1
Hurá. Prázdniny. Tedy alespoň pro dětskou část naší populace. My jim to všichni určitě ze srdce přejeme. Dospělé pro změnu čekají dovolené. Nás v Keltovinách čeká červenec a srpen nabitý akcemi – hlavně dětskými tábory, kam chtějí naší Miniškoličku práskání bičem. Vraťme se zpět k časopisu . Co si v tomto čísle přečtete? Kromě starých známých rubrik – o komiksech, večerníčcích, koních, hvězdách… otevíráme zcela novou rubriku (moc si této spolupráce vážíme), která se bude jmenovat po jejím autorovi. Tím autorem není nikdo menší než M. M. Cabicar. Takže od tohoto čísla naleznete jeho krátké glosy ze života i v našem časopise. Dále se nově objevuje dětský příběh na pokračování s názvem „Jak jsme hráli na cestovatele aneb s Potočáky na Nilu“. Je toho mnoho. Proto vzhůru do čtení A krásné léto přejeme. Nepřestávejte sledovat náš facebook a třeba na nějaké akci s naší Miniškoličkou NAVIDĚNOU…
šéfredaktor Martin Štulla
OBSAH 23. ČÍSLA ČASOPISU: 2 4 5 5 6 7 8 10
RECENZE Warcraft KOMIKSY A KRESLENÉ PŘÍBĚHY Stopa legionáře S BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU My lidí SPEKTRUM Sedm divů našeho věků ZE ŽIVOTA… Jak jsem se učila jezdit CYKLOINFO Projekt Bezpečně na kole M. M. CABICAR ORL 1 ASTRONOMIE Život ve Sluneční soustavě
12 14 16 19 20 21 22 23
POVÍDKOBRANI Vzdor VEČERNÍČKOVY TOULKY 80. léta večerníčku ŽIVOT S KOŇMI 6. díl JAK JSME HRÁLI NA CESTOVATELE Díl první PÍSNIČKY Santa Lucia SPEKTRUM Letenský kolotoč OBYVATELÉ OLYMPU Athena KULTURNÍ POZVÁNKY
WARCRAFT autor: Matěj Person zdroj: vlastní autorská tvorba 8. června jsme mohli v českých kinech vidět dlouho očekávaný film Warcraft: První střet. Jaké byly reakce a stál film vůbec za to? Pojďme to rozebrat v následujících řádcích. Film byl oznámen již roku 2006 a byl kolem něj velký rozruch. Po deseti letech se fanoušci konečně dočkali. Svět plný lidských bojovníků, silných mágů, orkských válečníků a murloků je postaven na bázi počítačové online (MMORPG) hry a knižní série. Knihy Warcraft přečetl snad každý fanoušek fantasy a PC her. Tvůrci filmu si však dali pozor na fakt, že né každý, kdo se půjde na film podívat, četl knihu nebo hrál hru. Museli tak děj vybalancovat jak pro hráčskou skupinu, tak pro skupinu lidí, kteří o světě Warcraftu neví nic. 2
V Americe, kde proběhla první ze všech premiér, nebyly ohlasy příliš dobré. Fanoušci byli nadšení, ale kritici hodnotili film jako průměrný. V Česku však film rozpoutal rozruch. Určitě znáte někoho v okolí, kdo na tomto filmu byl. Vyprodané sály byly i čtyři dny po premiéře. Ke vstupence jste zdarma dostali kód, který po zadání na internet pro vás zpřístupnil celou hru World of Warcraft, společně se všemi DLC a jedním měsícem hraní zdarma.
foto: csfd.cz
Nyní k samotnému filmu. Co se jako první musí pochválit je rozhodně soundtrack. Hudba byla dokonale udělána podle předloh hudby ve hře. Diváka už samotná hudba vtáhne do děje. Co mě osobně jako další uchvátilo, bylo zpracování orků. Těžko byste si mohli myslet, že je ork vytvořen přes počítačové programy, jak si někteří myslí. Orkům byly přes počítač dodělány pouze detaily. Zbytek byly hodně povedené kostýmy. S nadpřirozenými orky souvisí i různá kouzla. Dokonalé ztvárnění magie, které se i jako zbytek filmu lišilo od všech ostatních. Nebyl to pouhý švih rukou nebo vyřknutí zaklínadla. Čarodějové zde kreslili runy uhlím na zem nebo kouzlo připravovali tak, že i obyčejný divák cítil, jak síla kouzla roste. Lidé však taky nezůstali pozadu. Mohutné brnění a do detailu propracované zbraně divákovi dali pocit, že se dokáží postavit proti mohutným orkům a čelit jim.
Dále bych chtěl ocenit rozdělení příběhu. Když jste o Warcraftu slyšeli poprvé a šli jste na film, neměli jste se čeho bát. Postavy, města i magie a vše okolo toho bylo pro nováčka jasné bez jakýchkoliv otazníků. Film jste si mohli zamilovat i přesto, že jste nevěděli, co bude následovat. Tvůrci totiž byli milosrdní a udělali lehké změny v příběhu tak, aby se to nedotklo hráčů a zbytku objasnil všechny nejasnosti, ve kterých by se mohli ztratit. Z hráčského hlediska se opět nemůže nic namítat. Začátečníci si z filmu odnesli překvapení z příběhu, hráči si pak odnesli radost z detailů. Pro každého hráče je jakýkoliv zajímavý detail ve hře jako třešnička na dortu. Film nebyl výjimkou. Tvůrci lehce naznačili téměř v každé části filmu malou poukázku na hru. Svědčí tomu například první scéna filmu, kde poprvé bojuje člověk proti orku. Tato scéna byla předělána ze hry Warcraft 3: Regin of Chaos, což byl první díl strategické singleplayer hry (hry pro jednoho hráče) kde si hráč mohl užít dokonale zpracovaný příběh. V Česku se narozdíl od Ameriky hra jenom a jenom chválila. Byli zde tací, kterým se nelíbila odchylka v ději. Tito lidé spíše milovali hru natolik, že odmítali pochopit, že film byl udělán převážně pro tu druhou skupinu diváků. Pokud jste film viděli, dáte mi za pravdu, že se opravdu povedl ve všech stránkách. Napínavé fantasy s kapkou romantiky, obrovskou dávkou soubojů a dvou srdceryvných smrtí syna velitele lidské armády a Strážce Azerothu. Co víc si přát.
3 foto: Universal Pictures
Stopa legionáře 1, 2 autor: Martin Štulla zdroj: reflex.cz, knihy.abz.cz, vlcibouda.net Vyprávění pokrývá období mezi lety 1914 až 1921 a sleduje vznik a vývoj našich legií na všech frontách, kde bojovaly. Podívat se komiksovou formou proto můžete do Francie, Itálie, ale především do Ruska, kde se k dobrovolnickým jednotkám přihlásilo nejvíce českých vojáků a kde pro ně boje trvaly ještě dlouho po oficiálním ukončení Velké války. Knihou provázejí dva fiktivní vypravěči, kteří o událostech vedou dialog. Prvním z nich je mladý poručík Fanda, který patří k českým legionářům v Rusku, druhou je vojenská klisna Kyra. Jsou to ale jediné dvě fiktivní postavy v celém příběhu. Vyprávění nijak neruší kompaktnost knihy a zbytek díla se věrně drží historických faktů. Mnohdy jsou tu i překresleny a do komiksu včleněny známé historické fotografie z té doby. Dodává to knize na věrohodnosti.
foto: Nakladatelství Argo
Příběh českých vojáků můžete vidět od jejich narukování do rakouské císařské armády, přes jejich pobyt v zajateckých táborech, až po připojení k formujícímu se československému vojsku. Jsou tu zahrnuty všechny významné bitvy legionářů, ale také poměrně do hloubky vysvětlené politické souvislosti. Jak události vedoucí k válce, tak bolševická revoluce a následná občanská válka v Rusku, ale hlavně jednání, která vedla ke vzniku samostatného Československa. Na sto stránek komiksu je tedy obsahu požehnaně. Co ojedinělé komiksové knize vyčíst? Občasnou vizuální nepřehlednost navazujících dialogů. Logika čtení po oknech se totiž v několika místech knihy změní a čtenáři to musí dojít samo. Kresba je jinak skvělá, obsáhlost a zpracování tématu více než dobré. Kniha je určitě přijatelná jak pro dospělého čtenáře, tak i pro starší dítě. Podobný projekt o československých legionářích tady dosud nebyl. Byl zamýšlen jako pocta našim vojákům k 100. výročí vzniku legií. Na komiksovou knihu Stopa legionáře, která mapuje historii československých legií za první světové války, navazujeme volným pokračováním s podtitulem Osudy. Najdete v ní osudy dvaceti známých legionářů, které jsou vždy popsány ve stručném životopisu a krátkém komiksovém příběhu. Komiksy se zaměřují na klíčové události jejich životů a zdaleka nejsou situovány jenom do období první světové války. Mnoho legionářů bylo zapojeno do odboje za německé okupace, některým později zkřížili životní dráhu komunisté, jiní se zase vydali na cestu zla ať už na straně fašizmu či komunizmu. Dvacet osudů je zkrátka rozprostřených do velké části dvacátého století a živě dokumentují naše divoké novodobé dějiny.
foto: Nakladatelství Argo
V knize najdete jména jako Jan Čapek, Emanuel Moravec, František Moravec, Radola Gajda, Otakar Husák, Sergej Ingr, Vladimír Klecanda, Karel Kutlvašr, Rudolf Medek, Heliodor Píka, Ludvík Svoboda, Jan Syrový, Rudolf Viest, Sergej Vojcechovský... 4
My lidé
autor: Jan Rada Zdroj: vlastní autorská tvorba
My lidé jsme jako vlaky, občas prostě máme zpoždění, jezdíme po své koleji taky, a čekáme, až nás ostatní odmění. Žijeme v domnění a představách, přetvářkou zakrýváme smutek, učíme se jak lhát ve všech sestavách, a doufáme, že to zachrání jeden dobrý skutek. Člověk jako takový je tvor velmi zvláštní, tvrdí, že je rád svobodný, přitom svoji lásku má, častokrát miluje po tají - zvlášť jí, když hodnotu své drahé polovičky zná. Cítíme bolest, ale nepřiznáme vinu, hodnotíme druhé podle sebe, inu, stačí mít příčinu k činu, abychom vůbec pochopili, kam naše cesta vede. Mnozí z nás jsou snílci ve světě fantazie, víme totiž, že realita není tak růžová, dělejte něco, co vás naplňuje, mne poezie, a prozraďte mi prosím, kdo žití života naplno odolá?
Sedm divů našeho věku autor: Barbora Chalupová zdroj: vlastní autorská tvorba
Každý považujeme za div něco jiného. Jedni v něm vidí krásu starobylých staveb, druzí pak zázraky seslané na zem samotnými bohy. Ale já si všímám zcela jiných divů – divů, nad kterými zůstává rozum stát, divů, kterými přetéká náš svět, a zejména divů, o které mnoho lidí nestojí. Ráda bych se oddala té myšlence, že světu vládne láska, přízeň rodinného kruhu či oddanost mužů svému kmenu. Avšak tuším, že dnes je tomu jinak. Posuďte sami. 5
Lidstvo je stále propleteno pramínky naděje, že největším údělem člověka je být lidský. Jenže tyhle pramínky jsou do nekonečna ohlodávány pochybnostmi, jenž mají mnohem silnější kořeny. V srdcích jedinců kvete touha být něčím větším, lepším. Ženou se za svými nesmyslnými sny aniž by tušili, že šlapou po snech druhých. Vznikají propastné rozdíly mezi slabými a těmi, kteří se neohlížejí zpět. Velké MEZERY VE SPOLEČENSKÝCH VRSTVÁCH mají též na svědomí peníze. Ony mocné zbraně ještě mocnějších. Kdo je nemá, jako by nebyl. A snad nejhorší na tom je, že všichni o těchto problémech víme, a ani přesto s nimi nemůžeme nic dělat. Budiž nevinným příkladem VÁLKA lidí, jenž jsou jako my a i přesto jsou ‚cizí‘. KOMUNIKACE je báječná věc, pokud víte, jak ji správně využít. Tak moc se spoléháme na informace z médií. Co se asi stane, až ze dne na den přestanou přicházet? O míře globalizace snad ani nemluvě. A TECHNOLOGIE, jenž by nám v tomto směru měly být nápomocny, způsobují jen další krach lidstva. Člověk je od přírody líný – dejte mu možnost si život ještě více ulehčit a on se po ni bezhlavě vrhne. Jedinou výjimkou jsou přehnané normy v kancelářských úkonech. Formuláři se to kolem nás jen hemží, vzniká nám tu taková malá DOBA PAPÍROVÁ, nemyslíte? A pak je tu ještě jedna malá drobnost. Maličkost, o které se mluví tak často, že na ni už jen ze zvyku nemáme čas. Všichni o ní slyšeli, většina si uvědomuje její následky a několik se ji snaží dokonce i řešit. Jenže nemohou uspět. Na rozdíl od předešlých generací ta naše ví, že nás NAŠE PLANETA nemůže živit věčně. Troufám si tvrdit, že už je ve svém posledním tažení. A my už se s ní můžeme jen v tichosti rozloučit, protože na víc se nezmůžeme. Je to smutné, ale společnost se rychlým tempem žene ke svému zániku. A nejedná se pouze o těchto sedm divů, nýbrž o rozhodnutí nás všech, jenž děláme na naší krátké pouti životem. Možná, že kdysi byl smysl života. Jenže v dnešní době je pouze smysl přežívání.
Jak jsem se učila jezdit autor: Gabča Monte zdroj: vlastní autorská tvorba
Není nad to mít skvělého učitele, jenže v mém případě to chtělo ještě pozorovací talent a supr parťáky. Před pár lety jsem se rozhodla, že se naučím jezdit a zároveň tak udělat svému muži radost. Večer jsem si dala panáka na kuráž a požádala ho, zda mě to naučí. Slovo dalo slovo a druhý den se šlo na to. Dovedla jsem si kobylku a nasedlala ji, to jsem naštěstí viděla tolikrát, že jsem to zvládla napoprvé. Se svým těžkým zadkem jsem se vysoukala do sedla a čekala odbornou výuku od svého muže Monte Alamo a zároveň učitele. Místo rad a pokynů se můj drahý jen uculil a prohlásil, hele oni jedou ven tak jeď s nima. Zrovna v té době si totiž Tvrďák s Prckem sedlali své koně a jeli na projížďku. No a tak jsem vyrazila. Ještě že ti dva mí parťáci měli se mnou trpělivost a že Savanka je zlatá kobylka. Od té doby jsem s nima vyrážela do okolí poměrně často. Hlavně s Tvrďákem byl a je to fajn kamarád, jezdili jsme hlavně do sousední vesnice na pivo a zase zpátky. Jednou jsme opět vyrazili s kobylkama ven, a když jsme byli zhruba v půlce cesty na Kamýk, začaly se „mírně“ honit mraky. Dojeli jsme k hospůdce, dali si pivko a vyrazili zpět. Nebudu to natahovat, než jsme dojeli na ranč, nebyla na nás suchá jediná nitka. Foukal šílenej vítr, kapky deště nás bičovali do tváře a okolo nás šlehaly blesky, ale bylo to fajn a my si to užívali a smáli se. Ještě víc se řechtal můj drahý muž, když nás viděl. První jeho slova ovšem směřovala k Tvrďákovi, povídá mu: „Proč sis neoblík plášť, abys nebyl tak mokrej“. A Tvrďáček mu povídá: „No já chtěl držet basu s Gabčou“. Dodnes, když se sejdem, tak na to vzpomínáme a smějem se tomu jako tenkrát. Dnes už jsme jinde a zážitků s koníkama máme spoustu. Jedno ale ne. Tvrďáčku moc nám tady chybíš. 6
Projekt Bezpečně na kole autor: Martin Štulla zdroj: bezpecnenakole.cz
Kolo nám dává volnost a svobodu poznání. Je symbolem aktivně stráveného volného času, prvním dopravním prostředkem, který se učíme ovládat, a se kterým se stáváme aktivními účastníky provozu. Není divu, že je cyklistika nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným sportem v České republice. Kýžený rozvoj cykloturistiky a cyklodopravy však s sebou nese také nežádoucí nárůst počtu kolizních situací, a úrazů cyklistů. Často nejisté, těžko předvídatelné, chování cyklistů vůči ostatním uživatelům cyklostezek a cyklotras je důsledkem nedostatečné průpravy v ovládání jízdního kola. Dříve či později jsme všichni překonali prvotní nejistotu, a rozjeli se bez opory balančních koleček či rukou rodičů. Nestačí jen naplánovat výlet a šlápnout do pedálů! Iniciativa Bezpečně na kole získává děti pro cyklistiku od roku 2011. Za tu dobu jsme ve školách, při výstavách, sportovních festivalech, v obchodních centrech, při dětských dnech, a jiných příležitostech, oslovili přes dvě desítky tisíc dětí! Základem je edukativní koncept pro základní školy. Motivujeme děti ke sportu prostřednictvím zajímavých osobností. Svou účastí na vybraných akcích podporují naše snažení, inspirují a motivují své následovníky profesionálové, i sportovci z jiných odvětví, nadšení cyklisté. Mistru světa horských kol Michalu Prokopovi, olympijské vítězce Kateřině Neumannové, skikrosaři Tomáši Krausovi, závodnímu pilotovi Janu Charouzovi, triatlonistům Janu Čelůstkovi a Janu Kubíčkovi, bikerce Tereze Votavové, lyžaři Filipu Trejbalovi, trialistovi Petru Krausovi, sjezdaři Vlastimilu Hynčicovi, tak jako mnohým dalším, patří naše upřímné poděkování. Pro nejčerstvější informace sledujte náš facebookový profil oblíbený již více než 20.000 příznivci. Jsme také na Instagramu! Zadejte: bezpecne_na_kole
PRO ŠKOLY
Preferujete zážitkovou výuku? Pozvěte nás! Etablovaný koncept Bezpečně na kole pro žáky třetích až pátých tříd základních škol si klade za cíl vybavit začínající cyklisty základními znalostmi a dovednostmi potřebnými pro jisté a bezpečné ovládání kola. Pod vedením a dohledem zkušených instruktorů se děti učí kritické situace předvídat, předcházet jim, a umět je správně vyřešit. Během jedné vyučovací hodiny děti projdou teoretickou i praktickou výukou základů bezpečné jízdy na kole. Individuálně se věnujeme dětem, které se na kole teprve učí. 7
Disponujeme veškerým potřebným vybavením, včetně kvalitních kol a přileb, obojí v různých velikostech. Jsme naprosto soběstační, od vás potřebujeme jen běžné sportovní hřiště či tělocvičnu, a jednu volnou učebnu (při vhodném počasí třeba i venkovní) nebo družinu.
ZÁSADY BEZPEČNÉ JÍZDY
Bez helmy nejedu
Do pedálů v pevných botách
Rukavice nasadit
Chraň si oči brýlemi
Řetěz žere plandavé kalhoty
Blikaček a odrazek není nikdy dost
Batůžek se nesmí ani hnout
Bez pití a svačiny daleko nedojedeš
Doma řekni, kam jedeš
Voz kartičku se jménem a číslem rodičů
Pojištění neléčí, ale potěší
Kromě prezentace v rámci základního programu na desítkách základních škol, nabízíme také akce na klíč, například v rámci výstav, firemních akcí pro zaměstnance či dealery, při otevření showroomu, sponzorovaných závodech, prakticky kdekoli, kde lze očekávat účast rodičů s dětmi. Za samozřejmost považujeme prezentaci partnerů na webových stránkách a profilech projektu na sociálních sítích Facebook a Instagram, stejně jako na dárkových předmětech vybavení, oblečení instruktorů atd.
8
VAROVÁNÍ! Při čtení nepijte, nejezte a nečtěte vedle spících osob.
ORL 1
autor: Martin Macek Cabicar Zdroj: vlastní autorská tvorba
Sedíme v čekárně dětského ORL, pátek, plno. Tříletá Viki z bedny hraček vylovila meoskop. Přinesla si ho, sedla si vedle mne a s nedočkavým uchechtnutím se podívala dovnitř. A pak to začalo. "Jé, tatí, podívej, pjasátko!" zvolala nadšeně, stereovizi přitisknutou na očičkách a ručičkou ukazovala směrem, kde viděla cosi uvnitř. Ručička ovšem ve skutečnosti mířila přesně na asi šestiletého kluka, který zjevně trpěl nadváhou a zrovna se ládoval nějakou buchtou. Celá čekárna se snažila nesmát, jen maminka toho chlapce vyprskla a zakryla si ústa rukou. Kluk se nervózně rozhlédl a otočil se k matce: "Kdo je ta holčička?" zeptal se. Nevěděl asi přesně proč, ale nějak cítil, že by bylo dobré zjistit, jak se Viki jmenuje. A kde bydlí.
ilustrační foto: ORL Bosque
"To není holčička." odpověděla mu maminka "To je vědma, ty čuně." a začala ho oprašovat od drobků. Pak už smích nikdo neskrýval. Viki na chvíli odložila prohlížečku a snažila se zjistit, co je kde srandovního. Jen tak pro případ jsem jí napomenul, že se neukazuje. S příchodem dětí se u rodičů probudí takzvaná nediferencovatelná cestovatelská vášeň. Stále častěji totiž přichází chvíle, kdy si zoufale přejete být někde úplně jinde. Je celkem jedno kde, ale hlavně daleko. Vedlejší stát mi najednou přišel jako ideální místo k pobytu. Viki nezjistila, čemu se tu všichni uculují a znovu přiložila meoskop k očím. Cvak. Další snímek. "Jé, tatí, kjáva!" vytrčila opět ruku, kterou jsem jí okamžitě srazil a zopakoval, že se neukazuje. Pozdě, všichni viděli, že ukázala tentokrát na chudáka babičku, co tu byla s vnučkou, která se rozesmála, až slzela. Viděla, že jsem v rozpacích a nahlas prohlásila, že Viki není první, kdo jí tak řekl. Viki ovšem celkovou zábavu nijak nevnímala, stále si prohlížela obrázek a pro sebe si mumlala: "To je ale divná kjáva, tati, nemá fleky. Vidíš, tati?" Vysvětlil jsem jí, že já nevidím nic. Jediné, co vidím, když zavřu oči, je Austrálie. Tam teď musí být hezky. Žádná čekárna ORL, žádné dítě s meoskopem, žádné prase a kráva.
ilustrační foto: tourism.zabreh.cz
Cvak. Další snímek. V čekárně se rozhostilo hrobové ticho. Nejraději bych jí to prohlížítko vzal, ale asi by mne ukamenovali. "So to jé?" divila se Viki nahlas. "To já neznám, so to jé, tatí?" Zopakoval jsem jí, že já nic nevidím, že to vidí jen ona. "Támhle." ukázala mi. Naštěstí ukázala směrem, kde byl jen kus volné lavice, ale na místo se okamžitě přisunul tatík se svým synem, kteří seděli nejblíž, a přihlásil se: "Tak. Teď jsme na řadě my." Ten chlápek měl velký, hustý knír. 9
"Hele, tati, to nejni delfín, nebude to ten blbej volvaň?" Celá poliklinika se otřásla. Všichni řvali a pár se jich sesulo na podlahu. Echm. Ano, blbej vorvaň byla naneštěstí postavička z naší včerejší hry se zvířátky, kde všechna poslušně stála, jen ta ryba furt padala. Tak jsme jí říkali blbej vorvaň, protože ani neuměla stát. Už to nikdy neudělám. Příště se bude jmenovat hodný, milý... ryba. Vyšla sestra, rozhlédla se po nás a povídá: "Vy se tu nějak bavíte a já už nevím, kdo je na řadě." Tatík s knírem si utřel slzy a začal ukazovat po pacientech: "Teď jde tady prase, pak tahle kráva a potom jsme na řadě my, blbý vorvaňové." Poliklinika se otřásla podruhé. Nikdo nebyl schopný dýchat. Už se smáli i děti. I Viki vřískala, i když neměla tušení, čemu se čemu... "Vy tu něco hrajete?" nechápala sestra. "A po nás jde tady vědma." dokončil tatík a znovu tak zboural celou čekárnu, která se sotva postavila na nohy. V duchu jsem zvažoval, jestli je Mars opravdu tak neobyvatelný, jak se říká. Jestli jednou přijdete do čekárny a najdete tam meoskop... Vyhoďte ho z okna. HNED!!
foto: grada.cz
Další povídky si můžete přečíst na www.facebook.com/cabicar Knihy lze zakoupit na www.grada.cz
Život ve Sluneční soustavě
autor: Simona Kašparová Zdroj: base-universe.estranky.cz, www.aldebaran.cz, stoplusjednicka.cz
K životu je nutná voda v kapalné formě. To však znamená, že planeta musí být ve správné vzdálenosti od Slunce. Příliš blízko se voda vypaří a příliš daleko se změní v led. Ideální vzdálenost od Slunce, ve které může život vzniknout je přibližně 142-235 milionů kilometrů. Ve sluneční soustavě jsou jen dvě planety v obyvatelné oblasti. Země vzdálenou 150 milionů kilometrů a Mars ve vzdálenosti 228 milionů kilometrů od Slunce. Z těchto dvou planet je dnes život pouze na Zemi. Není však vyloučeno, že na Marsu byly před několika miliardami let určité formy života. V té době na Marsu nejspíš existovala voda v kapalné formě. Na téma života ve vesmíru už bylo provedeno mnoho studií. Dokonce probíhají programy vyhledávající mimozemské signály. Doposud však nepřinesly žádný výsledek. 10
Hvězda Slunce Technické údaje Průměr: 1,4 milionu kilometrů (110krát větší než Země) Teplota ve středu Slunce: 15 milionů stupňů celsia Teplota na povrchu Slunce: 5500 stupňů celsia
foto: base-universe.estranky.cz
Slunce je staré 4,5 miliardy let. Kolem něj obíhá celý solární systém. Slunce přináší světlo a teplo. Bez Slunce by nic nebylo takové, jaké je. Slunce v sobě koncentruje 99% veškeré hmoty Sluneční soustavy. Navíc je tak horké, že je možné se přiblížit jen na několik desítek kilometrů. Slunce je něco jako jaderná elektrárna. Vytváří neuvěřitelné množství energie, která je pro Zemi životně důležitá. Energie vzniká ve slunečním jádru. Tam je teplota tak obrovská, že umožňuje přeměňovat lehčí jádra na těžší, v tomto případě vodík na hélium. Jádro hélia je lehčí než 4 jádra vodík, ze kterých vzniklo. Hmota, která mizí, je složitým způsobem přeměněna na energii ve formě fotonů, malých zrnek světla. Tomu se říká termonukleární fúze. Jelikož světlo uniká pryč, zmenšuje se Slunce každou vteřinou o přibližně o 5 milionů tun. Naštěstí má obrovské zásoby. I když jsou zásoby Slunce obrovské, nakonec Slunce všechen vodík spálí. Co se pak stane? Zanikne a celá sluneční soustava taky. Slunce přestane svítit, vychladne a začne se rozpínat. Přitom pohltí Merkura, Venuši i Zemi. Nakonec se smrskne do velikosti trpaslíka. Ale slunce bude ještě nejméně 5 miliard let zářit. Struktura slunce Jádro Konvenční vrstva Fotosféra Sluneční skvrny Chromosféra Spikule Protuberance Koróna
foto: aldebaran.cz
Povrch Slunce je obklopen vrstvou, která se jmenuje chromosféra a její tloušťka je přibližně 8000 kilometrů. Chromosféra je velice aktivní. Dochází zde k velkému množství malých vertikálních výronů, jimž se říká spikule. Ty trvají v průměru asi deset minut. Jde o výrony horkého plynu z povrchu chromosféry. Někdy tyto výrony jsou obrovské a vypadají jako obří výbuchy. Pak mluvíme o protuberancích. Rotace Slunce je pomalejší. Bod na rovníku se otočí za 25 dnů. Navíc obíhá kolem středu galaxie a oběh trvá 250 milionů let. Od svého vzniku Slunce oběhlo galaxii dvacetkrát. Rychlost Slunce kolem středu Mléčné dráhy je 300km/s. Povrch Slunce, nazývaný fotosféra, má hloubku přibližně 400 kilometrů. Jsou na něm tmavé sluneční skvrny, což jsou chladnější místa, která vyzařují méně světla. Objevují se náhle, zůstávají několik týdnů a pak mizí. Skvrny se objevují v cyklech, kdy přibližně jedenáct let jsou na Slunci skvrny a při nejsilnějším cyklu tam může být i více než 200 skvrn. Dalších čtyři až pět let na slunci skoro žádné skvrny nejsou. Prstencové zatmění slunce
Jednou či dvakrát za sto let dochází k úplnému zatmění Slunce. To se měsíc dostane přímo do osy Země-Slunce. Buď zakryje celé Slunce a v pásu zatmění nastane tma. Když měsíc není přesně mezi Zemí a Sluncem, dochází k částečnému zatmění, které je častější. Je ještě jeden druh zatmění. Prstencové. Dochází k tomu stejně jako při úplném zatmění, ale měsíc je od Země daleko a nezakryje celé Slunce.
Nejbližší úplné zatmění na území Čech však neuvidíme. Nastane 7. 10. 2135. Příště si probereme podrobněji planety… 11
Vzdor
Autor Samuel: Tongel zdroj: Vlastní autorská tvorba V pokoji bylo teplo a poklizeno, závěsy zatažené a obě stolní lampy svítily - její i ta jeho u prázdného křesla naproti. Na servírovacím stolku za ní stály dvě vysoké sklenice, whisky a soda. V chladící nádobě byly čerstvé kostky ledu. Marry se netrpělivě procházela po místnosti. Čekala na manžela, až přijede z práce domů. Nalila si skleničku whisky a sedla si do manželova křesla. Po dalších vypitých skleničkách usnula. Probudilo ji až světlo prostupující záclonou, které ji osvítilo obličej, a auto jedoucí po příjezdové cestě. Hřbetem ruky si otřela rozmazanou rtěnku ze rtů a sešla po schodech dolů, aby manžela přivítala. Ani se na ni nepodíval, jen mávl rukou na pozdrav a prošel kolem ní do další místnosti. Už delší dobu pozorovala manželovo podivné chování. Domů se vracel pozdě večer, neřekl své ženě jediné vlídné slovo. Před spaním se k ní netulil jako dřív a chodil po domě jako tělo bez duše. Zapomněl snad jak je jeho žena krásná? Rick byl zámožný muž, pocházel z dobrých rodinných poměrů. Na penězích mu vždy záleželo, ale nikdy se nechoval jako snob. Nechoval se jako by mu patřil celý svět a on si mohl dělat, co chce. Marry a Rickovi patřil velký dům, který obývali jen sami dva. K domu patřila velká zahrada, kterou obklopovaly stromy, v létě ověšeny sladkým ovocem. Trochu níž, u země, rostly nádherné barevné květiny, které – jakmile rozkvetly – provoněly celou zahradu svou omamnou vůní.
foto: hezke-obrazky.cz
Rick svoji ženu miloval, ale poslední dobou neznal nic jiného než práci, na kterou pořad myslel. Energie, kterou dříve oplýval, z něj vyprchala. Marry manželovi chtěla navrhnout, jestli si neudělají dovolenou a nepodívají se na nejrůznější místa, která svět nabízí. Sama toužila po cestování a v tom krásném domě si připadala jako vězeň. Měla pocit, že jejich vztah oživí, když spolu budou čelit vzrušujícím dobrodružstvím napříč světem. „Miláčku, co bys řekl, kdybychom si zajeli někam daleko od práce, aby sis odpočinul. Však se na mě ani nepodíváš. Sotva mě pozdravíš. Nemluvě o našem láskyplném dobrodružství pod peřinou.“ Marry v duchu doufala, že její milovaný manžel vtip v podobě ironie pochopí, ale namísto toho jí opět probodl svým ustaraným obličejem, jako by snad měl jejich nádherný život pod přikrývkou velkého množství bankovek každou chvíli skončit tragédií tak typickou pro život bohatých lidí. Marry se srdcem roztrhaným na kusy, kvůli manželově ignoraci a rychlému odchodu do spárů pracovny, stihla zakřičet pár zoufalých vět do hořejšího patra. „Tak mi sakra řekni, co se děje!“, „Ani si nedokážeš, ty sobče, představit, jakou bolest prožívám při každém tvém pohledu na mě!“ Poslední co Marry uslyšela a co jí dorazilo, bylo třísknutí dveřmi od toho proklatého doupěte, ve kterém se odehrávají každodenní nekonečné a ostré rozhovory se zákazníky a různými lidmi, o kterých ani neměla ponětí. Se slzami v očích dospěla k rozhodnutí pro rychlý útěk ze spárů už ne tak dokonalého domova jaký znala dřív, na samém počátku nového života s osobou pod jménem Rick Daniel Fletcher.
12
Když Marry Ricka poznala, byl pro ni záhadnou postavu oblékanou do překrásných oděvů a skrytou před veškerými lidmi v sále. Stál tak sám a popíjel u baru ve snaze neopít se a odejít z večírku jako jediný střízlivý. Vlastně si o něm na počátku nemyslela vůbec nic dobrého a měla na něj zlost, protože jeho obličej vyzařoval mimikou typickou pro namyšleného člověka opovrhujícího všemi bez saka. První setkání proběhlo ve stylu poučování, kdy se Marry pod vlivem několika málo skleniček whisky rozhodla přijít k popíjejícímu Rickovi, aby mu mohla dát pár rad ohledně jeho nezdvořilého dívání se lidi. Bohužel vše nevyšlo podle jejího plánu, protože Rick sledoval její zviklané pohyby a zvednutý ukazováček pěkně dlouho na to, aby si uvědomil, o co tu vlastně jde – přeci to nebyl jediný incident tohoto typu, který se mu stal. Ještě než stihla cokoliv říct, Rick se k ní nahnul, chytil ji za ruku a podíval se jí do očí, aby jí mohl říct slova naprosto netypická pro takovou situaci. „Slečno, dovolte, abych vás doprovodil domů. Vypadáte tak, že tu do novoročních oslav nevydržíte.“ Marry to chvíli šrotovalo v hlavě, ale než stihla říct obranná slova, Rick ji opět upštil a vyprovodil ven, kde na ni dolehl pocit vyvolávající zvracení. „To bude v pořádku, jen ať to jde hezky ven. Víte svoji adresu? Můžete chodit?“ „B....Jak se...opovažujete. Jak se… opovažujete mě chytat za ruku!“ Rick se plácl rukou do čela, protože pomyšlení, že teprve teď odpověděla na něco co se dělo před deseti minutami v sále, bylo šílené. Raději tomu nechtěl moc věřit a svým něžným vlasem řekl: „Tak pojďte, jdeme.“ Rick se rozhodl, že ji raději odvede k sobě domů. Nechtěl ani přemýšlet o tom, jak hrozné by bylo čekat na každou odpověď deset minut, nemluvě o tom, že dívka nemá vůbec žádné vědomí o okolním světě. Trvalo by to zkrátka moc dlouho. Když se Marry druhý den ráno probudila v obrovské ložnici na vodní posteli obklopená závoji jako pro princeznu, zamrazilo ji tolik, že upadla do bezvědomí. Když se probudila po druhé, a v dokonalé ložnici vedle ní seděl překrásný chlap, o kterém vůbec nevěděla, kdo je, upadla do dalšího bezvědomí. Na potřetí jí už záhadný muž nedovolil omdlít znovu a posadil ji, aby do ní mohl nalít sklenici vody. „Minule večer jste toho moc nedokázala, mladá dámo. Když už jsem tedy vše musel dokázat za vás, povíte mi vaše jméno?“ Marry se prohlédla a uvědomila si, že je vykoupaná a v pyžamu. Pak si vzpomněla na slova, která před chvílí slyšela, a ovládl jí pocit studu. Uvědomila si, že sama se nevykoupala ani nedostala do nového oblečení, což znamená, že tu někdo viděl mnohem víc, než by měl. „Nebojte, nedíval jsem se. Zvládl jsem to i tak.“ „Jmenuji se Marry. Kdo jste proboha vy? A k-k-kde to jsem?“ „Jste u mě doma. Vy si vážně nic nepamatujete co? Je mi to jasný. Opila jste se, pozvracela a ztratila rovnováhu, a tak jsem vás bezvládnou odvedl ke mně domů, kde se teď o vás starám. Mimochodem, jmenuji se Rick. Rick Daniel Fletcher.“ Když teď Marry na vše vzpomínala – opět pod vlivem whisky -, moc jí mrzelo, co se to u nich v rodině děje a rozplakala se. Netrvalo dlouho a pozvracela se, ztratila rovnováhu a svalila se jako pytel brambor na zem do sněhu. V tu dobu si Rick ve své pracovně oblékal kabát a vydal se ve strachu svou ženu hledat. Trápilo ho, že jí už dlouho neviděl střízlivou kvůli smrti ještě nenarozeného dítěte. Když se tato hrozná věc stala, pomáhal jí, jak se jen dalo, jenže po dvou letech na ni Rick začal být naštvaný. Už ho nebavilo tahat Marry z trapných a bolestivých situací, kde ji nacházel mezi dalšími muži v barech, odkázaných do pekel, nebo pozvracenou na záchodech a venku. Po těchto myšlenkách vzal Rick do rukou telefon a zavolal pohotovost. Věděl, že je to jediná cesta, jak ji zachovat střízlivou a v bezpečí. Jediný způsob, jak ji pomoc od démonů alkoholu. Mrzelo ho, když si Marry myslela, že on je ten špatný. Mrzelo by ho, kdyby věděl, že všechno skončí opilostí. 13
Večerníček v linii času – 80. léta
autor: Pavla Štullová Zdroj: Vývoj večerníčku Zdeňka Hochmanová (bakalářská práce), cs.wikipedia.org
V 70.tých letech minulého století se na obrazovky televizí dostávají nejen československé pohádky. Jsou vysílány i série pohádek různých národů: Severské pohádky, Kavkazské pohádky, Anglické, Indiánské, Vietnamské, Srbské a další. Mnohé zahraniční pohádky se stávají velmi oblíbenými, jako Pes Filipes a spol., Klaun Kiri, Bolek a Lolek, Tom a Jerry, Jen počkej, zajíci, Méďa Béďa aj. Jak šel čas s Večerníčky v 80.tých letech minulého století? Toto období navazuje na slávu let předchozích, vznikají zejméná pokračování mnohých, již slavných, seriálových pohádek. Není však opomíjena ani tvorba nová. Z význačných děl této doby bych ráda zmínila premiéru z roku 1980 Kosí bratři (jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet), pohádku o holčičce a pejskovi Káťa a Škubánek, žáky 3.B autora Miloše Macourka a výtvarného pera Adolfa Borna Mach a Šebestová (ti se i se svým utrženým sluchátkem a psem Jonatánem dočkali hraného filmového zpracování (2001)), či Brumdu a Čmeldu, kteří musí být do pěti u maminky v doupěti v Příbězích včelích medvídků režisérky Libuše Koutné. Z méně známých Zvonky Jaroslava Bočka, které se dočkali pouze jediného vysílání (březen/1984), Z klokaní kapsy, Kluci a hvězda, Čajda a obřisko aj. Toto desetiletí se ve večerníčkové animované tvorbě vyznačuje zejména zlepšováním, používáním nových, ale i navazování na staré a úspěšné techniky. Jednotlivé večerníčky pod drobnohledem: Kosí bratři - hlavními postavami večerníčku jsou dva kosí bratři, Josef a Václav. Josef nosí modrou čepičku s bambulí, Václav nosí červenou kšiltovku. Společně zažívají různá dobrodružství. V druhé sérii nazvané Kosí bratři a větrný kohout získají nového kamaráda, větného kohouta Kamila. Natočeno bylo 13 dílů po 8 minutách. Káťa a Škubánek - je původně československý animovaný televizní seriál, jehož první série vznikla v rozmezí let 1980–1982, poprvé vysílaný v rámci večerníčku v prosinci roku 1982. Druhá série vznikla v roce 1990 již pouze v české produkci. Všechny epizody namluvila Jitka Molavcová. Hudbu zkomponoval Angelo Michajlov. Bylo natočeno celkem 26 epizod, délka se pohybovala v rozmezí od 8 do 9 minut.
foto: ceskatelevize.cz
Mach a Šebestová - je český kreslený televizní seriál. Televizní seriál namluvil český herec Petr Nárožný a hudbu i titulní píseň "My jsme žáci třetí bé" složil Luboš Fišer. Příběh vypráví o žácích 3.B základní školy Machovi a Šebestové, kteří náhodou získají darem kouzelné utržené sluchátko. První série třinácti dílů byla odvysílána v Československé televizi v roce 1982. O cvrčkovi - je československý koprodukční volný cyklus animovaných filmů z roku 1979 vysílaný v rámci večerníčku v březnu roku 1983. Bylo natočeno 7 epizod, v délce cca 5 až 6 minut. 14
Příběhy včelích medvídků - je populární loutkový seriál Večerníčků natočený podle stejnojmenné knihy Jiřího Kahouna. Jeho hlavními postavami jsou občas poněkud neposlušní čmeláčí kluci Čmelda a Brumda, krom nich se tam dále vyskytují další hrdinové převážně z hmyzí říše (čmeláčí maminka, luční koník, Pučmeloud, roháč atd.). První série seriálu, 13-ti dílná, byla natočena v roce 1984. Vypravěče provázejícího příběhem a řadu postav namluvil herec Josef Dvořák a Pavel Zedníček, další postavy např. Aťka Janoušková. Autorem populárních písničkových textů je Zdeněk Svěrák a hudby Jaroslav Uhlíř.
foto: ceskatelevize.cz
Kubula a Kuba Kubikula - je československý animovaný televizní seriál z roku 1988 vysílaný v rámci Večerníčku. Autorem knižní předlohy byl spisovatel Vladislav Vančura. Pohádky namluvil Petr Haničinec. Bylo natočeno 7 dílů, epizody byly dlouhé mezi 8 až 9 minutami.
foto: ceskatelevize.cz
Jája a Pája - je původně československý animovaný televizní seriál z roku 1986 poprvé vysílaný v rámci Večerníčku v únoru roku 1987. Ještě téhož roku vznikla druhá série a rozšířila původních 7 dílů na 13. Poté již jako český seriál pokračovala výroba třetí řadou, která v roce 1995 přidala dalších 8 dílů. V roce 1997 bylo přidáno posledních 5 dílů, které byly odvysílány v roce 1998. Prvních 13 dílů namluvil František Filipovský, druhou polovinu začal Petr Haničinec, poslední 4 díly namluvil Václav Postránecký. Hudbu ke všem sériím připravil Petr Skoumal. Bylo natočeno celkem 26 epizod, délka se pohybovala v rozmezí od 8 do 9 minut.
Malá čarodějnice - je československý animovaný televizní seriál z roku 1984 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v listopadu téhož roku. Seriál vznikl na základě knihy Malá čarodějnice německého spisovatele Otfrieda Preußlera. Původně vznikly tři epizody, následně bylo dotočeno dalších 11 epizod. Seriál namluvila Jiřina Bohdalová. Bylo připraveno celkem 14 epizod, v délce cca 9 až 10 minut. O človíčkovi - je československý animovaný televizní seriál z roku 1985 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v květnu roku 1987. Seriál namluvil Jiří Wimmer. Bylo natočeno 13 epizod, v délce cca 8 minut. Pohádky o mašinkách - podle knihy originálních pohádek či bajek Pavla Naumana, v nichž jsou hlavními postavami lokomotivy a železničáři, byl v roce 1985 natočen i stejnojmenný desetidílný animovaný večerníček, který režíroval Eduard Hofman a namluvil Vladimír Ráž.
foto: ceskatelevize.cz
Koulelo se jablíčko - je československý dvacetidílný animovaný večerníček z roku 1989 režírovaný Ivanem Renčem. Hlavní postavou je hodný červík Pepík a slepice, která se ho v každém díle snaží sníst. Další ze seriálů té doby: Žofka a spol., Brundibáři, Kocour Vavřinec a jeho přátelé, Domeček u tří koťátek, Anička skřítek a Slaměný Hubert, Jehláček a Bodlinka, O chytré kmotře lišce, Dobrodružství pavoučka Štěstíka, Vodník Čepeček, Velryba Decimálka, Hugo z hor, a velká spousta dalších…
15
6. díl
autor: Monte Alamo zdroj: vlastní autorská tvorba
reakce na nebezpečí Domácí koně si na pastvině udržují své základní stádové pudy. Když se koně pasou, většinou stojí blízko sebe, a pokud se jeden kůň od ostatních vzdálí, ukazuje to na něco nenormálního a situace by se měla prozkoumat. Struktura stáda dává koním základní jistotu - bezpečí plynoucí z početnosti. Na nebezpečí reaguje vůdčí kůň útěkem. Když vůdčí kůň vyhodnotí, že se jedná o nebezpečí a začne utíkat, bude ho zbytek stáda následovat. Pokud některý kůň si myslí, že se jedná o nebezpečí a začne prchat, tak ostatní koně sledují reakci vůdčího koně. Podle něj se řídí, a pokud ten se začne v klidu pást, ostatní se zklidní a pasou se taky. Prchající kůň když zjistí, že prchá sám, se v klidu a stydlivě navrátí ke stádu. Někteří „znalci“ píší, že se stádo dá na úprk, pokaždé když se nějaký kůň ve stádě něčeho lekne a začne prchat. Dokážete si představit, kolik by koně denně naběhali kilometrů? To by se nestačili ani napást, když kůň se poleká i zajíce, který před ním vyběhne. Koně jsou k životu ve stádě velmi dobře přizpůsobeni, dokážou navzájem komunikovat pomocí řeči těla, pohybem uší a různými hlasovými projevy. Koně spí ve stoje, což jim umožňuje rychle reagovat na nebezpečí. Když však koně přece jenom leží, pak se v jejich blízkosti pohybují jeden nebo dva, kteří drží stráž a jsou připraveni varovat zbytek stáda, pokud to situace bude vyžadovat. Jeden kamarád si koupil od lesáků koně, který byl agresivní a každého kdo šel kolem jeho boxu a přiblížil se na dosah jeho zubů, odešel od něho přinejlepším bez kousku oblečení. Jenže neznalec kamarád že si ho sám vycvičí (takový co od všeho měl klíče)přitom neuměl jezdit. Pravda koně nějaké odjezdil, ale nejezdil. Koníka vzal každou chvilku násadou od lopaty dle rady lesáků, že prý pak bude poslušný. Asi za týden různého masírování koně lopatou si ho nasedlal ale před tím ho řádně vyvázal ke stromu. Po nasedlání na něj vylezl, odvázal a vjel do koralu. Tam koně nelítostně honil do kolečka, aby ho nějak unavil a koník byl poslušnější. Jenže koník to viděl z jiného pohledu. Rozhodl se, že se jezdce zbaví, a když to nešlo vyhazováním, což mu moc nešlo, najednou zaútočil. Jeho jedinou snahou bylo, že začal chňapat jezdci po špičce boty, která trčela ze třmenu ven. Asi to dělal záměrně a čekal ne vhodný okamžik. Jezdec totiž, když kůň chňapl po noze, ho nakopl špičkou boty a kůň toho jako by na chvíli nechal. Koník to několikrát ještě zkusil a pak jen naznačil, že chce chňapnout po botě a když ho majitel chtěl nakopnout tak neucukl, ale zakousl se mu do špičky nohy. Jak držel to nohu tak si klekl na přední nohy a táhl majitele pod sebe. Když ho dostal pod sebe tak ho začal svlíkat. Naštěstí jsem byl poblíž ještě s několika kamarády, a když jsme slyšeli řev od koralu vydali jsme se tím směrem. No dalo nám to dost práce, než jsme koně od majitele oprostili. Ještě dlouho vysel v saloonu třmen, který tou silou praskl. Majitel koně ihned prodal a už jsme o něm nikdy neslyšeli. Já ještě zaslechl jednu zprávu, že si ho koupili indiáni, ale ty koně dodělali tak že už ho nikdo nikdy nedal dohromady a tak ho poslali ne nekonečné pastviny. Některé osudy koní jsou dost tragické a to jen díky přístupu a špatnému vyhodnocení lidí, kteří je mají na starosti. Nenaslouchají druhé straně. 16
jak se zachovat když se kůň splaší Jednou jsem viděl videozáznam z vozatajských závodů. Spřežení projíždělo slalom a v jedné zatáčce jim to nějak nevyšlo, jeden kůň uklouzl a upadl. Zamotal se do postrojů a chtěl se z nich dostat pryč. Vše probíhalo vcelku v klidu i kočí byl v klidu a snažil se svého koně vyprostit. Vtom jedna z divaček „asi partnerka kočího“ s rukama nad hlavou a děsným křikem se řítila „ pravděpodobně“ na pomoc. Svým křikem a máváním rukama nad hlavou vyplašila oba koně a ty se začali stále více zamotávat do postrojů a stojící kůň začal vláčet ležícího koně pryč od té ženštiny ve snaze rychle pryč něco se děje, je tu nějaké nebezpečí, které se řítí k nám. Kůň je v přírodě kořistí a proto, když se něčeho lekne nebo cítí nebezpečí, dá se na útěk. Většinou, když člověk jde s koněm jen tak pěšky na procházku a kůň se splaší, on ho hned stahuje a snaží se ho zastavit, různým vycukáváním. Tím ale koni působíme strašný stres a on si to přebere, tak že má prchat, ale už né z důvodu leknutí ale chce prchat i od vás. Je jeho přirozeností hned utéct a my mu to neumožníme. Nejlepší je, když jdete na procházku do přírody, ne jít s koněm na vodítku, ale na lase, lonži. Koník se lekne tak stačí laso povolit a zůstat v klidu stát. Koník se okamžitě zastaví a postaví se proti vám a bude sledovat vás, jak se zachováte. Když zjistí, že vy jste v klidu, zůstane on v klidu taky. Přitom na něho klidným hlasem mluvit, ubezpečovat ho, že mu nic nehrozí. Tento způsob je pro koně nejšetrnějším a nejpřirozenějším. Prostě nedělat vůbec nic a být v klidu. Pokud zůstanete v klidu vy i kůň se zklidní.
práce v kruhovce Jednou jsem dělal trenéra na ranči, kde provozovali tzv. horsemanship podle Pata Parreliho. Byl jsem v úžasu, jak denně v malé kruhovce stálo zhruba sedm až osm dětí, každý měl jednoho koně a hodinu s ním dělali stupeň jedna a dva. Takzvané zklidnění koně. Jenže co mě nejvíce dostalo do údivu, když za hodinu přišli další děti, převzali si koně v kruhovce a pokračovali v tom, co dělali děti před nimi. Stupeň jedna a dva. Hlavně co jsem vypozoroval. Koně „krásně“ stáli a spali. „(Správný kovbojský koně, kam je uvážete, tam zaklapnou a spěj, protože musí dobít baterku před cestou zpět i několik mil.)“: No tak si tvořte, co chcete, mě už je to jedno já to tu přetrpím. Takhle znuděný koně jsem v životě předtím ani potom, když jsem odešel, neviděl. Práce v kruhovce je dost citlivá záležitost, hlavně když se pracuje s remontou (mladým koněm). Viděl jsem jednu práci v kruhovce. Majitel tam kopal do míče směrem ke koni a ten lítal po kruhovce jak střelený. Oči na vrh hlavy a prchal. Pak s ním tvořil různé obraty a neustále na koně vytvářel tlak ať rukou nebo ramenem mu neustále vysvětloval obraty a různé jiné úkony. Nedal koni šanci si to sám se sebou probrat a sám se rozhodnout zda ano či ne. Byl do všech výmyslů majitele tlačen přesto, že byl ve volnosti a stále se snažil majiteli ukázat, že mu jde o přátelství a né o přetlačování. Také majitel přecházel z jednoho cviku ke druhému, aniž by aspoň jeden dotáhl do nějakého výsledku a nechal koníka jeho jednání pochopit. Dělal mu v hlavě dost velký zmatek. Pak ho majitel prohnal v kruhovce a tím byl výcvik ukončen. Výsledek ale byl jen ten, že šlo o pouhé přetahování a koník se nic nenaučil. Neměl co se naučit. Tak to je taky dost špatný. Lépe málo ale ucelené než hodně a výsledek je nula. No koník měl asi dost rozhozené myšlenky a majitel může být rád, že koně nemluví. I když kdyby majitel více sledoval počínání koně a dokázal ho aspoň z části přečíst, tak by asi pochopil, co se mu koník snaží říct. Často slýchávám, že práce v kruhovce je největší hloupost a že kdo pracuje s koněm v kruhovce, nic neumí. No tady je to dost diskutabilní a co „koňák“ to názor i když to co jsem napsal, že jsem zažil tak kruhovku jim tam by bylo lepší zbourat. Hlavně to co cvičili „stupeň jedna a dva“ na to kruhovku opravdu nepotřebovali. No asi toho moc neumím proto, že já kruhovku používám pro některý druh cvičení. Kruhovka co se týče práce s mladým koněm je ideální místo jak s ním pracovat . Záleží zase 17
na tom kdo a jak s koněm v kruhovce pracuje. Samozřejmě, že jsou lidi, co koně v kruhovce honí stále do kola, až řekl bych do zblbnutí. Jdou s koněm do kruhovky a „cvičí“ tam i to co jde cvičit mimo kruhovku a taky to cvičí do nekonečna. Příprava na obsedání, obsedání, práce ze země ve volnosti je lepší začít v kruhovce. Pokud se kruhovka používá, mělo by se vědět, jak a hlavně proč a jen na dobu krátkou. Taky záleží, jak se my dokážeme v kruhovce s koněm pohybovat, co známe, co chceme dělat a zvažovat zda je nebo není nutné pracovat v kruhovce. Záleží taky, co máme za koně. Klidného, temperamentního, bázlivého apod. Jak už jsem napsal ze začátku je to na zvážení každého jednotlivce, zda používat či nepoužívat kruhovku. To nesmyslné odhánění koně od sebe aby se majitel trenér mohl na něho „napojit“, čekat až k nám koník začne vysílat správný signál? Proč od sebe vyhánět koně když nic neprovedl. To pravda nechápu ani já, a přesto jsem to viděl vyučovat „horsmany“ na kurzech a brát za to peníze. Hlavně kůň nechápe, přestože nic neprovedl, je odháněn a on by tak rád byl s vámi. Pak se někteří majitelé divý, že najednou ten jeho kůň před ním prchá a dřív to nedělal. Je zapotřebí zvažovat vše co kde pochytíme, uvidíme a pak teprve začít s koněm spolupracovat a jestli to je v kruhovce a nebo né už není asi tak podstatné. Nenapodobujte různé horsmeny a coby rádi horsmeny. Snažte se být sví, ale pokud věci rozumíte. Zase prosazovat své a plácat se v tom taky není dobré ani pro koně ani pro vás. Umět načasovat některé poznatky. Pokud neumíte rozeznat načasování, působení a povolení tlaku kůň je zmatený, nechce se otočit, stále zrychluje i přes dávání signálu ke změně směru nebo dokonce přeběhne přes vás. Nebo se zarazí u východu z kruhovky a tlačí se ven a řehtá na koně, od kterých byl oddělen… Pokud se v kruhovce pracuje korektně, může to pomoci vybudovat trvalí vztah a rozvíjet rovnováhu a pružnost.
práce ze země Práce ze země je užitečná pro koně každého věku a většina úspěšných trenérů ji ve větší či menší míře používá, často aniž o tom vědomě přemýšlejí. U mladých koní funguje práce ze země jako prostředek k výuce, u zkažených a bázlivých koní jako nástroj k jejich převýchově. Práce ze země zkrátka patří k metodám dobrého výcviku. Zjistíte, že výcvik na ruce a na dlouhých otěžích je totiž ideální způsob, jak koně naučit novým pohybovým prvkům, aniž by přitom musel nést jezdce. Taky zjistíte, jak velké přátelství při práci ze země se svým koněm získáte. Mark Rashid ve své knize „Zamyšlení nad koněm“ uvádí: „Bohužel, ve stejnou dobu, jsem také zjistil, že mnoho majitelů koní jednoduše nezná nic lepšího. Zacházeli se svými koňmi způsobem, který byli naučeni, a nikdy jim nebyl ukázán způsob jiný. Moje zkušenost byla, že většina majitelů koní, když zjistila, že koně také mají vlastní pohled na věc, se snažila se zvířetem spolupracovat, místo aby s ním bojovala. Staré obyčeje se mohou změnit. Někdy to stojí jen trochu více úsilí a času myslet vlastní hlavou.“ POKOŘÍ SVÉHO KONĚ KE SVÉ VLASTNÍ ÚROVNI, MÍSTO ABY ZVYŠOVALI SVOU ÚROVEŇ POCHOPENÍM POTRĚB SVÉHO KONĚ!!! Ale dřív, než vyvinete nějaké úsilí, mějte na paměti, že především je třeba změnit sám sebe. Bez ohledu na tréninkové zkušenosti, bez ohledu na okolí, atd. Jen vy jste schopni změnit svůj přístup k normám a přistoupit ke změnám. Cílem těchto změn by mělo být zdokonalení vás a vašeho koně. Budete mít dostatek odvahy utvořit si vlastní názor a přístup, i když to v konečném důsledku může znamenat, že zůstanete sami…? 18
Díl první autor: Lucie Vychodilová zdroj: vlastní autorská tvorba kresba: Lucie Vychodilová „Pozor! V Nilu ´sou krokodýli! Nešlapej tam, Oline!“ zaječela Ája na potočáka Olina. Zaťukal si prstem na čelo. „Co? Jaký krokodýli, co to meleš?“ „No, toťto je Nil.“ ukázal na potok můj mladší brácha Fanek, „A my ´sme na cestě kolem světa.“ Potočák se ušklíbl. „Tsss, že si v té vodě máčíte nohy, fuj! Je to studený.“ A odešel dom. No jo, Potočáci jsou známi zbabělci. „Jéé! Olin se bojí do potoka!“ pošklebovali jsme se a Toljovi to nedalo, aby nespustil náš slavný pokřik: „Potočáci jsou hňupi, držijou se chalupy, bojijou se potoka, že tam nandou žraloka!“ „Šplichnem jim ho do oka!“ vypískla Ája a vítězoslavně se na mě podívala. Už umím rýmovat skoro jako ty, Luci, smály se její oči a já jí ukázala palec nahoru. Asi je mi tahleta „sestřenice přes koleno“ opravdu podobná, když to všichni říkají. „To se teda uvidí, kdo se bojí do potoka!“ křikl Olin a zmizel za lavkou. „To se vidí, teda.“ řekl posměšně Tolja, když ho viděl, jak pádí domů. My si totiž dneska hrajeme na cestovatele a průzkumníky. Do naší sedmičlenné expedice patří Ludinius Štinglas (to je Luďa), Markýz Don Angelo (Ája Markýzová), Ajlot Kuylvap (převrácené jméno Toljy Pavlyuka), Pivan Ivlyuk (Váňa Pavlyuk), Fanix Alexandrix (Fanek), Lucius Hodinus (to jsem já) a nakonec dr. Bohuslava Kostelníčková, což nebyl nikdo jiný než Milča, která pořád nevěděla, co si má vymyslet a tak jsme jí to chudeře vymysleli sami. Teďka se zrovna nacházíme v Egyptě na Nilu. Ajlot rozdělal mapu a sledoval trasu. „Musíme jít na jih, přímo po Nilu. Tak dondeme k savaně.“ „Jé! Jakože pudeme potokem…éé…teda Nilem?“ zaradoval se Don Angelo. „Přesně tak.“ řekla jsem. „Zbalte si, za chvilu vyrážíme.“ Naše zásoby máme v kožené kabeli, kterou jsme si s Fankem nenápadně vypůjčili od dědy, a ta je nacpaná k prasknutí. Ludin se totiž proplížil domů do kuchyně a vzal pár zásob, aby měla naše expedice co jíst. Vzal chleba, dva rohlíky, Hermelín, větrovky a ještě flašku Hanácké kyselky. Milča donesla marmeládu a buchty, Tolja a Váňa hrášek, pendreky a kus klobásy a Ája trochu jahod. U nadávačky jsme naškubali jabka, ve Žlibku kadlátky a všecko to nacpali do té kabele. „Já ju beru první, tu kabelu, jo?“ řekla Milča a nasadila si ju na záda. Najednou jsme uslyšeli, jak po kamínkové cestě někdo dupe. Běžely k nám nějaké dvě maličké postavy – zrovna jedna zakopla a tu druhou stáhla s sebou, protože se asi drželi za ruce. Hned se zase sebrali ze země a utíkali těma svýma malýma nožičkama dolů k potoku. Byli to Márinka s Jožánkem a křičeli: „Poč-kej-te! Poč-kej-te na nás!“
19
Když přiběhli, tak se jich Tolja zeptal, jestli budou hrát taky, i když to bude nebezpečný a i když to není nic pro malý mimina, protože se půjde po Nilu. „My chceme taky po Nilu!“ žadonila Márinka. „Já, já já…já už mám tolik!“ kasal se Jožánek a ukazoval na prstech dva a půl, že už je velikej. A tak se z Márky stala faraonka Kleopatra, která s námi prchá z Egypta a Jožínek byl lovec krokodýlů. Marně jsme mu vysvětlovali, že se musí nějak jmenovat, ale on si trval na svém, že se jmenuje Lovec Krokodýlů. „Musíme vyrazit.“ rozhodla jsem já, centurión Lucius Hodinus. Vyzuli jsme si boty, všeci kromě Milči, která měla žabky. Svázali jsme jim tkaničky a pověsili si boty kolem krku. Neohroženě jsme vkročili do Nilu. Voda byla příjemně chladivá - v tom vedru se taky není čemu divit – a zatím nám sahala jen po kotníky. „Hloubky teprve přindou.“ prorokoval Ajlot. Postupovali jsme pomalu, ale jistě. „Bacha na ostrý šutráky..“ řekl Ludinius Štinglas. „Tady je jenom písek, jsme na Nilu, ty kotane.“ řekl Ajlot, když vtom vykřikl, jako by mu někdo vrazil kudlu do zad. „Jauvajs!“ „Co je?“ ptali jsme se vyděšeně. „Ehm, nic, nic.“ křivil obličej Ajlot a šlo se dál, jen Ludinius měl nějaké řeči o jakémsi podezřele ostrém písku. Za chvíli si ale naše nohy zvykly.
Santa Lucia autor: Věra Melicharová zdroj: pisnicky-akordy.cz
Santa Lucia je světově proslulá neapolská píseň, která oslavuje malebný neapolský rybářský přístav Borgo Santa Lucia a rybář v ní zve kolemjdoucí na nádherný večerní výlet lodí po Neapolském zálivu pod zářícími hvězdami. Původní text v neapolštině napsal roku 1776 baron Michele Zezza, pravděpodobně na melodii lidové písně. Roku 1849 pak píseň jako Barcarolu uveřejnil italský skladatel a hudební vydavatel Teodoro Cottrau (a je proto někdy považován za jejího tvůrce). REC: Tahle píseň je stará, velice stará. Složil ji jeden mladý Ital už koncem 17.století. Hrával ji prý svým přátelům rybářům, a tak se píseň zanedlouho rozletěla po celé Neapoli. A o tomhle městě se v ní také zpívá Santa Lucia, Santa Lucia G D7 C G 1. Krásná je Neapol, krásná, když svítá, E Ami D7 G písní svých mandolín ze snů tě vítá. C D7 G R: Píseň tu o mořích svým druhům zpívá, D7 G Santa Lucia, Santa Lucia. 2. Krásná je Neapol, když den se stmívá, rybář tam na březích divné sny mívá. R: Píseň tu o mořích...
foto: radynacestu.cz
20
Letenský kolotoč autor: Věra Melicharová zdroj: letenskykolotoc.cz Píše se rok 1892. Hlavou státu je Franta Pepa Jednička, měnová reforma zavádí v Rakousku-Uhersku jako platidlo korunu a na Novém městě se zakládá Slavia. Nebo rok 1893. Hlavou státu je pořád Franta Pepa Jednička, v Praze jsou poprvé vydány Lidové noviny a na Královských Vinohradech se zakládá Sparta. Proč uvádíme právě tyto dva roky? Jednoduše proto, že dnes přesně nevíme, ve kterém z nich byl Letenský kolotoč zkonstruován. Tak či onak je ale nejstarším dochovaným kolotočem v Evropě a jednou z nejvýznamnějších technických památek u nás. Jak je možné, že neznáme přesné datum a dokonce ani přesný rok stavby kolotoče? Zřejmě kvůli tomu, že dílo řezbáře Matěje Bílka bylo označeno jako dřevěná provizorní stavba a jako takový kolotoč nepotřeboval stavební povolení. Můžeme se tak jen dohadovat, zda se na něm děti (a vzhledem k velikosti koňů pravděpodobně i dospělí) mohli povozit během letní sezóny 1893, nebo už o rok dříve. I jako provizorní ale kolotoč drží už přes 120 let. Co by za to daly některé dnešní stavby vybavené řádným povolením. Na své současné místo, tedy na samý okraj Letenské pláně, se kolotoč přestěhoval až v roce 1894. Na budovu Národního technického muzea čekala Letná ještě dalších skoro padesát let, už tehdy se ale jednalo o velmi frekventované místo. Z jedné strany vedla ke kolotoči lanová dráha od Vltavy, z druhé koleje první pražské tramvaje Františka Křižíka z tehdejší Královské obory. První zájemce svezl kolotoč, teď už doopravdy letenský, přesně 11. července 1894. Původně byl kolotoč poháněn silou jednoho člověka, který chodil kolem dokola a otáčel vzpěrou podlahy. Síla “jednoho obíhajícího sluhy”, jak bylo oficiálně zaneseno v dokumentech, byla postupně nahrazena systémem ozubených kol a ve 30. letech pak poprvé elektromotorem. Ten dnešní motor pochází z roku 1981 a provozovatel kolotoče to s ním občas neměl vůbec jednoduché. Jeho síla totiž neodpovídá původním převodům a ve výsledku tak celým zařízením otáčí podstatně rychleji, než jak tomu bylo u pohonů předchozích. Neorenesanční dřevěný pavilon na půdorysu pravidelného dvanáctiúhelníku je původní, stejně jako vnitřní vybavení kolotoče. Na točně je umístěno 19 různě velkých koní a čtyři autíčka, která ve třicátých letech nahradila původně instalovanou čtveřici lavic. Autíčka jsou plechová a svým vzhledem odpovídají právě třicátým létům, koně mají železnou konstrukci, hlava a nohy jsou vyřezány ze dřeva. Každý z nich je potažen pravou koňskou kůží bez jediného švu. Otočný sloup zdobí postavy tří rytířů, jejichž brnění ale není z plechu, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale z papírmaše, podobně jako třeba u divadelních kulis. Od roku 1991 je Letenský kolotoč památkově chráněným objektem. Kompletní oprava dřevěného pavilonu proběhla v roce 1995, nicméně rekonstrukce interiéru - včetně všech koňů - byla kvůli nedostatku finančních prostředků ponechána na dobu pozdější. Zdá se, že ta doba nastala právě teď. Tak zkuste popřemýšlet, jestli stojí za to přispět pár korun, abyste se v budoucnu mohli u kolotoče zastavit i vy nebo vaše děti a děti vašich dětí. Třeba jen tak, na otočku. 21
foto: letenskykolotoc.cz
Athéna
autor: Pavla Štullová zdroj: antika-mytologie.apu.cz, wikipedia.cz pád Athény, řecky též Athéné, lat. Minerva
Jako bohyně řemesel a umění naučila ženy příst a tkát, muže naučila kovářství zlatnictví a barvířství, pomáhala stavitelům chrámu a lodí. Sama vynalezla pluh, hrábě, loď i válečný vůz, také hliněný hrnec, trubku a flétnu.
Dcera nejvyššího boha Dia, bohyně moudrosti a vítězně vedené války, ochránkyně práva, spravedlnosti a umění. O jejím narození známe několik pověstí, nejznámější je ovšem její zrození přímo z Diovy hlavy. Zeus snědl bohyni rozumu Métidu z obavy před věštbou. Pravděpodobně z návalu pozřené moudrosti však Dia rozbolela hlava. Bolela ho tak, že od bolesti mu pomohl až Héfaistos rozpoltiv mu hlavu sekyrou. Ze škvíry v Nejvyššího hlavě pak přišla na svět Pallas Athéna, panna v plné zbroji.
Její pomoci a podpory se dočkala většina jejích oblíbenců: Perseus, Odysseus, Telemachos, Orestes ..
Její zrození tedy předznamenalo její schopnosti a tedy i poslání, kterých se na Olympu zhostila. Athéna byla Diovou zosobněnou moudrostí a silou. Byla jeho nejoblíbenější dcerou, jeho důvěrnicí a rádkyní. Nikdy jí neodepřel nic z jejích přání. Athéna, vědoma si této přízně, zdržovala se v Diově blízkosti, nikdy netoužila po jiném bohu nebo muži, a ačkoliv krásná a vznešená, nikdy se neprovdala a zůstala pannou. Svého postavení uměla velmi dobře využít a záhy se stala jednou z nejmocnějších a nejuctívanějších bohyní. Byla především bohyní války, ochránkyní před nepřáteli. Narozdíl od boha války Area nikdy nepodléhala vášním a krvelačnosti, jejími nástroji byla vždy strategie a taktika, které popravdě vedly spíše k vítězství než Areova zuřivost. Jako ochránkyně Řeků a především Athéňanů, držela svou ruku nad jejich hlavami nejen ve válce ale i v míru. Měla patronát nad sněmy, právem, ochraňovala děti, nemocné. Konkrétní pomoci se také nevyhýbala, Athéňanům darovala olivu.
foto: liveyourfantasy.blog.cz
22
23
Vydává spolek KELTOVINY, České Budějovice. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), M. M. Cabicar, Věra Melicharová, Jan Rada, Monte Alamo, Samuel Tongel, Barbora Chalupová, Jiří Vítovec, Simona Kašparová, Gabriela Monte, Lucie Vychodilová, Tomáš Hart, Jaromír Krtek, Matěj Person, Natálie Janoušková, Lenka Jenderková, Anita Maroušková, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: Titulní strana: Veronika Gulašová (www.veronikagulasova.cz), Poslední strana: Jan Skoumal Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
uzávěrka dalšího čísla 8. září 2016
24
další číslo vyjde 19. září 2016
