Vojtova metoda a její aplikace v praxi

Masarykova univerzita Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví

Vojtova metoda a její aplikace v praxi Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Mgr. Lenka Beránková, Ph.D.

Eva Huberová

Brno 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 30. 4. 2011

____________________ podpis

Poděkování Chtěla bych tímto co nejsrdečněji poděkovat Mgr. Lence Beránkové, PhD. za vstřícné jednání a ochotu při řešení problematiky této bakalářské práce, dále mamince M., PaedDr. Zemánkové a paní Šnajdrové.

„ Já jsem to nevynalezl, já jsem to jenom vynašel.“ (V.Vojta)

OBSAH str.

Úvod

6

1. Životopis prof. Dr. Václava Vojty

7

2. Společnost RL-Corpus s.r.o.

10

3. Vojtova metoda reflexní lokomoce

11

3.1 Vývojová kineziologie ontogenetický vývoj člověka 3.2 Diagnostika

11 12

3.2.1 Primitivní reflexologie

13

3.2.2 Polohové testy

15

3.3 Terapeutický systém

20

3.3.1 Reflexní plazení

21

3.3.2 Reflexní otáčení

25

4. Aplikace Vojtovy metody v praxi 4.1 Přehled diagnóz vhodných k terapii Vojtovou

30 30

metodou 4.2 Zásady a doporučení

33

4.3 Využití Vojtovy metody v praxi

34

4.4 Případová studie

36

Závěr

40

Seznam literatury

41

Resumé

43

Seznam obrázků

44

Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma Vojtova metoda a její aplikace v praxi. Toto rozhodnutí jsem učinila, jelikož mi tato problematika připadá zajímavá a v současné době také ve fyzioterapeutickém prostředí aktuální. Sama jsem měla možnost se s touto metodou rehabilitace blíže seznámit v ZŠ a MŠ Naděje ve Frýdku-Místku, kde mi byla předvedena a popsána na dětech s DMO. Tato metoda je však využitelná i pro jiné typy postižení a onemocnění, jak u dětí, tak u dospělých. Prostřednictvím své práce bych chtěla seznámit čtenáře s tím, kým byl prof. Dr. Václav Vojta, jelikož velké množství lidí nikdy o této významné osobě neslyšelo, dále bych chtěla uvést, čím se jeho metoda zabývá a jaké je její využití v praxi. K vypracování bakalářské práce jsem použila techniky: analýza literatury a odborných dokumentů, pozorování a rozhovor.

6

1.Prof. Dr. Václav Vojta

Prof. Dr. Václav Vojta (viz. Obr. 1) byl českým a německým lékařem, který se specializoval na dětskou neurologii. Narodil se 12. 7. 1917 v Mokrosukách v jižních Čechách. V roce 1938 nastoupil na lékařskou fakultu v Praze, studium však musel z důvodu německé okupace přerušit a dokončil jej až v roce 1948. V letech 1948 až 1956 působil jako asistent na neurologické klinice prof. Hannera. Mezitím si dokončil atestaci zakončenou atestační zkouškou a v roce 1957 se stal dětským neurologem. V témže roce byl jmenován do vedení dětského neurologického centra na 4. neurologické klinice LF UK v Praze. Zde působil až do roku 1961, a poté nastoupil jako ordinář pro dětskou neurologii na Fakultní polikliniku v Praze na Karlově náměstí. Od roku 1961 do roku 1968 vedl také Dětskou léčebnu pro děti s DMO v Železnici. V těchto letech začal Vojta objevovat a zkoumat hybné vzory, což později vedlo až k vývoji vlastní diagnostické a terapeutické metody. Při tomto bádání byl rovněž objeven motorický vývoj člověka. V roce 1967 bylo v Praze započato školení lékařů a fyzioterapeutů v oblasti diagnostiky hybných poruch a terapie Vojtovou metodou. V roce 1968 se Prof. Dr. Václav Vojta rozhodl pro emigraci i se svou rodinou z obav o svou osobní a profesní budoucnost do sousedního Německa, kde mu bylo nabídnuto místo vědeckého pracovníka na Ortopedické klinice v Kolíně u prof. Imhäusera. Pevné postavení si vybudoval v roce 1975, kdy se dostal do vedení Dětského centra v Mnichově, kam z Kolína odešel. Roku 1984 vznikla v Mnichově za přispění a pomoci ostatních lékařů Vojtova společnost v čele s prof. Dr. Vojtou, která usilovala o mezinárodní prosazení Vojtovy metody a o její další rozvoj, vzdělávání lékařů a rehabilitačních pracovníků. Tato společnost se s rostoucím vlivem v zahraničí stala roku 1998 společností mezinárodní (Internationale Vojta Gesselschaft). V roce 1995 ukončil prof. Dr. Vojta svou lékařskou službu, ale nadále odborně působil v Dětském centru v Mnichově. Domů se vrátil až po revoluci. V roce 1991 se účastnil mezinárodní konference o DMO a v letech 1991 a 1992 pořádala jeho společnost teoretické

7

školení, pro širokou odbornou veřejnost, na kterých přednášel sám prof. Dr. Vojta. Od roku 1992 začal působit rovněž na akademické půdě. V dnešní době se pořádají kurzy Vojtovy metody po celém světě, v České republice se tímto zabývá společnost RL-Corpus s.r.o. se sídlem v Olomouci. Rozvojem

určitých

elementů

Vojtovy metody se

na

základě

nových

neurofyziologických poznatků zabývá doc. PhDr. Pavel Kolář, CSc. Prof. Vojta ve svém životě publikoval více jak 100 vědeckých prací, mezi ty nejznámější patří Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku a Vojtův princip. Tyto byly přeloženy do několika jazyků.

Prof. Dr. Václav Vojta získal i řadu ocenění a vyznamenání:

1974 Cena Heinrich-Heine, nejvyšší vyznamenání Německé ortopedické společnosti 1980 Medaile "Miteinander wachsen" od Aktion Sonnenchein 1984 Bundesverdienstkreutz am Band 1985 Cena Ernst v. Bergmann od Spolkové lékařské komory 1986 Jmenování Profesor honoris causa na katolické Univerzitě v Soulu Katolického centra, Jižní Korea 1992 Medaile Meinhard v. Pfaundler Německého svazu dětských lékařů 1992 Jmenování docentem na Univerzitě Karlově v Praze 1998 UK v Praze rehabilituje prof. Vojtu. Z politických důvodů mu bylo v roce 1968 odňato místo ordináře jako dětského neurologa. 1996 byl jmenován profesorem a byl přijat do učitelského sboru. 1999 Zapůjčení Theodor Hellgrügge Award od mezinárodní Aktion Sonnenschein za jeho vynikající zásluhy a prosazování a další vývoj vývojové rehabilitace [12]

8

Prof. Vojta zemřel po krátké, těžké nemoci dne 12.9. 2000 v Mnichově. V tomtéž roce byl ještě vyznamenán státním vyznamenáním (medaile za zásluhy) in memoriam na Pražském hradě. Odborná i laická veřejnost tak ztratila velkého muže, dobrého člověka, vynikajícího odborníka, vzdělaného, skromného, laskavého a milující opravdu bližního svého. [9]

Obr. 1: Prof. Dr. Václav Vojta [15]

Obr. 2: Prof. Dr. Václav Vojta při léčbě nedonošeného novorozence [15]

9

2. Školící pracoviště v ČR

V této kapitole bych chtěla seznámit čtenáře s pracovišti, které poskytují rehabilitaci Vojtovou metodou. Takovýchto center je celá řada, patří mezi ně např. Vojtovo centrum (České Budějovice), Fakultní nemocnice v Praze Motole, RLCorpus s.r.o. (Olomouc) a spousta dalších. Právě o společnosti RL-Corpus s.r.o. bych se chtěla rozepsat více, jelikož je jediným nestátním školícím centrem svého druhu a rozsahu v České republice. Jedná se o ambulantní zařízení, jež dále provozuje rehabilitaci především Vojtovou metodou, poskytuje konzultace, vyšetření a výuku. Výuka Vojtovy metody se v České republice začala realizovat až po revoluci v roce 1989. Během ní, jak jsem již dříve uvedla, žil prof. Vojta v Německu a byl s ním přerušen kontakt. V roce 1991 začala Mezinárodní Vojtova společnost (dále IVG) spolupracovat s pracovníky RL-Corpus a vyškolila je. Dodnes RL-Corpus a IVG spolupracují. Organizační struktura a obsah výukových kurzů je převzat od IVG a absolventi těchto školení získávají celosvětově platné osvědčení IVG. Převážnou klientelu společnosti RL-Corpus tvoří kojenci ohrožení motorickou poruchou a děti s DMO. Dále se jedná o pacienty s ortopedickými a neurologickými

obtížemi.

Terapii

Vojtovou

metodou

zde

provádí

fyzioterapeutové za přítomnosti rodičů, kteří jsou instruováni a školeni v tomto terapeutickém postupu, který pak mohou vykonávat s dítětem i doma. RL-Corpus dále spolupracuje s vysokými školami a sice s Fakultou tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a se Zdravotně sociální fakultou Ostravské univerzity. Studentům fyzioterapie těchto škol poskytuje kurzy Vojtovy metody. [12]

10

3. Vojtova metoda reflexní lokomoce

Vojtův systém můžeme rozdělit na tři základní kapitoly [5]

1. Vývojová kineziologie- ontogenetický vývoj člověka 2. Diagnostika 3. Terapeutický systém

3.1 Vývojová kineziologie – ontogenetický vývoj člověka Název ontogeneze je odvozen z řeckého slova „onto“- bytí. Pod tímto pojmem rozumíme individuální vývoj člověka. Ontogenetický vývoj motoriky je geneticky determinován a probíhá zcela automaticky. [5] Motorický vývoj začíná v období intrauterinním a pokračuje v průběhu celého dětství a v podstatě celý život. „Hnacím

motorem“

motorické

ontogeneze

je

motivace

dítěte

(ideomotorika). Za předpokladu motivace dítěte se tedy automaticky objevují jisté svalové souhry, schopnosti dítěte se motoricky projevit. [5] Motorickým vývojem se zabývá věda vývojová kineziologie, která popisuje motorické projevy dítěte charakteristické pro určitý věk. Zabývá se výzkumem vývojových procesů hlavně v období prvních 12 až 18 měsíců života. V tomto období se projevují největší kvalitativní změny ve vývoji člověka. Podle těchto projevů můžeme zjistit, na jaké úrovni motorického vývoje se dítě nachází. Znalost těchto vývojových období je velmi důležitá a přínosná v oblasti diagnostiky a rehabilitace pohybových poruch nejen dítěte, ale i dospělých, u kterých je možné např. podle držení těla zjistit, ve které vývojové oblasti došlo k danému nedostatku.

11

3.2 Diagnostika Tuto diagnostiku vypracoval prof. Dr. Václav Vojta. Je zaměřená na určení stupně motorického vývoje dítěte a k odhalení hybných poruch u dospělých. Dítě bývá vyšetřováno lékařem, který je vzdělán v oblasti vývojové kineziologie, a to především v aktivním držení na břiše a na zádech, později v sedu a stoji – jedná se o tzv. posturální aktivitu a dále jsou u něj prováděny testy primitivních reflexů a 7 polohových reflexů – posturální reaktivita. Tyto testy mohou odhalit i skrytou vadu, která by se mohla časem rozvíjet a ohrožovat další vývoj dítěte. Vojta označuje za velmi důležitý fakt o včasném odhalení hybného postižení člověka a jeho následné terapii, jelikož plasticita centrální nervové soustavy (dále CNS) je největší v raném věku dítěte. Postupem času dochází k jejímu snižování. Pokud se u dítěte od narození nevyskytuje normální motorika, začíná si vytvářet náhradní motorické vzory. Náhradní motorika se v prvním trimenonu (3 měsíce vývoje dítěte) plně rozvine a v druhém trimenonu se u inteligentního dítěte začne fixovat. Začínat odstraňovat hybnou poruchu ve třetím trimenonu může být u vážnější hybné poruchy již příliš pozdě a porucha bude mít daleko větší následky než by měla při zahájení terapie v prvním trimenonu. Odhalení pohybové poruchy ve čtvrtém trimenonu nebo dokonce ve věku jednoho roku dítěte nese s sebou velké následky. Dítě, které by při včasně zahájené terapii mohlo být bez problémů a nebo s minimálními problémy, zůstává trvale postiženo. [6] Včasné odhalení hybné poruchy a zahájení její terapie dokáže zcela zásadně ovlivnit výsledek léčby.

12

3.2.1 Primitivní reflexologie Reflex je funkční jednotka nervové soustavy. Zákonitá odpověď organismu na dráždění čidel, zprostředkovaná nervstvem.[8] Je vyvolán podněty z vnějšího nebo vnitřního prostředí. Primitivní reflexy jsou nepodmíněné reflexy, které jsou organizovány na nižší úrovni řízení. U zdravého, ideálně se vyvíjejícího jedince jsou přítomny v určitých časových intervalech, jejich fyziologická přítomnost nebo absence ukazuje na normální vývoj. Je-li dítě ve vývoji ohroženo, vykazuje zákonité změny v přítomnosti či nepřítomnosti primitivních reflexů a automatizmů. (www.solen.cz) Při vyhodnocování primitivních reflexů se zaměřujeme na jejich kvalitu, intenzitu, souměrnost a přítomnost v odpovídajícím období.

Mezi prognosticky významné reflexy řadíme např. tyto: •

Babkinův reflex: Tento reflex se vyskytuje v období 0-4 týdnů. Provádí se v poloze na zádech, kdy se dítěti stisknou obě dlaně, čímž dojde k otevření úst. Pokud zatlačíme pouze do jedné dlaně, dítě otočí hlavu směrem ke stimulované ruce.

•

Sací reflex: Tento reflex se vyskytuje v období 0-3 měsíců. Provádí se v poloze na zádech, kdy se dítěti podráždí okolí úst a ono začne provádět sací pohyby.

•

Galantův reflex: Tento reflex se vyskytuje v období 0-4 měsíců. Provádí se v poloze na břiše, kdy se dítěti přejede prstem po straně páteře a to se natočí do téže strany.

•

Úchopový reflex: -

Úchop rukou: Tento reflex se vyskytuje do období rozvinutí opěrné a úchopové funkce ruky. Provádí se v poloze na zádech, kdy dítěti vložíme prst do dlaně a to ho automaticky stiskne.

13

-Úchop nohou: Tento reflex se vyskytuje do období rozvinutí opěrné funkce nohy. Provádí se poloze na zádech, kdy přiložíme dítěti prst pod bříška prstů a to provede flexi prstů. •

Chůzový automatismus: Tento reflex se vyskytuje v období 0-4 týdnů. Provádí se ve svislé poloze, kdy přidržujeme dítě pod paží a postavíme ho na paty. Dítě začne jakoby kráčet.

•

Akustikofaciální reflex: Tento reflex se vyskytuje v období do 10 dní. Při prudkém akustickém podnětu dítě mrkne.

•

Vzpěrná reakce horní končetiny: Provádí se v poloze, kdy dítě udržujeme v pozici za trup zády k sobě, při přibližování k podložce začne před sebe natahovat paže.

•

Vzpěrná reakce dolní končetiny: Tento reflex se vyskytuje v období 0-4 týdnů. Provádí se v poloze, kdy dítě udržujeme v podpaží a jeho plosky nohou postavíme na podložku. Dítě provede extenzi dolních končetin, trupu a šíje.

•

Suprapubický reflex: Tento reflex se vyskytuje v období 0-4 týdny. Provádí se v poloze na zádech, kdy tlačíme dítěti do oblasti podbřišku a dojde k extenzi dolních končetin, addukci a vnitřní rotaci v kyčlích, extenzi kolene a plantární flexi hlezna.

•

Zkřížený extenční reflex: Tento reflex se vyskytuje v období 0-6 týdnů. Provádí se v poloze na zádech, kdy dítěti ohýbáme jednu dolní končetinu a to reflexně natahuje tu druhou.

•

Patní reflex: Tento reflex se vyskytuje v období 0-4 týdnů. Provádí se v poloze na zádech, kdy jsou dolní končetiny v mírné flexi v kyčli, při poklepu na patu ve směru bérce dochází k protisměrné extenzi dolních končetin

•

Rooting reflex (hledací): Provádí se v poloze na zádech, kdy dráždíme dítěti okolí úst a to otáčí celou hlavu v daném směru.

•

Moorův reflex (objímací): Provádí se v poloze na zádech. Trhneme podložkou, která je umístěna pod dítětem směrem dolů a dojde k abdukci horních končetin s rozevřenými prsty, v pozdějším věku k addukci. [3]

14

3.2.2 Polohové testy Tzv. polohových testů je sedm a provádí se za účelem získání informací o posturální zralosti CNS. Prof. Dr. Václav Vojta tyto polohové reakce sestavil a určil jejich klasifikaci. Polohová reakce vyvolá vždy typický pohybový projev. Některé reakce již byly dříve známé, avšak V. Vojta přesně definoval jejich odpovědi v závislosti na věku dítěte. Jen jedna polohová zkouška je původní a také nese jméno autora (Vojtovo boční sklopení). Prostřednictvím polohových reakcí je možné odečíst od provokovaných reakcí eventuelní neideální reakce, které nás informují o možné pohybové poruše. Polohové testy mají výpovědní hodnotu jen jako celek, mohou odhalit přítomnost hybného postižení a spolu s vyšetřením reflexů, pak lze hybné postižení kvantifikovat a v procentech odhadnout velikost ohrožení. [10]

Polohové testy:

1. Vojtovo boční sklopení 2. Trakční zkouška 3. Collisové vertikála 4. Collisové horizontála 5. Landauova zkouška 6. Zkouška Peiper-Isbert 7. Axilární závěs

1. Vojtovo boční sklopení

Výchozí polohou této zkoušky je vertikální závěs, kdy držíme dítě za pas, jeho ruce jsou rozevřené a provádíme jeho horizontální sklopení do jedné i do druhé strany. Předmětem tohoto testu je sledování reakce horních i dolních končetin. Jejich projevy jsou dány věkem.

15

1.-10. týden: U horních končetin pozorujeme Moorův reflex, u dolních končetin je více sledována končetina svrchní, která vykazuje dorzální flexi v hleznu. Spodní dolní končetina extenduje a v hlezenním kloubu dochází k supinaci. 11.-20. týden: Horní končetiny provádějí objímací reflex. Dolní končetiny se dostávají obě do extenze. 5.-7. měsíc: Horní i dolní končetiny jsou ve volné flexi 6,5.-8. měsíc: Horní i dolní končetiny se nacházejí ve volné extenzi. Svrchní končetiny přecházejí do abdukce. 7.-12. měsíc: Flexní držení těla se vytrácí. Trup je horizontálně napřímen.

Asi od 1,5 roku začíná dítě své tělo ovládat, a proto již tuto zkoušku nemůžeme dále provádět.

2. Trakční zkouška

Výchozí polohou u této zkoušky je leh na zádech. Dítě uchopíme za zápěstí tak, že mu do dlaně vsuneme vlastní prst, který v důsledku uchopovacího reflexu stiskne. Musíme dbát na to, aby nemělo o nic opřené dolní končetiny. Další postup je takový, že zvedáme dítě za paže asi do úhlu 45 stupňů. Předmětem tohoto testu je sledování postavení hlavy, trupu a dolních končetin. Jejich projevy jsou dány věkem. 0-6. týden: Hlava je v záklonu, nezvedá se. Horní končetiny se nepřitahují, dolní končetiny jsou v mírné flexi.

16

7.-12. týden: Hlava je v prodloužení trupu, trup je napřímen. Horní končetiny se přitahují. Dolní končetiny se nacházejí ve flexi 90 stupňů ve všech kloubech, kromě hlezna, to je ve flexi mírné. 4.-6. měsíc: Hlava dítěte se přitahuje k hrudníku, trup je ve flexi. Dolní končetiny přitahuje dítě k trupu. 7.-9. měsíc: Hlava je lehce přitažena k trupu. Dítě se aktivně přitahuje. Dolní končetiny již nejsou tak výrazně přitaženy k hrudníku. 10.-12. měsíc: Hlava je v prodloužení páteře, dolní končetiny jsou v semiextenzi v kolenou. Dítě se opírá o paty.

3. Collisové vertikála

Výchozí polohou této zkoušky je leh na zádech. Uchopíme dítě za oblast stehna a opatrně jej zvedneme do vertikálního visu hlavou dolů. Předmětem pozorování u tohoto testu jsou flexe u visící dolní končetiny a velikost abdukce v kyčelním kloubu. Tato zkouška nám určuje vývojové stádium dítěte. 0-6. měsíc: Visící dolní končetina se dostává do rychlé flexe. Výsledek testu není správný v případě, že je flexe zpomalená. 7. měsíc a více: Volná končetina vykonává flexi v kyčelním kloubu a extenzi v kloubu kolenním.

4. Collisové horizontála

Výchozí polohou této zkoušky je leh na zádech. Uchopíme dítě za stejnou horní i dolní končetinu a opatrně jej zvedneme do vzduchu. Dítě zaujímá pozici

17

zády k nám. Předmětem pozorování u tohoto testu je postavení spodní končetiny a hlavy. 0-6. týden: Horní končetina vykonává objímací reflex. Dolní končetina je v 90 stupňové flexi v kyčelním a kolenním kloubu. V kloubu hlezenním je neutrální postavení. 7.-12. týden: V 7. až 8. týdnu je horní paže v extenzi v loketním kloubu a v 90 stupňové abdukci v kloubu ramenním. Ruka je rozevřena. Do konce 3. měsíce dochází ke změnám: Loketní kloub se dostává do flexe a ruka je sevřená v pěst. Dolní končetina je v extenzi a 90 stupňové addukci v kyčelním kloubu. 3.-6. měsíc: Na horní končetině pozorujeme flexi v loketním kloubu a pronaci v předloktí. Postupem času dochází k dorzální flexi v zápěstí a tím se dítě připravuje na oporu o podložku. Celým trupem se natáčí směrem k podložce. Dolní končetina je stále v addukci. 8.-12. měsíc: Dítě se pomocí dlaně dokáže opřít o podložku. Koleno a hlezno se začíná natáčet směrem do podložky.

5. Landauova zkouška

Výchozí polohou u tohoto testu je leh na břiše na dlani vyšetřující osoby. Předmětem pozorování této zkoušky je postavení hlavy, horních, dolních končetin a osy trupu. 0-6. týden: U dítěte pozorujeme flexi v trupu, takže hlava a dolní končetiny zasahují pod horizontálu. Horní i dolní končetiny jsou v mírné flexi a dlaň je sevřená v pěst.

18

7.-12. týden: Hlava a šíje jsou napnuty a jsou postaveny v horizontále. Pánev je však stále pod touto hranicí. Horní a dolní končetiny jsou v mírné flexi, dlaň svírá lehkou pěst. 4.-6. měsíc: Hlava i pánev je horizontálním postavení. Dolní končetiny svírají úhel asi 90 stupňů v kyčelním kloubu a jinak jsou stejně jako končetiny horní ve volném flexním postavení. Dlaň je již otevřená. 7.-9. měsíc: Hlava je ve flexním postavení a trup se napřimuje. Dítě se přitahuje, přitahuje i horní končetiny. Poprvé je zatížen jeho zadeček. 10.-12. měsíc: Dítě se snaží zvedat hlavu až do záklonu. Dolní i horní končetiny jsou ve volné extenzi. V tomto období máme již možnost pozorovat držení těla.

6. Zkouška Peiper – Isbert

Výchozí polohou tohoto testu je leh na zádech, od věku 4 měsíců se provádí z polohy na břiše. Dítě uchopíme v oblasti kolen a rychle jej zvedneme za nohy vzhůru tak, že vyšetřované dítě je v poloze hlavou dolů. 0-6. týden: Pohyb paží je stejný jako u Moorova reflexu. 7.-12. týden: Hlava je v prodloužení páteře, trup je ve středním postavení a horní končetiny jsou rozpaženy. 4.-6. měsíc: Páteř dítěte spolu s hlavou jdou do záklonu. Horní končetiny jsou vzpaženy a svírají tupý úhel. 7.-12. měsíc: Stejně jako u předchozí etapy je páteř spolu s hlavou v extenzi. Horní končetiny směřují k podložce.

19

Od 9. měsíce: Od tohoto měsíce se dítě rádo chytá vyšetřující osoby, a proto zde dochází k flexi trupu.

7. Axilární závěs

Výchozí polohou tohoto testu je leh na břiše. Dítě uchopíme v podpaží a zvedneme ho do vertikální polohy. Dítě je k nám otočeno zády. Prostřednictvím tohoto testu sledujeme postavení dolních končetin. 0-3. měsíc: Dolní končetiny jsou v inertní flexi. 4.-7. měsíc: Dolní končetiny zaujímají polohu flexe u těla. Od 8. měsíce: Dolní končetiny se dostávají do extenze. [13]

3.3 Terapeutický systém

Vojtova metoda je způsob terapie, kdy drážděním určitých míst na těle tzv. spoušťové zóny a drážděním přesně definované polohy těla vyvoláváme ideální pohybový program. Základem Vojtovy metody reflexní lokomoce jsou dva globální lokomoční vzory a sice reflexní plazení a reflexní otáčení. Tyto vzory jsou umělé a v lidské motorické ontogenezi se spontánně nevyskytují.

20

Reflexní lokomoce:

Prostřednictvím terapie Vojtovou metodou - tzv. reflexní lokomocí, je možné vracet (směřovat) do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat. Reflexní lokomoce aktivuje oslabené a nepoužívané svaly a umožňuje souhru protilehlých svalových skupin. Využívá k tomu vrozeného pohybového programu CNS, který je při poruše funkce blokován. Aktivace se provádí v modelech reflexní otáčení a reflexní plazení, drážděním spoušťových zón a není při ní žádoucí vědomá spolupráce pacienta, vybavuje se z podvědomí. Oslovuje svalové skupiny a jejich řazení tak, aby nedocházelo k sekundárním změnám a nabízí CNS nové, kineziologicky správné pohybové uspořádání.

3.3.1 Reflexní plazení Reflexní plazení se skládá ze dvou dílčích částí a sice ze vzpřímení a pohybu trupu směrem vpřed. Předpokladem pro realizaci tohoto pohybu je extenze ve všech úsecích páteře. Výchozí polohou reflexního plazení definujeme leh na břiše, kdy hlava je otočena vlevo nebo vpravo. Podle směru otočení hlavy označujeme horní a dolní končetiny. Končetiny na straně hlavy nazýváme čelistní, končetiny v záhlaví jako záhlavní.

Výchozí postavení reflexního plazení:

Hlava je otočena ve směru extenze asi v úhlu 30 stupňů tak, že krční lordóza je srovnaná. Čelistní horní končetina je ve flexi v ramenním kloubu pod úhlem asi 120 stupňů a abdukci 30 stupňů. Velikost flexe v lokti je asi 45 stupňů. Předloktí leží na podložce v pronaci a zápěstí leží na spojnici ramene a kyčle.

21

Záhlavní horní končetina je položena podél trupu ve vnitřní rotaci, ruka a prsty jsou volně položeny.

U čelistní dolní končetiny rozlišujeme, zda-li je rehabilitovaný jedinec dospělý nebo dítě. U dospělého je čelistní dolní končetina v extenzi, u kojence a malého dítěte je její postavení odlišné. V kyčli je flexe asi 30-40 stupňů, v abdukci asi 60 stupňů, končetina je ve vnější rotaci. Velikost flexe v koleni je asi 40 stupňů.Chodidlo a prsty jsou v pasivním postavení v linii rameno - kyčel. Záhlavní dolní končetina má vyváženou zevní a vnitřní rotaci, abdukce je asi 30 °, flexe asi 30 °. Nejlepší výchozí postavení kyčle je takové, že osa stehna je rovnoběžná s osou paže. (viz. Obr. 3)

Obr. 3: Výchozí postavení reflexního plazení [11]

Vybavovací zóny reflexního plazení:

Vybavovací zóny označujeme také jako zóny spoušťové. Tyto zóny rozdělujeme podle rozložení na zóny hlavní a vedlejší. Nelze však určit, která ze zón je důležitější, jelikož jak u hlavní tak vedlejší je možno provokovat lokomoční komplex reflexního plazení.

22

Hlavní zóny jsou uloženy na končetinách a stimulují periost, vedlejší zóny se nacházejí v oblasti pletence ramenního a pletence pánevního. V vedlejších zónách dochází ke stimulaci periostu v kombinaci s protažením určitých svalových skupin. Výjimku tvoří zóna trupová, jejímž prostřednictvím je aktivována autochtonní muskulatura. Směr tlakové síly, kterou v těchto zónách uplatňujeme není náhodný, ale má definovaný směr. Souvisí s provokací aktivity na základě propriorecepce struktur uložených pod místem stlaku. Současně klade odpor proti plánovanému pohybu segmentu. Při vykonání odporu se proti vznikajícímu pohybu prodlužuje jeho trvání. Dochází k časové sumaci.

Zóny čelistní horní končetiny: Mediální epikondyl humeru – směr tlaku je do ramenního kloubu Mediální hrana lopatky – směr tlaku je do rozhraní mezi spodní a střední třetinou

Zóny záhlavní horní končetiny: Acromion – směr tlaku je mezi lopatky asi do výše Th 4 Procesus styloides radii – směr tlaku je do lokte

Zóny čelistní dolní končetiny: Mediální kondyl femuru – směr tlaku je do kyčelního kloubu Spina iliaca anterior superior – směr tlaku je do kyčle opačné strany

Zóny záhlavní dolní končetiny: Tuber calcanei – směr tlaku je do kolene záhlavní strany Rozhraní facie m.gluteus med. a m. gluteus max. – směr tlaku je do kolenního kloubu na čelistní straně. (viz. Obr. 4)

23

Obr. 4: Vybavovací zóny reflexního plazení [11]

Průběh reflexního plazení:

Cvičení je započato na čelistní horní končetině. Při tlaku na spoušťovou zónu, kterou jsem uvedla výše, dojde ke stažení svalových skupin především ve svalstvu pletence ramenního. Dítě se má v této fázi tendenci vzepřít o loketní kloub, přitáhnout trup asymetricky k čelistní straně šikmo dopředu a vzhůru. (Pfeiffer, 2001) Loket se stává opěrným bodem celého pohybového vzorce. Těžiště dítěte se zvedá mírně vzhůru a do strany. Tomuto souhybu klade odpor fyzioterapeut kvůli požadované izometrické kontrakci s malým efektem fázickým. Při aktivaci svalstva pletence ramenního na horní čelistní končetině dochází k aktivaci svalstva celého trupu. Důležitým výsledkem tohoto je asymetrická aktivita zádových svalů a rotace hlavy na druhou stranu. Při stlačení spoušťové zóny na dolní čelistní končetině dochází k její aktivaci. Opěrným bodem je v tomto případě kolenní kloub. Pánevní pletenec se přitahuje ke kyčelnímu kloubu a zvedá se z podložky. Cvičení záhlavních končetin horní i dolní je méně důležitým a méně rozpracovaným. Záhlavní horní končetina je při pohybu vpřed v reflexním plazení

24

tzv. nakračující končetinou. Pohyb označujeme jako nakračující pohyb. Pohyb záhlavní končetiny je označován jako flekční fáze kroku. Tím se vztahuje pohyb záhlavní horní končetiny plně k aktivitě osového orgánu a k opěrné funkci čelistní horní končetiny. Vybavovací zónou dolní záhlavní končetiny je tlak na zadní okraj paty. [11]

3.3.2 Reflexní otáčení Je skladbou pohybů, které zvládá okolo 6. měsíce každé zdravé dítě. Dospěje k němu spontánně. Vzor reflexního otáčení vychází z polohy na zádech prochází polohou na boku až do polohy na břiše. Cílem tohoto pohybu je lezení po čtyřech. Mezi spontánním a reflexním otočení jsou však rozdíly:

1. U reflexního otáčení je výbavnost celistvá, i když se tento komplex ve spontánním pohybu nevyskytuje z věkových nebo motorických důvodů. 2. Reflexní otáčení začíná na konci kaudálním, spontánní otáčení na konci kraniálním. 3. Reflexního otáčení končí v poloze na čtyřech, u spontánního otáčení je závěrečnou polohou podpora na loktech a symfýze.

Uspořádání procesu reflexního otáčení je plynulé a je rozděleno do dvou částí. První fáze je poloha na zádech a druhá fáze označuje průběh pohybu z polohy na boku.

25

Výchozí poloha 1. fáze reflexního otáčení:

Výchozí polohou pro tento pohyb je poloha leh na zádech, přičemž hlava je otočena pod úhlem 30 stupňů stranou. Podle postavení hlavy rozdělujeme končetiny na záhlavní a čelistní, stejně jako u reflexního plazení. Horní i dolní končetiny leží volně na podložce (viz. Obr. 5).

Obr. 5: Výchozí postavení 1. fáze reflexního otáčení [11]

Průběh reflexního otáčení – fáze číslo 1:

Pro reflexní otáčení je využíváno spouštěcí zóny ve střední části hrudníku, přesněji v místě mamilární linie mezi 5. a 6. nebo 6. a 7. žebrem. Tlak je směřován dolů a mírně dopředu. Dochází k zevní rotaci hrudníku a hlavy, u dolních končetin dochází k flexi. Záhlaví, obě lopatky a páteř vytváří oporu. 1. fáze je dokončena aktivitou, která změní asymetrickou polohu na zádech v symetrickou polohu v poloze na zádech, prostřednictvím změny těžiště kraniálně za současné zevní rotace v klíčových kloubech. [11] Nedosáhneme-li symetrické polohy na zádech, další průběh reflexního otáčení bude probíhat patologicky.

26

Výchozí poloha 2. fáze reflexního otáčení:

Výchozí polohou pro tuto fázi je poloha na boku. Hlava je v prodloužení těla, jedinec svírá s podložkou úhel 90 stupňů a opírá se o hlavici humeru a lopatu kosti kyčelní. Spodní horní končetina je ve flexi vzhledem k hrudníku, druhá horní končetina je uložena na laterální straně hrudníku. Dolní končetiny jsou ve flexi v kolenním a kyčelním kloubu v addukci ve vyvážené zevní a vnitřní rotaci (viz. Obr. 6).

Obr. 6: Výchozí poloha 2. fáze reflexního otáčení [11]

Průběh reflexního otáčení – fáze číslo 2:

Vybavovací zóny na svrchní polovině trupu (viz. Obr. 7): •

Mediální hrana lopatky na rozhraní střední a spodní třetiny

•

Ventrální hrana akromionu

•

Spina iliaca anterior superior

•

Střední díl aponeurózy m. gluteus med.

•

Processus styloideus radii

27

Obr. 7: Vybavovací zóny na svrchní polovině těla [11]

Vybavovací zóny na končetinách (viz. Obr. 8): •

Mediální epicondylus humeri

•

Laterální epicondylus femoris

•

Zevní hrana kalkaneu

•

Mediální epicondylus femoris

•

Processus styloideus radii

•

Hrudní zóna

Obr. 8: Vybavovací zóny na končetinách [11]

28

Cílem fáze číslo 2 je chůze po čtyřech. Kladením odporu na jistou vybavovací zónu dochází k izometrické kontrakci. Odpor klademe proti přenesení těžiště tak, že zatížení zůstane na ramenním a kyčelním kloubu a k opoře na ruku a koleno nedojde. Na opírající horní končetině se přesto rozvíjí masivní kontrakce zevních rotátorů, pronace předloktí a rozvinutí ruky s dorzální flexí zápěstí jako příprava pro budoucí chůzi po čtyřech. [11]

29

4. Aplikace Vojtovy metody v praxi

Vojtova metoda je založena na univerzálních postupech, a proto je zde zdánlivá možnost jejího použití při všech poruchách pohybového systému. Je však nutné znát reálné hranice možností této metody a při rozhodování o zahájení či pokračování terapie neustále zvažovat všechna pro i proti. Indikace jakékoli terapie, nejen Vojtovy metody, by měla logicky vycházet z premisy, že terapeutický postup má přinášet více užitku než škod. (Vařeka, 2000) Důležitým hlediskem pro aplikaci Vojtovy metody je správnost jejího provedení, proto by měli být rehabilitační pracovníci dobře vyškoleni a hlavně znát principy této metody. Terapeutické postupy v sobě skrývají i zápornou stránku a to kupříkladu časovou náročnost těchto postupů, bolestivost nebo finanční a materiální vybavenost. Dále třeba špatné financování ze strany státu a špatné ohodnocení fyzioterapeutů.

4.1 Přehled diagnóz vhodných k terapii Vojtovou metodou

Děti: •

dětská mozková obrna (DMO)

•

fixované asymetrické držení hlavy (tortikolis)

•

paréza brachiálního plexu

•

rozštěp páteře

•

pes equinovarus - koňská noha

•

skolióza

•

ortopedické vady hrudníku

•

jiná neurologická onemocnění

30

Dospělí: •

cévní mozková příhoda

•

periferní paréza

•

bolesti související s páteří

•

skolióza

•

periartritida - bolestivé rameno

•

jiná neurologická onemocnění

[13] Závažnost postižení:

Před aplikací terapie reflexního plazení a otáčení musí dojít k přesnému kineziologickému vyšetření pacienta a k přesnému určení diagnózy. Od tohoto se celá další terapie odvíjí, její dávkování, řízení a hodnocení. Ne u každého stavu se postupuje stejným způsobem a vychází ze stejné polohy. Metoda by se měla zkusit i u velmi těžkých případů. Doporučená doba léčby je asi jeden rok, a poté proběhne vyhodnocení výsledků terapie. Pokud není úspěšná, až teprve pak můžeme případ prohlásit za beznadějný.

Příklady problematických stavů:

1. přítomnost kontraktur (např. v oblasti kyčle, kolene, apod.) 2. přítomnost bolesti u akutních bolestivých stavů (např. bolesti páteře, bolestivé rameno apod.) 3. vzhledem k věku pacienta (např. novorozenec) 4. periferní parézy, při nepoškození alfa motoneuronu v předním rohu míšním 5. přítomnost velkých deformit páteře (fixované kyfózy, lordózy, velká rotace obratlů u skolióz atd.)

31

6. interní nález pacienta (dušnost, kardiální problémy apod., většinou u pacientů vyššího věku)

Čím je postižení závažnější, tím je více třeba facilitovat spoušťové zóny, popřípadě je třeba využít více spoušťových zón. [8]

Pasivní vzpřimování a stavění:

Pasivní vzpřimování a stavění se nedoporučuje v případě, že se dítě samo nenapřimuje. Výjimku tvoří situace, jestliže se dítě ani po intenzivním cvičení nedaří vzpřimovat a dítě je v předškolním nebo dokonce ve školním roce. V této situaci se o napřimování pokoušíme i pomocí pasivních mechanismů a technických pomůcek. [8]

„Drastičnost“ Vojtovy metody:

O Vojtově metodě se všeobecně šíří fakt, že je pro děti příliš drastická, bolestivá, způsobuje dětem traumatické potíže a u cvičení často pláčou. Ve skutečnosti je tato výtka nesprávná, jelikož děti s hlubším postižením jsou celkově inertní a potřebují k aktivaci vyvinutí větší síly na jejich osobu ze strany fyzioterapeuta. U postižení lehčího typu na jedince s postižením nemusí být vyvíjen tak velký tlak, jelikož vývoj pohybu je velmi dobrý i při malém dráždění spoušťových zón. [8]

32

4.2 Zásady a doporučení

Rehabilitace Vojtovou metodou by měla splňovat určitá kritéria, aby byla léčba účinná a vedla ke zlepšení stavu pacienta. Zásadní osobou v praxi je osoba fyzioterapeuta, který s pacientem pracuje. Vyžadují se od něj veliké nároky, kterými jsou zajisté jeho znalosti, praktické dovednosti a na druhé straně také dobrá spolupráce s klientem a pokud se jedná o dítě, tak i s jeho rodiči. Než je terapie zahájena, je potřeba znát výsledky stavu pacienta, aby mohla být terapie zhodnocena a mohli jsme určit její výsledek. Terapeut by měl přistupovat k pacientovi i členům jeho rodiny trpělivě a vstřícně a pokusit se jim dodat optimismu,

jelikož stresové zatížení rodičů

v důsledku postižení jejich dítěte může být veliké. Je potřeba, aby byl sebemenší pokrok dostatečně oceněn, což vede k psychické podpoře nejen pacienta, ale i rodičů. Rehabilitace mohou provádět i matka s otcem dítěte, protože s dítětem tráví většinu času a jsou na něj emočně fixováni. Rehabilitační pracovníci se proto snaží poskytnout jim instruktáž a vysvětlit metodiku tohoto principu. Zde je však potřeba provádět kontrolu správnosti postupu.

Základními chybami v aplikaci Vojtovy metody mohou být např. špatná informovanost fyzioterapeuta o diagnóze pacienta nebo nedostatečnost návštěv a instruktáže rodičů. Dále se může jednat o špatné provádění metody, kdy fyzioterapeut není do hloubky seznámen s procesy, které se při tomto cvičení v těle odehrávají a jeho představa je zúžena pouze na polohy a spoušťové zóny. Zásadní je zde také osobnostní stránka dítěte, jejíž rozvoj bychom neměli při terapii opomenout.

Nebyl prokázán žádný negativní vliv na psychický stav dítěte. Podle zkušeností je evidentní, že od milujících rodičů snáší terapii lépe. S nimi mu totiž

33

zůstává pocit jistoty a blízkosti jeho lidí. A to je podle prof. Matějčka přesně to, co děti nejvíce potřebují. [6]

Všeobecné kontraindikace Vojtovy metody: •

Nevyškolený terapeut

•

Vysoké dávky kortikoidů

•

10 dní po očkování (POLIO, PER)

•

Akutní onemocnění (horečka, průjmy, zvracení…)

…

4.3 Využití Vojtovy metody v praxi

Terapie Vojtovou metodou je zaměřena předřevším na ovlivňování nervových spojení, různých úrovní řízení CNS i složitých mozkových funkcí. Tímto se může zcela zásadně změnit kvalita hybnosti a upravit patologický pohybový vývoj. Průměrná dávka terapie je obvykle 5 – 20 min. Její délka se odvíjí od funkčního stavu CNS pacienta, jeho fyzické kondice a věku. Důležité je přesné provedení, intenzita a frekvence. Cvičení se opakuje i několikrát denně (až čtyřikrát). Cvičením této metody lze ovlivnit především tyto oblasti: •

Kosterní svalstvo (Dochází ke zlepšení stavu držení těla – extenzi páteře a její rotaci, hlava se napřimuje a kloubní spoje jsou uvolněnější a centrovány)

•

Dechové funkce (Dýchání se stává hlubším v důsledku zvětšujícího se hrudního koše)

•

Obličej a ústa (Dochází ke zlepšení motoriky očí a orofaciální oblasti, zlepšení sacího, žvýkacího a polykacího pohybu, zlepšuje se artikulace jedince)

34

•

Psychika (Pacient se stává psychicky zralejším a odolnějším vůči vnějším i vnitřním škodlivým vlivům)

•

Vnímání (Zlepšuje se vnímání rovnováhy, orientační schopnost, smyslové schopnosti…)

•

Vegetativní systém (Zlepšuje se prokrvení kůže, kvalita spánku. Zlepšuje se regulace funkce střeva a močového měchýře)

Používá-li se Vojtova metoda správným způsobem, můžeme dosáhnout dobrých výsledků u mnoha diagnóz. Včasnou aplikací můžeme zabránit dalšímu patologickému vývoji a dokonce zlepšit motorický i mentální vývoj.

35

4.4 Případová studie

Rok narození: 1995

Zevní charakteristika:

Dívka je menší, štíhlé postavy. Má hnědé, dlouhé vlasy a nosí brýle v důsledku strabismu. Kolena jsou pokrčená, vbočená, špičky směřují rovněž dovnitř. Tělo je celkově předkloněno. Je imobilní, na krátké vzdálenosti, na neklouzavém povrchu se však dokáže pohybovat pomocí francouzských holí, na ty delší jen na mechanickém vozíku.

Základní diagnóza:

Dětská mozková obrna - spastická diparéza, lehká mentální retardace, epilepsie, strabismus, dysartrie

Rodinná anamnéza:

Matka má středoškolské vzdělání, v současnosti se stará o dceru, dříve působila jako účetní. Otec je vyučen, nyní podniká. M. má 2 sourozence, starší sestru a mladšího bratra, jehož rodiče adoptovali. Vztahy mezi sourozenci jsou dobré, matka je popisuje jako zcela běžné. O víkendech pomáhá s výchovou i babička. V rodině se žádné další postižení nevyskytuje.

36

Osobní anamnéza:

M. je z třetí rizikové gravidity. Ke konci těhotenství prodělala matka respirační infekt. Porod proběhl ve 27. týdnu císařským řezem. M. se narodila jako dvojče. Po porodu musela být resuscitována, zaintubována a umístěna na dva a půl měsíce do inkubátoru na jednotce intenzivní péče. Bratr během hospitalizace zemřel v důsledku krvácení do plic. M. byla po narození těžce nezralá, zrak nebyl zcela vyvinut a v 10. týdnu musela být provedena kryoretinopexe (operace za použití extrémního chladu v oblasti sítnice). Vzhledem k hypertonickému svalstvu bylo již během pobytu na novorozeneckém oddělení započato reflexní cvičení dle Vojty, stav dítěte se jevil jako dětská mozková obrna (dále DMO). V 8. měsíci byla diagnostikována spastická diparetická DMO. Před ukončením 10. měsíce prodělala první hospitalizaci po porodu v dětském centru nemocnice v Českém Těšíně, kde podstoupila reflexní terapii, elektroléčbu, laserovou léčbu, parafínové zábaly atd. V 1. roce života začala M. asi 2krát-3krát do měsíce navštěvovat RLCorpus v Olomouci (viz. kap. 2), kde pracuje sestra matky jako rehabilitační pracovnice. M. se mnohokrát stala ukázkovým dítětem na školících seminářích této společnosti. Př. Po jediném vzorovém zacvičení se byla M. schopna se dostat do polohy na čtyřech, do které se normálně nedostala. Ve 4,5 letech se M. dostala do péče logopeda, který diagnostikoval dyartrii, velmi častou poruchu komunikační schopnosti u jedinců s DMO. Zároveň se dostala do rukou psychologa, který shledal jako vhodné řešení zařazení M. do mateřské školy. Byla umístěna do MŠ logopedické v místě bydliště ve FrýdkuMístku, kde byla přijata i přes své pohybové postižení, které ostatní děti školky neměly. Povinnou školní docházku zahájila s ročním odkladem, byla integrována do běžné ZŠ, do které však musela denně zhruba hodinu dojíždět. Navštěvovala třídu s asi 12 žáky, měla vypracovaný individuální vzdělávací plán (dále IVP) a byl jí přidělen osobní asistent. Spolužáci ji přijali velmi dobře a M. učinila velké

37

pokroky ve svém rozumovém a sociálním rozvoji. Problémy nastaly se zvyšováním počtu žáků až na konečných 30 a narůstající náročností učiva. Postupně zaostávala v sociálním vývoji, čímž se odcizovala svým spolužákům, dostávala se se svým asistentem do izolace a ztrácela samostatnost. V době, kdy již matka vypracovávala úkoly za M. se situace stala neúnosnou a integrace musela být ukončena. To vedlo k nástupu M. do speciální školy Naděje ve Frýdku-Místku, kde zahájila docházku v 7. třídě. Nyní navštěvuje 8. třídu. Pracuje podle školního vzdělávacího plánu s úpravou pro žáky s lehkým mentálním postižením, nemá již IVP ani asistenta. Speciální škola respektuje individualitu jedince, snaží se jej nepřetěžovat a respektovat jeho únavu, a proto se v tomto případě jeví jako lepší řešení než integrace v hlavním vzdělávacím proudu. V současné době jí speciálně pedagogické centrum doporučuje osobního asistenta a skupinovou integraci.

Využití Vojtovy metody:

Vojtova metoda byla aplikována již v novorozeneckém věku. Jak jsem již uvedla, od 1. roku života začala ambulantně navštěvovat jedenkrát za 7/14 dní nestátní zdravotnické zařízení RL-Corpus v Olomouci. Občas zde absolvuje i týdenní pobyty. Zde probíhají veškeré její vyšetření v oblasti hybnosti. Matka zde byla seznámena s metodickými postupy a zásadami cvičení. Reflexní terapii podstupuje i v rehabilitačním zařízení v základní škole Naděje, kterou navštěvuje. Matka se dceři velice pečlivě a důsledně věnuje a denně s ní doma cvičí i přesto, že se dceři mnohokrát nechce a nemá chuť. Nechuť ke cvičení a psychická nepohoda se projevuje na správnosti prováděných pohybů. Po cvičení se však psychika M. většinou zlepší. Využívají i další možnosti terapie jako jsou např. cvičení na míči, parafín, pohyb s hudbou, v létě plavání…). M. si uvědomuje prospěšnost a důležitost Vojtovy metody.

38

Kdyby nebyla u M. aplikována Vojtova metoda již od raného novorozeneckého období, určitě by nedosáhla takových výsledků, jaké vykazuje. A sice zlepšování postavení kolen, které z původního rovného postavení s věkem a přibývající hmotností začaly vbočovat směrem dovnitř. Schopnost chůze o berlích, i když jen na krátké vzdálenosti, obcházení nábytku bez berlí a třeba jízdy na tříkolce, která je speciálně určena a zpracována pro osoby se zdravotním postižením. Pozitivně ovlivněna je určitě i celková hybnost, které bylo dosaženo bez jakékoli operace pohybového ústrojí.

39

Závěr

Vojtova metoda reflexní lokomoce je léčebná technika skládající se ze dvou hlavních principů – reflexního plazení a reflexního otáčení. Pomocí stimulace přesně určených spoušťových zón na těle pacienta dokážeme aktivovat správné vrozené pohybové vzory, které se kvůli hybnému postižení rozvinuly patologicky, a to bez aktivní spolupráce pacienta. Tato technika se uplatňuje při léčbě pohybového aparátu a neurologických poruch. Je možno ji aplikovat jak u novorozenců, tak u dospělých jedinců. Cílem mé práce bylo seznámení čtenářů s tím, kým byl prof. Dr. Václav Vojta, uvedení, čím se jeho metoda zabývá, u jakých postižení se dá aplikovat a jaká jsou doporučení jejího provedení. V závěru práce pak uvádím případovou studii dívky, u které je Vojtovy metody úspěšně využíváno. V této kazuistice bohužel nejsou uvedeny přesnější údaje o jejím současném stavu a vývoji, jelikož se jedná o lékařská data, která není jednoduché získat a nebyly mi zpřístupněny. Myslím, že vytyčené cíle mé práce byly splněny. Za přínos považuji přehlednost a srozumitelnost i pro nelékařskou veřejnost.

40

Seznam literatury

[1] DVOŘÁK, Radmil. Základy kinezioterapie. 2. přeprac. Univerzita Palackého v Olomouci : Olomouc, 2003. 103 s. ISBN 80-244-0609-8. [2] HUSÁROVÁ, R. Využitie Vojtovej techniky u dospelých. Rehabilitácia [online]. 2005, 3, [cit. 2009-04-01]. Dostupný z WWW: . [3] JÍLKOVÁ, Jarmila. Vliv Vojtovy metody u dětí s kombinovaným postižením [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2008. 57 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra speciální pedagogiky. Dostupné z WWW: . [4] KOLÁŘOVÁ, Jaroslava; HÁNOVÁ, Petra. Včasná diagnostika hybných poruch kojenců v prvním trimenonu prvního roku života. Pediatrie pro praxi [online]. 2007, 5, [cit. 2009-03-29]. Dostupný z WWW: . [5] KOVÁČIKOVÁ, V. Co je to Vojtova metoda : 1. část. Sestra. 2000, 2, s. 14. [6] KOVÁČIKOVÁ, V. Co je to Vojtova metoda : 2. část. Sestra. 2000, 3, s. 9-10. [7] PAVLŮ, Dagmar. Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody : Koncepty a metody spočívající převážně na neurofyziologické bázi. uprav.vyd. Brno : Akademické nakladatelství Cerm, 2003. 239 s. ISBN 80-7204-312-9. [8] TROJAN, Stanislav. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. 2. přeprac. Praha : Grada, 2001. 228 s. ISBN 80-2470-031-X. [9] VAŘEKA, V. Vojtova reflexní lokomoce a vývojová kineziologie. Rehabilitácia [online]. 2000, 4, [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: . [10] VOJTA, Václav. Mozkové a hybné poruchy v kojeneckém věku. 1. vyd. Praha : Grada, 1993. 384 s. ISBN 80-85424-98-3. [11] VOJTA, Václav ; PETERS, Annegret. Vojtův princip : Svalové souhry reflexní lokomoce a motorická ontogeneze. 1. vyd. Praha : Grada, 1995. 184 s. ISBN 80-7169-004-X.

41

[12] Http://www.rl-corpus.cz/prof_Vojta.htm [online]. 2003 [cit. 2009-04-04]. Prof.MUDr. Václav Vojta (dětský neurolog). Dostupné z WWW: <www.rlcorpus.cz>. [13] Informace pro pacienty [online]. 2003 [cit. 2009-04-04]. Informace pro pacienty. Dostupné z WWW: . [14] Československá rehabilitační společnost Dr. Vojty [online]. 2000 [cit. 201104-04]. Vojtova společnost.cz. Dostupné z WWW: . [15] Vojtův princip [online]. 1999 [cit. 2011-04-10]. Vojtův princip. Dostupné z WWW: .

42

Resumé

Tématem mé bakalářské práce je Vojtova metoda a její aplikace v praxi. Cílem mé práce bylo seznámení čtenářů s problematikou tohoto léčebného principu a jeho možným využitím.Objevení této metody je velkým přínosem pro lidi s hybným nebo neurologickým postižení, stále je však u této teorie co objevovat a zpřesňovat. Metody, které jsem u vytváření této práce použila jsou analýza literatury a dokumentů, pozorování a rozhovor.

Summary

The topic of my bachelor thesis is the Vojta's method and its practical application. The aim of my thesis was to introduce the readers to the issue of this therapeutic principle and its possible use. The discovery of this method is an immense contribution for the people with inert or neurological defect, there is, however, still a lot to research and elaborate. The methods I used for writing my thesis were the analysis of literature and various documents, observation and interview.

43

SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1: Prof. Dr. Václav Vojta ................................................................................ 9 Obr. 2: Prof. Dr. Václav Vojta při léčbě nedonošeného novorozence.................... 9 Obr. 3: Výchozí postavení reflexního plazení........................................................ 22 Obr. 4: Vybavovací zóny reflexního plazení.......................................................... 24 Obr. 5: Výchozí postavení reflexního otáčení ....................................................... 26 Obr. 6: Výchozí poloha 2. fáze reflexního otáčení ................................................ 27 Obr. 7: Vybavovací zóny na svrchní polovině těla................................................ 28 Obr. 8: Vybavovací zóny na končetinách .............................................................. 28

44