Na druhé straně Ladislav Rektoris Tahle zpověď by mohla být omluvou všem těm, kterým jsem v Antarktidě vypumpoval žaludky, kterým jsem na křídlo nebo na nohu upnul kroužek s identifikačním číslem a které jsem svou nemilou přítomností donutil v sebeobraně vyvrhnout část své těžko získané potravy... A zvlášť bych se chtěl omluvit jedné statečné chaluze ( Catharacta antarctica), se kterou jsme se na svazích Demay Pointu navzájem knokautovali, když na mne nalítávala při ochraně svého hnízdního teritoria. Myslím že byla stejně překvapená jako já. O čem že je řeč? O původních obyvatelích ostrova krále Jiřího, které jsem nejen vědecky zkoumal ale i nestraně lidsky pozoroval, fotil a obdivoval. Moje výpravy na ostrov Krále Jiřího v souostroví Jižní Shetlandy beze zbytku naplnily moje představy o cestě tam a zase zpátky za dobrodružstvím do míst, která člověk ještě zcela neprokoukl a kterých už není mnoho. Celkem dva a půl roku strávených na břehu antarktického moře, obklopen proplouvajícími ledovými horami a bezelstnou přítomností tučňáků, rypoušů sloních a hravých lachtanů jižních, by se podepsalo na každém z nás. Souostroví Jižní Shetlandy i s ostrovem Krále Jiřího spadají do zóny tzv. antarktické konvergence. Tedy pásu, kde se prochladlé vody kolem Antarktidy stýkají s teplejšími vodami ze severnějších a teplejších přilehlých oceánů. Je to území překvapivě bohaté na život. Celá oblast totiž překypuje nejvíce z celé Antarktidy hojností krillu, velryb, hnízdních kolonií tučňáků, všelijakých ploutvonohých leviatanů a v neposlední řadě i zelenými mechorosty a lišejníky. Na rozdíl od extrémně nehostinného a ledem smáčklého kontinentu to tu prostě žije!!! Cesta po moři na americkou stanici Pieter J. Lenie ( všichni jí ale říkají Copacabana, podle krásné mořské terasy, na které byla postavena ) na ostrově Krále Jiřího obvykle začíná v chilském městečku na konci světa - Punta Arenas. Zde se nalodí veškerý potřebný materiál a potraviny na téměř půlroční pobyt na stanici. Město je viditelně ošlehané stálepřítomným nenechavým větrem, který se vám dostane všude. Melancholickou atmosféru tohoto místa ještě podkreslují smečky toulavých a žebravých psů, kteří vás doprovázejí po periférii kamkoliv se hnete. Vyplouváme koncem září na expediční lodi ledové třídy Lawrence M. Gould, která nás po obvykle 3-4 dnech doveze k ostrovu Krále Jiřího. Zažili jsme ale i cestu
trvající přes týden, když nás v Drakeově průlivu přepadl vítr o síle 12 stupně Beaufortovy škály. To pak ani tak veliká loď (76m) jako Gould musí pěkně driftovat ( třeba i několik dní) s větrem a nemá šanci držet předem stanovený směr a zajede si leckdy i stovky námořních mil. Příjezd na stanici je na počátku antarktické jarní sezóny obvykle dosti hektickým zážitkem. Vše je jak zvykle podřízeno přízni počasí. Zátoka před stanicí je ještě plná ledu a dostat všechen materiál na břeh stojí hodně úsilí. Často je třeba stanici ještě trochu vykutat z navátého sněhu a ledu. Materiál se převáží zodiaky ke břehu a odtud pak obvykle na jedno či dvoumužných saních až k stanici. Při vyloďování pomáhají téměř všichni z lodi, takže při slušném počasí to jde rychle. Když se počasí zhorší (obehraná písnička) může vykládka trvat i několik dní. Úkolem každoroční téměř půlroční mise na této stanici je přispět k poznatkům týkající se populační biologie tří druhů tučňáků, kteří zde pravidelně zakládají své hnízdní kolonie - tučňák kroužkový ( Pygoscelis adeliae), tučňák oslí ( Pygoscelis papua) a tučňák uzdičkový ( Pygoscelis antarctica), všelikých jiných polétavců ( buřňáci a chaluhy) a v neposlední řadě i monitoring početnosti všech ploutvonožců ploutvonožících se po ostrově. Na stanici Copacabana se jezdí ve 3-4 lidech. Většinu dne jste někde v terénu, pohybujete se z jednoho kouta ostrova na druhý. Je třeba překonávat i značné vzdálenosti, často ne po mořském pobřeží, ale horem přes kopuli ledovce. Na pořádné jídlo je čas vlastně jen ráno a pak večer. Krom jídla je milé se občas i trochu umýt. Stanice je sice bezvadně zásobena elektrickým proudem ze slunečních kolektorů a z větrného agregátu, jehož karbonová vrtule je umístěna na stožáru u stanice, ale dostatek pitné a užitkové sladké vody se řeší archaičtějším způsobem. Sněhem. Lopatou se na plechovou střechu nahází dostatečné množství sněhu, který pak slunko roztopí a plastové okapy svedou do jímacích sudů. Pak už se voda jen ve velkém hrnci ohřeje a můžete se „opláchnout“. Záměrně neříkám koupat. Opláchnutí je výstižnější. Ale aby bylo učiněno spekulacím ohledně přiměřené hygieny za dost, podotýkám, že jsme jednou za týden navštěvovali sousední polskou stanici H. Arctowski, která má celoroční provoz a dostatek luxusně teplé vody i ve sprchách. Setkání s jinými tvářemi z ostatních stanic je občerstvující. Zásadním způsobem tyto návštěvy provětrávají kdejaké zatuchlo v mezilidských vztazích těch, kteří jsou často nuceni po mnoho měsíců sdílet přítomnost kolegů, které by občas ani oním bezpohlavním termínem „kolega“ nepočastovali. K tomu jim slouží jadrnější slova. Výjimkou nejsou ani občasné bitky pěstní či s použitím do dlaně dobře padnoucích mořských valounů. Takovéto excesy však vedoucí výprav obvykle nestrpí a hříšníky posílají s nejbližší lodí domů. ( V zimě se to musí s bitkaři nějak vydržet, cesta zpět přes Jižní Ameriku je podmíněna volným a nezamrzlým mořem, přes které vás loď převeze). Na výpravě jste součástí mnohdy nesourodého společenství lidí, se kterými strávíte několik měsíců nebo i rok v kuse, když máte štěstí :-) Po několika měsících poznáte, nakolik jste odolní vůči smutku a odloučenosti od vašich blízkých. Po přečkané antarktické zimě se dozvíte hodně o hranicích své tolerance vůči ostatním, kteří s vámi tráví ty dlouhé měsíce a které už bezpečně
poznáte třeba podle šourání pantoflí po podlaze nebo podle klátivých siluet na ledovci. Antarktida je místo, kam je lepší přijet s čistou hlavou a s odhodláním přijímat věci tak jak jsou. Smutek a zlost nejsou dobrými pány. Na tu odlehlou vzdálenost od civilizace stejně nemůžete skoro nic změnit. A to často bolí na duši. Poznal jsem i ty, kteří se v zimních měsících uzavírali do sebe a svých pokojů a nevycházeli z nich mezi ostatní i několik dlouhých dní. Stačí třeba jen, že vám vrtulník nepřinesl dopis tak jako většině ostatních a už to ve vás začíná hlodat. Snadno se pak přidá závist nebo podezřívavost a rázem tu před vámi stojí černá ovce, která dokáže deptat celou výpravu. Takto dlouhé expedice nejsou jen o vaší práci ale ve značné míře i o lidech a jejich toleranci. Když ale zavřete za sebou dveře stanice, stanete se rázem součástí úplně jiného světa. Musíte se v něm zpočátku trochu naučit chodit. A to doslovně. Musíte se naučit chodit po ledovci a kličkovat mezi jeho trhlinami. Taky se musíte naučit chodit po ostře kamenitém sopečném terénu, abyste nezakopávali při každém kroku. Je dobré ovládat sjezd kamenných osypů a sněhových polí po patách. A taky chodit natolik ledabyle přirozeně, abyste svou přítomností co nejméně rušili. Tučňáci se k vám pak nebudou otáčet zády a nebudou před vámi utíkat. To se může hodit zvlášť, když je náplní vaší práce jejich každodenní sledování. Práce v terénu začíná okamžitě po rozloučení se s mateřskou lodí. Většina tučňáků už je na břehu, dvoří se navzájem a utužují partnerské vztahy. S postupujícími dny sníh a led, který pokrývá příbřežní nízko položené mořské terasy roztaje a pro tučňáky začíná horečnaté období shánění dostatečného množství ohlazených černých čedičových kamínků, které jim poslouží pro stavbu hnízdních hradů. Kamínků je sice všude dost, ale otcové rodin se mnohdy příliš nerozpakují a kradou kamínky z hnízd i svým sousedům, když se zrovna nedívají. Vzhledem k tomu, že všichni kradou všem, nakonec to nikomu nikterak přespříliš nevadí. Zdárné vyvedení mladých je spojené jednak jako obvykle s přízní počasí ( hnízda mohou být kdykoliv během letní sezóny zaváta sněhem), a jednak s úspěšností lovu krillu rodiči. Za krillem se často vydávají mnoho kilometrů na volné moře. Při lovu krillu si tučňáci musí hlavně dávat pozor na patrolující tuleně levhartí, kteří cíleně podřimují na ledových krách v blízkosti kolonií a tu a tam sklouznou do vody, ulovit si nějakého toho „pána ve fraku“. Další nebezpečí na navrátivší se tučňáky čeká při přechodu na souš. U břehu je obvykle nahromaděné velké množství ledu, který snadno dokáže při větším vlnobití přimáčknout ke dnu potápějící se tučňáky a často je i nevratně pochroumat. Ani na břehu nemají rodiče malých tučňáků ještě vyhráno. Jednak na zesláblé jedince čeká zdravotní policie v podobě chaluhy antarktické a chaluhy jižní. Slabí a ledem zhmoždění obvykle neprojdou výstupní kontrolou. V neposlední řadě je tu ještě člověk s papírem v kapse o nezbytnosti vědeckého bádání, který čeká na vybrané navrátilce, odchytává je a pracně nalovený krill jim vypumpovává ze žaludku. Obdobné odchytávání tučňáků se děje po celém obvodu Antarktidy na mnoha místech a terénních stanicích. A proč to? Krill, který tučňáci přinesou z volného oceánu se změří a zváží a dle naměřených hodnot pak lze usuzovat na celkovou kondici a populační strukturu těchto mořských korýšků, kteří slouží jako zásadní pochutina pro naprostou většinu mořských tvorů antarktických vod. Tučňáky počínaje a velrybami konče. Krom toho se krill i komerčně využívá a
loví se v obrovských množstvích pro účely člověka. Aby mohl být tento komerční lov nějakým způsobem kontrolován a případně i regulován, bylo zavedeno toto sledování kvality a kvantity krillu v antarktických vodách, by se včas upozornilo na případné narušení potravních řetězců. Myšlenka jistě není špatná, akorát to v důsledku odnášejí někteří vybraní tučňáci ( není jich mnoho, ale přesto…!). Místo aby svou pracně nalovenou potravu slavnostně předali svým nedočkavým a hladovým mláďatům, je jim žaludek vyprázdněn dosti nedůstojným způsobem: tučňák je chvíli honěn po pláži , pak chycen ( keserem), osexován, zvážen, napuštěn trochou vlažné mořské vody a poté otočen vzhůru nohama. Také zobák je mu přes jeho nelibost otevřen a nakonec je mu máčknuto dlaní na žaludek tak mocně, až z něj nalovený krill všechen vyjde… Pak je blahosklonně propuštěn nalovit si zase v moři to, coprávě rukou člověka pozbyl. Co si o nás myslí je myslím nasnadě… Extrémně vyvinuté prsní svaly které obsluhují křidélka potápějících se tučňáků však tyto lidské zrady dokáží náležitě potrestat při jakémkoliv procházení hnízdní kolonie. Při jejich průměrné výšce kolem 70 cm od nich schytáte během jedné pochůzky bezpočet ostrých ran do lýtek a večer pak jen počítáte modřiny. Alespoň trocha zadostiučinění!!! Síla úderů jejich křidélek dokáže snadno přerazit i neopatrně útočící chaluhy, které špatně odhadly kondici a zdravotní stav tučňáka, na kterého zaútočily. Zajímavou obranu vůči lidským tvorům mají i zdejší buřňáci. Např. takový buřňák obrovský (Macronectes giganteus) když se mu blížíte k hnízdu s mladými, které potřebujete okroužkovat, své rodičovské místo neopustí. Sedí na hnízdě a mrazivě na vás kouká pomněnkovýma očima. Pak se začne jakoby rozcvičovat, kroutit krkem sem a tam a v momentě, kdy překročíte pomyslnou bezpečnostní vzdálenost – cca 2m, s chroptěním a zlovolným výrazem na vás vyvrhne hnusně páchnoucí obsah volete, který se sestává z hojnosti rybího tuku a všelijakých kousků nejrůznějších chcíplotin, které během uplynulých dnů nalezl na mořském pobřeží. Z tohoto nevábného důvodu je třeba kroužkovat mladé buřňáky nejlépe v pogumovaném oděvu a v gumových rukavicích. A hlavně ve dvou!!! Ten služebně výše postavený kroužkuje a zapisuje. Ten druhý pak obvykle schytá onu vyvrhnutou dávku a má za úkol co nejrychleji buřňákovi otočit chrlící zoban mimo zápisky druhého kroužkovatele. Ploché a nízko na hladinou moře položené mořské terasy jsou místem, které jsou atraktivní nejen jako hnízdiště tučňáků, ale i jako místa odpočinku a polehávání všech místních ploutvonožců. Asi nejvíce pozornosti budí mnohahlavé harémy rypoušů sloních (Mirounga leonina). Čím větší, těžší a silnější samec = beachmaster, tím větší harém. Dominantní samci v době kdy se jim rodí mláďata téměř neodpočívají. Buďto se oddávají harémovým radovánkám nebo se snaží zahánět mladé chtivé soky, co by také rádi nějaký ten harémek nebo alespoň jednu samičku…. V těchto situacích ale rypouší otcové dávají jaksi nedostatečně pozor na své čerstvě narozené potomky a při soubojích s jiným loudivými samci občas „ přejedou“ i svá mláďata. Natolik je sexuální pud zaslepuje. Kromě rypoušů sloních se nejčastěji na mořském pobřeží setkáte s lachtany jižními (Arctocephalus gazella). V minulosti byli hojně loveni tuleňáři pro svou kožešinu a pro tuhé vousy, kterými se čistily dýmky. Je to asi jediný živočich, který vás zde může trochu kousnout ( opominu-li kosatku dravou). Ne, že by chtěl ale jen proto, ž na něj nechtěně šlápnete. Svým zbarvením se totiž téměř kryje s šedočernými čedičovými balvany, které se povalují na pobřeží. Nečekanému setkání a leknutí s lachtanem se
ale vcelku snadno můžete vyhnout při dostatečném používání svého nosu. Odpočívající lachtani totiž značně nepříjemně zavánějí a právě tato charakteristická pachová stopa vás obvykle včas varuje, ještě před tím, než balvan u vašich nohou oživne a vycení na vás zuby. Lachtani se však bojí všeho co je větší než oni, takže v terénu pak stačí jen zvednou ruce a hbitě s nimi mávat nad hlavou. To stačí k tomu aby se před vámi dali na útěk. Antarktida je místo, které vám nedá spát. Neustále se mění. Cení na vás zuby, ledově štípe, prudký vítr vám vráží drobné kamínky do tváře, ale během chvíle vás pak nečekaně zahrne přízní a zasype vás sluneční koupelí a pohledem na z vody vyskakující keporkaky. Dodá vaší duši prostor a pocit, který jste dosud nepoznali.
Epilog Ještě tam pořád je. Jizva. Není na duši, jak by se možná mohlo někomu zdát, ale blízko momentálně spokojeně bublající tepny na zápěstí mé levé ruky. Má jí na svědomí překvapivě ostrý a zatraceně těžký čedičový balvan, který se mnou na útesu přetlačoval. Já ho potřeboval odtlačit pryč, on zase cílil zavalit hnízdo, kde jsem chvíli před tím kroužkoval mláďata. Nechtěl jsem ho pustit. Byl ale silnější a těžší než já a tak se do mne pomalu zařezával, jak se sunul dolů. Malí buřňáci nakonec přežili jak pohled na mé úsilím vypoulené oči tak i nezastavitelný pád onoho balvanu. Já přežil taky, byť s cejchem na zápěstí. Jen ten utržený čedičový kámen už nikdo nikdy na ten útes nedostane… Zanecháváme po sobě příliš mnoho stop v tak citlivém a člověkem tak málo dotčeném prostředí, jakou Antarktida dozajista je. Utržený kámen z útesu se může zdát jen maličkostí. Ale není. Kdybych na ten útes pod pláštíkem vědy nelezl, ještě by tam byl. Jsem vděčný všem svatým, že jsem měl možnost tady být.
Obrázky: 1) Jediné původní cévnaté rostliny Antarktidy: tráva Deschampsia antarctica a Colobanthus quitensis z čeledi hvozdíkovitých v sopečném tufu ostrova Krále Jiřího. 2) mořský krill, dospělý jedinec cca 8 let starý 3) Střet civilizací. Impozantní ledové a té směšně upachtěně lidské… 4) Tučňáci kroužkoví (Pygoscelis adeliae)odpočívající na ledové kře 5) Buřňák kapský (Daption capense) řečený harlekýn při potulce 6) Nunatak Czajkowski Needle
7) Blízké setkání s keporkakekm z očí do očí 8) Hnízdní hrady z kamínků tučňáků oslích (Pygoscelis papua) 9) Chaluha jižní (Catharacta antarctica ) patří mezi hlavní predátory v hnízdních koloniích tučňáků 10) Byť se to nezdá, vhodně zvolený kamínek může být srdečně přijatým darem 11) Lachtani jižní ( Arctocephalus gazella ) se rádi hrají a předvádějí se 12) Tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica) 13) Kolonie tučňáků uzdičkových (Pygoscelis antarctica) v ústí Bransfieldovy úžiny 14) Stanice Copacabana na mořské terase 15) Okatá samice rypouše sloního (Mirounga leonina) 16) buřňák obrovský (Macronectes gigantea) na hnízdě
