OBOR PRÓZA ČAS ŽÍT Marek Pros To nikdo nečekal. Byl srpen, měsíc, kdy venkovní teploty dosahují věku zralých žen a asfalt mění skupenství. Luboš si to pádí po betonovém chodníku domů, zaujatě počítá kroky, levá noha 178, pravá 182. Pajdy levá, pajdy pravá a už se blíží skleněné dveře od vchodu do domu. Lubošovi se potí záda, dost na to chudák trpí, košile půjde rovnou do pračky, ale v chodbě paneláku je moc příjemný chládek. Luba se opře o řadu plechových schránek a nasává do sebe zimu, akumuluje se jako antisolární panel. Klíče v kapse, svazek jako od věznice, jen najít ten správný, schránka vyplivne na Luboše jeden dopis a už přijíždí výtah. Třetí patro, druhý dveře vlevo, Lubo, zvládl jsi to, jsi doma. Čas na čtvrté kafe o páté, černé jako příjmení na bílé obálce: Lubomír Černý Je slušnost otvírat doručené dopisy, pošťačka si určitě dala práci, aby rozluštila na schránkách označených čísly, kteráže je vlastně ta Černá. Nůž v ruce, šmik, a už se to páře z papíru, ten šustí jako peníze o výplatě, ale tentokrát to žádná páska s 15 000 čistého kamaráde nebude, a než to začneš číst, radši se napij kávy, kterou by sis měl osladit o trochu víc. Možná to s tebou sekne. Ale vypadá to, že to s tebou už seklo, protože firma Novák a syn ti vytiskla hezké parte, které se zármutkem v srdci a s verši od Nerudy oznamuje světu a známým a neznámým a tobě, že milovaný pan Lubomír Černý zčista jasna skonal. Se smutkem v duši. S úctou. S hlubokým zarmoucením. S posledním rozloučením. Zítra. V devět nula nula. Ve strašnickém krematoriu. Dnešní datum. Ještě chybí kulaté razítko a podpis a nashledanou a další a přijďte zas, pane Černý, už jste u nás dlouho nebyl. Luboš Černý je z toho nesvůj. Za okny si sluníčko prohřívá páteční odpoledne jako vepřový steak a jemu tady leží na stole vlastní parte. Cítí, že by měl zavolat K., kamarádovi ze střední a zeměměřičovi, který dva roky seděl v pardubické věznici. Tam si člověk zvykne skoro na všechno a K. dokonce na ještě víc. Jenže Luboš neví a nechápe a hlava mu z toho horka svítí rudě jako sovětská vlajka. Jen ho napadne: Co si vlastně na ten pohřeb obleču? Zvoní telefon, už dobrých deset vteřin řinčí, Luba se rázem probudí, oči mu zatěkají, tělo ztuhne a levá noha vystřelí z koupelny jako tretra závodníka a už ji míjí pravá noha, teď pozor na futra, bacha kytka, ještě minout židli a už chybí jen pár kroků, telefon odpočítává crrr, crrrr, crrrrr a Luboš čapne sluchátko a zadýchaným hlasem štěkne: Černý, slyšim. Luba tušil už při startu, že to na rekord nebude, a taky že ne, telefon je hluchý jako Lubova nebožka matinka. Kdo mohl volat? K. je v práci, měří zemi křížem krážem, otecko leží už druhým měsícem s těžkou bronchitidou ve špitále, sestra leží už tři týdny s lehkým svědomím na pláži v Thajsku a nikoho jiného Luboš vlastně nezná. Až ho z toho píchne u srdce, když si uvědomí, jaký je vlastně samotář. Třicet let, mizerná práce skladníka, člověk Luboš by byl vděčný Pánu Bohu i za mizernou ženu. Znovu si přečte zmačkané parte a je to tam pořád, černé na bílém, že Černý už není mezi bílými. Někdo si ze mě udělal srandu. Byl to vedoucí. K. se ožral a zkouší na mě vězeňskou Kanadu. A nebo taky ne. Telefon. Zvoní. Znovu. Připravit ke startu, pozor, crrrr. Lubo, déja vu, tohle zvládneš, futra, kytka, židle, levá skok a pravá ruka zvedá sluchátko jako štafetu, Černý, slyšim. Luba polkne, kapka na čele si to sviští k nosu, buben pračky řve na volume max. Na druhém konci telefonní linky někdo mluví. Říká slova a věty. Mluví klidně, asi to neříká poprvé. Luboš ale podobné věci slyší v premiéře, jen tu chybí reflektory a červený koberec. Konec hovoru, sluchátko,
šupaj zpátky na vidlici. Co teď? honí se Lubovi hlavou, myšlenky mu v kebuli plavou jako maso v guláši. Luboš je v pěkným průseru. Parte lidem nechodí jako složenky za plyn, to dá rozum. Seřídíme si čas. Teď je 18:00. Přesně za patnáct hodin bude ve strašnickém krematoriu Lubošův pohřeb. Funus. Rozlučka. Nazdar v příštím životě. Vždycky je tu nějaké ale. Vždycky. I dneska v 18:02. Ale vypadlo ze sluchátka přímo do vnějšího ucha Lubova, pak přes kladívko, kovadlinku a třmínek doštrádovalo do ucha vnitřního a přes sluchové nervy až do mozku, kde to panu Černému konečně seplo. Nemusí umřít. Nemusí do Strašnic. Nemusí komínkem do nebe. Luba bere schody po dvou, když má štěstí tak i po třech, a hlasitě funí a dupe a jazyk mu visí z pusy, schránka se blíží, cvak a je to tam. Hlas nelhal. Luba doufal, že k tomu nemusí dojít. Došlo. Dobrý den, pane Černý, jsem vaše nová obálka a strávím s vámi poslední hodiny vašeho života. Mám pro vás tři úkoly. Pokud je splníte, v neděli se můžete těšit na svůj oblíbený řízek. V opačném případě se prosím dostavte na svůj pohřeb, který proběhne zítra v 9:00 ve strašnickém krematoriu. S uctivou poklonou váš Líný život Co teď? Volba je jasná, řízek Luboš rád, jde se na věc. První úkol. Přesvědčit na ulici slečnu, aby Lubovi podržela, není to samé jako požádat ji o retko. I když tak by se začít dalo. Dobrý den, slečno, nemáte cigaretu? Děkuju.A slečno, nechtěla byste se se mnou vyspat? Plesk, facka jako od táty, když jsi poprvé přinesl dvojku z chování. Chce na to jít rafinovaně. Přemýšlet. Hlavou. Mozkem. Luboš luskne prsty, vypadá, že na něco přišel, dokonce se i pousměje, utře si pot z čela, vyndá kreditní kartu a jde jí hledat partnera. Elektronické páření proběhne na rohu supermarketu, Luboš vybere pětadvacet tisíc, měsíční výplata i s vánočními prémiemi za tři roky. A jde se na to. Kolem pana Černého projde kudrnatá černovláska, nohy až na zem, očima mrká, vypadá zamyšleně, klape podpatky, paní důležitá, s tou nic nebude. Za tři minuty jde kolem rusovláska, odbarvená, rudé rty, modré oči, po obličeji rozházené pihy. To by šlo, dokonce se na Luboše podívá. Dobrý den slečno, víte, jak jen bych začal, zakoktá se Luba, zátylek se mu zalévá slanou vodou, tma před očima, spánek mu za tu minutu, co s rusovlasou mluví, zatepe stopadesátkrát. Poslední Lubošovu větu zakončí otazník. Ticho. Luba se křečovitě pousměje. Rusovláska – Lenka se jmenuje – přemýšlí nad tím, co právě slyšela. Nechápavě se panu Černému dívá do tváře a v hlavě si to rovná do regálů. Sex – třetí patro – panelák – dvacet tisíc – patnáct minut – nová kabelka – jdu do toho – snad má gumu. Druhý úkol. Přituhuje, kamaráde. Na město roztahuje rozkrok noční dáma, táhne jí na desátou. Dnešní mejdan pojede až do rána. Luboš si předčítá instrukce z dopisu. Šeptá. Čte to už popáté, tomuhle se těžko věří, zlatá víra v Boha. Ta aspoň nenutí lidi chodit nahé do hospody a nechat si tam od všech rozbít hubu. Čas: 22:13, místo: hospoda U Havrana, Plzeň za dvacku, Velkopopovický kozel v akci za patnáct. Luba má sucho v puse, asi si jedno dá, očíhne prostředí, nenápadně prohodí pár slov se štamgasty, dojde si na záchod, pisoár, vytřepe, spláchne a zmizí v kabince. Pomočené dlaždice, zpunkovaná mísa, lidi, vy jste čuňata, přestaňte mě srát, vy křupani a splachujte po sobě ty sračky, nebo vám v nich vymáchám tlamy, zařve Luboš na celý šenk, když vyjde ze dveří WC. Na sobě
poslední hit z kolekce Adamova roucha, tenhle model ale velkou slávu mezi pivaři nesklidí a už to lítá. Direkt přímo na břicho, kolenem mezi nohy, pravý hák na ucho, kdo tu ztlumil zvuk? Hraj, kapelo! Levý hák do ledviny, něčí botaska testuje Lubovi břicho, zvratky v puse, ale to už by stačilo, ten kluk má dost a vy mě taky neserte a splachujte po sobě, kdo to má čistit, zařve hostinská, zatáhne oponu a je po představení. Luboš leží jako na jatkách, tenhle kus ale na vídeňské párky nepoputuje. Sympatická obsluha opláchne Luboše vodou, přinese mu šaty, co si narovnal na záchodě do komínku na mísu, a zeptá se ho, co to jako mělo znamenat. Opuchlý pysk, nateklé oko a z ucha mu odkapává krev jako z děravého okapu. Luboši, tohle nebylo špatný, ale hostinská chce volat sanitku a policii, tohle se musí prošetřit, tady je hošánek ve slušným podniku, kde se točí Plzeň. Kluci od policie přijet nesmějí, to je proti pravidlům, ví Luboš a dává vrchní zbylých pět tisíc za způsobené škody a že je mu to moc líto. Mrzí ho to. Nebude se to opakovat. Nikdy. Nashledanou a už se nevracejte. Třetí úkol. Nejtěžší. Třetí úkoly bývají nejtěžší. Čas: 01:16, místo: Lubošova koupelna, typ osvětlení: Osram 60W. Luba si líže rány jako sousedův vlčák Aron, a kdyby si mohl i stejně zavýt, děsně by se mu ulevilo. Do pohřbu zbývá pár hodin, čas se krátí, dva úkoly za sebou, blíží se orgasmus večera. Zlatý hřeb. Pointa. Teď, nebo nikdy. Třetí úkol. V botníku najde papírovou krabici od bot, přesně podle instrukcí. Postupuje krok po kroku. Luba otevře krabici, kouká do ní jedním okem, druhé mu zatím napuchlo do nelichotivých rozměrů, s touhle parádou by na firemním večírku bral jackpot. Luboš vezme do ruky střelnou zbraň ČZ vzor 75, ráže 9 mm Luger, zásobník na patnáct ran, plně napáskovaný, pistole je nabitá, zajištěná. Prázdnou krabici vrátí zpátky na své místo, jako by zrovna na tom záleželo. Vyjde ven z paneláku, čas 02:04, hvězdy na noční obloze na svých místech, měsíc dává povel – teď, Luba běží o život. Cíl – pražská zoo. Tohle Lubošovi urve srdce, zvířata on rád, jako malý kluk choval křečka, rybičky a na střední dostal dokonce hada. Všechno už pochcípalo, ale tak to v životě bývá. Luboš Černý sedí v taxíku, oči off-line, pomalu dýchá a soustředí se. V rádiu hrají už deset minut tu samou hudební smyčku, šoféra ale muzika baví, klepe prsty do volantu a hasí to po magistrále skoro stovkou. Občas Lubu zkontroluje ve zpětném zrcátku. Aby ne, moc cvoků ve tři ráno do pražské zoo na Tróju nejezdí, to dá rozum, tak jsme tu, dvě kila rovný, šéfe, díky, naschle. Venku ani noha, sakra, baterka by se teď hodila. Cvrčci si to naplno rozdávají po celém areálu, árie jako od mistra skladatele, kvůli tomu tady ale Luboši nejsi, prober se, ty vole, pavilon slonů, hledej pavilon slonů. Luba v pražské zoo není poprvé, jen se školou tu byli třikrát. Krmení medvědů, tygrů, paviánů, lachtanů, tučňáků, žiraf, zeber. Dneska bude krmení slonů, čerstvé olovo z naší zahrádky, ale hrůza na to jen pomyslet. Pistole Lubu tlačí to boku, to není jako v těch amerických filmech, tahle je těžká a neforemná. Podle mapy by to mělo být vlevo za klecí opic. A taky že je, ohrada s příkopem a velkou zahradou s obrovským lejnem uprostřed. Přituhuje. Zeď má dobrý tři metry, blbě dopadnout, tak je ze mě mrzák a snídaně pro slony. Opatrně slanit, to je základ. Luboš se přehoupne přes betonovou ohradu, funí jako orangután o pavilon vedle, ale to už dopadá do břečky pod zídkou. Tohle vyšlo. Kontrola kapes, pistole na svém místě. Luboš přemítá, v hlavě nejhorší scénář – sedm šleh na každého slona, zbude jedna 9mm Luger pro Luboška na dobrou noc a věčné časy. Přituhuje ještě víc. A je to tady. Sloni chrní, choboty stočený pod břichem jako nejcennější poklad, funí a vypadají spokojeně. Luboš má chuť lehnout si k nim, vyprávět jim o svém životě a ráno se vzbudit u sebe v pelechu a doufat, že to byl všechno jen sen. Ale bolest v žaludku a pistole na boku, to je tvoje
realita, tak do práce, zvoní čtvrtá ranní, moc času už nezbývá. Malá černá pistole míří na obrovskou sloní hlavu, když v tu ránu otevře slon jedno oko a hlasitě zařve. Lubu to úplně omráčí, slon se zvedne a civí do tmy před sebe. Tělo jako parní válec, chlupy a smrad, odjistit, pal a pal a pal a pal a pal a slon se kácí k zemi. Ohlušující výstřely okamžitě probudí sloního kámoše, ten vyletí na všechny čtyři, chobotem máchá jako mečem a místo zírání do tmy vystartuje přímo na Lubu. Z tlamy se mu dere zvířecí řev, decibely rvou Lubovi ušní bubínky, tady jde o vteřiny, buď slon, nebo já. Miř vole, miř mezi oči, duní mu hlavou, cítí, jak se pod ním rozpadá zem, hotové sloní zemětřesení. Teď už to má slon za pár, Luba pálí do tmy, třikrát to před hlavní pistole bleskne jako u fotografa a jde se domů. Luba si celý uřícený lehne mezi mrtvé slony, horkou hlaveň pistole vedle sebe, zhluboka oddychuje a hrudník mu lítá nahoru a dolů jako výtah v nemocnici. Vedle něj leží dvě Sněžky zvířecího masa, v hlavách díry od kulek, zaschlá krev, prázdné oči. Dojemná scénka jako ze žurnálu, ale zvoní půl pátá ranní, hlídač šmejdí po zoo, řve po celém areálu, dodává si odvahu. Luba mizí přes plot křovím, pistoli za páskem kalhot jako šerif a utíká směr Praha centrum. Čas 8: 53. Místo: třetí patro, druhý dveře vlevo. Adrenalin Lubošovi jezdí žílami jako vláček na horské dráze, kluk vydejchává akci, kterou nezažil za celý svůj život. Všechny životní budíky ukazují maximum, tep, dýchání, mozek. Na podlaze leží zmačkaný dopis. Zazvoní telefon, Luboš otočí hlavu po zvuku, zavře oči, zatne pěsti, sevře půlky a pomalu jde ke sluchátku. V klidu projde futry, kolem kytky a židle. Posadí se k telefonu, chvíli civí na bílý umělohmotný stroj, a pak mu utne tipec. Je devět hodin ráno, sobota. Luboš Černý se právě podruhé narodil. Černý, prosím. Na druhém konci funí do sluchátka uřícený hlas. To jsi ty, Luboši? Tady K., nebudeš věřit, co jsem teď našel ve schránce.
PROSINCOVÍ PSI Denisa Pohorelská Na sídlišti se rodil zachmuřený den. Šedý smutek paneláků pěl ódy rozestlané obloze. Jen havrani se galantně procházeli prostranstvím, nedbajíc rozmaru přicházejícího dne. Stejně tak doprava se probouzela k životu, stroje nabubřele sípaly, hučely a troubily pod vedením živočišného druhu. Najednou pouliční osvětlení zmizelo jako mávnutím kouzelné virgule. To už město praskalo ve švech, brázdil ho povyk nesčetných křižovatek a spěch rozespalých bytostí. Byl prosinec roku 1990. V jedné z telefonních budek se choulila drobná ženská postava. Nervózně přešlapovala v nevkusných balerinkách, její tvary zanikaly v ošuntělé teplákovce. Mnula si skřehlé prsty jakoby se snažila vykřesat jiskru..Naposledy zvedla k tváři studené telefonní sluchátko. „Lůďo..nepokládej, tě prosím, musíš mi pomoct..., slyšíš, už nikoho nemám, rozumíš, ..?! ROZUMÍŠ MI? Ne, nejsem sjetá, KRISTEPANE,...já jinak.. udělám něco moc špatného, SLYŠÍŠ MĚ?...Lůůďo, ne-nepokládej...!!!! NEPOKLÁDEJ !!!“ Jenže Lůďa položil. Žena vztekle několikrát udeřila do přístroje. Kdyby jí tak obdařil těma drobnýma věcičkama, který hýbou světem..už nikdy by se nemusela doprošovat alibistickému praseti jménem Lůďa. Sehnala by si podnájem, přestala by chlastat, dala by se dokupy a splašila si slušnou práci. SLUŠNOU práci. Bolest v podbřišku jí projela jako přesně mířený úder. Byly to dozvuky porodu. Ve sklepě jednoho z místních věžáků před hodinou v tichosti přivedla na svět dítě. Ovinula ho do starého svetru a ledabyle přitiskla k tělu. Ale po citu ani zmínka. Vyprahlá schránka s chabě pulzujícím
jádrem se vzpírala lidskému teplu. Přičichla k malé hlávce, jako samice k mláděti, aby jí pach utkvěl v membránách mozku a probudil mateřský instinkt. Bezúspěšně. K telefonní budce mířil zarputilý důchodce. Žena cítila že je čas jít dál. Vzala igelitku s dítětem a se skloněnou hlavou odešla. Každým krokem její zesláblé tělo bezelstně toužilo po další dávce pervitinu.Mysl zastíral mrak chtíče a závislosti. Bůh opomněl hlídat kroky svojí marionetty. Její nitě byly nemilosrdně přetrženy. Bloudila podchody, skrývala se v pasážích, kde toužebně vzhlížela k oroseným výlohám. Tu a tam škrtla sirkou, aby si zahřála promodralé dlaně.Teprve u nádraží si všimla, že ji pronásleduje smečka psů.V poklusu s povadlým jazykem, slintajíc po pachu krve, byli jí takřka v patách. „ Táhněte hyeny..!“ vykřikla zděšeně a po chvilce váhání vklouzla do malého krámku s pečivem.Chvíli postávala v rohu s pohledem mlsně upřeným na kupy koblih, koláčků, a loupáků. V blaženém opojení nasávala vůni a teplo místnosti. Ale její tragické vzezření a pohled stejně lačný jako pohledy prašivých psů, čekajících za výlohou, neunikly macaté prodavačce za kasou. „Co vejráš špíno?“ osočila se na ženu brunátným hlasem. Tukový lalůček se jí chvěl na krku jako krůtě. Mohutné ruce objímaly kasu, coby nejsvětější poklad. „Krást by se ti zachtělo?! Takový já znám, špíny zmrzačený! Abych já pak za vás platila, hajzly zlodějský! No co koukáš, táhni ti říkám!“ křičela až koblihy poskakovaly. Žena pocítila zvědavé pohledy všech přítomných.Vzplála jako knot svíčky. „Nic jsem nevzala, co to povídáte ..“ namítla nesměle. „Nic ? Inu a co to máte v té tašce?“ Postarší žena v baretu slaboučce šťouchla holí do ženiny tašky. „Viděla jsem jak do ní dáváte tyhle buchtičky s tvarohem.Ukažte, ukažte tu tašku!!“ Žena si ji přitiskla k hrudi, zvrtla se na patě a vyběhla ven. Neohlížela se. Utíkala ulicí, nohy se jí rozcházely na zmrzlém chodníku, srdce bušilo. Psi ji kousali do pat, zuřivě vrčeli a štěkali. „Nebudeš dítě ulice jako já,..tenhle svět ..nezvládneš ho, máš to v genech...“ šeptala nesmyslně. Už se nepodívala na své dítě, nezastrčila malou ručku zpátky do svetru, nepohlédla do spící tváře. Teď jakoby nesla ranní nákup, byla stejná jako tisíce dalších, co spěchaly za svým snem. U popelnice se zastavila. Nervózně se rozhlédla a pak zvedla víko. „Odpusť.“ řekla tiše. Dětský nářek spolkla velká pojízdná rakev. Dalo by se říci, že Bohuslav Sýček vůči společnosti zcela rezignoval. Deset let tvrdé dřiny v železárnách se podepsalo na jeho vzhledu. Byl zanedbaný a vyschlý jako vajgly, které pravidelně sbíral.. Základní lidské hodnoty denně splavil litry destilátu, aby své zchátralé tělo ukládal noc co noc do vyhřátého kanálu. Měl k tomu svůj důvod. S krysama se dalo jednat, s lidma ne. Už pátou zimu se zdržoval v podzemní komunitě, kde neplatily žádné zákony. Přežíval. Toho rána se na žižkovském sídlišti k smrti vylekal. „Jéžišmarjá, panenko, však to je dítě...“ Starcovo srdce se divoce rozbušilo. Žlutýma prstama omakal drobnou tvář. Pomačkal tělíčko. „A žije.. !“ Do očí mu vstoupily slzy. Rozechvělýma rukama střídavě otvíral a zavíral tašku. Ohlížel se. „Lidé, dítě !! Musíme mu pomoct...“ rozběhl se k postaršímu páru. „Dívejte co jsem našel, tunáj mezi odpadky, hleďte.. “ snažil se mluvit srozumitelně, ale roky samoty ho odnaučily verbálním projevům. Lidé si ho buďto nevšímali, nebo raději přešli na druhou stranu. Běhal mezi nima jako splašená koroptev, vykřikoval, k tenké hrudi přitisklé dítě.Vtom mu zezadu čísi ruka sevřela rameno. Otočil se, a bledýma očima pohlédl na policejní uniformu.
„Strážníku, tuná, dítě sem našel v popelnici. Starejte se, mně nikdo nevěří, já se tu můžu aj rozkrájet, já sem to poslední hovno v tomhle městě, ale vim že tohle se nedělá, ..to nelidská mrcha udělá, takovou věc.. “vzlykal, podávajíc mu křehký balíček. Strážník Felcl na dítě nevěřícně pohlédl a opatrně ho přijal do své náruče. Najednou se přiblížilo pár zvědavců, kteří dosud jen nečinně přihlíželi neobvyklé scéně. „Podržte,..sundám si svetr, musíme ho zahřát je podchlazené.“ řekl starší dámě. Zděšením si zakrývala ústa. „Kde přesně jste ho našel? Viděl jste někoho podezřelého?“ zeptal se Felcl, ale když se otočil, staříka už nespatřil. Odpovědí mu byl jen pach splašek a hniloby. Sled šokujících událostí a změn byl malému nalezenci souzen ode dne narození. Po převezení do Nemocnice Sv. Lucie se jeho stav stabilizoval. O dva týdny později byl přemístěn do kojeneckého ústavu. Odtud přešel do adoptivní péče manželů Lánovských, kteří pro plnohodnotný život dítěte a jeho vývoj projevili nejlepší předpoklady a zároveň největší možné úsilí. Chlapec získal oficiální jméno Richard Lánovský. Richard v současné době studuje na víceletém gymnáziu v Praze. Vyniká v aritmetice, věnuje se společenským tancům a fotografování. O svém původu se zatím nedozvěděl.
TO RÁNO MEZI PYŽAMEM A VYSAVAČEM Monika Petrlová Za dvoukřídlovým oknem z vysoce kvalitního profilového systému ALUPLAST začínal jeden z těch dní, kdy se rtuť teploměru jen líně šplhá nahoru a bavlna spodního prádla voní tak jaksi světácky. Smrky před domem nebyly o nic víc nahosemenné než ti dva uvnitř a ve vzduchu byla cítit pryskyřice. Ne moc, jen tak decentně. Jako když milion kapek spáchá sebevraždu dopadem na rozpálenou letní asfaltku a jejich hříšné duše cestou k nebeské bráně předají štafetu všeléku proti kůrovci. To to pak před domem i za domem voní lépe než Dolce Gabanna na zápěstí. Pokud tedy jeden z těch starších modelů aut, které parkují mezi tučnými čarami parkoviště, zrovna nezačne na plné obrátky vypouštět do vzduchu oxid uhličitý. Marie Slepičková byla vzhůru už dobrou půlhodinu. To, co se celou noc odehrávalo jen pár metrů nad její hlavou, ji nenechalo dospat. I ji, která si už nějaký ten pátek vařila čaj s bylinkami pro snazší zvládnutí hormonálních změn v přechodu, zalechtalo v podbřišku. Pohled na Karla v pruhovaném pyžamu oddychujícího na druhé straně postele však veškeré sexuální touhy zapudil ještě dřív, než by řekla švec, respektive než by řekla sex. Co na tom, že je svět kulatý, když se souloží za každým rohem, pomyslela si. Na chvíli se zaposlouchala, zda se ještě nějaký z těch zvuků, při kterých tuhne krev v žilách, nebude náhodou opakovat. Neopakoval. To ji natolik rozrušilo, že si namísto náruživých myšlenek zašla do komory pro vysavač. *** To ráno ji vzbudilo hučení vysavače sousedů odvedle. Kalhotky měla jakoby mimochodem navlečené jen na pravé noze. Trošku ji to vyděsilo. Nesnášela ta rána s řasenkou rozmazanou kolem očí a už vůbec nesnášela ten jeho pokoj v sedmém patře šedošedého paneláku. Hromadily se v ní vzpomínky na všechny ty letní i zimní noci, milování po víně a po pivě, usínání při znělce z eMTýVí a pak všechna ta rána, kdy se bála otevřít oči, protože věděla, že se jejich cesty za světla rozejdou. Někdy se cítila jako ten fíkus v okně, kterému hlína už dávno rozpraskala do nepřehledného bludiště. Taky bloudila. Bloudila vždy cestou domů, z čehož vzešla všechna ta rána, kdy on spal otočený ke zdi a ledabyle ji hladil po zadku, zatímco ona si minimálně posté prohlížela
peroxidovou blondýnku z přebalu Playboye, kterou měl pověšenou v rámu naproti postele. Fascinovalo ji, že si na dvě silikonová prsa a zatextilovanou pipku pořídil dokonce rám. Byl trochu perverzní. Chtěl po ní, aby si fotila samu sebe, a pak mu to posílala jako ememesky. Nikdy to neudělala. Její tělo bylo chráněná krajinná oblast. Něco jako rezervace pro vybraný pár rukou a pro polibky těch, kteří postoupily při castingu, jenž se odehrával uvnitř jejího aortálního příbytku o dvou síních a komorách, do druhého kola. Vždycky když se vzbudil, byla ona už dávno vzhůru. Možná protože tu byl doma a ona jen na návštěvě. Líbilo se mu, jak se zakrývá ráno peřinou, jak jí chybí ten závoj noci, pod nímž se vše odehrává jen dotekem prstů a rtů. Uměla se nádherně stydět, když chtěla. Byla roztomilá za všech okolností: ať už spolu pili becherovku, když měla ráno škytavku, nebo když si schválně lehala na bříško, aby tak zakryla to, co dělá ženu ženou, do kokosově bílého prostěradla. Po jejím odchodu mu zůstalo na polštáři vždy pár fialovočervených dlouhých vlasů. Její vlasy ho vzrušovaly. Vonívaly papájou a byly mnohem přitažlivější než ta blonďatá paruka špindírky v rámu, která tu zůstala viset ještě po bráchovi. Už ten obraz, pokud se tak vůbec dá nazývat nahá barbie z letního dvojčísla pánského časopisu, ani nevnímal. Nechtěl, aby se ráno cítila nesvá a už vůbec nechtěl, aby se před ním styděla. Před ním, který má po víc pivech, než jich napočítá dvojice rukou, problémy s erekcí. Přitočil se k ní obličejem a s naprosto vážnou tváří řekl: „Mám v puse jako kdyby mi tam umřelo nějaké obrovské zvíře,“ větu, kterou se rozhodl prolomit společné mlčení na prostoru pětkrát pět metrů. Koukala na něj a věděla, že každou chvíli hodí do placu nějaký svůj ranní fórek. Jejím horkým kandidátem bylo buď to s tím zvířetem, nebo to s polepšovnou. Bude se muset zase smát. Možná se pak budou znovu milovat. Možná jen skočí do ledničky pro vodu. A možná taky, že se rovnou obleče a odveze ji domů. Odveze ji jako couru, kterou si vždycky večer přiveze a ráno zase odveze. Byla hloupá. Myslela si, že se to jednou změní. Že se z korunované štětky dříve či později stane princezna přesně taková, ke které se po zavolání do pěti minut po odvysílání reklamy dává i půlka království. „Třeští mi hlava,“ řekla a dala mu pusu na místo, kde podle něj zařvalo nějaké obrovské zvíře. Hodiny pod televizí ukazovaly něco málo po osmé a ve vzduchu voněl sex. „Půjdeme na zem?“ zašeptal. Potom z krabičky na nočním stolku vysypal dvě mentolky a na koberci vyšisovaném od slunce rozprostřel svou krepovou peřinu. Když spali za vedlejší stěnou rodiče, dělávali to na zemi. Nikdo z nich nestál o hudební koncert v podobě několikaminutových árií z vrzající matrace a rytmického funění kdesi mezi a-durem a c-durem. Sáru znal už od doby, kdy na jejím místě ještě spávala Aneta, možná dokonce i Matylda. Sára byla jeho kamarádka z hor. Vypadala drobně i v zimní péřovce. Myslela jako chlap a měla drsné vtipy, přitom však byla žensky krásná. Ne nijak prvoplánově, jen tak halabala. Ačkoliv si dělala srandu z různých peelingů, gelových nehtů a nalepovacích řas, bylo na ní vidět, že o sebe dbá. Holila si třísla, nehty na nohách si lakovala černým lakem a nikdy neměla u pěšinky odrostlou barvu. Sára taky nikdy nedržela žádnou dietu. Líbilo se mu na ní, že kdyby jí v noci nabídl chleba s anglickou, neodmítla by. Stejně tak se mu na ní líbilo, že kdyby jí večer nabídl svou postel, taky by neodmítla. Respektive: občas dělala fóry, ale už v tom uměl chodit. Po pár lichotkách a hrstce vyznání většinou vyměkla i tak zásadová ženská jako ta, které dnes už potřetí udělal průvan v kalhotkách. Byla na sebe naštvaná, že neumí být silná. Měla Petra ráda a věděla to už tehdy na horách, přítomnost Anety na tapetě jeho mobilního telefonu z něj však tenkrát dělala zakázané ovoce. A dnes tu před ním klečí na čtyřech a hraje s ním ten koncert pro dvoje housle, přičemž dirigent je dost možná buď jeho nebo její chtíč. Zná už každou její pihu. Ví, kde se jí má dotknout, ví co s očima. Rád se na ni dívá a schválně jí oddělává ruce, aby nezakrývala ty neopálené trojúhelníky po plavkách. Někdy na ni kouká, jako by mu na ni záleželo. Někdy jí kouká jen na zadek a naprosto egocentricky si hrabe na svém písečku, kde Sáře nepatří ani to zrnko. Je to přesně to pískoviště,
kam si drobná tmavovláska občas chodí stavět vzdušné zámky a někdy taky zapálit červenou petru. Místo, kde tráví s koleny u brady čas s petrou namísto Petrem. Zrníčková ohrádka, v níž jednomu vlhne vrch a druhému spodek. Bylo jí z toho smutno. Zdála se mu nějaká smutná. Dal jí zezadu pusu na krk. Koncert pomalu dospěl ke konci. Zbývalo dost možná sklidit noty a uložit taktovku na své místo. Leželi na zádech a ona se ho dotýkala na místě, před kterým malá děvčátka uhýbají pohledem. Nemluvili, ostatně jako skoro celé dnešní ráno. On jí však chtěl něco říct. Chtěl jí to říct už dávno. Byl to jen takový návrh. „Sáro?“ zkusil opatrně, aby ji nepolekal. „Copak?“ přitočila se k němu obličejem. „Chtěl bych ti něco říct,“ začal obšírně. „Tak povídej,“ pobídla ho zvědavě. Srdce jí začalo bušit nepatrně rychleji. Nemohl to cítit, ale stačilo, že to cítila ona. Naděje jí musela prosvítat snad i tou dírkou, která je hned za tou na čůrání. Snad milionkrát si představovala, jak jí to řekne. Nebo jak jí to napíše. Měla několik různých scénářů od těch naivních u večeře při svíčkách až po ty perverzní při milování za stromem v parku. S možností, že by však jejich vztah posunul z dimenze -on a štětka- někam dál právě u něj doma však ve svých představách nepočítala. Petr si odkašlal. Přišlo jí, že to snad trvá celou věčnost, než se konečně vymáčkne. „Víš,“ spustil, „chtěl jsem ti navrhnout, že by sis u nás v koupelně mohla nechávat zubní kartáček,“ řekl naprosto vážně. „Ať ho nemusíš nosit pořád v kabelce.“ Koukala na něj a v duchu se sama sobě smála. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se její přání rozpustilo jako mýdlová bublina. Pohledem kolem sebe hledala kalhotky. Přesně ty, které ji už poněkolikáté dostaly do problémů. *** Luxovala právě obývák, když kolem ní jakoby nic prošel Karel a poplácal ji po zadku podobně jako ji poplácal za život už nejmíň tisíckrát. Nadskočila leknutím. Stahovací kalhotky velikosti eL se otřásly ve švech. Nechápala, co se to s ní dnes děje. Posledních několik měsíců při erotických scénách v televizi přivírala oči. Sex pro ni už nějaký čas znamenal maximálně tři prázdná políčka ve víkendové křížovce magazínu pro ženy. Snad to bylo tím, jak celou noc rajtovala ta omladina v patře, snad ona samotná chytla druhý dech. Nechala vysavač vysavačem a zamířila zpět do pokoje, uprostřed něhož stála robustní dubová postel, kterou snad dostala už Karlova babička ke stříbrné svatbě. Vysoukala se z vlněných ponožek, co si před časem vlastnoručně upletla. I v proužkované zástěře vklouzla zpět pod peřinu a čekala na Karla, až se vrátí z koupelny. To ráno jí zůstaly kalhotky velikosti bombarďáků zaháknuté jen na pravé noze podobně jako v dobách, kdy běhávala bez podprsenky. Jen ta žlutavá stébla sena jí z vlasů protentokrát netrčela. Vítr pofukoval jako vytahaná harmonika. Balkónové dveře v šestém a sedmém patře byly otevřené jen na ventilačku. Rolety v okně u Slepičkových i nad nimi byly zatažené, přestože noc dávno předala žezlo světlu. Ten nahoře si dnes opět pohrával s jojem v barvě kari, nebylo proto divu, že se rtuť teploměru pomalu šplhala nahoru. Trošku líně, dalo by se říct. Dvoupokojové, třípokojové i čtyřpokojové byty se postupně probíraly k životu. Dokonce i v bytech jedna plus káká se prostatici začínali trousit na WC. A tak zatímco v jedničce už měli napečené buchty a v trojce se zrovna kdosi vracel z baru, v sedmičce právě dozníval jeden z těch koncertů, které nestačí slyšet jen jednou. Tóny, po kterých se sami posluchači napnou jako viola, se prostřednictvím papírových stěn a podlah začaly pomalu šířit odshora dolů. Stará láska a nové kalhotky jsou totiž nebezpečné. A sex je něco lepkavého.
Ukázka z prózy oceněná zvláštní cenou
NÁMLUVY Barbara S. Uhrinová (...) Mám kolíky na určitých daných místech prádelní šnůry barevně sladěný a když pak jdu věšet prádlo tak to k sobě vkusně přilípnu, jelikož vkus je důležitej a nikdy nevíte kde Vás kdo vočumuje, soudí a přetřásá.Jejej, jsem fakt fanatickej paranoik, ale to není jediná má úchylka už si ani nevzpomenu kdy, jsem se chovala normálně. Když jsem byla mladší, tak před dvěma roky, tak jsem si na nenormalitě zakládala, chtěla sem bejt originál, nezaměnitelná, nezaškatulkovatelná. Neměla jsem kvůli tomu mnoho přátel a naopak řady nepřátel, leč bylo mi to putna. Nadále jsem divná, ale trochu to asi hrotim, jelikož si někdy připadám už fakt vyšinutě, mákle, až perverzně. Nedávno jsem Petruně volala s tim, že jsem asi asexuál. Nevěděla co to znamená a tak mě jako vždy obligátně ujistila svým “peč na to“, to není zas tak strašný, jako třeba to, co se tuhle neděli stalo mně“…Byla prý s Ondláškem(2 tejdny stará známost) na ňáký děsně unilý ,romantický pověčně americký comedy a přepadly je oba dva najednou chutě a tak tedy jak nejrychleji jim to jejich po mrdu toužící, křečí ztuhlé genitálie dovolovaly vyhledali si teplé, upocené, odporně páchnoucí místečko dámské kabinky v nejbližším Megdonaldovi. Jenže z toho nic nebylo, protože tam vedle podle jejích slov někdo sral a rušil nepříjemnými zvuky, takže už se fakt nedalo dejchat a Ondrova romantická roztouženost (nadrženost) v tu ránu vzala za svý.“Což je fakt na píču“, zakončila. Ujistila jsem jí, že mě to fakt mrzí a je to hrůza a že to musej zkoušet dál, ale nejprve si vytipovat místo určení, aby pak zas nebyli zklamaný. Jako kdyby se pokoušeli o miminko, nebo co?! Řekla, že ještě nikdy necítila takový vzrůšo, že je to prej bezva adrenalin a že kdybych každýho hned po pár seancích neposlala do hajzlu, tak bych to pak s tim mym vyvoleným měla taky vyzkoušet. Skoro jsem praskla smíchy a abych se smíchy neudusila a odporem nepozvracela, raději jsem to, co jsem právě snídala vyplivla přímo před sebe do výlevky k hromadě dalšího od včera večer vyzvracenýho jídla.Už mě to fakt nebavilo. Rozhovory s Petrou mě vždycky brzo omrzí, jelikož se točej stále kolem toho samýho, což je ona, její hoši, hoši zbrusu noví kousky, vybraný for me „zaručená, naprostá kvalitka“, nebo přemlouvání k různejm grupáčům atd. Já jsem asexuál a ona zas sexuální maniačka. No já teda nevím jakej první chytrák to řek a proč?A taky z jakýho důvodu to všichni pořád papouškujou,ale asi je to fakt, že protiklady se přitahujou(táhnou). Právě jsem vařila, svůj veganskej blaf na teflonový pánvi doporučený Hankou Hanychovou („znáte z reklamy“), když u dveří zpustil Chačaturjanův Tanec Gajané.Teď jsou různý vychytávky, byste ani nevěřili. Dal mi to tam klikař jako bonus za dobrej kšeft se zcela nefunkčním zabezpečením, že by ani pilníček nebyl třeba. Když odcházel, povídá:“Nedá mi to mladá paní, dyž s tim teda neumíte a už nic fakt nepotřebujete, tak řekněte co byste chtěla na ten alarm? Ten Chača mě napad jako první a změnit to neumim a tak tam vždycky, když se někdo přiblíží na 5 metrů začne křepčit a mě to baví. Stará babka Pekárková, předsedkyně družstva, už ani nechodí na kávičky a taky konečně každoměsíčně přestala na radě nespokojených spoludružstevníků předkládat opětovný návrhy na mý vystěhování díky tý aféře s Ronoušem.Ronouš je můj pes kříženec německýho ohaře a staforda, tedy tak mi alespoň při jeho osvobození z útulku bylo řečeno. Celým jménem se jmenuje Ronorf Orfen Archimboldo Kaštan. Samozřejmě, když ho venčím tak na něj všemi těmi jmény nevolám. Není nijak šlechtěnej, abych mu říkala Luisa Anne Briony Charles Španěl, ale kdo ho zná říká, že je hezkej. A prý, že jsou kříženci chytří. “Cha.“ On je asi velký omyl přírody je: to ten nejhloupější pes na světě. Ale na to si počkejte, proč to tak je. Jelikož musím jít otevřít. „Ááá!! Petro???“ „Jak jinak. Dělej šup voblíkej se! Ty jo nechápu, co děláš?“ vychrlila na mě rychlostí světla nakvašeně. Nevěřícně jsem na ni hleděla jak na zjevení a čekala na její vysvětlení.
Jelikož jsem opravdu neslyšela sirény troubící o neodvratný hrozící zkáze, konci světa, Paroubkově rezignaci,Bushově náhlém infarktu, o ničem takovém v ranních zprávách nepadla řeč. „Schrastila jsem dva bomboví garcónky, vážně bombónky, tentokrát to určitě klapne!“ Recitovala už od dveří a hrnula se jako loňská povodeň dovnitř. „Co? Jó tak, mini porcička před pátou a pak už nic co? Co to maso? Pro Ronouše? Ten se ale má! Kousek si ždíbnu, já nemám co jíst a kámoška vyváří psovi. Cálovala jsem dneska semestr, matka nepřidá ani, kdyby se měla rozkrájet, prej až změním svůj způsob života a pohled na svět. Což je naprosto impossible, to raděj budu anorektička jako ty což, ale není možný, jelikož já jsem já a ty seš vlastně bulimička, nebo né? “Díky ségra.“ poznamenala jsem ironicky a pak už nic. Od rána jsem nic nejedla, mozek mi vynechával.“Hele, vážně, nebuď trapná, vim, žes o tom nevěděla, ale to byl záměr, musela to bejt přepadovka. Kdybych ti to řekla dopředu, zas by ses nějak vymluvila. Buď na zubáka, nemocnýho psa, nemocnou kočku, na učení, nebo úřední jednání. Samý takový neodvratitelný události.Tak teď ti to nesežeru, vidím, že jsi doma. Ronouš je v klidu, kočka spí na parapetu, vem si sebou jednu zakrslou mrkev a pojď! Po cestě si koupíš twistra v káefcéčku.“ „A co kdybys mi ho koupila ty?! Vysíš mi ještě pěknej balík.“ „ Jó, prachy a kabelku. V Roxy hraje Fixa, tu můžeš ne?“ Vážně mě štve ta její lascivnost a otevřenost volný lásce atd.,atd., něčím mi připomíná matku. V poslední době jsem zlá a nevrlá. Jen tak z principu. Asi je to tím, že nemám nikoho ráda, sex mě příšerně děsí, neboť jednou to nebylo jak jsem si vysnila a proto jsou od té doby všichni chlapy v mejch očích hnusný perverzní kreatůry. I krásní romantičtí héroové z filmů a reklam i tvrdí, drsní týpci, co zachraňujou svět, prohnaní mafiáni, gangsteři, knězové všichni jsou zvrhlí a zhýralí. . „Jsi moc mladá na to, aby si to chápala,“ řekla mi onehdá v čajovně Běta. „Ještě jsi nic nezažila a nikoho nepoznala, abys mohla soudit. Stejně si budeš muset vybrat, pokud chceš někoho milovat. Buď muže, nebo ženu. Pán ti ukáže správný směr tvé cesty, jen ho musíš následovat a naslouchat mu. Běta je adventistkou sedmého dne. A to znamená, že není nic důležitějšího než bůh, manžel a rodina. Teda s tou ženou to mě fakt dostala, od ní bych to teda vážně nečekala. Dohromady mají s Jaroslavem pět dětí a ještě si adoptovali Dariju, Pepinku, Iítu, Kamu a Kazua. Maj pět holek a pět kluků. Je to moje o dost starší kámoška tak trochu můj vzor. Obětavá, milující, pozitivní, naslouchající, vyrovnaná a je to ten typ člověka co si myslí, že lepší kniha než Bible, ale pozor Kralická nikdy napsána nebyla. Už ve dvaadvaceti byla vdaná a rozhodnutá jak se svým životem naloží. Věděla, že je předurčena rodit děti a starat se o rodinný krb a hospodářství. A ještě k tomu dnes překládá a publikuje. Je moc hezká přesně takový ten biblický typ Sáry, Magdaleny, nebo samotné Marie. Poznaly jsme se, když ještě máma pracovala pro jednu nadaci. Každoročně se pořádaly hostiny na parníku na Vltavě pro pěstouny a adoptivní rodiny, pomáhala jsem tam a taky jsem se už tenkrát, to mi bylo asi dvanáct, rozhodla, že nechci mít nikdy svoje děti, ale adoptovaný.Za prvý ze sobectví, protože nesnáším bolest a když „to mám“ tak umírám a za druhý bych je chtěla zachránit. Asi už to mám v povaze, i když pes a dítě se nedá srovnávat. Ronouš je jenom taková malá zahřívačka, chtěla bych jim dát domov, vzdělání, lásku. Teď to může znít melodramaticky a fádně mesiášsky, jenže možná tohle je ten pravý cit, který bych uměla dávat. „Pořád bys někoho zachraňovala, a co ty, kdo zachrání tebe?“ Jsi tak zranitelná, působíš jako zraněné zvířátko, jako to Andersenovo ošklivé kačátko. Právě ho děckám čtu.To bys nevěřila, jak jsou vnímavé. Mají úžasné postřehy, když jsem jim dočetla tu pasáž, jak z kačátka vyrostla labuť, jak bloudí světem a nakonec najde ty své… Rodinu, která ji přijme a bude milovat. Všechny se na mě nahrnuly, líbaly mě a mačkaly a šeptaly: Mám tě rád maminko. Mám tě ráda mami. A malej Iíta přišel a říká: Mami, musíš něco vědět. Já nemám vůbec rád rasisty a taky nacisty a taky všechny co končej na isty.“Teda, opravdu jsem měla co dělat, abych se před nimi nerozbrečela, objala jsem ho, broučka mýho čokoládovýho a řekla mu: Iítí, já nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil! A on na to: Já vím maminko,ale to nebude nutné, bůh mě ochrání! A já a táta tebe. A taky Anny, Pepču, Dari, Kryštůvka, Štěpku, Kazua, Kajdu, Libi i Kamu.
A já v tý chvíli veděla, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě i v nebi. A jak jsme tam tak všichni byli poskládaný na tý mojí a Jardově manželský posteli, tak jsme v obětí usnuli a když pak přišel Jarda z práce lehl si k nám.V tu chvíli jsme to cítili: jsme velká šťastná rodina a žadný isti na nás nemaj, protože my se máme, že se milujeme.“Usmála se jako to dělá vždy, když chce podtrhnout význam toho co říká, sklopila oči a napila se. A mě poklesla ruka se lžičkou plnou šlehačky a cinkla o talířek a začaly mě štípat oči, až se všude zamlžilo a taky mě bolelo srdce, taková zvláštní tíseň, přemíra zdravé závisti,úcty a lásky. Zhluboha jsem se nadechla a požádala číšníka o vodu.Uslzeně jsem pohlédla skrz nazelenalý tabulový sklo dveří a všimla si, že už mi ujela asi pátá tramvaj. Mávla jsem na Tondu, že ještě tenhle týden bude mít zajisté tu čest, ať mě napíše na seznam častých, ale neplatících štamgastů a vstala jsem. Běta my nevěnovala pozornost a mluvila dál.Už mě neutěšovala ani nijak nechlácholila, změnila téma na práci. Já ji taky nevnímala, měla jsem o čem přemýšlet, zase si jí o něco víc vážit a bohužel zase jí strašně moc závidět, za což se moc stydím. „Hele, už by jsme měly jít. Mám ještě jednu schůzku kvůli práci na Andělovi a ty musíš přece pro drobky do školky.“Překvapeně vzhlédla. „Nebudeš potřebovat pohlídat?“Řekla jsem prkeně, aby nebylo slyšet jak moc se mě ta historka s rodinou dotkla. „Mám teď dost času, když ještě nevim kam mě vemou a jestli vůbec.“ „Ty moje kuřátko nevopeřený,“ řekla mateřsky Běta,“to víš, že můžeš přijít hlídat, že se vůbec ptáš. Nikoho z hlídačů děcka tak nemilujou, jako právě tebe. Zrovna včera se mě Liběnka s Pepinkou ptaly, kdy zas příde slečna S. Že prej chtěj vědět, jestli Samsonovi dorostou vlasy veme si Dalilu a Filištýnce zrubá, nebo jak? Teda takovou verzi jsem ještě neslyšela, prý jim to vykládáš s bárbínama a kenama a s koněma s mašlema co dělaj vojsko, dobarvuješ to a domejšlíš jako hollywoodský filmy.To mi slečno S. pěkně narušujete morálku! Tak mi schválně nemáme televizi, aby je nemoh ovlivňovat konzum a poživačnost a ty…!?“ Dopila Medvídka Pú , zasmála se tak, jak to umí jenom ona a měla se k odchodu.“V pondělí tě čekám!“ Řekla a zamířila směr Kampa. Zrovna mi volala máma.Že prej hlásili v rádiu,že se právě v mý čtvrti potlouká navýsost nebezpečnej pedofil a už znásil dvě děvčátka a jednoho chlapečka.Tak ,abych nechodila po setmění sama ven a kdyžtak jenom s Ronoušem.Začala jsem se úděsně smát.Podrážděně se mě zeptala proč se směju, když má o mě strach? Byla v tom ještě včerejší skvělá nálada z Roxy,nebo co,ale už jsem se zase dusila.“Mami, vždyť já nejsem jeho věková kategorie.Přešla to bez další poznámky,patrně to zařadila k obvyklým zastydlým projevům doznívající puberty a řekla, ať to varování neberu na lehkou váhu, že je to vážná věc. A já na to:“Mami jsem těhotná.“ Na druhé straně aparátu něco těžkého žuchlo na zem. Buď máma ,nebo váza to se nedalo přesně určit. Začala jsem řvát:To byl vtip, to byl vtip! Nejsem, nejsem! K telefonu přiběhl Jiří a klidně jako on vždy,neboť to patří k jeho profesi komunikovat s narušenými citově labilními lidmi povídá:“Přijď na večeři vyřikáte si to v klidu.“ Smála jsem se tak ,až mi vypadl mobil z ruky, rozbil se na dlažbě a baterka mi zapadla pod linku. Bezva! Kdyby mě potkal pedofil, ani si nezavolám.
