OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA SPOLEČENSKÝCH VĚD
NOVOZÁKONNÍ AGAPÉ JAKO TVOŘIVÝ PRINCIP ETIKY ZÁPOČTOVÁ PRÁCE
ETIKA 2 Vedoucí předmětu: Mgr. Lucjan Klimsza, ThDr.
Zpracoval: DANIEL FÉR
Úvod Nahlédneme-li do českých překladů Nového zákona, zjistíme, že řecké slovo αγάπη1 je vždy přeloženo láska. Pokud bychom se však spokojili s tímto překladem a začali pátrat po tom jak láska působí jako tvořivý princip etiky, museli bychom si brzy položit otázku zda jím vůbec je. Moderní doba nám totiž přenechala velmi rozporuplné chápání významu tohoto slova. V 18. století byla chápána jako lidský pocit. Empirizmus a osvícenství ji zařadilo do rozkošnictví a psycholog Freud ji interpretuje jako smyslnost, libido.2 Od tohoto pojetí se nyní již odvrací, ale většina moderních slovníků se opatrně omezuje na konstatování, že láska byla v různých dobách chápána různě. První stopu po souvislosti s etikou nacházíme ve slovníku G. Durzoi: „společné je jim [různým pojmům lásky] jen to, že vedou subjekt k nějakému ‚předmětu‘, který považují za ‚dobrý‘“3. Mnohem odvážnější je slovník W. Bruggera, kde se dočteme že: „láska je hodnotově potvrzující a hodnototvorná prasíla chtějícího ducha. Nahlížíme-li ji bytostně a v jejím prožitkovém jádru, pak je postojem vůle, jako celkové prožívání je přisvědčujícím totálním postojem duchovní duše vůči osobě jako nositeli duchovních hodnot a vůči těmto hodnotám samým.“4 Přesto je zřejmé, že abychom zjistili zda, a jestliže ano, pak v jakém smyslu, je αγάπη tvořivým principem etiky musíme pátrat po bližším určení významu než pouze „láska“.
1. VÝZNAM SLOVA ΑΓΆΠΗ Nový zákon pro výraz láska nepoužívá slovo běžné v klasické řečtině (ερως), ale vychází z překladu Septuaginty, která pro překlad hebrejského (’habá) používá αγάπη.5 V Novém zákoně se toto slovo vyskytuje 116x, jako adjektivum 61x a ve slovesné formě 143x.6 Tyto výrazy více než cit, či lásku vyvolanou hodnotou milovaného, zdůrazňují vůli a lásku která se projevuje činy.7
1 2 3 4 5 6
Podrobněji o významu tohoto slova viz. kapitola 1. Srov. ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. Druhé vydání; svazek I. Praha: Vyšehrad 2003. s.11. DUROZOI, Gérald a kol. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994; heslo: láska. BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994; heslo: láska. Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Kalich 1956; heslo: láska. Srov. MIZIA, Cezary Andrzej. Význam Agapé pro pronásledovanou církev podle Josefa Zvěřiny. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2003. s. 62. 7 Srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. heslo: láska.
-2-
1.1. Αγάπη versus ερως Jak již bylo řečeno, αγάπη se v klasické řečtině téměř nevyskytuje. V několika málo případech, kdy je použito, vyjadřuje „nejvyšší a nejušlechtilejší podobu lásky, která ve svém objektu vidí něco nekonečně cenného.“8 Namísto toho je, i ve filozofii, hojně používané slovo ερως. Tak například Platon užívá tohoto slova k vyjádření dychtivosti, smyslné a smyslové extáze, ale také estetické záliby nebo prožitku nejvyššího čistého štěstí. Podle něho je ερως síla která překračuje rozumovou stránku člověka. Začíná na kráse tělesné a směřuje k nejvyššímu dobru.9 Také Aristotelés říká, že první hybatel je zdrojem pohybu jako milovaný. Láska pak znamená směřování všeho existujícího k nejvyššímu bytí.10 Slovo ερως se však v Novém zákoně nikde nevyskytuje. Nad příčinou přemýšlel již Origenes a došel k závěru, že αγάπη slouží k oddělení nebeského erótu od nízkého.11 Dříve však než budeme moci souhlasit či nesouhlasit, musíme zjistit původ tohoto slova, neboť se v novém zákoně neobjevilo zčistajasna.
1.2. Bůh a láska Již jsme zmínili, že do Nového zákona byl výraz αγάπη přejat z překladu Starého zákona do řečtiny – Septuaginty. Překladatelé jej použili všude tam, kde se mluví o Boží lásce k člověku, lásce člověka k Bohu, nebo lásce k bližnímu kvůli Bohu.12 Tím odkrýváme hlavní zvláštnost lásky αγάπη – vždy a nutně souvisí s Bohem. Není to lidská láska, ale láska „Božská“.
1.2.1. Bůh projevuje lásku Zaměřme se nejprve na projevy Boží lásky ve Starém zákoně. Josef Zvěřina, jehož životní dílo se jmenuje Teologie Agapé, považuje za reprezentativní výrazy vyjadřující projevy Boží lásky ve Starém zákoně chanan a chesed.13 Tato slova vyjadřují „přemíru Boží lásky“, tak například Žalm 103,8-9: „Hospodin je slitovný a milostivý,
8 9 10 11 12 13
DOUGLAS, a kol. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů 1996; heslo: láska. Srov. ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. s. 10. Srov. Tamtéž. s. 10. Srov. Tamtéž. s. 11. Srov. DOUGLAS, a kol. Nový biblický slovník. heslo: láska. Srov. ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. s. 12.
-3-
shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně.“ Bůh zde projevuje lásku přízní a slitováním.14 Bůh dokonce sám sebe představuje jako ženicha, který si zasnoubí Izrael (Ozeáš 2:21 – Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.). Tím přirovnává svou lásku k milenecké lásce, ale je zřejmé, že se jedná o podobnost pouze v určitých bodech. Jindy totiž přirovnává svou lásku k lásce matky (Izajáš 66:13 – Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.). Vrcholným vyjádřením lásky je pak v prorocích zaslíbený „služebník Hospodinův“ (viz. Iz 42; 49-53).15 V Novém zákoně toto zaslíbení dochází naplnění a Boží láska se projevuje naplno. Nejvíce se jí zabývá Jan. U něho také nacházíme nejznámější popis projevu Boží lásky – Jan 3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ a sám k tomu také podává výklad: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného syna, abychom skrze něho měli život.“ (1 Janův 4,9-10).16 Také Ježíš vyjadřuje lásku do krajnosti novým způsobem. Ve Starém zákoně byl nejvyšší titul Boží služebník, ale nyní už své učedníky nazývá přáteli a dává sám sebe a „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ 17 Ježíš je vrcholným projevem Boží lásky a to nejen tím, že lásku činil ve svém životě, ale především tím, že dal sám sebe.
1.2.2. Bůh je láska Bůh je láska, čteme hned dvakrát v prvním listu Janově (4,8; 4,16). Nový zákon však vždy navazuje na starý a tak Josef Zvěřina nachází ve Starém zákoně dvakrát podobné vyjádření. První místo nalézá v Exodu 33,19 kde „jakoby Jahve nazýval sám sebe láskou CHANAN“18 když říká „všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“.
14 15 16 17 18
Srov. ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. s.12. Srov. Tamtéž. s. 13. Srov. Tamtéž. s. 16. Srov. Tamtéž. s. 17. Tamtéž. s. 13.
-4-
Druhé místo kde Josef Zvěřina nachází takové vyjádření je součástí Hospodinova zjevení na hoře Choréb. Mojžíš se ptá Boha na jméno. Jméno ve Starém zákoně znamenalo více než jen pojmenování, mělo vystihovat samotnou podstatu pojmenované věci. V tomto smyslu také Mojžíš uslyší odpověď – Jahve, „Já jsem, který jsem“ (Exodus 3,14).19 Zvěřina vysvětluje: „Podle nejnovějších výzkumů slovo „být“ (H-J-H) neznamená pouhé holé, neúčastné bytí, prostě fakt, že jsem, nýbrž Jsem, který jsem tu, který jsem tu pro vás, který jsem s vám, který s vámi stále budu.“20 Dosah a důležitost výroku Bůh je láska krásným způsobem ve své Etice zachytil Dietrich Bonhoeffer.21 Svůj výklad začíná Pavlovým hymnem na lásku v prvním listu Korintským třinácté kapitole. Tento text totiž mimo to, že oslavuje lásku, ukazuje co všechno láska není. Všechno čím bychom mohli definovat lásku (smýšlení, oddanost, oběť, touho, cit, vášeň, čin) totiž může být bez lásky (αγάπη).22 Co je tedy láska? Bůh je láska. To znamená, že nikoli něco co vychází z člověka, nýbrž sám Bůh je láska. Jen ten kdo zná Boha ví co je láska a nikoli opačně. Láska je jednání Boží a ne lidí: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1. Janův 4,10).23 Tato láska se jednoznačně projevila a můžeme ji tedy spatřit v Ježíšově oběti: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život.“ (1. Janův 3,16) Nikde se v Bibli nepodává povšechná definice lásky, láskou se nazývá konkrétní událost, že Bůh „poslal na svět svého Jediného Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1. Janův 4,10). Tato láska (Bůh) a její projev (Ježíšova oběť) je pak jediným skutečným základem, opravdovou podstatou lásky.24
1.3. Zvláštní význam slova αγάπη Nyní, když jsme odhalili původ a zvláštní význam výrazu αγάπη, jak jsme požadovali v kapitole 1.1., dobře vysvítá proč novozákonní autoři a překladatelé Septuaginty nepoužili známé slovo ερως a raději zvolili αγάπη. Láska která je zde popisována se totiž nemůže odvozovat od jakkoli zduchovnělé lásky ερως. Není však ani nebeským 19 Srov. ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. s. 19. 20 Tamtéž. s. 20. 21 Německý teolog, člen Vyznavačské církve. Byl pronásledován nacisty a popraven v koncentračním táboře. (Srov. BONHOEFFER, Dietrich. Etika. Praha: Kalich, 2007 s. 455-457) 22 Srov. BONHOEFFER, Dietrich. Etika. s. 44-45. 23 Srov. Tamtéž. s. 46. 24 Srov. Tamtéž. s.46-47.
-5-
erótem, (oproti nízkému erótu, jak navrhoval Origenes25), ledaže bychom po vzoru židů při slově nebeský mysleli spíše na Toho kdo v nebesích sídlí. Když jsme tedy vyjasnili význam αγάπη a tak se zbavili všech nepatřičných významů slova překládaného „láska“, máme uvolněnou cestu k prozkoumání úvodní otázky: Zda, a jestliže ano, pak v jakém smyslu, je αγάπη tvořivým principem etiky.
2. TVOŘIVÝ PRINCIP ETIKY Doposud jsme se zabývali tím, čím αγάπη je. Došli jsme k tomu, že zosobněním této lásky je Bůh a je od jeho osoby neoddělitelná. Že ji poznáváme v Božích projevech lásky a že se plně zjevila v Ježíšově osobě a oběti. Takto však ještě nezasahuje do etiky, protože mravní jednání musí být actus humanus (čin lidský).26 Nový zákon se však neomezuje na popis toho co je αγάπη, naopak mnohem více se věnuje tomu, co tato láska působí. V prvním listě Janově čteme: „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu„ (3,17; přidané zdůraznění) a „jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (4,12; přidané zdůraznění). V řečtině se píše: „η αγάπη αυτού τετελειωμένη“ – tedy „jeho láska se stala dokonalou“. Láska αγάπη není jednosměrná v tom smyslu, že by pouze milovala, nýbrž má svůj cíl, své směřování k dokonalosti, úplnosti.27 Nejprve čteme: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1. Janův 4,19) a to nám připomíná starozákonní příkaz, který Ježíš označuje za první a nejdůležitější přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“ (Marek 12,30). Tak αγάπη vyvolává svým jednáním, totiž tím, že Bůh napřed miloval nás,28 naši lásku a nejprve ji směřuje sama k sobě. Protože tou αγάπη je Bůh, je toto směřování etické, neboť směřuje člověka k nejvyššímu dobru a to nikoli citem, nýbrž činy, protože stále mluvíme o slovu αγάπη.29 25 26 27 28
Srov. kapitola 1.1. Srov. WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1998; s. 221. Srov. ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. s. 22. Slovy „Bůh napřed miloval nás“ se zde ale nemyslí nějaké průběžné projevy lásky. Opět v první Janově čteme slova: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (4,10) Láska, zde není obecný pojem, nýbrž konkrétní čin – Bůh poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (Srov. BONHOEFFER, Dietrich. Etika. s. 46-47). 29 Srov. kapitola 1.2.2.
-6-
Dále pak v Janově listu čteme jako přikázání: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (4,21) a také toto nás odkazuje ke starozákonnímu přikázání, které opakuje Ježíš jako nejdůležitější přikázání:30 „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ (Marek 12,31). Tak αγάπη poté co vyvolala naši lásku k Bohu, ji směřuje do praxe mezilidských vztahů. Tím rozhodujícím způsobem vyžaduje jednání, které jednoznačně spadá do kategorie „mravní“.31 Tak vidíme, že αγάπη je opravdu tvořivým principem etiky (neboť skutečně tvoří) a to v mnoha ohledech velice pozoruhodným. Také proto nyní ještě nahlédneme do několika oblastí, ve kterých se αγάπη projevuje jako tvořivý princip.
2.1. Autorita Mravní jednání, rozlišení dobrého od zlého, předpokládá něco co určuje kdy, nebo proč, má něco platit jako závazné. Když pokládáme tuto otázku, ptáme se po mravním nároku.32 Tím že bible podává lásku jako přikázání nám napovídá. Již ve slovech „přikázání“, „přikazovat“ ve smyslu „nařizovat“ zaslechneme kořeny „kázat“ a „řídit“. Také německá slova „gebot“, „bieten“, „gebieten“ dávají zaznít tomu, že přikázání je požadavek uložený autoritou.33 Helmut Weber, ve své Všeobecné morální teologii, v závěru dlouhé kapitoly o mravním nároku, konstatuje, že zdůvodnění nepodmíněnosti etického, a tedy absolutního nároku na člověka, je nakonec možné jen z víry, nikoli z argumentů. Je to častý teologický názor, že absolutní nárok etického lze vysvětlit jedině Bohem.34 V Biblické αγάπη se s touto Boží autoritou setkáváme naprosto otevřeně neboť je to on kdo přikazuje lásku a zároveň je láskou, která svými konkrétními činy má za cíl vyvolat, způsobit naši lásku a její konkrétní činy.
30 I když v Markovi je uváděno jako „druhé přikázání“ v Lukášovi zaznívají oboje společně a dohromady tvoří takový celek, že je lze považovat za jediné přikázání, které má dvě části. (Srov. SKOBLÍK, Jiří. Přehled křesťanské etiky. Praha: Karolinum, 1997; s. 128). 31 Protože láska je zde podána jako přikázání, je zřejmé, že je jí míněn mravní čin. (Srov. Srov. SKOBLÍK, Jiří. Přehled křesťanské etiky. s. 129.) 32 Srov. WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. s. 81. 33 Srov. Tamtéž. s. 88. 34 Srov. Tamtéž. s. 170.
-7-
2.2. Smýšlení a jednání Význam smýšlení v rámci etična je stále spornou otázkou. Problém spočívá v jeho vztahu k jednání. Weber pokládá tuto otázku takto: „Zaslouží si mít přednost před vnějším konáním, nebo mu má být podřízeno?“35 Přemýšlíme-li totiž o smýšlení, zdá se být na něm hodnota činu naprosto závislá. Dobro není dobrem jestliže nebylo činěno s dobrým úmyslem. Již na vedlejší úmysly reagujeme citlivě, tím spíše na špatné smýšlení u dobrého činu. Takové jednání považujeme za mimořádně nemorální.36 Ovšem při hodnocení chování se situace jeví zcela opačně. Zvláště jestliže posuzujeme úspěch, soudíme podle výkonu, výsledku. Sotva kdo přemýšlí jaké smýšlení vedlo k činu, který jej poškodil, protože to nic nemění na faktu, že se stal.37 Když se v Novém zákoně mluví o αγάπη, je poznat vysoké ocenění smýšlení. Tak v prvním listu Korintským, když Pavel píše hymnus na lásku, zdůrazňuje, že ani hrdinské činy (rozdání majetku, sebeobětování) neprospějí člověku, jestliže nebudou motivovány láskou.38 Také svému žáku Timoteovi vysvětluje: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1. Timoteovi 1,5) nestačí tedy samotné „činy lásky“, které by nevycházely z čistého srdce atd.. Pro jednajícího samotného je tak nejzávažnější smýšlení. Aby byl čin dobrý, musí být konán v dobrém smýšlení.39 Na druhou stranu v Kázání na hoře se Ježíš nespokojí se smýšlením lásky k nepřátelům nebo vůlí pomoci, ale chce aby se jednání motivované láskou se skutečně konalo. Stejně i Pavel hlásá „víru, která se uplatňuje láskou.“ (Galatským 5,6; přidané zdůraznění). Nestačí tedy smýšlet, ale je nutné lásku uplatňovat.40 Tento závěr nás však nijak nepřekvapuje, protože jsme již odhalili, že αγάπη se vždy projevuje v jednání. 41 Kdybychom morálku podle αγάπη chápali jako otázku smýšlení, mohlo by se stát, že by naším cílem nebyla již láska k druhému, nýbrž realizace jedince, vytvoření dokonale smýšlející osoby. Nový zákon však dává přednost jednání a tak tato etika oceňuje osobu 35 36 37 38 39 40 41
WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. s. 250. Srov. Tamtéž. s. 250. Srov. Tamtéž. s. 250. Srov. Tamtéž. s. 253. Srov. Tamtéž. s. 258. Srov. Tamtéž s. 253. Srov. kapitola 1.2.2. i 1.2.1.
-8-
– proto zůstává důraz na smýšlení – ale dívá se na osobu v jejím vztahu s ostatními lidmi – tudíž se zaměřuje na jednání.42 Tak správná etika αγάπη směřuje druhému člověku, bližnímu, člověk je motivován myšlenkou na jeho dobro. Vždyť přikázání „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ je ve své podstatě jen jiným vyjádření zlatého pravidla etiky: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“ (Matouš 7,12).
Závěr Poté co jsme zjistili, že přestože se řecké slovo αγάπη překládá jako láska, je v Novém zákoně nositelem jiného významu, než české slovo „láska“, jsme se zaměřili na odhalení jeho pravého významu. Jako klíčové jsme přitom poznali spojení αγάπη s Bohem, neboť tato láska nikdy nemůže existovat odděleně od Boha. Následně jsme pomocí jednotlivých biblických veršů zahájili pátrání po přesnějším vymezení pojmu. Došli jsme k tomu, že zosobněním této lásky je Bůh a je od jeho osoby neoddělitelná. Že ji poznáváme v Božích projevech lásky a že se plně zjevila v Ježíšově osobě a oběti. Poté jsme se zaměřili na její zásah do etiky. Zjistili jsme, že αγάπη je nasměřována k lidem a má svůj cíl jednak ve vytvoření aktivní lásky k Bohu a jednak ve vytvoření lásky k lidem. Prvotním zdrojem αγάπη je Bůh, avšak kromě toho, že lásku působí, ji také přikazuje jako mravní nárok. Stává se tak jak autoritou, tak i původcem. Přestože se αγάπη začíná v lidském smýšlení, nemůže tam zůstat, už ve svém významu obsahuje nutnost jednat. „Bůh nás v Kristu miluje a se sebou smiřuje jako celé lidi, jako lidi, kteří myslí a jednají. A my jako celí lidé, kteří myslí a jednají milujeme Boha a bratry.“43 Nový zákon, a tím méně pojem αγάπη, nepřináší uzavřený etický systém. Dnes se o etice jistě mluví diferencovaněji, ale přesto nám novozákonní αγάπη jako princip etiky vnáší do přemýšlení o etičnu pozoruhodnou výši a hloubku, která je pro jiné systémy těžko dosažitelná.44 Proto jistě stojí za to věnovat se tématu více, než dovoluje rozsah této práce, a pokusit se tak dohlédnout veliký dosah zde naznačených pravd.
42 Srov. WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. s. 258-259. 43 BONHOEFFER, Dietrich. Etika. s. 49. 44 Srov. WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. s. 77-78.
-9-
POUŽITÁ LITERATURA
BONHOEFFER, Dietrich. Etika. Praha: Kalich, 2007. ISBN 978-80-7017-047-2 MIZIA, Cezary Andrzej. Význam Agapé pro pronásledovanou církev podle Josefa Zvěřiny. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2003. ISBN 978-80-7248-414-0 SKOBLÍK, Jiří. Přehled křesťanské etiky. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-357-1 WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-292-6 ZVĚŘINA, Josef. Teologie Agapé. Druhé vydání; svazek I. Praha: Vyšehrad 2003. ISBN 80-7021-432-5
Slovníky NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Kalich 1956 DOUGLAS, a kol. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů 1996; ISBN 80-854-95-65-1 BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0409-X DUROZOI, Gérald a kol. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. ISBN 80-85764-07-5
- 10 -
