NĚMECKÁ HYPERINFLACE PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE, PRŮBĚH A PŘÍČINY

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Hospodářská politika

NĚMECKÁ HYPERINFLACE PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE, PRŮBĚH A PŘÍČINY diplomová práce

Autor: Tomáš Růţička Vedoucí práce: Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph. D. Rok: 2009

Čestné prohlášení Prohlašuji na svou čest, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Tomáš Růţička V Praze, dne 18. 8. 2009

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph. D. za trpělivost, cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této práce. Mnoho díků také patří i mé rodině, která mě po celou dobu studia podporovala.

Anotace Tato diplomová práce se zabývá německou hyperinflací, která vyvrcholila v roce 1923. V úvodu jsou zmíněny některé aspekty předválečné monetární a fiskální politiky. Hlavním předmětem této práce je období válečné ekonomiky a poválečná situace, identifikace strukturálních změn uvnitř ekonomiky, ke kterým v těchto obdobích došlo a posouzení faktorů, které mohou být přímými nebo nepřímými příčinami vzniku hyperinflace. Cílem této diplomové práce je analýza důsledků finanční politiky vlády, vlivu vnějších faktorů a historických skutečností, kterým čelilo německé hospodářství, a které následně ovlivňovaly vládní politiku v průběhu celého období od začátku války aţ po reformu měny v roce 1923. Z tohoto celkového pohledu na tehdejší historické dění a jednání německé vlády se snaţím identifikovat přímé a nepřímé příčiny inflace a hyperinflace. JEL klasifikace: N440, E310, E500 Klíčová slova: válečná ekonomika, hyperinflace, Říšská banka, reparace

Annotation This thesis deals with German hyperinflation, which culminated in 1923. Some aspects of prior-war monetary and fiscal policy are mentioned in the introduction. The main subject of this thesis is focused on war economy and after-war period, identification of structural changes in the economy, which happened during this period, and it measures factors, which might directly or indirectly, caused inflations´ origins. The goal of this thesis is analysis of impacts of governmental financial politics, analysis of influence of external factors and historical facts. German economy faced these historical facts and they subsequently influenced governmental politics during the whole period from the beginning of war till the end of hyperinflation and monetary reform in 1923. From the general view over the contemporary historical consequences and decisions of German government I am trying to identify direct and indirect causes of inflation and hyperinflation. JEL Classification: N440, E310, E500 Keywords: war economy, hyperinflation, Reichsbank, reparation

ÚVOD 1.

FISKÁLNÍ A MONETÁRNÍ POLITIKA PŘED PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKOU

3.

Daňový systém

10

1.2.

Růst dluhové financování

11

1.3.

Monetární systém

13

1.3.1.

Říšská banka – tvůrce monetární politiky

13

1.3.2.

Teoretická východiska německé monetární politiky

13

1.3.3.

Zlatý standard a meze úvěrové expanze

15

1.3.4

Monetární politika před první světovou válkou

16

5.

Resumé předválečného vývoje

EKONOMICKÁ TEORIE – RAKOUSKÁ TEORIE PENĚZ

18 20

2.1.

Ceny a cenová hladina

20

2.2.

Nabídka peněz a změna nabídky

20

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A VÁLEČNÁ EKONOMIKA NĚMECKA

25

3.1.

Válka a finance

25

3.2.

Německo a jeho finanční mobilizace

26

3.3.

Válečné finance do poloviny roku 1916

29

3.3.1.

Náklady války

29

3.3.2.

Způsob financování válečných nákladů

29

3.3.3.

Důsledky finanční politiky

31

3.3.4.

Zlaté krytí měny

33

3.3.5.

„Zlaté“ Darlehenskassenscheine – bankovky úvěrových úřadů

35

3.3.6.

Resumé stavu válečných financí do poloviny roku 1916

37

3.4.

4.

10

1.1.

1.4. 2.

7

Válečné finance od roku 1916 do konce války

40

3.4.1.

Růst válečných výdajů

40

3.4.2.

Dluhové financování – zakrývání skutečných nákladů

41

DĚDICTVÍ VÁLEČNÉ EKONOMIKY

48

4.1.

Státní dluh a zadluţení

48

4.2.

Růst peněţní nabídky

48

4.3.

Vývoj cen, ţivotních nákladů a mezd

49

NĚMECKO PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE

54

5.1.

Oslabené, válkou vyčerpané obyvatelstvo

54

5.2.

Ekonomický nacionalismus v Evropě

54

6.

5.3.

Nestabilní poválečná politická situace v Německu

55

5.4.

Paříţská mírová konference a její důsledky pro Německo

58

5.4.1.

Dopady mírových podmínek na Německo

59

5.4.2.

Německá reakce na mírové podmínky

60

5.4.3.

Ultimátum Spojenců a politická krize v Německu

61

5.4.4.

Reparační otázka a konečný předložený účet pro Německo

61

NĚMECKÉ POVÁLEČNÉ HOSPODÁŘSTVÍ

67

Faktory ovlivňující poválečné rozpočty

67

6.1.1.

Sociální náklady na postižené válkou

68

6.1.2.

Negativní efekty minulé finanční politiky

68

6.1.3.

Náklady transformace a politiky zaměstnanosti

68

6.1.4.

Neúspěšná daňová reforma

69

6.1.

7.

8.

6.2.

Deficitní fiskální politika

70

6.3.

Inflační monetární politika

72

6.4.

Vliv reparační zátěţe

73

PRŮBĚH A VZNIK NĚMECKÉ HYPERINFLACE

79

7.1.

Období poválečné inflace

79

7.2.

Období relativní stabilizace

80

7.3.

Vznik hyperinflace

83

7.4.

Ukončení inflace – „Zázrak Rentenmarky“

87

PŘÍČINY A DŮSLEDKY INFLACE

89

8.1.

Příčiny inflace

89

8.2.

Důsledky inflace

90

Závěr

93

Seznam použité literatury a ostatních pramenů

93

Seznam tabulek a grafů

97

„Historie je dlouhým příběhem inflací způsobených vládami.“ F. A. Hayek

Úvod Hyperinflace je bezesporu jeden z nejničivějších procesů, jakým můţe být hospodářství země postiţeno, je tak mnohdy součástí závaţných společenských změn. Hyperinflaci je například

přisuzováno,

ţe

v Rusku

v průběhu

první

světové

války

přispěla

k hospodářskému a společenskému chaosu, který připravil půdu pro nástup komunismu, ţe v Číně po druhé světové válce přispěla poráţce generála Čankajška a usnadnila Mao Cetungovi uchopení moci. Inflace a hyperinflace, které zasáhly v padesátých letech 20. století Brazílii a v sedmdesátých letech Argentinu a Chile, nakonec vedly k nástupu vojenských reţimů v těchto zemích. Předmětem této diplomové práce je analýza německá hyperinflace, která vypukla na přelomu let 1922 a 1923. Cílem práce je analýza jejích příčin, průběhu i ukončení. Hyperinflace je ekonomický jev trvající zpravidla relativně krátkou dobu vzhledem k dlouhému období relativně pozvolného růstu cen, který ji předchází. V tomto období se postupně kumulují procesy, jeţ v konečném důsledku vedou k hyperinflačnímu vývoji. A v tomto období je tak nutné hledat její příčiny. Z těchto důvodů je práce členěna chronologicky, aby při čtení bylo moţné získat ucelenou představu o souvislostech, které vedly k inflaci a posléze ke vzniku hyperinflace. V úvodní kapitole povaţuji za nutné zmínit některé aspekty předválečného období v monetární oblasti a v oblasti německých veřejných financí. Stručná analýza některých problémů a omezení, se kterými se musela před válkou vyrovnávat fiskální a monetární politika, nám pak lépe umoţní pochopit zvolené způsoby financování vládních výdajů v době první světové války. Obsahem druhé kapitoly je stručné vysvětlení příčin růstu cenové hladiny a vzniku hyperinflace čistě z pohledu ekonomické teorie. Tento teoretický rámec je důleţitý k pochopení obecných zákonitostí a kauzálních vztahů růstu cenové hladiny i vzniku hyperinflace a k pochopení důsledků a rizik prováděné finanční politiky v období první světové války a po ní, jejíţ popis je předmětem dalších kapitol práce. V kapitole číslo tři se podrobně věnuji válečné ekonomice, neboť zde vidím kořeny inflace. Obsahem kapitoly jsou změny monetárních pravidel, které posléze vládě umoţnily

7

praktikovat dluhové financování válečných výdajů. Věnuji se zde analýze způsobu financování válečných nákladů a důsledkům z toho vyplývajícím. Čtvrtá kapitola zpracovává důsledky celého válečného období v oblasti státního zadluţení, růstu peněţní nabídky a cenového vývoje. V následujících dvou kapitolách se snaţím nejprve nastínit nelehkou situaci, ve které se Německo po válce nacházelo. Ukazuji. Věnuji se zde velmi nestabilní politické situaci, která v Německu po válce panovala, dopadům mírové smlouvy a komplikovanému problému německých reparací. V další části se pak snaţím popsat, jak poválečné podmínky, faktory a skutečnosti ovlivňovaly prováděnou finanční politiku s ohledem na rizika inflace. Obsahem sedmé kapitoly je analýza inflace a vzniku hyperinflace v poválečném období. Analyzuji zde důsledky aktuální i minulé finanční politiky vlády a vliv historických událostí, které situaci ovlivňovaly. V závěru kapitoly se věnuji způsobu, jakým se vládě hyperinflaci podařilo zastavit. Poslední kapitola je věnována shrnutí příčin kontinuálně praktikované vládní politiky a primárním příčinám inflace. Ve druhé části kapitoly se zmiňuji o důsledcích hyperinflace na německou společnost. Text je doplněn grafy a tabulkami, jejichţ přehled je uveden na konci v příloze. Značná část zdrojů, ze kterých jsem čerpal, pochází z cizojazyčné literatury. Často jsem narazil na rozdílné interpretace číselných údajů. Snaţil jsem se zvolit především ty interpretace, které se co moţná nejvíce shodovaly, ale připouštím, ţe to nemusí být nejpřesnější metoda; některé údaje v textu se tak mohou odlišovat od údajů v uváděných zdrojích. Základními zdroji informací pro mě byly čtyři publikace, The Great Inflation of 1923 od Fritze Ringera, Great Disorder Geralda Feldmana, Germany´s capacity to pay od Harolda Moultona a Nešťastná válka (The Pity of War) od Nialla Fergusona. Tyto studie pokrývají většinu zkoumaného problému německé hyperinflace od začátku první světové války do jejího ukončení v roce 1923, a tak mně poskytovaly jednotlivé informace při zpracovávání většiny kapitol. Niall Ferguson se ve svém díle věnuje zejména historickým a ekonomickým souvislostem první světové války. Pro mou práci byly důleţité zejména kapitoly o válečných financích, kde Ferguson analyzuje specifické rozdíly válečných ekonomik státu zapojených do války a snaţí se zodpovědět otázku, proč Spojenci, kteří disponovali nepoměrně větším ekonomickým potenciálem neţ Ústřední mocnosti,

8

nedokázali válku vyhrát dříve. Přínosem pro mě byl i jeho pohled na poválečnou situaci a problém reparací, kde se staví k názorům, ţe reparace nepředstavovaly zásadní zátěţ pro ekonomiku a upozorňuje spíše na chyby tvůrců německé hospodářské politiky a předkládá fakta a data, které podporují tyto analýzy. Opačný pohled mi pak poskytlo dílo Johna Maynarda Keynese, Ekonomické důsledky míru (Economic Consequence the peace), kde Keynes dokládá, jak obtíţně se Německo bude vyrovnávat s reparační zátěţí a dalšími následky paříţské mírové smlouvy. V rozsáhlém díle Great Disorder se Gerald Feldman věnuje dění uvnitř Německa během války a dění v poválečné době. Pro moji práci byl přínosem a zdrojem informací zejména jeho podrobný popis jednání politiků, ekonomů a tvůrců hospodářské politiky během války, který je doplněn o mnoho jejich tehdejších výroků a zpráv. Některé tyto výroky uvádím i já ve své práci. Další zdroje mi poskytly vţdy specifické informace k určité kapitole. Zdrojem pro zpracování teoretické kapitoly mi byla teorie peněz rakouské ekonomické školy, kterou rozpracoval Ludwig von Mises ve svém díle Teorie peněz a oběživa. Při zpracovávání této kapitoly jsem vycházel zejména z esejí Murrayho Rothbarda, kde Rothbard, pro mé potřeby stručného vysvětlení základních kauzálních vztahů mezi poptávkou po penězích, nabídkou peněz a cenovou hladinou, velmi dobře shrnul rakouskou peněţní teorii. V kapitolách o poválečné politické situaci v Německu, mezinárodním dění kolem paříţské mírové smlouvy a reparačním problému jsem čerpal zejména s publikací Dagmar Moravcové: Výmarská republika, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů

1914-1941,

Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932. Zdrojem statistických dat pro mě byly studie Economics of inflation, ekonoma Constantina Bresciani-Turroniho, studie Germany´s capacity to pay, kterou zpracovali Harold Moulton a Constantin McGUIRE, studie Joint Stock Banking in Germany od Baretta Whale. Ekonomické časopisy The Journal of Political Economy, The Economic History Review, The American Economic Review a eseje v nich obsaţené, a to zejména eseje o válečných financích Německa: German War finance, které zpracovali Chase Going, Fred Fairchild a Thomas Balderston.

9

První kapitola Fiskální a monetární politika před první světovou válkou V zemích, které v 19. století dosahovaly ekonomického rozvoje, obecně převaţoval trend, kdy přes zvyšující se ekonomický růst podíl veřejných výdajů na národním produktu relativně klesal. Ve 20. století došlo postupně ke změně tohoto trendu a k opačnému vývoji. Za jednu z příčin růstu veřejných výdajů se povaţuje sílící mezinárodní napětí a z toho vyplývající zvýšené náklady na zbrojení (viz tabulka č. 1). Jak se vojenské rozpočty velmocí začaly zvyšovat, vyvstávaly problémy, z jakých zdrojů a jakými finančními instrumenty tyto výdaje hradit. Podobně tomu bylo i v Německu. V následujícím textu se budu věnovat této problematice a rozeberu rovněţ německý předválečný monetární systém. Tato kapitola pak poskytne celkový pohled na německé předválečné finance a aspekty jejich vývoje a také částečně umoţní lépe porozumět později zvoleným způsobům financování války. Tabulka 1: Výdaje na obranu (v milionech liber) 1 Británie

Německo

Itálie

Francie

1894

33,4

36,2

14

37,6

1913

72,5

93,4

39,6

72

Zvýšení (%)

117,1

158

182,9

91,5

1.1.

Daňový systém

V některých moţnostech financování vládních výdajů měla německá vláda před první světovou válkou omezenou pozici. Omezení představoval především fiskální systém. Německo se po sjednocení stalo politicky jednotným státem, ale finanční a administrativní exekutiva zůstala převáţně v rukou federálních států. Federální státy si zachovaly kontrolu především nad výběrem přímých daní a centrální říšská vláda získávala jen 14 % příjmů z přímých daní (např. britská vláda 39 %). Ještě v roce 1913 rozpočtové příjmy federálních států přesahovaly o 63 % vyšší neţ celkové příjmy říšské vlády.2 Říšská vláda měla omezenou moţnost pokrýt své zvyšující se výdaje vyššími daněmi nebo daněmi novými také v důsledku komplikované předválečné vnitropolitické 1

Zdroj: FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 120. RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 48; FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 128, 130. 2

10

situace. Vláda při zvyšování výdajů na obranu musela v praxi ţádat souhlas Reichstagu, kde byli proti zejména sociální demokraté a strana Centrum. Finanční spory, otázka finanční podřízenosti federálních států, financování armádního rozpočtu a otázka daní, tato témata byla mezi lety 1908–1914 součástí velkého politického boje. Sociální demokraté a strana Centrum se ostře stavěli proti nepřímým daním, ale také proti zvyšujícím se nákladům na armádu. Na druhé straně politického spektra stáli národní liberálové prosazující tarifní politiku, tedy nepřímé daně a posílení armádních rozpočtů. Jednotlivé spolkové země pak odmítaly snahu říšské vlády o zvýšení jejího podílu na příjmech z přímých daní a projevovaly silný odpor k fiskální centralizace. O situaci, ve které se říše v letech 1908–1914 údajně nacházela, se tak hovořilo jako o „zlomovém bodě“ nebo fiskální „slepé uličce“.3 Vláda při snaze krýt své zvyšující se výdaje v souhrnu naráţela na tato omezení: 1) Příjmy z přímých daní byly v rukou federálních států. 2) Vláda se musela spoléhat pouze na nepřímé daně, především na cla. 3) Při snaze o zavedení nových nepřímých daní nebo o zvýšení daní naráţela na odpor parlamentních stran. 4) Při snaze zvýšit svůj podíl na příjmech z daní přímých naráţela na odpor zemských vlád federálních států.

1.2.

Růst dluhové financování

Vzhledem ke zmíněným omezeným daňovým výnosům říše byly mimořádné výdaje, včetně zbrojního programu, financovány téměř výhradně vydáváním státních dluhopisů (podle tzv. principu Finanzwissenschaft).4 Dluhopisy byly obchodovány na mezinárodním nebo domácím finančním trhu a jejich cena byla zpravidla odrazem ekonomické a také politické stability dané země. K nejrizikovějším obligacím mezi velmocemi, tedy obligacím s nejvyšším výnosem, patřily obligace Ruska. Spolu s ruskými obligacemi ale patřily k těm rizikovějším i německé říšské obligace (pro srovnání viz tabulka č. 2). Investoři tedy věřili solventnosti a fiskální stabilitě Německa mnohem méně neţ solventnosti Francie a Británie, ale také Belgie nebo Itálie. Jestliţe Německo prodávalo své dluhopisy, muselo platit daleko vyšší úroky neţ jeho rivalové. Tyto úroky, resp. výnosy 3

K finančním problémům Německa před první světovou válkou srov.:HEWITSON, Mark, Germany and the Causes of the First World War, Oxford 2004, s. 25-38; FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 126-133; SCHMIDT, Gustav, Innenpolitische Blockbildungen in Deutschland am Vorabend des Ersten Weltkrieges, in: Aus Politik und Zeitgeschichte, B 20/72, 3-32. 4 FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 135.

11

z dluhopisů do určité míry mohly odráţet pochybnosti o německé finanční stabilitě v zahraničí i v Německu samotném. Tabulka 2: Výnosy státních obligací5 Francouzské obligace

Německé obligace

Britské obligace

Ruské obligace

1911

3,13

3,56

3,08

4,21

1914

3,81

4,06

3,34

4,66

Dokladem určitých pochybností o finanční stabilitě v Německu samotném jsou i níţe uvedené výroky některých ekonomů. Například sám prezident říšské centrální banky Rudolf Havenstein před válkou zastával názor, ţe Německo je finančně slabé.6 Wilhelm Gerloff, přední odborník na německé finance, před vypuknutím první světové války varoval: „Jakou cenu má armáda připravená k akci, loďstvo připravené na válku, pokud nás zradí finance?“ 7 Max Warburg, jeden z vlivných hamburských bankéřů, k aktuální fiskální pozici a politice poznamenal: „Bude-li Německo nadále pokračovat v nastolené fiskální politice, jednoho dne zjistí, ţe škody takto napáchané se budou moci odstranit jen s nejvyššími myslitelnými oběťmi, pokud vůbec.“ 8 Warburg tímto spíše varoval před pokračujícím zadluţováním. Německo tedy mělo jiţ před první světovou válkou potíţe s financováním vojenských výdajů, jeho daňový systém nedovoloval vybrat dostatečné sumy peněz pro státní rozpočet, a v důsledku toho rostl státní dluh, od roku 1887 do roku 1913 o 153 %, na 4,9 miliard marek.9 Tempo jeho růstu bylo nejvyšší mezi evropskými velmocemi. Je ale nutné poznamenat, ţe vzhledem k mimořádnému hospodářskému růstu v Německu, kterému se v předválečném období země těšila, podíl státního dluhu na národním produktu za stejné období dokonce klesl, a nepředstavoval tak neúnosné finanční břemeno. Výdaje na obsluhu dluhu se na celkových výdajích podílely jedenácti procenty. Dopad zbrojení na zadluţenost tedy nebyl nikterak mimořádný. Mnohem nebezpečnější ale mohla být dynamičnost růstu státního dluhu a praxe deficitního financování rozpočtů. Mezi lety 1890–1913 vzrostl objem vydávaných státních obligací 5

Zdroj: FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 137. FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 31. 7 FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 140. 8 Tamtéţ, s. 141. 9 Tamtéţ, s. 133. 6

12

o 166 %.10 Navíc celkové zadluţení veřejného sektoru bylo mnohem vyšší a rostlo ještě ve vyšším tempu. Po součtu dluhů říše, spolkových států a samosprávných obcí v roce 1890 činil celkový dluh 9,2 miliardy marek. Do roku 1914 toto zadluţení vzrostlo na 31,7 miliard marek (16,2 miliard – dluh spolkových států, 10,6 miliard – dluh samosprávných obcí, 4,9 miliard – říšský dluh).11

1.3.

Monetární systém

1.3.1. Říšská banka – tvůrce monetární politiky Vrcholným tvůrcem monetární politiky a zastřešujícím orgánem bankovního sektoru v Německu byla říšská centrální banka (Reichsbank). Od svého zaloţení roku 1876 měla právo emitovat bankovky (říšské marky) a od roku 1909 byly tyto bankovky prohlášeny za zákonné platidlo. Byla vytvořena po vzoru anglické banky (Bank of England) a na počátku 19. století to byla jedna z nejmodernějších vládních institucí v Německu. Říšská banka svými funkcemi zasahovala jak do státní, tak také do komerční sféry. Na jedné straně byla akciovou společností, jejíţ akcie byly vlastněny významnými německými bankami a podniky, a jako clearingová instituce se zabývala poskytováním úvěrů nejvýznamnějším průmyslovým a obchodním podnikům v Německu. Na straně druhé byla státní institucí pověřenou péčí o stabilitu měny, řízenou říšským kancléřem, který předsedal čtyřčlennému kuratoriu. V praxi kancléř delegoval pravomoci bankovní radě skládající se z prezidenta, viceprezidenta a osmi ředitelů. Ve skutečnosti ani kuratorium ani dozorčí rada nehrály významnou roli v determinování monetární politiky. Za politiku a kaţdodenní operace říšské banky byla odpovědná bankovní rada operující na základě většiny, od roku 1908 ovládaná prezidentem Rudolfem Havensteinem a viceprezidentem von Glasenappem.12

1.3.2. Teoretická východiska německé monetární politiky Teoretické bádání a myšlení v oblasti ekonomie v dané zemi má vţdy posléze vliv na praktickou hospodářskou politiku. Proto bych v této kapitole zmínil některé aspekty tehdejšího německého ekonomického myšlení. 10

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 135. RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 48. 12 K pozici Říšské banky srov.: FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 26-27; RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 58-59. 11

13

Na měnu a cirkulaci bankovek se z pohledu ekonomické teorie v Německu pohlíţelo odlišně. Říšská banka nebyla oficiálně ze zákona omezena mnoţstvím nekrytých bankovek, které mohla emitovat, a emitovala je na základě vlastního uváţení. V porovnání například s anglickou centrální bankou podléhala v tomto směru daleko menší regulaci.13 Tento přístup k monetární politice souvisel s monetárními teoriemi, které byly v té době v Německu populární. Jak píše ekonom Ludwig von Mises, peněţní teorie přejímané před válkou a v době války v Německu v podstatě odmítaly kvantitativní teorii peněz a teze britské měnové školy (currency school) a přijímaly tvrzení anglické bankovní školy (banking school).14 Výše uvedené ekonomické školy byly v Británii 19. století v letitém sporu. Předmětem jejich sporu byl problém emise nekrytých peněz centrální bankou. Neshodovaly se zejména v tom, zda má být emise peněz řízena odtokem a přítokem zlata ze země nebo potřebami trhu. Bankovní škola obhajovala politiku, kdy je mnoţství emitovaných peněz na volném uváţení centrální banky, centrální banka tak podléhá jen minimální regulaci peněţní a úvěrové expanze. Pro tuto teorii je obecně příčinou inflace růst zlatem nekrytých peněz v oběhu, který převýší potřeby trhu. Pro měnovou školu je primární příčinou růstu cenové hladiny emise zlatem nekrytých bankovek, které se ve formě úvěrů dostanou do ekonomiky. V tomto smyslu teorie měnové školy rovněţ upozorňuje na automatickou brzdu tohoto počínání, kdy v důsledku zvýšení cenové hladiny dojde ke zhoršení platební bilance, která musí být financována prodejem zlata, v důsledku toho pak banky musí omezit půjčky, aby se nerovnováha vyrovnala. Currency school tak obhajovala teorii pevné stabilní měny, naproti tomu banking school obhajovala politiku inflace. 15 Zavedením Peelových zákonů v roce 1844 se v Británii nakonec prosadily myšlenky currency school. Zákony zpřísňovaly regulaci anglického bankovnictví a říkaly, ţe Bank of England můţe emitovat bankovky jen ze 100 % kryté zlatými rezervami. 13

GOING, Chase, German War Finance, in: The Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 516: Celková maximální hodnota bankovek, kterou mohla Říšská banka za rok emitovat bez zdanění, byla stanovena na 550 milionů marek. Další emise byly zatíţeny pětiprocentní daní, kterou Říšská banka musela ročně platit. Všechny emise bankovek musely být minimálně z jedné třetiny kryty zlatem nebo cizími mincemi (v případě, ţe Říšská banka získala z oběhu zlatou pěti marku, tak teoreticky mohla zpátky do oběhu vloţit patnáct papírových marek a pět zlatých marek uloţit ve svém portfoliu). 14 MISES, Ludwig, Money, Method, and the Market Process, The Ludwig von Mises Institute 1990, Kapitola: The Great German Inflation. 15 K odlišným přístupům měnové a bankovní školy srov.: ŠÍMA, Josef, Deflace – Definiční znak zdravé ekonomiky, v: Finance a úvěr, 52, 2002, č. 10, s. 539-540; MISES, Ludwig, The Theory of Money and Credit, New York 1971, s. 368-373.

14

V Německu byly naopak před válkou přijímány peněţní teorie zaloţené na ekonomickém smyšlení bankovní školy a právě toto německé teoretické bádání a smýšlení Ludwig von Mises kritizoval.

16

Mises kritizoval zejména omezenou rozvinutost

monetárních teorií v Německu na počátku 20. století. Upozorňoval, ţe jediným zdrojem peněţní ekonomické teorie v Německu bylo v té době dílo Adolfa Wagnera, Geld- und Kredittheorie der Peelschen Bankakte, publikované v roce 1862, kde se Wagner kloní bez jakéhokoli poznání sporu mezi bankovní školou a měnovou školou k postulátům bankovní školy. A také poukazoval na to, ţe ekonomové, kteří dominovali hospodářské politice bezprostředně před válkou, vycházeli pouze z těchto ekonomických zdrojů, ignorovali teorie tvorby cen a monetární teorie pro ně byly jen pouhou vědou o klasifikaci druhů měn. Později Mises označil německou inflaci jako produkt monetárních teorií, které byly po řadu let před válkou v Německu populární.17

1.3.3. Zlatý standard a meze úvěrové expanze Marka byla od roku 1887 zaloţena na zlatém standardu. Na tomto místě je nutné zmínit určitá omezení, kterým podléhal stát a centrální banka v podmínkách, kdy byla jeho měna vázaná zlatým standardem. Ekonom Murray Rothbard uvádí, ţe v případě platnosti zlatého standardu se země, kde roste oběţivo a následně cenová hladina, vystavuje nebezpečí ztráty zlata ve prospěch obyvatel cizí země. Proces vysvětluje na těchto vztazích: jestliţe země provádí rychlejší monetární expanzi, tak ceny v této zemi začnou růst rychleji neţ v ostatních zemích, to podporuje dovoz ze zahraničí a klesá vývoz. Peníze se dostávají od domácích klientů k zahraničním a ti pak usilují více a více o směnu získaných peněz za zlato. Bankovní systém tak čelí více a více poţadavkům usilujícím o vyplacení zlata, a jestliţe centrální banka nechce ztrácet zlaté rezervy, musí s touto politikou přestat.18 Úvěrová expanze státu tak naráţí na nebezpečí ztráty zlata ve prospěch cizí země. Centrální banka rovněţ nemůţe neomezeně nakupovat státní dluhopisy, emitovat vlastní 16

HOLMAN, Robert, Dějiny ekonomického myšlení, Praha 2002, s. 267-272, s. 290: Na téma peněţních teorií Mises vydal v roce 1912 přelomové dílo Teorie peněz a oběţiva, kde se zabýval změnami mnoţství peněz, které vyvolává centrální banka. Právě těmto změnám Mises přičítal vznik hospodářských cyklů, charakterizovaných inflace a depresemi. Teorie hospodářských cyklů je dnes povaţována za největší přínos rakouské školy, to bylo potvrzeno i udělením Nobelovy ceny za ekonomii F. A. Hayekovi, který v tomto směru na učení Misese navázal. 17 Ke kritice německého ekonomického myšlení srov.: MISES, Ludwig, Money, Method, and the Market Process, The Ludwig von Mises Institute 1990, Kapitola: The Great German Inflation. 18 K fungování zlatého standardu srov.: ROTHBARD, Murray, Peníze v rukou státu - Jak vláda zničila naše peníze, Praha 2001, s. 79-89.

15

bankovky, a provádět tak expanzivní úvěrovou politiku, neboť její bankovky jsou směnitelné za zlato a v případě velkého zvyšování poměru bankovek ke zlatým rezervám banky můţe dojít ke ztrátě důvěry v solventnost banky a v důsledku toho k vybírání zlata, a tím ke ztrátě zlatých rezerv. Zlatý standard tady potenciálně klade zábrany zejména nadměrné expanzivní monetární politice, rovněţ také deficitnímu financování státních výdajů, které by financovala centrální banka.

1.3.4 Monetární politika před první světovou válkou Přibliţně od roku 1905 se říšská centrální banka snaţila kontinuálně zvyšovat své zlaté rezervy. V roce 1905 měly zlaté rezervy říšské banky hodnotu 596 miliard marek, v roce 1912 to bylo 776 miliard marek a v roce 1913 jiţ 1,179 bilionu marek. V předvečer první světové války říšská banka drţela zlaté rezervy v hodnotě 2,09 bilionu marek.19 Jedním z motivů tohoto jednání mohla být snaha o určité vyšší zajištění měny v případě válečného konfliktu, neboť se dalo předpokládat, ţe v případě války bude říšská banka nucena vydat velké emise papírových bankovek na pokrytí potřeb války, které budou ale jen z části kryty zlatem. Mnoţství zlatých rezerv bylo navíc v Německu obecně povaţováno za důleţitý faktor, který určoval kvalitu měny a který ovlivňoval i důvěru lidí v papírové peníze. Velké rezervy zlata tak měly udrţet důvěru veřejnosti v papírové peníze. Na jejich podporu vedla banka neustálou osvětovou kampaň. Především se snaţila přimět občany, aby začali přijímat bankovky místo zlatých mincí. Navíc se snaţila kontinuálně tyto mince stahovat z oběhu a zvyšovat tak své zlaté rezervy20. Říšská centrální banka vystupovala jako velmi aktivní také při snaze podporovat ekonomický růst. Před válkou se snaţila za všech okolností drţet úrokovou míru velice nízko

a

při

poskytování

půjček,

zejména

těţkému

průmyslu,

spolupracovala

s nejmocnějšími univerzálními bankami, jako byly Deutsche Bank, Disconto-Gesellschaft

19

GOING, Chase, German War Finance, in: The Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 529-530. 20 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 30: V období po roce 1905 centrální banka emitovala papírové dvaceti a padesáti markové bankovky a stahovala z oběhu zlaté mince v těchto denominacích.

16

a Dresdner Bank. 21 Centrální banka fungovala rovněţ jako ručitel poslední instance. Půjčovala tak bankám, jeţ měly problémy s likviditou. V letech 1906 a 1911 se bankovní sektor dostal do značných potíţí. V důsledku toho byla říšská banka nucena vydat značné prostředky na podporu velkých bank, které se dostaly do potíţí s likviditou. Značně se tak zvýšila jejich závislost na říšské bance jako věřiteli poslední instance. Úvěrové operace komerčních bank se staly natolik rozsáhlé, ţe například jen 5 % jejich úvěrů bylo kryto skutečnými zlatými rezervami.22 Prezident říšské banky Rudolf von Havenstein povaţoval tento vývoj za velmi nebezpečný. To dokládá jeho jednání, kdyţ jen několik dní před vypuknutím války svolal setkání vedoucích představitelů nejvýznamnějších bank v Německu, na němţ přítomné informoval, ţe přišel čas činů a změn. Připustil, ţe za mimořádným růstem německé ekonomiky stojí velmi štědrá úvěrová politika, a zároveň dodal: „Náš ekonomický ţivot byl příliš zaloţen na úvěru, to sniţuje schopnost říšské banky zvládnout případný válečný stav a omezuje sílu Německa hrát aktivní roli na mezinárodních finančních trzích.“23 Úvěrová expanze bankovního sektoru před první světovou válkou a následné problémy s likviditou bank tak ukázaly hranici tempa ekonomického růstu, kterou naznačil prezident říšské banky Havenstein. Centrální banka musela v roli věřitele poslední instance bank emitovat stále více nekrytých bankovek (viz grafy č. 1 a č. 2). 24 Ve své úvěrové expanzi byla ale nadále omezena zlatým standardem a tedy hrozbou ztráty zlata. Jak uvidíme, všechny zmíněné fiskální, politické a monetární zábrany rychle padly, kdyţ vypukla první světová válka.

21

K fungování Říšské banky před první světovou válkou Srov.: RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 54-56, FELDMAN, Gerald, The Great Disorder, Politics, and Society in the German Inflation 1914 - 1924, Oxford 1993, s. 28-30. 22 WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War, Routledge 1968, s. 128-132 a s. 135. 23 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 31, vlastní překlad. 24 Zdroj: WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War ,Routledge,1968, s. 125-127, vlastní grafy.

17

Graf 1: Hodnota nově emitovaných nekrytých bankovek, 1876 – 1912 25 (miliony marek)

1.4.

Graf 2: Zlaté krytí německých bankovek (v procentech)

Resumé předválečného vývoje

Pro analýzu hyperinflace v Německu vyplývají z předválečného stavu ekonomiky některé důleţité skutečnosti. Německá fiskální hospodářská politika v praxi dávala přednost financování vládních výdajů pomocí vládních dluhopisů před zvyšováním daní. Toto počínání bylo do jisté míry způsobeno daňovým systémem, který vládě nedovoloval vybrat dostatečné sumy peněz pro vládní rozpočet. Tento stav by pravděpodobně změnila jen rozsáhlá daňová reforma. Deficitní financování říšského rozpočtu se tak stalo uţívanou praxí. Německá monetární politika byla zaloţena na teoriích, pro které inflace a růst peněz v oběhu nabyly fundamentálně negativní jevy. Centrální banka tak především podle potřeb trhu emitovala bankovky, které se skrz banky úzce propojené s průmyslovým sektorem dostávaly do ekonomiky. Stabilitu měny spojovala především s mnoţstvím zlatých rezerv, které se do první světové války snaţila trvale zvyšovat. Přes existenci zlatého standardu, který bránil abnormálně expanzivní monetární i fiskální politice, neboť existovalo riziko ztrát zlatých rezerv, v německé ekonomice před první světovou válkou rostlo celkové mnoţství nekrytých bankovek (viz grafy č. 1 a č. 2), jejichţ pouţívání centrální banka intenzivně podporovala. Samozřejmě pokud docházelo pouze k výměně papírových bankovek za mince o stejných denominacích, riziko inflačního vývoje nehrozilo, navíc majitel bankovek mohl kdykoli ţádat centrální banku o zpětnou výměnu bankovek za zlato. Inflační potenciál, tedy potenciální nebezpečí růstu mnoţství nekrytých peněz v oběhu, byl ale ve stanoveném limitu krytí bankovek, kdy centrální 25

Zdroj: WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War ,Routledge,1968, s. 125-127, vlastní grafy.

18

banka mohla za jednu zlatou marku staţenou z oběhu emitovat do oběhu tři papírové marky.

19

Druhá kapitola Ekonomická teorie – rakouská teorie peněz V této krátké kapitole se pokusím stručně popsat příčiny, vznik inflace a hyperinflace jako čistě ekonomického jevu z pohledu ekonomické teorie. Tento stručný popis peněţních vztahů z hlediska rakouské teorie peněz pak umoţní lépe pochopit rizika a důsledky provádění určité finanční politiky vzhledem k inflaci, jejíţ popis je obsahem dalších kapitol.

2.1.

Ceny a cenová hladina

Cenová hladina (celkové ceny) je podle rakouské teorie determinována podobně, jako jsou ceny individuálních výrobků determinovány silami nabídky a poptávky.26 Jestliţe někdo získá peníze, má pak tři způsoby, jak s nimi naloţit: utratit je za zboţí a sluţby, investovat nebo si je nechat ve formě hotovosti, a zvýšit tím svoje hotovostní zůstatky. Kolik si přeje drţet hotovosti pak záleţí na jeho poptávce po penězích. Kolik lidé drţí hotovosti, je funkcí cenové hladiny. Ze vztahu pak vyplývá, ţe kdyţ se ceny například zdvojnásobí, lidé potřebují dvojnásobně více hotovosti nebo peněz v jiných formách, např. na účtech, aby byli schopni zaplatit svoje běţné transakce. Poptávka po peněžní hotovosti tedy vzroste. Čím vyšší jsou celkové ceny (niţší kupní síla peněz), tím vyšší je poptávané mnoţství peněz (poptávka po penězích) a naopak.27

2.2.

Nabídka peněz a změna nabídky

Nabídka peněz představuje celkové mnoţství peněţních jednotek v ekonomice. Podle rakouské teorie je to faktor exogenní, nezávislý na trţních silách, determinovaný vládou, resp. centrální bankou.28 Pokud se v ekonomice naráz zvýší mnoţství spotřebních výrobků, zvýší to blahobyt společnosti. Rothbard ale upozorňuje, ţe pro peníze tento vztah neplatí, a uvádí následující kauzální vztahy. Jestliţe dojde k modelové situaci a v jeden okamţik se všem v ekonomice zdvojnásobí peněţní hotovost, dojde ke zvětšení nabídky peněz, lidé budou pociťovat přebytek svých peněz vzhledem k aktuální cenové hladině, a kaţdý tedy bude chtít nabytou 26

HOLMAN, Robert, Dějiny ekonomického myšlení, Praha 2002, s. 267. ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 23-26 . 28 HOLMAN, Robert, Dějiny ekonomického myšlení, Praha 2002, s. 267-268. 27

20

hotovost utratit. Tím se zvýší poptávka po nejrůznějším zboţí. Lidé utrácejí pociťovaný přebytek peněz, ale v agregátním měřítku se peněz zbavit nemohou, a tím se ceny tlačí nahoru (sniţuje se kupní síla peněz). Jak se ceny zvyšují, lidé stále méně a méně pociťují přebytek hotovostní bilance. Postupně se tak tento proces zastaví, nastane rovnováţná situace s vyšší cenovou hladinou. 29 Zvýšení nabídky peněz tak vede pouze ke zvýšení cenové hladiny. Zvýšení nabídky peněz zobrazuje graf č. 3. 30 Nabídka peněz je M, poptávka po penězích je D, rovnováţný bod je A. Následně dochází k růstu peněţní nabídky do M´, lidé pociťují přebytek peněz, jak bylo popsáno, v důsledku jejich jednání vzrostou ceny (klesne kupní síla peněz) a ekonomika se opět dostane do rovnováţné situace B s vyššími cenami. Zvýšení cen (sníţení kupní síly peněz) je tak vyvoláno zvětšením nabídky peněz. Graf 3:Růst nabídky peněz v oběhu (M – nabídka peněz, D – poptávka po penězích)

Rothbard upozorňuje na důleţitou skutečnost, ţe v tomto případě jedni získávají na úkor druhých. Kdo utratil peníze nejdříve, získal, protoţe nakoupil ještě za niţší ceny; naopak kdo se rozhodl počkat, ztratil, protoţe zjišťuje, ţe ceny stouply.

2.3.

Změna poptávky po penězích a inflační očekávání

Pokud dojde z nějakého důvodu k poklesu celkové poptávky po penězích, lidé při dané cenové hladině pociťují přebytek oběţiva, chtějí drţet méně svých hotovostních zůstatků neţ předtím a více utrácejí. V důsledku tohoto jednání, jak bylo vysvětleno v předchozí

29

Ke změnám cen v důsledku změn nabídky peněz srov.: MISES, Ludwig, Theory of Money and Credit, New York 1971, s. 139-45; ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 26-32. 30 Zdroj: ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 29.

21

kapitole, budou růst ceny, při zvýšené cenové hladině lidé postupně přebytek oběţiva přestanou pociťovat a dojde opět k rovnováze. Graficky pokles poptávky po penězích zobrazuje graf č. 4.31 Křivka D se posouvá do D´, lidé pociťují přebytek své hotovosti a v důsledku jejich jednání vzrostou ceny a ekonomika se dostane do bodu B s vyšší cenovou hladinou. Růst cenové hladiny je tedy vyvolán poklesem poptávky po penězích. Graf 4: Pokles poptávky po penězích

Mezi příčiny, které ovlivňují poptávku po penězích, Rothbard řadí změnu poptávky nabídky výrobků a sluţeb, změnu četnosti plateb, změnu důvěry lidí ve stát a především změny v očekávání budoucího vývoje cen (inflační a deflační očekávání).32 Očekávání vychází především z minulé zkušenosti. Tedy jestliţe po dlouhou dobu byly ceny v ekonomice stabilní a posléze začnou znenadání růst, veřejnost bude nadále do budoucna spíše očekávat stabilní ceny a nebude radikálně měnit své spotřební chování. Očekávání zůstane stejné, poptávka po penězích zůstane stabilní. Jestli ve společnosti bude dokonce převládat deflační očekávání, tedy očekávání, ţe ceny v budoucnu opět klesnou, budou lidé spíše odkládat své nákupy, protoţe budou očekávat pokles cen a tedy výhodnější koupi výrobků. Budou tedy spíše šetřit na budoucí nákupy. Jejich poptávka po penězích tedy ještě vzroste. Za těchto podmínek je růst cen vyvolán růstem peněţní zásoby, ale ceny rostou v niţším poměru, neţ o kolik roste peněţní zásoba.33

31

Zdroj: ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s.

32. 32

K vlivu inflačního a deflačního očekávání srov.: ROTHBARD, Murray The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 41- 52. 33 ROTHBARD, Murray, The Austrian Theory of Money By Murray N. Rothbard, Mises Institut 1983, s. 313-314.

22

Opačná situace naopak nastává, kdyţ lidé začnou očekávat, ţe v budoucnu ceny neklesnou a ţe růst cen bude pokračovat. Lidé se za takových podmínek začnou snaţit neodkládat své nákupy do budoucna, protoţe předpokládají další značné zdraţení, a snaţí se co nejdříve utratit svou hotovost. Jejich poptávka po penězích klesá. Toto jednání lidí tlačí nahoru ceny, které rostou okamţitě. Čím větší nárůst cen lidé očekávají, tím více se tento proces zrychluje a nárůst cen je ještě vyšší. Lidé se snaţí svou hotovost utratit dříve, neţ ceny stoupnou ještě více. Ceny za těchto podmínek očekávání rostou ve větším poměru neţ růst peněţní zásoby. Následující obrázek č. 1 ukazuje tyto dvě odlišné situace graficky.34 Zelené vyobrazení ukazuje dopad zvýšení nabídky peněz v podmínkách inflace, kdy ještě lidé tuto inflaci tolik nevnímají, nepřizpůsobují jí své spotřební chování, nechávají své hotovostní zůstatky spíše růst, tedy převládá spíše deflační očekávání. Posun nabídkové křivky M směrem doprava do M´ ukazuje situaci v ekonomice, kdy vzroste nabídka peněz, ale lidé spíše zvyšují své hotovostí zůstatky, očekávají, ţe ceny za čas opět klesnou, poptávka po penězích roste (posun poptávky po penězích D nahoru do D´). Obrázek 1: Změna nabídky peněz v podmínkách deflačního a inflačního očekávání35

Cenová hladina pak vzroste (kupní síla klesne) přibliţně jen do bodu B, tedy v niţším poměru neţ vzrostla nabídka peněz. V červeném vyobrazení je situace opačná. Došlo opět k růstu nabídky, ale lidé si uvědomují, ţe probíhající inflace jiţ podstatným způsobem devalvuje jejich peníze, především očekávají další růst cen i v budoucnu, a tak se spíše zbavují hotovostních 34

Ke změnám cenové hladiny v podmínkách inflačního očekávání srov.: ROTHBARD, Murray The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 47-50; ROTHBARD, Murray, The Austrian Theory of Money By Murray N. Rothbard, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 313-315. 35 Zdroj: ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 47-51.

23

zůstatků, klesá jejich poptávka po penězích (posun křivky D´ do D´´). Toto chování tedy akceleruje inflaci, která se tak zvýší ve větším poměru, neţ se zvýšila nabídka peněz. Dojde proto k cenovému růstu (propadu kupní síly peněz) aţ do bodu E. Rothbard uvádí, ţe v této fázi se ekonomika nachází v nebezpečné zóně. Ceny se totiţ zvyšují více neţ peněţní nabídka, a v ekonomice je tak pociťován nedostatek peněz, protoţe hotovost neodpovídá daleko vyšší cenové hladině. Další zvýšení nabídky peněz pak vyvolá další, ještě větší růst cen. Poptávka po penězích klesá rychleji a rychleji, jak se lidé snaţí koupit za znehodnocující se peníze nějaké reálné hodnoty. Ve fázi hyperinflace pak poptávka po penězích klesne téměř aţ na nulu, a ceny tak „utečou“ v závratných hodnotách.36 Rothbard dodává, ţe samotné očekávání a změny očekávání není moţné objektivně předpovědět. Není pravidlem, ţe rychle se měnící podmínky a ceny vezmou lidé ihned v úvahu. Obecně veřejnost nemění svá očekávání najednou. Očekávání, aby se adaptovalo na nové podmínky, reaguje, poopravuje se a mění se jen pomalu, očekávání je tedy spíše konzervativní, závislé a vycházející spíše z dlouhého úseku minulosti neţ z okamţité minulosti. Poptávka po penězích tak reaguje na faktor peněţní nabídky pomalu.37 Tímto teoretickým výkladem jsem chtěl naznačit, jak na základě ekonomických vztahů vzniká cenová spirála, jakým způsobem je ve fázi hyperinflace růst nabídky peněz předstihován růstem cen a jaký podíl na růstu cen má zvyšující se nabídka peněz v ekonomice a jednání lidí, kteří se snaţí proti inflaci chránit.

36 37

ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, s. 50. Tamtéţ, s. 45- 48.

24

Třetí kapitola První světová válka a válečná ekonomika Německa Německo vstoupilo do války 4. srpna 1914. Po bitvě na Marně v září 1914 se realita moţné bleskové války změnila na válku opotřebovávací, na válku ekonomických potenciálů, kde rozhodovaly schopnosti národních ekonomik dostatečně produkovat zdroje pro válečné potřeby. S touto realitou se muselo vyrovnat i německé hospodářství. Generál Moltke jiţ v roce 1905 varoval císaře, ţe válka s Francií se změní v dlouhý vyčerpávající boj, který bude vyţadovat značné nároky na zdroje a bude vyţadovat trvalý přísun munice a materiálu a ţe tento pravděpodobně dlouhý boj můţe vydrţet jen ekonomicky silný národ. Moltke přímo doslova varoval, ţe „německý národ bude zcela vysílen, i kdyby měl zvítězit“.38

3.1.

Válka a finance

První světová válka byla válkou, která si vyţádala téměř úplnou mobilizaci lidských a ekonomických

zdrojů

válčících

zemí.

Válka

vyţadovala

transformaci

celého

hospodářství. Vzácné zdroje, původně alokované na výrobu kapitálových statků a spotřebního zboţí, musely být přesunuty na produkci vybavení a udrţování válčících armád. Ve válečné ekonomice je soukromá poptávka nahrazena válečnou poptávkou. Válečný spotřebitel, kterým je stát, spotřebovává prakticky tak rychle, jak rychle zboţí dostává, cena je druhořadá. Poprvé v dějinách kapitalismu začaly mít státní zásahy určující vliv na hospodářství. Tyto státní intervence navíc musely sledovat více politické neţ ekonomické zřetele. Tehdejší ekonomové se domnívali, ţe případná válka bude natolik finančně náročná, ţe brzy nevyhnutelně skončí finančním kolapsem a ţe ji válčící země budou nuceny velmi brzo ukončit. „Aţ se veškerý akumulovaný majetek vyčerpá, coţ bude trvat přibliţně jeden rok, budou mocnosti nuceny uzavřít mír,“ varoval J. M. Keynes v říjnu 1914.39

38 39

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 112. Tamtéţ, s. 279.

25

Obsahem následujících stran bude především analýza válečných financí, jakým způsobem se vláda rozhodla financovat enormní náklady války a jaké důsledku a dopady to mělo na cenovou hladinu.

3.2.

Německo a jeho finanční mobilizace

Ţe případný válečný konflikt mezi evropskými velmocemi bude enormně náročný na státní rozpočet, se všeobecně předpokládalo. V první kapitole jsem zmínil některá omezení a bariéry, se kterými se před válkou musela německá vláda vyrovnávat při hrazení rostoucích státních výdajů. Předválečný daňový systém nedovoloval vybrat říšské vládě dostatečný prostředky, neboť většina příjmů plynula do rozpočtů federálních států, a z důvodů politické neprůchodnosti bylo obtíţné zavádět nové daně nebo přesouvat příjmy z federálních rozpočtů do rozpočtu říšského. Rostoucí výdaje byly hrazeny převáţně z prodeje dluhopisů, na domácím a mezinárodním finančním trhu platily však za relativně rizikové a vláda za ně musela platit vyšší úroky. Dalším omezením enormního zadluţování a expanzivní úvěrové politiky centrální banky byl zlatý standard. Německo také mělo ekonomicky daleko slabší Spojence neţ Dohodové mocnosti, se kterými mohlo jen těţko počítat jako se zdrojem úvěrů. Národní důchod Německa a jeho spojenců byl o 60 % niţší neţ národní důchod Trojdohody. Průmyslová produkce Trojdohody činila před válkou 28 % světové produkce. Podíl Ústředních mocností byl jen 19 %. Z finančního hlediska navíc Británie disponovala ohromným objemem akumulovaných zahraničních aktiv. Hodnota zahraničních investic ve Velké Británii byla třikrát vyšší neţ v Německu, jak ukazuje tabulka č. 3 na následující straně. Britské investice měly spíše portfoliovou podobu, šlo tedy o nákupy akcií, obligací vlád a zahraničních společností. Německý kapitál měl podobu hlavně domácích vázaných investic.40 Většina německých investice tak byla méně likvidní a tyto investice nemohly být pouţity jako finanční zdroj v případě jejich prodeje, ani jako zdroj hrazení zahraničního dovozu, ani jako jistina k zahraničním půjčkám.

40

K srovnání nepoměru ekonomických potenciálu Ústředních mocností a Dohody srov.: FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 225-229.

26

Tabulka 3: Zahraniční investice v roce 191341 Celkem (miliony liber)

V Evropě (%)

Británie Francie Německo USA Ostatní

793 357 230 139 282

5,2 51,9 44,0 20,0 -

Celkem

1 800

26,4

Pravděpodobně tato fakta měl na mysli Havenstein v řeči kuratoriu říšské banky krátce po začátku války, kdyţ prohlásil: „Je jasné, ţe je to čistě na nás, jsme odkázáni jen a jen na své finanční zdroje a nemůţeme očekávat, ţe nám v této válce někdo pomůţe … v ţádné jiné zemi není úvěr tak dobře vyvinut. V ţádné zemi není ekonomický pokrok tak závislý na úvěru jako u nás … všechny naše přípravy finanční mobilizace jsou zaloţeny na těchto skutečnostech.“42 Tímto Havenstein dal jiţ předem najevo, jaké způsoby financování války budou v Německu během jejího průběhu upřednostňovány. Moţnosti a způsoby finanční mobilizace pro případ války byly připravovány jiţ v předválečném období. Tomu odpovídala i rychlost předloţení některých monetárních zákonů v rámci válečné legislativy. Tyto zákony byly 4. srpna 1914 předloţeny Reichstagu a ihned byly schváleny. Zásadní změny, které zákony v oblasti peněz přinesly, lze shrnout v těchto bodech: 1) Poprvé ve čtyřicetileté historii od zavedení zlatého standardu byla zrušena směnitelnost bankovek a dluhopisů za zlato. Tento akt měl retroaktivní platnost a legalizoval rozhodnutí, které udělala říšská banka a před tím i komerční banky v posledních červencových dnech roku 1914.43 2) Byla zrušena daň na emise bankovek v objemu přesahujícím 550 milionů marek a na emise přesahující zlaté krytí. 3) Byly zaloţeny tzv. úvěrové úřady Darlehnskassen, které byly pod kontrolou centrální banky. Tyto úřady měly poskytovat úvěry veřejnému i soukromému sektoru, zejména válečným korporacím při plnění válečných poţadavků. Tyto úvěrové úřady byly jednoduše vybaveny tiskařskými stroji a v případě 41

Zdroj: FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 65. FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 32, vlastní překlad. 43 GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 516-519: Koncem července vypukla mezinárodní krize a německé banky musely čelit výběrům hotovostí, a tak dokonce jiţ 28. července 1914 zastavily vyplácení zlata, coţ bylo v té době nezákonné rozhodnutí. V důsledku toho pak lidé v Německu v tisících obklopili Říšskou banku a poţadovali výměnu svých bankovek za zlato. V důsledku toho centrální banka ztratila přibliţně 163 milionů marek ve zlatě. Poslední den v červenci byly k vidění informační plakáty Říšské banky se sdělením, které hlásalo: „Bankovky jsou zákonným platidlem a jsou pro provádění běţných plateb stejně tak dobré jako zlato. A je proto opravdu zbytečné je měnit za zlato.“ Ještě téhoţ dne odpoledne centrální banka směnitelnost zastavila. 42

27

nevyrovnaných dluhů mohly emitovat své vlastní bankovky (Darlehnskassenschein). Tyto bankovky sice nebyly oficiální měnou, ale byly akceptovány na všech vládních úřadech. Nejpodstatnější vlastností těchto bankovek, která mohla ovlivňovat celý měnový systém v Německu, byla skutečnost, ţe se mohly dostávat do portfolia centrální banky a slouţit zde jako primární krytí emisí nekrytých bankovek. Zákonem jim tedy byl dán stejný status jako zlatým rezervám centrální banky. 4) Říšská banka byla zplnomocněna diskontovat neomezené mnoţství krátkodobých státních dluhopisů (Schatzanweisungen). Těmto státním cenným papírům byl navíc dán status komerčních prvotřídních cenných papírů a mohly slouţit jako druhotné krytí emisí bankovek.44 Těmito změnami, dá se říci, vláda překonala a zbořila všechny překáţky, kterým musela čelit při snaze krýt zvyšující se vládní výdaje. Vláda se od té doby nemusela spoléhat na daňové výnosy, nemusela nové daně zavádět, ani stávající zvyšovat, protoţe mohla poţádat o finanční prostředky říšskou banku, která mohla za vládní dluhopisy poskytnout vládě poţadované sumy, navíc banka nebyla ze zákona omezena ţádným limitem přijatých dluhopisů. V předválečné době by ale byla omezena poţadavkem třetinového krytí zlatem, takţe kdyby vládě chtěla diskontovat další a další sumy dluhopisů, musela by mít anebo získat odpovídající mnoţství zlata. Toto omezení bylo de facto také zrušeno, neboť nyní si říšská banka mohla „pomoci“ tím, ţe při krytí zahrnula do svého portfolia bankovky Darlehnskassenschein. Říšská banka byla rovněţ před válkou omezena zlatým standardem měny. Teoreticky nemohla do oběhu vrhat neomezené mnoţství bankovek, protoţe by v případě ztráty důvěry solventnosti mohla ztratit obrovské hodnoty zlata. Zlatý standard byl ale rovněţ zrušen, a lidé v Německu se tak od té doby museli spolehnout na zodpovědnost říšské banky a vlády a na to, ţe budou provádět takovou finanční politiku, která jejich papírové peníze neznehodnotí, protoţe nyní si je jiţ nemohli případně vyměnit za zlato, museli se spolehnout na zmíněný slogan říšské banky z počátku války na propagaci papírových bankovek (viz poznámka pod čarou č. 43): „Bankovky jsou zákonným platidlem a jsou stejně dobré jako zlato.“ Vývoj válečných financí bych rozdělil na dvě období. Válečné finance do poloviny roku 1916, kdy ještě financování výdajů války plně neprojevilo své negativní důsledky.

44

K německým monetárním zákonům ze září 1914 srov.: FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 26-37; FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 251255; GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 520525.

28

A válečné finance od druhé poloviny roku 1916 do konce války, kdy se začaly projevovat ekonomické hranice vedení války a způsoby jejího financování a z toho vyplývající negativní jevy (růst státního dluhu, růst dluhové sluţby, inflace). Předěl mezi těmito obdobími byl dán i politickými změnami ve vedení války. Do čela vrchního vojenského vedení se dostali Erich Ludendorff a Paul von Hindenburg, kteří prosadili znovuzahájení ponorkové války a úplnou mobilizaci průmyslu pro potřeby války.

3.3.

Válečné finance do poloviny roku 1916

3.3.1. Náklady války Jak obrovské finanční nároky si bude ţádat vedení války, ukázaly jiţ první dva měsíce bojů. Potřebné výdaje, které vláda musela uhradit, dosáhly 4 500 milionů marek a jiţ v prvních měsících války výdaje dalece přesáhly náklady Francouzsko–Pruské války z let 1870–71, která německou vládu v té době stála 350 milionů.45 Do konce roku 1914 pak výdaje dosáhly 6 900 milionů marek. Také dva následující roky války si vyţádaly enormní finanční nároky. V roce 1915 činily válečné náklady 23 909 milionů marek a v roce 1916 ještě vzrostly na 24 739 milionů marek v nominálních cenách.46

3.3.2. Způsob financování válečných nákladů Tyto enormní náklady byla německá vláda schopna platit ihned od počátku války bez vyhlášení moratoria na dluhy. Ostatní válčící země byly nuceny moratorium vyhlásit. Vyhnutí se moratoriu bylo říšskou bankou vnímáno jako ekonomický úspěch. V její zprávě ze srpna roku 1914 přímo stálo: „Jestliţe uspějeme v dalších čtrnácti dnech bez moratoria, v čase kdy naši sousedé zasaţení válkou jsou nuceni moratorium vyhlásit, včetně tak finančně silné Británie, bude výsledkem velké ekonomické vítězství a posílení našeho ekonomického kreditu ve světě.“47 Jakým způsobem si stát byl tedy schopen opatřit potřebné sumy peněz? Chase Going dokazuje, ţe toho bylo dosaţeno jen za cenu monetizace dluhu.48 Způsob hrazení vládních výdajů vysvětluje na následující tabulce č. 4.49

45

FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2., 1922, s. 247. 46 RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 66-67. 47 GOING, Chase, German War Finance, in: The Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, s. 524. 48 Monetizace dluhu: Centrální banka vytiskne vládě nové peníze výměnou za státní dluhopisy, které si ponechá ve svém portfoliu.

29

Tabulka 4: Aktiva říšské banky, červen 1914 – říjen 1914

Tabulka ukazuje, ţe první válečné náklady byly z velké části uspokojeny diskontováním vládních dluhopisů (Reichschatzanweisungen) říšskou bankou. Vláda tedy nejprve vydala státní dluhopisy a říšská centrální banka pak emitovala nové peníze a poskytla je vládě výměnou za tyto vládní dluhopisy. Nárůst poloţky „bills and checks“ reprezentuje nárůst vládních dluhopisů do portfolia banky. Nárůst poloţky „notes in circulation“ představuje nové emise peněz poskytnuté vládě.50 Vláda tak měla na základě těchto finančních operací okamţitě k dispozici velké sumy hotovosti, to jí velmi pomohlo překlenout kritické období a odolat tlaku vyhlášení moratoria, i kdyţ toho bylo dosaţeno jen vytištěním nových peněz a zadluţením vlády u centrální banky. Závaţné bylo především to, ţe tento způsob financování, který byl umoţněn především novými monetárními zákony, ihned vešel do praxe a byl vnímán jako ekonomický úspěch, zvláště pak říšskou bankou v čele s prezidentem Havensteinem. Navíc ihned vešlo do praxe velmi nebezpečné zacházení se samotnou podstatou peněz, kdy byly vnímány spíše aktuální výhody, zatímco rizika toho způsobu financování byla odsunuta do pozadí. Tímto způsobem vláda získala potřebné sumy na začátku války. V dalším období měly být krátkodobé dluhy vlády u říšské banky postupně konsolidovány do dlouhodobých dluhů na základě prodeje válečných obligací veřejnosti.

49

Zdroj: GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, s.

50

GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s.

527. 525-528.

30

V srpnu roku 1914 byla vydána první série válečných obligací v hodnotě 4 460 milionů marek. 51 Stejně jako v ostatních zemích bylo i v Německu úkolem válečné propagandy ovlivňovat ochotu občanů kupovat válečné obligace a říšská banka se velmi intenzivně angaţovala v této propagandě. Na podporu válečných obligací zaloţila speciální úřad, který měl tisíce poboček po celé zemi. Úspěch první série byl podpořen snahou říšské banky co nejvíce podpořit a usnadnit nákupy obligací. Banka v tomto směru spolupracovala s dalšími finančními institucemi, a ty pak umoţňovaly např. předčasné výběry hotovosti ze spořicích kont za účelem nákupu dluhopisů nebo byly velmi benevolentní při zpoţdění splátek za nákupy válečných dluhopisů. Navíc byly umoţněny nákupy obligací i zájemcům bez hotovosti prostřednictvím bankovek úvěrových úřadů (Darlehenskassenscheine). Tímto způsobem bylo v první sérii financováno celých 23 % nákupů obligací.52 Německá vláda si tedy peníze opatřovala prodejem krátkodobých vládních dluhopisů u říšské banky a tento nezaloţený dluh (floating debt) se pak následně snaţila emisemi válečných půjček konvertovat do dluhu dlouhodobého. Kdyţ byly půjčky vyčerpány, centrální banka opět diskontovala vládní dluhopisy (Reichschatzanweisungen) a vládě poskytla nové peníze. Říšská banka prodejem válečných dluhopisů stáhla část peněz zpět do banky a hodnota bankovek v oběhu pak mohla klesnout. Do konce roku 1916 byly v půlročních intervalech vydány čtyři série válečných dluhopisů a vláda takto získala 46 985 milionu marek.53

3.3.3. Důsledky finanční politiky V důsledku této politiky se ale začaly objevovat některé nebezpečné následky. Vláda nebyla schopna financovat prodejem dlouhodobých válečných dluhopisů celý plovoucí dluh, a tak postupně začala růst nepokrytá část. Na konci roku 1916 nesplacený dluh činil podle dostupných zdrojů jiţ něco mezi 7 000–8 000 miliony marek54. Do portfolia říšské banky a dalších komerčních bank se tak dostávalo stále více a více státních dluhopisů (Reichschatzanweisungen), které se postupně stávaly portfoliem 51

FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 247. 52 K propagandě Říšské banky srov.: FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 33-35, s. 42-44. 53 FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 247. 54 WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War ,Routledge 1968, s. 193.

31

většinovým. Následující tabulka č. 5 55 zobrazuje růst státních dluhopisů v drţbě říšské banky (poloţka „securities“). Tabulka 5: Portfolio říšských dluhopisů v centrální bance v letech 1914–1918

Portfolio těchto říšských dluhopisů (Reichschatzanweisungen) v centrální bance sice vţdy kleslo po úpisu válečných půjček, ale jak rostla nepokrytá část válečných výdajů, musela následující diskontovaná půjčka začínat na vyšší částce a kontinuálně s tím rostlo mnoţství peněz v oběhu a portfolio říšských dluhopisů v centrální bance (viz graf č. 5). Graf 5: Pohyby některých položek v portfoliu říšské banky, 1914–191656 (modře zvýrazněný – růst hodnoty diskontovaných dluhopisů, ţlutě zvýrazněný – růst hodnoty bankovek v oběhu, červeně zvýrazněný – růst hodnoty zlatých rezerv)

55

Zdroj: WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War ,Routledge 1968, s. 194. 56 Zdroj: GOING, Chase, German war finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 533.

32

Okamţitý nárůst celkové hodnoty bankovek v oběhu po vypuknutí války nebyl v porovnání s ostatními zeměmi výrazně vyšší. Nárůst měnové báze ve Velké Británii byl v roce 1914 téměř totoţný s Německem, ale v dalších letech uţ procentní růst bankovek v oběhu v Německu předstihoval tempo růstu v Británii (viz tabulka č. 6). Tabulka 6: Měnová báze Německa a Británie v letech 1913–191657 Datum

Německo (miliony marek)

Procentní růst

Procentní růst ve VB

31. 12. 1913

7 223

--

--

31. 12. 1914

10 157

41%

40%

31. 12. 1915

11 918

17%

-2%

31. 12. 1916

15 912

34%

15%

Na začátku války všechny válčící země potřebovaly téměř ihned značné sumy peněz, jeţ obdrţely přes centrální banku, která provedla monetární expanzi a poskytla vládě potřebné sumy bankovek. Další změny monetárních veličin v průběhu následujících let uţ byly výsledkem zvoleného přístupu financování nákladů války.

3.3.4. Zlaté krytí měny Základním parametrem zdravé měny, který měl udrţet její důvěru i kvalitu, bylo pro prezidenta říšské banky Havensteina udrţení tzv. třetinového krytí měny zlatem. 58 Na grafu č. 5 (červeně označená linie) je znázorněn vývoj zlatých rezerv říšské banky v prvních dvou letech války. I v prvních letech války, kromě poklesu zlatých rezerv v době předválečné nejistoty, se říšské bance pozoruhodně dařilo své rezervy navyšovat. Na konci roku 1915 dosáhla hodnota rezerv 2 092 milionů marek a v roce 1916 dokonce 2 557 milionů marek, kdy rezervy dosáhly svého vrcholu. 59 Říšské bance se tak za čtyři roky povedlo více neţ ztrojnásobit své zlaté rezervy. Tento nárůst zlatých rezerv byl výsledkem dlouhodobé snahy postupně stahovat z oběhu mince a nahrazovat je bankovkami, podpory bezhotovostních transakcí a rozsáhlé kampaně říšské banky, která měla lidi přesvědčit, aby si sami vyměnili své zlaté úspory za papírové bankovky. V roce 1914, kdy rezervy dosahovaly jiţ dvou bilionů marek, bylo občanům připomínáno, ţe v mincích bylo raţeno 57

Zdroj: BALDERSTON, Thomas, War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918, in: The Economic History Review, New Series, Vol. 42, No. 2,1989, s. 237. 58 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 33. 59 GOING, Chase, German War Finance, in: The Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 530.

33

pět bilionů marek a je jejich svatou povinností dát zlato říšské bance ve prospěch válečné ekonomiky60. „Kaţdý fenik, který je drţen v bezhotovostní podobě, je zbraní proti ekonomické válce, která je vedena našimi nepřáteli“ 61 „Zlato pro domov, věnujte zlato na obranu naší vlasti! Přineste své zlato, zvyšte naše zásoby zlata výměnou za bankovky, stejnou zlatou hodnotu dostanete nazpět,“ hlásal jeden z dobových plakátů urgující, aby lidé zvýšili zlaté rezervy.62 Tak zněla typická propaganda, která naléhala na ţeny, aby poskytly své zlato a šperky pro potřeby války. Válečná propaganda, patriotismus, národní cítění, nátlak 63 a cenzura 64 , to vše bylo zapojeno, aby lidé odevzdávali své zlaté úspory, přijímali papírové bankovky a nakupovali válečné dluhopisy. V Německu byla velikost zlatých rezerv brána jako určitá garance, která určovala důvěru v měnu, její zdravost, kvalitu a stabilitu. Za zvyšováním zlatých rezerv stál vţdy argument tzv. třetinového krytí měny zlatem. Jednalo se o povinnost říšské banky krýt alespoň z jedné třetiny zlatem papírové bankovky, které byly v daný okamţik v oběhu, a stejně tak krýt i své nové emise bankovek. Tento poţadavek platil jiţ před válkou a byl součástí standardních pravidel, kterými se banka musela řídit. Tento poţadavek nebyl zrušen ani v době války a představitelé říšské banky také často ujišťovali, ţe základní garance zdravého měnového vývoje a měny, tj. krytí bankovek alespoň z jedné třetiny zlatem, zůstává nedotčena a je dodrţována a ţe se tedy měnový systém v základních parametrech nezměnil. Pro hospodářské politiky bylo zachování tohoto poţadavku během války věcí nejvyšší důleţitosti, která podle nich určoval zdravost a důvěru v měnu.65 Při debatě v roce 1916 o tom, jak stabilizovat klesající směnný kurz marky, se prezident Havenstein vyjádřil 60

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 35. 61 Tamtéţ, s. 33, vlastní překlad. 62 Tamtéţ s. 33,41,44. 63 GOING,Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 531 : Říšská banka například vyţadovala od lidí vlastnících depozitní schránky podpis s prohlášením, ţe neshromaţďují zlato. 64 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 36-37: Ekonomu Albertu Hahnovi, zastánci kvantitativní teorie peněz, byl v roce 1915 zamítnut ke zveřejnění článek o nabídce peněz a financování války s vysvětlením, ţe by zneklidňoval veřejnost. Do roku 1916 bylo vydáno na 2000 podobných cenzurních pravidel. 65 Tamtéţ, s. 30-33.

34

přesně v duchu snah centrální banky za kaţdou cenu udrţet třetinové krytí: „Dokud budu v čele říšské banky, ţádné zlato neopustí trezory. Důvěru veřejnosti lze udrţet jen skrz třetinové krytí, a právě proto je zlato tam, kde je.“66 Zlatý standard byl vypuknutím války zrušen, ale stanovení nutného krytí mohlo stále ještě vytvářet určitou bariéru monetární expanzi, ale i toto závazné pravidlo bylo do značné míry modifikováno novým monetárním systémem, moţností zahrnout do zlatých rezerv i bankovky Darlehenskassenschein. V prvních válečných letech se říšská banka snaţila krýt bankovky především zlatými rezervami. Pokud se podíváme na dostupná data, dá se říci, ţe v tomto popsaném období se přes růst bankovek v oběhu dařilo dodrţovat krytí dokonce nad stanovenou hranici. Vzhledem k velkému nárůstu nashromáţděného zlata říšská banka nebyla nucena v prvních letech války bankovky Darlehenskassenschein jako krytí vůbec pouţívat, dokonce zlaté krytí bylo na začátku války ještě silnější neţ v předválečných letech. V červenci roku 1914 krytí dosahovalo 90 %. Do konce roku se krytí nedostalo pod 50 %, a to i přes značný nárůst bankovek. Ale v důsledku nezměněného způsobu financování krytí postupně klesalo, v roce 1915 dosahovalo 44 %. Na konci roku 1916 byly v oběhu bankovky v celkové hodnotě 7 735 milionů marek. Rezervy zlata centrální banky v tomto období měly hodnotu 2 519 milionů marek.67 Krytí bankovek tak jiţ v roce 1916 bylo na hranici poţadavků platných před válkou (bereme-li v úvahu pouze zlaté rezervy).

3.3.5. „Zlaté“ Darlehenskassenscheine – bankovky úvěrových úřadů Zákony ze 4. srpna 1914 ale upravily monetární systém tak, ţe centrální banka při své finanční politice mohla i nadále dodrţovat zákonné minimum. Toho bylo dosaţeno zaloţením tzv. úvěrových úřadů (Darlehenskassen). Tyto úřady byly finanční instituce pod kontrolou centrální banky. Celkem bylo po celé zemi zaloţeno 99 poboček, které měly poskytovat půjčky federálním států, municipalitám i privátnímu sektoru. Půjčky byly poskytovány na základě ručení cennými papíry nebo obchodním zboţím. Tyto

úvěrové

úřady

mohly

emitovat

své

vlastní

bankovky

(Darlehenskassenscheine). Bankovky neměly sice status oficiální měny, ale byly 66

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 44. 67 FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 255.

35

akceptovány na všech vládních úřadech. Ze srpna roku 1914 byl sice stanoven zákonný limit na emisi těchto bankovek ve výši 1,5 bilionu marek, ale uţ v listopadu byl zdvojnásoben a také v dalších letech byl navyšován. Především byl těmto bankovkám dán stejný status, jako měly zlaté rezervy. Mohly tedy slouţit jako primární krytí emisí bankovek říšské banky. Právě toto ustanovení umoţnilo centrální bance dodrţovat poţadavky krytí měny. Dalším ustanovením pak bylo povoleno, ţe válečné dluhopisy mohly slouţit jako jistina u úvěrových úřadů. Z těchto ustanovení plynuly dva základní důsledky pro monetární systém.68 V důsledku praxe úvěrových úřadů, které poskytovaly úvěry v říšských bankovkách, které vyměňovaly za své bankovky u centrální banky, se úvěrové bankovky Darlehenskassenscheine dostávaly do portfolia říšské banky. 69 Zde měly podle zákona stejný status jako zlato a centrální banka jimi mohla krýt své další emise bankovek. Obdrţela-li říšská banka úvěrovou bankovku v hodnotě jedné marky, mohla legálně krýt emisi tří říšských bankovek. Navíc bylo moţné pouţít válečný dluhopis jako jistinu úvěru u těchto úřadů a obdrţenými úvěrovými bankovkami pak nakoupit další dluhopisy. Oficiálně byli lidé nabádáni, aby si půjčovali u úvěrových úřadů přímo na nákup válečných dluhopisů. Celá operace byla vykreslena jako zisková, neboť úvěrové úřady si účtovaly úrok ve výši jen 5,25 %, ale z válečných dluhopisů plynul úrok 5,36 %. 70 Válečné dluhopisy tak paradoxně nestahovaly bankovky z oběhu a ve skutečnosti při těchto operacích mohly způsobovat jejich růst. Tabulka č. 7 na následující straně ukazuje poskytnuté půjčky úvěrových úřadů ve vlastních bankovkách (položka outstanding loans). Z tabulky vylývá, ţe do konce roku 1916 byly poskytnuty úvěry v bankovkách Darlehenskassenscheine v celkové hodnotě 3 407 milionů marek. V oběhu byly bankovky Darlehenskassenschein v hodnotě 3 000 milionů marek. Zbylých 407 milionů se tedy nacházelo v portfoliu centrální banky. Říšská banka mohla tyto bankovky přiřadit ke zlatým rezervám a zvýšit tak poměr krytí. Mohla také vytisknout dalších 1 200 milionů říšských bankovek, neboť na bankovku Darlehenskassenscheine v hodnotě jedné marky mohla legálně vytisknout tři říšské marky. 68

K funkcím úvěrových úřadů srov.: FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 33-35; GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 52O-524; FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 251-255. 69 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 35. 70 Tamtéţ, s. 36

36

Tabulka 7: Bankovky Darlehenskassenscheine v oběhu v letech 1914–191871

Na základě daných monetárních pravidel tak i na konci roku 1916 byly zákonné poţadavky krytí splněny, protoţe se rezervy říšské banky zvedly o 407 milionů marek v bankovkách Darlehenskassenscheine. Jak velmi rozporuplné bylo definování těchto bankovek, je vidět, jestliţe hodnotu 3 000 milionů těchto bankovek v oběhu započítáme naopak jako oběţivo, neboť bankovky měly stejné funkce (dalo se jimi například nakupovat válečné dluhopisy) – reálné krytí v tomto případě bylo ještě mnohem niţší. Od roku 1914 do konce roku 1916 objem půjček úvěrových úřadů vzrostl o 160 % (viz tabulka č. 8), ale do portfolia říšské banky se dostalo jen 407 milionů těchto bankovek (jen asi 12 % z celkového objemu půjček), které nevytvářely relativně nebezpečný inflační potenciál. V prvních válečných letech se říšská banka striktně snaţila oddělovat ve svém portfoliu zlaté rezervy od těch papírových a snaţila se vycházet především ze zlatého krytí emitovaných bankovek.

3.3.6. Resumé stavu válečných financí do poloviny roku 1916 Jaké tedy vyplývají závěry k tomuto období z hlediska německých financí? Bylo udrţeno zlaté krytí bankovek, které odpovídalo předválečným parametrům. Centrální banka byla schopna udrţet poţadavky krytí především díky značným nakumulovaným přírůstkům zlata, které bylo ale navýšeno za značně specifických podmínek. Veřejnost byla v době války válcována propagandou, ţe soukromé drţby zlata brzdí válečné financování. Centrální banka přímo prohlašovala, ţe čím víc bude mít zlatých marek v trezoru, tím víc marek papírových můţe dát do oběhu ve prospěch válečné ekonomiky.

71

Zdroj: WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War ,Routledge 1968, s. 196.

37

Stupeň růstu zadluţení vlády dosud nepřekračoval ochotu veřejnosti jí půjčovat prostřednictvím nákupu vládních válečných dluhopisů. Válečné půjčky pokryly značnou část krátkodobých vládních dluhopisů. První čtyři série válečných obligací je dokonce převýšily (viz podrobněji tabulka č. 8).72 Tabulka 8: Válečné půjčky a nevyrovnaný dluh v letech 1914–1916 (v bilionech marek) Válečné půjčky, nominální hodnota

Nevyrovnané treasury bills

Rozdíl

Září 1914

4,5

2,6

1,9

Březen 1915

9,1

7,2

1,9

Září 1915

12,1

9,7

2,4

Březen 1916

10,7

10,4

0,3

Září 1916

10,7

12,8

-2,1

V uvedené tabulce jsou ale uvedené nominální hodnoty získaných prostředků, které nezohledňovaly růst cenové hladiny. Vláda v důsledku růstu cenové hladiny musela v průběhu času platit za veškeré válečné i neválečné nákupy více, a tak získané částky byly reálně niţší. Rizika finančního vývoje lze spatřovat v zakotvení samotného způsobu financování vládních výdajů. Navíc pokrývání vládních výdajů bylo povaţováno za velmi úspěšné, tedy za výsledek dobré finanční politiky. Tohoto úspěchu bylo ale dosaţeno za pomoci značné emise peněz do oběhu. V důsledku toho v ekonomice rostlo jak mnoţství oběţiva, tak depozit, a tak celkově celá nabídka peněz. Peníze, které postupně pronikaly do ekonomiky, generovaly zisky, zvyšovaly likviditu bankovního sektoru. Volné finanční prostředky se pak subjekty snaţily zhodnocovat. S dalším zvýšením vládních výdajů, které vedly k dalšímu růstu peněz v ekonomice, bylo tedy relativně snazší upsat další, vyšší sumy na válečné dluhopisy, ale rozbíhal se tak nebezpečný koloběh zvyšujících se cen. Takto uplatňovaná hospodářská politika v sobě zabudovala mechanismy a pravidla, které mohly při jakémkoli dalším zvyšování vládních výdajů a růstu vnitřního zadluţení takřka automaticky způsobovat zvyšování peněţní nabídky. Šlo především o tyto mechanismy: 1) Říšská banka nebyla omezena v mnoţství krátkodobých vládních dluhopisů, které mohla vládě diskontovat za nové peníze. Vzhledem k tomu, ţe vláda získávala prostředky na válečné výdaje primárně nejprve tímto způsobem, bylo tak pro 72

Zdroj: HOLTFRERICH, Carl-Ludwig, Die deutsche Inflation 1914-1923: Ursachen und Folgen in internationaler Perspektive, New York 1980, s. 112; ROESSLER, Konrad, Die Finanzpolitik des Deutschen Reiches im Ersten Weltkrieg, Berlin 1967, s. 79.

38

říšskou banku obtíţné tento cyklus zastavit. Daňové příjmy stály v tomto období na okraji zájmu. 2) Úvěrové úřady (Darlehenskassen) mohly tisknout své vlastní peníze a pak následně poskytovat půjčky za jistinu válečných dluhopisů. Bankovky úvěrových úřadu tak mohly

automaticky

plynout

do

portfolia

říšské

banky.

3)

Bankovky

Darlehenskassenscheine měly stejný status jako zlaté rezervy, a mohly tak slouţit centrální bance k naplňování zákonného poţadavku krytí bankovek v oběhu. Dva následující grafy (č. 6 a č. 7) 73 ukazují výsledný produkt hospodářské politiky financování výdajů, kterým byl růst nabídky peněz. Hodnota bankovních depozit vzrostla od začátku války o 80 %. Průměrný přebytek depozitních vkladů nad výběry oproti předválečnému období vzrostl o 604 %. Hodnota bankovek v oběhu se ve stejném období zvýšila o 437 %. Graf 7: Hodnota říšských bankovek v oběhu, 1913–1916, biliony marek

Graf 6: Bankovní depozita a vklady na běžných účtech v Německu, 1913–1916 16000

15378

miliony marek

14000 12000

11769

10000 8000

9641

9396

9646 6856

6000

5149

5321

4000 1913

1914

1915

1916

8 berlínských velkobank Všech banky s kapitálem nad 1mil. marek

V prvních válečných letech byl tento nárůst podobný u všech válčících zemí. Ihned po vypuknutí války vlády potřebovaly okamţité peněţní prostředky a centrální banky poskytly své zdroje vládě. Vývoj peněţní nabídky pro následující období byl jiţ výsledkem uplatňované finanční politiky. V Německu byl výsledkem popsané politiky strmější růst peněţní nabídky, ale inflační vývoj cen byl dosud velmi podobný jako ve Francii a Británii. V Německu byla průměrná roční inflace velkoobchodních cen do konce roku 1916 niţší neţ 20 %, výrazně méně neţ růst nabídky peněz.74 73

Zdroje dat pro grafy č. 6 a č. 7: BRESCIANI-TURRONI,Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 440 a FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922 s. 252-253, vlastní grafy. 74 FERGUSON, Niall, Paper and Iron: Hamburg Business and German Politics in the Era of Inflation, 1897-1927, New York 2002, s. 118-120.

39

3.4.

Válečné finance od roku 1916 do konce války

V roce 1916 proběhly na západní frontě mohutné ofenzivy ve snaze prolomit obranná postavení od začátku války ustálené západní fronty. Šlo především o bitvy o pevnost Verdun a červnovou ofenzivu Dohodových mocností na řece Sommě. Tyto válečné operace vyčerpaly materiální a lidské zdroje ještě víc neţ doposud. Dohoda ač získala územní zisky, ztratila v těchto bojích 600 000 muţů, Německo 500 000 muţů.

3.4.1. Růst válečných výdajů Tyto válečné operace přinesly o řád vyšší potřebné finanční prostředky, které Německo muselo získat. Jestliţe za rok 1916 byly válečné náklady 24 739 milionů marek, v roce 1917 se vyšplhaly na 42 188 milionů marek a v roce 1918 činily 33 928 milionů marek. V posledním roce války tak činily průměrné měsíční válečné výdaje přibliţně 4 000 milionů marek, v říjnu 1918 dosáhly měsíční výdaje dokonce 5 000 milionů marek (údaje jsou uvedeny v nominálních cenách)75. Za tímto růstem výdajů stálo několik faktorů. 1) Se zvýšenou intenzitou bojů úzce souvisela potřeba zbrojního materiálu. Zbrojní výroba se mohutně zvýšila spuštěním Ludendorffova vojenského programu v polovině roku 1916 (viz tabulka č. 9)76. Tabulka 9: Německá zbrojní produkce v letech 1914–1918 1914

1915

1916

1917

Kulomety

2 400

6 100

27 600

115 200

Výbušniny

14 400

72 000

120 000

144 000

2) Zvýšená inflace oproti předcházejícím létům, kdy vláda musela nakupovat za stále vyšší ceny. Výdaje tak rostly i při případném stejném objemu nákupů. Velkoobchodní ceny do konce války vzrostly o 130 %. 77 3) Růst státního dluhu, který generoval zvyšující se dluhovou sluţbu. V roce 1916 dluhová sluţba činila 2 616 milionů marek (viz tabulka č. 10 na následující straně). V porovnání s rokem 1914 výdaje na dluhovou sluţbu vzrostly do konce roku 1916 o 456 %, v následujícím roce o další 150 %. Dluhová sluţba tak v období války pohlcovala téměř všechny daňové příjmy (viz tabulka č. 10 na následující straně).

75

RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 66-67. Zdroj: FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 234. 77 BRY, Gerhard, Wages in Germany 1871-1945, New York 1960, s. 208. 76

40

3.4.2. Dluhové financování – zakrývání skutečných nákladů Následující tabulky č. 10 a č. 11 zobrazují německé válečné rozpočty. 78 Dopad rostoucích nákladů je vidět zejména na mimořádném rozpočtu (tabulka č. 11). Mimořádný rozpočet, který zahrnoval všechny mimořádné výdaje spojené s válkou, skončil v letech 1917 a 1918 velkými deficity vzhledem k předchozím obdobím. Běţný rozpočet se do konce války nepropadl do vysokých deficitů, ale ten zahrnoval pouze běţné kapitálové výdaje a byl financován příjmy z daní. Mimořádný rozpočet byl kryt výhradně půjčkami, tedy prodejem válečných dluhopisů, dluhovou sluţbu, kterou vytvořil, kryly běţné daňové příjmy běţného rozpočtu. Tabulka 10: Běžný rozpočet německé říše v letech 1914–1918 (údaje v milionech marek) Rok 1914

1915

1916

1917

1918

Výdaje Celkově Dluhová sluţba (% z běţných výdajů) Celkově Dluhová sluţba (% z běţných výdajů) Celkově Dluhová sluţba (% z běţných výdajů) Celkově Dluhová sluţba (% z běţných výdajů) Celkově Dluhová sluţba (% z běţných výdajů)

1 773,5 470,4 26,5 1 875,9 1346 71,7 3 066,8 2616 85,3 7 073,3 6518 92,2 7 545,6 6770 89,7

Příjmy

Bilance

2 471,0

697,6

1 825,2

-50,7

2 122,2

-944,6

8 010,1

936,8

7 395,2

-150,4

Tabulka 11: Mimořádný rozpočet říše v letech 1914–1918 (miliony marek) Rok

Výdaje

Příjmy

Schodek/přebytek

1914

7 004,3

4 805

-2 198,8

1915

23 927,0

20 495

-3 431,9

1916

24 771,7

19 751

-5 019,8

1917

45 121,8

26 138

-18 983,3

1918

36 884,7

23 111

-13 773,6

78

Zdroje dat z: ROESSLER, Konrad, Die Finanzpolitik des Deutschen Reiches im Ersten Weltkrieg, Berlin 1967, s. 197-199; FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 40-41.

41

Do konce roku 1916 byla jen velmi malá část státních výdajů hrazena z daňových příjmů. V roce 1913 Německo vybralo na daních 1 660 milionů marek. V prvním roce války ale jen 1 094 milionů marek. Jestliţe nezapočítáme příspěvek na obranu, který byl nakonec přes odpor federálních států schválen (a jen jako dávka jednorázová), zjistíme, ţe daňové příjmy byly o 34 % niţší neţ v předválečném roce. Výsledek srovnání s Velkou Británií je opačný; Velká Británie za stejné období dokázala výtěţky z daní zvýšit o 78 %.79 Porovnáním prvních třech let války a přepočtením daňových příjmů na marky je rozdíl ještě zřejmější. Jestliţe bychom vzali příjmy z roku 1913 jako základ a vynásobili je třemi (první tři válečné roky) a proti němu sečetli německé daňové příjmy včetně obranného příspěvku a válečných daní za první tři roky války, činil by přebytek válečného období jen 117 milionů marek v porovnání s přebytkem Británie ve výši 10 400 milionů marek.80 Tyto rozdíly byly dány neochotou daně zvyšovat81 (to platilo zejména do konce roku 1916) a spoléháním se primárně na dluhové financování, ale také podmínkami, ze kterých Německo muselo vycházet. Čtyřicet procent příjmů předválečného říšského rozpočetu šlo z celních a tarifních poplatků. Vypuknutím války se ale rozpadl mezinárodní obchod, do kterého bylo Německo intenzivně zapojeno, navíc muselo čelit obchodní blokádě ze strany Británie, která ovládala světové moře. Z těchto příčin klesl německý dovoz na 40 % předválečné úrovně a s ním i celní příjmy. Navíc na podporu dovozu nezbytných surovin z neutrálních zemí se Německo muselo vzdát zvyšování dalších tarifů. Výsledkem bylo, ţe v roce 1918 byly příjmy z cel pětkrát niţší neţ před válkou.82 Tento pokles daňových příjmů byl dán válečným stavem a jen těţko ho Německo mohlo ovlivnit. Británie dokázala naopak své celní příjmy ztrojnásobit. Naopak neuvalení ţádných mimořádných válečných daní ze zisku a z příjmu bylo volbou způsobu financování výdajů. Británie příjmy z daní zvyšovala; Německo naopak v prvních třech

79

HOLTFRERICH, Carl-Ludwig, Die deutsche Inflation 1914-1923: Ursachen und Folgen in internationaler Perspektive, New York 1980, s. 110-112; KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War,in: The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923, s. 764. 80 KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War, in: The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923, s. 769-770. 81 K finanční politice ministerstva financí, které vedl do roku 1916 Karl Helfferich srov.: GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 534-538; FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 19141924, Oxford 1993, s. 41-43, s. 70-71. 82 KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War,in: The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923, s. 763-765.

42

letech války daně nezvyšovalo ani ţádné nové daně neuvalilo. Vývoj daňových příjmů v obou zemích je dobře patrný z grafu č. 8.83 Graf 8: Daňové příjmy německé a britské vlády, 1913–1916 (v milionech marek)

Ještě v roce 1913 nebyly daňové příjmy Británie ani dvakrát vyšší neţ příjmy německé, ale v roce 1915 je převyšovaly jiţ více neţ čtyřikrát a v roce 1916 více neţ sedmkrát. Británie rovněţ nebyla schopná financovat vysoké náklady války vyrovnaným rozpočtem, měla deficitní rozpočty a rostlo jí zadluţení, ale dokázala v prvních třech letech na daních vybrat neporovnatelně vyšší sumy neţ Německo. Pro Německo to znamenalo nebezpečí rychlého růstu dluhové sluţby, neboť značná část příjmů Německa byla tvořena půjčkami, které samy o sobě generovaly dluhovou sluţbu. Po roce 1916 došlo ke změně daňové politiky. Byly poprvé uvaleny válečné daně ze zisku a obratu korporací a z majetku fyzických osob. Feldman uvádí jako moţnou příčinu v odlišném ekonomickém přístupu ministerstva financí, kdy do čela ministerstva financí byl jmenován Siegfried von Roedern, který byl více ovlivněn politickými a sociálními tlaky na zdanění válečných zisků neţ odstupující ekonomický liberál Helfferich, který preferoval daňové úlevy jako primární cestu k podpoře válečné produkce.84 Kuczynski uvádí změnu daňové politiky jako reakci na růst zadluţení státu.85

83

Zdroj dat: KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War,in: The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923, s. 763-786, vlastní graf. 84 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 41. 85 KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War, in: The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923, s. 766.

43

V roce 1917 Německo získalo 7 139 milionů marek z daňových příjmů, to bylo o 380 % více neţ v minulém roce a dokonce více neţ za předešlé čtyři roky dohromady. V roce 1918 pak vybralo na daních 5 932 milionů marek. Tyto daně značně zvýšily daňové příjmy, ale přesto stačily nanejvýš na pokrytí dluhové sluţby, která rostla téměř ve stejném tempu, a tak byl tento úspěch téměř úplně smazán (viz také tabulka č. 10). Graf č. 986 ukazuje, ţe i kdyţ Německo dokázalo daňové příjmy ve druhé polovině války zvýšit, Velká Británie byla v tomto směru daleko úspěšnější. Celkově za celou válku Británie dokázala vybrat na daních o 32 400 milionů marek více (po přepočtení z liber), neţ kdyby její příjmy byly v kaţdém válečném roce stejné jako v roce 1913. Německo při stejném porovnání vybralo jen o 8 301 milionů marek více.87 Graf 9: Příjmy z daní a tarifů, 1914–1918 (v milionech marek)

I kdyţ byla říšská vláda do určité míry omezena daňovým systémem popsaným v kapitole 1. 1., který měl dopady na daňové příjmy v době války, z prohlášení jejích autorit a z faktu, ţe ministerstvo financí vedené Helfferichem nevyvinulo do konce roku 1916 ţádnou snahu daňové příjmy zvyšovat (jejich zvýšení po roce 1916 stěţí pokrylo dluhovou sluţbu), vyplývá, ţe zvolený způsob financování kontinuálním zadluţováním a odkládáním splátek do budoucna nebyl zapříčiněn omezenými podmínkami, ze kterých případně vláda musela vycházet, ale byl výsledkem strategického rozhodnutí takto válku financovat. Pro tuto strategii byly vytvořeny monetární zákony a finanční instrumenty a tento systém pak v době války, takřka automaticky, umoţňoval profinancování téměř jakýchkoli finančních nároků vlády. To mělo postupně dalekosáhlé následky. 86

Zdroj dat: KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War,in: The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923, s. 766 a s. 786, vlastní graf. 87 Tamtéţ s. 781.

44

Jak uţ bylo řečeno, zvýšené daňové příjmy v letech 1917 a 1918 pokryly jen dluhovou sluţbu a běţné výdaje v běţném rozpočtu. Financování válečných výdajů tak bylo prováděno stejným způsobem jako v období do roku 1916. Vláda vydávala státní dluhopisy, za které obdrţela peníze od říšské banky a tento nezaložený dluh se snaţila konsolidovat do dlouhodobého dluhu prodejem válečných obligací. V důsledku eskalace nákladů války a také růstu úroků z dluhů z minulého období se vládě od roku 1917 přestalo dařit pokrývat válečné výdaje dostatečným objemem úpisů válečných obligací. Nárůst tohoto nezaloženého dluhu (floating debt) je uveden v tabulce č. 12.88 Jestliţe tyto údaje porovnáme s tabulkou č. 9 z předešlého období, je zřejmé, do jaké míry se po roce 1916 zrychlil růst nepokrytého dluhu. Říšská banka tak musela diskontovat stále větší hodnoty státních dluhopisů, které byla vláda nucena vydávat, aby za obdrţené peníze pokryla rostoucí výdaje. Tento vývoj je dobře vidět na grafu č. 10 89 na následující straně, který znázorňuje, jak se od poloviny roku 1916 tempo růstu diskontovaných dluhopisů oproti předešlému období zrychlilo. V důsledku toho také rostla vyšším tempem i hodnota peněz v oběhu, které vláda vrhala do ekonomiky při platbách za náklady války (viz graf č. 11).90

Tabulka 12: Růst nevyrovnaného dluhu v Německu v letech 1917 a 1918 (v bilionech marek) Válečné půjčky, nominální hodnota

Nevyrovnané státní dluhopisy

Rozdíl

Březen 1917

13,1

19,9

-6,8

Září 1917

12,6

27,2

-14,6

Březen 1918

15,0

38,9

-23,9

Září 1918

10,4

49,4

-39,0

88

Zdroj: HOLTFRERICH, Carl-Ludwig, Die deutsche Inflation 1914-1923: Ursachen und Folgen in internationaler Perspektive, New York 1980, s. 112. 89 Zdroje dat: FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review,in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 254 a BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 438-440, vlastní výpočty. 90 Zdroje dat: BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 438-440.

45

Graf 11: Hodnota říšských bankovek v oběhu, 1914–1918, (miliardy marek)

Graf 10: Hodnota diskontovaných státních dluhopisů říšskou bankou, 1914–1918, (miliardy marek)

Porovnáním hodnot upsaných válečných půjček od začátku do konce války vyplývá, ţe ochota veřejnosti nakupovat dluhopisy se výrazně nesníţila, ale ţe příčinou bylo zvýšené tempo půjčování, které tuto ochotu přerostlo (viz tabulka č. 11 a č. 8). Ten vývoj je vidět i z grafu č. 10, kde je vidět devět vrcholů postupného růstu diskontovaných dluhopisů vţdy následovaných poklesem při vydání válečných obligací. Pokles byl vţdy podobný, podle toho, jak byla část dluhopisů konsolidována do dlouhodobých válečných obligací. Postupně ale nárůsty převáţily nad poklesy. V posledním roce války jiţ začaly panovat určité obavy z tohoto vývoje a velkého břemene dluhů, které Německo neslo. Především to byla obava z růstu nevyrovnaného dluhu. Havenstein se k tomuto problému vyjádřil před kuratoriem banky v tom smyslu, ţe absolutně nezbytné pokrytí těchto účtů bude po válce extrémně sloţité, jestliţe Německo nedostane velké válečné odškodnění. 91 Takto pesimisticky viděl Havenstein finanční situaci v červnu 1918, kdy činil nevyrovnaný dluh přibliţně 39 bilionů marek. To bylo jen několik dní před posledními německými ofenzivami, po kterých následovaly francouzské protiofenzivy znamenající začátek německé vojenské poráţky. Jak podstatně se ke konci války změnily pohledy na dosud prováděnou finanční politiku, schopnost ekonomiky splácet dluhy a na fakt pokračujícího růstu břemene dluhů v očích přímých tvůrců dosavadní finanční politiky, nejlépe dokládají jejich komentáře. V létě roku 1918 Edgar Jaffe, prominentní německý národohospodář, ve svých výpočtech počítal, ţe Británie ponese třetinu aţ polovinu německých válečných nákladů, 91

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 49.

46

ale poukazoval na nezbytnost reformy veřejných financí, bez které hrozí monumentální finanční kolaps. Varoval také, ţe Německo by se mělo připravit, ţe bude nést značnou část nákladů samo a v tom případě bude jedinou alternativu enormní daňová zátěţ, která na mnoho let sníţí ţivotní úroveň obyvatelstva. Navrhoval zdanění na celou škálu podniků a monopolů, rovněţ také zdanění úspor a válečných zisků.92 Také Havenstein dospěl k názoru, ţe jediného moţného zlepšení lze dosáhnout velkou válečnou daní. Ministr financí Count von Roedern v dubnu před Reichstagem mluvil o dokonce uţ měnové a úvěrové inflaci, kterou nyní bez debat Německo trpí.93 Tyto obavy nad ekonomickou situací pochází ještě z období německých jarních ofenziv, kdy si ještě nikdo netroufal domýšlet, ţe Německo válku prohraje a můţe být konfrontováno s poţadavky vítězů na reparace. Německé jednotky při jarních ofenzivách prolomily některá frontová postavení Dohody a dostaly se aţ na vzdálenost 80 kilometrů od Paříţe. Nakonec se ale podařilo německý útok ve druhé bitvě na Marně v létě 1918 zastavit. Postupně se německá ofenziva zcela vyčerpala a Dohodové mocnosti přešly do protiofenzivy. Na přelomu srpna a září německé jednotky musely ustoupit na svá původní obranná postavení na Siegfriedovu linii. Generál Ludendorff od tohoto okamţiku viděl situaci jako bezvýchodnou a ţádal císaře, aby vyjednal příměří. Válka samozřejmě dál pohlcovala finanční prostředky říše a i přes zmíněné obavy o ekonomickou situaci docházelo k financování výdajů podle zaběhnutého schématu. Propaganda stále tlačila na občany, aby nakupovali válečné dluhopisy a pomohli finanční situaci v Německu. V září 1918 byla spuštěna poslední emise válečných dluhopisů. Německo 3. října 1918 poslalo do USA ţádost o příměří. První světová válka oficiálně skončila 11. listopadu 1918 podepsáním příměří v Compiègne.

92

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 49. 93 Tamtéţ, s. 49.

47

Čtvrtá kapitola Dědictví válečné ekonomiky 4.1.

Státní dluh a zadlužení

Pro všechny válčící země znamenala první světová válka obrovský růst státních výdajů, Německo mělo v tomto směru druhé nejvyšší válečné náklady. Vlády se obecně musely uchýlit k rozsáhlým půjčkám, které převaţovaly nad daňovými příjmy.

4.2.

Růst peněžní nabídky

Peněţní nabídka v Německu rostla po celou dobu války. A vzhledem k enormnímu nárůstu výdajů ve druhé polovině války a nezměněné politice financování těchto výdajů se v posledních dvou letech války růst ještě zrychlil. Hodnota bankovek v oběhu za válečné období vzrostla v Německu přibliţně o 730 %. Celková peněţní nabídka (bankovky včetně bankovních depozit) vzrostla téměř o 300 %. V Británii narostla hodnota bankovek v oběhu v porovnání s Německem jen o 155 %. Nárůst bankovek v oběhu včetně bankovek Darlehenskassenschene za celé období války ukazuje graf č. 1294 na následující stránce. Přidáme-li k tomu ještě 10 525 milionů bankovek Darlehenskassenschene, které byly v oběhu na konci války, byl nárůst ještě vyšší (viz tabulka č. 7 v kapitole 3.3.5). Celkově bylo do konce války přes tyto instituce poskytnuto 15 625 milionů marek úvěrů. Z tabulky č. 8 vyplývá, ţe centrální banka drţela ve svých rezervách v roce 1918 jiţ 5 100 milionů bankovek Darlehenskassenschene.95 Tudíţ podle stávajících monetárních pravidel o povinném třetinovém krytí jimi mohla krýt emisi 15 300 milionů svých říšských bankovek. Takto mohlo být dodrţeno zákonné krytí, které ale jiţ podle mého názoru nevypovídalo o stabilitě nebo kvalitě měny, protoţe zvyšování objemu bankovek Darlekassenscheine v oběhu nebylo výsledkem reálných úspor v ekonomice, ale jen zástavou hodnoty zboţí nebo pouhou výměnou za říšské bankovky od centrální banky. Dodrţení povinného krytí pouze zlatými rezervami, o které se říšská banka intenzivně

94

Zdroje data: FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 254; BALDERSTON, Thomas,War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918, in: The Economic History Review, Vol. 42, No. 2,1989, s. 23; BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 438-440; Deutsche Bundesbank (Hrsg.), Deutsches Geld- und Bankwesen in Zahlen 1876-1975, Frankfurt am Main, 1976, s. 2-16, vlastní graf. 95 Ještě v roce 1916 bylo v portfoliu banky jen 407 milionů marek v bankovkách Darlehenskassenscheine.

48

snaţila v prvních letech války, na konci války téměř ztratilo význam. Na konci roku 1918 zlaté krytí bankovek kleslo na 10 %. Graf 12: Hodnota bankovek v oběhu, 1914–1918, (včetně bankovek úvěrových úřadů) 35000 31837 30000 27054

25000 20000

18000

15000 10735

10000 6680

5000

4150 1.12.18

1.8.18

1.10.18

1.6.18

1.4.18

1.2.18

1.12.17

1.8.17

1.10.17

1.6.17

1.4.17

1.2.17

1.12.16

1.8.16

1.10.16

1.6.16

1.4.16

1.2.16

1.12.15

1.8.15

1.10.15

1.6.15

1.4.15

1.2.15

1.12.14

1.8.14

1.10.14

1.6.14

1.4.14

1.2.14

1.12.13

4.3.

1890

1798

0

Vývoj cen, životních nákladů a mezd

Z oficiálních dat o cenovém vývoji během války je k dispozici pouze index velkoobchodních cen. Ten ukazuje, ţe do konce války se ceny více neţ zdvojnásobily. Oficiální index růstu ţivotních nákladů do roku 1920 neexistuje. Gerhard Bry vývoj ţivotních nákladů sestavil z dat Statistisches Reichsamt. 96 Index ţivotních nákladů zahrnuje především růst ceny potravin. Vývoj obou těchto indexů za válečné období ukazuje následující graf č. 1397. Graf 13: Cenový vývoj v letech 1914–1918, (rok 1913 = 100 %) 347 297

%

247 197 147 97 1914

1915

1916 index velkoobchodních cen

1917

1918

index životních nákladů

Z grafu je vidět, ţe cenová hladina po celou dobu války kontinuálně rostla, od poloviny se růst cen ještě zrychlil. Jedna z příčin mohla být klesající nabídka komodit, surovin 96 97

BRY, Gerhard, Wages in Germany, 1871-1944, New York 1960, s. 200-210. s. 208-209. Zdroj dat: BRY, Gerhard, Wages in Germany, 1871-1944, New York 1960, s. 200-212, vlastní

graf.

49

a potravin v důsledku obchodní blokády, které Německo muselo čelit od začátku války. Ferguson uvádí britskou blokádu, která přerušila dovoz hnojiv, jako jednu z hlavních příčin poklesu produkce všech hlavních plodin.98 Z následující tabulky č. 13 je ale rovněţ vidět, ţe vedle cen v Německu relativně prudce rostly také nominální mzdy. K nominálnímu růstu došlo ve všech sektorech včetně civilního. Průměrná mzda vzrostla oproti předválečnému období více neţ dvakrát (viz tabulka č. 13, nominální mzdy). Tabulka 13: Nominální a reálné platy v období 1914–1918, (Březen 1914 = 100 %)99 1914 Válečný průmysl Přechodný průmysl Civilní průmysl

89,5 94,6 86,6

Válečný průmysl Přechodný průmysl Civilní průmysl

83,6 89,2 82,7

1915 1916 Nominální mzdy 126,3 160,4 109 127,3 102,4 110,7 Reálné mzdy 95,1 85,2 80 67,5 75 58,5

1917

1918

222,3 171,1 148,1

267,4 217,3 189

82,5 52 55,5

82,5 67,5 58,5

Z toho faktu vyplývá, ţe příčinou kontinuálního růstu cenové hladiny byl spíše růst peněţní nabídky, neboť jen tak byly ekonomické subjekty schopny zaplatit zvyšující se ceny všech komodit a celkové zvýšení mzdových nákladů. Vláda platila za vládní nákupy novými emisemi peněz, takţe se peníze postupně dostávaly do ekonomiky. Válečné korporace, které se dostávaly k novým penězům nejdříve, dosahovaly zvýšených zisků, mohly tak najímat další zaměstnance, které mohly přetahovat z jiných oborů vyššími mzdami. Zaměstnanost v chemickém průmyslu byla v roce 1918 vyšší o 170 % v porovnání s rokem 1914, ve strojírenství o 49 %, zatímco stavebnictví zaznamenalo pokles o 57 %. Mírový průmysl zaznamenal celkový pokles o 40 % ve stejném období.100 Zdroje uvnitř ekonomiky ale nebyly neomezené. Se zvyšujícím se mnoţstvím peněz v ekonomice byly ekonomické subjekty jednak schopny krýt vyšší náklady a s motivacemi dalších zisků také ochotny zvyšovat mzdy a nakupovat suroviny a komodity

98

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 245. Zdroj: BRY, Gerhard, Wages in Germany, 1871-1944, New York 1960, s. 211. 100 Handbuch der deutchen Wirtschafts- und Sazialgeschichte, Stuttgart, 1976, vol. 2, s. 800 in: BRAUN, Hans-Joachim, The German Economy in the Twentieth Century: The German Reich and the Federal Republic, New York 1990, s. 28. 99

50

za stále vyšší ceny. S dalšími vládními nákupy, které znamenaly další zvyšování peněz v ekonomice, tento proces pokračoval.

Graf 14: Procentní růst peněz v oběhu (březen 1914 = 100 %) a procentní růst cen (rok 1913 = 100 %) 1697 1497 1297

%

1097 897 697 497 297 97 I.14

V.14

IX.14

I.15

V.15

IX.15

I.16

index velkoobchodních cen

V.16

IX.16

I.17

index životních nákladů

V.17

IX.17

I.18

V.18

IX.18

peníze v oběhu

Z grafu č. 14 101 je patrné, ţe ceny v Německu rostly mnohem pozvolněji, neţ rostlo mnoţství peněz v oběhu. Z hlediska ekonomické teorie inflace, jako příčina růstu peněţní nabídky, rovněţ nejprve roste pomaleji neţ růst nabídky peněz. Takový vývoj je způsoben deflačním očekáváním (viz kapitola 2.3.). Dlouhé předválečné období stabilních cen, růst nominálních příjmů, očekávání mírových podmínek, tedy návrat k „normálním časů“, to jsou faktory, které mohly determinovat spíše deflační očekávání. V důsledku toho se pak lidé svých rostoucích peněţních zůstatků spíše nezbavovali. Dalším faktorem, který potlačil růst inflace, mohlo být mnoţství státních zásahů, které měly regulovat růst cen. V srpnu 1914 byl zaloţen válečný úřad pro suroviny (Kriegsrohstoffabteilung), který dohlíţel na trh se surovinami a stanovoval jejich maximální ceny. V červenci 1915 byl vydán zákon proti šmelině, který reguloval především maloobchod. Podle zákona nikdo nesměl vydělávat na určitém zboţí více neţ před

válkou,

v Německu

takto

vzniklo

přes

tisíc

tzv.

cenových

agentur

(Preisprufungsstellen), které zkoumaly a určovaly ceny. V květnu 1916 byl zaloţen válečný potravinový úřad (Kriegsernahrungsamt), který reguloval ceny potravin a v podstatě trh transformoval na přídělový systém.102

101

Zdroje dat: FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review,in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 254; BALDERSTON, Thomas, War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1914-1918, in: The Economic History Review, Vol. 42, No. 2, 1989, s. 23; BRY, Gerhard, Wages in Germany, 1871-1944, New York 1960, s. 200-210, vlastní graf. 102

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 56-59.

51

Náklady války, které vláda platila s pomocí monetární inflace, se tak plně neprojevily v růstu cen a byly do určité míry zamlţeny za růstem všech nominálních hodnot včetně platů. I kdyţ ceny majetku a půdy rostly, stejně tak rostly náklady na jejich koupi a reprodukci. Navíc i přes značný nominální růst platů – reálné platy v roce 1918 klesly na 66 % oproti roku 1914 (viz podrobně předchozí tabulka č. 13). Je obtíţné říci, do jaké míry lidé podléhali těmto cenovým iluzím, ale faktem je, ţe přestoţe v Německu byly reálné platy niţší neţ Británii, trpěla země mnohem menším počtem stávek (viz následující tabulky č. 14 a 15).103 Tabulka 14: Reálné mzdy v Německu a Británii (v procentech, 1914=100) Německo

Británie

1914

100

100

1915

88

87

1916

79

81

1917

65

81

1918

66

94

Tabulka 15: Stávky v Británii a v Německu během války

Navíc případné protesty lidí nad rostoucími cenami byly namířeny spíše proti producentům a maloobchodníkům neţ proti vládě. Ve zprávě policejního prezidenta v Berlíně přímo stálo: „Protesty nad nynější situací jsou namířeny primárně proti producentům a obchodníkům, kteří jsou bez výjimky označováni jako váleční spekulanti a šmelináři.“104 Vláda tak v době války pociťovala spíše pozitiva financování nákladů zvyšováním mnoţství peněz v oběhu. Obory spojené s válečnou výrobou, které se dostávaly k novým penězům nejdříve, mohly expandovat a reálně niţší mzdové náklady je motivovaly k další výrobě. Enormní expanze nabídky peněz se v důsledku regulace cen neodrazila v oficiálních spotřebitelských cenách a omezená nabídka všeho spotřebního zboţí a potravin vytvářela přebytečné hotovostní zůstatky, které tak byly za masivní propagandy investovány do vládních válečných dluhopisů.

103

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 242, 244. FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 61. 104

52

Ferguson ve srovnání válečných ekonomik Německa a Dohodových mocností uvádí, ţe si německá válečná ekonomika s ohledem na ekonomický potenciál, proti kterému stála, vedla mnohem lépe neţ státy Dohody a ţe Němci významně lépe dokázali mobilizovat svou ekonomiku pro potřeby války neţ západní mocnosti.105 Ale právě intenzita finanční mobilizace pro válku podle mého názoru představovala nebezpečný potenciál a to především pro budoucí ekonomický vývoj. Jednalo se o nebezpečí dalšího růstu cenové hladiny vzhledem k enormnímu nárůstu peněţní nabídky z válečného období, nutnost splácení obrovského břemene státního dluhu, ale především nebezpečí započatého trendu deficitního financování vládních výdajů a řešení nutných aktuálních výdajů za pomoci zvyšování peněz v oběhu s menší zodpovědností za budoucí následky.

105

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 247.

53

Pátá kapitola Německo po první světové válce V této části bych chtěl popsat a objasnit některé problémy a podmínky, kterým Německo muselo čelit bezprostředně po válce a které komplikovaly jeho poválečný ekonomický růst.

5.1.

Oslabené, válkou vyčerpané obyvatelstvo

První světová válka znamenala pro evropské státy obrovské materiální a lidské ztráty. Nejvyšší

ztráty

zaznamenalo

Německo

a

Rusko,

pak

následovala

Francie

a Rakousko-Uhersko. V důsledku válečných operací celkově zahynulo přibliţně 9,5 milionů muţů. To odpovídá přibliţně dvěma procentům celkové lidské populace. Další lidé zemřeli jako nepřímé oběti války: jako civilní oběti, v důsledku hladovění a nemocí. Celkové lidské ztráty (mino Ruska) dosáhly 12 milionů. Sedm milionů muţů bylo navíc v důsledku války doţivotně tělesně postiţeno. Došlo také ke značnému poklesu porodnosti. 106 Německo spolu s Ruskem zaznamenaly největší absolutní lidské ztráty. Německo mělo na konci války přes dva miliony padlých. Pro ekonomiku to znamenalo ztrátu pracovních sil, protoţe většina obětí byla navíc v produktivním věku. Do věkové skupiny 20–30 let spadalo 64 % německých ztrát

5.2.

Ekonomický nacionalismus v Evropě

Pro budoucí ekonomický rozvoj Německa bylo rizikových několik faktorů. V průběhu války došlo ke značnému rozbití mezinárodního obchodu. Rozvinul se pro ekonomický rozvoj všech států velmi nebezpečný ekonomický nacionalismus. I přes existence některých ochranářských cel byl mezinárodní obchod v době zlatého standardu postaven na principech volného trhu a fungoval jako celek velmi efektivně. Do začátku války zaţíval mezinárodní obchod velký rozmach a neustále rostl objem vzájemné mezinárodní směny. Země tak mohly vyuţívat svých komparativních výhod a těţit z mezinárodní dělby práce a podporovat tak svůj ekonomický růst. Německo, Francie, Velká Británie a Spojené státy patřily mezi země nejintenzivněji vzájemně zapojené do mezinárodního obchodu a patřily současně mezi nejspolehlivější vzájemné odběratele a dodavatele. V době války Velká Británie uvalila na Německo námořní obchodní blokádu, která měla podlomit německé hospodářství. Británie upravila i 106

HOWARD, Michael, The First World War: A Very Short Introduction, New York 2002, s. 122.

54

svůj vzájemný obchod s neutrálními zeměmi, aby zamezila následnému proudu zboţí z těchto zemí do Německa. Tato ekonomická válka vyvolala mnoho sporů i vzájemně mezi Spojenci. Vztahy mezi Británií a Spojenými státy se zhoršily v červenci roku 1916, kdy britská vláda vydala černou listinu amerických firem podezřelých z obchodu s Ústředními mocnostmi. Prezident Wilson v reakci pohrozil pozastavením půjček do Velké Británie.107 Země, které před válkou dováţely spotřební zboţí z Německa, tak byly nuceny si hledat jiné dodavatele nebo potřebné produkty sami začít vyrábět. Po skončení války tato ekonomická válka skončila, ale některá ochranářská cla a restrikce zrušeny nebyly. V průběhu války byly vytvořeny nové obchodní vztahy a pro Německo bylo obtíţné na tyto trhy znovu pronikat, navíc v situacích, kdy si země nově rozvinuté výroby chránily vysokými dovozními cly. Po skončení války navíc panovala všeobecná nevraţivost vůči Německu. O budoucím omezení obchodování Německa po skončení války se jednalo uţ v jejím průběhu, kdy podnikatelé ve Francii a Británii ţádali, aby po skončení války byla přijata taková opatření, která by omezovala Německo ve vstupu na zahraniční trhy. Na téma omezení poválečného obchodu Německa pak v červnu roku 1916 jednali Francouzi a Britové na konferenci v Paříţi. Z některých závěrů komisí pro poválečnou hospodářskou politiku plynulo, ţe nynější nepřátelské země by neměly mít moţnost obchodovat s britským impériem stejně neomezeným způsobem jako před válkou nebo za podmínek shodných s těmi, jeţ platí pro Spojence nebo neutrální země. Tyto dohody se po válce uskutečnily ve formě zvláštních dovozních cel, které byly uvaleny na německé zboţí. V Německu byla tato omezení nazývána „poplatky za nenávist“.108

5.3.

Nestabilní poválečná politická situace v Německu

Velkým negativním faktorem pro budoucí ekonomický rozvoj byla podle mého názoru nestabilní poválečná politická situace uvnitř Německa a slabá pozice vlády. V závěrečné fázi války přední politici Dohodových mocností postupně formulovali základní zásady, ze kterých měly vycházet mírové smlouvy. Z těchto obecných ideových zásad vyplývalo, ţe Dohodové mocnosti budou jednat o míru pouze s demokratickým Německem a ne s Císařským Německem. Tyto zásady a podmínky shrnul 8. ledna 1918

107 108

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 228. Tamtéţ, s. 354-355.

55

americký prezident W. Wilson ve svých čtrnácti bodech podmínek míru, které předloţil kongresu. Vzhledem k postavení USA byly povaţovány za oficiální program Spojenců. Wilson také prohlásil, ţe o mírových podmínkách nebudou jednat představitelé německého militarismu a dával ve svých projevech najevo své přesvědčení o vině toho militaristického vedení Německa za rozpoutání války.109 Kdyţ byla v září roku 1918 německá vojska po jarních ofenzivách opět zatlačena a začaly se hroutit Ústřední mocnosti na ostatních frontách, přiznalo vrchní velení poráţku. Na konci září roku 1918 poţadoval generál Ludendorff okamţité uzavření příměří. Z 3. na 4. října tak nově sestavená vláda Maxe Bádenského poţádala o příměří, ale Spojenci ţádali ještě před zahájením vyjednávání okamţité vyklizení okupovaných území a zastavení ponorkové války, tyto podmínky se tak rovnaly kapitulaci Německa. To bylo pro Ludendorffa nepřijatelné a ţádal znovuzahájení války, ale na nátlak vlády nakonec 26. října odstoupil. Na konci října se námořníci vzepřeli rozkazu námořního velení k poslednímu útoku flotily proti britskému válečnému loďstvu. Brzy vzpoury zachvátily i další přístavy a posádky ve městech ve vnitrozemí a revoluční nálada se šířila do dalších měst, kde občané ţádali ukončení války a abdikaci císaře. Ještě před podpisem příměří tak byla listopadovou revolucí monarchie svrţena. Císař Vilém II. abdikoval a 10. listopadu předal Max Bádenský vládu Friedrichu Ebertovi, předsedovi sociální demokracie (SPD – Socialistische Deutsche Arbeitspartei). Byla vytvořena prozatímní vláda lidových pověřenců.110 Jednání o příměří za německou stranu vedl stávající státní tajemník, politik katolického Centra, Matthias Erzberger se zástupci vládní koalice (sociálních demokratů, katolického Centra a německých demokratů). V čele Spojenecké komise stál vrchní francouzský velitel maršál Foch. Přes tvrdost podmínek 111 , které znamenaly kapitulaci Německa, byla smlouva o příměří 11. listopadu 1918 u Compiègne podepsána.

109

MORAVCOVÁ, Dagmar, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, Praha, 1998, s. 23

110

K listopadové revoluci srov.: MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006, s. 16-

– 25. 21. 111

MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, ročník 13, č. 3, s. 53-54: Poţadavky Dohody zahrnovaly: vyklizení všech okupovaných západních území, navrácení Alsaska a Lotrinska, vyklizení celého levého břehu Rýna a demilitarizování pásma na jeho pravém břehu v šířce třiceti kilometrů, anulování Brestlitevské mírové smlouvy. Okamţitě musely být vráceny peněţní prostředky a aktiva belgické centrální banky a vráceno rumunské a ruské zlato. Německo mělo také odevzdat první, tzv. věcné reparace (většinu těţkých zbraní, ponorek a válečných plavidel, 5 tisíc nákladních aut a lokomotiv, 150 tisíc ţelezničních vagónů).

56

Německé vojenské vedení se z jednání vyvázalo a přenechalo podepsání míru politikům, kteří měli převzít odpovědnost za příměří a podmínky mírové smlouvy. To mělo negativní dopad na politickou stabilitu zejména po rozšíření neblahé pověsti o „ráně dýkou“ („Dolchstosslegende“) do zad německé armády, kterou rozšířil pravicový tisk a podpořilo i vedení armády, jeţ nebylo ochotno přijmout plnou odpovědnost za německou poráţku. Tento mýtus svaloval vinu na listopadovou revoluci a stal se permanentním nástrojem politického boje opozice proti vládním stranám.112 Jiţ v lednu 1919 musela vláda čelit levicovému pokusu o převrat. Levicové skupiny sjednocené

v komunistickou

stranu

Německa

(KPD

–

Kommunistische

Partei

Deutschlands) chtěly uskutečnit své revoluční cíle vyhlášením republiky rad. Vojenské a dělnické rady, které vznikly v několika městech a spolkových zemích (Brémy, Bavorsko), měly převzít veškerou moc ve státě. Vláda tyto levicové snahy o puč potlačila s pomocí freikorpsů113 a reichswehru (oddíly pravidelné armády).114 Dne 19. ledna 1919 se konaly demokratické volby do Národního shromáţdění a následně byla vyhlášena tzv. Výmarská republika (oficiální název zněl Deutsches Reich). Nejsilnější stranou se stala sociální demokracie, která vytvořila tzv. výmarskou koaliční vládu s katolickým Centrem a Německou demokratickou stranou (DDP – Deutsche demokratische Partei). Ministerským předsedou byl zvolen sociální demokrat Philipp Scheidemann a prvním prezidentem se stal Friedrich Ebert. Ačkoli koaliční strany dostaly ve volbách dohromady 78 % hlasů a demokratické strany slavily velké vítězství, jiţ od počátku se nová republika nenacházela ve stabilní politické situaci. Vláda musela čelit nesmiřitelným odpůrcům nového zřízení na levé i pravé straně politického spektra, USPD a komunistům na levém křídle, a DVP a DNVP na pravém křídle.115 Velké reakce vyvolala mírová konference, která se konala 18. ledna v Paříţi, z níţ vyplynuly podmínky mírové smlouvy. Vláda poté musela čelit opakovaným pokusům o převrat.

112

K vzniku Výmarské republiky srov.: BRACHER, Dietrich Karl, FUNKE, Manfred, Die Weimarer Republik,1918-1933, Bonn 1987, s. 16-82. 113 MULLER, Helmut, Dějiny Německa, Praha, 2001, s. 240: Sbory dobrovolníků, bývalých vojáků a důstojníků, které se po válce odmítli vzdát a odevzdat zbraně. Vláda je vyuţívala při potlačování extrémní levice. 114 MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006, s. 28-29. 115 K vzniku Výmarské republiky srov.: BRACHER, Dietrich Karl, FUNKE, Manfred, Die Weimarer Republik, Deutschland 1918-1933, Bonn 1987, s. 16-82.

57

Kdyţ vláda podle Spojeneckých podmínek nařídila rozpuštění zborů Freikorpsů a dalších vojenských jednotek, důstojníci a vojáci se tomuto vládnímu nařízení vzepřeli. Vojenské jednotky 13. března 1919 obsadily vládní čtvrti v Berlíně a ţádali odstoupení vlády. Vláda odmítla a unikla do Dráţďan. Vůdce puče, Wolfgang Kapp, extrémní pravicový politik, spoluzakladatel Německé vlastenecké strany, se téhoţ dne prohlásil za německého kancléře. Oficiální vláda z Dráţďan vyzvala občany k odporu. Odbory vyhlásily generální stávku, k té se přidali i další dělníci a pracovníci státní správy. Po čtyřech dnech byla hrozba puče zaţehnaná, Kapp uprchl do zahraničí a vojáci se vrátili do kasáren. Této situace následně vyuţila komunistická strana (KPD) a zorganizovala v některých oblastech z generální stávky povstání proti vládě. V Porúří a Sasku dělnické ozbrojené jednotky obsadily některá průmyslová území. Vláda povolala armádní jednotky a freikorps a povstání bylo místy po krvavých bojích potlačeno.116 Zařazením této kapitoly jsem chtěl popsat, v jak obtíţné pozici byla vláda bezprostředně po válce, kdy byla republika několikrát na samé hraně existence.

5.4.

Pařížská mírová konference a její důsledky pro Německo

Mírová konference se konala za účasti delegátů z 32 zemí. Francouzskou delegaci vedl její ministerský předseda Georges Clemenceau, který konferenci i předsedal. V čele britské delegace byl premiér Lloyd George a americkou delegaci vedl prezident Woodrow Wilson. Vedle těchto představitelů rozhodujících vítězných velmocí se na důleţitých rozhodnutích ještě podílel zástupce Itálie, předseda vlády Vittorio Orlando, a pro otázky dálného východu zástupce Japonska. Výsledný návrh mírové smlouvy byl kompromisem mezi Wilsonovským idealismem, francouzskou touhou Německo co nejvíce hospodářsky i mocensky oslabit a britskou snahou zabránit nadměrnému posílení francouzských pozic. 117 Návrh byl 7. května 1919 ve Versailles předán německé delegaci, která se mohla vyjádřit pouze písemně.

116

K problémům výmarské koalice a k politickým otřesům z let l918-1920 srov.: MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006, s. 28-32 a s. 47-51; BRACHER, Dietrich Karl, FUNKE, Manfred, Die Weimarer Republik, Deutschland 1918-1933, Bonn 1987, s. 16-82. 117 MORAVCOVÁ, Dagmar, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, Praha 1998, s. 23 – 25.

58

5.4.1. Dopady mírových podmínek na Německo Německo podle mírových podmínek muselo postoupit Spojencům všechna plavidla přesahující 1 600 tun výtlaku, polovinu plavidel s výtlakem v rozmezí 1 000–1 600 tun a čtvrtinu svých říčních plavidel. Muselo se zavázat, ţe bude-li poţádáno, musí Spojencům postavit jakýkoli typ lodi do úrovně 200 tisíc tun (předválečná úroveň výroby obchodních lodí byla v Německu přibliţně 350 tisíc tun ročně) po dobu pěti let.118 Německo muselo postoupit Spojencům všechna práva na kolonie. Nejen suverenitu, ale i státní majetek a majetek německých státních příslušníků. Zabraný soukromý majetek měl slouţit k uhrazení zejména soukromých dluhů. V Alsasku a Lotrinsku byl vládní majetek vrácen Francii bez náhrady. Majetek Spojenců, který spadal pod německou jurisdikci, se měl okamţitě vrátit do vlastnictví Spojenců. Obchodní smlouvy uzavřené před válkou, včetně smluv soukromých, mohly být vypovězeny nebo obnoveny, jak Spojenci uznali za vhodné.119 Za zničené doly ve Francii muselo Německo bez náhrady a bez jakýchkoli břemen na patnáct let postoupit doly v Sársku. Správa oblasti byla svěřena Společnosti národů. Horní Slezsko, jeden z nejvýznamnějších uhelných revírů, mělo být v závislosti na plebiscitu rozděleno Německu a Polsku. Německu bylo rovněţ nařízeno nahrazovat ztrátu rozdílu předválečné produkce uhelných dolů ve Francii (10 let mělo dodávat 20 milionů tun uhlí ročně a dalších 5 let 8 milionů tun ročně). Jako součást reparací bylo Německo povinno ročně dodávat po dobu 10 let uhlí Francii, Belgii a Itálii. Dohromady tyto dodávky činily 25 milionů tun uhlí ročně. Německo se v oblasti vývozu a dovozu muselo zavázat, ţe bude se Spojenci a se sdruţenými státy pět let zacházet jako s nositeli doloţky nejvyšších výhod. 120 O rozsahu reparací se Spojenci nedohodli. Povinnost platit reparace byla součástí článku 231 mírové smlouvy, který označoval Německo jako jediného viníka války: „Vlády spojené a sdruţené prohlašují, a Německo uznává, ţe Německo a jeho spojenci jsou jako původci odpovědní za všechny ztráty a škody, jeţ utrpěly vlády spojené a sdruţené a jejich státní příslušníci následkem války, vnucené jim napadením od Německa a jeho spojenců. Německo poskytne náhradu za všechny škody, jeţ byly Spojencům a jejich majetku 118

RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 69-72, KEYNES, John, Maynard, Ekonomické důsledky míru, Brno 2004, s. 45. 119 K důsledkům mírové smlouvy srov.: KEYNES, John, Maynard, Ekonomické důsledky míru, Brno 2004, s. 46-47. 120 Tamtéţ, s. 55-60.

59

způsobeny agresí Německa na zemi, na moři i ve vzduchu.“ 121 Výčet všech nároků a způsoby plateb měl určit zvláštní orgán, reparační komise. V komisy byly zastoupeny vítězné velmoci a Belgie. Na konečné sumě se měla komise dohodnout do 1. května 1921.

5.4.2. Německá reakce na mírové podmínky Tyto podmínky vyvolaly v Německu na politické scéně silné reakce. V Národním shromáţdění proti těmto podmínkám ostře protestoval ministerský předseda Scheidemann. Všeobecně se politické strany přikláněly k názoru, ţe tuto smlouvu nelze podepsat.122 Německý protinávrh sestavený hospodářskými experty a průmyslníky v čele s Maxem Warburgem a Carlem Melchiorem a dalšími politiky v delegaci především odmítal vinu Německa na rozpoutání války a tedy i oprávněnost reparačních povinností. Němci tvrdili, ţe stávající podmínky znamenají hospodářskou destrukci Německa a ekonomická omezení a oslabení hospodářské kapacity Německa znamená nemoţnost splnění reparačních podmínek. Za podmínek, ţe si Německo zachová uzemní celistvost, ponechá kolonie, obchodní loďstvo a nepřijde o území Horního Slezska a přístav Gdaňsk, bude mít stejný přístup k mezinárodnímu obchodu jako Spojenci a za podmínek zrušení mnoţství dalších ustanovení Němci nakonec nabídli uhrazení 5 000 milionů liber (přibliţně 100 miliard zlatých marek). Navíc 80 % této kontribuce nemělo nést ţádný úrok.123 Keynes, který byl velkým kritikem mírové smlouvy a obhajoval německé námitky k výši splátek, tento návrh označil jako velmi vypočítavý a prohnaný a vzhledem k faktu, ţe ve své podstatě rušil většinu mírových podmínek, za nepřijatelný.124 Vypočítal, ţe po odečtení všech dodávek realizovaných podle příměří, tedy odvodů ţelezničního a státního majetku na postoupených územích, a započítání poměrného státního dluhu na těchto územích byla hodnota německé nabídky reálně jen 1,5 milionu liber (31 miliard zlatých marek). Na druhou stranu i tuto finanční nabídku povaţoval za přiměřenou vzhledem k platební schopnosti Německa.125

121

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, ročník 1921, sv., částka 53, s. 728-729. MULLER, Helmut, Dějiny Německa, Praha 2001, s. 239-240. 123 MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, ročník 13, č. 3, s. 54. 124 KEYNES, John, Maynard, Ekonomické důsledky míru, Brno 2004, s. 147. 125 Tamtéţ, s. 147-150. 122

60

Tento návrh Spojenci odmítly, německé protestní nóty a nabídky byly striktně zamítnuty a podmínky mírové smlouvy byly 16. června předány ve formě sedmidenního ultimáta.

5.4.3. Ultimátum Spojenců a politická krize v Německu V případě odmítnutí Spojenci hrozili obnovením bojů a vojenskou okupací celého Německa. Jediného ústupku bylo dosaţeno v případě Horního Slezska, kde byl umoţněn plebiscit. V Sársku byla francouzská správa nahrazena na 15 let správou Společnosti národů. Ale klauzule o vině Německa na rozpoutání války a odpovědnosti za škody a ztráty byla ještě zostřena.126 Německá delegace označila podmínky za neúnosné a nesplnitelné. Oficiální stanovisko vlády označilo návrh za „úplné hospodářské zničení Německa“. 127 Po tomto ultimátu vznikla v Německu vnitropolitická krize, Scheidemannova vláda mírovou smlouvu odmítla podepsat a podala demisi. V Národním shromáţdění se následně vedly velké spory o podepsání smlouvy. Proti podepsání se stavěla německá demokratická strana i velká část sociálních demokratů. Nakonec všechny strany uznaly bezvýchodnost situace a uznaly čestné motivy nové vlády a Národní shromáţdění 21. června 1919 zmocnilo novou vládu v čele s Gustavem Bauerem smlouvu podepsat. I přes bezvýchodnost situace, kterou uznaly politické strany, byl ale podpis smlouvy brán jako zrada výmarské koalice a zrada na celém národě a vláda po podpisu musela neustále čelit kritice především politické pravice.128 Co se týká reparací, bylo Německu nařízeno do 1. 5. 1921 zaplatit miliardu liber (20 miliard zlatých marek) ve zboţí nebo devizách.

5.4.4. Reparační otázka a konečný předložený účet pro Německo Navzdory kritice přineslo podepsání smlouvy do určité míry krátkodobé uklidnění vnitropolitické situace uvnitř Německa. O celkové sumě reparací, jak bylo řečeno, dosud nebylo rozhodnuto, a tak byla reparační otázka v Německu na krátkou dobu odsunuta do pozadí. Na mezinárodní scéně se reparační problém stal příčinou velkých střetů a stal se politickou otázkou. Francie brala reparace jako politický poţadavek a odmítala je vázat na momentální platební moţnosti Německa, čímţ se stavěla proti kompromisním návrhům ekonomických expertů vycházejících z ekonomické reality. Mezi lety 1920–1923 se 126

MORAVCOVÁ, Dagmar, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, Praha 1998, s. 32. MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006, s. 28-32 a s. 37. 128 Tamtéţ, s. 37-40. 127

61

konalo 22 mezinárodních konferencí, které se nevyhnuly projednávání reparačního problému.129 Na Spojenecké konferenci v Boulogne (21. června 1920) byl předloţen první plán placení reparací. Podle tohoto návrhu mělo Německo zaplatit 269 miliard zlatých říšských marek. Tyto reparace mělo zaplatit během 42 let. První návrhy a odhady, kolik by Německo mělo zaplatit, ale padaly jiţ dříve. Francouzský ministr financí Klotz v září 1919 odhadoval oprávněné nároky Spojenců na 311 miliard zlatých marek. Některé britské odhady reparačních sum začínaly na 450 miliardách zlatých marek. Tyto odhady byly spíše součástí politického volebního boje a měly u voličů vzbudit dojem, ţe Německo převezme a zaplatí státní dluhy jednotlivých zemí. V tomto duchu hovořil i britský ministr obchodu, sir Eric Geddes, kdyţ prohlašoval: „Z Německa dostaneme všechno, co se dá vymačkat z citronu, a ještě trochu navíc.“130 Keynes v době konání paříţské mírové konference v roce 1919 odhadl poţadavky mírové smlouvy na 8 miliard liber (160 miliard zlatých marek), přičemţ prohlásil, ţe reálný odhad toho, kolik opravdu Německo můţe zaplatit, je 40 miliard zlatých marek. Současně však zdůrazňoval neblahé ekonomické důsledky reparací na německou ekonomiku a celý evropský hospodářský systém. Spravedlivým poţadavkem by podle Keynese bylo ţádat zhruba 2,1 miliardy liber.131 Po konferenci v Bolougne následovala mezinárodní konference v belgickém Spa (červenec 1920). Jednání o reparacích příliš nepokročila, Francie trvala na tvrdém přístupu, ke kterému se přiklonil i umírněnější Lloyd George.

132

Po opakovaných sporech

o nedodrţování dodávek uhlí ze strany Německa, které tvrdilo, ţe kvóty jsou příliš vysoké, Francie obsadila v dubnu roku 1920 města Frankfurt, Darmstadt, Homburg a Hanau. Teprve pod hrozbou dalších vojenských sankcí musela nakonec německá delegace podepsat protokol o dodávkách uhlí. Na konferenci Nejvyšší spojenecké rady v Paříţi 1921 Francie prezentovala další (podle odhadů J. M. Keynese a německých návrhů) velmi vysoký návrh reparačních povinností v celkové výši 212 miliard marek, splatný v ročních splátkách 12 miliard. Tyto 129

MORAVCOVÁ, Dagmar, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, Praha 1998, s. 67-

69. 130

KEYNES, John, Maynard, Ekonomické důsledky míru, Brno 2004, s. 95, s. 96, 107. Tamtéţ, s. 90. 132 MORAVCOVÁ, Dagmar, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, Praha 1998, s. 69. 131

62

splátky by přesahovaly celý tehdejší německý rozpočet třikrát. Tyto obrovské reparační nároky byly na konferenci jen mírně upraveny a německé vládě byl předán plán, který počítal s ročními splátkami od 2 do 6 miliard marek, přičemţ celková výše reparační sumy byla stanovena na 226 miliard marek. Německá vláda jej následně odmítla a přišla s řádově niţším protinávrhem 30 miliard marek a s poţadavkem dalších ústupků, které situaci ještě víc vyostřily. Spojenci v reakci obsadili přístavy na Rýnu (Duisburg, Düsseldorf, Ruhrort), Francie zavedla celní hranici kolem celého okupovaného Porýní a bylo zadrţeno 50 % výnosů z německého exportu.133 Po předchozích neúspěšných konferencích o reparačních otázkách se 5. května 1921 Spojenci rozhodli plán reparačních plateb oznámit ve formě ultimáta (tzv. londýnské ultimátum). Německé vládě byla oznámená konečná suma reparací v celkové výši 132 miliard zlatých marek (předválečných marek v kurzu 4,2 marky za 1 americký dolar) spolu s plánem plateb. Německá vláda musela ultimátum podepsat do šesti dnů, jinak Spojenci hrozili okupací Porúří. Londýnský plán byl o něco mírnější neţ předchozí návrhy, ale přesto v Německu vyvolal šok a vedl k další vládní krizi a k pádu vlády. V těchto podmínkách měl prezident velké obtíţe jmenovat novou vládu. Vnitropolitická krize byla ukončena aţ obnovením výmarské koalice a jmenováním Josepha Wirtha z katolického Centra kancléřem. Vláda přijala podmínky 11. května 1921 (24 hodin před vypršením ultimáta). Wirthova vláda měla prezentovat politiku plnění, prezentovat tak politickou vůli, ale akceptovat reparační poţadavky ochotna nebyla. Snahou plnit podmínky mírové smlouvy chtěla prokázat ekonomickou nesplnitelnost reparací.134

133

MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 56-57. 134 MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006, s. 55-60, MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 56-59.

63

Obrázek 2: Návrhy reparačních plateb v miliardách zlatých marek

V předchozím textu jsem uvedl stručný souhrn reparačních návrhů a německých reakcí na ně. Pro přehlednost ještě uvádím obrázek č. 2 s přehledem sum reparačních plánů. Londýnský plán reparační sumy značně převýšil odhady J. M. Keynese ohledně platebních moţností Německa. Londýnské ultimátum v Německu způsobilo obrovský šok, suma byla diametrálně jiná neţ představa německé vlády, která navrhovala zaplatit, jak jsem jiţ uvedl, 30 miliard marek135, navíc i tento návrh v Německu vyvolal vlnu nevole a přední němečtí průmyslníci ho vůbec odmítli akceptovat. 136 Na druhou stranu byl přibliţně dvojnásobně niţší neţ předchozí, především francouzské návrhy. Plán nepočítal také s okamţitým splácením celé sumy. Reparační povinnosti totiţ byly rozděleny do tří skupin (dluţní úpisy A, B a C). Ty postupně mělo Německo dát do oběhu. Aktuální byly první dvě série dluhopisů ve výši 12 a 38 miliard splatné v ročních splátkách ve výši 2 miliardy marek zvýšené o 26 % výnosů z německých cel. Dohromady byla roční anuita ve výši aţ 3 miliardy marek (144 milionů liber podle předválečného kurzu). Aktuální reparační zátěţ, kterou mělo německé hospodářství nést, byla tedy jen 50 miliard, ale zbývajících 80 miliard nebylo nijak odpuštěno, mělo být zaplaceno, aţ bude Německo schopno platit větší sumu, neţ dohromady činily první dvě série. Německo bylo postaveno před několik demotivujících faktorů, které silně ovlivňovaly jeho snahy platit reparace. Na reparačním plánu se německá vláda nemohla 135

Této částce se také rovnala německá nabídka z mírové konference z roku 1919. V obrázku č. 2 je uvedena její nominální hodnota 100 miliard marek, ale jak jsem v předchozí kapitole uvedl, J. M. Keynes její reálnou výši odhadl jako přibliţně třikrát niţší. 136 MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006, s. 57-58.

64

nijak podílet. Německu byl předepsán v podobě ultimáta, a vláda se tak morálně nemusela cítit být vázaná snahou nastavit v ekonomice takové procesy, které by zajistily prostředky na placení reparací. Splátky byly nastaveny spíše tak, ţe při zlepšení německých financí by Německo také muselo platit vyšší sumy reparací. Zaplacením série A a B tak před Německem leţela další, ještě vyšší reparační povinnost s dosud nedefinovanou výší splátek. Navíc celá tíha reparací leţela pouze na Německu, neboť v důsledku kolapsu maďarských a rakouských financí bylo jasné, ţe tyto státy nebudou schopny generovat sumu reparací a ţe jim v podstatě budou odpuštěny. Naprosto odlišné očekávání výše reparací a řádově niţší německé návrhy jsem jiţ zmiňoval. Na tomto místě bych ale také měl uvést, ţe Německo se v případě vítězství ve válce chystalo na Spojence uvalit také vysoké reparace. Dokonce podle některých výroků měly být Německem uvalené reparace ještě vyšší neţ ty Spojenecké. Německý ministr financí Karl Helfferich v roce 1915 počítal s uvalením reparací na Spojence, kteří je budou nést velmi dlouhou dobu. „Iniciátoři této války vytvořili břímě v podobě miliard, nechme je, ne nás, nést tuto zátěţ desetiletí.“137 Reparace od Spojenců tak měly podle Helffericha financovat hlavně státní dluh Německa. Max Warburg jiţ v roce 1914 navrhoval sumu 50 miliard marek, kterou by mělo Německo poţadovat jako reparace, a to v případě, ţe by války trvala jen čtyři měsíce. V roce 1918 byl uţ mnohem skromnější, ale i tak plánoval odškodné od Spojenců ve výši 100 miliard marek.138 Po kapitulaci bylo také jasné, ţe německá vláda se musí připravit na vysoké odškodné, které bude muset zaplatit. Jiţ tvrdost podmínek kapitulace předznamenávala budoucí vysoké poţadavky Spojenců. Sám Warburg jako člen německé delegace ve Versailles varoval předem vládu, ţe poţadavky Dohody budou extrémně tvrdé, a předpokládal, ţe břemeno výdajů bude Německo nést aţ 45 let. Ještě před konáním paříţské mírové konference varoval, ţe poţadavky Spojenců budou vyšší neţ odhady ministra financí Eugena Schiffera, který mluvil o 20 aţ 30 miliardách marek139. V této kapitole jsem chtěl objasnit, v jak obtíţné situaci se Německo po válce nacházelo. Byla to velmi nestabilní politická situace způsobená jak vnitřními, tak vnějšími 137

Řeč Helffericha před Reichstagem z roku 1915 v: GOING, Chase, German War Finance, in: Journal of Political Economy, Vol. 24, No. 6, 1916, s. 542, vlastní překlad. 138 FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 349. 139 Tamtéţ, s. 149.

65

podněty, nepříznivými podmínkami v mezinárodním obchodu jak pro Německo samotné, tak obecně pro celou Evropu. Pouhým výčtem dopadů mírové smlouvy je zřejmé, ţe do poválečné doby vstoupilo Německo velmi ekonomicky oslabené oproti předválečnému období. A nakonec tu byl velmi významný problém reparací, který ovlivňoval jak politickou, tak ekonomickou situaci v Německu, ale i situaci v rámci Evropy. Odpověď na otázky, do jaké míry tyto faktory, především pak reparace ovlivňovaly poválečnou hospodářskou politiku Německa ve vztahu k inflaci a jak se německé hospodářství vyvíjelo jako celek, bude předmětem následující kapitoly.

66

Šestá kapitola Německé poválečné hospodářství V kapitolách o válečné ekonomice jsem popsal zvolený způsob financování deficitů státního rozpočtu a rizika plynoucí z růstu peněţní nabídky a růstu zadluţení. Toto zadluţení, tedy naakumulované válečné náklady, měly být vzhledem ke způsobu financování spláceny po válce, aţ německá ekonomika začne generovat příjmy, které nebudou pohlcovat válečné výdaje. Jak prohlašoval ke konci války ministr financí Helfferich: „Aktuální ztráta bohatství, dluhy a závazky jsou zajištěny veškerou pracovní silou a zdanitelnou kapacitou německého hospodářství.“140 Mohlo jistě jít o typicky patriotickou rétoriku, ale je pravděpodobné, ţe např. prezident říšské banky Havenstein a další němečtí národohospodáři, kteří se podíleli na válečné fiskální a monetární politice, nepředpokládali, ţe Německo bude donekonečna produkovat obří deficity státních rozpočtů a ţe bude říšská banka donekonečna zvyšovat svá portfolia státních dluhopisů a navyšovat nabídku peněz, které bude předávat vládě. Je moţné, ţe politikové a národohospodáři měli ještě v paměti abnormální předválečný ekonomický růst Německa, kdy se země za několik málo let stala průmyslovou velmocí světa, a předpokládali, ţe po válce bude německé hospodářství mít opět potenciál růst a vygeneruje pro stát prostředky potřebné na splácení nadělaných dluhů. Jiţ méně pravděpodobně předpokládali hloubku poválečného zadluţení, následky minulé finanční politiky a další negativní faktory, kterým po válce Německo muselo čelit. Ty byly zmíněny v předešlé kapitole v popisu poválečné situace v rámci Evropy a Německa.

6.1.

Faktory ovlivňující poválečné rozpočty

Výdajovou stranu rozpočtu zatěţovaly během války především válečné náklady. Ty po skončení války klesly na minimum, ale byly zde další faktory a skutečnosti, které zatěţovaly poválečné rozpočty. Byly to náklady spojené s následky války samotné, produkty minulé finanční válečné politiky a náklady spojené s aktuálně zvolenou politikou a z vnějšku vynucené náklady v podobě reparačních nákladů, kterým budu věnovat zvláštní kapitolu.

140

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 50.

67

6.1.1. Sociální náklady na postižené válkou Německo ztratilo z evropských průmyslových velmocí nejvíce muţů, a to především v produktivním věku. Téměř tři miliony muţů ve válce utrpěly zranění takové rázu, ţe se staly doţivotními invalidy. Z veřejných zdrojů tak bylo nutno platit penze 800 tisíc invalidů a další sociální pomoc 533 tisícům válečných vdov a 1,2 milionu sirotků. 141 Rozpočet tak byl také zatíţen o tyto výdaje na pozůstalé a zraněné.

6.1.2. Negativní efekty minulé finanční politiky Rozběhnutá inflace a další nafukující se nabídka peněz na konci války tlačila na další zvyšování cen a tím i na zvyšování veřejných výdajů. Ve druhé polovině války značně vzrostly náklady na obsluhu státního dluhu (viz graf č. 15). Nutné hrazení dluhové sluţby tak bylo další zátěţí pro poválečné rozpočty Německa. Jen samotné výdaje na hrazení dluhové sluţby byly na konci války přibliţně čtyřikrát vyšší neţ říšské rozpočtové příjmy z roku 1913.

Graf 15: Růst dluhové služby Německa 142 v letech 1914–1918, (miliony marek)

6.1.3. Náklady transformace a politiky zaměstnanosti V rámci válečného hospodářství byly ţeleznice a pošta transformovány do státního sektoru. V průběhu války vykazovaly vysoké deficity v hospodaření a po válce vyţadovaly další státní prostředky. Především ţeleznice vyţadovaly značné státní prostředky v důsledku 141

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 357. Zdroje dat: ROESSLER, Konrad, Die Finanzpolitik des Deutschen Reiches im Ersten Weltkrieg, Berlin 1967, s. 197-199; FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 40-41, vlastní graf. 142

68

nedostatečných investic v průběhu války a nutnosti obnovy vozového parku v důsledku plnění mírových podmínek. Mezi roky 1920–1923 se schodek v hospodaření drah rovnal dokonce čtvrtině říšského deficitu. Investice do ţeleznic a loďařského průmyslu činily v letech 1919 a 1920 12 bilionů marek.143 Vláda hned na počátku existence čelila několika pokusům o převrat. Obávala se především bolševické revoluce a její prioritou se stala vysoká zaměstnanost, nesáhla tak k rozpočtovým škrtům a fiskální restrikci a snaţila se drţet velmi nízkou míru nezaměstnanosti, která v roce 1919 dosáhla jen 3,7 %, 3,8 % v 1920, 2,8 % v roce 1921 a 1,5 % v roce 1922.144 Toho bylo ale dosaţeno za cenu vysokých státních výdajů. Byly to například zmíněné investice do loďařského průmyslu a ţeleznic, které měly zajistit tvorbu pracovních míst.

6.1.4. Neúspěšná daňová reforma V době války se federální státy vzdaly některých přímých daní. Ve druhé polovině války bylo dosaţeno zvýšení daňových příjmů do říšského rozpočtu, ale hlavní daňové výtěţky nesly především speciální válečné daně, které mohly být jen těţko pouţívány v době míru. Daňová soustava tak stále čekala na potřebnou reformu. Erzbergerova finanční reforma proběhla na přelomu let 1919/1920 a podstatně změnila daňový systém a posílila fiskální moc ústřední vlády. Stouplo přímé zdanění (ze 4 % v některých případech aţ do výše 60 %) i nepřímé zdanění. V lednu 1919 byla zavedena říšská krizová kapitálová daň (Reichsnotopfer).145 I kdyţ nová opatření přinesla zvýšení části rozpočtu financované z daní, později se tento poměr opět sníţil. Krizová daň v letech 1920–21 vynesla 9 900 milionů marek, ale o rok později uţ jen 4 100 milionů marek.146 I kdyţ se příjmy z daní v letech 1920 a 1921 zvýšily, deficity rozpočtů stejně jako ve válečných letech po roce 1916 zdaleka neeliminovaly a jen stěţí pokryly rostoucí dluhovou sluţbu. Navíc inflace, která se v polovině roku 1919 výrazně zvýšila, začala negativně ovlivňovat daňové příjmy. Daňoví poplatníci, kterým se nezdaňoval příjem přímo u zdroje,

143

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 357. FERGUSON, GRANVILLE:Weimar on the Volga, in: The Journal of Economic History, Vol 60, No. 4, 2000, s. 1065. 145 MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 56. 146 MOULTON, Harold, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 162. 144

69

měli silné motivace zpoţďovat platby daní nebo dokonce platit penále za překročení zákonných termínů, protoţe v podmínkách vysoké inflace zaplatili reálně tím méně, čím více zpozdily své platby. V dalších případech bylo odkládání splátek daní povoleno zákonem a v podmínkách vysoké inflace výhodné. To byl případ krizové daně, která se mohla platit ve splátkách po dobu aţ 47 let a byla úročena jen pěti procenty, a byla-li inflace vyšší neţ úrok, bylo výhodné splátky odkládat. Inflační očekávání se tak stále více a více zabudovávalo do očekávání lidí.147 Daňová reforma, které měla stabilizovat a zajistit příjmovou stranu rozpočtu, je tak všeobecně hodnocena jako neúspěšná. Ferguson dokonce uvádí, ţe byla záměrně špatně připravena kvůli vyhýbání se reparačním platbám.148 Podle H. G. Moultona byla reforma neúspěšná především kvůli těţkým politickým podmínkám a obtíţnosti reformy samotné, kdy vláda měnila celý daňový systém i daně samotné, navíc s řádově vyššími sazbami neţ v době války i před ní.149 Příjmovou stranu rozpočtu se tak od konce války stabilizovat nepodařilo a z dostupných údajů vyplývá, ţe reálné příjmy dokonce postupně klesaly, především v důsledku rostoucí inflace.

6.2.

Deficitní fiskální politika

Konec války měl znamenat konec nebo přinejmenším sníţení obrovských státních deficitů, tedy obrovského zadluţování státu, které bylo důsledkem na tehdejší dobu nezměrných státních výdajů na vedení války a způsobu jejich financování. Z následujících údajů ale vyplývá, ţe i bezprostředně po válce pokračovalo deficitní financování státních výdajů a i poválečné rozpočty skončily v hlubokých schodcích (viz tab. 16 a tab. 17).150

147

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 350. Tamtéţ, s. 351. 149 MOULTON, Harol, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 160-165. 150 Zdroje dat pro tabulky č 16 a č. 17: BRESCIANI-TURRONI,Constantino, The Economics of Inflation, London 1937, s. 430-440; MOULTON, Harold, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 155-160. 148

70

Tabulka 16 Německé říšské poválečné rozpočty v běžných cenách (miliony marek) Rok

Celkové výdaje

Běžné příjmy

1919–1920

47 000

11 000

1920–1921

182 000

59 000

1921–1922

244 000

91 000

1922–1923

763 0000

1 558 000

Tabulka 17: Německé říšské poválečné rozpočty ve zlatých markách (miliony marek) rok 1919

Výdaje 8 559

Příjmy 2 559

1920

9 328

3 178

1921

6 651

2 927

1922

3 950

1 488

1923

5 278

518

Sloţitá vnitropolitická situace v Německu, nepříznivý ekonomický a politický vývoj v Evropě, dopady mírové smlouvy v podobě ztrát nerostných, průmyslových kapacit a ztrát majetku v zahraničí, sociální náklady na postiţené válkou, to byly faktory, které jistě komplikovaly finanční stabilizaci, ale podle mého názoru finanční situaci více destabilizovaly faktory rostoucí inflace a dluhové sluţby. Ty byly nejprve negativními efekty minulé válečné finanční politiky, ale postupně se stávaly důsledky aktuální finanční politiky, která pokračovala v deficitním financování veřejných rozpočtů. O způsobu jejich hrazení se zmíním v závěru této kapitoly. Mělo být tedy motivací vlády tento finanční vývoj změnit a vyhnout se tak dalším, stále větším problémům, kterým musela čelit. Faktem ale bylo, ţe ve fiskální politice ihned po válce pokračoval podobný vývoj jako během ní. Vláda bezprostředně po skončení války rozpočty nestabilizovala. Dá se říci, ţe setrvačně pokračovala v politice, v níţ byly běţné daňové příjmy nepoměrně překračovány výdaji. Tento poválečný vývoj ukazuje následující graf č. 16. 151 Jiţ první poválečný rozpočet, kdy Německo plnilo jen věcné reparace a o sumách reparací se ještě pouze jednalo, byl ve svých parametrech podobný jako válečné rozpočty. Válečné rozpočty ve

151

Zdroje dat z: BRESCIANI-TURRONI,Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London, 1937, s. 430-440; MOULTON, Harold, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 155-160; Statistisches Jahrbuch für das Deutsche Reich 1924/25, Berlin 1925, s. 348.

71

stejném srovnání uvádím v grafu č. 17.152 V obou obdobích, v době války i po ní, silně převaţují rozpočtové výdaje nad příjmy z daní. Graf 16: Relativní porovnání velikosti běžných příjmů (daňových příjmů) k celkovým výdajům v poválečných rozpočtech Německa (1919–1923)

Graf 17: Relativní porovnání velikosti běžných příjmů a celkových výdajů ve válečných rozpočtech Německa (1914–1918)

6.3.

Inflační monetární politika

Nebezpečí dalšího růstu peněţní nabídky bylo stále reálné, protoţe i metoda financování deficitů bezprostředně po válce pokračovala stejným způsobem jako ve válečných letech, tedy za pomoci zvyšování nabídky peněz. To dokumentují tyto údaje. Od října roku 1918 do června 1919 vzrostla hodnota vydaných vládních dluhopisů ze 48 bilionů na 74 bilionů marek. To představovalo nárůst o 54 % za období kratší neţ jeden rok, 28 bilionů těchto dluhopisů skončilo v portfoliu banky a došlo tak k dalšímu 152

Zdroj dat: FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 40; MOULTON, Harold, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 155-160; Statistisches Jahrbuch für das Deutsche Reich 1924/25, Berlin 1925, s. 348, vlastní výpočty.

72

navýšení bankovek v oběhu.153 Do konce roku 1919 vzrostla hodnota bankovek v oběhu na 35 698 milionů marek. 154 Jestliţe ještě na konci války byla hodnota bankovek v oběhu přibliţně o 650 % vyšší neţ v předválečném období, tak nyní byla jejich hodnota vyšší jiţ o 1 700 %. Kontinuálně stoupala i hodnota vydaných úvěrových bankovek, z 12,6 na 19,8 bilionů. Jestliţe se zpětně podíváme na tabulku č. 7, je zřejmé, jak se zrychlilo tempo nárůstu těchto bankovek. Skoro polovinu vlastnila říšská banka, která je poţívala jako téměř primární krytí pro emitované bankovky, neboť hodnota zlatých rezerv od října roku 1918 do června 1919 poklesla z 2550 milionů marek na 1150 milionů.155 V oblasti monetárních pravidel se vývoj také nezměnil, nastaveným mechanismem vláda dál financovala své výdaje, a jelikoţ nevytvářela výrazně niţší deficity neţ za války, dál enormně rostlo portfolio říšských dluhopisů v centrální bance a jiţ popsaným způsobem pak rostla nabídka peněz. Chtěl bych navíc zdůraznit, ţe v prvním roce po válce, ze kterého jsem uvedl nárůsty některých monetárních veličin, ještě Německo nebylo nuceno plnit reparační poţadavky v hotovosti, coţ by přímo zatěţovalo rozpočet a zvyšovalo tak deficity. Vlivu reparací budu věnovat následující kapitolu.

6.4.

Vliv reparační zátěže

Reparační zátěţ byla v té době nejdiskutovanější ekonomický problém, pro německé politiky byla jednoznačně největší zátěţí německého hospodářství. Dodnes je vliv reparací na inflační vývoj a vznik hyperinflace v řadě ekonomických studií hodnocen velmi rozdílně. Ferguson připouští, ţe nelze věrohodně doloţit, ţe celková výše reparací představovala pro Německo neúnosnou zátěţ, ale uvádí, ţe splátky nebyly nadměrné, ţe si je spíše Spojenci nedokázali účinně vynutit a vybrat.156 Moravcová uvádí, ţe současní národohospodářští historikové se ve své většině shodují v názoru, ţe ačkoli německé reparace představovaly tíţivý problém pro zemi 153

BRESCIANI-TURRONI,Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 439. 154 FAIRCHILD, Fred, German War Finance- A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, s. 254. 155 FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993, s. 158. 156 FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 353.

73

v poválečné době, jejich reálná zátěţ byla mnohem menší, neţ na jakou si Německo stěţovalo. Zatímco starší historiografie vidí hlavní příčinu katastrofálního vývoje hospodářství směrem k hyperinflaci především v reparační zátěţi.157 Velmi rozdílné jsou také odhady toho, kolik Německo do roku 1923 reálně zaplatilo. Webb odhaduje, ţe Německo v letech 1920–1923 zaplatilo reparace v hodnotě 6,5 aţ 7,7 miliard zlatých marek. 158 Ferguson uvádí odhad 8–13 zlatých miliard marek za stejné období.159 Tyto odhady vycházely z oficiálních odhadů reparační komise, která ohodnotila odvedené reparace do ledna 1923 na 8 miliard zlatých marek (1,7 miliard v hotovosti, 3,6 v naturálních odvodech a 2,5 miliard jako hodnotu majetku na postoupených územích).160 Německo naproti tomu ocenilo hodnotu odvedených reparací do ledna 1923 na 56,5 miliard zlatých marek. Jiţ v lednu 1920 na konferenci v belgickém Spa německá strana předloţila kalkulaci zaplacených reparací ve výši 20 miliard zlatých marek.161 Moulton a McGuire vysvětlují rozdíly v odhadech Spojenců a německé strany v rozdílném ohodnocení soukromého majetku německých občanů na postoupených územích a upozorňují na fakt, ţe jednotlivé zabrané německé podniky měly takovou povahu, ţe v případě jejich vyjmutí z německé obchodní sítě došlo k přetrhání obchodních vztahů, čímţ významně ztratily na trţní hodnotě. Vznikl tak následně rozdíl mezi tím, kolik Německo ztratilo a kolik Spojenci prodejem získali, který se promítal i do způsobu ohodnocení německých aktiv. Jejich odhad hodnoty reparací, odvodů a transferů majetku Německa odvedených od konce války do září 1922 byl 25 miliard zlatých marek. 162 Keynesův odhad za stejné období byl téměř stejný jako Moultona a McGuireho (26 miliard marek). V důsledku velmi rozdílných přístupů k ohodnocení reparačních odvodů je sloţité odhadnout reálnou zátěţ reparací na hospodářství. Především je důleţité rozlišit, které

157

MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 48-50. 158 GRANVILLE, Brigitte, FERGUSON, Niall,: „Weimar on the Volga“:Causes and Consequences of Inflation in 1990s Russia Compared with 1920s Germany, in: The Journal of Economic History, Vol 60, No. 4, 2000, s. 1069. 159 FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 353. 160 MOULTON, Harol, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 64. 161 Tamtéţ, s. 65-66. 162 K aspektům ohodnocování německých reparací srov.: MOULTON, Harol, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 70-76.

74

poloţky měly přímé negativní dopady na německý rozpočet, tedy přímo zvyšovaly rozpočtové výdaje, a které měly vliv spíše nepřímý. V tabulce č. 18 na další straně uvádím některé reparační poloţky podle různých ocenění. Tabulka 18: Ocenění některých položek německých reparací za období 1919–1923 (v milionech zlatých marek) 163

Mezi poloţky uvedené v tabulce, které měly vliv spíše nepřímý, bych zařadil: zabavený soukromý obchodní majetek na postoupených územích, zabavený státní majetek, zabavené obchodní lodě, zabavené nevojenské vybavení. U těchto poloţek jsou vidět největší rozdíly v hodnocení, ale je nutné poznamenat, ţe jejich ohodnocení nemělo vliv na platby, které Německo plnilo a muselo plnit. Na jejich základě si mohlo pouze sníţit celkovou sumu reparací. Jejich vliv vidím v hospodářském oslabení Německa. Soukromý obchodní majetek a obchodní loďstvo mohly být součástí německé produktivní činnosti a generovat velké příjmy soukromého sektoru. Jejich vliv na státní rozpočet tedy byl v ztracených příjmech v podobě odvodu všech typů daní. Německo by v ţádném případě do státního rozpočtu nezískalo hodnoty v uvedeném ocenění. Velké finanční prostředky vyţadovaly nahrazování ztraceného obchodního loďstva a zabaveného ţelezničního vybavení, ale bylo především politickým rozhodnutím hradit velké části těchto investic ze státní pokladny. Je velmi diskutabilní, jakou ztrátou pro státní rozpočet byla konfiskace státního majetku na postoupených územích a ztráta kolonií, neboť tyto poloţky mohly být po válce pro státní rozpočet spíše zátěţí. V souhrnu lze říci, ţe vliv těchto poloţek je velmi těţké trţně ohodnotit.

163

Zdroje dat: MOULTON, Harol, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, s. 56-75; HOLTFRERICH, Carl-Ludwig, Die deutsche Inflation 1914-1923: Ursachen und Folgen in internationaler Perspektive, New York 1980, s. 135-150.

75

Přímou zátěţ pro poválečné říšské rozpočty do přijetí londýnského ultimáta tak představovaly především tzv. věcné reparace (dodávky uhlí, koksu a dalších surovin) a další nepřímé náklady na provádění Versailleské mírové smlouvy. Jednalo se především o náklady na Spojenecké okupační jednotky, které dokonce v některých letech dosahovaly poloviny celkové reparační zátěţe. Od května 1921 Německo muselo plnit reparace podle londýnského plánu, který mu nařizoval zaplatit do srpna jednu miliardu zlatých marek, v dalších letech mu pak bylo nařízeno platit roční anuitu ve výši přibliţně tří miliard zlatých marek. První platbu jedné miliardy marek německá vláda splnila. V lednu 1922 za zhoršující se hospodářské situace dosáhla zmírnění plateb na 2,17 miliard marek (720 milionů v hotovosti a zbytek ve věcných dávkách). V létě téhoţ roku se ale situace uvnitř německé ekonomiky natolik zhoršila, ţe německá vláda byla nucena poţádat o moratorium na splátky v hotovosti do roku 1924 a oznámila, ţe bude schopna platit pouze věcné dávky v maximální výši 1,45 miliard.164 V reakci na tento vývoj se ještě více zostřil postoj Francie, která spolu s Belgií a Itálií trvala na dodrţování reparačních povinností. Reparační komise pak 9. ledna 1923 přijala rozhodnutí o okupaci Porúří jako reakci na neplnění dodávek uhlí a dřeva. Dva dny na to francouzské a belgické jednotky vstoupily do Porúří. Váhu těchto reparačních povinností, tedy plateb v hotovosti, věcných reparací a dalších nákladů, včetně nákladů na Spojenecká vojska, které přímo zvyšovaly náklady říšského rozpočtu a tím i jeho deficity, ukazuje následující graf č. 18.165

164

RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 74. Zdroje dat: BRESCIANI-TURRONI,Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, MOULTON, Harol, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923, FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, vlastní výpočty. 165

76

Graf 18: Německé výdaje a příjmy státního rozpočtu ve vztahu k reparacím v letech 1920–1923

Modré sloupce znázorňují velikost reparačních nákladů, resp. o kolik by se sníţily zelené sloupce výdajů, kdyby reparace Německo neplatilo. Z tohoto grafu je patrné, ţe hlavně v letech 1921 a 1922 byla zátěţ značná. Podle různých zdrojů reparace tvořily v roce 1921 30–40 % říšských nákladů, v roce 1922 to bylo přibliţně 30 %166. V obou těchto letech náklady na reparace převyšovaly nad celkovými příjmy říše. To můţe vyvolávat dojem, ţe to byly primárně reparace, které rozloţily německé finance a roztočily spirálu inflace, jeţ začala enormně a nepřetrţitě stoupat v polovině roku 1921, právě v době vysoké reparační zátěţe. V tomto duchu se nesla argumentace německých politiků, kteří poukazovali na nemoţnost plnění reparačních povinností, neboť plnění v poţadovaném rozsahu vede k inflaci a ke kolapsu směnného kurzu marky. Kdyby Německo ţádné reparace neplatilo, inflace mohla být niţší, protoţe by vláda nebyla nucenu v takovém rozsahu vydávat dluhopisy na financování svých deficitů, které by tak byly niţší. Ale z grafu je rovněţ vidět, ţe i kdyby břemeno reparačních nákladů Německo neplatilo, ani v jednom roce by to deficity plně neeliminovalo, podstatným způsobem by byl deficit sníţen pouze v roce 1921. Toho by bylo ovšem dosaţeno jen za předpokladu, ţe by další rozpočtové výdaje zůstaly minimálně na stejné úrovni jako v podmínkách reparačních odvodů. Nelze vyloučit, ţe kdyby vláda nemusela platit reparace, výdaje by nestouply. Vláda by se rovněţ, nebýt pod tlakem reparační komise, nemusela pustit do tak radikální daňové reformy, byť neúspěšné, podle mého názoru ne chybou vlády, ale spíše v důsledku stále rostoucí inflace. 166

MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 58; FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 354.

77

Ministr financí David Fischer v roce 1920 označil poţadavky reparační komise na další zvyšování německých daní za přání je ekonomicky zničit.167 Je zřejmé, ţe placení reparací při aktuálně praktikovaném způsobu financování deficitů danou sloţitou poválečnou situaci Německa ještě zhoršovalo a komplikovalo moţné potenciální reformy a změny tohoto způsobu finanční politiky v období po válce, které bylo z hlediska získání ekonomické stability pro německou ekonomiku velmi důleţité, ale na druhou stranu samotné zrušení reparací by v ţádném případě nenapravilo ani nevyléčilo fiskální a monetární situaci. Reparace tak podle mého názoru nenesou primární vinu na vzniku inflační spirály, která se rozběhla v polovině roku 1921. Příčiny je nutné hledat za prvé ve válečné ekonomice, kdy vláda změnila monetární systém, aby mohla financovat válečné výdaje. A za druhé v pokračování tohoto financování i po válce, kdy vláda brala způsob financování a inflaci jako moţné východisko, jak zlepšit aktuální situaci, a to do doby, neţ inflace přerostla do hyperinflace. Vláda vnímala spíše jen její pozitiva v podobě nízké nezaměstnanosti, způsobu vybírání neviditelné daně a navíc i přehlíţela moţné katastrofální důsledky tohoto počínání. „Rathenau bral inflaci jako něco, co není o nic horší neţ regulace rent, a tvrdil, ţe jen bere těm, kdo mají, a dává těm, kdo nemají.“168 Podobné názory měli i vlivní bankéři Warburg a Melchior, kteří obhajovali výdaje na podporu zaměstnanosti za cenu inflace.

167 168

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 351. Tamtéţ, s. 360.

78

Sedmá kapitola Průběh a vznik německé hyperinflace Inflace, jak z ekonomické teorie vyplývá (viz kapitola 2), je primárně způsobována zvyšováním nabídky peněz v ekonomice. Graficky je tento vývoj růstu peněţní zásoby od začátku války aţ do vzniku hyperinflace zachycen v obrázku č. 3.169 Obrázek 3: Hodnota říšských bankovek v oběhu v letech 1914–1922 (miliardy marek)

Z levého grafu je patrné, ţe tempo růstu hodnoty peněz v oběhu se po válce významně zrychlilo a peněţní zásoba nepřetrţitě rostla aţ do konečného zhroucení měny v roce 1923, které jiţ není v grafu zachyceno. Z levého grafu se zdá, ţe v době války byla peněţní zásoba více méně stabilní a jen mírně rostoucí. Velikost tohoto růstu je ale zkreslena enormním růstem z období od roku 1922 a je faktem, jak jsem popsal v kapitole o válečných financích, ţe peněţní nabídka do konce války v porovnání s předválečným stavem významně narostla (viz také pravý graf v obrázku č. 3) a s ní narostla i cenová hladina, ale zatím v menší míře neţ nabídka peněz (viz graf č. 14). To mohlo být důsledkem některých aplikovaných ekonomických nástrojů, ale také popsaných zákonitostí (viz kapitola 4.3).

7.1.

Období poválečné inflace

Cenová hladina začala prudce růst přibliţně od roku 1919 a rostla aţ do března 1920. Vývoj cenové hladiny zobrazuje graf č. 19 na následující straně.170 169

Zdroj dat: BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 440, vlastní graf.

79

Graf 19: Růst cenové hladiny, 1914–1922, (velkoobchodní ceny, index 1913 = 1)

Od konce války do března 1920 ceny vzrostly o více neţ 500 %. Směnný kurz marky k americkému dolaru za stejné období klesl ze 7,43 na 99 marek za dolar. Pro Německo to bylo těţké období demobilizace a postupného přechodu na mírové hospodářství. Objem průmyslové výroby poklesl v roce 1919 na 38 % předválečného stavu 171 , postupně byly odbourány cenové kontroly zboţí a v důsledku dlouhotrvající blokády panoval zejména nedostatek potravin. V těchto skutečnostech lze hledat důvody poválečného růstu cen, který je obvyklý pro poválečnou ekonomiku – panuje převys poptávky po zboţí nad jaho nabídkou. Navíc v případě Německa byla v ekonomice daleko vyšší peněţní zásoba neţ v předválečném mírovém období. Tento vývoj by ale teoreticky neměl trvat věčně, protoţe postupně by mělo dojít k ustálení cen.

7.2.

Období relativní stabilizace

V březnu roku 1919 byly v Německu zaţehnány pokusy o převrat, na začátku roku 1920 pak proběhla daňová reforma, která mírně zvýšila daňové příjmy do říšského rozpočtu. Tyto události přispěly k stabilizaci politické situace a zlepšily mezinárodní důvěru v německou ekonomiku. Pomalu se začalo obnovovat hospodářství, v roce 1920 národní produkt vzrostl o 10 %172. Propad kurzu měny aţ na hodnotu 99 marek za dolar začal lákat ke spekulacím. Keynes k tomuto vývoji v roce 1920 poznamenal: „Spekulace dosahuje obrovských rozměrů a fakticky je největší v celé historii. Od podomních ţidovských obchodníků v ulicích měst, k pomocným holičům v nejvzdálenějších městečkách všichni 170

Tamtéţ, s. 442. MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, ročník 13, č. 3, s. 56. 172 FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 352. 171

80

tvrdí totéţ, Německo je velká země a silná země se jednoho dne zotaví. Aţ se to stane, zotaví se i marka.“173 Zahraniční vklady v Německu vzrostly za toto období z 13,7 na 41 miliard, individuální spekulativní nákupy papírových marek se pohybovaly v rozmezí 8 aţ 10 miliard marek za stejné období.174 Vlnou těchto spekulací se od března 1920 kurz marky začal zlepšovat.175 Spekulační vlna probíhala také na berlínské burze. Od roku 1920 objem nákupů zdolával historická maxima a ceny akcií doslova letěly vzůru, spekulační horečka dosáhla vrcholu v polovině roku 1921. Spolu se směnným kurzem se v některých parametrech pozastavila inflace. K cenovému vývoje ale je nutné poznamenat, ţe na pokles cen měl značný vliv klesající směnný kurz dolaru, který zlevňoval intenzivně poptávané dováţené zahraniční zboţí, navíc v té době vlády v Británii a ve Spojených státech sáhly k radikální deflační politice s cílem ukončit domácí inflaci, a tak byl pokles cen dováţených produktů ještě výraznější. Turonni uvádí, ţe například náklady na bydlení za stejné časové období vzrostly téměř o 40 %.176 Velkoobchodní ceny (graf č. 21) tak i po poklesu zůstaly téměř na sedminásobku z konce války. Navíc vláda dál pokračovala ve financování svých nákladů tiskem peněz, dál tedy rostlo mnoţství diskontovaných státních dluhopisů centrální bankou (z 89 miliard na 176 miliard v tomto období)177, a tak rostla i hodnota bankovek v oběhu a celá peněţní zasoba (od konce války do června 1921 se hodnota bankovek zvýšila o téměř 400 %, viz také graf č. 20).178

173

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 352. Tamtéţ, s. 352. 175 Marka zhodnocovala přibliţně do června 1920, kdy dosáhla svého maxima (39,5 marky za dolar), od tohoto data se kurz marky začal opět propadat. 176 BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 30-33. 177 Tamtéţ, s. 439-440. 178 Zdroj dat pro grafy č. 20 a č. 21: BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 439-455. 174

81

Graf 21: Vývoj velkoobchodních cen v období stabilizace 1920-1921, (1913=1)

Graf 20: Hodnota bankovek v oběhu v období stabilizace 1920-1921 (v miliardách marek)

Rakouský ekonom Ludwig von Mises shrnul v obecné formulaci o inflaci právě ty výhody inflace, které německá vláda za války v plné míře vyuţila a ještě pociťovala i v tomto období, ale méně si uţ uvědomovala moţné katastrofální důsledky. „Válka je extrémně nákladná a inflace je způsob, jak se vláda pokouší, někdy více úspěšně, někdy méně úspěšně, skrýt tyto náklady před svými obyvateli. Enormní destrukce produktivního bohatství, kterou válka znamená, by byla okamţitě evidentní, a jestliţe by vláda neměla ţádné zdroje, zvýšení daní by vyvolalo ihned nástup odporu. Ale vláda má schopnost nafouknout nabídku peněz, která umoţní skrýt tuto destrukci za masku zvyšujících se cen, platů, stabilní úrokové míry a boomu na akciovém trhu. Bez inflace by dopady války na ţivobytí byly tak zřejmé a pronikavé, ţe by se válečné vyčerpání dostavilo mnohem dříve“.179 Ale zároveň Mises na jiném místě upozorňuje: „Jestliţe vláda po dlouhou dobu praktikuje hospodářskou politiku financování vládních deficitů emitováním nových peněz, dříve či později přijde den, kdy se peněţní systém této země zhroutí.“180 K tomuto období a rovněţ i dosavadnímu vývoji se dobře hodí přirovnání Miltona Friedmana, který přirovnal inflační politiku vlády k alkoholismu. „Kdyţ alkoholik začne pít, dostaví se nejprve příjemné učinky. Špatné účinky přichází pouze dalšího rána. Kdyţ země začne s inflačním dobrodruţstvím, počáteční účinky se zdají být dobré. Zvýšené mnoţství peněz umoţní všem, kteří k nim mají přístup – dnes zejména vlády – aby utráceli

179

SALERNO, Joseph, War and the Money Machine: Concealing the costs of war beneath the veil of Inflation, The Ludwig von Mises Institute 1997, s. 367-369, vlastní překlad. 180 MISES, Ludwig, On the Manipulation of Money and Credit, The Mises Institute, 2001, s. 10, vlastní překlad.

82

více, a přitom aby nikdo nemusel utrácet méně. Zvýší se nabídka pracovních míst, čile se podniká a skoro kaţdý je v tomto okamţiku šťastný. Financování vládních výdajů zvyšováním mnoţství oběţiva vypadá jako kouzlo, jako kdyţ dostanete něco za nic.“181 Domnívam se tak, ţe sama vláda k relativní stabilizaci inflace v této době nijak nepřispěla. Spíše zapůsobily faktory a skutečnosti, které umocňovaly některé výhody, jeţ vládě přínaší inflace (vysoká zaměstnanost, růst akciového trhu). Mezi tyto faktory bych zařadil odvrácení radikálních pokusů o převrat, první pokusy řešit špatnou fiskální situci reformami daní, deflační politiku ve Spojených státech a Británii, která zlevnila dovozy do Německa. Spekulace nad relativně nízkým kurzem marky pak pomohly ke zlepšení kurzu, které opět přispělo ke sniţení cen dováţeného zboţí. Tyto události do určité míry stabilizovaly atmosféru doma a zlepšily důvěru investorů. Tento vývoj mohl pozitivně ovlivlivňovat i německou společnost v nadějných očekávání moţného všeobecného polesu cen, alespoň na poválečnou úroveň, nebo dokonce návratu k předválečným cenám a ty očekávání pak se do určité míry mohly brzdit důsledky růstu peněţní nabídky.

7.3.

Vznik hyperinflace

Předešlé období relativně stabilní cenové hladiny, boomu na akciovém trhu a zlepšujícího se kurzu marky bylo přerušeno událostmi, které zapůsobily právě opačným směrem neţ faktory v minulém období a umocnily rizika německé inflační politiky. V květnu roku 1921 byl oznámen londýnský plán vysokých reparačních plateb s okamţitou povinností zaplatit první miliardu zlatých marek do srpna 1921, jinak Spojenci hrozili okupací Porúří. V červnu téhoţ roku došlo k dělení Horního Slezska, pro Německo velmi významné průmyslové oblasti, které dopadlo pro německou stranu velmi nevýhodně.182 V důsledku tohoto pak došlo v Německu k demonstrativnímu odchodu Wirthovy vlády. Další událostí, která jistě nepřispěla k uklidnění situace uvnitř Německa, bylo zavraţdění Mathiase Erzbergera, významného německého politika a tvůrce daňové reformy. Tyto události vyvolaly značné turbulence v Německu i na mezinárodní scéně. Kurz marky do konce roku klesl na hodnotu 190 marek za dolar, tím pádem se v Německu značně zdraţilo dováţené zboţí. Spekulační bublina na německé burze splaskla a došlo 181

FRIEDMAN, Milton, Svoboda volby, Praha 1992, kapitola: Lék na inflaci. Průmyslová část připadla Polsku a zemědělská část Německu. Polsku tak připadlo 53 uhelných dolů a Německu jen 14. 182

83

k odlivu spekulativního kapitálu a mnoha podnikům a bankám začal hrozit bankrot. Inflace začala opět růst a do konce roku se cenová hladina více neţ zdvojnásobila (počítáno od července 1921 do prosince 1921, tedy za méně neţ půl roku). Ale jak jsem jiţ upozornil, v některých parametrech inflace rostla i v předešlém období, nyní se tak její růst spíše jen zrychlil. Do té doby vţdy míra růstu peněz v oběhu značně překračovala míru růstu inflace. V roce 1921 se situace obrátila. Hodnota bankovek v oběhu vzrostla o 73 %, ale ceny o 150 %. Na grafu č. 22183 je vidět tento vývoj za celé poválečné období. Graf 22: Porovnání ročního procentního růstu cenové hladiny a hodnoty bankovek v oběhu

Jak bylo popsáno v podkapitole 2.3, Německo se tak dostalo do nebezpečné zóny, tedy do situace, kdy míra inflace začala předbíhat míru růstu nabídky peněz. Tuto situaci Milton Friedman přirovnává k ránu alkoholika, kdy vyprchají příjemné účinky a dostaví se bolení hlavy, v případě inflace se začínají naplno objevovat negativní efekty inflace, jako jsou stále vyšší a vyšší ceny, stagnace hospodářství. A Friedman dodává: „A stejně jako u alkoholika je stále větší pokušení zvýšit mnoţství peněz, coţ nastartuje inflační spirálu. V obou případech je také zapotřebí stále větších a větších dávek – alkoholu nebo peněz – aby alkoholik nebo hospodářství dostalo stejný kopanec.“184 Německá vláda ve velmi obtíţné politické situaci, kdy byla země asi pod nejtěţší reparační zátěţí a Francie v té době nepřipouštěla ţádné sníţení závazků, kdy přišla o významné průmyslové oblasti Horního Slezska, v době politických atentátu, slovy

183

Data z: BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 430-450, vlastní výpočty. 184 FRIEDMAN, Milton, Svoboda volby, Praha 1992, kapitola: Lék na inflaci.

84

Miltona Friedmana, neodolala pokušení nezbavit se bolení hlavy „vyháněním čerta ďáblem“, tedy dalším zvyšováním peněz v oběhu. V roce 1922, kdy začala pomalu propukat úvěrová krize a tedy hrozilo zvýšení nezaměstnanosti, začala říšská banka, vedle úvěrování vlády, poskytovat obrovské úvěry také soukromému sektoru. O rozsahu této aktivity vypovídají tyto údaje. Na koci roku 1921 byla hodnota úvěrů říšské banky soukromému sektoru ve výši 1,1 miliard marek, o rok později vzrostla na 422 miliard marek. Portfolio státních dluhopisů stouplo ze 186 miliard na 1 184 miliard marek za stejné období. Navíc centrální banka drţela do června roku 1922 úrokovou míru ve výši 5 %, do konce roku došlo ke zvýšení na 10 %.185 V podmínkách, kdy cenová hladina v roce 1921 rostla o 155 %, v první polovině roku 1922 o 90 % a ve druhé polovině roku 1922 o 3 870 %,186 se takto úročené úvěry rovnaly téměř darům v podobě vytištěných peněz, které centrální banka pumpovala do ekonomiky. Do poloviny roku 1922 je ještě moţné mluvit „jen“ o vysoké inflaci, ale jak se v německé společnosti stále více a více zvyšovalo inflační očekávání, byli lidé méně a méně ochotni drţet hotovost a snaţili se nakupovat v obchodech jakékoli věcné hodnoty, růst cen byl stále rychlejší a rychlejší a předstihoval růst peněz v oběhu. Ve druhé polovině roku 1922 míra inflace přerostla do hyperinflace. Ceny byly v lednu roku 1923 jiţ přibliţně 80× vyšší neţ před půl rokem. Konečnému katastrofickému rozměru německé hyperinflace pak přispěla okupace Porúří francouzskými a belgickými jednotkami 11. ledna 1923. Akce byla schválena Reparační komisí jako sankční opatření z důvodů nedodrţování kvót reparačních plateb. Německá vláda v reakci nejprve pozastavila reparační platby do těchto dvou zemí a následně vyhlásila politiku pasivního odporu, nejprve pro pracovníky státního sektoru, později byla rozšířena i na soukromý sektor. Německá vláda tak musela ze státních prostředků vyplácet platy dělníků a státních zaměstnanců, kteří na protest proti okupaci nepracovali. To samozřejmě obrovsky zatíţilo státní rozpočet a prohloubilo deficit. Celkové náklady pasivní rezistence dosáhly cca 3 500 bilionů papírových marek. 187 Při 185

BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, London 1937, s. 75-77. 186 Tamtéţ, s. 440-450. 187

MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 60.

85

praktikované politice financování státních deficitů a v době hyperinflace to znamenalo další obrovské navýšení peněz v oběhu a v důsledku toho další akcelerační růst cenové hladiny. V době vrcholu hyperinflace 150 tiskáren říšské banky tisklo na 2 000 tiskařských strojích nepřetrţitě 24 hodin denně bankovky, které pak byly distribuovány do země, aby udrţely hospodářství v chodu. K tomu ještě tiskly své bankovky města a továrny v případě, ţe neobdrţely včas říšské bankovky. Na konci listopadu tak v Německu cirkulovaly bankovky v celkové hodnotě 496 trilionů marek.188 Z teoretického výkladu je ale jasné, ţe za těchto okolností se ani takto rostoucí objem peněz v oběhu nemohl vyrovnat růstu cen. Obrovský propad kupní síly marky ukazuje následující tabulka č. 20.189 Tabulka 20: Indexy depreciace marky v letech 1920–1923 (1913 = 1)

Jsou dobře známé příklady vyplácení mezd, kdy do továren přijíţděly dvakrát denně kamiony s výplatami, a kdyţ dělníci obdrţeli balíky peněz, rychle je předávali příbuzným nebo sami spěchali do obchodů koupit jakékoli zboţí, neţ se jejich peníze staly bezcennými. Jejich poptávka po (penězích) hotovosti klesla na nulu. Peníze tak ztratily základní funkce, které plní v moderním ekonomickém trţním systému. „Proţil jsem dny, kdy jsem za jedny noviny zaplatil padesát tisíc marek a večer sto tisíc; kdo musel měnit cizí peníze, rozděloval si výměnu po hodinách, neboť ve čtyři dostal více neţ ve tři a v pět zase mnohonásobek toho, co by dostal o šedesát minut dříve. Poslal jsem například svému nakladateli rukopis, na němţ jsem pracoval rok a domníval se, ţe se pojistím, kdyţ budu poţadovat okamţité zaplacení za deset tisíc exemplářů; neţ šek poukázali, sotva pokryl to, co před týdnem stálo poštovné za balíček.“190 Takto líčí své vzpomínky na hyperinflaci Stefan Zweig.

188

BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciaci on in post-war Germany, London 1937, s. 337. 189 RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 80. 190 ZWEIG, Stefan, Svět včerejška, Praha 1994, s. 270.

86

„Ţivot rodiny vysokého pruského úředníka měl navenek tuto podobu: Posledního dne v měsíci obdrţel otec měsíční plat, který představoval naše ţivobytí – bankovní pohledávky a úspory byly dávno bezcenné. Jakou má plat hodnotu, bylo těţké odhadnout; měnila se měsíc od měsíce, jednou mohlo sto milionů představovat slušnou sumu, o něco později bylo půl miliardy pouhým kapesným. V kaţdém případě se otec snaţil co nejrychleji koupit měsíční jízdenku, aby mohl následující měsíc jezdit do práce a z práce domů. Potom se vystavily šeky na nájemné a školné a odpoledne šla celé rodina ke kadeřníkovi. To, co z platu zůstalo, dostala matka – a druhý den vstávala celá rodina ve čtyři nebo v pět ráno a taxíkem se jelo do velkoobchodu. Tam se pořídil velký nákup a během hodiny byl měsíční plat vrchního vládního rady vydán za trvanlivé potraviny. Obrovské kusy sýra, šunky a metráky brambor se naskládaly do taxíku. A tímto skončilo. Pak uţ jsme celý měsíc ţádné peníze neměli. Byli jsme celý měsíc chudí jako nejchudší z chudých, neschopni zaplatit obyčejnou jízdu tramvají nebo si koupit noviny. Nevím, co by se stalo, kdyby nás něco postihlo, váţná nemoc nebo jiné neštěstí.“191 Takto vzpomíná na dobu inflace Sebastian Haffner. I Z těchto krátkých úryvků je jasné, jak hyperinflace dalekosáhle měnila spotřební chování lidí.

7.4.

Ukončení inflace – „Zázrak Rentenmarky“

Německá ekonomika se postupně dál propadala do víru inflace, rostla nezaměstnanost a Francie byla ochotna zahájit jednání s Německem jen v případě, ţe Německo odvolá pasivní odpor. Situaci vyřešil Gustav Stresemann, který nahradil ve funkci premiéra Wilhelma Cuno. V září 1923 odvolal pasivní rezistenci a začal jednat s Francouzi o ukončení okupace. Pro vládu to byla doba neméně sloţitá neţ předchozí období. Musela čelit řadě pokusů o převrat a předně ukončit hyperinflaci. Samotná hyperinflace byla ukončena se stejnou dynamikou, jakou začala. Bylo toho dosaţeno způsobem, který vešel ve známost jako „zázrak Rentenmarky“. Na základě zákona byla zaloţena Rentenbanka, která měla vydávat zbrusu novou měnu Rentenmarku s novým kurzem 1 bilion papírových marek = 1 rentová marka. Nová měna byla kryta pozemkovým a průmyslovým bohatstvím Německa, které tak bylo zatíţeno hypotékou v ceně 3,2 miliardy rentových marek.192

191 192

HAFFNER, Sebastian, Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933, Praha 2002, s. 64. RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969, s. 86-87.

87

To byla do určité míry fikce, neboť by se takové krytí dalo těţko pouţívat k regulaci měnového kurzu nebo směňovat za rentové banky, jako to jde v případě zlatého krytí. V případě Rentenmarky šlo především o to přesvědčit společnost o zdravosti nové měny. V tomto případě tedy měli lidé uvěřit, ţe nová marka nebude ztrácet hodnotu, tedy bude plnit funkci uchovatele hodnoty, kterou stará marka ztratila. Byla vydána omezená emise 2,4 miliard rentových marek a zákonem bylo zakázáno další navyšování této emise i jakékoli další diskontování říšských dluhopisů. Polovina emise plynula vládě na pokrývání vládních výdajů a polovina zůstala centrální bance, kde slouţila pro půjčky soukromému sektoru.193 Kdyţ následně vláda poţádala o zvýšení úvěru na 1,6 miliardy rentových marek, bezprostředně následovalo obnovení poklesu kurzu. Bankovní rada ale půjčku okamţitě zamítla a pokles kurzu se zastavil. Stabilizace se nakonec podařila a směnný kurz se postupně vrátil na předválečnou úroveň, tedy 1 dolar za 4,2 Rentenmarek. Miltona Friedmana inflační počínání vlády a jeho léčení popsal na analogii s alkoholismem s prostým receptem jak inflaci – alkoholismus ukončit: „Lék na alkoholismus – inflaci je jednoduchý – přestat pít.“ 194 V případě Německa a jeho Rentenmarky je moţné v duchu Friedmanova přirovnání s nadsázkou říci, ţe těţký alkoholik nakonec slíbil, ţe se uţ nikdy nenapije, bylo mu nakonec uvěřeno, on pokušení vydrţel, slib dodrţel, a tak nakonec získal důvěru.

193 194

Tamtéţ, s. 88-89. FRIEDMAN, Milton, Svoboda volby, Praha 1992, kapitola: Lék na inflaci.

88

Osmá kapitola Příčiny a důsledky inflace 8.1.

Příčiny inflace

Z hlediska ekonomické teorie, pokud přijmeme východiska rakouské teorie peněz a monetaristického přístupu, který vychází ze vzájemné korelace růstu cenové hladiny a růstu peněţní zásoby, je inflace ovlivňována jednak přímo změnami velikosti peněţní nabídky, čím vyšší je růst nabídky peněz, tím vyšší potenciál má inflace růst, a jednak nepřímo změnami v jednání lidí, kteří se snaţí chránit proti inflaci. Primárním zdrojem inflace je monetární expanze centrální banky, jinými slovy přímou příčinou inflace je růst peněţní nabídky. Příčinou akceleračního růstu cen, který v určité fázi začne převyšovat nad růstem nabídky peněz, je racionální očekávání dalšího růstu cen, to postupně sniţuje poptávku po hotovosti a v konečném důsledku můţe vest k hyperinflaci.195 Primární příčiny inflace v Německu, která nakonec přerostla v hyperinflaci, je tak nutné hledat ve válečné ekonomice, resp. ve zvoleném způsobu financování nákladů. Tento způsob financování vládních výdajů za pomoci tisku nových peněz přetrval i do poválečného období, Ale s touto politikou nebylo moţné bez negativních dopadů pokračovat dlouhou dobu. Podstoupit politiku zastavení inflace, tedy zastavení rostoucí nabídky, je ale velni obtíţné, protoţe nejprve se dostaví špatné vedlejší účinky, a ty jsou velmi bolestivé – přechodně vyšší nezaměstnanost, niţší ekonomický růst bez okamţitého velkého sníţení míry inflace.196 Velká Británie, která po válce sáhla k radikální deflační politice s cílem vypořádat se s inflací, zakusila nejvyšší nezaměstnanost ve své historii. Kde hledat příčiny a faktory kontinuálního pokračování této finanční politiky, které nakonec vedly k úplnému zhroucení měny v roce 1923? Jak jsem popsal v kapitole 5, v Německu po válce panovaly velmi nepříznivé politické i ekonomické podmínky pro případnou změnu fiskální i monetární politiky. Po podpisu pro Německo velmi nepříznivé mírové smlouvy, kterou byl velmi sníţen jeho ekonomický potenciál, vláda neměla silnou pozici a musela odolat několika pokusům o převrat. Ekonomika se navíc musela vyrovnat se zkázou čtyřletého válčení. V tomto poválečném období do vzniku hyperinflace, jak vyplynulo z některých prohlášení německých ekonomů a politiků, si vláda inflace vědoma 195 196

Viz. Kapitola č. 2. FRIEDMAN, Milton, Svoboda volby, Praha 1992, kapitola: Lék na inflaci.

89

byla, ale povaţovala ji za méně nebezpečnou neţ růst nezaměstnanosti, který by vyvolala deflační politikou. Na druhou stranu vláda podle mého názoru naprosto přehlíţela moţné katastrofální následky způsobu financování vládních výdajů a především přehlíţela negativní efekty, které vyplývaly ze způsobu tohoto financování samotného. Inflace vládě neustále zvyšovala státní výdaje, postupně ničila pozitivní efekty daňové reformy, růst státního dluhu stále více a více zatěţoval rozpočet. Navíc neustálý růst cen, který trval od začátku války a po válce se ještě zrychlil, se postupně více a více zabudovával do vědomí lidí i ekonomických subjektů, kteří tak stále více a více začali počítat s dalším růstem a přizpůsobovali tomu své jednání. Domnívám se, ţe tyto efekty postupně zhoršovaly dané podmínky ještě více neţ ty, které jsem rozebíral v kapitole č. 4 a č. 5. Reparace, se tak domnívám, sehrály roli spíše spouštěcího faktoru zrychleného růstu inflace neţ přímé příčiny. Jejich destruktivní vliv byl, podle mého názoru, spíše ve způsobu, jakým německá vláda obecně financovala vládní výdaje, tedy i reparační platby, které byly jejich součástí. Celkovou obrovskou podobu hyperinflaci pak dala okupace Porúří, tedy opět přesněji řečeno spíše způsob, jakým se vláda rozhodla financovat náklady pasivní rezistence, a rovněţ politika vlády, která se dalším a dalším tiskem peněz snaţila vyhnout kolapsu hospodářství. Příčiny inflace a pozdější vznik hyperinflace tak vidím především v samotném svévolném přístupu vlády k podstatě peněz a finanční politice zaloţené na financování deficitů rozpočtu pomocí zvyšování hodnoty peněz v oběhu.

8.2.

Důsledky inflace

Z jednoho pohledu se můţe zdát, ţe vláda s touto politikou uspěla. Vláda enormním zvyšováním peněz, i kdyţ znamenalo toto počínání v poslední fázi inflace obrovský rozměr růstu cen a nakonec úplné zhroucení měny, udrţela hospodářství v chodu, udrţela i velmi vysokou zaměstnanost, zredukovala německý státní dluh, parlamentní demokracie v Německu přeţila a nakonec byla hyperinflace zdánlivě lehce ukončena. Tyto výhody zmiňovali například ekonomové Laursen a Pedersen, kteří tvrdí, ţe v letech inflace rostla průmyslová produkce i objem investic, a vytvořil se tak potenciál pro

90

udrţitelný růst, vyzdvihují především mimořádně vysokou zaměstnanost v letech 1920– 1922. 197 V tomto smyslu jsou vyzdvihovány především měřitelné veličiny v rámci celé ekonomiky, jako vysoká zaměstnanost, redukce státního dluhu a především pozitiva, které působí jen v době, kdy ještě růst cen nepředbíhá růst hodnoty peněz v oběhu. Italský ekonom Bresciani-Turroni v jedné z prvních rozsáhlých studií o německé hyperinflaci tento proces charakterizoval jako největší vyvlastnění společenských tříd, jaké kdy bylo uplatněno v čase míru, a dále píše: „Inflace anulovala úspory, zničila morální intelektuální hodnoty, otrávila německý národ, protoţe se mezi všemi třídami rozšířil duch spekulace a nastal odklon od řádné a pravidelné práce, inflace byla příčinou neustávajícího společenského neklidu.“ 198 V podobném smyslu charakterizoval inflaci i Keynes: „Toto násilné přerozdělování zasazuje ránu nejen bezpečnosti, ale i důvěře v rovnoprávnost existující distribuce bohatství. Všechny trvalé vztahy mezi dluţníky a věřiteli, které formují základ kapitalismu, jsou uvedeny do takového vztahu, ţe v podstatě existující báze společnosti ztrácí jakýkoli význam.“199 Sabastian Haffner líčí ve svých vzpomínkách hyperinflaci, jako dobu obrovských spekulací, nejistoty, zničení všech starých hodnot, kdy starým nebo nepraktickým lidem se dařilo nejhůř, jako situaci, kdy se duševní pohodlnost a spoléhání se na dřívější zkušenosti trestalo hladem a smrtí, a naopak impulzivní jednání a rychlé pochopení nové situace bylo odměňováno náhlým neskutečným bohatstvím.200 To jsou podle mého názoru velmi nebezpečná negativa, která dalece převáţila nad pozitivy. Hyperinflace v konečné fázi zruinovala veškeré úspory lidí a anulovala jejich ţivotní pojistky, v tomto smyslu byla nejhůře postiţena střední třída. Lidé, kteří celý ţivot poctivě pracovali a šetřili, najednou zjistili, ţe jejich ţivotní úspory jsou bezcenné. Všichni, kteří pracovali za fixní příjmy, především státní zaměstnanci, byli odkázáni ţít na hranici chudoby. Vůbec nejhůře byli postiţeni invalidé a důchodci, kteří byli vzhledem k fixním penzím odsouzeni k ţebrotě. Nejhorším důsledkem inflace podle mého názoru bylo, ţe otřásla samotným pozitivním vnímáním demokracie, demokratického řádu a trţního

197

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 359. Tamtéţ, s. 361. 199 Tamtéţ, s. 361. 200 HAFFNER, Sebastian, Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933, Praha 2002, s. 62. 198

91

sytému, který s demokracií úzce souvisí, a to především v očích střední třídy, která byla a je vţdy intelektuální páteří národa. V očích ekonoma Lionela Robbinse za sebou inflace zanechala takovou morální a ekonomickou nerovnováhu, která byla schopna připravit půdu pro pohromy, které za několik let následovaly. A Hitlera tímto označil za potomka inflace. 201 Přijmeme-li toto stanovisko, byla v tomto smyslu inflace a hyperinflace moţná tím nejhorším, co kdy Německo a jeho ekonomiku potkalo.

201

SAMUELSON, Paul, NORDHAUS, William, Ekonomie, Praha 1995, s. 312.

92

Závěr V této diplomové práci jsem se snaţil zmapovat vývoj hyperinflace, která postihla Německo po první světové válce. Snaţil jsem se analyzovat důsledky finanční politiky vlády, vlivy vnějších faktorů a historických skutečností, kterým čelilo německé hospodářství, a které následně ovlivňovaly vládní politiku, v průběhu celého období od začátku války aţ po reformu měny v roce 1923. Z tohoto celkového pohledu na tehdejší historické dění a jednání německé vlády jsem se pak snaţil odhalit příčiny inflace a hyperinflace. Primární příčiny inflace je nutné hledat především v období první světové války. Ale jiţ v předválečné době je moţné najít, některé faktory a přístupy, které později podle mého názoru ovlivnily volbu vlády, jakým způsobem financovat válečné náklady, a později se promítly v celkovém přístupu vlády k samotné podstatě financování vládních nákladů. Jedním z těchto faktorů bylo tehdejší ekonomické myšlení a teoretické přístupy v oblasti měnových teorií před válkou populárních v Německu. Toto myšlení, jak psal ekonom Ludwig von Mises, nebylo dostatečně rozvinuté a vycházelo spíše z teorií, pro které růst peněz v oběhu nebyl fundamentálně špatný jev. Tyto přístupy mohly být odrazem v praktických postupech v monetární oblasti, kdy vláda společně s centrální bankou měly jiţ před válkou relativně značné moţnosti zvyšovat mnoţství peněz v oběhu, a financovat tak například státní výdaje. Německá centrální banka nebyla v předválečném období ze zákona striktně omezena, kolik můţe do oběhu tisknout nových papírových peněz. Její omezení spočívalo v povinnosti krýt emise nových papírových peněz alespoň z jedné třetiny zlatem, a tak v případě, ţe centrální banka získala do svého portfolia zlaté marky, například jejich staţením z oběhu, mohla do oběhu potenciálně emitovat papírové marky ve trojnásobné hodnotě těchto zlatých marek. Je nutné poznamenat, ţe do vypuknutí první světové války se zlaté krytí marky pohybovalo nad touto hranicí, více neţ na dvojnásobku stanoveného minima, a moţnostem emitovat nekryté papírové peníze v takové míře, jak umoţňovaly monetární pravidla, německá vláda společně s centrální bankou nevyuţívaly. Dalším faktorem, který později mohl v Německu ovlivnit volbu jak krýt válečné výdaje, byla jeho velmi decentralizovaná předválečná daňová soustava. Většinu výtěţků z přímých daní tak získávaly federální státy. Do začátku války se díky značné politické

93

neprůchodnosti nepodařilo daňovou soustavu zreformovat, a vládě se tak jiţ v předválečném období nedařilo krýt zvyšující se státní výdaje (především výdaje na zbrojení) daňovými výtěţky a značná část výdajů musela být kryta vydáváním státních dluhopisů. Všechny uvedené přístupy a rizikové faktory, vzhledem k nebezpečí růstu peněz a tedy k nebezpečí inflace, byly zanedbatelné oproti přístupům a legislativním změnám po vypuknutí první světové války a posléze v jejím průběhu. Bezprostředně po vypuknutí války byly přijaty takové monetární zákony, jejichţ cílem bylo umoţnit vládě financovat válečné náklady. Zákony zrušily směnitelnost bankovek za zlato, byly zřízeny úvěrové úřady, jejichţ bankovkám byl dán stejný status, jako měly zlaté rezervy Říšské banky. Říšská banka nebyla omezena ţádnou regulací v přijímání vládních dluhopisů. Těmito legislativní změnami byl vytvořen způsob, který dával vládě moţnost získávat přes centrální banku výměnou za státní dluhopisy téměř jakkoliv vysoké sumy peněz, ale představoval tak na druhou stranu velké nebezpečí růstu peněz v oběhu, neboť čím více by byl vyuţíván, tím více by rostla nabídka peněz jako důsledek tohoto financování. Financování vládních výdajů téměř výhradně tímto způsobem ihned vešlo do praxe. Tento okamţik bych tak označil jako počátek procesu, který o osm let později vyústil v dosud nejvyšší hyperinflaci v historii. V prvních dvou letech války rostla hodnota peněţní nabídky vzhledem k pozdějším obdobím ještě relativně rovnoměrně. Značnou část krátkodobého vládního dluhu v podobě vládních dluhopisů v portfoliu Říšské banky se podařilo prodejem válečných obligací veřejnosti zkonvertovat do dluhu dlouhodobého. V důsledku toho nedošlo tak k intenzivní monetizaci státního dluhu. Za rizikovou skutečnost povaţuji, ţe došlo postupně k zakotvení této finanční politiky, která byla navíc v té době hodnocena jako úspěšná. V následujících dvou válečných letech nastalo několik kritických skutečností. Došlo k téměř k zdvojnásobení válečných nákladů. Finanční politika, kdy vláda vydávala státní dluhopisy, za které obdrţela peníze od říšské banky, a tento nezaloţený dluh se snaţila konsolidovat do dlouhodobého dluhu prodejem válečných obligací, v důsledku eskalace nákladů přestala být úspěšná jako v předchozím období. Vládě se tak nedařilo pokrývat válečné výdaje dostatečným objemem úpisů válečných obligací. Říšská banka tak musela diskontovat stále větší hodnoty státních dluhopisů, které byla vláda nucena vydávat, aby za obdrţené peníze pokryla rostoucí výdaje. Navíc, i kdyţ se vládě v těchto letech podařilo více neţ ztrojnásobit příjmy z daní, tak tyto výtěţky jen stěţí pokryly rostoucí

94

dluhovou sluţbu. Od začátku do konce války vzrostla hodnota peněz v oběhu o více neţ 1 400 % (včetně bankovek Darlehenskassenschene). I kdyţ ceny ve druhé polovině války významně vzrostly, byl jejich růst v porovnání s růstem peněţní nabídky stále velmi nízký. Cenová hladina za válečné období vzrostla přibliţně o 250 %. Stále se tak dalo hovořit o první fázi inflace, kdy tempo růst cen zaostává za tempem růstu peněţní nabídky. Tyto rizikové skutečnosti v podobě obrovského nárůstu peněţní nabídky, růstu inflace, byť stále ještě relativně nízké, růstu dluhové sluţby, kterou nebyly schopné uţ pokrýt ani daňové příjmy, měly být varováním před moţnými ještě horšími důsledky při pokračování stávající finanční politiky. Pro vládu bylo ale příznačné, ţe po celou dobu praktikování této finanční politiky spíše vnímala pozitiva a moţné katastrofální důsledky přehlíţela. Německo se po válce ocitlo ve velmi obtíţné pozici. Byla to doba politického chaosu, kdy vláda musela čelit mnoha pokusům o převrat, navíc bylo Německo konfrontováno s velmi tvrdými podmínkami Versailleské mírové smlouvy. Vláda se v obavě před moţnou revolucí snaţila udrţet vysokou zaměstnanost a k měnové restrikci se neodhodlala, všechny poválečné rozpočty skončily v hlubokých deficitech, a tak nadále docházelo kontinuálnímu pokračování způsobu financování vládních deficitů zvyšováním peněz v oběhu. Zlomovým bodem, kdy tempo růst cen přerostlo růst peněz v oběhu, byl rok 1921. V tomto roce byl oznámen londýnský plán reparačních plateb. Reparacím, které Německo platilo jiţ před tímto datem, ale vinu na inflačním vývoji marky nepřisuzuji. S mé práce vyplynulo, ţe kdyby Německo neplatilo ţádné reparace, ani v jednom roce by to deficity plně neeliminovalo. Bez reformy veřejných financí a měnové restrikce by tak pouhé zrušení reparací monetární situaci nevyléčilo. Přisuzuji jim tak roli spíše spouštěcího faktoru zrychleného růstu cen. Jejich negativní vliv byl zapříčiněn spíše ve způsobu, jakým německá vláda obecně financovala vládní výdaje, tedy i reparační platby, neţ ţe by reparace byly primární příčinou a viníkem spuštění hyperinflace. Primární příčinu inflace vidím ve způsobu financování deficitů zvyšováním peněz v oběhu, které se táhne jako červená niť celým válečným i poválečným obdobím aţ do vypuknutí hyperinflace a konečného pádu měny. Tento proces započal zrušením směnitelnosti bankovek za zlato a dalším legislativními směnami. Jak paradoxně zněla proklamace Říšské banky z roku 1914, „Bankovky jsou zákonným platidlem a jsou pro

95

provádění běţných plateb stejně tak dobré jako zlato,“ v roce 1923 v době kdy, za půl dne papírová bankovka ztratila celou svou hodnotu. Doba papírových peněz přináší mnohá rizika. Riziko nejvyšší, tedy vznik hyperinflace, jsem se pokusil analyzovat na příkladu Německa. Jestli se centrální bankéři dostatečně poučili a jestli je měnové politika v ekonomicky vyspělých státech uţ natolik vyvinutá, ţe uţ nehrozí nebezpečí hyperinflace, ukáţe aţ čas. Jak píše Milton Friedman: „Svět se v současnosti nachází ve stádiu velkého experimentu, který ukáţe, zdali je moţné stvořit jinou kotvu, takovou, která spočívá na vládním omezení a ne v nákladech získání nějaké fyzické komodity. Tento experiment trvá v době, kdy je napsána tato kniha, méně neţ dvacet let a je mladý i z pohledu časového rozměru vnímaného jednotlivcem, natoţ z historického pohledu. Na konečný verdikt, zda bude systém nekrytých papírových peněz vyvolávat niţší náklady neţ systém zaloţený na komoditních penězích, si budeme muset ještě počkat.“202

202

FRIEDMAN, Milton, Za vším hledej peníze, Praha 1992, s. 48-49.

96

Seznam použitých pramenů a literatury

I.

Prameny a memoáry

1)

DEUTSCHE

BUNDESBANK

(HRSG.),

DEUTSCHES

GELD-UND

BANKWESEN IN ZAHLEN, 1876-1975, Frankfurt am Main 1976. 2)

HAFFNER, Sebastian, Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933, Praha 2002.

3)

HANDBUCH DER DEUTCHEN WIRTSCHAFTS- UND SAZIALGESCHICHTE, Stuttgart 1976.

4)

STATISTISCHES JAHRBUCH FÜR DAS DEUTSCHE REICH 1924-1925, Berlin 1925.

5)

ZWEIG, Stefan, Svět včerejška, Praha 1994.

II. Literatura 1)

BALDERSTON, Thomas, War Finance and Inflation in Britain and Germany, 19141918, in: The Economic History Review, Vol. 42, No. 2, 1989, přístup z WWW:.

2)

BRY, Gerhard, Wages in Germany 1871-1944, New York 1960.

3)

BRAUN, Hans-Joachim, The German Economy in the Twentieth Century: The German Reich and the Federal Republic, New York 1990.

4)

BRACHER, Dietrich Karl, FUNKE, Manfred, Die Weimarer Republik,1918-1933, Bonn 1987.

5)

BRESCIANI-TURRONI, Constantino, The economics of inflation: a study of currency depreciaciation in post-war Germany, London 1937.

6)

FAIRCHILD, Fred, German War Finance - A Review, in: The American Economic Review, Vol. 12, No. 2, 1922, přístup z WWW: < http://links.jstor.org/sici?sici=00028282%28192206%2912%3A2%3C246%3AGWFR%3E2.0.CO%3B2-F>.

7)

FERGUSON, Niall, Nešťastná válka, Praha 2004.

8)

FERGUSON, Niall, Paper and Iron: Hamburg Business and German Politics in the Era of Inflation, 1897-1927, New York 2002.

97

9)

FELDMAN, Gerald, The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, Oxford 1993.

10) FRIEDMAN,

Milton,

Svoboda

volby,

Praha

1992,

přístup

z WWW:

. 11) FRIEDMAN, Milton, Za vším hledej peníze, Praha 1992. 12) GRANVILLE, Brigitte, FERGUSON, Niall:„Weimar on the Volga“:Causes and Consequences of Inflation in 1990s Russia Compared with 1920s Germany, in: The Journal of Economic History, Vol 60, No. 4, 2000. 13) GOING, Chase, Geman War Finance, in: Journal of Political economy, Vol. 24, No. 6, 1916, přístup z WWW:< http://www.jstor.org/stable/1819623>. 14) HEWITSON, Mark, Germany and the Causes of the First World War, New York 2004. 15) HOLMAN, Robert, Dějiny ekonomického myšlení, Praha 2002. 16) HOLTFRERICH, Carl-Ludwig, Die deutsche Inflation 1914-1923: Ursachen und Folgen in internationaler Perspektive, New York 1980. 17) HOWARD, Michael The First World War: A Very Short Introduction, New York, 2002. 18) KEYNES, John, Maynard, Ekonomické důsledky míru, Brno 2004. 19) KUCZYNSKI, Robert, German Taxation Policy in the World War, The Journal of Political Economy, Vol. 31, No. 6, 1923. 20) MISES, Ludwig, On the Manipulation of Money and Credit, 2001 The Mises Institute, přístup z WWW: . 21) MISES, Ludwig, Money, Method, and the Market Process, The Ludwig von Mises Institute 1990. 22) MISES, Ludwig, Mises, Theory of Money and Credit, New York 1971. 23) MORAVCOVÁ, Dagmar, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941, Praha 1998. 24) MORAVCOVÁ, Dagmar, Hospodářské a politické aspekty německých reparací 1918-1932, Acta Oeconomica Pragnesia, 2005. 25) MORAVCOVÁ, Dagmar, Výmarská republika, Praha 2006. 26) MULLER, Helmut, Dějiny Německa, Praha 2001. 27) MOULTON, Harol, McGUIRE, Constantine, Germany's Capacity to Pay: A Study of the Reparation Problem, New York 1923. 28) RINGER, Fritz, The German Inflation of 1923, London 1969.

98

29) ROESSLER, Konrad, Die Finanzpolitik des Deutschen Reiches im Ersten Weltkrieg, Berlin 1967. 30) ROTHBARD, Murray, The Mystery of Banking, The Ludwig von Mises Institute 1983, přístup z WWW:. 31) ROTHBARD, Murray, The Austrian Theory of Money By Murray N. Rothbard, The Ludwig von Mises Institute 1983. 32) ROTHBARD, Murray, Peníze v rukou státu - Jak vláda zničila naše peníze, Praha 2001. 33) SALERNO, Joseph, War and the Money Machine: Concealing the costs of war beneath the veil of Inflation, The Ludwig von Mises Institute 1997, přístup z WWW:< http://mises.org/pdf/Salerno/chap19.PDF>.

34) SAMUELSON, Paul, NORDHAUS, William, Ekonomie, Praha 1995. 35) SCHMIDT, Innenpolitische Blockbildungen in Deutschland am Vorabend des Ersten Weltkrieges, in: Aus Politik und Zeitgeschichte, B 20/72, s. 3-32. 36) ŠÍMA, Josef, Deflace – Definiční znak zdravé ekonomiky, Finance a úvěr, 52, 2002. 37) WHALE, Barrett, Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War, Routledge 1968.

99

Seznam tabulek a grafů Obrázek 1: Změna nabídky peněz v podmínkách deflačního a inflačního očekávání............................. 23 Obrázek 2: Návrhy reparačních plateb v miliardách zlatých marek ....................................................... 64 Obrázek 3: Hodnota říšských bankovek v oběhu v letech 1914–1922 (miliardy marek) ........................ 79 Tabulka 1: Výdaje na obranu (v milionech liber) ...................................................................................... 10 Tabulka 2: Výnosy státních obligací ............................................................................................................ 12 Tabulka 3: Zahraniční investice v roce 1913 .............................................................................................. 27 Tabulka 4: Aktiva říšské banky, červen 1914 – říjen 1914 ........................................................................ 30 Tabulka 5: Portfolio říšských dluhopisů v centrální bance v letech 1914–1918 ...................................... 32 Tabulka 6: Měnová báze Německa a Británie v letech 1913–1916............................................................ 33 Tabulka 7: Bankovky Darlehenskassenscheine v oběhu v letech 1914–1918 ........................................... 37 Tabulka 8: Válečné půjčky a nevyrovnaný dluh v letech 1914–1916 (v bilionech marek) ..................... 38 Tabulka 9: Německá zbrojní produkce v letech 1914–1918 ...................................................................... 40 Tabulka 10: Běžný rozpočet německé říše v letech 1914–1918 (údaje v milionech marek) .................... 41 Tabulka 11: Mimořádný rozpočet říše v letech 1914–1918 (miliony marek) ........................................... 41 Tabulka 12: Růst nevyrovnaného dluhu v Německu v letech 1917 a 1918 (v bilionech marek) ............. 45 Tabulka 13: Nominální a reálné platy v období 1914–1918, (Březen 1914 = 100 %) .............................. 50 Tabulka 14: Reálné mzdy v Německu a Británii (v procentech, 1914=100)............................................. 52 Tabulka 15: Stávky v Británii a v Německu během války ......................................................................... 52 Tabulka 16 Německé říšské poválečné rozpočty v běžných cenách (miliony marek) .............................. 71 Tabulka 17: Německé říšské poválečné rozpočty ve zlatých markách (miliony marek) ......................... 71 Tabulka 18: Ocenění některých položek německých reparací za období 1919–1923 .............................. 75 Graf 1: Hodnota nově emitovaných Graf 2: Zlaté krytí německých bankovek ..................................... 18 Graf 3:Růst nabídky peněz v oběhu (M – nabídka peněz, D – poptávka po penězích) ........................... 21 Graf 4: Pokles poptávky po penězích .......................................................................................................... 22 Graf 5: Pohyby některých položek v portfoliu říšské banky, 1914–1916 ................................................. 32 Graf 6: Bankovní depozita a vklady na běžných účtech v Německu, 1913–1916 .................................... 39 Graf 7: Hodnota říšských bankovek v oběhu, 1913–1916, biliony marek ................................................ 39 Graf 8: Daňové příjmy německé a britské vlády, 1913–1916 (v milionech marek) ................................. 43 Graf 9: Příjmy z daní a tarifů, 1914–1918 (v milionech marek) ............................................................... 44 Graf 10: Hodnota diskontovaných státních dluhopisů říšskou bankou, 1914–1918, (miliardy marek) 46 Graf 11: Hodnota říšských bankovek v oběhu, 1914–1918, (miliardy marek)......................................... 46 Graf 12: Hodnota bankovek v oběhu, 1914–1918, (včetně bankovek úvěrových úřadů) ........................ 49 Graf 13: Cenový vývoj v letech 1914–1918, (rok 1913 = 100 %) ............................................................... 49 Graf 14: Procentní růst peněz v oběhu a procentní růst cen ..................................................................... 51 Graf 15: Růst dluhové služby Německa v letech 1914–1918, (miliony marek) ........................................ 68 Graf 16: Relativní porovnání velikosti běžných příjmů (daňových příjmů) k celkovým výdajům v poválečných rozpočtech Německa (1919–1923) ....................................................................................... 72 Graf 17: Relativní porovnání velikosti běžných příjmů a celkových výdajů ve válečných rozpočtech Německa (1914–1918).................................................................................................................................... 72 Graf 18: Německé výdaje a příjmy státního rozpočtu ve vztahu k reparacím v letech 1920–1923 ........ 77 Graf 19: Růst cenové hladiny, 1914–1922, (velkoobchodní ceny, index 1913 = 1) ................................... 80 Graf 21: Vývoj velkoobchodních cen v období stabilizace 1920-1921, (1913=1)...................................... 82 Graf 20: Hodnota bankovek v oběhu v období stabilizace 1920-1921 (v miliardách marek) ................. 82 Graf 22: Porovnání ročního procentního růstu cenové hladiny a hodnoty bankovek v oběhu .............. 84

100