Ochrana spotřebitele spotřebitelské smlouvy

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Ochrana spotřebitele – spotřebitelské smlouvy Diplomová práce

Vedoucí práce:

Lenka Doležalová

Mgr. Jiří Tuza

Brno 2007

Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Jiřímu Tuzovi za odborné vedení, za jeho náměty, názory a připomínky, které mi pomohly při vypracování diplomové práce. Velmi si jich cením.

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu.

V Brně dne 30. listopadu 2007

....................................................

4

Abstract Doležalová, L. Consumer protection – consumer contracts. Diploma Thesis. Brno, 2007. Diploma thesis deals with consumer protection issues with closer focus on consumer contracts. Theoretical part describes legal protection of consumer in the Czech Republic from the point of view of the Civil Code and the Consumer protection Act. Outlined is also the relation of consumer protection law with acquis communautaire of the European Community. Practical part of this thesis consists of certain consumer cases on which the application of statutory provisions is confirmable.

Abstrakt Doležalová, L. Ochrana spotřebitele – spotřebitelské smlouvy. Diplomová práce. Brno, 2007. Diplomová práce pojednává o problematice ochrany spotřebitele s užším zaměřením na spotřebitelské smlouvy. V teoretické části je popsána právní ochrana spotřebitele na úrovni České republiky, zejména z hlediska občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele. Nastíněna je také souvislost práva ochrany spotřebitele s komunitární legislativou Evropských společenství. Praktická část obsahuje vybrané spotřebitelské případy, na kterých je možno ověřit uplatnění zákonných ustanovení.

5

OBSAH

Obsah 1 Úvod

7

2 Použité zkratky

8

3 Cíl a metodika

9

4 Souvislost mezi právem ochrany spotřebitele v ČR a komunitárním právem Evropských společenství

10

4.1

Acquis communautaire . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

4.2

Směrnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 4.2.1

Provedení směrnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

4.2.2

Náležitá implementace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

5 Základní pojmy 5.1

15

Vymezení základních pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 5.1.1

Spotřebitel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

5.1.2

Výrobek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

5.1.3

Služba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

5.1.4

Prodávající . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

5.1.5

Výrobce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

5.1.6

Dovozce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

5.1.7

Dodavatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

5.1.8

Provozovna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

5.2

Důvody ochrany spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

5.3

Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele . . . . . 18

6 Ochrana spotřebitele v rámci České republiky

20

6.1

Spotřebitelská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

6.2

Práva spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

6.3

Povinnosti spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

6.4

Právní zajištění ochrany spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 6.4.1

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění 25

6.4.2

Zákon č. 40/1991 Sb., občanský zákoník v platném znění . . . 26

6

OBSAH

6.4.3 6.5

Ostatní právní normy týkající se ochrany spotřebitele . . . . . 27

Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele . . . . . . . . . . . . 29 6.5.1

Ministerstvo průmyslu a obchodu . . . . . . . . . . . . . . . . 29

6.5.2

Česká obchodní inspekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

6.5.3

Státní zemědělská a potravinářská inspekce . . . . . . . . . . . 30

6.5.4

Ombudsman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

6.5.5

Spotřebitelské organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

7 Povinnosti prodávajícího

32

7.1

Poctivost prodeje výrobků a poskytování služeb . . . . . . . . . . . . 32

7.2

Zákaz diskriminace spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

7.3

Zákaz klamání spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

7.4

Informační povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 7.4.1

Informace o vlastnosti výrobku (charakteru služby) . . . . . . 35

7.4.2

Označení výrobků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

7.4.3

Informace o ceně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

7.4.4

Informace o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb . . . . . . . . . . . . . . . . 37

7.5

Bezpečnost výrobku

8 Spotřebitelské smlouvy

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 40

8.1

Obecně o spotřebitelských smlouvách . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

8.2

Všeobecná pravidla spotřebitelských smluv . . . . . . . . . . . . . . . 42

8.3

Smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku . . . . . 44

8.4

Smlouvy sjednávané mimo provozovnu . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

9 Praktická část

49

10 Závěr

59

11 Literatura

61

12 Přílohy

64

1 ÚVOD

1

7

Úvod

Potřeba chránit spotřebitele před nepoctivými úmysly ze strany prodávajících vznikla již v dávné době. Ochrana spotřebitele jako právní disciplína se však datuje do padesátých let dvacátého století, což je, obecně vzato, poměrně krátká doba. V podmínkách České republiky se tato problematika dostala do většího povědomí občanů a zvýšeného zájmu zákonodárců po roce 1989, kdy ekonomika přešla z centrálně plánovaného na tržní hospodářství. Základem tržního hospodářství je konkurence mezi účastníky trhu, nežádoucí jsou jakékoli zásahy ze strany státu. Firmy, které vystupují na trh, usilují zejména o to, aby jejich ekonomický zisk z vykonávané činnosti byl co nejvyšší. Jednotliví soutěžitelé, bojující o potenciální zákazníky, nepoužívají vždy poctivých a etických metod. Význam státu proto nelze zcela vyloučit, poněvadž občan – spotřebitel je v porovnání s prodávajícím považován za slabší stranu. Je pak úlohou státu ochránit jeho zájmy. Měl by zajistit kvalitní konkurenční prostředí, chránit by měl zejména život a zdraví občanů a také jejich ekonomické zájmy. Ochrana spotřebitele nabrala ještě většího významu po té, co se Česká republika 1. května 2004 stala právoplatným členem Evropské unie. Stali jsme se tak součástí jednotného vnitřního trhu, na kterém platí stejné podmínky pro všechny jeho účastníky. Jako členové Evropské unie máme právo podílet se na vytváření spotřebitelské politiky a také máme povinnost plnit požadavky, které stanoví komunitární legislativa. Bylo by však nesprávné se domnívat, že pouhá existence zákonů vyřeší všechny problémy mezi kupujícím a prodávajícím. Spotřebitel musí mít zájem znát svá práva a je nutné, aby se jich domáhal v případě jejich porušení.

2 POUŽITÉ ZKRATKY

2

Použité zkratky

ČOI – Česká obchodní inspekce EHSV – Evropský hospodářský a sociální výbor ES – Evropská společenství ESD – Evropský soudní dvůr EU – Evropská unie MPO – Ministerstvo průmyslu a obchodu ObčZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád SZPI – Státní zemědělská a potravinářská inspekce ZHOS – zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže ZOBV – zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků ZOC – zákon č. 526/1990 Sb., o cenách v platném znění ZOS – zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění ŽZ – zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

8

3 CíL A METODIKA

3

9

Cíl a metodika

Cílem mé diplomové práce je poskytnout informace spotřebitelům o základních aspektech problematiky ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv. Cílem je na základě studie vybrané části občanského zákoníku, zákona o ochraně spotřebitele a ostatních právních norem situaci popsat, charakterizovat spotřebitelské smlouvy a vytvořit tak přehled o tom, která ustanovení ve spotřebitelských smlouvách jsou nepřípustná či spotřebitele omezují v jeho právech. Práce sestává ze dvou částí. V teoretické části vymezuji základní pojmy spotřebitelské problematiky, aby se čtenář snadno orientoval. Také popisuji souvislost a propojení oblasti ochrany spotřebitele s komunitárním právem ES, bez kterého by pravděpodobně neexistovala (nebo existovala s určitým časovým zpožděním) řada ustanovení v českém právním řádě, která vycházejí ze směrnic ES. Nedílnou součástí je osvětlení spotřebitelské politiky České republiky, její principy a cíle. Uvádím základní legislativní a institucionální prostředky ochrany spotřebitele, dále pak povinnosti, které má prodávající ve vztahu ke spotřebiteli. Stěžejní částí mé práce je kapitola o spotřebitelských smlouvách, kde je popisuji nejprve obecně a poté rozebírám jednotlivé formy spotřebitelských smluv – smlouvy uzavírané mimo provozovnu a smlouvy uzavírané na dálku. Věnuji se též nepřiměřeným podmínkám ve spotřebitelských smlouvách. Druhá část diplomové práce je zaměřena prakticky. Obsahuje vždy konkrétní případ, ve kterém se objevil určitý problém, následuje jeho rozbor a správné vyhodnocení dle platných právních předpisů. Základních informací (zejména o smlouvách dle Občanského zákoníku) se mi dostalo v předmětu Smluvní vztahy v podnikání, který jsem absolvovala v průběhu mého studia. Část informací jsem čerpala z knižních publikací uvedených v seznamu literatury, u nichž ovšem nastal problém s jejich aktuálností. Proto jsem se více obracela na internetové zdroje, které jsou průběžně doplňovány a pravidelně aktualizovány.

4 SOUVISLOST MEZI PRÁVEM OCHRANY SPOTŘEBITELE V ČR A KOMUNITÁRNíM PRÁVEM EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVí

4

10

Souvislost mezi právem ochrany spotřebitele v ČR a komunitárním právem Evropských společenství

Ochrana spotřebitele překročila národní měřítko ve chvíli, kdy se Česká republika rozhodla, že přistoupí k Evropským společenstvím (resp. Evropské unii). V roce 1993 byla podepsána „Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a ES a jejich členskými státy na straně druhé,ÿ která vstoupila v platnost 1. února 1995. Počínaje těmito lety se Česká republika zavázala, že systém ochrany spotřebitele plně zharmonizuje s požadavky, které klade komunitární legislativa. Vnitrostátní právo jednotlivých členských států EU a právo Evropských společenství představuje každé svébytný právní řád. Ovšem v případě rozporu komunitárního práva s právem vnitrostátním se použije princip přednosti práva komunitárního. Aplikační přednost komunitárního práva se v případě České republiky vztahuje na všechny právní normy, tedy na ústavní zákony, zákony, nařízení, vyhlášky či jiné právní předpisy. Evropské právo je tedy nadřazené veškerému právu českému. V následujících kapitolách popisuji komunitární politiku ES, které je oblast ochrany spotřebitele součástí, a všeobecně pojem směrnice jako jeden z jejích prostředků.

4.1

Acquis communautaire

Acquis communautaire znamená v překladu komunitární právo, představuje první ze tří pilířů Evropské unie a vyjadřuje právo Evropských společenství. Zahrnuje především veškeré zřizovací smlouvy ES1 , což se označuje jako primární právo. Zřizovací smlouvy byly v průběhu let několikrát novelizovány, nejdůležitější z nich jsou: Smlouva o společných orgánech (1965), Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtská smlouva (1992), Amsterodamská smlouva (1997) a Smlouva z Nice (2000). Druhou částí komunitárního práva ES je tzv. sekundární právo, které je výsledkem činností orgánů ES. Sekundární právo je tvořeno zejména: 1

v současné době jsou platné již jen dvě z původních tří zřizovacích smluv: Smlouva o zalo-

žení Evropských společenství (bývalé EHS) a Smlouva o založení EURATOMu, tedy tzv. Římské smlouvy

4.1

Acquis communautaire

11

nařízeními – obecně závazné pravidlo jak na úrovni ES, tak na úrovních jednotlivých členských států, směrnicemi – které jsou závazné co do výsledku, jichž má být dosaženo a pouze pro ty státy, kterým je adresována, forma provedení je ponechána v kompetenci samotného státu, rozhodnutími – která jsou závazná a přímo účinná pro jejich adresáty, doporučeními a stanovisky – která nejsou právně závazná. Celý vývoj spotřebitelské politiky je spjat se samotným budováním jednotné Evropy (1951). Hlavním cílem všech integračních procesů je vytvoření fungujícího jednotného vnitřního trhu. Nezbytnou součástí takovéhoto trhu jsou pravidla stejná pro všechny členské země. Ačkoli se jednotný evropský trh vytváří již více než 50 let, oblast ochrany spotřebitele má velké zpoždění, přestože má zásadní význam pro jednotný trh. V roce 1975 je publikován tzv. Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice. Tento dokument se stal základem pro spotřebitelskou politiku EHS a později pro EU. Fakticky byla ochrana spotřebitele jako samostatná politika zavedena až Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 a to čl. 1532 a od této doby je ochrana spotřebitele právoplatnou komunitární politikou. Tento článek stanoví, že „k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmůÿ. Dále se v článku píše, že „požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele budou brány v úvahu při vymezování a provádění jiných politik a činností Společenstvíÿ. Oblast ochrany spotřebitele je tvořena zejména směrnicemi. které jsou schvalovány a přijímány na základě rozhodnutí Rady EU a Evropského parlamentu. Důležitou roli hrají též doporučení a stanoviska obsažená v Bílých a Zelených knihách a v neposlední řadě také nařízení. Nejvýznamnější směrnice v této oblasti jsou následující: • směrnice Rady 84/450/EHS, o klamavé reklamě, • směrnice Rady 85/374/EHS, o odpovědnosti za vady výroků, • směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, 2

v minulosti čl. 129a

4.2

Směrnice

12

• směrnice Rady 87/102/EHS, o spotřebitelském úvěru, • směrnice Rady 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků, • směrnice Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, • směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku, • směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli, • směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, • směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES, o obecné bezpečnosti výrobků, • směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům. Většina spotřebitelských směrnic je založena na principu tzv. minimální harmonizace, kdy je členským státům ponechána možnost zachovat stávající, popř. přijmout přísnější opatření, než jaká obsahuje daná směrnice ES. Nesmí být ale v rozporu se Smlouvou o založení ES. Evropská unie se v oblasti ochrany spotřebitele snaží zajistit, aby stejná pravidla platila jak pro členské země, tak pro kandidátské a přistupující země. Stará se zejména o zkvalitnění životní úrovně všech svých občanů, podporuje jejich zájmy a také zajišťuje jejich práva, zdraví a bezpečnost na všech trzích v rámci jednotného vnitřního trhu EU. Čeští spotřebitelé (a také prodejci) získali vstupem ČR do EU nové příležitosti k obchodování na území všech členských zemí, kde platí stejná pravidla. Legislativa vytvořená orgány a institucemi EU přinesla do českého právního řádu mnoho změn a nových ustanovení, jako jsou např. ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Vstup do EU z hlediska ochrany spotřebitele měl tedy zaručeně pozitivní vliv.

4.2

Směrnice

Směrnice jsou, jak jsem uvedla v předchozí kapitole, jeden z prostředků komunitárního práva ES. Její přesná definice je uvedena ve Smlouvě o založení ES, v článku

4.2

Směrnice

13

249 a zní: „Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.ÿ Z definice tedy vyplývá, že směrnice není určena k přímé aplikaci. Tento prostředek je založen na dvoustupňové proceduře, kdy na úrovni prvního stupně – komunitárním – se stanoví společný cíl pro všechny členské státy, kterým je směrnice adresována, a na druhém stupni – vnitrostátním – mají jednotlivé členské státy povinnost danou směrnici implementovat do národních právních řádů, přičemž musí být splněn cíl, který směrnice obsahuje. Nejedná se však pouze o formální přenesení významu, nýbrž o samotné přenesení podstaty směrnice do vnitrostátního práva. Stanovena je i lhůta pro implementaci směrnice do vnitrostátního právního řádu. 4.2.1

Provedení směrnice

Provedení směrnice do vnitrostátního právního řádu v sobě zahrnuje její transpozici a implementaci. Transpozicí se má na mysli formální zavedení směrnice do vnitrostátního obecně závazného právního předpisu. Podstatnou součástí transpozice je správný výklad a samotné pochopení obsahu směrnice. Transpozice musí zajistit plný účinek směrnice a přitom musí být zachován její cíl. Implementací je naopak myšleno skutečné dosažení cíle a výsledku, který vyžaduje směrnice. Implementace je poněkud širší pojem a v podstatě zahrnuje i transpozici, proto ve svém dalším textu budu užívat slovo implementace jako souhrnný pojem. 4.2.2

Náležitá implementace

Každá směrnice obvykle obsahuje též ujednaní o lhůtě, do které má být náležitě implementována do národních právních řádů. Lhůta se pohybuje většinou v rozmezí 6 měsíců až 2 let a na její dodržení dohlíží Komise ES. Nedodržení lhůty způsobuje narušení jednotného vnitřního trhu, poněvadž není splněn hlavní cíl, a to harmonizace trhu ES, na kterém by platily stejné podmínky pro všechny jejich členy. Směrnici lze považovat za náležitě implementovanou (tedy i transponovanou), jestliže je včas a plně dosaženo výsledku požadovaného směrnicí, a to jak z hle-

4.2

Směrnice

14

diska formálně právního, tak z hlediska aplikačně praktického3 . Směrnice je náležitě provedena, jestliže: 1. adresovaný stát včas přijme nezbytná transpoziční opatření, 2. přijaté transpoziční opatření správně promítne obsah směrnice, 3. transpoziční opatření má náležitou formu, 4. je zajištěna náležitá aplikace, dodržování a efektivní vymahatelnost transpozičního opatření. Neprovedení či nesprávné provedení směrnice do národního právního řádu zakládá odpovědnost členského státu za porušení práva ES jak vůči samotným ES, tak vůči postiženým jednotlivcům. Nesplnění uvedených podmínek může mít za následek také to, že s daným státem zahájí Komise ES řízení pro porušení Smlouvy podle článku 226 Smlouvy ES, kdy krajním řešením je situace, kdy Komise ES podá žalobu k ESD a ten vydá rozsudek, ve kterém stanoví povinnost členskému státu učinit okamžitá opatření k nápravě situace a při opětovném nesplnění povinnosti vyústí rozhodnutí ESD až v uložené pokutu či penále4 .

3 4

Král. R.: Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR, C.H.Beck, Praha, 2002. ESD poprvé rozhodl a uložil penále v červenci 2000 Řecku ve výši 20 000 EUR za každý

den prodlení ve smyslu splnění rozsudku C-45/91 za nenáležitou implementaci Směrnice č. 75/442 a 78/319, které upravují nakládání s odpady

5 ZÁKLADNí POJMY

5

15

Základní pojmy

V následující části práce se dostáváme do oblasti ochrany spotřebitele jako takové. Proto považuji za vhodné definovat základní pojmy, které do této problematiky spadají a hojně se zde vyskytují.

5.1

Vymezení základních pojmů

5.1.1

Spotřebitel

V praxi se můžeme setkat s různými definicemi pojmu spotřebitel, pro širší rozhled jich zde několik uvádím. Nejprve se podíváme na některé definice z prostředí České republiky. ZOS (§ 2 odst. 1 písm. a)) vymezuje spotřebitele jako fyzickou či právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Dle ObčZ (§ 52 odst. 3) je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Tedy ObčZ nerozlišuje fyzickou či právnickou osobu. Pojítkem mezi definicemi v českém právním řádu, který uznává za spotřebitele jak fyzické, tak právnické osoby, je to, že rozhodující je skutečnost, že se jedná o konečného uživatele výrobku či služby. Naprosto odlišné je však vymezení spotřebitele dle komunitární legislativy. Zde se objevilo hned několik definic tohoto pojmu. Dle směrnice č. 93/13/EHS o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách je spotřebitelem fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Podobné znění definice spotřebitele nalezneme i ve Směrnici č. 94/47/ES o timesharingu, podle které je spotřebitelem fyzická osoba, která jedná za účelem, jenž nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání. Směrnice č. 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru zase říká, že spotřebitelem je fyzická osoba, která při transakcích, na než se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní nebo profesní činnost.

5.1

Vymezení základních pojmů

16

Prakticky totožně definuje spotřebitele také Směrnice č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory či Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku. Za povšimnutí stojí, že právo EU popisuje spotřebitele vždy pouze jako fyzickou osobu a nikoli osobu právnickou, na tomto faktu se shodují všechny zmíněné prostředky komunitárního práva ES. Tedy v některých případech by mohl vzniknout spor v otázce, zda určitá osoba je či není spotřebitelem. 5.1.2

Výrobek

ZOS (§ 2 odst. 1 písm. f)) považuje za výrobek jakoukoli věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli. ZOS (§ 2 odst. 1 písm. i)) dále uvádí, co je nebezpečný výrobek – nebezpečný výrobek je takový, který z důvodu jakékoli vady nebo nesprávné či nedostatečné informace sám o sobě nebo při obvyklém způsobu používání, sestavování nebo uchovávání, jakož i únikem škodlivých látek anebo v důsledku spoléhání se na přesnost, při náležité opatrnosti představuje nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví anebo majetku. 5.1.3

Služba

Za službu je považována dle ZOS (§ 2 odst. 1 písm. j)) jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony, kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdružením nebo jiným orgánům státní správy než uvedeným § 23 tohoto zákona. Římská smlouva EHS stanovuje za charakteristický znak služby její úplatnost. 5.1.4

Prodávající

Prodávajícím je podnikatel5 , který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby (ZOS § 2 odst. 1 písm. b)). 5

§ 2 odst. 2 zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník

5.2

Důvody ochrany spotřebitele

5.1.5

17

Výrobce

Výrobcem je podnikatel, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl služby, který vytěžil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobce označil (ZOS § 2 odst. 1 písm. c)). 5.1.6

Dovozce

Za dovozce se označuje podnikatel, který uvedl na trh výrobek z jiného než členského státu Evropské unie (ZOS § 2 odst. 1 písm. d)). 5.1.7

Dodavatel

Dodavatelem je každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky (ZOS § 2 odst. 1 písm. e)). S definicí dodavatele se setkáváme též v problematice spotřebitelských smluv. Dle § 52 odst. 2 je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 5.1.8

Provozovna

Definici tohoto pojmu bychom našli jednak v ObchZ a jednak v ŽZ. Podle § 17 odst. 1 ŽZ je provozovnou prostor, v němž je živnost provozována. Za provozovnu se pro účely ŽZ považuje i stánek, pojízdná prodejna a obdobné zařízení, sloužící k prodeji zboží nebo k poskytování služeb. Provozovnou dle ObchZ (§ 7 odst. 3) je prostor, v němž je provozována určitá podnikatelská činnost. Mezi těmito definicemi existuje rozdíl a to v tom směru, že zatímco ŽZ operuje se slovem živnost (§ 2 ŽZ), ObchZ s pojmem podnikání (§ 2 odst. 1). Tedy lze říci, že provozovny, ve kterých se uskutečňuje podnikatelská činnost, která však není živností (podle ŽZ), se řídí pouze ustanoveními ObchZ, nikoli ŽZ.

5.2

Důvody ochrany spotřebitele

Spotřebitelem se stává denně každý člověk. A právě lidé jsou nepostradatelnou součástí trhu, jsou jejich hybnou silou. Bez nás by trh zanikl. Spotřebitel je brán jako slabší článek při uskutečňování obchodu, ať už jde o nákup zboží či služeb. Každý

5.3

Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele

18

spotřebitel při výběru zboží (služby) hledá to nejlepší, vybírá na základě svých zkušeností, znalostí, doporučení či na základě reklamy v médiích. Nejpodstatnějším důvodem ochrany spotřebitele je, dle mého názoru, selhání trhu. Jednou z příčin selhání trhu jsou asymetrické informace mezi prodávajícím a kupujícím. Spotřebitel je přece jen poněkud znevýhodněn při získávání informací, jejich zpracování a vyhodnocování, prodávající ví více o kvalitě prodávaných produktů. Také reklama může být jedním z důvodů, proč existuje ochrana spotřebitele. Neustále jsme bombardováni reklamami, které nám vnucují, že zrovna to zboží či snad ta služba je pro nás tím nejlepším a mnozí z nás často podlehnou této formě propagace. Velmi výstižný je názor T. Pelikána, který tvrdí, že ačkoli se může zdát, že poskytovatel služby a kupující jsou rovnocennými stranami obchodu, kupující má však ve skutečnosti pouze dvě možnosti. Buď přijme nabídku poskytovatele služby se všemi předem stanovenými podmínkami, nebo nabídku odmítne. V žádném případě zde nelze hovořit o jakémkoli vyjednávání či změně podmínek. Spotřebitel je tedy znevýhodněn, a když přihlédneme k tomu, že spotřebitelskou politiku dostatečně neovládá, má ochrana jeho zájmů a práv význam.

5.3


Česká republika člení právo na právo veřejné a právo soukromé. Hranice mezi těmito dvěma právy však není vždy zcela zřetelná a mohou vznikat spory, zda určitý akt je aktem veřejnoprávním či soukromoprávním. Základním znakem veřejného práva je nerovnost jejích účastníků, jedná se o vztahy stát a občan, reguluje tedy skutečnosti, které se týkají všech lidí. Veřejnoprávní předpisy obsahují téměř vždy kogentní právní normy, od kterých se nelze odchýlit. Soukromoprávní vztahy charakterizuje naopak rovnost účastníků. Při případném sporu jsou obě strany rovnocennými soupeři. Soukromoprávní předpisy se vyznačují velkým množstvím dispozitivních norem, které dávají smluvním stranám možnost dohodnout se jinak, než stanoví zákon. Práva spotřebitelů jsou chráněna zejména v soukromoprávní oblasti, která reguluje vztahy konkrétních osob. Mezi chráněné zájmy patří zejména obecná úprava spotřebitelských smluv, úprava smluv uzavíraných za použití prostředků komunikace na dálku, smlouvy o uzavření spotřebitelského úvěru nebo například úprava

5.3


19

odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Pro soukromoprávní ochranu je kompetentním orgánem ochrany soud. Aby byla ochrana realizována, je nutné, aby poškozený spotřebitel podal návrh k provedení ochrany a musí se sám starat o celý průběh. Řešení soukromoprávních sporů trvá však dlouhou dobu a spotřebitel se mnohdy kvůli tomu raději svých práv nedomáhá. Soukromoprávní ochrana je typickou následnou ochranou. Doplněním ochrany spotřebitele je veřejnoprávní ochrana. Je to oblast, která obsahuje většinou preventivní opatření, ale vyskytují se zde i taková, která mají následný charakter. Do této oblasti spadají zejména otázky poctivosti prodeje, zákazu prodeje nebezpečných výrobků, zákazu klamání spotřebitelů, zákazu diskriminace spotřebitelů aj. Spadá sem velké množství právních předpisů (které uvádím v podkapitole 6.3.3). Veřejnoprávní úprava nevyžaduje osobní jednání spotřebitele pro to, aby byla uvalena sankce za porušení práv a povinností. Nevýhodou však je fakt, že provádění prostředků ochrany koná veřejný orgán a poškozený není oprávněn do sporu zasahovat. Naopak výhodou oproti soukromoprávní ochraně je rychlost vyřešení sporu.

6 OCHRANA SPOTŘEBITELE V RÁMCI ČESKÉ REPUBLIKY

6

20

Ochrana spotřebitele v rámci České republiky

Systém ochrany spotřebitele v České republice se začal reálně vyvíjet po roce 1989, kdy ekonomika přešla z centrálně plánované na demokratickou. Nejprve začaly vznikat občanské aktivity z řad samotných spotřebitelů (Nadace na ochranu spotřebitelů, Sdružení nezávislých spotřebitelů), poté se těmto aktivitám začal věnovat i stát. Především zahájení rozhovorů o přistoupení České republiky k Evropským společenstvím (resp. EU) uvedl tuto oblast do pohybu jak po stránce legislativní, tak po stránce institucionální.

6.1

Spotřebitelská politika

Stanovení cílů a koncepcí spotřebitelské politiky má ve své pravomoci Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, některé oblasti (státní dozor na vnitřním trhu, vyznačování cen aj.) jsou svěřeny do kompetencí jiných orgánů státní správy: Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo financí. Celá spotřebitelská politika je založena na koncepcích, které vytváří MPO ČR a schvaluje vláda České republiky. První Koncepce spotřebitelské politiky byla vytvořena na období 1999–2000 a vycházela především z požadavků Evropské komise na harmonizaci spotřebitelské politiky s komunitárním právem ES a uznáním práv spotřebitelů tak, jak to stanovoval Akční program Společenství. Jednalo se spíše o krátkodobý projekt, což vyplývá i z krátkého časového období platnosti této koncepce, jehož cílem bylo vytvořit fungující spotřebitelskou politiku ČR, která by byla jednotně prezentována EU, dále také zlepšit postavení spotřebitelů, uznat jejich práva a posílit roli nevládních spotřebitelských organizací, jež jednají v zájmu spotřebitelů. Na tuto koncepci navázala Koncepce spotřebitelské politiky pro období 2001– 2005, která byla vytvořena s jasným cílem, a to co nejvíce se přizpůsobit Evropské unii, kam se Česká republika chystala vstoupit. Cíle stanovené v koncepci byly tyto: • ochrana bezpečnosti života a ekonomických zájmů občanů, • přispívat k ochraně vnitřního trhu před nekalým jednáním, • rozvíjet činnost nevládních spotřebitelských organizací, • zlepšovat informovanost občanů o jejich právech při nákupu zboží a služeb a o způsobech, jak na trhu uplatňovat své ekonomické zájmy,

6.1

Spotřebitelská politika

21

• přispět k dosažení kompatibility domácího trhu ČR s vnitřním trhem EU do referenčního data vstupu ČR do EU, • podílet se na vytváření důvěry v elektronický trh a na jeho vývoji. Na základě této koncepce byly transponovány veškeré předpisy ES, které se této problematiky dotýkají a účinnosti nabyly nejpozději dnem vstupu České republiky do Evropské unie. V současné době je platná Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006–2010. Navazuje na pozitivní výsledky předchozích koncepcí a také stanoví nové cíle: • zajištění bezpečnosti a zdraví občanů, • ochrana jejich ekonomických zájmů, • podpora aktivit v oblasti jejich vzdělávání a informování spotřebitelské veřejnosti, • podpora činnosti nevládních spotřebitelských organizací, • vytvoření podmínek pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. V této koncepci nalezneme také důraz na životní prostředí a jeho ochranu, jedná se především o značení ekologicky šetrných výrobků, podpora zpětného odběru obalů či recyklaci odpadů. Za samozřejmost se považuje spolupráce na mezinárodní a unijní úrovni. V jejím rámci se Česká republika zapojila do systému RAPEX (Systém rychlé výstrahy před nebezpečnými nepotravinářskými výrobky). České spotřebitelské organizace jsou řádnými členy CI (Consumers International), ANEC (Evropská asociace pro koordinaci přístupu spotřebitelů ke standardizaci) či BEUC (Evropský výbor spotřebitelských svazů). Nejnovější koncepce je brána jako otevřený dokument, jehož obsah se bude doplňovat a pozměňovat dle aktuálních potřeb spotřebitelů a celého trhu. Jak vyplývá z roční zprávy o činnosti a hospodaření Ministerstva průmysly a obchodu, vydalo MPO za rok 2006 na oblast ochrany spotřebitele dotační prostředky v celkové výši 20,998 mil. Kč deseti nevládním neziskovým organizacím6 . 6

více viz. http://www.mpo.cz/dokument31881.html

6.2

6.2

Práva spotřebitele

22


Výčet práv spotřebitelů je důležitou součástí spotřebitelské politiky, která je tak sjednocena v jeden celek. Jako první vyhlásil spotřebitelská práva americký prezident John Fitzgerald Kennedy dne 15. března 1962. Byla to 4 jednoduchá práva: 1. právo na bezpečnost, 2. právo na informace, 3. právo na výběr, 4. právo být vyslyšen. Tento den byl považován za počátek novodobé historie ochrany spotřebitele a na jeho počest byl 15. březen vyhlášen Světovým dnem práv spotřebitelů. S postupem času se tato 4 práva rozšířila a Mezinárodní úřad sdružení spotřebitelů (IOCU, v současnosti vystupujícího pod názvem CI – Consummer International) deklaroval v roce 1985 8 práv spotřebitelů: 1. Právo na uspokojování základních potřeb – spotřebitel má právo na přístup k základním druhům zboží a služeb, na uspokojení základních potřeb nutných pro přežití jako je přiměřená výživa, bydlení, ošacení, vzdělání, zdravotní péče, aj. Toto právo vychází z Listiny základních práv a svobod. 2. Právo na bezpečnost – spotřebitel má právo, aby výrobky a služby, které jsou mu na trhu poskytovány, byly bezpečné a neohrozily jeho zdraví a bezpečnost. Je tedy zapotřebí stanovit základní bezpečnostní požadavky na výrobky z řad potravin, hraček, elektrospotřebičů apod. 3. Právo na informace – spotřebitel má právo dozvědět se o vlastnostech výrobku či služby, o tom, jak nakládat s věcí či jak správně užívat službu, zda mu nehrozí nebezpečí při užívání a také o ceně. 4. Právo na výběr – souvisí se svobodným výběrem zboží a služeb v požadované kvalitě a za přijatelnou cenu. V případě, že na trhu působí monopolistický subjekt, je povinností státu zajistit určitou regulaci kvality a ceny tak, aby nepřekračovala obecně přijatelné hranice. 5. Právo být vyslyšen (právo na zastoupení) – spotřebitelé mají právo se sdružovat v dobrovolných spotřebitelských organizacích, hnutích, spolcích a výborech, které mají možnost ovlivňovat politiku vlády v jejich prospěch. Spotřebitelské organizace jsou oprávněny bránit zájmy spotřebitelů vůči výrob-

6.2


23

cům, dovozcům a distributorům. Zástupcům z řad spotřebitelů musí být umožněno účastnit se rozhodovacích a schvalovacích procesů, přijímání legislativních pravidel, která se týkají zájmů spotřebitelů na místní, národní i mezinárodní úrovni. 6. Právo na náhradu – zejména má spotřebitel nárok na náhradu vadného výrobku a za škody vzniklé v souvislosti s užíváním výrobku či služby. Žádoucí je vytvoření srozumitelných, jednoduchých a rychlých postupů pro vyřízení věci. 7. Právo na spotřebitelskou výchovu – souvisí zejména s neustálým vzděláváním spotřebitelské veřejnosti, k čemuž by měl vytvářet podmínky také stát. 8. Právo na zdravé životní prostředí – nesmí být upřeno žádnému občanovi. Kvalitní životní prostředí musí být zachováno jak při produkci výrobku či služby, tak při jejich užití a také při jejich likvidaci. Pokud bychom se na spotřebitelská práva podívali z pohledu Evropské unie, nalezneme výčet „pouzeÿ 5 základních práv spotřebitele, což však neznamená, že práva, která uvedena nejsou, odmítá. Výchozím dokumentem pro celou spotřebitelskou politiku ES (resp. EU) se stal Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice, který byl vydán roku 1975. Obsahuje tato práva: 1. Právo na zdraví a bezpečnost – EHSV připomíná, že je nutné investovat do kvality systému pro monitorování vnitřního trhu Společenství pomocí projektů, jako je například RAPEX a tím přispívat k ochraně zdraví a bezpečnosti svých občanů. 2. Právo na ochranu ekonomických zájmů –rámec EU se v této otázce zaměřuje především na ochranu spotřebitelů před nekalými a agresivními obchodními praktikami prodejců a poskytovatelů služeb. 3. Právo na náhradu škody – celosvětovým trendem se stává, že odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku nese sám výrobce, a také to, že za vadný výrobek se považuje též výrobek, který je nebezpečný. Spotřebitel má tak právo uplatňovat náhradu škody u výrobce. 4. Právo na informace a vzdělávání – EHSV zdůrazňuje, že je důležité kromě konkrétních informací o výrobku či službě samotné, poskytovat spotřebitelům všeobecné informace o jejich právech. K otázce vzdělávání EHSV podotýká, že největší vliv na kvalitní úroveň vzdělanosti spotřebitelů mají členský stát,

6.3

Povinnosti spotřebitele

24

dále pak spotřebitelské organizace a sdružení. Jejich činnost je nepostradatelná. Informovat a vzdělávat má smysl i proto, že neustále roste zadlužení domácnosti a jedním důvodem proto může být to, že domácnosti nesprávně odhadnou svou ekonomickou situaci a nechají se ovlivnit agresivními reklamami a propagacemi na nákup zboží a služeb. 5. Právo na zastoupení – základní zásadou tohoto bodu je mimo jiné též umožnění zakládat sdružení, organizace a spolky s místní, regionální, národní, mezinárodní a unijní úrovni, které by se účastnily rozhodování o veškerých věcech, které se týkají spotřebitelské oblasti.

6.3

Povinnosti spotřebitele

Bylo by však nesprávné, se domnívat, že spotřebitelé mají pouze práva, která jim nemohou být upřena, aniž by se oni sami určitým způsobem přičinili. Horová ve své publikaci7 uvádí 8 povinností spotřebitele, které přímo souvisí s uvedenými 8 právy spotřebitele. Jsou to: 1. zájem o zdraví, 2. odpovědné rozhodování, 3. uplatnění nároku na odškodné, 4. zájem o informace a práce s nimi, 5. vzdělávat se, 6. aktivní účast v ochraně spotřebitele, 7. uplatňovat nárok na základní potřeby, 8. dodržování ekologických pravidel. Spotřebitel by měl být znalý svých práv, pokud se rozhodne uzavřít smlouvu či obchod. Povinnost vzdělávat se je bezpochyby v jeho zájmu a toho by si měl být vědom. Všechny výše uvedené povinnosti jsou vzájemně provázané – aby mohl spotřebitel správně uplatnit nárok na odškodné, musí být informován o právech, která má, aby nebyl podveden nepoctivým prodejcem zboží či poskytovatelem služby. Je také ve vlastním zájmu spotřebitele zajímat se o své zdraví a dodržovat ekologická pravidla, aby mu bylo dopřáno kvalitní životní prostředí. 7

více viz. Horová, O.: Ochrana spotřebitele, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, str. 14

6.4

Právní zajištění ochrany spotřebitele

6.4

25


Jelikož jsme právoplatným členem EU, musí být veškeré Parlamentem ČR schválené zákony o ochraně spotřebitele v souladu se základní ideologií a cíli komunitární politiky ES. Základem legislativního zajištění spotřebitelské problematiky v České republice nalezneme v soukromém právu, zejména v občanském zákoníku. Tuto oblast však postihuje i veřejnoprávní oblast, která bere na zřetel obecné zájmy všech občanů – konzumentů výrobků a služeb, stěžejním je zákon o ochraně spotřebitele. 6.4.1

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění

ZOS je veřejnoprávní prostředek české legislativy. Byl přijat Federálním shromážděním ČSFR již v roce 1992. ZOS je rozdělen do několika částí, které se věnují specifickým záležitostem souvisejícím s ochranou spotřebitele. Paragraf 1 odst. 1 první části vymezuje předmět tohoto zákona. § 2 ZOS podrobně vysvětluje základní pojmy jako je spotřebitel, dodavatel, výrobek, služba atd. . Z tohoto zdroje jsem čerpala v kapitole 5.1 Vymezení základních pojmů. Část druhá se věnuje povinnostem při prodeji zboží či poskytování služeb. Dočteme se zde, jaké povinnosti má prodávající – povinnost řádně spotřebitele informovat o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb (§ 9-11), povinnost informovat spotřebitele o ceně výrobku či služby (§ 12), způsobu, rozsahu a podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (§ 14). Též je zde vypsáno, co je zakázáno – např. diskriminace spotřebitele (§ 6) či klamání spotřebitele (§ 8). Tato část obsahuje ustanovení o vystavení dokladu o zakoupení zboží nebo poskytnutí služby, kterou je prodávající (poskytovatel služby) povinen vydat kupujícímu na základě jeho žádosti (§ 16) a jsou zde vyjmenovány i základní náležitosti, které takovýto doklad musí mít. Ve třetí části jsou pak definovány úkoly veřejné správy – § 21 vyjadřuje povinnost orgánům státní správy, územní samosprávy a ostatním orgánům veřejné správy zamezit tomu, aby se na trh dostaly výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami a také povinnost o těchto skutečnostech informovat spotřebitelskou veřejnost. Dále je zde zmíněno (§ 23), že dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem drží Česká obchodní inspekce a § 24 se věnuje pokutám za porušení povinností.

6.4


26

Část čtvrtá se zabývá sdružením spotřebitelů a jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Řeší se zde mimo jiné jejich právní postavení (§ 25) a oprávnění vůči orgánům veřejné správy (§ 26). Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo novelu ZOS, kterou chce do českého právního řádu včlenit Směrnici 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Novela se zmiňuje o dvou termínech – o klamavých obchodních praktikách a o agresivních obchodních praktikách. Novela zákona byla předložena vládě v srpnu letošního roku, nabýt účinnosti by měl zákon koncem letošního roku8 . 6.4.2

Zákon č. 40/1991 Sb., občanský zákoník v platném znění

ObčZ je základním soukromoprávním pramenem ochrany spotřebitele, jednotlivé strany si jsou zde rovny. Samotný zákoník pochází již z roku 1964, byl však již mnohokrát novelizován, naposledy v roce 2006. Novely, které pozměňují, doplňují či nahrazují stávající předpisy, vycházely zejména z požadavků legislativy EU, zejména ze směrnic. Ochrana spotřebitele v ObčZ se tedy musela přizpůsobit evropské spotřebitelské filozofii. Tento právní prostředek upravuje občanskoprávní vztahy, majetkové vztahy fyzických (právnických) osob, dále pak otázky závazkového práva. Ovšem nejvýznamnější částí pro spotřebitele jsou ustanovení o spotřebitelských smlouvách, které byly do ObčZ zařazeny novelou zákona č. 367/2000 Sb. . Touto novelou byly do ObčZ implementovány mimo jiné tyto směrnice ES: • Směrnice Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, • Směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku. Tyto směrnice se nacházejí v paragrafech 52–65 části první hlavy páté ObčZ. Jejich implementací se jednoznačně posílilo postavení spotřebitele proti nepoctivému 8

čerpáno z internetových stránek Ministerstva průmyslu a obchodu dostupných na:

http://www.mpo.cz

6.4


27

jednání prodávajících. Podrobněji o spotřebitelských smlouvách pojednávám v kapitole 8 Spotřebitelské smlouvy. 6.4.3

Ostatní právní normy týkající se ochrany spotřebitele

Zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže v platném znění ZOHS patří do kategorie veřejnoprávní. Tento pramen práva má za úkol chránit zásady hospodářské soutěže a napomáhat tím kvalitnímu konkurenčními prostředí. Na spotřebitelskou problematiku působí zejména svým ujednáním o zákazu dohod mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, čímž by byl negativním způsobem ovlivněn trh a ohrožena ochrana zájmů spotřebitelů, hlavní složky trhu. Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích v platném znění Tento zákon chrání spotřebitele zejména tím, že klade důraz na dodržování povinností při výrobě potravin a tabákových výrobků a při jejich uvádění na trh. Musí být zajištěna zdravotní nezávadnost potravin, řádné informace pro spotřebitele o daném výrobku. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky v platném znění Hlavní myšlenkou tohoto zákona je ochrana zdraví, bezpečnosti a majetku spotřebitelů a životního prostředí. Upravena jsou zde také práva a povinnosti osob, které na trh uvádějí výrobky, které by nějakým způsobem mohly ohrozit zájmy zmíněné v předchozí větě. Zákon je založen na Směrnici č. 92/59/EHS, o všeobecné bezpečnosti výrobků. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy v platném znění Upravena je zejména reklama klamavá, srovnávací, na tabákové výrobky nebo na léčivé přípravky. Ohrožení pro spotřebitele tkví též ve skryté reklamě či reklamě založené na podprahovém vnímání. Česká legislativa v této oblasti se musela výrazně přizpůsobit ES, a proto byly do českého právního řádu přijaty tyto směrnice:

6.4


28

Směrnice č. 2003/33/ES upravující regulaci reklamy na tabákové výrobky a sponzorství související s tabákovými výrobky, Směrnice č. 2001/83/ES a 2004/27/ES, které upravují problematiku humánních léčivých přípravků včetně omezení reklamy na tyto přípravky, Směrnice č. 2004/28/ES, která se týká veterinárních léčivých přípravků a zavádí regulaci reklamy pro stanovené veterinární léčivé přípravky. Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách v platném znění Dle § 1 se daný zákon vztahuje na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb (dále jen „zbožíÿ) pro tuzemský trh, včetně cen zboží z dovozu a cen zboží určeného pro vývoz. Prodávající nesmí stanovit příliš vysokou cenu, čímž by se nepřiměřeně obohatil. Prodávající je povinen označit zboží cenou, která je platná v okamžiku, kdy jej prodávající distribuuje konečnému spotřebiteli. Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku v platném znění Významnou směrnicí se stala Směrnice č. 85/374/EHS, která pojednává o sbližování zákonů, předpisů a správních opatření členských států o odpovědnosti za vadné výrobky. Tímto zákonem by mělo být spotřebiteli zajištěno, že pokud mu vznikne škoda v důsledku vady výrobku, nebude mu upřeno právo na náhradu. Povinnost prokazovat souvislost mezi vadou konkrétního výrobku a vzniklou škodou spadá na poškozeného. Další prameny práva: • Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v platném znění, • Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků v platném znění, • Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění, • Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci v platném znění, • Zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci v platném znění.

6.5

Institucionální zabezpečení ochrany spotřebitele

6.5

29


Vedle legislativy vydané ke spotřebitelské problematice jsou velmi užitečné také instituce, organizace, hnutí či sdružení, ať už vládní či neziskové. Všechny mají za cíl poskytnout občanovi informace, radu nebo pomoc v případě potřeby. Veškeré instituce působící v této oblasti jsou velmi aktivní – vydávají publikace, pořádají kurzy a přednášky, které mají za cíl spotřebitele vzdělávat. 6.5.1

Ministerstvo průmyslu a obchodu

MPO ČR je ústředním orgánem státní správy činným v oblasti ochrany spotřebitele. Mezi jeho činnosti patří zejména vytváření koncepcí spotřebitelské politiky, které mají zajistit rozvoj trhu, jeho konkurenceschopnost v evropském kontextu a současně vytvořit spravedlivé a rovné podmínky pro spotřebitele, aby byly chráněny jejich zájmy a práva. 6.5.2

Česká obchodní inspekce

ČOI je rozpočtová organizace, též je orgánem státní správy. Spadá do působnosti MPO ČR. Byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů. ČOI je hlavním dozorovým orgánem pro oblast nepotravinářských výrobků z hlediska technických požadavků na výrobky a bezpečnosti výrobků, dále dozorovým orgánem v oblasti ochrany ekonomických zájmů spotřebitelů a v oblasti chránící ve vymezeném rozsahu i fiskální zájmy státu. U potravin kontroluje ČOI pouze poctivost jejich prodeje9 . Mezi základní činnosti Inspekce patří kontrola fyzických a právnických osob, které na vnitřním trhu České republiky prodávají nebo dodávají výrobky, poskytují služby či vyvíjejí podobnou činnost. V pravomoci ČOI je uložení pokuty až do výše 50 000 000 Kč za porušení zákona o ČOI, zákona o ochraně spotřebitele, tuto sankci umožňuje uložit též zákon o technických požadavcích na výrobky a zákon o obecné bezpečnosti výrobků. ČOI zodpovědně informuje spotřebitele o své činnosti, o nebezpečných výrobcích, poskytuje též poradenský servis, občané mohou u ČOI sami podat podnět ke kontrole, pokud mají podezření na porušení právních předpisů. 9

čerpáno z internetových stránek České obchodní inspekce dostupných na: http://www.coi.cz

6.5


6.5.3

30

Státní zemědělská a potravinářská inspekce

SZPI byla založena zákonem č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů. Inspekce je podřízena Ministerstvu zemědělství ČR. Mezi její hlavní náplň činnosti patří kontrola potravin, surovin k jejich výrobě, zemědělských výrobků a tabákových výrobků v souvislosti s jejich výrobou, skladováním, přepravou, prodejem či dovozem. SZPI je kompetentním orgánem pro uložení sankcí dle zákona o SZPI. 6.5.4

Ombudsman

Institut ombudsmana neboli veřejného ochránce práv byl zřízen zákonem 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, sídlí v Brně. Jeho úkolem je ochrana občanů vůči orgánům státní správy a úřadům. Podotýkám, že ombudsman nezastupuje přímo jednotlivé občany, nýbrž je pouze spojovacím článkem v tomto vztahu a tím má přispívat ke zlepšování vzájemných vztahů. Ombudsman má ve své pravomoci vykonat nezávislá šetření v případě pochyb či vzniklého problému a připravovat jejich řešení ve formě návrhů a doporučení. 6.5.5

Spotřebitelské organizace

Spotřebitel jako jednotlivec je v jisté nevýhodě oproti společnostem, které jednají v zastoupení svých právníků, a při jednání může nastat situace, kdy spotřebitel spor raději vzdá, než aby se do něj pouštěl zejména s velkými firmami. Proto spotřebitelská politika věnuje nemalou pozornost spotřebitelským centrům a snaží se hájit zájmy a práva spotřebitelů coby jednotlivců. Na celoevropské úrovni se považuje za nejvýznamnější organizace BEUC – Beurau Européen des Unions des Consommateurs (Evropský výbor spotřebitelských svazů), která je centrálním sdružením národních spotřebitelských center, sestává z 38 členů členských zemí EU, přistupujících zemí a zemí v rámci ESVO. Tento svaz, jehož sídlo je v Bruselu, funguje již od roku 1962 a jeho hlavním cílem je ovlivňovat spotřebitelskou politiku pozitivním směrem vůči spotřebitelům. V rámci celé Evropské unie existuje síť evropských spotřebitelských center, která kromě své informační úlohy poskytuje také podporu v případě stížností a řešení vzniklých problémů, např. vyřizování reklamací. Hlavním úkolem ESC je napomáhat

6.5


31

spotřebitelům orientovat se na vnitřním trhu Evropského společenství. Jedná se o pomoc jak českým spotřebitelům, aby byli schopni obstát na trzích ostatních členských států bez jakékoli újmy, tak o pomoc lidem z členských zemí Evropské unie, aby se dokázali orientovat na trhu v České republice. Evropské centrum pro Českou republiku se sídlem v Praze bylo zřízeno 1. 1. 2005 za finanční pomoci EU a Ministerstva práce a obchodu České republiky (MPO ČR). Po dokončení všech technických, administrativních a informačních příprav bylo ESC Praha dne 1. 4. 2005 otevřeno veřejnosti. Služby jsou poskytovány zdarma. Pro léta 2005 a 2006 jsou uzavírány vždy roční grantové smlouvy, přičemž na nákladech se podílí Evropská komise ze 70 %, zbylých 30 % je hrazeno z rozpočtu MPO. Za rok 2005 získalo ESC Praha od Evropské komise hodnocení „excellentÿ. V roce 2006 přijala Evropská komise žádost MPO ČR a podepsala grantovou smlouvu na období 2007–2008. Na financování se budou MPO ČR a Evropská komise podílet stejným dílem. Na národním poli pak vykonávají svou činnost spotřebitelská centra s místní působností. Plní informační a poradenskou funkci. Jejich cílem pak je, aby jednotliví spotřebitelé využívali potenciálu zahraničního trhu se stejnou důvěrou jako trhu domácího, a tím odstranili bariéry mezi jednotlivými trhy, což v konečném důsledku může pozitivně ovlivnit hospodářskou soutěž a ceny zboží či služeb. Jedná se zejména o tyto organizace, sdružení a centra: • Sdružení obrany spotřebitelů České republiky – SOS, • Spotřebitel.cz, • Sdružení ochrany spotřebitele Nymburk, • Občanské sdružení spotřebitelů TEST – Praha, • Centrum spotřebitelsko podnikatelských vztahů a ochrany spotřebitele – Třebíč, • Sdružení českých spotřebitelů – SČS. Spotřebitelská centra se stále více dostávají do povědomí spotřebitelů díky četným propagačním, publikačním a osvětovým činnostem, které vykonává.

7 POVINNOSTI PRODÁVAJíCíHO

7

32

Povinnosti prodávajícího

Nedodržování základních etických principů obchodování vedlo k tomu, že některé povinnosti prodávajících jsou přímo dány zákonem a rozhodně jich není málo. Následující podkapitoly obsahují výčet některých povinností, které považuji za důležité z hlediska ochrany spotřebitele.

7.1

Poctivost prodeje výrobků a poskytování služeb

Tato povinnost je přímo obsažena v § 3 ZOS. Prodávající je povinen: a) prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů, b) prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá ze zvláštních předpisů anebo v jakosti jím uváděné; není-li jakost předepsána, schválena nebo uváděna, v jakosti obvyklé, c) prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb správně účtovat; při konečném účtování prodávaných výrobků a poskytovaných služeb v hotovosti se celková částka zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě zákonných peněz v oběhu. Ustanovení v odstavcích a) a b) se svou podstatou shodují s ustanovením § 616 odst. 2 ObčZ, kde se též hovoří o odpovídající jakosti, množství, míře nebo hmotnosti dané věci. Pokud je vše v pořádku jedná se o shodu s kupní smlouvou. Spotřebitel se orientuje podle toho, co prodávající uvede na obalu, co zazní v reklamě nebo podle toho, co si smluvní strany dohodnou ústně. Tyto informace by měly být v souladu s právními předpisy a kupující nesmí být podveden. Pokud je nedůvěřivý nebo má pochybnosti, má právo na překontrolování správnosti. ObčZ se v § 616 odst. 3 zabývá také situací, kdy věc není ve shodě s kupní smlouvou. V takovém případě je povinností prodávajícího bezplatně a bez zbytečného protahování uvést věc do stavu, který již ve shodě s kupní smlouvou bude. Přičemž kupující může chtít věc opravit či vyměnit za jinou, a pokud to nelze, jsou zde ještě dvě možnosti: sleva z ceny nebo krajní případ odstoupení od smlouvy. Vyloženě ve prospěch kupujícího zní § 616 odst. 4, který říká, že pokud se jakýkoli rozpor s kupní smlouvou objeví

7.2

Zákaz diskriminace spotřebitele

33

do 6 měsíců od převzetí věci, považuje se to za rozpor, který existoval již v době, kdy došlo k převzetí věci. Co se týká ustanovení § 3 písm. c) ZOS, lze doplňující informace o tom, co je cena, nalézt v zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách. Podle § 2 ZOC platí, že: prodávající nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk, nebo k tomu, aby narušoval tržní prostředí uplatňováním podnákladových prodejních cen. Toto ustanovení také souvisí s poctivostí prodeje a poskytování služeb, která by měla být samozřejmostí, ale se kterou se v dnešní době setkáváme méně často v porovnání s minulostí.

7.2

Zákaz diskriminace spotřebitele

ZOS v § 6 stanoví, že „prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovatÿ. Ustanovení tohoto paragrafu je poněkud obecné a stručné. Znamená to tedy, že ZOS zakazuje veškeré možné formy diskriminace, které by mohly spotřebitele potkat. Příkladů diskriminací bychom jistě našli celou řadu – rasová, cenová, diskriminace na základě věku, pohlaví, zdravotního postižení, diskriminace dle místa bydliště či národnosti. Dalo by se říct, že je neomezený počet jejich druhů. ZOS dříve obsahoval demonstrativní výčet diskriminačních jednání – výslovně bylo zakázáno odepření prodeje výrobků vystavených nebo připravených k prodeji, zakázáno bylo také vázání prodeje výrobků (např. na odebrané množství). Tím, že se § 3 ZOS zobecnil, je možné si konání, které by mohlo být diskriminující, vyložit mnohem šířeji. Stalo se tak novelou ZOS č. 104/1995 Sb. Dobré mravy jsou jednou ze 7 zásad, které dodržuje soukromé právo. § 3 ObčZ říká, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Slovní spojení „dobré mravyÿ se v ObčZ vyskytuje několikrát, ale nikde není tento pojem přímo definován. Za dobré mravy se považuje chování a jednání, které se vyvinulo na základě určitých zvyklostí, jsou to obecně uznávané zásady a projevy slušnosti. Jejich nedodržování či porušování je trestáno sankcemi, dojít může až k neplatnosti právního úkonu.

7.3

Zákaz klamání spotřebitele

34

Pojem diskriminace bychom našli i v jiných pramenech práva, např. v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, přeneseně se o diskriminaci hovoří i v zákoně č. 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod, kde se nehovoří přímo o diskriminaci, ale o tom, jaká práva jsou občanům zaručena. Podstatu zákazu diskriminace to však přesně vystihuje. Podle ZOHS je za diskriminaci považováno uplatnění rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospodářské soutěži znevýhodněni (§ 3 odst. 2 písm. c)). Případy diskriminace patří bohužel do našeho všedního života. Každý občan má právo na rovné jednání a zacházení. Mnohdy je až s podivem, s jakými formami diskriminace se setkáváme (např. neumožnění člověku na vozíčku zúčastnit se kulturní akce). Jistě by se tak stávat nemělo a je zapotřebí více dbát dobrých mravů.

7.3

Zákaz klamání spotřebitele

Tomuto zákazu se v praxi věnuje ustanovení § 8 ZOS. V odst. 1 a 3 tohoto paragrafu je přesně definováno, že nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména: • uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje, • zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobku nebo služeb či úrovni nákupních podmínek, • pojmy „zárukaÿ, „zaručenýÿ, jakož i všechny další pojmy obdobného obsahu mohou být používány jen v případech, kdy je současně konkretizován obsah a podmínky záruky. Za klamání se dle § 8 odst. 2 považuje také nabídka či prodej výrobků nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje. Odst. 3 § 8 ZOS zmiňuje, že odpovědnosti za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukazem na skutečnost, že potřebné nebo správné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Toto zakázané jednání se vztahuje také na situace, kdy údaj je sice pravdivý, ale i přesto se může jednat o údaj klamavý. Pojednává o tom ObchZ v § 45, který v odst. 3 tvrdí, že „klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vhledem k okol-

7.4

Informační povinnost

35

nostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omylÿ. ObchZ o klamání hovoří zejména v souvislosti s klamavou reklamou. Objevují se i údaje částečné, které jsou též považovány za nepřijatelné. Nepřípustné jsou také informace, které obsahují údaje sice pravdivé, ale klamavá je forma jejich podání. Spotřebitel tedy v zásadě nesmí být uveden v omyl, nesmí být oklamán nepravdivými či pravdivými údaji, nesmí být oklamán ani způsobem podání údajů ani jiným jednáním. Teoreticky je toto všechno opatřeno zákonnou normou, prakticky však neustále dochází ke klamání. Naskýtá se otázka, co by se stalo, kdyby nebyl spotřebitel chráněn před takovýmto jednáním prodávajících?

7.4


Povinnost prodávajících a poskytovatelů služeb informovat své potenciální zákazníky o důležitých otázkách ohledně zboží a služeb je obsažena zejména v ZOS. Shrneme-li jejich povinnosti, můžeme konstatovat, že mezi nejdůležitější patří informace o: • vlastnosti výrobku a charakteru služby (§ 9), • označení výrobku (§ 10), • ceně (§ 12), • rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (§ 13), • označení provozovny (§ 14). Veškeré písemné informace uvedené v § 9, § 10, § 13 a také v § 19 je nezbytné uvést v českém jazyce. 7.4.1

Informace o vlastnosti výrobku (charakteru služby)

ZOS v § 9 odst. 1 se zabývá vlastnostmi výrobku a charakterem služeb, o kterých musí být spotřebitel informován, a to řádně. Co se považuje za řádné informování? Dle mého názoru znamená označení „řádná informaceÿ stav, kdy spotřebitel dostatečně porozumí uváděným vlastnostem výrobku nebo služby, uspokojí to jeho základní otázky o výrobku či službě, neuvede kupujícího v omyl a uvedenými informacemi nebude oklamán. Odst. 2 uvádí povinnost, kterou jsem uvedla již v kapitole o zákazu klamání, a to že prodávající se nemůže zprostit povinnosti informovat o vlastnosti

7.4


36

výrobku nebo charakteru služby poukazem na to, že mu potřebné nebo správné informace nebyly poskytnuty výrobcem, dovozcem nebo dodavatelem. 7.4.2

Označení výrobků

Ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), b), c) a d) taxativně vyjmenovává, jakými informacemi musí být výrobek označen: a) názvem výrobku, označením výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, údaji o hmotnosti nebo množství nebo velikosti, popřípadě rozměru, dalšími údaji potřebnými dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě užití, b) též údajem o datu minimální trvanlivosti, jde-li o potravinářské výrobky, popřípadě údajem o datu použitelnosti, jde-li o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze, ve smyslu zvláštního zákona, c) též údaji o složení materiálu, jde-li o textilní výrobky, s výjimkou těch výrobků, které podle zvláštního předpisu povinnosti označování nepodléhají, d) též údaji o materiálech použitých v jejích hlavních částech, jde-li o obuv, s výjimkou těch výrobků, které podle prováděcího právního předpisu označování nepodléhají. Údaje zmíněné v odst. 1 považuji za dost podrobné, což je pozitivní jev. Povinnosti označovat zboží se věnuje též zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, který v § 6 velice důkladně popisuje označování potravin, popisuje též obaly, údaje na nich potřebné k tomu, aby mohla být potravina uvedena na trh. 7.4.3

Informace o ceně

Požadavek uvádět o výrobku nebo službě cenu vyplývá z ustanovení § 12 ZOS. Ten v odst. 1 stanoví, že prodávající je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit, odkazuje se zde také na § 13 ZOC, který se zde v 11 odstavcích této povinnosti věnuje. Odst. 2 § 1 ZOS pak obsahuje ustanovení, že informace o ceně nesmí ve spotřebiteli vzbudit zdání, že: • cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti – příkladem může být uvádění maloobchodní ceny bez DPH,

7.4


37

• stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí – jedná se ku příkladu o ceny uváděné v jiné měně než je česká koruna nebo cena uvedená s nesprávnou sazbou DPH, • v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb, za které se ve skutečnosti platí zvlášť – jasným případem porušení tohoto ustanovení je situace, kdy v nabídkovém katalogu je vyobrazena počítačová sestava skládající se z počítačové skříně, monitoru, tiskárny, ale cena se vztahuje pouze na počítačovou skříň, • cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo změněna, i když tomu tak není – dočasné snížení cen či nabídka výprodejových akcí, aniž by došlo ke skutečnému snížení cen, • vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku nebo služby a ceny a užitečnosti srovnatelného výrobku nebo služby je takový, jaký ve skutečnosti není – jde o reklamní spoty obsahující slovní spojení „ve srovnání s běžným výrobkemÿ nebo „více kvality za méně penězÿ. 7.4.4

Informace o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb

Prodávající je dle § 13 ZOS povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (jinými slovy reklamace) spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit; a o provádění záručních oprav. S touto povinností souvisí také § 19 ZOS, který se věnuje samotné reklamaci. V odst. 1 se říká, že prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je to možné s ohledem na nabízený sortiment prodávaného zboží či poskytovaných služeb. Dále přesně vyjmenovává, jaké náležitosti má mít správná reklamace – prodávající musí vydat potvrzení o tom, že byla uplatněna reklamace s přesným datem, předmět reklamace a také jaký způsob vyřízení reklamace zákazník požaduje, datum a způsob vyřízení reklamace, popř. důvod její zamítnutí. Odst. 2 nařizuje, že v provozovně musí být stále přítomna osoba oprávněna k přijetí reklamace, o reklamaci se rozhoduje ihned, ve složitých případech do 3 pracovních dnů – nezapočítává se doba potřebná k odbornému posouzení vady výrobku či služby (odst. 3).

7.5


38

Reklamace (včetně odstranění vady) musí být vyřízena do 30 dnů od jejího přijetí, pokud se strany nedohodnou na delším časovém období. Oblastí odpovědnosti za vady výrobků a služeb se zabývají také ustanovení § 616, § 619–627 ObčZ. § 620 určuje délku záruční doby. U prodeje spotřebního zboží trvá záruční doba 24 měsíců. Tato lhůta platí, vstoupila v platnost 1. ledna 2003 a to zákonem č. 136/2002 Sb., jež novelizoval ObčZ. Novela zákona v sobě nese implementaci Směrnice č. 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk u spotřebního zboží. V ideálním světě by veškeré vyrobené zboží a zhotovené věci byly bez sebemenších vad. Realita nám však denně přináší případů reklamací více než dost. A stále se objevují situace, kdy prodávající nezná veškeré povinnosti spojené s odpovědností za vady a snaží se poškozeného spotřebitele podvést. Jediným řešením takových problémů je to, že spotřebitel si bude vědom svých práv, která mu zajišťují jak zákon o ochraně spotřebitele, tak občanský zákoník a další právní normy. Velkou komplikací je však právě roztříštěnost ustanovení o této problematice a člověk musí pamatovat na to, že je třeba se vždy podívat do všech zákonů, které by mu mohly pomoci. Člověk však mnohdy není ochoten se vzdělávat a upevňovat tak své postavení proti nepoctivému a neetickému chování prodejců, proto vznikají spory, které jsou často ukončeny až soudním rozsudkem.

7.5


Povinnost uvádět na trh bezpečné výrobky vychází ze znění zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a vztahuje se na výrobce, dovozce a distributory. Tímto zákonem byla do českého právního řádu implementována Směrnice č. 2001/95/ES, o všeobecné bezpečnosti výrobků. Za bezpečný výrobek je dle § 3 odst. 1 ZOBV považován takový výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti žádné nebezpečí nebo jehož užití představuje vzhledem k bezpečnosti a zdraví osob pouze minimální nebezpečí při správném užívání výrobku. Ze znění § 9 ZOBV vyplývá pro Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR povinnost v případě vážného a bezprostředního rizika pro zdraví a bezpečnost spotřebitelů zajistit systém pro rychlou výměnu informací Evropských společenství (RAPEX).

7.5


39

Nejohroženější skupinu obyvatel, kterou je třeba ochraňovat, tvoří děti a zdravotně postižení. Ovšem čistě předpisy nestačí. Vždy záleží také na charakteru výrobce (dodavatele, distributora), zda bude normy o bezpečnosti dodržovat a zbytečně tak neohrožovat zdraví kupujících. Prospěšná je mezinárodní spolupráce, jejíž výsledkem je množství informací o nebezpečných výrobcích a vytváření nových norem pro zamezení přístupu těchto výrobků na trh.

8 SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY

8

40

Spotřebitelské smlouvy

Již několikrát zde bylo zmíněno, že spotřebitel je tím slabším článkem ve vztahu k prodávajícímu. Platí to rozhodně i u uzavírání smluv. Prodávající se lépe orientuje v právních normách a předpisech a je to právě prodávající, kdo určuje obsah smlouvy a spotřebitel na tyto podmínky přistupuje. Ve smlouvách často nalezneme podmínky, které znevýhodňují kupujícího, ačkoli jsou v zákoně označeny jako nepřípustné. Zavedením institutu spotřebitelských smluv do českého právního řádu se postavení spotřebitelů výrazně posílilo. Vděčíme za to vstupu do Evropské unie a harmonizaci národní legislativy s právem Evropských společenství.

8.1

Obecně o spotřebitelských smlouvách

Institut spotřebitelských smluv je oblast, která byla až do roku 2000 českému řádu naprosto cizí. Potřeba sladit veškerou národní legislativu s legislativou ES přinesla novelu občanského zákoníku a to zákonem č. 367/2000 Sb., kterou se do ObčZ dostávají ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Novela pak vstoupila v platnost 1. ledna 2001. Zavedení spotřebitelských smluv je pro ochranu spotřebitelské oblasti velmi významným činem, který posouvá spotřebitele o výrazný krok kupředu při řešení sporů, které vznikají nesprávným jednáním prodávajících. Zákon č. 367/2000 v sobě zahrnuje směrnice ES, které jsou implementovány v páté hlavě první části ObčZ, počínaje § 52. Jsou to: 1. směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, 2. směrnici Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, 3. směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku. Spotřebitelská smlouva není zvláštním smluvním typem na úrovni smluv definovaných ObčZ v části osmé, spíše by se dalo říci, že jsou zvláštní úpravou veškerých spotřebitelských smluv, forma může být písemná i ústní v závislosti na konkrétním smluvním typu. Jedná se zejména o tyto smluvní typy:

8.1

Obecně o spotřebitelských smlouvách

41

a) kupní a směnná smlouva, b) darovací smlouva, c) smlouva o dílo, d) smlouva o půjčce (půjčení peněz s či bez úroků), e) smlouva o výpůjčce (bezplatné užívání věci), f) nájemní smlouva (úplatné užívání věci), g) příkazní smlouva (osobní obstarání či vykonání činnosti s či bez odměny), h) jednatelství bez příkazu, i) smlouva o úschově, j) smlouva o ubytování, k) smlouva o přepravě, l) smlouva zprostředkovatelská, m) vklady, n) pojistné smlouvy, o) smlouva o sdružení, p) smlouva o důchodu, q) sázka a hra, r) veřejná soutěž, s) veřejný příslib, t) cestovní smlouva. Struktura spotřebitelských smluv je postavena tak, že § 52 vymezuje pojmy spotřebitelská smlouva, dodavatel a spotřebitel; §§ 53 a 54 se váží k uzavírání smluv pomocí prostředků komunikace na dálku; ustanovení §§ 55 a 56 jsou platná pro všechny typy uzavíraných smluv; § 57 pak upravuje smlouvy uzavírané mimo provozovnu; dále pak §§ 58–64 obsahují zvláštní ustanovení o ochraně spotřebitele při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek (tzv. time sharing)10 ; § 65 se zabývá státní příslušností účastníků smlouvy a s tím související jazykovou úpravu smlouvy. Normy související s ochranou spotřebitele jsou převážně kogentní, platí to i pro spotřebitelské smlouvy. Nelze se tedy odchýlit od litery zákona a dané právní normy se musí přesně plnit. Kogentnost norem je v celku logická, když vezmeme v úvahu, 10

zavedeno 1. 7. 2002

8.2

Všeobecná pravidla spotřebitelských smluv

42

že smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele je dosažení rovnocenného stavu mezi prodávajícím a kupujícím. Spotřebitelskými smlouvami jsou dle § 52 odst. 1 ObčZ smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel11 . Spotřebitelskou smlouvou tak může být jakákoli smlouva upravená v části osmé ObčZ. Smluvní typy upravené touto částí ObčZ jsou tzv. smlouvy pojmenované. ObčZ však umožňuje uzavřít i takovou smlouvu, která neodpovídá žádnému z uvedených typů smlouvy. Dle Hulvy vyplývá z uvedené definice pojmu spotřebitelská smlouva, že úprava nepočítá s působením těchto ustanovení na smlouvy nepojmenované, z čehož plyne velký prostor pro obcházení kogentních ustanovení spotřebitelských smluv dodavatelem v neprospěch spotřebitelů. De lege ferenda lze proto doporučit, aby ustanovení § 52 odst. 1 ObčZ napříště zahrnovalo i smlouvy nepojmenované12 .

8.2


V rámci §§ 55 a 56 ObčZ jsou upravena všeobecná pravidla spotřebitelských smluv. Ta jsou založena na generální klauzuli a konkrétních, upřesňujících ustanoveních spotřebitelských vztahů. § 55 odst. 1 ObčZ obsahuje generální klauzuli, která říká, že „smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postaveníÿ. Pokud by se uskutečnilo takovéto ujednání, způsobilo by to jeho neplatnost. Odst. 2 § 55 ObčZ umožňuje dovolat se neplatnosti smlouvy v případě, pokud by v ní bylo ustanovení zhoršující jeho postavení. Jak ale z tohoto odstavce vyplývá, jde o neplatnost relativní. Tedy o takovou, kdy se poškozený subjekt nejprve musí dovolat neplatnosti. Subjekt, který se dovolává neplatnosti, oznámí tuto skutečnost nejprve protistraně (dodavateli), pokud ten nesjedná nápravu, řeší situaci soud. Pokud dojde k pochybnostem o významu jakéhokoli ujednání ve smlouvě, vždy se situace posuzuje ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3). 11 12

vysvětlení pojmů spotřebitel a dodavatel viz. kapitola 5.1 Vymezení základních pojmů viz. Hulva, T.: Ochrana spotřebitele. Praha – ASPI, 2005, str. 183

8.2


43

Druhým všeobecným pravidlem je § 56. Generální klauzule obsažena v odst. 1 zní: „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stranÿ. Upřesňujícím odstavcem k této generální klauzuli je pak § 56 odst. 3, který vymezuje typická nepřípustná smluvní ujednání, a to zásadně na demonstrativním principu výčtu. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která: a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

8.3

Smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku

44

Jakékoli ujednání uvedené v bodech a) až k) způsobují relativní neplatnost, o jejíž problematice jsem se již zmínila. Výčet nepřiměřených podmínek upravených v § 56 odst. 3 přímo koresponduje se Směrnicí č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato směrnice byla vytvořena a přijata zejména vzhledem k tomu, že bylo nezbytné splnit cíl vytvoření jednotného vnitřního trhu s právem volného pohybu zboží, osob a kapitálu do roku 1993. Důvodů, proč byla tato směrnice vytvořena, bylo hned několik – podmínky na vnitrostátních trzích jednotlivých členských států se dost lišily, což mohlo narušit hospodářskou soutěž, a pokud měl být vytvořen jednotný trh, musely se stanovit i jednotné podmínky; různé byly také právní předpisy týkající se nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách; důvodem také byla skutečnost, že občané jednotlivých členských států neznali právní předpisy platné v té které zemi, což je mohlo od nákupu zboží či služby nepochybně odradit. Přijatou směrnicí se upravily podmínky na trhu a spotřebiteli je tak zaručeno, že prodej zboží či poskytnutí služby z jakéhokoli členského státu EU se řídí stejnými pravidly a nic mu tedy nebrání13 , aby využil příležitostí, kterých se mu dostává otevřením evropského trhu.

8.3


Smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku, tzv. distanční smlouvy, upravují §§ 53 a 54 ObčZ. Ustanovení těchto paragrafů jsou implementací Směrnice č. 97/7/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv sjednávaných na dálku. Text této směrnice udává mnoho zdůvodnění, proč byla vytvořena a přijata, podobně jak tomu bylo v případě směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Mezi tyto důvody patří mimo jiné to, že trh se neustále vyvíjí a přichází s technologiemi, které umožňují nové způsoby získávání informací a obchodování, proto je nezbytné přijmout stejná pravidla upravující uzavírání smluv na dálku. Takovýto způsob obchodování je velmi pohodlný a právě zajištění stejných právních norem může výrazně přispět k rozvoji vnitřního trhu. Jedním z bodů, které tato směrnice obsahuje, je ochrana spotřebitele proti nátlakovým metodám prodeje. Významná je i z toho důvodu, že dává právo odstoupit od smlouvy, pokud zboží či 13

nebereme-li v úvahu individuální bariéry obchodování na jiném než českém trhu – jazykové,

psychologické

8.3


45

služba neplní funkce, které vyžaduje spotřebitel, a že takovéto odstoupení nebude mít pro spotřebitel žádné právní důsledky. Uskutečnění obchodů pomocí prostředků komunikace na dálku je situace, kdy se smluvní strany fyzicky nesetkávají. § 53 odst. 1 považuje za tyto prostředky zejména: • neadresovaný tisk, • adresovaný tisk, • typový dopis, • reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, • katalog, • telefon s (lidskou) obsluhou, • telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), • rozhlas, • videotelefon (telefon s obrazovkou), • videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), • elektronická pošta, • faxový přístroj, • televize (televizní nákup, teleshopping), • veřejná komunikační síť, například internet. Při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu smlouvy informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných náležitostí smlouvy upravených v § 43 a násl. ObčZ a podstatných náležitostí smlouvy stanovených v části osmé ObčZ. Tyto informace musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů (§ 53 odst. 3). Poskytnuté informace musí být předloženy s dostatečným předstihem a jedná se zejména o tyto informace (§ 53 odst. 4): a) obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresu podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty, b) název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb,

8.3


46

c) cena zboží nebo služeb, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, mají-li k ní být připočítávány, d) náklady na dodání, e) způsob platby, dodání nebo plnění, f) poučení o právu na odstoupení, s výjimkou případů podle odstavce 8, g) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, h) doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. Pokud spotřebitel využije některého prostředku komunikace na dálku a učiní objednávku, prodávající je povinen tuto objednávku potvrdit a potvrzení spotřebiteli předat opět prostřednictvím některého z prostředků komunikace na dálku (vyplývá z § 53 odst. 5). Zákon (§ 53 odst. 6) ukládá prodávajícímu povinnost po uzavření distanční smlouvy, nejpozději však před plněním, poskytnout spotřebiteli tyto informace: • obchodní jméno a IČO dodavatele, sídlo právnické osoby (bydliště fyzické osoby), • informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, • informace o službách po prodeji a o zárukách, • podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok. Důležité je ustanovení § 53 odst. 7, které umožňuje spotřebiteli odstoupit od smlouvy uzavřené pomocí prostředku komunikace na dálku do 14 dnů ode dne převzetí plnění bez udání jakéhokoli důvodu a bez obav, že by mu za to mohla hrozit jakákoli sankce. A v případě, že dodavatel spotřebiteli nedodá informace uvedené v odst. 4 a 6 § 53, prodlužuje se tato lhůta až na 3 měsíce ode dne převzetí plnění. Jestliže dodavatel svou informační povinnost splní dodatečně, tříměsíční lhůta končí a začíná běžet lhůta čtrnáctidenní. Kupující má právo rovněž na náhradu skutečně vynaložených nákladů souvisejících s vrácením zboží. Na co však spotřebitel právo nemá, vyjmenovává zákon v odst. 8. Dle tohoto odstavce nemá spotřebitel právo odstoupit od smlouvy v případě smluv: a) na poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění, b) na dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele,

8.4

Smlouvy sjednávané mimo provozovnu

47

c) na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání, d) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal, e) na dodávku novin, periodik a časopisů, f) spočívajících ve hře nebo loterii. Zákonodárce umožňuje podle § 53 odst. 9 kupujícímu ponechat si plnění, pokud jej dodavatel poskytne bez předchozí objednávky, dokonce spotřebitel není povinen dodavatele ani vyrozumět. § 54 ObčZ vyjmenovává smlouvy, na které se nevztahuje ustanovení o smlouvách uzavřených pomocí prostředků komunikace na dálku. Jsou to smlouvy o finančních službách, smlouvy uzavírané prostřednictvím prodejních automatů, na základě dražeb, smlouvy na dodávku potravin, nápojů nebo jiné zboží běžné spotřeby, dodávaného stálými doručovateli, smlouvy o ubytování, dopravě a stravování, pokud jsou tato plnění poskytována v určeném termínu a době. Společná úprava smluv uzavíraných na základě prostředků komunikace na dálku pro všechny členské státy EU má přinést lepší orientaci a hlavně jistotu, že ať si zboží spotřebitel objedná v jakékoli zemi, dovolá se vždy stejných práv. Tento způsob obchodování nabírá v dnešní době velkého významu a obliby. Prodejci si uvědomují, jakou hodnotu mají ve svých zákaznících a jakou roli hraje jeho spokojenost.

8.4


Uzavírání smluv mimo obchodní prostory prodávajícího (domov spotřebitele, jeho pracoviště, zájezd organizovaný dodavatelem) je upraveno § 57 ObčZ. V rámci legislativy ES byla vydána směrnice Rady 85/577, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. Touto směrnicí se zejména sjednocují podmínky jednotlivých členských zemí EU k vykonávání takovéhoto druhu obchodu, poněvadž rozdílné právní předpisy mohou mít vliv na fungování celého vnitřního trhu. Odst. 1 tohoto paragrafu dává kupujícímu právo písemně odstoupit od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele do 7 dnů od jejího uzavření. Zdůrazňuji, že odstoupení od takovéto smlouvy musí být písemné. Jestliže současně s uzavřením smlouvy nebylo plnění kupujícímu předáno, lhůta se prodlužuje na 1 měsíc od uzavření smlouvy. Velký rozdíl je však v případech, kdy si sám spotřebitel

8.4


48

výslovně sjedná návštěvu dodavatele za účelem objednávky, ustanovení odst. 1 zde neplatí! Dodavatel má povinnost písemně upozornit kupujícího na možnost odstoupit od smlouvy, a to nejpozději ve chvíli uzavření smlouvy. Současně s informací o možnosti odstoupit je nutno také písemně uvést osobu, u níž je možno toto právo uplatnit, včetně jejího sídla či bydliště (odst. 2). Pokud dodavatel nedodá toto upozornění vůbec nebo nebylo-li písemné, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy dokonce až do 1 roku od jejího uzavření (odst. 3). Odst. 4 vyjmenovává smlouvy, na které se předchozí odstavce nevztahují. Jsou to smlouvy: a) jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce zařízení do ní začleněných, b) na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného jím určeného místa, c) na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě, d) pojistné a o cenných papírech. Možnost koupit zboží či službu, aniž by sám kupující musel projevit svou aktivitu, je zajisté velice lákavá a zvyšuje mu komfort. Nebezpečí pro spotřebitele tkví zejména v tom, že prodejci využívají okamžiku překvapení, kdy spotřebitel je zaskočen mnohdy nečekanou návštěvou prodejce. Zboží, které nabízí, bude mít pravděpodobně nižší cenu, poněvadž prodávající kromě nákladů na skladování výrobků nemá žádné další náklady, které by cenu navyšovaly. Pro potenciálního zákazníka je výše ceny velmi přitažlivá a pokud se k ní přidají také vynikající řečnické a přesvědčovací dovednosti, nechá se zákazník natolik ovlivnit, že přistoupí k uzavření smlouvy. Psychologie zde hraje významnou roli, leckterý člověk ztratí racionální uvažování a nechá se zlákat metodami nabídky zboží a služeb. Negativní na tomto způsobu prodeje je také to, že spotřebitel nemůže porovnat cenu a kvalitu nabízeného zboží s konkurencí, nemůže si ověřit správnost údajů, které mu jsou poskytovány, a proto je jeho ochrana rozhodně na místě.

9 PRAKTICKÁ ČÁST

9

49

Praktická část

Případ č. 1: Záruční lhůta u zboží vystaveného v prodejně Spotřebitelka uzavřela kupní smlouvu (viz příloha A), jejímž předmětem byla kuchyňská linka včetně domácích spotřebičů, která byla určitou dobu vystavena v prodejně jako vzor. Kupní cena této sestavy byla z tohoto důvodu snížena o 50 % z kupní ceny. Spotřebitelka nalezla v V. části kupní smlouvy týkající se odpovědnosti za vady zboží ujednání, ve kterém stálo: „Z důvodu poskytnuté slevy se na veškeré dodané zboží nevztahuje zárukaÿ. Diskuse: V první řadě je třeba si uvědomit, z jaké pozice byla kupní smlouva uzavírána. Zda je spotřebitelka fyzická osoba, podnikatel či nepodnikatel. Pokud by byla podnikatel, řídil by se celý případ ustanovením dle ObchZ. Z uvedeného textu případu a přiložené kupní smlouvy se však jednalo o fyzickou osobu nepodnikající, tudíž právní rozbor bude probíhat na základě ObčZ. Podle § 620 ObčZ je záruční doba při prodeji spotřebního zboží 24 měsíců. Zákon v žádném svém paragrafu neobsahuje ujednání o tom, že zboží je ze záruky vyloučeno. Prodávající se tím zcela jistě dopustil porušení § 56 odst. 3 písm. b), podle kterého je nepřípustné takové smluvní ujednání, které vylučuje nebo omezuje práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu. I když je tak uvedeno v kupní smlouvě, není ujednání o vyloučení této kuchyňské linky nebo spotřebičů ze záruky ze strany prodávajícího jakkoli opodstatněné a lze ho považovat za neplatné. Ovšem je třeba dbát na § 55 odst. 2, který říká, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 jsou platná, pokud se sám spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti. Jedná se tedy o neplatnost relativní, kterou jsme si vysvětlili v teoretické části této práce (kapitola 8.2 Všeobecná pravidla spotřebitelských smluv). Bylo by tedy vhodné, aby zákaznice uplatnila u prodávajícího právo na neplatnost části smlouvy o neposkytnutí záruky a upozornila ho také na to, že podle zákona má právo na záruční dobu 24 měsíců. Pokud se na celý případ podíváme očima prodávajícího, může zde nastat následující teoretická situace: prodávající se může dovolávat toho, že kuchyňská linka

9 PRAKTICKÁ ČÁST

50

a spotřebiče, které byly nějakou dobu vystaveny v prodejně, jsou použité věci. Tato skutečnost by se dala zohlednit a mohlo by na tato zboží být nahlíženo jako na použité věci. Avšak ani u použitých věcí nemá prodávající právo neposkytnout žádnou záruku. Litera zákona stanoví v § 626 odst. 3, že u použitého zboží může prodávající záruční dobu snížit po dohodě se zákazníkem, ne však na méně než 12 měsíců. Prodávající se však na ničem takovém se zákaznicí nedohodl, sám si upravil obsah kupní smlouvy dle svých potřeb a jednoznačně došlo k porušení zmíněného § 56 odst. 3 písm. b).

9 PRAKTICKÁ ČÁST

51

Případ č. 2: Podmínka ze strany prodávajícího Spotřebitel si na knižním veletrhu zakoupil odbornou publikaci za zvýhodněnou cenu. Faktura a smluvní podmínky mu byly dodány až následující měsíc. Ve smluvních podmínkách bylo mimo jiné uvedeno, že zvýhodněná cena zboží, za kterou bylo zboží pořízeno, je podmíněna pravidelnými objednávkami zboží po dobu jednoho roku. Pokud by si spotřebitel nevybral zboží sám, bude mu zasláno dle výběru prodávajícího. Diskuse: Na úvod je třeba konstatovat, že v tomto případě byla kupní smlouva uzavřena ústně. I takovýto způsob jejího uzavření je možný a pro obsah této smlouvy jsou důležitá ustanovení § 588 a násl. ObčZ. Předmětem této smlouvy byla knižní publikace koupená za zvýhodněnou cenu. Prodávající je povinen zboží dodat a kupující se naopak zavázal uhradit cenu, která byla dohodnuta v okamžiku objednávání zboží, tedy na daném knižním veletrhu. Na tento případ se bezpochyby vztahují i ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52 a násl. ObčZ). Dle mého názoru jednoznačně došlo k porušení ustanovení § 56, který obsahuje výčet nepřípustných ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Konkrétně v odst. 3 písm. g) je uvedeno, že nepřípustná jsou ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Prodávající se dopustil chyby v tom, že neposkytl kupujícímu informace o smluvních podmínkách před uzavřením smlouvy přímo na místě uzavření objednávky, tedy na veletrhu. Je totiž možné, že by zákazník na podmínky takovéto smlouvy nepřistoupil a smlouvu neuzavřel. Ustanovení ve smluvních podmínkách, které si podmiňuje pravidelné objednávky zboží po určitou dobu, jsou neplatná. Spotřebitel si však musí dát pozor na to, že neplatnosti tohoto ustanovení se musí nejprve sám dovolat, aby se neplatným skutečně stalo. Podmínky uváděné prodejcem mají v této situaci podobu jednostranného prohlášení, neboť kupní smlouva byla uzavřena již dříve a kupující se neměl možnost s nimi seznámit a odsouhlasit je. Proto tyto podmínky jsou platné pouze v rozsahu, ve kterém neporušují právní předpisy. Tomuto spotřebiteli lze doporučit, aby uhradil fakturu pouze za jím objednanou knižní publikaci za zvýhodněnou cenu, která byla sjednána při jejím nákupu. V jeho

9 PRAKTICKÁ ČÁST

52

zájmu také je, aby prodávajícího informoval o tom, že si od něj nepřeje odebírat žádné další zboží a že nesouhlasí s ustanovením ve smluvních podmínkách týkajících poskytnutí zvýhodněné ceny s podmínkou nutného odběru zboží po dobu 1 roku a považuje toto ustanovení za neplatné a to podle § 56 odst. 3 písm. g). Zde bychom mohli ještě upozornit zákazníka na to, že kromě toho, že dopis bude zaslán doporučeně, musí obsahovat též dodejku, poněvadž ustanovení se stává neplatným poté, co je adresátovi skutečně doručeno dovolání se relativní neplatnosti. Podací lístek je pouze potvrzení o tom, že dopis byl odeslán (vzor tohoto dopisu – viz. příloha B). Mohlo by se také stát, že by i přes tento dopis dodavatel zaslal spotřebiteli zboží a fakturu k úhradě. V takovém případě by spotřebitel měl podle ustanovení § 53 odst. 9 ObčZ právo si zboží ponechat, poněvadž mu bylo doručeno bez předchozího objednání. Fakturu by nebyl povinen uhradit a dokonce by nemusel prodávajícího ani jakkoli o situaci vyrozumět.

9 PRAKTICKÁ ČÁST

53

Případ č. 3: Poplatek za neoprávněnou reklamaci Spotřebitel si zakoupil domácí kino. Zapojoval ho sám s pomocí přiloženého návodu. Druhý den, po shlédnutí několika filmů na DVD, se přístroj pokazil. Spotřebitel ho tedy reklamoval, odpovědná osoba zboží převzala a vystavila reklamační list. Reklamace však uznána nebyla z důvodu toho, že přístroj byl zapojen k jinému zařízení a navíc prodávající požaduje poplatek 500 Kč za zjištění závady a až po uhrazení poplatku vydá zboží zpět kupujícímu. Spotřebitel na tuto skutečnost přistoupil. Diskuse: Na první pohled upoutá pozornost poplatek ve výši 500 Kč, který si nárokuje prodávající za to, že reklamaci neuznal. Jakékoli poplatky za neoprávněnou reklamaci nejsou totiž v souladu se zákonem. Tím, že obchodník tento poplatek přijal, se bezdůvodně obohatil. Všeobecně lze vyžadování takovýchto paušálů považovat za rozpor s ustanovením § 55 odst. 1 ObčZ, který říká, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Platí to i v takových případech, kdy takovéto ustanovení porušující zákon je obsaženo ve smluvních podmínkách a kupující je podepíše. Obecně lze toto jednání prodávajícího označit též za porušení § 56 odst. 3 písm. b) ObčZ, poněvadž prodávající omezuje kupujícího při uplatnění odpovědnosti za vady, což je podle tohoto ustanovení nepřípustné. V situaci neuznané reklamace, kdy se spotřebitel domnívá, že je v právu a hodlá pokračovat ve vzniklém sporu, je nejlepším řešením obstarat si znalecký posudek od soudního znalce. Pokud by znění tohoto posudku bylo ve prospěch spotřebitele, má velkou šanci vyhrát tento spor v případě, že by došlo k soudnímu jednání. Před tím však je dobré, aby prodávajícímu zaslal tento znalecký posudek spolu s doporučeným dopisem s dodejkou, který bude posledním pokusem o smír, a když nebude prodávající ochoten ani poté uznat reklamaci a vrátit poplatek, pak nezbývá než se obrátit na soud. Mohla by nastat také situace, kdy by se spotřebitel rozhodl neuhradit reklamační poplatek a požadoval zboží vrátit. Prodávající v takovém případě rozhodně není oprávněn držet majetek zákazníka do doby, než ten uhradí poplatek. Jednal by zcela v rozporu s právem. Spotřebitel by mohl situaci řešit žalobou na vydání věci.

9 PRAKTICKÁ ČÁST

54

Případ č. 4: Zvýšení ceny Spotřebitel si objednal dodávku bazénu v zimě roku 2006 s tím, že se dílo uskuteční na jaře roku 2007 (viz příloha C). Objednávka byla vyhotovena a podepsána za ceny, které byly platné v katalogu na období roku 2006. Zhotovitel bazénu nefakturuje konečnou cenu díla dle skutečně vynaložených nákladů, nýbrž dle předem sepsané smlouvy. Ve smlouvě má však zhotovitel uvedeno: „V případě navýšení cen dodávky, je toto objednatel povinen doplatitÿ. V době realizace dodávky bazénu požadoval zhotovitel po objednateli doplatit částku 9 756 Kč z důvodu zvýšení cen ze strany jeho dodavatele. Diskuse: Z právního hlediska lze jednoznačně konstatovat, že pokud byla smlouva o dílo uzavřena v roce 2006 za podmínek platných pro tento rok, je tato smlouva a veškeré údaje v ní platná a směrodatná. Kupující je tedy povinen zaplatit pouze peněžní sumu, která je uvedena ve smlouvě o dodávce bazénu. Je zcela irelevantní ze strany zhotovitele odvolání na změnu podmínek s jeho dodavatelem. Ustanovení zhotovitele ve smlouvě o tom, že objednatel je povinen doplatit rozdíl v případě navýšení cen, může být považováno za nezákonné, poněvadž je to v rozporu s § 56 odst. 3 písm. i), ve kterém je stanoveno, že smluvní ujednání, která opravňují dodavatele k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, jsou nepřípustná. V této smlouvě není žádná zmínka o tom, že kupující je oprávněn od smlouvy odstoupit, a zde zhotovitel pochybil. Pokud je dodavatel oprávněn cenu navýšit podstatným způsobem, musí zákazníka jednak o tomto informovat a jednak mu musí umožnit od smlouvy odstoupit. Za podstatné zvýšení ceny se považuje 10-20% zvýšení vzhledem k ceně uvedené ve smlouvě. Slovo „podstatnéÿ však zákon v žádném svém paragrafu nedefinuje, vychází se proto ze soudní praxe. Spotřebitel tedy nemá povinnost hradit částku 9 756 Kč a má právo odstoupit od smlouvy. Svého práva se musí dovolat, tedy neprodleně o tomto úmyslu informovat svého smluvního partnera – nejlépe doporučeným dopisem s dodejkou.

9 PRAKTICKÁ ČÁST

55

Případ č. 5: Prodlení zhotovitele s dodávkou díla Spotřebitel uzavřel smlouvu o dílo (viz. příloha D) na krbovou sestavu. Dílo mělo být zhotoveno do 26. 8. 2005. V polovině července se informoval u firmy o stavu díla. Byl ujištěn, že 8. 8. 2005 se k němu dostaví pracovníci firmy a dílo bude provedeno. Objednatel splnil veškeré podmínky týkající se připravenosti pro dílo stanovené ve smlouvě včas a očekával uskutečnění díla. Dne 8.8. 2005 se firma nedostavila. Zákazník telefonicky upozornil firmu, že mělo dojít ke zhotovení díla, firma se omluvila a posunula tento den na 22. 8. 2005. Ani v tento den se však nikdo nedostavil. Rozhořčený zákazník opět telefonoval do firmy s dotazem, proč se dílo neuskutečnilo tentokrát. Bylo mu sděleno, že firma má mnoho zakázek a nestíhá termíny. Dohodli se tedy na dalším termínu a to na 9. září s tím, že firma ještě potvrdí telefonicky svůj příjezd. Firma svůj příjezd v daný den nepotvrdila, proto zákazník opět telefonoval zástupci firmy, který mu tentokrát ignoroval jeho četné telefonáty. Od té doby tam spotřebitel volal a setkal se jen s výmluvami a sliby. Do konce září se dílo neuskutečnilo. Zákazník se tedy rozhodl od smlouvy odstoupit. Zaslal zhotoviteli dopis, ve kterém mu dal poslední možnost k provedení díla do 14. října 2005 (viz. příloha E). Firma nereagovala, dílo nezhotovila. Proto poslal zákazník další dopis, ve kterém odstoupil od smlouvy a požadoval zpětné vyplacení zálohy, kterou mu poskytl (viz. příloha F). Firma zákazníka vyrozuměla, že bere na vědomí jeho odstoupení a že mu na účet zaslala část zálohy. Zákazník se však domáhal několika doporučenými dopisy o vydání celé zálohy, a když mu firma nevyhověla ani na dopis s názvem „poslední pokus o smírÿ (viz. příloha G), rozhodl se, že podá na firmu žalobu k soudu (viz. příloha H). Diskuse: Smlouva o dílo se řídí ustanoveními § 631–656 ObčZ. Pokud je zhotovitel v prodlení s provedením díla, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy dle § 642 odst. 2, který říká, že objednatel je oprávněn od smlouvy odstoupit i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas zhotoveno nebo nebude provedeno řádně, a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě. Je zřejmé, že ke zhotovení díla nedojde, firma uznala i odstoupení od smlouvy ze strany objednatele. Spotřebitel v dobré víře ponechal firmě dostatečný časový prostor k nápravě

9 PRAKTICKÁ ČÁST

56

celé situace. Jeho trpělivost měla hranic, což je zcela pochopitelné. Správně zaslal firmě dopis, kde dával firmě poslední možnost pro splnění podmínek smlouvy, vhodně také uvedl přiměřenou lhůtu ke zhotovení díla. Poněvadž mu nebylo vyhověno, rozhodl se odstoupit od smlouvy doporučeným dopisem. Firma akceptovala toto odstoupení, avšak dopustila se závažné chyby v tom, že nevrátila zákazníkovi celou zaplacenou zálohu, na kterou má právo. Na toto by se dalo pohlížet jako na porušení ustanovení § 56 odst. 3 písm. d) ObčZ, které obsahuje nepřípustné ustanovení, které dovoluje dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí. Spotřebitel má tedy nárok na vrácení celé částky jím zaplacené zálohy, navíc má právo ve smyslu § 519 ObčZ na náhradu škody, kterou mu zhotovitel způsobil svým prodlením, v tomto případě by se mohlo jednat například o ušlou mzdu za dny, po které si spotřebitel musel brát dovolenou a byl připraven v místě vykonání díla. Nákladem by mohly být i telefonické hovory zhotoviteli. Jelikož domluva mezi stranami smlouvy je zřejmě v nedohlednu, nezbývá než vymáhat vrácení plné výše zálohy skrze soud.

9 PRAKTICKÁ ČÁST

57

Případ č. 6: Žaloba na vrácení části zálohy V pátém případu praktické části jsem popsala spotřebitelský problém, který vyústil až v podání žaloby. Nyní se budu zabývat rozborem samotné žaloby (viz. příloha H). Žaloba je prostředek, kterým se osoba, jejíž práva byla porušena či ohrožena, domáhá jejich ochrany. Takováto osoba se nazývá žalobce. Druhou stranou tohoto vztahu je žalovaný, což je osoba, která zmíněné porušení nebo ohrožení způsobila. Žaloba je adresována soudu, který má ve sporném řízení rozhodnout. Náležitosti žaloby vychází ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Dle § 42 odst. 4 OSŘ musí být ze žaloby patrno: • kterému soudu je určena, • kdo ji činí, • které věci se týká, • čeho se žalobce domáhá, • datum a podpis. Mezi zvláštní náležitosti žaloby patří: • jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firma nebo název a sídlo právnické osoby), • vylíčení rozhodujících skutečností, • označení důkazů, • určení, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Žaloba musí mít vždy písemnou formu (možno doručit osobně do podatelny soudu či odeslat poštou – nejlépe doporučeně nebo doporučeně s dodejkou) a podává se k věcně a místně příslušnému soudu. Věcnou příslušnost upravuje § 9 OSŘ, který v odst. 1 říká, že pokud nestanoví zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Místní příslušností soudu se zabývají §§ 84-89 OSŘ a podle ustanovení § 85 odst. 1 je místně příslušný ten soud, v jehož obvodu má fyzická osoba bydliště. Žalobu je nutno podat ve více vyhotoveních a to tak, aby jeden stejnopis obdržel soud a jeden stejnopis každý žalovaný. V případě tohoto spotřebitelského sporu je příslušným orgánem Okresní soud v Liberci a žaloba bude podána ve dvou vyhotoveních. V tomto konkrétním případě byly splněny všechny náležitosti žaloby včetně žalobního petitu, který obsahuje požadavek vrácení zbylé části zálohy ve výši 18 600 Kč

9 PRAKTICKÁ ČÁST

58

a uhrazení nákladů soudního řízení. Je tedy zcela zřejmé, čeho chce žalobce dosáhnout. Žalobní petit je důležitou součástí žaloby, je nutné ho přesně specifikovat, poněvadž soud je jím vázán. Žalobní petit slouží jako návrh na zahájení řízení. Samotné soudní řízení je zahájeno ex lege dnem, kdy je žaloba doručena soudu a řídí se ustanoveními OSŘ. Za podání žaloby se ve většině případů platí soudní poplatek. Úkony, které jsou zpoplatněny a za jakých podmínek, upravuje zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, činí poplatek 600 Kč (v případě, že peněžitá částka je nižší než 15 000 Kč), pokud je hodnota peněžitého plnění vyšší, je stanoven poplatek ve výši 4 % z této částky. V případě č. 5 se žalobce v rámci žalobního petitu domáhá navrácení zbylé části zálohy a uhrazení veškerých soudních poplatků. Navrhuje vydání rozsudku. Existuje zde možnost, že se situace bude řešit bez nařízení ústního jednání. Soud může v případech, kdy je předmětem žaloby peněžní plnění, vydat též platební rozkaz. Platební rozkaz může soud vydat i bez výslovné žádosti žalobce. Žalovanému se platebním rozkazem ukládá do 15 dnů od jeho doručení zaplatit žalobci veškeré jím uplatňované pohledávky. Žalovaná strana má též právo v této patnáctidenní lhůtě podat odpor. Pokud je podán odpor, platební rozkaz je zrušen a v celé věci je nařízeno ústní jednání. Žalobu považuji za krajní prostředek k vymáhání práv spotřebitelů. Měla by jí předcházet snaha aktivní komunikace s protistranou a hledání řešení problému jiným způsobem. Avšak úsilí, které spotřebitelé vynakládají mají své meze a v mnoha případech nezbývá jiná možnost, než se obrátit na soud a žádat ho o spravedlivé rozhodnutí.

10

10

ZÁVĚR

59

Závěr

Porušování či omezování práv spotřebitelů je každodenním problémem, se kterým se mnozí z nás již setkali. Někteří byli při domáhání se svých práv úspěšní již v počátku, někteří byli donuceni domáhat se jich soudní cestou, jiní bohužel úspěšní nebyli. Cílem mé práce bylo seznámit spotřebitele s důležitými aspekty jejich ochrany, s právy, které jim zaručuje český právní řád, a také s povinnostmi, které mají prodávající vůči kupujícím. Zaměřila jsem se zejména na oblast spotřebitelských smluv, s jejichž porušováním se lidé denně potýkají. Svou prací jsem chtěla docílit toho, aby spotřebitelé věděli, která ustanovení ve spotřebitelských smlouvách jsou zakázána, která je omezují, a aby věděli, co si nemusí nechat od nepoctivých prodejců líbit. Na praktických případech jsem názorně předvedla, jaké situace mohou nastat a jak je řešit. Z hlediska ochrany spotřebitele hodnotím jako velmi pozitivní krok vstup do Evropské unie. Ustanovení o spotřebitelských smlouvách totiž česká legislativa vůbec neobsahovala. Teprve poté, co se Česká republika rozhodla, že vstoupí do Evropské unie, vznikla povinnost harmonizovat českou legislativu s legislativou Evropských společenství. Jsme součástí jednotného trhu, na kterém platí stejná pravidla, což rozšiřuje naše možnosti při nákupu zboží a služeb. Spotřebitelské smlouvy vyznívají vždy jednoznačně ve prospěch spotřebitele, jejich implementace do občanského zákoníku výrazně přispěla k posílení jejich obrany. Stálým problémem při domáhání se spotřebitelských práv jsou dlouhá soudní jednání. Tento problém by mohl vyřešit nový způsob řešení spotřebitelských sporů, s jehož návrhem přišlo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Nový systém by měl fungovat na dvou pilířích. První pilíř by měl být postaven na tzv. smírčím řízení, jehož výsledkem by měla být dohoda mezi oběma stranami za pomoci neutrální třetí osoby. Ve druhém pilíři (speciální spotřebitelské arbitráži) bude vystupovat nezávislý arbitr, který o sporu rozhodne, toto rozhodnutí by mělo být závazné a vykonatelné. Podmínkou mimosoudního jednání je dobrovolná účast obou stran. Je to zcela nový přístup k řešení spotřebitelských problémů, který zní velice zajímavě, a pokud by to mělo pomoci urychlit řešení sporů, budeme netrpělivě očekávat jeho zavedení. Velkým pomocníkem a rádcem spotřebitele jsou spotřebitelské organizace. Jejich posláním je ochrana spotřebitelských práv. Snaží se veřejnost informovat, vzdě-

10

ZÁVĚR

60

lávat a náplní jejich činnosti je také odborná pomoc v případě vzniklého problému. Ve skutečnosti není jednoduchou záležitostí zajistit dokonalou ochranu zájmů spotřebitele. Zásadní je také zájem samotného spotřebitele o svá práva. Dnešní trh je tvrdý a uspěje na něm pouze ten, kdo bude umět lépe využít situace. Zda to bude prodávající, který bude zneužívat nevědomosti a lhostejnosti kupujícího nebo naopak kupující, který si nenechá líbit nepoctivé zacházení, je otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. Doufám však, že čím více se budeme této problematice věnovat, tím více se dostane spotřebitelům do povědomí a ti se začnou více zajímat o svá práva, aby byli rovnocennými partnery na trhu.

11

11

LITERATURA

61

Literatura

Monografie: [1] DUPAL, L., MICHALOVÁ, I., NOVÁK, K. Rádce spotřebitele. Rizika při nákupu zboží. 1. vydání. Brno: CP Books. a. s., 2005. 254 s. ISBN 80-251-0507-5. [2] DUPAL, L., NOVÁK, K., SCHLOSSBERGER, O. Rádce spotřebitele. Uzavíráme spotřebitelské smlouvy. 1. vydání. Brno: nakladatelství CP Books, a. s., 2005. 93 s. ISBN 80-251-0497-4. [3] HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele. 2002. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 138 s. ISBN 80-245-0290-9. [4] HULVA, T. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vydání. Praha: nakladatelství ASPI, a. s., 2003. 360 s. ISBN 80-7357-172-2. [5] HULVA,T. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2005. 452 s. ISBN 80-7357-064-5. [6] KLABUSAYOVÁ, N. Principy a trendy ochrany spotřebitele. 2005. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava. 168 s. ISBN 80-248-0913-3. [7] KLABUSAYOVÁ, N. Vybrané aspekty ochrany spotřebitele. 2001. Frenštát pod Radhoštěm: nakladatelství VERONIKA. 114 s. ISBN 80-902159-7-1. [8] KRÁL, R. Transpozice a implementace směrnic ES v zemích EU a ČR. 2002. Praha: nakladatelství C. H. Beck. 158 s. ISBN 80-7179-688-3. [9] MATUSIKOVÁ, L. Ochrana zájmů spotřebitele. 2006. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné. 132 s. ISBN 80-7248-357-9. [10] ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O. KRATOCHVÍL, M. Právní ochrana spotřebitele v České republice. Texty s úvodním komentářem. 1999. Praha: nakladatelství C. H. Beck. 620 s. ISBN 80-7179-097-0. [11] ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele. Praha: nakladatelství Linde Praha, a.s., 2000. 231 s. ISBN 80-7201-240-1.

11

LITERATURA

62

Internetové zdroje: [12] BUSINESS INFO. Ochrana spotřebitele v podmínkách Evropské unie [online]. c1997–2007. Dostupné na Internetu: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/ spotrebitelska–politika/pristup–k–ochrane–spotrebitele–v–eu/1001146/39203/. [13] ČOI. Kdo jsme – kompetence [online]. Česká obchodní inspekce [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.coi.cz/internet/(g2tfbnrdezst4355rpry3445)/ default.aspx?m1=37. [14] EUR–LEX. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku [online]. 2006. Dostupné na Internetu: http://eur–lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1997:144:0019:008: CS:HTML. [15] EUR–LEX. Směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách [online]. 2006. Dostupné na Internetu: http://eur– lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1993:095:0029:030:CS:HTML. [16] EUR–LEX. Směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory [online]. 2006. Dostupné na Internetu: http://eur–lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1985:372:0031:033: CS:HTML. [17] JAKUBÍČEK, P. Acquis communautaire [online]. Aktivní Evropský občan [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.cpkp.cz/evropskyobcan/manual/ acquis.htm. [18] KOČÍ, R. Spotřebitelské smlouvy [online]. Juristic [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://obcanskepravo.juristic.cz/69897/. [19] KNOBLOCHOVÁ, V. Obecně ke spotřebitelské legislativě [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.mpo.cz/dokument4369.html. [20] KNOBLOCHOVÁ, V. Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.mpo.cz/dokument7587.html.

11

LITERATURA

63

[21] LUHANOVÁ, J. Povinnosti prodávajícího při prodeji [online]. Praha: Sdružení obrany spotřebitelů [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.spotrebitele. info/kartoteka.php?als[KID]=c–1–089ce37b94233cbb505263afb9073c05. [22] MPO. Cíle spotřebitelské politiky [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.mpo.cz/dokument5712. html. [23] PELIKÁN, T. Ochrana spotřebitele ve správním právu [online]. [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.ak-pkk.cz/publikace ochrana spotrebitele. cz.php. [24] PIPKOVÁ, H. Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitárnímu právu [online]. Praha: Právní rádce [cit. 13. října 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.pravniradce.ihned.cz/c4–10078260–16736570–F00000 d–ochrana– spotrebitele–ve–vztahu–ke–komunitarnimu–pravu. [25] TOULA. T. Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Praha: Sdružení obrany spotřebitelů [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.spotrebitele.info/ kartoteka.php?als[KID]=c–1–02a75b72d76daa49d7fb06d53fc124eb. Prameny práva: [26] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění [online], [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.zakonycr.cz/seznamy/0401964Sb.html. [27] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění [online]. [cit. listopad 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.zakonycr.cz/seznamy/0991963Sb.html. [28] Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění [online]. [cit. listopad 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.e-law.cz/zakony/549 91.txt. [29] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění [online], [cit. říjen 2007]. Dostupné na Internetu: http://www.zakonycr.cz/seznamy/6341992Sb.html.

12

12

PŘíLOHY

Přílohy

Příloha A: Kupní smlouva Příloha B: Dovolání se neplatnosti ustanovení ve smlouvě Příloha C: Smlouva o dílo na bazén Příloha D: Smlouva o dílo na krbovou sestavu Příloha E: Výzva k provedení díla Příloha F: Odstoupení od smlouvy Příloha G: Poslední pokus o smír Příloha H: Žaloba k soudu

64

Ochrana spotřebitele spotřebitelské smlouvy

Recommend Documents