Obraz Čechů v současných chorvatských médiích

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Chorvatský jazyk a literatura

Radka Frýzová

Obraz Čechů v současných chorvatských médiích Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Mirna ðurasek

2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně. Použitou literaturu a internetové zdroje uvádím v seznamu literatury.

…………………………………… ... ... ... ...

Radka Frýzová

2

.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Mirně ðurasek, za pomoc při výběru tématu a za cenné rady.

Další poděkování patří mým rodičům, kteří na mě vždy pohlíželi bez předsudků.

3

Předsudky jsou jako hřebíky: čím víc se do nich buší, tím víc drží. Alexandre Dumas mladší

* Ale je to smutná epocha, kdy je snadnější rozbít atom než zničit předsudky

Albert Einstein

4

Obsah 1.Úvod………………………………………………………….......6 2. Předsudky, stereotypy a veřejné mínění..…………………….....8 2.1 Předsudky……………………………...................................8 2.2 Stereotypy………………………….......................................9 2.3 Veřejné mínění a média..…………......................................11 3. Cestování……………………………………………………....15 3.1 Vítejte!…………………………………..............................15 3.2 Český turista…………………………….............................16 3.3 Turista Švejk.........................................................................18 3.4 Kauza Borovička…..............................................................19 4. Kultura........................................................................................22 4.1 Písnička „Co to maš“............................................................22 4.2 Román pro ženy....................................................................23 4.3 Zdeněk Svěrák......................................................................24 5. Politika........................................................................................27 5.1 Moravští Chorvaté................................................................27 5.2 Václav Havel........................................................................28 6. Závěr…………………………………………………………...30 7. Resumé…………………………………………..………….....33 8. Seznam literatury………………………………………….…...34 9. Příloha – text písně Boba Kneževiće „Co to maš“.....................38

5

1. Úvod Jako téma své bakalářské diplomové práce jsem si vybrala obraz Čechů v současných chorvatských médiích. Obsahem této práce bude zkoumání chorvatských článků, které se týkají českého národa, zveřejněných jak v novinách, tak na internetu. Tyto publikované články vyjadřují oficiální názory, postoje a stanoviska novinářů z daného novinového média či internetového portálu. Rozbor těchto článků rozdělím do několika skupin, jež by měly postihnout různé aspekty smýšlení. Cílem této práce bude tedy podat ucelenější pohled na vztahy Chorvatů k Čechům, k čemuž nám poslouží uveřejněné články. Při zpracování této práce budu postupovat tak, že si vyhledám různé články týkající se Čechů, psané Chorvaty. Výběr těchto článků proběhne náhodně, nebudu hledat specifické články, které by se věnovaly výhradně jednomu tématu. Tyto pak rozčlením do různých kapitol podle oblastí, kterých se týkají. Protože má jít o současný obraz, budou v této práci jako podkladový materiál použity články zveřejněné v médiích pouze v letech 2002-2008. Články jsem hledala na internetových portálech, které je uveřejňují jak v elektronické podobě, tak v papírové variantě, respektive novinách. Vzhledem ke snazší dostupnosti, bude z pochopitelných důvodů v této práci ve většině případů odkazováno na články z internetu, jelikož přístup k chorvatským „papírovým novinám“ z minulosti je mnohem obtížnější. Vyhledané články zde nebudou prezentovány v celé jejich délce, neboť toto není náplní této práce. Budou uvedeny vždy výlučně původní citace z nich, a to označené uvozovkami a psané kurzívou z důvodu oddělení od vlastního textu práce. V uveřejněných originálech těchto článků je samozřejmě použito normálního typu písma. Při přemýšlení o rozčlenění této práce jsem zpočátku chtěla realizovat rozdělení článků ne podle oblastí, kterých se týkají, ale podle kategorií. A to na články pozitivní, negativní a neutrální, tedy pouze s oznamovacím významem bez citového zabarvení. Po přečtení článků, ze kterých zde budu vycházet, se ale ukázalo, že takovýto postup nelze použít, neboť stejně jako v životě nic není jen černé nebo bílé, tak i tyto články nešly roztřídit pouze na negativní či pozitivní. Téměř ve všech se vyskytovaly zástupci myšlenek s různými pohledy na věc, tzn. názory z obou těchto skupin. Členění této práce bude nakonec naprosto jiné.

6

Rozdělení práce je tedy takové, že za první kapitolou, jíž je tento úvod, následuje kapitola druhá – teoretická. Tato teoretická část bude pojednávat o předsudcích a stereotypech, bude v ní vysvětlen význam těchto dvou pojmů za použití citací z odborné literatury. Vše nakonec shrnu ve vlastním textu, kde následně vysvětlím jak předsudky a stereotypy vznikají, z čeho se utváří, jak fungují, jak přežívají i jak se mění. Navazuje oddíl o veřejném mínění a médiích, ve kterém se budu zabývat vysvětlením těchto termínů, jejich strukturou, významem a vlivem na společnost. Tato kapitola poslouží jako jakýsi prolog k příštím kapitolám. Kapitoly tři, čtyři a pět se vztahují k oblastem, do nichž budou nalezené články rozděleny a obsahy těchto tří hlavních kapitol jsou cestování, kultura a politika. Všechny tři se pak dále budou členit ještě na podkapitoly. Ve třetí kapitole o cestování se zaměřím na tematiku českých dovolených na chorvatském území, kterou rozdělím na čtyři podkapitoly s názvy Vítejte, Český turista, Turista Švejk a Kauza Borovička. Stěžejním tématem čtvrté kapitoly je kultura, tato se pak bude dělit na tři části, jež se všechny týkají českého národa, jejich nadpisy budou znít: Písnička „Co to maš“, Román pro ženy a Zdeněk Svěrák. V páté kapitole bude probírána politika, jejíž první část se věnuje zásadní otázce Moravských Chorvatů, druhá pak osobnosti Václava Havla. Na konci práce se v kapitole šest – závěru pokusím shrnout, jaký je tedy opravdový obraz Čechů v současných chorvatských médiích. Jestli je příznivý nebo špatný, zda se mění či ne, jak se s postupem času vyvíjí, apod. Dále v závěrečném chorvatském resumé shrnu všechny vyzkoumané poznatky o reálném obraze Čechů v očích jiného národa, tedy Chorvatů, který je prezentován jejich současnými médii. V předposlední kapitole bude možné nalézt kompletní výpis všech webových adres použitých internetových zdrojů a seznam odborné literatury, ze které jsem při psaní této práce čerpala. Závěrečnou kapitolou se stane příloha s textem písně Boba Kneževiče „Co to maš“, která náleží k první podkapitole čtvrté kapitoly týkající se kultury.

7

2. Předsudky a stereotypy 2.1 Předsudky „Z psychologického hlediska je předsudek druh iracionálního, emociogenního postoje, který je obvykle převzat jako již hotový názor nebo smýšlení o něčem a je obvykle negativní (např. negativní předsudek vůči určité etnické menšině, známému politikovi, historické osobnosti, jiné skupině), ale i vůči určitým objektům, např. požívání koňského masa.“1 „Ze sociologického hlediska je předsudek zaujatý postoj vůči někomu nebo něčemu, který vyplývá z bezvýhradného přijetí nějaké náboženské, ideologické, zvykové komponenty, eventuelně její zdeformované podoby a jejího zakonzervování ve vědomí. Vzniku předsudku často pomáhá výchova v dětství. Později se automaticky vynořují a ovlivňují jednání člověka, brání mu přijmout jiný postoj nebo jej pochopit, tolerovat. V určitých souvislostech a situacích se předsudek jeví jako zásadovost, neoblomnost, pevnost charakteru, většinou má ale negativní konotace, blokuje inovativní myšlení i jednání i komunikaci, vede někdy ke xenofobiím, přehnané sociální kontrole, diskriminaci, agresivnímu chování nebo naopak k pasivitě, k defétismu. Nejčastěji se hovoří o předsudcích rasistických či nacionalistických, morálních, sexuálních, náboženských, politických, stavovských.“2 Předsudek je tedy kriticky nezhodnocený, osobní zkušeností ovlivněný, často racionálně nezdůvodněný nebo nezdůvodnitelný a autoritami v nás pěstěný úsudek, vycházející z myšlenkových stereotypů, vytvořený nebo hotově přejatý jedincem či skupinou. Je to negativní postoj k osobám, skupinám, idejím atp., silně ovlivněný emocemi a tradicí, založený na nekritické víře a pověrách. Vzniká tím, že mylně soudíme o něčem nebo někom bez snahy ověřit tyto naše náhlé soudy. Mínění je hotovo dříve než je potvrzena jeho správnost. Vyznačuje se značným nedostatkem soudnosti, která vzniká z myšlenkové pohodlnosti, respektive sympatií či antipatií. Často se vyskytuje ve vztazích k etnickým a rasovým skupinám, hojné jsou i předsudky náboženské a společenské. Jak už bylo řečeno, předsudek má charakter stereotypu, který se formuje na jeho základě a na této bázi vede ke zrodu postoje. Geneze probíhá zpravidla v řadě: předsudek-stereotyp-postoj. Předsudek tak pojímá ty procesy, které předcházejí logickým, racionálním usuzováním.

1 2

ČERMÁK, Josef. et al. Universum: všeobecná encyklopedie. 7.díl, Or-Q. Praha: Odeon, 2000. tamtéž

8

2.2 Stereotypy „Stereotyp [řec. stereos – prostorový, tělesný, typos – tvar, vzor] je ustrnulá představa, názor, prvek jednání, kterého se člověk nemůže a nechce zbavit. Většinou jde o převzatý prvek od nějaké autority, často v dětství, ale i vštípený médii. Stereotypem jako součástí veřejného mínění se začal zabývat americký žurnalista W. Lippman v roce 1922, který jej chápal jako neměnné schéma vnímání a hodnocení lidí, událostí, situací. Stereotypy jsou často postaveny na předsudcích a týkají se vztahu k menšinám. Jsou zneužitelné propagandou. Existuje však i spotřební stereotyp, na který se orientuje reklama, stereotyp v politickém chování, v profesi apod. Někdy se rozlišují autostereotypy – zafixované postoje k sobě samému, respektive k členům vlastní skupiny – a heterostereotypy, které se týkají jiných (cizích) skupin.“3 „Stereotyp – v sociální psychologii označení pro relativně stálý systém názorů, předsudků a hodnot, vlastní určité skupině a usnadňující orientaci ve světě (kognitivní vzor). V sociolingvistice ustálený způsob reflexe světa, který se v řeči artikuluje lexikální kategorizací nebo indexickými a lokalizačními výrazy a který se v konkrétní komunikační události aktualizuje, popř. obměňuje prostřednictvím individuálních obrazů cizího/vlastního. Stereotypy se mohou v jazyce i petrifikovat, např. v lexiku nebo frazémech. Stereotypy mají intersubjektivní charakter a jsou součástí pragmatické kompetence: představují kulturně podmíněné, společensky, respektive skupinově „závazné“ nazírání světa s funkcí poznávací (orientace ve světě: generalizace, simplifikace), emotivní (kompenzace) i sociální (skupinová identita). Jedinec se stereotyp učí přímo nebo nepřímo v socializačním procesu: ve všedních komunikačních situacích (rodina, kamarádi...) i prostřednictvím školy (historie...), kultury (film, literatura...), médií. – Rozlišujeme mezi autostereotypy a heterostereotypy. – Stereotypně vnímáni jsou například příslušníci cizí nebo vlastní skupiny (podle etnika, pohlaví, věku, vzdělání, bydliště, příjmu apod.). Stereotypní je i kulturně/společensky vázaná reflexe času, prostoru i jednotlivých míst a jevů. – Stereotypům se lze vyhnout jiným způsobem kategorizace světa: v případě etnických stereotypů například náhradou etnické kategorizace Čech/Němec kategorizací profesní: kolega, spolupracovník...“4 Stereotyp je tedy ustálený a navyklý způsob myšlení, jednání, chování či reagování na něco. Je to komplex zjednodušených a zkreslených představ, které mají příslušníci nějaké skupiny o sobě nebo o jiných, respektive způsoby, jimiž hodnotí 3 4

ČERMÁK, Josef. et al. Universum: všeobecná encyklopedie. 9.díl, Sp-T. Praha: Odeon, 2000. BACHMANNOVÁ, Jarmila. et al. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002.

9

určité skupiny na základě tradic a předsudků, zvláště etnických a rasových, sebe či jiné, tedy autostereotyp a heterostereotyp. Stereotypy vznikají z předčasného nebo černobílého posuzování věcí, situací či lidí, obsahují iracionální soudy a hodnocení je často emocionální a nepřátelsky zabarvené, tzn. většinou jim chybí pozitivní rysy. Stereotypy, ale nemusí být vždy pouze negativní. Tyto zobecněné postoje a nepřesné dojmy o jednotlivci z určité skupiny, které se vytváří také na základě vlastních zkušeností, avšak bez příslušných znalostí onoho jedince, jsou pak automaticky aplikovány na všechny další příslušníky dané skupiny. Jsou to tedy výroky bez pravdivého základu, které obsahují projevy diskriminace a negativní předsudky. Důkazy o těchto stereotypech, posilujících zkreslený pohled a založených na nepřesných informacích, můžeme nalézt nejen mezi obyčejnými dostatečně nevzdělanými či neinformovanými lidmi, ale také ve všech sdělovacích prostředcích, respektive současných médiích. Stereotypy se vyznačují značnou setrvačností a jsou zdrojem řady nepochopení, nedorozumění, konfliktů a sporů jak mezi sociálními skupinami, tak i uvnitř nich. Jsou zdrojem nacionalizmu a šovinizmu a někdy mohou vést i k rozpadu těchto skupin, k agresi a ozbrojeným konfliktům. Aby bylo možné se těmto kolizím vyhnout, je nutno správně zhodnotit a pochopit danou situaci. Mnohdy totiž naše nesprávné představy o jednotlivci vedou k náhlým a nepravdivým úsudkům o celé skupině, ke které náleží. Toto zobecňování nakonec vede ke zkresleným charakteristikám o celých národech a jejich příslušnících. Takovéto nesprávné soudy se nakonec natolik rozšíří, že se stávají podstatnou součástí konkrétní kultury. Velký vliv na utváření a šíření takovýchto zjednodušených a mylných názorů mají nesporně i masmédia. Stereotypní chování postihuje tedy jak jednotlivce, tak i skupiny. Jestliže se ho však lidé chtějí zbavit, je důležité, aby našli kořeny těchto negativních postojů, aby si uvědomili svůj špatný přístup a pokusili se toto stereotypní jednání odstranit. Měli by usilovat o rozvoj svého myšlení bez předsudků, snažit se nejprve získat pravdivé informace, a ne okamžitě soudit podle prvotních sympatií či antipatií. Nejen tímto, ale i správnou výchovou a vzděláním je možné dosáhnout konečné mety, kterou je v tomto případě takové chování a posuzování, jež vede k pravdivým a objektivním soudům postrádajícím diskriminační prvky. Odměnou za tuto snahu pak bude naprostá volnost smýšlení, zdolání obav z nepoznaného a schopnost obohacovat se tím, co je odlišné.

10

2.3 Veřejné mínění a média Termín veřejné mínění není jednoznačný, v běžné komunikaci se jím rozumí jak vyjádřené názory lidí, tak i jejich chování. „Užívání pojmu „veřejné mínění“ bylo vždy v minulosti spojováno s úlohou a postavením lidí ve společnosti, s jejich názory, smýšlením, úsudky a přesvědčením. V těchto souvislostech je pojem „veřejné mínění“ užíván i v současné době.“ 5 Toto mínění obsahující domněnky, pocity a poznatky lidí, ať už více či méně racionální, má do určité míry hodnotící charakter. Základními zdroji těchto názorů jsou jednak bezprostřední vlastní zkušenost a za druhé obraz světa zprostředkovaný médii. Veřejné mínění má dokonce zpětný vliv na četné stránky našeho života a stává se tak činným faktorem změn ve společnosti. „Často se říká, že veřejné mínění je zrcadlem skutečnosti. Zrcadlem, které může být rovné, ale i pokřivené. Může věrně odrážet objektivní realitu, ale může být zkreslené, falešné, iluzorní.“ 6 Ten, kdo veřejné mínění vyjadřuje, kdo je jeho nositelem, je subjektem veřejného mínění. Za něj můžeme pokládat veřejnost, tedy jakékoli různé sociální skupiny. V tomto smyslu lze hovořit o sociologickém aspektu veřejného mínění, neboť je neustále formováno vzájemným kontaktem a působením lidí. To, co je obsahem veřejného mínění, je považováno za jeho objekt. Tím mohou být nejen soudy, hodnocení a představy lidí, jejich domněnky a očekávání, ale i fakta a jevy objektivní skutečnosti. V podstatě záleží pouze na tom, aby to byly takové jevy, k nimž se veřejnost může vyslovit a je schopna prezentovat svůj názor. Měly by to být tedy takové věci a skutečnosti, které jsou předmětem všeobecného zájmu. Veřejné mínění má kromě sociologického aspektu také aspekt psychologický. „Psychické vlastnosti a schopnosti lidí jsou velice důležitou složkou utváření a fungování veřejného mínění. Mají v něm své místo city, vůle, paměť, intelekt, instinkt. Je propojeno s takovými pojmy jako je motivace, reflex, komunikace, představivost a stereotyp.“ 7 Veřejné mínění vychází ze slovně vyjádřeného postoje, který je utvářen hodnotami lidí. Jak je tomu v životě běžné, lidé se však nemusejí chovat a jednat podle toho, jaké mínění zastávají, tedy jejich činy nemusí odpovídat jejich výrokům. „Vztah veřejného mínění a jednání lidí je v podstatě vztah mezi slovy a činy.“ 8

5

VACEK, Lubomír. Čtení o veřejném mínění. Praha: Orego, 1997. tamtéž 7 tamtéž 8 tamtéž 6

11

Mínění často můžeme srovnávat s takovými pojmy jako jsou názory, smýšlení či nálada. Faktory ovlivňující a formující veřejné mínění jsou především etické principy, tedy správná morálka, zásady čestnosti, smysl pro spravedlnost apod. Veřejné mínění tak obsahuje hodnotící soudy rozličných společenských skupin o věcech veřejného zájmu. Toto mínění by se mělo brát v potaz při řešení jakýchkoli důležitých problémů. Zároveň je však také nutné vzít v úvahu možnost neúplné či nepravdivé informovanosti veřejnosti a tím i její následný mylný úsudek. Veřejné mínění má také tu vlastnost, že se dá lehce ovlivňovat, je tedy snadno proměnlivé, především díky množství emocionálních prvků a jejich nestabilnosti. V některých případech probíhá přímo účelná manipulace s veřejným míněním, ať už změnou či zkreslením údajů nebo částečným vynecháním „nehodících se“ dat. Při zkoumání veřejného mínění je hlavním úkolem získat co možná nejpřesnější pohled na doopravdy existující názory lidí. Z tohoto hlediska jsou výzkumy veřejného mínění jakýmsi zrcadlem objektivní reality. Při výzkumu veřejného mínění je nutné brát na zřetel mnoho dalších okolností, které mohou působit na výsledek přesného poznání tohoto mínění. Jediným možným způsobem jak zjistit tyto názory lidí, je prostřednictvím jejich písemných či verbálních projevů. Je to ale nepřesné, neboť člověk není vždy schopen vyjádřit to, co si myslí či cítí a také ne vždy říká pravdu. „Každý údaj, každý poznatek z výzkumů veřejného mínění, je-li dán ve známost, je-li zveřejněn, se stává informačním zdrojem. Tím může zpětně ovlivňovat veřejnost. Lidé podrobují své dosavadní názory kontrole a případně je mění... Hovoříme o zpětném vlivu výzkumů, o tzv. samoregulaci veřejného mínění. Tato funkce výzkumů může mít pozitivní i negativní význam. Může přispívat k výchově lidí, k jejich uvědomění, může však sehrávat roli manipulačního nástroje.“

9

Výzkumy veřejného mínění jsou přesto

všechno nenahraditelným zdrojem aktuálních informací. Lidé do svých názorů vkládají své představy, přání, touhy, city, myšlenky, takže ať už se člověk bude na určitou skutečnost dívat sebeobjektivněji, vždy se v jeho názoru, třeba i podvědomě, odrazí jeho vnitřní představa, která pro něj bude nejpřijatelnější. Tyto myšlenkové procesy jsou ovlivňovány jak prostředním, ve kterém se jedinec nalézá, tak jeho momentálním fyzickým a psychickým stavem. Dalším neméně důležitým faktorem, který má velký vliv na tvorbu těchto myšlenkových pochodů, je úroveň představivosti člověka, respektive iluze, kterým věří. Pomocí těchto

9

VACEK, Lubomír. Čtení o veřejném mínění. Praha: Orego, 1997.

12

představ a iluzí lze snadno manipulovat s veřejným míněním, zejména v oblasti společenského života. „Mínění nepředbíhá událostem, ale předjímá je, v hrubých rysech je zná předem, ví o nich. Čím lépe a přesněji bude veřejné mínění zjišťováno, tím přesněji může být signalizován, předvídán a prognózován vývoj událostí.“

10

Walter Lippmann,

jehož mnohé předpoklady byly později prověřeny v řadě výzkumů, nazval veřejné mínění nepřítomným a mlčícím „fantomem publika“. „Jako jeden z prvních upozornil na vzrůstající vliv moderních médií, která zhušťují všechny informace do stručných hesel a stavějí tak zeď stereotypů mezi spornými otázkami a občanem, na jehož kvalifikovaný postoj k jednotlivým problémům se čeká.“ 11 Společenský dopad médií, tedy novin, časopisů, televize, internetu atd., které vždy byly, jsou a budou spojovány s politikou, veřejným děním a veřejným míněním, je předmětem zájmu různých oblastí, počínaje prvními úvahami o vlivu tisku jak na jednotlivce, tak na celou společnost. Média plní ve společnosti především dvě funkce informační, tedy poskytování aktuálních fakt a korelační, a to zejména tím, že události dávají do souvislostí a utváří společnou sociální identitu. Jednou z hlavních úloh médií je tedy vytvářet jakési sjednocující prostředí, čili srozumitelně, jednoduše a pravdivě podávat veřejnosti informace, které jsou pro ni těžko pochopitelné. Také však prezentovat události o čemkoli z různých úhlů pohledu, s empatií a s přihlédnutím k situačním okolnostem a prostředí v jakém se udály. Dále poukazovat na zkreslené popisy událostí a uvádět je na pravou míru, tedy veřejnou kulturu, ať už politickou či společenskou, jakýmsi způsobem tříbit. Tím se následně může vracet „přesný a pravdivý jazyk“ do veřejného prostoru a upevňovat obecně uznávané hodnoty. Podstatnou stránkou prezentace informací v médiích je v rámci jakého typu událostí se určité subjekty dostanou do povědomí veřejnosti, v jakých situacích a rolích se objevují. Opakované předkládání subjektu v určitém typu situace může následně vést k utvoření dojmu, že právě tyto jsou pro ně normální či typické, tedy může dojít k tomu, že vlastnosti situace jsou vztahovány i na samotný subjekt. Média mohou přispět ke zkvalitnění nebo naopak poškození vztahů mezi lidmi navzájem. Charakteristickým příkladem může být například to, jak velký vliv má výběr zahraničních událostí na reprezentaci jiných národů a států. Pokud je určitý stát zmiňován neustále jen 10 11

VACEK, Lubomír. Čtení o veřejném mínění. Praha: Orego, 1997. KUNŠTÁT, Daniel. Veřejné mínění, politika a racionalita. [online].

13

v souvislosti s negativními událostmi, pak to v lidech vyvolává dojem, že se na tomto území nemůže dít nic dobrého a obráceně. Média by měla být pouze sdělujícím prostředníkem, namísto toho jsou však „spolurozhodovateli“,

jelikož

tím,

jakým

způsobem

informace

prezentují,

spolurozhodují o tom, jak určité události a situace bude veřejnost vnímat. Informace poskytované médii lidé zpracovávají různě s ohledem na dobu a místo, kde se nalézají, psychický a fyzický stav, v jakém se nachází, ale i s ohledem na typ a důvěryhodnost média. Média mají obrovský vliv na veřejnost a tím pádem i na dění v celé společnosti. Mohou si dovolit přecházet od tématu k tématu, aniž by jej komplexně pokryla. Tento způsob podávání informací může být někdy užitečný, většinou je však matoucí a informace bez kontextu jsou irelevantní. Lidé jsou vystaveni proudu informací, aniž by si sami mohli ověřit jejich pravdivost, a tak jsou nuceni tyto informace automaticky brát jako důvěryhodné a pravdivé, následně pak pod jejich vlivem přizpůsobovat a měnit svoje jednání, postoje či dokonce chování.

14

3. Cestování 3.1 Vítejte! Když se zeptáte Čecha, kam v létě pojede na dovolenou, ve většině případů bude odpověď znít: „No přece do Chorvatska!“. Každý rok se stovky tisíc Čechů sjíždějí na Jadran. Už po staletí je Chorvatsko jejich nejmilejší a nejoblíbenější dovolenkovou destinací. Ani v dobách komunismu, který jim bránil cestovat, se nedali a svědomitě celý rok šetřili a odříkali si spoustu věcí, jen aby v létě mohli prožít dva týdny v Dalmácii. Při zmínce o tomto období se Chorvatům vybaví vzpomínka věrného českého turisty, „koji je negdje 70-ih krao kukuruze, donosio Prazdroj učeći nas što je pravo pivo ili za male novce obnavljao naš oskudni kamperski fond“.12 Češi však i během devadesátých let, kdy se všichni ostatní Chorvatsku velkým obloukem vyhýbali, odvážně vzdorovali válce a stále sem přijížděli strávit svoji letní dovolenou. Nicméně přesto všechno se na hraničních přejezdech, na dálnicích a na příjezdech do měst tyčí veliké cedule pouze s nápisy v angličtině „Welcome“, italštině „Benvenuti“ a němčině „Willkomen“. Kromě těchto uvedených jsou na cedulích samozřejmě také chorvatské nápisy „Dobrodošli“, nikde však nenajdete žádné „Ahoj“, „Vítejte“ nebo „Nashledanou“. A to i přesto, že Česká republika byla už před třemi lety na čtvrtém místě v pobytech přes noc, respektive přespáních, hned za Němci, Italy a Slovinci.13 Pozdrav uvítání chybí i v maďarštině, slovenštině a polštině, jejichž lidé se umisťují na předních místech v žebříčcích návštěvnosti Chorvatska. Jak vidno, toto není nejlepší vizitka vztahů k Čechům, dobré ale je, že si to již někteří Chorvaté začínají uvědomovat „Ljubav Čeha prema Jadranu je gotovo na rubu pameti. No, Hrvatska im se nikada nije odužila za tu nesvatljivu ljubav, čak ni najobičnijom pozdravom uz cestu ili jelovnikom,...“ 14 a ve svých článcích píší „Možda bi bilo dobro da podignemo spomenik češkom turistu koji nam je toliko odan“.15 Posledně uvedená věta už je pro Čechy příliš, nepotřebují žádné takové důkazy úcty, jim by bohatě stačilo ono uvítání v českém jazyce a zmíněné jídelníčky v češtině by byly jen třešničkou na dortu. Uvítací pozdrav v rodném jazyce je na první pohled nepodstatnou maličkostí, ale není tomu tak, je to totiž významný symbol vzájemného uznání a respektu, díky kterému se „boří hranice mezi lidmi a národy“.

12

VURUŠIĆ, Vlado. Zašto nema pozdrava na češkom? Oni su ipak naši najodaniji turisti. [online]. BOROVEČKI, Ranko a PAVIČIĆ, Darko. Dobrodošli, dragi Česi. [online]. 14 VURUŠIĆ, Vlado. Zašto nema pozdrava na češkom? Oni su ipak naši najodaniji turisti. [online]. 15 tamtéž 13

15

3.2 Český turista Český turista se od dob socialistických hodně změnil. Už nenabízí na počátku sezony, jako v sedmdesátých letech minulého století, barevné svetry, které dovezl ve své staré Škodovce, a neprodává je, aby nashromáždil dostatek peněz na letní dovolenou v Dalmácii. Od těch dob se hodně změnilo a Čech už není host „slabší platební síly“, nýbrž návštěvník „koji danas u BMW terencu disciplinirano čeka satima da proñe Sv. Rok te bez suvišnog “zašto” plati 200 kuna cestarine ili suvereno naručiju bancina i butelju Grgića“.16 Chorvatsko je pro Čechy nejmilejší destinací a už roky je na prvním místě oblíbenosti. Částečně díky tradici, protože Češi byli prvními hosty na Jadranu ještě před 1. světovou válkou, ale i proto, že Jadran je nádherný, lehce dostupný autem, Chorvaté hovoří podobným jazykem a Češi si mezi nimi našli mnoho přátel. Dříve Češi jezdili na Jadran v „minikonvojích“ několika automobilů, takže „ako vas je pretekao jedan, niste se trebali čuditi što je odmah ispred vas i u punoj brzini prikočio jer je čekalo ostalu dvojicu, trojicu“.17 Dnes už to tak není, Češi jezdí převážně v noci, aby brzo ráno byli na vytouženém místě a pochvalují si novou chorvatskou dálnici, která trasu zkracuje a cestování tak usnadňuje. To, že se Češi na Jadranu cítí opravdu dobře a rozumí si s místními lidmi, dokazuje jeden soukromý pronajímatel apartmánů nedaleko Zadaru, když o Češích říká „Pristojni su, dobre su volje, obavezno od njih na dar dobijem rakiju Becherovku, plate odmah... S mnogima smo već u prijateljskim, gotovo rodbinskim odnosima“.18 Moře a slunce jsou však pro Čechy tím nejdůležitějším, pokračuje dále „Čim izañu iz auta, trče na plažu. U pravilu prvo gostima pokazujemo apartman i pomažemo kod smještaja, ali oni su već na plaži. Djeca skidaju tenisice i čarape i skaču u more. Nevjerojatno koliko ga vole“.19 Ne všichni však mají o Češích takové mínění. Velká část Chorvatů je stále má za „paštikáře“ a hosty „druhé kategorie“, a to i přesto, že Češi byli jediní, kteří celé období války, až do roku 1995, stále přijížděli na Jadran na dovolenou. Na rozdíl od Němců, Italů a Rakušanů, kteří jsou nyní považování za „žádoucí“, respektive hosty „vyšší kategorie“.

16

VURUŠIĆ, Vlado. Zašto nema pozdrava na češkom? Oni su ipak naši najodaniji turisti. [online]. BOROVEČKI, Ranko a PAVIČIĆ, Darko. Dobrodošli, dragi Česi. [online]. 18 tamtéž 19 tamtéž 17

16

Češi si pamatují veškerou povýšenost domácích hostitelů, jejich neprofesionální a někdy i „nekulturní“ chování, o čemž svědčí bezpočet příkladů z letních letovisek po celém pobřeží Jadranu, kde čeští hosté nejsou vítáni a kde se jim to nezřídka dává jasně najevo. S nemalým opovržením mluví o českých turistech číšníci v kavárnách i restauracích, recepční, dokonce i prodavačky na trhu, které určují cenu svého zboží podle toho, odkud pochází zákazník. Ve válečných letech byli Češi vítáni s úsměvy na tvářích, pak se ale stali „druhou kategorií“ a turističtí pracovníci začali dávat přednost Němcům a zbytku „Západu“. Přesto přese všechno je chorvatský Jadran pro Čechy pořád tím nejpreferovanějším mořem. Češi rádi odjíždějí na dovolenou nejen do Chorvatska, ale i do Itálie, Francie, Řecka a severoafrických destinací jako jsou Egypt či Tunisko. Jsou levnější než chorvatská letoviska a všichni hosté jsou tam vítaní. Proto se část Čechů rozhodla, že do Chorvatska už nikdy více nepojede a raději zvolí jinou zemi, ve které se budou cítit mnohem lépe, utratí stejnou částku peněz jako v Chorvatsku a nikdo se na ně nebude dívat „skrz prsty“. Někteří Chorvaté si toto uvědomují a snaží se pracovníky v cestovním ruchu vyburcovat ke změně. Špatný přístup k hostům vnímá i profesorka Filozofické fakulty v Záhřebu Renata Kuchar, která se snaží upravit pohled na českého turistu „Za Čehe kažu da su škrti, ali zapravo su šparni kao i kod kuće. Nema novca na bacanje. Ima ga za izlete ili sportske aktivnosti, ali ga neće potrošiti na ispraznu i jeftinu zabavu“.20 Jeden turistický pracovník ze Zadaru znalý vlastností Čechů o nich zase říká „Oni takoñer neće potrošiti više nego što su planirali, bez obzira jesu li dubljega ili plićega džepa. To su naprosto takvi ljudi, koji rade po planu, nastoje biti organizirani i disciplinirani u trošenju“.21 Češi už dávno nejsou „paštikáři“ a stále méně si s sebou na dovolenou vozí jídlo či pití, naopak začínají se více oddávat místním gastronomickým specialitám. Na druhou stranu však není divu, že si někteří nemajetnější Češi stále potraviny dovážejí, píše Glas Istre, neboť „Prosječna bruto plaća u Češkoj manja je sto kuna od prosječne hrvatske neto plaće,... S tolikom plaćom češki turisti uistinu niti ne mogu priuštiti basnoslovne jadranske cijene, već im je puno isplativije u bunker, meñu luftiće i ležaljke, utrpati i putni frižider s kojim kilogramom mesa, salamom i sirom“.22

20

BOROVEČKI, Ranko a PAVIČIĆ, Darko. Dobrodošli, dragi Česi. [online]. RADULIĆ-TOMAN, Elza. Tjeramo li mi neke turiste?. [online]. 22 Česi, ne nosite pivo. [online]. 21

17

Noviny a televize v Česku jsou stále plné článků a programů o Chorvatsku. V jedné české reportáži, citované chorvatským deníkem Jutarnji, se dokonce říká, že se změnili nejen Češi, ale i Chorvaté a dovolená na Jadranu už nemusí být ta nejlevnější. I náročnější klientela si zde najde stejně kvalitní luxus srovnatelný s cenami pobytů na Kanárských či Baleárských ostrovech.23

3.3 Turista Švejk Světově proslulý dobrý voják Švejk, prostý člověk, který je neskonale důvěřivý, zkušenostmi nepoučitelný a neustále přitahující maléry, je přirovnáván k českému turistovi, neboť žádnému jinému cestovateli na světě se nestávají takové věci jako tomu českému. Tak například před třemi lety v Chorvatsku trávilo svůj letní pobyt přes šest set tisíc Čechů, takže Češi byli na pátém až šestém místě v žebříčku návštěvnosti Jadranu. Nicméně, když se sečetl pobyt všech Čechů ve splitské nemocnici toho roku, vyšlo najevo, že jejich počet je nesporně staví na první místo této nešťastné kategorie. Ten samý rok dokonce 107 českých turistů na své dovolené zemřelo, třináct z nich při zimním pobytu ve slovinských horách a dvacet při letním pobytu v Chorvatsku. A věřte nebo ne, z oněch dvaceti žádný nezahynul při dopravním neštěstí. Ptáte se, jak je to možné? Odpovědí nám může být reakce jednoho zadarského turistického pracovníka „Oni nerijetko ne znaju plivati, a osobito slabo “burdižaju” po moru, a hrabro se puštaju po moru na svemu što pliva, pa i na gumenim čamcima, ili napuhanim jastucima, ne pitajući za prognozu vremena“.24 Češi jsou prostě takoví, mohou být stokráte informováni o tom, co může způsobit vítr bura nebo velké vlny, ale typický Čech si myslí, že to vše bez problému zvládne. Češi neustále přeceňují vlastní síly a podceňují nebezpečí, takže bez řádného vybavení lezou po dalmátských vršcích hor, plavou skrz trasy trajektů, ptají se v turistických informačních centrech na Makarské kolik je třeba, alespoň zhruba, uplavat kilometrů na ostrov Brač. A mohou být milionkráte informovaní o tom, že Bračský kanál je občas místem, ve kterém se velmi těžce ovládají i trajekty Jadrolinií, a že na výstup na Velebit je třeba se pečlivě připravit. Pracovníci českého Ministerstva zahraničních věcí jednou řekli, že pro Čechy je prostě každý dalmátský kopec Himaláj, každá pláž Magellanův průliv a každá matrace Titanic. A jeden chorvatský novinář jim na to s trochou ironie odpověděl, že Češi „su naša bohemska i moravska braća – posljednji neiskvaren europski narod. Da: 23 24

BOROVEČKI, Ranko a PAVIČIĆ, Darko. Dobrodošli, dragi Česi. [online]. RADULIĆ-TOMAN, Elza. Tjeramo li mi neke turiste?. [online].

18

neoprezni i ponekad baš blesavi u svojoj naivnosti, ali zato skromni, štedljivi, veseli i neiskvareni. Za takve ljude, na žalost, dvadeset prvo stoljeće i vrela, šarena konzumentska klima betoniranih europskih rivijera često je svirepa i okrutna poput afganistanskih ili iračkih pejzaza“.25 Dobrý turista Švejk se tak stále šplhá v botkách „vietnamkách“ na Biokovo, aby si užil nádherného panoramatického výhledu, plave si v průzračném moři, jezdí na gumových banánech, potápí se pro mušle a na nic si nestěžuje. Na rozdíl od některých jiných turistů, kterým něco neustále vadí či chybí. Zadáte-li si například do některého internetového vyhledávače pojem „německý turista“, „italský turista“ či „rakouský turista“, zobrazí se vám obvyklé odkazy s běžnými turistickými texty hovořícími o denní útratě v eurech, nedostatku wellnessu či barů v hotelu, nakupování a podobně. Když si však zadáte vyhledat spojení „český turista“, zobrazí se vám stránky a stránky internetové černé kroniky o turistech, kteří zemřeli v zápalu dobrodružství při cestování. A stejný výše zmíněný chorvatský novinář dodává „u njega je još živ kod nas odavno izumro avanturistički duh dječjih filmova na kojima smo jednako odrastali, podjednako pustolovni živac poljske braće Loleka, Boleka i Janošika, koliko i slavni optimizam legendarnih Pata i Mata, genijalnog dvojca iz češkog crtića “A je to”... Česi naprosto nikad nisu odrasli. I ja im zavidim na tome“.26 Češi jsou opravdu povahy dobrodružné, mají rádi výlety a o části země, kterou jednou navštívit, ví úplně vše. Kupují si různé turistické průvodce a když už jsou na vysněném místě, chtějí poznat každičký jeho kousek a je jim jedno, jestli se při tom zapotí, smáčí vodou nebo budou muset jít do kopce. Dědictví Emila Holuba či Hanzelky a Zikmunda v sobě nezapřou, a i proto je někteří Chorvaté obdivují a závidí jim.

3.4 Kauza Borovička Hrvatska turistička zajednica27 každoročně uděluje ocenění Zlatna penkala28 zahraničním novinářům za nejlepší reportáže o Chorvatsku. Známému českému novináři Bohuslavu Borovičkovi, dlouholetému reportéru deníku Právo, který už roky píše o cestovním ruchu, obzvláště chorvatském, bylo toto ocenění uděleno v roce 2004 za reportáž „Nejhezčí část Jadranu“.29 Borovička však toto ocenění koncem roku 2007 25

DEŽULOVIĆ, Boris. Nesretni dobri turist Švejk. [online]. tamtéž 27 Chorvatské turistické sdružení - zajišťuje propagaci Chorvatska jako cílové země pro turistiku 28 Zlaté (kuličkové) pero 29 Zlatna penkala inozemnim novinarima za najbolje reportaže o Hrvatskoj. [online]. 26

19

demonstrativně vrátil a spolu se soškou Zlatne penkale je poslal i s vysvětlujícím dopisem na velvyslanectví Chorvatské republiky v Praze. Tímto činem, který proběhl bez velkých gest přitahujících pozornost médií, chtěl poukázat na to, že mu není jedno, jak se chorvatští turističtí pracovníci chovají k hostům z České republiky. Pohár jeho trpělivosti přetekl nejen díky jejich neprofesionálnímu chování, ale také kvůli nedávným incidentům, které se hluboce dotkly jak jeho osoby, tak i většiny českých občanů. Jedním z výše zmíněných incidentů byla uveřejněná videonahrávka z mobilního telefonu, na které je vidět napadení dvou českých žen chorvatskými policisty. Tato událost se stala v září minulého roku v Poreči, kde byly české ženy nevybíravě napadeny jen proto, že spáchaly menší dopravní přestupek. Borovičkovi došla trpělivost nejen kvůli skutečnosti, že obě ženy byly vystaveny opakovanému bití, násilnému transportu, zadržení a soudu, ale zejména proto, že chorvatský policejní prezident tento brutální útok prohlásil za zákonný.30 Druhým a evidentně tím stěžejním důvodem, který přiměl Borovičku vrátit ocenění, byla vulgární písnička Boba Kneževiće „Co to maš“, která se loňské léto stala hitem na dalmátských radiostanicích. Píseň pojednávající o ženské (ne)hygieně začala mnohým Čechům, a zvláště Češkám, velmi vadit, protože jim připadalo, že dělá přisprostlé narážky právě na Češky.31 Borovička o této kauze doslova řekl „očekivao sam da će se negdje u novinama, na radiju, pojaviti komentar u kojem će se reći: “Ljudi, jeste li poludjeli, što to radite, pa ti ljudi rado dolaze k nama, donose nam novac, zašto od njih radite takve idiote...” No, nisam primijetio da se bilo što takvoga pojavilo... Kako se ništa nije dogodilo, ja sam nagradu spakirao i vratio, uz pismeno obrazloženje da ne mogu prihvatiti priznanje od države koja tako tretira moje sunarodnjake. To je na neki način bio moj izraz bespomoćnosti – zbog čega se u Hrvatskoj na Čeha gleda kao na nekakve idiote koji nemaju novca“.32 Přesto přese všechno Borovička dále píše pozitivně orientované reportáže o Chorvatsku, které od roku 1991 každoročně pravidelně navštěvuje. Ba co více, i bezprostředně po onom aktu vrácení ocenění od Hrvatske turističke zajednice, nenapsal ani jeden jediný negativní článek týkající se tohoto balkánského státu ležícího na pobřeží Jadranu.

30

TV ARCHIV [online]. text zmíněné písně Boba Kneževiće můžete najít v příloze této práce 32 BOROVEČKI, Ranko. 'Vratio sam vam nagradu jer Hrvati vrijeñaju Čehinje'. [online]. 31

20

Toto byly pouze dvě nepěkné příhody, ale událo se jich dozajista více. Na pobřeží se skutečně docela často k hostům z České republiky chovají povýšeně, a to zejména v hotelech a restauracích. Pokud bychom měli mluvit o soukromých pronajímatelích pokojů či apartmánů, na ně si Čech nemá absolutně proč stěžovat. Výše zmínění „nekvalitní“ turističtí pracovníci by se tedy měli začít chovat profesionálněji, jelikož provokace hostů, kteří jsou na čtvrtém místě v návštěvnosti Chorvatska33, je opravdu hazard s úspěchem celé sezony. Češi totiž jen těžko přenášejí přes srdce výsměch a pohrdání, kterými je Chorvaté zařazují do kategorie hostů „druhého řádu“. Pokud jde o stanoviska jednotlivců ukazuje se však, že ne všichni Chorvaté mají na Čechy nepříznivý a nepřátelský názor. Jde tu ale především o celkový stav smýšlení o Češích a ten je ve většině případů negativní. Jako příklad tu mohou posloužit časté novinové titulky chorvatských listů, které hlásají věty typu „Čechů je plno, ale kvalitní turisté přijedou až v srpnu“. Takovýto přístup k hostům může přimět spoustu českých lidí k tomu, aby svoji dovolenou v Chorvatsku zrušili nebo přinejmenším začali uvažovat o tom, že příští rok si pro svůj letní odpočinek už vyberou jinou zemi. Známý bosensko-chorvatský novinář Miljenko Jergović k tomu dodává „Česi se, eto, znaju uzrujati kada im se netko previše ruga, kada ih godinama gleda s visine, dok u svoje džepove trpa njihove novce. Ali ne treba ni reći da je to ruganje gore samoponiženje za same Hrvate kao što je i ona imbecilna pjesmica uvredljivija za ovdašnje, nego za tamošnje žene“.34 Chorvaté si musí plně uvědomit, že Češi jsou jako turisté stejně důležití a mají stejnou nezanedbatelnou hodnotu pro chorvatskou státní pokladnu jako jiní návštěvníci ze „Západu“. Pokud se k nim nezačnou chovat lépe, může se stát, že se Češi, kteří už nechtějí dál případy arogance a povýšení považovat za sled náhod, přeorientují na jinou „uctivější“ zemi, přestože na Jadranu se cítí odjakživa jako doma a tvrdí, že nejlepší pláže jsou právě tam. Nutnost této změny potvrzuje i Jergović „To je tako, jednostavno su Česi važniji, bolji i sadržaniji. Nije čudno kada nekome od nas to zasmeta, ali je čudno kada tu stvar ne pokušava popraviti tako što će se prikazati boljim i pametnijim nego što jest, nego je popravlja tako što se ruga baš Česima“.35 Kéž by v Chorvatsku bylo stále více lidí s takovým úsudkem, kteří by se nebáli zveřejnit svoje názory v médiích, možná by pak změna pohledu na Čechy proběhla mnohem rychleji.

33

BOROVEČKI, Ranko. 'Vratio sam vam nagradu jer Hrvati vrijeñaju Čehinje'. [online]. JERGOVIĆ, Miljenko. Gospodski odgovor na imbecilnu rugalicu. [online]. 35 tamtéž 34

21

4. Kultura 4.1 Písnička „Co to maš“ Jak už bylo výše řečeno, hitem loňského léta se na dalmátských radiostanicích stala ne zrovna slušná písnička Boba Kneževiće „Co to maš“.36 A protože se její text týká Čechů, respektive českých žen, budeme se jí trochu podrobněji věnovat. Chorvatská novinářka, která písničku poprvé slyšela v autobusu na cestě z Hvaru, napsala, že když uslyšela refrén, začala se smát. Hned nato ale dodává „No, dva mlada, naizgled vrlo urbana Čeha, koji su sjedili u tom istom autobusu, sjedili su u nijemo i u laganom šoku slušajući refren. Kad smo izišli iz busa, obojica su se držala za glavu i potiho su mrmljali: “Co to maš!?! To monstrum?!”. Dok su oni odlazili u nepoznatom smjeru, prilično potreseni i zbunjeni gdje li su to došli na ljetovanje, ja sam u sebi razmišljala koja je poruka autora ove pjesme?“.37 V posledních letech jsou rádia stále více zavalena spoustou absurdních letních hitů s nesmyslnými a nic neříkajícími texty. Do stejné kategorie patří i tato písnička, která je postavena na pár plytkých základních rýmech, textu, v němž si autor banálně pohrává s českým jazykem a nakonec srovnává ženský pohlavní orgán s lesem. Chorvatský hudební kritik Zlatko Gall má podobný názor a o písni se vyjadřuje značně negativně „Mislim da je pjesma potpuno idiotska, neduhovita i glazbeno sasvim nezanimljiva. Činjenica da je postala hit samo je još jedan dokaz kako se potpuno srozala zabavna glazba u Hrvata, za što su podjednako krivi i autor i glazbeni urednici koji su se na pjesmu “uhvatili” i puštaju je“.38 Autor by mohl oponovat, avšak svým výkladem písně nakonec ještě dodatečně zdůrazňuje její vulgárnost a urážlivost, když říká „Pjesma “Co to maš” posvećena je higijenskim navikama svih žena, ne samo Čehinja koje sam odabrao iz pjesničke slobode. Inspiracija mi je bio pokret “galeba” koji su sedamdesetih i osamdesetih godina prošloga stoljeća po Dalmaciji zavodili strankinje. Naime, tih godina su u modi bile raskošne stidne dlake“, a na otázku, zda píseň napsal z vlastní zkušenosti odpovídá, že ano, ale ne s Češkami.39 Bohuslav Borovička vrátil své ocenění víceméně kvůli této hanlivé písničce. Paradoxní je, že v textu písně se mluví pouze o Čechovi, který ženu, blíže

36

text zmíněné písně Boba Kneževiće můžete najít v příloze této práce KVORKA, Tanja. Ljetne melodije. [online]. 38 PROFACA, I. a ARSLANI, M. Uvredljivo prostačenje koje je postalo hit ljeta. [online]. 39 JURIĆ, Nikša. Funny sexy music Bobo from Kastela: Co to mas?. [online]. 37

22

nespecifikované národnosti, na písečném pobřeží svedl. V celé písni není nikde žádná zmínka o Češce. Vzhledem k povaze Čechů je ale jasné, že si onu ženskou postavu vztáhli na sebe, tedy že žena, o které se v textu písně hovoří, je jejich krajanka. Protože jak jinak by to mělo být, když se v písni mluví o Čechovi. Přitom je ale stejně tak docela dobře možné, že to mohla být Chorvatka, nebo případně žena jakékoli jiné národnosti. Sám autor říká, že inspiraci našel ve vlastní zkušenosti, ale ne s Češkou, že to byl pouze náhodný výběr. No, jak je vidno, mezinárodní konflikty a vleklé rozepře většinou vznikají právě z takovýchto trapných nedorozumění a nevinných sporů. Je jasné, že po tolika letech, kdy Češi vnímají, že jsou bráni jako hosté „nižší kategorie“, už jsou alergičtí téměř na jakoukoli „nekorektní“ zprávu o nich. A není tedy divu, že i tuto vulgární píseň vzali až moc osobně, stejně jako pan Borovička, a zařadili si tuto zkušenost k dalším špatným.

4.2 Román pro ženy Známý český spisovatel Michael Viewegh není slavný pouze v České republice, je populární také v mnoha jiných zemích, například v Chorvatsku. První knihou, kterou se Viewegh v této panonsko-jadranské zemi zviditelnil a proslavil, byla jeho „Výchova dívek v Čechách“. V jednom článku o něm dokonce napsali „kuštravi Čeh u boljoj polovici tridesetih, postao je ubrzo vjerojatno najpopularniji pisac u Hrvatskoj. Cure ga su povlačile za rukav, plaćale mu piće u diskoteci, a HTV 40 mu je naručio humorističnu TV seriju koju je trebao režirati Vinko Brešan“.41 Viewegh však byl „móda“ jen jednu sezonu. Na vrchol popularity v Chorvatsku se dostal pouze ještě s jednou další knihou, a to „Báječná léta pod psa“. Potom už ho „převálcovali“ jiní autoři, na rozdíl od České republiky, kde je stále jedním z nejpopulárnějších autorů. Knihy, které neúnavně píše, se mu nejen hojně vydávají, ale jsou také současně nezřídka náměty filmů. Jedno z těchto zfilmování nesoucí název „Román pro ženy“, před třemi lety režíroval Filip Renč a námětem se mu stala stejnojmenná Vieweghova kniha, která vyšla ještě o čtyři roky dříve. Jako v mnohých Vieweghových dílech jsou zde v centru pozornosti ženy. Známý chorvatský filmový kritik a publicista Jurica Pavičić o filmu a Vieweghově předloze říká „Vieweghov predložak prilično visi o jednoj dosjetki. To za film nikad nije preporuka, ali nažalost, takva dosjetkaška srž nije jedina mana “Romana 40 41

Hrvatska televizija – chorvatská veřejnoprávní televize PAVIČIĆ, Jurica. 'Roman za žene': Komedija koja ne uspjeva zainteresirati nečim novim. [online].

23

za žene”. Problem Renčova filma je to što, kao i mnogi istočnoeuropski filmovi, ne uspijeva ništa pametno i zanimljivo reći o novoj klasi tranzicijskih dobitnika. Renčovi junaci žive život iz herc romana ili podlistaka o lifestyleu... , ali s njima i njihovim “problemima” teško je suosjećati“.42 Nutno dodat, že v Česku si tento film získal přízeň mnoha lidí a příběh dvou žen a jednoho pracovníka reklamní agentury, který nejprve chodil s matkou a po letech i s její dcerou, kterou se snaží získat zpět svými dopisy v metru, se stal velmi oblíbeným. V České republice, stejně tak jako v Chorvatsku, byl ale filmovými kritiky ztrhaný, přesto však byl komerčně nadmíru úspěšný. Kdoví, možná tomu tak bylo i v Chorvatsku? Totiž, v kritice sice bylo řečeno, že filmové postavy a jejich problémy jsou nezajímavé, přesto se ale hodně lidí dokáže emotivně ztotožnit s postavami, které, ať už pocházejí z jakéhokoli společenského prostředí, prožívají problémy s láskou. Láska a problémy s ní spojené bude lidi vždycky přitahovat, ať už jsou kterékoli národnosti.

4.3 Zdeněk Svěrák Zdeněk Svěrák je populární český herec, scénárista, autor děl pro děti, spolumajitel pražského Divadla Járy Cimrmana a držitel Oskara i Zlatého Glóbu. Tento velice úspěšný a činorodý muž je známý nejen v České republice. Jeho filmy jsou velmi oblíbené také v mnoha jiných zemích. Rovněž v Chorvatsku, kde je Svěrák nejznámější jako herec a scénárista. Méně se už však ví, že jeho divadlo bylo v dobách komunizmu, jak píše Nina Ožegović, „kao laboratorij smijeha i oaza slobodnog mišljenja“. 43 Ve spolupráci s kolegou a ředitelem divadla Ladislavem Smoljakem napsal čtrnáct komedií a také scénáře k několika českým filmům. Jeho knihy se začínají vydávat také v jiných zemích, včetně Chorvatska. Příkladem může být ta, na které spolupracoval právě se Smoljakem: „U Hrvatskoj je upravo objavljena njegova prva knijga “Kazaliště Jare Cimrmana”

44

u izdanju zagrebačkog “Disputa” u kojoj su

tiskane tri najbolje komedije popularnog dvojca: “Kako je Čeh Karel Nijemac osvojio Sjeverni pol” 45, “Istraga nestanka školskog dnevnika” 46 a “Zamjena” 47 “.48 42

PAVIČIĆ, Jurica. 'Roman za žene': Komedija koja ne uspjeva zainteresirati nečim novim. [online]. OŽEGOVIĆ, Nina. Zdenek Sverak – oscarovac koji do suza nasmijava Češku. [online]. 44 česky Divadlo Járy Cimrmana 45 česky Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 46 česky Vyšetřování ztráty třídní knihy 47 česky Záskok 48 OŽEGOVIĆ, Nina. Zdenek Sverak – oscarovac koji do suza nasmijava Češku. [online]. 43

24

Svěrák dosáhl světové slávy v roce 1986, kdy napsal scénář k filmové komedii Jiřího Menzela „Vesničko má, středisková“. Jeho sláva byla svého času tak velká, že Češi chtěli, aby kandidoval na prezidenta, on to však odmítl. Od roku 1991 spolupracuje se svým synem Janem Svěrákem, který podle otcových scénářů natočil a režíroval čtyři filmy, ve kterých si jeho otec také zahrál. Jedním z těchto filmů byl i oskarový Kolja. Chorvatský filmový kritik Dragan Antulov o československé, respektive české, kinematografii píše „najpopularnija je, dakako, bila čehoslovačka kinematografija. Mala armija “sjajnih momaka s kamerama” stvorila je reputaciju svojim vjestim izigravanjem ideoloških postulata real-socijalizma, te izradila tradiciju “malog”, humanog filma a malim ljudima, koji je oduševljavao kritiku, a i zabavljao publiku. No, za Hrvatsku je, izgleda, povijest čehoslovačke kinematografije završila 1989. godine... Češka kinematografija, po mišljenju hrvatskih distributera, kao da i nije postojala, te trebao “Oscar” da po običaju skrene pažnju da naša slavenska braća sa sjevera znaju praviti dobre filmove“.49 Filmu Kolja, oceněnému Zlatým Glóbem a Oskarem za nejlepší zahraniční film, tedy připadla čest být prvním snímkem samostatné České republiky, který byl představen v chorvatských kinech. Hořkosladká komedie Kolja vypráví o pětiletém ruském chlapci Koljovi a stárnoucím hudebníkovi Františku Loukovi, který chtěl fingovaným sňatkem získat peníze na „ojetého“ trabanta. Naskytla se mu však příležitost pečovat o cizí dítě. Poté, co jeho ruská matka emigrovala na Západ, zůstal malý Kolja svému papírovému otci na krku. Ani jeden z nich nemluví stejným jazykem, přesto ale najdou společnou řeč. A řeči těch dvou porozuměla nejen americká filmová akademie, ale i chorvatský divák. Chorvatský kritik snímek pozitivně shrnuje a dodává „Kolja nije ni prvi ni posljednji film koji koristi melodramatsku formulu o neodgovornom plejboju kojeg neželjeno i iznenadno roditeljstvo transformira na bolje, ali je zato prilično neobičan u tome što je stavlja u originalan kontekst sumraka komunizma. ... Po sadržaju bez svake sumnje originalan, vrckav, ironičan, Kolja je i s čisto tehnicke strane više nego dobar film. ... Zdenek Sverak, koji je sa svojim izgledom zrele muževnosti dosta sličan Seanu Conneryju, uspijeva nas zabaviti svojim, za češku kinematografiju tipičnim, minimalističkim glumačim manirama i svoj lik pokazati kaoobičnog, ali ipak plemenitog čovjeka. ... Usprkos svega, Kolja je film koji se ne smije propustiti“.50 49 50

DRAGAN, Antulov. Kolja. [online]. tamtéž

25

Zdá se, že Zdeněk Svěrák je spolu se svým filmem Kolja v Chorvatsku oblíben, proto není divu, že jeho nejnovější snímek Vratné lahve je u chorvatských diváků také velmi úspěšný. Hrdinou Vratných lahví je bývalý učitel Josef Tkaloun, který se definitivně rozhodl opustit učitelské místo, ale nehodlá se smířit s novou rolí důchodce. Tkaloun nechce být pasivní a navzdory nesouhlasu své ženy, přijímá místo brigádníka ve výkupu lahví menšího supermarketu. Na jednom internetovém chorvatském portálu o Vratných lahvích napsali „Pojam “češkog humora” je znan manje više svima i ovaj film pada u tu kategoriju što bi rekli “samo tako”. Nije njegova najbolji primjerak, ali je vrlo dobar, što je zapravo samo po sebi visoka ocjena. ... Vrlo dobar film za široku publiku, pobjednik prema glasovima publike nedavno završenog ljubljanskog filmskog festivala LIFFE“.51 Jak je vidět, Zdeněk Svěrák je prostě člověk, který umí napsat duchaplné a dojemné příběhy, které svou lidskostí chytnou za srdce nejednoho diváka, a kterým dokáže porozumět celý svět. Není tedy divu, že slavný scénárista a herec není oblíben pouze v rodné České republice, ale i v jiných zemích, včetně Chorvatska.

51

Vratné lahve. [online].

26

5. Politika 5.1 Moravští Chorvaté Na první pohled by si člověk mohl myslet, že česká a chorvatská politika nemají vůbec nic společného. Opak je však pravdou, protože tyto dva národy spojuje ožehavé a bolestné téma Moravských Chorvatů. Chorvaté už v průběhu 16. století opouštěli svou vlast a migrovali na sever, a to zejména kvůli úporným nájezdům tureckých vojsk. Usadili se především na jižní Moravě v okolí Mikulova, vedle toho i v Rakousku a v Uhrách u Bratislavy. U většiny těchto etnických skupin však docházelo v průběhu staletí k postupné asimilaci s okolním prostředím a původní chorvatská kultura pomalu zanikala. Následkem této asimilace se do začátku 20. století v okolí Mikulova udržely jen tři vesnice: Dobré Pole (dříve Gutfjeld), Nový Přerov (dříve Nova Prerava) a největší z nich Jevišovka (dříve Frélichov). Přestože byli obklopeni německy a česky mluvícím obyvatelstvem, udrželi si svou řeč, zvyky, hudbu, kroje i tance a byla zde běžná trojjazyčnost. Moravští Chorvaté dopadli ze všech lokalit nejhůře, neboť se v důsledku rozhodnutí místních komunistů museli po válce ze svých vesnic vystěhovat. Odsunuto tak bylo dohromady asi na 2,5 tisíce osob. Násilné vykořenění snášeli všichni velmi trpce a zejména ti staří se s ním dodnes nesmířili. Postupem času se ale lidé sžili a dnes zde vyrůstá již třetí generace, která je v Čechách doma a chorvatsky už, bohužel, neumí. Chorvatský historik Dragutin Pavličević k tomu smutně dodává „Češka politika raseljavanja moravskih Hrvata nakon Drugog svjetskog rata gotovo je potpuno ugasila tu granu hrvatskoga naroda, mlañi naraštaj potpuno se asimilirao, dok stariji svakodnevno umiru“.52 Rozhodnutí o vystěhování Chorvatů, jejich rozptýlení po severní a střední Moravě a zabavení jejich majetku, bylo vydáno roku 1948. Už o šest let později uznal stát protiprávnost tohoto kroku, ale návrat Chorvatů do původních sídel nedovolil. A ani po roce 1989 nedošlo k nápravě starých křiv, proto je dnes nevelká menšina zbylých Moravských Chorvatů před zánikem. Pavličević o tom před čtyřmi lety řekl „U ime Čeha se za taj genocid Hrvatima 1999. ispričao Miloš Zeman. Nažalost, sve do danas naša vlada i njezina diplomacija nisu ništa poduzele da se oduzeta zemlja vrati raseljenim moravskim Hrvatima“.53

52 53

Izumiru i moravski Hrvati. [online]. tamtéž

27

Bylo by hezké, kdyby se národy konečně poučily ze svých četných chyb a už je nikdy více neopakovaly. Ještě hezčí by však bylo, kdyby se za své chyby dokázaly nejen omluvit, ale pokusily se je i napravit. Pouhá slova lítosti neznamenají téměř nic, rozhodují až činy, které mohou leccos změnit. Česká republika by neměla dělat, že problém Moravských Chorvatů, který už tolik let přetrvává, neexistuje. Jejím cílem by neměla být snaha o promlčení, ale zmírnění neštěstí a odškodnění odsunutých lidí. Protože, jak praví staré přísloví: „Nikdy není pozdě!“.

5.2 Václav Havel Když už je řeč o české politice, nelze se nezmínit o jedné z jejích nejvýznamnějších osobností Václavu Havlovi, muži, který se stal posledním, ale současně i prvním nekomunistickým prezidentem Československa. Václav Havel byl „jedna od najosebujnijih europskih ličnosti druge polovice 20. stoljeća, čovjek čije je političko djelovanje bilo presudno u jednom od najkritičnijih trenutaka novije europske povijesti. Njegovo je djelovanje bilo slojevito jer je bilo plod intelektualnog domišljanja i moralne čvrstine iznimne osobe, povučenog dramskog pisca koji je postao predsjednik“.54 Václav Havel se narodil v Praze roku 1936 do vlivné podnikatelské rodiny, která byla tehdy spjatá s kulturním a politickým děním až do čtyřicátých let. Díky tomu měl již od mládí s komunisty špatné zkušenosti. Už po základní škole mu nebylo umožněno dále řádně studovat, proto se musel přihlásit na učební obor a gymnázium mohl studovat pouze večerně. Z kádrových důvodů později také nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření. Během let a s nástupem stále větší moci komunistů tyto špatné zkušenosti sílily, Havlův charakter se jimi však ještě více tříbil. Z Václava Havla se stal člověk s vysokými morálními postoji, kterých se nehodlal vzdát ani za cenu ztráty vlastní svobody. Václav Havel se stal uznávanou politickou osobností právě proto, že původně politikem nebyl. K politice ho přivedlo přesvědčení, že každý člověk má povinnost snažit se změnit společnost, ve které žije, k lepšímu. A on ji zlepšoval nejen jako umělec či disident, ale také jako prezident, a to především projevy, které měly hlubokou pointu a důležité morální sdělení. Za svoje názory a víru v demokracii a spravedlnost byl dokonce několikrát v dobách komunizmu vězněn. Také byl ale za tyto postoje

54

MIHOVILOVIĆ, Maroje. Odlazak Vaclava Havela. [online].

28

nesčetněkrát oceněn, a to nejen doma, ale i v zahraničí. Zde je jeden příklad za všechny „Bivši predsjednik Češke Republike Vaclav Havel prvi je dobitnik nedavno utvrñene Nagrade za mir imena «Mostar 2004». ... Havel je, kako stoji u obrazloženju Centra za mir i multietničku suradnju, nagradu zaslužio kada je u prosincu 1995. došao u posjet Mostaru, koji je u to vrijeme još bio podijeljen.

Havel je, prešavši preko mosta

s dvojicom čelnika podijeljenog Mostara, gradu i cijelom svijetu poslao poruku mira“.55 Jak již bylo řečeno, Václav Havel se stal po listopadových událostech roku 1989 prvním nekomunistickým prezidentem Československa a po jeho rozdělení v roce 1993 i prvním prezidentem samostatné České republiky. Nejen Češi mají za to, že muž, který byl vůdčí osobností politických změn v listopadu 1989 a taktéž spoluzakladatel a jeden ze tří prvních mluvčí Charty 77, byl tím správným člověkem na svém místě. V Chorvatsku o něm Vesna Pusić napsala „Njegov ugled, njegova istinoljubivost, njegova hrabrost i njegova dosljednost, pridonijeli su u golemoj mjeri stvaranju slike o Češkoj kao civiliziranoj, europskoj, uljudnoj zemlji, pristojnih ljudi, pravednosti i stabilnih institucija“.56 A Maroje Mihovilović si dokonce o Václavu Havlovi myslí „Da je Vaclav Havel bio predsjednik veće zemlje od Češke (prije Čehoslovačke), bio bi značajan i u svjetskim razmjerima, poput Nelsona Mandele. Ipak, donoseći promjene svojoj domovini posljednjich desetljeća, najprije kao umjetnik, potom kao politički disident i na kraju kao predsjednik, mijenjao je i širi prostor Europe“.57 Po pětiletém funkčním období byl roku 1998 Václav Havel opětovně zvolen do prezidentského křesla a v tomto úřadě působil až do roku 2003. Zatímco Havlova popularita v Česku během jeho úřadování spíše klesala, jeho pověst v zahraničí tím nijak neutrpěla. Havel zůstal určitou ikonou boje za svobodu a demokracii, postavou, která se zasluhovala o mír nejen ve své zemi, jak dokazuje úryvek z chorvatského článku „Havel je bio jedan od najenergičnijih zagovornika intervencije Zapada kako bi se spriječilo krvoproliće na tlu bivše Jugoslavije. Uvijek se suprotstavljao šovinizmu i nacionalizmu i imao vrlo loše mišljenje o onim voñama na tlu bivše Jugoslavije koji su tamošnje narode odveli u rat“.58 Na závěr lze snad jen dodat, že pohled Čechů na Havla není mnohdy tak plný obdivu a uznání jako v zahraničí, Chorvatsko nevyjímaje, kde se stalo jméno Václav Havel a osoba s ním spojená opravdovým pojmem. 55

PAPARELLA, Tajana. Bivši predsjednik Češke dobitnik nagrade za mir. [online]. PUSIĆ, Vesna. Predsjednik presudno utječe na stvaranje dobre slike o svojoj zemlji. [online]. 57 MIHOVILOVIĆ, Maroje. Odlazak Vaclava Havela. [online]. 58 tamtéž

56

29

6. Závěr Tato bakalářská diplomová práce, jejíž název zní Obraz Čechů v současných chorvatských médiích, splnila cíl formulovaný v jejím úvodu. Cílem této závěrečné práce bylo zjistit, jaké jsou a jak jsou prezentovány vztahy Chorvatů k Čechům v rámci jejich současných médií. K tomu nám měly posloužit zveřejněné články týkající se českého národa jak v novinách, tak na internetu. Úkolem práce bylo pokusit se podat ucelenější pohled na vztahy Chorvatů k Čechům. Muselo se přitom současně vycházet z předpokladu, že zkoumané články neobsahují pouze objektivní názor většiny, ale také subjektivní názory daného autora. Obsah této práce byl rozdělen na několik kapitol. Po první - úvodní kapitole, která formuluje cíle práce, popisuje postup při zpracování článků a jejich rozdělení, následuje druhá – teoretická, která pojednává o předsudcích a stereotypech. Zabývám se v ní teorií těchto dvou jevů, abychom pak lépe mohli pochopit stanoviska a postoje autorů z chorvatských podkladových článků. Předsudky a stereotypy tyto jejich názory totiž značně ovlivňují. Stereotypnímu chování, tedy jakémusi šablonovitému vnímání, posuzování a hodnocení toho, k čemu se vztahuje, je tedy třeba snažit se vyhnout, neboť jen tak může být mínění a smýšlení o čemkoli objektivní a pravdivé. V další části navazuje oddíl o veřejném mínění a médiích, který se zabývá především jejich vlivem na společnost. Za touto teoretickou částí jsou umístěny tři kapitoly pojednávají o tématech, která jsou dle mého názoru nejzajímavější a nejdiskutovanější v každé zemi, a do kterých jsem tedy podkladové články zařadila. Články byly vybírány náhodně a poté rozděleny do skupin podle toho, k jakému tematickému okruhu přísluší. Prvním tématem se stalo cestování. V něm jsem se zabývala například skutečností, proč chybí české nápisy na cedulích u dálnic a české jídelní lístky v restauracích, přestože Češi byli prvními turisty na Jadranu a nepřestali sem jezdit ani v dobách války, tak jako jiní zahraniční turisté ze Západu. Na první pohled se někomu tento „problém“ může zdát malicherný, ale není tomu tak, neboť uvítací pozdrav v rodném jazyce potěší jistě každého návštěvníka cizí země a „prolomí tak ledy“, ale hlavně je důkazem úcty k přijíždějícímu turistovi. V dalších dvou podkapitolách patřících k cestování jsem se věnovala problematice pohledu na české turisty jako „paštikáře“ a hosty „druhé kategorie“. Češi jsou hosté, kteří se pravidelně umisťují na čtvrtém místě v žebříčku návštěvnosti

30

Chorvatska a přesto je s nimi někdy jednáno jako s „nežádoucími hosty“. Naštěstí ne všichni turističtí pracovníci o nás takto smýšlejí, přesto však Češi stále hodně vnímají, že nejsou vítáni s úsměvy na tvářích, tak jako tomu bylo ve válečných letech. Rovněž jsme se zde podívali na českého turistu okem Chorvata, jenž ho vidí jako „turistu Švejka“, který je naivní a který se řadí na první místa v nešťastné kategorii zahrnující úmrtí a zranění na dovolené v Chorvatsku. Češi totiž, přestože jsou o nebezpečí stokráte informováni, neustále přeceňují svoje síly a podceňují riziko neštěstí. Poslední část věnující se tématu cestování souvisela s kauzou českého reportéra Borovičky, který byl oceněn Chorvatským turistickým sdružením za svoji reportáž o Chorvatsku, ale svoje ocenění vrátil. Důvody proč k tomuto navrácení došlo, jsou výše zmíněné neprofesionální zacházení s Čechy jako hosty „nižší kategorie“, dále incident v Poreči, kde došlo k napadení dvou českých žen, a který chorvatský policejní prezident prohlásil za zákonný. Posledním, evidentně tím stěžejním důvodem, který byl pověstnou „kapkou na konec“, se stala vulgární písnička Boba Kneževiće „Co to maš“, která byla loni velkým letním hitem na dalmátských radiostanicích. Následky těchto nepěkných příhod si už naštěstí uvědomili i někteří Chorvaté a začínají se snažit „bojovat“ za lepší práva Čechů, alespoň prostřednictvím novinových a internetových článků. V následující kapitole o kultuře jsem se v první části ještě částečně vrátila k předchozí kauze, neboť písnička od Boba Kneževiče „Co to maš“ byla, jak už bylo výše poznamenáno, konečným impulsem k vrácení Borovičkova ocenění. Zabývala jsem se tím, proč autor tuto píseň, která se stala velmi oblíbenou na většině chorvatských rádií, napsal a jaký má vztah k Čechům, respektive Češkám. Avšak tato část také ukazuje to, jak je někdy český národ strašně vztahovačný, což je samozřejmě špatně. V dalších dvou částech už se věnuji české kultuře, přesně knize a filmu Román pro ženy a osobnosti Zdeňka Svěráka. Michal Viewegh, který napsal knihu Román pro ženy, jež byla i námětem pro film, byl svého času v Chorvatsku velice populární a bylo tedy velmi zajímavé sledovat recenzi filmu a klesající stupnici oblíbenosti tohoto spisovatele. Populární český umělec Zdeněk Svěrák je v Chorvatsku zase známý především díky oskarovému filmu Kolja, který tak znovu u Chorvatů vzbudil zájem o českou kinematografii. Zdeněk Svěrák je ale také autorem mnoha knih, které se začínají vydávat i v zahraničí, konkrétním příkladem může být kniha Divadlo Járy Cimrmana, kterou vydalo jedno záhřebské nakladatelství. 31

Poslední úsek práce jsem věnovala politice, myslím, že tím se tato trojice stěžejních témat stala kompletní. V první podkapitole jsem se zabývala poněkud ožehavým a bolestným tématem Moravských Chorvatů. Chorvaté nám toto odsunutí, respektive „vyhnání“ nikdy neodpustili, a není divu, když se jim dostalo pouze nevalné omluvy a vyrovnání neproběhlo téměř žádné. Proto se nemůžeme divit, když se na nás Čechy podívají z tohoto úhlu pohledu a tento se nám nebude příliš zamlouvat, protože jistě nebude dobrý a co hůře, bude, bohužel, pravdivý. Druhá podkapitola zkoumá názory Chorvatů na osobu Václava Havla, jenž se stal světově známý svými protesty proti komunizmu a bojem za svobodu a demokracii. Závěrečnou částí mojí práce je právě toto shrnutí, kterým docházíme k závěru, že některé názory Chorvatů na Čechy jsou postaveny na pravdivém základě, ale okolnosti, které vedly k jejich vzniku už pominuly. V chorvatských myslích však ještě přetrvaly. Neexistuje moc, která by změnila skutečnost, že v Chorvatsku vznikaly a rozvíjely se, a ještě stále vznikají a dále se rozvíjejí, různé předsudky. Minulá válka nám všem ukázala, do jakých krajností to všechno může zajít. Zároveň je ale také nutné si přiznat, že toto se neděje pouze v Chorvatsku, ale i v jiných zemích této často sociálně disfunkční společnosti. Doufejme, že se to v průběhu času změní a snažme se o to ne kritikou Chorvatů, ale kladným přístupem a správným chováním, neboť přece chceme, aby to, co o nás říkají, byla pravda a ne jen to, co jsme si vymysleli a vysnili.

32

7. Resumé Tema mog rada je Slika Čeha u suvremenim hrvatskim medijama što znači da sam se bavila odnosima Hrvata prema Česima, kakvi su i kako su prezentirani u njihovim medijama. Članci iz novina i s interneta koji su mi poslužili kao osnovni materijal, bili su slučajno izabrani i onda razvrsteni u tri kategorije koje su najzanimljivije. U prvom poglavlju opisala sam što će biti cilj i sadržaj ovog rada. U drugom poglavlju sam se bavila teorijom predrasuda i stereotipa, koju je bitno znati jer ova dva pojava imaju znatan utjecaj na društvene odnose. Dalje javnim mnijenjem i medijima kako utječu na društvo. U sljedeća tri poglavlja sam smjestila ove tri glavne teme: putovanje, kultura i politika. U poglavlju koje se tiče putovanja sam se bavila problematikom čeških turista kao gosti „druge kategorije“. Naredno poglavlje sam posvetila kulturi. Pišem o češkoj knizi i filmu „Roman za žene“, popularnom češkom umjetniku koji se zove Zdeněk Svěrák i njihove omiljenosti u Hrvatskoj. U posljednjem poglavju bavila sam se politikom, odnosno problemom Moravskih Hrvata u prvom dijelu. U drugom dijelu sam pisala o bivšem predsjedniku Češke, dobitniku Nagrade za mir, koji je poznat i u Hrvatskoj. U pojedinim poglavljima sam se uvijek trudila da opišem stav Hrvata i da citiram nekog autora koji će ovo potvrditi. Zaključkom mogu reći da neke stave i odnose Hrvata prema Česima su sagrañeni na temelju istine i neke nisu. Neke su bile točne u prošlosti, ali za sada već nisu aktualni ipak se koriste i danas. Nadam se da tijekom vremena će se ovo promijeniti, ne kritikom Hrvata, ali pozitivnim pristupom i boljim ponašanjem da će to što o ću o nas reći biti istina.

33

8. Seznam literatury BACHMANNOVÁ, Jarmila. et al. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002.

BEZDÍČEK, Viktor a ŽANTOVSKÝ, Petr. Média a moc. Praha: Votobia, 2000.

BOROVEČKI, Ranko. 'Vratio sam vam nagradu jer Hrvati vrijeñaju Čehinje'. [online]. [cit 2008-03-21]. dostupné z: .

BOROVEČKI, Ranko a PAVIČIĆ, Darko. Dobrodošli, dragi Česi. [online]. [cit 200607-17]. dostupné z: .

Česi, ne nosite pivo. [online]. [cit 2006-08-01]. dostupné z: .

ČERMÁK, Josef. et al. Universum: všeobecná encyklopedie. 7.díl, Or-Q a 9.díl, Sp-T. Praha: Odeon, 2000.

DEŽULOVIĆ, Boris. Nesretni dobri turist Švejk. [online]. [cit 2006-07-22]. dostupné z: .

DRAGAN,

Antulov.

Kolja.

[online].

[cit

2008].

dostupné

.

FISCHEL, Max. Moc médií a média moci. [online]. [cit 2006-05-19]. dostupné z: .

IŁOWIECKI, Maciej. Moc a nemoc médií. Bratislava: Veda, 2003.

Izumiru i moravski Hrvati. [online]. [cit 2004-11-05]. dostupné z: .

34

z:

JAKL, Ladislav. Média: Nestvůra? Ne, spíše roura. [online]. [cit 2002-02-19]. dostupné z: .

JERGOVIĆ, Miljenko. Gospodski odgovor na imbecilnu rugalicu. [online]. [cit 200803-25]. dostupné z: .

JIRÁK, Jan a KİPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003.

JURIĆ, Nikša. Funny sexy music Bobo from Kastela: Co to mas?. [online]. dostupné z: .

KUNŠTÁT, Daniel. Veřejné mínění, politika a racionalita. [online]. dostupné z: .

KVORKA, Tanja. Ljetne melodije. [online]. dostupné z: .

LIPPMANN, Walter. Public opinion. New York: Macmillan Company, 1960.

LLOYD, John. Media power: telling truths to ourselves. [online]. [cit 2004-02-04]. dostupné z: .

MAREŠOVÁ, M. Milena. Estetika médií určuje etiku sporů. [online]. [cit 2008-06-11]. dostupné

z:


sporu-fzd-/p_spolecnost.asp?c=A080610_100614_p_spolecnost_wag>.

MIHOVILOVIĆ, Maroje. Odlazak Vaclava Havela. [online]. [cit 2003-01-15]. dostupné z: .

OŽEGOVIĆ, Nina. Zdenek Sverak – oscarovac koji do suza nasmijava Češku. [online]. [cit 2004-02-24]. dostupné z: . 35

PAPARELLA, Tajana. Bivši predsjednik Češke dobitnik nagrade za mir. [online]. [cit 2004-07-14]. dostupné z: .

PAVIČIĆ, Jurica. 'Roman za žene': Komedija koja ne uspjeva zainteresirati nečim novim. [online]. [cit 2006-07-05]. dostupné z: .

PROFACA, I. a ARSLANI, M. Uvredljivo prostačenje koje je postalo hit ljeta. [online]. [cit 2007-08-16]. dostupné z: .

PUSIĆ, Vesna. Predsjednik presudno utječe na stvaranje dobre slike o svojoj zemlji. [online]. [cit 2002-11-27]. dostupné z: .

RADULIĆ-TOMAN, Elza. Tjeramo li mi neke turiste?. [online]. [cit 2008-04-03]. dostupné z: .

ROSINOVÁ,

Magdalena.

Stereotypy

a

předsudky.

[online].

dostupné

z:

.

SEZNAM ENCYKLOPEDIE. [online]. dostupné z: .

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006.

TV ARCHIV [online]. dostupné z: .

VACEK, Lubomír. Čtení o veřejném mínění. Praha: Orego, 1997.

VÁCLAV HAVEL. [online]. dostupné z: .

36

Vratné lahve. [online]. [cit 2007-12-08]. dostupné z: .

VURUŠIĆ, Vlado. Zašto nema pozdrava na češkom? Oni su ipak naši najodaniji turisti. [online]. [cit 2007-07-17]. dostupné z: .

Zlatna penkala inozemnim novinarima za najbolje reportaže o Hrvatskoj. [online]. dostupné z: <press.croatia.hr/dobitnici.aspx>.

ŽANTOVSKÝ, Petr. Média a veřejnost – otázka důvěry. [online]. [cit 2008-05-26]. dostupné z: < http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-media-a-verejnost-otazkaduvery-feg-/p_spolecnost.asp?c=A080523_182554_p_spolecnost_wag>.

37

9. Příloha Bobo Knežević - „Co to maš“

Co to maš, co to maš...

Co to maš meñ nogami, co to maš monstruma? Co to maš meñ nogami, To nje dlakenko to šuma! Co to maš meñ nogami, co to maš monstruma? Co to maš meñ nogami, To nje dlakenko to šuma!

Na pješčanoj obali ljubav ste probali, ti i jedan mali Čeh, on naveo te na grijeh! Bilo je dobro je-i-je-e-e dok nisi skinula gaćenke-e-e!

Co to maš meñ nogami, co to maš monstruma? Co to maš meñ nogami, To nje dlakenko to šuma! Co to maš meñ nogami, co to maš monstruma? Co to maš meñ nogami, To nje dlakenko to šuma!

A ja se bojim je-i-je-e-e bojim se strašne šumenke-e-e!

38

Co to maš meñ nogami, co to maš monstruma? Co to maš meñ nogami, To nje dlakenko to šuma! Co to maš meñ nogami, co to maš monstruma? Co to maš meñ nogami, To nje dlakenko to šuma!

Co to maš, co to maš...

39