Ján SPIŠÁK
NĚKTERÉ ASPEKTY OPERAČNÍHO UMĚNÍ A JEJICH APLIKACE V PRAXI VELITELE NA TAKTICKÉ ÚROVNI Abstract The basic task of a commander is to understand aspects of preparation and execution of military operations, philosophy and principles of the “manoeuvrist approach” to operations. Ability to understand, visualize, explain and then execute are essential skills of commanders for dealing with the complexity of operations in the land environment. The aspects of Operational art explained here originate in use at the operational Level of Warfare, but all have relevance at the tactical level. They provide the means to convert strategic objectives into tactical activity using Operational (Tactical) Planning Concepts as building blocks for designing operational and tactical activities and Doctrinal Frameworks for describing clear concept of operation. ÚVOD Základním úkolem velitele na taktické úrovni je pochopit souvislosti přípravy a vedení vojenských operací, porozumět filozofii a principům vedení boje. Bez ohledu na měnící se charakter operací, v poslední době přecházející spíše na vedení operací nízké intenzity, nelze opomenout trvalý poţadavek na „manévrový přístup“ v činnosti vojsk, jehoţ aplikace je naopak charakteristická zejména v operacích vysoké intenzity (v tzv. kinetických operacích). Velitel, který chápe tyto souvislosti a dokáţe jim porozumět, vizualizovat a vysvětlit je, lépe se vyrovnává s komplexností operací (vojenských i nevojenských) v současném sloţitém operačním prostředí. Operační umění, jehoţ uplatnění je vlastní spíše operační, případně strategické úrovni, má ovšem svou specifičnost, uţitečnost a platnost i na taktické úrovni. Některé úvahy, o nichţ velitel musí přemýšlet a nejsou vţdy jednoznačně „viditelné“ v té či oné doktrinální publikaci, jsou popsány dále. 1
OPERAČNÍ UMĚNÍ
Operační umění transformuje strategickou vizi do provedení taktických činností. Jeho prostřednictvím jsou, v součinnosti s dalšími (vládními, nevládními a jinými) organizacemi, připravovány a řízeny vojenská taţení a operace, s cílem přeměny strategických cílů do taktických činností, za účelem dosaţení poţadovaného výsledku (konečného stavu). Základy operačního umění je nutno být pochopit i veliteli na taktické úrovni, protoţe poskytují nezbytný zdroj inspirace a informací potřebných pro jejich záměr činnosti. Navíc, operační umění a jeho operační (plánovací) koncepty, poskytují uţitečný rámec pro porozumění všeho, co vstupuje do plánování a provádění vojenských činností na taktické úrovni. Operační umění, skrz kombinaci úsudku a pracovního úsilí, umění a vědy, analýzy a intuice, přenáší strategické zadání do úspěchů na bojišti. Operační umění zdůrazňuje jedinečnost vzájemného logického seskupení poţadovaného konečného stavu, způsobů a prostředků pouţitých k jeho dosaţení. To je uskutečňováno kombinací znalostí a schopností velitele a zkušeností štábu, který řídí proces tvorby koncepce operace nebo 80
plánu boje a tak společně transformují tvůrčí a inovační (originální) myšlení do praktických činností na bojišti. Operační umění je zaloţeno na detailním porozumění situace - politické dynamiky, hrozeb, prostředí, strategických záměrů apod. Důleţitým úkolem velitele je osvojit si myšlení, organizaci, principy, taktiku a postupy vlastních sil, jeţ jsou nutné k provedení plánovaných vojenských aktivit. Zároveň by si měl být vědom a měl by rozpoznat, ţe i jeho protivník bude praktikovat určitou formu operačního umění. 1.1 KONCEPCE OPERACE A JEJÍ ŘÍZENÍ Koncepce operace (analýza a plán) se pouţívá k zarámování vzniklého operačního problému, tvorbě a rozvoji operačních myšlenek velitele (jeho vize jak vidí průběh operace) a k zajištění detailních a proveditelných plánů. Protoţe situace na bojišti se neustále mění, koncepce operace by měla být průběţným a pokračujícím procesem, s ohledem na vzájemné akce, reakce a nevyhnutelné důsledky Clausewitzovi „chance and friction“ (šance a tření). Velitel by si měl být vědom, ţe i kdyţ nasazení jeho vojsk v operaci tvoří pouze dílčí část celkového taţení, je nezbytné, aby jeho „bojový příspěvek“ byl v celkovém kontextu co nejhodnotnější. Nemělo by to být ovšem na úkor zásadního přetvoření původní koncepce operace nebo dokonce taktických činností. V průběhu řízení (provádění a hodnocení) operace se integrují, koordinují, synchronizují a stanovují priority jednotlivých aktivit v rámci operace a hodnotí se jejich vývoj. Odezvy protivníka nevyhnutelně ovlivní průběh operace, obdobně jako činnost ostatních aktérů na bojišti. Hodnocení vývoje operace s následnou rychlou reakcí, pro případnou modifikaci plánu, který se tak objeví v novém světle, je základem úspěšného řízení operace. 1.2 OPERAČNÍ (TAKTICKÉ) PLÁNOVACÍ KONCEPTY Plánování a řízení operací, včetně tvorby koncepce operace je zaloţeno na pouţití operačních (taktických) konceptů. Ty představují základní stavební kameny operačního umění. Kdyţ pomineme jejich rozhodující roli v tvorbě koncepce operace na operační úrovni, koncepty jsou uţitečné při tvorbě, vizualizaci a objasnění plánů i na taktické úrovni, kdy představují základ uskutečnění bojových i nebojových aktivit. Těmto konceptům musí velitel porozumět a podle potřeby je dokázat správně aplikovat.1 K základním konceptům patří: a. Cíle. Cíl představuje dosaţení poţadovaného výsledku, vyjádřeného v rámci jedné nebo více rozhodujících podmínek, které mají být dosaţeny pro naplnění stanoveného záměru nebo úmyslu. Z doktrinálního hlediska se jedná o „jednoznačně definovaný a dosažitelný cíl vojenské operace, například obsazení terénního tvaru, vyřazení sil protivníka či schopností a/nebo dosažení jiného požadovaného výsledku, který je důležitý pro plán velitele a k němu je operace vedena“.2
1
Vymezený prostor nedovoluje podrobně popsat jednotlivé koncepty, coţ ani není účelem článku. Rozhodující je mít o konceptech povědomí a následně je studovat v relevantních doktrinálních publikacích. 2 AAP-6 (2010) – Slovník termínů a definic NATO (anglicky a francouzsky), str. 302
81
b. Rozhodující podmínky (rozhodující bod). Rozhodující podmínky jsou specifikované kombinace okolností povaţované za nezbytné k dosaţení cíle. Rozhodující bod je bod, ze kterého může být ohroženo nepřátelské nebo vlastní těžiště. Tento bod může existovat v čase, prostoru nebo v informačním prostředí.3 c. Podporující účinky. Podporující účinky jsou důsledky aktivit a akcí. Kdyţ jsou tyto účinky realizovány, rozhodující podmínky jsou dosaţeny.4 Velitel v průběhu tvorby koncepce si musí umět představit, jaký vliv mohou mít tyto účinky v čase a prostoru na celkový výsledek operace nebo dílčích taktických činností. d. Konečný stav. Konečný stav je politická a/nebo vojenská situace, která má být dosaţena na konci operace, která rovněţ naznačuje, rozsah příspěvků poţadovaného od velitele nebo jeho vojsk. Konečný stav měl by být velitelem, z hlediska vnímání souvislosti na bojišti na taktické úrovni pochopen, ale jako koncept se na této úrovni nepouţívá. Z terminologického hlediska konečný stav představuje politická a/nebo vojenská situace, jíž má být dosaženo na konci operace, která svědčí o tom, že cíl operace byl splněn.5 e. Těžiště. Těţiště představuje určitý identifikovaný aspekt (zdroj) síly nebo vlivu jednotlivce, organizace, skupiny nebo schopnosti státu, z něhoţ tento čerpá svou sílu, volnost jednání, soudrţnost nebo vůli bojovat. Definice těţiště „charakteristiky, možnosti a prostory, ze kterých stát, aliance, ozbrojené síly nebo jiná organizace odvozují volnost činnosti, fyzické úsilí nebo vůli bojovat6, vychází ze souvislostí vedení zejména kinetických operací a jiţ ne zcela reaguje na změny v operačním prostředí a nárůst vojenských aktivit zejména stabilizačního charakteru. Platnost tohoto konceptu na taktické úrovni je rovněţ zaloţená spíše na jeho porozumění neţ na jeho aplikaci. f. Operační směry. Operační směr je definován jako (pomyslná) čára, která při operaci spojuje rozhodující body v čase a prostoru ve směru těţiště bojové činnosti. Velitel můţe popsat operaci podél operačních směrů, jeţ jsou „fyzické“ (přírodní charakter) nebo „logické“, (funkční charakter) případně obojí. Terminologicky je operační směr definován jako „čára spojující při vojenském tažení nebo operaci rozhodující body v čase a prostoru ve směru těžiště bojové činnosti“.7
3
AAP-6 (2010) – Slovník termínů a definic NATO (anglicky a francouzsky), str. 142. Z doktrinálního pojetí termín „rozhodující podmínka„ je pouţíván zejména v OS VB, termín „rozhodující bod“ v podmínkách ostatních států NATO. Filozofie pojetí konceptu je ovšem podobná. 4 Koncept „podporujících účinků“ není v aliančních publikacích výslovně uveden mezi ostatními operačními koncepty. Z hlediska svého účelu – dosaţení poţadovaných účinků v prostoru a čase (na jednotlivých operačních směrech a rozhodujících bodech), je ovšem jeho význam značný. 5 AAP-6 (2010) – Slovník termínů a definic NATO (anglicky a francouzsky), str. 172. 6 AAP-6 (2010) – Slovník termínů a definic NATO (anglicky a francouzsky), str. 96. Ţádný prostor jako takový nemůţe zásadním způsobem ovlivnit výsledek operace nebo taţení, coţ je právě smyslem těţiště. Prostor plní funkci rozhodujícího bodu, nebo ovlivňujících podmínek. 7 AAP-6 (2010) – Slovník termínů a definic NATO (anglicky a francouzsky), str. 256.
82
g. Uspořádání a sladění (synchronizace). Uspořádáním a sladěním se rozumí logické seřazení činností a jejich účinků v čase, prostoru a účelu k dosaţení maximální výhody a nejpříznivějších podmínek v rozhodujících bodech. Rolí velitele je toto sladění činnosti ověřit v průběhu součinnosti nebo při vedení válečné hry. h. Fázování. Fáze je časový interval charakterizovaný převládajícím typem vojenské aktivity, akce nebo souboru rozhodujících podmínek. Fáze by měly na sebe navazovat, v některých případech se velitel ovšem nevyhne situaci, kdy je nucen přejít na další fázi, aniţ předešlá je vyhlášena za ukončenou. Nesmí se však jednat o aktivity, které by zásadním způsobem ovlivnili koncepci nadřízeného, nebo aby bylo ohroţeno naplnění stanovených cílů. i. Předběžné plánování (plány pro nenadálé akce, příp. tzv. záloţní plány). Předběţné plánování je proces, jímţ jsou tvořeny plány pro předvídání změn situace nebo moţnosti vývoje, který můţe nastat v průběhu operace. Má dvě formy: záloţní plán pro danou fázi operace (branches) a záloţní plán pro následné operace (sequels), zaloţený na výsledku současné fáze. Tento typ plánování má pouţití zejména na operační úrovni, úkolem niţších velitelů je plány realizovat. j. Operační přestávka. Operační přestávka je dočasné zastavení určitých činností v průběhu operace, s cílem vyvarovat se rizika kulminace a získat moţnost obnovení bojové síly, coţ je nutné pro přechod k následující fázi operace. Pokud činnosti nemohou být prováděny současně, můţe nastat potřeba periodických přestávek, zatímco iniciativa je udrţována jinými způsoby. Operační přestávka by měla být vyuţívána pro obnovu bojeschopnosti, znovuzískání, posílení a udrţení iniciativy. k. Kulminační bod. Kulminace je ten okamţik operace, kdy síly jiţ nemohou úspěšně pokračovat ve vedení operace. Plánování pořadí činností a fází operace by mělo zajistit, ţe protivník bude kulminovat ještě před dosaţením svých cílů a cílů operace vlastních sil bude dosaţeno před kulminací. l. Bod zvratu. Bod zvratu (pákový efekt) je moment v aktivitě nebo akci, kdy rovnováha sil je porušena a tím je umoţněno, ţe jedna strana začíná vítězit a druhá začíná ztrácet nebo, například, kdy se získává nebo začíná ztrácet podpora místní populace nebo vojenská síla začíná kulminovat a ztrácí svého ofenzivního ducha. Na taktické úrovni jde o porozumění tohoto konceptu, jeho aplikace se týká zejména strategické, případně operační úrovně velení. Pozn. Důkladná znalost teorie operačních konceptů vychází z komplexního pochopení operačního umění jako takového a výše uvedených operačních konceptů. Pro to, aby velitel je mohl s úspěchem používat, je potřeba intenzivního studia souvisejících doktrinálních publikací nejen aliančních, ale zejména amerických nebo britských. Značně přínosné jsou studie, pojednání a články příslušníků nebo studentů vojenských vědeckých a vzdělávacích institucí v těchto zemích, věnovaných dané problematice.
83
2
DOKTRINÁLNÍ RÁMCE
Další, doplňkovou metodou pro organizování a vizualizaci aktivit na (pozemním) bojišti, je pouţití tzv. doktrinálních rámců. Tyto se shodují s doktrinálním myšlením a jsou pouţívány pro popsání záměru boje (například popsání varianty – Course of Action) nebo vysvětlení jednotlivých sekvencí činnosti a vzájemné koordinace. Jednotlivé úkoly v rámci celého kontextu operace navzájem souvisí z hlediska času, prostoru a funkce. Veliteli tak vidí účel těchto úkolů, účinky, které tento účel by měl mít, a jak tyto účinky podporují nebo jsou podporovány dalšími účinky. Doktrinálními rámci jsou: operační rámec, taktický rámec a geografický (zeměpisný) rámec spolu s taktickými funkcemi. Rámce jsou pouze nástroji, takţe pro jejich pouţití neexistuje ţádný univerzální předpis. Mohou být pouţity selektivně, jednotlivě nebo v kombinacích. 2.1 OPERAČNÍ RÁMEC Operační rámec je zde vztahován pro prostředí pozemního boje. Skládá se z formovacích (ovlivňujících), rozhodujících, udrţujících a ochranných aktů (činů, jednání) a úkolů tzv. účelového rámce. Rozhodující akty se dále člení na zasazení (sil) a vyuţití. Operační rámec pomáhá popsat, jak úkoly podřízených spolupůsobí ve smyslu jejich účelů. Velitel vybere jeden akt, který on povaţuje, ţe bude rozhodující, a pak popisuje další úkoly poţadované na jeho podporu buď jako formovací, udrţující nebo ochranné. Klíčová je integrace úkolů v plánování a jejich koordinace pro dosaţení simultánnosti v provedení. Tento operační rámec můţe být na taktické úrovni pouţít za účelem přípravy části záměru (boje). a. Formovací úkoly. Formovací úkoly tvoří nebo uchovávají podmínky pro úspěch rozhodujícího aktu, před, během nebo po něm. Tyto podmínky se vztahují k protivníkům, prostředí a vojenské síle samotné. Dosaţení ekonomie úsilí je důleţitým aspektem formovacích úkolů, tak jak podporuje koncentraci síly v čase a prostoru, poţadovanou pro rozhodující akt. Formování bude často směřovat na ovlivňování vnímání protivníka nebo obyvatelstva, například jeho ujišťováním či uklidňováním. Formovací úkoly mohou zahrnovat např. pouţití paleb v kombinaci s psychologickou manipulací (například letáky k oslabení vůle protivníka) dříve, neţ bude zahájen rozhodující akt. Formování bude rovněţ zahrnovat provedení změn ve fyzickém prostředí, jako např. budování překáţek nebo změny infrastruktury. b. Rozhodující akt. Rozhodující akt je takový, který, jestliţe je úspěšný, by měl nevyhnutelně vést k úspěchu mise. Rozhodující akt je proto v plánu ten, který velitel zvolí za nejdůleţitější pro úspěch ve svém záměru (boje). Volba tohoto aktu a úkoly poţadované na jeho podporu, definují jedinečnost plánu. Jestliţe velitel zjistí, ţe vybral víc neţ jeden rozhodující akt, měl by buď zlepšit analýzu, seskupit úkoly, které povaţuje za rozhodující do jednoho, případně některý z nich přesunout do aktů formovacích, udrţujících nebo ochranných. V některých činnostech můţe být moţný pouze jediný rozhodující akt, například fyzické zničení nepřátelské formace. Rozhodující akt můţe být dosaţen dvěma způsoby:
84
1. Zasazení. Rozhodující zasazení je takové, které podle představy velitele znamená významný příspěvek pro dosaţení operačních nebo taktických cílů, například provedení rozhodujícího úderu (za účelem poráţky protivníka). Toto vyţaduje získání iniciativy a udrţení tempa. Okolnosti, ovšem, ne vţdy tento poţadavek dovolují. V některých situacích můţe být větších úspěchů dosaţeno postupným a opakovaným rozhodováním a jednáním, při pouţití nepřímých přístupů (za účelem ovlivnění), spíše neţ rozhodnými akcemi. Tak můţe být dosaţeno ovlivnění chování protivníka v dlouhodobém horizontu, spíše neţ jednorázové sníţení jeho schopností. 2. Využití. Vyuţití samotné můţe být rozhodující. Vytěţení maxima příleţitostí, ať jiţ vytvořených úspěšným zasazením nebo vzniklých na základě šance, spočívá na schopnosti nejen poznat je předem, ale také v schopnosti generovat prostředky pro jejich vyuţití. Rozpoznat, kdy se iniciativa na operační a taktické úrovní ztrácí, můţe být zvláště obtíţné. Pro velitele je příliš snadné se domnívat, ţe iniciativa je v jeho vlastních rukou, aţ do momentu, kdy její nepřítomnost začíná být citelná. Proto je důleţité, aby rozpoznal, kdy toto vyuţití bude nejpravděpodobněji rozhodující, spíše neţ aby rozhodl o okamţitém zasazení sil. c. Udržující úkoly. Udrţující úkoly umoţňují pozemním sílám přeţít, pohybovat se a bojovat, aby tyto byly schopny vést rozhodující činnosti (rozhodující akt), formovací nebo ochranné úkoly. Udrţující úkoly mohou zahrnovat např. příchod vojsk do prostoru válčiště, shromáţdění, pohyb a bezpečnost záloh nebo sledů sil, přesuny sil mimo kontakt, podporu hostitelskou zemí, zřízení a ochranu operačních základen, zřízení komunikačních základen, ochranu obyvatelstva, infrastruktury apod. Udrţující úkoly budou pravděpodobně cílem formovacích nebo rozhodujících aktů protivníka. Udrţení je také otázkou ochrany, skrze vyváţenost aktivních opatření k zamezení hrozeb a obranných opatření, které zahrnují např. střeţení, rozptýlení, maskování a klamání apod. d. Ochranné úkoly. Aktivity ochrany uchovávají schopnosti sil, takţe tyto mohou být pouţity podle plánu. Obsah těchto aktivit a faktorů, které je třeba zvaţovat, je uveden v části o taktických funkcích. 2.2 TAKTICKÝ RÁMEC Zaměření na taktické úrovni je uţší, neţ můţe poskytnout samotný operační rámec. Prioritou je splnění taktických úkolů odvozených z plánu taţení a následně z operačního plánu. Aby toho bylo dosaţeno, můţe být pouţít taktický rámec, zaloţený na čtyřech základních funkcích. Těmi jsou: „najít“, „fixovat“, „udeřit“ a „vyuţít“. Zatímco „nalezení“ a „fixování“ přispívá k formovací části operačního rámce, funkce „udeřit“ a „vyuţít“ mají potenciál být rozhodující. Nalezení, fixování, úder a vyuţití by měly být vedeny souběţně nebo přinejmenším s pokusem o hladký přechod z jedné funkce do druhé. Vyuţitelnost taktického rámce prostupuje napříč všech vojenských aktivit; nalezení je zejména o získání obsahového porozumění, stejně tak jako o zjištění polohy jednotky protivníka. Fixování můţe být dosaţeno škálou metod, které odepírají protivníkovi moţnost pouţít jeho varianty činností, například sniţováním jeho podpory u místního obyvatelstva, při současném zahájení aktivit s cílem ovlivnit vnímání protivníka nebo těch, kteří jej podporují. Podrobně: 85
a. Najít. Základní funkce „najít“ je uplatňována po celou dobu operace. Zahrnuje lokalizaci, identifikaci, sledování a hodnocení protivníka nebo vyuţití těchto dovedností v situaci, jako můţe být například zjištění nálady obyvatelstva. Prioritou je porozumět a interpretovat (vysvětlit), spíše neţ jen popsat viděnou situaci. Síly mohou být výslovně nasměrovány k nalézání, zvláště na začátku operace. Toto je uţitečné, zejména kdyţ situace je nejasná. Cokoliv je její zdrojem, informace nebude nikdy zcela spolehlivá, proto bude potřebovat ji dále přezkoumat nebo potvrdit. Je nedostatečné znát jenom např. umístění, motivaci, organizaci a sílu protivníka. Důleţité je pochopit celkový kontext situace, fyzické a kulturní aspekty prostředí a porozumět moţným důsledkům aktivit na protivníka (např. na jeho morálku), případně na veškeré obyvatelstvo. Na druhé straně, příliš mnoho informací můţe zpomalovat rozhodování. b. Fixovat (držet). Fixovat znamená zamezit protivníkovi dosáhnout jeho cílů, zmást jej a tak jej zbavit volnosti jednání, coţ naopak umoţňuje zvýšení vlastní volnosti jednání. Protivník, který tuto volnost postrádá, nemůţe diktovat průběh taktických činností a tak ztrácí iniciativu. Zbavení volnosti jednání protivníka má fyzické i psychologické aspekty. Fyzicky jeho vojenská síla můţe být blokována nebo např. tzv. „přikována“ k zátarasům. Psychologicky je protivník fixován, jestliţe věří, ţe jiţ nemá ţádnou volnost jednání, jestliţe sám cítí, ţe je donucen učinit něco, co sám nechce, nebo jestliţe věří, ţe měl by pokračovat v něčem, co mu ve skutečnosti nepřinese úspěch. Často nejsnadnějším způsobem jak fixovat protivníka je ohroţovat něco, co musí chránit. Např. klamání jej můţe fixovat aţ do té doby, kdyţ je pro něho příliš pozdě znovu získat iniciativu. Fixování můţe být dále členěno na: 1. Zamezení cílů. Velitel můţe získat volnost jednání tím, ţe svého protivníka předejde v dosaţení jeho cílů. Cílem je omezit jej a uvrhnout „mimo rovnováhu“. Základními prostředky jsou překvapení, klamání a „vábení“ (lákadlo, návnada). Kdyţ protivník je překvapen, nebude si jistý jak reagovat, aţ je příliš pozdě. Kdyţ je oklamán, můţe si být jistý v jednání, ovšem jeho sebedůvěra je takříkajíc bláhová. Jestliţe je vlákán, aby provedl určitou činnost, můţe jej to činit zranitelným. 2. Rozptýlení. Volnost jednání můţe být získaná rozptýlením pozornosti protivníka, za účelem zredukování jeho schopnosti zasahovat do operace. Nejistý cíly svého oponenta, roztrţitý protivník se můţe pokusit pokrýt všechny moţnosti, tím se však rozptýlí jeho síla a je „zatlačen“ od svého zamýšleného cíle. 3. Zbavení volnosti jednání. Protivník můţe být fixován, jestliţe je mu odepřen přístup k informacím, zamezena moţnost předávat rozkazy a slaďovat činnosti a účinky. Tím je zbaven volnosti jednání. Např. v protipovstaleckém boji toto můţe být dosaţeno separací povstalců od jejich podpory. Hlavním cílem jakékoliv aktivity k omezení volnosti jednání protivníka, by mělo být zaměření úsilí na jeho systémy velení a řízení a schopnost manévrovat.
86
4. Taktické metody. Fixování můţe být dosaţeno pouţitím škály taktických metod, například pomocí přímých nebo nepřímých paleb, klamáním, hlídkováním, pozorováním a prostředky elektronického boje. c. Udeřit. Udeřit znamená manévrovat a pak provést přímou akci pro dosaţení cíle (mise). V závislosti na operačním kontextu můţe velitel tyto aktivity podniknout buď ve fyzické, nebo psychologické doméně, případně v obou současně: 1. Manévr. Manévr znamená více neţ pohyb v kombinaci s palbou. Veliteli to umoţní uspořádat své schopnosti tak, aby byly zaměřeny na největší účinek, vyhnout se hlavním sílám a vyuţít slabé stránky protivníka. Tím, ţe vyuţije slabé stránky dříve, neţ je protivník můţe chránit, vystaví jej současně rozmanitým hrozbám, na které tento nebude schopen adekvátně reagovat. 2. Přímá akce. Přímá akce v boji obvykle znamená dosaţení cíle nebo ničení sil protivníka. V širším smyslu, přímá akce zahrnuje jakoukoliv rozhodující činnost, která je zaměřena na podkopání vůle protivníka, jeho soudrţnosti nebo schopnosti. Je všeobecně výhodnější pouţít koncentrované násilí k rychlému vítězství za minima ztrát. Nicméně, existují okolnosti, kdy vojska mohou být přinuceny ke zdlouhavějšímu přístupu. V tom případě by akce měly být uspořádány a udrţovány tak, aby jejich účinky se zvětšovaly. d. Využití. Jako základní funkce v taktickém rámci, vyuţití je dosaţením příleţitosti vytvořené předchozí aktivitou za účelem dosaţení cíle, nebo přímým splněním části záměru velitele. Příleţitosti se mění podle povahy operace, např. od zjištění mezery v hlavním obranném postavení aţ po „tušení“ zámyslu protivníka k přeskupení stran. Tyto příleţitosti by měly být vyhledávány a ne na ně čekat. Rovněţ, podřízeni by měli být iniciováni k vyuţití existujících příleţitosti a mělo by jím to být umoţněno. Maximálně by jim měly být řečeny jen limity, kam aţ mohou zajít. Na taktické úrovni má vyuţití konkrétní fyzické aspekty. To obvykle vyţaduje pouţití manévru, palby nebo obou. Účelové vyuţití umoţňuje změnit nepředvídané taktické výhody na operační úspěch nebo dokonce úspěch taţení (mise). To vyţaduje iniciativní a rozhodné velitele, připravené provést neočekávané kroky. Úspěšné vyuţití závisí na účinném zjištění (nalezení) sil protivníka, které vyţaduje schopné průzkumné síly. Tyto síly se mohou k vyuţití připojit, protoţe bývají zpravidla dobře umístěny, jsou vysoce mobilní a ve své činnosti značně nezávislé. Dosaţení těchto příleţitostí potřebuje být konsolidováno pouţíváním záloh a síl v dalších sledech, přinejmenším pro např. zamezení kulminace nebo protiútoků z boku. Konečným aspektem kaţdého vyuţití je hodnocení, tzv. „stálá inventura“, čímţ příleţitosti a hrozby jsou rozpoznány a průběţně vyvaţovány. 2.3 GEOGRAFICKÝ RÁMEC Způsob, jakým pozemní operace navzájem souvisí, můţe být rovněţ popsán tzv. geografickým rámcem. Geografie je vzhledem k pozemním operacím důleţitá, jelikoţ popisuje, kde se plánované operace konají, kdo, kde a který terén ovládá. Dokonce 87
v nelineárním bojovém prostoru, koncepty hlubokého a blízkého boje a boje v týlu, pomáhají porozumět a, ve spojení s operačními a taktickými rámci, poskytují návod pro vizualizaci, organizaci a integraci jednotlivých aktivit. Navzdory názvu, geografický rámec nemusí vyjadřovat čistě fyzickou krajinu. Smysl rozsahu a blízkosti prostoru můţe být uplatňován i ve smyslu psychologickém, například pro popsání vůle státu provádět operace jako „hluboké“ nebo vést operace jako „blízké“ pro vyjádření pocitu bezprostředně hrozícího nebezpečí v čase, stejně jako v prostoru. a. Hloubka. Prostor nebo aktivity v hloubce jsou obvykle vedeny ve vzdáleném prostoru a delším čase vůči protivníkovým silám nebo zdrojům, jeţ nejsou aktuálně zaneprázdněny blízkým bojem. Aktivity v hloubce zahrnují: ovlivňování, další formovací úkoly, pozorování v hloubce a zjišťování cílů, společné palby a přerušování komunikačních směrů a úmyslů protivníka. b. Blízký boj. Blízké prostory nebo aktivity v nich zahrnují síly v přímém dotyku s protivníkem nebo situací. Aktivity jsou obvykle vedeny na blízkou vzdálenost a v okamţitém časovém reţimu. Způsoby zahrnují například zničení, zadrţení, klamání, přímou střelbu a rychlý manévr. c. Týl. Týlové prostory jsou zejména takové, kde se uskutečňuje nejvíce administrativních a logistických aktivit. Tyto mohou být i oblastí zranitelnosti a jsou obvykle relativně, spíše neţ absolutně bezpečné. Úkoly v týlovém prostoru předpokládají, ţe budou vedeny mimo kontakt s protivníkem, ačkoli tylové aktivity jedné strany mohou být konfrontovány hlubokými operacemi strany druhé. Dopředu vyloučit to nelze. 4. TAKTICKÉ FUNKCE Kdyţ se organizují operace, je uţitečné mít seznam funkcí (činností), poskytující komplexní popis toho, co vojenská organizace dělá před, během a po operaci. Výsledkem je, ţe velitel, štáb a vojska se zaměří na všechny aspekty operace. Existuje řada taktických funkcí8, jeţ popisují dimenze bojiště, reprezentující praktické vyjádření fyzického komponentu bojové síly. K těmto funkcím, jeţ jsou základním rysem většiny doktrín, patří: velení a řízení, zpravodajství a informace, palebná podpora, manévr, ochrana (schopnost přeţití), udrţení, mobilita, protivzdušná ochrana a logistika. a. Velení a řízení. V moderním boji objem dostupných informací je sloţitým problémem velitelů na všech stupních. Tito musí přijmout tisíce bitů informací, aby dokázali analyzovat a hodnotit, vizualizovat bojiště a nakonec svým způsobem řídit vojenské akce vyţadované k dosaţení cílů. Velení je uplatňování vojenské autority určeným velitelem pro plánování, vedení, koordinaci a řízení vojsk. Velitel musí znát, jestli se rozhodnout, kdy a co rozhodnout. Úspěšné velení vyţaduje leadership, týmovou práci a aplikaci společné doktríny velení. Leadership je vzetí na sebe odpovědnosti ohledně rozhodování, loajalita k podřízeným, inspirování a řízení svěřených vojsk a zdrojů směrem k účelu. Řízení je při velení v boji neodmyslitelné. Řízení monitoruje stav účinnosti podřízených vojsk, identifikuje a napravuje odchylky od určeného standardu. Je 8
Některé publikace doktrinálního charakteru uvádějí tyto funkce pod názvem„bojové funkce“.
88
podporujícím prostředkem, kterým je uplatňováno a usměrňováno velení a obvykle je záleţitostí štábu. b. Zpravodajství a informace. Přesné a včasné zpravodajské informace jsou základem účinného plánování a vedení úspěšných vojenských operací. Zpravodajství je produktem organizovaného úsilí velitelů, štábů a sběrných prostředků k zjištění, analyzování a distribuci informací o protivnících a operačním prostředí. Zpravodajský proces by měl podporovat proces rozhodování, měl by být včasný a natolik flexibilní, aby podporoval poţadavky všech vlastních sil. c. Palebná podpora. Palebná podpora je společné a koordinované pouţití palebné síly (přímé i nepřímé) a elektronických prostředků, jeţ ničí, neutralizují a potlačují účinky vojenských aktivit protivníka. Je základem eliminace schopností a vůle protivníka bojovat a je pouţitelná v rozhodujících aktech, stejně jako v úkolech formovacích a ochranných. Pouţití palebné síly by mělo být zvaţováno podle poţadovaného účinku, s ohledem na míru, trvání a letálnost, právě tak jako preciznost, rozsah a kombinaci pouţitých zbraní a prostředků. Palby rovněţ zahrnují metody, které nejsou nutně fyzicky destruktivní. O palebné síle obvykle uvaţujeme jako o: 1. Samostatná palebná síla. Palebná síla můţe být pouţita odděleně od manévru ke zničení, vyčerpání, zdrţení nebo rozvrácení sil protivníka. Aby palebná síla byla účinná, zbraně by měly být propojeny se senzory k nalezení cílů a zhodnocení účinků. Palebná síla, kdyţ je pouţita bez manévru, má ovšem své limity. 2. Palebná síla a manévr. Palebná síla a manévr navzájem zvyšují účinnost. Velitel provádějící manévr by měl rovněţ řídit palby. To vyţaduje flexibilní uspořádání velení a řízení, které umoţní, aby účinky paleb byly vhodně rozvrţeny mezi manévrujícími prvky. Palebná síla bude pravděpodobně společnou funkcí, zvláště ve formovacích úkolech, ale potřebuje být zahrnuta do celkového schématu manévru. d. Manévr. Manévr znamená koordinovanou činnost sil a prostředků k získání výhod nad protivníkem v čase a prostoru. Vyţaduje to takové jejich umístění, ze kterého budou schopny vyvolat poţadovaný účinek na poţadovaném místě a v pravý čas. Rozhodným pouţitím prostředků koncentrované síly nebo hrozby silou lze dosáhnout překvapení, vyvolat šok a příleţitost k vyuţití. Manévr zahrnuje prostorovou a časovou dimenzi, které mohou být vyuţity pro vyvedení protivníka z rovnováhy a současně pro vlastní ochranu. Vyvinutím vyššího tempa lze dosáhnout větší volnosti jednání neţ má protivník, takţe tento je nucen, často chaoticky, reagovat a tím je „přemanévrován“. Manévr zvyšuje potenciální účinky palebné síly a naopak, palebná síla umoţní manévr. Nicméně, palebná síla můţe být zřídka kdy být nahrazena. Manévr pouţitý k zabezpečení výhodných pozic má trvalý účinek, který přinutí protivníka reagovat způsoby, které často nejsou jemu vlastní. Manévr zahrnuje pozemní manévr, vzdušný manévr a podpůrný manévr:
89
1. Pozemní manévr. Poziční výhoda získaná velkým manévrem síl je jinými prostředky nenahraditelná. Uchvácení, drţení a zamezení vstupu protivníkovi do prostoru, blokování a pronikání, to všechno přímo přispívá k dosaţení poţadovaných rozhodujících podmínek. Účinky pozemního manévru mohou být trvalé, dlouhodobé, například zajištění bezpečnosti v dané oblasti. 2. Vzdušný manévr. Vzdušný manévr je vedený v rámci pozemního geografického prostředí za účelem dosáhnout výhody prostřednictvím formovacích a udrţujících úkolů. Můţe také podpořit a zajistit rozhodující akt. Letecký manévr provádí letouny, vrtulníky a bezpilotní prostředky v součinnosti s výsadkovými a pozemními silami podle jednotného záměru. Toto podstatně zvyšuje, ve třetí dimenzi, schopnost sil manévrovat v potřebném tempu. Účelem sil ve vzdušných manévrech je najít, upevnit, udeřit a vyuţít, přičemţ jsou obzvlášť efektivní v dosaţení účinků v prostorech značně vzdálených od pozemních sil. 3. Podpora manévru. Podpora manévru, zejména ţenijní podpora, formuje bojiště, čímţ napomáhá volnosti manévru zejména překonáváním překáţek, jako jsou zátarasy, minová pole, vodní překáţky apod. Rovněţ připravuje prostory a základny pro nástup pozemních a vzdušných sil. Podpora by také měla být schopna omezit pohyb protivníka vhodnými opatřeními (kladením min, stavěním zátarasů a překáţek). e. Ochrana (schopnost přežití). Opatřeními ochrany jsou vlastní síly uchovány před nepříznivými účinky zbraní a systémů protivníka. Ochrana uchovává akceschopnost a bojovou sílu, která tak můţe být vhodně pouţita. Zajišťuje dlouhodobé fungování vojsk v nepřátelském prostředí. Úroveň ochrany a úsilí věnovaného k jejímu zabezpečení závisí od míry, druhu a intenzity vojenských činností a v průběhu operace se bude měnit podle stupně ohroţení a míry rizika. K základním ochranným funkcím patří ochrana proti vzdušnému napadení, ochrana proti zbraním hromadného ničení (CBRN), budování a vyuţívání ochranných staveb, realizace opatření zpravodajství, průzkumu, pozorování. Zvláštní pozornost je třeba věnovat opatřením informační bezpečnosti, klamání, maskování, utajení operace, rozptýlení vojsk, ochraně proti vlastním zbraním, prostředkům a účinkům a jiným oblastem, ve kterých protivník bude hledat moţnost vyuţít slabé stránky. Kromě ochrany vlastních sil velitel musí dbát rovněţ na ochranu obyvatelstva, infrastruktury a ţivotního prostředí. f. Udržení. Pozemní síly, jejich akceschopnost a bojová síla musí být udrţitelné po celou dobu nasazení. Ta zahrnuje přesun z domácího teritoria a rozmístění v prostoru operace, činnost v operaci, přesun domů a obnovu sil. Schopnost udrţení ovlivňuje operační tempo, trvání a intenzitu všech operací. Tato funkce zahrnuje rovněţ stravování, fyzickou a morální pohodu vojsk, udrţování výstroje, výzbroje a materiálu, obstarání spotřebovaných komodit, ošetření a léčení zraněných a nahrazení obětí. Je proto nedílnou funkcí, mající vliv na kaţdou etapu plánování a vedení operací, bitev a činností v nich.
90
g. Mobilita. Opatření mobility (pohybu) zachovávají volnost pohybu (manévru) vlastních sil. Mobilita zahrnuje překonávání pozemních a vodních překáţek, zvyšuje schopnost „cirkulace“ vojsk na bojišti a umoţňuje vyhýbat se kontaminovaným prostorům. Tím, ţe současně zabraňuje pohybu sil protivníka, lze jej úspěšně ničit manévrem. Opatření proti mobilitě protivníka zahrnují např. budování překáţek a pouţití dýmu. h. Protivzdušná obrana. Kdyţ se vytváří bojová síly, činnost vojsk protivzdušné obrany je obzvlášť významná. Poskytuje ochranu proti vzdušným útokům protivníka, zabraňuje separaci vlastních sil a umoţňuje veliteli plně synchronizovat opatření palby a manévru. i. Logistika. Logistická podpora spočívá v koordinovaném plánování, řízeni a prováděni všech logistických činnosti a sluţeb, majících vliv na přípravu a vedení operací. Je zajišťována opatřeními a prostředky, určenými k zabezpečení bojové činnosti v prostoru operace a v mírových posádkách, ke kterým je vytvářena potřebná logistická infrastruktura. Charakter úkolů plněných logistikou se mění podle úrovně vedeni bojové činnosti, fáze, druhu a intenzity boje nebo operace. ZÁVĚR V období plánování a vedení bojové činnosti je velitel klíčovou osobou na všech stupních velení. V jeho osobě je spojeno operační umění s praktickou schopností velet vojskům v průběhu operací. Znalost způsobů, jak dovedně aplikovat nástroje operačního umění a vizualizovat je v koncepci operace nebo záměru boje, vychází ze znalosti vojenské historie, hlubokého studia zkušeností předešlých operací a pochopení nových souvislostí, které přináší současné sloţité operační prostředí. Proto, aby velitel mohl úspěšně naplnit stanovenou misi, musí porozumět vzniklé situaci, dokázat analyzovat a hodnotit schopnosti protivníka i vlastních sil a vhodně pouţít prvky operačního umění v daném kontextu operačního nebo taktického rámce. LITERATURA AAP-6, Terminologický slovník pojmů a definic NATO (anglicky a francouzsky), Úřad pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti, odbor obranné standardizace, Praha, 2009, 467 str. [2] AJP-3 (A), Allied Doctrine for Joint Operations. 2006. (STANAG 2490). [3] ATP-3.2- Land Operations, (STANAG 2241). [4] Doktrína AČR, Vyškov, 2010. [5] Doktrína AČR v mnohonárodních operacích, Praha, 2008. [6] FM 100-5 Operations, Department of the Army, Washington, DC, 1993, 163 s. [7] FM 3-0 Operations, Department of the Army, Washington, DC, 2008, 220 s. [8] JP 3-0, Joint Operations, Department of Defense, Washington, DC, 2006 incorporating change 2, 22 March 2010, 238 s. [9] JP 5-0, Joint Operation Planning, Department of Defense, Washington, DC, 2006, 218 s. [10] JWP 5-00, Joint Operations Planning, The Joint Doctrine&Concepts Centre, Ministry of Defence, Shrivenham, Swindon, UK, 2004, 211 str. [1]
91
[11] Štábní práce v operacích, 2. část. Hlavní zásady tvorby stálých operačních postupů, operačních (bojových) dokumentů a hlášení. Pub-53-01-3 Vyškov: ŘeVD, 2008. 320 s. [12] VEJMELKA, Oto a kol. Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů (pomůcka), Avis, Praha, 2004.
92
