Kutilové „Ţeţuličko, kde jsi byla, ţes tak dlouho nekukala? Kuku, kuku, kuku, kuku...“ zpíval Šťastko v rohu Tomovy dílny, jíţ pro její velikost říkali hnízdečko. Jemným pilníkem přitom ohlazoval laťky, které Tom s Dankem slepovali podle tajného nákresu. „Seděla jsem na jedličce...“ vyl Šťastko neúnavně a Tom do jeho zpěvu pobaveně vykládal: „Člověče, tos měl Danko včera vidět, jak se Andulka zdobila na tu vaši schůzku. Celé odpoledne řešila, kterou halenku, zda červenou nebo ţlutou,“ pitvořil se Tomislav při napodobování své sestry. Danko mávl rukou: „Ani nevím, co měla na sobě.“ „Hele, nedělej se,“ ozval se na to ze svého růţku Šťastko. „Teď házíš ramena, ale kdyţ Anka přijde, tak jsi samé ťuťuňuňu miláčku, lásko–“ „Hele kukej a piluj,“ zarazil Šťastka posměváčka jeho bratr. „A nemohl by zpívat něco bez kukání,“ namítl Tomislav. „No. Neznáš nějakou písničku bez kukání?“ zopakoval Danko bráškovi. „Nejsem hluchej,“ zavrčel Šťastko a táhle spustil: Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal, Koledu při–“ „Co blázníš?“ zarazili ho. „Za několik dní je jaro a ty sem taháš písničku na Koledu při Kračunu.“ „Jo a kde máš vlastně Zbyňďu?“ vzpomněl si Tom na Šťastkova spolukoledníka. „Ále, zůstal dneska v učilišti a pomáhá uklízet pomůcky. Já půjdu zítra,“ zahučel Šťastko. „Jo? To uţ jste zase chytli tu uklízecí nemoc?“ divil se na oko Tom. „My ji v učilišti taky často chytali,“ přidal se Danko. „Jen si, Tome, vzpomeň. Nejčastěji se ta nemoc chytne z psaníček a ze šeptání při vyučování,“ poučoval Danko. Tom pokyvoval hlavou: „Jenţe my byli ňáký odolnější. Uklízecí nemoc jsme chytli jen občas. Ta dnešní mládeţ ji chytá skoro kaţdý týden.“
„No jo, jsou to padavky, a navíc drzí a neukáznění. Učit se nechtějí. Jo, kam ten svět spěje,“ odříkal Danko přesně to, co jim často říká jejich dědeček. Šťastko byl dotčen, ţe si z něj utahovali kvůli trestu za zlobení, a tak jim to hned vrátil: „Helem šetřte lepidlem. Potřebuju ho příští týden na vějičky na sojky. A těţko teď budu někde shánět čerstvé bobule jmelí, abych si vyrobil nový lep.“ „Jasně bráško, ale nejlepší bude, kdyţ nás zase budeš doprovázet zpěvem. Takhle jsme tady jak u Ticháčků,“ pravil Danko. Právě s Tomem slepovali laťky podle nákresu tak, aby dostali kostru létacího ještěra. „A na co Smolíčku potřebuješ sojku? Tobě uţ nestačí Sokolík?“ nechápal Tom. „Sokolík není mluvící,“ řekl Šťastko. „Zato sojka jo?“ divil se Tom. „Jo je,“ kývl Šťastko. „Počkej, to budeš koukat, aţ na tebe moje ochočená sojka zavolá a zazpívá ti třeba... třeba Holka modrooká.“ Tomislav se tvářil pochybovačně a shora se snesly drnkavé zvuky. Áňa začala cvičit na banduru. Tom vytočil oči a zahrozil vzhůru: „Strašný!“ Pak se obrátil na přítele: „Jak to Danko vydrţíš, kdyţ ti takhle bude doma celý ţivot hrát a zpívat? Abys mi ji za chvíli nevrátil.“ „To vydrţím,“ mávl rukou Danko. „Víš já ji docela miluju.“ Tom i Smolíček na sebe ihned hodili významný pohled a Danko zatím rozumoval: „Já si myslím, ţe kdyţ někdo někoho miluje, tak by na něj měl brát ohled. Představ si, Tome, ţe bys například kvůli Radaně, kterou miluješ, přestal dělat tyhle bláznivé vynálezy, kdyby jí to vadilo.“ Tom neviděl příliš souvislost mezi jeho vynálezectvím a Ániným neustálým hraním, a tak na to rádoby moudře řekl: „Asi bych toho kvůli Radaně nechal, protoţe kdyţ bych to měl seřadit, tak pro mě je na prvním místě rodina a vy – mí přátelé, pak Radana a pak tyhle chytrůstky,“ dopověděl a ukázal na rodícího se laťkového ještěra.
Namazal další laťku a postěţoval si: „Jenţe ona na mě kašle. A já vţdycky kdyţ ji vidím s nějakým pěkným mládencem, chtěl bych být na jeho místě a šíleně mu závidím.“ Danko svazoval laťky, provázek si přidrţoval ústy a huhlal: „To tě přece Tome nemůţe rozházet, víš vůbec s kolika uţ ona chodila? Šťastko neposlouchej a zpívej,“ obrátil se nečekaně na brášku, který byl jedno velké ucho. „Holka modrooká, nesedávej...“ rozepěl se Šťastko. Tom do zpěvu zamručel: „Proč se Radaně líbí samí plavovlasí?“ „...u potoka, holka modrooká, nesedávej tam. V potoce... Třeba se k ní víc hodí, kdyţ je zrzka,“ přešel Šťastko do mluvy a Tomislav se urazil. Šťastko váhal, nakonec řekl: „Hele kluci, kdy jste se poprvé líbali a s kým?“ „Já s Denicou,“ zamyslel se Tom. „Bylo mi asi devět a tenkrát jsem si myslel, ţe je jediná. Největší omyl v mém ţivotě. Byla to ztráta celých dvou let.“ „Hm, tak to mám zpoţdění,“ zesmutněl Šťastko a ještě se Toma zeptal: „A jak myslíš, ţe líbá Radana?“ „Jak to mám vědět?“ zavrčel Tom, „Já se s ním nikdy nelíbal.“ „Nelíbal, ale představu můţeš mít, ne?“ „Jo, ale nejdřív bych se jí musel kouknout na pusu,“ odpověděl Tom, kterého Šťastkovy lechtivé otázky dostaly do úzkých. Danko se pobaveně pochechtával. Náhle někdo otvíral dveře. Lada. Vklouzla dovnitř ze zahrady s ošatkou přehozenou utěrkou. „Brr, vy tu máte větší zimu, neţ je venku,“drkotala. „My se taky chodíme ohřívat ve,“ hlásil Šťastko. Tom zatím nakoukl pod utěrku. Maminka posílá svačinu, zatetelil se a rozdával klukům chleby a po dvou buchtách. „Díky, ségra,“ kývl na Ladu. „Není zač, a maminka ti ještě vzkazuje, abys nezapomněl, ţe dneska musíš na noční kování, takţe by sis měl jít před večeří lehnout,“ řekla Lada jiţ na prahu dílny.
Tomislavova nálada poklesla na bod mrazu: Ach jo, ta postupná práce u výhně, mračil se. Hlavou mu proběhly neúspěchy prošlých dní a pak ta práce u výhně, kde kaţdý učeň začíná. No a já u výhně skončil! Danko si nechal na jazyku rozplynout lahodné slaďounké sousto povidlové buchty a navrhl: „Nepůjdem si zítra večer někam vyrazit?“ Tom zavrtěl hlavou: „Tancování nesnáším.“ Danko ho začal přesvědčovat: „Ale můţeš tancovat s různýma holkama a navazovat známosti. Venku na ulici bys byl divnej, kdyby ses vrhal na neznámé kolemjdoucí holky, ale při tanci...“ Jenţe Tomislav myslel jen na Radanu: „Kdybych tak uměl odhadnout způsob jejího myšlení...“ „Hm, plavé vlasy, stejnokroje, svaly. To je její myšlení,“ pronesl pohrdavě Danko. „Hele Tome, vykašli se na ni a najdi si jinou.“ „Ale on bude stejně všechny srovnávat s ní,“ řekl Šťastko a kdyţ se na něj Tom nevraţivě podíval, dodal: „To říkala Áňa.“ Tom mu odsekl: „Koukej si sám někoho sbalit a nepleť se do ţivota dospělým.“ Šťastko spolkl kus buchty a odpověděl: „Já zatím s nikým chodit nechci, mám tolik práce, ţe bych to nestihl.“ Toma to rozesmálo: „Co můţeš mít v takovém mnoţství na práci?“ „Ale Tome,“ ozval se káravě Danko, „vţdyť má přece tu uklízecí nemoc, a aby se vyléčil, tak chodí uklízet do učiliště.“ Šťastko se úkosem mračil. Konečně začali kostru ještěra svazovat a potahovat navoskovanými látkami. Tom celý rok, kdyţ se doma šilo, nenápadně kradl ústřiţky těch nejjemnějších látek, které pak navoskoval, aby byly neprodyšné a nyní mohli dokončit dílo. Jeho náčrt si Tom obkreslil od Bolhoje. „Koukněte ven,“ řekl náhle Danko. „To tady mají ta prťata sraz nebo co?“ Tomislav krčil rameny: Proč je venku víc jak deset malých kluků a další dva se ţenou přes lávku, to nevěděl. Šťastko byl nezvykle potichu. Konečně ještěra dohotovili.
„Co myslíte kluci, podobá se víc Šarkanovi nebo Zmijulanovi?“ zeptal se Šťastko. „Ani jednomu. Tenhle je podle čínských nákresů. Bolhoj říkal, ţe si je přivezl i s tím dobrým čajem, který s sebou vţdycky nosí, kdyţ jde někam na návštěvu,“ řekl Tom a s Dankem ještěra opatrně zvedl. Šťastko nesl ocas a provaz, na němţ byl ještěr uvázán. Jak otevřeli dveře, všichni malí kluci se k nim seběhli. „On nemá zuby?“ podivil se jeden z nich. „Nejdřív vyzkoušíme, jestli lítá a pak ho namalujeme,“ řekl Tom. Malí kluci byli zklamaní: „Šťastko nám ale povídal, ţe budete létat s hrozným ohnivým ještěrem, a ţe bude mít hodně řad zubů...“ Šťastko dělal, ţe ho zajímají vysoké stromy před kovárnou... Protoţe bylo větrno, nepotřebovali Lučislava, který vítr uměl přivolávat, a rovnou se pustili do vypouštění ještěra. Silný ze čtyř bratrů Větrů - Západní vítr napnul látku a vynášel ještěra do výše. Tom měl co dělat, aby stihl odmotávat provaz. Jak ještěr vystoupal nad stromy, přiběhli další diváci. Tohle ještě hradiště nevidělo. „A počkejte, aţ bude nabarvený,“ nadouval se pyšně Šťastko. Vtom po lávce přicházel Lučislav zachumlaný do modrého pláště a před ním se hnal Bojar. No nazdar! lekl se Tom, ale pozdě. Jak pes spatřil tu podivnou věc poletující vysoko nad kovárnou, s divokým štěkotem se rozběhl k Tomkovi. „Né, Bojare, stůj, sedni!“ křičel Tom, ale zbytečně. A tak mu nezbylo neţ vzít i s ještěrem nohy na ramena. „Jen běhej, v zdravém těle zdravý duch,“ volal za ním pobaveně Lučislav. „Bojaréé, néé, pozóór,“ slyšeli Tomovy výkřiky, kdyţ zmizel podél slepičího výběhu za kovárnou. Tam je zahrádka, lekl se Danko. A pak uţ slyšeli rány, ještěr klesl z oblohy a Tom kdesi za rohem šťavnatě nadával. Samozřejmě se tam všichni rozběhli. Tomislav se zvedal. Kolem byla dokonalá spoušť. Tom prorazil vrátka, strhl popínavý keř psího vína, který jak se za ním táhl, s sebou vzal i police s květináči, které si zde Lada připravila na bylinky. Tomislav zvedal rozpadlá vrátka a hudral:
„Nikdo dvířka nikdy před slepicema pořádně nezavře, a kdyţ tudy potřebuju proběhnout, tak jsou na závoru. Zatracená práce,“ procedil skrz zuby a přemýšlel, jak dostat rozpadlého ještěra ze střechy. „Zachytil se provazem za komín, musíme do kůlny pro ten nejdelší ţebřík“ řekl Lučislav. Kdyţ celé divadlo se ţebříkem skončilo a malí zvědavci pochopili, ţe tenhle ještěr dneska dolétal, odešli zklamaně domů. Trojice leteckých stavitelů doprovázená Bojarem zase zklamaně odpochodovala do dílničky hnízdečka. „Ani mi na oči nechoď, Bojare,“ zlobil se Tom. „To zas bude ostuda, aţ se to Radana dozví. Já jsem takový smolař.“ „Hele, přestaň skučet,“ plácl ho Danko do ramene. „Kdo tě má pořád poslouchat? Něco na Radanu společně vymyslíme. Počkej, jak ti ještě ráda skočí kolem krku.“
