Neumann, Stíuiislav, Stanislav Kostka Ticet zp5vu a rozvratu
Purchased for the
LiBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
anislav
K*
Neumann
IET ZPV Z
ROZVRATU
kniho Zlatokvíu ikladafel Fr. Borový ni6
v
P
r
e z e
®
TICET
ZPÉVCI
Z
ROZVRATU
Stanislav
K.
Neumann
TICET Z
ZPÉVÚ ROZVRATU BÁSN (19
14-1918)
Osmá kniha „Zlatokvtu" Nakladatel
Fr.
Borový
v
Praze
Pg S03Í ^7
:
PROMNA mé
Toto
po z
léta
údolí
provrtané vrchy, rozbitá úpatí
i
smiovaly
pravá
i
leva
pokojn
se
poslušn
s
a ve dne, v noci systematicky
a rachoty vlaku,
svou cestou
odmujících as;
na vyvážkách
zarostly náspy, a
koui
míjejících
tunel
z ukrytých
narostlo smrí, rozkvetly zlat vysoké divizny:
Kraj tento
s
vlaky uzavel jednoho dne
pátelství tiché.
A podobn všechny
také
já,
jich jedy
uprchlý z
mst
maje v neklidné
a vavy, krvi,
všechno jsem uinil, abych zde vetelcem nezdál se
po
léta ssál
jsem nový vzduch a setásal návyky
až synovsky pilnul jsem k této venkovské a ona v klín
mne nauila zákony zem svj mne kladouc .
Dnes je vše jiné. A jsou
aspo mdlé
Tak zvyklý že zvolna
nejsou-li
pd
ctíti
.
petrhány
tyto
pokojné vztahy,
jako struny, jež povolil houslista.
míti vždy
mne
.
ulic,
znovu a den ze dne
takm
pocit,
prostupuje tato píroda zde
složitým útokem, lahodným, ale nezdolným,
pekážky boíc které
si
(zatvrzelosti,
pináším
z
hnvy, myšlenky
tžkého obcování
tak zvyklý pocítit nakonec vyrovnání
s lidmi
mstivé),
—
a splynutí kehkého synáka
s
pepevnou zemí
—
dnes tu jsem zmaten.
Sám
v krajin, uzaven do údolí, zajat vrchy a lesy, oddlen jasnou íkou od železniního náspu, vše se ve své kži zdá býti a na míst svém,
a
dnes pochopiti se
namáhám
verejší samozejmosti
a nejvíce ze všeho slunný pokoj a mír všech vcí
kolkolem sebe.
Snažím jež se
se pochopiti klid
mi
dívají v
strom
úsmv
a
zhroucené staveništ
snažím se pochopiti široký které se tváí, jakoby
úsmv
eky,
nitra,
slunce,
pi starém vidlo
vše,
pohodu ervencovou a národ souzvunou soutž — ale cos cizího mezi
nechápu
klidu,
že slunce
svítí
se zas
do
úsmvu, pohody,
divit se
tak jako loni, a údolí
že nenaslouchá
kdy
námi dnes a marná snaha má:
s
nepestávám,
moje
rozšíenými zraky v hrozivé
nho vsune
z
ticho,
tmavozelené hlubiny
pomalé, závažné, tžké, tragické supní s
chocholem dýmu.
Laskavá, hebká ruka širé
pohody
letní
dnes neklade se mi na hlavu jak otcovské požehnání, jas
}e']\,
zda se mi,
studí, jak
na mrtvé svatební
šaty.
Jakousi lhostejnost nesmírnou vidím v pohledech kraje, klid
sobecký ve všech tch pohledech usmvavých.
mé
Jako by byla verejší noc vyrvala srdce
mn nkdo vstkl do
Anebo
aby mne nejbezpenjšímu vyrval
mne
nejsem
jist
ten mír
žil
krutý a
pd.
neznámý
jed,
odcizil útoišti,
z rádu.
si
tím
oním, jen
ni
dne sluneného v
boui
a že bych byl pokojnjší v
nade vším
které tu pluje
cítím, jak
mi dnes
cizí
zeleni zdejší,
s
spíše než v tichu,
oslnivými plachtami
a pohodln.
Neklid jak nestravitelné sousto tlaí
mne
myšlenky nakousnu, odhodím, ervivé
Pe
s
koeny
venku, na
behu
v nitru,
slívy.
stojím a viklám se
uprosted vcí, lahodných vera,
ale ztrativších náhle
smysl a zítek.
jen jediná uritost a docela
ped
jejíž
a která
urputn
nepochybností
pece
jak pízrak
zírajíc
jistá
nic,
vc,
zdá
lomozný mezi nás vpadá,
v zele, ticho a
jas,
jež se k ní nehlásí,
ano, ta vpadá sem, vpadá a mizí, a já
po
tetí,
jak
soumar
po desáté s
.
.
.
neobstojí,
se,
vlee
se,
potí
ji
se,
ekám vždy znova, heká
bemenem nesmírn tžkým
také však jako prostinký z
šedivou svatozáí, a
ta
ji
pedmstí poheb obestená
tak cizí
iní živoišnému klidu
tohoto sytého kraje, který se vyhívá,
a
ta
mé
a hrozným,
srdce lidské sbližuje
opt
s lidmi,
s
hazardním kroejem djin,
s
osudem milion
jediná uritost, kterou nic není s to
válený
vlak,
vlak a vlak
ervenec
.
.
1914.
10
vrátiti již,
;
.
OKAMŽIK U
trati
na
cesté
poledni sytostí
zdíml
eišt
toto naše
vyschlo patrn
lidí
si
a
v slunci letní
vcí
pohodou
a samota naplnila
je
zdejších
vysoko pes okraj.
chovám
abych nevyrušoval, neprobudil
U
i
mé
trati
dnes
cizích
píliš dlouhou,
Zbloudilá vc, tu sedím a
Ba,
i
den
se
síly,
tiše,
jež
na cest
vru
vn mohla by
trvati tato lest
jasného prázdného jevišt pi zdvižené
A
kdyby pece
ml by
nco
uznalo za dobré
metr,
staena, která nese otep a povídá
zapomnl asi,
potrvá
se tu,
Pochválen i
.
.
kraji.
na cest
v poledním slunci dal jsem se
ten
díti
stojících ve žlebu, :
mn
Opravdu, to by úpln stailo
trati
opon.
to býti jen motýl, jenž plápolá,
sedlák, jenž veze polena z
U
odpoívá.
myšlenky pizpsobily se polední mdlob.
píjemn
obelstíti,
jsem, že jen okamžik docela malý,
jehož potebuje den, aby spolkl polední sousto,
odpoinek mezi
dvma
milosrdenství dvou velikých
stránmi, které jsou
kocour pi he
11
s
myší
tiše,
—
:
ale náhle vstávám, z bludu vyveden, zírám tam, v právo,
tunelu díra je tam, erná, a
zuivým zakazuje
mruí te,
odfukuje ticho,
pístem vyhání samotu,
mn mysliti
ze všech svých
smysl jsem pedevším
12
zrak.
POZDRAV Jede.
Vyjíždí z tunelu,
mu
a já
nastavuji prsa,
vidím eské praporky, jež obletují
mu
boky
mezi uvadle zelenými vtvemi
pipevnnými
k
vagónm,
vidím lokomotivu,
má
kytici
na prsou,
vidím v otvorech nákladních
voz
lidské hrozny,
stavím se
do
ady
jako by
s
elem
ke
trati,
tmito stromy
nám
zde,
-
bylo tvoiti špalír
jede,
duní bezpochyby, rachotí, iní, ale neslyším toho,
odhazuje bezpochyby, odfukuje daleko,
na všechny strany
vci, z nichž se tu skládáme, já a ale vidím jen
dávno ve
již
jej,
nic jiného,
tm jsem a
on ve svtle
jako kinematografický snímek
13
-
domov mj
:
jede,
vidím tváe, samé stejné tváe,
úsmv (nebudou pece plakati), nhu pro mne (a pro mnoho jiného)
na nich
anebo a,
zatím co stny
vagón
se rozestupují,
a já vidím vojsko, jež leží tu
a táhne,
sáhám do
kapsy,
zdvihám kapesník, ale div
nebo
ho nepouštím opt polekán,
to,
co následuje
te, v záptí, je píliš
hrozné a krásné
—
zdvihám kapesník a rázem dávám tím nesmírný povel steré ruce
iní ihned také to
gesto,
kapesníky, praporky, vtve, ruce a hlavy spojují se
a
vagón a vagón v tepotavý etz,
souasn
steré hlasy kovají tento jež
z
peskakuje
etz ryným
z otvoru v otvor,
okna k oknu,
zesiluje se
ke konci,
nepestává na zaátku, dstojníci také
mne
poslechli,
kývají, volají,
k
zaehtal.
14
:
nazdar!*
:
zbran
se lesknou
uvnit
i
venku,
a náhle
nejhroznjší se dje
to nejkrásnjší,
truba - zde - pede mnou
ústm,
zdvihá trubku k
nadýmá
tváe,
trhá vše
kolem
sebe,
rozdrcuje nás, trárata, Irárata, rata, rata, trá
—
zavírám oi, bolí to, ale sladce,
mávám, volám, ale nevím,
s
—
kde jsem
oima zavenýma dívám
myslím, že už
se jeho
smrem,
je ticho,
ale jede, jede
nesmírn daleko v jakýsi rudý jícen,
žíhaný žhavými koulemi, vidím
ernou
kytice
na prsou lokomotivy
silhuetu
s
ernými praporky, je
už spálena
jede,
vrhá se
stále
hloubji do
a ten zavel za ním
te
15
ohn,
žhavé své dvee.
asi,
VBOULIVÉNOCI Poslední letní
bouka,
tesouc domem, v
ze všech
sil
vyhodila
mne
lžka,
z
okna iní, dunící prostoru trhají
nmž spím,
klín
šikmé proudy,
a rychle za sebou zapaluje se svt; zdá se mi, že se zhroutí
mými zády ze.
za
Otáím
knoflík elektrického svtla,
aby mí
síla
abych jež
blesk
se spojil s
kolem
stojí
tu zbledla,
pedmty
klidnými,
po pokoji
a ruce podávají mi.
Pak opt uléhám, oi zavírám, a
— náhle — nejde
V
šílených proudech z nebeských bran
po most v s
kotli,
již
o
m.
kde se to po
tm
rachotem vaí,
sama a sama, hltajíc
kol kopce se sráží,
psotu a pro jistotu
bajonet
s
puškou d ržíc vodorovn,
snad schlíple jak štn, snad jak zoufalec vzdorn, plíží se hlídka.
16
Vidím
Vidím toho vojáka, v zbsilé bitv
ji.
titrný, trpný sted,
který však
musí veškeru hrzu
celým tlem a tak zdlouha jako vysušená houba vypíjet.
Jak.
nj myslím
na
Jak hroznou zdá se že
on tam
Kobyly
toliko
svého lžka!
mi hrozná bouka,
stojí!
lijáku lavinou
koeny nebes
m
se
i
letí,
zem se chvjí:
myšlenka na
nj
však
bolí,
dtinská myšlenka, jakoby nemohlo nic horšího potkati
muže onoho,
jako by v úkrytu nebdla pst,
bohyn jež za
krutá a bezdložná,
msíc
snad, za týden
možná
smykne jím po prachu, kamení mrští jím pošle
ho
do vagónu, v jícen krve a
v lijáky železa.
17
ston,
cest,
iivlú
IN
MEMORIAM ERVINA TAUSSIGA Široké prostradlo dne polité
^aký
vápennou
to studený
pro muže
A
s
hlinou,
obkladek
mandolinou!
ke všemu sednice chladna a bída na prahu brouká. smetana, kterou kdos
Všechno
je plesnivá
Všechno
je
Všechno
je plachta z
vn
stlouká.
lakomá mlha a houpání monotónní. režného plátna a stíny se sunoucí po
Te však tu plachtu kdos Bijí
mne
ranní zvuky.
Trhlinou sklání se nade stvol
Jí
mne
mileniny ruky.
nezím, vím
v nichž
ohe
ponvadž dí:
protrhl.
s
však, že
oi má,
života schladl,
tímto psanírn zde
Ervín Taussig padl.
Podivná slova! Trhlinou v plátn div se roztoila. Veliké
okno dokoán pro mne
Což jsme však
Dívám
se
nevytáhli
oknem
z ní uinila.
kabát pro íjen?
v krásný ervencový den.
18
ní.
iní v
Venkovská hudba
Na
písku
Když
pod kaštany
je tak
lovk
jak dychtí pijímat
se
údolí mezi lesy.
otáí pár a
pe
jako
od žen
krout
si
a šestadvacetiletý, oblý ovocný dar.
jich
Výbojný, širokoplecí všechny
pár.
je
oima
stihá,
papirosu a usmívaje se jasn.
Doktore, jako se dají tisknouti mladé ženy,
kdyby
se daly tak
Te však —
tof
pod
strání v
íce
Zdá
se mi, že
Zaveni
A
smdý
mu
v zeleni
u nás tisknouti nové básn!
plamen jeho mladého tla
naší, která klokotá!
závidím, já vychrtlý, jeho svaly.
dáváme
nedlí bujnou
tryskat
se vracíme, obrazy,
kus nového svta a touha,
Že však
pnivé
se základ
staví,
Ze každý svt nový byl vykoupen
Letními víny vzníceno
pružn
básn
s
námi,
nm prvý.
býti v
ped stechou
kráse života.
nezapomnli jsme snad?
žalující krví?
jde jeho mládí,
ddiny varhanovými tóny nás volá koovný flašinet. Na houpací koloto vede si zardlou sleinku. Sem ruku! A ráz! Jakoby rže ve víný vrhal svt
z
.
Zase Jen
ta plachta,
režné plátno.
rží nach padl na n.
19
.
.
Jak ztmavl!
Krev
A máme
íjen.
je to v
A
s
To nejsou rže! rán!
rudýma oima chodí
tu ženy,
velikým otazníkem, jenž z mlh se plíží, k smrti až vydšeny.
Veliký otazník zakvílel poslední vteinou jeho,
když padal jak
rmnné jablko
Hromada mrtvých
se
stromu naatého.
cizinc,
prosáklá vápennou hlinou,
jaký to studený obkladek
pro muže
s
mandolinou!
20
ZPV NAD MAPOU Duté a temné
ticho ze spící
ddiny
llaí mi na okna studená, cítím to za svými zády, úzkost a nejistotu, která
neví rady
si
a tlaí se ke svtlu, kde bezpenjší zdají se vteiny, ale já
nedbám
na tuto mapu
toho,
nedbám asu,
jsem lampy záící chvost,
vrhl
ped
pikován na jedno
místo,
v pítomnost civím
hmící a
Oh, strakatý jak zapletl
liste
jsi
jenž míjí,
barvotisk, jenž se
svíjí,
rodící budoucnost.
papíru,
mne nad míru
v sí svou zde pibitou na stnu!
V tvých nesmyslných jež vydávají
jsem
jat
a
arabeskách tak
vznešená
tepu
se jak
velmi trudná svdectví,
i
ryba v
Tvé obrazce, body, áry, sepiaté
názv
temným
pod
jejichž
kalí
mi zrak
kol
eenu.
linky,
tajemným systémem,
tvých pitvomých
njaké
moe
klinky-binky,
vše sténá jhem,
— zmatek nitro mi plní — celé s
hukotem
pipoutaného mého
se vlní
já.
Te obrazce, každý má jinou barvu, ukrytý smysl, potmšilou larvu, kol
dobe známých od
mého
tla, jež
nemže
nic.
21
dtství,
vzdouvají
se,
sousta
si
zvíata dravá, podivná
plameny
s
mordou krvavou,
chrlí z nabitých, soptících plic,
smšují
se,
ve víru
širé
a já v
navzájem ze sebe rvou,
splývají
áry, barvy, body
krvavé shody,
nm, nevdoucím
o
nic
mn, skoápka
oechová,
víím, naplním se snad, potopím,
nevydav
a
toho
mám
a plná
výkiku, slova,
protestu, tolik
hrozného vím ústa.
— Ješt
Ješt však myslím
skoápku, i
s
které
možno
zcela,
píse má, píse zúastnného znla
bojovné výkiky,
Ješt i
je
nepadnu ke dnu, píval že nezanese
že
i
pro
mne
šlo-li
snad nová pohoda z krve se
pro mne, který jsem
dmoucí
o dobrou vc.
se plachty
Proež vzhru, mé
tolikrát napínal,
nedokavých srdce!
Body
rodí,
uvazoval
lodí.
a
áry puste mysl mou!
nedvry! Pry s povzdechy sobeckými! ei zbaven a tlem nevolník, hle, mysl svobodnou vysílám nad vír a jeho rmut, zde nad krvavými dýmy
Pry
s
ledy
A
chci dále
A
tušiti
po svém
jen milovat, jen
istší shodu,
vrnjší
po svém nenávidti.
sepjetí
22
—
mapo, tani, rozpadej
Zestárlá Nežli
t složím,
zbytenou
Pedevším uhni
Má mysl Tak
je
dobe!
je to
však!
Hle,
— dítti — na památku!
Anebo
na pochodu,
se a seskupuj!
ulici
slyšíš,
vždy
utvo!
strakatý zmatku!
zmatek
nejsi ty
ani!
svt
jsi,
jenž povstal, ohrožen zlobou.
Strakatý svt
jsi,
jenž rodí nové milování.
Strakatý
Bute mi
A I
zdrávy, obzory, jež tímto
prhledem vidím
bu mi vítáno, slunce, jež tam nad nimi
nad
Mám
mým
již
tvého
i
hru má
A pedasn
A
zhynu-li
pece?
To svtlo zstane do konce
v
široce dýše.
na nepravé snad stran?
hlubin mého zraku.
života pijal jsem v dychtivé svoje
Naposled svtlo
tedy.
tiše.
jejich svtla,
vírou a pýchou píslušenství
Již tolik
svítíš!
lidem, jenž vyšel z koutka, kde kril se
plniké oi
za touto dobou!
Poj, krvavý mraku!
23
dlan.
HOSTEM Jak
PRAZE
V
je to krásné,
že se probouzím v široké posteli pohostinného
van
jako ve
domu
plné erstvého mléka!
Jak je to ješt krásnjší,
okno v zákoutí malostranské
že otvírám
a vpouštím vzduch, propletený ranními jenž jednou rukou
podává
si
vonné
zpvy
kytice z
a šramoty,
Petína
a druhou nabírá vodu z Vltavy!
Pomalu
oblékám,
se
podrobn
vše pozoruji,
ze všeho velikou radost
a po pohodlí
mám
pluji
jako po letním rybníku.
A jaký
posvátný
obad
v pokoji vedle, za bílými Slyším, jak
drobounce
dvemi koná
šlape,
opatrn
služka!
vrže,
vyspalé vci nosíc na jejich ranní místo, sklo zvoní
o porculán
jako zvonky pi pozdvihování,
když náhodou zabloudíš do katolického
Dívám
se velkého
mám-li ješt dost
do
kostela.
zrcadla,
rumné
tváe, teplý zrak.
24
má
nen-li slupka
píliš zvadlá
pro Vás, kteí jste mladí tak
—
otvírám dvée.
Okna
jsou
dokoán,
provtraném pokoji
a v
jak voní kouící káva,
jaké
srdené
zátiší
žádný porculán,
z
tvoí
staré
jakého
a jaké laskominy iní mi v
A
nádobí uprosted
pijí esthéti,
makové žemle
košíku vystlaném ubrouskem! Vy, naproti ve dveích,
Usedajíce naléváme
po domádtu.
si
mléko a kávu,
zapomínám na rybolov pod
lesy
pro Vaši dvojí hlavu.
Pak sáháte po erstvých novinách a, jak je otvíráte,
vane
A
známá syrová vn, nevda pro, tak miluji.
z nich
kterou,
pak íkáte
A pak A pak
z nich jednotlivé, nabité vty.
tete hroznou a ješt hroznjší vc. vstáváte, zatím co dopíjíme,
a chodíte prudce po pokoji,
bezmocní pihlížíme k
hrznému
25
dji.
stolu,
Tu
pravíte náhle nerv osn:
Jak se tšíme na onen den,
kdy bude možno poprvé
zvolati všedina slova^.
která nás bolí v nitru!
Nastává
ticho,
podivné ticho u nás,
v lahodných vních svžího rána a pátelské snídan.
Hledíme
A
upen,
každý na
cítíme, že z hlubin
maliká doba
asu
jiný bod.
vytéká provisorium,
velikých událostí,
které nás oblehnou, pidusí ve
a míti
nám
dají
psot
hladem po pravém život.
26
VZPOURA Letí dni
mé
jako kulka
nazdabh
nevdoucí,
kam
Letí dni
vypálená,
padne.
mé
jako pták, jejž vyštvala
zmna
v tmu, jež houstne a chladne.
Divý
lete,
nad mou zidlou, šednoucí hlavou, kdy že skoníš, kde usedneš? Divý
lete,
kolikrát
mi pravdu
krotkou kolikrát
Pamatuj rozsévai jež
hned
pamatuj
díš dravou,
lež?
si,
mavé nejistoty, slíbí,
hned
bolí,
si,
že chci vyjít jako
plný mízy,
by
dub
holý!
a?
z této psoty,
v V
SZEGEDSKE KANTIN szegedskýdi kasárnách
— vojáku, neházej na stnu hrách — v kantin, dole v kantin
chomáe lidské s va banque horeným dýmají, huí pi piv, pi vín, kymácejí se sklepením.
Semitská rodina, zbujela
masožravá
úklady
vojákm
bylina,
osnuje,
pohyby línými dávajíc zboží a shrabujíc
ornament
jmní;
vnadami navonnými
s
domácí slena
tam pepluje
tu a
dusivé vení.
Cynický obchod, bláznivý z
v
té
ruky do ruky obchod
atmosfée
Hrdlo
kvete.
je spráhlé
z daleka jakási
i
mysl
ozvna
je spráhlá,
táhlá
zní srdcem, až bolí.
Za doušek
duši!
Oh,
ty
mj svte!
Mamiko! Maenko! Ani! Byli
jsme v
poli a
budeme v
Svte mj, tani!
28
poli.
v
szegedských kasárnádi v kantin
v lomozu, v puchu, ve
dušika zkehlá
špín
se rozehívá;
vedle však v malé
kuchyce
kdos pobrnkává na strunce, za velkým sporákem v koutku kdes
cvrek, jak byla by to pod lesem mez, sedí a zpívá.
V kuchyce malé po
páté
pijeme kávu, pijeme aj.
Za námi v
cesty jsou zaváté
domácí
A
kraj.
všechno
hokne kolem nás, obzory ped námi:
hoké jsou mne jen ten cvrkv jednotvárný medovou
chutí
hlas
omámí.
Sedím a naslouchám náhle tak sám, vlní se zlaté obilí,
na
stráni
voní mateídouška.
Ach, co vše
mli
A
jsme!
co jsme
Rcete mi: Je to jen zkouška? Jen a jen zkouška?
Le
v nejeden
po vczdy
veer po
pedasném
29
retraite,
retraite,
ztratili!
i
tento brloh spocen se kymácí,
opilá
kocábka zalklého vraku
za divé boue.
5em
slezou se poslední pijáci,
tváe jak
z
rudého máku;
výparem rumu, oblakem koue lomcuje zmožených hrdel ev,
a
já již
nevím
ani,
zda v kout zní ješt zda
obilí vlní se,
cvrkv zpv,
voní mateídouška.
Snad zpívám, snad
piju,
i
písitou plání
uháním na koni mumlaje: Jaká
A
to zkouška!
náhle v prázdnu sedím,
kdos naproti
mn se tyí
a hvizdá,
do žhavých, posmšných oí an syí:
„Poíná poslední jízda."
Listopad 1915.
30
mu
hledím
PÍSE V
Z 1915.
szegedských kasárnech
na velkém dvoe
pod temi plaíany
pšáek svázaný, v maarském mst
ten voják Cedí
polyká hoe.
Ke stromu pivázán zvolna se
svijí,
pod temi platany svíjí
se bezbranný,
u nohou vteina
eká mu
s
vodou džbán,
míjí.
Jak zvadlá kvtina
hlaviku sklání
pod košem platanu pro smích a pohanu, vteina dlouhá je
je,
k nepekání.
Zatká bez rady zrak, jenž se kalí,
se
temi
platany,
kletými platany
31
hodina
splývají lidé
i
fasády,
slunce, jež pálí.
Vše
mu kams
závratnou
uplývá
strží,
pod temi platany vojáek spoutaný bled,
zhroucen náhle se usmívá;
ho
jen strom
drží.
Žilo to vteinu,
snad pokus o sen: zmizely platany,
na návsí
s
maminka
kaštany sedí, jí
do klínu
padá jak skosen.
Okamžik vteina
byl to jen,
štstí.
Vodou ho
polili,
proci, snad na
chvíli,
narovnán, k platanu pitažen lhostejnou pstí.
32
NOC
V
KIŠKUNDOROŽMÉ
Té hebké uherské noci
pod
širou báni,
velikým špendlíkem propíchanou,
abychom
se neudusili steskem,
abychom nezstali
tu docela
potm,
já,
hebinec posunul ped
jejž státní
frontu na stráž,
anebo honvéd, jenž v
osvtleném
okn
mnou
za
anebo noní chodec, schovaný za která se žhavá potácí
a možná
i
usnul nad psaním, lucernu,
po námstí,
gróf Hoyos, hezký rytmistr
a dilouba Dorožmy, který už také spí za
Té hebké uherské
mými
zády, tuhle!
noci!
Roztáhla široce nikoli
temná kídla, jen
ídký a
tpytící se v
pel jejich všude,
panenském
svitu.
Akáty, jasany, morušemi proudí šum,
a v jeho mezery
ine
se
ustaviný pleskot kašny,
anebo ztlumená,
roztrh^Qná cigánská
z menáže dstojníku.
33
hudba
Té hebké uherské
noci!
Jak dává zapomenout!
Jak ruší váhu zbitého tla i
tíhu mysli nadulé nedokavostí!
Vteiny! Okamžiku! Nebesa, která couváte v a
pece bledou svou
Krajino
cizí,
jak vínem,
ohromnou nekonenost
mod mi
sypete na hlavu!
svobodná, drsná, kterou jsem napojen
nmž mám chu ješt
po
v ústech!
Oh, arodjky!
Kdo v
to
tam hajá za oknem
peinách
To
je
kytice
Kdo
má
bílých,
malá kišaso?
dcera,
luního
kvítí
to tu sedí
v
mých hubených
prstech.
na rudé lavice
ve stínu akát, jež
hovoí
má ženo, poslední lásky mé
slasti
Tos
svítícím
vtrem?
s
ty,
korunko
na
zlatá
to mezi trnovou
mé
hlavu
stín
šednoucí hlav,
korunou
a básníka zeleným
Zatím co
lovka
vncem.
mj ped
mám na
a hoe,
vraty na stráži
tvých adrech,
aby se napila dosyta
jejích
34
stojí,
tvá svou ped nebesy,
bledého svtla,
.
a
po vín
chutí
s
po tomto
v ústech erstvou
mám
chuf
miloval Petófi.
kraji, jejž
Lásko má, obejmi mne, ruce své sepni mi na prsou a nech líbej
mne
jako ze sna,
šeptati
mn pi tom na elo,
slyš!
Na
širé,
jak
vrná žena
s
vlhké, jílové dlani
svoboda
plnými boky a adry,
do dálky
zírajíc
a usmívá
se.
Z prudké
a
ze z
sedí tu
rukou oi
ptactva, z chorálij
stád a stád
skládá se
cloní
hluné venkovské ei,
skeku vodního
buení
si
její
nesetných žab,
do písn zvonc
zpv
pes moály, žita a pšenice, pes lány kukuice a papriky, pes ídké statky uprosted vinic a zahrad, a táhne
hlídaných topoly.
Matesky usmívá
brázdným a tancem
lety
áp,
se
pod istým nebem,
rack, divokých kachen a hus kteí klapají zobáky.
Vtrné mlýny adra
jí,
myslím,
ovívají,
a tmavošedí, melancholití buvoli, jež
krok odtud hlavy a vtí
nkolik
zdvihají
ji
.
se loudají silnicí, .
35
Lásko má, pevnji pece obejmi mne!
Ped touto oblohou rozjasnnou jak štstí, ped touto zemí, kterou bych milovat mohl pro mkké ruce tvé mní se v dým, zatím co náhle
s
nadjí polykám
pro Pro nespí Soa za tímto pro je to honvéd? —
úzkost,
prcháš?
Po
svítícím
širé báni,
jako by ucpat chtl záící dírky, jako by spálit chtl noci
sune se
tiše
se strany
pel,
na stranu
chvost strážního reflektoru.
as.
oknem,
.
KIR.
M.
ÁLLAMl SZEMKÓRHÁZ I.
Po kalné
Tisze ledy
a po železniním
Za trochu
od severu jdou
most
vlaky
s
municí
.
.
klidu platím bolestnou chorobou,
napolo slepý bloud po nemocnici.
A
pece, pojte sem rychle,
Jsem
V
opt
šero a
jako
cosi
homo
mlení hroužím
nco vám
pošeptám:
sapiens.
se jak v
íní veer
prám,
u kormidla mi sedí tesknící sána mens.
II.
Po kalné
To
Tisze stíbrné louže se rozlily.
slunce není však pro mne, není
By zcela tu v
slep
i
hluch a
nm,
te mj
koutku kdesi rád bych vykával jarní
Pak bych
se proklubal z kukly
bych nah a svoboden stanul
as.
kukla motýlí, jas.
jednoho poledne,
ped
istou oblohou,
rovnýma nohama skoil do proudu svého dne, ni
vír bych
se nebal, v
nž jiní nemohou.
57
Le šum
to
by bylo vám
les, luin
s
mi nejen vody smích,
kvt a zvíat snubní rej,
to by se musil vrátit
k souzvuku
dáti
i
lidský živoich
kvetoucí zemí,
ní splynout v jeden
s
III.
Mlha nad korytem Tiszy všechno vyvalovala.
V mléku ídkém
potopeny
nákladní spí lodice.
Touha k oknu
pitiskla
mi elo
nemocninímu
v pozdní veer, jenž
mne
minul,
vymetaje jídelnu.
Sterem hlas volává z
mne
venku zbytek života
—
Te chtl bych jen v bílé tm té slyšet
a na
rozvodnný proud
lodi,
hndý
plavec,
u kamínek v kajut dnešní porci zapíjeti
zelí s
pálenkou.
38
chlebem
dj
Polozastínné okno. nestaí-li, jde-li
dost
o svt,
velké k oslazení
je
nemocniní
idyly.
Z
trochy zdí a holých strom,
z
mostu nad rozmáchlou Tiszou, obecného ždibce
nu, a z
malých lidských zvíátek
skládá se
mé
denní sousto
polykané labužnicky.
Denn
jinak upraveno
dostávám
V dob,
je
na
talí.
která všechno bére,
za to sousto
Keovit
bývám vden.
držím stéblo
nad závratnou propastí.
Dni mé, jeden za druhým,
39
chudým,
jako popel, jako prach sedají
mi v
v šedi
še a v dýmu dým
mé
bytí
týl:
se nebytí
podobá jak
stínu stín,
nad propastí
stín.
Hledím dol: šum a dravý
cizí
horký svt
život,
rozhazují
s
jek,
lomozem
hlubinu:
je to totentanz
tma
i
svtlo,
úzkostí a
i
ples,
plá zpv, i
nadjí
živá kytice.
A že jsem tak hrozn chd, touhou zachvla se hru, a že nebyl jsem vždy
stín,
lan dol zím. Jako mí však od stny odskakují zraky mi,
mezi
mnou
a divou hrou
studí cos jak sklo.
40
Pokud dosahuje z cizoty je z
zvuk
zrak, i
tvar,
ostnatého drátu jsou
barvy, pohyby:
nepátelská vzdálenost vstíc mi iší z propasti,
kdybych sklem
mne
se propadl,
sežeh'
by
A
nad propastí dlím,
tak
še
a popel,
mráz.
dým
a
stín,
touha se mi zalknula v prsou vyprahlých Ale,
-
kdybych spatil kvt,
jediný svj, rodný kvt,
pro ten kvt a za ten kvt vrhl bych se
dol.
41
!
TZKY UDL Mezi verejškem, jemuž rád bych zuiíbal ruce,
ponvadž
tak
mi vonl íkou, boinou, seemi
do pokojného snní, a tím zítkem, jehož
a
jejž
mnohý
rozpálenýma
nemžeme
spatil,
se dokati,
spatí toliko
oima
smrtí,
tento ohnivý, teskutý sloup až
do nebe
nící,
žhavá, železná opona pomsty a vyrovnání,
u
níž hrají
svj
výstup,
bezejmenný, titrný výstup smutného školáka,
jemuž zazdá
se
chvíle zralá jak
asem
ze
hrozen
—
žití
pedešlého
Oh, jak strašliv dlí tento ukrutný mezník minulost a budoucnost, drt pítomnost na kaši, jež
nám
ucpává
ústa!
Ale v našich srdcích dosud pekávajících, silnji než
kdy jindy nevdoucích dne ani hodiny,
pevných v lásce však, v
v našich mozcích
záští,
žíznivých, zvadlých jak fiala
42
v
horkém koenái na plném poledním
slunci
píliš krutého léta,
kontinuita života vine se nepetržit
jako kabel spojující starý svt
dn bezpen
po
pevaluje
se,
bžící,
s
novým,
když orkánem povrch
i
zuí.
smry z ní line se horoucí elektina, nám nitro asem otásá se a doutná
Všemi až
touhou po
staré práci.
Neodložili jsme snad teprve
vera svých nástroj
z nejmilejšího díla
vyburcováni náhle
trapnou návštvou
mnoha?
Slyším ledová slova, po tle sklouzají mi,
konám kázané vci v
niem, pi niem
Potácím
se a
s
rozprášenou myslí,
celý.
klopýtám
hokým a dlouhým snem
snad,
nebo kobylek mranem, do nichž bezbranná vle
marn
vyráží stony.
Ale trhlina jasná,
již
nkdy postehnu
silou reminiscence, silou jest
mi a
cílem,
má
jest
i
Vám
smyslem
nadje pes
v dálce
všechno,
jist, pátelé, spoludlníci,
vší touhy,
odmnou
43
za všechna
muka.
Pevn
levicí držíce
poslední lánek
etzu,
prostedníci, nosii, k trhlin, za níž se
ková
skvoucí pokraování, pravici natahujeme.
Toho sladkého údlu!
Ale, jak bolí a tíží
v tchto peražených hodinách oekávání, v tomto zazdní pevném, jehož ledové prsty
jdou
ti
po zkehlém
hrdle!
44
LÉTO Den
ELBA5ANU
V
dnem
za
pokojným zdá
denn
mj
týden za týdnem,
letí,
se tu všechno
den
snem,
pecen
je širý
vlažného tsta,
vn však a bez
bez
chuti
pecen
uprosted horkého msta.
Hrdliky nás
zvdav
tu oblétají,
straky se dívají k
nám,
stechy a zdiva symfonii hrají v zeleni, která je všude,
a
já
jsem sám, ba, skoro sám,
který tu
pobožn
naslouchám,
hude:
jak, jak to
smutek v mých prsou
le
v srdci buší to
A také kašn z níž trojí
pramen
tryská;
hndé
a za noci velikých
le
marn.
ženy stavjí džbány,
se v platany vracejí
v prsou mi
hvzd
cosi výská:
k svtlu to
jarn,
naslouchám,
ve dne tu malé
veer
vyhlíží
nemá
45
cest.
vrány
A
sejdu-li
do
ulic,
klouzaje
po hladkých kamenech
v dav mezi osly, soumary, vojáky, domorodce,
jimž pohyby láme zuivý slunení dech, a
mimo
krámy, kde
dílny,
truhlice pestré,
mdné mísy, spony kde z dálky
volají
chodce
opánky, látky samé i
kvítí,
laciný západní brak,
zlaté placky svítí
ežou nože na tabák tch hromad ovoce veselých a zvolna
—
pak ješt mezi vším, mnoho-li
zažili
jsme
jich
pohledem dychtivým!
Denn je
den
mj ovocem obstoupen,
slívami, broskvemi,
hrozny a
fíky,
paletou živou pro bujný sen,
melouny krájíme, loupáme jablka granátová, a v tichých ulikách
s
tvrdými vrátky,
jimiž se nesou zahaleny
temnými
plášti
a bílými šátky
bichaté ženy,
pobožný
nápv na
kluzká slova
i hymna z harmoniky — ze befanovou korunují pomoranovníky: jsou plody obsypány.
Jen já tu
zstávám
planý.
1916.
46
KUKUINÉ Jak
CHLEBY
svítí,
zdaleka
laskominy
volají,
ty zlaté chleby, v
vznítí
pekaských krámech kukuiné chleby?
Jak ohromují, lákají, dráždí,
když hlad
li
Jen mrskneš a
již
ti
zatlouká zvolna do
okem po
nejdou
a všude zíš cválají
provokují,
na
mozku
tupé heby!
nich,
z hlavy,
je,
zlatý den,
zlatých koních
v strakaté východní davy,
jsou zlatý hích a zlatý sen,
laného
sytý sen.
Jak
záí
do
bledýdí, vyhublých tváí,
když prodava hází
je
s
fezem a nohama skíženýma
na váhu!
Jak planou
dobrotou požehnanou, když láme a dává
je
rukama pokojnýma
žebrákm na prahu, kouravým hndým žebrákm
47
s
dlažby!
To
velikanánské mince jsou,
peníze nové ražby,
k oslav
zem,
zem
v
obh
jdou,
jež ploditi ráí,
zíš jako klasy
je platí,
jak slunce, jež
klasm dá
jim neteba hlavy
a íslem
jich
jiný v
znaku, lesk a barva jim staí,
ni
zdá se nekonenost.
Má mimojdoucí
má
zráti;
v
oku vdnost,
oku hlad
— jda mimo sám,
obé v oku mám.
já
Že
hlad,
oh, toho
že
neteba vzpomínat,
vdnost,
tof však proto snad,
ie tato do zlatová ten
vypeená
zdvrnlý obraz
žlu,
z daleké
koniny
cizí,
pojednou domova sladkou chu jak jaro vzestup mízy
probouzí ve v
synáku
mn,
severní
zem
—
nevda pro, venkovský vidím víit koloto
tam dole u
Svitavy,
sklenné kišály tepotají
48
se,
iní
polyfon,
inelu záící pladty se mihají, zakikne zvon, a mládež se baví
anebo
tráv šavnaté hledím za motýlem
v
pod jednou bílovskou kol v louce zlatem
strání,
svítí steré
pampelišky
jak vyleštné plíšky,
a vše
je
var a vše je kolotání
a vela všecka žlutá pylem
polednem
se potácí
Le nezapomeme z pelivé ruky
To nejsou to není z
.
.
.
na chleby kukuiné
domácí!
zlafáky, jež
hromady
moslim
vyplácí,
zboží:
jsou zlatjší a vysoké, vznešené spíše než sliné,
pravý „dar boží"!
Souasn se
s
moudiou,
smutnou jednou mouchou
k slunnému místu na naší zdi pilepil jsem se velmi.
Souasn
s
dívám
na svt
Zdá
se
se,
Mimo
mouchou
že cosi
jej
s
hlediska hladové šelmy. hyzdí.
nás,
množíce slunce podjarní
49
jas,
na hlav nosí s
Každý a
hndá dcka
domácím chlebem
mdné mísy.
je ísi
dcka
barvené
jsou veselá všecka:
ruky vzduchem
deváky hbit
jim tkají,
klapají.
Mj žádný však není, zvíátko dravé v mozek mi kouše.
Oh, pokušení! Rozkoši vrchovatá,
zmocnit se kusu tohoto
zlata!
Kousíek dal bych také své mouše. Vznešený chlebe, se zlatem slunce zpíváš a heješ!
V
nitru však zebe
myšlenka, kterou po cest
Le
seješ.
na slunném míst
vše chladne, hroutí se jist. Soucit a
nha
a
žel
náhle mi srdce chytly prsty jak drátky,
teplouký váek zazvuel, korálky rudé v
nm chestí,
zadními vrátky mrtvolu dáváme poodnésti, korálky rudé zvoní,
50
'
srdce mi zpívá,
na plavém koni jaro snad vjíždí a zpívá, celý i
svt zpívá
slunce zpívá
na
nco
a docela
—
všichni tiše si
Kdybychom
ekáme
zpíváme:
všichni, kolik je nás,
za ruce vzali se spolem
a ohraniili slunení jas
velikým kolem,
kde by
se vzal, tu
by se vzal
uprosted kola malý
spasitel
a ten by všemu svtu lámal a rozdával
božího daru
kukuinou žlu
a byly by to zlaté chleby
žitnou bl,
domácí
a nestáli by kolem žebráci.
SA
i
ZIMNÍ
VEER
ELBASANiU
V
Modrý veer
shoustl
trochou vlažné mlhy, jako kdyby zemi unikalo mléko z hrudi mateí:
zakiknuté hvzdy
nesmle jako
se chvjí,
kehké kvty,
jimž se ani z rána
rozpuk nezdaí.
Od zle
ohništ, v i
nž jsem
chtiv civl,
v žáru opékaje
jako peeni psí touhu, bolest, záš,
bezdn jsem vyšel, pozmuje místo, ped vrata jsem vyšel zimomiv skren v šedomodrý pláš.
Ped
vrata jsem vyšel,
zapadaje
tiše
do ídkého moku, jenž se za
mnou zavel
52
jako klidný sen; prostoupil
zježenou
mne
zcela,
srst nitra
rovnaje mi dlani
jako vata hebkou:
pemožen.
byl jsem
Mstem pretajemným na jezernm
pomalu
se
dn
jako brouk, jenž
jako temný
kdes
sunu slídí
—
kvt
stanu, hlavu zdvihnu
k dírkám
bán
mléné,
jimiž pronik' by rád
k velikému svtlu štíhlý minaret.
C
53
ZLÁ NOC Msíc spláclý, žlutý jak sfra,
osamocen venku, bez hvzd, které se uzamkly v kalné jakési tekutin,
na svt vysadil hyzd,
výsmch
sytého paraslta,
naslouchaje zálibn pískajícímu
sýku
hebene
s
mešity.
Skumbi v dálce
nabhle huí
pehlušovaná hulákáním vtru, který zledovl
na horském snhu,
5 námi
zaazená kua
se
houpá;
stechy ešetem, podlahy ešetem fií.
Na
slamnících, v pokrývkách skryti,
koist
niemných
jako v balonové
mražení,
loce
se
houpáme:
Zbloudil v tajemné krajin,
v bludném kruhu víí,
do skonání snad
54
víiti
nepestane.
A
tof
na
práv,
a co pál bych dole
zatm
co,
myslím
si
vdti,
pod námi probírá klidn
kukuinou slámu
dobytek.
Zdali plujeme touto nocí,
všemi podobnými, jež pedcházely, všemi podobnými, jež pijdou ješt, všemi dny, jež podobají se této noci,
všemi smutky, bdami, neestmi,
svtem, který
zešílel,
zhoklo až ke dnu,
žitím, které
jak tak visíme mezi životem a smrtí zdali plujeme,
abychom
—
dopluli,
já a ty a tetí, tvrtý, pátý,
kteí ani ve
chvíli
nepestáváme na
nejbídnjší
mysliti,
vlast mysliti,
kterou budujeme,
na svt, kterého dobýváme pro zdali plujeme,
do pístavu,
v
abychom
nmž
ni a
pro sebe
dopluli
zavlají
všechny pozemské prapory
dom — anebo zda plujeme, abychom nevrátili se
nespatili
musí vyrsti zdali
obraz
nedopluli,
k nejvlastnjšímu,
nieho
z toho, co roste,
z krve a
šílenství,
poneseme do
mraz
—
muk
—
obraz úzkostí
vnosti.
55
A tak
zatím co doby veliký otazník
pestal býti mi otazníkem, olupuje
mne o
spánek
malý otazníek mého a vašeho druzi, spoludlníci.
Mlí zimní
noc, bije vítr skuící.
56
já,
BRAGOŽDA Mkký denní
smutek,
mj
pokrm
z tesknice a víry, z
touhy a nudy,
skoápka
tvrdne jako
zrajícího
oechu,
jako všecko na této makedonské stráni s
kueravým doubím,
s
kamennými domky
pod tžkými bidlinými stechami,
pod
jarní
mavou
Tvrdne denní
oblohou.
mj pokrm
hoké tesknice, nebo píliš dlouho
z
již
odmítáte mi
psací stolek,
skín ženu,
s s
knihami a obrazy,
úsmvem
pinášející
aj
a
s
máslem
plápolavý ohníek našeho podzimu,
domov
a smysl
Tvrdne denní z víry a
mého
chléb,
Sou —
života.
mj pokrm
nadje,
nebo dávno již byl bych se zabil, tam dole, u kalné Škumbi, kdybych pes všechny úzkosti nevil v návrat ke
a siln
svému nejvlastnjšímu,
v rozkoš z nové práce, pro niž
udeí jasná hodina,
v komfort vlastního hnízda, jež nás v základ a
stále
modrou oblohu pro svj
57
eká
—
život.
Tvrdne denní z
mj pokrm
nudy a prázdnoty,
která
asem
zeje
mi
ped zrakem po
nebot dosti jsem se nalokal
celé dni,
.
ciziny,
dosti
jsem se v horách nalámal kamení místo chleba^
dosti
pebrodil ek,
dosti
výbžk
—
Jihu a
byliny, zvíata,
Východu poceloval,
lidi,
práci,
umní
—
sklouzaje nakonec k jádru všeho, jež se
nemní
a shledav náhle nesmírnou vzdálenost svou
od svého koání.
mj smutek, tvrdne denní mj pokrm
Tvrdne
z tesknice a víry, z
touhy a nudy,
mezi tvrdými horami a tvrdými staveními
uprosted tvrdého života
domorodc
chudých
zpelámanými zuby s
a válených je]
nomad,
hryži
tvrdého lože koovníkova
okénkem
zíraje
v tvrdý
kde nepochopiteln kvetoucí
kraj,
mkkou
blostí
slívy.
Tvrdne
mj smutek,
tvrdnu
celý.
Kéž bychom se
mkcí opt
58
uvidli!
svítí
—
GOSTIVAR Makedonsko
kafene.
Pod roztaženým vjíem vrby za stolkem v zeleném stínu
polykám k zmrzlin vzduchu z
malého
Poslední
koflíku kávu.
kvtnový den
a krásné ráno
marné mi
hladí smutek
hebkými koneky
^
prst.
Moslimové. Bulharští vojnici.
Holika s nabarvenými ruky má nabarveny,
vlásky,
i
chtl bych
je
ve vousech míti,
rezavé, buclaté
ruky.
Byla by to hezká, zbytená vc.
Blouký
minaret
v mysli mi utkvívá lahodným slovem. Oslíci se sedly
pátelské vzkazy mi pinášejí. Ale já
bezdné
pijímám každý
ten dar
jak žebrák, jenž nastavil
59
dla:
dostane peníz,
nepodívá
se,
zastrí do kapsy.
Až
jindy je spoítá.
1917.
60
DRUGOVO V
hndé
zanechav procitlé
zeleni
selo
pnicím, které pokraují v slaviím
tlukotu,
a strakám neustále horliv zamstnaným,
do skvlé íní lázn jsem
sestoupil.
Kvetoucí šípky a jasný potok,
jakoby vdly, jak
je
mi teba útchy
tžko paprsek proniká
a že jen
a v bolestný neklid
dvrn,
v šero
pelomeného
lichotiv pejí
mých smutk
života,
mi dobrého
jitra.
Oblaka mlhy perezávají hory, a
pede mnou,
v zeleni
odkud
za hradbou
mkkého
hndavých kopc
blá
sedla
se monastýr,
práv tepotá dol vyzvánní.
se
Oh, jaká škoda, že nemohu
býti vesel,
vyrvati z prsou tlak a souvislost
a z
lán
osení rudou
Do msta
A
na
bez
mn
cíle
kytici
odjel krásný jest
pouze
mák
pinésti
poruík, dobrý
blouditi
vpravo
posunovati malátné kroky
éi
i
dom!
mj hostitel. vlevo,
uprosted Makedonie v koupeli jež se
jitní,
mne
netkne však,
jako bych celý byl z
62
oleje.
OCHRIDA V sluneném
obdélníku dveí,
zatím co srkám
ernou kávu
s rakijí:
Ubohé molo nesmle zaezává
modrav
se
do
jezera,
šedá ranní hladina,
houstnoucí do dálky,
eí se
drobnými vlnami,
vrdiy a
mlhy a nebesa na obzoru
splývají v souvislou
oponu
pede mnou na behu mezi
z organtinú,
kolíky
moslimka otrhaná horliv
bije
do mokrého
prádla.
V sluneném obdélníku dveí, zatím co stesk se znova mi jití v srdci:
Nažloutlý bašik a
ervený
fez,
rakouští poddstojníci a bulharský etník,
nmecký
husar a evropská švadlenka
jakoby pouhé pízraky!
Jsem jsem
s
jezerem spíše než
s
jitní pohodou,
s lidmi,
kterou tu pikusuji k rannímu nápoji
65
—
i
s
dlouhým, pavuinovým oblakem,
po
jejž
deset dní
již
za sebou vleku
ode dvou drahých hlav tam nahoe, doma, a který znekliduje
má
jitra
a veer škrtí mne, až se chce vykiknout.
Z
tichého, melancholického
nevidím nic
—
ale
betlému Ochridy
vzpomínám
všeho:
Vidiny kehké, nad vodou lehce navršené,
když jsem se po prvé
blížil
k ní v bárce,
východní knžny, vznešené, sliné, jež
má
však souchotiny a nikdy se nevdá
—
poklidné kivolakosti starosvtských uliek, jež zarstají travou
a
navonny
jako hradanská zákoutí
jsou kvetoucími olivami
—
velebných staen ve tmavých pláštích, za okny
pedou
a hlídají líbezné dívky,
horliv navštvujíce popa a ikony
zborcených
—
ims a pavlaí, oprýskaných tasád,
budov jen zázrakem ješt
se držících,
a všude obtžkaných velikými koenái — tch
fial,
rží a karafiát
64
—
zícenin nahoe, hradeb a bran, s
možno
nichž
pozdraviti topoly, minarety a silnice dole
Nauný
a k vli nimž otevru jednou
Slovník
anebo jiný specielnjší herbá —
njakých úedních, vyžehlených budov,
mimo nž kráí
se rychleji
—
harém s devnými mížkami
v oknech,
modrými, zelenými, samý kosotverec, moslimky, které tu potkáš, staré a škaredé,
zdšen zatím co
odvracejí
kesanky
ped prahem anebo kávu
a
i
konen
zahalenou tvá, za chládku
veerního
v hloucích sedí, pletou a vyšívají
popíjí, žvatlajíce
—
hlavní tídy, zchudlého bazaru,
lišin tu visí dosti
i
západního braku,
cukrárny jsou však vyjedeny, ryby jsou drahé, jen mléko, sladké
potší žaludek
.
i
kyselé, z
hlinných džbánu
.
Tak vzpomínám,
makaje mezi
prsty žlutý
který jsem cestou utrhl
tak
'
kvt vodního kosatce,
na moálu,
vzpomínám.
65
.
pvaby msta skládaje v kytici, leží tu pede mnou a vydechuje nemocnou vni, unylé
která
mi splývá
se srdce steskem
v protáhlý akord, jenž
66
nedoznvá
.
.
CHVÍLE SVTLA V
VZDUCHU
A
úžlabin,
jejíž
stran jsou tak hrozn neprhledné,
že
život bez
ti
obzoru uvadá a bledne,
mezi vrchy,
kde však ješt píroda bujnost,
má
zdravý koen,
prudkost piodnost, rst, jenž trvá nepokoen,
u potoka tenké vody, která na srpnovém jasu
zvolna zarstajíc mizí v balvanech a kamení,
denn
tém
asu
kradu lakomému
jednu chvilku, chvilku klidu, svtla, vzduchu, radosti a vzruchu,
chvilku smíení.
Celý nahý,
myslím také zcela prost, pohansky a naze, zrosen vystupuje z chladu v jižní žár,
na hoících adrech ležím bez
bázn
zlatí
pipadám
zlatí
osmdnuvší
živoichy, byliny si
ukižován blaze
a sludu, mezi tvary tvar.
Prtrž paprsk mi jako
zem
i
tes,
jako vítz nade vším, co chtlo,
abych zbídaen a vyhladovn
Cidiám vodu, idiám horké
tlo,
vn pod
trávu,
lesy,
67
kles.
hmatám kži zhedvábnlou, vlastní
kži velou,
dávám smyslm arkadickou pod
širými nebesy.
Okamžik
jen
slunci tváí ve ivá nahý na
mohu aspo zdají
takto okoušeti se
mi
si
tyto chvíle vpolíbené
dvíka, na svtlo
do hlubin a
podívám
nahot
zem
pepokojné vci
pouhým okamžikem
otevu nebi
stravu
vod
—
jemn
v naší dusné si
kleci:
sednu,
ke dnu
vydechnu a kídly zamávám
se,
a pak navracím se v prach a šero klece
—
oh, co bídy svta unesou tvé plece,
smrt a
a v
mor
a bolest ke chlebu tu
mám
—
té plainairové chvilce teprve
uvdomuji
si
nemocniní
soumrak, v kterém tonu,
puchy, vci od krve,
hnisu výtoky a hudbu ston,
denní divadlo
své,
otuplé mysli
—
denní zábavu
ervotoina nám pi tom padá na hlavu v díe
syslí.
Dragožda, srpen 1917.
68
LETNÍ KRAJINA Nad Pogradcem
kvetly jedlé kaštany,
jako silné pluky stály na
vped
stráže postavily
mly
vrších,
a na strany,
chocholy jak pozlacený sníh.
V jejich
šerosvitu sestupoval jsem,
zapomenuv doma
uzlík starostí;
sarane a kísi zapáleným dnem vysílali
zpv své
letní radosti.
Neúhledným hmyzem jsem
obr
uprosted tch sladkých
pipadal
si
na svahu,
rozkoš, kterou jsem však z království vracela
jidi ssál,
mi opt klidnou odvahu.
Kroky veselými, skoky kepkými urazil
jsem stezku
dol do
ped pšeniným lánem samy
zarazily v
polí,
náhle nohy mi
horkém
údolí.
Zelenavý kov nazrálé pšenice
chvl
se, jiskil,
tpytil všecek rozpálen,
ze sršící plochy jako kytice
nl tu a tam zkvetlý kaštanový kmen.
69
Mezerami v tomto dlouho z rudé
zíral
mocném
sloupoví
jsem jak okny v krajinu:
výhn
stech minaret cukrový
vzadu na jezerní
shlížel hladinu.
Matná, ocelová prahla po mraku omdlévajíc žárem v širém poklidu;
pod
zdí na obzoru v
žhavém soumraku
poznával jsem v bledé skvrn Ochridu.
Jako spravedlivý fronta spala
tu,
a kol vyvedená hnízda pískala, želvy,
ještrky
hmyz
si
vedly bez chvatu,
drobná vojska rekvirovala.
Rozestel jsem smysly jako páví chvost, vše tu mysl
mla, by
ale zachovala
suchou
se opila
—
stízlivost:
také zlobu spící v kraji vtila.
70
KDYŽ KULKY HVÍZDAJÍ Když první kulky nad hlavou, u
hvízdají
ti
hlavy,
jako když ptáata pískají v den slunný, jásavý,
to
chvíle veselá docela,
do stromk plesknou, ne do ela, shýbneš lehneš
se,
zasmješ,
anebo dále
si
jdeš
a jako vyznamenán.
Le a
když to trvá
nevíš,
zvr
kde se
již
celý den,
skrýt,
štvaná, klesneš kdes vysílen,
halali slyšíš znít,
máš horkou
hlavu a chladnou dla,
zrak vyjevený jak padlá
la
a ekáš, lapáš vzduch, než srdce
a
A
tu
ztiší
snad skok
svj divý vzruch
t
spasí.
když pak štkot
puška
i
klapot
i
ztich',
kulomet,
a leže u kotl kouících
pokojným
vidíš svt,
tu hvizd, jenž uklouzne ptáeti,
prasknutí vtve jen
71
—
— škubne
ti
nervy, jak by to byl
provázek, kterým
jsi
rozjitil
kašpárka tahacího.
A pece jednou zcela
ti
tu a
kulek hvizd
zevšední,
jak ptaí
když v
i
popvky
s
vtví, z hnizd,
lesích trávíš dni:
tam sehneš
se,
pikríš
ze zvyku spíše než z nutnosti
a zcela jist
víš,
že osud ze sterých možností
dávno
již
tvou
ti
72
pikl.
STARÁ PAZOVA Na kukuiné
poušti
oasa jsme napolo vyprahlá,
karavana jsme opelichaných velbloud vysílených a hladových,
smutné místo jsme, kde nás
bije
kruté veliké slunce.
V prvním soumraku, odtrhnuv se od svého stáda, velbloud melancholický,
mezi
na
dvma
zežloutlé,
zastavil
jsem
bílými baráky
ubohé tráv se.
Nevypeený pecen msíce plove,
která
nerovn naat,
té
modi,
na blízkém obzoru
houstne v a v
v bledé
hndavou
mlhu,
mizí náhle
jako ukrojena žlutá,
rozcuchaná kukuice;
vše je kaleno jako ocel.
A
jen štíhlá kostelní vž,
šedý pízrak, z daleka vystrený.
73
rozdlující rovnou
áru obzoru
na dvé nestejných díl, vnucuje že
ti
pesvdení,
tam vzadu nekoní ješt svt.
Chtiv ždímám
vyprázdnná
marn
ložiska svého tuku,
hledám
roznícení v studených,
mízu ve
vyschlých,
zpustlých
Záí
komorách
1917.
74
nitra.
nemocniní postel I.
Je
nemocniní
postel
lak istá, tak písná, jak v parnu venkovský kostel
osvží nekajícníka, jak bílá široká klisna
hbet pro ušlého má Zapadneš do jež jsi
dlouho
ní,
poutníka.
bemeno, svtem,
tahali
vzpomínkami
nalit jak
le ospalým podobají
se
mlékem vemeno,
dtem.
Narovnáš záda, vzpomeneš, jakou kdy tíhou nesla
rozpáhneš
ruce, je s místa
vzpomeneš, byla to
—
na místo klada,
vesla,
byly to páky, nebozezy
natáhneš nohy, ohneš
—
je v
kolenech,
vzpomeneš: docházíval dech,
pod
nimi,
deseti
nad
nimi,
zemí zdvihal
zkusily, vykonaly,
kolem a mezi
se prach,
nemly
strach
—
celý se protáhneš v nesmírné libosti: s
nhou
a milostí
75
milenka
jala
všechno tvé živé
v objetí mlelivé.
Srovnány hory
jsou,
a vyschly reky, jež
umela
cizina s
kamenité
jsi
pebrodil,
horkými msty,
letadel vrkot a zbraní chest a
Jsi
v
mkkých
cesty,
loktech, ticho
osl noní kvil.
máš, stechu,
t nese, t nosily polštáe mechu
postel
jako v
domácím
Na rodné
lese.
louži v bárce se kolébáš,
pod hlavou teplou plachtovinu,
zavené oi máš, lhal bys, že myslíš, že díš:
ležím a plynu
.
vzpomínáš,
.
II.
Je
nemocniní
postel
tak smutná, tak chudá jak ztuchlý, dusivý kostel,
když venku slunce výská, jak lupenkové klece sestavená nuda,
když v hájích jaro
již
76
své nezbednosti píská.
Je
nemilovanou ženou,
zkaženým dechem, ranou obnaženou a
nemá
drží'
nikdy dost,
t, nechce propustiti
z objetí, v
kterém se
nití
houstnoucí ošklivost.
Monika
Lascivní matrona, paní tráví
t
pocelem, láme kolem,
anebo Venus
svým nií
V
t
ní zmítáš
syphililica
alkoholem.
sebou jak na suchu
lapená parma, jsi
vze,
žízníš
a venku pustne
po vzduchu, ti
po
cestách žízníš,
po
širé
farma,
po obzorech,
plavb na tžkých
vorech,
po ruchu.
A
zmítáš sebou stále více
na pravou stranu, na levou, na bicho, na záda, je pastí celá
nemocnice
a v koutech inkvisiní
Železná panna,
krut
se baví
íhá
Záhoovo
tvým tlem,
27
nálada.
lože
o
pelest železnou
udeíš elem,
zasténáš, zavoláš: bože!
a
bohem snad
je
dost dlouhá pro
i
palouk u
na
nmž
ti
jen ulice,
krok nazdabh,
bílé silnice,
bys válel sudy
Chu zabrati máš jak
—
na jae pluh,
roztíštit souvislost, vztahy a trudy,
rozpáhnout z
ruce, otásti
stnami,
vzení vybhnout, sluncem
vped
dáti se,
dj
Oh, moci bžeti! Pes S kaktovým
kvtem
i
mlhami
co dj!
se,
vše,
risika
vrhnout se v njaký
78
rej!
co zamyká!
.
ELEKTRICKOU TRAMWAYÍ Jede
se,
fií z nádraží na nádraží.
.
Naprosto nic mi nepekáží shon,
ta tlaenice, ten
iní mi radost úast moje
uprosted a že s
letícího roje
nám
v
ele
bije zvon,
rozkoší tisknut jsem, tisknu
a veselosti div nezavýsknu,
když stanouce hned se hneme a
nkomu
Nejsme k
tu
ujedeme.
pouze
nám dámy
vojáci,
se tisknou,
mšáci,
švadlenky, studenti
a všidini jsou tak tuze svží, i
konduktérka, která stží
se prodírá a brebentí.
tu
firmy, štíty a nápisy,
jako když na tom závisí
njaké v
štstí,
po kterém práv
píbytky oknem, do krámu
na skok a rád, že
se
vrhám,
opt
je
neznámé, známé tiše se
dvrný
vidím
—
na sebe usmíváme.
79
slídím;
skínmi
se všemi
A tiše
se
usmívám na
lidské pentle a klubka,
jak se tak svinují, rozvinují
po skvlých
tídách, kde skví se života slupka
a tajemné vtry v shony a shluky tiše se
usmívám na vci
dují,
prosté zcela,
všednosti západní civilisace,
shledání vlna
mne
ruch zaplavil mne,
nebo,
hle,
rozechvla,
chu do
picházím
práce
z divokých Trantárií,
z
dn tuláckých, ze skal zmijí
a
z podivných strádání
že
oi
—
—
široce otvírám vida,
jak v malé
kavárn poklidn
snídá
manželská dvojice s
peivem
sem až mi
A
kávu:
je
na ní
bílá epíce,
zavání.
na pestré bengály,
reklamy veselé básn,
^
kterými návštní tabule zaplály
dnes obzvláštn krásn,
nesmíme zapomenouti:
kvtnatým proslovem za
mne na pouti novým domovem -
Je
mi tak dobe pes
to
vítají
to,
že
ostatn všecek jsem hlavn
80
špatn sedím, zrak.
.
do tíd a námstí nadšen hledím, jako bych letl do oblak.
Prhledy nekonené bute mi pozdraveny, fasády ze štuku, cihlové stny, paláce, chrámy, banky: zcela
jsem zapomnl, jak
jste
máte ve tvái potmšilý
že
listuji
Msto, záivé tu
úsmvem
vci
úpln
fascinován jsem.
Mstem
mnoho jsem syt
.
.
.
K Západu
získal,
aniž
putování a ciziny
Vítám
t
rys,
stránky,
tolika
Jede se
mi zhokly kdys,
.
te
se vracím,
ztrácím
.
tedy, krásný a
obludný
celku,
jenž stejn dychtíš po ctnostech jako
vezmu
t
se svtly, se stíny;
jsem vli k práci a k zápasu frivolní gesto tvé
míím k
já
po výdlku^
mne
silen,
netkne se
již,
k horlivosti tvých dílen,
svtlm,
jež roznítíš.
Budapelf, íjen 1917.
8)
PODZIMNÍ PROCHÁZKA Po malé
štýrské
silnici,
jak jinde chodíval jsem, jdu ztišen a
odevzdán v ruce osudu,
náru
v oteckou i
hející
v listopadu msíci:
jen
pokolébám
se,
pobudu
a zmizím v mlze.
Raxalpa nakukuje sem
na pestré hody jesen, zastené šerým závojem jak starý gobelin na
pastviny
domky
s
stn:
hravém a útesem,
a mlýny pod lesem
a Ukižovaný.
A jdu na v
a
tším
koflík bílé
hospdce
dtinn
se
kávy dnes
nízké v
ddin,
zum goldenen Hirschen, zur Sonne,. kde voní
parohy
jablka,
visí
mošt a
les,
a schne ves,
fot sedí se psem.
A
myslím, tším se na návrat,
na pístav pro svj kehký lun.
82
.
dosti
jsme
chce se
za
mi
hnv
žen
doplujeme snad,
pluli, s
dckem dtsky
své ruce a domácích strun
Na vtší
vci, na
z krvavých
lán
kvítí
a na plody
v bolestech zrající
úrody
nechci se nahlas tšiti,
bojím
se,
ekám
až zasvítí
kýžené ráno pohody,
pokorn ekám n.
hrát,
a za lásku zulíbat
poslouchat ševel.
Neuberg
si
.
M.
AS
.
zPÉv v
í
CíH
o
nachu Všechno své myšlení z mode a prachu, asto již vidl jsem v silniním ztepilou slunenici s
stvolem:
nazela smrem, kde dní
dosti se stále se
ohnutým
se,
toila po svtla míse,
kdekoli, kdykoli podal
ji
as,
umdlela náhle smutkem a bolem, spálil
ji
Bázn
ekání mráz. a bolesti píliš
pedstavy
jaly
mne
lidské,
anemické,
sražená, nezralá jablka dojednoho vichrem
mlhami jak ve
sthující se ptáci;
tm
svícen tesknící vzpínal jsem ramena,
volal jsem: rcete, zda se
v
nmž kvete práce
nám
jitro již vrací,
a sen,
kdy vejdeme v pokojnou pohodu, být na vodu chtl bych jak bílá plachta spuštn rcete,
v jasný a sytý den.
K pohod pece patím jak vlny svit k ece, ke koví pnice, k osení polní kvt;
nemže která by
býti ruky,
nad bol a muky
vždy znova chtla a dovedla
84
nt,
která by
horoucnji ^avcmitíhla, které na Siré hladin
se
djí
mfru,
nad
(ulo
chudou
mou
pravici-
P^o stepy v saded, ne;ednu kopala dru '" od vrnýd, stisk ii odehnali nástroje neivlastnjs-j
lec
nemohli
ni v
smutkm
ienžzrál
jfviru
soumraku, jenž se
línav, které
Vžíti
bál.
a úzkosti '
mi kleely na prsou
"'""'•"''^^ isem unikl k /adosti a podpírán vlí napiatou po pádu vztyoval isem s^ d
Chci trpti, ba. s
tisíci
vysjlen,
'
vzali
Mpestfk plnému kvtu,
jestliže
mohu
i
trpti
•
•
teba -
zahynouti
usmýkán-
í-e:tn7r°r"^''''"-'^'>^'
'<<'ekažd;r:;:7,:'<' -^''-vchody
85
vplouti.
Na voru
smrti
po rudém proudu
plujeme k zemi,
Oh, moci
peoral kov,
již
panenskou hroudu,
políbit
dkovných
vyslechnout modlitbu
Jde pochod
dj,
kudy
šly
slov!
nadje,
brány jsou dokoán, prapory na domech.
Oh, moci vidt, jak okno až
mimo pideme
Kdo
dne, jenž už v
-
v zástupech!
pedstav dojímá k se,
nebál jak pod
závrati,
mranem zkvetlý již lán,
ho nedoká, v seznamu šastných osudem peškrtnut,
nehoden
odmny za trýze,
propuštn v
nemilosti,
Cekal jsem,
ekám
nadje solnou svou sílí
zasmje,
že by tedy nechtl se dokati
a kdo by nebál že se
se
v
trud,
nevyznamenán!
té bázni,
lázní
mne, povzbuzuje;
pokorn vezmu vše, emu jest pijíti ješt, nech maso mysl hryžou dalšího otroctví i
jen když se postupuje, jen když krok za
kdy rozhoí
blíží se
hodina,
se stín,
kdy na svém jejíž
krokem
se
po svém zaídí rodina,
jsem divoký syn.
86
klešt,
A
nedockám-Ii se nekf.^, ne;sem-Ji navržen Dro íoío ir.t pro vyznamenáni i-
« Potebuje-Ji osud jak jeden ješt den-
deti se duj,
í
život
mú;
dokajC
vtre
dj,
duj,
^' ^^^"ý "^seš semena naše a neohlížíš se pJaše,
prese
pes do
mne
prsti
^2 k
duj,
tesy skal a sterilní
cíli
zem sém
úrodné vlož naše duj?
87
TICHO DOMOVA domova
Ticho
je bílá vaselina
na rány tla, na rány
domova
Ticho jediný
je
mysli.
vodorovný obzor,
pedmt ty na
nm
svislý.
Pedmt v cizích rukou, hl jsi braná Znavena te se vrátila dom. Kéž by v rodnou pdu zas zarazili.
svtem.
ji
Vzpuela by snad podobna stromu. Ale tato chvíle nepišla
nám
Poznovu sáhne
po
V
cizinec
horké dálce kdes
ješt.
ní.
mu vypadne
snad z ruky.
Zavíí v trysku divokých koní.
domova
Ticho
Tiskneš se k
Oko
je
ukradené
ticho.
nmu, zamykáš
dvee.
cizincovo potká-li tvé oko,
výkik v
Ticho
nm budí uštvané zve.
domova
je
kehké ženské
ped tebou stojí, ale ped vetelcem,
stínem
t
tlo,
kryje,
plno odhodlání,
zaatou pstí hrozí a
88
bije.
domova je plno píkré sily, polnicí vskne náhle v tvé snní.
Ticho
Také v ruce
vlastní stát se
Myšlenky dravé mstiv se
89
mžeš cení.
holí.
OBSAH Str.
Promna
7
Okamžik Pozdrav
.
13
.
16
.
18
noci
memoriam
Zpv
11
....
V boulivé In
.
Ervína Taussiga
nad mapou .
Hostem v Praze .
Vzpoura
V
z 1915
.
.
.
27
.
26
. .
Noc
v
Kiškundorožm
. .
M.
kir.
Állami Szemkórház
Tžký údl
.
....
.
Léto v Elbasanu .
Kukuiné
chleby
. .
24
.
szegedské kaníin
Píse
21
31
33
37
42 45
47
Sír.
Zimní veer v Elbasanu
52
Zlá noc
54
Bragožda
57
.59
Gostivar
Drugovo
61
Ochrida
65
Chvíle svtla a vzduchu
67
Letní krajina
69
Když kulky
71
hvízdají
Stará Pazova
75
Nemocniní
75
Elektrickou
postel
Podzimní procházka
Zpv vícího Ticho
79
tramwayí
domova
.
....
62 84
8&
T
c
h
t
o
TICET ZPÉVÚ které pedstavuji jakýsi výbor poesie
autorovy
válených, jež není dosud uzavena,
let
vytiskla v
z
v
prosinci 1918 Grafia
úprav a
M.
v
Praze
Kalába ve 1200 výtiscích
nakladatel
Fr.
vydal
je
Borový
v
Praze
jako
Vni. knihu .Zla to
kvetu-
N
<
PG 5038
Neumann, Stanislav Kostka Ticet zpŽvu z rozvratu
N4.6T7
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
