Po velkém úspěchu knižního vydání KRONIKY SARDINSKÉ (vyšla nákladem 10 výtisků), jsem se rozhodl obtěžovat další část našeho oddílu svými grafomanskými projevy. Tentokrát pomocí virtuální sítě. Dílo jsem rozdělil pro jistotu do tří částí, protože pochybuji, že by ho někdo vydržel přečíst najednou. Z rozbití huby nemám strach, neboť všichni účastníci zájezdu již dílo četli a přerušili se mnou veškeré styky. Vše co jsem napsal je čistá pravda. Důkazem toho je, že jsem přišel o všechny kamarády. Ten který byl u toho Dnes tedy první část.
Den první – odjezd Konečně jedeme. Po třech letech marných pokusů konečně vyrážím na jih za lezením. Prchl jsem z práce dříve, zabalil a odvezl k Jimimu většinu věcí. Normálně zaberu celý kufr auta sám, ale dnes už byl zabraný jedním z Ondrových kontejnerů s jídlem. Při pohledu na můj jídelní košíček jsem pochopil, že Ondra se chce letos konečně dosyta najíst. Zbytek zavazadel zabíral celou dvojgaráž. Pro tři lidi již nebylo v autě místo. Bylo nutno vyřešit prostorový problém. Návrh přivázat Ondru na chladič jako ozdobu (Jimi), vézt ho na klíně řidiče (já), jsme si vzájemně vetovali (to ve slušné mluvě znamená vynadání si do debilů). Naložit Ondrův kontejner na přívěsný vozík také nešlo, protože by se celá soustava, auto a tři přívěsy, dostala za hranici 3,5 tuny. Po inteligentní diskusiMusíme někde ukrást náklaďák Necháme ho doma (Ondru) Zahrabeme ho (jídlo)
-jsme část Ondrova proviantu zakopali na zahradě. Ondra bude sice jíst pouze do polosyta, ale alespoň odjedeme. Přepravní problém byl vyřešen a mohl jsem jít v klidu domů očekávat odjezd. Při Jimiho pověstné přesnosti jsem měl dostatek času. Nakonec překvapil a přijel jenom o hodinu později. Část ztráty dohnal ostrou jízdou po Liberci, takže v rámci časové úspory musel Ondra naskakovat za jízdy, ale stejně jsme dorazili na sraz pozdě. Naštěstí nikdo nebyl netrpělivý a nenadával. Pouze Šéf stojící po pás ve vykouřených vajglech byl němou výčitkou toho, že jedeme pozdě. Takže konečně odjíždíme. První vyrazil Pan Janoušek mající jako jediný ve svém voze navigaci, ostatní za ním. Z důvodu snížení cestovních nákladů byla dohodnuta cestovní rychlost 110 km/h. Protestoval pouze Jimi, že na dvojku do Itálie nepojede. Bylo jasné, že při jeho síle v pravé noze tuto rychlost dodrží jen s obtížemi. Když se mu nepodařilo zvýšit limit, vynutil si alespoň druhé místo v koloně.
Na cestách potkáte různé řidiče
Po hodině jízdy. Jimi zoufale: Jirka mi ujel Ostatní vesele: Neujel, předjel jsi ho Po osmnácté. Jimi zoufale: Jirka mi zase ujel Ostatní též zoufale: Neujel, zase jsi ho předjel A tak jsme za stálého předjíždění zvolna pokračovali směrem do Němec, Rakouska a Itálie. Za Brennerem řidiči odpadli a tak jsme se uložili k spánku. Jednoho dne jsem v práci zaujal své spolupracovníky. Dovedli pochopit, že si někdo odře ucho, ale odřít si obě a zevnitř? Stalo se mi to v Labáku v Karlově spáře. Martin vylezl dvacetimetrovou širočinu bez jištění ke kruhu a měl toho pro ten den právě dost. Poslal mě dopředu. Moc se mi to nelíbilo, ale k dalšímu kruhu byla spára naštěstí doplněná chyty a dala se i zajistit. Třetí kruh byl na polici a od ní pokračoval úzký komín, to již byla moje parketa (v té době jsem byl znám pod přezdívkou Dolézač komínů). Nad policí nebyly chyty a muselo se na vzpor. Vzepřel jsem se. Teď ještě potřebuji posunout těžiště dopředu. Jediná možnost je vrazit hlavu do komína. Výborně, je tam. Nohu mám na polici, ještě se postavit. Vytahuji hlavu z komína. Nejde to. Při zpětném pohybu se mi převrátily uši a já se zasekl jako vklíněnec. Nemůžu nahoru, nemůžu dolů, ani doleva, ani doprava. Celý se klepu. Po chvíli volá netrpělivý Martin, co dělám. „Nemůžu dál.“ „Tak odskoč, jseš u kruhu.“
Výborný nápad. A uši nechám v komíně. Hlava mě ne a ne pustit. Z posledních sil ji vytrhávám ven. Můj řev přilákal zděšené lezce z celého okolí. Čekali někoho zarytého po pás v zemi. Že si nějaký trouba odřel uši, to je nenapadlo. Dolézáme na vršek a kontroluji škody. Potřebuji ošetřit, ale všichni se válí smíchy. Ve všeobecném veselí slyším něco o talentu na blbosti. To Ondrovi nezapomenu.
Den druhý – vzhůru na loď Je krásný italský den a my se chystáme pokračovat do Livorna. Pro udržení cestovní rychlosti jsem pro jistotu podložil plynový pedál cihlou. Cesta rychle ubíhá, pouze Jimi si stěžuje, že motor netáhne. Bojím se, co s tou cihlou udělá, až ji najde. Asi v půli cesty. Tady něco smrdí. Nesmrdí. Smrdí. Tak ses neměl zouvat. Hele, tady ale opravdu něco smrdí. Ty vole, co to je, to je plyn. Kterej blbec zavíral ráno vařič? Vyvětrej. To nepomáhá. To je šílenej smrad, aby to nevybuchlo. Ty vole zastav nebo shoříme. Seš blbej, v tunelu?
Konečně odstaviště za tunelem. Rychle ven, netřískejte proboha dveřma ať to nebouchne. Sláva jsme venku. Hele ty vařiče nesmrděj. Nekecej co to teda smrdí? Dyť to smrdí venku stejně. Debilové italský.
Za sjezdem z dálnice, kde se bohužel musí platit, jsme smutně prohlíželi peněženky a čekali na opozdilce Frantu. Velice nás pobavil, protože najel do turniketu na předplacené karty. Smích nás přešel po jeho pantomimickém čísle, kdy předstíral tak dlouho snahu zaplatit kreditkou, že obsluha rezignovala a otevřela mu závoru zadarmo. Konečně Livorno. Od posledně vím, že cesta do přístavu je strašně komplikovaná a jediná naděje, jak se neztratit, je držet se navigátora. Jimi se velice rychle přizpůsobil italskému stylu dávání přednosti, kdy větší auto jede a menší zastavuje, a udržel se v dohledu až do přístavu. Před převozem je nutno doplnit palivo. Sardinie je ostrov, kde je hodně koz a je možné, že tam nemají benzín. Poslední pumpa. Diskutujeme, který stojan je na benzín a který na naftu. Z italských nápisů nejsme moudří. Jimi se jde zeptat obsluhy do boudy a vrátí se informovaný. To nám ale není nic platné, protože stojany nefungují. Co to je za bordel? Jděte se někdo zeptat obsluhy. Ty vole, von má teď polední pauzu od jedenácti do pěti. To snad je možný jenom v Itálii. Debilové. Jsou v tý Unii mnohem dýl. To se máme na co těšit Hele, vono to funguje automaticky na peníze . Jasně. Jestli to funguje jako ta obsluha, tak skončíme bez peněz, nahý a s prázdnou nádrží. Kdo to zkusí? Šéf. Hele vono to funguje. Jasně, to je jednoduchý, dejte mi peníze. Pomoc. Šéfe, co jsi mačkal mně to nefunguje. Jo tohle. Brnkačka. Hotovo, můžem do přístavu.
Mladej kafe
Siesta na trajektu
Následovalo deset minut jízdy, kdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že stejnou křižovatku projíždíme pětkrát. Vedeni neomylným instinktem Jirkovy navigace dorážíme k lodnímu terminálu. Koupit lístky. Konečně je čas na kávu. Mladej kafe.
Ondra sice mumlá, že si připadá jako na dovolené s rodinou, ale nakonec vaří. S kávičkou v ruce sledujeme připlouvající loď.
Na vás jsme tu čekali
Konečně jsme vypluli. Pozvolna mizíme z přístavu a už není co točit. Ukládám kameru a jdu hledat ostatní. Kluci mezitím našli pěkný plac. Sedíme u stolu a vedeme chlapské řeči. Po hodině začínají někteří odpadat. Je jasné, že cesta bude dlouhá. Jsem ale připraven. Sáhnu do batohu a vytáhnu si ke čtení Otázka stalinismu. Výborná kniha. Hodinu strávím čtením. Další hodinu hledáním záchodu, přičemž jsem se přesvědčil že loď má skutečně osm pater. Po návratu. Všimli jste si, že mísy nejsou splachovací? Jasně. Tady to odsávají podtlakem. Hele není to nebezpečný? Co když tě to nasaje? Blbost. Proč? Podtlak tě přicucne k míse. To jsou jen teorie. Tak to vyzkoušíme.
Pětičlenná vědecká komise se odebrala na experimentální pracoviště. Kdo bude přisát? Pan Janoušek. Co když ho neodtrhnem? Tak bude řídit s mísou. Spláchni. Počkej. Proč ty Italové odsud prchaj , nepotápíme se?
Nediv se, když čtyři lidi koukaj na pátýho na míse. Tak už spláchni. No jo nefunguje to, někde to bere falešnéj luft. To je škoda, nejde to utěsnit? Ne.
Vědecký experiment skončil s negativním závěrem. Při takovýchto scénách cesta rychle ubíhá a konečně je tu přístav Golfo Aranci. Je temná noc. Kolona vyráží směrem na Cala Gonone. Cestovní rychlost 110 km/h dodržuje Jirka i v horských serpentinách. Jede jako Ďábel a nenechá se předjet. Bude první v cíli. Vítězství ho nemine. Konečně cílové městečko. Rychlý průjezd do kopců, parkoviště. Zastavujeme. Spacák, karimatku a konečně spát. Běh tří vteřin jsem omdlel. To, že je Jirka Janoušků vzorem elegance, vědí všichni. Jeho tajná přezdívka Mamut je také jen a jen kvůli jeho oblíbené značce. Dnešní doba naštěstí dobrému oblečení přeje. Nebylo tomu tak ale vždycky. Za hluboké totality lezci na sebe nedbali a chodili na skály oblečeni v tom, co dům dal. Jirka jako jeden z prvních pochopil nutnost nového přístupu a začal na sobě pracovat. Dá se říci, že byl průkopníkem dobrého vkusu na skalách. Pod heslem – i když jsem placený jako šupák nemusím vypadat jako šupák - přinesl do skal nové myšlenky. Byl jsem přítomen tomuto velkému přerodu. Suché skály, polovina osmdesátých let. Převlékáme se na lezení. Oblékám tepláky s dírou na prdeli a děravé tričko. Martin, kromě těch, děr nevypadá o moc lépe. Zrak mi padne na Jirku. Nevěřím svým očím. Je oblečen v elegantní tmavé kalhoty s puky, bílou košili a právě si váže kravatu. Že by už měl ve dvaceti krizi středního věku? „Nedívejte se tak na mne, chci se líbit.“ Změna se tedy neprojevila jenom oblečením, ale i slušnou mluvou. A navíc dnes Jirka leze jako ďábel a máme co dělat abychom mu stačili. Dobře oblečeným navíc štěstí přeje a při sestupu z Hladké věže nachází Jirka asi půlkilového hřiba. Dnešní den se vydařil. Jirka září, změnil se a pro dnešek je králem Suchých skal. Ještě tak potkat nějaké pěkné děvče. Den se chýlí ke konci, a tak lezení zakončíme na Majorovi. Naházíme věci pod nástup. Houba je pečlivě uložena stranou. Dolézáme na vršek a obrovská žízeň nás s Martinem žene dolů blíže k hospodě. Jirka zaostává. Manekýnům přece nesluší spěch. V jednu chvíli se mi zdá, že nacvičuje chůzi po molu.Vedle našich věcí sedí dvě mladé hezké dívky. Dáváme se s nimi do řeči, ale je nám jasné, že náš šarm nám bude příchodem Elegána k ničemu. Předem uznáváme porážku. „Děvčata, počkejte chvíli, až přijde Jirka Armani. Mladý, urostlý, vždy dobře oblečený. Vybrané chování a mluva. K ženám vždy galantní, obrovské charisma.“ Probudili jsme zájem. Děvčata se chvějí očekáváním.Již se ozývají kroky. Konečně přichází ON. „Do prdele, která kurva mi rozšlápla hřiba?“ Bohužel jen šaty nedělají člověka. Není to lehké se změnit. Bude muset na sobě ještě hodně zapracovat, čeká ho ještě dlouhá cesta. Je samozřejmé, že Jirkův pokus přenést oblečení z tanečních do skal, se ukázal jako slepá ulička. V následujících letech po něm přišli jiní, úspěšnější, ale Jirka pro mě zůstane tím, kdo první ukázal cestu.
