Nikdo si nedokáže představit ten děs, který zachvátil náš svět. Gara Yaka zemřela chvíli poté, co se tady démoni objevili. Jewanè a Delether den nato, když bránili náš útěk. Nebylo před nimi obrany, jejich postup se nedal zastavit. Nebyla cesta vpřed, jenom zpátky. Jmenuji se Darien a tohle je můj maličký příběh. Všem, kdo to mohli pocítit, ten náraz trhal nitro. Tak hrůzné porušení reality, vír ve tkanině světa, bolest hluboko v každém, kdo pronikl tajemství magie. Temní se rozhodli otevřít brány pekel a uspěli. Čas a prostor se staly nedůležité, Šero se svíjelo a prchalo od děsivé rány, která pohlcovala jako chaotická skvrna Pardubice, kus po kuse. Tohle měl být konec světa? Nespali jsme několik nocí, částečně z bolesti, kterou každý z nás cítil, když viděl, jak je svět stravován nicotou, a také z bolesti ztráty našich blízkých, ze strachu o nás samotné. Nespali jsme a horečně hledali východisko pro záchranu všeho zbytku. Nevěděli jsme, jestli záchrana vůbec existuje. Všechno selhalo. Tete nakonec řešení nalezl: nemůžeme už zasáhnout včas, není možné udělat krok do budoucnosti. - Musíme přepsat minulost. - To není možné, je to příliš dlouhá doba. - Přestávají platit pravidla hry. Může se stát cokoli. Vrátíme se do bodu před Otevřením a přepíšeme historii. - Nemůžeme to zvládnout. Kdo by to udělal? - Ty máš magii času a prostoru. Já entropii a Newman sílu. Otevřeme portál v čase na hranici Propasti a pošleme tě zpátky. - Ale co vy? Nemohu vás tady nechat. - Možná už tady nebudeme, až se vrátíš, možná se ti to nepodaří a svět stejně skončí. Ale nemůžeme jen čekat na smrt. Jestli se to přece jen podaří... i tam budeme my a pomůžeme ti. - Pokud budu vědět, co dělám, bude všechno příliš riskantní. Do děje se dá zasáhnout tak snadno a pak bych mohla změnit realitu příliš. Je to takový kousíček od paradoxu! - Ztratíš vzpomínky. I na nás. Bude to těžké, ale spolehni se na intuici. Společně to dokážeme. - Prosím, neopouštějte mě! Mám strach. Ocitla jsem v jiném místě i čase, za oknem čtrnáct dní zpátky v nové minulosti; znovu ve chvíli své iniciace, kde jsem s děsem pozorovala upíra a prchající bytost ze sféry. Znovu jsem poprvé vstoupila do Šera a připadalo mi to jako konec světa, netušíc, že jinému mám zabránit. Své přátele jsem ztratila a teprve je hledala. Zmatená jsem se rozhlížela, co se to se mnou děje a po jeden dlouhý týden prchavě poznávala svět Jiných, znovu poprvé, znovu od začátku, znovu sama. Intuice mi radila, intuice mě vedla. Pak, po týdnu jsem se setkala s Hlídkou Temných a později v noci mě našel Newman. Přisedl si na schody, viděla jsem jeho prchavý obrys ve Stínu. - Ahoj, já jsem John Newman a jsem Jiný. Ty také. - Neublížíš mi? - Ne. To ne. - Co se děje? Nevím, co to všechno znamená. - Dokážeš věci, které obyčejní lidé nesvedou. Vstoupila jsi do nového světa. - Ale já nechci! Proč mě všichni hledají? - Protože je tu Dohoda. A ty ses stala její součástí. Pomůžu ti, nejsi tu sama. Cintorín, prý velký mág, zjišťoval, co jsem zač; také Tetea jsem poznala, trochu excentrického vědmáka. Stali se mými průvodci, aniž bych tušila, že všechno se děje trochu jinak než v předešlé umírající realitě. Pomalu jsem se učila znovu jim důvěřovat, činila jsem první krůčky v Dohodě, ve světe magie a zázraků. Také Temná strana o mne projevila zájem. A já, naivní a bezelstně bezbranná, jsem se jich tázala, co je Dohoda, proč jsou jedni Temní a druzí Světlí, proč musí mít všichni cejchy, proč nemohu už nikdy být člověkem a co vlastně umím. Nevěděla jsem, že hovořím s těmi,
kdo nakonec způsobí nebo způsobili smrt mých blízkých. Rozvíjeli moje spící schopnosti, aniž bych tušila, že nejsem vědma. Tete byl stejně nadšený a Newman stejně slepý jako ti, které jsem snad kdysi znala. Utíkala jsem od nich ve strachu, že takhle nedokážu žít. Ukázali mi mnoho děsivých věcí, které provázejí každého hlídkaře, konflikty mezi Temnými a Světlými, soudy s upíry a útoky lovců. Stála jsem v této skutečnosti a bytostně jsem nechtěla být její součástí. Nebylo ale úniku. Hledali mě a znovu mě ujišťovali, že všechno bude dobré. A já jsem jim věřila. Seděli jsme na lavičce. Newman zamyšleně pozoroval děti, které si hrály v trávě. Ptal se mne. - Co si myslíš o Světlu a Temnotě? - Nevidím nějaké principy, vidím konkrétní lidi. Vidím, jak jednají, co cítí a jak věci chápou. Myslím si, že rozdíl mezi Temnými a Světlými je v motivacích, ale prostředky se neliší. - Možná máš pravdu. Poslední dobou přemýšlím, zdali jsem Světlý. Proč tohle všechno dělám. Ukázal jsem ti hodně věcí, které jsou prací hlídkařů a nepatří mezi ty příjemné. Nechci, abys měla iluze. - Jaký si tedy ty myslíš, že je mezi vámi rozdíl? - Nemohu konat dobro, protože Temní by pak měli právo někomu ublížit. Už jen proto, že mohou. Vidíš ty děti? Bylo by krásné je rozesmát, udělat jim ohňostroj, opravdové hvězdy. Nyní jen mohu vypsat šek na konto humanitární organizace. Protože za jedno dítě, které vyléčím svými schopnostmi, dostane někdo jiný právo dítě zabít. - Proč se tedy nemohou domluvit Světlí a Temní a dělat dobro pro lidi? Proč musí jedni ubližovat a druzí pomáhat? - Taková je Dohoda. Není to možné. - Potom je Dohoda jen fungující systém, který ale není dobrý. - Je tu dlouho, velice dlouho. Je to rovnováha. A my se musíme ji snažit udržet. - Bojím se, že někdy něco udělám a druhá strana dostane právo na zásah. Že tak někomu ublížím. - Možná. Proto bys chtěla znát, co umíš? - Také. - Tvůj pohled na svět Jiných je jedinečný. Zavedla jsem ho ke svému zřídlu. - To je můj ořech, nalezla jsem ho v parku. Stejně jako jsem nalezla své šeré jméno. - Děkuji. Někoho mi připomínáš. Je to dávno. - Asi jsi také velmi starý, jako všichni Jiní... - Dá se říct. - Měli bychom se vrátit, tví lidé tě potřebují. Hovořila jsem se Světlými i Temnými a snažila se přijít Dohodě na kloub. Snažila jsem se přijít na smysl a řád světa Jiných, ve kterém bych byla schopná žít. Všechno bylo tak nové a cizí, tak děsivé a přitom nutné. - Jak vypadá Coloseum v Soumraku? - Asi líp než v realitě. Kdysi dávno tam bylo mnoho emocí. - Na světe je jistě mnoho míst, která by stálo za to navšívit. - A také udělat. Už jsi někdy plavala se žraloky? - Ne. Vyprávěj mi o tom. - Někdy to vyzkoušíme. Pak jsem se sama poprvé dotkla magie. Chtěla jsem pomoci Konrádovi, nespokojenému a hledajícímu kamarádovi. Cítila jsem, že dělám dobře, přesto se mi ho ochránit nepodařilo. V mnohém jsem se opírala o své přátele, kteří dávali mým dnům nějaký řád a chránili mě chaosu a neznáma, které tolika způsoby útočily na moji duši. V hlídce se objevovaly konflikty a nebylo snadné je řešit. Cintorín byl zapečetěn a uprchl. Nevěděla jsem proč a kam, Newman byl zklamaný. Konrád se zapletl s upírkou a pomalu od Světla odcházel. Nepřipadalo mi to správné, ale rozuměla jsem jim. Strašně moc
jsem chápala, co cítí a že není východisko. Proč jen byl ten svět plný tolika slepých uliček? Potom jsem si začala uvědomovat, že něco se mnou je jinak. Že něco se blíží. Ale strachovala jsem se, že jakmile tomu přijdu na kloub, že udělám to nejhorší. Řekla jsem to Teteovi a Newmanovi, ale oni nemohli tušit, že brzo možná nastane chvíle, kvůli které jsem přišla. Nevěděla jsem to ani já. V pátek byla svatba, ale všechno šlo špatně. Strašně jsem se bála a tenkrát moje druhé já převzalo kontrolu poprvé. Chtěla jsem znovu chránit své přátele, chtěla jsem zabránit otevření Brány. Tady se to stalo. Tady, kde krouží všechny duše a blána Šera je napjata k prasknutí. Tady tenkrát všichni umírali. Už nesmí znovu. Přežili jsme a cítili trochu radosti, že aspoň něco dovedeme. Dokud nepřišel Inkvizitor Cintorín, přinášející rozhodnutí: je třeba všechno zde dát do pořádku, všechna kouzla a poruchy Šera, jinak do jednoho dne budou všichni odhmotněni. Zašla jsem za ním se snahou porozumět, proč se vrátil v této roli a proč je najednou tak cizí. - To myslíte vážně, že všechny tady zabijete? - Když to nezvládnou... - Ale je to tolik těžké. A viníků je méně než možná bude potrestaných. - Ultimátum znáte. Poradíte si. Cítila jsem zimu. Museli jsme to napravit. Ten večer jsem byla neklidná. A potom o půlnoci přišel ten okamžik, kdy v mém původním světě vstoupil chaos. Brána Pekel se otevírala. Otevírala se jinde a nebyla dost silná, aby sem skutečně vnesla zmar. Bylo to jako vír obav a předtuch, který se moje mysl snažila vytlačit do podvědomí, odkud to vyrůstalo. Dělám dobře? Zvládneme to? Co vlastně tady pohledávám? Nejsem v hlídce, nejsem ani pořádně Světlá. Ale na všech mi tady záleží! Jsem součástí tohoto světa, mám tady své místo, i když nejsem důležitá. Ten večer jsme raději uklidnili Šero i na Vinici. Tu noc se dalo mnoho do pořádku, duchové smířeni odešli, zbytky děsivé svatební hostiny vzaly očistné plameny. - Newmane, dokážeme dát dohromady i čajovnu, poslední místo porušení? - Věřím tomu. Tete a Caldon na tom pracují. - Takže všechno bude dobré. - Já doufám. Nikdo z nás netušil, že se všechno tak změní. Tete za mnou následující den přišel. - Máš kolem sebe časovou poruchu. - Co to znamená? Neděs mě. - To řekni ty mně. - Já nevím. Já to nechci vědět! Panika. Tichá a dušená v srdci. Odešla jsem ke zřídlům a nevím proč jsem nabrala jejich sílu. Našel mě Newman. - Jsi v pořádku? - Nejsem. Ale možná budu. Nevím, co to znamená, nechci to vědět, příliš se toho děsím. - Darien, při své iniciaci se něco stalo a Ty jsi tu dvakrát v časové smyčce. Newman neměl pravdu. Došlo mi to. Všechno se mi pospojovalo, vzpomínky vypluly na povrch, vědomí se osvobodilo, intuice ztěžkla a strach dostal jméno. - Newmane, to jste mi neměli říkat. Teď mohu ovlivnit svůj osud příliš. Nevím, jestli zítra udělám všechno dobře. - Co se děje? - Přepisuji historii. Snad se všechno povedlo. Zítra ve dvě nastane bod Omega, kdy jsem se posílala do minulosti, abych napravila, co Tichondrius a Singollo spáchali. Otevřeli brány pekel. Já ale nevím, jak se vrátit. Kéž bys mi rozuměl! Je to tak složité... Znovu ten strach, bezmoc a obavy malé Jiné, která si připadala jako loutka v tragédii,
přesto měla sílu se z lanek utrhnout a jít tou nejlepší cestou. Všude jsem ale narážela jen do stěn. Newman si věděl rady. Tete na to přišel a získal i prostředky. Možná jsem měla dovoleno přežít a mohla jsem zachránit Gara Yaku, Delethera a všechny ostatní. Tato realita by byla zdravá a všechen děs minulosti by zmizel. Měla jsem naději do večera. Svět, který jsem tak těžce lepila do smysluplného celku, byl znovu pomalu a bolestivě rozbíjen a moje krev jako slzy vychládala na touhách a přáních. Tete a Jewanè byli po smrti. Cintorín stál proti nám jako zosobnění nejvyššího chaosu. - Gara Yako, za napadení upíra Giovanniho budete odhmotněna. - Ne, jako ředitel beru odpovědnost na sebe. - Newmane, tohle je moje záležitost a já mám právo si tuto odpovědnost nést sama. - Cintoríne, přece je možné tento čin rozdělit na několik menších. - Ano, je to možné. Zamítá se. Utekla jsem. Nemohla jsem se dívat, jak svět, který byl teprve krátce znovuzrozen, upadá do bezmoci a beznaděje. Všichni přátelé kolem umírali a nezbylo, než to s rozšířenýma očima nechápavě sledovat. Svět ztrácel smysl, Dohoda přestávala v rukou Inkvizice platit. Newman tam stál, bledý a sám. A já jsem byla také sama. Za chvíli přišel a potichu mě objal. - Jsou živí. Nevím proč. Pojď domů. Změnil se. Cítila jsem z něj zoufalství a tvrdou smířenost s něčím, co jsem pochopila mnohem později. Ale byl jediným pevným bodem, který mi říkal, že všechno bude v pořádku. Že jednou se to spraví. Bod Omega. Strachovala jsem se, jak to dopadne, ale znovuoživený Tete a Newmanova pomoc umožnily mému já uskutečnit to, co už bylo vlastně učiněno. Děj se uzavřel, realita byla přepsána a potvrzena. Svět se nezhroutil a život šel dál. Malá epizoda, kterou téměř nikdo nepostřehl, ale která tolik znamenala. Hodně mě to oslabilo. - Jak se cítíš? - Jsem zmatená, Newmane, ale ano, myslím, že to zvládnu. Dokázala jsem věci, které nyní zase neumím, ale všechno to snad nebylo zbytečné. Došli jsme k čajovně. Newman stál proti Cintorínovi. Něco se mi nezdálo, ale byla jsem sama sebou příliš zmatená. Newman ztratil auru Jiných. Přišel Tete. - Kam tedy bude Newman přeložen? - No, řekl bych, že tak za šedesát let na hřbitov. Stal se člověkem. Byla to pravda. Kvůli životům svých přátel, které tak strašlivě ztrácel. Pokud dosud svět držel pospolu aspoň na nějakých vláknech, měla jsem naději a sílu zkoušet jít dál, protože jsem nebyla sama. To se teď změnilo. Pořád se všechno měnilo a obracelo vše dobré v prach. Pořád a novými záludnými způsoby vcházela bolest a s krutou vynalézavostí ničila vše, co mělo nějakou cenu. Jiní žijí déle. Není možné žít se smrtelníky. Proto Jiní více drží pohromadě. Je to už příliš rozdílné. Pohlédla jsem na něj. Newman byl prázdný. Jeho touhy a pocity se odplavily. Jediné, co jsem cítila, byla fatalita a blízká smrt. Byl daleko, mimo můj dosah. Proč jsem nezkontrolovala jeho pravděpodobnostní linie, dokud jsem mohla něco dělat? Ne, nikdy jsem nemohla nic dělat. Nikdy jsem nebyla zařazena ani do jedné ze stran Jiných. Nikdy jsem nebyla pro nikoho důležitá natolik, aby mi byl přikládán větší význam. Slabší Jiná, zmatená a nyní opuštěná ode všech naději a smyslu. Nebylo to spravedlivé. Ani trochu. Ale svět Jiných není spravedlivý, je příliš krutý a příliš zvláštní na to, abych mu porozuměla.
Svůj úkol jsem splnila. Svět zůstal zachován. Naštěstí si toho nikdo nepovšiml, protože nikdo neprožil hrůzu Pekla. A ti, kteří mi s tím pomohli nejvíc, umírali stále dokola a nově v nekonečném víru, který obracel mé nitro v pustinu. Sebrala jsem trochu svých zbývajícíh sil. Odešla jsem od čajovny a vstoupila do Soumraku. Nic z toho, k čemu byl Newman Cintorínem donucen, nenáleželo mně, byla jsem najednou ve svém jednání bolestně svobodná. A slabá. Už nikdy se s nikým nepodívám, jak vypadá Coloseum, nezaplavu si se žraloky. Není s kým. Do reality jsem se vrátila už jen jednou. Nechala jsem u Newmana bílou růži, i když to nikdy nepochopí. On byl jediný, kdo mě hledal a nalezl. Věděla jsem, že tentokrát není nikdo, kdo by mě hledal. A Soumrak přišel a objal mě.
