blíbil jsem si již před lety ony starodávné příběhy, které se tolik hodí k vyprávění za večerů bujného léta, kdy pořád a pořádně prší. V čase, kdy tmavnou i bělošedé mlhy stoupající z lesů a stíny vybíhají zpod smrků rychleji než kdy jindy. Rozsvícené světlo v každém domě na okraji mokrých luk, zejména nahoře v nejzapadlejší části Vratislavic – v Novém Světě, vytváří okolo oken prostor hřejivého bezpečí. V takovém počasí je cítit ona romantika konce 19. století, kdy bylo nejlepším zážitkem ušlechtilých intelektuálů v obleku s vázankou hledět do divočiny temných lesů se skleničkou vína a kouskem šunky v ruce z vyřezávaného pohodlí altánku. Ještě tak před dvaceti lety, kdy jsem se začal zajímat o pověsti jizerského podhůří, existovala pouze jedna jediná česky psaná sbírka oněch příběhů a zážitků ze života zdejších dávno mrtvých horalů – a sice knížka Ďáblův doktor od jabloneckého prozaika a novináře Vladimíra Mikoláška. Objevil jsem v ní však pouze jeden jediný příběh z údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem, navíc zařazený mezi pověstmi z Jablonecka a Železnobrodska. Vypráví se v něm o poměrně
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 52 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2013/06
O
Pozdní večery vysoko nad Prosečí. Příjemné šero v dřevěných chaloupkách s malými okénky vyloženě vábí tajemné příběhy z časů vratislavicko-prosečského kronikáře Jägera
409
známé ztrátě zvonu ze starého vratislavického kostela. Ta pohádka se špatným koncem je dnes již opět ve Vratislavicích poměrně rozšířena, sám jsem ji dvakrát ze švabachu překládal a převyprávěl. Pravda – až po panu Mikoláškovi, nestorovi jizerskohorských pověstí. Stojí v ní, že když za třicetileté války táhli zemí Švédové a shazovali zvony z věží, aby z jejich kovu mohli vyrobit děla, rozhodli se Vratislavičtí svůj zvon raději ukrýt. Kam jej zakopali, věděli jen kostelník a obecní představený, kteří však nechtěli vojákům nic prozradit. A proto Švédové oba dva před kostelem popravili. Vratislavice pak lehly popelem, který přikryl utrpení i tajemství ukrytého zvonu. Po skončení bojů se do údolí vrátili lidé a ves začali pomalu obnovovat. Znovu postavili i kostel a chtěli do něj zavěsit zvon. Bůhvíjak se tehdy dozvěděli, že tu kdesi pod velkým žulovým kamenem leží zakopaný zvon ze zničeného starého kostela. Hledali jej, rozkopali kdeco, ale ukrytý zvon už nikdy nikdo nenašel. Pokoušeli se o to později ještě další a mnozí, ale nikdo z nich nebyl nakonec úspěšný. A tady pověst končí. Pradávný zvon ve Vratislavicích se objeví teprve tehdy, až na světě zavládne úplný a trvalý mír. Vypadá to tedy pramálo nadějně a všichni si musí nutně myslet, že to je jen na ničem založená pověst a že zvon z 16. století nikdy nebyl zakopán kdesi v loukách nad Nisou. Jenže: to by lidé koukali, kdyby jej najednou vyrýpnul bagr při kopání základů některého z nových vratislavických rodinných domků. Vratislavičtí by pak v kostele měli jeden z nejstarších zvonů v kraji. o je nejznámější vratislavická pověst. Jenže v Jägerově vlastivědě a i dalších knihách jsou také jiné příběhy. Vystupují z nich roztodivné bludičky, vodníci a mužíčci, jen část z pověstí a pohádek má patrně též určitý historický základ a hovoří o událostech a postavách, které podle všeho mohly existovat. Takový je třeba příběh o staré děvečce z Haynu. Vypráví se o ní nejen to, co se už vratislavičtí čtenáři mohli dozvědět, a sice že chodívala za nocí jako noční můra utlačovat jednu paní v Novém Světě, kterážto s ní ale dokázala pomocí svého důvtipu rychle zatočit. Děvečka byla všeobecně známou postavou první poloviny 19. století; stará a statná žena z Haynu (to byl patrně Háj – součást dnešního Rádla, k němuž kdysi náležel i Nový Svět) patřila k těm pověstným figurkám z časů starodávných lidí vratislavických. Každý prý ji v oblasti mezi Mohelkou a Nisou znal a každý věděl, že je ta žena poněkud jednoduché mysli a hlavně že má určité sklony k démonickému chování. Jenže to prý bylo jen za nocí, kdy se proměňovala v můru. Přes den byla mezi horaly velmi oblíbenou – vždy sršela veselím a měla dobrou náladu, což rozhodně nebývalo u starých služebných na statcích obvyklé. Při vší své prostoduchosti rozuměla složitému umění veselého
T
410
života lépe než mnozí učení filosofové. Navzdory svému stáří a chudičkému životu pro ni prý svět nebyl žádným slzavým údolím. A navíc: přes svoji značnou tloušťku si uměla užít i hudbu. Jakmile ji cinkla do uší, byla hned přemožena chutí tancovat a vlétla jako dělová koule do kola, kde tančila svůj vlastní tanec, jakousi zaječí skočnou, v čemž ji jen málokdo dokázal napodobit. Nadpřirozené schopnosti děvečky z Haynu se ukázaly v okamžiku, kdy ta veselá kopa onemocněla tak vážně, že skončila na úmrtním loži. Bylo to velmi zlé. Kněz už ji přišel zaopatřit svátostí umírajících. A přeci i v tomto vážném okamžiku, kdy vstupovala na svoji nebeskou cestu, nebyla tak úplně schopná se odpoutat od své vyhlášené pozemskosti, protože se jí na světě ještě tak moc líbilo. Její nadpřirozené schopnosti se probudily a ona se pekelně soustředila na to, že o jejím dalším osudu nemůže rozhodnout nikdo jiný než svíčky hořící okolo postele. Až je zhasnou, bude sledovat kouř. Když potáhne ke dveřím, tak potom je to zlé – Adié, můj ty krásný živote. Ale pokud půjde kouř ke stolu, bude žít ještě mnoho let. Kněz svůj úkol naplnil, svíčky sfoukli. A kouř skutečně rozhodl – plynul ke stolu! A stará a tlustá děvečka tak žila ve svém veselí ještě mnoho let. Mimochodem, popisovaná prostoduchost děvečky z Háje nebyla ale v podhůří Jizerských hor v těch dobách nic výjimečného; dokonce i kronikář Jäger o tom napsal: „Před staletími se ve zdejších horských údolích občas narodili lidé bez ducha nebo smyslů. Mělo se za to, že zdravé dítě v kolébce proměnil zlý duch nebo kouzelník. Aby své děti ochránili, dávali lidé miminkům červenou šňůrku na zápěstí.“ Ještě hluboko do konce 19. století bývali vratislavičtí horalé velmi pověrčiví. Doklady o tom se dochovaly zejména z nejtajemnější a nejzapadlejší části dnešní obce – z Nového Světa. Těžko říci, jestli to je proto, že život v tamních chaloupkách pod lesy v sevřeném údolí byl o tolik těžší, nebo to je spíše proto, že z Nového Světa pocházel sám kronikář Jäger a postoje tamních lidí mu byly dobře známé. Nadpřirozeno i čáry a kouzla zjednodušující zdejší nelehký život, to vše zdejší horalé vzývali. Jako v celém jizerském podhůří, i ve Vratislavicích mnozí toužili vlastnit tzv. Höllenzwange čili čarodějné knihy. Ony starobylé svazky s kouzelnými formulemi, s nimiž mohli lidé vyvolat duchy a zařídit, aby jim byli k službám, nebo jim pomohli najít ukryté poklady. Čarodějné formule z knih byly také často využívány v boji proti zlodějům, neboť správné zaklínadlo mohlo každého přistiženého pobertu nechat zkamenět či přimrazit. Třeba mlynář Bienert z Nového Světa proslul tím, že měl přesně takový Höllenzwang, a čar z něj užíval proti zlodějům ještě ve
411
Pár dřevěnic ve vratislavické části údolí pamatuje ještě časy, kdy zdejší lidé věřili, že ze starých knih lze vyčíst zaklínadla, která mohou zloděje přimrazit i bohatství do domu přičarovat
30. letech 19. století. Jak moc horalé litovali, že se později beze stopy ztratil. Naštěstí se ale to mlynářské čarování dochovalo v opise, v původní podobě německy zrýmováné. Dodnes tak vím, že když natrefil Bienert na zloděje, udělal tři křížky a prohlásil: „Ve jménu Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Amen. Spoután by měl být každý, kdož mi něco ukradnul. Bude nehnutě stát, nesmí se rozhlížet a také nesmí odejít; stojí jako kmen a civí jako kozel, s rukama rozpaženýma a s natlučenými zády. Od hlavy až k patě ať je černý jako uhlí. Ponejprv spočítá všechny pařezy a kmeny na celé zemi; všechno listí, co na stromech roste; všechny hvězdy na nebi a všechen písek na březích moře; všechen kámen v hlubinách a všechny dešťové kapky, co jich z nebe padá. Jak ti to, zloději, nemožno jest, tak jest nemožné mi něco brát. A ty tak musíš nehnutě stát jako kmen a civět jak kozel, dokud si tě svýma očima neprohlédnu, dokud slovem ti neodpustím a rukou svou tě neosvobodím.“ Po těchto slovech měl zaříkávaný zloděj zůstat stát jako zkamenělý. A když jej zaříkavač spatřil a rozpoznal, dal mu pohlavek a propustil jej se slovy: „Jak tu stojíš ve jménu všech zlých duchů, tak zase jdi a vzdal se ve jménu všech zlých duchů!“
412
Vlastníci kouzelných knih a zaříkávači se těšili velké úctě. Do Vratislavic doléhal z blízkého Šumburku zejména věhlas slavného „jizerskohorského Fausta“ – doktora Kittela. Vyprávěla se tu hlavně ona pověst o zlých duších – havranech, které přičarovaly Kittelovy děti právě čtením z kouzelné knihy, kterou kdysi zapomněl otevřenou na stole. Kittel se naštěstí stihl včas vrátit, přečetl text zaříkávání pozpátku a tím vše zachránil. Z vděčnosti pak nechal v Šumburku postavit krásný svatostánek vedle studánky, tzv. Kittelův kostel, v němž nechal ještě zřídit svaté schody se 33 stupni, po nichž stoupali za odříkávání modliteb věřící a poutníci, často i z Vratislavic. Čarodějnou knihu prý Kittel hodil do plamenů. Peklu ji vrátil. Kouzla a čáry měly především sloužit ke zlepšení těžkého života podlesních chalupníků. Jednou se prý tři silně věřící muži v Novém Světě spojili, aby si tak vyčarovali peníze. Kulhavý Hübelschuster z domu č. 426 byl vůdcem toho podniku, který byl provozován v domě č. 447. Duchovním patronem akce byl pak zvolen sv. Kryštof. S velkou opatrností a pečlivostí byl vybrán den i hodina, kdy zaříkávání začne. A taky začalo: ti tři za zavřenými dveřmi šeptali tajemné formule a za zataženými okny vyhlíželi, jestli se v podobě bílých holubů nezjeví dobří duchové s penězi. Po chvíli se skutečně zjevila jakási postava v bílém plátně a pomalou chůzí se plížila okolo domu. Strach, ale i naděje se vloudily do myslí všech tří prosebníků. S chvěním a drkotáním zubů klečíce dokončovali odříkávání čarodějných formulí. Mezitím ale strašidlo nějak podezřele ožilo a začalo poskakovat. Nakonec, aby celou věc nějak rozlousknul, vztyčil se Hübelschuster a celou silou svého hlasu zakřičel: „Jsi-li dobrý duch, tak k nám buď milostiv a poskytni nám své poklady!“ Kupodivu to zafungovalo, s rámusem přiletěl oknem objemný pytel a rozplácl se na prknech podlahy, takže se jeho obsah s cinkáním rozletěl po místnosti. Duch se naposledy mihnul a byl pryč. Jaké bylo ale zklamání prosebníků, když místo vymodlených jedenáct krát sto tisíc tolarů ve stříbře a zlatě měli najednou v rukách jen čisté střepy. Za okénkem se začalo mocně chechtat „strašidlo“ – jeden ze sousedů šprýmařů si z těch chamtivců prostě vystřelil. Nejen víra v zahrabané poklady zde byla silná. Vyprávělo se často také, že tato krajina je bohatá na drahokamy. Za dávných časů prý do Jizerských hor přicházeli Vlaši z dalekých italských krajin, nacházeli zde drahé kamení a vraceli se coby boháči zpět do svého domova. Jäger zaznamenal německy jejich slavnou větu: „In Böhmen geschieh es oft, dass ein Hirt einen Stein nach seiner Kuh wirft, wo der Stein mehr werth ist als die Kuh“ čili: „V Čechách se často stává, že pasáček hodí po své krávě kámen, který má větší cenu než to dobytče.“
413
V údolí Nisy se v ještě v 19. století objevovali hledači drahokamů, kteří nabízeli instrukce, jak podzemní bohatství najít a vyzdvihnout. Jejich největším majstrštykem ale bylo, když vylákali od chudáků peníze za svoje nepoužitelné rady a vypařili se. Tak se prý jednou objevil v Novém Světě neznámý cizinec, který vychvaloval Svijanský les, ležící mezi Vratislavicemi a Rádlem, coby krajinu plnou drahého kamení. Poté, co zdejší lidi dostatečně vybudil ke zvědavosti a velkému očekávání, vyštrachal plán k těžbě a našel dostatek lehkovážných důvěřivců k získání podílů na podzemním bohatství. S vybranými penězi se pak ovšem narychlo zdejchnul, aniž by do země kopnul. Na Mühlbergu (Mlýnský kopec) v Novém Světě se nacházely křemeny se slídou, nazývané kočičí stříbro. Mnoho z nich bylo pravidelného tvaru a tak lesklé, že působily jako opravdové drahokamy. Jednou se stalo, že se mlynář Bienert se svým sousedem zvaným Herrgott (Pánbůh – podle jeho role ve zdejších velikonočních pašijových hrách) spojili, aby u domu č. 35 pod kopcem vykopávali drahé kamení. Bienertovi ale tentokrát nepomohla ani jeho čarodějná kniha a zaříkávání – společně kopali v dobré naději, dokud nenarazili na podzemní prameny. Svůj neúspěšný podnik pak rychle a doslova „pustili k vodě“. Jedno zaříkávání v Novém Světě ovšem skončilo tragicky. Někdy v polovině 18. století tam žil muž, který se od ostatních lišil různými podivnostmi – měl například celých dvacet let doma neustále připravenou vlastnoručně vyrobenou rakev, která mu zatím sloužila jako bedna k uložení sušeného ovoce. Když jedné noci tento podivín spal, jeho zlý soused přišel s kosou na jeho políčko a pokosil mu jej. Podivín to ráno zjistil a jeho naštvání jej dovedlo k využití starého zaříkávání – z domu přinesl hrnec, vyrýpnul jednu stopu, o níž se domníval, že patří zloději. Nad hrncem potom začal zaříkávat – v jeho kouzelném receptu se to honilo ropuchami, hady, chlupy netopýrů, psími zuby, hadími jazyky, sovími křidélky a jinými čarovnými symboly. Jenže co se nestalo: záhy nato sám podivín dostal zlou nemoc do nohy, ta mu pak zčernala a on pár dní nato zemřel. Lidé si pak šuškali, že v nenávisti omylem sebral k začarování svoji vlastní stopu, a když už si v domě postavil rakev, vykopal si ještě navíc vlastní hrob. Ještě v 19. století bylo ve Vratislavicích hodně lidí, kteří věřili nejen na zaříkávání a nadpřirozené schopnosti, ale také na skřítky a jiná zjevení. Skřítkové, zde označovaní jako Holzmannel (Dřevmužíček) či Holzweibel (Dřevženka), byly drobné kreatůrky, které se rády přidávaly k osamělým pastýřům či dřevařům, vyprávěly jim své pohádky a zpívaly písničky. Dobrosrdečné odměňovali listím, které se – pokud jej ovšem lehkomyslně nevyhodili – doma proměnilo
414
Balvanité koryto Nisy na konci údolí kousek nad Prosečí. Dodnes tato místa při troše fantazie působí jako vodnické království. Stačí přivřít oči a na kameni si představit krpatého zeleného mužíka v šedivém kabátě, s červenou čapkou na hlavě…
415
ve zlato. Zlomyslní byli naopak potrestání čtveráctvím v Krakonošově stylu. Lesních mužíčků a žínek, stejně jako dobrotivých trpaslíků, prý bývalo ještě v 17. století v podjizerské krajině mnohem více, lidé ale věřili, že většina z nich se z Čech odstěhovala po smrti Valdštejnově. Vedle dřevěných mužíků a ženušek se zde objevovali také vodníci s vodnicemi. Ty za soumraku praly své zelené a červené prádlo přímo na břehu Nisy. Bývaly velmi plaché, a když je někdo uviděl, okamžitě skočily do vodního proudu. Prosečský vodník se zase ukazoval v šedivém námořnickém kabátu a červené čepičce a lidé věřili, že každoročně musí odnést jednu duši ze vsi do svého podvodního světa, obvykle to bývalo nějaké nepozorné dítko. Nejoblíbenějším místem zdejšího vodníka bylo místo pod mostkem přes Nisu, vedle Schmidtovy továrny v Proseči. Právě tam vystrašil mnoho lidí. Jedna dívka z Nového Světa z něho měla dokonce smrt. Jednou zvečera přecházeli tento můstek dva starší novosvětští muži, kteří se vraceli z prosečské krčmy. Zaslechli šplouchání ve vodě, a když z mostku koukli dolů, uviděli tam vodníka, jak vystrkuje horní část těla z vody a zase se ponořuje. Oba vyděšeně spěchali do kopce a přiběhli téměř bez dechu domů a tam vyprávěli, co zažili. Dva drzí mladíci, kteří to slyšeli, šli dolů k Nise, aby si pravého vodníka prohlédli, neboť občas hrála vodnickou roli na břehu Nisy také vydra říční. Když mladíci přišli ke břehu, byl už vodník pryč a oni neuviděli nic více než větev obalenou bahnem, jak ji proud řeky zdvihá nahoru a dolů a ona připomíná postavou vodníka. To se pak v Novém Světě ještě dlouho smáli oněm dvěma „objevitelům“ vodníka. Jenže vodník ve Vratislavicících a Proseči zcela nevymřel; byl ještě ve 20. století často používán jako strašák na děti. V hustých lesích na jih od Vratislavic se za nočních bouří zjevoval se svojí smečkou i divoký lovec. Štval jelena se zlatým křížem mezi parohy svými vzteklými psy a pobízel je loveckými pokřiky a pobídkami. Do hučení větru a praskání stromů tak znělo tajemné a divé: Horrido – johó! Horrido – johó! Horrido – johó! Hussassa! S divým nočním lovcem jsme doputovali od vodnických bahnisek dole v Proseči až na konec údolí. Nad Novým Světem a Prosečí se zdvihají prudké svahy, řeka poskakuje přes žulové kameny pod Brandlem. Kousek odtud už se ve své skalní sluji skrýval loupežník Schmirgel; vyprávění o něm ale už patří k jabloneckým pověstem. S posledními vzpomínkami na dávné horaly a jejich nelehké životy se ztrácím v hustých porostech Svijanského lesa. Prodírám se jimi s respektem, ale beze strachu ze zdejších nadpřirozených bytostí na své pouti za svijanským pivem, které šenkují v rádelské hospodě.
416
