OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 BENEDIKT XVI: TRETIEHO DŇA VSTAL..................................................................... 6 ROK V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE ..................................................................... 8 VE ZLÍNĚ BYLA POPRVÉ SLAVENA ŘECKOKATOLICKÁ BOHOSLUŽBA ...................... 10 VZÁCNÝ BYZANTSKÝ DOKUMENT VE VATIKÁNU ................................................... 11 Є Я НАСПРАВДІ БОЖОЮ ІКОНОЮ? ......................................................................... 12 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: CHRÁM SV. JOSEFA V BRNĚ........................................ 15 LITURGICKÉ POJMY: HVĚZDA, LŽIČKA, KOPÍ, ANTIMINS .......................................... 17 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. MARIE EGYPTSKÁ (1. DUBNA)........................................ 18 INSPIRACE NEJEN VELKOPOSTNÍ.............................................................................. 20 RECENZE NOVÉ KNIHY ............................................................................................ 22
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, s osmým číslem časopisu Exarchát vstupujeme do postní doby, na jejímž konci nás čeká velikonoční radost. Tomuto tématu se zvlášť věnuje článek otce biskupa Ladislava Hučka, který zpracovává myšlenky Svatého otce Benedikta XVI. Při velikonoční přípravě nás může usměrnit také zamyšlení Inspirace nejen velkopostní, které připravil generální vikář Milan Hanuš. Rádi bychom upozornili na aktualitu z Olomouce, kde se poprvé konala řeckokatolická bohoslužba. O ní nás informoval šéfredaktor olomouckého arcidiecézního zpravodaje Josef Pala. Před rokem náš Apoštolský exarchát převzal do své správy
chrám Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Praze 1. Za krátkou dobu si do něj našlo cestu množství věřících a chrám se stal místem setkávání řeckokatolíků především ze Slovenska. O tom, co všechno se za první rok u Nejsvětější Trojice odehrálo, jsme si povídali s rektorem chrámu o. mitr. Kornelem Balážem. Na závěr se obracíme na místní správce farností i na samotné věřící: napište nám, jak jste slavili velikonoční svátky ve vaší farnosti, co všechno se odehrálo o velikonočních svátcích právě u vás! Rádi vaše příspěvky otiskneme! V květnu se těšíme na další setkání s vámi!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA Během prvního postního týdne se členové České biskupské konference zúčastnili svých pravidelných duchovních cvičení, které nám tentokrát dával papežský teolog P. Wojcziech Giertych, OP z Říma. Při těchto exerciciích se zaměřil na důrazné biblické poukazování k jádru křesťanského života. To nespočívá jen v plnění povinností, nebo jen ve vyhýbání se hříchu, ani ve vnější dokonalosti podle lidských představ, ale jen ve vztahu k Bohu, ve vnitřním duchovním životě, který je jako páteř v těle, která všechno drží, i když se vnější opory odstraní. V křesťanském a evangelijním postoji lásky nás nemá držet jen nějaký strach z trestu a ani jen smysl pro povinnost. Má to být něco podstatnějšího: má to být hluboké přesvědčení víry projevující se svobodně v lásce k Bohu a bližním. Boha a lidi milujeme pak ne proto, že musíme, ale že chceme. Kdo něco musí, tak je k tomu podněcován něčím zvenku, nějakou povinností, předpisem, apod. Kdo něco chce dělat, ten je k tomu veden spíše svým vlastním svobodným rozhodnutím, duchovním popudem, láskou.
4
I v naší řeckokatolické Církvi musíme stále více dospívat do takového stavu, aby naše víra se nevyčerpávala jenom ve vnějších náboženských úkonech, které pak mají malý vliv na náš každodenní život, ale aby na nás bylo stále a ve všem vidět, že jsme život odevzdali někomu vzácnému, že kráčíme ve stopách Krále a jsme si toho vědomi. Nevyměnili bychom tento svůj život za nic na světě. Je to vzácná perla, je to poklad, který jsme dostali a i když si ho chceme navěky ponechat, současně toužíme s každým se o něj podělit. Ten poklad má totiž tu vlastnost, že čím více se s ním dělíme, tak tím více se rozmnožuje. A když se s ním nedělíme, velmi rychle ztrácí pro nás hodnotu. Období Velkého postu a Pascha jsou velikou školou právě tohoto prohloubení naší víry a jejího zvnitřnění. Využijme tuto dobu a tyto svátky k tomu, aby milost Boží v nás nebyla marná, ale přinášela co nejvíce plodů. Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY Zprávy z farností • Dne 30. ledna 2007 si Pán povolal k sobě chomutovského farníka Františka Kösztnera. Pohřební obřady vykonal v Chomutově o. Rastislav Dzurjovčín, bývalý správce farnosti. F. Kösztner, který se před 73 lety narodil v Rumunsku, byl v chomutovském společenství věřících známý jako obětavý člověk, nápomocný ve všech potřebách farnosti. • Dne 4. února 2007 přijal v Olomouci Štěpán Jan Strojvus svátost křtu a myropomazání. Štěpán Jan, který se narodil 17. ledna 2007, přijal tyto iniciační svátosti z rukou biskupa a apoštolského exarchy Ladislava Hučka. • Ve dnech 6. – 11. února 2007 pracovník humanitárního oddělení Arcidiecézní charity v Olomouci (ACHO) a administrátor řeckokatolické farnosti Olomouc o. Rostislav Strojvus navštívil dětské domovy na Ukrajině, aby v nich odevzdal dary ACHO a zmapoval situaci místní organizace pečující o děti v nouzi ve vesnici Lopatyn. • Poprvé v novodobé historii se dne 18. února 2007 sloužila východní katolická liturgie ve Zlíně. Ve farním kostele svatých apoštolů Filipa a Jakuba ji sloužil o. Adolf J. Pleskač, spolu s ním koncelebrovali o. Michael Špaček a o. Jiří Kvapil.
Liturgii, které se zúčastnilo 110 věřících, doprovázel zpěvy sbor z Velkých Bílovic. Ze života církve • Na svém plenárním zasedání dne 23. ledna 2007 přijala Česká biskupská konference jednohlasně odmítavý postoj a vydala prohlášení k morálně nepřijatelným a věcně zavádějícím dopisům zasílaným z Ukrajiny mnohým duchovním osobám v České republice skupinkou bývalých českých řeholníků. • Dne 18. února 2006 byla ve slovenských Košicích v katedrálním chrámě Narození Přesvaté Bohorodičky sloužena slavnostní liturgie při příležitosti 10. výročí ustanovení košického řeckokatolického exarchátu. Hlavním celebrantem byl košický apoštolský exarcha Milan Chautur, bohoslužby se účastnil také kardinál Tomáš Špidlík, téměř všichni slovenští biskupové, biskup Milan Šášik z Užhorodu, kuriální biskup Dionýzij Ljachovič z Kyjevsko-haličského vyššího arcibiskupství a apoštolský nuncius Józef Nowacki. • Dne 17. března v 10,00 hod. v pražské katedrále sv. Klimenta přijme kněžské svěcení absolvent olomoucké teologické fakulty Mgr. Serhij Matskula.
vf 5
BENEDIKT XVI: TRETIEHO DŇA VSTAL Je zaiste potrebné pripustiť, že naše Krédo nehovorí o prázdnom hrobe. Preň nie je zaujímavé, že hrob bol prázdny, ale že Ježiš tu pôsobí. Treba tiež pripustiť, že chápanie vzkriesenia, ktoré by sa rozvíjalo od prázdneho hrobu ako opačný pojem pochovania, postavený proti pochovaniu, by nedosiahol zmysel novozákonného posolstva. V skutočnosti Ježiš nie je mŕtvy, ktorý sa "vrátil" do života, ako napríklad naimský mládenec alebo Lazár, privolaní do pozemského života, ktorý sa však potom musel skončiť definitívnou smrťou. Ježišovo zmŕtvychvstanie nie je prekonanie klinickej smrti, ktoré poznáme aj dnes, ale ktoré v istom momente končí smrťou bez návratu. Že sa veci nemajú takto, vysvetľujú nielen evanjelisti, ale aj samotné Pavlovo Krédo (1 Kor 15, 3-11). Zjavenie Vzkrieseného opisuje následne gréckym slovom óphthe, ktoré bežne prekladáme objavil sa, možno by sme presnejšie mali povedať dal sa vidieť. Tento výraz jasne ukazuje, že tu ide o niečo iné: že Ježiš po vzkriesení patrí do sféry reality, ktorá sa normálne vymyká našim zmyslom. Už nepatrí svetu, vnímateľnému zmyslami, ale do Božieho sveta. Môže ho vidieť len ten, komu to sám Syn dopraje. A do takého videnia sú zapojené aj srdce, duch, vnútorná úprimnosť človeka. Už v každodennom spôsobe videnia to nie je ten jednoduchý proces, za aký ho bežne považujeme. Dvaja ľudia, ktorí súčasne kontemplujú vonkajší svet, vidia len zriedka tú istú vec. Okrem toho vidíme vždy z vnútra. Podľa okolností človek môže vnímať krásu vecí alebo len ich užitočnosť. Človek môže v tvári druhého čítať ustarostenosť, lásku, skryté utrpenie, hranú falošnosť, alebo si nevšimnúť nič. Všetko toto sa javí zmyslom, ale je vnímané len v rámci senzibilno-mentálneho procesu, ktorý je o to náročnejší, o čo hlbšie vnemový prejav veci siaha do hĺbky reálna. Niečo podobné platí aj o vzkriesenom Pánovi: zjavuje sa zmyslom, a predsa môže len stimulovať zmysly, ktoré vidia viac než iba fyzickými zmyslami. Ak zoberieme do úvahy celý úryvok, musíme pripustiť, že Ježiš nežil ako oživený mŕtvy, ale v sile Božej moci, nad zónou toho, čo je fyzicky a chemicky merateľné. Ale aj to je pravda, že v skutočnosti on sám, táto osoba, Ježiš, odsúdený pred dvomi dňami, žije. Vzkriesenie a Zjavenie sú dve odlišné skutočnosti, v tomto vierovyznaní jasne oddelené. Vzkriesenie sa nevyčerpáva v zjavení. Zjavenia nie sú vzkriesenie, sú len jeho odraz. Vzkriesenie je predovšetkým udalosť samého Ježiša, medzi ním a Otcom, v sile moci Ducha Svätého. Až potom sa táto udalosť, ktorá sa stala samému Ježišovi, stáva prístupnou ľuďom, pretože ju on robí prístupnou. A týmto sme sa opäť vrátili k slovu hrob, na ktoré sa nám teraz odhaľuje odpoveď. Hrob nie je ústredný bod posolstva o zmŕtvychvstaní, ním je Pán vo svojom novom živote. Ale nemožno ho tomuto posolstvu ani odňať. Ak je pochovanie v tomto mimoriadne hutnom texte spomenuté len lapidárnym spôsobom, chce sa tým veľmi jasne povedať, že toto nebol posledný krok Ježišovho pozemského života. Už nasledujúca formulácia, vyhlásenie vzkriesenia tretieho dňa podľa Písem, je tichá narážka na Žalm 16,10. Tento text je jedným zo základných prvkov starozákonných dôkazov,
6
vypracovaných prvotným kresťanstvom ako dôkaz Ježišovho mesiánskeho charakteru. Opierajúc sa o svedectvo kázaní, ktoré nám zachovávajú Skutky apoštolov, žalm bol základným oporným bodom formulácie podľa Písem. Tento verš podľa Septuaginty, ktorý bol Starým zákonom rodiacej sa Cirkvi, hovorí takto: Neopustíš môj život v hrobe, ani nedopustíš, aby tvoj svätý uzrel skazu. Podľa židovskej interpretácie sa rozklad začínal po treťom dni. Slovo Písma sa uskutočňuje na Ježišovi, pretože vstal na tretí deň, prv než by začal rozklad. Tu sa text viaže aj na verš, ktorý sa týka smrti: všetko toto sa odohráva v kontexte Písem - Ježišova smrť vedie k hrobu, ale nie k rozkladu. On je smrťou smrti. Smrť, ktorá sa ukrýva v Božom slove, je teda vo vzťahu k životu, ktoré berie smrti jej moc vždy, keď v rozklade tela toto ničí človeka na zemi. Takéto prekonanie moci práve tam, kde prejavuje svoju nezvratnosť, patrí ústredným spôsobom k biblickému svedectvu, odhliadnuc od faktu, že by bolo absolútne nemožné ohlasovať Ježišovo vzkriesenie v prípade, ak by každý vedel a mohol sa presvedčiť, že ležal v hrobe. Vec by bola nemožná v našej spoločnosti, ktorá teoreticky zakúša pojmy vzkriesenie, pre ktoré je telo indiferentné. Bolo to iste nemožné v židovskom svete, v ktorom sa človek identifikoval so svojím telom a s nejakou vecou popri ňom. Kto vyznáva vzkriesenie tela, nepotvrdzuje absurdný zázrak, ale potvrdzuje moc Boha, ktorý rešpektuje svoje stvorenie bez toho, že by bol viazaný na zákonitosť smrti. Bez pochýb, smrť je typická forma súčasného jestvujúceho sveta. Ale prekonanie smrti, jej reálna a nielen konceptuálna eliminácia, je tak dnes ako vtedy túžba a objekt ľudského bádania. Ježišovo vzkriesenie hovorí, že toto prekonanie je naozaj možné, že smrť nepatrí principiálne a neodvolateľne k štruktúre stvorenstva, matérie. Iste hovorí aj to, že prekonanie hraníc smrti nie je možné definitívnym spôsobom klinickými vedeckými metódami, prostredníctvom techniky. Deje sa prostredníctvom stvoriteľského slova a lásky. Len tieto mocnosti sú dostatočne silné, aby mohli tak od základu zmeniť štruktúru hmoty, aby sa bariéra smrti stala prekonateľnou. Preto sa v mimoriadnom prísľube tohto textu nachádza aj mimoriadne volanie, povolanie, celá interpretácia jestvovania človeka a sveta. No zvlášť sa tým stáva zjavným, že viera v Ježišovo zmŕtvychvstanie je vyznaním viery v reálnu existenciu Boha a vyznaním jeho stvorenia, bezpodmienečného áno, ktorým sa Boh stavia pred svoje stvorenie, pred hmotu. Božie slovo preniká skutočne až do vnútra tela. Jeho moc nekončí na limitoch hmoty. Zasahuje všetko. A tak aj zodpovednosť vzhľadom na toto slovo preniká iste do hmoty, do tela a tam sa potvrdzuje. Na záver môžeme povedať, že vo viere vo vzkriesenie ide o reálnu Božiu moc a váhu ľudskej zodpovednosti. Aby Božia moc bola nádej a radosť, to je oslobodzujúci obsah veľkonočného zjavenia. Vo Veľkej noci Boh zjavuje sám seba, svoju moc - väčšiu ako moc smrti - silu trojičnej lásky. Tak nám veľkonočné zjavenie dáva právo spievať Aleluja takým spôsobom, ktorý preniká oblaky smrti. převzato z: Joseph Ratzinger, Cesta veľkonočným tajomstvom, s. 104 - 107
7
ROK V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE 15. března 2006 převzal Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v České republice chrám Nejsvětější Trojice v pražské Spálené ulici do svého užívání. O tom, co všechno se zde za uplynulý rok událo, jsme si povídali s rektorem tohoto chrámu, o. mitr. Kornelem Balážem. • Co předcházelo převzetí kostela Nejsvětější Trojice? Ještě než Apoštolský exarchát vůbec vznikl bylo jasné, že pokud chceme skutečně efektivní pastoraci našich věřících, nestačí v Praze jeden chrám – sv. Kliment, ale musíme zajistit více bohoslužebných prostor. To kvůli tomu, že naše řeckokatolické společenství je opravdu multietnické a multikulturní. Je úplně jasné a přirozené, že každý z věřících hledá to, co je mu nejbližší. Bylo třeba všestranně vyjít vstříc diaspoře věřících, a tak jsme zohlednili a přizpůsobili časy bohoslužeb, aby byly pro lidi co nejvýhodnější. Snažili jsme se a pořád se snažíme o co největší dostupnost chrámů. A co je pro věřící hodně důležité, jsou bohoslužby, které zohledňují rozdíly v jazyku i tradici. • V kolika jazycích se tedy bohoslužby slaví? Dnes bohoslužby vysluhujeme tradičně ve staroslověnštině, ale také v ukrajinštině, slovenštině a češtině. Během trvání Apoštolského exarchátu se nám smluvně podařilo zajistit a opravit v Praze chrám sv. Kosmy a Damiána v Emauzích, v ulici Vyšehradské a též rotundu sv. Longina v ulici Na Rybníčku. Oba objekty jsou velmi zdařile opraveny a přizpůsobeny ke konání řeckokatolických bohoslužeb. Jsou ale poměrně malé a pro nepražáka není úplně snadné je nalézt...
8
• Proto jste se rozhodli začít s bohoslužbami u Nejsvětější Trojice? Ano, Arcibiskupství pražské nám vyšlo vstříc. Na naši žádost o vhodný bohoslužebný prostor nám nabídlo krásně zrestaurovaný chrám Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Chrám byl dlouhou dobu zavřený, protože se v těchto místech stavělo metro, a to narušilo statiku objektu. A proto, že v této lokalitě jsou velmi blízko sebe živé a krásně fungující římskokatolické farnosti, např. u sv. Ignáce, u sv. Voršily, u Panny Marie Sněžné, u sv. Jiljí, rozhodlo se arcibiskupství dát k dispozici právě tento chrám. Dnes je tedy chrám Nejsvětější Trojice určen především pro řeckokatolíky ze Slovenska. Jakési společenství mladých, především vysokoškoláků, už bylo vytvořeno u kostela sv. Kosmy a Damiána, takže společenství mladých se jen "přestěhovalo". • Kdo kromě mládeže navštěvuje bohoslužby u Nejsvětější Trojice? Jsme rádi, že se začínají také objevovat i ti lidé, kteří tu nejsou jenom na práci a studia, ale dlouhodobě zde žijí. • Jaká je tedy účast na bohoslužbách? Na hlavní dopolední liturgii v neděli tak do padesáti lidí. • Plánujete na nejbližší svátek Nejsvětější Trojice něco, čím byste se veřejnosti více představili? Ano, na chrámový svátek plánujeme oslavu a poděkování za uplynulý rok. Budeme rádi, když naše pozvání přijme římskokatolický duchovní, který se výrazně podílel na rekonstrukci kostela. Pozváním na tuto oslavu chceme také arcibiskupství vyjádřit dík za to, že rok tady jsme. • Pokud bychom chtěli připomenout ty nejdůležitější události za uplynulý rok... Vlastně jsme začali hned, už velikonoční svátky jsme minulý rok slavili u Nejsvětější Trojice. Podařilo se nám především zrekonstruovat sakristii, vytvořili jsme společenskou místnost, zázemí pro setkávání různých společenství. Bez toho zázemí se více méně nedá nic dalšího budovat. Za důležitý moment považuji také to, že otec biskup každou třetí neděli v měsíci přichází do našeho chrámu sloužit sv. liturgii. O našem společenství a bohoslužbách jsme dali také zprávu na všechny farnosti prešovského biskupství. Viera Folkmanová
9
VE ZLÍNĚ BYLA POPRVÉ SLAVENA ŘECKOKATOLICKÁ BOHOSLUŽBA Věřící ve Zlíně prožili v neděli 18. února t.r. historickou událost. Poprvé v historii byla v Baťově městě ve farním kostele sv. Filipa a Jakuba slavena liturgie sv. Jana Zlatoústého. Hlavním celebrantem byl o. Mgr. Ing. Adolf Jiří Pleskač, farní vikář řeckokatolické farnosti v Brně. Spolu s ním celebrovali o. Jiří Kvapil, administrátor řeckokatolické farnosti v Kroměříži, a P. ThLic. Michael Špaček, římskokatolický farář ve Ždánicích, který je biritualistou. Svatou liturgii slavenou k poctě slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje doprovodil nádhernými zpěvy chrámový sbor z Velkých Bílovic. Otec Michael v homilii připomněl slova papeže Benedikta XVI., který zdůrazňuje, že úkolem řeckokatolíků sjednocených s Petrem je na jedné straně zviditelňovat přítomnost východního prvku v církvi a na druhé straně ukazovat, že obě tradice jsou kompatibilní (slučitelné). Mají dosvědčovat hlubokou jednotu v odlišnosti. A právě setkávání tradic v naší novodobé historii má své kořeny na Velehradě. Zde se z iniciativy Antonína Cyrila Stojana před sto lety konal první unionistický sjezd, více než půl století před Druhým vatikánským koncilem. Cyrilometodějská tradice zviditelňuje národní, kulturní a náboženské tradice rozdílných slovanských národů. Každý, kdo se odhodlá poznávat církev i za hranicemi své farnosti, vlastní spirituality a svého ritu, postupně odkryje úžasný, netušený pohled na novou a přece povědomou krajinu. Najde v ní – oděný do poněkud cizokrajného šatu, opěvovaný snad nezvykle znějícími hymny, prožívaný trochu jinak založenými lidmi – ale stejně neporušený poklad pravé Kristovy víry. Myslím si, že s tímto poznáním odcházela většina římskokatolických věřících z nedělní sváteční bohoslužby ve Zlíně. Josef Pala, OLDIN redakčně kráceno
10
VZÁCNÝ BYZANTSKÝ DOKUMENT VE VATIKÁNU Vatikánská apoštolská knihovna a Apoštolská diakonie Řecké pravoslavné církve spolupracují na publikaci faksimile Menologionu císaře Bazila II, který vládl v letech 976 až 1025 a byl posledním představitelem slavné Makedonské dynastie, která byla u moci v Konstantinopoli od poloviny 9. století až do poloviny 11. století. Menologion je ve vlastnictví Vatikánské knihovny už více než 400 let. Je to liturgická kniha, obsahující krátké životopisy svatých daného dne, určené k tomu, aby se pak četly na ranních chválách (órthos, řecky). Svatému (skupině svatých) je věnována vždy jedna strana, z které polovinu zaujímá ilustrace (asi 18x12 cm). Na jeden den připadá i více svatých. Proto, i když tento text obsahuje jenom svaté od září do února (je to prvních šest měsíců byzantského kalendáře, který začíná 1. září), přece má až 430 stran. Obzvlášť krásné jsou v této knize zmíněné ilustrace. Jsou to skutečně umělecká díla. Vznikly v době, kdy Církev východní a západní byly ještě jedno. Proto toto dědictví je společné. Obyčejně se na ilustracích nenacházely podpisy autorů těchto děl. V tomto případě je to však jinak. Proto se dovídáme, že na ilustracích se podílelo osm autorů a jejich hlavou byl Pantaleonos. V současnosti se pracuje na faksimile tohoto vzácného díla. Faksimile bude barevně téměř totožné s originálem. Současné technologie to umožňují. Společný projekt vznikl v roce 2002. První oficiální představení kompletního faksimile se uskutečnilo 16 listopadu 2006 v Aténách. Účastnili se ho arcibiskup Atén a celého Řecka, Jeho Blaženost Christodoulos a knihovník a archivář Svaté římské Církve, kardinál Jean-Louis Tauran. Další takovéto představení se napříště uskuteční v létě 2007 v Římě. Budě věnováno studiím a komentářům týkajícím se daného Menologionu. zpracováno podle: 30 GIORNI, nov. 2006
11
Є Я НАСПРАВДІ БОЖОЮ ІКОНОЮ? Не так давно церква, як католицька так і православна, вступила до слідуючого періоду церковного року, котрим є Великий піст. Період, коли кожен християнин в особливий спосіб повинен застановитися над своїм життям, а саме приділити більше часу молитві, більше поститися і, звісно, пам’ятати про своїх ближніх. Саме молитва нас може привести до нашого Творця, саме через молитву ми можемо осягнути конечність нашого буття тут на землі. Піст нас вчить як опанувати своє власне тіло, а потім, як керувати власними забаганками, точніше вказує нам на важливість співвідношення духовної і матеріальної сторін нашого земного життя. А як ми цьому всьому навчилися, наскільки добре ми це робимо – проявляється якраз в нашій любові до ближнього. Саме ближній є тою мірою всіх наших зусиль, саме посередництвом іншої людини, а то як через пряму критику, так і при останньому Суді, ми можемо дізнатися наскільки ми близькі до нашого Творця, наскільки ми є його образом і подобою – його іконою. Саме людина була сотворена на образ і подобу Божу, як це можемо прочитати в книзі Буття. Саме людина допустилася Первородного гріха, через котрий втратила можливість безпосереднього і відкритого
12
спілкування з Ним. І так само якраз людина прагне знайти свого Творця, а саме, як твір, котрий сам може творити: писання ікон, піснеспівів і тд. В цій короткій статті нашу особливу увагу звернемо на ікони, бо якраз перша неділя Великого посту є неділею Православія, а точніше неділею почитання ікон. Так що таке ікона? Східня ікона – це особливий вид самовираження і саморозкриття Церкви; це є духовна дійсність у фізичному просторі, в котрій сходяться догматика, містика, сотеріологія і естетика. З точки зору догматики ікона свідчить про те, що Син Божий стався людиною, що Слово Боже прийняло на себе тіло а Божа Сутність сталася Боголюдською Особою. Бог навічно приймає людську природу, щоб відкрити людині дорогу неконечного сходження до Господа. З точки зору сотеріології (науки про спасіння) ікона нам відкриває майбутнє переображення світу, нові властивості матерії і речі, котрі стаються духовними в вогні і світлі несотвореної Божої благодаті. В плані есхатологічному (наука про останні дні) ікона свідчить про те, що світ не буде знищений на кінці віку, але розкриється в новому ідеальному світлі, матерія, звільнившись від домішок гріха станеться надзвичайно прекрасною і подібною до духа. Що стосується містики (особливе проживання віри як тайни і особистої зустрічі з Богом) ікона є виявом і проявом сил і енергій, а точніше, любові того, хто на ній зображений. Ікона – це містична зустріч, звертання святого до людського серця і можливість звертання до вищого світу для душі. Ікона – завжди відкритий діалог, канал божого світла. Ікона – це тайна, котра пізнається через молитву і духовне споглядання. Саме тому в часі іконоборства найбільшими і найтвердішими захисниками ікон були містики-аскети. З погляду християнської естетики ікона являється вказівником на найвищу небесну красу, котра не може бути повністю передана посередництвом ліній і фарб, але є присутня і звучить в символах, як мелодія в нотах, як в ієрогліфах, подібних на вишивку, міститься передання про невідомі для світу скарби. В іконі, подібній на напівпортрет-напівзагадку, де символи і відносні асиметричні лінії одночасно закривають і відкривають бездонну глибину ікони, подібну до глиби-ни моря, світить невидиме світло і звучить музика небесного хоралу, котру не чуємо. Ікона – це особливий вид мистецтва, неповторність котрого створювався на основі містично-молитовного досвіду протягом всієї історії Церкви.
13
Іконопис – це особлива знакова система, котра сталася основною мовою Церкви. На святих зображеннях має бути схожість, для того щоб було визнане, і несхожість, щоб підкреслити, що це тільки подоба, але не дзеркальне відображення. Картина діє передусім на емоційну сферу людини, ікона – на розум і інтуїцію. Картина відображає настрій, ікона вказує на стан особи. Картина має межі, рамки сюжету, ікона вводить в безмежне. Прекрасною ікона є тоді, коли кличе дюдину до молитви, коли душа відчуває динаміку енергій і сил, котрі випромінюються через ікону з Царства вічного світла. Ікона не прагне точності відображення, її відносність не збуджує відчуття, як наприклад західній натуралізм. Ікона не являється розкішною в мистецькому плані, вона скоріше прозора, де під хрустальним покриттям зовнішнього відкривається царство духа. Мова ікони проста і скромна, тут не має нічого лишнього, кожна деталь, обличчя, жест чи положення тіла, має своє символічне значення. Час в іконі відносний, тому можемо зустрітися з зображеннями подій, котрі хронологічно не співпадають. Ікона подібна до внутрішнього плану і креслення подій. Велике значення в написанні ікони мають і кольори, кожен з яких має свою символіку, але ікона промовляє не через окремі кольори, основне значення тут відіграє співзвучність кольорів. Як з кількох нот можна створити різні мелодії, так різні композиції тих самих кольорів мають також різну символіку і можуть по-різному впливати на людину. Іконописці не повинні були підписуватись на іконах, тому що ікону не творив іконописець, але ікона творилася через нього. Справжній іконописець повинен бути активним членом літургічного і містичного життя Церкви, щоб відчути цілим своїм єством реальність ікони і воплотити її в особливій мові знаків. Ікони часто між собою відрізняються, хоча і є присвячені одній і тій самій події чи святому, але ми повинні пам’ятати, що ікона є відображення не зовнішньої подібності, а духовної сутності. Отже з цього всього вище написаного можемо зробити певні висновки, чим саме є ікона, а також спитати себе самих, кожен зокрема – чи є я насправді тою Божою іконою? Чи живе в мені Христос? Чи я справді вірю в життя вічне? Наскільки я прислуховуюся до голосу Божого? Чи не є моє духовне життя обмежене певними матеріальними рамками? Є моя молитва розмовою з Богом, чи цитуванням давно вивченого тексту? Яким є мій зовнішній вигляд: простим і скромним, чи багатим і таким що пробуджує різні реакції? о. Василь Горблянський
14
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: CHRÁM SV. JOSEFA V BRNĚ Chrám sv. Josefa v Brně je jednoduchá sálová stavba, překlenutá vysokou valenou klenbou, pravoúhlým presbytářem a čtyřhrannou věží při levém boku průčelí.
Jeho základní kámen byl položen 4. dubna 1651 a jeho autorem je pravděpodobně brněnský stavitel Pavel Weinberger (Wimperger, † 1681). Kostel byl dokončen asi v roce 1655. Biskupem Karlem z Lichtensteina byl ale vysvěcen až 23. dubna 1673. Na původní výstavbě se podíleli: Jan Spilenberg (narozený v Košicích,
+1679), malíř Brandel a truhlář Händel. Interiér kostela byl v le-tech 1803-1804 radikálně změněn. Návrh na nový hlavní oltář provedl Ondřej Schweigel, jehož signovaný a datovaný návrh z roku 1802 se dochoval. Kostel sv. Josefa je památkově chráněn a je registrován v seznamu kulturních památek pro Brno-město pod číslem 0061. Chrám se začal užívat ke konání řeckokatolických bohoslužeb na základě dohody mezi sídelním biskupem prešovským bl. biskupem Pavlem Petrem Gojdičem a tehdejším brněnským bi-skupem Mons. Josefem Kupkou (* 7. května 1862, † 20. června 1941). Výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 10.4. 1937 č.j. 125052/37 – 6/1 byla brněnská farnost potvrzena a místo řeckokatolického faráře systematizováno. Řeckokatolické bohoslužby v byzantsko-slovanském obřadu však byly slouženy v Brně již od roku 1920 v kostele sv. Tomáše, u jezuitů i u sv. Michala kněžími, kteří působili v té době v Kroměříži. (o. 15
S. Rešetylo, OSBM a o. M. Kalynec, OSBM) Řeckokatolickým farářem byl v Brně v roce 1937 ustanoven otec Jakub Hradil a pro konání bohoslužeb byl farnosti tehdy přidělen chrám sv. Josefa v Josefské ulici. Počet věřících byl v té době značný, o čemž svědčí počty křtů a ostatních vysluhovaných svátostí. Podle schematismu z roku 1948 žilo odhadem jenom v Brně asi 1200 řeckokatolíků a na celé Moravě a Slezku kolem 7200. O. Jakub Hradil dohodou s řádem minoritů zajistil po skončení druhé světové války kostel sv. Josefa k trvalému užívání pro potřeby řeckokatolíků jako farní chrám. Duchovní správa byla však znemožněna delegalizací církve totalitním režimem v roce 1950. Bohoslužby se v Brně nemohly oficiálně konat. Otec Jakub Hradil byl uvězněn a odsouzen na sedm let. V roce 1968 byla opět povolena činnost Řeckokatolické církve. Znovu se naše bohoslužba mohla sloužit v chrámě sv. Josefa 21. července 1968. Tato možnost netrvala, ale příliš dlouho. V roce 1971 přišel opětovný zákaz sloužit východní bohoslužby. Tento zákaz trval 16
téměř dvacet let. Řeckokatolické bohoslužby se v kostele sv. Josefa znovu mohly sloužit od sametové revoluce v roce 1989 pouze do 30. června 1994. Kvůli narušení statiky při stavebních pracích na kolektoru byl totiž objekt uzavřen. Bohoslužby bylo nutno nouzově převést do kostela sv. Máří Magdaleny na Masarykově ulici, kde byly z provozních důvodů pro jejich konání vyhrazeny pouze dvě hodiny o nedělích a zasvěcených svátcích. K tomu, aby farnost mohla úspěšně plnit svou funkci a zdárně se rozvíjet, potřebuje mít ale vlastní chrám. Proto v současnosti probíhají jednání s Českomoravskou provincií Římské unie řádu sv. Voršily o možném převzetí chrámu sv. Josefa a zahájení nezbytných oprav, aby tento bohoslužebný prostor, historicky spjatý s naší brněnskou farností, opět mohl sloužit našim řeckokatolickým věřícím. Pokud jednání budou úspěšná a tento záměr se podaří, bude to jistě ten nejkrásnější dar k letošnímu 70. výročí vzniku Řeckokatolické farnosti v Brně! mh
LITURGICKÉ POJMY: HVĚZDA, LŽIČKA, KOPÍ, ANTIMINS Hvězda se začíná používat v 7. až 8. století. Skládá se ze dvou ramen, které jsou spojeny tak, aby se daly složit nebo rozložit. Uprostřed nahoře je obyčejně křížek a pod ním je znázorněna hvězda. Během proskomidie symbolizuje hvězdu, která přivedla mudrce do Betléma. Hvězda má praktický význam v tom, že zabraňuje rozsypání částeček nakrájených prosfor, když se v čase proskomidie přikrývají. Lžička se také užívá velmi dlouho. Důkazem toho je zmínka v Barberinském kodexu z 8. století. Symbolicky připomíná kleště, kterými z nebeského oltáře vzal cherubín žhavý uhlík a dotkl se úst proroka Izaiáše (Iz 6, 6). V nejstarších dobách věřící přijímali Krev svatou přímo z kalichu. Lžička se zavedla v dobách sv. Jana Zlatoústého, i když zmínka o tom je až v uvedeném kodexu. Kopí je nůž vyroben ve tvaru kopí. Slouží na vykrojení částeček z prosfor. Symbolizuje kopí, kterým setník probodl bok Ježíše Krista na kříži. Antimins je obyčejně kus plátna ve tvaru čtverce. Je na něm znázorněno sejmutí těla Ježíše Krista z kříže. Ve čtyřech rozích jsou znázorněni čtyři evangelisté. Z obrácené strany je v malém plátnu všita {vložena} do antiminsu část ostatků svatých - sv. relikvie. Antimins světí biskup jednou do roka a to na Velký čtvrtek, pomazává je i svatým myrem, které světí při stejné bohoslužbě. Na každém antiminsu musí být napsané jméno biskupa – světitele, ve který den se to událo a pro který chrám je antimins posvěcený. Antimins se vkládá mezi druhé a třetí plátno na oltáři. Nad antiminsem se nachází iliton, který jsou povinni používat všichni duchovní. Iliton je bílé nebo červené plátno ve tvaru čtverce. Pochází z řeckého slova eilyoo – obtáčím , omotávám. zpracováno podle: Vojtěch Boháč, Liturgika II.
17
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. MARIE EGYPTSKÁ (1. DUBNA) Ve 4. st. žil v jednom z palestinských klášterů stařec jménem Zosima. Ten dosáhl vysoké duchovní úrovně. A tu jej přivedla do rozpaků myšlenka: „Najde se na zemi člověk, který mě převyšuje?“ Když tak rozmýšlel, zjevil se mu anděl a řekl: „Zosimo, neexistuje člověk, který by o sobě mohl říci, že dosáhl dokonalosti. Abys poznal, kolik ještě jiných cest vede ke spasení, odejdi odtud a jdi do kláštera, který leží u Jordánu.“ Otec Zosima se tedy odebral na určené místo.
V klášteře bylo zvykem, že mnichové odcházeli první neděli Velkého postu do pouště, kde setrvávali celý půst, každý sám. Tak i Zosima přešel Jordán a bloudil pouští. Po dvaceti dnech cesty se modlil šestou hodinku a tu najednou potkal ženu. Ta mu vyprávěla svůj příběh: „Narodila jsem se v Egyptě. Ve dvanácti letech jsem opustila rodiče a odešla do Alexandrie. Sedmnáct let jsem hřešila
18
se všemi, a to ne kvůli darům a penězům, neboť jsem od nikoho nechtěla nic brát. Jednou jsem uviděla množství lidí, kteří jeli do Jeruzaléma na svátek Povýšení svatého kříže. Nastoupila jsem na loď a jela s nimi. Ne kvůli svátku, ale jen ze žádostivosti, abych se měla s kým oddávat neřestem. Tak jsem se dostala do Jeruzaléma. V den svátku jsem viděla, jak všichni odcházejí do chrámu. Šla jsem s nimi a vstoupila do předsíně. Když nastal čas povýšení, chtěla jsem s ostatními vstoupit dovnitř. Ale dav mě odtlačil. Nakonec se mi podařilo dostat se ke dveřím chrámu. Tu mi jakási božská síla zabránila vstoupit. Znovu jsem se snažila vejít, opět mi bylo zabráněno. Tak jsem se snažila ještě čtyřikrát, ale bez úspěchu. Se studem jsem odstoupila a stála v rohu předsíně. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem uvažovat, co mi brání vidět životodárné dřevo Kristova kříže. Tu se mého srdce dotkla Boží pravda a poznala jsem, že je to velikost mých hříchů. Začala jsem hořce plakat. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem na stěně ikonu Bohorodičky a začala jsem se modlit. Po modlitbě mně už nic nebránilo, abych vstoupila. V chrámě jsem se poklonila Pánovu kříži a vrátila se před ikonu. Prosila jsem Bohorodičku, aby mi ukázala, co mám dělat. Tu jsem zaslechla hlas: „Když přejdeš Jordán, najdeš blažený pokoj.“ Uvěřila jsem, že hlas mluví ke mně a odešla jsem z chrámu. Při západu slunce jsem došla ke chrámu sv. Jana Křtitele blízko Jordánu. Tam jsem přistoupila ke svátostem. Ráno jsem se přeplavila přes Jordán a odešla do pouště, kde žiji čtyřicet sedm
let.“ Nakonec žena své vyprávění ukončila: „Za rok mě opět uvidíš, jestliže nás Boží milost zachová. Učiň však kvůli Bohu to, co ti řeknu. Příští rok během postu zůstaň v klášteře, protože i kdybys chtěl, nebudeš moci odejít. Na Velký čtvrtek, v den Kristovy tajemné večeře, vezmi do svaté nádobky životodárné Tělo a Krev Páně a přines je na jisté místo u Jordánu, kde na mě počkej, abych je mohla přijmout.“ Po těchto slovech se vzdálila do pouště. Zosima se vrátil v obvyklý den do kláštera. O tom, co viděl, mlčel, ale celou dobu se modlil za to, aby ještě někdy uviděl svatou ženu. Když opět nastal první týden Velkého postu, Zosima musel kvůli chorobě zůstat v klášteře. Tehdy si vzpomněl na její slova: „I když budeš chtít odejít, nebudeš moci.“ Když nastal Velký čtvrtek, přišel na určené místo.Ctihodná přišla a zastavila se na druhé straně řeky. Požehnala znamením kříže řeku, vstoupila na vodu a přišla k starci přes Jordán jako po pevné zemi. Když to překvapený Zosima uviděl, chtěl se jí poklonit, světice zvolala: „Co to činíš? Vždyť jsi kněz a neseš Boží svátosti!“ Stařec ji poslechl. Po vyznání víry a modlitbě Páně přijala ctihodná svátosti. Pak se slzami v očích pozvedla ruce k nebi a modlila se: „Nyní propouštíš, Pane, svoji služebnici podle svého slova v pokoji, neboť moje oči viděly tvou spásu (L. 2.29-30).“ Pak se obrátila ke starci se slovy: „Prosím tě, otče, splň ještě jednu moji prosbu. Nyní jdi do svého kláštera a příští rok přijď na místo, kde jsme se poprvé setkali.“ Pak opět učinila znamení kříže, přešla Jordán po vodě a ztratila se
v poušti. Stařec se vrátil do kláštera, plný radosti i strachu. Rmoutilo jej, že se ctihodné nezeptal na jméno. Rok přešel. Zosima opět podle klášterního zvyku odešel do pouště. Když došel na místo, kde se poprvé setkali, nalezl ji tam ležet mrtvou. Dlouho nad ní plakal, pak začal přemýšlet, může-li pochovat její tělo. A tu na zemi u její hlavy uviděl nápis: „Pochovej na tomto místě, otče Zosimo, tělo pokorné Marie. Modli se za mne, zesnulou, první den měsíce dubna, v noc spasitelného Kristova utrpení, po přijetí božských svátostí.“ (Ctihodná zemřela r. 522). Zosima uviděl nedaleko od sebe kus dřeva, vzal jej a začal kopat. Země však byla tvrdá. Pak zvedl oči a uviděl velkého lva, který stál u těla ženy a lízal její nohy. Stařec se ulekl. Žehnal se s vírou, že jej síla světice ochrání. V té chvíli se k němu začal lev tiše přibližovat a hleděl na něj jakoby pokorně. Tu mu Zosima přikázal, aby vykopal hrob pro tělo sv. Marie. Lev jako by pochopil jeho slova, začal předními tlapami vyhrabávat jámu, která byla dostatečná pro pochování těla. Stařec splnil poslední vůli svaté ženy a pochoval ji. Pak se vrátil do kláštera. Tam vyprávěl všem, co viděl a slyšel. Všichni byli překvapeni a s bázní a vírou ustanovili svátek ctihodné Marie. Tak se i k nám od starců slavného kláštera sv. Jana Křtitele u Jordánu dostal příběh o životě ctihodné Marie Egyptské. Stařec Zosima žil dále v tomto klášteře, kde zemřel r. 523. zpracováno podle: Antonín Čížek, Synaxár
19
INSPIRACE NEJEN VELKOPOSTNÍ Proč zpověď? „Přijměte Ducha svatého. Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí; a kterým je zadržíte, těm jsou zadrženy“ (Jan 20,23). „Ti, kdo přijímají svátost pokání, dosáhnou od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smíří s církví, kterou poranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení“ (II. vatikánský koncil, konstituce O církvi, čl. 11). Podstatu této svátosti nejlépe vyjadřuje podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11–32). Dříve než se ve svátosti pokání takto setkáme s nebeským Otcem, musíme jako marnotratný syn poznat vlastní hříchy a chybné kroky (zpytování svědomí). Stydíme se za ně a litujeme jich (lítost). Pak promýšlíme, jakým způsobem a jakými prostředky se budeme hříchu bránit, postupně přemáhat hříšné návyky a navykat si věci správné a dobré (opravdové předsevzetí). To je při přípravě na zpověď to nejdůležitější: osobní odvrácení od zla a obrácení k Bohu. Takto připraveni se kajícně vyznáme knězi (zpověď). Po zpovědi vykonáme uložené nebo i dobrovolné pokání za hříchy (dostiučinění) a projevíme nové smýšlení (napravení). Tolik z katechizmového úvodu k pojednání o svátosti smíření. A nyní trochu podrobněji. Jak se správně zpovídat? – „Nejlépe nijak“ – soudí někteří lidé a mají proti zpovídání mnoho výhrad a ještě víc nechuti. – „Proč mám ve zpovědnici odříkávat knězi – člověku jako já - kdejaký hloupý nápad, kdejaké šlápnutí vedle? Já přitom neprožívám žádnou lítost, ale spíš trapnost.“ Bída je, když si to tak jen myslíme a neřekneme to nahlas a neřekneme to knězi. Kněz by nám mohl odpovědět, že takové zpovídání by bylo opravdu trapné. Řekl by nám, že z kdejaké maličkosti se zpovídat nemusíme – vždyť k odpuštění a smazání lehkých hříchů stačí lítost. Řekl by nám také, že tím svátostná zpověď přesto neztrácí smysl. Nejen u těžkých hříchů - tam církev povinnost zpovědi ukládá. Ale osobní zpověď má smysl i tam, kde přímo povinná není, kde člověk zápolí s obvyklým mračnem špatných myšlenek, sobectví, pýchy a kdejakých pokušení. Rozumějme tedy: vykonat svátostnou zpověď je katolický křesťan povinen jen tehdy, když těžce zhřešil. To se ale u normálního člověka tak často nestane, zřejmě u většiny křesťanů se to nestane za celý život. Ale i tak je osobní zpověď jasným projevem – viditelným znamením – odvrácení od hříšných návyků, projevem upřímné vůle k napravení. Kněz tu má příležitost k duchovnímu vedení a formaci charakteru. Jak často chodit k takovéto zpovědi ze zbožnosti? Děti a mládež nejlépe pravidelně měsíčně. Lékaři objevili užitečnost pravidelných prohlídek. Církev to zná a dávno už praktikuje v této zpovědi ze zbožnosti.
20
Dospělí lidé, kteří zápolí se svými zlozvyky, kteří mají trampoty a zmatky, ti přijdou podle své potřeby také častěji. Ovšem pro dobré duchovní vedení ve zpovědi je jeden důležitý předpoklad: zvolme si moudrého a stálého zpovědníka, který nás pozná a může nás soustavně vést. Nezapomeňme ale, že svátostné rozhřešení je platné od každého kněze, jen když přicházíme s upřímnou lítostí a dobrou vůlí chtít se polepšit. Jak se tedy osobní zpověď koná? Doma jsme se snažili zpytovat své svědomí, poznat své hříchy. Litovali jsme jich, rozhodli se napravit, začít znovu a lépe. Teď přistupujeme ke zpovědnici s důvěrou v Boží dobrotu a v Boží odpuštění. Není to tak docela samozřejmé, odpuštění přijmout a sám si odpustit. Vzpomeňme na Jidáše: on svůj hřích doznal – veřejně se z něj vyznal, litoval ho opravdově. A přesto zůstal zoufalcem. Proč? Neuvěřil, že mu Pán odpustí, neodpustil si sám. Ještě jedno odpuštění je zapotřebí, než vstoupíme do zpovědnice: musíme odpustit druhým, těm, kteří se provinili na nás. Musíme. Tuto podmínku nám připomíná Otčenáš, kdykoliv se jej modlíme. Musíme překonat pocit, že druhý je náš nepřítel. Musíme překonat nenávist a touhu po pomstě, svou uraženou samolibost. Kdybychom neodpustili, postaví se neodpuštěná vina mezi nás a Otce, uzavře naší prosbě o odpuštění přístup k Bohu. Ale je v lidských silách odpustit násilníkovi, který nám ubližuje a ještě se nám posmívá? – Je to možné, ale jen tenkrát, když si uvědomíme, že je chudák. Že praví, skuteční chudáci nejsme my, ale ten, kdo nám ublížil. Ve zpovědnici vynechejme úvodní: „Já bídný hříšník …“ A místo toho se krátce představme, pokud nás kněz nezná. Ne jménem, ale situací: Je mi dvacet let, svobodný, mám známost. Naposledy jsem se zpovídal tehdy a tehdy, měl jsem to a to předsevzetí a tak a tak se mi v něm dařilo – nedařilo. Nebuďme rozvláční. Povězme stručně a jasně své povahové chyby, zlozvyky, hříchy, vše, co se nám zdá důležité. Neodříkávejme slova zpovědního zrcadla – to je všeobecné – mluvme o svém životě. Přiznejme otevřeně, co nám naše svědomí vytýká. Nebuďme úzkostliví. To nejdůležitější k odpuštění není, co děláme my, ale co udělal Pán Ježíš. A nebuďme ustaraní, rozhodující moment ve zpovědnici nejsou slova naše, ale slova kněžského rozhřešení. Ta nám dávají vědomí, že vina a hřích jsou zahlazeny. Pamatujme si: kdo se dobře vyzpovídat chce, ten se také dobře vyzpovídá. Při obvyklé zpovědi ze zbožnosti, kde se vyznáváme jen ze zběžných provinění, je dobře soustředit se na jednu věc, která nás nejvíc mrzí, na naši hlavní chybu, a ostatní zahrnout do aktu lítosti. A po rozhřešení, při opuštění zpovědnice si jistě poneseme radost z velikého zážitku setkání s otcovskou dobrotou Boží. Svátost smíření je dar vzkříšeného Krista. Kdo si toto uvědomí, ten tuto svátost přijímá vděčně a rád. zpracováno podle: L. Simajchl, Jak se zpovídat
21
RECENZE NOVÉ KNIHY VÁCLAV VENTURA: Spiritualita křesťanského mnišství (1) Od prapočátků do Svatého Jana Zlatoústého, Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, Praha 2006, 348 stran, 300,- Kč. Mnišství zanechalo nesmazatelné stopy ve strukturách celé církve. Ovlivňovalo teologické myšlení, zbožnost a spiritualitu celého křesťanství, a to po celou dobu své dějinné existence až dodnes. Svým příkladem úplné oddanosti evangeliu a Božímu království, svým svérázným kázáním, které bylo a stále zůstává součástí exegetické tradice celé církve – tím vším je mnišství neustálou výzvou a korektivem, kterým vědomě či nevědomě ovlivňuje teologii, zbožnost i kázání. Týká se to nejen katolických a pravoslavných teologů, ale i teologů protestantských. Odpověď na otázku, odkud se mnišství vzalo, jaké jsou kořeny jeho spirituality, se pokouší nalézt kniha Václava Ventury Spiritualita křesťanského mnišství, jejíž první část vydalo v minulém roce Benediktinské arciopatství v Břevnově. Řeckokatolický kněz Václav Ventura, který je docentem na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a přednáší patrologii a dějiny teologie, nahlíží v knize do tajů mnišství a jeho vzniku. Takovýto detailní pohled je podle autora nezbytný, neboť rané fáze jsou pro život každého organismu vždy určující. Podle názoru autora představuje mnišství pro samotné křesťanství od počátku kvas obnovy, je to hlas odkazující k autentickým zdrojům – Božímu království, evangeliu a jeho hodnotám. Také z toho důvodu byly kláštery vždy majáky, které ukazovaly cestu k těmto přístavům a jsou jimi i dosud. První díl knihy je věnován nejranějším počátkům mnišství – počínaje předchůdcům křesťanského mnišství v židovství, seznamuje s novozákonními a apokryfními prameny mnišství a vede nakonec až k Janovi Cassianovi a Makariovi, Bazilovi Velikému, Řehořovi Theologovi, Řehořovi z Nyssy a Janu Zlatoústému. Velké mnišské autory Východu představuje prostřednictvím textů, díky nimž se může čtenář seznámit s jejich pojetím křesťanského života. Druhý díl se bude zabývat dalšími východními mnišskými autory a tradicemi. Poslední třetí díl má pak pojednávat o západní mnišské spiritualitě. vf __________________________________________________________________ Foto na str. 1: Kříž Hospodinův, str. 2: křtiny v Olomouci, str. 23: ilustrativní foto, str. 24: antimins darovaný bl. biskupem Gojdičem řeckokatolickým věřícím v Olomouci
__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22
