Obsah Úvod Teorie operačních systémů Textový operační systém... 17

Obsah Úvod........................................................................................................... 1 1. Teorie operačních systémů................................................................ 3 1.1. Základní funkce OS.......................................................................... 5 1.1.1 Přidělování procesoru a správa procesů ...................................... 7 1.1.2 Správa paměti .............................................................................. 9 1.1.3 Správa informací – souborové systémy ...................................... 10 1.2 Dělení operačních systémů................................................................ 12 2. Textový operační systém ................................................................... 17 2.1 Základní příkazy a jejich použití....................................................... 19 2.2 Hvězdičková konvence ..................................................................... 25 3. Základní nástroje údržby Windows................................................. 31 4. Uživatelé ve Windows........................................................................ 39 4.1 Uživatelské účty a skupiny................................................................ 39 4.2 Uživatelský profil.............................................................................. 46 5. Řízení přístupu k souborům a složkám ........................................... 53 5.1 Zjednodušené sdílení......................................................................... 55 5.2 Řízení přístupu pomocí systému souborů NTFS (Rozšířené nastavení zabezpečení)...................................................................... 57 5.2.1 Přístupová oprávnění .................................................................. 57 5.2.2 Vliv kopírování a přesouvání na oprávnění ................................ 64 5.2.3 Vlastnictví ................................................................................... 66 5.3 Sdílení souborů a složek.................................................................... 68 korespondenční úkol ............................................................................. 74 6. Zálohování dat ................................................................................... 75 6.1 Zálohování souborů, složek a diskových oddílů ............................... 75 6.2 Zálohování ostatních důležitých dat.................................................. 79 6.3 Umístění záloh................................................................................... 81 korespondenční úkol ............................................................................. 84 7. Vytvoření malé sítě ............................................................................ 85 8. Řešení potíží se sítí ............................................................................. 93 8.1 Základní nástroje pro diagnostiku sítě .............................................. 93 8.2 Řešení potíží...................................................................................... 96

korespondenční úkol ............................................................................. 102 9. Server .................................................................................................. 103 10. DNS ..................................................................................................... 111 10.1 Fungování DNS............................................................................... 112 10.2 Instalace a nastavení DNS............................................................... 114 11. Řadič domény..................................................................................... 123 11.1 Instalace domény Active Directory................................................. 125 11.2 Uživatelé a skupiny v doméně ........................................................ 131 12. DHCP .................................................................................................. 139 Závěr.......................................................................................................... 151 Použitá literatura...................................................................................... 153 Vysvětlení grafických symbolů ............................................................... 155

Vážení studenti, právě jste otevřeli studijní oporu, jejímž cílem je rozšířit Vaše dosavadní znalosti v oblasti počítačů a počítačových sítí. V první kapitole se nejdříve seznámíte s teorii operačních systémů, abyste se pak postupně naučili základnímu ovládání operačního systému z příkazové řádky a rozšířili znalosti ovládání v grafickém režimu. V úvodních kapitolách budete nastavovat lokální počítač a postupně jej zapojíte do malé sítě peer-to-peer. V posledních kapitolách se seznámíte se základními službami Windows serveru. Většinu příkladů jsem se snažil psát tak, abyste si je mohli vyzkoušet na svém domácím počítači. V části věnované serveru a jeho službám bych Vám doporučil využít možností virtuálních počítačů. Informace o této technologii získáte snadno, když do vyhledávače zadáte „virtuální počítače“. Celý učební text zvládnete za 60 -70 hodin. Je vhodnější nestudovat nárazově, ale celé studium si vhodně rozložit, a k některým částem se vracet. Přeji Vám mnoho úspěchů a … pojďme na to. Autor

) po prostudování opory budete znát: 9 základní teorii operačních systémů 9 základní teorii počítačových sítí 9 základní nástroje pro správu operačního systému 9 popis a využití základních služeb poskytovaných serverem v síti ) budete umět: 9 9 9 9

ovládat operační systém z příkazové řádky nakonfigurovat počítač pro připojení do sítě vyřešit některé problémy se sítí nainstalovat a nakonfigurovat některé služby serveru

1

2

1. Teorie operačních systémů

1. Teorie operačních systémů Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: Vysvětlit účel a základní funkce operačního systému Popsat jak probíhá ovládání počítače prostřednictvím operačního systému Objasnit účel BIOSu a ovladačů zařízení Rozlišit textový a grafický operační systém, popsat jejich výhody a nevýhody Vyjmenovat nejrozšířenější operační systémy osobních počítačů Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 5 Abyste mohli používat operační systém, měli byste o něm znát základní informace. Někdy se vám může zdát, že jde o zbytečnou teorii. Ale věřte mi, že její množství je hodně ořezané. Tato teorie vás naučí nejen, jak systém pracuje, ale také vás učí myslet, jak se některé problémy mohou řešit. Operační systém tvoří prostředníka mezi uživatelem na jedné straně a hardwarem na straně druhé. Základním účelem OS je spravovat počítač (ostatní programy a hardware) tak, aby uživatel mohl řádně pracovat. Jak operační systém ovládá počítač a komunikuje s uživatelem a ostatními součástmi počítače, je znázorněno na obrázku 1.1. Uživatel 2 1

Programy 3 4

Operační systém 7 6

5

8

BIOS

Ovladače zařízení

9

10

Hardware Obr. 1.1: Princip komunikace v počítači

1

Uživatel může zadávat pokyny přímo OS (např. zkopíruj, smazej soubor apod.). Případně může využít některých programů, které jsou součástí operačního systému např. kalkulačky.

2

Uživatel běžně na počítači využívá služeb aplikačních programů, které mají několik možností jak splnit své úkoly.

3

Aplikační program požádá operační systém, aby pro něj provedl nějakou operaci (např. vytvořil soubor Dopis.doc). Takový způsob komunikace je pro program výhodný, protože mu stačí umět domluvit se s OS. Program nemusí zajímat, jak to operační systém dělá a co musí operační systém umět, aby se domluvil s hardwarem.

3

Počítačové systémy I

4

5

6

7

9

Řada programů může chtít pracovat s hardwarem, ale neumí pracovat přímo s konkrétní verzí součástky. Musí proto použít ovladač, který umí daný hardware řídit. K tomu aby mohl aplikační program využít služeb ovladače, musí umět „jazyk ovladače“, aby se s ovladačem domluvil. Některé programy, které to umí, mohou komunikovat s hardwarem a ovládat jej přímo bez prostředníků. Jsou to obvykle programy napsané pro konkrétní HW. Tento způsob je pro většinu běžných programů nevýhodný, protože s nově vyrobenou verzí hardwaru by nemusely umět komunikovat a musely by být přeprogramovány. Operační systém může s hardwarem komunikovat přímo. To ale od OS vyžaduje, aby s konkrétním typem HW daného výrobce a dané verze uměl pracovat. Tohle může OS umět jen pro některé standardní typy hardwaru, které byly známy v době, kdy byl OS naprogramován. Kdyby přímým způsobem musel komunikovat se všemi HW součástmi počítače, znamenalo by to, že v okamžiku, kdy se objeví na trhu nová a trochu odlišná verze součástky, musí být OS přeprogramován. Je vám tedy jasné, že tudy cesta povede opravdu jen pro základní HW největších výrobců. V ostatních případech OS využije služeb BIOSu nebo se naučí ovládat nové zařízení pomocí ovladačů.

8

Počítač tvoří řada hardwarových komponentů. Uvědomte si, kolik je jen součástek např. na základní desce. Pokud by operační systém chtěl ovládat základní desku přímo, musel by se všemi těmi částmi základní desky umět pracovat. A to by bylo velmi náročné. Použije proto BIOS. BIOS je program, který umí pracovat určitou skupinou hardware. Operačnímu systému pak stačí obrátit se pouze na BIOS, aby BIOS se zařízením něco provedl. O to, jak konkrétně to BIOS provede, se už OS nemusí starat.

10

BIOS se ovšem potýká se stejným problémem jako operační systém. Co když se objeví nový hardware, s kterým BIOS neumí pracovat?! Proto existuje řešení – ovladač. Ovladač je program, který je napsán tak, aby uměl pracovat s daným hardwarem a mohl komunikovat s určitým operačním systémem. Všimněte si, že když se podíváte na stránky některého výrobce hardwaru, najdete tam ovladače zařízení pro různé operační systémy. To proto, že každý OS „mluví trochu jiným jazykem“. Ovladač zařízení se nainstaluje do OS (případně programu) a ten se tak „naučí“ dané zařízení používat.

Operační systém, BIOS a ovládače tvoří takové „prostředníky“. Výhody prostředníků si můžete představit z obrázku 1.2. Každá úroveň komunikuje vždy se svým nejbližším (nadřízeným a podřízeným) okolím jazyky a způsoby, které zná. A nemusí se starat o to, jakými způsoby a jazyky se komunikuje na jiných úrovních.

Obr. 1.2: Schéma komunikace

4

1. Teorie operačních systémů Celý systém vlastně znáte z práce. Šéf si něco vymyslí a po těch dole chce, aby to provedli a předložili mu výsledky. Šéf může např. mluvit česky se svými přímými podřízenými. Šéfovi přímí podřízení pak mohou komunikovat s dělníky třeba svahilsky a je jim jedno, jakými nářečími mezi sebou dělníci komunikují. Z hlediska řízení podniku to není nejlepší řešení, ale tady jde o princip řízení a komunikace v počítači. ☺ Takže pokud byste chtěli vysvětlit účel OS školákovi, pak je asi nejvhodnější říci, že OS „oživuje počítač“. Tím se nemá na mysli, že mu narostou nožičky a odkráčí, ale že umožňuje člověku ovládat počítač - operačnímu systému je svěřena vláda nad počítačem. Každý OS se skládá za tří základních částí: jádra OS (tzv. kernel): zajišťuje chod operačního systému - jaké programy jsou spouštěny, které prostředky jsou jim dány k dispozici apod.

Základní části operačního systému

uživatelského rozhraní (tzv. user interface): část operačního systému, která zajišťuje komunikaci s uživatelem. Určuje, jakým způsobem uživatel ovládá pomocí OS počítač. Zda přes textové rozhraní (zadáváním příkazů do příkazové řádky) nebo přes grafické rozhraní (klikáním myši, výběrem z nabídek apod.). Tato část operačního systému je pro uživatele nejvíce viditelná. souborového systému (file system): stará se o to, jakým způsobem operační systém spravuje data – soubory. Jak jsou soubory pojmenovány, organizovány do adresářů apod. Tyto tři základní části operačního systému musí plnit řadu funkcí, aby mohl počítač řádně pracovat.

1.1 Základní funkce OS Operační systém plní funkci prostředníka mezi uživatelem a jeho programy na jedné straně a hardwarem počítače na straně druhé. Operační systém je složen z řady programů, které řídí a koordinují hardware a aplikační programy. Z předchozích kurzů víte, že v počítači se používá dvojková soustava a většinu výpočetních operací provádí procesor na základě instrukcí. Instrukce jsou tedy příkazy, kterými se řídí procesor. Jsou napsány ve dvojkové soustavě a uloženy přímo v procesoru. Určitě je vám jasné, že my běžní smrtelníci nemůžeme řídit počítač pomocí instrukcí procesoru - od toho je operační systém.

5

instrukce procesoru

Počítačové systémy I funkce OS

Aby operační systém uspokojil požadavky, které na něj kladete, musí plnit řadu funkcí: synchronizace správa paměti správa procesoru správa periferií správa informací správa ovládačů hardwaru (zařízení) synchronizace: hardware počítače je složen z řady částí, které spolu musí spolupracovat. Aby spolupráci mohly vykonávat efektivně, je nutné je sladit. A to je úkolem OS – musí říci, kdo, co a kdy má vykonat. správa paměti: program, s kterým se pracuje, je nahrán v operační paměti. Velikost paměti není nekonečná a proto zde musí být někdo (OS), kdo operační dá paměť programu k dispozici a kdo mu ji v případě nutnosti odebere. správa procesoru: procesor je tou nejdůležitější součástkou, která provádí většinu výpočtů v počítači. Z toho plyne, že je o něj velký zájem. Samozřejmě každý program by chtěl CPU co nejvíce pro sebe. Od toho je zde OS, který čas procesoru přidělí jednotlivým programům a musí zajistit, aby se na každého dostalo. správa periferií: tak jako přiděluje OS procesor jednotlivým procesům, má OS k dispozici také ostatní zařízení (disky, tiskárny, vstupní a výstupní zařízení …), o něž se také musí postarat, aby byly co nejlépe využity. správa informací: ze své počítačové praxe už víte, že abyste se v datech vyznali, musíte vytvářet soubory a ty pak ukládat do přehledné struktury adresářů. O každém souboru a adresáři musí být navíc vedeny informace (datum a čas vytvoření, poslední změny, atributy souboru apod.). Navíc musí být jasné, kde na disku se má vámi požadovaný soubor nebo složka vyhledat. Rovněž vytváříte, měníte, mažete, kopírujete a přesouváte data. O všechny tyto operace a informace se musí postarat operační systém ⇒ OS se stará o systém souborů (souborový systém). správa ovladačů hardwaru: v dnešní době existuje řada hardwarových komponentů. K tomu, aby je mohl operační systém řádně spravovat potřebuje program, který mu to umožní – ovladač (angl. driver). Ovladače základního hardwaru (např. HDD, některých grafických karet apod.) jsou součástí operačního systému. Operační systém ovšem nemůže obsahovat ovladače všeho hardwaru, který existuje. Stejně tak programátoři operačního systému v době vzniku OS nemohli umět ovládat hardware, který ještě neexistoval. Proto obvykle bývají ovládače součástí dodávky hardwaru a je nutné dodatečně je doinstalovat – operační systém pak bude umět HW používat.

6


1.1.1 Přidělování procesoru a správa procesů I když se v poslední době stále více rozšiřují počítače s více procesory, je většina počítačů stále vybavena jedním procesorem. O služby procesoru mají zájem všechny programy, které jsou na počítači spuštěny. Operační systém proto musí procesor programům přidělovat. Často se můžete setkat s pojmy úloha a proces. Úloha je spuštěný program např. MS Word. Takový program je ovšem velký a proto se může skládat z menších částí (dalších programů), kterým se říká procesy. Když máte zapnutý počítač tak se vám může zdát, že na něm běží současně více programů najednou – píšete dopis, zpracováváte tabulku, stahujete film z internetu, komunikujete s kamarády přes ICQ a k tomu posloucháte hudbu. Většinu z těchto činností musí vykonávat procesor. Navíc vám se musí zdát, že vše probíhá současně (nechcete čekat na to až dohraje písnička, abyste mohli napsat další řádku dopisu). To že procesor vykonává více operací najednou je zdání. Procesor vykonává jednu činnost po druhé a střídá je tak rychle, že to v člověku vyvolává iluzi současného běhu více úloh najednou. Pokud na počítači běží více úloh, nazývá se to multitasking. Rozlišují se dva typy multitaskingu:

multitasking

1) kooperativní multitasking starší program obdrží od OS k dispozici procesor a využívá jeho služeb. Když už jej nepotřebuje, vrátí procesor k dispozici operačnímu systému a ten jej přidělí dalšímu programu. Nevýhodou tohoto způsobu je, že pokud program uvázne (zatuhne) v okamžiku, kdy má k dispozici procesor, nemůže jej vrátit operačnímu systému a zatuhne tak celý počítač. 2) preemptivní multitasking novější operační systém přiděluje a odebírá procesor jednotlivým programům na určitou dobu (desítky nebo stovky milisekund). Výhoda tohoto řešení je v tom, že pokud proces uvázne, operační systému mu procesor po určité době odebere a předá jej dalším programům. Zatuhnutí jednoho procesu nezpůsobí pád celého systému. Preemptivní čtěte jako primptivní. Výhody preemptivního multitaskingu znáte. Občas jej používáte ve Windows. Když vám některý proces (např. okno prohlížeče internetu) zatuhne, zmačknete kombinaci kláves CTRL + ALT + DEL a zavoláte Správce úloh a uváznutý proces ukončíte. Správce procesů (součást operačního systému) musí rozhodnout v jakém pořadí přidělí procesům procesor. Rozhoduje, který proces bude aktivní (bude mít procesor) a který aktivní proces bude přerušen. Existuje několik strategií přidělování:

7

strategie přidělování procesoru

Počítačové systémy I 1) fronta: procesy se postaví do fronty a čekají na procesor (fronta FIFO – first in first out – „kdo dřív přijde, ten dřív mele“). Nejedná se o preemptivní strategii, ale zato je nejjednodušší 2) prioritní: každý proces má svou prioritu a podle ní mu je přidělován procesor 3) nejkratší úloha: správce nejdříve přidělí procesor procesu, který jej bude využívat nejkratší dobu 4) cyklické plánování: vlastně fronta, ale proces dostává procesor na určitý čas a pak mu je odebrán a předán dalšímu procesu ve frontě. 5) vícenásobná fronta: kombinace cyklického plánování a prioritní strategie. Správce zařadí procesy do fronty podle priority a přiděluje jim procesor na určitou dobu. stavy procesů

Proces se může nacházet v řadě různých stavů (zde máte uvedeny jen ty základní): current: aktivní proces (má přidělen procesor) ready: proces, který je připraven a může mu být přidělen procesor waiting: proces je připraven, ale čeká (např. na stisknutí klávesy) rodičovský proces: základní proces, který spouští další procesy. Je-li naprogramován dobře, tak se spustí jako první a ukončí jako poslední. Představte si jej jako strom, kde rodičovský proces je kmen a jeho potomci tvoří větve. Ukončením stromu procesu ukončíte rodičovský proces a všechny procesy, které rodičovský proces spustil.

ukončení zatuhnutého procesu

Informace o spuštěných procesech, jejich prioritě, velikosti, kterou zabírají v operační paměti apod. zjistíte ve Správci úloh (Task manager), který zavoláte stiskem CTRL + ALT + DEL.

Obr. 1.3: Ukončení uváznutého procesu

Podobné techniky, které používá operační systém pro řízení počítače s jedním procesorem, se používají i pro více procesorů. V případě více procesorů se řeší problém rovnoměrného zatížení všech procesorů. 8


1.1.2 Správa paměti Stejně jako je většinou v počítači 1 procesor, je k dispozici pouze jedna operační paměť. Do operační paměti (RAM) si procesor odkládá data, s kterými zrovna nepracuje. Přestože je dnes velikost operační paměti oproti dřívějším dobám podstatně větší, není nekonečná. Musí se proto její přidělování řídit. Správce paměti má za úkol: přidělovat paměť procesům. udržovat přehled o volné paměti a přidělené paměti ( a komu) odebírat paměť procesům (je-li to nutné) ochranu paměti – aby žádný proces nemohl poškodit data jiného procesu, byť změnou jediného bitu. Představte si, že na počítači úředníka v bance běží dva procesy. Jeden se stará o zápis informace, že částka byla/nebyla zaplacena. Druhým běžícím procesem je úředníkův diář, který mu má připomínat, že úkol od šéfa byl/nebyl splněn. Oba procesy zapisují informaci Ano/Ne a to je vlastně jen změna hodnoty jednoho bitu z 1 na 0 a naopak. Kdyby se operační systém dokonale nepostaral o ochranu paměti přidělené jednomu procesu před zásahem jiného procesu, mohlo by dojít k následující situaci. První proces zapíše informaci, že dům, který jste si koupili, jste už zaplatili (nastaví si jeden jediný bit na hodnotu 1 tj. ano). Poté druhý proces, který zapisuje splněné úkoly, „sáhne“ na úplně stejné místo v paměti a zapíše 0 tj. ne. K čemu došlo? Když bude někdo kontrolovat, zda jste už za dům zaplatili, najde informaci 0 tzn. NE. To by vás asi nepotěšilo ….

Obr. 1.4: Využití paměti procesy

virtuální paměť: místo, které si operační systém vyhradí na harddisku. V případě, že má nedostatek místa pro spuštěné procesy v operační paměti, operační systém si odloží některá data do virtuální paměti, tedy 9

virtuální paměť

Počítačové systémy I na disk. Když se mu operační paměť uvolní, data z virtuální paměti do operační paměti přesune zpět. Práce s virtuální paměti je značně pomalejší, ale zvětší se tak velikost operační paměti. Virtuální paměť se také označuje jako stránkovací soubor nebo swapovací soubor. Proto musíte dávat pozor, co vše je na počítači spuštěno. Bude-li toho příliš, začne operační systém odkládat část dat z RAM do virtuální paměti na disk ⇒ dojde k citelnému zpomalení počítače. Jak roste velikost operační paměti, tak také roste nenasytnost programů, které chtějí více a více místa v operační paměti. Proto platí, že operační paměť není nikdy dost velká.

1.1.3 Správa informací – souborové systémy V této části nebudu rozebírat, jak se provádí operace jako např. kopírování, mazání apod., to už máte znát. Velice stručně shrnu základní vlastnosti souborových systémů FAT a NTFS. Souborový systém organizuje data na harddisku. Neboli jinými slovy - stará se o to, které části souboru patří k sobě, kde jsou na disku uloženy, a do které složky významově patří (ve které složce se soubor uživateli zobrazí). Soubor: skupina dat, která významově patří k sobě. Například text jednoho dopisu jsou data, která významově patří k sobě. Fotka z dovolené je také skupina bodů patřících k sobě, proto jsou uloženy v jednom souboru. Složka (adresář): slouží k uspořádání souborů a ostatních složek. Souborový systém eviduje o souboru řadu informací : název souboru přípona souboru zda se jedná o soubor nebo složku atributy souboru datum vytvoření datum změny apod. Souborový systém určuje maximální délku jména souboru a jeho přípony. Určuje zda je rozdíl v malých a velkých písmenech. Dále určuje jaké znaky mohou nebo nemohou být použity v názvech. Rovněž určuje přesný tvar, jakým se zapisuje cesta k souboru např. C:\ Dokumenty \ Dopisy \ Přihláška.doc. Pro některé operační systémy je rozdíl, zda v názvu souboru uvedete dopis.txt nebo Dopis.txt. Windows, na rozdíl od např. UNIXu a Linuxu, nerozlišují malá a velká písmena v názvech souborů a adresářů .

Dnes existuje řada souborových systémů s odlišnými vlastnostmi a omezeními. Nejstarší souborový systém FAT byl nahrazen FAT32, který můžete použít i dnes. Ovšem i FAT32 je dnes zastaralý a má řadu nevýhod. Je proto výhodnější použít souborový systém NTFS (ten ovšem standardně nepodporují jiné operační systémy než Windows NT a novější). 10


Souborový systém FAT32: umožňuje dlouhé názvy souboru (původní FAT jen 8+3 tj. 8 znaků pro jméno a 3 znaky pro příponu) maximální velikost oddílu 2 TB maximální velikost souboru 4 GB stejně jako FAT je FAT32 náchylný k chybám. Ti z vás, kteří chtěli pracovat s velkými video soubory uloženými na HDD z DVD (tzv. rippy), a měli na disku souborový systém FAT32, určitě narazili na omezení, že maximální velikost souboru je 4 GB. K jednomu z hlavních rozdílů mezi souborovými systémy patří rozdíl ve velikosti clusteru a jak souborový systém s clustery hospodaří. Zajímá-li vás toto téma, doporučuji na Internetu vyhledat rozdíly mezi FAT a NTFS. Podívejte se např. na stránky Microsoftu a nechte vyhledat klíčové slovo NTFS.

Souborový systém NTFS: maximální velikost oddílu (svazku) od 2 TB a výše maximální velikost souboru 16 TB přístupová oprávnění na úrovni souborů a složek šifrování komprese (zmenšení velikosti souboru) diskové kvóty (omezení místa na disku pro jednotlivé uživatele) větší odolnost vůči chybám složka je v NTFS rovněž souborem obsahující informace o tom, které soubory do složky patří.

Obr. 1.5: Vlastnosti disku

Některé ostatní operační systémy (například Novell Netware nebo Linux) mají své vlastní souborové systémy. Při volbě souborového systému byste si měli být vědomi vlastností souborového systému a jeho omezení. Myslete hlavně na to, že pokud zvolíte NTFS, nebude oddíl (partition) s tímto systémem dostupný operačním systémům Windows 98 a starším, případně jiným operačním systémům. Pokud naopak použijete FAT32, nevyužijete ve Windows přístupová oprávnění, šifrování apod. 11


1.2 Dělení operačních systémů Operační systémy můžete rozdělit z různých hledisek. 1) podle druhů počítačů pro něž jsou určeny: ¡ OS pro mainframe (mainframe jsou velké a výkonné počítače používané ve velkých firmách a institucích). ¡ OS pro osobní počítače ¡ OS pro kapesní počítače, PDA a ostatní mobilní zařízení 2) podle postavení v síti: ¡ OS pro servery ¡ OS pro stanice ¡ podle počtu uživatelů: 3) Podle počtu uživatelů, kteří mohou s počítačem v jednu chvíli pracovat: ¡ jednouživatelské (v jednu chvíli s počítačem, na kterém běží jednouživatelský OS, může pracovat pouze jeden uživatel) ¡ víceuživatelské (dovolují práci více uživatelům současně) 4) podle uživatelského rozhraní: ¡ textově orientované OS (OS systém se ovládá pomocí příkazů psaných do příkazové řádky). Textové operační systémy kladou mnohonásobně menší nároky na hardware počítače a jsou proto mnohem výkonnější. Jejich značnou nevýhodou je způsob ovládání pomocí příkazů psaných z klávesnice. ¡ graficky orientované OS (tzv. GUI – graphical user interface. Operační systém se ovládá pomocí nabídek, tlačítek a ikon, s kterými manipulujete pomocí myši případně klávesnice. Grafický OS používáte zcela běžně. Typickými zástupci jsou Windows. Mezi výhody patří jednoduchost a intuitivnost ovládání a uživatelská přívětivost.

Obr. 1.6: Grafický OS

Obr. 1.7: Textový OS

Prosím, neučte se zpaměti dělení OS! Soustřeďte se na pochopení jednotlivých pojmů a uvedené dělení berte spíše orientačně.

12

1. Teorie operačních systémů Běžně používané OS: MS Windows Windows 95 Windows 98 Windows NT Windows ME Windows 2000 Windows XP Windows Vista Apple Macintosh OS 8 OS 9 OS X (10) Linux Linuxy zahrnují distribuce řady různých společností a skupin. Například: Red Hat Caldera SuSE Slack ware Debian Výhody Linuxu proti Windows: o cena o dostupnost zdrojového kódu pro úpravy o méně virů

Nevýhody Linuxu proti Windows: o méně aplikací pro Linux o méně uživatelů jej umí ovládat

UNIX Operační systémy rodiny UNIX jsou určeny pro velké a výkonné počítače a zahrnují např. HP –UX, Sun Solaris, BSD apod.

Rozdíl v operačních systémech je také samozřejmě v jejich ceně. Jak jste asi už slyšeli, tak specifika Linuxu jsou ta, že jejich některé distribuce jsou zdarma (to znamená, že ne zdaleka všechny) a mají otevřený kód. Otevřený kód znamená, že zdrojový kód je k dispozici každému, kdo si jej chce prostudovat či případně změnit. Samozřejmě, že výhoda jednoho je nevýhodou druhého a naopak. Takže, když se vás někdo zeptá jaké jsou výhody Windows oproti Linux, co odpovíte?

13

Počítačové systémy I Chcete-li se o jednotlivých operačních systémech dozvědět více, podívejte se např. na stránky wikipedia.cz a vyhledejte v nich výraz „operační systém“.

Cvičení 1.1 1) Jaké základní funkce plní operační systém v počítači ? a. přehrává filmové záznamy a umožňuje jejich editaci b. ovládá pomocí ovládačů (driverů) hardwarové součásti počítače c. zprostředkovává komunikaci mezi počítačem a uživatelem d. poskytuje prostředí pro spuštění a provoz aplikací 2) Přiřaďte správné tvrzení I. přiděluje místo v RAM spuštěným programům II. v případě nedostatku operační paměti slouží k odkládání dat z operační paměti na disk. III. uváznutí programu, který má právě přidělen procesor, může způsobit pád celého systému. IV. OS sám přiděluje a odebírá procesor tak, aby v případě uváznutí jednoho procesu nebylo nutné restartovat celý počítač.

a. virtuální paměť b. preemptivní multitasking c. kooperativní multitasking d. správce paměti

3) Rozhodněte, zda je tvrzení pravdivé: a. Všechny distribuce Linuxu jsou zdarma. b. Starší verze MS Windows jsou k volnému použití (zdarma). c. Mainframe jsou velké a výkonné počítače stojící řádově statisíce a milióny dolarů. d. Mobily a ostatní kapesní zařízení používají vlastní operační systémy. e. Aby mohl uživatel ovládat textový OS, musí znát přesný tvar příkazů daného operačního systému. f. Výhodou grafických OS je jejich větší výkonnost oproti textovým OS. g. Ve Windows nezáleží na velikosti písmen v názvech souborů a složek. 4) Doplňte: Pro označení grafického uživatelského prostředí se používá zkratka . Souborový systém umožňuje uživateli, aby svá data chránil pomocí ____________________ a __ . zajišťuje, že na počítači může běžet současně více programů a uživatel se mezi nimi může přepínat. Správce úloh ve Windows, pomocí kterého můžete ukončit uváznutý program nebo proces, spustíte pomocí kombinace kláves . Procesy se mohou nacházet v řadě stavů. Proces, který čeká na reakci uživatele je ve stavu .

14


Shrnutí Operační systém je nejdůležitějším programem, který slouží jako prostředník mezi uživatelem na straně jedné a hardwarem na straně druhé, bez něhož nemůže uživatel s počítačem pracovat. Operační systém plní celou řadu funkcí. Komunikuje s uživatelem, přiděluje systémové prostředky (hardware) spuštěným programům, řídí ukládání a vyhledávání dat ve formě souborů atd. Mezi nejdůležitější funkce, které OS plní, patří správa procesoru, paměti a informací (systému souborů). V rámci správy procesoru zajišťuje přidělování procesoru procesům tak, aby se uživateli jevilo, že spuštěné programy běží současně. Současný běh více programů (tzv. úloh) se označuje pojmem multitasking. V současné době moderní OS používají preemptivní multitasking. Neméně důležitou funkcí operačního systému je správa paměti. Operační systém se musí postarat, aby spuštěné programy měly dostatek operační paměti a navzájem si nepřepisovaly data. V případě, že velikost operační paměti nedostačuje, odkládá systém data do virtuální paměti na harddisku. Způsob jakým operační systém organizuje data na harddisku, určuje zvolený souborový systém. Mnohé OS používají odlišné souborové systémy. Proto nemusí být například data uložená na harddisku se souborovým systémem Linuxu dostupná z Windows. Ve Windows lze používat souborový systém FAT (v různých verzích) a novější NTFS. Operačních systémů existuje celá řada a lze je rozdělit podle nejrůznějších kritérií. Mezi nejvýznamnější patří skupiny operačních systémů Windows, Linux, UNIX, Mac OS atd.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

Co je účelem operačního systému? Ze kterých tří hlavních částí se skládá operační systém? Pomocí obrázku vysvětlete princip komunikace v počítači. Vysvětlete rozdíl mezi kooperativním a preemptivním multitasking. Jaká je nevýhoda kooperativního multitaskingu? Jakým způsobem zavoláte ve Windows Správce úloh? Vysvětlete jakým způsobem může operační systém přidělovat procesor procesům? 8) Proč je nutné, aby operační systém chránil data v operační paměti 9) Které operační systémy znáte? Jsou textové nebo grafické? 10) Jaký je rozdíl v ovládání grafického a textového OS?

15


Pojmy k zapamatování BIOS FAT32 fronta grafický OS instrukce procesoru kernel (jádro OS) kooperativní multitasking Linux MS-DOS NTFS

ovladač proces složka (adresář) soubor stavy procesů textový OS UNIX user interface (uživatelské rozhraní) virtuální paměť Windows

Řešení: Cvičení 1.1 1) b., c., d. 2) I.d II.a III.c IV.b 3) a. b. c. d. e. f. g.

ne ne ano ano ano ne ano

4) Pro označení grafického uživatelského prostředí se používá zkratka GUI . Souborový systém NTFS umožňuje uživateli, aby svá data chránil pomocí přístupových oprávnění a šifrování . Multitasking zajišťuje, že na počítači může běžet současně více programů a uživatel se mezi nimi může přepínat. Správce úloh ve Windows, pomocí kterého můžete ukončit uváznutý program nebo proces, spustíte pomocí kombinace kláves CTRL + Alt + Del . Procesy se mohou nacházet v řadě stavů. Proces, který čeká na reakci uživatele je ve stavu waiting .

16

2. Textový operační systém

2. Textový operační systém Cíl: Po absolvování této kapitoly byste měli být schopni ; používat Příkazový řádek ve Windows ; znát a použít základní příkazy textového režimu ; umět použít hvězdičkovou konvenci pro vyhledávání souborů Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 4 Proč se v dnešní době operačních systémů s grafickým uživatelským rozhraním ještě učit příkazy textového režimu ? 9 naučí základům práce s textovým rozhraním (naučí jejich principům) 9 některé nástroje operačních systémů jsou použitelné pouze v textovém rozhraní 9 „hodí se“ v případě, že „něco nejede“ 9 textové rozhraní je méně náročné na systémové prostředky a tudíž rychlejší 9 v dalším studiu se budete učit používat Linux a návyky pro používaní textového režimu ve Windows využijete. Jak už víte z předchozí kapitoly textový operační systém se ovládá pomocí příkazů, které se zadávají do příkazové řádky. Příkaz se po zadání potvrdí stiskem klávesy Enter (klávesou Enter vlastně počítači říkáte – proveď). Příkazy musí být zapsány ve správném tvaru. Nezáleží na velikosti znaků. Příkazy operačního systému lze rozdělit na interní a externí. ) Interní Interní příkazy jsou součástí operačního systému a jsou dostupné kdykoli a kdekoli. Typickými interními příkazy jsou např. DIR, CD, MD, RD, DEL. ) Externí Externí příkazy jsou to samostatné spustitelné soubory (s příponou EXE a COM) a OS je spouští jako kterékoli jiné programy. Operační systém „musí vědět v kterém adresáři se nacházejí“, nemůže-li soubor externího příkazu najít (např. jste ho omylem smazali nebo přesunuli), zahlásí chybu. Příkladem externích příkazů je např. příkaz FORMAT nebo FDISK. Externí příkazy jsou ve Windows 2000 a XP uloženy v adresáři %SystemRoot%\ system32. Ve Windows 98 v adresáři %SystemRoot% \command. % určují proměnnou – to znamená, že %SystemRoot% označuje adresář, ve kterém jsou nainstalována Windows. A to může být na každém počítači jinde. Jednou to může být v adresáři C:\Windows nebo v adresáři D:\Windows a jindy např. v adresáři C:\OS\Windows.

Z toho že existují interní a externí příkazy pro vás plyne → pokud chcete použít externí příkaz, musíte jej mít k dispozici. Znamená to, že když např. vytváříte bootovací disketu, CD nebo flash disk, musíte si na ně externí příkazy nahrát 17

Počítačové systémy I Příkazový řádek Příkazy textového režimu lze ve Windows zadávat v Příkazovém řádku.

Prompt, označuje aktuální adresář a slouží k zadání příkazů

Obr. 2.1: Příkazový řádek ve Windows

Příkazový řádek lez spustit dvojím způsobem: 1. Nabídka Start / Programs / Accessories / Command Prompt (Nabídka Start / Programy / Příslušenství / Příkazový řádek)

Obr. 2.2: Spuštění příkazového řádku

2. zadáním příkazu Cmd

Obr. 2.3: Spuštění příkazového řádku

Ve Windows 98 se nepoužívá příkaz cmd ale příkaz command.

18


2.1 Základní příkazy a jejich použití Základním příkazem, který budete pro práci potřebovat, je příkaz pro spuštění nápovědy. Ta obsahuje seznam všech dostupných příkazů a jejich podrobný popis.

příkaz se vždy píše v přesném tvaru. za jménem příkazu následují parametry, které upřesňují nastavení příkazu. parametry se od sebe oddělují mezerou povinné parametry (ty se musí použít) se uvádí bez závorek. nepovinné parametry (nemusí se vůbec použít) se uvádí do hranatých závorek. na pořadí parametrů nezáleží nezáleží na velikosti písmen (ve Windows nezáleží na velikosti znaků)

HELP – vypíše seznam použitelných příkazů HELP [příkaz] – vypíše nápovědu k příkazu. Tj. příkaz HELP md vypíše nápovědu k příkazu Md.

Obr. 2.4: Vyvolání nápovědy

Obr. 2.5: Nápověda k příkazu md 1

Pozor! Jiný způsob jak zapsat nápovědu k příkazu: Příkaz /? Tj. například Copy /?

V hranatých závorkách jsou nepovinné parametry

Všimněte si povinného parametru source (zdroj)

Obr. 2.6: Vyvolání nápovědy pomocí /?

19

Počítačové systémy I Zbystřete! Všimněte si, že některé parametry jsou odděleny lomítkem. Existují dva druhy lomítek a nesmíte si je plést. Pomůcka – jako by se písmeno v parametru příkazu chtěl pod lomítkem schovat, aby na něj nepršelo: /a Zpětné lomítko „\ “ se používá k zapsání cesty k souboru nebo složce. V příkazech musíte často počítači říci, s kterými soubory a složkami má pracovat a kde jsou umístěny. K tomu se používá dvojí způsob: úplná cesta k souboru nebo složce

úplná cesta: vypíšete celou cestu, kde má systém soubor hledat C:\dokumenty\dopisy\dopis1.txt jméno disku

neúplná cesta k souboru nebo složce

složky, kde je soubor umístěn

jméno požadovaného souboru

neúplná cesta: dopis1.txt Při zadání neúplné cesty vychází systém z aktuálního adresáře. To znamená, že prohledává adresář, ve kterém se právě nacházíte. V případě zadání úplné cesty bude počítač soubor hledat v adresáři, který je určen úplnou cestou. Nyní si už projdete příkazy. V závorce je uvedeno, zda jde o interní nebo externí příkaz. Kurzivou je zvýrazněn příklad použití příkazu.

I. příkazy pro práci s disky a adresáři FORMAT (e): formátování diskety nebo disku. Format jméno_disku

format a: (zformátuje disketu)

Varování !!! Ve starších verzích Windows a v MS-DOSu se můžete setkat s příkazem FDISK. Příkaz FORMAT je dostupný i ve Windows 2000 a XP. Pokud nepracujete na cvičném počítači ale na počítači s vašimi daty, vyhněte se zkoušení a experimentům s příkazy FDISK a FORMAT. Jejich nesprávným použitím můžete nenávratně smazat všechna data na svém počítači!!! Vyhněte se proto použití příkazu Format a písmene pevného disku např. format c: DISKCOPY (e): kopíruje obsah jedné diskety na druhou. Diskcopy zdrojový_disk cílový disk C: (i):

změna aktuálního disku ( a: Neplést dvojtečku a dvě tečky

obvykle přepne na disketu ).

MD (i): vytvoření adresáře Md jméno adresáře

md dokumenty

20

Diskcopy a: a:

2. Textový operační systém RD (i): smazání adresáře. Nelze smazat aktuální adresář (nelze mazat adresář, ve kterém se nacházíme tj. nejde si podřezat větev stromu, na které sedíme) Rd jméno adresáře

rd dokumety

DIR (i): vypíše obsah adresáře parametr: /p vypíše obsah adresáře po stránkách /w vypíše obsah adresáře ve sloupcích Dir

dir /p

dir /w

CD (i): změna aktuálního adresáře ( vstoupení/vystoupení do/z adresáře) cd jméno adresáře vstoupí do adresáře cd.. opuštění adresáře (o úroveň výše) cd\ návrat do root adresáře

cd dokumenty

TREE (e): zobrazí strukturu složek Pokud používáte českou verzi Windows, vypíše vám systém nápovědu k příkazům v češtině. V začátcích fajn, ale zkuste si zvykat na angličtinu.

Příklad 1) Vytvořte na disku C: následující strukturu složek

21

Počítačové systémy I 2) Vypište si obsah Root adresáře a zobrazte strukturu adresáře Moje

3) smazejte složku úkoly

II. příkazy pro práci se soubory COPY (i): kopírování souboru Při použití příkazu copy velice často použijete zápis pomocí úplné a neúplné cesty k souboru. Příkaz Copy má vždy alespoň 2 parametry: odkud a co se kopíruje (musí být jasné, co chcete zkopírovat a kde to má systém najít) kam se má kopírovat Použití zápisu pomocí úplné a neúplné cesty můžete navzájem kombinovat podle toho, v jakém adresáři se nacházíte a kam chcete kopírovat.

1.

copy „soubor“ „cesta kam“ zkopíruje daný soubor z aktuálního adresáře do zadanéhoadresáře.

22


Příklad Zkopírujte soubor vzkaz.txt z adresáře Vzkazy do adresáře Vyrizene.

2.

copy „odkud a co“ zkopíruje vybraný soubor do aktuálního adresáře.

Příklad Zkopírujte soubor emilce.txt z adresáře Dopisy do aktuálního adresáře

3.

copy „cesta a soubor“ „cesta kam“ zkopíruje daný soubor do zadaného adresáře. V tomto případě můžete kopírovat, i když jste kdekoli na disku. Jediným problémem je, že musíte znát přesné názvy adresářů a souboru.

Příklad Zkopírujte soubor pavle.txt z adresáře Dopisy do adresáře Vyrizene.

Poznámka: Příkaz copy nekopíruje celé adresáře, k tomu slouží příkaz xcopy.

MOVE (i): Přesune soubor nebo složku. Příkaz Move se používá stejně jako příkaz Copy. REN (i): přejmenuje soubor nebo složku REN původní_název nový_název

23

ren dopis1.txt dopis2.txt

Počítačové systémy I DEL (i) smaže soubor DEL název_souboru

del dopis.txt

Když systém soubor smaže, neobjeví se na obrazovce žádná zpráva. Pokud si nejste jisti, podívejte se pomocí příkazu DIR, že je soubor opravdu smazán. Naopak pokud dojde k chybě, vypíše systém zprávu, že nemohl soubor smazat.

Obr. 2.7: Použití příkazu Del

TYPE (i) vypíše obsah souboru. Slouží k tomu, abyste si prohlédli, co je napsáno v textovém souboru. Aby vám výpis neutekl, je dobré použít jej v kombinaci s přepínačem MORE. Před MORE se zapisuje svislá čára (někdy ji na klávesnici najdete jako dvě svislé čárky nad sebou). TYPE název_souboru

type dopis.txt |more

Obr. 2.8: Použití příkazu Type

ATTRIB (i) vypíše seznam atributů souboru. ATTRIB název_souboru

attrib dopis.txt

Jak vidíte, výpis není žádná sláva. Ale znalost příkazu type se hodí v případech nouze. Například když se potřebujete podívat, co je napsáno v souboru, a nemáte nainstalovaný žádný textový editor.

III. Ostatní příkazy: CLS (i) smaže obrazovku DATE (i) slouží k výpisu a změně aktuálního data. TIME (i) slouží k výpisu a změně aktuálního času. Po čase určitě některé příkazy zapomenete. Ale neměli byste zapomenout základní příkazy CD, MD, RD, DIR, DEL, COPY. Také byste neměli zapomenout, jak získat seznam použitelných příkazů a podrobnější nápovědu k zvolenému příkazu.

24


Cvičení 2.1: 1) Příkaz pro souboru: a) move b) cop c) copy

5) Příkaz adresáře: a) del b) rd c) cd

kopírování

pro

smazání

2) Příkaz pro opuštění adresáře ( o úroveň výše): a) cd.. b) cd c) cd:

6) Příkaz pro výpis obsahu souboru: a) type b) move c) dir

3) Příkaz pro přechod adresáře (vstup adresáře): a) md b) cd c) rd

do do

7) Příkaz pro výpis obsahu adresáře: a) md b) type c) dir

4) Příkaz pro disketu: a) cd a b) a: c) a..

na

přepnutí

2.2 Hvězdičková konvence Usnadní vyhledání souborů a složek nahrazením určitého počtu znaků v názvu souboru nebo složky. Přednosti oceníte v okamžiku, kdy neznáte přesný název souboru.

* nahrazuje libovolný počet znaků (i žádný znak je libovolný počet znaků) ? nahrazuje přesný počet znaků (? – jeden znak, ?? – dva znaky, apod.) Zástupné znaky lze umístit na různých pozicích našeho dotazu.

Příklad *pis

vrátí dokumenty, které v názvu obsahují slova začínající libovolně(„nějak“), ale končí znaky „pis“ tj. ( dopis, nápis, úřední dopis, … )

??pis vrátí nápis, dopis,… ,ale již nevrátí přípis nebo opis, protože mají více nebo méně znaků. Hvězdičkové konvence lze využít zejména při vyhledávání, kopírování a mazání souborů. V následující tabulce vidíte jaké výsledky vám pravděpodobně systém vrátí na dotazy pomocí hvězdičkové konvence. Snažte se odlišovat jméno souboru a příponu. 25

Počítačové systémy I Dotaz *.* *.txt dopis.*

*dopis.doc

Dopis*.doc

*dopis*.doc

Dop??.*

??pis.*

Příklad vyhledaných souborů Vypíše úplně všechny soubory (s libovolným jménem a libovolnou příponou) Nalezne všechny soubory s příponou txt (poznámky.txt, dopis pro Pavlu.txt, manuál.txt, …) Vrátí všechny soubory jejichž jméno je přesně dopis a mají libovolnou příponu (dopis.txt, dopis.doc, dopis.pdf,…) Najde soubory s příponou doc a jejichž název začíná libovolným textem a končí slovem dopis (Můj dopis.doc, Úřední dopis.doc, Tento nerozumný dopis.doc,…) Vypíše soubory s příponou doc jejichž název začíná slovem dopis a pokračuje libovolně (Dopis.doc, Dopis Katce.doc, Dopisní předloha.doc,…) Vrátí soubory s příponou doc v jejichž názvu je (na libovolné pozici) slovo dopis (Malý dopis na rozloučenou.doc, Mé dopisní hrátky.doc, Dopis pro Pavlu.doc, Poslední dopis.doc,…) Nalezne soubory s libovolnou příponou, začínající slovem Dop a pokračující přesně dvěmi znaky (Dopis.txt, Dopis.doc, Dopij.prd, Dopni.xls, …) Vypíše soubory končící slovem pis, před nímž jsou přesně dva znaky (Nápis.xls, Dopis.doc, …), ale již nevrátí např. soubor Opis.txt

Příklad Zkopírujte všechny záznamy z porad (dokumenty s názvem porada č.1.doc , porada č.2.doc atd.) z adresáře Dokumenty do adresáře Porady.

Hvězdičkovou konvenci můžete využít ve Windows i v grafickém rozhraní pro nalezení hledaných souborů. Vyhledávání se spouští z nabídky Start / Hledat / Soubory či složky nebo klávesou F3. Vzhled okna pro vyhledání se liší podle verze Windows, ale princip je stejný. S nalezenými soubory, lze pracovat jak jste ve Windows zvyklí (označovat do bloku, kopírovat, mazat apod.)

26


Název hledaného souboru Text, který se vyskytuje uvnitř hledaného souboru Adresář, který se bude Nejčastější prohledávat. chybou nenalezení souboru je, že se prohledává špatné uložiště

Obr. 2.9: Vyhledávání souborů a složek ve Windows

Pro správné použití musíte alespoň tušit jak dotaz zadat a umět si najít chybu ve vašem dotazu. Pokud systém nenalezne soubor, který zaručeně na počítači existuje, ptejte se jinak tj. obecněji. Pokud na dotaz Úřední dopis ze dne*.doc nenalezne soubor, ptejte se obecněji (např. jste udělali při zadávání chybu a soubor pojmenovali s krátkým U apod.). Zeptejte se např. *dopis*.doc. V tomto případě vám sice počítač vypíše i soubory, které vás nezajímají, ale mezi nimi by mohl být i vámi hledaný soubor.

Cvičení 2.2: V daných příkladech je jedno, zda budete provádět výpis obsahu adresáře pomocí DIR nebo vyhledávat ve Windows. Pozor, lze zvolit více možností. 1) Soubor Plán sběru odpadů.xls bude počítačem nalezen na základě dotazu: a) *ěru odp*.xls b) *odpad.xls c) sběr*.xls d) Plán*.* 2) Dotaz Dopi? pro*.doc nalezne: a) Dopis pro Jirku.doc b) Dopiš prostý text.doc c) Dopisní papíry.doc 3) Dotaz ??běr.txt nalezne: a) sběr.txt b) výběr.doc c) záběr.txt 4) Dotaz *ručk?.pdf nalezne: a) Příručka pro chovatele.pdf b) Nová příručka.pdf c) S příručkou.pdf d) Malý příruční slovník.pdf e) Špinavé malé ručky.pdf 5) Dotaz Žádost*.doc najde soubory: a) Žádost.doc, Žádost o půjčku.doc b) Nová žádost o půjčku.doc c) Žádost o půjčku.doc, Má žádost o půjčku.doc

27


Cvičení 2.3: 1 2

3 4 5

6

7 10

8

11

12

9

Vodorovně

2 příkaz pro smazání souboru 3 příkaz pro kopírování 5

příkaz pomocí něhož rozdělíte disk na oblasti 6 příkaz pro přejmenování 7 příkaz pro výpis atributů souborů 10 kterým příkazem se přepnete do adresáře? 12 příkaz pro zobrazení struktury adresářů

Svisle: 1 kterým příkazem si vypíšete informace o dostupných příkazech? 3 příkaz pro smazání obrazovky 4 příkaz pro vytvoření adresáře 5 příkaz pro zformátování disku 8 kterým příkazem vypíšete obsah souboru dopis.txt? 9 příkaz pro smazání adresáře 11 příkaz pro výpis obsahu adresáře

Shrnutí V této kapitole jste se seznámili se základními příkazy textového operačního systému MS DOS. Tyto příkazy můžete použít i v příkazovém řádku Windows a poslouží vám v okamžiku, kdy vás počítač přestane poslouchat a začne dělat problémy. Při práci s příkazy musíte dodržovat určitá pravidla daná operačním systémem. Příkaz musíte zadat v přesném tvaru a bez chyb. Stačí jediný překlep a počítač příkaz neprovede, nebo jej provede špatně. Myslete na to, že za příkazem vždy následuje mezera a teprve pak až zbývajíc pokyny. K upřesnění příkazu se používají parametry příkazu. Operační systém používá interní a externí příkazy. Interní příkazy jsou součástí jádra OS a můžete je použít vždy, když máte spuštěný OS. Externí příkazy jsou samostatnými soubory a z toho vyplývá, že chcete-li je použít, musí operační systém vědět, kde je má na disku nebo disketě najít. Pro vás, pracující s počítačem trochu lépe než běžní uživatelé, platí, že musíte znát základní příkazy pro práci s disky, adresáři a soubory. Je ale zbytečné, abyste si pamatovali úplně všechny příkazy. Co ale musíte znát, je způsob, jak získáte seznam příkazů a bližší informace k příkazům. Tzn. nesmíte zapomenout využít příkazu HELP případně příkaz /?. Pro práci s více soubory můžete využít tzv. hvězdičkovou konvenci. Jedná se o zástupné znaky. Hvězdička nahrazuje libovolný počet znaků a otazník pouze jeden znak. Tyto zástupné znaky můžete využít nejen pro hromadnou práci se soubory (kopírování, mazání apod.), ale také pro upřesnění vyhledávání souborů nebo složek ve Windows.

28


Kontrolní otázky 1)

Vyjmenujte základní příkazy pro práci s adresáři.

2)

Jakým způsobem se přepnete na jiný disk nebo oddíl disku?

3)

Které příkazy použijete pro kopírování a smazání souboru?

4)

Napište příkaz, pomocí kterého vypíšete obsah souboru Pokyny.txt tak, aby vám výpis neutekl.

5)

Uveďte příkaz pro vypsání obsahu adresáře.

6)

Je ve Windows rozdíl v tom, zda příkaz zapíšete velkými nebo malými písmeny?

7)

Jakým způsobem získáte nápovědu k příkazu?

8)

Vysvětlete rozdíl mezi použitím úplné a neúplné cesty k souboru.

9)

Objasněte rozdíly v použití lomítek.

10) Vysvětlete k čemu slouží hvězdičková konvence a uveďte příklady použití. 11) Jak spustíte příkazový řádek ve Windows XP a ve Windows 98?

Pojmy k zapamatování

C: Cmd, command CD, MD, RD CLS COPY, MOVE DATE, TIME DEL DIR

Řešení Cvičení 2.1 1.c,

2.a,

3.b,

4.b,

5.b,

6.a,

Cvičení 2.2 1. a, d 2. a, b 3. a, c 4. b, e 5. a

29

7.c

FORMAT, FDISK Hvězdičková konvence Interní a externí příkazy REN TREE TYPE * ?

Počítačové systémy I Cvičení 2.3 H D E L L C O P Y M

L

F D I S K O R E N M A A T T R I B C D

Y

I

P

D

T R E E

30

3. Základní nástroje údržby Windows

3. Základní nástroje údržby Windows Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: zjistit informace o systému vyčistit a defragmentovat disk najít hlášení o chybách v systému určit jak je váš systém zatížen Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 2 V této kapitole se seznámíte s tím, jak získat informace o systému a jak využít některé nástroje pro údržbu systému obsažené v samotném operačním systému. V žádném případě se nebudu věnovat základnímu ovládání Windows – to byste už měli znát. Proto cítíte-li nedostatky, doplňte si prosím své znalosti dříve, než budete pokračovat ve čtení této (i dalších) kapitoly. Co byste už měli umět: běžně používat Windows (spouštění programů, kopírování, vytváření složek apod.) změnit a upravit vzhled Windows o nastavení plochy, rozlišení apod. o nastavení nabídky Start a Hlavního panelu Nastavení Průzkumníka Windows (položky v okně Tento počítač v nabídce Nástroje / Možnosti složky) zjistit základní informace o: o OS (typ, verze) o HDD, RAM (využité a volné místo) nastavit v Ovládacích panelech chování základního hardwaru (myš, klávesnice, přidání nového hardwaru) nainstalovat a odebrat aplikace (a součásti operačního systému) nastartovat Windows v nouzovém režimu

Instalace Instalace Windows probíhá ve dvou režimech. Nejdříve v textovém režimu a pak v grafickém režimu. Instalaci vás provede názorný průvodce, takže není se čeho bát. Nemá cenu popisovat zde konkrétní kroky instalace Windows. Těch je celý Internet. Stačí vyhledat frázi „postup instalace Windows“ nebo obecněji „instalace Windows“ apod. Před instalací musíte ale věnovat pozornost systémovým požadavkům operačního systému na hardware. Ty musí být splněny, aby OS mohl řádně fungovat. Všimněte si, že je najdete ve variantách minimální a doporučené požadavky. Jestliže váš počítač splňuje minimální požadavky na hardware, systém bude fungovat, ale nemůžete od něj čekat rychlostní zázraky. Platí, že čím lepší máte HW, tím rychleji bude OS pracovat.

31


Systémové informace K nejdůležitějším schopnostem každého informatika patří schopnost získat základní informace o počítači, u kterého zrovna pracuje. Samozřejmě důležité je také znát, co získané informace znamenají. Ve Windows XP můžete pro přístup k informacím o systému použít také nápovědu, kde klikněte na Odborná pomoc. Poté v okně vlevo dole vyberte Informace o tomto počítači nebo Rozšířené informace o sytému.

Obr. 3.1: Informace o systému pomocí nápovědy XP

Dalším způsobem jak získat informace je spustit nástroj Systémové informace, který najdete v nabídce Start/Příslušenství/Systémové nástroje.

Obr. 3.2: Systémové informace Nástroj Systémové informace můžete zavolat také zadáním příkazu msinfo32.

Základní nástroje pro údržbu sytému Windows mají jednu základní vlastnost (chtělo by se přímo říci systémovou vlastnost ☺) – „bobtnat“. Od své instalace na počítač na sebe nabalují řadu nejrůznější dat (ať už různé opravné balíčky a záplaty nebo data, které do nich dodaly nainstalované aplikace). Důsledkem nárůstu velikosti samotných Windows je mimo úbytku místa také zpomalování celého sytému. O systém se musíte trošku starat, jinak byste mohli co chvíli přeinstalovávat Windows. Proto se podívejte na některé nástroje pro údržbu systému, které jsou obsaženy ve Windows. Existuje ovšem celá řada další (mnohdy výkonnějších) nástrojů od jiných výrobců. Mnohé jsou freeware a stačí se podívat např. www.studna.cz nebo www.stahuj.cz apod.

32

3. Základní nástroje údržby Windows Vyčištění disku Prohledá zvolenou diskovou jednotku a hledá dočasné soubory, které lze odstranit nebo soubory ke komprimaci (kompresi, zahuštění). Komprimuje soubory, které nebyly dlouho použity (standardně 50 dní) ⇒ uvolnění místa na disku Výhodou je zisk místa. Nevýhoda se projeví v případě, kdy komprimované soubory potřebujete použít. Systém je musí nejdříve dekomprimovat a to stojí čas. Ale protože jste ty soubory nepotřebovali 50 dní, tak je asi malá pravděpodobnost, že je budete používat příliš často. ☺ spuštění nástroje: Start/Příslušenství/Systémové nástroje/Vyčištění disku příkazem cleanmgr.exe do nabídky Start/Spustit Obr. 3.3: prohledávání disku

Obr. 3.4: Možnosti nástroje Vyčištění disku

Bližší informace můžete získat jestliže si vygoolujete „vyčištění disku“, „nástroj vyčištění disku“ nebo „vyčištění windows“ apod. Defragmentace disku Při běžných diskových operacích jako je kopírování, mazání, přidávání dat do souborů se po určité době data na disku fragmentují. Znamená to, že data jednoho souboru jsou na HDD rozházeny. Ve výsledku se zpomalují diskové operace (čtení a zápis) ⇒ citelně se zpomaluje celý systém. Počítač byste proto měli pravidelně defragmentovat spuštění: Start/Příslušenství/Systémové nástroje/Defragmentace disku ve vlastnostech diskové jednotky , kterou chcete defragmentovat a na kartě Nástroje zvolte Defragmentovat.

33


Před defragmentací je dobré disk analyzovat, abyste věděli, jak na tom je

Obr. 3.5: Defragmentace disku

Před tím, než spustíte defragmentaci je vhodné: smazat nepotřebné soubory (provést vyčištění disku) spustit kontrolu disku (Scandisk) vypnout všechny programy, které by mohly vyvolat diskové operace, zejména antivirový program provést analýzu, zda je nutné disk defragmentovat

Obr. 3.6: Výsledek analýzy fragmentace

Podle procenta fragmentace a velikosti disku může celý proces defragmentace trvat i několik hodin, spouští se většinou přes noc. Ti všímavější z vás možná při bližším pohledu na obrázky zakroutili hlavou. Ano, kovářova kobyla chodí bosa. Takovýto disk nepůjde defragmentovat. Je třeba promazat nepotřebné soubory a teprve pak defragmentovat. I když v tomto případě, sotva dopíšu tuhle oporu, celý počítač promažu, zálohuju a přeinstaluju – bude to rychlejší ☺.

34

3. Základní nástroje údržby Windows Obnovení systému Do Windows XP přidal Microsoft docela užitečný nástroj, který vám pomůže ušetřit spoustu času při hledání problémů. Znáte to, jeden den Windows fungují, jak mají a druhý den… Než byste dlouho, a mnohdy marně, hledali některé chyby, můžete použít nástroj Obnovení systému. Že se vám, žádný takový problém nestal systému dočtete v kapitole 6.

? Stane! Více se o Obnovení

Prohlížeč událostí Systém obsahuje nástroj, o kterém většina uživatelů ani neví, ale je neocenitelný v případech, že „něco nejede“ – Prohlížeč událostí. spuštění: Ovládací panely/Nástroje pro správu/Prohlížeč událostí

Můžete sledovat, kdy problémy začaly

Kdo problém vyvolal

číslo události.

Obr. 3.7: Prohlížeč událostí

Pomocí čísla událostí můžete vyhledat na Internetu o jaký problém se jedná a zda jej již někdo řešil a vyřešil. Když poklepete na některý záznam získáte detailní informace (obr. 3.8). V angličtině se Prohlížeč událostí jmenuje Event Viewer a Nástroje pro správu jsou Administrative Tools

Obr. 3.8: Detail události

35

Počítačové systémy I Výkon Ke sledování výkonu vašeho počítače můžete použít několik nástrojů. Jedním ze základních je Správce úloh (Task manager), kterého zavoláte stiskem kláves CTRL+Alt+Del. Pomocí Správce úloh si můžete prohlédnout aktuální stav vytížení procesoru, který proces systém zatěžuje nejvíce i kolik paměti spotřebovává.

Obr. 3.9: Správce úloh

Pomocí Správce úloh můžete získat více informací tak, že v nabídce Zobrazit zvolíte Vybrat sloupce (obr. 3.10).

Obr.3.10: Upřesnění možností Správce úloh

Ke sledování výkonu počítače můžete rovněž použít nástroj, který najdete v Ovládací panely/Nástroje pro správu/Výkon. Pomocí tohoto nástroje si můžete vybrat, zda budete sledovat údaje o lokální počítači, nebo si vyberete počítač v síti. Rovněž si můžete vybrat jakou část vašeho systému chcete sledovat (procesor, síťovou kartu apod.). Každý objekt má spoustu parametrů, které lze sledovat (obr. 3.12).

36

3. Základní nástroje údržby Windows

Nabídku pro výběr čítačů nejrychleji získáte, když kliknete pravým tlačítkem myši.

Obr. 3.11: Výkon systému

Obr. 3.12: Výběr parametrů pro sledování

Správa počítače Hlavním nástrojem, který v sobě obsahuje některé z výše uvedených nástrojů je Správa počítače (Computer management). Ten najdete v Ovládací panely /Nástroje pro správu/Správa počítače.

Obr. 3.13: nástroj pro správu počítače

37


Shrnutí V této kapitole jste se zběžně seznámili s některými nástroji, které můžete použít pro správu a údržbu počítače. Některé budete využívat v dalších kapitolách. Během svého provozu mají Windows tendenci postupně narůstat a nabalovat na sebe další data. Občas je vhodné disk promazat pomocí nástroje Vyčištění disku. Při vytváření, kopírování, mazání a doplňování dat v souborech se data na disku fragmentují a čas od času musíte použít nástroj pro defragmentaci disku. V případě potíží se systémem můžete systém vrátit do původního stavu pomocí nástroje Obnovení systému nebo se můžete pokusit určit zdroj problémů Prohlížečem událostí. Pokud se systém počítače zpomaluje, sledujte faktory ovlivňující jeho výkon pomocí nástroje Výkon v Ovládacích panelech nebo pomocí Správce úloh. Integrovaným nástrojem pro práci se systémem je Správce počítače. Jestliže vám nástroje obsažené v samotném operačním systému nevyhovují, podívejte se na Internetu po dalších. Existuje jich spousta a mnohé jsou freeware.

Kontrolní otázky 1) Co můžete udělat, když se vám zdá, že počítač najíždí příliš dlouho ? 2) Kde v Ovládacích panelech najdete mnohé z uvedených nástrojů ? 3) Který nástroj použijete v případě, že systém nebo program nefungují správně a nedaří se vám najít chybu ? 4) Jak získáte informace o systému ?

Pojmy k zapamatování fragmentace a defragmentace Vyčištění disku Obnovení systému Výkon Správce počítače Správce úloh Systémové informace

38

4. Uživatelé ve Windows

4. Uživatelé ve Windows Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni vysvětlit, jak je identifikován každý uživatel počítače vysvětlit, význam uživatelských skupin vytvořit uživatelský účet, přiřadit jej do uživatelské skupiny a nastavit přihlašovací heslo objasnit, jak postupovat při tvorbě hesel vysvětlit účel uživatelských profilů popsat typy profilů nastavit uživatelský profil K jedněm z nejdůležitějších činnosti správce počítačů v každé firmě patří vytváření uživatelských účtů. Ty umožňují jednotlivým zaměstnancům pracovat a zároveň jednoznačně identifikují, kdo a co na počítači udělal (nebo může udělat). Vytváření účtů, nastavování hesel a uživatelských profilů se drobně liší ve Windows XP a ve Windows 2000, ale princip je stejný. Abyste si také trochu zvykli na angličtinu, budu používat většinu ilustračních obrázků z anglických Windows 2000.

4.1 Uživatelské účty a skupiny Uživatelské účty slouží k jednoznačné identifikaci uživatele. Každý uživatel má přiděleno jedinečné identifikační číslo SID (security ID). Po přihlášení systém uživatele ověří a vytvoří přístupový token, který obsahuje jméno uživatele, SID a seznam všech skupin jichž je uživatel členem. Kopii tokenu pak získá každý spuštěný program. Ověření, zda uživatel, který chce použít uživatelský účet, je skutečně tou osobou, za níž se chce vydávat, probíhá ověřením znalosti hesla. Toho, kdo zná k účtu heslo, systém považuje za tu správnou osobu. Co z toho pro vás plyne? Pokud se někdo zmocní vašeho hesla, může se za vás vydávat a vašim jménem provádět nejrůznější ať už „kalé“ nebo „nekalé“ činnosti. Takže - pozor na heslo. Po instalaci Windows jsou automaticky vytvořeny účty Administrator a Guest (ten je hned z důvodu bezpečnosti zakázán). Uživatelské skupiny slouží k usnadnění práce s uživateli a jejich účty. Představte si situaci, že máte 40 uživatelů a pro každého z nich musíte nastavit, co na počítači smí a nesmí dělat. Proto jsou vytvořeny uživatelské skupiny (předdefinované nebo vámi vytvořené skupiny), kterým nastavíte, co smí členové skupiny na počítači provádět. Pak už jen nového uživatele přiřadíte do patřičné skupiny.

Předdefinované skupiny Ve Windows kromě skupin, které si může vytvořit správce systému, existují také skupiny předdefinované výrobcem. Tyto skupiny vzniknou automaticky při instalaci. 39

Uživatelské skupiny

Počítačové systémy I Administrators: členové této skupiny mají přístup ke všem souborům a složkám v počítači. Backup Operators: mají přístup k nástroji pro zálohování systému HelpServicesGroup(v XP): využívá Microsoft pro vzdálenou správu, mohou se (se souhlasem) připojit k PC. Network Configurations Operators(v XP): členové této skupiny mohou nastavovat síťová připojení Power Users : pro ty, kteří požadují téměř všechna oprávnění skupiny Administrators nemohou přebírat vlastnictví, zálohovat a obnovovat soubory, zavádět a uvolňovat ovládače zařízení, spravovat protokoly zabezpečení. a auditování ale mohou (na rozdíl od běžných uživatelů): sdílet složky, vytvářet, spravovat, odebírat a sdílet místní tiskárny, vytvářet místní uživatele a skupiny Users: omezená práva Poznámka: některé předdefinované skupiny v XP Home nejsou.

Vytvoření uživatele Vytvoření uživatele (uživatelského účtu) můžete ve Windows provést několika způsoby. V Ovládacích panelech pomocí Users and Passwords (Uživatelé a hesla) nebo v Computer Management (Správa počítače). Vytvoření uživatele pomocí Uživatelé a hesla

Users and Passwords (Uživatelé a Hesla) Pomocí této volby můžete jednoduše vytvořit uživatele a přiřadit jej do některé ze skupin. Pokud budete používat této volby, můžete uživatele zařadit pouze do jedné skupiny.

Obr. 4.1: Vytvoření uživatelského účtu

40

4. Uživatelé ve Windows Po stisknutí Add se vyplníte v okně User name a Full name. Nepleťte tyto dva pojmy. User name je uživatelské jméno, kterým se uživatel hlásí do počítače např. kulhava_23. Full name je jméno člověka tak, jak jej používají lidé např. Jana Kulhavá.

User name a Full name

Poté zadáte heslo k uživatelskému účtu. Heslo se musí zadat dvakrát stejně. Heslo se nezobrazuje. Systém porovnává, zda oba zadané výrazy jsou stejné (nedošlo-li k překlepu). Pak přiřadíte uživatele do některé uživatelské skupiny. Můžete použít zjednodušeného výběru nebo vybrat některou z jiných skupin. Všimněte si, že za standardního uživatele považuje systém člena skupiny Power Users a za omezeného uživatele (funkčně ☺) člena skupiny Users.

Obr. 4.2: Přiřazení uživatele do uživatelské skupiny

Tím vytvoření nového uživatele skončí. Je to trochu nedostatečné nastavení, proto si všimněte záložky Advanced, kde v části Advanced User Management je tlačítko Advanced. To vám umožní detailněji nastavit uživatele. Nebudu jej tady samostatně vysvětlovat, protože zavolá stejné okno, které vidíte na další stránce popisující práci s uživateli v Computer Management. Na kartě Advanced si všimněte poslední části Secure Boot Settings. Jejím zaškrtnutím zvýšíte bezpečnost svého počítače, protože každý, kdo se bude chtít přihlásit k počítači, bude muset na klávesnici stisknout kombinaci kláves CTRL+ALT+DEL.

Přihlašovací okno pomocí CTRL+Alt+Del

Computer Management (Správa počítače) Computer Management je nástroj, který velice často použijete k nastavení počítače. Všimněte si i ostatních položek, které obsahuje. Při vytváření uživatelských účtů a skupin v Computer Management můžete využít detailnějšího nastavení.

41

Vytvoření uživatelů a skupin pomocí Computer Management


Obr. 4.3: Computer Management

Obr. 4.4: Vytvoření uživatele User must change password at next logon: Uživatel musí při příštím přihlášení změnit heslo. Toto se používá, když uživateli nastavíte nějaké známé heslo (nebo je necháte prázdné) a chcete uživatele donutit, aby si zadal vlastní heslo. User cannot change password: uživateli zakážete změnit heslo, které jste mu nastavili vy. Tuto volbu zaškrtněte u uživatelského účtu, který používá současně více lidí, aby si navzájem nemohli změnit heslo a pak se dohadovat, jaké je heslo a kdo ho změnil. Password never expres: zaškrtnutím zajistíte, že nastavené heslo nikdy neztratí platnost. Bude stále platné bez ohledu na nastavení v Local Security Settings (Místní zásady zabezpečení), kde můžete nastavit, jak dlouho bude uživatelovo heslo platit. Account is disabled: pokud zaškrtnete tuto volbu, zakážete použití daného účtu.

Po vytvoření účtu jej ještě musíte přidat do skupiny uživatelů. Výhodou použití Computer Management je, že uživatele můžete přiřadit do více uživatelských skupin. Přiřazení uživatele do skupiny provedete tak, že na něj kliknete a z k.m. vyberte Properties (vlastnosti). Na kartě Member of (je členem) kliknete na tlačítko Add (přidat). Ze seznamu skupin vyberete skupinu, do které chcete uživatele přidat. Vše potvrdíte OK. Ve Windows

42

4. Uživatelé ve Windows XP je tento mezikrok - v okně, které se objeví, kliknete dole na Advanced (Upřesnit) a v dalším okně kliknete vpravo na tlačítko Find (najít). Nelekejte se, že postup zde není popsán graficky. Postupujete stejně jako v kapitole 5. při nastavování přístupových oprávnění k adresářům. Pomocí Computer Management můžete vytvářet vlastní uživatelské skupiny podobným způsobem, jakým jste vytvořili uživatele. Do těchto vlastních uživatelských skupin pak můžete přiřazovat jednotlivé uživatele.

Pravidla vytvoření pro vytváření uživatelského účtu: uživatelské jméno musí být jednoznačné (nesmí být dva účty se stejným názvem). uživatelské jméno pište bez mezer, v některých programech by to mohlo způsobovat potíže. nepoužívejte diakritiku !!! chcete-li použít mezeru, nahraďte ji podtržítkem. na jednom počítači to není nutné, ale pro vytváření názvů účtů v síti si vytvořte pravidla. Může se vám totiž stát, že se sejdou dva lidé, kteří se jmenují stejně. Jak pak budete postupovat. Příklady pro tvorbu názvů účtů: Tabulka 4.1: ukázky tvorby uživatelských jmen Účet bude tvořen jménem a příjmením. Sejdou-li se dva lidé se stejným jménem, přidá se pořadové číslo nástupu v organizaci Pouze příjmení s pořadovým číslem

kropacek_jan, kropacek_jan01 kropacek01

Účet bude tvořen zkratkou příjemní a pořadovým číslem

kro01

Účet bude tvořen osobním číslem v organizaci (např. označení oddělení marketing, rok 06 a pořadí nástupu v daném roce 13 apod.)

m0613

Příklady uživatelských jmen

Určitě vás napadnou další způsoby jak vytvořit uživatelské jméno tak, aby bylo jednoznačné.

Zásady tvorby hesel Na to jak vytvořit bezpečné heslo existuje řada návodů. Jako správci musíte mít povědomí o tom, jak s hesly pracovat a jaká stanovit pravidla pro vytváření hesel. Zejména zde platí, že čeho je moc, toho je příliš. Když to s pravidly pro vytváření hesel přeženete, budou se je snažit uživatelé obejít (složité hesla si někam poznačí – pokud možno nejblíže k počítači , řeknou je kolegům, budou opakovat ověřená hesla apod.). Pravidla zvolte podle toho, jaký počítač nebo síť chcete ochránit. Jiná pravidla budou platit pro počítač v řeznictví a jiná pro síť ministerstva obrany. Tady jsou některá pravidla: heslo by nemělo být snadno „uhodnutelné“ Nepoužívejte taková „hloupá“ hesla jako : heslo, 12345678, rok narození apod. 43

Pravidla pro tvorbu hesel

Počítačové systémy I jako heslo nedávejte údaje o své osobě nebo blízkých (např. datum narození, jména, koníčky apod.) Díváte-li se často na fotbal tak vás může napadnout heslo Chalsea, Baník apod. Takováto hesla jsou při případě útoku zkoušena jako jedna z prvních. Heslo nesmí tvořit jedno slovo. Takové slovo je obvykle možné najít ve slovníku a toho útočníci často využívají. používejte zkomolená slova používejte hesla, která mají nejméně osm znaků používejte malá i velká písmena přidávejte do hesel i čísla a speciální znaky Například slovo prasatko je primitivní heslo, které můžete zesílit například takto: Pr@$@tko. Ještě silnějším se stane, pokud jej doplníte o číslice. zkuste zkratky vytvořené z vaší oblíbené věty Máte-li rádi větu např. „Někdejší růže zůstává jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci“ pak můžete například zvolit první písmena ze slov (nebo druhá písmena apod.) a vznikne silné heslo Nrzjcjjpjdvsm. Zesílit je můžete, když nahradíte písmeno „s“ znakem „$” nebo písmeno „m“ znakem “#” . Navíc to můžete potuplovat nějakým tím číslem. heslo si nikam nezapisujte heslo nikomu neříkejte heslo měňte v pravidelných intervalech. Pozor! Asi nejsilnější hesla by měli používat členové skupiny Administrators. Heslo administrátora by mělo být poznačeno a bezpečně uloženo. Proč? Představte si, že jenom vy v celém podniku znáte heslo pro účet administratora a něco se vám stane. Jak se bude váš nástupce dostávat do systému a spravovat jej?!

Platí pravidlo, že správce počítače (sítě) se nemá běžně hlásit pomocí účtu Administrator, ale pro běžnou práci si vytvořit jiný účet s menšími oprávněními. Omezí tak riziko odlovení hesla k účtu Administrator. Pokud se chcete dozvědět více o bezpečnosti hesel nebo vytváření silných hesel, zadejte do vyhledávače slovní spojení „silná hesla“ nebo „slabá hesla“ apod.

Aby uživatel musel při vytváření hesel respektovat některá pravidla, musíte jej k tomu donutit. Pravidla nastavíte v Místní zásady zabezpečení, které naleznete v Ovládacích panelech v Adminsistrative Tools (Nástroje pro správu; nebo je můžete zavolat z příkazem secpol.msc).

44


Obr. 4.5: Místní zásady zabezpečení

Zde můžete nastavit: minimální počet znaků, které musí mít hesla všech uživatelů minimální staří hesla maximální stáří hesla

Cvičení 4.1: Vyberte z nabízených hesel ta, která alespoň trochu splňují požadavky na silné heslo. e) SousedovicAlíkII a) ahoj f) NaK0n0pi$ti b) Alík g) suvtjjjkdpsdv c) Franta14 h) $uvtjjjkdp$dv d) Sparta

Odstranění účtu Vždy než začnete odstraňovat uživatele, uvědomte si, že ve Windows je uživatel identifikován jedinečným SID. I když vtvoříte nového uživatele se stejným uživatelským jménem a heslem, bude mít jiné SID. Proč vás na to upozorňuji? Řadu zabezpečovacích funkcí váže Windows právě na SID. Vytvořením nového uživatele se stejným uživatelským jménem nezíská uživatel přístup k objektům, jichž byl předtím vlastníkem (souborům, zašifrovaným souborům, osobním certifikátům, heslům pro přístup k webovým stránkám a prostředkům v síti), protože nové SID není shodné se starým SID. Uživatelské účty odstraňujte pomocí dialogu Users and Passwords v Ovládacích panelech. Pokud se rozhodnete odstranit účet ve Windows XP, systém se vás zeptá na to zda má : zachovat soubory: zkopíruje soubory a složky uložené v Dokumenty do složky na plochu odstranit soubory: odstraní účet, profil a všechny příslušné soubory včetně složky Dokumenty.

45

Odstranění uživatelského účtu


4.2 Uživatelský profil Princip fungování profilů už znáte. Přihlásíte se na počítači, na kterém jste si upravili pracovní plochu, vzhled nabídky start, oblíbené položky apod. Po vás se přihlásí někdo jiný, kdo má vytvořen vlastní uživatelský účet, a má k dispozici úplně jiný vzhled plochy, jinak upravenou nabídku Start a v Oblíbených jiné položky, které si tam přidal. V této části se spolu podíváme, co profil obsahuje, kde jej najdete a jak jej můžete využít pro práci s uživateli. Jak jsem již napsal v úvodu, předpokládám, že máte základy správy počítače. Např. umíte upravit vzhled nabídky Start nebo přidat do Oblíbených novou položku. Tyto základní znalosti se zde nebudou probírat ale využívat. Uživatelský profil obsahuje všechna nastavení a soubory pracovního prostředí uživatele a každý uživatel má úplný přístup k vlastnímu profilu. Nastavení uživatelského profilu jsou uložena na dvou místech: ve složce Documents and Settings a v systémovém registru. V registru jsou uložena například nastavení Průzkumníka Windows, Hlavního panelu, Ovládacích panelů nebo nastavení aplikací. Dále jsou popsány jen některé položky profilu, kterých je samozřejmě více. Některé složky v profilu jsou skryté.

Obsah profilu v Documents and Settings:

Obr. 4.6: Obsah profilu

Cookies: obsahuje malé soubory, které urychlují a usnadňují práci s webovými stránkami (např. nemusíte při každém otevření stránky znovu zadávat hesla apod.). Desktop (Plocha): vše, co je uloženo nebo zobrazeno na ploše, včetně zástupců. Favorites (Oblíbené položky): položky, které jsou zobrazeny v nabídce Oblíbené. Local Settings: obsahuje nastavení a soubory, které v případě cestovního profilu necestují s uživatelem, protože jsou závislé na konkrétním počítači nebo jsou příliš velké. Dokumenty: je výchozí složkou pro zástupce Dokumenty umístěného na ploše a v nabídce Start. Tady nabízí ukládat soubory většina programů. 46

4. Uživatelé ve Windows NetHood (Okolní síť): obsahuje My Network Places (Místa v síti).

zástupce

zobrazované

v okně

PrintHood (Okolní tiskárny): zástupci na položky okna Tiskárny Poslední dokumenty: zástupce zobrazovaných v nabídce Start

nedávno

použitých

dokumentů

SendTo: obsahuje zástupce složek a aplikací, které se zobrazují v podnabídce Odeslat v kontextovém menu. Start menu (nabídka Start): zástupci, kteří jsou zobrazení v nabídce Start Templates (Šablony): složka je skrytá, obsahuje šablony dokumentů. Všimněte si, že součástí profilu jsou i Temporary Internet files (dočasné soubory internetu), kde se ukládají např. obrázky ze stránek, které jste navštívili apod.

typy profilů: místní vytvoří se při 1.přihlášení uživatele změny v profilu se uloží pouze v místním počítači cestovní uložen na síťovém disku serveru ⇒ je dostupný na libovolném počítači v síti místní kopii uloží při 1.přihlášení k počítači změna v profilu se uloží místně a po odhlášení uživatele se aktualizuje profil uložený na disku serveru v případě nedostupnosti cestovního profilu se použije uložený místní profil povinný může jej měnit pouze správce uložen na síťovém disku a při 1.přihlášení se vytvoří místní kopie, ale na rozdíl od cestovního profilu není povinný profil po odhlášení aktualizován ⇒ profil zůstává stále tak, jak jej správce nastavil uživatel může provádět změny (nejsou-li zakázány v zásadách skupin), které jsou ale po odhlášení zahozeny Místní profil je uložen v %SystemDrive%\Documents and Settings nebo %SystemRoot%Profiles Když někde najdete označení %SystemDrive% označuje to proměnnou. Autor tím chce naznačit, že jde o disk, na kterém je nainstalován operační systém a ten může být jednou C:\, D:\ a jindy třeba F:\. Složka Documents and Settings pak bude nainstalována na disku, na kterém je nainstalován operační systém. Proměnná %SystemRoot% označuje hlavní adresář, ve kterém jsou nainstalovány Windows, ať už se složka jmenuje jakkoli.

47


společné profily: All Users Doplňuje profil každého uživatele. Co je zde nastaveno, se projeví všem uživatelům do složek Plocha a Nabídka Start mohou přidávat pouze členové skupin Administrators a Power Users Dokumenty jsou zobrazovány jako Sdílené dokumenty a přístupné všem uživatelům Default Users Standardní profil pro 1.přihlášení uživatele, který nemá cestovní profil obsah se zkopíruje do profilu nového uživatele změny mohou provádět pouze členové skupiny Administrators Změny v uživatelských profilech: Můžete sice přidávat, měnit a odebírat položky přímo v Průzkumníku. Ale stejným způsobem není vhodné odstraňovat, přesouvat nebo kopírovat celé profily, protože nedojde k odstranění profilu z registrů a při kopírování se nepřidělí oprávnění. Změny můžete provést v Profily Uživatele (ve Vlastnostech systému). Windows 2000 a XP se trochu liší, ale princip je stejný.

Obr. 4.7: Profily ve Windows XP

Kopírování profilu Výhodou kopírování profilu pomocí nabídky Profily uživatelů je, že systém přidělí vytvořené kopii odpovídající oprávnění. Nezapomeňte ale, že profil se vytvoří a přidá do registrů až po prvním přihlášení uživatele. Nelze zkopírovat aktuálně přihlášený profil (ani ten svůj).

48


Obr. 4.8: Profily ve Windows 2000

Odstranění profilu Odstranění profilu můžete provést v : Profily Uživatele: odstraní profil nejen z disku, ale i z registrů. Nelze odstranit profil aktuálně přihlášeného uživatele Uživatelské účty: odstraněním uživatele se odstraní i jeho profil Přiřazení profilu Přiřazení profilu se provádí v Computer Management v Local Users and Groups. Ve Windows XP můžete také v Ovládací panely\Uživatelé \Uživatelské jméno účtu \ k.Profil. Co když ale nastavíte profil a nějaký chytřejší uživatel si jej úplně předělá?! Co s tím? Platí, že nastavení zásad v Místní zásady zabezpečení mají vyšší prioritu než nastavení v uživatelském profilu (zabrání se tak zkušeným uživatelům v provádění změn).

Příklad Nakonfigurujte profil Default Users pro nově vytvořené uživatele. Pro nakonfigurování profilu můžete použít následující postup: 1) Vytvořte si nového uživatele např. TvorbaProfilu 2) Přihlaste se jako uživatel TvorbaProfilu (počítač použije doposud nastavený default profil). 3) Upravte nastavení profilu ( např: vzhled plochy; nastavení Hlavního panelu; nastavení Průzkumníka Windows apod.) 4) Odhlaste se a přihlaste jako Administrátor 5) Zapněte si zobrazení skrytých souborů a složek 6) Přepněte se do složky Documents and Settings\Default Users a vymažte celý její obsah 7) Zkopírujte celý obsah složky TvorbaProfilu (včetně skrytých složek) do složky Default Users.

49


Cvičení 4.2: Vytvořte na počítači skupinu uživatelů Pokusní. Pak vytvořte uživatele Ferda a uživatele Pepina. Oba vytvořené uživatele zařaďte do skupiny Pokusní. Nastavte oběma uživatelům jejich profily. Každý uživatel bude mít jiný obrázek na pozadí pracovní plochy (nastavte podle uvážení) Oba uživatelé uvidí na ploše tyto ikony Tento počítač, Koš a zástupce programů Word a Excel (nebo jiného textového a tabulkového editoru, který máte na počítači) Pepina bude mít navíc na ploše dokumenty Pokyny.doc a Pravidla.doc (tyto dokumenty Ferda na ploše mít nebude). Ferda bude mít navíc na ploše dokumenty Výsledky.xls a Uzávěrka.xls (tyto dokumenty Pepina na ploše mít nebude). Každému z uživatelů upravte podle vlastního uvážení nabídku Start. Donuťte oba uživatele, aby si museli při příštím přihlášení změnit heslo.

Shrnutí V této kapitole jste se seznámili se základy (opravdu jen základy) práce s uživateli ve Windows. Běžné počítače zatím neumí identifikovat uživatele např. podle hlasu, ale dělají to pomocí jména a hesla. Každý uživatel se do systému hlásí uživatelským jménem (user name) a heslem (password). Pomocí uživatelského jména a hesla systém pozná, kdo s ním pracuje. Protože počítače ale raději pracují s čísly, má každý uživatel přiřazeno jedinečné identifikační číslo tzv. SID. Jestliže někdo cizí získá uživatelovo heslo, může pracovat jeho jménem a nikdo nepozná, že to provedl někdo jiný. Proto je nutné, aby uživatelé i právci počítačů dodržovali pravidla pro práci s hesly. Nejdůležitějším uživatelem, automaticky vytvořeným při instalaci systému, je Administrátor. Administrátor může s počítačem provádět prakticky cokoli a proto pravidla o nakládání s hesly platí „tím tuplem“. Pro usnadnění práce s velkým počtem uživatelů se pracuje s uživatelskými skupinami. Místo toho abyste pokaždé nastavovali zvlášť pro každého uživatele, co může na počítači dělat, nastavíte pravidla pro celou uživatelskou skupinu. Jednotlivé uživatelé pak jen přiřadíte do příslušné skupiny. Aby uživatelé měli pokaždé počítač ve stavu, který si nastavili, používají se tzv. uživatelské profily. Profil také umožňuje, aby uživatel měl stejné nastavení na každém počítači v síti. Ve Windows existuje několik typů profilů (místní, cestovní, povinný). Speciálními druhy profilů jsou společné profily All Users a Default Users .

50


Kontrolní otázky 1) Jaký je účel uživatelských skupin a které znáte předdefinované skupiny ve Windows ? 2) Čím je v systému jednoznačně určen konkrétní uživatel ? 3) Jak systém pozná, že uživatel, který se do systému hlásí, je ten pravý ? 4) K čemu slouží uživatelský profil a co je jeho součástí ? 5) Které profily jsou společné a kde je najdete ? 6) Potřebujete, aby všichni uživatelé měli na ploše určitý dokument. Kam jej umístíte? 7) Vyjmenujte alespoň 5 doporučení pro vytváření hesel 8) Který účet musí mít nastaveno nejsilnější heslo 9) Navrhněte jakým způsobem vytvořit uživatelské jméno a uveďte příklady 10) Uveďte příklady nevhodných hesel

Pojmy k zapamatování o o o o o o o

SID Administrator Guest Administrators Power Users Users User name

o o o o o

Full name silná a slabá hesla uživatelský profil typy profilů společné profily

Řešení Cvičení 4.1 Když se nad hesly zamyslíte, tak alespoň základní požadavky splňují hesla e), f), g), h). Cvičení 4.2 Nejlépe asi bude využít nástroj Správa počítače (ten najdete v Ovládacích panelech/ Nástroje pro správu). Zde vytvořte uživatelskou skupinu Pokusní, uživatelé Ferda a Pepina a zařaďte je do skupiny Pokusní. Prozatím si pro nastavte heslo, které znáte vy (např. student), nenuťte uživatele k tomu, že musí heslo změnit při příštím přihlášení. Přihlaste se jako uživatel Ferda (heslo znáte ☺), upravte plochu a nabídku Start. Poté se přihlaste jako Pepina a rovněž nastavte plochu a nabídku Start. Přihlaste se jako správce počítače a teprve nyní pro každý účel zatrhněte možnost, že uživatel musí při příštím přihlášení změnit heslo. Poznámka. Jestliže požadované zástupce (Tento počítač, Koš, zástupce Wordu a Excelu) mají vidět i ostatní uživatelé počítače můžete využít profil All Users a zástupce vytvořte ve složce %SystemDrive%\Documents and Settings\All Users\Plocha.

51


52

5. Řízení přístupu k souborům a složkám

5. Řízení přístupu k souborům a složkám Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: určit rozdíl mezi Zjednodušeným sdílením souborů a složek a Rozšířeným nastavením zabezpečením vysvětlit rozdíl mezi oprávněními a právy nastavit oprávnění souborového systému NTFS chápat rozdíl mezi oprávněními při přístupu k místnímu počítači a přístupu k počítači ze sítě nastavit oprávnění pro sdílení souborů a složek Čas potřebný k prostudování kapitoly: 12 Obsah této kapitoly patří k tomu nejdůležitějšímu, co se v této opoře dozvídáte. Nastavování uživatelských práv bude vašim denním chlebem, proto zvyšte ještě více svou pozornost. Prostudování této kapitoly pouze jednou nestačí. Je dobré se k ní několikrát vrátit a upevnit si své znalosti. Napadne-li vás nějaký problém v souvislosti s přístupovými oprávněními, hledejte jeho řešení. Zejména zde platí, že pouze cvik dělá mistra ⇒ cvičit, cvičit a cvičit. Pokud budete zkoušet oprávnění na svém počítači, vytvořte si pokusné složky. Nezkoušejte experimentovat na systémových složkách a složkách, které jsou pro vás důležité. Ušetříte si tak hezkou řádku horkých chvil. Zabezpečení počítače je jednou z nejzákladnějších činností, které musíte jako správce počítače (nebo sítě) provádět. Existuje řada postupů a zásad, které byste měli dodržet. Mějte na paměti, že to nejcennější jsou vaše data. Základní zabezpečení počítače provádí Windows pomocí: přihlášení k systému: s počítačem může pracovat pouze oprávněný uživatel, který má na počítači vytvořen uživatelský účet. řízení přístupu k souborům a složkám: každý objekt (složka a soubor) má určeno, kdo a co s ním může provádět auditování systému: v případě zapnutí těchto funkcí, systém sleduje a zaznamenává, kdo a co na počítači prováděl. Nezapomeňte, že veškerá vaše nastavení přístupů a zabezpečení jsou na nic, pokud necháte účet, který je členem skupiny Administrators, bez nastaveného silného hesla. Správně by měl mít heslo každý účet.

Windows XP Profesional v zabezpečení vycházejí z Windows 2000. Jak ale víte, tak Windows XP existují také ve verzi Home, která má řadu bezpečnostních funkcí osekaných. Většina dále probíraných funkcí je přístupná pouze ve Windows XP Profesional a 2000. V obou je jejich použití podobné. Windows XP používají 2 typy zabezpečení: Zjednodušené sdílení souborů. Je dostupné v XP Profesional i XP Home. Řízení přístupu pomocí systému souborů NTFS (označované též jako Rozšířené nastavení zabezpečení nebo jako Řízení oprávnění k souborům stylu Windows 2000 apod.). Je dostupné pouze ve Windows XP Professional.

53

Počítačové systémy I Windows 2000 mají pouze Řízení přístupu pomocí systému souborů NTFS. Šmankote, neučte se nazpaměť ty dlouhé názvy. Zapamatujte si Zjednodušené sdílení a Rozšířené nastavení zabezpečení. Všichni budeme vědět, o co jde. Jak poznáte, který typ zabezpečení používáte? • •

podívejte se v libovolném okně do nabídky Nástroje /Možnosti složky / k.Zobrazení/ jestli je zaškrtnuto Použít zjednodušené sdílení. ve vlastnostech libovolné složky podle vzhledu záložky Sdílení nebo záložky Zabezpečení (obr. 5.1 a 5.2).

U Zjednodušeného sdílení má záložka Sdílení odlišný vzhled a úplně chybí záložka Zabezpečení

Obr. 5.1: Zjednodušené sdílení souborů

Obr. 5.2: Rozšířené nastavení zabezpečení

54


5.1 Zjednodušené sdílení souborů a složek je zapnuto po instalaci vše je přístupno každému uživateli, který má v počítači vytvořen učet (s výjimkou souborů v profilech ostatních uživatelů). Vychází se z filozofie, že jednotliví uživatelé si navzájem věří (jako v 95/98/ME). Každý uživatel může nastavit libovolnou složku svého profilu jakou soukromou ( bude mít do ní přístup pouze on) Zapnutí (vypnutí) zjednodušeného sdílení : Nástroje /Možnosti složky / k.Zobrazení/ Použít zjednodušené sdílení K ochraně vlastního profilu před ostatními se používá nastavení „Soukromé“. K takto označené složce nebudou mít ostatní uživatelé přístup. Nastavení provedete ve vlastnostech složky vašeho profilu na kartě Sdílení Složka označená jako soukromá má tato omezení: o je k dispozici jen v rámci vlastního profilu. Jiné umístění (např. na C:\ nebo D:\ apod.) není součástí profilu. o ochrana se týká všech podsložek a souborů ve složce nastavené jako soukromá. Nelze některé z ochrany vyjmout – tj. vše nebo nic o je-li povoleno zjednodušené sdílení a kopíruje se nebo se přesouvá objekt mezi soukromou a sdílenou složkou, zdědí kopírované či přesouvané objekty atributy zabezpečení cílové složky (pozor, jiným způsobem se systém chová, pokud používáte Rozšířené nastavení zabezpečení viz. dále)

Příklad 3 studenti (Petr, Pavel a Franta) používají na kolejích svůj společný počítač. Pavel plní roli administratora. Operační systém Windows XP Professional je nastaven tak, aby používal Zjednodušené sdílení souborů. Petr má na ploše svého profilu složku Přednášky, kterou chce zpřístupnit ostatním uživatelům Franta má na disku C:\ složku Fotky jejíž obsah si nepřeje zveřejňovat. Na své ploše vytvořil ještě složku Dopisy a přeje si, aby do ní neměl přístup ani Pavel jako správce počítače. Co by měli oba udělat? Petr: přesunout složku Přednášky mezi sdílené složky (tj. do C:\ Documents and settings\All users\). Franta: Přesunout složku fotky do svého profilu (tzn. např. na plochu) a ve vlastnostech složky Dopisy na kartě Sdílení zaškrtnout políčko Soukromé. Tento příklad si můžete bez obav vyzkoušet. A jak uvidíte za chvíli, toto Frantovo řešení může fungovat jen u nezkušeného správce počítače. O trochu málo zkušenějšího uživatele s administrátorským oprávněním Frantovo opatření nezastaví.

Sdílené složky se nachází v C:\Documents and Settings \ All Users 55

Počítačové systémy I o mají k nim přístup všichni uživatelé počítače o sdílí se: Sdílené dokumenty Sdílené obrázky Sdílená hudba Plocha: všechny soubory a složky, které se zde zkopírují, se zobrazí každému uživateli Nabídka Start: všechny soubory a složky, které se zde zkopírují, se zobrazí každému uživateli Oblíbené položky: na rozdíl od Plochy a nabídky Start nedělá vůbec nic. Možné problémy se zjednodušeným sdílením: ? používá se NTFS? ( Soukromé u FAT32 není k dispozici !!!) ? je zapnuto zjednodušené sdílení? ? je složka součástí mého profilu? ? není již jako soukromá nastavena nadřazená složka?

Cvičení 5.1: Rozhodněte, zda je tvrzení pravdivé. 1) Windows XP Home a Profesional mají stejné služby zabezpečení. 2) Pro využití většiny služeb zabezpečení není nutný souborový systém NTFS. 3) Jako „soukromou“ lze nastavit libovolnou složku na disku. 4) Ochránit svá data před ostatními uživateli nastavením složky jako „soukromé“ můžu pouze v rámci vlastního profilu. 5) Nastavení „soukromé“ je k dispozici pouze při zapnutém zjednodušeném sdílení. 6) Uvnitř soukromé složky můžu některé soubory zveřejnit pro ostatní uživatele. Vyberte správnou možnost 7) Přesunuji podadresář Dopisy ze svého profilu (v C:\Documents and Settings) do složky C:\Petr. Profil je nastaven jako soukromý. Po přesunu bude složka Dopisy: a. soukromá c. veřejná, ale soubory uvnitř soukromé d. soukromá, ale soubory uvnitř veřejné b. veřejná 8) Pokud umístím soubor do adresáře C:\Documents and Settings\All Users\ Desktop budou: a. Vidět soubory na své ploše všichni uživatelé b. Vidět soubory jen ti uživatelé, kterým to nastavím 9) Kopíruji soubory z CD na plochu. V adresáři Documents and Settings mám nastaven profil jako soukromý. Zkopírované soubory budou: a. soukromé c. ostatním uživatelům nedostupné b. veřejné d. ostatním uživatelům přístupné

56


5.2 Řízení přístupu pomocí systému souborů NTFS (Rozšířené nastavení zabezpečení) Podmínkou použití přístupových oprávnění je zformátování disku souborovým systémem NTFS a vypnutí Zjednodušeného sdílení souborů. Při práci se zabezpečením ve Windows můžete narazit na pojem přístupová privilegia. Přístupová privilegia jsou dvojí: oprávnění: schopnost přistoupit k objektu (např. souboru nebo složce) a provést s ním určitou operaci. Například oprávnění Číst a spouštět nebo oprávnění Zobrazovat obsah složky. práva: schopnost provádět akce týkající se celého systému. Například právo zálohovat data na počítači. Součástí každého objektu na počítači je tzv. ACL (Access Control List), který obsahuje SID (jedinečné ID každého uživatele) a seznam oprávnění (tj. co může daný uživatel s objektem provádět). Vám se naštěstí SID neukazuje, ale zobrazí se jméno uživatele nebo skupiny.

5.2.1 Přístupová oprávnění Abyste mohli používat řízení přístupu pomocí přístupových oprávnění, musí být svazek (nebo oddíl) disku naformátován souborovým systémem NTFS. V případě, že používáte XP Professional musí být vypnuto Zjednodušené sdílení souborů a složek. Přístupová oprávnění se ve Windows dělí na základní a rozšířená (speciální). Rozšířená oprávnění jsou pouze upřesněním základních oprávnění. Oprávnění se nastavují ve vlastnostech objektu na kartě Zabezpečení (Security).

Oprávnění zvoleného uživatele

Rozšířená oprávnění

Povolení dědění oprávnění

Obr. 5.3: Základní oprávnění ve Windows 2000

57

Počítačové systémy I Oprávnění povolíte zaškrtnutím Alow (povolit) a odepřete zaškrtnutím Deny (odepřít). Odepření (Deny): uživateli je zakázáno používat příslušné oprávnění má přednost před všemi dalšími nastaveními. To znamená že pokud má uživatel odepřen ke složce přístup, tak i když je uživatel členem skupiny, která má ke složce oprávnění Full Control, je mu přístup odepřen. Ostatní členové skupiny, ale mají do složky přístup. Oprávnění pro soubory je důležitější než oprávnění pro složky. Snažte se nepoužívat volbu Deny příliš často. Vyhnete se tak problémům s tím, že ztratíte přehled, co má kdo povoleno. Obrázek jedné hlavy v seznamu znamená jeden uživatelský účet. Dvě hlavy symbolizují skupinu uživatelů.

Zaškrtnutím přidělíte označenému uživateli nebo skupině příslušná oprávnění.

Obr. 5.4: Základní oprávnění ve Windows XP

Základní oprávnění Úplné řízení (Full Control): • uživatel může s objektem nakládat jakkoli včetně změny oprávnění a vlastnictví objektu • zaškrtnutím úplného řízení se zaškrtnou vyberou všechna podřízená oprávnění. Měnit (Modify): • umožňuje číst, měnit, vytvářet a odstraňovat soubory a složky. • všechna nižší oprávnění, navíc možnost mazání a provedení změn ve složkách a souborech. • uživatel nemůže měnit oprávnění a přebírat vlastnictví • stejného výsledku se dosáhne současným zatrhnutím Zapisovat a Číst a spouštět

58

5. Řízení přístupu k souborům a složkám Číst a spouštět (Read & Execute): • umožňuje prohlížet soubory a spouštět programy. • volbou tohoto oprávnění se automaticky zapne oprávnění Zobrazovat obsah složky a Číst Zobrazovat obsah složky (List Folder Contens): • existuje jen u složek • totéž jako oprávnění Číst a spouštět, ale použije se jen na složku a podložky, ale už neplatí na soubory uvnitř složky. To znamená, že jestliže má uživatel pouze právo List Folder Content, nemůže spustit soubory uložené uvnitř složky. Číst (Read): • jedná se o nejzákladnější oprávnění • umožňuje vypisovat obsah složky, číst oprávnění a synchronizovat soubory Zapisovat (Write): • umožňuje vytvářet soubory a zapisovat data • číst atributy a oprávnění • synchronizovat soubory

Rozšířená oprávnění Poskytují možnost upřesňujícího nastavení. Ve většině případů je dostačující použití základních oprávnění. Zapnete-li některé základní oprávnění, projeví se to tak, že se automaticky zaškrtne určitá skupina rozšířených oprávnění.

Obr. 5.5: Rozšířená oprávnění

59


Dědění oprávnění: Soubory a složky mohou dědit oprávnění z rodičovské složky. skupina Studenti má oprávnění k sl1 Read.

složka sl1 je rodičovskou složkou pro složky sl2 a sl3.

Je-li zapnuto dědění oprávnění, pak ke složkám sl2 a sl3 získala skupina Studenti také oprávnění Read. zděděná oprávnění lze objektu odebrat lze nastavit, aby nově vytvořené objekty (např. podložky) automaticky nedědily oprávnění rodičovské složky lze zrušit „dědickou“ vazbu mezi rodičovskou složkou a podsložkou. Odstranění zděděných oprávnění

Chcete-li odstranit zděděná oprávnění, musíte nejdříve zrušit zaškrtnutí políčka Alow inhertitable permissions from parent to propagate to this object (v XP: Povolit šíření oprávnění z rodiče na tento objekt). Objeví se dialogové okno, které se zeptá, jak se mají upravit stávající oprávnění ke složce.

Obr. 5.6: Zrušení dědění oprávnění ve Windows 2000

kopírovat: zkopíruje stávající oprávnění z rodičovské složky a vazbu zruší. Pak můžete upravit oprávnění podle svých představ. odstranit: odstraní všechna zděděná oprávnění a zůstanou jen ta, která jsou vytvořena přímo k dané složce. I když se vám to možná nezdá, dědění oprávnění zjednodušuje správu a zabezpečení. Oprávnění, která přiřadíte složce, se pak promítnou do všech podsložek. Nemusíte tak „ručně“ nastavovat oprávnění ke každé podsložce. Jak tedy poznáte v tom množství všech možných oprávnění, která jsou zděděná? Ve Windows 2000 klikněte na tl. Advanced a na kartě rozšířených oprávnění si všimněte obrázku klíčů. Oprávnění se stínovanými klíči jsou zděděná. Ve Windows XP vám to usnadní a rovnou vám napíší, z které složky jsou oprávnění zděděná.

60


Stínované klíče znamenají zděděná oprávnění

Obr. 5.7: Zděděná oprávnění ve Windows 2000 Která oprávnění jsou zděděná a odkud

Obr. 1.8: Zděděná oprávnění ve Windows XP

Příklad Uživatel Petr má ke složkám následující oprávnění:

SL1- List Folder Content, Read, Write SL2 – Read & Execute Složka SL2 dědí oprávnění ze SL1. Jaká jsou Petrova oprávnění ke složce SL2 ? skutečná oprávnění: List Folder Content, Read, Write, Read & Execute

Příklad Uživatel Petr má ke složkám následující oprávnění:

SL1- Modify SL2 – odepřeno Write Složka SL2 dědí oprávnění ze SL1. Uživatel má odepřeno oprávnění Write ke složce SL2. Jaká jsou výsledná Petrova oprávnění ke složce SL2 ? skutečná oprávnění: List Folder Content, Read&Execute, Read. Odepření oprávnění Write znamená, že uživateli je vlastně znehodnoceno zděděné oprávnění Modify (Modify se vlastně rovná Read&Execute + Write). Důsledkem je, že uživatel si může prohlížet obsah složky i obsah souborů, ale nemůže obsah měnit ani vytvořit nový soubor. Zato mu zůstala možnost soubory ve složce odstranit (protože má zděděno, byť částečně znehodnocené, oprávnění Modify).

61

Počítačové systémy I Vidíte, že práce se základními oprávněními je složitá. A to jste nezasahovali do oprávnění speciálních. Při této práci mám pro vás jedinou radu. Vše, co nastavíte, si nejdříve odzkoušejte. Dříve než do změn pustíte běžného uživatele!!! Aby se to ještě více zkomplikovalo, můžete oprávnění nastavovat i na úrovní souborů. Ale pokud jen to jde, snažte se mu vyhýbat. Následující dva příklady vám ukážou proč.

Příklad Uživatel Franta si má ke složce SL1, ve které jsou 2 soubory, k nimž jsou Frantovi přidělena následující oprávnění

SL1- List Folder Content, Dopis1.txt Dopis2.txt – Read Oprávnění k souboru Dopis1.txt nemá žádné. Soubor Dopis2.txt si může Franta otevřít i a prohlédnout, protože k němu vlastní oprávnění Read. Protože Franta nevlastní oprávnění Modify, nemůže provádět v souboru změny.

Nyní se podívejte, jak může být nastavování oprávnění složité a zrádné. A co všechno musí správce při nastavování oprávnění vzít v úvahu. Nad následujícím příkladem se dobře zamyslete.

Příklad Administrátor si přeje, aby si uživatel Franta mohl prohlížet obsah složky SL1 a mohl číst informace uložené v souborech. Jediným souborem, který by měl mít Franta možnost měnit, je soubor Dopis2. Proto nastavil tato oprávnění:

SL1- List Folder Content,

Read

Dopis1.txt Dopis2.txt – Modify Administrátor uvažuje takto: Oprávnění k souboru Dopis1.txt má Read. Soubor Dopis2.txt si může Franta prohlédnout i měnit, protože k němu zdědil oprávnění Read a navíc má k souboru nastaveno oprávnění Modify. Když chce nastavení odzkoušet, zjistí, že proti všem předpokladům nefunguje. V čem je zakopaný pes? Chyták je v tom, jakým způsobem systém provádí změny v souborech. Chce-li uživatel upravit soubor, tak systém: 1. vytvoří kopii původního souboru (pracovní soubor) 2. v kopii nechá uživatele provádět změny 3. chce-li uživatel změny uložit, uloží si systém kopii 4. odstraní původní soubor 5. přejmenuje kopii na název původního souboru

62

5. Řízení přístupu k souborům a složkám A když se podíváte na oprávnění ve složce, tak Franta nemůže do složky zapisovat a tudíž se nemůže uložit a přejmenovat kopie, na které Franta pracoval. Navíc systém zakřičí v okamžiku, kdy chce soubor přejmenovat a zjistí, že uživatel nemá oprávnění k zápisu. Důsledkem je, že se mezitím odstranil i původní soubor, takže ze složky soubor Dopis2.txt úplně zmizel. Administrátor se zamyslel a doplnil oprávnění ke složce o právo Write:

SL1- List Folder Content,

Read, Write

Dopis1.txt Dopis2.txt – Modify Nyní došlo k následující situaci: Franta otevřel Dopis2.txt, provedl v něm změny a uložil. Otevřel soubor znovu a viděl, že změny se projevily. Pokračoval proto v úpravě souboru. Nyní došlo k tomu, že když chtěl změny uložit, systém zahlásil chybu. Tentokrát soubor Dopis2.txt nezmizel, ale uvnitř není nic napsáno. Proč? Vychází to z výše popsaného. Při první změně se Frantovi podařilo změny uložit, protože měl k souboru oprávnění Modify. Během tohoto procesu se ale vytvořil nový soubor Dopis2.txt a zdědil nastavení složky ⇒ k novému Dopis2.txt už Franta nemá oprávnění Modify. Protože má oprávnění Write, dovoluje systém Frantovi vytvořit soubor Dopis2. Už mu ale nedovoluje měnit obsah, proto je soubor Dopis2 prázdný. Administrátor je víceméně znovu na začátku řešení problému.

Mohlo by vás napadnout řešení, nastavit oprávnění Modify na celou složku a souborům, které uživatel nemá měnit toto oprávnění odepřít. Ale dostanete se do stejného problému, protože nový soubor už toto odepření nebude mít. Navíc se po chvíli ztratíte v tom, kdo co má a nemá povoleno. Vidíte, že začnete-li přiřazovat oprávnění na úrovní souborů docela se v nich zamotáte. Proto pro přehlednou správu platí pravidlo - většinou nastavovat oprávnění na úrovni složek a vyhýbat se nastavení oprávnění na úrovni souborů a vyhýbat se odepírání oprávnění pomocí Deny. Ušetříte si bolení hlavy. Ale někdy není zbytí … . Výhodnějším řešením bude vytvořit vhodnou strukturu složek a nastavit oprávnění na ně. Myslete na to, jak se vytváří soubory a jak se provádí změny uvnitř souborů!

63


5.2.2 Vliv kopírování a přesouvání na oprávnění Při práci s oprávněními musíte mít stále na paměti, co se s oprávněními stane, když soubor nebo složku zkopírujete nebo přesunete. Pro snadnější odvození toho jaký má vliv kopírování a přesouvání složek a souborů na nastavení oprávnění, si vždy uvědomte, jaký je rozdíl mezi kopírováním a přesouváním. kopírování: není rozdíl, jestli se kopíruje v rámci jednoho nebo dvou oddílu disku. Při kopírování se vždy vytváří nový soubor! přesouvání v rámci jednoho oddílu: Nevytváří se nový soubor, ale pouze se přepíše informace, ke které složce soubor (podsložka) patří. přesouvání mezi dvěma oddíly: Nejdříve se v cílovém oddílu disku vytvoří nový soubor a poté se soubor v původním oddílu disku smaže. Pomozte si informací, že když se vytvoří nový soubor, pak získává oprávnění místa, kde se vytváří. Podívejte se na následující tabulku, která zachycuje, jak se projeví kopírování nebo přesouvání na nastavení oprávnění. Tabulka 1: vliv přesouvání a kopírování na oprávnění Stejný oddíl NTFS

Jiný oddíl (disk) NTFS

Jiný oddíl FAT

Kopírování

Oprávnění se dědí z cílové složky


Oprávnění zaniká

Přesouvání

Oprávnění zůstává zachováno


Oprávnění zaniká

Příklad Na počítači jsou dva disky se složkami SL1, SL2 a SL3. Složky dědí oprávnění. Uživatel Petr má ke složkám následující oprávnění: SL1 – Full Control SL2 – Read, Write, List Folder Content SL3 – List Folder Content Disk C:\ (NTFS)

Disk D:\ (NTFS)

SL1 SL2

SL3

Dejte pozor, jaký mají disky souborový systém

a. Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že zkopírujete SL1 do SL3 ? b. Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že zkopírujete SL3 do SL1 ? c. Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že přesune SL2 do SL1 ? Řešení Petr bude mít ke složkám tato oprávnění: a. D:\SL3\SL1 → List Folder Content b. C:\SL1\SL3 → Full Control c. C:\SL1\SL2 → Red, Write, List Folder Content

64


Cvičení 5.2 Na počítači jsou dva disky se složkami SL1, SL2 a SL3. Všechny složky dědí oprávnění. Uživatel Petr má ke složkám následující oprávnění: SL1 – Full Control SL2 – Read & Execute SL3 – nemá žádné oprávnění a. b. c. d. e.

Disk C:\ (NTFS)

Disk D:\ (NTFS)

SL1 SL2

SL3

Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že zkopírujete SL1 do SL2 ? Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že zkopírujete SL1 do SL3 ? Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že zkopírujete SL3 do SL2 ? Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že přesunete SL1 do SL2 ? Jaká budou výsledná oprávnění Petra v případě, že přesunete SL1 do SL3 ?

Jak se máte v té spoustě oprávnění vyznat? Ve Windows 2000 se budete muset spolehnout na svou logiku, tužku a papír. Ve Windows XP vám už tvůrci pomohli vytvořením karty Skutečná oprávnění. Zde se můžete podívat, jaká oprávnění má zvolený uživatel ke složce. Zjistíte-li, že má oprávnění, která mu nepatří, musíte pouze vypátrat, kde k nim přišel ☺.

Vyberte ze seznamu uživatele, jehož oprávnění si chcete zobrazit

Obrázek 5.9: Zobrazení skutečných oprávnění uživatele ke složce ve Windows XP

Výsledná oprávnění uživatele ke složkám a souborům jsou tvořena nejen těmi oprávněními, která jsou pro uživatele na objekt nastavena a zděděným oprávněním k objektu, ale také oprávněními, které mají k objektu skupiny, jichž je uživatel členem.

65


Příklad Na počítači jsou vytvořeny skupiny uživatelů SK1 (členové Petr, Pavel, Karel), SK2 (členové Petr) a SK3 (člen Pavel). Skupiny mají ke složce Dokumenty následující oprávnění: SK1: Read, Write, List Folder Content SK2: Modify SK3: Full Control a. Jaká jsou skutečná oprávnění Petra ke složce Dokumenty? b. Jaká jsou skutečná oprávnění Pavla ke složce Dokumenty? c. Jaká jsou skutečná oprávnění Karla ke složce Dokumenty? řešení: Uživatelé budou mít ke složce dokumenty následující oprávnění: a. Petr: Read, Write, List Folder Content + Modify ⇒ Modify b. Pavel: Read, Write, List Folder Content + Full Control ⇒ Full Control c. Karel: Read, Write, List Folder Content

5.2.3 Vlastnictví Aby to vše bylo ještě trochu komplikovanější, tak každý objekt ve Windows má svého vlastníka. Vlastník (creator owner) má k objektu všechna oprávnění a může s objektem nakládat podle své vůle. Například může přidělit přístupová oprávnění k objektu jiným uživatelům a skupinám. Členové skupiny Administrators mohou přebírat vlastnictví. To znamená, že se mohou stát vlastníky libovolného objektu. A protože vlastník může s objektem provádět vše… Přebírání vlastnictví může být vaší poslední záchranou. Pokud si sami sobě chybně odstraníte práva k nějakému objekt, převezmete vlastnictví a sami sobě pak potřebná oprávnění nastavíte zpět. Že se vám to nemůže stát?! Vsaďte se ☺.

Příklad – vlastnictví Omylem jste si odstranili svůj účet ze seznamu ACL složky se svými dokumenty ⇒ ztratili jste přístup ke složce. Přístup v tomto případě nemá žádný uživatel. Takto může vypadat výsledek vašeho omylu:

Všimněte si, že máte dostupné tlačítko Přidat. To protože jste vlastníky složky (ač jste si smazali oprávnění, jste stále vlastníky). Stačí pouze kliknout na tlačítko Přidat a vrátit sami sebe do seznamu ACL a nastavit si potřebná oprávnění

66

5. Řízení přístupu k souborům a složkám Podobný omyl jako v předchozím příkladě se vám může podařit provést na složce jiného uživatele. Asi by nebylo to pravé ořechové zajít za dotyčným uživatelem, který je stále vlastníkem složky, a požádat ho, aby vám, administrátorovi sítě, přidělil potřebná oprávnění ke složce… ☺. Řešením bude si to vlastnictví převzít. Převzetí vlastnictví cizí složky Potřebujete-li převzít vlastnictví některého objektu, postupujte následovně: 1. ve vlastnostech objektu klikněte na kartu Zabezpečení 2. dole klikněte na tlačítko Upřesnit 3. v novém okně se přepněte na kartu Vlastník 4. ve spodním okně vidíte seznam uživatelů, kteří mohou převzít vlastnictví. Vyberte svůj účet a potvrďte OK.

Obr. 5.10: Přebírání vlastnictví v XP

Nyní jste vlastníkem složky a jako vlastník s ní můžete provádět libovolné operace.

Příklad A nyní se prosím vraťte k příkladu v kapitole 5.1 (Zjednodušení sdílení) Na počítači máte zapnuté Zjednodušené sdílení souborů a Franta si nastavil na složku Dopisy, že je soukromá. Franta se odstěhoval a Pavel, který plní roli správce počítače chce složku Dopisy smazat. Systém to Pavlovi ovšem nedovolí s odůvodněním, že nemá potřebná oprávnění. Pavel trochu znervózní, přece je administrátor, tak jaképak odmítání přístupu. Po chvíli si vzpomene, jak problém vyřešit: 1. vypne Zjednodušené sdílení souborů 2. přebere vlastnictví složky Dopisy 3. složku odstraní

67

Počítačové systémy I Co z předchozího příkladu plyne? Řiďte se zásadou, že každá bezpečnostní opatření se dají obejít – je to jen otázkou času. A získá-li někdo neomezený fyzický přístup k vašemu počítači (necháte jej dlouho bez dozoru, nebo vám počítač někdo ukradne) a dá si tu práci, do počítače a k vaším datům se dostane. Jde jen o to, zda mu to za tu námahu stojí.

• každý soubor nebo složka má svého vlastníka • vlastníkem je obvykle ten, kdo soubor nebo složku vytvořil. • vlastník má právo přidělovat a odebírat přístupová oprávnění a může tak zabránit v přístupu ostatním uživatelům. • členové skupiny Administrators mohou násilně převzít vlastnictví a měnit oprávnění , i když nemají oprávnění Full Control. Pracovat s oprávněními se nenaučíte čtením. Musíte zkoušet a zase zkoušet. Vytvořte si pokusného uživatele a zkušební složky, na kterých budete experimentovat. Říkám zkušební! Nezkoušejte to na složkách, ve kterých máte důležitá data! A abych nezapomněl, vždy si nechte zadní vrátka pro administrátora (nebo si alespoň vzpomeňte na to, co víte o přebírání vlastnictví).

5.3 Sdílení souborů a složek Sdílení je jedna z příčin existence sítě. Sdílet lze soubory, složky, tiskárny, připojení k Internetu apod. V této části se naučíte, jak sdílení zapnout, řídit přístup ke sdíleným složkám a jak odzkoušet, zda sdílení funguje správně. Sdílení umožňuje poskytnout soubor nebo složku dalším uživatelům, kteří pracují na jiném počítači a přes síť přistoupí ke složkám a souborům ve vašem počítači. Podmínky fungování sdílení: • funkční připojení k síti • nainstalovaná služba Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft Podle různých verzí Windows existuje více typů sdílení: zjednodušené: výchozí pro XP. Sdílení je dostupné všem uživatelům, kteří mají na počítači účet. Sdílení nelze nastavit samostatně pro jednotlivé uživatele a skupiny. klasické: sdílený přístup ke složce lze nastavit uživatelům a skupinám rozdílně. Dostupný v Windows 2000 a XP Professional. na základě sdílené složky: ve Windows 95, 98, Me. Přístup ke sdílené složce je omezen heslem. Každý, kdo zná heslo, získá přístup. Se zjednodušeným sdílením jste se seznámili hned na začátku této kapitoly. Dále se naučíte používat klasické sdílení. Neučte se zpaměti toto dělení, je pouze orientační. Důležité je, abyste poznali zjednodušené sdílení a uměli ho vypnout, nebo naopak zapnout. Na každou složku, kterou chcete sdílet, musíte sdílení zapnout. Klikněte na složku a z k.m. vyberte Vlastnosti. Měli byste vidět kartu s názvem Sdílení (Sharing). Nastavení sdílení pro Windows XP a Windows 2000 se od sebe neliší. 68

5. Řízení přístupu k souborům a složkám Jestli kartu Sdílení (Sharing) nevidíte, pak patrně nemáte nainstalovanou službu Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft. Pokud ji vidíte odlišnou (nikoli jazykově) od obrázku č. 5.11, pak patrně máte zapnuto Zjednodušené sdílení.

Přístup ke sdílenému zdroji řídí ten počítač, který sdílený zdroj poskytuje (ten počítač na němž je složka nebo soubor uložena) !!! Zde zapnete sdílení Pod jakým názvem uvidí ostatní tuto složku v seznamu sdílených objektů. Zobrazovaný název může být rozdílný od skutečného názvu složky. Nastavení oprávnění pro přístup ke sdílené složce

Obr. 5.11: karta Sdílení

Oprávnění ke sdíleným zdrojům Zde nastavujete, kteří uživatelé a skupiny mohu vzdáleně přistupovat ke zdrojům umístěným na vašem počítači. Každému uživateli a skupině můžete přiřadit odlišná přístupová oprávnění. Můžete nastavit tato oprávnění: Úplné řízení (Full control): umožňuje provádět se složkou nebo souborem všechny operace včetně toho, že umožňuje „na dálku“ změnit oprávnění ke sdílení a také oprávnění systému NTFS. Měnit (Modify, Change): umožňuje čtení, zápis, přejmenování a odstraňování souborů ve sdílené složce a podsložkách, ale nelze vytvářet nové soubory. Číst (Read): umožňuje si soubory prohlížet, ale nelze je jakkoli měnit, přejmenovat nebo odstraňovat. Zde přidáte uživatele a skupiny, kterým chcete umožnit přístup z jiného počítače.

Obr. 5.12: Nastavení oprávnění ke vzdálenému přístupu ke sdílené složce

69

Počítačové systémy I V případě sdílení vstupují do hry také oprávnění NTFS. Jak je to tedy s přístupovými oprávněními ke sdílené složce a s oprávněními NTFS ?! Která mají přednost?! Záleží na situaci. Sedíte u počítače, na kterém je složka uložena K počítači, na kterém je složka uložena, přistupujete vzdáleně přes síť Sedím u klávesnice počítače

Přistupuji přes síť

• Použijí se pouze oprávnění • Použijí se oprávnění ke sdílení . souborového systému NTFS. • Navíc se použijí oprávnění Oprávnění ke sdílení na mě nemají souborového systému NTFS. vliv. Obojí platí současně!

Přistupujete-li ke vzdálené sdílené složce, musíte mít nastavena potřebná oprávnění jak ke vzdálenému přístupu (sdílení), tak oprávnění v NTFS. Podívejte se na příklady. Oprávnění uživatele ke sdílení

Oprávnění uživatele nastavená v NTFS

Výsledná oprávnění

Read

Full control

Read

Read, Modify

Read

Read

Read

Žádná oprávnění


Nezapomeňte, že skutečná uživatelova práva jsou dána nejen jeho oprávněními k objektu ale také oprávněními, která mají skupiny jichž je členem. Plete se to? Tak si holt musíte zapamatovat, že když •

sedím u počítače řídím se pouze oprávněními NTFS

•

přistupuji k vzdálenému počítači přes síť, řídím se oprávněními ke sdílení a zároveň oprávněními k NTFS (obojí musí platit současně)

Pokud byste chtěli umožnit přístup k soboru nebo složce pouze místním uživatelům, můžete to dostatečně vyřešit nastavením oprávnění NTFS k objektu. Pokud ale potřebujete přistupovat k objektu ze sítě, musíte ještě navíc nastavit oprávnění ke sdílení. Každý účet, kterým chcete vzdáleně přistupovat ke sdíleným složkám a souborům, musí být opatřen heslem jinak mu systém odmítne přístup. Při nastavování oprávnění (NTFS i ke sdílení) si dejte pozor na oprávnění, která systém automaticky přiřazuje skupině Everyone. Jde o speciální skupinu, jejíž členem je každý uživatel počítače. Například se rozhodnete, že členové určité skupiny nemají mít ke složce přístup a na složku jim nepřidělíte žádná oprávnění. Ponecháte-li v seznamu skupinu Everyone s přiděleným oprávněním, pak členové dané skupiny ke složce přístup získají.

70

5. Řízení přístupu k souborům a složkám Skryté sdílení Zvláštním druhem sdílení je tzv. skryté sdílení. Složky, přestože jsou sdílené, se uživateli, který se pokouší o vzdálený přístup, nezobrazují. Pokud se k nim chce dostat, musí o jejich existenci vědět a znát jejich přesný název. Chcete-li složku nastavit jako skrytou, tak za jejich název přidáte speciální znak $. Všimněte si, že název, přes který se bude ke složce přistupovat (který se v případě neskryté složky bude zobrazovat) může být odlišný od názvu, pod kterým je složka uložena na disku. Že složka bude skrytá, zajistíte znakem $ na konci názvu pro sdílení.

Obr. 5.13: Zapnutí skrytého sdílení

Pro přístup pak musíte znát přesný název skryté složky a můžete jej zadat například ve tvaru \\název počítače nebo IP adresa\SkrytaSlozka$.

Cvičení 5.3 Na počítači zpracovávají data uložená ve složce Výkazy uživatelé skupiny Účetní (Pavel, Eržika) a skupiny Prodej (Karel, Brunhilda). • • •

Členové skupiny Účetní mají mít možnost opravit data ve složce Výkazy jak lokálně, tak z jiného počítače. Členové skupiny Prodej mohou data zpracovávat lokálně, ale vzdáleně si je mohou pouze prohlížet. Výkazy si mohou na dálku prohlednout členové skupiny Vedení. Členové této skupiny si mohou data pouze prohlížet - a to jak lokálně, tak vzdáleně.

Důležité je umět najít všechny sdílené složky, které mohou být rozmístěny kdekoli na disku. K tomu slouží nástroj Computer Management (Správa počítače), který naleznete v Administrative Tools (Nástroje pro správu) v Ovládacích panelech.

Obr. 5.14: Sdílené složky v nástroji Computer Management

71

Počítačové systémy I Jako skryté jsou automaticky nasdíleny také disky počítače. Ale k tomuto sdílení má přístup pouze administrátor. Jako bezpečnostní opatření funguje také to, že účet pro vzdálený přístup musí mít nastavené heslo. Jinač systém nedovolí vzdáleně se přihlásit ani administrátorovi.

Pomocí tohoto nástroje můžete pohodlně spravovat všechny sdílené složky. Máte přehled o tom, které složky jsou veřejné a které skryté. Rovněž zde získáte přehled, kolik uživatelů právě se složkami pracuje, a které mají otevřené soubory.

V této kapitole jste se seznámili pouze s úplnými základy řízení přístupu uživatelů ke zdrojům, které jsou na počítači uloženy. Zájemci mohou trochu pohledat na Internetu nebo si v knihovně půjčit knihu Mistrovství v zabezpečení Microsoft Windows 2000 a XP autorů Ed Bott, a Carl Siechert, případně jinou vhodnou knihu. Přístupová oprávnění jsou silnou ochranou vašich dat, nicméně nikoli zcela úplnou a dokonalou. Existují totiž programy, které umožní obejít zabezpečení NTFS. Proto, pokud chcete mít ještě větší jistotu, používejte šifrování. Pokud se pro šifrování rozhodnete, vždy si rozmyslete, co má a co nemá cenu šifrovat. Dopředu si nastudujte, jak šifrování funguje a jaké jsou výhody a nevýhody šifrování dat!!!

Shrnutí Řízení přístupu k zdrojům umístěným na počítači patří k základním a nejdůležitějším činnostem každého administrátora počítače a sítě. Jedním ze způsobů jak zabezpečit data je určit, kdo s nimi může pracovat a kdo nikoli. Toto se realizuje pomocí přihlášením uživatele, ověřením uživatelským heslem a přidělením přístupových oprávnění k jednotlivým objektům. Pro běžné uživatele nabízí Windows XP Zjednodušení sdílení, ale pro bezpečnější nastavení je vhodné použít Rozšířené nastavení zabezpečení, které vychází ze souborového systému NTFS Ve Windows lze rozdělit oprávnění na základní a rozšířená. Rozšířená jsou upřesněním základních oprávnění. Oprávnění lze přiřazovat buď přímo na soubory nebo složky. Pro zjednodušení správy se doporučuje nastavovat oprávnění především na složky a výjimečně na soubory. Skutečná oprávnění, která má uživatel k objektu přidělena, jsou výsledkem oprávnění nastavených k objektu, která objekt zdědil z nadřazených objektů, a členstvím uživatele v uživatelských skupinách. Činnost uživatele rovněž ovlivňuje vlastnictví, protože vlastník může s objektem provádět vše, ať už mu nastavíte jakákoli oprávnění. Členové skupiny administrators mohou přebírat vlastnictví. Na oprávnění působí také kopírování a přesouvání objektů mezi disky (oddíly disků) a souborový systém cílového umístění.

72

5. Řízení přístupu k souborům a složkám V případě, že ostatní uživatelé chtějí pracovat se složkami a soubory vzdáleně, musíte zapnout sdílení. Aby mohli s objekty pracovat, musí mít uživatelé na počítači účet zabezpečený heslem a k objektu potřebná oprávnění. Při vzdáleném přístupu se požaduje, aby měl uživatel přidělená oprávnění NTFS a zároveň oprávnění ke sdílení. Požaduje-li se ovšem vysoký stupeň zabezpečení dat, pak je nutné přístupová oprávnění podpořit dalšími metodami jako například omezením fyzického přístupu k počítači nebo šifrováním.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15) 16) 17)

Jakými způsoby lze chránit data v počítači před neoprávněnými osobami? Jaký je rozdíl mezi oprávněními a právy? V čem vidíte rozdíl mezi použitím Zjednodušeného sdílení a Rozšířeného nastavení zabezpečení ? Vyjmenujte základní oprávnění souborového systému NTFS. Vysvětlete funkci jednotlivých základních oprávnění. Kde zapnete/vypnete Zjednodušené sdílení souborů ? Popište princip dědění oprávnění Popište, jak systém provádí změnu uvnitř souboru (jeho editaci). Jak se „chová“ oprávnění v případě kopírování (přesouvání) objektu v rámci jednoho diskového oddílu a mezi oddíly ? Které faktory ovlivňují skutečná oprávnění uživatele k objektu ? V jakých případech můžete použít přebírání vlastnictví administrátorem ? Co může s objektem provádět jeho vlastník ? K jakému účelu slouží sdílení souborů a složek ? Jak nastavíte skryté sdílení a jaký je jeho účel ? Objasněte, která oprávnění jsou platná v případě, že uživatel pracuje lokálně. Která oprávnění se použijí v případě, že uživatel přistupuje ke zdrojům PC přes počítačovou síť (tj. vzdáleně) ? Je zabezpečení dat pomocí hesel a oprávnění dokonalé ? Jak byste měli postupovat v případě obzvláště citlivých dat ?

Pojmy k zapamatování SID (security ID uživatele)

Zjednodušené sdílení Rozšířené zabezpečení

dědění oprávnění

nastavení

vlastnictví

Oprávnění (Read, Write, List Folder Content, Read & Execute, Modify, Full Control)

sdílení souborů a složek oprávnění ke sdílení

Odepření oprávnění (Deny)

skryté sdílení

ACL

73


Korespondenční úkol Vytvořte složky S1 až S10. V každé složce bude vytvořen jeden soubor. (Práci si usnadněte tak, že vytvoříte jednu složku s jedním souborem, tu pak zkopírujete a přejmenujete). Vytvořte uživatele Karel, který je členem pouze skupiny Users. Jednotlivým složkám přiřaďte pro skupinu Users oprávnění podle následující tabulky. Poté se přihlaste jako Karel a zkoumejte, co systém tomuto uživateli dovolí. Svá zjištění zaznamenejte do tabulky (křížkem v případě úspěšného provedení operace).

S1

S2

S3

S4

Read & Execute List Folder Content

Read

Write

List Folder Content

Složky S5 S6 List Folder Content

List Folder Content

Read

Write

S7

S8

List Folder Content

Read Write

S9

S10

Modify

Full Control

Read Write

Read Prohlížet složku

Činnost uživatele

Prohlížet atributy Prohlížet oprávnění Spuštění souboru Provedení změny v souboru a uložení změny Přejmenování souboru Vytvoření nového souboru Smazání souboru Vytvoření podsložky Přidělení přístupových oprávnění jinému uživateli

Řešení Cvičení 5.1 1. Ne

2. Ne

3. Ne

4. Ne

5. Ano

Cvičení 5.2 a. Read & Execute b. žádné c. Read & Execute

6. Ne 7. b

8. a 9. a, c

d. Full Control e. žádné

Cvičení 5.3 Uživatel (skupina)

Oprávnění uživatele nastavená v NTFS

Oprávnění ke sdílení

Účetní

Modify

Read, Write

Prodej

Modify

Read

Vedení

Read, List Folder Content, Read & Execute


74

6. Zálohování dat

6. Zálohování dat Cíl: Po přečtení této kapitoly byste měli být schopni: určit data, která je vhodné především zálohovat stanovit, které události mohou ohrozit vaše data vysvětlit rozdíl mezi základními zálohovacími strategiemi navrhnout postup zálohování pro svůj počítač Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 3 hodiny Zálohování dat patří k činnostem, které mnozí z nás opomíjejí a vzpomenou si na ně až v okamžiku, kdy už je pozdě. To nejcennější na vašem počítači není hardware nebo nainstalovaný software, ale vaše data. Přitom na ně číhá řada různých nebezpečí:

Možné příčiny ztráty dat

selhání pevného disku elektrické přepětí a problémy s napájením živelné pohromy (oheň, voda…) krádež omyly a chyby uživatelů chyby v programech a ovladačích Sáhněte si do svědomí, jak často zálohujete svá data?! I v naší branži platí, pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa. A pokud zálohujete, jak stará je vaše záloha ?! Vždy byste si měli uvědomit, jaká data je nutné zálohovat. Ta která jsou pro vás nejdůležitější. Zkuste se zamyslet, která data to jsou. Jsou to vaše osobní výtvory (dokumenty, tabulky, databáze naplněné údaji, kontakty v adresářích apod.). Proč? Uvědomte si, kolik času vás stálo vytvořit dopis, který jste si založili. Pokud o tyto své dokumenty přijdete a nemáte je zálohovány, máte smůlu. Nenajdete je na Internetu a nekoupíte v obchodech. Například „obyčejné“ fotky z dovolené. S přítelkyní/přítelem, s kterou jste na dovolené byli, jste se už rozešli. Sotva ji přemluvíte, aby s vámi jela na dovolenou ještě jednou pro nafocení nové fotky. A ani toho psa, co kolem náhodou proběhl, a vy jste ho měli na fotce, už asi neseženete, aby vám znova „zapózoval“ ⇒ fotky z jedinečné dovolené jsou navždy ztraceny.

6.1 Zálohování souborů, složek a diskových oddílů Existuje řada zálohovacích strategií a doporučení jak postupovat. Tradiční metodou pro zálohování je určit, které složky a soubory se budou zálohovat, a ty se pak zkopírují do záložního umístění. Soubory a složky pro zálohování můžete vybírat podle různých kritérií např. jména souborů, typu souborů, data vytvoření atributů apod. Rozhodnete-li se provádět zálohování, musíte být členem supiny Administrators nebo Backup operators! 75

Nejdůležitější data

Počítačové systémy I Pro zálohování můžete použít řadu komerčních programů s množstvím funkcí. Nebo můžete využít možnosti, které nabízí samotný operační systém Windows. Například v příkazové řádce můžete pro zálohování vybraných souborů použít příkaz XCOPY (kopíruje celý adresář včetně podadresářů a souborů). Ve Windows je zabudován program Backup, který spustíte příkazem ntbackup nebo z nabídky Start/Příslušenství/Systémové nástroje. Na programu Backup se naučíte základní pojmy zálohování. Zde uvedené zálohovací strategie jsou obecné a používá je řada jiných programů. Program Backup

Obr. 6.1: Zálohovací program ve Windows

Zálohování můžete nastavit ručně nebo použít průvodce. Ať vyberete kterýkoli způsob, měli byste zvolit, které adresáře nebo soubory si přejete zálohovat. Dále si vyberete strategii zálohování

Obr. 6.2: Průvodce a strategie zálohování

76


Strategie zálohování o Úplné (normální, obecné) zálohování: pravidelně se zálohují všechny vybrané soubory. Program Backup u takto zvolených souborů využívá atributu a – Archivovat. V okamžiku, kdy je soubor zálohován se atribut nastaví na hodnotu 0. Dojde-li ke změně souboru (nebo vytvoření souboru), je atribut nastaven na 1. Úplnou zálohu budete obvykle provádět pokud pracujete s počítačem občas. To jaký má soubor aktuálně nastaven atribut Archivovat, zjistíte ve vlastnostech souboru klepnutím na tlačítko Advanced.

Úplné zálohování

Atribut Archivovat

Obr. 6.3: Atributy souboru

o Přírůstkové (Incremental): kopíruje soubory, které se od posledního zálohování (normálního nebo přírůstkového) změnily případně byly vytvořeny. U zálohovaných souborů pak nastaví atribut Archivovat na nulu.

Přírůstkové a rozdílové zálohování

o Rozdílové (Different): kopíruje soubory, které se od posledního normálního nebo přírustkového zálohování změnily, ale atribut Archivovat ponechá na hodnotě 1. V obou případech se nezálohují soubory, které se od posledního zálohování nezměnily. Jaký je tedy rozdíl mezi přírůstkovým a rozdílovým zálohováním ? Další přírůstkové zálohování zálohovaný soubor již nezálohuje (protože soubor má atribut Archivovat 0). Kdežto rozdílové zálohování znova zálohuje všechny soubory, které mají atribut Archivovat na hodnotě 1 (a dále ponechá hodnotu atributu na 1). o Kopírovací (Copy): zkopíruje všechny vybrané soubory a nemění jejich atribut Archivovat. Nenaruší se tak již nastavený systém zálohování. o Denní (Daily): kopíruje všechny vybrané soubory, které se ten den změnily, aniž se změní nastavení atributu Archivovat. Nenaruší se tak již nastavený systém zálohování.

77

Kopie a denní zálohování

Počítačové systémy I Mohlo by se vám zdát, že denní zálohování je nejvhodnější, ale není. Má dvě nevýhody: - zálohují se jen ty soubory, které se změnily ten den do okamžiku zálohování tj. např. do 18.00. Soubory změněné v 18.20 už zálohovány nebudou a to ani následující den !!! - pokud budete používat denní zálohování a některý den zálohování vynecháte (úloha se nespustí, není vloženo médium aj.), pak soubory změněné daný den již zálohovány nebudou. Nejdříve proto vytvořte úplnou zálohu souborů a složek. Pak se rozhodněte, která z doplňkových strategií je pro vás výhodnější. V případě, že se k zálohování rozhodnete nepoužít průvodce, objeví se vám následující okno

Označte složky a soubory, které si přejete zálohovat

Výběr strategie zálohován í (pomocí tlačítka Advanced) a vytvoření zálohy

Kde se vytvoří soubor se zálohou Obr. 6.4: Nastavení zálohování bez použití průvodce Vyhledání zálohovaných souborů

Při vyhledávání nejnovějších zálohovaných souborů pak postupujte takto: přírůstkové: nejdříve projděte úplnou zálohu a potom všechny přírůstkové záložní soubory. rozdílové: pro vyhledání nejnovější verze souboru vám stačí prohledat maximálně 2 záložní média – poslední úplnou zálohu a poslední rozdílovou zálohu.

Cvičení 6.1 1. Který způsob zálohování zálohuje více souborů ? a) rozdílové b) přírůstkové 2. Která zálohovací strategie je méně náročná na místo na záložním médiu? a) rozdílová b) přírůstková 3. Použití které zálohovací strategie je méně náročné na čas zálohování a) rozdílová b) přírůstková 4. Která ze zálohovacích strategií je jednodušší na obnovu zálohovaných dat (nalezení, kde se zálohovaný soubor nachází) ? a) rozdílová b) přírůstková c) denní 78


Zálohování celých diskových oddílů Při tomto způsobu se zkopíruje celá oblast disku (např. disk C:) a vytvoří se tak obraz (tzv. image) oblasti disku. Pro takovéto zálohování lze použít programy Drive Image (firmy PowerQuest), Northon Ghost (Symantec Corporation). Abyste mohli provést takovouto zálohu musíte nejdříve mít volnou partition (oblast disku), na kterou se bude zapisovat obraz zálohovaného disku. Výsledný obraz je samozřejmě uložený v souboru a můžete jej rozdělit na několik části a uložit tak na různá zálohovací média. Prostě se vezme vše, co je na disku a „strčí“ se to do souboru. Předtím než vytvoříte image, disk pročistěte, ať nezálohujete zbytečná data.

6.2 Zálohování ostatních důležitých dat Dokumenty, fotky, mp3 a další vaše osobní data nejsou jedinými soubory, které je vhodné zálohovat. Když se nad tím zamyslíte, existuje ještě další skupina „dat“, jejichž nastavení vám dalo spoustu práce. Mezi takovouto zvláštní skupinu patří nastavení operačního systému, programů a vůbec celého počítače. Nastavení počítače, operačního systému a programů do podoby, která vám vyhovuje a usnadňuje práci, vám zabralo nemalý čas. A pokud budete muset znovu nainstalovat systém a programy, tak vás jejich konfigurace bude opět stát spoustu času a energie. Postup zálohování těchto dat by vydal na další učební materiál, proto vás jen upozorním na nástroje obsažené v OS. Nechám na vás, zda se budete tímto tématem blíže zabývat, nebo se spokojíte s únavnou opětovnou konfigurací. Kontrola chyb pevného disku – provádí kontrolu jak souborového systému tak fyzické chyby média (k.m. disku/ Nástroje/tl.Zkontrolovat) Záchranná disketa – slouží k obnovení systému v případě jeho nefunkčnosti Obnovení systému – služba ve Windows XP, která běží v pozadí a sleduje informace o změnách v systému. OS tak lze vrátit do stavu před změnami. Bod obnovení: bod do kterého lze vrátit systém. Windows vytváří body obnovení samy, ale můžete si vytvořit také svůj bod obnovení. Obnovení systému nezálohuje žádné soubory (tj. ani soubory ve složce Dokumenty, Oblíbené, Cookies, ..) ⇒ ale ani je nepoškodí ⇒ je nepoužitelná jako zálohovací systém pro vaše uživatelské soubory. Obnovení systému spustíte v Nabídka Start / Programy / Příslušenství / Systémové nástroje / Obnovení systému Body obnovení vznikají pokud: je nainstalován nepodepsaný ovládač zařízení je nainstalována aplikace, která je se službou Obnovení systému kompatibilní je nainstalována aktualizace nebo opravný balíček pro Windows je obnoven systém do dřívějšího stavu pomocí služby Obnovení systému. jsou obnovena data pomocí programu Backup

79

Počítačové systémy I Pokud se vám nechce hledat chyby (nebo je nemůžete najít), které způsobují problémy ve Windows je Obnovení systému dobrou pomůckou, jak dostat OS do doby, kdy fungoval. Samozřejmě vše za nějakou cenu – body obnovy zabírají místo na HDD a sledování změn klade další nároky na hardware. Ale pomocí Obnovení systému vyřešíte spoustu problémů. A vyřešíte je rychle. ☺ Abyste mohli nástroj používat, musí být zapnut. Zapnutí nebo vypnutí se provádí ve vlastnostech systému: Ovládací panely / Systém nebo stačí kliknout na ploše na ikonu Tento počítač a z k.m vybrat Vlastnosti.

Zapnutí/vypnutí Obnovení systému

Sledování je dobré pouze pro disk, na kterém se nachází operační systém. Protože Obnovení systému nezálohuje žádné uživatelské soubory, je zapnuté sledování pro disk s daty zbytečným plýtváním.

Obr. 6.5: Zapnutí/vypnutí nástroje pro obnovu systému

V případě, že potřebujete vrátit systém do původního stavu spusťte Nabídka Start / Programy / Příslušenství / Systémové nástroje / Obnovení systému

Můžete si také říct, že teď máte počítač nastavený v dobrém stavu, tak nařídíte vytvořit bod obnovení.

Obr. 6.6: Průvodce obnovením systému

Klikněte na tlačítko další a v dalším okně vidíte body obnovení. V kalendáři jsou dny, ve kterých byly vytvořeny body obnovení zachyceny tučně. Vyberte si kontrolní bod,o kterém si myslíte, že v té době systém fungoval správně a klikněte na další. Nyní se systém po pár upozorněních vrátí do

80

6. Zálohování dat stavu, kdy byl bod obnovení vytvořen. Má-li systém stále problémy, můžete zkusit vrátit jej ještě více do minulosti. Body obnovení mají tendenci bobtnat a proto ve vlastnostech systému (k.m Tento počítač) omezte velikost, kterou mohou na disku zabírat. Občas je dobré body obnovení promazat. K tomu použijte nástroj Vyčištění disku, který najdete v Nabídka Start / Programy / Příslušenství / Systémové nástroje nebo spustíte příkazem cleanmgr. Systémový registr – obsahuje nastavení systému Windows. Zálohu systémového registrů můžete provést dvěma způsoby: 1) pomocí programu Backup → Zálohovat pouze stav systému. Tuto zálohu využijete k opětovnému nastavení v případě, že budete muset celý systém přeinstalovat. Zálohuje se celý registr nebo nic. 2) pomocí Editoru registru – spuštění se provádí v příkazové řádce příkazem regedit a pak v nabídce Export. Na rozdíl od předchozího způsobu můžete zálohovat vybrané položky registru. Další data vhodná pro zálohování: nastavení elektronické pošty nastavení parametrů kancelářského balíku (např. MS Office – slovínky, šablony, seznamy…)

6.3 Umístění záloh Neméně důležitou součásti ochrany vašich dat je určení média, na které se bude zálohování provádět. Pokud se rozhodnete k nákupu některého komerčního programu sledujte, která zálohovací média podporuje. Nezapomeňte, že vaším zálohám hrozí stejná nebezpečí jako vaším primárním datům. Navíc je nutné respektovat doporučení výrobce pro skladování daného zálohovacího média. Základní pravidlo zálohování: Zálohy umístit dostatečně daleko a zabezpečeně od původních dat (živelní pohroma, krádež…). médium

kapacita

výhody

disketa

1.44 MB

Standardní vybavení

Diskety s vysokou kapacitou

Magnetooptické disky

1 GB – 2 GB

128MB – 5GB

(interní i externí)

Malá kapacita Malá rozšířenost

100-250 MB

Podle potřeby Pevné disky

nevýhody

Nelze použít na počítačích bez speciální mechaniky

vyšší kapacita

Malá rozšířenost Nelze použít na počítačích bez speciální mechaniky

vyšší kapacita Nemusí se ňovat média

vymě-

Určitá ochrana před poruchou disku, viry, nechtěným smazáním souborů Nevýhody interních pevných disků od-

81

V zálohování na interní pevné disky je neúčinné v případě živelní pohromy, poškozením v důsledku přepětí a selhání napájení nebo krádeží.

Počítačové systémy I straňují pevné disky externí Disky CD-R CD-RW Disky DVD-R DVD-RW Disky Blu-Ray

cca 700 MB

Lze použít k dlouhodobému zálohování

Nutné vyměňovat Nelze najednou zálohovat celý disk

4.7 – 17 GB

vyšší kapacita Lze použít k dlouhodobému zálohování

Nutné vyměňovat Nelze najednou zálohovat celý disk

25 – 100 GB

Vysoká kapacita

Zatím méně rozšířené

Dostupnost Záloha fyzicky umístěna jinde

Pomalé připojení Nelze obnovit hned celé, nejdříve systém a pak data

Webová uložiště

K zamyšlení: Budete zálohovat na DVD - RW. Máte již vytvořenu 14 dní starou zálohu na DVD. Rozhodnete se provést nové zálohování na stejné médium. Je vhodný následující postup ? 1) Připravím soubory k zálohování 2) Smažu DVD 3) Provedu novou zálohu Co se stane, když mezi krokem 2 a 3 (nebo v průběhu zálohování) zkolabuje váš počítač ? …

Rotace médií Pokud zálohujete na přepisovatelná média (CD-RW, DVD-RW, flash paměti apod.), která mezi sebou rotujete (střídáte), musíte si stanovit plán rotace. Budete tak mít stále aktuální zálohu. Cílem je stanovit minimální počet médií a uspořádání dat na nich tak, aby obnova byla rychlá a efektivní.

Příklad rotace médií Pro rozvržení rotace médií můžete použít rozvržení, které si označíte zkratkou DTM (Den, Týden, Měsíc). Pro zálohování budete potřebovat 10 přepisovatelných CD (nebo jiných přepisovatelných médií). - 4 CD pro denní rozdílové zálohy - 3 CD pro týdenní úplné zálohy - 3 CD pro měsíční úplné zálohy CD vyhrazená pro denní rozdílové zálohování si označte jako Pondělí, Úterý, Středa, Čtvrtek ⇒ v těchto dnech pořídíte rozdílové zálohy První 3 pátky v měsíci použijete CD, která si označíte jako Týden1, Týden2, Týden3. Na ně provedete každý pátek úplnou zálohu. Poslední pátek v měsíci (neboli jinak čtvrtý pátek v měsíci) použijete CD označené jako Měsíc1, o 4 týdny později Měsíc2, a o další 4 týdny později Měsíc3. Tím je cyklus rotace dokončen a můžete jej opakovat. V případě výpadku by vám nemělo nic zabránit obnovit aktuální data.

82

6. Zálohování dat Ehm, to jsem trošku přehnal, když jsem napsal – že nic. Třeba takové poškození záložního média . Ale to není až takový problém, budete mít o malilinko méně aktuální obnovu (prostě použijete o něco starší zálohu). Všímavější z vás asi napadla otázka – „A co sobota a neděle?!“. Celý příklad vychází z toho, že zálohujete data v práci a to v rámci běžného pracovního týdne. Pokud byste chtěli zálohovat každý den v týdnu včetně soboty a neděle, pak počet CD vyhrazených pro rozdílové zálohování zvyšte na 6. Úplné zálohy pak provádějte místo pátku v neděli. Existuje řada různých návrhů rotací. Pro jejich vyhledání „vygooglujte“ klíčová slova „backup rotation schedule“.

Kontrolní otázky: 1) Určete zdroje ztráty nebo poškození vašich dat. 2) Která zálohovací média můžete použít? Objasněte jejich výhody a nevýhody. 3) Jak zjistíte nastavení atributu Archivovat souboru ? 4) Které zálohovací strategie znáte a jaký je mezi nimi rozdíl ? 5) Jaké platí hlavní pravidlo zálohování ? Proč ? 6) Jaký je rozdíl mezi zálohováním souborů a složek a mezi zálohováním celých diskových oddílů ? 7) Můžete použít službu Obnovení souborů pro zálohování svých souborů a složek

Shrnutí Zálohování dat patří k jedné z nejdůležitějších ale velmi často opomíjených činností nejen správce sítě, ale také běžného uživatele. Hlavním úkolem je zálohovat data, která v případě ztráty nemůžete ničím nahradit. Například dokumenty, fotky, adresáře s kontakty apod. Tato data jsou v případě poškození harddisku nebo jiného datového nosiče nenávratně ztracena. Zálohovat můžete jak jednotlivé adresáře a soubory, tak i celé diskové oddíly. V obou případech je před vytvořením zálohy vhodné odstranit nepotřebné soubory a adresáře. Pro vytvoření záloh existují různé strategie – úplné zálohování, přírůstkové, rozdílové, denní zálohování. Mezi zálohovací strategie se řadí i obyčejné zkopírování souborů a složek (nezohledňuje se, zda již soubory byly nebo nebyly zálohovány). Mimo osobních a firemních dat se doporučuje zálohovat také nastavení operačního systému a nainstalovaných programů. To proto, aby se v případě poškození tyto programy nemusely znovu pracně nastavovat. Mezi nástroje, které vám pomohou z potíží patří záchranná disketa, nástroj Obnovení systému nebo vytvoření zálohy systémového registru.

83

Počítačové systémy I Neméně důležitou částí zálohování je volba paměťového média, na které se záložní data uloží. Každé médium má své výhody a nevýhody a je limitováno svou kapacitou a životností. Pro uchování záloh můžete využít přepisovatelná média, která budou mezi sebou rotovat. Seznámili jste se s strategií rotace, pro jejíž zapamatování jsme použili zkratku DTM (D – každý den rozdílové zálohování, T- na konci každého týdne provést úplnou zálohu, M- na konci každého měsíce provést úplnou zálohu). Existuje řada dalších návrhů jak média mezi sebou zaměňovat. Samozřejmě každou zálohu vhodně stručně označte, ať víte, co na ní nachází a napište datum vytvoření. Usnadní vám to orientaci v zálohách. Při všem zálohování nezapomeňte na základní pravidlo – zálohy vždy ukládat na jiné místo než zdroj dat. A pozor, jiným místem se nemyslí šuplík stolu, na kterém stojí počítač ☺.

Pojmy k zapamatování o o o o o o o

základní pravidlo zálohování zálohovací strategie (úplná, rozdílová, přírůstková, denní, kopírování) zdroje ohrožení dat média pro uchování záložních dat rotace médií záchranná disketa nástroj Obnovení systému

Korespondenční úkol: Sestavte plán zálohování pro svůj domácí počítač, notebook apod. (pokud pracujete v oboru IT, tak tento plán sestavte pro svou firmu nebo oddělení). Vyjděte z analýzy potřeb: která data jsou pro vás nejdůležitější které soubory se nejčastěji mění (přibývají) sjednoťte strukturu adresářů, které budou podléhat zálohování (ať to není soubor sem soubor tam) stanovte média, na která se bude zálohovat stanovte termíny zálohování (rotaci)

Řešení: Cvičení 6.1 1.a 2.b 3.b 4.a

84

7. Vytvoření malé sítě

7. Vytvoření malé sítě Cíl: Po prostudování této kapitoly budete umět: ; vyjmenovat, který hardware potřebujete pro vytvoření malé sítě ; nastavit protokol TCP/IP, nastavit IP adresu a masku ; nakonfigurovat malou síť peer-to-peer Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 4 hodiny Než začnete studovat tuto kapitolu, zopakujte si Úvod do počítačových sítí, kde najdete vysvětlení IP adres, masek a síťového hardwaru. Předpokládám, že počítač už máte nainstalovaný a teď jste se rozhodli jej zapojit do sítě. Prozatím budete vytvářet malou síť typu peer-to-peer. Síť peer-to-peer se ve Windows označuje jako prostředí pracovní skupiny. pracovní skupina: skupina navzájem nezávislých počítačů

Potřebný hardware Přes rychlý vývoj v oblastí bezdrátových technologií a jejich rostoucí přenosové rychlosti, jsou prozatím v oblasti sítí LAN dominantní drátová přenosová média. A ta také pro budování naší malé sítě použijete. Jaký hardware budete pro vytvoření sítě potřebovat, záleží na tom, kolik počítačů chcete v síti propojit.

n propojení 2 počítačů

počítače vybavené síťovou kartou s konektorem pro kroucenou dvojlinku (označení pro nestíněnou kroucenou dvojlinku – UTP)

křížený kabel kroucené dvojlinky V obchodě se křížený kabel často značí jako PC to PC. Jak to ověřit? o Na jednom konci by mělo být barevné pořadí vodičů: bílooranžová, oranžová, bílozelená, modrá, bílomodrá, zelená, bílohnědá, hnědá o na druhém konci: bílozelená, zelená, bílooranžová, modrá, bílomodrá , oranžová, bílohnědá, hnědá

o propojení více počítačů

počítače vybavené síťovou kartou s konektorem pro kroucenou dvojlinku

nekřížený kabel kroucené dvojlinky. Někdy se také značí jako PC-Hub (nebo switch). Na obou koncích by mělo být pořadí vodičů stejné, tedy: o bílooranžová, oranžová, bílozelená, modrá, bílomodrá, zelená, bílohnědá, hnědá

switch alespoň s tolika porty, kolik chcete připojit počítačů (nějaký volný port navíc nikdy neuškodí – pro připojení dalšího počítače nebo jiného zařízení).

85

Počítačové systémy I Vidíte, že po hardwarové stránce není propojení počítačů do sítě nijak náročné. Tak, teď se podíváte na to, co musíte nastavit, aby vám počítače spolu komunikovaly. Prozatím vůbec nebudete řešit připojení sítě k Internetu, k tomu potřebujete zařízení, které plni roli směrovače (routeru).

Nastavení komunikačního software Abyste mohli přistupovat k souborům a složkám na jiném počítači, musí být na počítačích nainstalovány a nastaveny tyto komponenty: ; ; ; ; ; ;

služba Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft služba Klient sítě Microsoft komunikační protokol vytvořen uživatelský účet na počítači k němuž chcete přistupovat zapnuto a nastaveno sdílení (přístupová oprávnění ke sdílení) potřebná přístupová oprávnění NTFS ke složce

Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft: umožňuje uživatelům z jiných počítačů přistupovat ke složkám ve vašem počítači. Klient sítě Microsoft: díky této službě můžete z vašeho počítače přistupovat ke sdíleným souborům, složkám a tiskárnám na jiných počítačích v síti. Pro uživatele, kteří mají získat přístup k vašemu počítači, musíte vytvořit uživatelský účet a přiřadit heslo. Složkám, které chcete zpřístupnit ostatním uživatelům v síti, nastavte sdílení a přístupová oprávnění NTFS. Místo otrockého nastavování pro jednotlivé uživatele využijte nastavení oprávnění pro skupiny uživatelů.

Protokol TCP/IP Protokol TCP/ IP

Když spolu začnou komunikovat dva cizí lidé, musí se nejdříve dohodnout, jaký budou používat jazyk. V prostředí počítačů k tomu účelu slouží dohodnutí se na komunikačním protokolu. Protože budete později určitě chtít pracovat na internetu, zvolte z nabídky protokolů, které jsou ve Windows k dispozici, protokol TCP/IP. Určitě si všimnete, že můžete nainstalovat několik síťových protokolů. Každý má své výhody a nevýhody. Neinstalujte zbytečně protokoly navíc, protože to zbytečně zatěžuje počítač a síť. Když už musíte mít nainstalováno více protokolů, dohlédněte, aby ten nejpoužívanější byl jako první v pořadí. Aby mohly počítače spolu komunikovat, musí mít každý z nich nastavenou IP adresu, která jej jednoznačně identifikuje. Pozor! Protože vytváříte LAN, musíte pro všechny počítače zvolit takové IP adresy, abyste se později nedostali do konfliktu s IP adresami na internetu (vaše síť není zatím připojena k internetu. Nezkoušejte použít některé z veřejných adres, protože na to zapomenete a později se nestačíte divit, proč najednou nejede to, co doposud fungovalo). 86

7. Vytvoření malé sítě Už víte, že pro lokální sítě jsou vyhrazeny adresy v rozsahu: Tabulka 1: Rozsah neveřejných IP adres

Třída A B C

Neveřejné IP adresy

IP adresy v LAN 10.0.0.0 až 10.255.255.255 172.16.0.0 až 172.31.255.255 192.168.0.0 až 192.168.255.255

Protože vytváříte síť do 10 počítačů, můžete vybrat IP adresu třídy C a to např. 192.168.15.x, kde 192.168.15 je síťová část IP adresy. Za x dosadíte číslo z intervalu <1,254>, které bude pro každý počítač odlišné – to je hostitelská část IP adresy. tak např. počítače budou mít tyto názvy a IP adresy: PC1 PC2 PC3 PC7

192.168.15.1 192.168.15.2 192.168.15.3 … 192.168.15.7

Maska, která určuje síťovou a hostitelskou část IP adresy, bude pro všechny počítače stejná tj. 255.255.255.0. Aby počítače spolu komunikovaly, musí být ve stejné síti. To znamená, že musí mít stejnou síťovou část IP adresy. V případě, že chcete, aby uživatelé mohli pracovat s Internetem, nastavte Default gateway (výchozí brána). Jde o IPadresu počítače (zařízení), který propojuje síť s Internetem. Obvykle se označuje také jako směrovač (router). Protože nemáte v síti DHCP server, který přiděluje IP adresu a masku automaticky, musíte ji nastavit ručně. Nastavení protokolu TCP/IP se provádí v Ovládacích panelech a liší se mírně ve Windows 2000 a Windows XP.

Pokud nemáte nainstalován protokol TCP/IP nebo ostatní potřebné služby, nainstalujte je pomocí tlačítka Install. Poté nastavte protokol například jako na obrázku. Okno, které vidíte na Obr. 7.1 získáte tak, že zvolíte vlastnosti protokolu TCP/IP. Aby počítače v síti spolu komunikovaly musí být vyplněna alespoň tato 2 pole. Nevyplněné pole nás informuje, že počítač nebude komunikovat s počítači v jiné síti, protože nemá nastavenou adresu výchozí brány (směrovače neboli routeru) Zde se zadává adresa DNS serveru, který překládá IPadresy na doménové názvy. V případě malé sítě nechte pole prázdná. Více o DNS se dozvíte v kapitole 10. Obr. 7.1: Nastavení protokolu TCP/IP

87

Nastavení IPadresy a masky

Počítačové systémy I Nastavení názvu počítače a zařazení do pracovní skupiny

Nastavte název počítače (ve vaší síti nesmí být 2 počítače se stejným názvem) a příslušnost k pracovní skupině (zadáte název pracovní skupiny). Nastavení se ve Windows 2000 a Windows XP liší, ale vždy jej najdete, když z k.m. vyberete vlastnosti Tohoto počítače.

Jméno počítače zvolte jedinečné a tak, aby při prvním pohledu bylo jasné o jaký počítač jde.

jméno pracovní skupiny bude na všech počítačích nastaveno stejně

Obr. 7.2: Přiřazení do pracovní skupiny

Pro název počítače nepoužívejte české znaky a mezery. Místo mezery můžete použít podtržítko.

Nalezení počítače v síti K nalezení počítače v síti můžete použít několik cest:

1.

způsob: na ploše otevřete My Network Places (Místa v síti) a pak

ve Windows 2000: Computers Near Me a pak vyberte konkrétní počítač

Obr. 7.3: Místa v síti ve Windows 2000

88

7. Vytvoření malé sítě

ve Windows XP: klikněte na Zobrazit počítače ve skupině a vyberte konkrétní počítač

Obr. 7.4: Místa v síti ve Windows XP

Dejte Windows čas, aby počítače ve skupině objevil (někdy to trvá /). Pokud se vám neobjevuje počítač ve skupině, můžete jeho zobrazení urychlit, pokud na něj „pingnete“. Tj. do příkazové řádky napíšete příkaz PING IP_adresa počítače, který se nehlásí (např. ping 192.168.15.4). Jestli se ani po pár minutách počítač neobjevil, zkontrolujte nastavení a podívejte se do kapitoly 8. Řešení potíží.

2.

způsob: do řádku Adresa v libovolném otevřeném okně Windows napište IPadresu počítače, který hledáte ve tvaru \\192.168.15.3

Obr. 7.5: Vyhledání PC pomocí IPadresy

Dejte si pozor na ta dvě zpětná lomítka, ta musí být zadána. Poté následuje (bez mezer a samozřejmě překlepů) IPadresa počítače, který chcete najít. Stejným způsobem můžete použít jméno počítače (pokud je přesně znáte).

Obr. 7.6: Vyhledání PC pomocí jména počítače

89


Příklad – velikost sítě peer-to-peer Doporučená velikost pro sítě peer-to-peer je maximálně deset počítačů. Proč tak málo ? Uvědomte si, co je pro tuto síť typické : databáze zabezpečení je uložena na každém počítači samostatně a každý počítač je nutné administrovat samostatně. Představte si, že jste správce sítě peer-to-peer a máte na starosti 10 počítačů, s kterými pracuje 10 uživatelů (každý u jednoho počítače). Všech deset uživatelů potřebuje mít přístup na všech deset počítačů. Aby se mohl uživatel na počítači přihlásit, musí mít vytvořen uživatelský účet ⇒ učet jednoho uživatele musíte vytvořit na všech desíti počítačích. Toto musíte provést pro všechny uživatele a pokud dobře počítám, tak to znamená stokrát. Navíc, pokud potřebujete určitou míru bezpečnosti, musíte na každém počítači nastavit přístupová práva k souborům a složkám a přístupová práva pro vzdálený přístup (tj. sdílení). To zase na 10 počítačích…. Ještě se vám do toho chce? A to už vůbec nemluvím o tom, že dva uživatelé zjistí, že zapomněli heslo…. Nenechte se vyděsit, tyto sítě jsou pro několik počítačů celkem efektivní, zvládnutelné a hlavně levné.

Cvičení 7.1 1) Vyberte správné tvrzení a. Maska určuje síťovou část IP adresy b. Výhodnější je mít na počítači nainstalovány všechny dostupné komunikační protokoly c. Když zvolíte automatickou konfiguraci TCP/IP z DHCP serveru, musíte ještě nastavit IP adresu vašeho počítače d. Když síť nebude připojena k Internetu (nebo jiné síti), není nutné konfigurovat IP adresu a masku výchozí brány. e. Výchozí brána je zařízení (počítač), které propojuje síť s jinou sítí f. Dva počítače v síti mohou mít stejnou IP adresu g. Pro správnou komunikaci počítačů pomocí protokolu TCP/IP postačí nastavit pouze IP adresu. Maska není nutná, pouze je vhodné masku nastavit pro zrychlení rychlosti komunikace na síti. 2) Vyberte správnou možnost a. Pokud nenainstaluji Sdílení souborů a tiskáren na mém počítači, nebude nikdo moci přistoupit z ostatních počítačů k mým sdíleným zdrojům b. Nainstaluji-li Sdílení souborů a tiskáren na svém počítači, umožní mi tato služba přistoupit ke sdíleným souborům a složkám na vzdáleném počítači c. Bude-li na mém počítači nainstalováno pouze Sdílení souborů a tiskáren, nakonfigurován protokol a síťová karta, nebudu moci přistupovat ke sdíleným zdrojům vzdáleného počítače 90

7. Vytvoření malé sítě 3) Vyberte variantu, kdy dva níže popsané počítače mohou spolu komunikovat a. b. c. d. e.

PC1 - 192.168.64.15 PC1 - protokol TCP/IP PC1 - 192.138.64.15 PC1 - 192.168.64.15 PC1 - 192.168.64.15

PC2 - 192.168.64.15 PC2 - protokol IPX/SPX PC2 - 192.168.64.16 PC2 - 192.168.64.16 PC2 - 192.168.65.1

4) Kterou adresu sítě zvolíte pro lokální síť? a. b. c. d. e. f.

93.21.16.0 10.16.23.0 192.168.3.0 172.16.0.0 193.168.1.0 132.168.10.0

Shrnutí Pro propojení dvou počítačů v síti použijete křížený kabel kroucené dvoulinky. V případě, že potřebujete propojit více počítačů mezi sebou, použijte switch a nekřížený kabel kroucené dvoulinky. Sítě peer-to-peer se ve Windows nazývají prostředí pracovní skupiny. Aby mohly počítače v síti plnohodnotně pracovat, musí mít nainstalován protokol, Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft a Klient sítě Microsoft. Pokud by chyběl nebo byl špatně nakonfigurován protokol, nemohly by počítače spolu komunikovat. Bude-li chybět služba Klient sítě Microsoft, nebudete moci ze svého počítače přistoupit ke sdíleným zdrojům sítě. Naopak nebude-li na vašem počítači nainstalována služba Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft, nebudete moci poskytovat své zdroje ostatním uživatelům. Nezapomeňte, že abyste mohli k souborům a složkám na vzdáleném počítači přistupovat, musíte mít na vzdáleném počítači vytvořen uživatelský účet, zapnuto na danou složku sdílení, mít pro uživatele nastaveno oprávnění ke sdílení a oprávnění NTFS ke složce. V dnešní době je nejpoužívanějším protokolem TCP/IP, který se používá jak na Internetu, tak v lokálních sítích. Ke správnému fungování TCP/IP musí mít každý počítač v síti nastavenu minimálně IPadresu a síťovou masku. Ty může počítač získat dvojím způsobem. První způsob - z DHCP serveru, což je počítač, který ostatním počítačům v síti přiděluje IPadresu, masku a další parametry TCP/IP. Druhý způsob – ruční nastavení správcem počítače. IPadresu pro počítače v LAN nelze zvolit libovolně, ale je nutné ji vybrat z množiny adres, které jsou pro LAN vyhrazeny. Počítače ve stejné síti musí mít nastavenu stejnou síťovou část IPadresy a stejnou masku.

91


Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4)

Co potřebujete, pokud budete chtít propojit 7 počítačů do sítě peer-to-peer? Jak se peer-to-peer označují ve Windows? Jaký obvykle použijete komunikační protokol? Které služby nainstalujete, abyste využívali zdrojů na jiných počítačích a zároveň poskytovali zdroje svého počítače? 5) Které další činnosti musíte provést, aby ostatní uživatelé v síti mohli přiměřeně využívat služeb vašeho počítače? 6) Co musíte minimálně nakonfigurovat v protokolu TCP/IP pokud chcete komunikovat v síti bez připojení k Internetu ? 7) Jak musíte nastavit protokol TCP/IP na počítačích v síti, pokud chcete, aby počítač zasílal své požadavky do sítě Internet?

Pojmy k zapamatování

peer-to-peer křížený a nekřížený kabel UTP Klient sítě Microsoft Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft IPadresa

Řešení Cvičení 7.1 1) a., d., e. 2) a., c. 3) d. 4) b., c., d.

92

maska sítě switch pracovní skupina název počítače

8. Řešení potíží se sítí

8. Řešení potíží se sítí Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: použít základní nástroje TCP/IP určit možné příčiny nefunkčnosti sítě Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 4 hodiny V této kapitole se seznámíte se 2 základními nástroji, které můžete použít pro zjištění, proč počítače ve vaší malé síti nekomunikují. Následně se seznámíte s možnými příčinami nefunkčnosti sítě.

8.1 Základní nástroje pro diagnostiku sítě Existuje řada grafických nástrojů pro diagnostiku sítě. Problémem není jejich ovládání, ale spíše vyhodnocení spousty informací, které poskytují. Většina z grafických programů využívá základních nástrojů, s kterými se seznámíte níže. Proto je nutné znát tyto základní nástroje a umět je použít. Pomocí těchto 2 nástrojů a trochou selského rozumu odhalíte řadu chyb. IPCONFIG Slouží k výpisu nastavení protokolu TCP/IP a zobrazí nastavení: IP adresy masky adresy výchozí brány adresy DNS serveru zda počítač získává nastavení TCP/IP ze serveru DHCP fyzickou adresu síťové karty (MAC adresu) Příkaz se používá buď v základním tvaru IPCONFIG nebo s řadou parametrů. Některé parametry: /? vypíše nápovědu k příkazu /All vypíše všechna nastavení TCP/IP /Renew obnoví IP adresu (pokud ji počítač získává z DHCP serveru)

Obr. 8.1: Použití příkazu Ipconfig

Nezapomínejte na to, jak se zapisují parametry příkazů. Vždy ve tvaru příkaz mezera lomítko (pod které se chce parametr schovat) a parametr.

93


Obr. 8.2: Ipconfig s parametrem /All

Ve Windows si můžete informace o nastavení TCP/IP zobrazit i poklepáním na Síťová připojení v Ovládacích panelech

Obr. 8.3: Stav síťového připojení ve Windows

PING Slouží ke zjištění, zda dva počítače spolu komunikují. Vyšle druhému počítači kratičkou zprávu a očekává odpověď. Odpověď pak vyhodnotí. PING

IP adresa příjemce(nebo název) -parametr IP adresa počítače, který odpovídal.

Průměrná doba odpovědi v milisekundách

Obr. 8.4: Použití příkazu Ping Pozor! Nápovědu k příkazu ping vypíšete tak, jak jste zvyklí pomocí /?. Ostatní parametry se v případě příkazu ping nezadávají pomocí lomítka, ale pomocí pomlčky.

94

8. Řešení potíží se sítí Není-li z cílového počítače odezva, může se zobrazit jedna ze dvou následujících možností: Vypršel časový limit žádosti: cílový počítač neodpovídá a chyba bude patrně na straně příjemce (nebo někde mezi odesílatelem a příjemcem). Cílový hostitel není dostupný: počítač nemůže odeslat pakety s požadavky. Nejčastějším důvodem bývá špatné nastavení protokolu TCP/IP počítače, na kterém zadáváte příkaz ping (např. chyba v IP adrese výchozí brány apod.) Pozor! Zkusíte-li použít příkaz ping na některé servery na Internetu, zjistíte, že neodpovídají. Jejich firewally v rámci ochrany vyhodnotí pakety, které posíláte příkazem ping, jako „útok“ a pakety s vaším požadavkem o odpověď zahodí. Totéž se vám může stát ve vaší malé síti.

Příklad Zkuste se podívat ve webovém prohlížeči na stránku www.microsoft.com. Můžete si ji prohlížet. Nyní zkuste „pingnout“ na stejnou adresu.

Nedostali jste žádnou odpověď. V tomto případě proto, že server Microsoftu z bezpečnostních důvodů pakety s vašimi požadavky zahodil. Standardně posílá příkaz ping 4 pakety a očekává odpověď. Mnohdy ale potřebujete, aby počítač posílal pakety, dokud mu neřeknete dost. K tomu použijete je parametr –t.

Obr. 8.5: Příkaz Ping -t

Příkaz Ping IPadresa –t použijete například v případě, když hledáte, který kabel ve switchi patří danému počítači. Necháte neustále posílat pakety na jiný počítač a postupně vytahujete kabely. Když vytáhnete kabel hledaného počítače, projeví se to v odpovědi na příkaz ping. Objeví se – Vypršel časový limit žádosti. Tip Chcete-li zjistit více o uvedených příkazech, stačí je vyhledat v nápovědě Windows. Bylo-li by vám to málo stačí název příkazu zadat do vyhledávače a najít na Internetu ☺

95

Počítačové systémy I Nástrojů, která máte k dispozici pro analýzu fungování sítě je celá řada (např. tracert, pathping, netstat, …). Pro začátek většinou vystačíte s dvěmi základními (ipconfig, ping) a špetkou zdravého rozumu. Zde není jiné rady než zkoušet a sledovat, jaké získáte výsledky. Máte-li propojené dva počítače do sítě, pohrajte si s nimi a sledujte výsledky. Zkoušejte použít příkazy IPCONFIG a PING a jak se projeví např.: -

vytáhnutí kabelu z jedné síťové karty zařazení počítače do jiné sítě (změňte jednomu z počítačů IP adresu nebo masku) zapnutí firewallu na jednom z počítačů

8.2 Řešení potíží Nyní se vás pokusím upozornit na nejčastější možné problémy a jejich řešení. Vždy se zamyslete, kde může vzniknout chyba. Oblasti možných chyb a potíží: Hardware a kabeláž Nastavení protokolu TCP/IP Nainstalovaný a konfigurovaný síťový software V případě hardwaru může nastat problém v kabeláži (špatně zasunutý konektor do síťové karty, kabel může být na poškozený, použijete místo kříženého kabelu nekřížený apod.). U síťové karty může nastat situace, kdy vlivem otřesů „vyskočí“ ze základní desky, „vyhoří“ port apod. Podobné problémy pak musíte hledat na opačné straně kabelu, tj. u druhého počítače nebo switche. Možná si říkáte, proč nám to tady cpe, když je to snad jasné?! Divili byste se, kolik práce si ušetříte, když nejdříve zkontrolujete, zda není vypadlá koncovka na obou stranách kabelu. Nic vám neudělá vytáhnout koncovku a zastrčit ji zpátky tak, aby jste slyšeli, že cvakla. ☺ Se softwarem se také můžete dočkat řady překvapení. Např. byste měli prověřit, jestli síťová karta správně komunikuje se systémem – jestli je použit správný ovladač. Zkontrolujte, zda jsou nainstalovány všechny potřebné komponenty sítě. Další problémy může způsobovat zapnutý (nevhodně nastavený) firewall. Celou řadu problémů může způsobovat špatně nakonfigurovaný protokol TCP/IP. Nejčastějším příčinami může být, že počítače mají stejnou IP adresu nebo naopak jsou v různých sítích (mají jinou síťovou část IP adresy) apod. Proto se dále podívejte na některé případy, které mohou nastat. Jak je můžete poznat a vyřešit.

96


Mám správnou IP adresu a masku? Je stejná síťová část IP adresy u všech počítačů v síti? Nezapomeňte, že síťová část IP adresy u počítačů, které spolu mají komunikovat, musí být stejná. Budou li mít spolu komunikovat PC1 a PC2, musí mít například tyto IP adresy:

192.168.15.1 255.255.255.0

192.168.15.2 255.255.255.0

Obr. 8.6: Aby PC komunikovaly musí mít stejnou síťovou část IP adresy.

Pokud budou mít rozdílnou síťovou část IP adresy pak se neuvidí a nebudou spolu komunikovat. IP adresu zjistíte 2 způsoby: 1. Poklepáním na síťová připojení v Ovládacích panelech 2. Použitím příkazu ipconfig v příkazovém řádku

Funguje správně síťový software? Pingněte sami na sebe na 127.0.0.1. ping 127.0.0.1

síťový sw

síťový sw

síťová karta

síťová karta

přenosové médium Obr. 8.7: Ping na localhost

Dostanete-li odpověď, síťový software funguje patrně správně a problém může být v nastavení IP adres počítačů, v síťové kartě nebo přenosovém médiu. 127.0.0.1 je adresa lokální smyčky(tzv. localhost) tj. vašeho počítače. Komunikace proběhne jen v rámci síťového softwaru a nedotkne se ani síťové karty, natož aby pakety byly vyslány přes přenosové medium.

Komunikuje správně síťová karta? Je dobře nainstalována? Pingněte znovu sami na sebe, ale tentokrát na svou IP adresu. Například ping 192.168.15.4 . ping 192.168.15.4

síťový sw

síťový sw

síťová karta

síťová karta

přenosové médium Obr. 8.8: Ping na vlastní IP

97

Počítačové systémy I Je-li vše v pořádku a vrátí se vám všechny 4 pakety, síťová karta komunikuje. Problém může být v druhém počítači, kabeláži nebo switchi. Proto stejně ověřte druhý počítač a zkontrolujte zda máte správně nastaveny IP adresy. Komunikace proběhne přes síťový software a síťovou kartu, ale pakety nejsou vyslány na přenosové médium.

Mohu poslat data na druhý počítač? Pingněte na IP adresu druhého počítače. ping 192.168.15.7 IP:

IP:

síťový sw

síťový sw

síťová karta

síťová karta

přenosové médium Obr. 8.9: Ping na druhý počítač v síti

Pokud se vrátí všechny pakety, pak počítače spolu komunikují. V opačném případě zkuste prověřit přenosové médium a také to, jestli jsou počítače ve stejné síti (mají stejnou síťovou část IP adresy) .

Chyby přenosového média propojujete 2 počítače mezi sebou. Používáte křížený kabel kroucené dvojlinky? propojujete počítače pomocí switche. Používáte nekřížený kabel kroucené dvojlinky? zkontrolujte konektory, není některý uvolněný? Jsou všechny vodiče zasunuty v konektoru do konce? Je správné pořadí vodičů v konektoru (nevěřili byste kolikrát se ti, co je dělají spletou). Vyměňte kabel a zkuste použít jiný, nebo zkuste kabel použít u počítačů o nichž víte, že spolu přes jiný kabel komunikovaly. I když budete propojovat síť pomocí switche a nekřížených kabelů, pořiďte si i křížený kabel. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat propojit jen dva počítače mezi sebou a přenést větší objem dat. Navíc vám kabel umožní zjistit, zda dva počítače spolu komunikují. Pokud propojujete 2 počítače – notebook a počítač, pořiďte si také ještě k notebooku nekřížený kabel. Také nikdy nevíte, kdy přijdete k někomu, kdo používá switch a budete se potřebovat připojit. Je na přenosové cestě switch? Propojte mezi sebou pouze dva počítače a odzkoušejte, zda mezi sebou komunikují. Jen pozor, k propojení dvou počítačů použijte křížený kabel. Pozor častou příčinu proč nevidíte počítač a ani nedostáváte odpověď na ping je zapnutý a nevhodně nastavený firewall.

98


Každý z počítačů komunikuje sám s sebou, ale nekomunikují navzájem. Prověřte cestu mezi oběmi počítači (kabel,switche). Máte-li tu možnost, použijte kabel mezi počítači, které spolu komunikují. Velice častou příčinou proč počítače spolu nekomunikují bývá zapnutý firewall na jednom z počítačů. Vypněte jej a zkuste příkaz ping znovu.

Obr. 8.10: Vypnutí firewallu

Pozor, pokud vytváříte síť, dočasně firewall vypněte. Po odzkoušení funkčnosti sítě firewall nastavte a nakonfigurujte. Nenechávejte počítač a síť bez ochrany zejména, pokud se připojujete k internetu. Konfiguraci firewallu si musíte dohledat sami, je mimo rozsah tohoto učebního materiálu.

Nemůžu se připojit k Internetu Jste-li připojeni k LAN, která je připojena k Internetu. Počítač komunikuje v LAN, ale nelze se připojit k Internetu. Pomocí příkazu ipconfig /all zjistěte adresu brány (routeru, který připojuje vaší síť k Internetu) a pingněte na IP adresu brány. Je-li vše v pořádku, zkuste pingnout na některý server na Internetu např. ping seznam.cz. Nedostáváte-li odpověď, bude chyba patrně někde na cestě od vaší brány (routeru) dále do Internetu.

Ping na server na Internetu se zdařil, ale přesto nevidím stránku v prohlížeči. V tomto případě bývá nejčastěji „zakopán pes“ v nastavení samotného prohlížeče, konkrétně proxy serveru. Spusťte prohlížeč a v nabídce Nástroje vyberte Možnosti Internetu. Přepněte se na záložku Připojení a zde ve spodní části vyberte Nastavení místní sítě. Máte-li zaškrtnutu položku Server proxy, zkuste ji zrušit a vše potvrdit OK. Pak aktualizujte stránku.

99

Počítačové systémy I Následující příklady jsou záznamem komunikace mezi studentem a vyučujícím přes ICQ a podle toho ta komunikace vypadá. Ale až na drobné úpravy jsem ji nechal v původním stavu. ☺

Příklad – Mám doma dva počítače a nekomunikují spolu Student se snaží doma propojit dva počítače. Nemůže přijít na možnou příčinu, proč mu toto propojení nefunguje. Dotazuje se proto svého vyučujícího (např. přes ICQ). Student: Dobrý večer, mám doma propojené dva PC přes switch. Ale nekomunikují spolu. Kde může být chyba? Vyučující: Dobrý večer. Jakou má každý z nich IP ? Student: Jeden má 192.168.16.71 a druhý 192.168.16.70. IP je přidělena automaticky pres DHCP. Vyučující: Pingněte z prvního na druhý. Odpovídá? Pak pingněte z druhého na první. Odpovídá? Student: Na obou je 100% ztráta paketů. Vyučující: Tak se na obou podívejte, jestli nemáte zapnuté firewally. Student: mam Vyučující: No a to je ono – zkuste firewally vypnout (pak je ale budete muset nastavit). Student: ok Vyučující: Zkuste znovu pingnout. Student: Ok, vyzkouším. Student: yeeeeees

Příklad – nemohu nastavit sdílení a přístupová oprávnění Student: Dobrý den, mám zase nějaký problém - nelze sdílet :-\ Vyučující: (09:02 PM) : Nejde nastavit sdílení na tom počítači, kde chcete sdílet ? Student: ano Vyučující: (09:03 PM) : Aha, tak se podívejte do nastavení sítě, jaké služby máte nainstalované. Máte tam: - protokol TCP/IP ( to jo jinak byste „nepingnul“ ) - Klient sítě Microsoft - Sdílení souborů a tiskáren v sítích Microsoft Student: Ano mám

100

8. Řešení potíží se sítí Vyučující: (09:09 PM) : No už to možná tuším. Otevřete Tento počítač a v nabídce Nástroje vyberte Možnosti složky Student: mám Vyučující: (09:10 PM) : Přepněte se na kartu Zobrazení. Máte zaškrtnutou položku Použít zjednodušené sdílení ? Student: ano Vyučující: (09:11 PM) : Tak ji zrušte, to je pro babičky, aby se nevrtaly, kde nemají. Pak už byste se měl dostat ke sdílení, které jsme se učili. Student: ok, děkuji.

Shrnutí Ať už vytváříte nebo už provozujete malou či střední síť LAN, vždy narazíte na problémy. Nejčastějším problémem bývá, že počítače spolu nekomunikují (a to je v případě sítě dost závažný problém ☺). Příčin může být celá řada – od poškození softwaru až po uvolněnou koncovku síťového kabelu. Měli byste proto znát, kde hledat příčiny poruch. Existuje celá řada nástrojů (od různých hardwarových měřících přístrojů po softwarové diagnostické programy). V případě malé sítě vystačíte se dvěmi základními programy – ipconfig, ping a trochou logiky. Už z názvu programu ipconfig odhadnete, že slouží ke zjištění a nastavení protokolu IP (tj. IP adresy počítače, masky, adresy výchozí brány, adresy DNS serveru atd.). Příkazem ping zjistíte, jestli dvě zařízení spolu komunikují. Ipconfig a ping vám pomohou určit, zda se problém nachází v jednom počítači, přenosové cestě nebo na druhém počítači.

Kontrolní otázky 1) Co je to výchozí brána a jak zjistíte, jakou používá počítač výchozí bránu? 2) Budou spolu komunikovat počítače, jestliže budou mít rozdílnou síťovou část IP adresy? 3) Vysvětlete k jakému účelu použijete příkazy ipconfig a ping? 4) Vysvětlete, co se stane, pokud na počítači napíšete příkaz ping 127.0.0.1 5) Počítač má nastavenou IP adresu 192.168.1.26. Vysvětlete, k čemu je dobré na tomtéž počítači zadat příkaz ping 192.168.1.26. Čeho tím dosáhnete? 6) Rozeberte, co může být příčinami nefungující komunikace mezi počítači. Jak můžete jednotlivé typy problémů poznat? 7) Jak poznáte, že problém bude patrně v softwarové části (programech, službách, protokolech) vašeho počítače? 8) Co může signalizovat, že máte problémy se síťovou kartou?

101

Počítačové systémy I 9) Máte propojeny 3 počítače PC1, PC2, PC3 pomocí switche. PC1 a PC2 mezi sebou komunikují. Ale když jeden z nich pošle pakety na PC3, nedostane žádnou odpověď. Když PC3 pošle pakety na PC1 a PC2, oba počítače mu odpoví. Funguje přenosová cesta mezi počítači? Co může být příčinou, že PC1 a PC2 nedostávají z PC3 odpověď?

Pojmy k zapamatování • • •

ipconfig ping 127.0.0.1

Korespondenční úkol Přejete si vytvořit počítačovou síť tvořenou třemi počítači ve třech pokojích vašeho bytu. Proveďte návrh propojení těchto počítačů mezi sebou. 1) Co k tomu budete potřebovat? 2) Jak počítače nakonfigurujete (rozepište konkrétně nastavení každého počítače)? 3) Jak budete postupovat v případě, že jeden z počítačů s ostatními nekomunikuje? 4) Sestavte rozpočet takovéto sítě (využijte ceník některé firmy zveřejněný na Internetu) Při návrhu vycházejte také ze znalostí nabytých v předchozích kapitolách.

102

9. Windows Server

9. Windows Server Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: rozdělit serverové OS Windows připravit podklady pro rozhodnutí o instalaci serveru Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 2 hodiny V předchozích kapitolách jste se naučili vytvořit uživatele a nastavit mu přístupová oprávnění, vytvořit a konfigurovat malou síť typu peer-to-peer. Nyní se podíváte na vytváření větší sítě typu klient/server. Jak už je patrné z názvu, základ takové sítě tvoří server. V této kapitole narazíte na některé základní pojmy z oblasti hardwaru. Nebudu se k jejich vysvětlení příliš vracet. Pokud si nejste stoprocentně jistí, zastavte se a nejdříve si zopakujte základy hardwaru. Samotná instalace serveru se příliš neliší od instalace klientské stanice. Ale na rozdíl od instalace stanice musíte před instalací server promyslet řadu věcí. Server totiž není obyčejná stanice, kterou lze „kdykoli“ přeinstalovat, ale musí běžet (a pokud možno správně) ze všech systémů nejdéle. Proto je nutné, abyste si před instalaci ujasnili: strukturu sítě role (účel neboli služby, které bude server poskytovat) instalovaný OS kapacitu HDD a RAM fyzickou a logickou strukturu disků typ instalace další informace pro nastavení serverů Pozor! Řadu parametrů lze doopravit později, jiné jen během instalace. Ale pamatujte, že nepřipravené a zbrklé zásahy přináší problémy. A v případě serverů velké problémy pro chod sítě. Struktura sítě Ze struktury sítě musí instalace serveru vycházet. Je nutné, abyste už měli zpracovanou dokumentaci k síti. Například z topologie sítě, použité kabeláže a aktivních prvků vychází rozhodnutí o síťových kartách. Podle počtu fyzických segmentů sítě rozhodujete, zda do serveru nainstalujete jednu síťovou kartu s jedním nebo více porty, případně více síťových karet. Musíte rozhodnout, v které místnosti bude server umístěn. Jde o velmi důležitý počítač, ke kterému by neměl mít každý přístup – tomu se říká fyzické zabezpečení. Takto by se dalo uvažovat dále, ale to není předmětem tohoto materiálu. Mou povinností je ale upozornit vás na to, nad čím vším se musíte zamyslet. Takže, zkuste přemýšlet ještě chvilku a určitě vás napadne, co vše ještě souvisí se strukturou sítě.

103

Počítačové systémy I Role serveru Při úvahách o serveru rozhodujete jaké role bude server plnit. Ptáte se – co bude dělat, k jakému účelu bude sloužit. Některé role může plnit jeden server, jiné role se rozloží mezi více serverů. Vše záleží na tom, o jakou činnost jde, velikosti sítě a samozřejmě finančních prostředcích, které máte k dispozici. Takže toto rozhodování je hlavně o penězích . Možné role serveru: souborový server: slouží k ukládání dat uživatelů. Uživatelé si ukládají data na server místo toho, aby je ukládali na lokální stanice. Umožňuje se tak lepší sdílení a správa těchto dat. databázový server: server se stará o databázi (např. zákazníků) a pracovníci mohou ze svých stanic s touto databázi pracovat. aplikační server: na serveru jsou nainstalovány programy, které pak mohou uživatelé na svých stanicích používat. Odpadá tak většinou nutnost instalovat některé programy na stanice. Někdy je část programu nainstalována na server a další část na stanici. DNS server: provádí překlad „slovních“ názvů počítačů na IP adresy a naopak. DHCP server: přiděluje počítačům IP adresy a další nastavení protokolu TCP/IP. Usnadňuje tak práci s protokolem TCP/IP ve velkých sítích. řadič domény: slouží k centralizované správě a zabezpečení prostředků sítě. Ověřuje přihlašování do sítě, oprávnění uživatelů apod. webový server: slouží uchování zdrojových kódů a souborů webových stránek, které poskytuje klientům. tiskový server: zajišťuje přístup k síťovým tiskárnám a jejich správu. další role: poštovní server, FTP server, server se službou vzdálené instalace apod. Rolí, které může server plnit, je celá řada. V dalších kapitolách se podíváte na některé z nich: řadič domény, DNS server a DHCP server. Pro zájemce Pro bližší informace o jednotlivých rolích vám stačí zadat do vyhledávače frázi „role serveru“.

Cvičení 9.1 Přiřaďte k sobě roli serveru a popis jeho činnosti: 1. Souborový server

a.

2. DHCP server

b. Umožňuje uživatelům centrálně zpracovávat

Přiděluje klientským počítačům IP adresu. a vyhodnocovat data.

3. DNS server

c.

4. Databázový server

d. Provádí překlad „slovních“ názvů na IP adresy

Slouží uživatelům k uchování a sdílení jejich dat. a naopak.

5. Řadič domény

e.

Rozhoduje, kdo se může přihlásit na počítače v síti.

104

9. Windows Server Operační systém Volba konkrétní operačního systému závisí na řadě faktorů: role, které má server plnit velikost sítě požadavky OS na hardware cena zkušenosti správců hlavní síťové operační systémy: NetWare Unix Linux Windows Server o Windows NT o Windows Server 2000 o Windows Server 2003 V případě Windows bývá zvykem, že existují vždy různé verze daného operačního systému. Jsou určené pro jiné účely a samozřejmě mají jinou cenu. Např. verze Windows Server 2003: o Web Edition – hostitelské služby na webu, není určena pro běžné funkce LAN o Standard Edition – standardní pro malé a střední organizace o Enterprise Edition – pro větší prostředí, pro prostředí s kritickými aplikacemi o Datacenter Edition –pro prostředí s vysokými požadavky na bezpečnost a rychlost, umožňuje instalovat více serverů na 1 hardwaru. V žádném případě se neučte zpaměti, jaké existují verze Windows server 2003. Postačí vám znalost, že verzí Windows je více. Až budete některou verzi používat, pak je dobré znát její přesný název. Každá verze se liší vždy systémovými požadavky. Systémové požadavky určují, jaký hardware je potřebný pro správné fungování operačního systému. Dejte si pozor, protože se uvádí ve dvou variantách minimální: taková, kdy sytém bude fungovat, ale nemůžete jej příliš zatížit a očekávat nejlepší výkon. doporučené: taková konfigurace, která je pro chod systému vhodná. Samozřejmě není na škodu jestli počítač, na který si chystáte nainstalovat operační systém, má lepší parametry.

Příklad Požadavky na Windows Server 2003 Standard Edition Minimální rychlost procesoru Doporučená rychlost procesoru Minimální velikost paměti RAM Doporučená minimální velikost paměti RAM Maximální velikost paměti RAM Podpora více procesorů Volné místo na disku pro instalaci

133 MHz 550 MHz 128 MB 256 MB 4 GB Až 4 1,5 GB

105


Úkol: Podívejte se na http://www.microsoft.com/cze/windowsserversystem/produkty/default.mspx , kolik různých serverových produktů Microsoft nabízí, k jakému účelu slouží a jaké mají systémové požadavky. Kapacita HDD a RAM Jsou sice stanoveny v rámci minimálních požadavků na systém, ale musíte vzít v úvahu: nainstalovaný OS – minimálně 1,5 GB doinstalované Service packy – minimálně 1 GB instalované aplikace – např. antiviry, programy pro údržbu systému apod.- minimálně 5 GB samotná data serveru ⇒ minimálně 7,5 MB, ale Windows mají tendenci bobtnat, proto raději počítejte s větší rezervou. data uživatelů – zde platí zásada, že disk není nikdy dost velký. Platí to zejména, bude-li počítač plnit roli souborového serveru. Spočítejte si, kolik potřebuje průměrný zaměstnanec prostoru na disku pro svou práci. Připočítejte rezervu. Výhodou je, že můžete omezit prostor na disku pro uživatele. V dnešní době pro běžnou práci počítejte na jednoho uživatele např. 1GB (což např. při 120 zaměstnancích není,vzhledem ke kapacitě dnešních disků, až tak moc). Service Pack: slouží k dodatečné opravě chyb, na které se přišlo až po uvolnění produktu k prodeji. Součástí bývá také vylepšení některých funkcí nebo nové ovládače pro zařízení. Instalují se dodatečně. V případě serveru je dvakrát důležité hlídat jejich existenci a doinstalovat je.

Co se týká RAM vycházejte z úvahy, co vše bude na serveru spuštěno. Uvědomte si, že data s kterými zrovna procesor nepracuje si odkládá do operační paměti. Má-li počítač málo operační paměti, odkládá si data na harddisk (do stránkovacího souboru). Ovšem HDD je o hodně pomalejší než operační paměť. Výsledkem je pak citelné zpomalení systému. Proto se na velikosti operační paměti nevyplatí šetřit. Než budete číst dále, měli byste si zopakovat nebo případně najít, jak pracuje HDD a pojmy jako partition (oblast), swapovací (stránkovací) soubor, řadiče disku – EIDE, SCSI, SATA. Fyzická a logická struktura disků Fyzickou strukturou disků se rozumí, kolik harddisků bude zamontováno ve skříni počítače. O následujících odrážkách přemýšlíte, pokud máte v počítači alespoň 2 fyzické disky. pravidla: OS by se měl nacházet na jiném fyzickém disku než stránkovací (swapovací) soubor. Nestačí rozdělení jednoho disku na více partition. Uvědomte si, jak disk čte a zapisuje data. V jednom harddisku je jedno rameno s čtecími/zapisovacími hlavičkami. Zapisují-li na jednu oblast, nemůžou současně zapisovat na druhou, takže rozdělení disku na dvě partition je zbytečné.

106

9. Windows Server Data aplikací by měla být oddělená od systému i samotných aplikací. V případě databázového serveru je vhodné mít k dispozici ještě fyzické disky pro protokoly transakcí. Protože kdykoli může selhat HDD je dobré pro operační systém a důležitá data vytvořit diskové struktury odolné vůči chybám (zrcadlené svazky, svazky typu RAID-5). Pro zájemce S práci serverů a více disků souvisí pojem RAID. Stačí zadat tento pojem do vyhledávače a dostanete spoustu odkazů. Pro začátek doporučuji podívat se na www.wikipedia.cz a zde vyhledat pojem RAID.

S počtem disků souvisí i to jaký máte v počítači řadič disků. Zejména pokud budete chtít vytvářet disková pole (RAID) nebo zrcadlit disky, zvažte typ řadiče. Pro servery bude vhodnější použít SCSI, který umožňuje připojit více disků než EIDE nebo SATA. Logickou strukturou se myslí, na kolik oblastí (partition) je disk rozdělen. Zde platí to, co je napsáno výše o práci harddisku. Je vhodné mít na jednom fyzickém disku pouze jednu partition. Typ instalace Odkud a jak budete systém instalovat. Až budete zkušení správci, můžete se rozhodnout, že už vás nebaví pokaždé sedět u počítače a promačkávat nastavení instalačních oken. Můžete se pak rozhodnout pro automatickou instalaci (v tom případě si musíte předem připravit soubor s odpověďmi pro instalační program). V počátcích ale určitě budete instalovat klasicky z CD. Další informace a nastavení Následující položky patří k těm nejdůležitějším, proto je nesmíte vymýšlet až v průběhu instalace. Věnujte dobrou pozornost návrhu adres názvů, protože dodatečné zásahy a změny vám mohou nadělat pěknou paseku ve fungující síti. jméno počítače jméno uživatele heslo administrátora IP adresu serveru IP adresu nevymýšlejte při instalaci, ale musíte vycházet z návrhu vaší sítě. IP adresy serveru by měly být nastaveny staticky, aby server měl svou IP adresu i v případě výpadku služby DHCP. Heslo administrátora si poznamenejte, zapečeťte a uložte na bezpečné místo (v případě firmy do trezoru s firemními dokumenty). Co když vás z toho všeho trefí šlak. Co si pak počne váš nástupce? Nový administrátor zůstane bez důležitých hesel?! ☺

107

Počítačové systémy I Instalace serveru Samotná instalace serveru se podobá instalaci klientské stanice, jen musíte doplňovat údaje, které jste si dopředu připravili. V průběhu celého procesu instalace se vyplatí číst, co počítač vypisuje na obrazovku. Nejdříve vás přivítají nepříliš přitažlivé modré obrazovky, ale postupně se propracujete ke klasickým Windows oknům.

Obr. 9.1: Instalace Windows serveru v textovém režimu

Obr. 9.2: Pokračování instalace v grafickém režimu

Přesný popis instalace je zbytečné zde popisovat, protože vám stačí trochu zagooglovat a najdete plno již zpracovaných postupů. Ptejte se například na fráze „instalace Windows 2003“,

Shrnutí Servery patří k nejdůležitějším zařízením sítě a proto si jejich instalaci a konfiguraci musíte dopředu promyslet a připravit si podklady. A během celého procesu návrhu a instalace si tvořte dokumentaci. Není nic horšího než provádět instalaci zbrkle a navíc si nedělat poznámky. Před instalací je nutné, abyste si promysleli strukturu sítě, roli serveru, zvolili operační systém, rozhodli se pro kapacitu HDD a RAM a fyzickou a logickou strukturu disků. Rovněž je vhodné si promyslet strukturu složek na discích. Před instalací je nezbytné připravit si název počítače a IP adresu (případně adresy), které serveru přidělíte. V případě serverů se obvykle nastavuje IP adresa statická (tj. ručně, napevno), aby servery byly dostupné i v případě výpadku služby DHCP. Pokud nastavujete hesla a kódy, poznamenejte si je a uložte na bezpečné místo. Nespoléhejte na svoji paměť. Nikdy nevíte, co se může stát.

108

9. Windows Server

Kontrolní otázky 1) Na co musíte při plánování instalace serveru navázat? 2) Shrňte hlavní oblasti, kterým musíte věnovat pozornost dříve než začnete server instalovat. 3) Které ze systémových požadavků pro instalaci Windows Serveru je vhodnější splnit ? Minimální nebo doporučenou? Vysvětlete proč. 4) Vyjmenujte hlavní serverové operační systémy. 5) Vyjmenujte alespoň 5 rolí, které může server plnit. 6) Je vhodné rozdělovat harddisk na více partition? 7) Jak naložíte s důležitými hesly po instalaci serveru?

Pojmy k zapamatování struktura sítě

kapacita HDD

role serveru

kapacita RAM

souborový server databázový server aplikační server DNS server DHCP server řadič domény webový server tiskový server

fyzická struktura disků logická struktura disků typy instalace síťové operační systémy minimální systémové požadavky doporučené systémové požadavky service packy

Řešení Cvičení 9.1 1.c 2.a 3.d 4.b 5.e

109


110

10. DNS

10. DNS Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: vysvětlit účel DNS popsat překlad doménových adres na IP adresy nainstalovat službu DNS Čas potřebný k prostudování kapitoly: 4 V této kapitole se seznámíte s jednou z nejdůležitějších služeb, která dnes zajišťuje jak fungování lokálních sítí tak celého Internetu. Už víte, že každý počítač v síti (a je v tuto chvíli jedno o jakou síť jde) musí mít jedinečnou adresu. Tou adresou je IP adresa. Také víte, že data neputují po síti najednou ale jako „balíky dat“ – pakety. V hlavičce každého paketu je IP adresa příjemce a odesílatele. Označit „balíky dat“ za pakety je zjednodušený pohled. Ve skutečnosti jsou data „balena“ do „balíků“, které mají různá jména a vlastnosti podle toho, na jaké vrstvě modelu ISO/OSI (případně modelu TCP /IP) se právě nacházejí. V převážné části lokálních sítí si mezi sebou switche a počítače vyměňují rámce a to se děje na linkové vrstvě. V hlavičce rámce se jako adresa příjemce a odesílatele používá MAC adresa (fyzická adresa síťové karty). Teprve na úrovni síťové vrstvy se hovoří o paketech. V paketech se pro určení příjemce a odesílatele používá IP adresa.

Příklad Chcete-li zavolat kamarádovi, podle čeho ho najdete v seznamu svého mobilu? Asi budete postupovat tak, že najdete jeho jméno a vytočíte. Mobil už pak sám dodá telefonní číslo, které vytočí (přístroj provádí spojení na základě telefonního čísla). Podobně vyhledáváte v klasickém telefonním seznamu - hledáte podle jména (názvu firmy, oborou apod.). Většinou nehledáte člověka podle jeho telefonního čísla. U počítačů je to podobné. Lidé si pamatují jména a slovní názvy, kdežto počítače používají pro komunikaci IPadresy ⇒ počítač musí někde získat překlad slovní adresy, kterou mu zadáte, na IP adresu. Zdánlivě nejjednodušším způsobem by asi bylo mít na každém počítači lokální seznam, ve kterém budete udržovat seznam hostitelů a jim přiřazených IP adres. PC1 192.168.15.23 PC2 192.168.15.29 Reditelna 192.168.15.49 Jako řešení pro lokální síť se to může zdát pohodlné a snadné. Představte si ale, že máte takto nastavenou síť se 100 počítači a do sítě přidáte nový počítač. Pak musíte obejít každý počítač a do jeho seznamu přidat nový řádek s informacemi o názvu a IP nového počítače. Co taková situace, kdy ve vaší síti používáte notebooky, které do sítě přicházejí a odcházejí a pokaždé mají jinou IP adresu ?

111

Počítačové systémy I Situaci navíc hodně zkomplikuje připojení k Internetu. Představte si, že byste museli do seznamu na každém počítači přidávat řádky s informacemi o IP adresách Seznamu, Centrumu, Atlasu….. Takhle to mohlo fungovat za dávných a dávných časů, ale dnes při celosvětovém rozsahu Internetu ?! Kdy každým okamžikem se přihlašuje nebo odhlašuje nějaký ten počítač, s kterým byste mohli chtít komunikovat ?!

Dnes proto musí existovat služba, která automaticky překládá slovní názvy adres, které používají lidé, a IP adres, které používají počítače. Tato služba se jmenuje DNS (Domain Name System – systém doménových jmen).

10.1 Fungování DNS DNS se stará o strukturu tzv. domén a jejich názvů, která má svou hierarchii. Jednotlivé úrovně se označují jako řády. . (root)

org

com

gov

seznam

pl

sk

cz

centrum

ekf

domény 1.řádu

vsb

hgf

domény 2. řádu

fs

domény 3. řádu

Pro každou doménu jsou určené autoritativní servery, které se starají o danou doménu. Každý takovýto server zná IP adresy počítačů, které do domény patří. Zná proto i adresy DNS serverů, které se starají o podřízené domény. ROOT

CZ

Seznam

COM PL

Centrum

Příklad Že vám ta hierarchická struktura moc neříká ? A co tento zápis: http://www.ekf.vsb.cz/ Tímto zápisem říkáte, že chcete komunikovat s webovým serverem Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské v doméně .cz. Webový server se stará o webové stránky, které jsou na něm umístěny, a zpřístupňuje tyto stránky žadatelům. Tím http:// říkáte, že počítače spolu budou komunikovat pomocí protokolu http. A k tomu, aby mohl váš počítač komunikovat, potřebuje znát IP adresu dotyčného počítače. Proto se musí požádat DNS server, aby mu IP sdělil. 112

10. DNS

Příklad Chcete si vytvořit vlastní doménu s názvem mafirma na doméně .cz. Zeptáte se správce domény .cz, jestli už takové doména není registrována. Jestliže je volná, pak si ji za poplatek můžete zaregistrovat. Připravíte si server, který se bude starat o vaši doménu mafirma. Veřejná IP adrese vašeho DNS serveru bude např. 188.134.11.232. Tuto IP adresu nahlásíte správci domény .cz Když teď někdo bude chtít komunikovat s počítačem v doméně mafirma.cz, bude mu správcem domény .cz sdělena adresa 188.134.11.232. Autoritou pro doménu mafirma.cz je už váš DNS server, který pak musí být schopen sdělit IP adresy počítačů ve vaší doméně. Princip překladu adres: Platí, že DNS server starající se o doménu prvního řádu, zná IP adresy DNS serverů starajících se o domény druhého řádu. Např. server starající se o doménu CZ (je autoritou pro doménu CZ), zná IP adresy serverů starajících se o domény Seznam, Centrum, VSB, apod. Když se DNS serveru někdo zeptá na překlad, podívá se nejdříve do své paměti, jestli už odpověď nezná a teprve pak se doptá nadřazených DNS serverů. Každý DNS server má ve své paměti uloženy IP adresy a jim přiřazená jména: • počítačů domény, kterou spravuje • nadřazených serverů (aby věděl, kde se má ptát, když něco neví) • adresy, které původně neznal, ale dodatečně zjistil (aby se nemusel pokaždé doptávat)

Příklad 1. Potřebuji se spojit s počítačem PC1 v doméně obaka-orlova.cz. Můj počítač ale nezná IP adresu počítače PC1. Dotáže se proto svého výchozího DNS serveru (v nastavení TCP/IP na obr. 10.16), zda zná IP adresu počítače PC1 v doméně obaka-orlova.cz. 2. DNS server se podívá do své paměti (tabulky pro překlad adres). Pokud adresu zná, sdělí ji klientovi a ten může kontaktovat počítač. Jestliže ale DNS server adresu v paměti nemá, musí se sám zeptat jinde. 3. Zeptá se dalších názvových serverů, který zná, jestli by mu mohli dotaz přeložit. 4. Nebo se zeptá „vejš“ -některého z kořenových serverů (root serverů) , ať mu sdělí IP serveru, který se stará o doménu cz. 5. Poté se může zeptat serveru DNS domény CZ, jaká je adresa serveru starajícího se o doménu obaka-orlova.cz. 6. Nyní se už může dotázat přímo DNS serveru domény obaka-orlova.cz na adresu konkrétního počítače v této doméně. 113

Počítačové systémy I Pro vyhledání informací o práci DNS vám stačí zadat klíčová slova DNS, fungování DNS, princip DNS apod. a obdržíte dostatečné množství výsledků. Pokud budete přemýšlet o hierarchii doménových názvů, rozlišujte, zda se jedná o domény veřejné (venkovní, dostupné z Internetu) nebo vnitřní (vaší lokální sítě). V případě venkovní domény musíte požádat o registraci. V případě vnitřní domény si můžete zvolit libovolné jméno domény a nemusíte ji nikde registrovat například – skola.local. Přípona local vám zajistí, že jde o vnitřní doménu, která není dostupná z Internetu.

10.2 Instalace a nastavení DNS Tak, teď když trošku tušíte, jak DNS funguje, nastal nejvyšší čas tuto službu nainstalovat a nastavit. Samotná instalace není nic složitého a zvládnete ji i v polospánku. Na správnou konfiguraci služby je vhodnější už být vzhůru ☺ ! Instalaci zahájíte tak, že v Ovládacích panelech vyberete Přidat nebo odebrat programy a pak zvolíte Přidat nebo odebrat součásti systému. Označte Síťové služby a klikněte na tl. Podrobnosti. Poté zaškrtněte Domain Name System (DNS) a klikněte na OK a pak na Další.

Obr. 10.1: Instalace síťových služeb

Obr. 10. 2: Instalace DNS

114

10. DNS Jak vidíte, tak samotná instalace je zcela jednoduchá. Nyní musíte službu DNS nakonfigurovat. Upozorňuji, že služba DNS je ve Windows svázána se službou Active Directory. Proto některé vlastnosti DNS upravíte až po nainstalování služby Active Directory. Nebo můžete postupovat tak, že začnete instalací služby Active Directory a v průběhu instalace vás instalátor požádá, abyste nainstalovali a nastavili službu DNS. Ať zvolíte jednu nebo druhou možnost, předem si projděte následující řádky, abyste věděli, co vás čeká. Spuštění konzoly pro správu DNS se provádí v nabídce Start / Nástroje pro správu / DNS

Obr. 10. 3: Spuštění DNS

Vytvořte názvovou zónu podle obrázku 10.4 a pokračujte postupně podle průvodce. Protože vytváříte první zónu, která bude spravována na vašem serveru, vyberte Primární zóna. Sekundární zónu vyberete v případě, že konfigurujete záložní DNS (sekundární DNS server), který bude obsahovat kopii primární zóny. Sekundární DNS pak bude sloužit k odlehčení zatížení primárního serveru DNS nebo v případě výpadku primárního serveru DNS.

Obr. 10. 4: Vytvoření zóny vyhledávání

Zóna je vlastně část hierarchického stromu, o který se DNS server stará. Obsahuje záznamy důležité pro překlad hostitelského názvu na IP adresu. zóna dopředného vyhledávání: slouží k překladu hostitelského názvu (jména) na IP adresu. zóna zpětného vyhledávání (tzv. reverzní zóna): slouží k překladu IP adresy na hostitelský název (jméno).

115


Obr. 10. 5: Typ zóny

Nyní se budete rozhodovat podle toho, jestli už máte, nebo nemáte nainstalovanou doménu Active Directory. V případě, že již máte nainstalovanou službu Active Directory, zaškrtněte spodní políčko. Zajistíte tak svázání služby DNS a Active Directory. Zvýší se tak bezpečnost, protože DNS bude poskytovat informace jen o počítačích povolených v doméně. Zadáte název zóny a budete pokračovat výběrem typu aktualizace DNS (obr. 10.8). Zadejte název zóny. Protože se jedná o lokální zónu nedostupnou z internetu volte název s příponou local.

Obr. 10. 6: Název zóny

V případě, že ještě nemáte nainstalovanou službu Active Directory, nebudete mít na obr. 10.5 dostupné spodní zaškrtávací políčko. Zónu proto uložíte do souboru (ten musí mít příponu dns). Protože konfigurujete novou službu, vyberte z dalšího okna možnost Vytvořit nový soubor s následujícím názvem skola.local.dns.

116

10. DNS

Obr. 10. 7: Uložení zóny do souboru

V dalším okně zvolte způsob dynamické aktualizace DNS. Máte-li už nainstalovanou Active Directory vyberte první možnost. V opačném případě zvolte druhou možnost (ač je nezabezpečená), ale v okamžiku, kdy nainstalujete řadič domény s Active Directory, změňte tuto možnost na první volbu.

Obr. 10. 8: Aktualizace záznamů v DNS

Dynamická aktualizace znamená, že klienti si budou registrovat svůj hostitelský název a přidělenou IP adresu u DNS serveru sami. Počítač PC36 řekne DNS serveru, že má IP 192.168.15.124 a DNS server si to poznačí do své databáze. Když se někdo zeptá na IP počítače PC36, vrátí mu DNS IP 192.168.15.124. Zabezpečená dynamická aktualizace znamená, že DNS server nepřijme registraci od kohokoli, kdo o to požádá, ale ověří si jeho identitu na řadiči s Active Directory (více o Active Directory se dozvíte v další jedenácté kapitole). Výsledek vašeho dosavadního snažení vypadá takto:

Obr. 10. 9: Vytvořená zóna dopředného vyhledávání

117

Počítačové systémy I Po nainstalování zón dopředného (případně zpětného) vyhledávání upravte důležité vlastnosti DNS serveru. Klikněte na název serveru a z kontextové nabídky vyberte Vlastnosti: rozhraní: určuje rozhraní (IP adresu síťových karet), na kterých bude server naslouchat DNS dotazům.

Obr. 10. 10: Rozhraní pro naslouchání

servery pro předávání (tzv. forwarders): určíte další servery, kterým bude server předávat dotazy, na které nezná odpověď. Servery budou použity v pořadí v jakém jsou uvedeny v seznamu.

Dotazy, na které sám nezná odpověď se pokusí předat jinému DNS serveru

Obr. 10. 11: Servery pro předávání

Princip předávání: 1. server DNS se pokusí přeložit dotaz pomocí svých primárních a sekundárních zón a informací ve své paměti 2. nemá-li sám na otázku odpověď, předá dotaz serveru, který má v seznamu pro předávání na prvním místě. Nedostane-li odpověď, tak dotaz předá dalšímu serveru v pořadí 3. nezíská-li žádnou odpověď, obrátí se na servery, které má uvedeny v seznamu odkazů na kořenové servery. A postupuje se podle principu popsaného v kapitole 10.1. 118

10. DNS

Obr. 10. 12: Seznam kořenových serverů

Dokončili jste první část konfigurace DNS. Nyní musíte nastavit protokol TCP/IP a zóny DNS na počítačích v síti. Protože jste zapnuli dynamickou aktualizaci, budou si počítače informace do zóny přidávat samy. Služby a programy spuštěné na serveru mohou potřebovat přeložit hostitelské názvy na IPadresy, musí se zeptat DNS serveru → v tomto případě musí vědět, že se mají ptát toho samého počítače, na kterém běží. Upravte proto nastavení TCP/IP serveru tak, aby adresa upřednostňovaného serveru DNS byla stejná jako IP adresa serveru.

Obr. 10. 13: Nastavení TCP/IP serveru

Změňte název počítače na SERVER1.skola.local. Pozor název musí být v síti jedinečný. A protože jste nastavili dynamickou aktualizaci, změny se projeví v DNS automaticky.

119


Obr. 10. 14: Změna názvu počítače

Po restartování počítače spusťte konzolu DNS a podívejte se, že v DNS přibyl záznam.

Obr. 10. 15: Záznamy v zóně dopředného vyhledávání

Při provozu služby DNS budou postupně přibývat další záznamy jak vidíte na obrázku 10.16

Obr. 10.11: Výpis záznamů v zóně dopředného vyhledávání

Když se do záznamů DNS podíváte, všimněte si zkratek v závorkách. Jde o určení typu daného záznamu. SOA: označuje začátek zóny a obsahuje údaje o zóně. V každé zóně, je vždy jeden takovýto záznam. Obsahuje mimo jiné také informaci o primárním DNS serveru pro danou zónu. NS:

identifikuje servery, které jsou pro danou zónu autoritativní (primární i sekundární DNS servery).

120

10. DNS A:

adresní záznamy, které slouží k překladu hostitelských názvů na IP adresu.

PTR: ukazatele; slouží k reverznímu překladu (překladu IP na hostitelský název). Na klientském počítači v síti byste teď měli nastavit adresu DNS serveru, kterého se bude počítač ptát na překlad adres.

Obr. 10.17: přiřazení DNS serveru klientovi

Při konfiguraci klientského počítače byste měli postupovat obdobně. Ale už vás vidím jak obíháte např. 200 počítačů ve firmě, zapínáte je, přihlašujete se jako administrátoři a ručně nastavujete adresu upřednostňovaného DNS serveru. Proto se v následující kapitole seznámíte s instalací a konfigurací služby DHCP, která vám toto obíhání ušetří. Vyhledáte-li na Internetu klíčové slovo DNS, pak získáte nepřeberné množství odkazů. Pokud opravdu chcete pochopit princip fungování sítí, musíte sáhnout po další literatuře. Vřele vám doporučuji knihu Počítačové sítě bez předchozích znalostí (Wendell Ondom). Nebojte, je česky ☺.

Shrnutí Služba DNS, která provádí překlad slovních názvů hostitelů na IP adresy, patří k jedné z nejdůležitějších služeb jak v LAN tak na Internetu. Překlad slovních názvů na IP se označuje jako dopředné vyhledávání. Překlad v opačném směru se nazývá zpětné vyhledávání. Systém názvů má hierarchickou stromovou strukturu, kdy na vrcholu je tzv. root doména, z které vycházejí podřízené domény dalších řádů. Část hierarchického stromu, o který se autoritativní DNS server stará, se nazývá zóna. Domény můžete rozlišit podle toho, zda jsou nebo nejsou dostupné z Internetu. Chcete-li si vytvořit veřejnou doménu, musíte si za určitý poplatek doménu

121

Počítačové systémy I zaregistrovat a její název musí být v rámci nadřazené domény jedinečný. Domény, které jsou použité jen v lokálních sítích a nejsou viditelné z Internetu, registraci nepodléhají. Pokud DNS server obdrží žádost klienta na překlad názvu, zapátrá nejdříve ve své paměti, zda zná odpověď. V opačném případě se začne dotazovat na servery, které jsou uvedeny v seznamu pro předávání. Pokud ani tak informaci nezíská, začne se dotazovat serverů uvedených v seznamu kořenových serverů a postupně se propracovává až na konec hierarchického stromu. Instalace DNS v prostředí Windows je velmi jednoduchá. Nezapomeňte ale, že v konfiguraci TCP/IP samotného DNS serveru, bude adresa upřednostňovaného DNS ta, kterou má server rám přidělenou. Serveru tím říkáte, že pokud bude mít dotaz na překlad, má se nejdříve zeptat sám sebe.

Kontrolní otázky 1) Jaký je důvod existence DNS ? 2) Vyjmenujte principy překladu adres 3) Popište způsob, jakým Váš počítač získá IP adresu počítače umístěného na adrese csk.end.profit.cz 4) Co musíte udělat, pokud si chcete zaregistrovat internetovou doménu ? 5) Jaký je rozdíl mezi zónou dopředného a zpětného vyhledávání ? 6) Co to jsou kořenové servery ? 7) K jakému účelu slouží servery pro předávání ? 8) Jak nastavíte protokol TCP/IP serveru se službou DNS a klientského počítače ?

pojmy k zapamatování hierarchická struktura doménových názvů autoritativní servery kořenové servery servery pro předávání primární a sekundární zóna zóna dopředného vyhledávání zóna zpětného vyhledávání upřednostňovaný server DNS náhradní server DNS

122

11. Řadič domény

11. Řadič domény Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: objasnit účel domény vysvětlit rozdíl mezi významem pojmu doména ve Windows a na Internetu nainstalovat a nakonfigurovat Active Directory vytvořit uživatele a skupiny v doméně a zvolit vhodnou strategii pro použití skupin. Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 6 Z kapitoly o vytvoření malé sítě víte, že doporučená velikost sítě peer-topeer je 10 počítačů. To proto, kdybyste museli jako správci nastavovat uživatelské účty a oprávnění na více počítačích, museli byste nastavovat každý počítač zvlášť. A to je pro větší počet počítačů nezvládnutelné. Z tohoto důvodu se vytváří doména, ve které jsou všechna tato nastavení spravována centrálně – na serveru. Ostatní počítače v síti se na nastavení uživatelských hesel, oprávnění apod. ptají tohoto serveru. Doména: množina prostředků v síti (počítače, tiskárny, uživatelé, uživatelské skupiny…) se společnými pravidly a bezpečnostní politikou. Uživatel, který má vytvořen v doméně účet, se může přihlásit a pracovat na libovolném počítači v doméně. Administrátor tak může spravovat všechny účty v doméně centrálně (v případě sítě peer-to-peer musel mít uživatel účet na každém počítači). Ostatní počítače jsou k řadiči domény ve vztahu klient/server: Ptají se, jestli se může uživatel přihlásit do sítě a jaká má práva

řadič domény

Ověří uživatelské jméno a heslo a sdělí, jaká má uživatel oprávnění.

ostatní počítače a servery

Nepleťte si pojem doména na Internetu a ve Windows. Na Internetu je to skupina názvů, kdežto ve Windows jde o skupinu prostředků se společnou a jednotnou správou. Active Directory: adresářová (databázová) služba obsahující údaje o všech prostředcích sítě ⇒ jádro domény. Active Directory je vlastně databáze, ve které jsou uloženy informace o uživatelích, jejich heslech, oprávněních a ostatních prostředcích sítě. Řadič domény (Domain Controller): počítač, na kterém běží Active Directory. primární: spravuje databázi Active Directory sekundární: obsahuje kopii primární databáze Active Directory Řadič domény spravuje databázi se všemi účty. Dojde-li k výpadku řadiče domény, nebudou se uživatelé moci přihlásit do sítě a ani na lokální počítače (pokud nemají na lokálním počítači účet – a to povětšinou nemají). Je proto vhodné, aby v síti byl sekundární řadič domény, který bude mít kopii databáze Active Directory (nespravuje jinou databázi, ale pouze kopii). 123

Počítačové systémy I Zde vás musím upozornit, že jsem si pro vás dovolil zjednodušení. Active Directory je ve skutečnosti distribuovaná databáze (znamená to, že může být umístěna na více různých místech). Jedna databáze Active Directory může být tvořena několik doménami, které mají rozdílnou strukturu a pravidla. Domény lze seskupovat do tzv. doménového stromu nebo tzv. lesa Active Directory.

Active Directory bývá tvořena těmito základními objekty: • • • • •

Uživatel: informace o přihlašovacím jménu, heslu a dalších údajích (např. adresy, telefony, e-maily apod.) Skupina: obsahuje uživatele nebo jiné skupiny Počítač: obsahuje informace o počítači v síti Sdílená složka: slouží ke zveřejnění sdílené složky konkrétního počítače; uživatel tak nemusí znát konkrétní umístění sdílené složky v síti Tiskárna: zveřejňují se informace o tiskárně, která je v síti použitelná

Objekty lze seskupovat do kontejnerů (předdefinované kontejnery: Builtin, Computers, Domain Controllers, ForeignSecurityPrincipals, Users). Nižším stupněm kontejneru jsou organizační jednotky, pomocí kterých si můžete zpřehlednit správu.

Předdefinované kontejnery

Objekty

Organizační jednotky Obr. 11.1: Objekty v Active Directory

Informace, které může systém evidovat o jednotlivých objektech uložených v Active Directory, vidíte na obrázku 11.2.

Obr. 11.2: Vlastnosti objektů v Active Directory

124

11. Řadič domény Pozor! Počítač s Active Directory patří k nejdůležitějším počítačům v síti a tomu musí odpovídat také jeho ochrana. Ta se mimo jiné realizuje na úrovni fyzického přístupu k počítači. Měl by být umístěn v místnosti, do které nemají běžní pracovníci přístup. Ve Windows jsou doména a služba DNS spjaty. DNS sdělí klientovi, který počítač plní roli řadiče domény a na který počítač se má tedy obrátit v případě, že chce ověřit přihlašujícího se klienta. A naopak jestliže server DNS má povolenou zabezpečenou dynamickou aktualizaci, ověřuje si na řadiči domény, zda může zapsat informace o názvu a IP adrese počítače do své databáze Aby to bylo zajímavější, tak musíte ještě zahrnout službu DHCP. Po zapnutí si klientský počítač „uvědomí“, že musí získat IP adresu a další nastavení TCP/IP ze sítě ( k těm dalším nastavením patří i adresa DNS serveru). DNS serveru se klientský počítač zeptá na adresu řadiče domény a řadiče domény se pak ptá, zda může do sítě přihlásit uživatele XY a jaká má uživatel mít oprávnění.

Název domény Při volbě názvu domény záleží na tom, zda v doméně budete používat počítače s Windows 2000 a novějšími nebo máte i počítače se staršími systémy. Pro Windows 2000 a novější, které používají DNS je název ve tvaru název.přípona (např. skola.local) Pro starší verze Windows ve tvaru : název (např. skola) Aby to nebylo jednoduché, záleží také na tom, zda jde o název domény, který chcete využívat na Internetu. Chcete-li název používat na Internetu, platí pravidlo, že název na Internetu ještě nesmí existovat a váš zvolený název musíte zaregistrovat (např. obaka-orlova.cz). Nechcete-li název domény používat na Internetu, pak název může být i takový, který již existuje, a přípona, kterou na Internetu nelze použít (např. obaka-orlova.local). Pro zajištění přehlednosti a oddělení správy vnitřní a internetové domény je výhodnější pro vnitřní doménu použít příponu, která není na internetu dostupná.

11.1 Instalace domény Active Directory Instalace se spouští příkazem dcpromo zapsaným do příkazového řádku. Protože vytváříte novou doménu, vyberte první možnost (jako na obrázku 11.3)

Obr. 11.3: Vytvoření řadiče nové domény

125

Provázanost řadiče domény a DNS


Obr. 11.4: Vytvoření nové domény

Zadejte název domény bez háčků a čárek. Pro systémy používající DNS (tj. Windows 2000 a novější) včetně přípony a pro rozhraní NetBIOS pouze název bez přípony (název budou používat starší systémy).

Obr. 11.5: Název domény pro Windows 2000 a novější

Obr. 11.6: Název domény pro Windows 98 a Windows NT

126

11. Řadič domény Vyberte, kde bude uchována databáze Active Directory, protokoly a umístění složky SYSVOL. Pozor, složku SYSVOL nemůžete později přesunout.

Obr. 11.7: Umístění Active Directory

Obr. 11.8: Název zóny vyhledávání

Nemáte-li nainstalovanou službu DNS, spustí se průvodce instalací DNS. V opačném případě, pokud existuje zóna vyhledávání se stejným názvem jako doména, uvidíte okno (obr.11.9) a pokračujte dále. V dalším okně vyberte nastavení podle toho, jaké systémy v síti již používáte (obr. 11.10). Zadejte heslo pro obnovení adresářových služeb (obr.11.11): slouží pro případ obnovení domény Active Directory ze zálohy (dojde-li k nějakému kolapsu). Heslem je databáze chráněna před zneužitím. Jedná se o jedno z nejdůležitějších hesel, proto byste jej neměli zapomenout (a to reálně hrozí, protože doménu neobnovujete tak často). Proto pro obnovení adresářových služeb platí pravidla o uchování administrátorských hesel. Heslo pro obnovení domény by nemělo být stejné jako heslo administrátora domény. Heslo administrátora se má pravidelně měnit, kdežto heslo pro obnovu je stále stejné.

127


Obr. 11.9 Kontrola existence služby DNS

Obr. 11.10 Oprávnění

Obr. 11.11: Heslo pro obnovení adresářových služeb

Nakonec v Souhrnu zkontrolujte správnost nastavených údajů a instalaci dokončete.

128

11. Řadič domény Právě jste nainstalovali jednu z nejdůležitějších služeb sítě, která bude ověřovat přihlašování všech uživatelů k síti, měli byste provést kontrolu správnosti instalace. Kontrola správnosti instalace Active Directory přihlaste se k serveru, který plní roli řadiče domény jako administrátor zkontrolujte jestli existují složky: C:\Windows\NTDS se soubory NTDS.DIT a EDB.LOG C:\Windows\SYSVOL v nabídce Start by měly přibýt některé nástroje:

Domény a vztahy důvěry služby Active Directory Sítě a služby Active Directory Uživatele a počítače služby Active Directory Zásady zabezpečení domény Zásady zabezpečení řadiče domény

Obr. 11. 12: Nástroje pro správu domény

v Prohlížeči událostí zkontrolujte událost 13516 (Služba replikace souborů) a ověřte, že řadič pracuje správně. v konzoli DNS zkontrolujte vytvoření poddomén

Obr. 11.13: Kontrola DNS po nainstalování Active Directory

zkontrolujte zapnutí sdílení složky SYSVOL

Obr. 11.14: Kontrola sdílení na složku SYSVOL

129

Počítačové systémy I Opakování není nikdy dost, proto vás znovu upozorňuji na propojení DNS a Active Directory. Jestli si vzpomenete, tak jste zapnuli dynamickou konfiguraci, která ovšem není zabezpečená. Proto musíte nyní upravit konfiguraci DNS. Úpravy konfigurace DNS Spusťte konzolu DNS, otevřete vlastnosti Zóny dopředného vyhledávání a na kartě Obecné nastavte pouze zabezpečené aktualizace.

Obr. 11.15: Vlastnosti zóny dopředného vyhledávání

Přidání počítače do domény Aby počítače mohly v doméně fungovat, musí být do domény přidány (tj. ověřeny). Např. Koupili jste nový počítač a potřebujete tento nový počítač přidat do domény. Přihlaste se na počítači jako administrátor a v Tento počítač z kontextového menu vyberte vlastnosti.

Obr. 11.16: Přidání počítače do domény ve Windows XP

130

Obr. 11.17: Přidání počítače do domény veWindows 2000

11. Řadič domény Pro přidání počítače do domény bude po vás systém vyžadovat uživatele, který je oprávněn pracovat s řadičem domény (jde o účet administrátora serveru,na který jste nainstalovali doménu) a heslo. Po úspěšném přidání se objeví zpráva Vítejte v doméně skola.local, pak restartujte počítač. Ověření, že počítač byl do domény přidán, provedete na řadiči domény (serveru) pomocí služby Uživatele a počítače služby Active Directory, kde v sekci Computers přibyl účet počítače. Zde pak můžete provést další nastavení.

Obr. 11.18: Účet počítače na řadiči domény Odebrání počítače z domény provádíte podobně, jen místo členství v doméně zvolíte členství v pracovní skupině. Pozor, k přidání počítače do domény potřebujete účet doménového administrátora, kdežto pro odebrání vám postačí účet administrátora lokálního počítače.

Přidáním počítače do domény jste zajistili, že nemusíte definovat uživatele a jeho oprávnění na každém počítači zvlášť, ale nastavení a správu uživatelů budete provádět centrálně. Počítač si pak údaje nutné pro ověření uživatele a jeho oprávnění vyžádá z řadiče domény.

11.2. Uživatelé a skupiny v doméně Konfigurace uživatelů a skupin, přidělování oprávnění se provádí podobně jak jste zvyklí (kapitola 4.). V doméně k tomu použijete nástroj Uživatelé a počítače služby Active Directory. Rozdíly mezi místním (lokálním) a doménovým účtem: místní: každý počítač má svou databázi uživatelů umožňují přístup k prostředkům pouze na tomto počítači k počítači se může uživatel přihlásit pouze, pokud má na počítači účet doménový: účet je uložen v databázi na centrálním počítači (řadiči domény) uživatel má v doméně jeden účet, který mu umožňuje přihlásit se na libovolném počítači, který je členem domény (pokud administrátor uživateli nezakázal k některým prostředkům sítě přístup). 1) Existují-li na serveru, který se stane primárním řadičem domény, místní účty uživatelů a skupin, jsou tyto účty automaticky převedeny na doménové. V případě sekundárního řadiče jsou tyto účty odstraněny. 2) Po vytvoření domény nelze už na řadičích domény vytvářet místní účty. 3) Běžný doménový uživatel se může přihlásit na klientských počítačích v doméně. Řadič domény mu ovšem nedovolí přihlásit se na serveru, na kterém běží řadič domény. Co by tam tak běžný uživatel dělal ☺.

131


Obr. 11.19: Účty doménových uživatelů

Obr. 11.20: Vytvoření uživatelského účtu

Po vytvoření je uživatel automaticky zařazen do předdefinované skupiny Domain Users. Pro snadnější práci s uživateli a přidělování oprávnění byste samozřejmě měli využívat uživatelských skupin. Skupinu vytvoříte pomocí nástroje Uživatelé a počítače služby Active Directory (obr. 11.19). obdobným způsobem jako uživatele.

Obr. 11.21: Vytvoření nové skupiny

132

11. Řadič domény V doméně existují 2 typy skupin: se zabezpečením: skupině se přidělují práva oprávnění distribuční: slouží k rozesílání e-mailových zpráv nelze jim přidělovat práva a oprávnění Výběr rozsahu skupiny ovlivňuje řada faktorů jako např. velikost a složitost domény, hierarchická struktura domén, operační systémy nainstalované na počítačích nebo organizační a bezpečnostní požadavky firmy. Podle těchto faktorů se vybírá, jak rozsah skupiny, tak strategie zanořování jednotlivých skupin do sebe. Abyste v tom neměli zmatek, máte níže pouze informativní a zjednodušený popis skupin a na ukázku dvě strategie použití skupin. Rozsah skupin: globální skupina: může obsahovat pouze účty uživatelů, skupin nebo počítačů pouze z té domény v níž je skupina vytvořena většinou se nevyužívají pro přidělování oprávnění, ale pro seskupování uživatelů s podobnými zájmy v síti (tisk na stejné tiskárně, přístup do stejných složek) Globální skupině lze oprávnění přidělit, ale nedoporučuje se to. Přidělení oprávnění globální skupině je použitelné v případě malých organizací a za předpokladu, že v Active Directory nebude více než jedna doména.

místní doménová skupina: může obsahovat globální a univerzální skupiny, uživatelské účty a skupiny z vlastní i jiné domény slouží k přidělení oprávnění v rámci vlastní domény univerzální skupina: slouží k přidělování oprávnění v prostředí s více doménami Vzájemné vztahy mezi skupinami ovlivňuje také tzv. úroveň funkčnosti domény, která určuje : které operační systémy je možné mít nainstalovány na řadičích domény skupiny, které jsou k dispozici členství skupiny v jiných skupinách Úroveň funkčnosti domény zjistíte (změníte), když v nástroji Uživatelé a počítače služby Active Directory kliknete na název domény a z kontextového menu vyberete Zvýšit úroveň funkčnosti domény. Pozor, změny jsou nevratné. Pro lepší orientaci v členství skupin v jiných skupinách, používám v tabulce pouze zkratky rozsahu skupin. G = globální skupina, D = místní doménová skupina, U = univerzální skupina. Zkratky A = uživatelské účty (Accounts), P = oprávnění (Permissions) . Pro lepší orientaci ve skupinách se doporučuje doplnit název skupiny ještě o písmeno označující rozsah skupiny např. G Studenti (globální skupina studenti).

133

Počítačové systémy I Úroveň funkčnosti

Windows 2000 mixed

Windows 2000 native

Windows Server 2003

Možné OS na řadiči

Windows NT 4.0 Server Windows 2000 Windows Server 2003

Windows 2000 Windows Server 2003

Windows Server 2003

Rozsahy skupin, které jsou k dispozici

G D U

G D

Členství skupin v jiných skupinách

G→D G→U G→G* D→D* U→D U→U

G→D

* obě skupiny musí být ze stejné domény Zápis G → D znamená, že globální skupina může být členem doménové skupiny apod.

Vzhledem k možnostem, které pro práci se skupinami jsou, existuje řada doporučených strategií pro používání skupin. Zde jsou dvě základní: 1.strategie: přidělení oprávnění globální skupině ( A → G ← P) Vytvoříte globální skupiny, do kterých seskupíte uživatelské účty. Globálním skupinám pak nastavíte oprávnění k danému prostředku (např. složce). Je vhodná pro použití s málém prostředků a v prostředí pouze jedné domény. uživatelské účty

globální skupina

oprávnění k prostředku

Obr. 11.22: Nastavení oprávnění pro globální skupiny

Nevýhody použití této strategie: musíte nastavit přístupová oprávnění pro každou skupinu zvlášť (a to v případě velkého počtu skupin může být náročné). protože globální skupiny mohou obsahovat pouze účty a skupiny ze stejné domény, může v případě přidání další domény nastat problém.

134

11. Řadič domény 2.strategie: přidělení oprávnění místní doménové skupině ( A → G → D ← P) Při použití této strategie nepřidělujete oprávnění přímo globální skupině, kterou použijete pouze pro seskupení uživatelů (se stejnými zájmy). Oprávnění přidělíte místní doménové skupině. Do místní doménové skupiny vložíte globální skupiny. uživatelské účty

místní doménová skupina

globální skupina

oprávnění k prostředku

Při této strategii chápejte doménové skupiny jako „operace“, které lze s prostředkem (např. složkou) provádět a mají řečeno, kdo je může provádět. Název skupiny se doporučuje sestavit z určení rozsahu skupiny, názvu složky a účelu (nebo maximálního oprávnění). např. D Porady Cist.

Příklad: Na základě druhé strategie ( A → G → D ← P) přidělte ke složce Porady potřebná oprávnění skupinám učitelé, mistři, vedení. Učitelé a mistři si mohou číst dokumenty z porad a členové vedení mohou tyto dokumenty vkládat a měnit. 1. Vytvořte 2 místní doménové skupiny D Porady Cist a D Porady Menit 2. Na kartě Zabezpečení složky Porady odeberte skupinu Users, protože nechcete, aby si mohli všichni uživatelé složku prohlížet. Systém vám to nebude chtít dovolit odstraňte dědění oprávnění ( při odstraňování vyberte kopírovat – viz. kapitola 5) a skupinu Users odeberte.

3. Přidejte skupiny D Porady Cist a D Porady Menit a nastavte oprávnění a změny potvrďte 4. Do skupiny D Porady Cist vložte jako členy globální skupiny G Ucitele a G Mistri. Do skupiny D Porady Menit vložte G Vedeni (nejsou-li vytvořeny, vytvořte je a přiřaďte jim členy). Pozn. Je na vás, jestli budete postupovat v pořadí 1., 2., 3., 4. nebo zvolíte 1., 4., 2., 3.

135


Po nějaké době si vedení vzpomnělo, že by si zápisy ve složce Porady měli mít možnost prohlédnout také pracovníci ekonomického úseku ( G Ekonomove). Při takovémto požadavku je už pro vás řešení jednoduché – vložíte globální skupinu G Ekonomove do skupiny D Porady Cist – a máte hotovo.

Chcete-li mít přehled, kdo má ke složkám přístup, stačí se vám v nástroji Uživatelé a počítače služby Active Directory podívat na členy doménových skupin, které mají v názvu D Porady. Podle Cist, Menit v názvu hned víte, co mohou členové skupiny se složkou provádět. Pro snazší orientaci můžete využít vámi vytvořených kontejnerů (organizačních jednotek) Výhody použití této strategie: výhoda spočívá v tom, že si jednou promyslíte a připravíte, co lze se složkou provádět (vytvoříte místní doménové skupiny a nastavíte oprávnění). Pak už jen podle potřeby určujete, kdo může dané operace provádět (přiřazujete nebo odebíráte členy místních doménových skupin). V případě rozšíření o další doménu, nemusíte přepracovávat oprávnění, ale pouze přidělíte, kteří uživatelé a skupiny z jiných domén vaší Active Directory mohou se složkou manipulovat. Nevýhoda: potřebujete si na tento způsob uvažování a práce „zvyknout“ Pozor Až budete uživatelům sítě nastavovat oprávnění pro přístup ke složkám na serveru, nezapomeňte, že kromě oprávnění k NTFS musíte ještě zapnout sdílení a nastavit oprávnění ke sdílení. K zamyšlení Můžete namítnout, že strategii A → G → D ← P byste mohli upravit a používat A → G → G ← P, tj. vnořovat globální skupiny do sebe a na poslední nastavit oprávnění. To ano, ale nedodrželi byste pravidlo, že globální skupiny slouží pro seskupování uživatelů se stejnými zájmy za chvíli byste ztratili přehled nad strukturou složek a přidělených oprávnění protože globální skupiny mohou obsahovat pouze účty a skupiny ze stejné domény, v případě rozšíření sítě o další doménu byste nemohli přidat skupinu z jiné domény k již vytvořené skupině s nastaveným oprávněním → prostě zmatek .

136

11. Řadič domény

Shrnutí V této kapitole jste se seznámili s doménovým prostředím ve Windows, které slouží k jednotné správě prostředků sítě. Údaje o všech objektech v doméně (uživatelé, skupiny, počítače, tiskárny, složky …) jsou uloženy v databázi Active Directory, která je uložena na serveru (případně serverech), který se označuje jako řadič domény. Před instalací domény je nutné vhodně zvolit název domény. Doména je svázána se službou DNS, která je buď před instalací domény již nainstalována, nebo se její instalace provede v průběhu instalace domény. Při instalaci domény zadáváte heslo pro obnovení adresářových služeb. Toto heslo byste měli dobře uschovat, protože v případě bez něj neobnovíte data domény ze zálohy. Po instalaci musíte do domény přidat počítače, vytvořit uživatelské skupiny, účty uživatelů, vytvořit strukturu složek, nastavit přístupová oprávnění a zapnout sdílení složek. Všechny údaje o uživatelích a skupinách jsou umístěny na řadiči domény. Uživatelé tak mohou pro přístup ke všem počítačům v síti používat jeden účet a jejich správa je pro administrátora pohodlnější. Nefunkčnost řadiče domény ale znamená obrovský problém v síti. Podle toho by měla vypadat ochrana a zálohování řadiče domény. Skupiny uživatelů se liší podle typu (se zabezpečením, distribuční) a rozsahu (globální, místní doménové, univerzální). Pro práci se skupinami v doméně existují doporučené strategie a při jejich výběru je vhodné zvážit případné rozrůstání domény.

Kontrolní otázky 1) Charakterizujte rozdíl mezi doménovým prostředím a prostředím sítě peerto-peer z hlediska přihlašování uživatele. 2) Jak se nazývá počítač, který spravuje doménu ? 3) Vyjmenujte základní objekt v doméně. 4) K čemu slouží heslo pro obnovení adresářových služeb a jak byste s ním měli zacházet ? 5) Jak přidáte počítač v síti do domény ? 6) Vysvětlete rozdíly mezi místním (lokálním) a doménovým účtem. 7) Které typy a rozsahy skupin existují v doméně ? 8) Co ovlivňuje výběr úrovně funkčnosti domény ? 9) Vysvětlete strategii A → G → D ← P

137


Pojmy k zapamatování •• • • • • • • •

řadič domény (domain controller) Active Directory primární a sekundární řadič domény doména objekty domény doménový účet uživatele lokální účet uživatele heslo pro obnovení adresářových služeb

• • • • • • •

138

globální skupina místní doménová skupina univerzální skupina skupina se zabezpečením distribuční skupina strategie A → G ← P strategie A → G → D ← P

12. DHCP

12. DHCP Cíl: Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni: zdůvodnit použití služby DHCP vysvětlit rozdíl mezi statickým a dynamickým přidělováním IP adresy nainstalovat službu DHCP na server nastavit klienta pro získání IP adresy z DHCP vysvětlit, jak jednotlivé operační systémy reagují při výpadku DHCP Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 4 Z kapitoly 4.Vytvoření malé sítě už víte, že aby počítače spolu mohly komunikovat, musí mít správně nastavenou alespoň IP adresu a masku podsítě. Protože jste si takovou konfiguraci odzkoušeli, už víte, co je nutné udělat. Taková konfigurace se označuje jako statická, protože se povětšinou nemění. V této kapitole se naučíte, jak spravovat nastavení protokolu TCP/IP centrálně z jednoho místa tak, aby si provedené změny počítače zjistily automaticky samy. Protokol TCP /IP můžete nastavit několika způsoby: staticky („ručně na klientském počítači“) ve vlastnostech protokolu TCP/IP. Nastavení pak zůstává stejné do dalšího zásahu administrátora. Tento způsob se ve větších sítích používá pouze pro nastavení důležitých zařízení jako např. serverů, switchů nebo tiskáren. dynamicky (automaticky): nastavení protokolu TCP/IP je provedeno vzdáleně ze serveru a mění se podle potřeby sítě. Počítač získá potřebné informace o IP adrese, masce podsítě atd. ze serveru, který mu tato nastavení na určitou dobu zapůjčí.

Příklad – statické adresování Máte síť s 50 počítači, z nichž každý má nastaven protokol TCP/IP staticky (ručně). IP adresa: 192.168.10.x ( kde x je z intervalu 11 až 254) maska podsítě: 255.255.255.0 výchozí brána: 192.168.10.1 Vy jako administrátor se rozhodnete (samozřejmě po zralé úvaze ☺ ) změnit adresu výchozí brány. Co musíte udělat? Musíte se přihlásit na klientském počítači jako administrátor, změnit adresu výchozí brány. Pak odzkoušet, zda připojení funguje, a odhlásit se. To vše zopakujete na 50 počítačích. Pozn. výchozí brána: je adresa zařízení (routeru), které slouží k propojení sítě s jinou sítí. Např. propojuje vaší síť s Internetem.

139


Přiklad – dynamické adresování Máte síť s 50 počítači, z nichž každý má nastaven protokol TCP/IP tak, aby získal nastavení automaticky z DHCP serveru (tj. dynamicky). Co musíte udělat, rozhodnete-li se změnit IP adresu výchozí brány? Jako administrátor se přihlásíte k serveru, na kterém běží služba DHCP, změníte nastavení služby DHCP – změníte IP adresu výchozí brány. Klientské počítače při přihlášení do sítě požádají o IP adresu, masku a adresu výchozí brány. A automaticky dostanou novou změněnou adresu. Představte si, že byste toto měli 200 počítačů v síti. Vše staticky nastavíte a pak zjistíte, že někde máte chybu… To není dobrá představa, že?! ☺ Služba DHCP umožňuje počítačům automaticky požadovat a přijímat nastavení konfigurace TCP/IP. Zejména DHCP přiděluje: IP adresu masku adresu DNS serveru adresu výchozí brány atd. V textu pro zjednodušení používám, že klientovi se přiděluje IP adresa. Mějte na paměti, že se přidělují také ostatní parametry TCP/IP nutné pro správné fungování sítě. DHCP je služba, která běží na serveru, který se pak označuje jako DHCP server. Server DHCP poskytuje služby nejen klientům Windows ale také počítačům s jinými operačními systémy ⇒ lze použít pro celou síť. DHCP server se stará o obor adres. Obor adres je interval adres, které má DHCP server k dispozici a zapůjčuje je klientům. Doba zápůjčky určuje, jakou dobu může klient IP adresu používat a kdy ji musí vrátit serveru. Server pak může uvolněnou adresu přidělit libovolnému počítači.

Příklad Zjistěte, zda používáte konfiguraci protokolu TCP/IP z DHCP serveru. Pokud ano, zjistěte, na jak dlouho má váš počítač zapůjčenu IP adresu. Tyto informace zjistíte pomocí příkazu ipconfig /all

Obr. 12.1: Použití příkazu ipconfig /all

V síti můžete potřebovat, aby některé počítače získávaly z DHCP serveru stále stejnou IP adresu. Toto se označuje jako rezervace. K rezervování IP adresy počítače se používá fyzická adresa síťové karty (MAC adresa), která jedinečně určuje síťovou kartu a tím celý počítač. 140

12. DHCP Mohlo by se vám zdát, že je zbytečné adresy rezervovat. Přece je můžete nastavit na počítači staticky. To je pravda, ale: rezervace na DHCP umožňuje pracovat s adresami centrálně server DHCP nedovolí přidělit tutéž adresu více počítačům rychleji dohledáte případné chyby a překlepy Server DHCP nemůže být klientem jiného DHCP serveru ⇒ server, na kterém běží služba DHCP, musí mít nastavenu IP adresu a masku sítě staticky. Adresy ostatních zařízení (např. tiskáren) může přidělovat DHCP, ale musí se rezervovat (pomocí MAC). Umožní se tak centrální správa IP adres. Jeden server může spravovat více oborů adres. Stejně tak může být v síti více DHCP serverů. V obou případech platí zásada, že obory, které server nebo servery spravují, se nesmí překrývat. Mohlo by tak dojít k situaci, že je v síti přidělena stejná IP adresa více počítačům – došlo by ke kolizi a nekomunikoval by ani jeden z takto „obsloužených“ počítačů. Proces přidělení IP adresy DHCP serverem 1. Klient ze svého nastavení zjistí, že musí získat konfiguraci TCP/IP z DHCP serveru. Vyšle do sítě všesměrové vysílání (tzv.broadcast) s žádostí o přidělení IP adresy. 2. Server vybere některou z volných IP adres (případně podle MAC adresy žadatele rezervovanou adresu) a nabídne ji klientovi. 3. Klient příjme nabídnutou IP adresu a sdělí to serveru. 4. Server si poznamená, že adresa je obsazená, a zašle klientovi informaci o tom, že má adresu přidělenou a může ji používat. V případě problémů nebo nedohody se proces přidělování opakuje. Uvedený postup je zjednodušený, ale pro lepší zapamatování jej ještě zjednoduším: klient: „Halo, je tady někdo, kdo by mi dal IP adresu?“ server: „Ano, nabízím ti tuto IP. Vyhovuje?“ klient: „Ano, beru.“ server: „Tak je tvoje a můžeš ji začít používat“ Někdy už klient IP adresu má a nechce ji měnit, ale přesto potřebuje získat automaticky adresu DNS a bány ⇒ může požádat DHCP server jen o některé informace.

Adresování při výpadku DHCP serveru Nedostanou-li klienti odpověď ze serveru DHCP, chovají se následovně: počítače s Windows 9x a NT : klient zůstane bez IP adresy, tj. má 0.0.0.0 počítače s Windows 2000 ( Windows 98 SE, ME): klient si přidělí adresu náhodně sám a pomocí všesměrového volání zjistí, zda je tato adresa volná a zda ji může používat. Je-li obsazena zkusí si přidělit jinou. počítače s Windows XP a Windows server 2003: obsahují možnost Alternativní konfigurace, která se použije v případě, že nefunguje automatická konfigurace z DHCP. Pokud není alternativní konfigurace nastavena, postupuje se stejně jakou u Windows 2000.

141

Počítačové systémy I Při plánování DHCP zvážit: Počet klientů, které bude podporovat (teoreticky až 1000 oborů s celkovým počtem 10 000 klientů), ale u středních a velkých sítí 2 DHCP servery pro případ výpadku. Každý server musí poskytovat jiný obor adres počet podsítí (jaká bude maska podsítě). Nezapomeňte, že počítače, které jsou v jiných podsítích, se nevidí. To platí i pro servery. výkon serverů → DHCP klade velké nároky na disk DHCP server nemusí být ve stejné síti (může být v jiné podsíti), ale je nutné nastavit přeposílání klientských požadavků. Přeposílání DHCP (relay) pak musí být zapnuto a nastaveno na routeru.

Instalace a konfigurace DHCP serveru Nezapomeňte, že než začnete konfigurovat tak důležité služby jako jsou DHCP nebo DNS, měli byste mít vše promyšleno a naplánováno. Před instalací a nastavováním byste měli mít připraveny mimo jiné tyto informace: počet DHCP serverů rozsah oboru IP adresy staticky adresovaných serverů a zařízení v síti (DNS serveru, routeru apod.) připravené MAC adresy počítačů které budou mít rezervovanou IP adresu Instalace služby DHCP V Ovládacích panelech spusťte Přidat nebo odebrat programy a pak vyberte Přidat nebo odebrat součásti systému. Označte Síťové služby a klikněte na tl. Podrobnosti. Poté zaškrtněte Služba DHCP klikněte na OK a pak na Další.

Obr. 12.2: Přidání součástí systému

142

12. DHCP

Obr. 12.3: Přidání síťových služeb

Protože nastavení DHCP se nejlépe ukazuje na konkrétním příkladu, rozšířím proto příklad z předchozích kapitol. Takže níže vidíte specifikace vytvářené sítě.

Příklad – specifikace sítě V síti je 150 počítačů. Z toho dva servery (192.168.15.2, 192.168.15.3 ) a počítač, který plní roli routeru (192.168.15.1). Počítače ředitele a sekretářky mají mít stále stejnou IP adresu. Spuštění konzoly DHCP Konzola pro správu služby DHCP se spouští z nabídky Start / Nástroje pro správu. Vytvoření oboru adres Vytvořte nový obor adres, který bude váš DHCP server spravovat. Spustí se průvodce, který vás provede konfigurací DHCP serveru.

Obr. 12.3: Vytvoření oboru adres

143

Počítačové systémy I Zadejte název oboru a rozsah adres oboru a masku podsítě. V našem případě bude DHCP přidělovat IP adresy od 192.168.15.11 do 192.168.15.254.

Obr. 12.5: Pojmenování oboru

Obr. 12.4: Nastavení rozsahu oboru

Pozor! Pro některá zařízení (servery, routery apod.) je vhodnější používat statické adresování. A ač jsou v současné chvíli v naší síti pouze jeden router a dva servery (s adresami 192.168.15.1, 192.168.15.2, 192.168.15.3) , vždy raději mějte rezervu pro přidání nových serverů do sítě. Díky tomuto systému v adresách budete vědět, že důležitá zařízení máte v rozmezí adres 1 – 10. První a poslední adresy ( 192.168.15.0 a 192.168.15. 255) nemůžete použít pro žádné zařízení v síti. Tyto adresy jsou vyhrazeny pro adresu sítě a všesměrové vysílání (broadcast). Do okna pro vyloučení adresy byste určili adresy, které se mají z intervalu zadaného v předchozím okně, vyjmout. Například vyloučením adres 192.168.15.30 až 35 byste rozdělili obor poskytovaných adres na interval <11,29> a <36,254>. V našem případě ponechte okno prázdné.

144

12. DHCP Nastavte dobu, po kterou budou mít počítače IP adresu přidělenou. Můžete ponechat standardní hodnotu. Záleží na tom, kolik máte IP adres k dispozici a zda se počítače často střídají (např. notebooky). Nastavíte-li dobu příliš krátkou, zbytečně zvýšíte provoz na síti a tím i zatížení sítě, ale server zase rychleji získá zpět nepoužívané IP adresy. V dalším okně ponechte volbu Ano, chci tyto možnosti měnit a pokračujte dále. Nastavte adresu brány (routeru), na kterou budou klientské počítače zasílat data pro jiné sítě (např. Internet) . V našem případě je to počítač s IP adresou 192.168.15.1. Zadejte adresu DNS serveru, na který se mohou klientské počítače obracet pro získání překladu názvu počítače a IP adresy. Pozor! DNS je svázána se službou Active Directory, která ověřuje přihlášení uživatele do sítě. Klient proto musí vědět, který počítač plní roli řadiče domény. Kdo je řadičem domény (jakou má IP adresu řadič domény) klientovi sdělí DNS server. Aby se mohl klient zeptat DNS serveru, musí se nejdříve dozvědět, kdo je DNS serverem (jakou IP adresu má DNS server) a to mu sdělí DHCP server. Službu DNS jste nakonfigurovali v kapitole deset a ve vašem případě to je stejný server, na který právě instalujete DHCP, tj. s adresou 192.168.15.2

Obr. 12.5: Nastavení výchozí brány

Teď vás upozorním na jeden „chyták“, který vám ušetří trošku času a hledání. Všimněte si, že u některých položek máte tlačítko Přidat. To znamená, že danou funkci (v tomto případě DNS serveru) může plnit více zařízení. Ale aby byla daná adresa použita, musíte kliknout na tlačítko Přidat. Nestačí pouze zapsat adresu a hned kliknout na tlačítko Další.

145


Obr. 12.6: Určení DNS serveru

Následující okno vyplníte pouze používáte-li systémy starší než Windows 2000 a máte-li na serveru nainstalovanou službu WINS. V našem případě pokračujete dále. V okně Aktivovat obor vyberte Ne a dokončete vytváření oboru. Nový obor byste sice mohli aktivovat, ale je bezpečnější vše zkontrolovat a pak obor aktivovat. Předejdete tak problémům hlavně v případě, že provádíte změny v již „chodící“ síti. Rezervace adres Z kontextového menu vyberte Nová rezervace a vyplňte název, IP adresu a MAC adresu. MAC adresa musí být zapsána přesně, protože jinak rezervace pro daný počítač nebude fungovat.

Obr. 12. 7: Vytvoření rezervace

146

12. DHCP

Obr. 12. 8: Přiřazení IP k MAC adrese Jen pro vysvětlení: BOOTP je starší protokol, který umožňuje zavádění operačního systému ze sítě.

Ověření serveru DHCP v doméně Z důvodu bezpečnosti je nutné ověřit server DHCP v doméně. Mohlo by se totiž stát, že se najde „výtečník“, který si nainstaluje a nakonfiguruje DHCP server. Samozřejmě podle svých představ. A tomu je nutné zabránit. V konzole DHCP klikněte na název serveru a z kontextového menu vyberte Ověřit. Pokud se vám zdá, že se nic neděje, přečtěte si pokyny v pravé části okna. Kontrola konfigurace a aktivace oboru Nyní zkontrolujte, zda jste vše nastavili správně, zejména: adresu DNS serveru (najdete v možnostech oboru) adresu výchozí brány obor adres (zda nekoliduje s jinými adresami v síti) rezervované adresy

Obr. 12. 9: Aktivace oboru adres

Konfigurace klientského počítače Aby počítač získával nastavení z DHCP serveru, musíte nastavit protokol TCP/IP klientského počítače. Nezapomeňte, že dynamicky získává i IP adresu DNS serveru. 147


Obr. 12. 10: Nastavení TCP/IP klintského počítače

Pokud vám konfigurace DHCP zabrala více času (a to tím více, pokud jste rezervovali počítačům IP adresy), budete určitě chtít mít svou práci zálohovanou. Klikněte v konzole DHCP na název serveru a z kontextového menu vyberte možnost Zálohování. Nezapomeňte si pak vytvořenou zálohu uložit na bezpečné místo ☺.

Cvičení 12.1 Rozhodněte o správností tvrzení (Ano/Ne) 1) IP adresy přidělované počítačům lze vybírat v celém rozsahu. Tj. například u adres třídy C v rozsahu od 0 do 255. 2) adresa výchozí brány = adresa routeru sítě 3) V síti nemohou být dva DHCP servery Vyberte správnou možnost 4) Rezervace slouží k přiřazení IP adresy k: a. MAC adrese b. adrese síťové karty c. doménovému jménu počítače d. hostitelskému jménu počítače 5) V síti budete mít 3 servery a 1 router, jejichž protokol TCP/IP je konfigurován ručně (192.168.1.1, 192.168.1.2, 192.168.1.3, 192.168.1.4). Jaký zvolíte rozsah oboru pro ostatní počítače v síti? a. 192.168.1.0 - 192.168.1.255 b. 192.168.1.10 - 192.168.1.254 c. 192.168.1.1 - 192.168.1.254 6) Pomocí kterého příkazu zjistíte, zda počítač používá dynamickou konfiguraci DHCP? a. ipconfig /renew c. ipconfig e. netstat /release b. ipconfig /all d. netstat /all f. netstat /renew

148

12. DHCP

Shrnutí: Za statické nastavení protokolu TCP/IP se považuje jeho ruční nastavení na každém klientském počítači. Jako dynamické nastavení se označuje automatická konfigurace klientského počítače na základě informací poskytnutých DHCP serverem. Počítače mohou mít IP adresu zapůjčenu pouze na určitou dobu, po kterou ji používají. Poté ji může DHCP server přidělit jinému počítači. V případě, že se struktura sítě nemění může se správce rozhodnout, aby DHCP server počítači přiděloval stále stejnou IP adresu. Počítač má IP adresu rezervovánu na základě fyzické adresy síťové karty (MAC adresy). Samotná instalace a konfigurace DHCP serveru nesmí být prováděna zbrkle a údaje vkládány bez předchozí přípravy a promyšlení. Zadělali byste si na zbytečné problémy. Vše by mělo vycházet z vaší úvahy o struktuře sítě a službách, které bude poskytovat.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4)

Popište proces přidělování IP adresy. K čemu slouží rezervace IP adresy? Může být v síti více DHCP serverů? Co se stane, když bude v síti více DHCP serverů a budou nakonfigurovány stejně ? 5) Jaký je postup, pokud počítač požaduje IP adresu z DHCP, ale nedostane odpověď? 6) Jakými 2 způsoby můžete zjistit, zda počítač používá statickou nebo dynamickou konfiguraci TCP/IP

Pojmy k zapamatování MAC adresa IP adresa obor adres rezervování IP adresy doba zapůjčky alternativní konfigurace

Řešení Cvičení 12.1 1) 2) 3) 4) 5) 6)

Ne Ano Ne a. b. b.

149


150

Závěr Tak, a jste u konce. Došli-li jste až k tomuto závěru, znamená to, že jste se prokousali spoustou textu, schémat a obrázků. Odzkoušeli jste si příklady ovládání počítače a určitě jste narazili na problémy, které jsem, přes veškerou snahu, nepředpokládal. To vše je bez možnosti okamžité komunikace s učitelem velmi obtížné a hodno obdivu. V opoře jsme pouze nahlédli do problematiky. Ti z vás, kteří se ji budou chtít věnovat podrobněji, mohou použít nepřeberné množství informací v různých knihách, časopisech a na Internetu Doufám, že vám tento učební text ukázal, po jakých cestách se v informatice můžete, budete-li mít zájem, dále vydat. Přejí Vám hodně úspěchů v dalším studiu. Autor

151

152

Seznam použité literatury HORÁK, J., KERŠLÁGER, M., Počítačové sítě pro začínajícího administrátora, 2.vyd.. Praha: Computer Press, 2003. ISBN 80-7226-876-7 STANEK W. R., Microsoft Windows XP Professional Kapesní rádce administrátora, 2.vyd.. Praha: Computer Press, 2003. ISBN 80-7226-601-2 ŠETKA P., Mistrovství v Microsoft Windows server 2003, 1.vyd.. Brno: Computer Press, 2003. ISBN 80-251-0036-7 BOTT E., SIECHERT C., Mistrovství v zabezpečení Microsoft Windows 2000 a XP, 1.vyd.. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-722-6878-3 ODOM W., Počítačové sítě bez předchozích znalostí, 1.vyd.. Brno: Computer Press, 2005. ISBN 80-251-0538-5 Microsoft Windows 2000 MCSA/MCSE Training Kit Administrace sítí, 1.vyd.. Brno: Computer Press, 2003. ISBN 80-7226-773-6

153

154

Vysvětlení grafických symbolů Průvodce studiem Příklad Pojmy k zapamatování Shrnutí Kontrolní otázky, K zamyšlení Upozornění Cvičení, úkol Poznámka Pro zájemce Řešení Korespondenční úkol Cíl

155

Obsah Úvod Teorie operačních systémů Textový operační systém... 17

Recommend Documents