1
Naši milí čtenáři, účastníci Miniškoličky práskání bičem a mnozí další… Indiánské léto je v plném proudu, občas Vás nemile překvapí letící pavučina, která skončí na Vaší tváři. Ale to přece k podzimu patří. Ač většina z redaktorů měla v červenci a srpnu letní prázdninový režim, tak tvořili a výsledek máte právě před sebou. Občas si říkáme, že 20 stran časopisu je super a najednou má časopis o pár stran navíc a jsme ještě raději . Máte to také tak? Ještě bychom upozornili, že většina článků je dílem našich redaktorů a nemusí vyjadřovat stanovisko spolku Keltoviny. Politické komentáře, tu určitě nehledejte. šéfredaktor Martin Štulla
OBSAH 24. ČÍSLA ČASOPISU: 2 3 4 6 7 8 9 11
JAK JSME HRÁLI NA CESTOVATELE Díl druhý ALTÄROVO KOMIKSOVÉ DOUPĚ Co chlapy chtějí SPEKTRUM Fantom Opery DOMÁCÍ TVOŘENÍ Domácí šumivá bomba KOMIKSY A KRESLENÉ SERIÁLY Strážci ZE ŽIVOTA… Jak jsem se učila jezdit VEČERNÍČKOVY TOULKY 90. léta večerníčku STRÁNKY MÉHO DENÍKU Konec časů letních
12 13 15 16 17 18 19 20 23
M. M. CABICAR „Haf. Haf.“ SPEKTRUM Dušičky, Samhain, Halloween TERRA INCOGNITA Tajemné objekty ASTRONOMIE Planety – díl 1. PÍSNIČKY Poslední kovboj CYKLOINFO Downhill OBYVATELÉ OLYMPU Afrodíté ŽIVOT S KOŇMI 7. díl KAM ZA KULTUROU?
Díl druhý autor: Lucie Vychodilová zdroj: vlastní autorská tvorba Najednou Fanix Alexandrix něco zaslechl. Šplouch! Cák! Cáky cák! Šplouch! Cák! Cáky cák! „Hej! Poslouchejte! Něco se semka žene…“ „Krokodýl!“ vyjekla Ája. „Pomóc!“ vyděsil se Jožík, Lovec Krokodýlů. „Nebo psék?“ mudrovala Milča neboli dr. Bohuslava K. Odvážného Ludinia Štinglase přepadl strach. „Jenom aby to nebyla mama, když viděla, teda spíš když neviděla ty rohlíky a chleba. A to eště nic nemluvě o Hermelínu…“ Nebyl to ani krokodýl, ani pes, ani Luďova mama, ale čtveřice Potočáků. Vpředu letěl Olin a řval: „Hééj! Tak počkyteéé! Já se do potoka nebojím!“ Mezi Potočáky byl Dominik, který je o hlavu větší než Olin, potom Veronika, jeho ségra, která je zase o hlavu menší než Olin a jeden kluk, kterého jsme neznali. „No to mě podržte!“ rozesmál se Tolja, „Oni sou v gumákách!“ „No jó, aby si nenamočili nožičky a ponožtičky.“ zakřenil se Ludin. „Ahój, Potočáci! Kam dete?“ 2
Když dodusali až k nám, vykřikl udiveně pro změnu Dominik. „Proč máte boty na špagátě? Jéé, Olinééé, oni dou bosky!“ Potutelně jsem se usmála a řekla jsem: „No, byt vama, ty gumáky bych si rač sundala.“ Olin se rozesmál. „Cha chá! To si máme jako namočit nohy?“ „No s tema jejich botkama se ani nedivím.“ prohodil k němu Dominik a ta blbá Veronika řekla, že když někteří nemajou ani na gumáky, tak jim nic jinýho asi nezbývá. „Však on je ten smích přejde, až jim do nich nateče.“ zabručela Milča. Abych vše vysvětlila: Potočáci, to jsou chalupáři, měšťáci, co toťka jezdí jen na víkend a na prázdniny. Tam kde mají svoje chalupy, tam se tomu říká V Potokách. Patří to ke Dvorku a říká se tomu tak proto, že se v těch místech kříží dva potoky – Pilávka a Přemyslovský. S Potočáky jsme se nikdy docela neusmířili. Nebojujem nijak proti sobě, na to je jich málo, ale ani spolu nechodíme normálně ven. Neodváží se dál, než za křížek! No, prostě Potočáci. Proto ten slavný pokřik na ně. Olin je zvláštní extrapřípad, Svátkovým se sice říká chalupáři, ale ta jejich „chalupa“ vypadá spíš jako nějaká vila. Je sice dřevěná, ale obrovská jako nějaké šlechtické sídlo nebo možná spíš hotel, s terasou, s balustrádou, zděným plotkem, jezírkem, bazénem a anglickou zahradou. Jestli tohle je jejich chalupa, jak asi pak musí vypadat dům kde bydlí přes týden! Olin asi má všechno co chce, ale nemyslete si, není to žádný rozmazlený chlapeček, prát se umí pořádně a při fotbale dává takové perdy, že brankář odletí až na druhý konec zeměkoule. To Dominik a Veruna, co se s ním kamarádí, jsou nafrnění za něho. „A Oline, kdo je toťten?“ ukázal Tolja na toho malého blonďatého kluka, co celou dobu nic neříkal. „Já jsem Kamil.“ pípl kluk. „No ale čí seš?“ „Je toťka na prázdninách na naší chalupě.“ řekl Dominik. „A odkaď je?“ „Z Prahy.“ „Domčo, vy ste řikali…“ skoro šeptal ten kluk a tahal Dominika za rukáv, „…vy ste řikali že pudeme tady na vejlet ale ne že…“ „Na vejlet?!“ zhrozila se Milča, „Fuj, co to je za slovo?“ „Tak mluvijou Pražáci.“ pošeptala jsem jí a obrátila se na Potočáky. „Takže…Vy jste se rozhodli jít s nama?“ „No jasny!“ odvětil Olin. „Je to vaše poslední slovo? Na Nilu jde o život!“ „Jo.“ „Jo.“ přikývl Dominik. „Jo.“ přikývla Veruna. obrázek: Lucie Vychodilová „Ehm…asi jo.“ špitl Kamil. A tak jsme vyrazili dál… Pokračování příště…
3
Fantom Opery - 27. září 1986 autor: Pavla Štullová zdroj: internetové stránky Goja Music Hall
Fantom opery (anglicky The Phantom Of the Opera) je muzikál z roku 1986. Jde o adaptaci stejnojmenného románu francouzského spisovatele Gastona Lerouxe, jenž poprvé vyšel v roce 1909. Světová premiéra muzikálu proběhla 27. září 1986 v Her Majesty’s Theatre v Londýně, kde se uvádí dodnes. Jedná se o druhý nejdéle uváděný muzikál na světě, hned po světové jedničce Bídníci. Dva roky po světové premiéře se muzikál uvedl na Broadwayi, kde ho taktéž diváci mohou vidět i dnes a drží prvenství v nejdéle v kuse uváděném titulu Broadwaye. Divácké rekordy láme po celém světě, vidět ho totiž mohli diváci v 25 zemích. V České republice byl uveden poprvé v GOJA MUSIC HALL v Praze (v součastné době lze zakoupit vstupenky na posledních pár představení, neboť muzikál v České republice prozatím v prosinci končí). Kromě mnoha hudebních nahrávek (v současnosti je evidováno téměř 40 oficiálních nahrávek) vznikla také celovečerní filmová verze muzikálu z roku 2004. Film získal tři nominace na ceny Oscar, které však neproměnil. S rozpočtem 70 milionů dolarů se film stal nejdražším nezávislým snímkem, neboť se na jeho výrobě nepodílelo žádné velké filmové studio. Nejznámějšími písněmi z muzikálu jsou ústřední duet The Phantom of the Opera, árie Fantoma Music of the Night, sborové Masquerade nebo romantický duet Christiny a Raula All I Ask Of You. Celkově muzikál získal přes 50 významných divadelních cen. Originální londýnská nahrávka se jako první v historii britského muzikálu vyšplhala na 1. příčku prodejnosti a oblíbenosti. Celosvětově se prodalo 40 miliónu kopií originálního dvojalba. Fantom opery se uváděl ve 149 městech, 25 zemí a vidělo ho přes 100 milionů lidí. V každé produkci pracovalo kolem 120 lidí (zahrnuje účinkující, hudebníky i kreativní tým) a v každém představení je použito přes 230 kostýmů. V roce 2006 byl představen v Las Vegas ve speciálně postaveném divadle „Phantom – The Las Vegas Spectacular“. Pro tamější návštěvníky se stal další atrakcí, představení tam je sice zkráceno, ale za to obsahuje mnoho scénických efektů, které neuvidíte v žádném jiném nastudování na světě.
4
foto: goja.cz
foto: goja.cz
A o čem příběh vlastně je? Mladá dívka Christine Daaé tančí v baletním souboru v opeře Opera Populaire. Při zkouškách nového kusu se primadona opery Carlotta náhle rozhodne, že už nehodlá účinkovat v divadle, které ovládá tajemný Duch opery. Ten totiž neustále stanovuje majitelům Opery úkoly, jak mají jeho Operu řídit (od pravidelného platu pro Fantoma až po uvolnění lóže č. 5 pro jeho potřebu). Nešťastní majitelé nevědí, co dělat, a nemajíce co ztratit, rozhodnou se jako záskok za Carlottu vyzkoušet Christine, která se projeví svým krásným zpěvem a už za pár hodin zpívá před vyprodaným hledištěm. Nechce však prozradit, kdo je jejím skvělým učitelem, kterého nikdy neviděla a říká mu Anděl hudby. Po představení se však v její šatně Anděl – Fantom konečně zjeví a ona s ním jako ve snách odchází do podzemí, kde se má stát jeho ženou. To Christine ale nechce a vrací se zpět na povrch, kde se chystá nová opera Il Muto. Podle pokynů v nových dopisech od Ducha opery se má v hlavní roli představit Christine, ředitelé Opery však, ze strachu, že navrátivší se Carlottu ztratí definitivně, raději dají Christine vedlejší, němou roli. Christine se navíc zamiluje do svého přítele z dětství vikomta Raoula de Chagny, nového patrona opery. Divadlo tak vinou zhrzeného Fantoma čeká série neštěstí: od ztraceného hlasu primadony přes oběšení kulisáře až po pád lustru a následný požár divadla. Po půl roce, kdy vládne v Opeře zdánlivý klid, se Christine s Raoulem tajně zasnoubí. Divadlo vítá velkolepou Maškarádou nový rok i nový lustr a všichni se radují, že se Fantom konečně stáhl. Netuší, že pouze komponoval novou operu Don Juan, ve které má Christine hrát hlavní roli. Ze strachu z jeho další pomsty se tentokrát vše řídí pokyny v dopisech podepsaných D.O… Raoul se zatím dozvídá o Fantomově minulosti a přísahá mu zkázu, ačkoli však při premiéře Dona Juana zaujme veškerá bezpečnostní opatření, Fantomovi se opět podaří unést Christine do podzemí – tentokrát už napořád. Raoul se okamžitě vydá Christine najít. To se mu podaří, bohužel ale padne přímo do rukou Fantomovi a ten dá Christine na výběr: buď se stane Fantomovou ženou, anebo on Raoula zabije. Christine se rozhodne pro Fantoma, aby Raoula zachránila, Fantom však pochopí jejich lásku, nechá je spolu a sám uteče rychleji, než ho jeho pronásledovatelé – zaměstnanci opery, kteří mu přišli na stopu – stačí lapit a zabít.
5
Domácí šumivá bomba do koupele autor: Jana Kašparová zdroj: vlastní autorská tvorba
Vyrob si šumivou bombu do koupele Také rád relaxuješ ve vaně plné horké vody? Užíváš si aromatickou a uvolňující koupel s vonnými oleji? Nebo chceš potěšit dárkem kamarády, rodiče či jiné známe? Pak čteš tento článek správně. Přináším ti jedinečný návod na výrobu úžasných šumivých bomb do koupele s esenciálními oleji. Proč je šumivá bomba dobrou volbou Šumivé bomby jsou skvělou volbou pro přidání do horké koupele. Proč? Díky jedlé sodě má pěna detoxikační účinky na organismus. Esenciální oleje zas pozitivně působí na psychiku a uvolňují mysl. Celá koupel ti navíc dokonale zvláční pokožku a budeš se cítit odpočatě a svěže. Co budeš potřebovat? Připrav si dvě misky, ve kterých budeš směsi míchat, měchačku, 200 g jedlé sody, 100 g kyseliny citronové v prášku (vytvoří šumivý efekt), 100 g kukuřičného škrobu, 100 g epsomské - hořké soli (můžete použít i jinou, např. horskou sůl, mořskou sůl s jódem), 2 lžičky přírodního esenciálního oleje (pro vůni a účinky aromaterapie), 2 lžičky kvalitního oleje (olivový, mandlový, kokosový…), asi lžičku vody, přírodní potravinářské barvivo, sušené květy (např. levandule, růže), bylinky a silikonové formičky (na led, muffiny, cukroví…).
foto: adventures-in-making.com
Vytváření směsi Připrav si mísu a nasyp do ní jedlou sodu, kukuřičný škrob a sůl. Kyselinu citrónovou ponech zatím stranou. Ve druhé misce si smíchej tekuté přísady – vodu, olej a potravinářské barvivo. Teď přichází fáze propojení směsí z obou misek. Měla by ti vzniknout hmota o konzistenci mokrého písku. Zkus vytvořit v ruce kuličku, pokud se ti drobí, můžeš přidat ještě trošku vody. Když je konzistence správná, přidej kyselinu citrónovou, dobře promíchej míchačkou a přidej bylinky a sušené květy. Vytvořenou směsí pak naplň vybrané formičky. Mně se skvěle osvědčil plech na muffiny nebo silikonové formičky na muffiny, bombičky pak mají i krásný tvar, volba je ale na tobě. Po naplnění a důkladném natlačení do formiček nech směs 24 hodin odstát, nejlépe na chladnějším místě – není ale třeba použít ledničku nebo mrazák. Po ztuhnutí můžeš bombičky vyklopit z formy a je hotovo! Užij si voňavou koupel Teď už zbývá si jen užít úžasnou a voňavou koupel nebo šumivé koupelové bombičky věnovat svým blízkým jako dárek. Před darováním je můžeš zabalit do celofánového pytlíčku nebo celofánu a zavázat přírodním lýkem, abys zachoval hezký „DIY“ styl. Přidat můžeš také cedulku s věnováním, které určitě každého potěší! 6
Strážci
autor: Martin Štulla zdroj: komiks.cz, bohousek.cz, dětské-casopisy.cz Tihle Strážci nejsou Watchmeni, kteří koncem osmdesátých let rozsekali celou světovou komiksovou scénu. Tihle STRÁŽCI jsou nejdelší „klubově-pionýrský“ komiks (po nepionýrských RYCHLÝCH ŠÍPECH) má úctyhodných 176 stran a vycházeli v domovském časopise ABC. Prvně byl tento komiks otiskován v letech 1967-1970 (kreslila Libuše Kovaříková) a 1972-73 (kreslil František Kobík). Druhá velká série s názvem KRONIKA STRÁŽCŮ byla publikována v letech 1981-1984 (opět kreslil Fr. Kobík). První série Strážců má celkem 80 dílů a je rozhodně tím lepším, co kolem Strážců vzniklo. Strážci jsou zde čtenářským klubem časopisu ABC a čtenář si tak může vychutnávat „chlapecká dobrodružství“ stejně jako u zmiňované Foglarovy předlohy. Podobnost slavným předchůdcům je tu až příliš okatá, ale můžeme ji chápat jako hold, který se snažil Toman Foglarovi vzdát. Pokud jde o naivitu příběhů, těžko bychom měli chtít po klubovém komiksu víc než zábavu, která se snaží především „poučit“.
obrázek: Robert Pavelka
Druhá série se stejným názvem vycházela v počátcích normalizace, v letech 1972-1973. Z naivně dětské kresby Libuše Kovaříkové, která měla své kouzlo, Strážci perem Františka Kobíka zestárli a začali se tvářit vážněji. Větší důraz je ve scénářích kladen na spolupracující dívčí družinu Vlaštovek, do popředí vystupuje i vztah mezi Zrzkem a Terinou. Objevují se teď už nezbytné pionýrské šátky. Přibyli vojáci, střežící naši vlast před imperialisty ze Západu. Naše ozbrojené síly mají v rukávu mnoho zábavných soutěží, kterými pionýry „rádi“ zásobují a připravují tak na možnou obranu komunistických ideálů a zároveň jimi Strážce a další „uvědomělé“ pionýry obšťastňují. Třetí série byla přejmenována na Kroniku Strážců, protože jde vlastně o vzpomínku na staré příběhy vybrané z jejich kroniky. Do té čtenáře uvádí zestárlý Honza Drábek, který se představuje jako „inženýr z oddělení strojírenského závodu“. V této sérii se dočkáme největšího zpolitizování příběhů Strážců, stávají se z nich pionýři. Pokračuje spolupráce s Lidovými milicemi, v jednom z příběhů vystupuje krutý továrník, o kterém vypráví soused, komunista, při vzpomínce na Vítězný únor, a v závěrečném příběhu série hraje svou agitační úlohu partyzánská historka, vztahující se k hradu, jejž se pionýři rozhodnou opravit. Toman příběhy obohacuje o své zkušenosti se starými zbraněmi, které prosadil i do jiného obrázek: dětské-casopisy.cz ábíčkovského seriálu, Víškem ztvárněných Příběhů psaných střelným prachem, a objeví se i fantastická příhoda, ve které se Strážci v Hadžiho snu dostanou na měsíc, což zase vyhovuje Kobíkově scifistické kresbě. Snaha o znovuzrození Strážců za cenu politických ústupků nebyla nejlepším řešením, ale kdyby jí nebylo, Strážci by patrně na vzpomínky nedostali prostor vůbec žádný. 7
Next generation Zatím poslední příběhy Strážců vznikly až v roce 2003 a jde o jejich druhou generaci. Kresbu si vzal na starost Michal Kocián a dal Strážcům moderní „saudkovskou“ tvář, patrnou například zbujnělým poprsím dívčích postav. Nový klub je tentokrát založen dívkou, Hadžiho dcerou Mankou. Ta se v místě, kam se na začátku s rodiči přestěhuje, seznámí s bratry Radkem a Tomíkem a zakládají Strážce z Bílých domů (podle panelové zástavby, kde žijí). Později se k nim přidá ještě „indiánská“ dvojka Béďa a Týna. Úhlavní nepřátelé jsou opět tři, tentokrát „puberťáci“ ze sídliště. Série má jen 15 dílů a vlastně se v ní nic neděje. Tentokrát má být seriál určen stejnou měrou chlapcům i děvčatům a tak se objevuje i epizoda s koněm. Vrcholem má být reflexe záplav v roce 2002, během nichž se novým Strážcům podaří zachránit „roztomilého psíka“ a zdá se, jakoby měl příběh dál pokračovat. V právě vydávaném souhrném vydání STRÁŽCŮ (Nakladatelství Josef Vybíral) již tato část není, prakticky do Strážců nepatří a pouze se snaží celý příběh protáhnout.
Můj vrcholový nápad autor: Gabča Monte zdroj: vlastní autorská tvorba Když se blížil konec našeho působení na Texas ranči, bylo potřeba přepravit koně, kteří s námi nešli, do nových domovů. Někteří vzorně nastoupili do přepraváků a s některými to bylo horší. Do té druhé skupiny patřil i Hany, moje srdeční záležitost a zároveň můj koňský učitel. V den kdy se měl odvézt se zřejmě Hanýsek rozhodl, že si poslední chvíle s námi užije po svém a do přepraváku prostě nevlezl. Když to Monte Alamo viděl, prohlásil, že ho nebudeme stresovat a odvedeme ho po kopytě, vždyť jsou to maximálně 3-4 hodinky jízdy v sedle. A už začal zařizovat co a jak. Zavolal Tvrďáka, vysvětlil mu, co má dělat a že povede Hanyho za Viktorkou. A v tom jsem to řekla. Bez přemýšlení a zcela vážně jsem prohlásila památečnou větu: „Vezmu si Savanu a pojedu s nimi.“ Nikoho ani nenapadlo mi to rozmlouvat. Jenže on je dost rozdíl v tom, když jedete hodinku na Kamýk na pivko a zpátky, a když máte sedět v sedle téměř osm hodin. A to mi došlo v okamžiku, když jsem nevěděla co s nohama a byla jsem celá zatuhlá. Jinak ale cesta probíhala dobře a my po necelých čtyřech hodinách předávali koně v jeho novém domově, kde mi mým parťákem bylo doporučeno slézt a trochu se rozhýbat. Ono se to krásně řekne, slez, ale jak, když vás nohy odmítají poslechnout, nakonec se mi to však přece jen podařilo. Ještě naposled obejmu Hanyho, pohladím ho a je čas vyrazit domu. A máme tady další problém, sakra Tvrďáku, já se na ní nevyškrábu. Naštěstí kousek od nás byly složené pražce, ke kterým jsem si postavila kobču a z nich krásně vklouzla do sedla. Můžu být blbá, ale hlavní je, že si poradím. Cesta zpátky probíhala skvěle, až na občasné bloudění. To nám, ale pomohly zvládnout kobči. Ještě že poslouchám rady svého muže. Vždycky říká, pokud nevíš kudy, řekni koni: „Jdeme domů“, a nech to na něm. A světe div se, fakt to funguje. Jenže!!!!! Asi hodinu a půl cesty od domova jsme míjeli místo kde se pořádaly westernové závody a zrovna tou dobou se tam sjížděli jezdci. Jak si tak jedeme, zaslechnu pískání a moje kobylka se začala točit do kola. První otočka dobrý, při druhé už jsem seděla na křivo a při třetí - buch padám krásně na záda. To zemětřesení museli cítit až na ranči. Lidi věřte mi, že se mi vůbec nechtělo zvedat a v hlavě se mi honily myšlenky: kde mám Savanu a ještě štěstí, že jsem ráno koupila tu flašku (pád je totiž za flašku whisky). V tom se ke mně řítí postava s koníkem za zády a volá: „Gábi jsi celá? My si vás spletli.“ Jen hodně neochotně otvírám oči a povídám, že jsem a ptám se, kde mám kobylu. Na to mi Čochtan
obrázek: ridewritephotograph.wordpress.com
8
pověděl, že je v pořádku a má jí Tvrďák. Vypustila jsem pár sprostých slov, na která Čochtan prohlásil: „Nadává, tak to je v pořádku,“ a svému koni povídá, „Jantare pojď na stranu, ať tetu ještě nezašlápneš." Pokusila jsem se vstát, když v tom se ozval další jezdec: „Hele Gabčo to předvádíš - kočičí hřbet?" A z dalšího sedla slyším: „Ona ztratila krtka a teď ho hledá.“ Na to ten druhý, mimochodem byl to Olin: ,,Hele Tvrďáku ten kousek už jí dotáhneš, jenom jí hoď laso.“ Čochtan se smíchem: „Prosím tě, Tvrďáku už seš u nich dost dlouho, tos jí ještě nenaučil padat?“ Můj do té doby perfektní parťák s ledovým klidem prohlásil: „Proč, to není moje žena.“ Po tom ti tři co mi vylekali kobylku, odcválali pryč a já si lámala hlavu, jak se teď dostanu do sedla. S Tvrďákovou pomocí jsem to zmákla a pak už jsme v klidu a bez karambolů dojeli domů. Tady mi můj drahý manžel vysekl poklonu, prý čekal, že to vzdám a vrátím se a druhou za to, že jsem po pádu vlezla zase zpátky do sedla. Jenže na rovinu kdo by chtěl ty bezmála dvě hodiny jízdy jít po svých? No a Čochtan s Olinem? Od té doby kdykoli je potkám, slyším: „Hele Gábino, už ses naučila jezdit, nebo Gábi, už umíš padat? Obávám se, že toho už se nezbavím, leda že bych provedla něco, co by je pobavilo víc než ten můj pád. Ale má to i dobrou stránku, můj muž stále říká, že kdo nepadá, není jezdec. Takže vážení přátelé, zvedám svůj rypáček k oblakům, protože i když umím kulový, tak už si nevozím jen zadek. LIDI JÁÁÁÁÁÁ JEZDÍÍÍÍÍM!
Večerníček v linii času – 90. léta
autor: Pavla Štullová Zdroj: Vývoj večerníčku Zdeňka Hochmanová (bakalářská práce), cs.wikipedia.org Revoluce roku 1989 s sebou sice nepřinesla zásadní revoluci ve tvorbě večerníčků, přinesla uvolnění, možnosti nových technik i větších zahraničních vlivů. Vysílací harmonogram stále nabízel starší, známé a oblíbené večerníčkovské hrdiny, tvůrci vytvářeli i nové. Rok 1993 uvedl i premiéru námětu Karla Poláčka v režii Jaroslavy Havettové, dílo oceněné několika mezinárodními cenami, Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor. Hlas tomuto dílu propůjčil Milan Šteindler, který dokreslil množství gagů. Tento večerníček je označován spíše jako rodinný, neboť pro malé děti není pro rychlost tempa a specifický humor zcela vhodný a pochopitelný. Z inovačních prací zmíním nové vytvoření Broučků. Režisérská práce Vlasty Pospíšilové a výtvarný počin Jitky Walterové si odbyly televizní premiéru roku 1995. Konec devadesátých let můžeme dokreslit Ladovými Bubáky a Hastrmany, Tuláčkem (předzvěst slávy Václava Chaloupka) nebo Štuclinkou a Zachumlánkem. Mezi nejznámější večerníčky těchto let patří: Cesty formana Šejtročka - je český animovaný televizní seriál z roku 1993 vysílaný v rámci Večerníčku. Pohádky namluvil Josef Somr. Bylo natočeno 7 dílů po 8 minutách. Příběh svérázného formana Šejtročka, který se potkává nejen s obyvateli města Jičína, ale i s pohádkovými postavami. 9
obrázek:pohadkar.cz
Dva ve fraku - je český animovaný televizní seriál z roku 1995 poprvé vysílaný v rámci Večerníčku v září téhož roku. Komentář namluvil Miroslav Donutil. Bylo natočeno 7 epizod, každá trvala 9 minut. Království květin - je český animovaný televizní seriál z roku 1993 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v prosinci téhož roku. Současně se seriálem vznikl i stejnojmenný film. V seriálu si zahrála živá herečka, byla jí Lucie Vondráčková, všechny ostatní postavy byly loutky a namluvili je Milena Dvorská, Libuše Havelková, Aťka Janoušková, Věra Kubánková, Naďa Konvalinková, Stella Zázvorková, Vlastimil Bedrna, Jiří Bruder a Roman Skamene. V rámci seriálu bylo připraveno 8 epizod, v délce mezi 9 a 10 minutami. Pruhovaní kamarádi - je český hraný televizní seriál natočený v roce 1998 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v prosinci téhož roku. Seriál spadá do volné série přírodovědných příběhů, které pro Českou televizi vymyslel a zrealizoval Václav Chaloupek. Každá série se věnovala jinému živočišnému druhu. Za kamerou stál Ladislav Moulis. Hudbu k příběhu zkomponoval Přemysl Haas, příběhem slovem provázel Petr Haničinec. Bylo natočeno 10 epizod, v délce cca 7 minut. Dobrodružství pod vrbami - je český animovaný televizní seriál z roku 1996 poprvé vysílaný v rámci Večerníčku v roce 1999. Seriál namluvili Naďa Konvalinková a Pavel Zedníček. Bylo natočeno 13 epizod v rozmezí od 7 do 8 minut. obrázek:pohadkar.cz
Lux a Delux - je československý animovaný televizní seriál z roku 1992 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v červnu téhož roku. Seriál vznikl na základě komiksové předlohy Kosmonauti Lux a Delux z planety Xylofon, která vycházela v roce 1990 na pokračování v komiksu Aréna. Bylo natočeno 13 epizod, v délce mezi 9 a 10 minutami. Jak Ťuk a Bzuk nechtěli aby pršelo - je český animovaný televizní seriál z roku 1994 vysílaný v rámci večerníčku. Jednalo se o volné pokračování seriálu Jak Bzuk a Ťuk putovali za sluníčkem z roku 1978. Režie byla v tomto případě svěřena Karlu Trlicovi. Pohádky namluvil Vlastimil Brodský. Bylo natočeno 7 epizod po 9 minutách.
O skřítku Racochejlovi - je český večerníček, který režíroval Jiří Miška. Hlas hrdinům z této dětské pohádky propůjčila Jiřina Bohdalová. Malířem knižní i televizní podoby je Zdeněk Smetana. V ději jde vlastně o trampoty titulního hrdiny, avšak díly na sebe nijak nenavazují. Skřítek Racochejl bydlí v kloboukové chaloupce. Tuláček - je český hraný televizní seriál natočený v roce 1997 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v prosinci téhož roku. Seriál spadá do volné série přírodovědných příběhů, které pro Českou televizi vymyslel a zrealizoval Václav Chaloupek. Každá série se věnovala jinému živočišnému druhu. Píseň nazpíval Jaroslav Samson Lenk. Slovní doprovod zabezpečil Petr Haničinec. Bylo natočeno 7 epizod, v délce cca 8 minut. Ještě bych ráda zmínila některé další: Vilík ucho sem, ucho tam, O Pratondovi, Dobrodružství Lapky a Ťapky, Psí kusy, Pozor, bonbón, Lískulka, Žofka ředitelkou ZOO, Ze života rodiny Horáčkovy a spousta dalších… 10
obrázek:pohadkar.cz
Konec časů letních autor: Samuel Tongel zdroj: vlastní autorská tvorba I. Pozoruji smích a tanec Tu radost všude okolo Tu radost, jež doznívá láskou Pozoruji klidné stromoví, lístečky ve slabém vánku se třepotající, tak neohrožené a silné, smějí se mu do tváře.
ledový zvuk polnic též, stromy ztrácí šaty své, rudnou studem, já vidím je a ony mě. Jejich děti umírají, poníženi a zahanbeni, rodiče svých dětí. Jejich listy nesou se k zemi a teplo, to jde s nimi. Dospělým rudnou oči. V záplavě vlastních starostí unikají vědění, unikají touze vidění. Jen krátce před sebe hledí, otupělí příchodem období hrůz a depresí, honba za časem a práce bez sluneční tváře.“
Slunce pomalu a s klidem ohřívá vše, co v cestě mu stojí. Střechy domů, auta, silnice, chodníky, vodu, pokožku, krev. A zpovzdálí hudba je znít, křik dud a tupých plechových ran. Den právě začíná, letní a ničím nerušný, doprovázený vůní grilovaného masa, jako jediného naříkajícího nad utrpením přicházejícím, nad peklem pod ním.
III. Prchám i já, s bolestí srdcervoucí, s melodií konce v uších, prchám domů zlomený, stírám déšť z očí svých, až na cestu nevidím.
II. Nebe se každým dnem otevírá do té prázdnoty ztemnělé. Slunce už se neloučí, jen prchá zbaběle, prchá, přitom vládlo celým dnem Bylo králem neohroženým, králem, jenž se směje bez tváře. Svět se třese pod ledovým zvukem polnic posledních, polnic letních prázdnin, a já slyším křik a pláč, křik dětí venku na hřišti.
„Och, tmavé nebe! Nálado zrůdná! Začátku pomíjivý! Konci útrpný! Jsem už doma v bezpečí. Doma, kde vládnu já, doma, kde světlo místnost prosvítí, atmosféru ozvučí, s přípravou na budoucí dny mne smíří
„Ach, kde jsi Slunce, kde jsi, kde je Tvá veselá a rozpálená tvář, Tvá poklice štěstí a volna, kotoučová zář, ty číslice a vystoupaná rtuť.
A ty? Ty na dveře mi příště neklepej do okna mi nevolej umři! umři se dny krásnými, lásko!“
Vždyť ten křik se nedá snést, 11
VAROVÁNÍ! Při čtení nepijte, nejezte a nečtěte vedle spících osob.
"HAF! HAF!"
autor: Martin Macek Cabicar Zdroj: vlastní autorská tvorba - další na www.facebook.com/cabicar "HAF! HAF!" sedím v pokoji a slyším od vrátek dětský hlásek. "To ty na mě štěkáš! Ale ty nevypadáš jako pejsek, ty vypadáš jako malá holčička." dolehl ke mně hlas staršího muže. "Já tu pomáhám. Pejsek babičky už je moc starý." hlásí Viki. "Aha, tak ty hlídáš za něj, to jsi hodná holčička, to musíš mít spoustu práce. A co bys dělala, kdybych se chtěl dostat k vám?" "To záleží, jestli jste hodný nebo zlobivej. Buďto bych vás olízala nebo musela kousnout." "A to já tam radši nepudu, abys mne nemusela kousnout." smál se hlas. "To já bych vás nekousla, já bych si pak musela zase čistit zuby." Zase smích. "A co ještě tak děláš za pejska, taky mu papáš z misky?" "Ne, fuj!" řekla Viki, která už si nepamatovala, že před pár lety to dělala běžně. Chudák náš pes, aby si každou granuli hlídal. "Taky tu budu muset vobčůrat tudle popelnici, to on dělá pořád, jenže pořád se mi nechce." Vrzání vrátek, pán se smál, až se musel opřít. "Moment, je tu sousedovic kocour, já ho musim prohnat!" Dusot. Pak zadýchané: "Už je pryč, ten pelášil." Popravdě: všichni kocouři v okolí mají z Viki větší hrůzu, než ze psa babičky, protože když je tahá v náručí, tak pořád musí chodit předníma packama po zemi, jelikož jim chová jen prdel. Vlastně to vypadá, jako by jí každá kočka přetekla. "HAF!" dodala "prō fōrmā". "Asi bych se měla proběhnout po zahradě a očuchat ploty, ale nejhorší se bude vytentočkovat do mečíků." Pánovi zaskočilo a začal se smíchy dusit. "On to tak dělá!" řekla Viki uraženě. "Babička si pořád stěžuje, že jí ten pes tentočkuje do mečíků. Já to zkoušela, ale mě to píchá." Nevím už, jestli to byl dál smích nebo infarkt. Tak jsem se dozvěděl, co dělá Viki u babičky, když si "hezky hraje na zahradě". Asi bych se měl toho chudáka psa starého zastat, že ne všechno, co babička najde v mečíkách, musí být nutně od něj, ale na druhou stranu, kdo by to zkoumal. A ještě tu popelnici… A já si říkal, že nějak rychle rezne. To jsou věci, to jsou věci. K narozeninám dostane obojek se jménem, ta bude míst radost, ale jak bude zlobit… Marš do mečíků! --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
12
Dušičky, Samhain, Halloween autor: Martin Štulla zdroj: wikipedia.org
Dušičky Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých či lidově Dušičky (lat. In commemoratione omnium fidelium defunctorum), která připadá na 2. listopad, je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za zemřelé. Anglikánská církev slavení Dušiček zrušila, avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo potlačit. obrázek: eliottin-svet-anime.blog.cz Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých. Svátek Všech svatých se slaví v dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku, svátek Samhain, v noci z 31. října na 1. listopad. Samhain byl Kelty vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým. Tradice v tento den zapalovat ohně a svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými a potměšilými duchy. Tradici svátku Samhain je svou podstatou a znaky nejvíce věrná oslava halloween. S ohledem na fakt, že Keltové a poté Slované osídlili Střední Evropu a jejich kultury se zde prolínaly, je předpokládáno, že se svátek Samhain slavil i na území ČR a byl s nástupem křesťanství nahrazen svátkem Všech svatých v termínu a Dušičkami ve smyslu oslavy, jako svátek, kdy se vzpomíná na zesnulé. Dušičky se slaví od 10. století. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Podle dostupných zdrojů je katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé, svátek Dušičky (vzpomínka na duše v očistci), Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše za zemřelé; tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 Benedikt XV. toto dovolení rozšířil pro celou církev od první světové války, kdy zahynulo velké množství lidí. V této době se na svátek Dušiček byly uspořádávány průvody na hřbitovy, zdobily se hroby a konaly podobné zvyky.
V zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Mezi řadu lidových pověr a zvyků rozšířených v Česku patřila víra, že prý duše jednou za rok, v předvečer Dušiček duše vystupují z Očistce, aby si odpočinuly od útrap. Blízcí hříšníků proto podle dostupných informací naplnili lampu na olej máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny. Večer se příbuzní nebo přátelé napili studeného mléka (nebo se jím postříkali), aby se duše tak ochladily. 13
Bývá zvykem, že se na hřbitovech konají v hřbitovních kaplích, kostelech či jen u hlavního hřbitovního kříže bohoslužby slova či mše svaté. Na Dušičky má také kněz povoleno stejně tak jako při pohřbech a zádušních mších nosit černé roucho (na hřbitovech většinou pluviál), ve kterém kněz prochází spolu s věřícími hřbitov a kropí svěcenou vodou hroby. V České republice je vzpomínka na všechny zesnulé vedle Vánoc největším svátkem, který oslavují vzpomínkou, květinovým darem, zapálením svíčky, nejen křesťané, ale i mnozí nevěřící (ateisté). V anglosaských zemích je oslava památky zesnulých spojena s veselicí s názvem Halloween.
Halloween
Halloween je anglosaský lidový svátek, který se slaví 31. října, tedy den před křesťanským svátkem Všech svatých, z jehož oslav se v Irsku vyvinul. Děti se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu, nebo vám něco provedu - v Americe typické pomalovávání automobilů, dveří, zubní pasta na dveřích…) a „koledují“ o sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglicky mluvících zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii, Novém Zélandu aj. Název vznikl zkrácením anglického „All Hallows' Evening“, tedy „Předvečer Všech svatých“. Zvyky Halloweenu se rozvinuly v Irsku na základě zvyků oslavy svátku Všech svatých, který byl přenesen do Irska z Říma. Opírají se o původně židovskou tradici slavení svátků již od předchozího večera, neboť Židé počítali začátek dne již předchozím západem slunce. Vystěhovalci zvyk přenesli v 19. století do USA, kde se všeobecně rozšířil, a odtud ho s expanzí americké kultury přejímaly další země. Tradičními znaky Halloweenu jsou vyřezané dýně se svíčkou uvnitř, zvané jack-o'-lantern, dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci, sovy, výři atd. Typickými barvami jsou černá a oranžová. Proč se vyřezávají právě dýně? V této noci se dávají svítící lucerny vyřezané z dýně nebo tykve před vchod do domu nebo přímo do okna. Dnes je možné vidět svítící tykve i na trávnících nebo cestách před domem. Tato světla měla vítat zemřelé předky a zároveň sloužit jako ochrana proti zlomyslným duchům. Jako zdroj světla byly používány hořící kousky uhlí, později se do dýně usazovala svíčka. Všechno to s dýní začalo, v době kdy Evropští osadníci (především Irové) přijeli do Ameriky. Zde objevili praktickou věc: zde rostoucí a v Evropě neznámé dýně jsou větší, a lépe se hodí k vyřezávání než řepa používaná během těchto svátků na starém kontinentě. Halloween tak nabral "druhý dech" a od 19. století je slaven dokonce ještě více než dříve. obrázek: pixabay.com
Samhain
Samhain (čti "sauəň") (ze staroirského samain) je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopad. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce. Ve skotské gaelštině se tento svátek píše jako Samhainn nebo Samhuinn, kdežto listopad jako an t-Samhain. V galském kalendáři z Coligny z 1. stol. př. n. l. je Samhain uveden jako Samonios. Samhain byl hranicí mezi dvěma hlavními periodami (létem a zimou), pro Kelty byl začátkem nového roku, a byl vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Když byla na začátku 1. stol. n. l. keltská území dobyta Římany, začaly se prolínat keltské a římské zvyky, a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody. K symbolům Samhainu přibylo obilí a ovoce. obrázek: pixabay.com
14
Tajemné objekty autor: Jiří Vítovec zdroj: www.zanikleobce.cz, www.hrady.cz Jen si to představte: Na sobě máte své jediné oblečení. V batohu na zádech poslední zbytky jídla, několik užitečných věcí a v rukách zbraň. Vše, co jste znali, se smrsklo jen na těchto několik málo věcí. Našli jste dům s uzavřeným dvorem, v němž evidentně nikdo není. Ideální místo na přečkání alespoň pár dní v bezpečí. Kdo ví, třeba ještě ve sklepě leží nějaké plechovky s jídlem. Procházíte chodbou v jednom z podlaží a slyšíte jen ozvěnu, která vám odpovídá vašimi kroky. Po dlouhé cestě vás bolí nohy i záda. Zastavíte se a protáhnete. V tom se ve dveřích vedle vás ozve sípavý chrapot.
obrázek: ceskatelevize.cz
Naštěstí nás ale nic takového nepotká a výplody tohoto žánru tedy zůstávají jen na obrazovkách. Pro ty z vás, kteří by si ale přesto chtěli okusit ponurost příběhů, mohu nabídnout návštěvu například Jindřichohradeckého pivovaru. Jde o památku, která od šedesátých let minulého století prakticky zeje prázdnotou. Byl postaven mezi lety 1580 a 1582 v renesančním slohu v těsné blízkosti místního zámku. Nejde sice o objekt, který by byl neznámý, ale myslím, že v tomto případě můžeme udělat výjimku. Tento objekt je nyní totiž poměrně nově ve vlastnictví města a již se plánuje jeho oprava. Jen ještě vlastně nikdo moc neví, co z něho bude. A když už jsme u těch pivovarů, možná stojí i za zmínku ten v Českém Krumlově, v něm nyní také probíhají opravy. Třeba se takzvaně blýská na lepší časy.
Pokud byste opravdu vyrazili na Jindřichohradecko, mohli byste najít opuštěných objektů poněkud více. Kupříkladu zámek v Kostelním Vydří. Zámek má uzavřený dvůr a tudíž je nepřístupný. Atmosféru si tedy můžete vychutnat jen pohledem z venku. Přesto si myslím, že i tak budova zapůsobí. Je totiž dlouhodobě neužívaný a podle toho tak vypadá. Bez okenic, bez fasády a s poničenou střechou. Protože jde o památku, zaslouží si alespoň něco málo dalších informací. Zámek byl založen v barokním stylu v 17. století a byl napojen na tvrz gotického stylu. Později byl v 19. století upraven. Naposledy se používal jako sýpka. Existují sice snahy o zachování tohoto zámku, tak snad budou brzy úspěšné, jinak se i z něho stane zřícenina.
15
Planety - díl 1.
autor: Simona Kašparová zdroj: slunecnisoustava.wz.cz, Atlas pro mládež - Slunce a planety Do roku 2006 bylo v naší Sluneční soustavě devět planet. V roce 2006 byla poslední planeta Pluto překvalifikována na planetku a od té doby máme planet osm. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Merkur - planeta bez atmosféry Merkur je od Slunce vzdálený 58 milionů kilometrů a je první planetou od Slunce. Jedná se o malou kamenitou planetu bez atmosféry a proto je nebe nad ním černé i ve dne. Teplotní rozdíly se pohybují mezi 430 stupni Celsia ve dne a -170 v noci. Tudíž život zde není možný. Od roku 2006 je Merkur nejmenší planetou Sluneční soustavy a je také planeta s největší hustotou. Merkur není nic jiného než železné jádro zabírající polovinu objemu planety, které vzniklo po veliké srážce s asteroidem, a planeta ztratila skoro celý svůj plášť. Merkur se po obloze řítí rychlostí 48 km/s a rok na Merkuru trvá 88 pozemských dnů, ale velice pomalu se otáčí a proto jeden den trvá 58 pozemských dnů. Rozdíl mezi dnem a rokem je pouhých 30 dnů. Venuše – rozžhavené dvojče Země Venuše neboli Večernice je vzdálená od Země 108 milionů kilometrů. Má téměř stejnou velikost i hmotnost jako naše Země. Má vlastní atmosféru, jsou na ní roviny i hory a několik aktivních sopek. Ale Venuše je naprosto neobyvatelná, protože teplota na povrchu dosahuje 460 stupňů celsia. Takže na této planetě neexistuje voda. Atmosféra Venuše je tak hustá, že chůze po povrchu by byla obtížná jako chůze ve vodě. Obsahuje hlavně oxid uhličitý a kyselinu sírovou, takže by člověka rozdrtila váha atmosféry, otrávily plyny, spálilo horko a rozpustila by ho kyselina. Mraky Venuše dobře odráží sluneční světlo, a proto bývá první na obloze a mizí mezi posledními. Proto se jí říká Večernice, Jitřenka, anebo také Ovčácká hvězda. Možná byla na Venuši voda, ale planeta se nejspíš srazila s nějakým tělesem, které otočilo její rotaci a zpomalilo. Venuše oběhne Slunce rychlostí 35km/s za 224 dnů a kvůli pomalé rotaci den trvá 243 pozemských dnů. Země – modrá planeta Země je jedinečná planeta, vzdálená od Slunce téměř 150 milionů kilometrů. Má na povrchu vodu a dostatek kyslíku v atmosféře pomohl vzniknout životu. 70% planety je jen voda a proto je z výšky skutečně modrá planeta. Život na planetě vznikl přibližně jednu miliardu let po vzniku planety, kdy atmosféra byla hlavně z oxidu uhličitého, dusíku a vodních par. Vzniklé oceány pohltily veliké množství oxidu uhličitého a první bakterie v oceánu začaly vypouštět kyslík. Bez atmosféry by byla průměrná teplota -21 stupňů celsia. Při srážce Země s velikým tělesem byly vymrštěny úlomky hmoty, které vytvořily náš Měsíc. Zřejmě ustálil rotaci Země, na které by bez Měsíce trval den jen 15 hodin a vyvolává přílivy a odlivy oceánů a jeho přitažlivá síla lehce deformuje zemský povrch. Otočka Země kolem své osy je 23 hodin a 56 minut, jde o hvězdný den a rychlostí 30km/s oběhne Slunce za 365 dní. 16
obrázek: astronomia.zcu.cz
Mars – rudá planeta Planeta je pokrytá načervenalým prachem obsahující oxid železitý a proto na sebe některé noci upozorňuje svojí červenou barvou viditelnou ze Země pouhým okem. Je od Slunce vzdálený 228 milionů kilometrů a od Země je vzdálený jen 80 milionů kilometrů, ale to stačí, aby průměrná teplota klesla na -60 stupňů celsia. Atmosféra je velice řídká a tvoří jí pro člověka nedýchatelný oxid uhličitý. Na povrchu Marsu byla dříve s velikou pravděpodobností voda. Na planetě byla hustší atmosféra, sopky byly aktivní a na Marsu bylo tepleji, a tudíž mohla na povrchu proudit voda. Nejvyšší sopka je Olympus Mons vysoká 27 kilometrů a v současné době je vyhaslá. Později sopky vyhasly, atmosféra zřídla a teplota klesla. Voda se pak vytratila z povrchu nebo ztuhla v podobě ledu. Mars má dva měsíce Deimos a Phobos. Vypadají víc jako deformované brambory než jako koule. Je možné, že jde o dva zachycené asteroidy. Phobos obíhá Mars ve vzdálenosti 9380 kilometrů a stále se přibližuje. Délka dne je téměř shodná se Zemí a rok na Marsu trvá 687 dní. Pás planetek – planeta, která nikdy nevznikla Mezi Marsem a Jupiterem se nachází kamenný pás o tloušťce přibližně 200 milionů kilometrů. První planetka nazvaná Ceres byla objevena v roce 1801. Od té doby bylo napočítáno více než půl milionu. Oběžné doby planetek jsou obvykle 4-5 let. Planetky jsou vlastně základní hmota pro vznik planety, ale nedošlo k tomu. Obrovská velikost a gravitační síla Jupitera spojení hmoty zabránila. V průměru jednou za 100 000 let se planetky potkají, srazí se a úlomky asteroidů jsou vymrštěny mezi planety. Jejich dráha může ohrozit i naši planetu. Před 65 miliony let do Země narazil asteroid o průměru 10 kilometrů. A bezpochyby to vedlo k vyhynutí dinosaurů. Toto byly planety vnitřní části Sluneční soustavy a příště si probereme ty vnější. Jupiter, Saturn, Uran, Neptun.
Poslední kovboj – Michal Tučný autor: Věra Melicharová zdroj: skytarou.cz C
G
1. Snad jsem si zmýlil odjezd vlaku, měl zpoždění snad sto let, C
já měl namířeno k táboráku, co měl se konat naposled, F
a místo něj kouř náklaďáků mě v tomhle koutě přivítá, G
C
a louky plný paneláků, skrz který slunce prosvítá. C
F
C
R: Tak přijíždí poslední kovboj, sombrero vmáčklé do čela, G
C
zchvácená herka líně kráčí, jak by dál nést ho nechtěla, F
C
tak přijíždí poslední kovboj, a nerad vráží do lidí, G
C
tak přijíždí poslední kovboj, a nikdo z vás ho nevidí. 2. Snad jsem si zmýlil čísla vlaků, co odjížděly do mých snů, do prašných cest a do bodláků z mých oblíbených románů, kde slunce z rozedraných mraků tančí na hlavních pistolí, snad jsem si zmýlil čísla vlaků, tohle je jiný údolí. fotka: karaoketexty.cz
R: 17
Extrémní cyklistika - Downhill autor: Martin Štulla zdroj: wikipedia.org, czech-downhill.cz Downhill (neboli sjezd) je cyklistická MTB disciplína řazená mezi extrémní sporty. Podstatou této disciplíny je co nejrychleji projet určenou trasu. Ta bývá 1,5 až 5 km dlouhá, většinou jen s přírodními, občas i s uměle vybudovanými překážkami. Celá trať je umístěna na svahu až s 12 % klesáním s téměř nulovým podílem rovinek a stoupání, se kterými se v podstatě setkáváme jen jako s nájezdy na skok. I přes často velmi vysokou technickou náročnost je jediným kritériem určujícím pořadí jezdce dosažený čas. Člověku, který tento sport spatří poprvé, mohou některé úseky, které jezdci projíždějí na kolech, připadat jako neprojetelné.
fotka: czech-downhill.cz
Downhill se původně jezdil jako doplňková disciplína cross country. Jezdilo se jak na stejných tratích (na kterých se často objevovaly i dlouhé úseky téměř po rovině), tak na stejných kolech a ke špičce v obou disciplínách patřili tytéž jezdci. Postupem času se downhillové tratě stávaly náročnějšími hlavně po technické stránce. Ubývaly rovinaté pasáže, přibývaly terénní překážky (kořeny, kameny, skoky). Na těchto tratích se stalo nutností celoodpružené kolo a jezdci se na tuto disciplínu začali specializovat. Zatímco v počátcích se downhilloví jezdci rekrutovali hlavně z řad cross country jezdců, dnes jsou to zejména jezdci BMX, trialu či motokrosoví jezdci. V naší republice se sjezdu věnuje řada lidí, bohužel bez větší podpory Českého svazu cyklistiky, takže vše se točí okolo několika lidí a informace naleznete na stránkách www.czech-downhill.cz
18
Afrodíté
autor: Pavla Štullová zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz, www.wikipedia.cz pád Afrodíty, řec. Afrodíté, lat. Venus Bohyně lásky a krásy, nejkrásnější z bohyň antických mýtů. K její mu zrození existují dvě teorie: podle Homéra byla dcerou nejvyššího boha Dia a bohyně deště Dióny, podle Hésioda se zrodila z mořské pěny oplodněné bohem nebe Úranem a vystoupila z moře na ostrově Kypru. Každopádně se však díky své kráse a kouzlům stala jednou z nejmocnějších bohyň. Měla několik pomocníků: bohyně půvabu a krásy Charitky, bohyni lichotivého přemlouvání Peithó, boha vášnivé touhy Himera, boha sňatku Hyména a mladého boha lásky Érota, před jehož šípy nebylo úniku. Vzhledem k tomu, že láska je v životě lidí i bohů nesmírně důležitá, těšila se Afrodita veliké vážnosti a úctě. Kdo jí přinášel oběti a prokazoval úctu, mohl spoléhat na její přízeň. Byla však poněkud nestálá a štěstí, které poskytovala, bývalo často prchavé. Stejně jako láska dokázala opravdové zázraky. Například kyperskému sochaři Pygmaliónovi oživila sochu ženy, do které se zamiloval.
obrázek: liveyourfantasy.blog.cz
Své oblíbence ochraňovala ve všech situacích. Říká se však, že nenávist je rodnou sestrou lásky a i v Afroditině případě to platilo. Uměla velmi silně nenávidět. Když jí žárlivé Nymfy řekly, že mladík jménem Narkiss pohrdá jejími dary, dohnala ho k tomu, že se zamiloval sám do sebe a spáchal sebevraždu. Sama v lásce příliš štěstí neměla. Zeus jí vybral za manžela kulhavého, nevzhledného a upoceného boha Héfaista. Afrodíté tedy hledala útěchu jinde. Nejvíce se zdržovala v náruči boha války Area, kterému porodila pět dětí (Érota, Antérota, Deima, Foba a Harmonii). Bohu Dionýsovi povila syna Priápa. I bůh Hermes se na chvíli stal její záchranou a nepohrdla ani smrtelníkem, s dardanským králem Anchísem měla syna Aineia. Z jejích zásahů do života lidí měla nejdalekosáhlejší dopad přízeň, jež věnovala trojskému princi Paridovi. Za to, že jí určil prvenství v kráse mezi bohyněmi, přislíbila mu nejkrásnější ženu na světě. Byla to Helena, manželka spartského krále Meneláa. Helenin únos do Tróje se stal záminkou k desetileté válce, které se účastnilo sto tisíc mužů včetně všech tehdejších řeckých hrdinů a většina bohů.
19
7. díl autor: Monte Alamo zdroj: vlastní autorská tvorba
STUDIE KOŇSKÉ DUŠE A KOMUNIKACE S KONĚM „Člověk obklíčený živly, které se spikly k jeho zkáze, by navždy, zůstal otrokem, kdyby z něj kůň neudělal krále. ” Každý kdo chce dobře pracovat s koněm, by si měl najít nějaký kladný vzor. Né pro to, aby ho kopíroval, to nejde, ale aby našel ten správný směr. Vydal se tou správnou cestou společně se svým koněm. Chci vytvořit prostředí pro koně i pro lidi, kde by jim bylo dobře. Kde by koně žili volným, polo divokým životem. Ranč, kde jim lidi budou naslouchat a učit se od nich jak s nimi žít, kde se jim vrátí důvěra v lidi. Zatím se to tak nějak daří a koně i lidi se zde mění a pracují v souladu a pohodě. Výstavba ranče probíhá pomalu, ale zázemí koníčci mají v pohodě. Neustále na čerstvém vzduchu a bez podkov. Kůň bez jezdce je stále koněm, ale jezdec bez koně je jen člověkem." Je málo takových, kteří ten správný směr najdou sami. Já si našel vzor. Stal se jím Mark Rashid. Samozřejmě nikomu Rashida nevnucuji. Každý by si měl najít toho svého!! Nekopíruji metodu Marka Rashida. Mně jde o to sám pochopit cestu s koňmi. Rashid je jen návod. Sestavit si vše už nejen že musím, ale chci sám. Stejně jako nikomu nevnucuji to, co jsem napsal. Je to jen a jen můj vlastní názor. Nic víc, nic míň. Je na každém jednotlivci pokud to bude číst, co si z toho vezme, anebo si s tím zatopí v kamnech. V obou případech jsem každému z nich prospěl. Ať tak či tak. Řešit problémy obtížně zvladatelných jedinců a přednost dávat spíše komunikaci než hrubé síle. Mojí zásadou je vždy pracovat s koněm a nikdy proti němu, a vycházet z toho, co se nám kůň snaží říct. Raději pracuji s koněm někde stranou od lidí, anebo v době kdy není přítomen jiný člověk. Prostě někde v lese s koníkem, zkouším nové věci a mám dobrý pocit z pohody a klidu, který panuje kolem a nikdo nás neruší. Na jednom ranči jsme měli ve výcviku mladou asi rok a půl kobylku, se kterou jsem chodil do přírody. Za čtrnáct dní toho uměla víc než koně, kteří denně pracovali v kruhovce a trpělivě nebo spíše rezignovaně nechali děti, aby se na nich učili stupeň jedna a dva. Uměla obraty, a když nacválala ve volnosti a jen jsem pohybem naznačil aby zastavila, tak zastavila. Obraty, ustupování jí šly krásně. Běhali jsme spolu v lesích a po loukách. Když jsme běželi tak já za ní, spojeni k sobě lasem a zezadu jsem jí dával povely, kam zatočit a podobně. Laso měla jen na jedné straně k ohlávce a jen jsem ji ho přehazoval lehce na záda podle toho, kam jsme měli odbočit. Snažím se vycházet z chování koní ve stádě a porozumět řeči koňského těla a pokouším se pohybovat se ve stádě nebo s koníkem skoro stejně, aby mi koník rozuměl. Nechávám koně, aby mi vyjádřil svůj vlastní názor, svou náladu. Nabízím vždy možnost výběru, při čemž se snažím, aby cesta byla co nejjednodušší a cesta špatná zase co nejsložitější. Někteří tomu říkají horsemanship. No? Já tomu říkám jen komunikace s koněm, kde já jsem žák a kůň učitel. Kde kůň mne učí jeho řeči a nechává na mě, jaký budu žák. 20
Koně úžasně rozumí i nejjemnějším signálům, které mnohdy vysíláme a ani o tom nevíme. Náš pohyb nás vždy prozradí. Vidí a poznají, v jakém jste rozpoložení, ještě dřív než k nim přijdete. Je to těžké, ale lze se naučit nic nepředstírat. Hlavně nic nepřehánět. Pokud to není nutné netrestat, ale zase nic neodpouštět. Koně ve stádě si také nic neodpustí a svým chováním a svou řečí si sdělí co a jak. Chvály více a to i za krůčky vpřed. Zahoďte emoce a také nadměrné rozmazlování.
Nechtějte měnit koně, změňte sebe! Problémový koně. I když je to velmi nevděčné. Protože pokud dostaneme koně, na kterého si již nikdo neodvažoval sednout proto, že je „nezvladatelný“ a vám se povede ho odjezdit v klidu – nikdo ani jeho majitel neřekne – to byl hezký výkon. To se ti povedlo. Jenže nezeptá se jak to, že ho jezdím ve větším klidu než on. Nevidí, že jsem byl první, kdo s ním odjel třídenní vandr jen na bozálu. Neměl udidlo a byl v klidu. Ano bylo to z části koněm, že byl problémový, ale taky z části a řekl bych té hodně větší, jeho majitelem. Bylo to v jeho nedokonalosti ježdění. Koník citlivý a majitel se při každém rychlejším pohybu koně naklonil dopředu a nohy mu dal až na slabiny. Když koník, nevědomky majitelem, byl pobídnut, tak zrychlil svůj již tak prodloužený krok a majitel hned zatáhl za otěže, koníka začal točit do kolečka, aby ho zpomalil. Tím jak ho držel zkrátka, koník šel proti tomu, vytahoval jezdce ze sedla a stále dokolečka se předkláněl, ztrácel těžiště a nohy cpal dozadu. Hrozně se divil, že koník nechce zpomalit a na tah nereaguje. No jak by mohl, když byl tlakem nohou pobízen neustále vpřed. Majitel mi připadal, jako by seděl na houpacím koni, ale zase na stranu majitele musím říct, že si nechal poradit. Což v některých případech vás majitelé nevnímají a nenaslouchají. Vyjeli jsme na vyjížďku a majitel seděl tak, jak sedět má a choval se, jak jsem mu poradil. Koník s ním byl v klidu celou vyjížďku.
Řeč těla Co je to vlastně přirozená komunikace? Jednou jsem se dočetl v jedné nabídce jednoho ranče, že provádějí kurzy, kde se klienti naučí hovořit s koněm. Dost jsem se nad touto nabídkou pozastavil a přemýšlel jsem, zda se tam nepřihlásím a pokud se nenaučím koňskou řeč tak budu chtít vrátit „školné“. No nic to byl jen takový žert a poznatek co vše lidi dokážou nabídnout laikům klientům a ještě si nechají za to zaplatit přesto, že klient se nikdy nenaučí mluvit jako kůň. Nebo snad už někdo slyšel mluvit koně? Taky někteří vyučují, že kůň ustoupí, když se mu zadíváte na zadní nohy a při tom stojíte v místě, kde kůň nemůže vidět, kam se koukáte. Vždyť stojíte u jeho trupu a tak jste vlastně k němu otočený zády. Pochybuji, že kůň vidí také odzadu dopředu. Jde o řeč těla? Řeč těla je stará jako sám původ koně. Tak, jak vznikala nová plemena koní, vznikaly nové pomůcky a metody výcviku, ale řeč těla, kterou používají koně ke komunikaci a spolupráci, se pomalu vytrácela. Chcete-li pochopit, co vám kůň říká řečí těla a jak silné je toto sdělení, musíte vnímat všechny tyto signály najednou a vaše reakce těla jim musí odpovídat. Asi nejvíce toho řekne ocas. Když je stažený, znamená to úzkost, znepokojení. Naopak když kůň ocasem švihá ze strany na stranu, dává tak najevo nervozitu. Pokud je ztuhlý a vodorovný, pak je kůň vzrušený. Když je ocas svěšený dolů, je kůň klidný. Když kůň zpod zdviženého ocasu vylučuje malé kousky stolice, může to znamenat, že je napjatý, nedůvěřivý kůň se pomalu uvolňuje. Taky to, ale v jiném kontextu může znamenat, že jste koně naprosto vyděsili. 21
Ještě důležitější věci vám kůň může dát najevo svou zádí. Když se k vám natočí zadkem, je to velká urážka. Takové chování signalizuje naprostou absenci respektu, stejně jako vzdor a agresivitu. Je to asi tak, že na vás udělal vulgární gesto. Stejné je to se zadníma nohama. Pokud kůň po vás kopne, jako by vás „poslal někam“. Ocas, záď i zadní nohy mohou naznačovat celou řadu nálad, od ignorance až po naprosté opovržení. Prostě vás ten kůň nebere, nerespektuje. Trupem těla se pokouší narušovat váš prostor a to tím, že se na vás tiskne a tím se snaží zpochybnit vaši autoritu. Stejně tak když to dělá plecí. V přední části trupu, těsně za podbřišníkem je místo které „rozděluje“ koně. Za touto čarou se získává nad koněm nadvláda. V těchto místech můžete koně postrkovat, kam chcete. Prostě ho můžete ovládat. Jenže o tomto bodě kůň ví a agresivní kůň vám bude bránit, abyste se tam dostali, a bude se k vám neustále otáčet čelem, strkat do vás hlavou anebo jí agresivně pohazovat. Vlastně vám říká:“Když tě tam dozadu nepustím, nemáš šanci nade mnou vyhrát.“ Koňská hlava říká spousty věcí. Pokud je vztyčená, kůň sleduje něco špatného. Buď má strach, nebo mu něco dělá starosti, nebo se staví proti jinému koni. Nebo proti vám. Je-li hlava svěšená dolů a kůň ji nezdvihá, pak dává najevo podřízenost, ale podřízenost ze strachu, ne z důvěry. To pokud má hlavu v rovině se zádí a občas jí pohodí je to nejlepší signál. Je to, jako by se ukláněl. Stojí-li předníma nohama vedle sebe, je klidný. Pokud nakročí jednou nohou dopředu je to známka nervozity a připravenosti k pohybu nebo vám dává najevo svou nadřazenost. Uši prozradí spoustu různých věcí – směřují-li mírně dozadu tak to se vám dostalo cti – podařilo se vám zaujmout jeho pozornost, stažené těsně k hlavě, tak to jste ho pro změnu asi pěkně naštvali. Trčí-li vpřed, tak to ho něco rozrušilo anebo sleduje něco v dálce. Když se neustále pohybují, koník je uvolněný, dobře naladěný. Sledovat mimiku koně je dost důležité. Pokud kůň vypadá ztuhle tak to se bojí. Uvolněný kůň mrká, ohrnuje pysky, ohýbá nozdry, občas si odfrkne.
Těmito drobnými sděleními a nepřebernou řadou dalších nám kůň sděluje, jak bychom k němu měli přistupovat. Stále se učím koňskou řeč těla a pochybuji, že se nějaký člověk někdy naučí číst řeč koní tak, jak to umí jenom koně! Přesto si řeč můžete osvojit natolik dobře, abyste nejprve získali pozornost koně a pak jej naučili, aby vás respektoval nikoli ze strachu a bázně, nýbrž na základě důvěry. Jednou jsem byl požádán kamarádem, abych se šel podívat na jeho práci s jeho koněm v kruhovce. Koník byl k lidem nedůvěřivý a kamarád mi během „výcviku“ sdělil. Podívej, ten kůň vůbec nereaguje. Vůbec ke mně nejde. No a jak mi to říkal tak se v klidu otočil ke mně, ruce volně podél těla. Tak jsem mu odpověděl: „Jak to vždyť ten kůň stojí hned za tebou.“ Kamarád byl z toho vyděšený. Jak to že přišel. Sám vůbec nepostřehl, že při obratu směrem ke mně pohnul rukou jen tak nepatrně a kůň to chápal jako výzvu – pojď ke mně. Dost mě to pobavilo. Kamarád nevědomky provedl řeč těla. Když jsem mu vysvětlil, proč se to stalo, tak to začal zkoušet, ale už to dělal nejenže vědomě, ale ne tak uvolněně a kůň už k němu nepřišel. Hlavně zaváhal, když k němu kůň přišel udělat něco třeba ho jen pohladit, aby věděl, proč byl pozván. Mnoho lidí si hraje na velké "horsemany" a snaží se napodobit Parelliho, Monty Roberse (obzvláště jeho je největší hloupost napodobovat - toto je jen a jen můj názor)Bořánka a další a další horsmany. Mnoho začátečníků a to hlavně dívek, si hrají na velké horsemany s vidinou toho, že snad najdou uznání a obdivů nejen u lidí, ale u opačného pohlaví. Hlavně ale se zviditelnit a ukázat svým kamarádkám, že je ona ta nej - nejlepší. Nevím, kde se bere v nich taková namyšlenost a ješitnost, že nehodlají ani o těch věcech komunikovat s někým, kdo má odlišný názor. Dokonce nechtějí 22
komunikovat s někým kdo má větší zkušenosti. Nevyslechnou názory zkušenějších, nepoučí se z chyb a mylných rad. Dokonce jsem se setkal i s těmi co ještě neodložili „ plíny“ a už radí, jak zkušení koňáci. Nemůžeme v pondělí si koupit mladého koně, v úterý si hrát na horsemana, a ve středu vyhrát pohár. Problém je i s ošetřováním svého koně a to hlavně s úpravou kopyt. Jsou takový, co projdou kopytářským kurzem a myslí si, že nad ně není. I tady jde o praxi a poznatky. Ošetření koně taky je základ všeho. Nejde jen o to vozit si zadek na koni a tím to končí, nebo dostat nějaký papír, že něco někdo někde absolvoval. Nebo si přečíst knihu a hned být moudrý. Jeden můj známí mi jednou sdělil, že už pochopil Klause F. Hempflinga. No proč né, pochopit ho mohl, ale tím to taky končilo. Nedokázal to realizovat při práci se svým koněm. Dá se jezdit na koni bez jakékoliv uzdy, udidla, sedla. Je to hezký, jak si věří, když koník chodí „na myšlenku“, jenže kolik času a dřiny, kolik hledání nejen sám sebe, ale té správné cesty a kolik neúspěchů a zklamání tomu předcházelo je to nekonečný příběh. Nejhorší na tom všem je, že budete muset předělat hlavně sami sebe. Zapomenout na to co vám říkali na různých jízdárnách a v různých stájích a začít vše od úplného začátku. Začít né od první třídy, ani od školky, ale od jeslí. Jak dlouho vydrží váš kůň v klidu stát? Tak, aby vás někde netahal, aby se nevěšel u úvaziště. Je to dost často opomíjená věc. Co třeba nasedání? Sedlání. Nebo dost mylné je učit koně, aby např. u úvaziště byl uvázán tak, aby v případě zatáhnutí se vodítko povolilo a koník se s úvazištěm nepřetahoval. Můj názor: Je to špatně. Koník zatáhne, vodítko se povolí a koník odchází. Tak se spíše učí, že když ho to nebaví, může kdykoliv odejít. No a přijde den, kdy chcete koníka ostrouhat, nebo jinak ošetřit a nastane problém. Koník chce odejít a najednou nemůže. Jenže dřív to šlo. Co koník udělá. Začne za vodítko tahat a to až do doby, kdy buď se svalí anebo v horším případě nevydrží úvaziště. No a pak koník vystrašen, co mu to visí u ohlávky a mlátí ho to přes nohy, začne prchat. Nejdříve na vodítku „delším“, které omotáte kolem úvaziště, ale jen tak, aby při tahu prokluzovalo, když koník začne tahat a chce odejít, tak ho přidržíte. Pokud koník přestane tahat, povolíte i vy tah a koníka pochválíte. Koník se naučí, že pokud zatáhne a ucítí nepříjemný tlak na hlavě od ohlávky, tak ten ustoupí, pokud se koník přestane přetahovat s úvazištěm. Nebojte se, že se to nepodaří, vždy se to podaří, jen na vás záleží, KDY. Seznámení koně s výstrojí, práce ze země, doteky a sedlání. Práce ze země přinese užitek koni i vám.
Hezké české přísloví: „Tady to neokecáš…“ Nic víc. Doteky by se měly stát pevnou součástí každodenní péče. Díky nim snáze objevíte problémy a pochopíte, co v danou chvíli chování vašeho koně ovlivňuje. Zvykněte si proto koně pozorovat a všímat si jeho chování.
23
Vydává spolek KELTOVINY, České Budějovice. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Věra Melicharová, Jan Rada, Monte Alamo, Jana Kašparová, Samuel Tongel, Barbora Chalupová, Jiří Vítovec, Simona Kašparová, Gabriela Monte, Lucie Vychodilová, Tomáš Hart, Jaromír Krtek, Matěj Person, Natálie Janoušková, Lenka Jenderková, Anita Maroušková, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: Titulní strana: Monte Alamo; Poslední strana: Michal Tichý Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora v textu
uzávěrka dalšího čísla 20. listopadu
24
další číslo vyjde 27. listopadu
