Německá hyperinflace po první světové válce

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Německá hyperinflace po první světové válce Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

Ing. Aleš Franc, Ph. D.

Jakub Bujáček

Brno 2014

Poděkování Rád bych zde vyzdvihl přínos svého vedoucího bakalářské práce, pana Ing. Aleše France, Ph. D. Chtěl bych mu touto cestou poděkovat za odborné vedení mé práce, a taktéž za připomínky a bezproblémovou komunikaci během jejího vedení, čímž velkou měrou přispěl k jejímu zpracování. Mé poděkování patří také mým rodičům, kteří mi poskytli dostatek času a prostoru potřebného k postupnému sepisování jednotlivých kapitol a k dokončení mé práce.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci: Německá hyperinflace po první světové válce vypracoval/a samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom/a, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne 19. května 2014

_______________________________

Abstract This work research the German hyperinflation, which culminated in the second half of year 1922 and in 1923. In the opening chapter describes some of the specifics of the German pre-war monetary and fiscal policy. But the main point that this work deal with, is the war economy and post-war situation. Identifies changes in the economy, which was in this period typical, and that could be a cause of hyperinflation. The aim of this work is to research the causes that were important and those, that were could be negligible for the further development. Period until the currency reform in 1923, could also serve as a warning to the current types of fiscal and monetary policies and to guarantee, that the situation of Germany hyperinflation will be not repeated. Keywords Hyperinflation, first world war, reparations, economic policy

Abstrakt Tato práce se zabývá německou hyperinflací, která vrcholila v druhé polovině roku 1922 a v roce 1923. V úvodní kapitole jsou zmíněna některá specifika německé předválečné monetární a fiskální politiky. Hlavním bodem, který tato práce ale řeší, je období válečného typu ekonomiky a také poválečná situace. Identifikuje změny uvnitř ekonomiky, ke kterým v tomto období docházelo a které mohly být příčinami vzniku hyperinflace. Cílem této práce je zjistit, jaké příčiny byly důležité a které mohly být naopak zanedbatelné vzhledem k dalšímu vývoji. Období až do měnové reformy v roce 1923 by mohlo také sloužit jako varování pro současné typy fiskálních a monetárních politik a zajistit, aby se situace hyperinflace už neopakovala. Klíčová slova Hyperinflace, první světová válka, reparace, hospodářská politika

Obsah

5

Obsah Úvod

9

Cíl práce

10

1

11

2

Německo před světovými válkami 1.1

Politický vývoj ..........................................................................................................................11

1.2

Ekonomické úspěchy ............................................................................................................11

1.3

Hospodářská politika ............................................................................................................13

1.3.1

Fiskální politika.............................................................................................................13

1.3.2

Monetární politika .......................................................................................................17

1.3.3

Shrnutí ...............................................................................................................................20

První světová válka 2.1

Začátek války ............................................................................................................................22

2.1.1 2.2

Průběh války .............................................................................................................................23 Financování války ........................................................................................................25

2.2.2

Zlaté krytí bankovek ...................................................................................................27

2.2.3

Říšský válečný rozpočet............................................................................................28

Dopady války ............................................................................................................................32

Poválečné období 3.1

4

Ekonomická situace válčících zemí .....................................................................22

2.2.1

2.3 3

22

34

Ekonomické dědictví války ................................................................................................34

3.1.1

Svět......................................................................................................................................34

3.1.2

Německo ...........................................................................................................................35

3.2

Versailleská mírová konference ......................................................................................36

3.3

Hospodářská politika ............................................................................................................37

3.3.1

Fiskální politika.............................................................................................................37

3.3.2

Monetární politika .......................................................................................................40

Vznik hyperinflace 4.1

41

Příčiny, průběh a důsledky hyperinflace .....................................................................41

Obsah

6

4.1.1

Teoretické základy ......................................................................................................41

4.1.2

Příčiny hyperinflace ....................................................................................................42

4.1.3

Průběh hyperinflace ...................................................................................................43

4.1.4

Důsledky hyperinflace ...............................................................................................47

4.2

Skoncování s hyperinflací ...................................................................................................48

5

Závěr

49

6

Literatura

51

Seznam obrázků

7

Seznam obrázků Obr. 1

Vývoj HNP v Německu (v %, rok 1913 = 100 %)

12

Obr. 2

Nekryté marky v oběhu (mil.)

20

Obr. 3

Válečné výdaje Německa (v mil. dolarů)

24

Obr. 4

Portfolium říšské (centrální) banky a emise bankovek vládě, 1914

26

Obr. 5

Zlaté krytí německých marek v oběhu (%)

28

Obr. 6

Růst nezaloženého (plovoucího) dluhu v Německé říši (mld. marek)

31

Obr. 7

Hodnota říšských bankovek v oběhu (mld. marek)

32

Obr. 8

Růst výdajů na dluhovou službu v Německu 1914-1918 (mil. marek)

38

Příjmy a výdaje německého rozpočtu 1919 – 1923 (mil. zlatých marek)

39

Obr. 10 Peněžní zásoba v oběhu (mld. marek), 1914 – 1922

41

Obr. 11 Růst cenové hladiny v Německu, 1914 – 1922 (měsíční průměr z roku 1913 = 1)

43

Obr. 12 Vývoj nezaměstnanosti v Německu, 1919 – 1922 (%)

44

Obr. 13 Srovnání růstu cen a hodnoty bankovek v oběhu, 1918 – 1922

45

Obr. 14 Vývoj cenové hladiny, Německo 1922 (rok 1913 = 1)

47

Obr. 9

Seznam tabulek

8

Seznam tabulek Tab. 1

Vývoj sledovaných veličin v letech 1875 a 1900

12

Tab. 2

Rozpočty na obranu (v mil. liber)

14

Tab. 3

Podíly rozpočtů na obranu vůči HNP (%)

14

Tab. 4

Státní dluhy velmocí jako procento čistého národníhoproduktu

16

Tab. 5

Výnosy obligací hlavních velmocí (%)

17

Tab. 6

Poměr sil v klíčových odvětvích těžkého průmyslu v září 1914 (mil. tun)

23

Tab. 7

Měnová báze v Německu (mil. marek)

27

Tab. 8

Běžný rozpočet Německé říše (mil. marek)

30

Tab. 9

Mimořádný rozpočet Německé říše (mil. marek)

30

Tab. 10 Vývoj průmyslové výroby ve světě 1913 – 1919 (1913 = 100 %)

35

Úvod

9

Úvod Předmětem mé bakalářské práce je analýza německé hyperinflace, jejíž vypuknutí se datuje do let 1922 a 1923. Hyperinflace je ekonomický jev, který netrvá zpravidla dlouho, a to vzhledem k delšímu období pozvolného růstu cen, který jí předchází. A právě v tomto období se postupně kumulují procesy, jež nakonec vedou k hyperinflačnímu vývoji a je v něm také důležité hledat příčiny pozdějšího vývoje. Z tohoto důvodu věnuji nejvíce prostoru předválečnému a válečnému vývoji, který nasměroval Německo k hyperinflační periodě z počátku 20. let minulého století. Má práce je členěna chronologicky, aby byla při jejím studiu jasně poznat návaznost jednotlivých jevů na sebe a pochopení souvislostí mezi nimi. V úvodní kapitole popisuji předválečný vývoj v Německu a srovnání s vývojem v jiných zemích. Také zde popisuji nastavenou fiskální a monetární politiku. V těchto podkapitolách se snažím nastínit některé problémy a omezení německé ekonomiky, které budou v pozdějším vývoji velmi důležité. Druhá kapitola je zaměřena pouze na čtyři roky první světové války. Snažím se v ní rozebrat připravenost velmocí na válku, a to zejména připravenost ekonomickou. Nejvíce se samozřejmě zabývám Německem a zaměřuji se na transformaci hospodářství na hospodářství válečné., které s sebou nese velké nároky na zdroje. Nejdůležitější z této kapitoly jsou poznatky spojené s financováním války, protože právě zde je položen základ pro budoucí hyperinflační vývoj. Další dvě kapitoly popisují krátkou dobu stabilizace po válce, která je ale následovaná zrychlující inflací, která později přejde v hyperinflaci. Tyto kapitoly, na rozdíl od kapitoly druhé, popisují opačný vývoj transformace, tedy přechod z válečné ekonomiky na běžnou, „mírovou“ ekonomiku. V těchto kapitolách také popisuji, jaké náklady spojené s tímto přechodem Německo muselo nést a také jak obrovské a těžké dědictví mu válka přinesla. Dané téma své práce jsem si zvolil proto, že hyperinflace může být aktuální téma i v současnosti. V době, kdy už neexistuje žádný mechanismus, jako byl zlatý standard, se může vysoká inflace stát velkým problémem nejen na úrovni jednoho státu, ale při současné provázanosti světových ekonomik může znamenat mnohem větší nebezpečí než ta z meziválečného Německa. I tento faktor byl jeden z těch, proč jsem si právě toto téma zvolil.

Cíl práce

10

Cíl práce Mým cílem, jak vyplývá i ze zadání mé bakalářské práce, je prozkoumat okolnosti, které přispěly ke vzniku hyperinflace v meziválečném Německu. Budu popisovat ekonomickou situaci předválečného Německa a zaměřím se na relevantní aspekty v monetární oblasti a o v oblasti veřejných financí. V další části se pokusím zpracovat důsledky válečného období v oblasti veřejného zadlužení, růstu peněžní nabídky a cenového vývoje. Zaměřím se na faktory, které ovlivňovaly prováděnou hospodářskou politiku. Nakonec popíšu průběh hyperinflace, zhodnotím chování relevantních aktérů (vlády, centrální banky) a označím rozhodující jevy, které podnítily její vznik. Díky analyzování těchto jevů pak doporučím optimální fiskální a monetární politiku, kterou by se měly státy řídit, aby se na rozdíl od Německa vyhnuly hyperinflační periodě.

Německo před světovými válkami

11

1 Německo před světovými válkami Vznik Německa jako uceleného celku ve střední Evropě, jeho vývoj už od středověku a hlavně vztahy s okolními státy přispěly velkou mírou k tragickému vývoji v první polovině 20. století. Německo bylo hlavním viníkem jak druhé světové války, nejkrvavějšího konfliktu v lidských dějinách, tak částečně i první světové války. V této kapitole bude ve stručnosti popsán historický, ekonomický a politický vývoj Německa1 a událostí, které přispěly k hrůzám válečným, ale také k událostem poválečným, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla hyperinflace, kterou se v mé práci zabývám.

1.1

Politický vývoj

Moderní věk je datován od začátku krvavé události zvané Velká francouzská revoluce. Tato revoluce znamenala pro Německo (respektive Prusko) celkem pět válek s Francií, a to během let 1792-1809. Po definitivní porážce Napoleona u Waterloo v roce 1815 začala v Prusku pomalu industrializace, která začínala přinášet ekonomický rozmach. Toto je pro Němce obdobím velkého národního sebeuvědomění a hrdosti, z čehož plyne i pro Německo (speciálně 19. a první poloviny 20. století) typický nacionalismus. V roce 1866 začala Prusko-francouzská válka, která skončila drtivým vítězstvím Pruska a vyhlášením Německé říše v zrcadlovém sále ve Versailles, což bylo pro Francouze velmi potupné. Německé říši byla taktéž podstoupena území Alsaska a Lotrinska což byl zárodek budoucích konfliktů mezi těmito dvěma zeměmi.

1.2

Ekonomické úspěchy

Z ekonomického pohledu byly pro Německo mírové roky 1871-1914 zlatými. Roční ekonomický růst dosahoval někdy až tempa 7 % a Německo se stalo opravdovým evropským tygrem, jehož tempu růstu nestačily ani zavedené evropské mocnosti jako Francie či v té době nejsilnější velmoc světa, Velká Británie (Dan, 2009). Tento obrovský skok byl způsoben z největší části tím, že industrializace začala v Německu později než ve výše zmiňovaných zemích. Dalšími důvody byla výborná geografická pozice Německa ve středu Evropy, či otevření volné obchodní zóny (Deutscher Zollverein). Průměrný meziroční růst HNP dosáhl mezi roky 1850-1914 plných 2,6 % (Feldenkirchen, 1994, s. 16).

Pro zjednodušení je zde použit název „Německo“ pro různé státní útvary, které na tomto území v průběhu dějin existovaly, i když jejich názvy byly v dané době odlišné (např. Prusko, Německá říše). 1


12

Vývoj HNP v Německu 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 1850

1860

1870

1880

1890

1900

1910

1913

Obr. 1 Vývoj HNP v Německu (v %, rok 1913 = 100 %) Zdroj: German National Accounts for the 19th and Early 20th Century A Critical Assessment, 1988.

Ruku v ruce s růstem HDP začala v Německu růst spotřeba fosilních paliv, začala se rozšiřovat železniční síť, potřebná například pro dovoz již zmíněných fosilních paliv, a také se významně zvýšila produkce oceli. Právě tyto statistiky (uvedené v tabulce 1) jsou považovány za indikátory industrializace a ekonomického růstu. Tab. 1

Vývoj sledovaných veličin v letech 1875 a 1900

Železniční síť (km) Težba uhlí (tuny) Výroba oceli (tuny)

1875 27 970 47 800 000 1 759 000

1900 46 500 142 650 000 7 550 000

Zdroj: The development of the German economy 1871-1900, 2009.

Po těchto ekonomických úspěších si Německo rychle začalo uvědomovat, že se stalo nejsilnějším státem na kontinentu a podle toho začalo měnit svou zahraniční politiku. V letech, kdy seděl na postu kancléře Otto von Bismarck2, se ještě Německo snažilo hlavně vyhýbat konfliktům s ostatními velmocemi. Politika tohoto slavného státníka byla založena na získávání spojenců proti Francii, jelikož se obával „Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století a budovatel sjednoceného Německa. Byl první ministr (tj. premiér) Pruska (1862–1890) a první v řadě německých kancléřů (1871–1890). Jeho nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu mu vyneslo přezdívku Železný kancléř.“ (Osobnosti.cz) 2


13

francouzské odvety za Prusko-francouzskou válku. Právě proto se snažil udržovat dobré vztahy hlavně s Velkou Británií, největší mocností světa, ale také s Ruskem, s kterým Němce pojily silné ekonomické vazby (Ferguson, 1994, s. 121).

1.3

Hospodářská politika

Ekonomická situace předválečného Německa vypadala na první pohled velmi dobře, ale obrovské výdaje na zbrojení a válku ukázaly v plném světle problémy, které se zdály být v období ekonomického růstu nepodstatné. V následujících řádcích bude rozebrána celková ekonomická připravenost Německa na válku a také se budu snažit nalézt první příčiny budoucího hyperinflačního vývoje. 1.3.1

Fiskální politika

Ve všech evropských velmocích (vyjma Ruska) byla už na konci 19. století dokončena průmyslová revoluce. Tato revoluce znamenala velký ekonomický posun a také rychlé zvyšování životní úrovně obyvatel. Od poloviny 19. století se také začaly velmi rychle navyšovat veřejné výdaje, ať již šlo o snahu usmířit si politicky mocné sociální skupiny, či začaly vlády ve větším měřítku budovat infrastrukturu a samozřejmě se také začaly navyšovat výdaje na vzdělání a zdravotnictví. Do této doby ale ekonomiky velmocí rostly rychleji, než se zvyšovaly jejich veřejné výdaje. Tento stav ale na přelomu 19. a 20. století končí, jelikož začalo docházet k jednomu celosvětovému fenoménu, k velkému zbrojení. Tento faktor převážil misky vah na stranu výdajů a i přes vysoké tempo ekonomického růstu se například i německá ekonomika dostávala do situace, kdy nedokázala růst rychleji než německý rozpočet (Ferguson, 2004, str. 122-123). Příjmová a výdajová stránka předválečného rozpočtu Jak už bylo řečeno v předchozím odstavci, roky 1900-1914 znamenaly nejen pro Německo masivní zvyšování veřejných výdajů, což bylo způsobeno zejména velkými výdaji na zbrojení. Tyto výdaje byly způsobeny velkým mezinárodním napětím, které se stupňovalo už od roku 1871, tedy konce Prusko-francouzské války, která zanesla mezi tyto dvě země další nesváry ohledně území Alsaska a Lotrinska. Ovšem nešlo pouze o omezené rozpory mezi Francií a Německem, ale o souhrn mnoha sporných otázek mezi tzv. pentarchií velmocí, tedy Německem, Rakouskem - Uherskem, Ruskem, Velkou Británií a Francií. Všechny tyto země byly připraveny hájit své zájmy po celém světě a velmi často i zájmy menších národnostních celků, ale pouze pokud jim to přinášelo nějaké výhody. Právě národnostní a nacionalistická otázka uvnitř Habsburské monarchie, konkrétně problém s nacionalistickým hnutím v Bosně a Srbsku, znamenala začátek první světové války.

Německo před světovými válkami Tab. 2

14

Rozpočty na obranu (v mil. liber)

1894 1913 Zvýšení (%)

Británie

Francie

Rusko

33,4 72,5 117,1

37,6 72,0 91,5

85,8 101,7 18,5

Rakousko - Uhersko 9,6 25,0 160,4

Německo 36,2 93,4 158,0

Zdroj: Nešťastná válka, 2004.

Do roku 1894 nedocházelo k žádnému razantnímu navyšování rozpočtů na obranu a i přes lokální války (Búrská válka, Rusko – Japonská válka) se držely pořád hodně při zemi. To se však, jak lze vidět v tabulce 2, změnilo. Ve dvou dekádách došlo až k průměrně dvojnásobnému navýšení rozpočtů. V letech 1894-1909 se ale rozpočty uvedených zemí příliš nezvyšovaly, pouze Německo díky snaze vyrovnat Británii na moři předehnalo ve svém obranném rozpočtu Francii. Pak ale přichází rok 1909 a rozpočty se navyšují velmi rychlým tempem, a to i dokonce rozpočet Rakouska – Uherska, které disponovalo oproti ostatním velmi nízkým rozpočtem a jeho navýšení bylo sice procentuálně nejvyšší ze všech, ale absolutně byl stále velmi nízký. Tab. 3

Podíly rozpočtů na obranu vůči HNP (%)

1873 1883 1893 1903 1913 1870-1913

Británie

Francie

Rusko

Německo

2,0 2,6 2,5 5,9 3,2 3,1

3,1 4,0 4,2 4,0 4,8 4,0

4,4 4,1 5,1 -

2,4 2,7 3,4 3,2 3,9 3,2

Rakousko - Uhersko 4,8 3,6 3,1 2,8 3,2 3,1


Situace Německa nebyla v této době nijak kritická a velmi se podobala všem ostatním zemím. Docházelo ke zvyšování veřejných výdajů, ale prozatím ne za cenu nějakého většího zadlužování či jiných ekonomicky nepříjemných důsledků. Německo bylo prakticky „obyčejnou“ evropskou velmocí, jehož situace se nejvíce blížila té francouzské. I přesto ale mělo i Německo svá specifika. Jednalo se například o federální uspořádání státu, z něhož pro Německo plynuly spíše nevýhody než výhody. Německá říše se skládala z takzvaných spolkových zemí (Bundesstaaten), které měly velkou kontrolu nad mnohými sférami vládní činnosti – školstvím, policií, zdravotnictvím a, což bylo nejdůležitější, výběrem daní. Tato podoba Německa fungovala již od roku 1871, kdy byly menší země spojeny v jeden celek, jemuž samozřejmě dominoval ten nejmocnější a největší, Prusko. Hlavní problém federálního státu tkvěl v příliš malé centralizaci moci. Císařské Německo fungovalo na bázi konstituční monarchie, přičemž ale císař dispono-


15

val velkou politickou silou. Jako hlava státu jmenoval vládu, která byla pod jeho kontrolou, ale přitom se musela zodpovídat i Reichstagu. Císař například také podle článku 63 německé ústavy „určoval v době míru sílu, strukturu a rozmístění armády“. Otázka toho, co určuje ve finanční oblasti, byla už ale složitější, jelikož stejný článek ústavy také říkal, že všechny změny ve vojenském rozpočtu musí odsouhlasit Reichstag, který nebyl pod přímým vlivem císaře a byl volen nejdemokratičtějším způsobem ze všech německých orgánů. Reichstag měl také pravomoc upravovat finanční zákony, čím byla způsobena situace, kdy sice císař mohl rozhodnout prakticky ve všech armádních věcech, ale teprve Reichstag mu na to schvaloval finanční prostředky (Ferguson, 2004, s. 126). Na tomto příkladu lze vidět, jak složité bylo v Německu pružně reagovat na problémy v ekonomické oblasti, ale i v oblastech jiných. Absolutistická moc císaře vedla Německo do války za jakoukoliv cenu, včetně té, kterou podstoupilo po válce, a jímž bylo zadlužení a následná hyperinflace. Naopak volená moc parlamentu byla založena na střízlivých úvahách a spíše krotila císařovu touhu po anexích ve světě za pomoci silné armády, která velkou měrou přispívala k zadlužení země a pozdějšímu hledání způsobů, jak se toho zadlužení zbavit, z nichž nejhorším bylo uvádění nekrytých bankovek do oběhu. Největší problémy ale federální uspořádání dělalo v oblasti daní a jejich výběru. Kontrola nad výběrem daní byla téměř přesně rozdělena na přímé daně pro jednotlivé spolkové země, a nepřímé, nad kterými měla naopak kontrolu centrální moc. Už za Bismarcka probíhaly pokusy převést tento „monopol spolkových zemí“ na centrální vládu, ale vždy byly zmařeny. Bismarck na toto téma prohlásil, že „Říše zůstává ubohým pocestným, tvrdohlavě klepajícím na dveře jednotlivých zemí, zcela nevítaným hostem bojujícím jen o nejnutnější živobytí“. Právě tento problém znamenal pro Německo, na rozdíl například od Francie, potřebu získávat finance jinými cestami než pouhým zvyšováním daní. Jednou z možností bylo zadlužování se na domácím ale také na zahraničním trhu, což je popisováno v následujících odstavcích. Situace, kdy centrální vláda mohla financovat armádu pouze pomocí nepřímých daní, které byly na rozdíl od přímých nižší a velmi nepružné3, byla pro Němce velmi nepříznivá v mírových letech, ale v letech válečných byla přímo katastrofální. Financování armády pomocí nepřímých daní, jejichž podstatnou částí byly cla, byl pro Německo jeden z velkých problémů a také jedna z příčin jeho pozdějšího ekonomického úpadku. Jelikož se Německo dostalo během války do izolace, jejich výnosy z cel automaticky klesaly. Hlavní příčinou bylo embargo od Velké Británie, která ovládala světový obchod po moři a během války blokovala svou flotilou Severní moře, odkud vyplouvaly německé obchodní lodě. Toto embargo bylo tvrdě dodržováno a Británie si dokázala svou silou její dodržování vymoci i na neutrálních státech. Také geografická pozice uprostřed dvou velkých nepřátelských velmocí, Francie a Ruska, nehrála v německý prospěch, jelikož obchod s těmito zeNa rozdíl od přímých daní totiž o jejich výběrů nerozhodovala centrální moc, a proto bylo velmi problematické s jejich výší nějak významně hýbat. 3


16

měmi, ale také se zeměmi za hranicemi těchto států, byl velmi výrazně omezen (Ferguson, 2004, str. 130-132). Zadlužení Většina představ o předválečných letech hovoří o velkém militarismu a zbrojení všech evropských velmocí, což ale není tak úplně pravda. Jak ukazuje tabulka 4, půjčky na zbrojení nijak nebránily procentuálnímu snižování státních dluhů, a to u všech velmocí. Období let 1887-1913 znamenalo velký ekonomický skok, který jednoduše vymazával procentuální výši dluhu vůči čistému národnímu produktu, a také díky tomuto skoku nebyly problémy s obsluhou tohoto dluhu. „Stručně řečeno, dopad závodů ve zbrojení na zadluženost jednotlivých států byl relativně nevýznamný. Lidé té doby však byli znepokojeni absolutním nárůstem vládních dluhů.“ (Ferguson, 2004, s. 136). Tab. 4

1887 1913

Státní dluhy velmocí jako procento čistého národního produktu

Francie 119,3 86,5

Británie 55,3 27,6

Německo 50,0 44,4

Rusko 65,0 47,3


Absolutní výše dluhů narůstala ve všech zemích hlavně začátkem 20. století, přičemž s největším nárůstem se potýkalo právě Německo, a to hlavně díky jeho neschopnosti vybrat částky na zbrojení od daňových poplatníků. Německo zvýšilo svůj dluh během let 1890 a 1913 celkem dvojnásobně, na rozdíl například od Ruska (nárůst o dvě třetiny), které během těchto let dokonce válčilo s Japonskem a proto by se dalo čekat, že jeho dluh poroste mnohem rychleji. Německá vnitropolitická situace byla právě díky tomuto zvyšování dluhu napjatá, a to díky oprávněnému argumentu, který mířil na situaci, kdy se prodražovaly další půjčky, jež si vláda bere. Jako důkaz pro tento názor sloužila cena a také výnos z vládních obligací, jejichž trh působil jako relativně přesné měřítko nálad ve společnosti a důvěry v ekonomickou sílu jednotlivých zemí. Už začátkem století byl trh s obligacemi relativně efektivní. Poplatky za provedení transakce byly celkem nízké a počet subjektů na tomto trhu se pohybujících byl dosti značný (Ferguson, 2004, str. 136-137).

Německo před světovými válkami Tab. 5

17

Výnosy obligací hlavních velmocí (%)

Březen 1911 Červenec 1914 Průměr

Britské „consols“ 3,08 3,34 3,29

Francouzské „rentes“ 3,13 3,81 3,36

Německé

Ruské

3,56 4,06 3,84

4,21 4,66 4,36


Právě z důvodu efektivity trhu by se mělo na výnosy z obligací pohlížet s opravdu velkou pozorností. Jak lze z tabulky 5 vyčíst, výnosy z obligací všech velmocí se během tří let před válkou velmi zvýšily. Příčiny tohoto zvýšení lze samozřejmě najít ve zvyšujícím se tlaku mezi velmoci a tím způsobeným zbrojením a zadlužováním, ale také ve zrychlující se inflaci. Tento fenomén započal zhruba po roce 1890 a jeho příčinou se stala zvýšená produkce zlata a také rychlý a relativně málo omezený rozvoj bankovních služeb. V Německu byl ale růst výnosů z obligací4 způsoben převážně velkými emisemi obligací, které měly sklon všeobecně zdražit půjčky, o které soutěžily na kapitálovém trhu se soukromým sektorem. Zajímavým srovnáním jsou výnosy německých a francouzských obligací. I přesto, že Francie byla více zadlužena a měla nižší ekonomický růst než Německo, tak se cena francouzských obligací pohybovala výše než u německých. Investoři zde zjevně podléhali přesvědčení, že císařské Německo není tak finančně silné jako jeho západní soupeř, který měl navíc v zádech mocnou Velkou Británii. Toto přesvědčení se potvrdilo ve válečných letech, kdy Německo postupně ztrácelo dech, zatímco jeho západní rivalové naopak posilovali své pozice. 1.3.2

Monetární politika

V předválečném Německu se na monetární politiku nenahlíželo s takovou pozorností jako na politiku fiskální, což byl jeden z důvodů pozdějších problémů v této oblasti. Monetární politika Německé říše prakticky kopírovala názory z díla Adolfa Wagnera, Geld‒und Kredittheorie der Peelschen Bankakte, publikovaného v roce 1862. Toto dílo se klonilo k takzvané bankovní škole (Mises, 1990, str. 97). V 19. století se v ekonomii střetávaly názory dvou měnových teorií, a to bankovní a měnové školy. Tyto střety vyvrcholily tzv. Britskou monetární debatou mezi zastánci těchto dvou škol. Bankovní škola vznikla dříve než monetární škola, která jí oponovala, a reprezentovali ji především praktičtí bankéři. Mezi hlavní mluvčí patřil například T. Took, J. Fullarton a J. S. Mill, z nichž hlavně první a poslední jmenovaný patřili mezi nejvýznamnější ekonomy své doby. V Německu se k zastáncům této teorie řadil již zmíněný Adolf Wagner.

4

Růst výnosů z obligací je synonymem pro klesající ceny těchto obligací.


18

Zástupci bankovní školy nepoměrně lépe rozuměli fungování komerční banky a mikroekonomickému prostoru, ale jejich názory a teorie příliš nekladly důraz na makroekonomické principy než zástupci z řad měnové školy. Důvodem byl již zmiňovaný fakt, že většina z těchto ekonomů pocházela z prostředí bankéřů. Hlavní rozpor, který od sebe rozlišoval tyto dva tábory, byl pohled na emitování bankovek. Zastánci bankovní školy nekladli žádné větší překážky při emitování, zatímco ekonomové monetární školy viděli v nekrytých bankovkách velký problém, který vedl podle některých z nich až ke vzniku samotných hospodářských cyklů. Podle bankovní školy se měl objem peněz v oběhu měnit podle potřeb obchodu a trhu, což ale často vedlo k vytváření úvěrů, které nebyly podepřeny úsporami, a to znamenalo pro ekonomiku potenciální problém ve zvyšující se cenové hladině. Teorie měnové školy vznikla jako reakce na školu bankovní. Tato teorie byla z makroekonomického hlediska mnohem propracovanější, ale z hlediska mikroekonomického nebyla příliš úspěšná. Její zastánci kritizovali bankovní školu hlavně za názor, že objem peněz v oběhu je diktován pouze potřebami trhu. Tento názor vycházel z jednoduché poučky, že množství peněz v oběhu je diktován nejen trhem, ale také úrokovými sazbami, které určují samotné banky, což byl názor jistě velmi logický. Hlavní podmínkou pro emitování nových bankovek byl příliv zlata do země, jelikož podle měnových teoretiků nesměla být vydána ani jedna bankovka bez příslušného zlatého krytí. Tento požadavek byl rozhodující, který odlišoval měnovou školu od bankovní (Kvasnička, 2004, s. 8-10). Spor těchto dvou škol vyhrála ve Velké Británii škola měnová a v návaznosti na to byl přijat v roce 1844 tzv. Peelův zákon, který měl přenést její principy do praxe. Bank of England získala prakticky monopol na emisi bankovek, ale také měla jasně určené pravidla komoditního krytí a maximální objemy emisí. „Vítězství měnové školy však bylo pouze zdánlivé a dočasné. Bank of England byla dost silná a politicky podporovaná organizace, aby byla schopná regulaci tzv. Peelova zákona úspěšně obcházet. Zákony také dokončily centralizaci zlatých rezerv v trezorech banky, čímž se ještě zvýraznila závislost ostatních komerčních bank na Bank of England. Po bance se začalo vyžadovat, aby se začala chovat jako věřitel poslední instance, tj. aby neomezeně půjčovala jiné komerční bance, která v důsledku nepřiměřené emise šekovatelných vkladů pocítila odliv rezerv (nyní bankovek Bank of England). Banka se tak postupně stala moderní centrální bankou, zcela nesvázanou měnovým pravidlem prosazovaným měnovou školou. Ačkoli měnová škola vyhrála v teoretické debatě, prakticky se prosadily spíše názory bankovní školy. Podle jejího vzoru byly zformovány monetární režimy ve všech ostatních tržních ekonomikách.“ (Kvasnička, 2004, str. 15). Jak už bylo řečeno, v Německu se díky dílu Adolfa Wagnera prosadila bankovní škola, která neměla tak pevně určená pravidla pro emitování nových bankovek. Tato teorie zde byla přijímána bez kompromisů a pro většinu ekonomů, kteří dominovali německé hospodářské politice, byly měnové teorie pouhou vědou o klasifikaci druhů měn.


19

Právě tento přístup kritizoval i Ludwig von Mises, podle něhož byla německá hyperinflace produktem právě těchto monetárních teorií, které byly v předválečném Německu populární. Ludwig von Mises měl na mysli bankovní teorii, jelikož se i díky této teorii Německo opět o krůček přiblížilo k poválečné hyperinflační periodě (1990, str. 97). Říšská banka Německá centrální banka, též říšská banka (Reichsbank), hrála nezanedbatelnou úlohu v monetární politice. Byla založena roku 1876 a měla právo emitovat bankovky, německé marky. Říšská banka fungovala jak na komerčním základu, když se zabývala poskytováním úvěrů významným německým průmyslovým a obchodním podnikům, tak jako státní instituce, jejímž úkolem byla stabilita měny. V neposlední řadě je důležité říct, že ač se v Německu nekladla příliš velká váha na monetární politiku a podrobování monetárních teorií kritice, tak tady byla říšská banka jednou z nejmodernějších institucí. Zlatý standard Navázání marky na zlatý standard proběhlo v roce 1887. Německo nebylo v tomto postupu žádnou výjimkou, jelikož byl zlatý standard používán ve většině moderních ekonomik. Zlatý standard působil jako protiinflační páka a také jako omezující faktor pro úvěrové expanze státu. Pro ekonomiky navázané na zlatý standard platila jednoduchá poučka o tom, že příliš rychlá monetární expanze vedla automaticky ke zvyšování oběživa a tím pádem také ke zvyšování cenové hladiny v daném státě. Pokud došlo k situaci, kdy jeden stát byl ve své monetární expanzi výrazně rychlejší než stát druhý, tak u něho docházelo k vyššímu růstu cenové hladiny. Z toho důvodu pak docházelo k poklesu vývozu a naopak růstu dovozu do této země. Peníze se tedy dostávají k zahraničním subjektům, které usilují o směnu peněz za zlato a země pak přichází o své zlaté rezervy, což pro zemi není výhodné a nutí ji to zpomalit ve své monetární expanzi. I přes potenciál zlatého standardu potlačovat inflaci docházelo k tištění většího a většího množství nekrytých bankovek. Nekryté bankovky v oběhu stoupaly v Německu velmi rychle, což znamenalo potenciální nebezpečí. V obrázku č. 1 je tento fenomén poměrně názorně zachycen.


20

Nekryté marky v oběhu (mil.) 600 500 400 300 200 100 0

Obr. 2 Nekryté marky v oběhu (mil.) Zdroj: Money, Method, and the Market process, 1990.

Toto navyšování nekrytých bankovek v oběhu bylo způsobeno nařízením, že říšská banka nemusí dodržovat zlatý standard striktně, ale za jednu zlatou marku může vytisknout až tři marky papírové. To vedlo k situaci, kdy vlastně existovalo pouze třetinové zlaté krytí a stát toho více a více využíval. Hlavně začátkem 20. století začala říšská banka ve větší míře fungovat jako věřitel poslední instance pro komerční banky, což znamenalo další navyšování oběživa. Zlatý standard ale i přes tyto problémy zatím relativně uchránil Německo před většími problémy s inflací, jelikož politika Německa se soustřeďovala ve velké míře na získávání zlatých rezerv, o kterých věděla, že budou ve válečných letech jedinou možností jak platit za zahraniční obchod. Jak už jsem popisoval v předchozích odstavcích, přílišné zvyšování oběživa by znamenalo odliv zlata ze země, což si Německo nemohlo dovolit, a proto mělo vydávání nekrytých bankovek svůj strop, přes který se nemohlo dostat. 1.3.3

Shrnutí

Problémy německé předválečné ekonomiky vidím ve více faktorech. Jedním z nich je špatný systém výběru daní. Německo si i přes velké zbrojení nemohlo dovolit výrazné zvyšování daní, což bylo způsobeno decentralizací moci a nemožností říšské vlády vybírat přímé daně na územích jednotlivých spolkových zemí. Z toho plynul nepříjemný fakt, že si Německo získávalo finance v drtivé míře vydáváním dluhopisů. Tento způsob financování vedl ke zvyšování bankovek v oběhu a nárůstu cenové hladiny, který byl ale naštěstí omezen zlatým standardem. Toto omezení,


21

jak bude popsáno v další kapitole, ale vzalo rychle za své těsně před válkou a německá ekonomika se už od roku 1914 začíná řítit do inflační propasti.

První světová válka

22

2 První světová válka První světová válka, taktéž označovaná jako Velká válka, znamenala naprostý přelom v dějinách lidstva. Z ekonomického pohledu byla Velká válka něčím úplně novým. Nikdy v historii kapitalismu se nedokázaly ekonomiky daných zemí přeměnit ve válečné ekonomiky v tak velkém rozsahu a s tak obrovskými náklady. To vedlo k velkým nárokům na ekonomiky a k obrovským problémům s otázkou, jak financovat tak náročnou situaci jakou bezpochyby válka byla.

2.1

Začátek války

Cesta k první světové válce začala dobře známým atentátem na následníka Rakousko-Uherského trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, v hlavním městě Bosny, Sarajevu, který proběhl dne 28. 6. 1914.5 Světová válka nakonec začala konfliktem mezi Srbskem a Rakouskem - Uherskem, které se chtělo pomstít za smrt arcivévody Františka. Roznětkou se pak stal systém smluv mezi evropskými velmocemi. V této době se totiž Evropa dělila na tzv. Trojdohodu (Francie, Rusku a Velká Británie) a Trojspolek (Německo, Rakousko – Uhersko a Itálie), přičemž byly tyto země mezi sebou zavázány spojeneckými smlouvami (Ferguson, 2004, str. 145-155). 2.1.1

Ekonomická situace válčících zemí

První světová válka názorně ukázala, že o vítězství či porážce v moderní válce se rozhoduje nejen na bitevních polích, ale také v průmyslových závodech a ve všech odvětvích národní ekonomiky. Mohutnost průmyslového potenciálu, kterým oba bloky disponovaly (ve státech Dohody a Trojspolku byla koncentrována téměř polovina světové průmyslové výroby) jí musely nezbytně vtisknout vysoce technický, materiálový a současně i neobyčejně vleklý a vyčerpávající ráz. A to tím spíše, že průmyslová vybavenost obou bloků byla zprvu téměř vyrovnaná. Německo si vybudovalo v posledních padesáti letech před válkou nejmodernější a největší průmysl v Evropě, a to v pro válku důležitých sektorech jako hutnictví železa, strojírenství, výrobě zbraní či chemickém a elektrotechnickém průmyslu. Německý průmysl předčil svou výrobní kapacitou a technickým vybavením anglický průmysl a zaměstnával dokonce více lidí než francouzský a ruský dohromady. Zvlášť důležitý byl ale poměr sil v těžkém hutním průmyslu a v těžbě základních surovin jako uhlí či ocel, která se osvědčila jako nejlepší materiál pro konstrukci zbraní. Na začátku války měly Ústřední mocnosti nad Trojdohodou mírný náskok právě v těchto klíčových odvětvích, což lze vidět v tabulce č. 6. Německý Dne 28. 6. 1914 se jej skupina přívrženců protirakouské organizace Černá ruka, která bojovala za práva Srbů a sjednocení balkánských Slovanů, úspěšně pokusila zavraždit. První atentátník Čabrinović sice se svým granátem ještě neuspěl, ale druhý v pořadí Gavrilo Princip už dokázal svůj úkol splnit. 5


23

ocelářský průmysl navíc posílil své pozice hned v prvních týdnech války tím, že německé armády obsadily průmyslově vyspělou Belgii a severovýchodní Francii. Obsazena byla také železorudná a hutní pánev na alsasko-lotrinských hranicích, kde se nalézaly až dvě třetiny veškerého francouzského těžkého průmyslu (Jindra, 1984, str. 38). Tab. 6

Poměr sil v klíčových odvětvích těžkého průmyslu v září 1914 (mil. tun)

V mil. tun Uhlí Surové železo Ocel

Trojspolek 355 25 24

Trojdohoda 346 16 13

Zdroj: První světová válka, 1984.

Německo tedy na začátku války bylo v relativně výhodné pozici a svou iniciativu dokázalo přetavit až k velkému postupu do vzdálenosti 40 km od Paříže. Tam proběhla asi nejdůležitější bitva na západní frontě, bitva na řece Marně. Tato bitva znamenala ukončení německého Blitzkriegu (blesková válka) a započala zákopovou válku (Sietzkrieg - válka v sedě), která byla pro Německo zkázou. Zákopová válka totiž znamenala obrovské nároky na hospodářskou vyspělost válčících zemí a Dohodě poskytla dostatek času přeměnit své potenciálně silnější ekonomiky k potřebám války. Zatímco výše zmíněné (dalo by se říci válečné) ukazatele (tabulka č. 6) hovořily ve prospěch Ústředních mocností, zbylé statistiky už jasně ukazovaly, kdo má větší šance zvítězit v dlouhé zákopové válce. Národní důchod Trojdohody byl o 60 procent vyšší než národní důchod Ústředních mocností. Ty v roce 1913 vyráběly 19 procent světové průmyslové produkce, zatímco Dohoda celých 28 procent, což představovalo významnou výhodu (Ferguson, 2004, str. 225).

2.2

Průběh války

Jak už bylo řečeno v předchozích odstavcích, první světová válka se bojovala možná více na hospodářském poli dvou válčících bloků než na frontě. Hospodářská a materiální převaha totiž měla větší význam než zkušenosti a bojové schopnosti vojáků. Když se finanční odborníci té doby zamýšleli nad tím, kolik bude stát tento již delší dobu očekávaný střet nejvyspělejších mocností světa, docházeli většinou k názoru, že bude muset skončit v krátké době právě pro nedostatek peněžních prostředků. Výše nákladů však předčila očekávání i těch nejpesimističtějších odborníků. Válečné náklady byly nejen mnohonásobně vyšší než v minulosti, ale také, jak ukazuje obrázek č. 3, během konfliktu výrazně narůstaly.


24

Válečné výdaje Německa 10000 8000 6000 4000 2000 0 1914

1915

1916

1917

1918

Obr. 3 Válečné výdaje Německa (v mil. dolarů) Zdroj: Nešťastná válka, 2004.

K tomu napomáhal i stálý růst cen válečného materiálu, jak důsledkem spekulace podnikatelů tak také inflace. Hlavní příčinou byl však charakter války, jelikož se neustále zvyšoval podíl výdajů na válečnou techniku a střelivo. Ve válkách 18. a 19. století bylo na tuto položku věnováno asi 12 - 17 procent všech válečných nákladů, v první světové válce vzrostl tento podíl až k 60 % (Jindra, 1984, str. 198). Nejpalčivější otázkou se tedy pro Němce stala ta, jak dokázat válku financovat a to v mnohem delším období, než původně předpokládali. V první kapitole jsem zmínil některá omezení německé ekonomiky, která se začala více či méně promítat do fiskální a monetární politiky Německa. Prvním problémem byly daně a problém s jejich efektivním vybíráním. Předválečný daňový systém nedovoloval říšské vládě vybírat dostatek finančních prostředků, neboť systém byl nastaven tak, že hlavní část příjmů tekla do rozpočtu federálních států. Tento systém se kvůli velké decentralizaci moci nedařilo změnit a z tohoto důvodu bylo velmi obtížné zavádět nové daně či se pokoušet převádět příjmy z federálních rozpočtů do rozpočtu Říše. Válečné výdaje tedy musely být kryty jinými cestami. Pro Německo se už nabízela ale pouze jedna cesta, a to byly půjčky na vnitřním trhu. Cesta financování pomocí zahraničních půjček pro Německo prakticky vůbec neexistovala. Na rozdíl od mocností Dohody totiž Německo nemělo tak finančně silné spojence, kteří by mu dokázali půjčovat velké částky jako například USA pro Francii či Velkou Británii. Rakousko - Uhersko a Turecko byly vyčerpané země, které potřebovaly samy pomoc, natož aby Německu dokázaly poskytovat finanční hotovosti.


25

Německo už ale s tímto scénářem počítalo před válkou a tomu odpovídala i rychlost s předložením a schválením nových finančních zákonů (Ferguson, 2004, str. 281). Tyto zákony znamenaly pro Německo zásadní změny. Hlavní účinek měly zákony na systém zlatého standardu, který jimi byl zrušen. Tento zákon měl tzv. retroaktivní platnost, což znamenalo, že legalizoval rozhodnutí, která říšská banka ale i komerční banky udělaly ještě před schválením tohoto zákona. Dále byly založeny tzv. úvěrové úřady Darlehnskassen, které byly kontrolovány a spravovány centrální bankou. Tyto úřady byly zřízeny kvůli poskytování úvěrů pro veřejný ale i soukromý sektor, zejména pro velké válečné korporace, na jejichž dodávkách byla více méně závislá německá armáda. Utváření těchto úřadů znamenalo velkou ránu pro německou finanční stabilitu. Darlehnskassen byly totiž jednoduše vybaveny tiskařskými stroji a mohly emitovat své vlastní bankovky, tzv. Darlehnskassenschein. Tyto bankovky sice nesloužily jako oficiální měna, ale byly akceptovány veřejným sektorem. Hlavním problém zde ale byla skutečnost, že se tyto bankovky mohly legálně dostávat do portfolia centrální banky. Tam sloužily jako krytí pro emisi nových bankovek. Jedním zákonem tedy byl naprosto rozložen systém zlatého standardu a místo krytí zlatem najednou stačilo krytí bankovkami Darlehnskassenschein. Předválečný požadavek na třetinové krytí zde sice zůstal, ale jelikož nebylo potřeba krytí pomocí zlata a stačilo krytí pouze bankovkami Darlehnskassenschein, tak tento požadavek už nijak nezajišťoval stabilitu měny (Whale, 1968, str. 187-188). 2.2.1

Financování války

Vláda se tedy už nemusela spoléhat na daňové výnosy a na válku si půjčovala od centrální banky, která za vládní dluhopisy poskytovala vládě požadované sumy. Navíc nebyla centrální banka omezena limitem přijatých dluhopisů a díky zrušení zlatého standardu se také nemusela bát odlivu zlata do zahraničí. Tento předěl v dosavadní německé monetární politice lze jistě považovat za asi nejzásadnější podnět k budoucím hyperinflačnímu vývoji a ke krachu německých financí. Německo tedy začalo válku financovat pomocí emise nových bankovek přes centrální banku. Vláda poskytla centrální bance krátkodobé dluhopisy a centrální banka vytiskla peníze, které zase poskytla vládě na úhradu válečných výdajů. Tomuto postupu se říká monetizace dluhu a jak už je z jeho definice jasné, je to vysoce inflační nástroj právě kvůli vydávání nových bankovek do oběhu. Na obrázku č. 4 je zachycen stav portfolia centrální banky po zavedení monetárních zákonů rušících zlatý standard. Ihned po schválení těchto zákonů došlo v období necelého měsíce až k téměř pětinásobnému navýšení státních dluhopisů v držení centrální banky. Prakticky se stejnou rychlostí se samozřejmě zvýšily emise bankovek poskytnutých vládě.


26

5000 4500 4000 3500 3000

Vládní dluhopisy v portfoliu centrální banky

2500

Nové emise peněz poskytnuté vládě

2000 1500 1000 500 14.8

12.8

10.8

8.8

6.8

4.8

2.8

31.7

29.7

27.7

25.7

23.7

0

Obr. 4 Portfolium říšské (centrální) banky a emise bankovek vládě, 1914 Zdroj: The Journal of Political Economy, vol. 24 German War Finance, 1916.

Vláda tak měla díky tomuto způsobu financování k dispozici velké sumy hotovosti. Problémem ale bylo, že monetizaci dluhu není možné provádět do nekonečna. V Německu byla monetizace chápána jako velký ekonomický úspěch a byly vnímány pouze krátkodobé výhody, zatímco potenciální důsledky tohoto financování byly přehlíženy a začaly se projevovat na zvyšující se inflaci hlavně v posledních letech války. Plánem německé vlády bylo, že v dalším období měly být tyto krátkodobé dluhopisy splaceny pomocí válečných obligací poskytovaných veřejnosti. Stejně, jako i v jiných zemích, bylo úkolem válečné propagandy ovlivňovat občany k nákupu těchto obligací. Probíhala také spolupráce s finančními institucemi, které poskytovaly možnost předčasného výběru ze spořících kont za účelem nákupu válečných obligací, či byly velmi shovívavé při zpoždění splátek kvůli nákupu těchto obligací. Důležité také bylo, že občané bez větších finančních hotovostí měli možnost požádat uvěrový úřad o půjčku v bankovkách Darlehnskassenschein a za ty pak nakupovali obligace. Základní filosofií německého financování války tedy bylo poskytování krátkodobých dluhopisů centrální bance, za které vláda dostala velké sumy peněz. Pak ale potřebovala získat peníze na splácení těchto krátkodobých dluhopisů a ty si půjčovala od svých občanů pomocí dlouhodobých dluhopisů (válečných obligací). Německá vláda získala tímto způsobem od občanů až 98 miliard marek, když do konce války vydala celkem 9 sérií válečných obligací (Jindra, 1984, str. 199).


27

Ovšem důsledky této politiky se začaly brzo projevovat. Množství peněz získaných prodejem válečných obligací sice bylo relativně značné, ale nedokázalo plně pokrýt rozsah krátkodobých půjček od centrální banky. Tím vznikala situace, kdy sice vždy po úpisu válečných obligací výrazně klesl dluh vůči centrální bance, ale nikdy nebyl zcela splacen. Z tohoto důvodu si vláda musela od centrální banky půjčovat vyšší částky, aby dokázala splatit nezaplacenou část dluhu z minulých půjček, čímž vznikal takzvaný nezaložený (plovoucí) dluh. Tato situace, kdy se náklady na válku neustále zvyšovaly (obrázek č. 3) byla velmi nebezpečná. Vždy po úpisu válečných obligací klesl počet bankovek v oběhu, ale s růstem nepokryté části válečných výdajů musela následující krátkodobá půjčka od centrální banky začínat na vyšší částce a v důsledku toho se postupně navyšovalo množství peněz v oběhu. V tabulce č. 7 je tento vývoj názorně vidět. Tab. 7

Měnová báze v Německu (mil. marek)

Datum 31. 12. 1913 31. 12. 1914 31. 12. 1915 31. 12. 1916 31. 12. 1917 31. 12. 1918

Měnová báze (v mil. marek) 7 223 10 157 11 918 15 912 24 789 43 608

Procentní nárůst 41 % 17 % 34 % 56 % 76 %

Zdroj: War Finance and Inflation in Britain and Germany, 1989.

2.2.2

Zlaté krytí bankovek

Hlavním problémem ovšem bylo krytí těchto nově vydávaných bankovek, které se postupně snižovalo. Na začátku války s třetinovým krytím zlatem ale nebyl velký problém a Německá říše ho splňovala vcelku bez problémů (obrázek č. 5). Německá říše totiž dokázala až do konce roku 1916 navyšovat své zlaté rezervy. Tento růst zlatých rezerv byl způsoben dlouhodobými snahami postupně stahovat z oběhu zlaté mince, podporou bezhotovostních transakcí a také díky rozsáhlé kampani říšské banky, která velmi silně působila na občany, kteří si na její naléhání sami měnili zlaté úspory za papírové bankovky. Německo tedy zaktivizovalo válečnou propagandu, patriotismus, národní cítění, nátlak a také cenzuru, jen aby lidé odevzdávali své zlaté úspory, za ně dostali bankovky a za ty nakoupili válečné dluhopisy, čímž stát získával zlaté úspory a zároveň obdržel finanční prostředky díky prodeji obligací. Ovšem s přibývajícími roky války a s tím spojenými výdaji se třetinové krytí zlatem přestalo dařit dodržovat. Rok 1917 je v tomto ohledu zlomový. Na západní frontě docházel armádám Ústředních mocností dech, což bylo spojeno jak s neustálými ofenzivami ze strany Dohody, tak s protiútoky samotných Ústředních mocností. Dalším faktorem, který začal zatěžovat finance Německa, byl vstup USA do války. Po vyhlášení neomezené ponorkové války ze strany Německa byly torpédovány i americké lodě, což nakonec vedlo k již zmíněnému vstupu USA


28

do války, čímž získala Dohoda obrovskou materiální a hospodářskou převahu (Ferguson, 2004, str. 252-253). Tyto faktory vedly k situaci, kdy se zlaté krytí bankovek dostalo koncem roku 1919 na úroveň pouhých 3 % (obrázek č. 5), což mělo velký dopad na důvěru německých občanů ve svou měnu. Němci totiž brali velikost zlatých rezerv jako určitou záruku či garanci, která udržovala jejich důvěru v měnu, v její zdravost a také stabilitu. Pro politiky v této době bylo tedy zachování třetinového krytí zlatem otázkou velmi důležitou. Zastáncem tohoto názoru byl hlavně prezident říšské banky Havenstein, který sám řekl, že „Dokud budu v čele říšské banky, žádné zlato neopustí trezory. Důvěru veřejnosti lze udržet jen skrz třetinové krytí, a právě proto je zlato tam, kde je.“ (Feldman, 1997, str. 44). Tento závazek se nakonec ale udržet nepodařilo.

Zlaté krytí bankovek v oběhu

1.10.1919

1.7.1919

1.4.1919

1.1.1919

1.10.1918

1.7.1918

1.4.1918

1.1.1918

1.10.1917

1.7.1917

1.4.1917

1.1.1917

1.10.1916

1.7.1916

1.4.1916

1.1.1916

1.10.1915

1.7.1915

1.4.1915

1.1.1915

1.10.1914

1.7.1914

50,00% 45,00% 40,00% 35,00% 30,00% 25,00% 20,00% 15,00% 10,00% 5,00% 0,00%

Obr. 5 Zlaté krytí německých marek v oběhu (%) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

2.2.3

Říšský válečný rozpočet

Německý problém byl, na rozdíl například od Velké Británie, v efektivním výběru daní a přizpůsobení daňových výnosů do částek, odpovídajících alespoň částečně válečným výdajům. Do roku 1916 byla v Německé říši pouze nepatrná část válečných výdajů hrazena pomocí daní, což bylo způsobeno zejména neochotou daně zvyšovat, ale také spoléháním se v prakticky drtivé většině na dluhové financování. Před válkou tvořily až 40 % německých daňových příjmů celní a tarifní poplatky. S vypuknutím války ale došlo k velkému omezení mezinárodního obchodu, do něhož bylo Německo silně zapojeno. Také se začala projevovat nevýhodná geografická pozice, díky které mohla Velká Británie proti Německu uplatnit námořní blokádu. Tyto faktory způsobily pokles německého dovozu až na 40 % předválečného


29

stavu, což mělo automaticky za následek i podstatné snížení příjmů z cel. Situace během války dospěla až do bodu, kdy na jejím konci v roce 1918 byly příjmy z cel a tarifů až pětkrát nižší než na jejím začátku (Feldman, 1993, str. 41-43, str. 70-71). Začátkem roku 1917 ale došlo k významným změnám daňové politiky říše. I přes silné postavení velkých podniků se podařila zavést daň z obratu korporací a válečná daň ze zisku. Tato změna byla způsobena hlavně změnou na postu ministra financí, kdy liberála Helffericha, který preferoval spíše cestu daňových úlev, vystřídal v tomto křesle Siegfried von Roedern. Tato obměna na jednom z nejdůležitějších vládních postů znamenala zaměření se na zdanění enormních válečných zisků, jelikož byl von Roedern více ovlivněn veřejným míněním, které se stavělo proti velkým ziskům válečných korporací. Rok 1917 tedy znamenal pro Německo velký, až 380 % nárůst daňových příjmů. Bohužel přišla tato změna už relativně pozdě a tyto finance, vybrané „nad plán“, Německo stejně utratilo pouze na pokrytí dluhové služby, která rostla díky dluhovému financování vysokým tempem. V tabulce č. 8 jsou uvedeny příjmy a výdaje, a také výdaje na obsluhu dluhu. Z této tabulky lze vyčíst, jak moc se Německo zadlužilo, když v letech 1917 a 1918 muselo vynaložit až 90 % všech příjmů na pouhou obsluhu dluhu. I přes zmiňované zvýšení příjmů z daní v roce 1917, které se projevilo v až prakticky čtyřnásobném zvýšení příjmů říše, se i tak dokonce 92,2 % těchto příjmů vynaložilo na obsluhu dluhu.

První světová válka Tab. 8

30

Běžný rozpočet Německé říše (mil. marek)

Rok 1914 1915 1916 1917 1918

Výdaje Z toho obsluha dluhu (% z celkových výdajů) 1 773,5 470,4 (26,5 %) 1 875,9 1 346 (71,7 %) 3 066,8 2 616 (85,3 %) 7 073,3 6 518,8 (92,2 %) 7 545,6 6 770,5 (89,7 %)

Příjmy

Saldo

2 471,1

+697,6

1 825,2

-50,7

2 122,2

-944,6

8 010,1

+936,8

7 395,2

-150,4

Zdroj: The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, 1993.

Tento rozpočet ale zakrýval skutečný stav německých financí. Existoval totiž ještě takzvaný rozpočet mimořádný (tabulka č. 9), který reflektoval německou situaci mnohem věrněji. Mimořádný rozpočet totiž zahrnoval všechny mimořádné výdaje spojené s válkou a byl kryt pouze půjčkami a tím pádem tvořil dluhovou službu, která byla splácena z běžného účtu, který byl naopak financován z příjmu z daní. Oproti běžnému rozpočtu tedy zahrnoval všechny válečné výdaje a oproti běžnému se dostával do obrovských deficitů. Hlavně roky 1917 a 1918 znamenaly téměř dvojnásobné zvýšení výdajů, ale přitom pouze mírné navýšení příjmů, z čehož plynuly deficity 19 miliard, respektive 14 miliard marek. Tab. 9

Mimořádný rozpočet Německé říše (mil. marek)

Rok 1914 1915 1916 1917 1918

Výdaje 7 004,3 23 927,0 24 771,7 45 121,8 36 884,7

Příjmy 4 805 20 495,1 19 751,9 26 138,5 23 111,1

Bilance -2 199,3 -3 431,9 -5 019,8 -18 983,3 -13 773,6

Zdroj: The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the German Inflation, 1914-1924, 1993.

Tyto obrovské náklady byly tedy financovány opět pomocí metody zavedené už na začátku války, kdy si stát půjčoval peníze od centrální banky a pak je splácel


31

díky válečným obligacím, které prodával občanům. Ovšem tento způsob financování začal narážet na své limity. Obyvatelé Německa nedokázali vládě půjčit dostatek peněz, čímž vznikla situace, kdy vláda neměla čím splácet krátkodobý dluh centrální bance (Ferguson, 2004, str. 280). Jediným způsobem jak splatit krátkodobý dluh bylo si příště půjčit částku, která stačila na splacení předchozího dluhu. Ovšem vláda si musela půjčit také částku, kterou potřebovala na pokrytí válečných výdajů, čímž se půjčky neustále navyšovaly. Tím pádem začal růst takzvaný nezaložený (plovoucí) dluh, který byl splácen tím, že si vláda na jeho zaplacení musela znovu půjčit, čímž ale opět zatížila rozpočet výdaji spojenými s obsluhou dluhu. Tento vývoj je zobrazen na obrázku č. 6. 60 50 40 30 20 10 0 září 1914 březen 1915 září 1915 březen 1916 září 1916 březen 1917 září 1917 březen 1918 září 1918 Obr. 6 Růst nezaloženého (plovoucího) dluhu v Německé říši (mld. marek) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Říšská banka tak musela od vlády přijímat žádosti o krátkodobé půjčky ve stále vyšší hodnotě, aby vláda mohla za získané peníze pokrýt rostoucí výdaje spojené s financováním války. Z toho plynulo jediné. Tisk nových bankovek a zvyšování peněžní zásoby v oběhu, které byly díky půjčkám od říšské banky vrhány do ekonomiky ve stále vyšším množství (obrázek č. 7).


32

25 20 15 10 5

říjen 1918

červenec 1918

duben 1918

leden 1918

říjen 1917

červenec 1917

duben 1917

leden 1917

říjen 1916

červenec 1916

duben 1916

leden 1916

říjen 1915

červenec 1915

duben 1915

leden 1915

říjen 1914

červenec 1914

duben 1914

leden 1914

0

Obr. 7 Hodnota říšských bankovek v oběhu (mld. marek) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Hodnota říšských bankovek v oběhu rostla kontinuálně během celé války, ale až závěrečné měsíce války znamenaly pro již silně vyčerpané Německo velký nárůst bankovek v oběhu.

2.3

Dopady války

V předchozí podkapitole jsem se snažil popsat problémy, které během války zatěžovaly německou ekonomiku. Ty se bohužel pro Německo prohlubovaly a na konci války v roce 1918 už nabývaly opravdu velkých rozměrů. Uvědomovali si to i tehdejší představitelé stále ještě císařského Německa. Například Edgar Jaffe, německý národohospodář, poukazoval na nezbytnost reformy veřejných financí, bez které by Německo nejspíše čekal kolaps celého systému veřejných financí. Tuto prognózu ale vyřkl ještě v době, kdy německá vojska podnikala na západní frontě ofenzivy a úspěch ve válce vypadal velmi nadějně, z čehož by vyplývalo vyplacení velkých reparací vítěznému Německu (Feldman, 1993, str. 49). Situace se ale nakonec vyvinula úplně jinak. V březnu 1917 vypadala pro Německou říši ještě relativně nadějně, protože na východní frontě podepsala říše mírovou smlouvu s Ruskem, ve kterém proběhla revoluce. Tato revoluce svrhla carský absolutismus a pomohla Leninovým bolševikům uchopit moc, přičemž jedním z prvních kroků bolševiků bylo uzavření míru s Německou říší. Tento mír se nazýval Brest-litevský a pro Rusko znamenal ztrátu území o rozloze 780 000 km² s padesáti šesti milióny obyvatel. Na tomto území se mimo jiné nacházela 1/3 železniční sítě a získávalo se zde až 73 % železa a 89 % uhlí (Jindra, 1984, str. 325).


33

Nejdůležitější ale pro Němce byla možnost přesunout své armády z východu na západ, kde se pak v takzvané Ludendorffově ofenzívě pokusili provést velký průlom na západní frontě. Tato poslední velká ofenziva ale neměla úspěch a vedla pouze k drtivé protiofenzivě Spojenců, což donutilo Němce podepsat 11. listopadu 1918 mír, čímž skončila první světová válka.6

Mír byl podepsán v Compiègne, v kupé vagónu. Tento vagón byl pak na rozkaz Adolfa Hitlera použit k podpisu kapitulace Francie v roce 1940 a převezen do Berlína. Tam byl těsně před obsazením vojsky Rudé armády zničen. 6

Poválečné období

34

3 Poválečné období První světová válka nepřinesla Německu pouze obrovské ztráty na životech, ale taktéž ztráty materiální a hospodářské povahy. Zabito bylo až 10 miliónů osob a to pouze vojáků. Ztráty na civilním obyvatelstvu byly taktéž vysoké a utrpení obyvatel válčících zemí dosahovalo neúnosné úrovně. Taktéž ekonomiky válčících zemí dostaly obrovskou ránu. Po období vysokého ekonomického růstu, malé nezaměstnanosti a stabilní měny došlo po válce (a také během ní) k období, které by se dalo nazvat mnoha výrazy, ale rozhodně ne jako období prosperity. Světová hospodářská situace se pomalu vzpamatovala z války, ale brzy ji čekaly další problémy, z nichž největším byla takzvaná velká deprese v letech 1929 – 1933.

3.1 3.1.1

Ekonomické dědictví války Svět

Nejen německá ekonomika trpěla následky války, ale celá Evropa pocítila za čtyři roky válčení velký ústup z předválečných pozic. Během těchto čtyř let poklesla průmyslová výroba v evropských válčících zemích o více než třetinu. Do té doby žádná krize, i ta sebehlubší, nezapříčinila tak velký a všeobecný úpadek výroby jako v nejprůmyslovější části světa válka 1914 – 1918. V Německu se průmyslová výroba ocitla zpátky na prahu století, v Anglii a Francii (vítězných mocnostech) byl pokles větší než v následující velké hospodářské krizi z let 1929 – 1933, a Rusko i Rakousko – Uhersko se ocitly v situaci tak velkého hospodářského vyčerpání, že stály na pokraji bankrotu a sociální revoluce. Tento poválečný stav předznamenával přesun těžiště průmyslové výroby mimo Evropu a od té doby se jej už nikdy nepodařilo zvrátit. V roce 1913 se Evropa podílela na světové průmyslové výrobě 53 %, v prvních dvou poválečných letech to už bylo 41 % a tento podíl se dále snižoval. Opačný vývoj lze zaznamenat v případě USA. Jejich podíl rostl z 36 předválečných procent až na 47 % v roce 1920 (Jindra, 1984, str. 342-344). V tabulce č. 10 jsou velmi dobře rozpoznatelné důsledky války na průmysl. Neutrální země, tedy země, které se nezúčastnily války, dosahovaly prakticky stejné míry průmyslové výroby jako před válkou, i přesto že byl jejich obchod s válčícími zeměmi také silně omezen.7 Naopak jak už bylo řečeno, válčící země ztratily až třetinu svého průmyslového potenciálu, který ale byl částečně nahrazen v mimoevropských zemích. Tento růst v zámořských zemích byl způsoben hlavně mimořádnou poptávkou Evropy po surovinách, potravinách, průmyslovém zboží a také dočasným stažením silného evropského průmyslu ze světového trhu.

Zejména obchod neutrálních zemí s Německem byl během války omezen. Velká Británie uvalila na německý obchod blokádu, kterou si díky svému silnému postavení dokázala prosadit i na neutrálních zemích. 7

Poválečné období Tab. 10

35

Vývoj průmyslové výroby ve světě 1913 – 1919 (1913 = 100 %)

Skupiny zemí Válčící země Evropy Neutrální země Evropy Celá Evropa včetně Ruska Mimoevropské země Celý svět

1913 100 100 100 100 100

1919 63 99 66 114 90

Zdroj: První světová válka, 1984.

3.1.2

Německo

Válka znamenala pro Německo řadu problémů ať už v oblasti sociální či hospodářské. Sociální problémy sice vznikaly v Německu už během války, ale hlavně po ní se ukázaly v plném světle a ovlivňovaly politiku (i hospodářskou politiku), kterou volili pozdější volení představitelé Výmarské republiky. V Německu se koncem války zhroutil císařský režim, který byl podle Spojenců vinen za rozdmýchávání militaristických nálad uvnitř říše. Základním požadavkem Spojenců k zahájení mírových jednání tedy bylo svržení císaře Viléma II., což se také stalo. Prvně parlamentní cestou, kdy byla císaři odebrána většina pravomocí, a pak dokonána s pomocí takzvané listopadové revoluce. Ta vznikla jako vzpoura námořníků a dělníků v docích v Kielu a přerostla v celostátní vzpouru proti císaři. Po této revoluci byla svržena monarchie a nastolena republika. V Německu ale revoluční nálady neuhasínaly, a to především u německých komunistů, kteří byli v Německu velmi silní. Jejich cílem byla revoluce po ruském (bolševickém) vzoru, tedy násilné převzetí moci a zničení všech politických konkurentů. Tomu se ale podařilo zabránit, zejména s pomocí jednotek freikorps, což byly polovojenské jednotky bývalých vojáků, kteří se odmítly vzdát zbraní. V lednu 1919 se uskutečnily volby, ve kterých zvítězili sociální demokraté, a byla ustavena Výmarská republika, která v Německu fungovala až do rozbití Hitlerovou NSDAP. Bohužel ale ani s nástupem republiky se Německu nevyhnuly sociální nepokoje, pokusy o převrat a stávky. Právě tyto sociální problémy hnaly politické představitele spíše než k pokusu o napravení ekonomické situace pomocí šetření či krátkodobého snížení životní úrovně raději k populistickým řešením, která pro těžce zmáhanou německou ekonomiku nebyla ta správná (Moravcová, 2004, str. 18-21). Německo si z války přineslo také těžké dědictví v podobě obrovských dluhů, například na obrázku č. 6 (kapitola 2.2.3) lze vidět nezaložený dluh na konci války. S jeho splácením pomocí monetizace dluhu samozřejmě docházelo ke zvyšování peněžní zásoby v oběhu. Peněžní nabídka v Německu se zvyšovala po celou dobu války a vzhledem k obrovským finančním nárokům hlavně druhé poloviny války se tento růst díky nezměněnému financování dále zvyšoval. Hodnota německých marek v oběhu vzrostla během války o závratných 730 % a to do tohoto čísla ještě nejsou započítány bankovky Darlehnskassenschein, které samy o sobě představovaly velký problém. Centrální banka měla po válce ve svém portfoliu tyto bankovky již v hodnotě 5,1 miliardy, které fungovaly jako krytí pro vydávání nových marek


36

do oběhu. Podle německého monetárního pravidla třetinového krytí tedy centrální banka mohla díky těmto bankovkám vrhnout do oběhu až 15,3 miliardy marek, což už rozhodně nebylo zanedbatelné číslo. Tyto nově vytisknuté marky nekryté zlatem, ale pouhými bankovkami Darlehnskassenschein, opět snížily procento bankovek v oběhu krytých zlatem až k 10 % (Bresciani – Turonni, 1931, str. 438440). To vše ale prozatím na Německo nedolehlo ve formě vysoké inflaci pouze díky úřadům, které za války kontrolovaly ceny a jejich maximální výšku prakticky u všeho zboží, nejvíce ale u potravin. Tento systém kontrolních úřadů ale po válce a se vznikem republiky přestal fungovat a inflaci tak nic nebránilo, aby se začala pomalu roztáčet (Feldman, 1993, str. 56-59).

3.2

Versailleská mírová konference

Po konci války bylo podle Spojenců potřeba upravit postavení německého státu, aby už nedokázalo získat dostatek moci (či vojenské a hospodářské síly) k rozpoutání dalších konfliktů. Hlavně o tomto, ale ani zdaleka nejen o tom, se rozhodovalo na mírové konferenci svolané do Paříže na leden 1919, do zámku ve Versailles. Paříž byla vybrána jako výraz úcty vůči Francii, která byla ze Spojenců postižena válkou v největší míře, a Německo okupovalo prakticky po celou válku část jejího území. Stanovení podmínek pro toho nejmocnějšího z poražených států, pro Německo, byl tedy primární problém, který měla konference vyřešit. Spojenci měli v zásadě dvě základní představy jak to učinit: buď Německo zcela zbavit jakékoliv moci velmi tvrdými podmínkami míru, nebo raději brát ohled na to, aby mírové podmínky dokázala většina Němců přijmout a tím v nich nerozdmýchávat nacionalistické nálady. Druhá možnost ale samozřejmě předpokládala demokratizaci německého politického systému. Spojenci se ale bohužel nemohli na ani jednom řešení shodnout. Francie, pro niž společné hranice s Německem znamenaly největší nebezpečí, požadovala co nejtvrdší podmínky míru, aby nad ním získala ekonomickou i vojenskou převahu. Tím by si zajistila své hranice a mohla by si ji proti slabému Německu díky své převaze uhlídat. Naopak USA v čele s prezidentem Wilsonem se stavěly spíše k názoru na vytvoření silného, ale demokratického a umírněného Německa, ve kterém by tvrdé podmínky míru nezpůsobily tak nepřátelské nálady proti západním mocnostem. Hlavním cílem pro prezidenta Wilsona bylo ale ustavení Společnosti národů, která podle něj měla zajišťovat trvalý mír ve světě. Třetí významnou delegací byla ta britská, která zaujímala postoj někde mezi stanovisky Francie a USA, ale nakonec se přiklonila spíše k řešení francouzskému (Moravcová, 2006, str. 33-36). Velmi důležité při vyjednávání mírových podmínek byla také neúčast Německa, což nakonec z Versailleské smlouvy nedělalo smlouvu (kompromis) mezi Spojenci a Německem, ale vlastně kompromis mezi Spojenci, který měl být Německem pouze podepsán. Konečný účet Versailleské smlouvy tedy skončil vysokou reparační částkou 132 miliard zlatých marek. Dále byla Německu odebrána četná území, z nichž největší bylo území Alsaska – Lotrinska. Na východě Německo ztratilo


37

ve prospěch Polska západní Prusko a Poláci získali úzkým koridorem přístup k moři, což bylo nakonec hlavní rozbuškou nacistického útoku na Polsko v září 1939 a začátek druhé světové války. Německo bylo taktéž výrazně odzbrojeno a jeho armáda snížena maximálně na počet 100 000 mužů, a bylo mu zabaveno válečné loďstvo a letectvo. Tak tvrdé podmínky míru vedly od té doby v Německu k neustávajícím projevům nenávisti vůči západním mocnostem, které začaly pro své cíle využívat politické strany, jako například Hitlerova NSDAP (Moravcová, 2006, str. 41-45). Pro mou práci jsou ale z Versailleské smlouvy nejdůležitější finanční a věcné (suroviny, průmyslové výrobky, dobytek) reparace, které ještě více zvyšovaly tlak na německé finance a pro politiky Výmarské republiky znamenaly potíže s volbou té správné fiskální a monetární politiky vůči svým občanům, ale také vůči tvrdým požadavkům vítězných států.

3.3

Hospodářská politika

V kapitole o německé válečné ekonomice jsem popisoval způsoby financování válečných výdajů a s ním spojené akumulování dluhu na příští období. Tyto dluhy měly být podle předválečných plánů spláceny pomocí reparací obdržených od poražených států, a také díky poválečnému postavení Německa, které mělo podle plánů před válkou ovládnout, a to minimálně hospodářsky, značnou část Evropy, čímž by získalo přístup k dalším surovinám a rozvoj svého hospodářství. Tento rychlý ekonomický rozvoj měl po válce generovat příjmy, které by už nebyly pohlcovány válečnými výdaji a tak měl být válečný dluh rychle splacen. K této situaci se ale Německo bohužel ani nepřiblížilo, a to z jednoduchého důvodu, že válku, na rozdíl od předválečných plánů, prohrálo. Díky tomu se jeho ekonomická síla na světových trzích značně zmenšila a místo toho, aby samo dostalo válečné reparační náhrady, muselo reparace platit samo. 3.3.1

Fiskální politika

Po válce se výdajová stránka rozpočtu oprostila od jedné obrovské částky, kterou představovaly válečné náklady. Ty sice klesly na minimum, ale pořád zde byly, řekněme „válečné“, faktory zatěžující rozpočet. Byly to náklady spojené s následky války, tedy náklady vnitřní, a také náklady spojené s reparacemi, tedy náklady vnější. Vnitřní náklady spojené s válkou by se ale daly označit i jako „německé reparace Němcům“, protože vláda lidem musela platit odškodnění za válečné strasti například v podobě různých zranění či ztráty manžela ve válce. Významnou položkou byly tedy sociální výdaje na občany postižené válkou. Německo ztratilo ve válce nejvíce mužů a téměř celé tři miliony se staly po válce doživotními invalidy. Z veřejných rozpočtů bylo tedy po válce nutno platit penze až pro 800 000 invalidů, sociální pomoc pro více než půl miliónu válečných vdov a pro 1,2 miliónu sirotků. Rozpočet tak byl sice ušetřen válečných výdajů spojených přímo s vedením války, ale poválečné výdaje jej zatěžovaly dále. Dalšími výdaji sociálního typy byly výdaje na podporu zaměstnanosti, které vláda prosazova-


38

la, aby zabránila revolučním náladám uvnitř společnosti. Nezaměstnaní se totiž stávali lehkým cílem pro naverbování do řad komunistů a vláda se nejvíce bála právě bolševické revoluce. Vláda, tvořená levicovými politiky, tedy nesáhla k potřebným škrtům a fiskálním restrikcím, ale snažila se udržovat co nejnižší možnou míru nezaměstnanosti. Toho bylo sice dosaženo, ale za cenu velkých výdajů a neefektivity příčinou přezaměstnanosti. Největší dírou v rozpočtu byly železniční dráhy, které prošly transformací a byly včleněny do státního sektoru a v letech 1920 – 1923 tvořily až čtvrtinu celého říšského deficitu (Ferguson, 2004, str. 357). Další významnou položkou ve výdajové stránce německého rozpočtu byly výdaje na dluhovou službu.

Dluhová služba 8000 7000 6000 5000 4000 3000 2000 1000 0 1914

1915

1916

1917

1918

Obr. 8 Růst výdajů na dluhovou službu v Německu 1914-1918 (mil. marek) Zdroj: The Great Disorder: Politics, Economics and Society in the German Inflation, 1914-1924, 1993.

Její růst, jak je zachyceno na obrázku č. 8, byl relativně velmi strmý. Dluhová služba tedy byla v poválečném rozpočtu taky velkou zátěží a jen samotné výdaje na její úhradu byly na konci války až čtyřikrát vyšší než všechny příjmy v říšském rozpočtu v roce 1913 před začátkem války. V oblasti příjmů říšského rozpočtu měly samozřejmě největší roli hrát daně. Takzvané válečné daně, uvalené v druhé polovině války, měly sice relativně velký úspěch a bylo díky nim vybráno velké množství finančních prostředků, ale v době míru už neměly uplatnění. Díky tomu, že tyto válečné daně tvořily většinu daňových příjmů, se najednou rozpočet ocitl bez většího množství finančních příjmů


39

z daní. Byla proto potřeba daňová reforma. Na přelomu let 1919 – 1920 proběhla Erzbergerova8 finanční reforma, která podstatně změnila celý daňový systém a také převedla více pravomocí na centrální moc. Díky této reformě stouplo přímé i nepřímé zdanění a také byly zavedeny některé nové daně. I když se povedlo dočasně zvýšit daňové výnosy v roce 1920, tak se poté opět začaly snižovat. Taktéž množství takto vybraných finančních prostředků nestačilo na vyrovnání rozpočtu, který se stále nalézal v hlubokém deficitu. Problémem těchto nových daní byla taktéž inflace. Lidé začali odkládat své platby za daně a raději zaplatili penále za pozdní platbu, které ale už bylo znehodnoceno inflací do té míry, že se to pro ně vyplatilo. V pozdějších letech už zpoždění platby o pár měsíců znamenalo prakticky vynulování reálné výše dluhu za daně. Tato daňová reforma se tedy dala označit za spíše neúspěšnou a to z mnoha důvodů. Ferguson uvádí, že byla dokonce záměrně špatně připravena a to kvůli splácení reparací. Pokud by Německo totiž vybralo více na daních, tak by podle plánu splácení reparací muselo také více vydat na reparace. Ale ať už byla daňová reforma neúspěšná z jakéhokoliv důvodu, důležité bylo, že nedokázala přinést potřebné množství prostředků na pokrytí nákladů, které tak musely být placeny z jiných než daňových zdrojů (2004, str. 349-351). 2000 1800 1600 1400 1200 1000 800

výdaje

600

příjmy

400 200 říjen 1923

červenec 1923

duben 1923

leden 1923

říjen 1922

červenec 1922

duben 1922

leden 1922

říjen 1921

červenec 1921

duben 1921

leden 1921

říjen 1920

červenec 1920

duben 1920

leden 1920

říjen 1919

červenec 1919

duben 1919

0

Obr. 9 Příjmy a výdaje německého rozpočtu 1919 – 1923 (mil. zlatých marek) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Na obrázku č. 9 jsou vidět rozdíly mezi příjmy a výdaji německého říšského rozpočtu během let 1919 – 1923. Je z něj patrné, jak velké byly po válce deficity říš8

Matthias Erzberger byl v letech 1919 – 1920 říšským ministrem financí.


40

ského rozpočtu, a že se tyto deficity nedařilo snižovat, ale spíše naopak se zvyšovaly. V roce 1923 například klesly příjmy na velmi nízkou úroveň9, a to zejména kvůli lidem, kteří odkládali placení daní. V době hyperinflace byla pak hodnota těchto zpětně splacených daní prakticky nulová. Německo tedy ani po válce nedokázalo najít způsob, jak účinně snížit výdaje a zvýšit příjmy, čímž jejich rozpočty neustále končily v deficitech. Díky tomu muselo pokračovat v inflační politice monetizace dluhu, která už začala pomalu působit Německu velké problémy. 3.3.2

Monetární politika

Německá monetární politika se po válce vyvíjela velmi podobně jako před ní. Existovalo zde stále nebezpečí dalšího růstu peněžní nabídky, protože metoda financování dluhů, zvyšováním nabídky peněz, pokračovala i po válce. Pouze mezi říjnem 1918 a červnem 1919, tedy necelým rokem, se zvýšila hodnota vydaných státních dluhopisů ze 48 bilionů marek na celých 74 milionů, což byl 54 % procentní nárůst. Do konce roku 1919 vzrostla také hodnota všech bankovek v oběhu až na necelých 36 miliard marek. Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, po válce se zvýšila hodnota bankovek v oběhu o přibližně 730 %, než byla jejich hodnota před válkou. Ovšem stačil jeden poválečný rok navíc a navýšení hodnoty bankovek v oběhu bylo už o 1 700 % (Bresciani – Turonni, 1931, str. 439). Na monetární politice, prováděné tentokrát už politickými představiteli republiky, se tedy od války vůbec nic nezměnilo a byly používány stále stejné, inflačně založené, metody. Jediné co se (bohužel pro Německo) měnilo, byla hodnota bankovek v oběhu, a to zejména těch nekrytých zlatem, jejichž množství rostlo příliš rychle na to, aby to ekonomika válkou zesláblého Německa zvládla.

Je důležité rozlišovat údaje o příjmech a výdajích, které jsou udávány ve zlatých markách, a ty, které jsou uváděny v obyčejných, papírových markách. Pokud by se u obrázku č. 9 jednalo o papírové marky, pak by příjmy i výdaje vyskočily kvůli inflaci do obrovských výšek a tyto údaje by nebyly srovnatelné s předchozími obdobími. 9

Vznik hyperinflace

41

4 Vznik hyperinflace Inflace, jak vyplývá z monetárních teorií, bývá obvykle způsobena zvyšováním nabídky peněz v ekonomice. Tento vývoj peněžní zásoby od začátku války až do vzniku hyperinflace je graficky zachycen v obrázku č. 10. 1400 1200 1000 800 600 400 200

10.22

5.22

12.21

7.21

2.21

9.20

4.20

11.19

6.19

1.19

8.18

3.18

10.17

5.17

12.16

7.16

2.16

9.15

4.15

11.14

6.14

1.14

0

Obr. 10 Peněžní zásoba v oběhu (mld. marek), 1914 – 1922 Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Z obrázku č. 10 je patrné, že tempo růstu se po válce významně zrychlovalo a peněžní zásoba nepřetržitě rostla až do konečného zhroucení měny v roce 1923, což již ale není v grafu zachyceno. Z obrázku se může zdát, že v době války byla peněžní zásoba relativně stabilní a pouze mírně rostoucí. Velikost růstu peněžní nabídky během války je ale zkreslena enormním růstem z roku 1922, a proto se může zdát růst do poloviny roku 1922 relativně nevýznamný, i když tomu tak nebylo.

4.1 4.1.1

Příčiny, průběh a důsledky hyperinflace Teoretické základy

Inflace je zpravidla definována jako zvyšování cenové hladiny, což má za následek pokles kupní síly peněz. Kupní síla peněz se mění nepřímo úměrně k vývoji cenové hladiny. Inflace je v zásadě monetárním, to znamená peněžním jevem, který je vyvolán tím, že množství peněz v ekonomice (či rychlost jejich obratu) roste rychleji

Vznik hyperinflace

42

než reálný produkt ekonomiky. Konkrétní impulzy ke vzniku inflace však bývají v různé době a na různých místech rozdílné. Tyto impulzy nabývají často nepeněžní povahy, ale koneckonců vždy v pozadí každé inflace stojí zvyšující se nabídka peněz, neboť bez ní, ať již jsou bezprostřední impulzy jakékoliv, nemůže k růstu cenové hladiny dojít. Závislost výše cenové hladiny na množství peněz v ekonomice je popsána rovnicí směny.10 Jestliže se tedy v jednom segmentu ekonomiky vynakládá větší množství finančních prostředků, musí se jich logicky (při daném reálném produktu, neměnné nabídce peněz a beze změny v rychlosti jejich obratu) v jiném segmentu vynakládat méně. Cenová hladina se tedy může pohybovat jen mezi segmenty samotnými a ne v ekonomice jako celku, z čehož vyplývá závěr, že bez zvyšující se nabídky peněz opravdu nemůže ke zvýšení cenové hladiny dojít (Jurečka, 2011, str. 118-119). 4.1.2

Příčiny hyperinflace

Při analyzování inflačního procesu ovšem čistě monetární teorie nevystačí. Inflace bývá iniciována řadou rozmanitých faktorů, které většinou působí ve vzájemné kombinaci a podle Jurečky jsou to tyto faktory: „deficitní financování ze státního rozpočtu, nepřiměřená emise úvěrů, převaha investic nad úsporami, zdražení výrobních vstupů, růst mezd předbíhá růst produktivity, monopolní (či oligopolní) struktura ekonomiky, inflační očekávání ekonomických subjektů, devalvace a silný příliv spekulativního kapitálu“ (2011, str. 119). V Německu se většina těchto faktorů, některé více než jiné, vyskytovala, a to vedlo jeho ekonomiku k nevyhnutelnému růstu cenové hladiny, k inflaci. Prvnímu z těchto faktorů, deficitnímu financování ze státního rozpočtu, se Německo zejména kvůli válce nevyhnulo a jak lze vypozorovat z obrázku č. 9, výdaje převyšovaly příjmy velmi výrazně. Z toho vyplývalo mnoho problémů, z nichž jeden z největších byl nárůst výdajů na dluhovou službu, čímž se dále navyšovala položka výdajů ve státním rozpočtu (obrázek č. 8). Dalším významným faktorem byla v Německu devalvace marky, která díky zvyšování hodnoty peněz v oběhu ztrácela na hodnotě a proti dolaru oslabila z kurzu 7,5 marky za dolar až na 99 marek za dolar. Tím nahrávala spekulacím a tak byl v Německu splněn i další inflační faktor, silný příliv spekulativního kapitálu. Z hlediska zahraničí se kombinace relativně rychlého růstu ekonomiky a slabé měny jevila jako velká výzva ke spekulacím. Zahraniční vklady ve velkých bankách vzrostly z 13,7 miliard marek v roce 1919 až na 41,6 miliard marek v roce 1921 a rovnaly až třetině všech vkladů. Mezi červencem 1919 a prosincem 1921 bylo v New Yorku nakoupeno celých 60 miliónů zlatých marek. Keynes tuto situaci hodnotil takto: „Spekulace dosahuje obrovských rozměrů a fakticky je největší v celé historii“ (Ferguson, 2004, str. 352).

× = × , přičemž M je množství peněz v oběhu, V je rychlost obratu peněz, P je cenová hladina a Q je reálný produkt. (Jurečka, 2011, str. 86) 10

Vznik hyperinflace

4.1.3

43

Průběh hyperinflace

Důsledkem této spekulace ale nakonec bylo posilování marky11. V březnu roku 1920 tedy marka přestala oslabovat a postupně posílala až na 30 marek za dolar v červnu téhož roku. V následujících měsících se obrátily všechny trendy, které převládaly v poválečném období. Ceny na německých trzích, které dosáhly v březnu 1920 své nejvyšší úrovně (obrázek č. 11), klesly do června o 20 % a pak stagnovaly až do léta roku 1921. Zpomalení inflace ale nezpůsobila pouze velká spekulace. Byl to čas mezinárodní deflace, protože britské a americké vlády začaly dělat první kroky k zaplacení válečných dluhů a k ukončení inflace. Proto zvýšily daně a omezily přístup k úvěrům. V obou zemích poklesly ceny a tím se deflace přenesla i na jejich obchodní partnery, včetně Německa (Ferguson, 2004, str. 352-353). 40 35 30 25 20 15 10 5 září 1921

květen 1921

leden 1921

září 1920

květen 1920

leden 1920

září 1919

květen 1919

leden 1919

září 1918

květen 1918

leden 1918

září 1917

květen 1917

leden 1917

září 1916

květen 1916

leden 1916

září 1915

květen 1915

leden 1915

září 1914

květen 1914

leden 1914

0

Obr. 11 Růst cenové hladiny v Německu, 1914 – 1922. (měsíční průměr z roku 1913 = 1) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Na obrázku č. 11 je toto období stagnace (dokonce mírného poklesu) cenové hladiny graficky dobře zachyceno. Použil jsem data pouze do konce roku 1921, i přesto, že největší nárůst cenové hladiny přišel v letech 1922 a 1923. Čísla z těchto let jsou ale tak vysoká, že vývoj do roku 1922 by byl značen jen jako pouhá vodorovná čára a nebylo by na ní možno vidět více než roční stagnování cenové hladiny od března 1920 do července 1921.

A to díky tomu, že rostla poptávka po markách, tak tím pádem samozřejmě začala posilovat vůči ostatním měnám, zejména dolaru. 11

Vznik hyperinflace

44

Německá vláda ale dál pokračovala ve financování svých nákladů tiskem nových peněz a s tím samozřejmě rostlo množství diskontovaných státních dluhopisů centrální bankou (z 89 miliard na 176 miliard pouze v tomto období). Rostla tedy i hodnota bankovek v oběhu a tím celá peněžní zásoba. Kroky německé vlády tedy nepřispívaly k udržení dané situace, ale posouvaly německou ekonomiku k dalšímu inflačnímu vývoji. Německá vláda totiž chtěla dále využívat výhod, které jí inflace nabízela, ale už méně si uvědomovala možné důsledky této politiky. Pro německou vládu byla inflace způsob, jak obyvatelstvo uchránit od poválečných problémů a také jak se udržet na svých (volených) pozicích. Obrovské dluhy a další problémy nesoucí si Německo z války totiž mělo správně vyvolat nepopulární kroky jako například zvýšení daňové zátěže. Vláda ale využila inflaci, aby se těmto krokům vyhnula a díky neustálému zvyšování peněžní nabídky docházelo ke zvyšování platů, boomu na akciovém trhu a relativně klidnému poválečnému vývoji. Inflace tedy prodlužovala iluzorní pohled Němců na ekonomické dopady války a pouze odsunovala chvíli, kdy se hospodářská politika financování vládních deficitů emitováním nových peněz zhroutí (Bresciani – Turroni, 1931, str. 30-33). Podle mého názoru tedy vláda nijak nepřispěla k další stabilizaci inflace a naopak chtěla dál využívat výhod, které jim inflace přinášela, čímž byla vysoká zaměstnanost (obrázek č. 12) či již zmiňovaný růst na akciovém trhu. Dalším faktorem také mohlo být odvrácení pokusů o převrat, které by v případě snižování platů a zvyšování daní mohly přijít. 7 6 5 4 3 2 1 listopad 1922

září 1922

červenec 1922

květen 1922

březen 1922

leden 1922

listopad 1921

září 1921

červenec 1921

květen 1921

březen 1921

leden 1921

listopad 1920

září 1920

červenec 1920

květen 1920

březen 1920

leden 1920

listopad 1919

září 1919

červenec 1919

květen 1919

březen 1919

leden 1919

0

Obr. 12 Vývoj nezaměstnanosti v Německu, 1919 – 1922 (%) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Pak ale došlo ke zlomu v tomto stabilním (z pohledu míry inflace) vývoji. V květnu roku 1921 byl oznámen plán splácení reparačních plateb, takzvaný Londýnský

Vznik hyperinflace

45

plán, s povinností zaplatit první miliardu zlatých marek již do srpna téhož roku. V případě nezaplacení mělo být okupováno Porúří, významná německá průmyslová oblast, k čemuž nakonec také došlo. Důsledkem toho bylo odstoupení německé vlády a začalo být jasné, že tyto události pravděpodobně způsobí značné změny v Německu ale i na mezinárodní scéně. To se také stalo a prvním ukazatelem těchto změn se stal kurz marky k dolaru. Z 30 marek za dolar klesl kurz do konce roku až 190 marek za dolar, čímž se zdražilo zboží dovážené do Německa. Také spekulační bublina na německé burze splaskla. Začalo docházet k silnému odlivu zahraničního kapitálu a mnoha německým podnikům začal hrozit bankrot. Inflace tedy začala znova rychle růst a do konce roku se cenová hladina v Německu zdvojnásobila. Jeden z nejdůležitějších faktorů ale byl v dosavadním vývoji poměru mezi rychlostí inflace a rychlostí zvyšování peněz v ekonomice. Do té doby totiž vždy míra růstu peněz v oběhu překračovala (a to značně) míru růstu inflace, jak je také vyznačeno na obrázku č. 13 (Bresciani – Turroni, 1931, str. 430-450). 90 80 70 60 50

Růst cenové hladiny

40 Růst hodnoty bankovek v oběhu

30 20 10 0 1918

1919

1920

1921

1. pol. 2. pol. roku 1922 roku 1922

Obr. 13 Srovnání růstu cen a hodnoty bankovek v oběhu, 1918 – 1922 Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Právě to znamenalo pro Německo začátek období, kdy se začaly projevovat negativní efekty inflace, jako byly stále vyšší a vyšší ceny a stagnace hospodářství, protože díky tomuto nepředvídatelnému vývoji nedocházelo k dlouhodobějším plánům a investicím. Německá vláda ale i v tomto období sáhla k dalšímu zvyšování peněz v oběhu, čímž nastartovala další zrychlování inflace. Dalším problémem v roce 1922 byla otázka, jak udržet ekonomiku soukromého sektoru v chodu. Soukromému sektoru totiž začaly chybět bankovky na své náklady a tak začala říšská banka, vedle úvěrování vlády, poskytovat obrovské úvěry

Vznik hyperinflace

46

také soukromému sektoru. Koncem roku 1921 byla hodnota úvěrů u říšské banky soukromému sektoru ještě nízká, pouhých 1,1 miliardy marek. O rok později je tato hodnota už ale 422 miliard. Také portfolio státních dluhopisů rostlo vysokým tempem, když za stejné období stouplo ze 186 miliard marek na 1 184 miliard marek. Centrální banka navíc i přes zvyšující se cenovou hladinu držela do poloviny roku 1922 úrokovou míru ve výši 5 %, pak až do konce roku 10 %. V období, kdy cenová hladina rostla ve stovkách a koncem roku dokonce až v tisících procent byly takto úročené úvěry prakticky dary v podobě vytištěných peněz, jelikož v době, kdy bylo potřeba tyto úvěry splatit, už měly peníze mnohem nižší hodnotu. Reálná úroková míra12 v Německu teda byly ve vysokých záporných číslech, což je vždy výhodné pro dlužníka, kterému se vymaže reálná hodnota dluhu (Bresciani – Turroni, 1931, str. 75-77 a str. 440-450). Další komplikací byla okupace Porúří francouzskými a belgickými jednotkami 11. ledna 1923. K tomu došlo po nesplnění reparačních plateb a tato akce byla schválena Reparační komisí. Německá vláda reagovala vyhlášením pasivního odporu, čímž chtěli znemožnit okupačním vojskům využití uhelných dolů v této oblasti. Tato akce ale skončila pro Německo pohromou, protože si Francie dovezla své dělníky, kteří pro ni začali těžit uhlí, a Německo muselo ze státních prostředků vyplácet platy dělníkům, kteří na protest proti okupaci nepracovali. To ještě více zatížilo státní rozpočet a prohloubilo deficit. Celkové náklady politiky pasivního odporu byly nakonec 3 500 biliónu marek. Při politice financování státních deficitů a v době inflace to znamenalo další obrovské navýšení peněz v oběhu a růst cenové hladiny (Ferguson, 2004, str. 347).

Reálná úroková míra = nominální úroková míra − mı́ra in lace, pokud je reá lná ú roková mı́ra kladná, pak získává věřitel a ztrácí dlužník, pokud je tomu naopak, pak získává dlužník a ztrácí věřitel. 12

Vznik hyperinflace

47

1600 1400 1200 1000 800 600 400 200 0 1.22

2.22

3.22

4.22

5.22

6.22

7.22

8.22

9.22 10.22 11.22 12.22

Obr. 14 Vývoj cenové hladiny, Německo 1922 (rok 1913 = 1) Zdroj: The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany, 1931.

Jak je patrné z obrázku č. 14, do poloviny roku 1922 lze mluvit „pouze“ o vysoké inflaci. Jak se ale v německé společnosti začalo zvyšovat inflační očekávání, tak byli lidé méně a méně ochotní držet hotovost, která ztrácela velmi rychle hodnotu, a raději se snažili nakupovat jakékoliv věcné hodnoty. Díky tomu počínání byl růst cen stále rychlejší a čím dál více předstihoval růst peněz v oběhu. V polovině roku 1922 už inflace přešla v hyperinflaci se všemi s tím spojenými důsledky. 4.1.4

Důsledky hyperinflace

V době vrcholu hyperinflace bylo v Německu na denním pořádku, že až 150 tiskáren říšské banky tisklo na několika tisících tiskařských strojích nepřetržitě 24 hodin denně bankovky, které pak byly pumpovány do ekonomiky, aby udržely hospodářství v chodu (Euroekonom.cz, Hyperinflace v Německu: Když se peníze vymknou kontrole). Na konci listopadu 1923 tak v Německu peněžní zásoba měla celkovou hodnotu už 496 trilionů marek. Marka tak ztrácela obrovskou rychlostí na své hodnotě (Bresciani – Turroni, 1931, str. 440). S tím byly spojeny problémy každého obyvatele Německa. Kniha Černý obelisk od Ericha Marii Remarqua popisuje toto období a s ním spojené neuvěřitelné situace, které byly každý den k vidění. Z této knihy je patrné, která část obyvatel trpěla hyperinflací nejvíce. Byli to lidé odkázaní na sociální pomoc od státu, lidé pracující za pevnou mzdu, věřitelé či dělníci, kteří dostávali výplatu dvakrát denně a před vyhlášením nového kurzu si museli za tuto výplatu rychle nakoupit nějaké

Vznik hyperinflace

48

věcné hodnoty, jen aby nevyšel nový kurz, který by z jejich výplaty udělal bezcennou hromadu papírků. Důsledky hyperinflace byly dalekosáhlé. Zanechala za sebou obrovskou morální a ekonomickou nerovnováhu, která připravila půdu pro pohromy, které za několik let následovaly. I Hitler a jeho nástup k moci by se dal částečně považovat důsledek hyperinflace. Pokud by tato kauzalita platila, pak se dala hyperinflace v tomto smyslu označit za největší neštěstí, které Německo a jeho ekonomiky postihlo.

4.2

Skoncování s hyperinflací

Německá hyperinflace byla nakonec ukončena se stejnou rychlostí, jakou začala. Tohoto ekonomického úspěchu bylo dosaženo způsobem, který je znám jako takzvaný „zázrak Rentenmarky“. Tato nová bankovka vznikla na základě zákona, kterým byla založena Rentenbanka, jejímž úkolem bylo vydávat tuto novou měnu s kurzem 1 bilión starých papírových marek za 1 novou Rentenmarku. Nejdůležitější ale u nové měny bylo její krytí, čímž by získala na důvěře mezi obyvatelstvem. Toho bylo dosaženo tím, že byla nová měna kryta pozemkovým a průmyslovým bohatstvím Německa. Toto krytí ale byla do určité míry fikce, protože by se takové krytí pouze velmi těžko dalo použít ke směně za Rentenmarky, jako to jde v případě zlatého krytí. Jako první byla vydána emise 2,4 miliard nových Rentenmarek a dalším důležitým krokem bylo uzákonění zákazu dalších emisí a také jakékoliv diskontování říšských dluhopisů, což byl vlastně dosavadní způsob získávání financí do rozpočtu. Polovina této emise plynula vládě a polovinu měla centrální banka použít na úvěry soukromému sektoru. Ovšem nová bankovka neměla daleko k brzkému zhroucení. Když vláda brzy po vydání první emise požádala o další úvěr ve výši 1,6 miliardy Rentenmarek, tak začali lidé opět cítit ohrožení zdravosti této bankovky. Následoval tedy bezprostřední kurz vůči dolaru, který byl ale naštěstí zažehnán rozhodnutím bankovní rady o zamítnutí tohoto požadavku. Tím se pokles kurzu pozastavil a vrátil se na předválečnou úroveň 4,2 marek za dolar. (Bresciani- Turroni, 1931, str. 334-358). Německý problém hyperinflace tedy byl relativně jednoduše vyřešen. Nejdůležitější byl okamžik, kdy si vláda a centrální banka uvědomily, že další zvyšování peněžní zásoby už nevede k očekávaným efektům, například vysoké zaměstnanosti. V době vrcholu hyperinflace už byla totiž tak těžká, že utažení opasků, které mělo přijít po zavedení nové měny (ale správně mělo přijít ihned po válce) bude méně bolestivé než pokračování v dosavadní politice tisknutí nových peněz.

Závěr

49

5 Závěr Hledání příčin hyperinflace, která postihla Německo po první světové válce, jejich analyzování, srovnání s vývojem v jiných zemích a celkové historické dění nejen v Německu, to byla náplň mé bakalářské práce. Ze studia tohoto tématu jsem si také odnesl několik důležitých poznatků a názorů. Jednou z příčin hyperinflace dle mého názoru byla první světová válka a její finanční náročnost. Vývoj, který jí předcházel, znamenal pro Německo období velké prosperity, které rozhodně nepředznamenávalo budoucí katastrofický vývoj (z pohledu financí). Německá ekonomika rostla, dluhy v relativním vyjádření vůči hrubému národnímu produktu dokonce mírně klesaly. Německo mělo sice jisté problémy při výběru daní, jelikož mu jeho decentralizovaný systém nedovoloval vybírat zejména přímé daně, ale tyto problémy byly relativně zanedbatelné. Pak ale začala válka mezi největšími velmocemi Evropy, ale také celého světa. Pro Německo, ale nejen pro něj, byla dlouhá válka finančně nepředstavitelně náročná, a aby v ní mohlo pokračovat, tak muselo přetransformovat svou ekonomiku na válečnou. S tím byly spojeny obrovské výdaje, které Německo dokázalo platit pouze díky financování pomocí monetizace dluhu. Díky tomu začalo stoupat množství peněz v oběhu a naopak krytí oběživa začalo rychle klesat. Německo dokázalo tímto způsobem válku financovat po čtyři roky, ale jeho vyčerpání bylo čím dál větší. Spojenci naproti tomu naopak posilovali své pozice, a když byla v roce 1918 situace jak na frontě, tak v německém hospodářství velmi špatná, rozhodl se císař Vilém II. kapitulovat. Toto rozhodnutí sice ukončilo vleklou válku, ale rozhodně pro Němce neznamenalo konec problémů. Válka a její nepříznivé důsledky byly pro Německo znásobeny díky povinnosti platit reparace, nutnosti vzdát se některých území či díky zabavení jeho obchodního a válečného loďstva. V této době se i přes konec války, a tím také konec velkých válečných výdajů, začaly projevovat výdaje poválečné a deficity německého rozpočtu rostly, i když by měly spíše klesat. Asi největší chybou bylo pokračování v nastavené fiskální a monetární politice, která zde fungovala během války. Deficity byly tedy stále financovány přes úvěry od centrální banky, která tak musela tisknout nové peníze a vydávat je do oběhu, čímž rostla hodnota peněz a zlaté krytí už bylo prakticky na nulové úrovni. Pořád ale cenová hladina (inflace) rostla pomaleji než peněžní nabídka, což znamenalo stále převahu pozitivních důsledků inflace, jako byla vysoká zaměstnanost, růst na akciovém trhu a platy zvyšující se rychleji než ceny. Tato situace ale už, i přes dočasné pozitivní efekty, nejspíše nevyhnutelně vedla k vysoké inflace, pozdější hyperinflaci. A když pak přišlo několik zlomových bodů v ekonomickém a politickém vývoji Německa, tak hyperinflace propukla naplno. Hlavním zlomovým bodem bylo podle mého názoru vyhlášení Londýnské plánu na splácení reparací. Tím došlo ke splasknutí bubliny na německé burze a kurz vůči dolaru začal rychle růst. S vyhlášením Londýnského plánu bylo spojeno ultimátum zaplatit první miliardu zlatých marek již do tří měsíců od jeho vyhlášení, ale Německo toto ultimátum nesplnilo. Reakcí na to byla okupace německého Por-

Závěr

50

úří, oblasti, kde byla koncentrována těžba uhlí. Tato okupace vedla ve spojení s vyhlášením takzvaného pasivního odporu k dalším obrovským nákladům a definitivně nasměrovala Německo k hyperinflaci. Po těchto událostech se už inflace rychle roztáčela, a to zejména díky inflačním očekáváním veřejnosti. Díky těmto očekáváním rostly rychle ceny, protože lidé se co nejrychleji zbavovali hotovosti a nakupovali jakékoliv věcné hodnoty. Cenová hladina teda rostla mnohem rychleji než nabídka peněz a za deset let (1913 – 1923) cenová hladina vzrostla o neuvěřitelných 1,3 biliónu procent. Problém s hyperinflací byl nakonec vyřešen pomocí nové bankovky Rentenmarky, která byla kryta průmyslovým a pozemkovým bohatství Německa. Nejdůležitější ale bylo, že lidé této bankovce uvěřili, čímž se její hodnota ustálila a stabilizace německé ekonomika tak byla relativně rychle úspěšná. Jedním z cílů mé práce bylo určit kroky centrální banky a vlády, které vedly k hyperinflaci a tak dát také doporučení (či varování) před těmito kroky pro současnu hospodářskou politiku. První nebezpečný krok, kterému se Německo mělo vyhnout, bylo zrušení zlatého standardu. Díky tomu začalo provádět (bez nebezpečí úbytku zlatých rezerv) financování pomocí monetizace dluhu, které vedlo ke zvyšování peněžní zásoby, což byla dle mého názoru primární příčina pozdějšího kolapsu marky. Monetizace dluhu tedy hlavní měrou způsobila hyperinflační periodu a současné státy by se jí měli vyhnout. I přes dočasné výhody totiž nakonec převáží její negativní důsledky. Pokud totiž překročí jistou hranici ve zvyšování peněžní zásoby, tak už nejde jít zpět a inflaci jednoduše potlačit. Současný systém nekrytých bankovek, systém, který je typický pro současné ekonomiky, s sebou nese právě riziko hyperinflace, a je pouze na současné politické, finanční i jiné struktuře, aby se ze situace z meziválečného Německa poučila.

Literatura

51

6 Literatura BALDERSTONE, T., 1989. War Finance and Inflation in Britain and Germany, 19141918. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2596203 BRESCIANI-TURRONI, C., 1931. The economics of inflation: a study of currency depreciation in post-war Germany. Dostupné z: http://mises.org/document/3125 DAN, T., 2009. The development of the German economy 1871-1900.

Dostupné z: www.thestudentroom.co.uk EUROEKONOM.CZ: Hyperinflace v Německu: Když se peníze vymknou kontrole [online]. Dostupné z: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jlhyperinflace FELDENKIRCHEN, W., 1994. Werner von Siemens. Dostupné z: https://ohiostatepress.org/ FELDMAN, G., D.,

1997. The Great Disorder: Politics, Economics, and Society in the Geman Inflation, 1914-1924. Dostupné z: http://books.google.cz/books/about/The_Great_Disorder.html?id=DKZv8ntW LZAC&redir_esc=y

FERGUSON, N., 2004. Nešťastná válka. 1. vyd. Praha: DOKOŘÁN. ISBN 80-86569-56-X. FREMDLING, R., 1988. German National Accounts for the 19th and Early 20th Century A Critical Assessment. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/20735178 CHASE, G., 1916. Journal of Political Economy, volume 24 – German War Finance. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/10.2307/1819623 JINDRA, Z., 1984. První světová válka. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství. JUREČKA, V.,

2011. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. ISBN: 978-80247-3258-9

Literatura

52

KEYNES, J. M., 2004. Ekonomické důsledky míru. 1. vyd. Brno: CDK. ISBN 80-7325043-8. KVASNIČKA, M., 2004. Možná poučení z britské monetární debaty první poloviny 19. století. Dostupné z: http://www.econ.muni.cz/~qasar/papers/monetarnikontroverze.pdf MISES, L., V., 1990. Money, Method, and the Market Process. Dostupné z: http://library.mises.org/books/Ludwig%20von%20Mises/Money,%20Meth od,%20and%20the%20Market%20Process.pdf MORAVCOVÁ, D., 2006. Výmarská republika: Problémy demokracie v Německu 1918 –

1932. 1. vyd. Praha: Karolinum. ISBN: 80-246-1176-7

WHALE, B., 1968.

Joint Stock Banking in Germany: A Study of the German Creditbanks before and after the War. Dostupné z: http://socserv2.socsci.mcmaster.ca/econ/ugcm/3ll3/whale/JointStockBanki ngGermany.pdf

Německá hyperinflace po první světové válce

Recommend Documents