Občasník žáků ZŠ Chrudim, U Stadionu
LISTOPAD 2015 Ahoj, to to ale uteklo, prázdniny fuč a zase začala naše milovaná škola. Tak vítej na palubě!
Hudba Celý můj život se točí kolem hudby. Ať už jde o zpívání mojí maminky v mých batolecích letech, Zpívánky v televizi v předškolním věku nebo hudební výchovu na základní škole. Jsem zastáncem toho názoru, že hudba je podstatnou částí života každého z nás, nehledě na pohlaví, rasu, národnost nebo věk. O hudbě jako takové bychom mohli polemizovat hodiny, roztřídit ji pečlivě do všech žánrů, prostudovat její historii, zavzpomínat na velikány a něco málo si možná i poslechnout. Hudba je inspirací, je lékem, je pomocí, kterou v nejhorších chvílích potřebujeme. Ne každý z nás má k hudbě takový vztah, avšak nevyhneme se setkání s ní ani za nic. Muzika hraje všude okolo nás, ať už jde o rádio v obchodě nebo otravného kamaráda, který si pobrukuje jednu píseň pořád dokola celý den. Pokud by mělo jít o můj pohled na hudbu, řekla bych jen jedno, a sice, že já musím slyšet za den alespoň jednu písničku, jinak den nepovažuju za kompletní. Ráno jedu autobusem do školy - mám sluchátka. Odpoledne jedu domu - mám sluchátka. Sedím doma, kreslím nebo píšu mám sluchátka. V noci, kdy se po mém pokoji rozhostí tma, opět nasazuji tyto dvě magické hrající špagetky do ucha a přemýšlím nad věcmi, většinou ne moc podstatnými, avšak občas mi daná píseň připomene něco hezkého či smutného, nebo mi vnukne nějaký skvělý nápad. Nedávno mi byl nabídnut post zpěvačky v jedné začínající kapele. Umíte si představit, jaký to pro člověka, jako jsem já, musí být pocit? Úžasný. Sice z pěti mých „spoluhráčů“ znám jen dva a ano, mám jistý strach z první zkoušky, ale bude to určitě příjemná zkušenost. Napadá mě spoustu témat týkajících se hudby, o kterých by se dalo mluvit. A pro tento odstavec jsem si vybrala styly hudby. Spoustu lidí mi říká, že ty žánry, které poslouchám já, jsou nemísitelné. Ale já si myslím něco jiného. To, že jsem schopna poslouchat What Makes You Beautiful od One Direction a rázem přepnout na Who Wants A Flower When You’re Death? Nobody od Bring Me The Horizon ještě neznamená, že jsem šílená nebo magor, nebo cokoli jiného, čím mě nazvou. Já daný žánr nevidím jako žánr. Já vidím písně. Ale na druhou stranu nevidím zase jen písně. Vidím nádhernou změť tónů a propracovaného textu, poupraveného autotunem nebo zachraplaného, to už neřeším. Vidím melodie, které podvědomě takzvaně „dobíjí baterky“ a slova, která dokážou poradit a pomoct. A ne, díky tomu, že poslouchám Nirvanu, si nepřipadám hustá, jak už jsem taky zaslechla.
Hudbou jsem prakticky zahrnována odmala, proto jsem si k ní stihla vytvořit takové pouto. I mí rodiče mají hudbu rádi a často si zpíváme na chatě u táboráků nebo třeba i jen na rodinných shledáních. Nedávno mi drahý tatínek oznámil, že máme doma okolo třiceti vinylů s kapelami jako jsou Pink Floyd, AC/DC a podobně. No a moje reakce byla asi jako „A kdy jsi mi to hodlal říct?“ Díky hudbu stejně milujícím rodičům jsem také měla možnost dostat se na spoustu hudebních akcí, tou největší byl koncert One Direction ve Vídni, kde bylo kolem 54 000 lidí a tím pádem šlo o neskutečně masivní zážitek. Je naprosto něco jiného poslouchat studiovou verzi dané písně v pohodlí domova a naplno si užívat živou verzi v zaplněném stadionu. Kolem mě si však nikdo nikdy moc neuvědomoval, jak vážně hudbu beru, dokud jsem se nezačala věnovat zpěvu víc a nedosáhla s ním nejednoho úspěchu. Mým snem vždy bylo se hudbě věnovat profesionálně, a kdo ví, některé sny se plní.
Janderov 2015 Janderov je festival, který se koná každoročně. Rok co rok zde vystupují kapely z Chrudimska a blízkého okolí, ale i kapely, které by se rády ukázaly fanouškům. Letos poprvé pořadatelé pozvali i pár, ale opravdu jen pár kapel, které již mají hodně fanoušků. Počítalo se tedy s návštěvností vyšší než v předešlých letech. Pořadatelé letos pozvali i kapelu, která rozděluje posluchače na dva opravdu rozdílné tábory. Tato kapela se nazývá SODOMA GOMORA. Kapela na festival dorazila jen v polovičním složení. Na podiu vystoupil pouze chrudimský rodák DeSade.
Moje pocity Moje pocity z Janderova jsou takové, že lepší festival snad nikdy nebyl. Jsem moc ráda, že jsem měla příležitost tam jít. Mrzí mě, že vystoupil pouze DeSade bez Řezníka. Ostatní kapely byly suprové. Názvy nebyly nic moc (Jinovatka) myslela jsem si, že to bude nuda, ale bylo to vážně super. Doufám, že příští rok bude festival Janderov znovu a jestli bude, tak snad bude tak suprový jako letos.
Deník Můj milý deníčku. Jmenuji se Klára Růžová. Je mi 14 a chodím do 9.třídy. Ve znamení zvěrokruhu jsem rak, moje nejoblíbenější barva je tyrkysová, moje nejoblíbenější jídlo jsou sladké knedlíky z tvarohového těsta plněné švestkami. To je zatím asi tak všechno, více napíšu až zítra☺................
11. září Můj milý deníčku, dnes jsem měla špatný den. Už ráno jsem ve školní tašce hledala žákovskou, protože mi taťka musel napsat omluvenku na tělák (zapomněla jsem taťku totiž včera večer o omluvenku poprosit). Kvůli tomu jsem přišla pozdě do školy a tak mám od třídního učitele poznámku: „Chodí pozdě do školy.“ Když tuhle poznámku dopsal, omluvila jsem se ještě za to, že jsem taky zapomněla učebnici na přírodopis. To už učitel spustil: „Chodí pozdě do školy a navíc zapomíná učebnice doma, kde jsou jí…….“ chvíli se odmlčel, ale potom pokračoval dál: „Úplně na nic.“ Takže mi napsal ještě jednu poznámku. A tohle se stalo jenom za tuhle první hodinu. Druhou hodinu byla chemie. Dělali jsme zrovna pokus. „Tak,“ řekla učitelka otravným hlasem: „Teď ten pokus zopakuje, třeba,……KLÁRA!!!!“ Bohužel jsem nedávala moc pozor……., teda spíš vůbec jsem nedávala pozor. No, chtě nechtě jsem musela jít k tabuli. Vzala jsem si ochranné brýle a ukrojila jsem kousek sodíku. Měla jsem ho polít trochou vody, ale střička (nádobka s vodou) se mi vymkla z ruky a nějak se vylila na celý sodík. (naštěstí ne celá, ale jenom třičtvrtě) Můžeš si domyslet, co se stalo. Strašně to začalo prskat. Učitelka nás vystrčila ven z ohrožené třídy, ale sama tam zůstala. Naštěstí to učitelka nějak zachránila, protože jinak by vylétla třída do povětří. (no vlastně ani by mi to nevadilo, kdyby explodovala i s učitelkou………☺) Pak se už ve škole naštěstí nic moc nestalo. Teda alespoň mně ne.☺
Na rybách Jednou jsme o prázdninách jeli na chatu. Když jsme přijížděli, už nás tam s radostí očekávala babička s dědou. Hned druhý den se mě děda zeptal, jestli s ním nechci jít na ryby. Já odpověděl, že ano. Tak jsme šli, vzali jsme pruty, stoličku, krmení a všechno důležité na ryby. Na přehradě jsme usedli na dědovo oblíbené místo, kde ryby berou celkem dost. U vody jsme si přichystali pruty a podobně. Ryby bohužel ale dneska skoro vůbec nebraly. Po 20 minutách konečně byl první záběr, rychle jsem sekl, ale bohužel, už když jsem ji táhnul, tak jsem cítil, že to žádná velká ryba nebude. Rybu jsem vytáhnul a opravdu to byl jen malý cejnek a cejni jsou v přehradě skoro všude a ani ty dnes neberou. Tak jsem ho odháčkoval a pustil hned, jak se dotknul vody. Bouchnul svými maličkými ploutvičkami a celého mne pocákal. Tento prut jsme teda nalíčili znova a nahodili a ten druhý jsme přehodili. Protože nám ale zabral malý cejnek, tak to znamenalo, že je tam celé hejno cejnků. Po 10 minutách nám pak splávek skákal nahoru a dolů a to znamenalo, že tam je hejno malých ryb a ty ryby to tam oťukávají, ale ani jedna nechce zabrat pořádně. Po dalších 10 minutách byl konečně záběr a to silný. Děda byl blíž, tak rychle seknul, dal ji vytáhnout mně, to jsem už cítil, že je tam vetší ryba. Byl to sice cejn, podle odporu, ale už je to macek. Také jsme ho pustili, protože jsme si přišli pro kapra. Pomalu, ale jistě nám docházelo krmení. Měli jsme šrot jen na poslední dva náhozy, tak jsme přehodili každý prut ještě jednou. Začali jsme pomalu balit věci do lodi, pruty byly stále nahozené ve vodě. Děda řekl, že vytáhneme pruty. V tu chvíli sebou prut škubl, splávek vyletěl nahoru , sekl jsem a cítil, že je to kapr. Společně s dědovými radami jsem kapra vytáhl. Večer jsme si ho udělali na grilu a byl moc dobrý.
Návrat do školních lavic 1.září, datum, které ne každý má rád. Proč? Přece začátek školního roku. V tenhle den, i když ne každý rok přesně, se vracíme do školních lavic. Zas a opět usedáme na ty staré žákovské dřevěné židličky a opíráme lokty o rozškrábané lavice. Po dvou měsících potkáváme známé tváře na chodbách, posloucháme strašně otravný a vlezlý zvuk zvonku, který nás bude pronásledovat celý rok. Máme za sebou už celý měsíc a s chutí si říkáme: „Už jenom 9 měsíců!“ Třeba mně ten měsíc strašně rychle utekl. Možná je to tím, že už od 6.třídy nás učitelé straší přijímacími zkouškami na střední a až teď jsme si uvědomili, že jde do tuhého. Možná je to i tím, že jsem se konečně vžila do toho stereotypu přijít, odsedět, odposlouchat, zapsat a odejít. Někdo z vás se třeba do školy těšil nebo naopak. Já vám to neberu, jen se těšte, je hezké, že vás škola baví. Každý máme v hlavě sestavený žebříček o tom, kterého učitele máme a nemáme rádi. A tak jako učitelé si řadíme i předměty. Taky vás vždy naštve, když dostanete do ruky rozvrh hodin na nadcházející rok a zjistíte, že na předmět, který vás baví, máte jiného učitele a víte, že s ním už nebude tak, jak vy chcete? Přesně tak jsem se cítila já. Na skoro všechny mé oblíbené předměty mám jiného učitele. Nestěžuju si, jenom je to jiné. Nějaký čas si zvykáte na nový styl výuky, a to ne každému je příjemné. Když se konečně smíříte s tím, že vám přibyla odpolední vyučování, že máte více nultých hodin a jiné nesrovnalosti, které vy v rozvrhu rozhodně nechcete, tak právě po tomhle šoku přichází další. Písemky, zkoušení, projekty, domácí úkoly. Tyhle věci se ne každému zamlouvají. Na začátku roku se dostavuje vlna velkého opakování z předešlého roku. Čelíte utrápeným obličejům učitelů, kteří trpí, jak jste přes ty dva měsíce zapomněli, co jste mohli. Přesto to s vámi nevzdávají a snaží se vám tyto znalosti narvat zpátky do našich hlav. Když už se zdá, že to nejnutnější si zase znova pamatujete, přijde další vlna. Nové učivo. A vše začíná od samého začátku. Zase vám to všechno narvat do hlav, abyste si to pamatovali a hlavně vám to vysvětlit. Učitelé s vámi mají trpělivost a i tu nejjednodušší věc vám vysvětlí radši 3x, aby si byli jisti, že jste to vážně pochopili. Za to bychom jim měli děkovat. Jenže, kdo z nás to dělá? Popravdě prosím. Já si myslím, že nikdo. Možná pár výjimek je, ale to je minimum. Teď si říkáte, jak tahle holka může tvrdit, že jim máme děkovat? Vždyť nás stále učitelé trápí písemkami a zkoušením. Musíme počítat další a další příklady a psát slohy. Učit se vzorečky, letopočty, státy i s hlavními městy a další všemožné věci, které určitě už nikdy potřebovat nebudeme. Jen si to říkejte dál. Je to váš názor a já vám
ho rozhodně brát nebudu. Jen se zamyslete. Vždyť ti učitelé to dělají pro nás, ne pro sebe. Oni nás připravují na život a chtějí, abychom to někam dotáhli. Teď je jen na nás, jestli budeme dál otravovat v hodinách, nebo naopak přitvrdíme a začneme na sobě pracovat. Vlastně až teď, jak píšu, jsem si uvědomila, co všechno s námi musí učitelé vytrpět. Všechny výmluvy, proč písemku nemůžeme psát zrovna dnes a naopak argumenty, proč je nutností ji odložit, naše známá psaníčka, která se posílají snad v každém věku, kecy o tom, jak je daná látka těžká a složitá, výmluvy, proč nemáme úkol a spoustu dalších neřestí. Učitelé se nás celých devět let snaží připravovat do života. A poslední čtyři roky, tedy druhý stupeň, se snaží nás přesvědčit, ať se učíme k přijímacím zkouškám. V nižších ročnících si to neuvědomujeme. Ale pak přijdeme 1.záři do deváté třídy a najednou to sranda není. Konečně si uvědomíme, že se nám blíží dospělost a sní i zodpovědnost a vzdaluje dětství a musíme si konečně vybrat i to, kam podáme přihlášky. Najednou máme dvojnásobek učení, protože vše, co jsme ty roky zanedbávali a naučili se jen tak na oko, potřebujeme umět pořádně. Až teď nám dojde, že to celou dobu rozhodně nebyla sranda. To jenom my jsme si z toho srandu dělali. Začneme odpočítávat měsíce, týdny a nakonec dny, kdy nás čeká jedna z prvních životních zkoušek. Jak se to blíží, jsme stále nervóznější, zda-li přijímačky uděláme, nebo ne. Pak konečně přijde den, kdy dochází k lámání chleba. Napíšeme přijímací testy a pokračuje další stres. Dostal/a jsem se? Nedostal/a jsem se? Stále do kola aktualizujeme webové stránky naší školy a čekáme, kdy konečně zveřejní ty námi tak moc chtěné výsledky. Pak to přijde. Výsledky jsou zveřejněny. Otevřít? Neotevřít? Otevřeme. Najdeme svoje číslo. S radostí zjistíme, že jsme se dostali, nebo naopak zjistíme, že jsme pod čarou a nezbývá nám nic jiného, než podat odvolání a zase čekat, jestli se na nás usměje štěstí . N…
Trochu jinak nezdařené prázdniny Ne každému se letošní prázdniny vydařily. Mně osobně ano, ale co třeba takové Sofii, které se prázdniny vydařily trochu jinak? Je první den prázdnin a Sofie se svou starší sestrou Kim jede na prázdniny k babičce na venkov. Když mají konečně sbaleno, naženou do auta psa Barona a vyráží. Po hodině cesty jsou konečně na místě a radostně vyskakují z auta a vítají se s babičkou a dědečkem. Sofie je šťastná, že je konečně tady, jde se s Kim a Baronem projít po vesnici a najít nějaké
kamarády. Ale nikde nikdo, všude je pusto a nikde ani noha. Už to začíná vypadat na nezdařené prázdniny, ale to netušila, co se bude dít dál. Skoro celý týden tu nikoho nepotkala a už začínala být docela zoufalá, tak se šla projít s Baronem k lesu v naději, že by někoho mohla potkat. A přesně to se stalo, potkala o rok starší holku Niky s poníkem jménem Šimon. Hned se daly do řeči a skamarádily se. Další dny chodila Sofie za Niky, moc si to spolu užívaly a Sofie moc ráda pomáhala Niky s Šimonem, ostatními koňmi a hlavně s Jimem. Byla v sedmém nebi, protože koně milovala, a konečně měla příležitost být s nimi v kontaktu. Už déle než týden se chtěla Niky zeptat, jestli by se mohla svézt, ale neměla odvahu a nakonec se jí Niky zeptala sama od sebe. Byla hrozně ráda a moc se nato těšila, tak se ráno nasnídala a vyrazila, už cestou měla pocit, že se dneska něco stane a měla pravdu. Když dorazila, nikde nikdo, pak přišla Niky a tvářila se smutně, ale nechtěla říct, co se stalo, tak to Sofie nechala být. Šly spolu do ohrady pro koně a odchytily Sofiinyho oblíbence Jima. Hned ho šly vyčistit a dát mu sedlo. Jimovi se to moc nelíbilo, ale holky byly šikovné a podařilo se jim to. Teď už byl čas na to jít jezdit. Sofie si vzala helmu a šla. Raději na ni dohlížela mamka Niky. Ze začátku jí to šlo dobře, ale najednou se Jim něčeho lekl a začal běžet tryskem. Niky a její mamka na Sofii křičely, aby se pořádně držela. Pak už jen uviděly, jak Sofie letí k zemi. Rychle se tam rozběhly, aby jí pomohly. Sofie ležela v bezvědomí na poli, tak zavolaly záchranku a ta do 20 minut přijela. Když se Sofie vzbudila, byla už v nemocnici s otřesem mozku, tam u ní stáli rodiče a babička s dědou. Když se ptala, co se jí stalo, řekli jí, že spadla ze schodů, protože nechtěli, aby ztratila svou lásku ke koním. Po pár dnech v nemocnici jí pustili a Sofie se šla podívat za Niky a za Jimem, ta jí řekla, že byla tehdy smutná, protože jí umřel poník Šimon na koliku, ale nechtěla jí kazit náladu, tak jí nic neřekla. Vtom se jí začalo všechno vybavovat a došlo jí, proč jí rodiče neřekli pravdu. Byla za to moc ráda, protože kdyby se už v nemocnici dozvěděla pravdu, asi by se neodvážila přijít ke koním. Pro ni tyto prázdniny dopadly moc dobře, dokonce začala jezdit pravidelně na koních a za rok zažila další nádherné prázdniny u babičky na venkově se svojí kamarádkou Niky a koníkem Jimem.
Okoun říční Tento druh ryby žije hlavně v mimo pstruhových typech vod. Patří do druhu okounovitých. Má dvě hřbetní ploutve a jeho prsní a břišní ploutve jsou načervenalé. Živí se hlavně živočišnou potravou, jako je např. hmyz, drobnými rybkami a červy. Lze je chytat na umělé nástrahy nebo woblery. Maximální velikosti okouna se pohybují mezi 30 až 50 cm. Je to ryba žijící v hejnech. Dospělí okouni jsou samotáři. Když jdete na okouny, postačí vám lehčí prut a vlasec asi 0,15 mm. Přes den se schovávají mezi kameny, kořeny a pod podemletými břehy. Okoun je ryba, která se dá chytat po celý rok.
Proč nejsem hezčí? Proč? Všechny dívky v mém okolí jsou mnohem hezčí než já, mají krásnější vlasy, hebčí pleť a úžasnou postavu. Vždycky jsem si přála mít lepší postavu, než mám teď. Ano, sice patřím mezi ty hubenější, ale přesto se svou postavou nejsem spokojená. Chtěla bych mít vypracované břicho, pevný zadek a nohy. Ale moje lenost nemá meze, a když si řeknu, že budu cvičit, zaberu se do něčeho jiného a na cvičení mi nezůstane čas ani síla. Často mi lidé, mí přátelé, říkají, že mi závidí. Já se na ně s překvapeným výrazem zaraženě kouknu. Vždyť mi není co závidět. Nemám hezkou postavu jako z obrázků na internetu, nemám krásné a hebké vlasy jako z reklamy na šampóny. Snažím se sice měnit, abych se sebou byla spokojená, proto mám obarvené vlasy, jiný styl oblékání, jiné kamarády. Ale i tak si občas říkám, že kdybych se začala měnit, nebyla bych to já. Byl by to někdo úplně jiný, ale přesto chci mít lepší postavu. Co pro to udělat? Cvičit? Dobře, až bude kdy. Škola do čtyř hodin, doma o půl
šesté, teď ještě vyřešit úkoly a učení na písemky. No a najednou je deset hodin večer, ostatní už skoro spí a já jsem teprve skončila se školou. A cvičení takhle odkládám den co den. Pak přijde víkend, no hurá, že bych na to měla konečně čas? A ono ne, přijdou víkendové plány a já mám nabitý program a na cvičení zase není čas. Občas ve škole slýchávám urážky typu, že jsem ošklivá, že se neumím chovat a podobně. Ale hlavně to slýchávám z vyprávění, ne od toho určitého člověka, jen od jeho kamaráda. Slova o tom, jak mě spolu pomlouvali. Ano, každý pomlouvá, i já a jsem ochotná pomlouvanému to říct do očí. Dřív jsem s tím problém měla, ale to už odbíháme od tématu. Ano, určitě to pro ostatní je sranda, ale ten, kterého urážíte, to tak brát nemusí, může si to vzít k srdci a mít s tím později problémy v životě. Proto si tyto věci nejlépe nechte pro sebe a třeba je podávejte tomu člověku mírně. Ale hlavně žádné hádky, rvačky a jiné problémy. Je tu i pár naivních lidí, patřím mezi ně i já, že si myslí, že když se namalují, zlepší se to. U některých ano, u některých ne. Sama nevím, do které skupině patřím, ale každá dívka si přizná, že nejhezčí je, když je nenamalovaná. Já si to o sobě osobně nemyslím, ale poznám pár dívek, co jim více sluší přirozený vzhled. Vždyť přirozená krása je ta nejhezčí. Nemusíme se za nic schovávat a každý nás vidí takové, jaké doopravdy jsme, nevidí náš obličej pod tunou make-upu, i když občas se nám zdá, že je to tak lepší.
Těžké rozhodnutí Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je těžké se v životě věnovat sportu a škole zároveň? Zkombinovat tyto dvě činnosti je takřka nemožné. Každý z nás, kdo chce vrcholově sportovat ve svém oboru, a k tomu být aspoň trošičku úspěšný ve škole, musí mít vážně vytrénovanou psychiku. V některých případech je opravdu těžké všechno stíhat časově, zvládat psychicky a ještě se do toho učit. Škola je každý všední den a co tréninky? Nejlépe, aby byly dennodenně, že? Je těžké se rozmyslet, jestli zvolíme vzdělání nebo kariéru. Někdo řekne, že vzdělání je důležitější, jiný zas, že si máš jít za svým snem. A pak jsi tu ty. Nerozhodný, malý pěšák na nekončící šachovnici. Tvůj oblíbený sport je pro tebe vším, ale co škola? Každý z nás musí chodit do školy. Ať chce nebo ne. Školní docházka je povinná, to víme všichni. Ale co si jít za svým snem?
Já osobně jsem zkusila obojí najednou. Bylo to jak pro mě, tak pro mé okolí vážně náročné. Šla jsem si tvrdě za svým snem a přitom jsem se snažila prospívat ve škole s dobrými známkami. I já sama jsem nakonec došla k závěru, že obojí se vážně skloubit dohromady nedá. Ze školy jsem lítala rovnou na tréninky, pozdě večer jsem se vracela z tréninků domů a do noci se učila. Vstávání pro mě bylo tou nejobtížnější věcí. Když pak přišly úspěchy, bylo to něco úplně jiného. Trénovala jsem o to víc, protože jsem věděla, že to má smysl. Ale školu jsem naopak začala víc a víc zanedbávat. Ze všech stran byl na mě vyvíjen nátlak. Dokola jsem poslouchala, že už je čas přestat a začít pořádně studovat. Pak byly i názory, které mi říkaly, že si mám dál tvrdě razit cestu za svým snem. Táta se mě snažil sebevíc podporovat, ale taky se nemohl za mě učit nebo naopak trénovat. Celá moje rodina se mi to všechno snažila co nejvíce usnadnit. Ale nic není nekonečné. A po zdlouhavých a náročných 9 letech jsem konečně pochopila, co je pro mě prioritou. Z části jsem dosáhla svého snu a z části ne. Ale já se smířila i s tím málem a se sportováním na vrcholové úrovni skončila. Nepřestala jsem sportovat úplně, jenom jsem se vzdala členství v reprezentačním týmu ČR. I nadále se však věnuji svému oblíbenému sportu a taky se mnohem více věnuji škole. Mám více času na kamarády. Konečně jsem poznala jaké to je být mladým a dospívajícím dítětem v pubertálním věku. Je jen na vás, jak se rozhodnete. Ale dopředu dobře zvažte, co je pro vás do života důležité. Já než jsem na to přišla, uběhlo zdlouhavých 9 let. A teď si vyčítám, proč jsem na to nepřišla dříve. Mohla jsem za své dětství stihnout mnohem víc lumpáren s kamarády. Doufám, že si vše pořádně promyslíte. Přeju vám, ať dospějete k správnému rozhodnutí, které vás vystřelí až na vrchol. N…
Transylvánský bermudský trojúhelník?! Nedaleko města Kluž na severozápadě Rumunska se rozprostírá tajemný les s názvem Hoia baciu, který místní obyvatelé také nazývají „Transylvánský bermudský trojúhelník“, protože se tam ztrácejí lidé, objevují se neidentifikovatelné létající objekty, ale mnozí tam viděli i duchy. Místní kroniky mluví o tom, že se v lese už ztratilo hodně lidí, které už nikdy nikdo neviděl nebo ti, kteří se vrátili, vypadali, jako kdyby přišli z jiné časové dimenze. Hodně známý je tu příběh ohledně pětiletého
děvčátka, které se v lese ztratilo okolo 70. let minulého století. Když začalo pátrání, holčička vyšla z lesa, už nevypadala jako pětiletá, ale podle lidí byla nejméně o 5 let starší, což řekl i místní doktor, který ji prohlížel… Podle lidí, kteří do lesa přes varování místních vstoupili, je v lese cítit negativní energie, kterou cítí i lesní vegetace. V lese mají stromy děsivě pokroucené kmeny a lidé, kteří okolo nich prošli, pociťovali silnou bolest hlavy, nevolnost a někdy také mdloby.
Z veder do zimy Letošní letní prázdniny byly hrozně horké!!! Jedná se (podle meteorologů) o nejsušší léto od r. 2003, zasáhlo totiž také podzemní vody! Podle vědců z USA se stal r. 2015 nejteplejším od r. 1880! Navíc skoro ani nepršelo. V ČR rtuť teploměru vyšplhala až na 40°C. Z tohoto šíleného horka jsme se dostali během jednoho dne na 20°C. Takže jednodušeji řečeno: Z triček a z kraťasů rovnou do mikin a riflí.☺ Nelča♥
Život Miluju ten pocit, když mám možnost utéct od všech problémů, zahodit vše za hlavu a nad ničím nepřemýšlet. Ale nejde to vždy. Když jsem sama, tak to prostě nejde, nevyjde to ze mě a prostě nejlíp mi k tomu pomáhají kamarádi. S nimi zapomenu na všechny problémy, starosti atd. Jen oni jsou tímto způsobem dokonalí. Ale někteří se tak jen ukazují. Nic nemyslí vážně a až vás využijí ve svůj prospěch, tak vás odkopnou a dělají, že vás neznají. Takové kamarádství je k ničemu, vy to berete vážně, ale protějšek, pro něj je to jen jeden z dalších zábavných dní. Je to smutné, až deprimující, ale to je život a ten přeci nepřišel s návodem. Každý si ho udělá podle sebe a takový ho bude žít až do konce. Život, to je jedna velká překážka, každý říká, jak ho má těžký, ale není to tak, každý ho nemá tak těžký jako třeba nemocní lidé, kupříkladu lidé s rakovinou, leukémií nebo s nemocí motýlích křídel. To je těžký život a ne jak v této době většina mládeže říká, jak má těžký život, když se s nimi rozešel kluk či holka, když jim rodiče nekoupili nový IPhone a MacBook nebo je nepustili na pořádný večírek. Opravdu nechápu tuhle dobu. Když jsem byla kupříkladu já malá, tak jsem si hrávala na pískovišti, chodívala spát v osm hodin a pokud jsem šla později, nebo jsem snad na Silvestra vydržela až do půlnoci, byl to můj osobní rekord a byla jsem na sebe pyšná. Do svých 12 let jsem neznala jediné sprosté slovo. Dnes
osmileté dítě přijde a začne vám nadávat. Opravdu tuto dobu nechápu. Ano sice už i já jsem jiná, jsem drzá, sprostá, ale mírním se a nevyvěšuji na Facebook a jiné sociální sítě to, jestli jsem se včera opila nebo něco jiného. Ale všichni nejsou stejní. Díky bohu. Najdou se i takoví lidé, kteří jsou upřímní, na nic si nehrají a alkoholu a cigaret se nedotknou buď celý život, nebo nejméně do svých 18let. Pár takových lidi znám a jsem za ně velice ráda. Jsou upřímní, když proti mně něco mají, tak mi to poví a nebudou to říkat všem okolo. Řeknou mi to do očí a nestydí se za svůj názor, ale prosadí si ho a takové lidi mám já ráda. Když mě někdo uráží přes internet, nemám vůbec potřebu to brát vážně, protože on neměl odhodlání mi to říct do očí. A život je tedy život a není na to plán a ani návod. Proto žijte svůj život naplno, žijte každý den, jako by to byl ten poslední. Protože proto máme život, proto ho žijeme. Ne, abychom ho jen proflákali, ale abychom tu něco dokázali.
Strach ze špatné známky a z přiznání se rodičům Asi každý zná ten pocit, když dostane špatnou známku. Sevře se mu žaludek, začne mu bušit srdce a v okamžiku, když jí dostane, je konec. Začnete si říkat důvody, co jste udělali špatně a snažíte se přesvědčit učitele, že máte odpovědi dobře. Ale co teprve máte říct rodičům, když ví, že jste se na to pořádně učili! Máte strach, že na vás budou křičet, zabaví vám mobil nebo tablet a budete mít domácí vězení. A co když nemáte pravdu, třeba na vás zvýší hlas nebo dají na týden domácí vězení, ale je to určitě lepší, než jim nic neříct, protože by to bylo ještě horší, kdybyste jim lhali. Tak si pamatujte, že je vždy lepší všechno říct, než lhát.
Strach z osobního výkonu Každý člověk si pod slovem STRACH představuje něco jiného. Někomu se vybaví strach ze smrti, jiným zase ze školy, ale já, já mám největší strach z osobního výkonu. A to hlavně ve sportu. Když jedu na nějaké závody, ať už to jsou gymnastické, atletické či jiné závody, mám největší strach z toho, že se mi to nepovede. Chybovat je přeci lidské, ale mě nejvíce svírá ten pocit, že to zkazím družstvu nebo že se za to na mě bude někdo zlobit. Samozřejmě když mám období, kdy se mi pořád něco nedaří a pořád ve všem chybuji, také se na sebe trochu zlobím, ale to nikdy nevystihuje ten pocit, když se na mě zlobí někdo jiný. A z toho já mám největší strach.
Strach Ahoj, mé jméno je John, John Balda. Je mi 10 let a rád bych vám sdělil svůj příběh, který jsem prožil se svou mladší sestrou Daisy na letošním táboře. Letošní rok je pro mě velmi výjimečný, asi si hned nedokážete představit proč, ale já jo a až moc dobře, letošní rok totiž jedu poprvé na tábor i se svou mladší sestrou Daisy. Je jí 6 let, má ráda plyšové medvídky a cukrovou vatu, ale to v téhle chvíli není tak podstatné, podstatnější je to, že já jsem na tenhle tábor vůbec nechtěl jet a to kvůli svému strachu ze tmy. Celý tábor probíhal vcelku rychle až do té chvíle, než jsem na programovém listu spatřil: ,,Večerní program: Stezka odvahy.“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce a v žaludku, jako kdybych měl kamení. Celé odpoledne jsem se snažil vymyslet, jak se té stezce vyhnout, ale nic mě nenapadalo. Den jako kdyby netrval ani minutu a už se setmělo a byla tma. Zalezl jsem si do stanu a čekal, že někdo přijde. Čekal jsem tak dlouho, že jsem z toho čekání usnul. Jako kdybych nespal ani minutu a vtom mě probudil instruktor a řekl mi, že se mám připravit. Vyšel jsem ven a najednou ke mně přišel kluk a jako kdyby poznal, že se bojím, doprovodil mě po cestě až k lesu a sdělil mi: ,,Když jsem šel poprvé na stezku odvahy, taky jsem se takhle bál, ale vzpomněl jsem si na svou rodinu, přátele a také na lidi, které jsem tu poznal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že možná nejsem sám, kdo se něčeho bojí, a připadal jsem si, že tu jsou všichni lidi, které jsem kdy v životě poznal a které mám rád.“ Po jeho slovech jsem se odhodlal a vkročil do lesa, vůbec jsem nepomyslel na to, že mám strach ze tmy a byl jsem hrdý na to, že jsem svůj strach ze tmy překonal.
Pocit při návštěvě hřbitova Návštěva hřbitova je pro nás děcka asi trochu jiná než pro dospělé. My jsme trochu víc pověrčiví než rodiče a taky navíc: když vejdu do areálu hřbitova, kde je příšerné ticho, přepadne mne takový divný pocit. Ten u mne nastává vždycky na hřbitově, ale tento je něčím jiný. Sevře se mi žaludek, srdce se mi rozbuší a začínám zrychleně, ale potichu dýchat. Je jedno, kolik mi je, jestli pět, osm, dvanáct nebo patnáct. Raději se chytnu maminky nebo tatínka za ruku v naději, že se pocitu zbavím. To mrtvolné ticho nahání hrůzu. Jediné, co hřbitov osvětluje, jsou mihotající se plamínky svíček. Když přicházím k hrobu mého předka, mám zase ten nepříjemný pocit. Při zapalování svíčky se mi zdá, že mě někdo sleduje. Nedokážu přesně říct, jestli shora, zespodu, zleva či zprava. I když jsem zesnulého osobně neznala, cítím, že mi chybí. Chtěla bych ho poznat. Ale nemohu. Taky cítím, že ho mám ráda. Při odchodu z hřbitova si prohlížím náhrobky. Se smutkem zjišťuji, že v hrobech jsou děti staré jako já nebo i mladší. Sklopím oči, smutně si povzdechnu a odcházím pryč…
The halloween story - aneb adopce Laury Dneska je 2.10. Dneska jsou dušičky, den zesnulých. Celá rodina už na hřbitově byla, zbývám jen já. Už jsem velká, na pověry nevěřím, ale už od rána jsem měla pocit, že se dnes stane něco neobvyklého. Na hřbitov jsem šla pěšky. Chtěla jsem si nejen prohlédnout noční město, ale nerada v noci řídím. V temných uličkách nebylo slyšet nic kromě mého dechu a zvuku, který vydávaly mé podpatky. Šla jsem i kolem obchodů, které měly otevřeno. Lidé v nich na mě divně koukali. Radši jsem zrychlila. Už jsem byla skoro u hřbitova, když vtom jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Zrychlil se mi tep i dech. Otočila jsem se a tam stála malá holčička s medvídkem.
Najednou se ke mně rozeběhla. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály ve větru. Měla na sobě šaty. Přiběhla a objala mě. V životě jsem ji neviděla. Sklonila jsem se k ní a zeptala se, kde má maminku nebo tatínka. Ukázala na hřbitov. Dala jsem jí svou bundu, aby se zahřála. „ A s kým tu jsi?“ zeptala jsem se. Neodpověděla mi, zato se rozbrečela. Tak mi nezbylo nic jiného než zavolat policii. Když přijeli, tak s nimi děvčátko nemluvilo. Jeli jsme na stanici a s překvapením zjistili, že je hledaná už 0,5 roku. Žádné příbuzné neměla. Pak najednou omdlela. Probudila se až v nemocnici se zápalem plic a podchlazením. Tam mi až řekla, že se jmenuje Laura a že jí je 6 let. Měla jít do dětského domova, ale já to tak nemohla nechat. Za tu chvilku si získala mé srdce. Rozhodla jsem se jí adoptovat. O tom jsem nemusela dlouho přemýšlet. Každý den jsem za ní chodila a staly jsme se velké kamarádky. Přesto, že mi je teprve 20 let, tak jsem byla přesvědčená, že dítě chci. Zvládnu se o ni postarat, to vím. A kdyby ne, pomohou mi s ní její babičky. Rodina z toho nadšená moc nebyla, ale když uviděli ty její vlásky, ty velké modré oči a její mírně rošťácký usměv, byli z ní hned nadšeni. Od té doby se mi začalo dařit. Dodělala jsem vysokou školu, měla manžela a s ním ještě jedno dítě. Laura je jako naše biologická, neděláme v tom rozdíl. Taky jsem získala práci jako učitelka. Ale stejně doteď nevíme, kde byla Laura ten půl rok. Je to velká záhada.
Strach Už od svých šesti let hraji na klavír a jezdím na soutěže. Jednou mi moje paní učitelka oznámila, že pojedu na svou první soutěž. V té době mi bylo asi devět let. Strašně jsem se těšila, ale to jsem si neuvědomila, že tam bude plný sál lidí a porota. Cvičila jsem, jak nejvíc to šlo. A zrovna lehké skladby jsem tedy neměla. Čím více se soutěž blížila, tím více jsem se bála. Nejvíc jsem se bála, že budu mít okno. Nastal den, kdy byla soutěž. Dorazili jsme na místo. Já se šla rozehrát s mojí paní učitelkou. Zahrála jsem to dobře, ale potom, když byla generálka, jsem zapomněla začátek skladby. Nemohla jsem si vůbec vzpomenout. Proto mi to musela paní učitelka zahrát. Potom, co se tohle stalo, jsem se bála, že se to stane i na soutěži, až budu hrát. Přišla jsem na řadu. Uklonila jsem se. Sedla si za klavír a přemýšlela, jak začít. Začala jsem hrát celá ztuhlá. Potom to ze mě všechno spadlo a já hrála, jako kdyby se nic nestalo. Nakonec jsem byla první a postoupila do dalšího kola. Pořád se bojím, že se tohle stane, ať už je to koncert nebo soutěž. Sice míň, ale bojím
Hádanky Běhá to okolo chalupy, dělá to cupity dupity? Bílá jako mléko je, tichem všechno přikryje. Auto, domy, stromy,lidi nikdo neuvidí. V zimě dokonce i zebe. V létě je ho plné nebe. Na obzoru beránky zrána jako za večera proměňuje v červánky. Dvě kukačky vedle sebe sedí, jedna druhou nevidí. Co je to? Čtyři rohy, žádné nohy, chaloupkou to pohne. Kdo je to? Neustále to mění tvar, ale přesto je to stále kulaté. Co to je? Truhláři mě nejlíp znají, pěkné dřevo ze mne mají.
Kdo bez štětce a bez barev obarví nám pestře les? (podzim)
Má to klobouček, jednu nožičku, pěkně si sedí v mechu, v lesíčku. (houba)
Otec má tisíce synů, každému čepici sjedná a sobě nemůže. (dub a žaludy)
Stojí krejčí na pasece, tisíc jehel s sebou nese. (ježek)
Maličké zvířátko je tahle čiperka, větvičku přeskočí i když je nevelká. (veverka)
Halloweenská lucerna pro nejmenší Ahoj, víš jak si vyrobit halloweenskou lucernu? Že ne? No tak to je tento článek právě pro tebe. Potřebuješ: 1. dýni 2. provázek 3. svíčku 4. prkénko 5. nůžky 6. lžíci 7. misku 8. kuchyňský nůž Postup: Popros někoho dospělého, aby ti odkrojil vršek dýně, který bude sloužit jako víko lucerny. Pomocí lžíce dýni vydlabej. Teď přišel čas vyřezat dýni obličej nebo nějaký vzor. Aby ti v dýni svíčka pořádně držela, vydlabej otvor pro svou svíčku. Po stranách dýně si udělej dvě dírky na provázek, který zauzluj. Malou dírku vyřízni i ve víku. Ještě jednou požádej svého dospěláka, zda by ti zapálil svíčku a pomohl zavěsit lucernu do okna nebo třeba ven. Přeji ti, aby se ti lucerna povedla. Klára
Můj první basketbalový zápas Jsem anonym a hraju basketbal za BK Studánka Pardubice. Když jsem měla svůj první basketbalový zápas, hrozně jsem se bála, že to zkazím. Odehrával se v Praze a měly jsme hrát proti BK Trutnov. Nastoupily jsme na hřiště a začalo se hrát. Hned ze začátku mě trenér dal do první pětky. Rozehrály jsme a začaly hrát. Nakonec jsme vyhrály 86:47, trenéři nás chválili a já se konečně přestala bát. Teď se na zápasy těším a nebojím se. Anonym 007
Lentilkové sušenky Je podzim, všechno barevné, tak proč my bychom si nemohli udělat barevné sušenky? Jdeme na to, ale ještě předtím požádejte o pomoc maminku! Potřebujeme: 250 g másla 165 g krupicového cukru 2 lžíce vanilkového extraktu 1. žloutek 335 g polohrubé mouky 6 krabiček lentilek Jak na to: 1. Troubu předehřejte na 180 °C. Máslo a cukr ušlehejte do světlé a nadýchané pěny. Přidejte extrakt a poté i žloutek. Nakonec vsypte mouku a uhněťte (zpracujte) těsto. 2. Těsto, které jsme zpracovali, si budete postupně po kouskách brát do ruky a budete z něj dělat kuličky, které potom splácnete. Placičky by měly být přibližně stejné. 3. Každou sušenku ozdobte 4 - 6 lentilkami a vyskládejte je na plech vyložený pečícím papírem. Pečte 10 – 15 minut. 4. No a potom s pomocí maminky vytáhnete z trouby, necháte vychladnout a potom DOBROU CHUŤ. Simča
Podzim I. Když se řekne slovo podzim, vybaví se mi pouštění draků, padání listí, barevy, dlabání dýní a spousta dalších věcí, které by se k tomuto tématu daly ještě vymyslet. Já osobně mám podzim docela ráda, hlavně když jsme celá rodina na chalupě. Sklízíme jablka, trháme šípek na čaj a
marmeládu, dlabeme dýně a užíváme si teplo domova. Podzim je příjemné období. Přeji ti, aby sis toto období užil stejně tak jako já.
Podzim II. Čas, kdy se nám listí barví do duhových barev a pomalu se začínáme těšit na Vánoce. Kdy večer čteme u svíčky a kreslíme obrázky na zamlžená okna. Barevné listí nám pomalu opadává, cesty jsou přímo posety závějemi duhových barev. Sklízíme čerstvá jablíčka a kocháme se rozkvetlými květy. Nebo si vychutnáváme čerstvě vytažené kaštany z trouby. Ráno nás mohou potkat drobné mrazíky, možná však i pár paprsků sluníčka. Podzim je i čas milovníků filmů, kdy můžeme v chladnějších dnech koukat na filmy od rána do večera.
Strach - citáty • Kdo má moc, se práva nebojí. Walther • Jen ten neví, co je strach, kdo nepoznal nebezpečí. Urban • Kdo se bojí, nesmí do lesa. • Bát se smíchu znamená nesnášet pravdu. Ivan Sergejevič Turgeněv • Být sám a bez přátel znamená vést život plný nebezpečí a strachu Marcus Tullius Cicero • Skutečnost, kterou lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou cítit strach. Gilbert Pierre Cesbron • Bis Frauen sind schön, wird die Menschheit nicht auf. (Dokud ženy jsou krásné, lidstvo nevymře.) Leon Battista Alberti • Rána, kterou zasadil přítel, se nehojí. africké přísloví • Strach lže a ty mu věříš. Friedrich Nietzsche
• Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte. Elbert Hubbard • В глазах любящей женщины даже осел философом. (V očích milující ženy je i osel filozofem.) Anton Pavlovič Čechov
Strach prvňáčků 1. Čeho se nejvíce bojíš? 2. Měl jsi strach, když jsi šel poprvé do školy a z čeho? 3. Pamatuješ si jméno paní učitelky? 4. Co děláš s ostatními dětmi v družině? 5. Baví tě psaní, nebo počítání? 6. Dokázal bys říct krátkou básničku? 7. Kolik už máš jedniček? 8. Vybíral jsi si aktovku do školy sám?, co se ti na ni líbí? 9. Líbil se ti zápis? Jakou jste měli pohádku? 10. Jak jsi se připravoval na první školní den? V kolik jsi vstával? 11. Našel sis už nějaké kamarády, jaké? Matyáš Blažek, 1.A 1.ničeho 2.ne, těšil jsem se 3.Olga Bártová 4.hraju si s modelínou 5.baví mě oboje 6.ne, učili jsme se ji, ale nepamatuju si ji 7.mám jich 7 8.vybíral jsem si ji sám, nejvíce bagr 9.už nevím, jo líbil se mi 10.nepřipravoval a už ani nevím, mamka mi to řekla 11.Toník, Štěpa Barča, 1.B 1.trošku světel, když projede auto 2.těšila jsem se
3.Pavlína Horníková 4.často kreslíme, lechtáme se 5.všechno mě baví 6.Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky. A trojníček na tabáček, bude z tebe hajdaláček. 7.asi 4 nebo 5 a 3 razítka 8.sama, přední malá kapsička 9.líbil, pohádka perníková chaloupka 10.seděla na gauči a přemýšlela, co si dát do aktovky a popoháněla mamku, ať mi vše nachystá na první školní den 11.Tereza, Anička, Lukáš
9
2 3 7 6 8 2 8 4 7 3 8 7 1 5 2 9 4 5 9 8 3 2 1 6 5 1 4 7 4 1 3 6 2 9 5 5 9 1 7 3 8 3 8 5
9 1 8 7 2 5 4 6 3
4 2 3 6 8 1 7 5 9
5 6 7 4 3 9 1 2 8
2 8 1 5 4 6 3 9 7
3 4 6 9 7 2 8 1 5
7 9 5 8 1 3 6 4 2
6 5 4 3 9 8 2 7 1
8 7 2 1 5 4 9 3 6
1 3 9 2 6 7 5 8 4
Už jsi někdy dekoroval(a)? Pokud ne, tak ti to vřele doporučuji. Zdobit a dekorovat toho můžeme hodně, protože podzim je, tedy alespoň pro mě, nejpřívětivější roční období pro dekoraci. Díky tomu, že nám podzim dává spoustu přírodních ozdob, nepotřebuješ si ani nic kupovat. Stačí si totiž dojít ven nasbírat například kaštany, žaludy či různé barevné spadané listí. Pak už záleží jenom na tobě, jaký typ dekorace si chceš vyrobit. Jestli si chceš vyrobit dekoraci do vázy, nebo do nějaké mísy. Jakým způsobem si to naaranžuješ, seskládáš a zarovnáš, je už jen na tobě. Do budoucna ti přeji hodně štěstí a zábavy v dekorování.
