Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Pro účely serveru WebTolerance bylo použito vydání knihy z roku 1966. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM, vydání 2. copyright © Ladislav Grosman – dědicové c/o DILIA
Obchod na korze Ladislav Grosman 1. Už vyprchal z mračen hněv náhlé bouřky. A vítr využil svou příležitost, zapřel se do nich, dul a doléhal, pohrával si s nimi, takže měnily svůj tvar i místo a pluly, kudy se dalo. Na obloze se vytvářela modrá oka, prosvětlená sluncem i odleskem ohnivých úderů, které přicházely ze země. Kladiva bušila do kovadliny, údery zněly jasně a svátečně, jako těžké zvony ze vzácného bronzu. I čápa v povětří povzbudily. Zamával radostně křídly a využívaje příznivého proudu, rozhodl se zkrátit si cestu k hnízdu. Plavně se spustil nad kostelní věž, nad šindelové i plechové střechy roztroušených domků, ještě si vzlétl pro jeden pohled nad městečko mezi horami, a pak již šikmou čarou klouzal přímo k cíli své cesty, jakoby povzbuzen hlásky z chodníků: „Letí, letí, čápi letí, letí, letí, nesou děti.“ Černobílý pták napřáhl nohy, zamával křídly a dosedl na střapaté hnízdo poblíž kovářské dílny. Pak už se mohly děti klidně dívat na vousatého kováře v mohutné kožené zástěře, na jeho kouzelnicky odvážné pohyby, když popadl nohu koně. Nezkušené hříbě škublo hlavou, všelijak se vzpíralo, chtělo utéci před násilnickým zacházením. Kobyla zapřažená do žebřiňáku několik kroků odtud hněvivě zaržála. Hříbě se vzepřelo zásahům knejpu a ohně. Z páleného kopyta se vznášely stočené proužky modravého dýmu. Kovář okřikl děti: „Táhněte! Zmizte odtud, hrát si můžete jinde!“ Jako kdyby mu stály v cestě. Když je však kovář Balko v ráži, je lépe se mu vyhnout. Děti se stáhly, neodpustily si však posměšnou říkanku: Síra, peklo, černý smrad, strejda kovář s koně spad’, upad’ na pupek a kůň mu utek’! Začal jeden a vykřikovaly všechny, i ten nejmenší. Bylo jich sedm, mihotaly se při hře, samí bosí usmrkánkové, vnoučata bubeníka ze dvora, ratolesti trafikanta i děti z okolních dvorků. Copaté děvčátko v krátké sukénce neudělalo krok bez švihadla. Na pokraji chodníku podél lip se začaly děti předbíhat. Poskakovaly, vřískaly, kličkovaly a nejmenšího z té drobotiny, asi šestiletého pihovatého kloučka, ostříhaného na ježka, napadlo pošimrat děvče na krku pod vrkoči a vytrhnout mu švihadlo z rukou. Děvčátko bránilo svou hračku. Klučina z jedné strany a děvčátko z druhé, tahali, potahovali, „do toho! do toho!“ povzbuzovaly je 1
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz děti, a najednou bác! – chlapeček cukl, padl na zadek, vypukl smích i pláč a ztratili se jako zlodějíčkové za vraty dvorku. Jenom děvčátko zůstalo na ulici, přeskakovalo švihadlo na jedné a hned na druhé noze a pak oběma najednou. A přestalo. Slitovalo se nad malým oslem, zapřaženým do obrovského močůvkového sudu. Tak namáhavě přešlapoval oslík z nohy na nohu, tak těžce. Marně volal kočí při zápřehu: „Hyjé!… hýý!!!“ Jako kdyby zkoušel výšku svého hlasu, anebo se chtěl povzbudit. Bylo horko, slunce nelítostně hřálo. Přivábeno křikem kluků vběhlo i děvčátko do dvora. Přeskakovalo švihadlo směrem k žebříku a psí boudě; kuřata a slepice se mu s kdákotem vplétaly pod nohy. Zastavilo se až u svítícího prádla, rozvěšeného mezi dvěma starými ořechy. Ve stínu pootevřených dveří naproti se objevil truhlář. Nedalo se vědět, jestli se neobjeví i Brtkova žena, robustnější a obávanější. Brtko se poškrabával za uchem, asi váhal, jestli ji má vyslechnout do konce. „Nic za to nedáš a hlavu ti neutrhnou,“ bylo slyšet ženu z kuchyně. „Budeme vidět,“ řekl, „lámat přes koleno se to, Evelíno, nedá. Ani prosit je nebudu!“ A pak udělal krok. Brtkův voříšek se prodral mezi filcovými botami svého pána a šup k dětem na trávníku. Měl bílou srst a žlutou čmouhu nad pravým okem. Do přibouchnutých dveří se ozval hlásek děvčátka se švihadlem: „Pochválen Pán Ježíš Kristus!“ Truhlář Brtko se otočil tváří k dětem. Přesvědčil se, jestli má skládací metr v zadní kapse plátěných kalhot. Děti ani nemukly. Truhlář si ještě upravil zelenou zástěru na vestě a zadumaně se prohrábl v ježku. „Až na věky,“ zabručel směrem k děvčátku na trávníku. Dřepělo zde s ostatními dětmi, jako při podívané na zvláštní výjev. „Esenc!“ zvolal Brtko na psa a spolu vyšli ze dvorka. Nedaleko hvízdl vlak. Mistr pod stříškou kovárny byl tak zabrán do práce, že by sotva měl čas, kdyby se Brtko rozhodl zastavit se na kousek řeči. I Brtko spěchal, míjel nízká okna chalup, nakukoval z chodníku do zešeřelých příbytků a světnice mu připadaly neuklizené a opuštěné. Něco ho zarazilo, třeba si lidé na chodníku ničeho nepovšimli. I pes se podíval na svého pána. Brtko zkontroloval čas, přesvědčil se, jestli se přece jen nemýlí. Pak nechápavě kroutil hlavou. Za ta léta, co bydlí u nádraží, se nestalo, že by nyní spouštěli závory. Vlak. Docela mimořádný, zvláštní vlak, přehřměl ukrutnou rychlostí, jako by strojvůdce měl strach, že ho potrestají, kdyby nedojel na druhý konec světa ještě před západem slunce. Brtko se psem ustoupili několik kroků. Zpod kol se valil prach a hukot, vojenský transport zastřel pohled do hlavní ulice na druhé straně trati. I Esenc vyjádřil svou mrzutost. Brtko v strašném hřmotu neslyšel jeho štěkot, vnímal jenom, jak ho ze sebe hněvivě vyráží. A to ho podráždilo ještě víc. V kmitavých nárazech mihaly se před ním vagóny s kanóny a s vojáky v strakatých celtách. V dunění zmizel i zadní brzdový vagón z dohledu. A oběma bylo najednou lehčeji, slunce vyšlo zpod mraků. Pod plechovým štítkem s firmou „TABÁK A KOLKY“ seděl jednoruký trafikant a civěl do ospalé ulice. V této popolední době měl co dělat, aby přemohl dřímoty. Od prvních slunečních dnů zde vysedával na staré, ošoupané židli s lýkovým opěradlem. Probral se ze spánku a chvíli mu trvalo, 2
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz než si uvědomil blízkost voříška. „Ty kluku špatná,“ řekl ne bez úsměvu na tváři. „Servus, Gejzo!“ zvolal truhlář. „Vzbudil mě, potvora, aby ho všichni čerti! Dnes ti nic nedám, kamaráde.“ Oba měli radost, jak pes zpozorněl. Díval se střídavě hned na jednoho, hned na druhého, jako by tušil, že tu komedii sehrávají kvůli němu. „Ani do fajfčičky?“ zeptal se Brtko lítostivě a ze zadní kapsy vylovil fajfku. „Vůbec ne.“ „Ani do papírku?“ „Ne.“ „Aspoň jednou nacpat.“ „Ne!“ „A špačka?“ „Nic, nic, nic!“ Následovala pointa. Když trafikant vyrazil ze sebe toto rozhodné odmítnutí, i Esenc zaštěkal krátce a ostře třikrát za sebou a oba přátelé se rozesmáli povedenému vtipu. Esenc totiž šarmantně zapanáčkoval a tímto husarským kouskem trafikanta uprosil. Ze štědře nabídnuté tabatěrky si Brtko mohl vzít tři cigarety a zasunout si je do kapsičky u vesty. Na silnici mezi městskou váhou na těžké náklady a řeznictvím čekali psi na příděl kostí. I koňský potah se už vrátil z jatek, všechno bylo připraveno. Jenomže dnes se tu kupodivu sešla daleko větší smečka než obvykle, patrně se už po všech boudách města roznesla zvěst o štědrém řezníkovi. Psi byli divočejší, znepokojovali kobylu, cítili nebezpečí zvýšené rivality. V nedočkavém, hněvivém vrčení domáhali se svého zvykového práva. Ve veřejích řeznictví stál tovaryš v bílé zástěře a se džberem v podpaždí čekal na vhodný okamžik, aby vyhodil novou dávku kostí. Brtko zneklidněl, byl ostražitější než jindy, nespustil voříška z očí. Esenc byl jediný pes, který se nevrhal na kořist bez rozmyslu. Docela ukázněně čekal na povel, třeba ho to stálo nemálo sebepřemáhání. „Teď!“ zvolal Brtko v okamžiku, když se psi soustředili na novou dávku kostí a kořist ostatními nepovšimnuta zůstala stranou. Voříšek vyskočil obloukem a vrhl se na kost. „Budou hody, budou,“ pravil pán a zahleděl se snivě do rušnější části ulice blízko náměstí. Brtko se nedočkavě otočil, zaslechl zvuk vojenské trouby. Snad si trubač – nikdo ho zatím neviděl, všichni ho slyšeli – zamanul ráznou polnicí přehlušit ruch ulice. Zdálo se, že nejde o věc všední. Teprve před několika dny se přistěhovali dragouni do městských kasáren. Chodci se zastavovali a v otevřených oknech rozkvétaly černé i plavé hlavy žen, usměvavé tváře děvčat. Zvuk trubky zněl ještě silněji. Za rohem, uprostřed silnice se vynořil – vesnický farář na kole. A hned za ním, jako by tento muž V sutaně měl tajné pověření ukázat cestu vojákům, přijížděl důstojník, vztyčen v sedle koně. A pak se korytem úzké ulice plavně nesly vyrovnané řady husarských dvojic, jako by jim velice záleželo na mínění diváků na to co řeknou, jak posoudí jejich elegantní cval. Dragouni s úsměvem odpovídali na mávání v oknech a na chodníku. A trubač s tváří odulou od 3
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz námahy foukal do zvučící mosaze, nedbal na uznalé pokyvování a volání chodců, neviděl Brtka a psa, ani rozdováděné bosé uličníky. Do dusotu zazněl nevtíravý, měkký hlahol zvonů. Tři siví holubi seděli na stříšce kostelní věže a hodiny s černým ciferníkem v jejím stínu ukazovaly pátou hodinu odpolední. Brtko si uprostřed rušného korza srovnával hodiny s časem na věži. Pak už mohl nerušeně i s požitkem věnovat svou pozornost kolemjdoucím na korze, které očividně ožívalo. Díval se chvíli na bezstarostné mládence s děvčaty v květovaných šatech a utkvěl na bizarním kloboučku paničky s pejskem. Brtko zapomněl na svého voříška a v tom právě byl kámen úrazu. Panička se rozhořčila: „Držte si ho na řetízku, jó. Terčo! Terčinko moje, pojď hezky! Fuj! Fuj!“ Šlo o docela banální flirt. Esenc uplatnil nevinně jenom svůj čich a žádostivý pohled. Brtko se nastokrát omlouval milými úklonami a rozpačitým úsměvem, couval a vrazil do kočárku. A najednou zatoužil potěšit se pohledem na kučeravé děvčátko v kočárku, pošimrat je pod bradičkou, promluvit na ně, mlasknout mu pro radost a lusknout prsty pro potěšení vlastní i pro radost maminky. Esenc mu byl v patách a se stejným zaujetím zíral na černobílou skupinu jeptišek, na jejich plachý krok, schovaný pod širokou sukní, na prsty sepnuté na růženci. Čtyři dvojice, osm žen, lidé na korze jim zdvořile uhýbali, dělali místo poustevničkám, které se zřekly potěšení vnímat jas světa. Brtko se snažil tento tísnivý pocit vylovit prstem z límce. Zneklidněl. Znaleckým uchem zřetelně oddělil od ostatního ruchu důvěrně známé údery seker, bušení kladiv a vrzání hoblíků. Lomoz blízký Brtkovu srdci se nesl od dřevěného jehlanu uprostřed náměstí, od nevídané stavby pýchy a hrdosti, jejíž bělostná špička vysoko, vysoko přečnívala nad kaštany kolem náměstí. Do výšin se drápal jehlan, snad chtěl špičkou svého jazyka olízat modrý nátěr oblohy. Brtko si plácl do kolena, hvízdl na kloub ohnutých prstů, neboť v té chvíli chtěl mít voříška u sebe. Esenc se snad zařekl, že se nenechá víc zdržovat liknavou nerozhodností svého pána, že mu sám ukáže, kudy se ubírat. Jenom občas se otočil, jestli se přece jenom moc nevzdálil. Škobrtnul o holinu vojína a otřel se o nohu dívky. Posadil se na štíhlý zadek a vztyčil slechy. „Jdeme na to, páni!“ „Jde se! Chyť ho!“ Ta slova by mohla patřit i jemu. Musel se mít na pozoru. Ve své vztahovačnosti to nemohl vyloučit ani Brtko. Ale mládenci se jenom producírovali před děvčaty. Brtko pošimral voříška a vypadal zaujatě a odhodlaně. Cukl hlavou. „Zmrzlina! Zmrzlina!“ volal osmahlý chlap v červeném fezu a vyzváněl mosazným zvonkem, uvázaným k držadlu zmrzlinářského vozíku, který téměř v běhu postrkoval před sebou. „Zmrzlina! Zmrzlina!“ Cinkot i ochraptělé vyvolávání místního Turka zůstávalo za Brtkem. Se soustředěnou pozorností obcházel Brtko elipsu náměstí. Jako by dostali s voříškem tajné pověření registrovat i nejmenší podrobnosti ze stavby jehlanu. Brtko teď vypadal tak, jako kdyby soustředil všechnu svou vynalézavost, důmysl i řemeslnickou dovednost, aby si přesně zapamatoval všechno, o čem bude muset vydat svědectví. S tak svědomitou důkladností si všímal pohybu na stavbě. Zkoumal její šíři i způsob vazby poschodí na poschodí. Tváře řemeslníků z této vzdálenosti nerozeznal. Viděl jenom, že si tam nahoru podávali fošny a latě a že jsou upachtění v klopotném, netrpělivém spěchu. Vypadali odtud jako velicí černí mravenci na pozadí bílých stěn lešení. Brtko dobře věděl, jaká to je práce postavit takovou obludu. Svou nezvyklou mohutností budila tato stavba jehlanu dojem pohanské modly, před kterou pojímá člověka údiv nebo úcta. Truhlář se netajil 4
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz se svým uznáním. Anebo že by to byl jenom nepokoj, jaký nás jímá při pohledu na exotické zvíře, mohutné, nevypočitatelné, a proto i nebezpečné, co zrychlilo Brtkův krok? Již obešel náměstí kolem dokola a najednou nevěděl, co si počne, napřáhl ruku proti stavbě a když mu do oka padl rozesmátý kominík, chytil se za knoflík. Zaváhal, opět tentýž pocit. Kam se podít se svýma rukama? Podíval se do zohavených dlaní a hned zase na stavbu a na ruce, a v bezmocném hněvu uhodil voříška. Esenc vystrašen nečekaným útokem svého pána zavrčel a vycenil zuby. Se staženým ocasem zmizel v chumlu zástupu. Pán ho nadobro urazil. Tu obrovskou hromadu desek, která padla Brtkovi do oka, složili sem dnes nebo snad teprve v těchto hodinách. Brtko se vyšplhal do polovičky kupy. Musel se přesvědčit o materiálu, poklepat na něj, zjistit jeho tvrdost a stáří, změřit si sílu desky, přivonět k jejímu aroma. A opět přivolával psa. Esenc pohroužen do svého objevu nemínil se dát vyrušit. Bylo dokonce dost riskantní chodit po hladké ploše mramoru. Tento povalený balvan ve stínu kaštanu vynikal i jinými pozoruhodnostmi. Zblízka zde bylo možno číst: Padli za svobodu Josef Turňa Mikuláš Gazda Emil Bruder Voříšek sklonil hlavu na stranu, jako by porozuměl literám a jménům vrytým do kamene. Poslouchal, odkud přicházejí hvízdavé signály pána, a když se mu zdálo, že to už ví, zapanáčkoval, netrpělivě kmitaje předními packami ve vzduchu, jako by čekal za svůj výkon odměnu. Ale co už může dostat od rozesmátých dětí a netečných dospělých, kteří jdou kolem? Esenc zvedl zadní nožku a pokropil kámen tenkým proudem. Pak rozhodným skokem skončil svůj výstup na povaleném balvanu. Dával pozor už jen na to, aby si proti sobě nikoho zbytečně nepopudil. Sbíral pánovy stopy se země a prodíral se mezi nohama zvědavců k truhlářským ponkům pod širým nebem. Bylo to v okamžiku, kdy se lidé začali rozestupovat a vytvářet špalír významné osobě. Od chodníku přicházel vysoký chlap v doprovodu dvou gardistů. Když Brtko zahlédl nažehleného velitele v uniformě, couvl nejistě a schoval se v zástupu. Původně si myslel, že se tu sejde s Markusem Kolkockým a že mu řekne všechno hezky od plic. Brzy však změnil své rozhodnutí. Ostatně, Markus Kolkocký obklopen činiteli a obecenstvem byl příliš zaneprázdněn, než aby si všiml nenápadného človíčka v truhlářské zástěře. Velitel napřáhl ruku, ukázal na špičku jehlanu a vypadal zcela šťasten. Omakával lešení, poplácával po ramenou vousatého truhláře v montérkách a pak si vyslechl stavbyvedoucího, nenápadného chlapíka v rozhalence. Zdálo se, že dává veliteli docela uspokojivou relaci o průběhu stavby. Kolkocký mohl bez otálení přistoupit k nejdůležitější části své inspekce. Vyběhl dřevěnými schody na jehlan a pak ho bylo vidět, jak mává na zástup pod sebou z výšky dvou poschodí. I Brtko se díval tím směrem jako všichni ostatní. Nenáviděl Kolkockého a současně znal cenu služby, kterou by mu mohl velitel poskytnout obratem ruky. Brtko by se však nikdy nebyl tak ponížil, aby ho požádalo laskavost. To si uvědomil zrovna v této chvíli, kdy stál tak nízko pod ním. Lítost i bezmocný hněv zračily se na 5
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz truhlářově tváři, když všichni kolem se mohli smát a být veselí.
2. Evelíně to nedalo, aby neřekla svému muži všechno, co měla na mysli. Byla prostořeká a nikdy si nedávala ubrousek před ústa. Ostatně, proč tlumit rozkoš rozhořčení? „Všichni se mají lépe než my,“ vybuchla. A krátký vzdech se jí vydral z úst snad také proto, že tato poloha na jednom koleni překážela plynulé řeči. Při pícce nabírala uhlí do žehličky. „Když si myslíš, že jsi ze všech nejmoudřejší, to je pak těžko radit… Pomoct si, jako si pomohli Škablo, Petruš a ostatní? Ale kde pak! Sehnat si práci? Na to ty nemáš fortel! Zpívat jejich písničku? To by se ti huba zkřivila!“ Teď, když už bylo v žehličce uhlíků vrchovatě, mohla se přesvědčit o účinku svých slov. Narovnala si přitom jednou rukou kartou nové šaty pod zástěrou a stáhla si je od pasu k nahým kolenům. Všechno na ní bylo těsné a úzké a hrozilo prasknout na bujné kyprosti jejího těla. I staromódní papuče ji tlačily. Odhodila s lomozem pohrabáč do kouta. Ale ani tento rámus nevyvedl jejího manžela z rovnováhy. Nebylo prostředku, kterým by ho vyburcovala k pozornosti. Tak silně byl Tono Brtko zaujat docela bezvýznamnou prací, která je koneckonců, jak je o tom Evelína přesvědčena, bez užitku, stejně jako všechno, co dělá. Snad mu opravdu záleželo už jen na tom, aby ze stěn oprýskaného lavoru pustila zažraná špína. Seděl na lavičce, lavor sevřený mezi koleny, jako by ho letoval, ale on v jednom kuse nasypával drahocenný mycí prášek na hadr a drhl s umíněnou vytrvalostí. A když Evelína mávla rukou a v bezradném hněvu poznamenala: „Škoda řečí,“ Brtko ani nezvedl hlavu od práce, i on mávl rukou a odpověděl: „Jdi si s pánembohem, jdi si po svém. Já ti dám pokoj, a ty mně dej taky svatý pokoj!“ a opět si leštil lavor. „Jen počkej, já tě naučím, co je svatý pokoj,“ pohrozila Evelína a vyběhla z kuchyně. Ale daleko neodešla. Zůstala stát před prahem a se žehličkou zvednutou v ruce, jako by si chtěla posvítit na cestu, rozhlédla se pátravě po večerním dvorku. A když jí pes znenadání olízl bosé lýtko, vzkřikla v úleku: „Jdeš pryč, neřáde!“ a odkopla voříška. Útržek kňučícího zvuku zanikl v šelestění větru a bílé nožky Esence se v cupitavých drobných krůčcích ztratily v šerosvitu rozkymácených větví dvou starých ořechů. Evelína si ještě jednou přicvakla žehličku, přezkoušela, zda je vskutku dobře uzavřena. A pak bylo vidět, jak uhlíky, rozžhavené v povětří kyvadlovým pohybem Evelíniny ruky, pomrkávají kulatými očky otvorů žehličky a vkreslují tenké ohnivé čáry do tmy pustého, všedního večera. Zdálo by se, že její zlost se vybouřila před prahem a že vzteklé dupnutí je jenom dozvukem hádky; ve skutečnosti však Evelína jen upozornila na svou přítomnost, kterou je třeba vzít na vědomí. Ale Tono Brtko jako by se natrvalo odhodlal nevěnovat pozornost ani tomu, jak se žena tváří, ani tomu, co řekne. Stál u pícky a kastrůlkem si přeléval zahřátou vodu do lavoru na zemi. Díval se přitom zasněně do padajícího, šplíchajícího proudu s důvěřivým požitkem dítěte, které zjistilo, že tato hračka mu neublíží, že mu dokonce způsobí radost. „Necákej!“zvolala Evelína. „Jsi jako malý kluk!“ Už nehodlala ztrácet slova, prohrábla se v kupě nevyžehleného prádla, bude mít co dělat do půlnoci.
6
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Padající, šplíchavý proud, jak mohl Brtko pozorovat, prorážel až na dno lavoru. A odtud jako gejzír vysílal mračna kapek a výparů. Tono Brtko si připadal jako mistr při uměleckém činu, který si vyžaduje vášnivé soustředěnosti a trpělivosti. Už si shodil boty, kalhoty si vysoukal po kolena a jistě mu bude pohodlněji jenom ve vestě. Zkusil prsty, zda má. voda žádoucí teplotu a pak přilil ještě hrnec chladné. Tento obřad se od začátku do konce nepřipravuje v horlivé uspěchanosti, naopak, zdálo se, že Brtko docela vědomě vychutnával slast každého svého promyšleného pohybu. Přenesl si lavor s vodou od pece k lavici, poutíral, posunul si ji těsněji ke zdi, posadil se, a pro každý případ věnoval ještě kradmý pohled ženě. Chtěl vědět, zda mu bude dopřáno vychutnat požitek lavorové koupele do konce, anebo nehrozí-li mu útok, na který je radno se připravit. A bylo mu všelijak. Neboť právě když zvedl nohy, třískla Evelína žehličkou o kastrol, jenž jí sloužil za podložku, jako řečník se opřela o prkno, položené jako lávka na dvě židle, vyslala dopředu mohutná prsa i blýskavé čelo a spustila příkře: „Rozum nemáš, chybí ti fištrón! Všichni vědí, jen ty nevíš, že stačí ústa otevřít, nastráž pozdravit, aby ti pomohli na nohy. Jenom ty jsi takový ňouma, že se tomu vyhýbáš, jsi hloupý, nic nevíš, na nic se nezmůžeš…“ Potom si ještě ulevila v bezmocném vzdechu: „Nešťastná hodina, kdy mě Pánbůh potrestal a nadosmrti mě spojil s nemehlem!“ Brtko se přece jen rozhodl nedat se vyrušit. Opřen o zeď, s rukama založenýma na prsou a s nohama vnořenýma do vypařující se vody, přimhouřil oči, aby si mohl představit, že ženiny výčitky se týkají někoho jiného, docela cizího člověka. Neboť teplá koupel má zázračnou schopnost vzdálit starosti od člověka, je prostě požitkem, splachuje jed z dotěrných Evelíniných řečí. A přece ji docela nečekaně oslovil: „Ty, Evelíno, víš co?“ řekl mírným hlasem a tvářil se přitom uváženě jako člověk, který už přišel na způsob řešení věci. A najednou jako by ztratil nit myšlenky. Vzpomněl si na cigaretu. Vylovil si ji z kapsy vesty, a když si chtěl přiblížit k ústům hořící zápalku, zorničky se mu široce rozevřely; zarazil ho zlostný štěkot psa. Zvedl nohy, chvíli je podržel nad hladinou. Bylo nesporné, že zvuk kroků pod okny se přiblížil až ke dveřím. Oba se podívali tím směrem, prudké klepání připomínalo nedočkavě vymáhaný vstup. „Pojď dál,“ zavolala Evelína a Brtko sfoukl hořící zápalku. Bylo to snad překvapením. Místo na kastrol položila Evelína rozžhavenou žehličku na prkno ovinuté dekou. Dveře se do široka otevřely a na prahu se objevil Markus Kolkocký, velitel Hlinkovy gardy, a jeho žena Růžena, vlastní sestra Evelíny Brtkové. Hosté zůstali stát na místě, jako by se náhle zarazili po prudkém běhu, ke kterému je donutilo nějaké nerozumné rozhodnutí. Všech se zmocnily rozpaky, jak to už bývá při nečekaných setkáních, když se lidé vzájemně překvapí a ještě nevědí, co z toho může vzejít. Na Kolkockého tváři uhasl strojený úsměv, čekal, že ho přivítají s radostí. Nepochopitelná strnulost domácích působila nevraživě. A protože táž věc se nám jeví jinak, když ji v napjaté chvíli dokážeme vidět očima druhých, byl i Evelínin pohled, který se probouzel z překvapení, plný ostýchavého ospravedlňování. Přeskakoval z jedné hromádky nepořádku na druhou. Chudoba kanafasové peřiny na rozestlané posteli se stala trapnou. Mdlé světlo žárovky vrhalo žlutý svit přímo na řadu lahví s rajským protlakem na kredenci. Ani neumyté kastroly ve škopku nezůstaly utajené zvědavě vtíravým pohledům hostí. Evelína cítila, že se jí žehlicí prkno zažralo do těla. Nejraději by je převrhla při pohledu na muže s 7
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz nohama v lavoru… A ještě i ta stísňující trapnost vylízaných talířů a převrhnuté slánky na voskovém ubruse! Evelína si v těch několika málo okamžicích uvědomila eleganci a noblesu své sestry; její stříbrnou lišku na krku a překrásný klobouk, diskrétní úsměv jejích zlatých zubů a sametové fialové šaty s ostrým výstřihem, světélkující, pěstovanou čistotu i lesk korálů a náušnic. Překotně, jako by se náhle vzpamatovala, shodila Evelína ze sebe zástěru a nejraději by se vysvlékla i z kartounových šatů. Měla možnost porovnat si zblízka ty dva chlapy, svého a sestřina, a raději se už ani nepodívala v tu stranu, kde její muž ustrnul s hlavou vtaženou mezi ramena jako želva znehybnělá úlekem před náhlou nepohodou. Kdyby Brtko v rozčilení nebo z nějakého náhlého vnuknutí nezašplíchal nohama v lavoru, snad by se Kolkocký nebyl rozchechtal siláckým smíchem. Oběma rukama zvedl nad hlavu bachratou aktovku a té chvíli si připadal vítězoslavně jako vzpěrač, jenž se rozhodl překonat nepřekonatelné. „Pomoct jsme vám přišli! Je na čase, abyste se také vzpamatovali. Pomoct, švagříčkové, nic než pomoct chceme!“ Jeho hlas zazvučel jako výzva nad hlavami tonoucích v probořeném ledu. Ruka byla podána, jen se jí chytit. „Růženko moje drahá! Jsi to opravdu ty? Ani věřit se mi nechce!“ zajásala, vzlykajíc dojetím za žehlicím prknem Evelína. Ruce v povětří nedočkavě zatoužily překonat rozpačitost. „Och, jak jen jsem šťastná, že jste přišli!“ Hlas se stal přesvědčivější přílivem upřímnosti, záblesky nadějí, slibnými krůčky snů, které se mohou stát skutečností. Ani Růžena Kolkocká neskrblila srdečností. „Moje malá, drahá sestřičko, jak ráda bych tě přesvědčila, že jsme na vás ani jen na chviličku nezapomněli!“ Do cupitavých krůčků vysokých podpatků se vkradl spěch. Obě sestry zvýraznily svou radost v chvatných objetích, v trhaných vzlycích, v pronikavém pištění, ve šťastném obdivu, ve vzájemném přesvědčování, že už nikdy, nikdy nic na světě je od sebe neoddělí. „Jsi pořád stejně hezká, Evelínko, často jsem tě vídala a bylo mi hanba, pro takovou hloupou maličkost, divím se, jak jen se to mohlo přihodit. Vůbec ses nezměnila!“ „I tobě to svědčí, Růženko, a ten klobouček, u Imrichů jsi ho kupovala? Ukaž se mi, ukaž!“ A jak opadával jásot opakovaných vzdechů, tak pronikala vzájemná zvědavost; těla se od sebe odtrhla na vzdálenost paží jako při ztišeném rytmu čardáše, když se partneři vzájemně okukují, aby se znovu roztočili ještě v divočejším tempu. „Abyste se z toho nezjančili, radši se podívejte na tohle!“ zvolal Markus Kolkocký a začal se ohánět bachratou aktovkou. Klimbal s ní jako železničář s lucernou, když zuřivě zastavuje řítící se mašinu ve tmě. Při každém pohybu ruky vynořil se na zápěstí bílý rukáv košile a pod ním se kmitavě blýskly zlaté hodinky. Anebo – jsou to oslepující paprsky diamantových prstenů? Tono Brtko si přejel rukou zpocené čelo, oči i tvář a v rozčilení převrhl plný lavor pod nohama. Po dřevěné podlaze se bystře rozkutálely pramínky tenkých potůčků. Byla to jako chladná sprcha, když se Markus Kolkocký rozchechtal. „Potopa!“ zahulákal. „Potopa! Pomoc, lidičky! Zachraň se, kdo můžeš!“ Přeskakoval kaluže po špičkách, a aby se, nedejbůh, neošplíchl tou trapnou chudobou, zvedl si kalhoty a řval: „Pomoc! Potopa!“ „Panenko na nebesích, to je celý on. Jářku, nenapařuj si nohy v kuchyni, nešplouchej, nerozlejvej vodu, jdi si s tím na dvůr… Nic, žádná pomoc, ani slova, ani skutky, můžeš ho prosit… nic… Tady jsou židle, prosím vás, posaďte se, jejej, hned to bude. Ježíšmarjá!“ Evelína se chytala za hlavu, ohlížela se, poskakovala sem a tam, konečně přitáhla hadr s kýblem. „Už to bude, nestůjte proboha, 8
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz tak už se přece posaďte!“ Růžena vykulila přestrašeně oči a spráskla ruce: „Hoří! Tamhle!“ Ukázala na prkno, kde se vznášel kouř z deky, jež chytla od žehličky. Brtko na bosých nohou přeběhl kuchyň a vychrstl na žehličku zbytek vody z lavoru. V povětří zasyčelo, vznesl se oblak páry, zastřel přítomné, bylo vidět jen obrysy poskakujících postav, slyšet kuckání a úryvky hlasů. „Bravo, Tono, bravo! Udělám tě velitelem hasičů!“ „Otevři radši dveře!“ „Vždyť se tu udusíme!“ „Pozor na vlasy, dámy!“ „Fuj, to je smrad!“ Rozpustilý smích, chvílemi rozmarný, chvílemi strojený, postupně zanikl, ustoupil před obřadem, jenž si vyžadoval vážnost nebo dokonce obdiv. I pohyb nohou pod stolem se uklidnil. Jenom jedna bosá noha s trčícími prsty se stále otírala o druhou jako by ji utišovala a volala k pořádku, aby se přizpůsobila vážnějšímu vzhledu v rychlosti uklizené kuchyně i vznešeným projevům hostí. Už nebude důvodů, aby se z Evelíniny tváře ztratil rozjařený úsměv. Neposlušný drdol již spoutala a v novém svetru vypadá přece jenom svátečněji. Její baculaté ruce spočinuly na stole v touze ohmatat překrásné dary. Ani Růžena neskrývala radost z chvíle obdařené štědrostí. „Zákusky jsem obstarala já, pálenku Markus,“ řekla vesele a upravila si klobouk. Jen Brtko vypadal zadumaně, jako by se namáhal s urputným úsilím řešit životní otázky, s kterými si neumí poradit. Prohrábl se prsty v ježku. „Nejen tak všelijakou kořalku,“ řekl Markus a z aktovky na klíně přiložil ke dvěma lahvím na stole další láhve s pestřejšími vinětami. „Jen se, prosím, přesvědčte zblízka,“ deklamoval jako kouzelník, který mávnutím ruky vyčaruje bohatství z ničeho. Láhve“ putovaly od jednoho ke druhému, pestré viněty se staly předmětem obdivu. „Francouzský koňak, pravý francouzský,“ zdůrazňoval Markus Kolkocký „…takový jen velcí páni pijou. A to je holandský sýr. A tyhle škatulky jsou…“ „… španělské rybičky,“ zašvitořila Růžena a pokračovala: „I máslíčko jsme vám přinesli…“ „… a taky cukr a rýži, céres a rum,“ přerušil ji Markus: „Vypijeme si jako námořníci po cestě, boha jim, aby se už i ti naši švagříčkové dobře měli.“ „A na nás jen s láskou vzpomínali,“ doplnila svého muže Růžena s dojetím. „Co bylo, vítr odnesl,“ pokračoval Markus a vykládal věci na stůl, „nový list obraťme, svitly nám dobré časy, zázračné časy, hergot, jinak už nebude!“ Prázdná aktovka z Markusových rukou vyletěla obloukem od stolu do kouta. „Vždycky jsem říkala,“ pravila Evelína pohnutě, „uvidíš, Toníčku, krev se nezapře, pánbíček prokázal naší rodině velkou milost. Švagra Markusa povýšil na vysoký úřad, nedopustí, aby ses s hoblíkem v ruce trápil nadosmrti. Když jsme se poškorpili, dá pánbu, zase se udobříme. A už je to tu.“ Náhle se otočila k svému muži: 9
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Svatební servis přines, je v kredenci, hybaj… i kalíšky. A sklenice vytři! Ani vám vypovědět nemůžu, jakou mám radost…“ Růžena s prstem na ústech naznačila cosi slavnostního. Odepjala si překrásný náhrdelník z bižutérie. Byla zde příležitost k okázalému způsobu obdarování. Růžena se postavila a se sváteční obřadností a s odtaženými malíčky připjala své sestře zezadu náhrdelník na krk. Blažeností přimhouřila Evelína oči a zvedla malinko ruce, jako by se chtěla celá vzdát této nevídané rozkoši, kdy se za spuštěnými víčky mohou odvíjet sny o bohatství. Vzpamatovala se, až když ji sestra políbila na obě tváře. S tretkou mezi prsty pravila: „Taková drahocennost, takový překrásný dar… Jsme opravdu vašimi dlužníky.“ „Cože? Dlužníky?“ zvolal Brtko; naštěstí jeho protest nevzal nikdo na vědomí. Mlaskla zátka a ve sklenicích zažbluňkal nápoj. „Povstaňme k přípitku!“ řekl Markus Kolkocký. Vysoko nad stolem zacinkaly pohárky a hned se zase všichni dívali na Markuse, jak si energickým trhnutím uvolnil kravatu. Odkašlal si a řekl obřadně: „Jen se podívejte třeba na to telátko, jak se drží u své mámy. Proč se drží u své mámy? Protože je to jedna rodina. Připíjím na zdraví naší rodiny, abychom se drželi hezky pohromadě! Ať žije!“ „Ať žije!“ volali a vypili ex. Markus nalil podruhé a než si přiblížili pohárky k ústům, řekl: „A když už jsme u toho, tak si povíme, že co bylo mezi námi, to vymažme, prosím pěkně, zalejme koňakem, rumem, vínem, himl, dobře vám bude u nás a nám ještě líp, ať žije!“ „Ať žije!“ Při dalším pohárku vzápětí pokračoval: „Do třetice, švagříčkové, i ti naši pívali, i my tak pít budeme, a už se nemrač, Tono, basamateremtete, pij do šlaka, nebo se rozzlobím a bude zle.“ Vyčerpáni rychlým započetím veselice zahřmotili židlemi a dosedli na svá místa. jenom Tono Brtko k nemalému údivu ostatních zůstal stát a jeho trup trčel nad stolem jako zlověstné znamení z hladiny. Právě tento okamžik se mu zdál být vhodnou příležitostí. Přeměřoval si společnost, musel si dodat odvahy. S Markusem, to věděl, neradno se pouštět do křížku. Chtělo to trochu více kuráže. Ještě jednu sólo štamprli, mohou mu být všichni ukradeni, ať si myslí, co chtějí. A ještě jednu navrch, aby se té první nestýskalo. Do třetice všeho dobrého. „Tohle všechno jsou pusté řeči,“ bručel. Sólo štamprle se mu najednou zdají být nejapností. Kdyby ho Evelína netahala za šos a neopakovala ustavičně to svoje: „Posaď se, posaď, a nepředváděj se, všichni vědí, co ty víš,“ byl by už tak udělal. Takto natruc zůstal stát. Vypil si ještě jednu, neboť všichni oněměli. „Zbláznil ses, nebo co?“ Evelínin hlas byl obtěžkán explozí. „Mám žízeň. Chutná mi tahle medicína.“ To byla ta nejsprávnější odpověď. Mohl si sednout. „Tono je jako malé dítě. Chtěl něco povídat. Poznala jsem mu to na nose, na mou duši,“ zašvitořila Růžena. Brtko osmělen touto vybídkou se chtěl opět postavit; žena ho tahala zpět na židli. „Tak ho nech,“ přimluvil se Markus. Švagrova ochota Tona zarazila. „Času dost,“ řekl ležérně a mávl rukou. „Viděl jsem tě dnes tam na náměstí, na té… vaší slavné 10
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz věži, aby ji všichni čerti…“ – Prišol by ja do vás každý véčar – Evelína spustila notu, aby zahnala trapný okamžik. Ostatní se k ní přidali: keby sce mi dali, co by ja chcel hej, toto dzivče švarné, co má oči čarné, co má oči čarné… – Posléze se i Brtko pokusil zpívat, ale byl to jenom vrzavý neurčitý zvuk, který mu vycházel z úst. Nebyl schopný ztlumit a ukrýt opovržení a hněv na švagra. Postavil se a vymáhal si posuňky rukou ticho. „Dej pokoj, stará,“ zavrčel na Evelínu, když se ho pokoušela umlčet. „Nech ho, Evelíno, ať promluví, je jako dítě,“ zaorodovala Růžena. Brtko ztratil všechny zábrany. Nenávist vůči švagrovi se chystala z něho vy trysknout bez ohledů na následky. Opovržlivému pohledu musely se nakonec vyhnout i oči Kolkockého. Markus se zahnízdil na židli a s hlavou v dlaních se snažil předstírat zájem o Brtkův projev. Ba ještě ho i popíchl: „No, máš slovo, Tono, posloucháme, co povíš!“ „Mám slovo, ať už mi ho dáš, nebo i nedáš,“ řekl Brtko hlasem, jakoby ještě stále drženým na uzdě, a pokračoval: „Cennými dary jsi nás zahrnul… krásné dary, ehm, hodně darů. Ale řekni, ty… otče dobrodinče, kdy nás odškodníš za dědictví? Hmm! Fiškála jsi podplatil, to je jednou jistá věc, notářovi z grundbuchu jsi korunami hubu zacpal, o funduš, o to hlavní, o chalupu jsi nás obral, a včely? Hned zjara mi zašly… A cos mi řekl, co, když jsem se o tesařskou práci tam na té vaší babylónské věži na rynku přihlásil? Jakou jsi to zpíval? Šikovnější, Tono, lacinější mistry mám… No, co říkáš?“ „Písničku si poručím,“ zařval Markus „říznou, aby tě huba nebolela! Čardášovou!“ zaluskal prsty: – Kenderica bohatá šumná dzivka bohatá Evelína se dychtivě chytila příležitosti moudře a šťastně zažehnané hádky. I Růžena se připojila k refrénu: ešče radšej chudobná do roboty sposobná… Brtko mohutně zamával rukama v povětří. Protestoval proti takovému bezpráví. Dupal, mlátil pěstí do stolu, chtěl slyšet odpověď na své otázky. To byl výsměch spravedlnosti. Najednou se cítil jako opuštěné dítě na slámě hořící stodoly. „Ohavnost, ohavnost,“ volal, „odpověz mi, řekni, když jsi tak 11
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz chytrý. Teď mluv, teď!“ Nebyli však ochotni vyslyšet jeho volání. Řvavě zpívali, přehlušili Brtka, posléze je znepokojila a podráždila jeho vytrvalost. Přestali vykřikovat, když jim Markus mávnutím ruky dal znamení, ať vyslyší jeho hlas: „Co bylo, Tono, voda spláchla, vždyť jsme rodina, ne? Ještě jednu rundu si dáme, rundu koňaku!“ „Koňak! Koňak!“ volaly ženy. Evelína se vděčně ujala láhve a pomohla tak Markusovi zažehnat mračna hašteřivé nálady. Když v ukvapenosti přelila sklenku a kápla na ubrus, zavýskla Růžena a zatleskala: „Křtiny, konečně křtiny. Evelínka bude rodit!“ „Dvojčata, chacha, aby dohonila zameškané,“ přidal se Markus. „Už jsem stará bába,“ bránila se Evelína a první sklenku podala svému muži. „A ty se umoudři, brblo!“ „Nepiju, dokud neuslyším pravdu!“ vztekle odstrčil štamprli v rukou ženy. Do napjatého okamžiku zařval Markus: „A já ti boha tvého křiklavého, tesařského, splašeného!“ Hrozivě se vztyčil v židli, drže se přitom oběma rukama opěradla: „Tak poslouchej, ty larvo nedonošená! Víš, kde bych dnes byl, nebýt toho, že ses ani do Hlinkovy gardy nedal?! Opuncovali mě jako alibistu. Víš, co je to alibista? Ty– – ty– alibaba! Cheche…“ Upil si, spláchl hněv a nutě se do teplejšího tónu dodal: „Abysme si, švagře, jednou provždy vyrovnali účty… Vrána k vráně sedá a svůj k svému… Tono, ať se propadnu, já, pro tvoje dobro jsem přišel. Nejenže ti dědictví spravedlivě nahradím, dobře mě poslouchej, Krista tvého, jako že jsem Kolkocký,“ třískl pěstí do stolu, aby zdůraznil závažná slova: „– ale i arizátorem Lautmanové jsem tě ustanovil… cifixbomba! Tady je dekret, na! Ted už mi věříš, jó?“ Vylovil z vesty kus papíru a hodil ho Brtkovi do tváře. Utřel si čelo po vyčerpávajícím vystoupení. Evelína zvolala extaticky; „Já jsem věděla! Já to, přísahám, tušila od samého začátku!“ a s opilým kdákajícím výkřikem vlétla Markusovi do náruče: „Holoubku můj, zachránce náš!“ S Evelínou na klíně spustil Markus písničku: – Takú ja frajerku mám, má ona na ringu krám, predává erdeple… „Kdepak, erdeple!“ zvolala rozkurážená Evelína a zamávala rukou, „lepší, fajnovější zboží budeme prodávat!“ Pak odběhly ženy k pícce připravit něco pod zub. Brtko ještě svíral pohár v dlani. Mohl by ho rozdrtit. Stačilo by zmáčknout prsty a rozlétl by se na střepiny. A je docela zajímavé dívat se skrze sklo kalíšku. Svět se jeví jinačí, zúžený, zpitvořený, ale průzračný, takže se i přes sklo možno strefit do tak obludného terče za stolem, jako je Markusova hlava. Aby to byla přesná rána, je třeba přivřít 12
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz jedno oko. A Tono jako by už stiskl spoušť. V místě terče se vznítil oheň. Oslepující záře z drahokamu na Markusově tabatěrce mu téměř vyrazila dech z plic. Kolkocký, jako by četl Brtkovy myšlenky, řekl: „Nic se neboj, švagře, i ty se dopracuješ.“ „Lehko je vám na světě.“ „Cože! Komu?“ „Říkám, lehko podvodníkům.“ „O kom mluvíš?“ „O pořádných, co mají ze své počestnosti?“ Kolkocký napřáhl dlaň k Brtkovi a Tonovi se zdálo, že je posypaná zrním. „Zobni si, zobni,“ zašvelila od pícky Růžena. Podávala k ústům sestry chlebíček. „I zobnul bych si, zobnul,“ řekl Brtko, jako by tato výzva platila jemu, a díval se přitom do Kolkockého dlaně. „Může člověk vědět, jestli zrno není otrávené? Hodně se jich k arizačnímu žlabu postavilo, zasvinilo, zasytilo, ale mně se oškliví,“ rozjímal Brtko. „Už jsi fertig, bráško, namol jsi, hotovo, hahá,“ Markus mávl rukou. „Švagříčku náš oslavovaný, tak se posilni,“ zaštěbetala Růžena a vytrhla Brtka ze zadumání. Za smíchu ostatních spustila mu do pootevřených úst rybičku. „Jen ho nakrm, hrdinu,“ řekla s předstíraným hněvem Evelína. „Co od něj chceš, i na panský život si člověk musí zvyknout. Když jsme my začali…“ Posadili se. „Ani ne tak dávno,“ pokračovala Růžena, „zakázal mi ten můj krobiánský doktor cigarety, no představ si, zakázal mi kouřit!“ Evelína nevycházela z úžasu. „A ty?“ „Just si zapálím. I ty si zapal, i ty si zapal,“ otočila se ke své sestře a jejímu mužovi. Markus oběma vsunul cigarety do úst a pak je zapálil drahocenným zapalovačem. Všichni vyfukovali mračna dýmu, připadali si nesmírně důležitě jako malí nezbedníci, kteří se těší ze zakázané hry. Obestřel je hustý cigaretový dým, zmlkli od únavy a do začouzené němoty se ozval hlas dřevěné kukačky z kyvadlových hodin. „Pít se bude,“ zvolal Kolkocký, „pít na štěstí, pít na rozloučenou!“ Pak bylo vidět mihotání sklenic, jejich odlesk a vyprazdňování, mnohokrát za sebou opakovaný obřad zvedání kalíšků k ústům, divoké cinkání, žhnoucí oči, útržky smíchu, společnost si usmyslela zpít se do němoty. Počet lahví pod stolem narůstal, výrazy zdivočely, vlasy se rozcuchaly, dámský klobouk letěl obloukem na kanafasovou peřinu, diamantová tabatěrka chladila Brtkovu bosou nohu pod stolem, kravata se zlatou broží visela na obrubě škopku s neumytými kastroly, z dýmu v pokoji vystoupil zobák kukačky. Ohlásil půlnoc. „To-no, To-no, To-no, To-no“, skandovali ochraptělí hodovníci a Tono Brtko, oči vyvalené, kroutil se v bocích jako při křeči, ustoupil od stolu a s kurážným hlasem, ale s neutajeným výsměchem řekl: 13
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Jaksi panstvo přeje… Chudý člověk hotová opice. Jestli si přejete, nejen že vypiju, ale i paňácu vám budu dělat třeba do samého rána!“ „Živijóóó!“ „Bravóóó!“ Na okamžik všechno ztichlo. Tono Brtko se ještě jednou podíval na společnost, která ho vydráždila k šílenému výkonu, a pak už putoval jeden pohárek za druhým z ruky do ruky. Tono si převracel do úst podávané štamprle a ostatní se v mlčenlivém napětí dívají, jak klokotajícím hrdlem stéká obsah dvanácti pohárků. Když vyprázdnil poslední, zvolala Růžena jako ze sna: „On je úžasný.“ „Bravo, Tono!“ „Živio! Živio, hip, hip, hip!“ tleskali trochu rozpačitě a trochu s úlevou, ale Tono jako by si umínil už nepřipustit, aby hladina jejich opilého obdivu poklesla, třískl posledním pohárem o zem a hops, jedním skokem byl na stole. Bos a ve vestě s kalhotami vysoukanými po kolena stál teď nad nimi, viděl jejich rozcuchané vlasy a vzrušené tváře a sám si připadal jako trhový vyvolávač, moudřejší než ti, kteří ho poslouchají a obdivují. Plivl si do dlaní, rozhodil ruce, aby si zjednal ticho, a s divokým odhodláním opilce s dosud utajovanou energií položil si dva prsty pod nos a zvolal: „Mluví Vůdce! Vůdce, hovoří!“ A štěkavě zařval: „Vanjvilich, vajnen, vajnsinige!“ Pak už s extaticky vyvalenýma očima a v křečovitých gestech napodobil řečnícího Adolfa a strhl k němému obdivu hodovníky. Vyrážel ze sebe zlostné útržky nesrozumitelných slov: „Undcunach, undendrajfír, brotrot, glükfernichtamál hergot bajdenfolenpolendrunknicht, íbeljúbel firnajshinaus, fermežausmašíren lasen hiphajl, hiphajl, hiphajl!“ Když dořečnil, vypadal vyčerpaně a docela střízlivě. Z očí mu sršelo opovržení. Kolkocký byl tak silně unesen tím, co slyšel, že téměř současně s řečníkem vymrštil ruku k pozdravu a docela vážně zakřičel: „Zíghajl!“ „Gajl! Gajl!“ opakoval Tono a seskočil se stolu na podlahu. „Náš roztomilý švagřík!“ zvolala Růžena. Ale Tono nic neslyšel, nic neviděl, držel si ruce na ústech, chtěl si spláchnout ten hnus s jazyka a najednou nevěděl, kam se podít, na dvůr vyběhnout, nebo jenom sem k lavoru? Svět se mu točil před očima a nakyslý proud ho předběhl. Brtko klopýtl, jako kláda dopadl na podlahu. Všichni kolem zkoprněli. Dívali se opile na jeho počínání, jak se nadzvedává na lokte a hledí do kaluže před sebou a pak na kolemstojící a řekne chraplavě, přežvykuje každou slabiku: „Co na mě čumíte jako na nějaký zázrak? Opilého jste neviděli? Sem se… podívejte… tady, hadi!, pode mnou váš svět… jako v zrcadle…“ A jak ho podráždil ten obraz rozlitého hnoje na podlaze, plácl do něho rukou a všichni uskočili jako před zlým znamením. Růžena se spěšně pokřižovala. Evelína se vzpamatovala. S pěstí sevřenou zlostí a s energií dosud nevybitou vrhla se na muže: „Pusťte mě, pusťte mě k té obludě… k té mrše mrchaté, ožralé… Pusťte! Pusťte!“ Tloukla Brtka hlava nehlava. Na truhlářově tváři kmitl ztrápený úšklebek a když klesla Evelínina ruka od námahy, procedil: „A už je ti dobře? Mně je pod psa…“
14
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Jo ták, ták, ták,“ vzdychl si Kolkocký kazatelsky. „Člověk mu chce pomoct, a on se tu to… vyválí… jako to prase.“ Škytl. „S odpuštěním za sprosté slovo…“ Brtko se odšoural a svalil se do kanafasové postele. Růženě se za nic na světě nedařilo posadit si správně klobouk na hlavu.
3. Už se umyla Evelína do půl těla, vyfrotýrovala,ještě musí uložit věci na místo, spoutat a učesat si vlasy, černě splývající na nahá ramena. Pohvizdovala si, prozpěvovala, povídat se jí chtělo a Tono ještě spal, jako kdyby to ani nebyl zvláštní den, dá se říci téměř sváteční. Přinesla dvě vědra vody ze studny, v pícce už praskal oheň, musí si ještě umlít hrst kávy. Měděný tlukot hmoždíře se vetřel do Brtkova spánku jako milá zvonkohra. „Kdo je?“ zeptal se za dveřmi pohádkové chalupy. „To jsem já,“ odpověděla Evelína vesele a s hmoždířem v ruce přistoupila ke dveřím. „Vypadáš zvláštně,“ řekl Brtko v polospánku. Vymydlená, upravená, v květovaných šatech s nabranými rukávy mu připadala jako mohutný, cizokrajný motýl. „Chystáš se na bál?“ zeptal se. „Jsem jako vyměněná,“ cvrlikala Evelína, „jsem šťastná, vstávej už, vstávej… Pro mléko jsem musela až za most. Představ si, Andrašovic Stračena se otelila, porodila mrtvé tele. Spal jsi dobře? Já jsem oka nezamhouřila…“ Tlukot měděného hmoždíře splynul s vyzváněním umíráčku. „Víš, co chystám, Toníčku?“ „Rakev,“ řekl rozespale. „Ty ještě spíš?“ „Viděl jsem ve snu bílého motýla.“ „Znamení štěstí, štěstí, bílý motýl – bílá zástava, láska k bližnímu…“ Její něžná sdílnost mu připadala divná, musel spustit nohy na podlahu, aby se probral úplně. Protahoval se, zíval. „Moje ubohá zvířata, na ně jsem dnes úplně zapomněla,“ zvolala Evelína a v malém kastrůlku vynesla mléko před práh. S mělkým úsměvem pozorovala černého kocoura, jak rošťácky opatrně se přiblížil k voříškovi s prosebným pohledem. „Dejpánbu dobré jitro, sousedko,“ zvolal jednoruký trafikant, který zrovna odcházel do práce. „Dnes jste si nějak přivstali.“ „Ba přivstali, přivstali,“ řekla a vlítla zpátky do kuchyně, nechávajíc souseda bez odpovědi. „Tři roky jsem med schovávala,“ zacukrovala směrem k mužovi za stolem a pokračovala: „Zapřísáhla jsem se, dokud se nesmíříme s Markusem a s Růženou, že se medu nedotkneme. Pamatuješ se, kdy nám ho přinesli? Jen si představ… celé město bude vzhůru nohama… Oni přišli za námi. Potřebují nás, nejen my je.“ 15
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Z vrchovaté lžíce stékal med na krajíc chleba. Průzračný, voňavý, požehnaný med, bylo by ho škoda nevylízat do kapky. Ze šálků na stole stoupal kouř. Brtko byl jenom v tričku bez rukávů, ještě si nestačil zapnout šle. Nejdřív musel ukojit hlad. I Evelína seděla za stolem, již dávno spolu nesnídali. Ze dvora se ozval štěkot. Těžko psa přesvědčit, že kocour je mu přítelem. Jen si vyžunkl mléko a olízal se, už si nechtěl s voříškem hrát. Na větvi ořechu se cítil jistější. A voříšek s čumákem zvednutým ke stromu sliboval kocourovi pomstu. I kartáč na šaty patří k svátečnímu ránu. Evelína by nestrpěla, aby na Tonově nedělním obleku zůstaly flíčky nebo pírka. „Nepustím tě přece do vlastního obchodu jako žebráka,“ řekla. Místo na dvorku před prahem nepovažoval Tono zrovna za nejvhodnější pro tento obřad. „Prosím tě, už dost, děláš, jako bych byl malý chlapec,“ bránil se. „Někdy jsi ještě horší, nezapomeň, ode dneška jsi majitelem obchodu. A to myslíš, že můžeš jít s tak zablácenýma botama, zbláznil ses, nebo co?“ „Vždyť nás nemusí celý svět vidět,“ bránil se Brtko. „Proč nestydíš se snad? Závidět nám budou všichni, závidět!“ Marně schovával Brtko nohu za nohu, marně se chtěl odtrhnout, jít po svém, zmizet co nejdřív z dvorku. Evelína na něm ještě nedokonala své dílo. Kartáčovala ho zezadu, zepředu, teď mu vzala klobouk a plivla na kartáč. Na neštěstí se na dvorku objevil další soused, břichatý, holohlavý človíček s fajfkou až po pupek. „Pozdě odešli hosti, pozdě? Dejpámbu dobrýtro!“ „Pámbudej, strýčku Piti.“ Brtko by se byl nejraději propadl do země. Ted mu už nic jiného nescházelo než přítomnost tohoto užvaněného strejdy, který hned všechno vytroubí po celém městě. Prohlíží si ho jako opici v kleci. „Poslyš, Tono, ty jsi jako ten ženich, co rovnou od oltáře upláchl, hádám na hostinu ho vypravuješ, Evelíno?“ „Ani na svatbu, ani na hostinu, do ráje,“ zažertovala i Brtkova žena. „Slyšel jsem, slyšel, nespal jsem v noci. Pozdě odešli hosti?“ „Nevím,“ řekl truhlář a soused se odšoural. Brtkovi bylo ještě mizerněji, cítil se stísněn ve svátečním obleku, škrtil ho tvrdý límec s kravatou, byl celý nesvůj v klobouku a ještě musel vyslechnout Evelíniny rady: „Ne aby ses dal ošidit. Nikomu nevěř! Na úvěr nedávej. Pan Darmodal nežije, kdo nemá grošíky, ať nepije. Jako u starého Holce, vypiš si takovou ceduličku na zeď, neuškodí. Marš!“ křikla na psa, když se jí připletl pod nohy. Brtko byl pryč. Marně vystrkuje Esenc hlavu z boudy, marně kňučí. To už jen vítr si pohrává s vrátky, přivírá je a otvírá.
4.
16
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Brtka trochu vyplašilo nečekané zařízení nade dveřmi. Zakroutil hlavou, jak mu nad ní zvonivě zahlaholilo, když chtěl vejít do obchodu. Hučel sám pro sebe: „Sakramentské živobytí! Na co zvon? To jsou mi věci…“ Otevíral a přivíral dveře do sklípku, musel to zkusit ještě jednou, snad se mu i zalíbilo toto poplašné zařízení, pohrává si s ním chvíli jako dítě s nahodile objevenou hračkou. Postál si na prahua s hlavou zvrácenou dozadu odhadoval jeho praktickou cenu. Pak překročil práh směrem do ulice a za střídavého pohledu do arizačního dekretu a na firemní tabuli s nápisem Rozálie Lautmanová, vdova, krajky, stuhy, knoflíky, zjišťoval, zda se nezmýlil, zda je na správné adrese. „Tento patent roskop je tu úplně zbytečný!“ s ukazovákem na zvonku projevil své mínění již bez obalu. Vkročil do obchodu a teprve spatřil, že bylo předčasné dělat závěry. Opatrně, po špičkách, jako když nám záleží, abychom nikoho zbytečně nevzbudili, udělal krok a ještě jeden, a pak si oči postupně zvykly na tmu. Zazdálo se mu, že na šerém pozadí za pultem odpočívá živá duše, skrčená postava nehybně sedící stařeny. Odkašlal si, měl dojem, že vzbudil spící sovu, cosi se štrachavě pohnulo z místa. Rozálie Lautmanová byla přesvědčena, že ji z dřímoty jako obvykle vyrušilo revma. Trápily ji i méně vážné neduhy staroby, také proto se dost málo zajímala o události ve městě i v okolním světě. Soustředila se na bolestivé pohyby prstů. Měla někdy co dělat, aby je přivřela a když se jí to konečně povedlo, trvalo chvíli, než je zase otevřela. A pak se s docela živým zájmem zeptala: „Co pěkného si u nás vybere mladý pán?“ Svátečně oblečení páni nebyli častými hosty v jejím krámě. Chtěla by mu věnovat pozornost i úctu. Proto se také za pultem postavila. Dosud se však neodpoutala od vlastních starostí. Dlaní pravé ruky si nepřestala třít prsty levé, aby v nich rozproudila život. A když se jí podle soustředěného pohledu zákazníka zdálo, že projevil účast s jejím utrpením, svěřila se mu se stařeckou sdílností: „Mladý pán takové starosti nemá, pravdaže? Revma… protivné bolesti, věčně mám prsty jako ledové rampouchy… Pan doktor říká: gicht… Ne gicht, pane doktore, stáří, jářku, staroba se hlásí.“ Brtko upřímně srozuměn s trápením stařeny řekl: „To ještě nic není… Znala jste starého Sekeráka? Ne zmrzlináře, jeho bratra, toho, co rubal led. To jste měla vidět. Takhle… podívají se, tak se mu ruce od gichtu zkřivily.“ Brtko procítěně převedl tragédii postiženého. „Vykřivily, říkáte? Jejejej… to je malér… to je malér…,“ zahořekovala stařena, i když z Brtkových posuňků vycítila jenom bolestivé znetvoření údů. A nic víc. Léta byla odkázána na zmnohonásobený výkon svých očí, protože sluch jí už dávno přestal sloužit. Nespouštěla z dohledu ústa mluvícího ani jeho gesta, zejména když jí na povídajícím záleželo. A tady hned poznala, že má co dělat s jemným člověkem. „Jakže se jmenovala ta paní?“ Tuto zvědavost neměla raději projevit. Zbytečně Brtka popudila. Křičel: „To nebyla ženská… Sekerák, ne zmrzlinář, jeho bratr, co chodil sekat led.“ „Ahááá,“ řekla Lautmanová s porozuměním, které zdůraznila ohnutým ukazováčkem na horním rtu. „A po celý život se živil slanými herinky, ještě tak o svátcích haluškami. S mákem anebo s povidly. Halušky,“ dodal hlasitěji. „Není lepšího jídla, než je šábesová plněná ryba,“ poznamenala stařena trochu mlsně a rozjařená radostí, že náhoda jí dopřála milého společníka, s kterým si tak příjemně a od srdce může popovídat o svých zálibách a trápeních. POkračovala: „Úplně nenáročný recept. Jedno vajíčko,“ vypočítávala na prstech, „anebo i dvě vajíčka, když je vás víc, ale mně jedno stačí až tak,“ zvedla ruku ke krku. „Anebo i jenom mléko, a když není mléko, tak voda… trochu mouky a hrst housky… zuby mít nemusíš, na jazyku se rozplyne… zuby mít nemusíš, na jazyku se rozplyne… zuby mít nemusíš, na 17
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz jazyku se rozplyne… radost. Někdo má rád kyselou omáčku, někdo zase nasládlou. Povídala jsem Imrovi, už je taky nemladý, zapomnětlivý, říkám, nezapomeň mi přinést láhev octa…“ Už mezi řečí postřehla, že pánův pohled nesvědčí o souhlasu v každém bodě. „To nic, to nic,“ řekl omlouvavě Brtko a mnul si ruce, „já jsem totiž, jak se říká, tím vaším arizátorem,“… sáhl ruku do kapsy, aby z ní vylovil svůj dekret. Stařena předsunula hlavu, teď se podívala zblízka na ústa mluvícího, cosi ušlo její pozornosti. „Prosím?“ podepřela ucho dlaní. „Ustavili mě arizátorem vaší živnosti,“ řekl trochu proklamačně Brtko. Byl spokojen. Zdálo se mu, že s tou ubreptanou stařenou se snadno domluví i v jiných věcech. Z tolika vyslovených „i“ bylo stařeně blaze u srdce. „Ahá, knoflíky,“ zvolala s jásotem a pustila se do horlivého předkládání a nabízení zboží: „Bude mladý pán chtít velké, malé, perleťové, barevné, matné, lesklé, výběr k nespočítání…“ Z regálu putovaly krabičky na pult. Stařena před trochu užaslým Brtkem rozkládala jednu po druhé, vysypávala jejich obsah a jen úkosem si všímala zákazníka. Není moudré dívat se do rukou vybírajícího. Ať si vybere podle vlastního gusta. A přece si neodpustila, aby nezasáhla: „Na vkus mužských se nedá vždycky spolehnout. Jestli smím poradit mladému pánovi… k světlému kabátu by šly tyhle… ne… tyhlety mají ještě jemnější odstín… Nemá mladý pán náhodou vzorek látky? No jo, vy mužští…“ Mlčenlivý zákazník se nezdál být spokojen. Stařena mu musela bez obalu vysvětlit skutečný stav věci: „Říkají, že je válka… váznou dodávky. Nepomáhají Imrovy zákroky. Nepomáhají, chudák, co se nalítá…“ „Paní Lautmanová!“ Brtko začal ztrácet trpělivost. Napadlo ho, že by se mohl s hluchou stařenou i nedohodnout. A po svém jí vysvětlil věci hlučně a se zaujetím: „Ustanovili mě arizátorem vaší živnosti. To znamená, paní, že já jsem ten váš arijec a vy jste moje židovka. Protože jste židovka, budete arizovaná, to znamená, že já vás zarizuju, vaši živnost, ode dneška bude tenhle obchod můj, mám lejstro s úředním razítkem. Rozumíte mi už teď?“ Soustředěn na svůj výklad nepostřehl, že se stařena trápí nějakým divným nedorozuměním, které venkoncem nemůže pochopit. Spustila ruce podél těla a pak zvedla hlavu a pokusila se o docela přívětivý úsměv. Knoflíkovou dírkou, přiloženou k oku jako monokl, všímal si totiž Brtko její tváře. Obličej křížem krážem zbrázděný rýhami i drobnými vlnkami nespočetného množství vrásek. A chlupatá bradavice nad levým koutkem úst mu připadala jako neživý pavouk otočený naruby. Jenom její oči prozrazovaly, že je v ní ještě dost skryté energie. Brtko tloukl knoflíkem o pult. „Tady to máte černé na bílém,“ řekl a posunul k ní blíže arizační dekret. „Račte,“ dodal s nepřiměřeně velkodušným gestem, jako by šlo o bonbóny nebo o dáreček. Takovou ochotu přijala stařena s nepředstíraně oživeným zájmem. Neboť dávno, dávno se nestalo, aby se někdo namáhal upřímně ji pobavit. „Mladý pán má humor,“ řekla vlídně. „Co pěkného mi přinesl mladý pán?“ Podržela si v rozechvělé ruce dekret a dalekozrakým pohledem se snažila vypátrat veselou záhadu doručeného. „Ba, je to zajímavé,“ konstatovala pokyvujíc hlavou a nebýt lehkých rozpaků, zda se přece jenom 18
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz nemýlí ve svém úsudku, snad by ani neutajila hrdost, že si na ni někdo vzpomněl: „Není mladý pán exekutor?“ „Kdepak exekutor, arizátor…“ „Já jsem si to hned myslela, takový příjemný pán. Děkuji pěkně… Imro je v tom ohledu přímo přehnaný. Třicet roků mi spravuje účetnictví, daňové věci… každý pátek přinese šábesovou rybu, někdy mřenky, jindy bělici anebo kapra… Spolehlivý člověk, přítel nebožtíka, pedant, dobrák od kosti,“ řekla posléze a posunula dekret zpátky k Brtkovi. „Pán se nesmí hněvat… já někdy nedoslýchám… kolik že je pánovi let? – Nejvýš ke čtyřiceti, ach jej… i já mám dvě dcery… nechce se mladý pán posadit?… růže malované, Klárika a Pirika… a můj nebožtík Heinrich… přebolelo… přebolelo… Jak se mladý pán jmenuje? Jak prosím? Krtek? Interesantní jméno… ať se posadí u nás pan Krtek… pan Krtek je od nás, z města?“ „Já nejsem Krtek, já jsem Brtko. Tono Brtko!“ „Tak, tak, všecko povyrostlo, všecko se za ta léta změnilo… poženilo… povdávalo, už se ven nedostanu, ani po tom netoužím, mladý pán mi může věřit… změnil se svět. Velmi…“ Do krámu vkročil nezvykle čilý stařec, štíhlý a hranatý, měl vyholenou hlavu a vznešené držení těla, rázný krok vojáka a přívětivý pohled. Na boku gumového pláště plandala rybářská tornistra. Stařec mrkl na Brtka a pozdravil stařenu. „Dobrý den, Rozálie.“ Opřel hůl o pult a rozhodil rukama. S přátelskou odevzdaností sledovala pak stařena příchozího, i když příběh znala. Rybář vyprávěl: „Tak si představ, takovou jsem lapil… podívej se… štiku. Touha zahořela, duše zaplesala, ale ty oči, Rozálie, ty oči, no, Bohu přísahám, jen němý tvor se dovede tak smutně podívat. Jářku, ať nikdy není srdce člověka neúprosné a šup! Vrať se, krasavice, vrať se, rybo, do vody…“ „Imro,“ řekla prosebným hlasem Lautmanová, „pan Krtek čeká…“ „Ach táák, promiňte, pane Krtek, pěkně vítám, něco na tom bude, že tě babka Krtkem nazvala, tesařem jsi, ale duši Kristovu nemáš. Aby tě, aby tě, ty rošťáku, vždyť se nějak porovnáme, není-li pravda?“ Stařena byla šťastná, že se nezmýlila. Přívětivost přítelova úsměvu i jeho gesta ji blažila. Rybář chytil pána ve svátečním oblečení kolem ramen a natřásal jím vesele, jako s nalezeným bratrem. Stařena se těšila tichou radostí hostitelky; ať si jen chlapi povídají, o čem chtějí, ona mezitím připraví v kuchyni čaj na osvěžení. „Na mě se, Brtko, nehněvej,“ promluvil rybář vlídně k mračícímu se Brtkovi. „Já za to nemohu, že jsi spustil sítě do jalové zátoky…“ „O čem mluvíte, pane Kucharský? Je to vtip? Jávám nerozumím.“ „Všechno vysvětlím.“ Stařec ztišil hlas. „Především si zapamatuj, že u tohohle rybníka nezbohatneš.“ „Já nechci zbohatnout!“ „Tak proč jsi sem lezl?“ zvolal rybář přísněji, než chtěl, a aby zmírnil účinek projeveného hněvu, dodal: „Ostatně, já jsem vlastně rád, že jsi sem přišel jako arizátor ty a ne nějaký lump.“ „O čem to povídáte, pane Kucharský. Myslím, že cpete nos do věcí, do kterých vám nic není.“ „Omyl, můj milý!“ Stařec zvedl ukazovák. „Já tu sice akcie nemám, ale tento revír, abys to načisto věděl, patří tak trochu i mně…“ 19
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Mám arizační dekret. Obchod Lautmanky je úředně ode dneška můj!“ „Nevyskakuj, Brtko, já tě o dekret neoberu. Podívej se. Vždyť ty nejsi zlý chlapec, ani Hlinkův gardista, myslím, že bys měl mluvit jinak…“ „Co chcete, pane Kucharský, řekněte mi, co chcete?“ „Nic. Docela nic. Chci tě jenom upozornit, že jsi naletěl na hloupou návnadu. Podvedli tě…“ „Mě že podvedli? Nikdy! Myslíte, že se nechám vyprovokovat? Mohl bych vás vyhodit… Nemáte tady co dělat. Mohl bych vás udat! Just vás udám. Jste bolševik, myslíte, že to nevím?“ „Nenaparuj se, Brtko, nesmíš se rozčilovat. Máš ty vůbec ponětí o tom, že stará Lautmanka nežije z obchodování s knoflíky?“ Brtko nechápavě zvedl hlavu. „Tak vidíš, ty truhlíku! Jen se hezky podívej, co ti dali arizovat… Vidíš? Plíseň, pavučinu, prázdné škatule, jen se podívej, staré regály a oprýskaný strop, veteš a puch – bublinu. A přívažkem starou hluchou židovku. Bohatší obchody si páni rozdělili mezi sebou. Kolkockému, chlapče, nešlo o tvé štěstí,“ pokračoval stařec. „Napálil tě, lump!“ Do nerozhodného Brtkova počínání se vkradl záměr. Udělal krok směrem ke dveřím. „Počkej, Brtko!“ Truhlář zaváhal. „Já se ho na to zeptám.“ „Koho se chceš na co ptát?“ „V tom případě,“ drmolil nejistě Brtko, „mu vrátím dekret. Ať si ho dá za klobouk,“ řekl hlasitěji. „Ať nebalamutí poctivého řemeslníka,“ křičel. „Sbohem, pane Kucharský.“ Podruhé se pokusil utéci. „Měj rozum, Tono! Neznáš snad svého švagra? Chceš mu dělat výčitky, že ti nedal mustr magazín, jaký si vzal sám, ale že ti dal díru?! Copak nevíš, že by to bylo zbytečné a – nebezpečné?“ „Co mám dělat?“ zeptal se Brtko. „Ty nic. Všechno zařídím sám. Posaď se a poslouchej.“ Brtko si dal říci. Rybář se procházel krámem a vysvětloval: „Především, Lautmanka, jak jsem ti řekl, nežije z knoflíků, ale z toho, co jí židé mezi bohatšími nakoledují… Seď, povídám, není to tak zlé. Nedoplatíš na to. Dobročinný spolek zvýší taxy, to už u holiče Katze zařídím, a ty…“ „Já?“ opakoval truhlář. „Ty necháš Lautmanku na pokoji. Nic víc. A vynese ti to na živobytí. No?“ Brtko neodpověděl. Kucharský si plivl do dlaní, rozložil na pult kus novinového papíru a vyklopil z torby ryby. „Vyber si, Rozálie, šábesovou,“ řekl s vlídností štědrého dárce, jemuž záleží na radosti obdarovaného. Díval se na stařenu, jak se přišourala z kuchyně s šálky na tácku, položila jej na pult a začala ohmatávat jednu rybu za druhou. Konečně se rozhodla. „Akorát tu nejmenší?“ zvolal rybář a stařena na takovou velkodušnost odpověděla jenom docela 20
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz mlčky malým laskavým pohledem. „Pojď, Tono, i ty si vyber šábesovou, když už se máš stát správcem tohohle židovského království. Ať má i ta tvoje stará radost.“ Brtko se nedal pobízet. Stařena se zdvořilými posuňky upozornila oba muže na občerstvení: „Pijte, než vychladne, chlapci,“ řekla familiárně. Lautmanová za pultem a oni před ním – stáli, usrkovali si pomalu ze šálků, vychutnávali idylu teplého nápoje. Rybář nepřestával úkosem pozorovat stařenu. Snad považoval právě tento okamžik za nejvhodnější. Dopil dvěma loky čaj, bouchl šálkem, utřel si rukou ústa a v náhlém veselém spěchu se rozohnil jako jarmareční vyvolávač: „Poslyš, Rozálie, lepší to ani dopadnout nemohlo…“ A žena, jako by věděla, co bude následovat, pozorovala přítele, když jí s radostí oznamoval dobrou zvěst: „Tak je to, Rozálie, tento pán, ano, ano, tenhle skvělý, ochotný muž, jak správně tušíš, to je ten dobrosrdečný člověk, o kterém jsme si povídali. To on se uvolil být ti pomocníkem. Bude ti k ruce, měsíc, dva, jak budeš chtít, Rozálie… můžeš být bez obav…“ Rybář chytil šálek, jako by ho chtěl vylízat, a přes jeho vrchní okraj, kterým si přikryl nos, pozoroval tvář stařeny, rozzářenou upřímným povděkem. Jako při modlitbě si založila ruce na prsou. „Věděla jsem, Imro, že jsi hodný chlapec… Vždycky jsi byl takový… Proč to popírat? Jsem stará, potřebuju pomoc… Ať Bůh požehná tvým skutkům…“ Otřásla se lehce jako při náhlém zamrazení, upravila si šátek na ramenou a vyšourala se zpoza pultu. Trochu nahrbená stála zde přede dvěma muži, kteří chtějí její dobro. Předsunula jednu nohu ve vysoké botě na přazku, ještě se nerozhodla, kterému dřív vysloví poděkování. „Člověk nikdy není na světě tak sám, jako si někdy myslí…“ řekla s důvěřivým povděkem. Pak už věcněji: „Jak se jmenuje mladý pán křestním jménem?“ „Tono,“ křičel Kucharský, „Lilin bratranec.“ Stařena sklonila hlavu na stranu. „Ahá,“ řekla, jako by všemu už rozuměla a její vlhké oči zamžouraly blaženě. S vlídným zájmem si prohlížela svého budoucího pomocníka. Pak se k němu přiblížila a třaslavými pohyby rukou vyhledala jeho prsty: „Budeš mi jako syn,“ šeptla a pohladila ztuhlého Tona. „A jéje, skoro jsem zapomněl na ocet, Rozálie!“ Rybář vylovil z torby láhev.
5. V sobotu se přihodila Brtkovi docela nečekaná věc. Mohl se stát obchodním příručím, aniž měl čas souhlasit, odporovat anebo dokonce uvažovat o tom, proč vlastně tak soustředěně naslouchá ubrebtané babce. Do obchodu si pospíšil brzo ráno. Z dvorků vycházely krávy, poslušně postály před domy a zvedaly hlavy vstříc zvuku pastýřské trouby. Ozýval se za rohem a plašil zbytek noci z očí rozespalých hospodářů. Vyháněli dobytek a objevili se před chalupami v tričkách, v pantoflích i bosí, jako když se přímo z postele vyběhne do stáje a odtud na ulici. Slunce připékalo od samého jitra. Brtko se zastavil u mlékárny. Chvíli se díval, jak dva chlapi ze statku skládají plechové konve. 21
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Spěchat nemusel a to nejhorší měl za sebou. Včera, hned potom, co z obchodu odešel rybář, vytratil se odtud i Brtko. Darovanou rybu v novinovém papíru zapomněl na pultě. Stařena mu uvařila kávu a v návalu štědrosti ho chtěla i jinak hostit. Řekl, že se jde převléct, a už se sem nevrátil. Netroufal si však domů a potulovat se po ulicích ve svátečním, v klobouku s téměř biskupskou střechou a v kravatě, bylo by hloupé. I v hospodě by působil nápadně. Co by říkal lidem, kdyby se ho začali vyptávat, proč se vyparádil? Dobírali by si ho a Brtko to těžce snáší. Ostatně jen ti, co v tom sami mají prsty, schvalují takový čin, k jakému se uvolil. Brtko se octl u řeky. Tady, schován za křovím, mohl vychutnat půvab samoty a zdání, že se vlastně nic špatného nepřihodilo… Zul se, shodil e sebe parádu a jen tak, ve spodkách vlezl do vody. Pak spal a měl hloupé sny. Několikrát přeplaval řeku na druhý břeh a cítil se opravdu osvěžen. Už vůbec nemusel myslet na plesnivou pachuť po setkání se stařenou v krámě, ani se nezatěžoval tím, co bude zítra. Teprve ve chvílích, kdy na řeku padl stín, posadil se, příjemně vzrušen něčím docela nepochopitelným. Spěšně, jako na rozkaz, vylovil z kapsy saka arizační dekret a začal ho číst. Pak zatížil lejstro kamenem. Už věděl, co udělá. Představil si firemní tabuli se svým vlastním jménem. Popadl proutek a vkreslil do písku obdélník. Ta činnost se mu docela dařila. Pošetilá naděje, snad že si tak dobře odpočinul, vzněcovala v něm myšlenku, že s obchodem přece jen bude moci něco užitečného podniknout. Doma pak, když se z lavoru vznášela pára, když seděl s nohama v teplé vodě, popustil uzdu své povídavosti. „Taková arizace je ti ale fuška, Evelínko… Baba Lautmanka se projevila: ,Mir ist schon ein, zwei‘, řekla, ,zda mne arizuje Petr nebo Pavel…‘ Jakože jí na tom nezáleží. Než se rozhlédnu, bude mi dělat pomocnici. Tovaryše mi bude dělat… Víš, na co jsem přišel, Evelínko?“ „No, povídej, povídej!“ „Mně ti připadá, že obchod je jako kráva. Kráva chce seno a obchod koruny. Vlož do obchodu koruny a zlato z něho po teče jako mléko z dojné krávy.“ „Ale kdy, kdy?“ „Třeba už za týden. Co povídám, třeba už hned zítra, anebo za měsíc. Podívej se na mě,“ vyzval ženu. Rozhodil ruce, udělal přežalostnou grimasu a opět napodobil huhňavý hlas hluché stařeny: „Pane Brtko, já jsem už stará. Já už čekala arizátora každým dnem. Arizátor jako arizátor, čert nebo ďábel, představ si…“ „Klíče od obchodu ti dala?“ „Klíče? Klíče mi dá zítra. Zítra mi odevzdá i kasu, hotovost i zboží. Všechno vám odevzdám, do puntíku všechno, pane arizátor, povídala. Tak mi pánbůh pomáhej.“ Věžní hodiny ukazovaly sedmou a od náměstí se rozléhal klapot; truhláři pracovali již na třetím poschodí obrovitého jehlanu. Brtko šel podél zdi. Z pumpek mu vykukovala bosá lýtka, oblékl se dnes do modravě pruhovaného „jankrlíku“. V kabátku, který nedávno vyšel z módy a nosíval se se slaměným kloboukem, i způsobem pomalé chůze, jak se rozhlížel na všechny strany, budil dojem cizího turisty, jenž si přivstal, aby od samého jitra mohl pozorovat ruch v cizím městečku. Před obchodem Rozálie Lautmanové se zastavil. Zrozpačitěl, jako při pohledu na věc, kterou nečekal. Roleta byla stažena. 22
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz
Uzařená ve své hluchotě jako v království vzdáleném od světa, seděla Rozálie Lautmanová u stolu na výsost spokojena s uplynulou nocí a snídala. Byla sobota a když je jednou šábes na světě, je každý spěch odsunutý na vedlejší kolej. Znesvětit pokoj stanovený lidem z vyšší vůle nebeské je nepřípustné. Zdálo se jí, že kuchyň již dávno nebyla prosvětlená tak pronikavou září slunce. I ručně vyšívaná dečka nad lavicí se vyjímala svátečněji než jindy. Dosud na ní nevybledla kresba kominíka s usměvavou milenkou pod nápisem: „Já ti lásku dám, ty mi lásku dáš.“ Leccos by se zde dalo zařídit jinak. Například třídílná kredenc by se mohla rozebrat a užší část přemístit blíže k špajzce a zakrýt umyvadlo s porcelánovým lavorem a porcelánovým džbánem. Už pokolikáté si Lautmanová říkala, že stojánek s kaktusy v květináčích přeloží blíže k oknu… Spíš ze zvyku než ze zbožnosti ponechala na bíle prostřeném stole tříramenný svícen. Plamen sobotních svíček se nemá udusit, svíčky obyčejně dohoří a vosk rozlitý po trupu svícnu ztvrdne jako klikatý úzký proužek tu a tam přervaný vzdechy, jimž se opuštěná osoba stěží ubrání. V pantoflích s bavlněnými bambulkami, v bílém čepci a v dlouhé noční košili dojídala Rozálie Lautmanová snídani a vůbec neslyšela klepat. Zato okamžitě postřehla, když se dveře odchýlily a když se v nich znenadání objevila na ježka přistřižená Brtkova hlava. Přehodila si starý květovaný župan přes ramena, ožila: „Pojď dál, pojď, nežinýruj se!“ Brtko se nedal prosit. Jen když je všechno v pořádku. Postál na ulici, chodil sem a tam, čekal, že stařena otevře obchod, vytáhne roletu a vpustí ho dovnitř. Teprve když ho přešla trpělivost, odhodlal se vyhledat ji přes dvorek v soukromí. Ani to nebylo jednoduché: Uvědomil si, že každý styk se židovkou sledován zlomyslným člověkem by se mohl nevyplatit. Byl zakázán. Hodiny na věži však nestály na místě, bylo třeba něco podniknout. „Dobré jitro,“ pozdravil bodře, když zjistil, že je všechno v pořádku, a vtáhl povětří do nosu. Připadalo mu zkysané po noci, ztuchlé. „Přispala jsem si, to víš, šábes… člověk si aspoň jednou za týden dá načas. Kam bych vůbec spěchala? To jsem ale opravdu ráda, žes přišel. Co dělá Lili?“ „Budeme muset otevřít obchod. Dnes by mohla být velká tržba. Je tam hodně lidí z vesnic.“ Pohyby naznačil, oč mu jde. Snad to dělal moc vehementně. „Chápu,“ řekla, „jéjej, kolikrát se mi také stalo, že jsem se nechala budit budíkem. Ale na stará kolena? Vstávám, jen co ptáci zacvrlikají pod okny. Posaď se u nás, posaď.“ „Ty tak slyšíš ptáky cvrlikat,“ hučel Brtko a hlasitě, jak nejvíc mohl, opakoval své: „Budeme muset otevřít krám, kšeft,“ křičel. „Klíč! Zámek! Vytáhnout roletu!“ „Obchod? Kdepak! Vždyť je šábes. V sobotu jsem jakživa neotevřela,“ řekla stařena a po pomlce: „Jen mi neříkej ne, já vím, že jsi ještě nesnídal.“ Podala Brtkovi talíř šábesového pečiva a čaj „Zůstala mi od včerejška ryba, nemáš chuť na rybu?“ Vstala, ještě než stihl cokoliv říci, vlekla za sebou dlouhou noční košili pod županem a klepajíc ve vyšmatlaných pantoflích, zmizela za dvířky ve spížce. Brtko nepostřehl schod. Náhlé došlápnutí do prázdna způsobilo, že zavrávoral, rozhodil ruce, téměř upadl. „Do šlaka s takovou prací,“ zaklel a škrtl zápalkou. Neboť čím dále tím hustší byla tma v chodbičce, která spojovala kuchyň s krámem. Cítil se zde jako v plesnivém sklepě; babka řekla, že přijde za ním. V tomto okamžiku považoval Brtko i těch několik málo kroků směrem do obchodu za ústup stařeny a byla naděje, že nezůstane jenom u toho. „Tak už jsem tady,“ ozval se jásavý hlas stařeny. V hloubce úzké chodbičky zacupitaly krůčky: 23
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Všechno ti vysvětlím, všecičko do puntíku,“ pokračovala rozjařeně, jako kdyby měla svátek. Strčila svíčku Brtkovi do ruky a dala se do práce. „Sem mi posviť, buď tak laskav . Ještě trochu výš!“ Brtko mlčel jako obchodní příručí. Babka začala lovit krabice z regálu. Ploché, podélné, velké, drobné, a pokládala je na pult. Současně s tímto kouzelnickým výlovem krabic začala vykládat: „Například v tomto regálu máme knoflíky. Jak vidíš, mám jich spoustu: perleťové, kostěné, nitěné, všelijakých barev a velikostí. Vezmem si například tuhle perleťové,“ slova se řinula v narůstajícím přílivu odbornické ochoty. „S cenami je to ošemetný. Sada perletěk, totiž tucet, stojí korunu čtyřicet.“ Otočila kartónovou krabici, spustila si brejle z čela na oči a přesvědčila se, jestli se náhodou nemýlí. „Jo, je to tak – korunu čtyřicet. Pro sousedy a trvalé zákazníky, například pro Pilcerku, Hauptmanku, Goliášku se dá použít angró cena… To je, když kupují často, chápeš? Můžeš spustit na korunu dvacet, ale pod korunu nepůjdeš. To se raději poraď se mnou.“ Vracela krabice do regálu. „Obchod nejsou žádné čáry. Počkej, nespěchej, všechno přijde na řadu.“ Téměř ho okřikla, když z vlastní pilnosti vyklopil obsah jedné krabice. Provinile začal knoflíky ukládat zpátky. Každé slovo by zde bylo zbytečné. Neměl by vzít hůl a vyhnat ji, dokázat jí silou, že tady vlastně už nemá co vysvětlovat? Knoflíky ovšem nejsou fošny a stuhy nejsou piliny. S hoblíkem a pilkou by si poradil bez babky, bez Evelíny, bez Markuse, obešel by se bez každého. „Zde máme krajky,“ vysvětlovala stařena a otevřela krabici. „Velice choulostivý artikl. Přichází do módy a hned zase vyjde z módy, takový artikl přivede člověka cugrund, ani nevíš kdy. V životě jsem se s ničím tak nezapóvlovala jako právě s krajkami. No a podívej se, zadrhne se ti pod nehet, ani nevíš jak. To se musí delikátně, při jarmarku si krajky raději vemu na starost sama, já budu vepředu a ty v druhé půlce krámu, vzadu u knoflíků… měřit krajky, hochu, je náramně jednoduché, když se to ovšem umí.“ Brtko vylovil skládací metr z kapsy. „Kdepák,“ řekla odmítavě, „na to tady máme jiný vercajk.“ Z římsy regálu si pozvedla tyčový metr ze dřeva a vykládala: „Můj chudák Heinrich si velice potrpěl na pořádek. Všechno musí být na svém místě. Již čtyřicet roků visí na tomto hřebíku nůžky.“ Předvedla mu, jak se měří krajka a jak stuhy. Když náhle trochu vyčerpána přestala povídat, považoval Brtko chvíli za vhodnou. „Paní Lautmanová,“ zařval, „neměli bychom přece jenom otevřít obchod?“ „Co tě to nemá, synu, dyť jsem ti říkala, v sobotu se u nás jakživo neprodávalo.“ Ve světlém pokoji pak to bylo přece jenom veselejší, třeba se podobal víc vetešnickému krámu než ložnici. Tloukl se zde poměrně malý prostor s hojností nábytku. Mezi obrovskými manželskými postelemi a toaletním zrcadlem, vykrojeným do elipsy; se dalo sotva projít. U dveří vážně a soustředěně sledovala Rozálie Lautmanová truhlářovo počínání. Brtko se tady mohl nejen vyžít, ale na všechno ostatní zapomenout. Tak hluboko se zabral do práce, schoulil se k zrcadlu a zjistil vratkost odchlípnuté nožky. „Příští týden někdy přinesu s sebou nářadí,“ otočil se ke stařeně. Lautmanová se spokojeně usmála a nechala Brtka dokonat prohlídku nočního stolku. Klečel před ním jako před oltářem. Chce to polituru,“ křičel Brtko a naznačil pohyb štětce. Jen se dotkl ozdůbky, spirála s vavřínovými listy mu zůstala v ruce. Babka nic nepostřehla. „Můj nebožtík Heinrich si velice potrpěl na svou postel. Stalo se někdy, že musel spát jinde, to byl ausrsich. Zvyk,“ zavzlykala, „zvyk.“ 24
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Za týden to tu budete mít jako nové,“ řekl Brtko. Nerozuměla mu dobře, vycítila však ochotu a byla spokojená s vlídností svého pomocníka. Projevil nevšední zájem o její soukromí. Brnkl prstem do střapců staromódní lampy, která jako otevřený růžový deštník visela ze stropu. „Velice vzácný kus,“ řekl uznale a oba se usmáli v ozvěně zvonkohry rozhoupaných korálových třásní. Cosi jí napadlo. Cosi dobrosrdečného. „Bohatá nejsem,“ řekla, „ale po Heinrichovi se zde leccos najde.“ Poklekla k otevřené skříni a vyhrábla z ní kopu veteše. Košile a spodky, starý oblek, tvrdé límce, různé kusy látek se zapomenutým účelem a – téměř zbrusu nové lakovky. Podala mu srolovaný deštník, tvrďák si zvedl se země sám, posadil si ho na hlavu a podíval se do zrcadla.
6. Farář v ornátu se otočil směrem k sakristii, ministranti ze dvou stran udělali krůček vpřed a tvář Evelíny Brtkové dostala výraz vítězné vévodkyně. Spustila víčka a sešpulila rty jako v očekávání poct, které způsobují člověku rozkoš a povznášejí ho k oblakům. K těm slavnostním okamžikům, cítila to s jistotou, musí dojít teď hned, každou chvíli. Až dozní zvuky varhanních píšťal, až se rozplyne kouř kadidelnic, budou se lidé trousit z kostela: Budou vycházet jednotlivě i po skupinkách, rozhovoří se o módě, o trhu i o válce, ale v první řadě, a v tom právě tkví příčina Evelíniných povznášejících pocitů – bude se mluvit o ní. O tom, že kdysi, ani ne tak dávno, nikým nepovšimnuta sedávala, se svým, mužem v šeré boční kapli. A dnes? Octla se uprostřed městské elity v sousedství švagra, místního velitele Hlinkovy gardy, v jedné řadě s okresním náčelníkem, s velitelem četnické stanice a s bankovním ředitelem. O takových poctách, které nezůstanou jen samy sebou, mohla dosud jenom snít. Souvisejí s tím další a další, dosud nepřehledné a vábivé možnosti společenské. Vlny doznívajících zvuků varhan dolehly až na ulici a uvedly v pohotovost žebráka na chodníku před kostelem. Poopravil si mezi koleny ošuntělý, naruby otočený klobouk, vystrčil špičku jazyka a přiložil si dřevěnou píšťalu k okoralým rtům. Dlouhé vlasy splývaly po obou stranách popelavé tváře až na ramena. Pod krkem, jak se nadzvedl a zase usedl se skříženýma nohama, blýskl se kříž ze železa. Spustil tklivou notu, protivně zaléhající do uší. Kdyby mu šrapnel nebyl vyrazil oči z jamek, mohl žebrák z této polohy, jak seděl opřen o kostelní zeď, vidět množství nohou, zástupy nohou, jak se mu převalují nad hlavou. Pronikavý zvuk píšťaly se vznášel žalostně nad svátečně vystrojeným davem. S lichotivým sebeuspokojením přijímala Evelína projevy dokonalé úcty. Byla si jistá, že úklony kolemjdoucích neplatí jenom její sestře. Zavěsila se do Růženy Kolkocké a usmívala se na svět plnými ústy, trochu dravě, pokud cenila zuby, i s půvabem, pokud štěstí, které zrovna prožívala, dalo vyniknout pikantním důlkům na tváři. Uvěřila, že si vlastním přičiněním pomohla k tomuto vyššímu stupni blaženství. V lehkých, trochu průsvitných šatech vynikaly ovšem její vnadné půvaby neméně než silná stehna. Bílou kabelu držela zlehka v podpaždí a prsty levé ruky, ač bylo bezvětří, si ustavičně sahala na stříšku slaměného klobouku, jako to vídala u choti ředitele banky. Evelína projevila ochotu z plna srdce věnovat štědrou, mírně okázalou blahosklonnost všem, kdož šli kolem a vzali ji na vědomí jinak než dosud. Procházely spolu podél krámků na náměstí mezi zástupy lidí, promenujících oběma směry. Evelína se poohlédla, zda jdou muži za nimi. Jak je zvykem u spřízněných rodin, dvojice mužů jim šla opravdu v šlépějích. Markus Kolkocký v elegantním stejnokroji a v holinách a při něm nepatrnější a trochu bizarně oblečený Anton Brtko. 25
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Obnažil si hlavu, tvrďákem si ovíval tvář; potil se ve vestě a v tvrdém límci. Nevěděl, zda pozdravovat kolemjdoucí zvedáním pravice, jak to dělá švagr Markus, anebo civilně smekáním. Jaké štěstí, že se mohl před ženou vykázat takovým bohatstvím. Ber ďas, že ho tlačí lakovky, až se mu z nich dělá mdlo. Důležité je, že jsou nové. Rozálie Lautmanová mu dala čestné slovo, že nebožtík Heinrich je měl na nohou jednou, a to ani nevyšel z pokoje, už se cítil nesvůj. Koupil si je, chudák, do rakve, ale bylo jí líto poslat nové lakovky do černé země spolu s nebožtíkem. Bylo to proti všem zvyklostem. Co je mrtvé, ať je nahé, což se dá také obrátit. O tom všem před Evelínou Brtko pomlčel. Přinesl s sebou včera aktovku napěchovanou docela zachovalým oblekem, deštník a ještě také kartónovou krabici, omotanou motouzem. Před takovými trofejemi, když posléze vybalil dosud neporušený dámský slaměný klobouk a střevíce na vysokých podpatcích, umlkla i Evelína. Teď mu vesele zamávala a opět otočená ke své sestře řekla: „Co říkáš, jak se můj Toník vytáhl?“ „Jsou to jenom začátky, děvenko, to hlavní teprve poznáš.“ „Myslíš to vážně?“ zeptala se Evelína s tváří odvrácenou směrem ke sklu výkladní skříně, kde se viděla v matném odrazu. I Růžena si zde opravila klobouček a pak téměř současně zahlédly bankovního ředitele Hrenka. Bříško před sebou přicházel se svým dítkem a s vyfintěnou paní chotí ve vzedmuté peleríně. „Strašné,“ utrousila Růžena, pan ředitel hluboce smekl a dámy se na sebe pousmály. „Jako žena ponocného,“ poznamenala Evelína. „Šššš,“ udělala Růžena a zde u lékárny odbočily směrem ke korzu. Zvony jim zpívaly do kroku. Procházely mezi lidmi jako v slavnostním špalíru. Půl města se zde shromáždilo. Převládala barva růžová a žlutá vedle citrónové a nazelenalé, ženy kypré nad útlými, odvážné krejčovské alíry nad cudnou střídmostí. Nechyběly ani svérázné kroje vesničanů při nápadném množství uniforem různých druhů, od vojenských po hasičské. Touto mihotavou záplavou barev procházely sestry okázale jako při veřejném vystoupení směrem k hudbě. Půvabná hasičská kapela ve stínu dosud nedokončené stavby dřevěného jehlanu se chystala na promenádní koncert. Dirigent, vousatý tatík, sám pan Balko, takto kovář, si zalistoval v notovém sešitu na stojánku. Kostěné brejle se sesunuly na špici nosu. Nemusel se ani poohlédnout a věděl, že je obstoupen zvědavci, nedočkavci a příznivci. Když je den utěšený, je i posluchačstvo dychtivé. Vynutí z dirigenta nejvyšší možný výkon. Nejenom z dirigenta, ale i z bubeníka. Ostatně kulatý strýček Piti v brigadýrce má výhodu, že není jen bubeníkem kapely, ale i obecním bubeníkem. Obecenstvo vynutí výkon, jak se patří, dokonce i z vychrtlého čineláře Imricha, který je povoláním kloboučník, a činely jsou mu vhodným prostředkem nejen hudebním, jak říká, ale i sportovním. Dobrý dirigent dokáže vytáhnout i z jalové kapely nebeský koncert. Není to ovšem snadné, když se uváží, že většina mosazných nástrojů dosáhla úctyhodného věku. Nedivme se tudíž, že trubka stařecky zasténá, že klarinet unaveně zakvílí a dirigent, ač to všechno ví, nervózně poskočí, nesnáší falešný zvuk o nic lépe než přibouchnutí prstu ke kovadlině. Jeho pohled zpod skel sleduje souhru pohybů a zvuků, tu nabádá pozounistu k pozornosti, tu čineláře k pohotovosti a všechny dohromady k přísné poslušnosti. Promenádní koncert má odjakživa zušlechťující poslání povznést ducha, ale kromě toho nelze upřít jeho blahodárný vliv na žaludeční šťávy. Popohání je v živém marši, aby před nedělním obědem nenechaly v břiše nic nestráveného. Říká se, ale jistě na tom bude i zrnko pravdy, že když spustí Balkova kapela, tváří se i řeholníci uličnicky, svíčkovým babám v černých kloboucích padají požitkem růžence z rukou a zupáci od dragounů vypadají nevinně jako vykoupaná batolátka. Zejména pak, když jim hraje tuhle: 26
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz
Když jsme se, má milá, u kapličky líbali, juchachááá… roztančí kovář Balko, tak říkajíc, celé korzo. Lidé zapomínají na důstojnost a dobrou výchovu. To je ta pravá píseň ve vhodném okamžiku. Mohla by se ostatně nazvat pochodovým chvalozpěvem nebo i svižnou modlitbou za utěšený letní den. Balkova taktovka přestává být taktovkou a mění se v kouzelnou hůlčičku, stupeň blaženosti se zdá být dokonalý. Zejména zde na zemi. Horší je to tam, vysoko na opuštěném lešení ohromující stavby jehlanu, kde je pusto. Při pohledu do těchto výšin, kde na modravém pozadí oblohy polétávají lehká bílá mračna, se člověku zatočí hlava. Máš dojem, že ne mračna, ale špička jehlanu se vydala kamsi na vandr. Ale to je šalba, mámení z pálenky. Z hospůdky na náměstí je výhled na nedělní korzo jako z divadelní lože. Dveře šenku jsou dokořán. Zevnitř se ozývá hulákání, před prahem se zastavil Markus Kolkocký a řekl Brtkovi: „Víš co,“ chytil ho v podpaždí, „dohoníme nejdříve ženy, co říkáš?“ Vytáhl se na špičkách, zaclonil oči a rozhlédl se po davu. Pak se pohnuli z místa a Kolkocký pokračoval: „Jo, abych ti to dořekl. Co se toho týče, co jsi říkal o našem ministrovi, jak tady byl a já ho nesl na ramenou při té slavnosti, řekl mi pak: ,Kolkocký, jsi pašák, pamatuj si však, žes mohl být dál a výš, a budeš výš, zde moje ruka!‘“ Kolkocký napřáhl dlaň a naznačil široké ministerské gesto. Vůbec nebral v úvahu sklíčenost na Brtkově tváři a pokračoval: „,Především‘ řekl mi, ,uděláš si pořádek ve famílii.‘ Věděl i o tobě. ,Zrádce pod vlastní střechou‘, povídal, ,je to nejhorší, může tě zaskočit, ani necekneš‘. Pak ještě pan ministr řekl: ,A bude pořádek v tomto městě‘. A já jsem řekl: Bude pořádek, pane ministře!“ „Když to vezmeš do rukou ty, bude jistě pořádek“, hlesl Brtko. „Kostvaskost, na náměstí bude mohyla vítězství. A já jsem řekl: Kostvaskost, pane ministře, na náměstí bude jehlanová mohyla. Všechno od gruntu předělám.“ „Povídá se, že zbouráš i starou obilnici…“ „Starou obilnici srovnám se zemÍ. Hasičárnu vyhodím do povětří, vedle bude socha s… vodotryskem. Spláchnu nepřátele.“ „Budeš prý potřebovat hodně lidí.“ „Myslíš snad, že to nevím?“ „Ty to musíš vědět, Markus.“ „Co musím vědět?“ „Všechno musíš vědět.“ „No proto… Myslíš, že nemám oči? Když se včas nevzpamatuješ, a jsi v tom po krk, rozumíš?“ „Nerozumím. Proč já?“ hlesl Brtko. Snad ho někdo viděl, když vynášel z dvorku Rozálie Lautmanové, kam se právě přiblížili, kartónovou krabici ovázanou motouzem a napěchovanou aktovku. Lidé jsou závistiví. „Já nevím, proč mi to říkáš?“ „Proto!“ vybafl Kolkocký rozkročen s přísně napřaženým ukazovákem směrem k firemní tabuli na obchodě Rozálie Lautmanové. Trochu bezradně, jako dítě, když dobře nepochopilo smysl výstrahy, vsunul si Brtko palec do úst. Do řízného taktu hasičské kapely zaznívalo Kolkockého důtklivé varování: „Dal jsem ti židovčin 27
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz obchod na korze. Obchod na nejlepším místě ve městě, zlatý důl jsi dostal. A ty?“ „Já?“ zvolal trochu zdrceně Brtko. „Kdo jiný? Ty! Zrovna ty se chováš jako bílý žid! Zapiš si za uši: Bílý žid je horší než obyčejný žid, protože není židem a pomáhá židovi. Do týdne, rozumíš, nebude na obchodě židovčina firemní tabule, ale tvoje: Anton Brtko, krejčovské potřeby, rozuměls?“ 7. Všichni ve městě nazývají bubeníka strýčkem Piti, anebo prostě strýčkem. Snad že je dobromyslný a upovídaný. Nápadný je leda svým bříškem, podobným soudku. Vystrkuje je pořád jakoby na odiv, jako důstojný znak svého úřadu, kterému dal osobité kouzlo: Všichni také vědí, že se mají na co těšit, když jde strýček bubnovat. „Dává se na všeobecnou známost…“ Přečíst úřední oznámení by uměl každý truhlík, ale udělat z úředního výkonu vystoupení pro vážné měšťany i pro trhovce, pro děti i starce, ba i pro psy, koně a holuby, to už je cosi, co je blízko kumštu; co stojí za to, aby člověk nechal práci a šel si to poslechnout. Povinnost se dá odbýt ledabyle, pro strýčka však – a to také vědí všichni – je bubnování obřadem, sváteční příležitostí ochotníka, který si dal námahu naučit se své úloze zpaměti a dotvořit ji také vlastní obrazivostí. Jen proto nechali lidé jarmark jarmarkem a shlukli se kolem bubeníka. Ať byli, kde byli, u perníkářů, u ševců, hrnčířů, opouštěli jejich celtové stánky, spěchali na promenádu pod obrovskou stavbu dřevěné mohyly vyslechnout si hlášení. Ten, kdo by si myslel, že bubnovat znamená tlouci hůlčičkami do oslí kůže, je na omylu. Zvuk bubnu může znít jako šepot vánku, jako ševel listů, jako kapky ťukající na okno, jako sykot požáru nebo jako chrastění větví, ale také jako volání na poplach. Může být něžné i útočné, ale musí být takové – a to platí pro bubeníka jako zákon – aby přehlušilo vše, co zrovna přehlušit má. Není snadné překonat jarmareční ruch, zvuky trubek, chrastítek, ržání koní, kejhání husí, hlasy chlapců i štěbot žen, steré zvuky, z nichž je posléze jednolitá trhová vřava. A pak, přečíst a přednést jsou dvě věci. Přednést znamená vcítit se nejenom do lejstra, ale také do duší poslouchajících. Žádný spis na světě není tak posvátný, aby nemohl být okořeněn posměškem. Proto lidé tak rádi poslouchají strýčka Pitiho. Jen on umí dát i vážným slovům vhodný tón. Protahovat samohlásky jako vařené nudle a hned zas dokončit zpěvavě pronesenou větu úsečným trhnutím, ve kterém je břink náhle přetrženého řetězu. Je třeba umět vyvolat respekt, ale současně ho zředit. Jen tak se z úředního vystoupení může stát úkon způsobující dokonce veselí. Už se shluklo lidí dost. Bubeník v brigadýrce s kšiltem založil hůlky do měděných prstenců na koženém řemenu, vyndal vážným gestem lejstro z manžety služebního kabátku, odkašlal si a začal: „Takováto ouřednííí zpráva dává se na všeobecnou známost všechny majitelé psů vlčáci bernardýnové mopslíci chrti nebo jakákoliv jiná havěť zaplatí do deseti dnů ouřední taxú majitel psů jenž rozkaz neuposlechne budiž potrestán antoušek ho bez vyzvání drátěnou smyčkou za krk zdrápí do rasova pytle vsouká na obecním mrchovišti za jatkama na obecní outraty prosím pěkně utratí. Kulaté razítko, zákon jak hrom. Konec ende nastráž bum bum bum…“ I koně se smáli žlutými zuby, i holubi vesele zatřepali křídly, i rány seker na dřevěné mohyle ožily při drobném víření bubnu, kterým strýček Piti ukončil hlášení jemně a povzbudivě, jako když vlažný deštík splachuje záři dne. „Kážeš jako kněz,“ přikročil k bubeníkovi Brtko, „dejžpánbu dobrého dne.“
28
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Strýček mávnul rukou. „Bejvávalo,“ řekl, „kdysi, hochu, dnes už ne, buben poputuje do muzea.“ Zvedl hlavu a ukázal na elektrický sloup. „Rádio budou zavádět, rádiem budou lidi šálit. Počkej, Brtko, neutíkej, haló. Za učně mě nevemeš?“ Lidé v hloučcích živě komentovali slyšené, rozcházeli se na všechny strany, ba i bezzubá žínka s ptačí hrudí a s obrovským batohem na zádech si vykračovala vesele. Brtko jí doširoka otevřel dveře obchodu. „Jen jděte, jděte, já jsem zde doma…“ Jarmareční nálada zahání chmury, rozptyluje smutek. Ženičky z vesnic mohou se probírat v tretkách, brožkách, knoflíkách a sponkách, potěšit se dotykem jejich lesku, lahodného oku a milého srdci, třeba nekoupí ani za šesták. A která pak z nich by nezatoužila uplatnit své slovo, vkus a rozmar? Smlouvají se na ceně ostošest. Raději duši vymluvit než se nechat napálit mazaným obchodníkem. Rozálie Lautmanová překypovala činorodostí, nic ji nebolelo, na nic si nestěžovala v té chvíli, která chtěla být tepána jako drahý kov, za tepla, jemně a s umem, činem i srdcem. „Pro tebe, anděli, tu mám cosi docela extra,“ přimlouvala se mnohoslibně k žínce. Obočí, zvědavé na odpověď, vylítlo nahoru, když se málo sehnula, aby šmátrající rukou vylovila zpod pultu další plochou krabici. Brtko se vrátil z ulice jako triumfující poddůstojník. Postrkoval před sebou jako lapenou zajatkyni scvrklou stařenu s ptačí hrudí, unavenou, než aby přemýšlela o způsobech odporu. Žínka si raději jen myslela na své a jedním ouškem snad i poslouchala svého řečného průvodce: „Knoflíky budou a my už nebudeme… jen směle, tetičko, směle… tolik knoflíků máme, že jimi hlavní ulici vydláždíme a ještě i celou vaši famílii i s vnoučaty vyštafírujeme. Zlaté si budete přát, nebo oficírské je libo? Za mnou jděte „můj rajón je zde, vzadu…“ To, co proklouzlo sítem Lautmanové, měl zachytit Brtko, jeden druhému se do rajónu nepletli. „Extra knoflíky! Lesklé knoflíky! Levné knoflíky!“ vyvolával Brtko za pultem hlasem rozkuráženého trhovce. Bral z regálu krabici za krabicí, prstem odpočítával knoflíky, tloukl jedním o druhý: „Tohle není kost, tohle je kov, prosím, pravá ocel, dušinko, slyšíš ten zvuk? Stokrát tě přežije…“ Pomalu, jako by zvedala břemeno, otevírala Rozálie Lautmanová krabici se šátky. Jen jedna žena kupovala, ale přišlo jich víc, přihlížely, smlouvaly a zaplnily krám. To bylo to pravé napětí, při kterém se slova linou z člověka plynule a přesvědčivě. Cítíš, že promlouváš ke všem a že tě poslouchají. „Jeden šátek jako druhý, krásný, ručně vyšívaný, drahocenné zboží,“ vychvalovala Rozálie Lautmanová své skvosty. „Kdybyste si nohy uchodily, dnes fajnovější zboží nikde nenajdete. Zkuste, hledejte a pak mně přijďte říct. Já si počkám, já mám čas…“ „Kolik chce za šátek?“ zeptala se jedna teta druhé a druhá vykřikla: „A cena, Rozálie, kolik chceš za šátek?“ „Kolik? Kolik?“ přidaly se další hlasy. „Tady je žlutý,“ pokračovala Lautmanová, „ten tady citrónový, zde fialový, modrý, výběr lepší než v bazáru, šátek jako šátek, barva jako barva, ať je to sestra nebo teta, po třech korunách, ani o haléř míň…“ Poslední slova zanikla v hluku. Brýle při tolika pohybech se sesunuly z čela na nos. Jako by zde ani nebyl vysloven protest proti ceně, přiblížila si důležitě látku k očím, ale bylo zcela zbytečné hledat kaz na tak vynikajícím zboží. „Jakost jedna A, jedna A sortiment,“ přidala přívažkem slovo, které mohlo mít svůj význam. „Víte 29
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz co, zkuste to jinde, jděte, vždyť vy se vrátíte, anebo počkejte, podívejte se zblízka…“ Brala šátek za šátkem a rozprostírala je ve vzduchu, nechala je proniknout paprskem světla a vychutnávala přitom obdiv, který vyvolala. Neboť nejde jen o to, aby se prodalo. Prodat neznamená vyměnit zboží za peníze. Prodat znamená dokázat sobě samému zázrak mladosti, obratnost lstivějšího. Prodat neznamená podvést, prodat znamená získat a nebýt přitom podveden. Klamat je hřích, ale být klamán a nebránit se, není to hřích ještě větší? „Jedna A sortiment,“ zdůraznila Rozálie svůj argument. „Ať je to čert nebo ďábel, sorgimen nesorgimen, po dvou korunách budou, nebo ne, Rozálie?“ zaútočila vřískavě tlustá teta s batohem a prsty naznačila počet nabízených korun. „Hohohó,“ sešpulila Rozálie ústa. Nemusela slyšet a věděla, oč jde. Napřáhla dlaň proti útočníkům a druhou rukou si přitáhla krabici se šátky k sobě. „Za tři koruny lepší koupíš u Rubína,“ řekla druhá teta a ostatní se přidaly souhlasnými poznámkami. Rozálie se jen usmívala a měla přitom skrčené čelo, jako by zrovna slyšela veselý vtip se smutným koncem. Nedoslýchala více než včera a předevčírem, ale nebylo těžké si domyslet, oč jde. Dotčena takovým pohaněním, neboť zač jiného lze považovat nabídnutou cenu, začala odklízet zboží. I kolem Brtka se nakupil hlouček. „Tmavé a ještě větší knoflíky bych chtěla,“ zvolala zákaznice. Brtka již dávno omrzela nespokojenost kupujících. Pořád jen hledal, vyložil z regálu na pult, co se vyložit dalo. „Větší, větší,“ napodobil popuzeně zákaznici, „na co větší? Do země zahrabeš, pokropíš, poleješ, třeba ti povyrostou.“ Posléze přece jen musel požádat Rozálii o pomoc: „Hej, paní Lautmanová,“ zvolal s knoflíkem vysoce zvednutým, „tmavé a ještě větší chce teta, jsou vůbec k mání?“ Nade dveřmi se rozezvučel zvonek. Dvě selky, růžolící, rozjařené, ve světlých šátcích na hlavě, jedna s košem v ruce, druhá s husou pod paží, obě v širokánských sukních, vřítily se do krámu, vnesly s sebou štěbetavý hukot trhu i své bodré pozdravy. „Dejžpánbu dobrýho poledne.“ „Dejžpánbu dobrýho trhovýho štěstí.“ „Bodejť tě ďábel v podpaždí drátěným koštětem polechtal!“ ječivě vřískla babka na odchodu. Ostatní žínky nadskakovaly na bosých nohou a nadzvedávaly si sukně až k nahým kolenům. I Rozálie se chichotala podařenému vtipu. Brtko totiž chtěl být užitečný a rozhodl se pokropit sklípek. Nádrž vody se podobala oprýskanému plechovému klystýru. Zespod si ho přidržel prstem a usměrnil tak sílu proudu, kterým vykresloval na podlaze ležaté osmičky. „Čímpak posloužíme, hřebínkem do krásných vlasů, anebo gumičkou do gatí?“ Ve všeobecném veselí přibrzdil Brtko kropení a žertovným hlasem se ujal ženiček. „Ani ne hřebínek, ani ne gumku, krajku bychom chtěly, kdyby se u vás nějaká našla…“ „Jejé, krajky? Vagon krajek ti prodáme, kilometry krajek.“ Brtko vytáhl cólštok z kapsy a švihl jím do povětří. „Hele, taškáře, krajku by chtěl na coule měřit! Hej, Rozálie,“ zvolala žena s husou v podpaždí. Lautmanová s tváří přimáčknutou na sklo dveří vyhledávala na věži rafie hodin. Trhový ruch ji vyčerpal a dvě hodiny po poledni pociťovala už hlad. 30
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Z kropicí nádobky, položené na židli u zdi, odkapával čas a mezi prsty pomalu a zadumaně propouštěl Brtko minci za mincí do kartónové kasičky na pultě. Pak jako by se vzchopil, začal je srovnávat do sloupků. „To víš, synu, zlatý důl to není, ale co už potřebuje stará ženská?“ řekla Rozálie Lautmanová. Brtko zvedl hlavu. „Usmažím karfiól, brambory uvařím. Máš rád vajíčka na tvrdo?“ Brtko počítající tržbu přikývl. „Víš co,“ pokračovala Lautmanová, „měkký, teplý rohlík od Brandla by se hodil, viď… Dobrý… uhúúú… uhúúúú.“ Stařena rozkošnicky přivřela oči, zvedla nos, jako by zavětřila vůni čerstvého pečiva a houkala neodolatelně jako sova před půlnoci. Brtko rozdělil tržbu na drobné a papírové a zahoukal směšně současně se stařenou. „Uhúúú uhúúú…“ Vypadal, jako by s ní prožíval její tajemné slasti. „Tak si představ,“ zašvitořila Evelína, která se tu objevila náhle a nečekaně, „představ si tu podvodnici, Růženu napálila… Byly jsme spolu na trhu, kohoutka kupovala, místo padesáti korun vrátila jí selka, no to je neslýchané, místo padesáti vrátila jí jenom třicet korun ze stovky…“ Mluvila tak nenuceně, že Tono Brtko si v té chvíli nemohl představit nic jiného než právě trh, mazanou chalupnici s kohoutkem v náručí a vřískající Růženu, jak jí trhá ptáka z rukou a smlouvá o každý haléř tak dlouho, až na to sama doplatí. Evelína postřehla tržbu, udělala velké oči a s pohledem na mincích a bankovkách pokračovala ještě světlejším tónem. „No co říkáš, Toníčku, není to strašné, o tolik peněz ji šlohnout, ale daleko bába neuteče, to i kdyby měl Markus zalarmovat celou žandámárii, vojáky, i hasiče, každého chlapa jen trochu k světu, to se díváš, co…!“ Jako kdyby to ani peníze nebyly, ale smítka, která musí zmizet ze stolu ještě dřív, než nepořádek zahlédne vzácný host, vztáhla ruku, podložila si otevřenou kabelu a jedním hrábnutím dlaně shrnula peníze s pultu. „Pa, pa,“ zašvitořila, mávla rukou a byla ze dveří. „Haló! Haló! Hrom do tvý poctivosti! Ty strako! Ty strako strakatá!“ Ještě stále trochu ohromen díval se Brtko dveřmi na ulici a zaslechl štěkot psa. „Esenc! Esenc!“ Vrhl se ke dveřím, otevřel je prudce a zaváhal. Brtko se podíval ke kuchyni. V žádném případě přece nedopustí, aby vypadal jako zloděj. Co kdyby Lautmanovou napadlo se vrátit, sáhnout do kasy a odskočit si pro sůl nebo pro papriku. Zavřel za sebou obchod na klíč a hybaj! Vzal to nejkratší cestou. Přeběhl přes náměstí na druhou stranu. Před hospodou si téměř násilím musel proklesťovat cestu hloučkem povykujících sedláků v širácích a soukenných úzkých kalhotách. Obejít je nemohl, hned u chodníku stály koňské potahy, vozy jako hradba v jednom šiku. Ruch ze stavby mohyly zůstával za Brtkem. Vrážel do lidí, chodci se po něm otáčeli. Mžiknutím nahlédl do holičské oficíny a teprve u lékárny zpomalil. Nikoho nepozdravil, lidé ho míjeli oběma směry. Nasadil klus jako před cílem a zrovna to se mu mohlo nevyplatit. Z řezníkova dvorku na něj se vyřítil buldok. Hrozivě vycenil zuby a zavrčel. Brtko vlídně a s trpělivostí začal psa chlácholit a buldok sice nerad, ale přece jen ustoupil. Brtko vlítl do trafiky. V pruhovaném „jankrlíku“ vypadal jako uštvaná zebra. 31
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Trafikant obsluhoval myslivce. Směrem k Brtkovi řekl: „Posaď se, počkej, hned jsem hotov,“ a věnoval se dál zákazníkovi. Brtko zůstal stát, všelijak se točil, mnul si ruce; posunky naznačoval svému příteli, že spěchá. „To by bylo vše, myslím, že vše,“ hučel myslivec s čtvercovým vousem. „Říkáte, že je to nefalšovaná kost, dobrá, a co myslíte, jak dlouho mi vydrží?“ Zvedl fajfku a prohlížel si ji proti světlu. „Pakliže dáte na mé slovo, povídám, zrovna tento troubel vyšel z dílny nejlepšího dýmkaře v kraji, pane. Tento a pak tento,“ trafikant přisunul na pultu druhou fajfku. „Můžu-li vám radit, přimlouvám se za tuhle dýmku. Není dražší, je jenom dokonalejší v provedení a elegantnější ve vybavení. Zabalíme, prosím, nebo snad tuhle?“ „Dobrá,“ řekl myslivec a poškrabal se na bradě. „Myslím, že zůstaneme u téhle, nebo ne, teda si vezmu tuhle.“ „Nechte si poradit. Tuhle kupují všichni myslivci, lesníci, dřevaři, uhlíři…“ „Jo, pak ne, pak mi teda dejte tuhle!“ „Dobrá, tuhle.“ Trafikant se dal do počítání: „Dva, čtyři, šest paklíčků tabáku, dvacet balíčků papirosek, tucet zápalek a dýmka Bosna; že jo…“ Brtko chodil nervózně sem a tam, myslivec si prohlížel střídavě jednu a pak druhou fajfku. Kladl si dýmku do úst, žmoulal mezi zuby, přehazoval z jednoho koutku do druhého. Odplivl si a zas střídal dýmky. „Tak to bychom měli,“ hučel jednoruký trafikant a naslinil si hrot tužky: „Osm a šest čtrnáct a devět, že ano, dvě a dvě osm, čtrnáct, ehm… pakatel všechno dohromady třicet osm korun čtyřicet haléřů. Zabalíme, pane?“ „Víte co, já bych si přece vzal tuhle,“ řekl myslivec a Brtko zaúpěl: „Gejzo!“ Bylo to zbytečné. „Franc Jozef, pane můj, kvalitnější fajfčičku neměl, než je tahle, kterou jste zrovna koupil,“ řekl trafikant. „Můžete chtít ještě víc?“ Konečně se myslivec rozhodl. „Primisima,“ zajásal trafikant, když zákazník odešel a mohl konečně zavřít dveře na klíč. „Kdybys nebyl přišel sem, Tono, přísámbůh, přijdu já za tebou. Takový fór, Tono, jsem sedm let neslyšel. Ani ne fór, hádanku ti dám, bráško, když uhodneš, hele, tato krabice doutníků je tvoje, spokojen?“ „Gejzo! Gejzuško, jsi dobrý člověk, spolehlivý soused…“ „Kdybys nebyl spolehlivý, kamaráde, ani bych necekl. Co myslíš, Tono, kdo má v městě nejlesklejší gardistické holiny?“ „Nejlesklejší holiny?“ „Dáš se poddat?“ „Mohl bys mně pomoct, Gejzuško?!“ „Bodejť by ne, jen si to poslechni, je to pikantní… Na sklo dveří zaťukal Esenc. Domáhal se vstupu do trafiky. Po stopě našel svého pána. Vyskakoval a přední tlapky mu sjížděly po skle. Vpustili ho dovnitř. „Kde se tu bere?“ 32
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Evelína, představ si tu neomalenost, před chvílí přišla za mnou do krámku. Pes si počkal na chodníku. Evelína si shrábla tržbu do taštičky a šššc,“ zbytek naznačil rukou. „Chachacha. Príma, Tono, primisima, ale ten můj fór je lepší, pikantnější, kde jsem přestal? Nevrč, Esenc! Jo, už to vím. Kolkocký, tvůj dobrodinec, tvůj švagr, kamaráde, když se už dosyta nakradl a zbohatl, vzal si do hlavy, že vzdá díky hvězdě, na které se narodil, a že ji pohladí po tváři. Príma, viď? O půlnoci, to je velice zajímavý, poslouchej dobře, o půlnoci vyšel Kolkocký na zahradu, modlil se, pohan, takto ruku napřáhl k obloze a že mu hloupá hvězda uvěřila, ruka mu nějakým zázračným způsobem dorostla až k samotné obloze. No jen co se hvězdy dotkl, darebák, prsty se mu sevřely. Vzal hvězdě lesk, chuděra hvězda zhasla na klenbě nebeské a od toho času, povídá se, má Markus Kolkocký holiny s leskem jako s bleskem, príma, viď!“ „Mohl bys mě, Gejzo, založit?“ Někdo zalomcoval klikou. Esenc zavrčel. Klempířský tovaryš v rádiovce naražené na uši byl nedočkavý. Jako kdyby se ani nedobýval do trafiky, ale do diskrétní místnosti. Hleděl morousovitě na dva sousedy před pultem, jak se horlivě domlouvají slovy a posunky o čemsi velice důležitém. Pak se tovaryš stal svědkem, jak trafikant odpočítal na Brtkovu dlaň bankovky i drobné. „Ve dveřích se srazili s Brtkem. „Tyátr tady máte, nebo co?“ zahulákal mladý. Brtko pádil zpět do obchodu. Zrovna Baldovská mu musela zkřížit cestu. Ženská zatracená. „Copak, pane Brtko, kdy budou štafle?“ „Štafle?“ „Ne, mahagonový nábytek jsem si u vás objednala, viďte! Co myslíte, mám snad čekat ještě půl roku, než mi spravíte příčku?“ „Nemám čas, paní Baldovská!“ Brtko se chytil za břicho a utíkal dál. Již přede dveřmi poznal, že v obchodě vládne klid a mír. Kradmo vložil do kartónové krabice bankovky a mince. 8. Lidé postupně zaplňovali náměstí. Zkušenější hned postřehli význam události. Jejich oči, zvednuté vzhůru k ampliónu na košatém kaštanu, civěly nedočkavě, jako by s něho měli sestoupit hasiči s chocholy na přilbách, bez žebříku a s velikými hracími nástroji. „Taková plechová huba nahradí bubeníka i kapelu,“ řekl kdosi jízlivě v malé skupince. „To jsi tedy vedle, mladý pane,“ ohradil se strýc Piti. „Rád bych to viděl, až napadne sníh. Sníh až napadne po kolena, panečku, a bude ho třeba odklidit. Zmrznou vám dráty…“ Zvedl hlavu k ampliónu a ovíval si krk služební brigadýrkou. „Co říkáš ty, Danko?“ otočil se k bosému chlapci. „Já? Mně se líbí i buben i tohle,“ ukázal chlapec na sloup, „ale buben, jejéj, buben se mi líbí víc,“ dodal mazaně. V ampliónu zachrastilo. Při nezasvěceném zacházení s mikrofonem vlítla do éteru slova docela nepříslušná. „Do psí dírky, tak bude to už nebo nebude. Kde je ten idiot?! Haló! Mašlička! Mašlička!“ Ten nervózní chvat na pozadí průvodních zvuků, šelestu a tlumeného hovoru působil zvláštně. Pak někdo zřejmě dýchavičný začal řvát, až se domy na náměstí otřásaly, jako onehdy hradby Jericha. 33
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Bratři! Já cítím váš dech, vaši touhu slyšet náš hlas, náš svobodný hlas, hlas našeho národa, hlas našeho Vůdce, hlas, který volá do boje. Do boje, bratři, do boje za jednotnou křesťanskou Evropu!“ „Bratři! Spolu s vámi prožíváme historické chvíle, kdy se stalo skutkem, po čem toužili naši otcové, otcové našich otců.“ Hlas řečníka ponuře poklesl a vyzněl jako ze záhrobí. „Ano, po čem toužili naši otcové…“ „Ptám se vás,“ pokračoval, „kdo vydobyl toto vítězství? Čím jiným než naším nadšením si vysvětlit, že jsme se dnes sešli v počtu téměř takovém jako při procesí panenky Marie, naší bohorodičky?“ Kluci rozdovádění touhou vyniknout před tak početným obecenstvem pokračovali s vervou v cyklistické ekvilibristice na pokraji náměstí. Na lavičkách seděli starci a někteří obchodníci vyšli před práh. Dívali se do ulice jako před začátkem karnevalu, než se s lampióny a s alegorickými vozy vydá průvod na pouť městem. Silnicí projížděly tři kryté vozy, snad to byli valašští cikáni, a dva policajti, každý z jedné strany, je horlivě a halasně popoháněli. „Ano, bratři,“ ozvalo se opět z ampliónu, „mohyla vítězství, v jejímž stínu posloucháte naše projevy, tento náš jehlanový sloup ze vzácného jasanu, tento smělý pomník, vypínající se k obloze, ponese na svém vrcholu heslo dne, heslo nám všem svaté. Za krátkou chvíli, bratři, budete svědky historických okamžiků vztyčení hesla nad město, čemuž provolávám: Na stráž! Na stráž!“ Z ampliónu se ozval řízný pochod. Vysoko nad zemí proti zrůžovělému pozadí podvečerní oblohy visely ze dřeva vytesané litery spoutané lany a všichni, jak obraceli hlavy tímto směrem, mohli číst B O H A. „No vidíš a už to tu máš,“ řekl strýc Piti svému malému průvodci, „Boha do řetězů spoutali, na skřipec vytahují… to se dělá? Po čtyřicetileté službě vyhodit člověka na dlažbu? Není to hřích?“ Bubeník vešel do holičské oficíny. „Já se už na to nemůžu dívat,“ řekl místo pozdravu. „Copak? Copak?“ vyzvídal holič. „Jste tady jak za mřížemi. Neslyšíte, co se děje? Nevidíte? Pořád jsem ti, Jožinko, říkal: tato potrhlá jehlanová Babylónie na náměstí nevěští nic dobrého. A už je to tu. Nemám pravdu, pane Kucharský?“ točil se k zákazníkovi v křesle a ten přikývl. Strýček Piti pak zatáhl holiče za šos bílého pláště kapánek věrně k sobě: „Vono se ti přeci jen jináč maká, viď, jináč dejchá, když tady nemáš svýho arizátora. Hele, je to pravda,“ šuškal, „že chytil…“ Bubeník spustil oči směrem k poklopci. „Nuná,“ pohodil holič Josef Katz hlavou, „že z ucha mu teče…“ Kucharský se zakuckal smíchem. „Nevyrušil jsem vás, pánové, náhodou?“ vyzvídal strýček Piti. „Vůbec ne, kdepáák,“ ujišťoval Kucharský. „Jožinko mi tady zrovna povídal o starém Sojkovi…“ Mrkl na holiče. Katz mrskal štětcem sem a tam a pohrával si s hebkou mýdlovou pěnou. Přemísťoval ji z čela Kucharského k zátylku a zpět na obě strany, po celé kulaté ploše hlavy. Pečlivě se vyhýbal uším. Imrich Kucharský byl citlivý, když mu pěna zalehla ucho. „Znal jsi přece starého Sojku, ne?“ opáčil holič. „Kdo znal starého Sojku líp než já? To nebyl člověk, to byl anděl, anděl,“ přitakal strýček Piti. „Připouštím, že byl anděl, ale hlavu měl zvláštní, povídám. Posypanou červenými boláčky, 34
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz takovými docela malinkatými, svěžími, droboulinkými boláčky…“ Holič je naznačil na dlani. „Blýskaly se jako ty svatojánské mušky v srpnové noci…“ „To nevím, ale tuze rád papal. Přenáramně mu chutnalo do poslední chvíle. Ještě i na smrtelném loži si poroučel telecí ruládu na plátečky nakrájenou.“ Strýc Piti rozšířil ústa jako při pohledu na chutné sousto. „Príma člověk…“ „Vzal jsem ho nejdřív trojkou, pak nulou, pak vyholil, vymasíroval, vyglancoval hezky, on to měl moc rád. Když bylo po létě, starý Sojka měl hlavičku, co vám mám povídat, jako z gipsu, jak z mramoru hlaďounkou. I do rakve jsem ho, chudáka, udělal, ať je mu země lehká.“ „Dejžpánbu dobrýho odpoledne.“ „Ajejé, další soused do party. Copak, Brtko, nejdou kšeftíky, že chodíš po návštěvách? Poslyš, vezmeš mě, nebo nevezmeš za společníka?“ Bubeník se zasmál vlastnímu vtipu. „Piti báči má tolik humoru, že by ho mohl i prodávat.“ „A co máš ty, Brtko?“ „Já? Ani nevím…“ Poškrábal se na zátylku. „Nemám snad přijít později?“ „Ale, pane Brtko, kam byste spěchal?“ zasáhl holič. „Posaďte se u nás. Prolistujte si noviny… Jo, abych to o těch holohlavých dopověděl,“ pokračoval: „Na starého Kohna si pamatujete?“ Vrstvu mýdla s palce a ukazováku prskl do umývadla. „To vám tedy byl pedant, pánové. Jen co konvalinky na zahradě rozkvetly, přicupital si starý pán. Ťap, ťap, ťap, chodil přece o holi. To jsem ani konvalinky vidět nemusel, já věděl, že rozkvetly, když přišel Kohn hlavu holit. Chudák, nakonec chytil takovou, ale takovou nehezkou tu… nervózu. Začal cukat hlavou. Takhle.“ Všichni se dívali na směšné pohyby, kterými holič předváděl Kohnovu nervózu. Vesele se smáli a holič podal strýcovi Pitimu břitvu. „Zkus, rád bych tě viděl pracovat s břitvou na temeni… Anebo přilož si ji ke krku a cukej takhle hlavou. No.“ „Tohle ať raději předvede Brtko, hihi.“ Podal mu nůž. Brtko vzal břitvu do ruky, přiblížil si ji ke krku a všichni zmlkli. „Ani nevíš kdy a je z tebe vrah, člověče!“ zařval holič a strýc Piti docela klidným hlasem začal vyprávět: „To já jsem znal takovej podobnej případ. Pamatujete se na kominického mistra, co bydlel za mlejnem? Měl tři syny, že jo, ten nejstarší Jani, copak z toho od malička rostl hezkej syčák, taky se vyučil kominíkem. Zrovínka do frajerky svýho bráchy se zamiloval. V neděli, když mladej spěchal, řekl mu: „Hele, já ti to chmýříčko vezmu, jó? Udělám ti to tak, že tvá stará se z toho zblázní, člověče. No a udělal ho na věčnost. Břitva je jako operační nůž, pánové…“ Kucharského hlava byla pedantně vyholena. Strýček Piti čekal, že někdo naváže na jeho vyprávění o kominíkovi. Odvraceli zraky jeden po druhém. „Tak to abych už raději šel, viďte, pánové?“ „To už je tolik hodin?“ řekl Kucharský s předstíraným překvapením. „Nedělejte si násilí, pánové, nač ten cirkus,“ řekl bubeník.„Ja vím všechno…“ „Dnes není dobrý všechno vědět,“ řekl Kucharský a dělal, že se připravuje na odchod. „Máte mě plný zuby… Nejraději byste mě viděli za dveřmi…“ „Ale, Piti báči, prosím tebe, jak můžeš takhle…“ 35
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Piti báči se špatně vyspal.“ „Ani jedno, ani druhé,“ zvedl bubeník ruku. „Aby bylo jasno: Mne se nemusíte bát. Nemusíte. Nemusíte?“ Změnil prudce tón, jako by si uvědomil své možnosti a rozhodl se využít jich. „Myslíte, že nevím o vašich čachrech? Mám vás v hrsti.“ A pak docela klidným, trochu výsměšným hlasem pokračoval: „Všechno o vás vím. Udám tebe, i tebe,“ ukázal jako při hře na každého zvlášť. „Udám vás všechny a budu mít pár krejcarů. Né! Já jsem to všechno nechtěl… Já jsem přišel, že pomůžete i mně. Ale kdepak! Vy pomáháte leda Brtkovi, myslíte, že jenom vy jste chytří? Anebo víte co? Já… já vás přece jen neudám. Jak bych také moh… Maúcta, pánové!“ Práskl dveřmi. „Jak to tak pozoruju, tak jsi nám, Brtko, docela príma zavařil,“ ozval se do ticha Kucharský. „Já… já jsem mu nic neprozradil…“ „Ani trafikantovi?“ Brtko sklopil zrak. „Komu už můžu věřit, když ani ne svým sousedům?“ zvolal trochu plačtivě. „Tvůj dluh u trafikanta jsem vyrovnal,“ řekl Kucharský věcně. „Piti je neškodný, toho se bát nemusíme… Chtěl jsem ti říct, že podporu ve spolku ti odhlasovali. Ale nemysli si, jednoduché to nebylo. Tady pan Katz a tajemník Blau měli co dělat, aby přesvědčili členy dobročinného spolku. Ať to ti raději řeknou sami.“ Brtko široce rozevřel oči. Za plentou, v zadní části místnosti, se mihla silueta drobné postavy kohosi s kloboukem na hlavě. „Snad se nemusím panu Brtkovi představovat,“ řekl drobný človíček s bílým plnovousem a mnul si ruce. „Tiskař Blau,“ hlesl Brtko. Holič s metličkou v podpaždí otočil klíč v zámku. „Přišel jsem jen proto, abych vás jménem spolku ujistil, pane Brtko, o naší dobré vůli vyjít vstříc vašim požadavkům, pokud nepřesáhnou míru našich skromných možností…“ „Pan Brtko je dobrý člověk,“ zasáhl holič. „Podpora vám byla odhlasována, pane Brtko,“ pokračoval tajemník. „Věřte nám, my věříme vám, neboť Bůh tak chtěl a učinil vás prostředníkem Lautmančina dobrodiní. Neubližujte jí, prosím…“ „Kdepák, proč by jí měl Brtko ubližovat,“ ujal se slova holič. „Je to přesně tak, jak jsem to ve spolku řekl: Naše souvěrkyně a vdova, milá paní Rozálie Lautmanová, které bylo dopřáno v bezúhonném životě svém dosáhnout úctyhodného věku sedmdesáti osmi let, našla přízeň v očích Hospodina, jenž jí umožnil chytit nejspravedlivějšího arizátora na zeměkouli. Arizátora, který jí bude nejen pomocníkem v kvelbu, ale i hasičem, kdyby se tam nedej bůh šnelzídr převrhl a krám vzplanul plamenem. Zadarmo však, pánové, ani kuře nehrabe. Do dnešního dne se milému pánbíčkovi nepodařilo takového arizátora vymustrovat, aby se uspokojil jenom honorem, a v tom to právě vězí, pánove… „Není třeba věci zlehčovat, když jiným je těžko na srdci,“ zasáhl tajemník s bílým plnovousem. 9. Paní Rozálie Lautmanová, již z přízně Hospodinovy bylo dopřáno požehnaného věku sedmdesáti let a vzácného dobrodiní hluchoty, což jí pomohlo zachovat si do posledního dne ničím neposkvrněné představy o milých a hodných lidech na tomto světě, pocítila a posléze i projevila důvěrnou 36
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz vděčnost vůči svému pomocníkovi, když se vrátil z nákupu a řekl: „Času teď máme dost… Uděláme nejdřív pokojový nábytek a pak se pustíme do regálů v kvelbu. Vždyť je to hanba, jak ty šteláže vypadají…“ Vůbec ho nemusela slyšet a cítila jeho laskavost. Odevzdal jí nákupní tašku s bramborami a ona řekla: „Uvařím něco, na čem si nebožtík Heinrich velice pochutnával. Máš také rád bramborové lokše?“ „Lokše, lokše,“ usmíval se Brtko, „jakpak bych neměl rád lokše.“ „Bramborové těsto se nesmí udělat příliš tenké, ale ani ne příliš silné. Nejdůležitější ovšem je dobré sádlo. Mám ve spížce trochu husího ještě z předloňska. Mám ti namazat chleba?“ Stařena se už necítila tak opuštěna a truhlář po delší době našel u ní útulek, pokoj od lidí, kteří ho přemlouvali k dost málo pochopitelným činům. Opět dělal své řemeslo, třeba způsobem trochu nezvyklým. Nejdřív dal do pořádku stojánek pod elipsovitým zrcadlem, pak teprve rozebral postel s titěrnými ozdůbkami po obou stranách. Rozložil si pilky, svěrák, hoblíky, v hrnci na kamnech v kuchyni se ohříval klih. Stařena se spokojeně usmívala. Nebylo těžké si představit, že její nábytek poslouží jako nový, a kdo ho znal dřív, bude mít co dělat, aby rozeznal, že je to nábytek téměř půl století starý. S uznáním přehlížela čerstvě napoliturovaný noční stolek a dětinsky popostrkovala ukazovák k nátěru, který se blýskal a voněl novotou. „Jsi šikovný,“ řekla a pohladila mu ježka, jak tam klečel mezi nářadím. Pak šla do obchodu a k polednímu se dala do vaření. Vypadala svěže, když v bílé škrobené zástěře a v šátku vroubeném zoubkovitou krajkou nahlédla do pokoje. Kolem jejího pomocníka se shluklo vděčné obecenstvo, Eliášův Danko, Kucharských Eržika i Brtkův Esenc. Do otevřených dveří pokoje hlásila Rozálie: „Za hodinu bude oběd.“ Odcupitala a vzápětí byla zpátky. „Pročpak si, dětičky, nepustíte gramofon?“ Utřela prach se staromódního přístroje. Přiložila hlavu ke gramofonu s obrovským uchem, chvíli poslouchala a pak řekla s povzdechem: „Tuto píseň měl nebožtík Heinrich nejraději…“ Pak stála u plotny, přes pootevřené dveře vnikala do kuchyně hudba a odtud do pokoje vůně oběda. Rozálie zvedla pokličku a do bublající vody házela vidličkou hrudky těsta na prkénku; nočky se všelijak točily a vrtěly na vařící hladině a bylo to jakoby do taktu živé a milé jiddiš noty, kterou tiše prozpěvovala. Dívka s copy na pícce tumba tumba tumbala šije bílý šat Jak se nepotěšit z tak svěží melodie? Z přítulné a povznášející hudby? Z veselého trylkování taškářské píšťalečky, která povzbuzuje nohy do tance a tělo do pohybů a nenechá na pokoji ani čtvernožce. Esenc v příjemném neklidu vrtí ocasem, sklání hlavu sem a tam, jako by vychutnával hezkou písničku oběma slechy střídavě. Z vděčnosti dokonce i zapanáčkuje a poskakuje na zadních nohou. Lautmanová vypadá, jako by si neuměla poradit. Vzala si na pomoc prsty a počítala, kolik talířů 37
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz bude potřebovat na bíle prostřený stůl. Lecos ještě musel Brtko vysvětlit hošíkovi, který se k němu přišoural blíž. „Špiritus, to je to nejdůležitější. Stačí kapka líhu a vybereš olej z politury. Jinak by zmizel lesk. Až nakonec přijde šelak.“ „Šelak? Co je to šelak?“ „Šelak, synku, je z ptačího hovínka,“ vysvětlil Brtko a položil hořící cigaretu na plechovou piksličku. „Sbírají ho tam, až někde v Africe, na větvích.“ Opět zněla veselá písnička v domě. Seděli za stolem. Brtko znovu požádal o polévku, pochutnával si na ní a mezitím dopovídal svůj příběh. „Nezáleží jen na tom, jak je člověk oblečen… Tomu pánovi v tom zámku jsem zrovna dodělával stůl. Najednou vlítne do pokoje elegán. Motýlek z hedvábu, briliantová brož, napomádovaný, na sto honů páchne, člověk by řekl lepší pán, že ano, a měli jste ho slyšet…“ A jak to vypověděl, vypadal tak blaženě, že Lautmanová neodolala a navázala na jeho slova: „Zrovna, ale zrovna tak si na fazolové polévce pochutnával i nebožtík Heinrich. Když byly nočky akorát, ani ne moc měkké, ani ne moc tvrdé, říkával Heinrich: tvé nočky, Rozálie, mají chuť many. Ne, Heinrich, jsou jen takové jako vždycky. Vtip je v tom, že jsi pořádně vyhladověl. Ne, ne, bránil se. Tvé fazole jsou jako mandle… Ale Heinrich, co tě nemá, vždyť mandle jsou hořké… Chutné jsou, Rozálie, chutné především, a to je tvoje zásluha…“ Stařena se natolik vžila do vzpomínky, že téměř zapomněla na své hosty i na oběd. „Co bylo s tím pánem, jak chytil toho bílého motýlka?“ zeptal se Danko. „Nejdřív mi řekni ty, co říká tvůj táta,“ vymáhal Brtko. „Můj táta? Táta říká: mých sedm dcer je jako sedm vzácných perel a můj jediný syn je vykuk.“ Danko zvedl prst a napodobil otcův hlas: „Ten se ve světě neztratí.“ Brtko se s chutí zasmál. I stařena se smála. „A ještě mi řekni, jak se jmenuje tvých sedm sester?“ „To řeknu já, to řeknu já,“ zvolala Eržika a spustila recitativně: Cipra, Perla, Rivka, Malka, Sára, Lea, Judka a pak obě děti poskakovaly kolem stolu a opakovaly jména jako říkánku. Všechno mohlo hezky skončit, nebýt Esencovy nedočkavosti. Povyskočil a přední ťapkou strhl z kraje plotny porcelánovou mísu s lokšemi. 10. Brtko potkal souseda na ulici. Bylo to dost nezvyklé, kovář Balko obyčejně nevycházel večer z domu, nanejvýš si poseděl na lavici před chalupou. „Do šenku, do šenku?“ řekl Brtko. „Nevím. Ještě nevím,“ odpověděl soused a trhl nervózně knírem. „Já… si na ně posvítím! Ksindl, povídám. Lumpové jsou to! – Ne,“ ztišil hlas, „opravdu nevím, kam půjdu dřív, ale tak to nenechám. Zalarmuju kapelu!“ „Copak se stalo, sousede?“ „Stalo. Stalo. Ještě ne docela, ale může se stát leccos. Zrovna před chvílí byl u mne ten… Peter Čarný. ,Vy jste ten dirigent od hasičů?‘ Jako kdyby mne neznal, holomek. Já, povídám, ptáš se 38
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz zrovna jako kdybys přijel z Paříže. Já bych ho někam kop, takovej nafoukanec…“ „Kdepak, Čarný, toho já znám, to byl nafoukanec odjakživa.“ S tím troubou měl Brtko opravdu nehezké vystoupení. Copak kdo mohl za to, že Esenc se odevzdal v nestřeženém okamžiku milostným rozkoším s Eliášovic čubkou? Truhlář o ničem nevěděl, netušil, co se strhlo na chodníku před obchodem. Když Brtka zalarmovali, netvářil se zrovna zoufale. Proč zatrhnout voříškům tyto radosti? Mají snad psi rozum? Brtko se nevhodným způsobem rozčílil. Projevil své mínění před lidmi, shluklými kolem dvou vyjevených zvířat, jednoho bílého a jednoho černého voříška, zrovna když se přistižená zvířata se vší urputností snažila dostat se od sebe. Tu zasáhl Čarný Peter v gardistické uniformě a holinách. Tloukl Esence pěstí přímo do kostrče. „Nech ho na pokoji, svýho psa můžu trestat jenom já a ne cizí,“ vmísil se Brtko do věci a to neměl. Rozlítil svým postojem mravně rozhořčeného činitele. „Ty mrcho, ty běhno, a to ti není hanba tady pod Mohylou vítězství a ještě se židovskou čubkou,“ řval a tloukl zvíře. Někdo se ozval: „Ta čubka již dávno není Eliášovic, pekař ji musel odvést.“ – „Buršík si ji odkoupil,“ řekl jiný hlas. Čarný Peter mínil jinak: „Byla, původem je od žida.“ Proti tomuto argumentu již nikdo nic nenamítal. Bylo to v okamžiku, kdy psi bolestně zakvíleli a s úlevou shledali, že jsou svobodní. „Jo, Čarnýho Petra já znám móóóc dobře,“ řekl Brtko kováři. „Přišel a povídá: nesu vám rozkaz z velitelství. V sobotu, pane Balko, v osm hodin nastoupí hasičská kapela v plný parádě na náměstí. Jářku, copak bude v sobotu na promenádě? Karneval?“ Brtko se usmál. Teď už viděl, že tato věc se ho nedotýká. „To je ňáký divný,“ řekl, „a já jsem si myslel, bůhvíco se asi přihodilo, že se tak mračíš, sousede…“ „No počkej, počkej, ještě nic nevíš a už povídáš. Já… já ti to teda řeknu, třeba jsi tím arizátorem, já ti to teda povím, když si mně padl do rány, ale nejdřív řekni ty mně, copak máš v tý tašce? Co?“ „Ale nic, maličkosti, totiž nákup, drobnůstky, ani za řeč to nestojí…“ Brtko posouval koženou tašku dozadu. Bylo to zbytečné, kovář ji popadl za cíp a natřásl. „Železný vokurky tam máš, viď? Nelži! Já vím, že tam máš nářadí.“ „Snad se to nesmí nebo co? Co je na tom, mám nářadí a basta!“ „Já totiž vím i jinší věci. Já vím, že jsi se v noci vloupal do svý dílny a krad jsi vercajk… Je to tak?“ „Svý vlastní jsem si vzal.“ „Ale na co, holoubku, ti byl vercajk? Kampak jsi se vloupal? No?“ Mohutný kovář naklonil ucho k Brtkovým ústům. Brtko schválně, jako že z toho nedělá tajnost, řekl hlasitě: „Ani za řeč to nestojí, spravoval jsem v kvelbu šteláže…“ „Důvěra za důvěru,“ řekl kovář, „já ti to teda řeknu taky, vono se to tkne i tebe, tý tvý židovky. Ale pamatuj si, ne abys to vykecal. Židi dostanou obsílky, mají je odvézt na práce. Všechny prý do jednoho. Prodávám, jak jsem koupil. Ne abys mne chytal za slovo někde před soudem!“ „A ještě chtějí ti grázlové,“ pokračoval kovář, netuše, že vyrazil z Brtka dech, „aby moje,“ ťukl se hrdě do hrudi, „aby moje kapela vyhrávala při tom na promenádě. Fuj!“ Odplivl si. „Pamatuj si,“ pohrozil prstem, „já jsem ti nic neřek… Heleme se, tys to už věděl, viď? Vsadím se, že jo, já to poznám podle toho, jak mlčíš. No jo, vždyť ty máš přece svý zvědy, švagra Kolkockého na nejvyšším místě… Moh bys mně říct, proč vyhání židy z města? Komu překážejí? Tobě snad, ty křesťane arijskej?! Sbohem!“ Nechal Brtka na chodníku.
39
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Rozálie Lautmanová si otočila fotel k oknu. Obrovský ušatý fotel, ve kterém se docela ztratila. Tady se jí odjakživa příjemně sedělo. Kupodivu, sluníčko jí vůbec nevadilo. Nejednou ji sousedka varovala: „Už byste, paní Lautmanová, neměla vysedávat na slunci.“ – „Proč pak ne, paní sousedko? Mně sluníčko neublíží. Já mám se sluníčkem smlouvu…“ Teď polohlasně dodala: „Paprsky jsou blahodárné, rozpouštějí rosol v kloubech…“ Hodiny na věži ukazovaly jedenáctou. Holubi kroužili kolem zvonice, na silnici před krámem rachotily vozy oběma směry. Brtko zahlédl listonoše. Mihl se na chodníku, ani se nepodíval směrem k obchodu. Věci přece jen nemusejí být tak složité, jak to mnohdy člověk cítí. Ráno řekl Brtko stařeně, že nábytek dodělá příští týden. Zbytek svých nástrojů schoval zatím pod postel v pokoji. Teď ho napadlo, jestli by je přece jen neměl vzít raději domů. Po špičkách vešel do světnice. Stařenu neviděl, ale bylo ji slyšet, jak oddychuje. „Jsi tady, synu.?“ Brtko se otřásl. Vstal se země. „Věděla jsem, že přijdeš, že mi máš co říct. Kdypak mně povíš podrobnosti o Lilušce? Tak Liluška měla trojčátka. Božíčku, ta dívka rozmarná, pročpak se nikdy neukáže?“ Nadzvedla se pomocí loktů, postřehla, že mluví doprázdna a opět se uvelebila. Brtko v náhlém odhodlání vyrazil z kuchyně a vypadal, jako by chtěl zaútočit na fotel zepředu. „Paní Lautmanová!“ zvolal. „Copak? Copak?“ Zahlédla, že se něco děje. „Roznášejí obsílky židům. To je velice zlé, paní Lautmanová. Velice zlé!“ „Tak zle nikdy není, aby nemohlo být hůř. Pamatuj si,“ malinko přimhouřila oči a zvedla ukazovák, „od žádné ženy nemůžeš čekat, aby padla na kolena, od žádné, ani od své, aby se pokořila.“ „To teda ne,“ hlesl Brtko. Byla to nevšední podívaná i pro holuby. Seděli na římse věže, připraveni vzlétnout ještě výš nebo odletět docela, kdyby se taková nutnost ukázala. Dole na náměstí panoval nezvyklý ruch. Přípravy na závěrečné práce kolem Mohyly vítězství byly v plném proudu. Nedaleko stály vozy, připravené odvézt haraburdí lešení. Celý prostor kolem se musel vyprázdnit. Zvědavci se stáhli až na chodník. Dva policajti byli neúprosní. V okně Městského domu jako na velitelském stanovišti bylo vidět Markuse Kolkockého, Petra Čarného i redaktora Mašličku, jak pozorují terén, na kterém co nevidět se svede rozhodná bitva. Všechno nasvědčovalo tomu, že odtud vyjde povel k explozi. Stavba lešení byla projektována tak, že se dala odstranit několika zásahy. „Pozor, pozor!“ ozvalo se v ampliónu. „Prosíme obecenstvo, aby se ve vlastním zájmu co možno nejvíce distancovalo od mohyly!“ Týž apel následoval třikrát za sebou a pak už s obrovským rachotem se valila prkna z výšin na zem. Zvedl se kouř. Nebýt toho, mohl se obelisk vítězství zaskvít v plném lesku. A znovu ten příšerný rachot. Až se země otřásala. „Co se tam děje? Hřmí snad?“ zeptala se stařena. Podřimovala si v koutě krámu a něco ji vzbudilo.“ Zdálo se mi o Imrichovi. Celou noc takto lilo. Slyšels bouřku v noci?“ Brtko zaujatě pozoroval náměstí. „Zdálo se mi, že je u zubaře… Mě už zuby nebolejí… Před půlrokem zapomněl tady deštník… Pořád mu říkám: máš tady deštník… Ještě si ho nevzal… Je dnes středa nebo čtvrtek?… Takové 40
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz šero. Kolik je hodin?“ Brtko stál pořád u dveří. „To si pamatuju, „ pokračovala stařena v samomluvě, „jednou měl takhle ovázanou tvář. Říkala jsem mu, nejlepší na vyplachování je heřmánek… Okostice, zuby, chudák. Taky bylo takové šero. Kolik je hodin?“ „Měl rád světlo. Světlo a ostrý nůž, to bylo jeho. Jen si to spočítejte, pane Brtko. Čtyřicet let jsem ho holil a stříhal. Čtyři desítky roků… plná stodola vlasů… Kdepak, jedna stodola, deset, sto stodol vlasů…“ Holič Katz, myšlenkami nepřítomen, bral do rukou stroječky, nůžky, lahvičky, a s cinkotem přesouval věci sem a tam, místo aby je ukládal do otevřeného papndeklového kufru. V černém klobouku a ve svrchníku po zem vypadal v šerém odrazu holičského zrcadla jako černokněžník. „Po celý den jen hořekovala…“ řekl Brtko, „že se prý cítí nesvá a v noci že byla bouřka…“ „Pane Brtko, ničemu v životě nerozumím, ale jedno vím jistě: tam, kde vrchnost ubližuje poctivým lidem, tam je ámen. Tam dřív nebo později přijde na řadu každý, ba i ti, co takové zákony vymýšlejí. Začnou se mezi sebou sežírat. Jako ryby. Dravá ryba slabší rybu. Malá ryba ještě menší. Už je to tak… Imrich Kucharský již šábesovou rybu Lautmanové nepřinese. Konec rybám. – Kucharského strčili do šatlavy.“ Brtko vyskočil ze židle. „Já jsem si to nevymyslel,“ řekl holič. „Vy, pane Katz, odcházíte taky?“ „Ještě mi, pane Brtko, povězte, že jedu na výlet. Neviděl jste náhodou hlídky kolem města? Patrolovat ozbrojené Hlinkovy gardisty v ulicích? Nevíte náhodou o kulometech rozestavěných kolem humen jako při obležení? Už jenom čekám, pane Brtko, kdy mi poradíte vytvořit se starou Lautmankou batalión a šturmovat proti gardistům holýma rukama. Přidáte se taky, pane Brtko?“ „Já… už musím jít, pane Katz… jen jsem si myslel, jak jste říkal i s vaším tajemníkem, abych si to tady od vašeho spolku vždy to… vyzvedl peníze… jednou v týdnu. Já už budu muset. Spánembohem, pane Katz.“ „Sbohem, pane Brtko. Dobrotivý pánbíček vám jistě pošle mračna dobrých zákazníků na knoflíky a krajky a hodně bohatých výdělků, aby vám to všechno hezky vynahradil. Pozor na hlavu!“ zvolal náhle. Kufr se s příšerným řinkotem zřítil se židle. Bylo to v okamžiku, když se Brtko octl před napůl staženou roletou. Aniž ho někdo uviděl, vnikl Brtko přímo do bytu Kucharského. „Jsi tady sama?“ vybafl na Eržiku. Přikývla hlavou. Brtko se rozhlédl. Nic zde nezůstalo na svém místě. Na podlaze ležely šuplíky, rozházené papíry, peřiny, koberec byl otočen na ruby, skříně odsunuté, váza převržená. Pohled na pokoj byl žalostný. „Zrovna tady byl pan Gejza,“ řekla Eržika. „Trafikant?“ Brtko dosedl na židli uprostřed rozházených věcí. „Řekl mi: Půjdeš se mnou, Eržiko. A já jsem mu řekla: Dobře, půjdu s vámi, pane Gejza. A on řekl: Víš co, já ještě přijdu. Vrátím se za chvíli.“ „Kvůli čemu?“ 41
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Já nevím. Pak přišel Danko. Danko říkal: Brzo ráno půjdem na borůvky. Večer pak… hele, podívej se, co mám… Víte, co měl? Představte si, tak strašně veliký klíč jako svatý Petr k nebeským vratům. Říkal: je to klíč od vězení. Osvobodíme dědu. A pan Gejza ještě říkal: Vzali ho přímo od kulečníku. Uličníci!“ „Na mne se nevyptávali?“ „Byli tady čtyři. Před hodinou odešli. Ten jeden mi udělal takhle, a jak prudce…“ Holčička naznačila odstrčení. „Podívejte se, pane Brtko!“ Zvedla sukni a ukázala odřeninu na koleně. „Kvůli čemu přišli?“ „Já nevím. Snad kvůli těm obrazům…“ „Obrazům? Sebrali nějaký?“ „Ano, tam, jak jsou trojčátka tety Lilušky. Ten se jim moc líbil. U vás už taky byli, pane Brtko?“ „U mne? Proč? Co by dělali u mne?“ „Já nevím. To co tady, ne?“
Blesky ozářily hřebeny kopců, horizont i ulici. Blikavě, jako když se za sebou zapne a hned vypne zdroj světla. Lilo. Od náměstí bylo slyšet vzdalující se kroky patrol a tady, blízko kostela, se ozývala docela nepravidelná čvachtavá chůze. Brtko si vyhrnul límec a vtáhl hlavu mezi ramena. Jeho kroky prozrazovaly nerozhodnou úvahu: stojí vůbec zato jít tím směrem a ne třeba opačným? Zaburácel hrom. To, co následovalo, nebyla záře blesku. Brtko nepostřehl, že na samém vrcholu již dostavěného dřevěného jehlanu na náměstí zablikal do tmy osvětlený nápis z vytesaných liter. Zkoušeli nové zařízení, jak se osvědčí za tmy. Brtko šel podél zdi a když vcházel do dvorku, zaslechl Esencův štěkot. V témže okamžiku rozsvítili a hned opět zhasli nápis na dřevěném jehlanu vysoko nad náměstím: Za boha život – za národ slobodu. „Pro kristapána!“ Evelína spráskla ruce, „Jak to vypadáš?“ Běžela vstříc svému muži. „Jen abys nenastydl,“ řekla. „Podívej se, co jsem ti připravila.“ Ukázala na svátečně prostřený stůl. Odběhla a vrátila se se suchým prádlem a nedělním oblekem. „Musíme si pospíšit,“ řekla, „aby nás dlouho nečekali.“ Její srdečnost ochabovala, jak tak pozorovala Brtkovu zkormocenou náladu. Zasedl k polévce. „Je dost slaná?“ zeptala se. Ukousl z krajíce chleba a přitakal. „Tolik se těším,“ řekla, „ani ti to vypovědětm nemůžu.“ „Proč ses tak vyparádila?“ zeptal se nepřítomně. Evelína se zarazila. Nečekaná otázka napověděla, že by ze slíbené návštěvy u Markusů, kde bude veliká společnost, mohlo i sejít. Bylo by však předčasné dělat neutěšené závěry. Usmála se: „Zapomněls, Toníčku, že jsme na dnešek ohlášeni na vizitu? Cestou koupíme dvě tři láhvičky a nějakou tu delikatesu… Umyla jsem nádobí, uklidila. Podívej se, tady máš nedělní oblek, i kalhoty jsem ti vyžehlila…“ 42
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „O čem povídáš?“ „Ztratil jsi paměť?“ zvolala podrážděně. „Vždyť jsi říkal, že přineseš velikou tržbu… Bože, proč se na mě díváš tak vyjeveně?“ „Nech mě na pokoji!“ „Ale Toníčku!“ Pokusila se ještě jednou. Vzala ho kolem krku. „Proč jsi tak nabručený? Radujme se! Veselme se! Já se tolik těšila… Nechutná ti snad polívčička?“ „Nemám hlad!“ odstrčil prudce talíř i ženu. Evelína si dupla. „Naval prachy! Povídám, dej mi peníze!“ „Jaké peníze?“ „Tržbu. Copak už si nepamatuješ? Vždyť jsi říkal, že dnes přineseš velikou tržbu, že se od židovky konečně dovíš, kde má schovány poklady. Šperky. Drahokamy. Kam jsi dal peníze? Peníze! Peníze! – Nedáš mi? Dobrá. Poradím si jinak!“ Dívá se na ni zarytě, jak se vzteká, cítí její bezmocnost. Ještě ji podráždil předstíraným klidem: „Zůstaneš… Já vím, že tady zůstaneš. Znám tě. Pokolikáté vyhrožuješ, a pořád jsi tady!“ „Abys teda věděl, abys viděl…“ Účinek byl prudší, než mohl čekat. „Kašlu na tvůj prsten! Mohu mít jiný. Tu máš, abys věřil! Zalkni se!“ Vzteky shodila i náušnice. „Tretky, dary, jakými jsi mě obšťastnil. Teď už věříš?“ Začala dupat. „Přestaň!“ „Přestanu, až budu chtít. Dnes nepřestanu! Ona má zlato! Drahokamy! Kde jsou? Kde jsou židovčiny šperky? Mluv!“ „Drž hubu!“ „Vždyť je zítra odvezou!“ „Mlč!“ zalomcoval jí ramenem. „On mne chce zabít! Lidičky! Chachacha…“ Do hysterického smíchu vnikly kvílivé tóny houslí ze sousedství. „Marš!“ Prudce ji odstrčil. Škobrtla a hned zas zdivočele vyskočila: „Tady mne máš. To mne radši zab!“ Opět s ní zalomcoval. „Slyšíte, sousedi? Můj drahoušek se zbláznil. Židovce nechal šperky a mne chce zabít. On nevěří, že je zítra odvezou,“ křičela mu zlostně do očí. Svalil ji na postel a tloukl hlava – nehlava. „Bij mě!… Ještě… víc! Tluč!“ Postřehla, že ztrácí vládu nad sebou, uchopila mu ruku přitiskla k ní rty a vzlykavě se rozplakala. Odstrčil ji. Zazněly dva skřípavé houslové akordy. Vzápětí se objevil strýc Piti v rubášce a opásán řemenem s houslemi v podpaždí. Nesměle, jako když se nahlíží do márnice, prostrčil hlavu dveřmi: „A já jsem si myslel, že je… kšcc…“ Ukázal smyčcem na krk a pak na vzlykající ženu.
43
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz
Jestli vůbec někdo kdy zapochyboval o cti strýce Pitiho, pak zde, v hospůdce na náměstí, kde lehké vínko stékalo dolů krkem v povznášející náladě cimbálové muziky a v přívětivém šeru se mohl přesvědčit o křivdě takového podezíravého postoje. Hej, pilo by še pilo, keby bulo za co. V každé noční hodině mohl zde člověk najít pohodu a sobě přiměřeného společníka. Kdo nechtěl, mohl se izolovat. Strýc Piti s Brtkem se posadili k stolku u zdi. Patřili mezi stálé hosty tohoto lokálu, o kterém se všeobecně říkalo, že je přívětivou hospodou i bordýlkem. Snad to způsobila dvě hezká děvčata (nikdy ne víc), vybíraná podle vkusu majitele. Pan Fedorko se ovšem vyznal stejně dobře i ve věcech zásobovacích. V tak těžkých, z hlediska nákupů téměř nepředstavitelných podmínkách, jako jsou časy válečné, nescházel tu nejširší sortiment destilátů. O sladkých likérech nemluvě. Co bylo neméně závažné, že i cizozemské kuřivo bylo zde k mání, zrovna tak jako masíčko, vajíčka, sádlo, zkrátka, co hrdlo ráčí, ovšem – psss – jenom známým nebo blízkým našich známých. Protože se tady znalo hodně lidí, ba téměř všichni, nebylo tudíž rozdílu v přidělování, dostalo se na všechny, kdo na to měli. Eden se jmenoval tento lokál již dávno předtím, než zde mohla v nedostatku vzniknout hojnost, korektně si ponechal jméno i nadále, až na maličkost, že někdo to slovíčko přetlumočil na PARADÍZ. V Paradízu se již Brtko ani strýc Piti necítili tak jistě a tak dobře jako kdysi v Edenu. I majitel lokálu se poněkud změnil, ne však natolik, aby je vykazoval za dveře, když si pro začátek objednali jenom litřík obyčejného, domácího. A protože je trápila žízeň, poručil si strýc Piti hned druhý – do foroty, jak říkal. Když už téměř všechno, co měl na srdci, vypověděl svému sousedu, přitáhl si židli blíž, položil obě ruce na stůl a řekl: „Tak ty mi pořád nevěříš, kamaráde? Víš co, já ti to teda řeknu ještě jinak. Vždyť jde o živou bytost, no ne?“ „Čestný slovo?“ „Kozáku starému, příteli věř, a ne holotě!“ Zvedli poháry a ťukli si. „Chceš ještě dlouho čekat?“ promluvil strýc Piti a utřel si knír, který si zrovna před týdnem nechal růst. Ztlumil hlas: „Povídám, jdi tam a hotovo, já to zatím tady uhlídám.“ „Nevím, Piti báči, nevím…“ „Co nevíš? Myslel sis, že jsem udal Kucharského, jo? Říkal jsem, že ne. Tys říkal: někdo ho udat musel, že ho zbásli, jo? A já říkal: Ať to byl sám Lucifer, ale já nikdy. Rozumíš lidský řeči, ne?“ „Rozumím, ale někdo ho udat musel. Udali jeho, udají i tebe, udají mne…“ „Tak se potentočkuj, né?“ „Já… tedy… půjdu,“ řekl Brtko a nerozhodně se postavil.
44
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Hej, pilo by še pilo, keby bulo za co, slivovička, terkelička „Copak, strýčku, co máme na srdíčku?“ Mládenec v gardistické uniformě od vedlejšího stolu si přisedl k bubeníkovi. „Co ti mám povědět? Veselo je dnes v Paradízu, ale takový, jak to bylo před lety, už to nikdy nebude!“ „Už nic jiného mi Piti báči neřekne?“vymáhal mazlivě mládenec. „Tobě ne. Říkají lidé: před Čarným si ukousni jazyk, ale necekni.“ „Kdo to o mně říká? Kdo?“ „Ani nevím. Mně, chlapečku, paměť už tak ne slouží jako tobě. Zato mě žádnej zákon honit nemůže. Léta, to víš…“ „A – tak náhodou nevíš, kam zmizel tvůj kumpán?“ „Šel se vyčurinkat, s prominutím za slovo… nadýchat čerstvého vzduchu, jemu je z toho všeho nanic…“ Strýc Piti nalil do sklenice: „Napiješ se se mnou, Čarný?“ Udýchán doběhl Brtko ke sklípku na korze. Přitiskl se na roletu, splynul s tmou, jen velmi bedlivé oko by mohlo oddělit schouleno u postavu od tmavého pozadí. Čerstvě vykoupaný půlměsíc na obloze plaval rychle, jak jen stačil, kličkoval mezi mračny, ale bylo to zbytečné. Černá oblaka se rozestoupila a Brtkovi se zazdálo, že mu někdo shora posvítil na klíčovou dírku. Snažil se vysunout roletu co nejnehlučněji. Nebylo to snadné. „K čertu,“ zaklel do skřípavého řinkotu. Oběma rukama popadl zvlněný plech vespod, zapřel se mocně a jedním trhnutím vysunul roletu k samému vrchu. Současně s pronikavým rachotem se rozštěkali psi v okolí. „Musím chvíli počkat,“ hučel si pod nosem. Rozhlédl se. „Ještě mě chytí za límec a označí za bílého žida,“ brebentil opile. Naštěstí nikdo nepřicházel, v oknech nezažehli světla, i psí štěkot umlkl a vítr šuměl a šuměl, ovíval rozpálenou hlavu i tvář. Z kapsy mu čouhala láhev. Konečně zmlkl zvon na věži. Noc se opět uzavřela do sebe, uklidňovala se pozvolna jako zčeřená hladina, když kámen dopadl na dno. Brtko mohl vejít do obchodu. „Kdo je?“ zeptal se, když zahlédl mléčnou mlhu v tmavém pozadí, vykrojenou na míru skloněné a znehybnělé stařeny za pultem. „Kdo tu je?“ zvolal trochu vyděšen. Sklípek mlčel, Brtkova otázka utkvěla v povětří a s cinkotem zvonku nade dveřmi spadla na sténající podlahu. Konečky prstů se přiblížil k záhadné věci. Papír na regálu zašustěl a volným letem se snesl k zemi. Otevřel dveře do kuchyně a vylovil zápalky z kapsy. V zákmitu žlutého světýlka se zachvěla Rozáliina ložnice jako zapomenutá vidina ze sna. Druhou zápalkou si zapálil svíčku v trojramenném svícnu. 45
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Jednotlivé kusy nábytku, jak kmital stín sem a tam, vypadaly, jako by se s úspěchem pokoušely vymanit se z nehybnosti. Přiblížil se k posteli. Stařena, po krk přikryta, ležela na zádech. Loďkovitá brada vyčnívala zpod peřiny. Oddechovala pravidelně, vzduch vcházel a vycházel štěrbinkou pootevřených úst. Stín přeskakoval na peřině, pak na zbrázděném obličeji a přelétl přes sněhobílý čepec, uvázaný pod bradou na mašličku. V kuchyni, kde byl Brtko zase sám, sáhl si do kapsy. Dlouhými doušky stékalo víno dolů krkem. Brtko se stal ještě nerozhodnějším, z pokoje uslyšel pohyb, vrzání. Při blížil si plamen svíčky k ústům. Fouknutí. Tma. Krok a ještě jeden, vrznutí podlahy a táhlý skřípot dveří. V obchodě mezi regály se opět napil. S tváří přimáčknutou na sklo dveří pozoroval Brtko zatemněné náměstí. V pozadí se rýsoval přízrak obrovitého jehlanu. Byla tichá noc a jak Brtko ustoupil od dveří, připadalo mu, že se dívá do elipsovitého zrcadla z Rozáliiny ložnice a z velkých dálek přináší k němu vítr zvuk lidských hlasů. Zazníval co chvíli hlučněji do povědomého skřípání pil a klapotu seker. Pak se mu zazdálo, že slyší hlas Daniela a Eržiky a jiných dětí. Zněly krásně, snad jako andělské kůry. Šero v elipsovitém zrcadle se pozvolna rozplývalo a každým okamžikem přibývalo světla. Pronikavá záře rozechvěla povětří a v tomto kmitavém, jakoby sluncem ozářeném zrcadle chovala se Rozálie Lautmanová s takovou okouzlující nenuceností, jako by tuto chvíli již stokrát prožila. Vystrojila se k této příležitosti do svátečního. Hlavu jí zdobil sněhobílý čepec, na krku skleněné korále, vypadala mladě v tolikerém jasu. A dlouhý, široký rukáv, vroubený na zápěstí nádhernou krajkou, jí slušel neméně než trochu staromódní sukně téměř po kotníky a hedvábná bílá blůza. V jedné ruce slunečník, v druhé vějíř. A přímo z elipsovitého zrcadla vystoupila Rozálie na náměstí a koketním posunkem prstu si přivolala Brtka od dveří obchodu na korze. Přeměřovala si ho už z dálky lorňonem. Usmívala se mile, zdálo se, že je spokojena, jak se její pomocník vyparádil. Vzal si k této příležitosti tvrďáček po nebožtíku Heinrichovi a lakovky, tvrdý límec a srolovaný deštník, klopu kabátu si ozdobil růží. Ale Rozálie by nebyla Rozálií, kdyby neměla námitek: „Boty sis přece jen mohl trochu oprášit,“ řekla vyčítavým hlasem hned na uvítání. „Připadá mi to jako ve snu, tobě ne?“ řekl Brtko a políbil podanou ruku. Zavěsil se do ní a procházeli se promenádou, kde už ani stopy nezůstalo po dřevěném jehlanu. „Dnes nebudu vařit… Co říkáš, neměli bychom si dát fazolovou u Grinšpanů?“ řekla Rozálie. „Proč mluvíš o polévce, když mne ještě pořád trápí starosti?“ „Každý má svůj kříž, každý ví, co zažil, ale žádný netuší, co ho ještě čeká,“ řekla Rozálie. „Bál jsem se ohavného jehlanu na náměstí. Měl jsem strach z Markuse. Nevěřil jsem švagrovi,“ opáčil Brtko. „Až se jednou nebudou lidé jeden druhého bát, budou si i více důvěřovat,“ řekla a zvedla prst. „Slyšíš, jak vyzvánějí?“ „Jsi o tom přesvědčena, Rozálie?“ „Božínku, ty tvé věčné pochybnosti!“ postěžovala si. Brtko se vytřeštěně zahleděl do třaslavé svíčky před sebou. Kde vůbec je? Bosá stařena v čepci, v noční košili až na podlahu, stála před ním, u pultu. 46
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „Vyhnala tě snad z domu?“ zeptala se soucitně suchým hlasem. „To nic, to nic,“ chlácholila ho, „všechno se zas spraví…“ Podala mu přikrývku. Otočila se a vzdalovala. „Paní Lautmanová!“ zvolal tak hlasitě, že se zastavila a otočila. Přiběhl k ní a opilým hlasem a se soustředěnou naléhavostí jí vysvětloval: „Podívejte se, paní Lautmanová. Piti báčiho od Laborce přece znáte. Mohl by vás ukrýt na půdě nebo ve sklepě. On neudal Kucharského, on to chce… dokázat, dát záruku, že to neprovedl. Proto vás ukryje… jinak ššš…“ Naznačil zvukem a pohyby rukou vlak a odjezd. „To se vymstí… To se jí věru vymstí,“ řekla trochu okázale, „ale večer, anebo pozítří večer se zas udobříte… Dej na má slova, peřina je nejlepší soudce…“ Se zvednutou svící odcupitala. Někdo prudce zaklepal na sklo, pak zvonek na dveřích divoce zadrnčel jako při poplachu. Brtko zvedl obě ruce k očím, musel se bránit prudkému světlu z baterky i útočnému hlasu: „Tak ty jsi tady, ptáčku? Myslíš, že nevím?“ „Kdo jsi?“ šeptl Brtko oslepen světlem. „Nepoznáváš mě, Brtíčku? Tak se hezky podívej,“ řekl Čarný a osvětlil si baterkou tvář. Hej, pilo by še pilo keby bulo za co, slivovica, terkelica… „Tady aspoň vidíš, bubeníčku, jakej jsi, a pak – že my, gardisté, jsme prý zloději, já ti dám,“ navázal v předstíraném žertování Čarný, když opět všichni tři seděli v hospodě. „Hej, šenkýři, ještě jednu rundu koňaku,“ zvolal a pak směrem k Brtkovi: „Seš príma hoch, Tono, víš, proč seš príma hoch, Tono?“ řekl familiárně mládenec a ďobl ho prstem do hrudi. „Nemůže být každý prima,“ hlesl Brtko trochu omlouvavě. „Ty nejseš prima, ty seš extra prima, ty jseš docela drobňoučký, docela jako… rezavý groš, co přináší štěstí… Já ti to řeknu… To je tím, že tě mám tady – v hrsti tě mám, Toníčku,“ řekl Čarný a napřáhl ruku. „Ukaž!“ zařval strýc Piti žertovně a dopadl břichem na stůl. „Tak se hezky podívejte!“ Čarný si přitáhl židli ke stolu. „Oba se dívejte. Já tedy budu počítat do tří, kumpáni posraní, laborečtí, já teda napočítám do tří a ty, Brtko, vyklopíš hezky, co jsi nahrabal u židovky. Chtěli jste se rozdělit, co?“ zařval. „Tak se podívej,“ povytáhl kousek řetízku z kapsy. „Jedna!“ „To je přece jako když mluvíš láry fáry, Čarný, to je docela jako kdybys žertoval…“ „Dva!“ zvolal mládenec v uniformě. „Ty dobře víš, že Lautmanka je jako kostelní myš. Anebo myslíš… že ne? Pak se tam pojďme podívat oba. Tam bychom šlohli leda… dales… Neblázni, Čarný, to je přece hloupý žert…“ pokoušel se Brtko zachránit situaci. „Tři!“ Peter Čarný udeřil do stolu. „Počkej, Čarný, nechvátej, já… ti teda něco řeknu…“ Brtko se poškrábal na hlavě, „já ti teda řeknu, že ty ses uměl narodit, Čarný. Vždyť ty, člověče, ty máš, nepovídej, že ne, ty přece máš, člověče, smlouvu s ďáblem, že všechno víš…“ Sáhl si do kapsy, i on udeřil pěstí do stolu a z pozvolna 47
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz otevřené dlaně se skutálely šperky. „Prsteny,“ vzdychla plavovláska. „Náušnice,“ zajásala druhá. Ostatní kolem stolků lhostejně přihlíželi, nerozuměli dost dobře, oč jde, ani se o to příliš nesnažili. „A dále?“ zeptal se Čarný. „Můžeš mne ošacovat,“ Brtko zdvihl ruce, usmál se a s nepřirozenou grimasou dodal: „Očesal jsem židuli, jak se dalo.“ Bubeník vytřeštil oči. „Špína!“ zařval a plivl Brtkovi do tváře. Čarný měl co dělat, aby ochránil napadeného Brtku před rozzuřeným sousedem. Po bezesné noci, která vyústila do dusného, hlučného rána, se Brtko už nemohl vzpamatovat. Nezřízeně pil, a z láhve, přihnu té k odchlípnutým rtům, padaly kapky na bradu, slévaly se a stékaly za rozhalenou košili. A dost, řekl. Klepl lahví o pult a utřel si ústa. Neupravený, rozcuchaný působil zdivočele, pobíhal po krámě sem a tam jako zvíře v kleci, drážděné zlomyslným rámusením. Ani pití neutišilo hluk z náměstí, vřískání, vřavu a opakované ujišťování: „Nenaleťte na nepřátelskou propagandu. Odjíždíte nedaleko. Odcházíte na letní práce. V pracovních táborech bude O vás vzorně postaráno…“ Stačilo zbystřit sluch a bylo docela dobře rozumět: „Přistupujte k registračním stolkům po jednom!“ A opět pronikavé hvízdání. A zas amplión: „Přistupujte k registračním stolkům po jednom! Znovu opakujeme: zavazadlo na osobu ať nepřesáhne třicet kilogramů. Haló, haló, přistupujte k registračním stolkům jednotlivě!“ Vřava. Sum. Řízná pochodová píseň s muzikou. Registrační stolky byly jen na pár kroků od sklípku ve stínu kaštanů. A náměstí od časného rána působilo jako tábor na volném prostranství, neochotně zalidňovaný velkými i malými, s ranci a zavazadly na zádech a v rukou. Skleněné dveře sklípku tlumily sílu zvuků, které sem doléhaly zvenčí, ne však jejich náladu. „Kde jsi, člověče nešťastný?“ V drnčivém zazvonění prudce otevřených dveří – na okamžik vzkypěl a hned zas se přitlumil rámus z ulice – vevalil se do obchodu udýchaný jednoruký trafikant. „Doma jsem tě hledal, klepu na okno, bouchám do dveří, ohluchli jste, nebo co, křičím, volám, kde nic, tu nic, ani žena se neozývá, ani ty, jářku, snad nehodili i Brtka za mříže?“ Truhlář se ještě nezmohl na slovo. Tato poslední možnost, vyslovená trafikantem zcela lehkomyslně, jako kdyby se takováto zapeklitá věc mohla přihodit každému bez rozdílu, způsobila, že Brtko zkřivil opilým úsměvem tvář a řekl: „Když… zavřou, tak… zavřou…“ „To je docela směšný, co říkáš, Brtko… přísahám, že o ničem nevíš, přísahej ty… že víš…“ Brtko si plivl na dva prsty a nesmyslně zvedl ruku jako k přísaze. Malinko zavrávoral. „Jsi ty ale pod parou, kamaráde, kde ses tak zřídil hned po ránu?“ „Jsem… poctivej řemeslník a… víc ani nechci.“ „Vždyť já ti to neberu, ale přísahám, kdybych u toho nebyl…“
48
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz „U čeho?“ Teď vypadal Brtko docela střízlivě. Obratem ruky byl z trafikanta vyprávěč, který celým tělem, každým údem, i tím chromým, líčil svůj zážitek: „… v kuželně, představ si, Tono, v kuželně u Fedorků… z ničeho nic… panáky jsou postavené, seřazené, jářku, Imro, kdybych už teď nevyhrál láhev rumu, o litrovku jsme se vsadili, na mou kuželkářskou duši přísahám, ať je ze mne mučedník s trnovým věncem na hlavě…“ „Ty… jsi tak na to… střiženej…“ „Poslouchej raději… Ještě si tak děláme legraci, upíjíme z vínečka, jářku, richtuj, hospodo, láhev rumu. Popadnu kouli do dlaně, že porazím panáky jedním vrhem, rozmáchnu se, takto s rukou dozadu, a v tom mě někdo za ni rafne, otočím se a ten druhej říká: Pane Kucharský, ve jménu zákona… a tak, koule se mi z rukou vykutálela…“ „Lžeš!“ „Proč bych měl lhát?“ „Všichni lžou!“ „Já ne, tady ti přísahám, takhle, jako kdyby to ani nebyl pořádnej člověk, ale vagabund, dva v civilu a jeden usmrkanec v uniformě rafli milýho Kucharskýho do želízek. Ještě za mnou zvolal: Láhev jsem nevyhrál ani já, ani ty, Brtkovi ji dej, potřebuje se posílit.“ Trafikant postavil láhev rumu na pult. „Tak tys to už věděl o Kucharském, viď? I o tom jsi slyšel, že se hasičskej dirigent vzbouřil? Sbalili ho, ale prý jenom do večera…“ „Balka nevzali!“ „Balka vzali!“ „Lžeš!“ „Sbohem, Brtko, sbohem…“ Esenc zavrtěl ocasem, udělal několik šouravých kroků v patách odcházejícího souseda. U dveří se Gejza otočil. Zahlédl v chodbičce stařenu. Zrovna přicházela do obchodu. „Ty ji máš tady?“ zvolal se zlověstným údivem, naprosto nepředstíraným. „Nedostala obsílku? Ajaj, to je zlý…“ Brtko zpozorněl. „Tvůj švagr si zamakal, jéje, to je ale prevít… já nevím, ale to bude nejspíš… bouda…“ „Bouda? Proč… bouda?“ „Snad zkouší tvou věrnost, kdoví. Nebo je snad zvědavý, co si s ní počneš?“ „Co povídáš?“ zeptal se Brtko, jako by náhle popuzen naprosto střízlivou a strašnou úvahou. „Proč by Kolkocký neposlal obsílku zrovna Lautmance?“ „Je… to… tak… bude to asi tak,“ přiznal se sklesle Brtko. „Kolkocký třeba chce vědět, jestli ji tam šoupneš, do tý chumelenice,“ ukázal prstem na náměstí, „anebo – co jiného? Dělej, jak chceš, ale já na tvém místě… já bych si to teda na svědomí neto… nevzal. Kdepak…“ Podívali se na stařenu. Seděla naoko neúčastně. Postřehla jejich zájem. Řekla: „Pán hledá nějaký 49
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz artikl?“ Brtko si přihnul z láhve několik dlouhých, dychtivých doušků a podal ji trafikantovi. „Teď ne,“ řekl Gejza. „Víš, co je taky možný?“ Vypadalo to tak, že trafikant přišel na řešení. Brtko trochu ožil. „Je docela možný, že je to protekce, nebo ji už ani nevedou v evidenci mezi živejma, člověče…“ „Vždyť žije, ne?“ „Sbohem, Brtko, moc jsi se zřídil. A hned po ránu. Servus, Tono, servus.“ Esenc natáhl krk po odcházejícím. „Nemůžeme všem zákazníkům vyhovět, kvůli tomu se nermuť,“ řekla stařena. „Je to pravda, že Liluščina trojčátka dostala černý kašel?“ Brtko ji vůbec neposlouchal. „Cože?“ řekl, jako kdyby nabíral dech k útoku, a se skloněnou hlavou se vyřítil ke dveřím. „Vy chcete vyprovokovat poctivého truhláře Brtka? Zahnat ho do šlamastiky? Jen pojďte blíž, vy sráči! Jen se opovažte!“ křikl. „Ten pán už bude u Rubinů, kdepak, toho už nedohoníš,“ řekla stařena. Brtko se prudce odvrátil ode dveří. Lautmanová zvedla zrak. Její ztrápený pohled zapůsobil jako výzva. Vůbec nevnímal její slova. Cítil se teď při ní statečný. Povzbuzovala ho neohrožená jistota, která mu v té chvíli dovolovala podívat se vymyšlenému nebezpečí přímo do očí. Z obyčejné dobroty se vyklubala povznášející ušlechtilost. Připadal si najednou jako rytíř, povolaný ochránit slabého a bezbranného tvora. Rozkročil se a pohrozil pěstmi těm chlapům venku: „Sem mi nechoďte, vy darebáci! Na tuto židovku nesáhnete ani prstem! Rozumíte?!“ A k stařence: „Já vás nedám, paní, nebojte se… neublíží vám… Však já těm zlosynům ukážu!“ Běžel ke dveřím. „Lotři! Lumpové! Zloději gardističtí! Svině! Bando prašivá!“ Vyřvával, ochraptěl a unavil se. Rozhořčený protest utonul v náhlé vlně lítosti. Do očí mu stouply slzy. Začal oplakávat svůj osud a stařenčin a celého světa. Ponuře vypočítával na prstech: „Kucharského strčili do basy, Piti báči mě pokládá za lumpa; tebe, Rozálie, rozsekají na fašírky a Markuse povýší na generála? Co čumíš? No, nemám pravdu? Tak mám nebo nemám?“ „Škoda, přeškoda, že ses dal na pití. Božíčku, kvůli ženě…“ Chytila se za čelo. Zavrávoral. Snad čekal, že mu stařena vymluví obavy. V Lautmančině bázlivé lítosti spatřil skrytou povýšenost. To ho rozhořčilo: „Ruku ti podávám, život obětuju, a ty mě neslyšíš? Co si myslíš, boha tvýho židovskýho, že nejsem člověk? Neotáčej hlavu! Poslouchej mě!“ komandoval. Přemohly ho obavy z Markusovy kruté prohnanosti. Musel je vyjevit v naléhavé zpovědi: „Pochop! Skrz tebe se strefují do mne. Tobě neposlali předvolání a mě si vzali na mušku. Nastrčili mi krám a chytili do pasti jako škodnou. Tak je to, ale ty tomu nemůžeš rozumět. Jsi už stará a 50
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz hloupá.“ Přikývla žalostně: „Proč jsi se jenom dal na pití?“ Její lítost ho dojala. Strhl ho proud výčitek: „Cože? Snad mě nelituješ? Já po tobě kamenem a ty po mně slzami? Jen mi tu nebreč, Rozálie, jen to ne! Tu máš mou hříšnou hlavu, radši mě fackuj, bij mě, třískej, ať se ti uleví, ať se i mně na duši ulehčí! Vždyť já jsem ti chtěl ublížit… arizovat… Na, tu máš, rozbij mi hubu!“ Nepříčetně třískal čelem o pult, ochabl a vysíleně dopadl na židli. Stařena přistoupila k svému pomocníku vyděšena jeho počínáním. „Chudák,“ řekla. Jenom Esenc ji slyšel, Brtko usnul. Lautmanová mohla udělat aspoň to nejpotřebnější. Přinesla mokrý šátek a ovázala mu hlavu. Pak v tichém doprovodu psa odešla do kuchyně. Mezi devátou a desátou vlítla sem zoufalá sousedka. „Copak, copak se stalo, paní Eliášová?“ zeptala se stařena. Nešťastná žena chvatně a bolestivě naznačila rukou schůdky; hlavy sedmi děvčat a jednoho, toho nejmenšího hocha. Dělala to s tak vroucím přesvědčením, že jí Rozálie porozuměla hned: „Danko?“ zaskřehotala, „copak se mu stalo?“ „Ztratil se nám, ztratil, od rána ho hledáme, neštěstí, paní Lautmanová!“ Déle se zdržet nemohla. Brtkovi se zdálo, že ho někdo z ulice volá jménem. Byl to dětský hlas. Snad ženský. A snad jen ze sna. „Markus?“ zvolal a těžkopádnými kroky se přišoural ke dveřím a přitiskl obličej na sklo. Od svrženého Pomníku obětí vypochodovali židé v šestistupech. Tady někde cítil Markusovu ruku. Podrážděná obrazotvornost podtrhovala nebezpečí. Musí něco provést, dokud je čas. Až je všechny zapíší, až je zapíší a zjistí, že jim chybí do počtu Rozálie Lautmanová, začne… hon na čarodějnice. Budou po ní pátrat… Markus Kolkocký ukáže prstem k obchodu. Ozbrojenci, je jich jako psů, sem vtrhnou a je konec. Vytáhnou bábu i jeho… Postaví na pranýř pro výstrahu. Hle, tu je máte, nestydaté spojence: bílý žid a židoplutokratka! Esenc začal hněvivě štěkat. „Paní Lautmanová! Už je jednou takový… svět… pro židy platí jiné zákony,“ řekl a zdálo se mu, že ho stařena vážně poslouchá. „Já nevím jaký…“ pokračoval. „Podívejte se, paní Lautmanová, vidíte tam vaše lidi na náměstí? Rozdávají jim měkkoučké makové koláče. Ne koláče, ryby, paní Lautmanová. Plněné bělice. Príma bělice, vy ráda plněné bělice, ne?“ Stařena odcupitala směrem ke kuchyni. „Paní Lautmanová! Slyšíte mě?“ Brtko ji doběhl. Zastavila se, zvedla hlavu. Přežehnal se. „Takhle to je. Buď já, nebo vy. Není pomoci, paní Lautmanová. Řekněte sama… Slyšíte mě? Budete muset… Můžu snad za to já? Spánembohem… už… hned… Rozumíte?“ Ukázal prstem na dveře. Pootevřela v strašlivém nepochopení ústa. Její pomocník se snad zbláznil. Viděla, jak křičí. „Nenuťte mě, prosím, nedonuťte mě, abych vás tam šoupl násilím…“ I tato úporná prosba vyzněla naprázdno. Začal řvát: „Myslíš, že nevím? Přetvařuješ se. Mlčíš, bábo, děláš hluchou, ale jsi úlisná jako kočka. Číháš, viď, pozoruješ, po válce pak budeš vykřikovat, jaký jsem byl krutý… arizátor. Myslíš, že ti nevidím do karet?“ Ukázal na dveře. „Zmiz!“
51
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Stařena sebou trhla. Prvně se ho lekla. Náměstím se rozlehl křik, Brtko skočil ke dveřím. Ten hlas vyletěl snad jen z jednoho hrdla, ale teď už patřil mnohým, všem. Čtyři tisíce lidí se chtěly vzepřít násilí, i do obchodu na korze vnikl hluk a ovanul Brtka nesnesitelným dechem. Dřevěný jehlan s heslem: Za Boha život – za národ slobodu, vysoko nad hlavami davu se zakymácel. Lidé se rozestoupili. Ozbrojené čety rozťaly masu na dvě půlky. „Ztrať se!“ Stařena přešlápla a vzhlédla ke svému pomocníkovi. „Ještě řeknou, že jsem tě schoval. Vpálí mi kulku do hlavy.“ Esenc plačtivě zakvílel. „Marš!“ zařval Brtko nepříčetně. Ustrašená stařena udělala v bezradnosti další dva krůčky a postavila se jakoby do pozoru. Brtko ztuhl překvapením. Davy se hnuly směrem k nádraží. Ozbrojení gardisté okamžitě utvořili na okraji chodníku špalír. Věděl, že tuto hráz neprorazí. Pohyb za sklem, podobný mátožnému vlnobití, už kdesi viděl. Musel si stále opakovat, že je to zlý sen. Někdo říkal: svolají židy na náměstí, udělají k nim proslov a zas je pustí domů. Vždyť to je lež, oni je opravdu někam odvážejí… Už je Brtkovi jedno, že Lautmanka nedostala předvolání, že si tam sedí vzadu. „Odpusťte mi, paní Lautmanová… Já nechtěl…“ říká. Brtko se ani nepokouší zvednout těžká víčka. Děsí ho pohled na žlutě cejchované zástupy, na vláčné pohyby nohou a cupitání nožiček. Jako kdyby sám tápal v obludném řečišti němých řad, hledal a klestil si cestu v mlze prachu a zoufalství a předem věděl, že není úniku. Brání se tomu, nechce vnímat míhající se černé postavy lidí. „Pane Katz,“ hlesl náhle, když zahlédl holiče a poznal ho. „Pane Blau!“ Teď ho vytrhl ženský vzlyk. Starcům záleží na důstojnosti snad i na vlastním pohřbu. „Jdou snad na smrt,“ šeptl. Síla nesnesitelného ticha a nehybnosti, která je zakleta do tohoto slova, ho vytrhla z tupé ztrnulosti. Vzbudila v něm potřebu pohybu. Kousl si do popraskaného rtu a pohladil zmlklého Esence. Na svržený Pomník obětí padl stín. Náměstí se vyprázdnilo. V hovořícím muži Brtko nejdřív vytušil a pak bezpečně poznal Markuse. Vysvětluje cosi gardistickým důstojníkům u registračních stolků. Snad že si musí po očistné akci skočit ke švagrovi do obchodu umýt ruce. Jedním skokem je Tono Brtko u stařeny. „Dělej!“ zasípá. „Kolkocký jde sem, ještě tě tady uvidí!“ V jeho pohybech je křečovité násilí tonoucího. Tahá stařenou zoufalým spěchem. „Hybaj! Hybaj!“ Strach jí vyšlehne z očí, znásobuje Brtkův úlek i sílu jeho instinktivního jednání. Lautmanová neslyší štěkot psa, nechápe, co se děje. Kope, brání se. „Vždyť… ty jsi… se zbláznil“ Vleče ji silou, už jen tři kroky, dva, otevřel prudce dvířka komůrky a vstrčil ženu dovnitř. V prásknutí dveří se skrylo klepnutí lebeční kosti o stěnu. Suché zachrastění, zcela nevinný zlomek okamžiku, který ho měl zbavit smrtelného strachu. Přede dveřmi obchodu se lhostejně mihl obrovitý stín. Švagra Markuse ani nenapadlo vstupovat do krámu. 52
Ladislav Grosman – Obchod na korze – staženo z WebTolerance.cz Brtko udělal krok směrem ke dveřím. Teď by měl prostě vyjít z obchodu a stáhnout za sebou roletu, nebo počkat chvíli, než se stará sebere a vrátí z komůrky. A co když se mu zjeví v bílém rubáši?! Vytřeštil oči. Živý obraz strašné předtuchy zastřel pohled na dvířka. Plíživě přistoupil a sáhl na kliku. Ovanul ho chlad, puch a plíseň. Chtěl couvnout a nemohl. Připoutal ho děs ve stařeniných široce otevřených očích. Musí jí přece vysvětlit, odpovědět na prosebnou otázku, kterou už v překvapení nestačila vyslovit… Leží zkroucená na prázdných kartónových krabicích. Snad se toto jmění stalo jejím osudem a ona tomu nerozuměla. Otevřenou dlaní chtěla možná zdůraznit, že nechápe. Tak strašně jí záleželo na tom, aby jí společník vysvětlil svůj čin. Tono Brtko nezná odpověď, nechápe tu záhadu o nic lépe než mrtvá stařena. Chce zvednout ruku, ale nemůže. „Paní… Laut… manová…“ Zvuk, který mu vyráží z hrdla, se podobá skřeku. Zacpává si ústa, vždyť, proboha, on přece… nikdy… nikomu… neublížil… nikdy nikomu nechtěl ublížit! Stojí uprostřed krámu. Prohlíží si udiveně prsty. Vždyť s touto… rukou dělal kolébky… stoly, na kterých se hodovalo, rakve pro po čestné starce… A zabil… Skleněná ozvěna cizího hlasu ho drtí. Kdo to byl? Rozhlédne se chvatně a mráz mu projíždí hlavou a boltci. Už ví… Oko zahlédlo skobu na stropě. Voříšek s bílou srstí a žlutou šmouhou na oku se stal svědkem činu, kterému nemohl zabránit. A jakoby ve výčitkách nebo v přízračném snu začal zběsile pobíhat kolem černých zešeřelých zdí. Kolem a kolem. A kvílel. Kvílivě vyl, bolestivě, bázlivě, ale tak strašně pronikavě, jako by snad všemu rozuměl. Docela blízko se rozhlaholil zvon. A všechno mohlo skončit jako v pohádce. Děti z dvorku byly v lese, nezabloudily, našly cestu zpátky na náměstí, které bylo liduprázdné jako v zakletém městě. A do nevšedního ticha, jaké nastalo po odznění posledního úderu zvonu, ozval se zpěvavý Dankův hlas: „Hele, ještě není pozdě,“ a ukázal prstem na vytaženou roletu obchůdku na korze. Podívali se na sebe a něco uslyšeli a snad něco i zahlédli. Drželi se za ruce a pádili odtud, utíkali dolů dvorkem, kryti tmou, krutou, dlouhou nocí. Strýček Piti, ač unaven, nebyl by ani sebou samým kdyby dětem, které ukryl, nedovykládal všechno až do konce. Stál tady v rubášce s opásaným břichem a s houslemi v podpaždí a povídal: „Teď jsou si oba vyrovnáni… Není na světě věci, kterou by nebeský soudce nedal do pořádku. Snad jim oběma odpustil jejich hříchy. Vždyť byli jako ti mučedníci. A právě proto je docela možné, že teď se už oba bezstarostně procházejí na tom nebeském korze, kde není babylonských jehlanů a jiných potřeštěností, kde již nehrozí Petr ani Pavel, leda Petr nebeský. Ale ten je hodný, docela, docela jiný než ten lotr ze sousedství, který zavřel tvého dědulu. Já vím, že ho zas pustí. Snad za týden, ale za měsíc jistě. A s tebou, Danko, namouduši, nevím ještě, jak to provedu. Jedno však udělám jistě: naučím tě Otčenáš i Zdrávas tě naučím. S těmito modlitbami dnes lépe světem prorazíš než tím svým Mojde Any a Šma Jisroel… Každá doba má svý otčenáše a nemůže škodit, když je člověk zná. Spěte, já už jdu… já mám toho tolik na práci, že na mou duši nevím co dřív.“
53
