hodinky, nejdéle za hodinu bych měl být zpátky. Budu na telefonu, kdyby něco a vy se mi mezitím podívejte po nějaké té nabídce…“ Tamara jen přikývla a pomyslela si své, o včerejší noci. V rychlosti jen hodila prohlížeč na lištu a otevřela si firemní dokumenty s nabídkami nemovitostí. Zadala kriteria výběru 12
a během několika minut už se rozvrčela tiskárna, která vyplivla několik nabídkových listů. Tamara je vzala a šla je položit na šéfův stůl. Při zpáteční cestě to vzala přes kuchyňku, kde si udělala další hrnek pořádného kafe. Když znovu opět zasedla ke svému počítači, všimla si, že nechala prohlížeč na liště. Klikla na něj, aby ho zavřela. Při pohledu na fotky nahých slečen si vzpomněla na včerejší večer a nahou Renatu. Něco v ní jí nedalo, aby si fotky znovu neprohlédla. Po chvíli prohlížení a klikání jí zaujal pohled, kdy mladá brunetka lízala poštěváček dlouhovlasé černovlásce. Ta ležela na zádech s koleny od sebe a s hlavou na stranu. Na první pohled bylo vidět, že se jí lízání poštěváčku líbí. Klikla na obrázek, aby si jej lépe prohlédla v detailu. A aniž by si to uvědomila, sama zajela svou levou rukou do svého rozkroku a začala si dráždit svůj poštěváček. Po pár minutách si však uvědomila, co dělá a s odporem zavřela prohlížeč. Najednou nevěděla, co má dělat. Bylo teprve jedenáct a do dvou bylo daleko. Upila trochu kafe, když si všimla svých nehtů. Po paměti vytáhla šuplík a vyndala z něj pilník, kterým si začala upravovat nehty. Po dvanácté hodině zazvonil mobil, kde jí šéf oznámil, že se schůzka protáhne a neví, kdy tedy dorazí a ať mu nechá nabídky na stole. Konečně byly dvě hodiny. Tamara vzala svou kabelku, rozhlédla se ze zvyku po kanceláři, pozavírala všechna okna a konečně mohla jít domů. Po několika metrech doslova vrazila na ulici do své kamarádky Jany. „Jé, co ty tady?“ „Ale musím jít kupit něco k jídlu, zítra mají přijet naši. Mamka má narozky, tak chci koupit pár zákusků, nějaké ty chlebíčky, a taky něco, co převážu mašlí…“ Okamžitě se daly do řeči. Tamara se připojila k Janě a společně vyrazily po nákupech. Jak šly ulicí, míjely Renatin krámek. Jana zrovna vyprávěla nějaký svůj zážitek, který Tamaru rozesmál. Ta si uvědomila, kde zrovna jsou a podívala se koutkem okem na Renatin krámek. Renata zrovna ve výloze upravovala nějaké zboží a všimla si Tamary, jak jde kolem s nějakou kamarádkou. Na okamžik se jejich pohledy setkaly. Renata se znovu pokusila o svůj úsměv. Tamara jí zaregistrovala. S kamenným obličejem se na ní podívala, ale nakonec se odvrátila a dál poslouchala Janin příběh. Renata se za nimi dlouze podívala a v srdci najednou ucítila píchnutí a smutek. Aniž by si to uvědomila, začala jí pomalu po pravé tváři stékat malá slza. Ještě jednou se za nimi podívala a dívala se, až ji obě zmizely v davu lidí. „Proč? Proč zrovna ty? Chtěla jsem jen přátelství… asi jsem chtěla příliš!“ pomyslela si Renata a dál pokračovala ve své práci. Když Tamara dorazila domů, hodila ze zvyku mobil na konferenční stolek, zapnula věž a šla si dát krátkou sprchu. Po pár minutách vyšla z koupelny jen v kalhotkách a domácím tričku se zajíčkem. Sedla si před televizi a vysoušela si ručníkem mokré vlasy. „Tady včera přece seděla Renča,“ vzpomněla si a v hloubi duše pociťovala výčitky svědomí za to, jak se vůči ní dnes odpoledne zachovala. „Taky jsem se mohla usmát. Usměv přece nic nestojí!“ „Ne! Žádný úsměv. Aby to dopadlo jako včera, to tak! Dáš lesbě prst a ona ti utrhne hned celou ruku! Už nikdy, už nikdy jí nechci vidět!“ uvažovala nahlas. A jak se dál snažila vysušit si své vlasy, střídavě přemýšlela, jestli se měla na Renču usmát, nebo ne. Jak tak seděla, uvědomila si, že se o ní pokouší nuda. „A co teď?“ rozhlížela se po pokoji, když si všimla na balkóně svého kola. „Už dlouho jsem nebyla na dračí skále, už aby bylo léto, vezmu kolo a …“ Pak jí ale napadlo, že nikdy vlastně neviděla Dračí skálu v zimě. „Když bych jela na konečnou, tak už by to tak daleko nebylo.“ Ten nápad se jí začal líbit čím dál tím víc. Rychle se oblékla a za chvíli se už bořila v měkkém sněhu. Sníh jí příjemně křupal pod nohama a za necelou hodinku byla u Dračí skály. Dračí skála byla skupina navzájem navršených kamenů, které tu v době ledové zanechal na své pouti ledovec. Tyto kameny se tyčily asi do výšky dvaceti metrů a podle místní legendy tu prý 13
kdysi přistál drak, kterého pak místní obyvatelé lstí zabili. Tamara chvilku přemýšlela, jestli má vylézt až na horu. Bála se, aby pod sněhem nebyl led. „Ale když už jsem tady, tak to chci vidět všechno!“ uvažovala si pro sebe nahlas a pomalu lezla po kamenech na vrchol skály. Nahoře se jí pak nabídl nádherný pohled zapadajícího slunce tmavě modré jasné oblohy a bílých zasněžených stromů, které jako by někdo posypal moučkovým cukrem. Tamara si sundala rukavice a z kapsy vyndala čokoládovou oplatku. Zakousla se do ní a znovu se zamyslela nad dnešním odpolednem. „Mohla jsem se usmát, vždyť ona se cítila jen sama. Rozešla se s přítelem. Určitě si ani neuvědomovala, že mi šahá na prso. Vždyť co se vlastně stalo? Vlastně nic. Byla jsem to přece já, kdo jí pozval na večeři. A kdo jí pozval k sobě domů? Jsem fakt… V pondělí hned za ní zajdu a vše jí vysvětlím.“ Pomalu se začalo smrákat. Slunce zapadlo a objevily se první hvězdy. „To je tak nádherné, škoda že to nemůže vidět Renča! Určitě by se jí tu líbilo. Jestli bude příští víkend pěkně a bude mít čas, tak jí sem pozvu!“ Doslova byla tím pohledem uchvácená. Pak se setmělo a ona se vydala pomalu zpět k domovu. Po cestě si znovu a znovu ujišťovala, že se vlastně nic nestalo, že je to vše jen nedorozumění a že by třeba mohly stát i kamarádkami. „Ale co když se Renča urazila?“ „Co když už mě nebude chtít vidět?!“ „Určitě si teď myslí, že jí nenávidím. Ale ne, to přece není pravda, vždyť já jí mám tak ráda!“ Tamara se zarazila a uvědomila si, co řekla. „Co to tu povídám?“ „Ježíši co to tu povídám? Vždyť já jí nemám vůbec ráda!“ „Už je to tu, udělala i ze mě lesbu! Ne, nechci jí vidět! Ještě mi bude lízat i můj poštěváček, já jsem přece na chlapy!“ při tomto posledním slově se zarazila. Uvědomila si, jakou měla v životě smůlu na muže. Jak si chtěl každý jen užít, nebo ji využít jako milenku a pak, když bylo po všem, se vrátili ke své manželce a dětem. Najednou nevěděla co dál. Ona přece nemůže být lesbou, co by tomu řekli její rodiče, přátelé?! Pak si ale uvědomila, že vlastně ani neví proč, jí napadlo si vůbec myslet, že je Renča lesba? Vždyť Jana taky chodí po pokoji nahá. Kolikrát jsem u ní byla a ona měla na sobě jen krátké tričko bez kalhotek? Je ovšem pravda, že mi Jana nikdy nesahala v noci na prsa! Přemýšlela si pro sebe Tamara cestou domu. Nakonec se rozhodla, že tomu nechá volný průběh a v pondělí se u Renaty zastaví a vše se jistě vysvětlí. Bylo po osmé hodině, když dorazila Tamara domů. Dala si znovu sprchu a k večeři si udělala z okurek a rajských Šopský salát. Vzala si to sebou tradičně do obýváku, kde si sedla do křesla a mísu si dala do klína. Ovladačem zapnula televizi a sledovala romantický film o nenaplněné životní lásce. Seděla a vidličkou napichovala nakrájené okurky a plátky rajských jablíček. V tu chvíli se jí vybavil okamžik, kdy Renča nemohla nabodnout připečený hranolek. Otočila se za sebe a chtěla říct: „Podívej, jsem jako ty, taky nemůžu nabodnout tu okurku!“ Tamara si pak s povzdechem uvědomila, že sedí v pokoji sama. A najednou jí začalo být smutno. Vypnula televizi a tak jak byla, šla do ložnice. Tam padla na postel, přehodila přes sebe peřinu a usnula. Druhý den ráno se probudila celá rozlámaná. Vysoukala se doslova z postele, v kuchyni si postavila vodu na kafe a ještě se zalepenýma očima se doploužila do koupelny, aby si dala ranní sprchu. Celé dopoledne trávila ničím. Chvilku se dívala na televizi, chvilku luštila křížovku, asi po sté si upravovala své nehty. Pak se rozhodla uklidit si svou skříň na šaty. Otevřela skříň a první co jí padlo do očí, byly její plavky. „Je to jasné, odpoledne jdeme smáčet tělo!“ Tamara se navlíkla do plavek a pózovala před zrcadlem, aby zjistila, jak jí plavky sedí. „Měla bych si koupit nové…“ 14
„Asi se zastavím u Renči v krámku a nějaké si vyberu, alespoň budu mít důvod k návštěvě.“ Ještě chvíli se prohlížela, jak jí plavky sedí a jestli jí moc nejsou vidět špeky, když si všimla chloupků, které jí rašily zpod plavek. „Tak vy ne, vy se mnou rozhodně koupat nepůjdete!“ prohlásila a už byla v koupelně, kde ze skřínky vyndala pěnu a holící stojek. Rychle ze sebe všechno shodila a už byla ve vaně. Sprchou si smočila své nezbedné chloupky a postříkala je pěnou na holení. Když roztírala pěnu po svém hrbolku, poprvé si uvědomila, jak je jí vagína vlastně pěkná. Chvilku si hrála s pěnou a roztírala jí kolem své dírky. Strašně jí vzrušoval pocit, který při tom prožívala. Cítila, jak jí začínají tvrdnout bradavky. V myšlenkách byla opět u Renči a včerejšího večera. Znovu a znovu si vybavovala Renčino tělo, když procházela obývákem. Byla maximálně vzrušená. Něco podobného nezažila ani se svým přítelem, když najednou ucítila, jak se jí zastavuje dech, srdce se rozbušilo, jakoby chtělo vyskočit z těla a po několika vteřinách projel jejím tělem pocit blaženosti a rozkoše. Ještě několik minut si vychutnávala onen pocit. Potom nacvičenými tahy začala holit své chloupky kolem své dírky. Když roztáhla pysky vagíny, aby měla lepší přístup k chloupkům na vnitřní straně, všimla si svého vystouplého poštěváčku. Byl tak nezvykle vystouplý. Nakonec proudem sprchy smyla zbytky pěny. Jak proud vody stékal po jejím těle, začala se opět dráždit na prsou a bradavkách, které byly pořád tak vystouplé. Tamaře se vůbec nechtělo ven z vany. Nakonec přeci jen z vany vylezla, oblékla se, hodila do tašky plavky s ručníkem a vyrazila směr bazén. V dámské šatně bylo nezvykle plno. Tamara se snažila podle čísla na klíčku najít svou skříňku. Přitom jí pohled sklouzával na nahé ženy, které stály a převlékaly se u svých skříněk. Nakonec našla svou skříňku až na druhé straně šatny. Rychle se převlékla, osprchovala a už byla u bazénu. Špičkou chodidla zkusila, jestli není voda příliš studená. „Brrr! Ve vaně bylo líp,“ pomyslela si, ale nakonec přeci jen i ona skočila do bazénu. Uplavala několik temp tam a nazpátek. Protože se jí z vody moc nechtělo, doplavala do mělčiny, kde si stoupla a zapřená s nohama o dno, pozorovala cvrkot kolem sebe. Jako vždy se věnovala své oblíbené činnosti, pozorovala, jaké plavky mají ženy, které s ní byly v bazéně. „Už vážně potřebuji nové,“ pomyslela si. Pak si dala znovu několik bazénů, aby se trošku protáhla, když stále v práci jen sedí. Jak se blížila pátá hodina, vylezla z bazénu a šla se pomalu převléknout. Domu dorazila něco po šesté. Udělala si opět lehkou zeleninovou večeři a čaj. „To je šílená nuda. Co asi dělá Renča? Co kdybych jí zavolala? To je blbost, nebudu jí teď už na večer otravovat!“ Tamara pustila ovladačem televizi a projížděla programy kabelovky. Vůbec si nevšimla, že pořady už projíždí poněkolikáté za sebou, V hlavě měla jen Renču. „Je to jen přátelství co cítím?“ „Nebo je to něco víc?“ „Takhle jsem myslela ze začátku na bejvalýho... Jo to jsem ještě byla do něj šíleně zamilovaná, ale teď!“ ušklíbla se kysele. „Znamená to, že jsem do Renaty taky zamilovaná?“ „Přece se nemůžu zamilovat během několika hodin. Nejsem žádná šestnáctka! Ale co pak to tedy je? Já přece nejsem lesba.“ „Ta noc…“ „Bylo to tak odporné… Fuj!“ „Ale zas to, jak mi na druhou stranu moc chybí? Ach jo, co mám dělat?!“ snažila se vyjasnit si své pocity a city Tamara k Renatě. „Jdeme spát!“ pomyslela si už přemýšlením otrávená Tamara, protože jí strašně vadily její nevyjasněné city, které chová k Renatě. Jasně ví, že není lesba a přesto by tak ráda byla teď s Renčou. Vlezla si do postele, otočila se jako vždy na pravý bok a pozorovala stíny, které dopadaly oknem do její ložnice. Bylo jí smutno. Cítila se sama. Vzpomněla si na Renčino 15
obejmutí, které jí předevčírem ještě tak vadilo a dnes by za něj dala vše, jen aby nebyla tak sama. „Proč každej někoho má, jen já musím být sama.“ „Ach Renčo, kdybys věděla, jak mi chybíš!“ „No a co, tak jsem lesba!“ „Chlapy jsou stejně svině!“ vzpomněla si Tamara na Renčinu úvahu. „Ale já nejsem lesba! - Ach Renčo - proč tu jen nejsi se mnou…“ Tamara se podívala na budík, který měla položený na svém nočním stolku. Bylo právě po čtvrt na deset. Tamara se na budík najednou dlouze zadívala. „Ne, tuhle noc já sama nebudu!“ Vyskočila z postele, rychle se oblékla a doslova vyběhla ze vchodu. Rychlým krokem šla ulicí, až se za ní několik lidí otáčelo, protože nechápali, kam může ta žena tak pospíchat. Prošla několika ulicemi. Celá zamyšlená a hnaná vnitřní touhou přehlédla na přechodu auto, které jí div málem nepřejelo. Tamara i proto nevnímala nejapnou poznámku řidiče o blbé ženské, která se neumí rozhlédnout. Viděla před sebou jen cíl, který najednou jakoby vyrostl před ní z mlhy. Byl to zvonek domovních dveří. Okamžitě na něj zazvonila. Chvilku se nedělo nic. Stiskla ho tedy znovu. „Kdo je?“ Ozvalo se z reproduktoru. „To jsem já Tamara.“ Zámek zabzučel a Tamara otevřela domovní dveře. Vyběhla několik schodů, které brala po dvou, až nakonec stála u otevřených dveří, ve kterých stál postarší muž. Když uviděl Tamaru, zašel dovnitř a bylo slyšet hlasy. Tamara celá nervózní přišla ještě udýchaná ke dveřím. „Tak já jdu,“ bylo slyšet mužský hlas uvnitř bytu. „Ahoj, tak zítra v sedm u mě,“ odpověděl mu ženský hlas. Muž vyšel ze dveří, pozdravil Tamaru a pomalu sešel dolů po schodech směrem k domovním dveřím. Za ním se ve dveřích objevila překvapená mladá žena, která neskrývala své překvapení. „Děje se něco?“ „Ne - ne, já jen,“ koktala Tamara, která hledala slova na zdůvodnění své noční návštěvy. „Vlastně - mi bylo smutno a tak jsem…“ Tamara se ještě necítila nikdy tak hloupě. „Tak budeš stát na chodbě, nebo půjdeš dál?“ usmála se mladá žena a hlavou naznačila, aby šla dovnitř, až se jí z toho rozhoupaly visací náušnice s modrým kamínkem. Tamara vešla do chodbičky a žena za ní zavřela dveře.
16
O dva dni dříve… Když se Renča ráno probudila, byla venku ještě hluboká tma. Ležela na zádech a pohledem pozorovala obrysy pokoje. Vedle ní tiše oddychovala Tamara, které koukala zpod deky jen hlava. Renča upřela na Tamaru svůj pohled, aby si jí pořádně prohlédla. Aniž by věděla čím to je, bylo jí s Tamarou příjemně a měla pocit, jako by byly dávné přítelkyně, které se znají řadu let. Po chvíli se Tamara otočila na druhý bok. Jak se Tamara otočila, stáhla sebou část deky a na Renatu vykoukl zpod trika Tamařin zadeček. Renata se jen pro sebe pousmála. Renča upřela pohled do stropu a sledovala mihotající se stíny, které pobíhaly občas po stropě. „Kolik tak asi může být hodin?“ zauvažovala si pro sebe. Pohledem se snažila v ložnici najít nějaké hodiny. „Mrknu se na mobil a hned si dojdu na záchod.“ Tiše vysoukala zpod deky a po špičkách se proplížila do obýváku. Kde se po paměti snažila najít svůj mobil. „Kde zase jsi?!“ „A už tě mám! Tak nic, to je ovladač…“ „Vždyť jsem tě sem včera někam položila???“ Tamara si klekla na čtyři a snažila se pohmatu najít pod stolem na zemi svůj mobil. „Á tady jsi…“ „Auuu... blbej stůl!“ třela si Renča jednou rukou temno své hlavy, když mezitím druhou odemykala svůj mobil, aby zjistila kolik je hodin. Ve chvíli, kdy stiskla klávesu, se mobil rozzářil a proud světla, jak nůž projel do Renčiných očí, které zvyklé na tmu nečekaly takový nápor světla. „eee.. sakra!“ sykla Renča a přimhouřila instinktivně své oči. „Za deset šest… tak to nemá cenu si už ani lehat,“ ušklíbla se. Vysoukala se zpoza stolu a s rukama před sebou tiše našlapovala, aby nevzbudila Tamaru. Po hmatu našla dveře od záchodu a s podepřenou bradou si sedla na mísu. Jak tak seděla, prohlížela si dlaždičky a několik samolepek od žvýkaček, které tam kdysi někdo nalepil. Když dojela pohledem ke kačerovi Donaldovi, objevil se na její tváři úsměv. Rozhlédla se po toaletním papíru. Ve chvíli, kdy se chtěla utřít, všimla si malé slabě narůžovělé kapky. „Ale néé! a já už myslela že jsem včera skončila…“ protáhla otráveně svůj obličej. „Doufám, že tu má Tamča nějakej tampón, nebo něco!“ rozhlížela se kolem sebe, když objevila téměř plnou krabičku s tampóny. „Doufám, že jsem Tamaře neušpinila prostěradlo, to by byl vážně trapas!“ Renča se vrátila zpět do obýváku. Po hmatu našla svoje věci a odnesla je sebou do kuchyně. Stále ještě jen tak nahá, postavila vodu na kafe a do hrníčku, který tam večer nechala Tamara, nasypala lžičku kafe. Pak se vrátila k židli, kde nechala přehozené své oblečení. Když si zapínala podprsenku, za jejími zády se ospale ozvalo: „Stáhni si žaluzie! Je to tu samej čumil…“ Renata se jen pousmála a dál pokračovala v oblékání. „Dáš si taky kafe?“ „Ani Ne!“ ozvalo se otráveně ze záchodu. „A čaj?“ „Ne! Díky. Nemám chuť!“ ozvalo se znovu otráveně, i když už o něco mírněji. „Hm… tak nic no...“ řekla si pro sebe Renata, když si zalévala svůj hrníček s kafem. „Půjčila jsem si od tebe jeden tampón…“ odpovědí bylo však Renatě jen ticho a proud puštěné vody v koupelně. Za okamžik se proud vody zastavil a do kuchyně přišla Tamara. „Půjčila jsem si tampón.“ 17
„Hm dobrý…“ Renata si sedla v kuchyni ke stolu, opřela si nohy o protější židli a usrkávala svoje kafčo. Tamara mezitím stlala v ložnici postel a poklidila v obýváku. „Jestli ti to nebude vadit, budeme muset jít o něco dřív. Chci si v práci ještě něco dodělat.“ „To nevadí, jen se učešu a můžeme jít.“ Renata za sebou zavřela dveře koupelny a před zrcadlem si začala dělat svůj obvyklý účes culík s ofinkou. Mezi tím přemýšlela nad tím, že se Tamara od včerejška nějak změnila. Připadala jí nějaká odtažitá. Uvažovala, čím ji mohla tak naštvat, že se tolik změnila. „Třeba to dostala,“ napadlo ji a dál už nad tím nepřemýšlela. „No, já můžu jít,“ oznámila s úsměvem Tamaře Renča, když vyšla z koupelny, ale při pohledu na Tamřin kamenný obličej jí úsměv z tváře rázem zmizel. „Vydrž, jen se taky zlidštím… Máš všechno?“ Renata po paměti překontrolovala obsah svých kapes a kabelky. Renata se mezitím, co se Tamara v koupelně upravovala, obula a čekala na Tamaru. Najednou jí bylo líto, že vše končí takhle. Včera, když usínala, byla tak ráda, že našla novou kamarádku. Ale podle toho jak to vidí teď, se asi unáhlila. „Prostě mi chtěla být jen vděčná za telefon. Co jsem vlastně čekala? Já se fakt nikdy nepoučím…“ „Můžeme jít!“ Za pár minut obě žerny mlčky kráčely čerstvě napadaným prašanem, který se v noci snesl na spící město. Po celou dobu společné chůze neřekly ani slovo. Po pár minutách dorazily k realitce, kde Tamara pracovala. „Jsem tu,“ oznámila Tamara a pokusila se o úsměv, který nevypadal zrovna moc přesvědčivě. „Ještě jednou dík za telefon a někdy se zas u tebe stavím v krámku,“ Tamara by raději řekla spíš nikdy, ale chtěla být zdvořilá. „Nemáš za co…“ odpověděla zklamaně Renata. „A když budeš mít čas, tak se stav.“ „Určitě… tak se měj.“ odpověděla Tamara a vešla do dveří realitky. Renata ještě chvíli hleděla na zavřené dveře realitky. Pak si jen povzdechla a vydala se ke svému krámku. Sotva za sebou zavřela dveře svého obchodu, už jí zvonil mobil. „Dobrý den, vezu Vám zásilku,“ řekl cizí mužský hlas v mobilu. „Dobrý den, neměla být až příští týden?“ „Tak to Vám nepovím, já vezu jen to, co mi naloží,“ smál se mužský hlas na druhé straně. „Vy jste ten krámek na náměstí, že jo?“ ujišťoval se hlas. „Ano, víc jich tu se spodním prádlem ani není!“ „V kolik Vás mám asi čekat?“ „Počítám kolem jedenáctý…“ „Dobře, tak zatím nashle.“ Renata zavěsila telefon a hodila ho na pult. Pak jako každý den poklidila a přerovnala zboží. Protože tu byla výjimečně brzo, otevřela už v osm, místo v devět. Sotva odemkla dveře, vešla do krámku mladá žena, asi budoucí maminka, protože se ptala na těhotenské spodní prádlo. „Jakou byste si představovala asi barvu a velikost?“ „Ráda bych nějakou čistě bílou, nebo růžovou…“ „A velikost?“ „Kalhotky asi tak 70 a podprsenku kolem 70B nebo C“ „Takže spíš asi nějaký komplet že?“ ptala se Renča přes rameno a v regálech hledala k růžovým kalhotkám nějakou podobnou podprsenku. 18
„Bohužel v růžové těhotenské mám už jen kalhotky. V bílé by pak byl takový komplet buď s krajkovou podprsenkou s kosticí, nebo v čistě bílé.“ Zákaznice si prohlížela několik kompletů, které ji Renča postupně vyndávala z regálu. „Všechny mají samozřejmě klip pro kojení…“ „Mohla bych si zkusit třeba tuhle?“ zeptala se mladá zákaznice? „Samozřejmě, támhle je kabinka“ Žena zašla do kabinky a bylo vidět podle pohybů závěsů, že se žena svléká a rozepíná svou podprsenku. „Nebyla by o číslo větší?“ ozvalo se z kabinky pochvíli. „Podívám se…“ „Mám tu velikost osmdesát… Hned Vám jí podám do kabinky“ „Děkuju.“ Žena v kabince byla asi příliš netrpělivá a tak po pár vteřinách čekání vyšla z kabinky oblečená jen v kalhotách a v podprsence. „Já bych Vám jí podala…“ „Ale, vždyť tu stejně nikdo není,“ usmála se žena a snažila se zlehčovat situaci. Ani nezašla zpět do kabinky, rozepnula podprsenku, položila ji zpět na pult a vzala si od Renči větší velikost, aby si ji mohla vyzkoušet. „Tak co myslíte? Jak v tom vypadám?“ a natáčela se před Renčou jako před zrcadlem. „Neškrtí Vás?“ „Ne, sedí mi dobře“ „Myslím, že Vám sedí pěkně,“ polichotila trošku ženě Renča. „Tak já si ji vezmu.“ Tentokrát už zašla žena zpět do kabinky, aby se převlékla. „Vezmete si i ty kalhotky?“ „Vidíte, na ty bych málem zapomněla.“ „A myslíte, že mi budou?“ ptala se váhavě mladá žena po zkušenostech s velikostí u podprsenky.“ „Určitě, je to lykra, ta se Vám krásně poddá,“ ujišťovala ženu Renča a předváděla, kam až se dají kalhotky roztáhnout. „Kolik to asi tak bude?“ „Moment, hned Vám to povím“ „Bylo by to asi osmnáct set devadesát“ „Tolik u sebe nemám, berete karty?“ „Samozřejmě,“ usmála se Renča Renča převzala od mladé ženy kartu a mezi tím než transakce proběhla, balila ženě zboží zpět do krabiček. „Tak tady je účtenka a tady Vám vracím kartu,“ usmála se Renča na zákaznici. Žena si uklidila kartu zpět do peněženky a krabičky s prádlem dala do kabelky. „Děkuju a nashledanou,“ rozloučila se žena ve dveřích. „Nashledanou,“ odpověděla Renča a začala pomalu uklízet zboží zpět do krabiček. Kolem dvanácté dorazil dodavatel zboží. Před krámkem zastavila bílá dodávka zásilkové společnosti PPS a o několik vteřin později vchází do krámku hubený, kolem metru osmdesát vysoký mladík. „Dobrý den… halo? Je tu někdo?“ volal a rozhlížel se po krámku, aby našel jeho majitele. „Dobrý den,“ pozdravila Renča vycházejíc z místnosti, která byla od krámku oddělená závěsem. „Mám pro Vás tři krabice, vezmete si je?“ Reneta jen přikývla, jako že ano a zakousla se do zeleného jablka. Mladík podal Renatě přejímkový list. Ta vzala desky do ruky, položila je na pult a se zakousnutým jablkem jej pode19
psala. Mladík pozoroval Renatinu ruku, jak klouže po papíře a zanechává za sebou ladný Renatin podpis. „Máte pěkný rukopis,“ pokusil se mladík o flirt. „Děkuju,“ poděkovala Renata a pokusila se o úsměv. Mladík v tom viděl znamení náklonnosti a hned se ptal, jestli by nemohli spolu zajít někam na kafe. „Nemohli!“ odpověděla mu opět s úsměvem, když mu vracela desky. „Tak kde to máte?“ zeptala se Renča cestou ke dveřím. „Záleží, co myslíte?“ snažil se mladík s úsměvem o druhý pokus. „Krabice! Samozřejmě…“ odpověděla Renča a se zvednutým obočím si pomyslela něco o chlapech a jejich mozku, když jim spadne o metr níž. „Vzadu v autě.“ „Tak jdeme pro to, ne!? Nebo tu budeme jen tak stát?“ ptala se ironicky s úsměvem Renča. „Ano jistě, samozřejmě.“ Mladík nosil z auta krabice a Renča mu přidržovala dveře. Hned jak vyložil poslední krabici, naskočil bez jediného slova zpět do dodávky. Motor zavrčel, bylo slyšet, jak mladík zařadil rychlost a jen tak letmo se ještě ohledl směrem ke krámku. Renata stála ve dveřích a s úsměvem sledovala odjíždějící auto. „Tak co tu máme pěkného?“ povídala si sama pro sebe. Pár kousků rozprostřela na pult a prohlížela si je pozorněji. Zvláště ji zaujala košilka, která byla z tmavého průsvitného materiálu v horní části zdobená chlupatinou. Ke košilce byla i černá tanga. Renata vzala košilku za ramínka a prohlížela si její tvar. Představovala si, jak by jí v ní byla asi vidět prsa. Zbylé zboží uklidila zpět do krabiček a setřídila je podle typu a velikostí do regálu. Několik kousků včetně sexy košilky nechala ležet na pultě s tím, že je pak vystaví ve výloze. Bylo něco krátce před druhou hodinou, když Renča dávala do výlohy nové zboží. Zrovna, když připevňovala sexy košilku, si všimla, jak jde po ulici Tamara s nějakou ženou. Chtěla ji zamávat, ale nakonec se jen usmála. Tamařin přezíravý pohled, ji udělal doslova šrám do srdce. Ještě chvíli se za nimi dlouze dívala. Pak sklopila zrak a cítila, jak jí po tváři stéká kapa slzy. „Proč? Proč zrovna ty? Vždyť já hledala jen přátelství…“ Renata se snažila dál na to nemyslet a pokračovat v práci. Ale myšlenky na Tamaru se pořád vracely, takže ji neumožnily se soustředit na práci. Nakonec toho Reneta nechala a seskočila z výlohy. „Já to tady do těch šesti asi nevydržím…“ Renata se snažila střídavě s úspěchem střídavě se slzami nemyslet na Tamaru. Občas ji vytrhla z myšlenek nějaká zákaznice, která přišla do krámku. Renata se vždy snažila zamaskovat svůj smutek a jako vždy s úsměvem každého vítala ve svém krámku. Renata nečekala, až bude přesně šest. Už několik minut před šestou zavřela krámek a vydala se směrem k domovu. Napřed pospíchala, ale čím více se blížila k domovu tak zpomalovala a zpomalovala, a když už byla téměř na dohled, doslova se loudala. Odemkla domovní dveře a ze schránky vyndala došlou poštu, kterou si cestou prohlížela na schodech ke svému bytu. Doma hodila poštu na stůl. Vešla do koupelny a popaměti otevřela kohoutky, aby si napustila vanu. S poličky nalila do vany pěnu. Modrá tekutina se začínala pomalu rozpouštět ve vodě. Proud dopadající vody začal dělat první obláčky pěny a koupelnou se začala linout příjemná vůně lesa. Renča vyšla z koupelny a cestou do pokoje si začala sundávat halenku a rozepínat podprsenku. Kalhoty jen tak přehodila přes křeslo a v kalhotkách se vrátila do koupelny. Natáhla se do vany a vychutnávala si vůni pěny, která ji pomalu celá zakryla. Cítila, jak jí horká voda celou pohlcuje a prostupuje. Cítila se nádherně. Zavřela oči a konečky prstů si jezdila po hrudi. Cítila, jak jí teplo uspává. Když najednou se z pokoje ozval hlas vyzvánějícího mobilu. „Ale né, kdo to zas otravuje?! Dejte mi všichni pokoj, tady nikdo není!“ 20
Hlas telefonu však neúprosně vyzváněl a zatvrzele upozorňoval svou majitelku o její nepostradatelnosti. Renča nakonec znechuceně vstala a jak byla, vyšla z koupelny do pokoje zanechávajíc za sebou mokré stopy. „Ano tati?“ „Kde jsi prosím tě?“ „Byla jsem zrovna ve vaně.“ „Aha, no my jsme zrovna teď s maminkou v Obi a mají tu levnou digestoř, jak jsi sháněla. Tak jsme mysleli, že bychom ji koupili…“ „No ale já si chtěla…“ „Podívej, Renátko, mají tu poslední a je v akci.“ „Tak dobře, já Vám ji potom…“ „Budeš večer doma? Já bych ti jí tam ještě hodil“ „Jo jsem doma“ „Tak já ti ji večer ještě přivezu. Zatím pa, Renátko.“ „Pa tati,“ odpověděla Renča do zavěšeného telefonu a šla se znovu natáhnout do vany. V půl deváté přišla Renče smska, „Přijedu po deváté T.“ Renča položila mobil zpět na stůl a s podepřenou hlavou o opěradlo pohovky sledovala televizi, při které střídavě usínala. Najednou ji vzbudil zvonek u dveří. Celá rozespalá a rozcuchaná vstala a šla ke dveřím. Po cestě si stáhla vlasy do culíku. Otevřela dveře a ve dveřích stál postarší vyšší urostlý muž s obrovskou krabicí. „Ahoj Renátko, kam to mám dát?“ zeptal se Renatin otec a rozhlížel se kam s krabicí. „Nech to zatím tady. Já to zítra, až přijdu z práce, někam uklidím,“ protahovala se Renča a skrze tričko byly vidět její prsa a vystouplé bradavky. „No já musím zase hned jít. Maminka čeká v autě, vezu jí ještě na noční“ „Tak jí pozdravuj.“ „Budeš Renátko zítra večer doma, že bychom ji hned namontovali?“ „V šest kočím v práci. Tak po šesté bych měla být...“ „Dobře, já s tím budu počítat. Vezmu sebou nějaké nářadí a v sedm budu u tebe.“ Renatin otec se zamyslel, jestli ještě něco nechtěl říct. Když se znovu ozval zvonek u dveří. „Ty někoho ještě čekáš?“ „Ne, já nevím, kdo to může otravovat takhle pozdě“ Renata stiskla tlačítko domovního zvonku a zeptala se: „Kdo je?“ „To jsem já Tamara“ Renata zmáčkla tlačítko dálkového otvírání dveří. Najednou se jí z ničeho nic rozbušilo srdce a znovu se vybavila včerejší společně strávená noc. Že by přece jen? Napadlo ji. „Tak já jdu“ „Tak zítra v sedm u mě“ Muž vyšel ze dveří a pozdravil Tamaru, která právě přišla celá udýchaná ke dveřím. Renata za ním vykoukla ze dveří a celá překvapená nechtěla věřit vlastním očím. Na chodbě stála udýchaná Tamara. „Děje se něco?“ zeptala se s úžasem Renata. „Ne-ne, já jen… Vlastně mi bylo smutno a tak jsem…“ Renatu najednou polilo příjemné teplo, cítila se šťastná jako nikdy před tím. „Tak budeš stát na chodbě, nebo půjdeš dál?“ usmála se a naznačila Tamaře hlavou, aby šla dovnitř. Tamara pomalu vešla dovnitř a Renata za ní zavřela dveře.
21
Část druhá… Koho mají pověsit, ten se neutopí!
22
„Promiň, promiň, promiň!“ začala Tamara, sotva se za ní zabouchly dveře. „Já byla úplně pitomá! Nedošlo mi to! Já to neviděla! Teď to chápu.“ Renča se na Tamaru jen s údivem dívala a nechápala „vo co gou“ „Tami, já asi nechápu, co mi tím vším chceš říct?“ Tamara se na Renču podívala a vytřeštěně řekla: „No co asi? No to, že Tě miluju a chybíš mi! V tu noc já byla tak vyděšená, když jsi mi sáhla na prso. Vadilo mi to, ale pak druhý den, - já myslela jen na tebe. Napřed jsem se toho děsila, ale pak mi došlo, že mi zkrátka chybíš! Mě je jedno, co si kdo o mě bude myslet, tak jsem lesba a co má být?! Hlavně, že můžu být s tebou!“ Renča s překvapením pozorovala klečící Tamaru, které po tváři tekly obrovské slzy. Zvedla klečící Tamaru a položila si její hlavu na své rameno a s nepřítomným pohledem někam do rohu místnosti přemýšlela, co by měla říct. Má říci hned pravdu o svých citech? Říci, že není lesbička, že vše je jen shoda náhod, které si Tamara špatně vysvětlila? Nebo nechat Tamaru napřed uklidnit a pak ji vše vysvětlit? Vždyť kamarádství není málo a ona přece není les… Nakonec se zhluboka nadechla, pohladila Tamaru po zádech a zeptala se: „Dáš si panáka na uklidněnou?“ „Jo…“ špitla stále vzlykající Tamara“ Renča otevřela ochmatanou láhev něčeho hnědého a nalila to do skleničky. „Co to je?“ dívala se nevěřícně na skleničku Tamara a roztírala si slzy po tváři. „Rum, mám tu zbytek do pečiva.“ Tamara se dlouze na skleničku zadívala. „Tak už to do sebe kopni, vždyť jsi bledá, jak stěna!“ „To je zimou… venku… neměla jsem čepici…“ vysvětlovala s přestávkami Tami, přičemž usrkávala lihovinu ze skleničky. „Ty často zapomínáš viď?“ popíchla Tamaru Renča. „Proč?“ „No já jen, že jsem tě dneska viděla na ulici a ty jsi dělala, jako že mě nevidíš.“ Tamara zvedla oči ke stropu. „Bože já jsem přece taková kráva!“ začala znovu nabírat do pláče Tamara a tloukla přitom hlavou do stolu. „Bolelo to…“ špitla Renča. „Ani ne, já mám tvrdou hlavu.“ odpověděla Tami, která nepochopila, že nešlo o otázku. „To mě těší, ale já teď neměla na mysli tebe.“ „Ach Renčo, já jsem opravdu kráva já…“ Renča dala prst Tamaře na rty. „To stačí! Nejsi kráva!“ Renča se podívala do Tamařeniných očí. „Tami, je mi s tebou moc krásně, ale já nejsem lesbička. To, co se stalo, sis asi jen špatně vysvětlila… To ovšem neznamená, že bychom nemohly být kamarádkami.“ Tamara se podívala na dno skleničky. Kopla do sebe poslední zbytky a položila skleničku na stůl. Klidně se zvedla od stolu. A aniž by se na Renatu podívala, šla sebevědomě ke dveřím. Stiskla kliku dveří, na okamžik se zarazila, pak se podívala na Renatu a suše pronesla: „Omyl, já jsem kráva!“ Pak otevřela dveře a odešla do chladné noci. Renata se nezmohla ani na odpověď. Jen tak tam stála a s ochmatanou láhví Rumu sledovala zavřené dveře. Vtom se ji začaly linout po tváři ohromné slzy. „Jsi kráva… Renato!“ Dny míjely, sníh se sype na ulice i lidi, kteří po nich chvátají neznámo kam. Někteří chvátají a jiní je stále sledují. V temných místnostech za sklem čekají na telefonát, který nepřichází, nakonec to i oni sami vzdávají, aby zapadli do davu a závějí sněhu, které se všude kolem vytvářejí. Sledují mihotání obrazu televizí a předstírají, že srdce nic necítí, aby znovu a znovu šli sami spát. Dlouze se dívají do temných oken, do světel pouličních lamp. Jen Měsíc v hloubi noci proniká svým chladným světlem do jejich pokojů. A tiší bolest zlomených srdcí. Proniká 23
do myslí zamilovaných a nechává jim snít o naději. Zima končí a temné večery pomalu odplouvají a s nimi i vzpomínky, vše se vrací do vyjetých kolejí. V mysli se rozplývá divoká noc, šílený běh a zvonění u domovních dveří. I ta rána do srdce, když člověk myslí, že vše je takové a ono není. Jen každodenní starosti. Opět přichází pocit svobody a uvolnění. Už mizí pohledy do světel lamp a bezduché obrazovky mihotání. Ten hrnek od čaje, který vše způsobil, se taky někam ztratil. Člověk se znovu nadechne a jde prostě dál!
24
