noah hawley Dobrý otec přeložil Petr Štádler Ukázka knihy z internetového knihkupectví

noah hawley

Dobrý otec přeložil Petr Štádler

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

© Argo, 2014 The Good Father Copyright © 2012 by Noah Hawley. All rights reserved. Translation © Petr Štádler, 2013 Cover design © Michael Petrus, 2013 ISBN 978-80-257-0766-1 (váz.) ISBN 978-80-257-1074-6 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS190714

Tu zbraň si koupil v Long Beach v zastavárně Šťastná trefa. Trojan ráže devět milimetrů. Uvádí to policejní protokol. Spoušťový mechanismus měla zkorodovaný; vyměnil ho pomocí sady zakoupené na internetu. To bylo v květnu. Tehdy ještě tenhle mžourající kluk s popraskanými rty bydlel v Sacramentu, kde si ve veřejné knihovně celé dny četl o slavných vraždách. Předtím pobýval v Texasu, v Montaně a Iowě. Nikde nevydržel déle než čtyři měsíce. Někdy přespával v autě. Byl totiž na cestě — a s každým kilometrem se přibližoval konci. Trojan byla jedna ze tří zbraní, které si během měsíců před tím incidentem koupil. Přechovával je v kufru auta — staré žluté hondy, kterou policie později objevila na parkovišti u stadionu v centru Los Angeles. Počítadlo na tachometru ukazovalo dvě stě deset tisíc mil. Za těch patnáct měsíců od chvíle, kdy odešel z univerzity, toho najezdil hodně. Když potřeboval peníze, nechal se najmout na příležitostnou práci. Jednorázová nádeničina, fast food, práce na stavbě. Držel se mimo centrum dění a pozornosti. Všichni říkali totéž: byl to tichý kluk, uzavřený, trochu moc vážný. Tohle ale přišlo až později, poté, co skončilo spletité vyšetřování, které se rozběhlo do nejrůznějších směrů — objevily se ilustrované časové osy dokumentující jeho putování, precizní rekonstrukce každého stadia. Teď už máme k dispozici sloupcové diagramy, píší se knihy. Ze začátku ale nikdo nic nevěděl. Kdo je ten mladík? Odkud je? Říká se, že příroda nesnáší prázdnotu, ale ještě víc ji nesnáší CNN. Od prvního výstřelu uběhly jen vteřiny, a novináři už se pachtili za souvislostmi, přetáčeli nahrávky, analyzovali úhly a trajektorie. Během několika hodin se dopátrali jména a sehnali fotografie. Mládenec s bystrým pohledem a mléčně bílou kůží, který se mračí proti sluníčku. Nic, co by ho odepsalo tak, jako

Dobrý otec | 7


když se Lee Harvey Oswald na fotce ohání puškou, ale pod optikou toho, co se přihodilo, působily ty snímky tak nějak prorocky, jako fotky Hitlerova dítěte. Divoký plamen v očích. Jenže co se z takové fotky dá s jistotou zjistit? Je to nakonec jen fotka. Čím jste blíž, tím je zrnitější. Jako u každé události, kterou lze nazvat historickou, zůstávají některé skutečnosti zahaleny neproniknutelným tajemstvím. Záblesky světla. Nejasné ozvuky. I nyní, o řadu měsíců později, má rekonstruovaný příběh trhliny, dny, které nelze zmapovat, v některých případech celé týdny. Víme, že v srpnu, rok před onou událostí, dobrovolničil v texaském Austinu. Organizátoři si ho pamatují jako bystrého kluka, přičinlivého. O deset měsíců později pracoval jako pokrývač v Los Angeles, nehty na rukou černé od téru, vyhublý chlapík, který sedí na rozpálené jílovité břidlici a vdechuje vzduch prosycený kouřem. Tehdy už byl na cestách déle než rok. Tulák na čtyřech kolech, který se ztratil ve velkém americkém prázdnu. Někdy v té době si změnil jméno — začal si říkat Carter Allen Cash. Líbilo se mu, jak to zní, ten pocit na jazyku, když jméno vyslovuje. Předtím se jmenoval Daniel Allen. Bylo mu dvacet. V dětství ho nikdy tupá mužská agresivita nepřitahovala. Pistole na hraní nesbíral ani si nedělal zbraně ze všeho, co mu přišlo pod ruku. Zachraňoval ptáčata vypadlá z hnízda. Dělil se s ostatními. A přece pak v nějakém texaském zapadákově stál na malé střelnici s vajgly na podlaze a zastřeloval tam svůj automat. Za jasných květnových nocí sedával na podlahách motelových pokojů, tříbil si myšlenky a přitom si pohrával s náboji — otevřel krabici, nasypal si je do dlaně a nechal je o sebe křesat. Byl jako lidský šíp řítící se vstříc nevyhnutelnosti. V televizních zprávách běžely záběry politiků a jejich předvolebních projevů v provinčních bistrech a na prašných statcích na Středozápadě. Zrovna probíhal volební rok a pozornost voličů, kandidátů a odborníků i toky peněz směřovaly k vyvrcholení velkého demokratického klání. Období primárek téměř končilo, na obzoru se rýsovaly stranické sjezdy. Carter Allen Cash seděl na podlaze motelového pokoje a snil o tom, že odvolí kulkou. Když mu bylo sedm, nemohl se nabažit houpačky. Pokaždé se zhoupl v kolenou, paty vytrčil k obloze a křičel: Ještě, ještě! Byl nenasytné dítě, nezastavitelné a tak živé, že všichni kolem něj vypadali neduživě a nehybně.

8 | Dobrý otec


V noci lehával na posteli v zašmodrchané hromadě, oblečení napůl svlečené, čelo svraštělé, pěsti zaťaté, jako ochabnuvší tornádo. Co byl tenhle chlapec zač a jak se z něj stal muž, který si v motelovém pokoji pohrává s náboji? Co ho přimělo zanechat pohodlného života a odhodlat se k barbarskému činu? Četl jsem o tom případu zprávy, viděl jsem filmové záznamy, ale na odpověď stále nemohu přijít. A přitom po ničem netoužím víc. Jsem totiž jeho otec. Je to můj syn.

Dobrý otec | 9


jedna

Doma


Ve čtvrtek bývala u nás u Allenových k večeři pizza. Posledního pacienta jsem měl objednaného na jedenáctou a ve tři už jsem vlakem mířil domů do Westportu, listoval zdravotními kartami a odpovídal na nepřijaté hovory. S oblibou jsem sledoval, jak město mizí v dáli, jak se cihlové budovy Bronxu u trati zmenšují. Místo nich se pomalu objevovaly stromy, skrze ně se triumfálně draly sluneční paprsky jako radostné skandování po pádu dlouhého represivního režimu. Kaňon přešel v údolí, údolí v pole. Vlak mě odvážel pryč a já cítil, jak se uvolňuji, jako bych unikl zdánlivě nevyhnutelnému osudu. Připadalo mi to zvláštní — v New Yorku jsem vyrostl, byl jsem odchován betonem a asfaltem. Po těch desítkách let na mě ale ty pravé úhly a neustálé houkání sirény začaly doléhat, a tak jsme se před deseti lety přestěhovali do Westportu v Connecticutu, kde se z nás stala předměstská rodina s předměstskými tužbami a sny. Byl jsem revmatolog — primář revmatologie Presbyteriánské nemocnice při Kolumbijské univerzitě na Manhattanu. Většina lidí neví, co si má pod touhle specializací představit, spojují si ji s anglickým slovem rheum a domnívají se, že se zaobírá uslzenýma očima a zahleněným kašlem z těžké pylové alergie. Ve skutečnosti je podoborem interní medicíny a pediatrie a název „revmatologie“ je vytvořen z řeckého slova rheuma, což znamená „plynoucí jako řeka nebo proud“, a přípony -ologie s významem „nauka o“. Revmatologové zkoumají převážně klinické problémy týkající se kloubů, měkkých tkání a souvisejících chorob pojivových tkání. Často představujeme poslední naději, když pacienti vykazují nějaké záhadné příznaky — ty se přitom mohou projevovat téměř v kterémkoliv tělesném systému: nervovém, respiračním, oběhovém. Když se nedaří stanovit diagnózu, je povolán revmatolog.

Dobrý otec | 13


Byl jsem diagnostik z povolání, lékař-detektiv, který analyzuje příznaky a výsledky testů a pátrá po nejzhoubnějších chorobách, po nejnepatrnějších poraněních. I po osmnácti letech mě ta práce fascinovala. Často jsem si ji bral s sebou do postele a v prchavých okamžicích, kdy mě přemáhal spánek, jsem přemítal nad pacientovými záznamy a hledal v té nesourodé mase informací nějakou jasnou konturu. Tehdy šestnáctého června bylo slunečno, nijak zvlášť horko, přesto už se ve vzduchu vznášel výhrůžný příslib newyorského léta. Bylo cítit, jak z makadamového povrchu silnice stoupají první obláčky vlhkosti. Věděl jsem, že zanedlouho bude člověku sebemenší vánek připadat jako horký dech cizince. Zanedlouho bude možné zvednout ruku a rozmazat výfukové plyny po obloze jako olejovou barvu. Prozatím to však byla jen ta výhrůžka, lehce dusivý výpar, pramínek potu v podpaží. Ten večer jsem měl zpoždění. Odpolední vizity trvaly déle, než jsem čekal, takže z vlaku jsem vystoupil až krátce před šestou. Řadami pečlivě střižených trávníků jsem pěšky došel těch devět bloků k našemu domu. Na poštovních schránkách povlávaly americké vlaječky. Koutkem oka jsem vnímal bílé laťkové ploty, přívětivé i odrazující zároveň; ubíhaly vedle mě jako ozubené převody na kole. Dojem pohybu, jedna věc mizí, potom další. Bylo to město blahobytu a já jedním z jeho občanů, odborný lékař, přednášející na Kolumbijské univerzitě. Doktorem medicíny jsem se stal, ještě než se zavedl systém dobrovolného předplácení lékařské péče a než se začalo škudlit na platech lékařů, takže jsem se slušně zajistil. Peníze člověku dopřávaly jistou svobodu a luxus. Čtyřpokojový dům, pár hektarů kopcovitého pozemku se smuteční vrbou a vybledlou bílou houpací sítí, která se líně kolébá ve vánku. Když jsem za těchhle teplých podvečerů kráčel naším předměstským tichem, prostupoval mě duševní klid, pocit, že jsem něčeho dosáhl, pocit nikoliv samolibý či malicherný, ale hluboce zakořeněný a lidský — jako radost maratonce po závodě, jásot vojáka, když skončí dlouhá válka. Člověk se vypořádá s těžkým úkolem, a to ho posílí, k novým výzvám přistupuje s větší moudrostí. Když jsem vstoupil do dveří, Fran už u kuchyňské linky hnětla těsto a válela ho na mramorové pracovní desce. Dvojčata strouhala sýr a rozkládala

14 | Dobrý otec


na těsto ingredience. Fran byla má druhá žena, vysoká rusovláska s křivkami vykrouženými jako líná řeka. Po čtyřicítce se charakter její krásy proměnil — ze sportovní aury volejbalistky se stala doutnající smyslnost. Byla to hloubavá žena, která věci promýšlela a na problémy dokázala nahlížet s odstupem. Má první žena těmito vlastnostmi neoplývala — měla sklon k impulzivnosti a s emocemi to u ní bylo jako na pořádně rozkomíhané houpačce. Chovám však o sobě představu, že jedna z mých lepších vlastností je schopnost poučit se z chyb. A že když jsem Fran požádal o ruku, bylo to kvůli tomu — romantičtějších slov se mi nedostává —, že si v pravém slova smyslu vyhovujeme. Fran dělala virtuální asistentku, což znamenalo, že pracovala z domova a lidem, které nikdy neviděla, pomáhala plánovat schůzky a rezervovat letenky. Místo náušnic nosila bezdrátové sluchátko, které si nasadila, když vstala, a sňala ho těsně předtím, než vklouzla do postele. Velkou část dne tedy vedla dlouhé rozhovory zdánlivě sama se sebou. Dvojčata toho roku oslavila desáté narozeniny. Alex a Wally byli dvojvaječní a nijak se jeden druhému nepodobali. Wally měl rozštěp rtu a působil lehce hrozivě, jako chlapec, který čeká jen na to, až se k němu otočíte zády. Ve skutečnosti byl on ten milejší, nevinnější. Kvůli chybnému genu měl rozštěpené i patro, a přestože mu problém chirurgicky téměř úplně odstranili, jeho obličej si zachoval jakýsi nepravidelný, nesouměrný rys, cosi nezdravého. Jeho bratr Alex vypadal se svými plavými vlasy jako andílek, přesto se nedávno dostal do průšvihu kvůli rvačce. Nebylo to u něj nic nového — začalo to už na pískovišti, kde byl ochoten porvat se s kýmkoliv, kdo si dělal legraci z jeho bratra. Jak roky ubíhaly, jeho ochranářský instinkt se rozvinul v neodolatelnou potřebu zastávat se slabších — tlouštíků, šprtů, děcek s rovnátky. Před několika měsíci — poté, co si ho v tomto pololetí už potřetí zavolali do ředitelny — jsme s Fran vzali Alexe na oběd a vysvětlili mu, že sice schvalujeme jeho nutkání chránit slabé, že si ale bude muset najít méně kontaktní způsob, jak na to. „Jestli chceš, aby ti šikanéři dostali lekci,“ nabádal jsem ho, „budeš jim muset nějakou dát. Ale garantuju ti, že násilím se nikdy nikdo nic nenaučil.“ Alexovi to myslelo a měl jazyk jako břitva. Navrhl jsem mu, ať se zapíše na hodiny argumentace, kde se může naučit porážet protivníky slovy.

Dobrý otec | 15


Pokrčil rameny, ale poznal jsem, že se mu ten nápad zamlouvá. Během několika následujících měsíců se z Alexe stal nejschopnější diskutér třídy. Každé pobídnutí, aby snědl zeleninu nebo pomohl s domácími pracemi, nyní obracel v aristotelskou polemiku o kompetenci jedince, který si takový požadavek troufl vyslovit. Mohl jsem si za to sám. Taková byla naše nejužší rodina. Otec, matka a dva synové. Daniel, můj syn z prvního manželství, s námi bydlel rok během své trucovité puberty, potom však odešel stejně nečekaně, jako se objevil. Jednoho rána mě před úsvitem probudil a požádal mě, jestli bych ho nemohl odvézt na letiště. S jeho matkou jsme se rozešli, když mu bylo sedm, a poté, co jsem se odstěhoval na Východ, zůstal s ní na západním pobřeží. Tři roky poté, co s námi takto krátce žil, nastoupil osmnáctiletý Danny na vysokou. Ani ne za rok toho ale nechal, nasedl do auta a zamířil na západ. Později tvrdil, že chtěl jenom „procestovat zemi“. Nám samozřejmě nic neřekl. Jednou jsem mu poslal na kolej jakési přání, ale vrátilo se neotevřené s razítkem ADRESÁT JIŽ NA TÉTO ADRESE NEBYDLÍ. Takhle se choval už od dětství. Danny byl chlapec, který nikdy nezůstal tam, kde jste ho nechali, který se v nečekaných chvílích zjevoval na nečekaných místech. Poslední dobou nám volal jen zřídka, posílal e-maily z internetových kaváren v rovinatých státech Středozápadu. Tu a tam přišla pohlednice naškrábaná ve chvíli letní nostalgie. Ale vždy podle toho, jak se to hodilo jemu, nikoli mně. Naposledy jsem ho viděl v Arizoně. Letěl jsem tam na lékařskou konferenci. Daniel tamtudy projížděl cestou na sever. V hipsterském bistru nedaleko hotelu jsem mu koupil snídani. Měl dlouhé vlasy a palačinky doslova zhltal — jeho vidlička putovala od talíře k ústům jako lžíce parního rypadla. Svěřil se mi, že na Jihozápadě hodně tábořil. Přes den stopoval, v noci si četl při baterce. Vypadal spokojeně. Když je člověk mladý, žádná vyhlídka pro něj není tak romantická jako svoboda — ta bezstarostná jistota, že může jít, kam se mu zachce, dělat, co se mu zachce. A třebaže mě pořád ještě trápilo, že půl roku předtím nechal školy, nemůžu říct, že by mě to překvapilo — aspoň podle toho, jak jsem ho znal.

16 | Dobrý otec


Daniel na cestách vyrostl. Byl to náctiletý tulák, který pendloval mezi Connecticutem a Kalifornií. Žil chvíli u mě, chvíli u matky. Po rozvodu rodičů se z dětí ve společné péči stávají samostatní jedinci. Všechny ty Vánoce strávené na letištích, všechny ty letní prázdninové přesuny mezi mámou a tátou. Mladiství bez doprovodu putující zemí křížem krážem. Zdálo se, že to Daniel přežil bez větších následků, přesto jsem se o něj strachoval, jako se strachuje každý rodič. Ne že bych kvůli tomu nemohl v noci spát, každý můj den však byl poznamenán jistou pochybností, neodbytným pocitem ztráty, jako bych někam založil cosi důležitého. Vždycky to však byl soběstačný kluk, navíc chytrý a sympatický, takže jsem sám sebe přesvědčil, že ať je, kde je, má se dobře. Loni na podzim, když jsme seděli naproti sobě v arizonském bistru, Daniel si utahoval z mého saka a kravaty. Byla sobota a on prohlásil, že pro takové oblečení nevidí důvod. „Je to lékařská konference,“ odpověděl jsem mu. „Musím dbát na svou profesionální pověst.“ To ho rozesmálo. Všichni ti dospělí, kteří se chovají a oblékají, jak společnost od „profesionálů“ očekává, se mu zdáli směšní. Když jsme se loučili, pokusil jsem se mu vnutit pět set dolarů, ale nevzal si je. Tvrdil, že se mu daří dobře a že si tu a tam něco vydělá. Nosit u sebe tolik peněz by mu prý připadalo divné. „Narušilo by to rovnováhu, chápeš?“ Před odchodem mě chlapsky, dlouze objal. Bylo cítit, že nemá umyté vlasy, čpěl nasládlým pižmem tuláka. Zeptal jsem se ho, jestli si je ohledně těch peněz jistý. Jen se usmál. Díval jsem se, jak odchází, a prožíval hlubokou bezmoc. Byl to můj syn, a já nad ním ztratil kontrolu — jestli jsem ji vůbec někdy měl. Stal se ze mě pouhý přihlížející, pozorovatel, který sleduje jeho život z ústraní. Když Daniel došel na roh, otočil se a zamával. Zamával jsem mu taky. Potom vkročil do ulice a ztratil se mi v davu. Od té doby jsem ho neviděl. V kuchyni našeho connecticutského příbytku teď ke mně přistoupila Fran a políbila mě na ústa. Ruce měla od mouky a držela je zdvižené jako o několik hodin dříve já, když jsem vcházel na JIP. „Alex se zase porval,“ oznámila mi.

Dobrý otec | 17


„To nebyla rvačka,“ opravil ji Alex. „Při rvačce někoho praštíš a on ti to vrátí. Tohle bylo spíš napadení.“ „Pana chytrolína na tři dny vyloučili ze školy,“ pokračovala Fran. „Tak to se asi rozčílím,“ opáčil jsem. „Ale nejdřív se něčeho napiju.“ Vytáhl jsem z ledničky pivo. Fran se vrátila k pizze. „Říkali jsme si, že na ni dneska dáme paprikový salám a houby,“ informovala mě. „Do toho vám mluvit nehodlám,“ odvětil jsem. Mimo kontext Fran pravila: „Ano, let v sedm patnáct do Tucsonu.“ Do Tucsonu? Potom jsem si všiml modrého světélka na sluchátku. „Ano, auto potřebovat bude.“ Chtěl jsem něco říct, ale zdvihla prst. „Výborně. Poslala byste mi itinerář e-mailem? Děkuju vám.“ Modré světélko zhaslo. Prst klesl. „S čím můžu pomoct?“ „Prostři stůl. A potřebovala bych, abys pak pizzu za deset minut vytáhl. Ta trouba mě pořád děsí.“ V koutě hrála televize. Zrovna běžela vědomostní soutěž Jeopardy! Sledovat tyhle pořady byl náš další domácí rituál. Fran měla za to, že soupeření se soutěžícími v televizi dětem prospívá. Nikdy jsem nepochopil proč. Ale každý večer okolo sedmé v našem domě propukala kakofonie vzájemně nesouvisejících výkřiků. „James Garfield,“ ozval se Wally. „Madison,“ opravila ho Fran. „James Madison.“ Už jsem si na ten večerní chaos zvykl a těšil se na něj. Rodiny charakterizuje to, jak vypadá jejich každodenní kolotoč. Někoho vyzvedáváte, někoho odvážíte. Fotbalové zápasy a diskuzní kroužky, doktor, exkurze. Každý večer jídlo a mytí. Zkontrolujete, jestli mají děti úkoly. Vypnete světla a zamknete dveře. Ve čtvrtek vytáhnete popelnice k obrubníku. V pátek ráno je uklidíte dovnitř. Po několika letech se opakují i hádky, jako byste pořád dokola prožívali tentýž den. I když vás to dohání k šílenství, je to svým způsobem uklidňující. Coby virtuální asistentka Fran radikálně vyžadovala řád. Byli jsme její rodina, ale také její pozemní síly. Téměř

18 | Dobrý otec


hodinu co hodinu nám posílala e-maily a textové zprávy, v reálném čase upravovala záznamy v kalendáři. Zubař přeobjednán. Místo sboru bruslení. Tak tvrdou disciplínu nemají ani v armádě. Dvakrát týdně si domácnost Allenových seřizovala hodinky jako speciální jednotka, která dostala za úkol vyhodit do povětří most. Občas mě to štvalo, ale hrany mého vzteku obrušovala láska. Když za sebou máte nevydařené manželství, v jistém hlubokém a nepřikrášleném smyslu si uvědomíte, co jste zač. Maska osobního studu za vaše slabosti a zvláštnůstky je sňata, a najednou vám nic nebrání vzít si člověka, který se nejlépe doplňuje s vaším skutečným já, ne s vaší idealizovanou verzí, již nosíte v hlavě. To mě po osmi letech manželství s Ellen Shapirovou dovedlo k Fran. Přestože jsem se dlouho považoval za spontánního a otevřeného jedince, po rozpadu manželství s Ellen jsem si uvědomil, že jsem ve skutečnosti tvor tíhnoucí ke konzervativnosti a opakování. Život v nejistotě a roztržitosti nemůžu vystát. Ta zapálená, hipícká potrhlost, která mi na první pohled u Ellen přišla tak okouzlující, mě rychle začala dohánět k zuřivosti. Podobně se ukázalo, že všechny vlastnosti, které ze mě dělají dobrého lékaře — úzkostlivá pečlivost, záliba v mnohomluvnosti, ochota dlouho pracovat —, Ellen připadají deprimující a nudné. Najednou jsme se při každé příležitosti hádali. Nešlo ani tak o to, co jsem udělal nebo co udělala ona, ale jací jsme. A zklamání, které jsme si dávali nahlas vzájemně najevo, bylo zklamáním ze sebe sama, že jsme si tak mizerně vybrali. Takhle se člověk v životě učí. A třebaže z našeho svazku vzešel Daniel, nejlépe bylo jej rozvázat dřív, než napácháme nějakou skutečnou škodu. Vzal jsem si ze skříňky sklenici a nalil do ní zbytek piva. Přemýšlel jsem o pacientce, kvůli níž jsem se dnes zdržel v nemocnici, Alici Kramerové. Před dvěma týdny za mnou přišla s tím, že ji bolí nohy. Prý má pocit, jako by jí hořely. Bolest se objevila před třemi měsíci. O několik týdnů později se dostavil kašel — nejprve suchý, záhy však krvavý. Běhávala maraton, teď ji však vyčerpávala i krátká chůze. Nebyl jsem první lékař, k němuž ji poslali — přišel jsem na řadu až po interně, neurologii a plicním oddělení. Nikde však nedokázali určit správnou diagnózu a navzdory jejich maximálnímu úsilí se Alice slabosti a dušnosti nezbavila.

Dobrý otec | 19


Až na ten kašel působila zdravě. Její plíce zněly čistě. Cítila mírnou slabost v pravé kyčli, ale klouby, kůži i svaly měla v pořádku. Příznaky, se kterými se dostavila, poukazovaly na to, že její onemocnění souvisí s nervovým a plicním systémem. To nebylo obvyklé. Mohlo jít o Sjögrenův syndrom? Při této chorobě imunitní systém těla omylem napadá žlázy s vnější sekrecí. Jenže pacienti se Sjögrenem si obvykle stěžují, že je bolí oči a mají sucho v puse, a Alice žádný takový příznak nevykazovala. Taky to mohla být sklerodermie, kterou způsobuje nadměrná tvorba kolagenu. Výsledkem je tvrdnutí kůže a zasaženy mohou být i další orgány. Nařídil jsem krevní testy. Než jsem dostal výsledky, znovu jsem si procházel pacientčiny zdravotní záznamy. Jakožto lékař poslední instance má revmatolog za úkol přešetřit každý detail novýma očima. Překontroloval jsem její snímky z počítačové tomografie a magnetické rezonance. Na tomografickém snímku hrudi jsem na obou plicích uviděl sotva patrné mlhavé skvrnky. Samy o sobě nic neznamenaly. Smysl dávaly v kontextu, v němž jsem je vnímal já. Při pohledu na Aliciny snímky do skládačky zapadl další dílek. Nařídil jsem plicní biopsii. Laboratorní zpráva potvrdila zánět. Když se tkáň z laboratoře vrátila, sedli jsme si nad ní s patologem a přezkoumávali sklíčka se vzorky pod mikroskopem se dvěma hlavami. A tam jsem odhalil stěžejní stopu: granulom, útvar ze shluku buněk až stokrát větších, než jsou buňky běžné. Takové se v plicích vyskytují pouze u několika chorob. Nejčastější jsou sarkoidóza a tuberkulóza. A protože žádné příznaky tuberkulózy pacientka nevykazovala, byl jsem si jistý, že trpí sarkoidem, chronickým onemocněním vyznačujícím se zánětem tkáně. Když jsem Alici to odpoledne sdělil, že jsem určil diagnózu, rozplakala se. Od chvíle, kdy se u ní počaly projevovat symptomy, uplynuly už dlouhé měsíce. Zkoumaly ji tucty lékařů a mnozí jí tvrdili, že její problémy jsou psychosomatické. Náplní mé práce však bylo pacientům, kteří za mnou přijdou, věřit, vzít dílky, které do sebe podle všeho nezapadají, a pokusit se z nich skládačku sestavit. Televizní soutěž přerušila mimořádná zpráva. Palcové titulky. Barvy krizových událostí. Nikdo z nás to zpočátku nezaregistroval. Byli jsme zabráni do pizzového rituálu: váleli jsme těsto, sypali ho sýrem a potírali

20 | Dobrý otec


noah hawley Dobrý otec přeložil Petr Štádler Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents