OD ZRCADLENÍ K TEMATICKÉ SYNCHRONIZACI V TANEČNÍ TERAPII LIDÍ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

OD ZRCADLENÍ K TEMATICKÉ SYNCHRONIZACI V TANEČNÍ TERAPII LIDÍ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM Erika Landischová - Oldřich Matoušek O Zrcadlení jako obecný interakční fenomén Často užívaný pojem zrcadlení nepřesně popisuje spontánní sladění v interakci, které je pozorovatelné u všech vyšších živočichů a člověka. Výraz zrcadlení sugeruje představu symetrické komunikace, při které účastníci dělají zcela současně totéž. Při pozorném sledování však neunikne, že jeden z účastníků komunikace má vždy o něco iniciativnější úlohu a druhý úlohu o něco pasivnější. I v kvartetu synchronně hrajících hráčů je vždy jeden „primarius", tempo a dynamiku udává on, i když hraje s sebou. V tomto smyslu je komunikace vždycky komplementární, nikdy není dokonale symetrická. Termín zrcadlení je málo přesný i proto, že popisuje pouze chování. Sladění pohybů a mimiky však má i vnitřní podmínku - koordinaci emoční, tedy i biochemickou. Výraz zrcadlení také nereflektuje fakt, že účastníci interakce společnou aktivitou vytvářejí pole významů, sémantický prostor, které pak jako další neviditelný účastník determinuje, co se mezi nimi děje. 156

Když si stáři Řekové představovali, žc v krbu každého d o m u sídlí ochránkynč rodiny, b o h y n č Hcstia, která n e m á žádnou u r f i t o u podobu, vyjadřovali tutéž myšlenku. Bohyni se j a k o další přítomné osobč dávalo ochutnat první sousto z každého jídla, které se v d o m č servírovalo. Řekové vířili, žc případné nesváry mezi jednotlivými členy rodiny m o h o u Hcstii zranit.

Zvířata ani člověk nebyli obdařeni schopností zrcadlit náhodou. Pozorování i experimenty provedené na zvířatech i lidech ukázaly, že člověk, který vnímá jedince stejného druhu, ba dokonce i jedince druhu odlišného, vykazuje analogické změny v tělesném napětí, změny pohybové a také změny hormonálních hladin (Barba - Savarese 2001). Schopnost odrážet chování druhého a aktivně na něj reagovat je důležitá pro ochranu vlastního života před nepřítelem, navázání a rozvíjení vztahu k opačnému pohlaví i pro výchovu potomstva. Schopnost člověka synteticky vnímat pohyb prostřednictvím vizuálního aparátu je vrozená. Studie o neverbálních komunikačních signálech potvrzují (Stanton - Jonesová 1992), že pozitivní synchronizace skupiny na psychické i fyzické, verbální i ne-

verbálni úrovni bývá dosaženo všeobecným kvalitativním sladěním gest, postojů a pohybů. Interakční synchronizace je popisována jako stav, při kterém pohyb „naslouchajícího" je zkoordinován s rytmem protějšku. Postupně se rozvíjí přirozená a plynulá neverbální komunikace. Interakční synchronizace můžeme docílit ve dvojici i ve skupině. Pohybový soulad bývá nápadný zejména na začátku a na konci interakce. Když umístíme menši počet luminiscenčních pastilek na údy a klouby pohybující se lidské bytosti, p a k p ř e m i s ť o v á n í t č e h t o l u m i n i s c e n č n í c h bodů, které Johansson (viz Barba - Savarese, cit in: Vangeli 1998) nazval „biologické p o h y b y " , představuje pro d o s p č l é h o pozorovatele dostatečnou informaci pro o k a m ž i t é rozpoznáni lidského p o h y b u , a d o k o n c e pro určeni konkrétní činnosti.

Nápodoba se uznává za efektivnější způsob učení, než je učení pokusem a omylem. Učení nápodobou existuje i u zvířat; např. existují skupinově svérázné techniky užívání nástrojů u primátů (lov termitů dřívkem zastrčeným do termitiště, rozbíjení ořechů aj.), které se mladší příslušníci skupiny učí od starších. Za nutnou podmínku vzniku intenzivního pouta mezi matkou a jejím dítětem se dnes považuje zrcadlová synchronizace jejich chování. Matka musí být s dítětem sladěna časově, sladěna musí být i intenzita vzájemného chování i modalita chování. Pro vznik této synchronizace jsou kritickým obdobím první dny po porodu. Její rozvinutí komplikuje nedostatek příležitosti ke kontaktu mezi matkou a dítětem, např.

je-li dítě nedonošené a je umístěno v inkubátoru (Osofsky - Connors 1979). Kdyby matka pouze napodobovala chování dítěte, dítě by se neučilo novým dovednostem. Je třeba, aby matka přidala něco navíc, aby podnět dítěte rozvinula, modifikovala, aby mu dala „lepší tvar", případně k němu připojila nový význam. Proto v této stati mluvíme o podněcujícím zrcadlení. V prostředí náklonnosti je dítě silněji motivováno k učení. Od vnější nápodoby proces postupuje k vnitřnímu napojení, k buberovskému Ty a Já. Človčk žije v dvojím svčtč, protože základní „slov a " , které m ů ž e pronést, j s o u dvč, říká Bubcr. Jedním z á k l a d n í m s l o v e m j c slovní d v o j i c e Já-Ty, druh ý m j e d v o j i c e J á - O n o (resp. Já-On, Já-Ona). Základní slovo Já-Ty lze říkat j e n celou bytostí, kdežto základní slovo J á - O n o nikdy takto nelze říkat. K d y ž človčk říká já, míní Já j e d n o h o z obou základních slov. V oblasti života s lidmi Ty z n a m e n á , ž c partner není vče, není zažíván j a k o přcdmčt, n e j s o u podstatné j e h o charakteristiky, není nččím, c o lze poznat ze zkušenosti. Také ditč začínající život v tčle matky - v primárním vztahu - se po oddčlení od jejího tčla musí začít vztahovat k ní, k jiným lidem a k včeem Musí si „oživit vesmír", a to tak, žc zkouší ze všeho udčlat svůj protčjšck, svoje „Ty". Určujícím pudem človčka j c podle Bubcra pud navázat styk, nejdříve dotykové, pak zrakové a potom také řečí, rozhovorem.

Napodobování (řecky mímésis) považovali klasikové antické estetiky Platon a Aristoteles za klíčový princip umělecké tvorby. Platon byl skeptičtější k umělcovým možnostem dobrat se podstaty napodobovaného, tj. ideje. Aristoteles soudil, že umělec svým napodobováním může vytvořit obecný typ a tím přispět k poznání toho, co bylo napodobeno.

© Tanec Umění podle Junga (1994) zrcadlí vývoj kolektivního nevědomí. Jung kolektivní nevědomí popisuje jako nejhlubší vrstvu nevědomí, vytvořenou v kolektivní historii lidstva. I ve vývoji tance je zřetelné postupné vzdalování člověka mystickému účastenství v průběhu jeho fylogenetického vývoje. (Mystické účastenství je označení pro těsnou sounáležitost příslušníků nejstarších loveckých a sběračských společenství s přírodním děním a pro splývání osobního Já s lidským kolektivem.) Každý krok k vyššímu a širšímu vědomí nás vzdaluje od původního účastenství se světem. U kulturního národa se nejnižší vrstvy společnosti vyznačují ponořením do hlubšího kolektivního nevědomí, které se jen málo liší od kvality vědomí přírodního člověka. Domníváme se, že lidé s mentálním postižením (dále jen lidé s MP) také disponují odlišným stupněm vědomí v porovnání s vědomím současného člověka bez postižení. Jejich vnímání je ponořeno do hlubšího nevědomí a připomíná kvalitu vědomí lidí přírodních národů. Funkce cítění a intuice jsou podle K. G. Junga uloženy ve větší blízkosti nevědomí než funkce vnímání a myšlení. Lidé s MP pravděpodobně svůj život prožívají v hlubší sféře vědomí, a snad proto jsou hlouběji uložené funkce u těchto jedinců rozvinutější. Taneční prožitek v dávných dobách posiloval pocit uvědomění vlastního těla, sounáležitost s ostatními členy skupiny i sjednocení člověka s přírodním děním. Prostřednictvím tance lidé navazovali kontakt i s nevědomím. Až relativně nedávno 158

se tanec stal především podívanou, show a předmětem konzumu. Pozorujeme, že psychice lidí s MP je blízká původní funkce tance. V taneční terapii (dále jen v TT) se můžeme nechat inspirovat funkcí tance přírodních a starověkých národů. Možná společně s klienty pocítíme kouzlo dávné mystické participace, moc kolektivního rituálu, půvab neverbálního dvoření i závrať tanečního víru a následné uvolnění. Slovo terapie n e p o u ž í v á m e ve v ý z n a m u léčba, ale ve v ý z n a m u o d p o v í d a j í c í m u řecké etymologii slova (opora, p o d p o r a ) , tj. p o d p o r a o s o b n o s t n í h o rozvoje lidí s MP.

Forma našeho pojetí tance s klienty s MP se však liší od dávných tanečních rituálů. Je totiž přizpůsobená psychickým zvláštnostem lidí s MP, které vnímáme v jejich individualitě. Zrcadlení a pohybové napodobování je základní, přirozenou součástí tance všech národů ve všech dobách. 1 sólový tanečník „zrcadlí" - prozrazuje vztah k sobě samému i k ostatním lidem. Při tanečních improvizacích se často v tanečníkově mysli probouzí vzpomínky (vztah k minulosti), asociace k aktuálním situacím (vztah k přítomnosti), naděje i obavy z budoucnosti. Skoky, dupáním a tanečními kroky vyjadřuje také (mimo jiné, například) svůj vztah k zemi. Člověk neschopný navazovat vztahy, např. postižený autistickým syndromem, zpravidla nedokáže tančit ani tanec druhého sledovat. Divák si přítomnost zrcadlení plně uvědomí především při sledování pohybové

interakce dvou a více tanečníků. Vztahové neviditelné pouto tanečníků díky gestu okamžitě získává konkrétní a viditelný výraz. Lovci v období mladšího paleolitu ( 1 5 0 0 0 - 1 0 0 0 0 př. n. 1.) se n a p ř í k l a d m a s k o v a l i a napodobovali p o h y b y zvířat, aby se k nim mohli snáze přiblížit. 1 dnešní d o m o r o d ý lovec přírodního kmene si z a b e z p e č u j e úspčch především tancem a n a p o d o b u j e p o h y b y a maskou lovené zvíře. V jižní části N o v é h o Walesu tančí domorodci před lovem na klokany p a n t o m i m i c k ý tance. Maskovaní tanečníci p ř e d s t a v u j í k l o k a n y v y h ř í v a j í c í se na slunci a dva další vystupují v roli stopujících a symbolicky zabíjejících lovců. Z Kréty p o c h á z e l b o j o v ý tanec „ g y m n o p c d i c " . Tančil se ve Spartč v p o z d n í m období mčstských států Mladí chlapci v t o m t o tanci uplatnili schopnost s p o n t á n n í h o p o h o t o v é h o zrcadlení protčjšku při tanečním z t v á m č n í p í s t n í h o zápasu. V australské oblasti Kimberlcy se příslušníci souč a s n é h o přírodního k m e n e před b o j e m rozdčlí na d v č skupiny, zatančí předstíraný boj, v kterém nepřátelská strana podléhá. U nčktcrých mclanézských kmenů jednotlivec n e b o celá skupina tančí velmi přcsvčdčivý zápas s imaginárním nepřítelem.

Proč se mostem porozumění mezi lidmi i mezi jednotlivými národy často stává právě tanec? Zdá se, že divák ztěží zaujme k tanci lhostejný postoj. Ten spíše pocítí k „neživým" uměleckým objektům (obrazům a sochám) než k živému lidskému tělu. Další příčina spočívá v komplexním působení tance. Pozorovatel vnímá zrakové a sluchové podněty, může dokonce cítit i vůni a teplo tanečníkova těla.

© Společenské postavení lidí s MP

Lidé s MP v naší zemi většinou žijí izolovaně v uzavřeném společenství (např. v denním stacionáři, v ústavu). Prostředí denních stacionářů, které umožňuje lidem s MP žít v rodinném zázemí, se zdá být vhodnější než prostředí ústavů. Plné začlenění do společnosti však neumožní. Okruh lidí, se kterým se zde klienti setkávají, je poměrně malý a konstantní. Tato skutečnost se přirozeně odráží na jejich psychickém vývoji. V současné době je často zmiňována důležitost integrace lidí s MP do společnosti. Společenské začlenění by však nemělo spočívat v jednostranném přizpůsobení lidí s MP - v rámci jejich možností - tempu a stylu života nepostižené části společnosti. Domníváme se, že snaha o pochopení zvláštností psychiky lidí s MP a jejich skutečných potřeb je nezbytnou podmínkou pro jejich plnohodnotné začlenění do společnosti Zatím nebylo publikováno mnoho informací o sebepojetí a vnímání okolního světa lidí s MP. Není divu, že nám schází přesnější představa o kvalitě jejich prožívání. Osoby s MP totiž většinou nedovedou výstižně vyjádřit své postoje a pocity a aktivně hledat cestu k porozumění s okolním světem. Komunikace mezi nimi a společností v praxi téměř neexistuje. Floréz (1991) říká, že u lidí s MP je více než dvakrát vyšší výskyt duševních poruch vzhledem k intelektově normální populaci. Afektivní poruchy (například deprese různých forem) jsou ve zvýšené míře zastoupeny u jedinců s MP všech věkových kategorií. Především j e j i c h d e p r e s e 159

zůstávají často neodhaleny. Jedinci s MP se totiž nedokáží výstižně verbálně vyjádřit a zůstávají v boji proti nemoci osamoceni. Okolí často přisuzuje vnější projevy apatie lidí s MP, které mohou být signálem podlehnutí depresivním stavům, jejich postižení.

O Taneční terapie s lidmi s MP U lidí s MP nejsou využitelné běžně používané psychoterapeutické techniky, které vyžadují schopnost pohotového verbálního vyjádření vnitřních pocitů. Psychoterapeutická léčba, založená na terapeutickém vztahu, lidem s MP není v České republice poskytována. Lidé s MP jsou schopni a ochotni se podílet na terapeutickém vztahu. Postupy, které jsme zvolili, se však liší od běžných verbálních terapeutických metod. Role slova a pohybuje v našem pojetí TT rovnocenná. Ani terapie, ve které pohyb hraje klíčovou roli, není u lidí s MP snadno aplikovatelná. Jedinci s MP totiž mají více či méně sníženou vrozenou schopnost zrcadlit. Pro jedince s MP je například často velmi obtížné při komunikaci navázat oční kontakt s protějškem, přizpůsobit se tempu jeho řeči a přijímat i vysílat neverbální komunikační signály. Pozorujeme, že lidé s MP mají mnohem výraznější tendenci vstupovat do kontaktu s lidmi bez mentálního postižení než se kontaktovat mezi sebou navzájem. Pouze člověk, který v komunikaci spontánně zrcadlí protějšek, dokáže kompenzovat nedostatečnou schopnost spontánní souhry člověka s MP. Proto je pro osobu s MP 160

kontakt s člověkem nepostiženým tak potřebný. Osoby s MP zřídka verbálně projevují svou nespokojenost s odtržením od společnosti. V jejich volném tanečním vyjádření však často zaznamenáváme pohybové stereotypie. Domníváme se, že tyto jevy v některých případech souvisí s vrozenými dispozicemi. Jindy však pohybová chudost může signalizovat deprivaci v sociálních kontaktech, případně hospitalismus. Tyto projevy mohou po dostatečné vnější stimulaci tvůrčích schopností částečně ustoupit. Nedomníváme se však, že by jakákoliv terapie nahradila přirozené začlenění osob s mentálním postižením do společnosti. Inspirací při TT lidí s MP může být i pro nás pionýrská iniciativa americké taneční terapeutky Marian Chaceové (1896-1970), která se věnovala v 50. až 60. letech terapii psychotických pacientů ve Washingtonu. V jejím pojetí hrálo dominantní roli taneční zrcadlení partnera. M. Chaceová původně neměla vzdělání v žádné z „pomáhajících profesí", byla profesionální tanečnicí a choreografkou s výraznými vrozenými empatickými a intuitivními schopnostmi. Její kolega psychiatr Joy Hoffman (cit in: Levy 1988) se vyjádřil o vlivu Chaceové na pacienty: „Miss Chaceová působí jako medium, prostřednictvím kterého pacienti vystoupili z izolovaného světa a dosáhli kontaktu s okolím." V průběhu pětiletého úsilí o rozvoj komunikačních dovedností klientů s MP jsme si intenzivně uvědomili zásadní rozdíl v dynamice terapeutického vztahu lidí

s MP v porovnání s klienty bez mentálního postižení. Při navazování nového vztahu lidé bez mentálního postižení v prvních fázích nevědomě využívají své dobré schopnosti spontánně zrcadlit protějšek. Později plynule přecházejí k vzájemné pohybové a tematické synchronizaci. Celý proces seznamování proběhne v průběhu několika minut až hodin. Lidem s MP však schopnost zrcadlení a pohybové souhry není vrozená. Proces seznamování se proto v průběhu TT může prodloužit až na několik let a u některých těžce postižených klientů neproběhne vůbec. Terapie bez vztahu není z našeho hlediska terapií. Soubor technik sám o sobě nemůže mít hlubší terapeutický účinek. Příručky podávající inventáře pohybových a tanečních terapeutických technik, v kterých jsou místo kazuistických ilustrací popisující vývoj terapeutického vztahu zaznamenány pouze popisy jednorázového použití techniky, postrádají přesvědčivost. Podle našeho názoru první místo v terapii má vždy zaujímat osobnost klienta. Není-li popsáno pouto mezi terapeutem a klientem, vkrádá se podezření, že terapeut se jen narcisticky shlíží ve své dovednosti manipulovat s klientem. Přesvědčivá jsou jen líčení dlouhodobého vedení klientů. Kontakt s lidmi s MP poskytuje velký prostor pro nevědomé uplatnění osobnosti terapeuta, který intelektově své klienty převyšuje. Pokud terapeut neodolá, zabere jeho Ego prostor, který po právu náleží klientovi. Terapeut pak v nevědomé snaze vyniknout nad člověka s MP nezrcadlí, ale karikuje čili zkresluje formu i vý-

znam gest klientů. 4.1 Taneční terapie v Denním stacionáři Modrý klíč V této kapitole shrneme pětileté praktické zkušenosti s TT klientů s MP v Denním stacionáři Modrý klíč v Praze (viz též Landischová 1999). Klienty stacionáře jsou předevšim lidé s lehkým a středním MP dospělého věku, kterým je v Denním stacionáři Modrý klíč poskytována denní péče nebo kteří pracují v chráněných dílnách. Tanec je pro některé lidi s MP vhodným prostředkem usnadňujícím komunikaci. Při pohybovém sebevyjádření totiž mají šanci uplatnit schopnosti, které se zdají být u některých z nich nepostižené. Je to především cítění a intuice. Tanec představuje příležitost k navázání a prohlubování vztahů mezi klienty a zároveň šanci pro terapeuta nahlédnout do jinak obtížně přístupného vnitřního světa lidí s MP. Při tanečních improvizacích klienti získávají šanci lépe se orientovat ve vlastním nitru. Vyhýbáme se přitom otevírání starých osobních traumat. TT podporuje prožitek přítomnosti, dovednost řešit praktické životní situace a tím otevírá perspektivu kvalitnějšího života. Postup, který dále popisujeme, je nabídnut všem klientům, míra jejich zapojení se liší podle aktuálního stavu a podle schopností jednotlivých klientů. Klientům předkládáme základní krátký příběh jako inspiraci pro zamyšlení a následnou taneční improvizaci. Příběhy (pohádky, povíd-

ky) jsou vybírány tak, aby obsahovaly archetypy (Matka, resp. Otec v různých aspektech, Aníma, Animus, Stín, Rarach, Obětní beránek aj.), s kterými se mohou klienti snadno ztotožnit. V průběhu několika měsíců dosazujeme postřehy i delší úvahy klientů do původního dějového rámce. Klienti se tak stávají spolutvůrci nového příběhu. Pohybové sebevyjádření lidí s MP zároveň získává propracovanější formu. Klienti jsou přitom terapeutem vybízeni k samostatnému řešení situace, kterou příběh nabízí. Pozorujeme, že lidé s MP při verbální komunikaci často nejsou schopni pružně reagovat na podněty a rozvíjet příběh. Někteří z nich zažívají při tanečních improvizacích intenzivnější soustředění a snáze se rozhodují a verbálně sdělují své pocity. Po tanečních improvizacích jsou klienti vyzváni ke sdělení svých pocitů a nápadů. V jejich vyprávění se často zrcadlí vnímání vlastního já, rodinné zázemí, síť přátelských vztahů, touha po partnerském vztahu, vztah k okolnímu světu a jejich sepjetí s přírodou. Kontakt terapeuta s klienty prochází při hodině TT následujícími fázemi: Nejprve probíhá zrcadlení v rámci taneční improvizace, které terapeutovi i klientovi umožní prožití vztahu na tělesné i psychické rovině. Pak často následuje klientovo sdělení vlastní fantazie ve formě příběhu nebo představy. Konečně následuje společné zamyšlení klienta i terapeuta nad významem fantazie. Konečnou jednoznačnou interpretaci těchto fantazií nepokládáme 162

za možnou. Kritériem vhodné interpretace je, zda zapadá do klientova života a může jeho život obohatit. 4.2 Zrcadlení jako východisko taneční terapie klientů s mentálním postižením Techniky založené na principu spontánního zrcadlení hrají podle našeho názoru klíčovou roli ve vývoji terapeutického vztahu. Zrcadlení při tanci není kopírováním vnějšího pohybu protějšku. V našem pojetí terapeut zrcadlí, pokud procítí kvalitu a obsah gesta klienta, a neverbálně mu odpoví. Synchronní pohybové zrcadlení ujišťuje klienta o terapeutově empatii. Tento zážitek může být posílen pohybovou odpovědí dalších účastníků skupiny. Zrcadlení terapeutovi umožňuje intenzivní prožití pocitů jeho klientů. Díky pohybovému vcítění zažije „na vlastní kůži" nejen psychickou stagnaci svých klientů, ale i občasné záblesky silného tvůrčího potenciálu. Terapeut se při zrcadlení může lépe přiblížit k podstatě problému klienta. Může se stát „překladatelem" jeho pocitů do srozumitelné formy pro ostatní klienty i pro lidi bez mentálního postižení. Carl Rogcrs (1998) říká o psychoterapii obccnč: „ N e z n á m žádný j i n ý způsob, j e n ž by slučoval nejhlubši prožitkovc učení s n c j a b s t r a k t n č j š í m kognitivním a teoretickým u č e n í m p o d o b n č j a k o princip následujících tří kroků, prožít onu zkušenost v j e j í ncjplnčjší podstatč, z n o v u si ji přehrávat na e m p i ricko-kognitivní bázi a ještč j e d n o u ji studovat hled a j e to ncjskrytčjší intelektuální vodítko. Tento druh rozhovoru je pravdčpodobnč ncjccnnčjším a ncjprůzračnčjším o k n e m d o vnitřního svčta d r u -

hých lidí a vztahů mezi nimi." N a j i n é m m í s t í Rogcrs říká: „ P o k u d j c terapeut natolik ponořen do vnitřního s v i t a d r u h é h o človéka, dokáže objasnit nejen významy, j e ž si klient u v i d o m u j c , ale i ty, které se nacházejí pod úrovní v i domí. Toto naslouchání j c j e d n o u z n c j m o c n í j š í c h sil podporujících z m í n u osobnosti, které znám. P r o i sc to s t a n e ? L i d é , kteří j s o u a k c e p t o v á n i a oceňováni, záhy z a í í n a j í mít v i t š í z á j e m o vlastní sclf. Je-li lidem cmpaticky nasloucháno, umožni j i m to m n o h e m spolchlivíji naslouchat toku vnitřních prožitků. Jakmile však č l o v í k porozumí a váží si sebe sama, stane sc j e h o sclf s h o d n ý m s j e h o prožív á n í m . Tak sc t e n t o i l o v í k s t a n e o p r a v d o v í j š í a autentiítijším."

Zrcadlení se odehrává především na nevědomé úrovni a je zárodkem pro složitější interaktivní formy komunikace, které doprovázejí mezilidský vztah - pohybovou a tematickou synchronizaci. Pohybovou synchronizaci vnímáme jako (více či méně) vědomě promyšlený pohybový soulad účastníků pohybové interakce. Tematická synchronizace představuje tematicky sladěnou verbální i neverbální komunikaci, která vzniká spontánně na základě vědomých i nevědomých myšlenkových procesů. Klienti s probuzenou schopností introspekce se po určité době svěřují se svými fantaziemi téměř po každé taneční improvizaci. Jako by se u nich napojení na vlastní nevědomí zdařilo. Tyto klienty je možné průběžně povzbuzovat k vzájemné synchronizaci fantazií v celistvé příběhy. Klienti však na počátku TT nejsou schopni vnímat a zapamatovat si fantazie druhých. Až po třech letech terapie začali klienti vědomě i nevědomě registrovat obsahy příběhů jiných tanečníků a začali

na ně spontánně navazovat. Příběhy klientů se v současné době často těsně prolínají. Tato tematická synchronizace probíhá na vědomé, ale zejména na nevědomé úrovni. S rostoucí dovedností tematické synchronizace vyspívá i forma i obsah vyprávěných příběhů klientů. Po několika letech TT probíhá tematická synchronizace především mezi jednotlivými dvojicemi. Pozvolna se však začínají formovat i první známky skupinové tematické synchronizace. Domníváme se, že pokud bychom se v počátcích terapie nezaměřili na rozvoj schopnosti klientů s MP spontánně zrcadlit, jej ich skrytá schopnost tematické synchronizace by pravděpodobně nebyla odkryta.

© Kazuistiky Jana (30 let) má diagnózu Downův syndrom se středním MP. Tato introvertné založená mladá ženaje schopna hlubokého tanečního prožitku. Jana se v začátcích TT držela v ústraní. Stabilní úroveň vizuální pozornosti jí umožňuje plné soustředění v průběhu celé hodiny TT. Janin aktivní projev v začátcích TT však vázl. Tato klientka potřebovala především povzbudit a ujistit, že je terapeutkou i skupinou pozitivně přijímána. V prvních měsících TT jsme se soustředili na rozvinutí Janiny schopnosti spontánního zrcadlení tanečního protějšku. Janě se v tomto období podařilo začít si sebe uvědomovat v jiné kvalitě. Jana byla jedním z prvních klientů, kteří se po pěti měsících TT začali svěřovat se zlom163

ky fantazii a později s celými přiběhy, které si představovali při tanečních improvizacích. Pohybové zrcadlení podpořilo Janinu schopnost verbálního vyjádření jejích pocitů. Po tanečních improvizacích se v s y m b o l i c k é p o d o b ě s v ě ř o v a l a s pocity, o kterých její okolí nemělo ani tušení. Následující příběh Jana vyprávěla po taneční improvizaci v dubnu roku 1997: Jsem za trest zavřený ptáček v kleci. Živořím zde již několik dní bez vody a potra\y. Cítím velkou zlobu ve světě vně klece, vůči mně i jiným lidem... Marně pátrám po důvodu, jsem pevně přesvědčená o své nevině. Umírám pod tíhou zloby, ale zanedlouho se probouzím. Nad významem příběhu z dubna 1997 jsme se s klientkou zamysleli z hlediska obsažené symboliky přechodu i z hlediska jejího osobního života. Téma smrti a znovuzrození se často objevovalo ve vyprávění Jany v průběhu celého prvního roku TT. Rituály smrti a vzkříšení v novém světě tvoří nejdramatičtější formu přechodových rituálů. Představa chvilkové smrti je obecným tématem magické i náboženské iniciace. Hubert a Mauss (cit in: Van Gennep 1997) uvádějí eskymácké, řecké, indonéské, melanéské a indiánské příklady. Iniciovaní lidé podstupovali půst a tím se symbolicky očišťovali od všech světských nečistot. Ranný křesťanský iniciační rituál zahrnoval půst a ponoření do vody nebo pokropení svěcenou vodou, symbolizující vymývání zla. I v Janině tanci se často opakuje gesto pečlivého omývání obličeje. Podobně jako Janin ptáček v kleci jsou 164

při iniciačních rituálech dívky ponechávány několik dnů v izolaci. V příběhu se odráží kromě Janina dospívání i depresivní ladění její psychiky. Jana často reaguje na neúspěch nebo zklamání smutným stažením do ústraní. Prostřednictvím této fantazie nám Jana svěřila osobní trápení vyplývající z problematického vztahu k jedné z pracovnic stacionáře. Následující příběh Jana vyprávěla v prosinci 1998 po taneční improvizaci na téma „Moře". Jsem opuštěná Zlatá rybka. Žiji již léta ve vězení spoutaná trávou. Ztrácím poslední zbytky sil. Už nemůžu dál. Někdo mě chce zachránit, posílá mi perlu. Má síla žit je silnější než sevření trávy. Plavu si pro pohlazení. Zlatá rybka léta čekala na vysvobození. Jana rok a půl hledala cestu ven ze svého melancholicky laděného světa, v kterém těžko unikala depresím. Perla představovala naději, která Janě dodala sílu se ze světa depresí vymanit. Pohlazení v příběhu symbolizuje Janino povahové založení. Uzavřená Jana má schopnost dotykem povzbudit a sdělit své pocity. V únoru 1999 jsme si připomněli Janin příběh. Zaujal i ostatní klienty, pro které se děj příběhu stal taneční inspirací. Společně jsme se zamýšleli nad tématem naděje. Jana svůj příběh rozvinula. Na mořském dně nechala vyrůst plot z „vodních sněženek", který pro ni prý představuje zeď, za kterou se ona skrývá před zlými lidskými úmysly a pohledy. Jana si v tomto období

pravděpodobně budovala vnitřní účinnou obranu proti zraňujícím poznámkám. Janina schopnost pohybové synchronizace se začala formovat přibližně po roce TT. Jana však v tomto období ještě nebyla příliš schopná reagovat na vyprávění jiných klientů, přestože se u ní i u některých dalších klientů (viz níže navazující fantazie klientů Davida a Jana) začínala pomalu rozvíjet dovednost promyšlené pohybové souhry. Pozoruji čerta, který skáče přes vysoký oheň. Musí. Chce obstát v tvrdém životním zapase. Čert j iž nedůvěřuje lidem, ale některým zvířatům ano. Třeba Opici. S ní touží žit daleko od lidi v bezpečí nedobytného hradu... Tento příběh připomíná děje iniciačních rituálů přírodních národů, v kterých přijetí bolesti hrálo klíčovou roli. Z roku 1882 se zachovaly zmínky (cit in: Tóthová 1989) o iniciačním obřadu mladých bojovníků indiánského kmene Siu. V druhé části obřadu Indiáni rozdělali ve stanu oheň a kropili bojovníky horkou vodou. Poté byli vystaveni ohnivému žáru. Překonání bolesti a vlastní slabosti posílené účastí celého kmene napomáhalo bojovníkům uvědomit si a přijmout dospělost. Jana se dnes méně než dříve ukrývá před negativními pocity a v menší míře podléhá jejich tíze v depresivní náladě. V příbězích se zrcadlí aktivnější postoj k životním bolestem. Čert - možná Janin Animus - součást vlasmi Janiny psychiky, symbolizuje její odvahu. Jana pravděpodobně při komunikaci s vlastním nevědomím objevila a přijala posilující mužský

princip psychiky. V příběhu je stále stopa Janiny opatrnosti. Postava Opice snad představuje omezený okruh lidí, kterým je Jana ochotna ve svém životě opravdu důvěřovat. Na podzim roku 1999 - po třech letech terapie - Jana začíná vyprávět příběhy, jejichž děje tematicky souvisí s fantaziemi jiných klientů. V září roku 1999 vyzval klient David Janu ke společnému tanci. Po taneční improvizaci, ve které jsme pozorovali prvky spontánního zrcadlení i vědomé pohybové synchronizace, oba klienti vyprávěli příběhy s podobnými ději. Tančila jsem s Davidem na plese. Byli tam i muzikanti a hráli polku. Měla jsem dlouhé bílé šaty s korálky. Jako na vdávání. Mnoho lidí kolem nás tančilo. Přijali mě mezi sebe. Nestála jsem v koutě. Nedávali mi najevo, žejsem pomalá. Když se partner příliš rychle roztočil, spadla jsem na zem. Znejistěla jsem. Uklidnila jsem se, jakmile hudba začala hrát pomalu. Tanec se mi zase začal líbit. David velmi zřídka verbálně komunikuje s ostatními klienty na určité téma. Proto jsme byli překvapeni jeho kresbou a útržkovitým vyprávěním, kterým kresbu komentoval. Inspirací mu byl společný tanec s Janou. Jsem král a otec pěti dcer a majitel velikého zámku. „Kluk" mě jednoho dne žádá o ruku jedné z mých dcer. Dovolím, aby pozval na ples mou nejmladši Janu. Ta je oblečena do bílých krásných šatů. Tančí spolu. Prstýnky, polibek, svatba. Klient Jan začal v druhém roce TT zapi-

sovat své pocity, které prožíval pří tanečních improvizacích a úvahy o tématech nastíněných v hodinách TT. Z těchto zápisků je patrné, jak se napojuje na ostatní klienty. Uváděl postřehy o jejich povahovém založení a postižení, reagoval na jejich fantazie. V období, kdy jsme spolu s klienty tvořili děj a taneční choreografii příběhu „Obrova zahrada", se u Jana a Jany začala projevovat výrazná schopnost tematicky synchronizovat své fantazie. V úvodní fázi terapeutka klientům vyprávěla děj přiběhu „Sobecký obr" od Oscara Wilda po malých úsecích. Na velký balicí papír klienti spolu s ní malovali představu veselé jarní zahrady, oživené hrou dětí a smutnou zimní spící zahradu. Tehdy začala být zjevná tematická synchronizace příběhů jednotlivých klientů, v kterých byla patrná pomalu sílící spolupráce. Zajímavý taneční i verbální dialog vytvořili Jan s Janou. Jan následující úvahu napsal po taneční improvizaci, při které vyjadřoval růst pnoucí rudé Růže: Dobře si uvědomuji svou sílu. Nechci šiji však ponechat pro sebe. Toužím pomáhat, proto tak intenzivně voním. Vím, že ta smutná Žabka mě o pomoc sama nepoprosí. Zkusím se k ni přiblížit, abych zjistil, co ji trápí. Jana prostřednictvím taneční improvizace dala najevo následující pocity: Skáču po velikých kamenech v potoce Obrovy zahrádky. Téměř necítím zemi a stoupám do oblak svých vzpomínek. Vzpomínám na svého kamaráda Motýla, stýská se mi. Když se Motýl poprvé obje166

vil v zahradě, okamžitě si mezi všemi vybral právě mě. Citila jsem velikou radost, ale zároveň vlastní i Motýlův strach ze vzájemné blízkosti. Jednoho dne se Motýl rozletěl do světa a já jsem zůstala sama. Mezi Janou a Janem se o několik dni později začal spontánně rozvíjet pohybový dialog, v kterém dominoval Janův tanec. Po taneční improvizaci Jan zapsal své pocity: Teď napíšu povídku o Žabce, která se schovávala před nebezpečím. Umíte si představit, co taková Žabka zažívá v divoké přírodě? Schovává se před čápy ve „slunečním stínu ". Vystavuje se velkému nebezpečí, když přeskakuje tu divokou vodu. Ve stejné chvíli, kdy my tanečníci se ukryjeme před obrem, i ona zvítězí nad nebezpečím. Skočí do rybníku, v kterém na ni už čeká žabí rodina. Zdá se, že Jan se snaží Janě pomoci a upřímně jí přeje naplnění jejího nevyřčeného přání. Jana vyprávěla o několik týdnů později: Žabka stále silněji cítí vůni rudé Růže a naději, že Motýl žije. Rozhodne se ho vyhledat. Netrvá dlouho a spícího Motýla objeví u hluboké tůně. Je prokřehlý. Žabka však přinesla teplo, které Motýla probudilo. Žabka při pohledu na živého Motýla zkrásní a rozkvete. Jejich láska způsobí zázrak - obyčejná osamělá Žabka a neposedný Motýl se promění v Královnu a Krále. Kouzlo také způsobí, že ve svém království úzkost a strach úplně zapomenou. Klienti se prostřednictvím kresby a následné taneční improvizace vyjadřovali ke smyslu smutku a strachu v životě. Jan

o smutku napsal následující úvahu: Nakresliljsem černé slunce zakryté černým mrakem - bolest, zklamáni a žalost. Křižky představuji některé nehezké vlastnosti lidí. Ale nakreslil jsem i mraky a drobný déšť, který zlo pomalu rozpustí. Smutek změní špatné vlastnosti v dobré. Janiny fantazie, zaznamenávané v průběhu několika let, dokumentují dynamiku osobnostního vývoje této klientky. Jana v současné době ve svých představách již neutíká do bezpečné izolace například hlubokého mořského dna. Naopak její fantazie naznačuji její snahu porozumět druhým, navázat s nimi vztah a pomáhat jim v nesnázích. Tuto snahu jí ostatní klienti začínají spontánně oplácet. Literatura: BARBA, E.-SAVARESE, N.: Slovník divadelní antropologie. Divadelní ústav, Praha, Lidové noviny 2001. B UBER, M.: Ty a já. Praha, Mladá fronta 1969. FLOREZ, J. : Stáří a mentální retardace.

Čteni o mentálním postižení, 17,1991, č. 10. s. 9-13. JUNG, C. G : Duše moderního člověka. Praha. Atlantis 1994. LAND1SCHOVÁ, E.: Lidé s mentálním postižením tanči. Praha, Modrý klíč 1999. LEVY, F. J : Dance Movement Therapy. A Healing Art. American Alliance for Health, Physical Education, Recreation and Dance, Reston. OSOFSKY, J. D. - CONNORS, K: Mother-infant interaction. Chap. 14 in: Handbook of Infant Developmen 1979. Ed. J. D. Osofsky. New York. John Wiley and Sons 1988. ROGERS, C.: Způsob bytí. Praha. Portál 1998. STANTON-Jonesová, K : An Introduction to Dance Movement Therapy in Psychiatry. London, Routledge 1992. TOTHOVA. D.: Kapitoly z dějin tanečného umenia. Bratislava, Ústredná knižnica a ŠIS VŠMU 1989. Van GENNEP, A.: Přechodové rituály. Praha, Lidové noviny 1997.