O nočních můrách operní režisérky Můj počáteční dojem z Magdaleny Švecové, historicky první ženy, jíž byla v Národním divadle svěřena režie Prodané nevěsty? Něžná bytost, vlídná maminka dvouleté Zuzanky, která se už v prosinci dočká sourozence. K hudbě předurčily Magdalenu geny: dědeček působil jako koncertní mistr violoncell v orchestru FOK, babička tančila u E. F. Buriana. Jejím otcem je přední osobnost našeho hudebního dění Jaroslav Krček, maminka Gabriela hraje na hoboj. Manžel David Švec má už ve svých 31 letech zvučné jméno coby klavírista a dirigent. První profesní zkušenosti získávala v operním studiu a v komorní opeře JAMU, zajímavé příležitosti jí opakovaně nabídlo plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Miluje Janáčka, Mozarta a díla baroka, přitahuje ji taneční a pohybové divadlo. Jak jste si představovala svoji budoucnost řekněme ve čtrnácti letech? Naprosto naivně. Chtěla jsem ţít na statku, mít krávu a koně… Později jsem si přála učit děti na housle. Tento sen se mi splnil, rok jsem působila v jihočeských Borovanech a ideál se záhy rozplynul. Proto jste svou dráhu přehodnotila a vrhla se na operní reţii? Kdepak, ta cesta byla daleko delší a myslím, ţe nejlépe ji vystihuje věta „divadlo si mě našlo“. Od dětství jsme s bráchou pořád něco nacvičovali, vymýšleli malé divadelní formičky. Později, uţ jako studentka houslí na konzervatoři, jsem „svůj soubor“ rozšířila na patnáct členů, občas jsem i ušila kostýmy a zahrála si. Divadlo tak vyplnilo velkou část našeho tehdejšího ţivota. Ale opera? Nikdy jsem ji neposlouchala. Po konzervatoři jsem si podala přihlášku na činoherní reţii, a kdyţ mě nepřijali, odjela jsem do Vídně, abych se na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst zdokonalila ve hře na housle. Teprve tady jsem se začala zajímat o operu a teprve tady mi docvaklo, ţe právě muzika a láska k divadlu jsou dva krásné obory, které v sobě mám a které se v opeře tak dokonale propojují. Co všechno ovládá člověk, o kterém si myslíte – to je opravdu špičkový operní reţisér?
Opera jako syntéza nabízí spoustu moţností. Je-li dotyčný skutečná špička, pak ovládá všechny její stránky. Ale myslím si, ţe výraznou stopu můţe zanechat i člověk, který vyniká jen v jednom z oborů – ať uţ jde o činoherního reţiséra, choreografa, výtvarníka, designéra. Třeba Robert Wilson, který dělal v Národním Janáčkův Osud, je úţasný vizualista. Stejně tak Jean Pierre-Ponelle byl scénograf a skrze své výtvarné cítění vytvářel nádherné opery. V první řadě by ale měl špičkový reţisér brát opravdu váţně muziku! Které aspekty reţie dávají nejvíc zabrat vám? Vymyslet to! A posléze, kdyţ uţ jsme ponořeni do práce, uhlídat si původní záměr, finální podobu. Neztratit odstup a objektivitu. Být náročná a neslevovat, protoţe přílišná laskavost se nevyplácí. A někdy dá zabrat spolupráce s jedním jediným člověkem… Zkrátka, nejednou se objevují zdánlivě nepřekonatelné překáţky, ale překonat se musí, jinak bychom nedošli do cíle. Mládí je v lecčem jistě radostné, ale v profesním ţivotě můţe přinést i pořádné těţkosti… O to víc si váţím lidí, kteří, aniţ by předem odsoudili, ţe jsem mladá - a ţena, se snaţí o spolupráci. Překvapivě je jich většina. Nesmírně jsem ocenila třeba spolupráci s dirigentem Zbavitelem v Plzni, kde jsme připravovali Donizettiho operu Don Pasquale. Bral mě tehdy jako rovnocenného partnera, byť jsem byla těsně po škole, úplné nic. Stejně velkoryse se chová při Prodance pan dirigent Lenárd. Jak dlouho vlastně s takovou operou ţijete, jak tomu třeba bylo s Prodankou (premiéra 20. 6. 2008 v Litomyšli, 25. 9. 2008 v ND v Praze – pozn. aut.)? Ta mě dennodenně provázela celý rok, nabídku jsem dostala v červnu 2007. Přes léto jsem se samozřejmě nechala unášet krásnými pocity, hudbou, úvahami o komedii. Hodně jsem četla. Začala jsem úţasnou knihou Prodaná nevěsta od Taťány Součkové a Jana Panenky, kde je utříděna historie všech inscenací Smetanovy opery v Národním divadle včetně dobových fotek. Prostudovala jsem národopisnou literaturu, Čeňka Zíbrta, Pavla Toufara, Paměti Františka Dědiny. A hodně brzy jsem se začala pídit i po tom, jak by měla vypadat komedie, protoţe tento rozměr mě na Prodance lákal mimořádně. Přečetla jsem kníţky o cirkuse,
nádherný a dojemný Ţivot v manéţi od Václava Cibuly o osudu Kludských. Navštívila jsem představení v Ostravě, v Plzni, v Praze a v Brně, brouzdala jsem po internetu, sledovala ukázky ze zahraničních inscenací. Mimochodem, ty byly hodně tradiční. S výjimkou Lipska, kde se vše odehrávalo na křiţovatce dálnic a Jeník přijel na motorce… A taky jsem se vydala do jihočeské vesnice Holašovice a vyzpovídala vnuka tamního sedláka. Chtěla jsem si totiţ proţít nitky vztahů. Hodně jsem se zajímala o postavu Kecala, svou povídkou „Dohazovač“ mi nesmírně pomohl i sám Sabina. Další práce uţ navazovala na ostatní kolegy. Jak moc jste mluvila do scény, kostýmů, do hudby? Do hudby ne! Pan dirigent je nadřazen reţisérovi. Ovšem se scénografem Petrem Matáskem, choreografkou Ladislavou Košíkovou a výtvarnicí kostýmů Zuzanou Přidalovou jsme vzájemně ţivě diskutovali. Odděleně by to nešlo. Co se vám tam nejvíc povedlo? To já neposoudím! Ale jsem vděčná za setkání s Continuem. (Divadlo Continuo vystoupilo v „komediantské scéně“ – pozn. aut.) Jak se vaše spolupráce zrodila? V tom mi hodně pomohlo Muzeum Bedřicha Smetany, kam jsem docházela v rámci příprav. Zkontaktovali mě s Hanušem Jordánem, který má mimo jiné v Národním muzeu „na starosti“ cirkusy. Právě od něj vzešel impuls ke spolupráci s Continuem. Premiéra se konala na 50. ročníku MHF Smetanova Litomyšl – liší se tamní představení od toho, které uvidí diváci ve zlaté kapličce? Liší se scénou, Národní nabízí víc moţností, bude se tam třeba zvedat střecha, svítit domečky, pomůţe nám provaziště. Na druhou stranu atmosféra Litomyšle je naprosto neopakovatelná a myslím, ţe i pro tvorbu samotnou byl týden strávený tam úţasný. Nikdo nikam nespěchal, hodně jsme pracovali, přitom jsme uţ byli prostoupeni očekáváním prázdnin, publikum nám ohromně přálo. Oáza! A také jsme se rozmazlili šířkou tamního jeviště. Zejména s ohledem na sbor nám ty čtyři metry budou v Národním chybět.
Zaţila jste někdy atmosféru společného dlouhého diskutování (třeba u vínka), ze které pak vzejde silný, pozoruhodný projekt? Je vůbec na něco takového čas? Tohle zaţívám se členy inscenačního týmu a je to paráda! Vlastně nejkrásnější fáze, snění o projektu. Myslím, ţe by o to stáli i interpreti, zpěváci, protoţe oni také hledají svou postavu. Jen ten čas chybí. Ale při Prodance jsem takové společné hledání zaţila třeba s Pavlou Vykopalovou a Danou Burešovou, představitelkami Mařenky. Co patří k můrám operních reţisérů? Čas, termíny, účinkující… Napětí, jestli si budou rozumět scénografie s akustikou, protoţe jedno druhému můţe ublíţit, zpěváci se pak necítí sebevědomí v hlase a přestávají ve stresu hrát. A samozřejmě dává-li reţisér všanc svoji fantazii, jakoby se obnaţuje, pak je pro něj podstatné, jak jeho koncepci přijme první publikum, zpěváci, a následně publikum konečné, hosté v sále. Konečně největší můra – tu zaţívám, kdyţ sedím v hledišti, dívám se na jevištní dění, které se ubírá úplně jinam, neţ jsem chtěla, a já přirozeně nemohu vstát a zakřičet: takhle to není!!! Kdyţ začínáte s přípravou, máte asi nějakou řeč k celému týmu. Jaké to je? No… taky jedna z nočních můr! Člověk strašně dlouho sbírá materiál, dopřává si krásné chvíle, kdy se mu fantazie rozbíhá do všech směrů. Pak se musí ukáznit, rozhodnout se pro nějaké pojetí - a obhájit ho! K tomu přičtěte psychologický podtext, totiţ ţe vás poslouchá, zkoumá a sleduje spousta lidí. Recept je jediný: dobře se připravit. O to se snaţím. Nezaţíváte někdy paniku, ţe z vás vyprchá zvídavost, tvořivost, nápad? Mě spíš zachvacuje panika z toho, ţe nemůţu vidět všechno. Zejména kdyţ mám rodinu, nemohu stále jen vstřebávat nové inspirace. Mnohokrát jsem si kladla otázku, odkud se vlastně bere tvorba, jestli je to z vnějšku nebo z vnitřku, kdy člověk zavře oči a začne těţit z toho, co mu bylo naděleno. Asi se to pohybuje někde na rozhraní. Kaţdopádně se při práci můţe stát, ţe zavládne inspirační ticho.
Dostala jste někdy nabídku na reţii díla, které nemáte ráda? Něčemu takovému jsem se vyhnula tím, ţe jsem porodila Zuzanku… Trochu ţertuji, neodmítla jsem a neodmítla bych, protoţe si to nemohu vzhledem ke svému věku dovolit, ale to řešení mi přišlo vhod.
Co to bylo? Můţu to říct? Dalibor od Smetany. Hudba se mi strašně líbí, ale nevím, jestli bych se dokázala srovnat s tématem. Něco podobného se mi stalo i s Počátkem románu od mého jinak zboţňovaného Janáčka. V roce 2004 jsem ho inscenovala v Komorní opeře JAMU a východisko bylo jediné: naučit se mít to dílo ráda. Měla jste někdy moţnost zvolit si sama repertoár, na kterém budete pracovat? Naposledy ve škole, tam jsme si minimálně jednou ročně připravovali vlastní projekt. Jeden jsem věnovala Vincentu van Goghovi, šlo o pohybové představení na muziku Karla Šimandla z Karlových Varů. Vůbec jsem si vybírala moderní skladatele, uvedla jsem třeba Krásku a zvíře od Miroslava Ištvána. Vyhovovalo mi zvolit si hudbu a udělat k ní nějaký tvar. Na které osobnosti z oboru operní reţie s vděkem vzpomínáte? Musím jmenovat prof. Marii Mrázkovou, která učila na JAMU jevištní pohyb a operní herectví. Charismatická osobnost, pracovala s neuvěřitelnou euforií, láskou a přísností k sobě i k nám. Krásné hodiny jsme zaţili s prof. Alenou Vaňákovou. Předala nám mnohé o psychologii práce, pouštěli jsme si nádherné ukázky a cestovali na představení do Vídně nebo Berlína. Svým způsobem to byly smutné exkurze - uvědomila jsem si, ţe jsme s naší operou pořád ještě hodně vzdáleni těmto centrům. A konečně úplně nejlepší školou pro adepta operní reţie je, kdyţ smí pracovat po boku skutečného mistra. Já jsem to štěstí měla, asistovala jsem Romanu Hovenbitzerovi, kdyţ dělal ve Státní opeře Bohému. Byl dokonalý – v analytickém myšlení, přípravě, znalosti partitury, neskutečné invenci. Přitom měl tehdy 32 let! K tomu musím dodat, ţe jsem se s jeho koncepcí neztotoţnila, ale způsob práce, vytrvalost, důslednost, s níţ šlapal všem na paty, aktivizace zúčastněných, to bylo fascinující!
A co zkušenosti ze zahraničí? Jen nepřímé. Při studiích ve Vídni jsem hrála v univerzitním operním orchestru a pozorovala při tom cvrkot na jevišti. Tamní „Studiobühne“ je vynikající! A taky jsem přihlíţela na festivalu v Bregenzu, kdyţ se dělal Maškarní ples a Řecké pašije. Hlídala jsem totiţ dcerku koncertního mistra orchestru. Máte ambice pracovat i mimo Českou republiku? Tímto směrem si fantazii moc nepouštím, i kdyţ Janáčka bych někdy v budoucnosti inscenovala ráda. Ale také mě provázejí úplně odlišné úvahy: ţe sice operní svět je nádherný, nicméně já mám chuť dělat ještě i jiný způsob divadla. Nechci říct komornější, určitě by tam měla zůstat zachovaná syntéza, přitom bych však ráda vynechala tak obrovská tělesa, jako jsou sbor, orchestr, početní sólisté. Ve velkých divadlech se někdy cítím nešťastná z omezení a překáţek, které nám kladou čas a provoz. Ať člověk chce nebo ne, ve finále z díla vyleze něco úplně jiného, neţ co původně zamýšlel. Proto se oddávám snům o něčem menším. Shrnu to, můj „strašně skromný sen“ se jmenuje vlastní divadlo! Nebo aspoň moţnost práce na takovém tvaru, kde budeme mít čas a prostor k práci s lidmi, kteří taky mají čas… Jak vidíte svoji nejbliţší budoucnost? Momentálně v profesi nic neplánuji, protoţe budeme mít druhé děťátko. Nicméně pokud se za nějaký čas podaří skloubit všechno dohromady, těším se na zajímavou nabídku, kterou jsem dostala od jednoho (ve jménu pověrčivosti raději nejmenovaného) divadla: vytvořit si vlastní projekt. Jitka Novotná
