Obr. č. 1: Veselý plaváček

-1-

Úvod

Voda ve svých různých podobách nás stejně jako ostatní živly fascinuje. Jsme k ní přitahováni i v nás vzbuzuje respekt. Život je od počátku spojen s vodou. Plod se vyvíjí ve vodním prostředí a novorozenec se může za dodržování určitých podmínek a s naší pomocí do vody vracet tak, aby mu tam bylo velmi příjemně. Malé dítě dokáže být plně zaujato vodou dlouhou dobu. Pozorovat proud vody, stavět mu překážky, nořit do vody ruce, brouzdat se vodou, do neomrzení vodu nabírat, přenášet a vylévat. Hrát si z vodou a hrát si ve vodě. Kladný vztah dítěte k vodě je přirozený. Proč však nevydrží během dětství všem dětem? Hezký vztah k vodě se dá pokazit snadno a rychle. Jak špatně se pak napravuje, může některé rodiče velmi nepříjemně zaskočit. „Kde můžeme udělat chyby? Ty závažné se mohou promítnout do smutných statistik utonulých nebo mohou dítě velmi těžce psychicky poškodit. Příčiny ztráty přirozeně pozitivního vztahu dítěte k vodě jsou často spojeny s vážným porušením péče od dítě, např. s nenadálým pádem a potopením spojeným s tonutím. Odmítání kontaktu s vodou může mít ale i úplně obyčejné příčiny. Mohou jimi být počáteční nejistota při manipulaci s dítětem během večerního mytí a spěch, mít koupání rychle za sebou. Nervozita, zda postupuji správně. Sem tam rodiče nemusejí respektovat náladu dítěte nebo dopustí nepříjemné prochládání během koupání. U dítěte se pak může postupně vytvořit spojení? Voda rovná se nepříjemné a nepříjemné dítě odmítá, brání se mu. Později musíme dítě obtížně, s velkou trpělivostí a vynalézavostí přivykat na vodu a učit nejjednodušším plaveckým dovednostem (Čechovská, I. 2002).“ Voda je pro nás důležitá a my bychom k ní měli mít vztah zvládnutý. Jistotu pro nás představuje racionální odhad vlastních možností ve vodě a dobře naučené plavecké dovednosti. Jako rodiče máme možnost vztah k vodě a rozvoj plaveckých dovedností u svých dětí výrazně ovlivňovat od úplných začátků. Lidské mládě není vybaveno dokonalým plaveckým reflexem tak, jako je tomu u jiných mláďat savců. V nácviku bezpečného zvládnutí vody musíme dětem pomoci, samy to nezvládnou. V současnosti je zajímavé sledovat, jak se do životního stylu a také do výchovy potomků promítá zvyšující se podvědomí o zodpovědnosti k vlastnímu zdraví a o

-2nutnosti aktivně se starat o kvalitu vlastního života. V posledních letech se možná i proto velmi hladce v praxi prosadilo plavání s předškolními a ještě mladšími dětmi – tak zvané „kojenecké plavání“.

Obr. č. 1: Veselý plaváček

Zdroj: Vlastní foto

Jako cíl bakalářské práce jsem si stanovila seznámit Vás s učebními pomůckami a procesy, které jsou běžně používány v plaveckých školách. Nejprve bych chtěla uvést teoretické znalosti a hry které se vyskytují v literatuře a které používají plavecké bazény. Hlavním tématem mé práce bude vysvětlení a pokus o odstranění psychických zábran, které děti mají při pohledu a potažmo vstupu do vody. Tyto problémy se pokusím osvětlit, uvést proč vznikají a ukázat příklady k jejich odstranění. Praktickou část práce bych chtěla provést v moderním bazénu, který využívá nových možností práce s dětmi a sledovat jejich výcvik.

-3-

Teoretická část

-4-

1. Plavání ve výchově mládeže

1.1 Plavecký výcvik na 1. stupni ZŠ

Cílem tělesné výchovy na 1. stupni ZŠ je přispívat k všestrannému tělesnému rozvoji žáků se zaměřením na výchovné a pohybové ovlivnění způsobu života, na vyrovnávání pohybové jednostrannosti, na posílení jejich zdraví, tělesné zdatnosti a kultivovaného pohybového projevu. Součástí tělesné výchovy je i výchova ke správnému držení těla a k hygienickým návykům (Belšan, P. 1984). „Výuka základního plavání je nezbytnou součástí výchovně vzdělávacího systému tělesné a branné připravenosti žáků na 1. stupni ZŠ (Motyčka, J. 1991).“

1.2 Plavání v učebních osnovách tělesné výchovy na základních školách Výuka plavání se organizuje v základních školách v rámci povinné tělesné výchovy ve dvou po sobě následujících ročnících 1. stupně v rozsahu 20 hodin v jednom ročníku, tj. 40 hodin povinné výuky plavání. Zpravidla se dělí na 3 etapy: 1. Přípravný plavecký výcvik - začíná většinou v rodině individuálně s dětmi do 2 let - pokračuje plaveckým výcvikem ve spolupráci s rodiči a plaveckou přípravou v jeslích s dětmi do 4 let - končí plaveckým výcvikem v mateřské škole s dětmi do 6 let 2. Základní plavecký výcvik - provádí se na 1. stupni základní školy, zpravidla ve 2.-3. ročníku 3. Zdokonalovací plavecký výcvik - organizuje se pro žáky, kteří absolvovali kurz základního plavání (Okénková, Š. 1999)

-5-

2. Základní plavecký výcvik

„Úkoly základního plaveckého výcviku (ZPV) dětí lze shrnout do tří bodů: 1. Děti se mají naučit pohybovat se ve vodě jistě a beze strachu. 2. Při výcviku je třeba účinně podporovat vše, co přispívá k posílení zdraví a tělesné zdatnosti dětí. 3. ZPV má vytvořit podmínky pro další sportovní výcvik (Lewin,G. 1979).“

ZPV probíhá ve dvou etapách. Na konci první etapy se mají děti s jistotou pohybovat ve vodě. V druhé etapě nacvičujeme jednotlivé plavecké způsoby, startovní skok a jednoduché obrátky. V obou etapách neustále rozvíjíme pohybové schopnosti. První etapou výcviku by měly děti projít v předškolním věku.

2.1 První etapa

Zatím budeme vycházet z předpokladu, že děti se ve vodě rády pohybují. V první etapě základního plaveckého výcviku si musí především osvojit základní plavecké dovednosti a získat jistotu při pohybu ve vodě. Stručně řečeno, děti musí být na konci první etapy ve vodě „jako doma“. K tomu ovšem dospějí jen tehdy, budou-li osvojené základní dovednosti dále zdokonalovat rozvíjením základních pohybových schopností, především vytrvalosti, obratnosti a síly. Proto je potřeba od začátku výcviku dbát na to, aby osvojování pohybových dovedností probíhalo v souladu s rozvojem základních pohybových schopností (Lewin, G. 1979). K základním plaveckým dovednostem, které jsou rozhodující pro jistý bezpečný pohyb dětí ve vodě, počítáme potápění, skoky do vody, splývání, plavecký záběr a správné dýchání. Abychom si lépe osvětlili důležitost těchto základních dovedností, uvedeme několik teoretických úvah. Ve vodě je lidské tělo vystaveno zcela jiným podmínkám než na suchu. Aby se dítě naučilo ve vodě účelně se chovat a pohybovat, musíme je seznámit se silami,

-6s nimiž přijde ve vodě do styku. To se nám ovšem podaří jen tehdy, budeme-li znát psychické, fyzické a motorické zvláštnosti dětského věku. Dítě předškolního věku a mladšího školního věku sbírá svoje zkušenosti především ve hře a vyznačuje se velikou touhou po pohybu. Úkolem cvičitele je, aby vhodnými prostředky, odpovídajícími mentalitě tohoto věku, seznámil děti se vztlakem, třením, odporem vody, s tlakovými poměry a ostatními silami působícími ve vodě na jejich tělo, aby děti dokázaly jednotlivých vlivů využívat ve svůj prospěch (Švec, J. 1981). 2.1.1 POTÁPĚNÍ Nácvik potápění přispívá k získání pocitu jistoty ve vodě. Začátečník se naučí pohybovat pod hladinou a orientovat se tam. Přitom se také přesvědčí o působení vztlaku vody. U dítěte, které se naučilo vzpřímeného držení těla, se vytvoří reflexy, které dítě nutí mít tělo stále kolmo k zemi s hlavou vzpřímenou. Tento reflex spolu s podrážděním dýchacího centra v důsledku zadržením dechu při potápění nutí dítě k rychlému zvednutí hlavy a nádechu. Proto je třeba začátečníka naučit, jak potlačovat reakci na podráždění tak, aby mohl zůstat déle pod vodou. Musí se naučit zadržovat dech a pomalu vydechovat, musí si osvojit tzv. řízené dýchání. U začátečníků se také objevuje obranný reflex zavírání očních víček, jakmile se hlava dostane pod hladinu, protože při zavřených očích se nemohou pod hladinou orientovat. Návyk otevřených očí ve vodě je také důležitý pro pozdější nácvik techniky. Osvojení všech těchto dovedností umožní začátečníkovi bezpečný pohyb pod hladinou. 2.1.2 SKOKY DO VODY Nácvik a zdokonalování této základní dovednosti má pro plavecký výcvik velký význam. Přispívá také k získání pocitu jistoty ve vodě. Při skocích z různé výšky a do různé hloubky získává dítě zkušenosti a znalosti o působení sil ve vodě. Při nácviku skoků do vody musíme ovšem zachovávat všechny pedagogické zásady, abychom dítěti pomohli snáze překonat pocity strachu. Nejdříve provádíme skoky z malé výšky po nohou do vody hluboké po pás. Postupně skoky ztěžujeme tím, že dítě skáče do vody hluboké po prsa, po krk, popř. i do vody hlubší, takže nedosáhne až na dno a je na hladinu vyneseno vztlakem vody. Pak následují skoky po nohou z větších výšek. Skoky po hlavě jsou přípravou

-7k nácviku startovního skoku. Při těchto skocích je nutné potlačovat u dětí reflexní pohyb zvednutí hlavy z vody. Nácvik skoků do vody rozvíjí a upevňuje řadu volních vlastností, především rozhodnost, odvahu a překonávání sama sebe. Různými variacemi skoků s obraty, krčením nohou nebo paží se děti učí ovládat tělo a upevní se určité pohybové návyky (Lewin, G. 1979). 2.1.3 SPLÝVÁNÍ Je známo, že jsou-li plíce naplněny vzduchem, je specifická váha těla menší než specifická váha vody, takže tělo se vznáší na hladině bez pomoci pohybů končetin. Z tohoto pravidla ovšem existují výjimky, např. při silné vrstvě podkožního tuku nebo při větší váze kostí a svalstva. Děti však mají většinou lehké kosti, takže se vznášejí na hladině i při výdechu. Je-li tělo na hladině natažené, vznáší se ještě lépe. Již kolem roku 2200 př. n. l. vyslovil Archimedes zákon, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, které se rovná váze kapaliny tělem vytlačené. Z toho můžeme odvodit, že tělo se vznáší lépe, čím více je ponořeno do vody. Tuto vztlakovou sílu si musí malí plavci sami vyzkoušet, musí poznat, že tělo je schopno zůstat ležet bez pohybu na hladině (tzv. statické plavání). Využíváme k tomu různých nácvičných forem ve spojení s potápěním a skoky do vody. Dítě si přitom musí zvykat na nezvyklou vodorovnou polohu těla a potlačovat reflexy, které si vštěpovalo od doby, kdy se naučilo vzpřímeně chodit. Často mívají při tom děti zvláštní pocity tlaku na chodidla. Je pro ně dosti obtížné udržet rovnováhu při vodorovné poloze těla na hladině. Také přechod z vodorovné polohy do svislé činí dětem zpočátku potíže. Mnohé děti se začnou bát, necítí-li pod nohama dno bazénu. Proto je nutné věnovat dostatek pozornosti nácviku přechodu z polohy na prsou i naznak do svislé polohy. Když děti zvládnou první stupeň odporu odpovídající tzv. statickému vztlaku, začnou si zvykat na druhý stupeň – dynamický vztlak, který již souvisí s pohybem. Při pohybu těla vodou, působí vztlak na jeho spodní stranu, a to jak pasivně, tak aktivně. Jako příklad nám může složit jízda na vlnách, při níž člun táhne desku, na níž stojí sportovec. Deska je tažena pod určitým úhlem a určitou rychlostí. Vzniká vztlak, který umožňuje sportovci klouzat ve vzpřímeném postoji po vodě. Obdobně je tomu u vodního lyžování. Vztlak a tvar tělesa jsou důležité pro rychlost také při závodění motorových člunů. Často můžeme pozorovat, jak dynamický vztlak zvedá člun. I když při plavání jde o daleko menší rychlosti, působí zde stejné fyzikální

-8zákony. Ke statickému vztlaku se připojuje vztlak dynamický. Proto při plavání dosahují dobrých výsledků především plavci, kteří mají relativně vysokou specifickou váhu (Švec, J. 1981). Dětem je třeba přiblížit problematiku dynamického vztlaku vhodnými metodami. Jakmile se dětem podaří udržet se splýváním na hladině, učinily první krok na cestě od neplavce k plavci. Tím si totiž vytvoří základ pro další výcvik, především pro zapojení končetin při pohybu vpřed. Splývání má velký význam nejen pro základní plavecký výcvik dětí, ale i pro další sportovní trénink, zejména při nácviku obrátek a startovních skoků. 2.1.4 PLAVECKÝ ZÁBĚR „Cílem plaveckého výcviku je jistý, rychlí a vytrvalý pohyb vpřed. Při chůzi na suchu zapojujeme do pohybu nohy, při plavání paže i nohy. U tří základních plaveckých způsobů – u kraulu, znaku a motýlka – mají paže při pohybu vpřed dokonce rozhodující úlohu. Závodní plavecké způsoby – kraul, znak, prsa a motýlek – se prosadily především účelností a pohybovou ekonomikou. Kromě nich existují ještě další plavecké způsoby, vhodné zvláště pro záchranu tonoucích, potápění, vodní pólo a synchronizované plavání (Lewin, G. 1979).“ V průběhu plaveckého výcviku musíme děti naučit co nejvíce dovednostem, které jim budou sloužit k pohybu vpřed. Získávají tím velkou zásobu pohybových zkušeností a mohou pak podle různých podmínek účelně používat paží a nohou pro pohyb vpřed. Zpočátku jim vodorovná poloha ztěžuje orientaci ve vodě a dýchání. Obtíže činí i souhra pohybů paží a nohou s dýcháním. Uvedli jsme již, že hlavním úkolem první etapy ZPV je, aby se děti dokonale sžily s vodou a získaly představu o základní technice plaveckých způsobů. Pro děti předškolního věku se nejvíce osvědčují kraul a znak, jak dokazuje následující zdůvodnění: 1.

Dítě při svém individuálním vývoji dospělo při pohybu vpřed po suchu k střídavému a křížovému pohybu paží a nohou: levá noha a pravá paže – pravá noha a levá paže. To platí o lezení, chůzi a běhu. Na stejném principu jsou založeny i střídavé kraulové pohyby v poloze na prsou i naznak.

-92.

Střídavým zapojováním končetin, zejména paží, je vyvíjen na páteř stálý, periodicky se opakující tah, který působí příznivě na elasticitu páteře. To také dokládá příznivý vliv plavání na správné držení těla.

3.

Nácvikem kraulových pohybů je položen základ k osvojení dvou plaveckých způsobů – kraulu a znaku, jež jsou zase předpokladem pro nácvik delfínu. Tím je splněn požadavek všestrannosti ZPV. Kromě toho s ohledem na pozdější sportovní trénink je třeba mít na paměti, že kraulové pohyby jsou základem i pro další plavecké sporty, např. vodní pólo a synchronizované plavání.

4.

Při základním výcviku jednotlivých sportovních odvětví se stále více uplatňuje požadavek rozvíjení a zdokonalování pohybových schopností, aby s e současně zvyšovala fyzická výkonnost mladé generace. Usilovným cvičením znakového a kraulového pohybu nohou dokáže malý začátečník brzy překonat s využitím desky poměrně velkou vzdálenost; tím rozvíjí především vytrvalost.

2.1.5 DÝCHÁNÍ Ve srovnání s ostatními základními plaveckými dovednostmi má dýchání zcela jiný charakter. Není to vlastně dovednost, které se dítě musí teprve učit. Správné, vědomě kontrolované rytmické dýchání má však při plavání rozhodující úlohu. Udržet správný rytmus dýchání na intenzivně plavané trati není však jednoduché, protože dýchání probíhá za ztížených podmínek. Dýchání do vody se tedy musí učit nejen děti, ale i dospělí začátečníci. Je proto na místě zařadit dýchání mezi základní dovednosti (Preislerová, T. 1983). Začátečníkům dělá největší potíže výdech do vody. I když tlak vody, který působí na tělo, výdech podporuje, přece jen je třeba překonat tlak vody na nos a ústa. Kromě toho nesmí být vzduch vypuštěn najednou, ale pozvolna a plynule. Rovněž při nádechu je třeba překonat tlak vody na krajinu hrudní a břišní, což přispívá k posílení dýchacích svalů. Hlava se má při nádechu jen lehce zdvihnout, popř. mírně otočit do strany tak, jak je to nutné při pozdějším nácviku jednotlivých plaveckých způsobů. Ve vztahu k ostatním plaveckým dovednostem je zřejmá vedoucí role dýchání. Při potápění je nutné umět zadržet dech a pozvolna vydechovat. Jen tak se může

- 10 člověk pohybovat určitou dobu pod hladinou vody. Stejně důležité je dýchání pro poznání statického vztlaku. Je třeba si uvědomit různé chování těla při nádechu a výdechu. Při splývání se snažíme po odrazu dostat co nejdále, proto podobně jako při potápění vzduch nejdříve zadržíme a potom pozvolna vydechujeme. Pro skoky do vody platí stejná hlediska jako při statickém vztlaku. Při pohybu vpřed je správné dýchání nejdůležitější. Dýchání musí být rytmické a musí být sladěno s pohyby jednotlivých plaveckých způsobů. Souhra pohybů s dýcháním je velmi složitý proces a vyžaduje zvláště u dětí trpělivý a většinou dlouhodobý nácvik (Lewin, G. 1979). V první etapě základního výcviku je třeba dbát na to, aby u všech plaveckých způsobů v poloze na prsou děti vydechovaly do vody nosem a ústy nadechovaly těsně nad hladinou ústy. Zásada nádechu ústy a výdechu nosem a ústy platí i u znaku. Při tomto způsobu se někdy stává, že se voda dostane nosními dutinami do přilehlých dutin, což porušuje porušení souhry. Při výdechu je třeba zbylé kapičky vody dostat z nosních dutin ven. 2.1.6 KOMPLEXNÍ VYUŽITÍ Cílem první etapy základního plaveckého výcviku je naučit děti využívat všech získaných dovedností v různých podmínkách. K těmto podmínkám patří: skoky z výšky alespoň 1m do hloubky kolem 1.80m, orientace na určitý předmět plovoucí na hladině, doplavání k němu ze vzdálenosti alespoň 10m, přenesení předmětu k okraji bazénu, popř. na břeh a samostatný výstup z vody. Splnění tohoto úkolu vyžaduje od dětí, aby bez obav skočily do hloubky a po vynoření cílevědomě plavaly vpřed a pokud možno pravidelně dýchaly (Švec, J. 1981). První etapa ZPV má tři fáze. Z cíle této etapy, v níž mají děti získat jistotu ve vodě a naučit se plavat, vyplývají postupné cíle jednotlivých fází: 1. fáze: bezpečný pohyb ve vodě po prsa a získání základních plaveckých dovedností, 2. fáze: zvykání na hloubku minimálně 1,5m a zdokonalování plaveckých dovedností, 3. fáze: bezpečný pohyb na hloubce a komplexní využití plaveckých dovedností (Lewin, G. 1979).

- 11 Pro jednotlivé fáze výuky lze stanovit obsah a úkoly rozčleněné do jednotlivých cvičebních jednotek (lekcí). Cvičiteli musí být jasné, že základní dovednosti je třeba rozvíjet izolovaně i ve vzájemné spojitosti. Při tom v jedné lekci se soustřeďujeme ne jednu až dvě dovednosti.

- 12 -

3. Socializační prvek

Nejpříjemnější metodou adaptace dětí na vodní prostředí je herní činnost. Předškolní pedagogika uznává hry jako vysoce užitečnou činnost, která u dětí supluje učení a práci. Hry formují dovednosti, schopnosti i volní vlastnosti dětí. Z těchto důvodů jsou i hry ve vodě důležitým socializačním faktorem ve vývoji dítěte. Současně se socializací dítěte dochází i k jeho osamostatňování. Dítě získává nové návyky pohybového, ale i intelektuálního charakteru, adaptuje se na nové prostředí, přizpůsobuje se požadavkům kolektivu, získává pocit jistoty a zvyšuje svoji sebedůvěru. Kromě příjemného osobního prožitku z pohybu ve vodě se mu na základě úspěšných pokusů dostává i prvého sociálního uznání – ve smyslu pochvaly cvičitele nebo rodiče nebo závěrečného diplomu či jiné morální odměny. „Je známou skutečností, ověřenou výzkumem, jak plavecká negramotnost rodičů má nepříznivý dopad na všestranný rozvoj jejich dětí. Mnohdy zahajuje celý řetězec generací s averzí k vodě. Rodiče, kteří neumějí plavat nebo jsou špatnými plavci, většinou nevyhledávají příležitost k pobytu u vody, často své děti před vodou úzkostlivě varují, aby jim pobyt ve vodě znemožnili. Výsledkem je jedinec – neplavec nebo špatný plavec se stresovými pocity, které jsou nejčastějšími případy utonutí (Preislerová, T. 1983).“ Člověk, který si neosvojil plavání, je nutně ochuzen o celou řadu příjemných, ale i prospěšných činností, je objektem sociální deprivace, protože se v určitých situacích nemůže cítit rovnocenným partnerem ostatním. Vyhýbá se proto vodě nebo postává v ústraní, často ovlivňuje i celý rekreační a pohybový režim své rodiny, přenáší na ní své úzkostlivé pocity. Zároveň je zbaven možnosti využít plavání při rehabilitaci především vad ortopedického charakteru nebo v poproduktivním věku k udržení tělesné a duševní kondice, kdy již jinou pohybovou aktivitu nemůže provádět.

- 13 3.1 Vliv prostředí

Aby se neplavec naučil ve vodě účelně a jistě pohybovat, musíme ho nejprve seznámit se silami, s nimiž ve vodě přichází do styku. V tomto smyslu přicházejí děti do plaveckého výcviku s různou individuální zkušeností. Základní plavecký výcvik nemůže probíhat, dokud se nepodaří tyto individuální rozdíly vyrovnat na úroveň alespoň přibližné homogenní skupiny. Většina dětí má však pozitivní vztah k vodě. Děti se koupou rády, s oblibou si ve vodě hrají a dovádějí. Existují však děti, které při výuce plavání prožívají skutečný strach. Nicméně, i když se tyto děti vyskytují jen ve velmi omezeném počtu, je s nimi třeba počítat a individuálně výrazněji s nimi pracovat. „Strach ovlivňuje velmi negativně vědomí a chování dítěte. Narušuje jeho senzomotorické funkce a má často na neplavce přímo ohromující účinek. Projevy tohoto strachu jsou různého stupně – od pasivity dítěte přes obranné reakce až k vyložené averzi k pobytu ve vodě. Příčiny těchto postojů jsou různé: 1.

nedostatek zkušeností s pobytem ve vodě – jestliže má dítě minimum příležitostí seznámit se důvěrněji s vodním prostředím, pak je pro ně pobyt ve vodě při výcviku novou a nezvyklou situací, kterou prožívá pochopitelně s většími či menšími psychickými zábranami;

2.

negativní postoj k vodnímu prostředí může vzniknout na základě vlastního nepříjemného prožitku či stresové situace, které se pak ještě dlouho uchovávají ve vědomí dítěte a výrazně u něj poznamenávají počátky organizované výuky plavání. Je tomu tak zejména v případech, kdy se dítě samo topilo nebo vydatně „napilo“, nebylo s ním ve vodě rodiči, event. cvičitelem citlivě zacházeno nebo se ve vodě cítilo jinak ohroženo.

3.

Strach z vody může být též projevem tzv. podmíněné emoce – jestliže dítě slyšelo vyprávět o tragických důsledcích pobytu ve vodě nebo bylo dospělými přímo zastrašováno před vstupem do vody (Preislerová, T. 1983).“

- 14 Tyto postoje registrujeme často u dětí, jejichž rodiče jsou sami nedokonalými plavci nebo dokonce neplavci. V důsledku toho nevyhledávají pobyt u vody, snaží se děti izolovat od vodního prostředí a tak svůj vztah k vodě přenášejí na děti. Ve většině případů se však u dětí jedná spíše o nedůvěru k vodě, která se soustavným pobytem ve vodě a použitím vhodných forem sama brzy rozptýlí. Na základě různého stupně adaptace na vodní prostředí vnímají děti určité pocity, které vznikají drážděním různých nervových center vodou (stříkání vody do očí, uší, tlak vody, apod.) jako libé, indiferentní či nelibé. Nelibé pocity odpoutávají pozornost neplavců od aktuální činnosti. Vyvolávají tak více či méně silné ohnisko podráždění CNS, což se projeví tím, že dominující složkou není plnění úloh nácviku plaveckých pohybů, ale právě individuální vyrovnání se neplavců s prostředím. „Síla nových a nezvyklých podnětů z vnějšího i vnitřního prostředí způsobuje nežádoucí iradiaci, která zasahuje i pohybové centrum. Vnějším projevem je pak neschopnost vnímání a soustředění se na vlastní činnost nebo úplný útlum (Preislerová, T. 1983).“ Pro nejmladší děti je nejpřístupnější formou činnosti napodobivá a jednoduchá hra, pro děti na hranici školního věku pak hry spojené s plněním konkrétních pohybových úkolů, event. kombinace jednoduchých pohybových úkolů – hračky, míče, obruče. Ve vodě se z náčiní sestavují „překážkové dráhy“, jejichž zdolávání je pro děti velice přitažlivé. Hra plní funkci aktivizující dominanty činností v CNS, která svou emocionálností je schopna zatlačit původní podráždění, vzniklé v důsledku nepříjemně pociťovaných projevů vodního prostředí. Hra dítě plně zaujme, neplavec přestane vnímat nelibé pocity, tj. zvyká si na nové prostředí až se tyto pocity stanou pro něho indiferentní nebo i příjemné. Hra je významným prostředníkem seznámení dětí s vodou, avšak na druhé straně je třeba si uvědomit, že plní jen určitý úkol a tudíž není cílem ZPV. Proto nelze hry přeceňovat a zařazovat je na úkor vlastního plaveckého výcviku. Jsou důležité v první etapě ZPV dětí, jsou prostředkem ke zpestření výcviku v jeho průběhu, ale jejich úloha je pomocná. Hra je metodou výuky v přípravné etapě ZPV dětí.

- 15 -

4. Strach

Ve sportovní činnosti prožívá sportovec určitý vztah k předmětům, jevům, výkonům, událostem, lidem k vlastním činům i ke své vlastní osobě. Něco působí radost, něco žal, hněv, strach atd. To všechno jsou různé druhy emocionálních zážitků spojených se sportem. (Vaněk, M. Hošek, V. Rychtecký, A. Slepička, P. 1980) Záleží nejen na výšce určité aktivace, ale i na vztazích mezi aktivační úrovní kladného a záporného typu. Zvýšení aktivační úrovně záporným směrem se projevuje pohotovostí k averzi, k antipatii, k obranným reakcím, vzniká sklon k obavám, strachu, úzkosti a následkem toho subjektivně vzniká odpor k činnosti. Vlastní jednání, vyplývající z realizace programu, je potom narušeno primitivními tendencemi vznikajícími především ze strachu (potřeba utéci, znehybnět, stát se nenápadným apod.) Strach ve své nejvyšší intenzitě představovaný afektem strachu, ovlivňuje sportovní činnost záporně. Ale i zde mohou být výjimky. Nemá-li strach velkou intenzitu, má-li spíše charakter obavy, působí na následující sportovní činnosti převážně v kladném smyslu tím, že zvyšuje přiměřeně svalový tonus, tepovou a dechovou frekvenci a obecně podporuje zodpovědnost za výkon. Vznikají individuální odlišnosti v emočním reagování. Pro určitý subjekt, je určena situace – jinak dosti závažná – menší zátěží, má daleko menší metabolickou odezvu než jiná, poměrně lehká situace pro jiný subjekt. Platí to zejména o reakcích na zátěže psychické. Úzkost (anxiozita) vzniká při nereálném, neurčitém ohrožení sportovce a strach je zaměřen na určitý konkrétní objekt. Úzkost je ve sportu větší psychologický problém, protože jde o nejasnou předtuchu nebezpečí, kterou subjekt není schopen přesně popsat a určit, ale velmi nelibě ji prožívá. Úzkost je na rozdíl od strachu bezpředmětná, vágní, nespecifická. Je proto méně pochopitelná. Průvodními jevy a následky úzkosti jsou: psychomotorický neklid a jaktace (třes a zadrhávání v řeči), pocity bezmocnosti, stereotypie v jednání, zúžení vědomí, poruchy hodnocení, deformace vztahů k okolí i k vlastní osobě. Závažné jsou fyziologické důsledky: celková svalová ochablost a redukce výkonnosti.

- 16 „Obecně lze vyslovit předpoklad, že se stoupající úzkostí roste celková aktivita člověka, a to je z hlediska výkonnosti jev pozitivní. Přesáhne – li vzestup úzkosti určitou individuální hranici, změní se stoupající aktivita v neurotickou reakci a to se odráží ve výkonnosti člověka negativně (Vaněk, M. Hošek, V. Rychtecký, A. Slepička, P. 1980).“ Strach je velmi významným citem ve sportovní činnosti. Vzniká z ohrožení hodnot. Přibližování se nebezpečí vede ke zvýšení aktivační úrovně negativního směru, což se projevuje snížením aktivní energie, ochrnutím volní svalové činnosti, třesem apod. Velmi výrazně je ovlivněno vědomí i chování člověka. Přechodem překvapení ve strach je úlek, je druhem náhlého strachu před neočekávaným nebezpečím. Úlek je vyvolán podněty, které působí hlavně svou neočekávaností a relativní intenzitou vzhledem k prostředí. Vlastní ohrožení hodnot nemusí být objektivně příliš závažné a nemusí znamenat přímé nebezpečí. Sebezesilování strachu vede k zesílení jeho účinků stupňováním představ negativních důsledků obávané události. Zesílené účinky strachu narušují především senzomotorické funkce sportovce. Sportovec je pohybově více či méně diskoordinován, přestává přiměřeně reagovat, jako by neviděl, neslyšel, nemyslel apod., je pasivní, vyhýbá se samostatným akcím, ztrácí sebedůvěru i bojovnost. „Celkově lze shrnout, že silné strachy (afekty) mají ochromující účinky a postihují katastrofálně výběrové a tvořivé řešení situací, tj. v podstatě aktivní adaptaci. Slabé a středně silné strachové stavy mohou všechny schopnosti člověka naopak mobilizovat ke zvýšené, někdy však rovněž málo diferencované aktivitě. Vleklé strachové stavy obvykle pozvolna zhoršují kvalitu a produktivitu psychických i tělesných funkcí (Vaněk, M. Hošek, V. Rychtecký, A. Slepička, P. 1980).“

- 17 -

5. Zdravotní význam plavání

Plavání má výhradní a do značné míry nenahraditelný vliv na lidský organismus. Ovlivňuje mnoho tělesných funkcí člověka a velmi pozitivně působí také na jeho psychiku. Aby bylo dětem ve vodě příjemně, musí být vlivy vodního prostředí v souladu se stavem tělesného organismu dětí.

5.1 Vlivy vodního prostředí na dětský organismus

5.1.1 TEPLOTA VODY „Dětem chladnější voda po určitou dobu nevadí. Jsou proti prochlazení dokonce odolnější než dospělí. Brání se totiž prochlazení rychlejšími pohyby a neustálou pohybovou aktivitu uplatňují především ve volných chvilkách při hrách. Dětské tělo je také obaleno silnější vrstvou tukové tkáně, zvláště u dětí předškolního a mladšího školního věku. Při plavání však v žádném případě nesmí být dětem soustavná zima. V situaci, kdy se u dětí objeví svalový třes, promodrávání částí těla (např. rtů, prstů rukou) nebo jiné příznaky prochladnutí, je potřeba okamžitě pobyt ve vodě přerušit ( Fantová, D. 2001)“ Teplota vody by měla být přiměřena věku dětí. Většinou se uvádí, že děti předškolního věku by měly plavat ve vodě teplé okolo 30°C, žáci první až třetí třídy ve vodě teplé 28 – 30°C a děti starší ve vodě 25 – 28°C. Vyšší teploty vody rovněž nedoporučují, protože plavání v takové vodě rychleji vyčerpává a unavuje organismus. Navíc nedochází k žádnému otužování. 5.1.2 CHEMICKÉ VLIVY K udržování čistoty vody bazénů a koupališť se v naší republice využívá dezinfekčních látek, které většinou obsahují chlor. Při přesáhnutí koncentrace těchto látek může docházet k podráždění ústní dutiny, nosní sliznice či očních spojivek dětí. Dodržování platné normy při používání jakýchkoliv chemických látek je tedy zárukou zdravého pobytu dětí ve vodě. Pokud plavání probíhá v přírodním prostředí, měl by učitel předem vědět, zda voda určená k plavání neobsahuje zdraví škodlivé chemické látky, tedy zdali je pro plavecký výcvik vhodná (Motyčka, J. 2001).

- 18 5.1.3 MECHANICKÉ VLIVY Nejdůležitější předností pobytu ve vodě je, že voda má velmi příznivý vliv na zdraví člověka. Při plavání překonávají dýchací svaly tlak vody, což příznivě ovlivňuje rozvoj ventilačních schopností organismu. Zvyšuje se síla výdechu a tím stoupá dechová rezerva plavce. Je ovlivněn centrální objem krve, který se přesouvá ze žilního systému kůže a podkoží do nitro hrudního prostoru a naplňuje tam velké žíly, srdce a plicní oběh více než za normálních okolností. Důležitá je při tom horizontální poloha těla na hladině vody, která usnadňuje návrat krve směrem k srdci. „Plavání je tedy jednou z biologicky nejúčinnějších forem tělesné aktivity. Významné je především tím, že na rozdíl od jiných sportů působí všestranně na mnoho důležitých funkcí lidského těla (Bank, L. 1991).“ Podporuje rozvoj svalstva, včetně těch svalových skupin. Které jsou při běžném pohybu zanedbávány. Přispívá ke zlepšení držení těla zdravých dětí a pomáhá zdravotně oslabeným dětem při nápravných cvičeních. Ovlivňuje činnost vnitřních orgánů. Přeměna látek v těle se zvyšuje a s ní nároky na dodávku kyslíku. Oxid uhličitý se odstraňuje rychleji a do svalů přibývají energeticky bohaté látky. Dochází k poklesu klidových hodnot krevního tlaku a srdce v klidu vykazuje nižší frekvence své činnosti. Příznivě je ovlivněna i dechová činnost – u plavců bývá naměřena vysoká hodnota vitální kapacity plic a maximální plicní ventilace. Plavání je proto vhodné pro děti s různými respiračními potížemi. Pohyb ve vodě je dále významný pro řízení tělesné teploty. Při plavání v přiměřeně teplé vodě se zvyšuje otužilost, což má za následek, že plavci v mnohem menší míře podléhají různým onemocněním způsobeným následkem prochladnutí. Nezanedbatelný je fakt, že pobyt ve vodě i výuka plavání specificky obohacují život člověka o nezastupitelné a ničím nenahraditelné prožitky, které jsou pro veškerou činnost dětí nezbytné. Dítě se při plavání a hrách ve vodě uvolní, zapomene na osobní prohry i školní problémy, úspěchy dosažené ve výcviku působí na jeho psychiku velmi pozitivně a povzbudivě (Fantová, D. 2001). Výhodou plavání je, že plavat mohou děti zdatné, méně zdatné, ale i různě tělesně postižené nebo děti s nadměrnou tělesnou hmotností. Také věková hranice plavců je v podstatě neomezená. Plavání je proto právem zařazeno do různých

- 19 ozdravných a rehabilitačních programů zdravotních zařízení pro dospělé i děti (Labudouvá, J. Kyralová, M. Jánošdeák, J. 1988). Plavání má blahodárné účinky na zdravotní stav každého, kdo ho provozuje. V současnosti je podle celosvětových výzkumů konstatováno, že v naší republice poslední dobou citelně poklesla zdatnost obyvatelstva. Neustále se zvyšuje počet lidí, a bohužel i dětí, se srdečně cévními chorobami nebo zhoubnými nádory. Přibývá alergiků, astmatiků a výrazně stoupá počet otylých. Mnoho dětí ve věku do 15 let se léčí s vysokým krevním tlakem. Příčin je spousta, na děti působí zejména znečišťování životního prostředí, špatné stravovací návyky v rodinách, často ovlivněných všudypřítomnou a lákavou reklamou, nedostatek pohybové činnosti v důsledku hodin strávených u televize a počítačů. Následkem toho se čím dál více dětí léčí s vadami páteře, lékaři často zjišťují, že kosterní soustava a důležité svalové skupiny nejsou dostatečně vyvinuty (Fantová, D. 2001). Přitom pravidelné plavání můžeme řadit k významným faktorům, které by mohly přispět k postupnému, ale jistě efektivnímu ozdravění celé populace.

- 20 -

6. Příprava před plaveckým výcvikem

Před vlastním plaveckým výcvikem ve vodě můžeme provádět různá přípravná cvičení. Některá můžeme provádět i individuálně formou domácího úkolu (A) nebo společně při hodinách tělesné výchovy (B). A 1. omývání obličeje chladnou vodou a otevřít oči bez otření rukama 2. namáčení obličeje do vody v umyvadle nebo ve vaně a otevřít oči bez otírání rukama 3. foukat do vody s ponořením brady, později bublat 4. ponořit obličej do vody a spojit s vydechováním 5. provádět rytmicky nádech (zvednutí hlavy a otevření očí), výdech (ponoření obličeje)

B 1. cvičení pro uvolnění kloubů dolních a horních končetin 2. cvičení pro posílení svalových skupin důležitých pro plavání ( břicho, záda aj.) 3. nácvik vlastních plaveckých způsobů (Švec, J. 1981). Tato jednoduchá pohybová a psychická příprava před vlastním plaveckým výcvikem nám usnadní cvičení a ušetří čas, který můžeme věnovat pobytu ve vodě.

- 21 -

7. Plavecká průprava

Nejvhodnější formou výcviku pro plaveckou průpravu je hra. Hry vybíráme podle věku žáků a jejich vztahu k vodě. U dětí využíváme jejich hravost. Hry vybíráme podle cíle, kombinujeme a tématicky rozvádíme, navykáme děti na pohyb ve vodě a potápění obličeje bez neustálého otírání rukama.

7.1 Příklady her

7.1.1 hry pro seznámení s vodou honička ve dvojicích bez možnosti záchrany (žáci se drží za ruce) hromadná honička s možností záchrany: -

dotknout se dna bazénu určenou částí těla (ruka, koleno, loket)

-

ponořit se do vody ( po pás, po ramena)

-

spojit se s druhým (dvojice, trojice apod.)

chůze vodou – jako čáp, poskoky vodou – jako žába kačenky – žáci se potopí po ramena, skrčí upažmo a pohybují pažemi nahoru a dolu, voda víří a stříká vodník – žáci se potopí pod hladinu a zahrozí prstem na spolužáka hra na rybáře a rybky – rybář chytá rybky, které proti němu postupují v řadě hra červení a bílí – na signál červení chytají bílé a opačně ( 2 řady proti sobě) zahánění stříkáním – dvě řady proti sobě kosení obilí – žáci stojí v kruhu kolem učitele, který pohybem paží „kosí“ kolem dokola, kdo se neschová pod hladinu toho pokosí psaní a kreslení ve vodě – píší se známá písmena, číslice na hladině nebo na dně rukou, nohou, bradou zoologická zahrada – napodobit pohybem i zvukem známá zvířata (mávání

- 22 křídel racka, plavání psa, pohyb husy apod.) gejzír – žáci se uchopí kolem pasu, snižováním a zvyšováním těžiště rozvlní vodu, uprostřed se vlny sráží a vystřikují do výše křižovatka – učitel uprostřed ukazuje a žáci přebíhají z rohu do rohu

7.1.2 hry pro dýchání Dýchat do vody znamená nebát se ponořit obličej do vody a otevřenými ústy vydechnout všechen vzduch. Děti se doposud ve svém životě nesetkaly s potřebou tak vydatného vdechu a výdechu, jaký od nich budeme při plavání požadovat. Plavání vyžaduje intenzivnější dýchání. První úskalí, které musí malí plavci překonat, je výdech do vody. Nejprve nacvičujeme s dětmi prudké vyfouknutí vzduchu těsně nad hladinou. Vyhovující nácvičnou formou je foukání do plovoucích hraček (kachničky, rybičky, loďky, míče apod.). Mohou být pojaty i soutěžní formou, tyto hry sou u dětí velice oblíbeny. Později vyžadujeme, aby děti postupně potápěly ústa více do vody a vydechly takovou silou, že „vytvoří ve vodě díru“ (Lewin, G. 1979) zahánění lehkých míčů – míček na stolní tenis zahnat foukáním co nejdále ( i jako soutěž) horká kaše – foukání do vody jako do teplého nápoje (brada ponořená do vody)

V další fázi nácviku dýchání musí děti zvládnout vydechnutí vzduchu pod hladinu. Cvik musí nejdříve ukázat učitel. Zpočátku stačí, když dětí, když děti vydechují pomalu s ústy těsně pod hladinou, takže vzduch vystupuje k hladině jako vřídlo. Později děti potápějí celou hlavu a bublají pod hladinou. Cvičení je výhodné provádět ve dvojicích, děti se navzájem kontrolují. Při dlouhém bublání děti zjistí, že vzduch, který mají v plicích, lze všechen vydechnout. Aby toho dosáhly, vydechují i nosem. Naproti tomu při nádechu musíme dbát na to, aby děti nadechovaly jen ústy, aby se jim voda nedostala do nosu. Nádech je třeba zahájit ihned po vynoření úst nad hladinu, aby se děti dokázaly v poměrně krátkém čase dostatečně nadechnout.

- 23 bublající potůček – vydechování do vody se zvukem potůčku horké vřídlo – žáci vytvoří těsný kroužek, ponoří se pod hladinu a současně vypouštějí vzduch, který vytvoří na hladině horké vřídlo pouštění „dušiček“ – žák se ponoří a postupně vydechuje na hladině lze pozorovat unikající vzduch Když děti zvládnou výdech do vody, nacvičují rytmické dýchání, což vyžaduje od nich vysokou koncentraci. Děti se učí v pravidelném rytmu vydechovat pokud možno všechen vzduch do vody, potom zvednout hlavu z vody tak, aby se ústa dostala těsně nad hladinu, a krátce, ale hluboce se nadechnout. Pokud si děti neosvojí pravidelný rytmus dýchání, bude se to dlouho a negativně odrážet při nácviku jednotlivých plaveckých způsobů. pumpy – dvojice se drží za ruce proti sobě, žáci se střídavě potápějí a vydechují pod hladinou (klást důraz na rytmus)

7.1.3 nácvik potápění Aby se plavec mohl s jistotou pohybovat ve vodě, musí se umět dobře orientovat pod hladinou, což předpokládá umět pod hladinou otevřít oči. Potřebuje to i v dalším výcviku pro kontrolu vlastních pohybů nebo při záchraně tonoucího (Preislerová, T. 1983). Při nácviku dbáme na to, aby děti při přechodu pod hladinu oči zavřely a teprve po přechodu pod hladinu oči otevřely. Přechod s otevřenýma očima do hustšího vodního prostředí by totiž mohl způsobovat bolestivé pocity v očích. V praxi nedělá nácvik tohoto prvku potíže, děti mají tzv. víčkový reflex, který je nutí zavřít oči těsně před potopením. mrkaná – děti jsou ve dvojicích, pod vodou na sebe různě mrkají (lze hrát i ve větší skupině) kolik prstů? – děti stojí proti sobě, jedno má pod hladinou ruku sevřenou v pěst, jakmile se druhé dítě potopí, ukáže první dítě určitý počet prstů, který musí potopené dítě ukázat na své ruce

- 24 Je třeba děti naučit otvírat oči pod hladinou, využíváme k tomu různých předmětů, pro které se mají děti potopit a vylovit je. Osvědčují se např. gumové kroužky, pokud výcvik probíhá venku, můžeme využít k vylovení různých kamínků, které se odlišují od ostatních např. velikostí. Abychom měli jistotu, že dítě pod hladinou oči skutečně otevře, dáme mu lovit dva předměty vzdálené od sebe 50 – 70cm, takže dítě je nuceno předměty na dně nejprve najít. Nácvik lovení předmětů provádíme nejprve na mělké vodě (asi po pás) (Lewin, G. 1979). Hloubku, ze které děti vynášejí předměty, postupně zvětšujeme. Některé děti mají těžkosti právě ve vodě po prsa a trvá jim nějaký čas, než je překonají. Jednou z příčin proč se nemohou dostat na dno, je i příliš velký nádech. Aby se o tom děti přesvědčily necháme je posazovat na dno jednak po nádechu, jednak po výdechu. Při hledání předmětu v hluboké vodě je lepší potápět se hlavou napřed. K nácviku potopení hlavou napřed můžeme využít stoje na rukou, který nejprve nacvičíme na suchu, po té přejdeme do vody po pás, po prsa a nakonec po ramena (Bank, L. 1991). Dříve než s dětmi přejdeme do hloubky, musíme jim předvést, co od nich budeme požadovat. Především je třeba dětem ukázat jak se tělo dostává opět na hladinu vody – i po skoku. do hlubin - děti se drží žlábku, na pokyn učitele napnou paže, přičemž tělo je stlačováno dolů a hlava se dostane pod hladinu. Při opakování po dětech chceme, aby otevřely oči a při dalším opakování, aby se na okamžik pustily žlábku. Zjistí přitom, že se příliš nepotopí, a začínají si věřit i na hloubce. Toto cvičení můžeme provádět i soutěživou formou (kdo se potopí nejhlouběji). po tyči – učitel drží ve vodě svisle postavenou tyč, po ní se děti spustí ke dnu a vzhůru se nechají vynést vztlakem vody Při tomto cvičení děti poznají, co je to stojí námahy dostat se ke dnu a naopak, jak lehce se dostávají vzhůru na hladinu. Dětem připomínáme pomalé vydechování, aby si upevňovaly vědomé dýchání.

- 25 7.1.4 hry pro orientaci a obratnost ve vodě Plavec se učí udržovat rovnováhu a získávat prostorovou orientaci na vodě i pod vodou – zdůrazňujeme otevřené oči kachní ponor – žák se snaží rychlým překlopením trupu dosáhnout rukama na dno a zvednout nohy delfíní skoky – žák napodobuje pohyb delfína odrazem od dna, opakované vysazení a prohnutí trupu s ponořením a vynořením podplouvání – jeden žák stojí rozkročmo, druhý proplouvá mezi nohama (dvojice, zástup apod.) kotouly – kotoul napřed i nazad ve vodě

7.1.5 hry pro splývání Seznamují žáky se vztlakem vody, jeho působení na pohyb těla ve vodě. Splývání můžeme považovat za podstatný prvek plaveckého výcviku, protože při jeho nácviku žák pochopí „nosnost“ vody a výcvik se pro něj stane hravou a méně namáhavou záležitostí. medúza (mrtvola) – žák se po nádechu volně položí na hladinu obličejem dolu, končetiny volně visí (zvolna vydechne hříbek – žák se po nadechnutí sbalí, uchopí se rukama za nárty a vztlak vody ho vynese na hladinu kompas – dva žáci otáčejí třetího (ve splývavé poloze na znaku) jako střelku kompasu

- 26 -

Praktická část

- 27 -

8. Praktická výuka Praktickou část práce jsem provedla v novém moderním bazénu na Kraví Hoře v Brně. Lekce probíhaly po dobu 45 minut a teplota vody byla 28 – 29°C. Děti plavaly v menším bazénu určeným přímo pro ně. Děti byly rozděleny do dvou skupin na kapříky a delfínky. Kapříci byly méně zdatné děti a delfínci děti, které se už zdokonalovaly. Formou her se učily orientaci ve vodě a základům plavání. Zatím se neučily plavecké styly, pouze základní dovednosti, např. splývání, dýchání pod vodou atd. Každý „plaváček“ dostal svůj obrázkový rybníček. Za splněný úkol dostaly děti nálepku, aby mohly zalepit bílé místo v rybníčku. Zaplněný obrázek je potom jako „Mokré vysvědčení“ památkou na příjemné chvíle strávené v bazéně. Samolepky jsou pro ně jakousi motivací pro hraní her a zdokonalování se.

Obr. č. 2: Hry dětí ve vodě


- 28 8.1 Pomůcky Dětem v překonávání strachu a k učení nových dovedností pomáhají krásné nové hračky a pomůcky, které se využívají po celou dobu výuky:

Obr. č. 3: Velké desky


Obr. č. 5: Kruhy a desky


Obr. č. 4: Hračky různých tvarů


- 29 -

Obr. č. 6: Pěnové trubky

Obr. č. 7: Klouzačka



Obr. č. 8, 9: Puky a plácačka



- 30 8.2 Základní plavecké dovednosti Děti postupně plnily úkoly za které dostávaly samolepky, které lepily na své „Mokré vysvědčení“. Prakticky každý nový úkol byl podán formou hry. Děti neměly čas myslet na strach, který by při plnění některých úkolů mohl nastat. Do každé nové situace se pouštěly se zaujetím a velkou radostí. Pokud nastal jakýkoliv osobní problém, trenérka k němu přistoupila a individuálně ho řešila.

Obr. č. 10, 11: Bublání a dýchání do vody


Obr. č. 12: Leh na vodě



Obr. č. 13: Klouzání


- 31 Obr. č. 14, 15: Skákání


Obr. č. 16: Plavání s deskou na bříšku



Obr. č. 17: Plavání s deskou na zádech


- 32 Obr. č. 18, 19: Splývání na zádech



Obr. č. 20, 21: Lovení předmětů



8.3 Využití pomůcek v praxi Děti velice bavilo plavat s pěnovými trubkami, které jim zároveň dodávaly bezpečí, že se nepotopí. Pro překonání strachu se velice dobře osvědčila forma závodů. Motivace vystoupit nade všechny a být prohlášen za nejlepšího byla opravdu veliká. Klouzačka byla využívána jako příjemný a veselý vstup do vody, který také sloužil ke zkoušení odvahy, když děti měly sjet v sedě pozadu nebo vleže na břichu. Pěnové desky se používaly hlavně k procvičení a správnému nacvičení práce nohou. Sloužily také jako podpora při plavání na znak.

- 33 Puky a plácačka se využily při nácviku potopení hlavy a celého těla, kdy se děti pro předmět musely potopit a vylovit jej nebo se ho dotknout. Velké desky sloužily jako bezpečný přechod mezi břehem a vodou. Děti po nich běhaly a skákaly. Ty více odvážné na nich předváděly i kotouly. Desky byly brány i jako učební pomůcka pro potopení hlavy pod vodu, kdy pod nimi děti podplouvaly.

Obr. č. 22: Začátek závodu

Obr. č. 23: Plavání pomocí pěnové trubky


Obr. č. 24: Plavání na zádech s oporou pěnové trubky



Obr. č. 25: Klouzání a plavání za pomoci pěnové trubky


- 34 -

Dětem, které měly problémy s ponořením hlavy pod vodu pomáhaly trenérky, které držely obruč. Měly jí proplout a přitom se pod vodou dotknout nebo vylovit plácačku.

Obr. č. 26: Nácvik potopení hlavy pod vodu


Obr. č. 27: Trenérská pomoc při potopení hlavy


Obr. č. 28: Podplouvání desky


8.4 Motivace Po každé učební hodině dostaly děti zaslouženou samolepku, kterou si vlepily na „Mokré vysvědčení“. Tento způsob motivace se velice osvědčil. Děti plní úkoly,

- 35 které by je mnohdy možná nebavily, ale pokud jsou motivovány tím, že dostanou odměnu za svůj výkon více se snaží a předhání kdo úkol provedl lépe nebo rychleji. Posledních 10 minut výuky patřilo volné zábavě ve vodě, která byla zpestřena puštěním vody z masážních trysek(viz obr. č.30). Děti se na tuto chvíli velice těšily a voda jim opravdu přinášela jen krásné a nezapomenutelné okamžiky.

Obr. č. 29: Přidělování samolepek


Obr. č. 30: Zábava ve vodě


- 36 -

9. Závěr Po návštěvě plaveckého bazénu jsem byla velice příjemně překvapená jak přístupem samotných trenérek, tak vybavením a hlavně schopností dětí se rychle naučit požadované cviky. Je to určitě podmíněno právě vybavením plaveckých bazénů. Pomůcky jsou nové, barevné a děti baví si s nimi hrát a učit se nové věci. Kdybych chtěla provést srovnání s vybavením před několika lety, kdy jedinými pomůckami byly dřevěné tyče a korkové pásy, doba velmi pokročila a dětem už dělá mnohem menší potíže zbavovat se svých obav. Mnohé z nich se bojí vody pouze prvních pár chvil, maximálně hodin, ale naučí se svůj strach překonat a poté už se do vody těší a pobyt si užívají. Odstraňování strachu z vody je proces, na kterém se podílí více faktorů. V našem případě při sledování výuky plaveckého střediska na Kraví Hoře v Brně byly všechny tyto splněny. Jednalo se především o příjemné prostředí bazénu, teplota vody, pomůcky, trenérky, které měly velice kladný přístup k dětem a byly velice ochotné, malé skupinky, přítomnost rodičů, přítomnost paní učitelky, Doufám, že má práce pomůže k osvětlení a k odstranění základních problémů, které děti před a po špatném seznámení s vodou mají a budou spokojené při každém skoku do vody.

- 37 -

Seznam literatury 1. Bank, L.: Plavecký výcvik. Olomouc, rektorát Univerzity Palackého 1991 2. Belšan, P.:Tělesná výchova pro 1. a 2. ročník ZŠ. Praha, SPN, 1984 3. Čechovská, I.: Plavání dětí s rodiči. Praha, Grada Publishing, spol. s.r.o. 2002 4. Fantová, D.:Úroveň základního plaveckého výcviku s přihlédnutím k emocionálním prožitkům dítěte. Brno, Pedagogická fakulta 2001 5. Labudová, J. Kyralová, M. Jánošdeák, J.:Teória a didaktika telesnej výchovy oslabených. Bratislava, SPN 1988 6. Lewin, G.: Slabikář malého plavce. Praha, Olympia 1979 7. Motyčka, J.:Teorie a didaktika plavání. Brno, Pedagogická fakulta 1991 8. Motyčka, J.:Teorie plaveckých sportů. Brno, Pedagogická fakulta 2001 9. Okénková, Š.:Efektivita plavecké výuky při různé frekvenci a délce vyučovací doby. Brno, Pedagogická fakulta 1999 10. Preislerová, T.: Didaktika základního a zdokonalovacího plaveckého výcviku na školách. Praha, Univerzita Karlova, SPN 1983 11. Švec, J.: Plavání na základní škole. Hradec Králové, Pedagogická fakulta 1981 12. Vaněk, M. Hošek, V. Rychtecký, A. Slepička, P. Psychologie sportu. Praha, SPN 1980

- 38 -

Seznam obrázků Obr. č. 1: Veselý plaváček Obr. č. 2: Hry dětí ve vodě Obr. č. 3: Velké desky Obr. č. 4: Hračky různých tvarů Obr. č. 5: Kruhy a desky Obr. č. 6: Pěnové trubky Obr. č. 7: Klouzačka Obr. č. 8: Puky Obr. č. 9: Puky a plácačka Obr. č. 10: Bublání do vody Obr. č. 11: Dýchání do vody - „Vodník“ Obr. č. 12: Leh na vodě Obr. č. 13: Klouzání Obr. č. 14: Skákání Obr. č. 15: Skákání z desek Obr. č. 16: Plavání s deskou na bříšku Obr. č. 17: Plavání s deskou na zádech Obr. č. 18: Splývání na zádech I. Obr. č. 19: Splývání na zádech II. Obr. č. 20: Lovení předmětů I. Obr. č. 21: Lovení předmětů II. Obr. č. 22: Začátek závodu Obr. č. 23: Plavání pomocí pěnové trubky Obr. č. 24: Plavání na zádech s oporou pěnové trubky Obr. č. 25: Klouzání a plavání za pomoci pěnové trubky

- 39 Obr. č. 26: Nácvik potopení hlavy pod vodu Obr. č. 27: Trenérská pomoc při potopení hlavy Obr. č. 28: Podplouvání desky Obr. č. 29: Přidělování samolepek Obr. č. 30: Zábava ve vodě

- 40 -

Obr. č. 1: Veselý plaváček

Recommend Documents