Německý drátosrstý ohař ve filmu „Dráťáky“ cvičím a předvádím na zkouškách již pár let, ale že budu mít příležitost vyzkoušet si zcela novou situaci, která se vymyká všemu, co jsem se psy doposud zažil, to jsem si vážně nemyslel. Nevím, kdo z kolegů má podobnou zkušenost, myslím, že jich moc nebude, a proto jsem se rozhodl vše sepsat a dát na vědomí – třeba najdu někoho, s kým se budu moci podělit o zážitky. O co vlastně jde. Jednoho poklidného jarního večera mi drnčí mobilní telefon. Je to neznámé číslo, přesto jej zvednu zatím s neutrálními pocity. A začíná rozhovor: Neznámý: „Je to pan Vodička?“ Já: „Ano, u telefonu.“ Neznámý: „Tady (následuje představení se). Pane Vodičko, vy chováte a cvičíte dráťáky?“ Já: „Ano, to je správně.“ (Pozn. – to už jsem samozřejmě zbystřil pozornost) Neznámý: „Mohl byste předvést psa ve filmu?“ (Pozn. – haha, dobrý žert! Kdo si ze mě dělá srandu tentokrát? Mám pár „dobrých“ přátel, kteří využíjí každou příležitost jak si z někoho vystřelit.) Já: ??? Neznámý: „No ano, je to tak. Příští týden se natáčí nějaký historický film a potřebují dráťáka. Má „hrát“ psa nějakému šlechtici.“ (pozn. – to je již hodně velká podrobnost a jsem trochu nejistý, co si o tom mám myslet.) Já: „No a v čem vystoupení spočívá? Nemám psy cvičené na teatrální výstupy.“ Neznámý: „Není to nic hrozného, potřebují jen základní poslušnost. Máte nějakého ovladatelného psa nebo fenu, psychicky odolného?“ Já: „No, mám. Nejlepší bude, když si jejich „profil“ prohlídnete na mých internetových stránkách – www.ohartrnova.estranky.cz.“ Neznámý: „O.K., zítra se ozvu.“ Já: „Fajn, těším se.“ Tak si sedím a přemítám. Co to je tohleto? No uvidíme zítra, co se z toho vyklube. Den uběhl velmi rychle a odpoledne volá již známý hlas: „Asta Z Trnovského vrchu – to je ta pravá fena do filmu!“ Já: „Taky si myslím, že by stresové situace zvládla bez problémů.“ Známý: „O.K. Zavolám ještě před akcí, která by se měla uskutečnit příští týden v úterý.“ Den předem se pořád nic nedělo, nikdo nevolal (ani že to byl předčasný „apríl“), a tak jsem zavolal sám. Dozvěděl jsem se, že natáčení na druhý den se plánuje ten den večer, a že zítra máme být v Praze 10:30 hodin. Dovolenou jsem měl nahlášenou, a tak bylo vše v pohodě, dokonce jsme nemuseli jet příliš brzo ráno. Druhý den ráno vstávám v 7 hodin, jdu pustit psy na dvůr, aby se proběhli, a dám si snídani. Zdá se mi však přílišné ticho, a tak vykouknu z okna a volám Astu i Alana, ale ticho přetrvává. Asta si otevřela troje(!) vrátka (ani jedny nebyly zamčené) a s Alanem šli na ranní rozcvičku po Trnové. Čekal jsem, kdy se unaví a přijdou, ale po 15 minutách už jsem byl nervózní a už jsem uvažoval, že budu muset akci „odpískat“. Naštěstí Asta přibíhá, hezky protažená a připravená na delší cestu. Alan jde z procházky chvíli po ní. Tímto jsem ztratil časovou rezervu, ale pořád to bylo celkem v normě. Manželku jsem sebou vzal také, a to jako dokumentaristku i provianťáka, a jeli jsme pro známého. Společně pak vyrážíme do Prahy. Čas natáčení je potvrzen, na místě určení – Pštrossova ulice - jsme dokonce 15 minut před. Po asi půl hodině čekání nám někdo ze štábu sděluje, že se máme přemístit na základnu, která je na Mariánském náměstí.
Tam jsme se domotali přes centrum Prahy v půl 12. Bylo sice krásně (manželka dobu čekání využila na krátké procházky po pražských atrakcích), my s Astou jsme spořádaně čekali na místě, občas jsme něco ujídali a upíjeli z připraveného občerstvení pro filmové hvězdy, ale čekání bylo fakt dlouhé. Tam jsem také konečně zjistil název filmu: A Royal Affair, což v překladu je jako Králova aféra.
Až v 15:30 nás volají, abychom se přemístili na místo natáčení. Na řadu jdeme až asi v 16:45! To už jsem silně nervní i z toho důvodu, že jsem pořád neměl ani tušení, co se po nás bude chtít. Jdeme po schodech do nějaké staré budovy, všude plno lidí, kteří zdánlivě pobíhají bez nějakého bližšího cíle, plno kabelů a techniky. A jsme na místě! V prostoru asi tak 8 x 6 metrů se tísní tak 20 lidí – herci, režiséři a jejich pomocníci, pomocníci pomocníků, kameramani, technici - a já s Astou. Tam jsem se dozvěděl detaily „našeho“ vystoupení: Asta musí zůstat na místě u kulatého stolu, kde rokují 3 šlechtici, k jednomu z nich se má chovat velice přátelsky, protože je to jeho pes, má sledovat pohyby „svého pána“, brát si od něj pamlsky, nesmí se nechat rušit jinými osobami, např. služebnictvem, které chodí kolem a dolévá víno. Fajn. Jdu vysvětlovat základní povely našemu šlechtici, ale ten mluví jen anglicky… Já se také nějak
domluvím, ale odbornější výrazy neznám. Dohodli jsme se však velmi rychle. „Kolega“ měl již nějaké zkušenosti se zvířaty ve filmu (možná jezdil na slonovi nebo krmil akvarijní rybičky ☺). Pomocník režiséra se mě ptá, jestli mám nějaké pamlsky, tak jsem z kapsy vytáhl několik velice oblíbených a chutných pamlsků ve tvaru větších granulí. Chlápek se chytá za hlavu: „Člověče, už jste viděl ve středověku granule?“ No přiznám se – neviděl! Známý duchaplně reaguje – při vstupu si všiml, že kompars s vervou a se slinami u úst ukrajuje z celé kýty, a tak nabrousí nůž a za chvíli má šlechtic plnou misku masitých pamlsků. Teď jsou všichni spokojeni včetně Asty. A začínáme. Naaranžuji Astu tam, kde má hrát psa, režisér (samozřejmě anglicky mluvící) vydává nám doposud cizí povely STANDBY PLEASE!, QUITE PLEASE!, KAMERA, KLAPKA (to znám) a ACTION! A už to jede. Začíná anglický rozhovor. Asta dělá, že tomu rozumí, způsobně leží a čeká, co bude. Vše probíhá podle plánu, šlechtic mluví, Asta leží a poslouchá, šlechtic krmí, Asta sedí a labužnicky pomlaskává (kdy se jí poštěstí mít kýtu?!). Už se zdálo, že první ACTION! bude O.K., ale najednou se ozve STOP! Říkám si, jestli si Asta nevzala i kousek šlechtického prstu s modrou krví, ale chyba byla u herce – spletl text… No nic, jedeme znovu. Jenomže to se musí vše naaranžovat zpět, připravit víno z krabice, pamlsky, rozestavit služebnictvo. Asta si mě odvedla kousek stranou a čekáme, až bude vše připraveno. A jdeme na to – druhý pokus. Asta opět bezchybně zvládá svojí roli, šlechtic vykládá a krmí, Asta sedí a dlabe, nyní již pozorně sleduje ruku svého pána, a to i když se natahuje pro „víno“, prostě jako kdyby byla u filmu od malička a tuto roli mockrát trénovala. Nyní se vše zadařilo, a tak si to pro jistotu zopákneme ještě jednou (to aby měli co vystříhat). Pak nás vyhnali ven. Myslel jsem, že je to vše, ale nebylo. Nechali nás čekat další cca 1,5 hodiny a šli jsme na to znovu.
Vše bylo úplně stejné, jen kamera byla umístěna na opačné straně. Asta již svůj nacvičený kousek bravurně ovládá, a tak mám jen starost, aby se nepřežrala kýty. Jenomže pozor! Kameraman něco mrmlá, evidentně se mu něco nezdá. Že prý Asta za stolem není vidět – vůdče, udělej s tím něco! Co asi, když má ležet nebo sedět a přitom má být vidět nad stolem?! Přemýšlel jsem, jestli mám v autě pilku, že bych zaříznul nohy od historického stolu (stejně je v něm jistě červotoč), ale během chvilky jsem zjistil, že mě tam vlastně ani nepotřebují. Prostě začali točit, šlechtic zase vykládá a krmí šelmu, ruku natahuje do výšky a Asta, samozřejmě již zvyklá na svou dávku při každé klapce, se vysouvá výš a výše, až na svojí dávku dosáhne (a to pořád v sedě). A všichni jsou náramně spokojeni! Ještě to samé jednou a už nás pomocník pomocníka chce vyhnat. Ale režisér nám ještě osobně poděkuje se slovy VERY GOOD! O.K.! GOOD BYE!, přidává se k němu i šlechtic a ještě
tleská Astě. Že by si jí oblíbil? I já všem poděkuji, jako kdybych právě vyhrál Podhajského memoriál a konečně máme svůj debut za sebou. Uf! Docela to je úleva. Teď již do auta, pokusit se vymotat s přeplněného „parkoviště“ a z Prahy a uhánět k domovu. Asta se složila do auta jako správná filmová hvězda a probudila se až doma. Naprosto v klídku, nic jí nevyvedlo z rovnováhy. Její nervy bych chtěl mít! A tak máme za sebou novou zkušenost. Skutečně to bylo něco mimořádného. Nejedná se o vrcholné cviky či skvělé předvedení exteriéru, ale jen o základní poslušnost, charakter feny a její schopnost zvládat nové, mnohdy i stresové situace. Znáte nějakého dráťáka, který by to zvládnul bez problémů? Měl jsem jich již několik, ale tohle vůbec nebylo jednoduché a asi by to nezvládl žádný z předešlých! Je 5. května a opět se v telefonu ozývá již známý hlas: „Dobrý den. Co děláte příští týden v úterý? Potřebovali bychom zase natočit další sekvence filmu. Tentokrát však potřebujeme dva psy.“ To už je trochu horší. Nevím, co budou dělat, jestli budou oba na stejné lokalitě nebo každý jinde. Prostě potřebuji ke dvěma psům ještě někoho dalšího. Nakonec se manželce podaří vzít si volno. Já mám v práci také nějaké povinnosti, ale vše je nakonec domluveno a nic nebrání tomu, abychom mohli vyrazit na natáčení. Sraz je v 9 hodin ve Slotově, resp. na zámku KUKS. Je to kus cesty – až u Jaroměře (téměž 250 km), a proto musíme vyrazit hodně brzy. Pro mě – sovu - vstávání ve 4:45 hodin představuje trauma, se kterým se budu vyrovnávat ještě další den, ale co bych pro hafany neudělal! Cesta ubíhala velmi rychle, po cestě jsme probrali všechno možné a ještě před 9. hodinou jsme byli na místě. Překvapila mě nádherná scenérie zámku, pěkně upravené okolí, ale nejvíc to, že jsme tentokrát nemuseli na nic dlouho čekat. Vypili jsme kávu a v půl desáté vyrážíme do exteriérů. To už začínám trochu tušit, co se bude dít, ale pořád nic konkrétního pro psí herce. V původním požadavku totiž byla zmínka o aportu, buď z vody nebo ze země, a tak si sebou vezu i kozlíky na přinášení a vycpaninu zajíce. Koně, psi, staré zbraně – předovky. Vypadá to, že se schyluje k parforsnímu honu. To jsem na to zvědav! Stavíme na lesní cestě, před námi auto se třemi koňmi. A začínáme se seznamovat – s okolím, s koňmi, s novými herci a komparsem.
Seznámení Asty a Alana s komparsistou, který je povede „na hon“ jako vrchní lovčí, proběhlo bez problémů a nad očekávání dobře, i když za pomoci pamlsků. Na následujícím snímku naši psi prokazují, že focení nějakého amatéra je nezajímá – čekají na profi provedení ☺
Nyní jsme již na místě natáčení. Jedná se o vzrostlý, poměrně řídký les, kde technický tým vytváří mlhu.
A můžeme začít. Nejdříve jdou koně. Na přesně určeném místě musí projít kus lesa v přesně stanoveném směru. Kamera běží a vše jde hladce. Několikrát si zopakují tuto scénku a „mají vyděláno“. Asta to vše pozorně sleduje, aby také byla v obraze.
No, a už je to tady! Konečně víme, co přesně se po nás bude chtít. V podstatě něco podobného, jako dělali koně, tj. z určeného místa projít úsek v lese v délce asi tak 80 m. To by bylo v pohodě, kdyby šli se mnou! Ale jak to udělat, aby šli s lovčím, kterého samozřejmě stoprocentně neposlouchají, a přesně tak, jak chce režisér? Vymysleli jsme, že psy odvedu na místo určení, tam je chvíli před tím, než režisér zavelí, předám lovčímu, a sám se vydám určeným směrem. Ale tak, aby mě psi pořád viděli. A už se ozývá známé: „Kamera!“, „Ticho, prosím!“ a klapka. Vše klaplo hned napoprvé. Dokonce i napodruhé, napotřetí i napočtvrté. Ale popáté, když už byla pojízdná kamera naladěné na správnou vzdálenost a úhly a viditelnost a nevím, co ještě, došlo k problému. Technický tým na pokyn režiséra začal foukat mlhu příliš blízko psům. Tato mlha smrdí lidem, natož psům! Nedalo se nic dělat, ale musel jsem si trochu promluvit s režisérem. Naštěstí to byl rozumný člověk a moje připomínky pochopil. Horší to bylo vysvětlit psům. Alan z toho byl opravdu rozhozený. Zdálo se však, že je již vše v pořádku, ale ouha! Na Alana přišla touha! Buď do mlhy přidali nějaké afrodiziakum, nebo se Alan zakoukal do lovčího, v každém případě měl lovčí Alana na noze a nemohl se ho zbavit. Já už jsem byl v tu dobu na konci trasy a tak jsem jen zoufale hleděl na Alana chtivého páření s komparsistou jugoslávského původu … Naštěstí zakročil známý a pomohl lovčímu vymanit se ze sexuální pozice a konečně jsme zase mohli točit. Pak už vše bylo O.K. Dostali jsme pokyn k pauze a k jídlu, čehož jsme beze zbytku uposlechli a čekali, co bude dál. Avšak zřejmě se vše podařilo a nebylo třeba další záběry, a tak jsme v pravé poledne odjížděli z lesa. Oběd byl připraven až na 13.hodinu, a tak režisér rozhodl, že do oběda ještě stihneme fotku celého štábu v nádherném prostředí zámku Kuks. Naaranžovali nás, tj. manželku s Astou a mě s Alanem a zbytek štábu, na velké vstupní zámecké schodiště, několikrát zacvakaly spouště, bliknul blesk a už jsme konečně mohli jít hodovat. Musím říci, že herci se nemají špatně, ani když natáčejí v exteriérech. Je o ně fakt dobře postaráno – výborné jídlo, pití (samozřejmě nealko, jsou přece v práci), zákusky, ovoce, zelenina, zmrzlina. Asi jsem se měl lépe učit a vystudovat alespoň na komparsistu. Po siestě ještě krátké rozloučení se zámkem (pořád mě lákaly ty sochy ctnosti a hlavně neřesti od sochaře Brauna), několik fotek již jen do rodinného alba a vyrážíme k domovu. Cesta ubíhá rychle po nové dálnici a v duchu jsme děkovali krátkodobému ministru dopravy Bártovi, že nezastavil výstavbu všech započatých dopravních akcí, případně nenechal rozbourat ty dodělané. Zpočátku jsme všichni tři jevili snahu probírat právě prožitý den, ale pomalu začala konverzace váznout. V tuto chvíli musím sebekriticky přiznat, že jsem cestou zpět důsledně neplnil roli spolujezdce a nebavil řidiče, ale zato bych mohl okamžitě hrát roli s podtextem „Ejhle, bukáč baňatý, podepřen tamo o stěnu chrouní“. Prostě spánkový deficit se projevil. A na závěr foto celého štábu (z Alana tam zbyl jen zadek s proutkem – najdete ho?):
Text: Stanislav Vodička Foto: Jarmila Vodičková V hlavních rolích: Asta a Alan z Trnovského vrchu V Trnové 20.5.2011
