11/2012
REPORT
Ambice na reálných základech
Nejen nutné zlo O tom, co všechno přinese připravovaná reorganizace Armády České republiky, jsme hovořili s náčelníkem Generálního štábu AČR genpor. Petrem Pavlem – čtěte na stranách 2 až 3
obsah
„Bez schopných a odhodlaných profesionálů naše armáda upadne dříve než na nedostatek peněz,“ podotkl na velitelském shromáždění generálporučík Petr Pavel
HOST Nejen nutné zlo Za vším je dobrý tým
AMBICE na reálných základech Ve čtvrtek 8. listopadu 2012 se v hlavním sále Ministerstva obrany uskutečnilo velitelské shromáždění Armády České republiky, které upřesnilo priority a hlavní úkoly armády v roce 2013, včetně organizačních změn. Jednání velitelského sboru proběhlo za přítomnosti prezidenta České republiky a vrchního velitele ozbrojených sil ČR Václava Klause, ministra obrany Alexandra Vondry, náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla a zástupců Senátu a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Na úvod velitelského shromáždění promluvil k auditoriu prezident republiky, který zdůraznil, aby Ministerstvo obrany, velení armády i armáda jako taková svými rozhodnutími a svým jednáním přesvědčily politiky i občany, že naše země armádu potřebuje. „Tento pocit
občané automaticky nemají. Pro jeho vznik je třeba mnohé udělat a hlavně je třeba to dělat permanentně. Snad u nás v tomto ohledu k určitému posunu dochází. Nedávné výsledky průzkumu veřejného mínění, i když je samozřejmě není možné brát jako definitivní důkaz, ukázaly, že důvěra lidí v ozbrojené síly – i přes různé nepříjemné kauzy, které není možné zamlčet – roste a že v současné době patří mezi nejvyšší v naší novodobé historii,“ řekl Václav Klaus. V další části svého proslovu se prezident republiky zaměřil na ambice ozbrojených sil. „Ty musí být postaveny na realistických základech. Vypadá to, že končí, alespoň na nějakou, i když svou délkou těžko představitelnou dobu, velké expediční operace. NATO si po Afghánistánu musí udělat inventuru a zhodnotit, jak využít tam získané zkušenosti k posílení funkčnosti a plnění cílů Aliance,“ konstatoval vrchní velitel ozbrojených sil ČR a dodal, že jednotky Armády České republiky budou muset přesunout těžiště činnosti ze zahraničních operací do výcviku, a to jak na národní úrovni, tak i v rámci Severoatlantické aliance. „Budeme také muset znovu otevřít otázku zaměření či struktury našich ozbrojených sil. Cílem musí být podpora těch schopností naší armády, v nichž má dobré výsledky. To vyžaduje provést změny ve struktuře a počtech příslušníků ozbrojených sil ve směru, který vláda schválila v září letošního roku,“ konstatoval prezident republiky. Na závěr svého vystoupení Václav Klaus poděkoval profesionálům i občanským zaměstnancům za jejich obětavou práci v letošním roce a popřál jim, aby i přes blížící se další změny a reorganizace, které je neminou, všechny případné problémy zdárně překonali a aby jejich záslužná a veskrze potřebná činnost byla čím dál více oceňována jak ze strany nadřízených, tak i ze strany politické reprezentace a široké veřejnosti. Poté k velitelskému sboru AČR a k pozvaným hostům promluvil ministr obrany Alexandr Vondra. „Probíhá restrukturalizace Ministerstva obrany a došlo k revizi mikrostruktur Armády České republiky. Držím slovo, které jsem dal, že nebudu sahat do výkonné
části ozbrojených sil,“ zdůraznil ministr. V další části svého proslovu řekl, že do meziresortního připomínkového řízení nyní odcházejí dva návrhy zákonů – velká novela zákona č. 221/1999 Sb. a návrh nového platového zákona. „Tyto normy vytvářejí předpoklad pro zavedení systému řízení kariér u vojáků z povolání. Předpokládáme, že by vstoupily v platnost k 1. lednu 2014. Byly dva předpoklady při jejich tvorbě, a to: většině vojáků se nesmějí snížit příjmy a zavedení platového řádu musí být schopno Ministerstvo obrany financovat ze stávajícího rozpočtu.“ V závěru upřel ministr obrany pozornost na téma, které pokládá za obzvlášť významné. „Jak víte, Parlament letos velkou většinou schválil námi předložený záměr nasazení sil na další dva roky. V souladu s našimi spojenci se stahujeme z Afghánistánu. V roce 2015 budeme mít v této zemi maximálně stovku vojáků. To je oproti současnosti radikální pokles. Často se mě ptáte, co bude dál, jaké budou další mise,“ vyslovil častou otázku vojenské veřejnosti A. Vondra a následně na ni odpověděl: „Pokud se nikterak významněji nezhorší bezpečnostní situace, nedá se předpokládat, že by se po stažení z Afghánistánu objevila nějaká obdobná významná velká mise. Nadále budeme aktivní, ale budeme spíše přispívat k výcviku zahraničních sil v operacích typu OMLT, než že bychom masově nasazovali jednotky v zahraničí. Nastává čas vrátit se ke kořenům, což bude klást nároky především na vás, velitele vojenských útvarů a zařízení.“ Zároveň konstatoval, že mise posledních především deseti let byly zdrojem velkých profesních zkušeností. O nejdůležitějších úkolech letošního roku hovořil náčelník Generálního štábu Armády ČR generálporučík Petr Pavel. „Jedním z nich byla konkretizace závěrů Bílé knihy o obraně do struktur a způsobu plnění úkolů v Armádě ČR. Vzhledem k další výrazné redukci zdrojů v rozpočtu tohoto roku, ale především ve výhledu na další roky, které Bílá kniha nepředpokládala, museli jsme na tyto změny adekvátně reagovat. Proto jsme připravili celkovou revizi a racionalizaci struktury AČR se zásadními změnami, včetně úpravy počtů příslušníků armády a řízené nenaplněnosti některých jednotek a útvarů, které budou v případě potřeby doplňovány cestou aktivní zálohy. To vše s cílem, abychom za dočasného snížení kvantitativního parametru schopností zachovali a udrželi alespoň jejich současnou kvalitativní úroveň.“ Generál Pavel následně konkretizoval, že v příštím roce dojde k restrukturalizaci a redukci Generálního štábu Armády ČR, dále ke zrušení operačně taktického stupně velení a řízení, což jsou Velitelství společných sil a Velitelství sil podpory, a k následnému vytvoření administrativních velitelství pozemních a vzdušných sil s výrazně nižšími počty lidí. Dojde rovněž k reorganizaci a převedení veškerých podpůrných činností do nově vytvořených agentur logistiky, zdravotnictví, komunikačních informačních systémů a personalistiky. „Koncept společných, takzvaných joint velitelství na operační úrovni pro tak malý stát, jako jsme my, nedává příliš velký smysl. Dává smysl na úrovni nejvyššího velení, tedy strategického, kdy pro nás to joint velitelství představuje generální štáb,“ vysvětlil generál Pavel s tím, že velitelství pozemních a vzdušných sil budou plnit roli přípravy a výcviku vojsk. „Rozsah změn v příštím roce bude vytvářet na personál extrémní tlak. Apeluji na vás, velitelský sbor, i když nebudete mít vždy po ruce úplné informace, vysvětlujte vojákům přijímané kroky a opatření a nenechávejte je v nejistotě. Je potřeba, aby lidé věděli, co je čeká, v tom dobrém i v tom horším, a měli dostatek času se s realitou vyrovnat a rozhodnout se, co dál,“ dodal generálporučík Petr Pavel.
Text: Pavel Lang Foto: Olga Haladová
2 12
LEGISLATIVA Vojáci o střechu nad hlavou nepřijdou Těší mě, že si mé děti i vnoučata mohou říci, že jsem nebyl zbabělec Nebylo pro něj jiné životní cesty než té, po které se vydal První rok účinnosti zákona o třetím odboji Systémovost, adresnost a spravedlnost
4 15 16 17 20
MISE Ostrý start z dráhy tři dva Pod palbou Technici – důležitá část 7. AAT
7 18 36
TECHNIKA A VÝZBROJ A-10A Thunderbolt II Nová munice pro DANU MiG-23 RBS-70
23 27 43 45
BEZPEČNOST A STRATEGIE Instituce pro strategická studia
30
VÝCVIK Když pontony spojí břehy Směno k boji!
32 47
BEZPEČNOST A STRATEGIE Instituce pro strategická studia
30
BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ Poznání chrání
38
TĚLESNÁ PŘÍPRAVA Smeče na redakčním turnaji
40
Military English
41
Historické čestné názvy
48
host O tom, co všechno přinese připravovaná reorganizace Armády České republiky, jsme hovořili s náčelníkem Generálního štábu AČR genpor. Petrem Pavlem
Nejen nutné zlo Armáda České republiky stojí před dalším významným mezníkem. Během příštího roku by měla projít zásadní reorganizací. O rozhovor na toto téma jsme požádali náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla.
Právě jste seznámil velitelský sbor s připravovanou reformou. Jedná se o vynucené zlo, které jste připravoval pod tlakem nedostatku finančních prostředků, anebo tato reorganizace obsahuje i řadu pozitivních aspektů? Snažím se respektovat zásadu neměnit to, co funguje. A v současné armádě skutečně řada věcí dobře fungovala, a to včetně Velitelství společných sil, které si již dávno našlo svoji parketu. Na druhou stranu realita nás nutí, abychom přijali významná úsporná opatření. Navíc i vývoj dospěl do stádia, kdy jsme sami i z hlediska koncepčního dospěli k závěru, že Velitelství společných sil na operační úrovni u státu tak velkého, jakým jsme my, nedává moc smyslu. Po euforii začátku desetiletí, kdy v celém NATO byla snaha všechno dělat „joint“, tedy společně, od tohoto trendu upouštíme. Na základě zkušeností, mimo jiné i z Afghánistánu, víme, že tato společná operační úroveň se v praxi realizuje především spojeneckou cestou. V rámci operací kategorie Crisis Management nebude ČR téměř s jistotou přispívat prvkem vyžadujícím národní společné velitelství. Z našeho pohledu se proto důvody finanční a koncepční nakonec spojily do toho, že přijímáme tuto reformu nejen jako nutné zlo, ale i jako přirozený vývoj v oblasti koncepce struktury velení. Mnozí tvrdí, že máme armádu velikosti divize. Proč se v tomto případě jedná o určitý hybrid, tedy ne dvoustupňový, ale dvaapůlstupňový systém velení? Nemohl by letectvo či pozemní vojsko řídit přímo Generální štáb AČR? To je na jednu stranu pravda. Na druhou stranu my nová velitelství koncipujeme ve strategických materiálech jako mírová, určená primárně pro zajištění výcviku a přípravy vojsk. Nemají žádnou podpůrnou a administrativní funkci, ty pro ně budou zajišťovány Generálním štábem a jejich kolokace s touto složkou uspoří různé administrativní a podpůrné funkce. Zároveň tím, že tato velitelství budou i fyzicky v blízkosti Generálního štábu, budou moci velitelé uplatňovat své požadavky ve vztahu k zabezpečovacím složkám přímo a tím se zkrátí také cesty ve vzájemné komunikaci. Má to tedy určitý
2
přínos. Uvidíme, jak se osvědčí model velitelství, které bude mít jen mírový a výcvikový charakter. Pro případ krize budou všichni příslušníci tohoto velitelství předurčeni. Pokud by tedy došlo k nárůstu nějakých hrozeb a my bychom přecházeli na válečný systém, tak tito lidé mají své místo ve struktuře hlavního velení. Vojáci hovoří o tom, že nekonečný seriál reorganizací svým počtem dílů připomíná argentinskou telenovelu. Můžete je ujistit, že až celý tento proces koncem příštího roku skončí, bude zajištěna alespoň na určitou dobu jistá stabilita? My bychom samozřejmě byli rádi, kdyby tomu tak bylo. Ta argentinská telenovela je ale dána realitou, ve které žijeme. Myslím si, že určitá zažitá představa neměnnosti byla dána stavem bipolárního světa, kdy na jedné straně stálo NATO a na druhé Varšavská smlouva a principy se zas tak moc neměnily. Měnily se strategické koncepty, ale v principu to bylo stále stejné. Žili jsme několik desetiletí s jedním operačním uměním, s jednou taktikou a organizační strukturou a měnily se jen drobnosti. Vývoj jde od té doby tak překotně dopředu, že armádě nezbývá než na něj reagovat. Jestli se nám dnes něco jeví jako systémové opatření, tak pokud se například během pěti let situace změní, a to jak z hlediska rizik, tak i zdrojů, pak nám nezbude nic jiného než na vývoj reagovat a přijmout další opravné či dolaďovací kroky. Vývoj je věc trvalá a rozhodně není na škodu. Tedy pokud se dělá alespoň trochu promyšleně. Tabulkové počty generálů se snižují o osm, mělo by ubýt osmdesát až sto plukovníků. Minstr obrany zmínil, že se bude řezat především ve vyšších vrstvách a koncových stupňů by se reforma neměla dotknout. Vy jste naopak tak trochu varoval před tím, aby nám nezůstaly svaly bez hlavy. Jak to tedy bude vypadat? Bude ten reorganizační proces vyvážený? Úbytek ve vyšších hodnostech nebyl ani tak způsoben tím, že bychom cíleně škrtali generálská a plukovnická místa, ale vznikl naprosto přirozeně změnou struktury velení a řízení. Tím, že jsme změnili i strukturu podpory a řadu těchto podpůrných prvků sdružili do větších celků, jsme ušetřili další vyšší manažerská místa. Nebyl to tedy nějaký cílený hon na čarodějnice, ale přirozený výsledek
určitého procesu. Měli jsme přitom na paměti i to, aby s vaničkou nebylo vylito také dítě. Lidé, o kterých hovoříme, jsou z velké části nositeli odborného know-how a my rozhodně nechceme, abychom ho ztratili. Podobnou zkušenost učinili před časem Slováci. Přišli takto najednou o příliš mnoho lidí, kteří měli zkušenosti, znalosti a schopnosti. Vzpamatovávali se z toho několik let. Než vyroste nová generace odborníků, tak to samozřejmě určitou dobu trvá. Touto cestou my jít nechceme. V té funkční hierarchii alespoň minimální přítomnost v odbornostech zůstává. Na druhou stranu někteří novináři upozorňují na velký objekt, ve kterém sídlí Generální štáb. Říkají, že tato budova stačila na řízení dvěstěpadesátitisícové armády, ale dnes máme jen málo přes dvacet tisíc vojáků. Dotkla se tedy ta reorganizace i Generálního štábu? Samozřejmě. Generální štáb snížil počty zhruba o osmdesát lidí. Navíc některé prvky odsud odešly a jiné zase přišly. Jedná se například o úřad finanční správy či ředitelství speciálních sil. To jsou prvky, které budeme započítávat do počtů Generálního štábu. Vzhledem k tomu, že jsme dost podstatně snížili počty lidí na operačních stupních, tak samozřejmě práci, kterou vykonávali, musí za ně někdo dělat. Většinu té řídící a koncepční činnosti zajistí Generální štáb. Zbytek pak brigády. Snížení počtů na Generálním štábu proto navenek nevypadá dramaticky. Někdo ale tuto práci rušených prvků musí dělat. V souvislosti s touto reorganizací se opět začalo hovořit o převracení hodnostní pyramidy. Počet důstojníků naší armády by se měl snížit z třiceti procent na dvacet a počet vojáků a poddůstojníků naopak navýšit ze čtyřiceti na padesát procent. Počítáte s tím, že tento proces bude pokračovat i po skončení reformy? Samozřejmě. Stav důstojníků již není třicet procent, ale nějakých dvacet sedm. V nové struktuře nejenže se sníží počet vyšších důstojníků, ale s návrhem nové systemizace funkcí a hodností dojde u řady lidí ke snížení hodností. Pro některé to bude akceptovatelné, pro jiné ne a armádu po x letech opustí. Počet důstojníků se tedy bude plynulou cestou snižovat. Mám za to, že se do vámi zmiňovaného stavu během pár let dostaneme.
V minulosti, když se kritizovaly takové ty duplicity mezi ministerstvem a Generálním štábem, zmiňovali se nejčastěji personalisté. Vy byste měli odstartovat reformu počátkem nadcházejícího roku vytvořením Agentury personalistiky AČR. Je jejím cílem mimo jiné odstranit i tyto duplicity? Naší snahou bylo především vrátit náčelníkovi Generálního štábu AČR tu výkonnou personalistiku, kterou vždy měl a která byla přesunuta před několika lety pod ministerstvo. Pokud chceme, aby ministerstvo bylo orgánem především koncepčním, nemůže přímo řídit prvky koncepční i výkonné. Zároveň se tím odstraní i některé duplicity. Ministerstvo se svou sekcí personální bude mít na starost především koncepční a metodický rozvoj personální práce. Z hlediska výkonu bude zajišťovat pouze civilní část ministerstva. Vše ostatní má být soustředěno do personální agentury v podřízenosti Generálního štábu. Nově vznikají i další agentury – logistická, zdravotnická a KIS. Co si od jejich vytvoření slibujete? Jde nám především o soustředění podpory do jednoho většího celku. V současné době máme například v logistice několik základen a každá z nich funguje jako samostatný útvar, který má prvky jak řízení, tak i podpory. Navíc jsou zde určitým způsobem nastaveny hodnosti, v jejich čele stojí plukovníci. Všechny tyto prvky včetně menších pracovišť soustředíme pod jedno řízení s jednou podporou. Díky tomu se nám podaří významně snížit počet míst v řadě administrativních a podpůrných prvků. Celkově bychom takto měli ušetřit jen u logistické agentury asi čtyři sta tabulkových míst. Podobně je tomu i v případě
fakta Posloupnost reorganizačních kroků: 1. 1. 2013 Vytvořit – Agentura personalistiky AČR 1. 4. 2013 Vytvořit organizační jádro: – Agentura KIS – Agentura logistiky – Agentura zdravotnické podpory – Velitelství pozemních sil – Velitelství vzdušných sil Zrušit – ŘePP 1. 7. 2013 Reorganizovat – GŠ AČR a PPVÚZ – civilní část MO a PPÚZ – KVV Zrušit – Situační centrum MO 1. 10. 2013 Zrušit – Velitelství sil podpory – Velitelství společných sil
zdravotnické agentury a agentury KIS. Opět se jedná o soustředění řízení a podpory na jedno místo. Usnadní to i komunikaci. Namísto jednání s několika veliteli základen budeme komunikovat pouze s jedním ředitelem agentury. Přicházíte s novým pojmem tzv. řízené nenaplněnosti. Co to znamená? Řízená nenaplněnost je v podstatě synonymum pro rámcování. Dřív jsme měli rovněž některé útvary v mírové době nenaplněné na válečné stavy. Dnes princip řízené nenaplněnosti vychází z toho, že v bezpečnostním prostředí, ve kterém žijeme, nemusíme mít všechny útvary naplněné na sto procent. Do toho samozřejmě přichází i finanční tlak. A právě tohle všechno vyústilo v koncept odložené potřeby, jehož podstatou je myšlenka, že existují určité útvary, u kterých máme dostatek času na to, abychom je v případě potřeby doplnili úměrně s nárůstem krize. V důsledku toho u některých jednotek 7. mechanizované brigády snižujeme počty přibližně na polovinu stavu s tím, že ten zbytek míst je vyčleněn buďto pro aktivní zálohy, u kterých v budoucnu předpokládáme naopak nárůst počtů, nebo v nejhorším případě, pokud by krize eskalovala, musela by vláda vyhlásit mimořádná opatření a řešilo by se vše částečnou mobilizací. Před časem jste řekl, že bude řadu let trvat, než se nám podaří vybudovat a vycvičit aktivní zálohy tak, aby byly schopny doplnit rámcové jednotky. Jak tedy budeme řešit tu situaci, pokud by došlo k nějaké krizi již v roce 2014 či 2015? Vycházíme z předpokladu odložené potřeby. Pokud se výrazně nezhorší situace, budeme schopni plnit standardní úkoly s počty vojáků, které nám zůstanou. Tedy prioritně se 4. brigádou rychlého nasazení a jednotkami 7. mechanizované brigády na plných počtech. Ty jednotky, které nebudou na plných počtech, dostanou úkoly odpovídající jejich velikosti. Se vznikem krize budou přijímána adekvátní opatření. Pokud by doplnění živou silou bylo skutečně urgentní, reagovali bychom požadavkem na vládu na vyhlášení mimořádných opatření. Když by nestačily jednotky aktivních záloh, tak by muselo dojít k částečné mobilizaci. Jakou podobu budou mít ty rámcové roty? Znamená to, že jejich technika bude uložena někde ve skladech v igelitech? Jak se naloží s těmi prostory, které nyní mají k dispozici? Předpokládáme, že u některých jednotek může zůstat organizační jádro složené z vojáků z povolání. V tomto případě by zálohy doplňovaly pouze neobsazená místa. Druhou variantou bude uzavření celé roty a uložení její výzbroje ve skladech. Aktivace takovéto jednotky by si samozřejmě vyžádala více času. Během poslední reorganizace v roce 2009 byly zrušeny nenaplněné tabulky. Armáda od té doby tak trochu připomíná ementál. Podaří se doplnit organizační struktury tak, aby byly plně funkční? Ještě předtím než jsme zpracovali návrh této reorganizace, udělali jsme u všech
jednotek pozemních a vzdušných sil takzvanou revizi mikrostruktur. Během tohoto procesu jsme reagovali nejen na ty necitlivé škrty, které vznikly v minulosti, ale i na potřebu doplnit některá funkční místa, která se nám na základě nasazení v Afghánistánu ukázala jako nezbytná. Do struktury praporů, ať již bojových, či podpůrných, jsme doplnili celou řadu míst. Takže nyní, přestože celkově počty snižujeme, se nám u některých bojových útvarů navyšují. U 4. brigády rychlého nasazení, která bude na plných počtech, nám tak vznikne určitá nenaplněnost a u 7. mechanizované brigády budou naopak vlivem rámcování někteří vojáci přebývat. Z toho vyplývá to, že budeme schopni nabídnout nadbytečným vojáků od 7. mechanizované brigády místo u 4. brigády rychlého nasazení. Proto v tomto okamžiku nelze s jistotou říci, kolik vojáků budeme nakonec reálně propouštět. Nevíme totiž, kolik z nich se rozhodne sloužit v jiné posádce u jiného útvaru. Spousta vojáků je vázána ekonomicky i sociálně na region, ve kterém slouží. Připravujete nějaký program, který by jim měl pomoci s tímto transferem z Moravy do Čech? Speciální adresný program na změny mezi posádkami se dá realizovat jen velice těžko. Pokud bychom některé benefity orientovali na určitou skupinu vojáků, znevýhodnilo by to ty ostatní. Myslím si, že na to reaguje nový platový řád vojáků, který jsme připravili. Ten by nám měl pomoci více a adresněji refundovat vojákům náklady související s jejich dojížděním do zaměstnání. Nově by totiž měli dostávat kompenzace za denní dojíždění a částečně i za bydlení na ubytovnách. Bude to určitá forma dříve používaného odlučného. Na velitelském shromáždění zaznělo, že končí etapa velkých misí. Přitom právě mise, a to jak z profesní, tak i finanční stránky věci, byly pro mnohé vojáky při náboru do armády tím největším magnetem. Nemáte obavy, že se tato změna podepíše na rekrutaci lidských zdrojů? Samozřejmě že to bude mít určitý vliv. Jakkoliv je motivace vojáků účastnit se zahraničních misí naplněním toho, proč se vlastně připravují a proč jsou vojáky, tak samozřejmě ta ekonomická stránka věci není zanedbatelná. Obojí bude po redukci našeho kontingentu v Afghánistánu chybět. My se tyto záležitosti budeme snažit kompenzovat intenzivním výcvikem, a to i v zahraničí. Částečnou náhradu budeme hledat i formou našeho zapojení do operací pod hlavičkou Evropské unie. V současné době je to například protipirátská operace nebo výcvik somálských sil. Zároveň se připravují i další mise. S ohledem na to, že operace pod hlavičkou EU mají výrazně asistenční a rekonstrukční charakter, tak by s jejich schvalováním v Parlamentu České republiky nemusel být velký problém. Pro nás by to byla určitá náhrada, jak udržet nejen dosažené schopnosti, ale i zájem a motivaci vojáků. Text: Vladimír Marek Foto: Marie Křížová
3
fakta
legislativa Resort obrany uspoří v příštím roce desítky milionů optimalizací provozu vojenských ubytoven
Vojáci o střechu nad hlavou nepřijdou V době, kdy se vám dostává do rukou tento A report, zbývá zhruba měsíc do výrazných změn v provozu některých vojenských ubytovacích zařízení. Armádní servisní – příspěvková organizace (AS-PO) už několik týdnů vysílá pracovníky na útvary a posádky, jichž se změny týkají. Ředitelka AS-PO Ing. Dagmar Kynclová, MBA, má jasný cíl: „Všichni vojáci budou mít zajištěno ubytování.“
z internátů uvnitř kasáren. Tím pádem dojde k uvolnění lůžkové kapacity v kasárnách, kdežto kanceláře se podaří soustředit do jedné budovy. V přízemí se může zbudovat centrální recepce pro všechny internáty, což přinese významnou úsporu nákladů recepční služby,“ popsala plán Dagmar Kynclová.
Situace už byla neúnosná
Pracovníci Armádní servisní řeší přímo v daných místech, jak se postarat o vojáky trvale bydlící v rušených ubytovnách. Předně je jim nabídnuto ubytování v nejbližším zařízení. „V některých případech bohužel dojde k prodloužení dojezdové vzdálenosti. Tam, kde by to bylo neúměrné, zajistíme ubytování jinak,“ konstatuje Dagmar Kynclová a nabízí další, netradiční alternativu. Pořád se totiž více vyplatí zajistit ubytování v komerčním zařízení, nebo dokonce vojákům pronajmout byt. „V pronajatých bytech by byly zajištěny stejné služby za stejné ceny jako na ubytovně, samozřejmě mimo recepce. Cenový rozdíl dorovnáme a pořád je taková ztráta nepoměrně menší než provozování naší ubytovny s desítkami i stovkami prázdných lůžek.“ Navíc některá zařízení, která jsou určena k útlumu, zůstanou prozatím v provozu. Oproti původním zvěstem tak nebude zrušena ubytovna ve Strakonicích, Hněvotínská v Olomouci a v Pardubicích. Mezi vojáky je o ně momentálně zájem. V Kramolíně se zavede sezonní (zde jen letní) provoz. A třeba v Jindřichově Hradci a v Prostějově dojde pouze k omezení provozních hodin recepce. „Provoz a rentabilita těchto vojenských ubytovacích zařízení budou pečlivě sledovány. V okamžiku poklesu dojde k restrikci,“ říká přísně paní Kynclová a dodává: „I přes kompromisní opatření, ke kterým přistupujeme na základě jednání se zástupci dotčených uživatelů, dosáhneme výrazného snížení provozních nákladů.“
Armádní servisní – příspěvková organizace v současné době spravuje 101 ubytoven s kapacitou 11 567 lůžek, s průměrným vytížením méně než 40 %. V minulém roce činily náklady na provoz všech vojenských ubytoven 313,5 milionů korun. Pro zajímavost – z této částky padlo 72 milionů na topení a teplou vodu. Výnosy přitom činily jen 92 milionů. Podrobná analýza ukázala, že největší a současně zbytečnou ztrátu, konkrétně 91 milionů korun, generovalo loni 65 zařízení. Identifikována byla porovnáním vytíženosti, provozních nákladů, technického stavu a umístění vzhledem k posádce. „Například ubytovnu ve Slaném dlouhodobě využívala jen jedna osoba a průměrně zde během služební cesty přespali další dva vojáci za měsíc. Skutečná cena tedy činila třiačtyřicet tisíc korun na osobu a měsíc,“ vybírá z výsledků analýzy Dagmar Kynclová a dodává: „Tato ubytovna je v současné době už pronajata.“
Redukce neznamená vždy zrušení Optimalizace sítě vojenských ubytovacích zařízení má řadu podob. Tou první je pronajmutí asi sedmnácti ubytoven jiným subjektům. Kromě získaných výnosů z pronájmu tím resort obrany přestanou zatěžovat provozní náklady (provoz recepce, úklid, odběr energií a vody). Pro vojáky zde však nadále zůstane k dispozici vyčleněn určitý počet lůžek. „S nájemci máme smluvně dojednán počet lůžek, která nadále slouží pro trvale ubytované i pro ty, kdo potřebují nocleh během služební či pracovní cesty. Pokud bude požadavek na vyšší počet lůžek, pak nájemce vyčlení další místa. Pravdou je, že za ně si naúčtuje své tržní ceny k tíži AS-PO. Pořád se to ovšem vyplatí,“ vysvětluje ředitelka Kynclová. Úspora může činit až 28 milionů ročně.
4
Dalším redukčním opatřením je utlumení provozu. Dotkne se až dvou desítek ubytoven. AS-PO bude nicméně připravena do sedmi dní od obdržení požadavku velitele posádky či útvaru provoz plně obnovit. Takto se ročně uspoří až 17 milionů korun. Z analýzy také vyplývá, že pětadvacet zařízení bylo navrženo k úplnému zrušení. Jedná se o taková, jejichž provozuschopnost není nutná ze strategických důvodů a současně jsou v málo atraktivní lokalitě nebo nedostupné, takže nepřichází v úvahu jejich komerční využití. „V prvním sledu nabídneme tyto objekty dalším resortům. V případě nezájmu je pak nabídneme k odprodeji jako nepotřebný majetek,“ líčí Dagmar Kynclová a zdůrazňuje, že pouhé vyřazení z provozu zajistí úsporu ve výši až 30 milionů korun. Finanční prostředky, které se výše popsanými změnami podaří ušetřit, pomohou krýt ztrátu zachovaných ubytoven. A podle ředitelky AS-PO nejen to: „Naším zájmem je samozřejmě ušetřené peníze investovat do modernizace vybavení ostatních ubytovacích zařízení. O konkrétním využití úspor rozhodne náš zřizovatel.“
Objekty lze využít i jinak Redukce některých ubytoven ve skutečnosti může znamenat i rozšíření služeb, které resort poskytuje. Například v Opavě se situace řeší souběžně s redislokací resortu obrany, tj. konkrétně zrušením a odprodejem kasáren městu. Plánuje se, že část zdejší ubytovny by nadále sloužila svému účelu, ale kromě toho zde může být nově zbudována vojenská ošetřovna a kanceláře Vojenské policie. Ostatní patra budovy pak budou pronajata. Specificky se naloží také s ubytovnou JUGO Vyškov. Dlouhodobě zde bylo ubytováno jedenadvacet vojáků a sedm občanských zaměstnanců, takže cena činila 17 000 korun na osobu a měsíc. „Z komerčního hlediska jde ale o nezajímavou lokalitu. Lze sem ovšem přemístit kanceláře
Postupuje se cestou kompromisů
Kde složit hlavu při služební cestě? Smlouvy obsahují ustanovení, že ubytovny pronajaté soukromým subjektům zachovají určitý počet lůžek pro osoby na služební či pracovní cestě. Přesto se nabízí otázka, zda v případě chybějící kapacity nevzrostou náklady kvůli využívání penzionů a hotelů. „Existují rámcové smlouvy o spolupráci s některými hotely. Především ale počítáme
s možností dočasného otevření utlumených ubytoven. Jen nás musí útvar informovat s předstihem. Navíc i po redukci budeme mít ubytovacích kapacit nadbytek,“ tlumí obavy Dagmar Kynclová. Text: Miroslava Pašková
Vyjádření k redukci vojenských ubytovacích zařízení generálního sekretáře Ministerstva obrany a ředitele sekce správy majetku MO Ing. Jana Vylity V roce 2011 činily náklady na zajištění provozu ubytoven přes tři sta milionů korun. V řadě míst máme ubytované pouze jednotlivce nebo osoby přijíždějící na služební cesty. Existují také lokality, kde je několik ubytovacích kapacit a každá z nich je využita pouze částečně. Tento stav si nemůžeme dlouhodobě dovolit. Finanční prostředky musíme využívat efektivně. Spolu s armádními složkami jsme se snažili najít pro každou konkrétní ubytovnu a ubytované vojáky a občanské zaměstnance řešení. Jednou z možných variant je sestěhování osob ze dvou ubytoven na jednu. Další možností je pronájem části kapacity externím subjektům nebo pronájem celé ubytovny jinému provozovateli a zarezervování části kapacity pro naše účely. V některých případech zjišťujeme, že je efektivnější, tedy levnější, zaplatit pronájem bytu či více bytů v určité obci než hradit náklady za provoz celé ubytovny. Ujišťuji všechny vojáky a občanské zaměstnance, že pro každou lokalitu hledáme optimální řešení. Jsme si samozřejmě vědomi skutečnosti, že se zvoleným řešením nemusí být spokojeni všichni, kterých se tato úprava týká. Jsme však v situaci, že stávající stav je neudržitelný a vyžaduje řešení. Žádám všechny osoby, na které se přijaté opatření vztahuje, aby svoji konkrétní situaci řešily s velitelem příslušné posádky, který je v kontaktu s pracovníky nadřízených složek a s pracovníky Armádní servisní – příspěvkové organizace.
Přehled vojenských ubytovacích zařízení, kterých se dotkne redukce Ubytovací kapacity resortu MO do ekonomického pronájmu – s vyčleněnými lůžky pro AČR – je nutné najít nájemce na volném trhu, termín nelze přesně určit, s inzercí se již začalo: * Ubytovna Dukelská 893, BENEŠOV * Ubytovna Slovanská alej 41, PLZEŇ * Ubytovna Poštovní 237, PŘÍBRAM * Ubytovna Kryštofova150, LIBEREC * Posádková ubytovna Struhlovsko 1528, HRANICE NA MORAVĚ * Ubytovna – Internát Krnovská 77, OPAVA
10 lůžek 16 lůžek 26 lůžek 9 lůžek 22 lůžek 18 lůžek
Ubytovací kapacity resortu MO v útlumu – okamžitě se ukončuje ubytovávání, utlumení po uplynutí výpovědních lhůt, do 7 dnů lze VUZ otevřít v případě cvičení, školení apod.: * Vila VIP, Boleslavská 930, STARÁ BOLESLAV * Ubytovna Jiřího z Poděbrad, Sokolovská 649, BUČOVICE * Ústřední zdrav. sklad, Fryčajova 274 – 10, BYSTŘICE POD HOSTÝNEM * Ústřední zdrav. sklad, Fryčajova 274 – 16, BYSTŘICE POD HOSTÝNEM * I-1, Víta Nejedlého 235, kasárna Dědice, VYŠKOV * I-6, Víta Nejedlého 235, kasárna Dědice, VYŠKOV * I-7, Víta Nejedlého 235, kasárna Dědice, VYŠKOV * I-9, Víta Nejedlého 235, kasárna Dědice, VYŠKOV * Ubytovna Počernická 2, KARLOVY VARY * Kasárna Jana Žižky bud. 2, LIBEREC * Chata Lučina č. p. 18, OSTROV * Ubytovna kasárna kpt. Jasioka, ŽATEC * Ubytovna letiště Čáslav, Chotusice č. 42, CHOTUSICE * Ubytovna letiště Čáslav, Chotusice č. 43, CHOTUSICE * Ubytovna letecká kasárna bud. č. 5, BECHYNĚ * Ubytovna letecká kasárna bud. č. 6, BECHYNĚ * Ubytovna kasárna Přáslavice, bud. č. 3, PŘÁSLAVICE * Internát STŠ MO VIP, Jevíčská 7, MORAVSKÁ TŘEBOVÁ – změna statutu na Domov mládeže Ubytovací kapacity resortu MO do ekonomického pronájmu – bez vyčleněných lůžek pro AČR – u nerealizovaných je nutné najít nájemce na volném trhu, termín nelze přesně určit, s inzercí se již začalo: * Ubytovna Na sídlišti 766, KOSTELEC NAD LABEM * Ubytovna Tomanova 974, SLANÝ * Svobodárna Kosmonautů 4181, CHOMUTOV * Dům č. p. 308, TISÁ * Svobodárna Lučanská 2443, ŽATEC * Ubytovna Na Rozhledně 880, CHRUDIM * Ubytovna Na Lužci 661, LÁZNĚ BOHDANEČ * Svobodárna kpt. Nálepky 2395, TÁBOR * Koleje Dobrovského 25 AL, BRNO * Svobodárna Olomoucká 182, BRNO * Ubytovna Zborovská 5276/25, JIHLAVA
realizovaný ekonomický pronájem realizovaný ekonomický pronájem ekonomický pronájem ekonomický pronájem ekonomický pronájem ekonomický pronájem ekonomický pronájem realizovaný pronájem města Tábor ekonomický pronájem realizovaný ekonomický pronájem ekonomický pronájem
Ubytovací kapacity resortu MO, kterých se bude dotýkat ukončení provozu – dle instrukcí MO lze přistoupit k odprodeji – okamžitě se ukončuje ubytovávání, zakonzervování objektu po uplynutí výpovědních lhůt: * Ubytovna Lešany, Jaselská 227, KRHANICE * Ubytovna JUGO, Víta Nejedlého 235, VYŠKOV * Ubytovna na PS, GRABŠTEJN * Nová svobodárna Purkyňova 1, LITOMĚŘICE * Bytová jednotka Masarykova 542, ÚSTÍ NAD LABEM * Ubytovna VÚ 1337, TRAVČICE * Ubytovna RAKOVNÍK * Ubytovna kasárna Dobruška VGHMÚř, DOBRUŠKA * Ubytovna Zbýšov č. 40, ZBÝŠOV * Byt. jednotka + ubytovna, Těchonín 177, TĚCHONÍN * Ubytovna Novoměstská 364, JAROMĚŘ * Ubytovna kasárna VZ 1337, ČERMNÁ NAD ORLICÍ * Ubytovna Fügnerova 38, OLOMOUC * Ubytovna Velká Dlažka 2, PŘEROV * Ubytovna Jevíčská 38, MORAVSKÁ TŘEBOVÁ
zrušení administrativní budova zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení zrušení
5
rubrika Devět českých důkazů o akceschopnosti aliančního hotovostního systému NATINADS
OSTRÝ START z dráhy tři dva 6
7
mise České úkolové uskupení střežící vzdušný prostor a teritoriální vody tří pobaltských republik, Litvy, Lotyšska a Estonska, jednoznačně prokazuje nejen oprávněnost tohoto mandátu, ale také jeho akceschopnost. Důkazem jsou doposud provedené ostré starty (Alpha Scramble) proti narušitelům v zóně odpovědnosti. Bezmála roční příprava čtyřiašedesátičlenného úkolového uskupení Armády České republiky do mise Baltic Air Policing, jehož jádro tvoří příslušníci létajícího a pozemního personálu 211. taktické letky, se nyní pozitivně zúročuje. Čáslavští stíhači působící z hlavního operačního letiště litevských vzdušných sil v Šiauliai byli v průběhu měsíce září a října opakovaně konfrontováni s plněním hlavního operačního úkolu kontingentu v rámci integrovaného systému protivzdušné obrany NATO (NATO Integrated Air Defence System – NATINADS). Ve všech případech, což doposud bylo devět ostrých startů hotovostních Gripenů proti narušitelům, prokázali svoji profesionalitu a zásah zdárně zvládli. Na povel Spojeného střediska řízení leteckých operací (Combined Air Operations Centre – CAOC) v severoněmeckém Uedemu vzlétla dvojice nadzvukových bojových letounů JAS-39C Gripen do stanovených patnácti minut a provedla stanovenou identifikaci cíle. Požadované procedury letu, včetně plánované tratě, tentokrát nedodržely zejména transportní stroje Antonov An-26 ruského vojenského letectva s cestujícími na palubě, které letěly do Kaliningradu. Žádná markantní specifika v letovém nasazení českých hotovostních pilotů nejsou. Provádějí identickou činnost jako z mateřské základny v České republice. Alianční postupy zásahu a časové normy jsou platné jak v Čáslavi, tak v Šiauliai. Místo nasazení není totiž pro úkolové uskupení rozhodující. Při odpovídajícím inženýrsko-leteckém zabezpečení a logistické podpoře je de facto jedno, ze které vzletové a přistávací dráhy ve světě operují. Některým detailistům však naprostá totožnost nasazení nesedí. Pravdou je, že lze hovořit o profesních maličkostech. Například o tom, že prostor odpovědnosti v Pobaltí má zhruba třikrát větší rozlohu než ten v tuzemsku, navíc nesousedí s členskými zeměmi NATO, nýbrž s Ruskou federací a Běloruskem a přes Baltské moře se Švédským královstvím a s Finskem, tj. státy, které jsou zapojeny do aliančního programu spolupráce Partnerství pro mír (Partnership for Peace – PfP). Blízkost vzdušných hranic Běloruska a Ruské federace musí mít hotovostní piloti neustále na paměti. Neexistuje, aby působili blíže než osm námořních mil neboli zhruba patnáct kilometrů od jejich státních hranic. Další „mini“ rozdíly souvisí s operačním úkolem českého kontingentu. Může zasahovat pouze proti vojenským cílům. Nedisponuje mandátem k použití zbraňových systémů proti civilním letounům. Je-li ovšem
8
provozu. Po zbudování potřebné infrastruktury se Lielvarde stane záložním letištěm hotovostních stíhačů v Pobaltí,“ konstatuje zástupce velitele českého úkolového uskupení. Výčet růzností by nebyl kompletní, kdybychom se ještě nezmínili o speciální výstroji pro piloty letounů JAS-39C Gripen, která je určena pro lety nad mořem a velkými vodními plochami. Jedná se o speciální gumový neopren (emergency suit), který má každý pilot uzpůsoben tak, aby byl v případě nouzového opuštění letounu neboli katapultáže a po dopadu na vodní hladinu chráněn proti vodě a prochlazení. V pobaltské misi je povinnost neoprenu při letech nad mořem, které má teplotu pod dvanáct stupňů Celsia.
nutné zasáhnout u civilního letounu v případě ztráty spojení nebo v nouzové situaci, může mu poskytnout pomoc. Nesmí však nikterak narušit, neřkuli ohrozit bezpečnost jeho letu. Specifikou je také to, že v případech nouzového stavu jsou záložními letišti pro Gripeny civilní ranveje ve Vilniusu, Kaunasu, Rize nebo Tallinnu. Při této příležitosti je třeba uvést další fakta. Není tajemstvím, že Litva, Lotyšsko a Estonsko byly zařazeny do programu obranných investic NATO (NATO Security Investment Programme – NSIP) a mohou z něho čerpat finanční prostředky na výstavbu infrastruktury svých leteckých základen. Jako první využilo této možnosti litevské letiště v Šiauliai, z něhož působí hotovostní letouny (Quick Reaction Alert – QRA). Jak nás informoval zástupce velitele úkolového uskupení AČR v misi Baltic Air Policing podplukovník David Schreier, v Estonsku už bylo téměř kompletně dobudováno letiště Ämari. „Pouze nedostatek vycvičeného personálu brání tomu, aby již toto letiště mohlo plně zabezpečit funkce hostitelské
Také pro české profesionály z ÚU BAP 2012 připravila hostitelská strana jiné zvyklosti k výkonu služby oproti předcházejícím rokům. „Hotovostní budova pro QRA již dlouhodobě prochází rekonstrukcí, a tudíž jsme rozmístěni v několika kontejnerových blocích. Není to sice zcela optimální zázemí, ale na plnění operačního úkolu to nemá sebemenší vliv,“ říká velitel čáslavské letecké základny a zároveň velitel úkolového uskupení AČR plukovník gšt. Petr Lanči a ukazuje na již nová krytá stání pro letouny. „Oproti původním provizorním přístřeškům na ploše se nyní hotovostní letouny nacházejí ve čtyřech nových hangárech. Ty
základny pro rozmístěné letouny QRA. Dosažení plných operačních schopností je podle místních autorit plánováno v roce 2015,“ říká pplk. Schreier a konstatuje, že poté by se letiště Ämari mohlo stát další základnou NATINADS v tamním regionu. O progresu lze hovořit také v případě lotyšského letiště Lielvarde. „Stavební práce jsou zde v plném proudu. Dokončena je již rekonstrukce vzletové a přistávací dráhy, výstavba operačního centra, velitelství a kontrolní věže řízení letového
bezpochyby vytvářejí mnohem lepší komfort pro údržbu strojů i zázemí pro příslušníky inženýrsko-letecké služby,“ dodává velitel. Náhodné přihlížející může napadnout otázka související s jejich racionalitou, obzvláště při signálu Alpha Scramble, kdy ostrý start nesmí zdržet žádná indicie, natož technického rázu. „Letouny se z hangáru netahají ven. Zvednou se přední a zadní vrata a poté se uvnitř provede spouštění motorů. Po předepsaných úkonech piloti
říká pplk. Schreier a prezentuje některé osvědčené metody proti profesní „ponorce“. „Nejlepší relaxací jsou samozřejmě sportovní aktivity. Každý z nás dopředu věděl, do čeho jde, a podle svého naturelu se na to mohl odpovídajícím způsobem připravit. Baltic Air Policing je standardní mise v zahraničí. Postupujeme podle stejných operačních postupů jako například kontingenty AČR v Kosovu nebo Afghánistánu. Máme jasná pravidla a ta striktně dodržujeme.“ V povědomí veřejnosti jsou Češi dobře zapsáni. „Politická reprezentace i obyvatelé tří pobaltských republik hodnotí naše nasazení pozitivně. Litevská strana nám dává najevo, že je pro ni ctí být hostitelskou zemí pro alianční úkolová uskupení. Podobné ambice mají také Lotyšsko a Estonsko. Bezpochyby by uvítaly rotační systém pro rozmístění letounů QRA,“ dodává plk. Lanči.
Služba, odpočinek, pohotovost, služba
Pohlazení před vzletem Střežení prostoru odpovědnosti není osobitým dílem pouze sedmi hotovostních pilotů. Svým nezaměnitelným vkladem přispívají k plnění operačního úkolu také příslušníci inženýrsko-letecké služby. „Na misi Baltic Air Policing jsme vybrali šest Gripenů, z nichž jsou vždy čtyři nasazeny na základně v Šiauliai. Jejich příprava, zejména na provoz v zimním období, zabrala de facto jeden rok. Proč tak dlouho? Především proto, že se z každého letounu demontovaly desítky jednotek, na které se následně nanesl speciální protikorozní nátěr. Ten je
vyjíždějí se stroji na vzletovou a přistávací dráhu. Nepředstavuje to žádnou komplikaci,“ upřesňuje plk. Petr Lanči. Život jeho podřízených se odvíjí od nepřetržitého zabezpečení operačního úkolu. Den co den si směny v půl deváté předávají službu a poté zaujímají svoji čtyřiadvacetihodinovou hotovost. V sestavě dvou pilotů, dvou Gripenů s jednou zálohou a dalšími příslušníky směny. Kdo není v RS 15, drží šedesátiminutovou pohotovost. Kdo není v RS 60, odpočívá před další službou.
Přitom NATINADS není jejich jediným úkolem. Mezi další patří například aktivní podíl na výcviku radarových řídících bojového navedení ve Středisku řízení a uvědomování (Controlling and Reporting Centre – CRC) v Karmelavě (Litva) a účast na cvičeních vzdušných sil Severoatlantické aliance v regionu, jako byla například říjnová výcviková událost Baltic Region Training Event (BRTE). Nabízí se otázka, jak se v Šiauliai nakládá s volným časem. „Ono ho zase tolik není,“
nezbytný z důvodu jiných rozmrazovacích prostředků zpevněných ploch používaných v Litvě, než které jsou standardně pro Gripeny schváleny. Po jejich uložení zpět nastala náročná fáze testování, na jejímž konci musíte mít stoprocentní jistotu, že vše funguje tak, jak má. Námi provedený unikátní výkon bych přirovnal k vystříkání dutin u osobního automobilu. Byla to velice náročná činnost, která však splnila svůj účel. Letecká technika nám drží a závad není více než obvykle. S provozuschopností
9
mise
Gripenů v severském podnebí jsme prozatím spokojeni,“ říká zástupce velitele pro ILS 211. taktické letky major Radomír Holuša a popisuje, jak je technický personál připraven na řešení případných závad na letecké technice. „Litevci nám poskytují letecko-technické zabezpečení. Vše ostatní, co souvisí s provozem letounů JAS-39C, je v naší gesci. Proto jsme si s sebou do Šiauliai přivezli několik setů nářadí a speciálních přípravků. Ve skutečnosti jde o více než dva tisíce kusů. V místě nasazení máme k dispozici řadu náhradních dílů a jednotek,
10
u kterých z praxe víme, že mohou být poruchové. Zvládneme tady i ty nejnáročnější opravy. Kdyby nastal nadmíru komplikovaný případ, provede se takzvaný technický přelet letounu do Čáslavi. Požadovaný počet letounů v hotovosti NATINADS se okamžitě doplní dalším strojem z předurčené miniflotily Gripenů.“ Další povídání s majorem Holušou přerušuje hřmot motoru bojového letounu JAS-39. Dvojice hotovostních Gripenů začíná pojíždět na ranvej, aby provedla nácvik vzletu (Tango Scramble). Před opuštěním stojánky se technici letounů se svými stroji tradičně rozloučí pohlazením. „Je to právo technika rozloučit se svým érem. Takový rituál pro sˇtěstí. Potvrzení, že do toho dávají kus srdce a přejí mu šťastný návrat. Poslední plácnutí do mašiny je nepsaným zákonem všech techniků,“ konstatuje major Radomír Holuša.
Dvě „alfy“ Pátý a dvaadvacátý zářijový den se nepochybně vryje do paměti pilota 211. taktické letky nadporučíka Vladimíra Málka. Na povel uedemského Spojeného střediska řízení leteckých operací provedl ostrý vzlet proti
narušiteli v zájmovém prostoru. „V hotovosti NATINADS sloužím od prosince loňského roku. V tuzemsku jsem doposud žádný ostrý start neměl a tady už dvě alfy,“ říká čáslavský pilot, který má dvěstěpadesátihodinový nálet na Gripenu, a přiznává, že tento pobaltský „double“ považuje za velice významný počin ve svojí profesní kariéře. A oslavy? „V obou případech jsem byl dvojka neboli wingmen. S leaderem jsme si potřásli rukou a tím to skončilo. Ale proč to nepřiznat, je to příjemný pocit, že jsme veškeré požadavky nadřízeného stupně splnili. Prokázali jsme akceschopnost hotovostního systému,“ odpovídá npor. Málek a zavzpomíná na svoji druhou Alpha Scramble. „Sloužil jsem s majorem Martinem Peldou. V podvečerních hodinách nám to pískli. Bylo to ráz na ráz. Naskočil mi adrenalin a povinnost patnáctiminutové normy ke vzletu.“ Ke dvěma hotovostním letounům JAS-39C Gripen přijíždí vozidlo, z něhož rychle vybíhají oba piloti. Kvapně usedají do kokpitů a začínají postupně provádět předepsané úkony. Kontrolní prověření letounů zabere řádově několik minut. Poté obě stíhačky začínají pojíždět na dvě paralelní vzletové a přistávací dráhy. Vedoucí
dvojice na tři dva right (32R) a číslo na tři dva left (32L). Jedenáct minut po zahoukání sirény v prostoru QRA se odlepují od ranveje letiště Šiauliai a nasazují na severovýchod. Z „céercéčka“ neustále dostávají do sluchátek základní informace o cíli a pokyn letět k němu maximální podzvukovou rychlostí. „Za deset minut jsme byli u něho. Byla to ruská ‚andula‘ šestadvacet. Chytili jsme ji nad mořem na estonsko-lotyšské hranici. Leader se nepozorovaně přiblížil k narušiteli a začal s jeho identifikací. Já jsem zaujal pozici, ze které mohu kdykoliv zasáhnout a zajistit podporu vedoucímu skupiny. On vše potřebné fotil a já natáčel na kameru. Plnili jsme pokyny z naváděcího střediska. S cizím letounem jsme vizuálně ani po rádiu nekomunikovali. Identifikace cíle, který nedodržoval parametry letu, trvala zhruba deset minut. Když jsme předali na velicí stanoviště požadované údaje a oni nabyli jistotu, že An-26 nepředstavuje žádnou hrozbu ve vzdušném prostoru, vydali nám povel k návratu na základnu,“ říká nadporučík Málek a dodává, že pilotáž při zásahu není snadná. „Transportní šestadvacítky, což byl cíl doposud u čtyřech ostrých vzletů, létají přibližně
třistakilometrovou rychlostí. Pro mě to není nic jednoduchého. Na Gripenu mám zvýšený režim motoru a éro je hodně natažené. Navíc jsem jednou rukou řídil a druhou natáčel. To je však počínání u ‚andul‘, u dalších strojů to bylo jiné.“ Co tím má český hotovostní pilot na mysli? Snad to, co si štěbetali vrabci na šiauliaiských střechách, když NATINADS před námi drželi Poláci. Jestli však v blízkosti ruských dopravních An-26 letěly vojenské stíhačky Su-27 či nějaká průzkumná „túčka“, vědí nejlépe sami aktéři. „Získané údaje posíláme služební cestou dál. Vyhodnocují je kompetentní instituce. Během identifikace cíle sledujeme především detaily narušitele. Například trupová čísla letadel, imatrikulační znaky, antény nebo průzkumné prostředky,“ doplňuje svého kolegu major M. Pelda a stroze, ale výstižně říká, že víceúčelový bojový letoun JAS-39 Gripen je vybaven sofistikovanými systémy, které dokáží detekovat cizí stíhače v zájmovém prostoru. Byť se to někomu nemusí pozdávat, reakce nadřízených orgánů začleněných do aliančního systému integrované protivzdušné obrany NATINADS, pro tentokrát vůči vojenskému letounu Antonov, byla zcela na místě. Nikdo nemůže předem vědět, jak bude následná činnost ve vzdušném prostoru eskalovat. Byť se jedná o „pouhý“ monitoring, každý zásah Alpha Scramble je bojovým letem.
Rozdílný mandát Zásah na vojenská letadla v Pobaltí, to je jiná káva než tuzemská pomoc v nouzi dopravním strojům. „Kdo z nás by si nepřál potkat se nahoře se ‚súčkem‘. Tady ta pravděpodobnost existuje. O to je to větší adrenalin, když jdete na ‚alfu‘. Taková zkušenost by nepochybně stála za to. Každý, kdo se stal pilotem, má určité sny, a já si myslím, že tento do nich může patřit,“ říká nadporučík Robert Stejskal, který už hotovost
NATINADS létá tři a půl roku a v zápisníku letů má u JAS-39 zapsáno bezmála pět set letových hodin. Díky vstřícnosti velitele úkolového uskupení Armády ČR v misi Baltic Air Policing máme unikátní možnost krátce setrvat v blízkosti hotovostních pilotů QRA. Neuvěřitelné sˇtěstí nám dokonce umožnilo stát se očitými svědky jejich činnosti po vyhlášení signálu Alpha Scramble. Vše začalo zahoukáním sirény. Oba piloti si na spodní prádlo natahují neopren. Od této chvíle je jejich konání mnohem ztíženější. Rychle se dostávají do bot. To už se jim na čele objevují první krůpěje potu. Následují kalhoty a vesta výškové výstroje. Čas? Čtyři minuty jsou pryč. Rychle berou přilbu do ruky a utíkají k vozidlu, které je veze k několik stovek metrů vzdáleným letadlům. Utekly další dvě minuty. Činnost pilota v kabině nelze z pochopitelných důvodů sledovat tváří v tvář. Nadporučík Stejskal, který byl dvojkou při ostrém vzletu Alpha Scramble s nadporučíkem Pavlem Štrůblem, ji s odstupem času popisuje takto: „Spouštím systémy, nahazuji motor. V posloupnosti procedur nesmí dojít k omylu, protože bych musel začít od začátku. Během toho se poutám do sedačky. Zahlásím se na operační centrum a vyslechnu prvotní údaje. Poté proběhne stanovený proces podle kódované tabulky. Leader a wingmen si ověří, zda se navzájem slyší po rádiu, a přechází na kanál věže řízení letového provozu. Řekneme, že vyjíždíme z QRA a jdeme na dráhu. Startujeme pět vteřin po sobě. Po vzletu nás vedou litevští naváděči. Máme rozestup do dvou námořních mil. CRC v Karmelavě čistí prostor před námi.“ Také v tomto případě prokázali čáslavští piloti z 211. taktické letky svoji mimořádnou profesionalitu… Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba a archiv 211. taktické letky
11
host Ředitel Vojenského zpravodajství generálporučík Ondrej Páleník se rozloučil s Ministerstvem obrany
Za vším je dobrý tým V uplynulých dnech ukončil po několika desítkách let služby svou vojenskou kariéru ředitel Vojenského zpravodajství generálporučík Ondrej Páleník. Při této příležitosti jsme ho požádali o následující rozhovor. Ve čtrnácti letech jste zahájil studium na vojenském gymnáziu. Co vás na armádě nejvíce přitahovalo? Proč jste učinil právě takovýto krok? Ve čtrnácti letech jsem nevěděl, proč jsem se tak rozhodl. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych dělal něco jiného, než že budu vojákem. Šel jsem za tím, nastoupil jsem na vojenské gymnázium a pak už ta kariéra se mnou rostla. Splnilo gymnázium vaše očekávání? Na vojenském gymnáziu jsem byl velice spokojený. Měli jsme tam vynikající kolektiv. Už tam se ve mně formovala víra, že kolektiv překonává všechny neduhy, všechny problémy, a pak se to se mnou táhlo celou vojenskou kariéru.
V armádě jste desítky let. Nelitoval jste ve složitých životních a vojenských situacích někdy tohoto kroku? Nikdy jsem toho nelitoval. Samozřejmě že stejně jako život přináší ty pěkné chvilky, občas přicházejí i ty méně radostné. Ty je ale nezbytné překonat. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že jsem se rozhodl špatně. To určitě ne. Koncem roku 1990 se formovala naše chemická jednotka pro operace Pouštní štít a Pouštní bouře a vy jste se tenkrát jako mladý poručík přihlásil dobrovolně do této mise. Vzpomínáte si, s jakými pocity jste tenkrát odlétali? Byl tam strach, neznámé očekávání? V každém případě tam bylo očekávání. Velké očekávání, protože jsme do té doby
vůbec nevěděli, co můžeme od zahraničních misí čekat. Také nějaká ta obava o to, jestli to zvládneme, nebo nezvládneme, tam samozřejmě byla, ale strachem bych to nenazval. Takže jen obava? Ano, o to, zda naše vlastní schopnosti jsou dostatečné na to, kam jsme šli, to znamená do války v Perském zálivu, ale samozřejmě i obrovské očekávání. Snaha, chuť porovnat se s těmi ostatními armádami světa a ukázat jim, že český voják taky něco umí. To byla naše první velká mise. Potvrdila se tady ta víra v kolektiv? Stoprocentně. I tady jsme měli velké sˇtěstí, že jsme si mohli vybrat svoje vojáky, tenkrát ještě základní služby. Byli to moji kmenoví příslušníci, průzkumníci z Prostějova. Víra v kolektiv nám skutečně pomohla překonat všechny problémy, se kterými jsme se tam setkali.
Od vojáků jste dostal přezdívku Hombre. Jak k tomu došlo? To už je letitá historie. Ony se ty názory na to, jak to vzniklo, trochu liší. Měl jsem důvěru k vojákům a oni ke mně. Měli pocit, že se k nim chovám kamarádsky. Vrcholem mého rozčilení tehdy bylo, že jsem jim začal říkat: Hombre, počkejte, až přijdu, uvidíte, co se bude dít! A právě z toho to podle mne vzniklo. Ale jak říkám, je to letitá přezdívka a cesta, jak jsem se k ní dopracoval, se v mnoha výkladech liší. Myslím si však, že takhle to ale skutečně bylo. Jako velitel speciálních sil jste velice úzce spolupracoval s Danielem Landou. Postupně se mezi ním a prostějovskými „speciály“ vytvořil dosti hluboký vztah, napsal pro vás hymnu. Považujete se za jeho přítele? Daniel Landa je určitě velká osobnost české kulturní scény. Jeho vztah k 601. skupině speciálních sil je známý. Mimochodem, je dokonce svobodníkem záložní roty 601. skupiny speciálních sil. Vztah mezi námi se budoval léta. Jeho texty, jeho písničky dokážou v těch těžkých chvílích, které samozřejmě voják prožívá především v misích, povzbudit. A to je, myslím, pro nás to nejdůležitější. Máte za sebou několik nelehkých misí. Co bylo během nich nejobtížnější? Vybavuje se vám nějaký krizový okamžik? Pro mě jako pro velitele, který nesl odpovědnost za všechny kluky, co byli se mnou v bojových misích v roce 2004 a 2006 v Afghánistánu, byl samozřejmě celý ten pobyt psychicky náročný. Ty nejtěžší chvilky přicházely, když moji vojáci byli v bojovém kontaktu s nepřítelem. Člověk mohl jen poslouchat na rádiu, co se vlastně děje. Nemohl jim pomoci, musel věřit, že jejich schopnosti jsou takové, že dokáží zdolat a porazit protivníka. Samozřejmě když člověk poslouchá tu komunikaci on-line v přímém přenosu, má těžké srdce. Vždycky jsem cítil obrovskou odpovědnost za svoje vojáky. Je těžší být na příjmu, slyšet to on-line, nebo byste radši byl s nimi? To si myslím, že by bylo pro mě jednodušší, ale každý máme své místo. Jak se v armádě říká – místo v tvaru. A moje místo v tvaru bylo vést jednotku, zabezpečit, aby ta akce byla dobře naplánovaná, aby dávala smysl a logiku. Mým úkolem bylo dohlédnout, aby cíl akce byl splněn, a samozřejmě doufat, že se všichni vrátí zpátky. V Afghánistánu jsme od roku 2004 strávili tři roky a devět měsíců v těch nejtěžších podmínkách. Asi nikdo nepochybuje o tom, že české speciální síly působily v Afghánistánu právě v těch nejtěžších podmínkách, v centru boje. My jsme na to mimořádně hrdí. Především na to, že jsme pokaždé dovezli vojáky zpět domů v pořádku, živé a zdravé. Myslím si, že se to téměř rovná zázraku. Když se mě někdo ptá, jak je to vůbec možné, říkám, je to kombinace našich schopností, přípravy, výcviku, kolektivní soudržnosti, ale pochopitelně i špetky sˇtěstí. Bez ní to prostě nejde.
12
Před pěti lety jste radikálně změnil svůj život. Z Prostějova jste šel na ministerstvo a nastoupil do čela Vojenského zpravodajství. Byl jste hozen do vody a musel začít rychle plavat. Byla to velká změna? Pro mne to nebyla až tak velká změna. Považuji se za vojenského manažera. Prostředí Vojenského zpravodajství jsem navíc znal, 601. skupina speciálních sil je totiž jeho součástí. Nečekal jsem sice, že bych mohl tak brzy postoupit do tak vysoké funkce, nicméně neměl jsem z toho příliš velké obavy. Postavil jsem se k tomu jako správný manažer. Přijal jsem to jako výzvu a stal jsem se šéfem Vojenského zpravodajství. Váš předchůdce byl narychlo odvolán, takže vám nemohl předat konkrétní rady a zkušenosti. Jaké byly ty první dny? Bylo to složité samozřejmě v tom, že mi funkci vlastně nikdo nepředal. Můj předchůdce už na Vojenském zpravodajství nebyl. Ale opět mi pomohlo to, co mě provázelo celým vojenským životem – kvalitní lidé kolem mne, nejbližší spolupracovníci. V kanceláři moje asistentky, pobočnice mi řekly, jak se dělo to či ono. V celé své vojenské kariéře jsem měl velké sˇtěstí na lidi a stejné to bylo i tady. Takže ten přechod nakonec nebyl až tak dramatický, jak by se mohlo zdát. Čestný historický název 601. skupiny speciálních sil je „Generála Moravce“. Tato významná osobnost provedla zásadní reformu naší zpravodajské služby počátkem třicátých let minulého století a dokázala ji připravit na nelehké úkoly, které ji čekaly za války. Jak vnímáte generála Moravce, je to člověk, který patří k vašim vzorům?
Samozřejmě. Když se tenkrát vybíral ten čestný název, pečlivě jsme zvažovali, kdo z osobností českého vojenského a zpravodajského života by mohl být tím, po kom by se mohla pojmenovat 601. skupina. Myslím, že jsme zvolili dobře. Generál Moravec určitě patří k velkým osobnostem historie české zpravodajské služby a 601. skupina je součástí zpravodajské komunity. V minulosti se hodně diskutovalo o tom, že by Vojenské zpravodajství, podobně jako Vojenská policie, nemělo být pod ministerstvem, ale mělo by být začleněno přímo do struktury Armády České republiky. Co si o tom myslíte? Tento názor, s nímž se v zásadě ztotožňuji, považuji za docela rozumný. Ale můj známý a kamarád, který šéfoval britským speciálním silám, říká, když vám to funguje, tak proč to měnit. A to je myslím základní otázka. Máme měnit něco, s čím nemáme problémy, jenom proto, že se nám zdá, že to tam nepatří? Jsem totiž přesvědčen, že jiný zásadní důvod pro změnu není. Speciální síly jako součást Vojenského zpravodajství se rozvíjí neskutečně dynamickým tempem. Nebojím se říci, že patří mezi světovou špičku speciálních sil. Připadá mi tedy poněkud hloupé prosazovat tuto změnu jenom proto, že nám to opticky neladí. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že na tak malou zemi, jakou Česká republika je, máme stále příliš mnoho zpravodajských služeb. Hrozí jim ještě nějaká zásadní reorganizace? Česká republika má ve zpravodajském systému tři služby. Myslím, že to není hodně. V dnešním světě, který se dynamicky rozvíjí, nejsou ty klasické hrozby, jak jsme na ně byli zvyklí. Máme zde terorismus,
13
host
legislativa V okamžiku, kdy končilo funkční období generála Picka, se objevila informace, že novým náčelníkem Generálního štábu byste se měl stát právě vy. Dostala se i k vám coby řediteli Vojenského zpravodajství? Lhal bych, kdybych říkal, že se ke mně tato informace nedostala. To bych byl špatný ředitel Vojenského zpravodajství. Od samého začátku jsem ale avizoval, že moje kariéra se vyvíjí trochu jiným směrem. Nikdy jsem vlastně nebyl součástí Armády České republiky. Nikdy jsem nebyl podřízen Generálnímu štábu AČR, nikdy jsem na něm nepracoval. Myslím si, že je logické, když dostal přednost někdo, kdo k němu má jiný vztah než já.
který je velkým fenoménem dnešní doby. Máme tady různé formy extremismu, proliferaci zbraní hromadného ničení, která začíná být skutečně velkým problémem v novodobém světě. Jsem přesvědčen o tom, že pro každou z těchto tří služeb je dnes v České republice místo. Těch úkolů je tolik, že je nestihneme, ani když budeme všichni pracovat na sto dvacet procent. Podle mého názoru není tedy potřeba dělat žádné velké změny. Můžeme diskutovat o nějaké druhé vstupní kontrole nebo mechanismu, to určitě ano. Tomu se nikdy nikdo z Vojenského zpravodajství nebránil. Ale myslím si, že dělat nějakou velkou reorganizaci v současné době nemá žádný smysl. Před časem jste byli kritizováni, že se ve vaší výroční zprávě objevila informace, že jste i vy přispěli k dopadení Bin Ládina. Považujete zpětně za chybu uvolnění těchto údajů? To bylo ve zprávě z roku 2010. Myslím si, že to chyba nebyla. Jsem přesvědčen, že česká veřejnost by měla být seznámena s tím, že tady má službu, kterou si platí. Občané mají právo vědět, že tato služba skutečně pracuje, že pracuje na plný výkon, a není úplně na škodu se nějakým úspěchem pochlubit. Kdybych byl mimo naši službu, což již brzy budu, tak jako občan České republiky bych chtěl vědět, co za moje peníze, za peníze daňových poplatníků zpravodajci dělají. Myslím, že to chyba nebyla. Samozřejmě kolem toho vznikla velká mediální kauza, bublina. Nakonec se ale ukázalo, že z ní není nic pravda. Nedošlo k žádnému ohrožení našich občanů. Mnohem větší ohrožení nastalo, když Parlament České republiky poprvé rozhodl o vyslání speciálních sil do boje v Afghánistánu v roce 2004. Tentokrát se nic takového neukázalo.
14
Jste znám jako fyzicky zdatný voják, sportovec. Po příchodu na ministerstvo jste ale začal poměrně rychle přibírat. Bylo to dáno charakterem této funkce? Dá se něčemu podobnému na tomto postu vůbec vzdorovat? Teď bych asi mohl říct, že se změnou funkce a se spoustou povinností to jde jen těžce. Ale po pravdě je za tím kombinace pohodlnosti, společenských akcí a služebních povinností. V mém případě se navíc vyskytly i určité zdravotní problémy, které jsem musel překonat. Takže abych se nevymlouval, myslím si, že se tomu dá vzdorovat. V jakém stavu předáváte svému nástupci Vojenské zpravodajství? Co z toho, co se vám za těch pět let podařilo udělat, považujete za největší úspěch? Jsem velice rád, že předání funkce ředitele Vojenského zpravodajství proběhlo slavnostně za účasti pana premiéra, že se jednalo o naplánovaný kultivovaný proces. Tak by to mělo být. Měli jsme vytvořený dostatečný časový prostor na předání této služby. Jsem přesvědčen o tom, že za těch pět let se nám podařilo vykonat hodně práce. Je to zásluha především mých spolupracovníků. Zpravodajská služba je v dobrém stavu, je to služba, která je pevnou součástí bezpečnostního systému nejenom České republiky, ale i NATO a EU. Myslím, že máme pevné místo na zpravodajském nebi v České republice i ve světě. Mnohé naše úspěchy ukazují na to, že předáváme službu ve velice dobré kondici, takže jsem spokojený. Pochopitelně je několik věcí, které je potřeba v budoucnu ještě zlepšit. Myslím si, že generál Kovanda je ten správný člověk na svém místě, který půjde v našich šlépějích a posune službu ještě dál.
Za těch několik desítek let služby jste postoupil z té nejnižší hodnosti až na druhou nejvyšší. Co byste doporučil vojákům, kteří dnes nastupují do armády? Jakou cestu si mají vybrat, čím přispět k úspěšné vojenské kariéře? Nechci být nějakým mentorem. Faktem ale je, že jsem měl velké sˇtěstí. Z žáka vojenského gymnázia jsem se dostal až na tříhvězdičkového generála. Kromě sˇtěstí je důležitá doslova buldočí trpělivost, spolehnout se na vlastní síly a samozřejmě především na sílu kolektivu. Aby člověk mohl takto postupovat, potřebuje kolem sebe mít správné lidi, podporu svých spolupracovníků, nadřízených i podřízených, a krok za krokem trpělivě postupovat v kariéře. Máte působit v čele Správy státních hmotných rezerv, což zřejmě vyžaduje určité ekonomické znalosti. Nemáte z toho trochu obavu? Ono to tak úplně není. Správa státních hmotných rezerv ze zákona zabezpečuje právě ty strategické rezervy pro případ nejen živelních pohrom, ale například i války. Takže tato organizace má hodně co mluvit do bezpečnosti České republiky. Pochopitelně ta ekonomika tam převládá, ale obavy z toho nemám. Říkám znovu, považuji se za manažera. Ne všemu budu pochopitelně na začátku ekonomicky rozumět. Na druhé straně si myslím, že manažerské rozhodování i v této poměrně složité oblasti zvládnu. Chcete na závěr něco vzkázat svým bývalým podřízeným? Co jsem chtěl, jsem řekl vojákům 601. skupiny a příslušníkům Vojenského zpravodajství během slavnostního rozloučení. Obecně všem vojákům Armády České republiky přeji, aby se jim dařilo. Přeji jim co nejvíce trpělivosti, aby zvládli všechny ty reorganizace a redislokace. Neměli by brát službu jen jako práci, ale jako poslání. A pochopitelně, pokud budou vysláni do zahraniční mise, budu jim držet palce, aby se z ní všichni vrátili živí a zdraví.
Text: Vladimír Marek a Jan Procházka Foto: Marie Křížová
Miloslav Nerad a František Šedivý – dva přední členové Konfederace politických vězňů ČR, kteří nedávno převzali z rukou náměstka ministra obrany pro personalistiku Michaela Hrbaty Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu
Těší mě, že si mé děti i vnoučata mohou říci, že jsem nebyl zbabělec Miloslav Nerad se svěřil, že už jako malý kluk velmi pozorně poslouchal vyprávění svého otce a strýce, kteří mezi sebou vedli velké diskuse o budoucnosti nového československého státu. Jeho otec bojoval na východní frontě a dobře poznal realitu komunistického státu v tehdejším Sovětském svazu. „Narodil jsem se v Ledči nad Sázavou a už ve čtyřech letech, kdy mi umřela maminka, jsem začal chodit do Sokola. Věděl jsem od otce, že sokolové tvořili jádro našich legií, a jejich myšlenky jsem pozorně vstřebával. Můžu říct, že za to, že jsem pravičákem, vděčím výchově v rodině a také mnoha diskusím. Ty jsme vedli mezi sebou jako studenti. Cítili jsme, že varování našich otců a strýců, kteří se vrátili z války, bylo velmi inspirující. Dospělí s válečnými zkušenostmi líčili pro nás nevšední zážitky o zemi Sovětů. Samozřejmě negativní.
Zažili na vlastní kůži bídu obyčejných lidí. Věděli, že ti, co nesouhlasili s bolševiky, byli likvidováni… Proto jsme se postavili nastupujícímu komunismu. Navíc v té době měla slova jako vlastenectví či čest zcela jiný obsah než dnes,“ řekl mi při setkání Miloslav Nerad, energický muž, který nedokázal nikdy sedět doma se založenýma rukama. Ačkoli se začal učit řemeslu, přešel na strojařinu a stal se studentem. Právě studenti v té době citlivě vnímali, že žijí v době jakéhosi politického kvasu. Zrání, kdy se rozhodovalo o budoucnosti republiky. Bylo po druhé světové válce a stát stál na křižovatce. Komunisté o sobě dávali stále častěji vědět. „Národní hrdost byla velmi silná a v té době nebylo ani možné být apolitickým. Scházel jsem se s mladými lidmi smýšlejícími stejně jako já a rozhodli jsme se tehdy, že proti komunistům musíme
něco udělat. Aspoň varovat ty lidi, kteří váhali, na jakou stranu se přiklonit. Proto jsme namalovali pár plakátů a ty umístili, kde se dalo. V té době už jsem žil v Horních Počernicích a tam jsme také dost často rozbíjeli skříňky s agitačními materiály komunistů, ničili záměrně jejich propagační letáky. Věděli jsme dobře, že nás za to může stihnout trest, ale přesto jsme do toho šli s nadšením a odhodláním. Bláhově jsme se domnívali, že i tím můžeme zabránit nástupu komunistů k moci,“ povzdechl si Miloslav Nerad. Potom se nad otázkou, proč se tak rozhodl, ještě na chvilku zamyslel a řekl: „To bylo přirozené, tak jako má syn ctít svého otce, tak já šel ve šlépějích, které mi otec ukázal. Vždycky když jsem se nějak rozhodoval o něčem důležitém, říkal jsem si v duchu: Jak by to asi řešil můj táta? Co by mi na to řekl? To mi ohromně pomáhalo.“ Miloslav Nerad byl na konci května 1948 zatčen. Důvodem bylo právě těch několik letáků, které vytvořil s několika přáteli a které vylepili v Horních Počernicích. V červnu téhož roku byl propuštěn. Na podzim 1950 přešel do západního Německa. V prosinci 1950 mu byla nabídnuta spolupráce pro zpravodajskou službu CIC. Tu po několika výsleších nakonec přijal a následně se podrobil výcvikovému kurzu. V roce 1951, když přešel zpět státní hranici, měla Státní bezpečnost díky svému konfidentovi pražský pobyt Miloslava Nerada pod kontrolou a 11. května jej zatkla. V následném procesu u Státního soudu v Praze byl odsouzen za trestný čin velezrady a vyzvědačství k dvaceti letům vězení. „Odseděl jsem si čtrnáct let a prošel snad všechny věznice v tehdejším Československu, než mě pustili. S trestem jsem byl smířen. Ostatně, věděl jsem, za co sedím, a proto to pro mě bylo jednodušší. Navíc si myslím, že se na mě usmálo nejednou stěstí, že jsem žalář zvládl. Vděčím za to faktu, že jsem docela manuálně zručný, a tak mě bachaři potřebovali. Jako údržbář jsem se dostal na jiná oddělení a mohl podle svých možností a schopností pomáhat druhům, kteří snášeli věznění mnohem hůře než já. Solidarita mezi námi byla veliká,“ zavzpomínal Miloslav Nerad. Ocenění, kterého se mu dostalo, si velmi váží, ale hned zdůrazní, že mu určitě nešlo o finanční prospěch, kterého se mu za roky v kriminále dostalo. Mnohem důležitější prý je, že si jeho potomci mohou říci, že děda nebyl zbabělec.
15
První rok účinnosti zákona o třetím odboji
legislativa
Nebylo pro něj jiné životní cesty než té, po které se vydal Františka Šedivého, který se narodil v roce 1927, stejně jako Miloslava Nerada inspirovala k odporu proti nastupujícímu komunismu odvaha československých legionářů. Vyprávění o jejich počínání na cestě napříč tehdejším Sovětským svazem po železniční trati Bajkalsko-amurské magistrály doslova hltal. Dodnes se netají obdivem k těm mužům, kteří se postavili se zbraní v ruce bolševikům. „Mobilizovala mě jejich statečnost. Přinesli do vlasti opačné sovětské zkušenosti než komunisté. Byl jsem dokonce svědkem, jak komunisté obsadili jeden z úřadů v Praze a začali z oken vyhazovat demonstrativně zařízení kanceláře. Když měli dostatek diváků, teatrálně vyhnali na ulici úředníky. To na mě velmi zapůsobilo, ale samozřejmě opačně, než si ti lidé přáli. Byla toho spousta, co mě ovlivnilo, abych se stal antikomunistou,“ svěřil se šedovlasý muž. Dodá, že jeho generace nevěřila tomu, že se komunisté ujmou moci, a když ano, tak jen na tři čtyři roky. Zkrátka, že jejich vláda nepotrvá dlouho. Otec Františka Šedivého byl italský legionář, strýcové bojovali jako legionáři v Rusku. Vyprávěli o hladomoru na Ukrajině. V živé paměti má, jak mnoho lidí utíkalo z Východu před bídou a z politických důvodů do tehdejšího československého státu. Řada lidí se tady u nás bála pronásledování, o kterém slyšeli od těch, co se z Ruska vrátili. Studenti, k nimž patřil i František, se snažili těmto lidem pomáhat v jejich cestě na Západ. „Věděli jsme, že musíme založit odbojovou skupinu,“ řekl muž, který chtěl být původně lesníkem. Velmi jej prý ovlivnil bratr, který byl novinářem a kterému se podařilo utéci v únoru 1948
16
na Západ. Tady se zapojil do práce pro rádio Hlas Ameriky. V ilegální studentské skupině se ozývaly i hlasy k otevřenému boji s nastupujícím komunistickým režimem. Podařilo se jim získat ke spolupráci řadu čestných lidí, kteří mladíky mírnili. Zavzpomínal na to, jak jeho skupina připravovala únos letadla, se kterým by odletěli do svobodného světa. Plán ale nakonec zkolaboval na tom, že náhradní pilot, který měl převzít řízení letounu, to ve finále odmítl. S jistým sebezapřením a se smíšenými pocity vyprávěl František Šedivý o tom, jak se stal obětí agenta, o němž nevěděl, zda není dublér, zda nepracuje pro obě strany. Od podzimu roku 1950 začal ztrácet
Počet žádostí 3 692 (k 31. 10. 2012) vydaných osvědčení 198 (24 připraveno k 16. 11.), z toho 25 má status válečného veterána zamítnuto 424 zastaveno 122 celkem rozhodnuto 744 (20 %) 68 odvolání zasláno Etické komisi (pravomocně rozhodnuto 16, pouze 1 případ EK přehodnotila)
v agenta-provokatéra důvěru. Státní bezpečnost pomocí nastrčeného agenta získala od studentů dost informací na to, aby o Šedivého, který přestal zapojovat do činnosti skupiny další lidi, měla ještě zájem. Přesto chtěl odhalit pravou identitu agenta při informativních schůzkách. „V lednu 1952 jsem přes Svobodnou Evropu, která odvysílala heslo Jan Sladký Kozina, dostal varování, abychom byli opatrní. Došlo mi, že náš ,spolupracovník‘ je nejspíš nastrčený agent Státní bezpečnosti. Nebyl jsem si ale úplně jistý. Vzpomínám si, jak tehdy v cukrárně ve Vodičkově ulici v Praze se mi jej po dvouhodinové rozpravě podařilo přesvědčit, že bychom v naší práci měli pokračovat. To proto, aby nás nezatýkali. Ostatně, on měl navrch, cukrárna byla plná estébáků v civilu. Rozešli jsme se, že se sejdeme v určený den a hodinu před Klementinem. Když jsem odcházel, spadl mi kámen ze srdce a byl jsem odhodlán, že založím novou skupinu, se kterou uteču z tehdejšího Československa,“ uvedl František Šedivý. Dne 8. května 1952 byl v Zadní Třebáni zatčen a při následných výsleších už s naprostou jistotou věděl, že ten, co skupinu, jak se říká, tahal za nos, je agent vojenské kontrarozvědky, který se jen vydával za pracovníka zahraniční zpravodajské služby CIC. Komunisté poté 14. listopadu 1952 pětadvacetiletého Františka Šedivého odsoudili rozsudkem Státního soudu v Praze pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let.
Hlavním cílem zákona, který je platný od 31. srpna 2011 a nabyl účinnosti 17. listopadu loňského roku, je morální uznání osob, které v letech totalitního komunistického režimu aktivně vystoupily na obranu hodnot svobody a demokracie. Dříve neuvěřitelné se konečně stalo realitou. Zákon a jeho naplňování v praxi je však současně nelehkou cestou zvažování a zkoumání lidských osudů, což je samozřejmě proces značně komplikovaný a mnohdy bolestný. Dochází ke sporům a diskusím – ale jde o to, aby dluh vůči minulosti byl splacen čestnými prostředky a do rukou těch, kterým skutečně náleží. Už od sametové revoluce tu byla upřímná snaha napravit zločiny a křivdy poúnorové doby. Začaly platit restituční zákony, naplno se rozběhly rehabilitace. Zákon o třetím odboji však přinesl do tohoto proudu očisty novou kvalitu. Konečně byl boj nazván bojem a hrdinství hrdinstvím. Vláda, Parlament i stát jasně deklarovaly, že si velmi váží odvahy lidí, kteří nejenže kdysi řekli totalitě své jasné NE, ale dokázali proti ní pozvednout svůj hlas i zbraň. Léta čekání si však mezi odbojáři vybrala svoji daň. Satisfakce se pro svůj vysoký věk nedočkalo mnoho těch, k jejichž památce zákon o třetím odboji mluví jazykem jejich srdce a svědomí. Příslušníci třetího odboje dokázali, že žádná totalita není schopna zlomit celý národ až do toho posledního člověka. Vždy se najdou stateční lidé, kteří se dokáží vzepřít; kteří jsou nositeli a obránci ideálů, pro něž lze i zemřít. Zákon o třetím odboji se vrací k bolestnému období československé historie, kdy komunistické právo bylo pouhou karikaturou justice a kdy každý projev vzdoru byl nemilosrdně potlačován a pronásledován. Konečně bylo nahlas řečeno, že odpor proti komunistické moci byl legitimní, morálně oprávněný a hodný naší úcty. I po tak dlouhé době, která uplynula od listopadu 1989, naráželo přijetí zákona na značný odpor. Svoji roli zde sehrálo jak špatné svědomí protagonistů bývalé éry, tak jejich houževnatý odpor k jakémukoliv vyrovnání se s minulostí. Není snadné vzdát se po čtyřicet let udržovaných lží. Zákon o třetím odboji je velkým zadostiučiněním pro všechny politické vězně. Jeho vydání bylo nejen aktem legislativním, ale současně – a možná především – morálním. Demokracie, z níž vyrůstá svobodná současnost, není darem bez dárce; je odkazem těch, pro něž byla svoboda života a svědomí základním kamenem celé jejich existence.
Text: Miroslav Šindelář Foto: Olga Haladová
Alexandr Vondra ministr obrany České republiky
Důvody pro zastavení řízení
Podíl
úmrtí
26,3 %
žádost vzata zpět
44,9 %
žádost nedoplněna
22,0 %
neoprávněný žadatel
5,9 %
nejednalo se o žádost
0,8 %
Celkem
100,0 %
Důvody pro vydání osvědčení Ustanovení § 3 odst. 1
Počet* 51
§ 3 odst. 2 a)
87
§ 3 odst. 2 b) § 3 odst. 2 c) § 3 odst. 3 § 3 odst. 4 § 3 odst. 5
23 4 142 11 2
válečný veterán Celkem
25 198
Podíl Popis 25,8 % spolupráce se zpravodajskou službou dem. státu, převaděčství, agenti-chodci, sabotáže 43,9 % autorství a rozšiřování protikomunistických letáků, ilegálních časopisů, event. samizdatu 11,6 % organizace demonstrací, publicistika 2,0 % činnost v exilu, např. spolupráce s Rádiem Svobodná Evropa 71,7 % aktivní působení v odbojové skupině 5,6 % kritika režimu na veřejnosti, pokud byl za to dotyčný vězněn 1,0 % významná činnost proti komunismu před únorem 1948, např. informace o zrůdnosti komunismu v SSSR, v daném případě se jednalo o politiky demokratických stran 12,6 % přiznává se za § 3 odst. 1 žijícím občanům ČR 100,0 %
* Některým žadatelům bylo osvědčení vydáno na základě ustanovení více odstavců §3 zákona č. 262/2011 Sb.
Zamítnuté žádosti Důvod Počet* opuštění rep. 119 oběť
56
pracovní perz.
97
SRPEN 1968
59
výtržník
19
zemědělec
40
náboženské
28
kriminální jiné překážky Celkem
8 59 47 408
Podíl Popis 29,2 % zpravidla byl chycen při pokusu o opuštění republiky, aniž by přitom plnil nějaký úkol v rámci odboje 13,7 % věznění po vykonstruovaném procesu z politických či třídních důvodů, aktivní činnost neprokázána 23,8 % propuštění ze zaměstnání nebo vyhazov ze školy – za veřejné postoje zákon předpokládá formu perzekuce ve formě omezení osobní svobody 14,5 % jedná se o čistky v armádě a v jiných profesích v rámci normalizace 4,7 % zpravidla pod vlivem alkoholu ničení veřejného majetku, zpěv hanlivých písní 9,8 % perzekuce zemědělců – pro uznání je potřeba, aby veřejně vystupovali či burcovali ostatní zemědělce 6,9 % perzekuce za vyznání: odmítání vojny či šíření náboženské literatury, přičemž nešlo o kritiku režimu 2,0 % krádeže, loupeže, podvody bez protikomunistického motivu 14,5 % nelze zařadit do jednotné kategorie 11,5 % zejména členství v KSČ, spolupráce s StB 100,0 %
* Některým žadatelům byla žádost zamítnuta z více zde uvedených důvodů.
17
mise Mise UNSMIS v Sýrii představovala z bezpečnostního hlediska jednu z nejrizikovějších, kterých se naši vojáci účastnili
Pod palbou Když se ve druhé polovině května letošního roku v této části Sýrie ocitli čeští důstojníci podplukovník Marcel Hrabal, major Miroslav Adam a kapitán Martin Buček, neměli však ani na ty nejzajímavější turistické pamětihodnosti nejmenší pomyšlení. Byli totiž součástí třísetčlenného kontingentu mise OSN UNSMIS, který měl v zemi monitorovat případné nepokoje a dohlížet na naplňování šestibodového stabilizačního plánu zvláštního zmocněnce OSN a Ligy arabských států Kofiho Annana. „Vyslání do této mise proběhlo až nestandardně rychle. Byli jsme osloveni z úrovně Generálního štábu AČR jen několik dní před zahájením mise. Museli jsme se velice rychle rozhodnout a okamžitě zařídit to nejdůležitější. V rámci časových možností jsme dostali dostatečné informace o tom, co nás v Sýrii čeká. Odlétali jsme 16. května 2012,“ vzpomíná major Miroslav Adam. „Výstroj jsme měli vlastní, z minulých misí. Dostali jsme pouze satelitní telefony, ty nám ale byly okamžitě po příletu do Damašku zabaveny.“ V hlavním městě Sýrie absolvovali pozorovatelé vstupní výcvikový program
18
a pak se přesunuli přímo do Hama. Zde vznikl jeden z týmů pozorovatelů OSN, jehož působnost se vztahovala na celou stejnojmennou provincii. Všechny týmy OSN byly multinárodní. S ohledem především na psychickou náročnost mise byli alespoň dva příslušníci ze stejné země umísťováni do jednoho týmu. Takže všichni tři Češi působili pohromadě v Hama. V jejich týmu bylo dvacet sedm příslušníků. Zastoupení v něm měla Brazílie, Bangladéš, Dánsko, Maroko, Egypt, Paraguay, Burundi, Ghana a další země. Spolupráce ale fungovala bez problémů. Bylo zřejmé, že všichni si uvědomují, že se nacházejí na stejné lodi. „Ubytování jsme měli zajištěné ve vybraných hotelích. OSN si udělala průzkum na základě bezpečnostních kritérií. Ani v těchto objektech však nebylo příliš bezpečno. Budovy měly rozstřílená okna, a i zdivo neslo stopy po boji. Mohli jsme se zde i stravovat,“ vysvětluje podplukovník Marcel Hrabal. Hlavním úkolem pozorovatelů bylo dohlížet na plnění šestibodového plánu Kofiho Annana a OSN. V praxi to vypadalo tak, že se pohybovali většinou ve vozidlech
O syrské Hama se můžeme dočíst, že patří k nejatraktivnějším městským aglomeracím. Protéká jí řeka Orontes, kterou lemují restaurace a čajovny. Hlavní turistickou atrakcí tohoto města jsou prastará dřevěná vodní kola, o průměru až jednadvaceti metrů, čerpající vodu do výše položených aglomerací. Tento důmyslný systém zavlažování zde funguje již od středověku. po oblasti a snažili se co nejvíce komunikovat s místními lidmi a monitorovat vzniklou situaci. Vojenský pozorovatel OSN nemůže být ozbrojen, je to nezávislá osoba. Jedinými ochrannými prostředky našich vojáků tak byla neprůstřelná vesta a přilba. O jejich bezpečnost se starala místní policie, která je všude doprovázela. Alespoň tedy po území ovládaném syrskou vládou. Podstatně rizikovější bylo pohybovat se po teritoriu, které bylo pod kontrolou povstalců. Pokud chtěli vyjet do těchto lokalit, snažili se vždy domluvit si tuto cestu dopředu. Ani tak se ale nedalo vyhnout poměrně velkému riziku. „Náš pracovní program byl poměrně jednotvárný. Vyjížděli jsme každý den, včetně sobot a nedělí, do oblastí, které jsme měli kontrolovat. Zde jsme navštěvovali vládní autority, místní zastupitele i běžné lidi, se kterými jsme komunikovali a snažili se získat informace ohledně humanitárních aspektů a bezpečnostní situace,“ vysvětluje podplukovník Hrabal. „Po každém takovémto výjezdu jsme museli vypracovat hlášení, které se odesílalo na naše velitelství do Damašku. Vládní strana nás
respektovala jako modré přilby, snažila se s námi spolupracovat. Poskytovala nám doprovod na místa, na která jsme se chtěli podívat. Pokud jsme ale mířili do míst ovládaných povstalci, doprovázeli nás pouze na hranice těchto oblastí. Dál jsme museli pokračovat sami a na vlastní nebezpečí.“ Bezpečností situace v Sýrii byla od samého počátku velice špatná. Navíc se s přibývajícím časem ještě komplikovala. Nic nepomáhaly výzvy velitele pozorovatelské mise UNSMIS norského generála Roberta Mooda ke znepřáteleným stranám, aby ukončily násilí na civilním obyvatelstvu a umožnily mu odchod z konfliktních zón. Situace začínala být extrémně nebezpečná a v důsledku toho práce pozorovatelů téměř nemožná. V červnu generál Mood s ohledem na významná rizika misi přerušil. Pozorovatelé zůstali na svých základnách. Později byly jejich počty postupně
snižovány – nejdříve o padesát procent a následně na další polovinu. Po dvou měsících byl pozorovací tým Hama rozpuštěn a jeho příslušníci přesunuti do Homsu. Jako první z českých pozorovatelů ukončil svou činnost 22. 7. 2012 kapitán Buček. Po něm o tři týdny později odletěl Miroslav Adam. Jako poslední z českých vojáků opustil Sýrii 23. 8. podplukovník Hrabal. „Mám za sebou několik misí, včetně Afghánistánu a Iráku. Tahle byla úplně jiná, velice specifická. Z bezpečnostního hlediska jednoznačně nejnebezpečnější. Na nějaké zážitky v ní nebyl příliš velký prostor. Spíš jsme prožívali každodenní strach o to, aby se člověk vrátil domů. V Hamě jsme měli deset pancéřovaných vozidel. O čtyři z nich jsme přišli v důsledku střelby. Asi jsme nebyli přímo terčem útoku. Většinou k tomu došlo tak, že jsme se někam
přesouvali a dostali jsme se do přestřelky mezi znepřátelenými stranami. Prostě jsme byli ve špatný čas na špatném místě,“ říká podplukovník Hrabal. „Osobně jsem seděl dvakrát ve vozidle, které dostalo zásah. Jednou jsme se přesunovali ve čtvrti zdevastované již dřívějšími boji a právě v tomto okamžiku se znovu rozpoutala přestřelka mezi znepřátelenými stranami. Nepodařilo se nám přitom zjistit, zda se jednalo o opozici, či vládní jednotky. Těch ozbrojených skupin je totiž v Sýrii poměrně hodně a mnohdy dochází i k bojům mezi nimi. V tomto případě na sebe stříleli muži na kontrolním stanovišti a neznámí ozbrojenci. Při tom naše auto dostalo několik zásahů. Na to můžete reagovat jen tak, samozřejmě pokud je automobil provozuschopný, že co nejrychleji opustíte rizikové místo. Pro zajímavost, pancéřovaná auta, která jsme měli k dispozici, dodala OSN česká firma SVOZ Přelouč. Na vlastní kůži jsem měl možnost se přesvědčit, že toto pancéřování neprorazila kulka vypálená ze samopalu Kalašnikov z větší vzdálenosti než třicet metrů.“ Konflikt v Sýrii se i po odchodu pozorovatelů neustále vyvíjí. Je prý velice obtížné říci, kam se bude v budoucnu posouvat. „Je to běh na dlouhou míli. Prezident Bašár Asad má v Sýrii pořád silnou pozici. Stojí za ním silná armáda, navíc je opozice poměrně roztříštěná. Nemyslím si tedy, že by se tento konflikt mohl vyřešit v brzké době nějakými silovými prostředky,“ tvrdí podplukovník Hrabal. Podle náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla naši pozorovatelé svůj úkol v Sýrii splnili. „Pokud se velení mise rozhodne, že stáhne pozorovatele na jedno místo, a nakonec dojde k tomu, že jsou úplně odsunuti z dané země, nemůžeme to ovlivnit. Nasazení lidí vyžaduje určité bezpečnostní prostředí. Pokud jeho úroveň neumožňuje pozorovatelům plnit jejich základní poslání, a navíc ohrožuje jejich životy, nemá taková mise samozřejmě smysl. Není to tedy tak, že by vojáci nebyli schopni v Sýrii splnit svůj úkol, bezpečnostní situace jim to prostě nedovolila.“
Text: Vladimír Marek Foto: archiv pozorovatelů
19
legislativa Armáda České republiky, resp. ozbrojené síly, se s pomocí nové právní úpravy chystají odstartovat nejen kariérní řád, ale mění i systém odměňování vojáků a celou řadu dalších náležitostí.
Systémovost, adresnost a spravedlnost Počátkem roku 2014 by měl nabýt účinnosti kromě novelizovaného zákona o vojácích z povolání také zákon o služebním platu vojáků z povolání. Právě tyto zásadní změny v oblasti úpravy služebního poměru vojáků z povolání by měly významným způsobem umožnit praktické prosazování dlouhá léta odkládaného kariérního řádu. Na úvod je ale potřeba zdůraznit, že se stále ještě jedná pouze o návrhy zákonů, které v této době čeká mimorezortní připomínkové řízení. Mnohé se tedy ještě může změnit. „Platový řád pro vojáky z povolání platí dvacet let a v současné době ho právě v souvislosti se zaváděním kariérního řádu považujeme již za přežitý. Přitom bez novely zákona o vojácích z povolání a nového platového řádu nejsme schopni pokročit v zavádění kariérního řádu dál,“ vysvětluje náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata. „Novou právní úpravou chceme dosáhnout větší stability, nastolit určitý řád a větší transparentnost jak v odměňování, tak i v kariéře vojáka. Na plat by do budoucna nemělo mít vliv, kdo je s kým kamarád, případně kdo je koho příbuzný. Velitel nebude mít tak širokou možnost zasahovat do výše platu. Ten bude dán z velké části zákonem. Doposud mohl nadřízený ovlivnit až 14 procent platu, nově by to měla být jen 4 procenta. Zamezí se tak tomu, že je někdo neprávem zvýhodňován jen proto, že je někoho oblíbenec.“ Nově by také měla být nastolena pevná vazba mezi systemizovaným místem, vojenskou hodností a služebním tarifem. Přitom služební tarif bude tvořit drtivou část platu. Stávající systém odměňování umožňuje, že nejlépe placený desátník má stanovený plat vyšší než štábní praporčík či podplukovník. „To je samozřejmě exces, vyšší plat přes dvě tři vojenské hodnosti ale není výjimkou, a právě to bychom chtěli do budoucna odbourat. Základní princip nového systému je, že vyšší hodnost rovná se vyšší
20
plat,“ zdůrazňuje Michael Hrbata. „Musíme zamezit stavu, kdy se stávalo, že v některých případech měl voják při postupu na vyšší funkci nižší příjem. To se týkalo například instruktorů ve Vyškově. Na tyto funkce se vybírají, anebo by se měli vybírat, ti nejkvalitnější vojáci. My je přitom vytrhneme z jejich prostředí, oni musí dojíždět domů dvě stě kilometrů, a navíc jim dáme nižší plat, než měli doposud. Pak se nemůžeme divit, že se na tyto posty nikdo příliš nehrne. To jsou věci, které nám dělají problémy dlouhodobě, a tomu chceme zabránit.“
Zdánlivě neřešitelná rovnice Nová právní úprava je připravována v době, kdy stále ještě přetrvává ekonomická krize. Proto jednou z podmínek bylo, že se v důsledku těchto změn nesmí navýšit mandatorní výdaje. Na druhou stranu je ale nesporné, že vojenské povolání v případě řady funkcí začíná ztrácet konkurenceschopnost na trhu práce. Je to způsobeno především tím, že počátkem roku 2011 došlo k jednorázovému desetiprocetnímu snížení tarifních platů vojáků, které od té doby nebyly valorizovány. Úpravou zákona o daních z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků navíc začal být zdaňován přídavek na bydlení. Přijali jsme proto opatření, aby nadřízení každý měsíc povinně hodnotili plnění služebních
povinností u podřízených a pro ty, kteří je plní příkladně, více využívali možnosti udělovat kázeňskou odměnu – peněžitý dar podle § 52 odst. 2 písm. c) zákona o vojácích z povolání. Ale od roku 2014 dojde pravděpodobně právě i ke zdanění kázeňských odměn, což by si jen v resortu obrany na odvodech a při zachování dosavadní čisté částky odměny vyžádalo dalších 800 milionů korun navíc. Dalších zhruba 500 milionů korun by si vyžádaly s tím spojené platby zaměstnavatele na pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a na pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. K tomu dalších 45 milionů by představovaly odvody z peněžitých náhrad za výstroj a za neodebranou stravu v případě letců a výsadkářů. „Alespoň mírné navýšení nejnižších platů vojáků považuji proto za naprosto nezbytné. Ve většině případů sice se současnou výší přídavku na bydlení berou více, než je republikový průměr, ale když si odečtou vícenáklady, které souvisí se službou, přinesou domů částku, jakou by dostali někde v supermarketu,“ uvedl v této souvislosti náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. „V případě vojáků musíme kalkulovat i s tzv. neviditelnými kritérii. Osobně je rozděluji do několika skupin. Dojíždění, přechodné bydlení mimo bydliště a bydlení v místě bydliště představuje náklady na vedení dvou domácností, manželku a děti. Vojáci totiž musí být mobilní a rodina je na nich tudíž závislá. S tím jsou samozřejmě spojeny určité problémy,“ navázal na tato slova vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert. „Zhruba 75 procent vojáků naší armády jsou tzv. víkendoví rodiče. Musí za rodinou pravidelně dojíždět. A s tím jsou spojeny nejen výdaje na dojíždění a dvojí bydlení, ale i na vedení dvojí domácnosti. Pokud se voják přestěhuje
do nové posádky, je pro něj nesnadné sehnat práci pro manželku. Přitom je samozřejmě velký rozdíl, zda má domácnost jeden plat, nebo dva platy. Řada vojáků naší armády se v současné době dostává do červených čísel. Mnohdy nejsou schopni splácet své závazky a musí si hledat druhou práci. Což rozhodně není optimální.“ I z těchto zdánlivě neřešitelných zadání se nový platový systém snaží najít východisko. Připravovaná reorganizační opatření mu umožní snížit mandatorní výdaje téměř o dvě stě milionů korun a současně zajistit navýšení platů vojáků. Navrhované
tarify jsou v naprosté většině případů vyšší než součet dosavadního přijmu a přídavku na bydlení (jejich konkrétní podobu přinášíme v tomto článku v rubrice A fakta). Ve sboru mužstva, poddůstojníků a praporčíků by se podle nové úpravy měly zvednout platy v průměru o 434 korun, ve sboru praporčíků o 1 537 korun a ve sboru důstojníků a generálů o 2 203 korun. Jak je vidět, vedení resortu obrany si uvědomuje potřebu konkurenceschopnosti armády na trhu práce a snaží se nastavit takové podmínky, aby bylo možné pro zajišťování bezpečnosti České republiky získávat kvalitní personál. Navrhovaný platový systém je nejen mnohem transparentnější, ale také bude více reflektovat vynaložené osobní úsilí a kvalitu při plnění úkolů jednotlivci. Vojákovi má náležet plat nikoliv za výkon služby, ale za dobu trvání služebního poměru. Což řeší případné nasazení vojáků v časech mimo základní týdenní dobu služby. Součástí platového tarifu je i odměna za dvanáct a půl přesčasových hodin měsíčně. Za přesčasové hodiny nad tuto hranici budou muset velitelé poskytovat náhradní volno. Za zmínku stojí skutečnost, že platy praporčíků, nadpraporčíků a štábních praporčíků jsou vyšší než tarif v případě nejnižší důstojnické hodnosti – poručíka. Z toho vyplývá, že se příliš nepočítá s přechodem vojáků v praporčických hodnostech do důstojnického sboru. V každém případě by to pro tyto lidi bylo spojené s určitým finančním poklesem. Nově by měl být stanoven samostatný platový tarif vojáků, kteří se na výkon
Mandatorní výdaje – srovnání Mandatorní výdaje v návrhu rozpočtu MO 2013
Mandatorní výdaje resortu MO v roce 2014
17 852 869 000
17 667 000 000
Počet OZ
8 053
7 063
Počet VZP
23 681
21 782
Celkem
31 734
28 845
Rozpočtová náročnost Celkem
Již od začátku roku 2012 je zdaněn přídavek na bydlení, což zvedlo mandatorní výdaje o 1,6 miliardy Kč: 866 milionů
odvod pojistného 34 % za zdaněný přídavek na bydlení
742 miliony
výplata kompenzací formou kázeňské odměny, aby neklesal reálný příjem
V roce 2014 dojde ke zdanění kázeňských odměn a dalších náhrad, což by zvedlo mandatorní výdaje o dalších cca 850 milionů Kč:
800 milionů
45 milionů
náklad spojený se zdaněním kázeňských odměn (odvod pojistného plus navýšení vyplácených částek, aby reálný plat zůstal zachován) odvod pojistného za další dosud nezdaněné složky (peněžitá náhrada za výstroj např. u vojákyň, peněžitá náhrada za nedodanou stravu u letců a výsadkářů)
služby teprve připravují studiem nebo výcvikem. S ohledem na nízkou náročnost výkonu jejich služby a rozsah naturálního zabezpečení byla východiskem pro jeho výši minimální mzda navýšená o deset procent. Jednalo by se tedy u čekatelských hodností u vojína o 8 800, svobodníka 9 200, desátníka 9 600, četaře 10 000, rotného 10 400, rotmistra 10 800 a nadrotmistra 11 200 korun měsíčně.
Doladění prostřednictvím příplatků Kromě tohoto platového tarifu je možné dosáhnout ještě na několik příplatků. Vojáci budou, obdobně jako v současnosti, pravidelně každý rok hodnoceni. Výtečně hodnocení vojáci na systemizovaných místech s hodností svobodník až nadpraporčík získají dvouprocentní navýšení služebního tarifu, při velmi dobrém hodnocení je navýšení jednoprocentní. U důstojnických hodností se pak jedná při výtečném hodnocení o jedenapůlprocentní nárůst a při velmi dobrém hodnocení 0,75 procent. Těm s dobrým hodnocením zůstane služební tarif zachován a v případě vyhovujícího hodnocení se dosažené zvýšení služebního tarifu snižuje o procenta dvě. Záporné hodnoty úpravy služebního tarifu ale nebudou realizovány. Ti nejlepší vojáci tedy po jedenácti letech služby dosáhnou až na dvacetiprocentní, respektive patnáctiprocentní zvýšení služebního tarifu. Tyto možnosti se přitom netýkají vojáků v hodnostech štábních praporčíků, plukovníků a generálů, u kterých se předpokládá, že jsou do těchto hodností jmenováni jako nejlepší z nejlepších, a proto je zvýšení služebního tarifu již zahrnuto do jejich základního služebního tarifu. Motivační příplatek reaguje na čtyři stupně výkonnostních třídností, které již byly v AČR zavedeny, zatím ale nebyly spojeny se žádnými finančními benefity. Tento příplatek může dosáhnout výše 2 500 korun měsíčně. Jeho konkrétní výši stanoví ministr obrany vnitřním platovým předpisem. Zvláštní příplatek má kompenzovat rizika ohrožení zdraví, života, fyzickou a psychickou náročnost některých výkonů služby. V případě výkonných letců, příslušníků Vojenské policie, Vojenského zpravodajství, Hradní stráže a speciálních sil se bude pohybovat až do výše osmi tisíc korun, u ostatních vojáků bude horní limit pěti tisíc korun. Voják ve směnném nebo nepřetržitém provozu dostane příplatek ve výši dvou tisíc korun měsíčně. Nově bude upraveno poskytování paušálního příplatku za služební pohotovost těm vojákům, kterým je tato pohotovost opakovaně nařízena v rozsahu větším než 10 kalendářních dní v měsíci. Počet vojáků, jimž bude služební pohotovost nařizována, se předpokládá výrazně redukovat. Kvalifikační příplatek se snaží řešit konkurenceschopnost armády na trhu práce u profesí, které dosahují v civilním prostředí nadstandardní úrovně odměňování. Může se jednat například o lékaře či piloty. Seznam těchto odborností bude součástí
21
legislativa
prováděcího nařízení vlády. Výše tohoto příspěvku může dosáhnout až dvaceti tisíc měsíčně. Je však nutno konstatovat, že kvalifikační příplatek je mimořádnou složkou platu a bude poskytován cíleně. V žádném případě nebude plošný pro jednu profesi nebo služební zařazení. Současný zvláštní příplatek v jiné než české měně by měl nahradit příplatek za službu v zahraničí. Jeho výše činí 500 až 2 500 Kč denně. Pokud je voják při této službě vystaven ztíženým klimatickým podmínkám, riziku ohrožení života nebo zdraví, může být hranice příplatku zvýšena až na dvaapůlnásobek. Aby se předešlo nevypočitatelným pohybům mezi směnnými kurzy, bude tento příplatek přiznáván v české měně, avšak není (na základě žádosti vojáka) vyloučena jeho výplata v cizí měně. Tato odměna náleží vojákovi i v případě, že opustí prostor operace převážně ze služebních důvodů na dobu maximálně jednoho týdne. V praxi se většinou jedná o služební cesty, služební volno či dovolenou. Příplatek by měl být i nadále osvobozen od daně. Jeho konkrétní výši stanoví ministr obrany vnitřním předpisem. Novým druhem příplatku je zvláštní příplatek pro velitele útvarů, kteří jsou povinni z hlediska svého služebního zařazení hospodařit s majetkem a schvalovat finanční operace. Výše tohoto příplatku je navržena ve výši 5 % ze služebního tarifu. Nově by se tedy měl zrušit hodnostní příplatek, osobní příplatek, příplatek za vedení a plat a příplatek za práci přesčas, v sobotu a v neděli a ve svátek a odměna za služební pohotovost vyplácená hodinovou sazbou.
technika a výzbroj
Výsluhy a příspěvek na bydlení V návrhu novely zákona o vojácích z povolání je novinkou institut rozhodné doby výkonu služby ve služebním zařazení, jmenování do vyšší hodnosti a některé další instituty, které přinášejí nezbytné právní zázemí pro nastolení systému řízení kariér. Zajímavostí v tomto případě je, že pokud
fakta
Navrhované tarifní platy vojáků z povolání svobodník desátník četař rotný rotmistr nadrotmistr praporčík nadpraporčík štábní praporčík poručík nadporučík kapitán major podplukovník plukovník brigádní generál generálmajor generálporučík armádní generál
26 300 Kč 27 400 Kč 28 600 Kč 32 200 Kč 34 000 Kč 35 800 Kč 37 800 Kč 40 000 Kč 50 000 Kč 36 000 Kč 40 000 Kč 45 000 Kč 50 000 Kč 55 000 Kč 65 000 Kč 75 000 Kč 85 000 Kč 95 000 Kč 105 000 Kč
bude voják rekrutován ze zálohy, může být povolán do služebního poměru i v nižší hodnosti, než je ta, kterou dosáhl v předchozím služebním poměru. V zákoně jsou nově upravena opatření na podporu mobility vojáků. Armáda bude nadále v případě potřeby zajišťovat ubytování ve svých ubytovnách. Úhradu za něj bude přitom možné snížit až o osmdesát procent nákladů. Vojákovi, který byl přeložen do jiného místa výkonu služby, než ve kterém má bydliště, náleží náhrada jízdních výdajů. Pokud bude dojíždět denně, má nárok na proplacení prokázaných jízdních výdajů, horním limitem v tomto případě je částka odpovídající dennímu stravnému při služební cestě. Nedojíždí-li denně, hradí se mu výdaje na cestu maximálně pětkrát v měsíci oběma směry. Náhrady jízdních výdajů bude možno paušalizovat. Významnou změnu doznává přídavek na bydlení, který se nahrazuje příspěvkem na bydlení. Mění se ale jeho adresnost a výše. Nově bude každému vojákovi náležet služební příspěvek na bydlení ve výši 3 000 Kč. Výše příspěvku bude navíc navýšena za každého člena rodiny žijícího ve společné domácnosti o 300 Kč (maximálně 1 200 Kč). Žije-li ve společné domácnosti více vojáků, nebude jako doposud dostávat každý z nich celý příspěvek, ale náleží jim jen stejná poměrná část. Tady je potřeba uvést, že do budoucna se v závislosti na rozpočtových možnostech předpokládá v souvislosti s růstem nákladů na bydlení i možnost výrazně upravovat tento příspěvek. Navrhuje se motivovat vojáky k dosažení vyššího vzdělání, než je předepsané na jeho dosavadní funkci, a to se ukáže jako nezbytné pro výkon jeho nové funkce. Pokud voják studoval na své náklady a v době svého volna, získá jednorázový kvalifikační příspěvek. Ten bude v případě středního vzdělání s maturitní zkouškou představovat 75 000 Kč, vyššího odborného vzdělání 90 000 Kč, vysokoškolského vzdělání v bakalářském studijním programu 150 000 Kč a vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu 100 000 Kč. Pokud takovou úroveň získá bez předchozího studia v bakalářském studijním programu, má nárok na 250 000 Kč. Návrh zákona vyvrací i nejrůznější fámy o snahách snížit výsluhové náležitosti a ušetřit tak na mandatorních výdajích. V případě výsluhových příspěvků sice dochází k jistým úpravám, ty ale reagují pouze na navrhované zvýšení platů vojáků. Faktické nároky zůstanou nejen zachovány, ale může dojít dokonce k jejich mírnému navýšení. Například rotmistr by při stávající průměrné době služby 16 let měl nárok na výsluhový příspěvek ve výši 3 119 Kč, nově pak 3 400 Kč. Další rozdíl je v tom, že hranice pětapadesáti procent hrubého platu bude možné dosáhnout až po šestatřiceti odsloužených letech (v současnosti je tomu již po třiceti). Text a ilustrační foto: Vladimír Marek
22
A-10A Thunderbolt II Bitevní letouny mají dlouhou historii, která začala již za první světové války. Opravdu výrazně se však do ní zapsalo pouze několik typů. V období po druhé světové válce dominuje americký A-10A, který získal nečekanou slávu a úspěchy. Letos oslavil 40 let od prvního vzletu a minulý měsíc se tyto letouny zúčastnily cvičení Ramstein 2012 (A report 10/2012). Předem je třeba uvést, že bitevní letouny tvoří specifickou podskupinu vojenských letounů. Nejsou určeny k vybojování převahy ve vzduchu či ke svádění nějakých bitev, jak by napovídal poměrně nepřesný český název této podskupiny, ale k podpoře pozemních sil, přičemž jejich hlavním úkolem je ničení cílů na zemi. Je třeba zdůraznit, že se jedná především o přesné ničení bodových cílů, při kterém se jednoznačně osvědčily již za druhé světové války. Tím se bitevní letouny liší od všech bombardérů a částečně rovněž od stíhacích bombardérů, což byly v řadě případů pouze stíhačky upravené k vedení činnosti vůči cílům na zemi. Rozdělení, vývoj a trendy bitevních letounů, stejně jako způsoby letecké podpory pozemních sil a v neposlední řadě i jejich výzbroj by si zasloužily samostatný článek. Jestliže americká občanská válka (1861 až 1865) se stala oficiálně první moderní válkou, pak války ve Vietnamu (1949 až 1955 – francouzské období, 1960 až 1975 – americké období) se staly prototypy asymetrických konfliktů, které revidovaly řadu názorů na vedení moderní války a generovaly stále palčivější otázku,
co je vlastně moderní válka. Zajímavé je, že americký bitevní letoun A-10A Thunderbolt II našel velmi dobré uplatnění v obou druzích konfliktů. Typickým příkladem je Irák, kde se A-10A nejprve podílely na tažení zakončeném porážkou irácké regulérní armády a v následujícím období účinně pomáhaly v boji proti islamistickým teroristům. Porovnáme-li počet vyrobených kusů, počet nasazení a počet zničených cílů, je uvedený letoun zároveň ukázkovým potvrzením pořekadla o získání množství muziky za málo peněz.
amerických vojáků vedly z technologického hlediska mimo jiné ke konstrukcím specializovaných bitevních vrtulníků a proudových bitevních letounů. Ty nahradily v přímé podpoře pozemních sil stíhací bombardéry, které byly drahé a jako všechny letouny nasazené v jihovýchodní Asii málo odolné vůči protiletecké obraně. Ve Vietnamu bylo nasazeno několik typů vrtulových i proudových bitevních letounů. Mimo palebné podpory vykonávaly rovněž nezastupitelnou roli při vyhledávání cílů, protože se pohybovaly menší rychlostí a v nižších letových hladinách než stíhací (v současné době víceúčelové
Opožděný lovec „gooks“ Nasazení americké armády ve Vietnamu revidovalo požadavky v oblasti palebné podpory jak na zemi, tak ve vzduchu. Bylo třeba ničit nepříliš soustředěného nepřítele, který se v mnoha případech nalézal v kontaktu s vlastními vojáky. Severovietnamská armáda operující na území tehdejšího Jižního Vietnamu přitom disponovala jak dělostřelectvem, tak menším množstvím tanků. Její vojáci mnohdy bojovali stejnými metodami jako jihovietnamští partyzáni, kteří dostali neoficiální označení „rákosníci“ neboli anglicky „gooks“. Požadavky
23
rubrika
REPORT
A-10A Thunderbolt II 24
25
technika a výzbroj
technika a výzbroj vítěze výběrového řízení. Továrna společnosti Fairchild na Long Islandu totiž postrádala zakázky a hrozila nezaměstnanost. Výroba však byla nakonec realizována v Hargestownu, kde sídlilo vedení společnosti. V průběhu vývoje byla zkonstruována rovněž dvoumístná verze určená pro nasazení za ztížených povětrnostních podmínek a v noci, která nesla označení YA-10B. Zůstalo však pouze u funkčního vzoru. Nový letoun dostal oficiální bojové jméno poněkud atypicky až po několika letech služby, a to v roce 1978. Jednalo se o pokračování tradice slavného těžkého stíhače P-47 Thunderbolt, který byl za druhé světové války používán k bitevním útokům. Proto je za jménem uváděna římská dvojka. Podobně dostal po slavném předkovi z druhé světové války jméno nejnovější americký víceúčelový bojový letoun F-35 Lightning II. Sériová výroba prvních 54 letounů A-10A byla zahájena roku 1974, takže Warthog nasazení proti „gooks“ nestihl. Celkově byly do roku 1984 vyrobeny dva prototypy a 713 sériových A-10A Thunderbolt II. Systémová cena letounu je uváděna v hodnotě pouhých 11,8 milionu USD.
bojové), stíhací bombardovací a bombardovací letouny. Byly přitom ve výhodě oproti pozemnímu průzkumu, který nebyl příliš úspěšný v džunglích, hustě zarostlých horách a mangrovech. Nepominutelný je rovněž podíl bitevních letců při operacích na záchranu sestřelených letců, které mnohdy dokázali chránit až do vyzdvižení. Od roku 1964 se velení americké letecké síly USAF (United States Air Force) začalo zabývat programem pokročilého systému vzdušné palebné podpory AAFSS (Advanced Aerial Fire Support System). Na jeho realizaci měli zájem především příslušníci amerického armádního letectva – US Army Aviation (A Report 3/2012), kteří se museli často pohybovat v nízkých letových hladinách. V roce 1966 byl zahájen program útočného experimentálního letounu AX (Attack Experimental), přičemž písmeno A označuje v rámci systému amerického letectva (USAF Designation), který je platný od roku 1962 dodnes, letouny určené k útokům na pozemní cíle (Attack Ground). Velitelství letectva se obrátilo na 21 leteckých výrobců. Nový letoun se měl vyznačovat velkou nosností podvěšené výzbroje a vytrvalostí ve vzduchu, palebnou silou, odolností a dobrými manévrovacími schopnostmi. Právě vytrvalost ve vzduchu (schopnost dlouhé doby letu) vytvářela obtížně řešitelný technologický problém. Proudové motory používané v šedesátých letech minulého století byly žíznivé. Konstruktéři dokonce uvažovali o využití turbovrtulových pohonných jednotek. Jako správné řešení se nakonec ukázaly nové dvouproudové motory, které byly původně vyvíjeny pro dopravní letouny. Měly nižší spotřebu a zároveň chladnější výtokové plyny, což snižovalo pravděpodobnost detekce a navedení řízených střel se samonaváděcími hlavicemi, které využívají infračervenou část spektra. Základ výzbroje nového bitevního letounu měl tvořit automatický kanon ráže 30 mm.
26
Daleko od pravdy nebude názor, že pro plánovaný americký bitevní letoun platilo totéž jako pro standardní tank, tedy že slouží především k dopravě a ochraně výkonného kanonu. Zato maximální rychlost se nejprve měla pohybovat pouze kolem 650 km/h. To ovšem v případě bitevního letounu nebyl velký problém. Převážná většina bombardovacích a bitevních útoků je realizována v podzvukových rychlostech, které zvyšují pravděpodobnost vizuální detekce a zaměření cíle a snižují problémy při odhozu podvěšené munice. Menší rychlost dovoluje manévrování s menším poloměrem zatáčky, což umožňuje zdržovat se nad cílem bez potřeby překonávání předsunutých protiletadlových baráží a zároveň méně namáhá pilota. Ostré manévry v malé výšce snižují pravděpodobnost zaměření letounů protileteckou obranou. Dvě firmy s nejperspektivnějšími projekty dostaly podporu ke stavbě funkčních vzorů. Northrop vyvinul typ YA-9A, který se stal pravděpodobně vzorem pro sovětský Su-25, a Fairchild nekonvenčně řešený YA-10A. Vítězství získal YA-10A, který sice měl horší letové vlastnosti, ale vykazoval vyšší odolnost vůči detekci a působení prostředků protiletecké obrany. První let se konal roku 1972. Již v době zkoušek prototypů letoun dostal neoficiální jméno Warthog (prase bradavičnaté), které se ujalo. Hog je přitom obtížně přeložitelný slangový výraz, který může znamenat nejen prase, ale i kraksnu nebo lokomotivu. Byl opakovaně používán jako součást přezdívek dalších amerických letounů, například Groundhog (F-84 Thunderjet) nebo Ultra-Hog (F-105 Thunderchief). Přestože A-10 byl od prvopočátku vyvíjen jako jednoduché, výrobně nenáročné a ve srovnání s víceúčelovými letouny rovněž levné letadlo, objevovaly se opakované pokusy zastavit jeho vývoj a výrobu z důvodu úspor. Méně známý je i sociální aspekt výběru A-10 jako
Ničitel tanků Ani po ukončení války ve Vietnamu si nový letoun nemohl stěžovat na nedostatek zájmu a perspektivních cílů. Velení sil NATO v Evropě dlouhodobě poukazovalo na početní a v některých obdobích i technologickou převahu tanků Varšavské smlouvy. V bojových vozidlech pěchoty nebyla situace o mnoho lepší. Jednou z možností, jak zastavit ocelový val, bylo nasazení bitevního letectva. Hlavní výzbroj A-10A, automatický rotační kanon GAU-8/A Avenger ráže 30 mm, byl zkonstruován především pro ničení tanků palbou z horní polosféry. Rovněž řízené střely výrobní řady AGM-65 Maverick umožňovaly přesné ničení obrněné techniky. Pilot, postrádající z důvodu úspor radar i specializované navigační prostředky, zaměřoval cíle vizuálně s využitím průhledového displeje HUD (Head Up Display). Pomoc s naváděním na cíle poskytovali letcům za války ve Vietnamu předsunutí návodčí – FAC (Forvard Air Controller), kteří se poprvé objevili za druhé světové války. V rámci předpokládaného nasazení A-10A se však připravovali na akci až v Evropě. Vzhledem k tomu, že část pilotů A-10A začínala na typu F-4 Phantom II a měla zkušenosti z Vietnamu, probíhala příprava bez větších problémů. Uvedená spolupráce funguje úspěšně dodnes (A report 10/2012). Pociťované ohrožení vedlo k tomu, že rok po přidělení prvních letounů se A-10A dostaly do výzbroje 81. taktického stíhacího křídla (Tactical Fighter Wing), které bylo dislokováno na britské základně Bentwaters. Nasazením, technickým popisem a výzbrojí se budeme zabývat ve druhé části článku. Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba, USAF
Nová munice pro DANU Každá dělostřelecká zbraň má několik faktorů, které určují její bojovou hodnotu. Jedním z hlavních je munice, přičemž její vliv na účinnost střelby může být zásadní. Podle rozhovoru z roku 2000 přišel známý konstruktér Juraj Šulc do státního podniku Konštrukta Trenčín v době, kdy tam „páni inženýři a staří harcovníci“ (citace) pracovali na dokumentaci samohybné kanonové houfnice vzor 77 (ShKH vz. 77) s krycím vývojovým označením DANA (Dělo Automobilní Nabíjené Automaticky). Mladý Juraj se zapojil do práce a postupně se stal motorem dalšího vývoje a modernizací tohoto unikátního československého výrobku. Tehdejší Československo bylo součástí vojenské organizace Varšavská smlouva (VS), z čehož vyplývala různá omezení pro domácí výrobce. Jedním z nich byla unifikace výzbroje a munice. Přestože si Československo na rozdíl od ostatních členských zemí VS udrželo výraznou autonomii při vývoji a výrobě zbraní, nemohlo se vyhnout unifikaci v oblasti munice (A report 7/2012 a 8/2012 – Modernizace
Granát 152mm OFd se sací dutinou
DANA M1 CZ při střelbě na VTSÚ Záhorie 15. května 2012
výzbroje). Druhy nábojů pro pěchotní i dělostřelecké zbraně byly jasně stanoveny zavedenými vzory, případně aspoň ráží. DANA tedy byla vyvíjena s předpokladem použití zavedených dělených dělostřeleckých nábojů s ocelovými nábojkami a granáty ráže 152 mm sovětských vzorů, které pocházely konstrukčně z období druhé světové války. Vzhledem k poměrně nepřesnému českému označování se pro projektil s trhavinovou náplní používá mezi odborníky označení granát i střela, přičemž ve starších předpisech se jednoznačně používá pro toto provedení munice označení granát, zatímco za střely jsou považovány projektily bez trhavinové náplně. Z rozměrů a hmotnosti munice vycházela i konstrukce nabíjecího automatu umístěného v dělené věži. Parametry nábojů zásadním způsobem ovlivnily konstrukci děla, jeho brzdovratného zařízení a lafetace. Moudří staří harcovníci nasˇtěstí ponechali určitý limit, který umožnil zvýšení výkonu děla. Ten využili ve své pozdější práci především slovenští konstruktéři při vývoji samohybného děla Zuzana ráže 155 mm, ale promítl se i do vývoje modernizované verze samohybné kanonové houfnice DANA M1. Poměrně široké spektrum nábojů ráže 152 mm bylo do roku 2012 výrazně redukováno. Až do současnosti se v české i slovenské armádě používá podle předpisu Děl-11-16 pro ShKH vz. 77 několik
klasicky řešených granátů. Jedná se především o 152mm tříštivotrhavý granát OF (Oskoločno Fugasnyj) s maximálním dostřelem 18 556 m, 152mm tříštivotrhavý granát OF-540 (psáno azbukou) sovětské výroby s maximálním dostřelem 16 361 m a 152mm dálkový tříštivotrhavý granát OFd s maximálním dostřelem 20 227 m. Kromě nich existuje ještě několik sovětských granátů, které se liší dílčími výrobními změnami, například ocelovou nebo železokeramickou vodicí obroučkou. V podstatě raritní je 152mm kumulativní granát BP-540 (psáno azbukou) sovětské výroby, označovaný dříve jako průpalná střela. K výmetu granátů z hlavně se používá několik typů ocelových nábojek s různě řešenou výmetnou náplní bezdýmného střelného prachu. V zásadě se jedná o tři základní typy v několika verzích, které se liší českým a sovětským šablonováním. Jsou to nábojka plná přeměnná, nábojka zmenšená přeměnná a nábojka speciální pro kumulativní granát.
Na světové úrovni Při popisech modernizace výzbroje mnozí autoři přehlížejí fakt, že právě munice má v řadě případů zásadní podíl na účinku zbraně, případně výsledku její modernizace. Již v sedmdesátých letech minulého století byl zahájen vývoj nové dělostřelecké munice pro dělostřelecké zbraně
27
technika a výzbroj
Nábojka vyvinutá ve VÚPCH Pardubice pro samohybnou kanonovou houfnici Ondava
Granát 155mm s duralovým generátorem BB
Granát OFdDV v zásobníku věže ShKH DANA M1 CZ
Granáty ráže 155mm vyvinuté Konštruktou Trenčín pro ShKH Zuzana na výstavě IDET 1999
československé armády ráže 152 mm. Jednalo se o projekt realizovaný Konštruktou Trenčín, tehdejším vojenským výzkumným ústavem ve Slavičíně a Závodmi ťažkého strojárstva (ZŤS) v Dubnici nad Váhom. Provedení nové munice bylo v souladu s tehdy nejnovějšími světovými trendy. Ocelolitinové tělo granátu bylo zeštíhleno a vybaveno na zádi sací dutinou. Podařilo se tím zvýšit dostřel o tři kilometry. Granát byl zaveden do výzbroje s označením 152mm OFd (Oskoločno Fugasnyj dálkový). Na základě rozhodnutí velení Varšavské smlouvy měly být ve druhé polovině osmdesátých let všechny dělostřelecké náboje této aliance přešablonovány azbukou v rámci unifikace munice. Velení tehdejší Československé lidové armády (ČSLA) realizaci zdržovalo, takže došlo pouze k šablonování nových výrobků. Proto jsou některé československé granáty OFd vyráběné na Slovensku šablonovány v azbuce, což
28
může vést k mylnému názoru, že se jedná o sovětské výrobky. Pro rychlé rozlišení je třeba uvést, že tříštivotrhavé dělostřelecké granáty sovětské výroby měly obvykle světle šedou barvu. Nábojky lisoval státní podnik Vihorlat Snina. Další projekt nesl krycí název DAGRA (DAna GRAnát). Jednalo se o granátraketu vyvíjenou společně státními podniky Explosia Pardubice a Konštrukta Trenčín. Při střeleckých testech překračoval její dolet vzdálenost 25 kilometrů. Práce byly ukončeny roku 1984 na základě rozhodnutí Ministerstva národní obrany, protože raketový motor snižoval množství trhaviny v granátu přibližně o dva kilogramy, čímž poklesl účinek v cíli. Duralové tělo raketového motoru se navíc nerozkládalo na účinné střepiny. Výsledky však byly později využity při vývoji granátu vybaveného generátorem dnového výtoku plynů (Base Bleed), pro který se rovněž používá zkratka BB.
Společnými silami Vývoj munice pro ShKH vz. 70 pokračoval i v devadesátých letech a po rozdělení republiky. Na české straně se specializovala Explosia Pardubice na výmetné náplně, zatímco na Slovensku se Konštrukta Trenčín zabývala vývojem nových střel či granátů. Přitom již v roce 1988 akceleroval vývojové práce zájem Srbska, které chtělo modernizovat svoji dělostřeleckou výzbroj i munici, případně nakoupit modernizované
ShKH vz. 77. Požadavkem však byla ráže 155 mm. V té době existoval na Slovensku projekt samohybné kanonové houfnice Ondava, která měla oproti ShKH vz. 77 výrazně prodlouženou hlaveň (47 ráží) s nábojovou komorou o objemu 19,7 litru, novou úsťovou brzdou a odpovídajícím způsobem zesíleným brzdovratným zařízením a lafetací. V automatu upravené věže bylo přepravováno 40 granátů a 40 nábojek. Pro nově zkonstruovaný granát opatřený nuby a určený pro Ondavu byl v Explosii vyvinut duralový generátor dnového výtoku. Při vývoji vyvstala řada problémů. Armáda požadovala, aby modernizovaná kanonová houfnice mohla střílet veškerou municí ráže 152 mm, která byla vyrobena od roku 1946. To bránilo změnám v konstrukci nábojové komory. Nejjednodušším řešením pro zvýšení dostřelu je zvětšení výmetné náplně, která by se však musela umístit do delší nábojky, jež by se do stávající nábojové komory nevešla. Vývojem různé munice a především výmetných náplní se zabýval Výzkumný ústav průmyslové chemie (VÚPCH), který byl součástí společnosti Explosia Pardubice. Pod vedením mezinárodně uznávaného odborníka Ladislava Lehkého, ředitele VÚPCH, se podařilo problém nábojové komory úspěšně vyřešit. Především byly vyvinuty nové výmetné náplně pro standardní ocelové nábojky. Pro další zvýšení výkonu byly vyvinuty celospalitelné modulové výmetné náplně, které měly průměr odpovídající ráži hlavně. Nábojkář ve věži ShKH Ondava je nasazoval na nábojku upevněnou v nabíjecím automatu, který následně celý komplet naráz nabil do hlavně. Jednalo se o vysoce perspektivní modernizaci ShKH vz. 77, jejíž realizaci do sériové výroby zabránilo především rozdělení republiky, dlouhodobě nejasný přístup k modernizaci dělostřelectva a v neposlední řadě i chronický nedostatek financí. Ze tří vyrobených prototypů Ondavy byl jeden transformován lafetací nové hlavně, která měla ráži 155 mm, délku 45 ráží (7 000 mm) a objem nábojové komory 23 litry. Axiální závěrový klín dostal těsnicí kroužek, který umožnil použití nových beznábojnicových modulových výmetných náplní, a zároveň zásobník na iniciátory (zápalkové šrouby). Na ústí hlavně byla namontována rozměrná dvoustupňová aktivně-reaktivní úsťová brzda. Vzhledem k výše uvedeným konstrukčním změnám došlo i k úpravám věže nového dělostřeleckého systému, který dostal jméno Zuzana – podle dcery Juraje Šulce, jenž byl hlavním konstruktérem celého projektu. Následně bylo pro export používáno rovněž jméno Zuzana 2000 – podle roku ukončení vývoje. Pro úplnost lze dodat, že po roce 2000 vývoj pokračoval verzí Zuzana 2 s hlavní o délce 52 ráží a jednomístnou kabinou řidiče. Vývoj granátů ráže 155 mm několika typů realizovala opět Konštrukta Trenčín, přičemž výrobu vzorků zajišťoval Vihorlat Snina. Jednalo se o dva granáty se sací dutinou a dva s generátorem výtokových plynů.
Na první pohled se lišily tím, že jedna dvojice měla hladký povrch, zatímco druhá byla vybavena takzvanými nuby, které nahrazují přední sestřeďovací nákružek či obroučku a stabilizují granát s dlouhým předním ogiválem v hlavni. Granát OFdMK (psáno také OFdMk) se sací dutinou měl maximální dostřel 30 200 m, zatímco OFdM3 se sací dutinou a nuby 31 050 m. Granát OFdMK DV (OFdMk DV) s generátorem výtokových plynů měl dostřel 38 250 m, zatímco provedení OFdM3 DV s generátorem výtokových plynů a nuby 39 165 m. Existovala rovněž vývojová verze granátu s protitankovou submunicí.
Munice pro samohybnou kanonovou houfnici DANA M1 Z hlediska dalšího zvyšování účinnosti munice pro ShKH vz. 77 bylo možno realizovat dvě cesty. Dražší a složitější by byla změna ráže ze 152 mm na ráži 155 mm zavedenou v rámci armád NATO. Tím by bylo možno použít veškerou tamní zavedenou munici. Vzhledem ke zúžené výrobní základně naší republiky by však nové hlavně nakupované ze zahraničí v malé sérii vytvářely značný finanční problém. Druhou možností je modernizace samotné munice ráže 152 mm. Z tohoto hlediska jsou vývojové i výrobní kapacity dostatečné, především při tradiční spolupráci českých a slovenských firem a odborných pracovišť. Podařilo se tak v praxi realizovat neoficiální bilaterální mezinárodní program, jakými jsou v současné době propagované Smart Defence či Pooling and Sharing v rámci NATO. Výsledkem je společný projekt společností EXCALIBUR ARMY spol. s r. o. Praha, ZVS Holding, a. s., Dubnica nad Váhom a Explosia a. s. Pardubice, který tvoří integrální součást programu modernizace samohybné kanonové houfnice vz. 77 na verzi DANA M1. Práci slovenských podniků koordinuje a prezentuje společnost Kerametal, a. s., která dodává pro verzi DANA M-1 CZ elektroniku, především systém řízení palby a navigační systém. Projekt, financovaný výhradně uvedenými společnostmi, pomohl splnit zadání, které předpokládalo zvýšení dostřelu ShKH vz. 77, zavedené ve výzbroji
české, slovenské, polské a několika dalších armád, o minimálně 25 %, tedy překročení dostřelu požadovaného pro standardní dělostřelecké zbraně NATO, což je minimálně 24 km, to vše s omezenými vývojovými náklady. Vývojové práce trvaly prakticky pouze rok. Střely či granáty byly vyvíjeny v Dubnici nad Váhom, kde provedli úpravu původního těla granátu OFd pro použití generátoru dnového výtoku, zkonstruovali uchycení těla tohoto generátoru, vypracovali technickou dokumentaci a zajistili provedení první a druhé fáze střeleckých zkoušek. Výmetné náplně pro ocelové nábojky byly vyvíjeny v Pardubicích s cílem zvýšení úsťové rychlosti (granátu), zvýšení maximálního pracovního tlaku (v hlavni) a zvětšení energetického obsahu prachové náplně. Homogenní náplň pro generátor výtokových plynů dodává zahraniční výrobce. Střelecké zkoušky se konaly ve Vojenskom technickom skúšobnom ústave (VTSÚ) Záhorie, který disponuje střelnicí o dostatečných rozměrech z hlediska bezpečnosti. V rámci vývoje a zkušebních střeleb byly řešeny další otázky. Jednalo se především o upřesnění typu zapalovače pro novou munici, a to z hlediska jeho upevnění a vlivu na vnější balistiku. V současné době jsou ještě zavedeny ve výzbroji starší sovětské a československé typy zapalovačů, konkrétně nz10bv, nz11, nz11M a B-90. Aktuálně nejnovější jsou KZ-88M (ČR) a HS9-M (Finsko). Dále byly průběžně vyhodnocovány zákluzy hlavně, stanovovány teplotní koeficienty a limity pro úsťovou rychlost granátu (cca 760 m/s) a rovněž maximální pracovní tlak v hlavni (280 Mpa). Mimo to probíhalo ověřování životnosti upravené munice a vliv jejího použití na životnost hlavně, stanovovaly se podmínky pro skladování a revize upravené munice a v neposlední řadě vypracovávaly podklady pro tabulky střelby. Při vývoji nového granátu byla mechanicky odstraněna větší část jeho zadního ogiválu, kterou tvoří část se sací dutinou. Dalším obráběním byl vytvořen základ pro šroubové spojení s BB. Na něj se při výrobě našroubuje BB naplněný homogenní
náplní, která je iniciována hořícím prachem v hlavni při výstřelu. Výtok plynů mění laminární obtékání granátu a snižuje odpor vzduchu vytvářený sáním na zádi za letu. Uvedené řešení zvýšilo maximální dostřel ve srovnání s OFd o 3 057 m. Nový granát nese označení OFdDV (DV – dnovým výtokem), anglicky HE ER BB (High Explosive Extended Range Base Bleed). O dalších téměř 2 500 m na výsledný maximální přírůstek 5 407 m pomohla zvýšit dostřel nová prachová náplň v nábojce, která nese označení P740. Bylo toho dosaženo především zvýšením úsťové rychlosti granátu ze 659 m/s na 760 m/s. Zisk je dán především růstem pracovního tlaku (prachových plynů při výstřelu) v hlavni. Výrazný nárůst tlaku však výrazně opotřebovává hlaveň, takže cílem vývoje bylo dosažení pozvolnějšího vývoje růstu tlaku. Podařilo se to využitím kombinace tří druhů bezdýmného nitroglycerinového trubičkového prachu a způsobem umístění jednotlivých druhů v nábojce. Správnost řešení z hlediska stavby nábojky, zážehu výmetné náplně, její životnosti a laborovatelnosti potvrdily již dílčí střelecké testy, které byly provedeny v Explosii z upravených tankových kanonů ráží 100 mm a 125 mm, jež slouží jako balistické simulátory. Granát OFdDV (hmotnost 43,5 kg, délka 838 mm) a nábojka P740 (hmotnost 15,4 kg, délka 548 mm) tvoří nový (dělený) dálkový náboj DN1 CZ, který při střelbě ze samohybné kanonové houfnice DANA M1 CZ dosahuje maximální dostřel 25 768 m. Výhody výsledného řešení jsou využití stávajících velkých zásob munice s minimálními finančními náklady na její úpravu, zachování stávajícího systému logistické podpory, minimální změny ve výcviku obsluh, výrazná finanční úspora oproti přechodu na některý ze zbraňových systémů NATO. Otázkami zvyšování účinku dělostřelecké munice se budeme zabývat v samostatném článku. Text a foto: Martin Koller Obrázky 3D: VÚPCH Pardubice
Granát OFdDV (HE ER BB) v řezu
Detail generátoru výtokových plynů BB granátu OFdDV
Nábojka P740 v řezu
29
bezpečnost a strategie V resortu Ministerstva obrany v současné době neexistuje žádné pracoviště věnující se strategickým studiím na vědeckém základě. Ministr obrany v květnu letošního roku rozhodl o zřízení Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií ve struktuře Univerzity obrany v Brně. Vznik této instituce doprovází řada očekávání, ale i dohadů a možná také pochybností. Proto jsme se s dotazy na budoucí roli, úkoly a záměr výstavby tohoto centra obrátili na jeho ředitele Ing. Vladimíra Karaffu, CSc.
INSTITUCE pro strategická studia Pane řediteli, co bude hlavním posláním Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií? Zjednodušeně řečeno vědecká podpora. Zaprvé se jedná o podporu strategického rozhodování přípravou strategických analýz. Zadruhé o podporu rozvoje vojenské strategie jako vědecké disciplíny na národní úrovni. Produktem vojenské vědy je vojenská teorie, která je prezentována ve vojenských školách a je rovněž základem pro doktríny. Zatřetí se jedná o podporu už zmíněného rozvoje strategického myšlení. Toho lze docílit například popularizací relevantních strategických informací, moderováním strategické diskuse nebo organizováním vzdělávání vrcholových představitelů státu, státní správy a politických stran. Nezanedbatelnou aktivitou bude i spoluúčast na mezinárodních řešitelských projektech v oblasti vojenské strategie v rámci NATO, EU nebo na bilaterální úrovni. Centrum se bude zabývat zejména vědecko-výzkumnou činností, jejímž výsledkem budou strategické studie a analýzy týkající se především obranné politiky, vojenské strategie, vazby zdrojů na zajištění obrany a vlivu obranných technologií na vývoj vojenství. Odborné zaměření centra je důsledně přizpůsobeno potřebám vedení resortu obrany. Použil jste pojem podpora strategického rozhodování. Co tím myslíte? Podle mého názoru není hlavním problémem resortu obrany nízký rozpočet, byť je to vážný problém. Daleko větším
30
problémem je úroveň strategického řízení, kvalita podkladů pro zásadní rozhodnutí přijímaná na strategické úrovni, zejména na úrovni ministra obrany a vlády. Abych byl konkrétnější: Ještě dnes řešíme důsledky akvizičních rozhodnutí týkajících se například letounů L-159, tanků T-72, radiolokátorů ARTHUR a další. Jsem si jistý, že tyto prostředky byly pořízeny v tehdejším dobovém kontextu v dobré vůli, byly zvažovány všechny technické a taktické aspekty, a přece jejich dnešní operační využití je problematické. Příčin může být více, ale já bych zdůraznil jednu podstatnou. Nejsem si totiž vědom, že by kdykoli v minulosti byly tyto akvizice zarámovány komplexním dlouhodobým (nebo alespoň střednědobým) strategickým záměrem výstavby ozbrojených sil. Těch příkladů by se našlo daleko více a netýká se to jen akvizic. Prostě v řízení resortu se nám z dlouhodobého hlediska nedaří prosadit nadčasovost, objektivnost, komplexnost a cílevědomost. Pokud by se to podařilo prosadit, pak se vyhneme programové nejistotě, nestabilitě, ovlivňování partikulárními a tendenčními zájmy a nákladové nevyváženosti. Samozřejmě v životě není nic ideální… Takže zdroje úspor, podle mého přesvědčení, je nutno hledat právě ve zkvalitnění strategického rozhodování, zejména ve fázi rozhodování. V resortu obrany se připravuje redukce počtu vojáků i občanských zaměstnanců. Jak lze vysvětlit, že v této době vznikají nové instituce?
Především je nutno zdůraznit, že centrum má devět pracovníků a že se v žádném případě nejedná o navýšení tabulkových počtů Univerzity obrany ani jiné instituce. Vzhledem k poslání centra a jeho předpokládaným úkolům lze očekávat, že investice vložená do této instituce se v budoucnu mnohonásobně vrátí. Neobáváte se, že nově vytvářená instituce bude mít stejně jepičí život jako její předchůdci? Mám tím na mysli například brněnský Ústav strategických studií nebo Institut strategických studií v Praze-Braníku. Doufám, že tentokrát zakládáme organizaci, která bude mít delší životnost než její předchůdci. Vycházím přitom z poznání, že současná praxe strategického řízení má daleko k dokonalosti a centrum může k řešení tohoto problému, samozřejmě svým dílem, napomoci. Je známá skutečnost, že čím méně je zdrojů na zajištění obrany a bezpečnosti státu, tím více úsilí je nutno věnovat rozvoji strategického myšlení. A právě kultivace strategického myšlení je jednou z cest, které nás mohou dovést ke zkvalitnění zásadních rozhodnutí týkajících se výstavby a činnosti ozbrojených sil, ale i sektoru obrany ČR. V současné době chybí hlavním představitelům ministerstva a vlády objektivizované, analýzami podložené vědecké podklady pro přijímání zásadních strategických rozhodnutí. Pokud se centru podaří prosadit v procesu přípravy vědecky zdůvodněných analýz a studií – a já jsem přesvědčen, že ano – pak
se stane pevnou součástí systému strategického řízení, jak je to konečně obvyklé ve všech zemích spojenců, kde jsou podobné instituce intenzivně využívány. Nejsem však jen optimistou, ale i realistou, a tak si uvědomuji, že ne vždy existuje poptávka po objektivních informacích, protože často převládne netrpělivost, zbytečný spěch a krátkozrakost, anebo dokonce arogance a přesvědčení, že žádné další informace, které komplikují jednoduchá řešení, již nejsou zapotřebí. S tím jsem se v minulosti často setkával a nelze to vyloučit ani v budoucnu. Bývalému Ústavu strategických studií bylo vyčítáno, že se odtrhl od potřeb praxe a stal se samoúčelnou akademickou institucí. Jak se chcete vyhnout tomuto nebezpečí? Domnívám se, že ty výčitky byly často nespravedlivé. Každý vztah má dvě strany mince. Složky Ministerstva obrany nemohou očekávat, že od vědecké instituce vždy a v pravý čas dostanou přesně to, co potřebují, bez toho, že by předem řekly, co vlastně potřebují. A to se v minulosti často stávalo. Jestliže Ministerstvo obrany nebylo schopno vydefinovat požadavek, pak se nemůže nikdo divit, že vznikaly studie, které nikdo nečetl, tedy tak říkajíc do šuplíku. Mimochodem, řada z nich s vysokou kvalitou. Před novým centrem bude ležet věčné dilema – a uvědomuji si, že neúspěšné řešení tohoto dilematu bylo začátkem konce našich předchůdců – zda se soustředit na dlouhodobé úkoly vědeckého charakteru, nebo zda na praktické úkoly pro podporu strategického řízení víceméně operativního charakteru. V prvním případě, přestože se jedná o styl práce vlastní vědecké instituci, může skutečně dojít k „zakademizování“ centra a ztrátě trpělivosti „zákazníků“ a zřizovatele. V opačném případě může však dojít k tomu horšímu, a sice že centrum začne postupně pracovat štábními metodami práce a vlastně ztratí svoje opodstatnění jako vědecká instituce. Pak řešení jako vždy leží někde uprostřed. Tím nejdůležitějším je však samotná kultivace strategického řízení, což je proces dlouhodobý a založený na lidech – především ve vrcholových funkcích. Z toho, co jste teď řekl, jako podstatný vychází vždy lidský činitel – člověk, velitel, funkcionář, řídící pracovník, vrcholový představitel. Jaký konkrétní vliv na přípravu tohoto klíčového personálu bude mít centrum v oblasti své působnosti? Jedním z důležitých úkolů centra bude organizování kurzů bezpečnostní politiky a vojenské strategie pro vrcholové pracovníky Ministerstva obrany, státní správy, vojenské a civilní odborníky v oborech souvisejících se strategickou úrovní řízení bezpečnosti a obrany státu. Jak je známo, tyto kurzy měly před léty na bývalé Vojenské akademii dobrý ohlas. Chceme na tuto tradici navázat, přestože se situace za tu dobu trochu změnila. Důležitým úkolem bude prezentace výsledků výzkumu a popularizace nejnovějších poznatků
mezi studenty a učiteli Univerzity obrany nebo v rámci Ministerstva obrany a Generálního štábu Armády České republiky. Centrum se ovšem nemůže v této oblasti soustředit pouze na formální vzdělávací aktivity. Důležitá bude popularizační činnost prostřednictvím bulletinů a jiných periodik v tištěné i elektronické podobě. Tato činnost má v době nadbytku informací zvláštní povahu. Informací je tolik, že se v nich málokdo orientuje anebo si v nich každý vybírá, co se mu hodí. Zde by centrum mělo sehrávat významnou roli, tzn. informace, samozřejmě týkající se problematiky bezpečnostní politiky a vojenské strategie, třídit a ve stravitelné podobě předávat svým „zákazníkům“.
že lépe porozumí situaci, ve které se oni i jejich jednotka nacházejí. Kdy bude centrum schopno plnit všechny své funkce? Centrum oficiálně vzniklo letos 1. července a v současné době pracujeme v trojčlenném týmu jako organizační jádro. Naším úkolem je vytvořit organizační, materiální a administrativní předpoklady pro jeho činnost tak, aby po Novém roce mohlo být s konečnou platností doplněno na cílový počet pracovníků. Domnívám se, že pak by měly být zhruba do konce roku 2013 vytvořeny všechny předpoklady pro zahájení plnohodnotné činnosti. To však neznamená, že budeme schopni plnit všechny požadované cílové funkce, to si vyžádá delší čas. To je ale pro devět pracovníků značně široká působnost. Devět vědecko-výzkumných pracovníků nebude schopno pokrýt celou oblast bezpečnostních a vojenskostrategických studií. Je nutno zdůraznit, že centrum se zaměří především na obrannou politiku a vojenskou strategii. To znamená na oblasti, kterými se v současné době naplno nezabývá žádná vědecko-výzkumná ani akademická instituce v České republice. Centrum určitě nebude mít specialisty na všechny dílčí oblasti, nebo dokonce na druhy ozbrojených sil, které budou předmětem jeho zájmu. K tomu bude muset využívat externí spolupracovníky z České republiky i ze zahraničí.
Pane řediteli, pohybujeme se stále v rovině strategických studií a časovém horizontu příštích pětadvaceti let. V čem může čtenář našeho časopisu, příslušník mechanizované brigády či letecké základny, spatřovat význam vašeho pracoviště? Odpověď je částečně obsažena ve vaší otázce. To, co nejvíc trápí vojáky, je právě nejistota z dlouhodobého hlediska. Bylo by naivní se domnívat, že někdy v budoucnu dosáhneme stavu, že budeme mít dlouhodobé plány na deset a více let a že se budou postupně, jak jsme si naplánovali, realizovat. Společnost, zejména v posledních desetiletích, se vyvíjí tak dynamicky, že nic nelze předvídat a úspěšný je jen ten, kdo se změnám včas přizpůsobí. To platí i v armádě. To, co se jeví jako chaos, má příčinné souvislosti, z nichž lze vyvodit tendence do budoucna. Pokud se to alespoň částečně podaří, pak nebudeme neustále překvapováni a nebudeme muset přijímat rozhodnutí na poslední chvíli. To určitě poznají i vojáci na nejnižších funkcích – minimálně v tom,
Pokud má Centrum bezpečnostních a vojenskostrategických studií naplnit svoje poslání, musí být obsazeno špičkovými odborníky. Víte již, kde je budete hledat? Máte pravdu, toto je klíčová otázka. Uvědomuji si totiž, že minulé excesy týkající se permanentní redukce a reorganizace akademických a vědecko-výzkumných pracovišť přispěly ke ztrátě špičkových odborníků. V resortu obrany chybí zejména odborníci střední generace. Centrum musí být zastoupeno lidmi se znalostmi a zkušenostmi, ale i mladými lidmi se zahraničním prestižním vzděláním a pokud možno se zkušenostmi z práce v zahraničí, samozřejmě s velkým potenciálem osobního i odborného růstu a dokonalými jazykovými dovednostmi. Proto bude lépe s obsazením systemizovaných míst raději nespěchat, než je obsadit co nejdříve za každou cenu. V takovém malém kolektivu nebude možné, aby se někdo vezl. Dovolte poslední otázku. Jak a u koho se zájemci o práci v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií mohou přihlásit? Všechny funkce mají akademický charakter, proto budou předmětem výběrového řízení podle zásad platných na Univerzitě obrany. Předpokládám, že podle rozhodnutí rektora bude výběrové řízení na zbývající funkce vyhlášeno na úřední desce univerzity v průběhu prosince. Připravila redakce
31
výcvik Příslušníci 151. ženijního praporu z Bechyně se v maďarském Szentes zúčastnili mezinárodního cvičení Dunaj 2012
Když pontony spojí břehy Několik velkých náklaďáků nacouvalo najednou do vody. Pak se již ozval rachot a gejzíry vody vystříkly nad hladinu. Pontonové soupravy nejdříve vytvořily tvar jakéhosi leknínového květu, aby se hned vzápětí rozplácly na vodě. To už tady ale byli vojáci s lany a podél břehu z nich sestavovali soulodí. Po náročných dnech úmorného drilu na vodě právě vrcholilo česko-maďarské cvičení Dunaj 2012 v maďarském Szentes. Příslušníci 151. ženijního praporu z Bechyně společně s vojáky 37. ženijního pluku maďarské armády nacvičovali na řece Tise stavbu pontonového mostu. „Spolupráce maďarských a českých ženistů vyplynula před lety z jednání tzv. Visegrádské čtyřky. V roce 2009 jsme měli možnost cvičit v Litoměřicích na Labi. Tentokrát jsme pozvali české kolegy k nám na Tisu do Szentes. Smyslem cvičení bylo procvičit součinnost s českými kolegy a zjistit, zda bychom v případě potřeby mohli být nasazeni společně. Jedná se vlastně o pokračování cvičení, kterého jsme se účastnili v roce 2009 v Litoměřicích na Labi. Jde nám o to, aby obě strany dosáhly určité koordinace. Nejde přitom jen o to, že některá naše technika a technika českých ženistů je odlišná, částečně rozdílné jsou i postupy při jejím využívání. Všechno tohle se nám ale daří rychle překonávat. S českými vojáky se velmi dobře spolupracuje. Takovouto zkušenost máme ze společných kontaktů již tři roky,“ říká maďarský kapitán Gábor Nagy. „V Maďarsku již pěkně dlouho nepršelo. Normálně mívá Tisa v těchto místech šířku sto šedesát metrů, v současné době má jen nějakých sto dvacet. Na jedné straně je to pro nás jednoduší. Přemosťujeme kratší úsek, menší je i proud. Na druhé straně je to i pro nás úplně nová řeka, má jiné vlastnosti a parametry.“ Přestože činnost ženistů je pořád ještě hodně fyzicky náročná, v obou armádách plnilo během tohoto cvičení úkoly i několik žen. „Výcvik maďarských ženistů je hodně podobný tomu u nás. Postupy prací během stavby pontonového mostu se lišily jen v detailech. Pro spolupráci, alespoň na mé úrovni, byla nezbytná komunikace v angličtině. Bez ní si to nedovedu představit,“ vysvětlila nám jedna z nich, poručice Jitka Bahulová. „Na maďarských ženistech
32
mne nejvíce zaujalo to, že každý den začínají hymnou. Je to velice působivé. Většina vojáků ji dokonce zpívá. Je vidět, že mají výrazné národní cítění. Podle všeho i postavení maďarské armády ve společnosti je někde jinde, než je tomu u nás.“ Maďarská armáda je stejně jako naše plně profesionální. Má dva druhy smluv: na dobu neurčitou a kratší kontrakty na dobu určitou. Také výcvik prý probíhá obdobným způsobem jako ten náš. „Podle toho, co jsem slyšela, lišíme se v počtech. Nás je méně, musíme mít tedy větší zastupitelnost. U nich jsou na všech funkcích organičtí specialisté. U nás každý musí zvládat několik profesí. Není příliš velký problém se vycvičit pro práci na pontonech, u některých jiných specializací je to ale složitější,“ dodává poručice Bahulová.
Řeka jako obranná linie Problémem manévrujících armád jsou od nepaměti řeky. Představují totiž obtížně překonatelnou překážku, na které také většinou byla budována obrana. O to více pozornosti museli ženisté věnovat způsobům jejího překonávání. Pokud se nepodařilo obsadit neporušený most či nikde v blízkosti neexistoval vhodný brod, nezbývalo nic jiného než přepravit vojska na člunech, anebo alespoň postavit provizorní vlastní most. Doslova revoluci pro tuto disciplínu představoval vynález pontonového mostu. V naší armádě byla pontonová mostní souprava PMS zavedena v roce 1967. Jednalo se v podstatě o nepatrně upravenou pontonovou mostní soupravu PMP, která byla o pět let dříve zavedena do výzbroje Sovětské armády. Licenčně ji vyráběly Slovácké strojírny v Uherském Brodě. S myšlenkou pontonového mostu přišli němci během druhé světové války. Jejich plány získal po skončení války Sovětský svaz. O tom,
že se jednalo o doslova revoluční počin, svědčí skutečnost, že podobné pontonové mosty zavedla později nejen americká armáda, ale i německý Bundeswehr. „Maďarský ženijní pluk zde používá originální ruské soupravy PMP. Má tady dvě verze, říční a přímořskou. Rozdíly mezi nimi jsou velmi malé. U říční verze jsou oka na vrtulník, která je možné vyšroubovat. Přímořská verze nemá oka, místo nich jsou navařené kapsy. Jinak je to ale úplně stejné. Také odlišnosti od naší mostní pontonové soupravy PMS jsou velice malé,“ upozorňuje rotný Jan Kučera. Podle zástupce náčelníka ženijního vojska podplukovníka Bořka Valíčka je sice současné vybavení pontonovou technikou poplatné době, ve které bylo vyvinuto, ale pořád s ním jsme schopni bez problémů plnit všechny úkoly. Není tedy potřeba v nějakém kratším horizontu rozsáhlejší modernizace. „Ve své době se jednalo o velmi kvalitní a především účelnou techniku.
Víme samozřejmě, že některé vyspělé armády postupují z hlediska modernizace rychleji než my. Kovové části pontonů nahrazují například odolnými plasty, což pochopitelně může ulehčit některé činnosti. Nemyslím si ale, že by to bylo něco, bez čeho bychom se neobešli,“ vysvětluje zástupce náčelníka ženijního vojska.
Ostře sledovaný cíl Pro protivníkovo letectvo, raketové vojsko či dělostřelectvo představují pontonové mosty významný cíl. Ženisté tedy mnohdy staví cvičně mosty pod určitým taktickým námětem, jehož součástí většinou bývá poničení jeho části protivníkem a co nejrychlejší výměna poškozených dílců. V této souvislosti se často nacvičuje i součinnost s protivzdušnou obranou. Další variantou jsou stavby klamných mostů. K jejich budování se používá jen zlomek pontonových souprav s tím, že zbytek se vyplní nejrůznějším materiálem,
33
výcvik který při pohledu z letounu budí dojem, že se jedná o skutečný most. Smyslem tohoto opatření je odlákat pozornost protivníka od stavby skutečného mostu. Stavbu pontonových mostů je možné nacvičovat i bez jakéhokoliv ohrožení. S jejich budováním se totiž počítá například při přírodních katastrofách. Staví se také logistické mosty pro druhý sled, případně pro humanitární účely. „Standardní šířka pontonové mostní soupravy je 6,8 metru a nosnost 60 tun. Existuje možnost rozdělit pontonové soupravy napůl a vybudovat užší most jen pro jeden jízdní pruh s nosností dvaceti tun. Tato varianta je ale považována spíše za nouzovou, a proto se v praxi příliš často nenacvičuje,“ vysvětluje rotný Jan Kučera. „Pro stavbu mostu potřebujete čtyři břehové díly. Počet říčních dílů je závislý na šířce toku, který chcete přemostit. Most je možné postavit i bez břehových dílů. Každý říční díl má totiž dva výhozní, které je možné použít na nájezd. Pro stavbu mostu, se kterým se počítá na delší dobu, se ale určitě použijí břehové díly. Ty jsou silnější. Mají pevnější dno a jsou uzpůsobeny na kontakt s hlínou. Určitou variantou je také výstavba mostního soulodí o nosnosti od dvaceti do sedmdesáti tun. V případě nutnosti je ale možné sestavit soulodí o nosnosti až do 150 tun.“
původní sovětskou techniku ze šedesátých let minulého století. Jejich čluny se na rozdíl od našich nenakládají na podvozek, na kterém je přepravuje nákladní automobil, ale po obou stranách paluby se vysunou kola, na nichž se tento prostředek odtáhne. Vysunutá kola s tlumičem tak trochu připomínají dlouhé pařáty. Naši vojáci zřejmě z tohoto důvodu člunům začali říkat „pták Noh“. Většina z nich také vystřihla hlubokou poklonu maďarským lodníkům, kterým se jen s velkým úsilím daří držet tuto techniku v provozu. „Naše čluny jsou ve srovnání s tím, s čím musí pracovat maďarští ženisté, téměř něco jako mercedes. Ve člunech sovětské provenience je polovina motoru
z Uralu. Na něm je přidělaná elektromagnetická spojka s převodovkou a malá vrtule. Také výfuk je bez jakéhokoliv tlumiče. Tohle všechno musí samozřejmě poznamenat výkon,“ upozorňuje rotný Kučera. Naše pontonové soupravy byly původně umístěny na automobilech Tatra 138. Ty později nahradila Tatra 813 8×8. Od druhé poloviny osmdesátých let převážejí soupravy náklaďáky Tatra 815. Maďarská armáda stále ještě využívá původní sovětské stroje KraZ 255B. „Mají ještě dřevěnou kabinu, prakticky bez jakéhokoliv obložení. Technický stav v tomto případě odpovídá jejich stáří. Především je zde ale generační rozdíl. Myslím si však, že i toto srovnání pro nás
bylo přínosné. Člověk si najednou uvědomí, jak jsme na tom dobře,“ dodává rotný Kučera.
Chtěli by přemostit Dunaj U břehu jsou již sestavena dvě velká soulodí. Ta se nyní odpoutávají a čluny je přepravují na místo určení. Ještě předtím, než se pontonový most definitivně spojí, vytvoří široce rozevřené písmeno V obrácené špičkou proti proudu. To se pomalu narovnává. Cvičení Dunaj 2012 se tak trochu paradoxně konalo na řece Tise. Není však asi žádným tajemstvím, že mnozí naši ženisté
hodně diskutuje otázka případného přechodu z brigádní organizační struktury na plukovní. Nikdo z toho není příliš nadšený. Uvědomují si však, že se to netýká pouze jich, ale že je to otázka celkové koncepce naší armády. „Ještě předtím, než se bude o něčem takovém rozhodovat, je potřeba stanovit priority. Pokud by se skutečně muselo přistoupit k takovémuto kroku, musíme zvážit, jaké schopnosti si ponecháme a nabídneme našim koaličním partnerům,“ zdůrazňuje podplukovník Valíček. „Co se týče do budoucna případné modernizace, chtěli bychom se zaměřit zejména na podvozkovou část pontonových jednotek. Jejich schopnosti
znenadání vyjel cyklista na horském kole. Zastavil jen pár kroků od míst, kde končila dlouhá pontonová housenka. Tak trochu rozpačitým pohledem přehlédl vodní hladinu. Bylo vidět, že most, který tady ještě včera nestál, ho překvapil. Rychle se ale vzpamatoval. Na chvíli to už vypadalo, že se znovu rozjede a po ocelové konstrukci se suchým kolem dostane přes vodu. To už ale na druhé straně zaburácel KraZ s mnoha tunami železa na korbě. V okamžiku, kdy se jeho kola dotkla železného nájezdu, pontony zazpívaly píseň, jakou může vydat jen tření železa o železo. Trvalo mu sotva minutu, než překonal sto třicet metrů dlouhou cestu. Zatěžkávací zkouška právě skončila. „Každé takovéto mezinárodní zaměstnání nás velice obohacuje. Ženisté obou armád během cvičení Dunaj 2012 nesporně prokázali nemalou profesionalitu. Mohli jsme se na vlastní oči přesvědčit, že pokud jsou jednotky vybaveny obdobnou technikou, neexistují jazykové bariéry, které by dokázaly narušit plnění úkolů ženijního zabezpečení. Chtěl bych poděkovat veliteli maďarského 37. ženijního pluku za to,
jsou pro nás velice důležité. Pak bychom měli pokračovat v oblasti EOD jednotek, stavební činnosti atd.“
že nám umožnil účast na tomto výcviku. Věřím, že naše spolupráce bude nadále pokračovat a že opět uvítáme maďarské ženisty u nás v Litoměřicích na Labi, jak tomu bylo v roce 2009,“ řekl na závěr velitel 15. ženijní brigády plk. gšt. Ota Rolenec.
Máme jiné čluny a auta Na Tise se mezitím k pontonovým soulodím kotví vlečné čluny. V tomto případě je mezi těmi maďarskými a českými rozdíl již mnohem větší. Naši ženisté využívají československé čluny MO 634 a také novější verzi MO 2000 Veronika z konce devadesátých let minulého století. Maďaři používají by si chtěli vyzkoušet přemostění takového evropského veletoku, jakým je Dunaj. „Rádi bychom samozřejmě navázali na ta velká cvičení, která se dělala na Dunaji poblíž obce Iža. Je to ale především otázka dohovoru a případné součinnosti s dalšími státy. Nemalou roli v tom samozřejmě hrají i finanční prostředky. Na základě visegrádské smlouvy se snažíme tuto záležitost otevřít a dosáhnout i v případě těchto větších akcí konkrétní spolupráce,“ říká zástupce náčelníka ženijního vojska AČR podplukovník Bořek Valíček. „Z mého pohledu je samozřejmě každá mezinárodní spolupráce přínosná. Letos se uskutečnilo společné cvičení s maďarskou armádou, pro příští rok ho plánujeme na trochu jiné úrovni s polskými ozbrojenými silami. Je to velmi důležité. Přece jenom možnosti států například v oblasti přemosťování jsou omezené a může nastat, a dokonce už nastala situace, že bylo potřeba vytvořit větší celky, než mají jednotlivé armády samostatně k dispozici.“ České ženisty prý trápí stejné problémy jako zbytek naší armády. Jsou to otázky lidského potenciálu, modernizace techniky a samozřejmě také vycvičenost na ní. Není žádným tajemstvím, že Armáda České republiky stojí před zásadní reorganizací. V současné době se mezi ženisty
34
Zatěžkávací zkouška nakonec Na obou březích Tisy zavlály bílé prapory. Ocelová konstrukce definitivně překlenula tento vodní tok. Z lesa na druhé straně
Text a foto: Vladimír Marek
35
mise
TECHNICI – důležitá část 7. AAT Po dvou měsících tvrdé práce se do vzduchu znovu podívá trojice vrtulníků Mi-17 a Mi-24/35 náležících letectvu Afghánské národní armády – ANA AC (Afghan National Army Air Corps). Stane se tak díky úsilí skupiny českých techniků, kteří byli narychlo začleněni do sestavy 7. jednotky AAT (Air Advisor Team – letecký poradní tým) působící z kábulské základy KAIA. Plnění operačního úkolu převzal velitel 7. AAT mjr. Josef Kořínek v ranních hodinách dne 27. července 2012 a všichni její příslušníci se okamžitě vrhli do práce bez ohledu na to, že byl zrovna pátek, tedy v afghánských podmínkách volný den. Tomuto dni ale předcházela ještě příprava 7. AAT k činnosti v operaci ISAF, která byla v několika ohledech ve srovnání s předchozími jednotkami netypická. Část 7. AAT se totiž jako první z jednotek AAT zúčastnila výcviku bojových zdravotních záchranářů CLS (Combat Live Saver) a rovněž jako první prošla i společnou přípravou a výcvikem s příslušníky chorvatského AAT, s nimiž nyní působí v místě operačního nasazení. Společná mezinárodní příprava proto byla zaměřena zejména na sjednocení používaných výcvikových postupů a nastavení standardů pro výcvik příslušníků ANA AC. Tato část přípravy jednotky byla zahájena akademickou částí a leteckým simulátorem v České republice. Následně se jednotka přesunula do Chorvatska k absolvování praktické části. Během přípravy se příslušníci jak českého, tak i chorvatského AAT rovněž seznámili s organizací a chodem 438th AEAS (Air Expeditionary Advisory Squadron), pod jejímž taktickým velením v Afghánistánu působí. To vše umožnilo mnohem rychlejší adaptaci v místě nasazení a hladké zapojení se do práce na letce. Náklady na tento výcvik přitom byly hrazeny z prostředků Mezinárodní vrtulníkové iniciativy – MHI (Multinational Helicopter Initiative), v souladu s programem NATO Pooling & Sharing zaměřeným na minimalizaci vynaložených nákladů při sdílení daných možností a kapacit jednotlivých států. Začátkem měsíce června byla jednotka u konce přípravy k nasazení a její operační úkol se zdál být jasný – pokračovat v započatém úsilí s cílem dosažení plných operačních schopností leteckého a pozemního personálu vrtulníků Mi-24/35 a Mi-17 ANA AC. Ovšem ještě během měsíce června za působení 6. AAT došlo k velkým změnám, které ovlivnily další činnost jednotky. Na návrh komise NSRWA (Non-Standard Rotary Wing Aircraft) bylo pozastaveno provozování části vrtulníků Mi-17 a všech vrtulníků Mi-24/35
36
ANA AC z důvodu přetrvávajících nedostatků v údržbě. Na základě žádosti NTM-A (NATO Training Mission – Afghanistan) se Armáda České republiky rozhodla v co nejkratší době vyslat do Afghánistánu tým techniků, tvořený příslušníky 23. základny vrtulníkového letectva Přerov a 22. základny letectva Sedlec, Vicenice u Náměště nad Oslavou, který by byl schopen splnit požadavek na co nejrychlejší zahájení prací s důrazem na kvalitu a dodržení všech výrobcem stanovených podmínek pro údržbu. Třicetičlenný tým techniků byl začleněn do organizační struktury 7. AAT, čímž došlo k rozšíření jednotkou plněných úkolů. To, že byli o pomoc požádáni právě čeští technici, svědčí o tom, že během již skoro pětiletého působení jednotek OMLT/AMT/ /AAT (postupný vývoj názvů jednotky) prokázali bezesporu čeští piloti a pozemní personál své znalosti a kvalitu práce při přípravě a údržbě vrtulníků v tak náročných podmínkách, jaké v Afghánistánu panují. Je to však nejen ocenění celého našeho systému údržby vrtulníků, ale také další výzva, která před nás byla postavena. Bylo nutno ve velmi krátkém čase vybrat a připravit tým techniků a vybavit je nezbytným materiálem k zabezpečení splnění požadovaného úkolu. Přes vskutku šibeniční termín se vše zdařilo a již týden po odletu stálé části AAT dorazila do místa nasazení také první skupina technického týmu pod vedením pplk. Josefa Žižky. Poslední, třetí skupina dorazila do místa nasazení v polovině srpna. Přibližně v tuto dobu byl také přislíben transport všech kontejnerů se speciálním vybavením a materiálem
potřebným pro požadované práce. V důsledku neočekávaných komplikací k němu však nedošlo a veškerý materiál byl dopravován postupně až do poloviny měsíce září. I v takových podmínkách však kompletní český technický tým zahájil v polovině srpna předepsané opravné a servisní práce po 200 letových hodinách na dvou vrtulnících Mi-24. Vzápětí byly započaty i práce na vrtulníku Mi-17, který byl přistaven k předepsaným pracím po nalétaných 300 hodinách ze základny v Mazare-Sharif. Díky maximálnímu úsilí a využití všech dostupných prostředků v místě nasazení byly i přes značné komplikace s pracovním materiálem a dalšími překážkami, kterým musel technický tým denně čelit, již v polovině měsíce září dva vrtulníky připraveny k motorovým zkouškám a následně k provedení záletů. Koncem září provedla osádka vrtulníku ve složení kpt. Jan V., kpt. Marcel K. a prap. Vladimír P. zálet prvního vrtulníku Mi-24. Není třeba zdůrazňovat nedočkavost příslušníků Mi-24 části AAT, s níž se upínali k zahájení letové činnosti. Konečně po dlouhých téměř pěti měsících zde v Kábulu opět vzlétl bitevní vrtulník Mi-24 afghánského letectva s českou posádkou ke svému záletu a následnému převedení do výcvikové a operační činnosti. O den později zalétla osádka ve složení mjr. Josef K., kpt. Robert R., nprap. Zdeněk P. a nrtm. Marcel L. i vrtulník Mi-17, což jen dokazuje, jak skvělou práci zvládl náš technický tým odvést v takto náročných podmínkách a časovém presu.
Následně byla provedena kontrolní motorová zkouška i na druhém vrtulníku Mi-24 a po záletu bude též plně nasazen do leteckého výcviku afghánských pilotů a operačního použití ANA AC. I přes všechen shon kolem údržby a opravy vrtulníků se samozřejmě nepolevilo ani v hlavním úkolu jednotky AAT, což je mentorování posádek vrtulníků Mi-17, Mi 24/35 a příslušníků pozemního technického personálu. Pozemní technický personál se v něm zaměřuje především na způsob ošetřování, údržbu a odstraňování závad na vrtulnících a provádí teoretické a praktické školení létajícího a pozemního technického personálu ANA AC. Během předepsaných prací na letecké technice objasňuje i podstatu, obsah a správnost provedení jednotlivých prací a kontrol letecké techniky.
Letecká část jednotky AAT provádí výcvik afgánských pilotů převážně na leteckém simulátoru Mi-17, a to ze dvou důvodů: Prvním je již dříve zmíněné omezení provozu zvláště vrtulníků Mi-24/35. Druhým důvodem je takzvané duty familiarization opatření pro koaliční mentory, jež bylo přijato po dvou nehodách vrtulníků Mi-17 ANA AC, které se udály v měsících červnu a červenci. Při těchto nehodách nasˇtěstí nedošlo k vážnějším zraněním osádek, ale stroje byly zničeny. NTM-A spolu s 438th AEW (Air Expeditionary Wing), pod které spadá i český AAT, přijaly výše uvedené opatření pro zabránění opakování takovýchto nehod. V rámci něj musí nyní všichni koaliční mentoři absolvovat teoretické a praktické proškolení a až po jeho ukončení mohou opět zasednout do kokpitu spolu s afghánskými piloty. Z tohoto
důvodu čeští mentoři absolvovali v kombinované posádce s US partnery seznamovací lety v prostoru nasazení, několik přistání v horách a seznámení s výcvikovým prostorem RC-E, kde se rovněž cvičí palubní střelci, a zatím jen čtyři vlastní výcvikové lety ve prospěch ANA AC. Čeští mentoři se tedy zatím zapojili převážně do „uschopňování“ letecké techniky po předepsané údržbě v podobě motorových zkoušek a záletů a do výcviku na letovém simulátoru, ale jen v omezené míře do samotného praktického leteckého výcviku. Zajímavostí je, že tohoto výcviku na simulátoru se účastní i piloti vrtulníků Mi-24, kteří nemají jinou možnost, jak si udržovat svoje letové návyky. Podobnost obou typů, Mi-17 i Mi-24/35, je však více než zřejmá. Praxe je taková, že nejdříve piloti vrtulníku Mi-17 seznámí své kolegy z Mi-24 s tímto simulátorem, předají jim pár svých zkušeností a rad a následně je již vše v plné režii a zodpovědnosti pilotů Mi-24. Pro nácvik zvláštních případů za letu, jako je například vysazení motoru či motorů, hydrauliky, nebo situace, kdy dojde k poruše vyrovnávacího rotoru, je výcvik na simulátorech pro všechny piloty zcela zásadní. Ve dnech, kdy nemohou afghánští piloti Mi-24/35 cvičit a létat na svých vrtulnících, je výcvik a trénink na simulátoru jediným a správným východiskem, jak se s touto dočasnou a pro ně nepříjemnou situací vypořádat. Pravidelně se provádí i účelová příprava na letové dny se zaměřením na nácvik nouzových postupů, skupinového létání a navigačních letů po operačním prostoru RC-E. Dále se uskutečňují přípravy na lety k doprovodu pozemních konvojů a doprovodů vrtulníků Mi-17, školení létajícího personálu ANA AC z anglické letecké frazeologie, výcvik palubních techniků a střelců ANA AC, mentorování pilotů ANA AC v hotovostním systému, teoretická školení (například ve stanovování maximální vzletové hmotnosti vrtulníku a jeho letových výkonů před letem do vysokohorského terénu) a plánování opakovacího výcviku před zahájením výcviku na vrtulnících Mi-24/35. V rámci výcviku bojového použití se s afghánskými kolegy nacvičují postupy pro spolupráci s předsunutými leteckými návodčími FAC (Forward Air Controler), což je pro ně ta pomyslná třešnička na dortu. V souvislosti s dříve zmíněnými nehodami vyvstala rovněž nutnost zabezpečit výcvik a seznámení personálu ANA AC s otázkami záchrany osádek. Veškerou činnost celého českého týmu navíc umocňuje skutečnost, že ji příslušníci jednotky AAT vykonávají ve velmi obtížných bezpečnostních podmínkách. Nelze jim proto popřát nic jiného, než aby pokračovali ve své práci tak odpovědně a s takovým nasazením jako doposud, protože tím nedělají čest jenom sobě a svým základnám, ale také národu a zemi, kterou zde, daleko od domova hrdě reprezentují. Připravili: mjr. Josef Kořínek a příslušníci 7. jednotky AAT
37
zdravotnictví
Poznání chrání Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha se stala součástí mezinárodní sítě Zdravých nemocnic (HPH – Health Promoting Hospitals), kterou deklaruje Světová zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization).
Cílem výše uvedeného projektu je progresivnější pojetí zdravotnických zařízení směřující ke zlepšení kvality zdravotní péče, vzájemných vztahů mezi nemocnicemi a veřejností a ke zvýšení spokojenosti jak pacientů a jejich příbuzných, tak i odborného lékařského a zdravotnického personálu. Nemocnice podporující zdraví jsou organizace, které usilují o maximální přínos pro zdraví svých klientů i zaměstnanců prostřednictvím rozvoje struktur, kultury, rozhodování a postupů. „Považujeme za významné působit nejen na naše pacienty, ale obecně také na širokou veřejnost v oblasti prevence onemocnění,“ říká tisková mluvčí ÚVN Praha Jitka Zinke a poukazuje na první konkrétní počin: „Rozhodli jsme se uspořádat Den zdravé nemocnice a jako téma premiérového ročníku jsme zvolili prevenci onkologických onemocnění. Domníváme se, že jde o problematiku, jež se týká značné části obyvatel České republiky. Také v následujících
38
letech chceme v této aktivitě pokračovat. Den zdravé nemocnice chceme věnovat vždy jinému aktuálnímu námětu. Věříme, že v naší nemocnici vzniká dobrá tradice.“ Do atria pavilonu A pražské ÚVN tak bylo rozmístěno sedm odborných stanovišť zaměřených zejména na informování o prevenci a léčbě rakoviny tlustého střeva, plic, prsu i dalších onkologických onemocnění. U nich prováděl jak poradenství, tak vyšetření odborný lékařský a zdravotnický personál. Trpělivě zodpovídal veškeré dotazy, zejména lidí, kteří pociťují jisté obavy a ostýchají se navštívit lékaře. „Každý aktivní návštěvník pro nás znamená, že mu není jeho zdraví lhostejné. Naší snahou je podpořit v lidech zodpovědnost za své zdraví. Vhodnou formou poukazujeme na význam prevence a preventivní péče,“ vysvětluje náměstek ředitele pro lékařskou a preventivní péči Ivan Jeřábek.
Osvěta v maketě tlustého střeva Zájem o tuto preventivní akci mohl její organizátory potěšit. Pozornost vzbuzovala zejména maketa tlustého střeva v nadživotní velikosti, kterou představilo občanské sdružení Onkomaják, doplněná zevrubnými informacemi o prevenci a léčbě rakoviny tlustého střeva a konečníku. Dlužno dodat, že osvětový projekt prevence rakoviny tlustého střeva a konečníku nazvaný Střevo tour odstartoval svoji pouť po českých městech v únoru roku 2010. Od té doby prošlo maketou střeva několik desítek tisíc lidí, kteří se dozvěděli více o prevenci tohoto zákeřného onemocnění a způsobech jeho léčby. „Osvěty není nikdy dost. Sebemenší upozornění na tuto závažnou problematiku považuji za prospěšné. A obzvláště v České
republice, která figuruje na předních místech v celosvětových statistikách týkajících se výskytu, jakož i úmrtnosti na nádor tlustého střeva a konečníku,“ říká vedoucí lékař oddělení gastrointestinální endoskopie ÚVN Praha MUDr. Štěpán Suchánek a doplňuje svoje slova následujícími čísly: „Základem je informovanost veřejnosti o preventivním screeningovém programu, který se začal v tuzemsku realizovat v roce 2000. Je známo, že tehdy ročně umíralo na onkologická onemocnění zhruba čtyři a půl tisíce lidí a u dalších osmi tisíc bylo zjištěno. Avšak po dvanácti letech, co tento program funguje, jsou výše uvedená čísla téměř stejná. Jinými slovy, stále velmi vysoká a velmi alarmující. Posun k progresu je malý. Víme, že se od roku 2000 screeningového programu zúčastnilo přes dvacet pět procent lidí, kterých se to týká. To je však nedostatečné.
Zahraniční zkušenosti potvrzují, že aby tyto programy měly žádoucí efekt, musí jimi projít padesát až šedesát procent respondentů neboli osob s běžným rizikem. Tím chci zdůraznit, že v České republice nepodstoupilo preventivní odborná vyšetření – ať už test na okultní krvácení do stolice, nebo kolonoskopii, což je metoda vyšetření tlustého, případně tenkého střeva endoskopem – neuvěřitelných pětasedmdesát procent našich spoluobčanů, kterých se tato prevence bezprostředně týká. Tudíž my nemáme vůbec šanci přednádorové léze, takzvané polypy, zachytit a preventivně řešit.“ Z následných slov doktora Suchánka vyplývá, že screeningový program není zaměřen na pacienty s onkologickým onemocněním, ale na běžné občany. Dává jim šanci, kterou nelze nevyužít. Stačí málo – navštívit svého praktického lékaře a tím předejít možným následkům zákeřné nemoci. V souvislosti s maketou tlustého střeva a preventivním vyšetřením byli přítomní seznámeni s novou metodou vyšetření tlustého střeva a konečníku pomocí speciální videokapsle. Centrum pro screeningovou kolonoskopii ÚVN provádí vyšetření v rámci Národního programu screeningu kolorektálního karcinomu. Výsledky vyšetření jsou součástí screeningové databáze. Jejich počet každoročně narůstá, v roce 2011 jich bylo provedeno v ÚVN tři sta pět.
Příhodná doporučení odborníků V obklíčení zájemců se nacházelo také dermatologické stanoviště. „Prevence je naprosto klíčová záležitost. Čím dříve se projev na těle člověka odstraní, tím je větší šance na jeho definitivní vyléčení. Situace je bohužel taková, že pacientů nám každoročně přibývá. Za poslední roky evidujeme nárůst hlavně melanomových onemocnění,“ říká primář dermatovenerologického oddělení pražské ÚVN MUDr. Jaroslav Hoffmann a dává přítomným užitečnou radu: „Při zjištění, že se vám jakýmkoliv
způsobem mění takzvané mateřské znamínko, a to ať už ve smyslu zvětšení, nebo barevných změn, nikterak neváhejte a vyhledejte kožního lékaře.“ Na Dni zdravé nemocnice se prezentovala také Liga proti rakovině s instruktáží o samovyšetření prsu a prevencí karcinomu prsu i onkologie ÚVN s prezentací onkologické péče v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha. Další odborný blok představovalo výživové poradenství (prevence nádorového onemocnění z pohledu stravy a životního stylu) a fyzioterapie (praktické cvičení na velkých rehabilitačních míčích). Samozřejmě že nebyl opomenut ani karcinom plic. Centrum pro závislé na tabáku, které působí v ÚVN od ledna 2010 a je součástí kardiologického oddělení Interní kliniky ÚVN Praha, rovněž nabízelo nemálo zajímavého. Návštěvníkům radily vyškolené zdravotní sestry, jak se návyku zbavit, nebo s ním vůbec nezačít. K dispozici byl takzvaný smokelyzér neboli měřicí přístroj, který dokáže určit množství škodlivin v dechu kuřáka i nekuřáka. Zdravotní personál také testoval zájemce, nakolik jsou závislí na nikotinu, a vysvětloval možnosti léčby závislosti. Jejich cílem bylo především ukázat na škodlivost kouření nejen pro samotné kuřáky, ale i pro jejich okolí. Hovořilo se také o procesu odvykání kouření, délce abstinenčních příznaků, významu podpory okolí a pomoci odborníků. „Základem všeho úspěchu je především pevná vůle a odhodlání přestat kouřit,“ vštěpovaly zdravotní sestry přítomným. Nakolik vážně si nejen jejich rady, ale také doporučení ostatních pracovišť zaměřených na prevenci onkologických onemocnění vezmou k srdci, záleží jenom a jenom na nich samotných. Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha je připravena podat jim pomocnou ruku. Stále platí a platit bude, že čím více prevence, tím lépe. Pro všechny! Text a foto: Pavel Lang
39
tělesná příprava
military english
VIII. MILITARY OPERATIONS
SMEČE na redakčním turnaji Soupeřovo podání vybírá Honza a rozehrává na Vláďu. Ten nabije Pavlovi u sítě. Následuje tvrdá rána a míč dopadá přesně na čáru herního pole. Červení mají další bod. Podobný obrázek lze spatřit také na dalších třech hřištích sportovní haly v pražské Ruzyni. Turnaj v nohejbale tříčlenných družstev „O pohár šéfredaktora A reportu“ přináší nejednu dramatickou podívanou.
Osmnáctý říjnový den se příznivci tohoto míčového kolektivního sportu opět setkávají na přeboru v nohejbale tříčlenných družstev „O pohár šéfredaktora A reportu“, jehož organizátory jsou resortní redakce a oddělení tělesné výchovy a záchranné výsadkové služby sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany. Letos již po šestnácté, a dokonce v rekordním počtu. „Do soutěže se přihlásilo čtyřiadvacet družstev, což v reálu představuje zhruba osmdesát sportovců. Z pěti posádek, a to z Prahy, Rakovníka, Bechyně, Žatce a Liberce, dokonce vyslali dva mančafty,“ říká hlavní rozhodčí Imrich Ličák a upřesňuje nejen hrací systém ve skupinách, ale také nasazení v dalších bojích pro osm postupujících celků. Potěšení z účasti však nebylo jediným sympatickým okamžikem redakčního turnaje. Slavnostní výkop totiž provedla sportovní celebrita, příslušník Armádního sportovního centra Dukla poručík David Svoboda, který na olympijských hrách
40
v Londýně vybojoval v moderním pětiboji pro Českou republiku zlatou medaili a připsal si olympijský rekord 5 928 bodů. Díky jeho vstřícnosti se mohli armádní nohejbalisté dokonce zvěčnit s olympijským zlatem. Davidův přídavek v podobě autogramiády a vzpomínky na vítězný běžecký finiš s čínským konkurentem se stal skvělým prologem před několikahodinovým maratonem s nohejbalovým míčem. Při vší úctě ke všem přítomným sportovcům, zejména nahrávačům, se už od prvních okamžiků potvrdilo nohejbalové pravidlo, čím lepší smečař na síti, tím vyšší pravděpodobnost nárůstu bodů. „Jak se říká, musí to mít v noze. A když dopředu ví, kam přesně míč dát, je to pro mančaft obrovské plus. Samozřejmě že i ta mravenčí práce v poli, kdy se sbírají balony, je důležitá, avšak ve finále je to zejména o smeči nebo o falši za síť,“ vysvětluje I. Ličák.
VIII.V EFFECTS – BASED OPERATIONS
Po šesti a půl hodinách, kdy bylo celkově odehráno šestasedmdesát utkání, přišlo na řadu hodnocení. Ceny nejlepším předali náčelník oddělení tělesné výchovy a záchranné výsadkové služby SRDS – OS MO plk. Ladislav Nagy, zástupce ředitele ASC DUKLA plk. Milan Koudela a vedoucí redakčního oddělení odboru komunikace a propagace MO pplk. Pavla Poláková. Ve statistikách 16. ročníku bude uvedeno následující pořadí: 3. místo – 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany Liberec ve složení rotmistr Lukáš Halama, desátník Petr Halama, četař Jaroslav Šikýř, 2. místo – 24. základna dopravního letectva Praha-Kbely v sestavě nadrotmistr Vlastimil Cimický, praporčík Petr Krumpolc a nadrotmistr Kamil Vladyka. Vítězný tým byl postaven z příslušníků Základny munice Týniště nad Orlicí, Základny zdravotnického materiálu Bystřice pod Hostýnem a Zásobovacího střediska Mladkov a tvořili jej nadrotmistr Martin Petr, major Tomáš Drápal a nadrotmistr Miroslav Šroler. „Máme dvojnásobnou radost. Nejenže jsme letos zvítězili, ale podařilo se nám obhájit vítězství z minulého ročníku,“ říkají šťastní vítězové, kteří vyhráli všech devět utkání, přičemž ztratili pouze jediný set.
Text a foto: Pavel Lang
Effects-Based Operations (EBO) is a military concept for the planning and conduct of operations, combining military and non-military methods to achieve a particular effect. Effects-based operations emphasize end-state goals first. Psychological operations, electronic warfare, logistical disruptions and other non-lethal means can be used to achieve the demoralization or defeat of an enemy force while minimizing civilian casualties or avoiding the destruction of infrastructure. Much EBO literature points out that effects-based thinking is not new. Great commanders have always known the importance of understanding causal relationships in warfare, ways of relating ultimate desired ends to tactical actions. On the other hand, modern war fighters have technologies that enable collaborative information sharing and the imposition of very precise effects across vast distances. The principles of effects-based operations should facilitate unity of effort and integration of capabilities in order to achieve the best strategy possible in light of the ultimate end-state. The end state is a set of conditions that one must achieve to resolve the situation or conflict on satisfactory terms as defined by appropriate authorities. Only one end-state encompasses conditions for all actors (adversary, friendly, and neutral), and all types of systems (political, military, economic, social, informational, and infrastructure) within the operational environment. EBO must always accomplish the mission but should seek to provide as wide range of options as possible. The chosen effects must be effective. Sometimes this will require strategies based on annihilation but one should select these only after careful deliberation has determined that they are the best (or only) choices. Scientists realize that even in simple systems, cause and effect are often intangible, indirect, and hard to trace. This fact has important implications. Planning should always consider how the enemy will respond to planned actions. Planning, execution, and assessment must form an adaptive whole. Planners and commanders must be aware of this, seeking better ways to anticipate changes and counseling those further up the chain of command. The effects-based operations concept has been subject to critical discussions, namely due to the fact that the thought process involved in the concept has not been properly understood and its interpretations vary. It was not an operation concept, rather a new planning system. It can also be mentioned that the concept was not based on operational art but on social sciences instead. (See: Jaromír Zůna: Perspektivy koncepce EBO/EBAO a její vztah ke komplexním přístupům k řešení krizí. Obrana a strategie, č. 1, roč.2010.)
Glossary annihilation /əˌnaɪəˈleɪʃən/ – úplná zkáza, zničení, sprovození ze světa; anticipate /ænˈtɪsəˌpeɪt/ – předjímat, činit předběžná opatření; approach / əˈproʊtʃ/ – přístup; assessment /əˈsɛsmənt/ – vyhodnocení, zhodnocení; causal /ˈkɔzəl/ – příčinný, kauzální; concept /ˈkɒnsɛpt/ – koncepce; counsel /ˈkaʊnsəl/ – radit se (o něčem); deliberation / dɪˌlɪbəˈreɪʃən/ – opatrný/rozvážný úsudek; disruption /dɪsˈrʌpʃən/ – rozvrat, rozvrácení; due to /dju tə/ – se zřetelem na; effect /ɪˈfɛkt/ – účinek; effectsbased operation /ɪˈfɛkts/ /beɪst/ /ˌɒpəˈreɪʃən/ – operace založená na účincích, operace s efektivním účinkem; encompass /ɛnˈkʌmpəs/ – zahrnovat, obsahovat; endstate /ɛnd/ /steɪt/ – cílový stav; execution /ˌɛksɪˈkjuʃən/ – provedení, realizace; implication /ˌɪmplɪˈkeɪʃən/ – důsledek, aspekt; imposition /ˌɪmpəˈzɪʃən/ – uložení (úkolu), stanovení (podmínek); intangible /ɪnˈtændʒəbəl/ – nepostřehnutelný, nepostižitelný; integration /ˌɪntɪˈgreɪʃən/ – začlenění do vyššího celku; on satisfactory terms /ɒn/ /ˌsætɪsˈfæktəri/ /tɜrmz/ – za uspokojivých podmínek; operation concept /ˌɒpəˈreɪʃən/ /ˈkɒnsɛpt/ – operační zámysl; operation planning system /ˌɒpəˈreɪʃən/ /ˈplænɪŋ/ /ˈsɪstəm/ – systém plánování operací; operational art /ˌɒpəˈreɪʃənl/ /ɑrt/ – operační umění; operational environment /ˌɒpəˈreɪʃənl/ /ɛnˈvaɪrənmənt / – operační prostor; relate /rɪˈleɪt/ – uvést do vztahu, dát do souvislostí; share /ʃɛər/ – podílet se na něčem, sdílet; social sciences /ˈsoʊʃəl/ /ˈsaɪənsiz/ – společenské vědy; trace /treɪs/ – vystopovat, vysledovat; unity of effort /ˈjunɪti/ / əv/ /ˈɛfərt/ – jednotné úsilí, nedělitelné úsilí Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.
Poznámky EBO-Effect Based Operations (Operace založené na účincích) = koncepce vypracovaná pro použití národním státem (USA). EBAO – Effects-Based Approach to Operations (Přístup k operacím založený na účincích) = koncepce vytvořená pro potřeby vojenské alliance NATO, alianční koncepce operací založených na dosažení jejich konečného cíle.
technika a výzbroj
EXERCISES 1. Use the words from the box to fill in the blanks. advances casualties combatants characteristics localities mechanisms objectives operations professionals´ sides EBO concepts emphasize the importance of technological sophistication in the Information Age, arguing that the 1 _____________ can be avoided on both 2 _____________ by taking advantage of the technological 3 _____________. The core of the doctrine lies in determining and calculating the philosophical (not physical) center of gravity (COG) of the 4 _____________ COG are those 5 _____________, capabilities, or 6 _____________ from which a military derives its freedom of action, physical strength, or will to fight. To be useful, this effects-based approach to 7 _____________ should broaden military 8 _____________ understanding of cause and effect beyond destruction, and annihilation alone as causal 9 _____________ in battle, and beyond warfare alone as a basis for achieving national security 10 _____________ with military power.
2. Match the beginnings of the sentences with their endings. 1. Fundamental principles of EBAO lay in synergy of all available (military and civil) assets harmonization in operation area 2. An effects-based approach to joint operations is a way of thinking translated 3. EBO is a methodology for planning, executing and assessing operations 4. Direct and indirect effects combine 5. Complex effects are a combination of effects, either direct 6. Operational Art determines where, when and for what purposes 7. An effects-based approach to planning seeks to fully integrate military actions 8. Commander´s intent is a concise expression of the purpose of the operation and the desired effects and end state 9. Execution can be best characterized as monitoring, assessing, planning and 10. Effects based approach to operational assessment is the joint force air component commander´s process A. into the joint operation planning, execution, and assessment processes. B. to attain the effects required to achieve desired national security objectives. C. with the aim of mission accomplishment. D. forces will be employed. E. or indirect, at an instant in time and space.
F. to form complex and cumulative effects. G. that serves as the initial impetus for the planning process. H. directing actions in the battle space to create desired effects. I. with those of the other instruments of national power. J. for evaluating joint air space, and cyber operations.
3. Use the expressions from the box to match these definitions. assessment concept direct effect effect end-state execution goal indirect effect range task 1 ____________ the carrying out, performance, or completion of an order, or plan 2 ____________ an idea of what something is or how it works 3 ____________ a change that results when something is done or happens 4 ____________ result of actions with no intervening effect between act and outcome 5 ____________ the set of required conditions that achieve the strategic objectives
MiG-23
6 ____________ a result created through an intermediate effect to produce the final outcome 7 ____________ work (action) to be done given to tactical units to accomplish 8 ____________ a collection of different things usually similar in some way 9 ____________ something that you are trying to do or achieve 10 ____________ analysis of the security, an effectiveness of an existing, or planned activity
Answer key to the exercises Ex. 1: 1. casualties, 2. sides, 3 advances, 4. combatants, 5. characteristics, 6. localities, 7. operations, 8. professionals’, 9. mechanisms, 10 objectives. Ex 2: 1A 2C 3B 4F 5E 6D 7I 8G 9H 10J. Ex 3: 1.execution, 2. concept, 3. effect, 4. direct effect, 5. end-state, 6. indirect effect, 7. task, 8. range, 9. goal, 10. assessment.
3
200
Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce
Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu:
[email protected].
Stíhací letoun MiG-23 vznikl v SSSR na sklonku šedesátých let minulého století jako výrazně výkonnější náhrada rozšířených letounů MiG-21. Oproti nim nabízel lepší výkony, modernější přístrojové vybavení a větší nosnost. Výraznou předností bylo křídlo s měnitelnou geometrií, které zlepšilo letové vlastnosti a umožnilo plnění opravdu širokého množství úkolů. Povedenou koncepci Sověti využili jako základ pro stíhací, přepadové i bombardovací varianty. Z celkem více než pěti tisíc vyrobených kusů jsou téměř dvě stovky stále v aktivní službě. V sedmdesátých letech se velení československého letectva rozhodlo přezbrojit bombardovací útvary používající stroje Su-7 a Il-28 novou technikou. Velení ČSLA tehdy zvolilo velmi moderní bombardovací letouny MiG-23BN a nakoupilo jich 32 kusů. Konstrukčně šlo o obdobu stíhacích variant, pouze místo radaru měly zaměřovací systém pro protizemní výzbroj s laserovým dálkoměrem. Takzvaný kachní nos nejenže ukrýval zaměřovací aparaturu, ale jeho tvarování navíc výrazně zlepšovalo výhled pilota. Měnitelná geometrie křídel umožňovala letounu plnit úkoly při širokém rozsahu rychlostí. Zesílený podvozek s nízkotlakými pneumatikami zajistil, že mohl MiG-23BN vzlétat i z neupravených ploch. Kromě řízené a neřízené výzbroje mohl MiG-23BN nést pumy s jadernou hlavicí. První dva kusy do ČSSR přilétly 26. prosince 1977. Všechny následně dodané stroje sloužily u stíhacích a bombardovacích útvarů v Čáslavi a Pardubicích. Krátce po dodání prvních MiG-23BN se díky spokojenosti bombardovacích útvarů pro stroje MiG-23 ve verzi MF rozhodlo i stíhací letectvo, které s nimi chtělo doplnit a nahradit MiG-21. První tři MiG-23MF přilétly na bechyňské letiště v srpnu 1978. I když přistály na domovském působišti 9. stíhacího leteckého pluku, organizačně spadaly pod 1. stíhací letecký pluk v Českých Budějovicích. Tamní vzletová a přistávací dráha pokrytá živičnou směsí totiž nevyhovovala pro provoz
nových letadel, a velení armády proto rozhodlo o jejich dočasné dislokaci v Bechyni, kde postupně přistála i druhá a třetí dodávka letounů. Teprve až v roce 1980 se podařilo dokončit novou betonovou dráhu v Budějovicích, kam všechny dodané stroje přelétly. I když letectvo zpočátku neprovozovalo cvičnou verzi, výcvik probíhal velmi svižným tempem. Už na počátku roku 1981 se letouny MiG-23 zapojily do ostré hotovosti PVOS.
technika a výzbroj
RBS-70 Základní technický popis
Protože výrobní závody v SSSR mezitím přešly na výrobu nové verze MiG-23ML, objednala ČSLA nový typ. Ten se vyznačoval zejména výkonnějším a zároveň úspornějším motorem R-35. Změnami draku se podařilo dosáhnout další úspory hmotnosti téměř 600 kg, což se velmi kladně projevilo na letových vlastnostech i výkonech letounu. Od listopadu 1981 do února 1983 bylo do ČSSR dodáno celkem 17 MiG-23ML. K výcviku bylo pořízeno osm dvoumístných MiG-23UB. Stíhací „třiadvacítky“ tvořily v osmdesátých letech páteř útvarů PVOS, a proto byly dislokovány poblíž západní hranice Československa. Oproti MiG-21 poskytovaly MiG-23 výrazně vyšší šanci uspět při střetu s nepřítelem, a to nejen díky modernější výzbroji, ale i naváděcím systémům. Z celkových 70 dodaných letounů MiG-23 se jich konce federace dočkalo pouze 64, zbytek byl ztracen při nehodách. Při dělení výzbroje rušené ČSLA neprojevila Slovenská republika velmi prozíravě zájem o „třiadvacítky“. Místo nich chtěla změnit dělicí poměr k MiG-29 na 1 : 1. Česká politická reprezentace na tento obchod přistoupila a MiG-23 zůstaly ve výzbroji České republiky do konce tisíciletí, kdy byly všechny vyřazeny.
Základní takticko-technická data Mig-23ML: Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (se 3 PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17,10 m 4,82 m 7,78–13,96 m 10 890 kg 17 800 kg 2 500 km/h 17 700 m 2 380 km
MiG-23 je jednomístný (u cvičných verzí dvoumístný) jednomotorový nadzvukový celokovový hornoplošník klasické koncepce, s křídly s proměnným nastavením úhlu šípu od 18°40´ do 74°40‘. V přídi trupu se nachází radiolokátor a bloky avioniky, na něž navazuje pilotní kabina vybavená vystřelovacím sedadlem KM-1M. Ke střední části trupu jsou po stranách připevněny nasávací otvory motoru. Zadní část s mohutnou kýlovou plochou je doplněna o sklopný kýl pod trupem (sklápí se při přistání/pohybu na zemi) a vodorovné ocasní plochy. Tříbodový kolový plně zatažitelný podvozek umožňuje provoz i z nezpevněných ploch. Pohon základních verzí MiG-23 obstarává dvouosý axiální motor Tjumanskyj R-35-300 s přídavným spalováním. Tah motoru při zapnutém přídavném spalování dosahuje 130 kN, při normálním běhu pak 85,5 kN. Výzbroj letounu se u verze MiG-23ML skládá z kanonu Gš-23L ráže 23 mm, který je uložen ve spodní části přídě. Nábojová schránka v trupu pojme 200 nábojů. Na čtyřech podkřídelních a třech podtrupových závěsnících může MiG-23 nést širokou škálu výzbroje od řízených střel R-23 a R-60 přes bloky neřízených raket UB-16-57, UB-32A-57 a B-8M a neřízené rakety S-24 ráže 240 mm až po pumy do hmotnosti po 500 kg. Text: Jakub Fojtík Foto: autor a archiv autora
Přenosný protiletadlový raketový komplet RBS 70 (RoBotSystem 70) nese v rámci naší armády označení RBS-70. Jedná se o nejmodernější zbraňový systém určený k ničení širokého spektra cílů ve vzduchu. Tvoří výzbroj 25. protiletadlové raketové brigády Strakonice. Vzhledem k různému označování je v textu u zahraničních kompletů zachováno mezinárodně používané označení, zatímco v souvislosti s naší armádou označení zavedené v rámci AČR. Jak již bylo uvedeno v článku o kompletu Strela-2 (A report 10/2012), změnila kategorie přenosných protiletadlových kompletů označovaných jako MANPADS (MAN Portable Air Defence System) situaci na bojišti ve vztahu pozemních sil a letectva. Obecně se však rozdělují podle způsobu zaměřování cíle. Strela-2, Red Eye, Igla nebo Stinger, případně některé jejich kopie jsou jednodušší z hlediska obsluhy, avšak o to méně účinné. Výrazně větší je šance zásahu odlétajícího cíle, kdy je vyšší pravděpodobnost zachycení horkých spalin z trysky proudového nebo turbovrtulového motoru. Výhodou uvedených kompletů je možnost transportu a odpalování jedním člověkem, i když v praxi tvoří obvykle obsluhu dva. Druhá skupina, která je určena pro vycvičené specialisty, má vyšší efektivitu při ničení cílů a jejími reprezentanty jsou britské Blowpipe a jeho modernizovaná verze s trojnožkou Javelin (exportní označení Starburst), francouzský Mistral a švédský
RBS 70. Jejich nevýhodou je vícečlenná, obvykle troj- nebo čtyřčlenná obsluha. Mohou být s úspěchem používány i vůči přilétajícím cílům (na příletu). Poněkud paradoxně může být u kompletů naváděných operátorem cena řízené střely nižší než u samonaváděcích typů, u kterých ji zvyšují náklady na složitou hlavici vyhledávající cíle v infračervené části spektra. První skupina je samonaváděcí a hlavice jejích řízených střel lze úspěšně rušit pomocí dipólů (světlic) odpalovaných z letounů a vrtulníků. V některých případech pomáhá i ostrý manévr letounu, který jej dostane z prostoru sledovaného pelengátorem hlavice. U druhé skupiny operátor zaměřuje cíl průběžně a koriguje směr letu řízené střely za ním. Tím
výcvik
Směno k boji!
Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail:
[email protected]
odpadá možnost rušení dipóly a pravděpodobnost úniku manévrem je rovněž nižší.
Protiletadlový raketový komplet pro chytré Jako historicky první ze sofistikovaných kompletů byl patrně zahájen vývoj britského typu Blowpipe, což vede k názoru, že se jednalo o vzor pro RBS 70. Britský typ měl však jednu nevýhodu. Střelec zaměřoval objemný a těžký (24,3 kg) přepravní/odpalovací kontejner s řízenou střelou s přístrojovým blokem z ramene. Samotná manipulace s kontejnerem jej proto rušila při zaměřování cíle, který nesměl ztratit ze záměrné. Povely byly na letící střelu přenášeny rádiem a laserovým paprskem. Výsledky složitě ovládaného kompletu proto nebyly nijak oslnivé a pokus vyzbrojit tímto typem a rovněž modernizovaným Javelin nevzdělané afghánské mudžahedíny proti sovětskému letectvu zcela zklamal. Švédští konstruktéři známé zbrojovky Bofors Defence (od roku 2000 Saab Bofors Dynamics) se pravděpodobně poučili z chyb konkurence a vyvíjeli svůj komplet tak, aby se operátor mohl plně věnovat zaměřování cíle. Nový prostředek protiletecké obrany spadal do kategorie zbraňových systémů určených k ničení létajících cílů na malé vzdálenosti do deseti kilometrů, které jsou označovány zkratkou SHORAD (Short-Range Air Defense). Součástí kompletu se stala trojnožka se sedátkem, která umožňovala samostatnou lafetaci přepravního/odpalovacího kontejneru a zaměřovacího přístroje. Operátor se nemusel namáhat přenášením kontejneru na rameni. Vývoj kompletu RBS 70 byl zahájen již v roce 1967. Jedním z důvodů byla pravděpodobně praxe s nepříliš účinným americkým kompletem Red Eye, který nesl ve Švédsku označení RBS 69. Do výzbroje švédské armády se RBS 70 dostal roku 1975, tedy ve stejném roce jako Blowpipe do britské a nedlouho po nasazení například Strely-2 ve Vietnamu. Postupným vývojem si RBS 70 zachoval vysokou bojovou hodnotu. První verze zaměřovače ještě nebyla použitelná pro boj v noci. Tuto možnost zajistil až noční zaměřovač COND, později BORC. Řízené střely mají rovněž několik verzí, které se liší elektronikou, letovou rychlostí a bojovou hlavicí. Konkrétně se jedná o Mk. 1, Mk. 2 a Mk. 3 Bolide. Řízená střela Mk. 0 létá rychlostí Mach 1, Mk. 1 a Mk. 2 rychlostí Mach 1,6 a Mk. 3 Bolide rychlostí Mach 2. Posledně jmenovaná je schopna ničit i bezpilotní letouny, které se pohybují v malých
Hlavní takticko-technická data: Hmotnost kompletu se zaměřovačem BORC a kontejnerem ..................... 128 kg Hmotnost Mk. 1 až Mk. 3 ............. 26–27 kg Úsťová rychlost řízené střely ......... 50 m/s Minimální dostřel ........................... 300 m Maximální dostřel dálkový Mk. 1, Mk. 2, Mk. 3 ...................... 5 000/7 000/8 000 m Maximální výškový dostřel Mk. 1, Mk. 2, Mk. 3 ...................... 3 000/4 000/5 000 m Délka řízené střely .......................... 1 320 mm Průměr řízené střely ........................ 106 mm Pravděpodobnost zásahu cíle ve výšce nad 30 m .......................... 95 %
Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz
výškách. Navíc raketa Bolide díky kumulativní náloži umožňuje v případě nouze ničit i pozemní obrněné cíle, například bojová vozidla pěchoty. V nedávné době byl dokončen vývoj zaměřovače, který sleduje cíl automaticky bez zásahu operátora. Verze RBS 70 s uvedenými schopnostmi nese označení RBS 70 NG (New Generation). Jeho výhodou je plně automatizované navedení rakety na cíl a integrace nočního zaměřovače. Mimo základního provedení pro pěchotu existuje ještě verze RBS 70 VLM (Vehicle Launched Missile) určená pro lafetaci na vozidlech, případně lodích. V rámci 25. protiletadlové raketové brigády jsou družstva s protiletadlovými raketovými komplety RBS-70 přepravována na korbách terénních nákladních automobilů Tatra T 810 PVO. Vzhledem k tomu, že vojáci jsou při přesunu nedostatečně chráněni vůči útoku pěchotními zbraněmi, uvažuje se aktuálně o možnosti využít k přepravě kolová obrněná vozidla Dingo. Protiletadlový raketový komplet RBS 70 se jeví jako vysoce perspektivní prostředek boje s cíli ve vzduchu. Je proto ve výzbroji Argentiny, Austrálie, Bahrajnu, Bangladéše, Brazílie, České republiky, Finska, Indonésie, Íránu, Irska, Litvy, Lotyšska, Norska, Pákistánu, Singapuru, Spojených arabských emirátů, Spolkové republiky Německo, Švédska, Thajska, Tuniska a Venezuely.
Základní technický popis Protiletadlový raketový komplet RBS 70 má tři hlavní části, a to stojan (trojnožku), zaměřovač pro palebnou jednotku a přepravní/odpalovací kontejner s řízenou střelou. Základ stojanu tvoří kovová trubka, ke které jsou dole sklopně upevněny tři opěry (nohy) a nad nimi konzola se sedačkou. Na otočné části trubky nad konzolou se nacházejí propojovací konektory. V horní části se vpředu nalézá úchyt palebné jednotky a nahoře lafetace pro nasazení přepravního/odpalovacího kontejneru. Součásti palebné jednotky českého provedení jsou termovizní kamera BORC a přístroj IFF (Identification Friend Foe) pro rozlišování přátelských a nepřátelských letadel. Palebná jednotka emituje laserový paprsek, který dopadá na senzor řízené střely. Tím je umožněno její ovládání za letu. Řízená střela se skládá z hlavového nárazového/bezkontaktního zapalovače, bojové hlavice, autopilota, letového motoru s obvodovými tryskami, sklopných křížových stabilizačních ploch (křídel), bloku elektroniky a baterií, záďových křížových řídicích ploch, záďového senzoru a odhazovatelného startového raketového motoru. U modernizované řízené střely Mk. 3 má hlavice hmotnost 1,5 kg a do jejího povrchu je zalito 3 000 wolframových kuliček o průměru 3 mm. Kumulativní vložka má průbojnost 200 mm homogenního ocelového pancíře. Zapalovač lze nastavit na tři způsoby činnosti, a to standardní (proti letadlům a vrtulníkům), pro malé cíle (proti bezpilotním letounům a řízeným střelám s plochou dráhou letu) a kontaktní (proti dopravním letounům, vrtulníkům ve visu ve velmi malé výšce a v případě nouze i proti pozemním obrněným cílům). Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba
Šéfredaktor: Jan Procházka
Účastníky kurzu přijel podpořit také ministr obrany ČR Alexandr Vondra
Na kurzu se významným způsobem podílel mjr. Lefner a vedoucí instruktoři
Hvizd píšťalky odstartoval jednu z řady střeleb zahajovacího ročníku nového kurzu instruktorů výcviku ve střelecké přípravě, který byl organizován u Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. Jeho nejvýstižnější popis je dril, dril, dril. Voják 21. století, to jsou také nové zbraně s novými technickými parametry a vyšší kvalitou bojového použití a na jejich využití je prioritně tento kurz zaměřen. Bojové použití útočné pušky CZ 805 BREN, lehkého kulometu FN Mk48 Minimi, pistole CZ 75 Phantom a univerzálního ručního granátu je základem střelecké přípravy jednotek. „Jedna věc je však profesionální ovládání těchto zbraní a druhá také zvládnutí toho, jak naučit další vojáky tyto zbraně co nejlépe používat. Jsou také předpisy a řada metodik, které se zabývají oblastí střelecké přípravy, avšak jejich výklad a realizace nejsou vždy jednotné. Proto je jedním z důležitých cílů tohoto kurzu naučit instruktory aplikaci těchto dokumentů v praxi a plně zvládnout metodiku střelecké přípravy a zejména bezpečnostní stereotypy a tyto ujednotit v rámci celé AČR,“
uvedl plukovník Jaromír Durna ze sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO, jeden z jeho hlavních tvůrců. „Základem každé armády jsou bojující jednotky a vojáci,“ říká iniciátor kurzu generálmajor Aleš Opata, zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – ředitel Společného operačního centra MO. Do nultého ročníku bylo vybráno celkem šestnáct příslušníků z celé armády a dalších devět vedoucích instruktorů, kteří mají silný vztah ke zbraním a dosahují s nimi výborných výsledků, aby v praxi ujednotili postupy instruktorů všech součástí AČR. „Máme nové zbraně, můžeme je umět ovládat na základní úrovni, ale využívat všechny jejich možnosti, předcházet závadám, poruchám v důsledku špatné manipulace s nimi vyžaduje získání návyků a vytvoření funkčního systému přípravy,“ říká garant kurzu instruktorů výcviku střelecké přípravy major Josef Lefner, náčelník oddělení přípravy mechanizovaného vojska VeV-VA. Kurz má jasný cíl – posunout všechny dál. „Učíme instruktory, jak mají vojáky naučit správnou obsluhu zbraně, jak
správně používat povelovou techniku, názvosloví při popisu zbraně, při popisu odstraňování závad, tak aby nebyl rozdíl u jednotlivých útvarů a bylo to všechno jednotné v celé armádě. Učíme je používat zbraně, včetně bojového použití z různých pozic – vleže, vkleče, vestoje i za chůze. Informací je opravdu hodně. Zvládnout musí vše, včetně správného používání názvosloví,“ říká k obsahu kurzu plukovník Durna. Major Lefner ještě dodává: „Při závěrečné zkoušce musí tedy prokázat, že tomu nejen rozumí, ale dokáží také naučit, vysvětlit, prakticky řídit výcvik a jsou na takové úrovni, aby mohli cvičit další instruktory. Někomu to trvá déle. Aby člověk mohl učit, to není nic jednoduchého a ne každý má pro to vlohy.“ V tomto kurzu ze šestnácti účastníků jich šest získalo plnohodnotný certifikát instruktorského oprávnění. Certifikáty jim byly slavnostně předány za přítomnosti patrona kurzu generálmajora Aleše Opaty. Zbytek absolventů má ovšem vysoké předpoklady pro instruktorskou certifikaci v dalších řádných kurzech. Tím, že kurz skončil, však ani zdaleka nekončí práce s instruktory. „Předpokládáme, že i nadále budou pokračovat v rozvoji získaných znalostí a dovedností a budou se pravidelně účastnit metodických shromáždění k problematice střelecké přípravy. Nastavili jsme do pravidel certifikace, že musí prokázat během tří let, že tuto schopnost neztratili, jinak o certifikát přijdou,“ v závěru dodává plukovník Durna. Je třeba se neustále zdokonalovat a záměrem střelecké přípravy je v horizontu tří let takto vycvičit instruktory do všech součástí armády, tedy i do zabezpečovacích a podpůrných jednotek. Text: kpt. Monika Nováková, tisková a informační důstojnice VeV-VA Foto: Vladimír Bezděk
Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová Foto na titulní straně: Jan Kouba
V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 9. 11. 2012 Toto číslo vyšlo dne: 12. 11. 2012
Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail:
[email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail:
[email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail:
[email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail:
[email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail:
[email protected] Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.
47
historické čestné názvy
Stále více útvarů Armádyy České Č republiky se může stnnými názvy. Ne ve všech pyšnit historickými a čestnými tečně prezentovány případech jsou ale dostatečně řejnost přesně neví, a mnohdy ani vojenská veřejnost co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat historickému názvu 131. dělostřeleckého oddílu – „Generála Netíka“. Oddílu ho na základě návrhu ministra obrany propůjčil u příležitosti 56. výročí ukončení druhé světové války v Evropě 8. května 2001 prezident ČR Václav Havel.
Jan Netík se narodil 12. 11. 1885 v obci Roveň nedaleko Rychnova nad Kněžnou. Měl tři sourozence, bratry Josefa a Aloise a sestru Marii. Jeho otec, rovněž Jan, byl řadu let starostou této vesnice. Po ukončení obecné školy v rodné obci pokračoval budoucí generál Jan Netík ve studiu na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Svou vojenskou dělostřeleckou kariéru zahájil již v roce 1905, kdy se přihlásil jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády a nastoupil službu u dělostřelecké jednotky ve Vídni. Zde také úspěšně složil důstojnické zkoušky.
Domů kolem světa Po skončení vojenské služby pokračoval ve studiu lingvistiky na Filozofické fakultě České univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze. Od roku 1911 se živil jako gymnazijní profesor. Krátce po vypuknutí první světové války narukoval k pevnostnímu pluku v Přemyšli. První bojový křest pak získal u Lvova. Později se podílel na obraně pevnosti Přemyšl. Zde také po kapitulaci její posádky padl do ruského zajetí. Dostal se do zajateckého tábora v Ufě, kde působil jako důvěrník českých zajatců. V červnu 1916 podepsal přihlášku do našeho zahraničního legionářského vojska. Stal se příslušníkem záložní roty čs. střelecké brigády v Kyjevě. V červenci 1917 byl přidělen jako velitel 3. roty k právě se tvořícímu 8. čs. střeleckému pluku. S ohledem na jeho dělostřeleckou specializaci se zde však dlouho neohřál, zhruba po měsíci byl převelen k 2. čs. samostatnému dělostřeleckému oddílu. Tato naše první dělostřelecká jednotka se začala formovat u 5. čs. střeleckého pluku. Postupně prošel
několika vzdělávacími kurzy, v prosinci 1917 byl dokonce odeslán do Rumunska, kde francouzská vojenská mise organizovala kurz pro důstojníky dělostřelectva. Vždy se však vrátil zpátky k dělostřelectvu. V dubnu 1918 se Jan Netík stal velitelem 1. baterie 2. čs. dělostřelecké brigády. Během tzv. čeljabinského incidentu v květnu 1918 byl vyslán do Čeljabiska na vojenský sjezd. Byl tedy bezprostředním účastníkem událostí, které následovaly a během nichž se naši legionáři rozhodli vzít celou záležitost do vlastních rukou a další cestu po transsibiřské magistrále si vymoci silou. Jan Netík v té době převzal velení 6. baterie dislokované v Irkutsku. Počátkem září 1918 se stal velitelem 4. baterie ve Verchněm Udisku. S ní se vyznamenal v bojích o Kungur, kde byl lehce raněn. Od února 1919 velel druhému a následně třetímu těžkému dělostřeleckému oddílu. S ním se také v červenci 1920 vrátil přes Tichý oceán, Kanadu, Atlantik a Hamburk do vlasti.
Za mobilizace na podzim roku 1938 byl divizní generál Jan Netík velitelem dělostřelectva Hlavního štábu. Pro jeho další osud bylo směrodatné to, že se v březnu 1939, kdy zbytek okleštěného Československa obsadila německá vojska, stal vládním zástupcem pro likvidaci Ministerstva národní obrany a československé branné moci. V této funkci působil až do počátku ledna 1940, kdy byl přeložen do výslužby. Po celou tuto dobu velice intenzivně spolupracoval s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa. Právě jeho funkce mu umožňovala navázat budovanou odbojovou organizaci na bývalou armádu a převést část zbraní a tajných fondů ve prospěch těchto ilegálních struktur. Jeho aktivity ale neušly pozornosti gestapa. V roce 1942 byl zatčen a odeslán do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Zde také v únoru 1945 v důsledku trýznění a neléčené tuberkulózy zemřel. Text: Vladimír Marek Foto: VHÚ, VÚA-VHA a Jan Kouba
Armáda v likvidaci a pomoc odboji Po krátké repatriační dovolené se rozhodl již v hodnosti podplukovníka dělostřelectva pro další službu v československé armádě. V září 1920 převzal velení dělostřeleckého pluku č. 108 v Hlučíně a Opavě. O šestnáct měsíců později se však již stal přednostou nejdříve 30. a později 16. dělostřeleckého oddělení Ministerstva národní obrany. V roce 1924 absolvoval generálský kurz při Válečné škole v Praze. Po jeho ukončení se stal velitelem 1. polní dělostřelecké brigády v Praze. Krátkou dobu také učil dělostřeleckou taktiku v kurzu pro velitele vojskových těles v Praze. Absolvoval rovněž informační kurz pro generály v Paříži. V květnu 1928 byl povýšen do první generálské hodnosti. Od září tohoto roku až do okupace vykonával funkci přednosty II. (dělostřeleckého a zbrojního) odboru Ministerstva národní obrany. Ve třicátých letech minulého století, během reorganizace naší armády, sehrál rozhodující roli při modernizaci československého dělostřelectva.
Právě u Přemyšli padl Jan Netík do ruského zajetí
Jan Netík byl coby účastník sjezdu v Čeljabinsku u toho, když se naši legionáři rozhodli vzít situaci do svých rukou
A-10A Thunderbolt II
