newsLetter KVĚTEN 2013
OBSAH
Úvodník: Academia Film Olomouc
Diskuse o vědě bez (sociálních) vědců a vědkyň
Rozhovor s bloggerkou a popularizátorkou vědy Elise Andrew
Rozhovor s bloggerkou a skeptičkou Rebeccou Watson
Nový projekt rozhovorů Talentky sedm let poté
Aktuality o
Proč to u nás nejde také také? Úvaha nad novou knihou
o
Pozvánka na Kongres žen 2013
Academia Film Olomouc Vážené čtenářky, vážení čtenáři, květnové číslo je věnováno ozvěnám 49. ročníku mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO), který proběhl v druhé polovině dubna. Program festivalu byl tradičně nabitý a zajímavý. Část byla věnována vztahu vědy a pseudovědy. V jejím rámci jsme (mimo jiné) navštívily diskusi, kde čeští vědci diskutovali otázky spojené s definicí vědy a pseudovědy a důležitost jejich rozlišování. Podělíme se s vámi o tento nečekaný zážitek. Dále se nám během festivalu podařilo uskutečnit rozhovory se dvěma zahraničními hostkami a hvězdami festivalu, bloggerkami Rebeccou Watson a Elise Andrew, s nimiž jsme hovořily o možnostech a strategiích komunikace vědy a zlepšování postavení žen ve vědě a obecně ve společnosti. Bylo zajímavé sledovat, jak se jejich přístup ke komunikaci vědy liší od přístupu českých vědců ze zmíněné diskuse. Kromě festivalových ohlasů vám přinášíme zprávu o našem novém projektu rozhovorů „Talentky sedm let poté” a rozhovor s jeho první tváří, přírodovědkyní Evou Muchovou o tom, jak se její životní a profesní dráha a hlavně představy o životě ve vědě i mimo ni proměnily od doby, kdy byla doktorandkou a hovořila s námi v rámci projektu Talentky. V aktualitách vám přinášíme úvahu nad novou knihou Gender Studies, o.p.s., o přístupu ke kombinaci práce a rodičovství u nás a v zahraničí a přikládáme pozvánku na Kongres žen, který se uskuteční již za dva týdny v Praze. Moc rády se tam s vámi potkáme! Inspirativní čtení přeje Kateřina Cidlinská KVĚTEN 2013
1
DISKUSE O VĚDĚ BEZ (SOCIÁLNÍCH) VĚDCŮ A VĚDKYŇ Kateřina Cidlinská Během návštěvy festivalu AFO jsem navštívila panelovou diskusi s názvem Věda vs. pseudověda. Znělo to zajímavě, slibně. Reklama na webu AFO lákala na souboj týdne - intenzivní diskusní panel a anotace ve festivalovém programu inzerovala, že se diskuse zaměří na otázky typu co je to věda, jak ji definují přední světoví vědci a jak filozofové a jak vymezit hranici mezi vědou a pseudovědou. Bohužel, nakonec diskuse nebyla nijak zvlášť zajímavá, natož plodná. Zajímavé však bylo, co vypovídala o českém vědeckém prostředí, mainstreamovém vědeckém diskursu, českých vědcích a myšlenkovém rámci, v němž se pohybují. Jak zabít diskusi předem Hned na první pohled upoutal moji pozornost fakt, že mezi čtyřmi panelisty a moderátorem není ani jedna žena. Když byl organizátor diskuse z publika dotázán, proč tomu tak je, odpověděl, otázkou viditelně rozladěný, že ženy pozvat chtěli, ale žádná se jim neozvala. A uštěpačně poznamenal, že příště bude panel složen jen ze samých žen. Jako kdyby toto byl ten kýžený cíl. Po představení moderátora, panelistů a jejich úvodním slovu, v němž každý vymezil svou definici vědy a pseudovědy, se však ukázalo, že absence žen nebude jediný nedostatek pozvaného „vzorku“ vědců. Všichni přítomní se myšlenkově pohybovali v diskursu tvrdých exaktních věd. Není to nijak překvapivé u moderátora Jana Konvalinky a Pavla Hobzy, biochemika a fyzikálního chemika z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, a Jiřího Heřta, lékaře, anatoma a člena českého spolku skeptiků Sisyfos. Z objektivistického myšlenkového rámce však nijak nevybočovali ani další dva pozvaní – filozof z Univerzity Palackého Filip Tvrdý, který se zaměřuje na teorii vědy, a filozof z Masarykovy univerzity Marek Picha specializující se na teorie argumentace. Jinými slovy mezi pozvanými nebyly osoby, které by zastupovaly odlišná teoretická východiska a postoje ve vztahu k definici vědy a pseudovědy, a vytvářely tak prostor pro skutečnou diskusi, pro výměnu názorů. Namísto diskuse jsme byli svědky spíše vzájemného přitakávání. Publikum se tak vlastně dozvědělo, co věda „je“ (z pohledu vědců zaměřených na „tvrdé“ vědy), spíš než že by bylo konfrontováno s různými pohledy a vybízeno k přemýšlení o tom, co věda je nebo by mohla být. Důvod nepřítomnosti zástupců konstruktivisticky laděnějších přístupů k vědě se ozřejmil v průběhu „diskuse“ – panelisté takové přístupy nepovažují za vědecké. Jejich nepřítomnost v panelu však byla pro „diskusi“ hřebíčkem do rakve, neboť představený pohled tvrdých věd na sociální a humanitní vědy, který je vykazoval mimo prostor „pravé“ vědy, nemohl být nijak výrazněji konfrontován. Celá situace skvěle nahrávala rozvíjení spirály mlčení.1 V publiku, které bylo složeno převážně ze studentů, a lze předpokládat, že i z řad studentů právě těchto „pseudověd“, se nepřekvapivě nenašel nikdo, kdo by renomovaným vědcům v panelu oponoval. Dokonce byl vznesen dotaz, „co to pro nás humanitní vědce má znamenat, pokud se řekne, že humanitní vědy nepatří do skutečné, tedy tvrdé vědy, a jak se vůbec máme nazývat“. „Měkké“ vědy se tak dostaly do pozice, z níž se tázaly té „pravé“ vědy, kde je jejich místo ve vědě a ve společnosti. Filip Tvrdý následně zareagoval, že vlastně neví, co dělat s obory, které nesplňují přísná kritéria „hard sciences“ a vlastně vůbec neví, zda by se s tím něco dělat mělo. Podle něj humanitní a sociální vědy vypráví příběhy a to stačí, není na tom nic špatného, ale není to „pravá“ věda. Doslova řekl: „Když se zabýváte nějakými historiografickými interpretacemi života v raném novověku, ona to sice není věda, ale hezky se to poslouchá. Já proti tomu nic nemám“. Marek Picha přitom alespoň poznamenal, že jako filozofové by sami neměli příliš čeřit vodu, protože „ 1
Spirála mlčení je koncept německé socioložky Elisabeth Noelle-Neumannová, který poukazuje na obavu lidí být se svými názory v menšině. Pokud mají pocit, že postoj, který je s tím jejich v opozici, je většinový, tím spíš nebudou svůj postoj dávat hlasitě najevo. Atmosféru nevybízející k prezentaci odlišných názorů na dané „diskusi“ podporovala i prezentace panelistů ze strany organizátorů, kteří je stavěli do pozice nezpochybnitelných autorit. Již reklama na webu hlásala: „Nebojte se překonat pseudo/vědeckou hranici a vychutnat si odborný posudek lidí na slovo (doslova) vzatých.“
KVĚTEN 2013
2
jsou první na ráně“. Vztah obou přítomných filozofů k vědě byl vzhledem k jejich disciplinárnímu zařazení skutečně pozoruhodný. Zajímavé přitom také je, že hlavními organizátory celého festivalu AFO jsou lidé z katedry divadelních, filmových a mediálních studií, tedy z oborů, které byly panelisty během „diskuse“ znevažovány, respektive byl jim upírán „kredit“ vědy. Je otázka, zda byl důvod nepřítomnosti sociálních vědců stejný jako údajný důvod nepřítomnosti žen, nebo zda si organizátoři sami pod vědou představují jen tvrdé vědy a podle toho vybírali panelisty. Také je však možné, že výběr panelistů byla volba moderátora. Během celé „diskuse“ totiž byli jako hlavní představitelé pseudovědy zmiňováni především lidé praktikující alternativní medicínu, zejména homeopatii (a vzhledem k tomu, jak ostré výroky na jejich hlavu padaly, považuji za opravdu nešťastné, že na panelu žádný homeopat neseděl). Moderátor však hned na úvod „diskuse“ uvedl, že se divákům omlouvá za nepřítomnost těchto pseudovědců a tuto situaci odůvodnil tím, že najít pseudovědce schopného argumentace je velice těžké, asi tak stejně jako najít chytrého antisemitu. Nekritičnost kritiků – hranice vědy a kritického myšlení Na úvod měl každý z panelistů říci, jak se sám k tématu pseudovědy a vědy vztahuje. Jako první vystoupil Filip Tvrdý, který své úvodní slovo uvedl tím, že nalezení hranice mezi vědou a pseudovědou, kritickým myšlením a dogratismem, racionalitou a iracionalitou, mezi odůvodněnými a neodůvodněnými přesvědčeními považuje za nejdůležitější filosofický problém dneška. Vědu samotnou přitom vnímá jako jediný možný nástroj, s jehož pomocí lze tuto hranici najít. Základní rys vědeckého přístupu a poznání je podle něj, s odkazem na Karla Poppera, odolnost vůči pokusům o falzifikaci a Foto: AFO testovatelnost. Věda pro něho představuje rozšiřování poznání založeného na zdravém rozumu za pomoci racionálních kvantitativních metod. Pseudověda tato kritéria standardních metodologií nesplňuje, přičemž však parazituje na prestiži (opravdové) vědy, což z ní činí nebezpečí. Na základě tohoto rozlišení pak prohlásil, že silný sklon k pseudovědě vykazují humanitní vědy, například gender studies. Za nevědecké považuje také studie zabývající se kvalitativním výzkumem. Ze sociálních a humanitních věd podle něj dostávají nejpřísnějším vědeckým kritériím jen ty oblasti, které se zabývají experimentálním výzkumem, konkrétně experimentální proudy ekonomie, psychologie a sociologie. Zároveň však dodal, že vlastně dodnes u kvalitativního výzkumu neví, „o co se má jednat“. Když byl Tvrdý následně dotázán, aby přesněji a podrobněji vysvětlil, z čeho vyvozuje nedostačenou vědeckost gender studies, odpověděl, že tento obor uvedl jen jako jednu z ilustrací humanitní vědy, která v podstatě ignoruje přírodní tvrdou vědu a to hlavně kvůli tomu tvrzení, že gender je sociální konstrukt, který není nijak biologicky podmíněn. Je to však podle něj příliš specifické téma, než aby bylo na dané diskusi dále rozvíjeno. Zde však stojí za to poznamenat, že pro české prostředí, včetně toho akademického, je celkem příznačné používat genderová studia jako příklad vědy a vědění, které chceme zdiskreditovat. Takto si vzpomínám na rozhovor s Miloslavem Petruskem v Lidových novinách, kdy se tento renomovaný sociolog pohoršuje nad tím, že se studentka vrátí ze studijního pobytu v zahraničí se samými kredity z feministických a genderových kurzů. A je třeba dodat, že tato znevažující strategie má své plody, jak vzápětí ukázal dotaz jednoho ze studentů UP z publika, co má jako daňový poplatník dělat, když zjistí, že většina grantových peněz jde na studia právě takových věcí, jako jsou gedner studies „a podobné extravagance“. Je zvláštní, že obor, který je (již několik desítek let) běžnou součástí výuky všech prestižních světových univerzit, je v České republice stále považován za extravaganci. Naštěstí Pavel Hobza zareagoval, že věda ze své podstaty musí být disciplinována na obory a že by se sám bál, kdyby někdo mohl přijít a říct: tak zrovna váš obor ne, a byl by proto v podobných soudech opatrný. Navíc dodal, že zmíněný problém s penězi na výzkum se netýká oborů, jako jsou genderová studia, nýbrž toho, že většina peněz, jež je určena na výzkum, se nakonec vlivem přerozdělování na ministerstvech utratí na věci, které s vědou nesouvisí.
KVĚTEN 2013
3
Podle Jiřího Heřta je v jeho oboru, tedy medicíně, naprosto jasné, proč se věnovat rozlišení vědy a pseudovědy, respektive potírání pseudovědy, neboť homeopatie nemůže vyléčit vážné, například onkologické choroby. Zároveň dodal, že pokud by vědci takovéto alternativní metody rozvíjeli, přestali by v lidech pěstovat moderní myšlení, rozum, logiku, tedy to, na čem je postavena moderní civilizace. Heřt po celou dobu vyjadřoval obavy ze znevažování vědy vlivem pseudovědy a z relativizace, kterou s sebou přinesl postmodernismus, jak se vyjádřil i v diskusi po promítání filmu Richarda Dawkinse Nepřátelé rozumu. V případě Heřta byla nejvíce patrná malá schopnost panelistů přemýšlet mimo hranice vlastních oborů. Kvůli úzkému zaměření na medicínu a možnosti léčení velice závažných chorob naprosto odmítal možnosti alternativních náhledů na vědu a výzkum obecně. Jeho proklamovaný skepticismus nakonec působil jako fanatismus podobného ražení, které sám kritizoval u příznivců alternativní medicíny. V jeho podání mají vědci absolutní pravdu – jak by řekla Margaret Thatcher „There´s no alternative“. Podobně lze jednoduše vykázat z vědy kvalitativní výzkum, pokud neporozumím tomu, „o co vlastně jde“. Při bližším „ohledání“ by totiž vyšlo najevo, že se nejedná o vědu a nevědu, ale o různé soubory vědeckých otázek a vědeckého poznání, přičemž tím, že se odlišují, se vzájemně z vědy nevylučují, ale naopak se v rámci vědy doplňují. Jsou otázky, na něž lze odpovědět jen za pomoci kvantitativních metod, např. jaké formy rodinného soužití jsou v CŘ nejrozšířenější, a jsou otázky, na které získáme odpověď jen kvalitativní cestou, např. proč lidé žijí právě v takových rodinných uspořádáních, v jakých žijí. A pokud chceme prozkoumat fenomén rodinných uspořádání komplexně, potřebujeme použít tyto nástroje oba. Jediná povolená iracionalita – aneb komu se co odpustí Vzhledem k neustále proklamovanému kritickému myšlení bylo zajímavé, jak se panelisté vypořádali s dotazem, jak je možné, že mnoho významných vědců je věřících. Tvrdý si vystačil s tím, že je to stejné jako s pedofilními kněžími – jsou takoví i nejsou, jinými slovy – lidé jsou různí. Nic to podle něj neznamená, protože lidé nejsou konzistentní myslitelé. Heřt poznamenal, že věřící jsou i mezi skeptiky. V jedné osobě se podle něj mohou tyto dvě stránky snášet, aniž by to nějak negativně ovlivňovalo vědecký přístup. Jako příklad uvedl osoby, které věří, že se svět vyvíjí podle zákonů evoluce, ale za původce těchto zákonů považují boha. Na to reagoval moderátor Konvalinka, který je členem spolku Sisyfos i věřícím. Sám v tom nevidí rozpor. Víru vnímá jako určitou potřebu, ne jako odpověď na vědeckou otázku. Je to podle něj disparátní soubor otázek. Podle Pichy umí vědci tyto dva světy úspěšně oddělovat, na rozdíl od pseudopublika, které klade větší důraz na mimoepistemické hodnoty. Vědci si podle něj umí říct: teď přestanu postupovat vědecky a budu něco (nepodloženého) předpokládat, začnu se chovat jako pseudovědci. S tím souhlasil i Heřt, podle nějž se jedná o dvě zcela odlišné disciplíny, které se vzájemně nijak nepřekrývají, neboť se zabývají zcela odlišnými světy – jedna materiálním, druhá duchovním. Vzhledem k tomu, jak ale například někteří lékaři přistupují k potratům, antikoncepci a vůbec sexuální osvětě, lze pochybovat o tom, do jaké míry jsou skutečně schopni „přepínat“. Komunikace vědy – vědci ji zvládají dobře, s veřejností je to horší Protože celá „diskuse“ v podstatě probíhala jako přednáška na téma, jak má veřejnost odlišit vědu od pseudovědy, došlo i na téma komunikace vědy. Jedna divačka vyjádřila názor, že na pozitivní vztah veřejnosti k alternativní medicíně má vliv skutečnost, že lidé u západní medicíny nevědí, co je léčí – jaké látky a procesy, neboť jim to lékaři a vědci neumí (a někdy ani nejsou ochotni) vysvětlit, zatímco například homeopatie poskytuje jednoduché vysvětlení, jak a čím léčí. Tvrdý s ní nesouhlasil a zastal se vědců, kteří podle něj komunikovat vědu umí a dělají to. Důkazem toho jsou podle něj časopisy jako Galileo nebo Kolumbus či televizní kanál Discovery. Chyba je dle jeho názoru na straně veřejnosti, která neumí využít dostupných a dostupně formulovaných informací, nemá vůli si je najít. Prý se jedná o záležitost psychologických zábran. S Tvrdým souhlasil také Picha, podle nějž mají lidé sklon nacházet si takové informace, které jen dále potvrzují to, co si již myslí, a ignorovat ty, které to vyvracejí. Pseudovědci tak shromažďují zkušenosti, které znají různě z doslechu, ale patřičně nezohledňují vědecké studie. Hledal by proto původ popularity pseudovědy v tom mozkovém centru, které je zodpovědné za připisování větší váhy vlastní zkušenosti a zdůvodněním vlastní teorie než té KVĚTEN 2013
4
opačné. Z výroků panelistů však bylo snadné nabýt dojmu, že tato vlastnost se netýká jen pseudovědců a jejich sympatizantů, ale i vědců samotných. Obzvláště Tvrdého výtka zněla poněkud zvláštně od někoho, kdo se pohybuje na poli humanitních věd a stále si není schopen zjistit „o co jde“ v kvalitativním výzkumu. Nejspíš také nějaká psychologická bariéra. S Tvrdého postojem nesouhlasila v publiku přítomná režisérka filmu Jabbed2 Sonya Pamberton. Podle ní je třeba na straně vědců reflektovat, že lidé touží po více zapojené a impulsivní konverzaci. Je třeba obrátit diskurs tak, aby nestavěl vědce a veřejnost proti sobě. Heřt se však ohradil, že lze jen těžko žádat například v medicíně po vědcích, aby se k některým nesmyslům vyjadřovali. Prý se ostýchají vyjadřovat k věcem, které jsou tak nesmyslné, že by to měl pochopit žák osmé třídy. Picha byl v tomto směru otevřenější, ale silně hierarchický přístup k veřejnosti neopustil. Vyjádřil se totiž, že pokud vědci chtějí dostat povědomí o vědeckých poznatcích mezi veřejnost, měli by k tomu využít všech dostupných prostředků, i kdyby to mělo znamenat „ponížení se vědců na diskusi s pseudovědci nebo přílišná zjednodušení“. A následně se vyjádřil, že paternalismus vědy ve vztahu k veřejnosti je nezbytný, i když se někdy může zdát přehnaný. Jako obzvláště smysluplný se pro něj jeví ve vztahu ke skupinám, které si zasluhují speciální ochranu, jako jsou děti, idioti a staří lidé. Touto ochranou veřejnosti také zdůvodňoval význam rozlišování mezi vědou a pseudovědou a nepřátelství vědy vůči pseudovědě. Zároveň odmítl častá obviňování vědců z arogance a položil si otázku, co to vůbec znamená, když se řekne, že je vědec arogantní. Když odmítne bavit se o něčem, co nesplňuje základní podmínky rozumného rozhovoru? Chápat to jako aroganci je podle něj nespravedlivé, neboť se nejedná o aroganci, ale snahu předejít dialogu, který je předem odsouzen k nezdaru. Uznává, že vědec může být i arogantní, ale nepovažuje za aroganci odmítnutí vstoupit do dialogu. Některé věci podle něj vědci nemají za povinnost. Pár slov závěrem Jak tedy diskusi závěrem zhodnotit? Předně se nejednalo o diskusi, natož o souboj různých pohledů na vědu, kterého se zúčastnilo „pět statečných“, jak panelisty označovala reklama na festivalovém webu. Spíše šlo o celkem zbabělou a nezáživnou přesilovku s lehce předpokládatelným výsledkem, kdy na jedné straně stálo pět generálů ze stejného tábora, a na druhé straně byl němý zástup bez jediného vyjednavače. Nemohu samozřejmě tušit, s jakým pocitem odcházeli z diskuse ostatní lidé v publiku, ale já jsem opouštěla Kapli Božího těla s tím, že veřejnost by měla zpytovat své svědomí a začít se konečně chovat racionálně, tedy alespoň ve vztahu k informacím o vědeckých či rádoby vědeckých poznatcích. Žádné inspirativní názory k zamyšlení na obou stranách. Přítomní vědci si notovali, jak umí komunikovat s veřejností a informovali nás, co je věda a co ne. Pokud jsou však tyto věci natolik jasné, je otázka, k čemu taková „diskuse“ od začátku mohla být a nakonec byla a zda má vůbec cenu z pohledu veřejnosti s vědci diskutovat. Na základě tohoto zážitku bych řekla, že spíše ne, neboť hrozí, slovy Marka Pichy, dialog předem odsouzený k nezdaru, tedy pokud má být smyslem dialogu výměna názorů, a ne přednáška. O to příjemnější byl po tomto zážitku rozhovor s Elise Andrew, která jde na komunikaci vědy z opačného konce, který vám přinášíme v tomto čísle.
2
Dokument Jabbed (česky překládán jako Vpich - láska, strach a vakcíny) byl na AFO uveden v rámci tematické sekce (Ne)bezpečí očkování. Jeho autorka Sonya Pamberton je australská dokumentaristka, držitelka ceny Emmy z roku 2012, která se ve svých dokumentech zaměřuje na vědu. Film zmiňuje jako pozitivní příklad popularizace kontroverzního tématu vakcinace i Rebecca Watson v našem rozhovoru, na nějž najdete odkaz v tomto čísle newsLetteru. KVĚTEN 2013
5
ROZHOVOR KATEŘINY CIDLINSKÉ S ELISE ANDREW O VĚDĚ, JEJÍ KOMUNIKACI A GENDERU Nesnažím se lidi poučovat, ale inspirovat
Foto: AFO
Elise Andrew je britská bloggerka, bioložka a zakladatelka facebookové stránky „I Fucking Love Science", která se zaměřuje na popularizaci vědy vtipnou formou. Stránka zažila doslova raketový start. Krátce po jejím spuštění v březnu 2012, přesně hned po prvním dni, se stala neuvěřitelně populární – získala přes tisíc „lajků“. Do dnešního dne přesáhl počet fanoušků stránky pět milionů. Před dvěma měsíci si Andrew vytvořila účet na Twitteru, k němuž přidala svou fotografii, jak je to běžné, a vyvěsila informaci o založení svého účtu na facebookovou stránku „I Fucking Love Science". To, co následovalo, bylo pro Andrew značně nepříjemným překvapením. Tisíce fanoušků bylo šokováno skutečností, že provozovatelkou stránky je žena. Mezi reakcemi bylo sice mnoho podpůrných komentářů, ale zároveň se objevilo množství sexistických výroků, které brzy začaly převažovat. NKC se poštěstilo setkat se s Andrew na festivalu AFO a popovídat si s ní (nejen) o vědě, její komunikaci a genderových aspektech.
Zeptaly jsme se jí, jaký je její postoj k možnosti být ženským hlasem ve vědě, kterou jí její současná popularita nabízí. S touto myšlenkou se trochu potýkám. Nikdy jsem si nepomyslela, že bych lidi mohla zajímat já jako osoba – že bych byla dost inteligentní či zajímavá, abych byla popularizátorka vědy. A také jsem nechtěla být středem pozornosti, nechtěla jsem být vidět. Dlouho jsem si ale kladla otázku, proč tady nejsou mezi popularizátory ženy, jako je Richard Dawkins či Carl Sagan? Kde jsou všechny ty ženy, obzvláště v oborech, jako je biologie, kde je mezi doktorandy vyrovnaný počet žen a mužů a někdy dokonce ženy převažují? Hodně jsem o tom přemýšlela a po mém nevědomém „odhalení“ mojí identity na facebooku mě napadlo tohle – ženy se jednoduše nechtějí něčemu takovému vystavovat. Protože to, s čím jsem se setkala já, bylo příšerné. Lidé vyhledávali moje fotky z teenagerovských let a přidávaly k nim strašné komentáře, jiní vytvářely z obrázků mojí osoby porno fotomontáže. První, co jsem si pomyslela, bylo „už to nikdy neudělám, už nikde nebudu vystrkovat vlastní nos!“ Pak jsem se ale zastavila a řekla si, že by to byl jen zbabělý útěk a že bych měla využít toho, že jsem se dostala do pozice, z níž s tím můžu něco dělat. Nechci však být jen rolovým modelem, chci využít své momentální možnosti ke zviditelnění ostatních ženských rolových modelů, ostatních popularizátorek, chci nacházet nové a nové lidi a říct jim „jo, máš na to a my tě potřebujem.“ Celý rozhovor najdete na našich anglických webových stránkách.
KVĚTEN 2013
6
ROZHOVOR KATEŘINY CIDLINSKÉ S REBECCOU WATSON O SKEPTICISMU, FEMINISMU, VĚDĚ A JEJÍ KOMUNIKACI
Přesvědčuji přesvědčené
Rebecca Watson je americká bloggerka a spoluautorka rozhlasového pořadu The Skeptics' Guide to the Universe a zakladatelka blogu Skepchick, který se zabývá tématy spadajícími do oblasti skepticismu, feminismu, ateismu, sekularismu a pseudovědy a klade si za cíl vytvářet prostor pro podporu kritického myšlení mezi ženami po celém světě. Watson je bojovnicí za práva žen a proměnu genderové kultury uvnitř skeptické komunity. NKC se s touto energickou ženou potkalo na festivalu AFO a hovořilo s ní o strategii a možnostech komunikace závažných a kontroverzních témat, jako je feminismus a genderová rovnost, o vztahu skeptické komunity k feminismu a dalších zajímavých otázkách. Foto: skepchick.org
Zajímalo nás, jak se dostala k feminismu. Nejdříve jsem se dostala k vědě a skepticismu. O feminismu jsem začala uvažovat až ve chvíli, kdy jsem začala dostávat nenávistné sexistické emaily od ostatních skeptiků a ateistů. Nejdříve jsem se tomu smála, ale pak jsem se s podobnou reakcí setkávala pokaždé, kdy jsem zmínila cokoli, co se jen vzdáleně týkalo mojí svobody jako ženy a ženských práv. To celkem překvapí u někoho, kdo se nazývá skeptikem a říká, že je zde proto, aby prosazoval kritické myšlení ve společnosti. Zdá se, že ve chvíli, kdy dojde na genderová témata, kritické myšlení se začíná vytrácet. Vyletí oknem. Byla to pro mě důležitá lekce. Upozornila mě, že každý je jen člověk, nikdo není dokonale logický stroj. Každý máme nějaké předsudky a předpoklady a pro někoho může být velice těžké je přehodnotit. Takové výzvy mohou způsobovat agresivní reakce i mezi skeptiky. Tady na AFO proběhla diskuse Věda vs. pseudověda. Mezi diskutujícími vědci byli i členové českého spolku skeptiků Sisyfos. Panelisté se vyjadřovali arogantním způsobem o každém, koho nepovažovali za skutečného vědce. Měla jsem pocit, že jakákoli diskuse s nimi je zbytečná. Jaká je vaše strategie komunikace s lidmi, s nimiž zásadně nesouhlasíte? Vědci se někdy chovají podle těch stereotypů o jejich aroganci a já s nimi někdy v tomto směru sympatizuji – je to dost náročné, když se každý den potkáváte s naprostou iracionalitou. V USA máme politiky, kteří chtějí nechat ve školách vyučovat kreacionismus. To pak snadno dostanete chuť začít ječet „vy idioti, nechte toho!“. Pokud však chcete být komunikátorem vědy, nemůžete tohle dělat. Musíte se snažit stavět mosty a pochopit perspektivu druhé strany, jinak je nikdy o ničem nepřesvědčíte. Představa, že vyhrajete jednoduše proto, že máte fakta na své straně, je bohužel mylná. Celý rozhovor najdete na našich anglických webových stránkách.
KVĚTEN 2013
7
TALENTKY SEDM LET POTÉ: ROZHOVOR S DR. EVOU MUCHOVOU
Marta Vohlídalová Začínáme nový projekt rozhovorů s vědeckými osobnostmi: Talentky sedm let po té. Projekty rozhovorů s vědeckými osobnostmi se staly nedílnou součástí našich popularizačních a výzkumných aktivit. Tuto tradici jsme započaly již v roce 2001 projektem Žena měsíce, jehož cílem bylo představit úspěšné a již dobře etablované vědkyně, které představují špičku ve svých oborech, v roce 2007 následovaly Talentky, které se pro změnu zaměřovaly na mladé vědkyně. V roce 2010 jsme dokončily další úspěšný projekt Akademické páry sledující dvoukariérní partnerství ve vědě a výzkumu, na než jsme minulý rok navázaly projektem Vědci a vědkyně v pohybu zaměřeným, jak již název napovídá, na problematiku akademické mobility. Naším aktuálním projektem rozhovorů s vědeckými osobnostmi úzce navazujeme na rozhovory provedené v rámci projektu Talentky. Talentky, které vznikaly mezi lety 2006 a 2007, zachycovaly nadějné mladé vědkyně z různých vědních disciplín v počátečních stádiích pracovní kariéry. V Talentkách sedm let poté se za těmito vědkyněmi vracíme a zajímáme se o to, jakým způsobem se od posledního rozhovoru odvíjely jejich pracovní a životní dráhy. Jak se za posledních sedm let změnily jejich životy, profesní i soukromé plány, cíle a představy? Jaké měly tenkrát představy o svém životě a práci a jaká je dnešní realita? A jak reflektují proměnu vědeckého prostředí, které jsme v posledních letech svědky? První rozhovor, jehož ochutnávku vám přinášíme prostřednictvím našeho newsLetteru, dokládá, že příběhy a dráhy začínajících vědkyň mohou být značně klikaté a že plány a představy mladých vědkyň se mohou často velice lišit od reality. RNDr. Eva Muchová, Ph.D. vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK a již během magisterského studia začala pracovat v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR ve skupině prof. Ing. Pavla Hobzy, DrSc. V rozhovoru vyprávěla mj. také o tom, jakým způsobem jí do jejího pracovního života zasáhlo její mateřství: „Když jsem dokončila doktorát, už jsem byla dva roky vdaná, takže jsme chtěli děti, ale to se nedá úplně naplánovat. Říkala jsem si, že zkusím postdok. V momentě, kdy jsem o postdok zažádala a už se to začalo realizovat, zjistila jsem, že jsem těhotná. Musela jsem proto stáž odmítnout. Napsala jsem dotyčnému, že jsem těhotná, a on mi napsal velice nepříjemný a hrubý e-mail, že jsem nezodpovědná a jak si můžu dovolit žádat o postdok, když jsem těhotná. V kopii to zaslal ještě dalším dvěma lidem, kteří mě doporučili. Byla jsem z toho dost špatná. Ale musím říct, že můj vedoucí, prof. Hobza, zareagoval výborně. Řekl mi: „Evo, to nevadí. Tak vám gratuluju.“ (směje se) Nicméně potom došlo k jedné nepříjemnosti, založené na kompetenčním nedorozumění, na základě něhož mi neprodloužili v UOCHB pracovní smlouvu, a já jsem skončila půl roku před porodem nezaměstnaná na úřadu práce.“ Celý rozhovor si můžete přečíst zde.
KVĚTEN 2013
8
AKTUALITA – ÚVAHA NAD NOVOU KNIHOU
Proč to u nás nejde také tak? Marta Vohlídalová Nová publikace „Mateřská dovolená, nebo rodičovský čas?“, kterou vydalo Gender studies, o.p.s., přibližuje zkušenosti sedmi českých matek, které pracují a vychovávají své děti v různých zemích EU (Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Německu, Francii a Holandsku) a srovnává je s podmínkami kombinace práce a rodičovství v ČR. V tomto srovnání nevypadá situace v ČR vůbec radostně. Při čtení publikace se člověk neubrání neustálému tázání se - proč v České republice zůstává přístup k potřebám rodičů (a zejména matek) malých dětí stále tak tradiční a konzervativní, když praxe řady evropských zemí ukazuje, že to jde jinak a lépe? Proč se v tomto směru příslušné autority nepoučí z úspěchů a chyb jiných zemí a stále hlásají, že náš systém tříleté rodičovské dovolené je ten jediný správný pro děti, rodiny a samotné ženy? Ženy v tomto případě stavím záměrně na poslední místo, protože o jejich zájmech a potřebách se v souvislosti s rodinnou politikou obvykle uvažuje až na posledním místě, pokud vůbec. Srovnání podmínek pro kombinaci práce a péče o malé děti je zdrcující, a to nejen pokud ČR srovnáváme se skandinávskými zeměmi, které jsou v oblasti podpory rovných příležitostí mužů a žen a zajišťování dobrých podmínek pro kombinaci práce a rodičovství určitými průkopníky, ale překvapivě také ve srovnání s námi kulturně blízkým Německem. Jak názorně ukazuje publikace, zajištění odpovídajících podmínek pro kombinaci práce a péče o malé děti3 se státu bohatě vyplácí. Rychlejší návrat žen z mateřské a rodičovské zpět do zaměstnání vede ke zcela prokazatelným pozitivním dopadům na jejich pracovní dráhu, nižší diskriminaci na pracovním trhu a snížení zátěže státního rozpočtu, protože pracující žena ze svého příjmu zpravidla také odvádí daně. Je zde ale i další důvod, který by měl politické elity, které s oblibou hovoří o blížícím se kolapsu důchodového systému, zajímat především: Země, které umožňují pohodlně kombinovat práci a péči o malé děti a kde mateřství pro ženu neznamená konec zajímavých pracovních příležitostí a kariérních aspirací, zpravidla také vykazují jedny z nejvyšších úrovní porodnosti. A abychom neopomenuli zájmy samotných dětí - ukazuje se také, že tam, kde byly legislativně nastaveny otcovské kvóty, se postupem času participace otců na péči o malé děti stává určitou společenskou normou, která má zároveň pozitivní dopady na vztah mužů s jejich dětmi, z čehož netěží pouze muži, ale především samotné děti. Proč to tedy u nás nejde také tak? Možnou odpověď nabízí Lucie Svobodová, která se svým partnerem žila a vychovávala děti ve Švédsku, kde pracovala jako ředitelka Českého centra ve Stockholmu: „Že u nás v ČR je v roce 2011 tak málo političek, je pro mě velmi tristní doklad vývoje za posledních 20 let. To se odráží i v politice péče o děti. Je určována muži.” Mateřská dovolená, nebo rodičovský čas? Zkušenosti sedmi českých matek, které pracují a vychovávají své děti v jiných zemích EU / Frýdlová, Pavla, Jonášová, Kateřina, Svobodová, Lucie. Praha: Gender Studies, 2012. (publikace je ke stažení zde: http://www.genderstudies.cz/download/Materska_Rodicovsky_Cas_web.pdf)
3
Zejména v podobě zajištění dostupné kvalitní péče o malé děti předškolního věku, ošetření možnosti kombinace práce a péče v podobě právního nároku na zkrácený pracovní úvazek, ale také např. v podobě uzákonění nároku otců na rodičovskou dovolenou (tzv. otcovské kvóty - vyhrazení určité části rodičovské v řádu několika týdnů až měsíců výhradně otcům).
KVĚTEN 2013
9
AKTUALITA: KONGRES ŽEN 2013: S ŽENAMI, NEJEN PRO ŽENY
V minulém newsLetteru jsme přinesly informaci o konání prvního českého Kongresu žen, na kterém se organizačně Národní kontaktní centrum – ženy a věda podílí. V tuto chvíli počet registrovaných dosáhl předem stanoveného maximálního počtu. Dalším registrovaným s největší pravděpodobností nebudeme bohužel moci nabídnout oběd, tištěné materiály, hlídání dětí, případně další výhody určené pro registrované účastnice a účastníky. Registrace a účast na programu Kongresu žen bude i nadále možná, ale bez nároku na výše uvedené. Program, který je naplánován v hlavním sále Kongresu žen, bude možné sledovat živě také na Internetu. Na internetových stránkách Kongresu žen a Facebooku již brzy zveřejníme odkaz. Předem děkujeme za pochopení a těšíme se na viděnou 15. června na prvním českém Kongresu žen! Kongres žen proběhne v sobotu 15. června 2013 v Národním domě na Vinohradech a na Náměstí míru v Praze. Od 9:30 hodin až do večera budou probíhat přednášky, diskuse, workshopy, koučink, poradenství, promítání, divadlo, kavárna a doprovodný kulturní program pro dospělé i děti. Program celého dne najdete zde. V rámci programu NKC – ženy a věda ve spolupráci s oddělením Gender & sociologie Sociologického ústavu AV ČR, katedrou genderových studií Fakulty humanitních studií UK, Genderovými studii katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy university a katedrou psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy pořádá kavárnu na téma Sexuální obtěžování: O co vlastně jde? Kavárny se budou konat v Majakovského sale od 11.00 do 12.30 hodin. Kongres do této chvíle podpořilo množství význačných žen a několik mužů české politiky, obchodu a managementu, vědy a umění. Pokud vás zajímá, kdo Kongres žen podpořil, navštivte sekci Tváře kongresu na www.kongreszen.cz. Svoji podporu Kongresu žen můžete vyjádřit na http://kongreszen.cz/tvarekongresu.
NEWSLETTER KVĚTEN 2013 Měsíčník newsLetter vydává bezplatně Národní kontaktní centrum – ženy a věda IV., projekt Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., financovaný v rámci programu EUPRO MŠMT (kód LE 12003). ISSN 1801–7339 Adresa redakce Jilská 1, Praha 1 110 00 Redakce Kateřina Cidlinská, Marcela Linková, Alena Ortenová, Hana Tenglerová, Hana Víznerová, Marta Vohlídalová Příspěvky a reakce můžete zasílat na
[email protected] newsLetter lze objednat na webových stránkách www.zenyaveda.cz
KVĚTEN 2013
10
