1 Občas jsem si to představovala – co by se stalo, kdybych jednoho dne nepřišla domů. Ne že by mě kdy napadlo utéct – to bych nikdy nemohla udělat, i když jsem občas fantazírovala o tom, že bych odjela na jih a ubytovala se v nějakém hotelu. Někde, kde by součástí vybavení pokoje byly župany, samozřejmě. Takové miluju. Ale, ne, ty myšlenky nebyly tolik o útěku jako spíš o krutém zásahu osudu. Co kdyby, řekněme, mě srazil nějaký stokrát omílaný autobus na stokrát omílané ulici. Velký náklaďák. Ať by to bylo cokoli, stalo by se něco strašného a moje rodina by se musela vrátit domů a dát dohromady všechny ty každodenní kousky mého přervaného života. Můj manžel by viděl můj šálek od kávy, nedopitý, na okraji půlkruhový otisk mé rtěnky. Moje matka mé flanelové pyžamo s Eiffelovkami v koši na prádlo a tyčinku na rty na nočním stolku. Moje knížka ležící na posteli, rozevřená na místě, kam jsem dočetla, v kartáči dosud budou moje vlasy. Bude tam můj opravdu drahý krém proti vráskám, který upřímně řečeno prakticky nefunguje, nabíječka mobilu pořád ještě bude zapojená do zásuvky. Takhle by to vypadalo, myslívala jsem si. Všechny ty věci tady. Přehrávala jsem si tuhle hru v hlavě také vždycky, když jsem měla někam letět. Přemýšlela jsem, co by lidi potom našli u mě doma. Však víte, kdybychom se zřítili k zemi v ohnivé kouli, na sobě žluté záchranné vesty s těmi šikovnými píšťalkami. Dělá tohle ještě někdo? Sestavuje nesmyslná a zbytečná myšlenková puzzle? Nevím. Létání bývalo zábavné, ale po jedenáctém září mě posedla tahle hloupost, kvůli které jsem pokaždé před odchodem z domova přemýšlela, jestli nemám některé věci –7–
schovat. Ne že by toho ke skrývání bylo moc – nic mimořádného jsem neprováděla. Ale dělala jsem si starosti kvůli těm několika milostným dopisům, těm, které jsem si schovávala ze svých prvních dnů s mým prvním manželem, a které by Ianovi neudělaly radost, kdyby je objevil. A půl lahvičky vicodinu od zánětu zubního kanálku, kterou jsem si schovala pro případ emoční krize, kterou bych nebyla schopná zvládnout. Jo, a ty červené krajkové tangáče, které mi Ian daroval k jednomu Valentýnovi. Nevím, co si myslel. Kdybych se už nikdy nevrátila domů, moje dcera by je mohla vidět a myslet si, že jsem je opravdu nosila. Tahle představa by to ubohé děvče mohla poznamenat na zbytek života. A to tak asi byla všechna moje tajemství. Nejspíš byste mohli říct, že moje svědomí pracuje přesčas. A i když jsem ve skutečnosti nikdy před odjezdem nezašoupla ty červené krajkové šňůrečky na dno prádelníku ani neschovala lahvičku s pilulkami, opravdu jsem otírala cákance v mikrovlnce a odstranila z ventilátoru sušičky tlustou vrstvu chmýří, které v tom ventilátoru být nemělo. Ujistila jsem se, že je můj dům čistý. Odstranila jsem stopy svých domácích zločinů, takže by nikdo nemohl odhalit, že dělám nepořádek a nejsem schopná udržet spotřebiče pod kontrolou, což je pravděpodobně nějaká domácí verze posedlosti nosit čisté prádlo pro případ nehody. Tyhle hry mozku – myslím, že se člověka pokouší tak trochu rozhodit v každodenním kolotoči, nebo je to možná ta ostražitost, která se dostaví po určité době nevyhnutelného zármutku, přebývajícího poblíž. Nebo je to možná jen o tom, že chceme být dobří, dokonce i ve smrti. Vyhýbání se ostudě, i když je už z člověka studená mrtvola. Nevím. Ale co vím, o čem přemýšlím od toho dne, je to, že jsem to byla vždycky já, koho jsem si představovala, jak nenadále zmizí. Nikdy jsem si nepředstavovala, jak nacházím lahvičky léků někoho jiného, nebo pantofle vytvarované podle jeho chodidel, teď zapome–8–
nuté pod postelí. Nepřemýšlela jsem o tom, jak najdu talíř od snídaně po někom jiném, nebo drobné vybrané z kapes, teď pohozené na prádelníku, jejich přítomnost usazenou hned vedle jejich absence.
Toho rána ale předměty kolem mě neměly žádný jiný význam než předchozího dne. Zdá se to divné, viďte? Jeho brýle na čtení na nočním stolku ke mně nevysílaly žádný převratný vzkaz. Jeho sklenice na vodu mi neříkala nic, co bych měla vědět. Zdál se mi sen – byla jsem někde vysoko a bála jsem se a odněkud se ozývalo nějaké bušení, ale když jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že mi do snu pronikla skutečnost. Bušení se ozývalo za oknem. Naše loď se nějak uvolnila z úvazu a narážela na molo. Ležela jsem tam, snažila se posbírat realitu svého života, jak tak člověk dělává, než ráno vstane, dívala jsem se na bílou barvu závěsů a pokoušela se odhadnout, jak je venku. Matně bílá, nejspíš pod mrakem. V Seattlu je pod mrakem dobrý odhad bez ohledu na roční období. Nepodívala jsem se, jestli on leží nebo neleží vedle mě. Myslím, že jsem prostě předpokládala, že tam je, protože bylo ještě časně. Máme jednu z těch matrací z kosmické pěny, na které sebou můžete mlít, jak chcete a osoba vedle si toho sotva všimne. Myslím, že v reklamách ukazují sklenici vody, která se ani nezachvěje, zatímco nějaký chlapík vedle ní skáče. No, pes si klidně vyskočí na postel a vy o tom nevíte až do chvíle, kdy otevřete oči a zjistíte, že na vás civí. Překulila jsem se. Snažím se ze všech sil rozpomenout. Vybavuju si, že jsem očekávala, že uvidím oblouk jeho ramene, odvráceného ode mě, pečlivě ostříhané černé vlasy na polštáři. Ale viděla jsem jen prázdnou vedlejší postel. Široký, prázdný, luxusní prostor, natáhla jsem si přes jeho stranu nohy a byla naprosto spokojená s tím, kolik mám místa. Naslouchala jsem, –9–
pokoušela se odhadnout, jestli je doma. Ozývalo se to hloupé bouchání, ale dům byl ještě tichý. Možná si šel zaběhat, nebo do práce, i když byla neděle, ale to by nebylo nic neobvyklého. Jo: uvědomuju si, že jsem neslyšela žádné kroky, ani cvaknutí toustovače, ani šum hlasů z televize. Nejspíš byl pryč a já jsem byla ráda. Jsem si jistá, že nejsem jediná manželka, která to tak cítí – tu mírnou úlevu nad tím, že on není doma. Moc ho miluju, opravdu; ale mít dům sama pro sebe… bez potřeby hovoru nebo společnosti či tlaku jeho přítomnosti… áách – káva v posteli, radost ze samoty, pár sušenek v papírovém ubrousku k snídani – samo nebe. Ale nejdřív tu bylo to bouchání. Vstala jsem a sešla dolů. Dobrá, to jsem tehdy cítila, bušení v hlavě, nepříjemné kovadlinky po přemíře vína a po tom příšerném večírku. BetterWorks, Ianova softwarová společnost, uváděla nový produkt, něco, co mělo změnit způsob, jakým sdílíme dlouhá videa. Vážně toho moc nevím o detailech. Měla bych, ale nevím. Ráda bych to celé chápala, ale můj mozek má své vlastní vypínače, které stiskne při dlouhých vysvětlováních, návodech k použití a pravidlech pro deskové hry předčítaných nahlas. Jsem vysokoškolsky vzdělaná, ale přísahám, že v tu chvíli, kdy se někdo rozhodne mi osvětlit, jak funguje fax, nebo jak se hraje whist, se dvířka v mém mozku hlasitě zabouchnou. Večírek patřil k těm nóbl záležitostem, konal se v krásné hale kanceláří BetterWorks na Queen Anne Hill. Za vysokými skly oken byla noc leskle černá a dole pod námi se třpytilo město. Space Needle zářila tmou v celé své kráse vedle Tomorrowlandu George Jetsona. Na večírku byl i Nathan Benjamin, Ianův partner. Mám Nathana ráda. Měla jsem ho ráda už předtím, než jsem se s ním před lety seznámila, protože má ta dvě křestní jména, se kterými působí tak přátelsky. Ale místnost byla plná i dalších lidí, samozřejmě – programátorů a projektových – 10 –
manažerů a investorů a manželek investorů, z malých ubrousků jedli nejrůznější trendy lahůdky a vedli vtipné řeči. Později se večírek přesunul na široký, vlhký trávník v Kerry Parku, který se rozkládá hned vedle budovy BetterWorks. Celý večer jsem předstírala, že nejsem plachá, i když bych mnohem radši byla doma, cpala se popcornem, válela se u televize a dívala se na Travel Channel. Pořád jsem si popotahovala sukni, protože Ian mi koupil nové přiléhavé černé šaty a požádal mě, abych si je vzala na sebe, a já jsem měla vztek sama na sebe za to, že jsem souhlasila. Širší náplast by zakryla víc a stála by mnohem míň. Vzala jsem si střevíčky na vysokých podpatcích a podlaha byla kluzká a já jsem pořád musela myslet na to, jak jsme s mou sestrou Amy jezdily v garáži na kolečkových bruslích, když jsme byly malé, popojížděly jsme dopředu vždycky jen o kousíček a pevně se přitom držely ponku, a pak jsme skoro stejně zkoušely kola a nakonec sekačku na trávníku. Důvody pro příliš mnoho vína přímo na večírku. „Ale ne, Polle. Polluxi, chlapče. On tě nepustil ven?“ Můj Pollux, můj sladký černý voříšek, začínal stárnout. Potřeboval ven v tu chvíli, kdy jste vstali, chudáček. Utřela jsem loužičku. Radost z nečekaného času o samotě vystřídalo podráždění. Měla jsem zlost na něj. Na Iana. Zapomenout na mého, našeho zlatého starého psa, který se teď tvářil tak zahanbeně. Na louži jsem spotřebovala skoro polovinu role papírových utěrek a ke všemu pořád to bušení zvenku a moje bolavá hlava. Překročila jsem střevíčky s vysokými podpatky, pohozené za dveřmi. To byla noc. Nedokázala jsem si vzpomenout, že bych si je tam zouvala, ale nepamatovala jsem si ani, jak jsem se vrátila domů a šla si lehnout, abych pravdu řekla. Musím ale také říct, že to u mě není normální. Málokdy vypiju víc než sklenici vína, maximálně dvě. Opravdu opilá jsem byla možná dvakrát v životě, jednou kdysi dávno, ještě na střední, to jsem – 11 –
se opila s Tommym Truellem vínem z krabice. Vypili jsme ho, než jsme šli na večeři do restaurace Velvet Turtle, odkud jsme měli jít na výroční setkání absolventů. Celý večer se mi motala hlava a bylo mi zle. Vyděsilo mě to. Nemám ráda, když nad sebou ztrácím kontrolu. Pollux zase nabyl obvyklé důstojnosti a capkal za mnou, když jsem otevřela dveře na zadní molo. Úvaz na přídi naší malé plachetnice se uvolnil a s každou vlnou na jezeře narážel na molo. Byla jsem ráda, že tam Ian není a nevidí to. Vztekal by se. Klekla jsem si, musela jsem párkrát po lodi chňapnout, než se mi podařilo příď chytit. Hledala jsem škrábance, ale zdálo se, že je všechno v pořádku. Pro jistotu jsem ještě po bocích přejela rukou, pro případ, že bych si nevšimla něčeho, co on by hned viděl. To já jsem loď přivazovala, když jsme se v pátek odpoledne vrátili z vyjížďky, takže to byla moje chyba, že provaz nebyl pořádně dotažený. Bylo to o vlásek. Takhle se to Ian nikdy nedoví. Byla jsem ráda. Ian takové chyby nedělá a nemá velkou trpělivost s chybami jiných. Také se nikdy nedoví, že jsem byla venku v županu. S tím by měl velký problém, i když to zní divně. Je majetnický, což je hodně nepříjemné. Podle toho, jak se chová, by člověk soudil, že pouhý pohled na mě by přitáhl hordy slintajících mužů, co jsou zrovna teď na jezeře. Župan po mé matce, s odbarvenou skvrnou na prsou a s papírovým kapesníkem v kapse, je sexy jak samo peklo, a všichni ti chlapi už by stáli ve frontě, bažící jen po pohledu na mě, zabalenou v tom froté hadru. Pohled nic moc, to si pište. Možná náš soused, starý Joseph Grayson, by se rád podíval, ale ten je polovinu času sjetý pod obraz. Nebe opravdu bylo zatažené, ale byly to takové ty mraky, co se ženou po obloze, jako by měly lepší věci na práci. Slunce se pokoušelo probojovat ven. Uvázala jsem loď a rozhlédla se po jezeře. Vypadalo nádherně. Někdy to člověka skoro zaskočí, a tak jsem tam stála a jen se dívala. Potom, co jsme se před – 12 –
dvěma lety vzali a Abby absolvovala a odstěhovala se, jsme se přestěhovali k Lake Union. Tuscany, čtvrť na opačné straně mostu, kde jsme bydleli předtím, uchovávala příliš vzpomínek na naši pomotanou minulost. My (no dobře, Ian) jsme koupili velký hausbót na konci mola. Kdykoli před někým, kdo není od nás z města, vyslovím hausbót, myslí si, že s ním jezdíme po jezeře. Musím jim vysvětlovat, že to vlastně není loď, ale plující dům, jako v Samotáři v Seattlu, jenomže Meg Ryanová měla lepší vlasy, než mám já. Ian má sice lepší vlasy než Tom Hanks, ale Pollux má nejlepší srst z nás všech a nijak se s tím nevytahuje. Vyhlídka z našeho domu se podobá té, jakou má Ian ze své kanceláře nahoře na Queen Anne Hill, ale z hausbótu se před námi rozkládá, místo abychom si ji prohlíželi shora. Lake Union, Space Needle, nejrůznější lodě supící kolem, přistávající hydroplány – člověk má pocit, jako by město bylo na hony daleko, jako když patříte k jezeru a jezero k vám. Nikdy nechci žít nikde jinde, prohlásil jednou Ian. Mohl bych tu zemřít a budu šťastný. Vím, co tím myslí. Právě v tu chvíli to byl úžasný pocit, i potom, co jsem utírala loužičku a s tou třeštící hlavou a s pocitem, že se to mezi mnou a Ianem předešlé noci zase nějak zvrtlo. I tak jsem se cítila dost dobře, protože okolo plulo pár kachen a za chvilku kolem přepádlovali kanoisti. Žena vzadu mi zamávala a já jsem jí mávání oplatila, vydechla jsem a všimla si, že cibulky narcisů v květináčích na molu začínají vyrážet, maličké šípy zeleně. Už se mi nechtělo vrátit se do postele. Šla jsem si uvařit kávu. Ian nejspíš pospíchal, potřeboval ráno rychle vypadnout, pomyslela jsem si, protože si dokonce ani neudělal kávu, a Ian svou ranní kávu sakra potřebuje. Také mě napadlo: Možná zašel k Louise, přinese nám pěkně napěněné latté a malinové muffiny, a jestli se ukáže s tím božským bílým sáčkem a dvěma kelímky, tahle dávka domácího kafe mi poslouží jen jako předkrm. – 13 –
