newsletter OBSAH Kvóty

newsLetter ČERVEN 2013

OBSAH 

Úvodník: Kvóty



O kvótách pro ženy (nejen) ve vědě



Kvóty jako nástroj pozitivní akce: zpráva z konference



Zpráva ze křtu knihy Nejisté vyhlídky a zahájení Klubu NKC



Talentky sedm let poté: Alena Rettová



Aktuality o

Nová kniha bourající mýty o péči o nejmenší děti

o

Kongres žen – rezoluce a výstupy

Kvóty Vážené čtenářky, vážení čtenáři, červnové číslo je věnováno tématu kvót pro ženy. Věnujeme se v něm nejen kvótám pro ženy ve vedoucích pozicích ve vědě, ale také kvótám pro ženy v politice a v souvislosti s rozvířenou společenskou diskusí kolem evropské direktivy Vivien Reding usilující o zvýšení podílu žen v nevýkonných orgánech velkých firem obchodujících na burze, také problematice kvót pro ženy v byznysu. Kromě článku „O kvótách pro ženy (nejen) ve vědě“ se tématu věnuje také zpráva z konference o kvótách, která proběhla na konci května v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Kromě těchto tématicky zaměřených příspěvků však přináší červnový newsLetter mnohem více. Najdete v něm reportáž ze křtu naší nové knihy Nadějné vyhlídky: Proměny vědecké profese z genderové perspektivy, v rámci něhož byla zahájena činnost klubu NKC. Dále přinášíme ochutnávku z rozhovoru s bývalou talentkou Alenou Rettovou nebo informaci o nové knize bourající mýty o institucionální péči o malé děti, která by vás rozhodně neměla minout. Inspirativní čtení přeje Marta Vohlídalová

ČERVEN 2013

1

O KVÓTÁCH PRO ŽENY (NEJEN) VE VĚDĚ Marta Vohlídalová Ženy se v ČR nepodílí adekvátním způsobem na rozhodování, a to jak v oblasti politiky, tak i v oblasti byznysu a vědy. Mezi nástroje, které se postavení žen v oblasti rozhodování snaží zlepšit, patří mj. i kvóty. Hovoří se o nich především v souvislosti s oblastí politiky, v současné době pak stále častěji také v souvislosti s byznysem. V oblasti vědy, konkrétně pak jejího vedení, jsou však debaty o kvótách, případně jejich dopadech, spíše výjimkou. Oblastmi, v nichž jsou kvóty aplikovány nejčastěji, jsou politické zastoupení a volby, kde kvóty patří k poměrně efektivním a také rozšířeným opatřením pro zvyšování zastoupení žen v politice (nejen) v EU. Více než 60 zemí světa kvóty v současné době využívá, včetně řady zemí jižní Ameriky. Většinou se týkají zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách politických stran (má je např. Srbsko, Belgie, Slovinsko, Španělsko, Francie, Polsko a řada dalších zemí), méně často pak bývají stanoveny absolutní kvóty, které předem definují podíl žen v národních parlamentech. Statistiky přitom ukazují, že kvóty jsou velice efektivním nástrojem zvýšení podílu žen v politice, jehož důsledkem je často změna v myšlení a chování lidí. Zkušenost z Dánska např. ukazuje, že po určitém čase nejsou již kvóty nutné, protože ženy se v politice zkrátka „zabydlí“, a kvóty ztratí svůj význam (v dnešní době tvoří ženy kolem 39 % členů dánského parlamentu, zatímco v ČR jejich podíl dosahuje pouze 22 %). V Norsku pak sice kvóty pro muže a ženy na kandidátních listinách nejsou uzákoněny, politické strany však dobrovolně dodržují pravidla rovnoměrného zastoupení mužů a žen na kandidátních listinách. Jak ale upozorňuje Jana Smiggels Kavková, ředitelka Fóra 50 %, která se problematice kvót dlouhodobě věnuje, dodržování kvót většinou nelze nechat na dobrovolnosti a právě vymahatelnost dodržování kvót a dostatečně výrazné sankce za jejich nedodržování jsou klíčovým předpokladem pro to, aby tato opatření byla skutečně funkční – alespoň v našem kulturním kontextu. O něco výbušnějším tématem než kvóty pro ženy v politice jsou pak, přinejmenším v českém prostředí, kvóty pro ženy v byznysu. O naladění české společnosti vůči kvótám jsme přitom měli možnost se přesvědčit na konci minulého roku, kdy Evropská komise přijala direktivu komisařky pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Reding. Direktiva se zasazuje o zvýšení podílu žen v dozorčích radách evropských firem obchodujících na burze do roku 2020 na 40 %. Cílem tohoto opatření je zejména zavedení pozitivní praxe, která by pomohla měnit stereotypní pohled na ženy, která by se šířila i do nižších pater byznysu, ale také potřeba určité diverzity a plurality názorů ve vedení firem, které, jak ukázala ekonomická krize, mají zásadní dopady na fungování celé společnosti. Tato direktiva se většinou setkávala s radikálním odmítnutím ze strany českých médií i veřejnosti, přičemž tato odmítnutí nebyla založena na hlubší znalosti této direktivy. Skutečnosti, že by se případná direktiva v ČR patrně týkala jen několika málo firem (v řádu jednotek), které jsou již dnes pod velmi silnou veřejnou kontrolou, nebo tomu, že by se kvóty týkaly pouze neexekutivních orgánů firem (tj. jejich dozorčích rad) se média většinou nevěnovala. Jak ve svém článku shrnuje M. Mořická (2012), pozornost médií se soustředila zejména na argumenty týkající se samotných českých žen, které údajně odmítají zvýhodňování žen jako skupiny, protože se obávají devalvace vlastních schopností a postavení, a na argument neoprávněné regulace soukromého sektoru ze strany státu. O podstatě těchto kvót – tedy snaze napravit určitou dlouhodobou strukturální nerovnost a změnit dosavadní vzorce chování nebo genderové stereotypy – se v českých médiích obvykle nehovořilo. Neméně kontroverzním tématem jsou také kvóty pro ženy ve vědě, konkrétně pak kvóty na podporu jejich zastoupení v rozhodovacích pozicích vědy a výzkumu. Věda je přitom další klíčovou oblastí, v níž jsou ženy historicky znevýhodněny a značně podreprezentovány. Např. v ČR je možnost žen podílet se na směřování vědy velice omezena. Ženy sice v dnešní době představují více než 60 % absolventů vysokých škol a mezi absolventy doktorského studia jich je v současnosti přes 40 %, mezi docenty jich je však pouze 23 % a mezi profesorkami jen něco málo přes 13 % (Tenglerová 2012). Zcela minimální je pak možnost žen podílet se na rozhodování o směřování české vědy. V rámci ČERVEN 2013

2

17členné Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace zasedají pouze dvě ženy a ve vedení tak klíčové instituce, jakou je Grantová agentura ČR, není dokonce žena ani jedna (!). Neradostné je přitom také zastoupení žen v jednotlivých hodnotících panelech GA ČR, kde jejich podíl dosahuje pouze kolem 14 %. Je tedy hluboko za kritickou hranicí 30 %, za níž začíná být určitá menšina schopna prosazovat své zájmy, a velmi hluboko za tzv. paritním prahem 40 %, od kterého je možné považovat podíly dvou skupin za vyrovnané. Není proto divu, že v evropském srovnání indikátoru zastoupení žen v rozhodovacích orgánech vědy a výzkumu obsadila ČR poslední příčku (s 12% zastoupení žen). Předstihl nás mj. i Kypr s 18 %, Maďarsko s 19 % nebo Slovensko s 23 % žen v rozhodovacích orgánech vědy a výzkumu (Evropská komise 2013). V ČR jsou kvóty pro ženy ve vědě do velké míry tabu. Jednu z typu kvót v podobě mírnějších deklarovaných cílů (tzv. targets) pro zastoupení žen ve vědě a na vyšších pozicích má však v současnosti zavedenu řada evropských zemí (viz Evropská komise 2012a). Asi nejdále je v tomto ohledu Rakousko, kde od roku 2009 platí 40% kvóta pro ženy mezi členy veřejných fakult a výzkumných institucí a 40% kvóta pro zastoupení žen v rozhodovacích orgánech veřejných univerzit. Častěji se však setkáváme s kvótami pro ženy v různých rozhodovacích orgánech nebo komisích (takové kvóty má např. Španělsko, Norsko, Slovinsko a k jejich přijetí se chystá také Polsko). Velká pozornost je pak věnována také zastoupení žen v komisích, které posuzují grantové žádosti v rámci národních grantových agentur (např. Švýcarsko, Španělsko, Norsko). Některé země pak nemají stanoveny konkrétní kvóty, ale tzv. targets (tedy určité numerické cíle zastoupení žen, kterých se však dosahuje měkčími prostředky než kvótami) - např. Maďarsko si vytklo cíl 25% zastoupení žen ve vedení v soukromém i státním sektoru (včetně oblasti vědy a výzkumu) nebo Švýcarsko, které má cíl 25% zastoupení žen mezi profesorkami. Cíl 40% zastoupení žen (respektive podreprezentované skupiny) v oblasti rozhodovacích pozic ve vědě, kokrétně v expertních skupinách, panelech a komisích do roku 2020, si klade také Evropská komise (Evropská komise 2012b). Řada evropských zemí má také zavedeny konkrétní programy, které často disponují nemalými rozpočty, skrze něž se snaží stanovených cílů dosáhnout. Např. švýcarský program „Swiss federal Equal Opportunity at Universities“ se snaží podporovat nominace žen a jejich obsazování do pozic profesorek tak, že instituce za nově přijaté profesorky získávají dotace. Kromě opatření jsou součástí programu i další aktivity, které se soustřeďují na podporu mladých talentovaných vědkyň skrze mentoring, síťování a vedení (leadership) apod. Nezapomíná se přitom ani na podporu dostupnosti zařízení péče pro děti pro akademičky nebo na problémy dvoukariérních partnerství. Podobný program jako ve Švýcarsku pak mají také v Německu, kde jsou výzkumným institucím poskytovány finanční pobídky za obsazování žen do vedoucích pozic, případně za vytváření nových vedoucích pozic pro ženy. Nepřímou podporu ženám pak poskytuje také program Norské výzkumné rady „Balanse“ (Gender balance in senior positions and research management), jehož cílem je podpora různých inovativních aktivit, včetně výzkumu, které povedou ke zvýšení podílu žen ve vedení. Jak se tedy ukazuje, určitá podoba kvót (např. v podobě numerických cílů) pro ženy ve vědě, konkrétně pak pro ženy v rozhodovacích pozicích vědy a výzkumu je v Evropě poměrně běžná. Statistiky přitom dokládají, že jsou tato opatření poměrně účinná. Země, kde je patrná nejvyšší míra zastoupení žen v rozhodovacích pozicích vědy a výzkumu, jsou zároveň země, kde existuje určitá forma kvót pro zastoupení žen v těchto orgánech (Evropská komise 2013: 117). V souvislosti s kvótami pro ženy v rozhodovacích pozicích ve vědě se přitom častěji než v jiných oblastech můžeme setkat s argumentem, že je tento typ opatření nespravedlivý a neefektivní, protože zvýhodňuje (méně schopné) ženy před (schopnými) muži a vede k tomu, že do konkrétních pozic jsou vybíráni lidé nikoliv podle schopností, ale podle pohlaví. To pak může vést k tomu, že lidé, kteří jsou do určitých pozic vybráni za pomoci těchto opatření, mají údajně horší kvalitu než ti, kteří by byli vybráni bez takových pobídek. Jak ale ukazují některé studie (např. studie autorek Niederle, Segal a Vesterlund 2008) nebo článek Marie Claire Villeval otištěný v prestižním časopise Science (2013), argument, že kvóty snižují kvalitu těch, kteří jsou do určitých pozic nakonec vybráni, je mylný. Ve své experimentální studii docházejí autorky k závěru, že afirmativní, tedy vyrovnávací akce (včetně kvót) zvyšují ochotu žen vstupovat do soutěže, a to včetně žen velmi schopných a kvalifikovaných. Muži tak ČERVEN 2013

3

v těchto soutěžích nejsou „přeskočeni“ neschopnými ženami, jak se obvykle implicitně předpokládá, ale těmi schopnými. Ty by se ovšem do dané soutěže nepřihlásily v případě, kdy by nebyly zavedeny kvóty a ženy by neviděly reálnou šanci, že mohou v soutěži uspět. Je tedy zřejmé, že afirmativní akce redukují rozdíly v ochotě vstoupit do soutěže mezi muži a ženami, ale zároveň neredukují kvalitu vybraných jedinců (Villeval 2012). Isabelle Vernos ve svém článku v časopise Nature s názvem Kvóty jsou diskutabilní (2013) dokonce varuje, že kvóty mohou mít na ženy negativní dopady, protože v situaci, kdy je v nejvyšších kvalifikačních stupních vědy zastoupeno několik málo žen, povinnost účasti žen v různých panelech a komisích tuto hrstku žen neúměrně přetěžuje, a v konečném důsledku tak i brání jejich dalšímu kariérnímu rozvoji. Místo kvót proto Vernos navrhuje strukturální změnu vědy a vědecké profese, aby se stala ženám přátelskou (např. skrze mentoring, politiky přátelské k rodině nebo transparentní výběr lidí na pracovní pozice). Podle Vernos je třeba především studovat, proč se ženy nedostávají do vedoucích funkcí ve vědě, a tyto bariéry odstraňovat. S názorem, že je třeba věnovat pozornost strukturálním omezením a nerovnostem, nelze než souhlasit. Je však třeba si uvědomit, že pokud ženy nebudou zastoupeny na rozhodovacích pozicích ve vedení vědy, patrně nebudou mít možnost rozhodovat o jejím směřování a ani o tom, jak bude věda a vědecká profese natavena. Teprve to by totiž zpětně ovlivnilo jejich možnost stoupat po kariérním žebříčku ve vědě až do těch nejvyšších rozhodovacích pozic. V současné české vědě je stále více patrná tendence podporovat spíše aplikovaný výzkum, který přináší rychlejší ekonomické zisky, než výzkum základní. Utlumovány jsou naopak oblasti výzkumu, které nenesou přímé ekonomické zisky, ale které jsou pro rozvoj společnosti neméně důležité, ať už z hlediska rozvoje vzdělanosti nebo z např. z hlediska kultivace společnosti a kritického myšlení. Je otázkou, zdali by se česká věda ubírala stejným směrem, pokud by o jejím směřování mohly rozhodovat i ženy. Přítomnost žen ve vedení vědy by přitom mohla pomoci celé společnosti – mohla by totiž přinést tolik potřebnou diverzitu a pluralitu názorů a otevřít některá nová témata. Statistiky přitom ukazují, že postavení žen v české vědě se dlouhodobě nemění a že se ženám stále daří jen velice pomalu pronikat do nejvyšších pater vědní hierarchie. Zdá se tedy, že pokud se situace v ČR nechá svému „přirozenému vývoji“, na případnou změnu si budeme muset možná ještě nějakých 100 let počkat... Literatura: Evropská komise. 2012a. Researchers´ Report 2012. (http://ec.europa.eu/euraxess/pdf/research_policies/121003_The_Researchers_Report_2012_FINAL_ REPORT.pdf) Evropská komise. 2012b. Communication from the commission to the european parliament, the council, the european economic and social committee and the committee of the regions. A Reinforced European Research Area Partnership for Excellence and Growth. (http://ec.europa.eu/euraxess/pdf/research_policies/era-communication_en.pdf) Evropská komise. 2013. She figures 2012. Gender in Research and Innovation. Luxembourg: Publication Office of the European Union. Mořická, M. 2012. „Kvóty – krok kupředu nebo jen záminka k další diskriminaci?” FEMAG. (http://www.femag.cz/komentare/kvoty-krok-kupredu-nebo-jen-zaminka-k-dalsi-diskriminaci/) Tenglerová, H. Postavení žen v české vědě. Monitorovací zpráva za rok 2011. Praha: SOÚ AV ČR. Niederle, M., Segal, C., Vesterlund, L. 2008. How Costly is Diversity? Affirmative Action in Light of Gender Differences in Competitiveness. (http://www.nber.org/papers/w13923) Vernos, I. 2013. „Quotas are Questionable.“ Nature. 495 (7): 39. Villeval, M., C. 2012. „Ready, Steady, Compete“. Science 335 (3): 544-545.

ČERVEN 2013

4

KVÓTY JAKO NÁSTROJ POZITIVNÍ AKCE: ZPRÁVA Z KONFERENCE Marta Vohlídalová 22. května 2013 proběhl v budově Parlamentu ČR seminář věnovaný kvótám, který zaštítil předseda podvýboru Ústavně právního výboru pro lidská práva, poslanec za ČSSD Jan Chvojka. Program semináře byl opravu pestrý – příspěvky týkající se teoretického a právního základu afirmativních opatření (zejména pak kvót pro ženy v politice) doplnily příspěvky orientované spíš prakticky, přičemž prostor byl věnován i kritikům kvót, jejichž hlas je v ČR v současnosti obzvláště silně slyšet. Jako první vystoupila na konferenci Pavla Boučková, která působí jako advokátka a oblasti anitidiskriminační legislativy se dlouhodobě věnuje nejen z praktického, ale také z teoretického hlediska. Pavla Boučková ve svém příspěvku mj. podrobně rozebrala evropskou direktivu Viviane Reding, komisařky pro spravedlnost, základní práva a občanství. Jak zdůraznila Boučková, toto opatření se v reálu v ČR dotkne jen několika málo firem. Jedním z hlavních cílů této konkrétní direktivy je však snaha zavést téma postavení žen v byznysu a jejich podílu na rozhodování do veřejné diskuse a snaha budovat pozitivní praxi, která by se šířila i do nižších pater řízení organizací. Na základě vlastních zkušeností pak Boučková uvedla, že se k této direktivě staví nejméně nepřátelsky velké firmy se zahraničním kapitálem, naopak nejvíce proti ní protestují společnosti s většinovým podílem státu, které posty v představenstvech a dozorčích radách většinou neobsazují transparentně na základě meritokratických principů, ale na základě politické dohody. Zdá se tedy, že jeden z hlavních argumentů proti kvótám, kterým je neoprávněnost zasahování státu do kompetencí soukromých firem, se zdá být lichý, protože právě soukromé firmy se zahraničním kapitálem, kterých by se toto nařízení v ČR týkalo především, proti němu neprotestují. Tábor kritiků kvót na konferenci zastupoval Tomáš Břicháček z Ministerstva spravedlnosti ČR, jehož vystoupení vzbudilo v publiku značnou nevoli. Kromě neoprávněnosti zasahování státu do chodu soukromých firem argumentoval Břicháček údajnou neústavností této direktivy, protože podle něj narušuje princip subsidiarity evropského práva – tedy že stanovuje jednotné řešení pro všechny státy a nenechává konkrétní řešení na nich samotných. Jak ale uvedla Lucia Zachariášová z Rady vlády pro rovné příležitosti v návaznosti na jeho příspěvek, také tento argument byl v současné době příslušnými evropskými orgány odmítnut. Pavla Špondrová (2012) přitom vysvětluje, o jaké argumenty se toto odmítnutí opírá: „EK tvrdí, že se za poslední léta ukázalo, že samoregulace a izolované kroky podnikané navíc jen některými členskými zeměmi nevedou ke splnění cíle – dosahování genderové rovnosti obecně a specificky, pokud jde o vyváženost v řídících a dozorčích orgánech podniků v celé EU. Proto, podle názoru EK „může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity“. Břicháček pak dále argumentoval v duchu konzervativní ideologie, že kvóty představují „sociální inženýrství“, které chce negativně zasáhnout do přirozeného chodu věcí (a přirozenosti žen) a že kvóty dokonce znevažují schopnosti žen. Je přitom zarážející, že právě Břicháček, který se netají svými extrémně konzervativními a krajně euroskeptickým názory, se z velké míry podílel na přípravě právního stanoviska ČR k direktivě V. Reding. Je tedy na místě se ptát, čí zájmy a názory tento konzervativní člen Strany svobodných občanů vlastně reprezentuje? Nezdá se přitom, že by byl T. Břicháček vůbec ochotný vyslechnout si argumenty lidí s odlišným názorem. Vzhledem k tomu, že se na konferenci dostavil výhradně na svůj vlastní příspěvek, nevyslechl žádné z argumentů pro zavádění kvót ani příklady dobré praxe ze zahraničí, které prezentovaly jeho předřečnice. To je však v případě experta, který se podílí na formulaci státních (tedy nikoliv pouze svých soukromých!) vyjádření k určité problematice, tristní a nezodpovědné. Norský příklad toho, jak fungují kvóty v praxi, pak na konferenci představila Arnie Hole z norského Ministerstva pro děti, rovnost a sociální začleňování. Právě norská úprava kvót pro zastoupení žen v dozorčích radách velkých firem obchodujících na burze se stala předlohou pro výše zmiňovanou direktivu V. Reding. Kromě těchto kvót má pak Norsko od roku 1988 kvóty pro obsazování mužů a žen do různých komisí nominovaných vládou. Přestože kvóty bývají někdy interpretovány jako určitá brzda ekonomického vývoje, která zvýhodňuje neschopné na úkor těch schopných, Hole zdůrazňovala, že norská ekonomika patří k těm nejvíce rozvinutým a nejvíce konkurenceschopným. Pozitivní dopady kvót (nejen) v byznysu jsou přitom podle ní nesporné. V dnešní době má Norsko téměř 41% zastoupení žen v dozorčích radách velkých firem. Pozitivní dopady tkví také v tom, že najednou je díky kvótám vidět řada schopných a talentovaných žen, které byly dříve neviditelné. Kvóty vedly také ke zvýšení zájmu o toto téma a potažmo i k rozvoji diskuse týkající se genderové rovnosti a postavení ČERVEN 2013

5

žen ve společnosti. Jak uvedla Arni Hole, klíčovou rolí kvót pro ženy v byznysu je měnit přístup lidí a měnit korporátní kulturu. Jak ale upozornila, kvóty nejsou samospasné řešení. Je třeba si totiž uvědomit, že základní nerovnosti mezi muži a ženami, pokud jde o jejich participaci v ekonomické nebo politické sféře, vyplývají zejména z velkých genderových nerovností v soukromé sféře. Kromě kvót je tak podle ní zásadní věnovat pozornost rodinné politice, budování zařízení péče o malé děti a podpoře většího zapojení mužů do péče. Právě norská rodinná politika se svým důrazem na genderovou rovnost velice radikálním způsobem proměňuje představy o feminitě a maskulinitě a genderových rolích, které pak umožňují ženám plnohodnotně se zapojit do sfér, které byly historicky rezervovány mužům. Jak tedy uvedla Hole, jedině pokud se sníží genderové nerovnosti v soukromé sféře, můžeme očekávat, že se budou snižovat také nerovnosti ve sféře veřejné. Další z vystupujících byla česká expertka na problematiku kvót v politice Jana Smiggels Kavková z Fóra 50 %, která ve svém příspěvku představila přehled afirmativních opatření pro zvýšení podílu žen v politice. Poukázala na silné a slabé stránky jednotlivých nástrojů a poskytla také základní přehled využívání kvót pro ženy v politice ve světě. Podle Jany Smiggels Kavkové je hlavním problémem, který brání ženám v průniku do politiky, zejména skutečnost, že samotné institucionální nastavení politické sféry je historicky mužskou záležitostí. Kvóty přitom představují účinný nástroj, který tuto historicky danou nerovnost může změnit. Jana Smiggels Kavková dále hovořila o tom, že v české společnosti je s participací žen v politice spojena řada mýtů. Jedním z nich je předpoklad, že ženy nemají o participaci v politice zájem. Statistiky však jasně ukazují, že tomu tak není. V politických stranách je 30-52 % žen, ve vedení politických stran je ale žen velice málo a strany je jen minimálně nominují na volitelná místa na svých kandidátkách. Ženy tak mají velice malou možnost ovlivňovat rozhodování (nejen) politických stran. Pokud se už ženy ve vysoké politice vyskytují, obvykle nezastávají výkonné funkce zásadního významu (např. ve vládě), ale spíš pozice administrativního charakteru (předsedkyně Parlamentu). Dalším mýtem je také představa, že se rozdíly v podílu mužů a žen v politice časem „přirozenou cestou“ (samovolně) vyrovnají. Jak ale ukázala Kavková, zdaleka tomu tak není. Pokud bychom ovšem podlehli této představě, , museli bychom si na vyrovnání podílu žen a mužů v Parlamentu počkat dalších 100-150 let. V ČR totiž v současnosti není patrný výraznější trend podpory zvyšování zastoupení žen v politické sféře. Hlavními hráči, kteří by podle Kavkové mohli tento trend zvrátit, jsou samotné politické strany, které do velké míry ovlivňují zastoupení žen v politice zejména skrze nominace na kandidátní listiny. V ČR však podle jejích zkušeností chybí politická vůle nízké zastoupení žen v rozhodovacích pozicích řešit. Jak přitom ukazují výzkumy veřejného mínění CVVM, česká veřejnost je kvótám týkajícím se zastoupení mužů a žen na kandidátních listinách překvapivě poměrně nakloněná (podporuje je 58 % dotázaných). Přesto tento nástroj politické strany v ČR používají jen výjimečně. Výjimkou jsou pouze Strana zelených, která má kvótu na zastoupení mužů a žen na svých kandidátních listinách (v první dvojici a v každé následující trojici musí být zástupce opačného pohlaví). ČSSD má kvótu pro zastoupení žen ve vedení strany 25 % (což ale v reálu odpovídá pouze jednomu křeslu). KSČM má pak kvóty na kandidátní listiny stanoveny tak, že do 3. místa kandidátky musí být vždy alespoň jedna žena. Na rozdíl od velkého množství zemí, které mají kvóty zavedeny ve svých legislativách (41 zemí má kvóty týkající se zastoupení žen na kandidátkách, 21 zemí používá tzv. absolutní kvóty (tj. předem specifikovaný počet křesel určený pro ženy), např. Egypt). V ČR nejsou kvóty stanoveny legislativně a jejich využití tak závisí pouze na dobré vůli jednotlivých politických stran (která, jak víme, skutečně není velká). Seminář o kvótách byl mimořádně vhodným počinem, který se snaží o podporu hlubší odborné diskuse na téma, které je mnohdy ovládáno emocemi, stereotypy a ideologiemi. Škoda jen, že se semináře nezúčastnili také lidé z vedení politických stran. Např. ODS nebo TOP O9 neměly na konferenci zástupce ani jednoho. ČERVEN 2013

6

Prezentace a nahrávku konference je možné stáhnout zde: http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=4006&td=19&cu=21) Literatura: Špondrová, P. 2012. Bijte na poplach! Směrnice o kvótách je tady!!! (skoro). Jiné právo. (http://jinepravo.blogspot.cz/2012/12/pavla-spondrova-bijte-na-poplach.html)

ZPRÁVA ZE KŘTU KNIHY NEJISTÉ VYHLÍDKY: PROMĚNY VĚDECKÉ PROFESE Z GENDEROVÉ PERSPEKTIVY A ZAHÁJENÍ KLUBU NKC

Profesorka Eva Syková pokřtila naši novou knihu Nejisté vyhlídky: proměny vědecké profese z genderové perspektivy a zahájila první setkání Klubu NKC. Vzdělání, tvrdá práce, sebevědomí, osobní svoboda a politická angažovanost – to jsou podle ní základní předpoklady pro to, aby ženy uspěly ve vědecké profesi. 16. května jsme v Galerii Le Court pokřtili naši novou knihu a oficiálně jsme zahájili činnost Klubu NKC, který je otevřenou platformou pro všechny, kteří se zajímají o genderovou rovnost ve vědě a výzkumu. Klub poskytuje prostor pro neformální setkávání, sdílení, vzájemnou podporu. Plánujeme každoroční setkávání, na kterých vždy představíme významnou osobnost vědy, která se s námi podělí o své osobní zkušenosti. Taková setkání tak mohou být učitou inspirací a motivací (nejen) pro začínající vědce a vědkyně. Senátorka, vynikající vědkyně a členka Klubu NKC prof. Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, v.v.i., přednesla v rámci prvního setkání Klubu NKC svou přednášku, která byla nesmírně zajímavá, otevřená, kritická a inspirující. Zdůraznila v ní, že vzájemná podpora a solidarita žen ve vědeckém prostředí, a nejen v něm, je pro ženy naprosto klíčová. „Ženy by měly více podporovat ženy-kolegyně. Málo se setkávají při neformálních příležitostech, nehovoří spolu a neradí se o své kariéře, o tom jak dosáhnout postupu a podpory v zaměstnání. Podpoří-li jedna žena druhou, vrátí se jí to ve formě budoucí podpory, je to start. Nenominujme vždy muže, podívejme se, zda pro nominaci není k dispozici stejně nebo více schopná žena. Ohlédněme se každá za tím, kolik kolegyň jsme vychovaly nebo jim pomohly v kariéře.“

ČERVEN 2013

7

Prof. Eva Syková své zkušenosti a doporučení, jak se stát úspěšnou vědkyní v prostředí, které je stále více méně „mužským klubem“, shrnuje v „Desateru úspěšné vědkyně“. Na setkání jsme se v neformální diskusi s přítomnými shodli, že toto skvělé Desatero by se mohlo stát Manifestem Klubu NKC. Video záznam a fotografie z vystoupení: https://www.youtube.com/user/NKCzenyaveda, http://www.zenyaveda.cz/novinky/fotografie-ze-krtu-knihy. O zlepšování postavení žen ve vědě přitom usiluje také naše nová kniha Nejisté vyhlídky: proměny vědecké profese z genderové perspektivy, kterou prof. Eva Syková pokřtila. V knize se autorky zaměřují na různé oblasti vědeckých kariér. Marcela Linková a Kateřina Cidlinská se ve své kapitole zabývají profesními plány mladých vědců a vědkyň. Alice Červinková nahlíží z genderové perspektivy na akademickou mobilitu. Podmínkami pro kombinaci pracovního života a rodičovství ve vědecké profesi se v knize zabývala Marta Vohlídalová. Hana Tenglerová se pak věnovala obrazu vědců a vědkyň v médiích a na vědní politiky týkající se genderové rovnosti ve vědě se ve své kapitole zaměřila Marcela Linková. Jednotlivé kapitoly hledají odpovědi na různé otázky: zůstává věda stále více méně mužským klubem? Jak se proměňují profesní vyhlídky začínajících vědců a vědkyň a proč roste pracovní nejistota? Proč mají ženy mnohem menší šanci podílet se na určování priorit a směrování vědy a výzkumu? Je dnes možné být matkou a zároveň dobrou vědkyní? Jaké jsou genderové aspekty proměn akademické profese? Autorky knihy poukazují na to, že nerovnosti a znevýhodnění žen v tak zásadní oblasti lidské činnosti, jakou je věda, přetrvávají, byť v jiné podobě. „Proměny, jež nastávají na úrovni mladých vědců a vědkyň – doktorandů a postdoktorandů – jsou opravdu velké. Je důležité přemýšlet o tom, co se ve stávajícím systému děje a jaké genderové dopady tyto proměny mají“, řekla moderátorka květnového setkání a koordinátorka NKC - ženy a věda Marcela Linková. Nejisté vyhlídky zejména pro ženy ve vědě stále přetrvávají. Jak ale uvedla prof. Syková, je třeba „mít sebevědomí, nenechat se ponižovat a nenechat se otrávit“. Kniha Nejisté vyhlídky: proměny vědecké v Sociologickém nakladatelství (SLON).

profese

z genderové

perspektivy

(2013)

vyšla

Členství v Klubu NKC je otevřené. Pokud máte zájem zapojit se do činnosti Klubu, můžete se jednoduše přihlásit zde: http://www.zenyaveda.cz/284-klub-nkc/

TALENTKY SEDM LET POTÉ: AFRIKANISTKA ALENA RETTOVÁ Marta Vohlídalová V dalším z cyklů rozhovorů, které mapují životní a pracovní dráhy mladých vědkyň, se po sedmi letech vracíme za afrikanistkou Dr. Alenou Rettovou, která v současné době působí na School of Oriental and African Studies na University of London a vyučuje zde svahilskou literaturu a kulturu. Vystudovala filosofii, germanistiku a afrikanistiku na Univerzitě Karlově v Praze, kde v roce 2005 úspěšně ukončila doktorské studium v oboru historie a kultura zemí Asie a Afriky. Působila na univerzitě v německém Bayreuthu a také v Ústavu Blízkého východu a Afriky na Karlově univerzitě. Od rozhovoru v roce 2006 se podle jejích slov změnilo skoro všechno. Ukončila své působení v Ústavu Blízkého východu a Afriky, začala pracovat v Londýně, kde byla po třech letech tzv. „probation period“ (tedy určité zkušební lhůty) povýšena do pozice „senior lecturer“. Velkými změnami však prošel také její osobní život – potkala svého současného partnera, s nímž má dvě malé dcery, a krátce před naším rozhovorem jí zemřel její těžce postižený dvanáctiletý syn. V rozhovoru vyprávěla mimo jiné i o tom, jakým způsobem jí její práce pomohla vyrovnat se s těžkým postižením a smrtí syna, a také o tom, jaké to je žít jednou nohou v Londýně a jednou nohou v Čechách.

ČERVEN 2013

8

„Ze začátku jsem nevěděla, jak to mám dělat. Myslela jsem, že budu v Londýně bydlet, přemýšlela jsem, že bych tam přestěhovala svého syna, ale to by znamenalo najít ústav a vytrhnout ho z péče rodiny. Zjistila jsem také, jak je v Anglii všechno hrozně drahé. Moje představy se proto trochu přehodnotily. Tři roky jsem v Londýně bydlela ve studentském stylu a byla jsem velmi nespokojená, dá se říct až nešťastná, s tím, jak tam člověk živořil. Ta práce byla sice skvělá, dávala mi všechno, co jsem si kdy od svého povolání přála, ale všechno ostatní bylo hrozné. Domů jsem lítala zhruba jednou za dva týdny. Nevyhovovalo mi to, protože člověk citově strádal, bylo to nevyrovnané. Řekla jsem si, že se to pokusím nakombinovat jinak, létat každý týden domů a mít jen provizorní ubytování v těsné blízkosti SOAS. A zalíbilo se mi to. Nejsem jediná, kdo to takhle dělá. Jsou tam lidi, kteří bydlí ve Francii a pendlují Eurostarem. Díky tomu, že je součástí mého úvazku výzkum, mohu pracovat částečně doma a můžeme proto žít v Čechách. Já odlétávám na dvě až tři noci týdně do Londýna, tam odučím své kurzy a splním další povinnosti a zase se vracím zpět. Aspoň teď, když jsou děti malé, to tak chci dělat. Pak uvidíme, co bude dál - jestli se přestěhujeme, nebo jestli zůstaneme. V Čechách jsme spokojeni a byla bych ráda, aby děti vyrůstaly v Čechách až do střední školy, protože si myslím, že školy tady poskytují dobrý základ vzdělání, které je v podstatě zadarmo. V Anglii jsem slyšela nepříznivé věci o státních školách a soukromé školy jsou velmi drahé a poněkud elitářské, což se mi moc nelíbí. Taky bych chtěla, aby děti byly plně gramotné v češtině.“ Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

AKTUALITA: NOVÁ KNIHA BOURÁ MÝTY O PÉČI O NEJMENŠÍ DĚTI Marta Vohlídalová Minulý měsíc byla na trh uvedena kniha socioložky Hany Haškové, politologa a ekonoma Stevena Saxonberga a psychologa Jiřího Mudráka, která se věnuje problematice institucionální péče o děti do tří let věku v České republice. Jak uvádějí autorka a oba autoři, hlavní motivací pro vznik knihy byla skutečnost, že málokterá oblast veřejné politiky je opředena tolika mýty jako péče o předškolní děti. Tyto mýty však znemožňují potřebné změny rodinné politiky, neboť blokují rozvoj racionální společenské diskuse, která by se neopírala o ideologické argumenty, ale o poznatky soudobých mezinárodně uznávaných vědeckých studií. Tato kniha chce proto přispět jak k racionální společenské diskusi, tak k pozitivním změnám. Jejím cílem je odhalit a diskreditovat ty mýty, které na české politické a mediální scéně neustále přežívají a brání otevřenéu společenské a politické diskusi i reformě rodinné politiky, která by měla odpovídat potřebám různých typů rodin i jejich jednotlivých členů. Kniha je skutečně zdrcující kritikou nejen směřování české rodinné politiky, ale také psychologického diskurzu, který oblast předškolní péče u nás zcela ovládl a který, jak autoři a autorka dokládají, nevychází ze skutečných výzkumných poznatků, ale je založen především na konzervativní ideologii. Autoři a autorka tak v knize, s odkazem na velké množství relevantní psychologické i sociologické literatury, vyvracejí mimo jiné také mýtus o škodlivosti kolektivní péče pro děti do tří let, který v naší společnosti převládá, přestože v evropské perspektivě je poměrně ojedinělý. Předkládají zásadní kritiku argumentace českých konzervativních psychologů, kteří tento populární diskurz škodlivosti podporují. Jiří Mudrák v kapitole, která se zabývá rozborem českého psychologického populárněmediálního diskurzu, ukazuje, že tito „experti“ často nejsou schopni odkázat na žádné výzkumy, kterými by své argumenty podpořili, sami se takovým výzkumům většinou nevěnují, a co je z etického hlediska zvláště zarážející, velice často dezinterpretují výsledky dříve provedených výzkumů (např. výsledky studií dětí z kojeneckých ústavů nebo nechtěných dětí, které provedl prof. Matějček, jsou používány jako argumenty proti denní kolektivní péči o nejmenší děti). Jiří Mudrák uzavírá svou ČERVEN 2013

9

kapitolu konstatováním, že spíše než na vědeckých základech, jsou tvrzení o škodlivosti kolektivní péče založena na konzervativní ideologii. Jak totiž ukazují autoři a autorka, na základě velkého množství studií, které byly na téma dopadů kolektivní péče o malé děti dosud zpracovány v zahraničí, záleží zejména na kvalitě těchto zařízení. Zahraniční psychologické výzkumy se však většinou shodují, že tato zařízení mají na děti celkově pozitivní vliv. Dalším mýtem, který si ve své kapitole bere na mušku Hana Hašková, je přesvědčení, že jesle jsou výmyslem komunistů. Jak ale autorka názorně ukazuje, jesle existovaly v ČR již v 19. století a mají také dlouhou tradici a těší se velké oblibě mezi rodiči ve většině zemí západní Evropy, které s komunismem nemají žádnou historickou zkušenost. Neméně zajímavá je ekonomická úvaha Stevena Saxonberga, kolik jesle vlastně stojí, která bourá mýtus, že jsou veřejné jesle pro stát příliš drahé. Budování jeslí se na první pohled sice může zdát drahé, náklady na jejich vybudování se však podle Saxonberga státu bohatě vyplácí. Zaměstnané ženy totiž platí daně a odvádí zdravotní a sociální pojištění, které za ně zároveň odvádí i jejich zaměstnavatelé. Pro stát je pak užitečné také to, že velká poptávka po centrech péče o malé děti zvyšuje poptávku po pracovní síle. Tyto aspekty mají také jistý multiplikační efekt – pokud má více lidí zaměstnání a pokud se matky vracejí do zaměstnání dříve, mají více peněz, za něž si mohou koupit více služeb a zboží. To znamená, že se tyto peníze vrací zpátky do ekonomiky. Jak tedy upozorňuje Saxonberg, s odkazem na teoretika sociálního státu Esping-Andersena, každá koruna, kterou stát investuje do zařízení péče o děti, se mu několikanásobně vrátí zpět. Mezi další mýty, které kniha vyvrací, patří např. také mýtus, že pro děti je přirozené, aby se svou matkou zůstávaly doma až do věku tří let, že Češi a Češky jesle nechtějí nebo že česká rodinná politika vychází z odborných poznatků. Kniha je důležitým počinem, který přináší neprůstřelné argumenty, jimiž autorka a autoři vyvracejí řadu mýtů, s nimiž se každodenně setkáváme a které v naší společnosti stále přežívají. Doufejme, že kniha povede k přehodnocení ustavených dogmat a otevře skutečně odborně orientovanou diskusi o této problematice v ČR. A zároveň také doufejme, že na tuto debatu už není pozdě! Kniha Péče o nejmenší: Boření mýtů autorského kolektivu Hana Hašková, Steven Saxonberg (eds.) a Jiří Mudrák vyšla v Sociologickém nakladatelství (SLON).

AKTUALITA: KONGRES ŽEN – REZOLUCE A VÝSTUPY Dne15. 6. 2013 proběhl v minulých měsících avizovaný první Kongres žen. Na Kongres se registrovalo téměř 900 osob a v průběhu celého dne se ho zůčastilo 700 osob, včetně předních českých osobností – v závěrečném panelu vystoupily Táňa Fischerová, Eva Syková, Alena Wagnerová či Ilona Švihlíková. Kongres přijal rezoluci, kterou v Den rovnosti mužů a žen 19. 6. petiční výbor ve složení Monika Klimentová (Fórum 50 %), Anna Kárníkova (Friedrich Ebert Stiftung) a Marcela Linková (NKC – ženy a věda) předal odpovědným orgánům – Úřadu vlády, místopředsedkyni Senátu Aleně Gajdůškové a Poslanecké směnovně. Rezoluce bude zaslána i všem předsedům a předsedkyni parlamentních politických stran. Rezoluci je možné nadále podpořit podpisem petice na stránkách Kongresu žen www.kongreszen.cz. NEWSLETTER ČERVEN 2013 Měsíčník newsLetter vydává bezplatně Národní kontaktní centrum – ženy a věda IV., projekt Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., financovaný v rámci programu EUPRO MŠMT (kód LE 12003). ISSN 1801–7339 Adresa redakce Jilská 1, Praha 1 110 00 Redakce Kateřina Cidlinská, Marcela Linková, Alena Ortenová, Hana Tenglerová, Hana Víznerová, Marta Vohlídalová Příspěvky a reakce můžete zasílat na [email protected] newsLetter lze objednat na webových stránkách www.zenyaveda.cz ČERVEN 2013

10