MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Vojtova metoda a její přínos pro integraci jedinců s postiţením Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
PhDr. Mgr. Ilona Fialová, Ph.D.
Petra Schubertová
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
……………………………………… Petra Schubertová
Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Iloně Fialové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří přispěli k vzniku této práce.
OBSAH ÚVOD............................................................................................................................. 5 1
INTEGRACE/ INKLUZE ....................................................................................... 7 1.1 Vymezení pojmu integrace/inkluze ...................................................................... 8 1.2 Významné dokumenty a legislativa .................................................................... 10 1.3 Současný stav vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice ................................................................................................................... 13 1.4 Vzdělávání ţáků s tělesným postiţením ............................................................. 16
2
VOJTOVA METODA REFLEXNÍ LOKOMOCE ............................................... 19 2.1 Osobnost Václava Vojty ..................................................................................... 19 2.2 Reflexní lokomoce jako léčebná metoda motorické rehabilitace ....................... 20 2.3 Spoušťové zóny .................................................................................................. 24 2.4 Aktivační modely – reflexní otáčení a reflexní plazení ...................................... 25 2.5 Význam a vyuţití reflexní lokomoce.................................................................. 27
3
KVALITA ŢIVOTA OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŢENÍM ........................ 31 3.1 Kvalita ţivota – definice, teoretické vymezení .................................................. 31 3.2 Spolupráce rodiny s odborníky ........................................................................... 35 3.3 Význam vztahu a komunikace pacienta, lékaře a rehabilitačního pracovníka ... 36
4
PŘÍNOS VOJTOVY METODY PRO INTEGRACI ŢÁKŮ S POSTIŢENÍM .... 38 4.1 Hlavní cíl výzkumu, dílčí cíle, výzkumné otázky, metodologie ........................ 38 4.2 Charakteristika výzkumného prostředí a souboru .............................................. 39 4.3 Interpretace výzkumného šetření ........................................................................ 40 4.4 Závěry šetření ..................................................................................................... 57
ZÁVĚR ......................................................................................................................... 61 SHRNUTÍ ..................................................................................................................... 62 SUMMARY ................................................................................................................. 62
LITERATURA ............................................................................................................. 63 PŘÍLOHA ..................................................................................................................... 68
ÚVOD
,,Bez svalového pohybu by nebylo člověku moţno ani přírodu poznávat, ani ji prací přetvářet, nebo dokonce sebe sama výchovou zdokonalovat." (Sečenov)
Zdraví je cenný dar, kterého si začínáme váţit většinou aţ v době, kdy nám začíná chybět. Nejvíce si to uvědomíme asi tehdy, pokud se jedná o zdraví našich dětí. Rodiče vkládají do svých dětí velké naděje a doufají, ţe ve svém ţivotě budou úspěšné a splní se jim sny, kterých oni nedosáhli. Těţko se pak smiřují s tím, ţe je jejich dítě jakýmkoliv způsobem omezeno v moţnosti naplnění těchto očekávání. O handicapu mluvíme tehdy, pokud je porucha daného orgánu nebo systému tak velká, ţe sníţí osobní aktivitu a tím zmenší moţnost integrace do běţné společnosti. V tomto období hraje velice důleţitou roli rehabilitace, která směřuje k odstranění nebo alespoň k zmírnění zdravotního postiţení. Na jejím průběhu a výsledcích je pak závislý celý další vývoj jedince. Termín integrace jedinců se zdravotním postiţením se stal symbolem moderní doby a vyspělé společnosti a v dnešní době je stále aktuálnějším tématem. Kaţdý jedinec se začíná rozvíjet a vzdělávat uţ od narození a proto je včasná a cíleně prováděná rehabilitace u postiţených jedinců velice důleţitá pro celý jejich další vývoj. S rehabilitační metodou reflexní lokomoce, Vojtovou metodou, jsem se poprvé setkala v roce 2003. Tento druh terapie mě velice zaujal a začala jsem se o něj zajímat podrobněji. Zaujalo mě zejména to, ţe zde není nutná spolupráce ze strany dítěte a je moţné ho pouţít u nejrůznějších tělesných poruch a vad, a to od narození. Proto jsem se rozhodla věnovat se mu i ve své diplomové práci. Pohybové a dorozumívací schopnosti jsou nezbytným předpokladem pro výchovu, vzdělávání, přípravu na budoucí povolání a pracovní a společenské zařazení 5
dětí s postiţením. Proto cílem této práce bylo vysvětlit základní pojmy integrace, co to je Vojtova metoda, čím se zabývá, jaké jsou její postupy a jaký význam má pro integraci jedinců s postiţením do běţného typu škol a do společnosti. Tato práce je rozčleněna do čtyř kapitol. První
kapitola
se
zabývá
integrací
(inkluzí)
jedinců
se speciálními
vzdělávacími potřebami, konkrétně pak ţáků s tělesným postiţením. Jsou zde vymezeny základní pojmy, významné dokumenty a legislativa. Dále je zde popsán současný stav vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice. Druhá kapitola je věnována Vojtově metodě reflexní lokomoce. Jsou zde popsány základní informace o této rehabilitaci. Mezi ně patří např. vymezení a vysvětlení základních pojmů, pouţití, popis jednotlivých fází a zón, význam a vyuţití reflexní lokomoce. Třetí kapitola je zaměřena na kvalitu ţivota osob se zdravotním postiţením. Jsou zde uvedeny definice a teoretická vymezení, spolupráce rodiny s odborníky a význam vztahu a komunikace mezi pacientem, lékařem a rehabilitačním pracovníkem. Dále je zde charakteristikou jednotlivých období popsán vývoj člověka od narození po dospívání, kde jakákoliv odchylka ve vývoji jedince má vliv na kvalitu jeho ţivota. Poslední kapitola je zaměřena na přínos Vojtovy metody pro integraci jedinců s postiţením. Formou kvalitativního výzkumu jsou zodpovězeny základní otázky týkající se vlivu této rehabilitace na průběh integrace ţáků se zdravotním postiţením do běţného typu škol.
6
1 INTEGRACE/ INKLUZE Vyspělé společnosti se dnes vyznačují zejména tím, ţe umoţňují vzdělávání všem bez rozdílů. Kaţdý člověk je jiný, v něčem vyniká a v něčem můţe zaostávat. Proto by nikdo neměl být pro svou odlišnost vyčleňován, ale naopak by měl touto odlišností společnost obohacovat. (Nováková, Z., in Vítková, M. 2004) V České republice došlo po roce 1989 k velkým změnám, které se týkaly vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Cíle vzdělávání se začaly přizpůsobovat poţadavkům evropské společnosti a zavedly se pojmy jako je integrace a v poslední době také inkluze. (Bartoňová, M., in Pipeková, J. 2006) Kaţdý jedinec se začíná rozvíjet a vzdělávat jiţ od okamţiku narození. Dokonce existují i názory, ţe dítě je schopné se učit a rozvíjet uţ v prenatálním věku. Proto je důleţité zahájit u dětí s postiţením včasnou cílenou speciální péči, která mu umoţní dosáhnout maximálního moţného vývoje. V okamţiku, kdy je u dítěte objevena nějaká porucha či postiţení, se takovýmto rodinám nabízí odborná a poradenská pomoc. Jedná se o tzv. ranou péči. Ta zahrnuje lékařskou péči, podporu a sluţby speciálních pedagogů, psychologů, sociálních pracovníků, kteří pomáhají zvládat obtíţnou ţivotní situaci. Tyto sluţby jsou určeny pro děti od narození do 7 let věku (do nástupu povinné školní docházky). Legislativně spadá raná péče do zákona č. 108/2006 Sb., zákon o sociálních sluţbách. Raná péče je komplex sluţeb, které jsou orientované na celou rodinu dítěte se zdravotním postiţením či ohroţením vlivem prostředí nebo biologických faktorů. Cílem rané péče je zvýšit vývojovou úroveň dítěte, sníţit negativní vliv postiţení nebo ohroţení, posílit kompetence rodiny a sníţit její závislost na sociálních systémech a vytvořit pro dítě, rodinu i společnost podmínky sociální integrace. (Renitiérová, M., Ludíková, L. 2006)
7
1.1 Vymezení pojmu integrace/inkluze
„Slovo integrace pochází z latiny a znamená v doslovném překladu tolik jako znovu vytvoření celku.“(Vítková, M. 2006, s. 155) Integrace je nejen záleţitost školská, ale také sociologická, psychologická, pracovní, politická a je významným faktorem osobnostního rozvoje a kvality ţivota osob s postiţením. (Jesenský, J. 1995) Integraci můţeme jednoduše vysvětlit jako včlenění dítěte s postiţením do kolektivu vrstevníků. Je nutné brát v úvahu i okolnosti spojené s integrací, jako jsou např. individualita dítěte, moţnosti školy a ochota rodičů a pedagogů ke spolupráci. Je nezbytné, aby integraci předcházelo definování potřeb ţáka a zahrnutí těchto potřeb do školního vzdělávacího programu. Pro integrovaného ţáka je nutné sestavit individuální vzdělávací plán, který je přizpůsoben aktuálním fyzickým a psychickým potřebám. Předpokladem bezproblémové integrace je také připravenost pedagoga na dítě se speciálními vzdělávacími potřebami. (Vítková, M. 2003) Hlavní myšlenkou integrace je začlenění, či přijetí člověka s odlišností (v našem případě se zdravotním postiţením) do majoritní společnosti a jeho zapojení do hlavního vzdělávacího proudu. Základem je respektovat ho jako rovnocennou součást společnosti (Valenta, M. 2003). V Pedagogickém slovníku uvádějí Průcha, Walterová a Mareš (2008, s.87), ţe integrace je „zapojení ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běţných škol s cílem poskytnout i ţákům s těţkým a trvalým postiţením společnou zkušenost s jejich zdravými vrstevníky.“ Integrace ţáků se zdravotním postiţením do majoritního vzdělávání (tzv. školská integrace) je dnes primárním cílem speciální pedagogiky v České republice. Jesenský (1995) definuje devět stupňů školské integrace. Od plné integrace, která je moţná v jakémkoliv vzdělávacím prostředí, bez nutnosti vyuţití speciálních pomůcek a s velmi dobrým sociálním postavením znevýhodněného ţáka, aţ po vysoce segregované vzdělávání, realizované v prostředí speciálního zařízení s úpravou prostředí a vyuţitím speciálních pomůcek a metod, s nízkým sociálním postavením ţáka. Integrace je podle Valenty, Müllera (2003) v dnešní době chápána v nejširším kontextu (sociální integrace) jako objektivní začlenění jedince do společnosti, a také 8
subjektivní, která předpokládá naplnění jeho potřeby sebeuspokojení a seberealizace. V uţším kontextu se pak jedná o školskou integraci, kterou vymezuje její nejvýraznější teoretik Jesenský (1995) jako dynamický, postupně se rozvíjející pedagogický jev, ve kterém vzniká partnerské souţití postiţených a intaktních osob. Zde dochází k jejich vzájemné adaptaci a aktivnímu podílu na řešení výchovně vzdělávacích situací. Existuje několik forem vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to formou individuální integrace, skupinové integrace, ve škole samostatně zřízené pro ţáky se zdravotním postiţením nebo kombinací uvedených forem. Individuální integrací rozumíme vzdělávání ţáka v běţné škole, nebo ve výjimečných případech ve speciální škole určené pro ţáky s jiným druhem zdravotního postiţení. Skupinovou integrací rozumíme vzdělávání ţáka ve třídě, oddělení konzervatoře nebo studijní skupině zřízené pro ţáky se zdravotním postiţením v běţné škole nebo ve speciální škole určené pro ţáky s jiným druhem zdravotního postiţení. (Vyhláška č.73/2005 Sb., vyhláška č. 62/2007 Sb.) Integraci můţeme dále rozdělit na plnou a částečnou. Plná integrace znamená začlenění jedince s postiţením do školy běţného typu, kde je vyučován společně se zdravými spoluţáky. Částečnou integrací rozumíme vzdělávání ţáka s postiţením ve speciální třídě, která se nachází v běţné škole. Vyučování pak probíhá v kolektivu postiţených ţáků. Mimo vyučování jsou však tito ţáci ve styku s nepostiţenými kamarády. (Vítková, M. 2003) Jako výhody integrovaného vzdělávání lze uvést např. podporu individuálního přístupu, přípravu na ţivot v majoritní populaci, společné dospívání s vrstevníky, větší spolupráci školy a rodiny, větší toleranci rozdílností mezi lidmi a vyšší nároky na vzdělávání. (Valenta, M., Müller, O. 2003) Pojem inkluze se začal objevovat po roce 1994 v souvislosti s konáním Světové konference speciálního vzdělávání ve španělské Salamance. Slovo inkluze pochází z anglického slova inclusion, které v uţším pojetí znamená zahrnutí a v širším příslušnost k celku. Tato konference zdůrazňovala myšlenku rovnoprávného vzdělávání všech dětí bez rozdílu postiţení, barvy pleti, nadání a etnika. Inkluze není výhoda, kterou by si dítě muselo zaslouţit zvládnutím poţadavků školy, ale automatické právo navštěvovat školu v místě bydliště, popř. podle výběru. (Hájková, V., Strnadová, I. 2010) 9
Inkluzívní vzdělávání má své principy, kterými se odlišuje od vzdělávání dětí se znevýhodněním v běţných školách formou integrace. Snaţí se spíše přizpůsobit školu potřebám dítěte a ne jen umístit ho do běţné školy. Hlavním rozdílem mezi školní integrací a inkluzivním vzděláváním je tedy v tom, ţe u integrace se předpokládá, ţe dítě s postiţením je třeba připravit, aby mohlo být umístěno do běţného vzdělávání naproti tomu inkluze je postavena na myšlence, ţe jsou to právě školy, které je potřeba přizpůsobit a přeorganizovat tak, aby se všechny děti mohly učit společně (www.inkluze.cz). Úplná inkluze pak znamená zařazení všech ţáků do běţného školství bez tzv. labelingu (etiketování ţáků s postiţením) a se zrušením speciálního školství. (Vítková, M. 2006) „Koncept inkluzivní edukace je v podstatě bipolární. Implikuje na jedné straně nezpochybnitelné humanistické směřování, ale na druhé straně současně i stejně tak nezpochybnitelné nebezpečí, ţe v případě nevhodné, nepřiměřené či unáhlené aplikace můţe uškodit právě těm, kterým chce pomoci: dětem s postiţením, narušením a ohroţením. Proto je třeba při jeho uplatňování postupovat sice odhodlaně vzhledem k dlouhodobé perspektivě, ale současně i rozváţně, pokud jde o jeho aktuální řešení“. (Lechta,V. 2010, s. 17) Cílem integrace/ inkluze by mělo být eliminovat či minimalizovat sociální izolovanost lidí s postiţením, omezit dosavadní komunikační bariéry, sníţit informační deficit a podnětovou deprivaci, kterou jsou lidé s postiţením přímo ohroţeni. (Novosad, L. 2000)
1.2 Významné dokumenty a legislativa
V dnešní době je samozřejmostí kaţdé vyspělé společnosti právo všech lidí na vzdělání, jeţ je zakotveno v mezinárodních úmluvách. Toto právo je zaneseno i v článku č. 33 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb., která je součástí Ústavy ČR. Významným mezinárodním dokumentem je také Úmluva o právech dítěte, která uznává právo kaţdého dítěte vzdělávat se na základě rovných příleţitostí. Článek 23 této úmluvy se zabývá tím, ţe postiţenému dítěti má být umoţněn plnohodnotný ţivot v důstojných podmínkách umoţňující jeho aktivní účast ve většinové společnosti. Má 10
mu být umoţněn takový přístup ke vzdělání, který mu pomůţe dosáhnout co nejvyšší míry zapojení tohoto dítěte do společnosti a co největšího osobnostního rozvoje.
Bílá kniha Bílá kniha je národní program rozvoje vzdělávání v ČR. Byla vydána Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy v roce 2001 a vymezuje základní východiska, strategie a cíle vzdělávání u nás. I zde je kladen důraz na dodrţování rovného přístupu ke vzdělávání a podporu integrace. Prioritou ve vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami je jejich začleňování do škol běţného typu. Zřizování speciálních škol se doporučuje pouze pro ţáky s těţkým postiţením. (Bílá kniha, [online])
Školský zákon Vzdělávání v ČR je legislativně ukotveno zejména v tzv. Školském zákoně, coţ je zákon č.561/2004 sb.,o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, který je v platnosti od 1. ledna 2005. Tento zákon upravuje práva a povinnosti všech osob účastnících se vzdělávání a dále základní podmínky, cíle a zásady vzdělávání. Zákon č. 561/2004 Sb. byl novelizován zákonem č. 49/2009 Sb. Vzděláváním dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami se zabývá §16, který vymezuje tyto ţáky jako osoby se zdravotním postiţením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Ţákem se zdravotním postiţením je zde chápán ţák s mentální, tělesným, zrakovým nebo sluchovým postiţením, s vadami řeči, souběţným postiţením více vadami, autismem a vývojovými poruchami učení nebo chování. Za ţáka se zdravotním znevýhodněním je brán ţák se zdravotním oslabením, dlouhodobě nemocný nebo s lehčí zdravotní poruchou vedoucí k poruchám učení a chování, které vyţadují zohlednění při vzdělávání. Sociálním znevýhodněním se rozumí rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ústavní nebo ochranná výchova a postavení azylanta. Ţáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehoţ obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a moţnostem, na vytvoření nezbytných podmínek pro vzdělávání a na odbornou pomoc. Škola má ţákovi bezplatně poskytnout speciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační 11
pomůcky. Ředitel školy můţe ve třídě, kde je takovýto ţák vzděláván, zřídit funkci asistenta pedagoga, samostatnou třídu, oddělení nebo skupinu s upraveným vzdělávacím programem. (Zákon č. 561/2004 Sb.)
Vyhláška 73/2005 Sb. Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami upravuje také vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných, která je rozdělena do čtyř částí. Tato vyhláška nabyla platnosti 17. února 2005 a byla novelizována vyhláškou č. 147/2011 Sb. a č. 62/2007 Sb. První část dokumentu v §1 se zabývá tzv. podpůrnými opatřeními, kterými se rozumí vyuţití speciálně pedagogických postupů, metod, forem a prostředků vzdělávání, kompenzačních, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče, poskytování pedagogicko – psychologických sluţeb, zajištění sluţeb asistenta pedagoga, sníţení počtu ţáků ve třídě nebo jiná úprava organizace vzdělávání zohledňující speciální vzdělávací potřeby ţáka. Druhá část je věnována speciálnímu vzdělávání. Popisuje organizaci, formy, zásady a cíle speciálního vzdělávání, typy speciálních škol, funkci asistenta pedagoga a také stanovuje náleţitosti individuálního vzdělávacího plánu (dále jen IVP). IVP se vytváří v případě potřeby především pro individuálně integrovaného ţáka, ţáka s hlubokým mentálním postiţením, případně také pro ţáka skupinově integrovaného nebo pro ţáka speciální školy. Vychází ze školního vzdělávacího programu, závěrů speciálně pedagogického vyšetření, popřípadě psychologického vyšetření nebo na doporučení praktického lékaře a z vyjádření zákonného zástupce. Obsahuje údaje o obsahu, rozsahu, průběhu a způsobu péče o ţáka, o cílech, hodnocení a ukončení studia. Bývá vypracován zpravidla 1 měsíc před nástupem ţáka do školy. Třetí a čtvrtá část dokumentu se zabývají vzděláváním ţáků mimořádně nadaných a společnými a závěrečnými ustanoveními. (Vyhláška č. 73/2005 Sb.)
12
Vyhláška 72/2005 Sb. Vyhláška 72/2005 Sb., o poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních, nabyla platnosti 17. února 2005 a byla novelizována vyhláškou č. 116/2011 Sb. Vymezuje podmínky poskytování a účel poradenských sluţeb a typy školských poradenských zařízení. Dále jsou zde uvedeny činnosti center, poraden a škol, pod které spadá výchovný poradce, metodik prevence, školní psycholog a školní speciální pedagog.
Národní akční plán inkluzivního vzdělávání Tento dokument byl schválen vládou roku 2010 a byl zpracován na základě zákona č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů. Jeho cílem je zvýšit míru inkluzívního pojetí vzdělávání u nás, dále také působit proti sociálnímu vyčleňování určitých sociálních skupin a přispět k úspěšné integraci jedinců s postiţením či znevýhodněním do společnosti. Postupná realizace úkolů vymezených v těchto materiálech má přispět k sociální soudrţnosti společnosti.
Významnou úlohu ve školské integraci/ inkluzi sehrávají také organizace zdravotně postiţených. U nás je to zejména Národní rada zdravotně postiţených, která koordinuje činnost všech organizací zdravotně postiţených v ČR.
1.3 Současný stav vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice
Snahou současné společnosti je uznávat rovnost šancí a vytvořit takové prostředí, které umoţní vzájemné porozumění a akceptaci mezi lidmi s postiţením a bez něj. Jedním ze základních práv všech dětí je právo na vzdělání, ukotvené v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky. Toto právo by mělo odpovídat speciálním vzdělávacím potřebám a mělo by probíhat společně s jejich vrstevníky. 13
V současné době směřuje celá Evropa k integraci a inkluzi ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol hlavního vzdělávacího proudu. Integrace je chápána ve významu začlenění, zařazení či zapojení jedince s postiţením do společnosti. Inkluzívní přístup znamená zapojení osob s postiţením do všech činností, kterých se účastní lidé bez postiţení. Jen tam, kde je to nutné, nastupuje adekvátní podpora a pomoc. (Opatřilová, D. 2009) Cílem školství u nás je vytvořit takové školní prostředí, které by poskytlo ţákům stejné šance, zajistit právo na rozvoj jejich individuálních předpokladů a integrovat ţáky se speciálními vzdělávacími potřebami do všech typů škol a školských zařízení. Škola je pro dítě po rodině prostředím, které mu nabízí socializační zkušenost. Národní akční plán inkluzívního vzdělávání (2010) uvádí, ţe i přesto, ţe ve většině norem přijatých českou vládou v posledních deseti letech byl kladen důraz na zvyšování inkluzívní povahy školství, nelze tvrdit, ţe dochází k velkému rozvoji integrovaného (inkluzívního) vzdělávání. Česká republika patří stále mezi země s vysokým počtem dětí, které jsou vyčleňovány z hlavního proudu vzdělávání do speciálních vzdělávacích institucí. Současný český edukační model sice začíná pomalu akceptovat opatření vedoucí k inkluzi, ale jsou zde stále nedostatky v organizaci, legislativě, personálním zajištění i v didaktice a metodice. (Národní akční plán inkluzívního vzdělávání, [online]) Postiţené děti se odlišují v chování, proţívání i zevnějšku od ostatních vrstevníků. Proto jejich integrace vyţaduje vytvoření podmínek, jako jsou např.: příprava a uspořádání třídy, školy, příprava kolektivu, připravenost pedagogů, systematická spolupráce s rodinou a zajištění potřebného materiálního vybavení. (Vítková, M., 2006) Výuka musí vţdy respektovat individuální vzdělávací potřeby ţáka. Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami je podporováno v rámcových vzdělávacích programech (RVP) a školních vzdělávacích programech (ŠVP), které doporučují přizpůsobit vzdělávací obsah a formu výuky pro tyto ţáky tak, aby odpovídaly jejich potřebám a moţnostem. Do ŠVP se mohou také zařadit speciální předměty, např. znakový jazyk, logopedická péče, zdravotní tělesná výchova, komunikační a sociální dovednosti, a to vše s vyuţitím didaktických a kompenzačních pomůcek, speciálních učebnic a výukových programů. 14
Dále se doporučuje uplatňovat princip individualizace vzdělávacího procesu, zohlednit druh, stupeň a míru postiţení nebo znevýhodnění při hodnocení, odstraňovat architektonické bariéry a provádět potřebné úpravy školního prostředí, spolupracovat s rodiči nebo zákonnými zástupci a poradenskými zařízeními a v případě potřeby umoţnit působení asistenta pedagoga nebo osobního asistenta ve třídě.
Asistent pedagoga Legislativně je funkce asistenta pedagoga upravena zejména ve školském zákoně č. 561/2004 Sb. a v zákoně č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a dále ve vyhlášce č. 147/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. Hlavním úkolem je pomoc pedagogům při výchovné a vzdělávací činnosti, pomoc při komunikaci se ţáky, při spolupráci s rodinou a komunitou, ze které ţák pochází. (Vyhláška č. 147/2011 Sb.) Asistent pedagoga je tedy jakýmsi pomocným učitelem, který se snaţí o překonání pohybových, komunikačních a výukových potíţí. Funkci asistenta pedagoga zřizuje ve třídě nebo studijní skupině, kde se vzdělává ţák se speciálními vzdělávacími potřebami, ředitel školy. V případě ţáků se zdravotním postiţením či znevýhodněním je nezbytné vyjádření školského poradenského zařízení. (Zákon č. 561/2004 Sb.)
Osobní asistence Osobní asistence je podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách ([online]), sluţbou sociální péče, která pomáhá osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umoţnit jim v co moţná nejvyšší míře zapojení do běţného ţivota a společnosti a zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Ve školním prostředí se poskytuje ţákům, kteří z důvodu zejména zdravotního postiţení potřebují pomoc jiné osoby. Je důleţitým faktorem integrativního procesu zejména u dětí s pohybovým postiţením, narušením komunikační schopnosti a u dětí s kombinovanými vadami.
15
Základními činnostmi této sluţby jsou: pomoc při péči o vlastní osobu při osobní hygieně a zajištění stravy, pomoc při aktivizační, výchovné a vzdělávací činnosti, zprostředkování kontaktu se sociálním prostředím a dále pomoc při uplatňování práv a obstarávání osobních záleţitostí.
1.4 Vzdělávání ţáků s tělesným postiţením
Osoby s tělesným postiţením jsou velmi různorodou skupinou, vyznačující se různě závaţným omezením hybnosti. To můţe být dlouhodobé nebo trvalé a má vliv na celou osobnost člověka. Osoby s poruchou hybnosti můţeme rozčlenit do tří základních kategorií – osoby s tělesným postiţením, osoby s nemocí a osoby se zdravotním oslabením. (Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol., 2006) Vzdělávání ţáků s tělesným postiţením má svá specifika, která se odvíjí od psychických a somatických zvláštností. Dítě s tělesným postiţením je omezeno ve svém pohybu následkem poškození nosného nebo pohybového ústrojí či jiného organického poškození. Nejčastější pohybovou vadou v dětském věku je dětská mozková obrna. Pro školní docházku je velmi důleţité, zda se ţáci s tělesným postiţením mohou pohybovat sami, nebo jen s pomocí druhé osoby. Mobilita jedinců s postiţením velmi výrazně ovlivňuje kvalitu ţivota a je jedním ze základních aspektů sociální integrace. (Vítková, M., 2006) Ţáci s tělesným postiţením se mohou vzdělávat v základních školách pro tělesně postiţené, v základních školách při zdravotnických zařízeních a dále formou integrace do běţných škol. Vzdělávání těchto ţáků probíhá vţdy podle Školního vzdělávacího programu (ŠVP) dané školy, který se zpracovává na základě Rámcového vzdělávacího programu (RVP) pro příslušný typ školy. Tyto dokumenty patří mezi hlavní kurikulární dokumenty. Je nutné pracovat s dítětem tak, aby se jeho schopnosti mohly co nejvíce rozvíjet, aby mohlo proţívat svůj ţivot uspokojivě a stát se plnohodnotným členem společnosti. Toho dosáhneme, pokud budeme na dítě záměrně působit, uplatňovat výchovné zásady, pravidla a metody. (Matějček, Z., 2007)
16
V některých případech je nezbytné adaptovat školní prostředí podle individuálních potřeb ţáka. Např. při sestavování rozvrhu je třeba brát zřetel na dobrou přístupnost učebny. Vhodné sezení imobilních ţáků je také velice důleţité. Ţidle nebo invalidní vozíky musí odpovídat fyzickým, terapeutickým a funkčním poţadavkům. Pro prevenci vzniku různých komplikací je důleţité, aby tito ţáci měli moţnost měnit pozice, procvičit a podloţit si končetiny během vyučování. Důleţitým předpokladem pro školní práci je připravenost učitele - znalost úrovně jemné motoriky, vnímání, pozornosti, paměti a komunikačních dovedností ţáka. Jemná motorika ruky je nezbytná pro psaní a kreslení. Rozumové schopnosti bývají často sníţené následkem nedostatku podnětů, nízké úrovně stimulace a omezeným mnoţstvím zkušeností. Slabá koncentrace pozornosti, zvýšená unavitelnost a pomalé a nevyrovnané pracovní tempo mohou negativně ovlivnit školní výkon. (Vítková, M., 2006)
Podmínky vzdělávání Pro integrativní vzdělávání jsou důleţité tyto předpoklady: doporučení poradenského zřízení, adekvátní úprava třídy a školy, dostatečné materiální vybavení, odborné proškolení pedagogů, příprava spoluţáků, akceptace znevýhodněného ţáka spoluţáky, sníţení počtu ţáků ve třídě, kooperace s rodiči znevýhodněného ţáka, apod. (Pipeková, J. 2006) Mezi ty základní podmínky patří bezbariérový vstup do školy, který je nutný zejména pro osoby potřebující ke svému pohybu vozík. Tento problém se dá vyřešit např. nájezdovou plošinou, nebo vybetonovaným nájezdem místo schodů. Po poradě s odborníky ze speciálně pedagogických center pro tělesně postiţené je velmi vhodné vyuţití didaktických pomůcek. Tzv. trojhranný program (psací potřeby s ergonomickým tvarem, usnadňující rozvoj grafomotoriky), speciální deska s magnetickým pravítkem, která usnadňuje přidrţení sešitu a protismykové podloţky patří do skupiny pomůcek pro psaní a kreslení. Další skupinou jsou pomůcky pro tělesnou výchovu a relaxaci, mezi které patří rehabilitační míče, molitanové stavebnice, relaxační lůţka apod. Třetí skupinu tvoří pomůcky pro rozvoj manuálních dovedností, kam patří různé dřevěné a textilní hračky, stavebnice, modelovací hmoty, míčky atd. Důleţité je také odpovídající technické vybavení a pomůcky. Ty usnadňují jedincům s postiţením komunikaci, získání a uchování informací, a tím napomáhají i 17
integraci. Nejjednodušší a nejméně finančně náročný je diktafon, který slouţí např. k nahrávání výkladu učitele. Dobrou a často vyuţívanou pomůckou jsou také počítače a xeroxovací tabule. (Vítková, M., 2006) Vybavení kompenzačními pomůckami je pro ţáky s tělesným postiţením velmi důleţité, protoţe usnadňují pohyb. Mezi tyto pomůcky řadíme např. berle, kočárky, vozíky, plošiny, eventuálně i výtahy. Lze je rozdělit do několika skupin. Berle, hole, kozičky a chodítka patří do skupiny kompenzačních pomůcek usnadňujících chůzi. Pro pohyb imobilních dětí, ţáků a studentů jsou určeny vozíky (mechanické i elektrické), dětské rehabilitační kočárky, tříkolky a lezítka. Pro překonávání bariér, zejména schodů, se pouţívají přenosné rampy (pouţitelné jen na 2 – 3 schody), zvedací plošiny, schodolezy a výtahy, které jednoduchým způsobem umoţňují překonat schody a tím se dostat do jinak nepřístupných míst. (srov. Kubíče, J., Kubíčová, Z., 2001, Vítková, M., 2006)
Shrnutí Tato kapitola se zabývá integrací (inkluzí) jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami, konkrétně pak ţáků s tělesným postiţením. Integraci lze jednoduše vysvětlit jako včlenění dítěte s postiţením do kolektivu vrstevníků. Pro integraci jsou důleţité také určité podmínky vzdělávání, jako jsou např. bezbariérový přístup, didaktické a kompenzační pomůcky. Ţáci s postiţením se mohou vzdělávat formou individuální nebo skupinové integrace, ve škole samostatně zřízené pro ţáky se zdravotním postiţením nebo kombinací uvedených forem. V případě potřeby jsou zapojeni do vzdělávacího procesu v rámci integrace i asistent pedagoga nebo osobní asistent. Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami je ukotveno i v české legislativě. Mezi nejvýznamnější dokumenty, které jsou zde uvedeny, patří tzv. Školský zákon – zákon č. 561/2004 sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a dále vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných.
18
2 VOJTOVA METODA REFLEXNÍ LOKOMOCE 2.1 Osobnost Václava Vojty
Autorem reflexní lokomoce je český lékař, specializací dětský neurolog, Václav Vojta, po kterém se tato metoda nazývá v celém světě Vojtův princip. Výrazně se zaslouţil o rozšíření znalostí v oblasti dětské neurologie a kineziologie. Narodil se 12. 7. 1917 v jiţních Čechách. Od roku 1938 studoval na lékařské fakultě v Praze. Studium musel přerušit kvůli německé okupaci a dokončil ho aţ v roce 1948. Mezi léty 1948 - 1956 působil jako asistent na neurologické klinice prof. Hannera. Mezitím si dokončil atestaci a v roce 1957 se stal dětským neurologem, byl jmenován do vedení dětského neurologického centra na 4. neurologické klinice LF UK v Praze, kde působil aţ do roku 1961. Poté nastoupil jako ordinář pro dětskou neurologii na Fakultní polikliniku v Praze na Karlově náměstí. V letech 1961 - 1968 vedl Dětskou léčebnu pro děti s DMO v Ţeleznici. V té době začal objevovat a zkoumat hybné vzory, coţ vedlo aţ k vývoji jeho vlastní diagnostické a terapeutické metody. V roce 1968 Václav Vojta emigroval i se svou rodinou do Německa, kde mu bylo nabídnuto místo vědeckého pracovníka na Ortopedické klinice v Kolíně. Roku 1975 odešel do Mnichova, kde se dostal do vedení Dětského centra. V roce 1984 vznikla v Mnichově Vojtova společnost v čele s prof. Dr. Vojtou, která usilovala o mezinárodní prosazení Vojtovy metody a o její další rozvoj. Tato společnost se stala roku 1998 společností mezinárodní (Internationale Vojta Gesselschaft). V roce 1995 ukončil prof. Dr. Vojta svoji lékařskou sluţbu, ale dále působil v Dětském centru v Mnichově. Do Čech se vrátil aţ po revoluci. Roku 1991 se účastnil mezinárodní konference o DMO. V letech 1991 - 1992 pořádala jeho společnost teoretická školení pro širokou odbornou veřejnost, kde přednášel osobně. Roku 1992 začal působit na akademické půdě. Prof. Vojta zemřel dne 12. 9. 2000 v Mnichově. Dnes se pořádají kurzy Vojtovy metody po celém světě. V České republice se tímto tématem zabývá společnost RL-Corpus s.r.o., která má sídlo v Olomouci. 19
Prof. Vojta publikoval více jak 100 vědeckých prací. Mezi ty nejznámější patří např. Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku a Vojtův princip. Václav Vojta získal také řadu ocenění a vyznamenání (např. 1974 Cena Heinrich-Heine, nejvyšší vyznamenání Německé ortopedické společnosti, 1985 Cena Ernst v. Bergmann od Spolkové lékařské komory, 1992 Jmenování docentem na Univerzitě Karlově v Praze a další). (www.rl-corpus.cz)
2.2 Reflexní lokomoce jako léčebná metoda motorické rehabilitace
Metoda reflexní lokomoce je terapeutický systém, který vychází z toho, ţe v centrálním nervovém systému člověka jsou geneticky zakódované motorické vzory. Dosavadní pohybová reedukace spočívala vţdy na moţnosti kontaktu s nemocným, který musel porozumět příkazům terapeuta. Léčba reflexní lokomocí ale nepotřebuje instruovat nemocného řečí. Pouţívá stimulace spoušťových zón a čeká na výsledky, které se dostaví i bez volní účasti postiţeného. Reflexní lokomoce je aktivační systém centrálního nervového systému, prostřednictvím kterého je moţné vrátit do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáţe vědomě pouţívat. Tento systém umoţňuje zapojit oslabené a nepouţívané svaly a podporuje souhru protilehlých svalových skupin. Vyuţívá vrozeného pohybového programu centrálního nervového systému, který je při poruše funkce blokován. Při aplikaci reflexní lokomoce pouţíváme dva aktivační modely: reflexní otáčení a reflexní plazení. To ale neznamená, ţe by se pacient učil, jak se otáčet nebo plazit. Tyto modely obsahují prvky z lidské chůze, které je třeba vybavit z podvědomí. Profesor Vojta dokázal, ţe pravidelným intenzivním opakováním je moţné tyto správné modely postupně ukládat do centrálního nervového systému a tím potlačit patologické hybné vzory. (Vojta, V., Peters, A. 1995) Reflexní plazení a reflexní otáčení se vybavují za pomoci tzv. spoušťových zón. To jsou přesně vymezená místa na končetinách a na trupu. Jejich podráţděním se uvedou dané svaly do aktivity. Pro aktivaci reflexní lokomoce je také nutné, aby se
20
dítě uvedlo do dané polohy, která je východiskem k následujícímu pohybu a aktivaci určitých svalů a svalových skupin. (Vojta, V. 1993) Cílem terapie pomocí Vojtovy metody je podpora vývoje vzpřimování, která vede k bipedální chůzi. Hlavní myšlenkou je, ţe určitý podnět vyvolá celou řadu reakcí. Ty jsou základem pro vývoj vzpřimování. Při léčbě se usiluje o vytvoření určitého pohybového vzoru, který působí proti patologiím v koordinaci a drţení těla. (Vítková, M. 2006) Léčbu reflexní lokomocí lze pouţít i u klientů s dětskou mozkovou obrnou (DMO) s přidruţeným mentálním postiţením. Jedná se totiţ o aktivní cvičení, ve kterém není nutná spolupráce ze strany dítěte. Je známo, ţe s rostoucím věkem klesá schopnost učit se novým znalostem a dovednostem. Toto pravidlo platí i pro léčbu reflexní lokomocí. Nutným předpokladem efektivní léčby je kvalitní a včasná diagnostika, na jejímţ základě jsou pak realizovány příslušné terapeutické postupy. Praktická aplikace v terapeutické praxi vyţaduje velmi dobré znalosti rehabilitačního pracovníka z oblasti vývojové kineziologie, to znamená pohybového vývoje od narození do jednoho roku dítěte. Důleţitá je také dobrá znalost jednotlivých poloh, ze kterých jednotlivé fáze pohybů nebo pohybových komplexů vycházejí a jak na sebe navazují. Při vyšetřování dítěte je třeba sledovat spontánní hybnost, polohové reakce a primitivní reflexologii. Podle toho se posuzuje, kam aţ se motorický vývoj uskutečnil podle normálního ontogenetického vývoje a kde zaostává nebo kde se přímo projevuje patologicky. Pohybové vzorce vyvolané Vojtovou metodou musí být vybavitelné u všech zdravých dětí a to kdykoli. Nelze pouţívat vzorec, který by bylo moţné vyvolat jen občas. Kaţdý vzorec by měl být vyvolatelný z více spouštěcích zón. Reflexní lokomoce ovlivňuje i funkční nedostatky vnitřních orgánů, leţících v hrudníku a v břišní dutině. Při reflexní lokomoci dojde ke stahu břišní stěny a ke zvýšenému tlaku v břiše, a to působí na vnitřní orgány. Vede to k zesílení nádechu, k rozvinutí hrudníku, vyprázdnění močového měchýře a zlepšení průchodu stolice. (Vojta, V. 1993) Léčba reflexní lokomocí má nejen kladnou, ale i zápornou stránku. Tou je hlavně časová náročnost, bolest a jiné nepříjemné vjemy, které při léčbě vznikají.
21
Aplikace Vojtovy metody je zcela specifická pro diagnózu infantilní cerebrální parézy (dětské mozkové obrny). Nejenţe umoţňuje relaxaci (uvolnění) spastického svalstva, ale nabízí i zařazení blokovaných svalů do funkce, coţ je velmi důleţité hlavně u těch nejmladších pacientů. Totéţ platí u diagnózy CKP (centrální koordinační porucha), která je specifická právě pro kojence a malé děti. Další diagnózy, u kterých se Vojtova metoda s úspěchem pouţívá, jsou: vadné drţení těla dětí i dospělých, skoliózy, periferní parézy, stavy po mozkové mrtvici, roztroušená skleróza, bolesti hlavy způsobené špatným postavením krční páteře, poúrazové stavy. (Vojta, V., Peters, A. 1995)
Pouţití reflexní lokomoce u kojenců a malých dětí Rehabilitace v dětském věku má velký význam a je důleţité zahájit ji co moţná nejčasněji. Většinou se u rizikových novorozenců začíná jiţ v nemocnici a později se pokračuje v rehabilitaci v ambulantní péči. U kojenců léčených pomocí reflexní lokomoce v prvních měsících ţivota lze často pozorovat ihned po cvičení řadu změn v odpovědích jednotlivých polohových reakcí. Abnormální odpovědi se mění na normální. Lepší výsledky terapie u malých dětí jsou proto, ţe plasticita centrálního nervového systému je v raném věku dítěte největší. Pokud dítě začíná komunikovat se svým okolím a nemá k dispozici normální motoriku, pak zcela automaticky pouţije náhradní (patologické) motorické projevy. V tomto okamţiku jiţ lze viditelně pozorovat motorické postiţení dítěte, které většinou rozpozná i laik. Hrozí zde velké nebezpečí, ţe se tato náhradní motorika začne častým pouţíváním fixovat a definitivně znemoţní nástup normální motoriky. První náhradní motorické modely můţe zkušený diagnostik pozorovat jiţ v šesti týdnech věku dítěte, kdy jiţ většina z nich komunikuje s okolím. Náhradní motorika se v prvních třech měsících plně rozvine a začne se fixovat. Začínat odstraňovat hybnou poruchu po šestém měsíci věku dítěte můţe být u váţnější hybné poruchy jiţ příliš pozdě. Následky jsou daleko větší, neţ u dítěte, u kterého je terapie zahájena do třech měsíců po narození. Odhalení hybné poruchy po jednom roce věku dítěte s sebou nese velké následky. Dítě, které by při včasně zahájené terapii mohlo mít minimální a nebo 22
ţádné problémy, zůstává trvale postiţeno a v kaţdé stresové situaci se vrací zpět k primitivní motorice. U dětí s abnormálním vývojem se při správné terapii dostávají do centrálního nervového systému informace ze svalů, kloubů a z oblasti vnitřních orgánů, které jsou typické pro zdravé děti. V centrálním nervovém systému tak vzniká obraz normální svalové činnosti, vzpřimovacích mechanismů, jemné motoriky atd. Další vývojové změny odpovídají vývoji normálního dítěte, jen trvání jednotlivých fází je jiné. Pouţití léčby reflexní lokomocí je moţné i u dětí s mentálním postiţením. Velkým kladem je zde hlavně to, ţe se jedná o aktivní cvičení bez nutnosti spolupráce ze strany dítěte. Účelným cvičením lze některým komplikacím předejít, ale nelze tím vyvolat pohybovou motivaci. Ta je omezena především pro mentální postiţení, které tak brání lepším terapeutickým úspěchům. (Vojta, V. 1993)
Pouţití reflexní lokomoce u starších dětí a dospělých Léčba reflexní lokomocí je moţná i u starších dětí a dospělých. Musí být ale zaujata stejná výchozí poloha jako u novorozence. Pouţívají se i stejné spouštěcí zóny. Jediný rozdíl v provedení u dospělých je v tom, ţe je nutné provádět pohyb proti odporu. Důleţité je také přesné nastavení výchozí polohy pro reflexní plazení a reflexní otáčení. U starších dětí a dospělých jsou jiţ náhradní motorické vzory fixovány. Pomocí reflexní lokomoce je moţné tyto fixované patologické vzory ovlivňovat. U dospělých je moţné pouţít i slovního příkazu. Ten by ale měl být nespecifický, aby se klient soustředil na stimulační tlak. U dětí postiţených infantilní cerebrální parézou se nesmí pouţít ţádný příkaz pro konkrétní pohyb, protoţe tyto děti normální pohyby neznají. Automaticky pouţijí náhradního vzoru, jako by byl normální. U dospělých a velkých dětí nemusí dojít k výrazné aktivitě jiţ při prvním cvičení tak jako u malých dětí. Obsah lokomočního vzoru v jednotlivých svalových skupinách je ale stejný. Výsledná svalová aktivita je závislá na neuronální hmotě v centrálním nervovém systému. Důleţitou roli zde hraje i mentální vyspělost klienta. (Vojta, V. 1993)
23
2.3 Spoušťové zóny
Rozeznávají se dva druhy spoušťových zón - hlavní a vedlejší (viz obr. 1). Tyto zóny lze pouţít na obou polovinách těla. Hlavní zóny leţí na končetinách a z jejich uloţení vyplývá, ţe stimulují oblast okostice, coţ je vazivová blána pokrývající zevní povrch kosti s výjimkou místa pokrytého chrupavkou. Je bohatě zásobena nervovými vlákny. Vedlejší zóny leţí v oblasti ramenního a pánevního pletence. Stimulace okostice je kombinována s protaţením určitých svalových skupin. Výjimkou je vzhledem k lokalizaci trupová zóna.
Obr. 1: Zóny (Vojta, V. 1993) Tyto rozdíly mezi hlavními a vedlejšími zónami nemají při pouţití v terapeutické praxi ţádný význam. Např. u zdravého novorozence je celý koordinační komplex rychleji a lépe vybavován ze zóny hlavní neţ z vedlejší. Vedlejší zóny aktivují hlavně dílčí vzory na koncích končetin. Pouţitím více stimulačních zón a nasazením odporu dojde k pohybu mnohem rychleji a lépe. Tento postup je označován jako časoprostorová sumace vybavujících podnětů. (Vojta, V. 1993)
24
2.4 Aktivační modely – reflexní otáčení a reflexní plazení
Reflexní plazení Tento globální vzor se neobjevuje v motorice dítěte spontánně. Je umělým vzorem pohybu vpřed, který lze vybavit jen reflexně. Z toho tedy plyne, ţe jde o provokovaný komplex pohybu vpřed. Nejde zde o opravdový pohyb z místa na místo, ale o přípravu základních souhybů trupu a končetin. Při reflexním plazení se objevují takové svalové souhry, které se vyskytují i u nejniţších obratlovců, a to plazů. Vzniká antigravitační pohyb, při kterém se trup nadzdvihne nad podloţku, aby se břicho o ni netřelo, a končetiny se pohybují ve zkříţené koordinaci. Páteř se prohýbá do stran, a tím přenáší vţdy dvě šikmo proti sobě stojící končetiny dopředu. Jde vţdy o jednu končetinu horní a jednu dolní. Zbylé dvě končetiny slouţí jako opěrné body. U těch druhů plazů, kteří nemají nohy, jsou těmito pevnými body ţebra. Reflexní plazení aktivizuje všechny příčně pruhované svaly. U zdravého dítěte lze vyvolat plazení v prvních týdnech ţivota z jedné spouštěcí zóny. Později lze tento pohyb získat kombinací více zón. U postiţeného dítěte je nutné k aktivaci celého komplexu pouţít podráţdění z více zón, jinak probíhá aktivizace neúplně. Výchozí postavení reflexního plazení je v poloze na břiše s hlavou stočenou k jedné straně. Končetiny se označují podle otočení hlavy. Horní a dolní končetina na straně obličeje se nazývají čelistní a na straně, kde je týl se nazývají záhlavními končetinami. Čelistní horní končetina je poloţena tak, ţe dlaň je před obličejem přibliţně ve výšce očí. Ruka leţí dlaní k podloţce. Při léčbě se dává do dlaně čelistní ruky tvrdý předmět, který zajistí pasivní rozšíření dlaně. Záhlavní horní končetina je poloţena podél trupu. Horní končetiny jsou nastaveny v takové poloze, která připomíná plavání kraulem. Čelistní i záhlavní dolní končetina jsou v mírné zevní rotaci v kyčelních kloubech a mírně ohnuty v kolenních kloubech. Postavení dolních končetin u dospělého je trošku jiné neţ u kojence a malého dítěte. Je to proto, ţe dospělý má jinou pohyblivost pánve a dolních končetin neţ kojenec. (Vojta, V., Peters, A. 1995)
25
Reflexní otáčení Reflexní otáčení je takový komplex pohybů, který probíhá otáčením ze zad na bok, dále do polohy na břicho a jeho cílem je lezení po čtyřech. Reflexní otáčení odpovídá spontánnímu otáčení ze zad na břicho, které probíhá u zdravého dítěte v době šesti měsíců po narození. Toto otáčení začíná otočením hlavy stranou ve vzoru postavení šermíře. Po otočení z polohy na zádech do polohy na břiše se od šestého měsíce vyvíjí vertikalizace a dítě se pohybuje lezením po čtyřech. Reflexní vzor otáčení obsahuje také komponenty vertikalizace, které v motorickém vývoji patří aţ k chůzi stranou. Koordinované otáčení je tedy předpokladem k lezení, coţ je první stupeň lidské lokomoce. Průběh reflexního otáčení je rozdělen do dvou fází. První fáze vychází z polohy na zádech a končí v poloze na boku. To je výsledkem stimulace hrudní zóny. Pohyb z polohy na boku do polohy na břiše se označuje jako druhá fáze reflexního otáčení a jeho cílem je lezení po čtyřech. Definici reflexního otáčení umoţnil teprve objev hrudní zóny. Při stimulaci této zóny se objevily zvláštní reakce, jako otáčení hlavy, pohyb dolních končetin, otočení pánve, otevření rukou, prohloubení dýchání a rozšíření hrudníku. I u jiných dětí s různými hybnými poruchami, u kterých byla tato zóna stimulována, vznikaly stejné motorické odpovědi. Hrudní zóna se nachází na pomyslné čáře, která je rovnoběţná s podélnou osou těla, a která prochází prsní bradavkou. Leţí ve výši šestého ţebra, a to buď mezi pátým a šestým, nebo šestým a sedmým ţebrem v místě úponu bránice. Stimulací hrudní zóny je moţné vybavit průběh otáčení jak u novorozence, tak také u dospělého. Tato zóna se pouţívá pro vybavení první fáze reflexního otáčení a stimuluje se vţdy na té straně, ke které je otočena hlava. To znamená na čelistní straně. V druhé fázi reflexního otáčení se kromě hrudní zóny pouţívají i jiné spouštěcí zóny. Např. zóny leţící na lopatce, rameni, na loketním kloubu, na boční straně kolenního kloubu a na patě atd. Pokud se bude vybavovat reflexní otáčení u zdravého dítěte a bude se klást odpor proti pohybu hlavy, začne pohyb v pánevním pletenci. Ve směru otáčení hlavy se pohybují i oči, ústní koutek a celá spodní čelist. Rozvine se jazyk (to má vliv na 26
rozvoj řeči) a špička směřuje ve směru otáčení hlavy. Tyto pohyby nejsou následkem otočení hlavy, ale předchází mu. Lze je pozorovat při kladení odporu proti otáčení hlavy. Stimulací hrudní zóny dojde ke stahu bránice. Tento stah působí přes ţebra na hrudník a dojde tak k zvětšení nitrobřišního tlaku zesílením břišního lisu. To má vliv na dýchání a vylučování. (Vojta, V., Peters, A. 1995)
2.5 Význam a vyuţití reflexní lokomoce
Vojtova metoda (princip) umoţňuje postiţeným jedincům lepší začlenění do pracovního i společenského prostředí. Pomáhá jim překonávat obtíţe, které vyplývají z jejich postiţení a přispívá k jejich zdravotní, psychické a sociální rehabilitaci. Dodává sebedůvěru a chuť k činnosti. Má vliv i na poznání, myšlení a řeč. Umoţňuje a ověřuje poznávání okolního prostředí. Bez moţnosti pohybu by byl člověk vázán jen na určité místo a mohl by získat jen velmi málo poznatků o svém okolí. Pohybem a hmatem si člověk doplňuje představy o okolním světě. Člověk je dnes vnímán a definován jako bio-psycho-sociální bytost a je důleţité vnímat ho vţdy jako celek. Všechny tyto oblasti osobnosti člověka se navzájem prolínají a tvoří jeho integritu. Nelze je proto navzájem oddělovat a zabývat se jen jednou oblastí. Pokud je tedy nějakým způsobem postiţen motorický vývoj, pak je narušen i vývoj psychický a sociální, coţ je způsobeno menšími pohybovými moţnostmi, které brání poznávání prostředí a omezují moţnost styku s vrstevníky. Pohybové a dorozumívací schopnosti jsou nezbytným předpokladem pro výchovu, vzdělávání, přípravu na budoucí povolání a pracovní a společenské zařazení postiţených dětí. Řeč, rozumová činnost a práce jsou tři specificky lidské činnosti, pomocí kterých se člověk zařazuje a udrţuje ve společnosti. Proto jsou poruchy rozumové činnosti, řeči a hybnosti nejtěţšími překáţkami při výchově, vzdělávání a při přípravě na budoucí povolání. Nejčastějšími příčinami poruch řeči jsou poruchy hybnosti mluvních (řečových) orgánů, které mají vliv na jednotlivé sloţky řečového projevu, jako je 27
dýchání, artikulace, plynulost řeči atd. Dítě nemůţe vytvářet správně jednotlivé hlásky, protoţe mu v tom brání spasticita nebo nepotlačitelné mimovolní pohyby. Je to následek poškození hybných funkcí svalstva artikulačních orgánů, především rtů a jazyka. Pokud se dítě naučí artikulovat jednotlivé hlásky, nedovede je však spojit ve slova a ty pak v plynulé věty. Odstranění nebo zmírnění těchto poruch cvičením je předpokladem pro zlepšení mluvního projevu a to je pak zase podmínkou pro lepší integraci dítěte do společnosti (Pipeková, J. 2006). Léčba reflexní lokomocí má vliv i na motoriku jazyka, ţvýkacích svalů a na polykání. Jestli-ţe chybí moţnost jazyka rozvinout se, pak je porušen nejen příjem potravy, ale také vývoj řeči. Pouţitím vzorce reflexního plazení se jazyk rozvíjí a mění svůj tvar a tím umoţňuje lepší výslovnost a polykání. Také dýchání má velký vliv na tvorbu řeči. Křečovité a mělké dýchání způsobuje to, ţe vydechovaný vzduch nepostačuje k vytváření dostatečně znělé řeči a delším mluvním projevům. Aktivací reflexního otáčení se roztáhne hrudní koš a tím se zvětší i obsah plic. Z nedostatečného a převáţně břišního dýchání se stává dýchání hlubší a intenzivnější a to ovlivňuje mluvní projev. Poruchy v oblasti motoriky brzdí také rozvoj samostatnosti. Takto postiţený jedinec se stává zcela závislý na péči svého okolí. To má negativní důsledky v oblasti sebehodnocení a identity a můţe to vést aţ k neţádoucí defektivitě. Rehabilitace se proto musí snaţit o to, aby k defektivitě vůbec nedocházelo. Imobilita nebo sníţená schopnost pohybu omezuje moţnosti ve výchově a vzdělávání. Ztěţuje nebo úplně brání dítěti účastnit se některých dětských her a dalších forem školní i mimoškolní činnosti v širším kolektivu dětí. Tato situace má nepříznivý vliv na celkový tělesný i duševní stav dítěte. Nedostatek základních pohybových dovedností brání dalšímu tělesnému i psychickému rozvoji. (Pipeková, J. 2006) Imobilní dítě má omezené moţnosti v docházce do školy i v dopravě. Je omezeno i ve všech sloţkách výchovy a ve vyučovacích předmětech. Jeho ţivotní prostředí je zúţeno na pobyt na invalidním vozíku, na jedinou místnost a v nejlepším případě na nejbliţší okolí domova.
28
Neschopnost správně vykonávat některé pohyby a srozumitelně se vyjadřovat má vliv i na oblast vzdělání. Omezuje nebo úplně znemoţňuje dítěti psaní, kreslení, výtvarné práce i mluvní projevy. Proto, ţe nemohou být splněny výchovné a vzdělávací podmínky tak, jako u zdravých dětí, omezují se nebo zcela vylučují moţnosti přípravy na některá povolání a pracovní obory. Tato situace je pro dítě velice obtíţná, protoţe mu nedovoluje zvolit si činnosti podle svých zálib. Tím vznikají další problémy. Ke zdravotnímu, tělesnému a pohybovému postiţení se přidávají i psychické a společenské konflikty a vytvářejí se neţádoucí povahové rysy. Není-li takovému člověku poskytnuta včasná pomoc, můţe se z něj vyvinout aţ člověk nevyrovnaný, nespokojený, se sklony k depresím. Tuto pomoc nabízí léčba reflexní lokomocí, která léčí tělesný a tím i duševní stav člověka. (Jankovský, J. 2006) Vývoj myšlení je spjat se senzomotorickou činností. Veškeré poznání je závislé na smyslovém vnímání a toto vnímání je závislé na pohybových dovednostech, které léčba reflexní lokomocí pomáhá rozvíjet. Celkový motorický rozvoj tvoří totiţ základ pro zdokonalování jednotlivých poznávacích procesů. Rozvoj vnímání u dítěte začíná na základě motorické činnosti, kdy dítě ohmatává a zkoumá předměty kolem sebe. Tělesné postiţení omezuje jeho pohyb, a tím u něj nedochází ke zdokonalování v oblasti poznání. To má vliv na rozumovou stránku jeho osobnosti. Pohyb a vnímání umoţňují lepší orientaci, poznávání předmětů, učení se novým dovednostem a i uspokojování některých potřeb. To vše má velký vliv na duševní vývoj člověka.
Shrnutí Tato kapitola se zabývá Vojtovou metodou reflexní lokomoce, jejímţ autorem je český lékař, specializací dětský neurolog. Metoda reflexní lokomoce je terapeutický systém, díky kterému je moţné vrátit do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáţe vědomě pouţít. Při aplikaci se pouţívají dva aktivační modely: reflexní otáčení a reflexní plazení. Tyto modely se vybavují za pomoci tzv. spoušťových zón. Vojtova metoda umoţňuje jedincům s postiţením lepší začlenění do pracovního i společenského prostředí tím, ţe jim pomáhá překonávat obtíţe spojené s jejich 29
postiţením a přispívá k jejich zdravotní, psychické a sociální rehabilitaci. Cílem terapie je podpora vývoje vzpřimování, která vede k bipedální chůzi. Vyuţívá se nejčastěji u diagnózy dětské mozkové obrny, dále pak u centrální koordinační poruchy, vadného drţení těla, skolióz, periferních paréz, stavů po mozkové mrtvici, poúrazových stavech atd. Lze ji vyuţít i u klientů s přidruţeným mentálním postiţením, protoţe zde není nutná spolupráce ze strany dítěte.
30
3 KVALITA
ŢIVOTA
OSOB
SE
ZDRAVOTNÍM
POSTIŢENÍM
3.1 Kvalita ţivota – definice, teoretické vymezení
Studiem kvality ţivota se začala společnost zabývat v posledních desetiletích. Důvodem pro toto studium a jeho nejdůleţitějším cílem je podporovat ţivotní podmínky, které by lidem umoţňovaly ţít způsobem, ve kterém nacházejí smysl a uspokojení. Jankovský popisuje kvalitu ţivota jako proces, který je závislý na mnoha proměnných, zejména pak na úrovni rozvoje osobnosti kaţdého člověka. Utváření vlastní osobnosti je podle něj vţdy dlouhou a nesnadnou cestou, a pro člověka se zdravotním postiţením to platí dvojnásob. (Jankovský, J. 2006) Existují určité indikátory nazývané také ukazateli kvality ţivota. Pro kaţdého člověka je důleţitý jiný ukazatel. Kaţdý povaţuje za ukazatel kvalitního ţivota něco jiného. Všeobecně je prokázána souvislost mezi věkem a kvalitou ţivota. Dalo by se také říct, ţe s přibývajícím věkem člověk mění své priority. (Payne, J. a kol. 2005) Kvalita ţivota je dnes nedílnou součástí všech vědních oborů. Definovat kvalitu ţivota je velmi obtíţné. V současné době existuje celá řada definic. V rámci diskuzí o kvalitě ţivota a stanovení jejich indikátorů se nadále setkáváme s rozdílnými názory. Lze tedy říci, ţe volba měřícího nástroje a definování pojmu a je závislé na účelu měření kvality ţivota. (Vaďurová, H. 2006) Kvalitou ţivota se zabýval i Maslow v jeho hierarchii hodnot, kde nejdůleţitějším prvkem uspokojení základních potřeb jsou fyziologické potřeby, dále nutnost pociťovat vlastní bezpečí, lásku a sounáleţitost, uznání a v poslední rovině uspokojujeme potřebu vlastní seberealizace. (Payne, J. a kol. 2005) Obvykle je kvalita ţivota definována jako subjektivní posouzení vlastní ţivotní situace. Zahrnuje tedy pocit fyzického zdraví, psychickou kondici, společenské uplatnění, náboţenské a ekonomické aspekty apod. Mezi další faktory, které ovlivňují kvalitu ţivota, patří věk, pohlaví, rodinná situace, preferované hodnoty, ekonomická 31
situace, vzdělání, kulturní zázemí apod. Celková kvalita ţivota je pak souhrnem výše uvedených faktorů. „WHO definuje kvalitu ţivota jako jedincovu percepci jeho pozice v ţivotě v kontextu své kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám. Jedná se o velice široký koncept, multifaktoriálně ovlivněný jedincovým fyzickým zdravím, psychickým stavem, osobním vyznáním, sociálními vztahy a vztahem ke klíčovým oblastem jeho ţivotního prostředí.“ (Vaďurová, H., Mühlpachr, P. 2005, s. 11) Kvalita ţivota představuje podle Jesenského velmi rozsáhlou oblast, která umoţňuje postiţenému jedinci ţít ve společnosti. Činitele ovlivňující tento ţivot lze rozdělit do dvou skupin, na vnější a vnitřní. Mezi vnější činitele patří ekologické, společensko-kulturní, pracovní, výchovně vzdělávací, materiálně technické a ekonomické faktory. Vnitřními činiteli pak rozumíme všechny psychické a somatické aspekty ovlivněné onemocněním, poruchou či defektem. Dále také všechny oblasti ovlivňující rozvoj a integritu osobnosti. (Vaďurová, H., Mühlpachr, P. 2005).
Teoretické vymezení kvality ţivota Podle Vaďurové a Mühlpachra (2005) lze kvalitu ţivota vymezit hned několika způsoby, např. definiční vymezení pomocí jiných pouţívaných pojmů, výčtem, charakteristickým znakem nebo vzájemnou souvislostí těchto znaků.
Definice kvality ţivota pomocí jiného pojmu Kvalitu ţivota lze vymezit jako komplexní měření fyzické, psychické a sociální pohody, štěstí, spokojenosti a naplnění tak, jak je vnímána kaţdým jedincem nebo skupinou. Toto pojetí vychází z definice zdraví podle WHO. Zannotti, autor dotazníku Squala, chápe kvalitu ţivota jako veškeré vnímání spokojenosti či nespokojenosti jedince v celém jeho ţivotě. (Vaďurová, H., Mühlpachr, P. 2005)
Definice vyjadřující vztah mezi charakteristikami kvality ţivota Jde o oblast zaměřenou na subjektivní a objektivní dimenzi kvality ţivota. Tzn. očekávání a naplnění přání a potřeb, spokojenost jedince atd. Proţívání ţivota zde 32
uspokojuje individuální psychologická, fyzická přání a potřeby. Kvalita ţivota je výsledkem osobních hodnot a ţivotního stylu, skrze něţ se je jedinec snaţí naplnit. (Vaďurová, H., Mühlpachr, P. 2005)
Definice kvality ţivota výčtem Tento způsob pojetí vymezuje kvalitu ţivota v rámci čtyř oblastí spokojenosti: 1. fyzická pohoda 2. materiální pohoda 3. kognitivní pohoda (pocit spokojenosti) 4. sociální pohoda (sounáleţitost ke společnosti)
Definice zdůrazňující určitou oblast Tyto definice kvality ţivota jsou vymezovány mnohými způsoby a to od obecných definic, např. schopnost vést normální ţivot, seberealizace atd., aţ po komplexnější definice, zaměřené na jeden určitý aspekt kvality ţivota. Patří sem pocity štěstí a spokojenosti a naplnění osobních cílů. (Vaďurová, H., Mühlpachr, P. 2005)
Na kvalitu ţivota můţeme nahlíţet i z mnoha úhlů, které jsou rozdílné podle ţivotních hodnot či aktuálního stavu jedince. Jde např. o: medicínský, psychologický, filozofický, ekologicko-enviromentální a sociologický přístup. Na základě těchto přístupů lze kvalitu ţivota vymezit jako subjektivní posouzení vlastní ţivotní situace, včetně náboţenských a ekonomických aspektů. (Libigerová, E., Millerová, H. 2001)
Kvalita ţivota osob s postiţením Speciální pedagogika chápe kvalitu ţivota postiţených jedinců jako míru zapojení do ţivota společnosti, kdy dochází k co největšímu upokojení jejich materiálních, sociálních a psychických potřeb. (Kula, L. 2006) Kvalita ţivota je poměrně nový fenomén, který se rozrostl do mnoha oblastí. V péči o osoby s postiţením se kvalita ţivota netýká pouze zdravotního stavu jedince, ale zaměřuje se na jeho subjektivní proţívání postiţení, jeho pocity spokojenosti, pohody, štěstí a radosti. 33
Charakter zdravotního postiţení v sobě zahrnuje větší či menší míru omezení aktivit jedince, který se tak stává závislým na okolním prostředí, na svých blízkých i na celé společnosti. Měřením kvality ţivota osob s postiţením zjišťujeme jejich relativní znevýhodnění vůči okolí. Z výzkumů vyplývá, ţe čím větší je zátěţ vyvolaná vadou, tím více je třeba poskytnout tomuto jedinci pomoc ke zmírnění rozdílu oproti „normální“ populaci. Toho by mělo být dosaţeno pomocí vyššího zaměření se zdravotnických zdrojů a ostatní péče na osoby s postiţením či znevýhodněním. V současnosti se začíná prosazovat názor, ţe potřeby těchto osob nemohou být plně saturovány pouze zdravotnickou péčí. (Vaďurová, H., Mühlpachr, P. 2005) Komplexní péče o tyto osoby usiluje o normalizaci kvality jejich ţivota, to znamená o jejich socializaci. Na kvalitě ţivota se podílí všechny vnější i vnitřní faktory utvářející osobnost a ty, které souvisí se socializací či resocializací. Proto sluţby poskytované postiţeným jedincům (tzn. přístup psychologů, zdravotníků, speciálních pedagogů a sociálních pracovníků) nelze chápat odděleně. Optimálním řešením je proto ucelený přístup. (Jesenský, J. 1995)
Charakteristika jednotlivých období od narození po dospívání Novorozenec (0-2 měsíce) – v tomto období se většina aktivit koná na základě vrozených reflexů. Dítě se seznamuje se svým okolím pomocí svých smyslů. Dítě většinu dne prospí (asi 20 hod.) Zrak je v tomto období velice omezen. Vidí do vzdálenosti asi jen 20 cm. Matčin hlas a dotek vyvolávají v dítěti pocit bezpečí a připomínají mu dobu před narozením. Kojenec (2 měsíce – 1 rok) – jedná se o období tělesného vývoje. Ten probíhá od hlavy dolu, tzn. nejprve zvedá hlavičku, otáčí se, sedá, leze, staví se a chodí. S pohybem je úzce spjato i myšlení (senzomotorické myšlení). Dítě poznává okolní svět pomocí hmatu. K tomu slouţí nejen ruce, ale zejména i ústa. Začíná se rozvíjet i řeč. Kolem jednoho roku jiţ dokáţe pouţít několik slov jako jsou např. mama, tata, baba atd. Batole (1 – 3 roky) – dochází ke zdokonalování pohybů. Dítě začíná zdolávat různé překáţky, zvládá chůzi po schodech, běh, atd. Rozvíjí se i jemná motorika. Dokáţe např. manipulovat s různými předměty, psacími potřebami (počátky dětské 34
kresby), jíst lţící. Zvládá základy sebeobsluhy jako je svlékání, oblékání, základy hygieny. Roste slovní zásoba (aktivní i pasivní), vyjadřuje se v jednoduchých větách. Předškolní věk (do 6 let) – dochází k dalšímu zlepšování hrubé i jemné motoriky. Dítě zvládá i sloţitější pohyby, jako jsou např. jízda na kole, plavání nebo lyţování. Vyvíjí se i dětská kresba. Hra je v tomto období hlavní činností. Pomocí hry si procvičuje motoriku, paměť, fantazii a pozornost. Dochází k výraznému zlepšení i v oblasti řeči. Jeho slovní zásoba je asi 3000 slov. Mladší školní věk (do 11 let) – období velkého kvalitativního a kvantitativního rozvoje (pozornosti, paměti, myšlení, představivosti, zájmů atd.) Důleţitým mezníkem je vstup do školy. S tím souvisí navazování nových sociálních vztahů a osvojování si nových rolí. Dospívání (puberta do 15 let, adolescence do 22 let) - nejdynamičtější komplexní proměna v ţivotě jedince, která modifikuje všechny sloţky osobnosti. V pubertě dochází k pohlavnímu (tělesnému) a duševnímu zrání. Pro toto období je typická citová labilita, hledání vlastní identity, pokusy o sociální osamostatnění a kritický postoj k dospělým. V adolescenci probíhá sociální zrání, psychické dozrávání, nastává citová stabilita, vrchol fyzické výkonnosti, nalezení vlastní identity a dotváří se osobnost člověka. (Langmeier, J., Krejčířová, D. 2006) Jakákoliv odchylka ve vývoji jedince (tělesné nebo mentální postiţení) má vliv na kvalitu ţivota. Ta souvisí s charakterem poruch a handicapů. Proto je důleţité tyto handicapy pokud moţno odstranit, nebo alespoň zmírnit.
3.2 Spolupráce rodiny s odborníky
Odborníci většinou jako první seznamují rodinu s aktuální situací nemocného. Je důleţité, aby rodina dostala společně s informacemi o nemoci a jejím vlivu na ţivot nemocného i informace o tom, jak její průběh pozitivně ovlivnit. To zlepšuje postoj a důvěru k další spolupráci rodiny a odborníků. Spolupráce s rodiči, kteří docházejí na rehabilitační cvičení reflexní lokomocí, je velice důleţitá. Ovlivňuje průběh, postup cvičení i jeho konečný výsledek. Je důleţité, aby rodiče sledovali průběh cvičení a metodické pokyny rehabilitačního 35
pracovníka a podle toho pak doma s dítětem kaţdodenně několikrát cvičili. Tím se stávají hlavními terapeuty. Jejich role spočívá v tom, aby se naučili se svým dítětem pracovat odborným způsobem. U dětí, se kterými rodiče doma pravidelně cvičí, se objevují mnohem lepší a dříve dosaţené výsledky neţ u dětí, kde tato spolupráce s rodiči není. Pokud rodiče s dítětem pravidelně necvičí, můţe dojít ke zhoršení jeho tělesného postiţení, které pak lze jen velmi obtíţně léčit. Spolupráce s rodinou je nenahraditelná zvláště u dětí s těţkým tělesným postiţením, které by bez pravidelného kaţdodenního cvičení doma nešlo ani zmírnit. Dobrá a jednotná péče o postiţené děti, spolupráce a vzájemná informovanost všech zúčastněných, dodrţování všech zásad a metod, to jsou prostředky, které podstatně mohou přispět k lepším výsledkům v rozvíjení pohybových a dorozumívacích dovedností. Tím se vytvoří i větší předpoklady pro pracovní a společenské začlenění postiţených dětí. (Trojan, S. 2001)
3.3 Význam vztahu a komunikace pacienta, lékaře a rehabilitačního pracovníka
Mezilidské vztahy a komunikace se vyskytují při všech lidských setkáních. Kaţdá nemoc zasahuje nejen do biologické, ale i sociální sféry postiţeného. Ve zdravotnictví zde přichází do kontaktu člověk ve zdravotní a často i psychosociální nouzi, tedy někdo, kdo potřebuje pomoc, s tím, kdo tuto pomoc poskytuje. Vztah mezi lékařem, rehabilitačním pracovníkem (fyzioterapeutem) a pacientem a jejich komunikace tvoří prostředí, ve kterém léčba probíhá a uskutečňuje se. Vztah mezi lékařem a pacientem prošel v minulosti dlouhým vývojem a výsledkem je specifický vztah, který je v současné době označován jako partnerský. Dříve byl vztah mezi zdravotníkem a pacientem postaven na bázi paternalistické, na nadřazenosti a podřízenosti. Ke změnám v těchto vztazích došlo zejména na základě celosvětového rozvoje základních lidských práv a svobod jednotlivce. V partnerském vztahu jiţ nemá aktivní roli pouze lékař, ale aktivním subjektem se stává i pacient. Partnerský vztah mezi pacientem a lékařem je zaloţen na vzájemné úctě a spolupráci. 36
Vzniká mezi nimi osobní vztah, kdy lékař naslouchá a zajímá se i o subjektivní stránku onemocnění a pacient, který díky tomuto přístupu rozumí své nemoci a má moţnost se aktivně podílet na svém uzdravení. (Janáčková, L. 2008) Vztah mezi nimi se neustále vyvíjí a to záleţí na vzájemné komunikaci mezi oběma stranami. Zjišťování anamnézy, sdělení informací o nemoci a jejím léčení, poradenství, motivace ke spolupráci, to jsou podstatné lékařské úkony, jejichţ náplň závisí na pohotovosti a schopnosti komunikace s pacientem. (Bártlová, S. 2005) Komunikace je při léčbě velice důleţitá. Terapeut by měl neustále vést s pacientem rozhovor, aby pacient nepřemýšlel nad nepříjemnými pocity, které při léčbě vznikají, protoţe léčba reflexní lokomocí můţe být pro pacienta nepříjemná. Výsledkem vzájemného vztahu a komunikace mezi oběma stranami je spolupráce. Tu podstatným způsobem určuje lékař. Tato spolupráce má být taková, ţe nemocný (rodič) informuje lékaře o všem důleţitém a dodrţuje jeho doporučení a nařízení. (Vymětal, J. 2003).
Shrnutí Tato kapitola se zabývá kvalitou ţivota osob se zdravotním postiţením. Kvalita ţivota je obvykle definována jako subjektivní posouzení vlastní ţivotní situace. Na kvalitě ţivota se podílí všechny vnější i vnitřní faktory utvářející osobnost a ty, které souvisí se socializací či resocializací. Proto je důleţitá komplexní péče o osoby s postiţením, která usiluje o normalizaci kvality jejich ţivota. Charakteristikou jednotlivých období je zde popsán vývoj člověka od narození po dospívání, kde jakákoliv odchylka ve vývoji jedince má vliv na kvalitu jeho ţivota. Proto je důleţité spolupracovat s odborníky, lékaři a rehabilitačními pracovníky, kteří pomáhají tyto odchylky a poruchy pokud moţno odstranit, nebo alespoň zmírnit.
37
4 PŘÍNOS VOJTOVY METODY PRO INTEGRACI ŢÁKŮ S POSTIŢENÍM 4.1 Hlavní cíl výzkumu, dílčí cíle, výzkumné otázky, metodologie Cíle Hlavním cílem výzkumu bylo zmapovat a analyzovat to, jak Vojtova metoda pomáhá nebo ovlivňuje integraci ţáků s postiţením do běţných typů škol. Dílčími cíly pak bylo zjistit, zda je stále nutné pokračovat ve cvičení, jak tato metoda ovlivňuje rozvoj celé osobnosti člověka a zda jsou rodiče spokojeni s průběhem vzdělávání jejich dětí. K naplnění těchto cílů byly stanoveny níţe uvedené výzkumné otázky. Výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka: Jaký vliv má Vojtova metoda na integraci jedinců se zdravotním postiţením? Vedlejší výzkumné otázky: 1. Jaký vliv má tato rehabilitace na rozvoj jemné a hrubé motoriky, sociálních vztahů, řeči a samostatnosti? 2. Je nutné pravidelné cvičení? 3. Má integrace jedinců se zdravotním postiţením do běţného typu škol pozitivní výsledky? 4. Jaký mají rodiče názor na přínos rehabilitace pro vzdělávání jejich dětí? Metodologie výzkumného šetření Výzkumné šetření bylo provedeno kvalitativní metodou. Jako výzkumné techniky byly zvoleny: vlastní pozorování, rozhovory s rodiči integrovaných ţáků, s pedagogy a s integrovanými ţáky, dále analýzy pedagogických, psychologických a speciálně pedagogických dokumentů, analýzy produktů činnosti ţáků a odborné literatury. Výzkum byl realizován v období od září do konce prosince 2011. Zpracování výsledků pak probíhalo od ledna do března roku 2012. 38
4.2 Charakteristika výzkumného prostředí a souboru Charakteristika výzkumného prostředí Převáţná část výzkumu probíhala v Základní škole v Novém Městě na Moravě, kam všechny tři integrované děti dochází, či docházely. Zde probíhaly rozhovory jak s pedagogy, tak i s rodiči a dětmi samotnými. Škola se nachází v budově, která má 3 poschodí. Celá škola proběhla roku 2006 rekonstrukcí vnějších i vnitřních prostor a byl zde vybudován výtah a u vstupu zřízena betonová nájezdová rampa. Škola se vyznačuje rozšířenou výukou cizích jazyků a tělesné výchovy. Při vyučování jsou pouţívány prvky daltonské výuky. Druhým výzkumným prostředím bylo Gymnázium Vincence Makovského v Novém Městě na Moravě, které navštěvuje jedna z integrovaných dívek. Zde byly prováděny rozhovory s touto dívkou, s jejími rodiči a s pedagogy. Budova školy má tři poschodí. Uvnitř byl roku 1999 vybudován výtah. Škola nabízí všeobecné středoškolské vzdělání nebo vzdělání se sportovním zaměřením. Absolvování gymnázia studenti získají úplné střední vzdělání ukončené maturitou.
Charakteristika sledovaných ţáků Předmětem výzkumu byli tři ţáci ve věku 10 – 18 let. Jednalo se o dvě dívky a jednoho chlapce, kteří byli integrováni na běţné základní škole a jedna z dívek na gymnáziu. 1. Klára – 18 let. Do základní školy nastoupila roku 2000 a od roku 2009 studuje na gymnáziu. Stanovená diagnóza je DMO spastická diparetická forma, těţký stupeň postiţení, mentální úroveň je v normě. Vojtovu metodu cvičila od tří měsíců asi do 15 let pravidelně kaţdý den, nyní stále cvičí, ale nepravidelně. 2. Petr – 10 let. Do základní školy nastoupil roku 2009. Diagnóza byla u tohoto chlapce stanovena DMO kvadruparetickě formy, středně těţký stupeň postiţení a mentální úroveň je v normě. Vojtovu metodu cvičí stále uţ od dvou měsíců. 3. Jana – 12 let. Do základní školy nastoupila roku 2006. Diagnóza stanovená u této dívky je DMO diparetické formy, středně těţký stupeň postiţení, mentální úroveň je v normě. Vojtovu metodu cvičí pravidelně od jednoho měsíce věku.
39
4.3 Interpretace výzkumného šetření Kazuistika č. 1: Jméno: Klára Rok narození: 1993 Pohlaví: ţenské Diagnóza: DMO spastická diparetická forma Současný stav Dívka je štíhlé postavy. Měří 161 cm a váţí 52 kg. Vlasy má světle hnědé na krátko střiţené a zelené oči. Je velice šikovná a v rámci moţností samostatná. Sama se nají, oblékne a udrţuje základní hygienu. V současné době navštěvuje třetí ročník Gymnázia v Novém Městě na Moravě, kde je integrována. Rodinná anamnéza Klára ţije s oběma rodiči a mladší sestrou (12 let), kteří jsou zdraví. Bydlí v rodinném domku s bezbariérovým vstupem. Kaţdé z dětí má svůj vlastní pokoj, kde mají vše potřebné. Matka má 42 let, má vysokoškolské vzdělání a v současné době pracuje ve stacionáři pro zdravotně postiţené jedince. Otci je 46 let, má také vysokoškolské vzdělání a pracuje jako dětský neurolog v soukromé ambulanci. Díky této profesi nemuseli s Klárou jezdit nikam na kontroly a cvičení, ale vše probíhalo v klidném a známém prostředí domova, coţ mělo vliv i na průběh rehabilitace. Oba rodiče se tedy o dceru starají společně. Rodina působí velmi soudrţným dojmem. K oběma dcerám se snaţí přistupovat stejně. Kaţdá má doma své povinnosti a Kláru zapojují do všech aktivit rodiny. Díky tomuto přístupu ze strany rodičů je dívka velice samostatná a schopná se o sebe v rámci moţností postarat. Osobní anamnéza Klára se narodila z prvního těhotenství matky, které podle jejích slov probíhalo normálně. Porod proběhl v 38. týdnu spontánně. Porodní hmotnost byla 2600 g a měřila 46 cm. Po porodu byla kříšena a umístěna v inkubátoru, kde strávila téměř jeden měsíc. Záhy po narození byla stanovena neurologická diagnóza dětské mozkové obrny diparetické formy. Klára má symetrické postiţení obou dolních končetin. 40
V současné době je schopna chůze s oporou o jinou osobu nebo francouzské hole. Na větší vzdálenosti pouţívá vozík. Ve škole jí dělá doprovod osobní asistentka. Chůzi do schodů zvládá s pomocí asistentky nebo zábradlí a francouzské hole. Ve třídě vyuţívá k sezení vozík, který je upraven pro její potřeby. Vyuţívá ho také k pohybu po třídě i po škole. Horní končetiny jsou pohyblivé, avšak vlivem základního postiţení je zde porucha jemné motoriky a mírně opoţděný rozvoj grafomotoriky. Rehabilitaci pomocí Vojtovy metody začala cvičit přibliţně ve třetím měsíci věku a to jen díky jejímu otci, protoţe tato terapie byla u nás teprve v začátcích a nikdo ji ještě moc neznal a běţně se nepouţívala. První prognózy byly takové, ţe Klára nikdy nebude schopna samostatného pohybu. Avšak díky oběma rodičům a jejich péči se tato prognóza nenaplnila. Z počátku cvičili s matkou pravidelně pět krát aţ šestkrát denně a to aţ do nástupu povinné školní docházky. Pak se frekvence cvičení sníţila přibliţně na dvě aţ tři cvičení za den. Ráno před školou cvičili pravidelně, aby se uvolnily svaly a Klára lépe zvládala školní činnosti. Od nástupu na střední školu cvičí podle potřeby. Klára je veselé povahy, komunikativní a přátelská dívka. Ve škole nikdy neměla problém se začleněním do kolektivu. Speciálně pedagogická diagnostika Hrubá motorika: Uţ od narození byly zřejmé odchylky v motorickém vývoji a záhy po narození byla také stanovena diagnóza dětské mozkové obrny diparetické formy. Při otáčení ze zad na bříško se na jednu stranu otáčela lépe a na druhou hůře. Kolem desátého měsíce začala Klára s drobnými odchylkami lézt. Po 14. měsíci se začala stavět na nohy a kolem 18. měsíce začala chodit s oporou o jinou osobu. Zhruba kolem 4 let se naučila chodit s oporou o francouzské hole. Při nástupu do základní školy byla dívka schopna chůze o holích. Zvládala i chůzi do schodů, při které se drţela o zábradlí. Při sezení ve škole vyuţívala invalidní vozík, který jí vyhovoval lépe neţ běţná školní ţidle. Dnes se dívka pohybuje samostatně s oporou francouzských holí a na velmi krátkou vzdálenost (pár kroků) i bez nich, čehoţ vyuţívá zejména při pohybu ve třídě a doma. V pomalejším tempu zvládne chůzi do schodů a do kopce. Chůze je nápadná a nestabilní s propnutím v kolenou. Našlapuje převáţně na špičky a pouţívá speciální ortopedickou obuv. 41
Jemná motorika: V důsledku primárního postiţení byl narušen i vývoj jemné motoriky. Jednoduchá kresba postavy se objevila kolem čtvrtého roku věku. Při nástupu do školy byla schopna jednoduchých manuálních činností zaměřených na jemnou motoriku, jako jsou např. navlékání korálků, zavázání tkaničky, stavění kostek do komínku. Psací náčiní drţela adekvátně, avšak tlak na podloţku byl zvýšený. Při manipulaci s předměty pouţívá obě ruce, ale upřednostňuje ruku levou. Manipulace je pomalejší a méně obratná, při soustředění se objevuje třes rukou. Klára píše levou rukou, avšak tempo psaní zůstává pomalejší. Písmo je úhledné a linie čáry je plynulá. Tvar písma i velikost odpovídá normě. Sebeobsluha: V sebeobsluze je zcela samostatná. Dbá o svůj zevnějšek, oblečení a čistotu. Sama se oblékne, obuje, zaváţe si tkaničky a dodrţuje osobní hygienu. Jí převáţně jen lţící, ale zvládne i manipulaci s vidličkou a noţem. Sama si umí nachytat i svačinu do školy. Řeč: Vývoj řeči probíhal v normě. Řeč je plynulá, srozumitelná a hovoří v celých větách s dobrou slovní zásobou. Klára je spontánně komunikativní. V dětství měla problémy s hospodařením s dechem, dále se objevovala dyslálie a artikulační neobratnost. Tyto problémy se ale podařilo včasnou logopedickou péčí odstranit. Při rychlejším tempu řeči se však ještě občas objeví. Rozumové schopnosti: Mentální úroveň je v normě, mírně nadprůměrná je schopnost slovního zobecňování. Je schopna záměrné koncentrace pozornosti. Myšlení je spíše konkrétní, je schopna logického uvaţování. Všeobecná informovanost je na dobré úrovni. Ve škole zvládá učivo ve všech předmětech a velmi dobře prospívá. Sociální chování: Klára je společenská a nemá problém navazovat kontakt s jinými lidmi. Ve škole zapadla do kolektivu celkem dobře. Je schopna spolupráce, je vstřícná, milá a pracovitá. Ve vztahu k ostatním lidem je nekonfliktní. 42
Vlastní pozorování Uţ od dvou let Klára navštěvovala stacionář pro zdravotně postiţené jedince, kde matka pracuje. Sem docházela po dobu celého předškolního věku. Na základě doporučení PPP v Novém Městě na Moravě, ţádosti rodičů a vyšetření z SPC nastoupila roku 2000 po jednom roce odkladu do Základní školy v Novém Městě na Moravě. Do kolektivu se začlenila dobře a učivo zvládala bez větších obtíţí. Ve škole jí pomáhala osobní asistentka, která ji doprovázela i ráno do školy a odpoledne domů. Při nástupu do školy bylo z vyšetření patrné, ţe je v oblasti hrubé motoriky schopna chůze s oporou na kratší vzdálenost. Při vyšetření jemné motoriky byla zjištěna jiţ vyhraněná lateralita. Klára pouţívala levou ruku. Vlivem postiţení byla a dodnes je manipulace s předměty neobratná a při soustředění se na práci se objevuje třes rukou. Narušena je také koordinace horních končetin. Při nástupu do školy dokázala kreslit podle předlohy, dělat obloučky, kreslit základní geometrické útvary. Komunikační dovednosti zvládala dobře, hovořila ve větách. Úroveň všeobecného přehledu byla adekvátní věku, tedy v normě. Koncentrace pozornosti byla krátkodobá, v činnostech bylo potřeba dělat krátké přestávky. Pracovní tempo bylo a dodnes je pomalejší a objevuje se větší unavitelnost. Ve většině případů zvládala sebeobsluhu a péči o osobní hygienu sama. Na základě těchto zjištění byla schválena integrace do běţné základní školy, kde se vzdělávala podle IVP za pomoci osobní asistentky. Na základní škole patřila Klára mezi nejlepší ţáky. Sama to odůvodnila slovy: ,,díky mému postiţení jsem bývala odpoledne převáţně doma, a proto jsem na učení měla více času neţ moji spoluţáci“. Dnes je Klára studentkou třetího ročníku Gymnázia. Vzdělávání i nadále probíhá podle IVP, podle kterého pracuje zejména v hodinách tělesné výchovy. Osobní asistentku uţ nemá. Do školy ji kaţdý den doprovázejí rodiče a odpoledne ji vyzvedávají. Je schopna veškerých sebeobsluţných činností. Komunikace s pedagogy i spoluţáky je bez problémů. Dnes umí psát rukou. Rychlost psaní je však pomalá a proto ve škole pouţívá osobní počítač. Pedagogové Kláru hodnotí jako veselou a kamarádskou, se zájmem o vzdělání. Ochotně se zapojuje do všech činností. Klářin názor na průběh jejího vzdělávání Na základní škole to pro mě bylo zpočátku celkem obtíţné. Integrace tělesně postiţených v té době nebyla moc častá, a proto na to škola nebyla moc připravená. Ve 43
třídě byl běţný počet ţáků (25) a učitelé se mi nemohli tak věnovat, jak by bylo potřeba. Velkou oporou mi proto byla osobní asistentka, která mi moc pomáhala a které jsem za to moc vděčná a samozřejmě i mí rodiče, kteří mě v tom podporovali. Bez nich bych tuto příleţitost nemohla vyuţít. V současné době jsou školy na ţáky s postiţením připraveny mnohem lépe. Mají k dispozici asistenta pedagoga, menší počet dětí ve třídě a spoustu speciálních pomůcek, které postiţený ţák potřebuje. To vše tenkrát museli zajišťovat moji rodiče. Do kolektivu jsem zapadla celkem dobře. Moţná to bylo i tím, ţe děti v tomto věku nejsou zatíţeny různými předsudky a vytvoří si vlastní názor o lidech. Jen mi někdy bylo líto, ţe jsem se nemohla kvůli mému postiţení zapojovat do všech aktivit, které se děly o přestávkách. Na střední škole je to uţ trochu jiné. Mám dojem, ţe se ke mně někteří spoluţáci stále chovají trochu rezervovaně. Netuší, jak se mnou mají jednat a o čem se bavit. Moţná na to má vliv i můj odlišný přístup k ţivotu. Mám v tomto věku trochu jiné priority, neţ mí spoluţáci. Většinu času trávím díky mému postiţení doma a mám tak více času na učení. Proto mě asi někteří spoluţáci povaţují za ,,šprta“ a někteří si myslí, ţe mi učitelé kvůli mému postiţení nadrţují. Je těţké se s těmito názory vyrovnat. Podle mě nemůţe postiţený člověk zcela zapadnout do kolektivu zdravých lidí. Jsou věci, kterými se odlišuje od ostatních a tato skutečnost stále upozorňuje na rozdíly mezi námi. I přes to, ţe se musím potýkat s mnohými problémy, tak jsem ráda, ţe jsem mohla navštěvovat normální školu. Tato zkušenost pro mě znamená určitou výhodu do ţivota oproti jiným lidem s postiţením, kteří tuto šanci neměli. Měla jsem moţnost vyrůstat v prostředí zdravých lidí a naučit se vyrovnávat s problémy, které toto souţití někdy obnáší. Závěr šetření a návrh následné intervence Kláře je dnes 18 let a studuje třetí ročník gymnázia. Od první třídy základní školy se vzdělává formou individuální integrace na běţné ZŠ. Záhy po narození byla u Kláry stanovena diagnóza dětské mozkové obrny diparetické formy. Prognózy nebyly moc příznivé. Předpokládalo se, ţe dívka nebude nikdy schopná samostatného pohybu. Ale díky péči obou rodičů se tyto prognózy nenaplnily. Asi od tří měsíců s ní začali rehabilitovat pomocí Vojtovy metody reflexní lokomoce a brzy se začaly 44
objevovat výsledky. Částečně se uvolnila spasticita v dolních i horních končetinách, posílily se svaly a Klára se naučila i samostatné chůzi s oporou. To mělo velký vliv pro její integraci, protoţe škola, kterou začala navštěvovat, nebyla zcela bezbariérová. Denně musela zvládat několik schodů při vstupu do školy i uvnitř ní. Tento druh rehabilitace jí pomohl i při logopedické péči. Klára měla problémy s hospodařením s dechem a trpěla artikulační neobratností. Před kaţdým logopedickým cvičením s ní rodiče rehabilitovali. Při tom se uvolnila spasticita, prohloubilo dýchání a uvolnily i mimické svaly. To napomohlo nápravě těchto poruch. Dnes je Klára zcela samostatná dospívající dívka, která se o sebe dokáţe sama postarat. Zvládá všechny povinnosti spojené se školou i rodinou. Ve škole patří mezi nejlepší studenty a po maturitě plánuje i studium na vysoké škole. Díky jejímu optimistickému přístupu k ţivotu a starostlivé péči rodičů se její ţivot, aţ na menší odchylky, podobá ţivotu jejích vrstevníků. Doporučená intervence Klára sama uvedla, ţe po rehabilitačním cvičení se cítí mnohem uvolněněji a i chůze je potom mnohem snazší. Proto bych do budoucna doporučila pokračovat v rehabilitaci pomocí Vojtovy metody, aby bylo dosaţeno co moţná největší samostatnosti v pohybu. Po nástupu na vysokou školu bude uţ odkázána jen sama na sebe a bude muset zvládat problémy spojené s dopravou, docházkou do školy a sebeobsluhou zcela sama. Věřím, ţe díky jejímu optimismu a cílevědomosti a velké podpoře ze strany rodičů dosáhne velmi dobrých výsledků a bude ţít plnohodnotným ţivotem.
45
Kazuistika č. 2: Jméno: Petr Rok narození: 2001 Pohlaví: muţské Diagnóza: DMO kvadruparetická forma Současný stav Chlapec je štíhlé postavy, měří 136 cm a váţí 37 kg. Má tmavě hnědé, na krátko střiţené vlasy a modré oči. Je milý a komunikativní. Rád se učí novým věcem. Pohybuje se s pomocí invalidního vozíku, ale zvládne i chůzi s oporou o francouzské hole. V současné době navštěvuje třetí třídu základní školy v Novém Městě na Moravě, kde je integrován. Rodinná anamnéza Chlapec ţije sám s oběma rodiči, nemá ţádné sourozence. Rodiče jsou zdraví. Bydlí ve starším rodinném domku na vesnici nedaleko Nového Města na Moravě. Uvnitř je dům upraven tak, aby se zde Petr mohl volně pohybovat na vozíku. Má zde i vlastní pokoj, kde tráví většinu času. Matka má 41 let, vystudovala stření školu s maturitou a pracuje jako administrativní pracovnice. Otci je 43 let, vyučil se jako automechanik a podniká ve svém oboru. Oba rodiče se synovi věnují a střídají se v péči o něj. Díky tomu, ţe je Petr jediným a dlouho očekávaným dítětem, věnují rodiče veškerý čas jemu. Uţ od malička se mu snaţí ve všem vyhovět a vynahradit mu jeho postiţení. To ovlivnilo i jeho chování. Snaţí se být středem pozornosti a hodně spoléhá na pomoc druhých, zejména rodičů. Celá rodina působí velice soudrţným dojmem. Osobní anamnéza Petr se narodil jako první dítě. Matka byla před otěhotněním dlouhodobě léčena na neplodnost. Celé těhotenství bylo rizikové. Porod proběhl předčasně v 32. týdnu těhotenství a hned po porodu byl chlapec umístěn v inkubátoru, kde strávil jeden měsíc. Porodní hmotnost byla 2150 g a měřil 43 cm. Domů byli propuštěni po šesti týdnech. Ihned po narození byly zřejmé poruchy hybnosti a zvýšená dráţdivost. Po 46
neurologických vyšetřeních byla stanovena diagnóza DMO – kvadruparetická forma se symetrickým postiţením obou dolních i horních končetin. Dnes se Petr pohybuje převáţně na invalidním vozíku, ale je schopen samostatné chůze na kratší vzdálenost a chůze do schodů s oporou o druhou osobu. Ve škole mu ji poskytuje osobní asistentka a doma rodiče. Poruchou hybnosti trpí i horní končetiny, coţ se projevuje zejména v jemné motorice. Manipulace s drobnými předměty je velice obtíţná, je zde pomalejší pracovní tempo, menší manuální zručnost a při činnostech zapojuje obě ruce lateralita není ještě zcela vyhrazena. Po propuštění z nemocnice byl a stále je sledován na dětské neurologii, kam pravidelně dochází na kontroly a rehabilitace. Rehabilituje pomocí Vojtovy metody přibliţně od dvou měsíců věku. Matka se přiznala, ţe z počátku bylo pro ni cvičení velice obtíţné, hlavně po psychické stránce, protoţe syn u cvičení plakal. Po čase ale začala pozorovat výsledky a to ji utvrdilo v tom, ţe s rehabilitací touto metodou budou pokračovat. Časem si i Petr na cvičení zvykl a povaţuje to za běţnou činnost dne. Cvičí pravidelně 3-5 krát denně. Speciálně pedagogická diagnostika Hrubá motorika: Uţ od počátku byl celkový vývoj dítěte značně opoţděn. Během prvního roku se naučil přetáčet ze zad na bříško a pohybovat se po břiše formou plazení. Lézt začal aţ kolem jednoho roku. Snaţil se lézt po kolenou, ale často padal. Kolem 18. měsíce se začal stavět na nohy a kolem 22. měsíce začal chodit s oporou o jinou osobu. Samostatné chůzi s oporou o francouzské hole se naučil aţ kolem šesti let věku. V poloze sedu byl a stále je trochu nestabilní, proto k sezení potřebuje ţidli s područkami. Ve škole pro tyto potřeby vyuţívá invalidní vozík, který mu pomáhá i při pohybu po škole. Dnes se Petr dokáţe pohybovat samostatně s oporou francouzských holí, ale jen na kratší vzdálenosti (přecházení z auta do prostor školy, pohyb po škole, doma). K pohybu však převáţně vyuţívá invalidní vozík. V pomalejším tempu zvládne i chůzi do schodů, ke které potřebuje pomoc jiné osoby. Chůze je pomalá a nestabilní. Našlapuje převáţně na špičky a pouţívá speciální ortopedickou obuv.
47
Jemná motorika: Vlivem primárního postiţení je narušen i vývoj jemné motoriky. Předměty uchopoval z počátku celou dlaní, později špekovitým úchopem. Ve věku kolem čtyř let se kresba podobala spíše čmáranici. Před nástupem do školy byla a stále je manipulace s předměty obtíţná. Činnosti se vyznačují pomalým pracovním tempem a menší manuální zručností. Zvládne jednoduché činnosti spojené s jemnou motorikou, jako jsou např. stavění kostek na sebe, navlékání korálků a jednoduchá kresba. Kresba lidské postavy je jednoduší a lepší po stránce obsahové neţ formální. K psaní pouţívá speciální psací náčiní ve tvaru trojhránku, které drţí pravou rukou. Úchop je trochu křečovitý s větším tlakem na podloţku. Písmo působí kostrbatě a neupraveně. Velikost písma je větší, neţ je běţné v jeho věku. Sebeobsluha: Základní hygienické návyky zvládne s menší dopomocí. Při jídle pouţívá lţíci a je schopen se sám najíst. Při oblékání potřebuje jen menší dopomoc např. s bundou a při obouvání, jinak je samostatný. Řeč: Vývoj řeči probíhal téměř v normě. Jednotlivá slova se začala objevovat zhruba kolem 1,5 – 2 let. Řeč je srozumitelná s menší artikulační neobratností. Mívá problémy s hospodařením s dechem. Slovní zásoba je přiměřená věku. V logopedické péči je asi od tří let. Rodiče se věnují logopedickému cvičení i sami doma v rámci rehabilitace. Dnes je Petr velice komunikativní a nebojí se sdělit svůj názor. Při komunikaci s jinými lidmi je spontánní. Rozumové schopnosti: Mentální úroveň je v normě. Všeobecný přehled a informovanost jsou na dobré úrovni, trochu slabší je ale orientace v sociálních situacích. Koncentrace záměrné pozornosti je dobrá. Má vědomí úkolu, který se snaţí splnit. Myšlení je spíše konkrétní a začíná se rozvíjet logické uvaţování. Zvládá učivo ve všech předmětech a prospívá dobře.
48
Sociální chování: Petr je velice společenský a často se snaţí být středem pozornosti. Umí si poţádat o pomoc a celkem často toho vyuţívá, zejména doma. Je veselý a nemá problémy navazovat vztahy s jinými lidmi. Do kolektivu ve třídě zapadl dobře. Má zde i kamarády, a to i mezi dívkami. Vlastní pozorování S jinými dětmi se Petr začal seznamovat aţ kolem třetího roku ţivota, kdy začal třikrát týdně navštěvovat stacionář pro zdravotně postiţené v Novém Městě na Moravě. Do kolektivu se začlenil dobře. Petr je přátelský a zvídavý kluk. Měl zde spoustu nových věcí k objevování a to se mu zde líbilo. Menší problém nastal v odloučení se od rodičů. Petr byl hodně fixovaný na rodiče a na jejich pomoc. Ale díky příjemnému a pro něj zajímavému prostředí tento problém brzy překonal. Na základě vyšetření a doporučení SPC v předškolním věku se rodiče rozhodli, ţe zkusí Petra integrovat do běţné základní školy. Velký vliv na jejich rozhodnutí mělo i to, ţe nejbliţší základní škola pro tělesně postiţené je několik desítek kilometrů vzdálená a Petr by proto musel být přes týden mimo domov na internátě. Tato představa se rodičům moc nelíbila a brali to jako poslední moţnost. K jejich velké radosti se to ale povedlo a Petr po dvou letech odkladu nastoupil v roce 2009 do běţné základní školy v Novém Městě na Moravě, kam dříve docházela i Klára. Zde uţ měli s integrací tělesně postiţených dětí zkušenosti a byli na ni připraveni. U vstupu do školy byla vybudována nájezdová rampa a uvnitř byl zřízen výtah, který umoţňuje tělesně postiţeným lepší pohyb po celé škole. K třídní učitelce i spoluţákům má dobrý vztah. Do kolektivu ve třídě se Petr začlenil dobře a má zde kamarády i kamarádky, kteří mu ve škole pomáhají a občas ho navštěvují i doma. Do školy i ze školy Petra doprovází rodiče a v době vyučování mu pomáhá osobní asistentka, která má znalosti a zkušenosti v oblasti pedagogické práce s tělesně postiţenými dětmi a pracuje pod vedením speciálního pedagoga ze SPC. Ve třídě má polohovací pracovní stůl, který je umístěn v zadní části místnosti. Díky tomu, ţe Petrovy mentální schopnosti jsou v normě, probíhá vzdělání podle RVP ZŠ a na základě IVP. Ten je vyuţíván zejména v předmětech tělesné výchovy a psaní. Ve škole pouţívá běţné školní učebnice, pracovní sešity pro rozvoj grafomotoriky, psací potřeby ve tvaru trojhránku, pracovní listy, modelovací hmotu a různé názorné 49
pomůcky. Školní úkoly plní podle vlastních moţností a podle svého pracovního tempa. Problematické jsou pro něj zejména úkoly zaměřené na přesnost. Ve všech předmětech prospívá dobře a nejvíce ho baví hudební výchova a matematika. Menší problémy nastaly v první třídě v souvislosti s osvojováním si psaní a čtení. Velmi dlouho se Petr učil jednotlivým grafickým tvarům, jako jsou oblouček nebo ovál. Nakonec se po velkém úsilí a dlouhých domácích přípravách podařilo, ţe Petr na konci prvního ročníku zvládl čtení a psaní všech písmen abecedy. Dnes zvládne čtení textů s porozuměním a je schopen vysvětlit obsah. S aplikací mluvnických pravidel nemá problémy a gramatických chyb se dopouští spíše z nepozornosti. Podle třídní učitelky je Petr velice bystrý a nejsou s ním ţádné výchovné problémy. Chválí si i spolupráci s rodinou, se kterou je v neustálém kontaktu. Rodiče se snaţí vytvářet Petrovi ideální podmínky pro vzdělávání a ve všem ho podporují a pomáhají mu. Názor rodičů Petra na průběh jeho vzdělávání Náš syn se narodil s tělesným postiţením – diagnóza DMO, kvadruparetická forma. Ze začátku jsme ani nedoufali v to, ţe někdy bude tak samostatný a šikovný jako je teď, a ţe bude moci chodit do běţné základní školy. Hodně nám v tom pomohla rehabilitace pomocí Vojtovy metody, která má úţasné výsledky. Petr se poprvé dostal mezi zdravé děti aţ s nástupem do první třídy. Měli jsme trochu strach z toho, jak ho děti přijmou mezi sebe. Dopadlo to ale nad míru našeho očekávání. Cítí se mezi nimi dobře a rozumí si spolu. Spoluţáci mu pomáhají a starají se o něj, zejména děvčata. Někdy ho navštěvují i doma. Ve škole zvládá učivo velmi dobře. Jen v první třídě jsme měli trochu problémy se čtením a psaním. Doma jsme museli hodně cvičit, trénovat jemnou motoriku a jednotlivé tvary. Nebylo to jednoduché období pro nás ani pro Petra, ale nakonec se to všechno naučil. Dnes je Petr ve třetí třídě a jeho vzdělávání probíhá podle individuálního vzdělávacího programu, který je upraven podle jeho potřeb a moţností. Ve škole mu pomáhá osobní asistentka, se kterou máme velice dobré zkušenosti a se kterou si syn vytvořil přátelský vztah. Učivo ve všech předmětech zvládá dobře a má i dobré známky. Do školy se většinou těší a je zde spokojený. V rámci moţností se začleňuje i 50
do akcí spojených se školou i mimo ni. Máme velkou radost z toho, ţe náš syn můţe aţ na menší výjimky ţít stejně, jako jeho zdraví vrstevníci. Závěr šetření a návrh následné intervence Petr je chlapec, který se uţ od narození potýká s mnohými problémy. Narodil se dva měsíce před plánovaným termínem porodu a péče o něj byla proto mnohem sloţitější neţ u zdravých novorozenců. Navíc uţ od narození byly zřejmé poruchy hybnosti a zvýšená dráţdivost. Po neurologickém vyšetření byla stanovena diagnóza DMO kvadruparetické formy. Rodiče se báli, ţe jejich dítě nebude nikdy schopné ţít plnohodnotným ţivotem. Asi od dvou měsíců začali rehabilitovat pomocí Vojtovy metody a brzy se začaly objevovat pokroky v Petrově vývoji. Naučil se i samostatné chůzi s oporou o francouzské hole. K pohybu na větší vzdálenosti vyuţívá ale stále ještě invalidní vozík. Petrovi rodiče dnes vidí synův vývoj mnohem optimističtěji neţ na začátku. Díky časté a cílené rehabilitaci se stále učí novým dovednostem a stává se tak mnohem samostatnějším. Cvičí denně 3 – 5 krát a podle potřeby. Rehabilitaci vyuţívají i v logopedické péči k uvolnění mimických svalů, prohloubení dýchání a při psaní domácích úkolů pro zlepšení jemné motoriky. Petrovi je dnes 10 let a navštěvuje třetí třídu základní školy v Novém Městě na Moravě, kde je individuálně integrován. Do školy chodí rád a bez problémů zvládá učivo ve všech předmětech. Co se týká sebeobsluhy, tak je téměř zcela samostatný. Menší dopomoc potřebuje jen při oblékání a obouvání. Díky starostlivé péči rodičů, vhodné rehabilitaci a Petrově veselé a kamarádské povaze dnes aţ na menší omezení můţe ţít plnohodnotným ţivotem, stejně jako jeho vrstevníci. Doporučená intervence Vzhledem k tomu, ţe se díky rehabilitaci Vojtovou metodou objevují stále pokroky v Petrově vývoji, tak bych doporučila v tomto cvičení pokračovat. Čím pohyblivější a tím i samostatnější Petr bude, tím snazší pro něj bude zapojení se do běţného ţivota. Bude mít větší moţnosti při výběru střední školy i budoucího povolání. Jak jsem měla moţnost poznat celou Petrovu rodinu tak věţím, ţe i díky tomu dosáhne v ţivotě velmi dobrých výsledků.
51
Kazuistika č. 3: Jméno: Jana Rok narození: 1999 Pohlaví: ţenské Diagnóza: DMO spastická diparetická forma s větším vyjádřením na pravé straně Současný stav Jana má štíhlou postavu. Měří 148 cm a váţí 45 kg. Vlasy má středně dlouhé, světle hnědé bary a většinou je nosí svázané do culíku nebo copu. Do školy chodí vţdy upravená a dbá o svůj zevnějšek. Povahou je skromná a tichá. Na delší vzdálenosti se pohybuje pomocí invalidního vozíku, jinak chodí s oporou francouzských holí. V současné době je integrována na základní škole v Novém Městě na Moravě, kde navštěvuje šestou třídu. Rodinná anamnéza Dívka ţije s oběma rodiči a starší sestrou (14 let) v bytě v Novém Městě na Moravě. Rodiče i sestra jsou zdraví. Byt má bezbariérový přístup a uvnitř je upraven tak, aby se tam Jana mohla volně pohybovat. Má zde svůj pokojík, který sdílí se svou sestrou. Kaţdá zde má dostatek místa na učení i na trávení volného času. Obě sestry spolu velice dobře vycházejí a jsou to dobré kamarádky. Starší sestra Janě hodně pomáhá a stala se i jejím vzorem zejména v prvních letech ţivota, kdy se od starší sestry učila novým dovednostem. Matce je 39 let, vystudovala vysokou školu pedagogickou a pracuje jako učitelka na prvním stupni základní školy. To má velký vliv i na průběh integrace. Ve škole sice není její třídní učitelkou, ale o přestávkách na ni můţe dohlíţet a pomáhat jí. Otec má 40 let, vystudoval střední školu s maturitou a pracuje jako elektrikář. Oba rodiče se v péči o obě děti střídají. Jako rodina působí velice příjemně a navzájem si pomáhají. Osobní anamnéza Jana se narodila z druhého těhotenství matky. Má tedy jednoho staršího sourozence. Těhotenství probíhalo z počátku bez problémů. Kolem sedmého měsíce 52
těhotenství však bylo nutné matku hospitalizovat v nemocnici pro podezření na odtok plodové vody. Porod proběhl císařským řezem v 32. týdnu. Porodní váha byla 1990 g a míra 44 cm. Ihned po narození byla Jana kříšena a umístěna v inkubátoru, kde strávila asi jeden měsíc. Byla nutná podpora dýchání a záhy po narození prodělala i novorozeneckou ţloutenku, se kterou se léčila asi tři týdny.
Z nemocnice byli
propuštěni po dvou měsících od porodu. Uţ v nemocnici bylo provedeno neurologické vyšetření pro podezření pohybových poruch. Tato podezření se potvrdila a byla stanovena diagnóza DMO spastická diparetická forma. Jana má postiţení obou dolních končetin s větším vyjádřením na pravé straně. Dnes se na delší vzdálenosti pohybuje na invalidním vozíku a zvládne i chůzi s oporou o francouzské hole a chůzi do schodů. Mírně je narušen i vývoj jemné motoriky, kde má menší problémy zejména v grafomotorice a při práci zaměřené na přesnost. Při psychologických vyšetřeních byla stanovena mentální úroveň v normě. V péči dětského neurologa je zhruba od jednoho měsíce ţivota. S rehabilitací Vojtovou metodou začínali s matkou uţ v porodnici a pokračují v ní dodnes. Cvičí pravidelně 3-6 krát denně, podle potřeby. Matka si tuto rehabilitaci velice chválí, protoţe pohyb Jany se stále vyvíjí a jsou vidět výsledky nejen v pohybu, ale i např. v dýchání a řečovém vývoji. Speciálně pedagogická diagnostika Hrubá motorika: Uţ v novorozeneckém věku byly patrné odchylky v motorickém vývoji a byla stanovena diagnóza DMO diparetické formy s větším zatíţením na pravé straně. Při otáčení ze zad na bříško se na jednu stranu otáčela lépe a na druhou hůře. Zhruba kolem 12. měsíců začala lézt po čtyřech, ale ještě neseděla. V 15. měsících se začala stavět na nohy a v 18. měsících zvládla chůzi s oporou. Samostatné chůzi s oporou o francouzské hole se naučila asi kolem třetího roku věku. Dnes se začíná učit i samostatné chůzi bez opory. Tu však zvládá jen na velmi krátké vzdálenosti, jako je např. přecházení mezi lavicemi ve třídě. Chůze je nápadná a na pravé noze došlapuje na špičku. Pouţívá speciální ortopedickou obuv. Při sezení si je jistá a ve škole sedí na stejných ţidlích jako její spoluţáci.
53
Jemná motorika: Díky primárnímu postiţení je částečně narušena i jemná motorika a to převáţně pravé ruky. Při činnostech zaměřených na přesnost a při psaní či kreslení proto pouţívá ruku levou – je levák. Činnosti se vyznačují trochu pomalejším tempem a větší soustředěností. Před nástupem do školy zvládala dobře jednoduché činnosti zaměřené na jemnou motoriku, jako jsou např. zavazování tkaniček, stavění kostek na sebe, navlékání korálek a kreslení. Při nácviku psaní neměla ţádné větší problémy. Písmo je čitelné a úhledné. Ráda kreslí a modeluje z plastelíny nebo hlíny. Sebeobsluha: Při sebeobsluze je zcela samostatná. Dokáţe se sama obléct, obout, najíst a udrţovat osobní hygienu. Při jídle pouţívá převáţně lţíci, ale dokáţe se najíst i příborem. Řeč: Vývoj řeči probíhal v normě. Skládat slova do vět začala kolem 2,5 roku. Hovoří plynule, srozumitelně a v celých větách. Slovní zásoba je dobrá. Jana je tichá a skromná. Komunikaci s jinými lidmi moc nevyhledává, ale nevyhýbá se jí. Při rychlejším tempu řeči se občas objevuje artikulační neobratnost, díky které byla v dětství v logopedické péči. Rozumové schopnosti: Podle psychologických vyšetření je mentální úroveň v normě. Záměrná koncentrace pozornosti a všeobecná informovanost jsou na dobré úrovni. Myšlení je stále spíše konkrétní a začíná se rozvíjet logické uvaţování. Ve škole zvládá učivo ve všech předmětech a velice dobře prospívá. Sociální chování: Učitelé i rodiče Janu hodnotí jakou tichou a skromnou dívku. Společnost jiných lidí moc nevyhledává. Ve škole se do kolektivu třídy zapojila dobře a má zde i dobrou kamarádku, se kterou se vídá i mimo školu. Je schopná spolupráce a ve vztahu k jiným lidem je bezkonfliktní.
54
Vlastní pozorování Od čtyř let začala Jana navštěvovat denní stacionář pro jedince se zdravotním postiţením v Novém Městě na Moravě, kde trávila celé dopoledne. Její matka nastoupila zpět do zaměstnání. Do kolektivu se začlenila dobře. Jana je hodná, skromná dívka a trochu introvert. Ráda zpívala, kreslila si nebo modelovala z plastelíny. Na základě ţádosti rodičů a doporučení z SPC nastoupila Jana roku 2006, po jednom roce odkladu, do běţné základní školy v Novém Městě na Moravě, kterou navštěvovala i Klára a Petr. Zde pracuje i její matka, coţ její integraci v mnohém ulehčilo. Do kolektivu se začlenila bez problémů a spoluţáci ji mezi sebe přijali dobře. Našla si zde i dobrou kamarádku, se kterou se stýkají i mimo školu. Při nástupu byla Jana zcela samostatná jak v pohybu, tak i sebeobsluze. Dobře zvládala i jednoduché manuální činnosti zaměřené na jemnou motoriku. Nácvik písma a čtení probíhal bez větších problémů. Od první třídy začala Jana navštěvovat dvakrát týdně i základní uměleckou školu, kde se učí hrát na zobcovou flétnu. Zde se i kaţdým rokem účastní veřejných koncertů pořádaných touto školou. V dnešní době chodí Jana do šesté třídy a ve škole je vzdělávána podle IVP a ŠVP dané školy. Vzdělávání probíhá bez problémů. Učitelé si Janu velice chválí a říkají, ţe je to velice šikovná a samostatná dívka, která se ráda učí novým znalostem a dovednostem. Je pečlivá a její domácí příprava je vzorná. Učivo zvládá ve všech předmětech dobře a výborně prospívá. Nevyţaduje ţádnou zvýšenou péči ze strany učitelů, proto není nutná přítomnost ani speciálního pedagoga a ani osobního asistenta. Do školy ji doprovází matka, která zde pracuje a její sestra. Ve třídě mají sníţený počet ţáků. Na první pohled se jeví jako zcela zdravá dívka. Od svých vrstevníků liší jen trochu nápadnější chůzí. Názor rodičů Jany na průběh jejího vzdělávání Jana se nám narodila jako druhé dítě. Péče o ni však byla trochu náročnější neţ o její starší sestru, protoţe se narodila s tělesným postiţením. Záhy po narození jí byla diagnostikována DMO diparetické formy. Hned od začátku jsme začali s rehabilitací pomocí Vojtovy metody. Je to celkem náročné cvičení, zejména časově, ale má velice dobré výsledky. Díky tomu je dnes Jana téměř normální zdravá dívka. Dokáţe se o 55
sebe postarat, z čehoţ máme asi největší radost. Ze začátku jsme si mysleli, ţe bude neustále závislá na naší péči. Při výběru základní školy jsme byli přesvědčeni, ţe integrace do běţné školy bude pro naši dceru to nejlepší. Po mentální úrovni je v pořádku, sebeobsluhu zvládala také dobře, tak jsme neměli důvod to nezkusit. Velkým plusem také bylo to, ţe na této škole pracuji. Mohla jsem jí tedy být stále na blízku a pomáhat jí. To ale nebylo moc potřeba. Ve škole zvládá vše stejně jako její spoluţáci, jen v pohybu se od nich liší. Její chůze je nápadná a k pohybu potřebuje francouzské hole. Jana je spíše uzavřenější povahy a přítomnost jiných lidí moc nevyhledává. Do kolektivu ve třídě se však zapojila dobře a i její spoluţáci ji mezi sebe přijali bez problémů. Našla si zde i kamarádku, se kterou si rozumí a vzájemně se navštěvují i doma. Jana je ve škole spokojená a chodí tam ráda. Zatím nenastal ţádný problém v jejím vzdělávání, který by nás nutil přemýšlet o změně školy. Ve škole prospívá velmi dobře a má převáţně samé jedničky. Doufáme, ţe jí tento zájem o školu vydrţí i do budoucna. Závěr šetření a návrh následné intervence Jana se narodila jako nedonošená s porodní váhou pod dva kilogramy. Uţ od narození se potýkala s mnohými problémy. Z neurologických vyšetření byla stanovena diagnóza DMO diparetické formy. Má postiţené obě dolní končetiny s větším zatíţením na pravé straně. S rehabilitací Vojtovou metodou začali uţ v porodnici, asi kolem jednoho měsíce věku a pokračují s ní dodnes. Cvičí pravidelně 3-6 krát denně a podle potřeby. Matka si tuto rehabilitaci velice chválí, protoţe pohyb Jany se stále vyvíjí a jsou vidět výsledky. Díky tomu je dnes Jana zcela samostatná jak v pohybu, tak v sebeobsluze. Pohybuje se pomocí francouzských holí a na delší vzdálenosti pouţívá vozík (uţ jen málokdy). Ani s jemnou motorikou neměla nikdy ţádné větší problémy. Dnes je Janě 12 let. Chodí do šesté třídy základní školy v Novém Městě na Moravě, kde je individuálně integrovaná. Během vyučování nevyţaduje ţádnou speciální péči a vzdělává se podle školního vzdělávacího programu dané školy, stejně jako její spoluţáci. Díky jejímu postiţení bylo však nutné vytvoření IVP, který vyuţívá převáţně jen v hodinách tělesné výchovy. Do školy chodí ráda a má zde i dobrou kamarádku, se kterou si rozumí. Učivo zvládá velice dobře a patří mezi 56
nejlepší ţáky ve třídě. Učitelé si Janu chválí pro její pečlivost a svědomitost a věří, ţe v ţivotě dosáhne dobrých výsledků. Doporučená intervence Díky vhodně zvolené rehabilitaci uţ od narození je dnes Jana zcela samostatná v pohybu a to jí usnadňuje ţivot v běţné společnosti. Protoţe se pomocí této rehabilitace stále zdokonalují její pohybové dovednosti, proto bych doporučila v tomto cvičení pokračovat minimálně tak dlouho, dokud budou vidět pokroky v pohybu. Jana je velice šikovné děvče, které jistě bude ještě studovat minimálně střední školu. Je proto důleţité, aby její pohybové dovednosti byly co nejlepší. Tím se vyhne mnoha problémům spojeným např. s dopravou do školy. Věřím, ţe všechny obtíţe překoná a bude ţít plnohodnotným ţivotem.
4.4 Závěry šetření
Vyhodnocení výzkumných otázek Na základě výzkumného šetření byly dány cíle, k jejichţ naplnění byly stanoveny výzkumné otázky – jedna hlavní a čtyři vedlejší.
Hlavní otázka: Jaký vliv má Vojtova metoda na integraci jedinců se zdravotním postiţením? Pomocí terapie Vojtovou metodou se můţe zcela zásadně změnit kvalita hybnosti, patologický pohybový vývoj a tím i kvalita ţivota jedince. Jak vyplývá z výzkumného šetření a z níţe uvedených odpovědí, tak rehabilitace touto metodou zásadním způsobem ovlivňuje vývoj jedince a tím i jeho moţnosti ve vzdělávání. Pomáhá rozvíjet hrubou i jemnou motoriku, čímţ ovlivňuje i vývoj řečí, samostatnost, socializaci, sebehodnocení, seberealizaci a duševní ţivot. To má velký vliv na zdárný průběh integrace jedince se zdravotním postiţením. U všech sledovaných dětí Vojtova metoda velice pomohla jejich pohybovému vývoji a tím ulehčila jejich integraci. Díky tomuto cvičení se jejich pohybové dovednosti stále rozvíjí a stávají se tak stále více samostatné. To má velký vliv na 57
jejich budoucí vývoj a zvětšuje to moţnosti jejich dalšího vzdělávání. Příkladem můţe být dívka z kazuistiky č. 1, která je dnes uţ studentkou střední školy a plánuje i další vzdělávání na vysoké škole. Z počátku se přepokládalo, ţe nikdy nebude schopná samostatného pohybu. Díky ale této rehabilitační metodě se tyto prognózy nenaplnily a Klára je dnes zcela samostatná dívka, která integraci zvládla bez větších problémů a ve škole má výborné výsledky.
Vedlejší výzkumné otázky: 1. Jaký vliv má tato rehabilitace na rozvoj jemné a hrubé motoriky, sociálních vztahů, řeči a samostatnosti? Imobilita nebo sníţená schopnost pohybu výrazně sniţuje moţnosti vzdělávání. Omezuje dítě v psaní, kreslení, výtvarné práci i mluvním projevu. Reflexní terapie vyvolává aktivaci ochrnutých svalů a dále i útlum svalů, které jsou ve zvýšeném napětí. To má vliv nejen na hrubou, ale i na jemnou motoriku. Z výsledů šetření vyplývá, ţe rozvoj hybnosti úzce souvisí s rozvojem všech výše uvedených oblastí. Pohyb, zejména v dětském věku, je totiţ základním prostředkem rozvoje osobnosti. Dítě pomocí pohybu poznává svět kolem sebe a tím se rozvíjí jeho schopnosti a dovednosti. To pak má vliv na jeho celkový budoucí vývoj. Čím je člověk pohyblivější, tím více je samostatný a schopný se o sebe postarat. To mu dodává pocit sebedůvěry a uspokojení. Rodiče pozorovaných dětí uváděli, ţe Vojtovu metodu pouţívali i při logopedické péči na uvolnění mimických svalů a k prohloubení dýchání, coţ napomohlo správnému vývoji řeči a nápravě poruch. Komunikace je důleţitá zejména pro sociální ţivot člověka. Umoţňuje mu navazování a udrţování sociálních vztahů. Z tohoto všeho tedy vyplývá, ţe Vojtova metoda nerozvíjí jen pohybové dovednosti, ale i řeč, sociální dovednosti, samostatnost i psychiku člověka.
2. Je nutné pravidelné cvičení? Při včasném zahájení a dlouhodobém pravidelném cvičení lze dosáhnout s tímto druhem rehabilitace velice dobrých výsledků. Čím častěji se s dítětem cvičí, tím menší je moţnost vzniku nebo prohloubení patologického pohybu.
58
Rodiče dětí uváděli, ţe pokroky v pohybu byly patrné uţ od začátku a jejich pohybové dovednosti se stále díky cvičení zdokonalují. Ve všech třech kazuistikách je uvedeno, ţe rodiče s dětmi začali cvičit téměř ihned po narození a cvičí pravidelně, a to několikrát denně. Dívka z kazuistiky č.1 rehabilituje uţ jen v případě potřeby. Její pohybové dovednosti jsou na takové úrovni, kdy je zcela samostatná a schopná se o sebe sama postarat.
3. Má integrace jedinců se zdravotním postiţením do běţného typu škol pozitivní výsledky? Na základě výsledků výzkumného šetření této práce mohu na tuto otázku odpovědět slovem ano. Integrace všech třech dětí do běţné základní školy proběhla bez problémů a děti jsou zde spokojené. Jejich spoluţáci je mezi sebe přijali a našly si zde i kamarády. Učivo zvládají dobře a mají i velice dobré výsledky. Dívka z kazuistiky č.1 navštěvuje uţ třetím rokem gymnázium a je integrována uţ od první třídy základní školy. Její školní výsledky jsou výborné a po maturitě plánuje i další vzdělávání na vysoké škole.
4. Jaký mají rodiče názor na přínos rehabilitace pro vzdělávání jejich dětí? Rodiče všech sledovaných dětí uváděli, ţe rehabilitace Vojtovou metodou má u jejich dětí velice dobré výsledky. Díky tomuto cvičení zvládají integraci v běţné škole téměř bez problémů. Jsou rádi, ţe jejich děti mohou ţít se stejnými moţnostmi, jako jejich vrstevníci, ačkoliv to při jejich narození tak nevypadalo. V případě dívky z kazuistiky č.1 měla tato rehabilitace velký vliv na její integraci. V té době ještě nebylo běţné integrovat postiţené dítě mezi zdravé vrstevníky a ani škola na to nebyla moc připravená. Nebyl zde bezbariérový přístup a dívka denně musela zvládat několik schodů při vstupu do školy i uvnitř ní. Tyto problémy ale díky vhodné rehabilitaci překonala a dnes s úspěchem studuje střední školu (gymnázium).
Na základě vyhodnocení výzkumných otázek mohu říci, ţe cíle předloţené diplomové práce byly splněny.
59
Závěry šetření Imobilita nebo sníţená schopnost pohybu omezuje moţnosti ve výchově i ve vzdělávání. Omezuje nebo znemoţňuje dítěti některé činnosti spojené s jemnou a hrubou motorikou. Dnes uţ existuje v mnoha školách bezbariérový přístup. Pro pedagogy, rodiče, spoluţáky i samotné dítě je však výuka mnohem snazší, pokud je schopné samostatného pohybu a tím není na nikom a na ničem závislé. Takové dítě je pak snazší integrovat do běţné školy a tím zvýšit jeho moţnosti v budoucím ţivotě. Dalším nezbytným předpokladem pro výchovu, vzdělávání, přípravu na budoucí povolání a zařazení do společnosti jsou komunikační dovednosti. Nejčastějšími příčinami poruch řeči jsou poruchy hybnosti mluvních (řečových) orgánů, poškození hybných funkcí svalstva artikulačních orgánů, především rtů a jazyka. Odstraněním nebo zmírněním těchto poruch cvičením je předpokladem pro zlepšení mluvního projevu a to je pak podmínkou pro lepší integraci dítěte nejen do vzdělávacího procesu, ale i do běţného ţivota. Rodiče sledovaných dětí uváděli, ţe Vojtova metoda reflexní lokomoce jim pomáhala i při logopedické péči a výrazně ovlivnila její výsledky. Z výzkumu vyplývá, ţe terapie Vojtovou metodou má velmi pozitivní výsledky. Pomáhá při rozvoji člověka jako bio-psycho-sociální bytosti a tím usnadňuje jeho začlenění se do společnosti.
60
ZÁVĚR Člověk je dnes vnímán jako bio-psycho-sociální bytost a je důleţité vnímat ho vţdy jako celek. Všechny tyto oblasti osobnosti se navzájem prolínají a tvoří jednotu. Pokud je tedy nějakým způsoben narušen motorický vývoj, pak je narušen vývoj celé osobnosti. Poruchy pohybového aparátu výrazně omezují i moţnosti ve výchově a vzdělávání. Proto je velice důleţité zahájit včasnou a cílenou rehabilitaci, která vede k odstranění nebo alespoň k zmírnění zdravotního postiţení. Kvalitní zdravotní (tělesná) rehabilitace je totiţ důleţitá nejen pro pohybový vývoj tělesně postiţeného dítěte, ale i pro celkový vývoj jeho osobnosti. Proces integrace ţáka se speciálními vzdělávacími potřebami do běţné školy je komplikovaný. Je důleţité si uvědomit, ţe kaţdé dítě má právo vzdělávat se a podílet se na veškerém dění ve společnosti. Proto by jsme mu měli toto právo umoţnit. Tato práce byla zaměřena na přínos Vojtovy metody pro integraci jedinců s postiţením. Jejím cílem bylo vysvětlit pojem integrace, co to je Vojtova metoda, čím se zabývá, jaké jsou její postupy a jaký význam má pro integraci jedinců s postiţením do běţného typu škol a do společnosti. První tři kapitoly jsou zaměřeny na obecné informace týkající se tohoto tématu a na vysvětlení základních pojmů. Obsahem čtvrté kapitoly jsou kazuistiky konkrétních integrovaných ţáků, kteří se narodili s tělesným postiţením a rehabilitují pomocí Vojtovy metody. Výsledky, kterých bylo v této práci dosaţeno, byly pro mě velice povzbuzující. Ukázalo se, ţe díky rehabilitaci Vojtovou metodou mají děti s tělesným postiţením mnohem větší šance na integraci do běţných škol. Pomáhá jim překonávat obtíţe, které vyplývají z jejich postiţení a přispívá k jejich zdravotní, psychické a sociální rehabilitaci. Díky tomu se mohou lépe zapojit do ţivota společnosti.
61
SHRNUTÍ Pohybové a dorozumívací schopnosti jsou nezbytným předpokladem pro výchovu, vzdělávání, přípravu na budoucí povolání a pracovní a společenské zařazení dětí s postiţením. Proto jsem si pro svoji diplomovou práci vybrala téma - Vojtova metoda a její přínos pro integraci jedinců s postiţením. Tato práce je rozčleněna do čtyř kapitol. První kapitola se zabývá integrací (inkluzí) jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami, konkrétně pak ţáků s tělesným postiţením. Druhá kapitola je věnována Vojtově metodě reflexní lokomoce. Jsou zde popsány základní informace o této rehabilitaci. Třetí kapitola je zaměřena na kvalitu ţivota osob se zdravotním postiţením. Poslední kapitola je zaměřena na přínos Vojtovy metody pro integraci jedinců s postiţením. Jejím obsahem jsou kazuistiky konkrétních integrovaných ţáků.
SUMMARY Motion and communicative skills are a prerequisite for education, training , preparation for future employment and labor and social inclusion of children with disabilities. So I have to chose my diploma thesis topic - Vojta method and its benefits of integration of people with disabilities. This work is divided into four chapters. The first chapter deals with the integration ( inclusion ) of individuals with special needs , specifically children with disabilities. The second chapter is devoted to Vojta method of reflex locomotion. It describes basic information about the rehabilitation. The third chapter focuses on the quality of life of people with disabilities. The last chapter focuses on the benefits of Vojta method for integrating individuals with disabilities. It contains case studies of specific integrated pupils .
62
LITERATURA BÁRTLOVÁ, S. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 6. vyd. Praha: Grada, 2005. 188 s. ISBN 80-247-1197-4 BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ, M. et al. Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami III. 1. vyd. Brno: Paido, 2009. ISBN 978-80-7315-189-8. HÁJKOVÁ, V., STRNADOVÁ, I. Inkluzivní vzdělávání. Praha: Grada, 2010. 224 s. ISBN: 978-80-247-3070-7. JANÁČKOVÁ, L. Základy zdravotnické psychologie. 1. vyd. Praha: Triton, 2008. 100 s. ISBN-13: 978-80-7387-179-6 JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postiţením. 2. vyd. Praha, TRITON 2006. ISBN 80-7254-730-5 JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s těţkým a kombinovaným postiţením. 1. vyd. Praha, TRITON 2001. ISBN 80-7254-192-7. JESENSKÝ, J. Kontrapunkty integrace zdravotně postiţených. Praha, Karolinum 1995. ISBN 80-7067-981-6 KÁBELE, F. Rozvíjení hybnosti a řeči dětí s Dětskou mozkovou obrnou. 1. vyd. Praha, Státnické a evidenční vydavatelství 1986. KÁBELE, F. a kol. Somatopedie. 2. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1982. KUBÍČOVÁ, Z., KUBÍČE, J., Kompenzační a didaktické pomůcky pro děti a ţáky a tělesným postiţením v mateřské a základní škole. 1. vyd. Praha: Septima, 2001. 32 s. ISBN 80-7216-166-0. KUBÍČOVÁ, Z., BENONIOVÁ, M., HERRMANN, A. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele integrovaných ţáků. Praha: Pedagogické centrum, 2002. ISBN neuvedeno. KURIC, J. Ontogenetická psychologie. 1. vyd. Brno, CERM 2001. ISBN 80214-1844-3. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2. aktualizované vyd. Praha: Grada 2006. ISBN 80-247-1284-9
63
LANGMEIER, J. Vývojová psychologie pro dětské lékaře. 2. vyd. Praha, Avicenum 1991. ISBN 80-201-0098-7. LECHTA, V. Základy inkluzivní pedagogiky. Praha: Portál s.r.o., 2010. 440 s. ISBN 978-80-7367-679-7. LIBIGEROVÁ, E., MILLEROVÁ, H. Posuzování kvality ţivota v medicíně. Česká a slovenská psychiatrie, Praha: JEP 2001 MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál. 2008 MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 4.vyd. Praha: Portál, 2007. 143 s. ISBN: 978-80-7367-325-3 MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postiţených dětí. 3. vyd. Jinočany : H+H, 2001. 147 s. ISBN 80-86022-92-7. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál 2000. ISBN 807178-197-5 OPATŘILOVÁ, D. Analýza současného stavu inkluzivního vzdělávání v České republice u jedinců s tělesným postiţením v předškolním a základním vzdělávání. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5030-3. PAYNE, J. a kol. Kvalita ţivota a zdraví. Praha: Triton, 2005. 629 s. ISBN 807254-657-0. PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. Vyd. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0. PIPEKOVÁ, J.: Osoby s mentálním postiţením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, 2006. 208 s. ISBN 80-86633-40-3. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008. 322 s. ISBN 9788073674168. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol.
Speciální pedagogika. 2.
vydání. Olomouc: UP v Olomouci, 2006. ISBN 80-244-1475-9. RENOTIÉROVÁ, M. Základy speciální pedagogiky II. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 34 s. ISBN 8024410990. TROJAN, S. a kol. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. 2. vyd. Praha, Grada 2001. ISBN 80-2470-031-X.
64
TROJAN, S., DRUGA, R. Centrální mechanismy řízení motoriky. 1. vyd. Praha, Avicenum 1986. VAĎUROVÁ, H. Sociální aspekty kvality ţivota v onkologii. 1. vyd. Brno: MDS, 2006. s. 148. ISBN 80-86633-60-8 VAĎUROVÁ, H., MÜHLPACHR, P. Kvalita ţivota (Teoretická a metodologická východiska). Brno: PdF MU 2005. ISBN 80-210-3754-7. VALENTA, M. A KOL.: Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 322 s. ISBN 80-244-0698-5. VALENTA, M., MULLER, O.: Psychopedie. Praha: Parta, s.r.o., 2003. 439 s. ISBN 80-7320-063-5. VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní (školní) speciální pedagogika. Základy, teorie, praxe. MSD, spol. s.r.o. Brno: 2003. ISBN 80-214-2359-5. VÍTKOVÁ, M.: Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. VÍTKOVÁ, M., OPATŘILOVÁ, D. Inkluzivní vzdělávání ţáků se zdravotním postiţením v základní škole. Brno: Paido, 2011. 80 s. ISBN 978-80-7315-215-4. VÍTKOVÁ, M. Somatické aspekty. 2. vyd. Brno, Paido 2006. ISBN 80-7315134-0 VOJTA, V. Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku. 1. vyd. Praha, Grada a Avicenum 1993. ISBN 80-85424-98-3. VOJTA, V., PETERS, A. Vojtův princip. 1. vyd. Praha, Grada 1995. ISBN 807169-004-X. VOKURKA, M., HUGO, J. Praktický slovník medicíny. 5.vyd. Praha, Maxdorf 1998. ISBN 80-85800-81-0. VOTAVA, J. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postiţením. 1. vyd., Praha: Karolinum, 2003. 207 s. ISBN 80-246-0708-5. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3. vyd. Praha, Portál 2003. ISBN 807178-740-X.
65
INTERNETOVÉ ZDROJE Internetové stránky Prof.MUDr. Václav Vojta (dětský neurolog) [online]. Dostupný na: < http://www.rl-corpus.cz/prof_Vojta.htm> Internetové stránky Vojtova metoda (Vojtův princip) [online]. Dostupný na: < http://www.rl-corpus.cz/> KULA, L. Kvalita ţivota mladistvých a mladých dospělých [online]. Brno, 2006. 188 s. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Dostupné z WWW:
. Legislativní dokumenty: Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) ISBN 978-7208-627-6. Vyhláška MŠMT č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních. ISBN 978-80-7208-6. Vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. ISBN 978-80-7208-6. Bílá kniha [online]. MŠMT ČR, Dostupný na World Wide Web: Listina základních práv a svobod ČR [online]. Česká národní rada. Dostupná na World Wide Web: Národní akční plán inkluzívního vzdělávání [online]. MŠMT ČR, Dostupný na World
Wide
Web:
inkluzivniho-vzdelavani> Úmluva o právech dítěte [online]. OSN. Dostupná na World Wide Web: Vyhláška č. 147/2011 Sb. se kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb. [online]. MŠMT
ČR,
Dostupný
na
World
Wide
Web:
66
Vyhláška č. 116/2011 Sb. [online]. MŠMT ČR, Dostupný na World Wide Web: Zákon č. 563/2004 Sb. [online]. MŠMT ČR, Dostupný na World Wide Web: Zákon č. 563/2004Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů
[online].
MŠMT
ČR,
Dostupný
na
World
Wide
Web:
Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách [online]. MPSV ČR, Dostupný na World Wide Web: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf
67
PŘÍLOHA Obrázky doplňující kapitolu Vojtova metoda reflexní lokomoce
68
Obr. 1: Výchozí postavení reflexního plazení
Obr. 2: Pohyb při reflexním plazení
Obr. 3: Výchozí poloha reflexního otáčení a umístění hrudní zóny
Obr. 4: Výchozí poloha druhé fáze reflexního otáčení a spoušťové zóny na přední straně trupu
Obr. 5: Výchozí poloha druhé fáze reflexního otáčení a spoušťové zóny na zadní straně trupu
