Příručka pro integraci

Příručka pro integraci

žen z tradičních muslimských komunit žijících v České republice a jejich uplatnění na trhu práce

Zkušenosti z projektu Selma Muhič Dizdarevič

Příručka pro integraci žen z tradičních muslimských komunit žijících v České republice a jejich uplatnění na trhu práce

Zkušenosti z projektu

Selma Muhič Dizdarevič

© Selma Muhič Dizdarevič, 2015 © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, 2015 ISBN: 978-80-87398-71-5

Úvod1 Česká republika se podobně jako ostatní země Evropské unie stává domovem rostoucího počtu cizinců, jejichž přítomnost spoluvytváří novou, vícekulturní identitu jak země, tak celého evropského světadílu. Integrační snahy zemí však často vplouvají do problematických vod a nabyté zkušenosti se tak reflektují v  měnících se integračních politikách zemí. Tento vývoj je patrný i v České republice. Poté, co se v  některých evropských státech upustilo od multikulturní integrace zaměřené především na etnické skupiny a umožňující bezbřehý vývoj kulturních specifik, jedná se dnes v  rámci takzvané integrace občanské. Nově je více pozornosti věnováno především jednotlivcům a usiluje se zejména o celkovou koexistenci většin a menšin ve sdíleném společenském prostoru. V složitém procesu integrace cizinců do hostitelské společnosti lze nalézt jednu skupinu, která je v této situaci nejohroženější sociálním vyloučením a která je zároveň předmětem této publikace. Řeč je o ženách – imigrantkách, konkrétně o ženách z tradičních muslimských rodin, a to v kontextu jejich postavení na pracovním trhu, jakožto jednoho z hlavních indikátorů stupně integrace osob do majoritní české společnosti. Publikace, kterou právě držíte v  ruce, prezentuje poznatky získané z  projektu „Podpora zaměstnanosti a samostatné výdělečné činnosti žen z tradičních muslimských komunit žijících v ČR“, realizovaného v letech 2012–2015 Poradnou pro integraci o.s. ve spolupráci s Gender Studies, o.p.s. a Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Cílem projektu bylo poskytnutí asistence nezaměstnaným cizinkám-muslimkám při jejich vstupu na pracovní trh včetně pracovně-právního poradenství a mimo jiné také získat cenné informace o jejich výchozích pozicích a představách, zkušenostech, či motivacích pracovat. Řada osvětových aktivit byla také zaměřena směrem k  zaměstnavatelům. Přestože byl v rámci dále blíže popsaných klíčových aktivit navázán kontakt s cílovou skupinou projektu a v  závěru publikace jsou prezentována jistá doporučení vycházející z  této tříleté spolu-

1 Na tvorbě Příručky se z velké části podílela Romana Březovská.

3

práce, realizátorky projektu si jsou vědomé jeho omezené výpovědní hodnoty. Důvodem je především relativně krátkodobé trvání projektu, jeho úzké zaměření na cizinky-muslimky pouze ze  dvou vybraných českých regionů a v  neposlední řadě i náročnost vyplývající z nemožnosti navázat na dřívější poznatky z  této dosud neprobádané oblasti. Kromě poskytnutí návrhů na zlepšení integračních opatření a částečného odkrytí příběhů cizinekmuslimek je proto také jedním z hlavních záměrů tohoto projektu inspirovat ostatní ve snaze navázat na něj, pokusit se vyhnout zjištěným překážkám, a dál hledat odpovědi na otázky v této čím dál aktuálnější oblasti integrační politiky.

Zdůvodnění projektu neboli proč je toto téma důležité Jak již bylo výše zmíněné, azylantky a imigrantky ze třetích zemí patří při vstupu na trh práce mezi znevýhodněnou skupinu. Z jakých důvodů se tak děje? Tato cílová skupina musí především překonávat jazykovou bariéru, poznat a přizpůsobit se novému sociokulturnímu prostředí, a to často bez možnosti navázat na sociální síť rodiny či přátel, kteří jsou při získání zaměstnání nebo při zahájení vlastní výdělečné činnosti důležitým aspektem. Situace je o to složitější, že cizinky také velmi často nedisponují dostatečnými znalostmi o fungování trhu práce v hostitelské zemi, chybí jim základní povědomí o fungování sociálního systému, nevědí o možnosti evidence na úřadu práce, neznají způsoby vyhledávání zaměstnání (internetové portály, kontakty na zaměstnavatele), standardní postupy při oslovování zaměstnavatelů (například napsání životopisu, motivačního dopisu) nebo často nemůžou potenciálnímu zaměstnavateli doložit svou kvalifikaci nebo vzdělání (nemají nostrifikaci nebo potřebné doklady).

Jaká je realita v České republice? Ženy čelí diskriminaci na pracovním trhu, přestože zákon garantuje ženám a mužům rovné příležitosti v pracovním uplatnění. Ženy mají v průměru o 25 % nižší příjmy, častěji se setkávají s diskriminačními otázkami, jsou častějším cílem sexuálního obtěžování na pracovišti a jsou méně zastoupeny ve vyšších pozicích (Poradna pro integraci, 2013). Cizinci a cizinky si obtížněji hledají práci a i v případě, že ji seženou, mají často horší pracovní a platové podmínky než čeští zaměstnanci. Přístup zaměstnavatelů k  cizincům je často opředen předsudky a stereotypním vnímáním. Náboženské vyznání v případě muslimek může být vnímáno jako překážka ve výkonu povolání bez předchozí zkušenosti. Zaměstnavatelé jsou často ovlivněni mediálním obrazem muslimek, který je znázorňuje velmi stereotypně. Nerovné příležitosti žen a mužů na pracovním trhu společně s nedostatečnými možnostmi skloubení pracovního a osobního života se týkají všech občanů a občanek, v případě ženy migrantky z muslimské komunity se nerovné zacházení ještě násobí (Ibid). Vzhledem k  určité nezaměstnanosti ve vybraných krajích (Ústecký a Středočeský) a nízkému počtu volných pracovních míst2 je šance pro cizinky získat zaměstnání bez dodatečné podpory (ať se jedná o jazykové vzdělání, rekvalifikace nebo poradenství) mizivá. Poskytnutí podpůrných aktivit je proto klíčové pro zvýšení jejich kvalifikace, zlepšení jejich pozice při vstupu na trh práce, a s tím související proces jejich vlastní integrace. Uvážíme-li, že tyto cizinky, často cizinky-matky, jsou muslimkami, dostává celá záležitost

2 Například v březnu 2011 bylo v Ústeckém kraji k dispozici jenom 2 360 volných míst, celkový počet uchazečů o zaměstnání včetně cizinců byl přitom 60 902 (Poradna pro integraci, 2011).

4

širší rozměr. Nabízí se tak znovu otázka, co je důvodem, který způsobuje tento znatelný rozdíl v  zaměstnanosti – diskriminující přístup majoritní společnosti, kultura, náboženství, nedostatečné vzdělání, nebo něco jiného? Lze tyto překážky bránící cizinkám-muslimkám v  zapojení se do ekonomické aktivity české společnosti v  rámci projektu identifikovat a odstranit za pomocí integračních opatření? Jakých konkrétně?

Struktura a cíl Příručky V úvodní části Příručky pro integraci žen z tradičních muslimských komunit žijících v České republice a jejich uplatnění na trhu práce je blíže stručně přiblížen integrační proces muslimů v Čechách společně s jeho zasazením do historického kontextu. Obsah Příručky jako takové je následně rozdělen do tří hlavních kapitol. V  její první části je zmapovaná situace žen z muslimských komunit na trhu práce v  šesti evropských zemích: v  Rakousku, Belgii, Francii, Německu, Švédsku a ve Velké Británii. Na základě poznatků z  těchto zemí a  výstupů realizovaného  projektu jsou poté na konci Příručky uvedeny příklady dobré praxe a další návrhy vyplývající jako doporučení pro integrační postupy v České republice. Ve druhé části Příručky je projekt (v jehož rámci tato publikace a realizovaný výzkum vznikly) stručně představen a poté se navazující část již věnuje samotnému výzkumu a spolupráci s cílovou skupinou. Pomocí polostrukturovaných dotazníků, které byly zodpovězeny respondentkami, výzkum zmapoval vstupní a výstupní postoje cílové skupiny jak k projektu, tak k průběhu podpory, které se jim v průběhu projektu dostávalo. Respondentky se také měly možnost zaměřit na reakci okolí (své manžele, komunity) a dalších subjektů (například zaměstnavatelů), které sledovaly úspěšnou nebo občas méně úspěšnou integraci žen na trh práce. Byl zde vytvořen i prostor k  tomu, aby se respondentky vyjádřily například k  dopadům systémového nastavení na jejich snahy o integraci, stejně tak jako k míře předsudků či rasismu české společnosti, které v rámci projektu pociťovaly. V této části také samy zhodnotily efektivnost podpory, která jim byla během projektu poskytnuta. Vedle dotazníků byla použita i metoda River of Life umožňující respondentkám vylíčit průběh vlastních životů, a tímto způsobem reflektovat své silné stránky i problematické okamžiky, které je v procesu integrace ovlivnily. V návaznosti na dva předchozí výstupy jsou zformulována doporučení pro integraci cílové skupiny na český trh práce. Tato třetí část reflektuje dobrou praxi ze zahraničí, zkušenosti z realizace projektu i systémové nastavení v České republice. Příručkou nabyté informace mohou být zohledněny tvůrci politik, úřadem práce, neziskovým sektorem, i zainteresovanými osobami při formulování budoucích integračních opatření naší země či jako odrazový můstek pro jakékoliv jiné snahy o zlepšení integrační politiky České republiky a s tím související sladění zájmů muslimek imigrantek, pracovního trhu a většinové společnosti. Jak již bylo zmíněno, cílem projektu není jen poskytnout přehled základních parametrů integračních politik vybraných zemí, ale také nahlédnout do zázemí cizinek-muslimek, jejich výchozích pozic, zkušeností a jejich motivací najít si za pomoci projektu své místo na trhu práce. Vzhledem k  tomu, že proces integrace není procesem jednostranným, právě tato druhá část příručky vychází z  praxe a představuje možnost lépe pochopit reálnou situaci. Dlouhodobým a klíčovým cílem projektu je tak přispět k vyjasnění některých nejasností plynoucích z kulturních a náboženských rozdílů a k vyvrácení ve společnosti zažitých mýtů.

5

Zasazení problematiky do kontextu Integrace cizinců do české společnosti zblízka Aktualizovaná Koncepce integrace cizinců na území České republiky – Společné soužití přijatá v roce 2011 definuje postup České republiky v této oblasti do budoucna a reaguje na vývoj, nové trendy a aktuální potřeby v souvislosti s integrací cizinců i cizineckou problematikou obecně. V tomto kontextu jsou cizinci chápáni jako občané zemí mimo členských států Evropské unie, kteří pobývají v České republice legálně. Nová koncepce reflektuje skutečnost, že úspěšnost integrace přímo podmiňuje prospěšnost a efektivitu migrace a cílem integrační aktivity je dosažení oboustranně přínosného a bezproblémového soužití nově příchozích a místního obyvatelstva. Od roku 2008 je koordinační a realizační role týkající se integrace cizinců převedena na Ministerstvo vnitra České republiky. Vedle Ministerstva vnitra, jím spravovanými regionálními Centry na podporu integrace cizinců a dalších ministerstev České republiky jsou na národní úrovni klíčovými partnery státní správy především nestátní neziskové organizace, lokální a regionální samosprávy a akademická sféra. Nutnost zapojení řady institucí značí fakt, že integrace cizinců je komplexní problematikou tvořící nedílnou součást legální migrační politiky. Zásadním cílem všech aktivit integrační politiky je předcházet vytváření uzavřených komunit imigrantů, společenské izolaci a sociálnímu vyloučení cizinců, tedy zachování sociální soudržnosti a harmonické nekonfliktní soužití všech obyvatel země (Azyl, migrace a integrace, 2013). Za cílená specifická opatření mající sloužit jako klíčové předpoklady úspěšné integrace cizinců v ČR byly označeny: – znalost českého jazyka; – ekonomická soběstačnost cizince; – orientace cizince ve společnosti; – vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti (Ibid).

Stručný vznik a vývoj muslimské obce v České republice České země se vzhledem ke své zeměpisné poloze a historickému vývoji nedostaly do trvalejšího přímého styku s islámskou civilizací, a tak lze říci, že se muslimové začali usazovat na našem území až po okupaci a anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Další imigranti poté přicházeli zejména ze studijních důvodů z  Kosova, z  Albánie a ze Sovětského svazu. Dnešní česká komunita se však zrodila převážně z  vysokoškolských studentů a techniků, kteří přijížděli do socialistického Československa v  rámci studijních a výměnných pobytů (Bečka, Mendel, 1998). Co se týče muslimské organizace, tak největší náboženská skupina Ústředí muslimských obcí, považována ostatními organizacemi za autoritu, byla uznána až v  roce 2004. Vedle této organizace existují v  zemi další uskupení, například Všeobecný svaz muslimských studentů, Muslimská unie, Liga českých muslimů 6 nebo Islámský svaz – klub přátel islámské kultury. Vedle čistě náboženských sdružení existují i sdružení osob podle národnosti, mimo jiné například Arabské kulturní fórum nebo Libanonský klub. Samotný důvod imigrace do země se časem měnil – zatímco během socia-

6

lismu přicházel do Československa především malý počet vysokoškolských studentů, po roce 1990 přicházejí do země obchodníci a podnikatelé a také lidé opouštějící země původu z důvodu nepříznivé politické situace (Topinka, 2007: 39–45). Dnes není přesný počet muslimů v České republice známý, na základě odhadu provedeném v roce 2005 podle statistických výpočtů v rámci projektu Integračního procesu muslimů se však hovoří o počtu 11 235 osob (Ibid: 48). Jiné zdroje uvádí údaje pohybující se okolo počtu 20 000 muslimů (Schneider, 2007: 132), i tak však představující nepatrný zlomek populace. Již výše zmíněný projekt nám poskytuje také představu o zemích původu cizinců muslimů. V roce 2005 pocházelo více než 62,6 % muslimů ze subcivilizace turkické sunnitské a 28,6 % muslimů ze subcivilizace arabské sunnitské, z  nichž 16 % pocházelo z  Afriky. Okrajově jsou zastoupeny další tři subcivilizace – indoárijská sunnitská s  6,3 %, perská šíitská s  1,8 % a indomalajská sunnitská s  0,7 % (Topinka, 2007: 47–49).

Integrace muslimů a muslimek v České republice Co se týče obecně muslimů, tak lze říci, že tato skupina je dobře integrována do většinové společnosti a celkově je otevřena veřejnosti. V porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie je to především v důsledku jejich vyššího vzdělání, s tím souvisejícím lepším socioekonomickým postavením a v neposlední řadě i díky celkově nižšímu počtu muslimů v zemi. Značná heterogenita a fragmentace muslimů dle jejich kulturních, národnostních a náboženskýc linií je také jedním z důvodů, proč se muslimské komunity, pokud je možné vůbec tento termín použít, neuzavírají před majoritní společností a nevznikají tak například územní enklávy, muslimská ghetta nebo jiné integrační problémy známé například ze zemí západní Evropy (Heřmanová et Faryadová, 2012: 119–120). Avšak, jak již bylo nastíněno, jediným výrazným rozdílem oproti ostatním obyvatelům České republiky a ostatním cizincům je právě důvod vzniku této Příručky, a to výrazně nižší zaměstnanost cizinek muslimek (Ibid). Cizinky muslimky jsou označovány za menšinu v  menšině a mohou se tak stát potenciální obětí diskriminace na pracovním trhu na více frontách – jako cizinky v  rámci majoritní domácí společnosti, jako muslimky ve vlastní komunitě; dle určitých feministických teorií i jako ženy v  celkově patriarchálně laděném systému.3 Vzhledem k rostoucímu počtu muslimek imigrantek v české společnosti nabývá tato otázka na aktuálnosti a žádá jisté snahy o vysvětlení a pochopení situace. Dříve než však představíme realizovaný projekt a jeho závěry, podívejme se, kteří autoři a autorky se zabývali podobným tématem, a díky kterým je tak možné uchopit problematiku v  širším, i evropském, kontextu. V  českém prostředí je imigrační politice obecně věnován značný prostor. Tématem se například zabývaly Danica Schebelle a Milada Horáková4 (2012) ve své publikaci „Bariéry integračního procesu reflexí cizinců z třetích zemí“, opět Milada Horáková (2009) v dokumentu „Umíme využívat pracovní potenciál cizinců?“ nebo kolektiv autorů ze tří neziskových organizací v publikaci „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce v ČR a ve vybraných zemích EU“ (Čižinský et al., 2014). Snad poprvé je problematika genderu zobrazena v projektu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR „Analýza přístupu žen imigrantek a mužů imigrantů ke vzdělání a na trh práce ČR“ (MPSV ČR, 2007). Téma integrace v souvislosti s muslimskými menšinami je v posledních letech ještě přitažlivější. Vůbec první výzkumná 7 zpráva tohoto charakteru „Integrační proces muslimů v  České republice – pilotní projekt“ byla vedena Danielem Topinkou (2007) na základě objednávky Ministerstva vnitra České republiky a prezentuje nejvýznamnější milníky a fakta, z nichž do jisté míry vychází práce 3 Koncept pojednávající o vícenásobné diskriminaci (například z důvodu pohlaví, rasy, věku) je hlavním tématem tzv. intersectional feminism. 4 Mgr. Milada Horáková se dlouhodobě zajímá o fenomén integrace cizinců ze třetích zemí v České republice. Její publikace na dané téma jsou ke stažení na stránkách Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (www.vupsv.cz).

7

následující. Eva Heřmanová a Kateřina Faryadová (2012) srovnávají například ve svém příspěvku „Efektivnost integrace muslimských minorit v zemích EU (se zaměřením na situaci v Česku)“ integrační politiky vybraných zemí Evropské unie, z užšího, bezpečnostního úhlu pohledu je pojata práce Michaela Murada (2009) nesoucí název „Bezpečnostní aspekty irácké migrace do České republiky“. Dokument zaměřený na integraci cizinek-muslimek na pracovní trh však u nás dosud chyběl. V rámci Evropské unie a OECD je mnoho projektů už dlouhodobě věnováno integračnímu procesu muslimů se zaměřením na diskriminaci a islamofobii i na samostatnou genderovou problematiku na trhu práce v kontextu náboženství (viz například European, 2006;. Kofman, 2003). Mezi významné studie psané na toto téma tak patří například „Immigrant, Muslim, Female: Triple Paralysis“ (Dyke et James, 2009) nebo studie „Identifying Barriers to Muslim Integration in France“ (Adida, Laitin et Valfort, 2010). Téma diskriminace cizinek muslimek na trhu práce v  Evropské unii je také častým tématem novinových reportáží, především ve Velké Británii a ve Francii.

8

8

1. Integrace ve vybraných zemích Evropské unie (EU) s ohledem na uplatnění cílové skupiny žen z tradičních muslimských rodin na Trhu práce V procesu integrace cizinců do hostitelské společnosti nalezneme jednu skupinu v této situaci nejohroženější, a to ženy – imigrantky. Právě tato skupina, konkrétně ženy z  tradičních muslimských rodin, bude tématem, které nás bude zajímat nejvíce a na které se v této publikaci blíže zaměříme. Pro lepší uchopení souvislostí nás jako červená nit budou také provázet popisy integračních politik vybraných států Evropské unie včetně té realizované v České republice. Detailněji se tak budeme zajímat o jeden z hlavních indikátorů stupně integrace těchto osob - o jejich postavení na pracovním trhu. Jak je známo, občanská integrace není procesem jednostranným. Vedle faktických integračních politik zemí Evropské unie mající s  integrací dlouhodobější zkušenost a té české budeme tedy také pracovat s výpověďmi cizinek-muslimek žijících v České republice. Jejich odpovědi společně s  přehledem základních parametrů integračních politik ve vybraných zemích mají za cíl předložit statistické údaje týkající se migrantů z řad muslimů a muslimek, popsat situaci migrantů na místním trhu práce, a na konec i umožnit náhled do zázemí cizinek-muslimek, jejich výchozích pozic, zkušeností a jejich motivací najít si místo na trhu práce. Jak již bylo zmíněno výše, získané informace... mohou být zohledněny tvůrci politik, úřady práce, neziskovým sektorem a zainteresovanými osobami při formulování budoucích integračních opatření naší země či jako odrazový můstek pro jakékoliv jiné snahy o zlepšení integrační politiky České republiky a sladění zájmů muslimek imigrantek, pracovního trhu a většinové společnosti.

1.1 Cizinci a Evropská unie Dle dat z Eurostatu (Kotzeva, 2013) je Evropská unie se svými 503 miliony obyvatel domovem pro stále rostoucí počet cizinců – k lednu 2012 zde našlo sídlo více než 34,3 milionů cizinců tvořící 6,8 % její populace. Z těchto cizinců bylo 13,6 milionů 9 (2,7 %) obyvatel občany jiného státu Evropské unie, většina, celkem 20,7 milionů obyvatel (4,1 %), byla občany pocházejícími ze zemí mimo Unii z tzv. třetích zemí:

9

Graf č. 1: Složení obyvatel Evropské unie (2012)

Zdroj: Kotzeva, 2013: 44

K  lednu 2012 žilo nejvíce cizinců v  Německu (7,4 milionů), Španělsku (5,6 milionů), Itálii (4,8 milionů), ve Velké Británii (4,8 milionů) a ve Francii (3,9 milionů). V těchto pěti zemích tak najdeme 77,1 % všech cizinců žijících v Evropské unii (celkově ve výše uvedených pěti zemích žije 62,9 % obyvatel Unie).

V poměru k občanům státu najdeme nejvíce cizinců v Lucembursku – cizinci zde tvoří 43 % populace. Mezi další země s vysokým procentuálním zastoupením cizinců (nad 10 %) patří například Kypr (20 %), Lotyšsko (16,3 %), Estonsko (15,7 %), Španělsko (12 %), Rakousko (11,2 %), Belgie (11 %) nebo Irsko (10,6 %). Ve většině zemí Evropské unie pocházejí cizinci ze států, které nejsou členy Evropské unie. Tento fakt ale neplatí v Lucembursku, Irsku, Belgii, Slovensku, na Kypru, nebo v Maďarsku a Nizozemí (Kotzeva, 2013). Níže uvedené grafy č. 2 a 3 dále blíže znázorňují procentuální zastoupení cizinců v Evropské unii. Graf č. 2: Procentuální zastoupení cizinců v jednotlivých zemích Evropské unie (2012)

Zdroj: Kotzeva, 2013: 44

10

Graf č. 3: Procentuální rozdělení cizinců žijících v Evropské unii dle regionu, z kterého pochází (2012) Země narození je dalším indikátorem značícím původ obyvatel. K  lednu 2012 se přes 33 milionů lidí žijících v EU narodilo mimo Unii a 17,2 milionů lidí se narodilo v  jiném členském státě, než je jeho vlastní. Pouze v  Lucembursku, Irsku, Maďarsku a Slovensku se narodilo více cizinců Zdroj: Kotzeva, 2013: 45 než v  jiných členských zemích Evropské unie, v ostatních zemích převažovali cizinci narození ve třetích zemích. Co se týče zdrojových zemí cizinců, tak jak můžeme vidět v grafu č. 4, v roce 2012 většina cizinců žijících v Evropské unii pocházela z Rumunska, Turecka a Maroka. Zajímavostí jistě je, že značná část cizinců stejné národnosti se vždy usazuje v jedné nebo ve dvou určitých zemích – dle Eurostatu si 78 % Rumunů žijících v jiné zemi Evropské unie vybralo za nový domov Itálii (42 %) a Španělsko (36 %), v Německu najdeme zase většinu (75 %) tureckých občanů žijících v EU a ve Španělsku, Francii a Itálii sídlí největší počet Maročanů (88 %). Graf č. 4: Státní příslušnost cizinců v Evropské unii a jejich počet (2012)

Zdroj: Kotzeva, 2013: 46 V této části je nezbytné upozornit na skutečnost, že samotná definice „cizinců“ není jednoznačná, v rámci EU totiž neexistuje jednotný statistický systém klasifikace cizinců. Země si na základě vlastní politické reality a sociálního cítění vytvořily definice konceptů – některé země tak už po naturalizaci cizince nesledují, některé naopak sledují statistiky osob s  občanstvím, pokud je aspoň jeden rodič cizinec či narozen mimo daný stát. Jednotlivé

11

evropské země mají rozdílné historické zkušenosti s migrací obyvatel. Pro část zemí je imigrace novým fenoménem, pro ty s koloniální minulostí jsou procesy imigrace a integrace dobře známé. Rozdíly existují i nejen co se týče přístupu evropských zemí k migrantům, ale také s ohledem na samotné migranty. Ti mají například jak rozdílné motivy pro emigraci, tak jiné kulturní a sociální zázemí, či jisté důvody, které je donutily či přiměly (ne)dobrovolně opustit zemi. Každý migrant má také jinou představu o délce pobytu ve své nové domovině. Pro další statistické účely je také nutné říci, že v rámci Evropské unie žijí i nelegální imigranti; v roce 2008 se počet těchto migrantů odhadoval na 1,9 až 3,8 milionů (Morehouse et Blomfield, 2011: 6).5

Evropská integrační politika Státy odráží ve svých integračních politikách pravidla migrační politiky, hospodářské potřeby země a postoje většinové společnosti. Cílem integrační politiky je „podpořit proces začleňování přistěhovalectví – jako jednotlivců či skupin – do hostitelských společností“, tento proces se ale týká citlivých otázek národní identity, a jsou to právě tyto odlišné národní zájmy, které zásadně brání nalezení shody v oblasti legální migrace na evropské úrovni a celkové harmonizaci evropské legislativy týkající se integrace. Úspěchy a zejména neúspěchy integrační politiky některých států na konci 20. století se ovšem promítly do celého evropského prostoru a brzy se zjistilo, že výzvy spojené s  integrací migrantů jsou společné pro celou EU. Členské státy tak jsou Evropskou unií podporovány v zavádění alespoň společných principů integrační politiky, ačkoliv to jsou pořád jednotlivé státy, které přebírají za integrační procesy plnou odpovědnost. Nadnárodní rámec integrační politiky EU z roku 2003 vysvětluje integraci jako „oboustranný proces založený na vzájemných právech a odpovídajících povinnostech oprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v hostitelských společnostech, který předpokládá plné začlenění cizince.“ Tento způsob chápání integrace implikuje vyváženost práv a povinností, kde na jedné straně stojí odpovědnost hostitelské společnosti zajistit, aby byla ustanovena formální práva cizinců takovým způsobem, že jednotlivec má možnost účastnit se jejího hospodářského, sociálního, kulturního a občanského života, a kde na oplátku migranti respektují základní normy a hodnoty společnosti a aktivně se podílejí na integračním procesu, a to bez nutnosti vzdát se vlastní identity (Valentová, 2012: 23).

Od migrační politiky k integrační politice Migrační politika, jež předcházela té integrační, byla vynucena především s ohledem na bezpečnostní otázky, kdy se po rozpadu Sovětského svazu západní Evropa otevřela migrantům z východu. Již v té době členské státy Evropského společenství začaly uplatňovat zásadu „přednosti Společenství“, která říká, že žádosti o zaměstnání občanů třetích zemí mají být posuzovány jen tehdy, když pracovní místo nemůže být obsazeno občanem hostitelského státu, občanem jiného členského státu EU nebo usazeným občanem třetí země (Baršová citována in Valentová, 2007: 15).

5 V době vydání Příručky byl dostupný pouze oficiální údaj z roku 2008.

12

Amsterodamská smlouva platící od roku 1999 se dále blíže věnovala tématu migrační politiky, je to ale až Lisabonská smlouva z  roku 2009, která posílila role orgánů EU při tvorbě politik legální migrace, upravuje politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, a která je dnes aktuální. Jak uvádí publikace Sdružení pro integraci a imigraci, „s postupující evropskou integrací národní státy svolily ke svěření části svých svrchovaných pravomocí v oblasti migrační a azylové politiky orgánům EU, prvotní motivací pro ně však byla ochrana území před vnějšími hrozbami, nikoli otázky migrantů“ (Valentová, 2012: 16). Společné azylové a integrační politice EU začala být věnována větší pozornost až od roku 1999, kdy bylo na summitu ve finském Tampere rozhodnuto o zavedení společného azylového řízení a o přiznání stejného zacházení všem lidem, kterým byl v EU udělen azyl. Jinak řečeno, cizincům legálně pobývajícím na území členských států měla být na základě Tamperského programu zajištěna srovnatelná práva a povinnosti, jakých užívají občané EU. Cílem Tamperského programu tak bylo vytvoření z EU prostor svobody, bezpečnosti a práva (Program z Tampere, 2003). V roce 2004 byly v Haagu dále přijaty Společné základní principy politiky integrace přistěhovalců v Evropské unii, které na tamperská jednání navazují. Pro následující období let 2005-2010 považoval Haagský program za klíčové boj proti terorismu a neregulérní migraci (při plném zachování základních práv) vytvoření společného azylového systému, zlepšení přístupu k  soudům, praktickou policejní a justiční spolupráci, sbližování právních předpisů, tvorbu společných politik a nutnou spolupráci se třetími zeměmi (Bijl, Verweij, 2012). Na základě Společných základních principů politiky integrace přistěhovalců v Evropské unii je integrace formálně uznána jako oboustranný proces zahrnující mimo jiné otázky zaměstnání, vzdělávání, politické participace, respektu práva a mezikulturního dialogu. Tento průřezový dokument společně s Akčním plánem k Haagskému programu tak poskytuje rámec pro utváření, realizaci a pozdější hodnocení integrační politiky a poukazuje na důležitost jejich propojení a rozvoje v  rámci Evropské unie, a to jak na úrovni národní, regionální, tak místní. Na základě Společného programu pro integraci – Rámci pro integraci státních příslušníků třetích zemí v Evropské unii vznikla i celá řada nástrojů majících za cíl podpořit národní politiky integrace a také vznikl finanční mechanizmus v  podobě Evropského integračního fondu, který přispěl k  rozvoji integračních opatření v  letech 2007–2013. Evropská integrační politika byla dále zkonkretizována v roce 2009 Stockholmským programem a Strategií Evropa 2020, ve které je jedním z  nejvýznamnějších cílů zvýšit zaměstnanost osob ve věku 20–64 let v  Evropské unii na 75 %. Důležitou skutečností pro nás je, že jako jedna cesta jak tohoto cíle dosáhnout je uvedeno i zlepšení integrace legálních migrantů. Na Stockholmský program navázala Deklarace ze Zaragozy z roku 2010. Ta uvádí indikátory integrace přijaté Radou pro spravedlnost a vnitřní věci pro členské státy EU. Dle Deklarace existují čtyři oblasti integrační politiky, z nichž každá obsahuje klíčové indikátory:

13

Tabulka č. 1: Přehled klíčových údajů z Deklarace ze Zaragozy

Zdroj: Zaragoza Declaration, 2010 V červenci 2011 Evropská komise předložila Evropskou agendu pro integraci migrantů pocházejících ze zemí mimo Evropskou unii, ve které zdůraznila roli lokálních aktérů a soustředila se více na úvahu o tom, jak země původu ovlivňuje proces integrace. Země EU se shodly, že hlavními problémy zůstávají či nově jsou: 1. vysoká míra nezaměstnanosti migrantů, zejména migrantek; 2. vysoká míra „překvalifikovanosti“ migrantů; 3. vysoké riziko sociálního vyloučení migrantů;

14

4. rozdíly v dosaženém vzdělání migrantů a celkové populace; 5. obavy veřejnosti z nedostatečné integrace migrantů. Součásti zmíněné Agendy je vytvoření tzv. toolboxu, z něhož si národní orgány budou moci vybrat opatření, u kterých je největší pravděpodobnost, že se ukážou jako účinná v místním kontextu, a která se budou nejlépe hodit pro jednotlivé cíle integrace. Pozornost je tak zaměřena na kroky podporující ekonomickou, sociální, kulturní a politickou spoluúčast migrantů na lokální úrovni. Některé země, například Rakousko nebo Dánsko, tak zavedly povinné kurzy, aby se cizinci naučili místní jazyk a seznámili se s místní kulturou. V celé EU a také v zámoří tak došlo ke změně od tzv. multikulturní integrace k tzv. integraci občanské. První uvedená integrace byla zaměřena na etnické skupiny a umožňovala bezbřehý vývoj kulturních specifik, zatímco druhý způsob integrace se zaměřuje na jednotlivce a usiluje o koexistenci ve sdíleném společenském prostoru. Celkem vzato, byly to zejména bezpečnostní a ekonomické motivy společně s nerůžovými demografickými vyhlídkami, co donutilo země Evropské unie spolupracovat na tématech týkajících se imigrační politiky. Národní zájmy však i nadále zabraňují harmonizaci pravidel, ke kterým zatím došlo jen ve vztahu k specificky vymezené skupině pracovních migrantů. V posledních letech členské státy nově uznaly i důležitost integrace cizinců pro svůj ekonomický, sociální a kulturní rozvoj a také pro samotnou chuť migrantů integrovat se. Z tohoto důvodu se proto začaly zkoumat socio-kulturní faktory integrace (například zkušenost s diskriminací, osobní vnímání integrace ze strany migrantů, zapojení se do komunity, kontakt s  neziskovým sektorem), neboť právě tato „měkká data“, na rozdíl od tzv. „tvrdých dat“ pocházejících z výzkumu trhu práce a vzdělávací politiky, často chybí. Důležitou funkci má v této situaci zmiňovaný neziskový sektor sloužící jako tzv. gatekeeper integrace – poskytuje cizincům například pomoc, orientaci a poradenství.

1.2 Přehled nejdůležitějších směrnic EU v oblasti legální migrace Z důvodů zachování sociální soudržnosti v evropských společnostech, rozvoje evropských ekonomik a dodržení mezinárodních závazků členskými zeměmi EU došlo k dílčím úpravám politiky legální migrace a státy alespoň částečně pomocí směrnic harmonizovaly podmínky vstupu a pobytu specificky vymezených kategorií migrantů. Dle Baršové se směrnice rozdělují do dvou skupin: 1) normy prvotní regulace ekonomické migrace – jedná se o cílenou regulaci přístupu určité vymezené kategorie pracovníků ze třetích zemí na pracovní trhy EU; z  ekonomických důvodů se tyto úpravy dotýkaly jen nekontroverzních oblastí výzkumu a vzdělání a snaží se o zatraktivnění evropského prostoru pro zahraniční vědce. 2) normy druhotné regulace ekonomické migrace – v  tomto případě se jedná o celkovou úpravu statusu určitých skupin cizinců ze třetích zemí přijatých na území EU z  neekonomických důvodů (například z  azylových, humanitárních, rodinných), v  jejímž rámci jsou upraveny i podmínky pro vstup těchto skupin migrantů na trh práce hostitelského státu. Úpravy tohoto typu souvisely s povinností vztahující se k ochraně lidských práv.

15

Níže uvádíme stručný seznam směrnic politiky legální migrace: a) Směrnice upravující podmínky pro neekonomické migranty (normy druhotné regulace) Směrnice Rady 2003/86/ES o právu sloučení rodiny Směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty b) Směrnice upravující selektivní pracovní migraci (normy prvotní regulace) Směrnice Rady 2004/114/ES o podmínkách přijímání příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby Směrnice Rady 2005/71/ES o zvláštním postupu pro přijímání státních příslušníků třetích zemí pro účely vědeckého výzkumu Revize integrační politiky v roce 2005 z důvodu negativních dopadů demografického vývoje na hospodářství v EU zahájila diskusi o nejvhodnější formě společných pravidel pro přijímání ekonomických migrantů. Směrnice po roce 2005 jsou tak zaměřené na zaměstnance, kvalifikované pracovníky, dočasně vysílané pracovníky a pro placené stážisty a au-pair: a) Směrnice o modrých kartách Směrnice 2009/50/ES o zvláštním postupu pro přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci b) Směrnice o jednotném povolení Směrnice Rady 2011/98/EU o jednotném vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě c) Ostatní směrnice o dílčích oblastech pracovní migrace Směrnice Evropského parlamentu a Rady o podmínkách vstupu a pobytu příslušníků třetích zemí za účelem zaměstnání jako sezónních pracovníků d) Připravované sektorové směrnice Směrnice o podmínkách vstupu a pobytu vnitropodnikově převáděných pracovníků Rozšíření Směrnice Rady 2004/114/ES o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby o stážisty odměňované mzdou a au-pair

1.3

Přehled nejdůležitějších nástrojů EU k podpoře národních politik integrace

Praktické nástroje sloužící k implementaci integračních politik v praxi jsou protějškem teoretického základu obsaženého ve Společných principech a následných rámcových programech EU a mohou mít několik funkcí – politické, koordinační, informační, monitorovací, hodnotící a finanční. Nejdůležitější nástroje EU k podpoře národních politik integrace jsou: 1. Národní kontaktní místa pro integraci – národní ministerstva 2. Příručky o integraci

16

3. Výroční zprávy o migraci a integraci 4. Ministerské konference 5. Evropské fórum pro integraci 6. Evropský portál o integraci 7. Evropské integrační moduly 8. Evropský fond pro integraci státních příslušníků třetích zemí Jak již bylo několikrát zmíněno, jsou to nakonec členské země EU, které integrační opatření implementují a které tím pádem ve svém jednání musí reflektovat postoj většinové společnosti. S měnícími se politickým i společenským prostředím je proto zřejmé, že integrační politika jednotlivých zemí není vždy konzistentní. Chápala-li se migrace obecně jako zdroj ekonomické prosperity, v  době krize byla myšlenka migrace chápána spíše jako zdroj vysoké nezaměstnanosti nebo nadměrné zátěže sociálních systémů. Země s  tímto chápáním věci tak často aplikují restriktivní opatření s cílem omezit imigraci na evropský trh co nejvíce. Známý koncept multikulturalismu již také není brán zcela bez výhrad, spíše naopak. Země dnes žádají o integraci občanskou, a v diskuzi tak probleskávají čím dál více pojmy jako národní identita či občanství. Nezbytné je ovšem zmínit, že tyto debaty bývají často přiživovány ultrapravicovými politiky, kteří se v poslední době ocitli v předních politických pozicích. Na scénu tak vstupují různé občanské programy mající za cíl sladit jednotlivé zájmy stran a ověřit, že noví imigranti respektují evropské hodnoty, základní normy a způsob života hostitelské společnosti, a že absolvovali jazykové kurzy či zkoušky. V každém případě však v určitých zemích i v době krize převažuje názor, že imigranti jsou jedním ze zdrojů blahobytu pro společnost. Ať už je postoj členské země jakýkoliv, pravdou je, že proces integrace nemá pouze vliv na samotné migranty, ale i na prostředí, do kterého se migranti snaží integrovat. Pro úspěšnější integrační proces pro obě strany je dle Sdružení pro integraci a migraci zapotřebí, aby si členské státy například stanovovaly dlouhodobé cíle, efektivně využívaly evropské fondy, prosazovaly metodu mainstreamingu integrace do jiných politik, kladly důraz na realizaci opatření na lokální úrovni, uznávaly důležitost neziskových organizací a smysluplně hodnotily dosavadní výsledky (Valentová, 2012).

1.4 Trh práce, gender a muslimské komunity v Evropské unii V rámci teorie vysvětlující nerovnosti mezi pracovníky, které jsou vázané na její jednotlivé segmenty a charakteristiky pracovních míst na trhu práce, se rozlišuje primární a sekundární či interní a externí trh práce. V primárním sektoru jsou nejen vyšší mzdy, ale také jistota pracovního místa, která je zabezpečena adekvátní pracovní smlouvou. Někteří autoři mluví též o terciárním sektoru (Massey, 2005), sektoru, který se přímo týká migrace, poněvadž v  tomto sektoru jsou nabízená pracovní místa, která domácí populace odmítá vykonávat. Tyto typy práce, objevující se též na  sekundárním pracovním trhu, se označují anglickým termínem „precarious“. Patří k  nim práce na poloviční úvazek, dočasné práce, práce v domácnosti, agenturní zaměstnanci, pracovníci na živnostenský list v rámci tzv. šedé ekonomiky, atd. Migranti často vyrovnávají dynamiku poptávky na trhu práce jako flexibilní pracovní síla, kterou lze snadno rekrutovat a které se dá také snadno zbavit. Náklady při poklesu poptávky tak většinou nesou právě migranti. Na sekundárním trhu práce často najdeme tzv. fragmentovanou kariéru s opakovanou nezaměstnaností. Vzhledem k tomu,

17

že se spolu s jazykovou kompetencí zaměstnanost bere jako hlavní indikátor integrace, je v  této oblasti nutné zohlednit též faktor segmentace trhu práce a skutečnost, že nejde pouze o zaměstnání jako takové, ale i o jistotu a kvalitu vykonávané práce. Pokud jde o konkrétní postavení cizinců na trhu práce, lze jej měřit mírou participace na trhu práce (míra nezaměstnanosti cizinců) a kvalitou pracovních míst, které cizinci obsazují. Níže uvedené grafy č. 5 a 6 znázorňují procentuální míru zaměstnanosti osob určitého věkového rozpětí za rok 2012: Graf č. 5: Procentuální míra zaměstnanosti osob ve věku od 15 do 64 let v EU (2012)

Zdroj: Eurostat

Graf č. 6: Procentuální míra zaměstnanosti osob ve věku od 15 do 74 let v EU (2012)

Zdroj: Eurostat

18

Počty migrantů se v jednotlivých členských státech značně liší, většina však udává poměr mezi muži a ženami 51 % ve prospěch mužů; pouze Kypr, Itálie, Španělsko a Slovinsko uvádějí vyšší počet žen než mužů. Zajímavostí jistě také je, že ve všech státech EU je migrační populace mladší než populace původního obyvatelstva. V roce 2009 byl tak mediánový věk EU populace 40,6 let, zatímco u populace migrantů se v roce 2008 tento věk pohyboval mezi hodnotami 24,8 (v Portugalsku) a 37,5 (v Řecku) (Bijl et Verweij, 2012: 22). Muslimská populace je v Evropě relativně nová, západní Evropa až po druhé světové válce v  50. a 60. letech uvítala většinu migrantů jako nekvalifikovanou a levnou pracovní sílu potřebnou na znovubudování svých zemí. Později přijeli do Evropy další migranti například z bývalých evropských kolonií, a to buď za lepšími podmínkami bydlení, z důvodu sjednocení rodin nebo jako uchazeči o azyl. Vzhledem ke skutečnosti, že Evropská unie nesleduje statistické informace o osobách na základě jejich vyznání, není zcela jasné, jaké procento imigrantů v EU se řadí k muslimům. Odhaduje se však, že největší procento muslimů žije ve Francii (7,5 %), Nizozemí (5,5 %), Německu (5 %) a ve Velké Británii (4,6 %) (The Future, 2011). Dle studie provedené Centrem Pew Research žilo v  roce 2010 na území Evropy přes 44 milionů muslimů představujících celkem 6 % populace Evropy. Ve srovnání se světovou populací však žijí v Evropě pouze 2,7 % osob islámského vyznání (Ibid). Odhad procentuálního zastoupení muslimské populace dle světových regionů přibližuje graf č. 7. Graf č. 7: Odhad procentuálního zastoupení muslimské populace dle regionů (2010)

Zdroj: The Future of the Global Muslim Population, 2011 Nejvíce muslimů v Evropě žije ve východní Evropě, především v Rusku (11,7 % populace), země jako Francie, Německo a Nizozemí však očekávají nárůst své muslimské populace – v roce 2030 by počet muslimů v této oblasti měl přesáhnout z dnešních 11,3 milionů až hranici 16 milionů. Odhaduje se, že Francie a Belgie budou první západoevropské země, ve kterých budou v roce 2030 muslimové tvořit více než 10 % obyvatel. Největší demografické změny se dají očekávat, vstoupí-li Turecko do Evropské unie. Tento samotný krok by zvýšil muslimskou populaci o více než 70 milionů. Dle dat ze studie Pew Research zaměřené na 25 evropských zemí mají dnes muslimky v průměru 2,2 dítěte, zatímco na každou evropskou nemuslimku připadne 1,5 dítěte. Tento rozdíl se bude ale zmenšovat – v roce 2030 bude mít v průměru muslimka 2 děti a nemuslimka 1,6 dítěte.

19

Co se týče poměru muslimek a muslimů, tak jako v případě imigrantských populací, i nyní převažují ve většině zemí muži. Největší nepoměr je ve Španělsku (na 190 muslimů připadne 100 muslimek), Itálii, Finsku a Irsku. Nepoměr v opačném směru není tak častý, vyskytuje se ale také, a to například ve Francii a v zemích východní Evropy. Více než polovina muslimů v Evropě se pohybuje mezi 15. až 44. rokem života, muslimové nad 60 let tvoří 10 % populace. V  porovnání s  nemuslimským obyvatelstvem byla data pro Evropu v roce 2010 následující: Graf č. 8: Věkové složení obyvatel Evropy vyjádřené v procentech (2010)

Zdroj: The Future of the Global Muslim Population, 2011

Největší integrační výzvy, jež musí muslimové překonat, jsou následující: Chudoba a segregace U muslimského obyvatelstva je mnohem pravděpodobnější, že bude žít v chudší a segregované oblasti s  vyšší kriminalitou. Segregace však nesouvisí jen se socioekonomickými skutečnostmi, ale také s rozdílnými kulturními zvyklostmi, například s alkoholovou abstinencí, nebo s  existující jazykovou bariérou. Vysoká míra kriminality a závislost na sociálním systému také přispívá k pocitu, že muslimové jsou vnímáni jako problematičtí. Na druhou stranu je jistě důležité vědět, že čím více se muslimové zabývají činnostmi souvisejícími s náboženstvím, tím méně se věnují například záškoláctví, drogám nebo jiným kriminálním činnostem. Dle mnohých ale islám nemá být náboženství, které jedince odvádí od problematických aktivit, naopak by mělo napomoci integraci do většinové společnosti. Nedostatek ekonomických příležitostí mezi chudým muslimským obyvatelstvem také přispěl k napjaté atmosféře panující v minulých letech v mnoha zemích. Demonstrace odehrávající se například v Paříži v roce 2005 nesouvisely totiž s náboženstvím, ale s nezaměstnaností a ekonomickými problémy. Jak je již výše zmiňováno, statistiky ukazují, že u cizinců

20

z třetích zemí existuje vyšší poměr nezaměstnaných než u ostatních obyvatel země. Není však zcela jasné, jak velké procento v tomto ohledu představují muslimové. Mnozí britští a američtí experti na základě svých studií věří, že muslimky mají například větší problém s nalezením práce ne kvůli své víře nebo kultuře, ale z důvodu jazykové bariéry, nedostatečným pracovním dovednostem, problémovému hlídání vlastních dětí nebo nedostatečnému sebevědomí. Faktory jako vzdělání a výše příjmu hrají také důležitou roli. Jsouli totiž shodné se vzděláním či výší příjmu jakou má většinová společnost (tedy střední třída obyvatel), jsou tito muslimové schopni se lépe integrovat do společnosti než ostatní (Johnson, 2011). Náboženství a identita Pocit izolace a vnímání morální liberálnosti západní společnosti mohou být další důvody, kvůli kterým se někteří muslimové více ztotožňují s islámskou identitou, přestože sami nejsou příliš zbožní. Dávají tak přednost identifikací se s  náboženstvím, než s  identifikací se s  národem, ve kterém žijí (Johnson, 2011). Na druhou stranu studie Open Society Foundation z roku 2010 zjistila, že 60 % muslimů se cítí být součástí národa, ve kterém žijí (Benton et Nielson, 2013). Vzhledem ke skutečnosti, že neexistuje jedna forma islámu a že v  Evropské unii žije široká škála muslimů, pro které je kultura celkově důležitá při praktikování islámu v každodenním životě, existuje možnost, že se mezi muslimskou komunitou vytváří silná euro-islámská identita. V rámci muslimské komunity se tak více zaostřuje pozornost na to, jak najít rovnováhu mezi muslimským a západním stylem života, než na vybrání si jen jedné z nich. Kultura a demokracie Právo na sebevyjádření, práva žen a odluka církve od státu jsou jen některé záležitosti, ve kterých evropští ne-muslimové vidí rozdíl mezi muslimy a sobě samými. Očekává se sekularizace, na druhou stranu touha po toleranci brání kritizovat islám takovým způsobem, jakému bylo v minulosti vystaveno křesťanství. Lidsko-právní zákony jsou tak vnímány jako dvojsečné, uvažuje-li se, že sami muslimové je používají v  případech, kdy si myslí, že došlo k očerňování islámu, na druhou stranu je ale v souvislosti s žensko-právní problematikou sami neuplatňují či netolerují (Johnson, 2011). Diskriminace a zaujatost Zpráva Amnesty International z roku 2012 upozornila, že muslimové se setkávají s diskriminací v mnoha aspektech života – při bytové otázce, v zaměstnání nebo během vzdělávacího procesu. Více než náboženství je ale důvodem diskriminace rozdílný a na první pohled viditelný či znějící etnický původ. Mnoho pokusů například ukázalo, že lidé s „muslimsky“ znějícím jménem mají menší pravděpodobnost získat pozvání na pohovor nebo zaměstnání. Zpráva EU dále také ukázala, že i v politice, kde mimo jiné většinou není dostatečné zastoupení politiků muslimů, je anti-muslimská rétorika čím dál populárnější. Roli zde hrají i média, která prezentují  muslimská témata často neobjektivně a bez širších souvislostí. Ačkoliv se diskriminace nevztahuje pouze na jednu skupinu obyvatel, mnozí muslimové jsou cílem útoků i z důvodu předsudků souvisejících s terorismem. Stanou-li se imigranti útokem diskriminace, sami často nevědí, že takové jednání je trestné.

21

Jejich znalost o potenciálních organizacích, které by jim mohly ve věci pomoci, je také omezená (Amnesty International, 2012). Terorismus a bezpečnost Londýnské, madridské a další podobné útoky přiživují strach z radikalismu, který se přenáší i do debaty ohledně muslimské integrace. Je zde ale nutné zmínit, že někteří viníci těchto útoků byli již narození v Evropě. Pravdou také je, že extremismus jednotlivých muslimských komunit napříč evropskými zeměmi není všude stejný. Aby se předešlo podobným událostem, postupují evropské země v této věci ve třech stupních: zaměřují integrační praktiky na muslimské menšiny, zpomalují získávání nových členů do extremistických skupin a v poslední fázi zatýkají její členy (Johnson, 2011). Ačkoliv byly všechny teroristické činy odsouzeny evropskými muslimskými skupinami, 73 % respondentů v  Německu, 70 % respondentů ve Velké Británii a 69 % respondentů ve Francii se stále obává islámského extremismu (Benton et Nielson, 2013). Země Evropské unie často hledají správnou rovnováhu mezi udržením si původních hodnot a integrací muslimských obyvatel. V  některých případech byly tyto snahy zdrojem kritiky, například zákaz burek a nikábů ve Francii a Belgii vyvolal vášnivé debaty, jindy se zapojení muslimských komunit například do různých rad stalo efektivním nástrojem, jak předcházet či řešit kulturní záležitosti mající konfliktní potenciál. Tyto kroky jsou citlivou záležitostí, mnozí nicméně upozorňují, že mohou mít i nezamýšlené důsledky. Zákaz pokrývek hlav může například zamezit už tak stigmatizované menšině cestu ke vzdělání nebo k určitým profesím. Další způsob prevence konfliktu je používán v  Dánsku – po imigrantech se při vstupu do země požaduje, aby podepsali prohlášení, že budou respektovat svobodu jednotlivce a rovnost pohlaví. Začlenění zástupců menšin do různých rad, jak je tomu v  řadě západoevropských zemí, je hodnoceno velmi pozitivně. Tito zástupci pomáhají řešit záležitosti týkající se například imámů, mešit, vzdělání a jídla halal a věří se, že tak zamezují vzniku budoucích extrémistů. Ve Španělsku byl na základě jednání s menšinami islám dokonce oficiálně uznán. Španělští muslimové mají nově právo na náboženské vzdělání a byla pro ně například vyhrazena i zvláštní pohřební místa. Dle kritiků ale ani takovéto zapojení muslimů do rozhodovacích orgánů není všemocné – islám je široce diverzifikován a není možné, aby byl vyslyšen či reprezentován každý názorový směr. Další rozšířenou formou integrace je finanční či jiná podpora náboženských škol a institutů v zemi. Velký důraz je kladen na to, aby občané státu měli možnost vlastní seberealizace, a nebyli tak lehce ovlivnitelní extrémistickými skupinami a zahraničními vládami. I v tomto případě ale existuje prostor pro znepokojení – imámové z jiných zemí mohou řídit své mešity jako malé jednotky, bránit tak integraci nebo vytvářet místo pro extremistické projevy. Nyní se podívejme na posledně zmiňované formy integrace blíže:

Náboženství jako školní předmět Integrační proces je pomocí školního systému posilován, a ne naopak, jak se dříve věřilo. Namísto rozšířené představy znázorňující muslimy jako osoby, které se chtějí segregovat, existuje mezi muslimskými rodiči konsenzus, aby jejich děti chodily do smíšené školy. Možnost chodit buď do islámské segregované školy, nebo nemít žádné náboženské vzdělání, je tak často nahrazeno vyučováním náboženství v rámci běžného státního školního systému.

22

Podpora domácích imámů Pro imámy ze zahraničí je vzhledem ke specifickému kontextu daného místa a jazykové a kulturní bariéře obtížné dávat rady a pokyny místním muslimům nebo se například účastnit vážnějších jednání v místě.. Jejich dříve omezená role se dnes ale rozšiřuje o funkci finančního poradce nebo o odborného poradce v manželství. Jak tedy upozorňuje server Migration Policy, imámové mohou sehrát klíčovou roli v ovlivňování imigrantů druhé a třetí generace, a je proto důležité, aby poskytli co nejlepší rady a nedonutili mladé muslimy hledat odpovědi v radikálních skupinách nebo na internetu. Na základě této zkušenosti tak vlády některých zemí (například Nizozemí, Francie, Německa) začaly podporovat imámské kurzy na německých vysokých školách a podmínily vykonávat tuto funkci jazykovým nebo kulturním testem při vstupu do země.

Finanční podpora mešit Finanční podpora mešit je také způsob, jakým se má omezit vliv zahraničních vlád na vyznavače islámu. Ve většině evropských měst jsou společná modlící místa přelidněná či jinak nevhodná, a tak přispívají k  pocitu marginalizace, především existuje-li možnost například lehce porovnat prostředí mešity s nedalekými, honosněji vypadajícími křesťanskými kostely. Nevěnování pozornosti této oblasti zájmu by se dle mnohých vlád mohlo vymstít, často proto přispívají alespoň ke kultivaci prostředí okolo mešit a modliteben.

Vedle projektů zformulovaných vládami existují také kroky, které neiniciovaly samy vlády, ale které vznikly přirozenější cestou. Jedním z  takových kroků je například dostupnost halal potravin ve státních institucích nebo zajištění modlitebních míst v nemocnicích, ve vězeních a ve školách. Tato jednání jsou ale často chápána jako ta, která „poislámšťují“ veřejný prostor. I zde je však místo na kompromis – v Norsku například mohou muezíni svolávat k modlitbám, nicméně však pouze v pátek.. Co se týče jednotlivých zaměstnavatelů, tak ti většinou mohou jednat dle své vůle, avšak s jedinou podmínkou, a to jednat v souladu s antidiskriminačním zákonem (Benton et Nielson, 2013).

23

2. Integrace ve vybraných zemích Evropské unie 6

Pro účely naší studie jsme výběrem států nesledovaly jednotnou klasifikační strategii, ale jednalo se spíše o výběr, který by poskytl určitou míru reprezentativnosti s  ohledem na odlišné zkušenosti s integrací v rámci EU. Vzhledem k tomu, že jedním z cílů této studie je snaha o  zlepšení české integrační politiky, jediným kritériem při výběru států bylo, aby se jednalo o tzv. „staré“ členské státy s dlouhodobou migrací. Mezi vybrané země tak patří Rakousko, Belgie, Francie, Německo, Švédsko a Velká Británie. Studie se bude týkat cizinců ze zemí mimo EU bez ohledu na jejich pobytový status, zahrnuje tudíž cizince s dlouhodobým a trvalým pobytem a někdy též uprchlíky. V souvislosti s již výše zmiňovanou neexistující definicí „cizinců“ v Evropské unii jsou u každé země uvedeny pouze ty údaje, které jsou v daných zemích sledovány. Tabulka č. 2 spolu s grafy č. 9 a 10 přibližují zastoupení cizinců a muslimů ve vybraných zemích: Tabulka č. 2: Počet a procentuální zastoupení cizinců ve vybraných zemích (2012)

Zdroj: Kotzeva, 2013 Před zaměřením se na jednotlivé země a jejich zkušenosti s muslimkami na pracovním trhu je nutné říci, že spolehlivé údaje o počtu muslimských žen v evropských zemích, natož pak údaje o jejich zaměstnanosti, nejsou známy. Mnoho evropských muslimek jsou původně imigrantky, ale i velká skupina původních obyvatelek – zejména v zemích jihovýchodní Evropy – patří ke stoupenkyním islámu. Kromě toho obecně narůstá skupina konvertitek. Vlády evropských států i samotné muslimské komunity se spoléhají spíše na počty osob pocházejících ze zemí, kde převládá islám, a na nepřesné počty věřících navštěvujících mešity (Silvestri, S. 2008: 27). Již u hrubého odhadu celkového počtu muslimek v Evropě – 15 až 20 milionů – lze vidět, že z  číselných údajů mnoho přesných informací nezískáme. 6 Na tvorbě Studie zaměřené na integraci muslimek ve vybraných zemích se podílely Zuzana Bürgerová a Alena Bouchalová.

24

Graf č. 9: Poměr cizinců k celkovému počtu obyvatel jednotlivých zemí (2012) Statistiky ukazují, že v  mnoha evropských zemích je zaměstnanost etnických minorit menší než u většinové populace. Co se týče statistik zaměřených na míru zaměstnanosti dle vyznání osob, tak tyto údaje nejsou většinou dostupné. Na druhou stranu existují data o migrantech přicházejících z muslimských zemí nebo o osobách přistěhovaleckého původu a právě z nich jsou čerpány následující informace. Zdroj: Kotzeva, 2013 Graf č. 10: Odhadované procentuální zastoupení muslimské populace ve vybraných zemích (2010)

Zdroj: The Future of the Global Muslim Population, 2011

25

Nyní se zaměříme na jednotlivé státy: 2.1. Rakousko 2.1.1 Integrační politika v Rakousku Migraci do Rakouska po druhé světové válce lze rozdělit do čtyř časových fázi (Kraler, A., Reichel, D. 2012: 42): 1. fáze – v letech 1950–1973 probíhala tzv. pracovní migrace, která byla považována za dočasnou (Gastarbeiter), souběžně s migrací uprchlíků, kteří opustili své země v důsledku studené války 2. fáze – v letech 1979–1989 došlo k posílení pracovní migrace, sloučení rodin a k další uprchlické imigraci převážně z východní Evropy 3. fáze – v  letech 1984–2004 sílila imigrace vlivem institutu sloučení rodiny, omezila se pracovní imigrace a trvala imigrace z různých oblastí konfliktu 4. fáze – od roku 2004 došlo ke zvýšení imigrace z nových členských států EU a k poklesu imigrace ze zemí mimo EU V Rakousku se do statistiky o migrantech počítají nejen samotní migranti, ale i jejich děti (osoby, které se narodily v Rakousku, s rodiči narozenými mimo Rakousko). Zahrnujeme-li tuto skutečnost do statistik, zjistíme, že 17,8 % rakouské populace je zahraničního původu (údaje za rok 2009), nejpočetnější skupina cizinců žijících v  Rakousku se však narodila nedaleko rakouských hranic - v Německu. Na začátku roku 2009 bylo 15 % populace v  Rakousku narozeno v  cizině. Z  celkového počtu této populace se 41 % narodilo v zemích EU/EEA nebo ve Švýcarsku, původ migrantů v Rakousku je však rozmanitější. Nejvyšší počet imigrantů pochází z bývalé Jugoslávie (375  000 osob) a z  Turecka (158  000 osob), a jsou to právě tito migranti, kteří mají na rakouskou společnost dlouhodobý vliv. Více než 40 % migrantů si za svůj nový domov vybírá Vídeň, město, ve kterém žije 20 % rakouské populace. Největší skupinu migrantů zde tvoří občané Srbska a Černé Hory. Graf č. 11: Důvody osob pro imigraci do Rakouska (2009)

Zdroj: Statistik Austria, 2009

26

Rakousko, jakožto slabě federalizovaný stát, formuluje na federální úrovni zejména legislativní rámec integrace, jsou to ale samosprávy, které mají důležitou roli v implementaci politik a některé federální provincie mají i legislativní kompetence. Indikátory integrace jsou definovány centrálně, jednotlivá města však mají v tomto ohledu jistou autonomii. Například Vídeň vyvinula vlastní faktory integrace a systém monitorování integrace z pohledu lokálních zkušeností a potřeb. Co se týče federální úrovně, tak hlavní slova v integrační politice mají Ministerstvo vnitra (imigrace, pobytová agenda a agenda občanství) a Ministerstvo práce, sociálních věcí a ochrany spotřebitelů (zaměstnání obecně a přístup osob bez občanství na trh práce). Další důležitou institucí je Rakouský integrační fond, jenž je formálně nezávislým orgánem Ministerstva vnitra, ale většinou jen upravuje již existující postupy. Kromě těchto institucí se na vytváření integrační politiky podílí celá řada dalších orgánů, například poradní orgány vlády z  řad jednotlivých ministerstev, sociální partneři (odbory, Pracovní komora, Podnikatelská komora, Sdružení rakouského průmyslu), zástupci provincií a obcí atd. Většina těchto aktérů funguje od devadesátých let. V roce 2010 byla založena Expertní integrační komise při Ministerstvu vnitra, která má poskytovat vládě poradenství navazující na Národní akční plán integrace. Začátkem devadesátých let byla imigrace vnímána v úzké souvislosti s integrací, což se odráželo v  sloganu „nejdřív integrace, pak nová imigrace“. Nicméně restriktivní opatření byla v rámci nové imigrace implementována hned, zatímco integrační opatření, jako například zlepšení postavení cizinců s dlouhodobým pobytem, přišla až na konci devadesátých let. Debaty o tom, co má migrant prokázat, aby se kvalifikoval jako integrovaná osoba, a tím získal buď dočasný, nebo trvalý pobyt, se v  uvedeném období rychle rozvinuly. Novela Zákona o občanství z roku 1998 proto mimo jiné stanovila podmínky integrace. Dle tohoto zákona je získání občanství dovršením úspěšného procesu integrace, nikoli (legálním) nástrojem integrace. Žadatel měl prokázat svoji profesní a osobní integraci; zároveň se jednoduchým testem zjišťovalo, zda znalost němčiny splňuje minimální stanovenou úroveň. Celá debata vyústila v roce 2006 ve vytvoření novely zákona, na jejímž základě byl zaveden test občanství a požadavek na dosažení minimální jazykové úrovně A2 (dle Evropského referenčního rámce pro jazyky). V roce 2002 zavedlo Rakousko povinné kurzy občanské integrace a tzv. integrační smlouvu, která se většinou týkala povinných kurzů němčiny a ukončovacím jazykovým testem (Ibid: 49). V  roce 2005 došlo k  navýšení počtu hodin povinných kurzů. V  současné době se integrační smlouva týká migrantů, kteří se přistěhovali do Rakouska po roce 2005. V  roce 2010 Ministerská rada schválila Národní akční plán integrace (NAPI), který vyzdvihl sedm oblastí, u nichž identifikoval potíže a zároveň u nich stanovil i relevantní veřejné postupy a opatření pro jejich překonání. Konkrétně se jedná o následující oblasti: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

jazyk a vzdělání; zaměstnání a profese; právní stát a hodnoty ; zdravotní a sociální záležitosti; mezikulturní dialog; sport a volný čas; bydlení a regionální dimenzi integrace.

27

Ačkoli se NAPI snažil posunout od integrace chápané především jako osvojení jazykových kompetencí a snažil se zohlednit, dle směrnic EU, integraci jako oboustranný proces, zůstal spíše u diskurzu kladoucího důraz převážně na povinnosti migrantů. Z tohoto důvodu byl kritizován ze strany některých obcí a zejména ze strany města Vídeň, které si založilo vlastní integrační komisi; ta začala fungovat v roce 2010. Základním předpokladem vídeňského konceptu integrace je názor, že se nelze snažit o integraci znevýhodněných skupin bez celkového posunu celé společnosti k akceptování různorodosti etnického původu, tříd, genderu, sexuální orientace, atd. (Ibid: 59). Integrace tak musí být integrací do pluralistické společnosti. V  tomto smyslu vídeňské pojetí integrace, dle našeho názoru, lépe naplňuje onu obousměrnost integrace, a blíží se tak Společným základním principům politiky integrace přistěhovalců stanovené Evropskou komisí (14615/04, 2004).

2.1.2 Situace na trhu práce V  roce 2008 populace migrantů ve věku 15–64 let čítala 699  000 ekonomicky aktivních osob, a tak tvořila 16,5 % celkově ekonomicky aktivní populace. Podíl aktivních osob u původního obyvatelstva je o 4,4 % vyšší než u migrantů (75,7 % narozených v Rakousku oproti 71,3 % narozeným v  cizině). Míra zaměstnanosti (podíl zaměstnaných osob jako procento celkové populace ve věku 15–64 let) je ještě vyšší a činí 7 % (73,5 % původní populace a 66,5 % migrantů). Nutno dodat, že se tato míra zásadně liší podle země původu migrantů. Migranti z Německa mají míru zaměstnanosti vysokou, nejvyšší ji ale mají osoby narozené v Bosně a Hercegovině, u kterých je tato míra vyšší než u původního obyvatelstva; činí až 80 %. Osoby narozené v Srbsku a Turecku mají naopak podstatně nižší míru zaměstnanosti (66,1 % a 60,1 %). Jedním z hlavních důvodů nižší míry nezaměstnanosti u některých skupin je rozdíl v míře zaměstnanosti mužů a žen. Zatímco u původního obyvatelstva je tento rozdíl 17,3 % (více mužů než žen), u migrantů se jedná o 35 % více mužů než žen. Výjimku opět tvoří občané narození v Bosně a Hercegovině, kteří, jak už bylo zmíněno, mají nejvyšší míru zaměstnanosti a u kterých je genderový rozdíl nižší než u většinové populace. Největší genderový rozdíl je u populace narozené v Turecku, u které je míra zaměstnanosti u mužů téměř stejně vysoká jako u původní populace (78,3 % a 79,3 %), ale pouze 40,7 % tureckých žen je zaměstnáno oproti 67,6 % Rakušanek. Míra nezaměstnanosti (procentní podíl nezaměstnaných aktivně hledajících práci k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu) je pak mnohem vyšší u migrantů, a to u všech skupin. Nejvyšší je u tureckých žen, kde tvoří 11,5 %. Pokud jde o vzdělání, migranti jsou nadprůměrně zastoupeni mezi lidmi s nízkým či nejvyšším vzděláním, a naopak podprůměrně zastoupeni v kategorii středního vzdělání. Nízké vzdělání je charakteristické především pro občany z třetích zemí. Zatímco většinová populace obsazuje práce administrativní (60,3 %, u migrantů 42,2 %), migrantská populace vykonává převážně dělnické profese. Největší rozdíl je však u nekvalifikované práce, která zaměstnává 25,9 % migrantů, ale jenom 8,4 % osob narozených v Rakousku. Další faktory ovlivňující výsledek na trhu práce jsou například neuznávání kvalifikací ze země původu, jazykové kompetence, nedostatek místních sociálních sítí a diskriminace (Krale, A., Reichler, D. 2012: 47). Během devadesátých let převažoval v Rakousku názor, že není potřeba mít integrační politiku týkající se specificky trhu práce. Pokud jde o integraci na trh práce, místo definování skupin na základě původu klasifikuje rakouská veřejná politika osoby podle zranitelnosti (například dle nezaměstnanosti, chudoby, nízké kvalifikace atd.).

28

2.1.3 Postavení muslimek Muslimky a muslimové tvořili v Rakousku v roce 2009 zhruba 6 % populace, což odpovídá půl milionu obyvatel. Polovina z  nich měla v  uvedené době rakouské občanství (MarikLebeck, S. 2010: 5). Islám je v Rakousku tématem veřejného zájmu, islámská komunita zde má legální status a zastřešující organizace muslimů jsou veřejnou složkou uvnitř rakouského právního systému. Současné relativně příznivé poměry pro integraci muslimů zde mají historický základ.7 Vzhledem ke specifickým potřebám muslimek vzniklo ve Vídni roku 2004 Fórum muslimských rakouských žen. Fórum se zabývá integrací a ochranou práv muslimek. K jeho aktivitám patří snahy o omezení domácího násilí, ukončení vynucených sňatků, potlačování neislámských tradic (například ženské obřízky) nebo zajišťování rovných příležitostí pro dívky i chlapce. Od roku 2006 dostává Fórum příspěvky od rakouského ministerstva zdravotnictví a od vídeňského magistrátu. Pro velkou část muslimek je tak na základě této instituce muslimská „veřejná sféra“ mnohem přístupnější. Fórum také upozorňuje na diskriminaci na pracovním trhu v souvislosti s nošením hidžábu (Abid, L. 2006). Debata o zahalování se v  Rakousku vede od poloviny 90. let. Zákaz nošení hidžábu byl v roce 2004 požadován ministryní vnitra Liese Prokop, což vyústilo v debatu o právech žen. Nakonec žádné omezení nebylo uzákoněno. Ženy s hidžábem však těžko hledají práci; jsou vnímané společností jako ty, které musí poslouchat svého manžela nebo svou rozšířenou rodinu (Ibid). Kromě Fóra muslimských rakouských žen je důležitá také organizace Mladé muslimky Rakousko. Tato organizace se podílí na různých projektech, které, jak název napovídá, má za úkol podporovat mladé muslimky. V letech 2005–2008 organizace například spolupracovala s  Ministerstvem práce, sociálních věcí a ochrany spotřeby na zvyšování kvalifikace mladých muslimských žen. Projekt Fatima vyškolil 20 mladých muslimek v  šesti různých oblastech: rozvoji osobnosti, rétorice, technikách diskuse, vedení týmu, organizaci a plánování.8 Jak již bylo zmiňováno, postavení muslimek na pracovním trhu lze vyjádřit v  číslech jen velmi nepřesně. V roce 2009 bylo v Rakousku zaměstnáno 56 % těchto žen – ve srovnání se 69 % všech žen žijících v  Rakousku a 72 % mužů, kteří přišli ze zemí mimo EU. Podnikatelkami byla pouhá 4 % imigrantek, avšak 9 % imigrantů a stejný podíl rakouských žen (Eurostat).

2.2 Belgie Stejně jako jiné „staré“ členské státy, Belgie také rekrutovala po druhé světové válce aktivně cizí občany jako pracovní sílu, a stejně se pak snažila jejich příliv pozastavit poté, co došlo k ropné krizi.

2.2.1 Integrační politika v Belgii V srpnu roku 1974 Belgie zavedla velmi striktní pravidla pro imigraci, zároveň ale v roce 1975 umožnila legalizaci pobytu migrantům, kteří v ní pobývali nelegálně (jednalo se o cca 9 tisíc osob, Boone, D. 2012: 70). Podobně jako v ostatních státech se ani v Belgii se zákazem 7 Bosenští muslimové sloužili rakouské císařské armádě od roku 1888. 8 http://www.jmoe.at/jmoe-sds/jmoe-sds_p9.html

29

imigrace nezastavil proud migrantů; navíc vládní politika podpory návratu migrantů do jejich zemí původu selhala. Restriktivní opatření tak měla malý vliv na rozsah imigrace, změnila se však povaha migrace a země původu migrantů. Teprve od poloviny osmdesátých let začala Belgie vyvíjet opatření pro podporu usazování migrantů a pro jejich integraci do belgické společnosti. V belgické integrační politice tak lze rozpoznat tři charakteristická období: 1) V prosinci roku 1980 byl jednomyslně přijat zákon o vstupu, pobytu, usazování a návratu cizinců, který platí i v současnosti. Zákon poskytl migrantům větší právní jistoty, ale hlavně umožnil právní přezkum opatření týkajících se jejich právního postavení. V roce 1981 byl přijat zákon o boji proti rasismu, zároveň bylo ale odmítnuto právo imigrantů volit v místních volbách. 2) V  polovině osmdesátých let byli migranti označováni během volebního období za osoby vyhýbající se práci a hlasy volající po vystěhování migrantů sílily. Hromadné vystěhování nepřicházelo v úvahu, vláda se tak rozhodla zavést program dobrovolných návratů, který však nedosáhl kýženého efektu. Na vrcholu napětí změnila vláda Zákon o občanství z roku 1984, čímž novelizovala původní verzi z roku 1932. Novela zákona zavedla princip ius soli (dítě narozené v  Belgii cizím státním příslušníkům, kteří se však narodili v  Belgii, se narozením stává belgickým občanem) a zjednodušila proces naturalizace (ačkoli v zákoně zůstal požadavek, aby migrant prokázal „touhu integrovat se“, jež byla arbitrárně posuzována ze strany státní správy). 3) Třetí období začalo v roce 1989 založením Královského komisaře pro politiku tykající se migrantů. Boone, který zde uvedenou klasifikaci navrhuje, dává vznik této pozice do souvislosti s velkým volebním úspěchem extrémní pravice ve Flandrech a Antverpách. Zatímco problematickým bodem – pokud jde o migranty v osmdesátých letech – byl společný život migrantů a obyvatel Bruselu, v  devadesátých letech se těžiště zájmu posunulo směrem k Flandrům. Vzestup extrémní pravice a nepokoje ve čtvrtích Bruselu obývaných migrantskou populací, ve kterých se zejména mladí imigranti bouřili proti diskriminaci, přiměly belgickou vládu k zavedení sociální politiky zaměřené na zlepšení vztahu mezi majoritou a skupinami migrantů a k zlepšení podmínek života v městských částech, kde žili právě výhradně migranti. Nově zavedené politiky se vztahovaly na celou řadu oblastí, a to například na místní plánování, kulturu, vzdělání, profesní výcvik a boj proti drobné kriminalitě. V roce 1990 byla výše zmíněná instituce Komisaře vystřídána Centrem pro rovné příležitosti a boje proti rasismu. V roce 2009 žilo v Belgii 971 000 cizinců, což tvořilo 9,1 % celkové populace. Nejpočetnější skupiny tvořili občané Itálie (17,4 %), Francie (13,4 %), Holandska (12,7 %), Maroka (8,2 %) a Španělska (4,4 %) (Ibid: 71). Belgická integrační politika je ještě více decentralizovaná než v  Rakousku, neboť každá ze tří belgických komunit (francouzsky, vlámsky a německy hovořící) má vlastní kompetence. Belgická integrační politika je tak charakteristická odlišnými postupy a rozhodnutími na jednotlivých úrovních. Federální správa má jisté kompetence, pokud jde o zodpovědnost za určité politiky (například financování městských politik či bezpečnostní politiky), existuje ale též vlámská a valonská integrační politika. Ve Flandrech (bez Bruselu) zahrnuje integrační program primární výcvik, který je poskytován tzv. přijímacím centrem, a který je doplněn individuálním vedením migranta. Výcvikový

30

program se skládá z výuky holandského jazyka, kurzů sociální orientace a také z kariérového poradenství. Individuální poradenství se poté realizuje formou přiřazení konkrétního zaměstnance přijímacího centra k jednomu z migrantů. Úzká spolupráce mezi zaměstnancem centra a imigrantem umožňuje integrační program „ušít na míru“, co se tedy týče například délky a obsahu programu. Po ukončení této fáze, která se označuje za primární, následuje sekundární integrace, při níž poskytují pomoc různé veřejné a vzdělávací instituce. Takto například Vlámský veřejný pracovní úřad vytvořil výcvikové programy pro migranty hledající práci. Tyto programy pak zahrnují též jazykové kurzy specificky zaměřené na určité typy práce. Podobný integrační balíček je používán i v Bruselu, liší se pouze počet hodin sociální orientace a fakt, že účast na nich není v  hlavním městě povinná. Kromě balíčku vyvíjí vlámská komunita též programy a strategie pro posílení a participaci etnických a kulturních minorit (Boone, D. 2012: 72). Francouzská komunita pak chápe integraci jako přibližování všech komunit, jako sociální soudržnost celkově sociálně a kulturně rozmanité společnosti. Důraz je však kladen na dobré ovládání francouzštiny. Valonský region založil sedm Regionálních integračních center, která poskytují celou řadu služeb včetně individuálního kariérního poradenství, poradenství v oblasti bydlení či informací o zdravotním systému. Centra také zajišťují školení zaměstnanců pracujících s  migranty, networking a konzultace lokálních aktérů, sbírání relevantních statistických informací, apod. Ve vlámském regionu (bez Bruselu) existují kategorie migrantů, které se musí povinně zúčastnit primární integrace, ostatní se mohou zapojit dobrovolně. Do těchto kategorií patří: migranti, kteří získali své první povolení k pobytu na dobu delší než 3 měsíce; osoby, které získaly belgické občanství v cizině a přistěhovaly se poprvé do Belgie; žadatelé o azyl, kteří o něj požádali před více než 4 měsíci (musí navštěvovat pouze kurz sociální integrace); cizí občané tvořící náboženský personál oficiálně uznaných náboženství. Některé iniciativy Komise vlámské komunity a Komise francouzské komunity pro Brusel jsou dostupné všem, někdy i neregulérním migrantům, a totéž platí pro valonský region. V obou komunitách mají děti migrantů právo na tzv. přechodné a uvítací třídy zaměřené na výuku jazyka a na individuální poradenství.

2.2.2 Situace na trhu práce Monitoring integračních indikátorů v  Belgii ukazuje, že osoby ne-belgického původu jsou častěji nezaměstnané, a pokud pracují, mají zvýšené riziko propuštění a častěji dělají dočasné či jinak nejisté práce. Také riziko nepravidelného příjmu a chudoby je vyšší u imigrantů, a to obzvlášť u turecké a marocké komunity, kde jsou nerovnost, pokud jde o příjem, a následná zranitelnost, nejvyšší. Migranti z  Maroka a Turecka jsou největšími skupinami migrantů původem mimo země EU. Jejich zapojení na trhu práce je velmi nízké jak ve srovnání s marockou a tureckou populací v jiných státech EU, tak ve srovnání s  celkovou populací Belgie. Výrazná je zejména míra nezaměstnanosti žen z těchto komunit. Údaje se liší podle regionu, lepší situace zaměstnanosti žen než jinde v zemi je například ve Flandrech. V každém případě je míra zaměstnanosti migrantů v Belgii mezi nejvyššími ve vybraných zemích EU (OECD, 2008: 49).9

9 http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/social-issues-migration-health/jobs-for-immigrants-vol-2/the-labour-market-integration-of-immigrants-and-their-children-in-belgium_9789264055605-3-en

31

2.2.3 Postavení muslimek Počet muslimů se v  Belgii pohybuje kolem 638 000, což činí 6 % populace (The Future, 2011). Co se týče vzdělání, tak 62 % muslimů z Magrebu a Turecka, kteří hledají práci, má pouze základní vzdělání, 31 % středoškolské vzdělání a pouze 4 % mají vyšší vzdělání. Tito imigranti tak nejčastěji vykonávají práci tzv. modrých límečků (služby, pohostinství, úklidové firmy). Pouze 3 % z nich vykonávají lépe placenou a zároveň kvalifikovanější práci (učitelství, fyzioterapii, sociální práce). Studie zaměřené na diskriminaci muslimů na pracovním trhu v Belgii ukázaly, že v zemi jsou tyto nejčastější formy diskriminace: 1. zaměstnavatel řekne, že pozice už je obsazená; 2. jazyková vybavenost žadatele je nedostatečná; 3. není splněn předepsaný způsob zevnějšku (problematické je zahalování). (Open Society Foundations 2011: 80–84) Muslimky nosící hidžáb mají situaci na pracovním trhu ztíženou nejasným vymezením diskriminace. V Belgii platí, že pokud je zákaz zahalování zaměstnankyň podniku ku prospěchu (tedy zamezí tomu, aby byli zákazníci odrazováni zahalenými zaměstnankyněmi), nejedná se o diskriminaci (Alidadi, K. 2011). Postavení muslimek z tradičních vrstev je dále ovlivněno patriarchální strukturou, jejíž fungování podporují i úřady, které se v komunikaci více spoléhají na mužské členy muslimské komunity (Ibid, 2011: 49). A co více, v  Belgii existuje nižší zaměstnanost žen obecně – činí 60 %. Zaměstnanost imigrantek je ještě nižší, a to 40 %. Z dostupných dat o zaměstnanosti ze zemí OECD vyplývá, že v Belgii je zaměstnanost imigrantek nejnižší a jsou zde vypláceny i nižší mzdy (OECD Publishing, 2008: 68). Většina imigrantek zastává manuální práce, kde není třeba vysoké kvalifikace (například v obchodech, restauracích apod.), a navíc většinou pracují jen na dobu dočasnou (Alidadi, K. 2011: 160). Na podporu zaměstnanosti imigrantek byl spuštěn projekt „Work-Up“, jehož cílem bylo zvýšit intenzitu kontaktu imigrantek s poradenskými službami, a tudíž zvýšit jejich informovanost o zprostředkovatelných službách, neziskových organizacích a spolcích založených imigranty (OECD Publishing, 2008: 69). Zmiňovaný projekt se zaměřoval na osoby pracovnímu trhu nejvzdálenější, což v praxi znamenalo nasazení individuálních pracovníků, kteří poskytovali imigrantkám individuální vedení a informace o jejich možnostech a případných pracovních komplikacích (Ibid: 87). V roce 2009 bylo v Belgii zaměstnaných pouze 39 % imigrantek ze zemí mimo EU oproti 60 % imigrantů ze stejných oblastí. Podnikání se věnovalo 7 % cizinek a 15 % cizinců z neunijních zemí (Eurostat).

2.3 Francie 2.3.1 Integrační politika ve Francii Migrace do Francie je z velké části tvořena koloniální historií této země. Podobně jako jiné evropské státy prošla i Francie obdobím, kdy usilovala o pracovníky ze zahraničí, a tak této snaze přizpůsobila odpovídajícím způsobem zákony. Například od roku 1984 bylo možné 9 http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/social-issues-migration-health/jobs-for-immigrants-vol-2/the-labour-market-integration-of-immigrants-and-their-children-in-belgium_9789264055605-3-en

32

po třech letech legálního pobytu v zemi získat povolení na dalších 10 let. S ekonomickou stagnací však nastoupily etnocentrické tendence zaměřené proti imigrantům; situaci také dále zhoršily teroristické útoky.10 S 90. roky přišly pro imigranty překážky v získání povolení k  pobytu. Sjednocování rodin, které bylo dříve jedním z  hlavních důvodů imigrace, bylo omezeno nařízením, že manžel či manželka z ciziny se ke svému partnerovi či partnerce ve Francii mohou přidat až po uplynutí dvou let od svatby. Migrace do Francie za účelem zaměstnání je v současnosti téměř nemožná (výjimky viz níže). V roce 2010 žilo ve Francii celkem 64 612 940 obyvatel, z toho původních Francouzů bylo 57 973 200, a počet osob, které získaly francouzské občanství byl 2 822 177. Největší cizí národností skupinu tvořili Portugalci (0,76 %), následovali Alžířané (0,72 %), Maročané (0,67 %), Turci (0,34 %), Italové (0,26 %), Britové (0,24 %) a Tunisané (0,22 %) (Insee). Integrační politiku ve Francii ovlivňují mimo jiné dva zásadní principy francouzské společnosti: důraz na rovnost zformulovaný před více než dvěma stoletími za Velké francouzské revoluce a sekularizace, která byla ukotvena jen několik let po revoluci zákonem o odluce církve od státu. Tento druhý princip je relevantní zejména pro integraci skupin vyznávající určité náboženství, první zmiňovaný princip je směrodatný pro integraci obecně. Předpoklad, že rovnost pro všechny zajistí dobré fungování společnosti, vede k  tomu, že Francie nemá žádnou specifickou integrační politiku. Zároveň je integrace pojímána jako asimilace; kulturní zvláštnosti tak jsou vykázány do soukromé sféry. Za nejlepší prostředek integrace je považován školní systém, v  rámci kterého se očekává, že si mladí imigranti osvojí prvky nové kultury (Borkert, M., Bosswick, W., Heckmann, F. 2007: 12). Rovný přístup mají mít lidé žijící ve Francii nejen ke vzdělání, ale také k zaměstnání, a v této souvislosti by nemělo docházet ani k negativní, ani k pozitivní diskriminaci. Negativní diskriminace se nicméně projevuje často, a to zejména vůči lidem pocházejícím z oblasti Magrebu (Ibid: 13). Situace se zhoršila zejména po ekonomické restrukturalizaci a stagnaci, kdy posílila extrémní pravice s antiimigrační rétorikou (Schuerkens, U. 2007: 113). Porušování pravidla rovnosti v práci, při policejním vyšetřování a také při rozhodování o prodeji soukromých nemovitostí vytvářejí izolované a ekonomicky ohrožené skupiny imigrantů, které se koncentrují na předměstích. Až 40 % obyvatelstva zde tvoří imigranti (Borkert, M., Bosswick, W., Heckmann, F. 2007: 13). Výše popsané dopady nedostatečných integračních postupů byly kompenzovány dílčími afirmativními opatřeními. Pro děti imigrantů byla vytvořena speciální centra, jejichž úkolem je částečná výuka a pomoc při vzdělávání v běžných školách. Imigrantů se dotkla také urbanistická plánování, která zamezují soustředění sociálně slabších skupin do  jednoho místa. Nutno podotknout, že tato plánování nebyla zaměřena přímo na nově příchozí imigranty. Skutečnou výjimkou v univerzalistickém přístupu bylo až založení organizace FAS11 v 50. letech. Tento fond zajišťuje imigrantům sociální poradenství, financuje rekvalifikační kurzy a pomáhá i při hledání ubytování (Ibid). Podobnou činnost vykonávají další integrační organizace (na sociální asistenci se soustředící SSAE12, výhradně pro integraci určený HCI13 aj.) i řada lokálních institucí, které se přizpůsobují konkrétním kontextům, a nemají tak jednotný přístup k začleňování imigrantů do společnosti. V roce 2007 bylo dále založeno Ministerstvo pro imigraci, integraci, národní identitu a společný rozvoj. Toto ministerstvo se zabývá kontrolou migrace, podporuje spolupráci 10 Už v roce 1976 bylo uneseno letadlo Air France dvěma teroristy z Lidové fronty za osvobození Palestiny. Stejná skupina unesla letadlo Swissair roku 1972 a v roce 1977 letadlo Lufthansy. Únos letadla Air France se zopakoval v roce 1994. O rok později byly provedeny bombové útoky v pařížském metru (za oběma akcemi v 90. letech stála alžírská Ozbrojená islámská skupina). 11 Fond sociálních aktivit pro imigranty a jejich rodiny 12 Podpora, solidarita a služby pro emigranty 13 Vyšší rada pro imigraci

33

se zeměmi původu imigrantů a vyvíjí integrační politiku. Byť je potřeba integrace vnímána oboustranně (očekává se vstřícnost původních Francouzů), větší důraz je kladen na přijímání francouzské identity ze strany imigrantů. Některé z výše zmíněných integračních organizací se v roce 2008 sjednotily pod ANAEM.14 Kanceláře této agentury jsou po celé Francii a i v  některých zemích původu imigrantů. Zaměstnanci ANAEM zajišťují příjem imigrantů zahrnující zdravotní prohlídku a tzv. sociální audit. Při něm je imigrantům puštěno video představující Francii a poté probíhá konzultace se sociálním pracovníkem, která má vyústit v  přihlášení nově příchozího do jazykového kurzu a v následném nalezení pracovního místa. Obecně lze tedy konstatovat, že integrace je ve Francii spojena s formálními náležitostmi (s ovládnutím jazyka, se vzděláním, se zaměstnáním). Opatření jsou ve výrazně větší míře soustředěna na imigranty, nikoliv na francouzskou společnost. Co se týče multikulturalismu, tak tento princip není oficiálně považován za důležitý, neboť velký důraz je kladen zejména na rovnost, kterou bychom v tomto ohledu mohli spíše vnímat i jako stejnost. Není bez zajímavosti, že k  integraci migrantů přispělo přibývání etnických obchodů a jiných podniků (Tavan in Schuerkens, U. 2007: 113). Osvědčil se tak opačný přístup - projevy různých kultur na veřejnosti jsou pro společnost spíše přínosem (zatímco jejich omezování na soukromou sféru je hodnoceno spíše jako kontraproduktivní).

2.3.2 Situace na trhu práce Jak již bylo řečeno v předchozí podkapitole, lidé přicházející do Francie z pracovních důvodů mohou získat povolení k pobytu jen s obtížemi. Studující, vědci a umělci potřebují k pobytu speciální karty, ostatní se do země dostávají především díky institutu sjednocení rodiny. Občané EU, Andory a Monaka mohou pracovat bez povolení. Práce je umožněna migrantům s  dočasným pobytem ze soukromých důvodů a dále zvláštním profesím jako jsou námořníci či pracovnící v médiích, tedy lidem, kteří z povahy své práce musí často cestovat. Ve Francii je také zavedeno speciální povolení pro osoby alžírské národnosti: pokud prokáží, že žily poslední tři roky ve Francii s dostatečným a stabilním příjmem, získají povolení k pobytu na dalších deset let. Všichni ostatní však potřebují povolení k pobytu, které ovšem závisí na důvodu vstupu. Že se jako vhodný důvod neuznává hledání práce lze vyvodit mimo jiné z toho, že žádostem migrantů o pracovní povolení ze zemí mimo EU je vyhověno jen málokdy (Schuerkens, U. 2007: 114–115). Pohled na statistiky potvrzuje, že migranti z tzv. třetích zemí mají nejhorší postavení na trhu práce. V roce 2011 činila ve Francii nezaměstnanost 9 %, přičemž mezi migranty z EU bylo 8 % nezaměstnaných a mezi ostatními migranty až 18 % nezaměstnaných (Eurostat). V  nejhorší situaci jsou migranti z  arabských zemí, z afrických zemí a také z Turecka; ve věkové skupině mezi 25. a 59. rokem byl v roce 2007 nezaměstnaný jeden z pěti. Lidé z těchto zemí jsou zároveň nejvíce diskriminováni (viz výše). Mezi příchozími ze zemí mimo EU je tak 35 % ohroženo chudobou, což se v případě občanů EU týká jen 14 % a v případě rodilých Francouzů 13 % občanů (Eurostat). Nezaměstnanost je označována za jeden z  hlavních důvodů nepokojů na francouzských předměstích v roce 2005, do kterých se zapojili zejména muslimové. Neochotu francouzské vlády provádět afirmativní opatření potlačil roku 2007 v reakci na pokračující problémy s mladými migranty Nicolas Sarkozy poté, když dal podnět k vytvoření programu majícího lépe integrovat mladé lidi z  jiných zemí. Tento program však zahrnoval spíše formální opatření ve školách, a nebyl tudíž příliš účinný (Archick, K., Belkin P., Heckmannn, F. 2011: 13).

14 Národní agentura pro přijímání cizinců a migrantů

34

Francouzský trh práce prošel nejzávažnější fází ekonomické krize v roce 2009, kdy nejvíce lidí ztratilo své zaměstnání. Nejvíce bylo zasaženo odvětví průmyslu a ve značné míře také sektor služeb. Stavebnictví, ve kterém do tohoto období zaměstnanost stoupala, rovněž zaznamenalo ztráty. Co se týče druhů pracovního poměru, tak ztráta zaměstnání potkala nejčastěji osoby se smlouvami na dobu určitou. V  roce 2010 sice poptávka po pracovních silách začala stoupat, odhadem je ale až u více než třetiny pracovních míst obtížné jejich obsazení, neboť kandidáti nedisponují dostatečnou kvalifikací. Zájem o nové zaměstnance byl zejména v sektoru služeb a v oblasti zdravotní a sociální péče. Výhled do roku 2015 napovídá, že poptávka se v tomto ohledu v zásadě nezmění, očekává se zejména potřeba různého zdravotnického personálu. Pro imigranty je v tomto případě problém, pokud mají nedostatečnou kvalifikaci, neboť právě kvalifikovaní pracovníci jsou ve Francii požadováni především.

2.3.3 Postavení muslimek Francouzští muslimové pocházejí převážně z původních francouzských kolonií, a to z Alžíru a z Maroka. V roce 2011 žilo ve Francii 4,7 milionů muslimů, což odpovídá 7,5 % obyvatelstva této země. Veřejné mínění se v posledních letech kloní k názoru, že muslimové jsou málo integrovaní do francouzské společnosti. Roku 2010 tento názor zastávalo 68 % dotázaných. Islám spojovalo ve stejném roce 31 % Francouzů s odmítáním tzv. západních hodnot, ačkoliv v  roce 1994 toto spojení činilo pouze 12 % Francouzů a v  roce 2001 17 % respondentů (Archick K., Belkin P., Heckmannn, F. 2011: 11). Jedním z nejvíce diskutovaných témat integrace ve vztahu k muslimským obyvatelům Francie je zahalování muslimských žen. Kontroverze vyvolal zákon z roku 2004, jenž zakazuje nošení ostentativních náboženských symbolů. Zákon se netýká jen islámu, avšak vznikl právě kvůli němu. Političtí představitelé argumentovali především tím, že například francouzská škola je místem, které má být od náboženství ve značné míře odděleno, a že omezení zahalování celkově zlepší postavení muslimských žen. Nutno podotknout, že s oddělením náboženství a státu souhlasilo 70 % muslimů a velká část z nich podporovala výše uvedený zákon (Winter, B. 2008: 97). Zákon z roku 2010 zakazující zahalení tváře je obhajován z perspektivy bezpečnosti, zaznívají ale opět i argumenty o emancipaci muslimek, které jsou stereotypně vnímány jako oběti vlastního náboženství nebo popřípadě rodiny, která je do zahalování nutí. Do pravidel muslimské menšiny vztahujícím se k ženám zasáhla francouzská vláda ještě v  roce 2006 zákonem, který zvýšil věkovou hranici žen pro sňatek z  15 na 18 let. Emancipace žen je obecně vnímána jako součást integrace migrantů do francouzské společnosti, a tak podobně jako u jiných problematik imigrace, ani zde nejsou příliš zohledňována kulturní specifika nejen muslimů jako celku, ale ani jednotlivých muslimských skupin (Winter, B. 2008). Co se týče francouzského pracovního trhu, tak v tomto ohledu panuje názor, že zapojování muslimek do výdělečné činnosti je ve Francii důležité mimo jiné proto, že tato participace má potenciál zvýšit ekonomickou integraci celé muslimské menšiny, která má v tomto ohledu horší postavení než křesťanské domácnosti (Adida, C., Laitin, D., Valfort, M. 2012: 2). Jak ale ukázal výzkum uvedených autorů, na vině nižší zaměstnanosti muslimek je z velké části přístup francouzských úřadů práce, které očekávají, že muslimky budou kvůli svým islámským tradicím problematickými zaměstnankyněmi (Ibid). Muslimové jsou na francouzském trhu práce vystaveni obecně diskriminaci – šance, že budou pozváni k pohovoru je například 2,5 x menší než u nemuslimů (Adida, C., Laitin, D.,

35

Valfort, M. 2010: 1). Náboženskou diskriminaci v  jednotlivých evropských zemích je však obtížné plošně určit vzhledem k tomu, že v určitých státech převažují mezi muslimy určitá etnika (například v  Německu muslimové z  Anatolie, ve Francii muslimové z  Magrebu). Ve Francii se tudíž uskutečnil zvláštní výzkum, v  němž byly zaměstnavatelům rozesílány životopisy ženy s  magrebským příjmením a buď muslimským či nemuslimským křestním jménem. Na 100 % odpovědí na „nemuslimský životopis“ připadlo pouhých 38 % odpovědí na životopis domnělé muslimky (Ibid: 5). Opatření zaměřená na větší zaměstnanost muslimek na francouzském trhu práce by se tudíž měla výrazně soustředit na předsudky jak na straně úřadů práce, tak na straně zaměstnavatelů. Ve srovnání s  ostatními zeměmi je zaměstnanost imigrantek ve Francii druhá nejnižší. V  roce 2009 bylo zaměstnáno 49 % žen ze zemí mimo EU (oproti 66 % mužů z  těchto zemí). Ze stejné oblasti bylo 6 % podnikatelkami (oproti 16 % podnikatelů). Rozdíl mezi muži a ženami v  podnikatelské sféře není o mnoho větší než celkový rozdíl ve Francii – jedná se o 14 % mužů a 6 % žen (Eurostat).

2.4 Německo 2.4.1 Integrační politika Německa V Německu žilo v roce 2010 zhruba 15,6 milionů osob zahraničního původu, což představuje přibližně 19 % celkové populace. Ačkoli bylo Německo zemí, do níž se migranti permanentně stěhovali, německý stát dlouho odmítal označení „imigrační stát“. Tento postoj souvisel s  konceptem německého národa založeného na etnickém, nikoli na občanském principu. Migranti, kteří proudili do Německa kvůli práci zejména z  Turecka, bývalé Jugoslávie, Itálie, Řecka a Španělska, tak byli znevýhodněni oproti německy mluvícím etnikům, která přicházela do Německa z jiných států. Do konce devadesátých let mělo proto Německo v oblasti integračních politik ojedinělé lokální iniciativy, zatímco na federální úrovni probíhala pouze integrace na trhu práce za předpokladu, že se migranti po ukončení pracovního poměru vrátí do svých zemí původu. Do roku 2000 nebylo možné získat německé občanství naturalizací, a to ani v případech migrantů žijících v Německu již ve třetí generaci (narozených v Německu a často mluvících pouze německy). Integrace těchto osob byla pracovní a sociální, nikoli však politická a občanská. V roce 1998 nicméně zvítězila ve spolkových volbách koalice Sociálnědemokratické strany a strany Zelených, která poprvé veřejně uznala, že Německo je imigračním státem. Po dvou letech došlo k uvolnění Zákona o občanství a bylo umožněno nabytí občanství narozením. Prvky ius soli byly tedy zakotveny v  zákoně. Podle něj získávají děti narozené rodičům pobývajícím v Německu dvojí občanství, ve věku 18–23 let si ale musí vybrat pouze jedno z nich (Brandt, L., Fincke, G. 2012: 145). V  roce 2005 byl přijat Imigrační zákon, který mimo jiné zavedl povinné integrační kurzy pro nově příchozí migranty a příjemce sociálních dávek z řad migrantů. Integrační kurz zahrnuje rozsáhlý jazykový modul a hodiny občanské výchovy. Časem byl zaveden též požadavek povinných testů ze znalostí němčiny pro osoby žádající o pobyt v Německu na základě sloučení rodiny. Došlo i k posílení už existujících institucí, respektive k rozšíření jejich kompetencí. V rámci tohoto kroku dostal například Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, který byl před rokem 2005 zodpovědný za určování statusu uprchlíka, pravomoci a zodpo-

36

vědnost i v  oblasti integrace, a to včetně integračních kurzů, vývoje dalších integračních mechanismů a opatření a celkové restrukturalizace poradenství poskytované migrantům (Ibid:145). Kancléřka Angela Merkel založila „integrační summit“, který se koná každý rok a kterého se účastní zástupci vlády, média, organizace migrantů, a také zástupci zaměstnavatelů a odborů. První summit se konal v roce 2006 a na jeho základě byl navržen v roce 2007 Národní integrační plán. V dalším roce už vznikla zpráva o jeho pokrocích a v roce 2011 byl Plán dál rozpracován do Národního akčního plánu, jehož cílem bylo stanovit závazné cíle integrace a její měřitelné výsledky. Integrační politika v obecném smyslu v Německu předpokládá, že by migrant měl mít možnost zapojit se naplno do všech oblastí života stejně jako občan země, zároveň je mu však ukládána povinnost naučit se jazyk a respektovat Ústavu a zákony (BAMF 2010). Osoba s migrantským původem je na spolkové úrovni definována jako osoba, která se přistěhovala na území současného Německa po roce 1949, narodila se v Německu jako cizinec, nebo se narodila v  Německu a aspoň jeden rodič se buď do Německa přistěhoval, nebo se v  Německu narodil jako cizinec. Dle této definice, jež je relevantní pro určování cílové skupiny integrace, se osoba narozená v Německu s německým občanstvím pokládá za osobu s migrantským původem, pokud je však aspoň jeden rodič migrantem. Stejně tak pokud se rodič narodil v Německu, ale neměl německé občanství, bude jeho dítě bráno jako osoba s migrantským původem, což tedy znamená, že i třetí generace může být součástí cílové skupiny migrantů. Některé spolkové země však migranta definují jinak, a to zejména pro potřeby vzdělávacího systému. Mnohdy je pro cizí původ určující jazyk, kterým se primárně mluví v domácnosti migranta. V  roce 2008 byla založena Meziregionální pracovní skupina, jež shromáždila ministry a senátory zodpovědné za regionální integraci. Z práce této skupiny vzešel seznam indikátorů, na základě kterých se sleduje a vyhodnocuje integrační proces: 1. základní data populace s migrantským původem (pobytové statusy, míra naturalizace atd.); 2. vzdělávání v raném dětství a jazyková podpora; 3. vzdělání a příprava na povolání; 4. práce a příjem; 5. zdraví; 6. bydlení; 7. zločin, násilí, diskriminace. Stejně jako u některých jiných zde analyzovaných států má také hlavní město Německa vlastní integrační program, který se mimo jiné zaměřuje na to, do jaké míry jsou instituce interkulturní. Tuto vlastnost lze sledovat například podle počtu zaměstnanců, který prošel interkulturním výcvikem nebo počtem osob v kulturních institucích zvládající multilingvální PR. Německá zkušenost ukazuje, že je při integraci důležité monitorovat též zkušenosti a názory lidí z řad obou skupin (tedy migrantů a domicilního obyvatelstva). Zajímavé je, že takové hodnocení vyznívá až na pár výjimek (jako jsou výsledky ze škol, v nichž se vzdělávají děti migrantů) optimističtěji a projevuje se v něm větší oboustranná spokojenost, než když se hodnotí pouze „tvrdá“ data. Všichni integraci vidí podobně, včetně chápání zodpovědnosti za integraci a uvědomování si potřeby nesoudit celou skupinu na základě chování jednot-

37

livců. Ukazuje se, že v imigrační společnosti je důvěra klíčem pro udržení sociálního míru. Brandt, L. a Fincke, G. upozorňují, že 50 % osob migrantského původu patří ke skupinám, jejichž podíl na celkové populaci migrantů se pohybuje kolem 2 %. Integrační strategie pak musí počítat s jakousi super-diverzitou (2012: 60). Deset nejpočetnějších komunit v Německu (mající celkově cca 82 369 550 obyvatel) je tvořeno občany z následujících zemí: Turecko (3,05 %), Itálie (0,94 %), Polsko (0,83 %), Rusko (0,63 %), Srbsko a Černá Hora (0,54 %), Řecko (0,46 %), Chorvatsko (0,45 %), Bosna a Hercegovina (0,33 %), Rumunsko (0,25 %) a Ukrajina (0,24 %) (Federal Statistical Office nebo BAMF, 2010).

2.4.2 Situace na trhu práce Do roku 1990 byly podmínky pracovní migrace v  Německu výhodné a ukazatele týkající se zaměstnání se moc nelišily u migrantské a domácí populace. Vyskytovala se však jedna výjimka a tou byly vždy migrantky, zvlášť turecké ženy, které měly velmi nízkou míru zaměstnanosti (pod 40 %). V období 1992–1997 došlo k recesi a zároveň k zesílení imigračních toků. V daném období míra zaměstnanosti Němců klesla o 3 %, u migrantů to bylo o 10 %. 15 V Německu je zvlášť výrazný rozdíl v případě dosaženého vzdělání mezi migranty a domácí populací (větší rozdíl má pouze Francie). Jedním z hlavních důvodů vysoké míry nezaměstnanosti migrantů je právě jejich nízká kvalifikace – 47 % migrantské populace ve věku 25–64 let má pouze nižší středoškolské vzdělání nebo vzdělání neukončilo (oproti 14 % celkové populace). Rozdíly přetrvávají i v druhé generaci migrantů. Další důvod špatných výsledků migrantů na trhu práce spočívá ve velmi složitém a formálně náročném systému uznávání akreditací a pracovních zkušeností ze země původu. I pokud lidský kapitál mají, mohou ho migranti v Německu uplatnit jen s obtížemi, a proto buď pracují na nekvalifikovaných pozicích, nebo práci vůbec nemohou najít. V Německu existuje poměrně velké množství učňovských škol, které by mohly více vyhovovat migrantům, a to i v  případě jejich druhé generace. Ve skutečnosti je však situace opačná z  několika důvodů, mimo jiné kvůli konkurenci ze strany domácího obyvatelstva, které už si též musí hledat práci nevyžadující vysoké vzdělání; roli hraje také tlak začít co nejdříve vydělávat. Vzhledem k tomu, jak je tento typ vzdělání důležitý pro migranty, vyvinulo Německo několik iniciativ a projektů, které se snaží učňovský výcvik migrantům nabídnout. Existují tak projekty podporující nabídku učňovského výcviku v tzv. etnických podnicích či firmách. Došlo také k  založení regionálních sítí určených přímo k podpoře migrantů v  přístupu k  učňovskému vzdělání. Další projekty se snaží stavět na bilingvální kapacitě druhé generace migrantů a nabízí výcvik v  zemi původu rodičů migranta. Pro starší migranty bez kvalifikace existují modely certifikace jejich dovedností. Nutno podotknout, že zatím neproběhla žádná evaluace těchto iniciativ (Liebig, T. 2007: 48).16 Německo se v roce 2000 začalo odklánět od programu začleňovat jednotlivé skupiny na trh práce ve prospěch začleňování všech do různých mainstreamových programů. Nicméně od roku 2005 k těmto iniciativám díky programu Equal přibyly sítě a úřady poskytující kariérové poradenství s cílem vykompenzovat nedostatek informací a posílit možnosti rozvoje a kvalifikační potenciál migrantů a jejich potomků. Je potřeba také říci, že stát zavádí pro migranty programy na podporu podnikání.

15 http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/social-issues-migration-health/jobs-for-immigrants-vol-1/the-labour-market-integration-of-immigrants-in-germany_9789264033603-5-en 16 http://www.oecd.org/els/38163889.pdf

38

Zaměstnanost imigrantů ze zemí mimo EU činila v roce 2009 52 % u žen a 71 % u mužů. Celkově se opět jedná o nižší podíl, než jaký platí pro všechny obyvatele Německa, a zároveň je větší rozdíl mezi zaměstnaností žen a mužů (69 % žen a 80 % mužů zaměstnaných na území Německa). Ve stejném období podnikalo 6 % žen a 11 % mužů, kteří byli původem ze zemí vně EU, a 7 % žen a 14 % mužů celkově (Eurostat).

2.4.3 Postavení muslimek Spolková republika je domovem pro 4 miliony muslimů (BAMF). V procesu integrace je jednou z  hlavních překážek úroveň vzdělanosti. Více než polovina dospělých muslimek a muslimů nemá německou maturitu či německý výuční list a ve srovnání s jinými skupinami má ta muslimská horší školní výsledky (Brettfeld, K., Wetzels, P. 2007: 25-27). 43,5 % muslimů pracovalo v roce 2007 na plný úvazek, 10,8 % na částečný, 4,3 % měla příležitostná zaměstnání, 4,8 % chodilo na rekvalifikační kurzy a 3,8 % bylo na rodičovské dovolené (Ibid: 88). Pokud jde o kvalifikaci pro zaměstnání, existují výrazné rozdíly mezi počtem kvalifikovaných žen a mužů. 41,6 % muslimek uvedlo, že nemá žádné konkrétní vzdělání pro zaměstnání; u muslimů se jednalo o 27,4 %. Pro určitý obor se vyučilo 38,6 % mužů, z žen pouze 25,4 % (Ibid: 91). Jedním z důvodů, proč mají muslimky v Německu horší postavení na pracovním trhu, jsou spory a předsudky spojené se zahalováním. Vzhledem k rozdělení na spolkové země nemá republika žádnou jednotnou legislativu, ale jednotlivé regiony prosazovaly různá lokální nařízení omezující nošení šátků ve školách. Studentky nebyly tlaku vystaveny tolik jako vyučující. Stalo se tak například, že se učitelka Fereshta Ludin Baden-Württembergu o své právo nosit hidžáb v práci neváhala soudit. V současnosti stále neexistuje žádný obecný zákon zakazující zahalování, avšak na lokální úrovni se vyskytují jak zákazy hidžábů, tak zákazy závojů zahalující obličej. Překážkou v práci není pro muslimky v Německu jen jejich hidžáb, ačkoliv i kvůli němu nejen dostávají výpovědi, ale nebývají ani pozvány k  pracovnímu pohovoru (v roce 2009 zažila takovou diskriminaci každá třetí muslimka). Totéž se děje ženám, jejichž jméno zní turecky. Na vysokých školách je pro muslimské studentky obtížnější získat praktikum. Pokud však už místo získají, hrozí jim větší riziko výpovědi než ostatním. Pokud například muslimky pracují ve službách (v nemocnici apod.), mají zákazníci větší tendenci stěžovat si na ně.(Interkultureller Rat, 2010: 4–5). Kromě toho jsou muslimky na vysokých i středních školách málo zastoupeny, zatímco na školách základních je jejich počet znatelně vyšší (Ibid: 7). Na výše popsané situaci se do značné míry podílejí média, která prezentují muslimky jako nesamostatné a podřízené ženy, jako oběti svého náboženství. Je tedy důležité informovat společnost i zaměstnavatelské subjekty tak, aby byly tyto předsudky narušeny. Na straně muslimek je třeba podpořit zajištění lepšího vzdělání, rovněž podat informace o pracovních příležitostech a také například vhodně upravit nabídku práce – inzerovat na určitých místech a takovým způsobem, jenž nebude vyvolávat obavy (Ünal, M. 2012: 16–19). Příkladem takové specifické nabídky jsou webové stránky Hijobs.de (mají i facebookovou verzi). Jedná se o portál určený výlučně muslimkám a muslimům hledajícím práci. Jak napovídá i název (hijobs – hijabs), na těchto stránkách jsou nabízena zaměstnání, v rámci kterých zahalování není překážkou. Zároveň slouží web i zaměstnavatelům hledajícím zaměstnance pouze mezi muslimy a muslimkami (www.hijobs.de).

39

2.5 Švédsko 2.5.1 Integrační politika Švédska Švédsko bylo do roku 1930 zemí emigrace, poté se však stalo více cílem, než výchozím bodem migrantů. Stalo se tak na konci čtyřicátých let, kdy se zemi nedostávalo pracovních sil, a proto byl podporován příchod cizinců, zejména z Itálie a z Jugoslávie. Po podepsání dohody o volném pohybu osob ze severských zemí zamířili do Švédska především Finové, kteří dnes zaujímají mezi švédskými imigranty první místo. Změna trendu nastala v  roce 1965, kdy Švédsko omezilo příjem nových obyvatel a začalo se soustředit na integraci stávajících imigrantů. Do tohoto období spadají důležitá integrační opatření. V polovině 90. let nastala třetí fáze migrace do země, kdy byly přijaty další restriktivní kroky reagující na neustávající příliv uprchlíků. V roce 1995 byla nicméně švédská společnost oficiálně označena za multikulturní. Dodnes je imigrace do země velmi omezená pro všechny, kdo nejsou původem ze států EU či EHP (Borkert, M., Bosswick, W., Heckmann, F. 2007: 31). Jak už bylo řečeno, pracovní imigrace trvala do 60. let, než se po nátlaku odborů a Švédské imigrační komise tento typ imigrace limitoval. Do Švédska se od té doby bylo možné dostat prostřednictvím azylu či sjednocování rodin. V  současnosti se osobám z  tzv. třetích zemí nabízí kromě již zmíněných možností pobyt za účelem studia a výzkumu, občané EU pak mohou ve Švédsku žít, pokud si v zemi najdou práci. Nejpočetnější skupinu imigrantů ve Švédsku tvoří Finové – v roce 2012 jich bylo 163 867, což odpovídá 1,7 % populace. Druhou největší skupinou jsou Iráčané (1,33 %), třetí Poláci (0,78 %), čtvrtou imigranti z bývalé Jugoslávie (0,72 %) a pátou původní obyvatelé Bosny a Hercegoviny (0,59 %). Ve Švédsku žije také několik desítek tisíc Němců, Somálců a Norů.17 Integrační politika se zformovala zejména ve druhé fázi migrace v 70. letech. Přijaté reformy se soustředily hlavně na vzdělávání a podporu kultur. Na školách se začaly vyučovat mateřské jazyky imigrantů, což využila přibližně polovina dětí. Argumentem pro toto opatření byl výzkum, jenž dokázal, že pokud si dítě dobře osvojí rodnou řeč, snáze se pak naučí švédsky (Benito, M. 2007: 342). V rámci vzdělávání byly rovněž poskytnuty prostředky knihovnám, aby pořídily knihy v jazycích imigrantů. Podpora směřovala i k různým náboženským spolkům a dalším iniciativám, například na tisk časopisů vztahujícím se k dané kultuře. Zatímco větší projekty financovala Národní kulturní komise, lokální aktivity byly podporovány obecními úřady. Toto rozdělení je projevem švédského systému, který kombinuje centrální řízení s regionálním řízením (Ibid: 336). Zvláštní program byl vyvinut pro integraci uprchlíků, jehož cílem bylo naučit migranty švédsky ještě dříve, než začnou pracovat. Švédská imigrační komise dále zajišťovala usídlení uprchlíků v různých částech země, aby nedocházelo ke koncentraci sociálně a ekonomicky ohrožených skupin na jednom místě. Situace uprchlíků je mimo jiné komplikovaná proto, že v  době dočasného pobytu nemají sociální jistoty (například příspěvky na děti); ty se totiž váží na pobyt trvalý. V  případě manželského páru, v  němž má jedna osoba trvalý pobyt a druhá nikoliv, závisí tato druhá osoba na první. Pokud by došlo k rozvodu před koncem druhého roku manželství, nebude dočasný pobyt druhé osoby obnoven (Ibid: 342). Obtížné získávání povolení k pobytu mělo ještě jeden závažný dopad, tzv. fenomén apatických dětí. Jedná se o děti, kterým bylo povolení k pobytu několikrát zamítnuto a které více-

17 http://www.statistikdatabasen.scb.se/pxweb/en/ssd/START__BE__BE0101__BE0101F/UtlmedbR/?rxid=b9bf46cd-85f4-43b6-8c4577ea099c243a

40

násobné zklamání a předchozí špatné zážitky často dovedou k psychickému onemocnění. Na tuto situaci zareagovala Švédská církev a další nevládní organizace, jež společně přiměly vládu k povolení k pobytu z humanitárních důvodů (Ibid: 338). Další zákony týkající se imigrantů byly přijímány i od 90. let během třetí fáze imigrace. Švédská imigrační komise se kvůli větší efektivnosti rozdělila na komisi pro migraci a komisi pro integraci a o deset let později, roku 2007, byly pro obě tyto oblasti zřízeny posty ministrů. Ve Švédsku působí také zvláštní ombudsman pro problematiku etnické diskriminace a od roku 2003 je diskriminace na základě etnické příslušnosti zakázána. Dále bylo v roce 2001 uzákoněno dvojité občanství, aby děti, které se imigrantům narodí, mohly být Švédy už od narození (Borkert, M., Bosswick, W., Heckmann, F. 2007: 32). V současnosti jsou imigranti ve švédské společnosti prezentováni jako problém, a to jednak z důvodu kulturní specifičnosti (v zemi se odehrály lokální protesty proti náboženským stavbám) a jednak kvůli své časté ekonomicky slabší pozici. Dle Benita (2007: 343) stojí Švédsko před třemi výzvami integrace, kterými jsou: – nesnadná integrace imigrantů žijících na předměstích; – diskriminace mladých lidí při hledání práce; – vysoká míra nezaměstnanosti nově příchozích migrantů.

2.5.2 Situace na trhu práce Původní poptávka po pracovnících z  jiných zemí od 80. let slábla kvůli zhoršující se ekonomické situaci. Imigranti, kteří přišli v této době, nenacházeli místa adekvátní své kvalifikaci. K  ještě většímu zhoršení vedla výše zmíněná praxe rozstěhovávání. Nově příchozí byli umisťováni v oblastech s volnými byty a bohužel také s nedostatečnými pracovními nabídkami. Z  úzkých se Švédsko začalo dostávat na konci 90. let, v letech 2008-2010 jej čekala ještě ale recese. Situace na trhu práce se tak už nedostala na úroveň z doby před krizí, kdy měli imigranti poměrně vyrovnané šance s domácím obyvatelstvem. Ekonomický nedostatek pocítily nejvíce ženy z  tzv. třetích zemí (Ekberg, J. 2011). Nezaměstnaností trpělo v  roce 2011 7 % Švédů, stejné procento občanů EU/EEA, ale až 19 % imigrantů ze zemí mimo EU (Eurostat). Pouze 39 % přistěhovalců má práci, která koresponduje s úrovní jejich vzdělání, původní Švédové vykazují v tomto směru 85% úspěšnost. Vzhledem k  tomu, co bylo řečeno výše, však lze předpokládat, že se po zlepšení ekonomické situace v roce 2010 tato čísla změní. Pro švédskou vládu je uplatnění na pracovním trhu nejdůležitějším nástrojem pro integraci přistěhovalců. Ti jsou i ve Švédsku vystaveni nebezpečí chudoby, a to téměř z jedné třetiny (30 %). Do podobné situace se může dostat jen 12 % Švédů a 14 % imigrantů pocházejících ze zemí EU (Eurostat). 18

2.5.3 Postavení muslimek Počet muslimů ve Švédsku se odhaduje na 350 000 z celkového počtu obyvatel 9 milionů. Populace muslimů ve Švédsku je národnostně velmi pestrá, pochází až ze 40 různých zemí. Nejvíce je zde Turků, druhou nejpočetnější muslimskou menšinou jsou

18 Údaje platí opět pro rok 2011.

41

Íránci, dále Iráčané (velká část Kurdů pochází z  Iráku) a další muslimové pocházejí z Bosny, Pákistánu, Saudské Arábie, afrických států, z Asie a z Evropy. Imigranti ze zemí mimo EU dosáhli v roce 2009 66% zaměstnanosti v případě mužů a 55% zaměstnanosti v případě žen (v rámci sledovaných zemí se jedná o jednu z nejvyšších). Veřejnost příliš netoleruje hidžáb u žen, přestože vládní nařízení v tomto směru ženy nijak neomezuje. Zahalování je však i zde vnímáno jako symbol útlaku muslimek. Jak ale ukazuje reakce na nedávné napadení zahalené ženy na stockholmském předměstí,19 postoj Švédů k  zahalování není výhradně negativní. Aby odsoudily tento nenávistný čin, začaly švédské ženy různých vyznání umisťovat na internet své fotografie v islámském hidžábu. S výraznějším zakrytím se k protestům přidali i muži. Z této reakce je patrné, že odmítání zahalování má své meze a švédská společnost v něm není výrazně jednotná. Co se týče pracovního trhu, tak zde nejčastěji dochází k  diskriminaci na základě jména, hidžábu muslimek, plnovousu muslimů a také kvůli požadavku provádění modliteb během dne. Zhruba jedna pětina muslimů se proto živí jako živnostníci.20 Vzhledem k  široké podpoře rovných příležitostí, kterou můžeme ve Švédsku pozorovat už dlouho, se různým ženským muslimským organizacím dostává značné finanční i jiné pozornosti. Mnoho muslimek zakládá tyto organizace mimo jiné i proto, že řada islámských spolků a iniciativ je vedena muži, a pro ženy je obtížné dostat se v nich do vedení. Na ženských muslimských organizacích ve Švédsku je pozoruhodné mimo jiné to, že jsou na rozdíl od organizací svých mužských kolegů více otevřené různým etnikům, a tím netíhnou k segregaci (Haddad, Y., 2002: 114–115). Švédský sociální systém také umožňuje ženám z tradičnějšího prostředí více samostatnosti prostřednictvím sociálních dávek. Pro tyto ženy je rovněž snadnější se rozvést, což se za současné nižší zaměstnanosti mužů-imigrantů děje poměrně často. Samozřejmě jsou v zemi i muslimky, které tyto možnosti využívat nechtějí a odmítají se účastnit vzdělávacích kurzů, které jsou jim švédskými institucemi nabízeny. Problém tkví patrně i v tom, že některé kurzy jsou zaměřeny na programování a technické dovednosti (například sváření), protože jejich cílem je nejen pomoci integračnímu procesu, ale zároveň zredukovat nezaměstnanost, která je v těchto technických oborech nejvyšší. Právě o tyto požadované dovednosti ale není mezi muslimkami dostatečný zájem (Ibid: 116).

2.6 Velká Británie 2.6.1 Integrační politika Velké Británie Velká Británie přijímala v  období po druhé světové válce migranty především ze zemí Commonwealth, a to téměř bez regulací. Výraznější omezení (například kvóty na pracovní poukazy) zavedla až na počátku 70. let, po kterých tvořili imigraci do země spíše uprchlíci. V 90. letech se situace pro osoby přicházející do Spojeného království opět zlepšila díky větší poptávce po pracovní síle a právnímu ukotvení rovných příležitostí. V současnosti proudí do země mnoho cizinců a tento trend lze předpokládat i do budoucnosti. Britská vláda ekonomickou migraci podporuje, snaží se ale omezit počty žadatelů o azyl. Zde je však třeba dodat, že v roce 2003 byla poskytnuta amnestie rodinám, aby jejich členové mohli společně zůstat v Británii, byť jim byla žádost původně zamítnuta. I v současnosti se z humanitárních důvodů na zamítnuté žádosti bere zřetel, pokud je však konkrétní případ posouzen jako adekvátní (Düvell, F. 2007: 348–349). 19 http://www.aljazeera.com/news/europe/2013/08/201382010224534566.html 20 http://www.euro-islam.info/country-profiles/sweden/

42

Naprostá většina imigrantů a uprchlíků se soustřeďuje v Anglii, nicméně od roku 1999 platí nařízení, kvůli kterému jsou uprchlíci umisťováni do různých částí Británie. Nejvíce osob směřuje do království z Indie a Pákistánu. Migranti náležející k etnickým menšinám jsou i přes obecné prosazování rovnosti vystavováni diskriminaci. V  roce 1997 byl vydán zákon, jenž zakazuje diskriminaci na základě barvy pleti, rasy, národnosti či etnické příslušnosti, nikoliv však na základě vyznání či náboženství. V roce 2000 byl k zákonu připojen důležitý dodatek, který veřejným činitelům ukládá povinnost přijímat taková opatření, která budou diskriminaci aktivně zamezovat a která budou podporovat rovné příležitosti. Dodatek také umožňuje státnímu tajemníkovi ukládat konkrétní úkoly státní správě; nejedná se tedy o pouhé formální pravidlo (Archick, K., Belkin P., Heckmannn, F. 2011: 35). Imigrační politika byla nově přeformulována v roce 2005 labouristy. Novými prioritami se staly: – větší zapojení imigrantů na pracovním trhu; – vytvoření prostředí vhodného k podnikání; – ustavení efektivního a flexibilního veřejného sektoru. Ačkoliv tedy Velká Británie klade důraz na rovnost tak jako například Francie, její multikulturní a pluralistické integrační schéma se od francouzského přehlížení odlišností výrazně liší (Ibid: 36).

2.6.2 Situace na trhu práce Velká část migrantů pobývá v  zemi dočasně. Jedná se o osoby s  pracovním povolením, studenty a au pairs. Právě studenti tvoří značnou část ekonomicky málo aktivní skupiny, ve které mají druhý hlavní podíl ženy obecně. Více zaměstnávani jsou bílí muži a ženy z etnických minorit, méně bílé ženy a muži tmavé barvy pleti. U Pákistánců je nejvyšší pravděpodobnost, že založí vlastní podnik, nejnižší je tato možnost u Afričanů. Pracovní trh lze označit za rasově segmentovaný; zástupci etnických minorit pracují zejména ve službách, nikoli v produkci (Düvell, F. 2007: 353). V roce 2011 pobývalo ve Spojeném království celkem 7 % nezaměstnaných. Mezi imigranty z EU bylo bez práce 6 % lidí, nezaměstnanost imigrantů ze zemí mimo EU byla 10 %. Imigranti z tzv. třetích zemí jsou v poměrně velké míře vystaveni riziku chudoby (24 %), zatímco témuž nebezpečí čelí jen 15 % cizinců z EU a 14 % obyvatel Velké Británie.

2.6.3 Postavení muslimek Ve Velké Británii žije téměř 2 miliony muslimů (4 % z celkového počtu obyvatel), z toho 48 % tvoří ženy muslimky. Jedná se o 1. a 2. generaci muslimek.21 75 % muslimek pochází z Pákistánu nebo z Bangladéše. Muslimové tvoří z nově vznikajících náboženských skupin ve Spojeném království tu nejpočetnější a zároveň mají z  etnických skupin nejnižší podíl zaměstnanosti. Obydlují 2/3 vyloučených lokalit nebo lokality s tzv. sociálním bydlením. 80 % muslimů žije ve velkých městských aglomeracích;22 více jak polovina muslimů žijící v těchto lokalitách je nezaměstnaná. Co se týče muslimek, tak 29 % z nich je zaměstnaných a 68 % muslimek nevykonává žádnou pracovní činnost. Na pracovním trhu Velké Británie jsou muslimky nejvíce znevýhodně-

21 2. generace muslimek – tyto muslimky se v UK buď už narodily nebo se přistěhovaly před svými 16. narozeninami 22 Londýn, Manchester, East Midlands, West Midlands, West Yorkshire

43

nou skupinou. 1. generace muslimek je už skoro mimo pracovně aktivní věk,23 navíc má nízkou úroveň vzdělání, nízkou znalost jazyka, nedostatek sociálního kapitálu a nezná trh práce. Muslimky 2. generace mají vyšší vzdělání, jsou mladé, ale paradoxně více než polovina z nich nepracuje. 15 % žen, které nepracují, vyžadují jen „ženské“ nebo „muslimské“ pracoviště, ostatní si přejí získat práci „v běžném“ pracovním prostředí, ale to není možné z dalších důvodů (Young Foundation, 2008). Předsudky majoritní společnosti, které sdílí i zaměstnavatelé, připisují muslimkám tyto stereotypy v chování: 1. Muslimky nebudou ochotné cestovat za zaměstnáním. 2. Od práce je bude zrazovat manžel nebo rodina. 3. Je jen velmi málo pracovních pozic, které budou muslimky ochotny vykonávat, navíc bude muset být zajištěno „muslimské“ prostředí. 4. Muslimky nemají vysoké vzdělání a nemají vlastní aspirace budovat si pracovní kariéru. Ženy jsou však podporovány rodinou k tomu, aby si práci našly (v šetření se tak vyjádřilo 93 % žen). Z výzkumu vyplývá, že pro 1/3 muslimek je založení rodiny stejně hodnotné jako budování vlastní kariéry. Při hledání práce je pro muslimky zásadním faktorem etnicita a víra – 18 % muslimek potvrdilo, že pokud mají hidžáb, nemůžou si práci najít, když si ho ale odloží, tak si práci najdou. 23 % muslimek potvrdilo, že pokud mají hidžáb na sobě, lidé s nimi jednají jiným způsobem. Vnímaná diskriminace v procesu zaměstnání se většinou projevuje těmito způsoby: – Kandidátky jsou odmítnuty hned v prvním kole náboru kvůli muslimskému jménu. – Personální agentury předpokládají odmítnutí kandidátek, a kandidátky proto zaměst navateli nedoporučí. – Muslimky si jsou diskriminace vědomé, což je samé omezuje v jejich výběru práce. – Zaměstnavatelé trpí nejrůznějšími etnickými předsudky. Na udržování předsudků o muslimech mají samozřejmě velký vliv média, která produkují zhruba 90 % článků o muslimech s negativním zaměřením. Kromě diskriminace na pracovním trhu ji muslimky zažívají také ve škole, na fakultě, v  obchodech a v  sektoru služeb, slovní a fyzické útoky na ulici nevyjímaje (Khursheed, W., Joly, D. 2010). Oficiální institut pro osobní rozvoj24 vydal průvodce praktických informací, které se týkají přímé nebo nepřímé diskriminace a dodržování různé náboženské praxe. Věnuje se například modlení se v  průběhu dne v práci a základním sociálním interakcím, které by mohly muslimy diskriminovat nebo vyloučit (partnerská setkání firmy v  restauraci apod.). Zajímavostí je, že polovina muslimek nikdy nebyla v Jobcentrum Plus services25 a neznají základní dovednosti (jak třeba žádat o práci). Paradoxní je, že 3/4 z těch, které toto centrum navštívily, uvedly, že jim nebyla poskytnuta pomoc, která by zlepšila jejich pracovní dovednosti nebo vedla k nalezení práce. V okolí mladých muslimek jsou známí a příbuzní zaměstnáni buď na nekvalifikovaných pozicích, pracující jako živnostníci, nebo jsou nezaměstnaní. Mladé muslimky tak nemají sociální vazby, z nichž by čerpaly zkušenosti o tom, jak vstoupit na pracovní trh. Ve Velké Británii není dostatek financí pro organizace, které by zprostředkovaly podporu na programy zaměstnanosti a dokázaly by proniknout do mešity, britských muslimských škol nebo do komunity muslimek. Vláda proto zřídila Národní poradní skupinu muslimských žen, jež by měla poskytovat klíčové informace o tom, jak zvýšit ekonomickou a občanskou participaci britských muslimek. 23 Pracovně aktivní věk je v Anglii u žen od 16 do 59, u mužů od 16 do 64 let. 24 Chartered Institute of Personal Development (CIPD) 25 Pracovní agentury, podobné českému ÚP, možnost čerpat i určité výhody finanční, o kterých ovšem muslimky neví a nevyužívají je.

44

V průzkumu zaměřeném na matky muslimky až 90 % žen potvrdilo, že se vrátí do práce poté, co budou moci dát dítě do jeslí; z  výpovědí dalších žen však vyplývá, že jesle ani školku si žádná z nich nakonec nezvolila.26 O děti se stará jejich matka, tchyně nebo ony samy a to do doby, než dítě nastoupí povinnou školní docházku. Školky jsou navíc ve Velké Británii poměrně drahé a je jich nedostatek, v Londýně jsou školky o 25 % dražší než všude jinde v Anglii. V zájmu integrace ale například Londýnská agentura pro rozvoj coby program péče o děti nabídla v Londýně 10 tisíc míst ve školkách pro ty děti, které žijí v místech městského obvodu s vysokou muslimskou populací. Existují i další společnosti zaměřené stejným směrem - Nadace každodenní péče je například organizace, jež se snaží zprostředkovat školkám více zaměstnanců, kteří budou kulturně a nábožensky více vyhovovat asijským a britským muslimkám a celkově je tak podporovat v  dávání svých dětí do školek a v jejich následném návratu do zaměstnání (Young Foundation, 2008: 39).

26 Odlišné kulturní prostředí a absence halal jídla nebo nemuslimského personálu jsou častými důvody, proč se pro jesle nebo školku muslimky matky nakonec nerozhodnou.

45

3 Představení projektu a výstup z jeho Realizace 3.1 Popis projektu Podpora uplatnění cizinců v Ústeckém a Středočeském kraji v řemeslných profesích Zkrácený název projektu: Podpora cizinců v Ústeckém kraji Datum realizace projektu: 1. 4. 2012–30. 1. 2015 Doba trvání v měsících: 34 Cílovou skupinu projektu tvořily cizinky z  tradičních muslimských zemí, které i v  České republice žijí dle tradic a tradičních rodinných rolí, a které jsou dlouhodobě nezaměstnané. Typy znevýhodnění cílové skupiny se často kumulují. Jaké zásadní bariéry omezují cílovou skupinu při vstupu na trh práce? Vzhledem k tomu, že v zemích původu ženy nechodí do zaměstnání a starají se o domácnost, mají často nízkou míru vzdělanosti a minimální, případně nulové pracovní zkušenosti. S  tímto souvisí například i nedostatečná znalost práce na PC a neznalost možností slaďování rodinného a pracovního života. V těchto komunitách se také považuje za problematické, aby žena byla o samotě s cizími muži, a tak nemůže vykonávat taková zaměstnání, kde by tato situace mohla nastat. Další omezení plynou z neznalosti češtiny a českého prostředí. Kromě znevýhodnění, která se týkají všech žen (tedy diskriminace na základě mateřství nebo přepokládaného mateřství), u muslimských žen se zaměstnavatelé navíc obávají toho, že na základě své víry nebudou schopny kvalitně odvádět svoji práci. Tyto výše uvedené bariéry tak plynou částečně z kulturně-náboženských odlišností, částečně z různých předsudků, a to jak na straně zaměstnavatelů, tak na straně žen. Projekt, v rámci něhož tato příručka vznikla, se zaměřuje na podporu cílové skupiny (CS) azylantek a migrantek, které žijí v Ústeckém a Středočeském kraji a jsou ohroženy sociálním vyloučením nebo jsou sociálně vyloučené. Vzhledem k tomu, že Ústecký kraj je krajem s nejvyšší nezaměstnaností v České republice a s nízkým počtem volných pracovních pozic, je šance pro cizinky získat zaměstnání bez dodatečné podpory (ať se jedná o jazykové vzdělání, rekvalifikace nebo poradenství) mizivá.27 Jak již bylo zmíněno výše, CS musí překonávat řadu bariér, které jí znesnadňují nalezení práce.28 Je také nezbytné zmínit, že hlavní realizátor projektu, Poradna pro integraci, dlouhodobě s  CS pracuje a poskytla jí v Ústeckém kraji v roce 2010 různé typy konzultací týkající se právě podpory při získávání zaměstnání. Tento projekt tak byl vytvořen jako reakce na potřeby a poptávku CS a v jeho rámci jsou nabízeny aktivity, o které byl dlouhodobý zájem a které se soustředí na uplatni-

27 V roce 2011 dosáhla nezaměstnanost míry 13,5 %; průměrná délka nezaměstnanosti v kraji je také vysoká a pohybuje se v hodnotě 616 dnů. K březnu 2011 bylo v kraji například k dispozici jenom 2 360 volných míst, celkový počet uchazečů o zaměstnání včetně cizinců byl přitom 60 902. 28 Cílová skupina musí překonávat jazykovou bariéru, poznat a přizpůsobit se novému sociokulturnímu prostředí, nemá možnost navázat na sociální síť rodiny, přátel, která je při získávání zaměstnání, případně zahájení vlastní výdělečné činnosti důležitým aspektem. Cizinci nemají dostatečné znalosti o fungování trhu práce v ČR, chybí jim základní povědomí o fungování sociálního systému, nevědí o možnosti evidence na úřadu práce, neznají způsoby vyhledávání zaměstnání (internetové portály, kontakty na zaměstnavatele), standardy pro oslovování zaměstnavatelů (jak napsat CV, motivační dopis), často nemůžou doložit svou kvalifikaci nebo vzdělání (nemají nostrifikaci, nemají potřebné doklady) apod.

46

telnost CS v řemeslných odvětvích - i přes vysokou nezaměstnanost v regionu totiž existuje poptávka po kvalifikovaných zaměstnancích nebo poskytovatelích určitých služeb. Projekt tak předkládal sadu komplexních opatření s cílem zvýšit zaměstnatelnost CS nebo její uplatnitelnost jako samostatně výdělečných osob v řemeslných profesích. Součástí projektu byla i podpora části CS ve smyslu zajištění zaměstnání a zahájení činnost OSVČ; celkově bylo cílem podpořit určitou formou 90 osob z CS. Sada podpůrných aktivit probíhala ve třech cyklech: 1. Oslovování cílové skupiny během prvního měsíce poradenského programu a seznámení cílové skupiny s aktivitami projektu. Do tohoto cyklu tedy spadají vstupní konzultace, aktivizace cizinců a zhodnocení jejich uplatnění. 2. Intenzivní individuální poradenský program v rozmezí 8 měsíců; poradenství bylo zaměřeno buď na podporu při hledání a získání zaměstnání nebo na zahájení samostatné výdělečné činnosti. Cílem bylo podpořit 90 osob. V rámci projektu se cílové skupině poskytovaly kurzy dvojího zaměření – jazykové a rekvalifikační. Kurzy českého jazyka se specializací na odborné termíny a komunikaci v řemeslných profesích v rozsahu 40 hodin byly určeny pro 45 osob. 30 osob se mohlo rekvalifikovat v řemeslných odvětvích. 3. A především, hlavním cílem projektu bylo podpořit minimálně 5 osob v získání zaměstnání v řemeslných profesích, a to formou mzdových příspěvků. Co se týče OSVČ, tak v tomto případě mělo být podpořeno minimálně 10 osob, a to především v jejich prvních měsících vlastní podnikatelské aktivity; konkrétně formou intenzivního 4měsíčního poradenství v začátcích podnikání. Poradenská podpora mohla být využita i pro potřeby udržení zaměstnání a udržitelnosti samostatné výdělečné činnosti. Nezbytnou součástí projektu byla doplňková podpora – projekt uhradil účastníkům rekvalifikaci, kurzy, poradenství, náklady na cestovné a v případě potřeby také zajistil hlídání dětí. OSVČ získaly příspěvek na správní poplatky za zřízení živnostenského listu. Detailní popis aktivit projektu a rozdělení kompetencí mezi členy realizačního týmu jsou blíže přiblíženy ve čtyřech klíčových aktivitách projektu. Konkrétně se jedná o přípravnou fázi, individuální poradenství, vzdělávání cílové skupiny a zajištění pracovního místa a podpora podnikání OSVČ.

Cíl projektu Cílem projektu bylo podpořit 90 osob, které projdou jednou nebo více formami podpory. Všech 90 osob muselo absolvovat individuální poradenství zaměřené na zvyšování jejich zaměstnatelnosti v řemeslných odvětvích, nebo zahájení samostatné výdělečné činnosti. Část osob z CS byla zařazena také do vzdělávání v kurzech českého jazyka a část dostala možnost absolvování rekvalifikací. Osoby, které získaly zaměstnání (nejméně 5 osob) a zahájily samostatnou výdělečnou činnost (nejméně 10 osob) byly podporovány také v prvních měsících zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti. Co se týče kurzů českého jazyka, tak v  rámci projektu měly proběhnout 3 běhy kurzů pro nejméně 45 osob. Nejméně 30 osob také mělo absolvovat rekvalifikaci.

47

Udržitelnost aktivit projektu po jeho skončení Aktivita projektu „individuální poradenství" je po skončení projektu realizována v rámci běžné činnosti Poradny pro integraci. I ostatní aktivity – kurzy češtiny, vyhledání rekvalifikace, zpracování kariérních plánů, vyhledání zaměstnání pro cílové skupiny, poradenství v začátcích podnikání, poradenství pro udržení zaměstnání – jsou zapracovány do ročních plánů činnosti a současně do fundraisingového plánu. Všechny aktivity projektu vyjma úhrady rekvalifikací, úhrady mzdových příspěvků a další přímé podpory cílové skupiny jsou vázány na činnost Poradny pro integraci a v rámci další činnosti je tak zajištěna jejich udržitelnost.

Cílová skupina Cílovou skupinou (CS) projektu byly imigrantky a azylantky - cizinky ze třetích zemí (dále v projektu je používán termín cizinky, případně klientky) s různými typy pobytového statusu, které žijí (mají adresu pobytu) v Ústeckém a Středočeském kraji. Konkrétně se jedná o cizinky, které jsou sociálně vyloučené, nebo jsou sociálním vyloučením ohrožené, např. z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti, nízkého ekonomického statusu, jazykové a kulturní bariéry, aj., a potřebují tudíž zvýšenou podporu při vstupu na trh práce a udržení si pracovního uplatnění nebo zahájení samostatné výdělečné činnosti. Tento projekt byl specificky zaměřen na podporu uplatnění v řemeslných odvětvích, proto je zacílen na cizinky, které mají kvalifikaci v řemeslných odvětvích (vzdělání nebo odpovídající praxi) nebo potřebují kvalifikaci doplnit a/nebo mají zájem o uplatnění v řemeslných odvětvích. CS měla být detailně informována o aktivitách projektu i podmínkách pro zapojení. Rozsah zapojení do projektu konzultovala s klientkou sociální pracovnice (možná konzultace byla případně také s pracovníkem úřadu práce, který daného klienta již znal); klientka se o rozsahu své účasti v projektu rozhodla sama, na základě doporučení sociální pracovnice. V první řadě se klientka rozhodla pro zařazení do jednoho z cílů práce na základě reálného zhodnocení svých možností, kvalifikace a předpokladů. Všechny klientky se následně účastnily individuálního poradenství, které bylo nastaveno s ohledem na cíl práce (zaměstnání, OSVČ) a na individuální potřeby klientek. Část klientek se účastnila kurzů češtiny a rekvalifikací. Část podpořených osob v cíli zaměstnanost dostala k využití mzdové příspěvky; klientky, které si v rámci projektu zřídily živnostenský list, získaly finanční příspěvek na správní poplatek; klientky dále dostaly příspěvky na dopravu a během rekvalifikací a kurzů ČJ bylo zajištěno hlídání dětí. Jak již bylo uvedeno, projekt reagoval na poptávku ze strany CS a byl nastaven s ohledem na její potřeby. Aktivity vycházely z dlouhodobých zkušeností žadatele s prací s CS. Za základní potřeby CS a způsoby jejich řešení byly identifikovány následující body: a) Dostupnost služeb – služby byly poskytovány v Ústí nad Labem, terénně v Teplicích, Chomutově a Žatci a jinde dle potřeby. b) Jazyková bariéra (cizinky neznají odbornou terminologii, mají problémy s komunikací v češtině) – byly zajištěny kurzy ČJ pro cizinky, které se jich potřebovaly účastnit. c) Nedostatečné vzdělání, absence dokladů o vzdělání – byly zajištěny rekvalifikace cizinkám, které je potřebovaly, a byla také poskytnuta asistence při zařizování nostrifikací. d) Absence praxe v ČR – projekt zajistil rekvalifikaci cizinkám, které ji potřebovaly, dále byla zajištěna pro OSVČ odborná supervize při realizaci prvních zakázek.

48

e) Neznalost fungování trhu práce v ČR – CS byla informována o pracovněprávních náležitostech, obdržela kontinuální poradenství, asistenci na úřadech, pomoc při komunikaci se zaměstnavateli a jejich oslovováním, kontrolu pracovních smluv. f) Neznalost povinností OSVČ - CS byla informována o náležitostech a povinnostech OSVČ a byla podpořena při zřizování i začátcích OSVČ. g) Neznalost mechanizmů práce se zákazníky, budování klientely a udržitelnosti podnikání – bylo poskytnuto intenzivní poradenství v začátcích podnikání OSVČ. h) Absence „přirozených" sociálních kontaktů a podpory CS ze strany rodiny, přátel, známých (cizinky přicházející do ČR často neměly dostatečné sociální zázemí pro hledání práce, nabízení řemeslných služeb, podporu v krizových případech) – projekt obecně reflektoval tuto potřebu a poskytoval zvýšenou podporu cizinkám při vstupu na trh práce, udržení zaměstnání i rozběhu podnikání.

Publicita Seznam vybraných nástrojů v oblasti publicity: – publicita na webových stránkách (www.p-p-i.cz, www.cizinci.cz, www.centrumcizincu.cz); – několik tištěných materiálů určených převážně klientům bylo vytvořeno v průběhu projektu:; – leták s informacemi o aktivitách projektu; – podkladové materiály pro vzdělávací kurzy; – samolepky povinných log; – letáky/plakáty s nabídkou jednotlivých akcí; – upoutávky v regionálním tisku; – výroční zprávy; – všechny materiály vzniklé v souvislosti s projektem; – veřejná vystoupení na seminářích a v médiích a v rámci publikační činnosti.

3.2 Zkušenosti z projektu Pro lepší pochopení integračního procesu včetně překážek s ním spojených byl uskutečněn kvalitativní výzkum. Realizovaný projekt trval necelé tři roky a s ohledem na vytvoření potřebných doporučení bylo nezbytné získat zpětnou vazbu na celou činnost od co nejvíce zapojených osob. Vybrané formy kvalitativního výzkumu umožňují sestavit komplexní obraz prožívané reality zkoumaných jedinců a také informovat o jejich názorech. Je flexibilní a dokáže reagovat na informace, které jsou získávány v přirozeném prostředí respondentů. Kvalitativní výzkum je tak pro zkoumání procesu integrace vhodnější než výzkum kvantitativní, neboť umožňuje reflektovat každodenní život jedinců a skupin.29 Od klientek tak byla požadována zpětná vazba, v rámci které mohly sdělit své postoje a zkušenosti před projektem a po projektu, a to ve formě dotazníkového šetření. Dvě klientky se také podílely na výzkumu realizované formou metody River of Life. Vzhledem ke skutečnosti, že tento výzkum byl kvalitativní, klientky se mohly vyjádřit o průběhu svého života v celé své šíři a reflektovat jak silné stránky, tak problematické okamžiky, které je během celého projektu napadaly a ovlivňovaly, a to v těch nejširších souvislostech. Dotazníkové šetření proběhlo dvojím způsobem. Nejdříve byly všechny klientky zapojené do projektu požádány o vyplnění vstupního dotazníku, který se týkal především jejich moti29 http://www.inkluzivniskola.cz/sites/default/files/uploaded/integrace_muslimu.pdf

49

vace pracovat a jejich dosud nabytých zkušeností. Po skončení projektu mohly klientky zodpovědět výstupní dotazník, v němž mohly opět vyjádřit své názory na celý projekt a sdělit, do jaké míry byla jejich očekávání naplněna a jak jim zkušenosti z projektu pomohly, případně nepomohly, najít pracovní uplatnění. Oba dotazníky byly polostrukturované. Vedle klientek samotných bylo také nezbytné konzultovat sociální pracovnice z Poradny pro integraci. Ty byly tázány, jak se jim s klientkami, se kterými intenzivně pracovaly, jednalo a v čem spatřují důvody úspěchu či neúspěchu projektu. Podobný rozhovor, v obou případech s otevřenými otázkami, byl proveden také s pracovnicí z Gender Studies, o.p.s., která se na základě klíčové aktivity zaměřovala především na zaměstnavatele a organizovala semináře pro potenciální zaměstnavatele klientek. Vhled těchto zainteresovaných osob je důležitý pro identifikaci klíčových míst projektu, případně k  odhalení jeho slabých míst. Kombinace přístupů byla vybrána na základě předpokladu, že se díky nim podaří systematicky zachytit dlouhodobý vývoj a směrování integračního procesu. Popis jednotlivých šetření a jejich závěry jsou uvedeny v následujících kapitolách.

3.2.1 Analýza vstupních dotazníků – Důvody a význam provedení průzkumu názorů a postojů Kvalitativní šetření je jedním z nástrojů, jak lze zjistit názory žen z tradičních muslimských rodin žijících v České republice na jejich zkušenosti a postoj k jejich integraci do hostitelské společnosti prostřednictvím jejich začlenění na český trh práce. Cílem šetření, které se realizovalo ve spolupráci s Poradnou pro integraci sídlící v Praze, bylo zmapovat informovanost žen o pracovních možnostech v České republice a o potenciálních překážkách, které jim zabraňují ve využití těchto možností, a to před zahájením projektu Poradny pro integraci s názvem „Podpora zaměstnanosti a samostatné výdělečné činnosti žen z tradičních muslimských komunit žijících v ČR“. Po ukončení tohoto projektu zaměřeného na zvýšení orientace na trhu práce navázal na toto šetření další průzkum. Ten se zaměřoval opět na stejné respondentky, tentokrát však s cílem zjistit, zda realizovaný projekt úspěšně přiblížil ženám české pracovní prostředí, a tak potenciálně ulehčil jejich začlenění na trh práce a celkovou integraci do české společnosti. Klientky byly informovány, že zjištěné výsledky budou uvedeny a využity v  příručce pro tvůrce integrační politiky v České republice. Respondentky tak měly možnost vyjádřit své návrhy na zlepšení současných sociálních služeb a přímo se podílet na utváření budoucí podoby těchto služeb i příslušné politiky.

Metoda šetření – Cílová skupina Cílovou skupinou průzkumu byly ženy z tradičních muslimských rodin s různými typy pobytového statusu, které měly v  letech 2012-2015 adresu pobytu buď v Ústeckém, nebo ve Středočeském kraji. Konkrétně se jednalo o cizinky sociálně vyloučené nebo o ty, které byly sociálním vyloučením ohroženy, například z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti, nízkého ekonomického statusu, či jazykové a kulturní bariéry.

50

– Metoda výzkumu Sběr dat byl realizován prostřednictvím polostrukturovaných dotazníků. Hodnocení šetření bylo provedeno především kvantitativní analýzou, která ukazuje rozložení názorů v celkovém počtu odpovědí. Dotazník obsahoval 7 identifikačních otázek (část A) nutných pro získání bližší představy o respondentkách, 18 uzavřených otázek (část B) s možností odpovědět ano či ne, týkajících se jejich zkušeností a překážek bránících v  začlenění respondentek do pracovního trhu, a také 4 otevřené otázky (část C) zaměřující se na očekávání respondentek od projektu a na jejich případné další komentáře k tématu. Celkem bylo distribuováno 47 vstupních dotazníků, jejich vyplnění bylo zcela dobrovolné. Vzhledem k  nízkému počtu respondentek se výsledné údaje většinou nepřepočítávaly na procentuální hodnoty. Vyplněné dotazníky byly zpracovány ručně. Anketní šetření probíhalo v květnu roku 2012.

Vyhodnocení dotazníků – Identifikace vzorku Dotazníkového šetření se účastnilo 44 respondentek. Jednalo se o osoby, které již sociální služby Poradny pro integraci využívaly. Věkové rozložení respondentek je uvedeno v tabulce č. 3. Více než třetina respondentek neuvedla svůj věk, hned za touto skupinou následovala skupina respondentek ve věku 40–49 let. Nejnižší zastoupení bylo u skupiny 50–59 let. Tabulka č. 3: Věková struktura respondentek

Vzdělanostní struktura souboru je zastoupena rovnoměrněji s tím, že 4 respondentky neuvedly svůj stupeň dosaženého vzdělání. Nejvíce respondentek, až 36 %, má vysokoškolské vzdělání, středoškolské vzdělání má 30 % respondentek a jen 1/4 respondentek má vzdělání základní.

51

Tabulka č. 4: Vzdělanostní struktura respondentek

Co se týče země původu respondentek, tak toto rozdělení je vyjádřeno grafem č. 12. Graf č. 12: Země původu respondentek Je patrné, že 3/4 respondentek pochází jen ze dvou zemí – z  Kazachstánu (přes 50 %) a ze Sýrie (25 %). Jen 2 respondentky pocházejí z  Íránu, další země jsou potom už zastoupeny vždy jen jednou respondentkou. Svou národnost neuvedly 2 respondentky. Další tabulka značí délku pobytu respondentek na území České republiky.

Tabulka č. 5: Struktura respondentek dle délky pobytu na území České republiky Více než polovina respondentek žila v  České republice 5–8 let, mnoho respondentek zde v době průzkumu žilo také 3–4 roky. Délku svého pobytu neuvedly 4 respondentky. Co se týče pobytového statusu, více než polovina respondentek má v České republice doplňkovou ochranu. V  menším zastoupení zde mají také přechodný pobyt

52

(18 %), trvalý pobyt (14 %) či dlouholetý pobyt (7 %). Jen 5 % respondentek má v zemi azyl, stejný počet žen neuvedl svůj pobytový status. Tabulka č. 6: Struktura respondentek dle pobytového statusu v České republice

Analýza vzorku Vyhodnocení otázek s určenými možnostmi volby Na otázku, zda respondentka pracovala v  zemi původu, bylo kladně odpovězeno 21krát, záporně odpověděla přesně polovina žen – tedy 22 respondentek. Jedna respondentka se rozhodla na otázku neodpovědět. Co se týče místa práce v zemi původu, tak mimo domov jich z 22 respondentek pracovalo 19, pouze 2 pracovaly z domova. Graf č. 13: Zkušenosti s prací v zemi původu Co se týče pracovních zkušeností v  České republice, tak jen 8 respondentek odpovědělo, že již v zemi pracovalo, a to například formou brigády nebo v  rodinné pekárně. 33 respondentek shledává, že jim chybí dostatečné informace o podmínkách práce v  hostitelské zemi, přičemž v  kontextu nutnosti přesvědčit manžela o dovolení pracovat 10 respondentek vyjádřilo názor, že jim potřebné informace chybí právě k  tomuto účelu. Informace o podmínkách práce naopak nechybí 8 respondentkám, 31 respondentek také nepotřebuje informace pro přesvědčení manžela. Otázka zaměřující se na místo pracoviště ukázala,

53

že 25 respondentek, tedy 57 % dotázaných, chce pracovat i mimo domov, naopak pro 18 respondentek, tedy 41 % dotázaných, bylo zásadní, aby mohly pracovat právě z domova. S tvrzením „myslím si, že mám málo informací a znalostí o tom, jak v ČR pracovat“ se ztotožnilo více respondentek – konkrétně se takto vyjádřilo 38 osob tvořících až 86 % dotázaných. Celkem 4 tvrzení byla zaměřena na překážky, které neumožňují respondentkám pracovat. Každá z nich měla možnost ztotožnit se s více překážkami najednou. Nejvíce osob projevilo obavy z diskriminace na pracovišti, a to přesně 29 dotázaných. Pro pouhé 2 respondentky se tato obava nejevila jako aktuální. Pro 25 respondentek se problematickým jevilo také jak sladění pracovních a rodičovských povinností, tak obavy, že na pracovišti nebudou moci dodržovat své náboženské a kulturní zvyky. Naopak, pro 19 dotázaných není sladění rodinného a pracovního života překážkou, 17 dotázaných se také neobává, že by jim na pracovišti bylo bráněno v dodržování  jejich náboženských či kulturních zvyků. Z  dalšího tvrzení dále vyplynulo, že 33 dotázaných, představujících 75 % všech respondentek, je ochotno dělat pouze práci, ve které mohou dodržovat zásadu zahalení hlavy šátkem. Na otázku, zda mají respondentky kamarádku ze své kultury, která pracuje a je spokojená, odpovědělo kladně jen 8 žen, zápornou možnost odpovědi k tomuto tvrzení upřednostnilo 35 respondentek. Poslední uzavřená otázka se týkala zdrojů, kterých respondentky využívaly k  získávání informací o možnostech práce. Nejdůležitějšími dosavadními zdroji informací byli pro téměř celou třetinu respondentek přátelé společně s nevládními organizacemi. Dále byly v odpovědích zastoupeny i tyto zdroje: manžel, rodina, internet, úřad práce a inzeráty. Každá z respondentek měla možnost uvést více zdrojů informací, proto se konečný součet odpovědí nerovná počtu dotazníků. Graf č. 14: Zdroje informací Vyhodnocení otevřené otázky Respondentky mohly na konci dotazníku odpovědět na otázku, jaká jsou jejich očekávání od projektu. Pro většinu z nich bylo důležité zlepšit se v  českém jazyce. Toto očekávání mělo 13 respondentek. Druhé nejčastější očekávání se týkalo zlepšení orientace na pracovním trhu, konkrétně toto přání vyjádřilo 9 žen. Mezi další očekávání, zastoupená však již v menší míře, patřily: tvorba kontaktů a nalezení přátel (3), integrace do české společnosti (2), nalezení práce (2), rekvalifikace (2), seberealizace (1) a výdělek (1).

54

3.2.2 Dva příběhy - Význam provedení výzkumu formou River of Life River of Life je vizuální narativní metoda, která umožňuje osobám vyprávět své životní příběhy se zaměřením jak na minulost, tak na současnost a budoucnost. Jednotlivci prostřednictvím této metody vytvoří náhled na svoji minulost, reflektují ji a zároveň si mohou představovat, jak by měla vypadat jejich budoucnost ovlivněná realizovaným projektem. Tato metoda spočívá v zamyšlení se nad vlastní životní perspektivou. Vzhledem k tomu, že metoda River of Life je obvykle zaměřena spíše na kresbu než na text, je tato metoda vítána především ve výzkumu, kdy mezi vybranými respondentkami a výzkumníkem existuje jazyková překážka.

Dva příběhy V  následující části textu jsou představeny příběhy dvou respondentek, které souhlasily s výzkumem formou metody River of Life. V těchto příbězích jsou pozměněny některé údaje, na základě kterých by respondentky mohly být identifikovány. Rozhovory byly zvukově nahrávány a následně autorkou Příručky přepsány.

Příběh Maročanky Fatima (48 let) se narodila v hlavním městě Maroka, v Rabatu, a začala se zahalovat až v roce 2004 po emigraci do Čech. Do své emigrace necestovala, 38 let žila v zemi původu, kde po studiu střední školy osm let pracovala jako sportovní masérka. O emigraci začala přemýšlet až na popud své sestřenice, která mluvila o Evropě v kontextu lepších pracovních podmínek - Fatima se domnívala, že by se mohla uplatnit v českých lázeňských městech jako masérka. V Maroku se jí žilo dobře, měla však „hodně práce za málo peněz“. Když vyrůstala, žila Fatima dle svých slov běžným způsobem. Po škole obvykle sportovala nebo jako jedno z nejstarších z 10 dětí pomáhala matce v domácnosti. Zdálo se jí, že ekonomická situace v Maroku je těžká, dnes však s odstupem připisuje svůj názor spíše svému mládí a touze po rychlém úspěchu. Zmiňuje, že její sourozenci emigrovali také: sestra do Lucemburska, bratr do Francie. Přestože je muslimkou, Fatima nenosila v Maroku šátek a nikdo jí k tomu ani nenutil. Její dvě sestry dokonce nenosí šátek ani v  současné době a Fatima vysvětluje, že ženy v Maroku samy rozhodují o tom, jestli budou šátek nosit nebo ne. Dokonce tvrdí, že se žena v šátku pravděpodobně vystavuje větší stigmatizaci, než žena bez něj. Ač je tedy Maroko státem islámským, Maročané jsou podle Fatimy poměrně liberální. Jako důvod svého zahalování uvádí, že se jí v České republice „otevřely oči“. Až zde si uvědomila, že je muslimkou, že to, co dělala předtím, nebylo správné, a že byla v Maroku pod vlivem médií, která líčila evropskou kulturu jako dokonalou. Až po přestěhování pochopila, že má svoji víru, které je lepší se držet, a kterou začala vnímat autentičtěji. Myslí si, že se emigrantům často stává, že zažijí dobré stránky své víry až po emigraci. Na dotaz, proč nežije v Maroku, odpovídá, že by chtěla, ale její manžel, český muslim, nechce. Na přímý dotaz, zda by radši žila v Maroku či v Evropě říká, že může žít kdekoli, kde je klid, a že se tady bojí. Nošení šátku si Fatima dává do souvislosti nejen s  vírou („aby dělala něco pro život po smrti“), ale i s respektem, který vdaná žena tímto signalizuje ostatním a dluží svému manželovi. Zároveň říká, že šátek z  ženy nedělá dobrou muslimku, že žena může být dobrou

55

muslimkou i bez šátku, a že o tom, kdo je dobrý muslim/muslimka rozhoduje Alláh. Je si vědoma, že nošením šátku v Čechách paradoxně pozornost přitahuje, nicméně pro ni je důležité nemyslet na lidi, ale na Boha. Ze strachu by šátek sundala, strach z Alláha je ale silnější. Konkrétní projevy nenávisti zažívá „pořád a pořád“. Upřesňuje, že jak ve svém městě, tak i v Praze je terčem nadávek a dokonce na ni i plivli, jednou mladí chlapci, jindy mladá žena. Fatima se však sama snaží, uvědomuje si, že lidé mají strach, a že „zacházení nezávisí pouze na lidech, ale i na ní“, a že „musí ukázat, že není špatná“. Fatimě však nejvíce vadí to, že se útoky staly vždy v přítomnosti jejího syna, a tak se bojí, že ho to ovlivní. Nedávno se jí například stalo, že se svým synem na cestě do školy mluvila arabsky, on ji ale poprosil, aby na něj radši mluvila francouzsky, aby si ostatní nemysleli, že „jsou špatní lidé“. Zmiňuje také, že se její syn stal v rámci pobytu školy v přírodě obětí šikany. Od doby, co se vdala, si respondentka práci nehledala. Částečně proto, že některé typy práce (např. v  baru) nemůže přijmout a částečně proto, že si všímá, jak i místní lidé trpí nezaměstnaností. Ráda by pracovala na místě, které vyžaduje znalost arabštiny nebo francouzštiny. Šije doma, tím se však neuživí. Dle svých slov se obává nízké poptávky v místě bydliště, a proto šije jen pro svoji rodinu. Dělala by i uklízečku, myslí si ale, že ve městě, kde bydlí, moc práce není. Jednou se zúčastnila výběrového řízení na masérku, údajně jí dokonce řekli, že je nejlepší, přesto se už ale neozvali. Manžel Fatimy jezdí za prací do Prahy, neboť zaměstnání v místě bydliště nemůže najít.

Příběh Syřanky Noor (38 let) žije v  České republice šest let, přičemž poslední tři roky trvale. Pochází ze syrského Damašku, kde žila celou dobu před emigrací a kde vedla „úplně normální život“. Pochází ze „stabilní rodiny ze střední až vyšší střední vrstvy Sýrie“ a vždy měla vše, co potřebovala. Během svých studií na ekonomické fakultě se vdala za Syřana, který pocházel ze stejné komunity, získal titul doktora z  chemie v  Německu a poté učil na damašské univerzitě. Situace Noor je specifická tím, že zde už měla zázemí a ČR předtím navštívila už mnohokrát. Každé léto v ČR strávila minimálně měsíc, takže prostředí před emigraci dobře znala. Rodiče Noor se totiž přestěhovali do České republiky před 18 lety. Ještě v Sýrii byl její otec manažerem velké státní firmy, která jej však propustila, přičemž respondentka se domnívá, že důvodem bylo jeho náboženské vyznání. Byl sunnita, a v  Sýrii tehdy vládla opoziční alavitská minorita. Vzhledem k tomu, že se otec bál perzekuce, uprchl do Čech, kde již předtím vystudoval stavební inženýrství, a kam se již dříve odstěhovali jeho dva bratři. Znalost češtiny byla rozhodujícím důvodem, proč se její rodiče s bratrem rozhodli přestěhovat do České republiky. Dnes žije celá rodina pohromadě a v Praze provozují rodinnou pekárnu. Noor se rozhodla přestěhovat do České republiky až poté, co se situace v Sýrii vážně zhoršila. Nechce emigrovat trvale, pouze se zde snaží nalézt dočasné útočiště. Děti Noor chodí do českých škol, a na rozdíl od ní a jejího manžela umí česky. V  této souvislosti zmiňuje Poradnu pro integraci, která pro ni a pro její rodinu udělala hodně, zejména v oblasti výuky češtiny. Co se týče zaměstnání, po příjezdu do České republiky si Noor otevřela kosmetický salon. Nicméně, rozhodla se v něm sama nepracovat, neboť usuzuje, že kvůli jejímu šátku, který nosí celý život (kromě období dětství), by nikdo do salonu nepřišel. V salonu tak pracovala její zaměstnankyně, počet zákaznic však byl i tak malý. Na otázku, co si myslí, že bylo důvodem  této neprosperity Noor odpovídá, že „to je špatnou reputací, kterou islám mezi

56

lidmi má“. Zároveň říká, že ona sama se už smířila s  tím, že lidé cítí strach a nedůvěru, a že se tomu nelze vyhnout. Nošení šátku omezuje její podnikatelské možnosti. Noor se na veřejnosti lidem zvykla nedívat do očí a snaží se vyhnout jakémukoliv kontaktu. Uvádí, že „lepší je prostě se lidem vyhýbat“. Sama zažila verbální útoky a říká, že ji někdo verbálně obtěžuje skoro pokaždé, když jde ven. Útočí na ni ženy i muži, avšak pouze Češi, turisté nikoli., Dodává, že její matka se také stala obětí útoku, když na ni byla hozena bota. Její sestra dokonce pocítila křivdu během pobytu v  nemocnici, kdy doktor trval na tom, aby do místnosti, kde ležela, vstoupil ošetřovatel, který tam „neměl žádnou práci“. Z vlastní zkušenosti například s  cizineckou policií a z obou výše zmíněných případů, kdy nezískala pochopení ani od policie či od právníků, získala pocit, že ji a její rodinu stát nechrání. Proto zastává názor, že je nutné se všem konfliktům vyhnout. Zkušenosti z místa bydliště hodnotí celkově jako dobré, lidé ji a její rodinu znají a útoky a projevy netolerance tak nejsou časté. S celkovou situací je smířená a chce, aby to tak brala i její rodina. Věří, že média hrají velkou roli ve vyvolávání strachu z islámu, s tím však sama nic neudělá, neboť jako jednotlivec proti médiím bojovat nemůže. Dle jejího názoru atmosféra strachu z islámu pramení především z opakování negativních a nepodložených zpráv a z obecné neznalosti islámu a muslimů, domnívá se však, že se s tím, nedá nic dělat. Zatímco diskriminace v její rodině se týká žen, protože jsou v šátku, muži jsou diskriminováni zejména z důvodu tmavší pleti. Co se týče zahalování, Noor svým dcerám nošení šátků nedoporučuje. Její dcera šátek nosila už v Sýrii, respondentka jí ale v České republice doporučila, aby jej nenosila vůbec. Starší dcera si však přeje šátek nosit dál, mladší dceři to respondentka zatím nedovolí, „protože by to nezvládla“. Respondentka uvedla, že v Sýrii jsou případy, kdy dívky odmítají začít nosit šátek, „že chtějí svobodu“, ale že u nich v rodině tomu tak není. Obecně v Sýrii má prý dívka začít nosit šátek „když se stane atraktivní a když se stane ženou“. Respondentka uvádí, že se nejedná o doporučení či přání rodičů, ale o náboženskou povinnost. Tělo by se podle ní mělo zakrývat celé, ne pouze hlava. Nicméně o tom, jestli nosit šátek či ne, rozhodují dcery samotné, musí to být jejích rozhodnutí. Dodává, že i v její rodině je spousta žen a dívek, které šátek nenosí. Po příjezdu do České republiky zažila respondentka ve vztahu k práci velkou změnu. V Sýrii žila velmi pohodlně, měla dvě služky, v Česku naopak tvrdě pracuje, což se jí líbí. Uvádí, že pracuje „na nějaké burze“ pro brokerskou firmu, vlastní kosmetický salon a pomáhá rodině v  pekařství. V  Sýrii měla také příležitost pracovat, nebylo to ale nutné a ona po tom netoužila. Je však zmatená ohledně případného rozhodnutí zda V ČR zůstat, protože nevěří, že ČR jí a její rodině umožní žit jako muslimům. Dodává však, že se jí jinak v Česku líbí – je přesvědčená, že všechny evropské a vyspělé země jsou krásnější a lépe organizované. Respondentka se cítí do určité míry privilegovaná, protože má podporu širší rodiny, nemusí se starat o placení účtů a je si vědoma, že někteří lidé v  ČR mají velké finanční potíže. Na otázku, jak vidí jiné evropské státy, odpovídá, že neví, ale že slyšela, že jsou víc flexibilní vůči muslimům. Není to proto, že by je měli víc rádi nebo že jsou jiné evropské společnost lepší než ta česká, ale protože je tam více přistěhovalců než v ČR - například společnost ve Velké Británii je různorodější. Závěrem Noor poznamenala, že je v ČR mnoho velice hodných Čechů/Češek, a čím víc je člověk poznává, tím víc se uvědomuje, jak jsou hodní a milí. Bohužel však menšina obyvatel má takové názory, se kterými ona nic neudělá. Respondentka též uvedla, že Poradna pro integraci udělala pro její rodinu hodně, a to zejména v oblasti výuky češtiny, když poskytla hodiny češtiny pro její dcery zdarma.

57

3.2.3 Perspektiva realizátorek projektu Vedle postojů samotných respondentek z cílové skupiny je potřeba zohlednit také zkušenosti realizátorek programu, které s  cílovou skupinou a s českými zaměstnavateli přímo spolupracovaly. Konkrétně se tedy projektu účastnila pražská Poradna pro integraci, její ústecké pracoviště a také Gender Studies, o.p.s. Se zástupkyněmi těchto organizací byly osobně vedeny polostrukturované rozhovory. Pro lepší pochopení celkové situace následuje přiblížení role těchto organizací v projektu a zpracované shrnutí poskytnutých odpovědí.

Vhled realizátorek projektu z Poradny pro integraci – O aktivitách Poradna pro integraci úzce spolupracovala s  cílovou skupinou a realizovala pro ni řadu aktivit. Ty je možné rozdělit do dvou programů – na program vzdělávací a program poradenský. V  rámci vzdělávacího programu se uskutečnily kurzy českého jazyka, profesně orientované počítačové kurzy a byly zprostředkovány rekvalifikační kurzy. Klientkám bylo rovněž umožněno využívání tréninkové dílny dle jejich profesní profilace. Součástí poradenského programu bylo především pracovní poradenství a semináře zaměřené na slaďování pracovního a profesního života, semináře věnující se pracovně-právní problematice a semináře k základům podnikání. Kapacita všech aktivit byla naplněna a na základě úzké spolupráce s cílovou skupinou a pro jejich velký zájem byl program pražské poradny pro klientky ze Středočeského kraje ještě rozšířen. Nově se tak otevřel kurz komunikačních dovedností se zaměřením na sestavení pracovních portfolií a životopisů a právně-finanční poradenství. V  rámci tohoto kurzu se také simulovala assessment centra a klientkám zajímajícím se o podnikání se pomáhaly psát finanční analýzy a business plány. Největší zájem byl o kurzy českého jazyka, které se konaly v  celkovém počtu 60 hodin. Znalosti klientek však byly značně diverzifikované, a proto nebylo vždy možné zaměřovat se jen na pracovní terminologii. Velký zájem byl dále o některé z  rekvalifikačních kurzů zaměřené například na šití, masáže, základy marketingu, péči o děti či účetnictví. Všechny tyto kurzy byly s klientkami pečlivě vybírány tak, aby po jejich ukončení absolventky mohly zvolenou profesi skutečně vykonávat navzdory omezením plynoucím z jejich víry. – O cílové skupině Práce s klientkami byla hodnocena jako „velmi zajímavá, ale také náročná“. Důležitou roli jakéhosi mediátora hrál genderový specialista, který realizátorkám přiblížil islámskou kulturu a její specifika. Realizátorky se shodují, že práce vyžadovala z jejich strany otevřenost, cílová skupina se však skládala z různých osobností, nelze tedy jednoduše zobecňovat. Celkově však byla práce náročná, zejména vzhledem k časovým a jiným možnostem klientek, počtu doprovázejících dětí a jistému „nadhledu“ klientek, které často spatřovaly podstatu seberealizace člověka v jiných aspektech, než je práce v takovém slova smyslu, jaký je jí přikládán u nás. Z  tohoto důvodu realizátorky často opakovaly, že se projektem nesnaží narušit roli klientek v jejich společnosti ani nijak nedobrovolně měnit jejich postoje a návyky. Výraznou roli v projektu především v Ústeckém kraji však hrála skupina žen z Kazachstánu, které vyznávaly formu islámu založenou na konzervativní intepretaci tradičních hodnot. „Tato ortodoxnější komunita zaujímala v projektu nejvýraznější pozici co do počtu zúčastněných a v jejich případě u nich bylo možné spatřovat jak téměř identický přístup k životu,

58

tak obdobnou životní situaci, ve které se právě nacházely. Všechny například už nepočítaly s  možností v  budoucnu se vzdělávat, všechny měly více dětí a důležitou roli u nich hrál příjem dávek sociální státní podpory a hmotné nouze.“ Naopak klientky například z Pákistánu, Sýrie nebo Iráku se více zajímaly o své budoucí pracovní uplatnění. Především skupina ze Sýrie byla tvořena vzdělanými ženami, které byly nuceny odejít ze země původu kvůli probíhajícímu konfliktu, a které projevovaly snahu navázat na život, ve kterém hrálo zaměstnání či podnikání výraznou roli. Jako bariéru ve snaze začít podnikat či si najít zaměstnání pociťovaly především neznalost češtiny. Na základě zkušeností lze říci, že klientky byly do značné míry omezovány v pracovních možnostech vzhledem ke kulturním specifikům. Nastaly například situace, kdy klientka odmítla práci v  masážním salonu, neboť by musela masírovat osoby opačného pohlaví. Obdobná situace nastala i u klientek, které se chtěly realizovat v  sociálních službách. Jiná klientka se rozhodla ukončit pracovní poměr poté, co zjistila, že na letácích, které roznáší, je zobrazen alkohol. Co se týče spolupráce s  manželi klientek, tak i zde bylo možné rozpoznat určité rozdíly. Zatímco manželé klientek ze Středočeského kraje často hovořili česky a pomáhali svým ženám zapojit se do projektu, manželé klientek z kazašské komunity s poradnou nekomunikovali. Dle těchto klientek se jejich manželé k zmiňovaným  aktivitám nevyjadřovali. Realizátorka však uvádí, že se tak dělo především proto, že se zpravidla jednalo o vzdělávací aktivity a „k samotné pracovní realizaci by manželé pravděpodobně měli výrazně negativní postoj“. Obecně však manželé klientek museli souhlasit s  účastí svých manželek v projektu. Některým klientkám se na základě zkušeností z projektu podařilo nalézt zaměstnání, a to například ve stavebnictví, ve službách, či jako účetní nebo pekařka. Většina však úspěšná nebyla. Podle realizátorek „podnikatelské záměry často nevyšly z důvodu nedostatečného finančního kapitálu a početná skupina žen z kazašské komunity upřednostnila tradiční způsob života“. V  porovnání se zkušenostmi s  jinými migranty se však realizátorky shodují, že v případě tohoto projektu existovalo více bariér, které omezovaly klientkám šance na úspěch. Kromě jazykové bariéry to byl věk (některým klientkám bylo nad 50 let), silná vazba na zemi původu nebo představy klientek, které byly často nerealizovatelné v českém prostředí. „Pomocí konzultací, jazykových kurzů a celkovému sblížení se s českým prostředím se představy klientek stávaly reálnějšími.“ – O projektu Na otázku, zda realizátorky něco během projektu příjemně překvapilo, odpověděly, že především jistá forma „zlidštění“, ke kterému došlo po překonání prvotního ostychu a odstupu. S tím souvisí také postupné vybudování přátelské důvěry klientek k projektu. Seznámení se s kulturou klientek realizátorkám dále také umožnilo uvědomit si, s jakým množstvím bariér se ženy musí potýkat. Vzhledem k tomu, že klientky byly zároveň matkami, řada pracovních omezení plynula i z této rodinné role. „Děti muslimek se například nemohou v mateřských školách účastnit výtvarných aktivit a zpívání, a tuto časově značně omezující skutečnost tak klientky musely brát v úvahu při formulování své potenciální pracovní doby.“ Ačkoliv realizátorky hodnotí projekt kladně, na základě svých zkušeností vidí také prostor pro jeho případné zlepšení. Rozhodně by rozšířily regionální vymezení projektu – častokrát se například do projektu chtěla zapojit klientka, jejímž výstupem by bylo i pracovní uplatnění, bohužel ale nesplňovala podmínky projektu. Dále by rozšířily kurzy češtiny, přehodnotily nutnost trénin-

59

kových dílen zaměřených například na masáže, zřídily poradenství ve více krajích a zjednodušily komplikovanou legislativu, která realizaci projektu provázela. Konečně také chybí návaznost na projekt - jak v Ústeckém, tak ve Středočeském kraji ale budou realizátorky s klientkami v kontaktu i po oficiálním ukončení projektu. Dle realizátorky je možné shrnout hlavní prvky omezující úspěšnost projektu do následujících bodů: Obtížné skloubení pracovního a rodinného života: – Muslimské ženy mají zpravidla více dětí, což je otázkou jejich dosavadní úlohy ve společnosti, a tuto úlohu dobrovolně upřednostňují před profesním životem. Tímto směrem se orientovala převážná většina klientek. – Děti školního věku musí být matkami vyzvedávány po vyučování, jelikož děti nemají ve školách zajištěnou halal stravu, a navíc se v družinách hůře eliminují zákazy plynoucí z víry (zpěv, kresba). Předsudky na straně zaměstnavatelů: – Přetrvává neochota zaměstnávat muslimské ženy. – Zaměstnavatelé se obávají potíží ze strany manžela muslimské ženy – jsou zpravidla dezorientováni v chování vůči takové ženě. – Nesouhlas zaměstnavatelů se zahalením ženy z důvodu „odstrašování” zákazníků. – Obava z časových ztrát vyplývajících z povinnosti pravidelného modlení. Omezení plynoucí z nábožensko-kulturních odlišností: – Některé muslimské ženy například nesmějí pracovat v jedné místnosti s muži. Vyžadují také pracovní prostředí, které se vyvaruje nahotě, alkoholu, cigaretám apod., a to i v tištěné podobě. Jazyková bariéra:

– Řada dostupných zaměstnání vyžaduje velmi dobré komunikační dovednosti bez přízvuku, což výrazně omezuje příležitosti.

– Významná část zaměstnavatelů upřednostňuje druhý jazyk, zejména němčinu či angličtinu. Vysoké finanční nároky na zřízení vlastní živnosti: – Se zřízením živnosti se pojí povinnost měsíční platby zdravotního a sociálního pojištění. Tyto náklady je klientka povinna hradit nepřetržitě i v případě, že nemá z podnikání žádné příjmy. – V případě zřízení živnosti dojde k odebrání sociálních dávek. – Naprostá většina žen zapojených v projektu byla evidována na úřadech práce a na dávkách jsou existenčně závislé. Ve vysokém počtu členů rodiny pro ně celková částka odpovídá výši potenciálního platu či jej převyšuje (v případě manuálních dělnických profesí). Vzdělání: – Aktuálně si zaměstnavatelé mohou vybírat z velkého počtu zájemců o zaměstnání. Zpravidla upřednostňují zájemce se středoškolským či vysokoškolským vzděláním v oboru před zájemcem s absolvovaným rekvalifikačním kurzem.

60

I přes výše zmíněné překážky však realizátorky chápou projekt jako stavební kámen pro dlouhou, ale smysluplnou cestu integrace žen s takto významnou kulturní odlišností.

Vhled projektové koordinátorky z Gender Studies, o.p.s. – O aktivitách Nevládní nezisková organizace Gender Studies, o.p.s. se během projektu zaměřovala převážně na zaměstnavatele a seznamovala je s problematikou rovných příležitostí z genderového hlediska a s konceptem vícenásobné diskriminace s ohledem na náboženství, konkrétně na islám. Celkově bylo realizováno 15 konzultací na podporu diverzity ve firmách. Proběhla také školení pro cílovou skupinu, úzce zaměřená na kontakt se zaměstnavatelem. Důležité je také zmínit tištěný výstup projektu, a to publikaci „V rozmanitosti je síla“ s podtitulem „Diverzita (nejen) náboženského vyznání ve firemní praxi“. V knize se k tématu přistupuje z  pohledu zaměstnavatele a realizátorka upřesnila, „že snahou bylo nabídnout konstruktivní pohled na to, jak s diverzitou na pracovišti pracovat takovým způsobem, aby byla přínosná a vedla ke spolupráci a respektu“. Vedle legislativního kontextu kniha například poskytuje praktická cvičení, která mohou sloužit k samostudiu i jako podklad pro školení. Součástí publikace jsou i zajímavé příklady dobré praxe z firemního prostředí z České republiky i ze zahraničí. Během semináře s cílovou skupinou byly i klientkám prezentovány výhody toho být zaměstnaná nebo celkově výhody integrace, a to jak pro ně osobně, tak pro celou komunitu. – O zaměstnavatelích a cílové skupině Zaměstnavatelé byli pozváni na školení emailem a telefonicky, na tyto pozvánky navazovaly osobní konzultace. Samotná spolupráce se zaměstnavateli však byla „značně komplikovaná“ – ať už vzhledem k faktu, že „trh je obecně přesycen projekty a školeními, tak vzhledem ke skutečnosti, že dnešní česká společnost je značně islamofobní“. Vyšší nezaměstnanost také celkově nepřispívá vstřícnosti zaměstnanců vůči cizincům, natož vůči muslimkám se specifickými požadavky. Je zřejmé, že někteří zaměstnavatelé jsou o krok napřed a pohlíží na diverzifikovaný tým jako na výhodu, většina však má z  neznámého strach. Cílem projektu tak bylo nabourat stereotypní myšlení, že primárně viditelné odlišnosti, jako například šátek, znamenají automaticky nějaký druh omezení. „Apelovali jsme také na morálku a na etiku a snažili jsme se roztříštit představu o jednolitém islámu a o muslimkách jako o nějaké homogenní skupině. Zaměstnání muslimky tak automaticky neznamená, že chod firmy bude nějakým způsobem omezen nebo že budou vznikat náklady navíc.“ Na druhou stranu však realizátorka upozorňuje, že museli po klientkách vyžadovat jistou soudnost, aby se hlásily jen na takové volné pracovní pozice, které nebudou v  rozporu s  jejich náboženstvím a aby své požadavky, například na možnost volných pátků místo jiných dní během směny, předem se zaměstnavatelem prodiskutovaly. „Místo přestávky na kouření jsme muslimkám například doporučily vyjednávat o přestávkách na modlení. Představy řady klientek ale byly často odlišné od reality, často se v českém prostředí neorientovaly, byly bez zkušeností, bez vize, nesebevědomé, nebo naopak bez určité dávky pokory.“ Některé představy ale byly realizovatelné – jedna skupina například chtěla rekvalifikační šicí kurz využít k šití hijábů pro svou komunitu. Zaměstnavatelé celkově neměli zkušenosti se zaměstnáváním muslimek a téma tak pro ně nebylo aktuální – argumentovali například tím, že s muslimkami nepřichází do kon-

61

taktu, neboť se na jejich volné pracovní pozice většinou nehlásí. Dost často však byly explicitně projevovány nesouhlasné názory se zaměstnáváním muslimek. Příběhy samotných klientek tuto zkušenost potvrzovaly. Až absurdně lze například chápat situaci, kdy jedna z klientek nebyla přijata do školní jídelny jako kuchařka kvůli tomu, že by nemohla nosit na vlasech síťku. Logická argumentace, že její šátek už slouží jako síťka, nebo že je možné jídelní síťku dát na šátek, se nesetkával s pochopením. Zkušenosti muslimek s hledáním práce byly podobná jako zkušenosti získané při hledání bydlení. „Často už tak raději předem oznamují, jakého jsou vyznání, aby předešly zklamání z  odmítnutí přímo na domluvené schůzce o přebírání bytu.“ Na základě zkušeností Gender Studies, o.p.s. i zkušeností klientek tak lze říci, že „míra xenofobie a islamofobie je v české společnosti znatelná“. – O projektu Jako velmi přínosné bylo hodnoceno navázání kontaktu s muslimskou komunitou a možnosti další spolupráce s  ní, a to například v oblasti rovných příležitostí. „Řada muslimek třeba nevěděla, že je v zemi zakázána diskriminace a nevěděla ani o svých právech například v době těhotenství nebo mateřství.“ Tím, že se navázaly kontakty i se zaměstnavateli, byly otevřeny i možnosti spolupráce tímto směrem. Za jednoznačný úspěch lze také považovat publikaci manuálu „V rozmanitosti je síla“ vydaného k tomuto programu, neboť do jisté míry je v našem prostředí považován za ojedinělý. Skutečnost, že cílová skupina zažívala vícenásobnou diskriminaci, tedy diskriminaci z více důvodů najednou (pohlaví, původu či věku), omezovala úspěšnost projektu. Situaci dále komplikovala celkově vysoká nezaměstnanost v regionech, význam realizovaného projektu je nicméně nezpochybnitelný. Dle koordinátorky projektu by na základě získaných zkušeností mohl být navazující projekt kratší a zahrnovat menší počet klientek, s nimiž by však byla navázána velmi úzká spolupráce. V rámci tohoto intenzivnějšího programu by tak mohlo být jednodušší nalézt pro cílovou skupinu ty správné zaměstnavatele. V rámci informační kampaně organizace Gender Studies, o.p.s., byl pořádán Mezinárodní den rovnosti, na kterém se rozdávaly Noviny bez předsudků. Také vycházely tiskové zprávy, leták pro muslimky informující o probíhajícím programu, a již zmiňovaný manuál pro zaměstnance. Na spřátelených webových stránkách též vycházely články Gender Studies, o.p.s. a v Českém rozhlase zazněla o programu reportáž. „Lze říci, že kampaň rozpoutala debatu o různorodosti islámu a nejednotném výkladu Koránu. Důležitá byla i diskuze o zahalování a o tom, že nošení šátku je projevem respektu, který se muslimka rozhodne sama vyjádřit. Otázky se také týkaly obecného práva vměšovat se do cizí kultury.“

3.2.4 Analýza výstupních dotazníků – Důvody a význam provedení průzkumu názorů a postojů Tato část průzkumu volně navazuje na analýzu vstupních dotazníků. Výstupní dotazníky byly přímo zaměřené na hodnocení poskytnutých služeb a na určení překážek, které klientky vnímaly jako významné ve snaze najít pracovní místo nebo při založení vlastní firmy. Analyzované odpovědi tak mohou také sloužit jako podkladový materiál pro další projekt.

62

Metoda šetření – Cílová skupina Pro výstupní analýzu celkově poskytlo své názory 35 klientek. Klientky účastnící se výstupního šetření se účastnily projektu od jeho začátku. Cílovou skupinou projektu byly cizinky ze třetích zemí s různými typy pobytového statusu, které žily (měly adresu pobytu) v Ústeckém a Středočeském kraji. Konkrétně se jednalo o cizinky, které byly sociálně vyloučené, nebo které byly sociálním vyloučením ohroženy, např. z důvodu dlouhodobé nezaměstnanosti, nízkého ekonomického statusu či jazykové a kulturní bariéry, a potřebovaly tudíž zvýšenou podporu při vstupu na trh práce a udržení si pracovního uplatnění nebo při zahájení samostatné výdělečné činnosti. – Metoda výzkumu Sběr dat byl opět realizován prostřednictvím polostrukturovaných dotazníků – hodnocení šetření tak bylo provedeno především kvantitativní analýzou, která ukazuje rozložení názorů v celkovém počtu odpovědí. Anketní dotazník obsahoval 5 identifikačních otázek (část A), 11 uzavřených otázek (část B) s možnostmi odpovědět, jak moc klientka s uvedenými tvrzeními (ne)souhlasí, 6 otázek s možnými odpověďmi ano a ne, a 1 otázku, na kterou mohla klientka odpovědět zaškrtnutím víc než jedné varianty. Poslední část (část C) se skládala ze 4 otevřených otázek a v této části dostaly respondentky prostor vyjádřit své vlastní názory. Jak bylo zmíněno výše, výstupního dotazníkového šetření se účastnilo 35 klientek, a to na základě svého dobrovolného rozhodnutí. Vyplněné dotazníky byly opět zpracovány ručně. Anketní šetření probíhalo v září a říjnu roku 2014.

Vyhodnocení dotazníků – Identifikace vzorku Věkové rozložení respondentek je uvedeno v tabulce č. 1. Více než třetina respondentek spadá do věkové kategorie 30-39 let, ostatní věkové kategorie jsou zastoupeny méně. Celkem 8 respondentek se rozhodlo neuvádět svůj věk. Nejmladší respondentce bylo 24 let, nejstarší 57 let. Tabulka č. 7: Věková struktura respondentek

63

Co se týče stupně nejvyššího dosaženého vzdělání, struktura souboru je zastoupena rovnoměrně a jen nepatrně větší množství responentek má středoškolské vzdělání. Tabulka č. 8: Vzdělanostní struktura respondentek

Níže uvedený graf znázorňuje, odkud respondentky do České republiky přišly. Více než polovina respondentek (20) byla z Kazachstánu, skoro třetina (11) respondentek měla syrský původ a zbylé 4 respondentky byly vždy jedinými zástupkyněmi svých zemí. Graf č. 15: Země původu respondentek

Tabulka č. 9: Struktura respondentek dle délky pobytu na území České republiky

roky

64

Tabulka č. 9 dále ukazuje, jak dlouho už respondentky žijí v České republice. Z průzkumu vyplynulo, že nejvíce klientek v Česku žilo méně než 5 let. Programu se účastnily i dvě klientky, které žijí v  České republice déle než 10 let, a to 13 let a 16 let.

Následující tabulka poskytuje odpověď na otázku, kterých programů respondentky nejvíce využily: Tabulka č. 10: Aktivity a počet zúčastněných

– Analýza vzorku

Vyhodnocení otázek s určenými možnostmi volby Na základě odpovědí lze jednoznačně říci, že program splnil očekávání respondentek – pro možnost „zcela souhlasím“ nebo „souhlasím“ s tímto tvrzením se rozhodlo 33 z 35 respondentek. Podobně jednoznačně lze hodnotit i další otázky týkající se přínosu programu – 32 respondentek hodnotí program jako osobně přínosný, o něco méně respondentek (28) souhlasí s tvrzením, že díky programu získaly mnoho cenných zkušeností, které jim pomohou se začleněním na český pracovní trh. S  tímto tvrzením však nesouhlasilo 6 respondentek. O něco méně kladných odpovědí udaly respondentky k otázce na užitečnost programu v rámci získání cenných kontaktů, i tak však projekt ocenila více než polovina dotázaných (22). Co se týče praktických zkušeností respondentek, 29 z nich označilo možnost, že nesouhlasí s tvrzením, že jim program přímo pomohl najít zaměstnání nebo začít podnikat. 23 odpovídajích však souhlasí, že jim nabyté znalosti pomohou či pomáhají integrovat se do většinové společnosti. Bez zajímavosti není ani samotná motivace respondentek pracovat – 27 klientek odpovědělo, že má zájem pracovat, 6 klientek na tuto otázku odpovědělo negativně. Pro 23 respondentek je zapojení se do pracovního trhu finančně výhodnější, naopak 9 respondentek označilo odpověď, že pro ně nepracování nepředstavuje finanční znevýhodnění. Nezanedbatelný počet (5) respondentek také v této sekci otázek odpověděl, že jejich manželé nesouhlasí s tím, aby pracovaly. Poslední otázka v tomto oddíle požadovala od respondentek, aby vybraly z nabídky ty důvody, kvůli kterým si myslí, že si ještě nenašly zaměstnání nebo nezačaly podnikat. Odpovědi jsou znázorněny v následujícím grafu:

65

Graf č. 16: Důvody bránící respondentkám najít si zaměstnání nebo podnikat

Z grafu je patrné, že nejvíce respondentek (10) upřednostnilo před zaměstnáním péči o rodinu. Existující jazyková bariéra a neslučitelnost kulturních zvyků s pracovními podmínkami byly uváděny jako další dvě nejčastější odpovědi. Pro 8 respondentek bylo také pořád složité orientovat se na českém pracovním trhu, diskriminaci jako důvod nezaměstnanosti či nepodnikání uvedlo 5 respondentek. Další možnosti byly označeny méně často, za jiný důvod bylo uvedeno například těhotenství nebo celkově vysoká nezaměstnanost v Ústeckém kraji.

Vyhodnocení otevřených otázek Dle respondentek byly reakce okolí na jejich zapojení do projektu velmi pozitivní, zejména byly podporovány svými manžely. Jako největší přínos projektu respondentky uváděly kurzy českého jazyka (10), ostatní kurzy (6) a poradenství (3). Projekt v celé své šíři byl uveden jako přínos u 11 respondentek. Mezi další odpovědi patřilo například i nalezení práce (2), brigád (1), možnost účasti na zorganizovaných akcích (1) a celkové rozšíření obzorů (1).

66

4 Závěry a doporučení Zde uvedené závěry a doporučení vyplývají ze zkušenosti realizovaného projektu, a tudíž se týkají konkrétní cílové skupiny a zohledňují specifika dané problematiky v České republice. Pro obecnější doporučení týkající se stejné cílové skupiny lze konzultovat dokument Rady Evropy, který se zabývá kulturní integrací muslimek obecně. Dokument je ke stažení zde: https://wcd.coe.int/com.instranet.InstraServlet?command=com.instranet. CmdBlobGet&InstranetImage=2501554&SecMode=1&DocId=1637368&Usage=2

Závěry a zkušenosti vyplývající z projektu: Posílit integraci na lokální úrovni podobně jako například ve Vídni, kde sice jsou indikátory integrace definovány centrálně, jednotlivá města ale mají v tomto ohledu jistou autonomii. Vlastní faktory integrace a systém monitorování integrace z  pohledu lokálních zkušeností a potřeb umožní lépe reagovat na specifika komunit. Posílit oboustrannou povahu integrace tak jako opět například ve Vídni, kde základním předpokladem vídeňského konceptu integrace je názor, že se nelze snažit o integraci znevýhodněných skupin bez celkového posunu celé společnosti k  akceptování různorodosti etnického původu, tříd, genderu, sexuální orientace, atd.. Integrace tak musí být integrací do pluralistické společnosti. Podporovat sdružování českých muslimek: vzhledem ke specifickým potřebám muslimek vzniklo ve Vídni roku 2004 Fórum muslimských rakouských žen. Fórum se zabývá integrací a ochranou práv muslimek. K  jeho aktivitám patří snahy o omezení domácího násilí, ukončení vynucených sňatků, potlačování neislámských tradic (například ženské obřízky) nebo zajišťování rovných příležitostí pro dívky i chlapce. Od roku 2006 dostává Fórum příspěvky od ministerstva zdravotnictví a od vídeňského magistrátu. Pro velkou část muslimek je tak muslimská „veřejná sféra“ mnohem přístupnější, než jak by mohla být prostřednictvím jiných poradenských institucí. Fórum také upozorňuje na diskriminaci na pracovním trhu v  souvislosti s  nošením hidžábu. Zkušenost ze Švédska také ukazuje, že mnoho muslimek zakládá organizace mimo jiné i proto, že řada islámských spolků a iniciativ je vedena muži, a pro ženy je obtížné dostat se v nich do vedení. Na žen-

67

ských muslimských organizacích ve Švédsku je pozoruhodné mimo jiné to, že jsou na rozdíl od organizací svých mužských kolegů více otevřené různým etnikům, a tím netíhnou k segregaci. Rozšířit některé prvky integrace též na neregulérní migranty/ky a jejich děti: některé iniciativy Komise vlámské komunity a Komise francouzské komunity pro Brusel jsou dostupné všem, někdy i neregulérním migrantům, a totéž platí pro valonský region. V obou komunitách mají děti migrantů právo na tzv. přechodné a uvítací třídy zaměřené na výuku jazyku a individuální poradenství. Utvářet integrační programy a přístup v sociální práci, která zohlední kulturně odlišný původ muslimek v ČR. Brandt, L. a Fincke, G. například upozorňují, že v Německu 50 % osob migrantského původu patří k  skupinám, jejichž podíl na celkové populaci migrantů se pohybuje kolem 2 %. Integrační strategie pak musí počítat s  jakousi super-diverzitou (2012:160). Význam kulturních rozdílů pro sociální práci s  cílovou skupinou hlásily též některé pracovnice ze samotného projektu, o jehož analýzu se zde opíráme (klientky ze Sýrie a Pákistánu vs. klientky z Kazachstánu). Posílit kvalitativní výzkum jak muslimské komunity, tak i většinové společnosti. Německá zkušenost ukazuje, že pro integrační proces je důležité monitorovat též zkušenosti a názory lidí z řad obou skupin (z migrantů i domicilního obyvatelstva). Zajímavé je, že takové hodnocení vyznívá až na pár výjimek (jako jsou výsledky ze škol, na nichž se vzdělávají děti migrantů) více optimisticky a projevuje se v něm větší oboustranná spokojenost, než když se hodnotí pouze „tvrdá“ data. Zjednodušit uznání kvalifikaci migrantek, těžit z  jejích lidského kapitálu. Jeden z důvodů špatných výsledků migrantů na trhu práce spočívá ve velmi složitém a formálně náročném systému uznávání akreditací a pracovních zkušenosti ze země původu. Tento problém dokládá i rozhovor vedený s klientkou ze Sýrie. Náš výzkumný vzorek, ač omezený co do počtu respondentek, ukázal, že nejvíce respondentek, až 36 %, má vysokoškolské vzdělání, středoškolské vzdělání má 30 % respondentek a jen 25 % respondentek má vzdělání základní. Polovina respondentek též pracovala v zemi původu, většinou mimo domov. Zvážit vytvoření portálu, kde by se inzerovaly nabídky práce vhodné pro cílovou skupinu. Příkladem takové specifické nabídky jsou webové stránky Hijobs.de (mají i facebookovou verzi) v  Německu. Jedná se o portál určený výlučně muslimkám a muslimům hledajícím práci. Jak napovídá i název (hijobs – hijabs), na těchto stránkách jsou nabízena zaměstnání, kde zahalování není překážkou. Webová stránka zároveň slouží i zaměstnavatelům, kteří hledají zaměstnance pouze mezi muslimy a muslimkami (www.hijobs.de). Posílit i nadále poskytování informací o českém pracovním trhu a pracovních zákonech. Respondentky uváděly, že takové informace postrádají, a že by je využily i v rámci přesvědčování manžela, aby mohly pracovat. Vhodné by bylo i poskytování informaci o slaďování rodinného a pracovního života, které už jsou k dispozici pro ženy z majority. Podpořit podobné projekty zaměřené na komunity muslimských žen, jelikož výzkum ukázal, že nestátní neziskové organizace jsou kromě přátel hlavním zdrojem informací cílové skupiny. Pro respondentky pak byla nejpřínosnější výuka českého jazyka a rekvalifikační kurzy zaměřené na šití, což jsou aktivity, které nestátní neziskové organizace dlouhodobě a kvalitně poskytují.

68

Ač byl projekt Poradny pro integraci úspěšný, realizátorky upozorňují na některé nedostatky a překážky, se kterými se setkávaly: řadě klientek se na základě zkušeností z projektu podařilo nalézt zaměstnání, a to například ve stavebnictví, ve službách, či jako účetní nebo pekařka. Většina však úspěšná nebyla. Podle realizátorek „podnikatelské záměry například často nevyšly z  důvodu nedostatečného finančního kapitálu a početná skupina žen z kazašské komunity upřednostnily tradiční způsob života“. V  porovnání se zkušenostmi s  jinými migranty se však realizátorky shodují, že v případě tohoto projektu existovalo více bariér, které omezovaly klientkám šance na úspěch. Kromě jazykové bariéry to byl věk (některým klientkám bylo nad 50 let), silná vazba na zemi původu nebo představy klientek, které byly často nerealizovatelné v  českém prostředí. „Pomocí konzultací, jazykových kurzů a celkovému sblížení se s českým prostředím se představy klientek stávaly reálnějšími.“ Některé představy ale byly realizovatelné – jedna skupina například chtěla využít rekvalifikační kurz na šití k šití hijábů pro svou komunitu Konkrétní návrhy byly realizátorkami formulovány následovně: rozšířily by kurzy češtiny, přehodnotily nutnost tréninkových dílen zaměřených například na masáže, zřídily poradenství ve více krajích a zjednodušily komplikovanou legislativu, která realizaci projektu provázela. Je potřeba zvážit, jak působit na zaměstnavatele v  souvislosti s  přístupem cílové skupiny na trh práce. Zaměstnavatelé celkově neměli zkušenosti se zaměstnáváním muslimek a téma pro ně nebylo tak aktuální – argumentovali například tím, že s muslimkami nepřichází do kontaktu, neboť se na jejich volné pracovní pozice většinou nehlásí. Dost často však byly explicitně projevovány nesouhlasné názory se zaměstnáváním muslimek. Příběhy samotných klientek tuto zkušenost potvrzovaly. Za velmi přínosné bylo realizátorkami hodnoceno navazování kontaktů s muslimskou komunitou a možnosti další spolupráce s ní, a to například na téma rovných příležitostí. „Řada muslimek třeba nevěděla, že je v zemi zakázána diskriminace a nevěděly o svých právech například v  době těhotenství nebo mateřství.“ Tím, že se navázaly kontakty i se zaměstnavateli se také otevřela možnost spolupráce tímto směrem. Za jednoznačný úspěch lze také považovat publikaci manuálu „V  rozmanitosti je síla“ vydaného k  tomuto programu, neboť do jisté míry ji lze v  našem prostředí považovat za ojedinělou. Samotné klientky hodnotí zkušenosti z  projektu jako velice přínosné: na základě výzkumu lze jednoznačně říci, že program splnil očekávání respondentek. Většina respondentek hodnotí program jako osobně přínosný, o něco méně respondentek souhlasí s tvrzením, že díky programu získaly mnoho cenných zkušeností, díky kterým se budou moci začlenit na český pracovní trh. Projekt však, i kvůli jednotlivým omezením v zadání, nemohl pomoci přímo v nalezení zaměstnání či k odhodlání začít podnikat, pro většinu respondentek však měl význam v tom, že jim usnadňoval proces integrace do české společnosti. Dle vzoru z Velké Británie doporučujeme vydat průvodce s praktickými informacemi, které se týkají přímé nebo nepřímé diskriminace a dodržování různé náboženské praxe včetně tzv. dress code (požadavků na styl oblékání).

69

5 Seznam použité literatury a zdrojů Literatura Adida, Claire L., David D. Laitin, Marie-Anne Valfort. 2010 “Identifying barriers to Muslim integration in France” [cit. 1. 12. 2014]. Proceedings of the National Academy of ciences 107 (52): 22384-22390. Dostupné z: . Amnesty International. 2012. Choice and Prejudice: Discrimination Against Muslims in Europe. Londýn: Amnesty International.

Johnson, Toni. 2011. Europe: Integrating Islam. Council on Foreign Relations [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: .

Baršová, Andrea. 2007. Role Evropské unie v řízení ekonomické migrace. Současný stav a výhledy. In Valentová, Zvýšení role neziskového sektoru v oblasti sociální integrace pracovních migrantů v České republice: Srovnání praxe v Portugalsku a Rakousku. Praha: Sdružení pro integraci a migraci, s. 15.

Kofman, Eleonore. 2003. „Women Migrants and Refugees in the European Union”. Konference Evropské komise a OECD. 21. ledna 2003. Brusel: OECD, EC. [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: .

Bečka, Jiří, Miloš Mendel. 1998. Islám a české země. Olomouc: Votobia.

Kotzeva, Mariana (ed.). 2013. European social statistics. Luxemburk: Evropská unie.

Bijl, Rob, Arjen Verweij (eds.). 2012. Measuring and monitoring immigrant integration in Europe: integration policies and monitoring efforts in 17 European countries. Hague: The Netherlands Institute for Social Research.

Massey, Douglas S. 2005. Worlds in Motion: understanding international migration at the end of the millennium. Oxford: Clarendon Press.

Benton, Meghan, Anne Nielson. 2013. Integrating Europe´s Muslim Minorities: Public Anxieties, Policy Responses. Migration Policy Institute. [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . Čižinský, Pavel, Eva Valentová, Pavla Hradečná, Klára Holíková, Marie Jelínková, Martin Rozumek, Pavla Rozumková (eds.). 2014. Zahraniční zaměstnanci na trhu práce v EU a ve vybraných zemích. Praha: Simi. Dyke, Anya Hart, Lucy James. 2009. Immigrant, Muslim, Female: Triple Paralysis? Londýn: Quilliam. European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia. 2006. Muslims in the European Union: Discrimination and Islamophobia [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . Heřmanová, Eva, Kateřina Faryadová. 2012. „Efektivnost integrace muslimských minorit v zemích EU (se zaměřením na situaci v Česku)”. Současná Evropa 4 (1): 111-132.

70

Horáková, Milada. 2009. „Umíme využít pracovní potenciál cizinců?“ In: Tomáš Langer, Jaroslav Veteška (eds.) Další vzdělávání ve světle migrujícího trhu práce. Sborník z mezinárodní konference. Praha: Univerzita J. A. Komenského [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: .

Morehouse, Christal, Michael Blomfield. 2011. Irregular Migration in Europe. Washington, DC: Migration Policy Institute. MPSV ČR. 2007. Přístup imigrantek a imigrantů ke vzdělání a na trh práce ČR. Praha: MPSV [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . Murad, Michael. 2009. „Bezpečnostní aspekty irácké imigrace do České republiky”. In: Obrana a strategie (Defence and Strategy) 9 (2): 5-23. The Future of the Global Muslim Population. 2011. Pew Research Center [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . Poradna pro integraci. 2011. Žádost o finanční podporu z OP LZZ. Praha: Poradna pro integraci.

Poradna pro integraci, Gender Studies, o.p.s. 2013. Do práce bez předsudků [online]. Praha: Poradna pro integraci [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . Silvestri, Sara. 2008. Europe’s Muslim Women: potential, aspirations and challenges, Brussels: King Baudouin Foundation.

Belgie: Alidadi, Katayoun. 2011. „Opening Doors to Muslim Minorities in the Workplace? From India's Employment Quota to EU and Belgian Anti-Discrimination Legislation“, 23 Pace Int'l L. Rev. 146.

Schebelle, Danica, Milada Horáková. 2012. Bariéry integračního procesu reflexí cizinců z třetích zemí. Praha: VÚPSV.

Boone, Didier, Monitoring Integration in Belgium. Iln Bijl Rob et Verweij Arjen (eds)., 2012. Measuring and monitoring immigrant integration in Europe : integration policies and monitoring efforts in 17 European countries. 1 vyd. Haag: The Netherlands Institute for Social Research/SCP.

Schneider, Jiří. 2007. „Muslim Minorities and Czech Society”. In Pamela Kilpadi (ed.). Islam and Tolerance in Wider Europe. Budapešť: Open Society Institute, s. 131-135.

OECD Publishing. 2008. Jobs for Immigrants (Vol. 2): Labour Market Integration in Belgium, France, the Netherlands and Portugal.

Topinka, Daniel. 2007. Integrační proces muslimů v České republice – Pilotní projekt. Ostrava: VeryVision [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: .

Open Society Foundations, Muslims in Antwerp, New York: 2011.

Valentová, Eva (ed.). 2012. Zvýšení role neziskového sektoru v oblasti sociální integrace pracovních migrantů v České republice: Srovnání praxe v Portugalsku a Rakousku. Praha: Sdružení pro integraci a migraci.

Francie:

Zaragoza Declaration, 2010. Dostupné z: .

Rakousko: Abid, Liselotte. 2006. „Muslims in Austria: Historical and Contemporary Experiences“, Forum Bosnae 38/2006: s. 166-186. Kraler, A., Reichel, D. 2012. „Monitoring Integration in Austria”. ln Bijl Rob et Verweij Arjen (eds)., 2012. Measuring and monitoring immigrant integration in Europe: integration policies and monitoring efforts in 17 European countries. 1 vyd. Haag: The Netherlands Institute for Social Research/SCP. Marik-Lebeck, Stephan. 2010. „Die muslimische Bevölkerung Österreichs: Bestand und Veränderung 2001 – 2009“, in Österreichischer Integrationsfond, Islam in Österreich, Janda, Alexander and Mathias Vogel, s. 5-9.

Adida, Claire L., David D. Laitin, Marie-Anne Valfort. 2010. Identifying Barriers to Muslim Integration in France, PNAS Early Edition. Adida, Claire L., David D. Laitin, Marie-Anne Valfort. 2012. Gender, Economic Development and Islam: A Perspective from France, IZA, Discussion Paper No. 6421. Archick, Kristin, Paul Belkin, Christopher M. Blanchard, Carl Ek, Derek E. 2011. Mix, Muslims in Europe: Promoting Integration and Countering Extremism, Congressional Research Service. Borkert, Maren, Wolfgang Bosswick, Friedrich Heckmann and Doris Lüken-Klaßen. 2007. Local Integration Policies for Migrants in Europe, Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Schuerkens, Ulrike. 2007. „France“. In Triandafyllidou, Anna and Ruby Gropas (eds.), European Immigration: A Sourcebook, Aldershot – Burlington: Ashgate, 2007, s. 113-116. Winter, Bronwyn. 2008. Hijab & the Republic: Uncovering the French Headscarf Debate, New York: Syracuse University Press.

Statistik Austria. 2009. Arbeits-und Lebenssituatuion von Migrantinnen und Migranten in Ősterreich. Vienna.

71

Německo:

Velká Británie:

BAMF 2010. Migrationsbericht 2008, Berlin, Federal Office for Migration and Refugees.

Archick, Kristin, Paul Belkin, Christopher M. Blanchard, Carl Ek, Derek E. 2011. Mix, Muslims in Europe: Promoting Integration and Countering Extremism, Congressional Research Service.

Brandt, Lisa, Gunilla Fincke, Monitoring Integration in a Federal State. ln Bijl Rob et Verweij Arjen (eds), 2012. Measuring and monitoring immigrant integration in Europe: integration policies and monitoring efforts in 17 European countries. 1 vyd. Haag: The Netherlands Institute for Social Research/SCP. Brettfeld, Katrin, Peter Wetzels. 2007. Muslime in Deutschland - Integration, Integrationsbarrieren, Religion sowie Einstellungen zu Demokratie, Rechtsstaat und politisch-religiös motivierter Gewalt - Ergebnisse von Befragungen im Rahmen einer multizentrischen Studie in städtischen Lebensräumen, Hamburg: Bundesministerium des Innern.

Düvell, Franck. 2007. „Great Britain“, In Triandafyllidou, Anna and Ruby Gropas (eds.), European Immigration: A Sourcebook, Aldershot – Burlington: Ashgate, s. 348-360. Khursheed, Wadia, Daniele Joly. 2010. Women from Muslim Communities, Political and Civic Engagement in the UK, Warwick: Centre for Research in Ethnic Relations. Young Foundation and London Development Agency. 2008. Valuing Family Valuing Work: British Muslim Women and the Labour Market.

Interkultureller Rat in Deutschland. 2010. Starke Frauen, schwerer Weg! Zur Benachteilung musliminischer Frauen in der Gesellschaft, Darmstadt.

Webové stránky:

Liebig, Thomas. 2007. The Labour Market Integration of Immigrants in Germany. Paris: OECD.

http://www.aljazeera.com/news/europe/2013/08/20138201 0224534566.html, Al Jazeera [cit. 1. 12. 2014].

Ünal, Melek (ed.). 2012. Bessere Integration von Musliminnen und Muslimen in den Arbeitsmarkt, Deutsche Islam Konferenz.

http://ec.europa.eu/eurostat, Eurostat [cit. 8. 6. 2014].

Švédsko: Benito, Miguel, 2007 „Sweden“, In Triandafyllidou, Anna and Ruby Gropas (eds.), European Immigration: A Sourcebook, Aldershot – Burlington: Ashgate, 2007, s. 335-345. Borkert, Maren, Wolfgang Bosswick, Friedrich Heckmann and Doris Lüken-Klaßen. 2007. Local Integration Policies for Migrants in Europe, Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities.

http://www.euro-islam.info/country-profiles/sweden/, Euro-Islam [cit. 1. 12. 2014]. http://www.hijobs.de/, Hijobs [cit. 1. 12. 2014]. http://www.jmoe.at/jmoe-sds/jmoe-sds_p9.html, Was Wir Tun – Frauenbildung [cit. 1. 12. 2014]. http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/ social-issues-migration-health/jobs-for-immigrants-vol-2/ the-labour-market-integration-of-immigrants-and-theirchildren-in-belgium_9789264055605-3-en, OECD Publishing [cit. 1. 12. 2014]. http://www.migraceonline.cz/cz/e-knihovna/program-ztampere, Program z Tampere [cit. 1. 12. 2014].

Ekberg, Jan. 2011. “European Versus Non-European Immigrants on the Swedish Labour Market During the Recession,” Working Paper Series no 2, Centre for Labor Market Policy Research (CAFO), Linnaeus University.

http://www.mvcr.cz/clanek/integrace.aspx, Azyl, migrace a integrace – Integrace [cit. 1. 12. 2014].

Haddad, Yvone Y. 2002. Muslims in the West: from Sojourners to Citizens, New York: Oxford University Press.

http://www.statistikdatabasen.scb.se/pxweb/en/ssd/ START__BE__BE0101__BE0101F/ UtlmedbR/?rxid=b9bf46cd-85f4-43b6-8c4577ea099c243a, Statistiska centralbyran [cit. 1. 5. 2012].

.

obsah Úvod ................................................................................................................................... 3 1. Integrace ve vybraných zemích Evropské unie (EU) s ohledem na uplatnění cílové skupiny žen z tradičních muslimských rodin na trhu práce .................................. 9 1.1 Cizinci a Evropská unie............................................................................................. 9 1.2 Přehled nejdůležitějších směrnic EU v oblasti legální migrace ...............................15 1.3 Přehled nejdůležitějších nástrojů EU k podpoře národních politik integrace ..........16 1.4 Trh práce, gender a muslimské komunity v Evropské unii ......................................17 2. Integrace ve vybraných zemích Evropské unie ............................................................ 24 2.1 Rakousko ................................................................................................................ 26 2.1.1 Integrační politika v Rakousku ....................................................................... 26 2.1.2 Situace na trhu práce .................................................................................... 28 2.1.3 Postavení muslimek ....................................................................................... 29 2.2 Belgie ...................................................................................................................... 29 2.2.1 Integrační politika v Belgii .............................................................................. 29 2.2.2 Situace na trhu práce .................................................................................... 31 2.2.3 Postavení muslimek ....................................................................................... 32 2.3 Francie .................................................................................................................... 32 2.3.1 Integrační politika ve Francii .......................................................................... 32 2.3.2 Situace na trhu práce .................................................................................... 34 2.3.3 Postavení muslimek ....................................................................................... 35 2.4 Německo ................................................................................................................. 36 2.4.1 Integrační politika v Německu ....................................................................... 36 2.4.2 Situace na trhu práce .................................................................................... 38 2.4.3. Postavení muslimek ...................................................................................... 39 2.5 Švédsko .................................................................................................................. 40 2.5.1 Integrační politika Švédska ............................................................................ 40 2.5.2 Situace na trhu práce .................................................................................... 41 2.5.3 Postavení muslimek ....................................................................................... 41 2.6 Velká Británie .......................................................................................................... 42 2.6.1 Integrační politika Velké Británie ................................................................... 42 2.6.2 Situace na trhu práce .................................................................................... 43 2.6.3 Postavení muslimek ....................................................................................... 43 3 Představení projektu a výstup z jeho realizace ............................................................. 46 3.1 Popis projetku Podpora uplatnění cizinců v Ústeckém a Středočeském kraji v řemeslných profesích ........................................................................................... 46 3.2 Zkušenosti z projektu .............................................................................................. 49 3.2.1 Analýza vstupních dotazníků ......................................................................... 50 3.2.2 Dva příběhy ................................................................................................... 55 3.2.3 Perspektiva realizátorek projektu .................................................................. 58 3.2.4 Analýza výstupních dotazníků ....................................................................... 62 4 Závěry a doporučení ...................................................................................................... 67 5 Seznam literatury a zdrojů ............................................................................................. 70

Selma Muhič Dizdarevič Příručka pro integraci žen z tradičních muslimských komunit žijících v České republice a jejich uplatnění na trhu práce – zkušenosti z projektu

Vydala: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze Redaktorka a jazyková korektura: Romana Březovská Autoři fotografií: Azhani Indra, Romana Březovská Na obálce použita fotografie Romany Březovské Společná řeč Grafická úprava, sazba a tisk: Datapont, s.r.o. Vydání: 1. Praha 2015 ISBN 978-80-87398-71-5 www.fhs.cuni.cz Distribuce: www.kosmas.cz