Obnova slušnosti jako nezbytný předpoklad dalšího rozvoje lidské společnosti. (Vsetín prosinec 2013 )
Doc.RNDr. Jan Šteigl.CSc Vážená paní starostko, vážená paní místostarostko, vážení přítomní, kolegyně a kolegové, dámy a pánové!
Všichni máme rádi svobodu, kterou považujeme za nezbytnou pro svoji existenci, pro své uplatnění i pro svůj rozvoj. Dlouhodobé zkušenosti však prokazují, že odstranění všech omezení často odkrývá nepřipravenost na samostatné rozhodování, neschopnost kultivace osobních cílů a jejich sladění s cíli společnosti ve které žijeme. Nechápeme často právo ostatních na stejnou míru svobody jako uplatňujeme vůči sobě a hledáme řešení osobních problémů nebo osobní prospěch společensky málo přijatelnými cestami mimo platný řád. Proces humanizace lidstva je starý jako sama lidská společnost - probíhá od samého začátku její existence. Dlouhodobá historie lidských společností potvrzuje, že pro jejich zachování a rozvoj jsou životně důležité procesy přizpůsobení (adaptace) a kulltivace chování jednotlivých členů se současným vývojem skupinového vědomí a pocitu sounáležitosti (jednoty). Antropologové se většinou shodují na tom, že právě cílená péče o potomstvo, objev skupinového jazyka s možností komunikace zavedenými znaky a psané slovo (učení se, smlouvy, komunitní pravidla) umožnily "nedokonalému" člověku v náročných podmínkách přežít. Dělba práce se společným využíváním výsledků je vázána na většinově uznávaná pravidla i propracovanou organizaci činnosti. Kvalitní přípravu svého budoucího člena (občana) na jeho životní roli v lidské komunitě zajišťuje elementární (rodinná) skupina a navazující vzdělávací a výchovný systém. Člen lidské společnosti očekává od uskupení zajištění bezpečnosti (ochranu), pokrytí svých oprávněných potřeb (fungující vnější i vnitřní ekonomiku), zajištění výživy, uplatnění se, podmínky pro reprodukci (partnerství) i naplnění svých osobních cílů. Schopnost podřídit se zavedenému systému, spojená s ochotou společenské role přijímat a kvalifikovaně je plnit, jsou pak rozhodující pro kvalitu života celku i jednotlivců. Dějiny lidstva jsou dějinami vzniku, rozvoje, ale i zániku lidských komunit. Analýza příčin úpadků přináší opětovně důkazy o zhoubném vlivu oslabení úcty k platnému právu nebo k uzavřeným smlouvám nebo o neochotě
2 zaujímat očekávané role či odpovědně pracovat. Oslabená role rodiny a výchovy vede ve svých důsledcích k oslabení státu (viz.: T.G.M.). Oprávněně si řada z nás klade otázky: Jací jsme jako společnost byli, jací jsme a jací bychom měli (chtěli) být. Jsme lepší nebo horší než naši předkové, jak se budou mít naše děti nebo vnoučata? Jsme úspěšnou lidskou společností? Přes různé preventivní akce se šíří krize mravů, vulgarizace, zhoršují se mezilidské vztahy, roste delikvence, včetně zneužívání dětí. Často se potvrzuje, že tituly nebo vysoké funkce nejsou zárukou mravnosti. Živelnost dostává přednost před systematickou prací. Slušnost je chápána jako slabost, a jako taková je podceňována nebo přímo zesměšňována. Stav společnosti i některé tolerované jevy způsobují přinejmenším rozpaky. Úctu k životu, k dobře odvedené práci a pokoru nahrazuje individuální a skupinové násilí, svoboda je zaměňována za anarchii. Absentují pozitivní vzory. Naše politická reprezentace často přeceňuje v rámci Evropy i ostatního Světa svoji úlohu. Neumíme žít s jinými etniky a kulturami, nedaří se prosazení principů přiměřené, chápající tolerance proti nesnášenlivosti, intoleranci, závisti a násilí. Je co napravovat! Jací jsme 24 let po obnovení demokracie? S jakými problémy se setkáváme? Spolu s většinou ostatní Evropy se četnost naší populace zmenšuje, odcházíme jinam, strukturálně stárneme. Nadějně se sice prodlužuje střední délka života, ale nejsme o staré nebo dlouhodobě nemocné připraveni pečovat. Z obecného povědomí se snažíme vytěsnit stáří jako důsledek přirozeného biologického procesu stárnutí, díky rozbití vícegeneračních rodinných systému minulým režimem se často nedaří obnovit harmonické soužití mladých a více pamatujících na pracovištích a dokonce ani v mnohých rodinách. K těmto potížím se přidávají krize ekonomiky a krize v přístupu k práci. U části populace panuje neochota nezneužívat sociální síť a podpůrné mechanismy státu, příležitostné přilepšení "ze společného" vítají i lidé dobře situovaní, včetně představitelů vrcholové politické scény. Je co měnit! Jaké má naše společnost nástroje na překonání aktuálních překážek? V obecné rovině naše společnost preferuje rychlost s kvantitativními ukazateli, přírodovědné poznatky jsou oceňovány více než společenskovědní, testování
3 kvality často podceňujeme. Technika i moderní technologie - elektronizace a automatizace oprošťují člověka od fyzicky náročné práce, ale také přinášejí málo očekávané problémy: rostou požadavky na vzdělání, s prací vsedě, která dnes převažuje, klesá obecná tělesná zdatnost, přicházejí civilizační nemoci, přebytek volného času není adekvátně využíván. Nejsme připraveni na hledání uplatnění, změnu zaměstnání či oboru. Současná doba bývá označována jako "věk informací". ( Dost často má člověk pocit, že se jedná spíše o století přebujelé a nefunkční administrativy s vyplňováním dotazníků, hlášení a statistik.) Rozvoj informačních technologií také přináší kromě kvalitních a žádaných informací i přebytek poznatků různé kvality s nepřetržitým tlakem mnohdy málo pravdivé reklamy. Správně využívané moderní technologie opravdu pomáhají, vyžadují však vědomě aktivní přístup "orientovaného uživatele" se stabilizovaným hodnotovým systémem. Díky výzkumu a rozvoji otoelektroniky dostáváme stále účinnější nástroje. Přitom velmi podceňovaným problémem je odpovědné, adekvátní a oprávněné využití těchto nástrojů. Situaci navíc ztěžují nežádoucí jevy ( kyberšikana, únik inf. aj). Jaké je naše školství? Jaký je žák? Kam směřujeme? Stále více aktuální nezbytností je realizace promyšlené koncepce výchovy a vzdělávání. Identifikace aktuálních problémů ve společnosti, hledání a ověřování účinných výchovněvzdělávacích metod či technologií, včetně systému opravdového celoživotního vzdělávání nebo rekvalifikací. Škola ztratila roli monopolního sdělovatele poznatků, učitel se většinou za malého zájmu společnosti ujímá zcela nové role zkušenějšího ( staršího ) partnera - průvodce ( trenéra a rádce ) svých svěřenců. Děti jsou sice v průměru vyšší, biologicky vyspělejší, pubertálně akcelerovanější, ale psychicky nezralé, mnohdy agresivní, nesamostatné i nestálé, choulostivější a málo zdatné. Jindy velmi citlivé, vzhledem k nedostatku zkušeností snadno zranitelné. Volnočasové aktivity nejsou vždy přiměřené věku ani reálným možnostem jedince. Mnohé děti kromě běžných dětských nemocí jsou zdravotně znevýhodněny, vyžadují specifický přístup, zvyšují se tak nároky na péči rodiny i přístup školy, učitele a vychovatele. Velký problém moderní společnosti i současné školy spočívá v nástupu daleko rychlejšího tempa změn a proměn podob reálného života, než jsme byli
4 zvyklí, než očekáváme a než bychom chtěli. V důsledku toho roste v rozvinutých zemích zatížení škol, stoupají nároky na učitele i zastřešující organizaci, paradoxně ale současně klesá společenské ocenění učitelovi práce, zpochybňována je délka volna na zotavenou i potřeba magisterského ( plného) vysokoškolského vzdělání. Nezasvěcená veřejnost nedostatečně vnímá monohostrannost učitelské zátěže přímou výukou i mimovýukovými povinnostmi. Zvýšené ohrožením srdečněcévními příhodami, oslabená imunita, zrakové problémy, potíže s hlasivkami, katary horních cest dýchacích, chronický stress, chronická únava, celkové vyčerpání ( až vyhoření ) jsou jen některé následky zátěže učitelskou profesí. Celoživotní vzdělávání a sebevzdělávání učitelů se jeví dnes jako naprostá nutnost. Nové technologie vstupující do našeho života i do našich škol a domácností přinášejí lepší využití lidského potenciálu pracovníků, učitelů i žáků., současně ale rostou nároky na orientaci, smyslovou zátěž, na svalový aparát a držení těla, na psychiku a rychlost reakcí i na koordinaci. Výrazně je tak ohrožováno zdraví populace. Jak a kam? Kdo? S kým budeme naznačené problémy řešit? Právě v současné překotně se vyvíjející době mají učitelé, vychovatelé, filosofové, rodiče i další odborníci a angažovaní kompetentní politici možnost i povinnost formovat aktuální obsah výchovy i vzdělávání, tedy čemu, koho a jak učit, k čemu, jak účinně a koho vychovávat. Je prokázáno, že ZŠ a rodina rozhodujícím způsobem kultivují budoucího občana. Učitelé i rodiče zaslouží z tohoto důvodu maximální podporu státu i společenské ocenění. Nutné základy humanizace současného člověka i společnosti jsou především v jejich rukou. V zemích, které jsou v čele úspěšnosti ve vzdělávání si často řídí, kontroluje i uděluje osvědčeným učitelům definitivy, přímo stát, který rovněž garantuje plné vysokoškolské vzdělávání těchto pedagogů ZŠ. Jak můžeme pomoci my ostatní? Buďme na sebe vzájemně hodnější, dodržujme dohody a právo, braňme se fetiši peněz jako rozhodujícímu argumentu, odvádějme práci, na kterou můžeme být právem hrdi. A spolupracujme s naší školou. Zpevňujme naše partnerství.
K.Čapek : O umění a kultuře.
Selže-li vzdělanost, nepřijde ke slovu "průměrný" člověk prostý a řádný muž se svým normálním rozumem a mravním zákonem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný.
