Nyní tedy neváhejte a dejte se do čtení !!!
Charles Darwin Jeden z nejvýznamnějších biologů, etologů, zoologů a ornitologů, Charles Darwin, se narodil dvanáctého února 1809 v Mount House, ve Shrewsbury, Stopshire v Anglii. Byl pátým ze šesti dětí zdejšího bohatého lékaře Roberta Darwina a Susannahy Darwin (rozené Wedgwood). Byl vnukem Jisiah Wedgwood (matčina strana) a Erasma Darwina, vědce a básníka, který si na konci osmnáctého století získal věhlas formulací evolučních myšlenek. Oba zmiňovaní pocházeli z prominentní anglické Darwin – Wedgwood rodiny, která podporovala Unitářskou církev. Charlesova matka však zemřela, když mu bylo pouhých osm let. Pak jej vychovával už jen otec. O rok později (1818) nastoupil malý Charles na ,,internátní“ školu ve Shewsbury. Zde strávil několik dalších celkem nezajímavých let. Na podzim roku 1825, po perném létě, kdy pomáhal svému otci s péčí o chudé pacienty ze Shopshire, začal šestnáctiletý Darwin studovat medicínu na univerzitě v Edinburghu. Choval však velký odpor k brutalitě operací. To vedlo k silnému zanedbávání studia. V této době se však naučil i dosti zajímavé činnosti. Pozoruhodné je například umění, které se naučil od osvobozeného černošského otroka Johna Edmonstona.Ten jej v rámci vypravování vzrušujících příběhů a historek ze života jihoamerického deštného pralesa naučil vycpávat různé ptáky. Ve druhém roce studií se Charles Darwin aktivně zapojil do činnosti četných studentských přírodovědeckých společností. Nejznámější z nich je asi Plinian Society. Zároveň se stal zapáleným žákem Roberta Edmunda Granta, propagátora vývojových teorií Jeana Baptiste Lamarcka a Charlesova dědečka Erasma o evoluci pomocí získaných vlastností. Darwin se také zúčastnil Grantova výzkumu životního cyklu mořských zvířat na březích Firth of Forth, při kterém byly nalezeny důkazy existence homologie = teorie o podobnosti orgánů sloužících stejnému účelu, ale vyskytující se u různých druhů organismů. Svůj první velký objev v oboru biologie předložil Plinian Society v březnu roku 1827. V tomto objevu dokázal, že černé útvary nalezené v lasturách ústřic jsou vajíčky pijavice pontobdella muricata. Vedle toho se také zúčastnil přírodopisného kurzu Roberta Jamesona, ve kterém si osvojil vědomosti a informace z oboru geologie. Byl velmi pracovitý. Pomáhal tou dobou s prací na rozsáhlých sbírkách Muzea Edinburghské univerzity, kde se naučil podrobně klasifikovat rostliny. Jeho otec byl však nešťastný z toho, že jeho mladší syn nemá zájem pokračovat v jeho lékařských šlépějích. Téhož roku (1827) ho přihlásil k bakalářskému studiu na Christ‘s College Univerzity v Cambridge, aby se stal duchovním. Darwinovu otci to přišlo jako nejjednodušší a nejrozumnější řešení hned ze dvou důvodů. Prvním z nich byl fakt, že anglikánští duchovní byli v tehdejší británii velice dobře finančně zajištěni. Druhým pak, že většina tehdejších přírodovědců, byli právě duchovní, kteří považovali za své poslání „prozkoumat zázraky božího stvoření.“ V Cambridge však Charles před studiem preferoval střelbu a jízdu na koni. Spolu se svým bratrancem Williamem Darwinem Foxem propadli tehdy velmi populární přírodovědecké vášni – sbírání brouků. Fox Darwina představil reverendu Johnu Stevens Henslowovi, profesoru botaniky, který mu mohl pomoci se sběrem. Darwin se tedy následně přihlásil do Henslowova přírodovědeckého kurzu a stal se jeho oblíbencem.Byl tou dobou označován za ,,muže, který kráčí s Henslowem.“Na studium se začal intenzivně soustředit až s blížícím se obdobím zkoušek. Tou dobou byl Henslowem i soukromě doučován matematice a teologii. Zvláště nadšen byl svazkem spisů Williama Paleye (1743 – 1805), včetně argumentu Božího záměru v přírodě. Na závěrečných zkouškách si v lednu 1831 vedl v teologii velmi dobře a uspěl i se znalostmi matematiky a fyziky. Celkově se tehdy umístil na desátém místě ze 178 absolventů. V Cambridge však musel zůstat až do června téhož roku. Nechal se inspirovat dílem Alexandra von Humboldta – Personal Narrative a spolu s některými spolužáky plánoval po dokončení školy navštívit ostrovy Madeiry a studovat tam v tropech přírodopis. Na cestu chtěl být dostatečně připraven. Přihlásil se proto do dalšího kurzu geologie, tentokrát pod vedením Adama Sedgwicka, silného zastánce Božího záměru, kterému následně v létě pomáhal ve Walesu mapovat geologické vrstvy. Tam jej zastihla zdrcující zpráva, že společník, s nímž měl na cestu vyrazit je po smrti. Tím byly jeho plány navštívit Madeiru zcela zmařeny. Po návratu domů však obdržel další dopis. Henslow Charlese Darwina doporučil na neplacenou pozici pánského společníka pro R. Fitz Roye, kapitána lodi Beagle, která se chystala na dvouletou expedici mající
za cíl zmapování pobřeží Jižní Ameriky. Pro Charlese Darwina to byla vzácná příležitost ku obohacování a rozšiřování svých přírodovědných vědomostí. Navíc si mohl své dřívější poznatky ověřit a vyzkoušet v praxi. Jeho otec o této plavbě nejprve tvrdil, že je to ztráta času. Když se však za Charlese přimluvil Josiah Wedgwood, otec Emmy Wedgwood, jeho otec souhlasil. Z plavby se Charles nevrátil za dva roky. Celá cesta se znatelně protáhla na celých pět let. Nikdo toho však nelitoval, protože přinesla mnoho nových poznatků o tamější fauně i flóře. Darwin zde strávil dvě třetiny času zkoumáním pevniny, kde studoval geologické jevy, fosílie a četné druhy živých organismů. Též se zde setkal s velmi širokým spektrem lidí, které tvořili jak domorodci, tak i bílí přistěhovalci. Metodicky zde odebíral velké množství různorodých, biologii stále neznámých vzorků. Tím si zajistil pochvalnou pověst uznávaného přírodovědce. Vedle této praktické činnosti se zabýval i teorií. Podle detailně přesných poznámek, které si zde pořídil, mohl intenzivně pracovat i v pozdějších letech. Ty tvořily sociální, politický, antropologický, ale i etologický náhled do těchto zámořských oblastí. Ani četným problémům se však na této plavbě nevyhnul. Téměř po celou dobu plavby trpěl mořskou nemocí. V říjnu roku 1833 dostal v Argentině silné horečky a do roka (červenec1834) onemocněl během cesty z And do Valparaisa a celý měsíc strávil s bolestmi upoután na lůžko. Dalšími silnými bolestmi trpěl od roku 1837(rok po návratu – 2. 10. 1836). Měl problémy s žaludkem, které se projevovaly častým zvracením, třesem a dalšími poměrně četnými zdravotními problémy. Tyto problémy jej stíhaly především ve stresových situacích, jakými byly například diskuse o jeho teoriích. Příčina jeho nemoci během života nebyla známa a jakékoli pokusy o léčení měly věru pramalou odezvu. I dnes se o jeho problémech diskutuje a vědci nejsou s to určit příčiny. Možností je hned několik. Nedávné výzkumy spekulují o tom, že se u Darwina rozvinula Chagasova nemoc. Mohlo však jít i o Psychosomatické problémy, případně o Méniérerovu chorobu, toť k jeho zdraví. Vedle toho se však stával stále váženější a uznávanější osobností ve vědeckých vrstvách. Jeho otec mezitím získal vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem. Charles navíc v Cambridge přesvědčil Henslowa, aby mohl pracovat na botanických popisech a charakteristikách rostlin a vzorků, které ze svých cest přivezl. Ve své snaze získat ty nejlepší přírodovědce pro katalogizaci svých dalších sbírek a jejich včasnou publikaci navštívil Darwin také různé instituce v okolí Londýna. Při těchto cestách se 29. října 1836 setkal s Charlesem Lyellem, který mu představil nadějného anatoma Richarda Owena. Ten s Darwinem v dalších týdnech spolupracoval. Zabývali se studiem Darwinovy sbírky fosilních kostí. Owen tehdy odhalil, že mnohé z kostí patřily dnes již vyhynulým druhům. Toto zjištění mělo za důsledek další zvýšení Darwinovy reputace. Darwin poté za nadšené Lyellovy podpory předložil 4. Ledna 1837 své dílo Londýnské geologické společnosti. Ukázal v něm, že jihoamerická pevnina se pomalu zvedá. Ve stejném dni Darwin také představil své vzorky savců a ptáků Londýnské zoologické společnosti. Tato jeho biologická pozorování jej vedla ke studiu přeměn živočišných druhů. V roce 1838 dokonce až k definování teorie přírodního výběru. Protože si byl pravděpodobně vědom reakce lidí na svůj nový objev, svěřil se v té době s objevem jen nejbližším lidem ve svém okolí. Dále pak pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám. Velké pocty se mu dostalo dne 24. Ledna 1839, kdy byl jmenován členem Královské společnosti ( Royal Society). Dalších téměř dvacet let podrobil dalším výzkumům a vědeckým činnostem.Žádné osudové zásahy se mu za tu dobu v životě neprojevily. Charles Darwin sice plánoval sepsat a vydat knihu o své teorii a mnoha přírodovědných poznatcích, nijak na to však nespěchal. S velkou intenzitou začal pracovat až v roce 1858. Tehdy se totiž objevily informace, že ke stejnému závěru (teorii), k jakému dospěl Darwin, dospěl i jiný tehdejší vědec – Alfred Russel Wallace. Darwin prostě chtěl být první. Jeho kniha „O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život“ (On the origin of Species by Means of Natural selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life) většinou zhracována na „O původu“, vyšla v roce 1859… Pokračování v čísle 2
Křivka obecná Loxia curvirostra Vzhled Křivka obecná je středně velký pták. Má silný zobák s překříženými špičkami, mohutné tělo a šíji. Samice je šedozelená nebo matně žlutozelená, spodní stranu těla má bez proužků, kostřec světle žlutozelený. Samec je červený. Mladí ptáci jsou šedí, s výrazným oruhováním na spodní straně těla. Délka těla dospělce se pohybuje okolo 17 cm. Křivka má na každé noze tři prsty.
Chování Křivku u nás můžeme vidět po celý rok, často v jehličnatých lesích, kde si vyhledává potravu. Hnízdí po celý rok nejčastěji od února do března v listnatých lesích, příležitostně také v parcích a zahradách s jehličnatými stromy. Živí se semeny šišek, které dostává ven pomocí svého zvláštního zobáku, dále pojídá hmyz a jeho larvy. Křivky často pijí z louží. Žijí v hejnech. Ozývá se hlasitým ,,gip, gip‘‘, často opakovaným rychle za sebou. Zpěv se sestává z trylků a ze švitořivých zvuků. Často svižně poskakují po větvích někdy i na chvíli visí hlavou dolů.
Rozmnožování Rozmnožování začíná v ledna, kdy se pár odděluje od hejna. Hnízdo si staví vysoko v korunách stromů nejčastěji na listnatých stromech. Na konci února klade do dobře ukrytého hnízda 3 – 4 vajíčka. Vajíčka jsou bílá s černými a hnědými skvrnami. Za chladních dní samička vůbec neopouští hnízdo a nechává se krmit samečkem. Ptačí rodiče krmí svá mláďata do doby než se jim zakřiví a ztvrdnou zobáčky.
Výskyt Jak bylo již zmíněno, ve střední Evropě se vyskytují po celý rok, ovšem z některých oblastí na několik měsíců nebo na ještě delší dobu mizí. Zejména v severní Evropě jsou běžné nálety s následným krátkodobým pobytem. Je to částečně tažný ptá, což znamená že někdy na jednom místě přezimuje, jindy možná ne. Tento pták se nevyskytuje jen v Evropě, ale i v Asii a Severní Americe. Je to hojný pták. Na závěr přidáváme obrázek již zmíněné křivky (3) a navíc i obrázky k tématu následujících dvou stran – obrázek hýla obecného (1) i hýla křivčího (2). Chcete-li se o křivce obecné přesto dozvědět víc, navštivte náš web www.i-mozaika.wz.cz, kde najdete doplňující článek o křivce v rubruce /Doplňující články časopisu/ pod názvem / Křivka obecná/.
___Hýl obecný___ Pyrrhula pyrrhula Vzhled Hýl obecný je středně velký zpěvný pták z rozsáhlé čeledi pěnkavovitých. Je to zavalitý nezaměnitelný pták s dosti silným zobákem (podobným zobáku papouška). Rozlišujeme zde pohlavní dvojtvárnost. Sameček je se svou červenou vestou jedním z nejhezčích našich ptáků. Samička je též krásná, avšak nenápadnější. Její vesta je narůžověle šedá. Obě pohlaví mají sytě černé temeno, našedlý hřbet, černobílá křídla, hnědočerné končetiny a průměrně dlouhá černá ocasní pera. Délka těla dospělého jedince činí průměrně 18 centimetrů. Průměrné rozpětí křídel měří 27 centimetrů a celý jedinec váží 25 gramů.
Chování Hýla obecného můžeme spatřit nejčastěji v zimě(sice u nás pobývá i přes léto), ale díky svému zbarvení jej lze proti sněhu velmi dobře rozeznat. Většinou žije v hejnech, které jsou někdy složená i z několika druhů hýlů. Tyto ptáky můžeme spatřit jak na horách, tak i v nížinách. Jsou to nedůvěřiví živočichové a díky tomu nejsou nijak vzácní. V létě žijí skrytě v korunách různých stromů nebo v hustě zarostlých keřích ve svém dobře vystlaném velmi mělkém hnízdě miskovitého tvaru z větviček, které si staví většinou poblíž potoků. Na zem v tomto období slétá jen zřídkakdy. Při jeho zpěvu můžeme slyšet měkké a protáhlé tóny. Jde o typického semenožravce, který se živí semeny, zrnky, mnohými bobulemi, různými částmi rostlin a pupeny, které na jaře často získává v zahradách a ovocných sadech. Díky této vlastnosti zde není považován za oblíbeného hosta.
Rozmnožování Vše začíná námluvami (duben). Ty sameček zahajuje tím, že nabízí samičce větvičku, dárek, který jí v zobáku přinese. Poté se oba jedinci navzájem dotýkají zobákem a v případě, že v sobě navzájem najdou zalíbení, spáří se a uzavřou trvalý svazek. Brzy nato začne samička sama stavět hnízdo. Sameček mezitím hlídkuje opodál, kde má za úkol odhánět vlastním zpěvem případné konkurenty. Když má samička hnízdo postavené, naklade do něj bleděmodrá, červeně skvrnitá vajíčka. Po snesení posledního z nich, na snůšku zasedne a zahřívá je až do vylíhnutí. To trvá zhruba dvanáct až čtrnáct dní. Když se po této době mláďata vylíhnou, nastává pro samečka období starostí. Musí totiž celou rodinu včetně samičky živit. Teprve když mláďata povyrostou, zapojí se do povinnosti krmení i samička. Krmení zde spočívá ve vyvrhování směsi uloveného hmyzu a semen předtrávené ve voleti rodiče přímo do krku mláděte. Po uplynutí čtrnácti dnů od vylíhnutí, se mláďata osamostatňují a opouštějí své rodné hnízdo. Jejích rodiče tehdy začnou opodál stavět hnízdo nové a připravovat se na další snůšku. (Opouštění použitého hnízda zabraňuje přenosu a přemnožení obtížných parazitů.)
Výskyt Jeho výskyt pokrývá téměř celou Evropu od Skandinávie až po Středomoří a Asii. V Asii jej můžeme patřit od Kaspického moře, přes Kazachstán, kde se později jeho rozšíření stahuje na sever od Himaláje a v užším pruhu (který však nepřesáhne severní polární kruh) postupuje přes Sibiř až k Japonským ostrovům a poloostrovu Kamčatka, které rovněž v menší míře obývá… Migraci (přesun) do teplejších podnebných pásů pozorujeme jen u obyvatel severských oblastí. V České republice se jedná o běžného pěvce. V posledních letech však byl u nás zaznamenán mírný pokles způsobený z největší části ztrátou přirozeného biotopu. Na většině plochy svého rozšíření je stálý.
____Hýl křivčí___ Pinicola enucleator Vzhled Hýl křivčí je středně velký pták z čeledi pěnkavovitých. To znamená že patří mezi pěvce. Je to poměrně zavalitý pták s nápadně silným zobákem. Rozlišujeme zde pohlavní dvojtvárnost. Dospělý sameček je od hlavy přes těžkopádné tělíčko téměř až k ocasním perům. Samičku a mladé jedince poznáme podle světlého zbarvení v odstínech žlutooranžových a občas lehce šedavých. Zástupci obou pohlaví mají šedočerná křídla s dvojitou bílou křídelní páskou. Tělo hýla křivčího má velice podobné rozměry jako tělo hýla obecného, tedy zhruba 18 centimetrů na délku a rozpětí křídel činící asi 27 centimetrů.
Chování Na území České republiky můžeme hýla křivčího spatřit pouze v zimě. Tehdy sem totiž přilétá ze severských oblastí lesů za teplem. Díky jeho velmi nápadnému zbarvení jej navíc můžeme dobře rozpoznat proti sněhu. V tomto ročním období však nežije samotářsky nebo snad v páru. Můžeme jej sledovat pouze v hejnech hledajících potravu. Tato četná hejna se často skládají i z několika druhů hýlů. Hýl křivčí patří mezi nedůvěřivé a tím pádem i poměrně četné druhy, nijak vzácné. Ve své domovině si staví hnízdo ukryté vysoko v koruně stromu, představující poměrně mělkou misku slepenou z tenkých větviček, klacíků, kořínků, mechu a suchého vřesu. Ve způsobu zpěvu i druhu potravy existuje mezi hýlem křivčím a hýlem obecným podoba. Zpěv hýla křivčího se vyznačuje měkkými táhlými tóny, potrava se skládá převážně z různých semen. V zimě však tento živočich občas nepohrdne ani některými druhy hmyzu.
Rozmnožování Námluvy začínají u hýla křivčího asi v prostředku dubna. To je zhruba doba, kdy se mnoho severských jedinců vrací z teplejších oblastí do své domoviny. Námluvy zahajuje sameček tím, že přinese samičce dárek – větvičku. Poté se chvíli dotýkají zobáčky a když v sobě najdou zalíbení, spáří se, což je znamením uzavření dlouhodobého svazku. Po takovémto dění začne samička sama stavět hnízdo. Po celou dobu, kdy se samička zabývá stavbou hnízda, hlídkuje sameček opodál, kde má za úkol odhánět svým zpěvem případné konkurenty. Když samička po jisté době dostaví hnízdo, začne do něj klást svá vajíčka. Teprve až když všechna naklade, zasedne na snůšku a zahřívá je. Tak činí až do doby líhnutí. Když se mláďata vylíhnou, začíná těžké období pro změnu pro samečka. Tehdy má totiž za úkol sehnat dostatek potravy, aby nasytil celou rodinu. Když mláďata povyrostou, zapojuje se do hledání potravy i samička. Krmení mláďat zpěvných ptáků spočívá v tom, že rodiče nejprve vyhledanou směs potravy sami předtráví ve svém voleti a teprve pak ji v podobě kašovité hmoty vyvrhnou do krku mláďatum. Zhruba po uplynutí čtrnácti dnů až tří týdnů od vylíhnutí opouštějí mláďata své rodné hnízdo a osamostatňují se. Aby jejich rodiče zabránili přenosu nebezpečných parazitů, začnou opodál stavět nové hnízdo a připravují se na další snůšku.
Výskyt Na území Asie se oblast výskytu rozkládá zhruba od 50.rovnoběžky severní šířky až po severní polární kruh. V Evropě jej můžeme najít zhruba od 60.rovnoběžky severní šířky, též po S.P.K. Migraci na Euroasijském kontinentu pozorujeme zhruba do míst v úrovni České republiky a dále na východě do rozlehlých plání severně od Himaláje až po Japonské ostrovy. V Severní Americe jeho výskyt pokrývá Aljašku, střední Kanadu a severní Kordillery pásem, táhnoucím se až k hranicím Kanady s USA. Do USA pozorujeme migraci tohoto druhu.
Napoleon Bonaparte Narodil se v Ajacciu na Korsice jako Napoleone Buonaparte. V deseti letech ho poslali do vojenské školy ve Francii, kde ho jako cizince odmítali přijmout mezi sebe. Po ukončení školy byl povýšen do hodnosti dělostřeleckého důstojníka. Připojil se k revolučním jakobínům v Grenoblu a zapletl se s korsickými nacionalisty. Od roku 1792 byl několikrát povýšen. Když vypukla Velká francouzská revoluce, stal se republikánem a pomohl zvítězit nad Brity v Toulonu. Napoleon byl nakonec jmenován velitelem vnitřní armády Paříže. Zachránil Národní shromážděním roku 1795, kdy děly rozehnal protestující davy.Za odměnu mu přidělili vedení italské armády. Vzal si vdovu Josefínu de Beauharnais a změnil si jméno na Napoleon Bonaparte. Porazil rakouská a sardinská vojska a pochodoval na Turín. Ustanovil v Itálii několik loutkových vlád a vyplenil umělecké poklady. Francouzské direktorium požádalo Napoleona, aby napadl Anglii, ale místo toho se nabídl že napadne Egypt. 1. 8. 1798 zničili Britové pod velením admirála Nelsona Napoleonovu flotilu v bitvě na Nilu a odřízli ho od Francie. Následujícího roku turecké vojsko porazilo Napoleona v Sýrii.V tomtéž roce opustil Napoleon svoji armádu a utekl do Francie. Pomohl svrhnout direktorium a chopil se moci jako jeden ze tří konzulů. V novém zřízení se stal prvním konzulem, jenž měl právo jmenovat a sesazovat soudce a členy státní rady. Rychle upevnil svoji moc a stal se absolutním vládcem Francie.Jako absolutní vládce vylepšil systém školství, podporoval průmysl, snížil státní dluh a vydal občanský zákoník. Dále zavedl římskokatolickou víru jako státní náboženství a využíval tajné policie. Nad Rakouskem opět zvítězil v bitvě u Marenga a podepsal mírovou dohodu. Stal se doživotním prvním konzulem. Obsadil dnešní Švýcarsko a Nizozemí. Vyslal vojsko na znovudobytí Haity, kde povstali otroci. Omezil obchodní styky s Británií. To zapříčinilo válku v roce 1803. Povolal z Říma papeže, jenž ho měl korunovat francouzským císařem. Když však ta chvíle nastala, Napoleon popadl korunu a korunoval se sám. Napoleon znovu porazil rakousko u Ulmu. V roce 1805 byl poražen Nelsonem u Trafalgaru. Obsadil Vídeň a porazil Rakušany u Slavkova. Aby si usmířil Británii, nabídl, že jí vrátí Hannover, čímž vyvolal válku s Pruskem. Nad Prusy zvítězila obsadil území mezi Rýnem a Labem. Nakonec porazil i Rusko a Polsko. Jediným státem Evropy, který ještě Napoleon neporazil už byla pouze Británie.Jelikož nemohl porazit Brity na moři, zkusil blokádu, ale Portugalci na to odmítli přistoupit. Napoleon se do Portugalska vypravil, ale pouze zbavil vlády španělského krále Karla IV. a jeho následovníky. Na španělský trůn dosadil svého bratra Josefa Bonaparta. Když přišla Portugalsku na pomoc Británie a Napoleon se dostal do Španělské války, využil příležitosti španělské kolonie v Jižní Americe a vyhlásily nezávislost. Napoleon se rozvedl se svojí ženou a vzal si rakouskou princeznu. Několik měsíců po svatbě spolu Francie a Rakousko zase válčily. Rakousko bylo znovu poraženo u Wagramu. Ve Španělské válce začíná Napoleon prohrávat s vévodou Wellingtonem. Proto zpřísnil embargo. Když s tím nesouhlasilo Rusko, Napoleon je napadl. V roce 1812 porazil Rusy u Borodina. Když přijel do Moskvy nalezl ji vypálenou. Protože se blížila krutá ruská zima a Rusové jí lépe odolávali, nechal Napoleon svoji armádu napospas Rusům a ruské zimě. V Paříži dal Napoleon dohromady novou armádu, s kterou porazil Rusko. Poté Napoleon znovu válčil s Rakouskem a znovu zvítězil. V Bitvě národů u Lipska koaliční vojska napadla Francii 13. 3. 1814 a obsadila Paříž. Napoleon byl donucen abdikovat a byl poslán na ostrov Elba, který patřil Británii. V roce 1815 se mu podařilo uprchnout a nashromáždit armádu. Napoleon ale musel čelit spojeným armádám Británie, Ruska, Pruska a Rakouska. Rozhodl se nejprve bojovat s vévodou Wellingtonem u Waterloo. Napoleon bitvu odkládal, to se mu ale stalo osudným, protože mezi tím dorazily další posily. Napoleon byl poražen. Tentokrát ho poslali do vyhnanství na ostrov Svatá Helena. Zemřel 5. 5. 1821, údajně na rakovinu žaludku, ačkoli mohl být otráven. Jeho pozůstatky se vrátily v roce 1842 do Francie.
Kryštof Kolumbus a jeho životní plavba za objevem Kryštof Kolumbus, italsky Cristoforo Colombo, španělsky Cristóbal Colón, (1451 Janov – 20. května 1506 Valladolid) byl italský mořeplavec, novodobý objevitel Ameriky. Kolumbus se narodil někdy mezi 25. srpnem a 30. říjnem roku 1451. Dětství prožil v Janově (Genova). Jeho otec byl obchodník a velmi si přál, aby se i jeho synové věnovali obchodu. Kryštofa ale lákalo moře. Na svou první plavbu se vypravil už ve 14 letech a doplul do Tunisu a na řecký ostrov Chios. Během dalších let získával na svých plavbách zkušenosti s řízením lodí a navigace. Vzdělával se také čtením zeměpisných a cestopisných děl (např. od Marka Pola). Během let se z něho stal zkušený mořeplavec. Došel k názoru, že Země je kulatá, a byl přesvědčen, že indických a japonských břehů lze dosáhnout západním směrem, přeplutím Atlantiku. Aby tuto teorii mohl dokázat, potřeboval získat štědrého sponzora, který by tuto výpravu financoval. To se mu však nedařilo, protože bylo známo, že má Země větší poloměr, než se Kolumbus domníval. Když neuspěl v Portugalsku, přestěhoval se roku 1485 do Kastilie, kde se trpělivě snažil o svém plánu přesvědčit královský dvůr. Po sedmi letech se mu konečně podařilo získat pro jeho plán kastilskou královnu Isabelu a jejího chotě aragonského krále Ferdinanda.
Kolumbova plavba Od královského páru Kolumbus získal dvě malé karavely jménem Pinta a Niňa a jednu větší loď, karaku, jénem Santa Maria, která mu sloužila jako zásobovací loď. S těmito třemi loděmi a s posádkou asi 90 mužů se dne 3. srpna 1492 vydal na cestu. Poslední zastávkou na území náležejícím k Evropě byly Kanárské ostrovy. Po dlouhé a velice náročné plavbě přistál dne 12. října 1492 u ostrova, kterému dal jméno „San Salvador“. Ačkoliv šlo o Bahamy, Kolumbus se domníval, že přistál v Indii. Proto zdejší obyvatele nazval Indios – Indové, odtud Indiáni. Téhož roku objevil pobřeží Kuby, Haiti a další ostrovy. Když se vrátil do Španělska, dostalo se mu bouřlivého uvítání. Při druhé výpravě (1493–1496) doplul k Portoriku, Malým Antilám a Jamajce. Při dalších výpravách konečně dospěl ke břehům Jižní Ameriky, konkrétně severnímu pobřeží u ústí Orinoka. Roku 1500 upadl v nemilost dvora. Kryštof byl přivezen do Španělska z Haiti v okovech, ale byl brzy rehabilitován. Z poslední cesty se Kolumbus vrátil 17. listopadu 1504. Zanedlouho na to, 20. května 1506 zemřel v Valladolidu obklopen svými syny, kteří se stali španělskými grandy a užívali titulů vévody z Veraguy a markýze z Jamajky. Dodnes historici vedou spory o to, zda umíral v přesvědčení, že plavbou na západ dosáhl břehů jihovýchodní Asie, či zda si ke konci života uvědomil, že objevil nový kontinent. Kolumbus byl pohřben ve Valladolidu, ale později byly jeho ostatky přeneseny do kláštera La Cartuja v Seville a nakonec na žádost jeho syna Diega roku 1542 do Santo Dominga na Hispaniole (Haiti), v dnešní Dominikánské republice). Po okupaci ostrova Francouzi roku 1795 byly ostatky přeneseny do Havany na Kubě, po válce o nezávislost na Španělsku roku 1898 byly opět uloženy v Seville, v katedrále.
Amerigo Vespucci a jeho čtyři plavby Narodil se dne 18. března roku 1451 do bohaté rodiny ve významném a váženém italském městě Florencii. Počáteční vzdělání – latinu a literaturu získal od svého strýce. Později se věnoval geometrii, matematice fyzice a astronomii. Velmi rád překresloval mapy a jeho největším snem bylo cestovat do dalekých zemí. Přesto strávil polovinu života jako obchodník. Od roku 1483 byl úředníkem florentského bankovního domu Medicejů. V roce 1492 – když byla Kolumbem objevena Amerika – Vespucci odešel z Florencie do španělské Sevilly, jako zástupce florentské obchodní firmy Bernardi, podílející se na financování Kolumbovy první výpravy. O pět let později už sám odpovídal za zajištění a vybavení Kolumbovy třetí výpravy. Díky tomu, že se vyznal v kosmografii a měl i rozsáhlé matematické a astronomické znalosti, se stal ředitelem námořní společnosti, která vypravovala lodě na dlouhé plavby včetně některých Kolumbových objevných plaveb. Jeho touha po cestování se znásobovala Kolumbovými úspěchy. Konečně od Ferdinanda Kastilského dostává tři lodě a 10. května 1497 se vydává na svoji první plavbu. Z této jeho první plavby příliš důkazů není, ale předpokládá se, že prozkoumal Mexický záliv a pobřeží dnešní USA až po záliv Sv. Vavřince. Vrátil se 15. Října 1498. Hned další rok se vydal opět na cestu. Připojil se k výpravě vedené Alonsem de Ojedou. Přistál v Brazílii, prozkoumal ústí Amazonky, předtím než otočil loď na zpáteční viděl Trinidad a řeku Orinoko.Cestou do Španělska také prozkoumal Kubu a Bahamy. Další dvě plavby podnikl ve službách Portugalska. Vůdce první expedice ve službách Portugalska konané 19. května 1501 není známý, Amerigo vyplul opět do Brazílie, jestliže mámě věřit jeho vlastním dopisům, pak dosáhl Patagonie. Na druhé cestě prozkoumal větší část Jižní Ameriky.V roce 1503 se vydal na svoji poslední plavbu, opět do Jižní Ameriky. Prozkoumal pobřeží až k řece La Plata. Tam si uvědomil, že se nejedná o Asii, jak se domníval Kolumbus, ale o zcela nový světadíl. Vrátil se roku 1504 a podrobně popsal své objevy, aby je bylo možno zanést do map. Roku 1507 navrhl německý kartograf Martin Waldseemüller, aby byla dnešní Jižní Amerika nazývána Amerika po Amerigovi Vespuccim. V roce 1538 nazval Mencator Vespucciho křestním jménem celý kontinent. Zemřel 22. února roku 1512 na malárii.
Pedro Álvares Cabral a jeho plavba Pedro Álvares Cabral, velký mořeplavec portugalské národnosti, se narodil někdy kolem roku 1467.(Přesné datum není známo.) Jeho rodištěm je město Belmonte v portugalském okresu Beira Baixa. Pocházel z třídětné rodiny zdejšího váženého guvernéra Belmonte a Beiry. Jeho matka Isabel Gouveia de Queirós byla dokonce potomkem prvního portugalského krále Alfonsa I. V mládí byl Pedro velmi dobře vycvičen navigaci a kromě toho získal i široké znalosti v oboru námořnictví. To byl také důvod, proč jej v pozdější době vybral tehdejší král Manuel I. aby pokračoval v díle Vasca da Gamy, tehdejšího velmi váženého a významného mořeplavce. Netrvalo pak dlouho a Pedro se vydal na svou osudně důležitou plavbu.
Průběh plavby Dne 9.března 1500 vyplula obrovská flotila tvořená třinácti karavelami z Lisabonského přístavu. Pod Cabralovým velením směřovala jižně při afrických březích. Hlavním úkolem této expedice bylo navazování trvalých obchodních vztahů a šíření křesťanství, pokud bude třeba, tak i silou. Posádku těchto lodí tvořilo 1200 – 1500 mužů.(Přesný počet neznáme.) Právě z důvodu šíření křesťanství byli na lodích přítomni i kněží.Velitelem na jedné z lodí byl dokonce Bartolomeu Diaz, též jeden z nejvýznamnějších mořeplavců té doby.(Životopisný text najdete v čísle 2 v oddíle /Zeměpis/.)Další lodi zas velel Nicolau Coelho, dřívější společník Vasca da Gamy, který se sice výpravy sám neúčastnil, předložil však své obstojné znalosti a pomohl tak s organizací plavby. Posádku tedy tvořili vskutku ostřílení muži... Ale zpět k plavbě! Cesta z Lisabonu až ke Kapverdským ostrovům proběhla celkem klidně. První problémy výpravu zastihly právě až u tohoto souostroví. Zde totiž Cabral ztratil první ze svých třinácti lodí. Cabral chtěl co možná nejrychleji plout dál. Aby se vyhnul nežádoucím mořským proudům a zároveň mohl využívat pasátů, vedl svou flotilu širokým obloukem na západ. Poté se držel rovníku využívajíc právě oněch již zmíněných pasátů. Dne 22.4. téhož roku Cabral po dlouhé době zahlédl pevninu, na níž o den později přistál. Ukázalo se, že posádka dosáhla Jihoamerického kontinentu a nacházela se severně nedaleko dnešního města Porto Seguro. Cabral si však zpočátku myslel, že jde o ostrov a proto novou zemi nazval Ostrovem pravého kříže. Netrvalo dlouho a daná pevnina byla prohlášena majetkem portugalské koruny. To také potvrdil na pobřeží vztyčeným křížem, pod nímž se ihned po vztyčení konala bohoslužba. Později začali Portugalci pronikati hlouběji do vnitrozemí a tak netrvalo dlouho a výprava zjistila, že se nejedná o ostrov. Nová země byla tedy přejmenována na Zemi svatého kříže. Cabral tehdy také poznal, že nová země leží na východ od demarkční linie a že by tak skutečně měl náležet jeho vlasti.(Text pojednávající o demarkční linii uveřejníme nejpozději do 1.4.2010 na našem webu www.i-mozaika.wz.cz v rubrice /Doplňující články časobisu/ pod názvem /Demarkční linie/.) Nečekal tedy dlouho a 1. května 1500 vyslal jednu ze svých lodí zpět do Lisabonu se zprávou o novém objevu. Výprava však nemohla dlouho otálet. Hned dva dny nato se tedy vydala na další cestu. Nabrala jihovýchodní kurs směrem k Mysu Dobré Naděje a tam doplula za pouhý měsíc, což byla tehdy velmi krátká doba. Ani zásadní ztráty však na této cestě nechyběly, poněvadž u M.D.N. flotilu tvořilo už jen 7 lodí.(Na jedné ze ztroskotaných zahynul i Bartolomeu Diaz.)Tyto lodě koncem července dorazily k Mosambickému průlivu a druhého srpna přirazily u Melinde. Tam flotila dostala průvodce potřebného k cestě do Indie. O osm dní později byl vlivem náhody objeven Madagaskar… K indickým břehům flotila dorazila až 13.9.1500. Tehdy se výprava dostala ke Kalikutu, dnešní Kalkatě. Portugalci zde však nebyli vítáni, protože zdejší arabští obchodníci v nich viděli silnou konkurenci. Došlo tedy k boji. Při ostřelování přístavu zde Portugalci ztratili 50 námořníků, přesto byli neúspěšní. Zastání se jim dostalo až od vládce sousedního přístavu Cochim. Ten jim navíc dokonce nabídl založení podniku na podporu vzájemného výměnného obchodu. To byl koneckonců úkol, kterým portugalský král Cabrala pověřil. Zdařilo se tak! Na zpáteční cestu se flotila vydala 16. ledna 1501. Do Lisabonu se však 23.6. vrátily jen čtyři lodě z původních třinácti. Plavba však přesto přinesla nové poznatky a byla celkem úspěšná. Do Indie byla o rok později vyslána ještě jedna expedice. Král měl tehdy zájem, aby se i této cesty Cabral zúčastnil. Ten však odmítl. Musel by se totiž o velení dělit s několika dalšími veliteli. Až do své smrti mezi lety 1520 – 1526, přesné datum neznáme se již na moře nevydal. Nutno dodat že.. Někteří badatelé se snaží dokázat, že Cabral měnil kurs k Jižní Americe záměrně a byl tím dokonce pověřen králem. Portugalci totiž o existenci tamější pevniny věděli již od roku 1498, kdy zde údajně přistál významný kartograf Duarte Pacheco Pareira, který tehdy Atlantik mapoval. Dokonce existují tvrzení, že Portugalci o existenci pevniny věděli již před smlouvou z Tordesillas (1494), ale z taktických důvodů věc nezveřejnili. Jak to bylo doopravdy však nevíme, protože žádná z těchto teorií se nedá jednoznačně vyvrátit.
Fernando Magalhaes a jeho velká plavba Fernão de Magalhães, jeden z nejvýznamnějších mořeplavců šestnáctého století, se narodil na jaře roku 1480 v portugalské Sabrose jako jedno ze tří dětí.(Přesné datum jeho narození není známo.) Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, která sídlila v severoportugalské provincii – Trás-osMontes. Fernãův otec byl tehdy starostou již zmíněného města Sabrosy. Když však bylo Fernãovi deset let, otec i matka mu zemřeli. Po další dva roky se životem protloukal, jak to šlo. Až ve dvanácti letech začal jeho život mít opět určitý tvar.Tehdy se stal pážetem na dvoře krále Jana II. A jeho ženy – královny Eleanory. V Lisabonu vedle služby u dvora pokračoval i ve svém vzdělávání. Zaujaly jej zde hlavně obory geografie a astronomie. Stále přitom však pokračoval i v činění své služby královskému dvoru, a tak byl roku 1496, kdy mu mohlo být asi šestnáct let, pasován na královského panoše. Než se však poprvé dostal na moře, musel počkat další čtyři roky. Jeho první významnou dalekou plavbu však pamatujeme až za dalších pět let v roce 1505. Tehdy byl poslán až do daleké Indie za armádními důvody. Tamější budoucí místokrál Francisco de Almeida totiž chtěl vytvořit četné nové vojenské námořní základny. Zde jej též čekala i první velká bitva. Dělal zde velké kariérní pokroky, a tak není divu, že již v roce 1510 (čtyři roky po přistání v jižní Indii), byl pasován do hodnosti kapitána lodi. Z tohoto úspěchu se však valnou dobu radovat nemohl. Za jednu nepovolenou plavbu mu byla velmi brzy hodnost odebrána. Musel se navíc za trest vrátit do své vlasti. Krátce po svém návratu byl roku 1511 poslán do Maroka. Tam strávil několik dalších let. V roce 1513 se zde zúčastnil dalších ozbrojených bojů. Nebyl nijak poctivým člověkem. Po celou dobu pobytu v Maroku ilegálně obchodoval s Maury. Na to se však přišlo a následovalo jeho propuštění ze státních služeb Portugalska, ke kterému došlo 15.5.1514. Byl z toho, ač neprávem, velmi rozhořčen. Poté se zřekl svého národa a přešel k nepříteli. Přijal i nové, španělské jméno – Fernando de Magalhaes. V Portugalsku za to bal označován, že „ztratil čest“. Ve Španělsku neváhal a brzy nabídl španělskému králi své služby. Jeho nabídka dlouho nečekala na odezvu. Ku Fernandově potěšení, král Karel V.(Carlos I.) žádost schválil a 22.3.1518 padlo konečné rozhodnutí k vyslání expedice na západ až k ,,Ostrovům koření“.
Průběh velké plavby Flotila tvořená pěti karavelami (Trinidad, San Antonio, concepción, Victoria, Santiago (obrázky a stručný popis lodí budou nejpozději 1.4.2010 uveřejněny na našem webu www.i-mozaika.wz.cz v rubrice /Doplňující články časopisu/ pod názvem /Magalhaesovy lodě/)) vyplula již 10.8.1519 z přístavu v Seville. Posádky těchto lodí tvořili ostřílení muži různých národností. Jedním z velmi z významných se zde stal i Italský dobrodruh Antonio Pigafetta, který navíc celý průběh cesty zapsal. Tyto poznámky se po návratu z cesty ukázaly jako velmi užitečné. Tento muž byl zároveň jedním z pouhých osmnácti, kteří tuto plavbu přežili (Vyplulo jich 234.). Při plavbě si Magalhaes však mnoho klidu neužil. První konflikty s podřízenými kapitány vypukly již při první zastávce na ostrově Tenerife na Kanárských ostrovech. Ty však žádné zásadní změny nepřinesly a plavba mohla pokračovat dál… Magalhaes udržoval kurs jihovýchodním směrem. Plul stále dál přes rovník. Jediné co mu tou dobou nepřálo bylo pořasí. Po pár měsících dorazila flotila do zátoky dnešního Ria de Janeira. Tou dobou se opět začínaly rozmáhat nepokoje mezi námořníky. Situace tehdy dokonce dospěla tak daleko, že Magalhaes musel za neposlušnost nechat uvěznit druhého muže flotily – Juana de Cartegenu. Následujících několik měsíců se výprava ubírala stále podél jihoamerických břehů směrem k jihu. Po dlouhém čekání konečně dospěli k dnes nazývanému ústí La Plata. Z počátku o něm soudili, že je to dlouho hledaný průliv do tzv. Jižního moře, tedy do Tichého oceánu. Nakonec v této víře pronikli až do nehostinných patagonských vod. V březnu roku 1520 se Magalhaes po neúspěšných bojích se zimními bouřemi rozhodl strávit zimu v zálivu dnes pojmenovaném po svatém Joliánovi. Zde propukla téhož roku jedna z několika vzpour posádky. Stejně jako ty předchozí se ji však Magalhaesovi podařilo potlačit. Její strůjce za to trestal smrtí či vysazením na nehostinném pobřeží. Na další část cesty se flotila vydala až 24. srpna 1520. Tehdy se pohybovala směrem na jih. Další výrazné zdržení plavby přichází v době, kdy se expedice dostala k ústí řeky Santa Cruz. Zde se výprava zdržela dva měsíce a aby toho nebylo málo, Magalhaes zde ztratil jednu ze svých lodí – Santiago. Ta byla zničena bouří. Nemusel však čekat dlouho a záhy přišel o další z lodí – San Antonio. Ta dezertovala a vrátila se zpět do Španělska, kde hlavního kapitána obvinila z kolaborace s Portugalci a vzpouře proti králi. Magalhaes tak upadl v nemilost 21.10.1520 expedice konečně objevila ostrov Ohňovou zemi a proplula průlivem mezi zmíněným ostrovem a nejjižnějším výběžkem jihoamerického kontinentu. Tento nově objevený průliv nazvali na počest svého kapitána Magalhaesovým průlivem. Po proplutí se zbylé tři lodě začaly přibližovat k Molukám. Tato ač zdánlivě krátká vzdálenost Magalhaesovy muže velmi potrápila. Její překonání výpravě trvalo téměř další čtyři měsíce. Snad jediným kladem té doby bylo příznivé počasí. Co to ale bylo platné, když celá posádka trpěla nemocemi a jinými zdravotními problémy. Lodě navíc po dlouhou dobu trpěly nedostatkem zásob. Muži se čerstvými potravinami opět nasytili až 6.3.1521, kdy lodě přirazily na Marianské ostrovy. Zde však posádka dlouho nečekala, poněvadž se o tři dny později vydala na další cestu. O pouhých 7 dní později se posádka v počtu zhruba 150-ti mužů vylodila na ostrově Hamonhon na Fiipínách. Od zdejšího kmene Magalhaese dělila silná jazyková bariéra. Štěstím však bylo, že jeho otrok tento jazyk znal a tak mu posloužil jako velmi důležitý tlumočník. Magalhaes sem však neplul jen tak. Ihned poté, co si se zdejším králem Limasawy rádžou Ka Lambem vyměnil dary a snažil se kmen přesvědčit, aby přijal křesťanství. To se mu nakonec podařilo. Vedle toho však teké slíbil, že jeho muži kmeni vypomohou ve válce proti kmenu ze sousedního ostrova. V jedné z bitev je 27.4.1521 Magalhaes zabit.
Plavba po smrti Magalhaesově Po smrti velitele se do čela flotily postavil bývalý kormidelník lodi Victoria – Juan Sebastián del Cano. Ten však musel s obrovskými ztrátami z Filipín neprodleně odplout. Navíc zde přišel o další ze svých lodí – Concepción. Celá výprava pak pokračovala na Borneo a Moluky, kde bylo nabráno koření pro španělského krále. Zde se však vyskytly další potíže. Vlajková loď Trinidad byla totiž tak zchátralá, že musela být vytažena na břeh, kde byla následně opravována, aby mohla náklad koření unést. To znamenalo moc velké zdržení. Na zpáteční cestu se tak mohla vydat jen Victoria. Druhá loď se po opravě pokusila vrátit se do Španělska přes Pacifik. Victoria pokračovala v naplánované cestě Indickým oceánem. Zde loď až ke Kapverdám velká žádná pohroma nezastihla a plavba proběhla celkem klidně (Zemřelo však dalších dvacet mužů.). Na Kapverdách byly zaznamenány další velké ztráty, neboť zde třináct mužů padlo do zajetí Portugalců.(Ti byli později na přímluvu krále Karla I. Propuštěni.) Po zbytek cesty do vlasti posádku žádné velké neštěstí nepotkalo. O mnoho měsíců později (6.9.1522) se kapitán del Cano s jednou lodí a sedmnácti muži na palubě vrací do Španělska. Tato cesta trvala téměř tři roky. (Loď Trinidad se sem již nikdy nevrátila.)
Výsledek plavby Král Karel I. se z přivezených zásob řebíčku sice zaradoval. Usměv na tváři mu však brzy zmrzl. Magalhaesova teorie se totiž nepotvrdila. Bylo zjištěno, že cesta přes Pacifik na Moluky je mnohem delší a obtížnější, než cesta Portugalců kolem Mysu Dobré Naděje. Karel I. se na Magalhaesovu plavbu později ještě pokusil navázat. Roku 1525 byla vyslána flotila dokonce sedmi lodí. Ta se však setkala s nezdarem. Kvůli nepřízni počasí postupně celá ztroskotala. Po těchto neúspěších se Karel I. roku 1529 smluvně vzdal Moluckých Ostrovů a zhruba za 350 000 dukátů nechal posunout demarkční linii o 17° ve prospěch Portugalska. (Text pojednávající o demarkční linii bude nejpozději 1.4.2010 uveřejněn na našem webu www.i-mozaika.wz.cz v rubrice /Doplňující články časopisu/ pod názvem /Demarkční linie/) Přesto však král ocenil geografické poznatky o Zemi, které výprava zajistila. Tuto plavbu později s obrovským úspěchem zopakoval dnes též velmi uznávaný námořník – Francis Drake…
James Cook a jeho tři plavby Na titulní straně tohoto čísla jsme psali o objevných plavbách patnáctého, šestnáctého a sedmnáctého století, omluvte tedy náš drobný nedostatek, že přidáváme i jednu velmi důležitou plavbu století osmnáctého… James Cook, významný mořeplavec, výzkumník, objevitel a zeměpisec, jehož poznatky a činy výrazně posunuly lidské znalosti o zemi, se narodil dne 27. Října 1728 v Martonu u Yorku v Anglii. O jeho životě v raném dětství toho moc nevíme. Je však doloženo, že svým povoláním námořníka, se zabýval již od třinácti let. Tehdy vykonával funkci plavčíka na uhelné lodi. Neměl žádné učitele. Moře jej však přitahovalo natolik, že se i v této nelehké době samovzdělával a učil mnoha schopnostem a zvykům v mnoha oborech námořnictví. Jeho píle se dočkala brzké odezvy. Již v roce 1755, v šestadvaceti letech, byl přijat jako kormidelník do Anglického válečného loďstva. Čtyři roky nato (1759) se zúčastnil plavby do Severní Ameriky v rámci války s Francií. Vynikajícím způsobem tehdy zmapoval ústí řeky svatého Vavřince. Od roku 1763 s mapováním pokračoval. Tehdy do map zachytil poloostrovy Newfoundland a Labrador.
První plavba Jamese Cooka James Cook vedl svou první plavbu (někdy známou pod názvem „První Cookova tichomořská expedice“) v letech 1768 – 1771. Tato plavba měla mít čistě vědecký účel. Tím bylo pozorování přechodu planty Venuše přes sluneční kotouč, které mělo sloužit k určení vzdálenosti Venuše od Slunce. (Mimo jiné i vzdálenosti od Slunce ostatních planet.) O vědeckém zaměření expedice máme i živoucí důkazy. Jedním z nich je například i ten, že spolu s Cookem se na lodi Endeavour plavili i přírodovědec Joseph Banks, švédský botanik Daniel Solander či astronom Charles Green. Plánované pozorování provedl Cook 3. června 1769 na ostrově Tahiti. Přesnost pozorování však zaostala za očekáváním. Další čekání nemělo smysl. James Cook se tedy vydal dál. Nyní se mohl plně věnovat druhému cíli své cesty, totiž nalezení neznámého jižního kontinentu Terra Australis (o jehož existenci bylo v osmnáctém století přesvědčeno mnoho vědců). Při své cestě objevil Nový Zéland a průliv mezi ostrovy (vyvrátil tak hypnózu o existenci pevniny v těchto místech), dnes pojmenovaný „Cookův“ na jeho počest. Dále se přiblížil k Austrálii z východu a objevil několik nových ostrovů.
Druhá plavba Jamese Cooka Na svou druhou plavbu se James Cook vydal hned rok po návratu z té první a sice roku 1772. Tehdy dostal k dispozici hned dvě nové lodě – Resolution a Adventure. Měl pátrat po předpokládané pevnině v jižním Tichomoří. Roku 1773 učinil další z významných objevů svého života- objevil souostroví, které my dnes známe pod názvem Cookovy ostrovy. (Cook je tehdy pojmenoval „Herveyovy ostrovy“). Poprvé překročil jižní polární kruh a za jeho úrovní pátral od Afriky až po Nový Zéland. Poté podrobil důkladnému průzkumu Novou Kaledonii a při návratu do Anglie objevil Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy. V Anglii pak byl povýšen do hodnosti námořního kapitána.
Třetí plavba Jamese Cooka Třetí plavbu James Cook uskutečnil v letech 1776 – 1779. Jejím cílem bylo najít a zmapovat tzv. severozápadní průjezd kolem Ameriky.(To se však povedlo až roku 1906 Roaldu Amundsenovi.) K dispozici měl na této plavbě lodě Resolution a Discovery. Svou cestu začal obeplutím Afriky, následně pak proplul kolem Tasmánie, Nového Zélandu a Tahiti. Později objevil i Havajské ostrovy , kterým však tehdy dal jméno Sandwichovy. Když je opustil, plul k Americe. Doplul až k Beringovu průlivu a tam prováděl mapování. Po příchodu zimy 1778 se však vrátil na Havaj. Zde se však dostal do konfliktu s domorodci při svém pokusu zajmout jejich náčelníka. 14. února 1779 byl při ozbrojené potyčce v zátoce Kealakekua domorodci zabit. Nutno dodat, že… Cookovo celoživotní dílo bylo pro tehdejší svět velmi významné. Na všech svých cestách si vedl pečlivé zápisky, které se za jeho života i v pozdějších dobách často objevovaly v tisku. Byl váženým členem Královské společnosti nauk a získal i její zlatou medaili. Všech Cookových výprav se zúčastnili velmi významní vědci tehdejší doby, s jejichž přispěním bylo lidstvo obohaceno o obrovské množství nových poznatků. Pokud máte zájem přečíst si stručnější fakta na toto téma, můžete je od 1. dubna 2010 nalézt na našem webu www.i-mozaika.wz.cz v rubrice /doplňující články časopisu/ pod názvem /James Cook/.
Sir Isaac Newton se narodil 4. 1. 1643 a zemřel 31. 3. 1727 v Londýně. Žil v Británii. Byl géniem v mnoha oborech. V matematice, fyzice, astronomii, teologii (bohoslovectví), přírodní filosofii a alchymii dokázal velkých objevů. Podle tehdy užívaného juliánského kalendáře se narodil 25. prosince. Přišel na svět ve Woolsthorpu poblíž Granthamu v Lincolnshire na východě Anglie. Jeho otec, který vlastnil hodně půdy, se jmenoval stejně. Neměl žádné vzdělání a zemřel čtvrt roku před narozením jeho syna. Hannah Ayscough, Newtonova matka, se znovu provdala a přesídlila do North Withamu, sousední vesnice. To byly Newtonovy 3 roky. Za manžela si vybrala Barnabase Smithe, reverenda (neakademický duchovní). Tehdy převzali výchovu prarodiče z matčiny strany a pečovali o Newtona až do smrti jeho nového otce. Díky tomu, že rodina jeho otčíma byla vzdělaná (Newtonův dědeček James Ayscough byl šlechticem a matčin bratr William farářem, který studoval na Trinity College v Cambridge), vzdělání dostal i Newton. Po smrti druhého manžela Newtonovy matky, což bylo roku 1653, se rodina Newtona přestěhovala zpět do Woolsthorpu. Spolu s Newtonem tam žili jeho nevlastní sourozenci Benjamin, Hannah a Mary Smithovi. Newtonovo vzdělávání začalo v deseti ledech, kdy ve Skillingtonu začal chodit do školy. Později přešel do Stoku. Pak pokračoval na gymnáziu v Granthamu, a to od roku 1655. Bydlel u jakéhosi lékárníka Clarka. V pozdějších letech se připravoval na studia v Cambridge. Díky podpoře svého strýce Williama nastoupil osmnáctiletý Newton 5. 5. 1661 na Trinity College v Cambridge. Tam ho učil také Isaac Barrow. Tehdy byly základem studia Aristotelovy myšlenky, ale Newton se také zajímal o modernější myslitele, četl díla G. Galilea a R. Descarta. Přečetl Keplerovo dílo „Optics“, seznámil se s Euklidovými „Základy“. V období od srpna 1665 do dubna 1667 univerzitu uzavřel mor. Proto se Newton vrátil do Granthamu. Tam mu prý spadlo na hlavu jablko, které ho přivedlo na myšlenky o gravitaci. Tehdy měl velmi plodné období, vymyslel svůj diferenciální počet, dalekohled, který řešil problém barevné aberace (a díky kterému se ho 11. 1. 1672 přijali do Královské společnosti) a teorie podstaty barev a gravitace. V tu dobu také získal bakalářský titul a zaměstnání na Trinity College. O rok později dostal magisterský titul a ještě o jeden rok dál nahradil svého učitele Barrowa. Newtonova první práce na téma teorie barev vyšla v Philosophical Transactions 19. 2. 1672. Newton zastával post předsedy Královské společnosti v letech 1703 – 1727. Od roku 1705 byl rytířem povýšeným královnou Annou. Byl také poslancem anglického parlamentu a dozorcem v královské mincovně v Toweru. Později se stal jejím ministrem. Bojoval proti penězokazům a několik jich dokonce dohnal až na popraviště. Ve sféře peněz se vyznal, zavedl dokonce matematickou definici jedné z měn. Není divu, že o penězích tolik věděl, také měl plat 1500 liber. Protože byl tedy hmotně zajištěný, vzdal se práci na univerzitě v Cambridgi. Přesídlil do londýnského bytu, o který pečovala jeho neteř, dcera jeho sestry Hannah. Předsedal Královské společnosti naposled 1727. Tehdy trpěl již pátým rokem dnou a ledvinovými i žlučníkovými kameny. Newtona nemoc skolila 31. 3 1727 v Londýně. Nyní jeho ostatky spočívají ve Westminsterském opatství. Newtonovo pojetí světa, přesto že byl hluboce věřící, se stalo základem racionalismu, osvícenství, i mechanického materialismu. Jako jeden z prvních začal vydávat své práce ve vědeckých časopisech. Za jeho vedení se stala Královská společnost nejuznávanější vědeckou institucí světa. Díky Newtonovi existuje fyzika, jak ji známe dnes: moderní, ucelená a deduktivní věda nazývaná klasická fyzika. Dále jsou uvedeny jeho objevy. V mechanice především dokázal, že fyzikální zákony platí nejen na Zemi ale i ve vesmíru. Newtonovým nejznámějším objevem byly jeho tři pohybové zákony: Zákon síly, zákon setrvačnosti a zákon akce a reakce. Dále objevil zákony všeobecné gravitace (Newtonův gravitační zákon). Klasická mechanika se dodnes opírá o jím zavedené pojmy hmotnosti, setrvačnosti, síly a interakce. Objevil mnoho zákonů speciální povahy týkajících se pohybu planet, pohybu v prostředí s odporem, rotujících kapalin atd. V optice objevil, že světlo se skládá z barevného spektra (rozklad všech barev uvidíme na optickém hranolu), vysvětlil barvy tenkých vrstev, objevil zobrazovací rovnici, nalezl slitinu vhodnou ke konstrukci zrcadel a díky tomu také sestrojil první zrcadlový dalekohled ( uspořádání primárního a sekundárního zrcadla bylo podle jeho vlastního plánu). V roce 1704 vydal o optice spis Optics, or a treatise of the reflexions, inflexions and colour of light, kde popsal své optické objevy. Byl ovšem prospěšný i v jiných oborech. V matematice položil základy diferenciálního a integrálního
počtu (tzv. Kalkulus) a také základy diferenciálních rovnic. V jeho deníku z 20. května 1665 je zmínka o objevu fluxí (tak nazýval svůj objev diferenciálního počtu s jejichž pomocí později určil obsah plochy ohraničené hyperbolou. Jeho kniha Matematické principy přírodní filozofie je považována za nejdůležitější práci v celé historii moderní vědy, je v ní popsán například zákon všeobecné gravitace a Newtonovy pohybové zákony, které položily základy klasické mechaniky. Dále vynalezl numerická řešení pro transcendentní rovnice. Zobecnil a zjednodušil binomickou větu v binomickou řadu. V Cambridgi si založil observatoř, kde posuzoval výsledky svých prací a objevů. V rámci svého výzkumu také vytvořil (spolu s Gottfriedem Leibnizem, se kterými vedl nesmiřitelný spor o prvenství tohoto objevu) základy diferenciálního a integrálního počtu. Newton se také zabýval časovým umístěním bible a jejích evangelií v historii. Jeho práce o chnologii bible vyšla až po jeho smrti v roce 1728 s názvem Chronology of Ancient Kingdoms amended. Jeho další publikace: Method of Fluxions (1671) Of Natures Obvious Laws & Processes in Vegetation (nepublikováno, přibližně 1671 – 1675) De Motu Corporum in Gyrum (1684) Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (1687) Optics, or a treatise of the reflexions, inflexions and colour of light (1704) Reports as Master of the Mint (1701 – 1725) Arithmetica Universalis (1707) The System of the World, Optical Lectures, The Chronology of Ancient Kingdoms, (Amended) a De mundi systemate (vydáno posmrtně v roce 1728) Observations on Daniel and The Apocalypse of St. John (1733) An Historical Account of Two Notable Corruptions of Scripture (1754) Jeho publikace Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica, vydaná v roce 1687, položila základy klasické mechaniky a dnes bývá řazena mezi nejdůležitější knihy v historii vědy. Newton v ní vysvětluje a popisuje své tři základní zákony pohybu a zákon všeobecné gravitace. Tyto poznatky se staly základním kamenem budoucího pohledu na vesmír. Newton zakomponoval Keplerovy zákony o pohybu planet do svých teorií gravitace a dokázal, že platí stejná pravidla pro pohyb těles na Zemi i ve vesmíru. Díky tomu byl definitivně zamítnut heliocentrismus a vědecká revoluce se obohatila o další komponenty. V mechanice Newton formuloval teorii o zachování hybnosti a momentu hybnosti. Na poli optiky sestavil první zrcadlový dalekohled a na základě pozorování, že optické hranoly rozkládají bílé světlo do jednotlivých barev viditelného spektra, rozvedl teorii barev. Také zformuloval zákon chladnutí a prozkoumal rychlost a pohyb zvuku. V matematice se dělí s Gottfriedem Leibnizem o zásluhy na objevu integrálního kalkulu. Dále pak zobecnil binomickou větu, vymyslel takzvanou „Newtonovu metodu“ řešení soustav nelineárních rovnic a přispěl k výzkumu mocninných řad. Newton byl horlivě věřícím křesťanem, byť zastával místy nekonvenční názory. Přestože je dnes vzpomínán především pro svůj přínos vědě, větší část svých textů věnoval hermeneutické (filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických) výkladu Bible.
1) – Zákon akce a reakce 2) – Zákon setrvačnosti 3) - Zákon síly
1 2
3
Michael Faraday Michael Faraday, významný vynálezce, vědec a experimentátor v oboru chemie a fyziky, se narodil 22. Září 1791. Jeho rodištěm je vesnička Newington, Surrey poblíž Londýna (nyní jeho předměstí). Pocházel z velmi chudé, nábožensky založené rodiny. Jeho otec byl kovářem. Byl však kvůli nemoci neschopen vykonávat soustavnou práci. Rodina se čtyřmi dětmi (Michael byl druhý nejmladší.) tedy měla co dělat, aby se dosyta najedla. Faradayova matka byla dosti moudrá žena, která svého syna i přes těžké dětství citově podporovala. Jako malý navštěvoval místní farní školu, kde se naučil pouze číst psát a počítat. Od dvanácti let musel Michael začít vydělávat. Protože byl šikovný, dostal se do učení ke knihvazači. V dílně mu pod rukama procházely různé spisy. Vědecká témata v těchto knihách jej doslova fascinovala. Na rozdíl od jiných učňů, kteří knihy vázali, Michael je potají i četl. Už v této době začal dělat pokusy se statickou elektřinou, o které se dočetl. Pro knihařské řemeslo byl nadobro ztracen. Pochopení se mu dostalo u majitele knihařství, George Riebaue. Ten mu roku 1812 přes jednoho ze svých zákazníků sehnal lístky na čtyři přednášky tehdejší vědecké celebrity Anglie, fyzika a chemika Humphry Davyho. Faraday si z profesorova výkladu pečlivě dělal poznámky, které později přepsal a svázal do nádherné knihy. Tu pak poslal Davymu spolu s žádostí o místo. Davyho mladíkovo nadšení tak potěšilo, že se rozhodl udělat z něj svého žáka. Krátce nato se svým věhlasným učitelem absolvoval osmnáctiměsíční cestu po Evropě, při které navštívili Francii, Švýcarsko, Německo, Itálii, Holandsko atd. Setkali se zde i s dalšími vědeckými hvězdami své doby, mezi kterými například nechyběli ani Alessandro Volta, či André Maria Ampére. Pro Michaela to byla obrovská zkušenost do budoucnosti. Přece jen mu však nedělalo dobře, když si z něj Davyho žena, která byla zvyklá hodnotit lidi jen a pouze podle původu, dělala obyčejného sluhu a dost ostře mu to dávala najevo.V roce 1815, krátce po návratu, se z Michaela stal i laborant v chemické laboratoři londýnského Královského institutu. Zde každým týdnem vymýšlel nové pokusy pro pobavení členů a příznivců institutu z vysoké společnosti. I tyto experimenty přinesly do světa vědy užitek. Faraday při nich objevil tajemství nových chemických sloučenin, zabýval se zkapalňováním různorodých plynů a brzy si v tehdejší Anglii získal pověst velice zručného chemika. Senzaci způsobilo i to, že Michael Faraday, tak významný vynálezce neměl žádné matematické vzdělání. Ani na svých přednáškách či v odborných chemických vědeckých pracích nikdy nepoužil jediný vzorec. Jednoho z nejznámějších vědců v oboru elektřiny a magnetismu z něj udělaly jen jeho nesčetné nápady. Své posluchače okouzloval schopností vyložit i ty nejsložitější fyzikální problémy dokonale názorným, a však jednoduchým způsobem. Roku 1820 dánský fyzik Hans Christian Oersted zjistil, že kolem vodiče vzniká magnetické pole. Prokázal tím, že elektřina a magnetismus spolu souvisejí. Faradaye tato záhada fascinovala a záhy přišel na svůj první velký objev – přeměnu elektrické energir v energii magnetickou, tedy princip elektromotoru (podrobnosti na další straně). Z tohoto objevu však valnou radost neměl. Jeho učitel jej totiž obvinil z toho, že tento nápad ukradl jeho kolegovi Wollastonovi. Michaela toto obvinění hluboce ranilo a až do Davyho smrti v roce 1829 téměř žádný významný objev neučinil.(Přesto, když se na sklonku života Davyho ptali, jaký je jeho největší objev, odpověděl:,,Michael Faraday!“) Mezitím se však Michaelovi dostalo dalších poct, mezi které patřilo například i jeho zvolení na místo člena britské Akademie věd roku 1824, či jmenování ředitelem laboratoří o rok později. Téhož roku se mu podařilo učinit jeden z mála objevů v tomto období, který snad stojí za zmínku a sice připravit benzen, v té době unikátní organickou sloučeninu. Jeden z mála kladů v této době jeho života představuje fakt, že byl alespoň dobře finančně zabezpečen a měl útulný byt přímo v budově královského institutu. Ale zpět k fyzice. Roku 1831 si totiž Faraday položil otázku:,,Lze li elektřinu přeměnit na magnetismus, proč by to nemělo jít i naopak!“ Sehnal tedy vše potřebné a opět se vrhl do experimentování. 29. Srpna téhož roku uspěl.Působením magnetického pole vzniklého kolem cívky drátu, kterou střídavě připojoval a odpojoval od baterie, vybudil elektrický proud ve druhé cívce. Objev elektromagnetické indukce a princip
transformátoru byl na světě! (Více na následující straně.) Nedlouho nato učinil další pokus. Tentokrát pohyboval magnetem v cívce z měděného drátu, čímž v ní vybudil elektrický proud. Když tento objev později předváděl ministerskému předsedovi Robertu Peeovi, hovořili údajně o praktickém využití tohoto objevu. Detailem je, že historka je jen smyšlená. Ale zpět k faktům! Faradayův objev elektromagnetické indukce je totiž základem bezpočtu velice důležitých technických zařízení, mezi která patří například obří generátory v elektrárnách, které převádějí mechanickou energii (například energii vody roztáčející turbínu) na energii elektrickou. Není snad třeba dodávat, že tyto obrovské stroje jsou daleko složitější než Faradayův magnet v cívce. Princip však zůstal. Tyto objevy však ani náhodou nejsou koncem kapitoly “Faraday a magnet.“ Michael se i po těchto objevech magnetickou silou zabýval. Snažil se pro změnu znázorňovat silové pole a působení siločar. Jeho úvahy vedly k sestavení teorie elektromagnetického pole, která pro fyziku znamenala revoluci. Její sepsání se však neobešlo bez další velké postavy. Faradayovy představy matematicky popsal skotský teoretik James Clek Maxwell (narozen roku 1831), který je dnes považován za největšího teoretika devatenáctého století. Tento mladý, nadšený vědec si s Faradayem čile korespondoval již od útlého věku. Nakonec se, ač každý úplně jiný, setkali a společně změnili fyziku podobně, jako před nimi Newton a po nich Einstein. S počátkem čtyřicátých let devatenáctého století Michaela postihlo duševní vyčerpání. Spory se vedou o tom, že mohlo jít i o chronickou otravu výpary rtuti, se kterou přicházel Faraday téměř denně do kontaktu. I později sice učinil mnoho významných objevů a řadu pokusů na poli elektrochemie a magnetismu. Míval však časté výpadky paměti a od roku 1850 to s ním však šlo z kopce. Zhruba v roce 1860 s vědou, vynálezy i veškerými pokusy definitivně skončil. Největší pocty za celý život se mu však dostalo roku 1862. Tehdy jemu a jeho manželce královna Viktorie věnovala krásný dům v jednom z královských parků v Londýně. Faraday jej s díky přijal. O další pocty (šlechtického titulu a jmenování prezidentem prestižní vědecké instituce, Královské společnost i) však zájem neměl. Zemřel 25. srpna 1867. Po smrti byla na jeho počest jednotka kapacity pojmenována FARAD. Zajímavost: V letech 1836 – 1865 působil Michael Faraday jako vědecký poradce na Trinity House, společnosti odpovědné za bezpečnou plavbu okolo Velké Británie. _____________________________________________________________________________________________
Přidáváme doplňující kresby dvou největších elektromagnetických objevů života Michaela Faradaye, otce elektromagnetismu.
Obrázek číslo 1 znázorňuje Faradayův pokus přeměny energie elektrické na energii mechanickou = princip elektromotoru. Do připravené kádinky nalil rtuť(2) a doprostřed postavil magnet(1). Nad kádinkou zavěsil měděný drát (3) spojený vodičem s baterií (5), který druhým koncem ponořil do rtuťové lázně vodivě spojené s druhým pólem baterie. Tím uzavřel obvod. Měděný vodič (3), jímž protékal elektrický proud, se začal v magnetickém poli kolem magnetu otáčet. Obrázek číslo 2 znázorňuje Faradayův pokus přeměny magnetismu na elektřinu, který učinil roku 1831. Působením magnetického pole vzniklého kolem cívky (5A), kterou střídavě připojoval a odpojoval od baterie (1), vybudil elektrický proud ve druhé cívce (5B). Tímto způsobem odhalil elektromagnetickou indukci a princip velmi jednoduchého transformátoru. 2 = vypínač, 3 = galvanometr, 4 = měděný vodič, 5 = železný kruh.
James Watt Narodil se 19. 1. 1736 ve skotském Greenocku jako syn prostého tesaře. Měl nadání na matematiku, fyziku a geometrii. Pro své chatrné zdraví nemohl navštěvovat školu, ale musel se učit doma. Od devatenácti let pracoval jako výrobce matematických pomůcek. Rok se učil u mechanika J. Morgana. Na konci roku 1763 byl požádán univerzitou v Glasgowě, aby vylepšil její model parního stroje, který roku 1712 uvedli poprvé do provozu angličtí inženýři Thomas Savery a Thomas Newcomen. V tomto stroji se vyráběla pára v primitivním kotlíku, z něhož se vpouštěla do válce pod píst a píst zdvihala. Když se dostal píst do nejvyšší polohy, vstříkla se do válce dosud naplněného parou studená voda, která způsobila zkapalnění páry a vytvoření vzduchoprázdnoty. Píst se potom pohyboval tlakem atmosférického vzduchu dolů a táhl s sebou jeden konec dvouramenné páky, ke kterému byl připevněn. Na druhém konci páky byla řetězem připevněna pístní tyč pumpy. Tento nadějný vědec provedl zásadní zlepšení. Nejprve určil vlastnosti páry, obzvláště její vztah mezi hustotou, teplotou a tlakem a uvědomil si, že páru je nutno srážet v nějaké s válcem spojené nádobě a ne přímo ve válci. V tomto okamžiku vynalezl kondenzátor, navrhl oddělené kondenzační komory, aby zabránil značným ztrátám tepla v cylindru. Poznal, že kondenzovanou vodu i vzduch vniklý do kondenzátoru se vstřikovanou chladící vodou je nutno z kondenzátoru odtahovat čerpadlem, přesto to byl jen jednočinný a vahadlový stroj. Pořád však ještě nebyl sestrojen. První Wattův patent pochází z roku 1769. V té době se stal partnerem britského vynálezce Johna Roebrucka, který měl dostatek peněz k financování nákladných pokusů. Dr. Roebruck naléhal, aby vytvořil ne model, ale rovnou celý stroj. Watt ho tedy zkonstruoval, ale stroj nefungoval, protože přesně odlitý píst ve válci netěsnil, pára v kondenzátoru se nesrážela a výrobek měl ještě celou řadu závad. Watt byl zklamán. potřeboval další peníze na nové zkoušky. Peníze už neměl ani jeho společník, chtěl příliš rychle zbohatnout, koupil nevýhodně doly, poslední peníze vsadil na nový parní stroj a náhle se ocitl na mizině, zbankrotoval. V roce 1775 získal ještě mocnějšího spojence, továrníka Matthewa Boultona, který byl věřitelem zbankrotovaného Roebrucka. V roce 1781 se mohl nerušeně věnovat stavbě a vylepšování parního stroje. Na cestě k sestrojení bylo ještě mnoho práce. Stroj byl dokončen v roce 1784. Watt a Boulton se pustili do hromadné výroby a nakonec už měl každý v Cornwallu svůj parní stroj. S tím vším se ještě nespokojil, pokračoval tím, že zcela uzavřel válec, tím mohla pára působit na píst z obou stran, tedy ne jenom zdola, ale místo atmosférického tlaku i shora. Roku 1788 vybavil stroj ještě odstředivým regulátorem a dalšími menšími úpravami vývoj svého parního stroje v podstatě dokončil. Výsledek jeho práce byl tak dokonalý, že se používal dalších sto let prakticky beze změn. Byly to první spolehlivé stroje, které umožnily rychlý průběh průmyslové revoluce ve Velké Británii, ale znamenaly pro ni velký úbytek lesů, většinou se totiž staly pohonem pro parní stroj. V roce 1785 byl tento vynálezce zvolen členem britské Královské Akademii věd. Práce na dvojčinném parním stroji však pro Watta nebyla uspokojující a vynálezce roku 1800 z konstrukční dílny odešel, aby se mohl věnovat jen své vědecké práci. Zabýval se fyzikou i chemií a v roce 1814 se stal také členem francouzské Akademie věd. Byl ovšem i velmi významný konstruktér výškových a důlních staveb. Těsně před smrtí odmítl povýšení do šlechtického stavu.19. 8 1819 James Watt zemřel jako vážený občan. Umírá jak jinak než ve své dílně u pracovního stolu nad výkresem nového technického nápadu. Na jeho počest je jednotka výkonu nazývána watt (W).
1 2
Wattův dvojčinný parní motor (1769) Wattův Dvojčinný parní stroj (1782)
Milí čtenáři, Milé čtenářky, První číslo nové podoby časopisu Mozaika je za námi! V tuto chvíli nezbývá nic jiného, než se s Vámi zase na nějaký ten čas rozloučit! Jménem redakce doufám, že se vám, našim čtenářům toto pokusné číslo našeho časopisu líbilo a že si tím pádem snad objednáte i další. V tomto případě vám i to bude poskytnuto bezplatnou cestou. Mnoha z Vás to možná přijde podivné, ale zajímavé, ba někomu možná směšné a ubožácké. Tážete se možná, proč za tuto práci redaktoři nic nechtějí. Odpověď je velmi prostá.Totiž, aby daná práce měla smysl byla obsáhlá, faktická a přitom zajímavá, musí v sobě nésti zájem a lásku svých tvůrců, zahrnujíc i vidinu ač blízkého, či velmi vzdáleného cíle. Někomu mohou tato slova (i slova v celém předešlém časopisu přijít jako prázdná a bezcenná. Někomu jako pouhá zbytečná filosofická otázka. Když se jim však člověk pokusí porozumět, zjistí, že celý tento sešit, přináší míru poznání a je jen na jednotlivých osobách, jak s nimi vynaloží. My věříme, že kouzlo poznání, pochopení a porozumění má být dostupné každému, kdo o něj má zájem, ať je jakýkoli. Stejný zájem Vám na oplátku věnujeme my, když tento časopis připravujeme, neboť máme zájem zase na tom, vytvořit za onu dobu kvalitní, obsáhlý a přitom snadno dostupný faktor poznání…To na vyrozuměnou… Za toto číslo se s Vámi loučí a zároveň těší na další (Které vyjde nejpozději do konce dubna.) kompletní tvůrci časopisu Mozaika, jmenovitě: Vladimír Arnošt Eliška Beranová Václav Bočan Tomáš Varga
