O

RESPEKT

11

Ročník XVI.

14.–20. 3. 2005 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Neodolatelná Čína 13 Vládní zmocněnec pro naschvály 6 Děti na válečné stezce 5 Obr Vodafone před branami 9 /

/

/

/

2 / Ve hvězdách: Příběh nejdražších obrazů světa 2 / S námi dál od Ruska 3 / Kéž by muži prozřeli 3 / Irák podle Sgrenové 3 / Bravo, byrokrati 3 / D O M O V – Lidé, kteří rozhodnou o vládě 4 / Svoboda slova jako Haló Brno 4 / Děti na válečné stezce 5 / Zpráva o nové civilizaci 5 / Vládní zmocněnec pro naschvály 6 / Připomeňme si: Zpátky do klecí, Češi 6 / E K O N O M I K A – S láskou všem bankrotářům 8 / Věřitelé, třeste se 8 / Vodafone před branami 9 / Třikrát na okraj: ČNB proti koruně, ochrana konkurence po česku a Bono vs. Fiorina 9 / Z A H R A N I Č Í – S komunisty do Evropy 10 / Řím se chytil s Washingtonem 10 / Cena za tuniský klid 11 / Maschadov a ruští psi 11 / Přijďte na wu-lung 12 / Bolívie volá: Meso, neodcházej 12 / T É M A – Neodolatelná Čína 13 / R O Z H O V O R – S Janem Hadravou o chybách Unie svobody, liberálech, aférách a breberkách 16 / C I V I L I Z A C E – Kupuji, tedy jsem 18 / Kaleidoskop: Strach z mobilních virů, z Crichtona a ze ztráty zdravého rozumu 18 / Itálie vrací uloupený obelisk 19 / P O L E M I K A – O původu holocaustu 20 / K U LT U R A – Planetu zachvátil World of Warcraft 21 / Elizabeth Bishopová zná umění ztrácet 21 / Oscar za důstojnou smrt 22 / Dvořákův duch Wayna Shortera 22 / Mimochodem: Křeslo pro rebela 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Řecko: Vraťte nám Feidia 23 K O M E N T Á Ř E – Zemane, tvou zbraní je špína

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

Zeman se přiznal k Olovu

/

2

2/

K O M E N TÁ Ř E

14.–20. 3. 2005

Zemane, tvou zbraní je špína FOTO PETR KUBÍN

Bývalý premiér se přiznal k autorství estébáckého pamfletu se Šímou, sepsal a vydal si ho tentokrát raději sám. Je to výhodné – místo strachu z prozrazení ještě vyinkasuje honorář od vydavatele. Nicméně jistý profit z toho má i čtenář: ví, jak Zemanovu knihu číst. Jako estébácký dezinformační spis, v němž nejde věřit ani čárce, protože všechno slouží jen manipulaci a generální lži.

Brutální Zdeněk

Vážení impotenti, líné coury...

Je to kniha, kterou šel pokřtít místopředseda vlády. Stojí se na ni fronty a za pár dní si ji koupilo 100 tisíc lidí. Úspěch spisku Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice ukazuje, jak je tady bývalý premiér stále populární a jaký má dar oslovovat zdejší veřejnost. Vnitřek knihy zároveň připomíná, proč byly zemanovské časy tak zlé a proč by se neměly vracet.

V Churchillových stopách O Miloši Zemanovi se říká, že ho v poslední době několikrát zbili kumpáni na opileckých tazích, a proto mu manželka už nedovoluje chodit v Praze ven bez dohledu. Není už sexuálně výkonný, tak si prý jeho žena musí hledat náhrady. Je údajně impotentní od té doby, co se pokusil svést Petru Buzkovou a ta ho prý odmítla. Prý s „tlustým a věčně přiožralým dědkem nechce nic mít“. Proto se nyní Buzkové mstí. Prý se ale dostal do finanční tísně, protože musí hodně lidem platit za mlčení, aby neprozradili jeho pochybné kšefty ještě z doby ve vládě. A proto – kvůli penězům, jak se alespoň říká – vlastně své „politické memoáry“ sepsal. Zdá se vám to všechno jako sprostá a nebezpečně chytlavá pomluva? Máte pravdu. A přesně tímto způsobem napsal Miloš Zeman celý svůj bestseller. Memoáry píše na konci své politické kariéry většina politiků. Mnohé z nich vstoupily do literární historie, například Winston Churchill za ně dostal Nobelovu cenu, jiné zase přinesly poutavé a informačně nabité pohledy na klíčové okamžiky lidstva, stačí zmínit paměti Ronalda Reagana či Margater Thatcherové. Všechny autory spojuje odhodlání vysvětlit veřejnosti motivy svého rozhodování, popsat směr uvažování a argumentace, které vedly k té či oné události. Díky tomu víme, proč Ronald Reagan zahájil jednání s Michailem Gorbačovem nebo proč se Margaret Thatcherová pustila do reforem své země. Miloš Zeman v jejich šlépějích nejde, nesnaží se o interpretaci politiky, vládnutí či veřejného života. Kdo by si chtěl počíst například o tom, jak jeho menšinový kabinet přijímal rozhodnutí, hledal podporu u opozice či bojoval s nezaměstnaností, bude zklamán. Zajímá vás, proč bývalý premiér nevzal do své vlády žádnou ženu? Kniha vám to poví: nepodařilo se mu najít takovou, která by nebyla „coura“ a zároveň by „dokázala tvrdě pracovat“. Největší reformě veřejné správy za uplynulých patnáct let je tu věnován

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, od příštího týdne naleznete Respekt vyvedený v nové grafické úpravě. Nejde o žádnou revoluci, základní rysy našeho časopisu zůstávají tak, jak jste zvyklí. Celkově by ale Respekt měl být přehlednější a výtvarně pestřejší. Dále si Vás dovoluji upozornit na čtenářský dotazník, který můžete rovněž příští týden nalézt na našich webových stránkách. Vaše odpovědi nám pomohou k tomu, aby Respekt vycházel ještě více vstříc Vašim představám. Z aktuálního vydání bych Vás rád upozornil na příběh vůdce čečenských rebelů Aslana Maschadova z pera senátora a bývalého kavkazského reportéra Jaromíra Štětiny. V rubrice téma naleznete čtení o tom, jak vypadá zrod nové světové supervelmoci. Inspirující čtení přeje MAREK ŠVEHLA

VE

Ani čárce U pamětí Thatcherové či Churchilla není třeba přemýšlet o motivech jejich vzniku – předávají své dědictví. Jaké jsou ale motivy Miloše Zemana, který nic z toho nedělá? Proč muž, který v převratných časech spoluurčoval směr této země, věnoval tolik energie soupisu podlých historek a bulvární špíny? Necháme-li stranou (zcela legitimní) finanční zisk, zůstává už jediný důvod: Zeman nepíše paměti jako člověk, který ukončil politickou kariéru, nýbrž jako muž, jenž si připravuje půdu k návratu. A dělá to tak, jak mu velí talent a zkušenost z doby u moci: snaží se zastrašit, skandalizovat a očernit své oponenty, kteří by mu v tom mohli bránit. Z té snůšky špinavostí o lidech, které „prý bije žena“ či kteří „údajně“ lhali, kradli, báli se, smilnili či naopak „prý“ smilnit ani nemohli, nemá cenu citovat. Jedné konkrétní kolekci se však vyhnout nelze, neboť je pro smysl práce bývalého premiéra určující a nejlépe jej odkrývá. Jde o vějíř zmínek na téma Zemanovy dlouholeté stranické oponentky, současné ministryně školství Petry Buzkové. V knize se o ní dozvíme, že je „prý“ líná coura, „údajně“ spolupracovala s StB, „podle řady lidí“ se vyspala s kdekým v sociální demokracii a podobně klíčové, dobře zapamatovatelné věci. Vše samozřejmě podáno v zásadách nejlepšího bulváru tak, aby se napadený mohl jen obtížně bránit. Jediný, koho Zeman cituje přímo, je už deset let mrtvý Karel Kryl; ten měl prý o Buzkové prohlásit, že se „prošoustala“ až do vedení ČSSD. Proč s tím hnusem ztrácet čas? Protože vnáší jasno do jedné zapomenuté, ale mimořádně důležité aféry. Za Zemanova vládnutí odhalila Mladá fronta připravovanou operaci na znemožnění Petry Buzkové. Pamflet přezdívaný svými autory Olovo (Pb) měl mezi veřejnost trousit mimo jiné informace, že Buzková spolupracovala s StB, živila se jako prostitutka, špatně pečuje o svou dcerku. Noviny tehdy odhalily, že celou tu věc sepsal na svém počítači v Úřadu vlády Zemanův poradce, bývalý příslušník StB Vratislav Šíma. Policejní „vyšetřování“ ovšem nikdy neodhalilo, kdo mu k tomu vlastně dal příkaz. Takže dnes už konečně víme to, co jsme celou dobu jen tušili: za Olovem stál Zeman, a když mu to nevyšlo

E R I K TA B E R Y

HVĚZDÁCH

Příběh nejdražších obrazů světa Nebýt posmrtné slávy díla, přiřadil by se životní příběh Vincenta van Gogha k bezpočtu dojemných historií různých nešťastníků, na jaké se obvykle brzo zapomíná. Ke zlomu došlo 17. března 1901, když renomovaná pařížská galerie BerheimJeune uspořádala jedenáct let po malířově smrti první pořádnou výstavu jeho obrazů. Za života prodal Gogh nanejvýš jediný obraz, ani to však není úplně jisté. Dílo, které obnáší 550 obrazů a další stovky kreseb, vytvořil během několika let neobyčejně intenzivní práce. Původně studoval teologii, pak krátce i malířství, jeho svérázná povaha se však obtížně podřizovala konvencím, a tak zůstal v jádru samoukem. Své první obrazy namaloval ještě v rodném Holandsku, když se roku 1883 na čas uchýlil k otci na venkov. O dva roky později odešel za mladším

REPRO RESPEKT

EDITORIAL

jeden odstavec, klíčovému boji o krachující IPB stránečka zcela povrchních informací.

Prodej knihy se už blíží stovce tisíc, což by vzhledem k obsahu mohlo zarážet jako šokující podpora hulvátství. Tak tomu ale nejspíš není. Paměti vrcholných politiků téměř vždy patří mezi bestsellery a i tady jde zřejmě jen o touhu nahlédnout do „mocenské kuchyně“. Mnohem zajímavější by bylo zjistit, jak kniha na lidi po přečtení působí. Nakolik má veřejnost dostupné informace, aby odhalila, že je plná dezinformací a lží. O vnitrostranickém názoru na knihu si lze udělat alespoň částečný obraz podle stranického diskusního fóra na internetu. Převládající nota čtenářů tu zní: Je to sice občas hodně peprné, ale když byl ten člověk tak dlouho ve vedení strany, zřejmě ví, co píše. A ti debatéři, kteří spis nečetli, se na to chystají. „Určitě ano, pokud si mám udělat jasno a poznat něco ze zákulisí naší strany,“ píše například jeden z regionálních šéfů ČSSD Petr Procházka. „Na základě toho, co bylo uvedeno v médiích, by to měla být povinná četba pro všechny členy ČSSD,“ říká jiný hlas a debatu korunuje moudrost, která někdejšího premiéra musela potěšit nejvíc: „Na každém šprochu najdeš pravdy trochu.“ Větší vypovídací hodnotu o schopnostech této společnosti odolávat špinavým manipulacím nese spíš fakt, že Zemanův pamflet přišel na autogramiádu pokřtít dnešní místopředseda vlády Zdeněk Škromach. Na otázku novinářů, jestli mu přijde vhodné podporovat něco takového, odpověděl: „Znám i brutálnější knížky a nebrání mi to, abych je četl. Já bych si přál i druhý díl knihy s názvem Jak jsem se nemýlil, když jsem se do politiky vrátil.“ Z úst muže, který aspiruje na post šéfa ČSSD, je to důležitá zpráva. Mýtus Miloše Zemana je v sociální demokracii dosud živý a řada vlivných straníků by uvítala jeho návrat. Ten může skutečně nastat, protože ČSSD se nachází ve vážné krizi vinou afér svého předsedy Stanislava Grosse. Ten svojí neochotou odejít z čela vlády a sociální demokracie může skutečně stáhnout stranu na dno preferencí. A pak se může ozvat volání po tom chlapákovi, který už jednou vytáhl partaj nahoru a který s těmi „impotenty“ a „courami“ pořádně zatočí. Ale Grossova nepříjemná kauza nedává za pravdu Zemanovi, že po jeho odchodu je v zemi všechno špatně. Právě naopak. Grossův případ ukazuje, jak zdárně jsme se od časů Zemanovy opoziční smlouvy posunuli k normálu. Opozice bombarduje vládu, koaliční partner žádá zjednání nápravy, média i veřejnost z různých úhlů analyzují chybu premiéra. A připomeňme si ty olovnaté časy, kdy se na ministerstvu zahraničí plánovala vražda nepohodlné novinářky, kdy „poradci“ nejvyšších potentátů beztrestně a vydíráním nutili státní úředníky vymýšlet lži na politické rivaly jejich šéfů, kdy utíkaly desítky miliard na podezřelých zakázkách všemožných dálnic, ambasád, internetů do škol a podobně. A to vše za tichého přihlížení opoziční ODS, která se zavázala nepodpořit hlasování o nedůvěře vládě, i kdyby se děly sebehorší věci. Zemanova politika skončila naprostým fiaskem, stejně jako politické kariéry jeho koní – Miroslava Šloufa, Egona Lánského, Jana Kavana, Eduarda Zemana, Ivana Davida atd. Ve své knize de facto ukazuje proč. Často tam například kritizuje Stanislava Grosse za jeho „klientelismus“, neboť prý jako ministr vnitra nadbíhal lobbistům, podnikatelským bossům a dokonce záměrně brzdil vyšetřování velké hospodářské kriminality. Je-li to pravda (o čemž je nutné při vědomí charakteru Zemanova psaní pochybovat), tak proč premiér nezasáhl? Proč toleroval zneužívání policie ke Grossovým cílům? A opět, proč není ve svých obviněních konkrétní? Na již zmiňované internetové debatě ČSSD jeden ze straníků napsal: „Miloši, příteli, prosím, vrať se!“ Ten dobrý muž možná neví, že volá po tom, aby se do čela země vrátil politik, jehož metodou je estébáctví a zbraní špinavá zákeřnost. Pokud prosebníkovi jeho přání vyjde, bude to pro tuto zemi smutná chvíle.

bratrem Theem do Paříže, kde se seznámil s aktuálními uměleckými proudy, avšak už roku 1888 utekl z metropole do provinčního městečka Arles na jihu Francie. Tam jeho tvorba během několika měsíců vyvrcholi-

la, jenže následoval známý pokus o tvůrčí soužití s malířem Paulem Gauguinem a první záchvat šílenství, při němž si Gogh uřízl ucho a odnesl je v šátku slečnám z nevěstince. Právě tahle příšerná historka oba umělce asi nejvíc zpopularizovala, a to i díky americkému filmu z roku 1956. Skutečný van Gogh se ještě rok a půl potýkal s šílenstvím. Zemřel v červenci 1890 po nepovedeném pokusu o sebevraždu zastřelením. Rána byla neškodná, jenže venkovští lékaři, z nichž jeden byl porodník a druhý psychiatr, nezabránili infekci. Zprvu se mohlo zdát, že osud nepřeje ani jeho uměleckému odkazu. Theo, jediný Vincentův zastánce a mecenáš, který převzal bratrovu pozůstalost, umřel v lednu 1891 rovněž nepříčetný. Předtím ještě stihl dojednat s kritikem Aurierem, aby o Vincentovi napsal zásadní studii.

Ten ji přislíbil, ovšem výhledově, protože zrovna psal román, ale když chtěl o dva roky později začít, nakazil se tyfem a umřel. Galerista Bernard, který měl připravit Vincentovu první posmrtnou výstavu, zas dlouho váhal, protože mu ji rozmlouval sám Gauguin v obavě, že by si publikum mohlo myslet, že všichni moderní umělci jsou stejní blázni jako Gogh. Galerie Berheim-Jeune roku 1901 vynesla díla Vincenta van Gogha z podsvětí uměleckých klak, vášní i nevraživostí na solidní trh s uměním. Zde vzbuzují poprask hlavně rekordnímu cenami, jichž dosahují na aukcích. Od roku 1987, kdy byly Vincentovy Slunečnice vydraženy na 72 milionů a Mečíky dokonce na 90 milionů marek, patří k nejdražším artefaktům v historii umění. VIKTOR ŠLAJCHRT

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

11

/3

S námi dál od Ruska FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Evropa konečně objevuje, co leží za jejími východními hranicemi

Pokud se opravdu vydají do Evropy, Bělorusko bude následovat. (Mladí v Kišiněvě oslavují výhru proevropských komunistů.)

Americká organizace Freedom House monitorující míru svobody a demokracie ve světě poprvé v novodobé ruské historii označila Ruskou federaci za nesvobodnou zemi. Kreml má dnes pod kontrolou Státní Dumu a celoplošné televizní kanály, zrušil volby gubernátorů, ovládl soudy a klíčové podniky. Nejmocnější silou v zemi jsou bezpečnostní služby, zvyšuje se tlak na nevládní organizace. Situace se každým rokem zhoršuje. Právě to je nutné mít na paměti při pohledu na výsledky nedávných voleb v Moldávii.

Do Unie jako do Ruska Hrozba ruské nesvobody nepůsobí jen dovnitř. Moskva se pomocí podpory separatistických režimů, výhrůžek, aktivit bezpečnostních služeb, využíváním ruské menšiny a postso-

větské nostalgie snaží o posílení vlivu v zemích bývalého Sovětského svazu. Klíčovou roli ve vydírání hrají dodávky ropy a zemního plynu. Ne všude se však Kremlu daří. V Zakavkazsku bude brzy otevřen na Rusku nezávislý ropovod a v Gruzii vládne prozápadní režim prezidenta Saakašviliho. Situace není beznadějná ani v evropské části bývalého svazu. V Bělorusku sice stále vládne Alexandr Lukašenko, slibný je nicméně vývoj na Ukrajině. Přes týden staré vítězství komunistů není vše ztraceno ani v Moldávii. Pokud se Kyjev a Kišiněv vydají evropským směrem, Bělorusko je bude dříve či později následovat a tomu Evropa nemůže jen tak přihlížet. Doposud byla politika Bruselu vůči Bělorusku a Ukrajině zcela nejasná a příliš se přihlíželo k radám vycházejícím z Moskvy. Spíše se zdálo,

Hlas z nové Evropy Všechny tři země jsou pro Evropu zásobárnou levné pracovní síly a potenciálně bohatým trhem pro investice.

Irák podle Sgrenové

Kéž by prozřeli Zdejší debatu o ženách ovládli muži a jejich strach Slavné MDŽ není v Česku až tak úplně mrtvé, jak by se zdálo. Když nic jiného, oživilo letos v médiích debatu na téma postavení žen a rovnosti šancí. Mluví a píší spíš muži, ženy se drží zpět. Není se čemu divit. Žena dožadující se rovného postavení se tak trochu dostává do pozice romského zákazníka, který v restauraci žádá, aby mu neříkali „jen pro bílé“, ale prostě ho obsloužili jako ostatní občany: je to pro ni nejen trapné a pošetilé, ale také ponižující a marné. Ti, co jsou proti takovým praktikám, kroutí s porozuměním hlavou, vyhazovači ale jen vymýšlejí, jak svoji diskriminaci příště zabalit do méně nápadných slov. Naštěstí žen, které se nebojí tohle všechno veřejně podstupovat, přibývá. Snad se díky tomu u nás debata o rovných šancích konečně pohne z místa.

Diskutuj, ale od plotny Je pozoruhodné, jak zaníceně o rovnosti šancí diskutují muži. Rádi ženám připomínají jejich poslání rodit děti a povinnost starat se o ně. Obvykle při tom vytvářejí falešné dilema ženy rozhodující se mezi dvěma protichůdnými póly: výchovou dětí a péčí o domácnost na jedné straně a kariérou v mužském pojetí na straně druhé. Kariérou, kde není čas na nic jiného. Nad všechny diskutéry v poslední době vynikl klinický psycholog Petr Moos v Lidových novinách. V článku „Kéž by se ženy nestaly kvótami“ líčí obraz žen v ostře polarizovaném pohledu: buď jsou matkami na plný úvazek a cítí se díky masáži médií nedostatečně emancipované, nebo jsou naopak „úspěšnými, movitými a emancipovanými tygřicemi“, ale pak se svému psychologovi svěřují s tím, jak jim chybí vlastní rodina. Jenže většina žen v takto vyhrocené

podobě svůj život neřeší a ani řešit nechce. Obvykle do něj bývá vmanévrována mužskými protějšky v diskusi, a pokud nechce být vnímána jako necitelná, neženská a radikálně feministická, odpoví raději, že je pro ni samozřejmě důležitější rodina. Otázka však nestojí tak, jestli rodina, nebo kariéra. Většina žen se pohybuje někde mezi oběma krajními póly. Chce mít rodinu a zároveň se věnovat své práci a obě tyto důležité součásti svého života skloubit. A jak to provést, je už jen praktický problém každodenního života.

Pryč s konkurencí Ostatně co je na této ambici tak divného? Na své zaměstnání se ženy mnohdy dlouho připravují a stejně jako muži se před založením rodiny své profesi řadu let věnují. Práce je baví a mají pocit, že díky svým zkušenostem jsou pro firmy, ve kterých pracují, nemalým přínosem. Nelze se proto divit, že s narozením dítěte se nechtějí své práce nadobro vzdát – vždyť jsou v ní úspěšné a platné. Chtějí si i po dobu mateřské dovolené udržet s kolegy kontakt a alespoň v omezené míře ve své profesi pokračovat. Muži by místo planých řečí a poučování měli pomoci vytvořit prostředí, kde je podobný život možný. Ne sociální past v podobě čtyřleté mateřské dovolené, ale prostředí, kde mohu zaopatřit rodinu a zároveň být užitečná v práci, která mě baví. Nemělo by to být tak těžké, stačí jen chtít. Nepředhazovat aktivním ženám, že jsou krkavčí matky, umožnit práci na částečný pracovní úvazek, umožnit práci doma, zajistit pracujícím ženám hlídání dětí apod. Mnoho žen nehodlá být matkami na plný úvazek a je škoda tento potenciál nevyužít. Nehledě na to, že pro

S Tureckem po ruce

Přes jejich území k nám navíc proudí ruská ropa a zemní plyn, uprchlíci a heroin z Asie. Země regionu se potýkají s vysokou korupcí a odlivem obyvatelstva, zaznamenávají alarmující nárůst nemocných AIDS, perou se přes ně špinavé peníze. Zázemí u nich mají mafie působící v evropských městech a jsou nechvalně známé reexportem ruských zbraní do krizových částí světa. Jedná se o oblast, která je pro Evropu klíčová. Ze zkušeností vyplývá, že čím více bude při formování evropské politiky ve vztahu k zemím bývalého Sovětského svazu slyšet hlas nových členských zemí včetně Česka, tím lépe. Právě rozšířená Unie totiž dává určitou naději, že se evropská východní politika přestane přednostně vytvářet v Moskvě. Navíc v našem zájmu je udržet v oblasti pozornost Spojených států. Česká politika musí být čitelná a musí se doplňovat s politikou polskou. Pokud Poláci hrají dlouhodobě prim na Ukrajině, můžeme se my zaměřit na Moldávii. V Kišiněvě do konce roku otevřeme velvyslanectví a nabízejí se nám tam i zajímavé obchodní možnosti. Česká republika má v Moldávii dobré jméno a na Západ chtějí dnes již i tamější komunisté. Po letech nezájmu se rozhodla své zastoupení v Kišiněvu otevřít i Evropská komise. Škoda jen, že nevyšla nominace bývalého českého velvyslance v Rumunsku Jaromíra Plíška na toto místo. Česká pozice v oblasti a český vliv v Bruselu mohly významně posílit.

že zejména v Paříži a Berlíně by byli nejraději, kdyby se o situaci v Kyjevě a Minsku postaral přímo Kreml a Evropu raději opominul. Zkrátka, hlavně ruské vůdce nenaštvat. Politiku vůči Moldávii Unie pro jistotu neměla vůbec žádnou. Země sevřená mezi Rumunskem a Ukrajinou, dodnes částečně okupovaná ruskou armádou, jako by neexistovala. Zejména ukrajinská oranžová revoluce však přináší povzbudivou změnu. Ukázala evropské přešlapování a nepřipravenost reagovat na události odehrávající se v blízkém zahraničí. Jinými slovy připomněla, že do Běloruska na Ukrajinu a do Moldávie není z Unie dál než z Ruska. Koneckonců nejde jen o Brusel: ani česká politika nebyla doposud, možná s výjimkou Běloruska, nijak jednoznačná. Jenže rozloha Ukrajiny, Běloruska a Moldávie je srovnatelná s rozlohou Francie a Itálie dohromady. Společně mají přes šedesát milionů obyvatel, tedy stejně jako Francie, Itálie nebo Velká Británie. Každá má své problémy, na jiném stupni jsou politické i ekonomické reformy. V Bělorusku jsou zatím v nedohlednu, vývoj Moldávie a Ukrajiny je však výrazně příznivější. Budoucnost bude v první řadě záležet na vůli místních obyvatel, schopnostech a odhodlání elit. Transformace však nemůže být úspěšná bez patřičné podpory ze strany Evropy. A bez potlačení vlivu Ruska.

atmosféru v rodině je lepší spokojená matka, která může naplnit své ambice, než frustrovaná žena, která se obává, že jí ujíždí poslední vlak. Psycholog Moos namítá, že „kariéristky“ muže nepotřebují, že jsou si mužem samy sobě. Možná je to ale jinak. Co když u mužů oceňují trochu jiné kvality, než bylo dosud zvykem? Místo dravého kariérismu a chlapáctví třeba schopnost empatie, spolehlivost či upřímné jednání. Všechny podobné úvahy zní tak jasně, že se nelze zbavit jedné otázky: Není celé toto dilema spíše problémem mužů, kteří se obávají ženské konkurence i trochu jiného stylu života, méně orientovaného na kariéru a mužské výsady? Pro poslance, novináře nebo klinické psychology musí být pohodlné, když jsou zbaveni konkurence v práci jen proto, že polovina lidí má dopředu přidělený ještě jeden úvazek doma – ne mateřský, ten není „problém“, ale pečovatelský. Celý tenhle strach z někoho schopnějšího se pak jen dobře schová za moosovské moralizování nad tím, že „ženy přestávají být ženami a tradiční hodnoty se hroutí“.

Kvóty Ženy v pravicových politických stranách často říkají, že je představa kvót pro vstup do politiky uráží. To je vážná osobní námitka. Na druhou stranu: kvóty jsou jen třešně na dortu, důležitá je atmosféra ve společnosti a viditelná ochota mužů ustoupit trochu do pozadí. Podstatná otázka zůstává: Chceme ženy v politice? Ano. A jak je tam dostat, když se to za patnáct let „přirozené soutěže“ nepovedlo? Pokud kvóty urážejí, přemýšlejme, co vymyslet jiného. P E T R A Š V E H L O VÁ Autorka je knižní redaktorka.

Před půl rokem se v Bruselu ukrajinským členstvím nikdo nezabýval. Ještě po Juščenkově zvolení nastalo nepříjemné přešlapování. Dnes se již o možnosti započetí přístupových rozhovorů začíná otevřeně hovořit. Pozvolna, ale přece. Pokud koncem roku zvítězí na Ukrajině proreformní síly v parlamentních volbách (co víc bychom si mohli přát!), nebude ze seriózního započetí přístupových rozhovorů úniku. Stejně tak musíme začít jednat s moldavskými komunisty. Raději využít jejich proevropského zaměření, než čekat, až se opět přimknou k nedemokratické Moskvě. Většina obyvatel Běloruska, Ukrajiny a Moldávie dá nakonec vždy přednost integraci do bohaté a demokratické Evropy před nejistým vývojem imperiálního Ruska. Pokud o ně ovšem bude mít Evropa zájem a dá jim k integraci příležitost. Vznik prosperujícího, stabilního a demokratického blízkého zahraničí je ale v zájmu samotné Unie a Brusel prostě musí na žádosti o členství reagovat. Po zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem je naštěstí nepřizvání východních sousedů neudržitelné. Evropa a koneckonců i demokratické Rusko na tom mohou pouze vydělat. TOMÁŠ POJAR Autor je politolog. K tématu viz též článek na straně 10.

O tom, jak novináři mohou nadělat více škody než užitku, se nyní přesvědčil celý svět. Zasloužila se o to Italka Giuliana Sgrenová. Reportérka komunistického listu Il Manifesto jede do Iráku. Tam ji zajmou teroristé a ona si na později publikovaném videozáznamu libuje, že její únosci jsou odhodláni osvobodit zemi z cizí okupace a dobře s ní zacházeli. Italská vláda, jeden z oněch cizích okupantů, Sgrenovou vytáhne z rukou teroristů, jenže cestou na bagdádské letiště se stane tragédie: za dosud nevyjasněných okolností vypálí na auto americká hlídka a zastřelí italského agenta, jenž Sgrenovou zaštítil vlastním tělem. Ta má ale své vysvětlení: Američané mohli zaútočit úmyslně, neboť si nepřejí, aby byli rukojmí osvobozováni pomocí vyjednávání. Co si z toho přebrat? Jistě, svět potřebuje nezávislé informace z Iráku. Proto taky potřebuje, aby tam jezdili novináři. Ale ne takoví jako Sgrenová. Ne takoví, kteří v rizikové realitě Iráku posilují svým chováním rovnici – čím více žurnalistů, tím více kořisti pro teroristy, tím více důvodů k vyjednávání s únosci, tím více ústupků. Řím popírá, že by za osvobození Sgrenové zaplatil nebo učinil jiný ústupek. Ale to ji snad teroristé unesli a poté propustili jen proto, aby si poklábosili s italskými agenty? Tomu nevěří nikdo. Jaký je tedy výsledek snahy o zpravodajství pro list Il Manifesto? Zabitý agent Nicola Calipari, vyšetřování amerických vojáků, napjaté italsko-americké vztahy a prohlášení Sgrenové pro al-Džazíru. Tak trochu to připomíná loňský příběh dvou Simon, které vzápětí magazín Time pasoval na hrdiny roku. Skutečné hrdiny v Iráku hledejme jinde a ptejme se třeba takto: Kolik lidí by šlo v Evropě hlasovat při zcela vážně míněných výhrůžkách teroristů „kdo volí, bude zabit“? V Iráku se 30. ledna hrdinsky zachovala polovina voličů – klobouk dolů. ZBYNĚK PETRÁČEK K tématu podrobněji viz článek na str. 10.

Bravo, byrokrati Euroskeptikové mají pravdu: existuje řada důvodů, proč nemít v lásce Evropskou unii. Je rozmazlená, sobecká, vykazuje tendenci zrazovat kvůli kšeftům svobodomyslné partnery po světě i amerického spojence za oceánem a podobně. To vše se ovšem mění lépe zevnitř než zvenčí – a navíc existují mnohé důvody, proč skeptikové pravdu vůbec nemají. Jen namátkou: od našeho vstupu ještě neuplynul rok a Brusel už stihl dotlačit zdejší parlament k přijetí léta úspěšně odkládaného zákona o veřejných zakázkách a vládu přinutil alespoň zpomalit zběsilé tempo zadlužování. Do kategorie zpráv „není nad Evropu“ spadá i ta, již zdejší vláda obdržela minulý čtvrtek. Brusel ji upozornil, že množství kysličníku uhličitého, které zdejší podniky chtějí v příštích pěti letech vypustit do ovzduší, je vzhledem k závazku vůči Kjótskému protokolu neúnosně velké, a vyzvala proto Grossův tým, aby tuzemským průmyslníkům plán na 108 milionů tun emisí CO2 seškrtal o 14 procent. Majitelé továren teď na oplátku hrozí, že pokud kabinet vyjde Evropské komisi vstříc – a moc jiných možností mu nezbývá – čeká Čechy ztráta konkurenceschopnosti a s ní chudoba. To je vážná námitka: jak totiž dokládají studie OECD, Světové banky i Ekonomického fóra, je Česko se svou schopností uspět v soutěži s ostatními opravdu na štíru a patří k nejhorším na kontinentě. Příčiny však zahraniční experti nevidí v tom, že by se zdejší průmyslníci museli potýkat s byrokratickými limity, nýbrž ve skutečnosti, že se administrativa příliš stará o skomírající zastaralou ekonomiku, místo aby investovala do vědy, výzkumu a vzdělání. Je více než pravděpodobné, že život s „nikým nevolenými bruselskými byrokraty“ bude pro Čechy v lecčems obtížný. Praxe ale ukazuje, že bez nich by zdejší existence mohla být o dost obtížnější. JOSEF GREŠ

4/

DOMOV

14.–20. 3. 2005

Lidé, kteří rozhodnou o vládě FOTO GÜNTER BARTOŠ

Co si myslí delegáti volebního sjezdu ČSSD

Delegátka Žďárová: Je to za námi – doufám.

Už za dva týdny sociální demokraté rozhodnou o budoucnosti současného kabinetu. Buď podporou Stanislava Grosse vrátí na scénu vládní krizi a stín sílících komunistů, nebo naopak nalezením náhrady za současného zkompromitovaného premiéra dají koalici šanci na další práci. Není proto bez zajímavosti, v jakých debatách a s jakými informacemi si tvoří názor běžní delegáti sjezdu, jejichž hlas nakonec rozhodne.

Ani kdyby sám chtěl Nahlédnout do představ volitelů budoucnosti jsme se vypravili na východ Čech. Královéhradecký kraj totiž počtem straníků i názorovým vějířem patří v ČSSD mezi průměr. Tamní organizace dnes mnohem více trápí problémy s napadaným sněhem než tanec špinavých peněz kolem premiéra. „Ani jsme se kvůli tomu nescházeli, nepovažovali jsme to za důležité,“ říká k aféře místopředsedkyně krajské ČSSD Vladimíra Lesenská. „Náš kraj už někdy v únoru rozhodl, že na před-

sedu podporuje Stanislava Grosse a neslyšela jsem jediný názor, že by se to teď mělo změnit.“ Sídlo ČSSD v Hradci Králové zvané Střelnice tak zeje prázdnotou a místo plakátů zvoucích na vášnivé mítinky či debaty zde visí poutače na travesti show. Ani okresní organizace nesvolaly žádnou mimořádnou schůzi, kde by o případu svého předsedy straníci rokovali. Nejblíže tomu byli v okrese Rychnov nad Kněžnou, kde ale na setkání straníků řešili „lidoveckou zradu“: „Předseda Gross nemůže za to, že má ambiciózní ženu, která se stýká s divnými lidmi. Mohl si to ohlídat, ale má málo času. Nebyla to taková chyba, aby musel odcházet,“ říká šéf rychnovské ČSSD pan Josef Ješina. Podobně to vidí i zbývající královéhradečtí sociální demokraté. Delegáti chystající se na volební sjezd v Brně říkají, že je nikdo ze spolustraníků neoslovil s tím, aby po Grossovi žádali rezignaci či aby hlasovali pro někoho jiného. „To se mi skutečně nestalo. Lidé mimo ČSSD mi občas vytýkají, co že to ten náš

Předseda Ješina: S komunisty? Proč ne?

premiér vyvádí, ze strany ale nikdo,“ říká paní Viktorie Žďárová, delegátka z Náchoda. Vysvětlování či informace nepřicházejí ani ze stranického centra. Nicméně už toto sobotu přijede mezi královéhradecké delegáty samotný StanislavGross – v rámci dlouho plánovaného výjezdu, který čeká všechny kraje. Premiér se ale nepříjemných otázek nemusí obávat. „Na ten případ se ho rozhodně nebudu ptát. Co kdyby se do vysvětlení zamotal? Jen by mi to zkomplikoval,“ říká pan Ješina. Vysvětlování nepožaduje ani další delegát sjezdu a místopředseda mladých sociálních demokratů z Trutnova Jaroslav Špaček. „I kdyby tu stál Stanislav Gross a chtěl mi povyprávět fakta k případu, tak mu řeknu, že mě to nezajímá. Je to jeho soukromá věc. Nebudu na sjezdu rozhodovat o podnikání rodiny politika, ale o nejlepším možném premiérovi. A to je Gross.“ Podpora pro Stanislava Grosse ale neznamená, že by jeho straníci nad případem úplně mávali rukou. Všichni oslovení se shodují na tom,

že aféra s rodinnými účty a obchody je „vážnou chybou“, zároveň ale dodávají, že Gross už vše vyřešil. „Jeho manželka ukončila to nešťastné podnikání, financování bytu vyřeší navýšením hypotéky a navíc se omluvil,“ říká už citovaná paní Žďárová. „Pokud policie neobjeví něco vážného, tak je to vyřešené.“

Ale je tu problém Pokud jde o budoucnost koalice, dosud shodné názory sociálních demokratů se začínají lišit. Jednotný názor panuje snad jen o lidovcích. „Zradili pravicovou vládu, teď zrazují levicovou,“ shrnuje ho rychnovský delegát Ješina. „Proto si myslím, že když nebudou chtít pracovat s Grossem, je třeba je vyhodit a spolupracovat s komunisty. Vždyť programově jsme si velmi blízcí.“ Tady ovšem ostatní zásadně nesouhlasí. „Když jsme před minulou parlamentní kampaní chodili s transparenty, že nebudeme s komunisty spolupracovat, tak nám lidé děkovali

a přibyli noví členové. KSČM není demokratickou stranou,“ říká Jaroslav Špaček, který by při rozpadu koalice podporoval předčasné volby. V posledních dnech se v útrobách ČSSD hovoří o tom, že by na sjezdu mohlo dojít k oddělení funkcí předsedy a premiéra. S touto variantou by souhlasili všichni oslovení, ale z čistě praktických důvodů – premiér nemá dost času na řízení strany. „Ale je tu jeden problém – jak bychom vyřešili nepříjemnou otázku, kdo za něj? Bohužel jsme zaspali při vytváření nových osobností. Nerada bych, aby to byl pan Škromach, který by nás vedl ke KSČM,“ říká hradecká místopředsedkyně Lesenská. S případným nástupcem si lámou hlavu všichni oslovení straníci. Po delším přemýšlení padají dvě jména – Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek. „Už toho dost dokázali,“ říká Viktorie Žďárová, „mají autoritu a nejsou spojeni s nějakou nepříjemnou kauzou. To by byla dobrá alternativa.“ E R I K TA B E R Y

Svoboda slova jako Haló Brno Vítejte ve světě stranické reklamy za veřejné peníze Důležité a spravedlivé a zdarma – tak by měly vypadat noviny, které po celé zemi ve statisícových nákladech vydávají místní radnice. Ale je to jinak. Valná část informačního tisku se zvlášť ve velkých městech proměnila v politickou reklamu a škrtiče občanské diskuse. Jak se taková věc za veřejné peníze dělá, ilustruje příběh měsíčníku Haló Brno.

Na ostrově Šestnáct novinových stran Haló Brna vyhazuje mnoho obyvatel jihomoravské metropole každý měsíc bez otevření. „Nečtu to, použitelné zprávy jsou v tom výjimečně,“ říká šéf katedry žurnalistiky na brněnské univerzitě Jiří Pavelka. Jak by ale měl dobrý radniční zpravodaj vypadat, to pedagog neví a studentům na toto téma nikdy nepřednášel. „Na tak okrajová média nemáme čas, věnujeme se empirickým výzkumům,“ říká. Že v redakci Haló Brna pracují bývalí absolventi jeho fakulty, nad tím s úsměvem krčí rameny. Jenže Haló Brno není tak okrajové, jak si myslí Jiří Pavelka. Vychází v nákladu 172 tisíc a brněnské poplatníky stojí 2 miliony a 300 tisíc korun ročně. „Reklamní články se tu tváří jako zprávy,“ říká Svatava Navrátilová, učitelka novinářské etiky na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, a dodává: „V českých radničních tiskovinách nenápadně a plynule pokračuje stranický styl

z doby totality.“ Má-li pravdu, je to vážné sdělení. A je dobré prozkoumat, jak takový ostrov totality ve svobodné společnosti vzniká a jak je možné, že může fungovat.

Jediný problém Haló Brno vydává pro radnici už 12 let soukromá firma Haló s. r. o. Vydavatel Jiří Nešpor ale od obsahu dává ruce pryč: „Píše jej radnice sama, tak je to ve smlouvě,“ říká. Redakci novin tvoří šest redaktorů. Témata zadávají vysocí úředníci radnice. „Články mohou napsat sami, my je zredigujeme podle svého, styl nám nikdo nenařizuje,“ říká redaktorka Zuzana Gregorová. Opravdovým šéfem novin je redakční rada tvořená čtyřmi politiky vládnoucí ODS a devíti magistrátními úředníky. Každého 15. v měsíci předloží novináři radě všechny nachystané články a dopisy čtenářů. Radní je přečtou a za týden pak na společném setkání v redakci nastane okamžik tvorby: u kulatého stolu se probírá každý text a o zařazení se hlasuje. Schůze se nese v přátelském duchu, ke konfliktu nedošlo ještě nikdy. „Jediným problémem je, že textů bývá mnoho,“ říká předsedkyně redakční rady Dana Filipi (ODS). Za celou více než desetiletou tradici novin se stalo jen jedinkrát – loni na podzim –, že by chtěl v novinách otisknout svůj pohled na věc někdo z opozice. Historicky první pokus

ovšem redaktor Michal Žák hned vyřadil – prý aby radě ušetřil práci.

Netroufli jsme si Když tedy politicko-úřednická komise texty schválí, jdou noviny do tisku a začátkem měsíce vychází číslo. Přináší hlavní události z magistrátu a zápis z radničního zasedání. Zprávy jsou dílem vojensky stručné (například: „Byly schváleny odměny pro zastupitele“ bez bližšího vysvětlení), dílem odrážejí názory současného vedení magistrátu. Například během minulého roku přineslo každé z jedenácti čísel několik textů o výhodách přesunu brněnského nádraží. Jiný názor na spornou a velmi kontroverzní operaci se v Haló Brno neobjevil nikdy, kritiky či články opozice také ne. Příkladná je i titulní strana posledního čísla s článkem o brněnském rozpočtu. Záplava čísel a vět typu „základní dokument rozpočtové politiky vychází z makroekonomických ukazatelů“ vytlačila z textu třeba takové informace, jako že letošní brněnský dluh dosáhne sedmi miliard korun, že kvůli jeho splácení nezbývá na školství, ani že s takovým rozpočtem nesouhlasí 20 z 50 zastupitelů. „To proto, že chceme, aby články byly srozumitelné, rozborům by čtenáři nerozuměli,“ vysvětluje Dana Filipi. A proč do posledního čísla rada zařadila 5 fotografií primátora, jak někomu tiskne ruku? „Nejde o politi-

ku, prostě se setkal s mnoha lidmi,“ říká paní Filipi. Zatímco rada se snaží představovat radniční zpravodaj jako „apolitický“, vedení magistrátu naopak na své propagaci ve „svých“ novinách nevidí nic špatného: „A čí jiné názory by měl ten list hlásat než radnice, když je placen radnicí?“ diví se nový primátor Richard Svoboda (ODS). Jeho náměstek Petr Zbytek (ODS) dodává: „My jsme šli do voleb s určitými představami, a chceme je realizovat. Když jsme vyhráli, máme na to právo.“ A opozice s tímto pojetím veřejných novin jako dobytého léna očividně souhlasí: kritika plátku se totiž za celých 12 let jeho života objevila z opozičních řad jen ojediněle. „Netroufli jsme si. Čekali jsme, že nám koalice sama nabídne místo,“ vysvětluje to opoziční zastupitel Jeroným Tejc (ČSSD). Odpor vyvolalo Haló Brno až loni svou nezakrytou masáží ve prospěch nádražního přesunu. Znechucení občanští aktivisté podali na jednostrannou propagandu přesunu stížnost k Arbitrážní komisi rady pro reklamu a to opozici probudilo: strana Zelených prosadila do redakční rady historicky prvního opozičního zastupitele. „O všem jednáme v pohodě, ale můj hlas proti ostatním dvanácti nic nezmůže, už mi zamítli článek,“ vysvětluje Jeroným Tejc z ČSSD, který se zúčastnil již dvou schůzí, proč jsou noviny pořád stejné. „Jestli se v radě nic nezmění, tak odejdu,“ hrozí socialista.

Má podezření, že smlouva se společností Haló byla pro radnici nápadně nevýhodná, ale tok peněz nezkoumal, přitom ceny se dají lehce zjistit v brněnských tiskárnách: „Chceme za Haló 3 miliony 300 tisíc ročně,“ vyčísluje Jana Škopová, účetní Moravské typografie, kde společnost Haló tiskne. Jejich menší konkurenti (například šéf tiskárny Samab ve středu města) by tento „kšeft“ vzali rádi i za 1,6 milionu ročně. Tím by radnice mohla ušetřit až 700 tisíc korun ročně, kdyby si noviny vydávala sama, dokonce by mohla až 3 miliony vydělat na inzerci. „Zkoumání by bylo náročné, na magistrátu neexistuje analýza hospodaření,“ říká opozičník Tejc. Zná prý pohodlnější způsob, jak věc vyřešit: společnosti Haló totiž končí smlouva a radnice vypsala výběrové řízení na nového vydavatele. „No a v soutěži se čísla objeví sama,“ říká Tejc. „Počkáme, až noví zájemci o vydávání nabídnou své podmínky. Pak uvidíme, jestli se noviny dají vydávat levněji.“ PAV L A H O B S T O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Tento text vznikl díky laskavé podpoře Open Society Fund Praha.

RESPEKT / 11

DOMOV

/5

Žaluji! Prvních 18 absolventů českého „zvláštního zacházení“ vyrazilo na válečnou stezku Až dosud se tou patálií zabývalo jen pár nadšenců z nevládních organizací, teď v ní po uši uvízl celý český stát. Mezinárodní tribunál ve Štrasburku se začal zabývat faktem, že zdejší úřady posílají romské děti do zvláštních škol. Rok co rok jich tam končí více než 80 procent z populačního ročníku, a jsou tak doživotně odsouzeny k těm nejpodřadnějším pracím nebo k nezaměstnané existenci „na dávkách“. V kraji, odkud žalobci k Evropskému soudu pro lidská práva přicházejí, už uznali, že je to nedůstojné, a rozhodli se s mařením dětských životů skoncovat. Ale stát trvá na svém: Všechno je v nejlepším pořádku. Soudci teď zváží argumenty obou stran a rozhodnou, zda zahájí proces.

27 na jednoho

ní“ zvláštních škol v Ostravě přinesl drtivou zvěst: ačkoli tady Romové představují méně než 5 % všech školou povinných dětí, tvořili v čase průzkumu více než 50 % žáků všech zvláštních škol. Podle tehdejších údajů vlády byla podobná situace v celém Česku, kde přibližně 75 % romských dětí navštěvovalo zvláštní školy a více než polovinu všech jejich žáků tvořili právě Romové. V Ostravě tak měly romské děti 27krát větší pravděpodobnost (vypočítáno z podílu romských a neromských dětí ve zvláštních školách vzhledem k celkovému počtu žáků) než jejich „bílí“ vrstevníci, že s nálepkou „opožděnosti“ poputují do zvláštní školy. Tehdy její absolventi neměli možnost hlásit se na střední školy, a tak valná část z nich odchází po jejím ukončení rovnou na úřad práce, ti šťastnější skončí na učilištích s výhledem na celoživotní kariéru pomocné síly. „Chceme, aby stát uznal, že udělal chybu,“ vysvětluje paní Berta, proč se společně s dalšími rodinami rozhodla jít před štrasburský soud. „Nám už do života zasáhl, ale ne-

chceme, aby to ponížení zažívali ostatní.“

Kdo jsme, co absorbujeme, kam jdeme

FOTO LUDVÍK HRADILEK

„Konečně jsme sami začali bojovat o své místo v této společnosti,“ říká Berta Č., jedna z rodičů 18 dětí, kteří se obrátili k Evropskému soudu pro lidská práva s žalobou na český stát. Důvod je u všech stejný: posu-

dek pedagogické poradny označil jejich děti za „mentálně retardované“ a přeřadil je do zvláštní školy. „Bylo to naše první dítě a nikdo nám neřekl, co ji zařazením do zvláštní školy čeká. Kdybych to tehdy věděla, tak bych hledala způsob, jak dceru uchránit,“ říká paní Berta, která verdikt poradny podepsala v roce 1998. Více se o skutečných dopadech svého podpisu dozvěděla později od sociálního pracovníka Kumara Vishwanathana, který rok předtím přišel do ostravské čtvrti, kde rodina žije, pomáhat rodinám postiženým povodněmi. „Zarazilo mě to,“ vzpomíná indický dobrovolník. „Všechno to byly citlivé a bystré děti. Tak proč chodí do zvláštních škol?“ Začal děti doučovat a rodiče pak na jeho radu zažádali o přeřazení do normální školy. Původní označení „mentální retardace“ najednou jako zázrakem zmizelo. Po zveřejnění tohoto příběhu si Evropské středisko pro práva Romů udělalo v roce 1999 průzkum, zda šlo ve vyřazení těchto dětí o výjimečnou náhodu, nebo o běžnou praxi. Průzkum „romského obsaze-

Paní Berta s dětmi: To ponížení musí skončit.

Stát podezření z diskriminace odmítá. „V žádném případě se nejedná o spor, ve kterém by byl souzen vzdělávací systém České republiky jako celek,“ píše e-mailem Pavla Katzová z legislativního odboru ministerstva školství. „Jde o konkrétní spor s konkrétními lidmi a úkolem soudu je rozhodnout, zda je v jejich případě stížnost oprávněná, či nikoli.“ A v tomto duchu také centrální úřady budují štrasburskou obhajobu: ministerská právnička si nechala z Ostravy poslat složky jednotlivých dětí a pátrá v nich po možných problémech s chováním, docházkou či prospěchem, aby na nich mohla ilustrovat, že přesun do zvláštní školy byl oprávněný. A v případech, jako byla dcera Berty Č., u které je něco takového dopředu vyloučeno, má ministerstvo základní argument: rodiče s přeřazením dítěte vyjádřili souhlas. „Rodiče ale většinou vůbec netušili, že s verdiktem poradny nemusí souhlasit,“ říká advokát zastupující Romy před Evropským soudem David Strupek. „Navíc je nikdo neinformoval, jaké důsledky zařazení do zvláštní školy jejich dětem přinese.“ Úřady v Ostravě, kde všechny žalující rodiny žijí, se k problému postavily opačně než Praha a pustily se do radikální reformy. „Žaloba je logickým důsledkem špatného systému. Podle mého názoru jsou ale ve zvláštních školách všechny děti šikovné a nemají tam co dělat,“ říká náměstkyně pro školství pro Moravskoslezský kraj Jaroslava Wenigerová (ODS). „Pro mě je tedy řešení jednoduché – zvláštní školy jako diskriminační zrušit a jejich současné žáky vzdělávat s jejich vrstevníky v běžných školách.“ Zatím se v kraji povedlo zrušit dvě zvláštní školy a všichni jejich žáci se dnes učí na běžných základkách. Likvidaci dalších dvou zvláštních škol pak ministerstvo Ostravě zakázalo s tím, že to „není ku prospěchu dětí“. Tři roky stará analýza České školní inspekce 25 zvláštních škol ale naznačuje, že pravdu mají spíš štrasburští žalobci a kraj, než ministerstvo obhajující „zvláštní“ systém. Inspekce totiž zjistila, že v těchto školách končí

děti zpravidla z důvodu, že vyrůstají v sociokulturně znevýhodněném prostředí s nedostatečnou znalostí českého jazyka. „Ano, to je pravda, že děti ze sociálně slabých rodin – a holt to jsou většinou právě Romové – nemají stejné výchozí podmínky a jsou předurčeny k tomu, že půjdou do zvláštní školy,“ říká šéf ministerského odboru speciálního školství Jiří Pilař. „Ale to není diskriminace. My se řídíme podle toho, co je dítě schopno absorbovat, a nemůžeme ho držet na základní škole jenom proto, že víme, že kdyby vyrůstalo v lepším prostředí, že by učení zvládalo lépe. Nakonec – zvláštní škola ho dobře připraví pro učiliště, kde se naučí užitečná řemesla.“ Jenže jak ukázaly mimo jiné i výsledky z loňského mezinárodního testování patnáctiletých žáků PISA, segregace se nevyplácí. „Zdejší systém je nastaven tak, že neumožňuje dostat se nahoru dětem ze sociálně slabých rodin,“ prohlásil český zástupce v mezinárodním řídícím výboru PISA Jan Koucký. To potvrzuje i fakt, že přestože mezi učni je velká skupina dětí se znalostmi srovnatelnými, jako má polovina žáků gymnázia, nemají nejmenší motivaci pokračovat ve studiu a končí jako pomocné síly. Není tedy divu, že děti rodin dělníků u nás mají pětadvacetkrát nižší šanci dosáhnout nejvyššího vzdělání než jejich vrstevníci z vysokoškolských rodin. Přestože se rezort Petry Buzkové kritice vehementně brání, v novém školském zákoně, který letos začal platit, zavádí několik změn, které ukazují, že ministerstvo o másle na své hlavě něco tuší. V první řadě nařídila ministryně Buzková sundat ze zvláštních škol nápis „zvláštní škola“ a nahradit ho cedulí „základní škola se speciálním programem“. Ředitelé všech škol dostávají zákonem možnost zažádat o asistenta k dětem, které mají problémy se vzděláváním, také ruší školné v závěrečném ročníku mateřské školy, kde by měli dětem ze sociálně slabých rodin pomoci vyrovnávat se s nerovnostmi v rodinném prostředí – například s neznalostí českého jazyka. Záleží ale pouze na konkrétní škole, zda bude ochotna přijímat žáky, kteří by jinak končili ve zvláštní škole (respektive v základní škole se speciálním programem), nebo zda celá reforma skončí pouhým přemalováním cedulí. E L I Š K A B Á R T O VÁ

Zpráva o nové civilizaci Aneb neváhej a připoj se Do Domu dětí a mládeže v pražských Dejvicích míří sto vrcholných manažerů z celého světa, aby tady udělali podivnou věc. Poslední březnový den dostane každý z nich kbelík barvy a štětec a ve skupinkách celý dům vymalují přesně podle návrhu dejvických dětí. Účet zaplatí mezinárodní firma Tyco, která ostatně ze svých šéfů utvoří i natěračskou úderku. Proč to ten podnik dělá?

Děti byly fajn Odpověď je, že tím Tyco zabije několik much jednou ranou. Do Prahy by se její manažeři stejně sjeli k jednání o budoucí firemní strategii a dobrovolnická akce spojená s dárcovstvím pomůže utužit tým, přitáhne pozornost médií a zvýší firmě společenskou prestiž. Není divu, že podobných akcí v různých variacích poslední dobou přibývá. A „společenská odpovědnost“ firem se přes nadnárodní společnosti objevuje i u nás. Velmi dobře propracovanou a inspirativní strategii má například finská Nokia. Vybroušeným progra-

mem Připoj se (Make a Connection) se Nokia snaží vést k samostatnosti mladé lidi. Loni z něj získal podporu například celoroční projekt „Radost dětem z dětského domova“ studentky Gabriely Šnorkové ze střední podnikatelské školy ve Frýdku-Místku. „Chtěli jsme, aby se děti co nejvíc dostaly mimo zdi domova mezi jiné přátele,“ říká Gabriela. Se spolužáky pro ně vymyslela různé výlety, návštěvy kina, posilovny nebo akci, kdy společně pomalovávali místní popelnice. „Děti byly fajn, problémy dělalo spíš vedení domova, které je třeba za trest nepouštělo na výlet,“ říká studentka, kterou zkušenost s první akcí nadchla do té míry, že si letos podala přihlášku na obor management pro veřejný sektor na Ostravské univerzitě. Tam studuje už její spolužačka Pavla Muroňová, která předloni také zpracovala projekt podpořený Nokií. „To šlo o věci pro mentálně postižené – zábavnou akci, výstavu jejich výrobků, den otevřených dveří u nás na škole a tak,“ vzpomíná Pavla, která mezitím pokročila dál: s kamarádem připravila projekt na oživení celého síd-

liště v Horní Suché. „Zajišťujeme komunikaci mezi občany a vedením obce, veřejné projednání oprav a tak dále. Na naše dotazníky už odpověděly tři čtvrtiny obyvatel,“ popisuje mladá aktivistka. Mladí z Moravskoslezského kraje jsou zkrátka v programu úspěšní. Velké uznání si vysloužil také projekt Davida Římana z Havířova. Jeho webové stránky Studna.com dokázaly spojit havířovské studenty a staly se nejnavštěvovanějšími hned po webu městského úřadu. „Tady v Havířově máme tři gymnázia, která se navzájem nesnáší,“ říká Říman, „snažil jsem se udělat projekt, na kterém by všichni navzájem spolupracovali.“ Dnes šestadvacetiletý Říman je na Havířovsku velmi aktivní, vede neziskové organizace, zakládá kluby, pořádá přednášky na školách. „Havířov, to bylo typické komunistické město bez kultury. Existovaly tu jen hospody. Já chci ale mladým nabízet alternativu a podporovat kreativitu. Proto jsme například založili klub bez kouření a alkoholu, i když všichni okolo říkají, že je to hloupost.“

Vtáhnout do děje „Řídíme se heslem: Firmy nemohou uspět ve společnosti, která krachuje,“ říká z finského ústředí do telefonu Veronika Scheubelová, jedna z předních manažerek Nokie, „proto jsme vymysleli program Připoj se, zaměřený na rozvoj životních dovedností, odpovědnosti a kreativity mladých lidí.“ Nokia s pomocí Mezinárodní nadace mládeže rozjela tento program zatím v devatenácti zemích světa. „Chceme být regionálně citliví, takže program je v každé zemi jiný. Například v Jižní Africe pomáháme uplatnit se mladým dlouhodobě nezaměstnaným vysokoškolákům,“ vysvětluje Scheubelová. V Česku se Nokia spojila s Nadací rozvoje občanské společnosti a program se zaměřil na dobrovolnictví. „Zdá se nám, že mladí jsou tady málo zapojení do dění kolem sebe,“ říká Anna Onucová z Nadace, „místní Připoj se je proto chce vtáhnout do děje.“ Nadace oslovila různá občanská sdružení v pěti krajích a malými částkami do 50 tisíc financuje konkrét-

ní projekty vytvořené mladými ve věku od 16 do 24 let. Uzávěrka podání projektů pro letošní ročník je na konci března. „Připoj se je velmi dobrý a neotřelý program,“ říká Táňa Hlavatá, specialistka na firemní dárcovství z Nadace Via, „je důležité, že podporuje neorganizovaný rozvoj mládeže a není jen pro registrované organizace.“ Podle Hlavaté pomáhá tento projekt rozvíjet hrdé a samostatné občany. I dejvické malování šéfů Tyco je v očích Táni Hlavaté dobrá strategie s okamžitými a konkrétními výsledky. Zajímavé ovšem je, že dobrovolnické akce a dárcovství do rozvoje občanské společnosti je zhusta záležitostí zahraničních nebo nadnárodních firem. České firmy mají skluz. Nezájem domácích podniků zaregistrovala i Anna Onucová z Nadace občanské společnosti. „České firmy jsou zatím méně aktivní,“ říká. „Nevytvářejí si vlastní dárcovský program a čekají, až se na ně někdo obrátí.“ J A R O S L AV PA Š M I K

6/

DOMOV

14.–20. 3. 2005

Vládní zmocněnec pro naschvály FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jak zkrachovalý politik učí jižní Moravu nemít strach a bojovat

Bez vody a elektřiny se vyrábí těžko. (Pavla Zálešáková a Jan Zahrádka ve své firmě.)

Vládní zmocněnec pro zaměstnanost na jižní Moravě dělá vše pro to, aby připravil o práci padesát lidí. To není překlep. Bývalý poslanec Ladislav Korbel (US) se chová jako gubernátor, který svými kontakty na „mocná místa“ vzbuzuje v provincii strach. Teď ale šikana překročila mez a ohrožení lidé vyšli proti zlovůli vládního zmocněnce demonstrovat na hodonínskou radnici.

Idiot se styky „Děcka, půjdete i k tomu Korbelovi?“ volá majitelka firmy Tech-Trade Pavla Zálešáková na dvě děvčata v sousední kanceláři. Je čtvrtek před polednem, pět desítek zaměstnanců se právě chystá vyrazit na radnici s peticí a žádostí o pomoc. Část dílen na výrobu vzduchotechniky už druhý den bez proudu stojí. Lidé se bojí o budoucnost. Denní ztráta jde do statisíců a hlavně, když firma nedodává, jak slíbila, nepůsobí u zákazníků v zahraničí spolehlivě. Krátce před podepsáním kontraktu, který by dnešní výrobu zdvojnásobil a dovolil zaměstnat dalších deset až dvacet lidí, je to opravdu bolestné. Důvod trablů zní víc než absurdně: je jím naschvál bývalého poslance Ladislava Korbela, dnes zaměstnaného jako zmocněnec vlády pro rozvoj regionu, který se má starat právě o nové pracovní příležitosti. Vypnutá elektřina je poslední a nejcitelnější akt šikany, které je firma Tech-Trade od Ladislava Korbela vystavena od chvíle, kdy bývalý poslanec koupil areál někdejší hodonínské panelárny. Tady má ve dvou budovách svou výrobu i Tech-Trade. Začalo to příjezdovou cestou. „Loni v létě dal do jedné brány panely, druhou zatarasil autojeřáb,“ vzpomíná Pavla Zálešáková. „Měli za mnou přijít dohodnout se na nájemní smlouvě na příjezdovou cestu,“ říká Korbel, který v bývalé panelárně umístil své firmy Westpra a Westpra Tir. „Nemohou si dělat v našem areálu, co je napadne.“ Jak vysoký nájem si představoval,

prozradit nechce. Konkrétní zkušenost má ale majitel pneuservisu Jiří Schneer, který musí jezdit přes dvacet metrů Korbelova pozemku. „Dal mi na vybranou – buď budu do firmy jezdit jen od pěti do šesti ráno a od pěti do šesti večer, nebo mu musím platit nájem šest set tisíc korun ročně,“ říká Jiří Schneer. „Upozornil jsem ho, že před lety jsem dělal zápas a síly mám pořád dost. A taky že já sice musím jezdit přes jeho pozemek, ale vodovod k němu pro změnu vede přes můj pozemek. Navrhl jsem mu smlouvu: Ty mně sto korun ročně za vodu, já tobě totéž za vjezd.“ Od té doby má Jiří Schneer od Ladislava Korbela pokoj. Přesto má z vládního zmocněnce obavy. „Napište to opatrně,“ říká Jiří Schneer. „Je to sice idiot, ale má styky.“ Firma Tech-Trade podobný trumf v ruce neměla, proto se obrátila na soud. Ten jí dal obratem za pravdu. Podle předběžného opatření z poloviny loňského srpna mohou její zaměstnanci a zákazníci jezdit, kudy chtějí, a bezplatně. Povinnost to umožnit soud Korbelovým firmám uložil jako věcné břemeno. Pak přišla na řadu voda, která šla do Tech-Tradu také přes Korbelovy pozemky. Když ji firmě vypnul, nešla ani k soudu a raději si za 50 tisíc vyvrtala vlastní studnu.

Jiří, trvám na tom Korbelovy schválnosti vedly lidi z Tech-Tradu k tomu, že si začali bedlivě všímat, co v areálu vlastně podniká. Pavla Zálešáková se tu nepohybuje jinak než s fotoaparátem v ruce. V jeho hledáčku se ocitl nebezpečný odpad, který na Korbelových pozemcích odložila firma Megawaste (její majitelé jsou ze stejného městečka – Rohatce – jako Ladislav Korbel). Odbor životního prostředí hodonínského městského úřadu dostal i další stížnost – cisterna firmy Megawaste čerpá kaly z myčky provozované Korbelovou firmou, a místo aby je vozila k likvidaci do Prostějova, pouští je o pár set metrů dál do městské kana-

Zmocněnec Korbel: Musíme si pomáhat.

lizace. „Proběhla tam kontrola a teď probíhá správní řízení,“ říká místo-starosta Ladislav Ambrozek (KDU-ČSL), bratr ministra životního prostředí. „Protože není uzavřeno, nemůžeme o něm poskytovat informace. Ale nějaké nedostatky jsme tam shledali.“ V tomto případě je Ladislav Korbel na svůj areál o poznání méně háklivý, než když jde o užívání příjezdové cesty či společného vodovodu. „Firma Megawaste si tu odložila některé věci, které tu být neměly,“ říká. „Ale to je její chyba. Co to bylo, nevím, do těch míst vůbec nechodím.“ Nedávno Ladislav Korbel dostal do ruky další trumf – koupil trafostanici, přes kterou bere proud TechTrade, stejně jako Jiří Schneer, sousední benzinka a další firmy. Znovu vyrukoval s nájemními smlouvami. „Chce peníze,“ říká Jiří Schneer. „Běhám právě po úřadech kolem toho, aby mě přepojili jinam.“ Firmu TechTrade se Ladislav Korbel rozhodl pomučit víc. Státní energetické inspekci dal stížnost, že proud nebere vlastním jménem, ale jménem předchozího majitele, Pozemního stavitelství Hodonín. Jemu posílá peníze, které pak jdou dodavateli elektřiny, firmě E.ON. Přestože šetření energetické inspekce ještě neskončilo, nešetří Korbel silnými slovy: „Jsem si na sto procent jist, že to je protizákonné jednání. Podvod.“ Minulé pondělí přistoupil k činu. Uštípl zámek, který má na centrále dodavatel elektřiny, a vyhodil Tech-Tradu pojistky. „Ráno přišli lidé do práce a nešel proud,“ říká jednatel Tech-Tradu Jan Zahrádka. „Volali jsme na poruchy, přijeli z E.ONu, našli tam cizí zámek a vypnutý jistič. Proto jsme hned volali i energetickou inspekci.“ Technik z poruch proud nahodil, Jan Zahrádka přesvědčil lidi, že musí dělat odpolední směnu. Jenže v úterý odpoledne se všechno opakovalo. Tentokrát ale s tím rozdílem, že technik z poruch odmítl proud pustit. Proč? „Zavolal jsem hodonínskému šéfovi E.ONu Hlaváčovi. Známe se,“

Silná káva pro Grégra Unionista Ladislav Korbel vystoupil během svého poslaneckého angažmá (1998–2002) na půdě sněmovny se čtyřmi interpelacemi. Pokaždé přitom šlo o Hodonínské cihelny. Podařilo se mu na tehdejším ministrovi průmyslu Miroslavu Grégrovi vymoci odvolání jejich likvidátora. Chtěl totiž část cihelen, která dnes sousedí s jeho v článku zmíněným areálem někdejší panelárny, koupit. „Je to poslední volný areál v okolí Hodonína, který se dá využít na průmyslovou zónu,“ říká Ladislav Korbel. „Chtěli jsme ho celý zkompletovat, abychom tam mohli udělat nějaký záměr – prostory jsou například docela vyhovující pro zpracování odpadů.“ Ale likvidátor prodával cihelny jako celek, a to se Korbelovi nehodilo, protože chtěl jen část. Nově jmenovaná likvidátorka Anna Sedláčková už prodávala tak, jak

poslanec potřeboval. Část cihelny, o kterou měl zájem, koupil v dražbě za 3,5 milionu korun. Vzápětí ji dal do zástavy na úvěr u České spořitelny a její cenu znalec vyčíslil na téměř 7,5 milionu korun. Naposledy Korbel vystoupil ve sněmovně s interpelací na ministra Grégra poté, co zmíněnou Annu Sedláčkovou odvolal: „Proč vlastně byla paní likvidátorka odvolána, jestliže jí nebyla prokázána žádná trestná činnost?“ To už byla příliš silná káva i pro ministra Grégra. „Mám k dispozici postup privatizace státního podniku Hodonínské cihelny pro nabyvatele firmu Westpra. I se jmény jednatelů (jedním z nich je právě Korbel – pozn. red.). Čili pokud budete mít zájem, mohu tyto doplňující údaje přečíst na mikrofon.“ Zájem nikdo neměl, Ladislav Korbel od té doby ve sněmovně definitivně utichl.

popisuje Ladislav Korbel. „Říkám mu: Prosím tě, Jiří, jak je možné, že někdo vstupuje do trafostanice bez mého svolení? Víte, že je to můj objekt! A provádí tam operace, které jsou v rozporu s mou vůlí majitele?“ Jenže energetický zákon říká něco zcela jiného: podle něj je majitel objektu, prostřednictvím kterého je dodávána energie zákazníkovi, povinen dodávku umožnit. Bývalého poslance a vládního zmocněnce to nezajímá: „Trvám na tom, že takhle to zůstane do doby, než se domluvíme na nájemní smlouvě,“ opakuje.

Kontroverzní osobu ne

mluvčí ohrožených zaměstnanců Tech-Tradu. Urostlá tmavovláska žmoulá na chodbě radnice v rukou petici starostovi a zastupitelům, která začíná slovy: Dovolujeme si vás oslovit ve věci přerušení elektrického proudu vládním zmocněncem, a končí: Obáváme se, že zítra už nebude důvod ráno proč vstávat do práce. „Pro vedení města je to velmi nepříjemné, protože nezaměstnanost je jeden z největších problémů,“ odpovídá obezřetně místostarosta Lubor Šimeček (ODS). „Neumím teď říct, jak účinně a jak rychle je město schopno vám v této situaci pomoci.“ V tu chvíli zapomene Lucie Bortlíková na trému: „Spoustu zakázek jsme odřekli. Když to bude trvat týden dva, může to být pro naši firmu konec.“ Má úspěch. Druhý den přijel oslovený politik navštívit její zaměstnavatele a slíbil pomoc při napojení elektřiny od jiného souseda. Záběry z radničních schodů se dostaly i do televize a jejím prostřednictvím k pražským politikům. „Nechávám si věc prověřovat,“ říká Korbelův šéf, ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek (ČSSD). „Ale už teď mohu říct, že zmocněnec s vlastními podnikatelskými aktivitami je problém. Pokud je to tak, jak říkáte, není vyloučeno, že v krátké době skončí. Kontroverzní osoby nepotřebuji.“ Zveřejnění udělalo zázrak. Ještě měsíc předtím odpovídal ministr Paroubek na kritiku zmocněnce velmi komisně: „Vážená paní Zálešáková, vaše podněty jsem nechal prověřit a žádné závady zjištěny nebyly.“ Je páteční odpoledne, den po petiční rebelii, a Pavla Zálešáková do telefonu radostně hlásí: „Okresní soud v Hodoníně vydal před chvílí předběžné opatření. Jaroslav Korbel je povinen umožnit dodávku energie naší firmě.“

„Tímto se vlastně na vás obracíme s prosbou o pomoc,“ vžívá se Lucie Bortlíková nesměle do své nové role

H A N A Č Á P O VÁ , MAREK POKORNÝ

PŘIPOMEŇME SI

Zpátky do klecí, Češi Když loni už i stvořitelka Harryho Pottera J. K. Rowlingová lomila rukama nad českou praxí zavírat v léčebnách a ústavech lidi do klecí, odhodlal se tehdejší ministr zdravotnictví Josef Kubinyi k radikálnímu kroku: s okamžitou platností všechny klece zrušil. Aspoň v zařízeních spadajících pod jeho rezort – tedy psychiatrických léčebnách. A vlastník zbývajících klecí – ministerstvo sociálních věcí – sliboval stejnou změnu. Pak se ale na ministra Kubinyiho za jeho „podlézání cizákům“ snesla rozhořčená kritika zdejších odborníků v čele s prezidentem republiky Václavem Klausem. Nakonec tato odvaha stála Josefa Kubinyiho funkci a pranýřování, kterému byl za svůj krok vystaven, přineslo své ovoce. Reformátoři se stáhli do ústraní. Ministerstvo zdravotnictví utnulo nastartovanou změnu a upustilo od zrušení dalších restriktivních opatření a ministerstvo sociálních věcí s ní ani nezačalo. Na konci minulého týdne dal Škromachův rezort do parlamentu novelu zákona o sociálním zabezpečení s odstavcem věnovaným klecím a svěracím kazajkám. „Při poskytování ústavní sociální péče nelze používat opatření omezující pohyb osob,“ píše se tam. „Výjimkou jsou případy přímého ohrožení jejich zdraví a života nebo zdraví a života jiných osob.“ Tuto formulaci známe léta – upravovala užívání klecí na psychiatrii a jak známo nedokázala zabránit vážným případům zneužití, o kterých s rozhořčením informovala i evropská média. Škromachova novela uvaluje na klece přísnější evidenci a o každém použití je ústav povinen informovat zákonného zástupce zavřeného člověka – což ovšem bývají zaměstnanci ústavu, čili ti, kteří klienta do klece dávají. „Je to krok zpátky,“ komentuje postup ministerstva David Záhumenský, zástupce Mezinárodní organizace pro práva mentálně postižených (MDAC), zásadního odpůrce klecových lůžek. „Zákon vůbec nehovoří o prevenci – o tom, že by ústav měl vytvářet vstřícné prostředí a režim, v němž budou příčiny agrese či neklidu minimalizovány.“ Ministerstvo se hájí tím, že jeho úředníci už připravují metodiku, jak předcházet situacím, při kterých dnes v ústavech používají omezovací prostředky. Novela však nestanovuje ani čas, po jehož uplynutí by následoval povinný přezkum, zda ještě trvají podmínky pro pobyt v kleci, neexistuje ani povinnost být se zavřenými osobami v kontaktu. Může se tak stát – stejně jak se tomu děje nyní – , že v klecích stráví klient většinu času svého života, aniž by kdokoli řešil příčiny, které personál vedly k jeho zavření. „Pro nás je důležité, že touto novelou se klece dostanou pod zákon, což doteď nebylo,“ říká lidovecký poslanec Josef Janeček. „Z praxe víme, že personál dával lidi do klecí jen proto, aby si ulehčil práci. Teď bude mít ústav povinnost vést si evidenci, z čehož pak ministerstvo bude mít jasný přehled a bude moci vyvodit důsledky.“ Proti ministerské novele překvapivě nevystoupila ani opozice. „Po konzultaci s neziskovými organizacemi jsem sice dospěla k závěru, že novela není dobře upravená, ale pak mě odborníci z ministerstva přesvědčili, že to bez klecí nejde a že je tato novela potřeba,“ říká stínová ministryně sociálních věcí Alena Páralová (ODS). „Přesvědčili mě, že je lepší něco nežli nic. Takže jsem svůj oponentní návrh stáhla.“ E L I Š K A B Á R T O VÁ

RESPEKT / 11

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

14.–20. 3. 2005

S láskou všem bankrotářům FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Dva návrhy nového zákona o konkurzech míří do finiše, ale s problémy

Český krach: tyhle zbytky se budou prodávat celá léta.

Konkurzy u nás trvají obvykle pět let a někdy i dvakrát déle. V západní Evropě je to v průměru jeden a půl roku. Věřitelé v Čechách mají naději, že zpět dostanou v průměru tři až čtyři procenta svých peněz. Na západ od našich hranic je to deset procent. Hlavním důvodem tohoto stavu je mizerný bankrotový zákon. Vláda i opozice se jej teď pokoušejí změnit. Co si od toho můžeme slibovat?

Od socialismu k bankrotům Konkurz je gordickým uzlem tržní ekonomiky. Střetávají se při něm rozdílné zájmy mnoha stran. Manažeři chtějí, aby firma co nejdéle pracovala, dlužníci usilují o své peníze, majitelé se snaží zbavit dluhů. Konkurzní správce myslí na co nejvyšší odměnu, stát na své daně a zájmy zaměstnanců. Tyto tlaky musí umět tvůrci ban-

krotového zákona, tedy politici, vyvážit. V základních bodech se ale shodnou všichni: konkurz by měl být rychlý, aby majetek neležel zbytečně ladem. Věřitelé by měli dostat rychle od dlužníka zpět co nejvíc svých peněz, aby se nebáli dále půjčovat. Stát musí umět zamezit konkurzním podvodům, třeba neoprávněnému poslání zdravého podniku do konkurzu či rozprodeji majetku věřitelů pod cenou. Pokud je podnik životaschopný, měl by pokračovat ve své činnosti, živit zaměstnance a platit daně. Tuhle ekonomickou abecedu začali Češi vstřebávat postupně a značně klopotně. První bankrotový zákon začal platit v roce 1991. Vycházel přitom z prvorepublikového zákona, měl ale – vzhledem k porevoluční situaci – některé zvláštnosti. Bývalé státní podniky si tehdy navzájem dlužily značné sumy a připravovala se privatizace, proto

byla účinnost zákona až do jara 1993 omezena blokačním paragrafem. Podle něho mohly být do konkurzu poslány jen státní a polostátní podniky s dluhy většími než jejich obchodní jmění (normálně stačí, že firma své dluhy nedokáže splácet). Další pardon mohlo ministerstvo udělit firmám určeným k privatizaci. Důsledkem toho nebylo tehdy v Česku téměř možné zbankrotovat.

V čem je problém Teprve s koncem těchto omezení začaly konkurzy skutečně fungovat. V roce 1993 jich bylo vyhlášeno 66, o dva roky později už desetkrát více a v roce 2000 šlo napočítat téměř dva a půl tisíce bankrotů. Vysvětlení tohoto trendu je zřejmé: likvidovaly se staré socialistické podniky a podnikatelské rychlokvašky. Navíc až do roku 2001 u nás neexistovali

exekutoři, takže konkurz byl fakticky jediným způsobem, jak mohl věřitel sebrat dlužníkovi zástavu, například dům. Dnes naopak počet konkurzů opět klesá. Minulý rok jich bylo okolo osmnácti set. Konkurz jako očista ekonomiky od špatných podniků začal tedy fungovat, problém byl jen ve značné pomalosti a neprůhlednosti. Politici sice bankrotový zákon více než dvacetkrát měnili, ovšem bez výrazného efektu. Například při poslední velké novele v roce 2000 poslanci rozhodli, že bankroty je třeba urychlit. V zákoně se tak objevila lhůta, že musí skončit do jednoho a půl roku od vyhlášení. Jenže pro pomalé konkurzní správce neexistuje žádný trest. Naopak existuje celkem jasná motivace proti včasnému ukončení: správce je odměňován podle toho, kolik peněz mu proteče rukama. Přitom čím déle konkurz trvá, tím větší částky správce řeší. Kontrolu a vyřizování stížností má v popisu práce soudce, který ale na druhé straně správce sám jmenoval, a uznáním každé stížnosti padá určitá odpovědnost i na něj. Tedy pokud pomineme případy, kdy se soudce a správce na „ždímání“ věřitelů rovnou domluví. Dalším problémem je, že podle dnešního zákona téměř nelze zachovat podnik v celku. Správce může prodávat pouze aktiva a nikoli závazky. V praxi to znamená, že je téměř nemožné prodat podnik s pracovními smlouvami zaměstnanců, s dohodami o prodeji zboží či nákupu surovin.

Větší moc bankám Tohle všechno jsou důvody, proč v roce 2001 začali vládní úředníci pracovat na úplně novém zákoně, který by měl být v průběhu měsíce hotový. Očekává se několik novinek: norma chce dát větší práva věřitelům, kteří by mohli jmenovat a odvolávat konkurzního správce. Soudce bude sice nadále konkurz vyhlašovat, jeho faktické řízení ale připadne věřitelům, kteří rozhodnou i o tom, zda se podnik rozprodá, nebo bude fungovat dál jako celek. To přinese velký tlak

na hledání vzájemné dohody, což dnes chybí. Soud má správce nadále kontrolovat a zasahovat pouze v případě sporů mezi věřiteli. Odměna určená pro správce bude záviset na tom, kolik peněz a jak rychle odevzdá věřitelům. Podnik bude moci fungovat i v konkurzu a měl by jít prodat jako funkční celek se všemi smlouvami i zaměstnanci. A umělé protahování konkurzů hodlá zákon sankcionovat vysokými pokutami. Navržený koncept má ale i nevýhody. Posiluje postavení velkých věřitelů, v českých poměrech hlavně bank. Hraje do ruky managementu krachujících podniků, který se přirozeně snaží udržet ve firmě co nejdéle svoji pozici. Fakt, že správce vybírá věřitel, může také v určité situaci zvýšit riziko vytunelování. Pokud by se dlužník domluvil s velkým věřitelem, mohl by si vybrat konkurzního správce, který by jim pak šel na ruku. Podobné, byť ne tak radikální úpravy obsahuje i „malá“ novela zákona, kterou chce ODS tento týden podat v Senátu. Jde o modifikaci návrhu, který neprošel před několika týdny Poslaneckou sněmovnou. ODS v ní navrhne zkrátit zákonné procesní lhůty, umožnit věřitelům odvolat konkurzního správce a posílit postavení tzv. zajištěných věřitelů (ti totiž mohou dosud dostat zpět pouze 70 % ze své zástavy, podle návrhu ODS by to měla být celá zástava – tedy 100 %), v českém případě opět bank. Právě proti tomuto bodu, který mají oba návrhy společný, protestují kromě komunistických poslanců i někteří zákonodárci ČSSD: tvrdí, že malí věřitelé potom ponesou celé náklady konkurzu a nedostanou skoro nic, protože banky mají větší manévrovací prostor a dokáží si svůj majetek snadněji vydobýt zpět. Naděje na rychlé schválení ať již vládního nebo opozičního návrhu proto zatím nejsou velké. Někteří levicoví poslanci už prohlásili, že návrh občanských demokratů nepodpoří. ODS s definitivním názorem na vládní návrh čeká až na jeho konečnou podobu. MAREK HUDEMA

Věřitelé, třeste se V Argentině proběhlo největší seškrtání dluhů ve světové historii Argentina se v minulých týdnech zbavila více než 70 miliard dolarů dluhů (to je skoro dvojnásobek českého státního rozpočtu) tím, že části svých věřitelů vyplatí jen jednu třetinu jejich peněz. Ne vždy to bylo tak jednoduché. Když v roce 1902 Venezuela přestala splácet své dluhy, před jejími břehy se objevily evropské válečné lodě. Cla Osmanské říše zabavily na konci devatenáctého století cizinci, aby dostali zpět své peníze půjčené sultánovi. Nyní u argentinských břehů žádné křižníky nekotví. A nejen to. Tři čtvrtiny věřitelů tento vývoj v klidu přijaly, a jak píše londýnský časopis Economist, Argentina tím neztratila důvěru soukromých investorů a nadále vyjednává s Mezinárodním měnovým fondem o dalších půjčkách.

Velký krach Před čtyřmi lety se Argentina ocitla na dně ekonomické propasti. Krach hospodářství byl podle expertů výsledkem chybné ekonomické politiky argentinské vlády: v roce 1991 tehdejší ministr hospodářství Domingo Cavallo ve snaze zkrotit hyperinflaci svázal kurz argentinského pesa pevně s dolarem v poměru jedna ku jedné. To nějakou dobu fungovalo – inflace skutečně klesla na snesitelnou míru. Současně s bo-

jem proti inflaci prezident Carlos Menem dereguloval hospodářství (zrušil například některá omezení dovozu, která byla „prozatímně“ zavedena již ve třicátých letech) a privatizoval státní podniky (telekomunikace, uhelné doly, rozvod a výrobu elektřiny atd.). To vedlo ke zvýšení investic do argentinského hospodářství. Menem ale neprovedl reformu státních financí: výdaje státu zůstávaly vysoké a neefektivní daňový systém plný různých výjimek nestačil naplňovat státní pokladnu. Vláda si už ale nemohla pomoci z dluhů tím, že bude tisknout nové peníze. Podle nových pravidel bylo na každé vytištěné peso potřeba mít v zásobě jeden americký dolar a ty bylo třeba si vypůjčit. Když pak zahraniční investoři na konci devadesátých let začali stahovat své peníze ze země, došlo ke katastrofě. Centrální banka neměla najednou dost peněz, aby kryla státní výdaje, nebylo kde si vypůjčit. Firmy začaly omezovat svůj provoz a zemi zachvátila prudká hospodářská krize. HDP se propadlo o více než deset procent, nezaměstnanost vylétla na 21 %. Na konci roku 2001 vláda fakticky vyhlásila bankrot: přestala splácet dluhy, uzavřela banky, nuceně převedla vklady ze zahraničních měn na místní peso a zabránila lidem ve výběrech jejich peněz. Střední třída

fakticky přestala existovat, díky inflaci začalo mnoho obyvatel provozovat výměnný obchod, desetitisíce lidí emigrovaly.

Berte třetinu Krach zahnal polovinu Argentinců za hranici chudoby. Ekonomika se ale rychle vzpamatovává – podařilo se stabilizovat měnu, do země opět proudí zahraniční investice. Díky devalvaci pesa roste vývoz zejména zemědělských produktů (v poslední době zejména sóji do Číny). Růst HDP dosahuje v posledních dvou letech 8 % ročně (jen pro srovnání, v České republice byl za loňský rok růst HDP 4 %, což je označováno za velký úspěch). Jenže Argentina zůstala nadměrně zadlužená. Na konci roku 2003 dlužila zahraničním věřitelům 188,6 miliard dolarů, což bylo podle některých výpočtů nejen více než veškerý majetek argentinského státu, ale také více než majetek všech Argentinců. Proto argentinská vláda již v roce 2001 v průběhu krize dluh zmrazila a oznámila, že ho bude potřeba snížit na takovou úroveň, aby ho mohla reálně splácet. Letos konečně přistoupila k řešení. Nabídla půl milionu soukromých držitelů 152 druhů argentinských cenných papírů „výhodný“ obchod: buď dostanete za své staré

dluhopisy nové, které ovšem budou mít jen 35 % ceny těch původních, nebo nic. Investoři se tedy řídili radši pravidlem lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše a 76 % z nich nabízený obchod minulý týden přijalo. Přitom to není příliš mnoho. Podle Jiřího Jonáše z Mezinárodního měnového fondu dostávají obvykle v takovýchto případech soukromí investoři zpět dvě třetiny svých prostředků. Pro Argentinu to byl obrovský úspěch. Její dluh se snížil ze 188 na 120 miliard dolarů (což je ale i tak nepředstavitelných 75–80 % HDP). Prezident Néstor Kirchner označil tuto operaci za „nejlepší ekonomické jednání ve světové historii“. Kladně zareagovaly kupodivu i finanční kruhy. Mezinárodní renomovaná ratingová agentura Standard & Poors zvedla dokonce po úspěšné restrukturalizaci dluhu hodnocení země na B-, tedy stejný stupeň, jako má Ekvádor, Surinam nebo Libanon. Své hodnocení Argentiny zlepšila i investiční banka J. P. Morgan.

Pozor na jistotu Proč jednostranný škrt dluhů prošel Argentině tak snadno? Za prvé se jednalo o dluhy, které byly skutečně nesplatitelné. A za druhé, Argentina sáhla především na ty cenné papíry, u nichž se tento vývoj dal očekávat

(po krachu v roce 2001 se prodávaly na burze pouze za 20 % jejich nominální hodnoty). Stranou zůstaly peníze mezinárodních institucí, státní půjčky, penzijní fondy i zajištěné dluhy. O podobném kroku, jaký udělala Argentina, teď uvažují i někteří filipínští zákonodárci a podle ČTK se ekonomové obávají, že se tento postup stane standardním jednáním i u dalších zadlužených zemí. Zatím to ale nehrozí. K tak radikálnímu kroku totiž může bez vážných následků sáhnout pouze země, která prošla podobně hlubokou krizí jako Argentina a od níž se vlastně již plné vyrovnání jejích závazků ani neočekává. Tyto státy mohou podobný postup v budoucnu používat. Z toho plyne varování pro všechny investory: vládní cenné papíry s vysokým výnosem, jako byly ty argentinské, nemusí teď být v zemích třetího světa vůbec jistou investicí. O tom již nyní může vyprávět například přes 400 000 Italů, často důchodců, kteří prostřednictvím bank vložili do argentinské „jistoty“ často své celoživotní úspory. Nyní z nich mají pouhou třetinu a chabou náplast v podobě osobní omluvy argentinského náměstka ministra financí Guillerma Nielsena v italské televizi RAI. – MH –

RESPEKT / 11

EKONOMIKA

/9

Vodafone před branami FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Mobilní obr na pochodu do Čech ce 1997 koupil Vodafone americkou firmu AirTouch. Ta měla podíly v mnoha evropských firmách, a doplňovala tak pokrytí Vodafonu na starém kontinentě. V soutěži o AirTouch porazil Vodafone konkurenční americkou společnost Bell Atlantic. Ale obratem svému obchodnímu soupeři nabídl překvapující obchod – spojme své mobilní firmy a vytvořme největší americkou mobilní společnost. Vodafone se v nové firmě dokonce vzdal většiny a podřídil se vedení svého předchozího konkurenta. Vše podle úvahy: je lepší vlastnit menšinový podíl v největší společnosti na trhu než většinový podíl v lokální firmě.

Proti Schröderovi Hurá na další nákupy. (Výkonný šéf Vodafone Arun Sarin.)

Největší světový mobilní operátor Vodafone se vážně zajímá o nejmenší a nejmladší českou mobilní firmu – Oskara. Pokud skutečně Vodafon Oskara koupí, mohou se čeští zákazníci těšit na nové služby a Oskarovi konkurenti – Eurotel a T-Mobile – se naopak mohou začít třást. Je ovšem možné, že nakonec všechno dopadne jinak a Vodafone se dostane k síti Eurotelu. Každopádně Vodafone pravděpodobně v Čechách zakotví a má šanci se stát štikou v malém českém telekomunikačním rybníku.

Král ztřeštěných akvizicí Karty jsou na první pohled rozdány jasně: když Vodafone koupí Oskara,

nebude už potom moci získat Eurotel, nejziskovější a největší telekomunikační společnost v Čechách. Tu by měl pak naopak šanci pohltit největší rival Vodafonu, britský operátor s francouzským vlastníkem Orange. Ale pozor. Není ani vyloučena možnost, že pokud by Český Telecom v privatizaci koupil třeba Swisscom, s nímž má Vodafone společný podnik ve Švýcarsku, prodal by následně Eurotel Vodafonu. Stejně tak by se Vodafone mohl dohodnout s Belgacomem či Telefonicou. V tom případě by prodal Oskara zřejmě do rukou Orange, pro nějž by to v tom případě byla jediná cesta, jak se dostat na náš mobilní trh. Takové divoké přesuny by neproběhly v režii Vodafonu poprvé: v ro-

Ještě se ani neusadil prach na smlouvách podepsaných ve Spojených státech a Vodafone rozčeřil hladinu na finančních trzích mnohem více. Německý Mannesmann koupil v roce 1999 největšího konkurenta Vodafonu – společnost Orange. Doposud spolupracoval Mannesmann s Vodafonem, ale teď bylo jasné, že bude preferovat svoji vlastní společnost. Vodafone na to reagoval téměř okamžitě. Za 175 miliard dolarů ve svých akciích koupil celý Mannesmann. Tehdejší ředitel Mannesmannu se sice převzetí bránil, ale neuspěl ani s podporou kancléře Gerharda Schrödera, který chtěl „ochránit“ německé „rodinné stříbro“ a zachovat politický vliv ve firmě. Vodafone musel po převzetí Mannesmannu prodat celý Orange, aby vyhověl požadavkům anti-

monopolních zákonů. Na rozdíl od nákupu jej však prodal za hotové. To mu umožnilo na rozdíl od jiných mobilních společností přežít výdaje ve výši desítek miliard dolarů za nákup licencí na mobilní sítě třetí generace UMTS, které mají alespoň teoreticky umožnit například přenos videohovorů nebo rychlé připojení k internetu. Jako jediné velké společnosti tak nebyl Vodafonu po prasknutí telekomunikační bubliny v roce 2000 zhoršen rating a ceny jeho akcií poklesly relativně nejméně ze všech telekomunikačních společností.

Ve znamení dat Vodafone také začal postupně sítě třetí generace ve velkém rozsahu skutečně budovat. Na rozdíl od svých světových konkurentů jako jediný neodepsal ve svém účetnictví hodnotu těchto licencí a neustále se o budoucnosti mobilních datových sítí třetí generace vyjadřuje velmi optimisticky. V listopadu loňského roku spustil Vodafone, byť s ročním zpožděním, tyto sítě ve dvanácti evropských zemích a v Japonsku. Výsledky projektu sice zatím nejsou nijak oslnivé, ale nejsou ani totálním propadákem. Z tohoto úhlu se zcela v novém světle může jevit Oskarův nedávný nákup licence na mobilní sítě třetí generace UMTS a také jeho předminulý týden spuštěné GPRS (technologie, která umožňuje velmi rychlý přístup k internetu prostřednictvím mobilního telefonu i na stávajících sítích tzv. druhé generace). Pokud již v té době vyjednával s Vodafonem, a to je vel-

mi pravděpodobné, pak licence na provozování UMTS mohla být jednou z podmínek, za kterých by byl Vodafone ochoten Oskara koupit. Jestliže Vodafone Oskara skutečně koupí, rozhodně nebude odkládat spuštění sítě UMTS až na rok 2008, jak to stanoví podmínky licence. To zřejmě přiměje k rychlejšímu zprovoznění této sítě i jeho konkurenty z Eurotelu a T-Mobilu, kteří si právě minulý týden vyjednali u regulátora další roční odklad zahájení provozu.

Zákazník se raduje Co to bude znamenat pro zákazníky? Zlepší se služby a i ceny půjdou pravděpodobně dolů. Pokud Vodafone koupí Oskara, přinese mu peníze na další rozvoj. Dostaví zřejmě další základnové stanice, zlepší pokrytí a zrychlí odstraňování výpadků i vyřizování reklamací. Díky zapojení do sítě Vodafonu bude efektivněji fungovat roaming a sníží se i poplatky za mezistátní volání. Kromě připojení k internetu prostřednictvím sítě UMTS Vodafone asi nabídne také větší výběr datových služeb, jako je stahování různých klipů, písniček, zpravodajství a v budoucnu snad i videohovory. Rozhodně se také zvýší nabídka dostupných telefonů. To vytvoří tlak i na další mobilní operátory. Při takové představě se manažerům konkurenčního Eurotelu a především T-Mobilu asi příliš dobře neusíná, ale zákazník se může začít radovat. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

ČNB proti koruně, ochrana konkurence po česku a Bono vs. Fiorina Česká koruna je nejsilnější ve své historii – dolar stojí méně než 22 korun, euro méně než 30 korun. Lidé odjíždějící na dovolenou se mohou radovat, ale důvod k pláči mají exportéři, kteří dostanou za své zboží méně peněz. Co se s tím dá dělat? Podle ekonoma Petra Sklenáře z firmy Atlantik FT vůbec nic. Česká centrální banka se sice může pokusit korunu oslabit nákupem cizí měny nebo snížením úrokové sazby (možnost nákupu valut připustil místopředseda bankovní rady Luděk Niedermayer a o snížení úrokových sazeb spekuloval jeho nový kolega Pavel Řežábek), ale na zvrácení vývoje nebude mít sílu. Dobře to ukazuje příklad Slovenska. Tamní centrální banka se pokouší zasáhnout proti posilování slovenské koruny již tři čtvrtě roku, přesto bez úspěchu. ČNB může in-

tervenovat proti spekulantům, nemá ale dost sil vzepřít se celému trhu a dlouhodobým trendům. Korunu totiž žene nahoru hlavně příznivý vývoj ekonomiky a proud zahraničního kapitálu do střední Evropy. Zkrátka, kdo může za to, že ji investoři považují za báječný region? ••• ČEZ si smí ponechat Severočeskou energetiku a dále posílit své dominantní postavení na českém trhu s elektřinou. Tak zní překvapivý verdikt brněnského antimonopolního úřadu z minulého pátku. O co vlastně jde? Úřad popřel své dva roky staré rozhodnutí, podle kterého měl ČEZ pro převzetí pěti českých regionálních distributorů elektrické energie jednoho z nich prodat – a to byla právě Se-

veročeská energetika. Mělo se tak zabránit omezení konkurence, což vede k vyšším cenám energie pro zákazníky. ČEZ se ovšem proti rozhodnutí odvolal a úřad mu vyhověl. Co se na trhu s energií za tu dobu změnilo? Podle úřadu to, že bude právně a funkčně oddělen obchod a výroba elektrické energie. Na trhu se ale samozřejmě v neprospěch ČEZ nemění nic: distribuční společnosti jsou nadále součástí konglomerátu ČEZ. Český energetický gigant má stále takovou sílu, že může ostatním výrobcům elektřiny bez problémů diktovat své podmínky (Jeho podíl na trhu s elektřinou je zhruba 60 %, u dodávek elektřiny 65 % a na trhu systémových služeb skoro tři čtvrtiny). Ceny rostou rychleji, než je nutné. Teď úřad ČEZ posvětil jeho silnou pozici. To je od brněn-

ských antimonopolistů opravdu zajímavý přístup, jak ochránit konkurenci a zájmy zákazníka. ••• Hledání nového šéfa Světové banky pokračuje. Ředitelské křeslo této mezinárodní instituce, které zakladatelé dali do vínku poslání podporovat ekonomický rozvoj ve třetím světě (v posledních letech přibyl i boj proti AIDS), opustí v květnu bývalý investiční bankéř James Wolfensohn. V tisku se již objevila jména více než tří desítek uchazečů o tuto práci. Posledním tipem je hudebník skupiny U2 Bono Vox (The Los Angeles Times ho doporučují kvůli jeho boji proti chudobě). Šance rockera jsou ale nulové: není ekonom a hlavně je to Ir. Místo šéfa Světové banky tra-

dičně obsazují Američané, zatímco Evropané vedou sesterskou organizaci – Mezinárodní měnový fond. Takže kdo tedy? Možná americký náměstek ministra financí John Taylor nebo koordinátor americké administrativy v boji proti AIDS Randall Tobias. Hodně se nyní mluví i o jediné nominované ženě, nedávno propuštěné šéfce společnosti Hewlett Packard Carle Fiorině, která proslula spojením své firmy s rivalem Compaq. Na chodbách washingtonských úřadů už koluje vtip, že v případě jejího vítězství přijde spojování číslo dvě: tentokrát Mezinárodního měnového fondu se Světovou bankou. MAREK HUDEMA, M I R O S L AV Z A J Í Č E K

inzerce

Sdružení Česká katolická charita, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1

hled· koordin·tora humanit·rnÌ pomoci pro jihov˝chodnÌ Asii Požadujeme: zkušenost s vedením humanitárního projektu, znalost regionu, výborná znalost angličtiny, minimální doba pobytu 6 měsíců.

www.charita.cz Životopis prosím zasílejte na adresu: [email protected]

Asociace realitnÌch kancel·¯Ì »R po¯·d· kurzy:

OBCHOD S NEMOVITOSTMI MÌsto kon·nÌ: Praha 4.ñ8. 4. 2005 (1. Ë·st) 25.ñ29. 4. 2005 (2. Ë·st) MÌsto kon·nÌ: Brno 23.ñ27. 5. 2005 (1. Ë·st) 6.ñ10. 6. 2005 (2. Ë·st) Cena: 13 700,- KË (osv. od DPH)

V›KON SPR¡VY NEMOVITOSTÕ MÌsto kon·nÌ: Praha TermÌn: 18.ñ22. 4. (1. Ë·st) a 2.ñ6. 5. (2. Ë·st) Cena: 16 303,- KË vË. DPH Info o tÏchto i dalöÌch kurzech na: www.arkcr.cz E-mail: [email protected] Tel.: 272 762 953

10 /

ZAHRANIČÍ

14.–20. 3. 2005

S komunisty do Evropy FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Proč Moldavsko volí stranu s leninskými symboly ponechávají leninské symboly, ze socialistické ideologie už nemají ve svém programu téměř nic: strana vyznává další liberalizaci a privatizaci a stylizuje se do role moderních levicových trendů v Evropě. Poté co se v roce 2003 pohádala s Moskvou o problém Podněstří, navíc nabrala jednoznačně prozápadní kurz, potvrzený i signováním tzv. akčního plánu s Evropskou unií loni v prosinci.

Opozice s problémy

Opravdu polovina hlasů pro komunisty? Nedivte se, nabízejí větší naději než opozice.

Výsledky voleb do moldavského parlamentu vypadají jako nepovedený vtip: komunisté porazili s hesly o cestě do Evropské unie demokratickou opozici, podezřívanou z tichého spojenectví s Moskvou. Pohled do nitra Moldávie ovšem napovídá, že i takto krkolomná realita může být skutečná a že sázka na proevropské komunisty může nejchudší zemi v Evropě do Bruselu skutečně přivést. Na úplný optimismus je ale ještě brzy.

Kdo může, utíká Šestitisícové Colibasi na jihu země je na domácí poměry chudá, ale nikterak výjimečná vesnice. Připomíná český venkov přes padesáti lety. Ves protíná jediná asfaltová silnice, všechny ostatní jsou plné bláta. Elektřina sice funguje ve všech domech, ale o plynovém topení ve studených kamenných obydlích si zdejší lidé mohou nechat jen zdát. Regionální správa ho sice vesničanům už několik let slibuje, k realizaci se ale

nikdo nemá. V domech v Colibasi se proto stále topí dřívím v kamnech. Sehnat tu práci je téměř nemožné. Zemědělské družstvo se po pádu komunismu rozpadlo a část lidí od té doby hospodaří soukromě: pěstuje ovoce, zeleninu a vyhlášené moldavské víno. Trh je ale omezený, takže příjem je mizerný. Zbytek obyvatel vesnice se živí příležitostnou prací nebo utíká za výdělkem do zahraničí. „Když na Vánoce nebo Velikonoce obcházím domy, téměř v každém z nich chybí někdo z rodičů – lidé utíkají za prací do zahraničí, protože tady je jejich perspektiva nulová,“ říká vesnický pravoslavný kněz otec Andrei Yepure. V zahraničí – především v Rusku, Turecku, Řecku, Itálii a Španělsku – dnes pracuje plná třetina z necelých 4 milionů Moldavanů. Doma totiž o slušně placenou práci nezavadí. Na vesnici zůstávají staří lidé a neúplné rodiny. Jejich priority jsou naprosto jasné. „Když přišla devadesátá léta, všichni jsme se těšili na svobodnou a demokratickou vládu. Namísto

toho přišel chaos a všechny podniky v okolí zkrachovaly. Komunisté jsou teď jediní, kdo dokázal zjednat alespoň trochu pořádek – penze jsou malé, ale chodí včas,“ říká 73letý Georgij Brija. Ve svém domku na kraji vesnice žije už několik let společně s vnučkou Alexandrou. Její rodiče odešli přede dvěma roky za prací do Ruska – a nechystají se vrátit.

Když selhaly reformy Jiné oblasti převážně zemědělského Moldavska jsou na tom o něco lépe. Ekonomické statistiky jsou ale neúprosné. Rozpad sovětského režimu zanechal této kdysi populární a bohaté sovětské republice nevděčné dědictví – počátkem 90. let zkrachovaly všechny větší průmyslové podniky napojené na sovětský zbrojní systém. Hromadně začala utíkat inteligence. Zemi od roku 1992 rozpárala napříč krvavá občanská válka o Podněstří, nejprůmyslovější oblast na východě. To kontroluje nelegitimní a Moskvou

podporovaný separatistický režim prezidenta Igora Smirnova. Zemi tak hospodářsky drží v šachu. Demokratické vlády z 90. let se snažily ekonomický propad zastavit. Rozvrácená země, závislá z devadesáti procent na dovozu energie z Ruska, se ale propadala stále hloub. Nekompetentně provedená privatizace strojního, vinného a tabákového průmyslu a ruská hospodářská krize z roku 1998 srazily zemi na úplné hospodářské a sociální dno. Z něj ji od roku 2001 pomalu zvedají zdejší komunisté, vedení pragmaticky uvažujícím prezidentem Vladimirem Voroninem. Jejich doposud jedinou – ale v Moldavsku silně ceněnou – předností je, že dokázali zemi alespoň trochu stabilizovat. Snaží se opatrně a sociálně únosně dokončit privatizaci a o to, aby nízké moldavské penze a výplaty (průměrný výdělek v Moldavsku je dnes 71 dolarů, tedy necelých 1500 Kč) alespoň chodily včas. Také přísliby do budoucna nevypadají úplně špatně. Přestože si komunisté stále

Opozice, v očích mnoha Moldavanů spjatá s neúspěšnými reformami z 90. let, dosud nedokázala najít recept na komunistická hesla o opatrné stabilizaci země. Menšinoví křesťanští demokraté Jurije Roscy nabízejí proevropský, ale i silně prorumunsky vyhraněný program, který na slovanskou část populace (13 % obyvatel tvoří Rusové, 14 % Ukrajinci) příliš nezabírá. Silný opoziční Blok demokratické Moldavsko (BMD) zase před volbami provázela silná podezření z korupce a z tichého spojenectví s Moskvou, k němuž se blok uchýlil poté, co komunisté nabrali jednoznačně evropský směr. Komunistické vítězství v parlamentních volbách z minulého víkendu (strana získala necelých 50 %) nabízí zemi při vší bídě moldavské politiky opatrnou naději. Komunisté ihned po volbách slíbili zapojit Evropskou unii do řešení problému separatistického Podněstří a zemi více hospodářsky propojit se Západem. Tím by ji odpoutali od totální závislosti na ruském plynu a ropě a rozšířili také trh pro vývoz moldavského vína a dalších výrobků. Odezva z Bruselu je ale zatím opatrná – Unie je připravena nejchudší zemi v Evropě pomoci, nechce ale kvůli ní riskovat otevřenou roztržku s Ruskem. Právě Moskva, vyděšená demokratickými revolucemi v Gruzii a na Ukrajině, nyní proto drží klíče k moldavské budoucnosti. Na ní totiž ve značné míře záleží vyřešení podněsterského problému i vnitřní stabilita Moldavska. Před moldavskými komunisty se nyní tudíž rýsuje náročný úkol – přesvědčit Brusel i Moskvu, že stojí za to se jejich zemí zabývat a najít rozumná východiska pro její problémy. J O S E F P A Z D E R K A , Moldávie Autor pracuje v České televizi.

Jsme spojenci, ne poskoci Incident v Bagdádu vyhrotil vztahy Říma a Washingtonu Dva roky patří Berlusconiho Itálie k největším spojencům USA v Iráku. Bude tomu tak i nadále? Tato otázka byla nastolena 4. března večer, za tmy a deště asi 700 metrů od bagdádského letiště. V osobním voze Toyota s místní iráckou značkou jely tři osoby: dva důstojníci italské vojenské informační služby SISMI a novinářka levicového listu Il Manifesto Giuliana Sgrenová. Agenti splnili úkol římské vlády: zachránit život novinářky, kterou měsíc předtím unesli iráčtí extremisté. Akci vedl 51letý důstojník SISMI Nicola Calipari, kterému se loni podařilo zachránit život pěti uneseným Italům. Jenže v okamžiku, kdy Calipari sděloval satelitním telefonem do Říma, že přiváží novinářku do vlasti, došlo k tragédii. Američtí vojáci hlídkující na silnici zahájili na vůz palbu. Nicola Calipari, který svým tělem zaštítil Sgrenovou, byl na místě usmrcen. Ona i druhý důstojník SISMI byli zraněni a po zjištění totožnosti odvezeni do americké nemocnice. Šokovaný Berlusconi si ihned v noci předvolal amerického velvyslance v Římě Mela Semblera na kobereček. „Žádáme energicky o vyjasnění celé záleži-

tosti,“ řekl krátce poté telefonicky přímo Georgi Bushovi. Chystaný triumf vlády se během pár vteřin proměnil v ledové mrazení.

Politování nestačí Il Manifesto je extrémně levicový deník. Od počátku války v Iráku se ostře staví proti politice USA a píše o „iráckém odboji proti okupantům“. Nicméně římská vláda nasadila do osvobození Sgrenové veškeré páky. Vedení listu a celá levice vyjádřily přesvědčení, že „vláda inteligentně a s plným nasazením usiluje o osvobození naší Giuliany“. A ministr zahraničí Gianfranco Fini to řekl bývalému šéfredaktorovi listu Valentinovi Parlatovi na rovinu: „Teď budeme táhnout za jeden provaz. Až bude osvobozena, budeme opět protivníky.“ Tohle vše se ale rázem zbortilo. Jistá část opozice pár dní váhala, zda pobouření proti americkým kovbojům nemá být nasměrováno i proti Berlusconiho vládě pro její „vazalství vůči USA“. Premiér ale okamžitě pochopil, že se nesmí opakovat případ Cermis z roku 1998. Tehdy americké letadlo při cvičném letu

přeseklo v italských Alpách lano, na kterém visela kabinová lanovka s 20 nic netušícími turisty. Všichni přišli o život. Američtí letci po přistání vymazali letové záznamy. Přes naléhání italských úřadů byli souzeni v USA, propuštěni ze služby, ale jinak se jim v podstatě nic nestalo. Washingtonská vláda poskytla rodinám poškozených vysoké odškodné, ale povýšený způsob jednání Italy hluboce urazil. „Jsme blízcí spojenci USA a dokázali jsme konkrétně, že jsme jejich opravdoví přátelé. Proto máme nejen právo, ale i povinnost žádat Američany o rychlé a vyčerpávající vysvětlení, politování nad incidentem nestačí. Je třeba najít viníky a potrestat je,“ prohlásil nyní Berlusconi. Energický postoj premiéra přijala opozice s uspokojením, ale levicový tisk rozpoutal ostrou protiamerickou kampaň, do které nalila benzin samotná Sgrenová i její přítel Pier Scolari. Nelze zapomenout, že Itálie má v Iráku třetí největší kontingent – 3000 vojáků. Bez ohledu na teroristické útoky, při nichž Italové přišli o více než 20 lidí, římská vláda neustále prohlašuje, že

v Iráku zůstane, „dokud si to bagdádská vláda bude přát“. Washington byl a je v obtížné situaci. Na jedné straně si nemůže rozhněvat Berlusconiho, nejspolehlivějšího spojence na evropském kontinentě, na druhé straně se nemůže pustit do vlastních ozbrojených sil, které přišly v Iráku o více než 1500 mužů.

Vyšetříme to George Bush a Condoleezza Riceová vyšli Italům vstříc. V rozporu se všemi dosavadními zvyky souhlasí s tím, aby vyšetřování prováděla společná americko-italská komise. Za americkou stranu ji povede jeden z hrdinů první války v Zálivu z roku 1991 generál Vangjiel. „Ujišťujeme své italské přátele, že šetření bude zevrubné a přitom rychlé, nemělo by trvat déle než 3 až 4 týdny,“ napsal prezident Bush svému italskému protějšku Carlu Azegliu Ciampimu. Bush poslal i osobní soustrastný list vdově po Nicolovi Caliparim. Ministr zahraničí Gianfranco Fini a premiér Berlusconi v parlamentu zase prohlásili, že „incident nemůže ohrozit naše tradiční

přátelství a stažení našich vojáků z Iráku nepřipadá v úvahu“. Většina opozice zmírnila tón, kritizuje Američany, ale uznává vládě „obhajobu národních zájmů a důstojnosti“. Fini v televizi oficiálně popřel, že by šlo o kšeft: „Za propuštění Giuliany Sgrenové nebylo zaplaceno žádné výkupné. Skutečnost, že se nám podařilo zachránit 6 z celkem 8 unesených osob, je výsledkem schopností našich diplomatů a tajné služby, jejíž kvalitu dnes uznává i opozice.“ Nicméně jeden bod zůstává otevřený. V italských komentářích a projevech doposud převládal názor, že incident byl jednoznačně výsledkem špatné komunikace v řadách amerických zpravodajců a velké nervozity mladých nezkušených vojáků. Italští občané doposud nebyli ochotni vzít na vědomí, že chyb se mohli dopustit i jejich krajané. Výsledky společného vyšetřování by mohly přinést oficiální americkou omluvu, ale též ozřejmit chyby, kterých se dopustil někdo v Římě. J O S E F K A Š P A R , Řím Autor je redaktorem televizní a rozhlasové stanice RAI.

RESPEKT / 11

ZAHRANIČÍ

/ 11

Klid za cenu smrádku Ani Tunisko nestojí mimo nynější změny v arabském světě Tunisko je na rozdíl od mnoha jiných zemí Blízkého východu bezproblémovou turistickou destinací. To je obecně známo už z pohledu do výloh cestovních kanceláří. Méně známo je, že tato klidná země má k demokratickým standardům, jak je známe u nás, dále než například Irák či Palestina po letošních volbách. Poskytuje tak dobrou ilustraci současného dilematu arabského světa: Má smysl měnit navyklý, byť tak trochu zahnívající klídek, když celkem nic nehrozí a nikdo na změnu netlačí?

Signál dala Džerba Před synagogou postává několik uniformovaných policistů i mužů v civilu. Chcete-li vejít dovnitř, musíte projít bezpečnostním rámem a nechat si zkontrolovat osobní věci. Jinde zase procházíte malým městečkem a míjíte domy, které mají na dveřích namalované sedmiramenné svícny… Ne, to není scéna z dnešního Jeruzaléma, ale z tuniského ostrova Džerba. Zde totiž žijí zbytky kdysi mnohatisícové tuniské židovské komunity. Většina ze zdejších Židů sice přesídlila po roce 1948 do Izraele, ale podobně jako v nedalekém Maroku někteří z nich zůstali a do-

dnes žijí po boku muslimských sousedů. Soužití je to relativně pokojné, ale před třemi lety, 11. dubna 2002, ho narušil teroristický útok. Do areálu synagogy najel náklaďák s palivovou cisternou a následná exploze roztrhala 21 lidí, převážně německých turistů. Tento atentát je přičítán al-Káidě, ale všechny okolnosti se objasnit nepodařilo. Proto i dnešní relativně přísná bezpečnostní opatření v Tunisku. Také díky nim o sobě zdejší radikální islamisté nedávají příliš často vědět. Dlouhodobě stabilní politický režim prezidenta Ben Alího extremisty vcelku pacifikuje. I na arabský svět zdejší velmi liberální ovzduší není zřejmě pro islámské radikály tou nejúrodnější půdou. Když si uvědomíme, že je Tunisko vklíněno mezi výbušné Alžírsko a Kaddáfího Libyi (byť dnes už „polepšenou“), je zdejší klid možná trochu překvapivý.

Zrovnoprávnil ženy, ale narušil ramadán Od roku 1957, kdy se Tunisko stalo republikou, měla tato země ve svém čele pouhé dva prezidenty. Není také zrovna obvyklé, že ač ten současný sesadil svého předchůdce, oba se ve

společnosti těší velkému uznání. První z nich, vpravdě otec moderního Tuniska a bojovník proti francouzské koloniální nadvládě, Habíb Búrgíba, stál v čele země celé tři dekády. Búrgíba prosadil mnohé společenské reformy – mimo jiné zakázal polygamii a zrovnoprávnil ženy s muži. Je třeba říci, že jeho sekulární reformy mnoho nábožensky založených Tunisanů nakonec přijalo. Někdy však zašel až příliš daleko. Prezident se například jednou provokativně cpal jídlem během ramadánového půstu, a to přímo před televizními kamerami. To už bylo trochu moc i na nábožensky vlažnější obyvatele. Většina současných Tunisanů tak má k islámské víře stále velkou úctu, což jim však nemusí bránit v tom, aby byli otevření a družní. Ženy potkáte po boku mužů, nezřídka bez šátků. Na turisty se zahalené ženy usmějí, či se s nimi dokonce pustí do řeči. To v jiných islámských zemích zase tak často neuvidíme. Búrgíba se ale postupně měnil z reformátora v autokrata. Jeho ekonomické reformy zkrachovaly a po lidových protestech nastolil tuhý policejní režim. V zahraniční politice však dokázal dobře manévrovat mezi Východem a Západem. V roce

1987 ho tehdejší premiér Zín el Ábidín Ben Alí palácovým převratem sesadil a za pomoci lékařů prohlásil za senilního, a tudíž vlády neschopného. V rodném městě Monastir má dnes otec národa vybudováno monumentální mauzoleum.

Mezi výstrahou a inspirací Dnes už ale i prezident Ben Alí ohledně délky vlády tak trochu dýchá na paty svému předchůdci. Kvůli své čtvrté kandidatuře na úřad hlavy státu dokonce prosadil změnu ústavy. Od října je tak v úřadě na dalších pět let, když v přímé volbě získal lehce podezřelých 94,5 % hlasů. Na znamení vděku také pan prezident shlíží z plakátů i billboardů na každém druhém nároží. Také v parlamentu má prezidentova strana RCD naprostou většinu. Tomu se ostatně nelze divit, když má z celkových 189 křesel v parlamentu opozice vyhrazeno jen 37. Ben Alímu však nelze upřít, že se mu podařilo stabilizovat ekonomiku země, zabránit rozmachu islamistických radikálů a navíc přilákat do země turisty. Relativně dobré hospodářské výsledky Tuniska také způsobují, že mezi dnešními uprchlíky ze severní Afriky najdeme převážně

Maročany a Alžířany. Přitom oblíbená štace utečenců – italský ostrůvek Lampedusa – je jen několik desítek kilometrů od tuniských břehů. Odvrácenou stranou dnešního Tuniska však zůstávají demokratické deficity a fakt, že v zemi mají stále silné slovo represivní složky. Do policie se očividně dobře investuje a Tunisané z ní mají na první pohled respekt. Také když s nimi zapředete rozhovor o politice a prezidentovi, jejich tradiční sdílnost viditelně ochabne. Na dnešním Tunisku lze z pohledu západní demokracie určitě mnohé kritizovat. Nicméně stávající politický režim dokázal zemi uchránit před chaosem i náboženským radikalismem. A to se v regionu cení. Navíc se zdejší lidé mají i po ekonomické stránce relativně slušně. Výbuch na Džerbě, předloňské exploze v marocké Casablance či nárůst radikalismu v severoafrických zemích skýtají výstrahu. Volby v Iráku, Palestině i Saúdské Arábii, silný hlas občanského protestu v Libanonu a vítr změn v Sýrii skýtají zase inspiraci. Samotný klid totiž vůbec není stoprocentní záruka do budoucna. M A R E K Č E J K A , Tunisko Autor je politolog, působí na Masarykově univerzitě v Brně.

Muž, který nebyl teroristou FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Bývalý čečenský prezident Maschadov podlehl atentátu jednou vyprávěl o svém vojenském nasazení ve Vilniusu v roce 1991 proti Vitautasu Landsbergisovi, který usiloval o osvobození Litvy. „Stydím se, že jsem tenkrát nepochopil, že Litevci bojují za svobodu,“ řekl mi Maschadov doslova. Vidím ho, jak civilně a neokázale, někdy skoro až stydlivě, vedl v betonové budově poblíž ruské vojenské základny Chankala přezdívané Kulikovo pole nekonečné rozhovory, které nakonec vedly v srpnu 1996 k uzavření Chasavjurtské smlouvy ukončující první válku. Podepsal ji on a Alexandr Lebeď. Oba jsou již po smrti a oba zahynuli násilnou smrtí. A byl to Maschadov, kdo podepsal s prezidentem Jelcinem v Kremlu v listopadu 1996 mírovou smlouvu. Ona scéna je v lidovém podání notoricky známá: Maschadov, zvyklý na uniformu, přijíždí do Kremlu v nepadnoucím obleku, s kožešinovou papachou na hlavě, a je uveden do Jelcinovy pracovny. Jelcin sedí za svým pracovním stolem a vyzve Maschadova, aby se posadil k dlouhému konferenčnímu stolu před prezidentskou stolicí. Maschadov odmítá nerovnost zasedacího pořádku. Chce sedět jako rovný s rovným. Prezident proti prezidentovi. Jelcin vstává, opouští svůj psací stůl a usedá proti Maschadovovi na druhé straně konferenčního stolu.

Neměl Rusy za psy Kreml odstranil člověka, který jako jeden z mála mocných v Čečensku nepovažoval protivníky za ruské psy.

Být čečenským prezidentem je poměrně riskantní řemeslo. Prozatím tři prezidenti Čečenské republiky Ičkeria byli zabiti ruskou armádou či agenty Federální služby bezpečnosti: Džochar Dudajev, Zelimchan Jandarbijev a Aslan Maschadov. Všechny jsem jako novinář více či méně dobře osobně znal. Poslední z nich byl zavražděn 8. března, snad ve vesnici Tolstoj-Jurt, v nížinné části Čečenska severně od Grozného, pokud máme věřit oficiální zprávě Nikolaje Patruševa, šéfa FSB. Mimochodem v téže vesnici, kde Lev Nikolajevič Tolstoj v polovině 19. století napsal o čečenském odporu: „Nebyla to nenávist, nýbrž odmítnu-

tí uznávat ty ruské psy za lidi, takový odpor, znechucení a ohromení nesmyslnou surovostí těch tvorů, že touha je zničit byla stejně přirozená jako touha ničit krysy, jedovaté pavouky a vlky, přirozená jako pud sebezáchovy.“

Člověk schopný jednat Maschadov se z trojice zavražděných prezidentů vyděloval zvláštní schopností vést dialog. S kýmkoli. Ať už to byli radikální polní velitelé typu Šamila Basajeva, nebo ruští důstojníci a generálové, stojící na druhé straně fronty. Mnohokrát jsem viděl Maschadova vyjednávat pří-

měří, výměnu zajatců, předávání ruských vojáků základní služby jejich matkám… A většina novinářů v době první čečenské války, kdy byl náčelníkem štábu vojsk prezidenta Dudajeva, si vzpomíná spíš na jeho aktivity parlamentáře a nedokáže si vybavit Maschadova vojevůdce. Jistě v tom hrála roli skutečnost, že často bojoval proti svým spolužákům z leningradské vojenské akademie, kde graduoval na sovětského důstojníka už v roce 1981. Mimoto byl Maschadov jako sovětský plukovník člověk světský, schopný se vyhýbat nástrahám fundamentálního wahhábismu. Navíc měl schopnost sebereflexe. Pamatuji si, jak mi

Určitá vojácká prostota jednání a přirozená hrdost mu umožňovaly, aby se znovu a znovu pokoušel válku zastavit. V posledních letech vydal několik desítek prohlášení a výzev k ukončení války, ale bez odezvy. Ruský prezident Putin ho označil za teroristu, bez ohledu na to, že se Maschadov vášnivě distancoval od basajevského teroru v Beslanu. Poslední dvě Maschadovovy snahy o jednání souvisí s Prahou. Letos v únoru poskytl rozhovor (pravděpodobně to bylo Maschadovovo poslední zásadní politické interview) pražskému zpravodaji Rádia Free Europe Aslanu Dukajevovi. Vysvětloval v něm smysl měsíčního jednostranného příměří, které začátkem roku

vyhlásil a které bylo gerilovými bojovníky více méně dodržováno. Příměří mělo vytvořit atmosféru k návrhu, který čečenský představitel prostřednictvím pražské radiostanice předložil Putinovi. Maschadov žádal půlhodinové setkání s ruským prezidentem bez jakýchkoli předběžných podmínek a posouzení čečensko-ruských vztahů. Ruský prezident nereagoval. S Maschadovovým vědomím se od loňského podzimu rozvíjela i snaha jeho londýnského představitele Achmeda Zakajeva o jednání s ruským občanským sdružením Matky vojáků. Toto respektované hnutí matek, jejichž synové bojují v Čečensku v řadách federální ruské armády, přišlo s iniciativou zasednutí za jednací stůl s představiteli čečenských rebelů loni na podzim. K prvnímu setkání mělo dojít v Bruselu za asistence řady poslanců Evropského parlamentu, ale ztroskotalo na tom, že belgická vláda nedala ruské delegaci víza. Druhý pokus se měl odehrát v Praze. Ruské matky se měly setkat se Zakajevem na konferenci o lidských právech, kterou začala v Praze připravovat Strana zelených. Členem ruské delegace měl být i obhájce lidských práv, někdejší disident a Jelcinův ombudsman Sergej Kovaljov. I z pražského setkání sešlo, neboť české ministerstvo zahraničí dalo najevo, že Zakajev nedostane od našeho londýnského velvyslanectví vízum. Nakonec větší smysl pro realitu než belgická a česká vláda projevila vláda britská, která dala víza ruským matkám a k prvnímu setkání dvou znepřátelených stran došlo v Londýně 24. února. Tady síly ruské Federální služby bezpečnosti zareagovaly více než radikálně. Doslova několik dní po posledních Maschadovových mírových iniciativách čečenského prezidenta zlikvidovaly. Jako by tím Kreml dával najevo, že si mírové řešení čečenského konfliktu nepřeje. Odstranil člověka, který jako jeden z mála mocných v Čečensku nepovažoval protivníky za ruské psy. JAROMÍR ŠTĚTINA Autor je senátor, jako novinář pracoval řadu let v Čečensku.

12 /

ZAHRANIČÍ

14.–20. 3. 2005

Přijďte na wu-lung

Svět kolem Ve čtvrtek byl v Argentině zatčen Paul Schäfer, neblaze známý lídr chilské osady či spíše sekty Colonia Dignidad, který žil od roku 1997 v ilegalitě a chilské úřady po něm marně pátraly. „Chile doufá, že ho bude moci postavit co možná nejdříve před soud,“ řekl ministr vnitra Jorge Correa v narážce na to, že Argentina by měla Schäfera bez proFOTO EGP

Čínská menšina míří mezi thajské elity Čtyři kluci v uniformách kuomintangské armády kličkují mezi keříky čajovníku. S válečným pokřikem „hnusný komunisto!“ doženou tlouštíka a už se koulejí ze svahu. Ještě donedávna se obyvatelé čtyř desítek čínských vesnic v severním Thajsku chystali na válku proti komunismu velmi svědomitě, teď se jí ale věnují už jen děti. Jejich dědové – bývalí vojáci – zestárli, studená válka skončila, armáda byla rozpuštěna. Mladí muži místo do armády míří do moderních asijských velkoměst za dobře placeným zaměstnáním a lepšími životními podmínkami.

Armáda už skončila

V Bavorsku se chystá revoluční změna, možná největší od roku 1848 – pořadatelé známého Oktoberfestu přišli s návrhem, že na tomto nejtradičnějším svátku piva se nebude pěnivý mok točit do skleněných tupláků, nýbrž do plastových kelímků o obsahu jeden litr. Na první pohled jde o racionální nápad. Zákazník nebude ošizen na míře a obsluze u výčepů se uleví. Každý, kdo si někdy v Mnichově tuplák dal, ví, zač je této tíhy loket (cca 1 kilogram), takže si dovede představit výkon výčepních. Jenže lidem to stejně nedá a média toto znejistění reflektují. Například internetová verze listu Frankfurter Allgemeine Zeitung příslušný článek umístila jako druhý v pořadí, tedy ještě před Irák a nezaměstnanost v Německu. Deník už předem lituje ztráty „cinkotu a onoho pomíjivého břinku, který předchází metafyzickému procesu zanoření dolní poloviny obličeje do pěnivé koruny“. Bude-li návrh přijat, zmizí i rozdíl mezi skleněným a kameninovým tuplákem – nahradí je plastové cosi bez chuti a bez zápachu. A to vše by se mohlo odehrát již letos, při 172. ročníku Oktoberfestu. Žádný div, že FAZ svůj článek otitulkoval Massenvernichtung, což má dva významy – jednak „hromadné ničení“, jednak „ničení mázů“ (rozuměj tupláků). Přes všechnu skepsi zůstává naděje, a sice že v této kauze si padnou kolem krku liberálové s konzervativci: představa pyramidy odpadu z kelímků na jedno použití je neméně hrozivá než ztráta mázu. ZBYNĚK PETRÁČEK

Jsem Číňan, kdo je víc V thajských velkoměstech je po Číňanech ohromná poptávka. Svou pracovitostí a smyslem pro obchod si vydobyli dominantní místo v hospodářství země. Tvoří sice jen desetinu (asi 5 milionů) jejích obyvatel, ale do ekonomiky přispívají plnými 70 %. Rostoucí vliv Číňanů a v poslední době i jejich pronikání do vysoké politiky vyvolaly velký zájem o čínský jazyk a kulturu. Nejen u Thajců. I lidé, jejichž čínští předci po staletí připlouvali do země po moři, se snaží znovu nalézt své kořeny a naučit se již dávno zapomenutý jazyk. Jazykové kur-

zy jsou nabité k prasknutí. Čínská popkultura, telenovely, kung-fu filmy či komiksy zaplavily thajská média a roste i vzájemný obchod. A právě v takovém prostředí nakloněném všemu čínskému se ocitají dvojjazyční potomci kuomintangských vojáků. Nacházejí uplatnění v mnoha thajsko-čínských obchodních firmách. Mluvit čínsky je v dnešním Thajsku cestou k úspěchu. Na druhou stranu se mladí potomci národoveckých vojáků svým původem moc nechlubí. Být Číňanem dopluvším po moři je v Thajsku prestižní, avšak Číňané z vojenských vesnic jsou v myslích Thajců spojováni s bojovými a násilnými aktivitami, zaostalostí a obchodem s drogami, které byly pro vojenské vesnice hlavním zdrojem příjmů. Důležitou destinací je tak pro mladé Číňany z vojenských vesnic i Tchaj-wan. Jejich zájem o studium a práci na ostrově čile živila v době studené války tchajwanská vláda, především pak s vládnoucí stranou Kuomintang těsně spjatá Organizace rozvojové pomoci Svobodná Čína (FCRA). Jednou z jejích hlavních aktivit bylo do 90. let poskytování studijních stipendií na tchajwanské školy. Součástí studia byla samozřejmě povinná vojenská služba a propaganda hlásající, že Tchaj-wan je skutečnou vlastí severothajských Číňanů. Mnoho mladých lidí na Tchaj-wanu po ukončení studia zůstalo. Také pětatřicetiletá Sarah z vojenské ves-

nice Nong Ouk na hranici s Barmou se po studiích rozhodla zůstat. Založila zde agenturu, která zprostředkovává práci na ostrově. Zájem o Tchaj-wan v posledních letech sice částečně opadl, Sarah si na nedostatek zájemců zatím nemůže stěžovat. Ačkoli by se tedy mohlo zdát, že kuomintangské vesnice stárnou a vymírají, není to tak. Již od 80. let do nich přicházejí potomci vojáků, kteří se usadili v Barmě nyní ovládané nevypočitatelnou vojenskou juntou. Silnička v horách severovýchodního Thajska se dlouhé kilometry klikatí bujnou tropickou zelení, stoupá mezi ovocnými sady, čajovými a kávovými plantážemi, hromadami právě sklizených hlávek zelí. Pak se zničehonic objeví nápisy v čínštině – jeden varuje, že užívání drog ohrožuje zdraví, druhý informuje, že nedaleko je ekologická zemědělská farma, a o kus dál je zlatá maketa čajové konvice s čínským nápisem „přijďte na šálek světoznámého čaje wu-lung“. Na návsi je turistický rozcestník a reklamní upoutávka na cestovní kancelář organizující projížďky na koni. Boj s komunismem i obchod s opiem, který byl pro tyto vesnice po čtyřicet let hlavním zdrojem příjmů, nahradily moderní trendy – ekologické zemědělství a turismus. P E T R A Č E R V E N Á , Thajsko Autorka vystudovala čínskou filologii.

Meso, neodcházej Bolívie odmítla rezignaci svého prezidenta FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

blémů vydat. Schäfer, 84letý důchodce a zakladatel zmíněné osady, byl zatčen v blízkosti Buenos Aires. Hlavním důvodem byla skutečnost, že loni na podzim ho tribunál v Santiagu de Chile v nepřítomnosti odsoudil za zneužití celkem 26 dětí. Navíc zatykač na dotyčného vydala i německá justice. Schäfer založil „svou“ kolonii v roce 1961, a sice v Chile, neboť již tehdy v Německu čelil stíhání za sexuální delikty. Pár set kilometrů na jih od Santiaga získal pozemek, na kterém v přísně uzavřeném prostředí vybudoval svou kolonii, později přejmenovanou na Villa Baviera. Tento areál se stal předmětem vyšetřování ohledně sexuálního zneužívání mladistvých a daňových úniků. Schäfer byl navíc poté vyšetřován pro porušování lidských práv, neboť jeho kolonie v období 1973–90 spolupracovala s vojenskou juntou generála Pinocheta. Sekta údajně umožňovala tehdejší tajné policii, aby na jejích pozemcích mučila politické vězně. Nyní žije v kolonii, která přikazovala mlčení, oddělovala muže od žen, rodičům odebírala děti a zakazovala televizi i telefon, asi 280 lidí, mezi nimi i Němci, kteří se v této dokonalé izolaci ani nenaučili španělsky. Nicméně se zdá, že chilská justice je už k řeči přiměje.

Když vojáci a členové národovecké strany Kuomintang v roce 1949 prohráli občanskou válku s komunisty, museli prchnout z Číny. Většina se jich v čele s prezidentem Čankajškem uchýlila na Tchaj-wan, několik vojenských oddílů však odešlo i do Barmy a hornatých oblastí dvou severothajských provincií Čiangmaj a Čiangraj. Tam založili vesnice, v nichž ještě v 90. letech žilo kolem třiceti tisíc čínských uprchlíků před komunismem, vojáků a jejich rodin. Ideologicky i finančně je podporovala thajská, americká i tchajwanská vláda. Vesnice ale zůstaly čínskými mikrosvěty uprostřed thajských hor. Jsou tu chrámy čínské bohyně milosti Kuan-jin i čínské jazykové školy. Jídelníčky v restauracích jsou v čín-

ských znacích a z místního karaoke baru se line hlas čínské popové hvězdy Wang Fej. Na stěně v domě pětatřicetileté Jing-jing visí kolorovaný portrét prvního čínského prezidenta Sunjatsena. Červené blahopřejné svitky hlásají „Nechť je nám vlast opět brzy vrácena“. Jing-jing je majitelkou turistické ubytovny Shin Sane ve vesnici Mae Salong. Již pětkrát pobývala na Tchaj-wanu a všichni tři její bratři i manžel tam pracují. Podobně jsou na tom skoro všechny rodiny – 90 % mladých lidí opouští vesnice, neboť o chudý život v horách nestojí. Stejně jako jejich thajské vrstevníky lákají mladé Číňany možnosti, které nabízejí moderní velkoměsta. Většina odchází za prací do metropole Bangkoku, nedalekého Čiangmaje nebo na Tchaj-wan.

úspěch se dá považovat uspořádání prvního demokratického referenda o zásobách zemního plynu, které proběhlo loni v létě bez blokování silnic a zapalování ohňů. Naopak Evo Morales je zastánce znárodňování a velkohubý vymítač imperialistického, nejčastěji amerického ďábla. Má za sebou vlastní silnou stranu, dělnické odbory a menší levicová uskupení, zatímco Carlos Mesa jako nezávislý disponuje jen velmi malou podporou v parlamentu.

Populismus zažehnán

Carlos Mesa: Neznárodňovat, ale více zdanit zahraniční kapitál.

Historik, novinář a skrz naskrz vzdělaný člověk Carlos Mesa přebíral před rokem a půl správu „země, které nelze vládnout“, jak se nechal slyšet jeho předchůdce Gonzalo Sánchez de Lozada. Ten z neovladatelné Bolívie musel uprchnout do USA a z hořícího parlamentu ho předloni tajně vyvážela zakamuflovaná sanitka. Srovnáte-li však agenturní fotografie z doby před nástupem Mesy a snímky nynější, neshledáte žádný podstatný rozdíl: rozzlobené indiánské ženy v buřinkách skandující revoluční hesla, téměř nepřetržité blokády silnic za práva propuštěných horníků a pěstitelů koky a bída, kam oko pohlédne. Že by stále totéž? Jeden rozdíl tu však najít lze. Minulý týden dali Bolivijci prezidentovi jasně najevo, že chtějí, aby dotáhl do konce svůj mandát. A to je v zemi,

kde vlády padají jako hrušky téměř každou sezónu, nevídaná věc.

Demise, nebo nic Mesova demise byla poslední vynesenou kartou, trumfem ve hře, kterou prezident hraje jako osamělý hráč rok a pět měsíců. Jako by prostě říkal: Dál už nemůžu, nechte mě jít. Problémy jedné z nejchudších a nejnestabilnějších zemí v Latinské Americe, jež zároveň disponuje velkým nerostným bohatstvím, jsou prekérní, nicméně nejsou neřešitelné. Bohužel Bolivijci si navykli na nátlakovou rutinu, blokování silnic a neustálé pouliční protesty, podněcované zejména šéfem radikálního Socialistického hnutí MAS, indiánským poslancem a zároveň vůdcem místních pěstitelů koky Evo Moralesem.

Blokády neustále ochromují zemi, v níž je jen pár silnic a každá uzávěra zpomalí veškerý život od andských velehor až po pralesy Amazonie. Nerostné bohatství Bolívie sice má, ale neumí ho využít: chybí jí vlastní technologie i vzdělaný personál, a tak zásoby ropy, zemního plynu či doly ovládají velké americké, španělské či francouzské společnosti. Opakuje se tak v podstatě stejná situace jako za éry kolonizace, kdy Španělé ve velkém těžili stříbro, ale kromě nich zbohatla v Bolívii jen hrstka velkopodnikatelských rodin. Mesa chce, aby nadnárodní společnosti začaly přinášet zemi alespoň částečný užitek a z vyššího zdanění, jež pro ně prosazuje, hodlá napravovat negramotnost, absenci sociální péče a v některých oblastech až 90% nezaměstnanost. Za jeho zatím jediný opravdový

Minulé pondělí to vypadalo, že klasický scénář à la Bolívie je znova rozehrán. Nejchudší město v zemi El Alto, obepínající prstencem slumů La Paz, protestovalo tentokrát proti Francouzi ovládané společnosti Aguas de Ilimani a Evo Morales hřímal proti nadnárodnímu zlu globalizace. Mesa však podal demisi s tím, že nemůže dál vládnout paralyzované zemi. Morales, jemuž volební vítězství uniklo před dvěma lety jen o jedno procento, by tak mohl kandidovat v nových volbách, které by vrchní soud musel vypsat, protože dva možní Mesovi nástupci – předseda senátu Hormando Vaca Diez či předseda kongresu Mario Cossio – jsou politicky zdiskreditovaní přílišným spojenectvím s bývalým prezidentem Sánchezem de Lozadou. Jenže parlament byl tentokrát nevídaně jednotný. Velkou většinou zamítl Mesův zoufalý krok a dal za pravdu tisícovkám lidí skandující: „Meso, neodcházej!“ Je tak na malou chvíli zažehnáno nebezpečí radikálního Moralesova populismu a rodina tzv. nové latinskoamerické levice, která se zformovala v posledních letech a postupně začala vládnout v Brazílii, Venezuele, Argentině, Chile a Uruguayi, nedostane do vínku dalšího, tentokrát nepříliš nově uvažujícího člena. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

RESPEKT / 11

TÉMA

/ 13

Neodolatelná Čína FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Jsou velcí, bohatí a skoro každý je má rád. Nebo ne?

Tak to je ten slavný vynálezce supermarketů! (Čínští rolníci oslavují Mao Ce-tunga, nedatovaná komunistická propaganda.)

Daleko na východě Asie se probudil obr. Roste a bobtná, zvětšuje svou váhu a rozhazuje sítě po celém světě. Před našima očima přichází na svět velmoc, která vzbuzuje naděje na bezvadné kšefty i obavy z nejtemnějších konců. Komunistická Čína, kterou Evropská unie nazývá svým strategickým partnerem, nevyhnutelně změní v nejbližších deseti letech velmocenské poměry na planetě. Zkusme tedy nahlédnout, s kým budeme mít tu čest.

Z kola dolů Čína dokáže rozdávat radost. Loni to zažili ekonomickou krizí podlomení Argentinci, kterým čínský prezident – představil během své podzimní návštěvy dárek hodný velmoci – investice do železnice a těžebního průmyslu ve výši celého jednoho ročního argentinského státního rozpočtu. Podobnou radost prožívali během prezidentova turné také na Kubě, v Brazílii a v Chile. Již dříve se nad tučnými šeky z rukou čínských přátel rozplývali vládnoucí politici v Súdánu a Angole a brzy se budou radovat i horníci v polském Slezsku – těm se splní dávno zapomenutý sen a pro obnovený zájem se znovu otevřou černouhelné sloje,

donedávna považované za zcela nerentabilní. Číňané jezdí po světě a skupují suroviny. Potřebují ropu z Íránu, Venezuely, Súdánu, Ruska či Kanady, sóju z Brazílie a Argentiny, fosfáty z Chile. Kromě toho zásobují britské univerzity 60 000 studenty ročně a i Česko se spolu se zbytkem světa topí v záplavě levných čínských bot, triček a bakelitových fotoaparátů. Bájná Říše středu není, co bývala. Zapomeňte na maoistické uniformy kulturní revoluce, prašné ranní ulice plné cyklistů na rozhrkaných bicyklech a rozchechtané baculaté tváře taoistických poustevníků. Nejčerstvější výtisk městských novin Shanghai Daily referuje v denních zprávách o „zpomalení hospodářského růstu“ na 9,1 % (ten „nezpomalený“ evropský se pohybuje kolem 1 procenta), o plánech čínských vědců vyslat na oběžnou dráhu největší teleskop světa, o záměrech šanghajské radnice na privatizaci místního parlamentu a demolici domů tří set tisíc farmářů, které čeká přesídlení do paneláků. Když se reportér britského Guardianu pokusil vyrazit po Šanghaji na kole, setkal se s opovržením a ulicemi ucpanými automobilovou horečkou: Šanghaj vlastně vážně uvažuje o tom, že v zájmu plynulého provozu zakáže cyklistům vjezd na

všechny hlavní ulice. Město se v čele miliardové země řítí do jiných časů. Čína je probuzená velmoc a za 15 let se podle prognóz stane druhou největší ekonomikou na světě. Jak bude svět vypadat potom, se pořádně neví.

Tengova kočka Na konci sedmdesátých let minulého století byla Čína gigantickým, živořícím zapadákovem. Osamocený komunistický gigant měl za sebou rozchod se Sovětským svazem, zbavil se Mao Ce-tunga a následující vlády „bandy čtyř“ vedené Maovou vdovou a osiřelá strana řešila, jak vládnout dál. Miliarda Číňanů přežívala na lístkovém systému, potřebovala se postavit na vlastní nohy. Dodávky potřebných surovin, základního zboží a potravin ze Sovětského svazu a zemí východního bloku se zastavily. Země prožívala populační boom, se kterým stoupal počet hladových krků a nezaměstnaných. Bezvýchodná bída a stagnace nepředstavovaly jenom smutné vyhlídky pro miliardu lidí, ale také hrozivou možnost rebelie proti vládnoucím komunistům, kteří chtěli celý ten kolos plný odbojných provincií držet na uzdě. Po komunistických experimentech, jejichž nejpůsobivěj-

ším výsledkem byly hladomory, a po kulturní revoluci, která zemi připravila o intelektuální a manažerskou vrstvu, bylo z čistého pudu sebezáchovy potřeba začít znovu a nějak jinak. Příklady přitom ležely za humny: draví asijští tygři prožívali úspěšné roky. Čínští komunisté naproti tomu stáli v čele otrhaného kolosu o miliardě duší, s polomrtvým marxistickým vrabcem v hrsti a vypaseným holubem u sousedů na střeše. Holuba sice vykrmila zavržená kapitalistická ekonomika, jenže nová generace čínských vůdců v čele s Teng Siaopchingem byla dost pragmatická na to, aby pochopila, že u moci ji spíše než poučky klasiků udrží nasycené krky. Holuba bylo třeba rozhodně nějak ulovit. „Nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá, hlavně když loví myši,“ vysvětloval Teng s oblibou, proč pro něj nebylo obtížné opustit zásady plánovaného hospodářství a vyhlásit ekonomické reformy. Ty začaly na zkoušku v zemědělství, rozšířily se na malovýrobu a menší obchody a zanedlouho už země zažívala invazi kapitalismu – pardon, socialismu s čínskými rysy. Reformovat kolos o miliardě duší však nejde plošně a ze dne na den. Čínští komunisté

Režim zůstal stejný, jen škrtí jinak, FOTO GÜNTER BARTOŠ

říká sinolog Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních vztahů Měli by Češi hlasovat pro zrušení evropského zbrojního embarga vůči Číně? Nevidím vůbec žádný důvod, proč by to Češi měli chtít udělat. Zájem na zrušení embarga mohou mít jenom konkrétní firmy, které by na dodávkách zbraní mohly vydělat. V případě Česka se může jednat nanejvýš o výrobce pasivního radiolokátoru. Něco jiného je to samozřejmě v celoevropském měřítku, kde by zrušení embarga mohlo znamenat dobré obchody pro celou řadu zbrojních firem a firem vyrábějících technologii s dvojím využitím. Nelze také vylou-

čit, že Čína se zrušením embarga spojí uzavírání dalších obchodních kontraktů s evropskými firmami. Proč už Evropě zrušení embarga nevadí? Evropa se nemusí cítit Čínou ohrožená, je zcela mimo hru zájmů ve východní Asii. Převládá pocit, že je to jenom problém Američanů, a já v tom cítím určitý nezájem podporovat zájmy a cíle Spojených států. Evropané také tvrdí, že v Číně došlo k pokroku, že se situace změnila. Společnost se sice nezdemokratizovala, ale občané získali dílčí svobody, mohou cestovat a volně podnikat.

Zlepšila se také situace v oblasti lidských práv? Evropští představitelé někdy říkají, že ano, ale já myslím, že je to spíše politické tvrzení. Režim zůstal dále represivní, pouze se proměnily metody represe a částečně její cíle. V zemi je o něco menší množství politických vězňů a přestali být pronásledováni například homosexuálové, zato teď hrozí nátlak třeba nezávislým odborům a většímu útisku jsou vystaveny také národnostní menšiny jako Tibeťané, Ujgurové nebo Mongolové. Mohla by Čína v případě zachování zbrojního embarga při-

kročit k nějakým odvetným opatřením? Pro Čínu by to byla pouze prohraná bitva a ve svém tlaku by jistě pokračovala. Číňané by mohli oficiálně protestovat a Evropa by si určitě pokazila svou image v čínském tisku, který by jistě psal o nepřátelství, protičínských náladách a paranoidním Západu. Nemyslím si ale, že by zachování embarga mohlo mít pro Evropu velké praktické důsledky. Čína je členem Světové obchodní organizace, musí restrikce spíše omezovat a chovat se podle pravidel.

TÉMA

14.–20. 3. 2005

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

14 /

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Co tahle masa udělá, až místo růstu přijde půst? (Otevření obchodního domu Carrefour v Changžou na jihu Číny, 2003.)

Lídra nečekejte. Na stožár leze nový energetický bumbrlíček a globální byznysman. (Oprava vedení v Pekingu, 2004.)

proto využili tradice ekonomických zón se zvláštním režimem – praxe, kterou Číně vnutily obchodu lačné západní mocnosti při svých koloniálních výbojích v 19. století. S pohledem žárlivě upřeným na úspěšný městský ekonomický zázrak jménem Hongkong začaly na čínském pobřeží vznikat enklávy dravého kapitalismu s daňovými úlevami a všemožnou státní podporou podnikání včetně překotného budování dopravní infrastruktury, které měly jako mámivé červené lampy přilákat zahraniční investice. Vyšlo to – Čína přitáhla za pětadvacet let ze zahraničí neuvěřitelných 560 miliard dolarů, které v kombinaci s extrémně levnou pracovní silou vytvořily z chromého komunistického molochu dílnu světa. V jinak stále ještě centrálně regulované Číně vzniklo hned několik městských států ve státě, jakýchsi veleúspěšných Slušovic v příslušných čínských rozměrech, odkud se nová čínská ekonomika začala nerovnoměrně a chaoticky, přesto však nezadržitelně šířit dál do vnitrozemí. Od osmdesátých let roste čínská ekonomika průměrně o devět procent ročně a podle statistik Světové banky se za posledních dvacet let čínským komunistům podařilo vykutat z nejhorší bídy 300 milionů lidí.

Ekonomická reforma se neobešla bez určitého uvolnění společenského života. Ve srovnání s roky kulturní revoluce, kdy si stát šoupal s lidmi bez jakýchkoli skrupulí, jak potřeboval, je to pořádná změna. Číňané získali část občanských svobod nutných k činorodé sebeobživě a podnikání, díky nimž se dnes Čína od našeho husákovského socialismu dosti liší – můžete si bez větších problémů pořídit pas, kamkoli vycestovat a zase se vrátit domů. Číňané běžně studují i obchodují v zahraničí, do celého světa vyrážejí čínští turisté. Komunisté především přiznali lidem právo na soukromý majetek a umožnili jim volně a neplánovaně podnikat.

Obtíže růstu Tady však blahovůle režimu končí, Čína zůstává po čtvrtstoletí ekonomických reforem totalitním státem ovládaným státostranou, jejímž hlavním cílem je udržet pevně v rukou kormidlo. Umožňuje to nepopiratelně stoupající životní úroveň a znovunalezená národní hrdost kombinovaná s cenzurou a nejrozsáhlejší sítí pracovních táborů na světě. Osmdesátá léta sice přinesla atmosféru všeobecného uvolnění, když se však vývoj zvrtl až ke konkrétním po-

litickým požadavkům vrcholícím v roce 1989 nepokoji na pekingském náměstí Nebeského klidu a v tuctu dalších čínských velkoměst, zařadilo nejvyšší vedení rychle zpátečku. V lágrech dnes sedí desítky tisíc křesťanů, příznivců demokracie nebo kultu Falun Gong či ze separatismu obviněných Tibeťanů a Ujgurů. Opozice se zkrátka a jednoduše netrpí. Komunistická propaganda je podle odborníků v této chvíli úspěšná. Vševědoucí strana dokázala prodat bohatnoucímu národu svou verzi příběhu, která líčila vzedmutou vlnu svobodomyslnosti osmdesátých let jako podvratný import ze zahraničí, pokus pohřbít všemi obdivovaný čínský úspěch. Čínská oficiální rétorika je dnes směsí triumfalistického nacionalismu a masochismu. Na jedné straně se vzdouvá vlna hrdého sebevědomí: Podívejte se, jak jsme úspěšní, jak nám všichni závidí, jak chtějí být jako my. Z druhé strany útočí všudypřítomná vzpomínka na vlastní slabost a ponížení: Vždycky nám ubližovali a teď nám chtějí ublížit zase, ani dnes nám nepřejí náš úspěch, snaží se nám v něm zabránit. A jak nejlépe zabrzdit rozjetý úspěch než podporou demokratického chaosu, jenž by nevyhnutelně vedl k rozpadu říše. Centrem komunistické vize je dnes stabilita – jenom ta může zajistit nově nalezenou prosperitu, která na oplátku ospravedlní v očích lidí, proč je dobré se s komunistickou vládou prostě sžít. Překotný růst přitom přináší ohromné sociální problémy. V zemi neexistuje účinná sociální síť a propastně se zvětšuje rozdíl mezi bohatými a chudými. Díky politice jednoho dítěte v rodině populace rychle stárne, v zemi se nekontrolovaně šíří onemocnění virem HIV. Průmyslový růst s sebou nese ekologické škody apokalyptických rozměrů a bankovní systém je podle ekonomů na pokraji zhroucení. Problémy je možné překonat pouze dalším překotným růstem – podle některých ekonomů je k udržení vnitřní stability země zapotřebí roční nárůst ekonomiky alespoň o 7 %. Čínský úspěch je přitom z větší části závislý na zahraničních investicích a dovozech surovin, které zase podmiňují export laciných výrobků do zahraničí. Čína si nemůže dovolit to, co by její rudí vládcové dělali nejraději: v klidu a skrytu bobtnat za zdí. Místo toho musí obchodovat, navazovat kontakty, využívat každé skuliny, která především na trhu s nadevše potřebnou ropou zbývá. Čína se tak musí mnohem více než dříve zaplétat do mezinárodních vztahů, aniž by však opustila svou posedlost sama sebou. Vytouženou domácí nehybnost přitom po surovinách lačnící velmoc potřebuje rozšířit všude tam, odkud energie dováží.

Sobecká velmoc Ekonomický úspěch čínského rozměru s sebou nevyhnutelně nese změnu poměrů v globálním měřítku. Čína svůj růst neutáhne z domácích zdrojů – kromě zahraničních investic, jež byly původním motorem úspěchu, teď potřebuje ze zahraničí také suroviny, především ropu. To je novinka – až do poloviny devadesátých let si Čína vystačila s domácími zdroji, teď se však situace radikálně mění. Odborníci odhadují, že nejpozději v roce 2006 bude Čína dovážet minimálně 60 % ropy potřebné k udržení stávajícího růstu, o nezkrotné žízni nově zrozené vášně pro automobily ani nemluvě. Zajištění dodávek surovin by mohlo na první pohled vypadat nadějně. Čína především investuje a vzhledem k tomu, že nejlukrativnější ropné vrty jsou již většinou dávno obsazeny, nebo se jim, jako v případě Íránu, ostatní investoři z politických důvodů raději vyhýbají, nezbývá jí než hrnout potřebné peníze také do druholigových ropných zemí, jako je Súdán nebo Angola, které si na přebytek zájmu jinak nemohou stěžovat. Miliardová investice do ropných polí a ropovodu v Brazílii údajně třikrát převyšuje samotnou tržní hodnotu vytěžitelné ropy a miliardové investice v Africe přinesou pouhých několik desítek tisíc barelů ropy denně (Čína potřebuje denně asi sedm milionů barelů, Spojené státy třikrát více). Energetické zájmy v zanedbaných regionech s sebou logicky nesou naléhavou potřebu nevábné končiny stabilizovat a zároveň zajistit bezpečnou přepravu draze vykoupených surovin domů do Číny. Nově zrozený ekonomický hráč těžké váhy je tak chtě nechtě vtahován do systému světové bezpečnosti, jemuž se až dosud vyhýbal. Jenže je otázka, co ono „zajištění bezpečnosti a stability“ v čínském pojetí vlastně znamená. Čínská zahraniční politika nastavuje světu přívětivou tvář. Číňané ještě dlouho nebudou disponovat vojenskou silou, která by mohla konkurovat dominantní vojenské síle USA, a na neschopnosti skutečně vážně vojensky zastrašovat její zahraničněpolitická image stojí (i útok na Tchaj-wan by v praxi znamenal konfrontaci se Spojenými státy, a je tedy v tuto chvíli spíše psychologickou kartou ve složitější hře než bezprostřední reálnou hrozbou). Čína svět ujišťuje o svých čistých, respektive čistě

obchodních úmyslech. Oficiální čínská diplomacie přichází s koncepcí „poklidného růstu“, který nepředstavuje hrozbu pro nikoho a výhody v podobě lukrativních obchodů pro všechny. A v tuto chvíli je možné, že to Čína skutečně myslí upřímně. Na rozdíl od velmocenské kariéry USA provázené mesiášským zápalem šiřitele demokracie se ve východní Asii rodí čistě pragmatická síla zahleděná do sebe. Sehrála-li Amerika v průběhu studené války roli obránce prostoru svobody (a za stabilitu po skončení druhé světové války jí vděčí i samotný region východní Asie), je Čína prostá jakýchkoli idealistických pošetilostí. Jejím zájmem je a zůstává vlastní hospodářský růst, který má zajistit pokud možno nekonečnou vládu komunistické strany. Vnitřní zájmy Číny tak hravě vyřadí jakýkoli jiný zájem mezinárodního společenství, ať je to genocida v Dárfúru nebo nukleární harašení Teheránu. Čínští komunisté uzavřou kvůli ropě zkrátka kšeft s každým a po něm už následuje jenom zbožné přání, aby se v dané oblasti nic nepředvídaného nesemlelo. Nečekejte od nově zrozené mocné Číny roli vůdce – je to velký globální byznysman. Rezoluce OSN odsuzující súdánskou vládu a legitimizující případný zásah mezinárodních jednotek? Jenom to ne – stabilitu a klid k práci především. Čínský „měkký“ vliv se přitom projevuje po celém světě. Přirozeným vůdcem se Čína samozřejmě stává v domovské Asii, kde vliv a popularita dosud dominantní Ameriky rapidně upadá. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že nadpoloviční část obyvatel Jižní Koreje považuje Spojené státy za větší hrozbu než vyhladovělý a po jaderných zbraních lačnící režim v Severní Koreji. A pokud z něj má obavy, očekává pomoc právě od Číny, která už před dvěma lety stvrdila, že ona jediná dokáže dovést umanutého severokorejského vůdce k jednacímu stolu. Thajský premiér Thaksin Shinawatra zase loni oznámil, že jeho země přehodnocuje svou zahraniční politiku: nejdůležitějšími zeměmi v zahraniční politice bývalého spojence USA a Velké Británie budou napříště Čína s Indií. Loni také Čína uzavřela více než dvě desítky hospodářských a politických smluv s Barmou, investovala závratné částky v Mongolsku a podepsala smlouvu o přátelství s Ruskem. Číňané zkrátka vědí jak na to. Místo dovozních cel Spojených států otevírají v Asii zóny volného obchodu. Místo ztíženého přístupu ke studentským vízům na americké univerzity nabízejí vyhrazená místa na stále se lepšících univerzitách v čínských velkoměstech. A co teprve nahrazení nevábných půjček Mezinárodního měnového fondu, podmíněných privatizací a kdoví jakou jinou liberalizací trhu, přímými investicemi do železnic a dolů v Jižní Americe? Čínský ekonomický zázrak je náhle pro celý svět alternativou k někdy až příliš sebevědomému vystupování Washingtonu. Neodolatelné kouzlo obchodního světa bez sentimentálních hodnot ostatně zapůsobilo i na bývalého amerického spojence číslo jedna, Evropskou unii.

Nový kamarád Rok 2004 vyhlásila francouzská vláda rokem Číny a k oslavě úspěšně se rozvíjejícího přátelství uspořádala během dvanácti měsíců rovných 378 výstav a akcí. Je co oslavovat. Právě v roce 2004 se Čína a Evropská unie staly vzájemně nejdůležitějšími obchodními partnery. Ačkoli v roce 2003 narostl vzájemný obchod o čtvrtinu, není to nic v porovnání s loňským rokem, kdy se obchodní výměna zvedla rovnou o 44 %. Od roku 1978, kdy Čína nastartovala své ekonomické reformy, se tak byznys mezi dříve nesmiřitelnými protivníky zečtyřnásobil a vyšplhal se na roční obrat 135 miliard dolarů. „Pokud tohle není manželství, je to zcela jistě velmi vážné zasnoubení,“ popsal vztahy s totalitním molochem bývalý šéf Evropské komise Romano Prodi. Evropsko-čínské porozumění se netýká jenom obchodu. Od roku 1997 se Brusel střídá s Pekingem v každoročním pořádání schůzek na nejvyšší úrovni. Loni se na turné po Evropě vydal čínský prezident i předseda vlády, do Číny vyrazili na oplátku Romano Prodi, Jacques Chirac či Gerhard Schröder. Francouzské a britské námořnictvo si v roce 2004 poprvé na společném cvičení vyzkoušelo, jak jim to bude klapat v součinnosti s Čínskou lidovou armádou, jejíž důstojníci si ostatně již léta zvyšují kvalifikaci na německých, francouzských i britských vojenských vysokých školách. Na společném summitu v říjnu 2003 podepsaly obě strany mimo jiné dohodu o masovém turismu a evropští úředníci doufají, že letos uvítají a zkasírují na starém kontinentě okolo 600 000 čínských turistů. V Evropě studuje odhadem okolo 100 000 čínských studentů, což je téměř dvakrát více než ve Spojených státech. Příliv mladých Číňanů toužících po prestižním vzdělání na evropských univerzitách bude po-

TÉMA

11

/ 15 FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

RESPEKT /

Evropští přátelé dobře znají to kouzlo: nenést žádnou odpovědnost a jen tak přátelsky kšeftovat. (Kancléř Schröder s premiérem Wen Ťia-paem v Pekingu, prosinec 2004.)

dle všech předpokladů díky americkým obstrukcím při vydávání víz navíc dále narůstat. Poněkud překvapivě roste také počet kontaktů mezi evropskými sociálními demokraty a čínskými komunisty. Podle Davida Shambaugha, politologa z George Washington University, se vzájemné studijní výměny mezi evropskými a čínskými straníky počítají na stovky. Tak hluboké porozumění je vzhledem k historii vzájemných vztahů dechberoucí. Až do konce studené války totiž evropský pohled na Čínu věrně kopíroval postoje hlavního spojence a ochránce před hrozbou komunismu z východu, Spojených států. Pak ale Amerika ve studené válce zvítězila a neohrožení Evropané začali formovat svou vlastní čínskou strategii. A od té doby obě strany odkryly netušené možnosti. Evropsko-čínské obchodní vztahy především nekomplikuje politika. Evropané nemají ve východní Asii žádné vojenské nebo strategické zájmy – na rozdíl od Američanů, kteří od konce druhé světové války udržují pomocí konkrétních smluv s jednotlivými zeměmi základní pocit bezpečí v regionu, ve kterém spolu těsně sousedí několik civilizací a politické systémy rozhádaných zemí sahají od stabilní japonské demokracie až k nejtužší komunistické totalitě Severní Koreje. Evropané tak nemusí na rozdíl od svých spojenců v NATO řešit třeba

problémy demilitarizovaného Japonska, demarkační linie mezi Jižní a Severní Koreou a především nikdy nic neslíbili Tchaj-wanu. Starý kontinent se nemusí obávat, že bude postaven před problémy, jež přinese budoucí korejské sjednocení či možné jaderné ambice Japonska znervóznělého vzestupem odvěkých kontinentálních rivalů – Číny a Koreje. Na rozdíl od Američanů se tak ve vztahu k Pekingu nachází v rajském světě obchodní nevinnosti, o kterou rozhodně nechce přijít. Hlavně se neomočit. Evropané se tedy přísně asketicky vyvarují jakéhokoli prodeje zbraní na Tchaj-wan a ve snaze nezranit rozjitřené city komunisty ovládané pevninské Číny se zdaleka vyhýbají jakýmkoli kontaktům s nejvyššími představiteli tchajwanské demokracie – byť by tím kontaktem mělo být třeba jen turistické vízum pro prezidenta země. Evropané také, upřímně řečeno, sdílejí s Číňany nechuť k současné podobě mezinárodních vztahů, ve kterých si podle názoru obou ambiciózních mocností Spojené státy příliš vyskakují. „Evropská unie, jako globální hráč na mezinárodní scéně, sdílí zájem Číny na vyváženějším mezinárodním pořádku založeném na fungujících multilaterálních vztazích,“ stojí v nejnovějším stanovisku Evropské komise. Čína i EU jednoduše hledají cesty, jak převládající vliv Američanů nějak omezit. Vizionářem nové-

ho uspořádání sil, ve kterém by menší mocnosti společným úsilím trochu srazily hřebínek nafoukanému Washingtonu, je především Francie, ale nejede v tom sama. Docela dobře se shodne také s Němci, Španěly nebo Skandinávci. Jenže je možné, že pošťuchování starého parťáka z dob studené války už přece jenom zašlo příliš daleko. Vše nasvědčuje tomu, že se Evropané rozhodli definitivně píchnout do vosího hnízda a začít prodávat Číňanům moderní zbraně. Nevěra nenevěra, tohle už Spojené státy budou nejspíš vnímat jako skutečnou zradu.

Embargo Pustí-li se Evropská unie do prodeje zbraní Číně, stane se de facto přímým účastníkem modernizace Čínské lidové armády. Peking, který v současné době nečelí žádné přímé vnější hrozbě, již nyní intenzivně zvyšuje počty balistických střel a střel s plochou dráhou letu a z Ruska nakupuje zbrusu nové stíhačky. Jenže ve všem tom harašení přece jenom něco chybí – komunikační a výzvědné systémy, které mají Evropané. Právě tyto systémy zaručují reálnou vojenskou převahu jednotek NATO, a tedy i Američanů, kteří zajišťují bezpečnost v regionu. V prvé řadě jde o Tchajwan. Pokud se dostanou do rukou čínským komunistům, začnou se síly v regionu nebez-

pečně vyrovnávat. Evropa, která sama v oblasti žádné závazky nemá, může Číňanům výrazně pomoci, aby si pořádky ve východní Asii začali pořádat k obrazu svému. A nejen to. Kdo zaručí, že šikovní čínští obchodníci neprodají drahocenné technologie třebas svým dodavatelům ropy z Íránu? Evropané se teď do svého odvážného milostného románku s Čínou pěkně zamotali. Číňané chtějí zrušení embarga jako důkaz lásky – oficiální zákaz prodeje zbraní přece nejde dost dobře považovat za něco jiného než za projev skrytého nepřátelství a nedůvěry. Takže s pravdou ven – hrajeme podle stejných obchodních pravidel (a pak si možná koupíme vaše airbusy), nebo nakonec přece jenom utečete zpátky do obstarožního manželství s Američany? Američané už se také přestali tvářit, že je jim to jedno. Hodlají-li Evropané definitivně přeběhnout na druhou stranu, musí s omezením přístupu k moderním technologiím počítat také oni. Je to vážné. Evropané se tentokrát od plamenné antiamerické rétoriky dostali do skutečného střetu zájmů se strategickými a bezpečnostními zájmy svého (bývalého?) partnera. Jak si s trojúhelníkem poradí, uvidíme v nejbližších týdnech. J I Ř Í S O B O TA

inzerce

Kaûd˝ rok u n·s hled· ˙toËiötÏ aû 300 dÏtÌ-uprchlÌk˘ ÖopuötÏn˝ch :(

Pomozte OPU pom·hat jim! P¯ispÏj SMSkou na dÏtsk˝ fond OPU

Napiöte: DMS OPU na ËÌslo: 87777 V·ö p¯ÌspÏvek ve v˝öi 30 KË se objevÌ na Vaöem mÏsÌËnÌm vy˙Ëtov·nÌ za mobilnÌ telefon. P¯ÌspÏvky a finanËnÌ dary lze rovnÏû zaslat p¯Ìmo na k tomu urËen˝ bankovnÌ ˙Ëet ËÌslo 6026562084/2700 u banky HVB.

Dejme jim öanci Během září a října 2004 došlo v České republice k zásadním změnám v péči o nezletilé děti – uprchlíky – bez doprovodu rodičů. V současné době by již tyto děti neměly být umísťovány do pobytových středisek Ministerstva vnitra, ale do nově otevřených speciálních zařízení, která spadají pod Ministerstvo školství a tělovýchovy (tzv. Zařízení pro děti – cizince). Nejdříve by měly být umístěny do Diagnostického ústavu v Praze, kde stráví maximálně dva měsíce za účelem zdravotního, psychologického a sociálního diagnostikování. A po této době by měly být přemístěny do Dětského domova se školou poblíž Příbrami. Přes všechny výše uvedené změny v systému péče o nezletilé cizince bez doprovodu stále dochází k tomu, že jsou tyto děti zavírány do zařízení pro zajištění cizinců a do Domova pro děti – cizince jsou přemísťovány větši-

nou až po 6 měsících, které stráví za mřížemi. A životní podmínky uprchlíků – tedy i nezletilých – v detenčních zařízení v porovnání s podmínkami v zařízeních pro výkon trestu odnětí svobody jsou v mnohém nepříznivější, přestože tito lidé nespáchali žádný trestný čin. Psychologická a sociální péče v těchto zařízení je zcela nedostatečná a to i z důvodů nepřítomnosti tlumočníků. Chybí zde i jakékoliv smysluplné využití volného času. Děti mají pouze možnost vycházek na 1 hodinu denně, a to do malého oploceného prostoru. Proto pražská Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) vyhlásila veřejnou sbírku ve prospěch dětí – cizinců, z níž by měly být hrazeny zejména náklady na právní pomoc, vyhledávání a spojování rodin a materiální pomoc. Na sbírku lze přispět zasláním finančního příspěvku na konto sbírky č. 6026562084/2700 nebo sms zprávou ve tvaru DMS OPU na číslo 87777.

SPOLE»NOST »LOVÃK V TÕSNI VYHLAäUJE V R¡MCI PROJEKTU ÑMIGRACEì V›BÃROV… ÿÕZENÕ NA STIPENDIA PRO NOVIN¡ÿE Stipendia budou udÏlena na vytvo¯enÌ p˘vodnÌ report·ûe v celkovÈ v˝öi do 20 000 KË. T…MATICK… OBLASTI 1. neleg·lnÌ migrace v »R 2. pracovnÌ migrace 3. diskriminace cizinc˘ 4. integrace cizinc˘ do ËeskÈ spoleËnosti 5. anal˝za nÏkterÈ komunity cizinc˘ SpoleËnost »lovÏk v tÌsni je otev¯ena i jin˝m n·vrh˘m ze strany novin·¯˘ ñ uchazeˢ. Stipendia jsou urËena kmenov˝m redaktor˘m, novin·¯˘m na volnÈ noze i student˘m ûurnalistiky.

Z·jemci mohou p¯edloûit svÈ û·dosti do 20. b¯ezna 2005 na adresu: projekt Migrace, »lovÏk v tÌsni, spoleËnost p¯i »T, o. p. s., Sokolsk· 18, Praha 2, 120 00 VÌce informacÌ na www.infoservis.net KontaktnÌ osoba: AdÈla PospÌchalov·, [email protected], tel: 226 200 444

16 /

ROZHOVOR

14.–20. 3. 2005

S vědomím jasného konce S Janem Hadravou o chybách Unie svobody, liberálech, aférách a breberkách

Jenže jaká to bude mise? Co se podle vás bude dít po sjezdu sociálních demokratů? Miroslav Kalousek sice říká, že jeho strana zůstane v koaliční vládě, pokud z ní zmizí Gross, jenže to by nešlo. Lidovci odejdou buď sami, nebo budou k odchodu přinuceni. V ČSSD je velké pnutí a volání po tom, aby byli vyhozeni z vlády, i příští předseda sociálních demokratů tedy bude muset svým straníkům slíbit, že s KDU-ČSL nebude chtít nic mít. Takže podle vás koalice v každém případě končí? Myslím, že ano. Právě proto navrhuju, aby US-DEU z vlády odešla už teď, ať se nic neprotahuje. Nechápu postoj vedení strany, podle kterého je naší misí dokončit vládu se sociálními demokraty. Jenže jaká to bude mise? Budeme lidem říkat, že chceme udržet stabilitu? Vždyť žádná není. Nebo budeme říkat, že chceme dovést Českou republiku k hlasování o euroústavě? To se stane i bez nás. Na co bude ta mise? Kde vaše strana udělala chybu? Podle mne jsme si včas neuvědomili, že jedno procento našich preferencí nám dává vlastně velkou svobodu. S vědomím jasného konce jsme přece nemuseli tolik taktizovat. Chyba je, že jsme se nepokusili předat aspoň část liberálního dědictví, které jsme my kdysi převzali po ODA. Takže konečně odpovím na vaši otázku: Chtěl jsem, aby US-DEU včas odešla z vlády, neprodlužovala agónii a pokusila se zachránit, co se dá. Kolegové můj názor odmítli, tak jsem z vedení odešel. V Unii svobody zůstávám. Pochopil jste, proč ostatní vaši cestu odmítli? Oni neříkají, že je to špatná cesta, myslili si jen, že je špatně načasovaná. Takový postoj se dá pochopit. Když příliš vidíte do detailů politického a vládního dění, když vám kolegové ministři předestřou všelijaká jednání o tom či onom, začne se vám

zdát, že všechno je strašně důležité a že bez vás to nepůjde. Karel Kühnl nebo Pavel Němec jsou přece lidé, kteří nepřišli do politiky včera, uvědomují si konec Unie, mají ale pořád pocit, že ještě něco přijde, že ještě počkáme, až se vyjádří tamten k tamtomu… Takovému pohledu jsem podléhal i já. Jenže začnete-li různě taktizovat, propásnete obvykle chvíli, kdy je třeba udělat jasné rozhodnutí, často se vám při tom ztratí podstata problému. Jsem-li politikem Unie svobody, musím si přece položit otázku: co já

si kodexy… Konzervativec v rámci Evropy zase nemůže propagovat neviditelnou ruku trhu, protože má jakousi kulturní a sociální hladinu, jíž se nechce zbavit. Podle toho, co říkáte, ale zřejmě v příští sněmovně nebude vůbec místo pro liberální uskupení. Obávám se, že máte pravdu. Na liberálním poli je řada nečitelných uskupení, jako je například Sdružení nezávislých kandidátů. Liberální program v této chvíli nesou Unie svobody, Evropští demokraté, zbytková ODA, malilinká LiRa – tyto

Tomu projektu jsem věřil. Unie svobody udělala řadu důležitých a dobrých věcí: postavila se opoziční smlouvě ODS a ČSSD, fungovala ve vládě, která tuto zemi přivedla do Evropské unie a nastartovala ekonomické reformy.

Boj s husity Nejčastějším argumentem pro to, aby současná vláda pokračovala, je potřeba schválit Evropskou ústavu, protože prý bez ní neprojde. Je to pro vás dostatečný důvod?

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Proč jste odešel z předsednictva své strany? Protože si myslím, že Unie svobody má odejít z vlády. Zvlášť potom, co se její premiér Gross omluvil za to, že neumí mlžit tak dobře jako jiní politici. Vy sám jste ale ještě nedávno prohlásil, že vás Grossova aféra nezajímá. Nejdřív jsem té kauze nechtěl ani věřit. Pak jsem si říkal, že v demokratické společnosti funguje samočisticí proces. Tedy, že si lidé prostě politika, který udělal vážnou chybu, už příště nezvolí, nebo že on sám odejde. Navíc se mi nelíbilo, kolik moralistů najednou začalo zvedat prst. Nechtěl jsem se přidávat do debaty, bál jsem se, že se stanu jen figurou ve hře Miroslava Kalouska. Kdy jste změnil názor? Když jsem se slyšel, jak si říkám: Kalousku, zrovna ty nemáš přece právo ukazovat na problémy jiného. Prostě když jsem začal i já zvedat moralisticky prst. Jistě, vím, že Kalousek na premiéra netlačí kvůli nějakým zásadám, že tím sleduje určité politické kroky. Jenže v tomhle případě jde o legitimní stranickou konkurenci. V jakém přesně smyslu? Je to jako v čističce? když jsou ve vodě nečistoty, přidají se tam breberky, které začnou požírat špínu, a pak je z toho čistá voda. A to je základ politických stran – jedny breberky poukazují v rámci boje o voliče na druhé breberky a tím se čistí prostředí. Jak ta aféra dopadne? Samozřejmě, že hrozí vyšumět doztracena. Myslím si ale, že čeští politici dostali jasnou zprávu, že se doba trochu změnila a prohřešky neprocházejí tak snadno.

jeno s volbami. Jen by se vedle domácích záležitostí řešil i pohled na mezinárodní postavení České republiky. Argument, že to volič nepochopí, je nesmyslný. Pochopí přece, že jedni chtějí Evropu integrovat hlouběji a upozorňují na výhody pro domácí politiku, zatímco druzí říkají, že se národ ztratí a že budeme v područí Německa. Uznávám argument prezidenta, že je občan neustále obtěžován chozením k urnám. Tak jednu cestu zrušme. A beru ještě jednu argumentaci z dílny ODS – volby jsou nákladná věc. Tak proč neušetřit desítky milionů a oba akty spojit? Jak odhadujete výsledek referenda? Jsem optimista, protože si myslím, že ani ODS v podstatě nechce, aby se země ocitla v jakési izolaci. Podle mne si nakonec všechny strany přejí, aby referendum dopadlo dobře, i ty, které říkají opak. Holandsko kdysi v referendu nepřijalo Maastricht a myslelo si, že z toho vytěží nějaký vyděračský potenciál v Evropské unii. Nic nezískali, jen najednou zjistili, že jsou mimo hlavní proud a že nakonec jde i o peníze. Druhé referendum pak dopadlo dobře, strany začaly víc akcentovat výhody. ODS nebude tak tlačit na pilu v propagaci negativ, možná pan prezident ano, ale ODS bude jen varovat. Což je pro ni skvělá pozice, protože vždycky se něco nepovede, a pak můžete říkat: Vidíte, já vás varoval.

Dokola

J A N H A D R A V A se narodil roku 1955 v Ostrově nad Ohří. Studoval textilní průmyslovku ve Dvoře Králové a poté pracoval v závodě Krajka v Libavském Údolí, v kulturním středisku v Sokolově, později jako zásobovač a dělník. Na konci 70. let založil s přáteli poetický klub, kde se četli zakázaní autoři, čímž si vysloužil zájem StB. Po listopadu 1989 byl mluvčím Občanského fóra v Sokolově a byl kooptován do Národního shromáždění. Deset let byl starostou města Loket. Od roku 2000 zasedá v Senátu za Unii svobody, jejímž členem je od roku 1998. Je místopředsedou senátního klubu, členem výboru pro záležitosti EU a šéfem komise pro krajany žijící v zahraničí. Minulý týden odešel z předsednictva Unie svobody, protože neprošel jeho návrh na odchod z vlády. Je ženatý, má dvě dcery.

můžu dělat, co můžu prosadit v rozkolísané a nefunkční vládě, která je v permanentní krizi. Jak to, že si to ostatní dostatečně neuvědomují? Každý chce být na přístrojích, přežít co nejdéle. Těžko se uvažuje v delším horizontu, než je jedno volební období. Škoda, že jsme zapomněli, jak Unie svobody vznikala, kdy všem hořela srdce.

Sbohem, US V rozhovoru pro Respekt jste před dvěma lety prohlásil, že je důležité začít s integrací liberálních stran. Proč se to nepovedlo? Jednání o spolupráci probíhala, ale vždycky když došlo na lámání chleba, třeba před evropskými volbami, spolupráce stran, natož jejich slučování, nevycházela. Možná že jen lidé nechtějí určitým způsobem ztratit původní „identitu“, možná je to tím, že chybí osobnost, která by nás semkla – tady mám ale dojem, jako by se čekalo na nějakou ideální osobnost z nebe. Má tedy ještě liberální projekt nějakou šanci? V tom jsem bohužel skeptický. Vycházím ze zkušenosti, podle níž každý takový projekt potřebuje velkého nadšence, který potáhne. Je třeba hledat místo na politické scéně a umět o tom přemýšlet. Už nelze předložit shrnující balíček: Toto je moje a podle toho se budu řídit. Nemohu říkat, že jsem liberál, stát je noční hlídač, bude tady volný trh atd. Věc je komplikovaná, už musím mít názor na menšiny, na genetické inženýrství, na etiku v politice, jaké-

subjekty by se sice shodly na mnoha věcech, mohly by vytvořit liberální program s nějakým zeleným nebo morálním akcentem, ale bohužel mezi nimi neexistuje nějaký významný tmel. Říkal jste, že to chce nadšence, sám se za něj nepovažujete? Nejsem typ, který by mohl být nějakým způsobem iniciátorem, to by měli být jiní hráči. Jaké vlastnosti potřebuje takový člověk? Musí to, co chce, umět jasně, zřetelně a srozumitelně interpretovat. Musí mít něco, co mají v sobě vůdci, co přitahuje, na základě čeho si člověk říká: Toho si zvolím do čela, protože výprava bude nebezpečná a on mne tím nebezpečím skutečně provede. Koho budete volit, když zmizí liberálové? I mně volali lidi, že nemají koho volit. Myslím, že bychom z tohoto pohledu mohli být k politikům tolerantnější. Když nejsou přesně podle našich představ, raději nejdeme k volbám. To je ale nesmysl. Pokud jde o mě, k volbám půjdu, a kdybych to měl dát do nějaké polohy, volil bych asi Stranu zelených. Je ovšem otázkou, jakým směrem se vydá. Proč jste byl vlastně proti nápadu, aby se liberálové spojili se Stranou zelených? Zelení jsou významným subjektem evropské politiky a dřív nebo později se prosadí i v politice české. Mají dobrou značku a ztráceli by tím, kdyby se spojovali. To spojení by stejně skončilo na nějakém rozporu, protože liberálové a zelení se přece jen liší. Je vám líto, že Unie svobody končí?

Referendum se bude konat tak jako tak. A možná kdybychom nebyli ve vládě, můžeme být při tom vysvětlování svobodnější. Jak budete argumentovat pro ústavu? Naší úlohou je lidem vysvětlit, že přijetí ústavy poslouží České republice, Evropě a globální stabilitě. Budeme si dělat legraci z ODS, že se s nimi vracejí husité, že s nimi Češi budou ti nejchytřejší ze všech a na rozdíl od Belgičanů, Slovinců, Rakušanů apod., nepřijdou o identitu. Budeme taky říkat, že občanstí demokraté lžou: víme, že jedině v Evropské unii jsme přece schopni se prosadit. Proč je lepší uspořádat o evropské ústavě referendum, než ji nechat schválit parlamentem? Protože přibližuje lidem Evropu, protože musí být nějaká vysvětlovací kampaň. Hlasování v parlamentu by bylo legitimní, reprezentativní, neboť by o ústavě rozhodovali lidé, kteří k tomu byli zvoleni. Ale pro propagaci Evropy je myslím dobře, když alespoň část lidí chce do toho rozhodování zasáhnout. Jsem spíš pro referendum, ale skoro bych ODS přál, aby bylo v parlamentu vidět, že hlasuje proti Evropské ústavě. Pak bych vedle jejího jména vystavil seznam všech evropských stran, které byly proti. Myslím, že by se divili, kolik by tam bylo komunistických partají. Hodně se mluví o datu: vládní strany by referendum rády spojily s parlamentními volbami, ODS je proti. Něco tak vrcholně politického, jako je evropská ústava, by mělo být spo-

V Senátu jste navrhoval omezit rozsah imunity zákonodárců. Proč to vlastně neprošlo? Protože byla proti ODS. Aby návrh vůbec prošel, musel jsem ho osekat: měla se zrušit jen přestupková a doživotní imunita. Jenže teď ODS tvrdí jednak, že návrh nebyl dostatečně komplexní, jednak že by na základě takového zákona mohl kdejaký policajt dělat naschvály nepohodlným politikům, třeba jim denně provádět technickou kontrolu vozidla. Naznačovali, že by se po takových politicích mohla vozit exekutiva. Co jste jim na to říkal? Že si do zákona mohou dodat, co chtějí, když říkají, že souhlasí s principem. V tom druhém případě jsem souhlasil se senátorem Outratou, který řekl: Jestli si senátoři myslí, že takto funguje policie, ať okamžitě interpelují ministra vnitra. Vy takové obavy nesdílíte? Ještě jsem nezaznamenal případ, že by se policie rozhodla jít po krku nějakému politikovi, protože jí nesedí. Jsou to strašáky. Předložíte zákon znovu? Už se na tom pracuje, teď jsem to dal právníkům, kteří mi s tím pomáhají. Budu to zkoušet stále dokola. E R I K TA B E R Y

RESPEKT / 11

INZERCE – PŘEKLADY A TLUMOČENÍ

BRITISH/CZECH COMMERCIAL

CONSULTANCY UK/US Commercial Intelligence

Gateway to US Stockmarket English/Czech Interpreter (Full Member of the Union of Interpreters and Translators) Working in Association with Leading Czech Lawyers, Asset Managers and Tax Consultants since 1992 • Regular Subscriber to Fleet Sheet’s Final Word

(420) 602 852 939

[email protected]

ï odbornÈ p¯eklady i soudnÌ ï tlumoËenÌ i simult·nnÌ ï jazykovÈ korektury a p¯episy Praha 2, Vinohradsk· 10 tel.:..............................224 217 479 tel./fax:.......................224 217 478 E-mail:[email protected] URL......................www.transrapid.cz

NabÌzÌ: ● p¯eklady z a do vöech svÏtov˝ch jazyk˘ ❐ bÏûnÈ ❐ soudnÌ (smlouvy, jinÈ pr·vnÌ dokumenty) ❐ technickÈ (p¯ÌruËky, manu·ly) ❐ reklamnÌ (www str·nky, prospekty) ● korektury rodil˝mi mluvËÌmi ● tlumoËenÌ (i kabinkovÈ)

DiskrÈtnost ñ p¯esnost ñ kvalita Kontakt: tel., fax: +420 558 713 868 mobil: +420 777 215 745 e-mail: [email protected] www.pygmalion.cz

/ 17

18 /

CIVILIZACE

14.–20. 3. 2005

Kupuji, tedy jsem Esej o tom, proč vlastně konzumujeme měty jsou vytlačovány. Boty pro jogging jsou „morálně“, ale i technicky nepoužitelné na vycházky nebo pro horskou turistiku. Už bereme jako samozřejmé, že boty pro sjezdové lyžování nejsou použitelné pro běžky. Neuvědomujeme si, že nepřímým impulzem k utrácení je mechanismus „pracuj a utrácej!“. Právě toto heslo vyjadřuje zmaření utopického snu o společnosti volného času. Poté co se odborům po dlouhých sociálních bojích podařilo ustavit čtyřicetihodinovou pracovní dobu, se její pokles až na výjimky zastavil. Ve většině států je pro zaměstnavatele výhodné zaměstnávat lidi na co nejdelší denní pracovní dobu, protože platí za zaměstnance relativně nižší sociální a zdravotní dávky. Plné pracovní zatížení je zdrojem sebevědomí pracovníka, bývá považováno za výraz jeho zdatnosti a loajality a často je nepsanou podmínkou další kariéry. Vysoké výdělky znamenají nesporně vydatný tlak ke konzumu. Výzkumy spotřeby ukazují, že otázka „Co s vydělanými penězi?“ může být docela svízelná. Pokud patří materiální sebeomezení v elitních kruzích západní Evropy k životnímu stylu všedního dne, je kompenzováno jiným typem konzumu, třeba nákladnými dovolenými.

Postižení neofilií

„Vážený zákazníku“, „vážený spotřebiteli“, oslovují nás prodejní firmy, pokračují v lichotivém tónu, a my se cítíme povzbuzeni. To by se sotva podařilo, kdyby v oslovení stálo „vážený konzumente“. Slovo konzument je totiž zatíženo zápornými asociacemi. Konzum si bezděky spojujeme s plýtváním, k němuž nám vštípila odpor kultura obsahující křesťanskou solidaritu s lidmi žijícími v bídě, duch demokracie i socialistická ideologie. Jen občas, když se díváme na udílení Oscara, pocítíme závan starého obdivu k okázalé plýtvavosti, která kdysi byla součástí kmenových potlachů a feudálních ceremoniálů.

Pracuj a utrácej V paměti společnosti je ukotvena hodnota chudoby. Ve výzkumu „Chudoba očima veřejnosti“ byla občanům položena otázka „Mohl/a byste dnes žít spokojeně jako chudý/chudá?“. Víc než čtvrtina překvapivě odpověděla „spíše ano“ nebo „rozhodně ano“. Dotazování se přitom konalo

v roce 1995, v době nadějí na prudký růst životní úrovně. V podobném duchu vyznívají i četné výzkumy, které se táží po vztahu mezi příjmem či spotřebou a pocitem štěstí. Ukazují, že spokojenost lidí se životem je nezávislá na ekonomickém růstu společnosti, na mezi existenčního zajištění i na výši osobního příjmu. A přece statistikové konstatují rok od roku rostoucí tržby obchodů, a to nejen před Vánocemi. Už jsme si zvykli vídat v televizi i ve filmech tragikomický obraz spotřebitelského náporu na prodejní „akce“. Nakupují i ti, kteří nemají peníze. K okamžitému nákupu se snadno nechají zlákat rozvinutým systémem půjček. Proč vlastně konzumujeme, když to ohrožuje naši sebeúctu a když nám to nepřináší pocit štěstí? A když víme, že to znamená neúnosné zatížení přírody? Proč se nenaplňuje sen utopistů, kteří viděli štěstí lidí v tom, že rostoucí produktivita práce bude proměněna v rostoucí objem volného času? Slýcháme, že lidé jsou ke spotřebě přinuceni tlakem byznysu. Především: láká nás výhodnost nákupu,

nízké a snižované ceny. Ke stlačování cen vede tržní soutěž. Zejména do cen výrobků importovaných z rozvojových zemí nejsou zahrnovány sociální a ekologické náklady – slušně zaplacená práce dělníků a zemědělců a škody na životním prostředí, způsobené výrobou a dopravou. Relativně nízko udržuje ceny průmyslových výrobků i náš daňový systém, který postihuje lidskou práci a nevšímá si čerpání zdrojů a dalších ekologických dopadů. Ceny služeb se zvyšují, opravny jsou rušeny, půjčovny živoří. Lidé kupují vždy nové věci. Sdílení předmětů, praček, mrazniček, strojů pro údržbu bytu, které se uchytilo tu a tam třeba v Rakousku, je u nás minimální. Jinou formou tlaku výrobců a prodejců je neustálé zavádění nových typů a modelů. Věci zastarávají „morálně“ daleko dřív, než jsou opotřebeny fyzicky. V poslední době však pozorujeme i nápadné zkracování životnosti fyzické – jen taktak je načasována na záruční dobu. Dalším ekonomickým faktorem stimulujícím nákupy je rostoucí specializace výrobků. Víceúčelové před-

Nejúčinnější pákou výrobců a prodejních řetězců je však reklama. Zejména je-li umocňována působením médií. Jak je však možné, že se suverénní lidské bytosti nechají přimět k nakupování praktikami obsahu tak nezajímavého, zřetelně podbízivého, často nevkusného? Kdyby jedinci skutečně nechtěli kvantitativně nakupovat, nenašli by v demokratických poměrech způsob, jak držet reklamu na uzdě? Je pravděpodobné, že reklama má s námi snadné pořízení díky tomu, že v nás apeluje na něco podstatného. Nabízí se myslet na hlubinné ustrojení, utvářené během dlouhé psychologické evoluce druhu Homo sapiens. Prastarý biologický akviziční instinkt byl dále upevněn v generacích sběračů a lovců, strádajících neolitických a středověkých zemědělců, kteří žili v trvalém existenčním ohrožení. Jejich nálezy, úlovky a výpěstky byly nejisté; pokud měli přežít, museli se přejídat a hromadit zásoby. Nejde jen o pud akviziční. Je pravděpodobné, že antropologicky založena a kulturně posílena byla záliba v novém, které říkáme neofilie, a také záliba v rychlosti. Všimněme si, jak vydatně a rafinovaně v nás reklama tuto evoluční výbavu oslovuje. A to se vyhýbám myšlence na

billboardy apelující na instinkty ještě hrubší. Jiná antropologická teorie vysvětluje náš sklon k nákupům pohnutkami na první pohled vyššími: člověk je bytost, která je trvale neklidná, neboť si je vědoma svého existenciálního ohrožení a omezení. Má potřebu své bytí přesahovat; nespokojuje se s tím, co je a co má, není ochotna se smířit s prostou reprodukcí svého života. Své bytí přesahujeme způsobem nejen tak vznešeným, jako je meditace nebo filozofování, jako je hra na housle nebo pomoc bližním; zkoušíme to i aktem získávání věcí. Sociologové zdůrazňují, že postmoderní společnost v nás posiluje těkavost, puzení k pomíjivému štěstí, které prožíváme ve chvíli nákupu. Dnešnímu konzumerismu totiž nejde o to věc vlastnit a užívat, natož se o ni starat. Rodinka poskakující kolem auta s lešticím náčiním je obraz, kterému jsme se posmívali někdy v sedmdesátých letech, ale dnes jej na ulici nespatříme. Konzum plní i některé významné společenské funkce, například funkci statusotvornou: spotřebou lidé demonstrují, že stojí na vysokých stupních společenské hierarchie. Ti, kdož jsou situováni níž, se je snaží kvantem nákupů dohnat. Proto statusově silné skupiny mění obsah spotřeby. Tak vznikají a zanikají módy, které vedou vždy k novému zájmu o nové zboží.

Osobnost před regálem Přiznejme však předmětům, že mají ve společnosti i důležitou funkci kulturní; mohou být nositeli významů, symbolů, které nám pomáhají dorozumívat se s jinými lidmi. Když si koupím outdoorovou bundu za deset tisíc, naznačuji, že jsem milovník horské přírody. V individualistické společnosti, kde jedinec zbavený skupinových vazeb má silnou potřebu sebepotvrzení, mohou mít věci pro člověka ve zvýšené míře také význam osobní: mohou mu dodávat sebevědomí a může jimi vyjadřovat sám sebe: „Ty květované šaty si nekoupím; jsou hezké, ale v nich bych to nebyla JÁ.“ Otázkou zůstává, zda naši potřebu sebevyjádření mohou plnit ty vždy nové věci, věci z regálů, k nimž nás postrkuje reklama. Zda nás lépe nevyjadřují a před lidmi nereprezentují věci, s nimž jsme leccos prožili a které na sobě nesou známky našeho vztahu a péče; a které jistě nemá soused. Zda se příznivěji neprezentujeme sami sobě i svému okolí, když něco ne-koupíme. H A N A L I B R O VÁ Autorka je socioložka.

KALEIDOSKOP

Strach z mobilních virů, z Crichtona a ze ztráty zdravého rozumu Odborníky to nepřekvapí, laici se možná polekají: počítačové viry definitivně dorazily na mobilní telefony. V únoru se ve Spojených státech objevil virus zvaný Cabir, a počátkem března se i v Evropě začal šířit ruský virus Commwarrior. Ani jeden z nich nijak bezprostředně neškodí, jen se z napadeného telefonu zkouší šířit dál. Oba předpokládají naivitu a spolupráci uživatele – do telefonu se nedostanou zcela automaticky, musíte aktivně odsouhlasit jejich instalaci. Vzhledem k tomu, že se zákeřným kódem v telefonech zatím nemá téměř nikdo zkušenost, nemusí být důvěřivých a zvědavých zas tak málo – tím spíš, když virus slibuje „polyfonní virtuální reproduktory“ nebo „skvělé porno“, jak to činí Commwarrior.

Problém se sice zatím týká jen některých vyspělejších modelů (konkrétně tzv. smartphonů vybavených operačním systémem Symbian), signalizuje však dvě důležité věci. Za prvé: jistě časem přijdou i skutečně škodlivé a zákeřné viry, které budou schopné například smazat telefonní seznam. Co je však ještě důležitější: ukazuje se, že škodlivý kód lze napsat pro libovolné digitální zařízení připojené aspoň občas k síti. Dnes to jsou počítače, telefony, hudební přehrávače. Už zítra to ale mohou být auta, bezpečnostní systémy domácností, televizory… ••• Digitální svět bude podle všeho o dost chaotičtější, než jak jej líčí dnešní profesionální optimisté v dre-

su velkých firem od Billa Gatese po Jormu Ollilu z Nokie. Nový román úspěšného autora bestsellerů Michaela Crichtona se jmenuje State of Fear, což nejspíš do češtiny někdo přeloží jako Strach, ale k obsahu by lépe přiléhal název Stav ohrožení. V něm se kvůli knize cítí být i mnozí ekologičtí aktivisté. Román totiž líčí fiktivní organizaci, která uměle působí různé drobné i větší katastrofy – například zkusí zatopit část národního parku s piknikujícími turisty pomocí uměle vyvolaného deště (!) –, aby přesvědčila veřejnost o riziku globálního oteplování. Crichton se přitom nijak netají tím, že globální oteplování pokládá za záměrně vytvořený výmysl a výsledek spiknutí, což rázně demaskuje i hlavní kladný hrdina jeho knihy –

americký profesor nikoli nepodobný Indiana Jonesovi. Thriller s vlastní politickou agendou není sice nic nového – k autorům takových děl se dá započítat Tom Clancy i John le Carré –, Crichton však předkládá nejen postoj, ale především zdánlivě jasnou odpověď na složitou otázku. Jeho kniha je prošpikovaná grafy a odkazy na vědecké práce. K formování názorů veřejnosti může přispět více než všechno, co se o globálním oteplování dosud napsalo. Člověk by v tom málem viděl nějaké spiknutí… ••• Západní civilizace je možná víc než změnou klimatu ohrožena ztrátou zdravého rozumu. Britský časopis New Scientist například upozorňuje,

že je málo platné kupovat výhradně potraviny domácího původu pěstované na biofarmách, jezdíme-li pro ně do hypermarketu za město autem. Úhrnný dopad na životní prostředí je pak jednoznačně záporný. Týž časopis v tomtéž čísle cituje americkou studii konstatující, že piercing na intimních částech těla není zdravý. Zejména v případě, kdy je třeba kvůli správnému umístění ozdoby udělat novou dírku do močové trubice. Osmnáct procent takto dekorovaných mužů si prý nadto stěžuje, že se jim občas protrhne kondom. Potřebujeme-li vskutku vědu, aby nám odhalila a sdělila tyto skutečnosti, pak se opravdu máme čeho bát. PETR KOUBSKÝ Autor je šéfredaktorem časopisu Inside.

RESPEKT / 11

CIVILIZACE

/ 19

Na koho ten pomník padne FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Itálie vrací Etiopanům posvátný obelisk uloupený Mussolinim

Z Aksumu do Říma a zase zpět.

Etiopie chystá velkolepé oslavy. Po bezmála sedmdesáti letech se totiž na její území opět vrací aksumský obelisk – jedna z nejvýznamnějších památek afrického kontinentu, kterou v roce 1937 uloupil italský diktátor Benito Mussolini. Etiopané se se ztrátou skoro dva tisíce let staré pamětihodnosti nikdy nesmířili a nepřestávali se jí všemožně domáhat. Už v roce 1947 sice zaznamenali úspěch, když se italská vláda zavázala, že monument své bývalé kolonii vrátí. S transferem však nespěchala, pod různými záminkami jej stále odkládala, a uplynulo tak bezmála šedesát let, než se k splnění slibu odhodlala.

Znamení nebes Čtyřiadvacet metrů vysoký obelisk z černého bazaltu pochází podle archeologů z období mezi I. a IV. stoletím po Kristu a jeho bohaté zdobení

napovídá, že by mohl být dílem egyptských řemeslníků. Italové jej objevili v roce 1935, když jejich koloniální vojska v rámci okupace tehdejší Habeše dobyla posvátné město Aksum. Monument ležel v písku roztříštěný na kusy a v jeho okolí se povaloval bezpočet dalších menších i větších památek podobného typu. Prakticky nikdo si jich nevšímal, když však o dva roky později chystal Mussolini oslavy 15. výročí svého nástupu k moci, poručil, aby vojáci slavný obelisk dopravili coby válečnou kořist do Říma. Tam jej nechal pečlivě zrestaurovat a vztyčit na náměstí Piazza di Porta Capena jako symbolickou trofej. Mussoliniho říše však už poté neměla dlouhého trvání. Italská okupace Habeše – dnešní Etiopie – skončila již v roce 1941 a na konci druhé světové války se pak obelisk stal předmětem diplomatického sporu mezi Římem a Addis Abebou. Etiopie žádala

o vydání majetku ukradeného fašistickým režimem a ve smlouvě podepsané v roce 1947 oběma zeměmi byl i bod zmiňující navrácení obelisku. Mělo k němu dojít během osmnácti měsíců. Tehdejší etiopský císař Hailé Selassié však na celou záležitost nijak zvlášť nenaléhal. Podle znalců zejména proto, že v okolí Aksumu žil kmen, který nebyl Addis Abebě příliš nakloněn, a císař se obával, že návrat památky tak symbolického významu by mohl posílit separatistické tendence. Italové proto přispěchali s návrhem, že místo obtížného stěhování obelisku (kolos váží skoro dvě stě tun) postaví jako kompenzaci v hlavním městě Etiopie novou nemocnici. Když na jejich nabídku císař kývl, měli za to, že je tím vše vyřešeno. Chyba lávky. Země se totiž monumentu papírově nikdy nevzdala, a když se situace uklidnila, začal Selassié návrat pamětihodnosti hlasitě požadovat. Na apeninském poloostrově se však tvářili, že neslyší. Vztahy mezi oběma státy klesly na bod mrazu a etiopský císař v roce 1968 demonstrativně odmítl pozvánku k návštěvě Říma. Pak se však kolem monumentu na dlouhé roky rozhostilo ticho. Jednak proto, že se Itálie oháněla expertním posudkem, podle něhož byl příliš křehký, než aby mohl být bez poškození přemístěn zpět do Afriky. Především však z toho důvodu, že Selassié byl v roce 1975 svržen a moci se chopila prosovětská „lidová demokracie“, která měla jiné starosti, zejména hladomory. Marxističtí plukovníci, kteří přišli po ní, se zase zabývali spíše válkou s čerstvě odtrženou Eritreou. Stéla se dostala na pořad dne až po pádu etiopských komunistů na sklonku 90. let. Itálie však stále otále-

la a k činu se odhodlala, až když ji k tomu v roce 2002 vyzvala i organizace Africké jednoty. Řím pochopil, že jeden obelisk (ve Věčném městě jich stojí více než třicet) nestojí za spor s polovinou černého kontinentu, a uvolil se jej konečně vrátit. Snad v tom svou roli sehrál i fakt, že monumentální památník před dvěma roky znenadání zasáhl a poškodil blesk, což bylo v dobách antického Říma považováno za projev božího hněvu.

Kam s ním? Záhy se však ukázalo, že italskou vládu ještě čeká pěkně tvrdý oříšek: jak kolos bez poškození na jeho původní místo vlastně dopravit? Z Mussoliniho lidí, kteří měli převoz obelisku do města nad Tiberou na starosti, už není naživu nikdo, kdo by mohl pomoci vzpomínkami a radou. A i kdyby byl: obelisk byl tehdy rozbit na několik kusů, jež se nakonec po dvou měsících tvrdé dřiny přece jen podařilo z náhorní plošiny, na níž Aksum leží, dostat až k těžkotonážním zámořským lodím v přístavu Massaua. Co si ale počít teď, když je cennost pečlivě zrestaurována a Etiopie po odtržení Eritreje už nemá přístup k moři? Experti se nakonec loni dohodli, že neexistuje jiná cesta než monument co nejopatrněji rozřezat laserem na tři díly a hledat letadlo, které by bylo schopno takový náklad postupně přepravit. Jak se ukázalo, existují na světě pouze dvě. Obří americký Lockheed C-5 Galaxy a ruský Antonov 124. A protože americký transportér je plně vytížen na mnoho měsíců, musel Řím o pronájem leteckého speciálu požádat Rusko. A to s sebou přineslo další potíže. Když už totiž byla památka rozřezána a pečlivě zabalená čekala v han-

gáru nedaleko římského letiště Leonardo da Vinci na svůj odlet, ukázalo se, že ruský kolos na primitivním aksumském letišti nemůže přistát. Trvalo tak další rok, než se podařilo přistávací plochu náležitě upravit. Tentokrát se snad však už Etiopané opravdu dočkají. První část slavného obelisku by podle prohlášení italské vlády z minulého týdne měla být přesunuta ještě v březnu a koncem dubna už by obří pomník měl v Aksumu stát celý. Etiopská vláda připravuje nákladné oslavy, jichž by se měli zúčastnit prezidenti sedmi afrických zemí, představitelé Itálie i Evropské unie a statisíce lidí po celé zemi. Chybět nebudou recepce, festival s tradičními tanci ani fotbalový zápas. Vláda také vydá pamětní známku a oznámila, že den oficiálního předání obelisku se napříště stane státním svátkem.

A co Napoleon Levné však slavné navracení nebude ani pro Řím. Podle dosud zveřejněných údajů totiž vyjde celá operace italský erár na 340 milionů eur. S dalšími náklady je přitom třeba počítat při zaplnění uprázdněného místa na Piazza di Porta Capena, kde obelisk stával. Římská městská správa už avizovala, že by tam ráda viděla nějaké moderní sochařské dílo, například pomník devatenácti karabiniérů a vojáků, kteří loni zahynuli v Iráku. Většina Italů je spokojena, že vleklý spor končí. Ale historik umění Vittorio Sgarbi říká: „Co by svět říkal na to, kdyby o navrácení uměleckých pokladů, které na jejím území ukradli různí okupanti – třeba Napoleon – požádala Itálie. Myslím, že třeba v Louvru by toho zbyla tak polovina!“ J O S E F K A Š P A R , Řím

inzerce – zaměstnání

Moravské keramické závody a. s. Rájec–Jestřebí, výrobce žáruvzdorných materiálů pro slévárenství a stavebnictví, hledá vhodného kandidáta na obsazení pozice:

Samostatný výzkumný a vývojový pracovník v oblasti žáruvzdorných materiálů Požadujeme: • VŠ vzdělání příslušného zaměření – materiálové inženýrství, hutní keramika • samostatnost, pečlivost a aktivní přístup k řešení problémů • praxe v oboru 2 roky • dobré komunikační schopnosti • ŘP skup. B, znalost práce na PC Nabízíme: • zázemí renomované společnosti • různorodou pracovní náplň • možnost profesního rozvoje a vzdělávání • platové podmínky odpovídající významu pozice Předpokládaný nástup 1. 4. 2005. Písemné nabídky s profesním životopisem zasílejte nejpozději do 18. 3. 2005 na adresu: MKZ a. s., personální oddělení, Spešovská 243, 679 02 Rájec–Jestřebí, tel. 516 526 119, e-mail: [email protected]

NakladatelstvÌ odbornÈ literatury na Praze 3 p¯ijme zamÏstnance na pozici

REDAKTOR/KA pro oblast pracovnÏpr·vnÌ. Poûadujeme: minim·lnÏ st¯edoökolskÈ vzdÏl·nÌ, orientace v danÈ oblasti, dobr· znalost ËeskÈho jazyka, pr·ce s PC, samostatnost a zodpovÏdnost, aktivnÌ p¯Ìstup k nov˝m Ëinnostem N·plÚ pr·ce: p¯Ìprava tiötÏn˝ch a elektronick˝ch produkt˘, komunikace s autory, pr·ce s odborn˝mi texty, nejedn· se o novin·¯skou Ëinnost NabÌzÌme: p¯ÌjemnÈ prost¯edÌ a kolektiv, zamÏstnaneckÈ v˝hody, pr·ci v ˙spÏönÈ firmÏ N·stup: dle dohody V p¯ÌpadÏ z·jmu zasÌlejte CV na e-mailovou adresu [email protected]. V p¯ÌpadÏ dotaz˘ volejte na telefon 246 040 408 pÌ äubrtov·.

»SAD MÏlnÌk, a. s., K p¯Ìvozu 2604/23 p¯ijme

Dispečera na mezinárodní kamionovou dopravu POéADUJEME: znalost nÏmeckÈho jazyka slovem i pÌsmem / znalost anglickÈho jazyka v˝hodou / trestnÌ bez˙honnost / loajalitu, samostatnost, flexibilitu / praxi v dopravÏ / ochotu pracovat ve stresovÈm prost¯edÌ / n·stup 1. 4. 2005 NABÕZÕME: v˝hodnÈ platovÈ podmÌnky / pr·ci v mladÈm kolektivu / moûnost sluûebnÌho vozu po zapracov·nÌ Z·jemci mohou zasÌlat svÈ CV na adresu: [email protected]

20 /

POLEMIKA

14.–20. 3. 2005

O původu holocaustu FOTO USHMM

V čem má pravdu a v čem se mýlí Petr Placák nalovalo „tělo národa“, jsou jedna věc – a děsivý úspěch „konečného řešení“, mlčenlivé přihlížení obyvatelstva nebo jeho souhlasný postoj, tedy něco, bez čeho je vyhlazování Židů nemyslitelné, je věc druhá.

Kořeny zla

Peklo je pryč. Teď jde o to ho nezapomenout – a pochopit. (Osvobození Osvětimy 27. ledna 1945.)

Historik Petr Placák reaguje článkem Nacismus není minulost (Respekt č. 8/2005) na můj komentář Osvětim dnes (Respekt č. 5/2005). Souhlasí přitom s mou tezí, že nacismus a holocaust je třeba považovat za „jedinečný fenomén“. Vadí mu ale, že v následujících řádcích pak prý nacismus představuji spíš „jako ,klasický‘ zločinný režim a holocaust jako ,tradiční genocidu‘, kterou de facto nic neodlišuje od jiných ,systematických‘ masových vraždění a plenění…“. Proti tomu se Placák bouří – a vůbec se mu nedivím. Problém je v tom, že jsem o holocaustu jako „tradiční genocidě“ nenapsal ani slovo. Pouze jsem konstatoval, že se sice už od války pateticky říká a píše, že Osvětim se už „nesmí opakovat“, ale na lidské schopnosti páchat na svých bližních kvůli jejich národnosti či vyznání neuvěřitelné ukrutnosti zkušenost holocaustu bohužel nic nezměnila. Můj oponent tedy polemizuje s něčím, co mi sám vložil do úst. Předkládá svůj výklad šoa, s nímž se dá místy souhlasit a místy nikoli, ale vlastně si můj text vzal jenom jako odrazový můstek. Nechme to však protentokrát stranou, důležitější je téma samo.

Dvě strany mince Stručně shrnuto, Petr Placák vysvětluje nacismus a holocaust jako projev z kloubů vymknuté modernity a odporného sociálního inženýrství. Nacismus je pro něj „radikálně revoluční hnutí“, které směřovalo k vytvoření zcela nové, „biologicky hodnotné… zdravé“ společnosti, ve které by „nebylo místo pro nemocné, mrzáky, slabochy, přestárlé, budižkničemy a jiné parazity“. Jak píše, holocaust je „bezpochyby nejobludnější opatření“, které nacisté v duchu této zrůdné ideologie stačili provést, ale nebylo to první likvidační opatření, ani nemělo být poslední. Placák pak dochází ke konstatování, že totiž „holocaust nevytvořila krutost, nenávist či prastaré předsudky… Holocaust stvořil odlidštěný byrokratický aparát, který rozhoduje o celých skupinách lidí jako o technickém, administrativním či jiném problému, aparát zbavený nahodilostí a všech emocí.“ Jenomže tohle všechno je pravda jen do určité míry – a vysvětlovat šoa jenom jako produkt zvrhlé modernity je naivní. Ideové motivy nacistického aparátu a samotného Adolfa Hitlera, motivy lékařů, odhodlaných zabíjet mrzáky nebo sterilizovat „asociály“, aby se uzdravilo a zdoko-

Placákova charakteristika nacismu je v mnoha ohledech přesná, ale šoa se opíralo také o staré předsudky a tradiční antisemitismus, a to velice silně. Tisíciletí perzekucí, pogromů a starého antisemitismu, vycházejícího krom jiného z překrucování křesťanského poselství a učení, to všechno se do nacistického úspěchu promítlo. Pronásledování Židů v předchozích staletích jistě nevytvořilo holocaust (a to snad taky nikdo soudný netvrdí), ale vytvořilo pevné podloží, na něž nacistická ideologie nasedla. V Evropě prostě existoval starý, byť v Německu přelomu 20. a 30. let zasutý zvyk, že s Židy se čas od času provádí něco, co se jiným nedělá. Typ perzekuce, kterou nacisté začali postupně vůči židovskému obyvatelstvu praktikovat, se až do začátku vyhlazování prakticky v ničem nelišil od starých protižidovských nařízení (nutnost pobývat odděleně od Árijců, nemožnost vykonávat určité činnosti, zákaz sňatků a sexuálního styku s Árijci atd.). A je možno uvést i konkrétní příklady. Třeba z Bavorska: v Dolních Francích byla po staletí velká židovská komunita, jinak byla celá oblast poměrně silně katolická, roku 1933 tu žilo nejméně členů nacistické strany ze všech německých okresů a sympatie k nacismu byla na tehdejší poměry velice malá. Podle historika Roberta Gellatelyho byla tato oblast pro Hitlera „problémová“, protože se zdálo obtížné „získat souhlas dolnofranckých obyvatel s nátlakovými akcemi gestapa“. Všechna ta nechuť k nacistům se ale netýkala „židovské otázky“. Starostové a radní několika obcí odhlasovali velmi záhy po nástupu nacistů k moci usnesení, které zakazova-

lo Židům průchod určitými vesnicemi, a souběžně s tím začala přicházet od řadových občanů četná udání Židů, podezřelých například z nemanželských styků s ne-Židy. Do května 1939 počet Židů v oblasti klesl o šedesát procent. Návaznost na starý „přednacistický“ antisemitismus je jasně viditelná také v Polsku, na Slovensku a ve spoustě dalších zemí.

S maximálním nasazením Sporné jsou podle mého názoru i teze, podle kterých holocaust stvořil odlidštěný byrokratizovaný aparát a že to byl „odosobněný administrativní zločin“. Zase: ne že by to nebyla pravda (je to pravda mimo jiné v tom smyslu, že ničemnosti na Židech byly uznány shora jako řádné jednání, a tudíž za ně nenásledoval trest), ale není to celá pravda. Nacistům sice nesmírně záleželo na tom, aby holocaust utajili, ale poslední historické práce dost přesvědčivě dokládají, že utajení se nedařilo. Na vyhlazovacím procesu se podílela obrovská spousta lidí (a vidět utrpení bližních znamená velmi osobně se ho účastnit), v okupovaných územích na Východě se na něm podíleli přímo. A kupříkladu vraždění Židů v baltských státech mělo zjevně zcela jinou, než „modernistickou“ motivaci. Je taky nutné zdůraznit, že zločin přece nezačal až vražděním po roce 1941, nýbrž obrovskou perzekucí na začátku 30. let, která nijak odosobněná nebyla, byť bylo tehdy ještě v Německu relativně vysoké procento lidí, kteří se na ní odmítli podílet. Z textu Petra Placáka má navíc člověk dojem, že pro nacisty byla židovská otázka jen jednou z mnoha součástí celkové ideologie. Jistě, ale byla součástí nesmírně podstatnou, natolik, že právě vyhlazování Židů věnovali do posledních dnů režimu maximální úsilí. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

DOPISY Vyhnání – tentokrát Čechů

Petici proti Knížákovi nechystáme

Krušnohorská hnědouhelná pánev patřila do roku 1945 do oblasti Sudet a byla majoritně osídlena českými Němci. Právě proto se po jejich vyhnání a pošlapání lidských i občanských práv dalo zcela jednoduše bourat vše, co stálo v cestě povrchové těžbě hnědého uhlí. Naprosté devastaci propadl nádherný Most (Brüx) a bagry zničily i park u Duchcovského zámku. Přeloženy byly některé železniční tratě například Duchcov–Most, Ústí nad Labem–Teplice. Některé tratě byly zrušeny bez náhrady jako Jirkov–Horní Jiřetín–Litvínov, Počerady–Havraň–Vrskmaň. Jako poslední ústupek se ještě nedávno zdálo započaté překládání tratě Březno u Chomutova–Chomutov. Občané se tedy mylně domnívali, když odcházeli z demonstrace v roce 1989 v Teplicích, která předcházela pádu komunistického režimu, že totiž s pádem komunistických aparátčíků padnou i plány na dotěžení a tedy i naprostou devastaci tohoto těžce zkoušeného území. Patnáct let po listopadu 1989 chodí tito občané a jejich děti opět demonstrovat za zachování nejen zdravého životního prostředí, ale i svých nyní mnohdy opravených domů. Pakliže se uhelným soudruhům podaří prosadit uhelnou renesanci v Čechách, která mimo jiné směřuje od Evropské unie (evropský útlum těžby uhlí), půjde o návrat praktik běžných před rokem 1989 a je zcela lhostejno, která současná politická strana bude jejich sekundantem. V článku Bilion, nebo život (Respekt č. 10/2005) použité slovo uhlobaroni je urážkou podnikatelů 19. století, jelikož k povrchové těžbě ani k vyhánění lidí z jejich domovů kvůli těžbě z důvodu naprosté nedotknutelnosti soukromého majetku nedocházelo!

Vítám text Petra Třešňáka, v němž se znovu vrací k citlivému tématu působení Milana Knížáka v Národní galerii (Rebel, který ochutnal moc, Respekt č. 10/2005). V obsáhlém článku však bohužel došlo k malé, ale nepříjemné záměně – já ani moji kolegové nepřipravujeme žádnou petici za odvolání generálního ředitele z jeho pozice, a to především proto, že metodu petice považujeme za neúčinnou. Kloníme se naopak k nutnosti provést odbornou analýzu fungování Národní galerie pod Knížákovým vedením, porovnat ji s proklamativními tezemi, s nimiž do této funkce nastoupil, a podrobit rozboru povrchní programový výhled fungování Národní galerie do roku 2020. Zde je možno nalézt racionální kritické argumenty, které by prokázaly nezadržitelnou a cílenou destrukci této instituce, schovávanou za velkoplošné akvizice budov a velká slova, která široká veřejnost nemůže dešifrovat. Přes tuto drobnou nepřesnost považuji Třešňákův text za objektivně vypovídající jak o současném stavu Národní galerie, tak o roli akčního umělce Milana Knížáka v jejím čele. Marie Klimešová, Praha

Martin Kubík, Praha

Rus, nikoli Ukrajina Velmi jsem ocenil fakt, že jste publikovali rozhovor s misionářem Peterem Krenickým (Respekt č. 8/2005). Mám k němu však jednu drobnou výhradu: mrzí mě, že jak v názvu interview, tak u stručného životopisu zpovídaného autor používá sousloví „Zakarpatská Ukrajina“. Je to termín, který vzešel z Moskvy (neboť šlo o kraj, který z jejího pohledu ležel „za“ Karpatami). Správně by měl být důsledně používán název Podkarpatská Rus. Jde totiž o území, kde žijí Rusíni, národ, který Ukrajina ani neuznává a tvrdí o něm, že je jen etnikem. Ondřej Dubský, Praha

Nenechte padnout Jiřetín Reaguji na článek Bilion, nebo život (Respekt č. 10/2005). Obyvatelé podkrušnohorských obcí by měli využít veškerých možností a neustoupit tlaku uhelné společnosti. Právo na svobodný pobyt, právo nebýt vyháněn z domova a právo na nezcizitelnost majetku patří k nedotknutelným základům svobodné společnosti. Proto by se měla na stranu obyvatel Horního Jiřetína a Černic postavit i vláda a dát jejich zájmu přednost před všemi ostatními. K něčemu takovému je ale zapotřebí odhodlání a odvahy. Představme si však naši vládu v její současné situaci – kterak se tetelí ve svých křeslech a ustrašeným zrakem pozoruje okolí, odkud že to přijde další rána. Jakpak se asi tahle třasořitka postaví zájmům mocné uhelné lobby? Obávám se, že to bude pohled velice tristní. Petr Kašpar, [email protected]

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 11

K U LT U R A

/ 21

Vyzkoušej si život nanečisto FOTO BLIZZARD

Planetu zachvátila horečka jménem World of Warcraft

Tak v téhle kůži můžete na síti udělat kariéru. (Jeden z orků, bojovníků Hordy.)

Hluboké lesy plné elfů, temná skaliska obývaná armádami nemrtvých nebo rušná velkoměsta s nepřehlednými trhy a temnými uličkami. Někde se dohaduje obchod, někde odpočívá a jinde právě probíhá bitva statisíců bojovníků. Ačkoli by to tak mohlo vypadat, nejsme v dalším díle filmové série Pán prstenů. Tenhle virtuální svět vytvořila americká firma Blizzard a právě teď se v něm pohybují statisíce lidí z celého světa. World of Warcraft je nejmasivnější on-line počítačová hra na planetě a její příchod naznačuje, že zábavní průmysl čeká v nejbližších letech malá revoluce.

Zapojte stroje World of Warcraft není první počítačová hra, která umožňuje hrát najednou velkému množství lidí z různých koutů světa. První

opravdu masovou internetovou hru vyrobila v roce 1997 firma Origin: programátor a milovník fantasy Richard Darriot tehdy poprvé stvořil velký hrací svět, kde se mohly pohybovat najednou tisíce lidí a komunikovat mezi sebou. Grafika odpovídala tehdejšímu výkonu počítačů a internetové hraní bylo dostupné pouze malé skupině lidí, protože drtivá většina světa byla k internetu připojena jen pomocí pomalé telefonní linky. S rozvojem vysokorychlostního internetu on-line hraní získávalo postupně na přitažlivosti. Šílenství, které se strhlo při vydání World of Warcraft, ale počítačový svět dosud neviděl. Hra byla ve Spojených státech i Evropě vyprodána hned v prvních dnech po uvedení a lámala rekord za rekordem. Už v premiérový den loni v listopadu si v USA hru koupilo 240 tisíc

lidí, v Evropě pak o tři měsíce později dokonce 280 tisíc, takže se Warcraft stal nejrychleji prodávanou hrou na světě. Po dvou týdnech se do hraní pustilo tolik lidí, že čtyřicet serverů, které koordinovaly jejich pohyb na síti, musela firma posílit o další čtyřicítku strojů, aby systém nápor uživatelů vydržel. Podle předpokladů vydělá Blizzard tento rok na svém titulu dvě stě padesát milionů dolarů.

run. Po zaregistrování si vytvoří svou unikátní postavu, která ho bude ve smyšleném světě ztělesňovat. Na výběr má z celkem osmi ras počínaje lidmi, trpaslíky či elfy a konče trolly, orky či nemrtvými. Svět Warcraftu vychází z žánru fantasy a velmi se podobá reáliím Pána prstenů J. R. R. Tolkiena – i tady se jedná o souboj dobra a zla, v tomto případě ztělesňovanými kladnou Aliancí a zápornou Hordou. Na čí straně bude hráč působit, si zvolí na začátku. Po úvodních přípravách má k dispozici prakticky nekonečný svět o dvou kontinentech, celý vyvedený v precizní trojrozměrné grafice. Ve hře získává dovednosti a kredit, komunikuje s ostatními a plní různé úkoly, jejichž realizace často závisí na schopnosti spolupracovat s jinými jednotlivci či skupinami. Oproti starším hrám obsahuje Warcraft některé novinky, jež mají síťovou zábavu učinit demokratičtější. Tvůrci například zavedli ve své virtuální zemi pravidla, která mají zamezit tomu, aby byli zvýhodněni bohatší hráči. Všechny schopnosti, dovednosti, zbraně či předměty hráč získá pouze vlastním chováním a výkony, nebude už možné s těmito smyšlenými komoditami obchodovat v reálném životě za skutečné dolary, jak je tomu například u staršího síťového projektu Entropia. Autoři Warcraftu mysleli též na začátečníky, kteří s hraním síťových hromadných her experimentují poprvé. Potkají-li při svých prvních krůčcích virtuálním světem ostříleného hráčského matadora, nemusejí se strachovat, že z nich během pár vteřin nadělá sekanou. Benjamínky totiž systém chrání – zkušený bojovník, který by na ně zaútočil, přijde o body, takže si to raději rozmyslí.

Zkus to znovu Za chudé a slabé V Česku si zájemci budou muset počkat až do dubna, kdy budou k dispozici další kopie, takže zatím alespoň stručné přiblížení, o co jde. Hra funguje na systému předplatného. Hráč si pořídí instalační balík za zhruba čtrnáct set korun, za možnost žít svůj život ve virtuálním světě pak platí měsíční poplatky čtyři sta ko-

Prudce rostoucí popularita síťových her samozřejmě láká investory z počítačové branže. Svědčí o tom sponzorované turnaje v různých typech her, jejichž ocenění se pohybují v řádech milionů. V nejoblíbenějších hrách se každoročně pořádá mistrovství světa a komunita hráčů utrácí za interaktivní zábavu miliony dolarů. Stejně jako ve filmu je už

i tady běžné, že si firmy kupují za reklamu umístěnou v prostředí. Pokud se musí zaplatit za to, jakým autem bude jezdit James Bond v novém pokračování, proč ne za reklamu na hokejové ploše počítačové NHL, kterou denně spustí na svém počítači miliony hráčů? Kromě nových obchodních příležitostí přinesl boom počítačových her také zajímavé poznatky o chování lidí. Samotná poptávka po útěku do virtuálních světů potvrzuje přirozenou lidskou touhu prožívat cizí osudy a opouštět realitu. Taktické síťové hry ale také slouží coby prostředek, jak zasáhnout specifickou skupinu uživatelů. Americká armáda například financovala vývoj síťové taktické hry America’s Army, v níž se uživatel stává členem speciální jednotky. Hráčům, kteří se většinou rekrutují z mužů ve věku od 11 do 30 let, se hned po adrenalinové zábavě nabízí odkaz na náborové středisko opravdové US Army. Rodiče, jejichž ratolest prosedí celé dny u monitoru, asi logicky pocítí obavu, zda únik do virtuálních světů nemění děti v závislé samotáře, neschopné žít v normální realitě. Podle Martina Vaculíka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který se zkoumání vlivu hraní věnuje, není ale třeba mít strach. Hraní her prý představuje pro adolescenty přirozené vytváření zvláštního prostředí, do něhož nedosáhne rodičovská autorita. Studie, kterou vědec provedl na vzorku českých středoškoláků-hráčů, nepotvrdila například hojně rozšířenou teorii o sociální izolaci, kterou má hraní her způsobovat. Prokázala naopak, že často hrající děti jsou aktivnější v mnoha jiných oblastech. Frekvence hraní počítačových her podle Vaculíka není v žádném vztahu s osamělostí, oblíbeností nebo sociálním statutem. Navíc virtuální světy nabízejí jednu nedocenitelnou zkušenost pro lidské chování – korekci chyb. Jen v počítačem vytvořeném prostředí si můžeme vyzkoušet reakci okolí na své činy s možností vrátit vše zpět a vyzkoušet to znovu a lépe. J A N K O VA L Í K

Žena ve stínu beatniků Básnířka Elizabeth Bishopová má opožděnou českou premiéru

Ztráty a nálezy Titul je opravdu příznačný, protože ztráty provázely Bishopovou od útlého věku. Roku 1911 se sice narodila v relativně šťastné a movité rodině, ale brzy jí zemřel otec a matka se z jeho smrti už nevzpamatovala. Několikrát se zhroutila, a když bylo dívce pět let, museli matku poslat do ústavu, z nějž se již nikdy nevrátila. O Elizabeth se pak starali prarodiče z otcovy strany a později bostonská teta. Už v té době začaly Bishopovou sužovat nejrůznější

FOTO ARCHIV E. BISHOPOVÉ

Zásadně se lišila od beatniků, jelikož její elegantně uměřený hlas nehýřil výkřiky ani slovy z ulice. Nesouhlasila ani s tehdy vlivnou vlnou konfesijní poezie a přála si, aby si spisovatelé „některé ty věci nechali pro sebe“. Své básně odmítala publikovat v ženských antologiích, protože věřila, že poezie se má obracet ke světu nespoutanému limity pohlaví. Řeč je o Elizabeth Bishopové (1911–1979), významné americké básnířce, jejíž jméno bylo v českém kontextu dosud prakticky neznámé. Teprve na přelomu roku jsme se dočkali výboru z jejího díla, který pod názvem Umění ztrácet vydalo nakladatelství Fra. Elizabeth Bishopová: Nejmocnější zbraní je rezervovanost.

nemoci, k pocitu neukotvenosti později určitě přispěla i lesbická sexuální orientace a alkoholismus pramenící z hlubokých depresí. Život ale nebyl jen černý – Elizabeth totiž objevila umění. Jejím prvním oblíbeným básníkem se stal George Herbert, jehož sbírku našla ve čtrnácti letech v provincetownském antikvariátu, a už o dva roky později složila své první básně. V roce 1930 pak začala studovat na pres-

tižní Vassar College, kde spolu s Muriel Rukeyserovou a Mary McCarthyovou (obě se proslavily jako spisovatelky) redigovala studentský literární časopis Con Spirito. A co je mnohem důležitější, tamní knihovnice jí dohodla schůzku s vysoce uznávanou modernistkou Marianne Mooreovou, která se jí stala životním vzorem a později i přítelkyní. Právě pod jejím vlivem se Bishopová rozhodla vykročit na literární dráhu. Kromě vlastní poezie Bishopová básně rovněž překládala (hlavně ze španělštiny, ale i z francouzštiny a portugalštiny), psala také povídky a memoárové práce. Ocenění nejvyšší jí ale po zásluze vynesla právě básnická tvorba, za niž obdržela jak Pulitzerovu cenu (1956) a Národní knižní cenu (1969), tak – jako první žena a první Američan vůbec – též Neustadtskou mezinárodní cenu za literaturu (1976). Pravý důvod snad nejlépe vystihl kolega Bishopové Robert Lowell, který ji v jedné své básni nazval „neochvějnou Múzou, jež přetváří běžné v dokonalé“.

Jako Darwin Elizabeth Bishopová obdivovala anglického přírodovědce Charlese Dar-

wina, jeho „nekonečná hrdinná pozorování, téměř podvědomá či automatická“. Přitahovala ji představa osamělého mladého muže, „oči upřené na fakta a sebemenší detaily, nořící se do neznáma“. A není divu, neboť sama nahlížela na svět stejným způsobem, a když se později ocitla na cestách po Jižní Americe, tamní život zkoumala též jako botanik, geolog a antropolog. O niterném zaujetí přírodou a jejími podobami výtečně svědčí i tituly jejích sbírek: Sever & jih (1946), v němž severní břehy Nového Skotska kontrastují s vysněnými tropickými kraji, Otázky cestování (1965) zasvěcující čtenáře do tajů Brazílie a Zeměpis III (1976) psaný z perspektivy návratu do Států. Oproti přírodě pak Bishopová vykresluje každodenní projevy civilizace, ať už to jsou „pestré kyseliny“ a „rozbité sklo“ (báseň Noční město) či špína, mastnota, vybledlá dečka a chlupaté begonie (báseň Benzinová pumpa). V oněch civilizačních básních poukazuje častou restrikcí formy na omezenost daných prostorů, zatímco vědění a moře je podle ní „temné, slané, čiré, v pohybu, úplně svobodné“ (báseň U rybářských domků). Mladší americké básnířky jako Adrienne Richová či Sylvia Plathová se domnívaly, že Bishopová příliš po-

tlačuje výraz – její obdivovatel mexický básník Octavio Paz naopak tvrdil, že nejmocnější zbraní Elizabeth je právě rezervovanost. A aniž bychom chtěli obě pozice smířit, snad právě odtud, z napětí mezi neobyčejně silnými probublávajícími emocemi a pevně kontrolovanou a místy až strohou formou pramení osobité kouzlo autorčiny poezie. Bishopová stála stranou všech módních trendů, a snad i v důsledku oné nezařazenosti chvíli trvalo, než nadšenci odkryli její půvab. U nás tu průkopnickou práci odvedla Mariana Housková, která Umění ztrácet nejen brilantně přeložila, ale k celé knížce napsala též obsažný doslov. Skutečnost, že se i dnes může vynořit mladá talentovaná překladatelka básní, přece jen trochu vyvažuje drasticky upadající zájem o poezii, který nejlépe dokládá to, že výbor z díla literární osobnosti typu Elizabeth Bishopové u nás vychází v nákladu pouhých 450 výtisků. H A N A U L M A N O VÁ Autorka je amerikanistka působící na FF UK. Elizabeth Bishopová: Umění ztrácet. Vybrala, přeložila a doslov napsala Mariana Housková. Fra, Praha 2004.

22 /

K U LT U R A

14.–20. 3. 2005

Chtěl jsem zemřít důstojně FOTO SPI

Oscara za nejlepší cizojazyčný film získal španělský snímek Hlas moře

Ramón Sampedro: „O tuhle parodii na život opravdu nestojím.“

Advokátka Julie pomáhá Ramónovi domoci se práva na smrt.

Už podruhé zaujalo americkou filmovou akademii při udílení Oscarů téma eutanazie: loni si sošku za nejlepší zahraniční film odnesla kanadská Invaze barbarů, letos španělský snímek Hlas moře režiséra Alejandra Amenábara, natočený podle skutečného příběhu. Hrdinové obou filmů mají společný přístup ke smrti, ale naprosto odlišný k životu.

vé škole píše mladá studentka ročníkovou práci o tzv. „snuff movies“ – dokumentech zachycujících popravy a mučení pro nejnáročnější devianty. Dívka ale netuší, že stejné filmy se vyrábějí přímo ve školním sklepě. Snímek se bohužel nepromítal v naší distribuci, ale kdo měl možnost ho vidět na některém z filmových festivalů, jistě si připomene zvláštní tempo a naturalismus, který neodpuzuje, ale naopak zve k zamyšlení nad nejstaršími sociálními tabu, s nimiž si podle Amenábara média příliš lehce pohrávají: násilím, sexem a smrtí. Následovaly další dva úspěšné filmy – Otevři oči a Ti druzí, které milovníkovi sci-fi a temných námětů zajistily místo mezi výraznými režisérskými talenty jeho generace, jakým je například i u nás známý Julio Medem. K úspěchu oscarového Hlasu moře nepochybně přispěl výkon herecké hvězdy Javiera Bardema. Role Ramóna mu byla ušita na míru, protože, jak uštěpačně zdůrazňují někteří kritikové, nejrůznější zkrachovalé, nezaměstnané a komplikované hrdiny má opravdu zažité.

Na mělčině Ramón Sampedro byl námořník. Narodil se v Galicii na severu Španělska, kde je toto povolání jedním z nejběžnějších. Byl mladý, miloval moře a lodě a plavil se kolem světa. Jenže moře, které tak dobře znal, je v Galicii zrádné, odliv často změní hlubiny v mělčiny a nikdo na první pohled nerozezná rozdíl. Ramón skočil do hluboké vody, ale hlavou narazil na mělčinu. A ochrnul. Tak, že jeho tělo nebylo schopné téměř žádného pohybu, jen hlava zůstala v pořádku. Svaly úst, oči a mozek službu nevypověděly. Rodina jeho bratra, drobní farmáři, se o svého Ramóna vzorně postarali, jen-

že on neměl v úmyslu prožít život nemohoucí trosky. Třicet let se marně snažil o právo na důstojnou smrt – o eutanazii. Chtěl zemřít, ale nemohl si sám vzít život, fyzicky to nebylo možné. Pohyboval pouze očima a ústy. Pokud by chtěl, aby mu někdo pomohl, učinil by z takového člověka v očích zákona a společnosti vraha. Ve svém nekonečném boji se španělskými soudy požádá o pomoc advokátku Julii. Jejich první rozhovor, v němž Ramón vysvětluje svou situaci, by mohl být mottem celého filmu. Julia se ho ptá: „Jaká je tvoje budoucnost?“ Ramón odpovídá mrazivě klidným hlasem: „Moje budoucnost je smrt, stejně jako tvoje budoucnost, Julie.“

Sklepní práce Mladý a ve Španělsku velmi úspěšný režisér chilského původu Alejandro Amenábar (33), jehož rodina uprchla z Chile čtrnáct dní po Pinochetově puči, se proslavil hned svým prvním filmem nazvaným lapidárně Tesis (Ročníková práce). Šlo o horor s neopakovatelnou atmosférou. Na filmo-

Noblesa Galicie Ramónovo utrpení vystihl Bardem velmi civilně, ale některé detaily, jako zvedání telefonu ústy pomocí důmyslného systému lanek nebo štípání ne-zvedeného dítěte do Ramónovy ruky (jestli ten strejda opravdu nic necítí), velmi přesvědčivě podtrhávají tezi hlavního hrdiny o potřebě skoncovat s vlastní parodií na život. Ani paradoxní situace, kdy jsou do bezvládného muže zamilované dvě ženy – advokátka a nezaměstnaná dělnice z konzervárny Rosa –, hlavního hrdinu nepřesvědčí o tom, že život je přes všechna trápení přece jen krásný. Oběma ženám jeho střízlivý přístup k věcem otevře oči a ony samy se poprvé podívají na svou existenci zpříma. Rosa přehodnotí svou posedlost, s níž chce Ramóna uvést na správnou cestu života, a nakonec je to ona, kdo mu pomůže důstojně zemřít. Konec filmu se nápadně podobá konci stejně oceněného kanadského snímku Invaze barbarů, hrdinové umírají v kruhu svých blízkých a dobrovolně. Jenže jejich pojetí živo-

ta bylo zásadně odlišné. Frivolní kanadský profesor utíkající utrpení rakoviny na konci života zjistí, že jeho přátelé a průměrná univerzitní kariéra za nic nestály. Naopak Ramón svůj život strávil hlubokou meditací o podstatě věcí, odchází za pomoci přátel, kteří ho neopustili, a nechává za sebou dvě zamilované ženy. Další podstatný rozdíl je v tom, že Hlas moře není fikce, ale příběh skutečného Ramóna Sampedra, který dosáhl nelegální smrti v roce 1998, po třiceti letech marného boje za svou smrt. Stejně jako ve filmu tento muž prohlásil: „Chtěl jsem zemřít důstojně, ale společnost mne donutila k tomu, že odcházím jako kriminálník.“ Jednou z nejzajímavějších rovin snímku je také pohled na Galicii, chudou námořnickou provincii, u jejíchž břehů tak nešťastně před dvěma lety ztroskotal ropný tanker Prestige. Amenábarovi se podařilo obejít klasické klišé, vyskytující se často ve španělské kinematografii, například v posledním snímku Pedra Almodóvara. Když totiž filmaři chtějí naznačit, že hrdina pochází z prekérních poměrů, přiřknou mu většinou galicijský původ. Amenábarova Galicie je zlověstně krásná a Galicijci v sobě mají přirozenou noblesu. Prostá Rosa, Ramónova švagrová či jeho bratr, zuřivě nesouhlasící s bezbožnou eutanazií, věrně zachycují neokázalou místní mentalitu. Film, který v těchto dnech lze shlédnout i u nás, byl ve Španělsku nejnavštěvovanějším snímkem minulého roku a není snadné se ubránit otázce, jak je možné, že tak závažné téma dokáže lidi dostat do kina. Jenže příběh o člověku, který si chtěl zachovat svobodu volby, je také vždycky příběhem o rebelii a rebelové jsou neodolatelní. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ

Nulová gravitace Wayna Shortera F O T O A R C H I V W. S H O R T E R A

Slavného amerického saxofonistu navštívil v Praze Dvořákův duch

Hrál s Davisem, Pastoriem i Zawinulem a dodnes je v jazzu světová třída.

Ještě nedávno se zdálo, že americký saxofonista a skladatel Wayne Shorter (71), který od 60. let výrazně formoval tvář moderního jazzu, má svůj zenit za sebou. Koncem 80. let neměl dobré období a ve druhé polovině 90. let o něm skoro nebylo slyšet. Ovšem na začátku milénia začal překvapivě nabírat dech. Založil nové akustické kvarteto, nahrál dvě alba a ocenění Grammy z předminulého roku naznačilo, že se dostává na pozdní vrchol svých tvůrčích sil. Koncert, který

Shorterovo kvarteto odehrálo předminulou neděli v pražském Kongresovém centru, to jednoznačně potvrdil.

Přidej víc vody „Když jdeme na pódium, máme jiný záměr než odehrát koncert. Chceme tam prožít kus života, vytvořit společné dílo tady a teď,“ vysvětloval Shorter po telefonu strategii tvorby kapely pár týdnů před příjezdem do Prahy. „Snažím se na pódiu úplně

otevřít, odhalit svou zranitelnost a podnítit tak kreativitu.“ S podobným předsevzetím vstupoval hudebník na scénu už od počátku 60. let, kdy jeho hvězda v jazzovém světě začala prudce stoupat. V roce 1964 dostal coby jednatřicetiletý pozvání do kvintetu Milese Davise, v té době nepřekonatelné avantgardně jazzové sestavy, v níž se uprázdnilo místo po Johnu Coltranovi. Shorter se okamžitě prosadil nejen coby skvělý hráč, ale také jako velmi invenční skladatel. Jeho kompozice měly výrazný a odvážný harmonický rukopis a některé v jazzové komunitě brzy zlidověly. Vrchol masové popularity si Shorter užíval od začátku 70. let v jazzrockové kapele Weather Report společně s legendárními hráči jako Joe Zawinul (klávesy) nebo Jaco Pastorius (baskytara). Stejně jako v Davisově kvintetu i zde hrála velkou roli kolektivní improvizace a ústup od tradičního modelu střídání sól a doprovodu. Spontaneita Waynu Shorterovi zůstala i v současné sestavě: i když se skladby zahrané na živo zdají obdivuhodně prokomponované, kapela téměř nezkouší. Podle Danilla Pereze, který v Shorterově kvartetu hraje na piano, nikdo do poslední chvíle neví, co se bude večer hrát, každý hráč může přijít prakticky s čímkoli, takže každý koncert vypadá úplně jinak. Přesto nejde o anarchii, ale naopak o docela disciplinovanou tvorbu, v níž hraje důležitou roli intuice a zkušenost. Shorter své spoluhráče občas přece jen mentorsky vede, ale po svém: „Přidej do akordů víc vody,“ řekl například jednou Pe-

rezovi, který pak dlouhé týdny přemítal, co tím Wayne vlastně myslel.

Smůla mimo pódium Jako první zazněla v Praze skladba Zero Gravity (Nulová gravitace). Její jméno je skutečně výstižným znamením. Posluchač se při ní dostává jakoby do beztížného stavu, což zpočátku nemusí být zrovna příjemné. Zatímco z jazzového hlavního proudu je zvyklý na jasně ohraničená témata a virtuózní improvizace jednotlivých sólistů, tady jde o let bez předem daných souřadnic. Hráči se pohybují v nezávislých volných kontrapunktech, záchytné body tvoří pouze jejich zkušenosti, schopnost naslouchat a citlivě komunikovat. Hudebníci se neprezentují přehledně v sólech jeden za druhým, ale společně budují spontánně pletivo hlasů, které se vzdouvá a padá jako vánek. Velmi důležitým členem kvarteta se hned od začátku ukázal být českému publiku dobře známý fenomenální newyorský kontrabasista John Patitucci. Nahazoval výrazné rytmické vzorce často vycházející z karibské nebo jihoamerické hudební tradice. V tom si dobře rozuměl zvláště s pianistou Perezem, který je původem z Panamy. Bubeník Brian Blade zase vnesl do hry skvělý neworleanský tah, místy africké perkuse a jemné barvy a odstíny. Samotný Shorter stál trochu v pozadí, bedlivě naslouchal, a opatrně vstupoval do rytmického tria. Jeho hraní nebylo nikdy automatické a bezduché. Většinou rozehrával jednoduché motivy, které různě otesával a přestavoval –

vlastně stále uvažoval jako skladatel. Zajímavý motiv rozvíjel Shorter na konci koncertu, ve skladbě Over Shadow Hill Way. Z jeho saxofonu se z ničeho nic ozvalo téma z poslední věty Dvořákovy Deváté symfonie. „Samozřejmě jsem to neplánoval,“ vysvětloval saxofonista po koncertě, „má to asi na svědomí Dvořák, jehož duch byl v sále.“ Wayne Shorter v Praze ukázal, že se vrátil na špici současného světového vývoje jazzu. Možná mu pomohlo i to, že po letech zažívá radostné období v osobním životě. Jeho úspěšnou kariéru totiž dlouhá léta provázela neuvěřitelná smůla mimo pódium. Neminula dekáda, kdy by tragicky neztratil nějakého blízkého příbuzného. Naposledy v roce 1996 zahynula v explodujícím dopravním letadle nad Long Islandem jako žena a neteř, které se letěly podívat na Shorterův francouzský koncert. Na nohy mu prý pomohla buddhistická víra a nový sňatek v roce 1999. Na jeho tvorbě je to vidět. J A R O S L AV PA Š M I K

RESPEKT / 11

SCÉNA

HUDBA

TIP

Meredith Monk míří do Archy Dva večery má tento týden v pražském Divadle Archa vyhrazeny americká avantgardní umělkyně Meredith Monk (61) se svým Vocal Ensemble. Její rodina pochází z východoevropského židovského prostředí, Meredith světlo světa spatřila v peruánské Limě, ale její věhlas je bytostně spjatý s New Yorkem a jeho avantgardní atmosférou 60. let. Právě ona se stala průkopnicí nového trendu, v němž se umělec nemusí držet jen „svého kopyta“, ale volně proplouvá napříč múzickými obory. Meredith Monk točí filmy, tančí, pořádá performance, skládá hudbu a především – zpívá. Její výraz vyrůstá z klasického hudebního vzdělání, ale v bouřlivé dekádě květinové Ameriky vstřebával také vlivy z emocionálně nespoutaného projevu rockerů i vokálních technik přírodních národů. Výsledek nazývají znalci pojmem „rozšířená hlasová technika“, laicky řečeno projev, v němž hraje významnou roli dýchání, křik, chrčení – tedy atributy, jež klasický zpěv zapovídal. Svobodný vokální rozlet Meredith Monk inspiroval hudebníky po celém světě. „Její enormní a nekompromisní hlasový projev umí osvěžit posluchače jako čistá voda z hluboké studny,“ napsal o ní americký list Village Voice. Naposledy u nás Meredith Monk vystupovala před čtyřmi lety s operou Magic Frequencies, toto úterý a středu (15. a 16. 3.) v Arše představí výběr ze svých starších i novějších skladeb. – PT –

Rytmická část skupiny Living Colour chvíle zimního spánku svého mateřského projektu ráda využívá k jiným aktivitám: loni Praha viděla jejich zatím poslední počin s názvem Head Fake, letos bubeník Will Calhoun a basista Doug Wimbish už poněkolikáté přivážejí do Česka svou formaci Jungle Funk, v níž je doplňuje zpěvák a perkusista Winx. Trio vychází z funku, jazzu a world music, nejde však jen o lahůdku pro náročné. Energie, spontaneita a komunikace s publikem dělají z koncertů Jungle Funk akci vhodnou pro každého, kdo má rád opravdu živý hudební projev. Kapela zahraje v pražském Lucerna Music Baru v úterý 15. 3. ••• Irové slaví svůj svátek svatého Patrika s vervou, kdo se chce přidat,

/ 23

V Ý S T AVY bude vítán ve čtvrtek 17. 3. v pražském Paláci Akropolis na vystoupení skupiny Flook. Čtveřice muzikantů, která u nás zatím nehrála, patří ke stálicím world music festivalů, kde prý svým živelným hraním dokáže každého roztancovat. Hudební výraz Flook vychází z irské lidové hudby a vytváří jej harmonie fléten, svižný kytarový podklad a hra na tradiční irský buben bodhran. ••• A ještě jednou ze světa world music: komu se líbilo loňské vystoupení finské kapely Värttinä, v níž tradičnímu folku v podání statných severských žen sekundují rockoví instrumentalisté, jistě ocení, že vydavatelství Indies Records dává na trh kompilaci toho nejlepšího z jejích nahrávek. Album má název Snow Angel a booklet zasvěcenou informací doplnil náš přední znalec world music Petr Dorůžka. – PT –

živel, v němž se půvab a něha nedílně pojí s krutou dravostí.

V pražské galerii Via art Radky Freislebenové se v pondělí 14. 3. koná vernisáž výstavy nových obrazů malíře Otakara Slavíka (nar. 1931), který žije od konce 70. let ve Vídni. Ač náleží k souputníkům umělců nové figurace a české grotesky, od počátku se od nich lišil důrazem, jaký kladl na ryze malířské hodnoty svých obrazů: oslnivou barevnost, temperamentní rukopis, dramatický reliéf pastózních nánosů, rozmach kompozic. Ač není v nejširších kruzích příliš znám, náleží nepochybně k nejvýznačnějším koloristům českého umění posledních čtyřiceti let. Nynější výstava nese název Kočka v křesle. Pět rozměrných pláten na společné téma zachycuje zvířecí modelku spíš abstraktně, ale plně v baudelairovském duchu – jako

FILMY

TELEVIZE

V českém filmu pevně zakořenil pojem „tragikomický“ – vše má být zároveň veselé i tragické, groteskní i existenciálně závažné. Podobnými slovy inzeruje svůj nejnovější počin i režisér Tomáš Vorel. Jeho film Skřítek, který má premiéru tento čtvrtek, je prý „pestrou kaskádou gagů, skečů a tragikomických situací“. Sledujeme v něm vesnickou rodinku, kterou si divák možná bude pamatovat z Vorlova staršího filmu Cesta z města – tentokrát se ovšem přestěhovala do maloměsta. Otec (Boleslav Polívka) tu vzplane láskou ke statné řeznici (Marika Procházková) a matka (Eva Holubová) dělá vše pro to, aby ho v rodině udržela. Jejich dcera (Anna Marhoulová) se špatně učí a má neustále problémy s třídním profesorem (Tomáš Hanák) a neduživý syn (Tomáš Vorel jr.) vytrvale vzdoruje otcovu přání, aby se stal řezníkem, vyznává totiž vegetariánství, marihuanu a anarchii. A k tomu všemu se tu stále motá jakýsi skřítek.

Smrt předáka čečenských separatistů Aslana Maschadova a nejistota, co bude dál, opět obrátila pozornost světové veřejnosti k tomuto neklidnému regionu. Jako na zavolanou Česká televize připravila do vysílání britský dokument Šamilova svatá válka (úterý 15. 3., ČT 2, 20.00). Název napovídá, že půjde o příběh nejslavnějšího z polních velitelů Šamila Basajeva, je to však pravda jen z malé části. Ústřední postavou je totiž legendární bojovník Imám Šamil, který před téměř dvěma sty lety jako první zvedl prapor svaté války proti Rusům a jenž se pro všechny své nástupce stal ikonou boje za nezávislost. Ambicí britských filmařů tak bylo představit čečenský separatismus v kontextu jeho historie a kořenů.

••• Asijský film zažívá velkou expanzi a v poslední době se dostávají do módy koprodukce, v nichž Američané dodávají kapitál a Asiaté vše ostatní. Takovou genezi má také velkofilm Klan létajících dýk, za nímž stojí proslulý čínský režisér Zhang Yimou. Píše se rok 895, čínská vláda je totálně zkorumpovaná a mezi lidmi roste popularita tajemného bojového klanu, který bohatým bere a chudým dává. Úřady vydávají příkaz polapit vůdce rebelů, vše se ale komplikuje jedním milostným vzplanutím. – PT –

••• Dnešní občasné setkávání členů kapely Pražský výběr můžeme vzhledem k rozrůzněnosti aktivit jejích členů vnímat jako poměrně zbytečnou resuscitaci projektu, který měl

••• V Národním muzeu byla otevřena výstava k 150. výročí prvního vydání Babičky Boženy Němcové. Každá z devíti vitrín nabízí dílčí pohled do historie základního díla novodobé české kultury. V prvních spatříme například reprodukci spisovatelčiny daguerrotypie z doby, kdy Babičku psala, obrázky domů na pražském Novém Městě, kde tehdy bydlela, i zelenkavé sešity prvního vydání, jež se dochovaly pouze v muzeu, protože si je čtenáři jinak nechávali svázat. V dalších, věnovaných titulní hrdince, najdeme mimo jiné škapulíř a kapsář, tedy předměty, o nichž bychom bez Němcové sotva věděli. Expozice připomene také nejvýznačnější ilustrátory, vedle klasického Adolfa Kašpara například také Zdeňka Buriana, Vladimíra Tesaře či Martina Velíška. Prostor je věnován i překladům a různým adaptacím díla. – VŠ –

dávno přirozenou cestou skončit, faktem ale je, že pro českou pop music 80. let má formace vedená Michaelem Kocábem a Michalem Pavlíčkem dodnes zásadní význam. A navíc – díky tomu, že si pánové ještě neřekli dost, mohou dnes slavit 25. výročí existence. Česká televize je připomíná velkoryse: ve čtvrtek 17. 3. od 22.00 uvede na druhém kanále známý film Karla Smyczka Pražákům, těm je hej, na neděli se pak chystá komponovaný večer, který přinese dokument o kapele a záznam jejího koncertu z loňského roku. – PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Řecko: Vraťte nám Feidia

Křeslo pro rebela

Pod Akropolí se oslavovalo. Staví se tu nové muzeum od švýcarsko-amerického dekonstruktivisty Bernarda Tschumiho (na snímku) a důvodem k radosti byla skutečnost, že stavba s ročním zpožděním pokročila nad základy. Co na tom, že budova měla být hotová už před loňskou olympiádou, tohle zpoždění zdaleka není jedinou specialitou projektu. Pod Akropolí vzniká opravdu nejpostmodernější muzeum na světě – chybí mu totiž hlavní exponát. Tím lákadlem má být sochařská výzdoba Parthenonu, chrámu panenské bohyně Athény z 5. století před naším letopočtem. Poklad zmizel z Athén na počátku 19. století, kdy se britskému velvyslanci u Vysoké porty lordu Elginovi podařilo v Istanbulu získat listinu, podle níž si směl z Akropole odvézt „nějaké kameny s nápisy a reliéfy“. Nakonec si odvezl 200 beden basreliéfů, které vytvořil nejslavnější řecký sochař Feidias. Po návratu do Anglie se ale dostal do finančních nesnází a umělecký poklad pak od něj hluboko pod cenou koupilo Britské muzeum. Od roku 1816 je jedním z jeho nejcennějších exponátů. Elginovo rabování Akropole ve svých básních ostře napadl už jeho současník lord Byron a v moderní historii s touto kauzou spojila své jméno populární herečka a posléze řecká ministryně kultury Melina Merkuriová. Volání po „návratu soch pod modré atické nebe“ ale Britské muzeum pravidelně od-

Čas od času si vzpomenu na útlou dvojjazyčnou knížku On the Pedocide – O dětské oběti, kterou někdy před deseti lety vydal mladý americký intelektuál Aviezer Tucker v Olomouci, kde tehdy působil na univerzitě. Dostal jsem ji k recenzování, když byla ještě novinkou, ale pak jsem ji někomu půjčil a už se mi nevrátila. Autor zde odhaluje skryté drama lidských dějin. Našel je v hluboce zakořeněném instinktu, jenž velí otcům zabíjet své syny. Odtud prý také vyvěrá úporná snaha starších mužů ovládat a ničit muže mladší, což mimo jiné vedlo též k rozpoutání první světové války, jež měla vyhubit generaci neposlušných rebelů raného modernismu. Knížka se mi líbila. Říkal jsem si jen, že by si zasloužila druhý díl, který by se mohl například jmenovat Staříci na odstřel. V dobách, kdy Gottwald razil heslo Mládí vpřed!, se má generace sice teprve batolila, pamatuji si však dodnes tzv. bývalé lidi, starodůchodce padesátých let, kteří živořili z desetiny tehdejšího průměrného platu. Snad všechny totalitní režimy dvacátého století okrašlovaly zpočátku svůj teror kultem mládí, kormidlo ovšem vždycky pevně třímali staří soukmenovci, respektive soudruzi. My jako mladí v éře normalizace nemohli už vůbec nikam, měli jsme však štěstí na opravdu odporné společenské autority, jimiž byla radost pohrdat. Dnes už to není ono. Poměry jsou nepřehledné. V televizi jsem minulý týden zahlédl jednoho ze soudních čekatelů, kteří zatím nebyli kvůli mládí jmenováni soudci. Měl na sobě černé tričko s rudou pěticípou hvězdou. Budiž, další rebel, revoluční kostým mu ostatně docela slušel, nechápal jsem jen, proč se v něm tak vehementně uchází o zajištěné postavení té nejctihodnější opory společnosti. Soudce by měl přece úzkostlivě dbát na to, aby nezavdal sebemenší důvod k podezření z jakékoli podjatosti. Ledaže by ta hvězda – podobně jako barokní paruky v britské justici – pouze symbolizovala nejpřísnější soudní tradice, jež by v obžalovaných vyvolávaly posvátnou úctu a bázeň. Radikální odklon západní civilizace od patriarchálních pořádků probíhá už dobrých sto let. Pravidelné rebelie mladých proti autoritám patří k nejpevnějším pilířům soudobé kultury a v některých oblastech, například ve výtvarném umění, se dokonce staly povinnou konvencí: nebýt nekonformní tu snad ani nejde. Dokonale vyhubeni byli spíš staří dobří tatíci, zatímco scénu ovládli věčně mladí kmeti Picassova ražení. Nedopouštějí se však právě oni té nejhorší pedocidy v tuckerovském smyslu? Ó, jak pěkně se někdejším mladým bouřilo proti tak seriózním autoritám, jakými byli Václav Brožík nebo Julius Mařák!

bývalo otázkou: „A kam je dáte, aby vám je znovu neukradli?“ Řekové zareagovali pružně a rozhodli se pro svůj vytoužený poklad postavit velkorysé útočiště. Podle původního plánu mělo nové muzeum mezinárodně uznávaného architekta s otevřeným výhledem na Akropoli vyrůst do letních olympijských her. Během sportovního svátku, kdy se k řecké metropoli upíraly oči celého světa, by tak prázdné muzeum vystavilo na odiv právě absenci svého hlavního exponátu – Elginových mramorů. Nadějí Řeků bylo, že Britské muzeum pod tlakem světového veřejného mínění přehodnotí svůj odmítavý postoj a cennou památku trvale zapůjčí či deponuje na místo původu. Celý plán však zhatil byrokratický kolaps prvního kola architektonické soutěže, licitování majitelů stavebních pozemků i fakt, že samo staveniště je archeologickým nalezištěm. A krach pak definitivně zpečetil předolympijský stavební zmatek – muzeum se postavit nestihlo. Po olympiádě nebezpečně stoupla pravděpodobnost, že budova zůstane již navždy prázdná a bude nákladným sklobetonovým pomníkem jedné neúspěšné zahraničněpolitické akce. Skeptici začali dokonce pochybovat, zda po uši zadlužené Řecko Tschumiho projekt vůbec dokončí. Tyhle obavy nyní rozptýlilo athénské ministerstvo kultury prohlášením, že muzeum dostavěno bude, zatím ale nikdo netuší, kdy se

jeho brány skutečně otevřou návštěvníkům. Ministerstvo se ostatně spíše než akropolskou expozicí zaobírá plánem putovní výstavy po Spojeném království, jejímž cílem bude získat britskou veřejnost na řeckou stranu. PETR ŠOUREK Autor je spolupracovníkem Respektu.

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Na staré závěje napadl nový sníh. Stovky radnic a tisíce rodin vyvěsily na své domy vlajku okupovaného Tibetu. Havlíčkobrodská občanka Božena Kučírková oslavila sté narozeniny. Ubylo nezaměstnaných. Na polích za Planou u Mariánských Lázní přistál první letošní čáp. Znám i brutálnější knížky a nebrání mi to, abych je četl, vysvětlil ministr práce Zdeněk Škromach, proč neměl žádný problém „pokřtít“ knihu vzpomínek bývalého premiéra Miloše Zemana, ve které se o Škromachově stranické a kabinetní kolegyni Petře Buzkové píše jako o „líné couře, která se prý prošoustala až do vedení sociální demokracie“. Podomácku vyrobený dopravník na uhlí rozdrtil svého majitele v klatovských Velharticích. V očekávání jarních přívalů doporučila vláda vodohospodářům, aby maximálně vyprázdnili přehradní nádrže. Ministr zahraničí Cyril Svoboda od-

14.–20. 3. 2005

letěl na cestu po jihovýchodní Asii. Českého lva za herecký výkon dostala Emília Vášáryová. Premiér Stanislav Gross se v televizi omluvil občanům za to, že jim dosud nevysvětlil a zatím ani nevysvětlí, proč se jeho žena namočila do podnikání s lidmi kolem erotických klubů a za co chce teď splácet milionové úvěry, když toto podnikání stojící pravděpodobně na špinavých penězích musela ukončit. Silný vítr a sněhové bouře opět zastavily dopravu na některých místech republiky. Vodafone projevil zájem o Oskara. Zastupitelé ústeckého kraje definitivně schválili likvidaci Českého středohoří stavbou dálnice D8. Naší tajnou zbraní jsou hlavně fakta a pravda o EU – antievropané sázejí hlavně na lži a mlčení, odpověděl britský ministr pro evropské záležitosti Denis MacShane během své pražské návštěvy na otázku deníku Právo, jak chce jeho vláda vyhrát blížící se

referendum o ústavě, když podle analýz polovina Britů nikdy o evropské konstituci neslyšela. Vzrostly ceny surovin. Po sebevraždě bývalého ministra vnitra Ukrajiny Jurije Kravčenka se z „léčení“ v Karlových Varech vrátil do vlasti bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma, který je podezřelý z toho, že ještě ve funkci hlavy státu přikázal Kravčenkovi unést a umučit opozičního novináře Heorhije Gongadzeho, což Kravčenkovi lidé vzápětí provedli. Prezident republiky Václav Klaus se ve Washingtonu setkal se svým americkým protějškem Georgem Bushem. ODS oznámila, že se po Velikonocích pokusí svrhnout vládu Stanislava Grosse. V brněnském Centru transplantační chirurgie poprvé na české půdě s úspěchem použili umělá játra. Vyšlo najevo, že kromě ostravské Moravia Arms pomáhal bývalý ministr zahraničí Jan Kavan (ČSSD) vyvážet zbraně do embargo-

vaného, občanskou válkou zmítaného Konga i Zbrojovce Uherský Brod. Už léta tady malopekařům říkám, ať přestanou přes noc motat průmyslové rohlíky, těch já dělám miliony denně za pár hodin, ale ať se raději starají o jiné věci – třeba o koláče, popsal šéf velkopekáren Delta Marko Pařík Mladé frontě, co tady už léta marně říká svým menším kolegům. Dolar klesl na 22 korun za jeden kus. 40 českých firem vystavilo své výrobky na mezinárodním veletrhu moderních technologií CeBIT v německém Hannoveru. Pralesní kočce vězněné na doživotí v kleci děčínské zoo se narodila dvě koťata. Politické strany se shodly na tom, že aby se v budoucnu nezhroutil penzijní systém, je třeba posunout odchod do důchodu na minimálně pětašedesátý rok života. Podle průzkumu agentury Median by pětadvacet procent Čechů „klidně dalo úplatek“ na úřadě, pokud by to pomohlo

vyřídit jejich záležitost rychleji. Na Pražském hradě vystavili krajiny Josefa Sudka. Novým předsedou Federace židovských náboženských obcí byl v Praze zvolen Jiří Daníček. Obchodní inspekce odhalila, že v Krkonoších a Krušných horách okrádá své zákazníky každý druhý restauratér, hoteliér a obchodník. Zemřela Hana Bělohradská. Nakladatelství Torst vydalo druhý svazek sebraných spisů Ladislava Klímy. Čtvrt miliardy korun uvolnil kabinet na lék proti očekávané, ale stále nepřicházející pandemii neznámé chřipky. U Mladé Boleslavi shořel ranč El Paso, všech 24 koní se podařilo zachránit. Meteorologové oznámili, že zimní počasí vydrží až do Velikonoc. Redakce Hospodářských novin doporučila kojencům, nedoléčeným dětem a seniorům, aby se v zájmu zdraví raději vyhýbali mrazu. [email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XVI.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel.224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Spurný.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ VLASTNÍK: Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŘÍZENÍM REDAKCE POVĚŘEN: Marek Švehla. ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA: Jaroslav

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

Jana Neumannová. A GRAFICKÁ ÚPRAVA

EKONOMIKA:

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný.

ON-LINE):

ZAHRANIČÍ:

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Erik Tabery.

DOMÁCÍ RUBRIKA

Zbyněk Petráček, Matyáš Zrno (vedoucí). TÉMA: Jiří Sobota.

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík,

CIVILIZACE:

Josef Greš. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP

([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ REDAKTOR: Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. INZERCE ([email protected]): Milan Greguš,

Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. DISTRIBUCE ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. PŘEDPLATITELSKÝ

SERVIS:

zelená linka 800 100 634. TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 13. 3. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.