Občasník žáků ZŠ Chrudim, U Stadionu
PROSINEC 2016
Ahoj, trošku opožděně přinášíme vánoční číslo. Tak se hezky bavte při jeho čtení. A brzy u dalšího čísla ahoj. Mimochodem - hodně zdraví do nového roku 2017 přejí všichni z Pavučiny.
Co mi rodiče nedali „do vínku“? Asi každý jsme chtěli být někdy jiní. Tento problém se týká hlavně holek, ale klukům se to také nevyhýbá… Holky, jakožto něžné bytosti (a samozřejmě i krásné), se snaží patřit k těm TOP dívčinám ze školy. Mluvím z vlastní zkušenosti, to mi věřte. Kvůli nejhezčímu klukovi jste schopní udělat cokoliv. Je to vlastně vaše motivace. Jste schopní zhubnout, naučit se hrát jeho oblíbenou hru (třeba volejbal). Jen tak dál! U kluků je to zase úplně jiné. Někomu se nelíbí jeho postava, jinému se nelíbí jeho sestřih a jinému jeho výška. Jestli si vy, kluci, myslíte, že se musíte měnit kvůli holce (třeba i kamarádce), která se vám líbí, tak se rozhodně neměňte! Možná se nelíbíte vaší vysněné, ale dočkejte času. Určitě se najde dívka, které se budete líbit takoví, jací jste. Takže změny zakázány! ☺ Mně rodiče do vínku dali to, že si všechno beru moc osobně. Stačí, když na mě někdo jenom houkne, a už mi je to líto. Taky bych chtěla mít spalování tuků jako sestřička. Ta sní, co chce, a nepřibere. Taky jsem hodně upovídaná. Jo, při některých předmětech jsem jediná, kdo dává pozor, nebo kdo se hlásí. Toho bych taky trochu ubrala. Ale mamce a taťkovi jsem vděčná za to, jaká jsem. Změna by znamenala, že to nejsem já! Little girl
Kam bych se chtěl v životě podívat Určitě jste se každý chtěl někam podívat, třeba na Velkou čínskou zeď, Stonehenge, Eiffelovu věž či někam jinam. Můj sen je podívat se na Everest. Proč? Přece cesta je nebezpečná a náklady jsou obrovské a cesta je dlouhá a vyčerpávající. Mně nejde o ten adrenalin, ale o požitek z výstupu a pohledu dolů, mít svět jako na dlani. O výhled tu není nouze, Mount Everest má cca 8850 m n. m. a je to nejvyšší hora světa. Nahoru vás doprovodí moc milí místní obyvatelé sharpové, kteří jsou na zimy zvyklí a mají s lezením na horu zkušenosti. Edmund Hillary a Tenzing Norgay, že vám to nic neříká? Jsou to první lidé na světě, co stanuli na hoře. A co my, Češi? Ale jistě Leopold Sulovský je první Čech, který tento vrch zdolal. A kdybyste i vy chtěli tento vrch zdolat, připravte se na úmorné lezení do výšin, závratě, zimu a možná i neúspěch kvůli možným zdravotním potížím, které by vás zdržely, ale možná i zabily.
Hádej, hádej zvířatko! Ahoj, chtěl/a by sis zahrát hru? Že jo? Tak si zahrajeme… Hádej, hádej zvířátko! Schválně, uhodneš, kdo jsem? Jsem oblíbený domácí mazlíček, většinou nekoušu a jsem vhodný pro děti. Saju mateřské mléko, takže jsem savec s hlodavými zuby. Mám různobarevnou srst (hnědou, bílou, černou, šedou a třeba i rezavou). Vážím asi 700 až 1250g. Jsem denně závislý na senu a vodě. Miluji salát, mrkev, tvrdý chléb, okurku atd… Mazlení a proběhnutí po pokoji také uvítám. Mám rád společnost. Vydávám různé zvuky (např.pískání). Rád se schovávám do domečku. Nejčastějším obydlím je klec. Dožívám se 5-10 let. Mamince samici se rodí vždy 2-5 mláďat. (Morče) Tak kdo jsem? ☺
Historie vzniku kalendáře Na otázku, kolikátého dneska je, bývá jednoduchá odpověď, protože každý má po ruce kalendář, diář či mobil. Všichni z nás asi ví, že rok má 365 dní a každý čtvrtý rok je přestupný. Ale jak to bylo v historii? Dříve lidem stačilo rozdělení na den a noc. Postupem času se rozvíjela astronomie, která sledovala a stále sleduje hlavně Měsíc a jeho fáze, což bylo a je nejjednodušší. Poté se objevily první lunární kalendáře. Dny se začaly počítat podle prstů na jedné ruce - ,,malý týden“ a s použitím druhé ruky - ,,velký týden“. Podle fáze Měsíce se začínala počítat doba i na delší období 30 dní. Podle pohybu Slunce se předvídalo střídající se roční období a vznikaly sluneční kalendáře. Lidská činnost neprobíhá podle pohybu hvězd, ale Slunce, které prochází dvanácti souhvězdími (zvěrokruh). Všechny kalendáře v dávných dobách měly jedno společné, vycházely ze sledování vesmírných těles. No… a teď už víte, jak to bylo v historii. Klára
Hlášky učitelů a žáků Nejčastější hlášky učitelů jsou : • Ty ses zase neučil… • Žákovskou na stůl !!! • Vy jste ta nejhorší třída (8.B) :D • K tabuli… • Nevyrušuj ! • Neopisuj !!! • Smaž tabuli. Největší lži učitelů : • Bude to jen krátký zápis… • Ten test je tak primitivní... Hlášky žáků : • Cože ? On byl úkol? • To tam nedá .. se neuč... • Nechápu, že to tam dala... • Easy! • Co je ta třetí otázka? Učitelé vidí opisování jako podvod... My jako týmovou práci :D
Ideál (dívka, chlapec) Chlapec: 1. Jaké by měl mít vlasy? a) Hnědé b) Blonďaté c) Černé 2. Jaké by měly být jeho vlasy? a) Upravené b) Neupravené c) Trendy 3. Jakou by měly mít barvu jeho oči? a) Hnědé b) Modré c) Zelené 4. Jakou by měl mít barvu pleti? a) Černoch b) Běloch c) Míšenec 5. Jakou by měl mít postavu? a) Hubený b) Tlustý c) Namakaný 6. Jak by měl být vysoký? a) Vyšší než holka b) Nižší než holka c) Stejně vysoký 7. Jaká by měla být jeho povaha? a) Romantický b) Hrubý c) Blázen do sportu 8. Jaké by měl mít zájmy? a) Pracovitý b) Líný c) Jiná možnost 9. Jaký by měl mít vztah k učení? a) Průměrný b) Premiant třídy
c) Nemá vztah k učení 10. Jaký by měl mít styl oblékání? a) Elegantní b) Sportovní c) Nahý 11. Jak by měl vonět? a) Používá parfém b) Nepoužívá parfém c) Zapáchá
Ideální chlapec podle žurnalistů - tučně zvýrazněno☺ ☺ Dívka: 1. Jaké by měla mít vlasy? a) Hnědé b) Blonďaté c) Černé 2. Jaké by měla mít oči? a) Modré b) Hnědé c) Černé 3. Jakou by měla mít postavu? a) Štíhlá, vysoká b) Silná, malá c) Vypracovaná 4. Jakou by měla mít povahu? a) Romantička b) Sportovní typ c) Nafrněná 5. Jaká by měla mít prsa? a) Malá b) Velká c) Akorát 6. Jaké by měla mít zájmy? a) Sport b) Modeling c) Jiná možnost
7. Jaký by měl být styl vlasů? a) Kudrnaté b) Rovné c) Vlnité 8. Jak by měla vonět? a) Používá parfém b) Nepoužívá parfém c) Zapáchá 9. Jaký by měl být její styl oblékání? a) Sportovní b) Elegantní c) Nahá 10. Jakou by měla mít vizáž? a) Atraktivní b) Nenápadná c) Málo atraktivní 11. Její vztah k učení? a) Premiantka třídy b) Průměrná c) Nerada se učí Ideální dívka podle žurnalistů - tučně zvýrazněno ☺
Já a sport Ahoj, dnes vám napíšu něco o mém příběhu, který vlastně ještě pokračuje, povím vám o životě se svou postavou a pohybem, který s tím také souvisí. Když jsem byla malá a chodila jsem do školky, bylo všechno v pořádku, chodila jsem na balet a sportu jsem se docela dost věnovala. Ve druhé třídě jsem začala náhle přibírat, šli jsme tedy kdo nemocnice, kde mi dělali spoustu vyšetření, a já už od začátku věděla, že to nebude jen tak. Po spoustě vyšetření mi lékaři oznámili, že mám špatnou funkci štítné žlázy. Poslali mě na ultrazvuk krku, předepsali mi prášky, které jsem do sedmé třídy musela brát každé ráno. V sedmé třídě mi prášky vysadili a teď už je to jen na mém těle a organismu, jak si s tím poradí. Samozřejmě se musím smířit s tím, že spousta lidí na mě má narážky a připomínky, ale postupem času si člověk, prostě zvykne. Kvůli své postavě mám samozřejmě omezení ve sportu, ještě k tomu mám silné astma a alergii. Ale
s tancováním jsem NIKDY nesekla! Sport mám vlastně pořád ráda, třeba fotbal, i když ho moc neumím. Chtěla jsem vám napsat o sobě už jen proto, že možná i vy máte problém, za který vlastně nemůžete, a tedy tímhle zjistíte, že v tom nejste sami. Je potřeba si říct - jsou i horší věci na světě. A kolem vás nebudou vždy jen samí chápaví a chytří lidé. Proto najděte sami sebe a buďte nad věcí. Možná ty, kteří se vám nejvíce posmívají, trápí věci jiné. A třeba daleko závažnější.
Jablko nepadá daleko od stromu Ne nadarmo se říká - „ jablko nepadá daleko od stromu“ . Zkrátka dnes vám povím můj příběh ☺. Jako malá jsem měla sen stát se princeznou, to bylo asi v 5 letech. Postupně, když jsem začala být starší, tak jsem chtěla být kadeřnice, nebo herečka. No, ale jakmile jsem dosáhla věku 9 let, tak jsem se chtěla stát učitelkou, ale za „chvíli“ jsem chtěla zase být kadeřnicí. A tak to bylo pořád dokola. Až když jsem se dostalo do období pubertálních let, tak jsem se více a více utvrzovala v tom, že chci být učitelka. Vzniklo to tak, že jsem asi od 3. třídy chodívala k babičce si dělat úkoly. Teď si asi každý řeknete, jakou to má souvislost s tímto příslovím?? Hned vám to vysvětlím. Zkrátka moje babička vystudovala SŠ + VŠ pedagogickou. Když dostudovala, šla nejprve učit do Zaječic na ZŠ, ale tam ji to nějak nebavilo, tak šla do Hrochova Týnce. No a tam už zůstala. Je to jako včera, když mi radila s úkoly, které pro mě byly „hrozně těžké“ , ale teď ? Teď kdybych se do těch let mohla vrátit, tak to udělám. A i přesto, že mi nejde matika, tak to nevzdávám a bojuji o můj sen dál.
Jak by se měl chovat správný GENTLEMAN Ahoj jmenuju se Lukáš a v poslední době se snažím o to, abych byl správný gentleman. Nevíš co to je? Gentleman je člověk (převážně muž), který dodržuje pravidla, kterými tak ukáže, že je tohoto „titulu“ hoden. Že nevíte, jaká ta pravidla jsou? Tak já vám nějaká napíšu. 1. Když dáma přijde do místnosti, muž se vždy postaví. 2. Podrží ženě dveře. 3. Usadí ženu ke stolu a sedne si, až bude žena usazena. 4. Pomůže ženě z kabátu.
5. Při dešti nad ní drží deštník, nehledě na to, jestli on sám zmokne. 6. V zimě jí dá své sako. To by byla základní pravidla pro gentlemany. Je jich o hodně víc. Tak co, myslíte, že byste tato pravidla dokázali dodržet?
Jak přežít den bez mobilu Když budu mluvit sama za sebe, tak bych se bez mobilu neobešla. Leda že bych celý den spala. Takže moje rada je spát celý den … Ale i bez spánku lze přežít bez tohoto čertovského přístroje. Je tu hned pár rad: • jít na rande • pracovat • sportovat • jít na PC • číst si • jet na výlet • učit se Avšak mobil je potřeba !!! na volání, SMS, informace atd. Takže - žiju ve smyčce???
Jak se vynalezl slunečník Kdysi dávno, v období starého Egypta, byl Egypt o mnoho vyspělejší než teď, žil jeden malý chlapec. Jeho jméno bylo Siamon. Malý úplně nebyl, bylo mu 12 let. Byl to mladý syn bohatého kupce, který vlastnil písčitou stezku. Ne proto, že by obchodoval s pískem, ale proto, že se zboží vozilo po poušti. Pro Siamona bylo toto vedro velmi úmorné. Samé pouště a žádný stín. Dostal nápad. To je ono! Chtělo by to něco lehkého, přenosného, aby to udělalo velký stín. Běžel rychle domů, aby svůj nápad nezapomněl. Ze své kamenné zásuvky vytáhl papirus. Začal kreslit. Kreslil a kreslil, už úplně ztratil zájem o čase. Šel spát pozdě večer. Předtím se ale ještě pomodlil velkému Sismonovi. Hned ráno, sotva se rozednilo, dostal nápad. Na kreslení byla moc velká tma. Zatím nadšeně pobíhal po domě a v hlavě si pořád svůj nápad opakoval, aby ho náhodou nezapomněl. Svým dupotem, poskakováním a nadšením vzbudil všech dvanáct sourozenců. Konečně se začalo
rozednívat. Utíkal do pokoje a pro jistotu se zamknul, aby ho rozzuření sourozenci nerušili. Kreslil a kreslil. Občas však musel vstát, projít se po pokoji a pořádně se protáhnout. Ale mělo to jeden háček. Musel poprosit tatínka Šabaku, aby mu nějakou látku koupil. Celý den sbíral odvahu, aby se otce zeptal. Přišel, když se zrovna díval na diviznu (stroj podobný televizi). Zhluboka se nadechl a s mírně chvějícím se hlasem se ho zeptal. Tatínek byl tak zabraný do lvích zápasů, že vůbec nevnímal. Musel se zeptat pětkrát, aby odpověděl. Otec chvilku váhal, ale nakonec souhlasil. Dovezl látky nejrůznějších barev a pár klacků. Používal šič ( stroj podobný šicímu stroji) a celý den byl zavřený v pokoji. Jenom občas vstal, aby si došel na záchod, nebo aby se pořádně naobědval. Sekundy, minuty i hodiny rychle ubíhaly. Večer měl svůj vynález hotový. Den uplynul jako voda, ale musel pořád přemýšlet. Jak to jenom pojmenovat? Chránič před sluncem? Ne, to je moc dlouhé. Musel dlouho přemýšlet, ale nic ho nenapadalo. Šel spát. Ráno měl zase nápad. Slunečník! Další den se svým vynálezem vyrazil do ulic. Všichni se na něj dívali a přemýšleli, kde se to dá sehnat. Měl mnoho zakázek a stal se slavným po celém Egyptě. Jenže za pár století se narodil nějaký chytrák a vynález si přivlastnil ☺
Jak vznikaly písničky Jiří Suchý . . . Zkrátka, složil jsem ještě určité množství písniček neregulérních. Jsou to písničky, které si nikdy nikdo zpívat nebude a které po čase zapomínám. Nikde nejsou naštěstí podchyceny písemně. A aby to nevypadalo tak tajuplně, uvedu příklad – před nedávnem mi totiž jeden z takových neregulérních textů vznikl a zatím se mi nepodařilo jej zapomenout. Nechť je tedy jako exemplární případ zaznamenán za ty desítky ostatních. Uklízel jsem zahradu a za domem jsem objevil několik
papírových pytlů a v nich cosi, co zde zbylo po fasádnících. Nápis na obalu mi prozradil, že jde o mastenec. Do té doby jsem o mastenci nevěděl vůbec nic. Dneska vím jen to, že existuje. Za jakým účelem, to nevím. Ale slovo mastenec mi utkvělo, jelikož jsem odjakživa citlivý na zvláštní slova. Nejedno mi v minulosti bylo pobídkou k napsání celé písně: knot, klokočí, Škrhola… Nevím tedy, co je to mastenec, ale vím, že toto slovo je pro textaře zbytečné. Národ neprahne po písni o mastenci. … Pravil jeden vlastenec Že má doma mastenec A pak k tomu tiše dodal Že by mi ho trochu prodal Já povídám: Vlastenec Nech si ten svůj mastenec
Poznáš mě? 1. 2. 3. 4.
Jsem hmyz. Jsem rozšířen po celém světě kromě Antarktidy. Je nás 180 000 druhů. Mám 2 páry jakkoliv barevných křídel. Někteří z nás máme i křídla průhledná na ochranu proti nepříteli. 5. Mám sosák. 6. Jsem užitečný jako opylovač květů. 7. Živím se nektarem. 8. Na dospělce se proměňuji z housenky. 9. Moje housenka je býložravá. 10. Po určité době se zakuklím a spřádám vlákna. (motýl)
Jako vážně?! Spánek. Každý snad ví, o čem mluvím. Děcka chodí spát o půlnoci, poté se diví, proč v lavici usínají. Říkejte si, co chcete, ale je to velmi důležitá věc. Nedostatek spánku v nás vzbuzuje tzv. „zombie režim“. Tělo je ve stavu vyčerpání. Klíží se vám oči. A chcete jen a jen do postele, spát
a spát. Nic vás nebaví a škola je nuda (což není žádná výjimka ☺). Jsme tzv. prostě „mrtví“. Naše lidské schránky bloudí tichým dnem. Naopak když máte dostatek spánku, energie, prostě chuti do života, vše jde hned lépe, jste více nadšení pro každou drobnost. Baví vás cokoli nového, nepoznaného. Chodíte s kamarády ven, hrajete různé hry, prostě si užíváte života. Vidíte ten rozdíl? Spánek je opravdu důležitá věc, nepodceňujte ho! Je lepší jít dřív spát, něž usnout přes den. Nebo si tento článek vyložte, jak chcete, ale je to pravda ☺. Silvi
Jako by mu z oka vypadl Ahoj, všimli jste si někdy, jak moc je na světě dvojčat? Já sám mám dva bratry. Jsou dvojčaty. A když byli malí, nedokázal jsem je poznat. Teď mají naštěstí každý jiný tvar těla (jeden je hubený a druhý tlustý). Ale vždy mě zajímalo, jak se rodí. Tak jsem si vytyčil jeden den na to, abych to zjistil. Po dlouhém čase jsem zjistil, že je to ještě složitější, než jsem si myslel, totiž dvojčata můžeme rozdělit na dva druhy, jeden je dvojvaječný, kdy jsou oplodněny v jednom ženském těle dvě vajíčka a vyvíjí se samostatně. U tohoto druhu nemusí být vždy stejná podoba a také to může být holka a kluk. Ale pak jsou tu jednovaječná dvojčata, u kterých je samotný vývoj o hodně zajímavější. Existují totiž super vajíčka, která když se oplodní, tak se mohou v jednom vajíčku tvořit dva životy. V tomto případě jsou vždy dvojčata stejná a musí být i stejného pohlaví. A co vy, máte také dvojče nebo alespoň sourozence, kteří jsou dvojčaty?
Rafaelo Ingredience: 100g másla 50 ml kokosový likér 100 g kokos 200 g bílá čokoláda 200 g mandle 100 g cukr moučka Na obalení: Kokos
Postup: Mandle spaříme, oloupeme a necháme dobře proschnout. Rozměklé máslo utřeme s cukrem. Vmícháme na jemně nastrouhanou čokoládu, kokos i likér a vypracujeme tužší, malinko lepivé těsto. Těsto rozdělíme asi na 40 kousků. Do každého kousku zabalíme mandli, v dlaních vytvarujeme kuličku a obalíme ji v kokosu. Kuličky klademe na tác a necháme v chladu ztuhnout. Rafaelo z bílé čokolády můžeme taky dávat do malých papírových košíčků.
Kdy jsem šťastný • • • • • • • • • • • • •
Když jedu k babičce. Když jím palačinky. Když jím lívance. Když jím kebab. Když jdu do kina. Když se dozvím, že pojedeme na dovolenou. Když se můžu setkat s mým idolem. Když dostanu něco, co chci. Když jsem doma. Když nemusím do školy. Když je konec školy. Když máme prázdniny. Když přijdou Vánoce.
Krásný pocit z pohybu Ve všední dny, kdy jsme od rána do odpoledne ve škole a pouze sedíme v lavicích a namáháme svůj mozek, tak se zbytek těla - hlavně svaly takzvaně flákají. Proto potřebujeme pohyb. Někomu stačí pouze tělesná výchova v rámci školy a pak ve svém volném čase hraje hry na počítačích, mobilech a dalších elektronických zařízeních. Neříkám, že jsou jedinci, kteří nikdy nehrají počítačové hry, takoví by se v dnešní době asi nenašli. Hrát počítačové hry je zároveň i dobré na zábavu, ale celý den? To vede k obezitě a většinou k zhoršení zraku. Proto je lepší najít si sport nebo koníček, který vás baví, například hra na klavír a jiné nástroje nebo kreslení a zpěv. Mezi tyto typy lidí patřím i já. Ráda sportuju a mám ráda skoro všechny sporty, až na volejbal, ten opravdu nenávidím. Když jsem
byla malá, hrála jsem nejprve tenis, ale to mi moc nešlo. Tak jsem zkusila hru na klavír. Na něj jsem hrála 7 le. Ve škole jsme hráli basketbal a mě to docela bavilo. Jelikož město Chrudim, kde taky bydlím, nemá holčičí basketbalový tým, tak jsem šla hrát do Pardubic. Teď hraju basketbal skoro rok a stále mě baví a stále se zlepšuju. Tréninky mám v Pardubicích třikrát týdně a do toho se musím učit do školy. Ale pokaždé, když po hrozném dnu ve škole jdu na trénink, i když se mi tam někdy nechce, protože mě třeba bolí ze školy hlava nebo bych si radši lehla, tak mám pak super náladu, že dělám, co mě baví. Mám tam také skvělé kamarádky, které mi tu náladu ještě zlepší.
Čtení bez cenzury - František Nepil - Kůň a švestky (citace) Za mé maminky se říkávalo, že na návštěvu se nemá chodit s prázdnýma rukama. Ty vesnické návštěvní dárky byly skromné a prosté a skládaly se z toho, co dům dal. Takže po neděli – neděle bývala totiž návštěvním dnem - bylo na almárce v síni víc o pár vajíček či buchet, kytičku lesních jahod a hlavně o přebytky domácí úrody, například jablka, kedlubny, švestky. Nu a já si nejvíce vzpomínám na ty švestky, protože jednou přišel švestkový rok. Slivoně praskaly úrodou a na návštěvy chodil každý s plným košíkem. I k nám; my bydleli obklopeni oceánem stromů, ale ani jeden z nich nebyl ovocný.
Ty švestky jsme ukládali do sklepa. Maminka celé dny zavářela; jenže neměla přece jen ani tolik sklenic, ani povidlových hrnců, ani takové příjmy, aby mohla na zaváření skoupit roční produkci jednoho solidního cukrovaru. Švestek přibývalo a ona nás pořád posílala do sklepa se slovy: „Děti, berte si, švestky jsou zdravý, snězte kolik chcete, já vám je ožívat nebudu!“ (…) Jednou – a to byl všední den – nám přivezl – teď nevím, jestli pan Hamouz, nebo Merhaut nebo kdo to co dělal v lese s koněm - celý prádelní košík. Maminka mu za to uvařila kávu z cikorky, on vyprávěl, co koho ve vsi potkalo, a okolo chalupy se zatím popásal jeho vypřažený kůň. Byl to takový vzdělanější kůň; doma na dvoře ho vždycky odkšíroval a pak ho plácnul a řekl: „ A jde se domů!“ Kůň se rozhlédl, kde jsou otevřené dveře od maštale, sám vešel na své místo a div se sám neuvázal. Jeho pán dopil cikorkovou kávu, dovyprávěl a vešel do kuchyně, protáhl se a povídal spíš pro sebe: „ A jde se domů!“ Ten kůň zdvihl hlavu, podíval se na něho s takovým podezřele nepřítomným pohledem, pak se ospale rozhlédl, kde jsou otevřené dveře a začal škobrtat k našemu sklepu. Doslova škobrtal, protože během té kávy ten valach vyzunkl za chalupou snad polovičku toho sudu s tou lihovou, bublavou, švestkovou břečkou. Ačkoli jinak se kůň nenapije ničeho, co by nebylo čisté jako křišťál. Ale teď byl - jestli mi to nemáte za zlé - úplně sťatej a potácel se a vrávoral, až doškobrtal do toho našeho sklepa. Ten měl totiž podobné dveře, z hrubých nenatřených prken, jako ta jeho maštal.
Mé závislosti Ahoj, dnes vám povím něco o mých závislostech a to, že jich mám opravdu hodně. Asi moje největší závislost je samozřejmě na rodině, nejen na mamce, taťkovi a sourozencích, ale také na babičkách, tetách a hlavně na neteři a synovci. Bez nich bych nebyla ani den, hrozně žárlím, když třeba s nimi je někdo jiný a já ne. Prostě ty prcci jsou moje každodenní závislost. Třeba mým kamarádkám vadí, když s mrňaty jsem a říkají, že jsem více s dětmi než s nimi, ale mě je to tak nějak jedno. Další závislostí je internet. Na něj chodím hlavně na YouTube a Facebook. Taková moje spíše úchylka než závislost je kousání rtů. Hodně lidí říká, že je to z nervozity, no…já osobně si to myslím taky. Mockrát jsem se to snažila odnaučit, ale prostě to nejde a nejde.
Samozřejmě bych mohla pokračovat, mojí další závislostí je závislost na mém morčeti Pištovi, kterého mám moc ráda, a i když ho mám jen krátce, je to moje maličkaté zlatíčko. Já na morčatech jsem tak nějak závislá, protože jsem je chovala úplně odmalička a překvapivě to byli vždy Pištové. Tak to jsou mé největší závislosti. Třeba ses v nich našel/našla. Klára
Můj pohled na lidi Já těm dvounohým stvořením nerozumím! Sotva vyjdu ven se šňůrou kolem krku, abych si označil své území, potkám svoji kamarádku. Paníček se vesele baví a já bych to chtěl taky. Já jeho řeči nerozumím a on té mojí taky ne. Když kamarádce Belle chci říct, co se včera u nás dělo zajímavého, tak se mnou trhne a já své vyprávění musím přerušit. S Bell se musím prozatím rozloučit a jít zpět mezi čtyři stěny. Následuje podrbání po hlavě, já na oplátku párkrát švihnu ocasem. Pak mi něco řekne, bouchne dveřmi a já mám celý byt pro sebe! Málokdo tuší, co dělám ve dne, když jsou všichni pryč. Pohraju si s kostičkou a míčkem, který mi tam nechali. Pak vlezu do postele a skáču, koušu a všechno oslintávám. Zííííív! To mě unavilo. Asi si zdřímnu… Část dne už uběhla a já dostal hlad. Mám tu nějaké suchary, ale ty mi moc nechutnají. Radši bych si dal pořádnou šťavnatou konzervu. No, lepší než hladovět nebo umřít hlady! Upps! Do dveří někdo vrazil klíč. Honem! Musím stát u dveří a vrtět ocasem. Vlastně to úplně nedělám dobrovolně, ale je to takový pud. Dělám to prostě automaticky. Člověk se se mnou přivítá, nasadí šňůru a jdeme ven! Sotva si všechno očichám, uvidím Bellu. „Bello!“ volám.
To trhnutí není příjemné, to teda ne. Ale my si umíme poradit. Používáme řeč těla, takže se taky domluvíme. Ale není to ono. Znovu půjdu mezi ty čtyři stěny. Páníčka celého oblízám, protože moc dobře vím, jak moje sliny jdou těžko dolů a jak páchnou. Pak si vlezu do pelíšku. Je teda taky pohodlný, ale pohodlnější je ta postel. Nastala tma a já už půjdu na kutě. Napiju se vody, kterou mi nechal v míse a jdu spát. Takový byl můj den psa. Nevím, jestli byste mnou chtěli být! TEN den byl dneska opravdu vyčerpávající a já si už jdu fakt zdřímnout. Dobrou!
Popokatepetl Popokatepetl je nejznámější a také druhou nejvyšší severoamerickou sopkou. Místní obyvatelé ji často nazývají „Popo“ a v překladu z indického jazyka je často nazývána jako „Kouřící hora“. Tento stratovulkán je vysoký 5426 metrů a je odpradávna neodmyslitelnou součástí mexické krajiny. Pokud není metropole zahalena pod vrstvou smogu, můžete odtud vidět až na jeho zasněžený vrcholek. Pro celou oblast je typická stále intenzivní sopečná činnost a tak je Popokatepetl považován za poměrně nebezpečnou sopku. Vznik sopky je odhadován do období pleistocénu. Četné výzkumy hornin dokázaly, že Popokatepetl díky silné gravitační síle asi třikrát přišel o svůj sopečný kužel. Ten se vždy sesunul k jihu jako ohromná kamenná lavina. Stáří dnešního kužele je kolem 10 tisíc let, přestože byl několikrát narušen mohutnými sopečnými výbuchy, dokázal přečkat až do dnešních dní. Přibližně před 1200 lety probíhala série opakovaných lávových výlevů, po níž nastala explozivní fáze aktivity, která trvá prakticky dodnes. V sousedství Popokatepetlu se nachází ještě sopka Iztaccíhuatl, jejíž jméno v překladu znamená „Spící dáma“, a která je se svojí výškou nad mořem třetí nejvyšší horou v Mexiku. Mezi těmito dvěma štíty najdeme vesničku Paso de Cortés, která se stala ideálním výchozím bodem a základnou pro pěší túry na Iztaccíhuatl. Tyto dvě sopky jsou spolu úzce spojeny. Podle staré aztécké legendy byla Iztaccíhuatl princezna, která se zamilovala do bojovníka jménem Popokatepetl. Otec princezny – aztécký král však jejich lásce nepřál. Aby byl Popokatepetl hoden princezniny ruky, musel v těžkém boji porazit silného nepřítele Oaxacu. Král nedával mladíkovi žádnou naději a předpokládal, že v boji zahyne. Popokatepetl sice souboj vyhrál, ale to se králi nehodilo a dceři to zatajil. Ta se však o něm sháněla, tak jí otec vzkázal, že její milovaný v boji padl a už se nikdy nevrátí.
Právo na tloušťku Dal jsem si kdysi pořídit odznak s nápisem “ Jsem tlustý. No a? “ Je mi protivné stále poslouchat stejné řeči: “Člověče, ty jsi zase ztloustnul. Dělej něco proti tomu“. Nemám vůbec chuť nic proti tomu dělat, je mi s mojí tloušťkou dobře jako Twiggy s její hubeností, i když já na svých tělesných rozměrech nevydělávám. Tyto řeči musí denně poslouchat člověk, jehož váha přesahuje normu vytvořenou autory módních žurnálů, nejsou vůbec projevem zájmu u něho. To si jen lidé vyjadřují své komplexy. Jeden se tak chlubí, že sám není tlustý, druhý se utěšuje, že není tlustý sám. Nevím, proč bych neměl být tlustý. Nehodlám skákat po stromech, nesním o kariéře běžce ani prvního milovníka v divadle a v mém budoucím povolání mi tloušťka překážet nebude. Za třetí, kdo si vymýšlí ideál krásy? Kdysi je vytvářeli zakrslí, vychrtlí nemocní básníci, kteří viděli ženy jen okýnkem svého suterénu. Dnes si je vymýšlí malí, tlustí a plešatí filmoví producenti při bohaté večeři v drahé restauraci. Nevím, proč bychom měli být obětí cizích komplexů. Nechci zabřednout do úvah o úloze tlustých lidí v dějinách, protože v dějinách se na všechno dojde nedostatek příkladů jak kladných, tak záporných. České přísloví dokonce tvrdí, že „zlý člověk neztloustne“, protože prý ho užírá jeho vlastní zloba. Stanislaw Jerzy Lec řekl: „Tlustí mají kratší život, ale jedí déle“. Čtení bez cenzury
Příběhy Jan Skácel Pitomá otázka, čili jak se to vezme (citace) Znám otce, který povoluje svým dětem dvě ,,pitomé“ otázky týdně. Sdělil mi to s povzdechem. Víc nemůže. Na víc nestačí. Absolvoval jen jednu vysokou školu. I tak je z toho dost utrápený. Ale děti ho milují pozornou a shovívavou láskou. Za to, že byl tak rozumný, a protože to má těžké. Vyprávěl mi, že pro otázky určil sobotu. Neděli si bere na rozmyšlenou. Někdy požádá o prodloužení lhůty do úterka. Někdy se také poddá.
Třeba: ,,Tati, proč má slečna na kovové koruně plochá ňadra?“ Vzdal to v úterý večer ve 20:30, protože to už musí děcka do postele. A zeptal se docela pitomě: ,,Tak teda proč?“ ,,Aby se vešla do automatu.“ Řekl, že dobře. Tu noc nemohl usnout. Děcka spala znamenitě a snilo se jim o bílém slonu, který měl místo chobotu zlatou růži. Závidím dětem. Taky mám občas na jazyku ,,pitomé“ otázky, život mne k nim vede. Skoro každý člověk přechovává v sobě nějaké to ,,pitomé“ optání. Taky bych rád jednou spal blaženě, taky bych chtěl, aby se mi zdálo o bílém slonu se zlatou růží místo chobotu. Místo toho se v noci převalují v posteli, muchlám prostěradlo, nemohu usnout a v mozku mi rostou otázky ,,pitomé“ jako kaktusy. Moc bych potřeboval někoho, kdo by vyslechl mé ,,pitomé“ otázky. Snad by pomohlo, kdyby tu byl na to úřad, instituce nebo prostě někdo, kam by se lidé mohli s důvěrou obracet alespoň jednou za rok. Třeba na den svatého Rúfa.
Přísloví jsou pravdivá (někdy) Kdo má sestru, ví o čem mluvím. Sestra či bratr vás tak rádi otravují, unavují a prostě vám lezou na nervy. Je to těžší, když vidí, jak se zlobíte a škádlíte se navzájem. Může vám to vadit, ale věřte, má vás rád/a. Po nějaké době vašeho „utrpení“ se vám něco stane. Třeba si zlomíte nohu a od sourozence budete odloučeni, změna přijde brzy. Sestra/bratr si vás více oblíbí, třeba vás i bude navštěvovat a různě rozmazlovat. Budete se mít rádi. Bohužel to netrvá věčně, s největší pravděpodobností se to nestane, nebo to bude jinak. Jednou se uzdravíte a další poštuchování vaší osoby je zpět. No…Co se škádlívá, to se rádo mívá (aspoň v tomto případě). Upozornění: Toto platí u mojí sestry a u někoho jiného může také! Neberte tento článek jako návrh na úraz, aby vás sourozenec obskakoval!!! Ne všichni sourozenci jsou tak hodní! Vidíte, že někdy přísloví nelžou.
Puberta - desatero Rodičům začínáme lézt krkem, holky se začínají malovat a kluci posilovat. Ale jak poznat, že se toto období blíží? Máme seznam věcí, podle kterých snáz poznáte, že se noční můra blíží! Začínáš být drzý na učitele a rodiče. Náhlé změny nálad - nevyhne se ti ani bezdůvodný smích či smutek. Ignoruješ známky - ani pětka tě nerozhodí. Legrace a blbnutí je tvůj denní chléb. Kosmetické problémy - beďary, klukům rostou chloupky na obličeji. Jsi tvrdohlavý a začínáš se proti všemu bouřit. Pomalu začínáš lhát. Když ti rodiče zakážou telefon, hroutí se ti celý svět. Nikdo tě nechápe, cítíš se sám. Nemáš svobodu projevu! Pro rodiče (neříkejte jim to) : ,, Puberťák má vždycky pravdu!“ Petr, Silvi, Little girl
Bílá čokoláda Složení: 200 g cukru moučky 100 g sušeného mléka 250g ztuženého rostlinného tuku 1 vanilkový cukr 1 lžíce vanilkového pudinku Postup: Ve vodní lázni ohříváme a mícháme všechny suroviny, dokud se nespojí a nevytvoří hladkou hmotu. Do surovin se nesmí dostat voda z lázně, protože pak by se čokoláda srazila. Směsí plníme chladné formy, do kterých je možné přidat různé doplňky jako třeba ořechy, mandle, rozinky. Po ztuhnutí čokoládu opatrně vysypeme.
Čtení bez cenzury Z časopisu Plamen 112/68- Václav Pradáč Útržky ZÁŘÍ 1952: Začal jsem chodit do první třídy. Strašně mě žere, že nám všichni říkají kašička. Ke všemu nemám kaši vůbec rád. Dospělí říkají, že nemám rozum, že nevím, co je dobré a zdravé. Já zase říkám, že jsou hloupí, a kdybych nechodil do první třídy, ale nejmíň do šestý, tak bych jim dokázal, že teprve dějiny ukážou, jestli je kaše zdravá pro lidstvo nebo ne. 28. ŘÍJNA 1952: V lavici sedím s jednou holkou, která bydlí ve stejném patře jako já. Pořád si spolu hrajeme, děláme úkoly a někdy se taky pereme. Chodíme spolu do školy a ze školy a všichni kluci a holky ze třídy říkají, že za ní chodím. Není to pravda a taky jsem se už kvůli tomu popral. Dneska soudružka učitelka říkala, že jestli budeme spolu ještě zlobit, tak nás rozsadí. Dneska jsem stál na hanbě. LEDNA 1953: Dnes mi tatínek slíbil, že jestli budu hodnej, tak mě vezme zítra s sebou do práce. Už se ani nedočkám zítřka. Tatínka mám moc rád. Je na mě moc hodnej, i když mi občas dá výprask. Vím, že ho musí v práci lidé poslouchat.
Tajemství snů Kdysi dávno hluboko v lesích žili byli malí skřítci a říkali si Šmoulové. Co? Že tohle každý zná? Dobře tedy zkusíme to trochu jiného, tajemného a plného překvapení.…tak znovu. Kdysi dávno hluboko v lesích žili byli skřítci Snílkové. To oni vám naklepávají polštáře, než jdete spát, a posílají ty nejhezčí sny světa. Sny jsou o všem, stačí se zasnít. Chcete se stát superhrdinou, padouchem, nebo se na obláčku vynést do nebe? Snílkové vědí, o čem sníte, vaše sny mají děj, nebo jsou jen chvilkové. Pokaždé na vás čeká něco jiného, jednou letíte po nebi, jindy střežíte hrad před zloduchem, ale všechny sny mají něco společného, vy v nich vystupujete, to vy je zachráníte, bez vás by Snílkové neměli co na práci. Sny jsou ve vaší režii, máte někdy noční můry? To na snílky nesvádějte, měli jste špatný den, skřítci to vytuší. Snaží se vám poslat nějaký hezký sen, avšak vy ho nepřijmete, pak se k vám
dostane Noční můra. Můra vyčkává, až budete mít špatný den, budete naštvaní. Pak se k vám přikrade a máte noční můry. Snílci se to snaží spravit. Jejich boj o to, abyste měli pěkné sny, je urputný, bohužel ne vždy se to povede. Někdy hold Noční můra zvítězí. Snílkové jsou vždy v pohotovosti, ať už jdete spát v osm večer, nebo ve čtyři odpoledne. Jsou připraveni vám nabídnout velkou škálu druhů snů. Tak nezoufejte, dnes jste měli noční můru, věřte, že skřítkové už bojují a chystají pro vás na dnešní večer nový krásný sen. Věřte jim a buďte šťastní, ať máte krásné sny. Tak dobrou noc a krásné sny.
Už se vám to stalo?! Někdy se hold stane, že vstanete levou nohou. Den poté nestojí za nic…Zrovna jste měli v neděli párty a kdo mohl vědět, že v pondělí píšete? To je snad vaše chyba? Ne. Prostě jste se nevyspali a ve škole vypadáte jako zombie. Všechno vám padá z ruky a nejraději byste byli už doma ve vaší teplé postýlce a zdálo se vám, že víkend se blíží… Jenže to se nestane, vy stále sedíte ve školní lavici a zíváte na celé kolo. Ať už je konec, prosíííím, konec tý hodiny. A ono ne a ne přijít konec hodiny. Alespoň, že část dne máte za sebou. Hurá na oběd! Obědváte s úsměvem, vtom si uvědomíte….Neee čeká vás ještě odpolední vyučování, co jste komu udělali. Zbytek oběda už dojídáte v pochmurné náladě….no jo, škola. Volnou hodinu strávíte se spolužačkou. Už je čas vrátit se na pokračování, ne není to sen, vaší noční můry. Sednete do lavice a znovu a znovu zíváte. Začínají se vám klížit oči. Ne, nesmím usnout, opakujete si znovu. Přemáháte se, abyste vůbec vnímali učitele vykládajícího látku. Co to?? O čem je německá hymna? V duchu si říkáte, jak to máte sakriš vědět? A vaše odpověď? Hmm… učitel radši vyvolá někoho jiného. A vy se znovu ponořujete do své říše snů. Crrr. Toť krásný zvuk pro vaše uši, zvoní. Vaše školní dobrodružství se blíží ke konci. Jupíí. Už jen sbalit pomůcky a úprkem domů. Do vaší krásné postýlky, nad kterou lítají motýlci. Konečně se vyspat. No jo, příště byste měli vědět, kdy se vám vyplatí jít spát. Někdy se prostě ponocování nevyplácí.
OMALOVÁNKY
Den naruby Asi si po přečtení nadpisu říkáte: „Cože? Jak jako naruby?“ Ano, měla jsem stejný pocit, když k nám do třídy přišla paní učitelka a vychrlila na nás tato slova. Abych vše tedy uvedla na pravou míru. Šlo o to, že my, jako deváťáci, jsme učili první stupeň. Zní to lákavě, že? Ale představte si, kolik je za touto věcí povinností, jaký je z toho zmatek, když se vám něco nepovede a třída plná malých dětí na vás kouká s otázkou: „Co bude dál?“ A pak tu je také vyučující, který na tu vaši hodinu dohlíží a jen točí oči v sloup při nějaké vaší chybě. A vy se pak jen cítíte, že chcete zalézt do rohu, nebo se propadnout do země, ale ne. A tak pojďme dál v mém vyprávění. 1.6. 2016 jsme všichni jako normální den v roce přišli do školy, ale jakmile jsme překročili práh školy, byl tu ten úzkostlivý pocit, že teď vás čeká velká překážka. Celý včerejší večer jste strávili plánováním a připravováním se na tu osudnou hodinu učení těch menších. Zazvoní poprvé a vaše srdce se rozbuší, ale stále máte ještě deset minut se na to psychicky připravit a tím i vše zvládnout. Ale najednou děti přijdou do třídy, vy zjistíte, že jich je na vás asi až moc,a popadá vás panika. Ale co teď? Zazvoní podruhé a váš dech se zastaví. Je to tu! Sanďuž
Fantazie v zakletí zlého jazyka Někdy se mi stane, že si začnu dávat pozor na to, co říkám. Všimli jste si toho, že každý z nás mění mluvu podle prostředí, ve kterém zrovna je? Určitě ano. Přece učiteli neřekneme: „Zdar kámo, jak se vede?“ a naopak, když se bavíme s kamarádem, rozhodně si nebudeme dávat pozor na pusu. Je to kamarád, nemusíme přemýšlet, jestli výraz, který se zrovna chystáme použít, je vhodný nebo ne. Je to zvláštní, že? Jak se automaticky přepneme do mluvy, která se zrovna hodí. A pak jsou tady tzv. „vycpávková slovíčka“. Přiznejme si to, slova jako: takže, jako by, prostě, uhmm, nooo, a, vlastně, tak jako, jakože, třebaže a pro některé typické ‚vole‘ používáme všichni. Zrovna nedávno jsme se o nich bavili v hodině češtiny a pak jsme si to sami zkoušeli. Nebylo zrovna lehké souvisle mluvit a nepoužívat je. Často jsme se zadrhávali a netušili, čím pokračovat, protože normálně bychom tohle plonkové místo vyplnili právě vycpávkovým slovíčkem. My si to ani neuvědomujeme, ale je to pro nás automatické a nepřipadá nám to zvláštní. Ale pro naše okolí to musí být někdy docela komické. Pokud se někdo na tato slova zaměří a začne je počítat, nevěřili byste, jakého čísla se dopočítá. Chtěla bych vědět, proč to
tak je. Možná si říkáte, že to je přece jasné. Prostě víme, jak se ke komu máme chovat, ale mně to zas tak jasný nepřipadá. Proč si to neuvědomujeme? Proč automaticky přepínáme? Každý máme určitý vztah s rodiči a podle toho se vyvíjí náš postoj k nim a samotná mluva. Třeba já mám s taťkou úžasný vztah. Chovám se k němu jako ke kamarádovi a někdy je to i pro okolí nepochopitelné. Nikdo nechápe, jak si já můžu dovolit k vlastnímu otci to, co si dovolím, ale nám to tak nepřijde. Máme na sebe navzájem různé kousavé a vlezlé poznámky a i utahování si z toho druhého je na denním pořádku. A v tom to je. Jak je možné, že když jsem s tátou, mluvím úplně jinak, než když jsem s babičkou nebo ve škole? Často se mi stává, že už podle toho, jak na mě dotyčný člověk působí a jakou mám zrovna náladu, tak mluvím. Chci to ovládat, ale nejde. Jako kdybych byla robot a mluvila automaticky. Jako bych byla naprogramovaná. Prostě to mám vsugerované (určitě jste si všimli toho vycpávkového slovíčka ‚prostě‘) a nejde to změnit. Někdy mě to i dokonce štve. Změnit mě nikdo nedokáže a poslední dobou mám pocit, že ani já sama ne. Často ze mě vypadávají slova, která jsem nikdy nechtěla říct a netuším, proč jsem je vyslovila. Však já je nikdy nepoužívám! Jak se mohlo stát, že jsem je řekla? Jak je to možné? Já je nechci říkat, ale ono to nejde zastavit! Nebo jde? Sakra já nevím. Nevím jak to zastavit a jestli to jde zastavit. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak je český jazyk zlý jazyk. Je bohatý na slova to ano, ale v mnoha ohledech i velice nešikovný. Vlastně českým jazykem mluví pouze 10 milionů lidí z x miliard na celém světě. Je to docela málo, že? Taky si myslím. Neuvědomovala jsem si to, až do doby, než jsem tohle napsala. Fíha, 10 milionů je velké číslo, ale přitom tak malé. Stejně jako spousta dalších věcí. Zdají se velké, ale přitom jsou tak zatraceně maličké. Co když svět není tak velký, jak se zdá? Tato otázka nám asi zůstane navždy nezodpovězená. N…
Ludvík Aškenazy - Vajíčko V osmé třídě se v literatuře bere mnoho známých autorů. Jedním z nich byl i Ludvík Aškenazy. Už jste se o něm učili? Vydával ve samizdatu, tj. vlastní tištění knih bez cenzury, neboť tehdejší režim jaksi nedovoloval všem autorům zcela zveřejňovat všechny své myšlenky. Jeden z jeho příběhů nese název Vajíčko a vypovídá o chlapci, který moc rád telefonuje. „Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je
ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji. Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal: Tak vám tu rakev vezeme, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže. Anebo nařídil: Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně očkováni. Děkujeme vám. Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento rozhovor: Dobrý den! Dobrý den. Je prosím doma pan Slepička? Ó nikoliv! Odpovídal kultivovaný hlas při krátkém odmlčení, -u telefonu Eduard Kohoutek. Tak slepička není doma? Říkával pokaždé s novým úžasem student, A snesla vám včera vajíčko? Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas – Máte rád vajíčka, studente? Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. – Tak to bude asi omyl. Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.“ No a co, že je na tom tak zajímavého? Student se posléze dostane do koncentračního tábora a jeho telefonátům je konec. Nebo ne?
Můj poslední článek Je 16.6.2016 a já se zrovna pomalu loučím s posledním školním rokem v tomto vzdělávacím ústavu. Prožila jsem tu 9 krásných let plných smíchu i smutku.
No a co jsem se tu za těch pár roků naučila? Čtení to nebude, to už jsem uměla, než jsem šla sem. Psaní možná, už jsem pochopila, jakým směrem mám psát tiskací d a b ,že E má jen tři čárky a taky že I a l jsou dvě odlišná písmenka. Počítání do dvaceti bylo také zprvu jednoduché, dokud jsme nezačali počítat do sta a do tisíce a pak víc a víc nul a desetinná čísla a zlomky a mocniny a odmocniny a ze všeho nejhorší byl příchod algebry. Jestli si myslíte, že matematika jsou jenom čísla, tak na to rychle zapomeňte. Dřív jsem se podivila, když jsem v nějaké slovní úloze měla najít x a dnes žasnu, když v něčem vůbec nějakou číslici najdu. A je mi to k ničemu. Pochybuju, že v životě užiju něco jako jsou funkce a definiční obory. Grafy ano, grafy jsou tak nějak částí našich životů, avšak pochybuju že v každodenním životě využiju něco jako kvadratickou rovnici znázorněnou na osách x a y. To samé platí o fyzice a chemii. Hustotu guláše při vaření oběda asi měřit nebudu, že? Stejně tak si asi nespočítám jen tak z fleku, za jak rychle se dostanu z bodu A do bodu B, když mám jízdní řád nebo hodinky. Že vitamín D je ve slunci a C v pomerančích vím už taky odjakživa a vzorce molekul asi umět potřebovat nebudu, nestanu-li se vědcem, což se rozhodně nestanu a pokud to tedy shrnu kolem a kolem, tak to bylo vcelku promarněných devět let. To se ale nedá říct o skvělém kolektivu v naší třídě a spoustu dalších lidech i z ostatních ročníků. Díky škole jsem poznala spoustu nových přátel. A teď je na čase tomu všemu říct sbohem a vydat se vstříc zcela novému prostředí. A tímto bych se chtěla s Pavučinou rozloučit. I s touto školou. Bude mi to chybět, ale „život je life“ jak kdysi řekl jeden můj moudrý spolužák. El xx
Závislost Moje závislost je tak trochu zvláštní. Většina lidí by si mohla myslet, že jsem blázen. Ale nejsem. Vždycky když jdu spát tak si prostě musím pokaždé vyčistit zuby. A když si je nevyčistím tak neusnu. Jeto zvláštní, protože dnes si spoustu lidí zuby nečistí ani jednou denně. Takže jsem taková výjimka. Ale dřív to bylo tak trochu na opak. Mám ale taky ještě jednu takovou závislost je to chození na ryby. Kdybych si mohl dělat, co chci, každý den bych chodil na ryby a byl tam až do rána. Ale nechodím. Tak chodím jenom 2 krát do měsíce.
