ZEMĚ – DYNAMICKÁ PLANETA SLOŽENÍ ZEMĚ Zemské těleso se skládá ze tří základních vrstev: kůry, pláště a jádra (obr. 1). Toto rozdělení je založeno na nepřímých pozorováních a vychází hlavně z pozorování chování seismických vln (vlny vzniklé při zemětřesení). V kůře mají zemětřesné vlny P nižší rychlost než v plášti. Změna v rychlosti šíření P vln je náhlá a plocha, na které ke změně dochází, se nazývá Mohorovičičovo rozhraní (Moho). Rozdíl v rychlostech vysvětlujeme jiným chemickým složením hornin. V kůře je složení přibližně odpovídající žulám, ve svrchním plášti peridotitům. Jiné dělení svrchních partií Země vychází z toho, jakým způsobem jednotlivé vrstvy reagují na rostoucí tlak (stlačování) a odráží jejich reologické vlastnosti, zejména pevnost. Horní vrstva obsahující celou kůru a nejsvrchnější část pláště se chová jako pevná, krystalická hmota. Nazýváme ji litosféra (od řeckého lithos značící kámen). Pod touto vrstvou je větší část pláště, kde seismické vlny mění svou rychlost. Jde o horký, částečně natavený, plastický materiál, který je natolik měkký, že může velmi pomalu téci. Tuto vrstvu nazýváme astenosféra (od řeckého asthenes značící slabý). DĚLENÍ PODLE SLOŽENÍ
DĚLENÍ PODLE REOLOGIE LITOSFÉRA oceánská kontinentální litosféra litosféra oceáns
kontinentální kůra
ká kůra
KŮRA Moho SVRCHNÍ PLÁŠŤ
ASTENOSFÉRA 410 km 670 km
litosféra/astenosféra změna reologických vlastností hornin
přechodná zóna spodní plášť 670 km
Moho změna chemického složení hornin
2900 km horní část svrchního pláště v pevném stavu součást litosféry
vnější jádro
5100 km spodní část svrchního pláště v plastickém stavuastenosféra
tloušťka jednotlivých vrstev není v měřítku
vnitřní jádro
Obr. 1 Dělení Země na vrstvy. Vztah mezi vrstvami definovanými na základě chemického složení (vpravo) a fyzikálních vlastností hornin (vlevo).
6378 km
Základní představa teorie deskové tektoniky je, že pevná, nejsvrchnější vrstva Země - litosféra, je rozlámána na desky, které jsou unášeny pomalu se pohybující „plastickou“ podložní vrstvou - astenosférou. Proto z pohledu teorie deskové tektoniky je pro nás dělení na litosféru (pevná vrstva) a astenosféru („plastická“ vrstva) výchozím dělením zemských vrstev. Vztah tohoto dělení k výše popsanému rozdělení na kůru a plášť ilustruje obr. 1. Litosféra má jiné složení a tloušťku pod oceány a jiné pod pevninami. Odlišujeme proto kontinentální litosféru (obr. 2) a oceánskou litosféru (obr. 3).
KONTINENTÁLNÍ LITOSFÉRA
Obr. 2 Složení kontinentální litosféry
0 km
"GRANITOVÁ" SVRCHNÍ KŮRA
20 km
Obr. 3 Složení oceánské litosféry
"MAFICKÁ" SPODNÍ KŮRA
OCEÁNSKÁ LITOSFÉRA 0 km
VODA
40 km
MOHO SVRCHNÍ PLÁŠŤ (PERIDOTIT)
10 km
MOHO SVRCHNÍ PLÁŠŤ (PERIDOTIT)
USAZENINY ČEDIČ GABRO
DESKOVÁ TEKTONIKA Z historie V roce 1596, holandský kartograf Abraham Ortelius ve své práci Thesaurus Geographicus píše, že Amerika byla "odtržena" od Afriky a Evropy zemětřesením a potopami a dodává: „Srovnáme-li pobřežní linie těchto kontinentů, pak se stopy po této trhlině prozrazují samy.“ Orteliusovu myšlenku znovu oživil geograf Antonio Snider-Pellegrini v roce 1858, když publikoval dvě mapy světa před (avant) a po (apres) oddělení Ameriky od Evropy a Afriky (obr. 4). V roce 1912 A. Wegener prezentoval teorii kontinentálního driftu (pohybu). Narozdíl od svých předchůdců však Wegener přinesl první geologické důkazy, jako objevy stejných fosílií na jihoamerickém a africkém pobřeží Atlantiku (obr. 5), přítomnost ledovcových sedimentů v polopouštních oblastech Afriky nebo naopak přítomnost uhelných slojí v Antarktidě. Velkým nedostatkem Wegenerovy teorie ovšem bylo, že nedokázala fyzikálně zdůvodnit mechanizmus pohybu takové masy hornin. Teprve díky technickému pokroku v 50. a 60. letech 20. století byla získána řada nových vědeckých poznatků, ze kterých jsou nejdůležitější tyto: (1) rozsáhlé mapování a datování oceánského dna; (2) potvrzení opakovaného otočení pólů zemského magnetického pole v geologické historii; (3) přesná dokumentace rozložení zemětřesení a sopečné činnosti a jejich koncentrace podél hlubokomořských příkopů a podmořských pohoří. V této době americký vědec Harry Hess představil myšlenku o pomalém proudění teplotně změkčeného pláště pod pevnou litosférou (obr. 6). Proudění v plášti bylo podle něj řízeno výstupem lehčího a teplejšího materiálu a poklesem těžšího a studenějšího materiálu (podobně se chová např. vařící se voda v hrnci. - obr. 7) Tímto mechanizmem je možno „recyklovat“ oceánskou kůru; oceánská kůra vzniká na středooceánských hřbetech a zaniká v subdukčních zónách. Od této představy byl již jen krůček k teorii deskové tektoniky. nálezy triasového suchozemského ještěra Lystrosaura
AFRIKA INDIE
JIŽNÍ AMERIKA ANTARKTIDA
nálezy triasového suchozemského ještěra rodu Cynognathus
Obr. 4 Mapa světa z roku 1858 od Antonia SniderPellegriniho zobrazující kontinenty před oddělením (vlevo) a po oddělení (vpravo). Co je teorie deskové tektoniky Geologický termín litosferická deska označuje plošně rozsáhlé (miliony km2) deskovité těleso hornin v pevném stavu. Slovo tektonika má svůj původ v řeckém slově stavět. Spojením těchto dvou slov dostáváme termín tektonika litosferických desek, který vyjadřuje, jak jsou desky vzájemně uspořádány. Teorie deskové tektoniky pak říká, že nejsvrchnější vrstva planety Země je sestavena z litosferických desek, které se vůči sobě posouvají díky tomu, že je na svém povrchu unáší pohybující se hmoty teplejšího, změkčeného a částečně nataveného pláště. Tato teorie propojuje mnoho geovědních oborů od paleontologie (studium fosílií) až po seismologii (studium zemětřesení) a dává odpovědi na otázky, které nebylo možné po celá staletí zodpovědět, jako například: (1) Proč se zemětřesení a sopečná činnost soustřeďují pouze do určitých zón? (2) Proč vznikají velká pohoří, jako Alpy nebo Himaláje? Teorie deskové tektoniky je pro vědy o Zemi stejně důležitá jako objev struktury atomu pro fyziky a chemiky a evoluční teorie pro biology.
nálezy sladkovodního ještěra Mesosaura
AUSTRALIE
nálezy fosilních kapradin? Glossopteris (nacházejí se na všech jižních kontinentech)
Obr. 5 Barevné pruhy zobrazují výskyt stejných zkamenělin, které se v současnosti nacházejí na různých kontinentech vzdáleny tisíce kilometrů. Jeden z důkazů, že kontinenty byly v minulosti spojeny v jeden (Gondwanu) tak, jak je naznačeno na mapce . Podle A. Wegenera bylo toto nejpádnějším důkazem potvrzujícím jeho teorii kontinetálního driftu.
Středooceánský Hlubokomořký hřbet příkop Kontinentální kůra a r sfé eno
Oceánská Hlubokomořký kůra příkop Ast
Plášť
Jádro
Obr. 6 Červené šipky naznačují proudění v plášti/astenosféře a jemu odpovídající pohyb litosféry v jeho nadloží - žluté šipky. Oceánská a kontinentální litosféra nejsou odlišeny.
Desky a jejich rozhraní Množství, velikost a pozice litosferických desek se během geologické historie Země měnila. V současné době se na Zemi nachází 12 velkých desek a několik menších (obr. 8). K nejintenzivnějším geologickým procesům dochází na okrajích desek a to hlavně v závislosti na tom, jakým směrem se desky vůči sobě pohybují. Základní směry vzájemného pohybu desek a současně typy jejich rozhraní jsou (obr. 9): (1) konvergentní (sbíhavé) - desky směřují proti sobě, (2) divergentní (rozbíhavé) - desky se pohybují od sebe, (3) transformní desky putují podél sebe. Každý z výše vyčleněných typů okrajů se vyznačuje charakteristickými fyzikálními procesy a s nimi spjatými geologickými projevy. Obr. 7 Obdobného proudění středooceánské hřbety jako v plášti/astenosféře hlubokomořské příkopy SEVEROAMERICKÁ DESKA jsme svědky v zahřívané transformní zlomy kapalině. Takovémuto EURASIJSKÁ EURASIJSKÁ DESKA proudění se říká konvekce. DESKA
DESKA GORDA FILIPÍNSKÁ DESKA PACIFICKÁ DESKA
INDOAUSTRALSKÁ DESKA
ANTARKTICKÁ DESKA
ARABSKÁ
DESKA KOKOS
KARIBSKÁ DESKA
konvekční buňky
AFRICKÁ DESKA
DESKA JIHOAMERICKÁ NAZCA DESKA
ANTARKTICKÁ DESKA
Obr. 8 Vyznačení plošného rozsahu a názvy současných litosferických desek na mapě dnešního světa. Konvergentní (sbíhavé) deskové rozhraní Při pohybu desek proti sobě hraje důležitou úlohu, jaké typy litosféry, s jakými fyzikálními vlastnostmi (např. hustota, teplota, pevnost, mocnost) do sebe narazí. Existují tři základní možnosti: (1) deska s kontinentální litosférou se střetne s oceánskou litosférou, (2) kontinentální s kontinentální, (3) oceánská s oceánskou. Tyto tři základní příklady nabízejí tři odlišné scénáře procesů, kterými je střet provázen. Konvergence (střet) kontinentální a oceánské litosféry Při pohybu desek s oceánskou a kontinentální litosférou proti sobě, se oceánská litosféra, která má větší průměrnou hustotu než kontinentální, podsouvá pod kontinentální litosféru a současně zanořuje do astenosféry, říkáme, že deska subdukuje (obr. 9-a). Proces zanořování se nazývá subdukce. Zanořovaná deska se dostává do větších hloubek a je tudíž vystavena vyšším teplotám a tlakům, než v kterých se nacházela původně. Zvýšení teplot a tlaků má za následek, že původně vodou bohaté minerály obsažené v oceánské kůře a v sedimentech oceánského dna, tuto vodu ztrácejí. Uvolněná voda stoupá vzhůru do nadložní desky a napomáhá rozsáhlému tavení jejích hornin. Roztavené horniny dále stoupají vzhůru a ve formě lávy se dostávají až na samotný povrch, kde vytvářejí sopečná pohoří. Protože ke vzniku těchto sopek dochází právě nad místem, kde v hlubinách dochází k tavení, a to zase odpovídá určité hloubce, kterou zanořující se deska dosáhne, řadí se vzniklé sopky do pruhu souběžného se stykem desek. Takovémuto pásu sopek (vulkánů) se říká vulkanické oblouky. V případě podsouvání pod kontinentální litosféru vzniká tzv. oblouk kontinentální. Na dně moře se místo, kde se obě desky stýkají, projevuje jako hlubokomořský příkop. Ukázkovým příkladem kontinentálního vulkanického oblouku jsou Andy, které vznikly v důsledku zanořování oceánské litosféry desky Nazca pod kontinentální jihoamerickou desku. Souběžně s nimi probíhá Peruánskochilský hlubokomořský příkop. V Českém masivu se typické alkalicko-vápenaté produkty subdukčního vulkanismu nevyskytují. V parku jsou zastoupeny horninami pocházejícími z území Slovenské republiky - andezity. Konvergence (střet) dvou oceánských litosfér Při pohybu dvou desek s oceánskou litosférou proti sobě, se bude starší a tím pádem studenější, pevnější a těžší deska podsouvat a zanořovat pod desku mladší (obr. 9-b). Zanořující se deska se dostává do větších hloubek a je tudíž vystavena vyšším teplotám a tlakům, než v kterých se nacházela původně. Zvýšení teplot a tlaků má za následek, že původně vodou bohaté minerály obsažené v oceánské kůře a v sedimentech oceánského dna, tuto vodu ztrácejí. Uvolněná voda stoupá vzhůru do nadložní desky a napomáhá rozsáhlému tavení jejích hornin. Roztavené horniny dále stoupají vzhůru na mořské dno, kde postupně ode dna vyroste sopka, která pokračuje v růstu i nad mořskou hladinou za vzniku sopečného ostrova. Protože k sopečným výlevům dochází právě nad místem, kde v hlubinách dochází k tavení, a toto místo zase odpovídá určité hloubce, kterou zanořující se deska dosáhne, řadí se vzniklé sopečné ostrovy do pruhu souběžného se stykem desek. V tomto případě, kdy se jedna deska s oceánskou litosférou podsouvá pod druhou, vzniká tzv. ostrovní oblouk. Na dně moře se místo, kde se obě desky stýkají, projevuje jako hlubokomořský příkop. Příkladem tohoto typu rozhraní je kontakt pacifické a filipínské oceánské desky. Starší a studenější a tudíž těžší pacifická deska se zasunuje (subdukuje) strmě do pláště a na rozhraní s filipínskou deskou se vytváří nejhlubší hlubokomořský příkop na naší planetě - Mariánský příkop. Západně od příkopu, souběžně s ním, se
b JAPONSKO OSTROVNÍ OBLOUK
e
g
f
HAVAJ
Transformní rozhraní
ŠTÍTOVÁ SOPKA
a
ATLANTIK PACIFIK
RUDÉ MOŘE VÝCHODOAFR. RIFT KONTINENTÁLNÍ RIFT
ANDY
STŘEDOOC. HŘBET
c
d
KONTINENTÁLNÍ OBLOUK
INDIE-HIMALÁJE konvergentní rozhraní
POHOŘÍ
KOLIZE
PŘÍKOP
PŘÍKOP
oceánská litosféra
oceánská litosféra
kontinentální litosféra
astenosféra
divergentní rozhraní
astenosféra
astenosféra
ROZPÍNÁNÍ (RIFTING)
horká skvrna spodní plášť
astenosféra
astenosféra divergentní rozhraní konvergentní rozhraní
konvergentní rozhraní
SUBDUKCE
kontinentální litosféra
kontinentální litosféra
ROZPÍNÁNÍ (RIFTING)
konvergentní rozhraní
ukončená SUBDUKCE
SUBDUKCE
Obr. 9 Idealizovaný řez svrchní částí zemského tělesa zachycující procesy, které probíhají na různých typech rozhraní litosferických desek (a-g) a jejich vztahy k povrchovým jevům. nachází ostrovní oblouk - souostroví Mariany. Též ostrovy Japonska jsou příkladem takového ostrovního oblouku. Za produkty ostrovního vulkanismu lze v Českém masivu považovat silurské bazaltové vulkanity (diabasy) Barrandienu (viz mapka na posteru „Vývoj Českého masivu“). Konvergence (střet) dvou kontinentálních litosfér – kolize Kontinentální litosféra má výrazně nižší průměrnou hustotu hornin než oceánská litosféra. Proto při kolizi dvou kontinentálních desek nedovolí nízká průměrná hustota hornin spodní desky provázená převahou vztlakových sil zanořit se do astenosféry. Nedochází tedy ke klasické subdukci (obr. 9-c). Desky se spíše přesouvají přes sebe za současného oddělování a výsunu rozsáhlých plochých 2-3 km mocných těles k povrchu, kterým říkáme příkrovy. O tom, která z desek se bude podsouvat a která zůstane nahoře rozhodne, velmi zjednodušeně řečeno to, která z nich je „měkčí“ neboli lépe deformovatelná. Čím je deska mladší, tenčí a teplejší, tím je měkčí a lépe ohybatelná a bude se podsouvat. Horniny desky, která se dostává dospod, jsou vystaveny vyšším teplotám a tlakům, než v jakých se nacházely před kolizí. To má za následek změnu jejich minerálního složení - při stejném chemickém složení se jedny minerály mění na druhé. Největším tlakům a teplotám jsou vystaveny horniny v místě největšího ztluštění litosféry v tzv. orogenním kořenu. V nejhlubších partiích orogenního kořene dosáhnou teploty takových hodnot, že dojde k natavení hornin. Takovýmto místům se říká magmatické krby, protože se v nich tvoří obrovské rezervoáry roztavených hornin pocházejících původně jak ze svrchního pláště a kontinentální litosféry nadložní desky, tak hornin podsouvající se desky. V těchto místech se nachází zdroj hlubinných vyvřelin a jejich těles tzv. plutonů. Nejnázornějším příkladem kolizního typu rozhraní je styk indické desky a euroasijské desky lemovaný nejvyššími pohořími na naší planetě Himalájí a Karakoram. Český masiv v podobě, v jaké ho známe dnes, je v podstatě výsledkem variské kolize desek probíhající v období od 360 do 320 mil. lety (svrchní devon-spodní karbon) (viz mapka na posteru „Vývoj Českého masivu“) Divergentní (rozbíhavé) rozhraní Pohybují-li se desky od sebe, říkáme procesu, který na nich probíhá, divergence a typu takového rozhraní divergentní (obr. 9-d, e). Divergentní pohyb začíná uvnitř kontinentální desky (obr. 9-d). Působí-li na desku síly směrem od sebe, dojde k roztažení a ztenčení desky provázenému poklesem jejího povrchu v úzkém ale dlouhém pásu. Tím se blízko k povrchu dostane prohřátý materiál svrchního pláště. Výstup pláště směrem vzhůru provází snížení tlaku, které usnadní natavení části jeho hornin. Tavenina má větší objem a tím pádem menší hustotu, je lehčí a stoupá dále k povrchu. Tavením pláště, který má peridotitové složení, vzniká hornina čedičového neboli bazaltového složení. Roztahování je tedy doprovázeno sopečnou činností. Takovémuto místu uvnitř kontinentální desky, kde probíhají výše popsané procesy, se říká kontinentální rift. Pokračujícím roztahováním a s tím sovisejícím ztenčováním dojde k „přetržení“ kontinentální kůry a k výlevům čedičů do vzniklé „trhliny“ (obr. 9-e). Tímto způsobem vzniká nová oceánská kůra. Neroztavená část pláště zůstává pod čedičovou vrstvou a tvoří spodní část oceánské litosféry. „Trhlinu“, kterou se vylévá další a další množství čedičových láv nazýváme riftové údolí. Neustálým přísunem ohřátého materiálu vystupujícího z hloubek dochází k tomu, že směrem na obě strany od riftového údolí se zdvihají morfologicky vystouplé oblasti, které tvoří protáhlá pohoří na dnech oceánů. Starší horniny jsou odtlačovány od riftového údolí na obě strany. Místům, kde dochází k divergentnímu pohybu a ke tvorbě nové oceánské kůry, říkáme středooceánské hřbety. Proces tvorby nové oceánské kůry za současného oddalování desek se nazývá rifting. Slovo rift pochází ze severských jazyků a znamená oddělování, otvírání. Dva nejvýznamnější středooceánské hřbety (obr. 10), jsou středoatlantický hřbet a východopacifický hřbet. K riftingu uvnitř pevniny v současnosti dochází např. ve východoafrickém riftu (oblast východoafrických jezer). Za příklad počínajícího avšak v určité fázi vývoje ukončeného kontinentálního riftingu v Českém masivu pokládáme tzv. Ohárecký rift, strukturu obsahující terciérní podkrušnohorské hnědouhelné pánve a vulkanity (viz mapka na posteru „Vývoj Českého masivu“).
SEVEROAMERICKÁ DESKA EUROASIJSKÁ DESKA EUROASIJSKÁ DESKA
středoatlantický hřbet
DESKA GORDA FILIPÍNSKÁ DESKA PACIFICKÁ DESKA
INDOAUSTRALSKÁ DESKA
antarktický hřbet
KARIBSKÁ DESKA DESKA KOKOS
AFRICKÁ DESKA
DESKA NAZCAJIHOAMERICKÁ DESKA
východopacifický hřbet
antarktický hřbet ANTARKTICKÁ DESKA
Obr. 10 Oranžová barva ukazuje místa se zvýšeným tepelným tokem, tenkými šedými úsečkami jsou vyznačeny transformní zlomy, silnými šedými je vyznačen průběh současných středooceánských hřbetů. V těchto místech dochází k tvorbě nové oceánské kůry. Bílé čáry označují místa subdukujících desek.
hřbet Explorer
K A N A D A
s ub
zlomová zóna Blanco
í zóna dukčn
hřbet Juan de Fuca
SPOJENÉ STÁTY
zlomová zóna Mendocino
AMERICKÉ San Francisco
zlo m
n s ea dr An
zlomová zóna Murray
Sa
Transformní okraje Okrajům desek, které se pohybují podél sebe v opačných směrech, nebo ve stejném směru, ale různou rychlostí říkáme transformní okraje (obr.9-f). Plocha, která od sebe desky odděluje, se nazývá transformní zlom. Ke vzniku transformních zlomů dochází velice často na středooceánských hřbetech, kde rozpínání a vznik nové oceánské kůry nejsou stejně rychlé podél celé jejich délky. V důsledku toho dojde k rozdělení hřbetu na dílčí úseky oddělené od sebe právě transformními zlomy. Středooceánské hřbety nejsou tedy přímé, ale poskládané z množství různě dlouhých segmentů oddělených transformními zlomy. Nejdelším transformním zlomem je asi 100 kilometrů široká zlomová zóna Romanche v Atlantickém oceánu, na které se do současnosti uskutečnil transformní pohyb v délce cca 950 kilometrů.Nejznámějším příkladem transformního zlomu na souši je zlom San Andreas v Kalifornii, oddělující pacifickou oceánskou desku od severoamerické desky. Jeho aktivita způsobuje velice silná zemětřesení (obr. 11). V Českém masivu je za příklad transformního rozhraní probíhajícího na pevnině považována labská zlomová zóna či blanická zlomová zóna (viz mapka na posteru „Vývoj Českého masivu“).
relativní pohyb Pacifické desky zlomová zóna Molokai
relativní pohyb Severoamerické desky
Los Angeles
ME XIK O Východopacifický hřbet
Obr. 11 Transformní rozhraní pacifické a severoamerické desky známé jako zlom San Andreas v Kalifornii (USA), na němž dochází k silným zemětřesením. Směr pohybu na zlomech je vyznačen černými šipkami.
Horká skvrna V některých případech intenzivní sopečná a zemětřesná činnost není vázána na okraje desek, ale nachází se naopak uvnitř desek (obr. 9-g). Například Havajské ostrovy jsou celé sopečného původu a vznikly uprostřed Tichého oceánu, vzdáleny 3200 km od nejbližšího okraje desky (obr. 12). Na havajské soustroví navazuje dále na sever pásmo podmořských vulkánů táhnoucí se až k 6000 km vzdálenému Aleutskému hlubokomořskému příkopu. K tomu, aby se na jednom místě po velmi dlouhé časové období (desítky milionů let), udržela sopečná činnost, je třeba relativně malý, stálý a dostatečně výkonný zdroj tepla nacházející se až pod litosferickými deskami. V současnosti se vznik horkých skvrn vysvětluje přísunem horkých plášťových hornin z hranice vnější jádro/spodní plášť podél tzv. plášťových chocholů (mantle plume) až pod pohybující se litosféru, kde se roztavením hornin vytváří magmatický krb, který zásobuje svými produkty povrch oceánské nebo i kontinentální desky. Tím, jak se deska nad krbem pohybuje, se produkty vulkanické aktivity posouvají spolu s deskou a vytvářejí pásmo vyhaslých vulkánů, které „stárne“ ve směru pohybu desky (obr. 12). Kromě Havajských ostrovů je v současnosti na naší planetě známo kolem 50 aktivních horkých skvrn, například Kanárské ostrovy, Azorské ostrovy. V Českém masivu můžeme za produkt působení horké skvrny považovat zatím spekulativně stratovulkán Doupovských hor.
KAUI OAHU MAUI HAWAII PO HY B
DE SK Y OCEÁNSKÁ KŮRA SVRCHNÍ PLÁŠŤ
“PLÁŠŤOVÝ CHOCHOL”
Obr. 12 Skica ukazující vznik havajského souostroví na pohybující se pacifické desce nad horkou skvrnou.
“HORKÁ SKVRNA”
text a obrázky podle materiálů z http://pubs.usgs.gov/publications/text/dynamic.html upravili S. Ulrich, L. Špičáková
