O dobrotivé mamince O myšce Létající kočka O Hvězdíkovi - panáčkovi z hvězdy O malém zajíčkovi Kouzelný domeček
1
Pohádka o dobrotivé mamince
V malé vísce v království Chebském žil syn Petr s maminkou. Tatínek mu již dávno zemřel, maminka se však znovu nevdala a o Petra se starala sama. Nežilo se jim nijak špatně. Z Petra vyrostl zdatný chasník, který chodil pracovat na panské pole, kde si vydělal dostatek peněz na živobytí pro oba dva. Maminka se starala o malé hospodářství, kde měli několik domácích zvířat, která jim zajišťovala dostatek mléka, masa i vajec po celý rok. Když bylo Petrovi dvacet let, rozhodl se, že si najde nevěstu. O pohledného mládence stála celá řada dívek, ale Petrovi se zalíbila dcera bohatého sedláka Eliška. Eliška byla krásná, ale nebyla příliš pracovitá. Byla také zlá a chamtivá, což ale Petr nevěděl. Její krása mu učarovala, proto usiloval pouze o ní. Starý sedlák byl rád, že se o Elišku uchází tak zdatný a poctivý mládenec, proto souhlasil, že Petrovi Elišku dá za ženu. Eliška se zprvu bránila, protože neměla nikoho ráda a z domu bohatého sedláka, kde nemusela příliš pracovat, do nuznější chalupy Petrovi se jí příliš nechtělo, ale 2
odporovat svému otci nemohla. Nakonec se svatbou i ona svolila, protože Petr byl přeci jen z chasníků z vesnice tím nejzajímavějším ženichem. Hned po velké svatbě se Eliška nastěhovala do chalupy k Petrovi a jeho mamince. Jelikož Petr s maminkou zastali všechny práce v jejich hospodářství sami, neměli žádné služebnictvo. Eliška nebyla zvyklá na těžkou domácí práci a tak začala vymýšlet, jak by se svých nových povinností zbavila. Vymlouvala se například, že neumí vařit. Když se jí to Petrova maminka snažila naučit, schválně rozbila hrnec. Jindy zas nechala utéct z hrnce mléko, jindy rozvařila brambory. Nakonec maminka pokusy naučit Elišku vařit vzdala a vařila všem jídlo sama. Elišce však nebylo po chuti ani chození s kozou a krávou na pastvu. Nezamlouvalo se jí ani jejich dojení, stlaní a krmení. I tyto práce odbývala a mamince nezbylo, než je dělat sama. Eliška se mezitím pouze parádila a s ničím mamince nepomáhala. Naopak utrácela Petrem vydělané peníze za střevíce a šaty, které si oblékala, když šla do vsi nebo do královského města. Maminka měla dobré srdce, nechtěla Petrovi říkat špatné věci o jeho ženě a její lenost trpně snášela. Petr 3
sám nic nepoznal, protože většinou nebýval doma. Odcházel za úsvitu do práce a vracel se pozdě večer. Ještě svou ženu chválil, jak krásně vypadá. Elišce postupně začala přítomnost maminky v chalupě vadit. Chtěla chalupu celou pro sebe. Na domácí práce si chtěla najmout služku. Proto začala proti mamince strojit úklady, aby jí z chalupy dostala pryč. Pomlouvala jí ve vsi i u Petra, který zapomněl na svou mateřskou lásku a Elišce uvěřil. I on pak své mamince vyčítal, že je na Elišku přísná a náročná. Eliščiny intriky neprohlédl. Jednoho dne Eliška přikázala mamince, aby šla do lesa pro dříví. Bylo to v zimě, kdy vládly kruté mrazy. Les byl daleko a Eliška tajně doufala, že maminka cestou umrzne. Nechybělo mnoho a její přání se splnilo. Maminka došla k lesu až pozdě odpoledne a byla celá zkřehlá. Byla smířena se svým osudem, neboť věděla, že se za dne domů nestihne vrátit. Posadila se na pařez a začala plakat. Kolem ní se začala sbíhat lesní zvířátka. Přiběhli jeleni, srnky, divoká prasata, zajíčci a další lesní droboť. Maminka zvířátkům vyprávěla svůj osud. Všem jim bylo maminky líto, proto jí zavedli ke králi lesa – k velkému medvědovi. Ten nechal maminku přenocovat 4
u sebe v brlohu, kde bylo teplo, a dal jí pojíst ze svých zásob. Zachránil jí tím život.
Kateřina Machytková
Druhého dne se medvěd vypravil s maminkou zpět k jejímu domovu. Doprovodilo je i velké procesí lesních zvířat. Ve vsi se k nim přidalo i spoustu zvědavých
sousedů. Když přišli k chalupě, Eliška se
velmi vyděsila. Nevěřila svým očím, když viděla maminku živou, a před medvědem se utekla schovat pod 5
postel. Medvěd chtěl Elišku rozsápat, ale maminka ho uprosila, aby Elišku ušetřil. Tak dobré srdce maminka měla. Věřila, že Eliška se sama napraví a změní. Eliška přesto trestu neušla. O jejích zlých skutcích si začali vyprávět lidé z vesnice a tento příběh se šířil dál a dál až se donesl k uším pana krále. Ten pozval maminku, Elišku i Petra do svého hradu. Zde vynesl nad všemi svůj spravedlivý
ortel.
Mamince
věnoval
chaloupku
v podhradí a zabezpečil jí i jídlem až do konce života. Líná a zlá Eliška za své skutky pykala tím, že musela na hradě posluhovat v kuchyni. Petr za to, jak se zachoval ke své mamince, která jej vychoval a celý život o něj pečovala, musel jít sloužit na čtrnáct let do vojska. Monika Holubová
6
O myšce V hlubokém lese, kam nikdy lidé nevkročili, byl krásný palouček plný kvítí.Uprostřd stál velký strom a pod ním měla myška domeček. Jednoho dne se přihnala bouře a blesk uhodil do stromu. Mohutná větev se ulomila a rozbila myšce domeček.. Ještě stačila včas utéci. Běžela s pláčem do lesa. Zastavila se až u osamělé muchomůrky a naříkala, kde hlavu složí. Muchomůrka z toho byla nešťastná a nabídla jí, že může zůstat u ní. A tak se myška zabydlela v muchomůrce. Dana Suchánková
Daniela Volynskaja
7
Pohádka o Hvězdíkovi – panáčkovi z hvězdy
Když mi byly dva, byl jen můj a maminčin. Když mi byly čtyři, byl už i mladší ségry. Teď, když nám je sedm a devět let, je už jen náš. Táta ho nikdy nepoznal, nikdy neuměl číst tak jako maminka. Maminka čte pořád, jen na něj trochu zapomněla. A my jí ho připomínat nebudeme, baví nás mít ho jen pro sebe. Maminka ho ukládala do skříňky pod postelí a my jsme ho, jen co zhasla, tajně, braly k sobě pod peřinu. Jednou spal u mě, jednou u ségry. To abychom se nehádaly. V poslední době se přestěhoval do vlastního domečku. Původně tam sice bydlela Sněhurka s trpaslíky, ale Hvězdík ho potřeboval víc. Na stropě našeho pokojíčku byly odjakživa hvězdičky. Tatínek je tam nalepil, aby nám svítily na dobrou noc. Ve dne si jich ani nevšimnete, ale v noci, když se zhasne, září slabounkým, mihotavým světlem. Jen tak dlouho než se nám zavřou víčka. Jedna z těch hvězdiček blikala vždy víc než ty ostatní. A taky ráda padala z nebe, nebo spíš ze stropu. A vždycky dokázala
8
spadnout přímo do klína k mamince, která nám četla nějakou pohádku na dobrou noc. Nejdříve jsme volaly na tátu, ať jde tu padavku zase zpátky přilepit, ale opakovalo se to noc, co noc. Tak jsme tu zvědavou hvězdičku začaly zakládat do knížky jako záložku. Jen nám nešlo do hlavy, že jsme ho každý večer našly v jiné knížce, než do jaké jsme ho noc předtím uložily. Byl to náš Hvězdík, panáček z hvězdy. Ani Hvězdík si už nepamatoval, jak se stalo, že spadl z nebe na zem. My jsme rády, že spadl právě k nám. Je to skřítek neposeda, drobounký jako osmý trpaslík. Zpod malé čapky mu trčí ježaté, střapaté vlasy. Vousy nemá, zato huňaté obočí, trochu jako náš děda. A ty oči, modré jako letní obloha, a když se na vás usměje, musíte si ho zamilovat. Tak líbezně usmát se dokáže už jen maminka. Hvězdík umí vyhnat každé strašidlo, které bydlí pod postelí. Víte, hlavně to, které vás chytne ve tmě za nohu, když spíte a noha vám čouhá z pod peřiny. To, které může za všechny ty strašlivé zvuky u vás doma, když nemůžete spát. Hvězdík s ním zatočí coby dup. Umí vám z hlavy vyhnat i děsivé sny a noční můry. Rozfouká 9
je a přičaruje krásný letní sen. Letní sny jsou mé oblíbené. Ségra má ráda ty zvířátkové, s pejsky, koťátky a hříbátky. Když jsme byly malé, zpívaly jsme mu. Třeba „Měla babka čtyři jabka“, nebo „Na tý louce zelený“. Maminka mu zpívala anglickou ukolébavku „Twinkle twinkle little star“, tu měl nejradši. Ale upřímně, maminka umí líp číst než zpívat. Jen kvůli Hvězdíkovi jsem se ji naučila hrát na flétnu. Ségra ji ještě zahrát nezvládne, tak já hraju a ona zpívá. V poslední době jsou ta naše strašidla pod postelí čím dál menší, někdy tam dokonce žádná nejsou. To jak se už moc nebojíme, tak se scvrkávají. Hvězdík se proto trochu nudí. Před spaním si teď čteme Darebáka Davida a myslím, že Hvězdík některé Davidovi kousky zkouší i u nás doma. Třeba ponožky. Maminka si myslí, že je žere pračka, ale my víme, kdo v tom má prsty. Nebo tátovy čepice. Táta si zase myslí, že mu je schválně schovává mamka. Ale to jsou kousky našeho Hvězdíka. Nakonec se všechny ty ztracené věci najdou. I když to někdy dost dlouho trvá.
10
Anabela Jankovičová
Poslední lotrovinu nám vyvedl o jarních prázdninách. Jeli jsme celá rodina na hory lyžovat. No, lyžovat. Maminka jela lyžovat, my jsme se to jely konečně naučit a táta byl rád, že nám může nosit lyže, boty, svačiny, pití a vůbec všechno na co si vzpomeneme. Do auta jsme tátovi pomohly nanosit všechny naše lyže, kufry, boty, helmy, boby, brusle, MPtrojky a vyrazili jsme na Lipno. Strávili jsme tam skoro celý
11
týden a byla tam s námi i naše teta se svými dětmi. Našimi sestřenicemi. Máme dvě. Ta menší je ještě mimino, ale s tou starší už je docela legrace. Samozřejmě jsme si hned chtěly vyzkoušet, jak nám to půjde na lyžích. Oblíkly jsme si lyžařské bundy, kalhoty, helmy a všechno to, co nám maminka nachystala. Ségra už si zapínala lyžáky a táta horečné hledal ty moje. Kam se jen poděly, vždyť jsme mu je pomáhaly nakládat do auta, stejně jako moje lyže a hůlky. Obrátili jsme celé auto vzhůru nohama, ty lyžáky tam prostě nebyly. Vypařily se. Nebo ne? Nechaly jsme mámu s tátou ať se klidně hádají a šly jsme se poohlédnout po našem panáčkovi z hvězdy. Broukaly jsme si přitom Twinkle twinkle little star a netrvalo dlouho a opravdu jsme ho našly. Schovaného v autolékárničce. Třásl se zimou a očka mu samou zvědavostí div nevypadla z důlků. Ještě nikdy nebyl venku, natož na horách. Hned jsme ho strčily do kočárku k naší sestřenici, aby se trochu zahřál. A světe div se, ta mrňavá holka hned přestala řvát. Do minutky usnula a my věděly, že se 12
jí bude zdát o andělíčcích. Hvězdík v tom kočárku zůstal celý týden, bylo mu tam teploučko, mohl se s námi vydávat na dlouhé vycházky do okolí, a mohl vyhánět všechna ta ohromná strašidla, která by chtěla chňapnout naši nejmladší sestřenici za nožičku. Lyžovat jsme se nakonec přeci jen naučily, lyžáky jsme si půjčily v půjčovně. Cestou domů už jel Hvězdík pěkně s námi vpředu v autě, ale moc toho cestou neviděl. Byl chudák úplně vyčerpaný a celou cestu prospal, schovaný v lyžařské helmě. Ustlaly jsme mu v měkké lyžařské rukavici a chovaly ho na klíně jako nejvzácnější dárek. Maminka celou cestu nemohla pochopit, čím si to v té helmě svítíme. Ale to ne my, to Hvězdík. Samou radostí, že odehnal tolik horských bubáků a strašidel, zářil až domů. Ještě že na něj dospělí nepřišli. Malá Nikolka ještě neumí mluvit. Ta nás neprozradí. To tříletá Elenka to sice umí, ale i když si celý týden na horách prozpěvovala „Panáčku, hvězdíčku“, dospěláci jí moc pozornosti nevěnovali. Ona si totiž vyzpěvuje pořád, a hrozně při tom křičí. Teta Kája byla ráda, že žádné z dětí
13
nebrečí, maminka byla venku na lyžích a táta? Táta vydrží všechno. Teď jsme se ségrou nemocné, doma se trochu nudíme a tak nám Hvězdík dělá společnost. Včera nás pozval k sobě domů, do trpasličího domečku. A jak jsme se tam vešly? Na to má náš Hvězdík svoje kouzla. Upřeně se vám zadívá do očí a v tu ránu se začnou dít věci. Kdyby byla doma maminka, nejspíš by nás zametla a ani by si nás nevšimla. Ještě že byla v práci. V poslední době si vzal do hlavy, že se podívá k nám do školy. Tak až někdy uvidíte, že mi světélkuje školní brašna, zkuste se k ní sklonit a tichounce mu zazpívat. Třeba se vám ukáže. Nela Širšová
14
Létající kočka
Žila byla jedna létající kočka jménem packa, která ráda pomáhala.Jednoho krásného dne na procházce v parku po letní bouřce uslyšela zoufalé volání o pomoc. Když přiběhla blíž, uviděla hořící strom, do kterého uděřil blesk a strom celý hořel.Na vrcholku stromu se krčila kamarádka Micka ze sousedství a žalostně mňoukala. Nikdo se jí neodvážil pomoci. Až Packa, roztáhla křídla a snesla Micku dolů. To bylo radosti a Micka pozvala Packu na hrnek mléka. Andrea Hodinová
Štroblová Kateřina
15
O malém zajíčkovi
Na kraji jedné vesnice, kterou lemoval hluboký les, se narodil v zaječí rodině malý kluk – zajíček, kterému dala maminka s tatínkem jméno Buráček pro jeho krásnou oříškovou barvu. Rodiče byli šťastní a velmi pyšní na svého mrňouska, a tak celé dny o něho pečovali a sháněli mu potravu. Buráček rostl a sílil. Jednoho dne se musela i maminka vydat za svými povinnostmi a Buráček zůstal v noře sám. Byl velmi zvědavý, jak vypadá svět kolem nory, a tak vystrčil opatrně hlavičku ven. První bylo, že ucítil nádhernou vůni lesa. Mezi korunami stromů prosvítalo sluníčko v celé své kráse a na trávě se třpytila ranní rosa, jako by v noci někdo posypal les drobnými diamanty. Buráčkovi se vše tak zalíbilo, že zapomněl na příkaz rodičů, že nesmí sám nikam jít a vyhopkal z nory ven. Stromy šuměly ve svěžím větru, včelky pilně létaly z květu na květ a vše bylo tak zajímavé a nové, že Buráček ani nevěděl, jak se dostal až na okraj lesa. Bum,bum – lesem se rozlehly strašné rány. Buráček se tak lekl, až ho nohy nenesly a 16
přikrčil se do zeleného mechu. Vůbec nevěděl, co se děje. Nikdy nic podobného neslyšel. Klepal se strachy a nevěděl, co má dělat. Najednou uviděl blízko něj čtyři ptáčátka, která žalostně pípala. Rozhlížel se kolem sebe a očkama hledal jejich maminku. V tom ji uviděl, ale ta se už nehýbala. Buráčkovi došlo, co to bylo za strašné rány. V lese káceli dřevorubci stromy a porazili i ten, kde měla ptáčátka hnízdo. A jejich maminka pád stromu nepřežila.
Anabela Jankovičová
Buráček pochopil, že musí ptáčátkům pomoci, a tak pomalu přihopkal až k nim a snažil se je svým tělíčkem zahřívat. Unavená ptáčátka se přitulila a začala
17
pomalu usínat. Usínal ale i celý les. Stíny zapadajícího slunce tvarovaly kmeny stromů do podivných postav, tráva začala být opět mokrá a všude se rozhostilo ticho. Buráčkovy začaly téct z očí slzičky strachu. Měl žízeň a hlad a moc se bál, že už nikdy neuvidí svou maminku a tatínka a že zůstane sám i s těmi ptáčátky, Chvíli litoval toho, že se vůbec vydal sám na tak dlouhou cestu, ale když cítil, jak pomohl svým novým kamarádům, tak dostal odvahu se o ně postarat i dál, protože si moc dobře pamatoval, co mu říkali rodiče o tom, že vždy musí pomáhat slabším. Pacičkou nahrnul
na ptáčátka ještě
mech, aby jim bylo větší teplo a pomalu usínal i on. Zdál se mu sen o tom, že jde dál a dál od své nory, od svých rodičů, že je velká zima a všude padá bílý sníh. Byla mu tak velká zima, že se hodně třásl. Jenomže to třesení nepřestávalo a Buráček s probudil. Otevřel svá krásná očka a nad sebou uviděl obličeje své maminky a tatínka. Radostí vyskočil a viděl, že ho hledali nejenom rodiče, ale že tam stojí jeleni i srnky, dokonce starý jezevec od rybníka. Očka otevřel i ptáčátka a strachy se krčila k zemi. Buráčkova maminka je vzala do náruče a rychle s nimi hopkala k noře, aby jim dala najíst a napít. 18
Buráčka vzal na záda tatínek a hopkal za maminkou. Za nimi šli v dlouhém průvodu všichni šťastní obyvatelé lesa a provolávali Buráčkovy slávu. Maminka a tatínek byli velmi hrdí na svého synka, dali mu najíst i pít a uložili ho do postýlky. Ptáčátka položili k němu pod peřinku a buráček cítil příval velkého štěstí. Byl doma, ve svém pelíšku, u maminky a tatínka. A ještě získal nové kamarády, kteří díky jeho odvaze a dobré povaze přežili velké útrapy ze ztráty své maminky. Kateřina Štroblová
19
Kouzelný domeček V hlubokém černém lese byla velká zahrada plná květin a uprostřed zahrady stál krásný zámek. Na zámku bydlela malá princeznička Klárka. Ta nesměla vycházet ven, protože na ní u lesa číhal zlý dvouhlavý drak, který jí chtěl odnést do své jeskyně. Princeznička se draka moc bála a byla velmi smutná, že si venku nemůže hrát s ostatními dětmi. Ale jednou se objevila víla s krásnými dlouhými šaty a zlatými vlasy a protože jí bylo princezničky líto, mávla čarovnou hůlkou a vykouzlila pro ní pohádkový domeček, aby jí nebylo smutno. Princezna vstoupila do domečku a ocitla se v krásné, prosluněné chodbě. Z chodby se dalo vejít do čtyř různobarevných dveří a protože byla malá princezna moc zvědavá, co se za nimi skrývá, postupně je začala otvírat. Za prvními dveřmi byl pokoj plný rozkvetlých květin a stromů, spousty ptáčků, kteří vesele zpívali a vítali jaro, včeliček, které létaly z kytičky na kytičku. Děti dováděly na prolézačkách a těšily se z prvního
20
jarního slunce. Princeznička se k nim z vesela přidala a hned na zlého draka zapomněla. Po chvíli si vzpomněla,že na ní čekají další záhadné dveře. “Co se za nimi asi ukrývá?“ říkala si Klárka a se zvědavostí je otevřela. Uprostřed pokoje plného slunce, bylo jezírko s krásně průzračnou vodou, ve kterém se koupala spousta dětí. Princezna s nimi začala s chutí skotačit a dovádět. Kolem dokola byly krásné květiny plné pestrobarevných motýlků a zvířátka se svými mláďátky. Potom zkusila další dveře, které se otevřely do podzimních radovánek. Chlapci a děvčata zatáhli princezničku, aby s nimi jezdila na kole a pouštěla draky,které si sami vyrobili ze špejlí a papíru. Stromy byly plné barevného listí,které začalo s mírným větříkem opadávat. A co je asi v posledním pokoji? S úžasem kouká na zasněžený kopec, kde děti lyžují,sáňkují a staví sněhuláky. Kousek dál je zamrzlý rybník, který nalákal princezničku popadnout brusle a vyzkoušet pevnost ledu. Po krásné projížďce na bruslích byla už tak unavená a hladová a také ze všeho co viděla a prožila za pouhý 21
jeden den, že se s radostí vrátila do svého zámeckého pokoje.Tam na ní čekala tabule plná jídla a pití po vyčerpávajícím dni. Princeznička si naplnila své hladové bříško a tak tak že došla do své voňavé postýlky, přitulila si svou oblíbenou hračku a v tu ránu usnula. A co drak? Zatím co si princeznička užívala v kouzelném domečku, drak marně čekal, kdy se Klárka objeví, ale nedočkal se. Po celém dni odletěl hladový a nespokojený zpět do své jeskyně, ze které už se zpátky pro princeznu nevrátil. Druhý den už princeznička kouzelný domeček nepotřebovala, protože si mohla bez obav hrát s dětmi v zámecké zahradě. Tereza Samuelová
Monika Holubová
22
