OBSAH * VÝCHODISKA...11 ***...21 Replikátory...23

Název: Kniha o Evě a Adamovi Autor: František Koukolík Nakladatelství: Makropulos, 1997 Stav: naskenováno, Maja Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. *** Vydalo nakladatelství Makropulos 150 00 Praha 5, Nádražní 116 Editor PhDr. Lubomír Houdek Odpovědná redaktorka PhDr. Alena Kahovcová Ilustrace Miroslav Barták První vydání Na vydání spolupracovali Stanislav Beneš, PhDr. Soňa Dernerová, Milena Honců a Alena Regálová Sazba Galén, Praha Tisk Glos, Semily 9,49 AA - 10,27 VA - 19,5 TA TS 13/33 MESH-CZ: 1. BIOLOGIE VÝVOJOVÁ 2. ČLOVĚK - VÝVOJ

3. DUŠEVNÍ PROCESY

Obory: 1. biologie 2. neurovědy 3. psychologie Copyright © Makropulos, 1997 Copyright © František Koukolík, 1997 Illustrations © Miroslav Barták, 1997 ISBN 80-86003-14-0 OBSAH * VÝCHODISKA....................................................................................11 ***.................................................................................21 Replikátory......................................................................................23

Svět DNA a svět RNA.....................................................................24 Buňky bez jader a buňky s jádry..............................................25 První mnohobuněčné podoby života....................................26 Fossil Record 2................................................................................27 Košatění a zániky života..............................................................28 Ekologický pohled na zániky.....................................................31 Jak se život vyvíjí?.........................................................................33 Co z dosavadního vyprávění plyne?.......................................36 PŘEDKOVÉ A BRATRANCI.........................................................39 Australopithecus...........................................................................44 Homo habilis...................................................................................47 Homo erectus.................................................................................50 Archaický Homo sapiens.............................................................54 Homo sapiens neanderthalensis.............................................56 Homo sapiens sapiens - moderní člověk.............................60l EVIN A ADAMŮV MOZEK.............................................................67 Základy stavby a činnosti mozku.............................................68 Neurony a geny...............................................................................74 Neuronální sítě..............................................................................75 Evoluce mozku...............................................................................76 EVINA A ADAMOVA ZRUČNOST..............................................89 Šimpanzi a nástroje......................................................................92 Ontogeneze lidské hybnosti.....................................................95 Hybnost.............................................................................................97 Praxie a apraxie............................................................................101 Syndrom odcizené ruky...........................................................107 Lidé, zručnost, nástroje a umění.............................................112 Evino a Adamovo srdce....................................................123 Ontogenetický vývoj citového života...................................127 Empatie..........................................................................................136 Smích..............................................................................................149 EVA A ADAM MLUVÍ..................................................................... 155 Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí..................... 156 Vztah řeči, jazyka a mozku u lidí............................................160 Řečová komunikace šimpanzů...............................................164 Mluvili neandertálci?.................................................................166 Genetické základy jazyka a řeči...............................................167

Jazyk a myšlení.............................................................................168 Vývoj řeči a jazyka po narození..............................................169 Soukromá řeč...............................................................................175 O vývoji jazyka.............................................................................179 Šíření jazyků................................................................................. 181 O mozku a hudbě.......................................................................183 EVIN A ADAMŮV ROZUM.........................................................189 Prefrontální kůra.........................................................................191 Pracovní paměť............................................................................ 195 Systém dohledu........................................................................... 197 Hypotéza tělesných markérů..................................................200 EVINO A ADAMOVO DĚDICTVÍ............................................209 Sexualita..........................................................................................211 8

Volba partnera..............................................................................215

Trestání...........................................................................................224 Plachost..........................................................................................230 Altruismus.....................................................................................232 V čem se Eva a Adam od svých předků odlišují?..............233 EVINO A ADAMOVO PODVĚDOMÍ......................................237 Nevědomí......................................................................................239 Předvědomí..................................................................................240 Podvědomí....................................................................................242 Nevědomí, předvědomí, podvědomí a poškozený mozek.............................................................243 CESTA K EVINU A ADAMOVU SEBEUVĚDOMOVÁNÍ......249 Vědomí...........................................................................................252 Sebeuvědomování a teorie vědomí......................................256 Autismus........................................................................................260 Sebeuvědomování je proces...................................................262 Sebeuvědomování a zobrazovací metody..........................263 A co filozofové?...........................................................................269 První myšlenkový směr.............................................................271 Druhý myšlenkový směr...........................................................279 DODATKY.........................................................................................285 Poznámky......................................................................................286 Literatura.......................................................................................297 174 slov o autorovi......................................................................308

VĚNOVÁNO EVĚ Praha 1. června 1997 VÝCHODISKA 12 Východiska Nejrozšířenější mytologie v našem kulturním okruhu říká, že první člověk se jmenoval Adam. Z prachu země ho stvořil bůh, jenž mu vdechl duši. Ve stejném mýtu bůh stvořil z Adamova žebra Evu. Poté ji dal Adamovi za ženu. Proč jsem v názvu knížky obrátil pořadí lidských jmen? Prvních pětatřicet dní svého nitroděložního vývoje jsme totiž Evami všichni. Bez ohledu na to, zda jsme geneticky založeni jako ženy nebo jako muži. V šestatřicátém dni vývoje změní u budoucích Adamů polohu genetický vypínač. Jediný atom uhlíku spojený s třemi atomy vodíku určí, že plod se nadále bude vyvíjet jako muž. Základy ženských orgánů, které se vyvinuly do této chvíle, zmizí. Kromě toho se zdá, že jsme všichni potomky jedné skupinky bytostí, nebo dokonce jen jediné bytosti, které se říká mitochondriální Eva (o ní ještě bude řeč). Evini a Adamovi potomci označili sami sebe vědeckým pojmem Homo sapiens sapiens, což se překládá slovy člověk moudrý moudrý, z čehož plyne, že jsme vrozeně skromné bytosti. Někteří z potomků jsou nemytologicky přesvědčeni, že se vyvinuli během posledních 5 až 10 miliónů let - poté, co se vývojová větev jejich nejstarších předků oddělila od vývojové větve směřující k dnešním šimpanzům. Potomky s mytologickou vírou takové přesvědčení někdy zlobí. Připadají si jako něco lepšího. Stává se, že o to méně, právě z tohoto důvodu, jako něco lepšího jednají. Spíše naopak. (To ovšem platí i o mnoha potomcích s nemytologickým poznáním.) Obojí potomci se ptají starými otázkami: Odkud Eva a Adam přišli? Jaká je povaha jejich dovedností?

Co je Evino a adamovo srdce? Jak to, že Eva a Adam mluví? A co jejich rozum? Jak je možné, že si jsou vědomi sami sebe? Mohl bych říci, že mě k napsání knížky dovedly právě tyto otázky. Nebyla by to pravda. Když jsem před více než třiceti lety začal studovat medicínu, představoval jsem si, že mi umístí Adama i s otázkami do středu vesmíru, podobně, jako ho nakreslil Leonardo da Vinci, čímž lépe porozumím jak světu, tak sobě. Postoj medicíny je však docela opačný. Popadne vás za filozofoidní( límec a postaví vás před docela konkrétní paní, pána nebo dítě, kteří chtějí, abyste poznali, co jim je, a dostali je z toho. Kromě toho si vás většina kolegů, jakmile zavětří, že byste místo diagnostiky nebo správného léčebného postupu spíše teoretizovali, oprávněně změří pohledem tak kosým, že toho raději rychle necháte. Místo obecných teorií se začnete starat o velmi hmatatelné a stejně složité skutečnosti. Nejste-li polomrtví únavou, lhostejní nebo leniví, nebo nemáte-li příliš velký strach z právě převažující moci a její Číslované odkazy(> viz kapitola Poznámky (str. 286 - 297). 13 14 ideologie, s následnou vnitřní cenzurou, po nějaké době, s rostoucí zkušeností, vás medicína k přemýšlení o obecnějších souvislostech přece jen přiměje. Jste-li zvědaví a naučíte-li se ptát, zjistíte, že za hmatatelnými a složitými jevy je něco hlubšího, ještě složitějšího, a přitom velmi skutečného. Tvoří to celé oblouky souvislostí. Vymyslet se to nedá. Ani vyvodit z pouhých slov. Musí se na to přijít pozorováním, měřením, tříděním, pokusem nebo modelováním. Což vyžaduje spoustu práce ohromného počtu velmi chytrých lidí. Práce prováděné v nejrůznějších směrech, generaci za generací. Jestliže si poslechnete nebo přečtete, co vám o světě povídají, spatříte něco docela

jiného, než jste si na začátku představovali. Vytrváte-li, začnete si o světě, lidech i sobě dělat představu z těch prvků, které dokážete rozlišit, přijmout, zapamatovat si a pochopit. Už z toho důvodu bude vzniklá představa neúplná, nepřesná a místy mylná. Přesto: ptáte-li se vytrvale, dostatečně a celý život, začnou se vám z jednotlivostí, které jste zpočátku vnímali roztříštěně, skládat souvislosti takového řádu, že zalapáte po dechu. A pak už jen litujete všeho, na co nestačíte. Nejvíc nezadržitelně uplývajícího času. Mám říci, že mě k napsání téhle knížky přivedl pocit absurdní marnosti, kterého jsem se musel dlouho zbavovat poté, co jsem před lety, jako student, stál v ambulanci, v níž se skupinka udřených lidí pokoušela navrátit životu dítě poražené autem? Smrt bývá hezká jen ve vyprávění nebo hrdinském filmu. Smrt, kterou vídají sestry a lékaři, není hezká ani trochu. Jsem lékařem déle než třicet let, většinu z nich patologem, a nemohu si na smrt zvyknout. Tři a půl miliardy let vývoje života, napadne vás při takové příležitosti. Zahrnuje to nejméně 600 miliónů let vývoje směřujícího k mozku, jenž je schopen abstraktně myslet, je nositelem řeči a jazyka i složitého a rozmanitého citového života. A zeptáte se, odkud se to vzalo: Jak se na třetí planetě, obíhající ničím nevynikající hvězdu, jednu ze sto padesáti miliard hvězd jedné ze snad třiceti miliard galaxií, narodil život? Jak dokázal za tři a půl miliardy let neumřít, i když k tomu bylo nejméně pět obrovských a bezpočet menších příležitostí? Jak vytvořil v průběhu geologického okamžiku, snad 8 miliónů let, všechny plány těl, která žijí dodnes? Kudy vedla cesta k primátům? Jak se z nich vyvinuli naši bezprostřední předchůdci? Jak jsme se z nich narodili my, kteří jsme sami sebe pojmenovali člověk moudrý? Jak to, že myslíme, cítíme a jsme tak chytří a zároveň hloupí?

O dalším podnětu píše J. Richard Gott III., astrofyzik univerzity v americkém Princetonu. Svou hypotézu nazval argumentem delta t neboli argumentem časového rozdílu: »Koperníkovská revoluce nás naučila, jak bylo mylné bez dostatečného důvodu předpokládat, že ve vesmíru zaujímáme výsadní místo. Darwin ukázal, že co do původu nejsme vůči jiným druhům nijak privilegovaní... Koperníkovskou myšlenku je možné užít ke stanovení pravděpodobné délky budoucí existence rozličných pozorovatelných jevů, včetně nás samotných... Předpokládejme, že vše, co měříme, je možné pozorovat pouze v intervalu mezi dobou tz:itíteís a dobou t ko. ncc. Jestliže doba t nyní není nic výsadního, očekáváme, žejejípoloha v intervalu mezi začátkem a koncem bude náhodná. Za těchto okolností není těžké dokázat, že se doba trvání jakékoli pozorovatelné události, včetně délky existence druhu Homo sapiens, bude pohybovat 15 16 mezi dvěma mezemi. S pravděpodobností 95 % bude dolní mezí devětatřicetina doby trvání minulosti, mezí horní devětatřicetinásobek doby trvání minulosti. Připadá mi, že nás Koperníkův objev a Darwinův objev zbavují dětského i dětinského postoje k světu i sobě samým. Říkají, že nejsme ani ve středu jevů, ani vyvolení. Nejmenší děti pocit této jistoty potřebují k citovému i rozumovému přežití a vývoji. Ve vztahu k lidem dospělým tento postoj znamená, že z nich někdo nebo něco dělá děti neschopné převzít za sebe odpovědnost, děti odkázané na vedení a kontrolu. Koperníkův objev a Darwinův objev říkají, že jsme snad jeden z mnoha druhů inteligentních pozorovatelů vesmíru, jejichž čas je ve vesmíru omezený. A také říkají: ptejte se dál. Nedívejte se jen na špičku vlastního nosu. Vyhlédněte ze starých schémat. Myslím, že není na koho nebo co se vymlouvat, s kým

smlouvat, koho prosit a očekávat, že nám promine všechny zločiny a hlouposti. Zničíme-li se, bude to naše věc. Byla by to škoda. Nejsme jen ničiví a hloupí. Mnoho příslušníků našeho druhu dokázalo vytvořit jevy, které z biologické evoluce není možné předpovědět. A ostatní se to od nich alespoň zčásti naučili nebo naučit mohou. Podobně jako nejde předpovědět směry a výsledky biologické evoluce, není možné předpovědět »výsledky« lidských dějin. Je však zřejmé, že civilizační nebo kulturní složitost a rozmanitost v průběhu dějin narůstá, podobně jako narůstala složitost a rozmanitost života v průběhu biologické evoluce. Rychlost vývoje je však dnes neporovnatelně vyšší. Snad nejnápadnějším dokladem této rychlosti je Internet. John Maynard Smith z Univerzity v Sussexu a Eórs Szathmáry z Institute for Advanced Study v Budapešti dokazují, že vývoj života včetně vývoje lidského druhu je vývojem informace. Mají pravdu? Východiska Za předpokladu, že druh Homo sapiens je na Zemi 200 tisíc let, argument časového rozdílu říká:

17

Jsme-li náhodní inteligentní pozorovatelé, pak se budeme s 95% pravděpodobností dívat na hvězdy ještě nejméně 5 100 let, nejdéle však 7,8 miliónu let. Náš druh bude tedy obývat Zemi nejméně 205 100 let, nejdéle necelých 8 miliónů let. Vezme-li se však v úvahu soudobý růst lidské populace, vypadají naše vyhlídky hůře. Nezmění-li se rychlost populačního růstu spočítaná za rok 1991, pak na Zemi v průběhu dalších dvanácti let přibude 1,8 miliardy lidí. Užije-li se argument časového rozdílu v této souvislosti, vyplyne z toho možnost nejkratšího přežití lidského druhu dvanáct roků, a to počínaje rokem 1993. Abych nebyl obviněn z šíření katastrofických nálad: pravděpodobnost, že nastane tato možnost, je stejně nízká, jako je nízká pravděpodobnost života lidského druhu po dobu dalších 7,8 miliónu let.

Napadá mě však, že by nízká pravděpodobnost bezprostředního kolapsu civilizace v důsledku populační exploze (a jevů souvisejících) neměla žádného soudného člověka ukolébávat. Myslím, že můj pocit v této věci je podobný bezmocnému pocitu mnoha jiných lidí. Jestliže řídící a rozhodovací skupiny současných lidských společností nepřevezmou dostatečnou míru odpovědnosti (nejen za populační explozi) a nezachovají se podle toho, nikdo nám nepomůže. Ani zázrak ne. Neboť podstatně pravděpodobnější než zázrak je lež.(3) A východisko? Jako spousta lidí vím, že vliv naprosté většiny z nás na řízení a rozhodování je v politických demokraciích úměrný váze jednoho voličského hlasu uplatňovaného jednou za několik let. V nedemokraciích ani to ne. Právě tuto skutečnost považuji za další důvod k otázkám, kdo jsme, od18 kud jsme přišli, kam jdeme a jaký to má všechno smysl. Proč se aspoň nezeptat, když mnoho dalšího nemůžeme dělat? Možná, že je tu naděje. Zeptá-li se nás větší počet podobným způsobem, třeba se nám povede aspoň snížit míru nebezpečí. Jestliže se nedokážeme ani zeptat, pak jsme cosi základního lidského nedostali nebo ztratili. 22 Představte si délku doby, jež uplynula od vzniku života do dnešního dne, jako dvanáct hodin. Objevuje-li se na Zemi první vývojový předek člověka přibližně před 7 milióny let, objevuje se zde v posledních přibližně osmdesáti vteřinách. Přímý předek našeho druhu, Homo sapiens, se objevuje asi před 200 000 lety, tedy před 2,3 vteřinami. Civilizace s písmem jsou staré asi 5 tisíc let, tedy přibližně pět tisícin vteřiny. Takže vzhůru do kapitoly, která má z dvanácti hodin trvání života popsat 11 hodin, 58 minut a 40 vteřin. Je tak dlouhá a složitá, že je možné se zastavit jen v několika místech. Na první a základní otázku, jak vznikl život, přesná od-

pověď známa není. V každém případě se má za to, že společný prapředek života se objevil v moři někdy před 3,5 až 3,8 miliardami let. Všechny dnešní podoby života (počet současných druhů se odhaduje na 5 až 50, ale i 100 miliónů druhů) jsou jeho potomstvem. Možná, že stavební kaménky života přišly na Zemi a další planety z vesmíru. Možná, že vznikl na Zemi i na Marsu současně, ale vyvíjel se dál jenom tady. Jako by ze semínka vyrostl mohutný, košatý strom. V mozku nosíme genové sekvence, které máme společné nejen s drozofilami, baktériemi a kvasinkami, ale také s ječmenem a rýží. Život dlouho rostl velmi pomalu. V prekambriu, to je doba od vzniku Země (zhruba před 4,5 miliardami let) do prvohorního období pojmenovaného kambrium (před 570 milióny let), jej tvořily ponejvíce jednobuněčné formy podobné dnešním baktériím, řasám a prvokům. Žily v moři. Co se v průběhu tak dlouhé doby dělo? 23 Replikátory Předpokládá se, že vzniku života předcházely jednoduché molekuly nejasné chemické povahy, které měly jednu základní vlastnost: dokázaly okopírovat samy sebe. Tomu, co se dokáže kopírovat, se obecně říká replikátor. (Replikátorem mohou být molekuly, geny, ale i složité informace v sociálním poli; v tomto případě R. Dawkins pojmenoval replikátory slovem mém) Od jednoduchých molekul nejasné povahy, které se dovedly kopírovat, k jednotlivým buňkám, k mnohobuněčným organismům a dál... To je růst informace, cesta od jednoduchého k složitému. Jaké jsou mechanismy neboli jak se to děje? Obecně vzato existují tři způsoby: • Replikátor se může okopírovat a přitom změnit. Dejme tomu, že z jednoho A vzniknou dvě A, z nich čtyři

A. Pak dojde ke změně: na místě jednoho ze čtyř A vznikne B, které se kopíruje a případně mění dál. V takovém případě jde o divergenci, odvětvení. 24 Replikátory mohou začít »spolupracovat«. Představte si tři samostatné nezávislé replikátory A, B a C. Z nějakých důvodů mezi nimi vznikne interakce: A - B - C. Poté se replikátory ve vzájemné interakci oddělí od okolí, například obalem: (A - B - C). Přitom mezi nimi vznikne fyzikální vazba. Cokoli pak »udělá« jeden replikátor, »udělají« ostatní replikátory s ním. Tento mechanismus se jmenuje symbióza. • Představte si tři rozličné replikátory, třeba geny A, B a C, v jádru jedné zárodečné buňky. Buňka se dělí: 1-2-4-8-16 atd. Od nějakého kroku dělení se »zapne« v některých buňkách činnost genu A. Geny B a C zůstanou »vypnuté«. V jiných buňkách se »zapne« gen B, A a C zůstanou »vypnuté«, atd. Jde o epigenezi, cestu směřující k diferenciaci. Epigenezí vznikají ze zárodečných buněk specializované buňky jednotlivých orgánů. Přechody podob života na složitější úroveň mají společný znak: jakmile se replikátor stane součástí složitějšího celku vyššího řádu, přichází o možnost samostatné existence. Příkladem jsou jednotlivé geny v chromozómech, jednotlivé buňky ve vícebuněčných organismech, jednotlivé organismy ve společenstvích. Co následovalo po jednoduchých chemických replikátorech? Svět DNA a svět RNA O dnešním světě života se říká, že to je svět DNA a proteinů, neboli deoxyribonukleové kyseliny, nositelky dědičnosti, a bílkovin. Informace »napsaná« v buněčných jádrech na řetězci DNA čtyřmi »písmeny«, chemickými sloučeninami adeninem, guaninem, cytosinem a thyminem (A, G, C, T, proto písmena) se přepíše (transkripce) z DNA na RNA, ribonukleovou kyselinu.

*** Z RNA se informace přeloží (translace) do pořadí, v němž různé aminokyseliny sestaví řetězec bílkoviny. Počet a pořadí aminokyselin v řetězci, který je »páteří« nějaké bílkoviny, určuje její základní vlastnosti. Gen, jednotka dědičnosti, sestává z určitého počtu »písmen« řetězce DNA, zpravidla z několika tisíců písmen v určitém pořadí. Gen změněný přehozením nebo ztrátou písmen, případně prodloužením jejich počtu těmto změnám se říká mutace -, stejně jako gen ztracený nebo přestěhovaný na jiné místo řetězu DNA, případně gen nadbytečný, může znamenat tvorbu odlišných bílkovin. Odlišné bílkoviny znamenají odlišné vlastnosti buněk, a to obvykle znamená odlišné vlastnosti organismu. Jedním z nejtěžších problémů vývojové biologie byla v této souvislosti otázka připomínající vztah vejce a slepice: přepis informace z DNA na RNA a její překlad do pořadí aminokyselin je chemická reakce. Její průběh, podobně jako mnoho jiných chemických reakcí, vyžaduje přítomnost enzymů. Enzymy jsou bílkoviny s vlastnostmi katalyzátoru. Byla první slepice - DNA, nebo vejce bílkovinné enzymy? Jedno bez druhého není možné. Než se zjistilo, že RNA může nést informaci a zároveň být enzymem. Proto se předpokládá, že svět RNA (vědecká hantýrka mu říkává ribosvět) předcházel světu DNA - bílkoviny. Byl článkem násle

dujícím za světem jednoduchých che-

mických replikátorů. Jak proběhl přechod od ribosvěta ke světu DNA - bílkoviny, také není příliš jasné. 25 Buňky bez jader a buňky s jádry První jednobuněčné podoby života, které se objevily v pramořích, neměly buněčné jádro. Připomínaly dnešní baktérie. 26 Dalším obrovským vývojovým skokem byly jednotlivé buňky, které už jádro měly. Připomínaly dnešní prvoky.

Lynn Margulisová, bioložka univerzity v Amherstu (stát Massachusetts), předpokládá, že se na postupném vývoji složitějších buněk podílela symbióza. Její představa říká, že: Jednoduché spirochety, podoby života připomínající vývrtku, se mohly nastěhovat do hostitelů, kteří ještě neměli jádro a k životu nepotřebovali kyslík. Začaly jim dělat bičíky, tím jim dali možnost nezávislého pohybu. Jakmile si tato nová, složená podoba života opatřila buněčné jádro, mohly se do jejího buněčného těla nastěhovat aerobní baktérie. Buňky tím získaly továrny na energii, jimž říkáme mitochondrie. (Mitochondrie mají svou DNA, nezávislou na DNA buněčného jádra, takže skutečně jde o hosta, zajímavého dále tím, že jej dědíme výhradně po maminkách.) Jestliže se do buněk nastěhovaly ještě fotosyntetické baktérie, byla tím otevřena cesta k budoucím rostlinám. První mnohobuněčné podoby života Kdy se na Zemi objevily první mnohobuněčné podoby života? V jižní Austrálii je pohoří Ediacara Hills. Roku 1946 tam byly objeveny zkameněliny podob života pocházející z doby před 500 - 600 milióny let. Jsou zvláštní. Tak zvláštní, že se o jejich povaze vede spor. Například Tribrachidium heraldicum vypadá jako drobná mince s vroubkovaným okrajem a třemi úzkými, dosti zahnutými srpky, které mají společný střed. Skutečně připomíná heraldický znak. A. Seilacher z univerzity v Tůbingenu došel k názoru, že šlo o obrovské jednotlivé buňky. Ediacarské fosilie *** totiž nemají znaky složitějších organismů, například ústní a řitní otvor. G. Retallack z Oregonské státní univerzity má za to, že šlo o primitivní lišejníky - symbiózu řas s houbami. S. C. Morris z univerzity v anglickém Cambridge je přesvědčen, že se alespoň část ediacarských forem živo-

ta značně podobá těm, které vývojově následovaly: korálům, medúzám, červům a členovcům. Myslí si, že jde o první bezpečně prokázané mnohobuněčné živočichy. Mluví proto o ediacarské fauně. (Podařilo se ji najít 1 v mnoha dalších místech světa, například v dnešní Namibii.) Někteří molekulární biologové si myslí, že se první mnohobuněčné podoby života mohly objevit ještě dříve - před 800 milióny, možná i před jednou miliardou let. Jejich košatění neboli diverzifikace do rozmanitých podob bylo zpočátku pomalé. V paleozoiku (před 570 až 250 milióny let) se rychlost, s níž se objevují nové druhy mořských i suchozemských živočichů a rostlin, o něco zvýšila. A pak evoluce nabrala dech: v posledních 250 miliónech let je růst exponenciální. 27 Fossil Record 2 Jak se na tyhle věci přichází? Trpělivou prací celých generací paleontologů, kteří se specializovali na nejrůznější podoby vymřelého života v moři i na souši. Informací je tak velký počet, že byly v posledních třiceti letech opakovaně posbírány do databází. Nejmladším příkladem je databáze Fossil Record 2, vydaná v Londýně roku 1993. Na jejím vzniku se podílelo devadesát vědců, expertů ve svém oboru. Posbírali informace o 7186 čeledích mořských i suchozemských organismů, které po sobě zanechaly záznam v podobě zkamenělin. 28 Nejjednodušší třídění různých podob života říká, že se různé druhy života dají zařadit do společného rodu. Různé rody se dají zařadit do společné čeledi. Různé čeledi do společného řádu, atd. Připomíná to chůzi po větvičkách stromu ke kmeni nebo po ramenech říční delty ke společnému toku. Spočítají-li se větvičky daného druhu v nějakém okamžiku, získáme představu, jak byl strom v té chvíli košatý. Prodloužíme-li počítání

v čase, přijdeme na to, jak větvičky přibývaly a ubývaly. Zjistíme, jak se život košatil čili diverzifikoval, a jak jej hubilo vymírání neboli extinkce. Košatění a zániky života Jak se život košatil neboli diverzifikoval? Koncem prekambria a v raném kambriu (před přibližně 550 milióny let) se na Zemi vyskytovalo (dosud zjištěných) 280 čeledí, v ordoviku (před 500 - 445 milióny let) jejich počet stoupl na 450. Na konci křídy (před 65 milióny let) už žilo 1260 čeledí a poté stoupl poměrně rychle jejich počet na 2400. Vývoj života na souši následoval až za vývojem života v mořích. Košatění suchozemského života je zřejmé počínaje silurem (před 445 milióny let). Neberte, prosím, udávaná čísla příliš doslova. Vědci mívají na stejné otázky různé názory, takže udávané počty čeledí jsou středem mezi nejvyššími a nejnižšími odhady. Podobně je tomu s čísly označujícími počátky a konce jednotlivých geologických epoch. Košatění života nebyl plynulý děj. Střídala ho období extinkcí čili zániků. Odborníci jich napočítali nejméně dvaadvacet. Některé z nich probíhaly ve dvou až třech stupních. Pět extinkcí bylo tak hromadných, že se mluví o »velké pětce«: probíhaly v pozdním ordoviku, pozdním *** devonu, pozdním permu, pozdním triasu a na konci křídy. Nejznámější, asi v souvislosti s filmem Jurský park, je poslední z uvedených období zániku. Proběhlo před 65 milióny let a ukončilo existenci dinosaurů. V očích paleontologů a geologů odděluje druhohory od třetihor. Největší vymírání se však udalo na přelomu prvohor a druhohor. Odděluje poslední období prvohor, perm, od prvního období druhohor, triasu. Jaké byly příčiny velkých extinkcí? Čím hlouběji nahlédneme do času, tím méně jsou jasné. D. H. Erwin z paleobiologického oddělení Státního

muzea přírodních věd ve Washingtonu píše, že extinkce na hranicích permu a triasu (hranice P/Tr) stála život 90 % druhů v mořích a přibližně 70 % čeledí na souších. (Jiné odhady uvádějí nižší čísla. Záleží na způsobu, jakým se takový odhad dělá.) Extinkce P/Tr probíhala podle Erwina ve třech fázích. Nejprve poklesla mořská hladina, v průběhu několika miliónů let" o plných 150 metrů. Dnešní světadíly byly v té době jedním celkem, pojmenovaným Pangea. I tento jednotný prakontinent byl ze 40 % pokryt vodou. Co pokles hladiny znamenal pro všechny podoby života v mělkých mořích Pangey a kolem jejího pobřeží, je jasné. V další fázi vychrlily sopky v místech dnešní severní Sibiře v období necelého 1 miliónu let na 2 milióny kubických kilometrů lávy. Předpokládá se, že v atmosféře stoupla koncentrace oxidů síry a oxidu uhličitého. Mořská voda se začala měnit na slabou kyselinu, pokleslo v ní množství kyslíku, povrch planety se pravděpodobně oteplil skleníkovým efektem uvolněných plynů a prachu. Život se podle této teorie z valné části zadusil. Zkázu dokončilo rychlé stoupnutí mořské hladiny v raném triasu. 29 30 Hromadný zánik snad poloviny druhů života na hranicích posledního období druhohor a třetihor (hranice období křídy a třetihor, hranice K/T, z odborného Kreide/Tercier) vysvětlují nejméně dvě domněnky. První z nich, proslulá Alvarezova hypotéza, má za to, že příčinou byl dopad mimozemského tělesa - planetky (asteroidu) nebo komety s průměrem asi 10 km. Podkladem pro domněnku je nález vysoké koncentrace iridia právě v této geologické hranici, a to v pětadevadesáti různých místech světa. Iridium je značně vzácný kovový prvek. Ve větším množství se skrývá pouze v zemském jádru. Proto se předpokládá, že tak značné množství iridia do jedné

tenké geologické vrstvičky mohlo přinést jen mimozemské těleso. Za další doklad Alvarezovy hypotézy se považují kuličky vzniklé z roztavené a vymrštěné horniny, jež obsahují čedič a drobná zrnka křemene. Na výbrusech horniny pozorovaných v polarizovaném světle jsou vidět změny podmíněné obrovským nárazem. Takto změněná zrnka křemene se dají najít například na jaderných střelnicích nebo v místech dopadu meteoritů. Kromě toho se zdá, že se podařilo najít místo dopadu tělesa - nalézá se v blízkosti mexického Yucatanu. A druhá teorie? V. E. Courtillot, pařížský profesor geofyziky, má za to, že příčinou hromadné extinkce života na hranici K/T byla ohromná sopečná činnost v části dnešní Indie, která se jmenuje Deccan. Jednotlivé proudy čedičové lávy z tehdejších dob zaujímají plochu skoro 10 tisíc čtverečních kilometrů. V některých místech je láva silná 10 - 50 metrů, v západní Indii až 2400 metrů. Původní objem lávy mohl být až 2 milióny krychlových kilometrů! V. E. Courtillot je na základě různých způsobů určování doby, z níž láva pochází, přesvědčen, že se *** dostávala na zemský povrch přibližně půl miliónu let, právě v období hranice K/T. Má za to, že sopečná činnost byla i zdrojem iridia. Teprve v poslední době se začíná mluvit o dalším hromadném vymírání druhů. Jeho příčinou je činnost lidí. V současnosti hynou nejrůznější druhy života 100krát až 1000krát rychleji, než tomu bylo v době, která dnešnímu druhu Homo sapiens sapiens předcházela. (Desetinásobný rozdíl v odhadu rychlosti zanikání druhů je podmíněn nejistotou, kolik druhů života na Zemi vlastně existuje.) Ekologický pohled na zániky Možná, že nové pochopení velkých extinkcí a jejich důsledků změní tradiční geologický a paleontologický ka-

lendář. První pokus v tomto směru udělal P. Sheehan na základě práce A. Boucota z Oregonské státní univerzity. Dějiny života lze popsat kromě jiného podle toho, jak se objevují a mizí jednotlivé druhy života, které jsou pro určité období typické. Například trilobiti se objevují v kambriu, nejstarším období prvohor, a zanikají v permu, nejmladším období prvohor. Namísto určování jednotlivých epoch podle typických druhů života, které se v nich vyskytovaly, užil P. Sheehan ekologický pohled. Zkoumal, které druhy živočichů obývaly klíčové niky. (Pojem nika říká, kde druh žije, čím se živí, jak hledá potravu, kdy a jak je aktivní. Jde tedy o místo nebo úlohu, kterou příslušný druh v ekosystému zaujímá.) P. Sheehan rozdělil posledních 460 miliónů let vývoje života do šesti různě dlouhých ekologických evolučních jednotek. Trvaly od 35 do 142 miliónů let. Každou z nich ukončila hromadná extinkce. Další jednotka začala až po období zotavování, jež trvalo od 3 do 8 miliónů let. 31 32 Nejznámější ekologickou evoluční jednotkou je v Sheehanově pojetí 180 miliónů let života dinosaurů. Byli masožraví, býložraví i všežraví, malí i velcí, a na souši zabírali téměř všechny niky. Ostatní druhy života žily na okraji těchto nik. Včetně drobných hmyzožravých savců. Před , 65 milióny let, snad v souvislosti s dopadem kosmického tělesa, snad v souvislosti se sopečnou činností, éra dinosaurů končí. Planetu přejímají savci. Podobné události postihly i předchůdce dinosaurů, živočichy, kteří měli některé znaky plazů a jiné znaky savců, stejně jako předchůdce těchto živočichů - obojživelníky. Významné je, že v období mezi extinkcemi se život do nových podob vyvíjí pomalu. Bouřlivý vývoj nových podob však podle P. Sheehana (a také podle C. Bretta z univerzity v Rochesteru, jenž zčásti potvrzuje Sheeha-

novu hypotézu - ověřoval ji na mořských živočiších) nastává v období následujícím po zotavení. Velký třesk života se odehrál v kambriu, přibližně před 533 milióny let, v průběhu pouhých 5-10 miliónů let. V tomto (geologicky viděno) doslova mžiknutí oka vznikly všechny hlavní větve života, které známe dodnes. Evoluce jej od té doby nezopakovala, byť měla možnost. Ve výbuších tvořivosti následujících po dalších velkých extinkcích užila vždy jen plány těl, které »vynalezla« v průběhu velkého třesku života. Není jasné, co bylo jeho příčinou. Snad byla důvodem koncentrace kyslíku, která konečně překročila kritický práh, pod nímž jsou složitější podoby života nemožné. Snad byl překročen práh anatomické a fyziologické složitosti, jenž živočichům dovolil rychle obsazovat volné niky. Možná, že důvodem byly tektonické změny spjaté se změnami klimatu. Možná, že všechno dohromady. Možná, že něco, co dosud není známo. *** Jak se život vyvíjí? Klíčovým pojmem moderní podoby Darwinovy teorie je pojem přírodního výběru. (Překládá se i jako přirozený výběr) Vzpomínáte si, jak náhodná proměna genu mutace - může znamenat proměnu nějaké bílkoviny, což může znamenat proměnu stavby a činnosti organismu? (Existuje velký počet příčin náhodných mutací, od kosmického záření po nejrůznější chemické vlivy.) Nejrozmanitější vlivy zevního prostředí pak způsobí, že některé mutace přežijí a rozmnoží se, jiné zaniknou. Je nutné mít na mysli, že největší počet mutací je ve vztahu k vlivům zevního prostředí neutrální. Jinak řečeno, mutace nejsou výhodné ani nevýhodné. Mohou se týkat bílkovin, které nejsou pro život v daných podmínkách klíčově významné. Dědí se však, takže po nějaké době je velká část příslušníků populace jejich nositelem. Jestliže dojde k rychlé a významné změně zevního prostředí, nemusí být původně neutrální mutace nadále

neutrální ani trochu. Může být důvodem zániku svých nositelů, stejně jako důvodem jejich přežití. Darwin i jeho moderní žáci předpokládají, že nové druhy vznikají velmi pomalou, stupňovitou proměnou populace předků, procesem, který N. Eldredge a S. J. Gould roku 1972 pojmenovali fyletický gradualismus. Hlediskem, podle něhož je možné posuzovat kvalitu teorií, není ani tak to, co vysvětlují, jako to, co předpovídají. Z fyletického gradualismu plyne předpověď: mezi fosiliemi by měly být přechodné stupně ukazující cestu od jednoho druhu k jinému. Příkladem svědčícím pro teorii fyletického gradualismu se zdá být vývoj suchozemských obojživelníků z ryb v pozdním devonu, přibližně před 365 milióny let. P. E. Ahlberg, J. Clack a E. Lukševič roku 1996 uveřejnili práci dokazující, že se v období mezi přibližně 380 - 360 33 34 milióny let proměňovala kostra lebky vyvíjejících se rodů směřujících od ryb k obojživelníkům tak, že připomínala mozaiku starých a nově vznikajících znaků. Vyvíjela se tedy stupňovitě a pomalu. V mnoha případech je však tento postupný vývoj po malých krůčcích spíš výjimkou než pravidlem. Nesplněná předpověď se často přičítá neúplnosti, s níž fosilie vznikaly a zachovaly se, a nesoustavnosti a neúplnosti jejich sběru. Zkameněliny často ukazují na různě dlouhá období, po která druhy existují bez větších proměn, a pak na následný poměrně rychlý zlom a vznik druhů nových. Přechodné stupně a chybějící články není nutné ve všech případech předpokládat. Jaký by mohl být mechanismus tak rychlé proměny? Druhy mohou rychleji vznikat z malých izolovaných populací, jejichž izolaci mohou podmínit například geografické změny. Tato malá populace je oddělena od toku genů své velké mateřské populace. Prodělává odchylky dědičnosti, z nichž některé jsou adaptivní, znamenají při-

způsobení měnícím se podmínkám, což se děje ve velkém počtu generací. Po nějaké době jsou odchylky natolik velké, že zabraňují křížení s příslušníky původní mateřské populace. Doba, za kterou vznikne z izolované populace nový druh, je v porovnání s dobou, po kterou existuje mateřská populace, krátká. Vrátí-li se nový druh do oblasti, kde žije jeho mateřská populace, nemůže se s jejími příslušníky křížit. Žijí vedle sebe jako dva druhy. Dlouhá období vývojového klidu jsou přerušována krátkými obdobími vzniku nových druhů. N. Eldredge a S. J. Gould, tvůrci této teorie, ji nazvali teorií přerušované rovnováhy (punctuated equilibrium). Fyletický gradualismus tedy vysvětluje vznik nových druhů pomalým, plynulým vznikem náhodných mutací, *** které »probere« tlak zevního prostředí. Přežijí mutace, které se proměnám prostředí dokáží přizpůsobit. Proměny dědičnosti jsou podle této teorie materiálem pro další výběr. »Přírodní výběr« určuje vznik nových druhů. Teorie přerušované rovnováhy pak vysvětluje vznik nových druhů rychlým, náhodným a přerušovaným genetickým skokem, který vytvoří nový druh. Teprve nový druh je předmětem výběru náhodnými vlivy zevního prostředí. Donedávna si nikdo nedovedl představit možnost, že by se způsoby evoluce daly ověřovat pokusně. Skupina evolučních biologů vedená R. Lenskim z Michiganské státní univerzity se pokusila vytvořit jednoduchý model vývoje přerušovanou rovnováhou, k němuž užila baktérii Escherichia coli. To je střevní tyčinkovitý mikrob, jehož počet v tlustém střevě každého z nás mnohonásobně převyšuje počet lidí na Zemi. Badatelé začali s jedinou baktérií kmene, jehož příslušníci si mezi sebou, na rozdíl od mnoha dalších druhů baktérií, nevyměňují DNA. Spontánní mutace tedy byly jediným zdrojem genetických změn. Pokus začal roku 1988. Badatelé nechali v průbě-

hu několika let v málo výživném prostředí vzniknout a zaniknout 10 tisíc bakteriálních generací. V průběhu této doby se objevily Escherichie, jejichž buňky byly větší než u společného prapředka z první generace. Tyto nové, větší Escherichie byly biologicky zdatnější - měly četnější potomstvo. Pro možnost, že jde o model vývoje přerušovanou rovnováhou, svědčí, že se dlouhou dobu, řadu generací, nedělo nic pozoruhodného; a pak náhle, »skokem«, byly baktérie o něco větší. Je však samozřejmé, že od tak jednoduchých podob života, jako jsou nepohlavně se množící baktérie, vede k pohlavně se množícím savcům velmi dlouhá vývojová cesta. Proto i jeden z tvůrců teorie přerušované rovnováhy, S. J. Gould, považuje popsaný pokus nanejvýš za velmi jednoduchý model. 35 36 Klad je pojem označující skupinu druhů, které jsou potomkem společného předka. Například všechny kočky rodu Felis, vymřelé i žijící, jsou kladem pocházejícím z jediného předka z geologické minulosti (jenž do kladu patří také). Kladogenezi, vznik nových kladů, si je možné představit jako rozvětvování stromu. Teorie přerušované rovnováhy předpokládá kladogenezi velmi rychlou, trvající nanejvýš tisíciletí. Existence vzniklého druhu pak bývá podstatně delší, trvá obvykle milióny let. »Přírodní výběr* působí na druhy již vzniklé. Co z dosavadního vyprávění plyne? Dvě poznání. První říká, že rostliny a živočichové jsou složitější než prvoci. Prvoci, buňky s jádrem, jsou složitější než baktérie, které jádro nemají. Baktérie jsou složitější než »nahé« geny a ty jsou zase složitější než (předpokládané) replikující se molekuly. Složitost života v čase a prostoru roste, aniž existuje teoretický důvod, aby se tak dělo. Život, teoreticky vzato, vůbec nemusel vzniknout, nebo mohl zůstat v raných vývojových stupních a dál se nevyvíjet. Nestalo se to.

Proč? J. Maynard Smith a E. Szathmáry se domnívají, že rostoucí složitost života byla docílena v průběhu osmi velkých vývojových přechodů. Těmi přechody jsou: 1. Proměna replikujících se molekul ve vzájemně oddělené spolupracující celky. 2. Proměna replikujících se celků v chromozómy. 3. Proměna světa RNA na svět DNA a bílkovin. 4. Proměna buněk bez jader na buňky s jádry. 5. Vývoj asexuálních klonů do sexuální populace. *** 6. Vývoj prvoků do živočichů, rostlin a hub. 7. Vývoj jednotlivých individuí do kolonií, příkladem jsou kolonie sociálního hmyzu. 8. Vývoj skupin primátů do lidských společností, spjatý s vývojem jazyka. Tyto přechody je možné popsat jako způsoby, jimiž se uchovává a předává informace. Mají-li J. Maynard Smith a E. Szathmáry pravdu, lze i vývoj lidského druhu pochopit jako způsob, jímž se ve (známém) vesmíru uchovává, předává, roste a zaniká informace. Informaci je možné měřit. Je možné i zjistit, kolik nové informace v nějaké zprávě je. Jestliže je tento způsob vzniku, předávání, uchovávání a košatění informace vázán na život, pak z toho plyne jak pravděpodobnost zániku, tak uchování, dalšího růstu a košatění. A to druhé, poněkud užší poznání? Extinkce, zejména extinkce podmíněné dopadem kosmického tělesa nebo výbuchem supernovy v blízkosti sluneční soustavy, není možné předpovídat. Nelze předpovídat ani směry, jimiž se vývoj života po větších extinkcích dá. Zdá se tedy, že cesta od strunatců přes obratlovce k primátům a člověku je spíš náhodný^ než zákonitý vývojový směr. Schémata v muzeích a na výstavách ukazující »zákonitý směr vývoje* od měňavky k člověku bude pravděpo-

dobně nutné nakreslit trochu jinak. Nikoli jako pyramidu, na jejímž vrcholku stojí bílý gentleman v cylindru, ale spíše jako strom s mnoha rozvětvenými, svým způsobem rovnocennými rameny. 37 PŘEDKOVÉ A BRATRANCI Předkové a bratranci 40 Kořeny vzniku života jsou nejasné. Mechanismus vývoje života je poněkud jasnější. Jestliže má život a jeho vývoj nějaký smysl, pak jde o uchovávání, předávání, růst a košatění informace. Svým způsobem všemi možnými směry najednou. Což se týká i druhu člověk. Včetně jeho kultury. Jsme tedy primáti s kulturou. Jak jsme se vyvinuli? Jak se vyvinula Eva a Adam? Zdá se mi, že otázka vzniku druhu člověk je jednou z nejzamotanějších a nejrozhádanějších otázek, o nichž jsem kdy slyšel. Otázku vzniku primátů, a tím i opic, lidoopů a lidí, řeší hned čtyři teorie: První odvozuje primáty od prapředků podobných dnešním nártounům. Tyto poloopice žijí na Borneu, Sumatře a Filipínách, jsou drobné, mají nápadně velké oči. Druhá a třetí teorie je odvozuje od třetihorních, vyhynulých taxonů Adapida nebo Omomyida. Žili patrně ve stromech před více než 60 milióny let. Dnešnímu pozorovateli by nejspíše připomínali veverky. Čtvrtá teorie dokazuje, že primáti se vyvíjeli od počátku coby samostatná větev, a to z hypotetických předků žijících v Africe v raných třetihorách, nebo dokonce v pozdních druhohorách, na konci geologického období označovaného jako křída. Z některé větve těchto prapředků se vyvinula nadčeleď Hominoidea. Patří do ní Aegyptopithecus, Dryopithecus a Ramapithecus.

Egyptopitékové žili přibližně před 30-35 milióny let v oblasti Fajjúmu, to je kus pouště dnešního Egypta, v jejich době zde byl hustý tropický prales a bažiny. Rod Ramapithecus žil přibližně před 12-14 milióny let a mezi přímé předky dnešních lidí se v současnosti nepočítá, přestože se uspořádáni jeho zubů velmi podobá uspořádání zubů lidských. Uvádí se, že je bližší dnešním orangutanům. Dryopitékové mohou být, podobně jako egyptopitékové, společným předkem vývojové větve směřující jednak k lidoopům, jednak k lidem. Typový druh tohoto rodu, Dryopithecus fontani, byl nalezen v jižní Francii a popsán již roku 1856. V průběhu 20. století bylo nalezeno několik dalších druhů v Indii, později ve Španělsku a bývalém Československu. (Zdejší nálezy však někteří badatelé řadí spíš k druhu Sivapithecus, v novější době ke Griphopithecus, což zde uvádím jako ukázku probíhajících nejistot a sporů, jež jsou, jak jsem poznamenal, velmi četné a vedou k nepřehlednosti odborné literatury počínaje názvoslovím.) V průběhu šedesátých a sedmdesátých let našeho století byly nálezy rodu Dryopithecus rozmnoženy o nálezy ze severovýchodního Španělska. Za významný se považuje nález v maďarské Rudabánya. 41 42 Dryopitékové žili v rozmezí doby před 22 milióny let do doby před 12 milióny let. Velikost jejich mozkovny není přesně známa, takže se nedá odhadnout velikost jejich mozku. Pravděpodobně chodili po čtyřech podobně, jako chodí dnešní gorily - při chůzi si pomáhali předními končetinami tak, že se opírali o ruční klouby. S dryopitéky je potíž. Paleoantropologové dosud získali jen zlomky jejich kostí, podobně jako získali zlomky kostí taxonu Oreopithecus, kterých je však také málo, takže je těžké říci, kdo z nich je na naší přímé vývojové linii. Problém je v tom, že v rozmezí 23-5 miliónů let před

námi, v době označované slovem miocén, se některé části Afriky a Eurasie různými druhy opic doslova hemžily. Mluví se o více než třiceti druzích. Nejnovější výzkum říká, že vývojovým předkem, z něhož se vyvinuli dnešní šimpanzi a další antropoidní opice včetně nás, moderních lidí, může být africký primát žijící před 14 milióny let, Kenyapithecus. (V tomto směru se o něm uvažuje víc než třicet let.) Od ostatních miocenních opic ho odlišují jak obličejové kosti, tak zuby. Stavba jeho kotníků říká, že mohl vytáčet chodidla ven, což mu umožňovalo lézt po stromech a chodit po dvou způsobem, jakým to dovedou dnešní šimpanzi. Podle M. Mc Crossina a B. Benefitové ze Southern Illinois University kenyapitéka tyto znaky řadí do vývojové větve afrických lidoopů. Ale jiné jeho kosti jsou naopak primitivnější, takže by mohl být samostatnou vývojovou větvičkou. Daniel Gebo a Laura MacLathyová ze State University of New York spolu s dalšími vědci vnesli do hry další postavu. Jmenuje se Morotopithecus, podle místa nálezu v Ugandě, kde byly jeho kosti objeveny počátkem šedesátých let. Nález svědčil pro možnost, že mohl chodit aspoň někdy vzpřímeně, což je významný rys chování dnešních lidoopů. Zato jeho zuby a tvářové kosti byly primitivní a ukazovaly zpět, mezi ostatní opice. V letech Předkové a bratranci 1994 a 1995 však byly objeveny části lopatky a stehenních kostí. Datování argonovou metodou určilo jejich stáří na 20,6 miliónu let, přitom jejich anatomická podoba je překvapivě moderní. Svědčí pro volnou pohyblivost ramenního kloubu a možnost pohybů, které dokážou současní šimpanzi a orangutani. Výzkum pokračuje... Z nadčeledi Hominoidea se vyvinuly dvě čeledi: Hominidae a Pongidae. Do čeledi Hominidae patří všichni naši vyhynuli předchůdci: Australopithecus, Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens neanderthalensis - a my sami, Homo sa-

piens sapiens, člověk moudrý moudrý. Do čeledi Pongidae patří Gigantopithecus a Sivapithecus, kteří vyhynuli, dále orangutan, gorila a šimpanz, kteří v současnosti zápasí, aby ve volné přírodě přežili do dalšího tisíciletí. Kdy přesně se větev Hominidae oddělila od větve Pongidae, není jisté. Odhady se pohybují od doby před necelými 10 milióny let až do doby před 5 milióny let. Dosud se považujeme buď za vrchol božího stvoření, nebo za vrchol biologického vývoje. Pozor na to: zkušenosti z dvacátého století vedly k výroku, že jsme nepovedený druh šimpanze. Následující stránky říkají, že budoucí Adam procházel několika vývojovými stupni. V jejich průběhu nejprve začal chodit po dvou, uvolnil si ruce. Pak se mu začal zvětšovat mozek v temenních a předních čelních oblastech. V souvislosti s tím nabyl nevídanou zručnost a začal rozsáhle užívat i vyrábět nástroje. Souběžně se vyvíjely jeho poznávací schopnosti. Jeho srdce se měnilo ze srdce zvířete na srdce člověka - v dobrém i ve zlém. Začal mluvit. Začal symbolic43 ky myslet. Jeho kořeny jsou, a dokud bude živ, i budou, 44 v jeho minulosti, kterou si ponese s sebou. Ale jeho strom i větve nad ni vyrůstají. Opět v dobrém i ve zlém. Adam si totiž uvědomuje sám sebe a sám sebe odlišuje od svých bližních. Adam má kulturu. Dobro a zlo vytvořil, a proto za ně odpovídá. Australopithecus Za vývojově nejstaršího přímého předka dnešních lidí se považuje Australopithecus. Většina nálezů našich nejstarších vývojových předků pochází z východní Afriky: z dnešní Etiopie (Hadar, Awash, Omo), Keni (např. Koobi Fora, Kanapoi), Tanzanie (Olduvai, Laetoli aj.), dále z dnešní Jihoafrické republiky (Sterkfontein, Taung a další). Soustředění kosterních zbytků v »pásu« východně od Rift Valley, ohrom-

ného zlomu táhnoucího se východní Afrikou v délce několika tisíc kilometrů, dalo vzniknout domněnce, že vývoj větve směřující k člověku ovlivnila změna klimatu. Na východ od zlomu vymizely pralesy, objevily se savany, což přinutilo naše vývojové předky k chůzi po dvou. Na západ pralesy zůstaly, takže v této oblasti se vyvíjela větev směřující k dnešním šimpanzům. Domněnka vypadala logicky až do roku 1995, kdy byla nalezena čelist podobající se čelisti našeho vývojového předka Australopithecus afarensis (o němž bude řeč) plných 2 500 km západně od Rift Valley, v dnešním Čadu. V otázkách spjatých s naším vývojem opravdu není nic jednoduchého a provždy daného, takže to, co bude následovat, čtěte, prosím, jako informace, které další objevy (a vývoj názorů) skoro jistě změní. Nejstarším v současnosti popsaným (možným) příslušníkem čeledi Hominidae je Aráipithecus ramidus. Předkové a bratranci Popis a souvislosti jeho nálezu byly uveřejněny roku 1994 v Nature, asi nejvýznamnějším mezinárodním přírodovědeckém časopise, jenž vychází v Londýně již skoro 130 let. Místo nálezu se jmenuje Aramis a leží v Etiopii. Většina nálezů jsou úlomky lebek. Ardipithecus ramidus se v mnohém podobá víc šimpanzovi než dalším hominidům. Vědci našli pozůstatky sedmnácti jedinců. Odhaduje se, že žili přibližně před 4,4 milióny let. Možná, že jsou skutečně proslulým chybějícím článkem* nejstaršího vývoje, možná že nikoli. Někteří paleoantropologové naznačují, že by mohlo jít o zcela samostatnou vývojovou větev. A. ramidus snad chodil po dvou, někteří jedinci dosáhli velikosti 122 cm. Další fosilie nalezené s jejich kosterními zbytky svědčí pro možnost, že šlo o obyvatele lesů. Australopithecus anamensis byl popsán rovněž v Nature, a to roku 1995. (Pozůstatky devíti jedinců byly nalezeny v Kanapoi, dvanácti jedinců v Allia Bay, obě místa jsou v Keni.) Je vývojově mladší, žil před 4,2 - 3,9 milió-

ny let. Objevitelé ho ve vztahu k druhu Ardipithecus považují za sesterský druh a za možného předchůdce Australopithecus afarensis. Zuby a čelisti jsou velmi podobné starším fosilním opicím. Část nalezené holenní kosti svědčí pro to, že chodil po dvou, pažní kost je neobyčejně podobná pažní kosti lidské. Australopithecus afarensis žil mezi 3,9-3 milióny let. Jeho obličej má opičí rysy: ustupující čelo, kostěné nadočnicové oblouky, brada chybí, čelisti vystupují. Objem mozkovny kolísá mezi 375 - 500 ml. Lebka se podobá lebce šimpanze, zuby jsou však bližší zubům lidským. Kosti pánve a nohy se natolik podobají lidským, že se nepochybuje o tom, že chodil po dvou. Výška kolísala mezi 107 až 152 cm, samičky byly podstatně menší a útlejší než samci. Z uspořádání kostí plyne, že byli tělesně velmi zdatní. Prsty a palec na noze měli velmi dlouhé. 45 46 Někteří odborníci z toho usuzují, že se ještě pohybovali ve stromech, jiní, že jde o vývojový pozůstatek. »Taungské dítě« je prvním objeveným australopitékem. Roku 1925 je našel R. Dart, jenž poznal, že jde o lebku hominida, kterého pojmenoval Australopithecus africanus. Tito naši předci žili v jižní Africe přibližně před 3 až 2 milióny let. A. africanus rovněž chodil po dvou, byl o něco větší než A. afarensis. Obsah mozkovny kolísá mezi 420 - 500 ml. Jeho zuby se podobají víc zubům lidským než zubům opičím. Pravděpodobně nejslavnější australopitékus je Lucy. Lucy neboli Lucinka je důvěrné a rozšířené pojmenování kosterních zbytků vědecky označených AL 288-1, nalezených roku 1974 v Hadaru (severní Etiopie). Jsou svého druhu nejúplněji dochovanými kosterními zbytky, které se dosud podařilo nalézt. Lucinka žila před 3 milióny let. Obsah její mozkovny byl původně odhadován na 500 ml, další odhady ho snížily pod hranici 400 ml. Její hrudník se podobal hrudníku opic - je kónicky zú-

žený. Její výška byla pravděpodobně jeden metr, váha byla odhadnuta na 27 kg, později na přibližně 30 kg. Aby vědci neměli zkoumání lehké, plete se jim do nálezů další okolnost. Je možné, že se samci a samičky stejného druhu značně odlišovali velikostí, odborně se tomu říká sexuální dimorfismus. Najdou-li se velmi neúplné kosterní zbytky, nebývá možné určit pohlaví jejich nositele. Badatel pak stojí před otázkou, zda se dívá na kosterní zbytky příslušníků různých pohlaví stejného druhu, anebo na dva různé druhy. To je jeden z důvodů nejasností kolem vztahů mezi právě popsanými »gracilními« typy a jejich »robustními« bližními pojmenovanými dříve Paranthropus, tj.Australopithecus robustus, A. boisei a A. aethiopicus. Ten poslední je znám z jediného většího nálezu, jemuž se podle vzhledu říká Černá lebka, a několika nálezů menších, o nichž se předpokládá, že patří ke stejnému druhu. Předkové a bratranci V nejnižší části provizorního vývojového stromu hominidů, uveřejněného B. Woodem roku 1994, jsou vztahy mezi »robustními« australopitéky a hominidy Ardipithecus ramidus, jakož iAustralopithecus afarensis resp. A. africanus označeny otazníkem. Co se dnes dá o australopitécích říci souhrnně? Australopitékové se vyskytovali v Africe přibližně 2,4 miliónu let. Před 2 milióny let jejich doba skončila. Obsah jejich mozkoven se pohyboval mezi 350 - 530 ml. Jejich mozek tedy byl daleko blíž mozku dnešních šimpanzů než lidí. (Objem mozku dnešních lidí se pohybuje přibližně od 1200 do 1500 ml; velmi záleží na pohlaví a velikosti nositele.) Měli dlouhé ruce s dlouhými prsty, paže v porovnání s trupem však měli kratší než opice. Dolní končetiny měli v porovnání s opicemi poněkud delší. Chodili poněkud neobratně po dvou, předpokládá se, že na kratší vzdálenosti. Téměř jistě nemluvili, nevyráběli nástroje a neužívali oheň. Předpokládá se, že přespávali na stromech a ve skalních rozsedlinách.

Žili ve skupinách. Skupiny byly oboupohlavní. Co budoucí Evě a Adamovi australopitékové darovali? Vzpřímenou chůzi. Obratnější ruce. O něco větší mozek. 47 Homo habilis L. S. B. Leakey, P. V. Tobiáš a J. R. Napier v roce 1964 našli v proslulé Olduvaiské rokli v Tanzanii kostěné pozůstatky sedmi jedinců, z nichž popsali nového příslušníka rodu Homo a pojmenovali jej Homo habilis. Čelisti (horní i dolní) byly menší než u australopitéků. Z toho lze soudit, že velikostí byl velmi blízký pozdější vývojové podobě člověka Homo erectus (i lidem dnešním). Objem mozkovny byl větší než u australopitéků, zato menší než u Homo erectus. Další odlišné znaky vědci zjistili na lebečních kostech, zubech, klíčních kostech i dalších zachovaných součástech kostry. Vymezení Homo habilis muselo odolávat značné kritice, protože některým vědcům se popsané odlišnosti nezdály tuto nově navrhovanou vývojovou formu dostatečně odlišovat od formy vývojově předcházející a dalším vědcům zase od formy následné. Z kostry označené OH 62, nalezené roku 1986, je možné soudit na jedince vážícího nejméně 30 kg. Není zcela jisté, zda označení Homo habilis zahrnuje jeden, dva, nebo snad i více druhů. Někteří badatelé mluví o Homo habilis sensu stricto, čili v úzkém slova smyslu, a Homo rudolfensis, jenž je mu sice blízký, ale nemá být zcela totožný. Objem mozku kolísá mezi 500 - 800 ml, dolní hranice se tedy blíží australopitékům, horní druhu Homo erectus. Odlitek mozkovny Homo habilis, ze kterého je možné soudit na tvarové uspořádání mozku, ukazuje na vývoj Brocovy oblasti. To je dolní zadní část levého čelního laloku, jež kontroluje »expresívní« řečové funkce, například schopnost artikulace, tempo řeči, syntaxi. Homo habilis mohl zvládnout základy řeči. Vysoký

byl kolem 127 cm, vážil přibližně 45 kg, samičky byly menší a křehčí. Homo habilis se pravděpodobně vyvinul z Australopithecus africanus přibližně před 2,4 milióny let. Přibližně půl miliónu let tedy byl jeho souputníkem. Žil 900 tisíc let ve východní a jižní Africe. Jeho poslední dosud zjištěné stopy mizí přibližně před 1,5 miliónem roků. Oheň pravděpodobně neužíval, alespoň nikoli soustavně. Zato užíval kamenné nástroje, které vyráběl se značnou šikovností: Homo habilis se překládá jako člověk zručný. Mluví se o olduvaiské kultuře. Kamenné nástroje, v jejichž blízkosti byly zjištěny zvířecí kosti, jsou staré 1,8 - 1,9 miliónu let a jsou nalézány v Olduvaiské rokli (Tanzanie) stejně jako v Koobi Fora (Keňa). Nástroje starší o dalších půl miliónu let byly nalezeny v údolí Omo v Etiopii, ale fosilní kosti v jejich blízkosti zjištěny nebyly. Ještě starší kamenné nástroje byly nalezeny vletech 1992 a 1994 v Etiopii v místě, které se jmenuje Gona. Jejich stáří bylo určeno na plných 2,6 miliónu let. V současnosti jsou tedy vůbec nejstaršími nalezenými nástroji. Objeviteli, S. Semawovi z Rutgersovy univerzity, a jeho kolegům připadají dokonalé zejména ve zvládnutí techniky odštěpování, která je stejná jako u nástrojů pocházejících z daleko pozdější doby. Z toho soudí na velmi dlouhé období, v němž se technologický vývoj zastavil. Nicholas Toth je archeolog univerzity státu Indiána. Snad je o něm možné říci, že je jedním ze zakladatelů experimentální archeologie, protože se naučil vyrábět stejné kamenné nástroje, jaké vyráběl Homo habilis. Technologie výroby olduvaiských nástrojů je prostá jen zdánlivě; na počátku si vyžádá značný počet do krve otlučených kloubů na prstech. N. Toth předvedl jak výrobu, tak užití nástrojů. Vyrábějí se odštěpováním: je nutné udeřit na okraj vhodného většího kamene (»jádra«) kamenem menším (»kladivem«), a jste-

li úspěšní, odštěpí se nepravidelný ví ceúhelník s ostrými hranami. Vejde se do dlaně. Vyrobili jste olduvaiský kamenný nástroj, pro jehož různé podoby mají archeologové různé názvy, nicméně se pravděpodobně jedná o jeden nástroj s různými podobami. (Acheulské nástroje, které užíval až Homo erectus, o němž teprve bude řeč, jsou podstatně větší. Jejich délka je i dvaceticentimetrová a skutečně jsou známým »pěstním klínem*). N. Toth předvedl, jak rychle a bez větší námahy se dá různými druhy olduvaiských nástrojů »rozebrat« i tělo 49 50 velkého savce. S acheulskými nástroji to předvedl i na slonovi. Byla by to snad důmyslná hra, kdyby Toth nedokázal, že z olduvaiských výrobků se dá zjistit, zda byl výrobce pravák nebo levák. Pokud byl výrobce pravák, držel »jádro« v levé ruce a »kladivo«, jímž odštěpoval, v ruce pravé. Leváci užívají stejný postup zrcadlově. Z nalezených olduvaiských nástrojů je možné soudit, že většina jejich výrobců byli praváci. To je velmi významný objev. Nepřímo totiž svědčí o funkční specializaci mozkových hemisfér našich vývojových předků žijících před 1,9-1,4 milióny let. Funkční specializace hemisfér je podkladem rychlého vývoje jazyka a řeči. U většiny lidí je řeč, jedna z forem vyjadřování jazyka - jinou je písmo, další gesta - vázána na činnost levé mozkové hemisféry. Ta zároveň kontroluje pohyby pravé poloviny těla včetně jemných, velmi složitých pohybů sloužících výrobě a užívání nástrojů. Co daroval Homo habilis budoucí Evě a Adamovi? Základy lidské zručnosti a pravděpodobně i základy jazyka a řeči. Homo erectus Eugéne Dubois (1858 - 1940), holandský lékař, se v mládí rozhodl, že najde »chybějící článek« mezi opicí a člověkem. Ale nevěděl, kde ho má hledat. Říká se, že z pod-

nětu německého patologa R. Virchowa odešel na Jávu. Po tvrdé práci tam roku 1890 na břehu řeky Sólo našel úlomek čelisti. O rok později našel u Trinilu vršek lebky, poté stehenní kost tvora, jenž byl zprvu pojmenován Pithecantropus erectus, opočlověk vzpřímený (stehenní kost dokazovala jeho vzpřímenou postavu a chůzi). Obsah jeho mozkovny byl odhadnut na přibližně 850 ml, stáří na více než 700 tisíc let. Ve dvacátých letech našeho století byly nalezeny fosilizované části koster podobného tvora v Číně, nedaleko Pekingu. Průměrný obsah mozkovny byl určen na 1040 ml, stáří nálezu na 500 - 800 tisíc let. Nějakou dobu se někteří badatelé domnívali, že dnešní lidé pocházejí z této asijské vývojové větve. Jenže roku 1978 uveřejnili A. Walker a R. E. F. Leakey objev hominidů s podobným obsahem mozkovny (kolem 850 ml) nalezených v Olduvai (Tanzanie) a v blízkosti jezera Turkana v Keni. Stáří nálezů bylo určeno na víc než 1,5 miliónu let. Nalezené části lebek, čelistí i zubů se velmi podobaly nálezům z Jávy a Číny. Jak se nálezy rozmnožovaly, rostl názvoslovný zmatek, protože byly obvykle pojmenovávány podle místa objevu. Zjednodušení situace dosáhl W. W. Howells, jenž už roku 1966 navrhl, aby mozkovny s obsahem 800 - 1200 ml, patřící našim předkům žijícím v rozmezí 1,5 miliónu až 500 tisíc let, byly nazývány souhrnně Homo erectus, člověk vzpřímený, s tím, že nálezy z Jávy by se měly jmenovat Homo erectus erectus, nálezy z Číny Homo erectus pekinensis. Pokud byste si nakreslili mapu nálezů Homo erectus a jejich datování ještě počátkem devadesátých let, zjistili byste, že Homo erectus byl nalezen ve východní Africe (Koobi Fora, stáří nálezu 1,8 miliónu let, Nariokotom, stáří nálezu 1,5 miliónu let, Olduvai, Omo, Konso Gardula, všechny nálezy ve stáří 1,4 miliónu let) a u Swartkransu v jižní Africe, kde se stáří nálezu (nejistě) odhadu-

je na 1,5 miliónu let. Jávské nálezy měly být mladší, podobně jako nálezy v Číně a v blízkosti pobřeží západní Afriky. 51 52 Z toho by se dalo soudit, že Homo erectus vyputoval z Afriky asi před miliónem let a dostal se do Asie. Jenže v letech 1994 a 1995 se pohled badatelů změnil. Nové způsoby datování určily stáří jávských nálezů Homo erectus z oblasti Mojokerto na 1,8 miliónu let a v oblasti Sangiranu na 1,6 miliónu let. Datování nálezů však přesto zatěžuje nejistota. Kromě toho byla nalezena část čelisti Homo erectus ve východní Gruzii, v místě, které se jmenuje Dmanisi, a její stáří bylo provizorně určeno na 1,6 až 1,8 miliónu let. Datování nálezu z Dmanisi se považuje za jistější než v předchozím případě. Pokud se potvrdí, že nové postupy datování nejsou zdrojem chyb, otevřou se znovu otázky našeho původu v oblasti donedávna vypadající přehledně a vyřešeně: Jsou africký a jávský Homo erectus jeden druh, nebo se jedná o dva druhy? Vyvinuly se souběžně? Proč se s pozůstatky afrického vzpřímeného člověka nacházejí acheulské nástroje, zatímco v sousedství jeho asijských podob nikoli? Mohl africký vzpřímený člověk doputovat do Asie tak rychle, že je vývoj africké a asijské formy souběžný jen zdánlivě? (Některé odhady říkají, že pokud cestoval pouhých 10 km v jediné generaci, mohl se do Asie dostat v průběhu nějakých 25 tisíc let, což je z paleoantropologického hlediska velmi krátká doba.) Proč cestou do Asie »zapomněl« výrobu kamenných nástrojů? Proč »čekal« v Asii dalších půl miliónu let, než se vydal do Evropy? Jsou i některé nálezy z čínské jeskyně Longgupo (provincie Sečuan) starší o přibližně 800 tisíc let, než se do-

sud obecně uznávalo? Jsou skutečně primitivnější než Homo erectus, takže by se zdejší podoba H. erectus vyvíjela na místě ze svého předchůdce? Zdá se tedy, že dosavadní »přímá« vývojová linie Australopithecus - Homo habilis - Homo erectus - Homo sapiens bude ve skutečnosti v čase a prostoru podstatně spletitější a rozvětvenější. Homo erectus žil souběžně s Homo habilis nejméně 100 tisíc let. Kamenné nástroje, které oba druhy našich předků užívaly, se lišily: acheulskou technologii Homo habilis nezvládl. Vědci si nejsou jisti, zda Homo erectus ovládl oheň. Jean-Laurent Monnier z remešské univerzity ve Francii nalezl ohniště v jeskyni, která se jmenuje Menez-Dregan a leží v Bretani. Předběžně určil jeho stáří v rozmezí 400 až 530 tisíc let. Pokud se jeho odhad nemýlí, pak by to odpovídalo době, kdy v místě mohl žít Homo erectus. Jiní badatelé však pochybují jak o nálezu, tak o způsobu určení jeho stáří. Nedávno se objevilo čerstvé překvapení, nad kterým odborníci pravděpodobně jen vydechují. Na střední Jávě, v místech, která se jmenují Ngandong a Sambungmacan, byly nalezeny kostěné pozůstatky tvora, který byl zcela nepochybně Homo erectus. Zvířecí zuby, jež byly nalezeny spolu s nimi, jsou podle nejmodernějších datovacích metod staré v rozmezí 25-57 tisíc let. Z toho plyne možnost, že jávský Homo erectus mohl žít ještě v této době. A tedy přežít své africké příbuzné asi o 1 milión let a své příbuzné v Asii asi o čtvrt miliónu let. Potvrdí-li se tato možnost, byl Homo erectus na Jávě souputníkem moderních lidí. Co říkají odlitky mozkovny Homo erectus? Jeho mozek je větší než mozek Homo habilis. Více se podobá mozku současných lidí. Rozvoj je patrný zejména v temenních oblastech, ale i v oblastech čelních laloků. Stále je však přibližně o třetinu menší, než je mozek

dnešních lidí. Čelní laloky, mozková oblast u dnešních lidí 53 54 v porovnání s vývojovými předky nejrozvinutější, jsou u Homo erectus stále ještě »přechodem mezi opicemi a lidmi*, byť »méně« než u Homo habilis. Objem mozku rané podoby Homo erectus byl kolem 900 ml, pozdější formy dosáhly objemu kolem 1200 ml. Kostra je statnější než u soudobých lidí, vyvozuje se z ní značná tělesná síla. Co daroval Homo erectus budoucí Evě a Adamovi? Zdokonalený, větší mozek. Vyšší stupeň zručnosti. Schopnost putovat na velké vzdálenosti. Dokonalejší nástroje. Možná, že i schopnost užívat oheň. Archaický Homo sapiens Archaický Homo sapiens se objevuje před 500 tisíci lety. Pojem označuje rozmanitou skupinu lebek, které mají znaky jak Homo erectus, tak moderních lidí. Objem jejich mozku se pohybuje kolem 1200 ml, jejich mozkovna je okrouhlejší než u H. erectus. Řadu nálezů je obtížné zařadit; některé lebky mají například ještě ustupující čela, kostěné nadočnicové oblouky a ustupující brady. Jestliže jsem už několikrát řekl, že uváděná data je nutné brátvíce než se zrnkem soli, protože různí badatelé dospívají k různým závěrům, které se nadto rychle mění, platí to pro výzkum archaického Homo sapiens snad dvojnásob. Nové nálezy mluví o jeho rané vývojové podobě, která se v Africe mohla objevit již v období před 600 tisíci roky a mohla být tedy souputníkem vyvinutého Homo erectus. Nově navrhované vývojové schéma hovoří o přechodném období Homo erectus/raný archaický Homo sapiens, které se pohybuje přibližně v rozmezí před 700 - 500 tisíci roky, a o období pozdního archaického Homo sapiens z doby přibližně před 350-250 tisíci lety. Pokud se tyto objevy potvrdí, začal se vyvíjet moderní člověk v daleko hlubší minulosti, než si odborníci mysleli. Kromě toho by svědčily pro možnost, že se archaický Homo sapiens mohl vyvíjet i mimo Afriku. (Zda tomu

tak bylo nebo nebylo, je předmětem velkého sporu, o kterém budu vyprávět za chvíli.) Kromě toho se zdá, že naši evropští vývojoví předci, kteří žili před 380 - 400 tisíci lety v Schóningenu, v dnešním Německu, byli daleko inteligentnější, než si kdokoli dokázal představit. Pro tuto úvahu svědčí nález tří doslova zázračně zachovaných oštěpů, které byly nalezeny v místním povrchovém dole. Jsou dlouhé 182 - 230 cm, jejich největší průměr je 29 - 47 (!) mm a jejich vyvážení, to jest místo, kde je oštěp nejsilnější, je přesně stejné, jako je tomu u oštěpů užívaných dnešními olympioniky, přibližně v jedné třetině vzdálenosti od hrotu. V blízkosti oštěpů bylo nalezeno velké množství koňských kostí, kamenných nástrojů a také místo, které mohlo být ohništěm. Na některých kostech byly známky činnosti, kterou bychom dnes přisoudili řezníkům. Dřevo oštěpů pochází z přibližně třicetileté jedle, hrot oštěpu je z místa, kde se kmen jedle blíží kořenům. Tam je dřevo nejtvrdší. Výrobci oštěpů tedy museli být velmi zkušení a chytří lidé, kteří dovedli plánovat. Uživatelé oštěpů nadto museli být opravdu statní. Zkuste vrhnout více než dvoumetrový oštěp, jehož ratiště je silné málem pět centimetrů, na velkou vzdálenost tak, aby vás cíl - jímž byli velcí, při poranění nebezpeční savci - nezabil. V Boxgrove (Anglie) byla nedávno nalezena holenní kost, jejíž stáří činí přibližně 500 tisíc let. Z její velikosti plyne, že patřila více než statnému jedinci, který mohl podobný oštěp s úspěchem užívat. Kdo oštěpy vyrobil? Archaický Homo sapiens? Neandertálský člověk? Co vlastně archaický Homo sapiens Evě a Adamovi daroval, zjistí až další výzkum, který buď prokáže, nebo zamítne vznik Evy a Adama z člověka heidelberského. 55 56 Homo sapiens neanderthalensis Kosterní pozůstatky prvního nalezeného neandertálské-

ho člověka se našly v roce 1856 v údolí Neander, v Porýní. Za sto čtyřicet let, které od té doby uplynuly, byly pozůstatky neandertálců nalezeny v ohromném oválu země, počínaje Pyrenejským poloostrovem, přes západní, střední a jihovýchodní Evropu, až po Blízký a Střední východ, ojediněle i v Číně. Nejpočetnější nálezy byly zjištěny v Massif Central, ve Francii. Není jasné, kdy, kde a jak se neandertálský člověk vyvinul z Homo erectus. Předpokládá se, že k tomu mohlo dojít před 500 - 120 tisíci roky v Evropě a v Levantě. A aby byla situace ještě o trochu složitější, našli roku 1994 španělští antropologové v místě, jehož jméno zní zcela nešpanělsky Gran Dolina a leží nedaleko Burgosu, pozůstatky čtyř hominidů: dvou dospělých, jednoho dospívajícího a dítěte. Jsou staré nejméně 780 000 let, možná více (podle užité metody datování). Objevitelé jsou na ně právem hrdí, protože jde o pozůstatky dosud nejstarších Evropanů. Považují je za odlišné od asijských hominidů ze stejného období řazených k Homo erectus. Zdají se jim podobné africkému hominidů, který je někdy považován za »vyvinutějšího« příslušníka Homo erectus a jemuž někteří odborníci říkají Homo ergaster; žil ve východní Africe. Hominidé z Gran Dolina však měli větší mozek, takže jsou považováni za možného předchůdce Homo heidelbergensis. Je pravděpodobné, nikoli jisté, že tento náš předchůdce, jehož stáří se odhaduje na přibližně 400 tisíc let, byl přechodným článkem mezi Homo erectus a Homo neanderthalensis. Pozůstatky koster »pre-neandertálců« - bytostí, které již nebyly tak zcela Homo erectus a ještě nebyly »čistým« neandertálcem - jsou nalézány v celé západní Evropě. Dva nálezy byly například zjištěny ve Velké Británii a jeden v Maďarsku. Roku 1993 byla v jeskyni Altamura (neplést s jeskyní Altamira) v jižní Itálii nalezena kostra »preneandertálce«, jejíž stáří bylo odhadnuto na přibližně 400 tisíc let; již první ohledání zjistilo na lebce znaky

zmíněného přechodu. Neandertálci byli o něco menší, než jsou dnešní lidé, a velmi svalnatí. Nápadně jim vystupovaly nadočnicové oblouky a obličejová část lebky. Obsah jejich mozkovny byl v průměru o něco větší, než je obsah mozkovny dnešních lidí. »Klasické« neandertálské lebky kromě toho mají v zadní části, nad velkým týlním otvorem, nápadný kostěný výstupek, na který se upínaly svaly. Stavba těl neandertálců se podobala stavbě těl dnešních lidí žijících v chladném podnebnémpásu. Střední velikost mužů byla kolem 168 cm. Neandertálci se objevili před 230 tisíci lety a mizí přibližně před 30 tisíci lety. Není jisté, zda neandertálci mluvili, a pokud mluvili, pak v jakém rozsahu. O této otázce se vedou vášnivé spory. Někteří autoři jsou přesvědčeni, že jim uspořádání hrtanu zabraňovalo vyslovovat některé hlásky. Jiní z nálezu jazylky, to je drobná kůstka, na kterou se upínají svaly kontrolující pohyby hrtanu, soudí, že neandertálci alespoň nějak mluvit museli. Další tento důkaz neberou vážně... V lednu 1966 byl v jihofrancouzské jeskyni poblíž Bruniquel, v hloubce 60 metrů pod zemským povrchem, nalezen obdélníkovitý kamenný útvar velikosti 5 x 4 m. Jeho tvůrci ho postavili z krápníků. Jsem v pokušení nazvat jej »oltářem«, protože na něm byly zjištěny části spálené kosti medvěda. Stáří »oltáře« bylo určeno na 47 600 a více let. Pochází tedy z doby, kdy se v této oblasti moderní člověk ještě nepředpokládá. V tom případě ho v temné hlubině postavili neandertálci. V každém případě si na jeho stavbu museli svítit; z toho se dá nepřímo soudit, že se mohli nějak domlouvat. 57 58 Roku 1995 byl ohlášen nález pohřbu neandertálského dítěte v jeskyni Dederiyeh v Sýrii. Kostra měla natažené dolní končetiny a pokrčené končetiny horní, z čehož se soudí na záměrné pohřbívání, nikoli volné »odlo-

žení« nebo »pohození« těla. V bezprostřední blízkosti hlavy byl téměř obdélníkový kus vápence. Opět bych byl v pokušení říci, že kámen mohl sloužit jako jakýsi polštářek neboli symbolické oddělení těla v oblasti hlavy od okolní země. Je možné, že sem byl dopraven odjinud, protože vápencové útvary tohoto typu jsou v jeskyni vzácné. V levé části hrudníku, v oblasti srdce, byl malý, trojúhelníkový pazourek. Z kostry a zejména chrupu plyne, že dítě nebylo starší než dva roky. Mělo hlavu velkou tak, jak ji mají velkou dnešní japonské děti ve věku šesti let. (O projev choroby nešlo, protože nálezy neandertálských dětských koster z dalších míst ukazují úměrně stáří podobnou velikost hlavy.) Klasická teorie předpokládala, že se moderní člověk, Homo sapiens sapiens, vyvinul buď z neandertálců, nebo ze starší předchozí podoby, která se na jeho větev a větev neandertálskou rozštěpila. Touto teorií zamíchaly nálezy z Předního východu, z Levanty - z jeskyní Kebara, Amud, Quafzeh a Skhul. Dokazují, že v těchto místech (Quafzeh a Skhul) žil Homo sapiens sapiens již v období před 100 tisíci lety a člověk neandertálský zde žil vedle něj (Kebara, Amud) snad po dobu 60 tisíc let. Ze současných nálezů plynou v otázce vztahu neandertálců a moderních lidí tři možnosti: Homo sapiens sapiens se v Levantě objevil již před 100 tisíci roky, neandertálci se zde objevili později (snad je ze severu vytlačil chlad ledových dob) a obě populace žily vedle sebe. Druhou možností je, že jak neandertálci, tak Homo sapiens sapiens jsou v Levantě variantami téhož druhu. Možností třetí je, že se Levanta stala místem, kde se začala překrývat populace Homo sapiens sapiens, která sem dorazila z Afriky, s populací neandertálců, kteří sem přišli z Evropy. Povšimněte si, prosím: Neandertálci jsou (spolu se svými souputníky) v době

před 100 tisíci lety prvními bytostmi, které záměrně pohřbívají své mrtvé. V hloubce pod zemským povrchem stavějí útvar, jenž bychom mohli nazvat oltářem. To je chování, které sice jednoznačně nedokládá rozvinutou řeč, ale svědčí pro rozvinuté abstraktní myšlení a rozvinuté cítění neboli emotivitu. Dlouho opomíjeným anatomickým znakem, velmi důležitým pro pochopení vývoje člověka, zejména co do vzpřímené chůze, je vnitřní ucho, přesněji řečeno jeho kostěný labyrint. V něm jsou umístěny tři polokruhovité kanálky blanitého labyrintu obsahující čidlo, které informuje mozek o poloze hlavy v prostoru. Moderní rentgenová zobrazovací technika nazvaná výpočetní tomografie (CT, computer tomography), dnes rozsáhle užívanáv lékařské diagnostice, umožňuje jejich velmi přesné zobrazení. Spánková kost, v níž se kostěný labyrint skrývá, je velmi pevná a dobře se uchovává. F. Spoor zjistil, že uspořádání kanálků kostěného labyrintu u neandertálců se odlišuje od jejich uspořádání u Homo sapiens sapiens. V jednom z nejzajímavějších objevů roku 1996 uveřejnila skupina badatelů nález spánkové kosti neandertálce, který žil v dnešním Arcy-sur-Cure ve Francii přibližně před 34 tisíci lety. Patřil tedy do jedné z posledních neandertálských populací. Přibližně 6 tisíc let byl souputníkem Homo sapiens sapiens. Užíval stejné ozdoby, jako užíval Homo sapiens sapiens, nicméně kostěné labyrinty obou populací jsou odlišné, což je patrné již u nejmenších dětí. Tito badatelé proto předpokládají, že se neandertálci a Homo sapiens sapiens geneticky nemísili. Svěd59 60 čí pro to i nejnovější výsledky zkoumání mitochondriální DNA, o níž bude řeč za chvíli. Naučili se tito neandertálci vyrábět osobní ozdoby stejného druhu od Homo sapiens sapiens? Získali je výměnným obchodem? Těžko říci, co neandertálci darovali Evě a Adamovi. Není

jisté, zda jsou s dnešním člověkem na stejné vývojové větvi, anebo zda jsou souběžnou, přitom odlišnou, z nějakého důvodu slepou vývojovou uličkou. Pro tuto možnost mluví nejnovější molekulárně genetický rozbor DNA získané z kostí nejstaršího nálezu neandertálského člověka. U neandertálců se prvně setkáváme se symbolickým myšlením. (U předků současného člověka, žijících ve stejné době, se symbolické myšlení vyskytovalo pravděpodobně také.) Není jisté, jaké byly mezi neandertálci a předky dnešního Adama a Evy vztahy. Desítky tisíc let žili vedle sebe... Jisté pouze je, že před necelými 30 tisíci lety poslední neandertálci mizí. Homo sapiens sapiens - moderní člověk Homo sapiens sapiens se objevuje v Levantě před 100 až 70 tisíci lety, v Evropě přibližně před 50 - 35 tisíci lety (odhady se dost různí). Je gracilnější, to znamená štíhlejší a »křehčí«, než byli robustní neandertálci, a také je o něco vyšší. Abstraktně myslí, je nositelem jazyka a řeči, ovládá oheň, loví velká zvířata, a jak dokazují nástěnné malby v mnoha jeskyních, někteří příslušníci druhu jsou velcí umělci. Dá se předpokládat, že proces, jímž se vyvíjeli neandertálci z Homo erectus, by mohl odpovídat fyletickému gradualismu - pomalému vývoji po krůčcích. Moderní člověk se naproti tomu objevil náhle, takže je možné usuzovat, že vznikl procesempřerušované rovnováhy, tj. z malé izolované populace. A to buď v jednom místě, nebo v několika místech světa souběžně. O tom se vede velký vědecký spor, v němž proti sobě stojí dvě teorie. První z nich v původní podobě říkala, že všichni moderní lidé jsou potomky jedné ženy nebo malé skupiny žen, která žila v Africe před 200 tisíci roky. Potomci^ramáti Evy vyputovali z Afriky a na celém světě nahradili své vývojové předchůdce a souputníky. Této teorii se říká out of Africa. Jak »Afričané« své vývojové předchůdce a souputníky nahradili, jasné není. Mohli je vyhubit, stej-

ně jako se s nimi promísit, z čehož by však plynulo, že se geny podmiňující tělesné vlastnosti moderních lidí v soutěži s geny jejich předchůdců a souputníků prosazovaly snadněji. Druhá teorie má za to, že se Homo sapiens sapiens vyvinul ze svých vývojových předků na několika místech Země současně, přibližně tam, kde se předpokládají ohniska tří lidských ras - černé, žluté a bílé; říká se jí teorie multiregionální. Z první teorie plyne, že současné rasy vznikly rozčleněním lidského proudu putujícího z Afriky. Z druhé teorie plyne, že rasy vznikly na různých místech, a to souběžně. Teorii out of Africa neboli »ven z Afriky« založenou na genetických hodinách vytvořili molekulární genetici A. C. Wilson, R. L. Cannová a M. Stonekind roku 1987. Co pojem genetické hodiny znamená? Ve všech buňkách jsou v plazmě mitochondrie. Dobře jsou vidět jen v elektronovém mikroskopu; vypadají jako jitrnice nebo pouťové balónky. Zjednodušeně je možné říci, že jsou to orgány, které v buňkách »vyrábějí« energii. Velmi připomínají primitivní baktérie, a podle všeho jsou jejich potomky z dob vzniku života, kdy se jejich první předkové »nastěhovali« do jiných buněk. 61 62 Mitochondrie mají tři zajímavé vlastnosti: mají svou vlastní DNA, deoxyribonukleovou kyselinu, nositelku dědičné informace, která je odlišná od DNA buněčného jádra. Druhou vlastností je, že tato DNA je v porovnání s DNA jádra velmi jednoduchá. U lidí je nositelem jen 37 genů, na rozdíl od DNA jádra, která je nositelem 50 až 100 tisíc genů. Protože je tak jednoduchá, dobře se zkoumá. Třetí, v tomto ohledu významnou vlastností je, že mitochondriální DNA dědíme jen po maminkách, nikoli po otcích. Z mitochondriální DNA je tedy možné sestavovat ro-

dokmeny po mateřské linii. Protože se u různých lidských skupin mitochondriální DNA liší složením, je možné ji vzájemně porovnávat, například mezi bělochy, Asiaty a černochy. Máte-li představu, s jakou rychlostí dochází v mitochondriální DNA k mutacím (neboli k odlišnostem v uspořádání, případně v počtu jednotlivých »písmen«), začnete mít z rodokmenů představu o tom, kdy se začaly v čase vzájemně vzdalovat. (Možná, že by bylo přesnější říci »přibližovat«, protože jdeme »proti proudu času«, takže skupiny dnes co do mitochondriální DNA vzdálenější nebo odlišnější si začnou být bližší, to jest podobnější.) Wilson, Cannová a Stonekind došli ze zkoumání mitochondriální DNA příslušníků různých skupin původně k závěru, že jsme potomky jedné ženy (nebo malé skupiny žen), která žila v Africe jak už řečeno přibližně před 200 tisíci roky. Potomci této »mitochondriální Evy« poté vyputovali z Afriky a po celém světě nahradili všechny ostatní předchůdce dnešních lidí. Teorie těchto autorů stojí a padá kromě jiného s tím, jakou rychlost na svých genetických hodinách »nastaví«. Žáci nedávno zemřelého A. Wilsona v novější podobě teorie připouštějí, že jejich hodiny mohou jít různou rychlostí. Pramáti Eva by podle toho dala vzniknout našemu druhu v rozmezí od 50 - 500 tisíc let. Skupina paleoantropologů, jejímiž představiteli jsou A. G. Thorne a Milford H. Wolpoff, je přesvědčena o multiregionálním vývoji moderních lidí. Svůj názor opírá o vývojové řady kostěných pozůstatků našich předků v Evropě a Levantě, Africe, východní Asii a Australasii. Každou z nich považuje za souvislý místní řetěz. Předpokládá, že mezi těmito lidskými skupinami existoval genetický tok, jinými slovy řečeno, lidé z rozličných skupin spolu měli potomky, což udrželo jednotu lidského druhu. Někteří molekulární genetici se však brání. Novými

studiemi dokazují, že proměnlivost částí DNA, kterým se říká mikrosatelity, je u afrických populací největší, zatímco u všech ostatních podstatně menší. Z toho by plynulo, že neafrické lidské skupiny jsou přece jen potomky poměrně malých lidských skupin, které vyputovaly z Afriky. Jednou ze zajímavých skutečností je ohromná vzájemná genetická podobnost všech současných lidí. Genetická rozmanitost současných šimpanzů je v porovnání s námi daleko větší. Takováto nápadná genetická podobnost nasvědčuje možnosti, že naši předkové prošli »hrdlem genetické láhve«. Jinými slovy: jejich původně velký počet se podstatně zmenšil, například ze 100 tisíc příslušníků efektivní populace na pouhou desetinu. (Efektivní populace jsou lidé schopní mít potomky. Celá populace kromě nich zahrnuje děti a staré lidi.) A všichni dnešní lidé jsou potomky této přeživší nepatrné skupinky. 63 64 Podle N. Takahaty a J. Kleina k takové redukci populace došlo v průběhu posledních 800 - 400 tisíc let. Jak ke své teorii došli? Stejné geny se vyskytují ve dvou nebo více různých podobách, jimž se říká alely. (Zjednodušeně řečeno - gen »určující« barvu očí se vyskytuje v alele odpovídající za modré oči i v jiné alele, která odpovídá za oči například hnědé.) Počet a pořadí »písmen«, jimiž jsou jednotlivé geny »napsány«, se mění - to jsou známé zmíněné mutace. Některé z nich mohou být ve vztahu k proměnám prostředí prospěšné, takže je přirozený výběr »vybírá«, jiné mohou poškozovat (ty přirozený výběr vyřadí), další mohou být neutrální (přirozený výběr je neovlivňuje). Předpokládá se, že k mutacím dochází v čase pravidelně. Z počtu mutací je proto možné stejně jako v případě mitochondriální DNA zjistit, kdy alely, které jsou

v současnosti odlišné, byly alelami stejnými - kdy tedy splývaly. Jinými slovy: dá se zjistit, ze kterého společného genu vzešly. Touto cestou je možné odhadnout velikost původní efektivní populace. Klein a Takahata k tomu užili jak studie mitochondriální DNA, tak neutrální geny, a do třetice gen ze skupiny určující naše imunologické vlastnosti. Těmito třemi postupy došli k názoru, že efektivní populace našich vývojových předků odpovídala 100 tisícům jedinců, jejichž počet v období před 800 - 400 tisíci lety klesl na 10 tisíc a udržel se na této úrovni až do doby před přibližně 50-12 tisíci lety, kdy začal stoupat. Je možné, že drastický pokles počtu našich předků měly na svědomí ledové doby. Podle dosud platné teorie se objevují moderní lidé v Africe a Levantě přibližně před 100 tisíci lety a kolonizují Austrálii a snad i východní Asii (záleží na teoretickém směru, jehož jste přívrženci), zatímco v Evropě se objevují přibližně před 50 tisíci lety. V Evropě, střední Asii a na Sibiři převládají neandertálci až do doby před 35 tisíci roky. Přibližně 5 tisíciletí předtím, tedy v době před 40 tisíci lety, dochází i v posledně jmenovaných oblastech ke zlomu. Objevují se nové technologie, nové druhy nástrojů, dálkový výměnný obchod, lidé začínají užívat ornamenty, šperky. Tyto nové technologie užívají anatomicky moderní lidé a říká se jim aurignacké. Neandertálci si ponechávají industrii středního paleolitu, jíž se říká moustérská (industrii užívané pozdními neandertálci se říká chatelperronská), a v průběhu pouhých několika tisíciletí mizí. 65 Bylo to složité? Připojil jsem časovou tabulku výskytu našich předchůdců. Milióny let 5 1

4

P. robustusP. boisei A. aethiopicus A. ramidus A. anamensis • A. afarensis A. africanus H. habilis H.erectus

.-

Archaický H. sapiens H. sap. neanderthalensis EVIN A ADAMŮV MOZEK 68 Jak se vyvinul Evin a Adamův mozek? Začínáte číst pravděpodobně nejnáročnější kapitolu knížky. Pokusím se v ní na několika stránkách shrnout látku, kterou posluchači lékařských a přírodovědeckých fakult zvládají v mnoha předmětech (počínaje anatomií čili vědou o stavbě a fyziologií neboli vědou o činnosti) v průběhu řady let. Základy stavby a činnosti mozku Lidský mozek tvoří přibližně pětadvacet miliard nervových buněk neboli neuronů a jejich výběžků. (Určit jejich počet přesně je stále mimo naše technické možnosti.) Kromě nich jsou v mozku tři druhy gliových buněk: první slouží nervovým buňkám, jako slouží kostra montované stavby panelům, druhé jsou jejich kojnou a třetí ochrannou policií. Krev do mozku přivádějí dvě velké krční tepny, jejichž pulsování se dá snadno nahmatat v sousedství hrtanu, a dvě menší tepny vertebrální, které jdou podél horních krčních obratlů. V mozkových obalech a v mozku se tepny větví na tepénky, které se větví na astronomické množství tenkostěnných kapilár. Neurony jsou živy jen z jednoduchého krevního cukru glukózy, k jehož zpracování potřebují kyslík. Odpadové produkty z činnosti mozku přecházejí zpět do žilní části kapilár neboli vlásečnic,

odtud se sbírají do soustavy mozkových žil, jimiž se vracejí do velkých krčních žil a touto cestou do srdce. Kolik druhů neuronů existuje, není známo. Nejjednodušší třídění uvádí dva druhy: pyramidové a hvězdicové buňky. Učebnice obvykle mluví o pěti druzích, geniální Ramón y Cajal jich na začátku našeho století určil pomocí impregnace solemi těžkých kovů na šedesát. Záleží na tom, podle čeho se dělení provádí - zda podle tvaru buněčného těla, nebo podle výběžků. Doslova džungli vnášejí do třídění moderní chemické metody, které určují, které nervové přenašeče neurony vyrábějí a užívají. Zjistilo se, že buňky, které vypadají v mikroskopu stejně, mohou vyrábět zcela odlišné nervové přenašeče, takže jejich činnost je docela jiná. Nervové přenašeče neboli (neuro) transmitery jsou chemicky velmi rozmanité látky, jejichž prostřednictvím si neurony vyměňují informace. V lidském mozku jich bylo zjištěno na šedesát druhů. Není známo, proč jich mozek užívá tak velký počet. Neurony a s nimi i mozek by se z hlediska přenosu informace daly přirovnat k »živému elektrochemickému stroji«. Rád bych zdůraznil, že toto přirovnání je jen přirovnání, nic jiného. Není z něj totiž zřejmé, že mozek je největší a zároveň řídící žlázou s vnitřní sekrecí, která 69 70 řídí činnost všech ostatních žláz s vnitřní sekrecí, například štítné žlázy nebo žláz pohlavních. Neurony mají výběžky. Těm krátkým se podle podobnosti s větvením stromu říká dendrity a jimi neurony informace obvykle přijímají. Neurony informace vydávají prostřednictvím osových vláken, axonů neboli neuritů, které mohou být poměrně krátké stejně jako velmi dlouhé, takže mohou vést informace na vzdálenost mnoha desítek centimetrů. Axony bývají na konci rozsáhle rozvětvené, takže jeden neuron může oslovovat velký počet neuronů jiných. A naopak - sám od velkého

počtu jiných neuronů informace přijímá. Místem, kde si neurony předávají informace, jsou synapse. Na povrchu jediné pyramidové buňky mozkové kůry jich může být 3-10 tisíc. Jestliže je tedy v lidském mozku dejme tomu pětadvacet miliard neuronů, je v něm zároveň o tři až čtyři řády větší počet synapsí - tedy až 25 bilionů. Existují i odhady čtyřnásobně vyšší, tedy sto miliardám neuronů by odpovídalo 100 bilionů synapsí. Jak neurony tvoří a předávají informace? V obalu živého neuronu se dá změřit určité elektrické napětí. Neuron vydá vzruch tak, že vytvoří pokles napětí, tzv. depolarizaci, která se šíří jeho obalem podobně, jako se šíří vlna po povrchu rybníka nebo vlna po povrchu dlouhého biče, kterým prásknete. Tato vlna doběhne až na konec axonu, do blízkosti synapse, čili místa »spojení« s jiným neuronem. V elektronovém mikroskopu je vidět, jak synapse vypadá: je to nepatrná štěrbinka mezi výchlipkou obalu jedné buňky a obalem jiné nervové buňky. Vlna depolarizace, tedy elektrochemická proměna, přiměje zakončení axonu k výdeji obvykle přichystaného nervového přenašeče. Jeho nepatrné množství vstoupí do synaptické štěrbiny a naváže se na receptory, což jsou chemické antény v obalu jiné nervové buňky. Vazba přenašeče na receptor může způsobit změnu elektrického napětí v obalu přijímajícího neuronu. Stejně může podle okolností ovlivnit chování jeho niterné buněčné mašinérie. Ovlivnění může být jak bezprostřední, tak dlouhodobé: projevuje se změnou činnosti přijímajícího neuronu po dobu minut, hodin, dnů i týdnů. Neuron se co do tvorby a přenosu informací může chovat i opačně - vznik a šíření vzruchu může utlumit. Dociluje toho zvýšením místního napětí obalu, hyperpolarizací. Všechny informace, které neuron přijme, zpracuje a případně vydá, převádí do frekvenčního kódu. To,

co neuron umí »říci«, je různá četnost vzruchů v čase. Může tedy v různě širokých mezích mluvit pomaleji nebo velmi rychle, případně může mlčet. Neurony se nevyskytují v mozku jednotlivě. Vytvářejí vrstvy, případně různě tvarované skupiny, jimž se tradičně říká. jádra. Velká jádra jsou dobře vidět prostým okem, jsou velká mnoho kubických centimetrů, malá jádra jsou vidět v optickém mikroskopu. Příkladem jader jsou třeba bazálníganglia, ohromné a složité nakupeniny nervových buněk v hloubi mozkových hemisfér sloužící jak hybnosti, tak poznávacím funkcím. Příkladem vrstevnatého uspořádání nervových buněk a jejich výběžků je mozková kůra. Základní pravidla předávání informací v mozku jsou následující: • organizace, • hierachizace, • integrace, • anatomická vazba, • paralelně distribuované uspořádání. 71 72 Neurony jsou organizované, to jest nenáhodně uspořádané. Příkladem může být tak organizované a složité uspořádání oční sítnice (nebo vnitřního ucha) patrné v optickém mikroskopu, že se ti poctivější studenti medicíny budí zaliti studeným potem ještě roky poté, co z ní (z něj) úspěšně složili zkoušku. Uspořádání neuronů je hierarchizované: »nižší« neuronální skupiny nebo vrstvy předávají informace vrstvám a skupinám »vyšším« a jsou jimi zpětnovazebně ovlivňovány. Pojem nižší v této souvislosti znamená »blíže k zevnímu světu«, případně blíže k nitru organismu, pojem vyšší naopak znamená »blíže« k mozkové kůře. »Nižší« neuronální vrstvy sítnice předávají informace »vyšším« neuronálním vrstvám zrakové části mezimozku, ty je na oplátku předají »ještě vyšším« vrstvám primární zrakové

kůry označené VI, v týlním pólu mozkových hemisfér. Odtud jdou do »nejvyšších zrakových korových oblastí*. (Těch je celkem sedmadvacet a jsou umístěny v týlních a spánkových lalocích. K nim je nutné připočítat ještě pět dalších, v nichž se zraková informace »propojuje« například se sluchovou nebo s informacemi o dotecích těla ap. Je to složité? Souhlasím - mozek by jinak nedokázal, co dokáže.) Vidíte, právě jsme se dotkli integrace - »slučování« nebo propojování různých druhů informací o zevním světě, v tomto případě spojování informace zrakové s informací sluchovou a informacemi o stavu tělesného povrchu, případně poloze končetin. Pokud se týče pojmu anatomická vazba: V dospělosti jsou klíčové činnosti mozku, například vidění a zrakové poznávání (vidět a viděné poznat jsou dvě odlišné činnosti!), jazyk a řeč, paměť, hybnost a mnohé další vázány spíš na některé anatomické oblasti mozku než na oblasti jiné. »Přesouvání« funkčních systémů je možné jen v některých případech v raném dětství, později už možné není. Paralelně distribuované uspořádání se týká zpracovávání informací v mozku. Je to představa, podle které je informace v mozku »rozložena« ve způsobu činnosti ohromného počtu synapsí spíše než v nějakém »centru«. K snazšímu pochopení tohoto pravidla může sloužit teorie známá původně pod poněkud posměšným označením babiččin neuron. Teorie babiččina neuronu říkala, že tvář vlastní babičky poznáváme tak, že se od ní odrazí elektromagnetické vlnění, to dopadne na naše sítnice, které je zpracují a promění na nervové vzruchy. Nervové vzruchy dospějí do zrakového mezimozku, odtud do nižších a poté do vyšších zrakových korových oblastí. Zrakový nervový systém nejprve »vybere« příslušné úhly, pohyby, prostorovou hloubku a relativní velikosti. Z nich »složí« to, co patří dohromady, a zároveň »odloučí« všechno, co k viděnému předmětu nepatří. Na

špičce této velké neuronální pyramidy je jeden neuron nebo malá skupina neuronů, které jsou »vyladěny« na tvář naší babičky a nic jiného. Činnost této malé neuronální skupiny vstoupí do proudu našeho vědomí, a my poznáme tvář své babičky. Současná hypotéza říká, že poznání nebo vybavení tváře naší babičky není dáno činností jednoho neuronu nebo jejich malé skupiny, ale souběžnou a přitom prostorově rozloženou - tedy paralelně distribuovanou činností ohromného počtu synapsí ve větším počtu míst zrakové mozkové kůry zároveň. Činnost právě této skupiny synapsí odpovídá tváři naší babičky, činnost jiné, třeba prostorově velmi blízké synaptické skupiny může odpovídat tváři někoho jiného. Stavební a funkční kapacita mozku by této možnosti odpovídala. Zmínil jsem, že v lidském mozku je snad 100 bilionů synapsí. Kromě toho trvale nové synapse vznikají, staré se přestavují, opravují, doplňují nebo zanikají. 173 74 Představa mozku jednou provždy »zadrátovaného«, pospojovaného podobně, jako vypadají spoje tištěných čipů, je zcela mylná. Nic není vzdálenějšího od skutečnosti. Nervové buňky pod vlivem podnětů ze zevního prostředí i z prostředí vnitřního trvale, celý život, prodlužují a rozvětvují svá zakončení, stavějí, dostavují, opravují a přestavují své synapse. Dokážou to velmi rychle, během desítek vteřin. Neurony a geny Podíváte-li se na neuron lidského mozku optickým mikroskopem, spatříte velké a nápadné jádro a v něm nápadné jadérko. V jádře se skrývá DNA, deoxyribonukleová kyselina, nositelka dědičnosti. Kdybyste vytáhli její vlákno v celku, měřilo by skoro dva metry. V jadérku se skrývá RNA, ribonukleová kyselina. Odhaduje se, že lidé jsou nositeli 50 - 100 tisíc genů »napsaných« ve šroubovici DNA počtem a pořadím je-

jích »písmen«, adeninu, guaninu, cytosinu a thyminu. Počet a pořadí písmen v genové DNA kóduje počet a pořadí písmen v RNA. Ta přenáší genetickou informaci z buněčných jader do buněčných těl. V nich se podle informace, tedy počtu a pořadí »písmen« RNA, sestavují bílkoviny. Bílkoviny jsou řetězy tvořené přibližně dvaceti druhy aminokyselin. Délka řetězu, tedy počet aminokyselin, z nichž je utvořen, druhy aminokyselin a jejich pořadí, stejně jako uspořádání celého řetězu v prostoru určují vlastnosti bílkovin. Počet a pořadí »písmen« DNA tedy prostřednictvím RNA koneckonců určí, zda bude vznikající bílkovina součástí vlasů nebo nervových buněk. Co to znamená pro mozek? Informace ze zevního (ale i vnitřního) prostředí se převede na počet a pořadí nervových vzruchů. Ty jednak ovlivní bezprostřední výkon mozku, jednak mohou ovlivnit chování DNA nervových buněk. Proměna činnosti DNA znamená proměnu v tvorbě bílkovin - jak co do množství, tak co do druhů. Na základě informace ze zevního prostředí, například zrakové, mohou začít nervové buňky vytvářet velká množství různých druhů bílkovin, což se projeví novotvorbou spotřebovaných přenašečů, jejich nosičů a obalů, růstem a košatěním nervových zakončení, vznikem nových synapsí. Výsledkem tedy bude buď »zahuštění« starých nervových sítí, nebo vznik sítí nových. »Hustší«, případně výkonnější neuronální sítě mohou znamenat rozlišení a zpracování většího množství informací než sítě »řidší«. To se může - ale nemusí - projevit jako výhoda v »soutěži o přežití*, například ve zvýšené odolnosti vůči tlaku zevního prostředí. Neuronální sítě Neuronální sítě jsou velmi rozmanité. Malé, místní sítě, například ve zrakové kůře, zpracovávají například tvar nebo barvu předmětů.

Větší sítě, tzv. »mapy«, vznikající integrací sítí menších, zpracovávají větší počet znaků předmětu. V případě zrakové kůry například současně určí tvar i barvu předmětu, jeho prostorové umístění a směr pohybu. Neurokognitivní sítě velkého rozsahu (large-scale neurocognitive networks) je pojem vytvořený M. M. Mesulamem, americkým badatelem tureckého původu, který pracuje na Harvardově univerzitě. Pojem kognitivní znamená poznávací. Kognitivní funkce jsou například zrakové, sluchové a další smyslové vnímání a po75 76 znávání, ale i jazyk a řeč (řeč je jeden ze způsobů vyjadřování jazyka, jiným je písmo nebo tělesný pohyb), paměť, dovednost v ovládání a tvorbě nástrojů (praxie) a některé další. Předpokládá se, že nositeli (»mapami«) poznávacích funkcí jsou v mozcích zvířat a člověka právě tyto neurokognitivní sítě velkého rozsahu, tvořené ohromným počtem neuronálních systémů rozložených v mnoha místech mozkové kůry a v mnoha podkorových oblastech mozku. Za »nekognitivní« funkční systém se považuje emotivita neboli citový život. Což mi připadá poněkud sporné. Vždyť rozlišení, zda je něco příjemné nebo nepříjemné, je s ohledem na přežití jeden z nejzákladnějších poznávacích mechanismů. Evoluce mozku V části o vývojové teorii jsem se zmínil o mutacích a jejich selekci jako o jednom ze základních mechanismů vývoje života. Mutace se týkají i vývoje nervové soustavy včetně mozku. Při úvahách tohoto druhu je dobré mít na mysli jak jeviště, kde se evoluce odehrává, tak počet herců: První mnohobuněčné organismy vznikly přibližně před 1 miliardou až 600 milióny let. Živočichové si postupně vytvářeli různé druhy nervových soustav. Nejsložitější z nich }sou gangliové soustavy. Ty už mají ústředí

(centrální nervovou soustavu) a periferii. Nejrozmanitější čidla přinášejí informace o proměnách zevního a vnitřního prostředí, dostředivá nervová vlákna je dopraví do ústředí, ústředí informace zpracuje a odstředivá vlákna dopraví odpověď na podněty na periferii, ke svalům a žlázám. »Příroda« prostřednictvím mutací a selekcí »vyzkoušela« nejrůznější podoby gangliových nervových soustav, jejich čidel a efektorů (například kosterně svalových soustav), a to v obrovském počtu druhů, ve všech druzích přirozených prostředí, za všech klimatických podmínek. Říká se, že druhů na Zemi žilo a vyhynulo pět až padesát miliard! Mnohé lidi překvapuje »harmonie« dnešní přírody a dokonalost všech jejích živých podob. Mají za to, že právě tato skutečnost je důkazem vnějšího božského zásahu, »plánu«. Opakují argument středověké teologie, která o evoluci neměla ponětí. K mému úžasu se zdá, že ji na vědomí nechce vzít ani mnoho teologů dnešních. Pomyslete však, prosím, na »laboratoř« o rozměrech Země, »běžící« tři a půl miliardy let (uvažujeme-li o vývoji celého života), nebo půl miliardy let (máme-li na mysli vývoj mozku), »pracující« s pěti až padesáti miliardami druhů. To je dostatečný prostor, čas i počet proměn k tomu, aby dnešní stav působil zdánlivě tak harmonicky. Uvážíme-li ohromný počet druhových proměn v tak velkém časoprostoru, pak je možné dospět k dvěma pocitům: Ten první říká, jak je vše úžasné, harmonické, zázračné, jasný důkaz boží prozřetelnosti. Ten druhý, myslím, že stejně oprávněný, se může například zeptat: • Proč evoluce života a mozku trvala tak dlouho, zejména v období mezi vznikem prvních buněk a prvních mnohobuněčných organismů? • Proč běží v tak nepravidelných skocích? • Proč má tolik slepých uliček? (99 % druhů života, kte-

ré na Zemi žily, vyhynuly.) • Proč potřebuje tolik »materiálu a energie«, jinými slovy, proč bylo nutné »experimentovat« s desítkami miliard druhů? 77 78 • Proč je evoluce tak gigantická, a přitom je výsledkem relativně tak malá výtěžnost ve věci abstraktního myšlení a rozvinutého citového života, pomyslíme-li na skupinovou hloupost lidského druhu? Nemohu si pomoci: s tímto poznáním spíš než dojem božského plánu vzniká dojem »slepého«, nelineárního dění druhu »pokus - omyl«, které je snad možné popsat teorií deterministického chaosu. Je samozřejmě nutné myslet také na další, možná pravděpodobnější možnost: jde o dění, jehož výklad je dosud povrchní a neúplný a jehož niterné povaze dobře nerozumíme. Z čehož neplyne, že je nutné porušit pravidlo Occamovy břitvy a k »vysvětlení« užít jakýkoli druh netestovatelné teorie, například božský zásah. Jak se vyvíjel mozek savců? Jednou z cest k pochopení je porovnání velikosti mozku a jeho částí u různých živočichů. Lidský mozek je na první pohled nápadně veliký. Váží přibližně 1200 - 1500 g; záleží na pohlaví, věku, rase a velikosti nositele. (Malí lidé mají malé orgány včetně mozku, což v tomto případě o výkonu neříká vůbec nic.) Honosíme se velikostí svého mozku proto, že jej považujeme mezi živočichy za relativně největší. Mozek slonů totiž váží o něco víc než 5 kg a mozek některých velryb mezi 5 - 8 kg. Váha mozku se tradičně vztahuje k váze těla. V tomto ohledu obvykle vycházíme vítězně. Problémem je, že váha těla je velmi neideální referenční hodnota (to jest hodnota, ke které se něco vztahuje), protože je u jednotlivých příslušníků téhož druhu velmi proměnlivá. Jinou cestou k pochopení je vzájemné poměřování

jednotlivých anatomických částí mozku, například prodloužené míchy, mozečku, mezimozku a různých oblastí mozkové kůry, u různých živočišných skupin a jejich uvedení do vztahu s hodnotami naměřenými u nějaké skupiny opět považované za »základní« (neboli referenční). V případě savců to bývá teoretický »základní hmyzožravec«, neboť se předpokládá, že se jeho mozek podobá mozku vývojově raných savců. Dá se tak dojít k encefalizačnímu indexu, který je hypotetickým popisem zvětšování jednotlivých částí mozku v průběhu fylogenetického vývoje. Slovo kortex, latinsky cortex, znamená kůra. Její nejrozvinutější části se říkalo neokortex, protože se předpokládalo, že jde o vývojově nejmladší část mozkové kůry. Tvoří naprostou většinu kůry lidského mozku. Dnešní neutrálnější označení je isocortex. Vezme-li se v úvahu mozek nejprimitivnějšího současného hmyzožravého savce, pak je encefalizační index izokortexu u pokročilejších hmyzožravých savců 2,65, u opic Starého a Nového světa 48,41, u gibbonů, šimpanzů a goril 61,88 a u člověka 196,41. Z encefalizačního indexu plyne, že se sice mozek v průběhu vývoje zvětšuje jako celek, nicméně relativně nejvíce se zvětšuje mozková kůra. Důležité je další poznání: stejně velcí savci mohou mít mozky velmi odlišné velikosti. Rozdíl může být například dvojnásobný, což se projevuje i v rozdílu plochy izokortexu a tím i »výkonu« mozku. Obecně platí, že více izokortexu znamená, že zvíře je ve svém přirozeném prostředí »chytřejší«. Vývoj mozkové kůry, zejména vývoj izokortexu, je tedy jedním ze základních znaků polidšťování. Na otázku, jak se izokortex vyvíjel, odpovídají dvě složité teorie. 79 Do jaké míry si jsou mozky nejrůznějších savčích druhů podobné?

80 Brodmanova mapa precentrální závit Rolandova rvha

postcentralni

y

závit

čelní lalok Wernickeova oblast týlní lalok Sylviova rýha spánkový lalok čelní laloky mozeček corpus callosum thalamus bazální ganglia (zevně putamen, uvnitř globus pallidus) amygdala opaskový závit (gyrus cinguli) průřez III. komorou a postranními mozkovými komorami horní

spánkový závit střední spánkový dolní

závit

spánkový závit 81 82 První místo, kam do mozkové kůry přijdou smyslové informace, se podle jejich druhu jmenuje primární zraková kůra (VI, Brodmanova area 17), primární sluchová kůra (AI, Brodmanova area 41, 42),primárnísomatosenzorická kůra (SI, Brodmanova area 3, 2, 1 - dotyk, tlak, teplo), kromě toho čichová a chuťová kůra. První tři se zkoumají nejvíce. U člověka je primární zraková kůra v nejzadnějších částech týlních mozkových laloků, asi tam, kde se o hlavu opírá okraj čepice. Primární sluchová kůra je v horní části spánkových laloků a primární somatosenzorická kůra v lalocích temenních. (Informace z primárních korových oblastí po zpracování rychle přecházejí do sousedících oblastí sekundárních, terciárních a dalších.) Primární zrakovou, sluchovou i somatosenzorickou kůru mají všechny, i vývojově vzájemně velmi vzdálené druhy savců. Podíváte-li se na zmíněné korové oblasti mikroskopem, prozkoumáte-li jejich spojení s jinými částmi mozku i způsoby, jimiž odpovídají na podněty, je jejich podobnost u nejrůznějších druhů savců více než nápadná. Z toho důvodu se soudí, že pocházejí od společného vývojového předka. Organizace mozkové kůry savců má tedy základní společný plán, který však v průběhu vzniku a vývoje nejrozmanitějších vývojových větví procházel nejrozmanitějšími, vzájemně nezávislými změnami. Například: informace z očních sítnic nočních živočichů jsou jiné, než jsou informace ze sítnic živočichů

denních. Podobně je tomu s informacemi přicházejícími například z předních končetin, jež se vývojově změnily na křídla, nebo z končetin zadních, které se proměnily na ploutev velryb. To jsou rozsáhlé vývojové změny, které však nemění základní »plán« stavby těla. Podobně se nemění ani základní »plán« stavby mozku - jen se stejně rozsáhle proměňují odpovídající oblasti mozkové kůry. Jak se proměňují? Velikostí, tvarem i počtem nervových buněk, druhem jejich vzájemného spojení v příslušné oblasti mozkové kůry i druhem spojení s jinými částmi mozku. Stejně jako vzájemným uspořádáním nervových buněk uvnitř korového pole. Jinými slovy: mozkový »výpočetní systém«, řídící a kontrolující činnost nějaké části těla, se mění úměrně jejím proměnám. Jaká je rychlost, s níž změny probíhají? Tyto proměny mohou probíhat »pomalu«, jak se předpokládá v průběhu evoluce. Zkuste si například představit proměnu suchozemského savce na velrybu. Uplatňuje se evoluční mechanismus mutace - selekce. Mohou však probíhat i velmi rychle, v průběhu života jedince. Pak jsou ovšem podstatně menšího rozsahu. Příkladem jsou proměny somatosenzorické kůry u lidí nebo zvířat s amputovanou končetinou či transplantovaným nervovým zakončením. V pokusu na zvířeti, stejně jako u lidí popálených, je možné sešít k sobě prsty. Změní se tím informace o dotycích sešitých stran. Mozková kůra mapující příslušnou oblast odpoví okamžitou přestavbou. V těchto případech se uplatňuje mechanismus oslovující DNA neuronálních jader, která se sama o sobě nemění, ale změní způsob chování přítomných genů. Výsledkem je zrychlení tvorby již přítomných bílkovin, případně tvorba některých nových bílkovin. Přibližně sto let staré poznání říká, že vývoj jedince, jeho ontogeneze, do jisté míry opakuje klíčové události vývoje všech jeho biologických předků, tedy fylogenezi. Po-

kud bychom prozkoumali, jak se vyvíjí mozková kůra opičího a lidského zárodku, mohli bychom pochopit, jak se vyvíjela v průběhu desítek miliónů let, v jejich předcích. 83 Nitroděložní vývoj opic rodu Macaca trvá 165 dní. Makakové jsou poměrně drobné opice, jejichž mozek je v mnoha ohledech stavebně a funkčně natolik blízký mozku lidskému, že se považuje za vynikající pokusný model. V tomto případě jde o pokusný model ukazující, jak se vyvíjí kůra lidského mozku, přestože se předci makaků oddělili od předků člověka již před 23 milióny let. Mozek nenarozeného makaka je v první polovině nitroděložního vývoje na povrchu hladký. U lidí je tomu podobně. Mozková kůra ještě nevytváří závity. Na řezu mozek připomíná vak. Mozkové komory, dutiny, v nichž obíhá mozkomíšní mok, jsou prostorné. Mikroskopem se v jejich stěnách zjišťují nezralé nervové buňky. Ty se rychle dělí a ve vlnách putují po vláknech specializovaných gliových buněk (to jsou ony ochranné a policejní buňky, které v tomto případě tvoří něco jako lešení) podobně, jako by se artisté šplhali po laně. Potomstvo malé skupiny zárodečných nervových buněk sídlících ve stěně mozkové komory putuje po vzájemně blízkých »lanech« a usídlí se ve společném sloupečku nebo válečku mozkové kůry s tím, že nervové buňky, které vznikly nejdříve, se usídlují v jeho nejspodnějších vrstvách. Ty, které vznikly později, se postupně usídlují ve vrstvách vyšších. V první části těhotenství, u makaka do 40. dne, se zárodečné buňky dělí souměrně. Každá z nich se rozdělí na dvě dceřinné. Počet nervových buněk tím roste exponenciálně. Po této době se začnou nervové buňky dělit již nesouměrně. Z některých vzniknou nervové buňky, které se už dál nedělí, jenom putují. (Připadá vám to jako nudný popis? Můžete mít pravdu. Jistě jste však slyšeli o schizofrenii. To může být

u třetiny postižených velmi těžké duševní onemocnění, postihující v nějaké podobě a po různě dlouhou dobu necelé 1 % všech lidí na všech místech světa. Tragické je, že začíná nejčastěji ve věku 20 - 40 let. Zjišťuje se, že u schizofreniků příznaky souvisejí právě s odchylkou putování nervových buněk do mozkové kůry čelních a spánkových laloků.) Mozková kůra tedy vzniká z určitého počtu »jednotek«, malých skupin zárodečných nervových buněk. Zvýšení počtu těchto jednotek (říká se jim radiální, protože ze stěn mozkových komor putují jakoby v paprscích, tedy »radiálně«) znamená zvětšení rozsahu mozkové kůry. Mutace genu nebo genů kontrolujících načasování a poměr mezi souměrnými a nesouměrnými děleními zárodečných nervových buněk, společně s radiálním způsobem jejich pouti do mozkové kůry, určují objem i plochu mozkové kůry. Odlišné množství mozkové kůry znamená odlišné zapojení skupin jejich nervových buněk. To znamená možnost odlišných druhů chování. Přirozený výběr, ony »nepříznivé síly přírody«, určí další krok: Bude-li ve vztahu k nim chování přizpůsobivé, jeho nositelé se rozmnoží a jako druh přežijí. V opačném případě zaniknou. Obarví-li se mozková kůra různými postupy, objeví se v ní v některých jejích vrstvách podle druhu užitého postupu ostrůvky, které se zbarví, vedle ostrůvků, které se nezbarví. Takový zbarvený ostrůvek je dobře viditelný i prostým okem. Je známo, že jsou v něm nervové buňky mající řadu společných vlastností. V sousedních nebarvících se ostrůvcích jsou nervové buňky mající také společné vlastnosti, ale jiného druhu. Ostrůvky se považují za znak modulárního uspořádání mozkové kůry. Podle této teorie jsou alespoň některé části mozkové kůry uspořádány jako mozaika pravidelně se opakujících »jednotek«, modulů. Jedním ze základních znaků vývojových proměn uvnitř jednoho korového pole, třeba zrakového nebo

85 86 somatosenzorického, je právě vznik (nebo zánik) dalších modulů. Je pravděpodobné, že mutace genu nebo genů kontrolujících počet a chování malých skupin zárodečných nervových buněk se v průběhu vývoje projeví změnou počtu a chování korových modulů. Člověk počítačové éry by mohl užít následující přirovnání: mozek se chová jako živý »počítač«, který si pod vlivem zevního prostředí rozšíří hardware. Může to udělat dvoustupňově: • mutací, základní změnou genetické informace, což znamená například vznik nových korových modulů, to jest zvětšování mozkové kůry. Vzniká »počítač nové generace«; • změnou chování DNA, která mutací není, což znamená přestavbu uvnitř přítomných modulů a změnu jejich vzájemných vztahů, nikoli vznik nových modulů. Zdokonaluje se »počítač současné generace«.(10) Předpokládá se, že tyto a další (méně známé či neznámé) mechanismy proměnily mozky našich vývojových předků na mozek soudobého člověka Homo sapiens sapiens. Stavebně (a tedy i funkčně - rád bych zdůraznil, že stavba a funkce jsou v mozku, jako v kterémkoli jiném živém systému, rub a líc jedné mince, dvě strany téhož jevu) se popsané proměny DNA projevují: • zvětšením celého mozku; • zvětšením jeho izokortexu spolu se zvětšením některých podkorových částí, zejména mezimozku a bazálních ganglií; • mimořádným zvětšením čelních laloků, zejména jejich nejpřednějších částí, jimž se říká prefrontální; • zvětšením spodních částí temenních laloků; • vznikem nových korových polí, která například šimpanzi, naši nejbližší žijící vývojoví příbuzní, nemají. EVINA A ADAMOVA

ZRUČNOST 90 Prostým slovem zručnost zde mám na mysli především schopnost užívat a vyrábět nástroje. Co byly první vývojové kroky ke zručnosti dnešních lidí? Podle dnešních poznatků vzpřímená chůze a možnost uchopit drobný předmět mezi špičku ukazováčku a palce; této schopnosti se odborně říká precísion grip, což by se dalo přeložit jako přesný úchop. Vzpřímená chůze je v přírodě velmi neobvyklý druh pohybu. V porovnání s chůzí po čtyřech - jež využívá opírání o ruční klouby - vyžaduje rozsáhlé anatomické změny kostry: dolních končetin, pánve, páteře i lebky, kde se v souvislosti se vzpřímenou chůzí přesouvá velký týlní otvor směrem »dolů«. F. Spoor si všiml donedávna opomíjené skutečnosti, že v této souvislosti se také mění anatomie kostěného labyrintu, o níž byla zmínka v odstavci o neandertálcích. Někteří paleoantropologové dokazují, že vzpřímená chůze předcházela vývoji čelních a temenních mozkových laloků - tedy podstatnému zvětšení mozku - přibližně o 2 milióny let. Australopithecus africanus po dvou chodil docela dobře. Kromě jiného to dokazuje nález jeho stop. Jsou staré asi 3,6 - 3,7 miliónů let a byly nalezeny v severní Tanzanii, v Laetoli. Uchovaly se díky mimořádné shodě okolností. Jejich podkladem byla několik centimetrů vysoká vrstvička sopečného popela, do níž se otiskly nohy tří putujících australopitéků. Otisky ztuhly po následujícím dešti. (Ztuhnutí vlivem vody bylo dáno chemickým složením popela.) Následující sopečný výbuch přinesl novou vrstvu popela, která otisky zakryla a uchovala je před erozí až do objevu popsaného roku 1979. Otisky nohou udělali hominidé vysocí necelých 150 cm. Jasně patrné je střídání pravé a levé nohy s otiskem palců, které je velmi obtížné odlišit od otisku palců nohou dnešních lidí. Mimořádně zajímavé je, že

šli za sebou - ten druhý přesně kladl nohy do otisků prvního. Kromě jejich stop jsou patrné stopy třetího, menšího hominida, který šel poněkud vlnovitě po jejich levé straně. Ze vzájemné vzdálenosti stop je možné soudit, že šlo o dítě vedené za ruku. Roku 1995 vyvolala diskusi zpráva dvou vědců, kteří uveřejnili popis několika kostí levé nohy australopitéka, staré asi 3 - 3,5 miliónu let. Kosti mají lidské rysy, například to, že váha jejich nositele spočívala na patách, což odpovídá chůzi po dvou. Součástí nálezu byla záprstní kost směřující k palci. Z úhlu, pod kterým od ostatních kostí odbočuje, autoři soudí, že palec byl schopen stočit se proti chodidlu podobně, jako dokážeme palec ruky stočit proti dlani. Z toho by plynulo, že tento australopitékus, jemuž se přezdívá Malá noha (Little Foot, vědecky se jmenuje Stw čili Sterkfontein 573, Sterkfontein je název jeskyně v Jihoafrické republice), ještě šplhal po stromech. 91 92 S tímto názorem ostře nesouhlasí Owen Lovejoy, paleoantropolog z univerzity v Ohiu. Je přesvědčen, že kolena, kyčelní kosti a páteř australopitéků svědčí pro vzpřímenou postavu a chůzi po dvou, a má za to, že z jediného nálezu neúplně dochované kostry nohy se nedá soudit na nic. Může jít také o pozůstatek minulého vývoje - asi tak, jako mají vyvíjející se lidské zárodky základy žaberních oblouků. Mate vás tento rozpor? Kdo má pravdu? - Věda připomíná dům v trvalé přestavbě. Dobře podložené, nevyfantazírované rozpory jsou tím, o co se opírá její vývoj. Takže i v tomto případě je nutné vyčkat. Skutečnost ukážou další nálezy. Snad současně s vývojem chůze po dvou se vyvíjely budoucí ruce. Tradice říká, že je chůze po dvou »uvolnila«. Proměně přední končetiny na ruku odpovídají proměny její kostry. Nejdůležitější vývojovou proměnou je

prodloužení palce, možnost otočit jej proti dlani a proti špičce ukazováčku. V průběhu vývoje hominidů se prodlužuje jak délka kostěných článků palce, tak jejich síla i šířka posledního článku. Šimpanzi a nástroje Řeknou nám něco o vývoji užívání nástrojů šimpanzi, naši vývojově nejbližší příbuzní? Roku 1992 se pod záštitou Chicagské akademie věd konala konference o životě šimpanzů. Jane Goodallová, slavná badatelka, pozdravila tři stovky jejích účastníků šimpanzím pokřikem. Mnozí posluchači odpověděli stejně. Evropan by měl sklon označit tento druh chování za výstřední nebo za druh amerického vědeckého humoru. O samoúčel však nešlo, protože součástí konference byla debata nejen o tom, zda a jak šimpanzi užívají nástroje, ale také o jejich vzájemném dorozumívání. Zjišťuje se, že šimpanzi žijící v západní Africe se obojím odlišují od šimpanzů z Afriky východní. »Praví« šimpanzi, Pan troglodytes, a nově vymezovaný poddruh Pan troglodytes verus, se chovají jinak než »trpasličí šimpanzi*, kteří se jmenují Pan paniscus neboli bonobo, a vůbec nejsou trpasličí. (Koncem dvacátých let našeho století jistý antropolog prvně popsal »trpasličího šimpanze* na základě kosterního nálezu v muzeu. Ze svého nálezu vyvodil správně, že jde o odlišný druh šimpanze, mylně však určil jeho velikost.) Největšími uživateli nástrojů jsou šimpanzi žijící v západní Africe (Goodallová byla první, kdo před třiceti lety vědecky toto chování šimpanzů popsal, tehdy šlo o poněkud revoluční objev). Pomocí větviček získávají termity, mravence, med a vydlabávají kostní dřeň z dlouhých kostí. Užívají kamenná »kladiva« a »kovadliny« k rozbíjení ořechů. Dokonce užívají odlišný kámen v případě ořechů velmi tvrdých a měkčích. Šimpanzi z východní Afriky - s výjimkou oblasti Mahale a Gombe užívají nástroje méně. Ve východní Africe, ugandské Kibale, je neužívají vůbec.

V Mahale a Gombe užívají naši chlupatí bratranci nástroje podobně jako jejich západoafričtí příbuzní: větvičkami se drbou, napichují na ně termity a loví mravence, větvičkami zahajují hru. Kromě toho užívají dřeň některých rostlin jako houbu, kterou je možné namočit do rostlinné šťávy a vymačkat ji k pití. Proč kibalští šimpanzi vůbec neužívají nástroje, není jasné. Jedním z možných, ale neprokázaných důvodů je, že žijí v prostředí nabízejícím takové množství potravy, že nástroje prostě nepotřebují. Jiným možným důvodem je, že jsou méně inteligentní. 93 94 Kromě toho užívají některé nástroje jen někteří šimpanzi. Y. Sugiyama za dobu dlouhého sledování šimpanzí skupiny v Bossou, v Guinejské republice, pozoroval, jak v období sucha šimpanzi užili pevný stonek listu olejové palmy podobně, jako se užívá palička v moždíři. Prorazili obal kmene palmy a dostali se do dřeně obsahující šťávu. Šťávu vysáli a vymačkanou dřeň pak užívali jako houbu, kterou do šťávy znovu namáčeli, aby ji mohli vysát. Tento druh užití nástrojů je však vzácný. V průběhu dlouholetého sledování jej z dvacetičlenné skupiny užily dvě dospělé samičky staré přibližně třicet a čtyřicet let a dva dospívající jedinci, sameček a samička staří osm a devět let. Pokud se týče řeči šimpanzů: Kanzi je bonobo a je slavný. Narodil se roku 1980 v Centru pro výzkum jazyka (Language Research Center) v olympijské Atlante (Georgia, USA). O jeho možných jazykových schopnostech budu ještě vyprávět (viz kapitola Řečová komunikace šimpanzů). Roku 1990 uveřejnili T. Wynn a W. McGrew práci, která se jmenuje An ape's view of the Oldowan (Lidoopův pohled na Olduvai). Dokazují, že olduvaiské kamenné nástroje, jež vyráběl Homo habilis, mohli vyrábět i předchůdci dnešních šimpanzů. Mají pravdu? Ve vědě není nad pokus.

N. Toth, jak jsem už zmínil, dokázal olduvaiskými a acheulskými nástroji »rozebrat« celého slona. Roku 1990 se poznal se S. Savage-Rumbaughovou, která učí Kanziho řečově komunikovat. Toth je přesvědčen, že jednoduchost olduvaiských nástrojů je zdánlivá, a to proto, že je sám vyrábí. Problémem je totiž nutná míra zručnosti. Toth předvedl výrobu kamenného nástroje Kanzimu. Kanzi dění pozorně sledoval. Dokázal využít ostrou štěpinu, aby přeřízl lanko zabraňující přístupu k potravě, ale sám se o odštěpování pokusil až po trpělivém učení, které trvalo několik měsíců. Správnému (naši řemeslníci by asi řekli fortelnému) postupu se naučil až po dlouhém úsilí metodou »pokus- omyl«. Pohyby jeho rukou se však odlišovaly od pohybů rukou člověka, který by řešil stejnou úlohu. Kanzi dokázal oddělit ostrý úlomek, nikoli delší štěpinovitý olduvaiský nástroj. Pak Kanzi pochopil, že získá ostré úlomky tím, že tzv. mateřským kamenem udeří o podlahu. Toth však namítl, že olduvaiští výrobci odštěpovali úlomky jiným kamenem, nikoli náhodným úderem o zem. Tento postup nesvědčí o plánovité zručné akci, ale o využití náhody. Kanzimu byla betonová podlaha zakryta měkčími podložkami. Kanzi zjistil, že kámen o ně rozbít nejde. Rozhrnul tedy matrace a pokračoval v rozbíjení mateřského kamene o beton. Pak vymyslel další postup: z jednoho kamene si vyrobil terč, druhým na něj házel. Přes veškerý Kanziho pokrok se vědci dohodli, že umění olduvaiských výrobců nedosáhl. Důvod však nemusí být v nižší úrovni Kanziho poznávacích funkcí v tomto případě činnosti funkčního systému pojmenovaného »vyšší úrovně hybnosti« neboli praxie (také praxis), ale v biomechanických vlastnostech jeho paží a rukou. 95 Ontogeneze lidské hybnosti Vzpomínáte si, že vývoj jedince neboli ontogeneze svým způsobem opakuje dlouhou historii vývoje celého dru-

hu neboli fylogenezi? Co řekne o zručnosti ontogeneze lidské hybnosti? Novorozené dítě umí sát mléko, hýbá končetinami i hlavou; vložíte-li mu do dlaně prst, sevře ho. Šestiměsíční dítě sedí bez opory. Přidržíte-li je, »chodí« po špičkách, postaví se a dokáže uchopit předmět mezi špičku ukazováčku a palce. 96 V jednom roce života postaví věž ze dvou kostek, ujde několik krůčků, což dokáže i pozpátku. Upadne-li, samo se postaví. Umí čmárat tužkou po papíře. V osmnácti měsících postaví věž ze čtyř kostek, začne chodit po schodech, skáče, dokáže hodit předmět a napodobí kresbu čáry. Ve dvou letech postaví ze tří kostek most, stříhá nůžkami (budete-li to zkoušet, tupé konce, prosím), vydrží stát na jedné noze po dobu jedné vteřiny, jezdí na tříkolce, a okopíruje kresbu kruhu. Ve třech letech dokáže nasypat do láhve deset kuliček během třiceti vteřin, jde-li po schodech, střídá nohy, na jedné noze vydrží stát pět vteřin, umí skákat na jedné noze, okopíruje kresbu kříže. Ve čtyřech letech bez obtíží chytá míč, z papíru dokáže vystřihnout jednoduchý tvar. Stát na jedné noze vydrží deset vteřin. Lidská postava, kterou nakreslí, se skládá ze čtyř částí. Okopíruje kresbu čtverce. V pěti letech umístí do láhve deset kuliček během dvaceti vteřin. Tiskacími písmeny napíše své křestní jméno. Lidská postava, kterou nakreslí, je ze šesti částí. Okopíruje kresbu trojúhelníku. V šesti letech dokáže jezdit na kole. Tiskacími písmeny napíše celé své jméno i číslice od jedné do dvaceti. Kresba lidské postavy má již devět částí. Okopíruje kresbu vertikálního kosodélníku. V dalších letech zvládne domácí práce a některé práce řemeslné, hudební nástroje, případně složité pohyby související se sportováním. Později se z některých lidí

stanou nenahraditelní mistři zručnosti - obráběči kovů a dřeva, mechanici, zedníci, kováři, hodináři, chirurgové, kameníci a sochaři... Co to znamená z hlediska Evina a Adamova mozku? Hybnost Hybnost je funkční systém mozku, k němuž se dá přičíst páteřní mícha a zakončení hybných nervů u kosterních svalů, jejichž činnost kontrolujeme vůlí, a svalů hladkých (například v zažívací trubici), jejichž činnost vůlí ovlivnit nedokážeme (až na některé jogíny). Se systémem hybnosti nerozlučně souvisí somatosenzorický systém, soustava kožního a hlubokého čití, přinášející například informace o dotycích, tlaku, teple a chladu týkajících se tělesného povrchu, stejně jako o poloze kloubů, míře napětí svalů a šlach. Podobně s hybností souvisí zrakový a sluchový funkčnísystém - přinášejí a zpracovávají informace o proměnách v elektromagnetickém a akustickém poli. Nejjednodušší úrovní funkčního systému hybnost je přibližně stovka nejrozmanitějších reflexů (to jsou jednoduché nebo složité hybné odpovědi na nějaký podnět), s nimiž zčásti přicházíme na svět, takže jsou vrozené. Příkladem je reflexní mrknutí, zakašlání, sání ap. Další reflexy se rychle objevují (a některé mizí) s růstem malého dítěte. Vyšší úrovní činnosti tohoto systému jsou složité pohyby, například chůze. Všimli jste si, že se vyvíjí dlouho: nejmenší děti se nejprve dokážou převalovat, pak se posadí, poté postaví, nakonec začnou neobratně chodit. Trvá několik let, než dokážou sejít ze schodů a střídat při tom nohy. Na první pohled je zřejmé, že chůze má svou vrozenou mašinérii, nicméně bez několikaletého učení by se nerozvinula. Co v této souvislosti znamená pojem učení? Ukládání informace do dlouhodobé paměti. V tomto případě do druhu dlouhodobé paměti, které se říkápro197

98 cedurální. Ta je odlišná od dlouhodobé paměti, jíž se nejčastěji říká deklarativní: to je paměť pro pojmy (nebo obrazy) a jejich souvislosti. Činnost procedurální paměti se považuje za podklad pohybové zručnosti, ale i některých druhů poznávací zručnosti. Pohybovou zručností nebo obratností jsou v této souvislosti chápány složité naučené pohyby, například psaní na stroji, nejrozmanitější zručnosti řemeslníků, stejně jako třeba hra na hudební nástroj. Zručností v oblasti poznávání je například schopnost čtení zrcadlově napsaného textu. Nebo poznávání předmětů na radarové obrazovce či objektů v mikroskopu. Procedurální paměť je funkční systém mozku vázaný na činnost: • rozsáhlých oblastí kůry obou hemisfér mozku; • bazálních ganglií, to jsou obrovská, složitá nakupení nervových buněk v hloubce hemisfér (tvoří je nucleus caudatus, což znamená ocasaté jádro, putamen zpallidum; • některých oblastí thalamu, to je část mezimozku; • pigmentovaných neuronů středního mozku, jejichž nakupení se právě s ohledem na černou barvu říká černá substance neboli substantia nigra; • některých částí mozečku; • všech vzájemných spojení vyjmenovaných oblastí. Zjednodušeně řečeno jde o »obvod« (neurokognitivní síť velkého rozsahu) činný tak, že: 1. Mozková kůra »programuje« činnost bazálních ganglií. 2. Bazální ganglia oslovují thalamus, mnoho oblastí středního mozku včetně pigmentových neuronů černé substance i mozeček. 3. Z těchto míst se informace vracejí do mozkové kůry. 4. Do obvodu vstupují informace z dalších systémů, třeba zrakového nebo somatosenzorického, stejně jako

ze systému, jemuž se říká orientovaná nebo záměře99 na pozornost (ten je důležitý pro pochopení Evina a Adamova sebeuvědomování, bude o něm opakovaně řeč). 5. Z obvodu informace k mnoha jiným systémům vystupují, například k páteřní míše: její krční část ovlivňuje činnost svalů na horních končetinách, její část bederní ovlivňuje činnost svalů na dolních končetinách. Co se tedy děje, když se malá Evička a Adámek učí chodit? Popíšu to v krajním zjednodušení. Dejme tomu, že se Evička postavila a pak udělala první krůček. V jejím mozku tomu bezprostředně předcházela změna činnosti kůry některých částí čelních a temenních laloků. Změna jejich činnosti oslovila bazální ganglia, thalamus, černou substanci a mozeček. Zpracované informace se odtud bleskově vrátí do mozkové kůry, která zároveň vyšle povel neuronům páteřní míchy. Ty jej předají svalům dolních končetin. Evička se postaví, tím změní polohu. Čidla ve vnitřním uchu, polokruhovité kanálky, vyšlou příslušnou informaci do mozkového kmene a mozečku. Zdejší »výpočetní systémy* změní chování svalů na zádech, hýždích, stehnech a lýtkách. Takže Evička se ve vzpřímené poloze udrží. Čidla v kůži, podkoží, svalech, šlachách, kloubních pouzdrech a dalších místech vyšlou zpětné informace o změně stavu, které bleskově proběhnou páteřní míchou, osloví mozeček, některé části mozkového kmene, thalamus, nepřímo bazální ganglia a mozkovou kůru. Tím se celý funkční systém zpětnovazebně »uzavřel«. Téměř souběžně se znovu změní činnost kůry některých částí temenní a čelní kůry, dejme tomu na levé stra100 ně. Ty vyšlou salvu vzruchů ke svalům pravé dolní kon-

četiny. Svaly ji ohnou a zdvihnou, posunou dopředu a dolů, na podložku. Kožní, podkožní, svalová a všechna další vyjmenovaná čidla opět vyšlou zpětnovazebnou salvu vzruchů do míchy a jejím prostřednictvím do mozku. Téměř zároveň se změní činnost stejných částí mozkové kůry jako v předchozím případě, jenže na opačné straně, a ty vyšlou salvu vzruchů ke svalům levé dolní končetiny. »Cyklus« se opakuje, dokud Evička neudělá dva tři krůčky a nedopadne na zadeček. (Vidíte, co všechno se musí stát, abychom udělali jediný krůček?) Evička tuto činnost opakuje a opakuje dny, týdny, měsíce a roky v nejrůznějších prostředích a souvislostech. Učí se chodit. Důsledkem je: 1. Rychlé přibývání výběžků nervových buněk, které se na činnosti tohoto systému podílejí, a to jak výběžků, jimiž nervové buňky informace přijímají (dendritů), tak zakončení těch výběžků, jimiž je vydávají (axonů). S obrovskou rychlostí vznikají obrovské počty nových spojení neboli synapsí mezi nervovými buňkami. Metaforicky řečeno: vrozená neuronální »mapa« chůze se »zahušťuje«, je schopna přijmout a zpracovat daleko větší množství informací. 2. Axony, nervová vlákna vedoucí vzruchy od neuronů, se obalují pochvou ze složitých tuků, jimž se říká myelin. Tato změna dovoluje podstatně rychlejší vedení vzruchů. 3. Činnost procedurální paměti pro chůzi - jako pro všechny další činnosti - se učením automatizuje. Výsledkem je, že si neuvědomujeme, co všechno náš mozek, mícha a pohybový systém dělají, když jdeme. Obecně se tato automatizace týká všech zručností. Zpočátku se více nebo méně namáhavě učíme chodit, bruslit, lyžovat, plavat, nahazovat zednickou lžící, psát

na psacím stroji nebo hrát na hudební nástroj. Jakmile učení do nějaké míry zvládneme, neuvědomujeme si, co děláme. Činnost, které jsme se vědomě učili, se stane podvědomou. A jak je tomu s nejvyššími úrovněmi hybnosti, naučenými pohyby? Říká se, že kromě jazyka a řeči a abstraktního myšlení je to právě naše schopnost užívat a vyrábět nástroje, která nás udělala lidmi. Jak vypadá její stavební a funkční podklad u dnešních lidí? Co se z něj dá usoudit na cestu začínající, dejme tomu, u Homo habilis? Praxie a apraxie Schopnosti vykonávat složité naučené pohyby říkají neurologové praxie (nebo praxis). Porucha praxie nás ničí stejně hluboce jako porucha řeči. Nedokážeme se obléknout, samostatně najíst, složit papír a dát jej do obálky, pleteme si pořadí úkonů při zapalování plynu... Jde-li o nejvyšší, naučené úrovně hybnosti, pak lze předpovědět, že budou vázány na činnost některých částí mozkové kůry (a jejich vzájemných spojení) spíše než na činnost »podkorových« částí systému hybnosti, například zmíněných bazálních ganglií a dalších. Praxie, jak uvidíme dále, je něco jiného, »vyššího«, než je řízení základních pohybů. Praxii na obou stranách těla obvykle řídí pouze levá mozková polovina. Jak byla praxie zkoumána? 101 102 A jak se zkoumá dnes? Od úsvitu neurologie, lékařského oboru zabývajícího se stavbou, činností a poruchami nervového systému, to byly obvykle ložiskové mozkové poruchy - například krvácení do mozku, nádory nebo úrazy - které praxii (nejčastěji společně s poruchou řeči) poškodily natolik, že se objevil soubor příznaků, jemuž se říká apraxie. To je pojem vytvořený německým neurologem H. Steinthalem roku 1871.

Víc než sto let neurologové a neuropatologové zkoumali apraxii (stejně jako jiné poruchy »symbolických funkcí«) tak, že podrobně a opakovaně vyšetřovali chování postižených lidí. V případě, že pacient zemřel, vyšetřili stejně podrobně jeho mozek. Zjišťovali rozsah, umístění i druh chorobného ložiska. Poznatky uváděli do souvislosti s příznaky pozorovanými v průběhu pacientova života. Počínaje sedmdesátými lety našeho století se poznání vztahu mozku a chování včetně »symbolických funkcí* rozšířilo, prohloubilo i zjemnilo, když byly vynalezeny zobrazovací metody. Roku 1900 mladý německý neurolog H. M. Liepman popsal apraxii - a stal se klasikem. Jeho popis je natolik dokonalý, že se z něj přes všechen pokrok vychází dodnes. A stejně jako tolik dalších klasických popisů neurologických poruch je z dnešního pohledu zajímavý tím, že byl popisem jediného pacienta: osmačtyřicetiletého císařského úředníka R. T. Založit něco v medicíně na popisu jediného pacienta je dnes téměř nepředstavitelné. Liepman zjistil, že vznik apraxii podmiňuje poškození některých částí kůry temenního a čelního mozkového laloku (anebo poškození jejich vzájemných spojení) nejčastěji na LEVÉ straně. Liepman si představoval, že mozková kůra levého temenního laloku ukrývá »plány« nejrůznějších složitých naučených hybných akcí. Pod vlivem nějakého podnětu, třeba zrakového, je vyšle do čelního laloku nejprve své, tedy levé strany. Tato oblast prostřednictvím spojovacích vláken osloví stejné části mozkové kůry napravo. Zmíněné části mozkové kůry osloví »nižší« oblasti funkčního systému hybnosti, tj. bazální ganglia, thalamus, mozkový kmen, mozeček, páteřní míchu a svaly, čímž se uskuteční příslušný pohyb. Nemocní lidé, kteří mají příslušné části mozkové kůry anebo jejich vzájemná spojení poškozené, žádaný pohyb nedokážou předvést nebo napodobit. (Jako všechna pravidla v lékařství a biologii má i toto pravidlo výjimky.)

Jestliže Liepman objevil základní pravidlo apraxii (předpona a- znamená ne-), objevil tím nepřímo, na které části mozku je vázána praxie. Zjednodušeně řečeno: praxie je »špička ledovce*, jímž je celý funkční systém, jemuž říkáme hybnost. Je (obvykle, takže s výjimkami) vázána na činnost některých oblastí mozkové kůry levého temenního a levého čelního laloku spolu s jejich vzájemnými spojeními. Činnost levostranných oblastí mozku řídí výkon funkce na obou stranách těla. Jinými slovy: praxie patří do stejné kategorie jako například řeč, paměť, emotivita, orientovaná pozornost to všechno jsou stranově asymetrické neboli nesouměrné funkční systémy. Levá polovina mozku se podílí na výkonu příslušných funkcí jiným způsobem než jeho polovina pravá. Vzpomínáte si, jak N. Toth určil, že Homo habilis, jenž odštěpoval nejstarší kamenné nástroje, byl pravák? Co to znamená? Obecně platí, že pravá polovina mozku řídí pohyby levé poloviny těla a z levé poloviny těla přijímá informace. 103 104 A naopak: levá polovina mozku řídí pohyby pravé poloviny těla a odtud přijímá informace. Kontrola základních pohybů je tedy v mozku, na rozdíl od řízení »symbolických funkcí*, například jazyka a řeči, stranově souměrná. (Ve skutečnosti je věc složitější: pravostranná primární motorická kůra, o níž bude za chvilku řeč, řídí pohyby levé ruky. Pohyby ramene však ovlivňuje na obou stranách.) U většiny dnešních lidí je řeč vázána na činnost levé mozkové poloviny a nejméně dvě třetiny lidí jsou vyhranění praváci. Jejich levá hemisféra tedy řídí jak praváctví, tak řeč. Jestliže bylHomo habilis pravák, pak je možné nepřímo soudit i na možnost vývoje funkční specializace levé hemisféry co do řeči.

(Řečové funkce většiny leváků rovněž řídí levá hemisféra. U zbytku leváků je řídí buď hemisféry obě, nebo pravá. Jen velmi malý počet praváků má řečové funkce řízeny pravou mozkovou hemisférou. S důsledky této rozmanitosti se poměrně často potkávají neurologové léčící pacienty s cévními mozkovými příhodami a neurochirurgové, kteří připravují pacienty k mozkovým operacím.) Co říkají o činnosti mozku doprovázející rozhodování a následný výkon nějakého jednoduchého pohybu zobrazovací metody? K pochopení, o čem budu vyprávět, je nutné podívat se na mapu mozku (viz str. 81) a na Brodmanovu mapu (viz str. 80). Čelní lalok od temenního odděluje téměř vertikální Rolandova rýha. Před ní je dlouhý korový závit, jemuž se říkáprecentrální, protože se Rolandově rýze říká sulcus centralis. V této oblasti je primární motorická kůra. Její podráždění vyvolává záškuby jednotlivých svalů opačné poloviny těla. Brodmanova mapa tuto oblast označuje jako area 4. 105 Bezprostředně za Rolandovou rýhou je podobně dlouhý závit, jemuž se žíkápostcentrální. Na jeho povrchu je primární somatosenzorická kůra. Jemné podráždění některé její části vyvolává například pocit dotyku některé oblasti opačné poloviny těla. Brodmanova mapa označuje primární somatosenzorickou kůru jako area 3, 2,1. Bezprostředně před area 4 premotorická kůra, označená v Brodmanově mapě jako area 6. Část area 6 na vnitřní straně čelního laloku se jmenuje doplňková motorická oblast (také SMA, z anglického supplementary motor area). Představte si, že v klidu sedíte a někdo vás poprosí, abyste rytmicky klepali třetím prstem pravé ruky na podložku dvakrát za vteřinu.

Co se při tom děje ve vašem mozku? Zobrazovací metody ukážou, že se proti klidovému stavu zvýší činnost levostranných částí mozku, a to: premotorické kůry a doplňkové motorické oblasti, primární motorické kůry v dolních částech precentrálního závitu, primární somatosenzorické kůry v dolních částech postcentrálního závitu. Jinými slovy - tyto oblasti mozkové kůry řídí pohyby všech svalů odpovídajících za schopnost rytmicky klepat prostředníkem pravé ruky na podložku. Somatosenzorická kůra zároveň přijímá zpětnovazebně informace o tom, že špička prstu na podložku dopadla. I při tomto zdánlivě jednoduchém pohybu se zároveň mění činnost »podkorových« oblastí funkčního systému hybnosti - levostranných bazálních ganglií, thalamu, černé substance středního mozku, některých částí mozečku a páteřní míchy. 106 Rytmické poklepávání prstem »nic není« - naučili jste se mu v raném dětství. Co se v mozku děje, učíme-li se novému, neznámému druhu jednoduchého pohybu, například stisku několika klávesnic prsty ruky ve správném pořadí? Zvýší se činnost stejných oblastí jako v předchozím jednoduchém úkolu s tím, že zvýšení činnosti mozkové kůry temenního laloku (kam patří i somatosenzorická kůra) je rozsáhlejší. Kromě toho se zvýší činnost prefrontální kůry - to jsou všechny korové oblasti před oblastmi premotorickými. Činnost mnoha korových oblastí mozku se naopak sníží - například některých částí kůry týlního a spánkového laloku (ví se o nich, že zpracovávají zejména zrakové informace). Jak by se to dalo shrnout? Vrozený, tedy geneticky podmíněný základ stavby a činnosti lidského mozku dovoluje získat učením »programy« složitých hybných činností.

»Programy« jsou uloženy v některých částech kůry levého temenního a čelního mozkového laloku. Výkon naučených hybných činností doprovází zvýšení činnosti premotorické kůry, která »instruuje« primární motorickou kůru. (Kdo má rád počítače, řekne místo slova instruuje slovo download. V obou případech jde o metaforu.) Ta ve spolupráci se všemi dalšími součástmi systému hybnosti vyšle povely příslušným svalům. Na učení novým druhům pohybu se podílejí různé části funkčního systému hybnosti různým způsobem. Velmi výrazný je podíl přední části kůry čelních laloků, jimž se říká prefrontální kůra. Systém je stranově nesouměrný - u většiny lidí je vázán na vyjmenované oblasti levé mozkové hemisféry. Vývoj praxie, souboru typicky lidských zručností, schopnosti naučit se novým, složitým druhům pohybu, tedy souvisel s rozsáhlým vývojem mozkové kůry temenních laloků a kůry prefrontální. Vybavíte si růst objemu mozkovny v průběhu vývoje australopitéků k Homo habilis a Homo erectus, tedy přibližně 350 - 500 ml, 600 - 700 ml, 800 - 1000 ml? Růst objemu mozku našich vývojových předků podmiňoval především nápadný růst objemu prefrontální a temenní kůry, samozřejmě ve zpětnovazebné souvislosti s růstem objemu dalších funkčně souvisejících mozkových oblastí, jenž tak nápadný již není. Kromě jiného je tato knížka cestou k současnému chápání Adamova sebeuvědomování neboli vědomí ve smyslu, jemuž psychologové někdy říkají "jáství": pocitu, že jsem to JÁ, kdo čte tyto řádky, nebo se například rozhodne pohnout levou rukou. Co může o nějaké součásti jáství říci porucha nejvyšších úrovní hybnosti? Syndrom odcizené ruky Lékařům - a nejen jim - často ukáže povahu stavby a činnosti nějakého systému jeho porucha. V souvislosti s cestou k pochopení lidského sebeuvědomování vám

povím o zvláštní poruše, které se říká syndrom odcizené ruky. Syndrom odcizené ruky mluví o tom, že se složité motorické programy řídící pohyby ruky mohou vymanit z vědomé kontroly (z jáství) a dělat si, nepříjemně a někdy nebezpečně, »co chtějí Tak například pacientka postižená poraněním mozku si po několika měsících všimla, že její levá ruka hmatá po předmětech, pokouší se je uchopit, tahá pacientku za šaty, dokonce jí tiskne ve spánku hrdlo. Ruka to dělá v poryvech. Začátek se projevuje obvykle tím, že 107 108 levá paže s rukou, jak pacientka sdělila, »udělá nějakou pitomost«. Například ji začne škrábat na koleně. Pohyby a činnost levé ruky se nedají ničím ovlivnit. V noci pacientka spí tak, že levou ruku uváže k pelesti. Pacientka sděluje, že se ruka s paží chová, jako by měla »svou vlastní vůli«. Někteří nemocní stížení syndromem odcizené ruky sdělují, že je odcizená paže s rukou jejich (mají tedy pocit, že jim patří) jen tehdy, když se na ni mohou dívat. Nemohou-li se na ni dívat, mají pocit, že patří někomu nebo něčemu jinému, případně že s ní "někdo pohybuje" Jeden z pacientů, jemuž se odcizená ruka soustavně pletla do oblékání košile, ruce domlouval: »Nech mě být, pleteš se mi do oblékání.* Syndrom odcizené ruky charakterizuje: • pocit, že je ruka s paží cizí; • neschopnost rozlišit, že jde o vlastní ruku, jestliže se na ni pacient nedívá; • samostatné složité pohyby ruky; • její personifikace. Anatomickým podkladem syndromu bývá poškození vnitřních částí kůry čelních laloků - prefrontální kůry a doplňkové motorické oblasti - spolu s poškozením přední části největší spojky hemisfér, která se jmenuje

corpus callosum neboli svorové těleso. Existuje však případ syndromu odcizené ruky doprovázený poškozením thalamu, kůry temenních laloků a dalších částí mozku. Jinými slovy řečeno, syndrom odcizené ruky může být dán poškozením rozličných částí funkčního systému hybnosti. Podle toho, která místa jsou poškozena, se v rámci syndromu odcizené ruky dají vymezovat různé varianty, což pro toto vyprávění není podstatné. Podstatné je, že se z volní kontroly hybnosti může vymanit soubor složitých hybných »programů« při poškození některých částí funkčního systému hybnosti a »dělat si, co chce«. Z toho plyne, že tyto složité hybné programy (a místa v mozku, která jsou jejich »mapami« nebo »centrálními reprezentacemi*) nějakým způsobem souvisejí s volní kontrolou neboli s vůlí. Vůle je považována za jednu ze základních součástí lidského jáství (»vědomí«). Jestliže může ložisková porucha funkčního systému hybnosti »odcizit« ruku, »vyjmout« ji z vědomé kontroly, může při nějakém ložiskovém poškození mozku ruka »přibýt«? Je to velmi vzácné, ale může. A to nejen ruka. V tomto okamžiku je nutné zdůraznit, že - viděno očima klasického rozlišování psychiatrie a neurologie - nejde o psychiatrické pacienty s halucinacemi nebo bludy, tedy lidi laicky řečeno »šílené«, ale o neurologické nemocné s následky ložiskového cévního mozkového postižení, v tomto případě se »zachovaným rozumem*. Jedna z takových pacientek utrpěla cévní poškození pravého temenního laloku se všemi průvodními příznaky, které při léčení začaly ustupovat. Za šest týdnů po začátku onemocnění se začala chovat neobvyklým způsobem vůči své levé paži, kromě jiného ji oslovovala. Zde je záznam pacientčiny (P) rozmluvy s lékařem (L): L: Dělá vám pohyb levé paže nějaké obtíže?

P: Nedělá, jenom je nešikovná. L: A co vaše levá ruka? P: Taje v pořádku. L: Máte ještě nějakou jinou paži? P:Ano - mám přebytečnou paži, získala jsem přebytečnou ruku. 109 110 L: Má tahle ruka paži? P: Ne, ne, je to jenom přebytečná ruka. L: Je to levá ruka, pravá ruka nebo jiná ruka? P: Levá ruka. L: Je to nadbytečná levá ruka, nebo vaše vlastní levá ruka? P:Je nadbytečná. Nevím, odkud se vzala. L: Kolik levých rukou máte? P: Jen jednu, ale získala jsem jednu nadbytečnou, která ve skutečnosti není moje. L: Takže rukou máte celkově? P: Mám dvě ruce plus jednu, která je přebytečná. L: Odkdy ji máte? P: Od své mrtvice. L: Slyšela jste ještě o někom dalším, kdo by měl nadbytečnou ruku? P: Ne, ne (směje se). L: Měla jste nadbytečnou ruku předtím? P:Ne. L: Měla jste v minulosti něco jiného nadbytečného? P: Ne (směje se). Teď bych snesla nadbytečný mozek. • L: Jak dlouho má jméno? P: Krátce. Nedávno sestry řekly: »Podívejte se, měla byste to nějak pojmenovat, nemůžete tomu říkat jen , to'«. A tak mě napadlo: »Takjo, Toby.« Nevím, proč jsem zvolila jméno Toby, nikoho s tímto jménem neznám, ani jsem, pokud vím, takové jméno neslyšela... Vlastně je to trochu hloupé.« L: Odpovídá na jméno?

P: Ne, ne, samozřejmě, že ne. Někdy jí říkám: »Pojď sem, Toby, «jako kdybych mluvila na psa... L: Je k vám připojena? P: Není. L:Jak víte, že je to vaše ruka? P: Jsem přesvědčena, že je má, protože všichni lidé v nemocnici říkají, že je moje. L: Vypadá rozumně, máte-li ruku navíc? P: Vůbec ne. Myslím, že je to opravdu směšné, a musím zjistit, odkud se vzala. L: Zlobí vás, nebo se vám do něčeho plete? P.Je to horší než cokoli jiného, protože se bojím, že ji ztratím. L: Myslíte, že by se něco stalo, kdybyste ji ztratila? P: Řekla bych, že ve skutečnosti nic, ale někdo by mi mohl parádně vynadat za to, že jsem byla tak nedbalá. L: Myslíte si, že vaše přebytečná ruka s vámi bude pořád? P: Doufám, že ne. Ale musím se vyptat, odkud se vzala a kam zmizí. Třeba se dostane někam do muzea, člověk neví. L: Jako co tam bude? P:Jako zvláštnost - stará přebytečná ruka. Protože jakmile se sestry zeptají: »Má tady někdo přebytečnou ruku?«, obvykle říkávám: »Tady jedna je, prosím«, a je to chvilka legrace (směje se). Jaký je výklad tohoto vzácného pozorování? Ve velmi raném dětství se naučíme schématu vlastního těla - kde a co jsou ruce, kolik jich je, atd. Kterékoli jeho části dokážeme věnovat pozornost. Orientovaná neboli zaměřená pozornost je rovněž funkční systém mozku, nalézá se v pravé i levé mozkové hemisféře. Nesouměrnost spočívá v tom, že pravá hemisféra kontroluje orientovanou pozornost pro levý ipravý poloprostor, zatímco hemisféra levá kontroluje jen poloprostor pravý. Poškození některého tzv. úzkého profilu systému pozornosti bývá proto častěji patrné při poškození pravé hemisféry a projevu-

je se opomíjením (z anglického neglect). Například paci111 112 enti s poškozením pravého temenního laloku nevěnují pozornost smyslovým podnětům z levého poloprostoru. Kromě jiného se to může projevit i tím, že ignorují ochrnutí své levé horní i dolní končetiny. Vyšetření pacientky s »přebytečnou rukou« dokazuje, že byla stížená levostranným opomíjením. To znamená, že informace z levé horní končetiny dostává, ale její systém pozornosti tyto informace přinejmenším částečně ignoruje. Nevstupují do něj, protože jedním z jeho úzkých profilů je právě kůra pravého temenního laloku, kterou má pacientka poškozenou. Je pravděpodobné, že některý neuronální podsystém vymaněný z kontroly vysílá informace, jejichž vědomá, pocitová a slovní interpretace zní »levá ruka«. Nadto ji chybně umísťuje do tělesného schématu. (Pacientka byla vyzvána, aby nakreslila svou postavu i s přebytečnou rukou. Přebytečná ruka vyčnívá na obrázku přímo z levého ramene, nemá paži.) Přitom pacientka ví, že může mít jen jednu pravou a jednu levou ruku a vlastní tělové schéma popisuje bezchybně. Její sebeuvědomování je rozdvojeno: přes poměrně zachovanou schopnost uvažovat a znalost vlastního tělesného schématu není schopna zvládnout falešnou signalizaci. Obě informace chápe přes jejich rozpornost jako stejně platné. Lidé, zručnost, nástroje a umění Lidská zručnost - spolu s dalšími funkčními systémy se do dnešní podoby mohla vyvinout jistým skokem, jenž buď probíhal přibližně 50 - 150 tisíc let a odpovídá vývoji a pouti Homo sapiens sapiens z Afriky do Evropy, nebo probíhal dobu podstatně kratší. Snad jen několik tisíc let, v době kolem 35. tisíciletí př. n. 1. Z čeho tato úvaha vyplývá? Jean-Marie Chauvet vejde do dějin velkých objevů.

Koncem roku 1994 v jeskyni poblíž Vallon Pont-ďArc ve Francii, v jižní části Ardeche, našel na tři sta nástěnných maleb, kromě toho rytiny. Zobrazovaly více než tucet druhů zvířat, například mamuty, medvědy, nosorožce, ale i pantery, sovy a hyeny - tato zvířata dosud mezi nástěnnými malbami nalezena nebyla. K malbám byl užit okr, hematit a dřevěné uhlí. Mnohá zvířata jsou vyobrazena perspektivně. Barevně jsou vystiženy rozdíly v osvětlení. Spolu s vyškrabanými obrysy je dosažen dojem reliéfu. Z fotografií plyne dojem jednoho z největších uměleckých výkonů všech dob. Stáří maleb bylo dle stylu zprvu odhadnuto na 18 až 20 tisíc let. (Nástěnné malby v proslulé jeskyni Lascaux jsou staré přibližně 17 tisíc let.) Radiokarbonové datování však jejich stáří určilo na plných 31 tisíc let. Specialistům takové stáří připadalo nemožné, ale potvrdily je výsledky dvou dalších nezávislých laboratoří. Nejpravděpodobnějšími tvůrci maleb jsou lidé, kteří se v Evropě objevili přibližně před 40 tisíci roky. Povšimněte si, prosím: Skoro 2,5 miliónu let vyrábějí hominidé kamenné nástroje. Technologický vývoj je velmi pomalý. V kapitole o Homo erectus jsem se zmínil, že si badatelé lámou hlavu otázkou, proč asijští hominidé cestou z Afriky do Asie jejich výrobu »zapomněli«. Anebo proč ji, za předpokladu, že se vyvinuli na místě, nezvládli ve stejné době stejně dobře jako jejich afričtí příbuzní. A »najednou«, přibližně před 35 000 lety, dochází v Evropě doslova k výbuchu tvořivosti, přičemž se objevují první předměty se symbolickými rysy: nejrůznější druhy korálků a přívěsků sloužící ke zdobení těla, mal113 114 by, které jsou jedním z vrcholů světového umění všech dob, sošky, nejrozmanitější nástroje... Co se v aurignacienu, jak je toto období pojmenová-

no, s lidmi stalo? Proč takový výbuch tvořivosti, jejíž složkou je mimořádná zručnost rukou, tedy praxie, spolu se zrakovými schopnostmi, pamětí, představivostí, abstrakcí, právě v této době a na tomto místě? Problém je, že přestává být jisté, zda se to skutečně stalo teprve v aurignacienu. Nejnovější objevy, které bude nutné ověřit, rozšířit a doplnit, totiž dokládají výrobu »moderních« kamenných nástrojů o plných 200 tisíc let dříve, a to v Keni. Byly nalezeny nedaleko jezera Baringa. Daly by se označit za čepele. Jsou dlouhé asi deset centimetrů, silné nanejvýš centimetr a byly vytvarovány dřív, než byly odštípnuty od mateřského kamene. Způsob výroby i tvarování svědčí o zrodu moderního abstraktního, předvídajícího myšlení již u jejich výrobců. Kdo je vyráběl, známo není, kosterní zbytky hominidů nalezené spolu s nástroji jsou velmi neúplné. Objevitelka nálezu, Sally McBreartyová, se domnívá, že je tvořil Homo sapiens sapiens, ale sama říká, že ji »k tomuto názoru vede pouze intuice*. Není jasné, proč se jejich výroba nerozšířila do okolí. Podobné nástroje na dalších místech zatím nalezeny nebyly - což ovšem nemusí znamenat, že neexistují. Rovněž z jejich poměrné dokonalosti neplyne, do jaké míry výrobci zvládali jazyk a řeč. Jiný posun pohledu znamenají objevy ze Zaire. Roku 1988 tam na břehu řeky Semliki vykopala výprava vedená J. Yellenem a A. Brooksem kostěný výrobek, téměř jistě hrot harpuny nebo oštěpu. V prvních chvílích nebyli vědci nadšeni. Stejné hroty znali z evropských nálezů, jejichž stáří bylo určeno na přibližně 14 000 let. Výprava při tom byla přesvědčena, že se zabývá místem, kde žili lidé ve středním paleolitu, v době ohraničené rozmezím 200 až 40 tisíc let př. n. 1. Nové datovací postupy však určily stáří nálezu kolem 90 tisíc let. Nástroj, který obyvatelé Evropy vyráběli před

14 tisíci lety, uměli obyvatelé Afriky vyrobit před dobou šestkrát delší... Potvrdí-li se datování, a budou-li zjištěny podobné nálezy na jiných místech, přibude další nepřímý důkaz pro vznik Homo sapiens sapiens v Africe a jeho pouť snad přes Levantu - do Evropy. Současná teorie říká, že moderní lidé dorazili do Austrálie přibližně 10 tisíc let poté, co se objevili v Evropě tedy přibližně před 40 - 30 tisíci roky. Malovat po skalách začali později. Nejstarším malbám má být nanejvýš 30 tisíc let. Na konferenci Kalifornské akademie věd nazvané Symboly a obrazy svrchního paleolitu však roku 1995 dokazoval Australan R. Jones, že se moderní člověk objevil v Austrálii již před 60 tisíci lety. Nejstarší malby mají být stejně staré. (Svůj názor opírá o nový způsob datování využívající termoluminiscenci.) Jonesova skupina určila stáří nejstarších pazourkových nástrojů objevených v severoaustralských nalezištích na 55 - 60 tisíc let. Tedy plných 20 tisíc let předtím, než se Homo sapiens sapiens objevil v Evropě. Australské skalní malby ukazují další, velmi podstatnou souvislost, kterou bude také, stejně jako předchozí objevy, nutné ověřit. Všechny badatele a velký počet dalších lidí upoutává skutečnost, že jsou tak nádherné malby v hloubce jeskyň, často ve velmi nepřístupných místech. Proč? Výkladů je velký počet a dobrat se úplné skutečnosti bude spíše nemožné, hlavně proto, že si s tvůrci maleb není možné pohovořit. 115 116 Proč vůbec pravěký člověk maloval? Nejklasičtější výklad, zastávaný autoritami zejména na začátku našeho století, měl za to, že pravěcí tvůrci byli prvními malíři milujícími umění pro umění. Měli malovat prostě proto, že se jim to líbilo.

Henri Breuil, francouzský odborník na pravěké umění, o něco později tuto představu zamítl. Došel k názoru, že jeskynní malby jsou, podobně jako malby australských domorodců, výrazem magického myšlení. Smyslem maleb bylo oslovit, snad přivolatkořist. Takže kresby jsou výrazem rodícího se náboženského symbolismu. Uvážíme-lipodobnost s kresbami a chováním současných přírodních národů, jde o vysoce pravděpodobnou domněnku. Přibližně před třiceti lety, patrně pod vlivem psychoanalýzy, přišli s novou teorií André Leroi-Gourhan a Arlette Laming-Emperaireová. Svůj výklad pojmenovali »strukturalistický« a opřeli jej o sexuální symboliku. Američan R. White, když spekuloval o korálcích a přívěscích starých pětatřicet tisíciletí, vyřezaných z měkkého kamene a mamutoviny, uvažoval podobně. Své úvahy navíc doplnil o spirituální rozměr: »V materiálu, z něhož jsou vyrobeny tyto předměty, je skryta spirituální souvislost... nejde o umění, ale o širší proměnu materiálních symbolů lidmi.« Myslím, že je velmi těžké říci, zda užitý materiál a výrobky působily na své tvůrce stejně, jako působí po 35 tisíci letech, v moderní společnosti promořené psychoanalytickými představami, na R. Whitea. Nabízí se možnost, že tvůrci pracovali právě s tímto materiálem prostě proto, že byl měkký a dal se lépe obrábět než materiály jiné. S dalším výkladem jeskynních maleb přišel D. Lewis-Williams. Při studiu prehistorických skalních maleb v jižní Africe ho napadlo, že jde o šamanistické umění, vzniklé pod vlivem drog. A tak uvažuje o možnosti, že prehistorické jeskynní malby pramení z tohoto zdroje. Na možnost šamanistických vlivů a náboženského symbolismu se například soudí z postavy v Chauvetově jeskyni, která je napůl bizon, napůl člověk. To je jistě možný výklad. Zajímavé však je, že badatele milující tajemno až na výjimky nenapadlo jednodušší vysvětlení: Je známo, že se indiánští lovci v Severní Americe přibli-

žovali k bizonům v částečném maskování bizoní kůží. Takže postava, která je napůl bizon, napůl člověk, nemusí být šaman, ale maskovaný lovec. Proč o tom vyprávím? Protože je docela dobře možné, že umění v aurignacienu a pozdějších dobách, například v magdalénienu (11500 až 10500 př. n. l.) bylo každodenní součástí života, nikoli jen tajemným obrazem v tajemném jeskynním prostředí. Pravěcí lidé v tomto období totiž malovali a vyrývali kresby i na povrchu země. Povrchová vyobrazení až na výjimky klimatickými vlivy zanikla nebo nejsou zřetelná, jeskynní se uchovala. To není spekulace, ale objevovaná skutečnost. A. Watchman je kanadský geolog, který se dostal do Austrálie. V místě pojmenovaném Walkunder Arch je možné se ukrýt ve skalách. Každý, kdo se tu chce ukrýt, projde kolem balvanu, na němž nebylo prostým okem nic vidět. Watchmana napadlo opatrně odštípnout povrch. Pod ním našel žluté a červenohnědé tenké vrstvy. Napadlo ho, že jde o barvy nanesené pravěkými umělci. Odštípané čtyřmilimetrové vrstvy Watchman zalil do epoxidové pryskyřice a pak je kolmo na tloušťku vrstvy nařezal diamantovou pilou. Mezi minerálem skály a povrchovým nánosem solí a sádrovce zjistil dřevěné uhlí a hematit, barviva užívaná australskými domorodci. Předběžné datování určilo jejich stáří na více než 20 tisíc let, možná až 30 tisíc let. 117 118 P. Bahn dospěl k podobnému názoru. Popsal více než sto padesát skalních rytin nalezených v říjnu 1994 v Portugalsku, na skalách podél řeky Coa. Znázorňují například koně, kozorožce a jeleny. Jejich stáří se odhaduje až na 20 tisíc let. Skalní galerie se podél řeky táhne plných 13 kilometrů a je šestým místem svého druhu na světě, které bylo vědecky popsáno. Výbuch tvořivosti právě v této době a na tomto místě,

tedy v Evropě a v aurignacienu, vysvětlují dvě teorie, které se podle mého názoru spíše doplňují, než vylučují. Archeolog S. Mithen došel k názoru, že jde o důsledek (neurobiologického) vývojového kroku, jenž dospěl k mozku moderního člověka Homo sapiens sapiens a oddělil stavbu a činnost naší vývojové linie od neandertálců. Je možné, že Mithen má kus pravdy, byť by, domnívám se, bylo bezpečnější mluvit spíše obecněji o oddělení od předchozích vývojových větví hominidů. Bez mozků »naší« stavby a činnosti by tento výbuch tvořivosti možný nebyl - alespoň žádný z hominidů jej nedosáhl. Jenže moderní lidé se objevili, alespoň v Levantě, před 90 tisíci roky. A objevili se, patrně v Africe, možná, že na více místech světa souběžně, před 200 tisíci lety. Možná, že před dobou ještě delší. Proč jejich plně vyvinuté mozky »čekaly« desítky, snad stovky tisíc let, aby předvedly, co dokážou? Takže pravděpodobnějším výkladem »velkého třesku tvořivosti* bude, jak soudí C. Gamble, prehistorik Southamptonské univerzity v Anglii, spíše sociální než neurobiologická revoluce. V aurignacienu a později se pravděpodobně počet lidí zvýšil. Jejich závislost na prostředí se snížila. Jednotlivé lidské skupiny se začaly setkávat daleko častěji než v dřívějších dobách. S vysokou pravděpodobností mezi nimi kvetl dálkový výměnný obchod, protože mnohé užité materiály jsou nalézány velmi daleko od místa, kde je bylo možné získat. Vznikaly podstatně složitější sociální vztahy než vztahy dosavadní, včetně rozvrstvování sociálního žebříčku. (Také R. White je přesvědčen, že ozdoby nalézané v hrobech jsou dokladem právě této skutečnosti.) Co znamená předchozí vyprávění z hlediska věd o mozku? Ve které části výkladu by mohl mít archeolog S. Mithen v zásadě pravdu? Jak souvisí zručnost pravěkého člověka s jeho vrchol-

nými uměleckými projevy v oblasti výtvarného umění? Je samozřejmé, že vytvoření obrazu vyžaduje kromě praxie, nejvyšší úrovně složitých naučených pohybů, »spolupráci«, tedy integraci s činností dalších funkčních systémů mozku: zrakového systému, paměti, orientované pozornosti; vyžaduje učení neboli zkušenosti v určitém kulturním prostředí, motivaci, vůli, talent... Na tomto místě popíšu pouze jednu složku zmíněné »spolupráce«, protože popis dalších by zabral příliš mnoho místa. Neuropsychologové jí říkají vizuomotorická, což znamená funkční souvislost mezi zrakovým systémem a praxií. Prostými slovy řečeno to znamená, že se primáti včetně lidí na něco podívají a pak to dokážou pohybově napodobit. Soudobý popis stavby a funkce zrakového systému říká, že nejzákladnější zrakové informace jsou barva, tvar, pohyb a pravděpodobně i prostorová hloubka. Zrakový systém je zpracovává, počínaje sítnicí a zrakovou částí mezimozku, odděleně. Blíže neznámým způsobem je »skládá« ve zrakových částech mozkové kůry v týlních, temenních a spánkových lalocích, čímž vzniká »centrální reprezentace* neboli »mapa« zrakově vnímaného předmětu či jevu. Jejím pravděpodobným podkladem je rozmístění, typ, stavba a činnost obrov119 120 ského, patrně mnohamiliardového počtu synapsí (tj. míst vzájemných kontaktů mezi nervovými buňkami, v nichž si neurony předávají informace). Jedním ze znaků »vyzrávání« tohoto systému je doba, po kterou jsou jeho rozmanité části myelinizovány - což je pojem pro obalování nervových vláken pochvami ze složitých tuků. Takto obalená nervová vlákna vedou vzruchy podstatně rychleji než vlákna bez obalu, což výkon soustavy takříkajíc vylepšuje. Oblast mozkové kůry, kde se nalézají výrazně nakupené neurony rozlišující pohyb, se označuje V5. (»V« od

vizuální, zraková.) Zobrazovací metody ukázaly, že oblast V5 je v lidském mozku umístěna v zevních částech kůry týlních laloků, několik centimetrů před týlními póly. Lidé, kteří mají tyto korové oblasti postižené, zrakově nerozlišují pohyb. Například čaj nalévaný z konvice vnímají jako zmrzlý, nehybný proud do chvíle, než je jiný smyslový systém upozorní, že šálek přelili. Mnohem nebezpečnější pro ně je, že na přechodu nerozlišují pohyb blížícího se auta. Paul Flechsig, německý neuroanatom, sestavil roku 1901 mapu lidské mozkové kůry na základě stupně myelinizace při narození. Zjistil, že jedním z několika míst plně myelinizovaných už při narození je nevelká oblast kůry zevní plochy týlních laloků. Proč tomu tak je, netušil. O devadesát let později zjistily zobrazovací metody, že jde o oblast V5. Vývojově tedy muselo být důležité, že novorozenci zrakově rozlišují nejprve pohyb, ostatní prvky zrakové informace až o něco později. Proč o tom v této souvislosti mluvím? Myelinizace oblasti V5 je »naprogramována« geneticky. Činnost V5 je jedním z ohromného počtu »programů« určujících stavbu a činnost našeho mozku. Podobnými vývojovými programy, na něž »nasedne« učení (viz kapitola Evin a Adamův mozek), je určován funkční systém hybnosti včetně praxie. Prostřednictvím tohoto modelu si je možné představit, že neandertálcům, a ještě více dalším hominidům chyběly (nebo nebyly dostatečně rozvinuty) součásti nebo celé funkční systémy mozku. Zpětnovazebně se to samozřejmě projevilo v jejich vztazích k přírodě i v jejich sociálním poli, v individuálních a skupinových vztazích. 121 124 Jaké části mozku odpovídají za náš citový život, který

jsem obrazně pojmenoval Evino a Adamovo srdce? Jak se vyvíjely? Co mají alespoň některé stránky našeho citového života společného se zvířaty? A které z nich zvířata nemají? Podle všeobecně přijaté teorie jsou nezákladnější pocity čili emoce (například pocit hladu, žízně, strachu, potřeba sexuálního partnera), obecně řečeno základní pocity příjemného a nepříjemného, vázány na činnost limbického systému. Podíváte-li se na vnitřní stranu mozkových hemisfér, uvidíte jeho korové části: opaskový závit (gyrus cinguli) a parahipokampální závit, které společně vytvářejí jakousi podkovu (viz mapy mozku na str. 81). V hloubce přední části spánkových laloků je další část limbického systému, mandlové jádro neboli amygdala. Na spodině mozku se po obou stranách táhne neuronální mračno, jemuž se říká septo-hypothalamo-mezencefalické kontinuum. Navazuje na limbické oblasti mozkového kmene, což jsou některé neuronální systémy ve středním mozku. Ty navazují na visceroendokrinní periferii, to jsou systémy nervových buněk a vláken ve Varolově mostu a prodloužené míše, které dostávají informace z vnitřních orgánů. Limbický systém dostává všechny informace o stavu vnitřního prostředí organismu, například kolik má organismus vody a solí, jak je na tom s energií, jaká je jeho teplota ap. Prostřednictvím smyslových vstupů a mozkové kůry dostává informace o proměnách zevního prostředí. Nejjednodušší představa o činnosti limbického systému říká, že jde o něco podobného vyrovnávacímu zařízení. Odchylky ve vnějším prostředí, například pokles teploty, promění u savců na takový druh informace, který po dlouhou dobu udrží tělesnou teplotu v mezích, jež neohrožují život. Dělá to (kromě jiného) prostřednictvím pocitů neboli emocí. Odchylky od »rovnováhy«

ohlásí zpravidla nepříjemným pocitem, jenž my, lidé, slovně označujeme například »žízeň«, »hlad«, »strach«, »vztek«. Kromě tvorby základních pocitů se limbický systém podílí na ukládání dat do dlouhodobé paměti. Zapamatovat si na základě rozdílu mezi příjemným a nepříjemným, kde je voda, potrava, pohlavní partner, bylo vývojově velmi významné. Některé části opaskového závitu plní další funkci: jsou »uzlem« funkčního systému orientované pozornosti, jemuž se v tomto případě dá říkat »systém záměru«. Ten dovoluje vykonat zaměřenou hybnou akci. Nadto limbický systém kontroluje činnost žláz s vnitřní sekrecí, například štítné žlázy, nadledvin a žláz pohlavních. 125 126 Všimněte si, prosím: limbickému systému jeho vyrovnávající roli umožňuje skutečnost, že je informační křižovatkou: dostává informace ze zevního a vnitřního prostředí, vzájemně je porovnává. Je tvůrcem základních pocitů neboli emocí, kterými smyslové informace, považované za citově neutrální, »zabarvuje«. Zároveň je ukládá do paměti a dokáže je z paměti vyvolat. A to jak na základě informací samotných*, tak na základě »pocitů, které je doprovázely«. Z toho plyne, že různé informace dovedou vyvolat stejné nebo blízké pocity a stejné nebo vzájemně blízké pocity mohou z paměti vyvolat různé informace. (A aby byla věc u lidí ještě složitější, obojí se dovede obléknout do stejných, podobných nebo různých slov.) Systém kontrolující hybnost přiměje k akci nebo k jejímu útlumu a zpětnovazebně kontroluje stav vnitřního prostředí jak prostřednictvím nervového zásobování orgánů, tak prostřednictvím hormonů vydávaných žlázami s vnitřní sekrecí. Lze si samozřejmě představit, že se činnost limbické-

ho systému v nějakém ohledu »utrhne z řetězu*, to jest z mnohastupňových zpětných vazeb. V chování se to projeví něčím velmi nápadným, ve smyslu plus nebo minus. Například nápadnou útočností nebo naopak lhostejností, nápadným příjmem potravy nebo jejím odmítáním, nápadnou sexualitou nebo jejím opakem, nápadnou spavostí nebo jejím opakem. Limbický systém se začal vyvíjet přibližně před 400 milióny let s vývojem mozku plazů. Jeho vývoj vyvrcholil přibližně před 150 milióny let, kdy byl překryt mohutným rozvojem mozkové kůry. U lidoopů a hlavně u člověka pak zejména rozvojem kůry čelních a temenních laloků. Cosi nejzákladnějšího, »jaderného«, tedy máme ve stavbě a činnosti limbického systému se zvířaty společného. Například tvorbu základních emocí, podíl na tvorbě dlouhodobé paměti, řízení činnosti žláz s vnitřní sekrecí, základní znaky sexuálního chování. Co je rozdílné? U lidí je činnost limbického systému rozsáhle ovlivňována zejména prefrontální mozkovou kůrou, to je kůra nejpřednějších částí čelních laloků, zejména jejich spodní (očnicové) a vnitřní strany. Zjednodušeně lze říci, že tyto korové oblasti některé směry činnosti limbického systému tlumí. Činnost limbického systému je u lidí mohutně ovlivňována sociálním učením. Sociální učení neboli zkušenosti začínají okamžikem porodu (snad i nějakou dobu předtím), pokračují celý život a rozsáhle ovlivňují stavbu a činnost celé mozkové kůry, zejména kůry prefrontální. Zvířata mají této kůry mnohem méně než lidé. Objem prefrontálních částí čelních laloků u lidí odpovídá asi 24 % objemu celého mozku, u našich vývojově nejbližších příbuzných, šimpanzů, činí asi 14 %. Proto v souvislosti s poškozením vnitřních a spodních částí prefrontální kůry se u postižených v chování objevují prvky primitivní, »nebrzděné«, sociálně neúnosné emotivity. Ontogenetický vývoj citového života

Jak se čistě lidské úrovně emotivity vyvíjejí ontogeneticky, neboli v životě jedince? Možná bude působit překvapivě, řeknu-li, že jejich vývoj začíná dlouho před narozením. V této souvislosti nemám na mysli geny spolupracující při výstavbě limbického systému a jeho vztahů k dalším částem vyvíjejícího se mozku, ale vztah budoucích rodičů, především matky, k jejich nenarozenému dítěti. Výzkum se dosud zajímal převážně o vztah dítěte k matce (rodiči). Zajíma127 128 vé je, že si badatelé opačnou otázku kladli podstatně vzácněji. Jedním z nich je Australan J. T. Condon.(l4) Nejprve se zeptal, co je láska. Vymezil ji vědecky: láskaje ústřední subjektivní zkušenost vazby (core subjective experience ofattachment, na mysli má vazbu, pouto mezi lidmi). Má za to, že láska sestává z pěti »snah«: 1. Snaha vědět o předmětu lásky, v tomto případě nenarozeném dítěti, co nejvíce, jde tedy o jistou ušlechtilou zvědavost. 2. Snaha být s předmětem lásky. To je potřeba interakce s předmětem lásky, radost, potěšení a uspokojení, které následují. Rodiče nenarozeného dítěte s ním často komunikují doteky a tím, že na dítě »mluví«. 3. Snaha vyhnout se rozdělení a ztrátě - ať už ve fantazii, nebo ve skutečnosti. Rozdělení pouta, ztráta milovaného jedince působí bolest a smutek. 4. Snaha chránit předmět lásky před vlivy, které by ho mohly poškodit. 5. Snaha poznat a uspokojovat potřeby předmětu lásky. Na základě svého pochopení lásky jako »pěti snah« se Condon vyptal více než stovky dvojic očekávajících dítě na vztah k nenarozenému potomkovi. Budoucích maminek a otců se vyptával zvlášť. Ptal se například, zda na nenarozené dítě myslí často, nebo vzácně, zda v nich přemýšlení o nenarozeném

plodu budí spíše silné, nebo slabé pocity, zda mají často, nebo jen vzácně dojem, že je těhotenství něco neskutečného, zda jsou jejich pocity vůči nenarozenému dítěti spíše kladné, nebo záporné. Zda si své budoucí dítě představují často, nebo vzácně, zdali o něm uvažují jako o osobě, nebo jako o věci, zdali o něm s partnerem/partnerkou mluví často/vzácně, zdali mají jasnou nebo nejasnou představu o pohlaví budoucího dítěte a jeho jméně ap. Zjistil, že vazbu nastávajících rodičů k jejich ještě nenarozenému dítěti je možné popsat ve dvou základních směrech: co do kvality (to znamená vztah spíše pozitivní, nebo spíše negativní) a co do způsobu (to znamená, že se budoucí rodič svým nenarozeným dítětem myšlenkově a citově zabývá spíše častěji, nebo spíše vzácně). Pochopíme-li tyto dva směry jako dvě vzájemně kolmé přímky, které se protínají uprostřed, vznikají čtyři »kvadranty«, v nichž je možné popsat vazbu budoucího rodiče k nenarozenému dítěti: • Vazba může být pozitivní, rodič na budoucí dítě hodně myslí. • Vazba může být pozitivní, ale rodič na budoucí dítě myslí málo, protože ho zajímá něco jiného, případně ho něco rozptyluje, nebo se přemýšlení o budoucím dítěti z nějakého důvodu vyhýbá. • Vazba může být negativní, nicméně rodič na budoucí dítě myslí hodně, například proto, že je úzkostný, má k budoucímu dítěti obojaký (ambivalentní, to jest zároveň kladný i záporný) vztah, případně na dítě myslí, ale přemýšlení nedoprovází vůbec žádný pocit. • Vazba může být negativní, nadto rodič na budoucí dítě myslí málo, je mu lhostejné, má k němu obojaký vztah, nezajímá ho. Condon dokázal, že se tyto klíčově významné skutečnosti o vztahu rodiče k nenarozenému dítěti dají zjistit dotazníkem, jehož vyplnění trvá přibližně pět minut. Přimlouval bych se, aby se Condonův dotazník stal po-

vinnou součástí vyšetření matek (a otců) v prenatálních poradnách. Proč? Postoj rodičů, zejména matky, k nenarozenému dítěti totiž rozsáhle určuje typ vazby mezi matkou a dítětem narozeným. A ten na oplátku podstatně určuje emoční a tím i poznávací a sociální vývoj dítěte na celý další ži129 130 vot. Ukazuje se, že typ vazby mezi matkou a dítětem°5) zjištěný u dítěte starého jeden rok s vysokou pravděpodobností přetrvává (ve vztahu k dalším dospělým lidem a ke spolužákům) při vstupu do školy. S přibližně stejnou pravděpodobností jej najdeme i koncem dospívání. Dlouhodobé studie dokazují, že druh vazby mezi matkou a dítětem prokazatelný v době, kdy je dítěti rok, s vysokou pravděpodobností ovlivňuje dítě i v dospělosti. Citový vývoj jedince je stejně jako vývoj jeho poznávacích funkcí ovlivněn geneticky (u různých lidí v různém rozsahu a v různých směrech). Pro jeho ovlivnění učením neboli zkušeností platí to samé. Teprve nedávno byl učiněn objev, že citový vývoj probíhá ve stejných stupních jako vývoj poznávacích funkcí. Do té doby byly emoce považovány za druh pohonu nebo paliva pro vývoj poznávání. Jak vypadá stupňovitý vývoj citové normy? Podle Laneovy-Schwartzovy teorie v průběhu prvního roku života novorozenci a kojenci začnou rozlišovat pocity plynoucí z proměn vnitřního i zevního prostředí. Zprvu na ně odpovídají celistvým, nerozlišeným zvýšením pozornosti. Sebe od jiného člověka zpočátku patrně nerozlišují. Emoce jsou přenášeny téměř výlučně do zevního světa. V tomto velmi raném vývojovém období z genetických kořenů a kmene vyrůstají větve budoucího sexuálního chování. Ženy, samičky druhu člověk, evoluce utvořila tak, že

za normálních okolností v dospělosti touží po mužích, odpovídají na jejich podněty a volí statné, energické, inteligentní muže »alfa« typu (to znamená na prvním místě v nějaké skupině). Vousy, hluboký hlas, uspořádání svalové hmoty a zřetelně vystupující zevní pohlavní ústrojí svědčí pro plodnost a vysokou hladinu mužského pohlavního hormonu, testosteronu. A naopak: muži, samečkové druhu člověk, jsou evolučně a tedy geneticky určeni soutěžit o mladé, plodné ženy, dokazující velikostí prsů, šíří boků, lesklými vlasy, jemnou pletí, svůdným i mateřským chováním správnou výši a rovnováhu ženských pohlavních hormonů. »Mapa budoucí sexuality* se podle H. S. Kaplanové začíná stavět v průběhu interakcí mezi matkou (snad i otcem) a nejmenším dítětem prostřednictvím nesexuálních, ale láskyplných doteků. Vytváří se hlazením, mazlením, houpáním, kojením, lechtáním, koupáním, líbáním, zpíváním, pohledy z očí do očí, zvláštními, transkulturně srozumitelnými, často málo artikulovanými slovy, jimž se říká motherese - »maminkovština« ve smyslu společného jazyka všech matek na světě. V průběhu předškolního věku, přibližně mezi druhým až pátým rokem, jsou dětské emoce všepronikající, »jednorozměrné« (je mi buď dobře, nebo zle), emoční rejstřík je omezený; ve stejném duchu děti své emoce popisují. Emoční projevy jsou přenášeny do zevního světa víc než do jedincova nitra. Jiní lidé jsou rozlišováni převážně na základě zevních znaků. Mezi přibližně šestým rokem a počátkem dospívání začíná být citový život postupně rozmanitější. Emoce již nejsou tak bouřlivé a jednorozměrné. Děti začnou být schopné prožít i popsat směs různých emocí, včetně emocí protikladných. Dokážou mít někoho zároveň rády i nerady. Emoce začínají být převáděny spíš do nitra jedince než do jeho okolí. Jedinec začne u jiných lidí rozlišovat postupně stále větší počet zevních odlišností a některé odlišnosti jejich nitra.

V průběhu dospívání se citový život dále košatí jak co do kvality, tak co do různé intenzity. Dospívající jsou schopni popsat velmi složité a rozmanité citové stavy. Jiní lidé jsou již plně chápáni coby odlišní a nezávislí jedinci. Emoční projevy jsou z valné části zaměřeny do 131 132 jedincova nitra. Plně rozvinutá je schopnost vcítění neboli empatie. Alespoň některé poznávací schopnosti a dovednosti většiny lidí se různou rychlostí a v nejrůznějších směrech a hloubce vyvíjejí celoživotně. Někdy »pouhou« zkušeností, jindy na základě cílevědomé práce. M. Donaldsonová, žačka J. Piageta, jednoho z největších dětských psychologů první poloviny našeho století, je přesvědčena, že se na základě cíleného úsilí může citový život dospělých lidí rozvíjet podobně, jako se mohou rozvíjet jejich poznávací funkce. Jestliže je nejvyšší dosažitelnou úrovní poznávání (intelektu) schopnost vědeckého, případně čistě abstraktního matematického myšlení, pak je podle jejího názoru možné dosáhnout podobně vysokou rozvinutost v citové oblasti. Donaldsonová tento stupeň citového vývoje nazývá citlivostí nebo vnímavostí vůči hodnotám. Intelektové schopnosti vědeckého myšlení podle ní odpovídá citová schopnost rozlišovat, případně tvořit v umělecké oblasti a v oblasti náboženských mýtů. Intelektové schopnosti čistě matematického myšlení pak v citové oblasti odpovídá spirituální zkušenost. Co je spirituální zkušenost, spiritualita? Cloningerova psychobiologická teorie osobnosti popisuje čtyři temperamentové a tři charakterové rozměry. Spiritualita je součástí jednoho z nich, přesahu (transcendence). Spirituality je schopen ve všech kulturních oblastech světa poměrně značný počet lidí. Spiritualita není odvislá od výše formálního vzdělání. Její prvky se

někdy projevují a jsou prožívány od dětství. Má nepochybně transkulturní rysy. William James (1842 - 1910), americký filozof a psycholog, dodnes citovaný a uznávaný za fundamentální dílo z roku 1890 Principles of Psychology (Základy psychologie), popisuje prvky spirituality velmi podobně jako D. T. Suzuki, představitel současné zen-buddhistické filozofie. Pozorný čtenář najde všechny její prvky v indické Bhagavadgítě, v dílech evropských i islámských mystiků, stejně jako v díle A. H. Maslowa (1908 - 1970), představitele humanistické školy psychologie a psychoterapie. Podle Jamese je součástí spirituality pocit, že za realitou, kterou vnímáme a rozlišujeme, existuje vyšší moc, síla nebo kontrola, a pocit jednoty se světem a přírodou. Lidé prožívají pocit hluboké »pravdy«, kterou si předtím neuvědomovali. Svět vypadá živý, krásný, nový. Objevuje se pocit štěstí až vytržení, starosti a strasti mizí. Tuto zkušenost nelze slovně sdělit a její nositel si je neotřesitelně jist jejím významem. Suzuki píše, že spirituální zkušenost přináší pocit, že existuje »cosi« za jevy, a že je to podstatně větší než lidský jedinec. Toto »cosi« je naším zdrojem, udržuje nás při životě. Objevuje se pocit exaltace, jednoty s vesmírem a bytím, spolu s pocitem svobody, a pocit nazření podstaty jevů, přičemž veškerá tato zkušenost je »neosobní«. Nositel zkušenosti přijímá jevy, jaké jsou, a není schopen vyjádřit svou zkušenost slovy. Jistota, že zkušenost existuje, že nejde o iluzi nebo halucinaci, je při tom naprostá. Maslow píše o vrcholných zkušenostech (peak experiences) téměř shodnými slovy, jimiž píší o spirituální zkušenosti předchozí autoři. Dodává, že vše se zdá mít hluboký a jasný smysl, nositel zkušenosti cítí, že jej zkušenost zaplavuje, čas a prostor jsou lhostejné. Člověk prožívá pocit zázraku, úžasu, pokory, štěstí a milosti, svobody a odpovědnosti za svět.

Spiritualita není religiozita - nositeli spirituální zkušenosti jsou někteří ateisté (non-teisté) stejně jako někteří nábožensky věřící. Jestliže jsou jejími nositeli lidé 134 věřící, pak prožívají spiritualitu bez ohledu na druh vyznání. Téměř stejnými slovy opěvuje spirituální zkušenost hinduistický, islámský i křesťanský mystik. (Stejně jako jejich soudobé karikatury, jedinci, kteří si spirituální pocity navozují drogami.) Mnoho lidí považuje opakovanou a hlubokou spirituální zkušenost - právě pro její neotřesitelnost - za (osobní) důkaz existence boží. Mluví o stavu milosti, a mohou být velmi nešťastní, když se zkušenost přes veškerou tělesnou a duševní námahu (askeze, duchovní cvičení, meditace) nedostavuje. Přes fascinující hloubku a naléhavost spirituální zkušenosti o důkaz existence boží nejde. Všechny její prvky je totiž možné navodit uměle rozličnými drogami. Za některé prvky spirituální zkušenosti pravděpodobně odpovídá ovlivnění serotoninového systému mozku. (Serotonin je jeden z nervových přenašečů; je to jedna z asi šedesáti druhů chemicky rozličných látek, jejichž prostřednictvím si nervové buňky vyměňují informace.) Za jiné prvky této zkušenosti odpovídá uvolňování a akce nervových přenašečů z okruhu endorfinů. S prvky spirituální zkušenosti se setkali lidé, kteří prožili »zkušenost blížící se smrti« (near death experience). Stejnou zkušenost však někdy prožijí i rodičky, které nijak neumírají. Jde tedy skoro jistě o projev mechanismů, které chrání před důsledky krajního stresu. Kromě toho o některých prvcích spirituální zkušenosti nejen mluví, ale nepochybně (do doby, než si zničí mozek) je i prožívají vzdělaní a citově rozvinutí alkoholici. S nejzajímavějším a pravděpodobně nejmoudřejším postojem k naléhavosti a možné »závislosti« na spirituální zkušenosti jsem se setkal v meditační příručce hínajánové školy buddhismu. Příručka má v anglickém pře-

kladu 838 stran textu, hustotou připomínajícího telefonní seznam. Jmenuje se Visuddhimagga (Cesta očištění) a byla sepsána na základě starších pramenů na Srí Laňce (Cejlonu). V této podobě pochází ze 4. století n. l. Meditační výcvik této školy je náročnější než trénink vrcholového sportu. Vyžaduje dobrého trenéra a celý život. Svými technickými pojmy popisuje velmi podrobně všechny meditační stupně. Součástí jednoho z nich jsou všechny prvky evropské i neevropské mystické, respektive spirituální zkušenosti: stav vytržení, blaženosti, pocit sjednocení s vesmírem, milosti, »jasu«... Zkušenost mnichů, kteří jsou tvůrci Visuddhimaggy, radí tyto pocity pochopit, zvládnout, opustit a jít dál. Pochopili, že jde o druh závislosti na pocitu blaha. Opakem spirituality je náboženská závislost (religious addiction). Podobá se jiným druhům závislosti. Paschal Baute, americký kněz zabývající se psychoterapií, vymezil její znaky: • Neschopnost pochybovat: neschopnost zeptat se nebo neschopnost pochybovat o náboženských autoritách či učení. • Černobílé vidění světa: myšlení v pojmech buď/anebo, pocit »kdo není s námi, je proti nám«. • Trvalý pocit viny, že nejsme dostatečně dobří nebo že věci, které děláme, děláme špatně. • Magické myšlení, že se bůh soustřeďuje právě na mě - pomůže mi, nebo mě zavrhne. • Úzkoprsost: železné dodržování rituálů, pravidel, etických kódů a vodítek chování. • Nekompromisně soudcovský, inkviziční postoj vůči světu - zlo je všude, ďábel číhá. • Nutkavě opakované modlitby, návštěvy kostela, citování bible. • Nesmyslně vysoké finanční příspěvky církvi. • Přesvědčení, že sexualita je něco špinavého, že naše těla a jejich příjemné pocity jsou zlem. • Dlouhé, do krajnosti vedoucí půsty, případně nápad-

né přejídání. 135 136 • Nepřátelský postoj vůči vědeckému myšlení, medicíně a školství. • Postupné odloučení od skutečné, tvořivé práce, izolace, přerušení vztahů k jiným lidem. • Psychosomatická onemocnění: například bolesti hlavy, nespavost, vysoký krevní tlak. • Výběrová manipulace s biblickými citáty, pocit vyvolenosti, osobních zpráv od boha. • Úsilí o zachování nábožensky podmíněné trvalé dobré nálady a vysoké aktivity (»high«), trvalé udržování šťastného a přívětivého výrazu v obličeji. • Pocit nadřazenosti, práva, pocit »my proti (hříšnému) světu«, odmítání vlastních lidských vlastností. • Pocit zmatenosti, hlubokých pochybností, duševní, Citové nebo tělesné zhroucení. Naprosto stejně dovede být závislý ateista (non-teista) na politickém hnutí, straně a jejich ideologii. Pojem bůh je nahrazován pojmy »pokrok«, »dějiny«, »rasa«, »třídní boj«, »blaho lidstva*, »ve jménu budoucnosti« ap. Empatie Mám za to, že jednou z nejvýznamnějších evolučně podmíněných, užívaných i zneužívaných složek lidské emotivity, která přispívá k nejlidštějším rozměrům lidského vědomí, je schopnost vcítění neboli empatie. Roku 1873 napsal Charles Darwin v knize The Expression of Emotions in Man and Animals (Vyjadřování emocí u člověka a zvířat): »Skutečnost, že různé, nicméně blízké druhy (živočichů) mají některé výrazy (v obličeji) společné -příkladem jsou pohyby totožných tvářových svalů v průběhu smíchu u člověka a různých opic - je pochopitelnější, jsme-li přesvědčeni o jejich původu ze společného předka. Lidé, kteří na základě obecných důvodů připouštějí, že se těla i chování všech živočichů vyvinuly postup-

ně, spatří celou otázku vyjadřování emocí v novém a zajímavém světle... Jsme-li svědky jakékoli hluboké emoce, probudí se naše sympatie natolik mohutně, že na přesnější pozorování buď zapomeneme, neboje téměř nemožné, pro kteroužto skutečnost mám řadu zvláštních dokladů.« Darwina je na základě těchto vět možné považovat za jednoho z prvních autorů, kteří empatii popsali. Pojem empatie Darwin neznal, je převodem německého pojmu Einfúhlung, který si na začátku našeho století vypůjčil německý psycholog T. Lipps z estetiky, M. L. Hofman empatii vymezil jako »náhradní afektivní odpověď - pozorovatel odpovídá, jako by prožíval stejný afekt, jaký prožívá pozorovaným Odborníci mají za to, že se empatie začala vyvíjet spolu s primáty. Nejranější podoby empatie tedy můžeme předpokládat u heterogenní skupiny vývojově raných primátů Prosimiae. Můžeme se s nimi setkat zejména na Madagaskaru. Madagaskar se od afrického kontinentu oddělil pravděpodobně počátkem eocénu, přibližně před 50 milióny let. Prosimiae zde před dravci a konkurencí vyvíjejících se následovníků, opic Starého a Nového světa, uchovala izolace. A tím se zachoval i vývojový model. Na základě zkoumání těchto poloopic se zdá, že nejranější primáti mohli být nočními zvířaty žijícími v nevelkých skupinách. Komunikovali převážně čichově. Vývojový přesmyk do zvířat denních znamenal větší míru zrakové komunikace a zároveň složitější sociální uspořádání skupin. Zajímavým příkladem přechodu od čichové ke zrakové komunikaci jsou lemuři, kteří užívají oba druhy komunikace. Lemuři jsou schopni jen omezené mimické signalizace - jejich horní ret je téměř nepohyblivý. Opice i lidé mají rty volně pohyblivé, což je pro »odečítání« citových výrazů v obličeji zásadně důležité. 137 138

Je pravděpodobné, že pro zvířata žijící ve složitějších sociálních skupinách bylo výhodou, jakmile získala schopnost pojmenovanou N. Humphreyem »lidová psychologie« (folk psychology - dnes se nazývá theory of mind; více viz kapitola Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí). Přirozená psychologie je schopnost vytvářet si niterný model chování jiných členů skupiny. Lze si představit, že základní výhodou vznikajícího vědomí byla představa o tom, co znamená pocit bolesti, strachu, zuřivosti. Pokud by si zvíře neuvědomovalo například pocit bolesti plynoucí z vlastního poranění, nechápalo by chování poraněného příslušníka své skupiny. Jakmile získali členové skupin vyvíjejících se primátů schopnost »číst« sociální signály, změnila se evoluční situace. Dokud ji neměli, soutěžila skupina o evoluční úspěch (rozmnožení a tedy přežití druhu) jako celek. Dovednost ve čtení sociálních signálů příslušníků skupiny naději na přežití posiluje, protože může posílit spolupráci. Na druhé straně se s jejím dalším rozvojem začne vyvíjet dovednost v podvádění, v manipulacích, umění být dvojznačný a zároveň umění rozlišit toto chování u druhých. Tedy dovednost v získávání výhod na úkor příslušníků vlastní skupiny. Zajímavý názor na vyjadřování emotivity změnami výrazu v tváři, zcela odlišný od názoru Darwina a většiny současných odborníků, vyslovil roku 1994 A. J. Fridlund. Má za to, že lidské tváře nevyjadřují emoční stavy, ale signalizují naše záměry. Například úsměv nemáme číst jako výraz štěstí, ale zprávu o tom, že se jeho nositel chce družit. Darwinovo pojetí Fridlund zamítá. Fridlundův výklad platí do jisté míry. Lidské tváře, domnívám se, dokážou obojí - jak vyjádřit emoční stav (přirozeně i herecky), tak signalizovat záměr. Jestliže se vyvinulo umění číst sociální signály, musí v mozcích sociálně žijících zvířat a lidí existovat oblasti se skupinami neuronů, jejichž činnost za takové umění

odpovídá. Jsou tam? Jsou. Byly zjištěny u ovcí, opic i lidí.(16) Ve spánkové kůře ovčího mozku byly zjištěny neuronální skupiny odpovídající například na délku a tvar rohů příslušníků vlastního druhu. (Délka a tvar rohů určují místo na sociálním žebříčku skupiny.) Jak se dá na něco takového přijít? Ovce se zavěsí do prostěradla. V místním znecitlivění se jí otevře lebka stejným způsobem, jímž se v případě nutnosti (z jiných důvodů) otevírá lidem. Do spánkové kůry neurofyziolog zavede mikroelektrodu a postupně snímá činnost nalezených nervových buněk. Zavedení mikroelektrody do mozkové kůry nebolí a zvíře nepoškozuje. (Vypadá to paradoxně, ale mozek je jediný orgán, který nemá čidla bolesti.) Proměny činnosti nervových buněk se prozradí proměnami počtu vzruchů vysílaných v nějaké časové jednotce, například za vteřinu. Jestliže je snímaný neuron součástí funkčního systému, jenž právě řeší nějakou úlohu, prozradí se obvykle zvýšením počtu vydávaných vzruchů v porovnání s dobou, kdy systém úlohu neřeší. (Neuron však také může začít s mlčením - přestane vydávat vzruchy. V klidovém období vydává neuron jen malý počet vzruchů, mluví se o »klidové« činnosti.) Ovci se upevní hlava a docela obyčejně se jí promítají diapozitivy na plátno, které má umístěné před očima. Na diapozitivech jsou například profily ovčích hlav s různým tvarem a velikostí rohů, stejně jako hlavy lidí, ovčáckých psů nebo třeba prasat. Neurofyziolog nabodává jednotlivé nervové buňky nebo jejich bezprostřední okolí a na monitoru sleduje, jak právě tato buňka proměňuje nebo neproměňuje počet vzruchů na základě předváděného podnětu. 139 140 Míra neuronální odpovědi měřená počtem vzruchů odpovídá druhu podnětu. Ukázalo se, že nejsilnější odpověď vyvolává u ovcí pohled na příslušníky vlastního druhu.

Při podobných pokusech na opicích byly ve spánkové kůře opic zjištěny »tvářové« neurony, které odpovídají jen na opičí (a lidské) tváře, na nic jiného neodpovídají. Neodpovídají tedy ani na tvarově blízký podnět, jakým je třeba »tvář« budíku. Pokusy dokázaly, že některé »tvářové« neurony odpovídají změnou činnosti pouze na některý druh emočního výrazu v pozorovaném obličeji. Na jiný druh podnětu z pozorované tváře neodpovídají. Zajímavé je, že neurony odpovídající výlučně v průběhu přímého pohledu na tvář mění činnost pouze tehdy, dojde-li k očnímu kontaktu - pohledu z očí do očí. Až potud by vše proběhlo bez emočního doprovodu. Jak tvoří mozek emoční doprovod zrakové informace? Ze zrakové kůry směřuje značně mohutný svazek nervových vláken k části limbického systému zmíněné výše: k mandlovému jádru neboli amygdale, skryté v hloubi nejpřednějších částí spánkových laloků. Amygdala je složitá křižovatka, o níž se kromě jiného ví, že propojuje emočně neutrální smyslové, v tomto případě zrakové, podněty s citovou odpovědí. (Sama je propojena s mnoha oblastmi mozkové kůry a s dalšími klíčovými úseky limbického systému, takže smyslový podnět převádí s emočním »nabarvením« do dlouhodobé paměti stejně jako do vegetativní odpovědi, jež se projevuje například změnou srdeční akce, zblednutím, zrudnutím, změnou překrvení svalů a vnitřních orgánů ap.) Z daného popisu plyne předpověď, že oboustranné výběrové poškození amygdal by mělo poškodit rozlišování alespoň některých sociálních a emočních mimických signálů. V nedávné minulosti byla nalezena pacientka trpící vzácnou poruchou látkové výměny, která v mozku poškozuje jen amygdaly a nic dalšího. Neuropsychologické vyšetření dokládá, že předpověď do jisté míry platí. Jsme-li dětmi své fylogeneze, měli bychom ji alespoň v něčem opakovat v průběhu vývoje jedince - v ontogenezi. Děje se tak i s empatií? Zdá se, že děje.

Novorozenci začnou křičet, uslyší-li křičet druhé novorozence, aniž mají ke křiku jiný důvod. (Mluví se o »ref lexní« empatii.) Pokud možno udržují oční kontakt s očima tváře, která se nad nimi sklání. Odpovídají změnou vlastní mimiky na změnu mimiky této tváře. Třídenní novorozenci napodobí nejzákladnější tvářové výrazy. Ve stáří tří až čtyř týdnů pozorně sledují tvář člověka, který o ně pečuje, jeho úsměv, odpovídají složitými mimickými proměnami a vlastním úsměvem. Děti v předškolním věku začínají rozlišovat citové stavy jiných lidí poměrně pozdě a jejich rozlišování je značně neúplné. Ještě ve školním věku si umějí představit citový stav druhého člověka pouze na základě vlastního způsobu vnímání a vlastní zkušenosti. Teprve v průběhu dospívání si postupně dokážou představit samy sebe v souvislostech týkajících se druhého jedince (»vžít se do cizí kůže«). Jak vypadá empatie mezi dospělými lidmi? G. T. Barrett-Lennard popisuje empatii, přesněji řečeno empatické porozumění (empathic understanding) jako dění probíhající v několika fázích, nadto cyklicky, i Říká, že empatické porozumění je: 1. Aktivní proces potřeby znát 2. celistvě přítomné a proměnlivé vědomí jiného člověka, se záměrem plně »vnímnout« způsob jeho komunikace včetně jejího smyslu, což zahrnuje 3. převod jeho slov i neslovního chování do významu podloženého zkušeností, která 141 142 4. přinejmenším odpovídá těm stránkám jeho vědomí, jež jsou pro něj momentálně nejdůležitější. Toto vše 5. znamená prožít vědomí (skryté) »za« zevní komunikací druhého člověka, zároveň však s tím, že si 6. trvale uvědomujeme, že toto vědomí vzniká i děje se

v druhém člověku. (Nezvyklé oddělování odstavců je převzato z autorovy originální práce. G. T. Barrett-Lennard zde užívá pojem vědomí v nejširším smyslu tak, jak jej užívají psychologové a někteří psychiatři. Fyziologové, neuropsychologové, neuropsychiatři a behaviorističtí neurologové by v této souvislosti mluvili o sebeuvědomování. Pojem vědomí by přesněji rozlišovali podle souvislosti - ve smyslu bdělosti, orientované pozornosti a pracovní paměti.) Empatická interakce začíná úvodní fází, v jejímž průběhu jeden člověk aktivně, soustředěně a pozorně naslouchá druhému člověku. Naslouchat v tomto slova smyslu je druh umění, kterému je nutné se vytrvale učit. Druhý člověk v průběhu této fáze nějakým způsobem - slovně a neslovně - vyjadřuje, co se v něm děje. Úvodní fáze ještě empatií není, je to druh otevřenosti vůči signálům druhé strany. V jejím průběhu může naslouchající jedinec ztratit zájem, anebo být doslova zahlušen náporem informací sdělovaných druhým jedincem, a pak probíhající interakci ukončí. Nezaujatý pozorovatel bez většího zájmu přejde k další sdělované události. »Zahlušený« pozorovatel na sdělované informace odpoví změnou vlastního citového stavu a nevědomě, často mylně předpokládá, že druhý člověk má podobný pocit, například lítosti nebo nechuti. V tomto případě však nejde o potřebu porozumět niternému stavu druhého člověka, ale o důsledek citového ovlivnění vlastního nitra, takže nejde o empatii, ale o sympatii. Jde-li o empatickou interakci, pak je první jedinec, »pozorovatel«, zaujat a ve svém nitru vytvoří množinu hypotetických situací doprovázených afektem, změnou citového stavu. Výsledek citové změny, afekt, porovná s pozorovaným citovým stavem druhého jedince. Empatická interakce pokračuje, jestliže se v »pozorovateli« objeví přání druhému jedinci pomoci. Běžným důsledkem porovnávání citových stavů však

bývá nadměrné ztotožnění s druhým jedincem, nebo naopak »pozorovatelova« niterná obrana, někdy i pocit nepochopení a zmatenosti. Nadměrné ztotožnění se projevuje tím, že »pozorovatel« přestane rozlišovat sebe od pozorovaného. Vyrovnává se s citovým náporem ve vlastním nitru, nikoli s citovým stavem druhého člověka. Niterná obrana jako reakce nastupuje tehdy, když v »pozorovateli« porovnávání oživí konfliktní zkušenosti, které se mu nepodařilo vyřešit. V takové situaci »pozorovatelova« potřeba ochrany vlastního nitra převýší potřebu pomoci druhému člověku. Pocit zmatenosti se objevuje ve chvíli, kdy domněnky, jež si »pozorovatel« o stavu druhého člověka vytvořil zároveň s doprovodným afektem, neodpovídají pozorování. Niterná potřeba pomoci může »pozorovatele« přenést do další fáze empatické interakce: říká se jí účast a pomoc (participatory-helping phase). Cyklus může v této fázi skončit, rozhodne-li se »pozorovatel«, že neudělá nic; dále nabídne-li nespecifickou citovou podporu, což znamená pomoci druhému člověku, aby se cítil lépe, nebo věcnou, technickou pomoc. Empatický proces pokračuje, jestliže »pozorovatel« nějakou cestou vyjádří pochopení citového stavu druhého člověka a druhý člověk následně vyjádří »přijetí« empatického procesu. Při přechodu k další probírané události se cyklus empatické interakce může začít odvíjet znovu: od vstup143 144 ní fáze, přes souznění, k vyjádření empatie »pozorovatelem« až k jejímu přijetí druhým člověkem. Ať jsme kterýmkoli členem empatického vztahu, objevují se osobní, citově významné vzpomínky. Jestliže si vzpomínáme na osobní, citově významné události, co se při tom děje v našem mozku? Z toho, co už víme, plyne předpověď: na zpracování osobních, citově významných vzpomínek by se měly

účastnit alespoň některé části limbického systému spolu s ne-limbickými oblastmi mozkové kůry. Jak by se tato předpověď dala ověřit? Funkční zobrazovací metody umožňují sledovat činnost mozku zatíženého nějakou úlohou dvěma základními způsoby: Jednak na základě zvýšeného překrvení některé oblasti, jednak na základě zvýšené spotřeby radioaktivně označené glukózy a/nebo kyslíku (nervové buňky neboli neurony neumějí využívat jiné energetické zdroje). Změny se projeví stoupnutím radioaktivity v místě, kde se na neurony vážou radioaktivně označené jiné chemické látky. Radioaktivně označené látky využívá nesmírně drahá a složitá pozitronová emisní tomografie (PET). Změny v prokrvení využívá o něco levnější funkční magnetická rezonance (FMR), jejíž základní výhodou je, že vyšetřovaného nezatěžuje radioaktivitou. (V případě výzkumných prací navíc nemusí vycházet z »průměrů« získaných vyšetřením většího počtu lidí, což PET vyžaduje.) Ověřit uvedenou předpověď je tedy možné vhodně uspořádaným pokusem využívajícím zobrazovací metody. Pokus tohoto druhu popsala roku 1996 skupina německých vědců vedená G. R. Finkem. Badatelé využili PET a proměny krevního průtoku mozkem. Dobrovolníci byli vyšetřováni nejprve ve stavu klidu. Leželi klidně, měli zakryté oči a v místnosti bylo ticho. Hodinu před vlastním vyšetřením jim byly nabídnuty neosobní informace - události ze životopisu člověka, jehož dobrovolníci neznali. Poté dobrovolníci vyslechli osobní informace ze svého vlastního životopisu. Jednotlivé věty obsahovaly krátké významné epizody z minulosti, které se týkaly buď jich samotných, nebo někoho jiného. Příkladem takové věty je: »Roztrhl si košili, aby své jizvy ukázal sestře.* Osobní informace věďci od dobrovolníků získali řízeným a standardizovaným pohovorem vedeným několik týdnů před vyšetřením. Týkaly se dětství, dospívání a rané dospělosti. Smysl dotazů při-

tom vyšetřovaní lidé neznali. V průběhu pokusu byla dobrovolníkům (jejichž účast schválil etický výbor a výbor povolující užití radioaktivní látky) vpravena do žil malá dávka radioaktivní vody označená izotopem kyslíku 15O. Izotop 15O je zdrojem pozitronů (»kladně nabitých elektronů«) a jeho poločas rozpadu, tedy doba, za niž se rozpadne polovina jeho atomů, činí pouhé 2,1 minuty. Takto krátký poločas umožňuje sledovat proměny místního prokrvení mozku, jež probíhají velmi rychle. Pozitrony, které opustí svůj mateřský atom, letí tkání na krátkou vzdálenost. Jakmile se srazí s nejbližším (záporně nabitým) elektronem, anihilují se (»zničí se«). Výsledkem anihilace jsou dvě částice gama-záření, letící téměř přesně opačným směrem a rychlostí blízkou rychlosti světla. Obě částice zachytí speciální kamery. Prostřednictvím počítače je ze záchytu obrovského počtu anihilací »složen« obraz. Tam, kde se mozek víc namáhá, zvětšuje se prokrvení, takže stoupá místní radioaktivita. Porovnání činnosti mozku v»klidu« se zátěží neosobní a osobní, autobiografickou informací umožňuje rozlišit, které části mozku zpracovávají dané úlohy. Při zpracovávání neosobní informace stoupá v porovnání se stavem klidu činnost pravého i levého spánkového laloku, v některých místech poněkud více než v jiných. 145 146 Při zpracovávání osobní informace roste v porovnání se stavem klidu činnost stejných mozkových oblastí, s nápadným zvýšením činnosti pravé strany. K tomu přibývá, opět na pravé straně, zvýšení činnosti kůry zevních a horních oblastí čelního laloku, vnitřních oblastí spánkového laloku, zadních částí opaskového závitu (gyrus cinguli), a nadto zvýšení činnosti levé poloviny mozečku. (Mozeček byl déle než sto let považován za »výpočetní systém* sloužící přesným a zaměřeným pohybům. V současnosti zejména zobrazovací metody dokládají, že se účastní poznávací činnosti, to jest i »vyšších funkcí*.)

Osobní, citově nabité vzpomínky tedy zvýší činnost funkčního systému tvořeného spíše pravostrannými korovými částmi limbického systému, amygdalou a kůrou některých částí spánkového a čelního laloku. Funkční magnetická rezonance, která zachycuje proměny činnosti lidského mozku v mnohém ještě dokonaleji (a levněji) než PET, byla ke zkoumání emotivity užita rovněž. V jednom z pokusů naslouchali dobrovolníci slovům citově neutrálním a slovům vyjadřujícím ohrožení. Poslech ohrožujících slov výrazně zvyšuje činnost několika míst limbického systému, zejména amygdaly, zadních částí opaskového závitu (gyrus cinguli) a parahipokampálního závitu. Snad ještě zajímavější jsou proměny činnosti ženského mozku naslouchajícího zvukům spokojeně vrnícího malého dítěte v porovnání s jeho křikem. A také proměny v pokusu porovnávajícím změny činnosti při poslechu citově velmi výrazné řeči tříletého dítěte v porovnání s neutrálním, klidným hlasem dospělého jedince. Dětský křik a citově výrazná řeč tříletého dítěte přivedou v ženském mozku k výraznému zvýšení činnosti čelní laloky, zadní část opaskového závitu a část temenních laloků. Tohle nejsou pokusy pro pokusy nebo prostý vědecký zájem. Míra odpovědi, její »síla«, se totiž dá objektivně měřit. Otevírá to cestu k možnosti změřit vazbu matky k dítěti kvantitativně. Hle, kousek Evina a Adamova srdce, bylo by snad možné říci. Vzpomínáte si, jak archeolog N. Toth dokázal, že Homo habilis byl patrně pravák? A jak kapitola o zručnosti ukázala, že praxie je obvykle vázána na levou mozkovou hemisféru, stejně jako praváctví? V kapitole o jazyku a řeči ukážu, že nejvýznamnější řečové funkce jsou opět (obvykle) vázány na činnost levé hemisféry.

Na druhé straně zobrazovací metody ukazují, jak důležitá část Evina a Adamova srdce je vázána na činnost limbického systému a některých částí mozkové kůry pravé hemisféry. Co z řečeného vyplývá? Napsal jsem, že některé základní znaky lidství - například praxie, jazyk a řeč, citový život - vývojově souvisejí s funkční specializací mozkových hemisfér. Obě mozkové hemisféry sice při všech úlohách spolupracují, nicméně při některých »převažuje« činnost levé, při jiných činnost pravé. Z uvedeného plyne další předpověď: Citová stránka řeči, její pomlky, tón, tempo, všechno, čím slovně vyjadřujeme nějaký druh citového postoje, by měla být (obvykle a u lidí dospělých) poškozena při poruchách pravé hemisféry. Což se, jak praví stará zkušenost neurologů, děje. Při poruchách předních částí pravé hemisféry bývá poškozena schopnost vyjádřit citovou stránku řeči. Při jejích poruchách vzadu bývá poškozena schopnost rozlišit citový obsah slyšené řeči. 147 148 Výsledkem je poškození empatie. Jejímu procesu chybí schopnost vyjádření nebo rozlišení citového obsahu slovně sdělované informace. Existují ještě další stavy poškozující empatii? Existují, a jsou početné. Empatie chybí lidem stíženým sociopatickou (antisociální)poruchou osobnosti. Poruchou empatie často trpí děti stížené syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). To jsou děti, které nevydrží ani chvilku v klidu, s nápadně těkající pozorností a mnoha dalšími rysy v chování, jimiž ničí sebe, rodiče i učitele. Zcela typicky chybí empatie dětem stíženým infantilním autismem, zvláštní, složitou vývojovou poruchou,

jež poznamenává jedince na celý život. Na skvělý, byť poněkud barvotiskový popis této poruchy si mohou vzpomenout lidé zhlédnuvší film Rain Man. L. Kanner, jenž infantilní autismus popsal jako první, o jeho obětech roku 1943 napsal: »Musíme... předpokládat, že tyto děti přišly na svět s vrozenou neschopností vytvářet s lidmi obvyklé, biologicky založené citové vazby, podobně jako jiné děti přicházejí na svět s vrozenými tělesnými nebo duševními handicapy.« (Více viz kapitola Autismus.) Empatie dále chybí lidem stíženým alexithymií, doslova přeloženo neschopností »přečíst« pocity jak vlastní, tak lidí druhých. Tato různě závažná a různě dlouho trvající porucha doprovází mnoho duševních onemocnění a dalších stavů, například zneužívání některých drog a alkoholu. Je typickým, často trvalým důsledkem válečného duševního poranění; může se projevit i jako vyústění drtivého, katastrofického neválečného prožitku. Řekl bych, že empatie je jednou z nejvýznamnějších lidských vlastností, schopností a dovedností. Může zvyšovat míru spolupráce a přátelství. Myslím, že by se prohlubování empatických schopností mohlo nebo snad i mělo stát součástí školní výuky. Smích Smích lze označit za jeden z nejlidštějších emočních projevů, byť se nepochybně smějí i šimpanzi. Zvukový spektrograf je přístroj převádějící zvuk do záznamu, jenž ukazuje proměny zvukové frekvence neboli počtu kmitů i sílu zvuku v čase. Záznamy ukazují, že smích charakterizují krátké proměny blízké hláskám trvající asi 75 tisícin sekundy. Opakují se s rozestupy přibližně 210 tisícin sekundy. Ve stejném druhu smíchu se opakují stejné druhy zvuků, například »ha-ha-ha« nebo »ho-ho-ho«, které se nestřídají (»ha-ho-ha-ho«). Pokud se objeví proměny, týkají se prvního nebo posledního zvuku. Mužský smích má přibližně poloviční frekvenci

(276 Hz) než má smích ženský (502 Hz). Smějeme se ve výdechu. Šimpanze a další antropoidní opice je možné přimět ke smíchu podobně jako mnoho lidí lechtáním. Také se smějí v průběhu hry. Na rozdíl od lidí se šimpanzi smějí ve výdechu i ve vdechu. Zvuková spektra šimpanzího a lidského smíchu se liší. Člověk, který neví, jak se šimpanzi smějí, by bez pohledu na jejich tvář nebo souvislosti chování zvuky jejich smíchu jako smích neurčil. Jestliže se šimpanzi smějí v souvislosti s tělesným dotykem, lidé se nejčastěji smějí v souvislosti s řečí, bez tělesného dotyku. R. Provine z Marylandské univerzity v Baltimore a jeho studenti sebrali více než 1200 »epizod smíchu«. Zjistili, že naprostá většina epizod nemá nic společného s tím, co bychom za zdroj smíchu považovali, například s vyprávěním vtipů nebo humorných historek. Epizody smí149 150 chu nejčastěji doprovázely zcela obyčejně znějící výroky typu »Rád vás poznávám* ap. Provinova skupina se proto domnívá, že smyslem smíchu je sociální signalizace, nikoli osobní vyjádření emoce. Lidé se smějí přibližně třicetkrát častěji, jsou-li v nějaké sociální situaci (sledování televize a čtení knihy se mezi takové situace počítá), než jsou-li sami. Charakteristické je umístění smíchu v proudu řeči. Jak řečník, tak posluchači přerušují větu smíchem jen vzácně. Smějí se obvykle až po skončení věty, například »Kam jdete, he-he-he?« Uspořádání »Kam - he-he-he - jdete?« je daleko vzácnější. Uložení smíchu na konci věty se podle Provinovy skupiny podobá tečce za ukončenou větou. Dále se zjistilo, že řečníci se smějí v průměru o 46 % častěji než posluchači. Velmi významné je v tomto ohledu pohlaví řečníka. Ženy se smějí jak v roli řečníka, tak v roli posluchače častěji než muži. Jsou-li řečníky muži, smějí se o 7 % méně často, než se směje jejich ženské

posluchačstvo. Mužští řečníci vyvolávají smích snadněji, a to jak u posluchačstva mužského, tak ženského, než řečnící ženy. Je-li tedy komikem žena, má to těžší než komik-muž. Dosud neúplné výsledky zkoumání smíchu v různých kulturách dokazují, že ve všech jsou muži lepšími tvůrci humoru než opačné pohlaví. Ženy jsou zase co do smíchu vděčnějšími posluchačkami. V tomto směru by se tedy mohlo jednat o transkulturní jev. Kromě toho je všude na světě bezpečnější smát se společně se svým nadřízeným než smát se svému nadřízenému. Smíchem se dá smích vyvolávat, což ví každý, kdo se setkal s »vakem smíchu*, drobným magnetofonem, jenž vydává zvuk smíchu. Platí to za předpokladu, že podnět není příliš opakován. První podnět způsobí, že se začne usmívat nebo smát 90 % posluchačů. Při desátém opakování se smála už jen 2 % posluchačů, zato tři čtvrtiny řekly, že je podnět odporný. Neurologové a psychiatři znají i patologický smích. Vyskytuje se v průběhu nejrůznějších druhů mozkového poškození. Nedoprovází ho emoce, která charakterizuje zdravý smích, a často vzniká bez zevního podnětu. Z toho plyne, že smích má poznávací, citovou i hybnou neboli motorickou složku, které je možné oddělit. Velmi vzácné případy dětí, které přijdou na svět hluché i slepé, ukazují, že i u těchto dětí se alespoň některé znaky smíchu vyskytují. Z toho plyne, že smích bude mít významný evoluční a dědičný základ. Jiní vědci, například Ch. Gruner z Georgijské univerzity v USA, považují smích spíše za druh útoku než za prostředek tvorby a posilování sociálních vazeb ve skupině. A to i v případě nejnevinnější úsměvné poznámky. Gruner je přesvědčen, že i úsměv nejmenších dětí je cosi útočného a manipulujícího. Podle jeho názoru dítě ani tak neposiluje pouto k rodiči, jako si vynucuje pozornost a něco od rodiče získává. S tím ovšem mnoho odborníků nesouhlasí.

Smějeme se spontánně, dokážeme se však rovněž usmívat nebo i smát na základě volního rozhodnutí. V této souvislosti se například mluví o lstivém úsměvu. Co odlišuje spontánní smích od smíchu hraného? Pravděpodobně první, kdo popsal rozdíly ve fyziognomii, byl Francouz Duchenne de Boulogne, a to roku 1862. V průběhu spontánního smíchu se stahují jak svaly kolem očí - důsledkem bývají vějířkovité vrásky - tak svaly kolem úst, spolu se svaly směřujícími od ústního koutku k lícním kostem. Duchenne byl přesvědčen, že svaly kolem očí volní rozhodnutí neposlouchají, zatímco ty kolem úst poslouchají vzorně. Upřímný, spontánní smích se tedy dá poznat podle současného stahu všech svalů. Umělý smích vynechává svaly kolem očí. Řada zkušených manipulátorů s lidskými skupinami si však dokáže nacvičit masku lehkého milého úsměvu, 151 152 s přátelskými vějířky kolem očí. Umělost této masky pak někdy prozrazuje vlastní výraz v očích a výraz kolem úst, zejména v polovině tváře, která je ovlivňována řečově nedominantní hemisférou (u dvou třetin lidí to je hemisféra pravá, tedy u dvou třetin lidí se jedná o část tváře mezi levým chřípím a levou polovinou úst). Výraz vlastních očí« (tj. výraz bez víček a okolí) je možné uměle vytvořit jen velmi těžko. Zkušení herci dokonale zahrají opilého člověka s jedinou výjimkou: shodují se v názoru, že »opilé oči« nedokáže zahrát skoro nikdo. Novější výzkum ukazuje, že situace je složitější, nicméně umělý smích, zakrývající například smutek, hněv nebo znechucení, je ve většině případů (nikoli u všech lidí) možné rozlišit na zpomaleném videozáznamu zkoumaného obličeje podle pohybů dalších obličejových svalů. Pokusy se sledováním usmívajících se tváří doložily (už dříve tušený) významný poznatek: Promítá-li se usmívající se tvář jen 4 tisíciny sekundy, pozorovatelé nerozliší, co zahlédli. Přesto v nich pozo-

rování navodí příjemné, »pozitivní« pocity. To by byla poměrně známá zkušenost s vnímáním podprahových podnětů. Nové zjištění říká, že se pozorovatelův »pozitivní« pocit rozšiřuje i na další, zcela neutrální podněty. Takže pozor na usmívající se politiky, faráře, advokáty, prodejce, kohokoli, kdo by s vámi mohl manipulovat ve svém vlastním zájmu (přesvědčí vás ovšem, že je to váš zájem). Jinými slovy: evoluce a selekce vytvořily naše mozky tak, že při krátkodobém jednoduchém podnětu nejprve něco »základního« (příjemné/nepříjemné) pociťujeme a teprve pak uvažujeme. Pravděpodobně jde o emoční a zároveň motivační větev rychlé odpovědi na podnět, která říká: »přibliž se, nebo uteč«. Pokusy tohoto druhu převracejí naruby donedávna převažující teorii o vztahu emotivity a poznávání. Ve zjednodušené podobě tato teorie předpokládala, že usmívající se tvář nejprve zrakově rozlišíme. Rozlišení závisí na neporušené činnosti systému sítnice - zrakový mezimozek - zraková kůra - oblasti zrakové kůry specializované na poznávání tváří a jejich citových výrazů. Rozlišení a poznání usmívající se tváře poté ovlivní činnost limbického systému, čímž pocítíme nějakou emoci. Jinými slovy, emoce bez vědomého poznávání podle této teorie nejsou možné. Pokusy s podprahovým ovlivňováním emotivity však dokazují, že možné jsou a že tradiční teorie neplatí. Do krajnosti zjednodušený výklad tohoto ovlivňování říká, že proběhne činnost »neuronální mašinerie«, která nevstoupí do vědomí, protože doba trvání podnětu je příliš krátká. Doba, po kterou podnět trvá, na spuštění mašinérie stačí, ale na vstup do vědomí nikoli. Vědomí události, to, že si uvědomíme, že se něco stalo, nastupuje za událostí a naší bezprostřední neuronální odpovědí až se zpožděním, K pochopení snad pomůže jednoduchý příklad: dotkneme-li se omylem něčeho velmi horkého, pálícího,

rychle ucukneme, než si stačíme uvědomit, co se děje. Teprve po rychlém, nevědomém obranném pohybu se téměř stejně rychle podíváme, čeho jsme se dotkli; pocit palčivé bolesti následuje. Na tom není nic záhadného. Funkční podklady jsou známy například z blindsight neboli »vidění slepých* a z opomíjení (o nich viz více kapitola Podvědomí). Máme-li na mysli účel, dalo by se říci, že vědomí je druh luxusu, jehož smyslem je něco jiného než řešení ohromného počtu těch interakcí organismu s prostředím, které je možné vyřešit »automaticky«. V opačném případě by vědomí bylo zcela zahlceno jejich nepatrným zlomkem. Stačí si představit situaci, v níž bychom museli vědomě řešit polohu všech kloubů a činnost desítek svalů, například při prosté chůzi. EVA A ADAM MLUVÍ 156 Zvládnutí řeči a jazyka jsou další znaky lidství, tedy i vědomí. Podle filozofa D. Dennetta je právě jazyk klíčovým znakem lidského vědomí. S tím nemohu plně souhlasit. Lidé s těžkou jazykovou poruchou nepřestávají být lidmi, byť je jejich vědomí o jazykovou součást chudší. Jak se naučili Eva a Adam mluvit? Co říká o vývoji řeči a jazyka komunikace mezi opicemi a lidoopy? Do jaké míry jsou řečové schopnosti vrozené a jak se jim učí? Jaký vztah je v lidském mozku mezi řečí a jazykem? A mezi jazykem a myšlením? Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí Ještě před čtyřiceti lety se zdálo, že mezi vokalizacemi opic a lidoopů a lidskou řečí je vzájemných podobností jen málo. Rozdíly vypadaly zásadně: Lidská řeč je pod volní kontrolou. Můžeme ji oddělit od emocí (můžeme mluvit o radosti, aniž bychom radost měli). Řeč je odvislá od činnosti »vyšších« korových oblastí, to jsou ty, které se nezabývají zpracováním přímých smyslových informací (zpracovávají je až druhotně,

v dalších, »vyšších« stupních). Vydávání zvuků opicemi a lidoopy bylo naproti tomu považováno za mimovolní činnost, odehrávající se pouze za vysoce emotivních okolností. Jeho kontrola mozkovou kůrou měla být jen malá. Opičí výkřik se měl podobat našemu bezděčnému výkřiku při úleku. Roku 1967 si však T. Struhsacker všiml, že východoafričtí kočkodani reagují na leopardy, orly a hroznýše, tři hlavní druhy dravců, jimiž jsou loveni, třemi odlišnými zvuky. Jakmile je zaslechnou jiní kočkodani, chovají se podle nich. Zvuk označující leoparda je přiměje k úprku na strom. Zvuk označující orla způsobí, že se začnou dívat vzhůru a snaží se skrýt v křoví. Poplašný zvuk označující hroznýše vede k tomu, že se postaví na zadní končetiny a začnou si prohlížet trávu kolem sebe. Z toho by plynula možnost, že rozdílné zvuky je možné do jisté míry chápat jako rozličná »slova« označující různé jevy. Na druhé straně by rozdílné zvuky mohly znamenat odlišnou relativní míru strachu probouzeného různými druhy dravců. V tomto případě by o »slova« nešlo. Pokusy provedené v osmdesátých letech D. L. Cheneyovou a R. M. Seyfarthem dokazují, že se u kočkodanů o mimovolní vydávání zvuků nejedná. Jedinec vydávající zvuk skutečně »oslovuje« členy své skupiny. Různé zvuky totiž označují rozdílné předměty i události. Do jaké míry je tento druh komunikace možné chápat jako řeč? Lidský jazyk a řeč jsou víc než pouhý vztah mezi slovem a předmětem nebo slovem a událostí. Mluvíme-li 157 spolu, vzájemně soudíme na své niterné duševní stavy, například na to, co o věci druhá strana ví, jaké jsou její představy, co si přeje a cítí. O vědomí člověka, s nímž rozmlouváme, máme určitou teorii. Z řeči a chování druhého jedince předpovídáme, jak se bude chovat dál. Roku 1978 začali D. Premack a G. Woodruff razit pojem theory of mind, teorie duševních stavů. (Anglický

termín užívá mimořádně široký pojem mind, takže by se dal překládat jako teorie vědomí nebo teorie mysli. Překlad souslovím teorie duševních stavů mi připadá přesnější.) Teorie duševních stavů je zcela nový pojem, který se odlišuje od tradičního obsahu slova »teorie«. Teorii duševních stavů lze chápat jako funkční systém mozku, který umožňuje rozpoznat, co se děje v nitru (»duši«) příslušníků vlastního druhu. (»Teorií« se činnost tohoto funkčního systému nazývá proto, že z této činnosti plynou ověřitelné předpovědi.) Jestliže opice dokážou jednoduchým způsobem sdělovat některé jevy a události, dá se na ně vztáhnout i teorie duševních stavů? V takovém případě by jejich hlasová komunikace měla k řeči velmi blízko. Sledovali bychom možný model některého z vývojových stupňů řeči člověka. A tímto prostřednictvím i jednu z klíčových stránek vývoje lidského vědomí. Co v tomto případě řekl pokus? Cheneyová a Seyfarth jej udělali s makaky. Předpoklad zněl: jestliže budou matky makaků nějakým způsobem číst duševní stavy svých mláďat, změní podle okolností své chování. Při pokusu seděly opičí matky společně s mláďaty u propusti klece. Propust směřovala do menší arény. Matky i mláďata mohly sledovat, co se v aréně děje. Tam spatřily dvě události. V prvním případě zřízenec umístil v aréně potravu - do krmítka skryl krájená jablka. V případě druhém předvedl »dravce« - vybaven sítí na chytání opic nejprve dělal hrozivé pohyby, vzápětí se skryl za ohrazení arény. V prvním pokusu byla klec matky a mláděte umístěna tak, že mláďata viděla, co se v aréně děje. V druhém pokusu mláďata dění neviděla a zároveň byla od matky oddělena ocelovou přepážkou. Matky sledovaly dění v aréně v obou pokusech. Chování mláďat se v obou případech podobalo cho-

vání lidských dětí. Mláďata z prvního pokusu, která viděla, co se v aréně děje, uloženou potravu ihned našla. Jakmile zahlédla »dravce«, neopustila matku, do arény se nevydala. Mláďata, která dění v aréně neviděla, potravu nenašla. V případě skrytého dravce matku opustila a pobíhala v aréně, jako by nic nehrozilo. Jestliže lidské děti nevědí, kde je potrava nebo že hrozí nebezpečí, jejich informované matky obyčejně mění chování. Dětem se pokoušejí slovy nebo gesty pomoci. Volají své děti, snaží se je upozornit na potravu i nebezpečí. Matky makaků v žádné z pokusných řad na mládě »nevolaly«. To je negativní výsledek, z něhož se nedá jednoznačně vyvodit, že nositelkami »teorie duševních stavů* nejsou. Výsledek však nesvědčípro možnost, že by rozlišovaly stav, kdy jejich mláďata vědí o událostech v aréně, od stavu, kdy o nich mláďata nevědí. Tím je pravděpodobnost, že by matky makaků byly nositelkami teorie duševních stavů, která by se projevila hlasovou komunikací s mládětem, snížena. Pokusy se šimpanzi však ukazují možnost, že tito primáti, na rozdíl od makaků, nositeli teorie duševních stavů jsou. Roku 1978 ukazovali G. Woodruff a D. Premack šimpanzí samičce Sáře videozáznamy chování jejích trenérů, kteří se snažili vyřešit nějaký problém. Například spustit "magnetofon, jehož šňůra nebyla v zástrčce. Po 159 160 každé epizodě bylo Sáře ukázáno několik fotografií, řešení problému bylo na jedné z nich. Sára soustavně vybírala fotografii se správným řešením problému. Anekdotická je na tomto pozorování další skutečnost: Sára vybírala správné řešení problému jen tehdy, když na fotografii byl trenér, kterého měla ráda. Pokud na ní byl trenér, kterého ráda neměla, volila řešení chybná. Vztah řeči, jazyka a mozku u lidí Co se dnes ví o vzájemném vztahu řeči, jazyka a mozku

u lidí?(17) Přibližně sto padesát let výzkumu (v posledních patnácti letech zásadně rozšířeného zobrazovacími metodami) říká, že řeč je jeden ze způsobů vyjadřování jazyka. Jiným způsobem vyjadřování je například psaní nebo pohyby těla. T. Alajouanine definoval jazyk (1968) takto: »Jazyk je výsledek složité neuronální činnosti dovolující vyjadřovat a vnímat duševní stavy prostřednictvím sluchových a grafických znaků nebo gest při využití smyslových nebo hybných funkcí, které se původně na tento účel nespecializovaly.« Pochopení vztahu řeči, jazyka a mozku zpočátku přinášelo zkoumání lidí, kteří utrpěli řečovou poruchu v souvislosti s poškozením mozku. V těchto případech se mluví o afázii. Afázie je porucha chápání a vyjadřování jazyka podmíněná poškozením činnosti vymezených mozkových oblastí. Člověk stížený afázií není schopen: • proměnit »neslovní mentální reprezentace tvořící myšlení* do symbolů a gramatického uspořádání jazyka, anebo naopak • není schopen vytvořit »mentální reprezentace« ze slyšených nebo čtených vět. Všimněte si, prosím: jazyk, funkční systém mozku, je v tomto pojetí do jisté míry chápán jako druh prostředníka mezi »myšlením« (soudobá neuropsychologie raději mluví o exekutivních funkcích, protože »myšlení« má řadu rozměrů) a zevním světem. Jazyk sám je vyjadřován a vnímán mluvenou nebo psanou řečí, případně gesty nebo nějakým dalším druhem znaků. Řeč tedy můžeme chápat jako do jisté míry nezávislý »podsystém« jazyka. Pod pojmem »mentální reprezentace* si neurofyziologie představuje uspořádanou (organizovanou, hierarchizovanou a integrovanou) činnost mnohamiliardové-

ho počtu synapsí (míst vzájemných kontaktů mezi nervovými buňkami) většího počtu funkčních systémů mozku. Neurologové rozlišují velký počet afázií. Pro účely této kapitoly, jejímž cílem je popsat vývoj Adamovy schopnosti mluvit, a to s ohledem na »klíčové« řečové oblasti mozkové kůry, stačí stručně popsat jen dvě afázie, takříkajíc klasické. První z nich je afázie Brocova - P. P. Broca ji popsal roku 1861. Na Brodmanově mapě korových polí mozku (viz str. 80) jsou vidět v levém čelním laloku pole 44 a 45. Říká se jim Brocova oblast. Lidé, kteří ji mají poškozenou, včetně spojení s dalšími částmi mozku, trpí klasickou Brocovou afázií. Mluví pomalu, vyřknou méně než deset slov za minutu. O způsobu jejich řeči se říká, že je telegrafický. Velmi často totiž vynechávají nebo všelijak nahrazují zájmena, pomocná slovesa, spojky a gramatické morfémy. (Morfémy obecně jsou nejjednodušší systémové jednotky jazyka, nositelé významu nebo funk161 162 ce. Kromě gramatických existují morfémy lexikální a slovotvorné.) Kromě toho, že pacienti agramaticky mluví (pokud vůbec mluví), špatně chápou složitější věty. Poruchy Brocovy oblasti (a oblastí sousedních; protože jsou před Sylviovou rýhou, která odděluje čelní lalok od spánkového, říká se jim přední korová jazyková oblast) jsou příčinou poruch syntaxe, pravidel, podle nichž se sestavují věty. Přední korová jazyková oblast a její spojení je tedy syntaktickým »procesorem« jazyka. Druhou klasickou afázií je Wernickeova afázie, popsaná C. Wernickem pár let po afázii Brocově. Lidé s klasickou Wernickeovou afázií mluví naopak plynule, někdy velmi rychle, přímo drmolí. Kromě jiného špatně chá-

pou smysl slyšené řeči. Některá nebo skoro všechna jejich slova bývají nesrozumitelná. V užším pojetí odpovídá Wernickeova oblast zadním dvěma třetinám horního spánkového závitu levé mozkové hemisféry, což je část Brodmanova pole 22. V širším pojetí k ní patří i korové oblasti sousedící. Odpovídají Brodmanovým polím 40, 39 a dalším. Wernickeova oblast v širším slova smyslu - začíná se jí říkat zadní korová jazyková oblast - se považuje za sémantický »procesor« jazyka (případně za procesor jak sémantický, tak syntaktický). Významné a nové poznání říká, že reprezentace syntaxe a sémantiky v levé mozkové hemisféře je na způsobu vnímání a vyjadřování jazyka nezávislá. To znamená, že tyto stránky řeči řídí levá hemisféra například také u lidí od narození hluchoněmých (pokud mluví znakovou řečí). Řečové informace jsou pro hluchoněmé děti, které se učí a naučí mluvit znakovou řečí, informacemi zrakovými a pohybovými. Pro děti slyšící jsou informacemi sluchovými, tedy smyslový vstup je zcela odlišný. Poškození řečových oblastí v blízkosti Sylviovy rýhy, to jest poškození pouze Brocovy a Wernickeovy oblasti, nikoli rozsáhlejší, poškozuje spíše zpracovávání »funkčních slov« - zájmen, pomocných sloves, spojek ap. Postižení zpracovávání »slov s významem*, lexikonu, sémantiky, nastává až při poškození podstatně rozsáhlejších částí mozku než v předchozím případě. Dokázala to kromě klinických zkušeností s nemocnými lidmi i PET (pozitronová emisní tomografie), jedna ze zobrazovacích metod užitá u zdravých dobrovolníků. Při vybavování slov z paměti se zvyšuje činnost mnoha oblastí levé mozkové hemisféry, které jsou mimo Brocovu a Wernickeovu oblast. Přitom se zdá, že slova označující různé třídy předmětů zpracovávají různé oblasti mozkové kůry. Jako by každou z nich zpracovával do jisté míry vymezený »výpočetní systém*. Co z toho plyne?

Porovnáme-li stavbu šimpanzího a lidského mozku a uvážíme-li, že jsme před 5-10 milióny let měli společného předka, museli vývojoví předchůdci současného člověka buď postupně, nebo »náhle« získat řečové a jazykové oblasti mozku. Případně se některé části mozku, původně sloužící něčemu jinému, staly oblastmi řečovými a jazykovými. Vývojová větev hominidů směřující k dnešním lidem tedy získala: • oba »procesory« (velmi zjednodušeně řečeno syntaktický a sémantický); • jejich rozsáhlejší spojení s dalšími korovými a podkorovými oblastmi obou polovin mozku, které jsou reprezentacemi* (nebo mapami) nejen řeči, ale i jazyka. Proč obou polovin, když klíčové stránky řeči a jazyka zvládá levá hemisféra? 163 164 Při standardní dominanci hemisfér (praváctví, řečové funkce jsou vázány na levou hemisféru) se totiž na velevýznamném citovém obsahu řeči podílejí kromě řečových oblastí levé hemisféry zrcadlově umístěné oblasti hemisféry pravé. Brodmanova pole 44 a 45 odpovídající Brocově oblasti (a některá další pole nalézaná v lidském čelním laloku) nižší primáti nemají. Antropoidní opice je mají, ale nejsou tak »dokonalá« jako u lidí. Podobně se mezi lidmi a ostatními primáty odlišuje architektura Brodmanova pole 22 a polí sousedních, která odpovídají Wernickeově oblasti. Jelikož je stavba (a do značné míry i činnost) mozku kontrolována geneticky, museli naši vývojoví předkové získat gen nebo geny, které výstavbu, zapojení a činnost řečových korových oblastí řídí. Teoreticky si v tomto ohledu je možné představit mutaci příslušného genu nebo genů a následnou pozitivní selekci, neboť jazyk a řeč jsou vývojově vysoce »výhodné«. Neobyčejně posi-

lují vnitřní vazby ve skupině, což na oplátku posiluje naději na přežití, a tedy na předání této dědičné informace do další generace. Řečová komunikace šimpanzů Je přesto možné naučit šimpanze nějakým způsobem řečově komunikovat? Mluvit se nenaučí, zabraňují jim v tom stavba a funkce hrtanu a dalších orgánů, které se podílejí na vzniku řeči. Z toho však neplyne, že by nemohli jednoduchou řeč chápat a vyjadřovat jiným způsobem, například prostřednictvím přizpůsobené klávesnice počítače. První pokusy dokazující, že šimpanzi jsou schopni řečové komunikace pomocí gest, byly oprávněně podrobeny tvrdé kritice. Zjistilo se, že se v tomto ohledu nechovají o mnoho bystřeji než cirkusoví koně, kteří se naučili »počítat«. Své cvičitele šimpanzi prachobyčejně napodobovali. Gestikulovali, pokud chtěli získat potravu, ale na stejná gesta cvičitelů neodpovídali. H. Terrace, psycholog z Harvardovy univerzity, spolu s dalšími odborníky dokázal, že šimpanzi věty netvoří. S. Savage-Rumbaughová z Georgijské univerzity a P. Marks-Greenfieldová z Kalifornské univerzity se kritikou nedaly odradit. Několik let pracují s Kanzim, to je bonobo, Panpaniscus, »trpasličí šimpanz« (který vůbec není trpasličí). Výcvik začal roku 1987, Kanzimu bylo pět a půl roku. V průběhu pěti měsíců zaznamenali pozorovatelé přibližně 13 tisíc jeho »proslovů«. Kanzi s vědci komunikoval gesty a pomocí upravené klávesnice počítače, na níž bylo dvě stě geometrických znaků. Z Kanziho gestikulace a užívání znaků obě badatelky soudí, že zvládá nejjednodušší základy gramatiky a syntaxe. Kanzi dokáže změnit pořadí slov, chce-li oznámit změnu významu. Pokud byla jeho adoptivní matka Matata uchopena trenérem, Kanzi užil symboly v pořadí »uchop, Matata«. Jestliže Matata někoho kousla, Kanzi změnil pořadí: »Matata, kousnout.* S. Savage-Rumbaughová a P. Marks-Greenfieldová mají

za to, že se podobným způsobem před 7-5 milióny let mohly vyvíjet základy jazyka a řeči v době, kdy se oddělila vývojová větev směřující k dnešním šimpanzům od větve směřující k dnešním lidem. Jejich názor byl opět vystaven kritice. Noam Chomsky, jeden z nejvlivnějších současných lingvistů, je slavný tím, že v 60. letech dokázal vrozenost základů jazyka a řeči. Do té doby byly jazyk i řeč pod vlivem behaviorismu považovány pouze za výsledek učení. Chomsky má za to, že výklad obou badatelek je naprosto mylný. Řeč a jazyk jsou zásadní evoluční výhodou, významnou pro přežití. Podle Chomského by bylo divné, kdyby bonobové (nebo jakýkoli jiný druh) tak 165 166 velkou výhodu neužívali až do doby, než je tomu někdo naučí. »Byl by to biologický zázrak, kdyby lidé měli schopnost létat a nikdy by je nenapadlo, aby jí využili,* poznamenal. Také Laura Petitová, známá výzkumem vývoje řeči a jazyka hluchoněmých, dětí i dospělých, s výkladem autorek nesouhlasí. Podle jejího názoru se Kanziho chování od způsobu, jímž užívají jazyk hluchoněmé děti, liší základním způsobem. Petitová nepochybuje o tom, že zvířata komunikují, ale nemyslí si, že by byla nositelem jazyka. Mluvili neandertálci? »Co říkal jeden neandertálec druhému?*, zní věta vypadající jako vtip. Pro dvě skupiny paleoantropologů vtipem není. První skupina byla a snad stále je přesvědčena, že neandertálci složitější řeč nezvládali. Počítačové modely vycházející ze stavby hrtanu a jeho zavěšení na lebeční spodině u neandertálců a současných lidí je přesvědčují, že neandertálci nebyli schopni vyslovit některé hlásky. Jejich hrtan byl umístěn výše než hrtan dnešních lidí,

protože jejich lebeční spodina byla plošší, než je lebeční spodina dnešních lidí. Podle J. Laitmana z lékařské fakulty Mt. Sinai v New Yorku, stejně jako podle P. Liebermana z Brownovy univerzity a E. Crelina z Yaleské univerzity, zabraňovala neandertálcům ve vyslovování některých hlásek právě tato skutečnost. Podle jejich názoru se neandertálci s našimi přímými předky, kteří mluvili v zásadě stejně, jako mluvíme my, nemísili. Přibližně před 30 tisíci lety neandertálci vymizeli. Jednou ze základních výhod našich přímých vývojových předků v soutěži o zdroje a území mohla být právě řeč - tedy dobrá vnitroskupinová komunikace. Zastánci opačného názoru si myslí, že neandertálci mohli mluvit stejně dobře jako naši přímí vývojoví předkové a že byli přinejmenším součástí naší vývojové větve - proto se mluví o Homo sapiens neanderthalensis a Homo sapiens sapiens. Debata o tom, zda neandertálci mluvili, se táhne už od objevu první neandertálské kostry v roce 1856. Olej do ohně přilil roku 1989 nález nepochybně neandertálské kostry v jeskyni Kebara na hoře Karmel v Izraeli. Součástí nálezu byla jazylka, kůstka, do níž se upíná svalstvo podílející se na tvorbě řečových zvuků. Její tvar je zcela totožný s tvarem jazylky současných lidí. Pro D. Frayera a další vědce se stal důkazem, že neandertálci mluvili. Přibližně ve stejné době sestavil do původní podoby jednu z neandertálských lebek J. L. Heim, francouzský paleoantropolog. Po desítkách let zkoumání se totiž rozpadla. Heim po rekonstrukci zjistil, že její spodina není plochá. »Láme se« v určitém úhlu podobně, jako se láme spodina lebky dnešních lidí. Z toho však plyne, že alespoň tento neandertálec měl hrtan zavěšený nízko, stejně jako my. Mohl tedy mluvit. Oponenti vedení Laitmanem však přesvědčeni nejsou. Laitman poznamenal, že jediná kůstka neříká vůbec nic. Aby svým slovům přidal na váze, dodal, že se jazylka pra-

sete podobá jazylce moderních lidí víc než nalezená jazylka neandertálská. 167 Genetické základy jazyka a řeči Do jaké míry jsou tedy lidské řečové a jazykové schopnosti vrozené a v jaké míře se jim učíme? 168 Většina čtyřletých dětí zná několik tisíc slov. Gramatiku a syntaxi zvládají v rozsahu, který dosud, pokud vím, žádný z programů umělé inteligence nedosáhl. O Noamu Chomském a behavioristech jsem se už zmínil. Behavioristé byli přesvědčeni, že jazyk i řeč jsou výsledkem učení: malé děti poslouchají rodiče, sourozence, pak další členy společnosti, a naučí se mluvit. Noam Chomsky před více než třiceti lety přišel s velmi revoluční myšlenkou. Dokazoval, že všechny jazyky světa mají nejzákladnější gramatická pravidla společná. Děti se s nimi narodí, mají je tedy »napsána« v řečových oblastech mozku. Z Chomského objevu - jako z každého velkého objevu - však vyplynulo víc otázek než odpovědí. Některých jsem se dotkl v předchozích odstavcích: Jak se tato univerzální gramatická pravidla vyvinula? Jak jsou zakódována v genech, které jsou kódem pro stavbu příslušných částí mozku? Jaký je vztah mezi myšlením, jazykem a vědomím (ve smyslu sebeuvědomování)? Jazyk a myšlení Co dokazuje, že jazyk není totožný s myšlením? Jak to bývá, poruchy. Příkladem je Williamsův syndrom. Projevuje se těžkou duševní zpozdilostí mladých lidí; jejich inteligenční kvocient dosahuje přibližně polovinu normy. Syndrom je podmíněn genovou poruchou na sedmém chromozómu - nemocní zdědí jen jednu ze dvou podob (alel) příslušného genu. Přes těžkou poruchu myšlení tito lidé mluví gramaticky správně, ovšem mluví soustavně a vytrvale, takže se poruše říká, slušně přeloženo, povídálkův syndrom.°8) Zajímavé je, že s poruchou inteligence se druží porucha schopnosti řešit

prostorové úlohy, takzvané vízuospaciální funkce (postižení si nedokážou zavázat tkaničku u bot), a nápadná družnost. Existuje i opačná, geneticky podmíněná porucha: neporušené myšlení, poškozená gramatika. V Londýně žije rodina, v níž někteří členové mají nepoškozený neverbální inteligenční kvocient (byl měřen při řešení neverbálních, tj. neslovních úloh). Mají však poruchu řeči: mluví pomalu, chybně užívají zájmena, ale i koncovky vyjadřující minulý čas a množné číslo. Zcela průměrné čtyřleté až pětileté dítě vytvoří bez zaváhání od slova, které nemá smysl, množné číslo. V češtině by takové »neslovo« mohlo znít například »slak«. Pětileté dítě na dotaz bez námahy řekne »slaky«, »slaka«, »slakové«. Pro postižené členy londýnské rodiny jde o nezvládnutelnou úlohu. (Příkladem anglického neslova je Wug, množné číslo wugs) Přemýšlíme-li, nemusí to být vždy ve slovech. Běžně přemýšlíme v obrazech, grafických útvarech, mapách, tvarech a neslovních zvucích, v matematických a dalších abstrakcích, které nejsou - alespoň zprvu - vyjadřovány slovně, případně nějakým druhem písemného záznamu. Bývá běžnou potíží nejen básníků, že nedokážou slovně, případně hudebně vyjádřit, co »vědí« a »cítí«.(19) Z toho plyne, že myšlení je pravděpodobně v mnoha ohledech univerzální, není vázáno na žádný specifický jazyk. V těchto ohledech (neuvažujeme-li individuální rozdíly mezi lidmi) myslí Čech stejně jako Američan nebo Japonec. 169 Vývoj řeči a jazyka po narození Jak se vyvíjejí lidské komunikační schopnosti počínaje narozením neboli ontogeneticky? Novorozeně odpovídá na zvuk zvonku, žvatlá, napodobí úsměv, zrakem sleduje tvář, která se nad ním sklání; když zašeptáte, otočí se za zvukem. 170

V šesti měsících dítě dokáže říci ma-ma, napodobit některé zvuky, odpoví na slabiky ne-ne nebo pá-pá, zarazí se, když spatří někoho cizího, a někdy dokáže říci jedno slovo, které není slovem máma či táta. V jednom roce života užívají děti tři až pět slov, dokážou vyjádřit, co si přejí, napodobují některé pohyby při domácí práci a samy si hrají. Přibližně čtvrtina osmnáctiměsíčních dětí na výzvu ukáže pusu, vlasy a nos. Začínají kombinovat slova, přinesou žádaný předmět, hrají si vedle jiných dětí. Dvě třetiny dětí chápou výzvu »polož na stůl« a »polož na podlahu«. Ve dvou letech na výzvu ukážou pusu, nos a vlasy všechny děti. Užívají množné číslo a řeknou celé své jméno. Hrají si s jinými dětmi již společně. Asi polovina dětí chápe výzvu »polož na, pod, před, za«. Ve třech letech rozumí výzvě »polož na, pod, před, za« tři čtvrtiny dětí. Dvě třetiny dětí předvedou »udělej, že jsi unavený, že je ti zima, že máš hlad*. Pět dětí ze šesti předvede »ukaž, že je něco delší*. Děti se dokážou od matky odloučit bez větších protestů. Ve čtyřech letech se dvě třetiny dětí bez obtíží samy oblékají. Stejný podíl dětí dovede dokončit pokus založený na analogii. Všechny děti správně uvedou svůj věk. V pěti letech dokážou dvě třetiny dětí něco definovat. Děti správně ukážou pravé ucho, levé oko, pravou nohu a levou paži. Hrají soutěživé hry. Některé děti začínají číst. V šesti letech vyjmenují v průběhu jedné minuty devět zvířat, polovina dětí vymezí vztah mezi člunem a letadlem, kloboukem a botami. Děti vědí, kdy je snídaně, oběd a večeře, přebírají telefonické vzkazy. V sedmi letech vyjmenují dny v týdnu, řeknou vlastní adresu, ukážou, kde je vpravo nahoře a vlevo dole, hrají organizované skupinové hry. Co se při tomto vývoji děje v mozku? Popis dnešních znalostí by vydal na samostatnou kníž-

ku, tak se zastavím jen u některých klíčových a snad zajímavých objevů poslední doby. Jedna z elektrofyziologických metod umožňujících zjistit, co se v mozku děje při zpracovávání nějakého druhu informace, se jmenuje ERP (event-related potentials); u nás se jí často říká kognitivní neboli »poznávací« potenciály. Na určitý druh podnětu, například na fonetické zvuky, odpovědí řečové části mozkové kůry prudkou a významnou změnou elektrické aktivity (»potenciálem«). Na zvuky nefonetické tyto části mozkové kůry stejným způsobem neodpovědí. ERP není nijak zatěžující vyšetření. Na hlavu se prostě umístí elektrody, což nebolí ani netíží, a pokus může začít. G. Dehaene-Lambertzová a S. Dehaene upravili tento způsob vyšetřování tak, že jej bylo možné užít u dvouaž tříměsíčních dětí. Jejich úprava vypadá prostě, ale způsob, který tito vědci vymysleli, se dá označit málem za geniální. Děti seděly v sedátku, maminkám na klíně, na hlavičku dostaly lehounkou síť s osmapadesáti snímači. (Velký počet elektrod vědcům umožnil dobré časové a prostorové rozlišování proměn mozkové činnosti.) Pak děti poslouchaly nejprve čtyři stejné slabiky. Následovala slabika pátá, která byla buď stejná jako slabiky předchozí, nebo se odlišovala. Vědce zajímalo, jak se promění elektrická činnost mozku při poslechu odlišné slabiky. Jinými slovy, zda mozky dvou- až tříměsíčních dětí odlišnou slabiku rozliší nebo nerozliší. Činnost mozku při poslechu se projevovala salvami proměn elektrického napětí ve třech vymezených místech. Jedno z nich bylo v horní přední části spánkového laloku, další na pomezí spánkového a temenního laloku, poslední v laloku čelním - ve všech případech vlevo. 171 172 Proměna činnosti se v prvním místě objevila za 220, v druhém za 390, ve třetím za 700 milisekund.

Při poslechu stejných slabik se projevila činnost prvního a druhého místa. Při poslechu odlišné slabiky se však charakter činnosti druhého místa změnil. Takže toto místo během necelých čtyř desetin vteřiny rozliší, že na ušní bubínek dopadly zvukové kmity odpovídající jiné slabice, než byla slabika předchozí. Změna činnosti čelní mozkové kůry se projevila jen při poslechu odlišné slabiky. Při poslechu stejných slabik se činnost neměnila. Zdejší změna činnosti pravděpodobně souvisí se zvýšenou mírou pozornosti. Zdá se, že si při poslechu a rozlišování slabik popsaná místa mozkové kůry rychle povídají. Informace by mohla vycházet z prvního místa do druhého a jít buď opět z prvního místa, nebo místa prvního a druhého do místa třetího. Kromě jiného z tohoto pokusu plyne, že kůra levého spánkového laloku je specializovaná na zpracovávání řeči již ve druhém měsíci života. Podobný, byť jinak uspořádaný pokus provedla s šestiměsíčními dětmi skupina vedená P. Kuhlovou z Washingtonovy univerzity v americkém Seattlu. Nejmenší děti jsou schopné naučit se jakýkoli jazyk, jímž se na světě mluví. Jejich mozky jsou vybaveny ke zvládnutí »lidštiny«, to znamená jakéhokoli jazyka. Tím, že se na děti mluví jazykem mateřským, se však v průběhu prvních šesti měsíců života děti stávají z jazykových univerzalistů specialisty na mateřštinu. Tedy podstatně dříve, než chápou význam slov, než zvládnou jazyk. Pokus byl proveden se švédskými a americkými dětmi. Skupina P. Kuhlové dokázala, že šestiměsíční děti rozlišují proměny hlásek, které význam mají, od proměn hlásek nemajících význam. Děti seděly maminkám na klíně a blízký amplión jim opakoval řečové zvuky, například hlásku »í«. Děti byly odměnou naučeny, aby obrátily hlavu k ampliónu, jakmile se při vyslovení hlásky objeví nějaká odchylka. Když se to děti naučily, začala skupina zkoumat, jak jsou děti vnímavé na rozdíly v hlás-

kách jazyka mateřského a cizího. Porovnala jejich schopnost rozlišovat hlásky v americké angličtině a švédštině. Polovina dětí každé národnosti byla vystavena zvuku amerického »í« a švédského »y« tak, že jim byly vyslovovány s drobnými zvukovými odchylkami, jaké lidé dělají v přirozené mluvě. Zjistilo se, že americké děti byly daleko pozornější vůči odchylkám ve švédském »y« než »í« vlastního jazyka, švédské děti se chovaly stejně - byly vnímavější k malým odchylkám amerického »í« než vlastního »y«. V šestém měsíci života se děti začnou měnit z bytostí jazykově univerzálních na specialisty jazyka mateřského, dlouho před tím, než se naučí smyslu jediného slova. Funkční soustava mozku pojmenovaná jazyk mění vnímání řečových zvuků i v nepřítomnosti jejich smyslu. »Odfiltrováním« nevýznamných proměn řečových zvuků se v průběhu dalšího vývoje »ušetří« ohromné úsilí. Významy slov začnou děti rozlišovat mezi desátým a dvanáctým měsícem života. Zároveň s touto schopností však ztrácejí schopnost rozlišovat mezi cizojazyčnými souhláskami, které jsou v jejich mateřštině nevýznamné, což je dalším stupněm vývoje jazyka a řeči.(20) (Právě tento vývoj je důvodem, proč například dospělí Japonci nerozlišují hlásky r a /.) Na mimořádnou složitost vývoje řeči a jazyka ukazují zkušenosti s malými neslyšícími dětmi a s dětmi, které utrpěly poškození buď levé, nebo pravé mozkové hemisféry před šestým měsícem života. (Připomínám, že u většiny dospělých lidí jsou gramatika, syntaxe a lexikon vázány na levou mozkovou hemisféru.) 173 174 Když se zkoumala činnost zrakových korových oblastí mozku u vrozeně neslyšících (nebo málo slyšících) dětí, zjistilo se, že při určitém druhu podnětů kromě zrakových korových oblastí odpovídají i ty části mozkové kůry, které u dětí slyšících zpracovávají řeč.

Nález ukazuje ohromnou plasticitu mozkové kůry »snažící se« vyvážit poškození sluchu rozsáhlejším zpracováváním zrakové informace. Pochopení významu slov a gest poškozuje u malých dětí poruchy pravé mozkové hemisféry. U lidí dospělých je tomu obvykle opačně. Porucha slovníku se u dětí projevuje při postižení levého spánkového laloku, ale jen tehdy, je-li poškozen mezi desátým měsícem až pátým rokem života. Poté se v tomto ohledu neprojeví. K výraznému poškození jak schopnosti učit se novým slovům, tak gramatickým pravidlům vede poškození levého, ale i pravého čelního mozkového laloku, pouze však v rozmezí mezi 19.-30. měsícem života. Vývoj řeči a jazyka je tedy u malých dětí vázán na proměny stavby a činnosti obou mozkových hemisfér, nadto v různých oblastech a různých časových obdobích různým způsobem. O stavbě a činnosti zrakových korových oblastí se říká, že je velmi složitá. Je však poměrně dobře prozkoumaná. U makaků, tedy skoro jistě i u lidí, se vidění a zrakové poznávání týká dvaatřiceti z přibližně padesáti korových polí. Výzkum stavby a činnosti řečových korových oblastí začíná dokládat, že řeč a jazyk jsou ve vztahu k mozku něčím ještě složitějším, zejména co do funkčního vývoje. Soukromá řeč Jak souvisí vývoj řeči a jazyka s vývojem dalších duševních schopností, například s myšlením, ukazuje výzkum soukromé řeči dětí. L. Berková je profesorkou psychologie univerzity v americkém Illinois. Zaujalo ji, že si děti, obvykle když něco dělají, povídají samy pro sebe. To je private speech, doslova přeloženo soukromá (nebo osobní) řeč. Mezi dětmi mladšími než deset let tvoří soukromá řeč podle okolností a souvislostí 20-60 % toho, co děti řeknou. Rodiče a vychovatelé děti za soukromou řeč poměr-

ně často kárají. Soukromou řeč považují za nekázeň, neposlušnost nebo poruchu pozornosti. Přitom jde o zcela základní součást vývoje poznávacích funkcí; chcete-li, o vývoj rozumu. Že jde o něco tak důležitého, poznal už ve třicátých letech našeho století Lev S. Vygotskij, ruský vědec. Dostalo ho to do sporu s oficiální stalinistickou jazykovědou. Vygotskij zemřel v roce 1934 na tuberkulózu, o dva roky později bylo jeho dílo zakázáno. Ožilo až po bezmála třiceti letech. Roku 1962 se ve Spojených státech objevil překlad jeho klíčových prací pod názvem Thought and Language (Myšlení a řeč). Kromě toho, že západní psychologové a jazykovědci Vygotského práci neznali, byli v otázce soukromé řeči pod vlivem myšlenek J. Piageta, jednoho z největších dětských psychologů našeho století. Přitom to byla právě soukromá řeč, v jejímž výkladu se Piaget mýlil. Považoval ji za projev »nezralé« psychiky, za cosi soběstředného neboli egocentrického. Myslel si, že malé děti mluví samy na sebe proto, že si nejsou schopné představit mysl jiného člověka. Soukromá řeč podle Piageta neslouží komunikaci, pouze doprovází, nahrazuje nebo posiluje motoriku - hybnou činnost dítěte. V průběhu soukro175 * 176 mé řeči podle Piageta děti neočekávají, že by jim partner naslouchal anebo je chápal. Byl přesvědčen, že tato řeč postupně mizí úměrně tomu, jak se u dětí rozvíjí schopnost skutečné komunikace s okolím. Vygotskij dokázal pevnou vazbu mezi učením, řečí a sociální zkušeností dítěte. V průběhu vývoje existuje řada úloh, které děti nejsou bez pomoci dospělých (nebo obecně někoho zkušenějšího) schopné zvládnout. Zeptá-li se dítě na řešení, uslyší za obvyklých okolností návod. Děti vtělují jazyk návodů do své soukromé řeči a pak ji užívají jako vodítko, řeší-li úlohu samy.

Vygotskij považuje období, v němž začnou řeč a praktická činnost, které byly původně vzájemně nezávislé, u dětí splývat, za nejdůležitější okamžik jejich intelektuálního vývoje. Jaký má soukromá řeč obsah? L. Berková ho roztřídila do několika druhů, podle funkce. Někdy děti mluví jen samy k sobě. Cosi prohodí, aniž by to posluchači dávalo nějaký smysl. »Rozbilo se,« poznamená dítě ke svému sousedovi, aniž je jasné, o co se jedná. Soukromá řeč běžně doprovází u dětí fantazijní hru. Děti hrají různé role, mluví k předmětům, napodobují jejich zvuky. Jindy je vyjádřením citového napětí, aniž by se očekávalo, že bude posluchač odpovídat. Dítě si například úzkostně zakryje obličej a opakuje »maminka stůně, maminka stůně«. Soukromou řečí děti zaměřují svou činnost. Například řeší početní úlohu, počítají na prstech nahlas, až dojdou k výsledku, který si zopakují. Děti v průběhu řešení úloh nezřetelně mumlají. Učí-li se číst, upřesňují chybně přečtená slova novým hlasitým čtením. Jako tolik jiného v dětském životě, ovlivňuje i soukromou řeč dětí jejich vztah k matce. L. Berková to dokázala pokusem. Nejprve sledovala chování skupiny matek a jejich tříaž čtyřletých dětí v průběhu řešení dětské úlohy, úkolem bylo porovnat součásti stavebnice lego podle tvarů a barev. V postoji maminek k dětem byly sledovány dvě stránky: míra vřelosti vztahu k dítěti a míra kontroly chování dítěte. Vřelost vztahu (projevující se řadou znaků, například laskavým tónem hlasu, doteky, klidným, usměvavým chováním) může být vysoká, nebo nízká až žádná. Rovněž ve stupni kontroly dětského chování jsou značné rozdíly. Některé maminky (stejně jako otcové či prarodiče, učitelé a vychovatelé) odpovídají na otázky

dítěte klidnou radou, dodávají dítěti odvahu i přiměřenou míru sebevědomí. Pomáhají mu zvládnout, co by samo nezvládlo nebo zvládalo obtížně. Jiné maminky (a vyjmenovaní lidé další) jsou vysoce autoritativní, místo vedení přikazují a zakazují. Další se v této oblasti chovají lhostejně, jako by jim bylo jedno, co dítě dělá či nedělá, zda má nebo nemá obtíže. Prvnímu druhu vedení s vysokou mírou vřelosti a rozumnou, přiměřenou, povzbuzující mírou kontroly se říká, stejně jako tomuto druhu výchovy obecně, autoritativní. (Význam tohoto slova je v hovorové češtině odlišný, v dnešní době zní pejorativně. Snad bychom měli raději užívat pojem pevná, aby nedocházelo k záměně pojmů autoritativní a autoritářská.) Výchova doprovázená nízkou mírou vřelosti a vysokou mírou kontroly dětského chování rodičem se jmenuje autoritářská. Výchova s vysokou mírou citové vřelosti a nízkou nebo žádnou kontrolou se jmenuje »dovolující«,^erwz'sztw. Z chování matek a dětí v průběhu řešené úlohy šlo zjistit ve sledovaném ohledu druh vzájemného vztahu. 177 178 Při vlastním pokusu děti, které předtím s legem nepracovaly, dostaly za úkol vytvořit skládačku z jeho součástí podle předloženého modelu. Pokus byl patnáctiminutový, opakoval se třikrát v odstupu dvou až čtyř dnů. Psychologové si ověřili předem, že je skládačka pro děti dostatečně náročná. Zjistilo se, že v největší míře užívaly soukromou řeč děti s matkami autoritativními (ve výše uvedeném smyslu). Jejich výkon se v průběhu tří pokusů zlepšoval nejvíc. Soukromá řeč je v tomto případě druhem pojítka mezi mateřským vedením a úspěchem při řešení úlohy. Její hlasitosti a srozumitelnosti v průběhu opakovaných pokusů ubývalo. Informace v soukromé řeči obsažená, vedoucí činnost dítěte při řešení úlohy, se zvnitřňovala.

Na další významnou souvislost soukromé řeči poukázaly výsledky staršího výzkumu, vedeného L. Kohlbergem z Harvardovy univerzity, v porovnání s výsledky mladšími, zjištěnými L. Berkovou a R. A. Garvinovou. Kohlbergova skupina sledovala soukromou řeč dětí ze středních socioekonomických vrstev. Zjistila, že v největším rozsahu ji užívají mezi čtvrtým a šestým rokem života. V základní škole tato řeč ubývá, a mění se na nezřetelné mumlání. Středostavovští rodiče se dětem obvykle dosti věnují a hodně na ně mluví. V deseti letech tyto děti užívají hlasitou soukromou řeč po 7 % doby, v které něco řeší. Berková a Garvinová sledovaly soukromou řeč dětí ze socioekonomicky nízké vrstvy chudých lidí žijících v Appalačském pohoří na východě amerického státu Kentucky. V této oblasti rodiče na děti mluví málo, informace sdělují častěji gestem. Zdejší děti začínají užívat hlasitou soukromou řeč podstatně později než děti ze středních vrstev zkoumané Kohlbergovou skupinou. Ve věku deseti let ji užívají přibližně 40 % doby, po kterou něco řeší. Jejich jazykový vývoj je tedy v porovnání s předchozí skupinou opožděn. O vývoji jazyka Z čeho vlastně vznikl jazyk? Hádky na toto téma byly tak strašné a přitom neplodné, že roku 1866 pařížská Jazyková společnost jakékoli debaty na toto téma prostě zakázala. Ať už vznikl jazyk jako náhodný nebo vedlejší produkt vývoje mozku, umožňoval raným hominidům - dejme tomu počínaje Homo habilis - jistou míru abstrakce od přímých smyslových informací a jejich paměťových záznamů. Jazyk začal poskytovat »druhotnou reprezentaci* světa. (Za prvotní reprezentace neboli »mapy« se považují přímé smyslové informace, jejich paměťové záznamy a bezprostřední citové odpovědi.) Druhotnou reprezentaci je možné prostřednictvím řeči sdělit. Pro skupinu sociálně žijících hominidů to

znamenalo lepší přizpůsobení proměnám okolí. Což zvyšuje naději na přežití a reprodukci. Lze si představit, že nejranější jazyk obsahoval slova označující význam, ale postrádal gramatické prvky i syntaxi. Mohl být slovním označováním gest. Vtipné pojmenování základních teorií vzniku jazyka zní: • Teorie haf-haf. Podle ní vznikala první slova onomatopoicky, napodobením zvuků prostředí, takže haf haf pro vlka (jazyk jistě vznikl před ochočením psa), kuku pro kukačku, fú pro vítr ap. • Teorie pche. Podle ní vznikala první slova v podobě emočně podmíněných zvuků, v tomto případě by šlo o slovo vyjadřující opovržení. • Teorie hej rup! se domnívá, že první slova mohla být rytmickým pokřikem doprovázejícím společnou činnost. • Teorie tralala zase tvrdí, že první slova vznikala ze hry, jejímž příkladem je zpěv malého dítěte. 179 180 • Teorie vycházející z orální praxie neboli dovednosti napodobit různá gesta tvarem úst a přitom vydat zvuk, jenž může mít rozlišující význam. Jak se proměnil tento primitivní jazyk na jazyk se syntaxí, je zcela nejasné. D. Bickerton z Havajské univerzity si podobně jako N. Chomsky myslí, že k vývoji syntaxe došlo z evolučního hlediska rychle. Mohla za ním být »jediná genetická událost«, tedy mutace (nebo skupina mutací), aniž je jasné, jaká. Přenáší se však do dalších generací. Všechny děti tudíž dodnes přicházejí na svět s vrozenou schopností naučit se jakýkoli světový jazyk. Jako první se však naučí jen jeden konkrétní jazyk, jazyk mateřský. Výše jsem popsal, jak se v prvních měsících života rozvíjí znalost mateřštiny - bez ohledu na to, že ji nemluvňata zatím nedokážou vyjádřit - a jak v souvislosti

s vývojem této znalosti klesá schopnost dětí být jazykovými univerzalisty. Zdá se tedy, že jsme počínaje raným dětstvím schopni být nositeli jen jediného mateřského jazyka, bez ohledu na to, kolika dalším jazykům se byť dokonale naučíme. Dokazuje to zkoumání činnosti mozku většího počtu dospělých Kanaďanů, jejichž mateřštinou je angličtina, nicméně od raného dětství mluví stejně plynule a bez obtíží francouzsky. Jedna ze zobrazovacích metod ukázala, že se při užívání mateřské angličtiny podle očekávání namáhaly jen jejich řečové korové oblasti. Jakmile však přešli do francouzštiny, začalo se kromě řečových oblastí mozkové kůry namáhat ohromné, složitě zapojené nakupení nervových buněk v hloubce levé hemisféry, které se menuje putamen. (Na pravé straně se nenamáhalo.) Přestože jsou tito lidé bilingvní snad nejčistším možným způsobem, vyžaduje užití nemateřského jazyka činnost »většího a složitějšího výpočetního systému, než užití jazyka mateřského. Šíření jazyků Jak znělo nejstarší slovo? M. Ruhlen míní, že tik. Má to být kořen, z něhož je odvozeno latinské slovo pro prst, digitus. Kdy a kde bylo užíváno, Ruhlen neříká, ale někteří nejradikálnější lingvisté zabývající se vznikem a vývojem jazyků si myslí, že to mohlo být i před 100 tisíci lety, společně se vznikem moderního člověka. Jiní považují tyto úvahy za vědecky neodpovědné, a jsou přesvědčeni, že nejstarší jazyky jsou zkoumatelné do období nanejvýš před 7 tisíci lety. Je možné, že všechny světové jazyky (je jich kolem 6 tisíc) vznikly z jednoho společného základu a postupně se jejich kmen větvil a košatil podobně, jako se větvil a košatil strom vývoje života. Odborníci nejsou schopni se dohodnout ani na počtu jazykových rodin: příkladem jedné rodiny jsou indoevropské jazyky, jiným příkladem jsou sino-tibetské ja-

zyky nebo altajské jazyky. Největší spory se vedou kolem jazykových superrodin - těch má být jen několik. Příkladem je hypotetická nostračtina: jazyková superrodina sjednocující šest jazykových rodin. (Název je odvozen od latinského slova pro náš, myšleno jazyk.) Jazykové superrodiny by podle současné představy měly být hlavními větvemi, které vyrostly ze společného jazykového kmene. Jak se jazyky šířily? Podle C. Renfrewa, profesora archeologie univerzity v Cambridge, čtyřmi základními způsoby: Prvním byla počáteční migrace moderních lidí, kteří podle teorie »out of Africa« vyšli z tohoto kontinentu přibližně před 100 tisíci let/20 a začali zalidňovat ostatní části světa. Jazykovým pozůstatkem této prvotní mig181 182 race je například baskičtina, kterou mluví Baskové, obyvatelstvo žijící na pomezí Španělska a Francie, nebo jazyky domorodců v Austrálii. Druhá vlna rozšiřování jazyků doprovázela vývoj zemědělství, které zřejmě vzniklo na několika místech světa současně. Jazyky se šířily a větvily společně spočetně rostoucími populacemi zemědělců. V této době vznikly velké jazykové rodiny, indoevropská a sino-tibetská. Třetí vlna šíření a diferenciace jazyků doprovázela celkové oteplení, k němuž na Zemi došlo před několika tisíci lety a jež otevřelo lidem území nad 54. rovnoběžkou severní polokoule. V této době začaly vznikat jazykové rodiny, jejichž příkladem jsou čukčo-kamčatské a eskymo-aleutské jazyky. Poslední vlna jazykového šíření doprovází dobyvatelská tažení vedená mocenskými elitami různých oblastí. Příkladem může být šíření některých jednotlivých členů už ustavených jazykových rodin, například některých indoevropských jazyků v období kolonizace. Nemylme se - jde o vývoj, jenž se nijak nezastavil.

Bude další vlnou zvláštní angličtina doprovázející výbušný vývoj Internetu? Nebo to bude čínština? Každý pátý člověk na světě je Číňan. A Čína už oznámila, že jazykem jejích tiskových konferencí bude nadále výlučně čínština... Odpadne jazykový problém díky vývoji dokonalejších překladatelských počítačů, schopných převádět s dostatečnou přesností jakýkoli jazyk do jazyka jiného? Není škoda, že obrovský počet světových jazyků, jimiž mluví také jen několik desítek, stovek či tisíců lidí, zaniká pod tlakem gigantů, jakými jsou angličtina, čínština nebo hindština? Každý lingvista vám řekne, že zánik jazyka je snad ještě tragičtější než zánik jakéhokoli druhu života. Zaniklý jazyk znamená zánik malého vesmíru představ, pohádek, výkladů světa, zánik paměti celé lidské skupiny, ohromného bohatství informací... O mozku a hudbě Chtěl bych říci několik slov o vztahu mozku a hudby. Proč za kapitolami o lidském srdci a jazyku? Protože viděno očima zobrazovacích metod by se dala hudba v mozku nazvat superjazykem, něčím, co nemá obdobu a co by mohlo být nejsložitější činností mozku vůbec. Samozřejmě, že hudba je něco nesmírně složitého. Pravděpodobně ještě složitějšího než jazyk. Nadto jde o záležitost, která sice má evoluční a neurobiologické kořeny (slyšíme a poslech hudebních zvuků mění naši emotivitu), nicméně je v největším rozsahu podmíněna kulturně. Evoluce »zařídila«, že se všechny zdravé děti naučí bez námahy mluvit. S počítáním už to může být horší. Aktivnímu provozování hudby se musí každý, i ten největší talent, tvrdě učit mnoho let. A pokud je někdo v muzice tvořivý, pak vlastně celý život. Tvorba a kvalitní sdělování hudby je na rozdíl od poslechu výsadou jen malého množství lidí. Naslouchání hudbě a její prožívání je vysoce osobní záležitostí, obtížně sdělitelnou. Odpověď na skladatelo-

vo poselství, zprostředkovávané nějakým médiem, je individuální a určuje ji posluchačův zájem, vzdělání, kultura, v níž vyrostl, i osobnostní rysy. Skladby vyvolávající v některých lidech bouřlivé citové odpovědi zanechávají jiné lidi lhostejné. Na druhé straně je hudba druhem komunikace, podobně jako jazyk vyjadřovaný řečí, byť jsou její pravidla odlišná. Mluvíme-li, vypovídáme o světě a sdělujeme významy. V jazyce, jemuž rozumíme, chápeme slova a věty, nikoli jen seskupení zvuků. Hudba je naproti tomu organizované nakupení zvuků řízených pravidly harmonie a kontrapunktu. Ložiskové poškození mozku může způsobit poruchu řeči a jazyka (afázii), stejně jako může způsobit poruchu 183 184 vnímání a rozlišování hudebních zvuků - amúzie. Velmi brzy se zjistilo, že jsou lidé, které postihne afázie, přičemž nejsou stiženi amúzií, a naopak: někteří nemocní stižení amúzií netrpí afázií. Na druhé straně četné nemocné postihne jak afázie, tak amúzie. Z toho plyne, že funkční systém jazyka a řeči je v mozku alespoň částečně odlišný od funkčního systému pro hudbu. Prostá úvaha řekne, že funkční systém mozku zpracovávající hudbu je značně složitý a jeho součástí musí být mnoho jiných funkčních systémů: • čtení not je činností zrakového systému; sluchový systém rozlišuje rytmus, melodii, harmonii a barvu zvuků, jejichž kombinace charakterizuje skladbu; hybnost dovoluje skladbu zahrát; • emotivita a poznávací procesy hudbu prožívají, hodnotí a vykládají. Co se v mozku děje, čteme-li noty a hrajeme-li, co noty zapsaly? Justine Sergentová z Montrealského neurologického

ústavu požádala o spolupráci deset profesionálních klavíristů, praváků. Vyšetřila je pozitronovou emisní tomografií (PeT, funkční zobrazovací metoda zjišťující, která místa mozku se namáhají při zátěži). Sergentová zjistila, že její klavíristé čtou noty jako body v prostoru, nikoli jako písmena ve slovech. Při hraní z listu se namáhají oblasti mozkové kůry, které zpracovávají slovní a zrakové podněty (area 40 Brodmanovy mapy), dále korové oblasti, které převádějí zrakové informace o prostoru do informací o vnímání dotyků a informací, které řídí pohyby prstů po klaviatuře, a dále rozsáhlé části prefrontální kůry, jež kontrolují pořadí a počet pohybů v čase. K pochopení vztahu mozku a chování pomáhalo zkoumání ohraničených poškození nějaké části mozku. Čím bylo funkční poškození menší, ohraničenější, a čím ho bylo možné jasněji vymezit, tím lépe. Hudební skladatelé i muzikanti s tímto druhem postižení pomohli i v pochopení některých stránek vztahu mozku a hudby. Z těch slavných to byl například Maurice Ravel (1875 až 1937), V I. Šebalin (1902 - 1963), ředitel moskevské konzervatoře a skladatel, Jean Langlais (1907 - 1991), francouzský varhaník a skladatel, či anglický skladatel Benjamin Britten (1913 - 1976). Následovala jednotlivá pozorování téměř neznámých současných hudebníků, které již bylo možné vyšetřit zobrazovacími metodami. Ravelovo onemocnění se začalo vyvíjet roku 1933. Objevily se poruchy psaní. Jeden z jeho žáků a přátel si všiml chyb v písni Don Quijote Dulcinei, na které Ravel v té době pracoval. Mistra na ně upozornil, ale Ravel chyby nerozlišoval. Poruchy psaní se začaly objevovat i v dopisech ze stejného období. Koncem téhož roku nebyl schopen napsat vlastní jméno a nebyl schopen číst. Objevily se řečové poruchy, které do Mistrovy smrti zůstaly mírné. Vyjadřoval se jasně, slyšenou řeč chápal, ale nevybavoval si vlastní jména. V průběhu dubna 1933 ztratil schopnost komponovat. Ještě v září toho roku v novi-

novém interview popsal plánovanou operu o Janě z Arku. V listopadu 1933 však svěřil jednomu ze svých přátel: »Svou Janu z Areu už nenapíšu. Ta opera je zde, v mé hlavě, slyším ji, ale nenapíšu ji. Je po všem, svou hudbu už nedokážu psát.« Ravel ztratil schopnost něco zahrát, včetně schopnosti hrát z listu, zapsat hudbu a zazpívat. Přestože nebyl schopen hudbu zaznamenat, nadále ji, jak říkal, tvořil ve své hlavě. Nebyl schopen zpaměti zahrát ani vlastní skladby. Ztratil schopnost pojmenovat i zapsat noty. Jestliže mu nota byla jmenována, zapsal ji; dokázal s váháním 185 186 a chybami zpaměti napsat části vlastních starších skladeb. Stupnice hrál bezchybně, vlastní skladby si dokonale pamatoval a ihned upozornil na nejmenší odchylku v jejich provedení. Zachováno měl hudební estetické cítění. Povaha Ravelova onemocnění je po více než šedesáti letech nejasná. Příznaky ukazují na poškození levé mozkové hemisféry, pomezí temenního, spánkového a týlního laloku, čemuž nasvědčuje poškození řeči, čtení a psaní. V současnosti je popsáno vzácné onemocnění této části mozku s neznámou příčinou, jež vede ke ztrátě nervových buněk, u většího počtu lidí, ale žádný z popsaných pacientů není hudebník nebo hudební skladatel. Ravel netrpěl poruchou hybnosti, protože stupnice hrál stejně dobře jako před onemocněním. Netrpěl sluchovými poruchami ani poruchami rozlišování prostoru. Zrakově dobře rozlišoval předměty i tváře. Měl však obtíže, když chtěl rukou sebrat předmět ze stolu. Ravelova funkční porucha spočívala v poškození převodu »hudební reprezentace* z jedné funkční oblasti do jiné - například ze zrakového funkčního systému do systému hybnosti a systému sluchového a opačně, z funkčního systému slyšení do systému zrakového a systému

hybnosti. Není jasné, zda místo poškození jeho mozku bylo místem prvotního poškození, nebo zda šlo o důsledek poruchy v některé jiné oblasti. V. I. Šebalin utrpěl dvě cévní mozkové příhody, které postihly levý spánkový lalok. Stihla ho těžká řečová porucha, nicméně komponoval dál a neztratil žádnou ze svých hudebnických schopností. J. Langlais byl v souvislosti s cévní příhodou, která postihla pomezí spánkového a temenního laloku jeho levé hemisféry, postižen poruchou řeči, čtení i psaní. Nadále však komponoval, byl schopen hudební improvizace a neztratil schopnost číst noty. Benjamin Britten byl rovněž stižen cévní mozkovou příhodou, ale jeho hudební schopnosti onemocnění nezměnilo. Co z těchto svým způsobem počátečních informací plyne o vztahu mozku a hudby? Funkční systém, který zpracovává hudbu, je rozsáhlejší než funkční systém jazyka a řeči. Oba systémy jsou reprezentovány v obou mozkových hemisférách. Systém hudby využívá korové oblasti, které zpracovávají zrakové, sluchové i prostorové informace, stejně jako systém, jenž zpracovává doteky a hybnost; zároveň využívá emotivitu a nejvyšší funkční úrovně spjaté s poznáváním. Domnívám se, že jde o nejsložitější, svým způsobem nejlidštější systém vůbec. Jsme teprve na začátku cesty vedoucí k jeho pochopení. 187 EVIN A ADAMŮV ROZUM 190 Je velmi těžké říci, co všechno znamená v hovoru běžně užívané slovo rozum. Když je někdo užívá, má na mysli inteligenci, schopnost abstraktního, symbolického myšlení, předvídání, plánování, úspěšné řešení problémů i dobrou sociální přizpůsobivost. Každý z pojmů, které jsem právě užil, má svou složi-

tou definici. Ta se odlišuje podle toho, kdo ji říká: odborník zabývající se poznávacími neboli kognitivními funkcemi, fyziolog, neuropsycholog, psycholog, psychiatr, badatel v oboru umělé inteligence, sociolog, historik nebo filozof. Jedna ze zdánlivě prostých definic myšlení, kterou vytvořili fyziologové P. E. Roland a L. Friborg - sami ji nazvali »prvním přiblížením* - říká, že myšlení je činnost bdělého mozku při zpracovávání vnitřních informací. V tom případě zvířata se složitějším mozkem myslí také. Skromní potkani to dokazují. Uvádí se, že ve městech připadají na jednoho člověka přibližně čtyři. Kdyby nemysleli, nedokázali by přežít tlak lidí. Pokusy dokazují, že potkani poměrně slušně abstrahují. Velmi inteligentní jsou prasata - jsou inteligentnější než psi. Ještě inteligentnější jsou šimpanzi. Pokud bychom rozum popsali jako schopnost řešit nové problémy, plánovat budoucí akce, sociálně se přizpůsobovat, člověk mezi zvířaty nepochybně vede. S čím tyhle schopnosti souvisejí? 191 Prefrontální kůra Podíváte-li se na mozek šimpanze a porovnáte-li jej s mozkem lidským, bude i za předpokladu, že jste šimpanzův mozek »zvětšili« do lidských rozměrů, tedy přibližně na trojnásobek, na první pohled nápadný rozdíl velikosti a tvaru čelních laloků. Zejména jejich nejpřednějších částí, jimž se říká prefrontální. Dohoda stanovuje, že prefrontální části mozku jsou před Brodmanovými oblastmi 6 a 8 na zevní a vnitřní ploše čelních laloků. Dále k nim patří celá jejich spodní plocha, které se říká očnicová, protože leží na stropech kostěných očnic (viz Brodmanovu mapu na str. 80). Anatomové zabývající se srovnáváním vývoje mozku zjistili, že podíl prefrontálních částí mozkové kůry tvoří z celé mozkové kůry u kočky asi 4 %, u psa přibližně 7 %, u lemura asi 8 %, u makaka asi 12 %, u šimpanze kolem

17 %, zatímco u moderního člověka Homo sapiens sapiens asi 28 %. Je samozřejmé, že se prefrontální kůra a její spojení s ostatními částmi mozku nevyvíjely samostatně, jako »orgán« mozku. Vyvíjely se spolu se všemi dalšími částmi mozku, zejména v souvislosti s dolními částmi temenních laloků a s laloky spánkovými, nicméně jejich vývoj byl při vývoji druhu člověk relativně nejmohutnější. (Objem celé mozkové kůry tvoří například u krysy 31 % 192 objemu celého mozku, u člověka 77 %; z toho tvoří prefrontální kůra více než čvrtinu.) K čemu slouží prefrontální kůra u lidí? Popis činnosti prefrontální kůry se v každé knížce odvíjí od dvou klasických pozorování světové lékařské literatury, která mluví o tom, co se stane, dojde-li k její poruše. Nevyhne se jim ani knížka, kterou čtete. Výhodou popisu konkrétního klinického pozorování bývá snadnější pochopení dalších souvislostí, které by jinak zněly dosti abstraktně. První případ, Phineas Gage, pochází z roku 1848, případ druhý, pacient E. V. R., z roku 1986. 13. září 1848 se stal třiadvacetiletý předák skupiny železničních dělníků Phineas Gage obětí úrazu. Při utěsňování nálože, které prováděl kovovou tyčí, došlo k výbuchu. Ten vymrštil 3 cm silnou a 109 cm dlouhou tyč. Tyč prošla z levé strany Gageovou čelistí, očnicí a lebkou a dopadla o mnoho metrů dále. Gage byl otřesen, vědomí však nabyl bezprostředně po nehodě, kdy byl schopen jak řeči, tak (s pomocí) i chůze. Gage následky úrazu přežil. Zemřel roku 1861. Jeho lebka se dochovala. Pozorování proměny Gageovy osobnosti zaznamenal roku 1868 J. Harlow v bostonském Lékařském věstníku následujícími slovy: »Jeho fyzické zdraví je dobré, řekl bych, že se zotavil. Ekvilibrium neboli rovnováha mezi jeho intelektovými a animálními vlastnostmi se však zdá zničená. Je vrtkavý, neuctivý, někdy si libuje v nejhorších sprostotách, což

dříve jeho zvykem nebylo... je bez jakýchkoli ohledů ke svým bližním, nesnáší korekci nebo radu, jestliže jsou v konfliktu s jeho tužbami. Někdy je tvrdošíjný a zatvrzelý, přesto rozmarný a nerozhodný, vytváří mnoho plánů budoucí činnosti, které stejně rychle, jako je vytvořil, opět opouští ve prospěch plánů dalších, jež se mu zdají vhodnější. Ve své intelektové kapacitě je dětinský, a přitom má animální vášně dospělého muže. Před svým poraněním, i když neměl školy, byl vyvážené mysli a lidé, kteří ho znali, ho považovali za chytrého a obratného obchodníka, velmi energického a vytrvalého při výkonu všech činností, které si naplánoval. V tomto smyslu se jeho mysl zásadně změnila, takže všichni jeho přátelé a známí říkají zcela rozhodně, že tento muž již není Gage.« Současné vyšetření jeho lebky nejmodernějšími postupy dokládá, že Gage měl s vysokou pravděpodobností poškozenou jak levou, tak pravou prefrontální oblast. Pacient E. V. R. byl do svých pětatřiceti let všemi považován za ztělesnění úspěchu (podle americké nejrozšířenější sociokulturní představy). Ve věku 35 let mu byl po krátce probíhajících příznacích odstraněn nezhoubný nádor, který stlačoval čelní mozkové laloky zespodu, tedy jejich očnicovou plochu. Při operaci ji museli odstranit i s nádorem. Poškození očnicových částí prefrontální kůry bylo tedy značné. Po operaci se pan E. V. R. rychle zotavil. Zcela se však změnil. Začal být neodpovědný, zároveň zcela nerozhodný a nerealistický. Jeho chování vedlo k opakovanému obchodnímu ztroskotání a rozpadu dlouholetého manželství. Neodpovědně uzavřel nový sňatek, který se rovněž rychle rozpadl. Ze všech zaměstnání, která si našel, byl propuštěn. Přišel tak o majetek, o rodinu i o práci. Psychoterapie byla bez efektu. Pacient E. V. R. se v běžném životě chová jako jakýkoli jiný pacient s těžším poškozením této části mozku. Sociálně zcela selhává. Podrobné neuropsychologické testování však zjisti-

lo, že v průběhu laboratorního vyšetřování má E. V. R. stále vysoce nadprůměrnou inteligenci i paměť. Podobně jako Phineas Gage nemá poškozený jazyk, řeč, 193 194 hybnost ani smyslové funkce. Vyšetřující lékaře udivuje svým přehledem o současném světě i lehce cynickým vtipkováním. V nepoškozených částech mozku tedy E. V. R. má vše, co se v životě naučil, a přibývají tam další složité informace, které se naučil v době od operace. Nedokáže je však vzájemně propojit ani využít. A. R. Damasio, jenž společně s P. J. Eslingerem případ pana E. V. R. popsal, objevil u E. V. R. jako u prvního pacienta další velmi významnou skutečnost: Při předvádění fotografií zobrazujících otřesné násilné události se duševně normálním pozorovatelům mění elektrická kožní vodivost. Násilně se chovajícím jedincům se sociopatickou strukturou osobnosti - to bývají oni chladní, přitom často impulzivní násilníci a vrazi se tato vodivost mění málo, nebo se vůbec nemění. Jestliže si E. V. R. tyto fotografie pouze prohlíží, jeho elektrická kožní vodivost se rovněž nemění. Jakmile však začne o tom, co na fotografiích spatřil, mluvit, změní se jeho elektrická kožní vodivost stejně jako lidem, kteří sociopatickou poruchou osobnosti stiženi nejsou. Objev této skutečnosti se stal zdrojem jedné z nejvýznamnějších současných hypotéz o činnosti prefrontální kůry a jejím vztahu k tomu, čemu říkáme vědomí ve smyslu sebeuvědomování, a k takzvanému podvědomí. Damasio a jeho skupina ji pojmenovali somatic marker hypothesis. Za chvíli o ní bude řeč. Jak plyne ze dvou klasických (a z nesčetného počtu dalších, zcela každodenních) případů, poškození prefrontální kůry poškodí schopnost uspořádat akci krok za krokem v čase, schopnost plánovat a řešit složité problémy

i schopnost kontrolovat proměny vlastního citového stavu. Kromě toho změní kontrolu složitých hybných akcí, jazyk, pracovní paměť i pozornost. Všechny tyto funkce jsou součástí Evina a Adamova »rozumu«. O některých funkcích budou další odstavce. 195 Pracovní paměť »Sejde z očí, sejde z mysli,« říká staré přísloví. Vystihuje tím skutečnost, že mnoho živočichů odpovídá pouze na bezprostřední, v tomto případě zrakový podnět. Jakmile se podnět ztratí, odpověď vyhasne. Pracovní (také provozní) paměť je schopnost udržet si vnitřní záznam (»reprezentaci«) o zevním světě v krátkodobé paměti, a to v době, kdy podněty ze zevního světa už přestaly. Nebo do krátkodobé paměti »přivolat« nějakou informaci z paměti dlouhodobé. V obou případech je pracovní paměť podkladem schopnosti s těmito informacemi pracovat, to jest tvořit chování založené na těchto informacích spíš než na bezprostředních podnětech. Což je vývoj typický jak fylogeneticky, tak ontogeneticky: čím jsou zvířata vývojově vyšší, tím méně je jejich chování ovlivňováno zcela bezprostředními podněty. Totéž se týká vývoje malých dětí. (Když je dospívající nebo dospělý jedinec ovlivňován bezprostředními podněty »více« než pracovní pamětí, mluvíme často o »nezralosti«.) Pracovní paměť zvířat i lidí se dá zkoumat pokusně. Při pokusu tohoto druhu se například na obrazovce objeví dva barevné čtverečky. Šipka na krátkou dobu označí čtvereček »správný«. Pak čtverečky na patnáct vteřin zmizí, aby se objevily znovu. Pokusné zvíře, obvykle opice, případně při složitějších úlohách vyšetřovaný člověk, má jedním ze dvou tlačítek vybrat »správný« čtvereček. 196 Pokusnému zvířeti je možné při této úloze snímat elek-

trickou činnost prefrontální kůry přímo, mikroelektrodami, které se do ní zavedou. Čím jsou zvířata vývojově »výše« a čím mají větší objem prefrontální kůry, tím víc je na tuto kůru pracovní paměť vázána. A to na činnost jejích zevních částí. U vývojově nižších živočichů, například hlodavců, je pracovní paměť vázána na činnost nejvnitřnější části spánkových laloků, která je vývojově velmi stará a jmenuje se hipokampus. (Pravá i levá hemisféra mají svůj.) Říkává se, že v porovnání s lidskou je pracovní paměť hlodavců »embryonální«. Vývoj prefrontální kůry tedy znamená i vývoj pracovní paměti. Pokusy dokládají, že ty oblasti prefrontální kůry, na jejichž činnost je u vývojově vyšších zvířat a lidí pracovní paměť vázána (zejména Brodmanova oblast 46), nepředstavují jednotný procesor. Dají se chápat jako několik oblastí, »modulů«,(9) z nichž každý má svou místní síť a síť, která ho propojuje s informačními vstupy smyslovými, hybnými, s dlouhodobou pamětí, s emotivitou a motivací. Každý z modulů pracovní paměti tedy má svou »doménu« - oblast činnosti. Činnost těchto »modulů« je podkladem schopnosti rychle a krátkodobě integrovat neboli sloučit: • zrakový vstup (vidím přicházet hezkou mladou ženu); • záznam dlouhodobé paměti (podobá se dívce, kterou jsem znal před spoustou let); • hybnost (vyjdu jí v ústrety, nebo se naopak nepohnu); • emoční odpověď (mám příjemný, úzkostný, útočný nebo žádný pocit); • motivaci k další akci (oslovím ji, nebo budu dělat, že neexistuje...) Následkem poškození některé z těchto »domén« pracovní paměti - bývá běžným důsledkem zhmoždění mozku úrazem - je dezorientace, neschopnost soustředit se na něco (soustředění podmiňuje společná činnost pracovní paměti a orientované pozornosti) a perseverace čili ulpívání pouze na jednom z mnoha možných kroků v řešení nějakého problému.

Je až fantastické sledovat záznam činnosti nervových buněk, která je podkladem pracovní paměti. Prudce se zvýší ve chvíli, kdy příslušný podnět skončí, pak trvá další tři až pět vteřin. Je to právě selhání (nebo nepřítomnost) této činnosti, které je podkladem věty »sejde z očí, sejde z mysli*. Patricia Goldman-Rakicová z neurobiologického oddělení Yaleské univerzity pokusy prokazuje, jak různé »moduly« pracovní paměti jednak zaznamenávají informaci o prostoru, která přijde z temenní kůry, nebo informaci o jazyku, která přijde z »Brocova řečového centra*, jednak ji udržují »v běhu« (neboli on-line), a zároveň ji v interakci s těmito oblastmi zpracovávají. Přitom jak počet činných nervových buněk v modulech, tak stupeň jejich výkonu odpovídá při řešení nějaké úlohy míře její náročnosti. 197 Systém dohledu Stejně významným funkčním systémem mozku, jako je pracovní paměť, je orientovaná pozornost. Trpět hrubší poruchou orientované pozornosti znamená těžké poškození, někdy i vyřazení z běžného života. Dobře o tom vědí nešťastní rodiče, učitelé a vychovatelé dětí stížených poruchou pozornosti s hyperaktivitou, která v různé podobě a závažnosti, od větší neposednosti až po invalidizující poruchy chování, postihuje až několik procent školních dětí. (Porucha orientované pozornosti je nápadná, ale je jen jednou z mnoha složek tohoto onemocnění.) 198 Systém orientované pozornosti je tvořen nervovými buňkami v mozkovém kmeni, mezimozku, limbickém systému, mozkové kůře temenních laloků a v prefrontální kůře. Stavba a činnost »předního«, to jest na prefrontální kůru vázaného systému orientované pozornosti zaujala

kanadsko-americkou vědeckou skupinu vedenou T. Shallicem a D. T. Stussem. (»Zadní« část systému je vázána na činnost zbylých vyjmenovaných oblastí) »Přední« systém orientované pozornosti pojmenovali »systém supervize«, což by se dalo přeložit jako systém dohledu. Proč? Představte si, že jste zkušený řidič nebo řidička. Nasednete do auta a jedete. Provoz je klidný, na proměny dopravní situace odpovídáte zcela automaticky. Všechny tyto automatické činnosti - zrakové a sluchové rozlišování, nejrůznější hybné akce - dělají kongnitivníjednotky vašeho mozku. (Slovo kongnitivní znamená »rozlišující a poznávací*.) To jsou příslušné oblasti zrakového a sluchového mozkového funkčního systému spolu se systémem, jemuž se říká hybnost; ten kontroluje naše pohyby. Pak se situace změní: na silnici se objeví například dělníci, kteří něco spravují. Změnu hladce, podobně automaticky, byť již na vyšší úrovni složitosti, vyřeší vaše schémata. To jsou »programy«, které zařídí, že se přizpůsobíte změně, dělníky objedete a pokračujete v jízdě. Předpokládá se, že schémata, což je projev činnosti mnoha neuronálních skupin a jejich vzájemných spojení, jsou vázána na činnost kůry temenních a spánkových laloků. Schémata jsou stavbou a činností složitější než »kognitivní jednotky*. Vtom vás napadne, že jste zapomněli koupit chleba. Rádi byste zastavili u nejbližší prodejny, ale nejde to, protože je zde zákaz stání a kromě toho je u chodníku plno, až na jednu mezeru, o níž není jisté, zda se vám do ní podaří zacouvat. Každou z těchto akcí by vyřešilo některé z příslušných schémat. Je však nutné mezi nimi rozhodnout. Pojedu dál? Počkám, až popojede tamto větší auto? Mám vystoupit a podívat se, zda chléb ještě mají? Do jaké míry riskuji, že zaplatím pokutu, když tady budu parkovat? Existuje systém, který toto »soupeření schémat* řeší. Říká se mu contention scheduling, což by se dalo přelo-

žit jako vypracování seznamu sporných otázek včetně stupnice jejich závažnosti. Pro lidi stížené poškozením čelních laloků z jakéhokoli důvodu, počínaje úrazem, přes chronický alkoholismus, až po některé podoby schizofrenie, je typické, že začnou právě v této chvíli selhávat. Nejsou schopni určit pořadí ani závažnost řešených problémů. Například pacient E. V. R., dokonale a s nadhledem řešící složité otázky finanční politiky, není v praktickém životě schopen rozhodnout, kterou z několika restaurací navštíví, aby se najedl, a objíždí je celé hodiny. Dejme tomu, že jste vystoupili, úspěšně a bez pokuty zakoupili chléb a spokojeně jedete domů. Je podvečer, svítíte, blížíte se k domovu v okrajové části města. Poblíž křižovatky spatříte útok dvou mužů na muže třetího. Jde o přepadení. Oběť se brání. Co uděláte? Zastavíte a půjdete pomoci? Nebo nezměníte rychlost a budete předstírat sobě a okolí, že jste nic neviděli? Přidáte na rychlosti, abyste se dostali co nejrychleji k telefonu a přivolali policii? Cestou si to rozmyslíte, abyste nemuseli vystupovat jako svědci? Řeknete o tom někomu, nebo budete raději mlčet? To jsou otázky, které řeší systém supervize, který jsem česky pojmenoval systém dohledu. Tvoří jej několik složek, procesů nebo »modulů«, podobně jako je několika »moduly« tvořena pracovní paměť. Systém dohledu (vázaný na činnost prefrontální kůry) řídí různá schémata (vázaná na činnost temenní a spánkové kůry), a to tak, že je: 199 aktivuje; 200!

* tlumí;

• sleduje jejich činnost; • ovlivňuje tvorbu »seznamu sporných otázek a pořadí jejich závažnosti*; • kontroluje rozhodování typu »jestliže-pak«. Jsou to osobní a jedinečné systémy supervize, vázané na činnost prefrontální kůry, které v popsané situaci u různých lidí aktivují nebo tlumí schémata řídící po-

hyb nebo zastavení auta i další akce, které z tohoto rozhodnutí následně vyplynou. Hypotéza tělesných markérů Představte si opět docela běžnou zkušenost. Jste dospělý člověk, někam se ubíráte a přes cestu vám přeběhne černá kočka. Kdysi v dětství jste slyšel, že to nosí smůlu. K tomu radu, že je lepší se vrátit a jít jinudy, v žádném případě svou cestu s cestou černé kočky nezkřížit. Víte, že je to pověra, a jdete dál. Přesto vám chvilku není příjemně a musíte cosi překonávat. Vlastně se rozhodujete: mám jít dál? Mám to místo obejít? Slovo marker znamená kromě jiného ukazovatel, označovatel, značkovač. Antonio R. Damasio vytvořil se svou skupinou jednu z nejvýznamnějších hypotéz činnosti prefrontální kůry. Označil ji somatic marker hypothesis čili hypotéza tělesných markérů. Její výklad může začít u zkušenosti s černou kočkou, stejně tak jako u popisu změn kožní vodivosti pacienta E. V. R., o nichž jsem už vyprávěl. Hypotéza říká, že se učíme, patrně počínaje nejranějším dětstvím, vztahům mezi složitými sociálními a dalšími situacemi na straně jedné a citovými stavy na straně druhé. Sociální situací může být například maminka rozzlobená proto, že dítě něco provedlo, doprovodným citovým stavem dítěte může být třeba úzkost z očekávaného trestu. K tomu, abychom se těmto složitým vztahům naučili, je zapotřebí neporušená činnost některých (pravděpodobně vnitřních a spodních) částí prefrontální kůry. Jak víme, základní emoce »příjemno« a »nepříjemno« jsou vázány na činnost limbického systému (viz rovněž kapitola Srd). Proměny činnosti limbického systému způsobí: • Proměny činnosti jiných funkčních systémů mozku, například dlouhodobé paměti. • Proměny činnosti vnitřních orgánů těla. »Srdce se málem zastaví*, když se pořádně lekneme, nemluvě

o zblednutí, zrudnutí, zpocení, zvýšení krevního tlaku, vyschnutí v ústech, zrychlení nebo zpomalení pohybů střev, erekci, změně prokrvení a napětí kosterních svalů... Nemluvě o činnosti ledvin, o činnosti žláz s vnitřní sekrecí, například dřeně i kůry nadledvin, štítné žlázy, pohlavních žláz, slinivky břišní, a o proměnách »vnitřního prostředí*, jež s tím souvisejí, to znamená množství vody, solí, cukru v tekutině omývající naše buňky atd. Proměny činnosti vnitřních orgánů, svalů i vnitřního prostředí se zpětnovazebně projeví změnou činnosti funkčních systémů mozku, například somatosenzorického (systém tělesného čití).<22) • Obě skupiny změn současně - to jest jak změny činnosti jiných funkčních systémů mozku, tak změny činnosti vnitřních orgánů, svalů i proměny vnitřního prostředí současně. • Zpětnou vazbu, která o změnách informuje mozek, a to kterýkoli jeho systém. Informace o těchto proměnách mohou »vstoupit do proudu vědomí* jako celek a přesně, nebo neúplně a nepřesně, případně do něj vůbec nevstoupit. 201 202 Dejme tomu, že se prefrontální kůra naučila vazbě mezi nějakou složitější (sociální) situací a nějakým druhem citového vztahu. Víme, že učení v emočně vypjatých situacích, zejména nepříjemných nebo ohrožujících, probíhá velmi rychle, někdy stačí jen jediná zkušenost. To jsou například ony bolestné nebo radostné jednorázové události, které si pamatujeme, jak říkáme, celý život. Jakmile prefrontální kůra dostane stejnou nebo blízkou informaci, »spustí« stejný nebo blízký »tělesný stav«, a to: 1. Pouze v jiných funkčních systémech v mozku. Pak si takový stav můžeme uvědomovat, »jako by byl v těle«.

To je důvod, proč blaho lásky nebo palčivost nenávisti cítí někteří lidé v srdeční oblasti. Podobně je tomu se strachem a úzkostí. Někteří lidé ji cítí »nad bránicí*, v oblasti hrudníku, jiní spíše pod ní, v oblasti břišní. Prvním ve vypjatějších situacích spíše bouchá srdce, druzí mají sklon k průjmů. 2. Ve vnitřních orgánech těla, svalech a v tom, čemu se říká vnitřní prostředí organismu (což jsou například prostory mezi buňkami). 3. Nejčastěji však jak v mozku, tak v těle. V jednotlivých podsystémech mozku a jednotlivých orgánech těla však »spustí tělesný stav« ve velmi různé míře, a to jak u různých lidí, tak v různých životních obdobích téhož jedince. Ve složitých situacích bývá možný velký počet různých rozhodnutí. »Tělesný stav« (ať už se odehrává jen v mozku, nebo v mozku a v těle zároveň) se v těchto situacích stává značkovačem čili markérem, volícím spíše jeden druh rozhodnutí než rozhodnutí jiná. Přitom může vstoupit »do proudu vědomí*, stát se explicitní, nebo do něj nevstoupit, zůstat implicitní, »podvědomý«. Předpokládá se, že některé somatosenzorické stavy významně zvyšují činnost orientované pozornosti, pracovní paměti i logického rozhodování (»jestliže-pak«). V neuronálních pojmech to znamená, že si spodní a vnitřní části prefrontální kůry zároveň povídají s dvěma oblastmi: • s limbickým systémem, který si na oplátku povídá se somatosenzorickým systémem mozku buď přímo, nebo prostřednictvím tělesných orgánů; s prefrontální kůrou na zevní ploše čelních laloků (například v Brodmanově oblasti 46), na níž je vázána činnost pracovní paměti. Tělesné markéry jsou nožem o dvojím ostří. V nejistých a složitých situacích mohou pomáhat tím, že prostor rozhodování zmenší. Automaticky, přesně

a správně varují před nebezpečím a zároveň odhadnou citový nebo jiný zisk. Vytvoří místo pro rozhodnutí založené na logickém rozboru a porovnání zisku se ztrátou. Stejným mechanismem však prostor rozhodování mohou zúžit (nebo naopak rozšířit) příliš. Například některým informacím či rozhodnutím mylně přidat nebo ubrat význam, což bývá jak v souvislosti s nepřiměřenou mírou úzkosti (příliš vysokou nebo příliš nízkou), tak v souvislosti s nepřiměřenou mírou opačných pocitů (například euforie). Existuje skupina dalších teorií a modelů popisujících činnost prefrontální kůry. Do jisté míry jsou variantami nebo rozvinutím řečeného/16 23) Dá se z nich vyvodit něco společného? Podle všech současných modelů lze činnost prefrontální kůry přirovnat k činnosti řídícího systému, který pracuje s informacemi uloženými v temenních, týlních a spánkových lalocích, stejně jako s informacemi v hlubokých částech mozku, mimo mozkovou kůru. 203 Jordán Grafman pracuje v Oddělení kognitivních neu204 rověd neurologické větve Státních institutů zdraví (NIH) v USA. Grafman s uvedenými modely nesouhlasí. Podle jeho názoru by se tím prefrontální kůra zásadně odlišovala od všech ostatních korových oblastí. V nich jsou nějakým způsobem reprezentovány informace o zevním světě. Příkladem může být reprezentace slov. V prefrontální kůře by byly reprezentovány určitými procesy, tj. způsoby, jak zacházet s informacemi uloženými jinde. Tyto algoritmy by samy byly bezobsažné, šlo by čistě o pravidla. Jejich »spolupracovníky« by byly například pracovní paměť, pozornost, schopnost uspořádat informace podle časového pořadí. Je téměř jisté, že tato představa mlčky vychází z představy operačního systému číslicového počítače. Z toho by samozřejmě plynulo, že prefrontální kůra

je z mnoha zásadních hledisek odlišná od veškeré ostatní mozkové kůry - například z genetického i molekulárně biologického hlediska, anatomicky i funkčně. »Klasický, dosavadní« mozek by evolučně získal něco naprosto nového a odlišného. Inženýr by pravděpodobně řekl, že dostal velín, podobný třeba velínu jaderné elektrárny. Což je nepravděpodobné, míní Grafman a pokračuje: Jedno z nejzákladnějších pravidel vědeckého myšlení je pravidlo úspornosti výkladu. Říká, že se do výkladu neznámého jevu nemají zavádět nové prvky, jestliže nebyly bezpečně vyčerpány všechny prvky staré. Starý výklad by v případě prefrontální kůry sdělil, že i tato kůra je podobným nositelem reprezentací zevního a vnitřního světa, jako je jím kůra temenních, týlních a spánkových laloků. Jenže jakých reprezentací? Týlní, temenní a spánková kůra reprezentují všechny smyslové informace o zevním světě. Rozlišují viditelný, slyšitelný, hmatatelný, chuťový i pachový svět, ukládají svět do paměti a poznávají ho. Reprezentují i řeč a jazyk. Co tedy na prefrontální kůru zbývá, jestliže není ředitelem divadelní společnosti, nýbrž jen hercem podobným těm ostatním? Jordán Grafman předpokládá, že prefrontální kůra je nositelem reprezentací nejrůznějších »komplexů strukturovaných událostí* a jejich nejsložitějších podob, které pojmenoval »jednotky manažerské informace*. Co tím má na mysli? Mozky lidí a zvířat seskupují informace o zevním světě podle určitých znaků (například na základě podobnosti, četnosti, tvaru, barvy, umístění v prostoru, příslušnosti do nějaké skupiny jevů a mnoha dalších znaků) do »jednotek poznání«. Lze předpokládat, že opice s denním a barevným viděním, například makakové, zrakově rozlišují a poznávají velmi podobně, jako rozlišujeme a poznáváme my, lidé. Příkladem složité, čistě lidské jednotky poznání* je slovo označující obecný pojem, třeba pojem »pes«.

Předpokládá se, že v průběhu evoluce složitějších živočichů a složitějších mozků se s nimi od jednoduchých ke složitějším vyvíjely i »jednotky poznání«. Například zrakový systém žáby rozlišuje jen pohyb podnětu. Podnět, který se nehýbe, nerozliší. Rovněž nerozlišuje barvy. Zrakový systém vývojově podstatně pokročilejších makaků, podobně jako lidský zrakový systém, rozlišuje pohyby, jejich směr, tvary, barvy i prostorovou hloubku. Vývoj tedy směřuje od poměrně prostých »jednotek poznání«, které jsou reprezentacemi jen jednoho znaku podnětu, nadto pouze po dobu, kdy podnět působí, ke složitým »jednotkám poznání*, které jsou reprezentacemi mnoha znaků podnětu a trvají po dobu podstatně delší, včetně doby, kdy již podnět nepůsobí. Ještě složitější »jednotky poznání* jsou pak reprezentacemi celých skupin událostí. Z tohoto předpokladu vyšel Grafman. 205 206 U vyšších živočichů se »jednotky poznání* v mozku ukládají v podobě »komplexu strukturovaných událostí« (SEC, Structured Event Complex). U lidí může takový komplex představovat poměrně jednoduché pravidlo, třeba »než přejdeme ulici, rozhlédneme se na obě strany*. Komplexy mohou být i daleko složitější. Příkladem je časoprostorový postup úkonů při vaření kávy nebo užití syntaktických pravidel při sestavování vět. Nejsložitější »komplexy strukturovaných událostí* pojmenoval Grafman jednotky manažerské informace (MKU - managerial knowledge units). Získáváme je učením v průběhu života. Příkladem činnosti takové jednotky je vše, co děláme, když se jdeme najíst do restaurace. Jednotky manažerské informace Grafman definoval takto: Jsou to strukturované skupiny událostí uložené v paměti jako »souhrny«, »jednotky«, »celky«, a to v po-

době jazykových vyjádření nebo představ. Jsou reprezentacemi plánů, scénářů, schémat a akcí. Zrovna tak může jít o reprezentace fantazií, které nemají s realitou nic společného. Podobně složitě a bouřlivě, jako se prefrontální kůra vyvíjela fylogeneticky, vyvíjí se i ontogeneticky. Její anatomický vývoj je v základních rysech dokončen teprve koncem dospívání (společně s vývojem některých oblastí dolní části temenních laloků, což je výlučně lidská záležitost) a pak pokračuje dál, snad po celý další život. Poměrně velmi pomalému, složitému anatomickému »vyzrávání« prefrontální kůry (u šimpanzů je podobně relativně pomalé jako u lidí) odpovídá i pomalé »vyzrávání« její činnosti. V porovnání s prefrontální kůrou »vyzrává* například zraková a sluchová mozková kůra již v prvních měsících a systémy, které řídí chůzi, jsou »vyzrálé* u dvouletého dítěte. Vývojoví dětští psychologové zjistili, že šestiměsíční dítě dobře rozlišuje předměty podle tvaru, velikosti, barvy a chápe, že předmět nepřestal existovat, jakmile byl skryt (funguje mu tudíž pracovní paměť); dále že chápe, zda jsou předměty pevné nebo nikoli, a rozliší mezi různými (malými) počty předmětů. Tyto kognitivní neboli poznávací operace lze přičítat anatomickému a funkčnímu vyzrávání týlních, temenních a spánkových laloků. Vývoj abstraktního myšlení, »Adamova rozumu«, stejně jako vývoj diferencovaného citového života včetně empatie, však probíhá pomalu, úměrně »vyzrávání« prefrontální kůry, přesněji řečeno prefrontálních funkčních systémů. Abstraktní, hypoteticko-deduktivní usuzování, které lidé dokáží užít i v praktickém, každodenním životě, zvládají až dospívající jedinci, ve vývojové fázi, kterou švýcarský psycholog J. Piaget pojmenoval formálně operační. U malého počtu lidí se »rozum« vyvíjí do dalších úrovní,

považovaných za vyšší. Po delším učení jsou schopni objektivního uvažování o jevech a souvislostech, které není příliš zatíženo osobním citovým postojem. (Z toho neplyne, že by takto vybavení lidé museli být studení a necitoví. Nepletou si však předměty, jevy, události a souvislosti s pocity, které předměty, jevy, atd. mohou vyvolávat.) V ideálním případě se takovému uvažování říká zkoumání bez hněvu a zaujatosti, sine ira et studio. Je nejzákladnějším předpokladem vědecké práce. Zlomek počtu všech lidí je schopen zcela abstraktního, čistě logického myšlení, jež charakterizuje matematiku. 207 EVINO A ADAMOVO DĚDICTVÍ 210 Vyprávěl jsem o Eviných a Adamových předcích, o jejich zručnosti, srdci a rozumu, jazyku i řeči. Co všechno svědčí o tom, že si my, lidé, neseme a nejspíš i poneseme své živočišné kořeny s sebou až do konce svých dnů? Že jsme tedy jednou z mnoha větví stejného stromu, která má sklon chlubit se, že je ještě vyvinutější než její nejbližší větvička, »praví« šimpanzi, Pan troglodytes? A v čem své vývojové kořeny, kmen a větve lidský druh přerůstá? Kde je jeho přesah? Jaké druhy chování máme se svými vývojovými předky společné? Evoluční biologie a psychologie i sociobiologie dokazují, že jsou to například tyto druhy chování: • získávání pohlavních partnerů a způsob pohlavního styku; • »investování« především do příslušníků vlastního rodu, teprve poté do jiných příslušníků vlastního druhu; vazba mezi rodiči a dětmi, včetně jejich vzájemných srážek a srážek mezi sourozenci; úzkost před neznámými příslušníky vlastního druhu, projevující se již v raném dětství;

soutěž o zdroje; vazba k nepříbuzným příslušníkům vlastního druhu; soutěž o místo na sociálním žebříčku; rozlišování a odmítání podvodníků; podvádění jiných příslušníků vlastního druhu; téměř nekonečná schopnost sebepodvádění; skupinová hloupost, kterou jsme my, lidé moudří moudří (Homo sapiens sapiens), dovedli k dokonalosti. O některých z těchto druhů chování pojednávají následující odstavce. 211 Sexualita Bonobo, Pan paniscus, též trpasličí šimpanz, přežívá v počtu necelých 10 tisíc jedinců v tropických pralesích kolem řeky Zaire. Předpokládá se, že je podobný společnému předku šimpanzů a člověka - naše vývojové větve se oddělily přibližně před 5-7 milióny let. Vývojová větev směřující k dnešnímu »pravému« šimpanzovi, Pan troglodytes, se od větve směřující k Pan paniscus oddělila přibližně před 3 milióny let. Ve volné přírodě se bonobo dožívá kolem čtyřiceti let, v zajetí dosáhne i šedesátky. Samičky prvně rodí ve třinácti až čtrnácti letech. O mláďata se starají do jejich pěti let. Pohlavně dospívat začnou bonobové v sedmi letech. Mláďata bonobů jsou mimořádně hravá. Pořádají dlouhá pantomimická představení. Dospělí jedinci si v zajetí 212 dokážou hrát na slepou bábu. Přikryjí si oči listem nebo paží a předstírají klopýtání. Emoce vyjadřují mimicky i gestem. Bonobo žebrá o potravu stejně, jako to dělají lidé - nataženou rukou s otevřenou dlaní. V chování bonobů jsou velmi nápadné sexuální prvky. Mnohé z nich jsou velmi blízké lidské sexualitě. V zajetí jsou bonobové nápadní souložením tváří v tvář, s polohou samičky na zádech. I ve volné přírodě jedna ze tří kopulací bonobů probíhá tváří v tvář. To se považovalo za

čistě lidský kulturní znak, druh chování, jemuž museli misionáři učit takzvané divochy, souložící po způsobu zvířat, tj. »zezadu«, případně »z boku«. (Odtud pojem »misionářská poloha*.) S takzvanými divochy byla v tomto ohledu často potíž, protože svůj způsob milování považovali za projev úcty k životu a byl pro ně rituální. Změny polohy se báli, protože by v jejich očích mohla urazit všudypřítomné duchy. (Preferovali soulož po způsobu zvířat, neboť na plodnosti zvířat záviselo přežití lidí.) Jedním z nejnápadnějších sexuálních prvků v chování bonobů je tření zevního genitálu, které vzájemně probíhá jak mezi samicemi, tak mezi samci. Z chování samic plyne možnost, že jejich vzájemné tření genitálu končí orgasmem. (U samiček jednoho druhu makaků existenci orgasmu prokázali fyziologové. Jejich metody měření ukazují, že probíhá podobně jako u žen.) Bonobové nejsou hypersexuální druh. Střední doba jejich kopulace trvá třináct vteřin a sexuálně se nechovají trvale. Sexuální chování je u bonobů vázáno například na potravu - předchází společnému jídlu, a to jak v zajetí, tak ve volné přírodě. Zjistilo se, že jim sexuální chování umožňuje vyhýbat se vzájemným srážkám jak v souvislosti s potravou, tak při dalších příležitostech vyvolávajících útočné soupeření. Vzájemně je usmiřuje, podobně jako tomu bývá u lidí. Nabídka potravy skupince bonobů, například cukrové třtiny, vyvolá genito-genitální tření samiček, které se pak o potravu sestersky podělí, zatímco statnější samec vyčkává. Teprve až když samičky opustí potravu, přiblíží se k ní samec. »Praví« šimpanzi, Pan troglodytes, se chovají v této situaci odlišně: nejprve se nakrmí statný samec, samice vyčkávají opodál. Teprve až samec potravu opustí (obvykle s sebou odnáší, co pobere), přibližují se samice ke zbytkům. Sexuální chování ve skupinách šimpanzů a bonobů úzce souvisí s organizací sociálního života. »Praví« šimpanzi, stejně jako bonobové, žijí ve skupi-

nách, jimž se říká fission-fusion societies, což by se dalo přeložit jako štěpící se a splývající společnosti. Pohybují se v malých skupinách, při čemž s výjimkou vazby samice na mládě se jejich vzájemné vazby proměňují. Malá skupinka bonobů může potkat jinou skupinku, jedinec z jedné skupiny, samec nebo samice, se přidá ke skupině druhé a s ní putuje dál. Několikaletý výzkum však dokázal, že bonobové stejně jako šimpanzi sice tvoří malé, proměnlivé skupinky, ty jsou však součástí většího společenství, které se s jiným větším společenstvím nemísí. Samci »pravých« šimpanzů vytvářejí mocenský žebříček, v jehož rámci probíhá jak značné soupeření, tak spolupráce. Při srážkách spoléhají na podporu dalších samců své skupiny. Často putují ve skupinkách tvořených jen samci. Jane Goodallová nadto doložila u šimpanzů teritoriální chování - samci jedné komunity chrání území v bitvách se samci odlišné komunity. Bitvy mívají své mrtvé. Páteří sociálního chování šimpanzí skupiny je tedy vazba mezi samci hájícími společné území. U bonobů je sociální páteří skupiny vazba mezi samicemi. Stejně jako u »pravých« šimpanzů, opouštějí i samičky bonobů rodnou skupinu, aby se přidaly ke skupině odlišné. Vřazení nově příchozí samičky se však u »pra213 214 vých« šimpanzů a bonobů zásadně odlišuje. U šimpanzů přicházejí do skupiny, která je často nepřátelská, a jsou alespoň zpočátku na velmi nízkém stupni sociální hierarchie už proto, že jsou samičkami. Nově přicházející samička bonobů si ve své hostitelské skupině vyhlédne jednu nebo dvě starší samice a uchází se o jejich přízeň častým genito-genitálním třením a péčí o kožich. Jestliže starší místní samice přízeň opětují, vzniká vazba, která je podkladem postupného přijetí nové samičky do skupiny. Sociální místo nové samičky ve sku-

pině dále upevní porod prvního potomka, čímž se původně nová samička stává trvalým členem skupiny. Cyklus se pak opakuje - o její přízeň se začnou ucházet další nově přicházející samičky. Samice bonobů tedy vytvářejí druhotné, geneticky nespřízněné sesterstvo. Samečkové bonobů zůstávají ve vazbě se svými matkami celoživotně. Matky je chrání v případě útoku jiné skupiny. Samci, kteří ve skupině dosáhnou nejvyšší místo v hierarchii, bývají syny významných matek. U bonobů je podobně jako u lidí sexuální chování částečně odděleno od plození potomstva. A podobně jako u lidí, samice bonobů směňují sexualitu za ochranu a případnou rodičovskou péči samců, což se dá považovat za jeden z teoretických podkladů vzniku lidské užší, tzv. »jaderné rodiny« (nuclear family). Kromě toho samičky bonobů svou sexualitu někdy směňují se samečky za potravu. Jadernou rodinu lidského typu však se samci nevytvářejí. Péče o mláďata je zcela na nich. Jaké jsou vztahy tohoto druhu u dalších antropoidních opic? Gorilí skupiny jsou klasickým příkladem samčí polygamie. Samec chrání území sdílené s několika samicemi. Nejsilnější vazba je tedy mezi ním a jeho družkami. Orangutani jsou individualisté a jejich samci se vzájemně nesnášejí. Samec kontroluje velké území, ve kterém žije několik samic. Každá z nich má v tomto území svůj obvod. A co lidé? Z tohoto hlediska je lidské chování mezi primáty nejrozmanitější. Muži spolupracují při řešení nějaké úlohy jak s muži, tak se ženami. Pro ženy platí to samé. V průběhu dějin se objevuje monogamie (spíše teoretická než praktická), polygynie (mnohoženství) i polyandrie (mnohomužství). '215 Volba partnera Existuje řada teorií vysvětlujících, proč vlastně vznikla

dvě pohlaví. Ještě obtížnější je vysvětlit vznik druhotných pohlavních znaků. Charles Darwin považoval vznik dvou pohlaví za důsledek přirozeného výběru - tlaku oněch »nepříznivých sil přírody*. Vznik druhotných pohlavních znaků, obvykle nápadnějších u samců, však považoval za důsledek pohlavního výběru. Pohlavní výběr má, podle Darwinovy úvahy, dvě podoby, které se vzájemně doplňují. Samci soutěží o plodné samičky. Pohlavní výběr posiluje znaky v této soutěži výhodné, například tělesnou váhu, délku rohů, svalovou sílu, délku špičáků. Druhou podobou je výběr mezi pohlavími, volba partnera, což je podle Darwina záležitostí samiček. Darwin byl v tomto ohledu skoro jistě ovlivněn svým viktoriánským sociálním prostředím. Samičky, patrně na základě chování dam své doby, považoval za plaché, stydlivé, bez jakéhokoli zájmu o sexualitu, nicméně se zájmem o ty dvořící se samečky, kteří byli vybaveni nápadnějšími znaky než samečkové jiní. Například u pávů se jednalo 216 o dlouhý barevný ocas. Samičky podle této teorie volily spíše samečky s nápadnými znaky, z toho důvodu se příslušné znaky přenesly do další generace samečků, kteří se stali o to žádoucnějšími pro další generaci samiček. V sedmdesátých letech našeho století oživil zájem o teorii sexuálního výběru zaměřenou na chování samiček Robert Trivers z Kalifornské univerzity. Stejně jako Darwin má za to, že samečkové a samičky užívají při volbě partnera odlišnou strategii. Darwin ji vysvětloval odlišností sexuálního pudu, podle jeho názoru mocného u samečků, žádného nebo malého u samiček. Trivers ale otázku objasnil odlišnou mírou rodičovské zátěže: Samečkové tvoří ohromné počty spermií, do potomků však nevkládají téměř žádnou námahu. Z toho plyne, že je přirozený výběr určil k soutěži o jakoukoli plodnou samičku. Samečkové si je příliš nevybírají.

Samičky naproti tomu vkládají do budoucího potomstva ohromné úsilí počínaje těhotenstvím. Měly by tedy vybírat daleko více než samečkové. Model samicí volby partnera tedy může být dvojí - darwinovský, na základě nápadných odlišujících znaků, a triversovský, na základě vkladu námahy do potomků. Jestliže samičky volí partnera, jenž kontroluje území bohaté na zdroje, silného a zdatného, s vysokým sociálním postavením, starají se vlastně o potomstvo. Pokusy a pozorování zjistily, že samičky různých druhů hmyzu, ptáků i žab užívají jak darwinovskou, tak triversovskou volbu. M. Andersson z Gothenburgské univerzity ve Švédsku například samečkům jednoho ptačího druhu uměle prodlužoval ocasy - prostě jim přilepil další pera. Jiným samečkům téhož druhu zase ocasy ustřihl. Zjistil, že samečkové s uměle prodlouženými ocasy založili větší počet hnízd než jejich ostříhaní druzi. Samičky tohoto ptačího druhu tedy vyjadřují darwinovskou volbu. U různých druhů primátů je však strategie užívaná samičkami natolik rozmanitá, že byl vysloven názor o jejich nevypočitatelnosti. Samičky opic kapucínů se chovají odlišně než samičky paviánů, jejichž chování se zase odlišuje od chování samiček šimpanzů. Jakmile přijde samička kapucína do období páření, nezajímá ji vůbec nic jiného. Snaží se získat pozornost vedoucího samce. Ten se však páří jen jednou denně, což nemusí být nutně se samičkou, která se ho dožaduje. Jestliže je samička vedoucím samcem odmítnuta, páří se s jakýmkoli dalším samcem. Její sexuální výběr tedy uplatňoval nějakou strategii pouze v prvním kroku, nikoli v krocích dalších. Samička šimpanze se v období oestru snaží pářit s co největším počtem samců. Její strategie se při tom mění podle okolností. Totéž se dá říci o samičce paviána. Do jaké míry se uplatňuje strategie sexuální volby mezi lidmi?

E. Voland je demograf z Giessenské univerzity v Německu. Prozkoumal matriky z 18. a 19. století v krummhornské oblasti v severozápadním Německu. Zjistil, že si bohatí vlastníci půdy brali za manželky podstatně mladší ženy, než si brali bezzemci. Dětská úmrtnost byla v té době velmi vysoká. Pokud se však dítě narodilo bohatším rodičům, byla naděje, že přežije dětství, o třetinu vyšší, než pokud se narodilo rodičům chudým. Hypergamie, to jest provdat se (podstatně vzácněji oženit se) na sociálním žebříčku o nějaký stupeň výš, proto měla s ohledem na potomky zásadní výhodu. Chudé ženy se tedy provdávaly za chudé muže později kromě jiného proto, že s rostoucím věkem klesala jejich naděje, že se provdají za muže bohatšího. Na základě čeho volí své partnery lidé? 218 Neuropsycholog D. Perrett, známý pracemi řešícími otázku, jak poznáváme tváře, vyrobil se svými spolupracovníky fotomontáže ženských a mužských tváří, jimž dávají opačná pohlaví přednost před jinými tvářemi. Ženy přitahují znaky mužské pohlavní zralosti: vystupující brada a statnější čelisti, kromě toho však i velké oči a menší nos. Muže přitahují na ženách oči daleko od sebe, široké zornice, vysoko umístěné, mírně vystupující lícní kosti, malá brada, jemný horní ret, kromě toho měkké a lesklé vlasy a hladká a zářivá pokožka. Poslední dva znaky jsou u nositelek projevem dostatečné hladiny ženského pohlavního hormonu, estrogenu. D. Singh, psycholog Texaské univerzity v Austinu, předváděl mužům všech věkových skupin a různého etnického původu siluety ženského těla, něco podobného krejčovské panně bez hlavy. Zjistil, že všechny muže nejvíce přitahuje silueta, která má poměr mezi obvodem pasu a obvodem kyčlů 0,7. Obvod hýždí je tedy podstatně větší než obvod pasu. Tento poměr se u žen ve třetím deceniu života, tedy v období nejvyšší plod-

nosti, pohybuje mezi O, 67-0,80. Svědčí o »správném« rozložení tuku na ženském těle. Rozložení tuku, která jsou výrazně odlišná, doprovázejí ženskou neplodnost. Jedním ze zajímavých, byť výběrem jistě zkreslených informačních pramenů bývají seznamovací inzeráty. Lze je rozdělit podle pohlaví autorů, jejich věkové skupiny i toho, co nabízejí a co požadují. »Zdroje«, to znamená hmotné zajištění a vyšší místo na sociálním žebříčku, vyžadují americké ženy na mužích podstatně častěji než muži na ženách. Nejdramatičtější je rozdíl v třetím deceniu, pak v každém dalším deceniu klesá. Teprve v sedmém deceniu se poměr obrací, to jest inzerující muži požadují »zdroje« na ženách častěji než ženy na mužích. S »přitažlivostí« je tomu přesně opačně, a to dvojím způsobem: Ve všech věkových skupinách »přitažlivost« - to znamená všechny znaky tělesné krásy - požadují častěji muži na ženách než opačně. Jejich zájem v této oblasti klesá s věkem jen velmi pomalu. Ženy na mužích požadují »přitažlivost« daleko vzácněji. S věkem jejich zájem v této oblasti klesá na polovinu. Ženy častěji než muži přitažlivost nabízejí. Rozdíl mezi nimi a muži v tomto ohledu však zdaleka není tak výrazný jako rozdíl v požadování přitažlivosti. Jestliže platí domněnka vysvětlující rozdílnou strategii získávání partnerů u mužů a žen rozdílnou mírou »investování« do potomků, měla by se strategie obou pohlaví změnit v životním období (nebo při životním stylu), kdy potomky mít nemohou. Průzkum inzerce v amerických časopisech pro homosexuály obojího pohlaví, provedený R. Dunbarem, doložil, že heterosexuální ženy žádají »zdroje«, včetně dostatečně vysokého místa na sociálním žebříčku, třikrát častěji a »přitažlivost« nabízejí čtyřikrát častěji než ženy lesbické. Heterosexuální muži nabízejí »zdroje« dvakrát častěji než muži homosexuální.

D. Buss z Michiganské univerzity oslovil 10 tisíc lidí ze sedmatřiceti kulturních okruhů a zeptal se jich na představu o partnerovi druhého pohlaví. Muži většinou říkali, že by měli rádi mladé a krásné ženy, ženy se zajímaly o starší a bohaté muže. Sociobiologické kořeny a to, co lidé říkají o partnerech druhého pohlaví, které by si přáli, i způsoby, jimiž se je snaží získat, je jedna skutečnost. To, co v životě udělají doopravdy, je však skutečnost druhá. S. Duck z Lancasterské univerzity udělal následný pokus: Požádal mladé muže, aby vyplnili dotazník, který se měl týkat fiktivního výzkumného projektu. V místnosti, kde muži vyplňovali dotazník, byla mladá žena činící totéž - Duckova tajná spolupracovnice. V přítomnosti různých mužů měla různé oblečení, 219 220 které ji sociálně zařazovalo, měnila i způsob chování. Duck prokázal, že ochota mužů navázat s ženou známost byla přímo úměrná podobnosti v sociálním stylu, odhadovaném zařazení i způsobu chování. Jinými slovy: přes všechno teoretizování a přání jsou nejčastější sňatky mezi lidmi vzájemně blízkého věku, stejného etnického původu, žijícími ve stejné socioekonomické vrstvě. Pro badatele zabývající se vývojovou sexuální biologií je jednou z velmi záhadných skutečností ženský orgasmus. Ženy mohou otěhotnět a mít potomky bez orgasmu. Mimochodem řečeno, sexuologové odhadují podíl žen, jejichž orgasmus je malý nebo žádný, mezi 10-30 %. Takže z čistě biologického hlediska není jasné, proč ženský orgasmus vznikl, ani není jasný jeho smysl. M. Baker a R. Bellis z Liverpoolské univerzity však jeho smysl doložili. Pokud ženský orgasmus předchází ejakulaci o minutu nebo ji následuje v průběhu dalších čtyřiceti pěti minut, otěhotní žena s daleko větší pravděpodobností, než při orgasmu příliš časném nebo žádném. (Simulované orgasmy nejsou nic platné.)

R. Thornhilla z Univerzity v Albuquerque v Novém Mexiku na základě tohoto objevu napadlo, že by ženský orgasmus mohl mít vztah ke genetické kvalitě muže, jenž s ním souvisí. Prozkoumal v tomto ohledu osmdesát šest partnerských dvojic, dobrovolníků z univerzitního oddělení psychologie. Zjistil, že k ženskému orgasmu nemá vztah mužův věk, ani sociální původ, očekávaný budoucí výdělek, potence, tělesná přitažlivost ani míra, se kterou muž dění prožívá a věnuje se mu. Má k němu vztah jediná mužova vlastnost, a to tělesná souměrnost. Thornhill ji zjišťoval v sedmi proměnných, počínaje délkou uší, konče šířkou nohou. (Výsledky vědeckých prací navrhuji brát s rezervou, až do jejich ověření.) Baker a Bellis kromě toho nedávno zjistili, že v jejich liverpoolském populačním vzorku je otcem každého pátého dítěte jiný muž než muž, jenž je o svém otcovství přesvědčen. Přitom stará zkušenost i výzkum dokládají, jak často a opakovaně říkají příbuzní mladé matky (zvláště její ženské příbuzné) otcům dítěte, jak velmi se jim malé dítě podobá. Jistota otcovství, jak praví zkušenost i nejprostší úvaha, vede u otců k větší ochotě vkládat do dítěte námahu. To upoutalo N. Christenfelda a E. Hillovou z Kalifornské univerzity. Zajímalo je, zda se děti svým rodičům skutečně podobají natolik, aby bylo možné na základě podoby určit rodiče. Podařilo se jim získat fotografie většího počtu lidí obojího pohlaví. Od každého z nich si vyžádali fotografie ve věku jednoho roku, deseti a dvaceti let. Spolu s těmito fotografiemi získali i fotografie jejich rodičů pocházející ze stejných životních období. Pozorovatelům, kteří děti ani jejich rodiče neznali, předložili fotografie jak dětí, tak rodičů, a to ze všech tří období. K fotografiím dětí z doby, kdy jim byl rok, deset a dvacet let, kromě fotografií skutečných rodičů ze stejného životního období však přidali po dvou dalších mužských a ženských fotografiích. Pozorovatelé měli na základě podobnosti u každého dítěte zjistit skutečnou

matku a otce. Pozorovatelé hladce určili podobnost mezi fotografiemi možných rodičů bez ohledu na dvacetiletý časový rozestup. Stejně dobře určovali bez ohledu na časový rozestup podobnost u dětí. Podobnost mezi desetiletými a dvacetiletými dětmi a jejich skutečnými rodiči však určovali zcela náhodně. Zcela náhodně určovali i podobnost mezi ročními dětmi a jejich skutečnými matkami. Jinými slovy - z podobnosti na fotografii nelze u těchto skupin dětí a rodičů rozlišit skutečného rodiče s žádnou jistotou. 221 222 S jedinou výjimkou: pozorovatelé dobře určovali podobnost mezi ročními dětmi, chlapci i děvčátky, a jejich skutečnými otci. Matky si mohou být téměř vždy jisty, že dítě, které vychovávají, je biologicky jejich. Otcové tuto jistotu nemají. Pro děti je výhodné, když se jim otec všestranně věnuje. Vzájemná podobnost vazbu mezi otcem a dítětem posiluje. Je možné, že utváření dětského obličeje ve věku jednoho roku kontrolují otcovské geny víc než geny mateřské. Je možné, že selekce »volila« v potomcích, a tedy budoucích rodičích geny, které tuto podobnost posilují. V pasážích o volbě partnera se často vyskytují pojmy tělesná přitažlivost a krása, zejména krása tváře. Běžná definice říká, že pojem a pocit krásného vymezuje pozorovatelova zkušenost, kulturní okruh, v němž pozorovatel vyrostl, i historické období, v němž žije. Mnozí teoretici, například N. Wolfová, jsou přesvědčeni, že pojem krásy je mýtus a krása »objektivní a univerzální* neexistuje. Podobné představy panovaly o jazyce i emočních výrazech obličeje. Většina badatelů měla za to, že jde o konvence podmíněné sociálním učením, tedy kulturně. V 60. letech však prokázal N. Chomsky z Massachusettského technologického institutu, že všechny jazyky světa mají společnou »hlubokou strukturu*, se kterou se

děti rodí a jejíž součástí je syntaxe. Antropolog P. Ekman doložil, že transkulturní, tedy všelidské, jsou i základní citové výrazy obličeje. Nověji se zjistilo, že na tváře, které jsou považované dospělými lidmi za krásné, se dvouměsíční děti dívají déle než na tváře, které dospělí lidé za krásné nepovažují. Existuje přes všechny historické, kulturní a osobní rozdíly v náhledu něco jako všelidská »hluboká struktura* krásy lidského obličeje, něco univerzálního? Antropolog D. Symons má za to, že existuje. Je přesvědčen, že tvář je tím krásnější, čím víc se ve všech možných znacích blíží průměru. Dovedla ho k tomu úvaha, podle níž evoluce, jak známo, odstraňuje krajnosti. J. L. Langlois a L. A. Rogman tuto domněnku roku 1990 ověřili a potvrdili počítačovou obdobou postupu, který v roce 1878 vymyslel Francis Galton. Ten chtěl vytvořit prototyp zločinecké tváře. Udělal fotografickou superpozici tváří jednotlivých zločinců a ke svému překvapení (a zklamání) zjistil, že čím větší počet fotografií užívá, tím jsou výsledné tváře hezčí a fotogeničtější. Skupina neuropsychologů vedená D. I. Perrettem si ověřovala, zda při posuzování krásy lidské tváře vycházíme z průměrů, anebo zda nás přece jen více neupoutávají nějaké krajnosti. Vytvořili počítačovou superpozici bělošských a japonských tváří, a to dvojí: jednak z tváří považovaných za průměrné, potom z tváří považovaných za hezké. Vzniklé »průměry« byly považovány pozorovateli za přitažlivější než originály, z nichž vznikly, v obou případech - jak »průměr« z tváří průměrných, tak »průměr« z tváří atraktivních. Portrét složený z atraktivních tváří byl však považován za ještě přitažlivější než portrét z průměrných tváří. D. Symons mezitím prozkoumal lékařskou literaturu zabývající se zjevnými tělesnými znaky ženské plodnosti zároveň s literaturou zabývající se pojetím krásy v různých kulturách. Zjistil, že rysy ženské tváře považované za přitažlivé (drobnější dolní polovina obličeje, jemné

čelisti, plné rty, čistá, »svítivá« pokožka, vysoké umístění lícních kostí) jsou patrně zevní znaky ženina zdraví a plodnosti. 223 224 Trestání Roku 1973 uveřejnil J. Maynard Smith, anglický evoluční biolog, základní práci, v níž se zabýval užitím teorie her při výkladu chování živočichů, kteří vzájemně soupeří. Napadlo ho užít pojem strategie. Nejlepší možná strategie je ta, která vede k přežití a rozmnožení. Jakmile se příslušníci druhu z nějakých důvodů od této strategie odchýlí, pravděpodobnost jejich přežití a rozmnožení se sníží. Pokud ji nedokážou změnit, vyhynou. Nejlepší možnou strategii Maynard Smith nazval evolučně stabilní strategií. Říká o ní, že to je strategie užívaná většinou příslušníků nějaké populace, strategie, jež zabraňuje průniku jiné strategie. »Čistá« podoba této strategie odpovídá stejnému chování jedinců, kteří ji užívají za všech okolností. »Smíšená« podoba znamená, že někdy její uživatelé udělají A, jindy B; přitom jde stanovit pravděpodobnost, se kterou udělají jedno nebo druhé. Evoluční biologie ukázala, že mezi sociálně žijícími živočichy je nejpravděpodobnější strategií stav, kdy nadřízení trestají podřízené členy skupiny, kteří se následně neodváží překročit vymezená pravidla, přičemž nadřízení se trestu nebo odvety obávat nemusí. Pojem trestání je v této souvislosti chápán jako druh chování, který vede ke snížení »zdatnosti« (fitness) trestaného. Snížením zdatnosti může být podle okolností odepření přístupu k potravě, k sexuálnímu partnerovi, tím snížení naděje na potomky, bolest, strach ap. Morální rozměr nebo vědomé rozhodnutí se u trestajících zvířat nepředpokládá.

Trestání je jedním ze šesti druhů interakcí mezi nepříbuznými členy skupiny.(25) V průběhu trestání nejprve jeden člen vztahové dvojice zvýší svou zdatnost (získá výhodu) na účet druhého člena dvojice. Ten akci důrazně opětuje: sníží přestupníkovu zdatnost víc, než byla snížena jeho vlastní. Přestupník pak sníží míru své ztráty přizpůsobivým chováním, čímž zvýší zdatnost jedince, kterého svým chováním poškodil (k tomu případně zvýší zdatnost celé skupiny). Zvířata trestají v pěti sociálních souvislostech: 1. V průběhu ustavování a udržování vztahu nadřízený/podřízený. U samců některých sociálně žijících primátů bývá schopnost obstát v soutěži závislá na podpoře členů skupiny. V takových skupinách běžně vznikají soupeřící koalice. Nadřízení neboli dominantní samci některých primátů trestají nejen jedince, jenž porušil podřízenost, ale i členy jeho případné koalice. Dominantní samci šimpanzů bývají závislí na podpoře dospělých samiček. F. de Waal, holandský primatolog, pozoroval u šimpanzů v zajetí, že mladší šimpanz zahájí útok na vedoucí pozici tím, že začne ohrožovat samičky podporující dosavadního vůdce skupiny. Pokud vůdčí samec není schopen dostatečně energické odvety, začnou samičky podporovat vyzývatele. Jakmile se vyzývatel dostane do vůdčí pozice, útočit na samičky přestane. 2. Při krádeži, parazitním a dravčím chování. Krádeže a parazitní chování trestá řada ptačích i savčích druhů. Mláďata mrožů se často pokoušejí získat mléko kojící samičky, která není jejich matkou. Výsledkem bývá těžké pokousání, někdy zabití mláděte. Řada ptačích i savčích druhů vytlačuje ze svého území dravce. Lvi odhánějí od své kořisti hyeny a šakaly, někdy »zloděje« zabijí. 3. Při ustavování pohlavních vazeb. J. Goodallová pozorovala, jak šimpanzí samci v průběhu počátečního období ustavování vazby napadají samičky tak dlou-

ho, dokud samičky nezačnou přesně spolupracovat 225 226 a nenásledují je. U opic makaka rhesus zaútočí samci na samičky v období plodnosti (oestrus), jestliže je samiččin nejbližší soused podřízený jedinec anebo patří do jiné sociální skupiny než samička. Samci sociálních primátů žijící ve skupinách, v nichž je větší počet samců (například paviáni, šimpanzi a makakové rhesus), někdy bijí a koušou samičky, které nechtějí přivolit k páření. Dominantní samci těchto druhů někdy trestají samičky, které se přibližují, »dvoří«, nebo se dokonce páří s podřízenými jedinci nebo s jedinci z cizích skupin. Samičky si tohoto nebezpečí bývají vědomy. Samičky jednoho druhu paviánů se proto pečlivě skrývají před zraky svého pána v době, kdy o jejich kožich pečuje (grooming) podřízený sameček. Samčí útoky na samičky zvyšují pravděpodobnost, že se s nimi budou samičky pářit. Samečkové japonských makaků, kteří byli v období páření vůči samičkám útoční, se pářili podstatně častěji než samečkové, kteří ve stejném období útoční nebyli. De Waal pozoroval u šimpanzů v zajetí, že se samičky v přítomnosti dominantního samce odmítaly pářit s podřízenými samečky. Okamžitě se však s nimi pářily, jakmile byl dominantní samec na noc zavřen do klece. 4. Při vynucování spolupráce. Šimpanzi vytvářejí dvojice spolupracující při získávání zdrojů. Jakmile partner při soutěži s třetí stranou selže, zaútočí na něj. 5. V průběhu srážek mezi rodiči a potomky, mezi sourozenci. U lidí jsou to srážky v rodině. Krajní podobou srážky v rodině je vražda. Martin Daly a Margot Wilsonová, psychologové z McMasterovy univerzity v Kanadě, vyšli při zkoumání této

otázky z všeobecně známé zkušenosti: k těžkému násilí včetně vražd dochází mezi lidmi nejčastěji v rodině. Rodinu v tomto ohledu předstihuje pouze práce u policie nebo v armádě. Nejčastější obětí rodinných vražd jsou manželští partneři. Ze všech vražd spáchaných například v Detroitu roku 1972 byli manželští partneři obětí v 19 % případů. Pouze v 6 % případů byli zavraždění s pachatelem spřízněni pokrevně, tj. sdíleli geny. V rodinných vraždách tedy pokrevní příbuzenství do jisté míry snižuje riziko, že se staneme obětí. A naopak: pokrevní příbuzenství zvyšuje pravděpodobnost spolupachatelství jakékoli vraždy. Ve skupině vrahů, kteří spáchali čin společně, bylo například ve studii z Miami uveřejněné roku 1984 pokrevních příbuzných 29,6 %, zatímco ve vztahu vrah - oběť bylo jen 1,8 % pokrevních příbuzných. Srážky mezi manželskými partnery končící někdy vraždou podněcují mimomanželské vztahy, jejichž výsledkem může být nemanželské potomstvo a nepotistické zájmy jednoho z partnerů, který přesouvá společné zdroje ve prospěch vlastních příbuzných. Společné děti manželské srážky tlumí. Děti z předchozího svazku je naopak spíše rozněcují. U mnoha druhů zvířat stejně jako u lidí je samiččí, respektive ženská schopnost mít potomky v »přirozeném« prostředí omezená zdroji - například množstvím potravy. Nadto každá žena může mít jen omezený počet dětí. »Strategií« mužů však je získání co největšího počtu potomků. Z toho důvodu je soutěž o samičky u mnoha druhů živočichů včetně lidí výrazná. Ve většině současných i z historie doložených kultur chápou muži ženy a ženskou schopnost rozmnožování jako své vlastnictví. V mnoha místech světa je nutné za nevěstu její rodině zaplatit. Dohled nad ženami v reprodukčním věku a jejich trvalá kontrola jsou například 227

228 v islámském a hinduistickém kulturním okruhu velmi tvrdé. Mužský pohled na ženu coby sexuální vlastnictví je v manželském násilí a vraždách nejčastější, byť nikoli jedinou příčinou. Odpovídá přibližně za polovinu případů. Psychologické kořeny se obvykle označují pojmem žárlivost. Geny rodičů a potomků »sdílejí společné zájmy«, ke srážkám by tedy nemělo docházet. Přesto k nim běžně dochází. Obvyklý výklad považuje za příčinu selhání výchovné péče, lidskou »nezralost« dětí nebo obojí. R. L. Trivers nabídl roku 1974 zcela odlišný výklad. Má za to, že srážky mezi rodiči a potomky se vyskytují u všech pohlavně se rozmnožujících podob života zcela přirozeně. Zdroje a úsilí rodičů vkládané do potomstva podle tohoto výkladu maximalizují zdatnost rodičů, ale obvykle nemaximalizují zdatnost konkrétního potomka. Přirozený výběr způsobil, že jak rodiče, tak potomci získávají optimum proti přání a úsilí druhé strany. Příkladem jsou konflikty mezi samičkami (matkami) a potomky, které mohou doprovázet odstavování od prsu. Konflikty způsobuje i odlišný postoj rodičů a potomků k dalším sourozencům (další dítě rodičovskou zdatnost zvyšuje, sourozencovu snižuje), »regrese« neboli návrat malých dětí k ranějším vývojovým stupňům ve chvíli, kdy přijde na svět sourozenec, i krize identity dospívajících jedinců. Antropologové zkoumající »přírodní národy* zjistili, že rodiče přestávají být ochotni vkládat zdroje a úsilí do novorozenců při pochybnosti, že je novorozenec biologicky jejich vlastní, jakmile není novorozeně zcela zdravé a při tlaku zevních okolností. (Mezi takové okolnosti patří nedostatek potravy, přetížení úsilím a starostmi nad staršími sourozenci nebo nedostatek sociální podpory ve skupině.) Z evolučního pohledu na vztah rodičů a dětí plyne několik předpovědí:

Riziko, že dítě bude zabito vlastním rodičem, klesá s rostoucím věkem dítěte a s přibývajícím věkem matky. »Hodnota« dítěte totiž s jeho věkem roste, zato pravděpodobnost, že matka bude mít další dítě, s jejím věkem klesá. To se však netýká otce ani dospělých, kteří nejsou biologičtí příbuzní. • Z toho plyne, že pravděpodobnost zabití rodičem je nejvyšší v průběhu prvního roku života dítěte. • Péče o potomka je péčí o vlastní geny. Jestliže potomek nositelem vlastních genů rodiče není, což připadá v úvahu u adoptivních nebo jinak osvojených dětí, je jeho ohrožení biologicky nepříbuzným rodičem daleko vyšší než ohrožení biologicky vlastním rodičem. »Krutá macecha* je součástí folklóru snad ve všech kulturních okruzích. Kanadská statistika z let 1974-1983 dokládá všechny předpovědi. Ke stejným výsledkům došel výzkum jihoamerických Indiánů kmene Ayoreo. Počet dětí zabitých vlastními matkami klesá s věkem matek téměř stejným způsobem v Kanadě i mezi jihoamerickými Indiány (s tím rozdílem, že četnost vražd dítěte je mezi Indiánkami podstatně vyšší). Největší počet vražd vlastních dětí spáchaly matky mladší než dvacet let. Největší počet dětí je zavražděn v průběhu prvního roku života. Náhradní, biologicky nepříbuzní rodiče v Kanadě zabíjejí adoptivní nebo jinak osvojené děti šedesátkrát častěji, než je zabíjejí rodiče vlastní. Roku 1976 bylo ve Spojených státech nebezpečí zneužití dítěte se smrtelnými následky v náhradní rodině stonásobkem téhož nebezpečí pro stejně staré děti, jež žily s biologickými rodiči. V Anglii a Austrálii byl tento poměr velmi podobný. Z uvedených údajů plyne mylnost jednoho z úhelných kamenů freudovské psychoanalýzy. Podle této teorie procházejí děti mužského pohlaví mezi 2. - 5. rokem věku »oidipovskou fází«, takže výsledkem může být tzv. 229 230

»oidipovský komplex*. Pojem je odvozen od starořeckého mýtu, v němž Oidipus zavraždí vlastního otce a ožení se s vlastní matkou. (V případě dívek a žen se mluví o komplexu Elektřině, což vyplývá z mýtu o chování Elektry, dcery Agamemnonovy.) V tomto období mají být děti vysoce antagonistické(26) vůči rodiči stejného pohlaví a toužit po co největší blízkosti rodiče pohlaví opačného. Z toho plyne, že by v případě vražd dítěte rodičem mělo jít nejčastěji o děti ve věku dvou až pěti let a pachatelem by měl být nejčastěji rodič stejného pohlaví. Pozorovaná skutečnost však souvislost mezi vraždou dítěte a stejným pohlavím pachatele nebo pachatelky nepotvrzuje, stejně jako nepotvrzuje předpovídaný věk zavražděných dětí. Plachost Přibližně 10 až 15 % zdravých dvou- až tříletých dětí při setkání s novým nápadným a neznámým podnětem změní chování tak, že se nápadně ztiší, »ztlumí« a značně zpozorní, přitom se k podnětu nepřibližují. Stav trvá od několika do třiceti minut. Stejný podíl dětí se chová opačně, jako by rozdíl mezi podněty známými a podnětem neznámým neznamenal vůbec nic. J. Kagan, J. S. Reznick a N. Snidmanová, psychologové Harvardovy a Yaleské univerzity, v tomto ohledu vyšetřovali čtyři sta dětí obojího pohlaví starých 21- 31 měsíců. Našli mezi nimi osmadvacet dětí, které označili za plaché, a třicet dětí, které se chovaly opačně, zbytek dětí se po této stránce choval nevyhraněně. Plaché děti obojího pohlaví v přítomnosti neznámého nového podnětu, například cizí ženy, se dlouhodobě přivinuly k matce nebo se držely v její největší možné blízkosti, přestaly mluvit, k neznámému podnětu se nechtěly přiblížit, případně před ním ustupovaly. Děti s opačným přístupem k podnětu byly hovorné, rády vstupovaly do sociálních vazeb, nebály se. Obě skupiny dětí byly vyšetřovány třikrát, s dvouletý-

mi odstupy, počínaje věkem 3,5 roku. Zjistilo se, že ve věku sedmi let byly plaché děti nadále dětmi plachými. Byly tiché, chovaly se opatrně, sociálním kontaktům s vrstevníky a dospělými lidmi se pokud možno vyhýbaly. Děti, které se v raném věku chovaly opačně, si rovněž ponechaly svůj styl chování. U plachých dětí se při řešení nějaké duševní úlohy daleko nápadněji zrychlovala srdeční akce než u dětí neplachých. Také se jim podstatně víc než dětem neplachým zvyšovala ve slinách hladina jednoho z hormonů kůry nadledvin uvolňovaných při stresu. Zjistilo se, že podobně se chová stejný podíl mláďat myší, krys, psů, vlků, prasat, opic, jakož i telat a akvarijních rybiček. Jde tedy o evoluční rys chování, který, jak lze předpokládat, bude mít společný genetický i fyziologický základ. Taková mláďata přicházejí na svět, stejně jako plaché děti, s vrozeně nižším prahem pro podněty, které probouzejí odpověď limbického systému mozku. Tato odpověď se subjektivně projevuje úzkostí. U dětí se kromě genetického vlivu nepochybně uplatňují i vlivy učení, protože plaché děti jsou častěji druhorozené děti, takže lze předpokládat, že byly vystaveny tlaku staršího a silnějšího sourozence. Kromě toho je nalézáme častěji v rodinách, kde se vyskytuje rodičovský nesoulad, úmrtí nebo duševní onemocnění některého z rodičů. Co to znamená z evolučního hlediska? Tento druh chování může být výhodný i nevýhodný, záleží na okolnostech. V některých nebezpečných situacích může být výhodou, která se stává důvodem přežití. 231 232 Altruismus Řada živočišných druhů včetně lidí vkládá své zdroje a úsilí do jedinců geneticky příbuzných daleko víc než do jedinců, kteří geneticky příbuzní nejsou. Mezi příbuznými je pak vkládá do příbuzných blízkých víc než

do příbuzných vzdálených. Podle W. D. Hamiltona je důvodem tohoto chování sdílení společných genů. Z jeho jednoduché teorie plynou ověřené předpovědi: • Námaha bude tím větší, čím je dítě, o něž se pečuje, geneticky bližší. • Rodiče budou víc vkládat do potomků než opačně. • Nebezpečí zneužití a zabití bude pro děti v náhradní rodině vyšší než pro děti v rodině vlastní. Vzájemný, návratný neboli reciproční altruismus je rovněž znám u řady živočišných druhů. Klasickým příkladem jsou vampýři, druh netopýrů, který se dělí o potravu. Reciproční altruismus se vyskytuje i mezidruhově. Poplašný signál jednoho druhu varuje také příslušníky druhu jiného. Teorie recipročního altruismu u nepříbuzných jedinců předpovídá: • Jedinec A pomůže jedinci B, jestliže (z hlediska jedince A) pravděpodobnost, že B bude pomoc opětovat, násobená pravděpodobností zisku z tohoto opětování, bude stejná nebo převýší míru »vkladu«. • Jestliže B pomoc neopětuje, bude potrestán. • Pravděpodobnost, že B neodpoví, roste ke konci vzájemného vztahu. • Jedinci, kteří na pomoc neodpovídají, budou mít méně spojenců než jedinci, kteří na ni odpovídají. Je pravděpodobné, že z těchto kořenů vyrůstají emoce, jako je hrdost, pýcha, štěstí, pocit viny, ale i techniky manipulace s lidmi, například zastrašování, vkládání pocitu viny a nějaký druh vyloučení ze skupiny neboli sociální ostrakizace. 233 V čem se Eva a Adam od svých předků odlišují? Samozřejmě, že Homo sapiens sapiens, tedy dnešní člověk, je druh zvířete, sociálně žijící primát. Nicméně velmi zvláštní druh. Odlišuje ho kultura. Není snadné říci jinak než popisně, co kultura vlastně je. Britský antropolog

Edward Burnett Tylor v knize Primitive Culture (1871) kulturu definoval slovy, která se často citují dodnes: »Kultura... je onen komplexní celek, jenž zahrnuje vědění, víru, umění, morálku, zákony, zvyky a jakékoli další schopnosti a zvyky, které získal člověk jako člen společnosti.« Pro Evinu a Adamovu odlišnost je důležité, že definice mluví o všem, co lidé získávají tím, že vyrůstají v nějaké společnosti, nikoli dědičností. Pro antropology je kultura daleko obecnější pojem, než se užívá v běžném jazyce. Nositelem nějaké kultury jsou všichni lidé, od intelektuálních a uměleckých elit přes městské subkultury až k příslušníkům »přírodních národů*. Kultura v tomto smyslu je tedy obecným znakem rodu Homo. Kromě toho jsou jednotlivé lidské skupiny nositeli svých zvláštních, specifických kultur. Kultura je věcí učení. Genetické a neurobiologické základy učení a paměti máme společné se zvířaty. Z molekulárně biologického hlediska se principy, na jejichž základě probíhá učení nervových buněk lidského mozku, neliší od principů, podle nichž probíhá učení v nervové soustavě měkkýšů. Zvířata i lidé se učí podle proměn zevního prostředí individuálně, sociálně žijící zvířata se učí i od jiných členů skupiny. 234 Ale jenom lidé jsou schopni kulturního učení, jež je založeno zejména na jazyce a schopnosti abstraktně, symbolicky myslet. Někteří antropologové se domnívají, že o kultuře je možné mluvit teprve od chvíle, v níž naši předchůdci získali tyto schopnosti. Symboly jsou nejčastěji slovní, existuje i velký počet neslovních symbolů. Často užívaným příkladem slovního symbolu jsou slova státní hymny, slova ústavy, nebo například pojem svěcená voda v katolické církvi. Vazba mezi symbolem (voda) a tím, co označuje (svatost), je zcela arbitrární, kromě toho je věcí skupinové tradice.

Příkladem neslovních symbolů může být označení řetězu restaurací McDonalďs dvěma oblouky; ale i státní vlajka, melodie státní hymny, znaky sportovních klubů, továren, firem ap. Kultura určuje způsoby chování. Všichni lidé jedí, ale jejich kultura určuje kdy, kde, jak, s kým, čím a co. Totéž se týká i sexuality a dalších »instinktivních« druhů chování. Kultura je sdílena skupinově, ve skupinách se přenáší do další generace. Své kultuře se učíme a jsme učeni od nejranějšího dětství. Sdílíme představy, přesvědčení, hodnoty, vzpomínky, způsoby myšlení i jednání spolu s ostatními členy své skupiny. Instituce, zvyky, způsoby myšlení i chování jsou nenáhodné, »uspořádané« a vzájemně souvisejí. Jakmile se změní jeden z nich, změní se i ostatní. Vědecké, technické, politické i ekonomické proměny vedly v posledních generacích k prudkým sociálním proměnám společností průmyslově rozvinutého světa a následně k podobně prudkým proměnám ostatního světa, a to ve všech složkách lidského života. Kulturu sjednocuje nejen ekonomika a sociální uspořádání společnosti, ale i tradičně sdílené »jaderné« hodnoty - příkladem může být islám, katolicismus, judaismus nebo hinduismus - které ji odlišují od kultur jiných. Biologické, psychologické i kulturní rysy přispívající k přežití a rozmnožení v životním prostředí se označují jako adaptivní. Lidé a jejich skupiny jsou nositeli nejen biologických adaptivních rysů, ale i celých souborů adaptivních kulturních »nástrojů«. Tradiční vědění nás od zvířat odlišovalo zejména dovedností vymýšlet, vyrábět a užívat nástroje. Zrovna tak jako mohou být rysy kultury adaptivní, mohou být zejména v dlouhodobé perspektivě maladaptivní, nepřizpůsobivé, a tím mohou poškozovat nejlepší zájmy svých tvůrců. Jejich nositelem bývá skupinová hloupost.(24) Typické příklady dnešní skupinové hloupos-

ti: růst lidské populace, vyčerpávání zdrojů, znečišťování prostředí a jaderné zbrojení. Existují a pravděpodobně budou existovat teoretici, kteří kladou biologickou evoluci do protikladu s kulturou a jejím vývojem. Domnívám se, že je to mylný postoj. Schopnost vstřebat kulturu je charakteristický evoluční znak lidského druhu. Kultura z biologické evoluce našeho druhu vyrostla. Lidé, její nositelé, si do doby, kdy budou lidmi, své evoluční kořeny ponesou s sebou. V dohledné budoucnosti je nemohou změnit a doufám, že se o to ani nebudou pokoušet. Alespoň teoreticky se však s nimi mohou - nebo by měli - naučit zacházet tak, aby v prudce se vyvíjejících kulturních proměnách byly maladaptivní co nejméně. 235 EVINO A ADAMOVO PODVĚDOMÍ 238 Vzpomínáte si, co všechno se v mozku děje, když se malá Evička a Adámek učí chodit? Všichni zdraví lidé během života zvládnou nejrůznější dovednosti: dříve narozené děti například zavazování tkaniček na kličku (dnes je nahradily suché zipy), většina dětí zvládá plavání, bruslení, lyžování, jízdu na kole, nejrůznější řemeslné zručnosti i třeba hru na hudební nástroj. Učení - mučení, říkávalo se, zejména když probíhalo pod vedením tvrdého rodiče nebo zlého mistra. Napoprvé učení moc nejde (stačí si vzpomenout na svou první oškrábanou bramboru), ale pak se výkon zlepšuje. U některých jedinců, třeba hudebníků nebo lidí píšících na stroji, může dosáhnout nenapodobitelné virtuozity. Úkon se nejprve s větší nebo menší námahou učíme, pak se stává čím dál samozřejmější, automatičtější, podvědomější nebo nevědomější. S pojmem podvědomí a nevědomí se setkáváme často. Obvykle v souvislostech s freudovskou psychoanalýzou a odvozenými teoriemi. Co tyto pojmy znamenají z hlediska věd o mozku?

Evino a Adamovo podvědomí Nevědomí S velkým počtem nejrůznějších, i složitých odpovědí na podnět přicházíme na svět. Novorozenec mrká, kašle, kýchá, hýbá končetinami, napodobí nejjednodušší mimické výrazy v tváři, která se nad ním sklání, například vyplázne jazýček, pohybuje očima, sleduje jimi podnět, sevře dlaň s prsty, a škubne-li se s podložkou, na které leží, rozhodí paže... Jak je to možné? Jde o vrozené mechanismy. Protože jsou vrozené, odpovídají za ně geny, které »postavily« příslušné části centrální a periferní nervové soustavy včetně příslušných svalů. Tyto mechanismy si neuvědomujeme, podobně jako si neuvědomujeme činnost vlastního mozku a páteřní míchy při většině »automatizovaných« pohybů, které jsme se na vrozeném základě naučili příkladem je třeba chůze. Jako nevědomí nebo nevědomé (unconscious) operace je tedy možné označit všechny tyto vrozené -»reflexy« a různé druhy zpočátku naučených, později automatických operací, které učením z vrozeného základu »vyrostly«. Příkladem nevědomých operací může být i činnost řečových korových oblastí při naslouchání řeči nebo mluvení. Rozlišujeme význam řečníkových slov. Fonologická a syntaktická pravidla, na jejichž základě naše řečové korové oblasti dekódují řečové zvuky, nerozlišujeme. Podíváme-li se na dva předměty v prostoru, okamžitě rozlišíme jejich vzájemnou polohu. »Výpočetní činnost* obrovského počtu nervových buněk zrakové kůry, která to umožní, si rovněž neuvědomujeme. 239 240 Předvědomí Slovo předvědomí zahrnuje následující pojmy: podprahové vnímání, priming a implicitní paměť. Co tyto poj-

my znamenají? Jakýkoli smyslový podnět si uvědomujeme až od nějakého prahu, jeho »síly«. Podprahové podněty si neuvědomujeme. Prahem je tedy nejslabší rozlišitelný podnět, přesněji řečeno jeho fyzikální, chemické a další vlastnosti, které příslušné funkční systémy nejen rozliší, ale nadto dokážou dopravit do »sebeuvědomování«. To, že si podprahový podnět neuvědomujeme, neznamená, že jej nerozlišil náš mozek. Velký počet badatelů zjistil, že se podprahové podněty, například některé druhy zrakových podnětů kratších než pět tisícin vteřiny, objevují ve snech - říká se tomu Poetzlův jev. Musely se tudíž uložit do dlouhodobé paměti bez ohledu na skutečnost, že jsme si je neuvědomili. Přitom práh pro různé podněty je u různých lidí různý. Různí lidé mají například při velmi krátkém poslechu rozličně vysoký práh rozlišování neutrálních a »zakázaných«, to jest sprostých slov. Podprahové vnímání je první druh předvědomí. Existuje druh paměti, které se říká priming, což by se dalo volně přeložit jako »připravování«. Při primingu je vyšetřovaný jedinec nejprve vystaven nějakému druhu podnětu, jemuž se říká cíl. Cílem mohou být slova, čárové kresby předmětů nebo tváří ap. V druhé části vyšetření, která může následovat po první za několik vteřin, stejně jako za dny nebo týdny, je vyšetřovaný vystaven stejnému podnětu znovu s tím rozdílem, že podnět je neúplný. Úkolem je podnět pojmenovat nebo zařadit. Neuronální systémy, které odpovídají za priming, jsou jiné než systémy odpovídající za druhy paměti, které si uvědomujeme. Priming není přístupný vědomé pozornosti a introspekci. V porovnání s druhy paměti, které si uvědomujeme, je jen málo ovlivnitelný drogami nebo léky. Priming se objevuje ve velmi raném dětství, v pozdějším životě se uchovává u různých lidí v různém stupni. Priming je možné považovat za další druh před-

vědomí. Jestliže jsme něčemu - zejména v raném dětství - učeni, obvykle zapomeneme, kdo, kdy, kde, proč, za jakých okolností a v jakých souvislostech nás tomu učil, včetně naší citové odpovědi. V tomto případě se mluví o implicitní paměti: v nějaké podobě v ní zůstává to, co jsme byli naučeni, včetně případné citové neboli emoční odpovědi. Implicitní paměť rovněž není přístupná vědomé pozornosti a introspekci. (Vzpomínáte si na teorii somatických markérů neboli značkovačů z kapitoly o Evině a Adamově rozumu?) Přesto běžně a velmi rozsáhle ovlivňuje naši paměť explicitní, tu, kterou si uvědomujeme. Jestliže je součástí naší implicitní paměti činné například při rozlišování lidských tváří nějaký citový obsah projevující se pozitivními pocity, budeme (neprojdeme-li výcvikem) zcela automaticky a nevědomě odpovídat pozitivními pocity, jakmile se se stejnými nebo podobnými rysy tváře setkáme znovu u jiného člověka. To samé platí pro vznik negativních pocitů. To je důvod, proč se běžně nějaký člověk, jeho hlas nebo chování, zdá víceméně milý a příjemný již v prvních vteřinách vzájemného prvního setkání, aniž víme (a zkoumáme) proč. Setkání může být nepřímé, například sledujeme-li někoho na televizní obrazovce, řečnickém pódiu, slyšíme-li ho v rozhlase. Pro opačné pocity platí to samé. S touto skutečností stojí a padá reklama 241 242 i její zvláštní podoba, které se říká politická propaganda. V běhu každodennosti si neuvědomujeme, kolik obsahů implicitní paměti v nás vzniká mnohaletým učením, jež je dáno sledováním nesčetných filmů, které pro každou generaci vypracovávají »typického padoucha* nebo jeho opak, »typického« lékaře-dobrodince, šíleného vědce, hrdinského seržanta, obětavou matku, něžnou milenku... Soubory obsahů implicitní paměti pak mohou být já-

drem individuální i skupinové hlouposti. Jsou příčinou rozdílu mezi pocity a »poznáními« mylně považovanými za vlastní na straně jedné a fyzikální nebo sociální skutečností na straně druhé (rozdílu si obyčejně všimneme ve chvíli, kdy je katastrofálně pozdě). Implicitní paměť je možné chápat jako třetí druh předvědomí. Podvědomí Příkladem podvědomých operací mozku mohou být změny vědomí hypnózou. Hypnózu je možné považovat za sociální interakci, při níž jeden člověk, subjekt, odpovídá na sugesce nabízené druhým jedincem, hypnotizérem. V průběhu hypnózy se mění vnímání, pozornost, paměť i hybná odpověď. Změny vědomí v průběhu hypnózy se však od činnosti mozku, jež doprovází podprahové vnímání, priming nebo implicitní paměť, odlišují. Příkladem může být hypnotická analgezie: na základě sugesce neprožívá subjekt bolestivé podněty jako bolestivé. Jev se dá vyložit jako změna orientované pozornosti anebo změna ve zpracovávání bolestivých podnětů. Mozkové systémy, jejichž činnost je podkladem sebeuvědomování hypnotizovaného, v těchto případech bolestivý podnět jako bolestivý nerozlišují. Jiné systémy téhož mozku, například ty, které zpracovávají vegetativní* odpověď na bolestivý podnět, jej však rozlišují zcela bezpečně. Například puls, neboli počet srdečních stahů za časovou jednotku, se zrychlí stejně, jako by se zrychlil, kdyby si hypnotizovaný jedinec bolest uvědomoval. Dochází k oddělení neboli disociaci vědomé a podvědomé (v tomto případě vegetativní) stránky téhož jevu. Mimo hypnózu jdou obě stránky jevu ruku v ruce: jedince něco prudce zabolí, okamžitě si bolest uvědomí a zároveň se mu zrychlí puls, objeví se i další vegetativní reakce. Něco podobného je posthypnotická amnézie neboli

výpadek paměti. Hypnotizér hypnotizovanému v průběhu hypnózy nařídí, aby zapomněl na události nebo zkušenosti z průběhu hypnózy. Hypnotizovaný si je po probuzení nevybaví. Vzpomínky si však hypnotizovaný vybaví, pokud mu byl v průběhu hypnózy sdělen signál, na jehož základě se amnézie zruší. Z toho plyne, že ukládání dat do dlouhodobé paměti v průběhu hypnózy probíhá bez poruch a příslušná sugesce nařizující amnézii poruší jen jejich vybavování. Kromě toho je výbavnost v těchto případech porušena výběrově. Po probuzení může subjekt využívat vědomou nebo procedurální paměť získanou v průběhu hypnózy, jen si neuvědomuje, za jakých okolností ji získal. Nevědomí, předvědomí, podvědomí a poškozený mozek Co o nevědomí (případně předvědomí a podvědomí) říká chování lidí s poškozeným mozkem? Jedním z fascinujících příkladů je blindsight, doslova přeloženo vidění slepých. Týká se lidí postižených 243 244 korovou slepotou. Korovou slepotu způsobí zničení primárních zrakových korových oblastí na obou stranách (area 17 Brodmanovy mapy, dnes se jí říká »V1« - vizuální oblast 1). Nejčastěji jde o důsledek úrazu, jenž v době vrtulových letadel běžně potkával neopatrné piloty a mechaniky. Velmi často jde o důsledek válečných poranění. Oči a zrakové nervy těchto lidí jsou v pořádku. Jsou slepí, protože mají zničený korový »výpočetní« systém, jenž zpracovává zrakové informace. Přesto se zjistilo, že někteří z těchto lidí zrakově alespoň některé části světa kolem sebe do jisté míry rozlišují. Například dokážou rozlišit sloupy pouličního osvětlení natolik, že do nich nenarazí. To, že něco rozlišují, si tito lidé neuvědomují. Pacienti například tvrdí, že zrakově nerozlišují předmět, jenž před nimi leží na stole.

Je-li jim řečeno, kde předmět leží, aniž by bylo řečeno, co to je, a jsou-li vyzváni, aby ho uchopili, uspořádají tvar své ruky tak, jako by předmět viděli. Jiní korově slepí lidé v pokusných podmínkách rozliší barvu podnětu, který jejich vědomí nerozlišuje. Nejde o podvod ani o omyl - blindsight je totiž možné dokázat rovněž v pokusu s opicemi. Jak je blindsight neboli vidění slepých možné? Zrakovou informaci zpracovávají sítnice obou očí. Po zpracování ji předají do zrakové části mezimozku. Odtud jde do primární zrakové kůry VI (Brodmanova area 17). Z primární zrakové kůry se informace předávají do »vyšších« zrakových korových oblastí V2-V5 a dalších. Předpokládá se, že korově slepí lidé, rozlišující některé zrakové podněty, mají nějaký druh spojení mezi zrakovým mezimozkem a zrakovými korovými oblastmi, jež »obchází« zničenou primární zrakovou kůru. Jiným příkladem může být porucha známá od roku 1844: při ní nemocní nerozlišují tváře lidí, které do svého onemocnění znali. Neurologové jí říkají prozopagnózie. Nastává v důsledku poškození »vyšších« zrakových korových oblastí zejména na pravé straně, a to některých částí týlního a spánkového mozkového laloku, což nejčastěji způsobí cévní mozková příhoda. (Některé aspekty rozlišování tváří však souvisejí s činností »vyšších« zrakových korových oblastí i levé strany.) Přestože tito nemocní nejsou schopni vědomého rozlišování tváří (a také automobilů, mincí, různých znaků a květin), které znají, jejich mozek v pokusné situaci některé znaky těchto tváří rozliší. Jsou-li vyzváni k takzvané nucené volbě (»řekněte nám, který další znak ke tváři, jež je před vámi, patří a který nikoli*), rozhodují obvykle správně. Podobné jevy, které byly doloženy v oblasti zrakového vnímání, poznávání a vědomí, byly zjištěny i v somatosenzorické oblasti (zpracovává tělesná čití, například doteky). Pacienti stížení větší cévní mozkovou příhodou

v jedné hemisféře mohou ochrnout na opačné polovině těla. Nedokážou například pohnout horní a dolní končetinou. Méně je známo, že mohou mít poruchu informačního toku, který z těchto končetin směřuje do mozku. Stává se, že takto postižený pacient sice rozliší, že se jeho končetiny něco jemně dotklo, ale nerozliší, ve které její části. A naopak: somatosenzorické vědomí jiné pacientky nerozlišovalo, že se její pravé paže něco jemně dotklo, ale na dotaz, zda se s paží něco nedělo, ukázala na místa předchozích dotyků. (Vyšetření se v těchto případech samozřejmě dělá tak, že se pacient nedívá.) Už jsem se zmínil, že v mozku, zejména lidském, je všechno složité. A dějí se v něm věci, které by opravdu nikdo nečekal. V souvislostech této kapitoly poslouží jako příklad nedávný objev mezinárodního týmu badatelů vedených Japoncem N. Sadatem. Zkoumali skupinu lidí od 245 246 raného dětství slepých, kteří se naučili číst Braillovo slepecké písmo. Jak známo, Braillovo písmo je soubor dotykových podnětů, které si čtenářův mozek »přeloží« do své vnitřní řeči - výsledkem je stejné pochopení obsahu textu, jako by ho četl zrakem. Dotykové podněty z ukazováčku pravé ruky jdou do somatosenzorické kůry levé hemisféry, která je v levém temenním laloku, a naopak: z ukazováku ruky levé jdou do somatosenzorické kůry pravé hemisféry, ta je v pravém temenním laloku. Dotykové informace se tedy úplně kříží. Zrakové informace z pravých polovin sítnic obou očí jdou do zrakové kůry pravé hemisféry, která je v pravém týlním laloku. Informace z levých polovin sítnic obou očí jdou do týlního laloku levé hemisféry. Zrakové informace se tedy částečně kříží a částečně nekříží; například pravou hemisféru zásobuje pravá polovina sítnice pravého oka a pravá polovina sítnice levého oka. Cesty dotykových a zrakových informací nemají nic společného, každá z nich jde na jiné místo mozkové kůry.

Sadatova skupina zjistila, že při úloze zaměřené na dotykové rozlišování se čtenářům Braillova písma, kteří oslepli v raném dětství, kromě očekávaného zvýšení činnosti somatosenzorické kůry výrazně zvýší i činnost zrakových korových oblastí. Přestože jsou slepí a jejich zraková kůra tedy přímé informace nedostává. Lidem vidoucím se při zátěži stejnou úlohou činnost zrakové kůry snižuje. Předpokládá se, že je to důsledek činnosti systému orientované pozornosti, jenž »povzbudí« činnost somatosenzorické korové oblasti. Jednoduchý dotykový podnět činnost zrakové kůry nemění ani u slepých čtenářů Braillova písma, ani u lidí vidoucích. Zdá se tedy, že mozek lidí, kteří oslepli v raném dětství, dokáže svou »nepotřebnou« zrakovou kůru využít při řešení složitějších úloh z dotykové smyslové oblasti. Pravděpodobně je důležitá skutečnost, že tito lidé oslepli v raném dětství. Pokusy na zvířatech totiž dokázaly, že převedení vláken vedoucích zrakové podněty do sluchové části mozkové kůry u nenarozených zvířat způsobí, že se po narození, tedy po zátěži příslušnými podněty, v jejich sluchové kůře objeví některé znaky zrakové kůry. Příslušná oblast mozkové kůry se tedy přestaví úměrně druhu smyslových podnětů (rozumí se u velmi mladých jedinců). Tento model dokládá ohromnou proměnlivost, se kterou mozková kůra a další části mozku odpovídají na proměny zevních a pravděpodobně i vnitřních podnětů. Odborníci mluví o její plasticitě, případně plasticitách. Dá se totiž sledovat mnohými metodami, od anatomických přes fyziologické či chemické až k molekulárně genetickým. Vyprávím o Evině a Adamově nevědomí, podvědomí a předvědomí, takže se čtenář může zeptat: A co psychoanalýza? Proč se zde o ní nepíše? Odpověď je prostá. Tato knížka vychází z vědeckých

teorií. Psychoanalýza vědeckou teorií není, přes veškerou vehemenci, se kterou její zastánci tvrdí opak. Základní důvod, proč o vědeckou teorii nejde, je prostý: psychoanalýza tvoří předpovědi, které není možné ověřit. Kromě toho jsou některé úhelné kameny, o které se toto »učení« opírá, například takzvaný Oidipův komplex, nepravdivé.(27) (Viz i závěr kapitoly Trestání.) 247 CESTA K EVINU A ADAMOVU SEBEUVĚDOMOVÁNÍ 250 Čeština užívá pojem vědomí ve více než čtyřech významech. Pletou se, a výsledkem bývají nedorozumění a hádky. Vědomí je především stav bdělosti. Jedním opakem je v tomto případě spánek, druhým bezvědomí i jeho zvláštní podoba, kterou proděláváme při narkóze. Obratlovce je možné uvést do narkózy i bezvědomí a zase je z nich vyvést. Spánek zmáhá savce a ptáky stejně jako lidi. (U delfínů se předpokládá, že střídavě spí levá a pravá mozková hemisféra.) Potom se pojmem vědomí rozumí orientovaná pozornost. Jejím opakem je stav, jemuž neurologové říkají neglect čili opomíjení. Při opomíjení pacienti ignorují smyslové podněty z jednoho poloprostoru kolem sebe. Například při poškození temenních částí mozku napravo opomíjejí smyslové podněty zleva. Jiným, složitějším druhem opaku je hypnóza. Další podobou vědomí je pracovní paměť. To je »náčrtník«, do kterého si ukládáme informace určené k bezprostřednímu zapamatování, třeba nové telefonní číslo. Pracovní paměť mají i zvířata. Podobou vědomí, o které chci v této kapitole vyprávět, je sebeuvědomování neboli jáství, pocit, že já jsem já, ruce, na které se dívám, jsou moje ruce, podobně jako existuje velký počet zcela osobních pocitů, vzpomínek,

úvah i představ, osobní prožívání událostí v čase a prostoru. Stranou ponechám pojem vědomí ve smyslu užívaném sociology nebo historiky. Takže - mají zvířata vědomí? Mají-li je, od kterého vývojového stupně? V jakém rozsahu a hloubce? Které ze čtyř vyjmenovaných »druhů« vědomí by to měly být? Jaký byl důvod vzniku sebeuvědomování? Kdy a jak se objevuje sebeuvědomování u dětí? Co se při sebeuvědomování děje v mozku? Co si o tom myslí filozofové? V následujícím textu vyjdu z tvrzení, které je do jisté míry apriorní, takže pokusy - nikoli teoretické úvahy - je mohou zamítnout. Tvrzení říká, že všechno, co různé druhy mozků dokážou, je funkcí jejich složitosti a evoluční specializace. Složitost mozku s vývojem obratlovců roste. Mozky plazů jsou složitější než mozky obojživelníků a ryb. Stejný vztah platí pro mozky ptáků a savců ve vztahu k mozkům plazů i pro vztah mozku primátů k ostatním savcům, včetně vztahu mozku soudobého člověka k mozku soudobých primátů. Souběžně se složitostí mozků roste jejich specializace - mozky tučňáků zvládají jiné druhy problémů než mozky jestřábů. Mozek moderního člověka Homo sapiens sapiens je v tomto ohledu zcela jedinečný, protože je nositelem 251 252 funkčních systémů, který žádný druh mozku na Zemi nemá. Například jazyka a řeči, a souboru funkcí, jimž se společně říká myšlení. Vědomí Je třeba předeslat, že vědomí ve smyslu bdělosti, pracovní paměti i orientované pozornosti zvířata mají.

Zmínil jsem, že savce a ptáky je možné uvést do bezvědomí, které má stejné příčiny a stupně hloubky, jako má bezvědomí u lidí. Savci, stejně jako lidé, spí. Lze předpokládat (měřeno elektroencefalografickým záznamem i sledováním chování), že mají sny. U lidí jsou obvykle barevné sny s halucinatorními rysy v elektroencefalografickém záznamu doprovázeny velmi typickou a bouřlivou aktivitou, které se podle současných, rychlých a trhaných pohybů očí říká REM fáze (REM od rapid eye movements). Savci mají tuto spánkovou fázi - včetně dalších fází - také. Zvířata je možné uvést do narkózy a zase je z ní vyvést, stejně jako lidi. Lze tedy předpokládat, že teplokrevní obratlovci, savci a ptáci, mají vědomí ve smyslu bdělosti velmi blízké, ne-li stejné, jako je mají lidé. Primitivnější stupeň vědomí ve smyslu bdělosti je možné předpokládat u vývojově vysokých bezobratlých - příkladem mohou být chobotnice. Je otázkou, do jaké míry je možné o vědomí ve smyslu bdělosti mluvit u hmyzu. Pokud by se s ohledem na poměrnou jednoduchost jeho nervové soustavy dalo vědomí ve smyslu bdělosti, jak je chápu u ptáků a savců, předpokládat, pak se značným omezením. U živočichů s žebříčkovou nebo difúzní nervovou soustavou vědomí ve smyslu bdělosti nepředpokládám. Nepředpokládám tedy, že by vědomí měly třeba dešťovky nebo nezmaři. Jejich nervové soustavy mi připadají spíše jako živé, s ohledem na prostředí, v němž žijí, značně dokonalé »výpočetní systémy*. U jednobuněčných živočichů a u rostlin vědomí ve smyslu bdělosti nepředpokládám, protože nemají nervovou soustavu. Předpokládat existenci jakékoli podoby vědomí u systémů, které nervovou soustavu nemají, je netestovatelná domněnka nebo akt víry, tudíž něco mimo rámec rozumového uvažování a vědy. Výjimkou z tohoto pravidla snad budou počítače.

Podaří-li se vyrobit počítačový systém, který by napodobil činnost systému odpovídajícího za vědomí ve smyslu bdělosti (jak ho známe z mozku ptáků, savců a lidí) tak dokonale, že by rozlišení nebylo možné, bude tento systém podle Turingova pravidla bdělý stejným způsobem. I v tomto případě by však pravděpodobně šlo o fungující model vědomí, než o vědomí, jak je známo ze živé přírody. Připadalo by mi ve vztahu k »živému« vědomí spíše podobné (analogické) než totožné (homologické). Asi v tom smyslu, v jakém se podobají křídla letadla křídlům ptačím či křídlům hmyzu. Pro praktické užití by mohl tento rozdíl být nevýznamný. Pokrok tvůrců AI neboli umělé inteligence (artificial intelligence) je však v tomto ohledu podstatně pomalejší, než si před jednou generací představovali. Pokusy s opicemi a krysami dokazují, že jsou nositelkami pracovní paměti (working memory), vázané na činnost prefrontální kůry. Pokusné ovlivnění jejich prefrontální kůry vyvolává podobné poruchy pracovní paměti, jaké vyvolává jakékoli poškození této kůry u lidí. Elektrofyziologicky měřená činnost zdejších nervových buněk u opic ukazuje, že je při zátěži pracovní paměti 253 254 opět stejná, jako je jejich činnost u lidí měřená zobrazovacími metodami. Pokusy prováděné od sedmdesátých let našeho století doložily, že opice jsou nositelkami funkčního systému orientované pozornosti. Příkladem poruchy orientované pozornosti je opomíjení(neglect). Opomíjení je soubor příznaků, jenž se u pacientů s poškozením mozku projeví neschopností odpovědět, podat zprávu nebo orientovat se ve vztahu k podnětu, jenž přichází z opačné strany, než je poškozená strana. Opomíjení má několik podob: Nejčastěji se vyšetřuje zrakové a prostorové opomíjení, porucha pozornosti pro poloprostor a vymizení od-

povědi na podnět, případně alestézie (viz níže). Opomíjení doprovázejí různé jevy, jako neschopnost pacienta rozlišit, že mu něco je (například že je ochrnutý), nálada, která není přiměřená stupni poškození (nemocní jsou ochrnutí na půl těla a mají dobrou náladu), pocit, že pacientovi některá část těla nepatří. Porucha pozornosti pro poloprostor se určuje na základě neschopnosti pacienta správně odpovědět na podněty přicházející z jednoho poloprostoru, a to bez ohledu na jejich smyslovou modalitu. Jestliže je například opomíjení důsledkem poškození pravého temenního laloku, pacienti neodpovědí na zrakové, sluchové ani hmatové podněty z jejich levého poloprostoru a levé poloviny těla. Extinkce neboli vymizení odpovědi na podnět, např. dotykový, se vyšetřuje dvojitým současným podnětem. Pacienta, který se nesmí dívat, polechtáte současně na bradě a na dlani. Podá zprávu jen o jednom polechtání. Alestézie se diagnostikuje tehdy, jestliže nemocný trvale soudí, že podněty přicházejí z jedné strany, přestože přicházejí ze strany opačné. Také tehdy, jestliže na výzvu, aby pohnul končetinami jedné strany, pohne končetinami strany opačné. Které oblasti mozku jsou při opomíjení poškozeny? Opomíjení vznikne při poškození mnoha míst v hloubce mozku. Déle než dvacet let je známo, že jednostranné opomíjení zrakové, sluchové i dotykové lze v pokusu na opici vyvolat jednostranným poškozením retikulární formace středního mozku. (Retikulární formace je síťovitě uspořádaný systém nervových buněk a jejich spojení, který se zároveň podílí na tvorbě vědomí ve smyslu bdělosti.) Také je lze vyvolat poškozením některých oblastí mezimozku. Nejčastěji uváděnou příčinou opomíjení je u lidí poškození pravého temenního mozkového laloku. Opomíjení bylo popsáno i při poškození pravého čelního laloku. Z řečeného plyne, že systém orientované pozornosti

tvoří některé oblasti v hloubce hemisfér, ve středním mozku spolu s mezimozkem, a některé části mozkové kůry. Poškození stejných míst levého temenního a čelního laloku vyvolává u lidí řečové poruchy. Vyšetřit opomíjení bývá v těchto případech obtížné, právě kvůli poruše řeči. Pozorování pacientů s ložisky poškození v těchto místech, u nichž se řečová porucha neobjevuje, stejně jako pokusy s opicemi dokládají, že systém pozornosti levé hemisféry zpracovává pravý poloprostor a pravou polovinu těla, zatímco stejný systém pravé hemisféry zpracovává jak pravý, tak levý poloprostor a levou polovinu těla.(16) Jestliže je možné pokusným poškozením stejných míst mozku u opic vyvolat v principu stejné poruchy orientované pozornosti jako u lidí, lze předpokládat, že jejich mozky mají i systém orientované pozornosti. Mají tedy vědomí i v tomto slova smyslu. Zbývá vědomí ve smyslu sebeuvědomování. 255 256 Sebeuvědomování a teorie vědomí Filozofové a další teoretici vztahu vědomí a mozku jsou hluboce soustředěni na poznávací neboli kognitivní funkce. Zjednodušeně řečeno na otázky spjaté se smyslovým poznáváním: na paměť, řeč a jazyk, abstraktní myšlení. Při svých úvahách celá tisíciletí zapomínají, domnívám se, na dvě základní okolnosti. První okolnost: dosud převažoval názor, že vývoj vědomí víceméně souvisí s vývojem poznávacích funkcí. Marion Stamp Dawkinsová se však dívá na tuto otázku opačně. Má za to, že vědomí ve smyslu sebeuvědomování se mohlo narodit a vyvíjet společně s rozlišováním nepříjemného a příjemného, tedy s vývojem emotivity. V takovém případě by se úsvit vědomí objevoval přibližně před 450 milióny let, s vývojem limbického systému (viz kapitolu Srd). Tím nechci říci,

že by se na jeho vzniku a vývoji nepodílely další funkční systémy. V kapitole o Evině a Adamově mozku se píše o tom, jak vývoj jednoho funkčního systému nerozlučně souvisí s vývojem (nebo obecněji proměnami) funkčních systémů ostatních. Okolností druhou, podobně významnou, je, že filozofové příliš neberou v úvahu rané dětství. Jestliže v průběhu evoluce vzniklo něco tak nápadného, jako je vědomí, pak předpokládám, že musel existovat důvod. Mohla jím být výhoda, kterou vědomí nějakého nepříjemného nebo příjemného stavu svému nositeli v porovnání s ne-vědomím poskytuje. Někteří teoretici předpokládají možnost, že vědomí je epifenomén, vedlejší jev doprovázející vývoj mozku, něco podobného zvuku běžícího stroje nebo teplu vydávanému svítící žárovkou... Této představě nevěřím, protože velká žízeň, hlad, pocit chladu, vedra, strach, sexuální touha, zuřivost nebo krutá bolest jsou nepřehlédnutelné stavy nutící k akci nebo naopak k jejímu přerušení. Tyto emoční stavy by nebyly nic platné, kdyby si je jejich nositel neuvědomoval a nemohl na ně odpovědět. Akce nebo naopak přerušení akce v souvislostech doprovázených emocemi mohou znamenat přežití nebo zánik. Mimo jiné z toho plyne, že představa zvířat jako prostých reflexních strojů, ve složitějších případech vybavených naprogramovanými »instinkty«, je více než zjednodušující. Zvířata jsou schopna i poměrně složitého učení, a to v souvislosti s emocemi. Dále je možné soudit, že se vědomí ve smyslu Sebeuvědomování mohlo vyvíjet »dvoustupňově«: • nejprve jako vědomí vůči nevědomí (podvědomí, předvědomí ve smyslu popsaném ve stejně pojmenovaných kapitolách); • poté jako Sebeuvědomování neboli jáství vůči vědomí. Tento vývojový stupeň lze na základě dosavadního poznání předpokládat až u vývojově nejvyšších pri-

mátů. Jak už jsem uvedl, teorie duševních stavů je systém úsudků o duševních stavech, které nelze přímo pozorovat (například o touhách, záměrech a přesvědčeních), jímž vykládáme jak své vlastní chování, tak chování jiných lidí. (Viz kapitolu Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí.) Jsou nositeli teorie duševních stavů výlučně lidé? Anebo spolu s nimi i další primáti? Kteří? Jestliže jsou nositeli této teorie výlučně lidé, pak se funkční systémy mozku, jejichž činnost ji podmiňuje, vyvinuly v posledních 5-10 miliónech let. Jestliže jsou jejími nositeli, byť v podstatně jednodušší podobě, i jiní primáti, například antropoidní opice, pak je vývojově starší. 257 258 I v tomto případě však teprve mozky vývojově nejvyšších primátů dokázaly přejít z implicitního zpracovávání velmi složitých informací do jejich zpracování explicitního. Jinak řečeno od nevědomí, předvědomí, podvědomí, dále od vědomí jako stavu bdělosti, orientované pozornosti a fungující pracovní paměti, k vědomí ve smyslu sebeuvědomování. Tedy k vědomí o vědomí. Ze stavby a funkce lidského mozku a jejího porovnání se stavbou a funkcí mozku šimpanzů, případně jiných opic, plyne, že vývoj explicitního zpracovávání informací souvisí s dramatickým vývojem prefrontální kůry, přesněji řečeno jejích funkčních systémů. Jáství, sebeuvědomování, tedy nějakým způsobem souvisí s fylogenetickým a ontogenetickým vývojem funkčních systémů prefrontální kůry. Rád bych zdůraznil, že nejde jen o sebereflexi, ale i o schopnost adaptivní akce. Příklad: Pacient E. V. R. má při rozsáhlém poškození prefrontálních funkčních systémů sebereflexi téměř nedotče-

nou. Akcí, jimiž by se dokázal přiměřeně přizpůsobovat zejména sociálnímu prostředí, však není schopen (viz kapitolu Prefrontální kůra). Novorozené a nejmenší děti mají prefrontální funkční systémy (na rozdíl od jiných systémů) naprosto »nezralé« - anatomicky i funkčně. Jestliže tedy jsou teorie vědomí a sebeuvědomování vázány na činnost prefrontálních systémů, pak je novorozené a nejmenší děti nebudou mít vyvinuté. V průběhu prvního roku života rozlišují novorozenci a kojenci dostatečné množství informací o zevním světě. Kolem dvanáctého měsíce věku ukážou na předmět nebo událost proto, aby na ně upoutali pozornost. Šimpanzi na předměty sami od sebe z tohoto důvodu neukazují. Naučit se tomu dokážou, ale není jisté, zda jejich ukázání na předmět má stejný význam jako u malých dětí. Kolem dvanáctého měsíce věku děti dovedou sledovat pohled jiné osoby směřující mimo jejich vlastní zorné pole. Mluví se o »společné pozornosti*. V osmnácti měsících života chápou, že jiný člověk, který zrakově sleduje nějaký předmět nebo událost, je s nimi »propojen« pozorností. (Dospívající mládež tento mechanismus občas užívá k pobavení. Skupinka se někam, obvykle šikmo vzhůru, »zadívá«. Předstírá, že sleduje neexistující událost. Smyslem je strhnout kolemjdoucí ke stejnému chování.) Rozlišování sebe od okolí, tedy zřejmý pocit »jáství«, úsvit teorie duševních stavů, se objevuje přibližně kolem osmnáctého měsíce věku. V této době se začínají děti poznávat v zrcadle, vstupují do symbolické hry, dokážou se chovat s jednoduchým altruismem, účastní se oboustranných interakcí s jinými lidmi, řečově komentují vlastní činnost, usmějí se, když se jim něco povede, a užívají psychologické pojmy odpovídající citovým potřebám. Šimpanzi a orangutani sami sebe v zrcadle poznávají, podobně jako děti staré 1,5-2 roky. Jiné druhy opic

nikoli. Dvouleté děti mluví o svých pocitech a přáních; ty nejsou reprezentacemi zevního světa, nicméně z jejich popisu plyne vyvíjející se náhled. Děti rozlišují dříve vlastní emoční stavy než reprezentace zevního světa. Tříleté děti chápou, že jiní lidé jednají podle svých přání. Rozlišují mezi člověkem, jenž nějakou věc vlastní, a člověkem, který o ní jenom mluví. Čtyřleté děti chápou alespoň některé způsoby, jak vzniká poznání. Dítě v tomto věku chápe, že obsah krabičky zná člověk, který se do ní podíval, zatímco jedinec, který se krabičky pouze dotkl, obsah nezná. Mladší děti rozdíl nechápou. 259 260 Předpokládá se, že teorie duševních stavů se u dětí plně vyvine mezi třetím až pátým rokem věku. Nejvýznamnějším vývojovým milníkem je v tomto ohledu jasné pochopení skutečnosti, že to, co dítě o světě ví, není svět, jaký existuje, ale jeho »mentální reprezentace*, niterné stavy, které vznikají interakcí se světem.(28) Dosažení tohoto vývojového stupně je možné ověřit standardizovaným testem, jenž zjistí, ve kterém věku začne dítě chápat, že jeho »vědomí« (mysl) může svět reprezentovat mylně. Autismus Za model poruchy vývoje -teorie vědomí u dětí se v současnosti považuje autismus. To je stav, který se objevuje u čtyř až pěti dětí z 10 tisíc narozených. Přichází se na něj poměrně brzo, ale ani specialista by neměl tuto závažnou diagnózu vyslovit předtím, než jsou dítěti tři roky. Příčina známa není; může jít o poruchu vzniku a putování skupin nervových buněk v průběhu nitroděložního vývoje. U některých autistů byly zobrazovacími metodami zachyceny poruchy funkčního i anatomického vyzrávání kůry čelních mozkových laloků a porucha vývoje některých částí mozečku. Chlapci jsou postiženi častěji než

dívky. Postižení je celoživotní. Autismus se při plně vyvinutém obrazu projevuje třemi základními druhy poruch. První z nich je kvalitativní poškození sociálních interakcí. Autistické děti se k jiným lidem chovají, jako by se chovaly k věcem, například k nábytku. Vypadají, jako by si naprosto nebyly vědomy, že jiní lidé něco cítí. Nerozliší tíseň jiného člověka. Samy ve chvílích tísně, například jsou-li poraněny, nemocné nebo unavené, nevyhledávají uklidnění, pohlazení, ani kontakt s jiným člověkem. Uklidňuje je stereotypní chování. Například když se o něco uhodí, opakují jediné slovo, třeba »sýr-sýr-sýr«. Chování jiných lidí nenapodobují, nebo je napodobují jen velmi omezeně. Například nezamávají »pá-pá«, nenapodobují matčinu domácí činnost. Pokud něco napodobují, bývá jejich chování mechanické, mimo souvislost. Nehrají si s jinými dětmi, a pokud tak činí, užívají je jako mechanické pomůcky. Nenavazují vztahy s dospělými lidmi a staršími dětmi, nechápou běžné společenské zvyky. V raném věku je jejich lhostejnost k citovým projevům rodičů natolik nápadná, že se uvažuje o hluchotě. Vazba k matce může dělat zcela neobvyklý dojem - někdy se postižené dítě chová, jako by matku poznávalo pouze čichem. Druhou porušenou oblastí je slovní i neslovní komunikace spolu s poruchou představivosti. Děti nežvatlají, nenapodobují mimiku dospělého člověka. Vyhýbají se pohledu z očí do očí, jejich mimika a držení těla se odlišují od normy stejně jako jejich gestikulace. Činnost, která by byla vyjádřením představivosti (hra »jsem jako pilot, řidič...«), chybí. V mnoha rozměrech je abnormální 1 jejich řeč včetně nápadných stereotypií a mechanického opakování, například zaslechnutých reklam. Mluví-li o sobě, často zaměňují zájmeno já za zájmeno ty. Rozhovor s jinými lidmi obtížně začínají i ukončují. Třetí skupinou poruch je význačně omezený rozsah činností i zájmů. Časté jsou nápadné stereotypie pohy-

bů. Děti se dlouze a stereotypně zabývají částmi předmětů nebo něco trvale ohmatávají. Velmi je zneklidňují jakkoli nepatrné změny v jejich okolí - stačí přemístit na nové místo vázu. Mechanicky, tvrdošíjně a do posledních podrobností dodržují rutinu nějakého naučeného výkonu. Zabývají se často jednou úzkou a vymezenou zájmovou oblastí. Autismus je doprovázen větším počtem dalších, přídatných poškození, jedním z velmi častých bývá duševní opoždění. 261 262 Z popisu je zřejmé, že porucha teorie duševních stavů je jen jednou z celého spektra poruch při autismu, nicméně je zároveň jednou z nejnápadnějších u těch autistů, kteří nemají postižený intelekt. Sebeuvědomování je proces Mluvíme-li o vědomí ve smyslu sebeuvědomování, je nutné mít na mysli, že jde o celoživotní vývojový proces, nikoli trvalý stav. (U některých lidí více než u lidí jiných.) Kapitoly o Evině a Adamově zručnosti, srdci a rozumu popsaly vývoj sebeuvědomování v oblastech, jimž se říká praxie neboli zručnost, emotivita čili citový život a kognitivní neboli poznávací funkce. Porovnaly je s našimi vývojovými předky a bližními. Kapitola o jazyku a řeči poukázala na jeden z našich nejzákladnějších a svým způsobem nepřekročitelných rozdílů mezi námi a zvířaty. Všechny se pokusily ukázat, jak sebeuvědomování vyrůstá z evolučních a dědičných základů a jak se velmi rychle, přitom nerovnoměrně vyvíjí v několika stupních od narození do konce dospívání. Nerovnoměrnost vývoje »složek sebeuvědomování* je nutné chápat v několika souvislostech: • Rychlost vývoje jednotlivých funkčních systémů mozku je v jednotlivých vývojových stupních různá. Je běžné, že v některých měřitelných rozměrech dítě

dosáhne vyšší vývojový stupeň, v jiných setrvává na nižším. • Rychlost vývoje jednotlivých funkčních systémů mozku je různá i vzájemně. Například zručnost se může vyvíjet jinou rychlostí než citový život nebo jazyk a řeč. Rychlost vývoje jednotlivých funkčních systémů mozku je různá u různých dětí, dospívajících i lidí dospělých. Vývoj jednotlivých funkčních systémů mozku se u některých lidí s dosažením dospělosti zpomaluje natolik, že vzniká dojem zástavy. U jiných lidí, opět s různou rychlostí a rozsahem, pokračuje celoživotně. Domnívám se, že o plně dosaženém sebeuvědomování (a o možnosti dalšího vývoje) se v tomto smyslu dá mluvit jen u části Udí, snad nadpoloviční, a to v období, kdy dokončili dospívání. Kapitola Evino a Adamovo dědictví se pokusila ukázat na vývojové kořeny mnoha druhů lidského chování a na jejich další vývoj podmíněný vývojem kultury. V tomto smyslu je sebeuvědomování podmíněno druhem kultury, v níž se děti narodí, vyrůstají a žijí. Sebeuvědomování a zobrazovací metody Ke zkoumání, co se v mozku děje, když si něco uvědomujeme, byly užity nejrůznější zobrazovací a elektrofyziologické postupy. V zásadě ukazují proměny činnosti mozku zatíženého nějakou úlohou v porovnání s proměnami doprovázejícími úlohu jinou, pokud možno odlišnou jen v jedné proměnné, a v porovnání s »klidovým stadiem*. Při výkladu výsledků je nutné myslet na omezení, která jednotlivé metody doprovázejí, například na rozlišovací schopnost užitého postupu a přístroje v čase a prostoru. Na druhé straně se rozlišovací možnosti užívaných přístrojů v každé nové generaci pronikavě zlepšují. Kromě toho se objevují zcela nové postupy. Příkladem je magnetická rezonanční spektroskopie, jež umožňuje sledovat v živém mozku přesuny některých chemických látek.

Jedním z největších problémů při zkoumání proměn činnosti mozku doprovázejících sebeuvědomování je 263 264 správné uspořádání pokusu. Zobrazovací metody totiž samy o sobě nerozlišují implicitní operace od operací explicitních. Nerozliší tedy činnost nebo útlum činnosti nějakého místa mozku při »podvědomé činnosti« (viz kapitolu Evino a Adamovo podvědomí) a při činnosti doprovázející sebeuvědomování. Budu proto vyprávět jen o některých pokusech, z jejichž výkladu je možné na vztah činnosti mozku a sebeuvědomování (samozřejmě doprovázeného všemi implicitními operacemi) soudit. Začátkem tohoto druhu výzkumu jsou pokusy provedené při zkoumání zrakového vědomí, některých stránek jazyka a řeči i emotivity. Je nutné mít na mysli, že u lidí jsou všechny tyto vztahy složitější o jazyk a řeč, například vyslovování »myšlenek« niternou, nahlas neprojevenou řečí. V otázce zrakového vědomí se široce diskutuje Crickův-Kochův model. Je možné považovat ho za první model, který vědomí přibližuje na neuronální úrovni. F. Crick a Ch. Koch říkají: Má-li si být živočich vědom nějakého znaku viděného předmětu, musí někde v mozkové kůře, mezimozku a připojených částech mozku být skupina vzájemně podobných neuronů, jejichž činnost tomuto znaku odpovídá. Nedořešený je v této souvislosti takzvaný problém vazby (binding problém), jenž se v případě vidění a zrakového poznávání dá popsat takto: Viděný předmět má větší počet znaků, například barvu, pohyb, prostorovou hloubku, různé osvětlení. Tyto znaky zpracovávají skupiny nervových buněk v různých místech zrakové mozkové kůry. Je nejasné, jak dokážou sladit svou činnost tak, že v našem zrakovém vědomí má sledovaný předmět všechny tyto vlastnosti »najednou«. Uvažuje se

o možnosti, že tyto odlišné neuronální skupiny dokážou svou činnost vzájemně sladit v čase - synchronizovat. Není však jasné, jak to mozek dokáže, jak »ví«, že má sladit činnost právě těchto, a ne jiných skupin. Domyslí-li se tato otázka do úrovně nervových buněk, stává se její složitost krajní. Představte si činnost dejme tomu deseti buněčných skupin: každá obsahuje 10 miliónů nervových buněk, vzájemně vzdálených i několik centimetrů. Na povrchu každé nervové buňky jsou, dejme tomu, 3 tisíce synapsí. Jejich činnost je časoprostorově uspořádaná. Každá nervová buňka na základě takového uspořádání nějak mluví nebo mlčí. Aby celý soubor říkal něco, co má smysl, musí v průběhu asi tak dvou desetin vteřiny »sladit« činnost třiceti miliard synapsí (z nichž každá měří mezi jednou až třemi tisícinami milimetru) v prostoru přibližně deseti krychlových centimetrů, kde se souběžně, v jiných neuronálních skupinách, dějí stejné jevy, které však řeší jiné úlohy. »Sladění« neboli neuronální »vazba« tohoto druhu je podkladem toho, že zrakově rozlišíme a poznáme rychle jedoucí červené auto zleva. Být si nějakého předmětu (zrakově) vědom zároveň znamená mnohoúrovňovou, explicitní a symbolickou interpretaci zrakového pole. Tyto činnosti jsou vázány na prefrontální korové oblasti. Pojem mnohoúrovňový je v případě zrakového vědomí chápán jako hierarchické zpracovávání zrakové informace, počínaje nejjednoduššími znaky (čáry, úhly, pohyby, barvy) přes znaky složitější (např. část tváře) až k nejsložitějším (celá lidská tvář). Lze předpokládat, že explicita tváře, to jest vstup do vědomí a tím i do sebeuvědomování (»já si tuto tvář uvědomuji*), souvisí s činností »tvářového« neuronálního systému, který tvář symbolizuje (kóduje, vypočítává). »Tvářové neurony* odpovídají na viděnou tvář bez ohledu na její polohu v prostoru, deformaci nebo druh osvět265

266 lení. Jedinec si těchto neuronálních reprezentací vědom není. Crickův a Kochův model předpokládá, že pro jejich vstup do vědomí je nutná činnost prefrontálních částí mozku spolu s dalšími částmi mozku, jež odpovídají za plánování a výkon volních hybných akcí. Základní otázkou ovšem zůstává, do jaké míry je i v tomto případě »proud vědomí* totožný se sebeuvědomováním. Dá se jen předpokládat, že sebeuvědomování je buď jeho částí, nebo souvisejícím, nicméně do nějaké míry odlišným funkčním systémem. Model předpokládá, že se na vzniku zrakového vědomí dále podílí krátkodobá paměť (její »ultrakrátká« podoba) a orientovaná pozornost. Crick navrhl pokus, jenž by ověřil existenci neuronálních skupin odpovídajících subjektivnímu zrakovému vědomí. Jeho cílem bylo nalezení neuronů, které by byly činné výlučně při proměnách subjektivního zrakového vědomí, aniž by se proměňovalo zrakové pole. Pokus provedla skupina vedená R. B. H. Tootellem, která využila modifikaci iluze vodopádu, známé od roku 1844. Jestliže nějakou dobu sledujeme vodu padající ve vodopádu, pak se při posunu zraku na sousedící skály zdá, že stoupají. Neurony lidské zrakové korové oblasti V5 odpovídají podstatně více na pohybující se podněty, než odpovídají na podněty nepohyblivé. Funkční magnetická rezonance dokázala zřetelný vzestup činnosti neuronů této korové oblasti v průběhu sledování nepohyblivého podnětu, jenž byl součástí iluze vodopádu. V průběhu vlastní iluze se zrakové pole neměnilo. Měnilo se však subjektivní zrakové vědomí a jeho proměně odpovídalo zvýšení činnosti neuronů zrakové korové oblasti označované V5. Doba, po kterou pozorovatelé iluzi vodopádu prožívali, odpovídá době změněné činnosti jejich korové oblasti V5.

Z toho plyne, že činnost nervových buněk zrakové korové oblasti V5 je možné považovat za první objevený článek funkčního systému zrakového vědomí. Může být něco subjektivnějšího než prožívání nějaké emoce? Co se v mozku děje, jsme-li přechodně velmi smutní? U některých zdravých dobrovolníků je možné vyvolat přechodný smutek poměrně snadno. Poprosíte je, aby si vybavili osobní velmi smutnou vzpomínku. Nejčastěji to bývá úmrtí blízkého člověka, někdy úmrtí psa nebo koně. Všem vyšetřovaným dobrovolnicím, které dokázaly prožít smutek spjatý se vzpomínkou podobného druhu, tekly z očí slzy. Části mužů také. V tomto stavu se dá měřit míra námahy mozku a najít místa, kde se projevují proměny jeho činnosti. Uspořádání pokusu zadalo dobrovolnicím čtyři úlohy: »klid«, v jehož průběhu se měly »dívat do vlastní duše« (introspekce), dále neutrální emoce, emoce štěstí a emoce smutku. Klid spjatý s introspekcí probíhal bez podnětu. V průběhu tří dalších úloh byly podnětem obrázky tváří. Přechodný pocit smutku je spjat se vzestupem činnosti zvláště dolní a vnitřní prefrontální kůry oboustranně, spolu se vzestupem činnosti prefrontální kůry na levé zevní straně (vzpomínáte si na teorii somatických markérů v části o Evině a Adamově rozumu?). Přechodný pocit štěstí je spjat s poklesem činnosti v prefrontální kůře a v kůře obou temenních a spánkových laloků. Pocit štěstí uměle navozený morfinem nebo kokainem je doprovázen velmi podobnými změnami činnosti mozkové kůry. A co významová stránka jazyka, neboli jeho sémantický systém? Poškodí-li něco (nejčastěji to bývá cévní mozková příhoda nebo úraz) mozkovou kůru na hranicích spánko267 268 vého, temenního a týlního laloku levé mozkové hemisféry, nechápou pacienti význam slyšených nebo čtených slov.

Z toho se soudí, že v těchto místech je jeden z uzlů neboli úzkých profilů sémantického systému mozku. Poškození se projevuje třemi způsoby: • Poškozeným »mapováním« významu slov při reakcích na podněty zrakové, jako jsou písmena nebo předměty. Porucha se může projevovat jako porucha paměti nebo porucha poznávání, podle toho, jaký druh testu se užije. • Poškozeným zpracováním sluchové slovní informace, tj. poruchou »mapování« významu slov v reakci na podnět, jenž byl rozlišen jako slovo. Opět záleží na druzích testů, aby se porucha jevila jako řečová porucha (například neschopnost ukázat na pojmenovaný předmět, tělesnou část nebo barvu z větší nabídky), nebo jako porucha paměti (pacienti nedokážou z větší nabídky fotografií správně vybrat známé lidi nebo místa). • Další poruchou je porucha aktivace sémantického systému. Elektrické podráždění zevních částí thalamu, to je součást mezimozku, způsobí poruchy pojmenovávání, poznávání i sluchové paměti. Pet neboli pozitronová emisní tomografie prokazuje vazbu lexikonu pro poznávání mluvených slov na činnost středních částí levého horního a středního spánkového závitu. Týž lexikon pro poznávání slov psaných je vázán na zadní část levého středního spánkového závitu. Zpracovávání lexikálně sémantických informací se dále účastní dolní temenní kůra vlevo a levá horní prefrontální kůra. Implicitní (neboli »podvědomou«) činnost mozku při práci s těmito informacemi od jeho činnosti explicitní (neboli vstupu informací do vědomí, resp. sebeuvědomování) tento postup dobře nerozlišuje. U pacienta M. F. se v průběhu deseti let začala vyvíjet výběrová porucha sémantického systému. Postihla kategorie živých bytostí, proslulých osobností a znalosti architektury. Nemocný je nepoznával ani na fotografi-

ích, ani tehdy, slyšel-li je označené slovně. Zato různé druhy řemeslnických nástrojů, dopravní prostředky a různé druhy nábytku poznával dobře jak na fotografiích, tak v případě, že je slyšel coby slovní pojmy. Dlouho měl zachovanou inteligenci i nelexikální stránky jazyka, například gramaticky správnou stavbu vět. S právě uvedeným příkladem poškození sémantického systému se můžeme setkat u lidí stížených velmi vzácným onemocněním doprovázeným ubýváním mozkové kůry spánkových laloků. Jejich stav byl pojmenován sémantická demence, což znamená v doslovném překladu zhloupnutí pro významy pojmů. Mluvená řeč těchto nemocných nemá porušenou zvukovou stránku ani gramatiku, syntakticky složitější instrukce chápou. I jejich slovní paměť je poměrně zachovalá, stejně jako paměť pro neslovní podněty, například obrazy. Nemají poškozené vnímání ani zrakové rozlišování prostoru. Nechápou však význam jednotlivých slov. 269 A co filozofové? Filozofové začali vztah mozku a vědomí formulovat přibližně před pětadvaceti stoletími jako vztah těla a duše (nebo ducha). Napsali o něm celé knihovny, jejichž šíři, hloubku, vývoj, větvení, splývání a zanikání, zajímavost i nudu, plodnost a neplodnost nemůže jedna krátká kapitola postihnout. J. F. Spittler s německou přesností srovnal dosavadní filozofické teorie zabývající se vztahem mozku a vědomí (neboli těla a ducha) podle dvou os: 270 První osou je rozlišení materialistických a idealistických teorií, jež mluví buď o hmotné, nebo o ne-hmotné (duchovní) povaze jevu. Druhou osou je rozlišení teorií monistických a dualistických, jež mluví o tom, zda jevy mají jednu podstatu nebo dvě. Monistické teorie zdůrazňují, že mozek a vědomí nelze oddělit. Dualistické mají za to, že jde o dva

odlišné jevy. A pak je pěknĚ všechny vyjmenoval: Animismus je přesvědčen, že duch nebo duše ovlivňuje tělo, vše je nějakým způsobem živé, vše má duši. Aspektový dualismus je přesvědčen, že vědomí a mozek jsou dvěma stránkami téhož jevu nebo podstaty. Autonomismus říká, že podstata ducha a těla neboli vědomí a mozku je vzájemně odlišná. Eliminativní materialismus sděluje, že vědomí, přesněji řečeno duše neexistuje, ve skutečnosti se jedná pouze o proměny činnosti složitého hmotného systému, které je možné přesně popsat. Emergentní monismus tvrdí, že se vědomí nově objevuje z biologických struktur. Epifenomenalismus se na vědomí dívá jako na vedlejší produkt mozku, podobný teplu vydávanému svítící žárovkou. Idealismus ví, že vše je duchem nebo ideou a mozek je jejím projevem. Interakcionismus si myslí, že mozek je hmotnou základnou vědomí, nicméně vědomí mozek kontroluje jsou v interakci. Neutrální monismus zjistil, že duše a tělo jsou projevy odlišných principů. Paralelismus došel k názoru, že vědomí a mozek jsou činné vedle sebe, souběžně. Redukcionistický materialismus prohlašuje, že vědomí je množinou fyzikálních stavů. Na první pohled je zřejmé, které z teorií jsou jen variantami svých sester. Chcete-li, můžete se po zbytek svých dnů zabývat náplní jednotlivých pojmů, historií jejich vzniku, etymologiemi i vzájemnými vztahy. Což může být zajímavá činnost, ale k většímu porozumění vztahu mozku a vědomí pravděpodobně nepřispěje. Jestliže totiž uspějete, pomůžete sice rozmnožit slovní zásobu, ale s vysokou pravděpodobností nic dalšího (což se ovšem nevztahuje na dosažený stupeň akademické kariéry).

Domnívám se, že z nepřehledného počtu současných filozofů, jejich škol a knih, které se vztahem mozku a vědomí zabývají, stojí za připomenutí především práce K. Poppera a J. Ecclese.<29) Za bližší popis stojí dva myšlenkové směry. Ten první není nápadem našeho století, nicméně David J. Chalmers, původně matematik, v současnosti filozof Kalifornské univerzity, jej formuloval znovu s velkou naléhavostí. Druhý směr vznikl až v našem století, souvisí s vývojem fyziky, jeho vlivným představitelem je sir Roger Penrose, oxfordský matematik a fyzik, známý pracemi o černých dírách, na jejichž teorii spolupracoval se Stephenem Hawkingem. První myšlenkový směr David J. Chalmers v knize z roku 1996 The Conscious Mind: In a Search of a Fundamental Theory (Vědomá mysl: hledání základní teorie) znovu popsal vztah vědomí a mozku způsobem, který se poněkud neprávem připisuje R. Descartovi (1596-1650), řečenému učenecky Cartesius, takže se mluví o karteziánském dualismu. Chalmers upoutal pozornost rozhodným odmítnutím »materialismu«(30) teorií, jejichž příkladem je Crickova271 272 Kochova teorie, a příklonem ke klasickému dualismu. Na tom by samo o sobě nebylo nic pozoruhodného. Byli, jsou a budou lidé, kterým vědecký, to jest neúplný, otevřený a nedokončený (možná, že v celistvosti neukončitelný) výklad vztahu mozku a vědomí z nejrůznějších důvodů vadí. Pozoruhodný je však způsob, jímž Chalmers ve prospěch dualismu argumentuje. Zejména proto, že jedna z jeho klíčových myšlenek je do jisté míry pokusně ověřitelná. Podle Cartesia je hmota, a tedy tělo včetně mozku, »věc rozlehlá« (res extensa), zatímco duše, vědomí, je nehmotná substance, »věc myslící* (res cogitans), která mozek

(a tedy tělo) ovlivňuje v šišince. Descartes měl v tomto ohledu filozofického předchůdce v Platonovi (427 až 347 př. n. L), který byl přesvědčen, že lidé mají duši, která přežívá po smrti těla, a do jisté míry i v Aristotelovi (384 až 322 př. n. L), jenž se domníval, že oddělit duši od těla je podobné jako oddělit minci od jejího otisku ve vosku - vědomí pro něj bylo formou. Chalmers říká, že vědomá zkušenost je snad nejběžnějším a přitom nejtajemnějším jevem světa. Z objektivního hlediska je mozek podle Chalmerse dobře pochopitelný. Čtete-li například tyto řádky, je to proto, že se od papíru odrazily fotony, dopadly na sítnice vašich očí, ty převedly jejich informaci do kódu nervových vzruchů, jež se prostřednictvím zrakové části mezimozku dostaly do zrakových částí mozkové kůry, která je spolu s dalšími částmi mozku dokázala zpracovat. Porozumět těmto jevům podle Chalmerse sice dalo a ještě dá mnoho práce, nicméně jde o snadný (easy)problém. Snadným problémem jsou otázky po způsobu rozlišování smyslových podnětů, otázky týkající se integrace nejrůznějších smyslových podnětů a cest, jimiž tato integrace ovlivňuje chování, nebo otázka, jak dokážeme popsat své niterné stavy slovně. Těžkým (hurá)problémem je osobní, subjektivní zkušenost. Díváte-li se například na kytici květů, prožíváte obrazy, vůně, doteky, emoce, vzpomínky, slova i nápady, které jsou jen vaše. Právě tato osobní zkušenost tvoří podle Chalmerse vědomí - vědomí je subjektivní, niterný život »mysli« (mind).(W Pro Chalmerse je těžkým problémem pochopit, jak mohou proměny fyzikálních stavů dát vzniknout zcela subjektivní zkušenosti: jak to, že prožíváme právě ten odstín nějaké barvy, zvuku, bolest, chvilku štěstí. Jak je možné, že elektromagnetické vlnění s nějakou vlnovou délkou (objektivní jev) prožijeme coby červenou barvu (subjektivní jev). Jinými slovy, těžkým problémem jsou qualia. Tuto otázku považuje za skutečné tajemství mysli nebo vědomí (»real mystery of

the mind«). Pro bližší pochopení své představy Chalmers užil myšlenkový pokus australského filozofa Franka Jacksona. Pokus říká, že existuje žena jménem Mary, která je největším světovým odborníkem v otázkách procesů, které jsou v mozku spjaté s viděním. Mary však celý život prožila v černobílém prostředí a barvy nikdy neviděla. O fyzikálních dějích v mozku ví všechno. Tyto znalosti jí dovolují vyřešit snadný problém - jak mozek rozlišuje podněty, jak je zpracovává i jak na ně odpovídá. Ví, kterým vlnovým délkám světla odpovídají slova označující barvy. Protože však žije v černobílém světě, nemá s barvou zkušenost. Z toho podle obou filozofů má plynout, že se vědomá zkušenost nedá vyvodit ze znalosti fyzikálních dějů v mozku. To, co jsou qualia, Mary zjistí, jakmile se dostane do barevného světa. Podle Chalmerse nikdo vlastně neví, proč jsou tyto fyzikální děje vůbec vědomou zkušeností provázeny. Chalmers výslovně říká, že vznik vědomí v mozku nepopírá. Napsal, že »neurovědy nejsou pro studium vědomí irelevantní*. Ví, že subjektivní zkušenost vidění souvisí s událostmi ve zrakové mozkové kůře. To, co je 273 274 hádankou, jak píše, je vazba mezi fyzikálními událostmi ve zrakové kůře a subjektivním prožitkem viděného. Chalmers má za to, že ani Crickova-Kochova teorie s otevřenou otázkou vazby mezi neuronálními událostmi (binding problém, viz výše) těžký problém neřeší. Říká, že jej neřeší ani teorie amerického filozofa z Tuftsovy univerzity, Daniela C. Dennetta, uveřejněná roku 1991 v knize Consciousness Explained (Vědomí vysvětleno). Dennettova teorie vysvětluje, jak se velký počet událostí v mozku dokáže sloučit tak, že výsledkem je přiměřená odpověď na podnět. Podle Chalmerse je i tato teorie řešením jen snadného problému. Subjektivitu prožitku neřeší. Chalmers cituje dalšího filozofa, Jose-

pha Levina, který pociťuje mezeru (gap) mezi fyzikálními procesy v mozku a subjektivitou prožitku stejně. Vědomí v tomto smyslu je podle Chalmerse aparátem redukcionistické vědy vysvětlitelné jen částečně. Chalmers tvrdí, že pro vysvětlení vědomí bude nutná zcela nová teorie, která změní náš názor na sebe i na vesmír. Protože je však vědomí subjektivní, neexistuje přímý způsob, jak je pozorovat u jiných lidí. Tuto skutečnost považuje za překážku, nikoli slepou uličku. Má za to, že mohou pomoci subjektivní popisy zkušeností, filozofické argumenty a myšlenkové pokusy. Ví, že teorie tohoto druhu nejsou testovatelné, tudíž budou daleko spekulativnější než teorie »konvenčních vědeckých disciplín«. Chalmers coby důsledný dualista odděluje »pozornost« (awareness) od vědomí (consciousness).(31) První je podle jeho názoru objektivní a fyzikální, druhé nikoli. Za konečný cíl teorie vědomí považuje zákony, které by se svou jednoduchostí a elegancí podobaly základním zákonům fyzikálním. Ústředním pojmem »primárních psychofyzikálních zákonů« je podle Chalmerse pojem informace. Chalmers má za to, že informace má svou fyzikální stránku, popsanou ve čtyřicátých letech našeho století Claudem E. Shannonem. Fyzikální stránka se dá popsat například jako množina stavů nějakého systému, mezi nimiž jsou jak podobnosti, tak odlišnosti. Taková informace se pak dá vyjádřit například binárním kódem. Vedle objektivní, fyzikální stránky má podle Chalmerse informace ještě stránku subjektivní, »zkušenostní« (experiential). Chalmers podotýká, že myšlenka informace coby jádra budoucí teorie vědomí souvisí s názorem fyzika J. A. Wheelera, který má za to, že informace je základem fyziky vesmíru. Zákony fyzikální i zákony vědomí by snad bylo možné sjednotit do jediné teorie informace. Chalmers si je v tomto okamžiku vědom nebezpečí, které jeho teorii v soudných očích ohrožuje: vše, co v přírodě existuje, je nositelem nějaké informace. I jedi-

ný atom vodíku. Plyne z toho, že by měl vědomí? Chalmers proto říká, že jen část informace má »zkušenostní«, tedy subjektivní složku, což záleží na tom, jak se informace fyzikálně zpracovává. Zajímavé je, že Chalmers nepopírá možnost vytvořit model subjektivního vědomí uměle, v počítači. Řeší ji myšlenkovým pokusem. Představte si umělý systém, který by do poslední podrobnosti napodoboval živý lidský mozek. I chování tohoto systému by bylo stejné jako chování živého člověka. Otázka zní: byl by tento systém nositelem stejného vědomí, jaké má člověk? Představte si, pokračuje Chalmers, že bude možné živou zrakovou kůru postupně nahrazovat zrakovou kůrou umělou, počítačovou. Představte si, že tato umělá zraková kůra bude vidět modrou barvu ve chvíli, kdy přirozená, živá zraková kůra uvidí červenou. A pak si představte, že jste nositelem obojí zrakové kůry, umělé i přirozené, a že je mezi nimi přepínač. V okamžiku přepnutí bude vaše zraková zkušenost rovněž přepínat z modré barvy na červenou a zpět. Budete nositelem dvou stavů vědomí, jimž se říká qualia. Z toho podle Chalmerse plyne, že umělý systém bude totožný se sys275 276 ternem živým, bude i nositelem stejné subjektivní zkušenosti. Do jisté míry pokusně ověřitelnou částí Chalmersova myšlenkového postupu je, domnívám se, Mary vypůjčená od Franka Jacksona. Pokus na člověku by byl neetický, takže je možné provést pokus na zvířeti rozlišujícím barvy. (Pokud neuvážíme možnost, že »pokus« tohoto druhu provedla evoluce s mnoha druhy zvířat, dlouhodobě žijícími v tmavém prostředí. Téměř nevidí; příkladem je macarát jeskynní a řada druhů jeskynního hmyzu.) V principu by nemělo být příliš náročné vychovat pokusná zvířata od narození v přísně černobílém pro-

středí, lépe po několik generací, aby rodiče nemohli přenést zkušenost na mláďata. (I lidé, kteří by zvířata krmili, by museli mít černé nebo bílé masky a rukavice.) Rozlišování barev, tedy vlnových délek světla, je dáno: Činností čípků sítnice. • Činností takzvaného Parvo systému.(í&) To je podsystém přenosu zrakové informace na cestě sítnice - zrakový mezimozek - primární zraková kůra (označovaná VI) - »vyšší« zrakové korové oblasti (označované V2, V3, V3A a další) až po V4. To je korová oblast na spodní vnitřní ploše přechodu týlního laloku do temenního laloku. V této oblasti je největší počet neuronů citlivých na proměny vlnové délky (ale i neuronů, které zpracovávají jiné stránky zrakové informace). Oblast V4 tedy »zpracovává barvy* a je rozsáhle propojena s korovými oblastmi, které například zpracovávají zrakovou informaci o pohybu nebo prostorové hloubce. Teoretická předpověď říká, že: • Celoživotní, případně mnohagenerační výchova zvířete v černobílém prostředí by mohla způsobit poškození nebo zánik čípků sítnice. Při vystavení barvám by je tedy zvíře nerozlišilo, protože by nemělo čidlo. • Jeden z nejzákladnějších »zákonů« věd o mozku je tzv. Hebbova synapse. Roku 1949 šlo o teoretický výklad kanadského neurofyziologa D. Hebba. Od té doby byl doložen ohromným počtem pokusů. Synapse je místo vzájemného spojení neuronů, v němž si neurony vyměňují informace. Princip Hebbovy synapse říká, že přenos informace v synapsi je tím vydatnější, čím je neuron za synapsi aktivnější, a naopak. Jestliže neuron za synapsi aktivní není, je neuron před synapsi, který má informace dodávat, poškozen a může i zaniknout. Jestliže by tedy čípky, což je druh neuronů, nedodávaly informace, neurony za jejich synapsemi by v tomto ohledu nebyly aktivní - a to v celém informačním

řetězu. Buďto by byly poškozeny, případně by zanikly, nebo by synapse patřící informacím o barvách byly »obsazeny« nervovými vlákny nesoucími jiné informace, z jiných míst.(32) Výsledkem by bylo jednak odlišné objektivní chování, jednak, jak předpokládám, i »subjektivní zkušenost* odlišného druhu. (Subjektivní zkušenost v tomto smyslu nepředpokládá lidské sebeuvědomování v plném slova smyslu, spíš jeho určitý, případně v mnohém odlišný počátek, »úsvit«. Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, »jaké to je, být netopýrem«, což je název nedávné publikace. 0e samozřejmě možné namítnout, že o svém subjektivním stavu zvíře nemůže podat zprávu, takže třeba žádné subjektivní stavy nemá. V té chvíli se ale ocitáme v teoretizování, které nelze ověřovat, čímž kromě potěchy z teoretizování ztrácí další debata smysl.) Jak už jsem řekl, co se člověka týče, je z etických důvodů možný pouze myšlenkový pokus. Mary by, domnívám se, barvy nerozlišila, protože by jí s ohledem na život v černobílém prostředí: 277 278 zaniklo čidlo, • nebo »výpočetní systém«, • nebo ta složka výpočetního systému, jenž by dokázal informaci o barvách učinit explicitní. Mary tedy: • buď není dobrý myšlenkový pokus, • nebo, budeme-li trvat na ověřitelnosti, je i subjektivní zkušenost závislá na plasticitách nervových buněk. (Plasticitami se rozumí jejich stavební a funkční proměny pod vlivem zevních a vnitřních podnětů. Pod vlivem takových podnětů nervové buňky například prodlužují své výběžky, větví je a rychle vytvářejí nové synapse. Vznik nových synapsí v některých částech mozku trvá jen několik desítek vteřin.)

Smím užít přirovnání? Se subjektivitou zkušenosti je to podobné jako s otisky prstů. Všichni lidé mají otisky prstů, ale ani jedny otisky nejsou zcela totožné. Proměny stavby a činnosti mozku (počínaje okamžikem jeho vzniku v nejranějších obdobích nitroděložního vývoje) jsou natolik individuální a neopakovatelné, že plasticity neuronálních systémů postaví v mnoha ohledech individuální systém synapsí, a tím i v mnoha ohledech individuální druh prožívání zkušenosti. Znovu si v tomto okamžiku dovoluji zopakovat nedostatečně vyřešenou otázku, která se ptá, jak mozek proměňuje implicitní informace na explicitní. Crickova-Kochova teorie je však slibným začátkem, podobně jako výše popsaná Premackova-Woodruffova teorie duševních stavů. Proč (subjektivní) vědomí vzniklo? Myslím, že Marion Stamp Dawkinsová může mít pravdu. Klíčem ke vzniku vědomí by mohla být emotivita. (Viz kapitolu Sebeuvědomování a teorie vědomí.) Druhý myšlenkový směr Závažnější, složitější a nevyřešená mi připadá druhá otázka, které se D. Chalmers také dotýká. S první úzce souvisí. Druhá otázka se rovněž ptá na vztah vědomí a fyzikálního světa. Spíše než na vztah fyzikálního světa a subjektivní zkušenosti se však ptá na vztah světa kvantových událostí k poznávání nebo pozorování. Někteří současní dualisté, například sir John Eccles, anglický neurofyziolog a nositel Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii (1963), a již zmíněný sir Roger Penrose, mají za to, že vědomí vzniká interakcí kvantových událostí s mozkem. Eccles tvrdí, že se to děje v doplňkové motorické oblasti. Penrose si společně s anesteziologem S. Hameroffem myslí, že se tak děje v mikrotubulech nervových buněk. (Mikrotubuly jsou »pružnou kostrou« a »dopravním systémem* nervových buněk a jejich výběžků. Dob-

ře jsou vidět v elektronovém mikroskopu.) Ani jednu z těchto teorií neurofyziologové neberou příliš vážně. Pro Ecclesovu teorii nejsou důkazy. Činnost doplňkové motorické oblasti je dobře vysvětlitelná bez užití kvantové teorie, takže sir John porušuje základní pravidlo vědeckého myšlení - Occamovu břitvu. (Ta říká, že neznámé jevy se mají vysvětlit co nejmenším počtem známých principů a principy neznámé se mají do vysvětlení zavádět až poté, když zjistíme, že veškeré známé principy nestačí.) Vztah kvantových událostí k neurotubulům je zcela oprávněně považován za nejslabší článek jinak obdivuhodné výstavby Penroseových knih(33) ze dvou základních důvodů. Za prvé: v lidském mozku je teplota přibližně 37 stupňů Celsia. Každá prchavá kvantová událost, která by nesla informaci, by zanikla v tepelném šumu. Za druhé: jak by kvantové události měly ovlivňovat bílkovinné mole279 278 kuly mikrotubulů, zůstává nevysvětleno. Představa, že 280 by mikrotubuly nervových buněk mohly být činné jako druh optického počítače, zatím zůstává zcela teoretickou představou, pro kterou nejsou důkazy. Zdá se mi, že nejmoudřejší současnou odpověď na otázku vztahu kvantového světa a poznávání - tedy nepřímo i vědomí - podal Max Delbriick, fyzik německého původu, který od roku 1937 pracoval ve Spojených státech, a to v knize z roku 1986: Mind from matter? An essay on evolutionary epistemology (Vzniká vědomí z hmoty? Esej o evoluční epistemologii). Podnětem ke vzniku knihy byla přednáška jednoho z otců kvantové teorie, dánského fyzika Nielse Bohra, proslovená roku 1932 v Kodani na mezinárodním kongresu o léčbě světlem. (V té době to byla jediná metoda, kterou bylo možné léčit kožní tuberkulózu.) Delbrůckovi, jenž přednášku poslouchal, bylo v té době pětadvacet let. V dalších desítkách let jeho práce otevřely

cestu k objevu genetického kódu. (Na tomto místě bych měl snad připomenout, že roku 1969 Delbrůck získal spolu s A. D. Hersheyem a S. E. Luriou Nobelovu cenu za řešení otázek spjatých s množením a genetickou stavbou virů.) Niels Bohr, Max Plaňek, Erwin Schródinger, Wolfgang Pauli a Werner Heisenberg došli na základě pokusů se světlem a elementárními částicemi k názoru, že fyzikální jevy jsou »utvářeny« způsobem, jakým je pozorujeme. Například světlo se v jednom uspořádání pokusu chová, jako by je tvořily částice, v uspořádání jiném se chová, jako by šlo o vlnění. Pozorovat světelnou částici (foton) a vlnu současně není možné. Vlna je něco jiného než částice, takže se zdravý rozum zeptá, jaká je »skutečná« povaha světla - nemůže přece být obojím. Niels Bohr tuto otázku vyřešil pojmem komplementarity, částice a vlny jsou rub a líc jedné skutečnosti. Nedokážeme pozorovat rub a líc současně, protože pozorování rubu potlačí líc. Bohr řekl, že jediným řešením je »vzdát se úplného kauzálního popisu světlat. Svůj výklad přirovnal k popisu času a prostoru teorií relativity. Podobně jako popis základních fyzikálních jevů závisí podle obecné teorie relativity na pozorovatelově vztažném systému, jímž určuje své souřadnice v čase a prostoru, »sloužípojem komplementarity symbolizaci základního omezení... naší zakořeněné představy, podle níž existují jevy nezávisle na prostředcích, jimiž jsou pozorovány.« Jinými slovy řečeno: fyzikální svět je určován způsobem našeho poznávání. Otázka, jak vlastně poznáváme, je jednou ze základních otázek filozofie, která pro její řešení vymezila celý obor, jemuž říkala noetika, v současnosti mu raději říká epistemologie. V novější době navrhli její řešení dvě velké autority, skotský filozof David Hume (1711-1776) a německý filozof, o němž se, myslím, oprávněně říká, že je jedním

z největších filozofů všech dob, Immanuel Kant (1724 až 1804). Vědomá mysl podle Humea poznává tak, že o světě dostává smyslové informace a z nich vyvozuje obecné závěry včetně abstraktních pravd. Kant v proslulé Kritice čistého rozumu (1781) tuto teorii obrátil naruby: naše vědomá mysl smyslové zkušenosti zpracovává na základě apriorních kategorií, jako jsou čas, prostor a příčinná souvislost. S apriorními kategoriemi přichází mysl na svět - máme je vrozené a jsou transcendentní, nepocházejí přímo z tohoto světa. Delbruck navázal na Immanuela Kanta. Píše, že pojmy jako čas, prostor a příčinná souvislost máme vrozeny, nicméně je nepovažuje za transcendentní, ale za dů281 282 sledek evoluce. Mluví o »fylogenetickém učení«. Děti tedy nepřicházejí na svět s apriorními kategoriemi ve vědomé mysli, ale s mozky, které evoluce (a tedy geny) postavila tak, že děti v průběhu dětství a dospívání kategorie získají. Evoluce (geny) totiž mechanismem výběru postavila mozky, jejichž interakce se světem jsou spíše přizpůsobivé než naopak. Mozky, které to nedokázaly, vyhynuly i se svými geny. Vývojové stupně poznávání popsané Piagetem i vývojové stupně emotivity popsané Lanem a Schwartzem dávají Delbrůckovi za pravdu. Novorozenec nerozlišuje svět a sebe, svět je pro něj nerozlišenou celistvostí. Nicméně funkční soustavy jeho mozku v průběhu vývoje mezi narozením a koncem dospívání ho naučí, že svět je místo s jednosměrným tokem času od minulosti k budoucnosti, v němž předměty samy od sebe nemění místo, tvar ani barvy a kde příčiny mají následky. Fylogenetické učení a kultura, v níž vyroste, ho naučí newtonovskému světu, který považuje za samozřejmý a jediný možný. »Samozřejmostí« newtonovského světa začaly otřásat fyzikální objevy konce 19. a začátku 20. století. Albert

Einstein ukázal, že tak samozřejmé kategorie, jako jsou čas a prostor, ztrácejí při velmi velkých vzdálenostech a rychlostech smysl. Podle speciální teorie relativity se tok času v hodinách pohybujících se rychlostí světla zastaví, délka měřítka se zmenší na nulu. Čas a prostor samy o sobě nic neznamenají, smysl má pouze jejich vzájemný vztah označený pojmem časoprostor, jenž je, jak ukázala obecná teorie relativity, funkcí gravitace. Čím je gravitace vyšší, tím je časoprostor »zakřivenější«. Jakmile ztratí smysl pojem času, ztratí smysl i pojem příčinné souvislosti v čase, neboť jeden pozorovatel může sledovat, jak událost A předcházela události B, zatímco pozorovatel druhý, jenž se ve vztahu k prvnímu pozorovateli pohybuje, může pozorovat opačné pořadí událostí. Kvantová fyzika zjistila, že stejně jako neplatí newtonovské zákony pro velmi velké vzdálenosti a vysoké rychlosti, neplatí klasická mechanika ani pro jevy v mikroskopickém světě atomů. Mezi pozorovaným jevem a nástrojem pozorování není za těchto okolností jasná hranice. Mysl, vědomí (mina) a hmota jsou podle Delbrůcka z tohoto důvodu dvěma stránkami jednoho jevu. To, že chápeme vědomí jako nezávislý a nehmotný jev, je výsledkem evoluce. Descartova »věc rozlehlá«, res extensa, svět hmoty, je utvářena naším, evolučně podmíněným způsobem poznávání. V tomto smyslu není zcela »objektivní«. Descartova »věc myslící«, res cogitans, ze světa (živé) hmoty vyrůstá. Není tedy zcela »subjektivní«. Delbrůck napsal: »Protiklad zevní a vnitřní skutečnosti je pouhá iluze. Existuje pouze jediná skutečnost.« Každý, kdo poznamená, že jde o pětadvacet století starou myšlenku, s níž se potkal v upanišadách stejně jako v učení Siddhárta Gautamy řečeného Buddha, bude mít kus pravdy. Delbrůck ji však dokázal moderními vědeckými prostředky. Geniální úvahu opřel o doložitelné skutečnosti. Z nich plyne, že »hmota«, tak jak ji poznáváme, byť

našemu vědomí předcházela a existuje mimo ně, je v lidské míře výtvorem vědomí a naopak - vědomí je vlastností fyzikálního světa. To není myšlenkový jezevčík, jenž se chytá za vlastní ocásek. To je v tomto okamžiku poslední zastavení na cestě poznání. Doufám, že to není zastavení konečné. Vzniká zcela nová, fundamentální teorie, spojující fyzikální »teorii všeho« (jež bude znamenat sjednocení kvantové teorie s teorií relativity, a tím podle představ některých fyziků úplný popis fyzikálního světa) s teorií lidského vědomí, jak o tom uvažují Chalmers a Penrose? Nebo půjde vývoj úplně jinými cestami? 283 DODATKY 286 POZNÁMKY Poznámka 1 Slovo filozofoidní je odvozeno od slova faktoídní nebo faktoid. Faktoid je něco, co se skutečnosti neboli faktu podobá, ale není tím. Poznámka 2 Jestliže je r^ (tnyni - tzačatek)/(tkonec - t2ačaKk) náhodné číslo mezi O a l, pak existuje pravděpodobnost P = 0,95, že 0,025 < li < 0,975, neboli 1/39 t mi"ul0st ^ t budoucnost ^ 39t minulost (Nature, 363, 1993, s. 315.) Poznámka 3 »Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.* (HUME, D.: An Enquiry Concerning Human Understanding, 1748.) Poznámka 4 Náhodný ve smyslu deterministického chaosu. Poznámka 5 R. Virchow (1821 -1902), jeden z historicky nejvýznamnějších představitelů oboru patologie, se rozsáhle zabýval také antro-

pologií. Poznámka 6 Možná by tito teologové evoluci měli vzít na vědomí. Má-li se teologie vyvíjet (nejsa teologem, nevím, zda je to možné a do jaké míry se to smí, předpokládám možný spor mezi ortodoxií a »pokrokáři«), měla by respektovat nové objevy. Teologie je fascinující odvětví lidské intelektuální činnosti a bylo by škoda, kdyby jen opakovala, na co přišli její tvůrci v dávných dobách. Pokud eliminuje evoluci, riskuje, že se stane intelektuálním a citovým muzeem. Poznámka 7 Paleo znamená prastarý, archi starý, neo znamená nový. Badatelé 19. století předpokládali, že vývojově nejstarší částí mozkové kůry je část, která zpracovává čichové informace, nazvali ji proto paleokortexem. Z ní měla vzniknout další část mozkové kůry, která odpovídá hipokampu a jeho okolí; byla nazvána archikortexem. Naprostou většinu kůry lidského mozku a mozku primátů tvoří neokortex, jenž dnes s ohledem na změnu názoru na vývoj mozkové kůry savců dostal neutrálnější název isocortex. Izokortex je v mikroskopickém obraze šestivrstevný. Uspořádání paleokortexu a archikortexu je odlišné, »primitivnější« než uspořádání izokortexu. Poznámka 8 První teorie (put-group hypothesis) si představuje, že mozek předpokládaného společného předka dnešních obojživelníků, plazů, ptáků a savců byl podobný mozku dnešních obojživelníků. Domnívá se, že izokortex dnešních savců, a tedy i člověka, se vyvíjel nezávisle na vývoji mozkové kůry dnešních plazů a ptáků. 287 288 Druhá teorie (rekapitulační) má za to, že izokortex dnešních savců se složitě vyvíjel ze základu, který mají plazi, ptáci a savci společný. Poznámka 9 Psychologové a další odborníci zabývající se poznávacími funkcemi pojem »modul« užívají rádi. Je zcela obecný a znamená

stavební a funkční jednotku. Jakmile řeknou, že je nějaká funkce, třeba paměť, modulárně uspořádaná, sdělují, že funkci »paměť« tvoří několik vzájemně souvisejících stavebních a funkčních jednotek: např. krátkodobá paměť, dlouhodobá paměť, kterou zase tvoří paměť deklarativní a skupina nedeklarativních pamětí, atd. Na zjednodušujících schématech v učebnicích bývají moduly znázorňovány jako obdélníky s nápisy, které je označují. Tok informací mezi moduly znázorňují spojky se šipkami. Poznámka 10 Vztah genů a mozku je ovšem složitější než tento zjednodušený popis. Malý počet regulačních genů může kontrolovat, jaký bude počet skupin zárodečných nervových buněk. Konečnou velikost mozkové kůry, její rozdělení do rozmanitých oblastí, jejich vzájemné propojení pravděpodobně kontrolují jiné geny. Zároveň probíhá koordinace se zapojováním rozsáhlých skupin nervových buněk, které jsou v podkorových oblastech, např. v thalamu nebo v bazálních gangliích. Poznámka 11 Po dlouhém výcviku dokážou někteří jogíni nasávat konečníkem vodu do tlustého střeva, zpomalit a dočasně zastavit činnost vlastního srdce, uvést se do stavu blízkého hibernaci zimních spáčů. Poznámka 12 Slovo současné jsem zdůraznil proto, že se v průběhu krátké doby může ukázat nepřesnost nebo mylnost dnešních představ. Poznámka 13 Neurocase, 3, 1996, s. 137. Poznámka 14 Připomínám, že jde o popis ideálního vztahu rodičů, nadaných schopností lásky, k jejich nenarozenému dítěti. Je pochopitelné, že se tento popis lásky týká i vztahu k jiným lidem. Každému zkušenějšímu dospělému člověku je známo, že dlouhodobě nebo trvale ideální citové vztahy mezi dospělými lidmi jsou spíše záležitostí romantických příběhů než skutečnosti. Z všech pěti »snah« plyne rozsáhlý počet možností

manipulace, ovládání i závislosti. Snaha získat »ideální lásku« za každou cenu může být projevem patologické struktury osobnosti. A. H. Maslow, významný představitel americké humanistické větve psychologie a psychoterapie, v tomto ohledu rozlišoval běžně se vyskytující D love (dependent love, závislou lásku, která něco vyžaduje, potřebuje, případně směňuje) a vzácnou B love (being love, od pojmu being, bytí obecně, lásku moudrou, »zralou«, poněkud stoickou, milující pro věc samu, pro radost a z radosti z bytí a života obecně). (CONDON, J. T.: The assessment of the antenatal emotional attachment: Development of a questionnaire instrument. Brit. J. Medical Psychology, 66, 1993, s. 167-183.) Poznámka 15 Druhy vazby mezi matkou a dítětem popsal jeden z největších psychiatrů našeho století, Angličan J. Bowlby. Ověření typu vazby pokusně doložila M. Ainsworthová. Popis obojího obsahuje kniha Vzpoura deprivantů (KOUKOLÍK, R, DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci. Praha, Makropulos 1996.). Z této knihy uvádím základní informace: 1. Citově významná vazba mezi matkou a dítětem měla a má základní význam pro přežití. Ve volné přírodě a v průběhu vývoje šlo především o ochranu před dravci. 2. Citové vazbě tohoto druhu nejlépe porozumíme, představíme-li si v mozku matky i dítěte funkční soustavu, která uchovává jejich vzájemnou blízkost a snadnou dosažitelnost. 289 * 290 3. Matka i dítě, obecně každý partner podobného vztahu, si v průběhu vývoje vztahu vytvářejí v mysli pracovní model jak sebe, tak druhého člena páru, a nadto způsoby vzájemných interakcí. 4. Citová vazba se vyvíjí celý život, a to nikoli od závislosti k oddělenosti, ale od »nezralé« ke »zralé« závislosti, jíž se má na mysli citová autonomie, jež zároveň uchovává citově

významný vztah. Smyslem vazby je ochrana a pomoc daleko víc než potrava (nebo dokonce sexualita, jak předpokládá klasická psychoanalýza). V průběhu dospívání a dospělosti je vazba doplňována vazbami novými, obvykle heterosexuální povahy. Na rozdíl od psychoanalytických teorií nepovažuje teorie vazby žádost slabšího jedince o ochranu a pomoc za cosi »nezralého« nebo »dětského«. Schopnost tvořit citové vazby, někdy v roli člověka, který o někoho pečuje, jindy v roli jedince, jenž o sebe pečovat nechá, protože situace jinak zvládnout nejde, považuje teorie vazby za základní znak duševního zdraví. 5. Základním znakem chování mláďat a dětí je potřeba zkoumat okolí, hrát si a účastnit se činnosti dospělých. Jakmile se děti cítí bezpečně, zkoumají okolí. Jakmile je cokoli ohrozí, vracejí se do blízkosti matky. Chování dětí by se dalo popsat jako zkoumání světa z bezpečné základny. Prostor, v němž dítě zkoumá, a čas, který na to spotřebuje, rostou s věkem dítěte, od několika minut v matčině bezprostřední blízkosti až po hodiny, kdy je matka či (»bezpečný«) rodič mimo bezprostřední dosah. V průběhu dospívání a dospělosti se odloučení prodlužuje na týdny i měsíce, nicméně »bezpečná základna* přetrvává. Funkční soustava uchovávající v obou členech vztahu vzájemnou vazbu se chová jako fyziologický kontrolní zpětnovazebný systém. Jakmile jsou překročeny hranice vzdálenosti a dosažitelnosti úměrné věku a zkušenosti dítěte, vrací funkční soustava členy vztahu do jejich mezí. 6. Pečování je další součástí vazby. V tomto ohledu považuje teorie vazby základní psychoanalytickou představu o sobecké povaze člověka, jenž se chová altruisticky jedině tehdy, nutí-li ho k tomu sociální tlak, za zcela mylnou. Bez péče by potomstvo a s ním ani geny rodičů nepřežily. Altruistická péče o potomstvo (a příbuzné) má základní evoluční význam. M. Ainsworthová (1969) vymyslela k ověření druhu vazby 12měsíčního dítěte k rodiči pokus. Rodič s dítětem jsou uvedeni do hezké místnosti vybavené hračkami. Jakmile si

dítě přivykne a začne si hrát, rodič místnost na tři minuty opustí. Chování dítěte se zaznamenává na video. Pokus dokázal, že se děti chovají třemi odlišnými způsoby. Dítě, jehož vazba k rodiči se považuje za jistou (bezpečnou), začne po opuštění protestovat, protesty po návratu rodiče trvají, ale dítě se dá snadno uklidnit a začne si dál hrát. Děti, jejichž vazba k rodiči se považuje za nejistou, se chovají dvěma odlišnými způsoby. Některé proti opuštění příliš neprotestují, ale jakmile se rodič vrátí, začnou kolem něj doslova kroužit, nespouštějí z něj oči a nejsou schopny si hrát. Jiné proti opuštění protestují výrazně, rodičovský návrat je však nezklidní, na rodiče se málem přilepí, skryjí mu obličej do klína, křičí a odstrkují nabízené hračky. V současnosti byl popsán třetí druh projevů nejisté vazby. Dítě po opuštění doslova »zkamení«. V těchto případech bývá v pozadí nedostatek základní péče, případně zneužívání. Poznámka 16 Motivovanému nelékaři navrhuji nahlédnout do příslušné části autorovy knihy Mozek a jeho duše (KOUKOLÍK, F.: Mozek a jeho duše. 2. přepracované vydání. Praha, Makropulos 1997). Hlubší a podstatně náročnější je popis v autorově monografii určené lékařům a psychologům (KOUKOLÍK, F.: O vztahu lidského mozku a chování. Praha, Karolinum 1997). V obou knihách je rozsáhle uvedena další současná mezinárodní literatura. Poznámka 17 Kapitola je založena na popisu lidí se standardní dominancí hemisfér - to znamená, že jsou praváci a reprezentaci řečových funkcí mají v levé hemisféře. Přibližně třetina populace jsou však nepraváci, to jest nevyhranění praváci a leváci. Funkční dominance hemisfér této části populace jsou nestandardní. Řečové funkce mají reprezentovány nejčastěji v levé 291 * 292 hemisféře, někdy v hemisféře pravé, ale také v obou. Tyto skutečnosti komplikují jak klinický obraz afázií, tak jejich výklad,

jenž by byl v tomto případě příliš odborný. Poznámka 18 Neslušně přeloženo žvanilův syndrom - chatterbox syndrome. Poznámka 19 Takzvaný génius z Earlswoodu (to je anglické psychiatrické zařízení) byl mentálně hluboce opožděný muž, jenž tvořil překrásné plastiky. Poznámka 20 Tyto dva odstavce jsou převzaty z knihy: KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci. Praha, Makropulos 1996, s. 62 až 63Poznámka 21 Neberte prosím uvedenou dataci doslova, pravděpodobně se změní. Poznámka 22 Somatosenzorický systém jsou: • všechny druhy čidel v kůži, podkoží, svalech, šlachách, kloubních pouzdrech, cévách, oblastech vnitřních orgánů, např. osrdečníku, pohrudnici a pobřišnici, včetně čidel bolesti a tepla; • systémy nervových vláken, která tyto informace přivádějí do páteřní míchy, a některé systémy zdejších nervových buněk; • systémy nervových buněk a vláken mozkového kmene a mezimozku; • kůra temenního laloku (postcentrální závit, Brodmanova oblast 3, l, 2) a oblasti sousední (např. Brodmanova oblast 5 a části oblasti 7). Somatosenzorický systém úzce spolupracuje zejména s autonomním (»vegetatwním«) systémem, který např. řídí stupeň sekrece žláz nebo míru prokrvení orgánů. Autonomní systém je na oplátku řízen systémem limbickým. Poznámka 23 Podrobné informace obsahuje kniha GRAFMAN, J., HOLYOAK, K. J., BOLLER, F. (Eds): Structure and Functions of the

Human Prefrontal Cortex. Annals of the New York Academy of Sciences, vol. 769. New York, NYAS 1995. Poznámka 24 Skupinové hlouposti je věnována kapitola v knize Vzpoura deprivantů. (KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci. Praha, Makropulos 1996.) Poznámka 25 Zbylých pět druhů interakcí: 1. Pravý altruismus: při něm altruista snižuje svou zdatnost tím, že přispěje ke zvýšení zdatnosti jiného člena skupiny; 2. Vzájemnost (mutualismus), při níž si zdatnost vzájemně zvyšují oba členové dvojice; 3. Reciproční altruismus, při kterém nejprve jeden člen dvojice svou zdatnost sníží, čím vzroste zdatnost druhého člena dvojice, jenž altruistickou akci opětuje: sníží svou zdatnost, čímž zvýší zdatnost prvního člena dvojice; 4. Sobectví je opakem pravého altruismu. Jeden člen dvojice zvyšuje svou zdatnost, čímž snižuje zdatnost druhého člena dvojice; 5. Zášť: při ní jeden člen dvojice sníží svou zdatnost proto, aby ještě více snížil zdatnost druhého člena dvojice. Poznámka 26 Antagonistické chování podřízeného jedince u sociálně žijících primátů s hierarchickým uspořádáním mocenského žebříčku provokuje agresi. Poznámka 27 Psychoanalýza se dá považovat za kulturní útvar se složitým vývojem. Její rozbor by vyžadoval samostatnou knížku. Vztah freudovské psychoanalýzy k poznatkům současných věd o mozku je možné přirovnat ke vztahu astrologie k astrofyzice nebo homeopatie k moderní farmakoterapii. 293 * 294 Zásadní filozofickou a vědeckou kritiku myšlenkových základů psychoanalýzy i jejích představitelů podali:

• GRŮNBAUM, A.: The Foundations of Psychoanalysis: A Philosophical Critique. Berkeley University Press 1984. • WEBSTER, R.: Why Freud was wrong: Sin, Science and Psychoanalysis. London, Harper Collins 1995. • ESTERSON, A.: Seductive Mirage: An Exploration of the Work of Sigmund Freud. Chicago-La Salle, Open Court Books 1993. Poznámka 28 Jedna z mých vzpomínek z předškolního věku je v tomto ohledu spjata se střídavým zavíráním pravého a levého oka. Pozorované předměty »poskakovaly« podle toho, kterým okem jsem se na ně díval, přičemž bylo jasné, »že se mi to jen zdá«. Z odpovědí dětí, jichž jsem se ptal na stejný »pokus«, se dá soudit, že jde o zcela běžnou zkušenost. Poznámka 29 Svět 1 je svět atomů, molekul, biologických systémů včetně mozku. Svět 2 je svět psychiky. Svět 3 je svět »objektivní informace*, všeho, co lidé vytvořili a zaznamenali, to jest všechny obsahy knihoven, archivů, databází, filmoték, atd. bez ohledu na to, zda jsou pravdivé nebo nepravdivé. Obsahy světa 3 prostřednictvím rodičů učí Svět 2 a 1 malé děti. Mezi Světem 1-3 existují zpětné vazby, nicméně jednou vytvořený obsah Světa 3 je na Světu 2 a Světu 1 již nezávislý. (POPPER, K. R., ECCLES, J. C.: The Šelf and Its Brain. Berlin New York, Springer Verlag International 1977.) Poznámka 30 Slovo materialismus jsem dal do uvozovek proto, že sice existuje řada jeho slovních filozofických definic, ale pokud vím, nikdo přesně neví, co fyzikálně hmota je. Přinejmenším do doby, než bude jasnější otázka existence Higgsova bosonu. Kromě toho je možné být filozofickým materialistou a přitom zastávat názor, že lidské mozky na vysvětlení vědomí nestačí. Tomuto směru se říká mysterianismus a jeho představiteli jsou americký lingvista Noam Chomsky a britský filozof Colin

McGinn. Ten je přesvědčen, že vědomí je výtvorem hmoty, nicméně jak vzniká z hmoty vědomí, lidé nedokážou zjistit. Poznámka 31 V souvislosti s pojmem vědomí užívají anglicky mluvící autoři tři pojmy, s nimiž zacházejí velmi obratně: • mind, což je pojem, který má podle souvislosti tak velký počet českých překladů, že je téměř nepřeložitelný (podobně jako pojem belief), užívají-li jej teoretici věd o mozku; • consciousness: tento pojem se běžně a hovorově užívanému obsahu českého pojmu vědomí blíží nejvíce (člověk v bezvědomí je unconscious, podvědomí je subconsciousness ap.); • awareness: obvykle se překládá jako pozornost, nicméně řada autorů pojem užívá s pojmem consciousness víceméně synonymicky, chce-li se vyhnout možnému střetu s pojmem vědomí (mind), Pro pojem duše v náboženském smyslu angličtina obvykle užívá slovo soul. Poznámka 32 Jev tohoto druhu je příčinou dětské tupozrakosti. Jestliže není značně šilhající oko včas uvedeno operací do správné polohy, nedostanou jeho neurony ve zrakové kůře správné informace v dostatečném množství. Uplatní se princip Hebbovy synapse. Synapse patřící šilhajícímu oku jsou »obsazeny« zakončeními nervových vláken zdravého oka. Šilhající oko i jeho zrakový nerv jsou pak sice v pořádku, ale toto oko je slepé, protože místo jeho »připojení k výpočetnímu systému« obsadila nervová vlákna z druhého oka. Poznámka 33 Podrobnější rozbor Penroseových knih by značně přesáhl rámec nejen kapitoly, ale i celé knihy, a pravděpodobně by roztříštil pozornost. Motivovaného čtenáře si dovoluji odkázat na prameny: 295 rt Ku *

294 296 PENROSE, R.: The Emperoťs New Mind. New York, Penguin Books, Oxford Press, 1989. PENROSE, R.: Shadows of the Mind. Oxford University Press, 1994. Druhá kniha je pravděpodobně výstižnější než kniha první. Popisuje čtyři základní postoje ke vztahu vědomí a mozku: 1. Veškeré myšlení je »výpočetní činnost neuronů* (computation). Pocit vědomí (conscious awareness) vzniká přiměřenou »výpočetní neuronální činností*. 2. Vědomí (awareness) je znakem fyzikální činnosti mozku. Zatímco každou fyzikální činnost je možné simulovat výpočetní činností (simulated computationally), výpočetní simulace sama o sobě vědomí nevytvoří. 3. Přiměřené fyzikální ovlivnění mozku vytvoří vědomí (awareness), nicméně toto fyzikální ovlivnění není možné správně výpočetní činností napodobit. 4. Vědomí nelze fyzikálními, výpočetními, ani vědeckými pojmy vysvětlit. Penrose v knize dokazuje, že myšlenky vyjádřené v prvním a druhém bodě jsou nepravdivé. Své přesvědčení opírá hlavně o Turingovu modifikaci Gódelova teorému. Několik zcela orientačních informací o tomto teorému: Německý matematik D. Hilbert (1862-1943) prokázal, že každý základní matematický systém musí splňovat tři předpoklady. Musí být logicky důsledný, úplný a rozhodnutelný. Logická důslednost znamená, že užitím pravidel systému se nikdy nesmí dojít ke spornému tvrzení typu jedna plus jedna jsou tři. Úplnost systému znamená, že užitím pravidel systému musí být dokazatelné jakékoli pravdivé tvrzení. Rozhodnutelnost znamená, že v rámci systému musí existovat postup, jehož pomocí lze rozhodnout, zda je nějaké matematické tvrzení rozhodnutelné. Zdálo se, že je otevřena cesta k úplné formalizaci vědeckého poznání, K. Gódel (1906-1978), brněnský rodák, dokázal, že úplná for-

malizace vědeckého poznání je nemožná. Jeho důkaz ve slovní podobě užívá paradox tvrdící »tuto poučku není možné dokázat*. Takže: • Jestliže poučku dokážeme, pak se v rámci systému dostáváme do sporu a systém není logicky důsledný. • Jestliže ji nedokážeme, pak poučka platí, přestože z ní samé plyne, že ji není možné dokázat. Z toho plyne, že systém buď není logicky důsledný, nebo není úplný. Čtenářům, kteří mají opravdu hluboký zájem a možnost vstupu do Internetu (World Wide Web), navrhuji sledování pokračující debaty na toto téma. LITERATURA Východiska Nátuře, 363, 1993, s. 315. EHRLICH, P. R., EHRLICH, H. A.: The Population Explosion. New York, Simon and Schuster 1990. GOULD, S. J.: Wonderful Life. New York, Norton 1989. HAUB, C., KENT, M., YANAGISHITA, M.: World Population Data Sheet. Washington, Population Reference Bureau 1991KOUKOLÍK, R, DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. Praha, Makropulos 1996. KOUKOLÍK, F.: Mozek a jeho duše. 2. přepracované vydání. Praha, Makropulos 1997. KOUKOLÍK, F.: O vztahu lidského mozku a chování. Praha, Karolinum 1997. 297 * 298 *** Nátuře, 326, 1987, s. 143. Nátuře, 333, 1988, s. 843. Nátuře, 348, 1990, s. 27. Nátuře, 36~/, 1993, s. 219. Nátuře, 366, 1993, s. 223.

Nátuře, 367, 1994, s. 231. Nátuře, 374, 1995, s. 227. Nátuře, 376, 1995, s. 548. Nátuře, 381, 1996, s. 19. Nátuře, 381, 1996, s. 61. Nátuře, 384, 1996, s. 21. Science, 208, 1980, s. 1095. Science, 261, 1993, s. 1293. Science, 266, 1994, s. 28. Science, 268, 1995, s. 52. Science, 269, 1995, s. 341. Science, 270, 1995, s. 598. Science, 272, 1996, s. 1741, s. 1802. Science, 273, 1996, s. 1496. BONNER, J. T.: The Evolution of Complexity by Means of Natural Selection. Princeton University Press 1988. DAWKINS, R.: The Selfish Gene. Oxford University Press 1989. ELDREDGE, N., GOULD, S. J.: Punctuated equilibria: An alternativě to phyletic gradualism. In: SCHOPF, T. J. M. (Ed.): Models of Paleobiology. Saň Francisco, Freeman 1972, s. 82-115. GESTELAND, R. F, ATKINS, J. F. (Eds.): The RNA World: The Nátuře of Modem RNA Suggests a Prebiotic RNA World. New York, Cold Spring Harbor 1993. MARGULIS, L.: Symbiosis in Cell Evolution. Saň Francisco, Freeman 1981. MAYNARD SMITH, J., SZATHMÁRY, E.: The Major Transitions in Evolution. Oxford, Freeman 1995. MAYR, E.: Animal Species and Evolution. Boston, Harvard University Press 1963. WILSON, E. O.: Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge University Press 1975. Předkové a bratranci Nátuře, 363, 1993, s. 223. Nátuře, 365, 1993, s. 494. Nátuře, 365, 1993, s. 543.

Science, 256, 1992, s. 1516. Science, 268, 1995, s. 1851. Science, 276, 1997, s. 335. Australopithecus Nátuře, 27S, 1979, s. 317. Nátuře, 360, 1992, s. 641. Nátuře, 368, 1994, s. 399Nátuře, 368, 1994, s. 449. Nátuře, 377, 1994, s. 280. Nátuře, 377, 1994, s. 306. Nátuře, 377, 1994, s. 330. Nátuře, 376, 1995, s. 555. Nátuře, 376, 1995, s. 565. Phil. Trans. R. Soč. Lond. (Biol.) 292, 1981, s. 43. Science, 202, 1979, s. 321. Science, 245, 1989, s. 1343. Science, 257, 1992, s. 1929. Homo habilis Hum. Neurobiol., 2, 1983, s. 105. J. Hum. Evol., 16, 1987, s. 741. Nátuře, 202, 1964, s. 7. Nátuře, 208, 1965, s. 205. Nátuře, 355, 1992, s. 783. Nátuře, 365, 1993, s. 789. Nátuře, 365, 1993, s. 833. Nátuře, 3S5, 1997, s. 292. Nátuře, 3S5, 1997, s. 333. Scientific American, 256, 1987, s. 104. Scientific American, 267, 1992, s. 70. TOBIÁŠ, P. V. (Ed.): Human Evolution. New York, Allan R. Liss 1985. 1299 * 300 Homo erectus Nátuře, 360, 1992, s. 732. Nátuře, 371, 1994, s. 306.

Nátuře, 373, 1995, s. 472. Nátuře, 373, 1995, s. 509. Science, 263, 1994, s. 1087. Science, 263, 1994, s. 1118. Science, 263, 1994, s. 611. Science, 264, 1994, s. 1907. Science, 266, 1994, s. 266. Science, 268, 1995, s. 1570. Science, 270, 1995, s. 1116. Science, 274, 1996, s. 1841 Science, 274, 1996, s. 1870 Scientific American, 2/5, 1966, s. 46. RIGTMIRE, G. P.: The Evolution of Homo erectus. Cambridge University Press 1990. Archaický Homo sapiens Nátuře, 386, 1997, s. 337. Nátuře, 385, 1997, s. 767. Nátuře, 355, 1997, s. 807. Homo sapiens neanderthalensis Nátuře, 375, 1995, s. 283. Nátuře, 377, 1995, s. 585. Science, 256, 1993, s. 33. Science, 262, 1993, s. 991. Science, 265, 1995, s. 754. Science, 269, 1995, s. 826. Science, 269, 1995, s. 830. Science, 277, 1996, s. 449. Scientific American, 268, 1993, s. 64. TOBIÁŠ, P. V. (Ed.): Hominid Evolution, Past, Present and Future. New York, Allan R. Liss 1985, s. 341. TRINKAUS, E.: The Shanidar Neanderthals. New York, Academie Press 1983. Homo sapiens sapiens - moderní člověk Nátuře, 325, 1987, s. 31. Nátuře, 381, 1996, s. 201. Nátuře, 381, 1996, s. 224.

New Scientist, 130, 1991, s. 37. Science, 262, 1993, s. 27. Science, 267, 1995, s. 35. Science, 268, 1995, s. 495. Science, 268, 1995, s. 548. Science, 268, 1995, s. 553. Scientific American, 266, 1992, s. 22. Scientific American, 266, 1992, s. 28. BROWN, M. H.: The Search for Evě. New York, Harper and Row 1990. OSAWA, S, HOJNO, T. (Eds.): Evolution of Mitochondrial DNA in Humans and Chimpanzees. Tokyo, Springer 1991. 301 Evin a Adamův mozek Ann. Neurol., 28, 1990, s. 597. Nátuře, 364, 1993, s. 578. Nátuře, 373, 1995, s. 563. Nátuře, 375, 1995, s. 735. Science, 233, 1986, s. 155. Science, 244, 1989, s. 1588. Science, 244, 1989, s. 1589. Science, 245, 1989, s. 947. Science, 245, 1990, s. 140. Science, 255, 1992, s. 434. Science, 258, 1992, s. 216. Science, 258, 1992, s. 237. Science, 26/, 1993, s. 993. Science, 264, 1994. s. 1145. Science, 268, 1995, s. 1578. Trends Neurosci., 15, 1992, s. 273. Trends Neurosci., 15, 1992, s. 298. Trends Neurosci., 15, 1992, s. 362. * 302 Trends Trends Trends

Trends Trends Trends Trends Trends Trends Trends Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., Neurosci., 17, 17, 18, 18, 18, 18, 18, 18, 18, 18, 1994, 1994, 1995, 1995, 1995, 1995, 1995, 1995, 1995, 1995,

s. s. s. s. s. s. s. s. s. s. 119. 413. 126. 373. 379. 383. 389. 397. 402. 408. JERISON, H. J.: Evolution of the Brain and Intelligence. New York, Academie Press 1973. STEPHAN, H. in: ECCLES, J. C.: Evolution of the Brain: Creation of the Šelf. London / New York, Routledge 1991, s. 42. Evina a Adamova zručnost Arch. Neurol., 46, 1989, s. 456. Brain, 115, 1992, s. 565. Brain, 116, 1993, s. 1387. Brain, 117, 1994, s. 1231. Brain, 117, 1994, s. 607. Brain, 119, 1996, s. 319. J. Neurol. Neurosurg. Psychiat., 51, 1988, s. 218. J. Neurol. Neurosurg. Psychiat., 58, 1995, s. 735. J. Neurosci., 14, 1994, s. 3462. J. Neurosci., 14, 1994, s. 3775. Man, 24, 1990, s. 383. Nátuře, 371, 1994, s. 413.

Nátuře, 371, 1994, s. 600. Phil. Trans. R. Soč., Lond. (Biol.) 292, 1981, s. 95. Science, 267, 1995, s. 1908. Science, 268, 1995, s. 1696. Science, 268, 1995, s. 1775. Science, 268, 1995, s. 495. Science, 268, 1995, s. 548. Science, 268, 1995, s. 553. Science, 269, 1995, s. 476. Science, 269, 1995, s. 521. Science, 270, 1995, s. 1118. Trends Neurosci., 18, 1995, s. 314. Trends Neurosci., 18, 1995, s. 506. PFEIFFER, J. E.: The Creative Explosion. Cornell University Press 1985. SAVAGE-RUMBAUGH, S., LEWIN, R.: Kan2i: The Ape at the Brink of the Human Mind, J. Wiley and Sons 1994. STRINGER, Ch, MELLARS, P. (Eds): The Human Revolution: Behavioural and Biological Perspectives on the Origins of Modem Humans. Edinburgh University Press 1990. 303 Srd Am. J. Psychiatry, 144, 1987, s. 133. Am. J. Psychiatry, 153, 1996, Festschrift Supplement, s. 30. Br. J. Medical Psychology, 66, 1993, s. 3. Br. J. Psychiatry, 163, 1993, s. 430. Brain, 117, 1994, s. 1241. J. Nerv. Ment. Disease, 178, 1990, s. 649. J. Neuroscience, 16, 1996, s. 4275. Nátuře Medicine, /, 1995, s. 380. EISENBERG, N. (Ed.): The Development of Prosocial Behavior. New York, Academie Press 1982, s. 315. FRIDLUND, A. J.: Human Facial Expression: An Evolutionary View. New York, Academie Press 1994. GOLDSTEIN, A., MICHAELS, G.: Empathy: Development, Training and Consequences. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1985.

KÁNO, T.: The Last Ape: Pygmy Chimpanzee Behavior and Ecology. Standford University Press 1992. WAAL, F. B. M. de: Peacemaking Among Primates. Boston, Harvard University Press 1989. WRANGHAM, R., et al.: Chimpanzee Cultures. Boston, Harvard University Press 1994. * 304 Eva a Adam mluví Brain, 119, 1996, s. 907. Brain, 119, 1996, s. 933. Child Development, 64, 1993, s. 556. Man, 27, 1992, s. 445. Nátuře, 256", 1993, s. 33. Nátuře, 370, 1994, s. 250. Nátuře, 370, 1994, s. 292. Nátuře, 380, 1996, s. 485. Nátuře, 380, 1996, s. 499. Nátuře, 381, 1996, s. 699. Neurocase, 2, 1996, s. 203. Neurocase, 2, 1996, s. 221. Neuron, 15, 1995, s. 497. Science, 251, 1991, s. 1561. Science, 255, 1992, s. 535. Science, 255, 1992, s. 606. ALAJOUANINE, T.: Uaphasie et le Langage Pathologique. Paris, Bailliére 1968. BICKERTON, D.: Language and Species., University of Chicago Press 1990. DIAZ, R. M., BERK, L. E. (Eds): Private Speech: From Sociál Interaction to Sociál Regulation. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1992. CHENEY, D. L., SEYFARTH, R. M.: How Monkeys See the World: Inside the Mind of Another Species., University of Chicago Press 1990. LIEBERMAN, P.: Uniquelly Human: The Evolution of Speech, Thought and Selfless Behavior. Boston, Harvard University

Press 1991. PINKER, S.: The Language Instinct, Allen Lané 1994. RISTAU, C. A. (Ed.): Cognitive ethology. The Minds of Other Animals. Essays in honor of Donald R. Griffin. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1991. SAVAGE-RUMBAUGH, S., LEWIN, R.: Kanzi: The Ape at the Brink of the Human Mind., J. Wiley and Sons 1994. Evin a Adamův rozum Arch. Neurol., 50, 1993, s. 873. Brain, 113, 1990, s. 1383. Děv. Neuropsychol., /, 1985, s. 349. Děv. Neuropsychol., 4, 1988, s. 199Děv. Neuropsychol., 7, 1991, s. 261. Děv. Neuropsychol., 7, 1991, s. 377. Děv. Neuropsychol., 7, 1991, s. 397. J. Clin. Exp. Neuropsychol., 12, 1990. Neurology, 35, 1985, s. 1731. Neurology, 38, 1988, s. 583. Science, 264, 1994, s. 1102. DAMASIO, A. R.: Descartes' Error: Emotion, Reason and the Human Brain. New York, Grosset-Putnam 1994. FUSTER, J. M.: The Prefrontal Cortex. New York, Raven Press 1989. GRAFMAN, J., HOLYOAK, J. J., BOLLER, F. (Eds.): Structure and Functions of the Human Prefrontal Cortex. Annals od the New York Academy of Science, vol. 769. New York, NYAS 1995. SHALLICE, T.: From neuropsychology to mental Structure. New York, Cambridge University Press 1988. STUSS, D. T, BENSON, D. F.: The Frontal Lobes. New York, Raven Press 1986. 305 Evino a Adamovo dědictví Acta Psychiatr. Scand., 86, 1992, s. 89Ethol. Sociobiol., 10, 1989, s. 51. Ethol. Sociobiol., 9, 1988, s. 29.

J. Theoret. Biol., 7, 1964, s. 1. Nátuře, 361, 1993, s. 398. Nátuře, 361, 1993, s. 446. Nátuře, 368, 1994, s. 186. Nátuře, 368, 1994, s. 239. Nátuře, 372, 1994, s. 134. * 306 Nátuře, 372, 1994, s. 169. Q. Review Biol., 46, 1971, s. 35. Science, 250, 1990, s. 1665. BARKOW, J. H., COSMIDES, L., TOOBY, J. (Eds.): The Adapted Mind. Oxford University Press 1990. EKMAN, P, FRIESE, W. V., ELLSWORTH, P: Emotion in the Human Face. Cambridge University Press 1982. KOTTAK, C. P: Cultural Anthropology. New York, Random House 1987. MAYNARD SMITH, J.: Evolution and the Theory of Games. Cambridge University Press 1982. RIDDLEY, M.: The Red Queen: Sex and the Evolution of Human Nátuře. New York, Penguin Books 1993. SYMONS, D. In: ABRAMSON, P. R., PINKERTON, S. D. (Eds.): Sexual/Nature/Sexual/Culture. University Chicago Press 1994. WOLF, N.: The Beauty Myth. New York, Morrow 1991. WRIGHT, R.: The Mora! Animal: The New Science of Evolutionary Psychology. New York, Random House 1994. Evino a Adamovo podvědomí Brain, 113, 1990, s. 989. Brain, 114, 1991, s. 2575. Brain, 114, 1991, s. 629. Brain, 115, 1992, s. 425. Nátuře, 373, 1995, s. 195. Nátuře, 377, 1995, s. 290. Nátuře, 380, 1996, s. 479. Neurocase, l, 1995, s. 259. Science, 237, 1987, s. 1445. Science, 247, 1990, s. 301.

Trends Neurosci, 14, 1991, s. 140. BOWERS, K. S., MEICHENBAUM, D. (Eds.): The Unconscious Reconsidered. New York, John Wiley - Interscience 1984. FODOR, J.: The Modularity of Mind. Cambridge University Press 1983. KLATZKY, R. L.: Memory and Awareness: An Information Processing Perspective. Saň Francisco, Freeman 1984. LEWICKI, P: Nonconscious Sociál Information Processing. New York, Academie Press 1986. 307 Cesta k Evinu a Adamovu sebeuvědomování Am. J. Psychiatry, 750, 1993, s. 713. Am. J. Psychiatry, 752, 1995, s. 327. Am. J. Psychiatry, 752, 1995, s. 341. Arch. Gen. Psychiatry, 47, 1990, s. 73. Biol. Psychiatry, 33, 1993, s. 66. Brain, 775, 1992, s. 1753. Brain, 775, 1992, s. 1783. Brain, 77ď, 1992, s. 1769. J. Consciousness Studies, 2, 1995, s. 200-219. J. Neurosci, 72, 1992, s. 3628-3641. Nátuře, 372, 1994, s. 613. Nátuře, 372, 1994, s. 670. Nátuře, 375, 1995, s. 121. Nátuře, 387, 1996, s. 123. Nátuře, 381, 1996, s. 97. Nátuře, 381, 1996, s. 97. Neurocase, 7, 1995, s. 107 Neurocase, 7, 1995, s. 39. (Přehled třiceti studií.) Neuropharmacology, 30, 1991, s. 125. Neuropsychologia, 29, 1991, s. 539. Science, 244, 1989, s. 1589. Science, 249, 1990, s. 140. Trends Neurosci, 77, 1994, s. 413. Trends Neurosci, 18, 1995, s. 418. BARTSCH, K., WELLMAN, H.: Children Talk About the Mind.

Oxford University Press 1995. CRICK, F.: The Astonishing Hypothesis. Scientific Search for the Soul. New York, Scribners 1994. DAWKINS, M. S.: Through Our Eyes Only? The Search for Animal Consciousness. Oxford, H. Freeman/Spectrum 1994. * 308 CHALMERS, D.: The Conscious Mind: In a Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press, 1996. CHENEY, D. L., SEYFARTH, R. M.: How Monkeys See the World: Inside the Mind of Another Species. Chicago University Press 1990. LEWIN, C., MITCHELL, P. (Eds): Childreďs Early Understanding of Mind. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1994, s. 133-156. PARKER, S, T., MITCHELL, R. W., BOCCIA, M. L. (Eds): Selfawareness in Animals and Humans. Cambridge University Press 1994. PENROSE, R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness. Oxford University Press 1994. PERNER, J.: Understanding the Representational Mind. Cambridge University Press, 1991. RISTAU, C. A. (Ed.): Cognitive ethology. The Minds of Other Animals. Essays in honor of Donald R. Griffin. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1991. WELLMAN, H. M.: The Childs Theory of Mind. Bradford Books 1990. Knižní publikace: Odlišné dítě (společně s dr. Janou Drtilovou, 1993), Housata a svatý Augustin (1994), Mozek a jeho duše (1995, 1997), Vybrané přednášky o vztahu mozku a chování (1995), Lenochod a vesmír (1995), Vzpoura deprivantů (společně s dr. Janou Drtilovou, 1996), Mravenec a vesmír (1997), Mozek a jeho duše (2. přepracované vydání, 1997). Za popularizaci vědy získal cenu ČSAV (1992), cenu nakladatelství Vyšehrad (1994) a v roce 1995 cenu rozhlasového vysílání Meteor za publikaci Mozek a jeho duše.

309 174 SLOV O AUTOROVI MUDr. František Koukolík, DrSc. (*194l) Absolvent lékařské fakulty v Praze, specializace patologická anatomie a neuropatologie, člen Newyorské akademie věd, se věnuje především vztahu mezi mozkem a chováním. Působil na bostonské univerzitě, vydal několik desítek odborných publikací u nás i v zahraničí. V současné době přednáší na 3. lékařské fakultě UK v Praze, kde je rovněž členem vědecké rady. Zabývá se popularizací výsledků věd o mozku v časopisech Vesmír, T-magazín a v Lidových novinách. Je autorem námětů pro televizní seriály Mých sedm divů (1989), Mozek a jeho duše (1992) a scénáře seriálu Vysílá Brtíannica (1993).