Stanislav K. Neumann DÌJINY ŽENY. Populárnì sociologické, etnologické a kulturnì historické kapitoly. Autorka doplòku Dr

Stanislav K. Neumann

DÌJINY ŽENY

Populárnì sociologické, etnologické a  kulturnì historické kapitoly

Autorka doplòku Dr. Evženie Klouèková

Èást první ŽENA

PØÍRODNÍ

ÚVOD O ŽENÌ VŠEOBECNÌ Ve svìtle antropologicko-etnologického, sociologického a  kulturnì historického bádání je úloha muže ve vztahu k ženì tragikomická. Když si ji násilím podmanil jako první pøedmìt vlastnictví, veden svou násilnickou a  krutou povahou, zocelenou v boji s pravìkou pøírodou, jejími živly a  nebezpeènými tvory, udìlal z ní ve své bujné a  kazící se obrazotvornosti div ne strašidlo, mravní obludu s neodolatelným tìlem – a  to do té míry, do jaké za vydatné pomoci náboženských bludù ztrácel pøirozený názor na sexuální záležitosti. V úpadkových kulturách se stával obìtí moralismu, jakési nervózy, která se èasto považuje za ctnost. A  dnes se v této své v podstatì otrocké a  otrokáøské úloze dostal tak daleko, že se ptá s patosem èlovìka postiženého stihomamem: „Kdo jsi, ženo?“ Rod homo sapiens zabloudil zøejmì tak hluboko v umìlém pralese subjektivismu a  originálních ideologií, že v nìm samec už nepoznává svou samici. Úloha muže z obou hledisek – tedy hmotného a  duchovního, nejednou dosáhla vrcholu zvrácenosti, která neponechává jedinou skuteènost tohoto svìta na svém místì a  libovolnì ji karikuje starými zrcadly neurastenikù, hysterikù a  hypochondrù, nemluvì o tìch, co jsou za to placeni v zájmu vládnoucích tøíd. Spolu s láskou se stala žena také pøedmìtem nespoutaného obdivu i nespoutaného opovržení a  její skuteènost (v podstatì o nic složitìjší než skuteènost muže), byla zahalená zvláštními náboženskými, ideologickými a  mystickými mraèny, pøes která lidé nevyzbrojení vìdou nemohou proniknout. Jen co se dnes zaène hovoøit o ženì, vidíme, že ze svìtáckých salonù a  kaváren, koketujících se všemi zvrácenostmi a  fantazírováním filozofù a  básníkù, proniká ironie, skepse, uštìpaènost i mezi pracující vrstvy; fyziologické a  psychologické poznání a  pochopení se nahrazuje duchaplnostmi a  na hloupé aforismy a  pedantské výklady není nikdy dost papíru. Výchova – i v zemích západní civilizace stále ještì prodchnutá náboženskými køesanskými povìrami, s jejichž úlohou, stejnì jako s úlohou ostatních náboženských povìr v dìjinách ženy se podrobnìji seznámíme v pøíslušných kapitolách tohoto díla – nebyla dosud schopná a  ani se neodvážila správnì doøešit tìžký problém zasvìcení mládeže do biologické existence ženy a  jejího fyziologického vývoje. Zakrývá pohádkami, tajemstvím nebo rozpaèitým mlèením o pohlavní funkci ženy spolu s ostatními sexuálními problémy jako nìco hanebného nebo alespoò neslušného. Lidé tak èasto celý život zùstávají obìmi neblahých dojmù ze své mladosti, fyzických a  psychických poruch, které v nich vyvolala nepøirozená výchova v tomto nejchoulostivìjším smìru a  které jsou pùdou pro nejfantastiètìjší pøedstavy a  nejnesmyslnìjší názory. Jsme ještì velmi vzdáleni dobì, kdy se duchaplné sentence a  aforismy o ženì budou pokládat za plané øeèi blouznících duchù, kdy žena pøestane být pro jedny ïáblovým nástrojem, pro druhé pøedmìtem slepého zbožòování, pro jedny jen pøedstavitelkou pohlavní funkce, pro jiné „vìènì zranitelnou“ nebo obìtí „biologické tragédie“, kdy se koneènì pøestanou vést nesmyslné spory o domnìlé ženské ménìcennosti a  z pracoven objektivních vìdcù pøejde do zákonù i mravù

prostá antropologická pravda: Muž a  žena se od sebe sice liší, ale navzájem mají pomìrnì stejné oprávnìní. Každé pohlaví má své osobité dobré i zlé stránky, které však nejsou vyhrazené jen jednomu pohlaví, ale každé pohlaví mùže mít více èi ménì dobrých i zlých vlastností pohlaví druhého. Muž a  žena se doplòují v jeden celek. Pokusme se struènì shrnout podle nejnovìjšího výzkumu tìlesné i povahové znaky ženského typu v porovnání s mužským typem. Pohlavní diference zaèínají už dávno pøed porodem, na zaèátku vývoje lidského vajíèka, døív než to dokáže zatím i vìdecky vyzbrojené oko postøehnout. O tom, jak a  za jakých podmínek vzniká z vajíèka mužský èi ženský tvor, existují jen dohady. Snad je pohlaví ve vajíèku už pøedurèené, ale jistì je urèeno nejpozdìji ve chvíli oplodnìní; pozdìjší vliv v tomto smìru je podle všeho vylouèený. Z anatomického hlediska se však lidské embryo vyvíjí stejnì tak jako zvíøecí – pokud jde o pohlavní orgány – dvojpohlavnì, a  až v dalším vývoji nabývá pøevahu jedno nebo druhé pohlaví, v podstatì už urèené. Tím si je možno vysvìtlit pohlavní mezistupnì. Vìda rozeznává zhruba dvì skupiny pohlavních znakù: I. prvotní nebo podstatné, vlastní, vnìjší i vnitøní pohlavní orgány, sloužící pøímo k rozmnožování, tedy vnìjší genitálie, pohlavní žlázy a  pøíslušné žlázy s vnitøní sekrecí; II. druhotné nebo lépe øeèeno prùvodní, které nemají vlastní význam pro rozmnožování a  pøedstavují v tomto smìru spíše jen lákadla pro druhé pohlaví: jsou to rozlièné vnìjší rozdíly v postavách (kosti, svaly, kùže atd.), tvar a  velikost ohryzku, štítné žlázy, plic, srdce a  jiných vnitøních orgánù, krev, tep, tìlesná teplota, stejnì tak jako rozdílná citlivost a  mentalita. Tyto prùvodní pohlavní znaky se pøi narození dítìte ještì nevyskytují nebo jsou pouze nepatrnì naznaèené. Vyvíjejí se až v dobì pohlavního dospívání, tedy asi na zaèátku druhého desetiletí vìku. Celkovì se projevují tím, že tìlesná stavba chlapcù nabývá hranatìjších tvarù, které svìdèí o pøibývající síle a  rostoucí energii, zatímco tvary dívèího tìla se stávají mìkèími a  zaoblenìjšími, charakterizujícími jejich oblé linie a  pružnost. Nejdùležitìjší uvedené pohlavní rozdíly mezi mužem a  ženou (pokud jde o prùvodní pohlavní znaky), se vztahují na dnešní pøíslušníky bílé rasy, pøevážnì Støedoevropany, kteøí byli v tomto smìru nejvíce prozkoumaní a  jako nejvyspìlejší se i pohlavnì nejvíce rozlišují. Zaènìme vnìjšími tìlesnými tvary. Žena je prùmìrnì nižší než muž stejného vìku. Jen v dobì puberty roste po urèitou dobu rychleji. I její tìlesná váha je pomìrnì malá. Za prùmìrnou váhu ve støední Evropì je možno pro ženské pohlaví považovat 54 kg, pro mužské 66 kg. Menší tìlesná váha ženy souvisí hlavnì s její slabší kostrou. Její jednotlivé kosti jsou menší, jemnìjší, tenèí a  hladší. Ženská kostra váží prùmìrnì 2928 g, kostra muže 4264 g, což je pomìr 100:146. Ženská postava tedy vypadá štíhlejší. I svalstvo se v ženském tìle vyvíjí slabší a  váží ménì. Jedinou výjimku tvoøí jazyk. Mužské svalstvo váží asi 24,5 kg, ženské jen 14,75 kg. Ani u žen, které trénováním maximálnì rozvinuly svou sílu, nedosahuje jejich svalstvo síly a  vývinu mužského svalstva, pøi kterém jsou rozhodující svaly ramen, zatímco svaly nohou tvoøí u obou pohlaví vcelku stejné procento všeho svalstva. Tlak obou mužských rukou pøedstavuje prùmìrnì 70 kg, tlak ženských rukou o tøetinu ménì. Ženské svalstvo má i vìtší obsah vody, asi o pùl procenta. Proto je mìkèí a  ženské pohyby lehèí, rychlejší, pùvabnìjší, chùze vznešenìjší a  pružnìjší. I když naproti tomu ženské tìlo vypadá plnìjší, zpùsobuje to pøedevším o mnoho silnìjší ukládání tuku, které

vyrovnává na povrchu výškové rozdíly mezi svaly, dìlá tvary okrouhlejší a  dodává ženskému tìlu pùvabné, vláèné linie. I silaèky mají mìkèí a  oblejší tvary než muži. Podkožní tuk se usazuje u ženy na krku, na hrudi, na òadrech, na zadku, bocích a  lýtkách. Pøi stejné váze se zjistilo u muže 6,16 kg, u ženy 15,67 kg tukové hmoty. Hlavnì na dolní èásti zadku se vytváøí tukový polštáø u obou pohlaví velmi rozdílnì: u ženy pøitom vznikají v pøíznivém pøípadì dvì jamky v køíži, které se považují za typický pùvab ženského tìla. Pokud jde o jednotlivé èásti tìla, má žena pøedevším trup o nìco delší než muž, zato však kratší ruce a  nohy. U ženy tvoøí délka trupu prùmìrnì 37,8 % celkové tìlesné délky, zatímco u muže jen 35,9 %. Pøíèinou vìtší délky ženského trupu je delší bøicho, fyziologicky opodstatnìné mateøskou funkcí ženy. Tìlesný støed krátkonohé ženy je na horním okraji ohanbí, u muže ještì níže. Ženské ruce jsou absolutnì i relativnì (s ohledem na délku tìla) kratší než ruce muže, palec bývá kratší než u muže, prsteník zpravidla delší než prostøední prst, což u muže bývá naopak. Také dolní ženské konèetiny jsou kratší absolutnì i relativnì, ale pøi stejné tìlesné výšce obou pohlaví je délkový pomìr trupu a  noh u obou stejný. Ženská lebka je kratší než mužská (96,1:100), ale delší v pomìru k tìlesné výšce; žena má tedy vzhledem ke své postavì delší hlavu než muž. Stejné je to se šíøkou ženské hlavy a  jejím objemem. Hrudník je kratší a  užší, smìrem dolù se nerozšiøuje jako u muže. Ženské bøicho je klenutìjší a  protože je i delší, žena má delší pøíslušnou èást páteøe, který zde vystupuje silnìji než u muže. Protože dolní okraj hrudníku a  horní okraj pánve mají u muže témìø stejný prùmìr, i u svalnatých mužù trochu zapadá postranní bøišní stìna, takže u nìho vzniká takzvaný pás (taille). U ženy je však objem dolní èásti hrudníku menší než vstup do velké pánve, takže v normálních pøípadech zde vùbec nevzniká stáhnutí nebo jen v nepatrné míøe: ženský pás je zpravidla zjev umìlý, vyvolaný šnìrováním a  jinými manipulacemi. Muž pøekonává ženu šíøkou ramen, žena muže šíøkou bokù. U obou pohlaví je sice šíøka ramen vìtší než šíøka bokù, u muže asi o 9 až 10 cm, u ženy jen asi o 3 cm. I když mnoho žen vypadá znaènì širší v bocích než v ramenou, je to jednak pouhé zdání a  jednak dùsledek tuku, který se ukládá pøevážnì na ženských bocích. Pøíèinou vìtší šíøky ženských bokù je ovšem silnì vyvinutá pánev. Žena široká v bocích má nadìji na silné dìti a  lehèí porody. Ženská òadra vytvoøená silnì vyvinutými prsními žlázami a  tukovým pletivem, které je obklopuje, vyrovnávají nepomìr mezi hrudí a  bøichem a  pøi pravidelném tvaru pùsobí na oko i na cit. Na ženské pánvi – na její stavbì i všech podrobnostech – se nejsilnìji a  nejvýraznìji projevují pohlavní znaky lidské kostry. Èásteènì to lze pozorovat u novorozeného dítìte, ba snad už uprostøed tìhotenství. Pánev, tj. kostìná kolébka lidského plodu v tìle, která má poskytovat dostatek místa pro jeho vývoj v mateøském lùnì a  prùmìrnì široký východ pro jeho vstup na svìt, je tedy celkovì nižší a  širší než u muže a  má vìtší sklon k vodorovné poloze. S tím souvisí silnìjší prohnutí ženské páteøe dopøedu, takže z boku pùsobí ženské køíže prohloubenìjší a  delší, zadek více vyniká, a  ohanbí, jak žena stojí, je ukryté mezi stehny. S vìtší šíøkou pánve a  vìtšími odstávajícími klouby souvisí tvar a  postoj stehen, které také pøispívají k nápadné šíøce v bocích; kromì toho se ženská stehna sbíhají ke kolenùm a  holenì se naopak trochu rozbíhají, aby se udržela rovnováha. Ženské nohy mají tedy tendenci mírnì do „x“. Ženská hlava se kromì rozmìru liší od hlavy muže i lehèí a  útlejší stavbou, zaokrouhlenìjším a  pùvabnìjším zevnìjškem, hladším povrchem. Tvrdé oblouky

oboèí ženám zpravidla chybí, takže oko je umístìné volnìji a  pohled se zdá upøímnìjší. Protože je ženská lebka ve všech smìrech menší, má i menší dutinu: lebka Støedoevropana mìøí prùmìrnì 1420 ccm, lebka ženy 1200 ccm, a  protože jsou všechny její kosti tenèí, váží ménì. I na tvaru lebky se projevují znaèné rozdíly mezi obìma pohlavími, nejsou však rozhodující, takže podle jednoho èi druhého znaku na lebce není ještì možné urèit, kterému pohlaví patøí. To je možné s vìtší pravdìpodobností udìlat jen tehdy, když se na celkem typické lebce projeví vìtší poèet tìchto charakteristických znakù. Záhlaví ženské hlavy s mozkem má nad pøední èástí s oblièejem, hlavnì v jeho èelistních partiích, vìtší pøevahu než u muže, takže ženský oblièej vypadá v pomìru k záhlaví menší. Je nižší a  užší než pøíslušná èást mužské hlavy, kde je mìkké svalstvo silnìji vyvinuté a  dìlá tváø širší. Ženská lebka je ménì klenutá, má tedy plošší temeno, vzadu je velmi nízká, zato však široká, èelo je kolmé a  rovné, takže pøechod do temena tvoøí spíše úhel nežli klenbu, zatímco mužské èelo je šikmìjší, klenutìjší a  do temena pøechází pozvolna. Oèní dùlky u ženy jsou prostornìjší a  v prùmìru vìtší. Spodní èelist je nižší, menší, lehèí absolutnì i relativnì, brada špièatìjší, èelistní oblouky ménì vyvinuté, což podle Henryho Havelocka Ellisa škodlivì pùsobí na vývin zubù. Horní øezáky má žena širší než muž a  má i vìtší sklony k šikmému (vzhledem k èelisti) rùstu zubù. Ženská kùže je jemnìjší, tenèí a  také svìtlejší, a  to nejen u pøíslušnic bílé rasy, ale i u žen barevných. Krev ze spodních vrstev prosvítá u žen bílé rasy pokožkou a  dodává jí rùžového zabarvení. U muže se pravidelnì usazuje stále stejné množství kožního barviva (pigmentu), zatímco u ženy se hromadí ve vìtším množství zejména v dobì tìhotenství, nìkdy i pøi menstruaci. Muž je chlupatìjší než žena, u které se však zachovalo hojné ochmýøení tìla: koneèná (terminální) chlupatost, která vzniká pozdìji než u muže, omezuje se u ženy na ruce a  ohanbí, kdežto muž má ještì vousy a  chlupatost ohanbí u nìho vystupuje v úzkém trojúhelníku smìrem nahoru k bøichu, kde se èasto setkává s chlupatostí prsou. U ženy konèí nahoøe na ohanbí v pøímé lince. Ženský vlas má menší prùmìr. U vìtšiny ras se mohou vlasy na hlavì vyvinout u muže nejdále na ramena, zatímco u ženy minimálnì k pasu; dìvèata i chlapci mají vlasy zhruba stejnì dlouhé. Barva vlasù u ženy je asi o sedm procent tmavší, barva oèí o tøi procenta. Nehty má žena užší. Pokud jde o vnitøní orgány, je to pøedevším ohryzek, na kterém se projevují pohlavní rozdíly velmi zøetelnì, i když až po pubertì. Vyvinutý ženský ohryzek je asi o ètvrtinu menší, váží ménì a  má tenèí a  kratší hlasivky, takže ženský hlas je o oktávu vyšší. Zøetelnì vystupující mužský ohryzek se lidovì nazývá Adamovým jablkem podle báje, že Eva v ráji svou èást jablka ze stromu poznání spolkla, zatímco Adamovi uvázla jeho èást v krku. Srdce dospìlé ženy váží absolutnì i relativnì ménì a  má slabší stìny než srdce mužské. Asi do dvacátého roku vìku je srdce u obou pohlaví pøibližnì stejnì velké, potom srdce muže roste rovnomìrnì až do sedmdesátého roku, zatímco srdce ženy se od dvacátého do ètyøicátého roku znaènì opožïuje ve vzrùstu a  až potom roste stejnì jako srdce mužské. Toto opoždìní v plodném období ženského života je dùsledkem tìhotenství, které vystavuje srdce zvýšené námaze: srdce na to zpravidla reaguje prudkým doèasným vzrùstem, hlavnì v mladších letech, ménì ke konci tøicátých let, a  to prùmìrným zvýšením váhy o 25 gramù; tento pøírùstek se však èasti ztrácí v šestinedìlí. Játra jsou pomìrnì vìtší než u muže a  ledviny také. Moèový mìchýø ženy má vìtší obsah, a  proto žena nepotøebuje tak èasto moèit jako muž, nemluvì o tom, že u mužù bývá èastìjší moèení dùsledkem hojnìjšího pití.

Jak v moderním fyziologickém výzkumu, tak i v sexuologii nabyly mimoøádnou dùležitost takzvané žlázy s vnitøní sekrecí; látky, které vyluèují a  které nazýváme hormony. Dnes už nemohou být pochybnosti o tom, že prùvodní pohlavní znaky a  pohlavní pud jsou závislé od látek, které vycházejí z pohlavních žláz, a  že se tyto žlázy od sebe liší vyluèovanými látkami, takže mužské pohlavní žlázy pùsobí na vývin prùvodních pohlavních znakù v mužském smyslu a  usmìròují pohlavní pud k ženì, a  ženské pohlavní žlázy se projevují opaènì. Žlázy s vnitøní sekrecí tvoøí v lidském tìle složitý systém, ve kterém jsou jednotlivé žlázy sice velmi samostatné, celkovì jsou však s krevním obìhem a  vegetativním systémem ve velmi úzkém vzájemném vztahu. Jakmile je jedna žláza porušena, má zvýšený nebo snížený úèinek, trpí tím celý systém a  narušuje se jeho harmonická souhra. Všechny tyto žlázy nelze ovšem považovat za rozhodující pohlavní znaky, vìtšina z nich má však vliv na pohlavní vývoj; jedny jej brzdí, jiné podporují. Pohlavní žlázy mají vnitøní i vnìjší sekreci. Velmi dùležitou úlohu ve fyziologickém životì ženy má štítná žláza (tyreoidea), umístìná pod ohryzkem po obou stranách krku. Ovládá témìø všechny dùležité funkce látkové výmìny, pohlavní vývoj, vzrùst a  ve skupinì tzv. synergických žláz i vývoj psychický. Pokud je narušená, vznikají tìžké choroby, pøi kterých mùže nastat i smrt. Štítná žláza nepochybnì vyluèuje nìkolik druhù hormonù a  zneškodòuje urèité jedy, které vznikají pøi látkové výmìnì. U ženy je menší než u muže, ale je relativnì vìtší. Kdosi øekl, že je „druhou dìlohou na krku“; jasnì se to projevuje na objemu dívèího krku. U mnohých žen se stejnomìrnì zvìtšuje pøi každé menstruaci i pøi první souloži, a  proto se u rùzných národù už odedávna zjišovala pohlavní neporušenost mìøením krku. Zvìtšuje se i po dobu tìhotenství, ale ne vždy jen pøechodnì: u žen, které pøekonali nìkolik porodù, je zvìtšená štítná žláza (vole) bìžným zjevem. Totéž se zjistilo u dívek uchylujících se k pravidelné masturbaci. I v dobì klimakteria se èasto zvìtšuje. Toto fyziologické zvìtšení je dùsledkem její zvýšené èinnosti pøi uvádìných stavech. K synergickým (spolupùsobícím) žlázám patøí i dùležitá podmozková žláza (hypofýza) na dolní stranì mozku, která v dobì tìhotenství mìní svoje buòky a  její pøední chlopeò svùj objem; když pùvodnì vážila asi 61 gramù, ke konci tìhotenství váží 106-165 gramù, a  proto je její prùmìrná váha u žen, které nìkolikrát porodily, cca 71,6-73 gramù, zatímco u mužù jen 66,7 gramù. Ženský mozek je v prùmìru lehèí než mužský, u dospìlých Støedoevropanù stejného vìku je to asi pomìr 1220:1360 gramùm; rozdíl ve váze se projevuje už pøi porodu. Ženský mozek váží ménì i v pomìru k tìlesné velikosti, ale ne v pomìru k tìlesné váze. Na 50 kg tìlesné váhy muže pøipadá prùmìrnì 1126,6 g mozku, na 50 kg tìlesné váhy ženy 1176,9 g. Pokud jde o vnìjší tvar a  stavbu mozku, má ženský mozek, jak se zdá, vìtší sklon k jednoduchosti závitù a  menší sklon k odchylkám od prùmìrného typu. Malý mozek bývá snad u ženy silnìji vyvinutý než u muže, u chlopní je tomu naopak. Ze všech prùvodních pohlavních rozdílù se nejvìtší pozornost, pochopitelnì, vìnovala rozdílùm, které je možné na mozku pozorovat, protože podle vìtší èi menší vyvinutosti tohoto orgánu se pøedpokládala vìtší nebo menší duševní schopnost. Pøíslušná èísla z tohoto oboru antropometrického bádání však velmi nekriticky šíøila populární literatura. Když je prùmìrný mužský typ nejen t잚í a  vìtší než prùmìrný ženský typ, ale má i vìtší hlavu a  mozek, pøíèinou mohou být tøi vìci: mužský mozek je vìtší buï

proto, že k nìmu patøí vìtší tìlesná hmota (tìlesná váha), nebo proto, že patøí vìtšímu tìlu (tìlesné výšce), a  koneènì – a  to by bylo nejzajímavìjší – je vìtší, protože z jiných, dosud neznámých pøíèin má muž prùmìrnì více mozku než žena. Samozøejmì nejsou vylouèeny ani rozlièné kombinace tìchto tøech možností. Dosud nebylo možné dát na to jednoznaènou odpovìï. Pøedevším bezpeènì nevíme, jestli k t잚ímu tìlu patøí i úmìrnì t잚í mozek, málo víme o závislosti váhy mozku na tìlesné výšce. Problém nelze vyøešit mìøením a  pøepoèítáváním prùmìrných èísel, a  mimo to se podle takovýchto výpoètù nedá urèit míra inteligence, protože mozková hmota zde nemùže být mìøítkem. Dalším problémem je rozsah a  smysl rozdílu ve formì a  stavbì mozku. Ani zde není snadná odpovìï, protože promìnlivost je znaèná. Výrazné rozdíly, které by na první pohled dovolovaly stanovit, zda ten který mozek patøí muži nebo ženì, jsou na mozku tak málo zøetelné jako na lebce. Výpoèty s tzv. cefalickým èinitelem jako pøibližným mìøítkem inteligence dokázaly jen to, že obì pohlaví se k nìmu chovala stejnì, což by tedy znamenalo, že v duševní vyspìlosti není mezi nimi rozdíl. Ale všechny dosavadní metody a  pokusy byly nedostateèné, protože pracovaly jen s mozkem. Dnes však víme, že nervový systém trvale a  nerozluènì souvisí s vnitøní sekrecí, která jistì není bezvýznamná pro intelekt, když napøíklad porušení štítné žlázy vyvolává kreténství. Dokud se o vlivu vnitøní sekrece na centrální nervový systém nebude vìdìt více než dnes, všechny uvedené pokusy budou velmi málo prùkazné. Prùmìrná velikost, váha, tvar a  stavba ženského mozku nehovoøí dosud celkem nic o tom, zda má žena prùmìrnì vìtší nebo menší duševní schopnosti než muž. Pokud jde o ostatní nervstvo, je pravdìpodobné, že žena má pomìrnì více nervové hmoty, což asi zpùsobuje pøedevším její absolutnì i relativnì vìtší a  t잚í mícha. Z fyziologických rozdílù je tøeba uvést krevní tlak, který je u ženy nižší; zato je u ní silnìjší dráždivost cévohybných nervù (vazomotorická). Tep je u ženy rychlejší v prùmìru o 7-10 úderù za minutu. Krev ženy obsahuje o nìco více vody, váží ménì, má více plazmy a  ménì èervených krvinek: ètyøi a  pùl milionu v kubickém centimetru, muž pìt milionù. Krev se v ženském tìle tvoøí rychleji, a  proto vìtší ztrátu krve žena snáší lépe a  rychleji ji nahrazuje. Tìlesná teplota ženy je prùmìrnì o 0,3 nižší. Žena dýchá rychleji než muž a  u vyspìlých národù hrudním svalstvem, zatímco muž dýchá pøedevším pohrudnicí a  bøišními svaly. Podrobnìji bychom se mohli zabývat pohlavními rozdíly v psychické oblasti. Tyto rozdíly, hluboce opodstatnìné biologicky i fyziologicky, nelze popírat, nelze je však pøeceòovat a  dìlat si z nich zbraò proti rovnoprávnosti a  rovnocennosti obou pohlaví a  stavìt na nich mezipohlavní dìlbu práce v patriarchálních typech spoleènosti. O zásadních rozdílech mezi obìma pohlavími v pravém slova smyslu lze vlastnì tìžko hovoøit; zjišujeme jen jisté psychické vlastnosti, které se u jednoho èi u druhého pohlaví projevují silnìji nebo celkovì chybìjí. Stále však vidíme, že tak jako se ten èi onen tìlesný pohlavní rozdíl vyskytuje u mužù i žen, tak se i u mužù mohou vyskytovat pøevážnì ženské psychické rysy a  u ženy psychické mužské rysy. Dokonce se zdá, že psychické vlastnosti typické pro jedno pohlaví se vyskytují u zástupcù druhého pohlaví èastìji než pøíslušné znaky tìlesné. Otázka psychických pohlavních rozdílù není tedy tak jednoduchá ani tak jasná, jak by se zdálo podle energického tónu nìkterých vìdcù, kteøí vìdomì èi podvìdomì zastávají mužské stanovisko, tj. v podstatì patriarchální, které chce dnes zachránit svùj násilnický princip alespoò tím, že ženu odsuzuje výhradì do její pohlavní funkce a  ideologicky udržuje buržoazní rodinu.

Dosavadní výsledky v tomto oboru výzkumu, vycházející ze statistických údajù shromáždìných hlavnì ve školách, si navzájem znaènì odporují. Je to dùsledek jednak chybných metod použitých pøi hromadném vyšetøování a  jednak i toho, že muži, kteøí dosud tuto práci vykonávali pøedevším, se buï nedokázali dobøe vžít do mentality druhého pohlaví nebo posuzovali vìc ze svého pohlavního stanoviska. Pøesto však existují mezi obìma pohlavími psychické rozdíly, na které mají vìdci shodný názor. Nyní jde o dùležitou otázku, zda jsou tyto rozdíly skuteènì pøíznaèné pro jedno èi druhé pohlaví, neoddìlitelné od jeho duševního stavu, nebo zda vznikly pùsobením vnìjších okolností, tj. napøíklad vlivem sociálních pomìrù, nebo zda se obì pohlaví rodí se svými odlišnými psychickými schopnostmi èi se odlišují až v dalším vývoji podle svých životních podmínek. Ani tyto otázky nelze zodpovìdìt prostým pøijetím jedné èi druhé eventuality. Bìžná odpovìï, snažící se o nestrannost, bývá struènì asi tato: Ženu v jejím psychickém vývoji brzdí jednak její pohlavní funkce a  mateøství, ale i tisícileté poddanství, do kterého ji muž uvrhl. Nemohla tedy dosáhnout vyššího stupnì duchovního vývoje a  tak dnes vypadá vedle muže ménìcenná. Na druhé stranì však musíme vzít v úvahu, že i když v matriarchálním období, jehož poslední stopy se v mnohých národech zachovaly až do dnešních dob, mìla žena vyšší sociální postavení než muž, že v urèitých dobách (napøíklad v renesanci v Itálii) a  za jistých pomìrù (napøíklad po dlouhá staletí v klášterech) mìla pøíležitost se duchovnì povznést, v jistých oborech (napøíklad v malíøství, poezii, hudbì) se mohla uplatnit stejnì dobøe jako muž, že po staletí pracovala napøíklad v oblasti náboženství, porodnictví, kuchaøství, výchovì, které zdánlivì èi fakticky odpovídají její povaze, nicménì vynikla pøi tìchto pøíležitostech jen celkem výjimeènì. Je to tedy odpovìï v každém pøípadì nedostateèná. Dnešní prùmìrný psychický stav a  život civilizované bìlošky, podle kterého se zjišují psychické pohlavní rozdíly, je jistì výsledkem všech èinitelù, které na ni pùsobily jednak od zaèátku a  jednak postupnì za statisíciletého vývoje. Takovými hlavními èiniteli jsou: ženská fyziologie vùbec a  hlavnì její pohlavní funkce, poddanství, domestikace, civilizace. Protože je toto dílo do jisté míry vlastnì vìnováno historickému rozboru tìchto èinitelù, omezíme se na tomto místì jen na nìkteré poznámky k dané otázce. Fyziologický èinitel je jistì podstatný a  psychické pohlavní rozdíly z nìj vyplývající jsou vrozené a  neoddìlitelné od psychického stavu jednoho nebo druhého pohlaví. Urèitá odlišnost fyziologických procesù v ženském tìle, jinak spoleèných obìma pohlavím, rozdílnost vnitøních pohlavních orgánù a  rozdílná vnitøní sekrece, ovulace, menstruace, mateøský pud, klimakterium, to vše nutnì muselo ovlivnit psychický stav ženy a  dodával mu zvláštní charakter. Je tu však otázka, zda tento vliv bude stále stejný a  nezmìnitelný. Øíkali jsme, že nejvyspìlejší bílá rasa se i pohlavnì nejvíce rozlišuje. Pohlavní rozdíly mezi mužem a  ženou u rùzných lidských ras znaènì kolísají, pokud jde o jejich sílu a  rozvoj; pouze menší rozmìry pøíslušnic ženského pohlaví a  svìtlejší pleti byly snad zjištìny všude. Nápadná a  hluboká pohlavní odlišnost u nejvyspìlejších Evropanù se projevuje i tím, že u nich déle trvá pohlavní dospívání – od zaèátku puberty do úplné zralosti – než u barevných ras. Èím je nižší rasa, tím døíve skonèí její pohlavní vývoj a  tím ménì jsou viditelné pohlavní rozdíly.

U trpaslièích kmenù ve støedoafrických pralesích, které se považuji za nejnižší známou lidskou rasu, se liší žena od muže celkem nepatrnì. Èernošská žena rozhodnì nemá pánev tak širokou jako bìloška, šíøkou pánve nepøedstihuje ani svého muže, který ji jen nepatrnì pøekonává šíøkou ramen. Její tìlo nemá žensky oblé tvary, protože tuk se na ní usazuje minimálnì. U nìkterých ras mají muž i žena stejnì dlouhé vlasy, u Indiánù a  Eskymákù chybí terminální ochlupení na tváøi u obou pohlaví. U indiánských, èernošských a  trpaslièích kmenù jsou pohlavní rozdíly v rysech tváøe mnohem ménì zøetelné nebo témìø chybìjí, takže podle tvaru lze jen velmi tìžko rozpoznat pohlaví; i prùvodní znaky na lebce jsou u jiných ras ménì vyjádøené. Když má napøíklad Anglièanka objem lebky prùmìrnì o 193 ccm menší než Anglièan, je tento rozdíl u èernochù asi 80 ccm a  u Australcù jen 37 ccm. Vyšší stupeò pohlavních rozdílù u pokroèilejších ras je dùsledkem domestikace a  civilizace; pohlavní vliv vzrostl pod tìmito vlivy, domestikace èlovìka zmìnila pùvodní periodickou lidskou øíji na pud, který se projevuje nepøetržitì a  o jehož dobrodiní lze pochybovat. Dodejme ještì, že pøírodní žena konala svou pøírodní funkci lehce a  nijak se nepovažovala za „vìènì ranìnou“. Z uvedených skuteèností nespornì vyplývá jedno: Jak s lidskou civilizací vzrùstá vnìjší pohlavní odlišnost, vzrùstá jistì i její vnitøní pøíèina, svým zpùsobem se mìní pøíslušné fyziologické procesy, jejich prùvodním znakem jsou druhotné pohlavní znaky. Ovulace a  menstruace u ženy se neopakovaly pùvodnì tak èasto. I u zvíøat byly pozorovány fyziologické zmìny vyvolané v tomto smìru domestikací, tedy vnìjšími vlivy. Když se pùvodnì nelišila žena od muže zevnìjškem tak výraznì, jako je tomu dnes u nejvyspìlejší rasy, ani speciální fyziologické procesy v jejím tìle jistì nemìly tak silný vliv na psychický stav, protože byly jednak ménì èasté a  jednak se odehrávaly v organismech sobì zcela pøimìøených. Pøírodní žena lehce snášela jak menstruaci, tak porody. Ani pohlavní psychické rozdíly nebyly tedy pùvodnì natolik vyhranìné, ženské vlastnosti, které se dnes pokládají za slabosti ženského pohlaví, nemohly být ještì tak vyvinuté, protože nebyly do takové míry jako dnes fyziologicky opodstatnìné a  vypìstované vnìjšími vlivy. Vynálezkynì zemìdìlství a  zakladatelka matriarchálních øádù se ještì nepovažovala za nižší bytost než muž-lovec. Další úvahu mùžeme navázat na dnes velmi zdùrazòovanou skuteènost, že v dnešním stadiu vývoje nejpokroèilejší rasy je skuteènì jistý rozpor mezi celkovým organismem ženy a  její pohlavní funkcí. I když nejsme biologickými pesimisty, je tøeba pøiznat, že dnešní civilizovaná žena fyzicky i psychicky trpí biologickými i fyziologickými pohlavními procesy, trpí menstruacemi, porody a  nepøetržitostí pohlavního pudu (pøedevším, pravda, mužova). A  není to jen doèasný dùsledek nìjaké špatné životosprávy dnešních pokolení, hospodáøských a  sociálních rozdílù dneška, bezuzdné hýøivosti a  nekoneèné bídy, ale má to koøeny mnohem starší, vzniklo to postupnì jako dùsledek domestikace a  poddanství ženy za patriarchálních a  soukromovlastnických øádù. První krok k biologickému a  fyziologickému porobení ženy udìlal muž, když se loupeží zmocnil ženy jako svého vlastnictví a  podrobil ji své pohlavní libovùli. Když je dnes žena celkovì a  ve znaèné míøe muèednicí své pohlavní funkce, na vinì jsou pøedevším tisícileté vnìjší vlivy, které ji stále znovu odsuzovaly k tomu, aby se pohlavními prostøedky a  pohlavními zbranìmi snažila vymanit z postavení mezka. Když se žena liší od muže tìlesnì a  fyziologicky, jistì se od nìho liší i psychicky; brzy uvidíme jak. Jestliže však tisícileté vnìjší vlivy (domestikace a  kultura) mohly

zmìnit lidský pohlavní pud kvantitativnì a  kvalitativnì, jestliže mohly udìlat ze ženské ovulace a  menstruace, pùvodnì zøejmì pùlroèní, fyziologický proces, který se normálnì opakuje každých dvacet osm dní, nelze pochybovat o tom, že ty samé vlivy spolu se zmìnìnými fyziologickými podmínkami do jisté míry zmìnily u èlovìka i prùvodní psychické pohlavní rozdíly. Prvotní psychické pohlavní vlastnosti se mohly stát a  také se staly podle okolností složitìjšími, silnìjšími nebo slabšími, výraznìjšími èi jemnìjšími, zlé lepšími nebo horšími, dobré horšími èi lepšími. U mužského pohlaví, dlouhý èas všeobecnì nadøazeného, se tak dìlo jistì s menšími pøekážkami než u pohlaví ženského, po celou dobu všeobecnì pøímo èi nepøímo zotroèeného. Muž mohl po dlouhá tisíciletí rozvíjet svou osobnost o mnoho lépe a  hlavnì všestrannì než žena. Nebrzdila ho pøitom ani pohlavní funkce, ani celkové a  hluboké poddanství. I když na otázku, zda je ženské pohlaví jako takové schopné soutìžit s pohlavím mužským ve všech oborech lidské èinnosti, odpovíme zápornì – èímž se však nijak nestavíme proti rovnocennosti a  rovnoprávnosti ženy – nelze jistì pøipustit, že právì charakteristické psychické vlastnosti ženy byly tisíciletým poddanstvím a  jejím pohlavním zneužíváním všeobecnì tak èi onak znetvoøeny. Z hlediska rovnocennosti a  rovnoprávnosti ženy je celkem lhostejné, ve kterých oborech lidské èinnosti mùže s mužem soutìžit, tím spíše, že mužské a  ženské vlastnosti a  schopnosti nejsou pøísnì vázané na pøíslušné pohlaví a  navzájem vytváøejí velmi pestrou smìs. Když se lidské tlupy živily pouze nasbíranou potravou, neexistovala mezipohlavní dìlba práce a  obì pohlaví pøispívala rovnocennì k obživì. Pøirozená mezipohlavní dìlba práce nastala s vynálezem dálkových zbraní (prak, luk, oštìp), které z tìlesnì silnìjšího muže udìlaly lovce; tìlesnì slabší žena zùstala vìrná sbírání potravy. Ale když vynalezla zemìdìlství, vyrovnala se muži; v matriarchálních øádech se stala základem sociální organizace. Protože tato zøízení známe jen podle víceménì zkomolených pøežitkù, nemùžeme urèit, zda a  èím žena v tìchto dobách vynikla nad mužem. Poddanství ženy zaèalo pohlavním zotroèením uloupené ženy, která se stala mužovým soukromým vlastnictvím: ze ženy pohlavnì porobené se stala nevolnická pracovní síla. Mezipohlavní dìlba práce se vyvíjela celkem pøirozenì do té doby, kdy obì pohlaví byla stejnì svobodná; ve výrobním procesu mìla obì pohlaví èásteènì rozdílné, ale stále stejnì hodnotné místo. V divoké pøírodì však byl pro èlovìka život tìžký: obì dvì pohlaví musela velmi pracovat, aby se uživila a  udržela pøi životì; hospodáøské zotroèení ženy naèíná až tehdy, když se její pracovní výkon v porovnání s pracovním výkonem muže nepomìrnì a  z donucení zvýšil. To však mohlo nastat až tehdy, když se žena stala mužovým vlastnictvím – unesená z jiné tlupy, pohlavnì zneužitá a  potom promìnìná na mezka. To byl zaèátek všeobecného zotroèení ženy, a  to byl i zaèátek násilí, které porušilo pøirozený vývoj mezipohlavní dìlby práce a  postupnì udìlalo ze ženy na jedné stranì erotickou hraèku, èasto, pravda, panovaènou a  pomstychtivou, na druhé stranì bezprávného mezka, otrokyni otrokáøe nebo otroka. Když byla žena v nìkterých historických obdobích a  v urèitých zemích pomìrnì svobodná, nebo když mìla za zvláštních okolností delší pøíležitost vyniknout v oborech své povaze nejpøimìøenìjších, musíme pøitom pøihlížet na celkový charakter takové doby nebo takových okolností a  neztrácet ze zøetele, že i v tìchto dobách a  za tìchto okolností mìly na ženu pøímý èi nepøímý vliv alespoò nìkteré dùsledky jejího pøetrvávajícího všeobecného zotroèení. Nebyla napøíklad právì

renesance, „jedineèný vìk smyslnosti“, dobou, kdy nejvyhledávanìjší ženou byla nejzdatnìjší samice, kdy podle všeobecného mínìní se stávala žena ménìcennou po ztrátì panenství, kdy ráz manželství jako takového byl pøísnì patriarchální a  konvenèní, kdy byl vynalezen „pás cudnosti“ (samozøejmì, i druhý klíèek k nìmu), kdy hluboké zerotizování panského a  venkovského života dìlalo víc než kdykoliv pøedtím z pohlaví hlavní nástroj ženina úspìchu a  stalo se hlavní zbraní v jejím zápase o svobodu? Když vzdor tomu došlo v 15. a  16. století k jistému zápasu hospodáøsky privilegovaných a  nezávislých žen s muži ve vìdì a  všeobecném vzdìlání, omezilo se na spoleènost šlechtickou, jejíž majetkové pomìry, zbavující ženu starostí o domácnost, poskytovaly dostatek èasu, aby mohla rozšíøit svùj obzor a  udìlat první krok k uvìdomìlé osobnosti. V dìjinách zotroèení ženy jsou sice takovéto epizody pouèné, protože naznaèují souvislosti mezi vyššími potøebami ženy a  její pohlavní i hospodáøskou svobodou, ale z hlediska naší problematiky nejsou rozhodující. Bez ohledu na dlouhá staletí, když žena byla jako èlen spoleènosti celkem rovnocenná s mužem, zrodily i doby ženského zotroèení dost žen vynikajících v kladném smyslu, abychom nepochybovali o schopnosti ženského pohlaví pro vyšší duchovní život. Až doby neoddìlitelné svobody žen v mezích rozumné a  spravedlivé spoleèenské organizace vydají svìdectví o skuteèné hodnotì pøíslušnic ženského pohlaví pro výrobní proces, intelektuální tvorbu i mravní život, zároveò se pøirozeným výbìrem ustálí zdravá dìlba práce mezi pohlavími. Tyto doby budou, doufejme, spravedlivé vùèi ženì i v tom smìru, že hodnoty mozku se nebudou pøeceòovat na úkor hodnot srdce. Tak jako dnešní prùmìrné tìlesné a  fyziologické ženské vlastnosti, i její prùmìrné psychické vlastnosti od nich závislé jsou do znaèné míry výsledkem vývoje, který rozhodnì není ve všech smìrech tak pøirozený, pøíznivý a  svobodný, jako byl vývoj muže. Když s vývojem hospodáøství zanikla prvotní rovnost pohlaví, nesvìdèí to proti pohlaví ženskému, ale pøedevším proti onomu hospodáøství. Staletí zotroèení ženy mnoho pokazila, staletí ženské svobody budou moci mnoho napravit nebo zmìnit k lepšímu. Z hlediska vývoje lidského rodu dnešní stav vyspìlé bìlošky trvá pouze okamžik. Nové hospodáøské zøízení a  nové sociální organizace rozhodnou, co bude dál. Pokud se nyní vrátíme k otázce, zda se pohlaví rodí se svými odlišnými psychickými vlastnostmi nebo se psychicky rozlišují až v dalším vývoji podle svých životních podmínek, mùžeme odpovìdìt takto: Pohlaví se rodí se svými odlišnými psychickými vlastnostmi, jako se rodí s odlišným tìlem a  odlišnými fyziologickými procesy, ale stejnì jako tìlesné a  fyziologické rozdíly, i rozdíly psychické jsou po stránce kvantitativní i kvalitativní schopné zmìn, vznikajících dlouhodobými vlivy životních podmínek. Když tedy uvažujeme o psychických pohlavních rozdílech ženy, pamatujme nejen na to, že tyto vlastnosti nejsou pøísnì vyhrazené jen jednomu pohlaví, ale i na to, že jejich kvantita i kvalita byla jiná u ženy primitivní a  pøírodní a  jednou urèitì bude jiná u ženy, která za sebou bude mít staletou svobodu svého pohlaví. Podívejme se nyní na to, v èem pøedevším spoèívá pohlavní psychická odlišnost, zjištìná u žen nejpokroèilejší a  pohlavnì nejrozšíøenìjší rasy. Nejdùležitìjším a  nejsmìrodatnìjším èinitelem po této stránce je v psychickém životì ženy její hluboká citovost, emotivnost. To neznamená, že jsou její city všeobecnì a  absolutnì silnìjší než city muže, ale že citová reakce je u ženy èastìjší, bezprostøednìjší,

ménì podmínìná a  vzniká snadnìji už pøi slabších podnìtech. Žena se ve svém konání øídí spíše city než rozumovými dùvody a  praktickými hledisky: koná ménì rozvážnì a  impulzivnì. Ženu mohou vyvést z duševní rovnováhy vìci, které muž považuje za malicherné a  bezvýznamné, ale takto z míry vyvedenou ženu, napøíklad malým nepoøádkem v domácnosti, mùže stejnì podružná vìc, napøíklad povìstný nový klobouk, vzápìtí pøivést do nejrùžovìjší nálady. Je podráždìnìjší, snadno je možné ji dojmout, nálady se u ní støídají èastìji než u muže, a  tak není lehké pøedvídat její chování. Její názory, touhy i náklonnosti se rychle mìní, je nádobou odporujících si pocitù a  sklonù, v krátkém èase se u ní mùže vystøídat radost i žal, veselost i zármutek, nadìje i obava, láska i nenávist, soucit i krutost, nadšení i odpor. Vìtší emotivnost u ženy je vyjádøená také anatomicko-fyziologicky, nebo její nervový systém je senzibilnìjší, tep, jak už víme, rychlejší, výraz ve tváøi živìjší a  dokáže hùøe potlaèovat pocity pøicházející do vìdomí. Z tohoto dùvodu je žena též citlivìjší na senzorická podráždìní: intenzivnìji pociuje tlak, zmìny teploty a  elektrické dráždìní. Má jemnìjší chu, a  to pøedevším na slané a  hoøké, èich, smysl pro barvy, zatímco muž má lepší schopnost úsudku, vìtší smysl pro tvary, ostøejší sluch. Duševní poruchy z emotivních pøíèin jsou u ženy èastìjší než u muže, u kterého je šílenství èastìji podbarveno intelektuálnì. Vìtší ženské emocionalitì odpovídá i její živìjší a  dynamiètìjší fantazie. Ženy si dokáží jasnìji a  názornìji pøedstavit pøedmìt nebo událost, vymyslet si pøíbìh, èastìji mívají neopodstatnìné halucinace a  uvažují „intuitivnì“, silnìji se u nich projevuje vliv psychického obsahu podvìdomí na jejich myšlení, konání a  instinktivní uvažování. Citovì podbarvené pøedstavy, zážitky a  zkušenosti mají na duševní stav ženy silnìjší a  trvalejší vliv než pøedstavy ostatní. Dnešní ženy dokáží pílí získat znaèné vìdomosti, ale málokdy jsou schopny využít je pro mimoøádnì pozoruhodné výkony, hlavnì v rùzných vìdeckých, technických a  umìleckých oborech. Dùležitou pøíèinou tohoto stavu je, že ženská povaha má spíše smysl pro konkrétnost, pro pøedstavy smyslovì názorné a  citovì podbarvené, než pro abstrakci myšlení, kterému se rád oddává muž. Ženská mysl nemá zálibu v rozborech a  abstrakcích. Už chlapci ve škole více uvažují, jsou kritiètìjší, vìcnìji odpovídají než dìvèata, u kterých pøevládají osobní a  citové zážitky. V chlapeckých literárních pracích najdeme více logiky a  rozumování se sklonem k ironii, satiøe, kritice, pesimismu, bývají též originálnìjší, zatímco dìvèata se v nich projevují spíše citovì, romanticky, optimisticky a  konvenènì. Forma je u chlapcù ménì pøíjemná, ale bohatší, mnohotvárnìjší, u dívek však úhlednìjší, ménì pøežitá, jednotvárnìjší a  tradiènìjší. Pro dnešní ženské pohlaví bývá vìdecké studium stále ještì zøídka skuteèným cílem, žena se mu nevìnuje natolik ze záliby a  zájmu jako spíše z povinnosti, aby si zabezpeèila budoucnost a  samostatnost. Pokud má pak možnost se vdát èi jinak zaopatøit, vìdy zanechává. Ve škole projevují dívky vìtší a  trvalejší píli než chlapci, kteøí jsou snaživí jen v oborech, které je zajímají. Dìvèata mají vìtší smysl pro poøádek, èistotu, povinnost. Uèí se snadnìji a  lépe nazpamì, pamatují si pøedevším vìci, které je zajímají, ostatní lehce zapomínají. Ženy nemají pamì ani horší ani lepší než muži, ale když se zajímají jen o urèité vìci, pamatují si pøedevším ty. Dìvèata jsou pozornìjší, zdaleka ne tak roztržitá jako chlapci a  samozøejmì se celkovì chovají slušnìji, zdvoøileji, jsou ústupnìjší, ochotnìjší a  skromnìjší.

Pokud jde o jednotlivé vìdní obory, nemají dívky pøílišný zájem o matematiku, lépe øeèeno o její problémy; poèítat dovedou lépe. Ani zemìpis a  dìjepis je zvl᚝ nezajímá. Pøedstihují však chlapce v zájmu o jazyky: pøedevším se dokáží lépe a  pohotovìji vyjadøovat a  mají zálibu v jazykových cvièeních. V oblasti pøírodních vìd mají ženy vìtší smysl pro fyziku a  chemii, chlapci pro obory biologické, s výjimkou botaniky, ve které jsou dìvèata horlivìjší. V technických oborech vynikají ženy pílí a  spolehlivostí, ale nemají mužùv zájem o øešení technických problémù a  o vynálezy. V oborech umìleckých známe pøedevším vynikající hereèky, spisovatelky a  malíøky. Ženy dokáží pøesnì kreslit podle pøedloh a mají vìtší zálibu v ornamentálních pracích. Ženy vynikly i ve filantropii, což zøejmì souvisí s jejich vìtší citlivostí. Nezákonností a  trestných èinù se dopouštìjí pøedevším z dùvodù citových, zatímco u mužù jsou zde rozhodující hlavnì sobecké dùvody, chamtivost, panovaènost, surovost. Tento velmi struèný a  støízlivý náèrt duševních schopností typu civilizované ženy našich èasù sám dost jasnì prozrazuje vliv obou hlavních èinitelù, které rozhodovaly o jejích osudech: její zneužívané pøírodní funkce a  její dlouholetého poddanství. Velká emocionalita ženy, zdroj jejích nejvíce velebných ctností a  nejvíce odsuzovaných nectností, je v podstatì sice nevyhnutelným dùsledkem biologických a  fyziologických procesù probíhajících v ženském tìle, za dlouhá tisíciletá pohlavního zneužívání a  zotroèení ženy v nejrùznìjších smìrech se však stala chorobnou stránkou ženské povahy, nejednou vyúsující do hysterie. I ve znaènì jednostranném a  kvalitami jistì neoplývajícím obraze, který nám stále ještì poskytuje i dnešní ženské pohlaví, pokud jde o jeho úèast v lidské tvorbì a  výrobì, vzdor tomu, že dnes je už celá jedna tøetina civilizovaných žen diferencována (podle povolání), jasnì vidíme všechny dùsledky tisíciletého porobení ženy, které ji nutilo jednostrannì rozvíjet svùj intelekt v oblasti sexuálního a  rodinného života, dìlalo z ní sexuální panenku anebo služku, mužskými mravy, zákony, požadavky a  pøedsudky ji stále znovu odsuzovalo k existenci, která dìlala ženské vlastnosti ještì ženštìjšími a  neumožòovala jí všestrannìji rozvinout svou inteligenci. I v tom je kus tragikomedie, že právì muži, kteøí nejvíce pomlouvají ženu pro její schopnosti a  povahu, nejvíce zavrhují a  zesmìšòují ženské slabosti, jsou zároveò nejvìtšími odpùrci její emancipace a  žádají od ženy, aby byla co „nejženštìjší“. Z pohodlí a  panovaènosti chtìjí pokraèovat ve svém tisíciletém zloèinu, který si v nièem nezadá se zloèinem páchaným bìlochy na barevných rasách a  národech ve jménu civilizace. V buržoazní a  kapitalistické epoše dosáhla pohlavní diferenciace u nejvyspìlejších národù svého vrcholu: žena se skuteènì už stala ženštìjší. Najednou si však uvìdomila, že je obìtí „biologické tragédie“, že zchoulostivìla. Uvìdomila si to tím více, že doba liberalismu nemohla zabránit tomu, aby i žena neopovrhla svým poddanstvím, nezatoužila stát se osobností. Stalo se to nejprve v tøídách materiálnì zabezpeèených, ale postupnì k tomu došlo i v tøídách pracujících a  vykoøisovaných, když žena jako aktivní úèastnice dìlnického hnutí dospìla k vyššímu uvìdomìní. Dnes stojí v èele skuteèného emancipaèního ženského hnutí vìdomì i bezdìènì ženský proletariát. Zženštilost není ctnost ani u muže, ani u ženy. Ale takzvaná mužatka je jen karikaturou svobodné ženy. V posledních kapitolách tohoto díla uvidíme, o jaké zákony a  smìrnice lidského vývoje se mùže opøít emancipace ženy a  jednou se o nì opøe i její neoddìlitelná svoboda. A  není tøeba se obávat, že v pøevratech, které

ženu jednak osvobodí, jednak budou dùsledkem jejího osvobození, ztratí se bytostný pùvab ženského pohlaví, to vìènì ženské, èeho si ceníme právì tak jako toho, co považujeme za bytostný pùvab správného muže. Jen povrchní lidé nedohlédnout za vnìjší gesta žen, lépe èi hùøe bojujících za svou svobodu. To vìènì ženské je nerozluènì spjato s biologickou funkcí a  fyziologickou osobností ženy, a  zùstane i u ženy svobodné, u ženy-kamaráda, který si pøátelství, lásku, milostné soužití, ale i své místo ve výrobním procesu a  veøejném životì bude svobodnìji volit podle svou povahy v rámci dokonalejších hospodáøských a  sociálních zøízení. Dnešní prùmìrný typ civilizované ženy je dùsledkem tisíciletého poddanství žen, které v nich – jako každé otroctví – podporovalo i mnohé protisociální vlastnosti, a  tisícileté zvrácení výchovy i tìlesného zneužívání, které se snažilo udìlat z ní poddajnou souložnici, poslušnou rodièku a  služku anebo duchaplnou hetéru, v ní nepodporovalo nic, co by vedlo ke vzniku osobnosti. Ale dnešní prùmìrný typ civilizované ženy není posledním slovem ve vývinu ženského pohlaví, tak jako ani souèasný prùmìrný mužský typ není možno považovat ve vývinu mužského pohlaví za ukonèený, hlavnì pokud jde o inteligenci.

PØÍRODNÍ I .

ŽENA

ŽENA

V PRAVÌKU

Pravìk lidstva trval statisíce let. V této dobì sestoupil praèlovìk ze stromu, po kterém šplhal, a  stal se pozemským tvorem, který se uèil vzpøímenì chodit a  používat uvolnìné pøední konèetiny jako ruce. Zpoèátku žil neorganizovaným, celkem živoèišným životem v tlupách, postupnì se vyvíjel v typ, který – pokud jde o vrozené vlastnosti, pøetrvává v podstatì dodnes, a  uprostøed velkolepé pøírody kladl základy kultury: vynalezl øeè, první hrubé nástroje, první „náboženské“ pøedstavy (kult pøedkù), první pojmy a  organizace v tlupách (tøídy podle vìkù) a  nakonec oheò. Pravìk lidstva spadá z vìtší èásti do takzvané doby tøetihorní, i když je pravdìpodobné, že v nìkterých oblastech se vyskytovaly pralidské rasy už v dobì diluviální. A  zøejmì trval déle než všechna další období lidského vývoje. Pokud si kvùli znázornìní èasových pomìrù vezmeme metrovou míru pøedstavující dobu, lze prvních 70 centimetrù pøirovnat k pravìku, dalších 20 cm takzvanému divošství, 6 nebo 7 cm tzv. barbarství a  jen asi poslední 2 nebo 3 cm civilizaci.1

To znamená, že bylo tøeba statisíce let, aby se z živoèišné øíše oddìlil tvor zcela schopný odlišit se od svého opièího pøíbuzenstva, nastoupit cestu k èlovìku a  vytvoøit základy lidské kultury, vyøešit nejt잚í a  nejdùležitìjší úkoly: øeè, nástroj a  oheò; dlouhá tisíciletí poté žil tento èlovìk podle zákonù pøíbuzenských soustav, než poznal trpké dobrodiní patriarchální rodiny a  soukromého vlastnictví v jejich klasické podobì, a  nakonec bylo tøeba dlouhých století k tomu, než vznikl a  upevnil se dnešní názor na lidskou osobnost mužskou a  ženskou a  než se vyvinuly názory na lidská práva a  sociální spravedlivost. To však také znamená, že jsou pøed námi v zamžené budoucnosti nová staletí a  tisíciletí, ve kterých bude vývoj lidské spoleènosti pokraèovat, že tedy ani zøízení a  morálka dnešního civilizovaného lidstva nejsou trvalé a  nezmìnitelné, nejsou se svými povìrami a  tísnivými stránkami posledním slovem lidského vývoje. Pravìk lidstva nám však zanechal pøímé dùkazy o pohlavních a  sociálních vztazích primitivního èlovìka. Podle rozlièných zachovaných nálezù, zkamenìlin, kostí, ba i celých živoèichù si mùžeme udìlat velmi pravdìpodobnou pøedstavu vegetace a  pøírody, která tvoøila pohádkové kulisy života primitivních lidí. Mùžeme si dost jasnì pøedstavit nìkteré velmi rané lidské typy (vìtšinou diluviální), napøíklad tzv. neandrtálského èlovìka, tìlesnì i duševnì ještì celkem nemotorného a živícího se zvìøí, kterou chytal do jam a  zabíjel kameny nebo kyjem, èi takzvaného kromaòonského (cromagnonského) lovce z mladší doby kamenné, kterému sousedili mamuti, obrovští jeskynní medvìdi, nosorožci, kanci a  strašné koèkovité šelmy, ale nemùžeme se pøímo nic dozvìdìt o tom, jakými mravy nebo

poøádky se øídil v tìchto primitivních dobách vztah èlovìka k èlovìku, pøedevším vzájemný vztah muže a  ženy. Ale i když nemáme pøímé dùkazy o charakteru a  organizaci primitivního spolužití lidí, pøece jen si o nìm mùžeme udìlat mnoho pravdìpodobných pøedstav podle nepøímých dùkazù, vyplývajících z moderního biologického, fyziologického, antropologicko-etnologického a  sociologického výzkumu. Výsledky tohoto rùzného bádání je však tøeba využívat s nejvìtší objektivitou, bez jakýchkoliv náboženských, politických a  sociálních pøedsudkù. V pravìké kultuøe se setkáváme s takovým odlišným a  pro nás zvláštním svìtem, že se do nìj mùžeme jen velmi tìžko vmyslit a  vcítit, a  pokud mu chceme porozumìt, musíme zapomenout na vše, èím nás mezitím v dobrém i zlém smyslu obšastnila kultura. Jako si nemùžeme lidský vývoj pøedstavit jinak než v mezích pøírodního celku, a  tedy ne jako nìjaké „stvoøení“ v biblickém smyslu, stejnì tak nesmíme vzhledem k morálce dnešních vládnoucích tøíd stavìt pravìkého a  pøírodního èlovìka do jiného svìtla, než v jakém žil. Když naše poznání lidského pravìku neodpovídá dnešním morálním kategoriím, mùže to nanejvýš znamenat, že lidstvo vyrostlo z dìtských støevíèkù, nehledì už na to, že urèitá morálka je vždy spjatá jen s urèitou dobou a  tøídou, která v ní vládla, ne však se všeobecným zájmem lidstva. Je pochopitelné, že pøi nedostatku pøímých dùkazù o rodotvorných pravìkých pomìrech vznikly velmi rozdílné názory na pùvod èlovìka. Na nižších stupních kultury se všeobecnì setkáváme s pøedstavou, že lidé pocházejí z jediného páru, stvoøeného nadpøirozeným zpùsobem. Tuto pøedstavu najdeme i v povìstech mnoha pøírodních národù. Ale myšlenka, že je èlovìk sociálního pùvodu, se objevila už u nejlepších starovìkých uèencù. Je tøeba tak porozumìt napøíklad velmi duchaplnému Aristotelovu výroku: „Stát je nutno si podle jeho povahy pøedstavovat døíve než rodinu a  každého jednotlivce.“ Po zániku antické kultury však panovala znovu po staletí povìst o pùvodu lidstva z jednoho páru. Biblická pohádka je dokonce tak naivní, že Adamovi pøipisuje schopnost øeèi døíve, než tu byla druhá osoba, se kterou bylo možno hovoøit: „I dal Adam všem jména, každému hovadu a  nebeskému ptáku a  každému polnímu zvíøeti...“ Ještì Fridrich Schiller ve své stati „O první lidské spoleènosti“ øíká: „Protože èlovìk pochází z jednoho páru, je nutnì monogamický (jednosnubný) a  pøíklad prvního páru mìl pro další pár už moc zákona.“ Velký Darwin a  po nìm uèenci Bachofen a  Morgan2 z hlediska sociologického však obnovili názor na sociální pùvod èlovìka a  podložili ho mnohými vynikajícími objevy. Vìtšina nejslavnìjších antropologù a  sociologù je následovala a  èásteènì obohatila vìdu v tom smyslu, že pralidé nemohli znát manželský a  rodinný život a  nutnì žili v takzvané promiskuitì, tj. ve volném pohlavním styku, v pohlavní pospolitosti. Reakce proti tomuto smìru vedená pøedevším Westermarckem v jeho „Dìjinách lidského manželství“, obnovuje tvrzení, že èlovìk žil pùvodnì v páru, takže je od pøírody tvor jednosnubný a  jednosnubné manželství trvá od zaèátku, bez ohledu na poèetné mnohosnubné (polygamické) úchylky, které jsou pouhými zvrácenostmi. Tento názor je však spíše zbožným pøáním a  pøes veškerou vìdeckou vážnost jeho dnešních nìkolika zastáncù, patøí k tomu druhu názorù, které stavìjí vìdu do služeb reakèních myšlenek anebo náboženských, politických èi sociálních pøedsudkù. Rozhoøèený zápas mezi pøívrženci tìchto dvou smìrù mìl však tu velmi kladnou stránku, že vynesl na povrch mnoho

dùležitých skuteèností a  vìdì poskytl skvìlý materiál. Jsou dvì zásadní otázky, bez jejichž zodpovìzení není možné podat ucelený obraz pravìkého lidstva a  utvoøit si jasnou pøedstavu o primitivní ženì. Za prvé: èlovìk je pùvodu rodinného anebo sociálního, žili tedy první lidé v párech, jednosnubném manželství a  v oddìlených rodinách, nebo jako družná zvíøata ve smeèkách, stádech, tlupách? Neménì závažná je druhá otázka, zda se už v pùvodní hordì – pøipustíme-li družnou povahu pravìkého lidského života – vyskytovaly jednosnubné manželské pomìry a  oddìlené rodiny nebo tu vládla volnosnubná „promiskuita“. Sociální pùvod èlovìka. Když nebereme v úvahu mytologické nebo náboženské legendy, nebylo proti sociálnímu pùvodu èlovìka mnoho závažných námitek. Poukazovalo se hlavnì na to, že antropomorfní opice – zvíøata èlovìku nejbližší – nežijí družnì, ale v oddìlených rodinách, že tedy v pravìku, když z tìchto nejvyšších opic vznikali nejnižší lidé, byl èlovìk monogamického pùvodu a  od pøírody má monogamickou povahu. Proti tomu je tøeba namítat, že antropomorfní opice, jako je gorila3 èi orangutan, tím spíše už žádné jiné dnes žijící druhy opic, není možné považovat za pøedky lidí v pøímé linii, ale jen za vedlejší pøíbuzenstvo èlovìka. Èlovìk vznikl ze savce žijícího na stromech už v dobì tøetihorní, a  opièí druhy od tìch dob prošli takovými zmìnami, že lze pøijmout pouze spoleèný pùvod opic a  èlovìka, ne však jejich pøímou návaznost. Je pravda, že spoleèný pùvod byl nespornì prokázán sérovou reakcí4. Mimoto vìtšina opièích druhù žije družnì a  solidárnì, èasto ve stádech a  tlupách skládajících se z nìkolika stovek opic, ve spoleèenství na obranu i útoky. Silnìjší chrání samièky a  mláïata, ukrývají ranìné, tvoøí zadní voj pøi ústupu. Pomáhají si navzájem, spoleènými silami napøíklad odvalují velké kameny, pod kterými se ukrývají èervi, brouci i jiná potrava. Zkrátka nápadnì pøipomínají pøírodní národy žijící na nejnižším stupni kultury. Naskýtá se též závìr, že antropomorfní opice jako nejvyšší opièí druh zùstaly právì proto opicemi, že jim chybìl družný život a  sociální pudy, takže už pøedem nebyly schopné kulturního vývinu. Dokonce sám Darwin se pøiklánìl k názoru, že èlovìk vznikl nejdøíve z pomìrnì slabých, ale spoleèenských opièích druhù, jako je šimpanz5, a  teprve potom z druhù silnìjších, ale nespoleèenských, jako je napø. gorila. Druhá námitka proti sociálnímu pùvodu èlovìka vychází z toho, že lidé, kteøí dosud žijí na nejnižším stupni kulturní vyspìlosti, tzv. nižší lovci, jako jsou Køováci, domorodci z Ohòové zemì atd., nežijí v tlupách, ale v jednotlivých rodinách. Jenže to není tak jednoznaèné, nebo etnologie nezná národy, které by žily pouze v oddìlených rodinách; všude žijí lidé ve spoleèenstvích, pøesahujících rámec rodiny; i v pomìrech nejménì pøíznivých, kde zápas o potravu vyvolává roztøíštìnost, jsou jen doèasnì rozptýlení, aby se posléze znovu sešli a  žili spoleènì. Argumentù hovoøících pro sociální pùvod èlovìka je mnohem více a  jsou daleko závažnìjší. Už porovnání s opicemi mluví vlastnì, jak jsme vidìli, pro tento pùvod, který do jisté míry potvrzuje i prehistorický výzkum. Ke skupinì nazývající se neandrtálsko-spyskou a  ve starší dobì diluviální patrnì rozšíøené po celé Evropì (napø. nálezy z Podbaby u Prahy), patøí i kostra z Le Moustiersu, u které se našly dùkazy, že byla velmi peèlivì pohøbená. Lze si ostatnì tìžko pøedstavit, že „pøedèlovìk“, který už sestoupil na zem a  uèil se vzpøímenì chodit, by se byl udr-

žel v boji s velkými dravci bez poøádných zbraní a  nástrojù, nebýt jeho stádného života, pospolitosti v tlupì. Jednotlivá rodina by nebyla dostateènou ochranou pro nemotorné samièky a  jejich mláïata, která velmi dlouho dospívají a  jako tomu bylo u pøírodních národù, léta se živí mateøským mlékem. Ještì výmluvnìjší jsou však lidské sociální pudy, o jejichž vrozenosti se mùžeme dennì pøesvìdèovat: dokazuje to už chování dìtí. Ješitnost se u nich probouzí velmi brzy, stejnì jako napodobovací pud, o který se ve velké míøe opírá jejich schopnost dát se vychovávat a  umìt mluvit. Dìtské opièení se je skuteèným stádovým pudem. Dìti mají též velmi organizované centrum pro øeè, a  ta je také výrazem sociálního pudu. Sociální pudy mají vrozeny i ty nejdivoèejší národy, nebo pospolitost tlupy je pevná. I když u mužù bývá èasto smysl pro rodinu vyvinut celkem nepatrnì, nalezneme i na nižších stupních kultury silnì rozvinutý èinorodý altruismus mezi kmenovými druhy. Vždy pro normálního èlovìka je dlouhá samota trestem a  sklon k družnosti patøí k základním pudùm lidské povahy. Nejen ze samoty, ale i od „rodinného krbu“ rád unikne do spoleènosti i ten nejlepší muž, žena není výjimkou, pokud jí to dovolují pomìry a  pokládá se za osobnost. Na nejnižších stupních kultury je tento sklon dokonce silnìjší než v kultuøe novodobé, kde spoleènost èlovìku èasto nahrazují èasopisy, knihy, rozhlas apod. Komunikativní typ u pøírodních národù má charakter živelného instinktu, ustavièné mumlání èernochù je dostateènì známé a  pøipomíná vøískot a  hašteøení opic nebo køik hejna papouškù. Když u indiánù z Guyany v Jižní Americe skonèil den a  ženy na noc nanosily dostatek døeva, lehli si muži do svých visutých lùžek a  pustili se do všeobecného rozhovoru. Dlouho do noci si vyprávìli nekoneèné historky, které nìkdy znìly jako jednotvárné bzuèení, jindy je provázela živá gestikulace. Ostatnì z celkového pohledu na lidskou spoleènost vyplývá, že se kultura vytváøí pouze pospolitou lidskou èinností a  že mohla vzniknout pouze z družné rasy. Èlovìk nezískal pøevahu nad zvíøetem osobní silou a  mocí, ale zespoleèenštìním mnohých dovedností, díky kterým jej jeho vlastní moc uèinila pánem na zemi6. Ale pøedchùdce èlovìka se stal èlovìkem až tehdy, když si osvojil a  zaèal používat øeè; je tedy zøejmé, že nejen praèlovìk, ale i jeho pøedchùdce byl nevyhnutelnì družný tvor: vznik øeèi sám o sobì dokazuje sociální pùvod èlovìka, je pøedevším komunikativním prostøedkem. U nedružných druhù se tedy nemùže vyvinout k vyšším formám. Volnosnubná lidská povaha. Z toho, že je èlovìk sociálního pùvodu, ještì nemusí vyplývat, že už v pùvodních tlupách neexistovaly monogamické manželské svazky a  oddìlené rodiny; se sociálním životem se nemusí nutnì spojovat volný pohlavní styk. Jak už víme, o tuto „promiskuitu“ se vedly velmi tìžké boje, jelikož šlo o boje mezi vìdeckou pravicí a  levicí, které se dlouho neumìly zbavit falešné pøedstavy, že jde o „choulostivou“ otázku, vzbuzující „pohoršení“. Ani nejhorlivìjší zastánci „promiskuity“ pro ni nedokázali nalézt objektivní název; Lubbock ji pojmenoval zcela falešnì hetérismem. Nìmci dodnes používají slovo Weibergemenischaft, které má však výluènì mužský charakter, èi Kommunalehe, které je zase velmi nepøesné, protože ještì nemohlo jít o manželství ani ve smyslu pøírodovìdeckém. Von Reitzenstein, berlínský antropolog, bojovnì a  liberálnì zamìøený, hlavnì pokud jde o náboženské a  morální pøedsudky, a  energický pøívrženec „promisku-

ity“ používá název freier Verkehr, který odpovídá našemu volnému pohlavnímu styku a  je jistì nejsprávnìjší; i když i u nìho nìkdy nalezneme výraz Weibergemeinschaft – protože je souèasnì i odpùrcem ženské emancipace. Vìdecký název „promiskuita“, který se dnes všeobecnì používá, by èasto v uvozovkách, není však pøíliš výstižný. Naše generace, které za sebou mají do jisté míry boje o moderní „volnou lásku“, mohou tento fakt pùvodní „promiskuity“ pøijímat už celkem poklidnì. Otázku „promiskuity“ bychom však nemohli zodpovìdìt, pokud nemáme pøímé dùkazy pro ani proti, kdybychom ji nepøemìnili na otázku celkem dobøe zodpovìditelnou: má èlovìk od pøírody povahu jednosnubnou nebo mnohosnubnou? Nad touto otázkou se však znalci souèasnosti i minulosti pouze pousmìjí: vždy je „veøejným tajemstvím“, že lidský pohlavní pud je mnohosnubný a  má rád zmìny (je filoneistický), a  pouze z takzvané slušnosti se o nìm nesmí hovoøit pøíliš nahlas. Jenže vìdì je zakázána pouze nepravda a  svatého jí není nic kromì faktù. Naproti tomu se však našli novodobí uèenci, kteøí tvrdí, že èlovìk je od pøírody jednosnubný a  pro tento poznatek mají nìkolik argumentù. Všimnìme si nejprve tìch. Jelikož je na svìtì stejný poèet mužù i žen, monogamie je prý zámìrem pøírody. Nehledì však na to, že poèet mužù a  žen není témìø nikde na svìtì stejný, že ve skuteènosti se všeobecnì rodí více chlapcù, ale naživu zùstává pøevážnì v civilizovaných zemích více žen, mohla by rovnost poètu obou pohlaví znamenat nanejvýše to, že v úmyslu pøírody není mnohoženství (polygamie) èi mnohomužství (polyandrie), nebo urèitý poèet mužù mùže pøece žít se stejným poètem žen stejnì v „promiskuitì“ jako ve skupinovém manželství nebo v manželstvích oddìlených. Neobstojí zde ani argument, že nebyl objeven národ, u kterého by se vyskytovala úplná promiskuita, a  že už lovecké národy na nejnižším známém stupni kultury znají manželství a  oddìlené rodiny. Nemluvì o tom, že u všech pøírodních a  u mnohých kulturních národù se vyskytovaly, jak uvidíme, urèité sexuální mravy, pochopitelnì jen jako ohlasy pùvodní volnosnubnosti, je tento závìr už formálnì chybný, protože kultura nižších loveckých národù stojí nad pravìkem jako civilizace nad barbarstvím; všechny tyto národy už mìly oheò, ale z toho pøece nebudeme vyvozovat, že èlovìk dokázal rozdìlávat oheò už ve svém pravìku a  „odjakživa“. Pokud se u nejnižších známých národù, jako jsou napøíklad trpaslièí kmeny ze støedoafrických pralesù, vyskytuje pouze monogamie, je jisté, že tyto kmeny jsou hluboko pod úrovní evropského èlovìka starší doby kamenné a  je možno je považovat za degenerované, nebo poklesly z vyššího stupnì kultury. Monogamické manželství je projev vyspìlé spoleènosti a  podle základního biogenetického zákona tedy nemohlo dosáhnout tohoto stupnì za primitivních kulturních pomìrù, ale muselo jako všechna ostatní sociální zøízení projít svým vývojem, postoupit z nižších forem k vyšším. Pokud je tedy èlovìk od pøírody volnosnubný, proè potom nežijí pøírodní národy ve volném pohlavním styku, ale v rodinách? na tuto otázku podrobnìji odpovíme v kapitole o vzniku a  pøíèinách manželství, na tomto místì zatím jen tolik: Pøírodní èlovìk si nebral ženu z nìjaké lásky – tehdy ji ještì neznal – ale jako služku, otroka a  „oslici“. Byla to hospodáøská nutnost. Jeho touha po pohlavní zmìnì se naplòovala pøi pohlavní nevázanosti na slavnostech se ženami, které pùjèoval hostitel, èastým støídáním žen, jejich výmìnou atd. Manželství nebylo pro pøírodního èlovìka v žádném pøípadì pøedevším milostnou záležitostí, ale hospodáøskou

institucí, kterou dokázal využít. Proto býval mezi svobodnými bìžný volný pohlavní styk. Neprovdaná dívka byla pohlavnì svobodná, protože ještì nebyl hospodáøský dùvod pro její zotroèení, ještì nebyla soukromým vlastnictvím. Jen co si však muž založil domácnost, pøísnì si hlídal své vlastnické právo na „oslici“, což mu však nijak nebránilo v tom, aby ji pùjèoval hostùm pro pohlavní styk. Tedy vùbec nešlo o monogamickou povahu, ba ani o žádný pohlavní dùvod, nebo až tento hospodáøský úèel pøivedl pøírodního èlovìka k manželství. Další námitka zní: Proè tedy velká vìtšina z prozkoumaných pøírodních národù žila monogamicky? Odpovìï je lehká. Protože šlo o takzvanou monogamii z nouze. Ve skuteènosti vládlo mezi pøírodními národy v dobách, kdy jsme je poznali, nejèastìji mnohoženství, i když vìtší poèet žen si mohli dovolit pouze zámožní, zástupy chudých se musely spokojit s jednou ženou. Protože je prý èlovìk od pøírody také žárlivý, neznemožòovala odjakživa tato žárlivost volný pohlavní styk? Vùbec ne. Dochází zde totiž k omylu v tom, že živoèišná vlastnická žárlivost se zamìòuje za pohlavní žárlivost, která stejnì tak jako pohlavní stud, pohlavní odpor a  tzv. romantická láska je druhotným milostným citem, který se vyvíjel až s kulturou a  primitivní a  pøírodní èlovìk jej nemohl znát, ale o tom si ještì pohovoøíme podrobnìji. Nyní nám zùstává poslední argument zastáncù monogamické lidské povahy: zdánlivá neplodnost žen, které se pohlavnì stýkají s mnohými muži. Toto tvrzení se opírá o sterilitu prostitutek, není však nijak dokázané. Prostitutku, která zneužívá své pohlavní orgány pro úèel výdìlku a  poté se stává obìtí nepøirozeného, pro oplodnìní nepøíznivého pøedráždìní, nelze porovnávat s pøírodní ženou v tlupì, kde se urèitý poèet mužù pohlavnì stýkal s urèitým poètem žen v mezích pøirozené potøeby, samozøejmì zmíròované tìžkým zápasem o existenci a  navíc omezené na období øíje, takže byl v „promiskuitì“ poèet souloží pøibližnì stejný jako v oddìlených párech. Tvrdilo se však i to, že oplodnìní brání nejen pøedráždìnost, ale i pohlavní styk ženy s nìkolika muži. To však z hlediska fyziologického jednak není dokázáno a  jednak to zcela vyvrací skuteènost, že mezi národy, kde odpradávna vládla polyandrie nebo skupinové manželství, se nevyskytovala ani neplodnost, ani degenerace. Když se ožení Tod, pøíslušník národa, který patøí k indickým praobyvatelùm (Todové) a  vyniká nad jinými drávidskými národy urostlými, silnými a  krásnými lidmi, stane se jeho žena zároveò manželkou všech jeho bratrù; když má sestry, i ty se bez zvláštních ceremonií stanou ženami všech bratrù, jen co pohlavnì dospìjí. A  pøece se napoèítalo u 36 žen 167 dìtí; jednotlivé ženy jich mìli 8 až 107. U indických Naimarù jsou ženy plodné až do ètyøicátého pátého roku, matky s deseti dìtmi nejsou výjimkou, v Kalkatì prý ženy žily se šestnácti, dokonce i s dvaceti dìtmi, a  pøitom také Naimarové žijí ve skupinovém manželství. Ploss8 k tomu dodává: „Volný pohlavní styk, jaký panuje hlavnì u naimarských kmenù v Indii, nepùsobil na rasu nepøíznivì, jak je vidìt podle výsledkù plemenného výbìru pùsobícího celá staletí. Jagor vykresluje ženy jako neobyèejnì pùvabné, nìžné, èistotné, milé a  svùdné. Navzdory horkému podnebí mají nápadnì svìtlou ple. Jagor pøitom poukazuje na to, že i ve Spartì vidìl plemenný výbìr spojující nejkrásnìjší páry k lidskému výkvìtu, který mužskou silou a  stateèností, jakož i ženskou krásou pøedstihoval všechny ostatní øecké kmeny.“ Nyní si podrobnì rozeberme fakta hovoøící pro polygamickou lidskou povahu. Jak už víme, nelze pochybovat o tom, že èlovìk – ve svých zaèátcích jednotná

pudová bytost – mìl se zvíøaty spoleènou i periodickou øíji, vùbec nekomplikovanou duševními vlivy. Tato øíje zanechala zøetelné stopy na nìkterých primitivních, napø. australských národech, které jsou døívìjšímu pøírodnímu èlovìku nejbližší a  ve kterých ženy menstruovaly jednou za pùl roku; u všech pøírodních národù se její ozvìna projevovala v posilnìní pohlavního pudu ženy i muže v urèitých roèních obdobích. Ostatnì i u civilizovaných národù lze dodnes na jaøe a  na podzim pozorovat zintenzivnìní erotických citù. Jaro je vùbec „èas lásky“. Takovéto periodické øíji v lidské tlupì by sotva odpovídal stálý snubní svazek, jelikož by postrádal sexuální motiv. Zastánci monogamické lidské povahy, pøevážnì lidé pobožní a  zpáteèniètí, se nìkdy dovolávají jednosnubnosti v živoèišné øíši, pøièemž zapomínají na svùj obvyklý odpor k vývojové teorii. Lze øíci, že se u zvíøat sice vyskytují všemožné formy pohlavního soužití – napøíklad domácí pes žije celkem volnosnubnì, odvykl si starat se o potomstvo, o které se pøíliš nestrachovali ani jeho divocí pøedci, nicménì je musíme považovat za stádná zvíøata; slepièí národ žije v mnohoženství, zatímco zpìvní ptáci, alespoò po dobu sezení na vejcích, žijí vìtšinou v monogamii; pštros žije družnì v mnohoženství a  bìžnì má dvì až šest samic atd. Právì u savcù nejvyšších i nejnižších je ale trvalá monogamie výjimkou na rozdíl od mnohých ptákù, kteøí tvoøí pár po celý život, u savcù je takovýto pomìr vzácný a  zpravidla netrvá déle než rok. A  právì u tìch savcù, kteøí žijí ve skuteèných pospolitostech, se dosud nenašel ani jediný druh, u kterého by se zjistily monogamické vztahy a  rodiny uvnitø stáda. Zájmy oddìlené rodiny jsou proto v rozporu se zájmy pospolitosti; solidaritì stáda èi tlupy se pøíèí rodinný individualismus. Velmi dùležitým svìdectvím pùvodní pohlavní pospolitosti je pøíbuzenský systém podle vìkových tøíd, který panoval pøevážnì mezi tichomoøskými národy a  mezi mnohými americkými kmeny a  který pøedstavuje jeden z nejúctyhodnìjších a  nejstarších dokumentù o lidstvu. O tomto zøízení mùžeme zatím v krátkosti øíci, že v rozporu s našimi pøedstavami o pøíbuzenstvu, opírajícími se o bližší èi vzdálenìjší pokrevní spøíznìnost, spoèívalo v tom, že pøíbuznost se zde urèovala podle vìkových tøíd a  z nich vyplývajících možností utvoøit svazek. Otcem se nazývá nejen skuteèný otec, ale každý muž pøibližnì stejného vìku, takže oslovení otec patøilo celé generaci èi tøídì mužù. Stejné to bylo s oslovením matka, bratr nebo sestra. Ke stejné generaci nebo tøídì patøili tedy všichni otcovi bratøi, všichni bratranci prvního i druhého stupnì a  vùbec všichni muži stejného vìku, i když nebyli v žádném pøíbuzenském vztahu podle našich souèasných zvyklostí. Na ostrovì Pentecost na Nových Hebridách (nynìjší název Vanuatu, v Melanésii) nazývali domorodé dìti i své strýce a  tety otcem a  matkou, své bratrance a  sestøenice bratrem a  sestrou, takže zde èlovìk mohl mít nìkolik otcù i matek, kteøí mohli být dokonce mladší než on. Jazyk Voïakù (finského plemene z nìkterých ruských gubernií), nemá výrazy na oznaèení urèité pokrevní pøíbuznosti mezi chlapci nebo dìvèaty a  dospìlými, ani na oznaèení pøíbuzenských svazkù dvou osob z tìch samých rodièù, což umožòuje tøídit èleny rodiny pouze podle vìku bez ohledu na pohlaví. Traduje se to ještì z pradávných dob, kdy rodièe neznali své dìti a  dìti své rodièe, nebo v dùsledku pohlavní pospolitosti nemohli otcové vìdìt, kterému z mnohých dìtí dali život. O této pùvodní „promiskuitì“ svìdèí i slova oznaèující celkové vztahy mezi mužem a  ženou. Slovo kart znamená zároveò manžel, milenec i ženich, kyšno je žena i manželka, peras – milenka, manželka i služka. Ani na cizoložství nemají Voïakové (viz výše) název. Podobnì je to u Permákù (Perm-

jakù). S rozdìlením pøíbuzenského systému, jak jej nazývá vìda, souvisí i velmi rozšíøená exogamie (svatba se ženou cizího kmene), o které se ještì zmíníme. Dìlba kmene se rozdìluje na dvì hlavní skupiny, které se dìlí na podskupiny, jejichž pøíslušníci se nemohou navzájem oddávat, ale zasnubují se do urèité podskupiny. Pøíslušníci obou hlavních skupin stejného pohlaví a  té samé generace se oznaèují jedním slovem, z èehož lze usoudit, že celá generace kdysi žila v pohlavní pospolitosti. Za nejjednodušší formu tøídícího pøíbuzenského systému je možno považovat takzvaný havajský systém, který existoval až do poloviny minulého století na Havaji, dále na ostrovech Tonga, Tahiti, Novém Zélandu a  jinde. Tento systém znal jen tøi vrstvy: staré otce a  staré matky, otce a  matky dìtí, alespoò v Polynésii a  Austrálii nešel dále, prastaré otce a  prastaré matky neznal. Pøíslušníci nejstarší vrstvy nazývali pøíslušníky druhé vrstvy svými dìtmi a  pøíslušníky tøetí vrstvy svými vnuky, druhá vrstva nazývala pøíslušníky prvé vrstvy rodièi a  pøíslušníky tøetí vrstvy svými dìtmi a  tøetí vrstva druhou vrstvu svými rodièi a  pøíslušníci první vrstvy pro nì byli dìdy a  bábami. Pøíslušníci tøetí vìkové vrstvy, tedy druhové podle vìku, se mezi sebou nazývali bratry a  sestrami, a  to staršími nebo mladšími bratry a  staršími nebo mladšími sestrami, takže mezi nejstarším èlenem první vrstvy a  nejmladším èlenem poslední vrstvy bylo systémem pøesnì urèené místo každého pøíbuzného podle vìku. Základem tohoto systému mohl být jen skupinový pohlavní pomìr, èímž se všechno vysvìtluje: všichni pøíslušníci jedné vrstvy žili v pohlavní pospolitosti, a  tak celé pøíbuzenstvo tvoøilo jednu pokrevnì spøíznìnou rodinu. Každý mìl nìkolik otcù a  matek z toho prostého dùvodu, že jeho rodièe nežili v páru, ale ve skupinovém manželství. U pohlavní pospolitosti nemohl být samozøejmì otec známý, matka však mohla vìdìt, které dìti porodila; kam se tedy v tomto systému podìl úzký pokrevní vztah mezi matkou a  dìtmi, když se nedìlal rozdíl mezi vlastními a  nevlastními dìtmi? Základem mateøské lásky je živoèišný pud, který, jak ještì uvidíme, nemusí nutno souviset s faktem zplození, nemusí být individuální a  sobecký; vztah matky k dítìti byl v tìchto dobách vztahem stádným, a  proto dával dìtem kolektivní matku v ženách pøedcházející vrstvy a  kolektivní babièku v ženách vrstvy, která zase pøedcházela této vrstvì. Pùvod podle zplození nehrál v tomto systému žádnou roli. Když v australských kmenech urèitý poèet mladých lidí pohlavnì dospìl, byli s velkou slávou pøeøazeni do støední vrstvy otcù a  matek, pøièemž se mìnilo jejich pøíbuzenské oznaèení. Ti, co zùstali v nejmladší vrstvì a  byli pøedtím jejich bratry a  sestry, se nyní stali jejich syny a  dcerami, pøíslušníci støední vrstvy, kteøí byli pøedtím jejich otci a  matkami, stali se nyní jejich staršími bratry a  sestrami a  jejich døívìjší dìdeèkové a  babièky jejich otci a  matkami. Pokud ten samý mladík mohl být dnes synem a  zítra bratrem staršího muže, nelze pochybovat o tom, že systém vìkových tøíd vùbec nepøihlížel k individuálnímu vztahu podle zplození a  že zde rozhodoval pouze sociální pomìr. Pojmenování dìdové, otcové, dìti znamenal to samé jako starci, muži, mladíci, chlapci. V havajštinì se otec nazývá makua kana nebo starší muž, a  matka makua wahina èi starší žena. Jenže takovýto systém prvotní solidarity a  disciplíny nemohla vytvoøit spoleènost roztøíštìná na oddìlené rodiny. Šlo o jednu velkou rodinu, která neznala vztahy vyplývající z individuálního plození. Platon, který zcela jistì nic netušil o havajském systému, pøedepisuje v páté knize své „Ústavy“ obèanùm, když už pøedtím

zavrhl oddìlené manželství, aby spolu žili spoleènì bez soukromého vlastnictví a  v pohlavní pospolitosti. Všichni muži a  ženy mají tvoøit jednu rodinu. Nejstarší mají být otci a  matkami mladším, mladší syny a  dcerami starším. Všichni lidé stejného vìku se mají pokládat za bratry a  sestry a  jen co dosáhnou urèitého vìku, za manžele a  manželky. Platon logicky dospìl k tomu samému systému. Proti názorùm v podstatì moralistickým, tedy tendenèním, že všechny tyto hojné pøípady volnosnubných a  mnohosnubných mravù a  obyèejù, které zaznamenala historie a  etnologie, jsou pouhými výjimkami z monogamického pravidla, zvrácenostmi èi dùsledky jakéhosi „uvolnìní mravù“, pøesto jasnì hovoøí už samotné názory tìch poèetných kmenù a  národù, ve kterých se oddìlené manželství pokládalo za nepøirozenou novotu, za høích proti odvìkým zájmùm kmene nebo proti božstvu. Chevsurové na Kavkaze, staøí Jihoslované, ba i Øekové a  Kypøané považovali svazek muže se ženou za cosi hanebného, neèistého, protože muže, který se takto oženil, se dopouštìl zloèinu vùèi kmenu, když odòal ženu pohlavní pospolitosti a  ponechal si ji jen pro sebe. Australské kmeny nìkdy pøechodnì holdovaly volnosnubnosti, pokud chtìly odvrátit nìjaké neštìstí nebo nemoci, podobnì u staroøeckých Lokrù prostituovaly ženy v chrámu Afrodity, když hrozilo všeobecné nebezpeèí. U Kurmisù v Manthumu ženich pøed manželstvím vstoupil do zdánlivého manželství se stromem, aby od sebe odvrátil kletbu, kterou se trestala monogamie. U jiných národù vládl názor, že dìvèe sòatkem vstupuje nejen k ženichovi, ale i do kmene, takže všichni pøíslušníci kmene na ni získávají právo. Na malajském souostroví se nevìsta pøijímala døíve do kmene než do rodiny. Staroindické právnické knihy považovaly za potøebné výslovnì odmítnout názor, že nevìsta patøí všem ženichovým mužským pøíbuzným, a  pøidìlily ji pouze jemu. Herodot vypráví o Masamonech, Pomponius Mela o obyvatelích oázy Andžíla v Kyrenaiku, Diodor o obyvatelích Baleár a  Oviedo o Guanabatabeyech na Kubì, že v jejich dobì souložili všichni mužští svatebèané po svatební hostinì s nevìstou (na Baleárách poèínaje jejím nejstarším pøítelem) døíve, než se manžel ujal svých práv. Takovýto zvyk býval i u Srbù a  Chorvatù. V Bosnì se místy udržel alespoò v obrazné formì – každý svatebèan má právo pøitlaèit nevìstu ke zdi a  tím dát najevo døívìjší nárok na pohlavní styk s ní. Zvyk, že nevìsta, døíve než vstoupí do individuálního manželství, je povinna oddat se na svatbì pøíslušníkùm kmene nebo alespoò kmenovým knìžím èi náèelníkùm, nebo že svatební slavnost skonèí všeobecnou „promiskuitou“ èi volnosnubným stykem všech svatebèanù, byl velmi rozšíøený. V jednom kmeni na novoguinejském pobøeží vidìl dánský cestovatel Monrad9 na zaèátku minulého století toto: „Nevìsta pøijde s mnohými ženami na moøský bøeh. Stejnì tak sem pøijde mnoho mladíkù, vtáhnou pøítomné a  okolojdoucí ženy do vody, ponoøí je a  jak jsem se dozvìdìl, dovolují si ty nejvìtší neslušnosti. Pøitom prý nejvìtší zálusk mají na nevìstu.“ Ostatnì, názor, že monogamie je novotou, vyplýval i z toho, že mnohé národy pokládaly manželství za dílo urèitého zákonodárce: Menese u Egypanù, Fu-sia u Èíòanù, Kekropa u Øekù apod. Pøírodní èlovìk nemohl vidìt v pohlavním styku nic neèistého, nic „høíšného“, ale jakousi pøirozenou vìc, kterou je jídlo a  pití, a  proto ho pokládal za potøebný a  pozdìji, když vznikly pøedstavy o kmenových anebo pøírodních božstvech i za bohulibý. Volnosnubný stav tedy mohl pokládat za morálnìjší než monogamii, která vnikla do kmenové pospolitosti jako sobecké znásilnìní kmenové solidarity

èi božského øádu. Neomezené ukájení pohlavního pudu na poèest bohù bylo u mnohých národù osobitou výsadou šlechty, napøíklad nejstarší královské dcery u Drávidù v Jižní Indii, žen z královské krve kmenù Twi na Zlatonosném pobøeží v Africe, žen vládnoucích rodin v západní Africe, vznešených dìvèat na Marshallových ostrovech atd. Mnoho vìdcù tedy nachází jeden argument hovoøící pro pùvodní promiskuitu i v takzvané náboženské prostituci – prostituci posvátné, která byla v Malé Asii, v Øecku a  jinde spjatá s kultem bohynì lásky, Astarty, Mylitty, Afrodity. V Babylonii si musela každá, i ta nejvznešenìjší žena jednou za život sednout pøed Mylittinu svatyni a  souložit s prvním mužem, který jí hodil do klína peníz. V mnohých chrámech bohynì lásky byly knìžky, které se oddávaly mužùm na poèest bohynì. Tyto chrámové dívky s gloriolou svatosti se hebrejsky nazývaly kedešen, v Indii, kde mìly mnohé výsady a  titul bégum (vznešených dam), se nazývaly dévadásí. V Korintu bylo více než tisíc takovýchto knìžek v chrámu bohynì a  mnozí bohatí muži si pokládali za èest, když mohli korintské Venuši vìnovat své nejkrásnìjší otrokynì. Podobné svatynì byly v Aténách, kde je založil Solon, na hoøe Eryx na Sicílii, na Kypru a  na ostrovì Samos. Ještì vìtší význam z našeho hlediska mají však volnosnubné slavnosti mnohých pøírodních i kulturních národù, ve kterých vládla úplná „promiskuita“ a  které byli provázené hodováním, tanci, naturalistickými, ale naivnì erotickými zpìvy. Protože se tyto slavnosti konaly pøedevším na jaøe, mnozí vìdci je pokládají za dozvuky pùvodní periodické lidské øíje. Vaèandové na øece Murchison v západní Austrálii mívali letní slavnost kaa-ro, pøi které muži velmi divoce a  necudnì tancovali okolo zarostlé jámy, pøièemž mávali oštìpy a  s vášnivými posunky, prozrazujícími vydráždìnou smyslnost, je vrážely do jámy se zpìvem: Pullinira,pullinira, pulli nira, wataka. Tento zpìv znamenal, že si nepøedstavují ani jámu ani oštìp, ale cosi jiného. Slavnost konèila volnosnubnou orgií. Podobné orgie poøádaly i kmeny ve støední a  jižní Austrálii a  v Tasmánii. Hotentoti, kteøí byli jinak velmi dùstojní, poøádali slavnost „hrncového tance“: dìti zplozené pravdìpodobnì pøi této slavnosti prý odstraòovali. Pøi slavnostech manga na ostrovech Fidži vládla pospolitost v každém smìru. Nejbližší pøíbuznost ani pøíbuznost mezi bratrem a  sestrou zde zøejmì nebyla na pøekážku všeobecné nevázanosti. U indických Santálcù se konávaly svatby vìtšinou jednou do roka – v lednu: týden volnì souložili všichni ženiši a  nevìsty, a  od toho okamžiku pak byli považováni za manželské páry. O bengálských Hoocích plukovník Dalton10 napsal, že jsou celkem pokojným a  zdrženlivým národem, který má málo slavností. Ale v mìsíci mágh (v lednu), když jsou sýpky plné a  jak øíká, lidmi šijí všichni èerti a  myslí na samé neøesti, je potøebné „pustit páru“, a  proto se koná slavnost nazvaná mágh parab. „Tato slavnost se mìní na saturnálie; dokud trvá, zapomínají sluhové na své povinnosti vùèi svým pánùm, dìti na uctivost vùèi rodièùm, muži na úctu vùèi ženám, ženy na veškerou skromnost, zdrženlivost a  slušnost a  stávají se zuøivými bakchantkami.“ O starých Peruáncích vypráví von Tschudi11: „V prosinci, v dobì, kdy dozrává ovoce palta, se pøipravovali úèastníci na slavnost pìtidenního pùstu, to znamená, že se zdrželi používat soli, pít víno, jíst boby a  souložit. První den slavnosti se však muži a  ženy shromáždili na urèitém místì v ovocné zahradì, všichni celkem nazí. Na znamení zaèali bìžet jako o závod na dosti vzdálený pahorek. Muž, který dobìhl nìkterou ženu, s ní na místì souložil. Tato slavnost trvala šest dní a  šest nocí.“

U Burjatù (mongolského sibiøského národa), panuje pøed svatbou úplná volnosnubnost mužù i dìvèat. Hlavnì jejich slavnosti, které se konaly pravidelnì pozdì veèer, lze právem nazvat nocemi lásky. Nedaleko vesnice zapálili hranice, okolo kterých muži a  ženy tancovali jednotvárný tanec, pøi nìmž tu a  tam zmizel nìkterý pár do tmavé noci. Zanedlouho se vrátil, pustil se znovu do tance, ale po chvíli se opìt ztratil v temnotì. Nebyly to však ty samé páry, protože osoby se pokaždé vymìnily. I starovìké národy poznaly tyto volnosnubné slavnosti. Pøi Isidiných slavnostech v egyptské Pubastì nosily ženy falické obrazy a  sedmkrát sto tisíc poutníkù neuvìøitelnì hýøilo. V Babylonii byla nìèím podobným pìtidenní Mylittina slavnost v mìsíci loos (v èervnu), Øekové a  Øímané mìli své dionysie a  afrodisie, o kterých si pohovoøíme pozdìji. Moderní karnevaly je možné považovat za poslední slabou ozvìnu volnosnubných pøírodních slavností; ve velkomìstech pøitom nebývá nouze o pohlavní bezuzdnost. Volnosnubné slavnosti prozrazovaly, jaká je ve skuteènosti lidská povaha, co mùže dìlat, co se jí líbí a  jak mùže projevit svou nejhlubší podstatu, jíž kulturní vývoj dal hrubý, ale køehký povrch. Jen co se konvenèní uzdy zpøetrhají, propukne v èlovìku nezastøený živoèišný pud volnosnubnosti. Ostatnì témìø u všech pøírodních národù existovala volnosnubnost mládeže pøed svatbou, a  kde byla potlaèená, okamžitì se objevila prostituce. U mládeže se pùvodní pudy projevují mnohem silnìji než u lidí dospìlých èi starých. Jak jsme už øekli, okolnost, že velká vìtšina národù v dobách, kdy jsme je poznali, žila v párech, v monogamii z nouze, nesvìdèí proti volnosnubné lidské povaze, protože primitivní manželství nebylo dùsledkem monogamického pudu, ale hospodáøské nutnosti a  z hospodáøských dùvodù se stávalo stále pevnìjším a  trvalejším. Manželství, pro které se žena získávala koupí, zvýšilo trvanlivost monogamie, protože muž by pøišel o kupní cenu, kdyby byl ženu vyhnal. Žena pro nìho znamenala kapitál, dìti úroky. Když se se vzrùstající kulturou zvýšil zájem o dìti a  o jejich výchovu, nabyla monogamie dalšího významu. Poté v nejvyšším stadiu „barbarské“ doby pøišel stát, který mìl zájem na pøísné úpravì manželského života a  svými zákony upevòoval monogamii, protože byl výrazem a  nástrojem mužské nadvlády a  vládnoucí tøídy. Pøipojila se k nìmu i církev a  absolutnì monogamii posvìtila. S uvìdomìním osobnosti mezitím vznikala takzvaná romantická láska, ve které se výluènì fyzická vášeò mìní na komplex složitých kulturních citù, které upøednostòují jeden pøedmìt lásky pøed všemi ostatními, mravní cítìní se zkultivovalo, monogamický milostný vztah zapouštìl do lidských myslí stále hlubší koøeny, ale pøes veškerý hospodáøský, státní, náboženský a  morální nátlak se nikdy a  nikde zcela nepodaøilo vykoøenit chu po zmìnì pøi uskuteèòování pohlavního pudu. Goetheho výrok, že „posvátnost manželství je kulturní vymožeností nesmírné hodnoty, i když je manželství èímsi nepøirozeným“, potvrzují, pokud jde o jeho druhou polovinu, nejen všechny pøírodní národy, ale i všichni staøí bohové a  hrdinové, které si èlovìk vytvoøil dle svého obrazu. Potvrzuje ho stejnì antická jako støedovìká a  renesanèní spoleènost, nejlepší spoleènost 18. století, avšak i moderní život a  souèasná literatura. Po staletí trvajících zákonech nutících k monogamii, volnosnubný lidský pud stále znovu rozbíjí pouta mravù a  zákonù, a  moralizující Mantegazza se právem ptá: „Kolik je mužù, kteøí mìli pouze jednu ženu, a  kolik žen, které nikdy nemìly v lásce èi v náruèi jiného muže kromì svého jediného legitimního manžela?“

Žena, i když se všeobecnì považuje za monogamickou, touží stejnì po sexuální zmìnì a  volnosti jako muž, aèkoliv èasto vìdomì èi bezdìènì pøedstírá opak: žije pod vìtším sociálním i morálním tlakem a  od mládí bývá vedena k tomu, aby všechny pøirozené pohlavní city skrývala a  potlaèovala. Tam, kde vládne mužské pohlaví, se objevují sklony k mnohoženství; tam, kde má pøevahu žena, kloní se k mnohomužství. V Akkøe (dnes hlavní mìsto Ghany) na pobøeží Guinejského zálivu smìla dìvèata z bohatých rodin milovat, koho chtìla, bez toho, že by jim hrozila nìjaká hanba. U indiánských Tsonotuanù-Irokézù muži nesmìli mít více žen, zato ženy se mohly vdát za nìkolik legitimních manželù. Na Markézských ostrovech (Markézách, v Tichém oceánu) mìly hlavnì vznešené ženy nìkolik mužù, kteøí se mezi sebou dobøe snášeli; cizoložství se však pøísnì trestalo. Podle Tacita prý takto odpovìdìla sesazená kaledonská královna císaøovnì Julii, Severovì manželce, když jí císaøovna vyèítala mnohomužství: „Ukájíme své pøirozené pudy mnohem pøirozenìji než vy, Øímanky. Veøejnì udržujeme styky s nejlepšími, vy však žijete v tajném cizoložství s nejhoršími.“ Exogamnost. Vidìli jsme tedy, že touha po zmìnì je vlastností pøírodního pohlavního pudu a  volnosnubná lidská povaha se projevuje ve všech národech a  ve všech dobách a  nemùže ji zcela potlaèit žádná moc ani kultura, o èemž se ostatnì dokonale pøesvìdèíme v této knize. Musíme si však povšimnout ještì jedné dùležité vlastnosti pohlavního pudu, jeho exogamie (exo=zevnì, gamie = snoubení, sòatek, manželství), související s jeho polygamickou povahou. Nejde tu vlastnì o nic jiného než o urèitou stránku té samé touhy po pohlavní zmìnì i když spory o pùvodu a  smyslu exogamie nabyly samozøejmì znaèné ostrosti. Exogamií nazývá vìda morálku a  zákony, které dovolují pøíslušníkùm urèitého kmene svatbu jen pod podmínkou, že manžel a  manželka patøí do rùzných kmenù èi podkmenù nebo jiných podobných etnických útvarù. Tento zvyk vznikl velmi dávno u mnohých pøírodních národù; velmi jasnì se to projevilo u australských kmenù. Každý kmen tvoøily dvì hlavní skupiny, takzvané fratrie, které se dìlily na dvì, ètyøi nebo osm „snubních“ tøíd. Hlavní skupiny a  snubní tøídy mìly vždy rozdílné názvy. Pøíslušníci té samé hlavní nebo snubní skupiny se nesmìli manželsky spojit, zatímco èlenové urèité snubní tøídy jedné hlavní skupiny se mohli manželsky spojit pouze s pøíslušníky urèité snubní tøídy druhé hlavní skupiny. Dìti zrozené z takovéhoto svazku pøíslušné hlavní skupiny byly pøidìlovány jiné snubní tøídì podle toho, zda vládla matriarchální nebo patriarchální forma. Podle Morganova názoru vznikl tento zvyk v období „promiskuity“, aby se zabránilo pohlavnímu styku mezi pokrevními pøíbuznými. I když se nám dnes takový fyziologicky-hygienický dùvod zdá velmi pøijatelný, protože zkušenost by snad mohla pøesvìdèit pøírodní národy o škodlivosti pohlavního styku mezi pokrevním pøíbuzenstvem pro potomstvo, je tøeba ho odmítnout, jelikož tato škodlivost jednak není zkušeností zcela ovìøenou12 (hlavnì ne u pøírodních národù), ale také nelze u primitivního lidstva pøedpokládat takové mravní vìdomí, aby se sòatky zakazovaly ze strachu, že se z takového manželství mezi pøíbuznými narodí špatné potomstvo. O mnoho více pravdy v této vìci mají vìdci, kteøí, poèínaje Hellwaldem, pokládají pohlavní žádost za instinktivnì exogamní. „Trvalé soužití,“ píše Hellwald,13 „má, jak uèí zkušenost, otupující vliv na dráždivost smyslù: co má èlovìk od raného dìtství dennì a  stále pøed oèima, po tom vášnivì netouží. Tento každodenní zvyk

ze spoleèného soužití... je vždy a  všeobecnì nejsilnìjším krotitelem fantazie a  smyslné náruživosti. Proto vùbec nevzniká sexuální náklonnost mezi sourozenci a  pokud se pøece jen vyskytne, tak pouze tam, kde chybí jakákoliv jiná pøíležitost na ukojení sexuálního pudu. Jen nové, cizí a  vzdálené dráždí fantazii a  vzbuzuje žádostivost.“ Podobnì se vyslovil i Westermarck: „Názor, že neexistuje vrozený odpor proti manželství s blízkými pøíbuznými, pøijímám pouze s rezervou. (Jde o takzvaný hlas krve, který hrával velkou roli ve starých románech.) Domnívám se, že existuje vrozený odpor proti pohlavnímu styku mezi lidmi, kteøí spolu od raného mládí žijí a  že se tento pocit, protože jsou to vìtšinou pokrevní pøíbuzní, projevuje pøedevším jako odpor proti pohlavnímu styku s blízkým pøíbuzenstvem.“ Už Platon hlásal: „Nepsaný zákon omezuje, jak se jen dá, pohlavní styk mezi otcem a  dcerami a  chrání krásné sestry pøed objetím a  dotykem jejich bratrù. Èlovìk po takovém styku ani netouží.“ Takzvané krvesmilstvo je skuteènì pomìrnì vzácné; kdyby zde neexistoval jakýsi vrozený odpor, žádný zákon ani trest by nezabránil tomu, aby se stalo nejrozšíøenìjším zjevem; protože by mu napomáhalo blízké soužití obou pohlaví a  první prudké vzplanutí pohlavního pudu. „Jinak si skuteènì nelze vysvìtlit pocit, který zbavuje vztah mezi rodièi a  dìtmi, bratry a  sestrami jakéhokoli sexuálního pùvabu,“ dodává Westermarck. Ostatnì, trvalé soužití nepùsobí otupujícím zpùsobem jen na vztahy s lidmi, se kterými jsme vyrostli: kouzlo nového, jak mùžeme bìžnì pozorovat, pùsobí na zmìnymilovný pohlavní pud silnìji, než na kterýkoliv jiný smysl, cizí ženy a  muži celkovì pùsobí silnìjším erotickým dojmem než ženy a  muži dávno známí, a  víme z obecné zkušenosti, že i v manželském životì oslabuje exogamní pud erotickou touhu. Sexuální lhostejnost vùèi lidem, se kterými jsme vyrostli, a  instinktivní touha po cizích osobách jako vlastnost pohlavního lidského pudu nabývá zvláštní význam ze všeobecného biologického hlediska. Müller-Lyer zøejmì právem vidí v exogamnosti velmi všeobecný biologický zákon organického svìta. Køížení rostlin a  zvíøat a  tím vznikající promìnlivost dostává tímto biologickým zákonem smysl, který pøesahuje sexuální oblast. U jednosnubných rostlin, které jsou vìtšinou oboupohlavní, vidíme velmi složité a  dùmyslné zaøízení, kterým pøíroda dosahuje køížení s jinými rostlinami toho samého druhu. U velkého množství kvìtù pùsobí pyl vlastních prašníkù na bliznu jako jed, u jiných nemá žádný úèinek. Oplodòovací køížení u nich tedy provádí hmyz a  nejneobyèejnìjší tvary kvìtù je možno vysvìtlit si pøizpùsobováním urèitému hmyzu, který mimovolnì uskuteèòuje køížení, pøilákán medovou šávou. Stejný exogamní pud se zjistil i v živoèišné øíši napøíklad u mravencù14. Jak je známe, mezi jednotlivými mravenèími koloniemi vládne zuøivé nepøátelství. Když nìkterý mravenec zabloudí do cizího mraveništì, nemilosrdnì ho tam zabijí a  roztrhají. Nenávist nevládne jen mezi rozliènými druhy nebo rasami, ale i mezi pøíslušníky rùzných kolonií toho samého druhu. Boje mezi jednotlivými mraveništi se vedou nesmírnì rozhoøèenì. Avšak tento bojový duch se najednou zmìní, když nastává doba „rojení“. Tehdy se sameèci a  samièky vznesou do vzduchu na svatební let. Setkávají se zde s rùznými jinými svatebními letkami. Tyto roje mohou nabývat ohromných rozmìrù a  zakrýt oblohu jako tìžká mraèna, když se velký poèet mravencù najednou vznese z jednoho místa. „V milostném opojení, které všechny pøemohlo, se ztrácí rasová i druhová nenávist a  dcery i synové rodin, které mezi sebou na zemi ustaviènì bojují, se v nekoneèném panenském prostoru nahoøe spojují, aby spoleènì užívali nejvìtší slasti života. Vzduch nad

zemí je naplnìn láskou, není zde místo pro nepøátelské city a  pro nenávist.“ Køídla, která mravencùm rostou v dobì rojení, neslouží jen k rozmnožování, ale podobnì jako podivuhodné tvary kvìtù mají exogamní cíl. Také u savcù, kteøí žijí ve stádech, pøekonává exogamnost v urèitých obdobích jakékoliv nepøátelství. Podle Brehma panuje mezi domácím psem a  dingem vìèné nepøátelství, takže se navzájem zuøivì pronásledují. Když nìkolik domácích psù spatøí dinga, pøepadnou ho a  roztrhají na kusy; podobnì pochodí zatoulaný pes, když ho najdou dingové. V období øíje se však bìžnì stává, že fena dinga se pøidruží k domácím psùm a  celkem dobøe se s nimi snáší. Takovému chápání exogamie jako biologického zákona zdánlivì odporují mnohé etnografické a  kulturnì-historické skuteènosti, které dokazují, že mezi nejbližšími pokrevními pøíbuznými se bez rozpakù uzavírala manželství, dokonce se za jistých okolností pøímo doporuèovala. Napøíklad mytologie je v tomto smìru velmi štìdrá. Podle japonské kosmogonie vstoupili nejstarší a  nejvznešenìjší bohové, pøedkové císaøské rodiny Izanagi a  Izanami, bratr a  sestra, do manželství a  zplodili mnoho dìtí – samé bohy a  bohynì. Stejnì tak v øecké mytologii vstoupili obì hlavní božstva Zeus a  Héra do manželství jako sourozenci a  plodili dìti. Podle hrdinské germánské povìsti se zrodil Siegfried z manželství sourozencù Sigmunda a  Siegelindy. I v tradicích nìkterých pøírodních národù se jejich pùvod odvozuje z rodièù pokrevnì pøíbuzných. Napøíklad Alfurové (Alafurové, malajské oznaèení øady kmenù z Moluk) z Minahassy, Kalangové na Jávì a  Niase tvrdili, že jejich kmeny vznikly ze soulože matky se synem, Kamèadalové (Itelmeni, viz níže) a  guamští domorodci (z ostrova Guam v Mikronésii) i další národy vzešli podle jejich názoru ze svazku bratra a  sestry, Batávci a  Arabové ze spojení se strýcovou dcerou. U rùzných národù se pøíbuzenský sòatek nejen povoloval, ale i naøizoval, a  to napø. u starých Fénièanù, Židù, Egypanù, Peršanù, Médù, Indù, Peruáncù a  dokonce i u Øekù a  Øímanù. U Fénièanù si smìl otec vzít dceru a  matka syna. Abrahám si vzal za ženu Sáru, svou nevlastní sestru, Amram, otec Mojžíšùv a  Árónùv, sestru svého otce. U Peršanù se otec smìl oženit se svou dcerou; Artaxerxes se oženil s obìma svými dcerami atd. Je mnoho známých pøípadù sòatkù u egyptských Ptolemaiovcù; ze tøinácti vladaøù tohoto kmene jich jedenáct uzavøelo pokrevnì pøíbuzenská manželství: osm s vlastními sestrami, jeden s nevlastní a  dva s neteøemi. Kleopatra, která se zrodila z manželství sourozencù a  také byla vnuèkou manželù-sourozencù, se vdala postupnì za své dva bratry Ptolemaia XII. a  Ptolemaia XIII. Starým Peruáncùm se dovolovalo oženit se s vlastní matkou, dcerou i sestrou a  za vlády Inkù bylo domácím zákonem tìchto králù, že se mají oženit s vlastními sestrami, aby krev vladaøského kmene zùstala èistá. Podle tradice se tyto sòatky uzavíraly ètrnáct generací a  pøesto se prý u posledního zástupce tohoto panovnického rodu, Atahualpy, neprojevovaly žádné pøíznaky degenerace. Ani v Thajsku, Barmì, Baglimì a  na Havaji nebyly sourozenecké sòatky ve vladaøských rodinách vzácné. Podle Solonova zákona se starým Øekùm dovolovalo, aby mohl bratr se sestrou uzavøít právoplatné manželství, ale pouze tehdy, pokud mìli rùzné matky; spoleèný otec nebyl na pøekážku. Pøesto si Kimon vzal nevlastní sestru z matèiny strany. Za Periklových dob se manželství mezi strýcem a  neteøí doporuèovalo, pokud tomu byly naklonìny rodinné dùvody. V Øímì se manželství mezi pokrevními pøíbuznými posuzovala pøísnìji, hlavnì v pozdìjších obdobích. Claudius vzbudil veøejné pohoršení sòatkem s vlastní neteøí.

Tyto nepopíratelné skuteènosti však nesvìdèí proti pudovému jádru exogamie, o kterou nám zde jde a  která se vzdor všem výjimkám dnes projevuje, když ne pohlavním odporem, tedy alespoò bìžnou pohlavní lhostejností vùèi lidem, se kterými èlovìk od dìtství vyrùstá, a  zvýšenou pohlavní pøitažlivostí lidí z cizího prostøedí, tedy fakty, která potvrzuje denní zkušenost. Mytologická sourozenecká a  pokrevní pøíbuzenská manželství lehce pochopíme jako nutnou logickou ozvìnu endogamické (tj. „vnitrosnubné“, opak exogamie) „promiskuity“ v pùvodních tlupách, jejíž pøirozeným dùsledkem byly pohlavní styky mezi pokrevnì pøíbuznými všech stupòù tak dlouho, dokud se tlupa nesetkala s jinou tlupou – teprve pak se mohl projevovat exogamní pud, a  jak uvidíme, také se hojnì projevoval. Pokud jde o pokrevnì pøíbuzenská víceménì historická manželství, snadno zjistíme, že jde pøedevším o rody vladaøské nebo o zákonná opatøení: kde byly zcela jistì rozhodujícím faktem rùzné vyšší i „vyšší“ rodinné, tøídní a  státní, hospodáøské, politické a  náboženské zájmy, pøed kterými exogamní pud ustupoval do pozadí, jako dnes láska ustupuje pøed hospodáøskými zájmy bohatších rodin nebo pøed politickými zájmy vladaøských rodù. Stejnì jako dnes i tehdy ustupoval o to snáze, že èlenové vladaøských, vznešených a  bohatých rodù mohli ukojit svùj exogamní pud jinak než v oficiálním manželství, ve kterém hraje sexuální stránka vedlejší roli. Jak však vznikly exogamní tradice? Jejich zaèátek je tøeba hledat právì v prvních setkáním tlupy s tlupou. Byla to setkání poklidná nebo se mìnila na bojové srážky? O tom dnes nevíme už nic urèitého. Pokud si však pøedstavíme, že tlupa opouštìla své území jistì až tehdy, když bylo jako nalezištì potravy vyèerpano, a  vstoupila do zemì, která byla cizím zásobovacím územím, je pravdìpodobné, že setkání s jinou tlupou skonèilo bojem, pøi kterém nejlákavìjší koøistí byly samozøejmì ženy. Exogamní pud se projevil: tyto uloupené ženy v plné míøe ukájely smyslnost mužù, samozøejmì více než ženy vlastní tlupy, se kterými se dennì stýkali; ženy byly také spokojeny se zmìnou a  tato zkušenost podnìcovala muže k tomu, aby si zaopatøovali cizí ženy pøi každé pøíležitosti buï loupeží, nebo výmìnou. K tìmto zkušenostem mohli ostatnì dospìt i poklidnou cestou: nebylo pøece vylouèeno, že se jednotlivci ze sousedních tlup náhodou nesetkají v lese, a  tato støetnutí nemusela nutnì skonèit bojem - napøíklad v tom pøípadì, když se obì skupiny sešly na cestì za novými nalezišti potravin a  mohly se tedy dohodnout na spoleèném postupu nebo na tom, jakým smìrem se rozejdou, i o ženách, které si navzájem vymìní. Rozhodnì si však umíme pøedstavit, že exogamní pud pùsobil na obì pohlaví v obou tlupách asi tak, jako když dnes pøijde cizí vojsko do okupovaného území a  k oboustranné spokojenosti naváže pohlavní styky s domácími ženami. Tato výmìna žen, které se zpoèátku dosahovalo loupeží, se pozdìji uskuteèòovala dohodou, a  z této výmìny se pomalu vyvinulo pravidelné køížení dvou kmenù. Když se potom rozrùstající se kmeny zaèaly dìlit na podskupiny èi rody, pomalu se mezi nimi na tomto základu vyvinuly i exogamní instituce a  staly se zákonem. U pøírodních národù se velmi èasto setkáváme se zvykem, že jednotlivé podskupiny, rody nebo klany si zvolí nìjaký pøedmìt v pøírodì, nejèastìji nìjaké zvíøe, za svùj spoleèný znak, totem. Slovo totem je pøevzaté z jazyka severoamerických indiánù a  oznaèuje nìkolik metrù vysokou døevìnou tyè, vyøezanou do podoby mytického pøedka pøíslušného rodu. Protože pùvodnì jednotlivé tlupy totemis-

mus neznaly a  totemy se objevily až tehdy, když se kmen zaèal dìlit na podskupiny nebo nìkolik tlup utvoøilo svazek, zøejmì vznikla potøeba rozlišovat jednotlivé podskupiny podle osobitých jmen. Taková jména nejèastìji našel lovec v živoèišné øíši: medvìd, sokol, želva atd. Po delším èase se stalo vyvolené zvíøe pøedmìtem legendy, jako je tomu dodnes u mnohých rodinných jmen, a  považovalo se za skuteèného zakladatele rodu hodného úcty a  ochrany. Jak se domnívá i Wundt, souvisí to zøejmì s pùvodním animismem pøírodních národù, o kterém si ještì povíme, s pøedstavou, že duše pøedkù vstupuje do tohoto totemového zvíøete. Protože je tedy totem znakem urèité podskupiny kmene, vznikl podle toho, o èemž jsme už hovoøili, u národù s tímto zvykem i zákaz, že lidé shodného totemu nesmìjí mezi sebou vstupovat do manželského vztahu. Tento zákaz není tedy dùsledkem snahy, aby se zabránilo pokrevnì pøíbuzenským sòatkùm, ale souvisí s nejstaršími exogamními pohnutkami. Z prostých exogamních primitivních zvyklostí se potom v dalším kulturním rozvoji vyvinuly nejrozmanitìjší zákazy manželství z rùzných hospodáøských, politických a  náboženských dùvodù; s nejpodstatnìjšími se setkáme pozdìji. Podle toho, co jsme si dosud øekli, si nyní v nejhrubších obrysech nastíníme obraz pravìkého lidstva. Èlovìk je svým pùvodem skupinový èi jinak øeèeno stádný živoèich. Nejprve žil v nevelkých tlupách, jejichž poèetnost závisela od výnosnosti okupovaného nalezištì potravin, nebo mohl být pouze „sbìratelem“, tzn. že v hranicích svého území hledal vše, co potøeboval pro svou obživu, sbíral plody a  chytal zvìø. Lovcem ještì být nemohl, protože nemìl zbranì, kterými by mohl lovit na dálku. Muž i žena se tehdy stejným dílem starali o obživu a  neznali pojem „soukromého vlastnictví“. V tlupách se provozoval volnosnubný pohlavní styk bez jakýchkoliv formalit, pravdìpodobnì regulovaný pùlroèní øíjí. Dìti, jejichž otec byl neznámý, patøily tlupì. Žena nebyla ménìcennìjší než muž a  také se chovala volnosnubnì. Uživit tlupu nebylo jednoduché: lidé museli zápasit se silnými zvíøaty i s nedostateènou úrodností nìkterých zemí, a  to nazí, chránìni pouze hustou srstí, museli èelit klimatickým zmìnám. Když byla tlupa nucena opustit území, které už vyjedla, pøed odchodem zabila a  snìdla staré lidi a  slabé dìti, jež nièím nepøispívaly k obživì nebo nebyly schopné pochodu. Tlupa žila nejprve endogamicky (vnitrosnubnì), tzn. že pohlavní styk existoval pouze mezi jejími pøíslušníky bez zøetele na stupeò pokrevní pøíbuznosti; pøed oslabujícími úèinky trvalé endogamie ji zpoèátku chránily náhodné, poté stále více organizované exogamní styky s pøíslušníky sousedních tlup nebo tìch, které se k nim pøiblížily. Pøi sbírání obživy se jistì stávalo, že bloudící muž nebo žena v lese narazili na opaèné pohlaví ze sousední tlupy a  dobrovolnì èi nedobrovolnì došlo k souloži. Tato „divoká láska“ pøinášející do endogamické tlupy èerstvou krev, byla pøedehrou k pozdìjším únosùm žen a  k manželství. Jak lze usuzovat podle bìžné praxe v živoèišné øíši u všech druhù zvíøat žijících v družinách, poèínaje mravenci a  konèe slony, opicemi, psy, ale i podle toho, že ve starých jazycích se pùvodnì používalo to samé slovo pro pojem „cizí“ i „nepøátelský“, lze se s velkou pravdìpodobností domnívat, že tlupy se èasto støetávaly v boji o život, pøedevším o nalezištì potravin. Zabité a  tìžce ranìné snìdly, ženy unesly. I tak tedy pravìký èlovìk poznával výhody exogamie. Avšak i lidský pravìk mìl svùj vývoj a  pokrok. Jako pravìký èlovìk vynalezl, i když velmi pomalu, první zbranì a  nástroje a

 osvojil si techniku jejich výroby, tak také zaèal v rozrùstající se tlupì zdokonalovat svou organizaci. Nejprve samozøejmì podle pøirozené (biologické) rozdílnosti, vyplývající z rùzného vìku pøíslušníkù tlupy. Mezi dítìtem a  dospìlým èlovìkem je vìtší rozdíl než mezi dvìma dospìlými. Tak se tedy první èlenìní tlupy uskuteènilo podle vìku a  vedlo k systému vìkových tøíd. Když se pak zdokonalily první zbranì a  nástroje, pøevážnì když muž vynalezl kyj a  oštìp s kamenným hrotem, projevil se i pøirozený rozdíl mezi mužem a  ženou a  vznikla dìlba práce podle pohlaví: z ozbrojeného muže se stal lovec, neozbrojená slabší žena zùstala u své sbìraèské èinnosti. Pozdìji uvidíme závažné dùsledky této dìlby. V tìchto prostých, velmi pøírodních a  živoèišných pomìrech neexistovaly povahové a  citové projevy, které dnešní kulturní lidé pokládají za samozøejmé a  pøirozené každému èlovìku a  nerozluènì spjaté s lidskou povahou. Tyto rùzné jemnìjší city vznikaly až s vývojem kultury jako druhotné lidské vlastnosti, jež se pomalu stále více rozvíjely a  složitìji utváøely pod vlivem spoleèenských zøízení, ale které byly – a  dodnes èasto zùstaly – neznámé pøírodním národùm. Nebylo pohlavního studu a  vùbec studu v dnešním slova smyslu, neexistovala cudnost, pohlavní vìrnost ani žárlivost, chybìla milostná romantická vášeò, prudké zamilování se do jedné jediné osoby, mateøská láska byla pro skupinové živoèichy pudem, otcovská láska byla neznámá. Neznalost pohlavního studu. Pøírodní žena neznala stud právì tak jako muž. Tento pocit v nejširším slova smyslu je reakcí krve a  nervù jednotlivce na vliv spoleènosti, které podléhá. Èlovìk žijící výluènì sám se nestydí, nahoty a  tìlesné potøeby èi jiné výkony v nìm nevzbuzují rozpaky nebo zmatek a  nepøíjemné pocity, které nazýváme studem. Stud mùže vzniknout jen pøed obecenstvem nebo alespoò pøi vzpomínce na pøedešlou zkušenost s takovým obecenstvem. Èlovìku není vrozený, ale musí k nìmu být vychován. Dìti se zpoèátku nestydí, nepøekáží jim nahota, konají své tìlesné potøeby jako samozøejmost i pøed cizími, a  až pøi výchovì jsou pouèeni o tom, co je slušné a  co neslušné, až výchova, u kulturních národù navíc podporovaná dìdiènou pøedurèeností, v nich probouzí stud, který bývá podle charakteru této výchovy i odlišnì odstupòován. Rùzné okolnosti v rùzných konèinách a  dobách vedly nebo ještì vedou k tomu, že to, co se na jednom místì pokládá za celkem samozøejmé, mùže na místì jiném vzbuzovat silný pocit studu a  opovržení na veøejnosti. Z doby prvních misionáøských pokusù španìlských mnichù (1545) vypravuje Remesal o indiánech rodu Zoque: „Pøi svých tìlesných potøebách byli ménì slušní než psi a  koèky, protože moèili pod sebe, sedíce jeden pøed druhým a  uprostøed zábavy, kterou právì mìli. Když poprvé pøišli na pobožnost, zanechali po sobì zem zcela promoèenou a  zašpinìnou výkaly jako stádo ovcí.“ Svou pøírodní nahotu si pravìký èlovìk zachoval i v dalším vývoji a  vìtšina pøírodních národù žila v dobì, kdy je Evropané objevili, v úplné nahotì: národy australské, americké, africké i ostrovní; dále i Eskymáci si doma svlékali celý odìv a  spali nazí. Karl von den Steinen15 velmi pìknì vypráví o Bakairech ze støední Brazílie, kteøí za jeho pobytu byli jakoby na úrovni doby kamenné: „Naši domorodci neznají žádné tajné èásti tìla. Dìlají si z nich legraci slovem i obrazem s takovou prostoduchostí, že by bylo hloupé pokládat je proto za neslušné. Závidí nám naše šatstvo jako cennou ozdobu, oblékají si ho a  nosí v naší pøítomnosti, pøièemž tak dokonale ignorují naše nejzákladnìjší pravidla a  absolutnì neznají jejich poslá-

ní, že jejich nekoneèná nevìdomost je zcela jednoznaènì dokázána. Nìkteøí vstupují do období pohlavní dospìlosti za hluèných slavností obou pohlaví, pøièemž se všeobecná pozornost a  rozpustilost demonstrativnì opírá o jejich „soukromé èásti“ tìla. Muž, který chce cizinci oznámit, že je otcem jiného muže, a  žena, která se chce pøedstavit jako matka nìkterého dítìte, se vážnì pøiznají za dùstojné ploditele tím, že se s nejsamozøejmìjší a  nejpøirozenìjší názorností chytí za orgán, ze kterého se rodí život... Za ètvrt hodiny už èlovìk tuto nahotu nevnímá a  pokud si ji zámìrnì uvìdomí a  položí si otázku, zda si tito nazí lidé, otcové, matky a  dìti, kteøí nás tu tak nevinnì obklopují a  obcházejí, zaslouží odsouzení nebo politování, musí se nad tímto nápadem zasmát jako nad nìèím nevýslovnì hloupým. Z krasocitného hlediska má tato nezahalenost jako každá pravda svá pro i proti: mladost a  síla jsou ve svých vnitøních pohybech èasto rozkošné, staroba a  nemoc ve svém úpadku hrozné. Naše šaty se tìm milým lidem zdály stejnì tak divné jako nám jejich nahota... moje košile dostala výstižné jméno „obydlí zad“, mìl jsem i „obydlí hlavy“ a  „obydlí nohou“... Suiáské ženy, které se zdobily náhrdelníky a  v propíchnutých uších nosily hrubé svinuté pásy palmových listù, chodily zcela nahé. Trumaiské ženy nosily pásek z mìkkého šedobílého lýka svinutý do šòùry, takže zahaloval pouze v nejskromnìjší míøe a  jistì to nebylo ani jeho posláním, protože by staèilo vzít si trochu širší pás... Ženy Bororù (viz níže) také používaly mìkký šedý lýkový pásek, který po dobu menstruace nahrazovaly èerným páskem; upevòovaly ho na šòùøe okolo bokù... Karaibské, nuaruakské a  tupiské ženy od pramenù Xingu nosily trojhranný kousek tuhého lýka z kùry(uluri). Zakrýval pouze zaèátek stydké štìrbiny, k níž pevnì pøiléhal. Vstup do pochvy trojúhelník nezakrýval, ale celkovým tlakem zpøedu dozadu ji uzavíral nebo alespoò zadržoval uvnitø, protože poutko, položené do štìrbiny mezi nezahalené velké pysky, bylo silnì napjaté... Tyto rozdílné metody žen mají uzavírat, nikoli zahalovat. Zadržují sliznicové èásti, tak jako se u mužù zabraòuje vystupování žaludu. Všechna zaøízení obou pohlaví mají spoleèný cíl – chránit sliznici. Uluri je tedy natolik malá pokrývka, že se zdá, jako by bylo zahalení spíše nežádoucí... Pouze s humorným nadhledem lze v tìchto zaøízeních spatøovat èásti odìvu, které by byly projevem studu... Úplnì nahé suiáské ženy si pøed námi umývaly pohlaví v øece.“ Když v Polynésii zakotví na pobøeží ostrova loï, ženy si podle starého zvyku a  s nejvìtší pøirozeností vysvlékají dvoudílné šaty, vrchní èást pøipomíná ponèo a  dolní je šátek, ovinutý okolo bokù. Tak plavou podél lodì a  vystupují na její palubu bez ohledu na svou úplnou nahotu. Dìlaly to už pøi pøíchodu prvních Evropanù a  tento zvyk trvá dodnes. Také ženy z Havajských ostrovù podobným zpùsobem pøicházely na evropské lodì, nad hlavou si pøi plavání držely své hedvábné šaty, sandály a  sluneèníky. „Toto chování, které se nám zdá nestoudné, je pùvodním lidským jednáním, výsledkem pøirozeného názoru na svobodu a  èistotu mravù, se kterými pøicházely tehdy ještì nezkažené ženy vstøíc zvrhlému rodu evropských námoøníkù, ale pøi takovém neèistém setkání tuto prostotu velmi rychle vystøídala nejhanebnìjší prostituce,“ øíká Reitzenstein. Cestovatel a  etnolog Joest vypráví o ženách na Formose (Tchaj-wanu): „Stud není pøíèinou jejich ošacení; ženy a  dìvèata, hlavnì pokud sedí na bobku, bez plachosti ukazují své pohlaví a  èasto vyslovily z èiré zvìdavosti pøání podívat se nebo si sáhnout na moje.“ Když cestovatel du Chaillu daroval ve støední Africe barevnou košili princeznì z kmene Apingi, ihned se pøed jeho oèima vysvlékla, aby si ji mohla vyzkoušet. Emin bej si na své

cestì od Bílého Nilu Nijambarou do Kediby všiml, že v okresu Amadí jsou ženské zástìry z listí èastou formalitou, od husté kytice zelených vìtvièek, která skuteènì zakrývala pohlaví, až po obyèejný zelený šlahoun, který se táhne od šòùry okolo pasu vpøedu až ke šòùøe vzadu. „Slabší, zde však velmi statné pohlaví se zahaluje velmi skoupì a  mnohé tukem se lesknoucí krásky se zahalují pouze do své barvy. V zemi Moru chodí ženy vìtšinou zcela nahé, jen nìkteré si vìší vzadu na šòùru okolo pasu trochu listí. Zvláštní pøitom je, že pokud potkáme prùvod takových obnažených krásek nesoucích vodu, zakryjí si volnou rukou pøedevším tváø. Podle všeho, co èlovìk v Africe vidí, je stud pøece jen produktem výchovy.“ Neskrývajíce žádnou èást svého tìla, neskrývali se pralidé a  dlouho ještì ani poèetné pøírodní národy ani pøi pohlavním aktu. Cook pozoroval na Tahiti v kvìtnu 1769 toto: „Mladý muž, témìø šest stop vysoký, vykonával milostný akt s dìvèetem asi jedenáct až dvanáct let starým pøed nìkolika našimi lidmi a  mnohými domorodci, pøièemž vùbec nemìl pocit, že je to neslušné nebo nevhodné, a  jak se zdálo, bylo to zcela ve shodì s domácími mravy. Mezi diváky bylo i nìkolik žen vznešeného stavu, pøedevším královna Oberea, o kterých se dá skuteènì øíci, že byly pomocnicemi pøi tomto aktu, dávajíce dìvèátku pokyny, jak má svou roli plnit, což však oèividnì nebylo tøeba, i když bylo tak mladé.“ Mezi tyto dùkazy patøí i veøejná deflorace, kterou ve jménu božstva uskuteèòoval u nìkterých pøírodních národù král, knìz, pokrevní pøíbuzný nebo cizinec trvale nebydlící v tomto místì. Na Samoa se vyskytovala ještì v roce 1897. Pokud je sòatek nevìsty, raupon, s jejím nápadníkem, manaiem, jistý, sejdou se oba v jeho vesnici. Dívku doprovází pìt nebo šest žen, nevìstiných soafafin. Je zahalená do jemné rohože a  poté ještì jedné, která je upravená z mnohých siapo. Takový oblek se nazývá laufan. Cestou se zpívá. Jsou to tini dívky a  ženicha, jejichž jména se v písních vyskytují. Zpívají, dokud nepøijdou do ženichovy vesnice. Když dojdou, už na nì èeká pøipravená hostina. Dìvèe se ženichem spolu však toho dne ještì nespí. Pøejde den a  noc. Poté nastane doba urèená na veøejnou defloraci nevìsty, fa amaseiau (zbavení panenství). Tehdy se celá vesnice sejde na návsi a  posadí se na jednu stranu. Soafafiny a  nevìsta sedí na druhé stranì. Manaia a  dva tulafale (náèelníci) sedí pøed celou vesnicí, tj. pøed øadou svých sousedù. Manaia sedí uprostøed. Pøed nimi je rozprostøena bílá rohož, iesina. Všichni tøi mají nohy podloženy. Potom k nim nevìsta pøistoupí, jemnou rohož má upevnìnu tìsnì v podpaždí. Když se pøiblíží, rozkáže jí jeden náèelník, aby se vrátila. Vrátí se na místo, kde sedí její soafafiny. Dodávají jí odvahu, aby jen šla stateènì dopøedu. Dívka jde znovu k místu, kde sedí manaia. Na vùli tulafalù, sedících po obou manaiových stranách, závisí, kolikrát nevìsta pøijde a  odejde. Pak ji zavolají, aby pøedstoupila. Dívka pøistoupí, ruce položí manaiovi na ramena a  udìlá pohyb, jakoby si chtìla kleknout. Vtom ji manaia bodne ukazováèkem do pohlaví. Krev teèe na rozprostøenou rohož. Pokud dìvèe cítí, že její panenská blána byla protržena, shodí ze sebe jednou rohož a  nahá odejde na tu stranu, kde sedí soafafiny. Všichni lidé na návsi vidí, že krev jí stéká po nohách. Manaia zdvihne ruku, ukazuje krev, kterou má na ukazováèku, a  køièí, že dìvèe bylo netknuté. Tu nastane velký pokøik a  také radost nevìstiných soafafin.“ Pøírodní neznalost pohlavního studu je samozøejmým dùsledkem toho, že pùvodním a  „nejcudnìjším“ lidským obleèením byla nahota, sice velmi chlupatá a  pìstovaná díky zápasu s pøírodou, a  protože èlovìk dlouho neznal konvence, tento vynález stejnì tak pohodlný jako nebezpeèný.

Když se èlovìk zaèal zdobit a  chránit obleèením, postupnì se z tohoto zvyku vypìstoval pohlavní a  tìlesný stud, velmi rozdílný napøíklad i mezi tìsnì sousedícími kmeny; následnì se z hospodáøských dùvodù, v zájmu vlastnického práva, na kterém spoèívá patriarchální a  monogamická rodina, nebo z estetických dùvodù – aby se zakryla ošklivost, stáøí, nemoc – èi pozdìji z náboženských dùvodù, pøedstírajících nechu k tìlu, postupnì vyvinul konvenèní systém ovládající civilizovanou spoleènost, který èasto nijak logiètìjší než zvláštní zvyky primitivních kmenù a  národù. Etnologie pøírodních národù objevila velmi pestrou smìs zvykù, pokud bìží o stud, což je oèividný dùkaz toho, že stud není èlovìku vrozený, ale že se pomalu a  rùzným zpùsobem vyvíjel a  obmìòoval s rozvojem kultury. Divoch, který nezná pohlavní stud, stydí se nìkdy zcela opaènì než dnešní civilizovaný èlovìk. Zatímco nás napøíklad nenapadne stydìt se za práci našich pøežvykujících èelistí, èasto dost nechutnou, je u mnohých primitivních národù naopak bìžným jevem, že se stydí jíst v pøítomnosti nìkoho jiného. O Bakairech von den Steinen øíká, že etiketa u nich požaduje, aby každý jedl sám, odvrácený od druhého. Když od nich dostal kus ryby, do které se hned s velkou chutí pustil, všichni sklonili hlavy a  hledìli pøed sebe s výrazem trapné rozpaèitosti nebo se odvraceli; šetrnì mu naznaèili, že má jíst sám. Když se pøírodní èlovìk nestydìl za ty èásti tìla, které jsou nositelem pohlaví a  vzbuzují smyslnost, stydìl se (alespoò do té doby, dokud ho nezkazili misionáøi èi jiní západní nositelé kultury) podle toho, jaké obleèení nosil, za rùzné jiné èásti tìla, za tváø, pupek, vlasy, nohy nebo jejich èásti. Je všeobecnì známo, že se napøíklad stydí muslimky a  ženy egyptských feláhù za svou tváø; nìkde ani matka nesmí vidìt svou dceru po patnáctém roce s nezahalenou tváøí, i když její prùsvitný oblek prozrazuje všechno ostatní. Hotentotky (Hotentoti: vl. jménem Khoi-Khoin, což znamená lidé) za nic na svìtì neukázaly své vlasy a  chodily stále se zakrytou hlavou. V Ugandì trestali smrtí každého, kdo pøed králem odhalil tøeba jen píï své nohy, zatímco obsluhující ženy chodily zcela nahé. Mnohé indiánské kmeny považovaly za velmi neslušné objevit se pøed cizincem bez pomalování. U nìkterých pøírodních národù se zdobili nejrùznìjším zpùsobem pøedevším muži, jejichž stud u nich byl vyvinutìjší než u žen. Národy, které chodily nahé, považovaly èasto právì šaty za cosi neslušného a  smìšného, a  když je misionáøi oblékli, stydìly se právì tak, jako se stydí civilizovaní lidé, když si mají šaty vysvléci. Jinde „divoch“ hovoøil velmi cudnì a  rozpaèitì o vìcech vlastních ženám, jako je napøíklad porod, ale vùbec se nevyhýbal slovùm, která se my neodvažujeme témìø ani vyslovit. Samozøejmì, že nìco podobného mùžeme pozorovat i v souèasnosti: už nìkolikrát se poukazovalo na prostitutky, které neznají stud, pokud jsou se svými zákazníky, ale když se mají odhalit pøed lékaøem, objeví se u nich tento stud prudce a  nepøedstíratelnì. Krátce øeèeno, pocit studu se probouzí tam, kde èlovìk pøichází do konfliktu s uznávanými pøedpisy nebo názory. To plnì platí i v souèasnosti. Dáma, která jde na procházku ve støízlivých šatech, chodí na ples nebo do divadla polonahá; žena, která se ve mìstì pøedvádí v bohatém odìvu, který smí zanechat jen malou èást tìla nezahalenou, koketuje v moøských lázních témìø úplnou nahotou. Když „dobøe vychovaná dìvèata“ pøijdou poprvé do sluneèních lázní, neodváží se ani pozvednout oèi, ale zanedlouho podlehnou všeobecné konvenci, kterou pozorují okolo sebe, a  brzy se cítí jako doma nahé mezi nahými. Když tedy Montesquieu øekl, že

„všechny národy shodnì opovrhují nestoudností žen, protože k tomu pøíroda všechny národy vede,“ mýlil se nejen pokud jde o onu jednotu, ale i v názoru na vrozenost studu. Neznal ani jeho podstatu, ani jeho etnologii. Køesanství, které dogmaticky trvalo na vrozenosti studu a  vynucovalo si tento stud podle svých morálních názorù i tam, kde byl pøírodní povaze zcela cizí, dosáhl nanejvýše rozkvìtu pokrytectví, a  zachraòujíc morálku, nièilo lidi. Cestovatel Knoche na Velikonoèních ostrovech zaznamenal: „Zdravé smyslné cítìní domorodcù, které se ještì ozývá v jejich písních, dnes bohužel zcela vymizelo. I pøes veškerou námahu se nám nepodaøilo napøíklad vyfotografovat nahou ženu. Všechny odmítly se slovy: Somos christianos. (Jsme køesanky.) Jenže tyto mravnì rozhoøèené dámy byly vìtšinou ochotny, jakmile nastala noc, prodat své vnady za kus garderoby. Tak pomìrnì nepatrné styky s evropskou kulturou staèily zanést evropské pokrytectví spolu s jinými „vymoženostmi“ civilizace na tyto daleké ostrovy.“ Neznalost pohlavní žárlivosti. Zdá se, že žárlivost je v širším slova smyslu vrozená každému vyššímu živoèichovi, tedy i èlovìku. Souvisí se sobeckou stránkou lidské povahy, kterou dnes vlastnické normy velmi vystupòovaly, ale která v primitivních dobách byla jistì vyvážena lidským pudem pospolitosti a  vzájemné pomoci, který není neznámým ani v živoèišné øíši. Žárlivost v širším slova smyslu je žárlivost vlastnická a  egocentrická. Domácí zvíøata bývají žárlivá na pøízeò svého pána; dìti bývají uražené, když otec, matka nebo uèitel nespravedlivì dávají pøednost jinému dítìti. Avšak žárlivost v užším slova smyslu, dnes všeobecnì spojovanou s erotickými nebo pohlavními city, smìøující proti tøeba jen pomyslnému pohlavnímu styku milované osoby s nìkým jiným - takovou žárlivost praèlovìk vùbec neznal a  dlouho byla neznámá i pøírodním národùm a  primitivním lidem. Pøírodní èlovìk mùže tedy být velmi žárlivý na svou ženu jako na své vlastnictví, které mùže být za jeho zády a  proti jeho vùli zneužito, anebo které mu mùže být odòato, ale trýzeò erotické a  pohlavní žárlivosti, jak ji chápeme dnes, mu byla stejnì tak cizí jako pohlavní stud. Nebyl neochoten dovolit své ženì souložit s jinými muži, pokud se tak dìlo podle místních zvyklostí s jeho vìdomím nebo na jeho pøání. Každý masajský bojovník (Masajové, vl. jm. Il-Masaj, velký kmen v sev. Tanzánii a  jihozáp. Keni v sev. Africe) mìl doma svou vyvolenou. Bydlela u nìho, opatrovala mu dobytek a  zhotovovala ozdoby. Veøejnì projevila svùj vztah k nìmu tím, že pøišla k bojovníkùm sedícím na bobku s nádobou z tykve plnou mléka a  postavila se k pravé noze svého vyvoleného. Když byl bojovník v kraalu (vesnici), musela mu být vìrná. Když však kraal opustil – tøeba pouze na jeden den – mìla žena právo potìšit se s kterýmkoliv jeho druhem. Velmi rozšíøeným zvykem u pøírodních národù bylo pùjèování žen hostùm. Pùjèovala se hlavnì vlastní žena nebo dcera: odmítnutí se považovalo za urážku. Dìlalo se to, a  tu a  tam se to ještì stále dìlá v Severní a  Jižní Americe, Oceánii, u Eskymákù, u obyvatelù na Aleutách, u Samojedù (novìji Nìnci, žijí od Kolského poloostrova k Jeniseji), Kamèadalù, Èukèù, Mongolù a  Tatarù, na Cejlonu, v jižní Indii, Kongu, u Kafrù (novìji užíván název Zulové, Zulu), beduínù, Etiopanù (Habešanù), v rovníkové Africe i v Austrálii. U havajských ostrovanù byli døíve známí hosté oficiálnì vyzýváni, aby využili pohostinnosti v plném slova smyslu, a  ženy se vymìòovaly. I když pøišel ostrovan bez ženy, mohl si podle vlastní chuti vybrat pøítelovu ženu nebo dospìlou dceru.

Do jistého indiánského kmene pøišel civilní lékaø, který mìl velmi milou ženu, ale byl lehkomyslný a  využil pohostinství náèelníka Skvrnitého Ocasu. Poøádnì se však vydìsil, když potom náèelník jednoho dne od nìho žádal stejnou službu. Na Aleutách si mohl lovec nebo kupec, který zde doèasnì bydlel, koupit právo na pobyt v rodinì, kde mu potom byla k dispozici i manželka. Na jihomoøském ostrovì Lufu, kde byl nedostatek žen, vypùjèovali si svobodní vdané ženy. Ve východním Grónsku byly ženy, které mìnily domácnost a  u každého manžela setrvaly jen po urèitou dobu. S vývojem vlastnického práva na ženu se z tohoto naivního pohlavního zvyku vyvinula takzvaná pohostinská prostituce, o které bude øeè pozdìji. I jiné zvyky pøírodních národù, o kterých ještì podrobnì pohovoøíme, potvrzují pùvodní neznalost pohlavní žárlivosti. U Australcù je napøíklad èastým zvykem, že starší bratøi dovolují mladším, ještì svobodným, souložit se svými ženami, ale dìlají si pøitom nárok na jejich budoucí manželky. Je to zøejmì pozùstatek tzv. skupinového manželství, o kterém se dále dozvíme a  které samo o sobì prokazuje, že pùvodnì byla pohlavní žárlivost neznámá. Zachovaly se z nìho mnohosnubné formy, kdy nìkolik mužù má zároveò nìkolik žen nebo je nìkolik mužù zasnoubeno s jednou ženou. Žijí pøitom v úplné shodì, dìti hovoøí o starším nebo mladším tatínkovi, a  když jeden muž spatøí pøed ložnicí sandály nìkterého bratra, ví, že nemá vcházet dovnitø. Australci (Australci jsou zde dále mínìni zásadnì pùv. obyvatelé Austrálie, dìlící se na øadu národností a  kmenù) ve Viktorii (Viktorie, stát na jihových. Australského svazu) si vymìòovali ženy (napø. Na mìsíc) a  tento zvyk pojmenovali beama. Eskymáci si na dùkaz pøátelství vymìòovali ženy na nìkolik dní. Jak však vítìzilo vlastnické právo, ze kterého muž mohl tìžit, i tyto zvyky se postupnì zavrhovaly a  žena se pronajímala za menší èi vìtší odmìnu. Nakonec mùžeme uvést už zmínìné defloraèní obøady, „náboženskou prostituci“ a  volnosnubné slavnosti pøírodních národù a  také zvyk, že nevìsta byla o svatební noci povinna oddat se mužovým pøíbuzným nebo dokonce všem svatebèanùm. U starovìkých støedoasijských národù v Babylonii, Efesu i Abydì musela žena pøed manželstvím absolvovat volnosnubný rituální kurz v chrámu Militty (Myllity), asyrsko-babylonské bohynì plodnosti. Tak jako muž, ani žena zpoèátku neznali pohlavní žárlivost. To ostatnì vyplývá ze sexuálního života národù, které žily nebo žijí v mnohoženství: projevovala se zde sice ženská hašteøivost a  bojovná vlastnická žárlivost, ale nešlo o žárlivost pohlavní. V rovníkové Africe nemá napøíklad øeè domorodcù žádné pojmenování pro žárlivost a  ženy jsou zde velmi horlivými zastánkynìmi mnohoženství. Když se muž ožení a  jeho žena si myslí, že by ještì jednu ženu uživil, naléhá na nìj, aby to udìlal, a  když odmítne, považuje ho za lakomce. Nìkdy žena sama pøivede svému muži novou ženu, napøíklad když zestárne nebo se stane neplodnou, když kojí nebo má mnoho práce. Zkrátka chce spolupracovnici. Také u Zulù se èasto stávalo, že žena, která je pøedevším urèena pro mužovu domácnost, v potu tváøe pracuje a  skrblí, aby ušetøila peníze, za které by mohla svému muži koupit druhou ženu. Tím se zbaví nejen práce, ale získá i služku pro sebe a  dodává rodinì lesku, kterým se potom ona sama jako první žena honosí. Livingstone vypráví, že když se ženy Makololù dozvìdìly, že v Evropì se muž mùže oženit jen s jednou ženou, protestovaly, že by v takové zemi nemohly žít; neumìly pochopit, jak se takové mravy mohou líbit anglickým dámám, protože se domnívaly, že každý dùstojný muž má mít nìkolik žen na dùkaz svého blahobytu. Podobné názory byly zjištìny u domorodcù v Grónsku, Brazílii, u starých Arabù, Ajnù (Ainù, viz níže), Èíòanù, Japoncù atd.

Hellwald øíká, že nìkdejší mohamedánky litovaly evropské ženy, že musí žít po boku muže bez družek, a  velká vìtšina tìchto žen pøímo horovala pro mnohoženství, což je prý bìžným jevem tam, kde zdomácnìla polygamie. Neznalost fyzické ošklivosti. Pøírodní èlovìk skuteènì nemohl pohlavnì žárlit, když neznal pocit fyzické ošklivosti, který je velmi dùležitou psychickou pøíèinou pohlavní žárlivosti. „Kdo si pøedstaví, že žena, kterou miluje, se oddává jinému, ten pocítí nejen nelibost, že se jeho touze staví do cesty pøekážky, ale tato žena v nìm vzbuzuje i odpor, protože je nucen spojovat pøedstavu milenky s indiskrétními èástmi tìla a  výmìšky jiného muže,“ øíká Spinoza. Takový fyzický odpor pøírodní èlovìk nemohl znát; byl zvyklý jíst vìci nám nejodpornìjší, jako napø. larvy, èervy, žáby, shnilé maso apod. a  ani mrtvola ho nenaplòovala pocitem ošklivosti. Papuánci v jihovýchodní Nové Guineji pochovávali své mrtvé pøímo pod svým obydlím. Pøitom byly jejich pohøební a  smuteèní obøady neobyèejnì odporné a  zdraví škodlivé. Blízcí pøíbuzní spali celé týdny, ba i mìsíce vedle mrtvoly, která byla uložena nejprve v domì smutku, a  když se s ní nehodlali rozlouèit, potírali se tekutinou z rozkládajícího se tìla. Jak málo ostatnì znali lidé pocit odporu ještì pøed nìkolika staletími a  jak tento druhotný pocit ošklivosti vznikl postupnì s rozvojem hygienických poznatkù, to potvrzují mnohé kulturní „anekdoty“. Ještì v roce 1697 bylo v Paøíži policejnì zjištìno, že obyvatelé ve dne i v noci vylévají a  vyhazují z oken veškerou špínu, moè a  nepoøádek všeho druhu. Záchod byl vzácností; zastupovala ho jáma spoleèná pro všechny, kterou èas od èasu vybrali pro domácí zahradu... Z nedostatku záchodù se používaly všechny kouty i v okolí kostelù a  palácù. V Paláci spravedlnosti narazil èlovìk všude na výkaly, dokonce ani v Louvru toho nebyl ušetøen: na nádvoøích, na schodech i balkonech, za dveømi, všude, kde èlovìk právì pocítil potøebu zbavit se za bílého dne své pøítìže bez toho, aby tomu obyvatelé paláce vìnovali pozornost. A  to se dìlo v povìstné Paøíži Ludvíka XIV.! I v dnešní spoleènosti vládnou mezi jednotlivými tøídami a  stavy velmi rozdílné názory na ošklivost. Kulturní a  zjemnìlé vrstvy si zošklivují vìci a  úkony bìžné lidu, který je ve stálém styku s nahou pøírodou a  drsnou prací. V širokých lidových vrstvách se jen zøídka oceòuje a  žádá panenství ženy pøed svatbou, zatímco ve spoleènosti kulturnì vyumìlkované a  úpadkové máme literární doklady o duševních mukách mužù, milujících ženu, která ztratila panenství s jiným, o mukách žárlivosti, jejíž samozøejmou souèástí je ošklivost vyvolávaná pøedstavou o první souloži, i když jde vìtšinou o dùsledky neurózy a  hypochondrie. Tento fyzický odpor stupòující pohlavní žárlivost patøí tedy také k druhotným lidským pocitùm, vzniklým teprve v kulturním vývoji. Neznalost cudnosti. Z toho, co jsme právì øekli, vyplývá, že pravìký a  nezkažený pøírodní èlovìk celkem samozøejmì neznal cudnost. Kde neexistuje stud ani žárlivost, tam cudnost nemùže být ctností. Pojem panenství všechny pøírodní národy jistì dlouho neznaly a  dìvèatùm i ženám se i potom dovoloval volný pohlavní styk do té doby, pokud nezaèaly ten který národ ovlivòovat asketické západní názory. Pøedevším se samozøejmì povoloval svobodným ženám; neexistovala kritéria, ze kterých by mohl vyplývat požadavek dívèí cudnosti. Až když se žena vdala, tj. když se stala mužovým soukromým vlastnictvím, mìnil se názor na tuto vìc, ovšem

jen pod vlivem vlastnické žárlivosti. Australská dìvèata od svých deseti let souložila se ètrnácti až patnáctiletými mladíky. Pozdìji byla povolná každému hostu, který v kmeni pøenocoval. Ženu, která se vdala, nebo spíše, která se stala mužovým vlastnictvím, muž pùjèoval. Když byl muž nepøítomen, zaujal jeho místo muž jiný. Pokud se rùzné kmeny utáboøily vedle sebe, trávili muži jednoho kmene noc u žen sousedního kmene: v tomto pøípadì se u nich exogamní pud projevoval stejnì tak jako v pøípadì sòatkù. U Sinaugulù v britské Nové Guineji nebyl vzácný pohlavní styk dìvèat pøed pøíchodem menstruace. Ženy vùbec, dokud nebyly provdány, rozdávaly svou pøízeò, jak se jim líbilo. Mnohé si oznaèovaly poèet svých milostných dobrodružství uzlem na svém obligátním støapcovém náhrdelníku. U Kaiù v nìmecké Nové Guineji pozoroval jistý misionáø, který samozøejmì neskrýval své morální hledisko, toto: „Pokud jde o manželskou vìrnost, lze øíci, že u Kaiù vùbec neexistuje. Setkal jsem se se ženami, které mìly pomìr asi s dvaceti muži, a  s muži, kteøí mohli napoèítat dvojnásobný poèet žen, pøièemž jim ještì kdejaká vypadla z pamìti. Bìžnì tito lidé dokáží napoèítat pìt až deset cizoložných pomìrù. Necudnost je u nich všeobecná. V manželství stejnì tak jako pøed ním neznají meze v uspokojování sexuálních choutek. Využijí každé pøíležitosti, která se jim naskytne, aby ukojili svou smyslnost. Když se muž na lovu setká se svobodnou nebo vdanou ženou, která sbírá døevo, vrhne na ni pohled, který jí poví vše. Žena poté vykroèí za ním, pokud možno nenápadnì. Žena naproti tomu dává svùj úmysl najevo tím, že si pøed mužem, kterého uvidí, povytáhne zástìru z trávy.“ U Voïakù (finský kmen ze sev. Ruska, viz výše) se dívky a  chlapci stýkali celkem bezprostøednì bez toho, že by se v lásce omezovali takzvanou cudností. Pro dívku bylo dokonce hanbou, když ji chlapci málo vyhledávali. Mají na to své pøísloví: Když nemá chlap rád dìvèe, nemá ji rád ani bùh. Ruský badatel Ostrovskij vypráví, že mládež si zde ráda hraje na svatbu. Nìkolik chlapcù a  dìvèat utvoøí nikoliv bez hádek páry, naèež se každý pár stáhne na tmavé místo, kde prý hra pokraèuje velmi realisticky; poté se opìt všichni sejdou a  dále se baví. Protože je pro dívku hanbou, když má málo milencù, je pro ni ctí, když má dìti. Dostane bohatšího muže a  její otec vìtší kalym (cenu za nevìstu). Na Havajských ostrovech mìli misionáøi pøi svých kázáních nejvìtší tìžkosti s tím, jak domorodcùm vysvìtlit pojem cudnosti: ženu tu neznaly ani toto slovo, ani jeho obsah. U Bavendù v severním Transvaalu, podle vyprávìní jistého misionáøe, ženy pøemlouvaly pohlavnì dospìlé dívky, aby si s mladými muži „hrály“. Když se nìkterá zdráhala, ostatní jí opovrhovaly, nehovoøily s ní, ba dokonce prý po ní házely kameny. Tato „hra“ byla velmi širokým pojmem, ale pøece jen to bylo nìco jiného než soulož. Jednou mìsíènì to kontrolovaly staré ženy, pøièemž dìvèe sedìlo na kameni, a  když se jim zdálo, že není v poøádku, vynadaly jí nebo ji potrestaly. Pohlavnì dospìlý chlapec mohl projevit dìvèeti své pøání, že si chce „hrát“, poslal jí celkem veøejnì dar a  zakrátko pøišel i sám. Po pozdravu spolu zmizeli v domì a  bavili se podle své vùle. Vìdìl o tom každý, i rodièe. Když však dívka otìhotnìla, musel mladý muž zaplatit pokutu ve volech. Potom se na vše zapomnìlo. Takováto neopatrnost se však stávala zøídka. I u Yaundù v Kamerunu si vážil muž ženy tím víc, èím více mìla milencù. Podobnì se èernoši v Togu (Togo v záp. Africe u Guinejského zálivu, kmeny Ewù, Kebrù a  Temù, nyní samostatný stát) opovržlivì vyjadøovali o dívce, která pøed svatbou nemìla pomìr s nìkolika muži. V Darfúru dali dìvèeti, jakmile se dostalo do puberty, samostatnou chatrè na spaní, do které

mìl každý muž volný pøístup a  mohl s ní strávit noc. Ve staré Nikaragui prý byla dìvèata ochotna oddat se za nìkolik kakaových bobù. Velmi pìkným dokladem této volnosnubné „necudnosti“ je pøíbìh, který vykreslil talentovaný spisovatel nového Ruska v krátké, jemné a  pùsobivé povídce z prostøedí Èukèù (Èukèové, vl. jménem Luoravetlan, národnost v Jakutsku). Povídka se jmenuje Ètyøi knoflíky Tøi dny se èert ženil. Vyl, sténal, zuøil, zasypal suchým, pichlavým snìhem vše, co mu pøišlo do cesty. A  okolo je noc. Ó, jak strašná je polární noc v takových dnech! Metelice! Ne, to není metelice! Èukè Vattan zná svùj kraj. Ó, zná ho velmi dobøe! Jak svou dlaò. Za ty roky prochodil Vattan celý kraj od Velkých hor až po Velké moøe, ale takovou metelici ještì nezažil. Ne, to není metelice! To je èertova svatba. Za tøi dni byly sanì plnièké snìhu a  psi se do nìho boøili bokem... Svatba skonèila. Tundra usnula. Hluboké ticho. Kajur Vattan nyní ví, že se šastnì dostane do Maji. Proto Vattan zpívá. Dívá se na psy a  zpívá. – Ó, ó, psi, ó, hezcí psi!... Podívá se na nebe a  zpívá: – Ó nebe, temné nebe!... Veselé Vattanovo srdce zpívá o všem. Vattan slyší, jak se za jeho zády žene druhé psí spøežení a  dcera Ilineut zpívá: – Klidná je tundra jako jelen... Klidná... Srdce Ilineuty však není klidné. Bije jako pøíboj Velkého moøe. Chvìje se jako ptáèe. Proè je srdce tolik nepokojné? Proè, otec neví... Starý Vattan sklonil hlavu a  zamyslel se: – Otec všechno ví, všechno vidí... Za nimi bìží další dvì psí spøežení a  s nimi dva muži. Nejsou to Èukèové. Nevypadají jako oni. Jejich kùže je jemnìjší než kùže nejkrásnìjší ženy severu. Ó, Vattan ví, že pøišli zdaleka. Vattan ví, co stojí jeden velký zlatý knoflík s ptákem na plášti tìchto lidí. Èukè Tykella má mnoho takových knoflíkù. Plný mìšec. Ó, Tykella si za nì mùže koupit v tundøe vše... – Ó, knoflíky, knoflíky, – polohlasnì si prozpìvuje Vattan – zlaté knoflíky... Ó, nastøádat jich mnoho, mnoho a  potom bude Vattan bohatý... Ó, knoflíky, knoflíky... Ilineutiny oèi záøí jako slunce v létì. Vyzaøuje z nich radost. Když pohlédne na èlovìka z tøetího spøežení, zajiskøí její oèi a  usmìje se na nì. Záøivá jinovatka ošlehne jako blesk nepokojné kadeøe èerných vlasù. – Ó!... ó!... Ó!... – radostnì zní energický hlas, – ó!... ó!... Psi se øítí kupøedu, zuøivì utíkají. A  tundra bìží dozadu... Stále blíže a  blíže k Maji... Zanedlouho jsou tam... Na zastávkách sestupuje vysoký muž ze saní, pøistoupí k Ilineutì a  dívá se, jak psùm hází kusy zmrzlého masa. Jak hltavì skáèí psi po masu ještì ve vzduchu, jak zuøivì se koušou. V oèích jim hoøí pøíšerný oheò. V té chvíli jsou dravými zvíøaty... Vysoký muž spoèine pohledem na Ilineutì. Chytí její ruku a  dlouho, dlouho se jí dívá do oèí. A  její oèi mu odpovídají úsmìvem slunce. Potom ji obejme a  cosi jí øíká. Dìvèe se dlouho a  zvonivì smìje. Starý Vattan se odvrací, jako by nic nevidìl. Prohlíží si spøežení...

A zase jsou, jdou... Ilineut se radostnì smìje a  zpívá. Na jedné zastávce u potùèku Nyku se psi divoce porvali a  Ilineut se vrhla s bièem v ruce mezi nì, aby je zkrotila; zahnala je daleko a  vysoký muž šel za Ilineutou. Dlouho byli vzdáleni. Potom náhle vyšli z nejkrajnìjšího èumu. Jak je mohl starý Vattan pøehlédnout! Vysoký muž byl rùžový a  Ilineut hravá jako silný jelen. Oèima volá otce. Starý Vattan jde blíže. Ilineut se radostnì usmívá: – Otèe, vysoký muž se stal mým mužem... Vattan kroutí hlavou. – Ilineut, dcero moje, každá žena má mít muže, ale bílí muži nemohou být muži našich žen: jsou pøíliš slabí pro naše dcery... Oèi Ilineuty zajiskøily: – Ó, otèe, jakým dobrým mužem byl! Jakým dobrým! Ani jedna dcera tundry ještì nepoznala takového muže! A  pøitom je štìdrý. Dal mi památku... – Ètyøi knoflíky, – žasl Vattan, – ó, tvùj muž je marnotratný. Zkazí ti tím život. Ilineut pohodila hlavou. Když zapøáhl psy, pøistoupil starý Vattan k vysokému muži a  øekl: – Poslouchej, zachoval ses nehezky. Ty jsi... Vysoký muž upadl do rozpakù, sáhl do kapsy, ale Vattan mu zadržel ruku. – Poslouchej, ty jsi Ilineutu zkazil. Dal jsi jí velmi mnoho. Jen si pøedstav, ètyøi knoflíky, když jsi jí mohl dát jen dva... A  nyní si nenajde muže. Bude se pøíliš pyšnit svou láskou. Pokazil jsi jí. Ó, dal jsi jí pøíliš mnoho. Vezmi jí dva knoflíky. Vysoký muž zavrtìl hlavou a  nasedl do saní. – Ó! Go!... Go!... – vykøikla Ilineut a  psi vyrazili vpøed jako ïáblové. Ilineutì záøily oèi. Bílý muž ležel na zádech a  myslel si: – Jak jsou ty Èukèky pøístupné! A Vattan zpíval: – Jak je svobodný vítr, tak svobodné jsou Èukèky. Vítr odnese, co chce, Èukèka si vybere za muže, koho chce. Kolikrát zavane vítr v tundøe – tolik mužù mùže mít Èukèka. Nikdy však, nikdy po polární noci nezasvítí slunce... Nikdy, nikdy se neoddá Èukèka bez lásky!... Slyšely tu píseò polární noc a  mlèenlivì vzrušená tundra a  pochopily ji. Neteènost k pokrevnímu pomìru dítìte a  rodièù. Dnes je známo, že žena mùže otìhotnìt jen po oplodnìní mužem, kdo by o tom pochyboval, toho by pokládali za blázna. Ale primitivní èlovìk tyto souvislosti mezi souloží a  poèetím znát nemohl. K souložení hnal pøírodního èlovìka pud a  žádostivá smyslnost, potøeba odstranit vnitøní tlak, který v nìm v urèité dobì anebo chvíli vzbuzoval pohled na druhé pohlaví, a  snad ještì více tìlesný pach bytosti opaèného pohlaví. Ani na chvíli si nepomyslel, že tato jeho dychtivá potøeba a  její pøíjemné ukájení souvisí s rozmnožováním druhu. Nevìdìl o svém tìle o mnoho více než zvíøe, které chytal nebo pozdìji lovil, nebo dítì, jemuž dùvtipní rodièe v „choulostivé situaci“ vyprávìjí pohádku o èápovi nebo vránì. Pokud se ještì i dnes najdou ve mìstech ètrnáctileté i starší dìti, které sice už tuší, že dítì je plodem lásky mezi mužem a  ženou, ale pøitom si myslí, že staèí trochu vroucnìjší polibek od chlapce, aby se dívka stala maminkou, je to dùsledkem obyèejné nevìdomosti a  dùkazem, že poznání souvislostí mezi souloží a  porodem nepatøí ani v instinktivní po-

dobì k prvotním charakteristickým znakùm èlovìka. Protože pravìký muž a  žena znali své tìlo a  jeho funkce jen z neobjasnìné zkušenosti, nemohli znát ani princip jeho oplodòovací funkce. Mìli jen své pohádky a  povìry, jaké ještì dnes tu a  tam najdeme u pøírodních kmenù a  národù, díky nimž tak mnozí vìøili, že oplodnìní zpùsobují sluneèní paprsky nebo urèité byliny, kterých se žena dotkne, nebo pohled zvíøete, které v lese spatøí, èi pozdìji dokonce pohlavní styk s duchy, totemy, bùžky a  bohy. I tento jasný názor mìl však své odpùrce, pøedevším mezi církevními a  hlavnì protestantskými vìdci, jimž je tato pùvodní neznalost souvislostí nepohodlná, protože sama staèí vyvrátit tvrzení, stále znovu dokazované církevními kruhy, že pùvodní snubní formou byla monogamie. Pøedpoklad odpùrcù descendentního uèení, že primitivní èlovìk znal souvislost mezi souloží a  poèetím, je velmi nesmyslný, když uvážíme, jak minimální fyziologické vìdomosti mìli ještì v Øecku, když si pøipomeneme, že až od dob Swammerdama, který zemøel v roce 1685, víme, že na oplodnìní je potøebný styk vajíèka se semenem, a  teprve od du Barryho od r. 1850 je známo, že nitkovitá buòka mužské spermie musí vniknout do buòkyvajíèka, tedy modernìji øeèeno, že se musí spojit obì gamety. Když primitivní èlovìk uvidìl tìhotnou ženu – samozøejmì už ve vyšším stadiu gravidity, nemohlo ho napadnout, že pøíèinou této zmìny je soulož, ke které došlo øeknìme pøed pìti mìsíci. Myslel sotva ze dne na den a  vidìl pøíèinnou souvislost nejdøíve ve vìcech ležících náhodou vedle sebe než v èase po sobì následujícím. My dnes už víme, že dìvèe, které se nestýká s mužem, nemùže mít dìti, že dítì je tedy dùsledkem spojení obou pohlaví, avšak pøírodní èlovìk dlouho nic nevìdìl o panenství, a  proto nemìl tento „dùkaz“. Dìvèata se vdávala ještì døíve, než byla pohlavnì dospìlá. A  tak mìl „dùkazy“ spíše o opaku; pohlavní styk pøed pohlavní dospìlostí dìti nepøinášel. Také pohlavní hraní, které bylo u pøírodní mládeže velmi bìžné a  èasto se nièím nelišilo od skuteèné soulože, mìlo jen málokdy za následek potomstvo. Dokonce i pozdìji pøi hojném pohlavním styku mohl „divoch“ pozorovat, že vìtšina souloží zùstává bez následkù, a  proto se mnohé pøírodní národy až pozdìji, když koneènì pochopily jistou souvislost, domnívaly, že soulož je sice nutná k oplodnìní, ale že rozhodující je jakýsi nadpøirozený dìj, a  že tedy dìvèe mùže mít normálnì dìti jen tehdy, když s ní provedou obøady zralosti. Víme už, že pøedevším pokrevní vztah dítìte k otci se celkem ignoroval, protože otec byl obyèejnì neznámý; ale neuznával se ani pozdìji, protože když dìti zaèaly patøit otci jako jeho vlastnictví spolu se ženou, patøily mu i dìti, které jeho žena mìla s jinými. Müllet-Lyer zde vhodnì pøipomíná Napoleonovo pøirovnání: všechno, co roste v zahradì, patøí vlastníku zahrady, a to zasel sám èi nìkdo jiný. Pozdìji, až pøejdeme k rùzným pøíbuzenským snubním øádùm, které vyšly z pùvodní volnosnubnosti a  které potom potlaèila násilnická patriarchální rodina, uvidíme, jak a  dokdy se pokrevní vztah dítìte a  rodièù ignoroval. Mateøská láska jako pùvodní znak lidské povahy nemá, podobnì jako tomu bývá u rùzných obratlovcù, ten individuální charakter, se kterým se èasto setkáváme dnes; nesouvisí tak celkem s faktem plození. Feny èasto s velkou láskou vychovávají malá lvíèata, koata, ba i kuøata, kachòata, podobnì i koèky a  ptáci; hlavnì u ptákù bylo všeobecnì zjištìno, že se rádi ujímají sirotkù. Je zøejmé, že u pøírodních národù nebyl pùvodní vztah matky k dítìti tak fyziologický, jako je tomu dnes, a  hlavnì ne tak individuální; neurèoval ho výluènì vlastní pùvod, protože to byl

vztah skupinový, sociálnì založený, který – jak jsme už pøedtím øekli – dával všem dìtem jedné vrstvy hromadnou matku z matek pøedcházející vrstvy. Umìlý kult matky a  mateøství byl neznámý. Dozvuky tohoto prvotního vztahu rodièù k dìtem najdeme v rùzných zvycích a  v morálce pøírodních i starovìkých národù. Jako bylo všeobecnì velmi rozšíøené zabíjení novorozeòat, tak se zase leckde stávalo, že dìti støídavì kojily cizí ženy. Odstavené dítì v tlupì nemìlo odlišovat svou skuteènou matku od ostatních pìstounek, takže všechny ženy pøibližnì stejného vìku nazývalo matkou. Domorodci z Murrayových ostrovù èasto pøenášeli dìti z rodiny do rodiny, pøièemž neumìli vysvìtlit, proè to dìlají. Eskymáci rádi vidí, když má jejich angekok (èarodìj) pomìr s jejich ženami, protože se domnívají, že tak pøijdou k synùm, kteøí budou vynikat nad ostatními. U starých Arabù posílal muž svou ženu, když jí skonèila menstruace, k jinému muži a  pøerušil s ní pohlavní styk do té doby, pokud nebylo jasné, že je od tohoto muže tìhotná. Dìlal to proto, aby mìl ušlechtilého potomka. To samé se dìlalo u mnohých kulturních národù a  tento postup se zachoval až do doby civilizace, pokud šlo o neplodnost. Pìknì je to popsáno i v bibli: „A když vidìla Ráchel, že nerodí... øekla: Hle, tam je moje dìvèe Bilha, vejdi k ní, a  porodí na moje kolena, a  budu i já mít syny. A  dala mu Bilhu, své dìvèe, za ženu. A  Jákob vešel k ní. A  Bilha poèala a  porodila Jákobovi syna. Tehdy øekla Ráchel: Bùh rozsoudil moji vìc a  uslyšel mùj hlas a  dal mi syna. Proto ho pojmenovala Dan.“ (Genesis 30, 3-6.) Starožidovský levirát zavazoval muže plodit dìti s vdovou po jeho bratrovi a  tyto dìti se pokládaly za dìti zemøelého. U Kafrù dìdil dìdic i ženy svého otce anebo toho, po kom dìdil. Otcovy ženy mohl pøenechat jiným mužùm, ale dìti z takových svazkù byli jeho vlastnictvím a  považovaly se za dìti mrtvého. I tzv. chlapecká manželství u nìkterých kmenù patøí mezi takové pøíklady. Muž napøíklad ožení svého šestiletého synka s dospìlým dìvèetem, a  potom s touto nevìstou plodí dìti, které jsou právoplatnými dìtmi chlapce. Také výmìna a  adopce dìtí, která se v rùzných obmìnách vyskytuje u mnohých pøírodních národù už na prvních stupních civilizace, dokazuje, že pokrevní pouto, které váže rodièe s dìtmi, nemìlo pùvodnì velkého významu, ale s vývojem jednosnubné rodiny postupnì vzrùstalo. Láska k dìtem, èasto silnìjší u pøírodního divocha než u civilizovaného èlovìka, prostì existuje, hlavnì u ženy od zaèátku jako pud, ale pøitom není nezbytné, aby to byly vlastní dìti, které miluje a  opatruje. Neznalost individuální milostné vášnì. Primitivní èlovìk, který se øídil pouze živoèišnými instinktivními pudy a  neznal stud ani žárlivost, si jistì nemálo cenil pohlavní rozkoše. Svùj pohlavní pud ukájel se stejnou chutí jako hlad. Mysl pravìkého èlovìka nejvíce zamìstnávalo vydatné jídlo a  silné objetí. Nejstarší zachované projevy jeho výtvarné zruènosti, pøevážnì kresby v jeskyních znázoròující mamuty, bizony, soby, jakož i sošky takzvané „Venuše“ dokazují, že primitivní umìní èerpalo podnìty z potøeby jíst a  z pohlavního pudu jako hlavních zdrojù a  smìrù prvního lidského snažení. Pokud pøírodní èlovìk pøi starostech o potravu myslel pøedevším na sexuální zážitek, neznamená to, že se jeho city podobaly milostné vášni, nìkdy nelítostnì ubíjející moderního èlovìka, který se souží touhou anebo šílí žárlivostí, pøièemž tato vášeò obsahuje nejsložitìjší podoby a  obléká se do mnohých tragických a  komických šatù. Jeho láska byla pouze ukájením pohlavního pudu, jeho manžel-

ství pozdìji hospodáøským vztahem, ve kterém mìla žena cenu pøedevším jako užitkové domácí zvíøe. Dokud žil pøírodní èlovìk v tlupì, udržoval volný pomìr se ženou podle skuteèné potøeby a  po ukojení znovu myslel na to, jak se nejlépe udržet pøi životì. Boj s pøírodou, živly a  s dravci ho fyzicky vysiloval, proto neznal rozmaøilost, a  tentýž boj ochlazoval jeho smyslnost. Vždy samotná volnosnubnost – možnost ukájet pohlavní žádost podle skuteèné potøeby a  chuti – jistì nepøispívala k tomu, aby myslel na víc, než bylo tøeba; vùbec neznal „muka lásky“. Nevìdìl, co je to zamilovat se do urèité osoby, nepøekonatelnì po ní toužit, plnì se jí oddat a  projevovat jí svou lásku tisícerými nìžnostmi a  výbuchy žárlivosti. Pár, který ukojil svou sexuální potøebu, se rozešel bez toho, že by mezi mužem a  ženou zùstalo nìjaké citové pouto. Velká èást toho, co jsme si zde už øekli o sexuálním životì pøírodních národù, ukazuje jasné stopy živoèišné primitivní lásky. Také badatelé, kteøí žili dlouhá léta napøíklad v Africe, se shodují na tom, že nikdy nevidìli pøírodního èernocha, aby objímal ženu okolo bokù nebo jí dával èi pøijímal polibek, který by svìdèil o milostné náklonnosti na jedné i druhé stranì. „Èernoch miluje tak, jako jí a  pije. Ale jako jsem nevidìl èerného labužníka, tak jsem se nikdy nesetkal s èernochem, který by dokázal chápat vilnost z nìjaké ideálnìjší stránky,“ vypráví jeden cestovatel. Indiáni øíkali: moje žena není mùj pøítel. Což znamenalo, že duševnì s ní není muž nijak spøíznìný a  citovì je mu zcela lhostejná. U jihoamerických kmenù bylo zvykem, že váleèného zajatce, odsouzeného na smrt, oženili až do popravy s nìkterou jejich ženou. Vítìz si pokládal za èest, když mohl zajatci dát za ženu svou sestru nebo vdovu po padlém druhovi. Když zajatce popravili, pøistoupila jeho manželka k mrtvole, na chvíli uctila jeho smrt pláèem, ale tento smutek se rychle vytratil a  vdova se rozhodnì nevzdala svého práva jíst z mrtvoly jako jiní, ba èasto bývala mezi prvními, kteøí nejhorlivìji dávali najevo svou touhu po tomto soustu. V lyrické poezii pøírodních národù lze vìtšinou najít pouze surové narážky na pomìr obou pohlaví. Nejlepší znalec eskymácké poezie napøíklad tvrdí, že milostným citùm témìø nevìnuje pozornost, i když není citu, který by více vzrušoval mysl než láska. Jenže láska v našem smyslu je kvìt, který se nemùže rozvíjet na chudé a  tvrdé pùdì jejich loveckého života. Pohlavní vynalézavost a  nenormální pohlavní jevy. I když nám zatím bìží o primitivního pøírodního èlovìka, je tøeba se už na tomto místì zmínit jednak o sexuální vynalézavosti, kterou se èlovìk snaží dosáhnout vìtšího požitku z pohlavního styku, a  jednak o nenormálních sexuálních jevech, protože tyto vìci rozhodnì nejsou výsadou pøekultivovaných národù, jak se to všeobecnì tvrdí, ale existovaly už u mnohých národù primitivních a  doposud existují u mnohých národù pøírodních, které èasto v obou smìrech pøedstihují civilizované obyvatelstvo dnešních velkomìst. Z našich dosavadních úvah je zøejmé, že živoèišný pohlavní pud, který je vrozen i èlovìku, nelze pokládat za pud pøímo zamìøovaný na rozmnožování lidského rodu, tak jako nelze hovoøit o jakémsi pudu vyživovacím. „Bunìèný stát v èlovìku potøebuje dodávku látek pro svou výstavbu. Když je nedostane, nastává znepokojující stav, který nazýváme hladem, žízní, dušením. Èlovìk tento nepøíjemný stav odstraòuje a  pøíroda tím dosahuje svého cíle: výživu bunìèného

státu. To samé platí i o sexuálním životì. Nikde nenajdeme pud pro plození. Nahromadìní pohlavních hormonù (dráždivých látek vyluèovaných pøíslušnými pohlavními žlázami) vyvolává v èlovìku znepokojující stav, který se snaží odstranit. Je to pohlavní pud. A  je normální, že ho pøitahuje druhé pohlaví a  že trvá na spojení pohlavních orgánù, aby se ukojil. Tak se pøíroda zabezpeèuje, aby došlo k oplození. Dítì tedy není úèelem pohlavního styku, ale jeho dùsledkem, a  otázka, zda je pohlavní styk pøípustný jen tehdy, když se touží po dítìti, je hloupá, je výsledkem asketické spekulace.“16 Èlovìk sexuálnì vzrušený hledá uspokojení, které mu poskytuje soulož. Nevíme, jak dlouho se pøírodní èlovìk spokojoval s tou rozkoší, kterou mu nabízel prostý, pøirozený pohlavní styk. Zdá se však, že velmi rychle zaèal pøemýšlet o tom, jak dosáhnout rozkoše ještì vyšší, k èemuž ho pravdìpodobnì pøivedly náhodné okolnosti anebo povìry a  kouzla. Alespoò vìtšina primitivních národù se v dobì, kdy jsme je poznali, velmi snažila o zvýšení pohlavní rozkoše. Dosahovalo se jí hlavnì umìlým zvìtšováním mužského pohlavního údu rùznými nástroji, které se na nìj upevòovaly, nebo kterými se propichoval, ale také umìlým zmenšováním ženských pohlavních orgánù nebo vkládáním všelijakých dráždivých pøedmìtù. Batakové na Sumatøe si naøezávali pokožku údu a  vsouvali si pod kùži zvláštní kamínky nebo plátky zlata. Nìkteøí v nìm mìli více spirálovitì seøazených kamínkù. Aby se rána snáze zahojila, operace se dìlala pod tekoucí vodou. Dajakové si propichovali žalud a  do otvoru si strkali olejem natøené holubí pero, aby nemohl otvor zarùstat. Pøed souloží pero vytáhli a  zastrèili si do údu zvláštní nástroj, který silným tøením zvyšoval ženinu rozkoš. Obyèejné pøístrojky byly z kovových nebo z kostìných tyèinek a  složitìjší mìly podobu kovové tyèinky, opatøené na obou koncích kartáèky ze štìtin nebo perlovými øetízky nazývajícími se ampalang. Ženy si prý vynucovaly jejich používání a  odmítaly muže bez takového nástroje. Na Celebesu (Sulawesi) si domorodci ovinovali žalud okrajem oèního víèka z kozla. Patagonci používali høebeny z oslí høívy, které si velmi peèlivì pøivazovali jemnou šòùrou. Úèinek býval tak silný, že ženy zùstávaly ležet zcela omámené a  vysílené. Jinak dávali Patagonci pøednost souloži s evropskými ženami, které bývaly corcoveadores (vrtící se), protože byly aktivnìjší. Popsané zaøízení tedy mìlo vést u domorodých žen k podobnému výsledku. Pokud bylo dobøe zpracované, bylo velmi drahé a  stálo jednoho nebo dva konì. Pro intenzitu erotického zážitku má svùj význam i poloha páru pøi pohlavním aktu. U nás dnes celkem obvyklou polohu nelze považovat za prvotní ani všeobecnou. Pravìký èlovìk patrnì souložil po zpùsobu vyšších zvíøat, more bestiarum, jak se rozhoøèenì vyjadøovali církevní hodnostáøi, domnívající se, že poloha používaná v jejich okolí je nutnì morálnìjší než poloha jiná, bìžná v jiné zemi a  u jiného národa. Pozdìji u rùzných kmenù a  národù zevšednìl rùzný druh poloh. U australských domorodcù bylo bìžné, že žena ležela na zádech a  muž, který pøed ní kleèel, si pøitahoval její nohy k sobì. U Kamèadalù byl páchán velký høích, kdo by pøi pohlavním aktu ležel na ženì. Pravovìrný musel souložit z boku, protože ryby, které mu poskytovaly nejvíce potravy, to dìlaly také tak. U pøírodních národù byla velmi oblíbená pozice, pøi které žena sedí na bobku nad mužem. Ještì cudnìjší je však zpùsob vyskytující se u nìkterých èernošských kmenù, pøi kterém pár sedí za zemi, muž proti ženì. Pro podobné pozice byla vedle rùzných povìr a  zvykù a  kromì snahy zvýšit a  zpestøit požitek jistì smìrodatná poloha vnìjších

pohlavních orgánù. Také abnormální pohlavní styky a  jevy poznalo primitivní lidstvo velmi brzy. Pøíroda rodí a  tvoøí podle svých takzvaných zákonù, tedy všeobecných pravidel, ale mechanicky. Nemùže napøíklad zabránit tomu, aby abnormálnost, tedy vada nebo porucha pøi vzniku nìkterého organismu, neovlivnila celý jeho vývoj a  život. Když se napøíklad narodí èlovìk s organickou srdeèní vadou, jeho povaha se utváøí a  projevuje celkem jinak, než kdyby takovou vadu nemìl. Mùže to být èlovìk pøedurèený ostatními povahovými vlastnostmi k tomu, abychom ho pokládali za milého a  klidného dobráka, ale jeho srdeèní vada z nìho dìlá nepøedvídanì prudkého, nesnášenlivého a  hrubého èlovìka. Kdo mìl možnost poznat jen tyto stránky jeho povahy, jistì ho v podstatì pokládá za zlého èlovìka. Ze sexuálního hlediska vytváøí pøíroda v lidstvu obdivuhodnou pestrost a  zdá se, že v této oblasti je nejménì schopná dodržovat všeobecné pravidlo, pokud jde o rozdìlení na dvì rozdílná pohlaví. Èistì samèí pohlavní charakter muže a  èistì samièí pohlavní charakter ženy jsou v jistém smyslu dva protipóly, mezi kterými je dlouhá stupnice pohlavnì smíšených charakterù. Pozdìji budeme mít pøíležitost si podrobnìji pohovoøit o nenormálních èi neobvyklých sexuálních jevech, pøedevším o tzv. homosexualitì. Zde nyní, kde jde jen o èlovìka primitivního, je tøeba zdùraznit, že nenormální pohlavní jevy provázejí lidstvo od nejstarších dob a  jsou vìtšinou pøirozeného pùvodu, takže jejich „nenormálnost“ je tøeba v øadì pøípadù chápat spíše z hlediska statistického, nikoliv hodnotícího. Osvícení vìdci se shodují v tom, že jen pomìrnì nepatrný zlomek tìchto abnormalit (deviací, aberací, odchylek) lze pøipsat na vrub zvrhlosti, tj. úpadkovému chorobnému stavu èlovìka. I když nejde napøíklad o vrozenou a  vyhranìnou homosexualitu, nemùžeme hovoøit o zvrhlosti tam, kde náboženský kult vypìstuje ve zdravém kmeni hromadné homosexuální pohlavní styky nebo se takové styky objeví jako epidemie, která nevzbuzuje pocit ošklivosti. Záliba v takových pohlavních stycích se lehce šíøí, pøièemž nelze pozorovat skuteèné pøíznaky tìlesné èi mravní degenerace, což ostatnì dokazuje urèité vrozené pøedpoklady k nim, i když nejde o oboupohlavnost, která také není pøíliš vzácná. Pokud jde o nenormálnosti vyvolané snahou zvýšit èi zpestøit si sexuální zážitek anebo nahradit si pøirozenou soulož, když k ní chybí pøíležitost nebo odvaha, ani to nelze pokládat za dùsledky „zvrhlosti“. Dnes k tomu také už i osvícená lékaøská vìda zaujímá shovívavìjší stanovisko, shodnìjší s výsledky etnologického výzkumu. Pozoruhodné náznaky v tomto smìru najdeme napøíklad ve známém díle van der Velda „Dokonalé manželství“. Pokud nevycházíme ze stanoviska køesanských moralistù, že pohlavní pud má jen tehdy právo vybít se, pokud je jeho cílem zplození dítìte, tak víme, že pohlavní pud smìruje k uspokojení organismu a  ne pøímo k oplodnìní. Potom snadno pochopíme, že èlovìk se pøirozenì snaží zvýšit anebo oklikou si zabezpeèit rozkoš, kterou jeho organismus v jisté chvíli usilovnì vyhledává, a  nebudeme se divit, že tyto tzv. abnormality najdeme v pøepestré míøe i u pøírodních národù. A  to nejen v zemích pøíjemného klimatu a  snadné obživy, kde jako kdysi na Tahiti rozkvetla láska nejkouzelnìjšími kvìty, ale i v oblastech vìèného snìhu a  tìžkého živobytí. U Hotentotù byla onanie (masturbace) mladých dìvèat tak rozšíøená, že se podobala témìø zdomácnìlému zvyku. Nebyla tajemstvím, vyprávìlo se o ní a  v povìstech se vyskytovala jako nejvšednìjší vìc. Jedno dìvèe si prý pøitom poškodilo srdce, druhé udusila pøítelkynì, sedící nad ní; a  nebylo to vyprávìno vùbec

jako vìc sama o sobì neobvyklá, ale pouze jako úvod k nìjaké strašidelné historce, která následovala. Hlavnì Afrika a  Indonésie se vyznaèovala hojností nástrojù používaných na masturbaci. Mívaly samozøejmì podobu znaènì velkého mužského údu, bývaly ze døeva èi slonoviny a  byly potažené vrstvou vosku nebo kùží. Homosexualita nebyla u pøírodních národù vzácnìjší než u národù kulturních. Její ženská podoba – lesbická láska a  tribadismus – byla velmi známá. Zanzibarské ženy jsou velmi èasto homosexuální. Orientální mravy jim nedovoluji veøejnì nosit mužské šaty, ale ve své uzavøené domácnosti to dìlají. Lze je poznat podle mužského chování a  podle toho, že jim ženské šaty nesluší. Pohlavní ukojení vyhledávají u žen, kterou jsou jim buï podobné, nebo se jim z donucení èi ziskuchtivosti propùjèují. Homosexuální akt dìlají všemi známými zpùsoby. Podobné zprávy máme z britské Nové Guineje, ze Západní Indie, z Peru, ze starého Mexika, od Eskymákù, z jižní a  východní Afriky atd. Èukèové napøíklad velmi dobøe vìcí, co je to žena „podobná muži“. Pøíbìh takové ženy zaznamenal Karsch-Haack: „Byla to vdova støedních let, která mìla tøi polodospìlé dìti. Zpoèátku pociovala jen jakousi zálibu ve stejném pohlaví, ale pozdìji „duchové“ chtìli, aby se zmìnila v muže. Ostøíhala si tedy vlasy, mužsky se oblékla, mužsky si zvykla hovoøit a  dokonce se velmi rychle nauèila zacházet s kopím a  støílet z pušky. Posléze se rozhodla oženit a  snadno si našla mladé dìvèe, které souhlasilo stát se její ženou. Promìnìná žena si obstarala vhodný nástroj ze sobí kosti, upevnila si ho na široký kožený pás a  používala ho jako mužský úd. Po nìjakém èase zatoužil „tento manžel“ mít se svou mladou ženou dìti a  vstoupil tedy do manželství v trojici – s mladým sousedem. Za tøi roky se do této rodiny skuteènì narodili dva synové. Podle názoru Èukèù se v takovém pøípadì synové pokládají za právoplatné dìti ženy-otce. Tak mìla tato žena v mládí dìti z vlastního lùna a  pozdìji dìti od ženy, se kterou se oženila.“17 První homosexuální jevy v lidské tlupì asi nemálo pøekvapily normální smrtelníky. Mysleli si, že jde o zázrak, a  své homosexuální vrstevníky zaèali pokládat za svìtce. Na Tahiti si vytvoøili dokonce zvláštní božstvo „nepøirozené rozkoše“. Pokud tedy snad zpoèátku nebylo mnoho lidí, kteøí mìli vrozenou nenormální náklonnost, náboženství a  mnohá jiná spoleèenská pravidla pøírodních národù, jako byly „domy pohlaví“, pøedevším „mužské domy“, o kterých si povíme pozdìji, pøímo èi nepøímo pøispìly k šíøení homosexuálních vztahù, jako pozdìjší muslimské harémy a  v naší dobì a  civilizaci kadetky, bohoslovecké semináøe a  jiné internáty. Pravìkou a  pøírodní ženu z tlupy, prostou a  živoèišnou, si pøed vznikem pohlavní dìlby práce a  soukromého vlastnictví mùžeme tedy pøedstavit jen v mezích právì popsaných pudù a  nevìdomostí, které tvoøí vrozenou lidskou povahu, stále znovu se prodírající pøes silnou vrstvu kulturních hodnot, které ji obalují jako ovocná dužina pecku. Vše, co èlovìk kulturou získal, je promìnlivé a  nestálé nebo se v jejím dalším vývoji alespoò mìní; v jiné zemi a  v jiné dobì se objevují jiné mravy, ale prostá živoèišná podstata èlovìka trvá. Podle této podstaty je žena jako muž tvor sociální, volnosnubný a  exogamní, a  pohlavnì biologický základ se u ní stále a  všude projevuje stejnì tak jako u muže. Projevuje se u dítìte, které nezná tìlesný stud, pokud nezasáhne výchova, které nezná ošklivost a  cpe si do úst vìci èasto velmi nechutné. Chlapci a  dìvèata mají mnohem vìtší sklon k volnosnubnosti než zralí lidé, kteøí prošli školou spo-

leèenské konvence a  morálky; vztah mladých lidí k „následkùm“ bývá lhostejný: mladík se nestará o plod náhodného dobrodružství, dívka se snaží zbavit se nevítaného nemluvnìte. Žárlivost, silnì vyvinutá napøíklad u vojákù, studentù i zemìdìlcù, vzniká pøedevším z ješitnosti, z vlastnického vìdomí nebo z milostné vášnì vybièované erotickou kulturou. Základní lidská povaha se silnì projevuje i u vrstev kulturnì ochuzených nebo vzdálených mìstské vzdìlanosti; mezi prostým lidem se napøíklad dlouho udržují mravy a  obyèeje èasto velmi blízké životu primitivních národù. Už pravìká žena mìla své dìjiny. Vycházejíc ze své endogamní rodné tlupy, poznala výhody exogamie a  spolupùsobila pøi organizaci kmene na vìkové

tøídy. A  když potom muž vynalezl zbranì jako oštìp èi luk a  stal se lovcem, zùstala pro svou menší tìlesnou sílu a  pøedevším pro svou mateøskou funkci pøipoutaná ke sbìraèské èinnosti a  k domovu, aby se v nepøíznivých životních a  výrobních podmínkách stala jednak mužovou poddanou a  u starých národù základem vyšších øádù. Všimnìme si nyní blíže vývoje jejího sociálního postavení v tìchto øádech.

II.

PØÍRODNÍ ŽENA V PØÍBUZENSKÉ DOBÌ

Na zaèátku byla tedy endogamní tlupa, prostá pøíbuzenská skupina, pokrevnì spøíznìný rod. Tato základní sociální jednotka byla v novìjší dobì zjištìna ještì u Køovákù, domorodcù z Ohòové zemì, u horských Veddù (pùv. obyvatel Cejlonu, Srí Lanky), Botokudù v Brazílii, Aetù na Filipínách, u Eskymákù a  dalších loveckých národù, pøipomínajících dobu kamennou. Žili (anebo dosud jejich zbytky žijí) v malých skupinách, pøipomínajících smeèky nebo stáda zvíøat, nemìli stálé bydlištì a  potulovali se po lesích a  pustinách, neznali rozdíl mezi chudým a  bohatým a  jako rovný s rovným byli bez stálého náèelníka. Stáli na nejnižším stupni kultury, jaký známe. Jejich tlupy se skládaly z rodin anebo velkých rodù sice solidárních, ale nucených èasto se pro nedostatek potravin rozejít. Lovištì patøilo všem mužùm spoleènì, koøist se vìtšinou rozdìlovala mezi všechny rodiny, napøíklad u Botokudù a  Eskymákù. I v mnohých oblastech Austrálie a  jinde vládl pomìrnì znaèný prvotní komunismus. Tlupy Botokudù mìly 80-100 pøíslušníkù, 10-20 rodin, tlupy Aetù (tj. Negritù v Oceánii, viz dále) 20-30 mužù, Køovákù 20-30 rodin, ale nìkteøí cestovatelé je poznali jen v malých skupinách, které nouze o potraviny ještì více rozptylovala. V Ohòové zemi domorodci bydleli v boudách zpravidla po dvou rodinách, nejvíce pìt rodin spoleènì; žili i v tlupách, které nazývaly ukuhr, tj. dùm, ale i u nich nedostatek potravin vedl k tomu, že vìtší poèet žil pohromadì vždy jen nìkolik dní. U Veddù tvoøilo nìkolik pokrevnì pøíbuzných velkých rodin skupinu – warge: vìtšinu roku si každá rodina obstarávala potraviny na vlastní pìst a  až v dobì dešù se znovu sešli. U Eskymákù tvoøí skupinu pìt nebo šest velkých rodin. Dìti zùstávají celý život u rodièù, a  to dokonce i po svatbì. Jak je vidìt, ani zde nežily roztøíštìné primitivní kmeny v oddìlených rodinách, ale v hordách, které si vyžadoval boj o život. Tyto hordy nemìly rodové jméno ani totem, protože obojí vzniklo až tehdy, když rodiny vstoupily do složitìjšího pøíbuzenského svazku. Do jisté míry byli i endogamní. Veddové považovali svatbu s mladší sestrou za normální, svatba se starší sestrou vzbuzovala pohoršení. U Køovákù se zakazovaly jen sòatky mezi sourozenci nebo mezi rodièi a  dìtmi. U Eskymákù byla manželství mezi sourozenci dovolena, ale dvì sestry si muž brát nesmìl. U Botokudù si muž málokdy bral ženu z jiné tlupy, nebo každá byla tìsnì spjatá pokrevním pøíbuzenstvem. U Karibù se tu a  tam stalo, že si otec vzal vlastní dcery a  matka vlastní syny, èastìji však míval muž za ženy dvì sestry, nìkdy i matku s dcerou. Kromì toho však existovala u takových divochù i primitivní exogamie, realizovaná únosem žen. O pùvodních Tasmáncích (dnes už vyhubených) jistý misionáø

v polovinì minulého století napsal, že „poèetné hordy, které tvoøí obyvatelstvo tohoto ostrova, mezi sebou ustaviènì bojují... Málokdy je však u nich zvykem vybírat si ženy z vlastního rodu, ale berou si je tajnì nebo pøímým násilím z rodin sousedních.“ Podle Mausena se v dávných dobách v Grónsku uzavírala manželství bez jakýchkoliv formalit. Když se dívka nìjakému muži líbila, šel do jejího domu nebo chatrèe, chytil ji za vlasy a  bez rozpakù ji vlekl do svého domu, nebo o to nìkdy požádal své pøátele. Ale vždy se to muselo stát formou pøepadu èi únosu. U domorodcù z Ohòové zemì se sòatek únosem zachovával už jen jako ceremoniál. U Australcù vìtšinou ustoupil klidným formám exogamie, jen u nìkterých nejménì civilizovaných kmenù se prý zachoval a  uskuteèòoval velmi surovì. Collins18 vypráví o domorodcích z okolí Sydney: „Nešastné dìvèe unesou v nepøítomnosti jejích ochráncù. Nejprve ji únosce kyjem nebo døevìným meèem tak prudce uhodí do hlavy, po zádech a  po ramenou, že ji zalije krev a  v bezvìdomí se zhroutí. Potom ji velmi bezohlednì vleèou za ruce pøes køoví. Milenec èi spíše hanobitel pøitom vùbec nehledí na kameny ani polámané vìtvì, myslí jen na to, aby svou koøist ukryl a  zatáhl do bezpeèí k vlastnímu kmenu. Zde potom dojde ke scénì, která je tak otøesná, že ji nemohu ani popsat. Pøíbuzní dìvèete se za násilný èin nepomstí, spíše se snaží oplatit podobným znásilnìním, jen co se jim naskytne pøíležitost. Tento zvyk je u nich tak bìžný, že se v nìm dokonce cvièí i dìti, napodobující ho pøi hrách.“ Je tøeba však pøipomenout, že zprávy cestovatelù, kteøí nemají moderní etnologické vzdìlání, nejsou ani pøi nejlepší vùli spolehlivé, ani pokud jde o fakta a  postoje, protože na primitivní nebo cizokrajné obyèeje se jednak dívají oèima západní civilizace a  jednak správnì nechápou ani jejich formy, ani pùvod a  úèel. Jakmile byl u Togiagamatù na Aljašce mladík schopen vyrobit si kajak a  vydat se na cestu, necítil se už pøipoután ke své rodinì, ale odešel nebo odplul rovnou za svou pøedstavou, aby si i ve vzdálenosti tisíce mil ulovil ženu. Øád mateøskoprávní a  otcovskoprávní. Z tlupy – základní jednotky lidské organizace, potom vznikly vyšší pøíbuzenské formy pøedevším sešvagøených rodù. Náhodné exogamní pohlavní styky mezi sousedními tlupami, a už násilné èi dobrovolné, postupnì vedly k pokojným dohodám o výmìnì žen a  snubním vztahùm mezi dvìma nebo nìkolika skupinami, ze kterých se potom i pod vlivem jiných materiálních pohnutek vyvinul svazek tlup jako vyšší sociální instituce. Vymìnìné ženy vytvoøily mezi tlupami pokrevní pouto, pøíbuzenstvo, které pøedstavuje první a  nejstarší pouto lidské spoleènosti; rozšíøením pøíbuzenstva mimo hordy a  jejich sešvagøením vzniklo spojení, které bylo døíve osamocené nebo nepøátelské. A  exogamní pud podporoval vznik exogamních øádù, které se pozdìji staly zákonem. Najednou v kmenech vyvstala možnost všeobecné exogamie, postupnì zanikaly vnitrosnubné pohlavní styky jako ménì pøitažlivé, a  protože právì u primitivních národù má tento vzácný sociální jev tendenci k pomalému zániku a  k tomu, aby byl pozdìji zakázaný zákonem, všeobecnì se ujaly trvalé exogamní øády. Takové spojování tlup nebo rodù sešvagøením tedy mìlo velký sociologický význam. Protože podle názorù pøírodních lidí pøíbuzenství a  pøátelství znamená to samé, považovaly sešvagøené skupiny svùj svazek za svazek pøátelský, a  tak byly schopné vytvoøit vyšší pøíbuzenské formy, manželské a  pøíbuzenské vztahy. Exogamie, tj. zvyk uzavírat manželství mezi pøíslušníky rozlièných rodù, existova-

la u všech národù, které dospìly k vyšším pøíbuzenským organizacím. Exogamie lidské skupiny spojuje, endogamie odluèuje. Když se napøíklad chce nìjaká šlechtická kasta odlouèit od ostatních kast, zakazuje uzavírání manželských svazkù (concubium) s jinými kastami nebo tøídami jako „nerovný sòatek“ anebo „mezalianci“, zatímco exogamie prostým sešvagøováním rozšiøuje pouto na stále vìtší a  složitìjší celky. Je pravdou, že kmen mùže být souèasnì endogamický i exogamický, tj. uzavírání manželství mimo kmen mùže být zakázané a  mezi jednotlivými rody uvnitø kmene naøízené. Nìkdy se dva nebo nìkolik rodù toho samého kmene „sbratøí“ do užšího svazku, který se nazývá fratrií (bratrstvem) podle staroøeckého zøízení, které se zachovalo až do historické doby, ale vyskytovalo se i u mnohých pøírodních národù. Indiánský kmen Seneca (Senecové) byl napøíklad rozdìlený na dvì fratrie, ze kterých každá mìla ètyøi rody: jedna Medvìda, Vlka, Bobra a  Želvu, druhá Jelena, Sluku, Volavku a  Sokola. Manželské vztahy mezi dvìma fratriemi byly pùvodnì zakázané. Zdá se, že v mnohých pøípadech nebyla fratrie svým pùvodem nièím jiným než rodem, který se rozmnožil a  v dùsledku toho rozložil na nìkolik rodù. Když si však muž z rodu Sokola vzal ženu z rodu Volavky, ke kterému rodu potom patøily jejich dìti? Tato otázka, pro dnešní lidstvo zdánlivì zbyteèná, je sociologicky, jak pozdìji uvidíme, velmi dùležitá. V pøísnì dodržovaných ustanoveních pøedstavoval rod pøísnou pospolitost, ve které práva i povinnosti jednotlivce byla natolik konkrétní a  dùležitá, že s ní byl kdokoliv celým svým právním vztahem pevnì spjatý a  mohl patøit jen jednomu rodu. Dìti narozené z exogamního sòatku tedy mohly patøit buï k otcovu, nebo matèinì rodu. Když patøily otcovu, šly za otcem, jako tomu bylo napøíklad u starých Øímanù a  Germánù, kde se tvoøila linie podle otce a  vzniklo zøízení otcovskoprávní. Když však bylo dítì pøidìleno do matèina rodu, vznikal rod mateøský a  mateøskoprávní zøízení. Takové zøízení se objevilo u Australcù, Malajcù i Indiánù. V mnohých indiánských kmenech se otec vùbec nepovažoval za pøíbuzného svých dìtí. Jak jsme už øekli, hovoøil o své ženì, že není jeho pøítelem, což pùvodnì znamenalo, že s ní není pokrevnì spøíznìn. Podle rodového názoru to bylo celkem logické. V mateøském zøízení spoèívá pøíbuznost ve spoleèném pùvodu pramatky a  vždy se poèítá po matèinì linii; dìti patøí k matèinì totemu a  mateøský rod urèuje i jeho práva a  povinnosti. Oba systémy mìly velmi závažné dùsledky, proto dosud etnologie s velkým zájmem zkoumá nelehkou otázku, jak to bylo na zaèátku – zda vzniklo mateøské právo z otcova práva èi naopak nebo tyto dva systémy vznikaly zároveò a  vyvíjely se jeden vedle druhého. To jsou tøi možnosti, ze kterých má každá svého odpùrce. Jisté je jen to, že témìø u všech pøírodních národù, které byly v dobì svého objevení na vyšším stupni kultury, a  mnohých velkých kulturních národù se vyskytovaly mateøskoprávní vztahy, než se u pøírodních kmenù a  národù na nejnižším známém stupni kultury, u tzv. okrajových a  nižších loveckých národù, zjistily spíše otcovskoprávní pomìry. To však neznamená, že stav takových primitivních národù, žijících v konèinách pro kulturu velmi nepøíznivých, je tøeba považovat za jediný nejpùvodnìjší stav, protože vùbec není jisté, zda nebyly tyto národy vytlaèeny národy silnìjšími z výhodnìjší pùdy a  zda neklesly z vyšší kulturní úrovnì. Když uvážíme, že dìti narozené v té které skupinì mohly patøit jen jí a  že primitivní národy dlouho nepoznaly oplodòovací funkce muže a  skuteèný otec rozhodnì nemohl být známý ani v „pro-

miskuitì“, ani u polygamického exogamního spojení, jsou dvì nejpravdìpodobnìjší soubìžné možnosti: buï byly tlupy nuceny vést koèovný zpùsob života – opouštìly nalezištì potravin a  lovištì, která vyjedly a  vylovily, a  tehdy muž-lovec jako lepší živitel získal sice pøevahu nad ženou, ale o skuteèný otcovskoprávní øád ještì nešlo a  dìti prostì patøily tlupì, v které se narodily, nebo se tyto tlupy usadily v kraji pøíznivìjším pro další rozvoj kultury, žena vynalezla zemìdìlství, stala se strážkyní ohnì a  domova a  jako dùležitý výrobní èinitel tìžištìm domácnosti a  pospolitosti, pøièemž si nechávala dìti pro sebe: tak se vyvinula silná mateøská pøíbuzenstva a  žena se stala oporou mateøskoprávního øádu. Z toho by vyplývalo, že otcovskoprávní øády jsou sice pozdìjšího pùvodu, ale nevyvinuly se jen z øádù mateøskoprávních po jejich rozpadu, ale už døíve u národù, které mateøskoprávní organizace vùbec nepoznaly. Rozhodující pro ten který vývoj jistì byly životní podmínky: neúrodná, chudá pùda, nepøíznivá pro normální vývoj lidské rasy, která neumožòovala vznik silných usedlých rodù a  silné sociální organizace. Boj o život zde narušoval sociální pouta, dìlal z muže-lovce rozhodujícího èinitele a  podporoval vznik rodiny na úkor rodu, dokud úrodné oblasti nebránily vzniku velkých lidských kmenù – v tropech se stáda opic poèítají na stovky – a  ponechával na ženì, pracující s pùdou, její závažnou živitelskou funkci vedle muže; mužova pøevaha a  ženino otroctví zde nevyplývaly z výrobních pomìrù, nic tu nenarušovalo ducha pospolitosti, potøebného ke vzniku pøíbuzenských soustav a  složitých sociálních organizací. Pøesto, že se primitivní spoleèenské øády velmi pravdìpodobnì vyvíjely tìmito dvìma smìry, nebylo by vskutku správné uvádìt do èasové posloupnosti rùzné formy pøíbuzenské organizace, které nová doba objevila u rozlièných pøírodních národù. I když se zjistilo, že nìkteré tyto národy žily na úrovni doby kamenné, nic nevíme o tom, co prožily za pøedcházející dlouhá staletí a  zda to, co se u nich zachovalo z primitivních forem, je nezkresleným svìdectvím o pøíliš vzdálených dobách. I když nemùžeme formy pøíbuzenské organizace, které známe, spolehlivì zaøadit podle jejich èasové následnosti, nic nám nebrání naèrtnout jejich obraz podle stupnì jejich vyspìlosti a  složitosti.

Primitivní formy pøíbuzenské organizace. Jako nejjednodušší exogamní organizaèní formu si mùžeme pøedstavit svazek dvou tlup nebo kmen, skládající se ze dvou skupin. Každá skupina je rozdìlená na mužský a  ženský svaz – muži jedné skupiny se spojují se ženami skupiny druhé a  naopak, zpoèátku celkem vol-

nì, pozdìji sice ne všeobecnì, ale s právem na všechny, až pozdìji si muži jedné skupiny vybírají ženy z druhé skupiny a  naopak už pro svazek do jisté míry manželský. Pøitom mládež pìstuje volný pohlavní styk a  u volnosnubných slavností se nedìlají žádné rozdíly. Schematicky se dá tato nejjednodušší forma vyjádøit asi takto19: Vznik vìkových tøíd dìlá tuto formu složitìjší, když dìti jedné generace de facto tvoøí vlastní skupiny, které mohou mít vzájemný styk mezi sebou, nikoliv však s generací rodièù. Zde dìti rodièù AM – BŽ patøí ke druhé generaci, stejnì tak dìti rodièù AŽ – BM; dìti rodièù AM – BŽ nebo AŽ – BM však pøipadnou první generaci. Další èlenìní kmenù podle totemických pravidel dìlá tento systém ještì komplikovanìjším. Za klasickou zemi raných pøíbuzenských organizací se obyèejnì považuje Austrálie, kterou v dobì jejího objevení obývala negroidní rasa, žijící na úrovni doby kamenné, dnes však rychle vymírající. Organizaèní formy zde byly velmi rozdílné, nìkdy obdivuhodnì složité; uveïme alespoò tøi typy: Kmen Kurnai (tj. „muži“) obýval jižní èást Viktorie, tvoøil pìt velkých místních svazkù pojmenovaných podle obývané krajiny. Každý svazek se dìlil na nìkolik celkem samostatných skupin s tøiceti až padesáti èleny. Všichni pøíslušníci jedné skupiny se pokládali za pøíbuzné a  nazývali se mezi sebou otci, syny, bratry a  sestrami, byli solidární, nemìli ještì totemy a  netvoøili uzavøený pøíbuzenský svazek: krevní mstou byli vázáni i nejbližší pøíbuzní z jiných skupin. Nemìli stálé náèelníky, vedl je pøíležitostnì nejstateènìjší a  nejobratnìjší muž, èasto kouzelník; staøí lidé požívali velké autority. Kurnai se smìl ženit èi vdávat jen ve vlastní vìkové tøídì a  nesmìl si vzít ženu blíže pøíbuznou než z pátého stupnì. Tedy pøíbuzní, jejich pradìdeèkové a  prababièky byli sourozenci, se nesmìli brát, takže se nesmìli oddávat nejen ve vlastní tlupì, ale èasto ani v tìch sousedních. Žena šla za mužem do jeho tlupy, do které potom patøily i jejich dìti. Když však muž zemøel, nevrátila se žena ke své skupinì, ale pøipadla nìkterému mladšímu mužovu bratrovi. Kmenovou soustavu Kurnaiové nemìli a  vùbec byli zcela izolovaní. Kmen Narrinyeri na dolním toku øeky Murray v Austrálii a  na pobøeží až k Lacepedskému zálivu tvoøilo osmnáct samostatných tlup, také pojmenovaných podle obydlené krajiny. Zde rozhodovali o závažných vìcech staøí muži, ale jejich usnesení museli schválit mladí. Spory mezi tlupami urovnávali nejstarší. Všechno se øešilo dohodou, kmenová soustava neexistovala, nejschopnìjší se pøechodnì stá-

vali náèelníky. Tlupa, kterou tvoøil rod s totemem, byla exogamní: uvnitø se nepovolovaly sòatky, a  to ani s nejbližšími matèinými pøíbuznými. Žena se vymìòovala za ženu z vlastní tlupy, obyèejnì za ženichovu sestru. Když sestru nemìl, snažil se službami pøimìt nìkterého dalšího muže k tomu, aby mu dal výmìnou vlastní dceru. Dìti patøily do tlupy, ve které se narodily. Kmen Kamilaroi s mateøskou linií, který je svým pøíbuzenským systémem zvl᚝ známý v odborném svìtì, se dìlil na dvì bratrstva (fratrie): Dilbi a  Kupa-

thim. Èlenové každého bratrstva se pokládali za pokrevní pøíbuzné, pocházející z té samé pramatky. Bratrstva se dìlila na tøi rody s totemy také mateøskoprávního pùvodu: Duli, Murriira, Muti; Dinoun, Bilba, Nurai. Tìchto šest rodù však nepøedstavovalo místní skupiny, které se skládaly z nìkolika tlup; jejich pøíslušníci rozmanitì patøili k rùzným rodùm. Kromì tohoto pøíbuzenského rozdìlení se kmen rozvrstvoval ještì na ètyøi snubní tøídy s mužskou a  ženskou skupinou: Murri Kumbo Kubbi Ipai Matha Butha Kubbota Ipata Schéma kmene je možné znázornit takto: Snubní øád byl tedy takovýto: muž z Murri si mohl vzít ženu pouze z Butha, muž z Kumbo ženu z Matha, muž z Kubbi ženu z Ipatha a  muž z Ipai pouze ženu z Kubbotu. Dìti z tìchto svazkù patøily k matèinu rodu, ale do snubní tøídy druhé generace (k otcovì tøídì se nepøihlíželo), takže dìti z Matha patøily: chlapec k rodu Kubbi, dìvèe k rodu Kubbotu, dìti ženy z Butha: chlapec k rodu Ipai, dìvèe k rodu Ipata atd. Když si muž z Murri vzal ženy z Butha, jednu napøíklad z totemu Dinoun a  druhou z totemu Nurai, patøily dìti z tohoto vztahu: chlapci k rodu Ipai a  dìvèata k rodu Ipata, ale dìti ženy z Butha a  totemu Dinoun patøily k totemu Dinoun a  dìti ženy z Butha a  totemu Nurai k totemu Nurai. Tedy muž z kmene Kamilaroi se nemohl oženit se ženou z vlastního rodu a  bratrstva a  z dalších tøí rodù jen se ženou jedné snubní tøídy.

Takový systém se však stal ještì složitìjším, když se kmen dìlil na ètyøi bratrstva nebo osm snubních tøíd. Skupinové snoubení. V dobì, kdy vznikaly primitivní formy exogamní pøíbuzenské organizace a  muži jedné skupiny se volnì snoubili se ženami jiné skupiny, vznikly èásteènì i názvy pro nejbližší pøíbuzenské vztahy. Protože urèitý otec nebyl známý, nazývaly dìti všechny muže jedné skupiny otcem, všechny ženy druhé skupiny matkou, všechny bratry tìchto žen strýcem, sebe mezi sebou sestrou a  bratrem. Pro muže jedné skupiny byli muži druhé skupiny švagrové, matèin bratr byl zároveò mužem otcovy sestry. Snubní a  rodoprávní pøedpisy, které se z toho pozdìji vyvinuly, bývaly velmi pøísné a  pøestupky se nìkdy trestaly i smrtí. Prvním popudem ke skupinovému spojení byla jistì násilná nebo dobrovolná výmìna žen mezi dvìma tlupami, které spolu buï sousedily, nebo se náhodnì setkaly. Dalším krokem byly volné exogamní pohlavní styky mezi tlupami, které se sešvagøením spøátelily a  spojily do svazku. Exogamní øády ve složitých svazcích a  kmenech, které potlaèují pùvodní všeobecnou „promiskuitu“, zanechaly, jak jsme vidìli, snubní volnost jen mezi urèitými skupinami. V dalším vývoji se skupinové snoubení udržuje vìtšinou jen de iure. Když se v kmeni Kamilaroi ožení muž z rodu Murri podle kmenového øádu se ženou z rodu Butha, každá žena z tohoto rodu se pokládá za jeho manželku de iure a  podle toho ji i uctívá. V jižní Austrálii byly mužské tøídy kumite a  kroki vedle ženských tøíd kumitegor a  krokegor a  každý kumite byl napøíklad de iure manželem každé krokegor, ale v praxi mìl jen tolik žen, kolik jich mohl dostat a  uživit. Poté, jak uvidíme, ustupuje skupinové manželství pøedevším z hospodáøských pøíèin stále více mnohomužské (polyandrické) a  mnohoženské (polygynické) manželské formì a  monogamii. O skupinovém snoubení punalua u starých Havajcù a  Tahianù shromáždil zprávy rùzných cestovatelù Morgan. Podle jednoho se zde vždy snoubilo nìkolik bratrù se svými ženami a  nìkolik sester se svými muži, takový pøíbuzenský vztah se nazýval punalua. Dnes toto slovo znamená dùvìrného pøítele, druha. Jiný cestovatel vypráví, že zde „bratøi a  sestry, bratranci a  sestøenice, neteøe a  strýcové, synovci a  tety spolu èasto žili jako muž a  žena“. Vìtšina tìchto starších cestovatelù však nemá dostatek odborného vzdìlání, aby pochopila snubní domorodé øády, a  kromì toho zpravidla bývá v zajetí køesanských mravních pøedsudkù. Výraznìjší je australské skupinové snoubení, které se v rùzných obmìnách zjistilo u mnohých kmenù. U kmene Urabunna v Queenslandu (v Austrálii) bylo skupinové snoubení spojením jednotlivých párù pro vzájemný pohlavní styk a  nazývalo se pira-ungaru. Muž žil v páru se ženou, která byla jeho nupa, ale pøitom na ni mìlo nárok nìkolik jeho dùvìrných pøátel a  kromì toho tehdy, ale nepochybnì tu a  tam i pozdìji, snad všichni pøátelé z jeho rodu a  vìkové tøídy. Stejnì mìl ovšem on zase právo na každou jejich nupu. Všichni úèastníci tohoto skupinového snoubení se navzájem nazývali pira-ungaru a  skupinu tvoøilo obyèejnì ètyøi nebo šest párù, nìkdy však i osm, deset i více. Podle Spencera a  Gillena20 se však prý nìkdy stávalo, že nìkterý muž odmítl dát svou ženu svému pira-ungaru, což vedlo k hádce a  takového manžela pokládali za hrubiána. Když pøišel host ke vzdálené skupinì, kde nemìl své pira-ungaru, bylo zvykem, že mu jiní muži z té samé tøídy nabídl jednu nebo nìkolik nup a  vedle žen, na které mìli právo první, mu pùjèili i svoje pira-ungaru. V australském kmeni Dieri se nazýval pøíbuzenský pomìr skupiny mužù ke skupinì žen noa, což znamenalo, že pøíslušníci obou skupin mohou uza-

vírat manželský svazek. Když pestøe pomalované matky takto zasnoubili dvì dìti rùzného pohlaví, svázaly se pupeèní šòùry obou dìtí peøím pštrosa emu a  rùznými barevnými šòùrkami, tento hlavní snubní pomìr se nazýval tippa-malku. Kromì toho zde ještì byl pomìr skupinového snoubení, nazývaný pira-uru. Muž pirauru mìl právo na pohlavní styk se ženou pira-uru, kdykoliv se s ní setkal v nepøítomnosti jejího tippa-malku, manžela. Zastupoval ho a  chránil jeho tippa-malku, ženu, v jeho nepøítomnosti. Pokud mìl muž náhodou v táboøe svou tippa-malku i pira-uru, mìla tippa-malku pøednost: když spal napøíklad muž u ohnì, spala tippamalku vedle nìho a  pira-uru až na tøetím místì. Tento pomìr byl záležitostí celého kmene. Pøi urèitých slavnostech, na kterých se shromáždil celý kmen, se sešli náèelníci rodù a  staøešinové v radì, aby se usnesli, kteøí pøíslušníci kmene mají být vybráni jako vzájemní pira-uru. Vybraných párù se na jejich souhlas neptali. Zasnubovací slavnost provázela hostina, tance a  nìkolikahodinová „promiskuita“ všech pira-uru. Jiný druh skupinového snoubení charakteru spíše soukromého – skupinové bratrské manželství – se zjistil u jiných australských kmenù hovoøících nejrozliènìjšími jazyky. Spoèíval v tom, že starší ženatí bratøi poskytovali svým mladším, svobodným bratrùm právo souložit s jejich ženami, ale zároveò si dìlali právo na budoucí ženy tìchto svých mladších bratrù. Müller-Lyer pøi této pøíležitosti upozoròuje i na tìžkosti, jaké má etnologie se zaujatostí vìdcù a  jaké mìli ubozí domorodci nejen s misionáøi, ale i s morálnì omezenými cestovateli: Westermarck se odvolává na jistého badatele, že prý skupinové snoubení v souèasnosti v Austrálii už neexistuje, což ho morálnì zøejmì uspokojuje, ale toto tvrzení zanedlouho vyvrátil nìmecký cestovatel Lumholz, který skupinové snoubení našel u èernochù na øece Herbert a  byl také morálnì pohoršen. „Najal si pro svou výpravu dva bratry, z nichž byl jeden ženatý; ke svému pøekvapení však zpozoroval, že oba mìli se ženou intimní styk. Rozhoøèený demoralizací „èerného pasáka“ propustil oba bratry s jejich spoleènou ženou ze své výpravy, pøièemž ti tøi dìlali jen to, na co mìli podle svých morálních pøedstav plné právo a  co je i u kmenù na vyšší úrovni obvyklým jevem.“ Skupinová manželství se zjistila také u mnohých indických národù. Naimarové (Nairové) jsou šlechtická bojovná kasta na Malabarském pobøeží jihozápadní Pøední Indie u Arabského moøe. Žijí ve velkých domácích družstvech, která tvoøí nìkolik spøíznìných rodin. Pøíbuznost se øídí jen podle mateøské linie, otec se nebere v úvahu. Èlenové družstva mají vše spoleèné. Správcem spoleèného nemovitého vlastnictví je nejstarší muž, nestarší žena zase øídí vnitøní domácnost. Muži se vùbec nežení, ale udržují volný pohlavní styk se ženami své kasty a  jako milenci jsou pøijímáni do cizích domovù. O domácnost se jim nestarají jejich ženy èi milenky, ale jejich matky a  sestry. Bydlí se svými rodinami. Když však bratr pøece jen odejde z domova, zpravidla ho doprovází nìkterá ze sester, aby mu vedla domácnost. Dívky se už v deseti letech vyhlašují na zvláštním obøadu pohlavnì dospìlými; jde o jakousi velkolepou svatbu s jedním mužem, který má však manželské právo pouze do konce tohoto dne a  podle jiných pramenù ho nemá vùbec. Potom si mladá žena vybere nìkolik mužù, od dvou do dvanácti ze své nebo vyšší kasty, pro snubní pomìr. Èím více mužù se o to pøijde ucházet, tím vìtší úctì se žena tìší. Každý muž má vyhrazený urèitý den od poledne do poledne, a  po nìm ho musí vystøídat jiný. Muži mají také pohlavní styky s nìkolika ženami a  obì strany mohou kdykoliv pomìr pøerušit. Toto nairské skupinové snoubení je tedy

jakýmsi spojením polyandrie s polygynií. Láska a  domácnost jsou tu plnì oddìleny jako dvì vìci právem celkem rozdílné, domácí rodina umožòuje volné snoubení do takové míry, že „žádný Nair nezná svého otce“21. Také Todové (Toda), národ patøící k indickému praobyvatelstvu, žijí jednak v polyandrii, jednak ve skupinovém manželství nìkolika bratrù s nìkolika sestrami. Když se Tod ožení, stane se jeho žena zároveò i ženou všech jeho bratrù. Když má tato žena sestry, jen co pohlavnì dospìjí, stanou se i ony bez dalších ceremonií ženami všech bratrù. Dìti však nepatøí k této pospolitosti, ale rozdìlují se mezi bratry tak, že první dítì pøipadne nejstaršímu a  každé další vždy tomu, na kom je øada podle vìku. Podobné skupinové snoubení se zjistilo i u Totjarù, v Sioraji na himálajských svazích, v zemi Kulu, v Lahule, v pohoøí Ladakhu na severu Indie a  Pákistánu a  u sinhálských Kandiù na Cejlonu (Srí Lance). Také v Africe objevil Livingstone skupinové snoubení u Balondù na øece Zambezi. Balonda (èi Balond) se spojoval s nìkolika ženami, které žily v domácnosti øízené matkou. Ženy k nìmu nešly, ale on pøišel k jejich kraalu, kde s jejich matkou napøed uzavøel smlouvu, ve které pøedevším sliboval, že jí bude obstarávat døevo na otop. Ženy zase slibovaly jemu mimo pohlavní ochoty i oheò a  potravu ze svých zásob. Ze mìl prý také své tchyni prokazovat jiné služby. V její pøítomnosti se smìl objevit jen na kolenou, protože by byla uražená, kdyby proti ní vystrkoval nohy. Když opustil mateøskou rodinu, dìti patøily ženám. Jiné skupinové snoubení se zjistilo také u Giljakù (novìji jsou nazýváni Nivchové, srov. níže) na ostrovì Sachalin. Byl to prostý rybáøský a  lovecký národ, rozdìlený na rody, které mìly spoleèné vlastnictví; nebylo mezi nimi chudých ani bohatých a  zloèiny ze zištnosti byly celkem neznámé. Giljak nazýval otcem všechny bratry svého skuteèného otce a  matkou všechny sestry své skuteèné matky, dìti tìchto otcù a  matek svými bratry a  sestrami, což bylo odrazem skuteèných pomìrù, nebo každý Giljak mìl snubné právo na ženy svých bratrù a  sestry své ženy. V uplatòování takového práva se nevidìlo nic nedovoleného. Zvláštní forma skupinového snoubení existovala v celé Polynésii. Nìkolik pøátel se spojovalo pokrevním bratrstvem do svazku, ve kterém si navzájem vymìòovali jména, zavazovali se, že jeden druhého budou celý život ochraòovat a  budou nerozluèní i v boji. Když nìkterý padl, ponoøil si druhý ruku do jeho krve a  pomazal se jí na znamení, že chce pomstit mrtvého. Ženy mìli spoleèné, stejnì tak vlastnictví a  v pøípadì bezdìtnosti dìdili jeden po druhém. Tento zvyk bratøení byl objeven u Hererù, v Mikronésii, na Madagaskaru, u afrických Makalakù atd. Skupinové snoubení se nakonec zjistilo i u nìkterých starovìkých národù a  u obyvatelù ostrovù v Rudém moøi, u starých Arabù, se kterými se setkáme ještì ve druhém svazku tohoto díla a  – v nejznámìjším pøípadì – u starých Britù, o kterých hovoøí Caesar, „De bello gallico“ (V., 14): „Manželé mìli své ženy dohromady po deseti nebo dvanácti, a  sice bratøi s bratry a  rodièe s dìtmi. Pøitom se dìti považovaly za dìti toho, kdo si pøíslušnou ženu první pøivedl domù.“22 Rodové mateøskoprávní organizace. Pøíbuzenská doba lidstva, tzn. dlouhá tisíciletí lidského pokolení, kdy celá sociální organizace spoèívala na pøíbuzenstvu, vyvrcholila v období, kdy se lidé zaèali usazovat, u prvních zemìdìlských a  nìkterých rybáøských národù vynikajících kmenovou organizací s mateøskoprávními øády. Na tomto kulturním stupni dosáhlo ženské pohlaví spoleèensky nejvyššího postavení, jaké kdy vùbec mìlo, a  v matriarchátu byla žena vládkyní. Manželství a

 rodina zcela ustoupili silnému rodovému svazku a  nezøídka se vùbec rozpadly. Zde dìti patøily mateøskému rodu a  muž byl pouze pøívìskem ženské organizace, od které si musel ženu vysloužit. Vedlejší podmínkou mateøskoprávních øádù bylo usedlictví a  jeho hospodáøským základem pøedevším zemìdìlství. Zemìdìlství zrodilo všechnu vyšší kulturu, protože pøipoutalo èlovìka k pùdì a  vytváøelo mezi ním a  pùdou trvalý a  dùvìrný vztah. Protože žnì nenásledují ihned po setbì, uèila orba divocha, který do té doby žil z „ruky do úst“, aby se už dopøedu staral o budoucnost, a  vychovávala z primitivního tvora bezprostøedními impulzy pøedvídajícího a  cílevìdomého kulturního èlovìka. Kromì toho zemìdìlství uživí na ploše stejnì velké mnohem více lidí než lov. Èím více lovcù, tím ménì zvìøe; èím více zemìdìlcù, tím více plodin. Tato èinnost také pomáhala rozšiøovat poèet usedlých kmenù a  na druhé stranì nabádala skupiny k užší semknutosti, nebo koèovný lovec sice mùže ustoupit pøed silnìjším protivníkem a  vyhledat si nové lovištì, ale zemìdìlec musí chránit a  bránit pohnojenou a  osetou pùdu. Polní práce tedy samy o sobì upevòovaly pospolitost: pronásledování bìžící zvìøe tlupy rozptylovalo, ale orba, která mìla prales zmìnit v pole, vyžadovala spoleènou práci a  sjednocení. S rozvíjejícím se zemìdìlstvím se zaèalo lidstvo organizovat na novém hospodáøském základì a  tento první obrovský pøevrat v oblasti ekonomiky postavil ženu do èela výroby i sociální organizace. V tomto kulturním období byl rod nejužším životním spoleèenstvím. Pøíslušníci rodu spoleènì vlastnili pùdu, spoleènì ji obdìlávali a  úrodu rozdìlovali všem jako spoleèné vlastnictví, na které mìl každý èlen stejné právo. Èasto i bydleli spoleènì ve velkých domech. Spoleèné hospodaøení, výrobní a  spotøební komunismus byly pùvodní hospodáøskou formou všech národù na prvních stupních zemìdìlství. Rod nebyl jen hospodáøských a  územním spoleèenstvím, ale i spoleèenstvím právním, sociálním a  politickým. Pøíslušníci rodu mìli povinnost krevní msty, spojovala je solidarita, spoleènì bránili svá pozemková vlastnictví, o kterých spoleènì rozhodovali23. Z hlediska politické organizace nastal v této dobì další významný pokrok. Pokud byl pøedtím kmen pouhým prostým seskupením tlup a  tlupových svazkù, mezi kterými bezpochyby nebyly vzácností rùzné potyèky a  rozbroje, pøedstavoval nyní tìleso pevnì stmelené, proniklé kmenovým duchem, které i navenek vystupovalo solidárnì. Kolektivní jednotkou této sociální organizace byl tedy pøedevším mateøský rod. Ženy už nechodily za mužem do jeho tlupy, ani se nevymìòovaly, jejich dìti nepatøily k mužovì skupinì, do které se pøedtím rodily, ale nyní muž pøicházel do ženina rodu, nebo muž i žena žili oddìlenì, každý ve svém mateøském rodì. Zatímco pøedtím byl rod pouze spoleèenstvím podle totemového jména, prostorovì roztøíštìný, stal se nyní spoleèenstvím prostorovým, hospodáøským, sociálním i politickým. Ti, kteøí tu nyní žili a  hospodaøili spoleènì, byli pøíbuzní po pøeslici. Zvyky pøipouštìjící vznik otcovskoprávního zøízení zanikly nejen podle jména, ale zcela. Pøíbuznost se teï urèovala výhradnì podle matky, na otce se vùbec nebral zøetel. Otec ani nebyl považován za spøíznìného se svými dìtmi, tìm byl strýc z matèiny strany (matèin bratr) bližší než vlastní otec. Všechna práva, povinnosti a  celé sociální postavení se urèovalo a  dìdilo podle mateøského práva. Jakýmsi staøešinou mateøského rodu býval nejstarší muž z mateøského pøíbuzenstva. I když se nám mateøskoprávní rodová organizace dnes mùže na první pohled zdát velmi zvláštním a  zdánlivì ojedinìlým jevem v dìjinách ženy a  v dìjinách

lidstva vùbec, byl její vznik pøirozeným a  logickým dùsledkem hospodáøského pøevratu, o kterém jsme právì hovoøili. Zároveò nesmíme zapomenout, že i když se v podmínkách pro sociální život nepøíznivých pomìry v lidských skupinách vyvíjely snad velmi brzy smìrem spíše otcovskoprávním, bylo mateøství jako fakt zcela zjevný na rozdíl od utajeného otcovství po dlouhá a  dlouhá tisíciletí pøirozeným vodítkem k rodotvorným øádùm. Dobu mateøskoprávních rodových a  kmenových organizací tedy nelze považovat za nìjakou vedlejší epizodu v sociálním vývoji lidstva, ale za normální a  logickou epochu pøirozených dùsledkù ekonomické funkce a  svobody žen v primitivních pomìrech. Jak tedy vzniklo mateøské právo? Tlupa usazená v úrodné krajinì mìla nejlepší pøíležitost dospìt k dùležitým kulturním vynálezùm. Muž už mìl luk, šíp a  oštìp, byl známý oheò, první mezipohlavní dìlba práce vznikla pøirozeným zpùsobem mezi potulujícím se lovcem, který se staral o živoèišnou potravu, a  usazenìjší ženou, zabezpeèující rostlinnou potravu. Protože se tedy muž zabýval lovem a  èasto se pohyboval po širokém okolí, pátraje po koøisti, žena byla více doma, a  pokud vycházela, hledala a  sbírala pøedevším plody a  semena. Byla to ona, která – jak se ještì podrobnìji dozvíme – se stala pøispìním náhody i dùmyslu strùjcem mnohých závažných kulturních objevù. Byla to její myšlenka, aby semena pøinesená z dálky rozhodila poblíž, dokonce do pùdy, kterou k tomu upravila spálením dosavadní nežádoucí vegetace, èímž ji mimovolnì i pohnojila. Tak vynalezla zemìdìlství. První pole ošetøovala a  poté i obhospodaøovala žena. A  èím více tato pole rodila, tím více ustupoval do pozadí mužùv nejistý lovecký úspìch a  žena nabývala hospodáøské pøevahy, stávala se oporou v domácnosti, do které se unavený a  èasto vyhladovìlý muž vracel jako do pevného a  dobøe zásobeného pøístavu. A tehdy se stav v tlupì zaèal mìnit. Protože ženy žily usazenì a  muži se stále ještì potulovali jako lovci a  bojovníci, chtìl-li muž ženu, pøicházel k ní a  pobyl u ní. Protože žena byla nyní hospodáøsky cennìjší než muž, vydával rod radìji muže než ženu, nebo bylo v jeho zájmu, aby nedostával menší pracovní sílu za vìtší. Když si však muž pøece jen chtìl vzít ženu k sobì, musel si ji vykoupit nebo vysloužit. S koupí to nebylo lehké, protože v tìch dobách ještì neexistovalo soukromé bohatství. Pokud si ji chtìl vysloužit, musel samozøejmì pøesídlit do jejího rodu a  rod ho potom mohl pøípadným prodlužováním služební doby k sobì zcela pøipoutat. Jestliže tedy vezmeme v úvahu hospodáøské pomìry v zaèátcích zemìdìlství, už nás nepøekvapí rozmach mateøskoprávních øádù a  pochopíme, proè bylo postavení ženy v této dobì nejvýznamnìjší. Klasická forma mateøskoprávní rodové organizace se objevila u loveckozemìdìlských indiánských kmenù na severoamerickém východu. Nejznámìjšími se v tomto smìru stali hlavnì Irokézové. Pozoroval je Morgan, který mezi nimi delší dobu žil a  kterého i adoptovali. Jeho poznatky se staly klíèem k pochopení rodových staroøeckých a  staroøímských zvyklostí, které pøedtím byly záhadou. Irokézský rod pøedstavoval souhrn pokrevních pøíbuzných po pøeslici. Otec, který byl v dùsledku exogamie vždy z jiného rodu, se nepovažoval za spøíznìného se svými dìtmi, ty dostaly totemové jméno po matce a  zùstaly v mateøském rodì. Rody si spoleènì stavìly obytné domy pìt až sto stop dlouhé, ve kterých žilo pìt, deset i dvacet rodin v samostatných oddìleních s vlastními ohništi a  ve spoleèné domácnosti. Hospodynì domu jim rozdìlovala potravu.

Èlenové rodu mìli tato práva a  povinnosti: právo volit si mírové i váleèné náèelníky a  sesazovat je, povinnost nesnoubit se ve vlastním rodì, právo na dìdictví po zemøelých èlenech, povinnost vzájemnì si pomáhat, bránit se a  zmíròovat pøíkoøí, která je postihnou (krevní mstou apod.), právo dávat èlenùm jména, adoptovat do rodu cizince. Kromì toho mìl rod spoleèné pohøebištì a  konal poradní shromáždìní, kterých se mohli zúèastnit všichni dospìlí èlenové obou pohlaví s rovnocenným hlasovacím právem. Tato poradní shromáždìní mìla funkci nejvyšší správy. Bìžné vìci vyøizovali míroví náèelníci, sachemové, a  rodová shromáždìní se radila a  rozhodovala o všech spoleèných vìcech, volila nebo sesazovala náèelníky, rozhodovala o krevní mstì, adoptovala cizince atd., zkrátka pøedstavovala dokonalou demokratickou samosprávu. Rod spojený svazkem pokrevního pøíbuzenstva, poskytoval každému svému èlenovi osobní ochranu, kterou mu nemohla zajistit žádná jiná moc, ztìlesòoval vzájemnou pomoc: ublížit nìkterému jeho èlenovi znamenalo ublížit celému rodu, pomáhat nìkomu znamenalo, že se za dotyèného postaví celý rod. Osobní svobodu mìli zaruèenu všichni a  všichni ji také chránili, byli si rovni, protože ani náèelníci si neèinili nároky na nìjaké výhody; rovnost, volnost, bratrství bylo neformulovanou, ale základní zásadou rodu. Tak si je možno vysvìtlit povìstný indiánský charakter, jehož hlavní ctností byl nekompromisní smysl pro nezávislost a  osobní dùstojnost. Bedøich Engels napsal o hodnotì této sociální organizace: „Bez vojákù, èetníkù a  policajtù, bez šlechty, králù, místodržitelù, prefektù èi soudcù, bez vìzení a  soudních procesù jde vše svým øádným chodem. Všechny hádky a  spory øeší spoleènì všichni ti, který se to týká: rod nebo kmen èi jednotlivé rody mezi sebou – pouze jako nejkrajnìjší, zøídkakdy užívaný prostøedek hrozí krevní msta, která ostatnì nevymizela ani ze spoleèenských øádù národù „kulturních“, nᚠtrest smrti je jen její civilizovanou formou se všemi výhodami i nevýhodami civilizace. Aèkoliv tu bylo mnohem víc spoleèných vìcí než nyní – domácnost øídil vždy spoleènì urèitý poèet rodin, pùda byla vlastnictvím kmene, pozemky byly jen doèasnì pøidìlované jednotlivým domácnostem – pøece nebyl zapotøebí tak rozsáhlý a  složitý správní aparát jako u nás. Zúèastnìné osoby rozhodují, a  ve vìtšinì pøípadù stoletý zvyk všechno upravil. Chudoba a  nouze jsou vylouèeny – komunistická domácnost a  rod znají své povinnosti vùèi starým, nemocným a  zmrzaèeným ve válce. Všichni jsou si rovni a  svobodní – i ženy. Pro otroky ještì není místo, pro podmaòování cizích kmenù také ne. Když asi v roce 1651 pøemohli Irokézové Erie a  „neutrální národ“, nabídli jim, aby jako rovnoprávní èlenové vstoupili do jejich svazu. Teprve když to poražení odmítli, byli vyhnáni ze svého území. A  jaké muže a  ženy plodí taková spoleènost, to nejlépe dokazuje, jak všichni Evropané, kteøí pøišli do styku s nezkaženými indiány, obdivovali osobní dùstojnost, pøímost, charakter a  stateènost tìchto „barbarù“. V nové dobì jsme zažili pøíklady stateènosti v Africe. Pøed nìkolika lety Zulukaføi a  pøed nìkolika mìsíci Núbijci, u nichž ještì rodové øády nevymøely, udìlaly to, co by neudìlalo žádné evropské vojsko. Ozbrojeni jen oštìpy a  kopími, bez pušek postupovali v dešti kulek ze zadovek anglické pìchoty, která se všeobecnì uznává za nejlepší na svìtì pro boj v uzavøené øadì, postoupili až na bodáky a  nejednou pøivedli anglické vojsko do zmatku a  dokonce i k útìku, i když jejich zbranì byly tak nerovnocenné a  i když nevykonávali povinnou vojenskou službu a  nevìdí, co je to vojenský výcvik. Co vydrží a  dokáží, to dokazují i stížnosti Anglièanù, že Kafr za 24 hodin ujde delší kus cesty a  rychleji než kùò – a

 jistý anglický malíø øíká, že každý jejich i nejmenší sval naskoèí tvrdý jako ocel, jako øemínek bièe. Tak vypadali lidé a  lidská spoleènost døíve, než došlo k rozdìlení na rùzné tøídy...“24 Jednotlivé irokézské rody mìli ètyøi sta až tisíc èlenù. Šlo o už uvádìných devìt rodù (totemù): Vlk, Medvìd, Želva, Bobr, Jelen, Sluka, Volavka, Úhoø a  Sokol. Rozdìlovaly se na pìt kmenù, tzn. pìt národù, které tvoøily irokézský svaz a  mìly jména: Mohawk, Onondaga, Kayuga, Oneida a  Seneca (Mohawkové, Onondagové, Kayugové, Oneidové, Senecové); pozdìji k nim pøibyl Tuscarora (Tuscarorové). Všech devìt rodù však nebylo zastoupených v každém kmeni: Seneca, Kayuga, Onondaga mìly po osmi totemech, Oneida a  Mohawk jen po tøech. Celé sjednocení spoèívalo na pøedstavì pøíbuznosti, takže napøíklad kmen Mohawk byl nazýván nejstarším bratrem, kmen Oneida nejstarším synem, Seneca nejmladším synem. Jak už Engels naznaèuje, byly zbytky sousedních kmenù, které byly poraženy v boji, èasto pøijímány do svazu, ale nikoliv jako otroci, ale jako rovnoprávní èlenové, pøièemž se však poèet svazových èlenù nerozmnožoval. U Irokézù obdìlávaly pùdu pouze ženy, které také rozhodovaly o zásobách potravin. Muži pomáhali pouze na novì zúrodòované pùdì, jinak se starali o lov a  rybolov, stavìli kánoe, chodili do boje a  vyrábìli zbranì a  lovecké potøeby. Vedle zemìdìlství mìly ženy na starost domácnost, vychovávaly dìti a  zhotovovaly obleky. Manželství témìø vždy dohodly matky nebo ženské hlavy domácí pospolitosti. Muž se nepøestìhoval do domu své ženy, ale zdržoval se u ní pouze pøechodnì. Musel ženì pravidelnì nosit èást ulovené koøisti, jinak se s ním rozešla. Manželé se tehdy mohli kdykoliv rozejít, i když takové rozvody, zvláštì pokud mìli dìti, nebyly v oblibì. Dìti potom patøily matèinì rodinì, muž na nì nemìl žádné právo, stejnì tak nemìl právo ani na ženin majetek. Dìdilo se jen po mateøské linii. Manželùv majetek zùstával v jeho mateøském rodì, v rodinì dìdili jen dcery po matce, synùm se poskytovalo jen živobytí. Ženy, jak jsme už øekli, se zúèastòovaly i rodových shromáždìní a  mìly skuteènou moc v klanech i všude jinde. Francouzský cestovatel Lafitau o nich napsal (asi trochu nadnesenì): „Ženy požívají veškeré skuteèné autority v zemi, pole i všechen jejich výnos patøí jim, jsou duší poradních schùzí, rozhodují o válce a  míru, starají se o veøejný majetek, jim jsou odevzdáváni zajatci, ony dojednávají sòatky, jejich vládì jsou podøízené dìti a  podle jejich krve se urèuje nástupnictví.“ Irokézský rod pøedstavuje nejvelkolepìjší známý sociální útvar, který vznikl z pøíbuzenského principu. Podobné mateøské právní organizace však mìly i jiné lovecko-zemìdìlské indiánské kmeny, napøíklad Viandotové (zbytky Huronù), Mandanové, Minnitariové, Crowové, Kríkové, Èerokézové, Delawarové, Mohykáni, Èoktové a  další, než jiné kmeny, napø. Punka, Omaha, Winnebagové, Odžibvejové se už pøidržovaly otcovské linie i když i u nich mìla žena dùležité postavení. U Viandotù (též Wyandotù) mìly ženy v rukou „politickou správu“. V èele každého totemového svazu stály ètyøi rodové staøeny, volené náèelnice domácích pospolitostí. Tyto ètyøi ženy jmenovaly sachema a  spolu s ním øídily totemovou spoleènost. Kmen se skládal z jedenácti totemových skupin a  kmenová rada z jedenácti totemových pøedstavenstev. Mìla tedy ètyøiaètyøicet žen a  jedenáct mužù, takže ženy v ní mìly vìtšinu a  náèelníci se pouze øídili jejich usnesením. U Odžibvejù se ženy zúèastòovaly nejen poradních schùzí, ale i bojù a  vyskytovalo se mezi nimi mnoho slavných vìstkyò a  èarodìjek. V jiných kmenech bývaly ženy náèelnicemi.

Další proslulý pøíklad vyspìlé mateøskoprávní rodové organizace byl objeven na opaèném konci svìta u zcela jiné rasy i v celkovì odlišném prostøedí – u malajských zemìdìlcù národnosti Minangkabau na støední a  západní Sumatøe, které popsal holandský cestoval Wilken. Územní jednotkou zde byl okres, negari, sestávající z nìkolik vesnic. V každé vesnici, kota, bydlelo nìkolik rodù. Suku byl rod mateøský, tzn. že se jeho pùvod odvozoval z jedné matky. Všichni jeho èlenové bydleli spoleènì v samostatné èásti vesnice nazývané kumpulan rumah a  jednali solidárnì: „Obyvatelé kumpulan rumah jsou èleny rodiny, mají jednu korunu a  jeden koøen, dluh i pohledávku, spolu snášejí hanbu a  èest.“ Nikdo se nesmìl sbližovat ve vlastní suku; muž i žena patøili vždy k rùzným rodùm. Manželé nebydleli spoleènì. Sòatek zde tedy nemìl dùsledek spoleèného soužití manželù. Manželský život spoèíval pouze v návštìvách, které muž vykonával u své ženy; ve dne pøicházel, aby jí pomáhal na rýžových polích a  naobìdval se s ní. Pozdìji pøicházel velmi zøídka: chodil až veèer a  pokud byl vìrným manželem, zùstal až do rána. Tato forma se nazývala sumandó; muž a  žena netvoøili rodinu. Muž zùstával ve své suku, žena se svými dìtmi také ve své kumpulan rumah. Èlenové rodiny se nazývali samandei, tj. mající matku. Rod tedy rodinu trhal: netvoøil ji muž, žena a  dìti, ale pouze matka se svými dìtmi. Hlavou této rodiny nebyl manžel, ale nejstarší matèin bratr, mamag, který byl podle svých práv a  povinností vlastním otcem svých synovcù a  neteøí. Biologický otec nemìl právo na svoje dìti, mohl se však stát mamagem dìtí své sestry, pokud byl nejstarším bratrem. V jedné domácnosti bylo mnoho lidí: dìti se svou matkou, strýcové, tety, babièky a  pratety, kteøí pocházeli z jedné matky, tedy sabuah parui – doslova: z jednoho bøicha. Když se rod pøíliš rozrostl, rozdìlil se na dvì skupiny do dvou rodových domù, které potom tvoøily kampong. Po ženì dìdily dìti a  pokud je nemìla, její bratøi èi sestra atd.; po muži dìdili jeho nejbližší pøíbuzní, ne však jeho dìti. I majetek, tituly a  hodnosti dìdily dìti pouze po matce. Všichni èlenové suku mìli stejná práva. Poradní schùze staøešinù rodu se usnášela o spoleèných vìcech vesnice. Podobné rodové systémy se zjistily i u jiných malajských, indických a  oceánských národù, v Oceánii u Melanésanù, Mikronésanù a  Polynésanù; u nich však vìtšinou už bylo v rozkladu. Pouze na Novém Zélandu se dokonale zachovala mateøskoprávní organizace: mateøský rod se zde nazýval hapu, tj. dìloha. V Africe o bývalém mateøskoprávním uspoøádání svìdèily už jen èetné stopy a  pøežitky; mateøská linie zde nebyla vzácná. U Dajakù na Borneu vládla v mateøských rodech rovnost mezi pohlavími, holandskému cestovateli Schwanerovi se zdálo, že „ženy zde mají pøíliš velká práva, nebo èasto vládnou v domì i celému kmeni s mužskou silou, svolávají vojenské výpravy, kterých se pak ve vedení samy zúèastòují. Na mnohých poradních schùzích jsou ženské hlasy rozhodující díky vlivu, který umí mít na své muže, jako øeènice však nesmìjí vystupovat.“ O dajackých ženách v Saravaku napsal anglický cestovatel Brooke, že mìly mnoho dobrých a  podmaòujících vlastností: „V mnohých pøípadech jsou ve spoleèenských záležitostech šikovnìjší než jejich muži a  na jejich rady se èasto pamatuje u složitých problémù. V èele kmenù Lingga stály dvì staré vznešené ženy, které zde prý vládly dlouhá léta.“ na Marianských ostrovech (Mariany, Mikronésie) sice žena pøecházela do mužova rodu, ale francouzský cestovatel de Freycinet o jejím postavení napsal: „Pokud však muž neprojevoval ženì pøimìøenou úctu a  choval se k ní nepìknì èi jí dával pocítit svou špatnou náladu, mohla ho beztrestnì bít, opustit ho a  vrátit se k bývalé svobodì. Na poradních

schùzích a  na soudech mìly ženy bez formální moci takový vliv, že skuteènì držely v rukou veškerou správu veøejných záležitostí. Neomezenì vládly nejen v domácnostech; všude mìly hlavní slovo a  nic se neudìlalo bez toho, že by se vyslechl jejich názor a  dosáhlo jejich souhlasu.“25 na Palauských ostrovech v Karolínském souostroví (na Karolínách) žili malajští domorodci v exogamních mateøských rodech, øízených mužským a  ženským náèelníkem (rupak – rupakeldil). Ženy, „matky zemì“, mìly sociální a  politickou pøevahu nad muži, rozhodující vliv ve správì. Vlastnily a  obdìlávaly plantáže, nikdo je nesmìl urážet a  narození dcery se vítalo radostnìji než narození syna. Vládla tu znaèná volnosnubnost. U indických národù se zjistily mateøskoprávní pomìry napøíklad u Garù v Ásamu, kde se kmeny skládaly z mateøských rodù, mahári. „Dìti patøily tak jako u Khasiù k matèinu rodu, z otcovy strany nedostávaly nic. Usuzujíc podle jejich sociálních zvyklostí, byla kdysi jejich velkým zákonodárcem jistì žena. Muži vykonávají vìtšinu tìžkých prací a  vojenskou službu, nejsou tedy jako silnìjší zbaveni svých pøirozených povinností, ale jinak jsou celkem nezávislí na svých ženách,“ napsal Dalton. I podle le Bona „mìla nìkdy nejvyšší moc v každém rodu žena. Nyní je to muž, laskar, který se zpravidla volí z nejbohatších vlastníkù otrokù, ale vždy se souhlasem žen, na rady kterých musí dbát“. Podobnì u Pani-Kúèù: „Když zemøe žena, rodinný majetek se rozdìlí mezi její dcery, a  když se muž ožení, žije u své tchynì a  musí poslouchat její rozkazy, stejnì i rozkazy své ženy.“26 Žena a  matriarchát. Pozdìji se seznámíme s mateøskoprávními pomìry nebo jejich dozvuky u velkých starovìkých národù. Nyní uveïme alespoò nìkolik zajímavých etnologických dùkazù o jejich existenci, abychom si doplnili pøedcházející obraz pøedevším o sociálním postavení ženy v matriarchátu. Nejdùležitìjším znakem mateøskoprávního øádu tedy byla mateøská linie, tj. zvyk pøipisovat dìti výhradì matce a  nebrat v úvahu jejich spøíznìní s otcem. Èínština má prastarý název pro rod: sing, složený ze svou znaèek, z nichž jedna znamená „ženu“ a  druhá „která se narodila“; jedním z názvù pro svatbu je zde chun-jin, což doslova znamená „vzít si muže“. U èínských svatebních slavností dostanou pøíbuzní po pøeslici nejlepší místo, zatímco pøíbuzní z otcovy strany se musí spokojit s podøadnými místy. Na zaèátku starojaponských rodokmenù vždy bylo ženské jméno; slovo oja, které pozdìji znamenalo ,rodièe‘, znaèí pùvodnì matku. To-Rumové oznaèují každé dítì jako syna nebo dceru pøíslušné matky. Nìkteré arabské kmeny, jako napøíklad berberští Tuaregové (Imošágové, na Sahaøe), se nazývají „matèiny syny“. U èernochù ze Sierry Leone se dává matèino jméno pøed jméno dítìte: napøíklad Vende Modu tedy znamená Modu, syn Vende. Lýkové (Lýkie, Malá Asie) na svých náhrobních nápisech jmenují vždy jen matku zesnulých nebo je nazývají homometrioi, tj. dìti jedné matky. Øecké slovo adelphos – bratr – souvisí s delphys, tj. dìlohou. Ve Westmeathu používaly ještì v roce 1879 všechny vdané ženy svá rodná jména. V Ulsteru je tomu tak dodnes. Ve Španìlsku si do 9. století žena ponechávala své rodné jméno i po svatbì. Také synové smìli používat matèino jméno namísto jména otce. Slavný malíø Velasquez se jmenoval po své matce. Španìlé ještì dnes èasto pøipojují mateøské jméno k jménu otcovu. S mateøskou linií také souvisí, jak už víme, rùzné svatební pøedpisy a  zákazy. Na Gazelím poloostrovì, kde dìti stále patøí matèinu rodu, se smìjí pouze synové otcovy sestry ženit s otcovými dcerami, protože obì strany patøí k rùzným rodùm, ale naopak syn matèiny sestry si nesmí vzít matèinu dceru, protože matka a  její

sestra, stejnì tak její dìti, patøí k tomu samému rodu a  jsou tedy pøíbuzné. Na ostrovì Viti Levu v souostroví Fidži v Tichém oceánu se považovala žena za vhodnou pro muže dcera jeho strýce z matèiny strany, kterou mu už pøi narození pøisoudili. Když tuto smlouvu nedodržel a  vzal si jinou ženu, jeho pøíbuzenský vztah k tomuto dìvèeti byl natolik silný, že dìti obou se považovaly za pøíbuzné a  nesmìly se vzít. Podle židovské legendy byla Sára Abrahámovi zároveò ženou i nevlastní dcerou. „A také v pravdì jest sestra moje, dcera otce mého, však ne dcera matky mé; i pojal jsem ji sobì za manželku.“ (I. kniha Mojžíšova, 20, 12.) Podle mateøského práva bylo toto manželství zcela v poøádku. U sedmihradských Cikánù pøechází muž do rodu své ženy a  jejich dìti se považují za pøíslušníky ženského rodu a  mohou tedy uzavírat manželství s otcovým rodem; pouze otcovu sestru si vzít nesmìjí. Typický pro mateøské právo byl však vztah muže a  ženy. V mateøskoprávní organizaci si vybírá zpravidla žena muže a  ne muž ženu a  žena èasto vládne v manželství a  mívá vìtší pohlavní svobodu. Uvidíme to pozdìji u starých Egypanù. Nemanželským dítìtem se tedy neopovrhovalo, mìlo stejná práva. Ještì Sachsenspiegel ve 13. století øíká: „Žádné dítì není levoboèkem své matky.“ U Zuniù, Khasiù a  Gáruù mùže žena i z nepatrného dùvodu zakázat svému muži vstup do domu a  vzít si jiného muže. Steller, nìmecký cestovatel ve druhé polovinì 18. století, vypráví o rybáøských Kamèadalech (Itelmenech, národ na Kamèatce), že tu žena mìla právo odmítnout mužovi, který se zapletl s jinou, nejen jakýkoliv pohlavní styk, ale i tabák, což pro nìj bylo nejbolestnìjší. Projevy pøíznì si zde muži získávali pokornými prosbami a  lichotkami, žena rozhodovala a  vládla nad vším, na èem muži záleželo. Za pozùstatek mateøského systému lze považovat i zvyk, že ženich musí obsluhovat hosty pøi svatební hostinì, jako je tomu napøíklad v Bretani, nebo že se svatební hostiny vùbec nesmí úèastnit, jako napø. Ve francouzském Oranu. Do jisté míry podøízené postavení muže za doby matriarchátu vyplývalo i z toho, že muž si musel ženu vysloužit. U nìkolika malajských kmenù v Indonésii, u Khasiù, Gárù, Naimarù, dále i u Santálcù, Óraónù (vl. jménem Kuruchù, v sev. Indii), Kurgù, Zuniù a  jiných indiánských pueblových27 kmenù, u Karajù, domorodcù v Ohòové zemi, na Aleutách apod. se muž musel (nebo dosud musí) po svatbì pøestìhovat k nevìstinì rodinì a  tady pracovat. U Khasiù dostane novomanžel vlastní dùm až tehdy, když se mu narodí první dítì. U Punanù, stejnì tak jako u koèovných Cikánù, pøejde manžel zcela do manželèina rodu a  jeho dìti pak, samozøejmì, patøí jejímu rodu. Muž pøitom ztrácí svou pøíslušnost ke svému rodu i právo dìdit, a  tento snubní pøechod z vlastního rodu do ženina rodu se obyèejnì nazývá adopèním manželstvím. Z matriarchátu vyplývalo i ženino vlastnické právo. Co muž do manželského svazku pøinesl, to se stalo vlastnictvím ženy. U Khasiù nemùže mít manžel jiný majetek než to, co si v manželství vydìlá. Všechno, co nashromáždil pøed sòatkem, zùstane jeho matce anebo dìdicùm po pøeslici, pøedevším sestøiným dìtem. Celé pozemkové vlastnictví zde patøí ženské èásti obyvatelstva. Když u Khasiù zemøe muž, pøejde sice jeho majetek na ženu a  dìti, ale nejvìtší èást dìdictví dostane vždy jeho nejstarší dcera; když nemá dcery, dìdí nejmladší sestøina dcera nebo dcera jiného ženského pøíbuzného z mateøského rodu. U Karajù patøí ženì dùm s celým inventáøem. I na Palauských ostrovech patøí nejcennìjší plantáže ženám. U To-Rumù mohou ženy své vìci libovolnì kupo-

vat nebo prodávat, ale muž nesmí bez ženina vìdomí nic odcizit. Když u Gárù matka zemøe, dìdí pouze dcery, stejnì tak vždy nejmladší dcera, jejíž manžel, když zemøe jeho tchán, je povinný vzít si i tchyni. Ovdovìlý manžel má pouze užívací právo na rodový majetek, nikdy však nedìdí. Když zemøe žena a  nezanechá dceru, má manžel právo žádat, aby mu její rodové pøíbuzenstvo poskytlo novou ženu. Když ji dostane, dále užívá majetek své první ženy. Na Gazelím poloostrovì, na Pnetecostu a  jinde nedìdí dìti po otci, ale po strýci z matèiny strany. U Baskù mìla nejstarší dcera na dìdictví pøednostní právo pøed všemi syny, pokud byla starší než její bratøi a  bydlela v domì rodièù. U Irokézù a  mnohých jiných národù byla jedinou dìdièkou po rodièích; synùm poskytovaly sestry jen živobytí, prvorozená dcera dávala nejmladšímu bratrovi vìno. U Baskù dostává ještì dnes novomanžel penìžitý svatební dar od své sestry. Mateøskoprávní pomìry však mìly vliv i na dìdiènost náèelnické hodnosti. Ve vìtšinì západoafrických kmenù nepøecházela pohlavárova hodnot po jeho smrti na jeho syna, ale na matèina bratra nebo na nejstaršího syna nejstarší dcery zemøelého. U Khasiù, Gárù, Èamù, na Palauských ostrovech, pøedtím i u Delawarù a  Mohykánù se nestával novým náèelníkem syn zemøelého náèelníka, ale syn jeho sestry. U Gárù a  Khasiù ho dokonce vybírala vdova mezi svými synovci. Pokud byl zvolený muž už ženat, musel odejít od své ženy a  vzít si vdovu, pøièemž však byl povinen zanechat majetek a  dìti opuštìné ženì. V tomto øádu dosáhly ženy, jak jsme už øekli, vynikajícího sociálního postavení a  všeobecnì byly vysoce hodnoceny. Zbytky tohoto hodnocení se dosud hojnì vyskytují u pøírodních národù. „Matky života“ se tìšily na Palauských ostrovech velké úctì. Urážka ženy se trestala jako vražda. Bylo zakázáno veøejnì hovoøit o ženách jiných mužù. U Èuvašù (Èuvaši, národ žijící pùv. Na zaèátku Povolží, støedisko Èeboksary, nyní znaènì asimilován Rusy) se smìla žena zúèastnit veškerých mužských zábav a  slavností; muži velmi uctívali ženy jako matky a  zdobili je množstvím šperkù. Na Nikobarských ostrovech (Nikobary, mezi Andamským moøem a  Bengálským zálivem) si mohla dìvèata vybírat své nápadníky; tìhotné ženy byly osvobozeny od práce. Na tropickém ostrovì Bali (východnì od Jávy, v Malých Sundách), mají ženy stejná práva jako muži, mohou se stát knìžkami a  léèitelkami. Veškerý obchod, zrovna tak vìtší èást penìžnictví mají ve svých rukou. Poèestné ženy chodí do pùli pasu nahé, nevìstky jsou povinny nosit blùzku. I zde si dìvèe svého ženicha vybírá samo. U Kamèadanù, Èukèù a  v jiných sibiøských kmenech zastávají ženy úøad šamanù. Službu knìžky vykonávají ženy i u Voïakù. Když v nìkteré rodinì zemøou všechny ženy, vezme si rodina dìvèe z jiné rodiny, aby zde vykonávala obøady a  zároveò mohla dìdit rodinný majetek. Ostatnì i rùzné vestálky, sibyly a  starovìké vìštkynì lze pokládat za pøežitek z mateøskoprávních dob. Typickým jevem tohoto øádu byl i tzv. avunkulat, dùležitá role nejstaršího strýce z matèiny strany v rodinných záležitostech. Èasto ho pokládali za hlavu mateøského rodu. O starých Germánech Tacitus napsal: „Toto pøíbuzenstvo mezi matèiným bratrem a  dítìtem pokládají za užší a  dùležitìjší.“ Vidìli jsme, jak významnou úlohu mìl u mnohých pøírodních národù. Pravidelnì prohlížel dìti svého rodu, aby zjistil, zda nejsou mezi nimi chlapci, na kterých by se mìl vykonat obøad zralosti (obøízka). Po matèinì smrti tento strýc pøebíral starost o pozùstalé dìti. Na Gazelím poloostrovì pøivádìjí chlapce, kteøí už vyrostli a  už nepotøebují matèinu péèi, do dvora matèina bratra a  dále je vychovávají u nìj. U Bagandù (jinak též

Wagandù èi Vagandù) a  Makondù (v obou pøípadech bantuské kmeny v rovníkové Africe) provádí tento strýc na dìtech obøad propichování uší. V mnohých indických kastách je zvykem, že muž si bere za ženu strýcovu dceru. Na jinou svatbu si musí alespoò vyžádat souhlas strýce, který je na svatbì povinen vykonávat urèité obøady. V Kongu a  na Timorlautu (Timorlautské ostrovy, také døíve Tenimberské souostroví, Tenimber, Tanembar, severových. od Timoru v Bandském moøi) strýc souhlasí se zasnoubením své neteøe a  pøispívá k cenì za nevìstu. U Sulkù v Novém Pomoøansku (Bismarckovo souostroví) v Melanésii dává otec zemøelého dítìte bratrovi své ženy dar v lasturách, náramcích apod. jako náhradu za ztrátu, kterou rod utrpìl úmrtím svého èlena. U Vutù pomáhá rodící ženì – pokud už není matka naživu – strýcova žena z matèiny strany a  opatruje ji v šestinedìlí. Zkrátka v mateøskoprávním øádu se otec-ploditel nepokládá za spøíznìného se svými dìtmi a  jeho funkci vykonává matèin bratr, tedy avunkulat. Z mateøskoprávního systému vyplývá velké ponauèení. Rozkvìt sociální organizace u primitivních zemìdìlských a  rybáøských kmenù byl, jak už víme, dùsledkem toho, že se usadili ve vhodných lokalitách. Kmen se díky vydatné obživì rozrostl a  zesílil a  byl poprvé spojen dvojím poutem: pøíbuzenstvem a  pùdou. Protože žena se usadila døíve než muž, stala se prvním zemìdìlcem a  majitelem pole, vynikla nad ním hospodáøsky, èímž si upevnila svou svobodu a  èasto i vládu. Tak vznikly mateøskoprávní (matriarchátní) rody, ve kterých byly ženy na rozdíl od mužù organizované. Vznik a  osudy tìchto sociálních organizací jsou nejlepší ilustrací jedné základní sociologické pouèky, podle které postavení ženy v lidské spoleènosti závisí na její úloze ve výrobním procesu, od její hodnoty jako hospodáøského èinitele. Mocné pøíbuzenské rody však také bránily vzniku silné rodiny s jejím individualismem. V této dobì èlovìk necítil a  nejednal jako èlen rodiny, ale jako èlen rodu, a  nìkdy se rodina vùbec nemohla utvoøit, nebo mezi spoleèenským svazkem a  svazkem rodiny je sociologický rozpor. Èím vyšší a  hlubší je organizace sociálního svazku, tím více funkcí odebírá rodinì a  tím slabší je všeobecnì i instituce manželství. Pøi pøevaze sociálního svazku nad rodinou má žena také pevnìjší a  vážnìjší postavení v sociálním organismu, jestliže po vzniku manželství jako sociální instituce nastává historický zápas mezi mužem a  ženou, který dosud trvá, který dennì svádìjí miliony a  který nepøestane, dokud nebudou pohlaví znovu rovnocennì svobodná a  rovnoprávná. V tomto zápasu byla a  je žena témìø všeobecnì podøízenou stranou; v dlouhých tisíciletích sociální idyly a  skupinové pøíbuzenské rovnosti však dosáhla, snad všeobecnì, celkové svobody. Velmi zajímavì se projevuje tato spojitost mateøskoprávních vztahù s hospodáøskými pomìry v rybáøských, tedy vyšších loveckých kmenech, které se usadily na americkém severozápadním pobøeží a  asijském severovýchodním pobøeží. Rybáøství má totiž za pøíznivých okolností podobný kulturní vliv jako zemìdìlství. Základem kultury je potrava a  rozhodující je zde množství, a  to a se jedná o kukuøici, rýži nebo rybu. U jmenovaných pobøeží se vyskytoval ve velkém množství losos, který poskytoval nadbytek potravy. Kromì lososa se tu dobøe daøilo i pstruhùm, sleïùm a  jiným rybám. I lov jelenù, sobù, tuleòù, horských koz apod. pøispíval k urèitému blahobytu. Když losos naplòuje øeky v pravidelných obdobích, usazuje se obyvatelstvo na jejich bøezích a  tocích, a  byla to zase nejdøíve žena, která se usadila, zatímco muž trávil vìtšinu roku na lovu zvìøiny. Rybolov se k ženì také hodil více, nežli lov zvìøe. Pracovala u

lovu, dovozu a  sušení lososù právì tak dobøe jako muž a  pøitom mìla v rukou celou domácnost, takže pøedstavovala urèitou užitkovou hodnotu, pro kterou si ji muž musel vysloužit, což vedle k mateøskoprávním pomìrùm. Ale z hojnosti potravy roste i hustota obyvatelstva, výroba pøevyšuje pomalou spotøebu, vzniká obchod, dìlba práce, vznikají vyšší kulturní statky a  nakonec vzniká i bohatství, které rozdìluje národ na majetkové tøídy. Tohoto bohatství se zmocòuje muž jako øemeslník a  obchodník. Tehdy si už nepotøebuje vysloužit ženu, mùže ji z rodu vykoupit a  udìlat z ní soukromé vlastnictví. A  to je – jak ještì uvidíme – zárodek budoucího patriarchátu se všemi jeho násilnostmi. Kalifornské domorodce bylo možné rozdìlit na dvì skupiny. V loveckých vnitrozemských kmenech – u Vintanù, Mišinamù, Mivokù atd. – ve kterých se jako ve všech nižších loveckých národech mateøskoprávní vztahy snad ani nikdy nevyvinuly, kupovala se žena za trochu lastur nebo kùží a  její sociální postavení bylo více než žalostné; naproti tomu u pobøežních Jurokù, Karokù, Pomù, kteøí se usadili a  zaobírali se i rybolovem, mìla žena už vyšší hodnotu a  když za ni nemohl ženich øádnì zaplatit, musel pøesídlit do nevìstiny rodiny a  stát se její pracovní silou. Ve vyspìlých rybáøských kmenech se setkáváme už s vyspìlými mateøskoprávními vztahy. O Kamèadalech (Itelmenech, viz výše), dnes snad už vymøelých, vypráví starý Steller:28 „Itelmeni bydlí v osadách, které pøi první okupaci zemì kozáky tvoøily èasto rody s dvìma sty až tøemi sty èleny. Tyto osady jsou proto tak poèetné, že muži se pøi sòatcích pøestìhují do ženina rodu. Když se totiž chce nìkterý Itelmen oženit, nemùže získat ženu jinak než tím, že si ji vyslouží u jejího otce, a  to za jeden až ètyøi roky. Když se dceøi nelíbí, byla všechna jeho námaha marná. V opaèném pøípadì musí opustit rodièe a  bydlet u otce vyvolené, stát se jeho služebníkem. Tímto druhem sòatku se položil první základ vlády žen a  poddanství mužù, protože nejdøíve se musí dvoøit svým nevìstám, dìlat jim po vùli a  ležet jim u nohou. Tak velmi milují své ženy, že jsou jejich nejoddanìjšími otroky. Žena rozhoduje o všem a  nad vším, na èem záleží, má moc; muž je jejím kuchaøem a  dìlníkem. Pokud nìco zanedbá, nedá mu tabák, který pak musí mnohými prosbami, lichotkami a  poklonami získat zpìt; pøièemž všichni muži nejsou žárliví, tajnì žijí s mnohými cizími pannami a  dìvèaty, jsou jejich velkými milovníky, ale udržují to v pøísné tajnosti pøed velkou žárlivostí svých žen, které však stále ve všem žádají svobodu, baží po cizí lásce, jsou nenasytné a  pøitom také samolibé; za nejšastnìjší se pokládá žena, která mùže napoèítat nejvíce milencù. U rybolovu veslují spolu na èlunech, muži loví, ženy však rozøezávají ryby na kusy a  zbavují vnitøností, rozvìšují je, suší a  sušené sbírají, podobnì jako rybí jikry, a  pomáhají jim pøitom všechny dìti a  staøeny... Tyto zásoby mají potom také pod svým neustálým dozorem a  rozhodují o nich.“ Vedle výchovy dìtí „mají ženy natolik rozmanité práce, že skuteènì u nich lze pøedpokládat víc rozumu než u mužù, a  tak tomu ve skuteènosti i je.“ V èele osad však nestojí žena, ale nejstarší muž rodu. Nakonec se ještì ve vyspìlejších a  hlavnì bohatých a  poèetných rybáøských kmenech, jako napø. byli indiánští Nutkové, Tlingitové, Haidové (Haidahové), vyvinul pomalu èilý obchod, a  to nejen výmìnný, ale i naturálnìpenìžitý, a  muži se už zaèali diferencovat. Byli tu øezbáøi, støíbrotepci, kováøi, ženští tkalci pøikrývek, platilo se šòùrami lastur, kùžemi bílých jelenù, vyder, vlnìnými pøikrývkami. Tyto kmeny znaly už pøed Cookem (1728-1779) med, dokonce i železo, a  to nejpravdìpodobnìji díky obchodním stykùm s Asií. Zde už byl rozdíl mezi chudými a  bohatými. Bohatí mìli ukradené nebo koupené

otroky, bohaté rodiny tvoøily v každém rodu jakousi šlechtu, vyvíjela se zde plutokracie, protože bohatí mìli náèelnické hodnosti a  jiné výsady. Mateøská linie sice ještì trvala, ale manželství na základì koupì bylo velmi rozšíøené. Jen chudí si vysluhovali své ženy a  pøecházeli do tchánova domu, bohatí mìli dost prostøedkù, aby si mohli koupit i nìkolik žen a  pøivést si je domù jako své vlastnictví. Tak se žena stávala služkou a  otrokyní. Indiáni Tlingitové (rusky Kološové, na Aljašce) byli dost poèetní, bylo jich dvacet až dvacet pìt tisíc. V jedné vesnici napoèítal cestovatel padesát domù a  dvanáct set obyvatel. Žena se u nich ještì nekupovala, ale ženich ji získával od tchána za dary, které tento vyvažoval ještì vìtším vìnem. Muži si podle vlastního rozhodnutí mohli vzít ženu domù, nebo se nastìhovat do tchánova domu. Dìdicem byl sestøin syn. Matèin bratr èásteènì usmìròoval výchovu dìtí. Ženy byly ještì ve vážnosti a  mìly znaèný vliv. Mladší bratr mohl obèas souložit se ženou nepøítomného staršího bratra, ale potom musel pøispívat na domácnost. Byl to zbytek bratrské polyandrie. Všeobecnì však mìli více žen pohlaváøi; náèelník kmene Nassù jich prý mìl dokonce ètyøicet. Pøi rozvodu zùstaly dìti v matèinì péèi. I u Nutkù byla vytvoøena mateøská linie, ale žena se zde už kupovala, zásadnì následovala muže, hodnost a  majetek se dìdil po otci. se ženami se sice zacházelo ještì pomìrnì dobøe, ale s mladými dìvèaty se normálnì obchodovalo, ženám pøidìlovali veškerou tìžkou práci a  na slavnosti nemìly pøístup. Domorodci z Ostrovù královny Charlotty byli kdysi nejbohatším pobøežním národem a  byli pokládáni za nejèilejší a  nejinteligentnìjší kmen z amerického severozápadu. Manželství na základì koupì u nich bylo pravidlem, mateøská linie sice ještì trvala, ale muži používali své ženy na øemeslnou prostituci. Mužské a  ženské domy, spolky a  tajná øeè. S mateøskoprávním uspoøádáním se obvykle dávají do souvislostí i tzv. mužské nebo mládenecké domy, které byly u pøírodních národù rozšíøené v nejrùznìjších podobách na celém svìtì. Jejich paralelou byly na nìkterých místech ženské domy podobného rázu. V takových velkých mládeneckých domech bydlí svobodná mužská mládež. Zde si vaøí, pracuje a  baví se, v noci spí a  ve váleèných èasech hlídkuje, zatímco ženatí muži žijí spolu se svými ženami a  dìtmi obyèejnì v menších pøíbytcích. Vdaným ženám a  dìtem sem bývá pøístup zakázán, ale dospìlá dìvèata jsou vítaná a  oddávají se zde volnému pohlavnímu styku. Nejlepší znalec této instituce Schurtz29 vysvìtluje jejich vznik tím, že v mateøskoprávním uspoøádání byli ženatí muži tìsnì pøipoutaní k rodinì, takže pravým rodotvorným živlem v dobì vìkových tøíd a  pohlavních svazkù byli mladí, pohlavnì zralí, ale dosud svobodní muži, a  vedle nich samozøejmì i svobodné ženy, jejichž svazy však nemìly tak velký spoleèenský význam. „Vdané ženy se oddávaly jen svým mužùm, zatímco dìvèata mìla dovoleno užívat si svobody. A  tak trávila své noci ve vlastních velkých domech,“ napsal Chamisso v dobì své cesty okolo svìta. Etnolog Ratzel navíc zjistil, že rodinná pouta jsou tím slabší, èím vyvinutìjší je systém mužských domù, což nejlépe odpovídá právì mateøskoprávnímu období. Vznikly tedy mužské i ženské domy a  mužské i ženské víceménì „tajné“ spolky ze solidarity svobodných, èásteènì snad i z jisté mezipohlavní konkurence mezi svobodnými a  pøedevším na pokladu volnosnubných mravù svobodné mládeže. Instituce mládeneckých domù pravdìpodobnì existovala i ve starovìku. Alespoò Plutarchos (Lykurgos 15.) øíká, že u Sparanù unesl mladík nevìstu a  potom ji

v noci navštìvoval. „Když s ní krátkou dobu pobyl, zase zpùsobnì odešel, aby spal na obvyklém místì ve spoleènosti jiných mladých mužù.“ Tak žili dlouhá léta, mnozí už mìli dìti a  své ženy ve dne stále ještì nevidìli. V novìjší dobì byly mužské domy objeveny v Americe, Oceánii a  u Drávidù, kteøí patøí k praobyvatelùm Indie. Nejvíce pùvodních typù se nalezlo v malajsko-polynéské oblasti. O jihoamerických Bororech (na severu dnešního brazilského státu Mato Grosso) vypráví von den Steinen, že „kmen zde byl rozdìlen na dvì tøídy: na tøídu rodinných chýší a  na tøídu mužského domu. Do první tøídy patøili starší otcové rodin, kteøí žili v normálním manželském stavu, a  do druhé mladíci, kteøí dìvèata chytali a  v malých skupinách s nimi spoleènì obcovali.“ U indických Óraónù, potomkù praobyvatel usazených hlavnì na planinì Èhótá Nágpur, „je nejlepším domem ve vesnici džónkherpá, dùm chlapcù, který si stavìjí místní mladíci s velkou horlivostí a  èasto nemalými náklady a  který se používá jako obecná noclehárna. Ani svobodná dìvèata nespí v domì rodièù, ale noci tráví u místních vdov nebo mají podobné domy jako mladíci, ve kterých spolu spí pod dozorem staré matrony. Dalton našel v Sigudrži džonkh-erpu, ve které spala obì pohlaví spoleènì. V Akkøe bylo pøed mládeneckým domem okrouhlé vyvýšené místo na tancování, které mìlo uprostøed kamenný sloup a  po stranách kamenná sedadla pro unavené taneèníky. O svátcích se zde zaèínalo tancovat krátce po západu slunce. Tancovalo se až do rána, pokud byly noci jasné a  zásoby domácího rýžového piva dostateèné. V severním Kaèaru byl na obou koncích vesnice postaven mládenecký dùm, dekaèang. Vìtší vesnice mìly ještì jeden uprostøed. Kde je více mužských domù, má každý rod jeden pro sebe. V nágských vesnicích (Nágové) v Barmì patøilo 40 až 60 mužù do spoleèného domu. Každá skupina 30 až 40 domù mìla jeden pro sebe. Nágská vesnice Banpára mìla dvì oddìlení, ze kterých jedno mìlo 6 a  druhé 7 mužských domù; v každém domì byla stálá hlídka 6 až 10 mladíkù, kterou ve váleèné dobì zesilovali na 20 až 30. Vdané ženy sem mìly pøístup pøísnì zakázaný, ale mládež zde pìstovala volnosnubnost. Dívèí domy, ve kterých obèas bydlela svobodná dìvèata pod dozorem vdov, z Banpáry zmizely, ale v sousedních kmenech se ještì vyskytovaly. Maleruové (Pahárové) v horském rádžmahalském kraji v Pøední Indii mají mládenecké domy. Svobodní mladíci spí v samostatných domech, stejnì tak dívky; také Khandové v jižním Bengálsku a  Šokrové u tibetských hranic. Zde všude má mládež právo na svou volnosnubnost. Na Palauských ostrovech bydleli mladí muži, kteøí tvoøili jakési družstvo, klöbbergöll, v samostatném domì, baj, kde spali, vaøili si a  volnì souložili s dìvèaty z jiných vesnic. Èasto se stávalo, že se mladá dìvèata pøestìhovala ze svého ženského domu do mládeneckých domù v sousední vesnici a  zde souložila s jedním nebo se všemi muži, stávalo se, že podle usnesení staøešinù byla všechna dìvèata jednoho kmene pronajatá za tímto úèelem mužskému družstvu sousedního kmene. Dìvèata uspoøádala spoleèný prùvod do mužského domu sousední vesnice, kde zùstala tøi mìsíce, sloužila mužùm a  po svém návratu pøinesla rodièùm pìkný výdìlek. Z takového prùvodu se nesmìlo ani jedno dìvèe pøíslušného vìku vylouèit, jinak by ji byli rodièe pokárali a  nebyla by dostala žádného muže, zatímco ty, které se z mužského domu vrátily, se rychle vdaly. Nazývali je armengol. Když byla žena takovouto „nevìstkou“, pokládalo se to za její velkou pøednost. Palauská žena jednou vyprávìla jistému cestovateli: „Když se u nás žena rozhnìvá na svého muže, uteèe mu do nejbližšího baje (tj. do mužského domu v nejbližší

vesnici, protože do baje ve vlastní vesnici mìly vdané ženy vstup pøísnì zakázán). Když se s ní chce muž smíøit, musí ji vyplatit v klöbbergöllu, kterému patøí baj se vším, co je v nìm. Když zaplatit nemùže, už na ni nemá právo. Potom žena zùstane u mužù, dokud si ji jiný nevykoupí.“ Na ostrovech Jap (v Západních Karolínách) bydlí v mužském domì, febaj, vždy nìkolik dìvèat, uloupených v sousedních vesnicích, obyèejnì s tichým souhlasem rodièù. Na Nukerských (Nukuorských) ostrovech jsou velké domy, ve kterých spí svobodní muži, hatar; ženy do nich mají pøístup jen po dobu velkých volnosnubných slavností. Na Landrech (Landronech) a  Marianách byla klubová budova mužského svazu Ulitaù místem volné lásky a  jistých slavností. Ulitaové mìli vcelku volný pohlavní styk a  dìvèaty z nejvznešenìjších rodin, u kterých se tento styk pokládal za velkou èest. Na Novém Zélandu to byla tanèírna, herna a  zároveò noclehárna mladíkù, whare motoro, tj. vyøezávaný dùm, kde se scházela mládež obou pohlaví k zábavì a   volnému pohlavnímu životu. Nazývali ji i „domem námluv“, „domem zábavy“, „domem mladíkù“. Úèel této budovy charakterizovala i píseò, která se zpívala pøi tetování dívek, jež pohlavnì dospìla: „V pokoji si lehni, ó dcero, hned to bude hotové. Aby tvoje rty byly dobøe tetované – pùjde to rychle. Abys mohla navštìvovat dùm mladíkù a  aby nikdo nemohl øíci: Odkud jen pøichází ta ošklivá žena, která sem má namíøeno?“ V jižní Tobì na Sumatøe se jmenoval mužský dùm sopo; mladíci v nìm spávali a  pøijímali dìvèata. U nìkterých papuánských kmenù, napøíklad u Kaju-Kaiù na Nové Guineji, spí v mužských domech všichni muži, tedy i ženatí; ženy s dìtmi spí v rodinném domì. Zde se prý pøedmanželský styk mladíkù a  dìvèat nepodporuje, ale když se mladý muž ožení, mohou jeho ženu pohlavnì využít všichni jeho vrstevníci z mužského domu. To jsou však pozdìjší, zvrhlé formy. U Osjakù (Chantù, národnost na dolním toku sibiøské øeky Obu) se obecní dùm nazývá „domem nápadníkù“, patrnì proto, že pùvodnì to byl pøíbytek mladíkù a  místo volného souložení. Mužské a  mládenecké domy se vùbec v pozdìjším vývoji rùznì pøetvoøily a  znetvoøily. Stávaly se hernou, tanèírnou, slavnostní síní, jídelnou, strážnicí, obecním domem, soudní síní, rezidencí náèelníka, noclehárnou cizincù, místem kultu mrtvých a  relikvií, nakonec i svatyní. Jak jsme øekli, mužské a  ženské domy vznikly z jakési pohlavní solidarity svobodných, kteøí se sdružovali a  v tìchto domech mìli své „kluby“, èasto „tajné“. Vìtšinou jde o mužské domy a  spolky. Svobodné ženy, pokud takové spolky neutvoøily, navštìvovaly z pohlavních dùvodù domy mužské; pokud se však sdružily, stávalo se to zøejmì jednak proto, aby èelily mužským spolkù, ve kterých se tu a  tam pìstovalo trvalé mládenectví (nìkdy i homosexuální styky) a  jednak proto, aby se mohly volnì oddávat jistým ženským kultùm, souvisícím s povìrami okolo menstruace, s obøady pro plodnost a  podobnými záležitostmi. Tyto ženské spolky existovaly pøedevším tam, kde se rozvíjely i spolky mužské, tedy hlavnì s Melanésii a  v západní Africe. Na Gilbertových ostrovech (nyní Kiribati, v Mikronésii) se shromažïují ženy ve vlastních domech, v africkém Gabunu vznikly ze ženských spolkù organizované tajné kluby. Mezi nejvyhranìnìjší takové spolky patøí bundu, jakési øádové sesterstvo ve Sierøe Leonì, které z mladých dìvèat vychovává dobré manželky a  matky. Každá rodina, která na to má prostøedky, má právo dát své dcery do tohoto spolku a  do zaopatøení; za zasnoubená dìvèata platí ženich. Ženy sem nikdo násilím ne-

nutí, ale vìtšina žen vstupuje do svazu, aby si zabezpeèila spoleèenské postavení, které vyplývá z výsad jeho èlenek. Obøady èlenek se konají na skrytém, vyhrazeném místì v nedalekém lese, které se anglicky nazývá bundubush. Aby sem nepøišli nezasvìcení, jsou stezky k tomuto háji opatøeny výstražnými znaèkami. Dìvèata, nìkdy osmiletá až desetiletá, jindy starší a  ženy èasto i provdané, musí pøi vstupu do bundu vypít jakousi fetišistickou medicínu, která je neškodná, pokud zachovají svìøená tajemství, ale která by je prý usmrtila, kdyby tyto tajnosti prozradily. Medicína udánlivì pùsobí dokonce i na dálku proti tìm, kdo by chtìli vniknout do mystérií bundu nebo pøemluvit nìkteré dìvèe k jejich odhalení. Kromì toho mají spolkoví ïáblové právo usmrtit kyji každého, kdo by i pøesto chtìl proniknout do spolkových tajù, nebo ho vydat náèelníkovi, který ho prodá do otroctví. O obøadech, kterými zde dìvèata procházejí, si pohovoøíme pozdìji. Jiným tajným ženským spolkem v Sieøe Leonì je øád jassi, který se zabývá pøedevším léèením a  èarodìjnictvím. Zdá se, že podmínkou pøijetí je pøedchozí èlenství ve spolku. Hlavou øádu je matka bekhu, po ní následuje jamama, dále jsou èlenky druhého stupnì, kambeh, jejichž pøedstavenými jsou kambeh-matky. Mají až tøi mužské bubeníky. Jejich medicínou je hlavnì jakási kaše z rùzných bylin a  listù, která není uložená ve spolkovém háji, ale v øádovém domì ve vesnici, v chatrèi z jílu, oznaèené zvláštními skvrnami. V této chatrèi, za oponou z rohoží, jsou uloženy i ženské døevìné figurky, minseri, potøené øádovou medicínou a  používané pro èarování. Na Nové Guineji mají Nor-Papuánci tajný ženský spolek sambaániraan; dìvèata, která do nìho vstupují, pomalují èernou zapáchající barvou a  zavírají je, aby je nevidìl žádný mladík. Zapáchající barva je obranným prostøedkem. Když ji nìjaký muž ucítí, posedne ho duch žen a  onemocní. Kdyby se odvážil vejít do jejich domu, silnì mu zduøí varlata. Když se s rozvojem kultury rozmohla i povìrèivost a  protože se muži snažili v primitivním konkurenèním mezipohlavním zápasu zvýraznit svou autoritu všelijakými tajnostmi a  zastrašovacími prostøedky, které se navenek projevovaly maskovými tanci a  jinými „fígly“, oplácely jim to ženské spolky podobným zpùsobem. Sem patøí i tajná nebo odlišná ženská øeè. Nejèastìji se s ní setkáváme u indiánských kmenù v Guatemale a  v Brazílii. Nìkde jde jen o dialektové rozdíly: muži nazývají napøíklad rýži mahi, ženy – maki, otec dceru dee, matka deo; jindy však jde o celkem jiná slova nebo o zmìnu koncovek. Také jihoafrické svazijské ženy mají svou zvláštní øeè, neno la fumbo, kterou používají na svých schùzích, na které mají muži pøístup zakázán. Dìvèata se jí uèí. I jihoafrické kaferské ženy (ženy Kafrù, tj. Zulù) mají tajnou øeè, která se mùže používat podle zvláštních pravidel, odùvodnìných pøíbuzenskými vztahy. Žena napøíklad nesmí vyslovit slova, která nìjak souvisí se jménem jejího švagra. Tajná ženská øeè rùzných malajských kmenù je od mužské øeèi natolik odlišná, že jí nerozumí ani jeden muž. Všechny dívky a  ženy se jí soustavnì uèí, aby si mohla svìøovat rozlièné tajnosti, které muži nemají odhalit. Na Borneu bruneiské ženy štìbetají „zvrácenou øeèí“, kterou si samy vymýšlejí jako dnešní dìti u nás, které za vše pøipojují napøíklad ke každé slabice urèitou cizí slabiku nebo slabiky zamìòují. Mladá dìvèata se snaží ustaviènì vymýšlet nové systémy, které prozradí jen svým nejbližším družkám. Je pravdìpodobné, že i tento zvyk vznikl v dobì mateøskoprávního uspoøádání, pokud nesouvisí s jistými povìrami z pøíbuzenské doby. Zdá se velmi pochopitelným: pøed tisíciletími si ženy jistì šuškaly o svých

erotických a  jiných intimních vìcech právì tak, jako to dìlají dnešní bezstarostné ženy. Tehdy na to potøebovaly tajnou øeè, dnes jim staèí, když se k sobì nakloní. Nakonec ani naši muži se èasto u „èerné kávy“ nechovají jinak. Amazonky. Pravým amazonstvím nazýváme bojovnou formu ženských spoleèností a  ženovlády, nepravými amazonkami ozbrojenou ženskou tìlesnou stráž, oblíbenou u indických, èínských nebo dahomejských vladaøù. Makrízí, arabský støedovìký spisovatel, vypráví o africkém kmeni Bédža, že zde ženy zhotovovaly kopí na jistém místì, kde nesmìl bydlet ani jeden muž a  kam nesmìl ani pøijít. Mohl tak uèinit jedinì tehdy, jestliže si chtìl kopí koupit. Když porodila nìkterá tato žena po styku s muži, kteøí chodili zbranì kupovat, dítì hned zabila, pokud to byl chlapec, ale když to bylo dìvèe, nechala ho naživu. V podstatì a  všeobecnì tedy amazonky nebyly asi nic jiného než èlenky ženských spolkù, vycvièené v zacházení se zbranìmi, které žily ve svém kmeni a  zøídka mimo nìj. Spávaly s muži, kteøí je navštìvovali, tedy zcela podle mateøskoprávního øádu. Jádro øeckých povìstí o amazonkách øíká v podstatì to, že na Kavkazu byly kmeny, ve kterých existovaly samostatné skupiny ozbrojených žen - v tomto konkrétním pøípadì je tedy lépe psát Amazonky, nebo mytologie o nich hovoøí èasto jako o „národu Amazonek“. Ty neuzavíraly svatby, ale podle okolností volnì souložily. Jak vypráví báje o Herkulovi, svedl s tìmito Amazonkami boj, aby na Héøin podnìt odòal jejich královnì Hippolytì pás, který jí z lásky daroval bùh války Ares, což patøilo k Herkulovým dvanácti pracím. Podle této báje sídlil národ Amazonek na jižním pobøeží Èerného moøe na øece Thermodon v Kapadocii (Kappadokii, v dnešním Turecku). Tvoøily ho výluènì ženy, které souložily s muži pouze obèas a  vychovávaly jen dívky narozené z tohoto styku, avšak chlapce usmrcovaly. Dìvèata se zde vychovávala pro váleèné øemeslo a  pro lov, a  jen co dospìla, upálením je zbavily jednoho èi obou prsù, aby prý mohly lépe støílet z luku. Báj dále líèí, že Amazonky pochodovaly do Atén, aby se pomstily za hanbu, kterou jim Herkules zpùsobil, a  marnì se snažily Atéòany porazit. Tvùrce Iliady o nich též vypráví, že Priamos, trojský kníže, pomáhal jako mladík svým druhùm v boji proti „amazonským mužatkám“ a  že byly poraženy v nové výpravì proti frygickému národu. Porazil je korintský hrdina Bellerofon, syn Poseidona. V dìjinách se též doèítáme, že amazonská královna Thalestris navštívila krále Alexandra Velikého a  mìla s ním dítì. Herodot vypráví o zániku amazonského národa; jeho èást prý padla po porážce u Thermodonu do zajetí a  pøi plavbì po moøi, když pobily Øeky, ji zahnali ke Skytùm, kde se však z Amazonek staly zase obyèejné ženy, nebo se vdaly za mladé Sauromaty. Ale už ve starovìku se o existenci ženského národa pochybovalo a  tradice se vysvìtlovaly rùznými zpùsoby; pozdìjší zprávy z Kavkazu a  vykopávky hrobu bojovnic pøece jen svìdèí o tom, že šlo o legendu vycházející ze skuteènosti a  že zde tedy vládly mateøskoprávní organizované národy. O afrických Amazonkách Diodoros napsal: „V západních èástech Libye, na kraji svìta, žije prý národ, kterému vládnou ženy – také bojují, na neurèitou dobu pøijímají povinnost vojenské služby a  na to samé období se musí zøíci mužù. Když vyprší roky jejich služby, spávají s muži, aby rozmnožily svùj rod. Všechny úøady a  všeobecnou správu si však ponechávají výluènì ve svých rukou: muži zde žijí jako u nás domácím životem, øídí se povely svých manželek. Na válce, vládì a  jiných státních vìcech však

nemají ani nejmenší podíl, aby nemohli èelit svým ženám. Hned po porodu se dìti odevzdávají mužùm a  muži je krmí mlékem a  jinými vaøenými pokrmy, podle vìku dítìte. Když se však narodí dìvèe, vypálí mu prsa, aby se v dobì zralosti nemohla naplnit, protože se pokládá za pøekážku pøi používání zbraní, když prsa vystupují; pro tento nedostatek je také Øekové nazývají Amazonkami (bez prsou).“ Toto vyprávìní však není vìcnì pøíliš spolehlivé. S prsy to bylo jistì jinak. Šlo buï o zamezení rùstu, jak se to dosud provádí na nìkterých místech ve Španìlsku, kde ženy zamezují rùstu prsù olovìnými deskami a  umí dosáhnout i toho, že namísto vypouklin mají prohloubeniny. Øeka Amazonka v Jižní Americe má své jméno podle zpráv, které pøinesl španìlský objevitel Francesco d‘Orellano. V roce 1539 mu vyprávìl jistý kazik (náèelník), že na bøezích veletoku žijí ženy, které umí v boji používat luk a  obdìlávají svá pole samy a  oddìlenì od mužského pohlaví. Každý rok je navštìvují muži ze sousedního kmene; z potomstva, které takto vznikne, vychovávají samy jen dìvèata, zatímco chlapce vracejí otcùm. Nazývají se conia-pu-jara, což znamená „velké ženy“. Když výprava pronikla dále, náhle ji pøepadli indiáni, mezi kterými nejlépe a  nejstateènìji bojovalo deset až dvanáct žen. Velkými kyji dokonce dobíjely své spolubojovníky, kteøí chtìli utéci. Tyto ženy byly velké a  silné postavy, chodily nahé a  mìly pøekrásnou tváø. Dlouhé vlasy mìly ovinuté okolo hlavy a  bojovaly s luky. Když sedm tìchto žen padlo, dali se indiáni na útìk. Ibrahím ibn Jakob, který jako španìlsko-arabský Žid procestoval v 10. století Evropu a  zanechal nám výborný cestopis, vypráví o mìstì žen „na západ od Rusù“: „Mají pozemky a  otroky a  bývají tìhotné se svými sluhy. Když žena porodí chlapce, zabije ho. Jezdí na koni a  samy vedou válku. Jsou odvážné a  stateèné.“ Ibrahím ibn Jákob také øíká: „Zpráva o tomto mìstì je pravdivá: Huta, král rumský (Otto Veliký), mi o tom vyprávìl.“ Islandské povìsti a  jiné staré zprávy nasvìdèují tomu, že jsou tyto zvìsti velmi pravdìpodobné. Rùzné národy v rùzných povìstech zmiòují podobné bojovné ženy. Jak je známo, i v èeských povìstech jsou o nich zmínky (dívèí válka). O skuteèné ženovládì vypráví napøíklad portugalský dominikán P. Jean des Saints: „Existovala v africkém království Damunu, kde vládla královna. Ve støedoafrické øíši Lundù (Lundové, Balundové, bantuská národnost v Zaire) vládla mimo krále i královna, která však nebyla vladaøovou manželkou, ale jen pøíslušnicí královského rodu. Mìla vlastní dvùr, vlastní pøíjmy a  rozhodující vliv na volbu krále. Mohla se vdávat, ale její muži byli bez vlivu a  úøednì byli oznaèeni jako ženy.“ Pro další vývoj byly charakteristické pomìry na Palauských ostrovech v Západních Karolínách. Zde mìly ženy vlastní vládu, mužský vùdce byl pouze náèelníkem mužù. Nejstarší žena z náèelnického rodu byla královnou žen. Vedle ní velely sestupnou formou ženské náèelnice. Tato ženská vláda udržovala poøádek mezi ženami pomocí soudù, do kterých se muži nesmìli plést; obì vlády na sobì byly nezávislé. Jako amazonky byly sem tam vychovávané i dcery dìdící po svých otcích, kteøí nemìli syny. Když v domácím spoleèenství vymøelo nìkteré bratrstvo až po dceru, stala se tato dcera blagaøicí (dìdièkou). Muž, který si ji vzal, se neženil, ale vdával. Mohl to být vždy jen pøíslušník jiného bratrstva; místo v rodì ženy si musel vykoupit a  dostal její pøíjmení, které pak mìli i jejich dìti. Jak je vidìt, ve vìtšinì vážnìjších zpráv souvisí amazonství s mateøskoprávním øádem. Motivy vzniku povìstí však byly jistì rùzné. Zají-

mavý moment nacházíme ve zpráva Magahanese de Gandavy (1576), že u jihoamerických kmenù Tupíù (Tupíové, Tupí-Guaraní, velká skupina kmenù od Guayany až po sev. Bolívii) byly indiánky, které napodobovaly muže a  s luky a  šípy šly do války nebo na lov. Žily jako vdané spolu s nìkterou služkou. Podobné homosexuální styky jsou známé i z Afriky, napøíklad u Ovahererù, kde se takový pomìr nazývá omapanga nebo oupanga. Celkovì lze však øíci, že u všech tìchto povìstí a  zprávách šlo o kmeny nebo národy s mateøskoprávní

organizací, o kterých staøí cestovatelé a  dìjepisci slyšeli fantastická vyprávìní, která si ještì neumìli vysvìtlit v duchu moderní etnologie. Nepravé amazonky jsou známé hlavnì z Afriky, dále z Indie a  Èíny jako ženská tìlesná strហvladaøù. Z Monomotapy ve støední Africe pøinesl zprávu Eduardo López (1578) o ozbrojených ženách ve službách vladaøe. Jejich obratnost v lukostøelbì nahánìla strach. Panovník jim pùjèil samostatný pozemek a  muži je v urèitých obdobích navštìvovali, aby se s nimi vyspali. Známé dahomejské amazonky už vymizely. Byly uniformované, dobøe vyzbrojené a  bojeschopné. Nesmìly se však stýkat s muži. Alespoò ne tehdy, když sloužily.

III.

PØÍRODNÍ ŽENA A  MANŽELSTVÍ

Z pøírodovìdného hlediska definoval Westermarck manželství jako delší èi kratší svazek samce a  samièky, který trvá alespoò pøes kopulaèní akt a  dokud se nenarodí potomstvo. To je definice chápaná pøíliš monogamicky. Jak jsme už pøedtím vysvìtlili, v živoèišné øíši se vyskytují pestré manželské formy, charakteristické a  pøirozené pro pøíslušný živoèišný druh. Zpìvní a  draví ptáci, havrani, holubi atd. žijí monogamicky a  u nìkterých druhù – napø. u papouškù – znamená monogamie doživotní a  nerozluèný párový svazek. Jiné ptaèí druhy, jako napø. kurovití, pštros, køepelka, bažant apod. žijí ve zjevném mnohoženství. Pokud jde o savce, v pevných svazcích trvajících déle než rok žijí snad jen nìkteøí pøežvýkavci, hlavnì nìkolik druhù antilop; všechny ostatní druhy jako kùò, osel, slon, tuleò, pes i vìtšina opic žijí polygamicky. U èlovìka se dlouho pokládala za pøirozenou a  normální jedinì monogamie, doživotní manželství v jednom páru, v jakém údajnì vždy žil „už od Adama a  Evy“, nehledì na rùzné výjimky a  odchylky. Moderní etnologie a  sociologie tento pøedsudek dokonale vyvrátila a  ukázala, že èlovìk se svou nekoneènou schopností mìnit se a  pøizpùsobovat se si nedal pøírodou pøedepsat jedinou urèitou manželskou formu, ale na rùzných stupních kultury a  v rùzných národech pøežívaly a  pøežívají všechny myslitelné manželské formy, které se pomalu vyvinuly z pùvodní „promiskuity“ lidských tlup. Lidské formy manželství se mìní tehdy, když vývoj kultury pokroèí vpøed a  za normální a  pøirozenou formu manželství se vždy považuje ta forma, která nejlépe odpovídá daným hospodáøským a  poté i kulturním pomìrùm. Ze sociálního hlediska je manželství trochu jiná vìc. Je spoleèenskou institucí, privilegovanou a  uznávanou právním øádem, svazkem osob rozdílného pohlaví, ve kterém rozhoduje spíše èinitel hospodáøský než pohlavní, svazkem, který je založen nejen na tom, že dva lidé mají urèitý smysl pro povinnost, ale který vyžaduje i uznání a  záruku kohosi tøetího. Je možný jen v právní organizaci, která zaruèuje také vlastnictví, i když tøeba celkem primitivního rázu. V pøedchozích kapitolách jsme se zabývali manželskými formami spíše z pøírodovìdného hlediska, tedy formami snubními, a  proto jsme se co nejvíce vyhýbali slovu ,manželství‘, které se dnes všeobecnì používá pro urèitou formu zákonného svazku. Nyní si chceme blíže povšimnout vzniku a  primitivního vývoje tohoto zákonného svazku a  úlohy, kterou v ní mìla a  dosud má žena.

Zákonné manželství je sociální instituce, která nemá mnoho spoleèného s pohlavním pomìrem. Pohlavní styk je dílem pøírody, manželství zøídili lidé. Spoleèné mají jen to, že pohlavní styk se pravidelnì vyskytuje i v manželství, jednak proto, že za normálních pomìrù nemùže muž trvale žít s prùmìrnou ženou bez pohlavního styku, a  také proto, že si muž pøeje mít dìti právì od své manželky. Jinak ve všech dobách existoval a  bude nadále existovat èilý pohlavní styk i vedle zákonného manželství, nebo tato instituce jej nemùže pohltit. Záleží to na panujících mravních a  zákonných normách, zda se pøedmanželský a  mimomanželský pohlavní styk pokládá za špatný; tyto normy však vždy neodpovídají zájmùm celé spoleènosti, èasto jsou jen dùsledkem násilí, které na nich páchá urèitá tøída nebo kasta. Manželství neexistovalo v lidské spoleènosti od zaèátku: mohlo se vyvinout až tehdy, když vznikl pojen soukromého vlastnictví a  když byla známá souvislost mezi souloží a  porodem. Podle názoru mnohých sociologù vzniklo manželství únosem. Stojíme tedy pøed otázkou: proè a  jak dospìl primitivní èlovìk, tvor volnosnubné povahy a  od pøírody milující zmìnu hlavnì ve svých pohlavních stycích, k tomu, aby se oženil, to jest, aby vstoupil do manželského svazku více ménì trvalého? Odpovìï mùžeme nalézt jen u pøírodních národù, když poznáme cíl, který u nich manželství mìlo. Manželství únosem. Slyšeli jsme už, že u nižších loveckých národù, chudých a  roztøíštìných, se vyvíjely sociální pomìry nejdøíve smìrem otcovskoprávním a  pro ženu málo pøíznivým. Silnìjší muž byl výluènì lovcem a  bojovníkem, zatímco slabší a  mateøstvím zatížená žena musela obstarávat potravu, vychovávat dìti a  starat se o oheò a  pøípravu potravy. Tak se obì pohlaví ocitla ve vzájemné hospodáøské závislosti, ve které však mìl muž-lovec pøevahu. Skuteènì v celé živoèišné øíši není samièka vùèi sameèkovi natolik bezbranná jako lidská žena vùèi svému ozbrojenému muži30. Tuto pøevahu silnìjšího využil muž postupnì k tomu, aby nad ženou získal moc, a  tak se v nìm probudil první surový individualismus, který skonèil zotroèením bezbranné ženy a  založením rodiny, první mužovy øíše. Tak jako nevíme, zda bylo mateøskoprávní zøízení všeobecným systémem pøíbuzenské doby lidstva na celém svìtì, tak nevíme ani to, kdy vzniklo toto zotroèení ženy, zda hned v poèátcích lidské civilizace v konèinách ménì pøíznivých pro vývoj lidského plemene nebo až pozdìji, u kmenù a  národù zatlaèených do neúrodných konèin a  dezorganizovaných tìžkým zápasem o život. Víme sice, že mezi sousedícími tlupami docházelo k náhodným exogamním stykùm, a už klidným èi násilným, a  to zøejmì velmi brzy, a  ty že jistì vedly i k unášení žen. Je však témìø jisté, že tyto unesené nebo v boji uloupené ženy byly zpoèátku jednoduše zaøazovány mezi ostatní ženy té které hordy. V tlupì, zdisciplinované solidaritou a  rovnoprávností, bylo jistì možné zajatou nebo uloupenou ženu sníst, ale nikdy se nemohla stát soukromým vlastnictvím jejího únosce. Až tam, kde se rovnoprávnost pod vlivem tìžkých životních podmínek porušila v neprospìch ženy, mohl vládnoucí muž použít svou exogamní koøist pouze pro sebe. Mùžeme si to pøedstavit asi takto: Tlupa nižšího loveckého druhu najde po dlouhých útrapách nové dobré lovištì. Potravy je zde dostatek, muži se zotavili, znovu dostali chu na ženy, nové dìti jsou vítané. Žen je však málo. Je to snad tím, že pøed odchodem z území, kde už vše vyjedli, pobili staré ženy a  dìti ženského pohlaví, aby jim cestou nepøekážely a

 možná i z jiných dùvodù. Když slavný cestovatel Cook pøistál na Tahiti, tvoøily zde ženy jen desetinu domorodého obyvatelstva. Na Velikonoèních ostrovech se napoèítalo na sedm set mužù jen tøicet žen. Takový stav je špatným znamením pro budoucnost a  touha po ženách je o to vìtší. Nezbývá tedy nic jiného, než si je obstarat u nìkteré sousední tlupy: ostatnì, muži nejvíce touží právì po cizích ženách. K váleèné roztržce nemají pøíležitost, výmìnný obchod ještì asi neznají nebo se nedá uskuteènit, zbývá tedy únos. Silný a  stateèný mladík riskuje život, aby se zmocnil ženy, která pro nìj má nyní i velkou hospodáøskou cenu, pøedstavuje kapitál, jenž se dìtmi dobøe zúroèí. Tlupa už není stmelená rovnoprávností tolik jako pøedtím. Silní muži si už zvykli rozkazovat. Odvážný mladík si tedy osvojí výsadní právo na unesenou ženu a  její dìti, založí touto loupeží své osobní vlastnictví. A  tak vedle žen z tlupy, spoleèných všem jejím èlenùm, se poprvé v lidské spoleènosti objevuje vlastní žena, s níž se vytvoøil základ pro manželství a  rodinu, které v dalším vývoji civilizace hraje velmi dùležitou roli. Toto spojení se soukromým vlastnictvím výrobních prostøedkù dává celé spoleènosti násilnický charakter a  dodnes nemùže zapøít svùj loupežný pùvod. Proè však záleželo odvážnému lupièi na tom, aby si unesenou ženu pøivlastnil? Vždy ještì nezná milostné city a  necení si jí jako milenky, jeho pøírodní živoèišná láska se jistì nespokojí s touto jedinou ženou-manželkou a  døív nebo pozdìji ji stejnì vydá napospas jiným. Proè si tedy chce podržet tuto svou koøist jen pro sebe? Proto, že v ní vidí pøedevším pracovní sílu. V tomto stadiu pochybného vývoje je manželství výluènì hospodáøskou otázkou. „Ženy jsou stvoøeny pro práci,“ øekl jistý náèelník. „Jedna mùže unést nebo utáhnout právì tolik jako dva chlapi. Stavìjí také naše stany, zhotovují naše šaty, opravují je a  v noci nás zahøívají. Zkrátka se bez nich na dlouhých cestách neobejdeme. Dìlají všechno a  pøitom stojí tak málo; a  protože stále vaøí, mohou se v tìžkých dobách nasytit tím, že si olizují prsty.“ Manželství únosem se pùvodnì vyskytovalo zøejmì jen u národù, u kterých se mateøskoprávní øády nemohly vyvinout; pozdìji, za patriarchálních pomìrù se však všeobecnì rozšíøilo a  zachovalo dlouho do dob civilizace. Kniha Soudcù (21. kap.) v bibli vypráví o mužích z rodu Benjaminova, kteøí ve vinicích èíhali na dcery Síla, pøepadli je, když tancovaly na slavnosti, a  násilím je unesli, aby se s nimi oženili. Manželství únosem tedy znali i staøí izraelští nomádi. V Indii byl podle Manuova „Zákoníku“ (Manu, indický legendární praotec lidstva, jemuž se veršovaný Zákoník známý z opisù asi z 2. stol. n.l. pøièítá) jedním z osmi forem sòatku manželský únos, dovolený však pouze vojenské kastì. Z antických povìstí je známý únos Sabinek a  uloupení Heleny, pro kterou se strhla trojská válka. Øecké slovo pro manželku bylo damar, to jest zajatkynì nebo otrokynì (damazein – pøemoci). V severských zpìvech a  povìrách má únos v daných pøípadech funkci zasnoubení i øádného sòatku. Z nesèíslných povìstí, pohádek a  písní germánských národù lze usoudit, že i u nich bylo manželství únosem bìžným jevem. U Jihoslovanù a  balkánských národù byly únosy žen oblíbené ještì na zaèátku minulého století a  mìly za následek dlouhé boje mezi kmeny; u Irù bylo manželství únosem témìø bìžné až do konce 18. století. U pøírodních národù se zjistilo v moderních dobách napø. u kavkazských kmenù, u Samojedù (Nìncù), Ajnù (Ainù), Australcù, Papuáncù, Athabaskù v Kanadì èi pùvodních obyvatel v Ohòové zemi. V Polynésii byly únosy žen také všeobecnì rozšíøené a  šarvátky pøi nich velmi prudké. O nìkterých jiných pøípadech jsme se zmínili už døíve.

Velké množství svatebních obyèejù, které se zachovaly u slovanských národù, u Kalmykù, Kurdù, Goldù (dnes èastìji Nanajcù, viz níže), Sojetù, Eskymákù, Dajakù, u australských a  malajských kmenù, na Karolínách, Nové Kaledonii, u Maurù, mnohých arabských a  východoafrických kmenù i u severoamerických indiánù atd., ve kterých docházelo k pøedstírání šarvátek a  loupeží, svìdèí o tom, že zde všude kdysi bylo rozšíøeno manželství prostøednictvím únosu. V okresu Boulie v severním Queenslandu unesl mladík svoje dìvèe do lesa, kde spolu zùstali jako muž a  žena dva až tøi mìsíce a  poté se vrátili do tábora. Dìvèe velmi citelnì potrestali noži, holemi, bumerangy a  kopími, a  nato oba dva žili dále jako manželé. U Bainingù (Bismarckovo souostroví) pobízí ženich své druhy, aby pro nìho unesli dìvèe. Pokud se jim to podaøí, vznikne samozøejmì nepøátelský pomìr mezi obìma rody, který však je zakrátko urovnán. Když dìvèe unikne svým únoscùm a  vrátí se domù, rodièe – pokud s únosem souhlasili - ji pošlou zpìt k muži s dary, on je však povinen dary jim oplatit. V novoguinejském vnitrozemí se mladý pár dohodne na útìku. Mladík odvede dìvèe ke spøátelenému kmenu, ale po nìkolika týdnech se s ní vrátí a  po zaplacení ceny za nevìstu je takto manželství uzavøeno. Na ostrovì Bali bývá fingovaný únos aranžován. Milenci se dohodnou na hodinì, kdy chtìjí utéci, ale svìøí se s tím též rodièùm. Potom zprávu tajnì rozšíøí po celé vesnici. V domluvenou hodinu zazní velký vesnický zvon a  každý obyvatel je povinen vydat se za uprchlíky, aby dìvèe vrátili rodièùm a  únosce pøimìli k odpovìdnosti, ale smìjí se za nimi vydat až tehdy, když je už nemohou dohonit. Ženich potom pošle k rodièùm dva až ètyøi vyjednávaèe, kteøí dohodnou vše potøebné. Když rodièe s volbou nesouhlasí, mají pøíbuzní právo dovést dceru nazpìt, pokud ji najdou. U Cikánù je obyèej, že mladík se svou vyvolenou uteèe k jinému rodu a  zde nìjaký èas pobývají. Když se potom oba vrátí, musí jít ženich odprosit otce své nevìsty. Otec se tváøí zpoèátku rozhoøèenì a  dá únosci políèek, nìkdy malý, ale nìkdy skuteènì poøádný, zároveò mu však udìlí otcovské požehnání a  tím je manželství uzavøeno. Pokud mladík pøi tomto dohadování nedostane od svého tchána facku na znamení usmíøení, znamená to, že nevìstini rodièe se sòatkem nesouhlasí. Stejným zpùsobem musí dìvèe prosit u ženichova otce. Když u Australcù na Belfordském mysu žádá mladík o ruku dìvèete, dostane silnou ránu do hlavy, až krvácí, a  teprve tehdy mu ji pøislíbí. U divokých severoindických kmenù unese mladík objekt své náklonnosti do lesa, kde stráví líbánky. Po nìjaké dobì se pøíbuzní mladého muže snaží napravit urážku, kterou zpùsobil rodu, a  sice tím, že tchánovi zaplatí cenu za nevìstu, poté mladému páru pošlou zprávu a  ti se vrátí do vesnice. U Eskymákù popadne mladík dìvèe, které se mu zalíbilo, jednoduše za vlasy a  bez okolkù je odtáhne do své snìhové chatrèe, kde ji posadí na lavici. Dìvèe se brání, pláèe a  naøíká, její pøíbuzní tomu pøihlížejí, ale nehnou ani prstem. Nìkdy se pøi únosu strhnou potyèky, ale témìø vždy jen naoko. I Afgánci provádìjí pøi svatbách takovéto symbolické bitky, kterých se ženy zúèastòují øádným nadáváním. Na ostrovì Sumba se za hrozného povyku svádí pravidelný boj mezi ženichovými pøáteli a  nevìstiným ženským prùvodem pøi knížecích svatbách. U Nakajanù se dìvèe pøi svatbì ozbrojí oštìpem a  kameny, napadne ženicha, který je neozbrojen, a  snaží se uniknout obratnými pohyby. U Lampungù hledá

otec dceru s ozbrojenou skupinou, když mu ji mladík unesl a  schoval ve svém domì. Pøi vstupu do vesnice ho také vítá ozbrojená skupina a  poté dojde k pøedstírané rvaèce. U Redjangù nápadník unáší v noci dívku, která mu už byla pøislíbena. Její otec se svými pøáteli zaène dceru hledat, ale zde už nedochází ke rvaèce, nýbrž k vyjednávání, které bývá pro ženicha pøíznivé. U Rorù obklíèí ženich a  jeho pøátelé nevìstin dùm a  zmocní se ho. Dìvèe unikne a  když ho chytí, brání se rukama, nohama i zuby. Potom se strhne nevyhnutelná pùtka s domácími, ve které ženy divoce mlátí okolo sebe. Ženich nakonec ze všeho vyjde jako vítìz a  dívku dostane. Na Rio Negro uloupí za velkého výskání nápadník a  jeho pøátelé z rodu nevìstu z domu její rodiny, pøièemž z obou stran padávají rány. Druhý den se však obì strany sejdou a  dohodnou se u hostiny a  pøi tanci. U Mulgujù se obì strany holemi bijí èasto tak zuøivì, že po bitvì zùstane dost krvavých ran. Když se podaøí nevìstinì stranì zvítìzit, musí jí dìvèe vydat, jinak zùstane mladíkovým vlastnictvím. U Kobeù se chytí oba snoubenci po jakémsi obøadu nevìstina otce za ruce a  bìží k øece, jako by chtìli uprchnout. Nevìstin otec však bìží za nimi, chytí dceru, mírnì jí nabije, podobnì i matka, která jí však potom dá do kánoe výbavu, rohože, košíky, hrnky, naèež mladý pár odvesluje. Také u Dajakù odjíždí nevìsta a  ženich ve èlunu, nevìstina rodina je pronásleduje. Ženich obèas vyhodí z èlunu na bøeh nìjaký cenný pøedmìt, aby od toho pronásledovatele odvrátil. Až tehdy, když se takto všeho zbaví, pronásledování skonèí. U indiánských Vintunù a  Costanù vyžadují dobré mravy, aby se mladá žena o svatební noci urputnì rukama i nehty manželovi bránila, pøièemž se oèekává, že se novomanžel druhý den ukáže s poškrábaným oblièejem. U Sakejù musí ženich utíkat za nevìstou tøikrát okolo velkého kopce a  pokud se mu ji nepodaøí dobìhnout, nebude dìvèe jeho. U Sojotù (novìji nazývaných Tuvini, vl. jménem Tyvalar) obìhnou prùvodci nevìsty, když dojde k nové jurtì, tøikrát okolo ní, jako by se ještì chtìli pokusit o útìk. Ženich je pronásleduje se svými druhy a  pokouší se je polít vodou. Také u Koriakù musí ženich pøed svatbou nevìstu nejprve dobývat, pøièemž mu její pøítelkynì stavìjí do cesty rùzné pøekážky a  šlehají ho metlami. U Kafrù (Zulù) se dìvèe snaží v poslední chvíli uniknout; když se jí podaø utéci za plot okolo kraalu, musí si ji ženich vykoupit kusem dobytka. U afrických trpaslíkù musí ženich nevìstu, která mu utekla, hledat v lese. Steller vypráví o zajímavém zvyku Kamèadalù, který také souvisí s únosem ženy. Když mladý muž odsloužil delší èas u rodièù dìvèete, které si vyvolil, snaží se jí jednoho dne zmocnit. Aby se k ní jen tak lehce nedostal, má dìvèe na sobì pevnì zapnuté kalhoty, které bývají navíc svázány silnými øemeny a  ovinuty rybáøskou sítí. Pøi vhodné pøíležitosti ji však mladík pøece pøepadne, kamenným nožem pøeøeže sí i øemen a  když nemùže kalhoty rozepnout, stanou se také obìtí nože. Jen co má uvolnìnou cestu, vejde mladík prstem do dìvèete tak, aby ji pøipravil o panenství. Když se mu to podaøí, ohlásí dìvèe za pøemožené. Pak si sejme náhrdelník a  zastrèí ho dìvèeti do kalhot. O nesèíslných stopách svatebních únosù u starovìkých i civilizovaných národù se na tomto místì nebudeme pøíliš šíøit. Dodnes se rušné únosy nevìsty napodo-

bují napøíklad v Solnohradsku (Salzburg) a  Švábsku (dnešní Bádensko-Würtembersko). V nejednom pøípadì si nesmìjí tchán a  tchynì na svatbì povídat se svým zetìm a  podle možnosti se mu vyhýbají, což je jistì velmi podivný zvyk, který si mùžeme vysvìtlit právì jako pozdní ozvìnu manželských únosù. Manželství koupí. Jak vznikl tento druh manželství, vidìli jsme už v podstatných rysech u rybáøských národù. Muž obchodník a  øemeslník se zmocnil bohatství, a  tak si už nemusel ženu vysluhovat, ale mohl ji vykoupit z jejího rodu a  udìlat si z ní soukromé vlastnictví. Podobnì tomu bylo i u usedlých zemìdìlských národù, když se dostaly na vyšší stupeò: i zde se zmocnil rostoucího bohatství muž, založil individuální rodinu, pomalu rozbil rodovou pøíbuzenskou organizaci a  tím pøipravil pùdu pro vznik státu. Když byl prales už dávno pokácen a  široká pole zásobovala rodovou spoleènost bohatou úrodou, dokázalo zemìdìlství po delších zkušenostech svou pøevahu nad pøedcházejícími výrobními metodami. Lov a  rybolov, tato prastará mužská zamìstnání, se staly vedlejším zamìstnáním mužù, kteøí se nyní také vìnovali zemìdìlství. Zároveò se však postupnì ukazovalo, že není nutné, aby se všichni starali jen o výrobu potravy, které byl nyní nadbytek. Když se orba natolik rozšíøila, že staèila práce jedné èásti kmene, aby bylo pro všechny dost potravy, vìnovala se èást mužù jiným zamìstnáním: vznikali øemeslníci, obchodníci, knìží, bojovníci a  vladaøi, nastalo tedy tøídìní mužù podle povolání, objevila se plavba na lodích, obchod, doprava, vynalezly se peníze, zvyšovala se kultura a  rodilo bohatství. Toto bohatství uvázlo v rukou mužù, nebo si nechávali jako soukromé vlastnictví to, co si vyrobili øemeslem èi obchodem a  co ukoøistili v boji. Zde v pomìru muže k ženì nastal úplný pøevrat, nebo se muž stal hlavním živitelem rodiny. Bohatý muž už nemusel pøesídlovat do ženina rodu, aby si ji zde vysloužil, nebo si ji vykoupil a  odvedl domù jako svou služku. Tak mateøskoprávní služební manželství a  snubní forma sumandó, které obcházely rodinu, pomalu pøecházely v manželství koupí. Zprvu to však byli jen zbohatlíci a  náèelníci, kteøí si kupovali ženy od jejich mateøského rodu a  pøivádìli je do svých rodù, avšak chudí si stále ještì museli ženy u jejich rodù vysluhovat. Pøíkladu boháèù však pomalu zaèali následovat všichni, žena pøecházela do mužova rodu, mateøský rod se porušil a  pøecházel v rod otcovský. Žena, kterou koupili, se stala mužovým zbožím a  soukromým vlastnictvím, vytlaèili ji z pole, jejího døívìjšího majetku, a  uvìznili v domácnosti, ve které panoval muž. Mateøské právo pøešlo v právo otcovské, všechnu moc pøevzal muž a  žena byla na dlouhá tisíciletí porobena. Rodina, první mužovo království, která za rozkvìtu mateøskoprávního rodového zøízení nemìla valného významu, nyní vzrostla a  zesílila na úkor rodu. Stará rodová solidarita zaèala být zbohatlému muži zatìžko. Stal se vypoèítavým a  ziskuchtivým. Nechtìlo se mu už žít se všemi pøíbuznými v bratrské hospodáøské pospolitosti, ruèit svým jmìním za každého druha, rodový komunismus se pro nìho stal poutem, ze kterého se chtìl silou i mocí vymanit. Snažil se svou individuální rodinu vylouèit z rodové organizace a  pøemìnit ji ve vlastní øíši, kterou by mìl zcela v moci. Pøedevším se však snažil vyrvat pùdu rodu, dosud všem spoleènou, a  udìlat z ní vlastnictví své rodiny, tedy své soukromé vlastnictví. Také posilnìné rodinì už nevyhovovalo, aby vlastnictví zemøelého dìdili jeho rodoví druhové a  jeho vlastní dìti byly z dìdictví vylouèeny. Rod byl tedy vydìdìný v zájmu rodiny,

z rodového vlastnictví se stávalo vlastnictví rodinné, rod se rozkládal, moc rodiny jako jeho protipólu rostla, aby ve svém historickém protisociálním zápase koneènì na dlouhé èasy zvítìzila. Pøechod z mateøského zøízení ke zøízením otcovskoprávním mùžeme pozorovat v rùzných podobách u tìch zemìdìlských pøírodních národù, které už pøekroèily poèáteèní fázi usedlosti, ale stále ještì byly organizovány pøíbuzensky. Jde o mnoho indiánských, malajských a  melanéských kmenù, ale také o nìkolik kmenù polynéských a  afrických. Víme, že u pøírodních menanských rolníkù existovala manželská forma sumandó, ve které manželé nežili ve spoleèné domácnosti, ale zùstávali ve svých rodech. Vedle toho však na Sumatøe existovaly ještì další dva druhy manželství: ambilanak a  djudjur, resp. džudžur. V prvním, které doslova znamenalo „pøijmout dìvèe“, pøijímali muže do ženina rodu, ve kterém mìl postavení mezi synem a  sluhou; šlo tedy také o manželství mateøskoprávní. Druhé, vyskytující se hlavnì u bohatých, znamenalo, že si muž kupuje ženu, pøivádí si ji do domu a  pokládá ji potom za svou služku a  své vlastnictví. Podobné manželství koupí se vyskytovalo i na Novém Zélandu, kde byla také vyspìlá pøíbuzenská organizace. I zde se pøedevším objevovalo u bohatých vedle mateøskoprávního manželství. „Nìkdy otec jednoduše vyzve svého vyvoleného zetì, aby k nìmu pøišel a  s jeho dcerou spoleènì žil; pokládá se za pøíslušníka ženina rodu a  ve váleèných èasech je nejednou nucen bojovat proti vlastní rodinì. Tento zvyk žít v manželèinì rodu je natolik zakoøenìn, že ženicha, který se tomu brání, èasto jeho vlastní žena opustí. Slyšel jsem o mnohých pøípadech, kdy se mladí snažili tento zvyk porušit, ale ztratili kvùli tomu své ženy,“ hovoøí Marsden. Avšak náèelníci a  boháèi nepøestupují do ženina rodu, naopak, odvádìjí si ženy domù do své vesnice; mají dokonce povolení, aby nìkolik žen nazývali svými, dodává Thomson31. I na Martlockových ostrovech si prostý muž musí ženu vysloužit v jejím rodišti, zatímco náèelníci a  staøešinové mají svou rodinu doma. Tak to tedy zaèalo. U Lampongerù a  Pasumahù na jižní Sumatøe pøevládá už manželství koupí a  mateøský rod pøešel do rodu otcovského. Zapomnìlo se zde i na exogamní pøedpisy. U Alfurù, papuánských a  malajských míšencù na Buøe a  Seramu (Ceramu) v jižní èásti Moluk, pøešel mateøský rod také v rod otcovský a  cenu za nevìstu platí rodoví druzi. Tak je tomu i na Timoru. Batakové na severní Sumatøe kolem jezera Toba mìli nejprve mateøskou linii, nyní žijí v patriarchálních otcovských rodech, zvaných marga. Tu a  tam se však stane, že muž, který nemùže za nevìstu zaplatit, pøejde do ženina rodu; potom také jeho dìti patøí k jejímu rodu. Takové matriarchální manželství se nazývá mandingding. Jinak se však žena všeobecnì kupuje a  pokládá za zboží. Je kusem majetku jak pro své rodièe, kteøí ji prodávají, tak pro svému muže nebo jeho bratry èi jiné pokrevní pøíbuzné, kteøí ji dìdí podle zásady levirátu, o kterém si ještì øekneme. Muž rozhoduje o majetku ženy i o tom, který si obstarala vlastníma silami. V Nové Británii (Birara, ostrov v Bismarckovì soustroví), jako vùbec v celé Melanésii, existovaly exogamní rody s mateøskou linií, ale ženu kupovaly za lasturové peníze, èasto už pìtiletou nebo šestiletou. Když nemohl muž za nevìstu zaplatit, vzal si ji od náèelníka nebo nìkterého svého strýce na zálohu a  tento dluh musel pozdìji splatit nebo odsloužit. V nìkterých zemích si vysluhuje muž ženu u jejích rodièù. Žena se pokládá za vlastnictví muže, který ji mùže znovu prodat a

 zachází s ní velmi špatnì. Podobné pomìry pøevládají na Nových Hebridách v Melanésii a   Šalomounových ostrovech východnì od Nové Quineje, kde však nevìsta stojí velmi mnoho a  tak se s ní lépe zachází. U fidžijských ostrovanù, kteøí se v Melanésii pokládají za nejvyspìlejší, už žena nepracuje v zemìdìlství, je zatlaèena do domácnosti a  zacházejí s ní krutì. Jsou zde sice ještì zbytky mateøského práva, dìti se napøíklad poèítají k matèinu totemu, ale po zaplacení kupní ceny se žena stává úplným mužovým vlastnictvím a  pokládá se za mezka. V mládí je obìtí smyslné bezuzdnosti, ve stáøí surovosti. Nesmí chodit do chrámu, nesmí jíst mnohá jídla, smí jíst až po mužovi, nesmí se bez jeho dovolení od nìho vzdálit. Vláda muže nad ženou je zde absolutní – mùže ji beztrestnì týrat, zabit i sníst. Sebevraždy žen zde nejsou nièím zvláštním. Když manžel zemøe, uškrtí jednu z jeho žen, aby na onom svìtì mohla posluhovat jeho duši. Dìdièné rodové právo nyní ustupuje dìdiènému právu rodinnému. Na Floridì se staré rodové vlastnictví, mantanga, nikdy nevázalo na osobu, ale vždy na rod, kema, a  jeho èásti se v jednotlivých rodinách více dìdily podle smlouvy, ale nikdy ne z otce na syna, nýbrž na èleny rodu, obyèejnì na sestøiny dìti – zatímco na ostrovech Tonga (Pøátelské ostrovy) se dìdilo v rodinì patriarchálním zpùsobem. I když zde ještì existuje mateøská linie, zùstává všechno matèino jmìní po její smrti manželovi a  dìtem. Ani ten kus pùdy, který si pøinesla jako vìno, nedostane rodina zpìt. I u indiánù, u kterých se pøíbuzenské rodové organizace nejlépe rozvíjely, zaèal pozdìji tento rozklad témìø pøed oèima Evropanù. Potvrzuje to sám Morgan: „Nyní se zaèíná u vyspìlejších indiánù objevovat nechu k dìdiènému právu rodových druhù. U nìkterých je už odstranìno a  místo nìho nastoupilo výhradní dìdièné právo dìtí.“ Irokézové, Kríkové, Èerokézové, Èoktové, Menominiové, Crowové i Odžibvejové používali rùzné úskoky, aby dìdictví uchovali pro své dìti a  odòali je svým rodovým druhùm. „Jistý Èokta jednou vyslovil pøed Dr. Byingtonem pøání, že by se chtìl stát obèanem Spojených státù proto, aby potom jeho majetek zùstal jeho dìtem, nebo jinak by pøešel na jeho rodové druhy podle starého práva.“ „U mnohých indiánských kmenù, u kterých vzniklo znaèné individuální vlastnictví domácích zvíøat, budov a  pozemkù, bylo zvykem darovat tyto majetky za života dìtem, a  tak obejít staré rodové právo. Když se vlastnictví nahromadilo více, vznikla opozice proti vydìdìní dìtí a  dìdiènému rodovému právu, a  u nìkolika kmenù tento starý zvyk pøed nìkolika lety odstranili a  zavedli evropský dìdièný systém.“ Jinde zase vznikl zvyk, že muž, který vlastní silou vyrval kus pùdy divoèinì a  udìlal ji obyvatelnou, mìl na ni právo jako na soukromé vlastnictví. Morgan hovoøí o pueblových indiánech, kteøí byli organizováni v mateøskoprávních rodech: „Jejich pùda je jako spoleèné vlastnictví spoleèným majetkem, pokud však nìkdo udìlá nìjakou parcelu obyvatelnou, má na ni osobní nárok, který mùže pøedat nìkomu jinému z té samé vesnice, a  pokud umøe, pøipadne tento nárok jeho vdovì nebo dcerám. Jestliže nebyl ženatý, zùstane v rodinì jeho otce.“ Tak pomalu pøecházelo rodové movité i nemovité vlastnictví ve vlastnictví soukromé. Tento proces probíhal také u starovìkých a  germánských kmenù, jak uvidíme pozdìji. Manželství koupí je nejrozšíøenìjší formou sòatku u pøírodních národù. Existovalo èi dosud existuje v Africe témìø u všech èernošských kmenù, u Hotento-

tù, Somálcù, Masajù, Pygmejù, v Asii u Samojedù (tj. Nìncù), Turkménù, Tádžikù, Kurdù, Kirgizù, u malajských kmenù, v Jižním moøi (tj. Oceánii) na Šalomounových ostrovech, u Papuáncù, na Nauru, na Ostrovì sv. Matouše a  jiných oceánských ostrovech, v Americe u mnohých indiánských kmenù, u Abiponù, Kutajù, Èinukù, Mayù, Èibèù, Guayakù, Guatušù, u kmenù v Gran Chaco, Patagínù atd. Kupní cenu za nevìstu pøináší obyèejnì ženich v darech; byly to šòùry mušlí, pøikrývky, kùže, hovìzí dobytek, kozy, ovce, konì, velbloudi, obleky, zbranì a  jiné pøedmìty denní potøeby, nìkdy také potraviny, med, mouka, sùl atd., pozdìji skuteèné peníze nebo otroci. Kupní cena ženy kolísá u rùzných národù v širokém rozpìtí; žena stojí nebo stála napøíklad: u Hotentotù vola nebo krávu, u Kruù v záp. Africe tøi krávy a  ovci, u Vutù sto oštìpových hrotù, u Kafrù (Zulù) podle otcovy hodnosti 6 až 30 kusù dobytka, u beèuánských (boèvanských) Barolongù 5 až 48 kusù dobytka, u Jabimù (v bývalé nìmecké Nové Guineji) 2 kyje na kance, 5 síových pytlù, 5 hoblovacích želízek, 3 šátky, 1 vepøe a  výdaje za hostinu; nebo 2 kyje, 1 zabitého psa a  hostinu; 3 kyje, 1 vepøe a  hostinu, u Bongù 20 liber železa a  20 oštìpových hrotù (staré ženy byly levnìjší), u asijských nomádù (Kalmykù, Kirgizù, Tatarù) èasto až 90 ètyøletých koní, 90 ètyøletých ovcí a  90 ètyøletých velbloudù, u Kalmykù napøíklad 30 velbloudù, 50 koní, 400 ovcí, u Tunguzù 20 sobù (vdova je lacinìjší), u Turkménù však dívka 5 velbloudù, vdova 50 velbloudù, u indiánù Arapahù až 10 koní, u Mandanù 2 konì, pušku s municí na rok a  urèité množství pálenky, u Togù 16 dolarù v hotovosti a  6 dolarù ve zboží, v Kamerunu náèelníkova dcera až 6000 šilinkù, obyèejná svobodná dívka až 2000 šilinkù, otrokynì až 800 šilinkù, v Persii (dnešním Íránu) dívka z lidu podle krásy 150 až 300 tumánù, které bylo tøeba ihned složit na stùl, v Èínì prùmìrnì 300 taelù (asi 2000 frankù), ve staré Indii pár volù, u Hebrejcù zaplatil Ozeᚠza svou ženu 50 šekelù, polovinu v hotovosti, druhou v jeèmeni, u Langobardù nemìla cena ženy nikdy pøesahovat desetinu ženichova jmìní. Podle Iliady zaplatil hrdina za svou manželku 100 kusy hovìzího dobytka a  1000 kozami nebo ovcemi; dívka se zde nazývá alphesiboia, což znamená vynášející svému otci mnoho dobytka. U východoafrických Bantuù v Kifipì se cena za ženu nazývá njorma, což znamená jak dobytek, tak majetek. Zároveò se ženy èasto stávaly platidlem, jakýmisi naturálními penìzi. V Kamerunu se za všechny vìtší nákupy platilo ženami, pøièemž se dìlaly znaèné rozdíly podle stavu. Aby se ušetøila cena za nevìstu, mìly severoindické kmeny a  filipínští Negriti (také Negritti, pùvodní trpaslièí obyvatelé již. Asie a  Oceánie, jinak Aetové) zvyk, že pøíslušní rodièe si navzájem vymìnili své dìti. U chudobnìjšího mohamedánského obyvatelstva v Pøední Asii, když má ženich sestru, nabídne ji nevìstinu bratrovi, aby se to vyrovnalo.

Kupní cenu nedostávají vždy pouze nevìstini rodièe, ale také nejbližší rodina èi všichni pøíbuzní nebo rod, který se o ni rozdìlí. Tak to vyžaduje pøíbuzenský øád, pokud je ještì v platnosti. Když kupní cenu složí jen èásteènì, má žena nìkdy možnost právo zùstat u rodièù tak dlouho, dokud se nesplatí celý dluh. U Kaiù, kteøí obyèejnì nemohou zaplatit ihned a  najednou, ženichùv rod splácí pomìrnì znaènou kupní cenu ve splátkách. Aby obì dvì strany vìdìly, kolik se zaplatilo v kozách, rybách, ságu, kokosových oøeších, špercích apod., vyøežou pokaždé z døevìné destièky pøíslušný pøedmìt a  obì strany tak dostanou jakousi potvrzenku, na které stále vidí, kolik se už splatilo. Aby bylo na zaplacení dost èasu, zasnubují dìti už v kolébce. Nìkdy si nápadník ještì i nyní musí ženu vysloužit v její rodinì, napø. u Tiripurù v Bengálsku, u Barmèanù, v nìkterých malajských kmenech, u Èukèù a  u rùzných indiánských kmenù v obou èástech amerického kontinentu. Takový služební pomìr trvá nìkdy celé roky, u Gárù až 10 let, a  to nìkdy pøed svatbou, jindy po svatbì. U Barolongù zùstává mladý pár u ženiných rodièù tak dlouho, dokud se jim nenarodí dítì; až potom se pøestìhují do svého nového domu. U nìkterých australských kmenù se nevìstini rodièe odškodòovali tím, že nìkterý pøíbuzný ženicha šel do jejich rodiny sloužit. Koupí se stává žena, jak jsme už øekli, úplným mužovým vlastnictvím a  mùže se i dìdit. Takovým právem se zmocnil napøíklad Absalom (Absolon) žen svého otce. V Kamerunu mùže muž svou ženu jako zboží prodat dál nebo dát do zástavy; mùže mu ji také zabavit vìøitel. Koupí ženy se však leckde získává pouze právo na ženu a  nikoliv na její dìti, které si v dobách pøechodu z mateøskoprávního zøízení k otcovskoprávnímu ponechával matèin rod nebo kmen. Zde nepatøí otci, kterého mohou dokonce nìkdy, když zemøe nìkteré dítì, pøimìt, aby zaplatil pokutu. U kamerunských Dualù platí otec za dìti pøedem; když nemá potomky, je mu to vráceno. U Vaguù mùže manžel, když mu zemøe žena, žádat od tchána, aby mu vrátil kupní cenu; když má však žena sestry, vezme si vdovec nìkterou z nich jako náhradu. O trzích na nevìsty, známých ve starovìku i novovìku, si øekneme pozdìji. Žena a  manželství u pastýøských národù. Rozhodující souvislost mezi výrobními pomìry a  sociálním postavením ženy, závislost tohoto jejího postavení na výrobních pomìrech poznáváme také u pøírodních pastýøských národù, u chovatelù dobytku a  koèovných pastýøù, žijících v asijských a  afrických stepích a  pouštích. V Asii jsou to napøíklad mongolští a  turkotatarští Kalmykové, Turkmeni, Kirgizové, dále Tibeané, Samojedi (Nìnci), Tunguzové (dnes nazývaní obvykle Evenkové, mezi Jenisejem a  Ochotským moøem), v Africe pøevážnì beduínské kmeny, Dinkové, Gallové a  ostatní Somálci, Ovahererové; v Evropì Laponci. Protože dobytkáøství vzniklo z lovu jako zemìdìlství ze sbírání rostlinné potravy, stalo se mužským zamìstnáním: mezipohlavní dìlba práva se vyvinula tak, že hlídání a  ošetøování dobytka bylo výhradním právem mužù, do kterého ženy nesmìly zasahovat, pokud muži pro sebe pokládali za nedùstojné „ženské“ práce, sbírání rostlin, stavbu a  pøepravu stanù, výchovu dìtí apod. Stáda byla soukromým vlastnictvím mužù, na pastýøském stupni kultury pøedstavovala témìø jediné bohatství, peníze a  kapitál, který se sám rozmnožoval a  za který se dalo vše ostatní koupit. Pastýøi také radìji obchodují, než pracují rukama, muž-pastýø se tedy

stává i obchodníkem, pøièemž mìl však vždy zálibu v krádežích dobytka a  byl bojovné povahy, nebo ho k tomu vedla koèovnická expanze, hledající stále nové pastviny. Ze všech tìchto dùvodù se stal hlavním živitelem a  jako živitel, vlastník stád a  bohatství, obchodník, lupiè a  bojovník získal úplnou mocenskou pøevahu nad ženou, která má u pastýøských národù zpravidla podøízené postavení a  je v nevážnosti. Svatební ceremoniály pastýøských národù všude prozrazují, že manželství únosem u nich bývalo velmi oblíbené, i když nepøíliš èasté; zpravidla však ženu kupují, obchod uzavírají rodiny, kupní cena se vyplácí v hovìzím dobytku a  v ovcích, žena se stává zbožím, soukromým vlastnictvím, se kterým se zachází podle kupcovy libosti. Tu a  tam, jako napø. u Hotentotù, Gallù (Gallové, souhrnný název hamitských kmenù z již. Somálska, žijících také v již. Etiopii) nebo beduínských kmenù se s ní nakládá sice dobøe, ale jedná o výjimky, zpravidla dozvuky mateøskoprávního øádu. U Kafrù (Zulù, v jižní Africe), kteøí prý více dbají o dìvèata než o chlapce, zøejmì proto, že jejich pozdìjší sòatek pro nì znamená výnosný obchod, pokládá muž ženu za vklad, protože mu svým pracovním výkonem a  dìtmi pøináší znaèné úroky. Když se mu tato nadìje nesplní, pokud je nslabální, Etiopii)

k despotismu kmenového knížete, jako u Kalmykù a  Karakirgizù nebo kdysi u Hunù. Žena a  zánik rodové organizace. Vznik soukromého vlastnictví a  bohatství, rozkvìt rodiny jako absolutního mužova panství pomalu roztrhaly prastará rodová pouta, která po dlouhá tisíciletí spojovala jednotlivce bratrstvem a  rovností a  nabádala je k vyšším kulturním stupòùm. Vzdor tomu, že se ještì udržují rodové pøíbuzenské city, které jsou tmelem spoleènosti, pøestává rod existovat jako hospodáøská pospolitost a  jeho hospodáøským dìdicem se stává rodina, pøestává existovat i jako organizaèní politický systém a  na jeho místo nastupuje stát. Jestliže byl pøedtím po dlouhá a  dlouhá tisíciletí základem spoleènosti rod, stává se nyní na dlouhé èasy základem spoleènosti stát a  rodina. Jak tedy vidíme, takzvané základy spoleènosti podléhají èasu a  zmìnì. Velkorodina, pøedevším ve vládnoucí tøídì, nezahrnuje jen dospívající dìti, vnouèata a  vdané ženy, ale i otroky, a  stává se dùležitým hospodáøským èinitelem, protože si sama vyrábí témìø vše, co potøebuje. Zemìdìlství a  dobytkáøství jí dodává suroviny pro domácí zpracování; hlavním zamìstnáním ženy je nyní pøedení, tkaní, pletení, šití a  vaøení, je uvìznìna v domácnosti a  pole nechává otrokùm. Pøes nìkteré dozvuky mateøskoprávního zøízení se stává zbožím a  mužovou služkou; nastává doba patriarchálního mnohoženství. Spoleènost se zaèíná dìlit na chudé a  bohaté. „Když v nìjakém rodì nìkteré rodiny zbohatnou, zatímco jiné zùstanou chudobnými, oddìlí se bohaté rodiny od rodin chudých a  spojí se s bohatými rodinami jiných rodù a  utvoøí jakousi plutokracii: bohatý Bobr a  bohatý Jestøáb nyní mají více spoleèných zájmù než bohatý Jestøáb a  chudý Jestøáb.“ A  tak jsou brzy nejen lidé, kteøí zbohatli, ale i lidé, kteøí se bohatými rodí, protože majetky se nyní dìdí v rodinì a  rodiny mohou tím lépe a  ještì více rozmnožovat své bohatství. Tak se bohatí stávají více bohatšími a  mocnìjšími, chudí zase více chudšími. „Mocní však nejsou podle èasté pochybné domnìnky tìmi silnými v Darwinovì smyslu, nejsou pøirozenì silní tím, že se majetky dìdí v rodinì.“33 Rozpor mezi chudými a  bohatými tvoøí hlubokou trhlinu v rodovém zøízení. Avšak spoleènost se zaèíná dìlit i na pány a  sluhy. Žena už není jediným mužovým otrokem, nyní si muž zaèíná zotroèovat i muže. Zemìdìlec pøipoutaný k pùdì se velmi dobøe hodí k zotroèení. Døíve èi pozdìji pøijde bohatý na to, že je výhodnìjší, když nezabije nebo nesní svého váleèného zajatce, ale když ho zotroèí a  pøinutí poøádnì pracovat. Z cizorodého živlu ve vítìzném kmeni se stávají otroci a  jejich množství pøispívá k dìlení spoleènosti na pány a  otroky. Avšak kmen mùže také pøepadnou jeho soused, mùže ho pøemoci a  podrobit si jeho panství, nebo si vítìzný kmen podrobí sousedy, udìlá z nich poplatníky a  ovládá je z vlastní zemì a  nakonec v kmeni ze zbohatlíkù vznikne váleèná šlechta, která organizuje vojenskou moc nad kmenem: v každém pøípadì se potom spoleènost dìlí na vládnoucí tøídu (bojovníky) a  tøídu ovládaných (rolníky a  dìlníky). Vzniká nová zásada sociálního zøízení, jehož hybnou pákou už není pokrevní pouto, ale mocenský vztah. Zároveò pøestává být válka pøíležitostnou záležitostí a  stává se systémem. Obyvatelstva je stále více, sousedé jsou stále blíže, každý národ chce být pøipravený k boji. Válka je výnosnou a  lákavou, protože nyní lze všude získat bohatství a  otroky; válka je zároveò „nejèestnìjším“ zamìstnáním muže a  vítìz je ideálem

doby, nebo bez práce mùže dobøe žít na úkor svých poddaných. Když si pøedtím kmen volil svého nepøíliš mocného váleèného náèelníka jen na období války, stává se nyní hlavní velitel ozbrojené moci bez tìžkostí trvalým náèelníkem celé spoleènosti a  neomezeným despotou. Ustaviènì pomýšlí na odvážný vpád, který by mu vydobyl slávu, bohatství a  otroky. Stát vzniká ve svých zaèátcích jako váleèné loupežné zøízení. Je to systém, kterým vládnoucí menšina drží na uzdì a  vykoøisuje ovládanou menšinu. A nakonec se spoleènost dìlí i hospodáøsky podle povolání. Nemajetní, jejichž pole pøešla do rukou boháèù, se chopí øemesel a  obchodu. Bohatá tøída má ve svých majetcích nevolníky a  otroky, kteøí musí vyrábìt všechny potøeby pro velkodomácnost. A  tak se jedni stávají výhradnì rolníky, jiní rybáøi, výrobci èlunù, øezbáøi, kameníci, kováøi atd. Tak vznikají první øemesla, diferenciace mužù podle povolání, která v dalším vývoji vede ke vzniku stavù: obyvatelstvo se rozdìlilo na bojovníky, obchodníky, øemeslníky, rolníky rybáøe apod., což také pøispívá k rozkladu rodového zøízení. Pùvodní rovnost pøíslušníkù rodù tedy vystøídala trojitá nerovnost: hospodáøská, sociální i politická, a  rùzné stavy se nyní od sebe liší rozdílnými, èasto protichùdnými zájmy. Napøíklad o starých Irokézích se psalo: „Když jde o vìci, které jsou v zájmu celého národa, shromáždí se na spoleèném poradním zasedání, na které se dostaví zástupci všech vesnic. Pøi poradì se projevuje tolik horlivého zájmu o všeobecné dobro a  vzájemnou pomoc, že z toho vzejde obdivuhodná shora a  solidarita, která pøispívá národu a  kterou nemùže nic narušit“ Ve vznikající tøídní spoleènosti je tomu zcela jinak a  rozporuplnost zájmù napomáhá vzniku moci, která by tento vratký systém udržovala v zájmu tøídy vládnoucí. A  touto mocí je stát, mocenský aparát, kterým zorganizovaná menšina ovládá neorganizovanou nebo špatnì organizovanou vìtšinu. Takové pomìry se vyskytují u vyšších pøírodních národù, u takzvaných polostátních pøírodních národù, které už dospìly na práh civilizace. Patøí k nim nìkteré indiánské a  malajské kmeny, vìtšina kmenù polynéských a  vìtšina afrických zemìdìlcù. O starovìkých národech na tomto kulturním stupni budeme hovoøit pozdìji. Jak víme, byly malajské kmeny pøíbuzensky organizované, kmen tvoøily rody a  spravovalo ho shromáždìní rodových náèelníkù, jejichž hodnost bývala už dìdièná. Kde však bohatství a  váleèné pomìry vedly k panské organizaci, napøíklad na Suluských ostrovech (Sulu), pøemìnili se rodoví náèelníci se svými rodinami na dìdiènou šlechtu; jsou zároveò bohatými statkáøi a  mají v rukou vládní moc, kterou už øádnì zneužívají. Ostatní pøíslušníci rodu tvoøí nižší tøídu a  zajatci, jakož i trestanci tøídu otrokù. Tak vzniká trojtøídní spoleènost pøímo z rodové organizace. Další krok potom udìlá energický vladaø, který upevní svou moc vítìznými válkami: stane se samovládcem, z rodové šlechty udìlá dìdiènou dvorní šlechtu, která má výsadní právo na vyšší úøady, jak je tomu napøíklad u Pontianakù (Pontjanakù) na záp. Borneu. Samozøejmì že ani vládce nezapomene vykoøisovat: kutejský sultán vybíral clo, které mu vynášelo milion zlatých. Koneènì na Tobagu si vladaø pøisvojil i funkci nejvyššího knìze, stal se všemocnou osobou a  šlechtu zmìnil v obyèejné úøedníky. U Malajcù mùžeme sledovat celý postup a  všechny pøechodné formy od mateøskoprávního zøízení až k patriarchálnímu despotismu. Podobný vývoj prodìlali indiáni ve Virginii, na Floridì, Severní Karolínì, Polynésané i Afrièané. Všude vidíme krále, který baží po samovládì, šlechtu, která neomezenì vykoøisuje lid, a  lid,

který je stále bezprávnìjší a  bezmocnìjší. Vznikají malé demokraticky zabarvené státy, malé patriarchální monarchie, oligarchie s vládou šlechty, teokracie s vládou knìží, a  nakonec despotismy s absolutní vládou panovníka, a  v tìchto rùzných formách najdeme ještì i stopy rodové organizace a  mateøského práva. Na ostrovech Tonga (Pøátelské ostrovy), kde pøistìhovaný kmen dobyvatelù potlaèil domorodé obyvatelstvo, vládl s absolutní svìtskou i duchovní mocí král, tui-tonga, kterého pokládali za svìtce. V jeho øíši byly tyto tøídy: 1. Egi, šlechta, a  sice vyšší knížecí šlechta, která obsazovala nejvyšší státní úøady a  nižší šlechta, ke které patøili všichni pøíbuzní knížat. 2. Matabula, knížecí dvoøanstvo, a  mua, uèenci a  umìlci a  také knìží, kteøí se zabývali vìdami, výchovou knížecích dìtí a  vyššími øemesly, jako je tetování, stavìní èlunù a  vyøezávání žraloèích zubù. 3. Tua, to byl vesnický lid a  nepoèetní øemeslníci. 4. Otroci, které tvoøili hlavnì váleèní zajatci. Pøes tuto aristokratickou organizaci existovalo do jisté míry mateøské právo: majetek se sice dìdil po otci, ale stav, hodnosti a  šlechtictví po matce. Tu a  tam v Polynésii vìøili, že jen šlechta má duši a  po smrti žije. Syn se pokládal za vznešenìjšího než jeho otec, nebo mìl o jednoho pøedka víc; dcera se z toho samého dùvodu pokládala za vznešenìjší než její matka, dcera královny za vznešenìjší než sama královna: nesmìla se vdát za Tongana, i když milence mohla mít podle své libovùle. Pokud porodila dceru, tato se pokládala za ještì vznešenìjší a  posvátnìjší než její matka a  jako tamaha se tìšila nejvìtší úctì. U menších rolnických kmenù v Africe vìtšinou existovaly monarchie patriarchálního charakteru, u jiných, napøíklad Ašantù v nynìjší Ghanì, oligarchie, u Dahomejcù (v Dahomé, dnešní Benin) byl absolutní despotismus. Zde byla válka nejen vladaøovou vášní, ale po dobývání, plenìní a  chytání otrokù dychtil všechen lid, takže èas vyplòovali pouze válkami a  slavnostmi. I ženy se zde zúèastòovaly válek. Ženská tìlesná králova stráž, dahomejské amazonky (viz výše), mìla 5000 èlenek, stálé vojsko 24 000. Jako všichni královi poddaní, byly i všechny ženy jeho vlastnictvím, se kterým mohl libovolnì nakládat, darovat ho nebo prodat. Stopy mateøského práva v Africe, hlavnì na západním pobøeží, byly dost bohaté. V Loangu (na území dnešního Konga) se dìdilo šlechtictví jen po matce, nikdy ne po otci. Dìti knížete byly jen tehdy knížecího rodu, pokud byly zplozeny knìžnou, zatímco dìti knìžny byly vždy z knížecího rodu, a je mìla s kýmkoliv. Loanžská knìžna si mohla vybrat jakéhokoliv muže, pøinutit ho dokonce k sòatku a  zase zavrhnout, k èemuž prý staèilo, aby na nìj foukla. Král si v Loangu vybíral vážnou, zkušenou matronu, kterou nazýval svou matkou a  vìtšinou jako vlastní matku uctíval. Tato žena, makonda, mìla velkou moc a  ve všech dùležitých vìcech udílela královi rady. Mohla ho dokonce znièit, pokud ji urazil nebo jí v nìèem nevyhovìl. Mohla si vybrat muže dle libosti a  její dìti se poèítaly do královského rodu. Pokud její milence pøistihli s jinými ženami, popravili je. V Lundì ve støední Africe (dnes èásteènì na konžském území) byla po královi, muata jamvo, nejvyšší hodnostáøkou žena, lukokeša. Nebyla vdaná, ale mìla za milence otroka, který si musel hrát na ženu a  všemožnì se parádit. Nesmìla mít vlastní dìti, nebo se pokládala za symbolickou ploditelku lundských králù; když porodila, dítì ihned odstranili. V Akkøe (v dnešní Ghanì) a  v Angole vládly královny. U Ašantù (také v dnešní Ghanì, viz výše) králova sestra vládla ženám. U mnohých národù na øece Zambezi

mìly ženy ještì za dob Livingstona znaèný vliv a  muži, kteøí chtìli nìco prodat, to dìlali pouze s jejich souhlasem. V jižní Senegambii (starší oznaèení dnešního Senegalu a  Gambie) mìly ženy znaèná politická práva a  velký vliv, rozhodovaly o míru a  o válce. V Jammì urèovaly na svých schùzích nejen zákony, ale tvoøily i soudní tribunál, v Cabì se mohly dostat do vlády a  tìšily se velké úctì. Polygynie, mnohoženství. Kdyby se nìkterá forma manželství dala pokládat za jedinì pøirozenou, manželské formy nezávisely na daných hospodáøských a  kulturních pomìrech a  nemìnily se tedy jako ony, mohli bychom pokládat polygynii (mnohoženství) za nejpøirozenìjší formu manželství, protože když je dnes monogamie podle poètu mužù, kteøí jsou ženatí s jednou ženou, hlavní manželskou formou na svìtì, má polygynie z hlediska místního rozšíøení pøevahu i nad ní. U pøírodních národù bylo mnohoženství nejrozšíøenìjší manželskou formou, když je objevili pro novodobou etnologii. Jen co se žena získaná koupí stala vlastnictvím a  zbožím, snažili se muži dovést si tolik žen, na kolik jim staèily prostøedky. Èím více se s rozkladem mateøskoprávních øádù zhoršovalo sociální postavení ženy, tím všeobecnìjší se stávalo mnohoženství jako manželská forma, a  to hlavnì mnohoženství fakultativní, nezávazné, jako výsada tìch, kteøí na to mìli: náèelníkù, vladaøù, šlechticù a  boháèù nebo mužù výjimeènì schopných, jako byli napøíklad mimoøádnì šikovní eskymáètí lovci, kteøí si mohli koupit nìkolik žen a  uživit vìtší rodinu. Protože však u vìtšiny národù (avšak ne u všech) je poèet žen a  mužù pøibližnì stejný, nemohou tak snadno mít všichni muži jednoho kmene zároveò více žen. Musí se spokojit jen s jednou, žít v monogamii a  nouzi. U nižších loveckých národù, které èasto zabíjely novorozeòata ženského pohlaví, mívali jen náèelníci nebo staøí vážení muži dvì nebo tøi ženy, zatímco ostatní jen jednu nebo žádnou. U rolnických národù, u kterých vznikla velká majetková nerovnost, zabrali pro sebe bohatí èasto tolik žen, že na chudobnìjší muže už nezbyly. Polygynie, (chybnì polygamie, což je termín významovì užší) se vyskytuje v rùzných formách. Pùvodní forma zøejmì pøedpokládá, že všechny ženy jsou rovnoprávné. Èasto bydlí každá se svými dìtmi v samostatné chatrèi, takže manžel má na starost tolik domácností, kolik má žen. Tak tomu bylo u mnohých afrických národù, kde mìly ženy oddìlené domácnosti i vlastní majetek a  jen periodicky pøijímaly návštìvy spoleèného manžela; podobnì tomu bylo u nìkterých severoamerických indiánù, v Mikronésii, u Batakù na Sumatøe. Jen nepatrné, ale zajímavé jsou rozdíly mezi následujícími tøemi africkými etniky: U Bavendù musel každý manžel pro svou ženu postavit samostatnou chatrè, ve které mìla svou domácnost, kuchyòské nádobí, zásoby a  šatstvo, na které nemìla jiná žena nárok. Ani muž jí nesmìl nic vzít a  darovat tøeba jiné ženì: mìl na to právo jen pro svou potøebu. Jedna žena zde pravidelnì vládla, mìla vìtší a  hezèí chatrè, ve které se muž nejvíce zdržoval, pøijímala jeho hosty a  dohlížela na ostatní ženy. U Wagandù (èi Bagandù), kde je poèet manželek neomezený pro toho, kdo na nì má, také každá žena bydlí ve své vlastní oplocené chatrèi. Manželova chatrè stojí v èele pøed nimi. Ženy ho navštìvují podle jeho pøání. U Bagobù, kde též bydlela každá žena samostatnì se svými dìtmi, žil muž ve spoleèné domácnosti se svou hlavní ženou a  ostatní jen navštìvoval. U nìkterých Papuáncù na Nové Guineji mìl muž doma obyèejnì jen jednu

ženu; druhá a  tøetí žena bydlely na jiných ostrovech a  muž za nimi dojíždìl jednou èi dvakrát do roka. U Mandingù (Mandingové, skupina pøíbuzných kmenù na horním toku Nigeru a  v Senegalu) byla postupnì každá žena paní v domácnosti a  musela se starat o potravu a  dohlížet na otrokynì. Na Kisaøe žijí ženy bohatých u svých rodièù, zatímco chudobnìjší ženy bydlí všechny pod jednou støechou a  první žena vládne nad mladšími ženami. Jiná forma mnohoženství je tam, kde má nìkolik žen pøednost a  pokládají se za ženy hlavní, zatímco ostatní jsou jen ženami vedlejšími nebo souložnicemi. Tak tomu bylo ve starovìku napøíklad u starých Hebrejcù a  Frankù. Pozdìji ve tøetí formì existuje jedna hlavní žena, obyèejnì první, která má úplnou nadvládu nad ostatními, které se pokládají jen za souložnice, což je už jakýsi pøechod k monogamii. Tak to bylo ve staré Heladì a  ještì dodnes tu a  tam v Èínì. U Vutù si volil náèelník z velkého poètu žen tvoøících jeho domácnost jednu „královnu“, která vynikala pùvodem i moudrostí a  svìøoval jí vládu nad ostatními ženami. Kromì toho mìl 4 nebo 5 dìvèat nebo žen zvl᚝ oblíbených a  privilegovaných, které pro nìj musely napøíklad vaøit. Ostatní ženy byly „dìlnice“, pracovaly buï na poli nebo vaøily pro náèelníka a  jeho ženy. Mnohoženství u pøírodních národù se tím více rozšiøuje, èím je vìtší nerovnost vzhledem k bohatství a  moci. Tím se také zhoršuje postavení ženy. Mwata Kazembe, panovník v Lundì, mìl 600 žen, které byly pøidìleny jeho ètyøem hlavním ženám jako služky. Když uvidìl ženu, která se mu líbila nebo o takové, která by se mu líbit mohla, slyšel, poslal si pro ni. Jen co pøišla, podrobil ji výslechu, aby se pøiznala, se kterými muži se pohlavnì stýkala. Ti byli potom chyceni, zabiti, jejich majetek zkonfiskován a  ženu zavøeli do královského harému. U Maravenù musela žena v urèité vzdálenosti kleèet, dokud její manžel jedl. Mtesa, nejmocnìjší panovník ve východní polovinì rovníkové Afriky, mìl podle Stanleyho zprávy 5000 žen, ze kterých však jen 500 bylo možné pokládat za královy souložnice. Podle pozdìjšího cestovatele jich prý mìl dokonce 700 a  vlastnì ani neznal jejich pøesný poèet; ani prý s nimi nešetøil, nebo cestovateli ihned nabídl 18 vybraných krasavic darem. Ašantský král mìl prý 3000 žen. O Kasangovi, panovníkovi v Uru, anglický cestovatel Cameron napsal: „Když spí král doma, tvoøí mu ženy jeho harému postel – jedny, opírající se rukama a  koleny, mu vytváøejí svými zadky lùžko, druhé, rozložené na koberci, mìkký koberec.“ O dahomejském králi jsme už hovoøili. Mnohoženství jako manželská forma bylo rozšíøené snad také u všech starovìkých národù, kterými se ještì budeme zabývat. Udrželo se hluboko do civilizované epochy a  všude bylo v urèitém smyslu pøedchùdcem monogamie. Polyandrie, mnohomužství. Manželství jedné ženy s nìkolika muži se vyskytovalo a  èásteènì i dosud vyskytuje na Cejlonu, v Indii, hlavnì u Todù, Èongù, Naimarù a  jiných kmenù v Nilgiriském pohoøí, dále v Tibetu, u Eskymákù, Aleutù, Koòakù (Konjakù) a  Kolušù (Koljušù), u praobyvatel kolem Orinoka, u Irokézù a  jiných severoamerických a  støedoamerických kmenù, taktéž v Melanésii a  Polynésii. V Tibetu má polyandrie tuto formu: když se ožení nejstarší syn, pøejde na nìj veškerý otcùv majetek, zato se však musí starat o rodièe a  sourozence. Pokud to jemu a  jeho ženì vyhovuje, zùstanou rodièe u nich, v opaèném pøípadì jim dá

samostatné obydlí. Nejmladší syn se obyèejnì stává lámou (knìzem). Když jsou tu další bratøi, stanou se sluhy ženatého bratra a  zároveò jeho spolumanželi, které však mùže kdykoliv propustit. Když umøe, pøipadne vdova i majetek druhému nejstaršímu bratrovi. Volba ženy je výsadou nejstaršího bratra. Jistý cestovatel vypráví: „Jednoho dne uteklo dìvèe z kmene Daflù mezi Èínou a  bývalou britskou Indií na indickou pùdu a  odevzdalo se pod anglickou ochranu proti svému otci, který ji chtìl vdát za souseda, žijícího v polygynii. Poskytli jí právo útulku, zde se však hned „vybarvila“ a  pøivedla si z úkrytu svého „únosce“, kterému potom pøedstavila další dva muže jako své manžele. Vyšlo najevo, že u nich je mnohoženství výjimkou, zatímco polyandrie pravidlem, jenže se neomezuje tolik jako v Tibetu jen na bratry, ale dìlá se svobodnou volbou.“ Na Cejlonu a  u národù na úpatí Himálaje jsou všichni manželé jedné ženy vždy bratry. V zemi Kulu se našla takováto pospolitá manželství se 4 až 6 muži a  všichni byli bratøi. Dìti hovoøily o starším a  mladším otci, a  jen co nìkterý manžel uvidìl boty svého bratra pøed ložnicí, vìdìl, že nemá vstupovat. O polyandrii u národù v údolí Indu napsal Rousselet34: „Manželství nìkolika mužù s jednou ženou je možná typem nejstarší sociální organizace pranárodù Indie a  v západní Himálaji. O tom, že tento zvyk je velmi starý, svìdèí okolnost, že ještì dnes pøevládá u rùzných kmenù, které jsou od sebe navzájem oddìleny územími, obývanými pøívrženci mnohoženství. Polyandrii najdeme u Naimarù na nejjižnìjším indickém jihu, u Baigù v Gobwanì, u Gárù na indicko-èínských hranicích a  nakonec v západní Himálaji, v Ládakhu, Rpašachu a  Kulu... Když se ožení nejstarší bratr, vìtšinou se stávají všichni jeho bratøi manžely jeho ženy. Dìti narozené z tohoto svazku nepatøí jednotlivci, ale nazývají všechny manžele své matky otcem. Tak zde má žena ètyøi manžele zároveò, ale jejich poèet není nijak omezen. Kromì této pravidelné formy polyandrie má žena také právo vybrat si jednoho nebo nìkolik mužù (ne milencù) vedle skupiny bratrù. Dùsledkem tohoto pozoruhodného zvyku je, že stav obyvatelstva se nezvyšuje, ale ani nezmenšuje. U Kulù je žena hlavou této pospolitosti, spravuje majetek, který manželé zvelebují a  jehož výnos jí pøinášejí. Sama se stará o výbavu pro dìti a  svùj majetek jim odkazuje jako dìdictví.“ O polyandrii v Ládakhu napsal Ujfalvy35: „Aby se zabránilo tøíštìní pozemkového majetku a  snad i z úsporných dùvodù, mají zvyk, že dìvèeti, které se vdalo, dovolí vzít si za manžele ještì libovolný poèet jiných mužù; všichni spoleènì však tvoøí jednu rodinu. Pozdìjší manželé vìtšinou bývají bratry prvního manžela, a  proto lze èasto slýchat, že dìti hovoøí o mladším a  starším otci. Ženy v Ládakhu si však smìjí vybrat ještì dalšího cizího manžela, kterého si mohou pøivést do spoleèné domácnosti bez obav, že se tomu nìkdo postaví na odpor. A  pøece se tu a  tam vyskytuje i mnohoženství: také se nìkdy stane, že zámožné dìvèe si vezme jen jednoho muže podle své volby.“ Na Cejlonu se vyskytovala polyandrie ve všech kastách a  tøídách, u zámožných Sinhalèanù mìla žena èasto dva nebo ètyøi manžele, nìkdy i sedm. Portugalci a  Holanïané prý vytlaèily tyto mravy z pobøeží, ale uvnitø ostrova se snad vyskytují dosud. Na Nových Hebridách (Vanuatu) je zvyk, že dva vdovci žijí s jednou vdovou, dìti patøí obìma mužùm. U Tsonotuan-Irokézù nebylo povoleno legální mnohoženství, ale ženy mohly mít nìkolik legitimních manželù. Na Markézách mìly zvl᚝ vznešené ženy nìkolik mužù, kteøí se dobøe snášeli, ale cizolož-

ství jim nebylo dovoleno. Také zde existovalo mnohoženství. U Guanèù na Kanárských ostrovech existovala polyandrie napøíklad na ostrovì Lanzarote, ale vždy jen jeden muž se pokládal za hlavního muže v domácnosti, i když jen na období jednoho mìsíce. Potom nastoupil na jeho místo další, který pak také musel vrátit mezi domácí služebnictvo, dokud na nìj znovu nepøišla øada. Jistým druhem polyandrie je zvyk Punanù ve vnitrozemí Bornea, že starší muži, kteøí žijí v bezdìtném manželství s mladými ženami, si k sobì berou mladého a  silného chlapce, aby jim dopomohl k potomstvu. U Bampendù existuje mussussume, tzv. zajatá žena, pøivedená z vesnice vyplenìné za vítìzného tažení. Pøisoudí ji nejprve tomu, kterého si vybere, aby s ní spal. Potom mají i ostatní bojovníci právo s ní souložit, za což od každého dostane dar. Když se chce vdát, musí dary vrátit, ale jinak se ve vesnici tìší velké úctì. U Èukèù zjistil Nikolskij jakési støídavé manželství: dva nebo více mužù se dohodne, že všichni mají stejné právo na své ženy. Toto právo se realizuje kdykoliv se zúèastnìní setkají, napøíklad na návštìvì. Také svobodný muž nebo vdovec se mùže zúèastnit tohoto støídavého manželství, pokud žije na jednom místì nebo je ženatý – zde už jde o skuteènou polyandrii. Ženy prý pøijímají tento zvyk celkem ochotnì, dokonce i ruské ženy, pokud si vezmou Èukèe. Stává se však, že èukèská žena, když jí vnucují nepøíjemného manželského souložníka, spáchá sebevraždu. Manželský trojúhelník byl znám u pøírodních národù, dokonce u Koòakù, Kanuvanù a  Kolušù i v zákonné formì. U Kolušù byl legálním milencem vždy bratr nebo manželùm blízký pøíbuzný; bratr nebo syn mužovy sestry byl také povinen oženit se po jeho smrti s jeho vdovou. Pokud není polyandrie ozvìnou skupinového snoubení a  mateøskoprávních øádù, vznikala zøejmì ze šetrnosti nebo z chudoby, jako napøíklad u jihoafrických Hererù. O horských Mirisech a  kmeni Dolfa v severní Indii hovoøí Dalton, že ti, kteøí si to mohou dovolit, žijí v mnohoženství, zatímco v chudobnìjších tøídách si bratøi kupují spoleènì jednu ženu, nebo pro jednoho je kupní cena ženy pøíliš velká. Rousselet sice pokládá polyandrii v Indii a  v západní Himálaji za prastarý zvyk, avšak mnoho nehovoøí o jeho pùvodu. Je však pravdìpodobné, že to v tìchto konèinách souvis s bývalým mateøskoprávním zøízením, protože už ve starých indických povìstech mìly princezny za muže 5 nebo i 7 bratrù. Také se nedá popøít ta skuteènost, že napøíklad v Tibetu a  na Cejlonu není polyandrie pouze zvykem chudých lidí, ba naopak. Není to to samé, když si zámožná žena vezme nìkolik manželù, nebo když si nìkolik chudých manželù pro sebe vezme jednu ženu. Loanžské princezny, jak už víme, chápaly polyandrii celkem po svém: snažily se støídat zámožné muže, aby je mohly rychle o všechno pøipravit a  potom vyhnat. Staøí cestopisci se dívají na polyandrii velmi pohoršenì, i když na polygynii vìtšinou nejsou tak pøísní. To je stanovisko dvojité mužské morálky, ke kterému se vìda nesmí snížit. Tibeané, kteøí neznají pohlavní žárlivost a  ošklivost, jako ji vùbec neznají pøírodní národy, si polyandrii chválí, nebo muži jedné ženy se prý tolik nehádají jako ženy jednoho muže - za dlouhé nepøítomnosti toho èi kterého muže, pokud je na cestách nebo u stád v horách, nechybí ženì mužská ochrana a  ani jako vdova se neocitne tak snadno se svými dìtmi v nouzi, a  nakonec i proto, že výživa ženy a  dìtí v polyandrii je snadnìjší než v mnohoženství nebo v monogamii. Zároveò je tøeba uznat, že postavení ženy

v polyandrickém manželství je o mnoho vyšší a  dùstojnìjší než v manželství polygynickém a  v patriarchální monogamii. U drávidských indických kmenù, u kterých je polyandrie nejvíce rozšíøena, se tìší žena úctì a  svobodì, zatímco u sousedù žijících v mnohoženství patøí ženy k nejnešastnìjším otrokùm. I u Irokézù, jak víme, byly ženy rovnocennì postaveny mužùm. Celkovì se dá øíci, že polyandrie udržuje muže v urèitých mezích, zatímco polygynie všude pøispívá k zotroèení ženy. Primitivní manželství v užším slova smyslu, tzn. když odhlédneme od skupinových svazkù a  od ozvìn mateøskoprávního zøízení, tedy manželství jako dùsledek mužovy hospodáøské a  mocenské pøevahy a  ženina poddanství, lze tedy charakterizovat takto: 1. Primitivní manželství pøesto, že pohlavní pud má charakter volnosnubný, který má rád zmìnu, stává se pomìrnì trvalým, nebo není založeno na pohlavní žádosti, jež rychle pomine, ale na stálé hospodáøské potøebì. 2. I když primitivní èlovìk nezná pohlavní žárlivost, vyskytuje se u nìho všeobecnì žárlivost vlastnická: o „milenku“, kterou má ve své ženì, se ochotnì dìlí s jinými nebo ji ochotnì pùjèuje, ale svou služku, kterou v ní má pøedevším, žárlivì hlídá, aby mu ji za zády nìkdo neunesl. 3. Hlavní formou primitivního manželství je fakultativní mnohoženství: muž si pøeje mít tolik ženských pracovních sil, kolik staèí uživit, což ve vìtšinì pøípadù

znamená monogamii z nouze. 4. Muž mùže ženu kdykoliv vyhnat jako špatnou služku; pùjèováním žen, volnosnubností pøi slavnostech a  jejich výmìnou uspokojuje pudovou touhu po zmìnì, ale pøitom neztrácí ženu jako pracovní sílu. 5. Svobodné ženy jsou pohlavnì volné, nebo ještì nejsou ve služebním pomìru. 6. Žena se získává únosem, koupí, výmìnou nebo službou, tedy stejnì tak jako každé jiné zboží. Dùvodem primitivního manželství tedy nebyla láska, ale pracovní síla ženy a  její mateøská schopnost. Žena je muži nejen služkou a  dìlnicí, ale v dìtech mu dává další cenné kusy vlastnictví, o jejich výchovu se musí sama starat: v chlapcích pomocné pracovní síly a  budoucí krevní mstitele a  právní ochránce, v dìvèatech dobøe prodejné pøedmìty.

IV.

PØÍRODNÍ ŽENA A  PROSTITUCE

Jak jsme už øekli a  v celých dìjinách ženy se o tom vždy znovu pøesvìdèujeme, volnosnubná lidská povaha se neustále snaží proniknout kulturní slupkou mravù a  obyèejù, právních a  náboženských názorù, které ji potlaèují. Když mravy omezují volný pohlavní styk tak, že se všeobecnì pokládá za nemravný, vzniká prostituce jako náhrada, jako nová „kulturní“, zvrhlá forma volnosnubnosti. „Kde se nemùže vybouøit volná láska, objevuje se prostituce.“36 Døíve, než pøikroèíme k jejímu vzniku a  vývoji u pøírodních národù, musíme se pøedevším seznámit s její skuteènou podstatou, která ještì ani dnes není všeobecnì jasná, s její definicí, která je dodnes ve svìtì uèencù velmi rozmanitá a  øeknìme si rovnou: závisí na odborných pøedsudcích nebo morálních zaujatostech nebo nakonec ústupcích morálky vládnoucí tøídy. Už na první pohled je zøejmá hluboká nesprávnost Buschanovy37 definice: „Prostituce, to je pohlavní oddávání se dìvèat a  žen osobám, se kterými neuzavøely žádné manželství,“ a  to je definice etnologa, který je velmi výrazným zastáncem pùvodní lidské volnosnubnosti! Dejme nejprve slovo antropologovi a  sexuologovi Reitzensteinovi, který zastává celkem liberální stanovisko: „Že to nebyl vždy legitimní manžel, se kterým ženy mìly pohlavní styk, jsme vidìli už nìkolikrát v pøedešlých kapitolách. V minulosti lidé u nás tyto pøípady rychle vyøešili, nebo ženu, která se nìèeho podobného dopustila, nazvali dìvkou. To se však pokládalo za velkou hanbu. Ale s takovýmito názory na oddávání se žen nelze v etnologii operovat, nebo nejeden národní kmen nejenže dovoluje svým ženám mimomanželský pohlavní styk, ale dokonce ho od nich vyžaduje, a  zde se potom samozøejmì nebere jako cosi zahanbujícího. Slovo prostituce se dnes používá právì tak správnì jako nesprávnì. V mnohých kruzích se každý mimomanželský styk oznaèuje za prostituci. To je ovšem naprosto nesprávné. Prostitucí rozumíme oddávání se dìvèete nìkolika mužùm za odmìnu.“ Žena, která žije s jedním mužem v konkubinátu, není proto prostitutkou, ale budeme za prostitutku pokládat i nejvìtší umìlkyni, která se støídavì oddává nìkolika mužùm za brilianty apod., když jí jde pøedevším o výdìlek. Tedy i „volná láska“ a  takzvaný „pomìr“ jsou z prostituce vylouèeny.

Prostituce zøejmì není jen jevem naší doby, ale má koøeny už v pravìku, a  musíme ji pokládat za zvrhlou formu volného pohlavního styku, který už od tìchto dob existuje. Velmi správnì hovoøí Ivan Bloch: „Moderní prostituce je vzhledem ke své organizaci a  vnìjší formì úplnì produkt a  pøežitek klasického starovìku, ale svými prvotními koøeny sahá nazpìt až do pravìku lidského rodu.“ Je dùsledkem falešné morálky, pøedevším dùsledkem boje o monogamii. Sama žena na tom má nemalou vinu. Možnost tìlesného oddání se je pro ni nejvìtší kapitál, kterým si zároveò upevòuje svou budoucnost v manželství, a  proto pudovì nenávidí ta dìvèata, která nechtìjí trvalý svazek, ale jen peníze. Podobnou myšlenku vyslovuje i Wullfen39: „Mnozí pøipisují ženì èást viny na tom, že prostituce je nevykoøenitelná, protože žena vyžaduje pøedevším monogamii, jednosnubnost, neuznává mnohosnubnou mužovu povahu, a  tím ho žene k prodejnému pohlavnímu požitku.“ Také Bloch je stejného názoru: „Prostituce se vyskytuje i u pøírodních národù všude tam, kde byl volný pohlavní styk omezený nebo spoutaný. Není nièím jiným než náhradou nebo novou formou prvotní „promiskuity“ (tzn. volného nemanželského pravìkého styku)... Dokud bude trvat manželství, potrvá i prostituce, a  protože nemùžeme odstranit manželství, když se nechceme vzdát své kultury, nemùžeme odstranit ani prostituci, i když ji nazýváme nutným zlem.“ Vrame se nyní k definici. Budeme ji potøebovat i v dalších èástech tohoto díla, kde nám èasto prospìje, pøièemž budeme mít úplné jasno o tom, kde konèí láska a  zaèíná prostituce. To se totiž nedá tak lehce zjistit: co se moralista odváží rozøešit na první pohled, to se èlovìku uvažujícímu bez pøedsudkù èasto jeví jako hustá sple fyziologických a  psychologických momentù, ve které potøebuje spolehlivé vodítko. Takovým vodítkem je právì dobrá definice. V podstatì se budeme pøidržovat rozboru Ivana Blocha, jehož definice je v každém smìru nejobsažnìjší a  nejpøesnìjší. Povaha prostituce. Prostituce je jev èistì lidský, kulturní produkt lidské spoleènosti. U zvíøat se nikdy nezjistilo nic, co by se jí podobalo. Jen jedna vìc, která v prostituci také svou úlohu, se èásteènì objevila i u zvíøat – že se totiž slabší pohlaví snaží využít své pohlavní vnady na to, aby od silnìjšího pohlaví dosáhlo urèité výhody. Jistý zvìrolékaø poskytl Dr. Blochovi výsledky svého pozorování: „Když v opièinci, kde chovají samce spolu se samièkami, rozdávají pamlsky, nìkdy se stane, že silný samec se žene k samièce, která ukradla oøech nebo cukøík. Zde jsem èasto pozoroval, že se samièka postaví pøed samce, který se blíží se zlým úmyslem, nabízejíc mu vyzývavými pohyby zadku soulož se zøejmou snahou, aby si tím uchránila svùj pamlsek. Podotýkám, že podobnì se chovají i mladší opièí sameèkové k velkým, podstatnì silnìjším samcùm. Kde jsou spolu jen opièí samci, onanují se navzájem.“ Cosi podobného pozorovali i u australského ptáka arguse pavího. Staví si pøístøeší výhradnì pro pohlavní styk, které zdobí velmi dùmyslnì. Zde se scházejí sameèci a  bojují o pøízeò samièek a  scházejí se tu i samièky koketující se sameèky. Nelze se tedy divit, že vchody do pøístøeší jsou ozdobeny množstvím krásnì zbarvených nebo jasnì se blýskajících pøedmìtù. Pøinášejí je sem, dùmyslnì umísují, uspoøádávají a  pøi pohlavních zábavách pøenášejí mušle, zuby, pestré kamínky, kousky barevného kartounu, modrá pera z papoušèích ocasù, dokonce i náprstky ukradené lidem, modré, èervené a  èerné jahody. Tìmito pestrými a  lesklými pøedmìty chtìjí zøejmì samièky nalákat k pohlavnímu styku. Ale tento jev, že slabší pohlaví tam, kde je sociálnì utlaèované, se snaží za po-

skytnuté pohlavní rozkoše dosáhnout urèité výhody, je všeobecným pøíznakem i normálních pohlavních pomìrù, a je už ve své extrémní formì jedním z charakteristických znakù prostituce. Tato forma „prodejnosti“ ženy je všeobecnì a  pudovì podložená. Žena je vìtšinou pohlavnì ménì aktivní než muž. Následky lásky: tìhotenství, porodní bolesti, šestinedìlí, starost o dìti – jsou tìžké pøedevším pro ni. Od svého prvního zotroèení pøedstavuje také slabšího výrobního èinitele. Instinktivnì se tedy snaží využít své pohlavní vnady k tomu, aby jí muž vìnoval èást ovoce své práce jako protidar za bezvýhradnì poskytovanou pohlavní rozkoš. S tímto jevem se ostatnì setkáváme i dnes v té formì, že slabší pohlaví pøedstavuje nìkdy muž. To však znamená, že odmìna za poskytnutou pohlavní rozkoš není sama o sobì a  za všech okolností dùkazem prostituce. Vznikla snad už v pravìku, když v zápase o ženu vítìzil muž, který nabídl nejkrásnìjší skvost a  nejcennìjší pøedmìt. Prostituci je tøeba pøedevším pøesnì oddìlovat od jiných forem mimomanželského pohlavního styku. Pozoruhodné v tomto smìru byly už závìry øímského práva, hlavnì Ulpianovy poznámky: „Veøejné øemeslné smilstvo neprovozuje jen žena, která se prostituuje v nevìstinci, ale i ta, jejímž zvykem je v zábavním podniku nebo jinde bez hanby se oddávat. Veøejnì totiž znamená, že v každém smìru, to jest bez výbìru; tedy nikoliv žena, která podlehne v cizoložství nebo pøi znásilnìní, ale žena, která žije jako prostitutka. Ani o takové, která obcuje s tím nebo oním mužem, pøijímajíc od nìho peníze, se nedá øíci, že vykonává veøejné øemeslo smilstva. Octavenus má pøece úplnou pravdu, že i žena, která se bez penìžité náhrady veøejnì oddává mnohým mužùm, se musí poèítat k prostitutkám.“ Øímské právo a  øímské mravy pøesnì rozlišovaly prostitutku, mulier quaestuaria, od ostatních pøedstavitelek mimomanželského snoubení, které se nazývaly concubina pellex a  amica èili delicata. Concubina neboli focaria znamenala ženu, která žila se svobodným mužem a  pøedstavovala v každém smìru manželku, jíž chybìla jen legitimace právní manželské smlouvy. Mezi konkubínou a  manželkou byl tedy rozdíl pouze v „dùstojnosti“. Pellex, paelex byla milenka ženatého muže a  netìšila se samozøejmì takové vážnosti u øádných lidí jako konkubína. Také amica èili delicata byla takzvaná galantní žena, která se stýkala jen s nìkolika muži podle svého výbìru. Její pohlavní život byl individuálního a  vytøíbeného charakteru, i když souložila témìø vždy za odmìnu. Naproti tomu pravá prostitutka byla žena, která se pro výdìlek pro sebe nebo i jiné ženy veøejnì èi tajnì bez výbìru vydávala napospas mnohým mužùm. Do takové klasické charakteristiky prostitutky se právem zahrnuje i kuplíøka, zatímco øímské právo nezná v žádné podobì prostituci mužskou a  mužského kuplíøe nebo majitele vykøièeného domu. I v této vìci je velmi viditelný patriarchální pùvod øímského práva, nepøíznivý pro ženu. Podstatné momenty pøi urèování prostituce jsou tyto: 1. Prostituci je tøeba pøísnì odlišovat od ostatních forem mimomanželského pohlavního styku. Církevní právo a  novodobí moralisté se pokoušeli nedovoleným zpùsobem odstranit každé rozdíly a  zašli nìkdy až tak daleko, že oznaèovali za prostitutku i ženu, která „dobrovolnì obìtuje svou ctnost“. Naproti tomu moderní vìdci udìlali pøesné ohranièení až do krajnosti; podle nich nelze k prostitutkám poèítat ani ženu, která se jednou z èiré smyslné potøeby oddá komukoliv neznámému. Je tøeba bezpodmíneènì trvat na tom, že mimo manželství existoval vždy volnosnubný styk, který nepatøí k prostituci a  ani prostituce s ním ne-

mùže splynout. 2. Podstatným znakem prostituce je neurèitý poèet osob, kterým se jednotlivec pohlavnì oddává. Není to skuteèná prostituce, když se žena jen pøíležitostnì, nebo pøímo za peníze oddává, nebo pokud má u sebe nìkolik milencù a  pøijímá od nich odmìnu, ale vždy za urèitý delší èas jen nìkterého. Až tehdy, když žena støídá „milence“ pøíliš èasto a  rychle, se blížíme k prostituci. Nelze tedy pøíležitostnou prostituci všeobecnì pokládat za prostituci skuteènou, a  takzvaná vydržovaná žena nemá obyèejnì s prostitucí nic spoleèného. Pøitom ženy-nymfomanky, zbìsile vyhledávající pohlavní ukojení a  tìžko ukojitelné, které se bez výbìru oddávají rychle a  èasto množství mužù, a  pøitom snad ani neberou odmìnu, je tøeba pokládat za druh prostitutek. 3. Podstatným znakem prostituce je ustavièné, nepøetržité, bìžné oddávání se. Je to obyèejný obchod, který provádí žena se svým tìlem. 4. Všeobecná prodejnost, nikoliv individuální odmìna, dar nebo jiná výhoda, charakterizuje povahu prostituce. Øemeslné prodávání tìla odlišuje prostitutku od jiných žen, které za svou pohlavní ochotu dostávají peníze, dary, výhody nebo – manželské zaopatøení. Prostituce se stává skutkem, když je pohlavní styk s mnohými muži pro ženu jediným prostøedkem existence, i když výdìleèná èinnost nutnì nepatøí k pojmu prostituce. 5. Podstatným znakem prostituce je veøejné nebo notorické vykonávání øemeslného smilstva. Jde o ustavièný, pøímý styk s veøejností, který se uskuteèòuje promenádami po ulicích, návštìvami divadel, koncertù, plesù, dostihù, lázní a  jiných veøejných míst, nebo se provádí z bytu lákáním v oknì, veøejnou reklamou, rozdáváním letákù, inzeráty (napøíklad pod pláštíkem masáže) atd. 6. Lhostejnost k osobì, která si pøeje pohlavní styk a  nedostatek jakéhokoliv individuálního duchovního vztahu mezi prostitutkou a  jejím klientem charakterizují povahu vyvinuté prostituce. „Pravou prostitutkou je žena, která se z nutnosti nebo z vlastní vùle bez výbìru, bez náklonnosti, bez jakékoliv pøímé èi smyslné vášnì pohlavnì oddává. Pokud zde hraje roli urèitá volba, pøièemž nelze myslet ani na zálibu vyvolanou urèitými jemnými city, ale jen na vášnivý erotický impuls, dá se hovoøit o prostopášnosti, smilstvu, skandálu, perverzi, ale nikoliv o prostituci v pravém slova smyslu. Nedostatek individuální volby, oddávání se bez náklonnosti, to je podstatný a  všeobecný znak prostituce, který se najde v prostituci „pohostinské“, „náboženské“ i legální, zatímco prodejnost pøichází v úvahu až potom,“ napsal Rabutaux ve svém velkém díle o evropské prostituci. Tento názor je však tøeba pøijmout s urèitými výhradami. Prostitutkou mùže být i ta žena, která si zprvu vybírá, i když zde ještì nejde o „stroj na rozkoš“, kterým se stává starší prostitutka. Úplná lhostejnost k osobì muže požadujícího pohlavní styk se objevuje obyèejnì až po nìkolika letech øemeslného smilstva, když otupilo všechny individuální pocity náklonnosti, požitku i pohlavní žádosti. Pokud však chápeme nedostatek individuálních vztahù mezi prostitutkou a  jejími klienty v širším smyslu – že prostituce je pohlavním stykem bez upøímného zájmu o blahu zúèastnìné osoby, že je ukájením pohlavního pudu bez jakékoliv lásky a  vìrnosti a  bez ohledu na následky, což nakonec platí i pro nejedno manželství - v tom pøípadì jde o znaky, jímž se skuteènì charakterizuje prostituce. 7. Dalším podstatným znakem je také pohlavní styk v širším slova smyslu, nejen soulož. Prostitutkou je právì tak žena, která vykonává øemeslnou soulož, jako žena, která mnohé muže øemeslnì pohlavnì vzrušuje nebo ukájí rùznými

nenormálními zpùsoby. Pøitom vlastní smyslné vzrušení nebo ukojení prostitutky je pro pojem prostituce nepodstatné. Nelze pochybovat o tom, že zlomek žen se systematicky vzdává mnohým mužùm z èiré smyslnosti, že mnohé ženy se øemeslnì oddávají i za peníze, ale pøitom se, hlavnì zpoèátku, pohlavnì ukájejí a  konají èásteènì ze sexuálních pohnutek. Celkovì se však dá øíci, že pro vìtšinu lehkých žen pohlavní ukájení nehraje roli v jejich øemesle, že je vyhledávají spíše u svých „pasákù“ nebo skuteèných milencù. 8. Pøíslušnost k ženskému pohlaví není podstatným znakem prostituce. Ani øímské, ani církevní a  germánské právo však nezná mužskou prostituci a  mužské kuplíøství, nezná ani lesbickou ženskou prostituci. Až do nejnovìjších dob panoval názor, že øemeslné nabízení se mužùm a  chlapcùm nespadá do rámce prostituce, nebo se zde jedná o nepøirozené smilstvo, ke kterému je tøeba se postavit jinak. Ale mužská øemeslná prostituce i prostituce lesbická mají všechny znaky prostituce pravé a  jsou ve skuteènosti rovnocennými znaky své povahy tìsnì spjaty s bìžnou heterosexuální prostitucí. 9. Ve zcela vyvinuté prostituci vzniká trvalý typ a  zpùsob života u prostituujících osob, vìtšinou získaný øemeslným smilstvem, z menší èásti spoèívající nìkdy ve vrozené náklonnosti. Jisté charakteristické vlastnosti spoleèné prostitutkám všech dob a  zemí jsou pøedevším dùsledkem prostituèního øemesla a  celého prostøedí, do kterého tento èlovìk brzy zapadne a  kterému se stále více pøizpùsobuje pod sociálním tlakem a  z duševní nákazy. Tak vzniká biologický typ prostitutky nebo prostituta; øemeslo a  zpùsob života je nivelizují. Z tìchto dùvodù je Blochova definice takováto: Prostituce je urèitá forma mimomanželského pohlavního styku, která se vyznaèuje tím, že prostituující jedinec se více ménì bez výbìru oddává souloži nebo jiným pohlavním úkonùm neurèitému množství osob nebo je ustaviènì, veøejnì a  notoricky vzrušuje a  ukájí, zøídka bez odmìny, nejèastìji formou øemeslné prodejnosti, a  v dùsledku tohoto øemeslného smilstva se stává urèitým stálým typem. Vznik prostituce. Volnosnubný a  pospolitý pohlavní život, kterému zùstávala vìrná pøedevším svobodná mládež pøírodních národù a  který podporovala hlavnì instituce „mužských domovù“ rozšíøených po celé zemi, pøecházel na vyšších kulturních stupních v prostituci, jakmile vznik soukromého vlastnictví a  bohatství zaèal rozdìlovat národ na zámožné a  chudé a  láska se stala prodejnou. Naivní oddávání se pohlavnímu pudu pomalu vystøídala vypoèítavá spekulace s vlastním i cizím tìlem. Žena se však mohla stát prodejným pøedmìtem pohlavní rozkoše až tehdy, když se stala prodejným pøedmìtem vùbec, když ji zaèali pokládat za soukromé vlastnictví a  vstupem do manželství se stala mužovým majetkem. Až manželství vneslo hospodáøský moment do mezipohlavních vztahù a  spojilo tento okamžik i s mimomanželským snoubením. První nábìhy k primitivní prostituci vznikly tehdy, když pozdìji ne už všechna dìvèata, ale jen nìkterá, pìstovala volný pohlavní styk s muži v „mužských domech“, bydlela u nich a  za poskytnutí pohlavního požitku byla odmìòována. Slyšeli jsme už o armengolách na Karolínských ostrovech. Byly to èasto ženy, které utekly od svých mužù, se kterými nebyly spokojeny, a  v „mužských domech“ se dobøe bavily a  vydìlávaly si. Tento útìk žen lze právem pokládat za ozvìnu volnosnubnosti, která už není v plném rozkvìtu. Dìvèata zde mohla pìstovat i blolóbol, to je „odejít do mužského domu“ v jiné vesnici, a  láskou si vydìlat pìkné

peníze, které potom po jejich návratu náèelníci rozdìlili. Na ostrovech Jap loupili mladíci ženy pro své febaj v jiných okresech, dnes se však zdá takový únos jen hrou z piety ke starým zvykùm, nebo ve všech pozorovaných pøípadech pøedcházela únosu dìvèat dohoda mezi obìma stranami; v jednom pøípadì se unesená dokonce pøiznala, že prosila lupièe, aby ji unesli. Tyto ženy jsou potom urèitou dobu, obyèejnì nìkolik let, spoleèným majetkem všech mužù a  vracejí se domù s bohatými dary. Když se nìjaká stane matkou, vezme si ji nìkterý vesnièan. Na Floridì a  na Šalomounových ostrovech urèovali náèelníci, která vdaná žena se má pro svou volnosnubnou povahu stát veøejnou ženou, rembi. Tyto ženy pak bydlely v nìkterém z náèelníkových domù a  odvádìly mu vìtšinu svých pøíjmù. V San Cristóbalu existovaly vedle volné lásky i dìvèata nebo vdovy, které fungovaly jako nevìstky, repi. Jinde rodièe vybrali pro své dcery zamìstnání nevìstky, nebo náèelník koupil dìvèe, urèil mu toto øemeslo a  dìlil se s ním o jeho výdìlek. Na severních Hebridách pìstují nìkterá dìvèata a  ženy tajnou prostituci a  dávají si tajnì platit za pohlavní styk. Na ostrovech Santa Cruz žije vždy nìkolik žen v „mužských domech“; vìtšinou je ještì jako dìti koupil nìkterý mladík, jejich první vlastník, a  protože mu nyní zevšednìly, dal je do dražby. Jiná dìvèata a  ženy se starostlivì vyhýbají „mužským domovùm“, v nichž jsou dìvèata oznaèována jako owlandää, tzn. dìvèata mužù. V Novém Pomoøansku a  Novém Lauenburgu (Bismarckovo souostroví) si dìlali všichni muži právo na vdovy, podobnì v Nissanu, kde mìl náèelník vždy pøednost; nìkdy takovou ženu umìle vykrmili, zabili a  snìdli. V Bismarckovì souostroví (sev. od Nové Quineje) a  na Šalomounových ostrovech (vých. od Nové Quineje) jsou prostitutky urèeny pro rùzné slavnosti; pøi australské volnosnubné slavnosti, koroboree, byly nevìstky pøipraveny pro cizí hosty. U èernochù na guinejském pobøeží se vedle mnohoženství vyskytovala i „dìvèata rozkoše“, která ustanovovali za zvláštních ceremoniálù a  která žila na útraty obce; za nepatrnou odmìnu se musela propùjèovat každému, kdo o nì požádal. V Africe mìlo podstatný vliv na prostituci otroctví, nebo vìtšinu nevìstek tvoøily otrokynì. Ale i zde bylo zjevné, že prostituce má pùvod v primitivní volnosnubnosti. Na Zlatonosném pobøeží nìkdy na návrh mladíka koupili otrokyni, ubytovali ji v samostatné chatrèi, aby se vzdala každému za nìjaký dárek. Ti, co si takovou otrokyni koupili – a  každá vesnice mìla nejménì jednu – dostávali její pøíjem, ale starali se pak o její živobytí. Zvláštní chatrè, urèenou také pro dìvèata, lze už pokládat za primitivní formu nevìstince. Obchod s dìvèaty uskuteèòovaly prý i bohaté ženy. Na pobøeží QueQue se konaly ceremoniály, spojené se zasvìcováním nevìstek: náèelníci slavnostnì uvedli dìvèata do jejich povolání a  potom se konala velká lidová slavnost. Všechny jejich pøíjmy dostával náèelník, ale dìvèata za to mohla mít ve vesnici tolik potravin, kolik potøebovala. Podobnì i u Hababù a  v Mense ve východní Africe se zasvìcování nevìstek spojovalo s lidovou slavností. U Sandeù ve vnitrozemí Afriky jsou ženy velmi zdrženlivé povahy, o to nevázanìjší jsou „pobìhlice“, usangah, vìtšinou bezdìtné vdovy. U Džabalù v severním Maroku je obecní dùm bajt as-suhfa pravým domem mladých mužù a  zároveò jevištìm bujného pohlavního života, v nìmž úèinkují mužské i ženské nevìstky. Ženy sem kupují jako spoleèné vlastnictví nìkolika mladíkù. U starých Mexièanù bydlel každý mladík v tellpochkalu, v domì pro vojenskou výchovu, se dvìma nebo tøemi dìvèaty, se kterými spal. Byl to pøežitek vol-

nosnubných mravù, pìstovaných starými mužskými svazy. Namísto svobodných dìvèat, volných ve svém pohlavním životì, nyní nastoupily s regulací pohlavní stykù nevìstky, anianimæ nebo maqui, které bydlely ve vlastních domech, kam mìl každý mladík volný pøístup. O indiánech Bororech ve støední Brazílii napsal von den Steinen: „Tìžištìm jejich života je baitó (rancháo), mužský dùm, a  kromì neuvìøitelnì rušného života, který se zde odehrává ve dne v noci, jsou rodinné chatrèe sotva nìèím víc než obydlím žen a  dìtí. Svaz mužù se nazývá aróe, což zdùrazòuje hlavnì jejich spoleèný lov... Tam, kde indiáni spolu byli sami, vládl obdivuhodný poøádek i podle našich pøedstav, samozøejmì pokud nepøihlížíme k sexuálním záležitostem... Jestli jsem rozumìl, kmen byl rozdìlen na dvì velké tøídy: na tøídu rodinných chatrèí a  na tøídu mužského domu. Do první patøili starší otcové rodin, kteøí žili v pravidelném manželství, do druhé mladíci, kteøí chytali dìvèata a  v malých skupinách s nimi najednou souložili. Únosy žen, které se obyèejnì uskuteèòovaly z kmene do kmene, se zde dìly uvnitø kmene. Jen èást soukmenovcù mìla ženy v trvalém vlastnictví... A  nyní o mravech v mužském domì. Brazilci tvrdí, že prý i 30 až 40 mužù, jeden po druhém, znásilnilo ženu, jíž pevnì drželi ruce i nohy. Dìvèata jednak za bílého dne veøejnì unášejí a  za velkého dovádìní je pomalují a  ozdobí, jednak je chytají pozdì veèer. Tak jsme jednou v noci vidìli, jak mladíci, ležící pøed rancháo, zaútoèili na skupinku žen, které se vracely z poradní schùze; dvì ženy v tichém zápasu chytili, zahalili pøikrývkami, takže je nebylo poznat, a  odvlekli do mužského domu... Ženám v rancháo dávají milenci šípy s dlouhými bambusovými hroty. Každý dává dva a  dìvèe je pøijímá s lhostejnou tváøí, sedíc na bobku. Pøi jedné návštìvì jsem u ní napoèítal osmnáct takových milostných šípù. Odevzdá je svému bratrovi nebo bratrovi své matky. Dìvèata z rancháo se už nevdávají za jednotlivce; pøípadným dìtem jsou otci všichni muži z rancháo, se kterými souložila. Jsou to tedy pomìry celkem uspoøádané, vyplývající z pøevahy starších mužù, kteøí mají vlastnictví a  mají z dìvèat, pøenechaných mužskému domu, pravidelný pøíjem šípù nebo ozdobných vìcí... Homosexuální styk prý není v mužském domì neznámý, ale vyskytuje se jen tehdy, když je v rancháo velký nedostatek dìvèat.“ Na Gilbertových ostrovech se prý takto oddávají pøedevším dìvèata ze støedního stavu a  nepokládá se to za hanbu, otcové je dokonce rádi nabízejí za odmìnu výše postaveným mužùm. Používají tu jedno slovo pro dìvèe z obèanského stavu i pro nevìstku. Pokládá se však za hanbu a  bezohlednost, když se takové dìvèe oddá a  její rodina nedostane odmìnu. Trvalá prostituce se však vždy nepokládala u pøírodních národù za èestnou. Atježané (Acehové v oblasti Atjeh na Sumatøe) nevìstkami opovrhují, a  proto vykonávají své øemeslo tajnì. Jsou to však zpravidla zralejší dìvèata, která se nemohla vdát, nebo vdovy, které se už nevdaly. Nejèastìji využívají služeb staré pøechovavatelky, která obstará místnost pro pohlavní styk. Pokud vznikne pohoršení, hlava obce ženu vypoví. Potom se nìkolik takových žen za vedení kuplíøky zaène potulovat krajem. Když takovou skupinku uvidí mladík a  chce se s ní blíže seznámit, osloví staøenu: „Povìz mi, matièko, mám žízeò, ale nechci vodu, mám hlad, ale nechci rýži, mùžeš uspokojit moji touhu?“ A  stará odpoví: „Ano, mohu!“ Setkání se pak obyèejnì uskuteèní v nìjaké opuštìné strážní budce na sousedním rýžovém poli; polovinu dohodnutého výdìlku je tøeba zaplatit pøedem. Také zvyk pùjèovat ženu hostùm se pozdìji zvrhl na odpornou prostituci, když zvítìzila ziskuchtivost a  evropská „kultura“. V mnohých kmenech nutí ženy k øe-

meslné prostituci vlastní muži. Napøíklad v Lampangu v holandské Indii (dnešní Indonésie) si mnoho mužù bere druhou a  tøetí ženu, aby ji mohli za peníze pùjèovat. Indiáni Haidové (Haida) dìlají v létì se svými ženami spekulaèní výlety do Viktorie, kde si každý manžel hledá štìstí na vlastní pìst a  poté se spoleènì vracejí domù. Smutným následkem tìchto výletù bývají u žen zhoubné nemoci. I Tengerci (národnost èásti pùv. obyvatel na Jávì) uèí své ženy a  dìvèata neøestem za peníze vždy, když se zde nachází hodnì Evropanù. U dajackého kmene Olo-Ngadju na Borneu trestají muži cizoložství pokutou 100 až 800 zlatých. Aby si tyto peníze vydìlal, dovoluje Dajak tu a  tam své ženì hadjawet, tzn. pracovat, tedy cizoložit. „Jä hadjawet hapan sawae,“ pracuje se svou ženou, tedy dovoluje své ženì souložit s jinými muži, aby potom mohl požadovat pøimìøenou pokutu. I u jiných Dajakù, také u Olo-Ot-Danomù na Borneu je zvyk, že mnozí muži se žení ze spekulace se dvìma až sedmi mladými dìvèaty a  potom se èasto chvástají svými krásnými manželkami, které pøinášejí svému muži bohatství. Z konžského území jsou podobné zprávy. Vychytralý Songo èasto posílá svou ženu do obchodníkova tábora a  èeká v nedalekém úkrytu, dokud podle domluvy nevstoupí krasavice do chatrèe nìkterého nosièe. Vzápìtí se objeví, aby obžaloval nosièe, že mu svedl ženu, a  mírnì nebo ostøe, podle toho, zda je karavana velká nebo malá, od nìho žádá zaplacení za „milongo“. V rovníkové Africe se vùbec žena pokládá za výnosné vlastnictví, jehož vnady mohou vynášet víc než práce otrokù. Proto manželé rádi nabízejí své ženy bohatým cizincùm, a  pokud se zdráhají, napravují jim hlavu bitím. Na východních ostrovech v Jižním moøi (Oceánii) se prodávají ženy za souhlasu mužù obyèejnì námoøníkùm, kteøí pøipluli na lodích. Podle svìdectví korvetního kapitána Wernera, který se zde pøistál v roce 1878 na lodi Ariadna, dostávají ženy od mužù pokyny, co mají za svou ochotu požadovat nebo dokonce ukrást. Pøi plavání drží svou zástìrku nad hlavou na hùlce, aby se jim nenamoèila, a  každá se snaží být na palubì první. Jen co je mužstvo krasavicemi zaopatøeno, pøebývající odmítnou a  musí plavat nazpìt za výsmìchu šastnìjších družek. Scény, které se potom odehrávají na palubì, nejsou právì nejhezèí. Jedinou pohnutkou této prostituce je ziskuchtivost. V primitivním manželství koupí se cena za ženu platila nejprve jako výkupné rodovým druhùm, kteøí všichni na ni mìli právo, nebo náèelníkovi jako jejich zástupci. Prodali ženu a  neptali se na její souhlas. Z jiného hlediska lze peníze zaplacené za ženu chápat také jako odškodnìní za to, že se zøekla své pohlavní svobody, pohlavního styku s ostatními muži svého rodu, jako se dnešní manžel zøíká, alespoò teoreticky, své pohlavní svobody a  je za to odškodnìn ženiným vìnem. Dnes si kupuje žena muže, jako si pøedtím kupoval muž ženu. A  toto pradávné manželství koupí bylo, jak jsme už øekli, vzorem pro placení prostitutky. Vždy nìkde se styk s prostitutkou formálnì uzavíral jako manželství na hodinu, napøíklad v Japonsku. Podle starého anglosaského zákona byl svùdce manželky povinen zaplatit manželovi pokutu a  pøivézt mu jinou ženu, které musel také poskytnout odškodnìní za souhlas k pohlavnímu styku. Výše pokuty za cizoložství se stupòovala podle stavu ženy. U ženy šlechtice èinila 6 liber šterlinkù, u ženy rolníka jen asi 6 šilinkù. Tak se ženská ctnost stávala zbožím, dosažitelným za pomìrnì nízký peníz. Prostituci se otevøela široká cesta.

Pøechodem k prostituci také bývá doèasné manželství za náhradu. Ve východní Africe má témìø každý karavanový nosiè po dobu své cesty u sebe svou bibi. Bohatí kaferští èernoši Amaxhosa si èasto kupují chudé dìvèe na nìkolik mìsícù za souložnici. To samé dìlají èernoši Ngumba v Kamerunu. U šíitù v Persii se doèasná žena nazývá síghe a  mùže se vždy po 25 dnech znovu vdát. Takové manželství však mùže trvat jen hodinu. Peršan si na cesty a  výpravy do provincie nikdy nebere svou ženu, ale na každé další stanici se ožení se síghe. Ve mìstì Kiemanu nabízejí mollové síghe každému cizímu muži, který se zde zdrží nìkolik dní. Na venkovì jsou doèasné svatby zvl᚝ oblíbené. Venkované rádi poskytují vznešeným lidem své dcery a  sestry, nebo jim to vynáší pìkné peníze. Molla – dohazovaè se pøitom øídí zásadou: velký obrat pøi malém zisku. V perských veøejných domech bývá ctihodným podnikatelem obyèejnì imám (knìz), který své zákazníky veèer celkem podle rituálu oddá s dámami, které si vybrali, a  ve smlouvì uvede pøesnou náhradu; ráno dá nìkolikahodinový host-manžel návrh na rozvod, a  svazek je po zaplacení dohodnuté sumy imámovi rozlouèen. Toto doèasné manželství existovalo i u pøedmuslimských Arabù a  také v Japonsku, Paraguayi a  jinde. V Persii neváhají ani zbožní køesané pùjèovat své dcery za urèitou sumu a  urèenou dobu Evropanùm, kteøí se zde zdržují. Takzvaná náboženská prostituce. Tento chybný název se pøipisuje jevùm, o kterých jsme se už zmínili v kapitole o volnosnubné lidské povaze. Ponìvadž pøírodní èlovìk v pohlavním styku vidìl celkem pøirozenou, dobrou a  pozdìji i bohumilou vìc, pokládal volné milování za hold pohlavním bohùm a  za službu všeobecnému pøírodnímu zákonu, kterému manželské pouto odporuje a  který se jen pøi volném snoubení dostateènì respektuje a  plní. Proto pøírodní národy a  vìtšina starovìkých národù holdovala volnosnubnosti pøi rùzných náboženských slavnostech; z toho samého dùvodu vznikl falický kult, se kterým se seznámíme pozdìji u starých Indù a  v klasické antice. Indické dìvèe z nižších kast se dodnes musí, když dospìje, rozhodnout buï pro manželství, nebo pro „volnou lásku“, a  když se rozhodne pro druhé, obraznì ji oddají s obrazem pohlavního božstva. Tato „náboženská prostituce“ nejednou tvoøí pøechod ke svìtské prostituci, jen co vzroste význam rodiny a  vrhne na ni své hospodáøské stíny. Dá se rozdìlit na dvì kategorie: 1. jednou se vyskytující prostituci na poèest božstva; 2. trvalou náboženskou prostituci. U první kategorie jde nejèastìji o obìtování panenství nebo o jedno vzdání se jednomu nebo nìkolika mužùm, kteøí jsou na místì boha (pokud nehraje roli muže náboženský symbol, napøíklad umìlý falus). Je to jakési pokání za to, že volnosnubnost se už nezachovává v plném rozsahu. Trvalá náboženská prostituce nabádá k volnosnubnosti urèitá dìvèata namísto všech dìvèat, aby plnila velkou roli, která podle názoru soukmenovcù není neèestná, ale spíše si zasluhuje vdìènost a  snadno se stává posvátnou. Odtud pocházejí náboženské a  lidové slavnosti pøi zasvìcování veøejných dìvèat. Ewweové (Ewwe, trpaslièí kmen u øeky Ituri v západní Africe) mìli øád knìžek agbui a  uctívali vùli silného ducha v blesku a  hromu. Tomuto božstvu se klanìla jen èást lidu, pøedevším ženy. Tvoøily øád s øádovými odznaky, sliby a  øeèmi, kterým nikdo jiný nerozumìl. Dìvèata od narození zasvìcená tomuto božstvu nebo

pozdìji vstupující do jeho služeb se zøíkala od svých dvaceti let stykù a  žila v jakémsi klášteøe pod dozorem a  vedením knìze, kam kromì nich nemìl nikdo pøístup. Zde trávily tøi nebo ètyøi roky, osvojovaly si obyèeje, ceremonie a  øeè øádu. Na živobytí si vydìlávaly žebráním a  za tímto úèelem mohly vycházet z kláštera. Když z kláštera vystoupily, smìly se vrátit do pøedešlých pomìrù, ale byly a  zùstaly zasvìceny svému božstvu, a  proto nemohly vstoupit do stavu manželského a  stávaly se veøejnými ženami. Øád pokládal za vìc cti co nejvíce rozmnožovat poèet svých èlenek. Proto agbui tajnì v noci unášeli každou dívku, které se mohli zmocnit, a  jejich pøíbuzné nechávali v domnìnce, že je božstvo samo odvedlo. Na Zlatonosném pobøeží byly nevìstky nábožensky zasvìcovány. Každé dìvèe, které se nazývalo abrakee, bylo svaté a  muselo v každé vesnici pøísahat, že ani od nejbohatšího milence nevezme víc, než bylo urèeno. I v proslaveném Hadím chrámu v dahomejské Adžudì (Ajudì) se uèila dìvèata náboženské prostituci. Na loanžském pobøeží, když se dostala do puberty, se veøejnì vystavila v casa das tintas, zvané také kumbeh, s výjimkou dìvèete, které si už v dìtství vybral nìkterý princ. Dìvèe nejprve pøivedli pøed pøíslušný božský idol a  potom do slavnostnì vyzdobené chatrèe, kde jej za tlukotu na kastanìty a  zpìvu: „Už je dìvèetem, už potøebuje muže,“ pomalovali èervenou barvou na tìle (casa das tintas – dùm barev), a  potom pøijímala návštìvy mnohých mužù. Souložit s ní mohli jen za zavøenými dveømi; pøi otevøených dveøích si s ní mohli jen „hrát“. Pi tomto ceremoniálu se odøíkaly zbožné modlitby a  formulky. V chatrèi zùstalo dìvèe až pìt mìsícù, dokud se nevdalo. I dospìlá knížecí dcera, když se pro ni nenašel manžel, byla vystavená s pomalovaným tìlem, aby se nìkdo našel, kdo by rodièùm zaplatil za její vìneèek. Když se tak nestalo, prodali ji otrokovi, aby vykonal potøebné – zprvu to bývali knìží – a  potom s ní mohl zùstat v manželství nebo ji mohl propustit. Úloha penìz v prostituci je nutný dùsledek názorù, které pokládají ženu za zboží. Tyto názory se vyvinuly, jak už víme, soubìžnì se vznikem individuálního manželství jako hospodáøské instituce a  vlastnického pomìru. Prostituce je negativní stránka právní manželské instituce, je rubem manželství40. Pohlavní styk je dodnes prodejný v právní manželské formì jako ve volné prostituèní formì, jenže v nìkteré oblasti se prodejnost pokládá za mravnou, v jiné za nemravnou. Ale oba smìry souvisí s poddanstvím ženy, která má hodnotu jako vlastnictví a  ne jako osobnost. V prostituci je žena zbožím jako kterékoliv jiné. To platí jak pro pøírodní národy, tak pro národy kulturní a  civilizované, jenže knìze a  náèelníka vystøídal kuplíø, pasák, obchodník s lidským masem. Pomìry na Karolínách zøejmì svìdèily o nároku celého rodového spoleèenství na výtìžek z prostituce, nebo náèelníci rozdìlovali peníze vydìlané armengolami. U afrických èernošských národù se nejednou stalo, že bohaté èernošky na smrtelné posteli koupily otrokynì a  darovaly je veøejnosti, jako se u nás odkazují legáty

na dobroèinné úèely. Nejèastìji jsou to knìží a  vladaøi, kteøí mají výsadní právo zdaòovat a  vykoøisovat prostituci. V Melanésii, v západní Africe a  jinde dostávají mnozí náèelníci všechen výdìlek lehkých dìvèat. V Dahomé (dnes Benin) byl vlastníkem nevìstek král a  dostával také všechen jejich pøíjem. Na Bali (v Malých Sundách, viz výše) se stávaly dcery a  ženy mužù z nejnižší kasty, kteøí zemøeli bez dìdicù, stejnì tak i dcery a  ženy tìch, kteøí byli vyhlášeni za vyhoštìné, vlastnictvím vladaøe a  v jeho jménu musely vykonávat prostituci s povinností odvádìt mu urèitou èást pøíjmù. Také v indickém Indragiri vykoøisoval sultán podobným zpùsobem prostitutky. Podle povìsti zaznamenané Herodotem nutil egyptský faraon Chufew (Cheops) svou dceru k prostituci, protože potøeboval peníze na stavbu velké pyramidy. U Kabylù má každý kmen svùj sbor nevìstek, které musí odvádìt poplatky zvláštnímu úøedníkovi, mezaurovi. „Obchod s dìvèaty“ se objevuje tedy už u pøírodních národù, jen co volnosnubnost omezilo soukromé vlastnictví a  individuální manželství. V dalších èástech tohoto díla uvidíme, jak velkého rozsahu nabyl ve starovìku i støedovìku a  s vývojem mezinárodních stykù se rozšíøil po celém svìtì.

V.

PØÍRODNÍ ŽENA V DOMÁCNOSTI A  VÝROBÌ

Poznali jsme už hlavní vývojové momenty mezipohlavní dìlby práce u pøírodních národù a  sociální postavení ženy z nich vyplývající. Známe první a  nejstarší zásadu dìlby práce, totiž že muž obstarával pøedevším živoèišnou potravu a  žena potravu rostlinnou. Když se nyní seznámíme s podrobnostmi pùsobení a  postavení pøírodní ženy v domácnosti a  ve výrobì, získáme jednak jasnou pøedstavu o jejím životì u rùzných pøírodních národù a  jednak objevíme pestré úchylky od základních linií a  znovu si uvìdomíme mnohotvárnost a  pestrost života. Na poli pùsobnosti ženy i muže pomalu vznikaly a  stále více se vymezovaly urèité obory: muž se zcela pøidržel lovu, zatímco žena uèinila nìkolik objevù, které jednak sloužily k rozmnožení zdrojù výživy a  pøípravì potravin, jednak vedly ke vzniku odìvu. Muž si mohl na lovu zvìø jen upéci, usedlejší žena si však pomalu doma vymyslela složitìjší kuchaøství. Nauèila se zakopávat maso s rozpálenými kameny do zemì a  získala tak lepší peèínku. Protože ještì nemìla jiné nádoby, nauèila se také ponoøovat rozpálené kameny do velké skoøápky s vodou a  tím ji uvedla do varu. „Na Xingu“ (ve støední Brazílii) pletou muži rošt, peèou ryby a  maso, ženy sbírají plody, vaøí nápoje a  praží palmové oøechy – jaký jiný smysl by mohlo mít toto rozdìlení kuchynì na živoèišnou mužskou a  rostlinnou ženskou než ten, že obì pohlaví zùstala ještì ve svém prastarém oboru?“ øíká von den Steinen. Jiný cestovatel vypravuje: „U Australcù jsou to ženy, které se musí v podstatì starat o denní potøebu potravin, a  za tím úèelem èasto chodí na dlouhé výlety. Celkovì je zde postavení ženy jako u všech pøírodních národù velmi podøízené. Žena musí vykonávat všechnu hrubou práci, chodit s košíkem a  holí sbírat plody, vyhrabávat koøínky a  vytloukat èervy ze stromù. Uvádìná hùl, jediný nástroj ženy, je na jejích výpravách nevyhnutelná: je z tvrdého døeva jeden a  pùl až dva metry dlouhá, na konci s hrotem. Dokonce i na slavnost a  k tanci si bere vdaná žena hùl na znamení své dùstojné domácí funkce. Èasto musí celé dny nosit na rukou dítì, které odkládá, jen když musí hrabat nebo šplhat. Když potom pøijde domù,

má obyèejnì mnoho práce s úpravou a  èištìním nasbíraných plodù.“ U Aleutù sbírají ženy a  dìvèata v dobì dozrávání zimní zásobu bobulí (malin, ostružin, brusinek, borùvek apod.) a  koøínkù. O indiánech Káua na øece Aiarí vypráví Kochgrünberg41: „Když slunce stoupá a  horko je tak nesnesitelné, že se venku nedá pracovat, vracejí se ženy pomalu z pole, sehnuté, oddychující pod velkými koši, naplnìnými maniokovými koøeny, které jim visí na zádech na lýkovém pøes èelo položeném popruhu.“ Sušení urèité èásti nasbírané potravy už pøedstavuje vyšší stupeò sbìraèské èinnosti, vyskytující se i u rybáøských národù. Ryby chytala žena do ruèních sítí, zatímco muž odcházel na rybolov s vršemi a  udicemi. Tyto druhy shánìní potravy patøí k takzvanému pøivlastòovacímu hospodáøství. Dìlba práce a  vynálezy pøírodní ženy. Ve výrobním hospodáøství bylo, jak jsme už vidìli, úkolem ženy zemìdìlství a  úkolem muže dobytkáøství. Ženu mùžeme pokládat i za vynálezkyni zemìdìlství; víme už, jak se k tomu dostala. Von den Steinen vypráví, jak to vidìl v povodí brazilské øeky Xingu: „Pomìrná usedlost, spojená s rybáøským životem, se mohla stát trvalou až tehdy, když se ženy nauèily sázet, vyrábìt hrnce a  pøipravovat mouku. I když je rolnictví na Xingu už úctyhodnì pokroèilé, dá se podle nìkterých detailù poznat, jakým zpùsobem se alespoò zde rozvíjelo. Zaèaly se osazovat užiteèné rostliny, vyskytující se v sousedství, každý kmen získal na svém území vlastní zkušenosti a  dále je šíøily ženy, které v míru i za války pøecházely k jiným kmenùm.“ Další pokrok znamenalo, když žena nahradila svou okopávací hùl motykou. Když potom muž pokroèil od lovu k dobytkáøství a  staral se tak o øádné hnojení, nebylo už tøeba opouštìt vyèerpaná pole a  spoleènými silami obou pohlaví pomalu vzniklo zemìdìlství. U východoafrických pastýøù obdìlává pùdu, kope, seje a  sbírá úrodu výluènì žena, zatímco muž vládne nad stády. Dobytkáøství je výhradnì mužským oborem u východních Hamitù – kde není hovìzího dobytka, nahrazují ho velbloudi – u nilských kmenù, u Vagogù (Wagogù), Kafrù (Zulù) a  Beèuánù (také Botsvané, skupina osmi bantuských kmenù v Botswanì). Muži dojí krávy u Bišárínù, Ababdù, Habešanù (Etiopanù), Bogù, Wahimù, v Kizibì, Rwandì, Burundi, u Wafiomù, Wagandù (Vagandù, Bagandù), Latukù, Nubù, Šlukù, Kavirondù, Wašambarù (døíve také Vašambarové, Vasambarové, spoleènì s nìkolika dalšími v tomto výètu bantuský kmen), Kondù, Zulù, Amaxhosù, Basutù, Ovambù, Hererù a  Bantù v jižní Africe. Žena se zabývá mlékaøstvím a  pøípravou másla jen u Fulbù, Hausù, Barambù, Masajù, Dinkù, Wagambù a  Hotentotù. Naopak zemìdìlství bývá vyhrazeno ženám tak pøísnì, že cestovatel zaznamenal u jihoamerických indiánù napøíklad toto: Když jeho domorodí muži, hnaní hladem, vytrhali z pùdy nìkolik maniokových koøenù, jejichž pìstování a  pøíprava je úkolem ženy, zdráhali se je upravit. Pozdìji se nìkteøí dali pøemluvit. Ihned se jim zaèali posmívat, že jsou „baby“. U severoamerických indiánù pøipravovali muži pùdu dobýváním kamenù a  okopáváním, zatímco ženy musely chystat jamky, vkládat semena a  sbírat plody. V kuchaøství pokroèila žena tím, že se nauèila používat oheò pøímo a  mohla zanechat horké kameny. Zaèala napodobovat z hlíny skoøápky jako misky, ve kterých uchovávala vodu, a  tak mohla nádoby stavìt rovnou na oheò. Pøitom poznala, že vypálené nádoby se stávají tvrdšími, a  vynalezla tak hrnèíøství, které je u pøírodních afrických národù doposud v rukou ženy. „Je však velmi zajímavé, že muž v Africe i Americe, když se zaèal zabývat hrnèíøstvím,

vyrábìl pøedevším fajfky.“42 Hrnèíøskou práci guayanských indiánek na severovýchodì Jižní Ameriky popisuje cestovatel takto: „Plochý a  okrouhlý kus hlíny, podklad zamýšleného hrnce, se nejprve položí na úzkou desku. Zbytek hlíny potom rukama vyválejí na dlouhé okrouhlé kusy, silné jako mužský palec. Jeden takový válec obtoèí okolo okraje podkladu a  zpracují mezi ukazovákem a  palcem, pøièemž ho tìsnì spojují s podkladem, mísí, uhlazují a  s velkou zruèností ohýbají tak, jak tato èást nádoby vyžaduje. Potom na ní položí další díl a  stejným zpùsobem zpracují. Tak se nádoba pomalu vytváøí kus po kusu a  její stìny, i když je uhlazují jen rukama, dostávají pøesné a  správné zaokrouhlení.“ Žena se také nauèila dìlat primitivní koše z prutù a  ohybných vìtví a  tato technika ji potom pøivedla na myšlenku, aby pletla rohože a  podobné vìci, hlavnì rybáøské sítì. Ženino primitivní hrnèíøství vedlo i k vynálezu spojení tohoto øemesla s košíkáøstvím. Košík byl uvnitø i zvenku vymazaný hlínou a  poskytl tak nádobu k nejrùznìjšímu použití. Nádobí uhlazovaly mušlemi, které èasto pøedstavovaly i primitivní nože. Pøi pletení košíkù a  uhlazování nádob jistì snadno vznikla myšlenka ozdobit je. Muž ozdoboval své zbranì vruby a  podobnými prostými ozdobami a  tím pomalu dospìl k øezbáøství, které také vìtšinou zùstalo v jeho rukou, žena dospìla k ornamentálním motivùm, které z pletiva pøenášela na hlínu. Když muže jeho technická zruènost pøivedla k umìlému rozdìlávání ohnì, bylo úlohou usedlejší ženy, aby oheò udržovala a  vynalezla ohništì, první krb – toto dùležité støedisko domácí pospolitosti. Dále nosila a  dosud nosí vodu a  døevo, nauèila se mlít zrno, strouhat koøeny, tlouci kukuøici atd. Tedy i hmoždíø je vynálezem ženy. Jednotvárné èerpání vody a  zdlouhavé rozemílání zrní si zaèala zpøíjemòovat rytmickým zpìvem; u mnohých pøírodních národù najdeme takzvané èerpací a  mlecí písnì. Tyto zdlouhavé práce byly pozdìji svìøovány pøedevším mladým dìvèatùm, èímž nastala další dìlba práce. Hlavnì rozemílání zrní mezi dvìma kameny, jedním plochým, který se po delším používání vyhloubil, a  druhým oblým, bylo velmi namáhavé, pøesto se dosud nìkde u pøírodních národù vyskytuje. Jistý pokrok zde nastal, když oba kameny vprostøed provrtali, pøes otvory prostrèili kolík, okolo kterého se jako kolem osy otáèel vrchní kámen. Tak vznikl ruèní kamenný mlýnek, jaký používali i staøí Øímané. U afrických národù se však obilí mlelo jako v prehistorické dobì v Nìmecku. Obilí se vysypalo na velký plochý kámen a  žena ho rozemílala roztíracím oblým kamenem, velkým jako pìst. Obyèejnì tuto práci vykonávala vkleèe. Hmoždíøem udìlala žena podobnì osudný objev, jaký udìlal muž, když objevil tabák. Zbytky kukuøice nebo mouky, které zùstaly v hmoždíøi, zaèaly kvasit, když se dostaly do styku s vodou. To byl zaèátek, ze kterého se zrodila výroba opojných nápojù, kterými se pøírodní ženy nejvíce zavdìèily svým mužùm, nebo samy byly témìø všude jen slabými konzumentkami. Indiánky v rùzných èástech Ameriky pøipravují kasiny, èièu a  kaširí, ženy v Polynésii kavu: dìvèata sedí okolo nádoby, žvýkají koøen rostliny piper methysticum, vyplivují žvýkance do nádoby a  nálev potom dají zkysat. V Africe vaøí ženy jakési pivo, v severních konèinách zemì upravují velmi škodlivý odvar z muchomùrek. Kaširí, hnìdý, kyselý štiplavý nápoj, velmi oblíbený na celém horním toku øeky Negro a  jejích pøítocích, ale také v mnohých jiných konèinách Jižní Ameriky, pøipravují indiánky Suisi v Cururúcunáru takto: poøádnì upeèené maniokové placky rozdrobí, hodí do døevìného džberu a  navlhèí èerstvou vodou. Aby se kvašení

urychlilo, pøidávají placky, které ženy rozžvýkaly, nìkdy je rozžvýká i muž. Listy jistého stromu, obèas i šáva z cukrové tøtiny, poskytují opojnou pøísadu. Všechno dohromady ženy peèlivì rozmíchají. Džber potom hustì pokryjí banánovými listy nebo rohožemi a  postaví k ohništi, na které se oheò udržuje celou noc. Druhý den se dá kaše konzumovat jako sladké, nevinné payaurú. Pravým kaširí se stane až po dvoudenním kvašení a  je v nìm velmi mnoho alkoholu. Hnìdou kašovitou hmotu protlaèí žena pøes velké pletené síto položené na trojhranný døevìný podstavec. Kaše, stále ještì hustá, stéká do hrnce pod podstavcem a  potom se podává v kalebasách. Nìkdy se èerstvá kaše ve džberu, vìtším hrnci nebo jen v banánových listech uchovává celé týdny a  potom se pøi rùzných pøíležitostech rozøeïuje vodou a  pije. Pevnì uzavøené hrnce se èasto „zadrátují“ úponkovými rostlinami, aby se pøi kvašení neroztrhly. Kaširí se pøipravuje i z cará (dioscorea), sladkých batatù (batatas edulis), z kukuøice a  z rùzných palmových plodù. Obchod je zpravidla povoláním muže, pokud vyžaduje cestování; žena obchoduje na tržišti. Ve staré Nikaragui byl trh dokonce ženským monopolem; muži se nesmìli na trhu ukázat pod trestem bití. Žena èasto uskuteèòovala i primitivní tzv. nìmý obchod. Jedna strana totiž položí své zboží na urèité místo a  odejde. Potom pøijde druhá strana, vezme pøipravené vìci a  položí za nì jako náhradu své zboží. Když není první strana spokojená, nedotkne se ho, ale znovu odejde a  èeká pøídavek. V Africe obchodují ženy hlavnì s vaøenými pokrmy a  hrnèíøským zbožím. Kde se vaøí pivo, tam zøizují jakési malé výèepy a  stávají se tak zakladateli pohostinské živnosti. U mnohých pøírodních národù ženy stavìly a  dodnes témìø samy staví pøíbytky, napøíklad u Australcù a  Eskymákù. Pìkný popis máme od jistého cestovatele z roku 1762: V Grónsku musí ženy stavìt nebo opravovat domky v záøí, nebo v dobì letních dešù se støecha obyèejnì rozlomí. Stahují se do tohoto obydlí po sv. Michalovi a  na jaøe, když sníh roztaje, ho znovu opustí, nebo støechy se rozmoèí, takže bydlí ve stanech. Na stan si udìlají z malých plochých kamenù základ v podobì ètverce, mezi nì postaví 10 až 40 tyèí, které jsou nahoøe upevnìny na stojanu vysokém asi jako muž a  sbíhají se do špièky. Vìší se na nì dvojitá pøikrývka z tuleních kùži, a  kdo je bohatý, vloží mezi nì kùže sobí. Spodní okraj pøikrývku je u zemì ucpaný mechem a  zatížen kameny, aby vítr stan nestrhl. Pøed vchodem je závìs, sešívaný z velmi jemných tuleních støev, na okraji ozdobený èervenou nebo modrou látkou èi bílou stužkou. Zadržuje studený vzduch a  pøece propouští dost svìtla. Kùže visí nahoøe, po stranách, èásteènì i dovnitø, a  tyto prostory používají jako komoru, ve které uskladòují i páchnoucí nádobí; vaøí v mosazných kotlících pod širým nebem. V koutech stanu si žena odkládá domácí náøadí, pøed které zavìsí pokrývku z bílé kùže vyšívané kdejakými figurkami, a  na ni zároveò vìší svá zrcadélka, stužky a  jehly. I u sibiøských národù staví ženy podobný stan. V Africe staví chatrèe z pletiva a  hlíny. Krall východoafrických Masajù (Masajové, africký kmen patøící k vìtší skupinì nazývané Niloti) tvoøí chatrèe vysoké jeden a  pùl až dva metry a  v prùmìru asi tøi až tøi a  pùl metru. Nìkdy má kraal až tisíc obyvatel. Když je tøeba zmìnit pastvinu a  opustit kraal, èasto odnášejí i tyèkové chatrèe, což je úlohou žen, které kromì toho musí nést i ostatní majetek. Tvoøí ho nádoby na mléko, rohože, hrnce a  vydìlané volské kùže. Jen co naleznou nové pastviny, musí ženy opìt stavìt obydlí. Když byly jeskynì prvním pøirozeným lidským obydlím, znala nejstarší doba,

pokud jde o umìlá obydlí, jen dva základní typy: obytné jámy a  úkryty. U Negritù na Filipínách je zhotovování tìchto úkrytù zpravidla první starostí žen a  dìtí hned po usazení. Z rozštípaného bambusu zhotoví rám asi dva metry vysoký a  jeden a  pùl metru široký, do kterého podélnì i pøíènì osadí hole a  pevnì je propletou. Mezery mezi nimi pokryjí listím jako bøidlicovou støechu. Doprostøed horní hrany pøidìlají dvoumetrovou podpìru a  pomocí ní je úkryt postaven ve 45o úhlu. Pùdu pod ním pro vìtší pohodlí vysypou listím. U jiných národù vymazávala žena pletené èásti chatrèe hlínou a  tím je zpevnila. Dr. E. Holub píše: „Vidìli jsme ženy, které holou rukou omazávaly sukovité kùly silné jako ruka, které byly vraženy asi stopu hluboko do zemì, pospojované trávovými provazy, a  tvoøily válcovitou stìnu vysokou jeden a  tøi ètvrtì až dva metry. Materiál jim k tomu pøipravovalo nìkolik dìtí od šesti do devíti let, které na sobì nemìly nic jiného než zástìrku ne širší než ruka, zhotovenou ze sklenìných korálkù nebo z hvìzdicových šòùrek. Za monotónního zpìvu šlapaly v malé jamce èervenou hlínu, z èehož mìly samy milou zábavu, a  matkám pøipravovaly potøebné stavivo. Staøena, která se vyhublými údy a  suchou pergamenovou kùží podobá živé mumii, sedí u jámy a  z hrncù, které má vedle sebe, pomalu lije vodu do pøipravované omítky. Jinde zas leze nìkolik žen po støechách, právì pokrytých snopy z nedávno usušené trávy, aby je jednak urovnaly a  vytahaly z nich stébla, jež vzdorovitì pøeènívala, a  jednak po nich na délku i na šíøku natahovaly tenké provazy z trávy.“ Dalším vynálezem ženy i jejím pravidelným zamìstnáním, pro které jí nìkdy muž dodával surovinu, byla látka ze stromové kùry. V Polynésii se nazývá tapa. Stávala se tím oblíbenìjší, èím menší byl výtìžek z lovu a  tedy i zásoba kùží. V Africe a  Oceánii se nejèastìji používá kùra z rùzných fíkovníkù. Murutky stahují kùru, která je velmi souvislá a  pružná, ze stromù v širokých pásech, potom do ní bijí jakousi døevìnou podlouhlou holí, na ploché stranì žlábkovitou, èímž odstraní tvrdší vlákna a  pøemìní kùru na poddajnou, ale nepevnou látku. Protože má kùra mnoho trhlin a  dìr, zalátají ji napøíè pøišitými pásy. Polynézanky pøitom silnì moèí a  nakonec natøou látku gumovým roztokem z kùry stromù aleurites triloba. Tuto látku obarvují nebo pomalovávají. Vydìlávání kùží je vìtšinou mužským zamìstnáním, ale i to má obèas na starosti žena, napøíklad u Eskymákù, což je pro ni jistì málo pøíjemným údìlem: kùži, která musí nejprve zmìknout v moèi, musí celou pøežvýkat, takže zuby se jim po letech sedøou až ke koøenùm. Podivuhodnì je nìkdy vyvinutá mezipohlavní dìlba práce v oboru tkaní a  pletení. Na Šalomounových ostrovech pletou ženy rybáøské koše, muži provazy a  sítì, v Austrálii pletou koše muži a  na Palauských ostrovech (Samoa) vyrábìjí ženy velmi zruènì rohože a  muži jen provazy; u Kafrù (Zulù) pletou muži jemnìjší vìci a  ženy hrubší. Pøece však primitivní pøedení a  tkaní bylo vìtšinou ženským zamìstnáním, dokud muž nevynalezl tkalcovský stav a  nevìnoval se èásteènì i tomuto øemeslu, stejnì jako krejèovství. Hlavnì v Africe pøedou ženy, ale muži zhotovují tkaniny, pøedevším starší muži, kteøí už nejsou schopni boje. Jak rozdílnì se zde však tu a  tam vyvinula dìlba práce, mùžeme pozorovat ještì na dalších pøíkladech. U Kuantanù na Sumatøe je úlohou muže dìlat ploty okolo polí, stavìt chatrèe, vyrábìt èluny a  domácí náøadí, pìstovat tabák, chytat ryby v moøi i v øekách, zatímco ženy musí pracovat v domácnosti, dovážet hospodáøské náøadí, vaøit, plést košíky a  rohože, chytat kraby a  rybky v moèálech. Na Gazelím poloostrovì zakládá muž

plantáže, které žena obdìlává, stará se o zavodòování, sbírá úrodu a  nosí ji na trh, stará se domácnost, vaøí, nosí vodu a  vychovává dìti. Dále muž vyrábí vrše a  velké sítì, žena malé sítì; muž staví stany, vyrábìjí vesla a  pøedmìty k tanci. U bolívijských indiánù patøí k mužské práci výroba zbraní, èlunù, náøadí, døevìných nádob, høebenù, zakládání zahrad, stavba chatrèí, chytání ryb, lov a  kácení lesa, zatímco žena vyrábí hlinìné nádobí, látky z kùry, rybáøské sítì, vaky, pøede, vaøí, nosí døevo a  vodu, pøi pochodu nosí batohy, vyrábí èièu, seje a  sbírá úrodu. Na Aleutách musí ženy a  dìvèata v létì kuchat, èistit a  sušit ryby, sbírat bobule a  koøeny na zimu, sešívat kùže na èluny; døevìnou kostru èlunù zhotovují muži, kteøí také pøipravují a  rozøezávají tulení kùže, ženy pøedou nitì z velrybích a  sobích šlach. Dále zhotovují obleky, holínky a  boty, smyèky na házení a  šòùry na udice. Obzvláštì jsou zruèné v šití. Za zimních nocí pletou jemné rohože a  košíèky ze slámy, které pestøe obarvují. K tomu používají moè, kterou vùbec dovedou v rùzných smìrech užiteènì upotøebit, napøíklad jako náhradu mýdla. U Mongolù musí ženy dojit, sbírat smetanu, tlouci máslo, zpracovávat kosti a  také vykonávat všechny ostatní domácí práce, zatímco muži obyèejnì nedìlají nic jiného, než že jezdí celý den od jurty k jurtì, pijí èaj nebo kumys a  povídají se sousedy. Domorodci z Ohòové zemì používají zvláštním zpùsobem ženy ve èlunech. V první èásti èlunu je složeno rybáøské náèiní, ve druhé sedí ženy a  veslují prvním veslem, ve tøetí èásti se shromažïuje vnikající voda a  opìt se vylévá, ve ètvrté èásti sedí muži, v páté ženy se zadním veslem a  na konci je ještì místo pro ostatní náøadí. Žena se musí starat o manželovo tìlo, a  to není malièkost, vezmeme-li v úvahu všelijaký hmyz, kterým oplývají teplé kraje a  s nimi i lidská tìla. Èasto lze vidìt, jak muži sedí na zemi, sklonìni na kolenou žen, která mu s velkým høebenem proèesává husté vlasy. Sociální postavení pøírodní ženy. V minulých kapitolách jsme už vyložili všeobecné podmínky rozhodující o sociálním postavení ženy i jeho tìsnou souvislost s úlohou ženy v hospodáøství a  ve výrobním procesu. Nyní si všimnìme rùzných odstínù sociálního postavení pøírodní manželky v rùzných svìtadílech. V Austrálii a  Oceánii bylo postavení ženy celkovì velmi nízké. Žena patøila muži, který si ji koupil od jejích rodièù jako kus vlastnictví, a  mohl ji tedy podle libosti vyhnat, pùjèit, vymìnit nebo dále prodat. Z otce pøecházely ženy dìdictvím na syny. Jen žena se mohla dopustit cizoložství. Všude vládlo mnohoženství, o poètu žen rozhodoval mužùv majetek: a  èím více jich mìl, tím byl také váženìjší. Dívky byly èasto ještì v dìtském vìku dávány za manželky starším mužùm. Manželství se nejednou uskuteèòovalo únosem, což vedlo k èastým prudkým bojùm. Hezká žena mìla žalostný osud, nebo byla stále v nebezpeèí, že ji unesou proti vlastní vùli. Ostatní ženy jejího muže ji nepøijímaly vlídnì a  byla pronásledována jeho vlastnickou žárlivostí. Za svobodna se však mohla milovat volnì. Ženy musely vykonávat všechnu práci a  byly bity, pokud svého muže rozzlobily. Z náboženských slavností byly vylouèeny, èasto nesmìly se svým mužem ani jíst. Nezøídka muži pokládali ženu za pouhý kus dobytka: vykrmovali ji a  snìdli, pøièemž však hrála jakousi roli jednak víra v duši, jednak pøedstava, že pojídáním ženského masa vzrùstá pohlavní potence. Nìmecká trestná výprava na ostrov Nissan zjistila takový pøípad s mnohými podrobnostmi. Popsal ho její úèastník Thurnwald43:

„S oblibou k tomu vybírají ženy, které mají málo nebo vùbec žádné ochránce, od nichž by hrozila krevní msta. Mají zálusk hlavnì na vdovy, které se z pohlavního hlediska pokládají za spoleèné vlastnictví všech mužù ve vesnici. V našem pøípadì, velmi pøesnì zjištìném, šlo o ženu z kmene Buka, která byla vdaná za muže z Nissanu. Muž zemøel pøed deseti mìsíci. Žena zùstala zpoèátku u náèelníka vesnice jejího muže, Tumúta z Halianu. Asi po tøech mìsících si ji vzal k sobì náèelník Salín z Malézu. Byla u nìho pìt mìsícù, vedla mu domácnost a  udržovala s ním pravidelný pohlavní styk. Protože Salín byl povinen dodat lidské maso náèelníkovi Somsomovi z Bangalu u Siary, uzavøeli už tøi mìsíce pøed zabitím ženy Karás nebo Huenót dohodu, že ji Salín bude pro úèel zabití vykrmovat. Somsom, který mìl maso dostat, tedy najal øezníka v osobì náèelníka Mógana z Torohabau. Vyplatil ho za to jedním vepøem, dvìma svazky šípù (po 16 kusech), pìti náramky a  nožem. V domluvený den tedy pøišel Somsom se svými lidmi a  Mógan zase se svými na Salínovu náves, avšak ten se nejprve zdráhal Karás vydat. Pøi pohlavním styku zøejmì umìla vydráždit choutky starého Salína a  kromì toho od ní èekal za tøi až ètyøi mìsíce dítì. Žádal tedy, aby mìl Somsom ještì strpení. Ale starý lidožrout o tom nechtìl ani slyšet a  domáhal se své obìti. Salín nemohl èelit pøevaze, nakonec Karás vydal a  pøi jejím zabíjení pomáhal tím, že ji držel. Nejprve jí jako prasnici spoutali ruce i nohy a  vynesli ji ze Salínovy chatrèe. První øez udìlal Mógan šikmo pøes prsa k bøišní dutinì, potom jí jeden ze Somsomových lidí, Sinai, podøízl hrdlo, jiný, Nataweng, jí støelil šíp do boku, a  až tím ukonèil její život. To se stalo odpoledne. Naèež zatáhli mrtvolu na pobøeží, naložili do èlunu a  veslovali k Somsonovì vesnici. Zde ji za mìsíèního svitu pøinesli do náèelníkova domu a  celá rodina spala té noci v té samé místnosti. Druhý den ráno dopravili mrtvolu na jedno obvyklé ohništì z korálového vápna a  opékali ji, jako se opékají vepøi. Až potom se dali do kilué, rozdílení masa. Náèelník Somsom si pro sebe nechal pravé bedro, svým lidem dal hlavu; soused Welkérúp dostal levou nohu od kolena, Rititán levé rameno, dospìlý syn Dijómy si za náramek koupil od otce Kárasinu pravou nohu od kolena. Bartele z Pipíssu dostal levé rameno a  plod dítìte, Kúlú z Pipíssu levé stehno, Hebi z Kuló pravé stehno, Monogálu z Termagá pravé rameno, Nedsin z Walló prsa, Tewell z Termatuánu si koupil za dva svazky šípù bøicho, Nassiat z Tabasurí dostal záda a  Tokalián ze Siaru pohlavní èást. Prsa a  bedra se pokládala za lahùdky. Požírali i muže, ale to se vztahovalo pouze na zabité nepøátele. Za každého muže je tøeba dát jiného, za každý ženu je tøeba dát protidar; tak byla Karás Salínovým protidarem Somsomovi za ženu Li, a  Somsom už krmil jednu ženu, kterou chtìl dát sníst Salínovi.“ O ženách v Nové Kaledonii napsal francouzský cestovatel: „Ženy jsou mezky mužù, nebo jsou po stránce morální i fyzické nižší než muž. Podøizují se všem mužovým rozmarùm, ale zdá se, že jsou se svým postavením spokojeny. Dìlají všechny domácí práce, jsou ustaviènì na nohách a  pomáhají mužùm pøi všech polních pracích. Muži je mohou prodat, ale vìtšinou s jejich dovolením. Ale pøece se stává i opak. Muži milují své dìti, ženy daleko ménì. Všeobecnì je žena mnohem níže než muž, což je jistì dùsledek hlubokého ponížení, do kterého byla uvrhnuta.“ Na Nové Guineji, Admirálských a  jiných melanéských a  mikronéských ostrovech nesmìjí muž a  žena, i když se vezmou, bydlet spoleènì – muži žijí v samostatných domech oddìlenì od žen. Na tìchto ostrovech muži žijí sami pro sebe a  ženy též. Pøi tanci, slavnostech, pohøebních obøadech nikdy nejsou smíšení; každé pohla-

ví vždy tvoøí samostatnou skupinu. Urèité druhy èinnosti patøí mužùm, jiné ženám, stejnì tak urèité druhy nástrojù a  náøadí; i vlastnictví hmotných statkù je rozdìleno. Muž má dùm, prasata, kokosovníky, betelové palmy, zbranì, sítì, košíky, vaky atd. Žena má obyèejnì hrnce, popruhy, jiné druhy vakù, malé sítì, koše, mísy a  stojany na pokrmy, jehly z netopýøích kostí, i vlastní ženské peníze ze zvláštních šedomodrých plodù, podobajících se perlám. Muž nemá právo na ženino vlastnictví, má jen nárok na její pracovní sílu a  za to jí poskytuje svou ochranu. Manželé po sobì nedìdí. U Marindù, kde obì pohlaví žijí také oddìlenì, se pokládá za velkou neslušnost, když vstoupí mužská bytost do ženské chatrèe, s výjimkou, pokud si muž jde pro svou polovièku. Ale ani on se zde nikdy dlouho nezdrží a  rozhodnì u ní nestráví noc. Manželský styk se koná výhradnì v lese a  vìtšinou ve dne. Ještì více dbá žena na to, aby nevstoupila do mužovy chatrèe. Je nanejvýš neslušné, aby do ženské chatrèe vešel mladík. U Kágavù jsou mužské chatrèe oznaèeny tím, že na špièce mají dvì hùlky spojené pøíèkou, zatímco ženské mají jen svislou hùlku. Když je v chatrèi zástupce druhého pohlaví, muž ani pøípadná žena do ní nevchází. Muž jí vsedì na kameni pøed ženskou chatrèí, žena mu jídlo podává ven. Soulož se také neprovádí v chatrèi, ale na plantáži. Muž dává najevo i nechu zdržovat se v místnosti, ve které jsou pøedmìty nebo náøadí, patøící k ženinì práci. Pøíèinou toho je prý pocit, že menstruaèní výtok ženského pohlaví má zázraèný oslabující úèinek. Mezi obìma pohlavími jsou nìkde i rozdíly v pokrmech. U Papuáncù v holandské Nové Guineji jedí ságovou kaši jen ženy, muži to pokládají za hanbu. Ságo jedí jen syrové nebo pražené na ohni. Vepøové a  kasuáøí maso jsou pokrmy mužské, holubi se pokládají za jídlo ženské. Na ostrovech Santa Cruz nepracují muži a  ženy nikdy na stejném místì a  nikdy se zároveò neshromažïují. V Nufilole nesmìjí muži a  ženy spoleènì opustit vesnici. Ráno vycházejí nejprve muži a  až když se vrátí, jdou ženy pro vodu, zatímco jsou muži doma. Mladí manželé mají dokonce zákaz zpoèátku spoleènì bydlet, stýkají se jen tajnì. Ženatí muži spí v domech mladíkù. Mladíci zde nesmìjí vyslovit jméno dìvèete anebo ženy. V Nové Británii (Birara, Bismarckovo souostroví, viz výše) byly kmeny rozdìleny na dvì bratrstva, snoubení bylo dovoleno jen mezi nimi, mužové si však pravidelnì kupovali ženy v cizích kmenech nebo na nì podnikali loupežné výpravy. Muže, které pøitom zabili nebo zajali, snìdli. Unesené ženy se rychle smiøovaly s novou domovinou, protože pøi dalších pøíležitostech se smìly zúèastnit slavnostních hostin. Musely vykonávat všechny práce, ale jejich vliv na domácí život byl pomìrnì znaèný. Muži dbali na jejich obchodní rady, ženy se zúèastòovaly i bojù – nosívaly mužùm zbranì a  nabádaly je ke stateènosti. Na náboženské obøady a  do obecních domù však nemìly pøístup ani ženy ani dìvèata. Prostituce zde byla velmi rozšíøená. V Mikronésii (na Marianách, Karolínách, Marshallových, Palauských a  Gilbertových ostrovech, dnes Kiribati) je postavení žen celkem dobré, nebo jsou zde ještì silné dozvuky mateøského zøízení. Také práce vykonávají muži, ženy se mohou zúèastòovat zábav a  slavností, starají se o domácnost, pletou rohože, vyrábìjí látky, pomáhají pøi rybolovu. Svobodné ženy mají pohlavní volnost. Náèelníci a  bohatí žijí v mnohoženství. Samoanka (žena ze Samoa, Palauské ostrovy) se prý jako hospodynì má velmi dobøe. Pokud není zamìstnána venku, jde do kuchynì, kde má hlavní dozor nad pomocnou sílou. Když po

snídani odejde muž na návštìvu nebo za svým zamìstnáním, uklidí žena obytný i pøijímací dùm a  baví se vyprávìním a  pletením rohoží. Volnosnubná mládež má ráda šperky, kvìty a  tanec. U pøírodních amerických národù je postavení ženy také velmi rozdílné, podle toho, jak a  kde se zachovaly mateøskoprávní obyèeje, ale i podle výrobních pomìrù. Paní Eastmanová, která žila dlouhý èas mezi indiány, popisuje postavení ženy takto: „Utrpení siuské ženy zaèíná jíž jejím narozením. Už jako dítì je pøedmìtem opovrhování v porovnání s jejím bratrem, ze kterého jednou bude velký bojovník. Jako dìvèe je v úctì do té doby, dokud si mladý muž, který ji chce za ženu, není jistý svým úspìchem. Když se však stane jeho ženou, ztratí muž ihned zájem o její osud. Jak rychle vytrhnou bouøky a  životní boje z jejího srdce všechny vøelé a  nìžné city i s koøeny! Bøemeno rodiny spoèívá na ní. Když si muž pøeje, musí celý den nést za zádech tìžký náklad a  veèer, když je pøestávka, nesmí jít odpoèívat, dokud nenachystá jídlo pro rodinu.“ Je to popis jistì trochu pesimistický a  pøedevším ne pøíznaèný pro všechny ženy indiánských kmenù. Nesmíme také zapomínat, že mezipohlavní pomìry se v novìjší dobì rychle mìnily všude tam, kam padly „bílé stíny“ evropské civilizace a  narušily domácí obyèeje. Záznamy cestovatelù a  vìdcù pøinášejí zprávy z rùzných dob a  jsou èasto zkresleny národními, sociálními, sexuálními, morálními, náboženskými i stranicko-politickými pøedsudky. Ale etnologická fakta nejsou dosud systematicky a  kriticky uspoøádána, aby se dal podrobnì poznat napøíklad vývoj sociálního postavení ženy u všech pøírodních kmenù a  národù v rùzných podmínkách, což by samozøejmì mìlo nesmírný sociologický význam. Právì u amerických indiánù, ve svìtadílu klasických mateøskoprávních organizací, je velký rozdíl mezi tím, co se u nich zjistilo pøi objevení, a  tím, co se zde vyvíjelo za dlouhé období evropského vlivu, nebo tím, co zde zùstalo dodnes. V 17. století to tu vypadalo úplnì jinak než v 19. století, a  v polovinì minulého století to také bylo zcela jiné než v souèasnosti. I když známe celkový vývoj sociálního postavení ženy v hrubých rysech, pokud jde o podrobnosti, musíme se nejednou spokojit jen s pøíznaènými jevy rozebíranými z rùzných hledisek. U mnohých severoamerických indiánù se i v novìjší dobì ukázalo, že ženy žijí v pomìrnì dobrých pomìrech. U Tlingitù na pobøeží Aljašky mìla žena svá práva i vliv a  obèas nìkde i vedoucí postavení. U Èilkatù na Aljašce se zjistil pøípad, že muž po smrti své ženy rozdal svùj majetek. U Huronù v Kanadì, když zabili ženu, musela vrahova rodina na smíøení zaplatit o deset darù víc, než kdyby zabili muže, „protože žena je slabší pohlaví a  závisí na ní rozmnožování obyvatelstva“. U vymøelých Èibèù ve staré Kolumbii a  také v Nikaragui ovládaly ženy muže, dokonce i náèelníky. Jistý cestovatel vidìl muže, jak ho jeho tøi ženy pøivázaly ke kùlu a  mlátily, protože se opil. Pøece však musíme pamatovat na to, že horší postavení ženy vyplývá i u toho, že u pøírodních národù odpoèívá muž více než žena. V indiánském sídlišti je málo noèního klidu. Muži si dlouho do noci vyprávìjí nekoneèné historky, chlapci se potulují okolo pøíbytkù, hrají na rohy a  flétny; lidé zde usínají bez tìžkostí a  krátce, jako psi, ale o to èastìji, ve dne i v noci, celkem podle chuti. Muži, kteøí si pospali už ve dne, nepotøebují noèní klid, a  o unavené ženy se nikdo nestará. Ménì dobré, ale také rozdílné je sociální postavení ženy u jihoamerických indiánù, u kterých je mnohoženství velmi rozšíøené. Ve zprávì Johanna von Leru z roku 1559 se o jihoamerických Tupíech øíká, že

u nich hosty pøijímá jen žena. Když host pøijde, posadí ho muž na rohož, zatímco ženy si okolo nìho kleknou a  pláèí radostí nad jeho pøíchodem. Potom ho vítají: takovou námahu jsi podstoupil, abys k nám pøišel, jsi dobrý, udatný muž atd. To nesvìdèí o podøadné úloze ženy; zpráva je však ještì z dob nezkažených domácích mravù. U chilských a  karaibských (resp. karibských, na severu Jižní Ameriky) žen byla práva urèena podle starého obyèeje, stejnì i jejich povinnosti. V Chile žena, která pøedešlé noci spala u muže, pro nìho druhý den vaøila, sedlala konì a  dìlala domácí práce. U Karaibù mìla každá žena urèený mìsíc, kdy bydlela se svým mužem, vaøila mu a  sloužila. V poslední dobì tu však prý se ženami zacházejí velmi brutálnì. Když se Botokudové chystají na cestu, naloží všechen majetek v batozích ženám na záda, nahoru èasto ještì vysadí dítì, zatímco muži si vykraèují volnì, jen s lukem a  šípy v ruce. Omlouvá se to tím, že musí být stále pøipraveno na lov a  boj. Ale i jizvy na tìlech žen dokazují, jakým zpùsobem se od nich vynucuje poslušnost. Ženy zde dìlají vše, co nesouvisí s lovem. Sachs (1879) popsal život žen Llanù ve Venezuele takto: „Ženy a  dìvèata zde žijí ve sladké neèinnosti; kromì domácích prací, kterých je velmi málo, se zamìstnávají v nejlepším pøípadì pìstováním banánù nebo juky na kousku pùdy. Skuteèných manželství je zde málo, i když dìtí je vždy dost. Když se zeptal mladého dìvèete, které na kolenou houpalo velmi krásného kojence, kdo je otcem tohoto dítìte, dostal tu samou odpovìï jako cestovatel Head za podobných okolností v pampách: Quien sabe? (Kdo ví?) Podobnì pochodil v celém venezuelském vnitrozemí, kde jsou církevní sòatky vzácností. Èasto prý byl pøekvapený, když mu ve váženém domì pøednosta domácnosti se vší obøadností pøedstavil svou „seòora esposa“, a  potom se dozvìdìl, že jde jen o volný svazek na vzájemnou výpovìï. Takový svazek se mohl kdykoliv zrušit, oba se mohli znovu zasnoubit a  nikdo v tom nevidìl nic pohoršujícího. O eventuální dìti se rozdìlili po dobrém dohodou.“ U pøírodních afrických národù, které se od sebe velmi liší, se žena všeobecnì pokládá za zboží, i když se sem tam vyskytují i pøípady vzájemné náklonnosti. Koupené ženy tvoøí pracující èást obyvatelstva, protože muži, hlavnì u jižních národù, chodí jen na porady, na lov, na rybolov a  do boje, jinak pouze pijí a  lenoší a  nechávají se obsluhovat. Ženy musí stavìt chatrèe, starat se o pole a  kuchyni, drtí rýži, melou a  rozemílají obilí, pøedou, tkají a  zhotovují obleky z kùží zabitého dobytka. Ale i o èernoších Madi ve støední Africe se doèítáme: „Muži zde zacházejí se ženami uctivì a  zdvoøile, nechávají jim nejlepší místo a  prokazují drobné laskavosti. Ženy jedí zároveò s muži, ale ne u stejného stolu. Každá urážka ženy se trestá a  èasto je pøíèinou bojù.“ U Zulukafrù je žena otrokyní muže, který žije v mnohoženství, pøièemž má každá žena vlastní chatrè, dvùr, zahrádku a  náøadí. První žena èasto naléhá na muže, aby si vzal ještì jednu a  tak sòal z jejích beder èást tìžkých pracovních povinností; další žena se vždy podøizuje první a  musí ji obsluhovat. Náèelník musí mít alespoò ètyøi ženy, pokud se má tìšit náležité úctì. U Hererù má vynikající postavení dcera náèelníka vesnice. Udržuje posvátný oheò ve své chatrèi a  veèer ho vynáší na znamení, že má zaèít dojení. Také chlapce rozdìluje do rùzných kast, který je u Hererù nìkolik a  každá smí pìstovat len dobytek urèité barvy. Cestovatel u Bavendù a  Barlakvù v severním Transvaalu popisuje, jak se k nim ženy, vèetnì královny, blížily po kolenou a  prsty ve složených rukou dìlaly urèité

pohyby na znamení pokory. Postavení ženy u transvaalských Basutù (Basutové, Sothové, jedna z bantuských národností, žijí hlavnì v Jihoafrické republice a  Botswanì) popisuje misionáø Merenský: „Mužovy ženy se snášejí, nebo každá má svou vlastní domácnost, vlastní dvùr, vlastní dùm i vlastní zahradu a  tedy i vlastní zásobu obilí. Muž bydlí doèasnì v jednom nebo ve druhém hospodáøství. Každá žena je však povinna pøipravovat mu každý den jídlo a  pøinese mu ho ta, kde právì bydlí. Postavení ženy není otrocké, její povinnosti jsou stanoveny domácími mravy a  musí je plnit, jinak má však hodnì svobody a  dokonce jí zásobu obilí nesmí muž bez její vùle zmenšit. Hašteøivé a  panovaèné ženy jsou všude, ba i u Basutù se muž døíve èi pozdìji dostává „pod pantofel“ své ženy nebo žen. Celkovì nemají ženy podøadné postavení, dá se dokonce øíci, že jsou rovnoprávné s muži, nebo provinìní ženy se trestá stejnì jako vina muže.“ O Mangandžech jižnì od svazijského (døíve swazilského, swazilandského) pobøeží hovoøí anglický cestovatel Rowley, že postavení žen je u nich lepší než u sousedních národù, a  pøipisuje to tomu, že ženy se zde zabývají zemìdìlstvím, což je správný postøeh a  jak víme, odpovídá sociologickým poznatkùm. U koèovných saharských Arabù je žena všeobecnì mužovým otrokem. Pøece však má urèitou svobodu, chodí nezahalená a  nìkdy oèividnì vládne nad svým manželem. Když majetek dovoluje muži koupit jednu nebo nìkolik otrokyò, osud ženy se tím samozøejmì zlepší a  stane se pøíjemnìjším natolik, že už nemusí vykonávat všechny namáhavé domácí práce; úkolem ženy je totiž nosit vodu a  palivo, rozemílat jeèmen mezi dvìma kameny, dojit velbloudy a  ovce, pøipravovat pokrmy, k èemuž ve zbývajícím èase patøí ještì tkaní látek - nebo busnus a  haik, které nosí její pán, koòské deky, koberce, kterými se její pán pøetahuje, ba i látka na stan, pod kterým rodina bydlí, to vše je dílem jejích rukou. Pokud je mladá, bývá pøedmìtem pozornosti, ale když její vnady odkvetou, stane se služkou svého muže a  jeho nové manželky. Ženy berberských Tuaregù na Sahaøe vynikají krásou a  nedotknutelností, ale pøitom jsou pravými amazonkami: doprovázejí muže na lov, jezdí na koních a  velbloudech stejnì obratnì jako muži a  zúèastòují se aktivnì i loupežných výprav a  bojù. I když Tuaregové pøijali islám, žijí vìtšinou v pøísné monogamii a  žena je rovnoprávnou družkou svého muže. Vyskytují se zde, samozøejmì èasté stopy mateøskoprávního zøízení. O asijských národech se také nedá øíci nic jednoznaèného, pokud jde o sociální postavení ženy: o asijských kulturních národech si podrobnìji povíme pozdìji, o pøírodních národech jsme vše podstatné už vìtšinou øekli v pøedcházejících kapitolách. Z mongolských národù prý zacházejí se ženami nejlépe Kalmykové. Otcové sice prodávají dcery a  ani se neptají na jejich souhlas, nìkdy dokonce pøislíbí dceru pøíteli ještì døív, než se narodí. Výbava se však vìtšinou vyrovná dosti znaèné kupní cenì; vdova si nechává podíl na dìdictví. Svévolnì vyhnat ženu je obtížné. Vedlejší ženy jsou bìžným jevem. Práci má žena tìžkou: musí opatrovat dìti a  stáda, pøipravovat pokrmy a  kumys, vyrábìt a  plést pøikrývky, šít obleky, skládat stany apod.; muž jí však pomáhá pøi t잚ích pracích. Urážka ženy se trestá pøísnìji než urážka muže; když žena sedí na vyhrazeném místì, nikdo se jí nesmí dotknout, mohou ji však pøenechat jinému muži. Mnozí Kalmykové zasnubují své dìti nejen v nejútlejším vìku, ale podmínìnì i dìti ještì nenarozené, pro pøípad, že se jedné stranì narodí chlapec a  druhé stranì dìvèe, a  tato

pøedèasná zasnoubení jsou posvátná. Manželé se z tìchto dìtí stanou až ve ètrnácti èi více letech. Ženich si však mùže k nevìstì už dva roky pøed svatbou všelicos dovolit, pokud však pøed sòatkem dojde k tìhotenství, musí to nevìstini rodièe nahradit dary. U Tunguzù (Evenkù) je žena mnohem podøízenìjší, muž jí pøi práci nikdy nepomáhá, doma žije oddìlenì: v jurtì muž zabírá výhradnì pravou stranu, zatímto žena je vykázána do levé. Zotroèení ženy z povìrèivosti – další dùsledek hospodáøského zotroèení – se nejzøetelnìji projevovalo u Samojedù (Nìncù). Zde pøedstavovala žena neèistou bytost; muži dbali o to, aby se nedotkli jejího vlastnictví. „Celkovì jsou na tom ubohé ženy u Samojedù ještì hùøe než u Osjakù (Chantù). Pøi ustavièném putování tohoto lidu z místa na místo musí ženy kromì vší domácí práce, která jim pøísluší, samy stavìt a  likvidovat chatrèe, nakládat a  skládat sanì, a  pøi tom všem musí svým mužùm otrocky sloužit; muži, nehledì na nìkolik milostných veèerù, je sotva pokládají za hodny pohledu nebo dobrého slova, ale to, co si sami pøejí, jim ženy musí vidìt na oèích. To však není všechno: Samojedi dokonce pokládají své ženy za neèisté tvory. Když jim žena postaví chatrè, nesmí do ní vstoupit døív, dokud nejdøíve neoèistila nad malým ohnìm dýmem ze sobí srsti sebe, potom vše, na èem sedìla, vèetnì saní, a  nakonec každou vìc, kterou do chatrèe pøinesla. Když chce odvázat dìti, pøivázané vpøedu na saních, nesmí to udìlat shora, ale musí se o to pokusit tak, že vleze pod oje saní, do kterých jsou zapøaženi sobi. Podobnì nesmí na cestì žádná žena projít okolo øady sobích saní jdoucích za sebou, ale musí celý prùvod obìhnout dokola, nebo pøelézt pod ojemi saní. V chatrèi proti vchodu leží hùl, kterou žena nesmí nikdy pøekroèit, když chce jít pro nìco z jedné strany na druhou, musí projít u vchodu vedle ohnì, protože Samojedi pevnì vìøí, že pokud obejde žena celou chatrè, ještì v noci zardousí vlk nìkterého soba. Tuto povìru pøevzali i Osjaci, kteøí chovají soby. Kvùli jiné povìøe nesmí žena nebo dospìlé dìvèe sníst nìco ze soba. Také nesmí jíst spolu s muži, ale dostanou jen zbytky. Oèi zastøeleného divokého soba zakopávají na místì, po kterém žena nebo dospìlé dìvèe nemùže tak lehce projít, nebo jinak by jim pokazila lov.“ Tato pozorování jsou z konce 18. století. Sebeobrana pøírodní ženy. Víme, že manželství jako hospodáøská instituce a  otcovskoprávní zøízení jako dùsledek mužovy mocenské pøevahy zatlaèily všeobecnì ženu do velmi podøízeného postavení. A jednotlivá pozorování a  zprávy pokládáme vzhledem k postavení ženy za pesimistické èi optimistické, jisté je, že u velké vìtšiny pøírodních národù se stávala žena mužovým soumarem do té míry, jak u nich mizely všechny stopy a  každý znak mateøskoprávního zøízení, jehož existenci však nemùžeme podle dosavadního výzkumu pøedpokládat u národù všech. Ale v rámci obecného poddanství ženy jako bìžného faktu, který vznikl se soukromým vlastnictvím a  bohatstvím už u pøírodních národù, musíme posuzovat postavení pøírodní ženy i relativnì, to jest podle místa a  èasu, a  nesmíme zde vidìt zotroèení ženy v primitivních pomìrech a  v dobách drsného života v horším svìtle, než je tøeba. Napøíklad u lidožroutù, kteøí jsou jimi z naivity, z pøírodního pudu zrozeného ze životních podmínek, znamená vykrmení a  snìdení vdovy v podstatì jistì nìco jiného, než je napøíklad vražda ze ziskuchtivosti, spáchaná na ženì v zemích takzvanì kulturních. Kontrast mezi celkovým životem pøírodního národa a  postavením ženy v nìm se nám potom nebude zdát tak velký, jako byl napøíklad kontrast

mezi køesanskou kulturou a  postavením ženy ve støedovìku. Etnolog Pechel-Loesche popisuje život v západoafrickém Loangu takto: „Všechny ženy ve svém promìnlivém, málo namáhavém a  zdravém zamìstnání jsou na tom rozhodnì mnohem lépe než nespoèetná dìvèata, ženy a  matky v civilizovaných národech, které svùj život tráví v ustavièné úmorné èinnosti a  bídì, mezi nimiž najdeme u chudých lidí pravé soumary jako nikde mezi divochy.“ To musíme mít na mysli, pokud nechceme pøírodním národùm køivdit a  výsledky køesanské kultury a  západní civilizace pøeceòovat. Z pomìru vzájemné závislosti, kterou vytvoøila mezipohlavní dìlba práce a  ve které se žena nakonec stala mužovou poddanou a  zároveò hospodáøskou nutností, vznikl i první antagonismus mezi mužem a  ženou, jenž se pozdìji za vydatné souèinnosti náboženských ideologù, knìží a  filozofù stal kulturní nemocí. V primitivním manželství se øešil právem silnìjšího, a  to byla i pùda, na které vznikla i pohlavní lest, kterou potom používaly obì strany. Koch-Grünberg vypráví o indiánech Takanech (Takano, v oblasti øeky Amazonky): „Slavnosti mužského svazu se konají vždy v dobì dozrávání jednotlivých lesních plodù a  jsou zasvìceny démonùm plodnosti. Tance jsou èarodìjným prostøedkem magického vlivu na tyto démony, vtìlené do nástrojù, aby byli pøíznivì naladìni. Proto se také zasvìcenci podrobují rùznému trýznìní a  sem tam i tìžkému bièování, hlavnì u aruackých kmenù na IÇanì a  Aiarí. Ženy nesmìjí takové nástroje uvidìt, ba ani vìdìt, že existují. Nemají pøijít k jádru tajemství a  má se v nich udržovat víra, že se mužùm zjevují skuteèní démoni vydávající tyto pøíšerné zvuky. Kdyby se tajemství odhalilo, ztratil by se pøirozenì tajemný vliv, který pomocí tìchto ceremoniálù mají muži na ženy, a  autorita mužù v oèích žen by tím byla otøesena. Proto mají úèastníci pøísný zákaz cokoliv pøed svými ženami tøeba naznaèit. K tomu se pøipojuje ještì strach pøed pomstou démonù, v jejichž moc muži vìøí. V Pinókoaliru jsem si udìlal nìkolik náèrtù taneèníkù a  nástrojù juruparý do svého deníku. Udìlal jsem tìmi obrázky sice velký dojem na muže, nahlas jásali, ale když jsem jim je tajnì ukazoval, pokaždé mne však úpìnlivì prosili, abych je neukazoval jejich ženám. Báli se o nì i o sebe... I indiáni mi vyprávìli o tìchto nástrojích: jsou to démoni (juruparý) rùzných jmen a  hlasù. Na Umarí-Igarapé dávali mnozí indiáni zøetelnì najevo svou nelibost, že jsme my bìloši vùbec na slavnostech, a  Tušau José mìl takový strach z fotografického aparátu, že mi zakázal fotografovat tance. Naproti vší opatrnosti jsem mìl dost èasto dojem, že ženy, hlavnì starší, znají nebo alespoò tuší souvislost – buï náhodou uvidìly tance, nebo s pravou ženskou chytrostí a  výøeèností vylákaly ve slabé chvíli tajemství od manželù. Ale i ony se ze strachu pøed pomstou démonù snaží na nástroje nekoukat nebo zachovat tajemství pøed jinými ženami. Ve starších dobách se zøejmì profanace mysterií ženami trestala okamžitou smrtí. Co se dnes dìje s takovou høíšnicí, to jsem nemohl pøesnì zjistit. Øekli mi: démon ji usmrtí. Možná ji však sami zprovodí ze svìta pomalu usmrcujícím jedem, který indiáni urèitì znají.“ Tak i zde už vidíme, jak se násilí páchané ze sobectví opírá o lest, mystické tajemství nebo vznešenou ideu, ve kterou má znásilòovaný slepì vìøit, ale ve kterou násilník nevìøí vùbec nebo jen velmi málo. Nesmíme však podceòovat ani obranyschopnost ženy, která v praktické rodinném i sociálním životì svou taktikou èasto umìla zlomit hrot mužské zpupnosti i pro ni nepøíznivých obyèejù a  zvykù. Zdá se, že v této pudové sebeobranì, ke které ženu donutili, nejednou vynikla kuèeravá èernoška nebo jiná pøírodní žena stej-

nì tak jako moderní hospodyòka èi koketa. O Dualech v Kamerunu vypráví Buchner (1885), že zde postavení ženy pøesto, že ji koupili a  pøesto, že všechna práce na poli i v domácnosti leží na jejích bedrech, nelze rozhodnì nazvat nízkým, nebo èernoška ze sebe nedá tak snadno udìlat poslušný nástroj, nakolik je vždy náchylná k opozici. V polovinì šedesátých let minulého století odešly všechny dualské ženy z kmene a  postavili si vlastní vesnici. Žádaly totiž, aby jim muži dovolili vìtší kus bederní zástìrky, nebo takový kousek, jaký nosily dosud, se jim zdál malý. Nikoliv však ze slušnosti, ale z parádivosti toužily po vìtší ozdobì. Svého cíle dosáhly. Zároveò nás to pouèuje o tom, že nejen marnivost, ale ani ne vždy „mravnost“ byla pøíèinou vìtšího zahalování tìla. Kuch-Grünberg zažil u indiánù kmene Siusí toto: „Vyložil jsem své zboží k výmìnì a  ženy zachvátilo nesmírné nadšení. Zanedlouho pøišel mladý manžel a  nabídl mi svou peèlivì opatrovanou foukaèku, poté toulec a  hrníèek na jed za nìkolik metrù kartounu. Jeho marnivá žena mu prý nedá pokoj.“ Malíø Gauguin vypráví o své tahitské pøítelkyni podobnou historku. Pechel-Loesche popsal život ženy na loanžském pobøeží: „Mezipohlavní dìlba práce je uspokojivá. Svobodný muž nebo muž samostatnì pracující, totiž poddaný, který se se svým pánem dohodl na odmìnì, loví, chytá ryby, provádí pobøežní meziobchod, vodí obchodní karavany do vnitrozemí, dìlá lékaøe i èarodìje, slouží Evropanùm jako sluha, správce, øemeslník, umývaè, výrobce èlunù apod. Nejeden se zabývá hrnèíøstvím, kováøstvím, odlévá, tepe, vyøezává, vaøí sùl, tká, plete, a  to spíše ze záliby než z pøesvìdèení, že je to práce pro svobodného muže. Jako umìní je zde v úctì jen øezbáøství a  kovotepectví. Paní domu vládne ohništi, jehož plameny, i když témìø vždy venku, hoøí jen pro ni. Služebnictvo si obstarává své vìci jinde, také muž, pokud dostane chu na peèínku. Peèe si nebo si nechá od sluhù upéci ovoce nebo maso na ohni nebo v popelu jako v divoèinì, pokud mu to žena nechce udìlat. Její povinností i právem je pøipravit pro nìho na svém ohni pokrmy v nádobách; jeho úkolem je dovážet zvíøata, ryby, koøení, plody, palmovou šávu a  kupování pøíslušenství. Žena obstarává zeleninu a  jiné pokrmy ze své plantáže nebo též výmìnou, a  nìkdy sbírá škeble. Co sklidí ze své pùdy nad potøebu svého manžela a  co vytìží ze svého chovu zvíøat, je jejím vlastnictvím. Muž si nesmí vzít jedinou hlízu z jejího koše, jediné vejce z jejího kurníku, pokud nemají manželskou smlouvu, která mimo jiného zaruèuje spoleèné vlastnictví. Bylo by omylem pokládat ženu na mužova soumara, jak to bývá zvykem. Urèitì nepracuje víc, ba èasto o mnoho ménì než muž. Kdo anebo co by z ní tedy mohlo udìlat soumara? Jídlo je manželovou slabou stránkou i v Africe. Tím, že mu žena vaøí, drží ho na uzdì, a  nejeden muž, který zlobí svou ženu, naøíká si potom právem, že se o nìho žena špatnì stará. Zámožná žena se zamìstnává podle své chuti stejnì jako u nás. Na práci má služebnictvo, a  i to má ménì práce než u nás. Vaøí sice pro svého muže sama, ale kde je nìkolik manželek, tam se støídají. I v monogamním manželském pomìru a  u chudých lidí, kde ženy nemají pomocnice, mají skuteènì málo práce, o mnoho ménì než naše rolnické ženy...“ Pechuel-Loesche má jistì pravdu, ale nesmíme zapomenout, že pomìry na loanžském pobøeží byly celkem jiné, než napøíklad pomìry u vnitroafrických národù, nemluvì o tom, že mateøskoprávní tradice zde byla ještì velmi živá. V hospodáøství, které se opírá o práci otrokù a  kvetoucí pobøežní obchod, nemohou být pracovní podmínky žen vládnoucích a  svobodných tøíd tak kruté jako u národù koèovných nebo loveckých.

Na závìr této kapitoly se musíme zmínit ještì o jedné úloze, kterou mívá žena u pøírodních národù: krmí èasto domácí zvíøata i vlastním mlékem. U Australcù, Polynésanù, mnohých severoamerických indiánských kmenù i u nìkterých asijských národù je to zvyk, na mnohých ostrovech v Tichém oceánu dokonce velmi rozšíøený. Na Spoleèenských ostrovech (Îles de la Société ve Fr. Polynésii v Tichém oceánu, nyní zámoøské území Francie) byly objeveny domorodky, které kojily štìòata, hlavnì pokud pøišly o vlastní dítì. Havajské ženy pøiživovaly kromì svých dìtí i psy a  prasata. Maorské ženy (Maorové, vl. jménem Maori, pùv. obyvatelé Nového Zélandu, podle výslovnosti se dnes také èasto píše Maurové, což však mùže vést k zámìnì se severoafrickými Maury,) pøikládaly k prsùm selátka, jednak z lásky k tìmto domácím zvíøatùm a  jednak proto, že už nemají dítì, které by živily. V Novém Meklenbursku (souèást Bismarckova souostroví v Melanésii) bylo èasto vidìt ženy, který se pohodlnì vyvalovalo v náruèí malé, hubené, asi šestitýdenní èerné prasátko s dlouhými nožièkami, ocáskem a  srstí, a  s netrpìlivým chrochtáním chòapalo po bradavce. Podobnì i v Nové Guineji. Ve Victorii se prý nenašla domorodá žena, která by nemìla pìt nebo šest skvrnitých, špinavých, hubených a  prašivých psù, jejichž mláïata se dìlila s jejími dìtmi o mléko. Aravacké ženy (Aravakové, též Arravakové, v Jižní Americe, hlavnì v Brazílii) kojí nejen prasátka, ale i mladé chycené opice, aby si dlouho udržely mléko. Také makuské indiánky v Guayanì si udržují mléko do vysokého vìku dlouhým kojením, takže babièka, když se rodina množí, pøebírá mateøskou povinnost ke svým vnouèatùm. Nejednou bylo možné vidìt u jednoho prsu tamní ženy dítì a  u druhého nìjaké opièí nebo srnèí mládì, nebo se rády vychloubají vlastnictvím mnohých krotkých savcù. Schelong vypráví, že jeho chrtí fenka mu vrhla jedenáct mláïat, a  protože nevìdìl, co s nimi, zanesl jich šest domorodcùm ze sousední papuánské vesnice, aby je snìdli. To však odmítli, nebo by to bylo mrhání vìcmi, a  øekli, že bude

rozumnìjší, když je budou pøikládat svým ženám a  tak se pokusí udržet je naživu. Kamèadalové pøinášeli ženám na kojení medvíïata, podobnì Ainové (Ainu, dnes èastìji v èeštinì Ajnové, praobyvatelé Japonska a  okolních ostrovù, hlavnì na Hokkaidu, již. Kurilách a  Sachalinu). Pøikojování zvíøat ženami se dìlá pøedevším z hospodáøských dùvodù; konají tak ve jménu dobré hospodynì, která se snaží zachránit cenný majetek. Láska ke zvíøatùm je zøejmì až druhým dùvodem. Nìkteøí vìdci se domnívají, že v jistých pøípadech jde i o povìru, podle které mùže mít kojící žena pohlavní styk bez následkù, nebo se tím snaží nìkteré ženy obstarat si smyslný požitek, který vìtšinì kojení skuteènì poskytuje. Hotentotský mladík oslovuje a  opìvuje svou vyvolenou takto: „Lvice moje, bojíš se snad, že tì oèaruji? Dojíš krávu masitou rukou, kousni mne! Nalej mi, lvice moje, dcero velkého muže!“ Co však zbývá z této lvice po letech domácího života? Co všechno musí dìlat její masité ruce, co musí snést její bedra, než zmizí v hrobu, na který ji položí høebínky, korálky, flétnu a  ovoce pro potøebu „duše“, která ani po smrti prý neodpoèívá?

VI.

KRÁSA A  TÌLESNÁ KULTURA PØÍRODNÍ ŽENY

Krása je všeobecnì považována za pojem relativní a  promìnlivý, který se v rùzných dobách a  u rùzných národù chápal zcela rùznì. A  opravdu i v tomto díle postupnì uvidíme, jak se všeobecný ideál ženské krásy mìnil s výrobními pomìry, s novými vládnoucími tøídami, s novými pøedstavami hospodáøského a  sociálního øádu. U primitivního pøírodního èlovìka existoval smysl pro krásu jen v celkem nepatrné míøe; vyvíjel se jako všechny kulturní lidské hodnoty z poèáteèních zárodkù postupnì k vyšším formám, ke složitému estetickému vìdomí. Krása je stále ještì objevována. Estetické vìdomí je tím vyšší, estetické pøedstavy jsou tím bohatší a  vytøíbenìjší, èím více s rostoucí kulturou vyspívá intelekt. Drsný venkovan bývá celkem lhostejný ke krásám pøírody, které vzdìlané lidi pøivádìjí do vytržení. Tedy i krásu ženy mohli objevit jen na dost vysokém kulturním stupnì, až když se èlovìk mohl povznést nad boj o život a  mít požitek z linií, barev a  tvarù, požitek jinak neužiteèný, èili když jeho vìdomí poznalo pocity èistì estetické, jimiž se obohatilo. Moderní lidský intelekt však dosáhl natolik vysokého stupnì estetického vìdomí a  poznání, že dnes mùže posuzovat nejrozmanitìjší ztìlesnìní lidské krásy v každém smìru velmi objektivnì. Jako v umìní rozezná dnes nezávislý a  modernì vyzbrojený estetik kýè od pravé hodnoty, a jde o projevy vkusu kterékoliv doby, národa, tøídy, a jde o jakýkoliv smìr nebo -ismus, starý èi nejnovìjší, protože neposuzuje dobový, místní nebo individuální vkus, ale tvárné kvality podle jejich historického vývoje, tak dnes mùžeme posuzovat i lidskou krásu každé rasy a  každého pùvodu podle proporèního ideálu, zkonstruovaného podle nejlepších pøedstavitelù nejvyvinutìjší rasy. Udìlejme si nyní malou procházku s C. H. Stratzem44 mezi rasové (výrazu „rasa“ je ovšem v této knize používáno nikoliv ve smyslu nìjakých rasistických teorií, ale ryze faktograficky, jak je nejnovìji používán termín „plemeno“, resp. „antropologický typ“) odlišnosti ženského zevnìjšku, nebo zde poznáme základní rysy vývoje ženské krásy.

Pøevládajícími rasami dnešní doby jsou bílá, žlutá a  èerná (tedy novìjší terminologií plemena europoidní, mongoloidní a  negroidní), ale kromì nich existují poèetné zbytky ze starších dob, staré i nové smíšené formy, které nutí dìlit lidstvo na primitivní prarasy, na hlavní pøevládající a  na smíšené rasy. O èistém rasovém charakteru je však tøeba hovoøit jen velmi opatrnì. Každá dnešní rasa je složená z poèetných, dnes už nezjistitelných základních forem, a  je „èistᓠjen potud, pokud živly v ní rozpuštìné splynuly v trvalý, pevnì vymezený typ. Vedle vymírajících døívìjších ras vznikají budoucí pokolení, která spìjí nad dnešní vývojovou úroveò k vyšším cílùm. Na obrovských územích se setkávají výbojné pøevládající rasy s nejnižšími vrstvami domorodých ras, a  rozsáhlé i rozmanité míšení dává tušit, v jaké míøe pomalu vznikají rasy smíšené. Èervenou nití lidského rodokmenu je vývoj, který snad zaèal primitivní tmavou australskou ženou a  zatím konèí v té samé oblasti moderní bìloškou. Z tohoto vývoje nás na tomto místì zajímá ta èást, která ukazuje vznik vyšších a  jemnìji utváøených forem z forem nižších a  hrubých. Poznáme zde vzrùstající zušlechování tváøe i tìla, stále èistìjší vytváøení ženského pohlavního charakteru. Východiskem nám budou nejstarší prarasy zastupující nejnižší stupnì, a  tøi hlavní pøevládající rasy jako pøíklady nejvyššího vývoje v rùzných smìrech. Rasové tìlesné znaky. Nejnižší rasy mají kùži hnìdé barvy, poèínající nejsvìtlejší zlatohnìdou až po nejtmavší hnìdou. U èerné rasy pøevládá tmavé zbarvení, u žluté rasy žluté, zatímco bílá rasa si zachovává hnìdý tón, který se však zjemòuje až po celkem svìtlý. Podle barvy kùže bychom tedy mohli rozeznávat prarasy prvního stupnì – Australce, Papuánce a  Khoíny (Hotentoty) jako rasu hnìdou, prarasy druhého stupnì – pùvodní Amerièany a  Oceánèany jako rasu rudou, potom tøi hlavní rasy – èernou, žlutou, bílou a  prarasy tøetího stupnì jako hnìdo-èernou (Akka, jinak též Tikki-Tikki), hnìdožlutou (Eskymáci) a  hnìdobílou (Ajnové, Ainové, Ainu, a  Veddové) rasu smíšenou. Pozdìjší smíšené rasy jsou bíložlutá (turanská a  indoèínská), bíloèerná (etiopská) a  rudì-bílo-žlutá i hnìdou protknutá malajská rasa. Vlasy mají prarasy pøedevším tmavé; svìtlejší a  rudé odstíny nejsou vzácné. Bývají kuèeravé i hladké, zvlnìné i rovné, všeobecnì ne dlouhé, a  také ani chlupatost tìla nebývá velká. U èerné rasy má vlas oválný prùøez, bývá vìtšinou kuèeravý, hustý, spirálovitì stoèený a  èerný, u žluté rasy se vyvinul vlas tvrdý, silný, okrouhlého prùøezu a  èerný, u bílé rasy má oválný prùøez, barvu všech odstínù, od nejsvìtlejší plavé až po nejtmavší modroèernou, také rudá barva, vyskytující se u všech ras, je zde velmi èastá a  rùznì odstínìná, vyskytují se zde všechny druhy s výjimkou èernošské huòatosti a  silných mongolských pramenù. Ochlupení tìla je u èerné rasy kuèeravé a  èerné, u žluté chybí nebo je velmi slabé a  potom èerné a  štìtinaté, u bílé rasy je zpravidla svìtlejší než vlasy a  témìø vždy kudrnaté. U mnohých primitivních ras, u èerných, žlutých a  u všech východních kmenù bílé rasy se ochlupení Venušina pahorku a  podpaží umìle odstraòuje, u nìkterých melanéských kmenù se zvýrazòuje rudým zabarvením. Jen u žen bílé rasy se vyznaèují vlasy velkou délkou a  mohou sahat až po kolena, ba i níže. Zvl᚝ charakteristický je tvar tváøe. U nižších ras má tváø pøevahu nad lebkou, èelo je nízké, oboèí silné, nos plochý, krátký a  široký, rysy hrubé, ústa velká s odulými rty a  mohutnými lícními svaly, brada se ztrácí, oèní štìrbiny jsou úzké, víèka

stlaèená. Vìtší oblostí se ženská tváø nepatrnì liší od mužské. U èerné rasy je èelo vyšší a  klenutìjší, oboèí slabší, oèní jamky vìtší, nos delší, ústní partie je však jednostrannì vyvinutá, rty jsou také hrubé, lícní svalstvo vystupuje ještì více a  dolní èást nosu je podobná australské ženì. U žluté rasy je èelo vysoké a  pìknì klenuté, nadoènicové oblouky chybìjí, rysy jsou jemnìjší, rty úzké, ústa malá, brada zøetelnì vystupuje, tváø se v porovnání s lebkou zmenšila, velmi se však rozšíøila v lícní èásti, koøen nosu je nízký a  vzniká takzvaný mongolský záhyb. U bílé rasy je èelo vysoké a  rovnomìrnì klenuté, oèní jamky velké a  široké, nos úzký a  dlouhý, èrty jemnìjší, rty úzké a  jemnì krojené, brada výrazná, tváø tvoøí pravidelný ovál. Pøi formování tváøe poznáme tyto zušlechující momenty, pøíznaky vyššího vývoje: èást s nosními otvory a  ústy ustupuje, nadoènicové oblouky mizí, èelo a  brada vystupují, nos se úží a  ohranièuje a  rysy tváøe se zjemòují. Tìlesná výška ženy kolísá mezi 120 až 170 cm, u nižších ras nepatrnì, u vyšších je prùmìrnì o 10 cm menší než u mužù. Jako rasový symptom má jen relativní význam, dùležitìjší jsou tìlesné proporce. Výška tìla u praras je kromì nepatrných výjimek 6 až 7 výšek hlavy, u žluté a  èerné rasy 6,5 až 7,5, u bílé 7 až 8 výšek hlavy: s vyšším vývojem vzrùstá tedy tento pomìr výšky tìla k výšce hlavy. Nohy se prodlužují a  støed tìla tak klesá stále hloubìji do lùna. Podle takzvaného Fritschova kánonu45 mají Australky normální nohy, ale delší ruce, èernošky dlouhé ruce i nohy, Èíòanky krátké nohy, Evropanky normální proporce. Dlouhé ruce jako pøíznak primitivní rasy jsou u žluté a  bílé rasy vyváženy, u èerné nikoliv. Ale u žluté rasy vzniká nepomìr velmi krátkýma nohama, u èerné rasy zase dlouhýma. Pro své krátké nohy mají Mongolky pøes menší hlavu menší pomìr výšek hlavy v celkovém vzrùstu, èernošky zase vzdor dlouhým nohám nemohou vyrovnat nepomìr mezi velkou hlavou a  tìlesnou výškou. Dá se øíci, že proporce nižších ras, když je porovnáme s proporcemi bílé rasy, zùstaly na dìtském, nedokonalém stupni. Dokonalý ženský pohlavní charakter je vyjádøen mìkkou oblostí tìlesných tvarù, šíøkou bokù, stehen i lýtek a  tvarem prsou. U nižších kmenù, hlavnì u málo zarostlých, je rozdíl mezi mužem a  ženou, jak už víme, nepatrný, nehledì na základní pohlavní znaky a  poprsí. Obì pohlaví mají rovnomìrnì oválný trup, hranaté tvary, hrubé rysy a  hubené nohy. Až v dalším vývoji se tvary zaoblují a  pánev rozšiøuje. U bílé rasy jsou stehna, boky a  lýtka dokonale vyvinuty, štíhlý støed tìla vyniká nad pánví, která se zdokonaluje a  pøispívá k prohloubení køíže, což je jedním z pùvabù profilu ženského tìla. Prsy jsou hlavním znakem ženskosti. U dítìte vidíme jen prsní bradavku, která trèí jako knoflík nad hladkým, rùžovým, asi 2 cm širokým dvorcem. V dobì dospívání se stává dvorec vypuklejší, zvìtšuje se do šíøky 2 až 3 dm, a  tento prsní pupenec vtáhne bradavku do sebe. Až potom zaène rùst mléèná žláza a  zdvíhá prsní pupenec na svou pøibývající oblost. Na zralých prsech je dvorec 3 až 5 cm široký a  splývá s pøibývající vypouklostí prsou, bradavka (s knoflíkem) èní na vrcholku. Dvorec obsahuje pružná vlákna, která pøi podráždìní dotykem nebo chladem více zdvíhají bradavku. U vìtšiny primitivních ras a  èernošských žen se zastavují prsy ve tøetím stadiu, ze kterého se pøi vzrùstající velikosti vyvíjejí hruškovitì vemenovitá òadra. Jen u žluté a  ještì více u bílé rasy dozrávají prsy úplnì a  získávají jablkovitý tvar s výraznou bradavkou. U pøírodních národù, i když zde prsy mívají èastìji pìkný tvar než u kulturních národù, se po této stránce málo cení, aèkoliv i zde se pokládají za podstatnou známku ženského pohlaví. K jistému pøírodopisci, který se svou mladou ženou cestoval po Nové Guineji, se chovali domorodí muži

velmi odmìøenì a  plaše, ale zvìdavé ženy se sblížily se jeho manželkou a  rozepínaly jí blùzku, aby se podle prsù pøesvìdèily o jejím pohlaví. Èernoši oceòují òadra pøedevším podle velikosti a  váhy, ani žlutá rasa nemá velký smysl pro jejich krásu, Èíòané mají obyèejnì rádi hodnì tuku. Bílá rasa si všeobecnì cení vedle krásné tváøe i krásná òadra – podle panujícího vkusu jednou malých, jindy plnìjších, a  snaží se i odìvem zvýraznit nebo zdokonalit jejich tvar a  pøi slavnostních pøíležitostech je více èi ménì obnažuje. Kuželovité, hruškovité i vemenovité prsy jsou primitivnìjší, oblá jablková òadra s vyènívající bradavkou jsou dokonalejší formou vývoje. U nìkterých primitivních žen se èasto, (u bìlošek obèas), vyskytují òadra, na jejich vypouklinì sedí bradavka s dvorcem jako kulovitý tvar, který je v nejkrajnìjších pøípadech od ostatního prsu oddìlen stáhnutím; je to následek povrchového stavu mléèné žlázy. Protože nižší rasy mají kratší mladost, vyvíjejí se u nich pohlavní znaky døíve a  jsou také døíve než vyšší rasy pohlavnì zralé. Za známku pohlavní zralosti se pokládá první menstruace, která se u evropského prùmìru vyskytuje ve ètrnáctém roce. U jiných ras si údaje velmi odporují, a  proto se za objektivnìjší pøíznak dozrávání mùže pokládat rychlejší vzrùst dìvèat v této dobì. U indiánek se vyskytuje mezi desátým a  ètrnáctým rokem, u Negritek mezi devátým a  tøináctým rokem, u melanéských žen mezi osmým a  tøináctým, u Japonek mezi devátým a  ètrnáctým, u èernošek mezi osmým a  ètrnáctým rokem. U barevných ras tedy nastává pohlavní dozrávání o dva až tøi roky døíve a  konèí o rok až dva døíve než u dívek bílé rasy. Bìlošské dìvèe je v devátém až jedenáctém roce vyvinuté tak jako èernošské v šestém až osmém roce. Pøíznakem nižší rasy je raná zralost a  nedokonalý ráz ženského pohlavního charakteru; pøíznakem vyšší rasy je pozdìjší zralost a  dokonalé vytvoøení pohlavního charakteru. Rasový charakter a  rasová krása však není to samé. Za rasový typ mùžeme pokládat každou ženu, u které se výraznì vyskytují vlastní znaky rasy. Èím výraznìjší je tento rasový typ, tím ménì se mùže eventuálnì uplatnit krása jako individuální projev, a  proto se u rùzných primitivních ras vùbec nedá o pravé kráse hovoøit. Prùmìr nemá hodnotu ani z hlediska rasového charakteru, ani rasové krásy. Jen podle výbìru nejzdravìjších a  nejlepších pøedstavitelù urèité rasové skupiny se dají udìlat správné závìry: nerozhoduje zde množství. Rasovì krásné tìlo je jen to, u nìhož rasové znaky nepøekraèují meze krásy. Mìøítkem nám mohou být jen nejlepší pøedstavitelky nejvyspìlejší bílé rasy. Smìrodatným je vždy ušlechtilejší výraz rasy. V tìchto mezích mùžeme být spravedliví ke všem rùznorodým ztìlesnìním ženské krásy v každém smìru. Zdá se, že se lidské tìlo vyvíjí k ušlechtilejším formám snáze a  rychleji než lidská tváø k individuální a  jemné kráse. U mnohých nižších národù jsou krásné tìlesné tvary bìžné. Je tøeba je však posuzovat objektivnì a  nebýt slepým pro krásné tìlo, když se nám nelíbí tváø. Zvykli jsme si na to, i když právì u kulturních ras je tváø velmi nespolehlivým mìøítkem, protože tìlesná krása, jejich pøíslušníkùm vrozená, se u vìtšiny ztrácí a  nièí nepøimìøeným odìvem a  špatnou životosprávou. Dnes víme, že dùležitým èinitelem ve vývoji pohlavního charakteru je vnitøní sekrece. Právì ty pøíznaky, které tak mnoho znamenají pro ženskou krásu, jako vlasy, tukové polštáøky, tvar poprsí, hlas, pohyb i psychický život se utváøejí pod vlivem vnitøní sekrece. Ale také vliv zpùsobu života a  životních podmínek, pùdy a  podnebí je dùležitý, nehledì na nemoci, pøestálé hlavnì v mladém vìku.

Prostøedí je nepochybnì nejdùležitìjším èinitelem pøi vytváøení rasové krásy, protože se orgány místní sekrece se svými rasovými zvláštnostmi vyvíjely tisíciletí právì pod vlivem prostøedí. Ale v tomto prostøedí má jistì vìtší vliv než vzduch a  slunce, chlad nebo teplo, postavení ženy, které je jejím údìlem u pøíslušného národa. Na tomto postavení záleží, zda se mùže celý organismus ženy dokonale rozvinout. Když je toto postavení pomìrnì dobré, mùže se uplatnit i pohlavní výbìr, který podporuje plození nejkrásnìjších jednotlivcù, i výchova, která ulehèuje svobodný rozvoj a  vznik osobnosti: zde potom mùže mít národ hojnost žen, které se svým zjevem blíží ideálu skuteèné krásy. U národù, kde jsou ženy od mládí snižovány na úroveò domácího zvíøete, se nedaøí ani ženské kráse. I když nemùžeme popírat, že klimatické a  jiné životní podmínky mají rozhodný vliv na tìlesný i duchovní vývoj lidské povahy, je zde zároveò hospodáøské zøízení a  výchova, které mohou tento vliv ovládat, podporovat, pokud je pøíznivý, a  paralyzovat, když je nepøíznivý. Sociální postavení ženy a  zpùsob její èinnosti mají osobitý význam pro rozvoj ušlechtilých ženských tvarù. O pobøežních Laponcích cestovatel napsal: „Ženy jsou znamenité moøeplavkynì a  majitelé èlunù ponechávají obsluhu plavidel a  sítí èasto výhradnì ženám, dcerám, sestrám nebo ženám speciálnì najatým pro tento úèel... Rysy žen v dùsledku ustavièného pobytu venku a  tìžkého života po letech samozøejmì velmi zhrubnou a  lze je èasto velmi tìžko rozeznat od mužù, jako u dìtí nerozeznáváme dìvèata a  chlapce.“ O Waòamwezkách (pøíslušnicích jedné u bantuských národností, Waòamwezi, v Tanzanii) ze støední Afriky øíká jiný cestovatel: „Vdaná žena je v dùsledku velmi tìžké práce ve dvaceti až dvaceti pìti letech stará a  velmi zmìnìná. Prsy jí ochable visí na tìle jako pytle, nìkdy až po pás, èrty jsou ošklivé, objevují se záhyby, dolní èást trupu je silná, obezita je stejnì èastá jako silná vyhublost, zadek velmi splasklý. Ruce mají mimoøádnì silné a  svalnaté od ustavièného tluèení zrna a  strouhání.“ Takových postøehù bychom mohli citovat celé desítky. Pokusme se nyní o struèný a  pokud možno objektivní pøehled pùvabù i nepùvabù ženy u jednotlivých pøírodních národù v rùzných svìtadílech; se ženskou krásou u kulturních národù se seznámíme pozdìji. Budeme se v podstatì pøidržovat Stratzova pøehledu a  budeme mít samozøejmì na mysli ženy mladé a  neznièené tìžkou prací nebo èastými porody. Ženy australské, papuánské a  melanéské. Domorodé Australky mají mnoho tìlesných pøedností, jejich štíhlé údy jsou jemnì stavìné, klouby úzké, boky oblé, kùže hladká, jemná a  pružná, na slunci se sametovì leskne, ruce a  nohy jsou štíhlé, ale hlava a  tváø pomìrnì velká, tváø s tupým, širokým nosem, odulými rty a  silnì vystupujícím oboèím je pøíliš široká, prsy jsou zpravidla vemenovité, èasto nestejnì velké, pánev málo vyvinutá. Barva kùže je všeobecnì hnìdo-èervená až èerná, tváø tmavohnìdá až žlutohnìdá, vlasy na hlavì zcela èerné, oèi hnìdé. Ve skuteènosti je to barevná škála, jejíž jemné odstíny se dají slovy velmi tìžko popsat. Velké ženy lze pokládat za krásnìjší. Jedinou ozdobou jejich nahoty bývá náhrdelník a  šòùra okolo bokù, na kterou si pozdìji vìšely pestrý šátek prostrèený mezi nohy. Od této šòùry, silnì stáhnuté, jim na tìle zùstala hluboká brázda pod pupkem: je to jakási primitivní forma povìstného znetvoøení Evropanek šnìrováním. Profesor Virchow se s obdivem vyslovil o „graciézním zpùsobu držení hlavy, postoji a  pohybech trupu i údù, aniž by byly prošly školou nejlepší evropské spoleènosti.“ Rozkvétají

velmi brzy, všeobecnì mezi desátým a  ètrnáctým rokem. Papuánky v tropické Nové Guineji jsou štíhlé, svalnaté a  vìtšinou krásnìjší než Australky. Ramena mají ještì dlouhá, ale jejich velmi tmavá kùže je jemná a  sametová, ruce a  nohy mají malé a  pìkné, prsy v mládí oblé, vysoko posazená a  pevná. Vlasy mají husté, ale ústa široká s hrubými rty, také oboèí je výraznìjší, ale nos už delší, užší, a  nìkde se blíží orlímu tvaru. Svalstvo bývá zvl᚝ pìknì formováno. Jen vdané ženy nosily okolo bokù jakousi suknici z lýka nebo kùže. Nedìlalo se to však z estetických dùvodù, „nebo díky své pružné kùži a  znamenitému svalstvu nemají po porodu na tìle zošklivující stopy, jen prsy ztrácejí pøílišným, nìkolikaletým kojením svou mladistvou pevnost a  oblost. V tomto tropickém podnebí nemùže jít ani o ochranu pøed chladem nebo o žárlivost mužù, protože mladíci žijí oddìlenì ve spoleèných domech. Není to u tìchto pøirozenì cítících lidí ani úcta k mateøství, která zpùsobuje, že jen matky a  dívky urèené pro mateøství si zahalují støed tìla, zatímco všichni muži po celý život a  všechna dìvèata až do zralosti chodí celkem nazí. I když by se podle evropského názoru uctívání matky hodilo ke všeobecné pøedstavì o pøirozené mravnosti, musíme hledat vysvìtlení vycházející z praktického dùvodu. Tkví zøejmì v obyèeji, že Papuánky nosí své dìti rozkroèmo na bocích. Z podložky, která zprvu pøedstavovala jen jakési sedlo pro dítì a  ulehèovala nošení, se postupnì vyvinul tento první a  jediný kus odìvu.“ A  Stratz dodává: „Jistý francouzský básník popsal v románu utopickou zemi, kde na králùv rozkaz chodí všichni pìkní a  urostlí lidé nazí, všichni oškliví, staøí a  nemocní se však musí zahalovat. Zde se to témìø uskuteènilo, jenže matky by si mìly zahalovat prsy a  ne bøicho.“ Papuánky se ozdobují poèetnými kruhy v uších a  na ramenou, pod koleny se stahují nìkdy úzkými stužkami, aby jim zesílila lýtka. Melanésanky pøedstavují velkou rasovou smìsici, ve které jižní kmeny pøipomínají vìtšinou Australky, støední kmeny Papuánky a  severní kmeny stále více cizí, hlavnì èernošské živly. Na Nové Kaledonii ještì žijí nepoèetné domorodé ženy podobné Australkám, mají však husté kudrnaté vlasy a  tmavou ple. Tìžké visící prsy se zde pokládají za pùvabné; pøes bohatou vrstvu tuku mají ženy dost mužský ráz. Na Nových Hebridách (Vanuatu) jsou domorodky podobnìjší Papuánkám, ale prsy mají vemenovité, rychle jim ochabnou, boky mají úzké. Pevnými obvazy si už od kojeneckého vìku deformují lebku do výšky, což pokládají za zvl᚝ pìkné. Na Šalomounových ostrovech mají kudrnaté ženy celkem dobré proporce, nehledì na velmi dlouhé ruce, jinak jim však k tìlesné kráse chybí velmi mnoho. Chodily nahé, tu a  tam s pletenou kapucí na hlavì, se slamìným pásem a  podvazky, okrášlenými rostlinnými metlièkami. Rády kouøí z fajfky. Na Gazelím poloostrovì je „národním krojem“ žen úplná nahota s tenkou stužkou na krku. Tìla mají silnì vyvinutá s pìkným bøichem, prsy v mládí vysoké a  pevné, brzy jim však poklesnou, tváøe mívají vìtšinou nehezké, se širokým nosem a  velkými odulými ústy, vlasy èernošsky kuèeravé. Podobné jsou ženy na Admirálských ostrovech, nosí však už zástìrky a  podvazky pìknì pletené z lastur a  sklenìných perel. „V nevinné nahotì žijí tito tmaví pøírodní lidé na svých odlehlých ostrovech vìènì zaplavených sluncem, které se jako skvostné smaragdy vynoøují z oceánu. Ale evropští, èínští, malajští obchodníci a  plantážníci, námoøníci a  misionáøi místo toho, aby jim závidìli jejich šastnou existenci, snaží se jim vnutit cizí kulturu, napojit je cizí krví, která pomalu, ale nepøetržitì proniká z pobøeží stále dál a  kazí a  nakonec znièí jejich primitivní podobu, mravy a  štìstí.“ na Filipínách patøí k melanéským ženám drobné negritské Aetky s tmavou kùží, kudrnatými vlasy, širokým nosem,

odulými rty a  silným oboèím. Jinak jsou pìknì stavìné a  zdá se, že jejich krev je smíchaná s mongolskou krví. Ještì neurèitìjší typ pøedstavují Minkopky èi jinak Andamanky na Andamanských ostrovech (Andamách). Jsou malé, trochu zavalité postavy, vlasy, které si však støíhají dohola, mají kudrnaté, kùži ne pøíliš tmavou, ale špinavì hnìdou, údy spíše krátké, boky, zadek a  stehna široká, ruce a  nohy malé a  pìkné, trup žensky oblý, køíže prohnuté, prsy pìkné a  vysoko posazené, ale èelisti pøedsazené a  rty odulé. Muži chodí nazí, ženy mají jen pás okolo bokù s metlièkou na zadku. Na Australcích se výraznì projevuje velmi blízká pøíbuznost s formami fosilních vykopávek ve vzdálených konèinách až nahoøe v Evropì, a  tak se zdá, že tato rasa kdysi obývala celý Starý svìt. Potom by tedy Austrálie nebyla jejím pùvodním sídlištìm, ale posledním útoèištìm, do kterého tuto prarasu ze všech stran vytlaèily silnìjší a  vyspìlejší kmeny, smíšené formy by byly jen posledními zbytky dosud pøežívající krve a  tato prarasa by tedy byla také jediným živlem, který se rozplynul v pøevládajících rasách, pøedevším v rase bílé. Africké pøírodní ženy. Základní africkou prarasou byli zøejmì malí nažloutlí Khoínové, kteøí se zachovali v èisté podobì jen u Køovákù na africkém jihu. K nim se pøidružují Hotentoti (kteøí jsou novìji ke Khoínùm také zahrnuti) a  pøíbuzné kmeny, jež si ještì zachovaly mnoho ze své pùvodní povahy. Prarasou druhého stupnì jsou trpaslièí støedoafrické kmeny, Akka a  jiné, které jsou možná zakrslými pøedky dnešní hlavní èernošské rasy, v každém pøípadì však pøedstavují pøechodnou formu mezi Khoíny a  èernochy. Hlavní èerná rasa se vyvinula jednostrannì a  liší se od všech ostatních kmenù velmi dlouhými konèetinami, hladkou, silnou tmavou kùží, kudrnatými, spirálovitì hustými vlasy, mohutnými èelistmi a  zuby, odulými rty a  vemenovitými prsy. Nejèistší pøedstavitelky èerné rasy však najdeme jen ve støední a  jižní Africe. Ze všech stran na ni doráží bílá rasa a  èistou negritskou krev pohlcuje smíšená krev etiopská. Khoínové, nyní uznaní za prarasu, se kdysi pokládali za malé a  ošklivé, opicím podobné trpaslíky a  byli s jistou vìdeckou naivitou v podezøení, že jsou chybìjícím, tak dlouho hledaným èlánkem mezi èlovìkem a  opicí. Nejsou sice skuteènì velcí, prùmìrnì mìøí 130 až 144 cm, nejsou ani hezcí, avšak najdeme zde mladé ženy celkem pìkných tìlesných tvarù, kterým se jen na tváøi projevují charakteristické èrty nižší rasy. Staré Køovaèky s vytahanými visícími prsy, se silnou steatopygií (nahromadìným tukem v hýžïové krajinì) a  vrásèitou kùží, pokrytou vrstvou dlouholeté špíny, jsou skuteènì ošklivé, ale pøi pohledu na dobøe urostlá dìvèata v plném kvìtu mùže èlovìk zapomenout na širokou tváø, ve které nízký nos a  odulá ústa pøipomínají zvíøecí èumák a  malé oèi jsou pøíliš vzdálené od sebe. Pokud jde o Hotentotky, existuje domnìnka, že v sobì mají jistou dávku evropské krve, kterou sem neznámí námoøníci zanesli z pobøeží. Nižší rasu u nich pøipomíná tváø se silným oboèím, nápadnì dlouhé ruce a  sklon k hromadìní tuku na zadku a  na stehnech, zatímco støedozemský pùvod pøipomínají vysoko postavené prsy, nìkde dobrého tvaru s vystupující bradavkou, výrazné bøicho, široké boky, vìtší ochlupení Venušina pahorku, silnìjší lýtka. Zvl᚝ pìkné bývají v køíži s výraznými jamkami; nohy dolù od kolen mívají trochu zkøivené od tìžké práce vykonávané od útlého vìku, která je i pøíèinou kratších nohou. Hlavním nedostatkem jejich tìlesného zjevu je však pramalý nos a  velký zadek. Touto steatopygií jsou Hotentotky známé, také se proslavily takzvanou hotentotskou

zástìrkou, to je silnì vyvinutými i umìle prodlužovanými malými stydkými pysky, vystupujícími ven v podobì jakéhosi kohoutího høebínku. Oboje se však vyskytuje i u bílé a  žluté rasy, jenže v menší míøe. Trpaslièí kmeny ze støedoafrických pralesù – Akka (Tikki-Tikki), Batua (Vatva), Obongo (Babongo), Bajaka, Vatua (též Watua), Doko, Bakela atd. souvisí s èernou rasou buï jako jejich pøedchùdci nebo jako smíšená forma; v každém pøípadì jsou rasou velmi starou. Ženy Akkù pøipomínají èernošský typ tmavou barvou, odulými rty, širokými èelistmi a  hruškovitými prsy. Jejich tìlesná výška, pravidelnì 120 cm, má 6 nebo 5,5 výšek hlavy, ramena jsou dlouhá, nohy èasto krátké, tváø má však všechny znaky nižší rasy, poprsí, v mládí pevné a  vysoko postavené má pozdìji sklon k vemenovitému tvaru, uši mají malé, nos krátký a  zøetelný sklon ke steatopygii. Kromì klidných tmavých oèí a  malých rukou a  nohou na nich není nic pìkného. Tyto trpaslièí kmeny jsou jen chabé a  truchlivé zbytky národa, kdysi snad velmi silného, jsou to snad ti samí trpaslíci, o kterých vypráví Odysea: doposud používají proti svým nepøátelùm jedovaté šípy. O hlavní èerné rase se dnes už nedá zjistit, z kolika a  kterých praras se skládá. Rasové znaky, spoleèné všem èernoškám, jsou tyto: drsná tváø se silnými èelistmi, velká hlava v pomìru k tìlu, tmavá barva kùže, vemenovité, rychle vadnoucí prsy, krátké kuèeravé vlasy, pøitom však i pìkné proporce, silné a  štíhlé tìlo. Tmavou barvu kùže není tøeba pokládat za chybu. „U všech èernošek, které jsem vidìl a  mohl zkoumat, mì pøekvapila neobyèejná jemnost hladké, sametové kùže a  teplé barevné tóny se svou bohatou škálou odstínù od svìtle mìdìné hnìdi až po nejhlubší èerò,“ hovoøí Stratz. Zemìpisnì a  etnograficky, hlavnì podle jazyka, se dìlí èerná rasa na súdánské a  bantuské èernochy. K bantuským èernoškám patøí Hererky, Owambky, Lundky, Konžanky, Zulukaferky, Basutky, Matabelky, Džaggajky, Svahilky, Svazijky, Masajky - Bantuové (Bantu) tvoøí celou skupinu etnik od Kamerunu k pobøeží Indického oceánu, jim pøíbuzní jsou Bantuidové (Semibantu), zahrnující také velké skupiny kmenù roztroušených po celé Africe. Hererky (Hererové, Herero), severní sousedky Køovaèek, mívají vìtšinou velmi dlouhé údy v pomìru k trupu, ale celkovì nepùsobí špatným dojmem. Dlouhé údy jsou však vždy snesitelnìjší než krátké. Mají trochu jemnìjší rysy, tvary štíhlé, ale masité a  èisté. Prsní svalstvo mají silnì vyvinuté, ale od dlouhého kojení také vemenovité prsy. Porody se jim tìlo témìø nemìní. Svobodné ženy nosily kromì náramkù jen pás, ozdobený vzadu dlouhými koženými støapci, na kterých byly navleèeny sklenìné perly; vdané ženy byly ovìšené kùžemi a  na hlavì nosily jakousi trojcípou koženou mitru. Owambky v severozápadním cípu bývalé britské jižní Afriky až k hranicím Angoly jsou také velmi štíhlé s pevným hruškovitým poprsím; vlasy si umìle prodlužují, nìkdy až ke kolenùm. Angolské Lundky mají vìtšinou pìkná jen prsa a  ramena, trup nebývá dobøe formovaný, nohy mívají tenké a  trochu køivé. Celé tìlo si ozdobují ornamentálními jizvami, které zbìlají, když jsou naoèkované, pokud jsou však od øezù, stanou se tmavšími než ostatní kùže. Konžanky mají tìla velmi pìkná, zvl᚝ krk, ramena a  prsy, ale vyènívající èelisti, odulé rty a  široký nos velmi znetvoøující jejich tváø. Zuby, pokud nejsou opilované, mají velmi krásné. Tìla Zulukafrek pøirovnal Fritsch k tìlùm šelem, nebo jejich kostra je pùvabnìjší, štíhlejší a  lehèí, údy jemnìjší než u Evropanek, které je možno pøirovnat ke krotkým domácím zvíøatùm. Lýtka však mívají dost

slabá a  prsy bez hrotù; bradavka vyniká jen celkem nepatrnì. Nesmíme však zapomínat, že i zde jako všude existují velké individuální rozdíly. Zulukaferky nosí jen šòùru okolo bokù a  náramky na nohách, zato však velkou péèi vìnují rùznì formovaným úèesùm, nìkdy prodlužovaným až po pás. I Basutky mají pøi celkovì èernošské fyziognomii pìkné formy, dost široké boky a  prsy podle zachovalosti, stejnì tak botswanské Matabelky (Matebelové, Matabele, též Ndebelové, Anandebele), které však mají menší ústa a  nos vìtší a  užší. Všechny tyto ženy si velmi vkusnì krášlí svou nahotu náramky a  perlovými šòùrami. Džaggajky, které pøedstavují èistý, i když ne nejkrásnìjší bantuský typ, pokud nejsou smíšené s masajskou (viz výše) krví, byly odbornì popsány, že nevynikají tìlesnými pøednostmi, mají úzkou pánev, nevyvinutá látka, rychle vadnoucí hruškovitá òadra. Ale hlavní pøíèinou jejich tìlesných nedostatkù je prý nedostateèná výživa a  nesprávný zpùsob života. Mladší ženy nepùsobí na fotografiích nepøíjemným dojmem, poprsí mají pìkná, nohy lépe formované než hrubé ruce. Ani jejich volné pohyby nejsou prý bez pùvabu. Páchnou však celý život chlévem, nebo jsou v neustálém styku s dobytkem. Nosí jen ozdobné šòùry a  natírají se olejem a  èervenou hlinkou. O fotografiích patnácti džaggajských dìvèat Stratz øíká: „V této skupinì se dají vzájemnì porovnávat rùzné vývojové stupnì jejich òader, ani jedna dosud neztratila mladistvý pùvab a  i když odkvétají rychleji než evropské ženy, byly pøece jen jednou hezké a  nemáme právo šmahem upírat èernoškám krásné poprsí. V Evropì by bylo zklamání ještì vìtší, kdybychom náhle odstranili všechno zakrývající odívání, které umožòují vznik falešných ideálù.“ Svahilky (Svahilci, vl. jménem Wasuahili, bantuská národnost ve vých. Africe v Tanzanii), už nejsou èistokrevné èernošky. Jsou štíhlé s dlouhými údy a  odulými rty, ale s rovným nosem a  velkýma oèima, prozrazujícími už etiopskou rasu. Ani Masajky (Masajové, vl. jménem Il-Masaj, patøí mezi Niloty, na v Tanzanii a  v jihozáp. Kenì, viz výše) už nejsou èisté èernošky: zezadu, když jim nevidíme tváø a  prsy velmi brzy vemenovité, nejednou sahající témìø až k pupku a  èasto nestejnomìrnì velké, jsou jejich svalnatá dlouhá štíhlá tìla s jemnì modelovaným zadkem velmi pìkná. Nohy jsou stavìné zøetelnì do X. Vedle èistì èernošských tváøí se setkáváme i s tváøemi bìlošského rázu. Stopy po tìhotenství nelze na jejich pevném tìle vidìt. Mají velkou zálibu v mosazných a  železných kruzích, zvl᚝ okolo krku a  holenì; tyto drátìné „šperky“ váží až 12 kg. O Waòamvezkách ze støední Afriky napsal jistý vìdec: „Za krásné pokládají Waòambezané, jako všechny èernošské kmeny, které znám, ženy bez výrazného pasu, když je tìlo od bokù dolù pøibližnì stejnì široké, kama ngasi (jako žebøík, øíká pobøežní èernoch), krk musí být dlouhý a  tenký „jako had“ a  uši jako u slona, to znamená celkem odstávající a  velké. Poprsí má být pevné a  plné.“ K súdánským èernoškám patøí Ašantky, domorodky z Toga, ženy kmenù z poøíèí horního Nilu, Šuli, Bari, Madi, Dinka, francouzské Súdánky atd. Ašantky (patøící dnes k nejvìtší národnosti v Ghanì, Ašanti) se poèítají mezi nejkrásnìjší èernošské ženy. Mají štíhlá a  silná tìla, soumìrné údy, úzké a  pìkné ruce i nohy, nos už není tak široký, vnitøní oèní koutky jsou blíže u sebe, rty jsou užší, prsy nepøíliš hruškovitého tvaru, ale jejich bradavka zøetelnì vystupuje z málo vypouklého dvorce. Kùži mají teplé hnìdé barvy, vlasy dost dlouhé a  velmi pìkné zuby. Ženy z Toga jsou naopak spíše typu bantuského, hlavnì pokud jde o tváø, tìla mají urostlá, prsa velmi pìkná s charakteristickým èernošským dvorcem a  nízkou bradavkou.

Hornonilské kmeny, nazývané také rudými èernochy, vykazují vedle èistých typù poèetné smíšené formy a  zpùsobily antropologùm už mnoho starostí. Schurtz je dokonce pokládá za starou rudohnìdou prarasu. Na jejich rozsáhlém území loupili otrokáøi už za dob starých Egypanù živé zboží, a  tak odtud odvlekli mnoho èerné krve a  zanesli sem mnoho krve bílé. Tamní ženy jsou vìtšinou pìknì urostlé, a  tím krásnìjší, èím ménì jsou na nich viditelné èernošské znaky: odulé rty, silné èelisti, vemenovité prsy, dlouhé ruce a  slabá lýtka. Okrášlovaly se vìtšinou jen šòùrami, náramky a  malými metlièkami vpøedu nebo vzadu, které ve skuteènosti nic nezakrývaly, nebo pøi chùzi nechávaly vše viditelné: pouze dokazovaly, že poèátky odívání je tøeba vidìt v krášlení a  ne v zahalování. Také Òam-òamky (Òam-Òam, psáno i Njam-Njam, kmen ve vých. Súdánu) chodily celkem nahé, hlavnì pøi práci: na vycházku si pøipínaly zelený list na tenkou bederní šòùru, podobnì jako si my zakládáme na klobouk. Mívají svìtle mìdìnou kùži a  kudrnaté, ale delší a  svìtlejší vlasy jako pravé èernošky. Prsa mají kónická a  silnì se rozcházející. Hojnì se ozdobují jizvami. Súdánské èernošky mùžeme zaøadit velmi èasto k etiopským míšenkám, natolik je u nich oslaben èernošský bantuský ráz. Velmi èasto mívají úzké a  dlouhé nosy, menší ústa bez odulých rtù, oblá, vysoko postavené prsy, širší pánev a  pìkné bøicho. Údy mají ještì trochu delší, ale rovné, s pevným svalstvem a  jemnými klouby. Jejich zvláštní okrasou bývá nádherný chrup. Mùžeme tedy øíci, že u èernošek se pomìrnì èasto vyskytují pìkná tìla s normálními proporcemi; jejich tváøe oproti širokému nosu a  hrubým rtùm bývají sympatické. „Ta èernošská tváø s obrovskými ústy, se širokými vyènívajícími nosními dírkami a  hrubými buldoèími rysy, která se považuje za pravzor ošklivosti, rozhodnì není charakteristická pro tuto rasu, tu a  tam se vyskytuje, ale i mezi bìloškami se dají nelézt ošklivé exempláøe... Èernošská rasa vykazuje mnoho pìkných ženských tváøí a  pokud jde o stavbu tìla a  èistý tvar konèetin, dosáhla vysokého stupnì krásy.“ Pøechodné tvary mnohých súdánských žen nás vedou ke smíšené etiopské rase, ke které patøí nejen Etiopanky, Gallky, Somálky, tedy tzv. Hamitky, ale též Fulbky (Fulbové, poèetný západoafrický kmen Bantuidù, usídlený hlavnì v Nigérii, také v Senagalu, Mauretánii, Súdánu aj.) a  roztroušené severoafrické míšenky. Velmi krásné jsou èasto dìvèata z francouzského Senegalu, bez ohledu na èernošská ústa a  nosy; jejich tìla v sobì spojují pøednosti èerné a  bílé rasy. Nosily jen ozdobnou šòùru okolo bokù, která však celkem nic nezahalovala. Stejnou ozdobu mají taneènice na staroegyptských reliéfech a  malbách. Evropská pokrytecká ziskuchtivost èasto zakrývá jejich klasické tvary do pestrých kartounù, neodpovídajících v tomto podnebí žádné skuteèné potøebì: jak se také dìvèe s nejnevinnìjší tváøí odhalí, najdeme pod evropskými šaty na jejím pùvabném tìle zase jen tu šòùru okolo bokù, její pravý „národní kroj“. S bìlochy pøišli pøed staletími do Ameriky poèetní èernoši rùzných kmenù jako otroci, stali se zde svobodnými, rozmnožili se a  zkøížili: s bílou rasou pøistìhovalcù a  s domorodou rudou rasou. Zvláštì v jižních severoamerických státech, ve støední Americe a  na Antilách se èernoši velmi dobøe uplatnili, na Haiti dokonce založili nezávislou èernošskou republiku. Vykoøisující ziskuchtivost bìlochù, kteøí si dodnes jméno krvelaèných divochù zasluhují èasto spíše než pøírodní kanibalové, vymstila se na nich do jisté míry nejen krvavými boji, ale i dalekosáhlým pøesyce-

ním jejich potomkù èernošskou krví. A  tak zde vedle èistých amerických èernošek máme i mulatky, míšenky z otce bìlocha a  matky èernošky, zøídkakdy z matky bìlošky a  otce èernocha, potom zambky, míšenky z krve bílé a  rudé. Dítì bílého otce a  mulatky se nazývá terzerone, dítì bìlocha a  terzerone quarterone nebo quardone a  tak dále až po octerone. V pátém pokolení se zpravidla ztrácí èernošský typ a  zùstává z nìho jen modrorudé zabarvení pùlmìsíèku na nehtech rukou. Je otázkou budoucnosti, jaký bude koneèný výsledek tohoto èerno-bílo-rudého míšení. Bìlošská krev pravdìpodobnì pøevládne, rudá vymizí, dlouho se udrží jen slabý èernošský ráz, jako je to u evropských Židù. Mulatky mohou mít oslnivì bílou ple a  pravidelností rysù se nìkdy vyrovnají nejkrásnìjším Evropankám; jen krátkými kudrnatými vlasy prozrazují svùj pùvod. Ale krása tìchto žen už nepatøí do kapitoly o kráse žen pøírodních. Amerika, Oceánie, Malajsko. Americké indiánské kmeny lze jako celek pokládat za velmi rozvìtvenou rasu, nìkteøí èlenové, kteøí žili ještì na úrovni doby kamenné, jiní však dosáhli vysoké kultury, dnes samozøejmì, už dávno znièenou. Indiánky jsou celkovì menší než muži, mají krátké tìlo a  krátké konèetiny, jsou trochu zavalité se širokými rameny a  pomìrnì úzkými boky; stavbou tìla pøipomínají muže. Tváøe mají obyèejnì široké, nìkteré mají i široký nos a  velká, hrubá ústa – znaky prarasy v mírné podobì, jiné mají nos užší a  silnìjší, èímž se šíøka tváøe stává ménì nápadnou. Ruce i nohy mají obyèejnì malé, nìkdy i úzké. Prsy bývají v mládí pìkné, dokonce krásné, ale jen nakrátko, nebo brzy se stávají vemenovité, pøedevším od kojení. Barva kùže je obyèejnì svìtle nebo tmavì žlutohnìdá, po delším pobytu ve sluneèních prériích se mìní na bronzovou, zøídka je však možné ji najít v pùvodním stavu, protože vìtšina indiánek se natírá tukem a  rudou hlinkou, mnohé se tetují. Zuby mají obyèejnì zdravé, silné a  široké, vlasy tvrdé, hrubé, èerné s leskem nebo bez lesku, dlouhé asi 40 cm. Ochlupení tìla obyèejnì chybí. Pešerejky v Ohòové zemi patøí k národu, který se živí výhradnì živoèišnou stravou a  na svém studeném, bouøkami bièovaném ostrovì pobíhá témìø nahý v dešti, vìtru, snìhu i na ledì. Naproti tomu prof. Virchov zjistil, že kùži mají velmi jemnou a  mìkkou a  stále teplou. Jihoamerické Botokudky i jejich muži jsou povìstní miskovitými èepy v uších i ústech, o kterých se zmíníme ještì podrobnìji. Bakairky ve støední Brazílii se staly v etnologii velmi známými svým uluri, který podrobnì popsal von den Steinen a  o kterém také budeme ještì hovoøit. Velmi pùvabnou Karaibku objevil v Brazílii u pramene øeky Ivinheime Weickhamm v právì opuštìném pralesním sídlišti. Mìla normální proporce, mìøila 7 výšek své hlavy, hrudní koš mìla široký, boky úzké, prsa ne pøíliš vysoko postavená, ale èisté formy s malou vyènívající bradavkou, tváø pøedevším v profilu mìkce modelovanou a  s jemnými rysy. Cestovatel Appun (1871) chválil ženy Aruakù (Aruakové, také novìji Araukáni) v Guayanì pro jejich skvìlé proporce, plnost údù, zajímavou antickou tváø s velkýma èernýma oèima. Mladá dìvèata mají prý ušlechtilé, velmi pùvabné, èasto dokonale ženské tvary a  èistì øecký profil. Také u žen Arekunù chválil jejich nos ušlechtilého øímského tvaru, malá ústa s jemnými, jen nepatrnì odulými rty, ohnivì èerné oèi a  havraní vlasy, stejnì tak malé ruce a  nohy jako u všech indiánek. Z poezie jihoamerických indiánù se zachovala tato ukázka, podle které se trochu dá poznat jejich názor na ženskou krásu: „Nemám rád ženu s pøíliš útlýma nohama, nebo bych byl opleten jako tenkým hadem. Nemám rád ženu s pøíliš dlouhý-

mi vlasy, øezalo by mì to jako chomáè trávy.“ V Severní Americe už velmi tìžko najdeme èistokrevné indiánky. „Lidé s rudou kùží dnes už samozøejmì neodpovídají hrdinským postavám (Coopera a  Maye a  dodejme, že ani etnologickým poznatkùm z dob jejich objevení a  zkoumání – pozn. autora). V rezervacích žalostnì živoøí a  brzy zaniknou i se svými buvoly, a  ti, kteøí prodali svá lovištì oplývající støíbrem, zlatem, železem, uhlím a  petrolejem nenávidìným bledým tváøím, zbohatli, zlenivìli, ztloustli a  pustnou v evropské kultuøe.“ Tedy alespoò sledujme, jaký ideál ženské krásy vidìl vìdec u Tinnù (Tinnové, Tinna, také Athapaskové) v Kanadì: za vrchol ženské krásy se zde pokládala oválná tváø s velkýma èernýma oèima, velmi dlouhé a  úzké oboèí, husté vlasy, nízké èelo, svìtlá ple, silná, pevná lýtka, dobøe vyvinuté poprsí a  zvl᚝ co nejširší boky. Pøedevším však Tinnové toužili po dlouhé tváøi a  statném tìle. A  tak se pøi ženských hádkách nadávka „ty ryse“ pokládala za zvl᚝ tìžkou urážku, nebo toto zvíøe má kulatou tváø a  uražená se snažila pøetrumfnout útoènici nadávkou „ty stéblo trávy“, což mìlo asi ten smysl jako naše „ty tøísko“ a  znamenalo zvl᚝ útlou a  hubenou postavu. Èistokrevné indiánky jsou tedy velmi vzácné, ale zato není nouze o poèetné míšenky, hojné v rùzných variantách hlavnì mezi rovníkem a  obratníkem Raka. se španìlskými, portugalskými a  holandskými dobyvateli pøišli èerní otroci, pozdìji Anglièané pøivedli na Antily Indy a  Èíòany, a  všechny tyto živly se dùkladnì smíchaly s rudými domorodci. Tøi základní prvky tvoøí indiáni, kreolové, jak se pùvodnì nazývali bìloši narození v Americe, hlavnì Španìlé, pozdìji všichni domorodci, který se svým zevnìjškem málo lišili od bìlochù, a  èernoši. Bílorudé míšenky se nazývají mesticky (v Peru cholky), èernorudé míšenky, jak už víme, zambky a  bíloèerné mulatky. Z jejich míšení mezi sebou a  s obìma hlavními rasami samozøejmì vznikají nespoèetné variace a  složité jevy, vymykající se rozboru. Protože vìtšinou už nejde o pøírodní ženy, nebudeme se zde zabývat krásou tìchto míšenek, která je hlavnì u mesticek nemalá. Dodejme jen, že køížením se nesnižuje plodnost žen, ale ani nutnì nevzrùstá jejich tìlesná krása, jak tvrdívaly antropologické pøíruèky. Že plodnost míšením neklesá, bylo v moderní dobì dostateènì prokázáno. Pokud jde o tìlesnou krásu, její vzrùst u míšencù závisí na tìlesných pøednostech obou rodièù: dá se tím spíše oèekávat, že tím více se rodièe blíží rasovému ideálu. Jinak tváø míšenek bývá tím krásnìjší, èím více bìlošské krve pùsobilo v jejich rodokmenu, zatímco jejich tìlesné tvary obyèejnì více získávají z barevné strany, protože bìlošské postavy bývají èasto zdeformované civilizací. „Pøi míšení vyšších ras s nižšími nesmíme zapomínat, že to nebyli vždy nejlepší bìlošští otcové, kteøí k nìmu dali podnìt, a  že bìlošský ráz jen za pøíznivých okolností znamená rasové zdokonalení.“ „Ale všechno toto míšení pøece jen nedosahuje vysokého stupnì tìlesné krásy a  dokonalost rodù èistì bìlošského pùvodu, vypìstovaných pøísným staletým výbìrem, jako jsou Indové vyšších kast a  vyšší evropské tøídy.“ Patøí do dìjin lidských povìr a  pøedsudkù, že míšenci opovrhují obìma rasami, ze kterých se rodí, a  sami bývají hrdi jen na své bílé rodièe, zatímco za barevné pøíslušníky hledí zvysoka. Oceánské ostrovy které kdysi tvoøily zøejmì oblast o mnoho vìtší a  spojenou, obývá prarasa, mající v sobì primitivní prvky bílé, èerné i žluté. Ženy jsou zde celkovì velmi pìkné. Na Havajských ostrovech se u nich dají lehce postøehnout

prvky bílé i žluté rasy i jihoamerického pratypu rùzného stupnì, ale silné rty a  široký nos pøipomínají Australky. V tomto pøípadì však jde obyèejnì už o míšenky, jako ve všech koloniálních oblastech: pùvodní rasou jsou tu jen Kanaèky (Kanakové, i v Polynésii a  Melanésii), silné, trochu sražené ženy s pìknì modelovaným tìlem, napùl bìlošského a  napùl mongolského rázu, s hrubým oboèím, nízkým nosem a  trochu odulými rty. Velmi se vynášejí nad americkou prarasu. Samoánky (podle ostrova Samoa, Plavecké ostrovy) mají povìst velmi krásných žen, kterou jim získalo poetické kouzlo, tkvící v jejich kvìtinové ozdobì spojené s mladou nahotou; jsou však ménì hezké než jejich muži. Ale stejnì u nich skladba rùzných rasových prvkù pøináší nìkdy velmi pìkné výsledky. Jejich zlatohnìdá ple skvìle kontrastuje s tmavými vlasy, rudými rty a  záøícíma oèima. Nejèastìjším nedostatkem je široký nos a  odstávající, zašpièatìlé uši, stejnì tak slabé svalstvo. Stratz, který chce být spravedlivý k ménì povìstným krasavicím, popisuje dvì jejich podoby: „Tarpi, králova taneènice, trùní na nízkém sedadle, na slavnost ozdobeném kvìty. Bílou kvetoucí vìtvièku má vpletenou do èerných vlasù, velké oèi napjaté a  pøece sebevìdomì èekající na znamení a  na rozkaz, aby vstala a  v graciézních postojích a  taneèních pohybech pohupovala svým polonahým tìlem. Tváø je sice pravidelnì formovaná, ale mongolský záhyb je zøetelný, ramena jsou oblá, avšak pokrytá tukem, který zakrývá modelaci, ramena jsou skuteènì ošklivá, odstávají od hrudi a  netvoøí s ní celek. Ramenní sval a  velké prsní svaly jsou slabì vyvinuté, proto jí visí ramena i plná prsa a  proto se hrudník zdá sice široký, ale plochý.“ A  druhá podoba: „Mladá kvìtináøka, která si levou rukou pohrává s vìjíøem, jen napùl zakrytá svým voòavým zbožím, oèekává pøívìtivého zákazníka. Jednoduchá zelená vìtvièka zdobí její vlasy, pùvabnì ohýbá záda, zlatohnìdì svítící na slunci, tìlo se opírá o štíhlou ruku. Ale i zde je mongolský záhyb, silný nos, ochablé svalstvo, které odnímá ramenu jeho oblost a  zpùsobuje, že ruka splihle visí, místo aby mìla a  zaoblený tvar.“ Cestovatel o Samoánkách struènì napsal: „Krásné ženy bychom zde tìžko našli, pìkné velmi snadno, pokud jsou ještì mladé.“ Tonžanky a  Maorky z Nového Zélandu pøedstavují oceánský ostrovní typ, který se nejvíce pøibližuje bílé rase. Tonžanky však v sobì mají ještì silný melanéský živel. Maorky lze pokládat za velmi pìkné podle evropského vkusu, jsou povìstné i modrým dùmyslným tetováním, kterým si okrášlovaly tváø. V roce 1840 jich bylo ještì 120 000, v roce 1886 ještì 42 000 a  v roce 1896 už jen 39 000 – kolik jich je dnes, se radìji ani neptejme. Americký lékaø Hutchinson vyslovil domnìnku, ža Maorové vymírají jen proto tak rychle, že jim angliètí misionáøi dali šaty. Ve své krásné, ale deštivé vlasti pøedtím chodívali nazí a  pøed vlhkem se chránili volnými plášti a  vtíráním oleje; nyní nosí vlhké šaty a  roènì jich tisíce umírají na zápal plic a  tuberkulózu. Naproti tomu nevidí nic zlého v tom, když se dìvèata svléknou pøed diváky nebo když jdou plavat a  i muži se vysvlékají donaha pøi práci a  pøi šermování. Tahianky, jimiž se na dálku dalo okouzlit mnoho mladých lidí, kteøí èetli vyprávìní malíøe Gauguina, však už vìtšinou podlehly zkáze nutnì kráèející za koloniální bìlošskou kulturou. Jsou vìtšinou prosáknuté melanéskou krví jako ostrovanky dosud popsané. Pøece jim však z americké prarasy zùstaly pravidelné rysy, malá pìkná ústa, velké oèi a  úzký koøen nosu. Šlechtické ženy jsou udánlivì znaènì vysoké. Ple mají tmavou, nìkteré jsou však prý také svìtlé, mají èervené tváøe a  mohou se nápadnì èervenat. Pøedevším se však opìvují jejich velké, veselé a  záøí-

cí oèi, neobyèejnì milý úsmìv; nejsou to pravé krasavice, ale jsou nebo alespoò byly to ženy rozhodnì pùvabné. Fidžijky (novìji Fidžijci, døíve i Fidžané, Fidžové, pùv. obyvatelé souostroví Fidži v Melanésii) jsou dvojího typu: u jednìch pøevládá ráz tonžskoamerický s oválnou tváøí, velkýma oèima, pìkným oboèím a  jemnými ústy; jen široký nos má tvar spíše melanéský. Vlasy mají tvrdé, ale mírnì vlnité, krk štíhlý a  prsy trochu hruškovité, s výraznì vystupujícím dvorcem a  malou bradavkou. Druhý typ, vnitrozemský, je rozhodnì melanéský se širokým nosem, hrubými rty, širokým oboèím, tmavší kùží a  prsy velmi brzy vemenovitými. Že na pobøeží pøevládá tonžský ráz, je dùsledek toho, že se domorodci na ostrovech Fidži zmocòovali èlunù, zahnaných k jejich bøehùm, muže snìdli a  ženy si nechali. Na Karolínách, nejsevernìjší skupinì oceánských ostrovù, se ženy velmi pøibližují melanéskému typu, ale dá se u nich sem tam postøehnout i dìdictví po mongolské krvi a  jihoamerických kmenech. Malajky (novìji Malajsijky, Malajci, Malajsijci, vl. jménem Orang Melaju, pùv. obyvatelé Malajsie) patøí k velmi smíšeným pobøežním domorodcùm, pøesyceným mongolskými a  bìlošskými živly, koèovníkùm bez domova, kteøí se živí jako rybáøi, lodníci a  obchodníci a  jen zøídka spoleènì obývají vìtší kampongy. Orangové (druhý výraz vl. jména oznaèuje rùzné kmeny, srov. níže) jsou to praví Malajsijci, kteøí se velmi liší od domorodcù na Velkých Sundách, na Sumatøe, Borneu, Jávì a  Celebesu, nazývaných vnitrozemskými Malajsany. Batakové na Sumatøe, Dajakové na Borneu, Tengerci na Jávì, Toalové na Celebesu mají o mnoho èistší krev, spøíznìnou s oceánskou prarasou, ba i s Veddy, zatímco u vlastních Javáncù pøevládá indický ráz. Pøíjemné Javánky (podle ostrova Jáva, Djawa) ve svém pestrém sarongu, který bývá jejich vìtší èi menší pýchou, jsou hodny krásné krajiny, která je jejich domovem i když dnes, pod krutým panstvím Holanïanù, se už také stala koloniálním peklem, témìø nepøístupným kritickému pozorovateli. Pøesto si neodpustíme kritické odboèení a  ocitujeme zde malý hymnus, které této zemi vìnoval bystrý Stratz: „Nejvìtším pùvabem Jávy je obdivuhodná krása její pøírody, tak obdivuhodná, že jsem takovou nikde nevidìl, snad jen na Sumatøe. Nádherný tropický svìt neodhalí cizinci své tajemné pùvaby na první pohled; ohromuje, omamuje plností a  nesmírnou mocí své síly a  krásy, váhavì se otvírá jen tomu, kdo se k nìmu blíží s toužebným obdivem, ale vìtšinou zùstává skrytý; znám nejednoho bodrého vrstevníka, který se svou èinnosti dlouhá léta pásl a  bohatl z jeho pokladù a  po dvaceti až tøiceti letech života mezi tropickými zázraky si mnul spokojenì ruce a  øíkal: Nyní se zase vrátím do krásné staré Evropy, tam je pøece jaro, podzim i zima, ale zde – vìèná zeleò!“ Vìèná zeleò! Je tøeba ji nejprve poznat v celé její ohromující nádheøe. Jako vìènì novou symfonii živých smaragdù a  safírù rozvíjí tropický les svou vznešenou krajinu pøed pøekvapenýma oèima citlivého èlovìka, vìènì zelenou, ale také vìènì novou a  vìènì mladou. Nesmíme se domnívat, že v tropech není mìnících se roèních období; témìø každý mìsíc dává pøírodì novou tváø a  nejsou to jen palmy rozmanitých tvarù, které urèují tento ráz. Pùvabné špièaté listí vysokých bambusových køovisek, mírnì kolísané vìtøíkem, které se rozpínají jako tisíce zelenì støíbrných rukou, mohutný strom waringin se svou tmavou støechou vavøínových listù, se svým obrovským fantastickým kmenem, spleteným z nesèíslných sloupù a  pilíøù, se svými vzdušnými koøeny, které se stále znovu táhnou

k zemi a  èerpají z ní novou sílu, až nakonec vznikne velký dóm z listí a  vìtví, jenž svou mohutnou klenbou pøekonává nejodvážnìjší stavby gotického umìní; štíhlé, støíbrné kmeny kanárií, vymršující se jako rakety ze srdce pralesa, ovinuté až po vrchol plazícími se liánami s jejich ohnivou kvetoucí nádherou; staré kolosy stromù, které zrazeny bleskem a  vìkem klesají do mladé zelenì a  svým práchnivìjícím døevem poskytují potravu modrým, bílým, fialovým a  rùžovým orchidejím, odívajím umírajícího obra pestrým krajkovým závojem svých protáhnutých kvìtinových støapcù. Vìèné vznikání a  zanikání, vìènì velké a  vìènì krásné. Jarem v tropech je doba dešù. Tehdy lidé zùstávají nejradìji doma a  netuší, že pøíroda je právì nejkrásnìjší. To byly nejnádhernìjší týdny mého života, když jsem pøes všechna varování projíždìl na koni nejkrásnìjšími partiemi jávských hor a  s tichou zbožností obdivoval pøírodu v jejím sváteèním šatì. Samozøejmì, èlovìk nìkdy promokne až na kùži, ale nejbližší pøátelský sluneèní paprsek ihned odstraní následky lijáku a  zrcadlí se v blyštících se diamantech na všech puèících listech a  kvìtech. Jaká nekoneèná zmìna! Diattový les, jehož døevo zde zastupuje naše duby, stojí holý a  zbavený listí; po prvních lijácích se to pohne v suchých vìtvích, ale místo listí se z kùry tlaèí chomáèky tmavých oranžovì rudých kvìtù, podobných kvìtùm našich divokých kaštanù, jenže o mnoho vìtších, a  brzy se les ponoøí do žlutorudé záøe a  zaplaví ho lahodnou vùní; potom pøijdou velké svìtlozelené listy a  míchají se s kvìty, až zmizí a  oranžové odstíny zaniknou v nìžné zeleni. Rýžové pole se nejprve èernì a  šavnatì rozprostírá mezi úzkými hrázemi, potom se pokryje bílozeleným závojem, stébla se lehce vlní ve vìtru, až nakonec stojí na poli zrající úroda v syté zlatožluté barvì, a  to nejen jednou, ale i dvakrát, ba i tøikrát do roka. A  mezi tou celou pestrou nádherou se tyèí lidské stavby, ale ne ty, které si Evropan staví pro svìtské úèely, ale starobou šedivé budovy zbožné minulosti – chrámy a  paláce, které vybudoval svým bohùm a  vladaøùm zapomenutý, umìnímilovný lid. Tehdejší lidé dávno zanikli a  také jejich kamenná díla stále více zapadají do pøekypující tropické pøírody s její vìènì èinnou a  neúnavnou èarovnou silou, rozpadávají se v trosky a  prach, pokrytý novým zeleným životem... Tyto stavby, které jsou velmi blízké podobným stavbám na indické pevninì, jsou se svými hojnými reliéfy a  sochami dùkazem, že na Jávì kdysi panovala bílá rasa, která sem v pozdìjších èasech pronikla s buddhismem z Indie. Zda tehdy žily na Jávì nìjaké primitivní rasy, se už nedá zjistit...“ Vìèný vznik a  zánik i v lidstvu, bohužel, není vždy pøirozený a  velebný jako v pøírodì. Dnes žijí na støední Jávì Javánci a  v západní hornaté oblasti Sundové ( také Sunïané, vl. jménem Sunda), kmeny zøejmì velmi pomíchané. Z pobøeží sem stále více pronikají malajské živly, i Madurové (také Madurajèané, pùv. z ostrova Madura) na východní Jávì mají ráz pøevážnì malajský. Nìkteøí pokládají za pùvodní obyvatelstvo Jávy Tengerce, kteøí obývají vulkanické východní hory a  uctívají oheò. Tyto kmeny jsou také velmi poznamenány èínskou a  bìlošskou, dokonce i èernošskou krví. Naproti tomu celkovì mùžeme rozeznávat dva typy: indický, který se blíží bìlošskému a  vyskytuje se pøevážnì u Javáncù a  Sundù, a  typ malajský, pøevládající na pobøeží a  u nižších lidových tøíd, který je spíše mongolského rádu. Indický typ ženy má oválnou tváø, dlouhý a  úzký nos, trochu vysazené oboèí, rovné oèi, bíložlutou až svìtlehnìdou ple, štíhlé konèetiny, úzké boky, panenštìjší tìlesné tvary. U míšeného typu je viditelný mongolský záhyb a  tváø je pod oèima

širší. Malajský typ má oblou tváø, široký a  krátký nos, vysedlé lícní kosti, úzké a  trochu šikmé oèi, zøetelný mongolský záhyb, hnìdou až tmavìhnìdou ple, plné tvary, sklon k obezitì, široké boky, ženštìjší tìlesné tvary. Òadra mívají tyto ženy vìtšinou velmi krásná a  vyvinutá, s vystupující bradavkou a  malým dvorcem. Obyèejnì se však u nich dají velmi tìžko rozeznat všechny rasové prvky. „Tato bohatá zemì byla vydána napospas mnohým pøistìhovalcùm ze všech stran a  davy, které se sem hrnuly ze všemožných zemí, zde zanechaly památky, které ihned pùsobily na celek, protože mírní Javánci a  Sundové jsou neobyèejnì pøizpùsobiví a  mají spíše vnímavého než produktivního ducha. Nejen ve smíšené krvi, ale i ve všech kulturních vymoženostech je zde všude zøejmý cizí vliv.“ Dùkazem toho je i hlaveò holandského dìla v Batávii (dnes Djakarta, hl. mìsto Indonésie), která se stala jakýmsi fetišem domorodek, které touží mít dìti. „Spoleènými znaky všech Javánek,“ hovoøí Stratz, „jsou bohaté, hladké, lesklé èerné vlasy, tmavé oèi, oslnivì bílé zuby a  pùvabná stavby štíhlých údù, projevující se v lahodných houpavých pohybech. Barva kùže kolísá mezi slabou žlutou a  nejhlubším modrohnìdým bronzovým tónem. Tmavé vlasy mají nìkdy rudý odstín, jen velmi zøídka lze však uvidìt dìvèe s tmavými kaštanovými vlasy, plavovlasé neexistují vùbec. Dolní konèetiny mají pomìrnì krátké a  hubené, tuk v horní èásti stehen se jim usazuje mnohem ménì než evropským ženám. Pìkná modelovaná lýtka najdeme jen zøídka.“ Mongolský ráz je považován za ideální, proto si krasavice upravují oboèí malováním do výšky a  tím zvýrazòují šikmost svých oèí. Jinak se krášlí hlavnì ženy z takzvaných knížecích krajin (Djokja a  Sola) ve vnitrozemí Jávy žlutou barvou na všech obnažených èástech tìla. Tváø, hruï, ruce, nohy od kolen dolù si na slavnostech natírají svìtlou šafránovou barvou, døíve si tak natíraly celou horní èást tìla, nebo chodily do pasu nahé. Nosily jen sarong okolo bokù, tenkou látku umìle pomalovanou olejovými barvami; dnes si sarongem ovinují i prsa a  kromì toho nosí kabaj, vpøedu otevøenou halenku. Míšenka z otce Evropana a  jávské matky se nazývá nonna. Batuaèky (Batuakové, hlavnì kolem jezera Toba ve vnitrozemí Sumatry) asi patøí k prarase dosti blízké rase bílé. Jinak jsou už dnes mnohé kmeny znaènì pomíchány s malajskou krví; pobøežní obyvatelstvo Sumatry má vùbec mongolsko-malajský ráz. Batuaèky se prý liší od všech žen Sundských ostrovù pìknými morálními vlastnostmi, nerady se také obnažují. O tom, jak si kazí zuby, se ještì dozvíme. Dajaèky (Dajakové, spoleèný název pro malajské kmeny Kalimantanu) na Borneu pøedstavují oceánskou prarasu pod mongolským a  melanéským vlivem. A. W. Nieuwenhuis, který procestoval vnitrozemí Bornea a  napsal o nìm dva svazky, chválí hladkost a  pružnost svìtložluté kùže žen z dajackého kmene Kajanù. Na jejich prsou a  na dolní èásti tìla se prý dají jen zøídka najít stopy po pøedcházejících porodech. Jsou nižší, ve tváøi ne pøíliš pìkné, ale tìlesné tvary mívají znamenité. Rády nosí jakési pancíøe z rotangových kruhù na tìle nebo jen na krku a  na nohách. U tøí rasových skupin, o kterých jsme dosud v této kapitole hovoøili, chodily ženy vìtšinou nahé, pokud je nezkazil evropský vliv. Chodily také a  dodnes chodí naboso. Nyní pøejdìme k ženám odedávna ošaceným. Ženy žluté rasy. „Ze všech lidských ras jsou Mongolové nejzdrženlivìjší, nejvy-

trvalejší a  nejpoèetnìjší, mají nejstarší kulturu a  nejvíce odìvù. Eskymáci, jejichž domácím obleèením je nahá kùže, od hlavy až po paty se zahalí do obleku z kožešin, jen co opustí svùj pøíbytek, a  pouze u nìkterých grónských kmenù nosí mladé ženy v letní období nahá stehna jako naše ženy nahý krk a  prsa. Vìtšina Mongolù má ráda mastnou stravu, místo vody a  mýdla se umývají olejem a  pemzou a  snad tìmto dvìma zvykùm ve velké míøe dìkuji za svou životní odolnost. Ženy mongolského pùvody jsou jediné, které nosí témìø všeobecnì kalhoty, což je tím divnìjší, že mají právì ze všech ras pomìrnì nejkratší nohy; v kalhotách se zdají ještì kratší, než doopravdy jsou. Souvisí to èásteènì asi s tím, že v jejich domovinì je vìtšinou chladné podnebí, ale možná i se ženským sklonem umìle zdùrazòovat rasové znaky. Kromì dlouhého tìla a  krátkých nohou mají tyto hlavní znaky: šikmé oèi, mongolský záhyb, silné horní èelisti, žlutavou kùži s hojnými tukovými polštáøky a  malé ruce i nohy. U èisté mongolské krve se tedy krásná tváø nevyskytuje vùbec, krásná postava jen zøídka, zatímco tìlesné pøednosti jsou velmi hojné.“ Takto uvádí Mongolky ve svém pøehledu Stratz. Eskymaèky èili Inuitky (Inuiti, vl. jménem Inuit, døíve psáno také Innuité) ztìlesòují mezi žlutými lidmi jeden prvotní pratvar této rasy a  vedle mongolských rysù se u nich zøetelnì projevují i známky prarasy. Jejich lebka, ruce a  nohy jsou podle Fritschova kánonu pod normálem, ale pomìr rukou k nohám je 92:100. Ruce jsou tedy pomìrnì dlouhé, což je znakem prarasy. Ženský pohlavní ráz u nich také není pøíliš vyvinutý. Abnormální krátkost všech konèetin v pomìru k tìlu, široké oblouky oboèí, šikmý záhyb nad oèima, èerné, tvrdé vlasy s oblým prùøezem, nepatrné ochlupení tìla, velmi svìtležlutá kùže, pozorovatelná až po dùkladném umytí v pøírodním stavu, všechno je tak vyslovenì mongolské, že se to dá pokládat za pratvar nebo alespoò jeden z prvních tvarù žluté rasy. Širokými rameny a  slabì modelovaným trupem pøipomínají muže, ale vysoko posazené prsy, štíhlé silné ruce, rovné nohy, oblá stehna a  lýtka, pìkné malé ruce a  nohy mají bezchybnou formu. Tìchto pùvabù svých dìvèat si však Eskymáci pøíliš necení, nebo mají rádi velkou obezitu. Mladá dìvèata bývají i na evropský vkus pìkná, ale jejich zápach je pro nás strašný. Uvnitø mezi Eskymáky a  obìma nejdùležitìjšími a  nejcivilizovanìjšími národy žluté rasy, Èíòany a  Japonci (o jejich ženách, které už nelze pokládat za pøírodní, budeme hovoøit pozdìji), je severní skupina uralsko-altajských kmenù a  patøí k nim Samojedi (dnes je užíván název Nìnci, viz výše), Jakuti, Osjaci Chantové, viz výše), Tunguzové (Evenkové, viz výše) a  jiní nomádi, obývající odlehlý sever Asie. Pro západní Evropu nejsou ještì pøíliš prozkoumaným národem, až výpravy ruských etnologù sem vnesou asi úplné jasno. Na objevy krásných nebo alespoò pìkných žen se zde však nelze pøíliš tìšit: malá nožka je snad jejich jediným skuteèným tìlesným pùvabem. Žlutí s bílými se mísili už odedávna v rozsáhlých pohranièních územích. Na severu a  na západì poskytují široká asijská i evropská prostranství Ruska nesmírné jevištì køížení obou hlavních ras. Mongolská rasa pronikala nìkdy až do srdce Evropy, a  celé kmeny, které zde zùstaly, dodnes svìdèí o jejich nìkdejší pøítomnosti. Osmané, Maïaøi, Finové, Slované, mnohé východní nìmecké kmeny mají ve svých žilách mongolskou krev, a  dnes zase Rusové pomalu a  jistì pronikají na mongolské území a  všelijak zpùsobují, že se nespoèetné kmeny rozplývají v obrovském tìle jejich øíše, sociálnì i kulturnì obrozené. Z kmenù, u kterých mongolská krev ještì natolik pøevládá, že je možné je

pokládat za blízké žluté rase, si zasluhují zmínku Tatarky. Mongolským záhybem, velkou vzdáleností vnitøních oèních koutkù a  širokým nosním koøenem se jejich tváø hlásí ke žluté rase, úzkým hrbolkem nosu, jemnì vykrojenými ústy, vysokým a  rovným oboèím k rase bílé. V jejich typu jsou obì rasy v rovnováze a  najdeme je až hluboko v evropském Rusku, Estonsku i východním Prusku. Blízkými pøíbuznými Tatarek jsou Kirgizky (Kirgizové, vl. jménem Kyrgyz), jejich rodné koèovné kmeny obývají jižní sibiøské stepi až k Altaji. Brehm zjistil (1890), že nejde o èistokrevný mongolský kmen, ale o smíšenou žlutobílou rasu. Najdeme mezi nimi všechny odstíny postupného pøechodu od žluté rasy k bílé. V postavì i tvarech tìla spojují pøednosti obou ras, jen ve tváøi se ještì projevuje hodnì mongolských rysù. Výraz jejich tváøe vyjadøuje však cosi dojemnì dùvìøivého, což mnozí nezaujatí pozorovatelé a  badatelé pozorovali u pøírodních národù, nezkažených kulturou. Laponky (Laponci, jinak Lopaøi, vl. jménem Saami, ve Skandinávii a  na poloostrovì Kola), mezi nimiž je dost plavovlasých typù, pøedstavují možná prastarou žlutobílou smìs a  možná dokonce zbytek prarasy z dob pøed rozchodem obou ras. Prarasu u nich pøipomínají velmi dlouhé ruce a  výrazné oblouky oboèí. Jsou to ženy celkovì malé, široké a  sražené: pokud se mezi nimi najde žena alespoò trochu pìkná, je to jen dùsledek pøevahy bìlošských prvkù. Horské øetìzy Himálaje tvoøí napøíè Asií nepøekroèitelnou hranici mezi Mongoly na severu a  Indy na jihu. Jen v pobøežních východních územích se setkává žlutá rasa s bílou. Ze severu pronikají Èíòané, u jihu Indové, aby se zde spojovali v indoèínských kmenech. Zde snad vzniklo jádro smíšené malajské rasy a  odtud se roztrousilo na okolní ostrovy. Od severu na jih stále slábne mongolský rasový ráz a  pøibývá rázu bìlošského. U Siamek (dnes pøesnìji Thajek, Thajové tvoøí velkou skupinu národností a  kmenù, Thajové v užším smyslu jsou vl. jménem Khon Thai) se projevují ještì silné mongolské znaky, hlavnì mezi lidem pøevládají žluté prvky: málo klenutá prsa, slabì naznaèený zadek, zøetelné mongolské rysy ve tváøi. Vzácnìjší jsou formy spíše bìlošské: štíhlá postava, malé ruce a  nohy, malá ústa a  tmavé oèi. Dospívajícím dìvèatùm vlasy støíhají tak, aby je mohly nosit vyèesané do výšky. Annámky (jsou mínìny zde i všude dále Vietnamky, starší název pro Vietnamce je Annámci, Annamové) vykreslil Dr. Vlach ve své Ženì, už velmi zastaralé, a  doslovnì podle Friedenthala46, odbornì nespolehlivého, takto: „Postavy jsou malé a  sražené, tváø mají plochou, s hrubými rysy, nos tupý, rty vyvrácené, èelo nízké a  lícní kosti jim silnì vyènívají. Zuby èasto mají nepìkný tvar a  kromì toho si je barví na èerno. Ple mají tmavohnìdou. Mnohé z žen náležitì nedbají o èistotu tìla a  odporným pachem, který je z nich cítit, jsou odpuzující. Pøitom se ještì vyznaèují zarážející necudností v chování.“ Naproti tomu Stratz popisuje nahé annámské dìvèe takto: „Ve zjemnìné podobì má zøetelný rasový ráz, který se nazývá malajský. Malá ústa, jen trochu šikmé horní oèní záhyby a  rovné oboèí prozrazují bìlošský tvar. Tìlesné proporce a  široká tváø pod oèima pøipomínají mongolský ráz... I když jsou konèetiny pomìrnì krátké, mají pìkný tvar, hlavnì nohy. Málo zøetelný pas a  úzké boky jsou mongolského pùvodu. Prsy jsou plné a  oblé, ne pøíliš vysoko postavené, pupek se zdá nápadnì vysoko. Nejvìtší pøedností jsou bohaté, skoro až po kolena sahající vlasy a  nezarostlé tìlo.“ Podobných rozporù o domorodkách najdeme mnoho v cestopisné i zemìpisné literatuøe. Také Reitzenstein upozoròuje na nìkolik takových rozporù ve svém vel-

kém zpracování Ploss-Bartelsové Ženy, ale celkovì se dá øíci, že všechny pøíkré úsudky bývají jen následkem jednostranného pozorování a  nedostateèných odborných vìdomostí s objektivnìjšími mìøítky. Když bez jakýchkoli dùkazù napøíklad Vlach-Friedenthal napíše, že „se vyznaèují zarážející necudností v chování“, je jasné, že jde o prázdnou frázi, která vznikla z pøedpojatosti nebo z povrchního pozorování, jakých celé stovky pøecházejí z knihy do knihy a  nemohou pøirozenì ani pouèit, ani nic vysvìtlit. Všechny ženy na indoèínské pevninì nejzøetelnìji prozrazují rùzné míšené obou hlavních ras, které stále pokraèuje. Ustavièný pøíliv bílé krve má za následek, že každá další generace se stále více pøibližuje otcovské bílé rase, až se nakonec v jejím zevnìjšku projevuje pøevážnì bìlošský ráz. Barmánky (Barmánci: základní národnost na Barmì, vl. jménem Myahma, dìlí se na øadu etnografických skupin) v sobì mají nejvíce bílého živlu. Jejich pøirozený pùvab bývá mnohem více cenìn než jejich idealizovaný umìlý zevnìjšek, složený z obou hlavních ras a  zdùrazòující mongolské rysy. Starým krojem barmských žen byla vpøedu otevøená halena a  tamein – dlouhý kus látky, ovinutý nad prsy a  padající až na nohy. Ženy z nižších kast nosí jen tamein. Na bocích je otevøený, takže pøi chùzi lze vidìt vnitøní stranu nahého stehna témìø až ke slabinám. Ale tuto hranici vždy dodržují, tak jako naše ženy dbají, aby jim z prsou nebyla vidìt právì bradavka. Podle barmské povìsti zavedla tento odìv princezna, jíž pøíroda dala kromì jiných pùvabù také velmi krásné nohy. Všichni muži prý zahoøeli láskou, když spatøili tyto jinak skryté vnady, a  od tìch dob nosí Barmánky tamein a  koketují svýma nohama. Avšak také jejich poprsí bývá velmi krásné i po dvojnásobném osmnáctimìsíèním kojení. Celkovì se dá øíci, že Barmánky, pokud jde o tìlesnou krásu, soupeøí se svými èistokrevnými bílými sestrami a  velmi oslabené mongolské znaky v jejich tváøi jim dodávají jakéhosi pikantního pùvabu. Žlutá rasa má pøevahu v pomìru k prarasám, to znamená, že se stále více u nich projevuje zvláštní ráz, zatímco v pomìru k bílé rase je na ústupu: v poèetných míšených formách bílé živly pomalu nabývají pøevahy. Bìlošky. V souèasnosti tvoøí bílá rasa zøetelný celek, k jehož vzniku jistì pøispìly poèetné rasové prvky, jejichž pùvod lze jen velmi tìžko zjistit. A  pøece se mezi dosud žijícími prakmeny dají najít urèité formy, které lze pokládat za pøedchùdce bílé rasy. K tìmto pøedchùdcùm, kteøí jsou v pomìru k bílé rase jako trpaslièí kmen Akka (Tikki-Tikki) v pomìru k èerné rase a  Eskymáci v pomìru ke žluté rase, patøí Veddové na Cejlonu (Srí Lance), Celebesu (Sulawesi) i Malakkové na Malajském poloostrovì a  Ajnové (Ainové) v Japonsku a  na okolních ostrovech. V tropických cejlonských pralesích, v chatrèích z listí, v jeskyních a  na stromech, ozbrojení jen lukem a  šípy, žijí poslední zbytky Veddù v plaché osamìlosti; je jich jen nìkolik tisíc. Veddky jsou malé, zøídka mìøí víc než 140 cm, ale nemají sraženou postavu trpaslíkù. Jako všechny ženy z praras mají široké nosy, vystupující ústa s odulými rty, výrazné žvýkací svalstvo, prsa se sklonem k vemenovitému tvaru. Svìtlejší hnìdá kùže, velké, pìknì krojené oèní jamky, jemnìjší grimasy tváøe, mìkké, zvlnìné, tu a  tam kuèeravé vlasy, žádné stopy po èernošském nebo mongolském typu, pøipomínají bílou rasu. Prsní bradavky vystupují. I když mají ke krasavicím, jaké rodí bílá rasa v pozdìjších smìsích a  tvarech, velmi daleko, pøece je v jejich primitivních rysech cosi pøíbuzného s námi, a  naopak, kdybychom

nestrannì zkoumali pøíslušnice nìkterého vyspìlého bílého kmene, poèínaje jižní Asií až na sever Evropy, našli bychom v nejedné ženì tuto prastarou bìlošskou krev jako spodní tón, více èi ménì tlumený. O èistokrevných Ajnkách (Ainkách), dnes už velmi vzácných, se èasto tvrdí, že jsou velmi podobné jihoruským selkám. Od Japonek, v jejich krvi je ainská krev trvalou souèástí díky silnému mongolskému vlivu, se liší kratší tváøí, horním oèním víèkem bez záhybu, vysokým a  rovným høbetem nosu, rovnými zuby, tmavší pletí bez žlutých odstínù, silným ochlupením tìla, delšími údy, což jsou všechno znaky bílé rasy; pøitom se však u nich jako známky prarasy vyskytují nízké lebky, vpadlé oèi a  pøíliš dlouhé ruce. Také Ajnky (viz výše) zdùrazòují svým zpùsobem jeden rasový znak: silné ochlupení tìla tím, že si tetují okolo úst fousky, jejichž špièky sahají témìø až k uším. V Asii obývá hlavní kmen bílé rasy celou Arábii a  èást Malé Asie. V Indii jsou bìloši silnì pomíchaní s poèetnými bílými drávidskými prakmeny, dosud málo prozkoumanými, kteøí zùstali na nižším vývojovém stupni. Èistý hinduistický typ, vyskytující se ve vyšších stavech, je indoevropský. Indky (tj. Indky, dìlící se ovšem na øadu národù, národností a  kmenù Indie), se kterými se podrobnì seznámíme pozdìji, si celkovì zaslouží chválu, jíž je mnozí cestovatelé vrchovatou mírou zahrnují, i když pøitom mnozí podléhají spíše poetickému kouzlu Pøední Indie a  básnické tradici: ve skuteènosti je i zde ženská krása v dokonalé formì vzácná. Tìla mají celkovì štíhlá, pružná a  soumìrná, vlasy bohaté, tmavé a  zvlnìné, ochlupení tìla buï chybí nebo je slabé, tváø bývá oválná, èelo vysoké, tmavé oèi velmi krásnì formované, nos rovný, zuby široké a  lesklé, òadra pevná a  vysoko posazená. Ale najdeme zde i ženy hrubých rysù s tìžkými hruškovitými prsy a  velkým vystupujícím dvorcem, se širokými hranatými rameny a  krátkým krkem, s nevýrazným pasem a  úzkými boky, což – pøi pohledu zezadu – pùsobí pøímo mužským dojmem, i když je zadek mìkce oblý a  stehna jsou plná. U tìchto žen pøevládají prarasové prvky. Nejlépe se snad vyvinula bílá hinduistická rasa u cejlonských Sinhálek, hlavnì u žen, kterých celkem zanikly zbytky prarasy. Ideálem jejich básníkù je žena s tìmito vlastnostmi: „Její vlasy musí být bohaté jako paví ocas, musí sahat až po kolena a  konèit pùvabnými kuèerami. Její oboèí se musí podobat duze, oèi odkvetlým lístkùm manily. Její nos musí být jako jestøábí zobák, rty rudé jako korály, zuby jako jasmínové perly, krk dlouhý a  oblý, hrudník široký, òadra pevná a  oblá jako kokosový oøech a  prostøedek tenký jako lodyha kvìtu, boky široké, údy jako vøetena, chodidlo jejích nohou nevyduté a  povrch tìla mìkký a  zaoblený bez drsnosti vyènívajících kostí a  šlach.“ Je divné, že se jim líbí neprohloubené chodidlo, ale podle Stratzova názoru zøejmì nejde o plochou nohu, ale asi o formu chodidla, která pøirozenì vzniká u lidí, kteøí chodí celý život bosi; noha je potom vpøedu sice široká, ale na vnitøní stranì støední prohlubenina nohy zùstává. Dr. Rykens, který jako váleèný zajatec v búrské válce strávil delší èas na Cejlonu, poslal Stratzovi fotografii dokonale krásné Sinhálky a  zároveò napsal: „Vidìl jsem v Kandì (Kanda, Mahanuvara, na Srí Lance) hlavnì pøi slavnostních pøíležitostech velmi mnoho žen, které se zde shromáždily ze všech koutù zemì, a  pøece jen tu a  tam krásnou ženu, vìtšinou jsou ošklivé.“ Sám Stratz mìl též v Kandì u slavnostního prùvodu pøíznivìjší dojem: „U všech žen a  dìvèat mi padla do oka ladnost pohybù, štíhlé dlouhé nohy a  malá chodidla, velké oèi a  vìtšinou krásné linie zadkù. Hlavnì mladá dìvèata, která kráèela okolo bílého posvátného slona

s obìtními dary a  které asi vybrali pro jejich tìlesný pùvab, mìla krásné štíhlé postavy, velmi pravidelné rysy, pyšný postoj a  pøirozený pùvab.“ Také Pársky (Pársové, vl. jménem Pársí, potomci Peršanù v záp. Indii) jsou velmi hezké; mìjí také tmavé vlasy, ale svìtlejší ple. O Peršankách, Arabkách, Egypankách, Židovkách a  jiných více ménì kulturních ženách budeme hovoøit v dalším svazku tohoto díla. V tomto struèném pøehledu rasových tìlesných pùvabù, kterými se ve vìtší èi menší míøe honosily a  dosud honosí ženy rùzných kmenù a  pøírodních národù, je zahrnut – sice ne náhodou, ale v souvislosti s ušlechtilostí rasového typu – i vývoj ženské tìlesné krásy od primitivních nábìhù k nejdokonalejším formám. Nyní si podrobnìji všimnìme prostøedkù a  zpùsobù, jakými pøírodní ženy podle domorodého vkusu doplòovaly, upravovaly nebo umìle zvyšovaly svou pøirozenou tìlesnou podobu. U pøírodních národù se všeobecnì setkáváme s tendencí umìle zdùrazòovat nìkteré charakteristické rasové znaky. Když mají napøíklad Èíòané od pøírody malé nohy, je pochopitelné, že ženy z vyšších tøíd se je snaží ještì umìle zmenšit. Také Tahianky, Hotentotky a  mnohé èernošské národy pokládají svùj plochý nos za hezký, nebudeme se divit, že už svým dìtem ještì více zplošují nos a  èelo. Ameriètí indiáni si natírali kùži rudou hlinkou jen proto, že svou èervenožlutou barvu pokládali za krásnou. Døevìné èepy, kterými si Botokudové zvìtšovali své rty, mìly nakonec jen ten smysl, že rty od pøírody hrubé a  odulé zdùrazòovaly ještì více. Tato tendence se však nevyskytuje jen u pøírodních nebo polocivilizovaných národù, ale i u nejvyšší kulturní rasy. I moderní bìlošky se snaží umìle dosáhnout vnad, které se pokládají za zvláštní pùvab „krásného pohlaví“ a  které pøíroda poskytuje jednotlivým, skuteènì krásným ženám. Rozdíl je jen v tom, že u pøírodních národù se tìlo znetvoøovalo podle domorodého vkusu vìtšinou na základì staleté tradice, zatímco civilizované bìlošky se v tomto smìru ochotnì podøizují nejen ideálùm mìnících se s každou hospodáøskou a  potom i kulturní revolucí, ale vždy velmi opodstatnìných zmìnou sociálních pomìrù. Navíc se v moderní dobì staly slepými otrokynìmi samoúèelné módy, diktované ziskuchtivostí odìvního prùmyslu. Logika bývá však èastìji na stranì pøírodní ženy. Malování. Zvyk pomalovat si celé tìlo se vyskytoval u žen mnohých indiánských kmenù, èastìji se však malování omezuje jen na tváø. Zde však nebývá vždy pouze krášlícím prostøedkem, ale mívá svùj zvláštní význam. U nìkterých indiánských kmenù si ženy zaèeròují tváø na smuteèní slavnosti. U Liù na Chaj-nanu namaluje ženich v den svatby novomanželce na tváø znak svých pøedkù, aby ji po smrti poznali jeho pøíbuzní. Indky si malují každý den na èelo znamení své sekty. V bývalé holandské Nové Guineji je bílé pomalování znamením míru, u Kafrù si dívky malují na modro spodní ret na znamení zasnoubení, na Augustininì øece v Nové Guineji znamená bílá barva smutek. U indiánù Seri, kteøí mìli mateøskoprávní organizaci, se ženy rùzných skupin lišily pomalováním podle tøí totemových klanù – Želvy, Pelikána a  Chøestýše. U Masajù natírají chlapce i dìvèata po obøízce bílou hlínou, bojovníky a  mladá dìvèata pøi slavnostech hlínou èervenou. Pøitom ženy používají zvláštní zpùsob: vezmou jistou rostlinnou šávu s leptavým úèinkem a  namalují si dva soumìrné kruhy na každou tváø. Po dvou dnech se pokožka sloupe a  zùstane bílá jizva, která až po deseti dnech ztmavne pigmentem.

Z okrašlovacích dùvodù si malují napøíklad Minkopky (Andamanky, Andamanci jsou pùv. obyvatelé na Andamanských ostrovech, dnes skoro vyhubeni) tváø, nìkdy i ruce, nohy a  trup širokými bílými pásy. U krymských Tatarù je hena, oblíbená snad u všech východních žen, velmi dùležitým krášlícím prostøedkem, nebo ženy si jí barví na rudo nejen oboèí, nehty, ruce a  krk, ale nìkdy i lesklé èerné vlasy. Na muslimském východì je to jinak velmi starý zvyk, nebo už Herodot vypráví o Skýtech, že si jejich ženy pøipravují líèidla z rozetøeného cedrového a  rozmarýnového døeva. U Okotù, nárùdku z ostrovù Oki, bylo malování oblièeje, hlavnì èela a  tváøí, èervenými, bílými a  žlutými skvrnami oblíbenou ozdobou mladých koketních žen. Na Jávì a  na jiných ostrovech malajského souostroví si barví domorodci na tmavo zuby, pohrdají bílými zuby Evropanek, protože se tak prý podobají psím zubùm. Ani Annámky v Koèinèínì (pùv. název pro sev. Vietnam, pozdìji pro dnešní Nambo, resp. Nam-bo, nyní nepoužívaný) nemají zuby èerné jen od žvýkání betelu, ale také si je barví – možná právì proto, že pøedtím to dìlaly jen v dobì první menstruace, nyní to prý dìlají hned po první souloži, tedy asi o tøi roky døíve. Na ostrovech Jap (Záp. Karolíny) se barvení zubù dìlalo takto: hlínu rugendu, dobývanou ve vesnici Gaèalau nebo v moèálech Tara, dívky smíchaly se šávou listí käll (terminallia catappa), aberur (sonneratia acida) a  ngumat, z èehož udìlaly šest šiškových tyèinek, které si v noci jednu po druhé vkládaly mezi ústa a  zuby, kde každá ležela asi deset minut. To staèilo, aby se zuby namoøily na èerno na celý život. Ráno si pøišla rodina prohlédnout zabarvení a  pøinesla dìvèeti dar. Malování není nakonec jen ženský obyèej, jenže u mužù jde zøídka o zkrášlení, spíše o snahu vypadat strašnì pøed nepøítelem nebo o èarodìjné vzbuzování hrùzy u vìøících: patøí tedy k mužské váleèné a  obøadní výzdobì, hlavnì k jejich tancùm. Celkovì mùžeme øíci, že vìtšina zvláštních druhù malování, stejnì i jiných zkrášlovacích èi znetvoøujících procedur na tìle, mìla pùvodnì urèitý smysl, na který se pozdìji zapomnìlo a  který se už nedá tak snadno zjistit. Jisté je jen to, že nešlo o projevy hravosti, jak se domnívá urèitá skupina etnologù, která ráda porovnává pøírodní národy s dìtmi, ale o zvyky s pùvodním smyslem a  úèelem. Zvl᚝ u severoamerických indiánù se zjistilo mnoho druhù malování, které si jen málo umíme vysvìtlit a  o kterých jen ve velmi vzácných pøípadech umìli novodobí pøíslušníci kmenù nìco bližšího øíci. Nic nám napøíklad neøíkají o tom, že Kuèinky (Kuèinové, nejsevernìjší vìtev Athabaskù) si zdobily bradu urèitým poètem jizev paprskovitì vybíhajících od spodního rtu pøes bradu, èervenì pomalovaných, a  že si pøi jiných pøíležitostech, malovaly tváø na èerno, nebo že si ženy indiánù Krkavcù a  indiánù Èernokožcù èesaly vlasy na èele do pùlkruhu a  barvily je okrem, že si ženy Mundrukù malovaly na tváø èerná pùlmìsícová znamení se špièatými rùžky nahoøe. A  pøece to všechno pùvodnì jistì mìlo nìjaký smysl. U ojoveských západoafrických kmenù si ženy natírají tváø a  ruce bílou, žlutou a  rudou barvou pøi všech výjimeèných pøíležitostech, jako je pohøeb, tanec èi válka, nebo se domnívají, že se tím chrání pøed vlivem rùzných démonù. Tetování. Z malování se postupnì vyvinulo tetování, jehož vzorky se nesmazatelnì vrývají do kùže. Název vznikl z polynéského slova tatau, což znamená asi tolik jako øádný nebo umìlecky vyhovující; Cook, který toto slovo slyšel poprvé, ho transkriboval do angliètiny správnì tatow, z èehož Nìmci udìlali tetování a  tento nesprávný tvar se ujal i u nás. Kde se tetování (tataování) vyskytuje, bývá obyèejnì spoleèné obìma pohlavím, i když mužské se vždy velmi liší od tetování

ženského. Na Novém Zélandu tvoøilo u mužù sple spirál na tváøi, ale u žen vycházelo z úst a  smìrovalo od koutkù k bradì. Výtvarnì nejdokonalejší se vyskytuje v Oceánii a  ve støední Jižní Americe. Jihoamerické kmeny tvoøí v tomto smìru dvì skupiny: v jedné jsou tetovaní muži i ženy, ve druhé jen ženy. Úèel tetování je dost složitý, a  pøece zde vždy hraje nemalou úlohu pud zdobit se, a  také – jak pozdìji uvidíme – i pohlavní život. Tahianky a  Ponapky na Karolínách si tetovaly Venušin pahorek. Potom pøicházejí na øadu prsa, bøicho, konèetiny. Úèinek nahoty se tetováním velmi zeslabuje, dokonce èasto mizí, podle svìdectví mnohých cestovatelù. Neobyèejné umìlecké bylo tetování žen na Velikonoèních ostrovech. Reprodukci mistrovského díla tohoto druhu pøinesl cestovatel Parkinson z ostrova Nukumanu v Jižním moøi (Oceánii). Na ostrovì Viti Levu se tetovaly jen ženy, ale na sousedních ostrovech Tonga jen muži. Stalo se to prý tak, že z ostrovù Tonga poslali jednoho muže na Viti, aby se pøesvìdèil, jak se tetují. Na zpáteèní cestì si stále opakoval: je tøeba tetovat ženy, ne muže. Zakopl však, spadl a  zapomnìl svou vìtu, proto po svém návratu øekl: Je tøeba tetovat muže a ne ženy. Tak se i stalo. Samoánci mají zcela podobnou legendu. Na ostrovech Amami a  Ósumi, patøícímu k ostrovùm Rjúkjú (souostroví oddìlující Východoèínské moøe od Tichého oceánu), je tetování zvykem pouze žen. Dávaly si vìtšinou tetovat jen høbety obou rukou. Tetování bylo vždy stejné, neumìly však už vysvìtlit jeho význam a  pouze oznamovaly, že poprvé ho prý zavedl Okinawa. Obyèejnì si dávaly vypichovat tyto vzorky dìvèata ve tøinácti letech zvláštními osobami zbìhlými v tomto umìní. Tøemi svázanými jehlami jim dìlali tøi øady bodnutí, do kterých potom vetøely obyèejnou tuš, používanou na psaní. Vznikla barva indigovì modrá. Avšak japonská vláda zde už pøed delší dobou tetování zakázala, jako dávno pøedtím v Japonsku. Etiopanky se tetovaly i na krku, aby byly krásné, vìtšinou v dobì zralosti. Ženy, které se zabývaly tetováním, nekašky, jim do kùže vtíraly petrolejové saze a  potom jim vypichovaly vzorky jehlami. Na Novém Zélandu jde také o zkrášlovací prostøedek. Svìdèí o tom píseò, kterou pøi tetování dìvèeti zpívají její družky: „Lehni si, dcero, a ti pokreslí, vytetují bradu! Aby, až pøijdeš do cizího domu, neøekli: Odkud je tato ošklivá žena? Lehni si, dcero, a ti pokreslí, vytetují bradu! Aby ses hezkou, slušnou stala, aby, až pøijdeš na slavnost, neøekli: Odkud je tato žena s rudým pyskem? Abychom tì udìlaly pùvabnou, pojï a  tetovat se dej, aby, až pøijdeš, kde otroci sedí, neøekli: Odkud je tato žena s rudou bradou? Ozdobujeme tì, tetujeme v duchu Hine-te-iwa-iwa; tetujeme tì, aby pobøežního ducha poslal Randi do hlubin jezera, do pìnících se vln. Tvoje krása se spojí s okrasou! Tvoje krása je jako obloha, jako hvìzdy Pahatiti, Ruatapu, Rongonui a  Kahukura. Jsi krásnìjší než Uetonga a  Tamarereti nebo posvátný Reretorùv stín! Pobøežního ducha pošle Randi do hlubin jezera, do pìnících se vln! Opus lichotníky a  dìti, nech je bez rozlouèení, odejdi jako oblak plavající nad vrchy Raukawa a  nech je srdceryvnì plakat! Já však – já jsem Randi a  Papa – moje dílo je hotové!“ Jednoduché tetování se dìlá obyèejným trnem, vypichujícím ornamenty; nato se na krvácející místa vtírá prášek z døevìného uhlí, který vroste do ran a  modravì prosvítá pokožkou. Jihomoøští ostrované používají háèkové nástroje: na døevìném nástavci je upevnìná èepel z lastury nebo kosti, jejíž ostøí má jemné zoubky, natøené barvivem, pøiloží se na kùži a  lehkým úderem se vrazí dovnitø. Ženy na Aleutách, podobnì jako Ajnky na Formose (Tchaj-wanu), mìly zálibu ve vytetovaných vousech. Píchaly si i bradu, krk a  ramena drobnými teèkami, do

kterých potom vtíraly uhelný prach smíchaný s moèí. Dnes se podobná výzdoba vyskytuje jen u starých žen, protože aleutským dìvèatùm ji znechutili Rusové, kterým se nelíbila. Marnivost a  sexuální moment zvítìzili nad starým zvykem. Na západním Mondanau je tetování rozšíøeno pøedevším u kmenù okolo zátoky Davao (Gulf): dìlá ho matka svým dìtem v pátém až šestém roce, aby na sobì mìly nesmazatelné znaménko a  aby je mohla snadno poznat v pøípadì, že by je podvodem nebo násilím unesli, což se tu èasto stává. Indiánkám Karajá hned na zaèátku puberty vytetují za urèitého ceremoniálu znak kmene, který obì pohlaví nosí na tváøi. Je to modrý kruh o prùmìru 10 až 15 mm tìsnì pod okem; jeho obvod nejdøíve naznaèí døevìným razidlem, potom ho ostrým kamínkem vyøežou a  na ránu položí chomáè bavlny. Když rána pøestane krvácet, vetøou do ní šávu genipapo a  tím zabarví jizvu na modro. Podobnì tetovali rodovými totemovými obrazci indiánky Haida na ostrovech královny Charlotty na prsou, v podpaždí, na vnìjší stranì pøedloktí a  rukou a  vpøedu na stehnech pod koleny. Muži Haida chodili pøi slavnostech zcela nazí, ženy jen v krátkých sukních, takže podle vytetovaných obrazcù mohl každý hned poznat hodnost a  jejich rodinu. Trvalo èasto nìkolik let, že se takové tetování dokonèilo. Darwin vypráví ve své „Cestì pøírodopisce okolo svìta“, že ženy misionáøù na Novém Zélandu se snažily pøemluvit mladé domorodky, které u nich sloužily a  byly už témìø obráceny na víru, aby se nedávaly tetovat. Když však pøišel vyhlášený operatér z jihu, øekly: „Opravdu musíme mít alespoò nìkolik èára na rtech, jinak, až zestárneme a  scvrknou se nám, vypadaly bychom velmi ošklivì.“ pøi Darwinovì cestì (tj. 1831) se ani zdaleka netetovalo tolik jako kdysi. Protože je v tom však rozeznávací znamení mezi náèelníkem a  otrokem, bude se zøejmì tetovat ještì dlouho. Kterýkoliv charakteristický rys se stává v krátkém èase tak bìžným, že i misionáøùm podle jejich výrokù pøipadala hladká, netetovaná tváø drsnou, nehodnou novozélandského gentlemana. Na Palauských ostrovech se dávala dìvèata tetovat na nohách svými kamarádkami už v dìtském vìku. To však bylo bezvýznamné tetování, které bylo pozdìji pokryto jinými vzorky na bocích i na celé zadní ploše nohou nahoru až po záhyb mezi zadkem a  stehnem. S pøíchodem puberty k tomu pøibylo tetování okolo pohlaví, telengékel. Bohaté ženy si však s pøibývajícími roky musely obstarat úplné ženské tetování podle jejich významu a  hodnosti, které v podstatì záviselo na sociálním postavení. Když se na popud ženy konala slavnost, mìla právo dát si tetování telengékel prodloužit na obou stranách v úzkých pásech až na zadek. Když však kvùli ní její muž uspoøádal „honget“ nebo „mur turukel“, dostala tetování kelteket, kterým jí pokryli doposud holá místa na nohách obyèejným vzorkem, takže vypadala jako v èerném trikotu. Na znamení rozlièných období života ženy se používá tetování u mnohých národù. Guaranky (Tupíové, Tupí-Guaraní) v Brazílii nosí pøed sòatkem mezi oboèím, na jedné nosní dírce nebo na líci modrý vytetovaný køížek, který smažou, když se má dìvèe vdát. Motky v Port Moresby na Nové Guineji dostávají pøi zasnoubení tetovaný pás z ostrých úhlù od podpaždí až do støedu prsou. Na Siaøe v jižním Novém Meklenbursku vytetují ženám po svatbì tváø jednotvárnou modroèernou èárkovanou kresbou. I na Formose jsou vdané domorodé ženy oznaèeny tetováním, tøírohým pásem od støedu horního rtu až k uchu a  pøes líce na každé stranì. Ženy Kafrù si dávají vytetovat po sòatku kojo, øadu kroužkù od spodního rtu až mezi prsa. O tetování s pohlavním významem budeme hovoøit pozdìji.

Tyto zpùsoby tetování jsou vìtšinou pravým tetováním. Jiný druh byl oblíben v severní Asii a  u Eskymákù. Nordenskjöld ve své knize o Grónsku vypráví: „Také ženy Eskymákù jsou všude, kde nepøišly do trvalého styku s Evropany, tetované podle vzorù, jaké jsou ve zvyku u Èukèù. Kdysi bylo také v Grónsku tetování velmi dùležitou záležitostí a  domnívali se, nebo správnìji namlouvali dìvèatùm, která se bránila této bolestivé operaci, že hlava ženy, která se nedá tímto zpùsobem okrášlit, se na onom svìtì pøemìní na nádobku na olej, kterou kladou pod lampu, aby zachytávala, co se z ní vylije. Tetování se dìje tak, že jehlou pøetahují pøes kùži nit namoèenou do sazí lampy a  do rybího oleje podle vzorku, který na ni napøed nakreslí, pøièemž tlaèí na prošívané místo, aby se v nìm èerò zadržela. Tetování se dìlá bodnutími tak, že se èerò vtírá do otvorù propíchnutých jehlou do kùže. Jako tetovací barva se používá i tuha, proto je tento nerost také eskymáckým obchodním artiklem.“ O tetování vyskytujícím se v Evropì hlavnì u námoøníkù, vojákù a  prostitutek budeme hovoøit v posledním svazku tohoto díla v souvislosti s novodobou prostitucí. Zajímavým pozùstatkem prastarého zvyku v nové dobì se zdá tetování øímsko-katolických žen v Bosnì a  Hercegovinì. Podle Glücka47 se toto tetování skládá z ornamentù, které jsou vždy variantami køíže, ale jiný vìdec, Truhelka48, kromì køíže zjistil i slunce, mìsíc, hvìzdy, smrk, klas, kruh, dùm a  dvùr. Toto tetování se vyskytuje vždy na viditelných nezakrytých místech tìla, v horní èásti prsou, na dlaních a  loktech a  provádìjí ho vìtšinou starší ženy. Èasto si však dìvèata navzájem prokazují tuto milostnou službu, která divákùm pøináší mnoho zábavy, zvláštì pokud tetují choulostivé dìvèe, které pøi tom dìlá rùzné grimasy a  na každé bodnutí reaguje výkøikem. Zapálí smùlu a  do findžanu, malého èajového šálku, chytají kapající pryskyøici, se kterou smíchají saze, jež zároveò chytají ze spalované smùly na plechový plát. Tuto èernou pastu nanášejí v žádoucí kresbì ostrou døevìnou hùlkou na kùži, kterou nejprve v místì urèeném k tetování napnuli, a  potom až do krve vypichují jehlou, obtoèenou témìø až po špièku nití. Tetované místo potom ováží a  po tøech dnech umyjí. Toto tetování se dìlá obyèejnì v nedìli nebo ve svátek, vždy pøímo na slavnostních bohoslužbách. Podle toho Glück soudí, že nejde o zvyk pøírodních Staroslovanù, ale že tetování kdysi zavedli katoliètí knìží, aby novým katolíkùm zabránili pøestupovat na jiné náboženství a  zamezilo se renegátství. Avšak Truhelka, který nevidìl v tetovaných obrázcích jen varianty køíže, tvrdí, že svátkem, který si témìø vždy vybírají k tetování, je josefský (19. bøezna), tzn. pøedveèer jarního slunovratu, vidí tedy v tomto obyèeji zbytek prastarých bosenských zvykù, což je mnohem pravdìpodobnìjší. Tetování se dìlalo u dìvèat mezi 13. až 16. rokem, tedy v dobì nastupující puberty. Pøece je však pravdou, že dnes tetují i v Albánii pouze øímsko-katolické ženy. Cosi spoleèného s tetováním má podivný zvyk indonéských žen. Na støedním Celebesu oznaèují slovem talata, malajsky panau, bílé skvrny na kùži, které vznikají po urèité kožní nemoci (snad Pithyriasis versicolor) a  jsou u žen velmi oblíbené. A  tak na sebe èasto pøenášejí tuto nemoc umìle. Ozdobné jizvy. Už nìkteré bolestivé tetovací procedury mìly ten cíl, aby se èerstvé rány silnì rozjitøily a  vytvoøily hluboké jizvy. Domorodky v Kordofánu a  Dárfúru (v Súdánu) si vtíraly sùl do tetovacích øezù, protože vypukliny, které

potom vznikly, jim dodávaly podle domácího vkusu velkého pùvabu. Na Novém Pomoøansku (Bismarckovo souostroví) vidìl cestovatel takové ozdobné jizvy na stehnech a  zadcích žen. Øezy dìlané za tímto úèelem byly velmi bolestivé a  zahojily se až po nìkolika mìsících. Na Gilbertových ostrovech (dnes nazývaných Kiribati, Mikronésie, viz výše) si dìvèata nejednou zpùsobují popáleniny, protože jizvy po nich pokládají za pùvabné a  jsou i dùkazem odvahy. Australky na øece Murray se zdobily takto: Mladá žena si klekne a  položí si hlavu mezi kolena starší silné ženy a  operatér, vždy muž, udìlá kouskem lastury nebo pazourkem øadu hlubokých záøezù napøíè zády, zprava doleva až tìsnì k rameni. Pohled na to je hrozný. Krev stéká proudem a  ubohá obì køièí bolestí. A  pøece se dìvèata ochotnì podrobují tìmto mukám, nebo jejich zbrázdìný høbet je velmi obdivován. Ženy na Šalomounových ostrovech si obstarávají jizvy po celém tìle; øezy se dìlají nabroušenou lasturou a  jsou také velmi bolestivé. Úèinek není vždy jistý, jelikož rány èasto hnisají a  pìkný vzorek se tím znièí; pokud se však tato procedura podaøí, jizvy se pokládají za velkou ozdobu a  cena ženy stoupá podle krásy vzorku. U afrických Magandžù slyšel cestovatel o ženì, jejíž tìlo bylo zkrváceno èerstvými záøezy do starých jizev po tetování, protože po zajizvení nových ran bude nejvìtší krasavicí v zemi. Zde mìla každá jizva své jméno podle èásti tìla, na které byla provedena. O Køovaèkách napsal cestovatel: „Nìkteré ženy mají pìknou rùžici okolo pupku. Tento druh tetování se dìlá malými záøezy do kùže. Protože jizvy nejsou po první operaci pøíliš výrazné, záøezy do jizev obnovují ètyøikrát, ba i pìtkrát.“ Ozdobné jizvy jsou u mnohých afrických národù tak oblíbené, že je napodobují i na figurách vyøezávaných ze døeva. Ozdobné jizvy jsou však oblíbeny pøedevším u tmavých ras. Kromì ozdobného úèelu jde nìkdy i o sexuální hledisko. V jihovýchodní Africe, hlavnì u Wajaù a  Makuù, si cestovatel všiml, že tetovaná a  zjizvená bývá pøedevším dolní èást trupu a  zvláštì pohlavní oblast, jinak obyèejnì zakrytá odìvem, a  na otázku, proè právì tyto èásti jsou ozdobeny, dostal odpovìï, že muž má pøíjemnìjší pocit, když hladí zjizvenou plochu než hladkou. Mimo ozdobných jizev existují i jizvy na znamení puberty, smutku a  mnohé jiné: když se francouzský cestovatel Crevaux zeptal indiánky v severovýchodní Jižní Americe: „Kolik jste mìli dìtí?“ odpovìdìla tím, že mu ukázala tøi èáry v horní èásti stehna. Tyto soubìžné èáry, pøipomínající pøímky, které staøí vojáci nosí podle své odsloužené doby, oznaèovaly poèet okiri, dìtí mužského rodu, které tato žena poèala. Plastika hlavy a  krášlení hlavy. Velmi známý pøíklad umìlé deformace lebky poskytovali støedoameriètí indiáni, kteøí si stlaèovali èelo dozadu: nìkteøí indiáni to dìlávají dosud, už kojencùm pevnì stlaèují èelo destièkou a  tím umìle zvyšují temeno. Také na Kavkaze to prý dìlají dodnes nìkteré kmeny, ale jde zde o obì pohlaví. Malanaové v severním Borneu to provádìjí jen dìvèatùm. Pøístroj se zde nazývá tadal, zaèíná se používat patnáctý den po porodu tøi až ètyøi mìsíce. Zprvu je tlak nepatrný, stále více se však stupòuje. Podle jiného cestovatele se tento pøístroj nazývá jah; je to ètyøhranná destièka, mezi níž a  èelo vkládají podušku z èer-

stvých mìkkých, silných a  dužinatých listù urèitého druhu leknínu, které dennì vymìòují. Nìkteré matky prý tuto proceduru dìlají velmi peèlivì a  obnovují obvaz, jen co zaène být dìcko neklidné. Pokud je tlak ponìkud silnìjší, znemožòuje boèním lebeèním kostem srùst a  teménko, mìkké místo na hlavì novorozeòat, zùstává i dospìlým ženám. Když se to nedìlá dost opatrnì, poraní se nìkdy nos, obèas se zaviní i smrt dítìte, ale zploštìlé èelo se pokládá za velkou ozdobu. Podobná deformace lebky se dìlává i na Novém Pomoøansku. Dítìti hned po porodu ovinou lebku obvazy z kùry tak pevnì, že se hlava mùže vyvíjet jen dozadu a  nahoru. Procedura se dìlá do té doby, dokud lebka nezkostnatí. Ústní èást tváøe vystoupí pøitom silnì dopøedu, zatímco brada se stáhne dozadu. Duševní vývoj tím prý netrpí. U náèelníkových dìtí se tento úkon provádí zvl᚝ dùkladnì. Nìkteøí antropologové se domnívají, že deformování lebky má pùvod v dìtských nosítkách, ve kterých hlavu dítìte upevòovali destièkou nebo páskou k zadní stìnì, aby v kolmé poloze neklesala dopøedu. Nejjednodušší zpùsob formování dìtské hlavy je stlaèování rukama, které se dìlá nìkolikrát dennì, a  to tak dlouho, až se dá pøedpokládat, že si hlava uchová žádaný tvar. Dìlalo se to (nebo doposud i dìlá) u národù èi kmenù, které tu jsou zmínìny na jiných místech, napø. u Ajnù (Ainù), Andanamcù, Badagù (Vadagù), Naimarù, Vasibù, Eskymákù, Karaibù, Nahuù, indiánù z území Mosquitorí (kdysi tzv. indiánské království na pobøeží Nikaraguy), Patagoncù, u starých kavkazských národù, Arménù, Rusù a  Turkù v 16. století. Obvazy a  pevnými èepicemi formovali nebo formují hlavy Mongolové, domorodci na Novém Pomoøansku (Bismarckovo souostroví) a  Hebridách, Palundové, Eskymáci, vancouverští indiáni, Èinukové, Naèé, Aimarové, stepní indiáni, Teuhelchové a  tu a  tam dodnes i venkované v nìkterých oblastech Francie. Mezi destièkami podobnì jako severoameriètí indiáni formovali dìtské lebky i Nikobarové (Nikobárové, na ostrovech Nikobary mezi Andamským moøem a  Bengálským zálivem)), malajští Dajakové, Èoktové, Negriti (domorodci na Celebesu, indonésky Sulawesi), dále na Filipínách, v Nové Kaledonii, na Havaji, na Tahiti, ale i staøí Peruánci, Hunové atd. Uši, hlavnì ušní lalùèky, byly odpradávna a  jsou dodnes obìtí okrašlování. Dala by se napsat velká kniha o nejrozmanitìjších tvarech náušnic pøírodních žen. Bývají malé a  lehké i neobyèejnì tìžké, dokonce tak tìžké, že prodlužují lalùèek. Ženám mnohých národù nestaèí, když si propíchnou ušní lalùèek jednoduchým otvorem, ale rozšiøují ho, nakolik se jen dá, postupnì jím prostrkávají døevìné èepy se stále vìtším prùmìrem a  nakonec stále vìtší bambusové èlánky. V tìchto velikánských ušních otvorech potom nosí jako ozdobu døevìné knoflíky, napøíklad na Madagaskaru a  ve støední Africe, nebo spirály z palmového listí, jako napøíklad Kurumbky v Nilgirském pohoøí, èi kvìty, jako na Novém Zélandu. O bantuských Waòamvezkách cestovatel øíká: „Ušní lalùèky jim v mládí – a  pokud se to zanedbalo, už jako dospìlým – propíchnou železnou jehlou nebo trnem a  protáhnou pøes nì nit, kterou tøetí den nahradí tenkým stéblem slámy. Pøi pravidelném hojení se každý druhý nebo tøetí den pøidává další stéblo. Po zahojení se tento svazek stébel v tloušce prstu nahradí døevìným èepem, který se dennì zesiluje obaly z lýkové nebo bavlnìné látky, aby se otvor stále více rozšiøoval. Pokud chtìjí otvor zvìtšit ještì více, nacpou do nìj rozšiøující se krèek dýnì, který

posouvají stále dál. Potom èasto pomáhá ještì zkroucený, silnì elastický pruh palmového listu, aby se daly do otvoru trýznìného lalùèku velmi dobøe umístit velké kapesní hodinky. Lalùèek si potom mùže dìvèe pohodlnì navléci na ucho.“ Batuaèky si rozšiøují otvor v uchu bambusovými èepy nebo klubky vlny do šíøky palce a  vìší si do lalùèku støíbrný kruh, èímž se lalùèek znaènì prodlouží; kromì toho si propichují horní èást ucha, ve které potom nosí velké, velmi umìlecké náušnice. Transvaalské Basutky si nepropichovaly lalùèek, ale ono místo ucha, kde v lalùèek pøechází. Makucky na Mosambiku mají také zálibu v nìkolikanásobném propichování uší a  kromì 10 až 15 otvorù na jeho okraji si lalùèek rozšiøují tak, aby v nìm mohly umístit døevìný èep velikosti tolaru. Prodloužené lalùèky s velkými otvory si ozdobují ženy nìkolika náušnicovými kruhy pøipomínajícími prsteny, napøíklad domorodky na Poustevnických ostrovech nebo Tamilky (Tamilové, národ v již. Indii). Když se takto prodloužené lalùèky pøetrhnou nebo pøeøežou, visí jako dlouhé øezance až k ramenùm. Na Ralik-Ratákském souostroví (tj. Marschallových ostrovech) vidìl cestovatel ženu, která si nakonec mohla pøes rozšíøený otvor v prodlouženém lalùèku procpat celou hlavu. Na ostrovì Kaniet (Poustevnické ostrovy) je zvláštností žen ušní páska, kterou jejich sousedé neznají. Už malým dìvèatùm vsadí podél vnìjšího okraje ucha kroužky ze želvoviny a  tak od nìho oddìlí pásku od horního koøene až po spodní. Tuto operaci dìlají zkušené ženy, které jsou v té dobì spolu s dìvèetem a  jejími pøíbuznými tabu. Aby se ucho lépe hojilo, ovinou dìvèeti zápìstí kokosovým listem a  dvìma brky jakéhosi moøského ptáka. Potom pásku od ucha uvolní øezem lasturového nože. Ránu vymyjí moøskou vodou a  ováží pandánovými listy, zmìkèenými ohnìm. Ušní páska dostane zvláštní obvaz s žebrem kokosového listu, aby celek držel rovnì. Po zahojení obvaz, který nìkolikrát obnovily, odstraní. Ušní páska je však ještì ovázaná pandánovými listy, na kterých je navleèených co nejvíce kroužkù ze želvoviny. Jejich váhou se oèko pásky stále více prodlužuje, až nakonec sahá po ramena a  prsa a  rozšíøí se tak, že dìvèe skrz nìj mùže vecpat celou ruku. Tato ušní páska obyèejnì visívá, hlavnì noci, ochable; jinak zastrkávají mezi kroužky a  pásku žebra kokosových listù, které celý útvar napínají; váha kroužkù pùsobí pøitom tak, že celá ušní páska se pøevrací dopøedu a  èást ucha, pøiléhající jinak k vlasùm, se obrací ven. Této ozdobì hrozí tím vìtší nebezpeèí, èím vìtší cena se jí pøisuzuje: pøi hádce se ženy snaží navzájem si ji roztrhnout. Nalezly však zpùsob, jak natrhnutá místa znovu zacelit a  používají k tomu obvazy, podobné obvazùm popsaným výše. Zdá se, že se toto zkrášlování uší dìlá, jen co dìvèata dospìjí. Ani nos není u pøírodních národù zkrášlování ušetøen. Široký a  ploský nos se umìlým zplošováním ještì více rozšiøuje, napøíklad na Sumatøe, Celebesu, Nové Kaledonii, ostrovech Samoa (Plaveckých ostrovech), ostrovech Jap, na Tahiti, u Maorù, Hotentotù, Køovákù a  nìkterých severoamerických kmenù. A  naopak, nìkde úzký nos svíráním ještì více zužují, napøíklad u Veddù a  u pulajské indické kasty. Indky nosí všeobecnì knoflíkový šperk v jedné nozdøe, vìtšinou levé; u nìkterých kmenù je dost velký a  tìžký, aby tuto stranu znaènì prodloužil. Bongky (Bongové, také jinak Dorové, Deranové, stø. Súdán) nosí v obou nosních dírkách a  v ústech vzpøímená stébla. Nìkdy si pøírodní ženy mnohých národù propichovaly nosní pøepážku nad horním rtem a  krášlily si ji ozdobnou kostìnou nebo døevìnou tyèinkou èi kovovým kruhem. U severních Australek a  u Dzurek ve východním Súdánu se tento

obyèej vyskytuje dosud, také u jihomoøských ostrovanù. Jako okrasa se používaly nejen tyèinky, ale i kanèí a  psí zuby, brka, tráva, listí, vlasy, štìtiny, klíny, lastury, kostìné kroužky, korále, ba i raèí klepeta (na Šalomounových ostrovech) atd. U nìkterých kmenù, napøíklad u Australcù na dolním toku øeky Murray, nosily ženy v nose kostìné kroužky, zatímco muži kosti pštrosa, emu nebo klokana. Na ostrovech Kunamba nosily ženy broušené lastury, muži kanèí zuby, u Karoù ženy ptaèí kosti a  trny, zatímco muži kasuáøí pera a  døevìné èepy. Papuánci se domnívají, že bez propíchnuté nosní pøepážky by se nedostal jejich soukmenovec na onen svìt, a  proto propichují nos i nebožtíkovi, pokud umøel døív, než k této operaci dosáhl vìku. Na karolínských ostrovech Jap nenosí za živa okrasy v nosní pøepážce, ale po smrti ji propichují každému, aby „našel v nebi svùj pravý pøíbytek.“ Pokud odboèíme od tetování rtù, o kterém jsme se už zmínili, krášlení úst se zamìøuje pøedevším na zuby, které buï celkem nebo jen èásteènì vylamují, stupòovitì osekávají, zašpièaují a  vrtají v nich trojhranné otvory. Madagaskarské ženy si zašpièaují øezáky na zpùsob žraloèích zubù. Batuaèky na Sumatøe si dávají všeobecnì odsekávat horní i spodní øezáky až k dásním. Jinak si obì pohlaví, když dospìjí, všechny zuby trvale barví na èerno fermeží ze zuhelnatìlého citronovníkového døeva a  jeho vytékající pryskyøice. Australky si dávají v období zralosti vyrážet dva pøední zuby. Tento obøad se v jezerní oblasti nazývá èirinèiri. Dvì døevìné klínovitì oøezané hùlky vrážejí po obou stranách zubù, na zub položí kousek kùže a  na ni kousek ostrého døeva; jeden nebo dva údery kamenem na toto døevo obyèejnì staèí, aby se zub uvolnil a  dal se vytáhnout rukou. Stejným zpùsobem vyrazí druhý zub a  krev zastaví tím, že na ránu pøiloží vlhkou hlínu. Také v tomto pøípadì stejnì jako v mnohých jiných už nezjistíme pravý smysl tohoto obyèeje. Když etnolog øekne, že jde celkem jistì o jakási kouzla, že snad tento obøad znamenal spíše uvolnìní cesty pro dech (duši), nejsme o mnoho moudøejší: kouzla jsou druhotným jevem, pùvodní vìcná pøíèina zùstává neznámou. U Rejang-Dajakù jsou horní øezáky èasto ostøe zakonèené a  uprostøed je vyvrtaný otvor vyplnìný mosazí, tu hrubým kamenem obrousí a  zuby potom natøou urèitým druhem listù, které je zabarví na èerno. Dolní øezáky sbrousí do poloviny normální velikosti a  také zaèerní. Dìlá se to u obou pohlaví v období dosáhnutí zralosti. Mladíci se zákroku podrobují, jen co zatouží se líbit dìvèatùm, nebo bílé zuby pokládají za velmi ošklivé. Wakambky (Wakambové, nìkdy psáno i Vakambové, východoafrický bantuský kmen, hlavnì severnì od Kilimanžára) si brousí horní ètyøi øezáky a  dole si vyrážejí dva. Všeobecnì se procedura jako velká událost spojuje se slavnostním hodováním, tanci, zpìvy, urèitými obøady a  povìrami, o jejichž vzniku a  smyslu už nedokáží nic øíci ani sami domorodci; zkrátka znetvoøené zuby pokládají za pìkné a  pøíležitostnì odùvodòují tento obyèej rozmanitými, zøejmì novodobými pohnutkami: Mentawajové (obyvatelé Mentawajského souostroví v Indickém oceánu) napøíklad tím, že mezera mezi zuby jim dovoluje pøi pití piva nebo mléka vydatnì a  daleko plivat. Krášlení rtù u pøírodních národù bývalo stejnì obludné jako krášlení uší, které jsme už popsali. Kromì ušních èepù se hojnì vyskytovaly i ústní èepy. Celý jihoamerický národ dostal podle tìchto èepù i svoje jméno: Botokudové (také Botokudi, v Brazílii, botoque = èep). Max z Wiedu, který v první polovinì 19. století procestoval jejich území, popsal

tento obyèej takto: „Otcova vùle urèí èas, kdy se má udìlat operace, a  dítì dostane zvláštní ozdobu svého kmene, což se stane vìtšinou už v sedmém nebo osmém roce, nyní je ještì brzy. Dìtem napnou ušní lalùèek a  dolní ret, tvrdým, ostrým pøedmìtem v nich prorazí otvory a  do dírek nacpou nejprve malé a  potom postupnì stále vìtší døívka, která nakonec lalùèek i dolní ret ohromnì rozšíøí... I když jsou tato døívka neobyèejnì lehká, pøece stahují starším lidem ret dolù, mladým však stojí rovnì nebo je trochu vztyèen. Je to názorný dùkaz neobyèejné pružnosti svalových vláken, protože dolní ret pak vypadá jen jako tenký prstenec okolo døívka, stejnì tak lalùèky, které sahají témìø k ramenùm. Když chtìjí, mohou døívka vytáhnout, okraj rtù potom ochable visí a  spodní zuby jsou celkem obnaženy. Postupem èasu se prodloužení stále zvìtšuje a  èasto tak zesílí, že lalùèek nebo rty se pøetrhnou. Tehdy kusy umìle spojí a  napraví prstenec. U starých lidí najdeme vìtšinou jedno nebo obì uši takto roztrhnuté. Protože èep ve rtu ustaviènì tlaèí na prostøední zuby dolní èelisti, tyto vypadávají už ve dvacátém až tøicátém roce nebo jsou znetvoøeny a  posunuty.“ Ženy vìtšinou nosí menší èepy. Èep ve rtu se vyskytoval i u žen severozápadních indiánských kmenù v Americe. Lahgsdorff popsal velmi zajímavì tento zvyk ve svých „Poznámkách z cesty okolo svìta“ (1802-1807), které vyšly ve Frankfurtu (1812). V té dobì se používaly ještì staré èepy, které je pozdìji nahradily støíbrné kolíky, protože evropští námoøníci mìli odpor ke znetvoøeným domorodým dìvèatùm: „Když dìvèe dosáhne tøináctého nebo ètrnáctého roku nebo se naplní doba jejího ženského poslání, propíchnou jí uprostøed pod dolním rtem malý otvor a  skrz nìj procpou zprvu hrubý drát, døevìný dvojknoflík nebo váleèek trochu zesílený na obou koncích. Tento jednou propíchnutý otvor potom dlouhé mìsíce a  roky postupnì stále rozšiøují a  dolní ret prodlužují oválnou nebo eliptickou destièkou do nìho vloženou nebo miskou, èímž každá žena nabude vzhledu, jako by jí do masa dolního rtu vrostla velká, plochá, døevìná polívková lžíce. Vnìjší okraj talíøku má žlábek, aby ho velmi protáhnutý dolní ret co nejpevnìji svíral. Tato retní okrasa, pro nás Evropany ohavná, tato celkem zvláštní pøedstava krásy, se vyskytuje na pobøeží severozápadní Ameriky od 50o až k 60o severní šíøky. Všechny ženy bez rozdílu mají pod ústy takovou lžíci a  zdá se, že objem svìdèí o zvláštní výsadì, stáøí nebo stavu. Bývá dva až tøi palce dlouhá, asi pùl druhého až dva palce široká; ženy pohlavárù ji však mívají všeobecnì o mnoho delší a  širší. Vidìl jsem sám u jedné velmi vznešené dámy na rtech ovál, který byl celých pìt palcù dlouhý a  tøi palce široký a  Dr. Wolf, který má zcela jistì daleko k jakémukoliv nadsazování a  s lodí Juno se plavil témìø po celém pobøeží..., ujišuje, že v Clatham-Street vidìl vznešenou ženu už v letech a  její retní lžíce byla tak velká, že zdvihnutím dolního rtu si jí mohla zakrýt témìø celou tváø.“ Africké Bongky si sepínají horní ret po obou stranách nedaleko koutkù úst kovovými sponkami a  kromì toho v otvoru nosí uprostøed horního rtu stéblo nebo mìdìný klínec a  v dolním rtu døevìný èep. O ženách Magandžù, obývajících svahiské pobøeží smìrem do vnitrozemí Tanzanie, vypráví Livingstone: „Jejich zvláštní ozdobou je pelele, kruh v horním rtu. Horní ret dìvèat je propíchnutý na místì, kde pøechází v nosní pøepážku, a  vkládá se do nìj kolíèek, aby otvor nemohl srùst. Potom se postupnì vkládají silnìjší kolíky, až je po mìsících a  letech otvor tak velký, že se do nìho mùže vložit kruh o prùmìru dvou palcù. To má za následek, že napøíklad v jednom pøípadì trèely rty dva palce pøed špièkou nosu a  když se ona dáma smála, stáhnutím svalù se její ret

zdvihl až k oboèí, zatímco špièka nosu se dívala skrz otvor a  zabroušené zuby pøipomínaly krokodýlí tlamu. Proè ženy nosí tyto vìci, ptali se ctihodného pohlavára Chinsurdiho. Odpovìdìl, zøejmì pøekvapen takovou hloupou otázkou: Pro krásu! Jsou to jediné pìkné vìci, které ženy mají; muži mají vousy, ženy je nemají. Èím by byla žena bez pelele? Byla by jako muž bez vousù a  ne žena.“ Mitky nosí v ústech místo tohoto kruhu kostìný nebo kamenný knoflík, Lubašky v dolním rtu ještì hlazený køemen delší než 6 cm. Lotucky (ve všech tøech pøípadech jde o bantuské støedoafrické kmeny) nosí v dolním rtu køišál a  náèelníkova žena upozoròovala cestovatele, že by jeho manželka velmi zkrásnìla, kdyby si dala vytrhnout pøední zuby z dolní èelisti a  nosila v dolním rtu dlouhý zahrocený hlazený køišál. V eskymáckých vesnicích u ústí Kuskokwimu vysoko na americkém severozápadì se ženy velmi zdobí perlami, nosí je všude, i ve vlasech. Mladým dìvèatùm propichují dolní ret na tøech místech, v boèních otvorech vìzí jako ústní èepy køivé kostièky, jejich knoflíkový hrubší konec je v ústech a  nedovoluje, aby kostièka vypadla; vnìjší konec je ozdobený perlami. Také nosní pøepážka mladých dìvèat je propíchnutá a  nese šòùru perel, visící až k ústùm. Tato perlová nosní okrasa se vyskytuje i u eskymáckých krasavic na dolním Yukonu, ale i dále na severu u Malametù. Všichni Eskymáci si tetují bradu. U Babinù v Britské Kolumbii si prý ženy vsazují do horního rtu po celé délce úst sklenìné perly, které pomalu zarùstají do kùže, takže jen tøetina vyènívá nad ústa. To pùsobí dojmem, jako by mìly ještì jedny zuby. Dodejme ještì, že nìkteré domorodky, jako napøíklad Bongky, si vytrhávají oboèí, což bylo zvykem i u Japonek. Podobnì Dajaèky na severním Borneu a  poèetné domorodky v severovýchodní Africe si malými pinzetami vytrhávají oboèí i øasy. O úèesu budeme hovoøit samostatnì, pouze si øeknìme, že pøírodní národy nebývají spokojeny s pøirozenými vlasy (ani chlupy), odstraòují si je, støíhají nebo barví. Nìkteré tyto procedury jsou souèástí obøadù spojených s pohlavní zralostí. Také první støíhání vlasù bývá spojeno s obøadností. U indiánských Crowù (pùv. prérijní kmen záp. Ameriky, pak v rezervacích) byly ženy nuceny støíhat si vlasy na krátko, zatímco muži nosili vlasy co nejdelší. U mnohých národù patøilo a  patøí støíhání vlasù ke smuteèní slavnosti. U jihoamerických Abiponù vdovì odstøihli vlasy a  na holou hlavu jí natáhli èernou kapuci, kterou si smìlo sundat jen tehdy, když se znovu vdala. Karibským dìvèatùm v bývalé Britské Guayanì spalovaly vlasy pøi obøadu spojeném s pohlavní zralostí. Chloupky na pohlaví se èasto zcela odstraòují. Nìkde si je ženy holí lahvovým sklem. Svahilky si natøou Venušin pahorek tekutinou z urèitého stromu a  potom si chloupky vyškubou. Nazývají to zametáním dvora. Krášlení a  znetvoøovaní trupu a  konèetin. Také pøírodní ženy, i když v nepatrné míøe, si poškozují tìlo pøílišným stažením v pase, jako jsme to vidìli u nìkterých Australek. Malajsijky si nìkdy stahují sarong tak tìsnì, že jim kùže na bøichu vyvstává. U Toradjù (Toradjové, souhrnné oznaèení pøíbuzných národností na Sulawesi, tj. Na Celebesu) se vyskytoval jakýsi korzet v podobì pásu širokého 4 až 6 cm, který byl upleten z èerných lián a  èernì obarvených rotangových pásù. Ženy si oplétaly navzájem tento pás okolo bøicha, a  to tak tìsnì, že se dal z tìla odstranit pouze tehdy, pokud ho pøeøezaly. V tìhotenství se odkládal, ale potom ho znovu upletly.

Na rukou vìnují pøírodní ženy zvláštní pozornost pøedevším nehtùm, což zùstalo i civilizovaným ženám. U rùzných národù si nechávají ženy rùst nehty do neuvìøitelné délky na znamení své vznešenosti; havajská královna Kahumanna mìla podle Kotzebua nehty 3 palce dlouhé. Vznešené Èíòanky je nosí v drahocenných pouzdrech a  tuto marnivost asi od nich pøevzaly i Annámky (Vietnamky). Velkou roli hrají nehty v èarování. Èasto se setkáváme s názorem, že po jejich odøezání je tøeba je dùkladnì znièit. Barvení nehtù bylo a  je velmi rozšíøené. Nikoliv s krášlením, ale s rùznými povìrami souvisí rozšíøený zvyk odøezávat jednotlivé prsty nebo jejich èlánky. Obìtí bývá pøedevším malíèek. U Australek bylo zvykem odøezávat dìvèatùm hned po narození nebo v desátém roce dva èlánky levého malíèku, což prý byla podle nìkterých etnologù kouzla, aby mìly „šastnou ruku“ pøi lovení ryb, ale to je jistì pozdìjší výklad. pochopitelnìjší pøíèinou bylo to, aby, když dorostou, si mohly šòùru pøi chytání ryb lépe omotat okolo ostatních prstù, což ostatnì s kouzelným vysvìtlením svým zpùsobem souvisí. Na ostrovech Tonga (Pøátelské ostrovy) odøezávají malíèek obìma pohlavím, u Hotentotù jen ženám na znamení smutku, indiáni Kuèinové, nejsevernìjší vìtev Athabaskù, se prý domnívají, že mohou tìžce nemocného uzdravit, když amputují jeho dceøi nebo sestøe malíèek pravé ruky. Cestovatel ze zaèátku osmnáctého století vypráví o Hotentotkách: „Když žena ztratí prvního muže a  chce se opìt vdát nebo mít nápadníka, nemùže si ho vzít a  slavit s ním svatbu, pokud si nedá nejprve vzít první èlánek malíèku na levé ruce. Když se to stane, musí vystrojit hostinu pro ostatní ženy, aby ji opìt pøijaly mezi mladá dìvèata jako takovou, která si pro svou mladost a  krásu ještì muže zaslouží. Když se tedy nápadník vyskytne, nebo už nìjakého má, mùže se bez strachu a  pøekážek znovu vdát, nebo podle její ruky se už dá poznat, že mìla muže tím pøed nynìjším. Kdyby jí však umøel i tento muž a  chtìla by vstoupit do tøetího manželství, musí si dát odøíznout èlánek dalšího prstu. Tento obøad se pøísnì a  neporušitelnì dodržuje a  nepøipouští se žádné výjimky...“ Papuánky a  Masajky si v dobì, kdy jejich vzrùst ještì není ukonèen, zdobí horní rameno kruhem, který vùbec neskládají, takže se pozdìji zaøeže do masa, pøeènívajícího pøes jeho okraj. Pokud jde o nohy, témìø všechny pøírodní národy se domnívaly, že je tøeba si je šetøit a  neznetvoøovaly je; výjimku tvoøili Èíòané, o kterých budeme hovoøit pozdìji a  podle kterých možná indiáni Kuèinové ovazovali svým dìtem nohy, nebo malé nožky pokládali za krásnìjší, a  potom samozøejmì, moderní bìlošky. Pøírodní národy si zdobily nanejvýš prsty na nohách kroužky, ještì èastìji však kruhy okolo èlánkù, což se v prehistorických dobách dìlávalo i v Evropì. Èernošky v Gabonu a  ve støední Africe si zakrývají ozdobnými kruhy celou nohu, od kotníkù až témìø po koleno; na tomto místì nás však vìtšinou mùže zajímat umìlé pìstování lýtek. Karaibky stahovaly dìvèatùm už v útlém vìku holeò jakousi polopunèochou mezi kotníkem a  lýtkem a  nad lýtkem stahovaly nohu páskou asi 4 prsty širokou, takže lýtko napuchlo mezi obìma stahy témìø jako koule. To ženy pokládaly za svou nejvìtší ozdobu. Obvazy impregnované obyèejnými barvami v mokru ztuhly a  nabobtnaly, takže potom nohu stahovaly tím více, proto se jejich nositelky vyhýbaly promoèení. Jistý misionáø vidìl mladé dìvèe, jak se brodilo øekou po rukou a  matka ji držela za nohy jako trakaø, aby si nenamoèila obvazy.

Guayanské indiánky nosily na obou nohou tìsnì nad kotníky jakousi manžetu upletenou z hrubých nití a  vyšší než ruka. Nezhotovovaly ji napøed, ale hned v dìtství ji upletly pøímo na noze. Pøi dalším tìlesném vývoji bránila holenní kosti zesílit; tato èást nohy zùstala útlá a  jemná, zatímco lýtko se mohlo zcela vyvinout a  pøeènívalo pøes horní okraj manžety. Tìsnì pod kolenem mìly však nohu zavøenou jakýmsi podvazkem asi dva prsty širokým, pod kterým horní èást lýtka také silnì napuchla. Podobný zpùsob, u nìhož není jasné, jestli mìl zámìrnì zesilovat lýtko, pozorovali i u Samoánek. Do kapitoly o okrasném znetvoøení tìla pøírodní ženy patøí nakonec i umìlá tlouška. Nebude asi mylným názorem, že vkusu primitivních mužù odedávna odpovídaly silné ženy. Nálezy ze ètvrtohorní doby a  podobné nálezy z italských, egyptských a  øeckých hrobù z mladší doby kamenné svìdèí o mimoøádné obezitì žen. Pradávní muži si pøedstavovali ideální ženu velmi materiálnì a  na tom se pøíliš nezmìnilo: v celém Orientu i v nižších evropských vrstvách se doposud pokládá silná žena za krásnou. U pøírodních národù žijících ve velmi tìžkých životních podmínkách se tohoto ideálu mohlo dosáhnout ovšem jen zøídka: tlouška ženy se pokládala nejen za krásnou pro své velké vnady, ale i za vznešenou jako dùkaz dobrého bydla. Umìlá tlouška se tedy pìstovala pøedevším napøíklad na královských afrických dvorech. Anglický spisovatel Speke (1863) vypráví, že v Karagwe a  Uòoro (Unyoro) na západním bøehu Viktoriina jezera (tj. jezera Ukerewe ve stø. Africe) se pokládá tlouška za nevyhnutelnou souèást ženské krásy, pøedevším u královských žen, které od raného vìku vykrmovali kaší a  kyselým mlékem. Emin paša popsal tento zvyk: „V blízké vesnici je tak tlustá žena, že mùže chodit, jen když ji nìkdo podpírá. Zdá se, že jsou silné ženy u Wahimù jakýmsi dìdièným rodinným kusem, na který jsou velmi pyšní. Rumanika jich mìl nìkolik a  Kabrega mi v roce 1877 ukazoval ètyøi, které vypadaly doslova jako pivní sudy. Kromì nich jich ještì nìkolik vykrmovali. Ubohá dìvèata, která byla nìkdy docela hezká, dostávala jen sladké mléko, kterého musela dennì urèité množství vypít. Jednou týdnì dostala mastnou solenou kaši, vodu nikdy. Nakonec všude u èernochù se vyskytují ženy pøirozenì neuvìøitelnì silné. V roce 1880 mì požádal chartúmský guvernér, abych nejbližším parníkem poslal do Chartúmu ženu chartúmského obèana, která zùstala v Makraci, šest dní na západ od Lada. Protože však žena nemohla chodit a  byla na nesení i pro ètyøi chlapi pøíliš tìžká, byl jsem nucen vzdát se transportu a  žena pozdìji umøela.“ Také Trarzové (Trarza, maurský kmen v Mauretánii) mezi Taligetem a  Timbuktem na Sahaøe pìstují u svých žen tloušku, dívky musí dobrovolnì nebo z donucení jíst obrovské množství másla a  pít mléko a  jejich obezita vyniká tím více vedle hubenosti mužù. Podobnì i jihonúbijské kmeny vykrmují dìvèata pøed svatbou a  tlouška zde patøí k prvním podmínkách ženské krásy: „Ètyøicet dní pøed svatbou nutí dìvèe k této životosprávì: brzy za svítání jí promastí tìlo tukem, potom musí sníst kaši asi z jednoho kila mouky durra s vodou, bez soli a  koøení. Opravdu musí, protože bìda jí, když nevyprázdní mísu až do dna, vedle ní totiž stojí s holí nebo s karabáèem z hroší kùže v tomto ohledu neúprosná matka nebo jiná pøíbuzná, které na sòatku záleží. A  když nesmírnì nechutnou a  protivnou potravu dívka zvrátí,

její dozorkynì se nevzdají, znovu potravu pøinesou a  musí ji spolknout. Po obìdì zase dostane kaši z darry (lugma) s kouskem vaøeného masa, veèer stejné množství kaše jako ráno a  nakonec v noci ještì velkou dýòovou mísu kozího mléka. Pøitom ji ustaviènì natírají tukem. Z této procedury se dívka zakulacuje pøímo pøed oèima a  když uplyne onìch ètyøicet dní, podobá se témìø – abychom použili súdánského pøirovnání – hrochovi; to však uchvacuje jejího ženicha a  vzbuzuje závist u jejích hubených družek.“ U Somálcù zpívá mladík své milé: „Jsi krásná, bujné jsou tvé údy, byla bys ještì krásnìjší, kdybys pila velbloudí mléko.“ Na Havaji a  Tahiti je rovnìž považována tlustá žena za krásnou. Z Nového Meklenburska napsal Parkinson49: „Vidìl jsem jednu takovou vykrmenou krasavici, jen ji pøed dvìma dny propustili z vìzení (v menstruaèní chatrèi). Zøejmì ji vystavili na odiv, nebo mnoho lidí sedìlo okolo ní. A  mne pøivedli proto, abych vyjádøil svùj obdiv. Výkrm se v tomto pøípadì podaøil. Malièká, která mohla mít asi ètrnáct let, byla skuteènì „tlustá jako prase“ a  ženy, které sedìly vedle ní, jí s obdivem hladily silné ruce a  stehna nebo ji s rozkoší poplácávaly po tváøích.“ Podobnì u Indù se obezita pokládá za krásnou u vznešené ženy; už Manuùv „Zákoník“ (o „Zákoníku“ viz výše) radí, že je tøeba pøi volbì manželky dbát na to, aby její chùze byla pùvabná jako chùze mladého slona, a  v jednom sanskrtském verši èteme: „Ó, moje milá, ani dnes nepochybuji, zda má být mezera mezi tvými prsy a  tvými boky.“ U jihoamerických Arekujanù (novìji Araukánù) se ženy vùbec v bøiše nestahují, naopak se snaží, aby bylo širší a  obtáèejí si bøicho hrubými pásy. Do urèité míry se zde tlusté bøicho pokládá za hezkou vìc. Òadra. Zlatému poháru, ze kterého – podle Montagazza – mají muži pít lásku a  dìti život, by se opravdu mohla vìnovat obsáhlá kniha a  ani ta by nevyèerpala vše zajímavé, co by se o nich a  jejich významu dalo øíci z rùzných hledisek, poèínaje antropologickým stanoviskem až k hlediskùm kulturnì-historickým a  mravouèným: jejich dìjiny by pøedstavovaly ve zkratce nejen dìjiny tìlesného vývoje lidstva a  jeho ras, ale i dìjiny lidské kultury a  lidských mravù, a  kdybychom chtìli brát v úvahu i jejich úlohu ve výtvarném a  slovesném umìní, museli bychom napsat a  obrázky potisknout nìkolik svazkù. A pøitom jde jen o mléènou žlázu, jejíž mlékovody vyúsují na pigmentové bradavce, obklíèené vìtším èi menším dvorcem, o mléènou žlázu, která u dospìlé ženy leží ve výšce tøetího až sedmého žebra, je obalená tukem a  jím také èásteènì prorostlá, což urèuje její tvar. Mùžeme bez nadsázky øíci, že ženská prsa by nehrála v dìjinách tak honosnou a  oslavovanou roli, kdyby podle pøání moralistù sloužila jen na kojení a  nebyla z vùle pøírody zároveò jedním z nejsilnìjších dráždidel pohlavní žádosti a  erotických choutek. Proto také odedávna ženy všech ras vìnovaly svým prsùm zvláštní pozornost a  snažily se jejich tvar pøizpùsobit pøevládajícímu vkusu nebo nevkusu. Mnohé pøírodní ženy však hledìly i na životodárnou úlohu prsou a  dbaly o nì. U Kafrù zaèíná matka natírat dcerám už v sedmém nebo osmém roce prsa mastí, pøipravovanou z urèitého tuku smíchaného se zvláštními koøeny roztluèenými na prach. Koneèky prstù tøe a  potahuje mìkká místa okolo bradavek, jako by chtìla vytáhnout mléènou žlázu; pozdìji vytahují i bradavky a  ovazují je lýkem. Basutkám dlouho pøed porodem stále natahují prsa, aby je mohla pozdìji podávat pod rukou do úst svému dítìti, sedícímu na zádech.

U papuánských Kaiù v bývalé nìmecké Nové Guineji (dnes souèást státu Papua-Nová Guinea) se dìlalo toto: „Aby krása dìvèete byla dokonalá, potøebuje pìknì formovaná òadra. Aby takových prsù dosáhla co nejrychleji, používá se tento prostøedek: nasbírá se urèité množství mravencù dvou druhù, odštípnou se jim hlavièky a  rozetøou se na prsa. Štiplavá šáva tohoto hmyzu pálí na kùži a  zpùsobuje, že trochu napuchne. Úèinek se zvìtšuje ještì tím, že se prsa šlehají urèitým druhem kopøivy. Tento prostøedek však nezabere napoprvé, je tøeba ho opakovat. Ale podle papuánského názoru pøece jen urychluje vzrùst prsù a  když má dìvèe jen trochu trpìlivosti, dostaví se výsledek zcela jistì. Papuánská žabka však musí zachovávat dvì pravidla opatrnosti. Pøedevším nesmí, když se dala na toto léèení, nikdy stát obrácená k moøi. Vlny, ženoucí se na bøeh, by zmaøily všechny nadìje a  pomalu se nalévající prsy by odplavily. Za druhé, stálým nebezpeèím pro nesmìle puèící panenskost je strýc. Dìvèe se tedy musí mít na pozoru, aby nikdy nešlo vedle nìho. Sešlapal by jí prsa, jako šlape pùdu. Když je pøesto nablízku a  nelze se mu vyhnout, musí jít dívka pøed ním.“ Ve støední Austrálii dìlali toto: Aby pomohli prsùm dìvèete rùst, shromáždili se muži v ungunje, v mužském táboøe, a  všichni spoleènì zpívali dlouhé písnì, jejich slova nabádala prsy, aby rostly, jako i jiné zpìvy podobného druhu a  kouzla posvìcovaly dávku tuku a  rudé hlíny, kterou pøinesli gammoni, tzn. bratøi matky dìvèete. Stejnì pùsobily i èelenky a  náramky z kožených šòùr. Zpívající muži vždy patøili ke druhé polovinì kmene a  ne k polovinì dìvèete; když byla napøíklad Panunga, museli být Kumara. Za svítání jeden vyšel ven a  zavolal dìvèe na místo nedaleko ungunji, kam potom pøišla v doprovodu matky. Zde jí gammoni natøeli celé tìlo tukem, poté jí namalovali rudou hlínou øadu nových pruhù na zádech a  pøes støed prsù a  bøicha. Okolo každé bradavky namalovali velký kruh a  pod tímto kruhem pøímé èáry. Na obì ramena a  pod paže dívce navlékli dlouhé provazy z klokaní kùže; na krk navìsili poèetné kruhy a  okolo hlavy ovázali mnohé èelenky, na které upevnili spoustu ocáskù, které jí visely po èele a  uších. Všechny tyto pøedmìty gammoni posvìtili èarodìjnými zpìvy. Když se to stalo, zavedla matka dìvèe do buše, kde se usadila v urèité vzdálenosti od hlavního tábora na tak dlouho, dokud její ilkinia, tzn. malby na tìle nezmizely. Až potom se smìla vrátit do hlavního tábora. Posvìcené èelenky a  náhrdelníky nosila dívka tak dlouho, až se pomalu opotøebovaly a  odpadly. To byly èáry podobné oplodòovacím kouzlùm, jenže zøejmì mìly za úèel pøimìt prsy k hojnosti mléka. U mnohých afrických národù prsa zvláštním zpùsobem stahují. Hrudník se nad prsy sešnìruje a  tím se prsa udržují dole. To, samozøejmì, nemùže na nì zùstat bez vlivu. U bantuských národù je takové stahování prsou známkou vdaných žen. O èernoších Amaxhsosa cestovatel øíká: „V nejkrásnìjším vìku jsou jejich tvary nìkdy nikoliv nehezké, jsou plné a  zaoblené, i když jim i tehdy chybí pùvab a  spanilost... Prsy jsou ještì vztyèené, zahrocené, což vìtšinou bývá jen u neprovdaných žen. Jen co se ženy vdají, objevují se známky rychlého úpadku, pøedevším ochablosti a  klesání prsù, které se nakonec celkem pronášejí. To se pokládá za normální známku vyvinuté ženy, nikoliv za nedostatek krásy. Naopak jde spíše o pøednost a  ženy zvýrazòují toto zkrásnìní stahováním prsù. Prsy se tím tak znaènì protáhnou, že si je bez tìžkostí mohou pøehodit pøes rameno a  kojit dítì, které nosí na zádech; také v sedící poloze podávají prso pod zdviženou rukou dítìti, které jim kleèí za zády. Tato vìc, která nìkdy vyvolává pochybnosti, je tak èastá, že se tento tvar prsou nemù-

že pokládat za nìjakou nepøirozenou znetvoøenost a  v jižní Africe se nezdá nikomu nápadný.“50 U Ašantek jsou òadra tøináctiletých až ètrnáctiletých dívek skuteènì vzorová, ale mladé ženy úmyslnì nièí tuto krásu, aby jim daly tvar, který pokládají za krásnìjší – zavazují si širokou stužku pevnì pøes prsy, až nakonec ztratí svùj oblý tvar a  stanou se kuželovitými. Na loanžském pobøeží (Loang, dnešní Kongo, viz výše) si ženy také zavazují pøes prsa šòùru nebo nìkdy cípy dlouhého odìvu, do kterého se oblékají. Ale zde tím nechtìjí prsa stlaèit dolù, nýbrž naopak, ochablé prsy pozdvihnout. Šòùru zavazují okolo horního okraje, aby napnutím a  zkrácením kùže udržovaly uvolnìné prsy v jejich pøirozené a  žádoucí výšce. V Ugandì však pokládají visící prsy za mimoøádnì krásné a  také si je stahují, aby tohoto cíle co nejdøíve dosáhly. Tento zvyk vládne i v Kongu, zjistil se v Angole, jako vùbec u západoafrických kmenù. Zde sešnìrovávají prsy už malým dívenkám, aby si na to zvykly od mládí, nebo pozdìji jsou ženy nuceny si takto visící prsy stahovat, aby jim nepøekážely v práci. Waporožky (Waporoni, psáno i Vaporonky, Vaporoni, Vaporonové, Vaporožky) v bývalé nìmecké východní Africe (tvoøila ji èásteènì dnešní Keòa) si pøetahují kožený šál, ve kterém nosí dìti, pod rukama a  obtáèejí ho okolo prsù, èímž pøispívají k tomu, že v krátkém èase u ještì celkem mladých žen se plná, krásná a  vzpøímená òadra zmìní v prsy splihlé a  visící. V Jižní Americe bylo pozorováno umìlé prodlužování prsù u Pajagujek na øece Paraguay. Jen co dìvèata dorostou, stahují jim prsy pláštìm nebo koženým øemenem a  natahují je na záda, takže pøed 24. rokem jim visí jako pytle. Dále pozorovali natahování prsou šnìrováním u Annámek a  na ostrovech ve východním Malajském souostroví, kde se jakýsi natahovací živùtek nazývá kutang. Prsy zdvižené stáhnutím se vyskytují i na ostrovech západnì od Sumatry. Potlaèování prsù bylo pozorováno na území Amboa v jihozápadní Africe, kde dívkám jejich vzrùst zastavovali rozpálenými bambusovými váleèky, protože malá prsa se zde pokládala za pøednost žen, také u indiánských Èerokézek, u nichž zabraòovali rùstu plochými oblými kameny. Èerokézky, Osetky (Osetové, vl. jménem Iron, Digoron, na Kavkazu), Kabardinky, Kalmyèky používají snad dodnes proti vzrùstu prsù šnìrovaèky. Domorodý spisovatel popisuje tento zvyk u Èerokézek takto: „Dìvèeti zašili v sedmém roce pas do safiánu, aby mu dodali vìtší soumìrnosti. Jen co se však vdalo, pøeøezal ženich nožem šòùru, kterou byl safián sešitý, pøièemž zachovával co nejvìtší opatrnost, aby se nedotkl ani tìla, ani safiánu. Když poškodil to èi ono, mìl z toho velkou ostudu. Po snìtí této šnìrovaèky pøibírala mladá žena tak rychle, že se její prsa zøetelnì vyvinula už po nìkolika dnech. Všechny tyto zvyky se udržely dodnes. Zašití velmi škodí zdraví; u mnohých vyvolá i souchotiny.“ Tato šnìrovaèka nebo široký pás, do kterého je tìlo pevnì zašité od prsou až po boky, je vyroben z kùže, kterou si bohaté ženy spojují støíbrnými háèky. Osetky dostávají takovou šnìrovaèku v sedmi až osmi letech, podle jiného pozorovatele v deseti nebo jedenácti, a  mohou si ji odložit až o svatební noci. Èerokézská dívka si zpívá: „Už devìt rokù je dìvèe-sirotek sešnìrované, už devìt rokù šnìrovaèka svírá dìvèe. Bolí ji srdce, svírá se jí hruï. Je doba, aby mladíkùv nùž ji zbavil pout. Jenže, kde je ten mladík?...“ Tetování òader se vyskytovalo nebo se dosud vyskytuje v rùzných konèinách,

hlavnì u kmenù rovníkové Afriky jsou na vrcholcích prsù oblíbené rùzné èárkové ornamenty. V Alfurském souostroví (tj. na Molukách) si je ženy zdobily, napøíklad na ostrovì Seramu obloukovitì sestavenými bodly a  na Timorlautských ostrovech (Tenimberském souostroví) jakýmisi hvìzdicemi s pøímými nebo soumìrnì zakøivenými paprsky, jejichž støedem byla bradavka. Tu a  tam byly prsy dívek a  žen pøímo mrzaèeny: v Akaluhu na bøehu jezera Tanganika a  v Kasangalu vidìl cestovatel èernošky, které mìly jamky, nebo bradavky byly odtrženy, i když jinak bývají èernošky na své bradavky velmi pyšné; zde však možná šlo o nìjaký druh trestu. Také jednotlivým australským dívkám na Herbertovì øece vytrhali bradavky, aby nemohla kojit; dùvod je však neznámý. Celkovì se dá øíci, že pøírodní ženy zacházely se svými prsy vìtšinou rozumnì a  dùstojnì, i když vždy nemìly smysl pro jejich pìkný tvar; také se zdá, že pùvodní pøíèinou úmyslných deformací, pokud se u nich vyskytovaly, byly praktické dùvody, souvisící s pracovními podmínkami a  kojením. Dodejme ještì, že z vùle pøírody se vyskytuje nesoumìrnost prsou ve velké míøe u všech ras. Rùzní cestovatelé ji pozorovali v Africe, Austrálii, u Veddù na Cejlonu. V Tasmánii vidìl cestovatel mladou ženu, jejíž pravý prs byl plnì vyvinutý, zatímco levý byl ještì plochý. Také u Indù se nesoumìrnost vyskytovala zøejmì èastìji, protože Manuùv „Zákoník“ zaøazoval mezi vlastnosti, které jsou u dìvèete dùvodem pro to, aby ji nezvolili za manželku, nesoumìrnost prsou. U bìlošek – severonìmeckých žen zjistil nìmecký vìdec Rothe v 21 pøípadech z tisíce znaènou nesoumìrnost, vìtších levých prsù bylo 80,95 %, vìtších pravých 19,5 %. U 550 francouzských kojících venkovských žen bylo zjištìno jen 24 % stejných prsou, silnìji vyvinutých levých 54 % a  silnìji vyvinutých pravých 25 %. Nesoumìrnost prsou se zdá dokonce dìdièná. Vyskytuje se však i z vnìjších pøíèin. Brehm v Súdánu konstatoval, že jedno prso bylo delší než druhé, protože dítì sedící matce na bocích se za nìj drželo. Uvádìný Rothe se také domnívá, že nesoumìrnost vzniká èasto tím, že kojící ženy jsou vìtšinou pravaèky a  proto snadno a  èastìji pøikládají dìti k levému prsu. „Hotentotská zástìrka“ a  steatopygie. Vnitøní malé pysky (labia minora, nymphae), které leží soubìžnì s velkými a  jsou jimi pøikryty, jsou ze všech èástí pohlavního ženského orgánu druhotných zmìn nejschopnìjší, pokud jde o jejich tvar, polohu a  strukturu, zvláštì zvìtšení a  prodloužení. Citujme k této otázce nejprve Havelocka Ellise51: „Je dokázáno, že se velikost takového pysku protahováním mùže zdvojnásobit. ,Hotentotská zástìrka‘ (francouzsky le tablier), u jihoafrických národù se celkem bìžnì vyskytující prodloužení malých pyskù, je jev už dávno známý. V tìchto pøípadech není délka nebo šíøka 3 nebo 5 cm nic neobyèejného. Také dlouhé pysky nejsou vùbec omezeny na urèitou oblast nebo rasu, jsou i u Evropanek celkem obvyklé a  dosahují u nich rozmìrù, které v nièem nezaostávají za hotentotskými peèlivì popsanými pøíklady. Dickinson52, který tuto záležitost pøesnì zkoumal v New Yorku, zjistil, že z tisíce náhodou zkoumaných gynekologických pøípadù jich 36 %, tedy více než tøetina, vykazovala urèité chorobné zvìtšení. Ploss a  Bartels dospìli pøi svém podrobném zkoumání ,hotentotské zástìrky‘ k závìru, že toto znetvoøení vzniklo snad ve vìtšinì pøípadù umìle. U Basutù (jižní Afrika, viz výše), jak je všeobecnì známo, mají starší dìvèata zvyk manipulovat s ohanbím dìtí, a  to nejèastìji hned po porodu. A  protože tento útvar je velmi pružný, snadno dosahují svými manipulacemi pro-

dloužení. Netøeba se pøitom domnívat, že se to dìlá kvùli pohlavnímu vzrušení – i když nezøídka bìží i o to – nebo existují poèetné svérázné podobné obyèeje, které mají za cíl deformaci pohlavních orgánù a  pøitom vùbec nesledují pohlavní vzrušení. Dickinson dospìl k podobným výsledkùm v souvislosti s úmyslným prodlužováním ohanbí u civilizovaných Evropanek. U 361 z tisíce žen z vyšší spoleèenské vrstvy zjistil prodloužení nebo zvìtšení èasto spojené se znaèným stupnìm scvrknutí a  zmìnìného zbarvení a  domnívá se, že to byl vždy dùsledek opakované masturbace pøi roztáhnutí pyskù: ve 30 % tìchto pøípadù se masturbace prokázala. I když je tento závìr pravdìpodobný, je tøeba ho brát s rezervou. Názor, že u ženy, která ještì nebyla tìhotná, svìdèí vyènívání malých pyskù nad velkými o tom, že se zde jistou dobu provádìla masturbace nebo jiná manipulace, není dostateènì odùvodnìný. Je velmi pravdìpodobné, že pysky, jakož i klitoris u nìkterých lidských ras vyènívají od pøírody více než u opic. U domorodek v Ohòové zemi sahají napøíklad malé pysky hloubìji dolù než Evropankám a  není nejmenšího dùvodu k domnìnce, že tyto domorodky s nimi nìjak manipulují. U Evropanek vynikají zase malé pysky nìkdy velmi výraznì nad velkými, pokud jde o ženské organicky infantilní typy53. Znám takový pøíklad, kde – jak jsem pøesvìdèen – se neprovádìla žádná manipulace.“ Potud Havelock Ellis. „Hotentotská zástìrka“ byla zjištìna u Hotentotek a  Køovaèek už velmi dávno, v nejkrajnìjších pøípadech, (pro tyto národy však typických) dosahovalo prodloužení malých pyskù 14 až 18 cm, pøièemž i pøedkožka klitorisu byla èasto zbytnìlá. Tento fakt vyvolal velkou pozornost vìdcù a  stal se i pøedmìtem vìdeckého sporu, zda jde o jev všeobecnì pøirozený nebo umìlý. Spor je dnes vyøešen a  vyvolal ho vlastnì jen døívìjší nedostatek porovnávacího materiálu. Zvìtšení malých pyskù, umìle nevyvolané, je jev u všech národù a  ras pomìrnì èastý a  netøeba se tomu velmi divit, nebo – jak jsme už konstatovali – z pohlavního hlediska vytváøí pøíroda v lidstvu obdivuhodnou rozmanitost a  zdá se, že je zde nejménì schopná dodržovat všeobecná pravidla. Stejnì tak individuální rozdíly u pohlavních orgánù jsou u obou pohlaví výraznìjší než rozdíly ve tváøi a  v postavì a  zdánlivì všeobecné a  normální tvary a  proporce jsou ve skuteènosti více rùznorodé a  promìnlivé, než se všeobecnì pøedpokládá. Anatom a  etnolog Hartman napsal: „,Hotentotskou zástìrku‘ není tøeba hledat jen v jižní Africe, lze ji najít po celém svìtì, dokonce i v Evropì je dost èastá. Každý kabinetový etnolog by se zdìsil, kdybych mu pøedložil pohár plný takzvaných hotentotských zástìrek z preparaèního sálu hlavního a  svìtového mìsta Berlína, pìknì èistì uschovaných v alkoholu. Fakta hovoøí. Podle našeho gynekologického pozorování rozhodnì mùžeme potvrdit, že podobné útvary nejsou u našich žen tak vzácné, jak se lidé dosud domnívali.“ Další výzkum ukáže, zda nápadné, ale pøirozené zvìtšení malých pyskù lze pokládat za projev nižších rasových prvkù nebo infantilismu u pøíslušné osoby. Pokud nebudeme brát zøetel na Køovaèky a  Beèuánky (Beèuáni, Botsvané, viz výše), byla „hotentotská zástìrka“ zjištìna i u Wolofek (Wolofové, psáno i Volofové, bantuská národnost hlavnì v Senegalu a  v Kamerunu), u ostrovanek v Jižním moøi (Oceánii), u Kamèadalek a  dokonce i u Japonek. O Kamèadalkách (jinak také Itelmenkách) napsal Steller: „Nìkteré, a  to velmi poèetné, mají také velmi velké malé pysky, které vystupují z lùna na palec a  jsou prùsvitné jako slída nebo pergamen. Itelmenky nazývají tyto neobyèejné pysky syraetan a  vysmívají se jim navzájem.“ ze severního Transvaalu, z jihomoøských ostrovù, od afrických Bongù

(viz výše) pocházejí døevìné figurky, na kterých jsou „hotentotská zástìrka“ nebo zvìtšený klitoris velmi zøejmé. Umìlé prodlužování stydkých pyskù, o kterém v tomto pøípadì pøevážnì jde, znamenalo u Hotentotù a  jiných afrických kmenù jistì pøedevším zkrášlovací zvìtšování pøirozeného jevu, které se pokládalo za hezké. Zda to souviselo s onanií žen nebo s pohlavním ukojením získávaným onanováním jiných, to nevíme; souèinnost tohoto èinitele pøi tomto zvyku však není vylouèená. Nìkdy šlo snad i o zvýšení požitku pøi souloži. Už francouzský cestovatel le Vailland napsal, že nìkteré Hotentotky a  ženy kmene Namaqua (také Nama, samostatná skupina Hotentotù v jihozáp. Africe) si prodlužují malé pysky z marnivosti – zvìtšují si je nejprve protahováním a  tøením a  potom si je prodlužují svále více tím, že si na nì vìší závaží. Toto prodlužování dìlají i ženy v Dahomé (dnes Benin), èarodìj na Ugandì, a  Wahijky na jezeøe Òasa si umí prý prodloužit klitoris až do délky prstu. Podobné vìci dìlávaly se svými genitáliemi i indiánské Mandanky, Minitarky a  ženy Krkavcù. O Ponapkách na ostrovì Ponape (Karolíny) napsal cestovatel, že pokládají za zvláštní pùvab dìvèete nebo ženy mimoøádnì prodloužené vnitøní pysky, k èemuž vybírají nemohoucí starce, aby jim je potahováním a  sáním umìle prodlužovali, stejnì jako klitoris, což se opakuje v urèitých obdobích až do puberty. Klitoris dráždí také tím, že ho dají poštípat urèitým druhem mravencù. Muži se rádi pasou pøi souloži na tìchto zvìtšených vnadách. Podobný zvyk prý vládl i na všech ostrovech Jižního moøe (tj. Oceánie, viz výše). Stejný pomìr mezi pøirozeným jevem a  okrasou, kterou se stává v dùsledku své neobvyklosti, nacházíme i u takzvané steatopygie, tedy silného zadku; steatopygie je svým výstøedním tvarem zvláštností žen urèitých afrických kmenù, pøedevším Køovaèek, Koranek Hotentotek, ke kterým tvoøí jakýsi pøechod Bornky, Volofky a  Kondky. Nábìh ke steatopygii mají už dìti v nejútlejším vìku. Nejde o nic jiného než o neobyèejný vývoj tukových polštáøkù na zadku. Vyskytuje se i u chlapcù a  mužù. „V dobrých letech, když je dost zvìøiny, nabývají jejich sedací èásti na naše evropské pomìry pøímo fantastických rozmìrù, zatímco pøi chudé stravì toto množství tuku zase mizí.“ Hotentoti nazývají tyto tukové polštáøky aredi. Sokolovskij se domnívá, že steatopygii u èlovìka je možné vysvìtlit si stejnì jako podobný jev u jisté ovce (ovis aries steatopyga); tukové polštáøky vznikají z jejich stepního života a  pøedstavují zásobárnu tuku na zlé èasy. Køováci a  Hotentoti ji pùvodnì získali pøírodním výbìrem. Steatopygii pozorovali i u Somálek, Berberek, trpaslièích žen kmene Ewwe. Sklony k ní lze nakonec pozorovat i u evropských žen, zvl᚝ na jihu. Italský vìdec de Blasio ji studoval na prostitutkách. Vypráví: „Ve dvou pøípadech jde o prostitutky z Neapole, ze kterých je jedna rozená Neapolitánka; obì dvì se vyznaèují zadkem velmi silnì vyvinutým a  dole charakteristicky hranatým, jakož i tukovými polštáøky v kostrèové oblasti. Tuto zvláštnost, samozøejmì, dobøe znají pøátelé obou dìvèat, a  zpùsobuje, že mají zvl᚝ velký okruh zákazníkù; jedna dostala pøezdívku la culacchiona a  druhá la culetta. Obì dìvèata, kterým v dobì mého pozorování šlo na dvacátý rok, tvrdila, že tuto zvláštnost mají sice od nejútlejšího vìku, ale že v pubertì znaènì pøibrala.“ Že i civilizované bìlošky z dobré m욝anské spoleènosti pokládaly steatopygii za velkou ozdobu svého pohlaví, o tom svìdèila v minulém století výstøední móda takzvaných „honzíkù“, která skuteènou ste-

atopygii pøedstírala. U Hotentotù a  Køovákù se steatopygie pokládala za velkou ozdobu ženského pohlaví. Úèes. Dosud jsme hovoøili pøedevším o krášlení tìla tìlesnou plastikou, to znamená o ozdobném znetvoøování pokožky, nosu, uší, rtù, genitálií atd. Ženský úèes tvoøí pøechod ke krášlení bez tìlesné plastiky, k vlastní dekoraèní okrase (èistì estetické), pøíležitostné (slavnostní a  obøadní) a  stavovské nebo èarodìjné. Rùzný zpùsob úèesu se opírá v podstatì o rozmanitou povahu vlasù u jednotlivých ras. Národy s krátkými kuèeravými vlasy se snaží hlínou a  tukem udìlat z nich tvárnou hmotu, schopnou vlasové plastiky; národy s hladkými a  dlouhými vlasy se k tomuto prostøedku nemusí uchylovat. U vìtšiny národù se také obyèejnì liší ženské úèesy od úèesù mužských, stejný úèes u obou pohlaví je vzácný. U nìkterých indiánských kmenù, napøíklad u Crowù, se vyskytovaly ostøíhané vlasy u žen a  velmi dlouhé vlasy u mužù, u jiných kmenù tomu bylo naopak. Za nejjednodušší formu úèesu lze považovat malý chomáèek. Zulukaferské dívky nosily krátké vlasy, ale vdaným ženám hlavu oholili až k nejvyššímu temeni, kde zùstal velký chomáè vlasù, ze kterého si dívka utvoøila èervenou hmotu vtíráním okrové hlíny a  tuku. Tento chomáè tvoøil vìtšinou na hlavì jakýsi knoflík, velký jako pìst, sedící na temeni. U nìkterých indiánských omažských kmenù (Omahové, povodí Mississippi) nosila dìvèata vlasy uèesané do ètyøech chomáèkù, ze kterých byl jeden nad èelem, druhý vzadu na hlavì a  další nad každým uchem. Na Nových Hebridách nosily vlasy krátké, ale upravené do nespoèetných stojících kroužkù. V Africe, napøíklad u Somálcù, Súdáncù, Kafrù, Owambù byly oblíbené velmi poèetné pletence. Také o Kalmyèkách vypráví starý cestovatel po ruské øíši, že dìvèatùm, „jen co zaènou dorùstat, o všechny vlasy starostlivì peèují, a  ve dvanáctém nebo ètrnáctém roce, když kalmycká ženy pohlavnì dospívá, zapletou jim zadní vlasy z temene do jednoho hlavního copu, täbi, a  vlasy po obou stranách do tolika malých pletencù, köckl, do kolika chtìjí nebo mohou, a  ty obyèejnì visí dolù, na záda a  ramena, ale nìkdy jsou ovinuty okolo hlavy. Když se dívka vdá, tyto pletence rozpletou a  ze všech vlasù na hlavì, hned za ušima, upletou dva velké copy a  ještì k nim pøidají i cizí vlasy (babagain chojor uessin), které jim visí vpøedu po obou ramenou a  bývají uloženy do pouzdra z èerné kitaiky nebo taftu. Copy bývaly vždy velmi oblíbené.“ Grónské Eskymaèky „by se stydìly ostøíhat si vlasy; dìlají to jen v nejhlubším smutku nebo když se nechtìjí vùbec vdát. Zaplétají si je dvakrát na hlavì, takže pøes temeno leží dlouhý, široký cop a  na nìm stojí ještì jeden menší, svázaný pìknou stužkou, která také bývá ozdobená sklenìnými perlami.“ To nás pøivádí k ozdobám vpleteným do vlasù, jejichž nejjednodušší formu vidíme snad u Hotentotky, která nosívá vlasy velmi krátké, ale silnì promaštìné a  propletené mìdìnými ozdobami; èelo si pøitom pudruje voòavým práškem buchu. Kirgizské ženy nosí vlasy zapletené do dvou nebo tøí pletencù, „ze kterých dva ovinuté rùznými stužkami visí na ramenou nebo jsou ovinuty okolo èepice; tøetí pletenec visí na záda až po paty. Nìkdy si zaváží místo copù nìco jiného a  okrášlí to ozdobami a  mašlièkami ze stužek. Dìvèata si rozdìlují vlasy na mnoho cùpkù, na které vìší støíbrné plíšky nebo kamínky v podobì hadích hlavièek a  na jejichž konci upevòují støapce, stužky apod.“ Vùbec, pokud jde o úèesy pøírodních žen, mùžeme prohlásit, že by nejednou

mohly smìle konkurovat nejfiligránštìjším módním úèesùm, které se v prùbìhu civilizace vyskytly u fintivých bìlošek. Ani vìžovité úèesy nebyly neznámé – vysoké drdoly, do husta ovázané stužkami a  ènìjící na hlavì šikmo do výšky. Skuteènì krásnou, dokonce nejkrásnìjší úpravou vlasù vynikají však polynéské ženy, které se svými pìknými vlasy mistrovsky spojují kouzelný pùvab kvìtin. Okrasné pøedmìty a  vznik odìvu. Dá se øíci, že ani jedna èást tìla pøírodní ženy nezùstala bez okrasy, pokud ji mohla na sobì udržet. Prsty na rukou i nohou, stehna, nohy, boky, pas, prsa, ruce, ramena, krk i hlava ozdobovaly a  ozdobují okrasnými pøedmìty. Prsteny na rukou jsou celkovì mnohem ménì oblíbené u pøírodních žen než u kulturních a  krášlení prstù na nohách se vyskytuje témìø jen v Indii. Na nohách nosí pøírodní ženy pøedevším kovové, kožené, tøtinové kruhy, v èemž vynikly hlavnì Dajaèky, Masajky a  Konžanky s jakýmisi pancíøi na rukou i nohách ze spirálovitì stoèeného drátu. Masajská dìvèata obyèejnì nosí jen nìkolik náramkù, ale pokud se má Masajka vdát, dá si okolo nohy obtoèit hrubý železný drát. Spirály z podobného drátu nosí i na rukou a  k tomu ještì zpravidla nìjaký náramek ze slonoviny. Tato okrasa má jakýsi hudební úèinek, nebo poèetné kovové kruhy vydávají pøi každém pohybu urèité zvuky, a  ty se obèas zesilují ještì zvláštními kovovými chrastítky. Okrasou ramen a  krku bývají obyèejnì šòùry, obrouèky a  øetízky s pøívìsky nebo bez. U žádného pøírodního národa se ovšem nesnaží zahalit prsy, pokud k tomu nevedou cizí vnìjší vlivy. Šòùry jsou z rostlinných provázkù nebo kožených øemínkù, ale bývají to i stužky a  šòùry perel. Navléká se na nì všechno možné: kamínky, kostìné kulièky a  destièky, kousky mušlí, slimáèí ulity, pestrá jádra apod. O velmi zvláštním druhu u mozambických žen však vypráví starý Lindschotten z konce 16. století: Byl zde prý zvyk odøezávat protivníkùm v boji mužský úd. Tyto údy potom usušili, aby se nekazily a  nepáchly, a  když byly suché, pøinášely je královi v pøítomnosti všech knížat a  náèelníkù do jeho vesnice, brali jeden po druhém do úst a  potom ho opìt vyplivli královi k nohám, což král pøijímal s velkými díky. Aby uctil jejich hrdinství a  stateènost, dal všechny tyto vyplivnuté údy posbírat a  vrátil je tìm, kteøí mu je vìnovali jako zvláštní poctu a  dùkaz rytíøství. Vyznamenaný vzal údy, které mu král vrátil, navlékl je na šòùru, a  když se potom slavila svatba nebo konala jiná slavnost, pøišly jeho nevìsty a  ženy s takovou šòùrou mužských údù okolo krku, jimiž se honosily, jako u nás vznešené dámy zlatými øetízky. Je pravda, že pøívìsky souvisí s rùznými povìrami a  kouzly. Maorky na Novém Zélandu nosí tiki. Je to plochá, z nefritu vytesaná lidská figurka s velkou hlavou, obrovskýma oèima a  výstøedními proporcemi. Nepokládá se však za nìjakou modlu, ale souvisí asi s genealogickou tradicí, nebo E‘Tiki je jméno jednoho jejich velkého pøedka. Tyto figurky èasto pøedstavují rodinné dìdièné kusy; když nemají tento význam, ženy se jich snadno zbavují. Jak na rukou a  na nohách, tak se vyskytují železné kruhy i na krku. Mitky na horním Nilu, Masajky, Vandorobky nosily takové kruhy ze železného drátu, které se vùbec nedaly sundat. Padangky na Sumatøe nosily okolo krku masívní mosazný drát, asi tøetinu palce silný, který mívaly ovinutý patnáct až pìtadvacetkrát – to záviselo na vìku – a  tvoøil jakýsi pancíøový krunýø. Podobné kruhy nosily na hrudi, pod koleny a  na

ramenou. Na krk jim je vìšely asi v sedmém roce, na prsa a  záda až ve dvanáctém. Byla to velmi bolestivá procedura a  dìlaly ji ženy z Loilongu, které jednou do roka chodily po padangském okresu. Také okrasa hlavy mívá u pøírodních národù nejen estetický smysl, ale bývá i pøíležitostná a  mívá sociální nebo obøadný význam. Pøírodní žena si zastrkávala za ucho kvìty, listy, pera, podobnì i do vlasù rùzné ozdoby z rostlin a  peøí, potom høebeny, jehlice apod. Høebeny najdeme hlavnì v Melanésii a  v Africe, kvìtinové ozdoby pøedevším v Polynésii. Obrouèková okrasa se vyskytuje velmi èasto buï jako skuteèný kruh, stužka nebo látka ovinutá okolo hlavy. Zulukaferky to dìlávají obzvláštì hezky: dìvèata si sèešou vlasy dozadu a  okolo hlavy si ovinou stužky nebo nosí kruh, ze kterého na èele visí kovové plíšky. Australky nosily kožené šòùry. Dajaèky si ovinují hlavu látkou. Tvar této okrasy pøipomíná malé klobouèky bìlošek. Velmi ozdobné jsou kožené „mitry“ Hererek, vyúsující do tøech rùžkù. Dìvèata, která ještì nejsou na vdávání, je nesmìjí nosit, matky na nich nosí široký pás ze železných perel, bezdìtné ženy podobný pás z mušlièek kauri. Kirgizky nosí vysoký, zastøihnutý a  šátkem obtoèený kužel z vlasù, dìvèata však kužel neovinutý, navršený do špice, s rùznými cetkami na konci. Ženy severních národù – Eskymaèky, Aleuanky, Kamèadalky atd. nosily høejivou kapuci, která mìla nìkdy velmi dekorativní vzhled. Paruky, pokud nepatøí k obøadnímu kroji, se vyskytují jako stálá okrasa sem tam v Melanésii a  v celé Africe. Nejjednodušší formou ženského krášlení vùbec je bederní šòùra, u pøírodních národù velice rozšíøená. Byly pokusy vydávat tuto šòùru za jakýsi projev cudnosti, za snahu zakrýt pohlavní oblasti, ale jediný pohled na fotografii takto vystrojené ženy nás pøesvìdèí, že tato okrasa nemá s cudností nebo pohlavním orgánem vùbec nic spoleèného, pouze jako by naopak chtìla velmi jemnì upozoròovat na støed tìla, který zvrhlá morálka pokládá za mravnì „choulostivý“. Ale ani toto se pøi nejlepší vùli nedá pøedpokládat, a  proto se musíme spokojit s její okrasnou úlohou, která se uprostøed tìla a  na místì snadno pøepásatelném zdá celkem pøirozenou. Ještì dnes ji nosí ženy nìkterých pøírodních národù – pod šaty, což je jen dùkaz, že pøed krátkým èasem chodívaly nahé a  že byl tento tradièní zvyk velmi silný. Možná se tìmto šòùrám pozdìji pøipisoval i dùležitý úèinek. Jsou z nejrùznìjšího materiálu, ale nejoblíbenìjší bývají perlové a  kožené šòùry, pùvodnì se však místo perel používaly drobné mušlièky a  ulitky. Tyto bederní pásy byly také z voòavých rostlin. Šòùry brazilských Bakairek bývaly z bavlnìných nití, na které byly navleèeny kousky stébel nebo provrtaná jádra èi kousky ulit. Tyto šòùry se však brzy staly nositelkami jiných okrasných pøedmìtù, které se na nì vìšely: listù nebo kvìtù, vìtších perel, mušlí a  podobných vìcí. Velmi èasto bederní šòùru používala jen mladá dìvèata a  pøi obøadì zralosti nebo pøi sòatku si ji odkládala. U kmenù, u nichž zaèalo mít už nìjaký smysl panenství, se stala jeho známkou a  odnìtí šòùry mužem vpodstatì znamenalo defloraci. Nositelem okras byl nakonec i pás, zavìšený v pase, a  také šòùra pøes prsa. Bederní šòùra a  pás se pomalu rozmnožovaly a  rozšiøovaly, i když zase jen z okrasných nebo praktických dùvodù. Ani listy, kvìty nebo jiné pøedmìty na nì zavìšované nemìly nikdy cíl zahalovat, a  ani ho nikdy nepøedstíraly: když se to tak nìkdy na fotografii zdá, je to zcela vylouèeno u živého pohybujícího se tìla.

Až tehdy, když se na nì zavìsilo vìtší množství okrasných pøedmìtù, nastalo urèité, celkem mimovolné zahalení. Zaèalo se støapcovitým pásem, který byl oblíbený už ve starém Egyptì a  doposud se sem tam vyskytuje v severní Africe. Kordofánská dìvèata (v Súdánu) chodila celkem nahá kromì koženého pásu, èasto zdobeného acháty; nazývá se rahat a  visí na nìm stovky tenkých øemínkù a  je oznaèením svobodných dìvèat. Po zasnoubení si vezme ženich svou vyvolenou domù, rozøeže rahat nožem na malé kousky a  opásá dìvèe melajou (dnes širokým šátkem okolo beder) na znamení, že se stala jeho ženou. Jak z tìchto okrasných a  symbolických pøepásání vznikala „cudnost“, ukazuje zpráva staršího cestovatele ze Serangu. Když se zde totiž ženì pøihodilo, že se v lese setkala s bandou lovcù lebek, zaèala si pás zezadu uvolòovat, dávajíc tímto poèínáním najevo, že je ochotna za cenu soulože zachránit si život. Už z toho, co jsme si právì øekli, vyplývá, že bederní šòùra a  pás mají jako první zárodky odìvu znaèný význam pro vývoj lidského odívání. Pùvodní stav tìlesného krášlení a  hlavnì z nìho vznikajícího odìvu si však nesmíme pøedstavovat podle souèasného stavu, když vìtšina pøírodních národù byla pøímo èi nepøímo donucena vzdát se svých zvykù v zájmu cizích vetøelcù, ani podle stavu výdìleèných skupin, které ziskuchtiví podnikatelé vodí na pódia evropských zoologických zahrad, rùzných divadel a  zvláštních pøehlídek tzv. „domorodcù“. Pokrytecká morálka spojená se zákazy a  køiklavý vkus zde vnucují pøírodním ženám fantastické zahalující kostýmy, které nemají nic spoleèného s jejich pùvodním zevnìjškem. Jak víme, lidé v pravìku chodívali nazí, a  dosud existuje dost pøírodních národù, o kterých bychom to ještì mohli øíci, kdyby horlivost misionáøù a  jiných nositelù kultury ve službách falešné morálky všude nezatlaèovala nahotu do tìžko pøístupných konèin a  neoblékala pøírodní národy do pestrých odìvù západní provenience. Jestliže ještì v 16. století – øíká Reitzenstein – vládla nahota na Floridì, Antilách, v celé severní a  severozápadní Jižní Americe, v jižních èástech Støední Ameriky, na celém africkém Guinejském, Zlatonosném a  Otrokáøském pobøeží až k Timbuktu, na celém západním pobøeží, v celé støední Africe, na Mozambiku, v èástech Madagaskaru, v jižní Indii, v oblastech Indonésie, Melanésie, celé Austrálie atd., vyskytuje se dnes pouze ve støední Austrálii. V 16. století se ostatnì ani v Evropì nepokládala nahota za urážlivou nebo neslušnou, ale dnes „hrubì uráží stud“ a  proto se trestá. Ale a je tomu jakkoliv, nelze tuto novou evropskou módou pokládat za nìco, co je èlovìku vrozené, a  mylnì jí pøipisovat vznik odìvu. Odìv a  cudnost se zøetelem na pohlavní orgány a  nahotu jsou samozøejmì v urèitém vzájemném pomìru, ale právì v opaèném, než nás o tom chce pøesvìdèit evropská morálka. Odìv se nezrodil z tohoto druhu studu, ale naopak, tento stud se zrodil ze zvyku nosit šaty. Když èást primitivních okrasných pøedmìtù vznikla z touhy líbit se, lákat, jiná èást vznikala pùvodnì z jiných pohnutek, které však se studem nijak nesouvisí. Jak uvidíme v další kapitole, poèetné pøírodní národy se domnívaly, že tìlesné výtoky, pøedevším menstruaèní krev, mají nebezpeèný úèinek: Ženy se v této dobì uzavíraly, aby nezpùsobily nic zlého, a  zachytávaly i menstruaèní krev, aby ji mohly znièit nebo dát znièit, z èehož se u nich pozdìji vyvinul strach, aby pro svou domnìlou nebezpeènost nevzbudily odpor

mužù. Proto si nìkde zaèaly pøikrývat své genitálie malou zástìrkou z listí èi kùže. Z téhož dùvodu, ale i ze strachu pøed dotíravými zvíøaty, v tropických zemích zvl᚝ hojnými, vznikla i páska mezi ženskýma nohama, další základní prvek ženského odìvu. Z této pásky se vyvinula typická forma uluri u jihoamerických indiánských kmenù, trojúhelník upletený z lýka, primitivnì symbolicky ozdobený a  šòùrou pøipevnìný na Venušin pahorek. Von den Steinen se ho snažil získat od Bakairek do své sbírky, a  tehdy si všiml, že si ho ženy celkem v klidu pøed ním odvazují a  ochotnì mu ho darovaly: bylo zøejmé, že uluri nemá nic spoleèného se studem. Základní složkou ženského odìvu je pás, který zprvu nosívaly jen na ozdobu, ale pozdìji se stal praktickým pøedmìtem, na kterém nebo za kterým mohly nosit jiné vìci, a  nakonec sloužil i na stahování bøicha v dobì nedostatku potravin, což pøírodní národy a  chudí lidé dodnes èasto dìlávají. Jihoamerické národy si stahovaly bøicho lýkovými páskami i z toho dùvodu, aby mohly lépe støílet foukaèkou. Z podobných rùzných dùvodù potom vznikla jakási šnìrovaèka, chránící pás a  spodní èást poprsí. Koneènì posledním základním prvkem odìvu je pl᚝, tzn. kožešina nebo tkanina, povìšená pøes ramena. Pùvodnì byl bezpochyby také okrasou, ale v chladnìjších oblastech si brzy uvìdomili jeho høejivost, která pøípadnì snižovala potøebu potravy, v chladném podnebí vìtší, a  tak se z pláštì stal zahalující, zahøívající kus odìvu. Z tìchto primitivních prvkù vznikl ženský oblek. Když se bederní šòùra spojila s metlièkou z listí nebo s koženou pøikrývkou na Venušinì pahorku, vznikl první stupeò lidského obleku – zástìra nebo jednoduchá suknice z listí èi trávy, lýka nebo tkaniva. Spojovala okrasu s pøikrývkou, zabraòovala stále více pohledu na genitálie, takže se pomalu stalo zvykem je neukazovat, a  protože neobvyklá vìc se na svìtì vždy pociuje jako cosi více èi ménì zahanbujícího, nebo lidé rádi pokládají za nesprávné to, co odporuje všeobecnému zvyku, staly se genitálie a  zadek nejprve popudem ke stydlivosti. Ale pøitom ještì nikoho nenapadlo, že by i prsy mìly patøit k tomu, co žena neukazuje a  za co by se mìla stydìt. Tento první stupeò lidského obleku se však opíral o bederní šòùru a  nesešíval se, jeho hlavním úèelem byla stále ještì okrasa, potom zakrývání tìlesného výtoku, ze kterého se pozdìji vyvinulo zakrývání pohlavního orgánu vùbec. S pøibývajícími technickými vìdomostmi se tento odìv zmìnil na pás, jehož nosnost byla vìtší, a  ten se stal tìžištìm ženského odìvu, èímž byl dán podnìt k dalšímu stupni lidského oblékání. Vznikla složená a  sešívaná suknì. Také z pláštì se pomalu stala halena a  ze zástìry a  pásky mezi nohama vznikly kalhoty, závislé na pásu. Zástìrka byla provleèená mezi nohy a  zprvu se to podobalo našim plavkám. Halena, suknì a  kalhoty jsou druhým stupnìm ve vývoji ženského odìvu, jsou to výrobky šité a  jejich hlavním úèelem je zahalování tìla podle potøeby v severních zemích, krášlení ustupuje do pozadí a  zakrývání ze studu nehraje ještì vážnìjší roli, protože nahota prozatím ještì nikoho nepohoršuje. Tyto tøi druhy odìvu byly východiskem pro všechno nám známé oblékání. V teplejších zemích vedlo ke spojení suknì s halenou, v chladnìjších zemích ke spojení haleny s kalhotami; i ženské muslimské kalhoty jsou arktického pùvodu. Cílem tohoto tøetího, kombinovaného stupnì odìvu je hlavnì v severních konèinách pøedevším zahalovat, potom se stupòující se pohlavní stydlivostí zakrývat a

 nakonec i krášlit. Takový byl v hrubých rysech vznik ženského a  podobnì i mužského odìvu. Stydlivost pøitom rostla s pomalu postupujícím zahalováním, pøecházela z genitálních výtokù na pohlavní orgány a  potom vùbec na celé tìlo. Už v první kapitole jsme vidìli a  v prùbìhu dalších ještì nejednou uvidíme, jakým labilním a  promìnlivým jevem je pøitom stud. Jak jsme už upozoròovali, dnes je èasto nemožné zjistit pravý pùvod a  primitivní úèel jednotlivých zkrášlovacích zvykù a  okrasných pøedmìtù, kte-

ré používají pøírodní národy. Mnohé zvyky a  pøedmìty pùvodnì nebo ve svých zárodcích okrasné pomalu získaly stavovský nebo rituální význam, a  naopak mnohé jiné zvyky a  pøedmìty, které vznikly z technické, stavovské nebo rituálnì-hygienické potøeby, se nakonec staly podle všeobecného názoru krásnými a  na jejich pùvodní úèel se zapomnìlo. Zvyk, který sám o sobì není krásný, ale dodržuje se ze skuteèných nebo domnìlých dùvodù, platí za nutný a  stává se nakonec „krásným“. Ale ani okrasy velmi dekorativní, které na nás dnes pùsobí znaènì esteticky, nebyly vždy projevem smyslu pro krásu. Nyní nosí napøíklad vìtšina mužù u amurských národù a  vedle nich i Èíòané a  Mandžuové na prstech zdobené prsteny jen jako okrasu, pùvod tìchto prstenù je však praktického rázu; pùvodnì se používaly na napínání luku. Každý muž v severovýchodní Asii musel dobøe ovládat napínání luku a  tak nosíval prsten s pýchou, zvláštì mladí lidé. Byli na nìj hrdi, stal se ozdobou a  pokládal se za krásnou vìc. Estetické cítìní se vyvíjelo na tìchto pøedmìtech denní potøeby, které se nosívaly s hrdostí. A tyto vìci si rádi pøisvojovali lidé sociálnì stojící výše, ba dokonce je zakazovali lidem nižšího pùvodu. Tak vznikalo odstupòování podle sociální hodnosti. U Waòamvezù (viz výše) smìjí jen vznešení nosit lví a  leopardí kožešiny. Žena náèelníka indiánského kmene Vavunù nosila mosazný náhrdelník vážící 16 až 20 liber a  musela si èasto lehnout a  odpoèinout, aby neklesla pod tíhou své okrasy, dokazující vznešenost a  bohatství. Naproti tomu však sociální hodnost u nìkterých pøírodních národù závisí i na skutcích. Dakotští indiáni mìli napøíklad celý systém ozdobných per, podle nichž zasvìcenec ihned poznal nositelovy zásluhy, zásluhy jistì ménì sporné, než jsou ty, podle kterých se rozdávají øády v evropských zemích.

VII.

PØÍRODNÍ ŽENA OD DÌTSTVÍ K MANŽELSTVÍ

Už pøi porodu se u pøírodních národù obì pohlaví necení ani nevítají stejnì. Souvisí ovšem pøímo s hospodáøským významem a  sociálním postavením ženy u pøíslušného kmene nebo národa, když se narození dcery pøijímá s nevolí nebo se dokonce pokládá za hanbu a  neštìstí. Kirgizové mají pøísloví: „Nechovávej dlouho sùl, nebo z ní bude voda; neschovávej dlouho dceru, nebo z ní bude otrok.“ Po tom, co už víme o vývoji sociálního postavení ženy u pøírodních národù a  o jeho ekonomických pøíèinách, nepøekvapí nás skuteènost, že menší žádoucnost dìtí ženského pohlaví je obecným znakem patriarchální kultury, jejíž stopy, èasto velmi výrazné, dosud najdeme nejen mezi lidem dnešních civilizovaných národù, ale i v pøedsudcích velmi vzdìlaných bìlochù. U kmenù a  národù se živými zbytky mateøskoprávní tradice nebývá dítì ženského pohlaví nežádoucí, a  u tìch kmenù, kde dcera doposud pøedstavuje majetek, je její narození událostí dokonce velmi radostnou. Ale u tìch kmenù, které musí zápasit s tìžkými životními podmínkami a  èastou nouzí o potravu, dcera naopak vítána není, dokonce ji i odstraòují. Malou zálibu v dìtech ženského pohlaví však nesmíme podle vzoru nìkterých mužsky zaujatých etnologù pokládat za dùsledek nìjakého všeobecného pøesvìd-

èení o ménìcennosti ženy, které zde bylo „odjakživa“. Musíme její pøíèinu vždy hledat v sociálním postavení ženy u pøíslušného kmene nebo národa a  v jeho ekonomických pomìrech. To platí nejen o celých národech, ale i o jeho jednotlivých tøídách, ve kterých se narození dìvèete mùže také rùznì pøijímat. Cosi podobného mùžeme nakonec pozorovat i dnes ve svém okolí. Pøesto, že i u nás jsou ještì chlapci vìtšinou stále vítanìjším rodinným pøírùstkem než dìvèata, pøedevším ve vrstvách, kde je podle tøídních zvyklostí tøeba shánìt dcerám vìno nebo tam, kde udržení velkého majetku je závislé na mužském potomkovi nebo jinde z pøedsudkù, které vypìstoval patriarchální režim, pøece v nemajetných vrstvách, závislých na výdìleèné èinnosti dospívajících dìtí se stávají se vzrùstající výdìlkovou možností a  schopností žen a  s jejich diferenciací podle povolání dcery stejnì vítané jako synové, dokonce èasto vítanìjší, nebo jsou spolehlivìjšími živitelkami. Jako u mnohých jiných jevù, není ani o žádoucnosti dìtí ženského nebo mužského pohlaví etnologický materiál náležitì sesbírán a  kriticky uspoøádán. Musíme se tedy spokojit jen s nìkolika pøíklady. Na Aruských ostrovech (Kepulauan Aru) v Malajském souostroví se narození dìvèete vítá s velkou radostí, protože když se pozdìji vdá, dostanou rodièe cenu za nevìstu, ze které získají jistý díl i ti, kteøí byli pøítomni porodu. Vystrojí se slavnost, na kterou zabijí prase a  pøi které se vypije nesmírné množství araku. Narození syna se pøijímá lhostejnì. Hosté se vracejí smutní a  zklamaní domù a  matce vyèítají, že nedala život dceøi. Dìvèe èasto zasnoubí už pøi narození a  zároveò urèí výšku jejího vìna. Pobøežní Dajakové na Borneu vítají dìvèata stejnì jako chlapce, ba ve svých modlitbách si prý vyprošují pøedevším dìvèata, nebo jsou pro ne témìø stejnì užiteèná jako chlapci. I novozélandští Maoøi se tìšili z narození dcery více než z narození chlapce. A  v osmém roce s ní dìlali obøad jakéhosi „køtu“: rodièe ji zavedli do øeky, kde stál knìz s vìtví stromu karamu, který ji vzal do náruèe a  poléval vodou. Pøi tomto obøadu byli všichni pøítomní opásáni jen krátkým pásem z listí, který nazývali moro. Knìz kropil dítìti vìtví stromu karamu a  zpíval pøitom zvláštní píseò. Obøad s dítìtem mužského pohlaví byl podobný, jen píseò byla jiná. Píseò pro dìvèe znìla: „Ponoøená do Tukovy vody, staò se silnou silou Tukovou, aby ses mohla sama živit, dìlat šaty, vyrábìt pøikrývky z kaitaky, vítat hosty, snášet palivové døevo, sbírat mušle a  ústøice; síla Tukova nech je dána této dceøi! Potom pøijde síla Kiharoova, aby mì zanesla k píseèným pahorkùm Rangaunu, na místo, kde duchové putují nocí a  co já vím, kam ještì?“ V Africe u Mumbù, kaferských a  hotentotských kmenù dceru také vítají. Znamená zde pøírùstek kmenového majetku, nebo ji pozdìji odkoupí její snoubenec za dobytek. Èím více dcer má muž, tím více mohou vzrùstat jeho stáda. Omažští indiáni (Omahové) mìli stejnou radost z dítìte ženského rodu jako z chlapce, s dìvèaty zacházeli dokonce lépe, protože dìvèe se prý nemùže starat samo o sebe. O Ovahererech z jihozápadní Afriky vypráví cestovatel: Narození dítìte v Ugandì vzbuzuje velkou radost. I když je syn vìtšinou vítanìjší než dcera, mají rodièe radost i z narození dcery, a  to snad nejen pro kupní cenu, kterou mùže otec pozdìji oèekávat od svého budoucího zetì, nebo otce nevìsty stojí obyèejnì svatba právì tolik, kolik dìlá takzvaná kupní cena. Jen co dítì spatøí svìtlo svìta, vyjde nìkterá žena do dveøí domu a  oznámí radostnou událost. Když se narodí chlapec, volá: Okauta (luk)! Když je to dìvèe, zní její výkøik:

Okaseu (cibulka). Tím naznaèuje budoucí povolání novorozeòátka... Na zvolání „okauta“ odpoví otec dlouhým „eh“ jako výraz radostného souhlasu; když však žena zvolá „okaseu“, vydá ze sebe také dlouhé „ich“, èímž naznaèí svou spokojenost. Pøesto je narození dítìte ženského pohlaví témìø u všech kulturních asijských národù více èi ménì nežádoucí, protože zde patriarchální zøízení posílené náboženskými povìrami, vìtšinou odsuzuje ženu za velmi podøadné sociální postavení, jako napøíklad ve staré i nové Èínì, kde „muž více váží než žena“ a  kde bylo nejvìtším neštìstím pro otce rodiny, když nemìl mužského potomka, který by mohl pøinášet pøedkùm obìti, aby na onom svìtì nemuseli vìènì hladovìt a  trpìt žízní. Nebo v Indii, kde vìøili, že „èlovìk ze svých pøedešlých životù zatížený høíchy narodí se na zemi jako žena“. Avšak máme jen ojedinìlé doklady o nepøijatelnosti dìtí ženského pohlaví u kmenù a  národù skuteènì pøírodních. Tak o jihoamerických Konibech na øece Ucayali v Peru vypráví cestovatel, že narození dcery je otci lhostejné, ba až protivné, takže když mu to oznamují, odplivne si do sítì proti moskytùm, ale když se mu narodí chlapec, udeøí radostí lukem do zemì a  pøívìtivì si se ženou povídá. Když se žena vrací po porodu dìvèete od øeky, kde umývala sebe i novorozence, vchází do chatrèe se sklopenou hlavou a  hanbou nemùže ani mluvit. I u východoafrických Masajù nebývá dìvèe v rodinì vítáno, nebo je zde žen nadbytek. Ve zøejmìjší nevýhodì bylo ženské pohlaví pøi zabíjení nemluvòat, u pøírodních národù nìkdy velmi rozšíøeném, hlavnì v Oceánii. Primitivní tlupy si regulovaly poèet pøíslušníkù v dobì nouze o potravu a  pøi odchodu z území, které už vyjedly, nejednou tím, že pobily a  snìdly staøeny a  dìti, nejèastìji slabšího ženského pohlaví, které nebyly schopny cesty; s ohledem na tehdejší podmínky boje o život to nelze posuzovat jinak než napøíklad poèetné novodobé pøípady, kdy z rùzných výzkumných nebo vojenských výprav nebo pøi jiných podnicích podobného druhu jsou jednotlivci v zájmu celku ponecháni svému osudu. Pozdìji zabíjeli už nemluvnì, které ještì nemohlo samo doprovázet matku na pochodech. Australky vùbec èasto zabíjely pro nedostatek prostøedkù na obživu nemluvòata, pøedevším ženského pohlaví. Jihoaustralské kmeny zabíjeli zpravidla tøetí dìvèe v rodinì, èasto i druhé, když se ho neujala rodina jiná. U Velkých jezer z jejich masa pøipravovali hostinu pro sebe a  ostatní ženy, které se prý muži nezúèastòovaly. Papuánky na Nové Guineji zabíjely hned po porodu nejen mrzáèky, ale za jistých okolností i normální dìti, hlavnì ženského pohlaví: napøíklad když jejich narození bylo spojeno s tìžkým, pro matku smrtelnì nebezpeèným porodem. Zlámaly jim vazy tím, že jim násilnì sklonily hlavu dopøedu. Muži se nemíchali do tìchto „ženských vìcí“, o kterých rozhodovaly matky, už proto, že rodily obyèejnì o samotì v lese nedaleko tábora. Nefresky zabíjely další dìti, zvláštì dìvèata, která nemínily vychovat tím, že jim zacpaly ústa a  nos popelem. Ze Šalomounových ostrovù napsal cestovatel Elton54: „Na ostrovì Ugi a  u pobøežního obyvatelstva v San Cristobalu je bìžné, že dìti po porodu zahrabou do jámy daleko od pøíbytku; matka vypustí dítì rovnou do jámy a  hned ho pøikryje. Øíkají, že s výchovou dítìte je spojeno mnoho starostí. Kupují si radìji dorùstající dìti za domácí peníze od lesního obyvatelstva, které má tolik dìtí, že je mùže lidem z pobøeží prodat. Na jiných ostrovech Šalo-

mounova souostroví se zabíjení dìtí nevyskytuje, kromì dìtí nemanželských.“ Také u nìkterých eskymáckých kmenù bylo zvykem zabíjet dìvèata hned po porodu nebo ve vìku ètyøi až šest let, hlavnì když jich mìli vìtší poèet. Eskymáci v Beringovì úžinì je nosívali k pohøebišti, zacpali jim ústa a  nos snìhem a  nechali je zde ležet, nebo je donesli na led èi do tundry a  ponechali jejich osudu v mrazu a  snìhových bouøích. U indiánských Athabaskù na východì Skalistých hor odkládali nebo uškrcením zabíjeli ženy a  dìti ženského pohlaví hned po porodu. Podobnì staøí Arabové pøedmuslimské doby pochovávali za živa novorozeòátka ženského pohlaví a  u Indù, kde bylo zabíjení dìvèat také velmi rozšíøené, dostal Evropan na své výèitky charakteristickou odpovìï: „Zaplate vìno za naše dcery a  necháme je naživu.“ O indických a  èínských pomìrech budeme v této souvislosti ještì hovoøit. Jistý Francouz v antropologickém èasopisu píše, že na Nové Kaledonii vìtšinou matka zabíjela dcery, zøídkakdy syny, nebo nad tìmi bdìl otec. Dìlalo se to prý z toho dùvodu, že mateøské starosti ženy pøíliš zdržují doma a  v dobì kojení nemohou tak snadno bìhat po zábavách. S podobnými dùvody se setkáme, až budeme hovoøit o vyhánìní plodu. Na ostrovech Fidži pokládaly matky dítì za zavržené a  zabily ho tehdy, kdy nedostalo ihned po narození jméno; zpravidla prý takto obìtovaly dìvèata, ale podle jiné zprávy zde prý mají novorozeòata ženského pohlaví naopak vìtší nadìji, že je ušetøí, než chlapci, protože je pokládají za udržovatelky rodu. I když prý staèí mužova urážka nebo pøání dlouho vypadat mladì, aby dítì bylo zprovozeno ze svìta. V Ugandì uškrcovali prvorozence, když to byl chlapec, protože jinak by prý otec zemøel; dìvèe nechávali naživu. Pokud odboèíme od manipulací, souvisících s tìlesnou plastikou více ménì zkrášlovací povahy, o kterých jsme hovoøili v pøedešlé kapitole a  které se èasto dìlají podobnì nebo témìø podobnì také u chlapcù než dìvèat, vyskytuje se u pøírodních (i civilizovaných) národù ještì trojí druh deformací dívèích pohlavních orgánù, ve všech tøech pøípadech velmi odporující pøedstavám a  cítìní dnešního kultivovaného èlovìka: úmyslné porušení takzvané panenské blány, obøízka a  infibulace, to znamená umìlé uzavøení pochvy. Netøeba snad ani zdùrazòovat, že tyto více èi ménì surové zvyky, jakož i rùzné jiné obyèeje spojené s pohlavním životem ženy, o kterých si ještì povíme, vznikly u pøírodních národù až pozdìji, když byly primitivní praktické ohledy deformovány povìrami a  nemilosrdné mužovo sobectví, podporované náboženskými pøedsudky, stejnì jako jeho panovaènost, ponížilo ženu na pohlavního otroka. Hymen a  panenství. Takzvaná panenská blána (hymen) si zasluhuje ne pro svùj skuteèný biologický význam, ale pro povìry s ní spojené, abychom trochu odboèili a  nejprve si jí na tomto místì dùkladnì všimli a  øekli nìco o pøedstavách, které okolo ní pomalu vznikaly už u pøírodních národù. Hymen, jemná sliznicová chlopeò, donedávna na celém svìtì pokládaná za témìø jedinou známku panenství, tvoøí vstup do pochvy a  mívá rùzný tvar. Nejobvyklejším tvarem je pùlmìsícový a  prstencový, potom srdcovitý, kostrèovitý, laloènatý; mívá i dva stejné nebo nestejné otvory nebo poèetné otvory jako malé síto; zøídka se vyskytuje i s otvorem sotva viditelným nebo celkem bez otvoru a  v tomto pøípadì je tøeba operativnì zakroèit, aby mohla menstruaèní krev odcházet.

Mùže také chybìt, a  tehdy je jen naznaèena velmi úzkým prstencem. Pevnost panenské blány je za normálního stavu nepatrná, takže pøi správné souloži se dá lehce protrhnout a  zùstane z ní nìkolik útržkù. Po prvním porodu se obyèejnì roztrhá až ke stìnì pochvy a  zcela znièí, takže po šestinedìlí jsou z ní pøi vstupu do pochvy jen malé, scvrknuté, bradavkovité zbytky. Velmi zøídka tvoøí hymen masitou hmotu i pùl centimetru silnou, kterou se dá proniknout jen operativnì. Naopak hymen mùže být tak pružný a  povolný, že pøi opatrném vsunutí mužského údu nebo pøi jeho pomìrné malosti zùstává i po nìkolikanásobné souloži nedotknutý, takže neporušená panenská blána není vždy dùkazem nedotknutého panenství. Dokonce se vyskytly pøípady, že hymen zùstal i po porodu neporušený. Naproti tomu nedokazuje chybìjící hymen vždy ztrátu panenství, nebo to mùže být dùsledek silného vymývání v dìtství, vyplachování po menstruaci, lékaøského vyšetøení, sportovních cvikù, onanických manipulací apod. Okolnost, že za normálních pomìrù se hymen stává obìtí až pohlavního styku, svìdèí, jak se zdá, o tom, že zde jde o zbyteèný, neúèelný orgán bez biologického významu. Byla vyslovena domnìnka, že hymen je specifický znak èlovìka a  má zabraòovat pøíliš snadnému a  nepøimìøenému oplodnìní. V poslední dobì ho však objevili i u nìkterých nižších opic, u antropoidních opic je dosud sporný, zjistil se prý jen u gorily a  také jiní savci mají tento orgán nebo cosi podobného uvnitø pohlavního kanálu. Biolog Stìchov prokázal u nìkterých vyšších savcù, že v mládí se u nich projevují náznaky pøímého uzavøení pochvy, nebo moè odchází jen dìravým klitorisem, z èehož vyvozuje, že lidský hymen je zárodek takového uzavøení pochvy z døívìjších dob druhového vývoje. Fyziolog Friedenthal se domnívá, že lidská, velmi èasto pùlmìsícová forma panenské blány souvisí s dnešní obvyklou polohou lidského páru pøi souloži, na rozdíl od zvíøat, které vykonávají páøení a  posteriori (zezadu) a  pokládá to za anatomický dùkaz toho, že èlovìk pochází z pøedkù, kteøí vykonávali soulož také na zvíøecí zpùsob. Hymen tedy pøedstavuje zakrnìlý zárodek orgánu a  nemá nic spoleèného s morálkou a  mravností. Víme už, že pøírodní èlovìk ve svých pùvodních podobách nemohl znát pojem panenství, a  neznal cudnost ani pohlavní žárlivost. Pojem panenství je etického charakteru a  zrodil se z pøedpokladu, že pohlavní nedotknutelnost dìvèete má neobyèejnì velkou mravní hodnotu. Prvotní pøíèiny toho však nebyly etické, ale sociální a  povìrèivé. Donedávna se nicménì v civilizovaném svìtì pøipisovala panenskému stavu ženy tato hodnota ještì dost všeobecnì a  žena pohlavnì nedotknutá a  „èistᓠse v mnohých tøídách pokládala za ideál krásného a  cudného ženství. Je pravda, že v nemalé míøe se o to zasloužilo i køesanství, které sice ne hned od zaèátku, ale pøesto velmi brzy zaèalo vynášet cudný panenský život tak, že dosud uctívá jako svaté nìkteré vdané ženy, které si i v manželství umìly uchovat panenství. Pozdìji uvidíme, kam vedly tato zvrácené názory v rùzných dobách. U primitivních národù se však panenství mohlo cenit až tehdy, když mužská vlastnická žárlivost zaèala v defloraci dìvèete vidìt zásad do vlastnického práva budoucího manžela a  k tomu se pøipojily rùzné povìrèivé motivy, o kterých ještì uslyšíme. Pøestože s patriarchálními a  soukromnì vlastnickými názory a  mravy se rozšíøilo vyzdvihování panenství, jak jsme øekli, témìø po celém svìtì, necenili si ho jednotlivé národy stejnì a  mìly i rùzný pomìr

k panenské blánì jako jeho dùkazu. Napøíklad v Èínì a  v Indii nemìl hymen žádný význam a  zdá se, že starší èínští lékaøi nevìdìli celkem nic o jeho existenci. Byl to dùsledek každodenního energického umývání pohlavního orgánu dìvèat, což chùvy a  kojné dìlávaly prstem. Panenskou blánu tím od zaèátku zatlaèovaly dozadu a  porušovaly, takže vìtšinou zmizela. Pozorovalo se to i u dìvèat evropského pùvodu, které se narodily v Èínì. I v Indii dosud vládne tento zvyk a  vyskytuje se prý i u Anglièanù a  Holanïanù, kteøí pøijímali domorodé kojné. Také na ostrovì Amboinu (Ambonu) v Indickém oceánu a  na nìkterých jiných ostrovech Moluckého souostroví se pozoroval podobný stav, vyplývající zøejmì z té samé pøíèiny. Jiné rozmanité manipulace, mimovolnì porušující nebo odstraòující hymen, se vyskytovaly napøíklad na souostroví v Bandském moøi mezi Molukami a  Malými Sundami, kde dospìlým dìvèatùm byly do pochvy vsouvány tampony ze stromového lýka, aby zachytávaly menstruaèní krev, nebo u brazilských indiánù Machacura, kde matky èistily a  listím a  rukou roztahovaly pochvu svým dcerám už v útlém vìku snad jen proto, aby jim umožnily brzký pohlavní styk s dospìlými muži. Stejný úèel sledují ženy na ostrovech v Malajském souostroví, kde dìvèatùm pøi první menstruaci zastrkují co pochvy svinutý palmový list, který ji samoèinnì roztahuje, protože jeví snahu se opìt rozvinout. Mantegazza pozoroval v Paraguayi tento zvyk: když porodní bába pøijme dítì mužského pohlaví, volnì mu natahuje úd rukama, protože velmi dlouhý úd je zde obvyklý; když je však dítì ženského pohlaví, zastrèí mu prst hluboko do pochvy se slovy: „Toto je žena.“ Kamèadalky si zastrkávaly v dobì menstruace do pochvy tampony z urèitého druhu trávy, ale ten nezavinil ztrátu hymenu, protože o nìj pøišly dávno pøedtím. Jelikož u nich bylo hanbou a  známkou špatné výchovy, když vstoupily do manželství jako panny, rozšiøovaly jim matky už v dìtství pochvu, porušovaly hymen a  od mládí je pøipravovaly na jejich pohlavní úlohu. Samozøejmì, že úplnou lhostejnost k takzvanému panenství musíme pøedpokládat i u tìch národù, u nichž v dobì, kdy jsme je poznaly, byla obvyklá volnosnubnost mládeže obou pohlaví pøed svatbou. Jak už víme, nebylo tìchto národù málo. Volnosnubnost mládeže se pozorovala u jihomoøských ostrovanù, u kmenù Malajského souostroví, u severních Asiatù, Japoncù, indických kmenù, Afrièanù apod. a  vyskytuje se dosud u Malgašù na Madagaskaru, u Basutù, Bavendù a  jiných, èasto už ve velmi raném vìku. Zde samozøejmì ženich nemùže èekat, že dostane pannu. Tengerci na Jávì dávali v manželství pøednost vdovám pøed pannami. Ale i dìvèatùm pøed svatbou se mnoho dovolovalo. Prý ještì i dnes, když pøijde mladík do domu jako host, pøeje si ležet vedle dcery domácích; ale nejde udánlivì o soulož, jde snad jen o „hru“. U støedoasijských národù byla kupní cena vdovy vìtší než cena panny. Víme i to, že u nìkterých pøírodních národù, napøíklad u Voïakù (tj. pøíslušníkù finského kmene na severu Ruska, viz výše), se panenství ženy pokládalo za hanbu, za dùkaz, že se mužùm nelíbí. S takovým názorem se pozdìji setkáváme v rùzných dobách a  rùzných tøídách i u civilizovaných národù. U jiných národù se hymen pokládal alespoò za nìco, co o svatební noci pøekáží, a  pøed svatbou ho napøed odstraòovali. Sakalávská (Sakalávové, Sakalavové na Madagaskaru) dìvèata se ho pøed svatbou zbavují sama, když se o to jejich

rodièe nepostarali už døíve. V nìkterých indických oblastech dìvèe defloruje vlastní matka pøi velké noèní slavnosti. Velmi surovì to dìlávali starší muži u australských kmenù na øece Peace mladièkým dìvèatùm, aby jim umožnili pohlavní styk rozšíøením pochvy. Jen co se dìvèeti zaèala nalévat prsa a  objevovat chloupky, odvedli ji na odlehlé místo a  zde ji manuálnì zpracovali tak necitlivì, že se po svém návratu do tábora nemohla bolestí tøi až ètyøi dny hnout. Jen co vstala, pronásledovali ji muži a  musela se podrobit ètyøem až šesti souložím, a  hned nato s ní žil manželským životem muž, kterému ji v dìtství zaslíbili a  který mohl být i pìtkrát starší než ona. Stejnì brutální zpùsob rozšiøování pohlavního orgánu ženy se zjistil i u jiných kmenù ve støední Austrálii. Když dìvèe dosáhlo deseti až dvanácti let, vsunul jí starý muž do krèku dìlohy šòùru upletenou z vlasù, na jejímž konci byl dlouhý závitek z per pštrosa emu, a  nìkolik dní ji tam nechal. Potom jí kroutil a  tím stáhl dolù èást dìlohy, po nìkolika týdnech ji naøezal vertikálnì i horizontálnì kamenným nožem a  zarùstání zamezil tamponem z ptaèího peøí. Po zajizvení rány ji rozøezal pochvu až k zadku. Toto kruté rozšíøení vnìjšího a  èásteènì i vnitøního pohlavního orgánu mìlo ten úèel, aby se mužùm, kteøí mìli rozøezaný a  tím velmi zvìtšený úd, umožnil pohlavní styk s dìvèaty. Což je zároveò další pøíspìvek ke kapitole o umìlém zvyšování pohlavní rozkoše u pøírodních národù. V Novém Jižním Walesu (na jihovýchodì Austrálie) vìtšinou mladá dìvèata deflorovali pøed svatbou tøískou pazourku, nazývanou bogenan. Azimbští èernoši deflorovali dìvèata rohem nebo hùlkou, kterými v pochvì otáèeli. U nìkterých národù byl hymen odstraòován pøirozeným zpùsobem, to jest souloží, kterou však nevykonával ženich, ale jiný muž. U mnohých tìchto deflorací však šlo o povìru, která defloraèní krev pokládala podobnì jako krev menstruaèní za jedovatou nebo nebezpeènou v tom smyslu, že pøi ní vznikají démoni, ohrožující muže, ženu i potomstvo. Tak pøišli na myšlenku, že se deflorace má dìlat buï nìjakým nástrojem nebo ji má udìlat silná osoba nebo nakonec otrok a  najatý èlovìk. Podle svatého Athanasia prý mìli Fénièané zvláštní otroky, jejichž úkolem bylo deflorovat nevìsty. Na Filipínách existovali ještì v 16. století øemeslní deflorátoøi. Moncelon55 (1886) napsal z Nové Kaledonie: „Panenství vìnují malou pozornost, nebo žena ho ztrácí v bujnostech už za svého raného mládí. Co je podivuhodnou vìcí, nabyl jsem dùkazy, že když manžel nemùže nebo nechce svou ženu deflorovat, najdou se za plat jistá individua, která to udìlají za nìj. Jsou to najatí propichovaèi. Zjistil jsem, že ve vesnici Ba tuto zvláštní práci dìlal èlovìk zvaný Théin.“ U èernošských Balantù v Senegambii (døíve povšechnì území dnešního Senegalu a  Gambie, nyní název státu) defloroval nevìsty náèelník èasto jen za znaèné dary, bez tohoto projevu jeho pøíznì prý nebylo dìvèeti dovoleno se vdát. Pozdìji se dozvíme, jak u starovìkých národù, napøíklad ve starém Øímì a  Indii, dìlali defloraci bohové místo lidí; u nìkterých pøírodních národù defloroval panny místo boha knìz nebo kouzelník. U Akovašù a  Kumanù to dìlal v 16. století kouzelník, v Nikaragui veleknìz; v Indii ženich dosud vodívá nevìstu za tímto úèelem k bráhmanovi a  platí mu za to nejednou znaèným darem. V Kambodži nìkdy nevìstu defloroval knìz prstem namoèeným ve vínì, potom si jím pokropil èelo a  dal ho vypít rodièùm a  novomanželovì rodinì. Podobnì panny deflorovali hùlkou na Palauských ostrovech. O veøejné defloraci, která se zde dìlávala pøedevším náèelníkovým nevìstám, jsme už èetli.

Domorodci na souostroví Haawu v bývalé Holandské Indii dovolují mládeži volnosnubnost, a  proto ani nevyžadují panenství od manželek, ale naproti tomu prý dávají pøednost „nedotknuté pannì“. Jenže tyto zprávy misionáøù a  køesansky myslících cestovatelù je tøeba pøijímat s velkou rezervou. Ale tak èi onak i u pøírodních národù se v novìjších dobách setkáváme s oceòováním panenství. Samojedi a  Osjaci (tj. Nìnci a  Chantové, srov. výše) prý obdarují tchyni, která jim donese dùkazy o panenství novomanželky. Ze støedu Sumatry podává cestovatel takovéto svìdectví (1904): „Když se v manželství prokáže, že byla nevinnost ztracena, snaží se to zamlèet. V Siaku podloží pod manželku první noc bílou plachtu; když se ráno ukáže, že na ní není stopy po krvi, usuzují, že dìvèe už bylo svedeno. Nejsou s tím spokojeni a  veøejnì o tom mluví. U minangských rolníkù spí muž, který získal pøesvìdèení, že si do manželství nepøivedl pannu, se svou ženou jen první noc, ale manželství pøesto trvá...“ Èasto se však tchyni podaøí obnovit normální styky. V Nikaragui mohl novomanžel vrátit snoubenku rodièùm, když se pøesvìdèil, že už pøedtím ztratila „vìneèek“. U Svahilcù ve východní Africe musí rodièe vrátit novomanželovi polovinu ceny za nevìstu, když našel její hymen po svatbì neporušený. U Zulù zaplatí nevìstin bratr nebo otec novomanželovi jedním volem, když se po svatbì ukáže, že už nebyla pannou. Obøízka. Na otázku pùvodu obøízky u chlapcù i dìvèat se stále ještì nenašla jasná a  pøesná odpovìï. Názor, dost všeobecnì rozšíøený v širších vrstvách, které jej znají jen z bible, totiž že šlo o zásah rituálnì-hygienického rázu, jež už dávno vyvrácen, protože hygienické ohledy se mohou objevit až po dlouhé zkušenosti a  nemohou být pùvodní pøíèinou zvyku odedávna rozšíøeného u nejrùznìjších pøírodních národù. Brehmovu domnìnku, že se obøízka dìlala proto, aby se omezil zesílený pohlavní pud u žen afrických kmenù, je dnes tøeba pokládat za velmi naivní, protože se pohlavní pud takto omezit nedá a  zùstává tím nevysvìtlena obøízka u chlapcù, která spíše ulehèovala soulož a  zvyšovala její požitek. Kromì toho obøízku nelze pokládat jako kdysi za speciálnì africký zvyk, protože ji dosud zjistili i v Asii a  Americe. Selhala také snaha pøipsat obøízku Arabùm jako jejich vynález muslimsko-rituálního pùvodu, protože ji Arabové znali už ve starovìku, provádìli ji také staøí Egypané, nehledì na to, že zvyk rozšíøený v nejrùznìjších konèinách svìta nelze pokládat za vynález jednoho národa; rasová rozmanitost a  velká vzdálenost jejich sídliš totiž zcela vyluèuje, aby se tento obyèej pøenášel z jednoho národa do druhého. A  národy, které obøízku znají, už neumìjí poskytnout øádné vysvìtlení. Snad se tedy nejvíce pøiblížíme k pravdì, když v naší úvaze vyjdeme z obøízky chlapcù. Je trojího druhu: pøedevším je to obøízka skuteèná, to znamená odstranìní celé pøedkožky údu, za druhé znamená záøez do pøedkožky, za tøetí naøezání údu. Patøí nejèastìji k obøadùm konaným pøi dosažení pohlavní zralosti, je tedy pøípravou na pohlavní funkci a  znamením, že mladíka pøijali mezi muže. Nièím jiným nebyla zøejmì pùvodnì ani u dìvèat. Také zde šlo o pøípravu na pohlavní funkci, a  protože se v horkých zemích klitoris i malé pysky velmi èasto vyskytují zvìtšené, pokládaly se za mechanickou pøekážku soulože a  snad i za zohyzdìní ženy, takže je umìle zmenšovaly. U indiánù Èunèù v Peru a  jinde dìvèata obøízkou pøijímaly mezi ženy. Obøízka dìvèat je rozšíøena témìø po celé Africe, na severu Egypta, v Núbii,

Etiopii, na východì a  jihovýchodì u Gallù, Somálcù, Masajù, Kikujù, Wakambù, Wanigikù, Wašagù (psáno i Vakambù, Vanigikù, Vašagù) a  u jiných východoafrických kmenù, na západì u Súsù, Bongù, Mandingù, Soninkù, Fulbù, Jorubù atd., na jihu až po Beèuánsko (tj.Botswanu), dále v jihovýchodní Asii na ostrovech Celebesu, Jávì, Buru (v Molukách), u nìkterých australských kmenù, Urabunù, Aruntù, Ilpirrù, Illiaurù, Kaitišù atd. Ojedinìle i v Pøední Indii (u Perugù) a  v Jižní Americe u Konibù, Èunèù, Tikuuù. Dìlá se to nejèastìji tak, že se odstraní klitoris nebo jeho pøedkožka, nìkdy se odstraní i èásti malých pyskù. U nìkterých kmenù se provádí rùznì a  v rùzném èase. V rané mladosti se vyskytuje napøíklad u Arabù, a  to nìkolik týdnù po porodu, u Somálcù ve 3. až 4. roce, stejnì v Núbii a  u Fulbù v západní Africe. V pubertì ji dìlají Malajsijci ve Východoindickém souostroví, koèovné kmeny v Persii (Íráku), domorodci v jižním Egyptì, Mandingové v Senegalu, Dongeové v Kordofánu (støedním Súdánu), nìkteøí Beèuáni (v Botswanì), indiáni v Peru; pøed svatbou Omebové v jižní Etiopii. U jiných etiopských kmenù ji však, jak se zdá, pøeložili z období dospìlosti do nejútlejší mladosti. U vìtšiny národù bývá spojena se zvláštními obøady a  slavnostmi. „U Malingù a  Bambarù na horním Nigeru,“ píše (1883) francouzský cestovatel, „mívají dìvèata vìtšinou dvanáct až patnáct rokù, když jim dìlají operaci, která se koná po pøezimování, dokud domorodci mají ještì bohatou zásobu prosa, potøebného pro hýøivé hody poøádané pøi této pøíležitosti. Operaci dìlají kováøi u chlapcù a  ženy kováøù u dìvèat. Používaným nástrojem je obyèejný velmi ostrý železný nùž. Pacienti nesmìjí ve chvíli øezu dát najevo ani trochu slabosti. Když jsme se èasto divili, že obøízku dìlají i u mladých dìvèat, odpovìdìli nám, že zùstávají vìrnìjší svým manželùm; a  pøitom domorodé ženy ani trochu nedbají na cudnost. Rodiny, jejichž dìti jsou podrobeny obøízce, oslavují tuto událost tanci a  zpìvy, provázenými hostinou hojnìjší než obvykle. Bohatí zabíjejí kozy a  kuøata, nìkdy i vola, chudí vezmou dva nebo tøi psy a  pøipraví je s rýží nebo kuskusem; všude vyrábìjí dolo a  oddávají se velkým pitkám. Obøezaní, obleèení do dlouhých šatù s kapucí, která jim zakrývá hlavu, se neobjeví ve svých rodinách, dokud nejsou celkem zdraví. Chlapci jsou oddìlení od dìvèat... Dívky nosí malé kalabasy, tykvové nádoby; které jsou naplnìny drobnými kamínky a  podobají se hraèkám našich dìtí. Èasnì ráno se všichni vracejí pod svùj strom. Rány se hojí dlouho, nebo domorodci nemají nic, èím by usnadnili zajizvení; trvá to jistì ètyøicet nebo padesát dnù. Návrat do jejich rodin je podnìtem k dlouhým slavnostem. Chlapci mají nyní právo nosit zbranì a  vyslovovat své názory v radì; dìvèata se mohou provdat.“ Jiný cestovatel rozsáhle popsal obøízku masajských (viz výše) dívek: „Jen co se dìvèe, které dosud žilo celkem volnì v kraalu bojovníkù, podle jistých pøíznakù domnívá, že se stává ženou, vrátí se do chatrèe své matky. Když je v kraalu nìkolik dìvèat stejného vìku, dohodnou se matky na urèitém dni – obøízka dìvèat patøících k rodu El Kiboron se koná vždy dvacátý ètvrtý den v masajském mìsíci – na který potom objednají starou vìdmu, zkušenou v obøízce. Jinak poèkají ještì nìkolik týdnù; možná se pøece ještì najde ochotné dìvèe, protože na uvádìné pøíznaky není tøeba bezpodmíneènì èekat, nebo když je napøíklad v dohledné dobì obøízka chlapcù, poèkají na tento den... Obøízka chlapcù i dìvèat se koná ve stejnou dobu, ale na rùzných místech a  do blízkosti místa chlapcù nesmí pøijít žádná ženská bytost, naopak žádný muž nebo chlapec nesmí vstoupit na místo, kde se v matèinì

pøítomnosti obøezává dcera. Den pøedtím jí oholili hlavu a  vlasy hodili pod kožešinu na posteli. Odložila si všechny ozdoby a  vzala si dlouhou zástìru, ol gela, el gelani, kterou jí zhotovila matka. Ta se jí snaží pøíslušnou èást tìla trochu znecitlivìt studenou vodou a  dodává dcerce, sedící s tlukoucím srdcem na zemi, odvahu. Operace je jednoduché odøezání klitorisu a  dìlá se nabroušeným kouskem železného plechu, ol moronja, který se používá na holení hlavy. Potom ránu vymyjí mlékem, spolu s krví vsakujícím do zemì. Nìjaký prostøedek na zastavení krvácení nepoužívají ani zde. Až do úplného zhojení dìvèe zùstává jako es siboli v matèinì chatrèi. Namísto ptaèích kùžièek a  pštrosích per, kterými se ozdobují chlapci, nosí dívka okolo èela kroužek upletený z trávy, ol márisian, do kterého si vpøedu vetkne pštrosí pero, a  také jako chlapci si nabarví tváø bílou hlinkou. V den obøízky vystrojí pro sebe ženy kraalu hostinu, na kterou otec dìvèete daruje kus dobytka a  matka uvaøí medovinu. Jen co se ženich dìvèete, které má nyní titul obøezaného dìvèete a  mladé ženy, es sieògiki, dozví, že je zase zdravá, pøinese jejímu otci poslední splátku na cenu za nevìstu, a  potom už nic nebrání svatbì.“ Tentýž cestoval vypráví o pøíbuzných Vanderobbech, že zde dívky nìkolik týdnù pøed operací nastrojené vodí do sousedních táborù, aby se rozlouèily s mladými kamarádkami, a  že pøi tìchto návštìvách si smìjí vzít všechno, co si pøejí, bez zvláštního povolení majitelù (jídlo, šaty, ozdoby atd.). I v tìchto pøípadech, jak vidíme, je obøízka spojena s obøadem zralosti. U Volofù v Senegalu znamená obøízka dìvèete velkou slavnost pro celou vesnici a  na znamení bubnù se všichni shromažïují v nejlepších šatech na veøejném místì. Dìvèata urèená k obøízce, zvláštì slavnostnì vyparádìná a  ovìšená všemi rodinnými šperky, provedou za zvukù hudby po celé vesnici a  zpìt na veøejné místo. Nyní zaèíná všeobecný tanec, trvající nìkolik hodin. Staré ženy potom dìvèata odvedou do kováøovy chatrèe a  kováøova žena provede za svítání jejich obøízku. Dìvèe si sedne na špalek nedaleko zdi, roztáhne nohy a  opøe se vzadu o stìnu. Žena jí chytí malé pysky levou rukou a  pravou je ráznì odøízne starým nožem, který se podobá spíše pilce. Náplastí zastaví krvácení. Týden zùstanou operované doma a  potom je možno spatøit je chodící po tøi až ètyøi týdny dennì s holí v ruce k øece, kde provádìjí pøedepsané vymývání. Nakonec obvaz odloží. Tato obøízka nemá žádný náboženský význam. V Etiopii pøedstavuje obøízka, girsett, odstranìní klitorisu, ginter, a  dìlávají ji sedmý den po porodu porodní báby: odštípnou špièku klitorisu nehty obalenými kusem látky. U etiopských i ostatních Gallù (viz výše) se dìlá podobným zpùsobem osmý den po porodu, u muslimù vždy, u ostatních jen v nìkterých oblastech; operace se zde nazývá hadu a  porodní bába dostane jako odmìnu kus soli. U etiopských Kafrù, kde obøízka, aèe ješo, pøedstavuje také odstranìní klitorisu, èotto, je zvykem u muslimù i køesanù a  dìlá se ve ètvrtém nebo v pátém mìsíci až do jednoho roku. Babka, eta kawati, položí dìvèe s roztáhnutýma nohama na záda a  klitoris jí odøeže nástrojem, který se nazývá abbo. Anglický cestovatel Bruce z Kinnairdu (1768-1773) vypráví o obøízce v Etiopii a  jiných afrických zemích a  o tìžkostech, které zde s ní mìli katoliètí misionáøi: „Ta èást, kterou pøíroda pro její neobyèejnou citlivost celkem pøikryla (to jest klitoris), vyniká v této zemi nad jistým (!) místem a  pøesahuje obvyklou velikost, že to vzbuzuje nejen odpor a  jiné nepøíjemnosti, ale èásteènì pøekáží i úèelu, pro který bylo zøízeno manželství. Protože však v zemích, kde tento rozsah a  velikost jsou velmi èasté, bylo množství obyvatelstva vždy hlavním zøetelem všech státù, snažili

se zbavit tohoto zla a  odøezat trochu z èástí pøesahujících obvyklé rozmìry. Proto dìlají všichni Egypané, Arabové a  národy v jižních afrických zemích, jako Etiopané, Gallové, Agauové, Gafalové a  Gongové u svých dìvèat operaci; není na to vyhrazena urèitá doba, ale dìlá se to vždy døíve, než jsou provdána...“ Misionáøi ale zakázali obøízku u obrácených žen, nebo ji pokládali za židovský obøad. „Když však dìvèata (obrácená na víru a  neobøezaná) dorùstala a  dozrávala, byla tato èást jejich pohlavního ústrojí tak velká, že nepøíjemnì pùsobila na zrak i dotyk. Muže to odstrašovalo a  obyvatelstva ubývalo. Následkem bylo, že muži, když si vybrali ženy mezi køesanskými Kopty, museli se podøídit zpùsobu, ke kterému mìli nepøekonatelný odpor: brali si tedy radìji kacíøku, která se podrobila obøízce a  zbavila se tak oné nepøíjemnosti. Což však mìlo za následek, že znovu zabøedli do svých nìkdejších kacíøských bludù.“ na rozkaz misionáøù vyslalo kolegium kardinálù de propaganda fide v Øímì „obratné ranhojièe, aby podali vìrohodnou zprávu o charakteru této vìci. Po svém návratu oznámili, že buï horko, podnebí nebo jiná pøirozená pøíèina vyvolává takovou zmìnu v útvaru oné èásti, že tamní ženy se velmi liší od žen jiných zemí, takže tato odlišnost vzbuzuje odpor a  pøekáží úèelùm manželství.“ Tak tedy knìží povolili, ale matky musely prohlásit, že „se obøízka nedìlá ze židovských dùvodù“, a  rozhodlo se, že pøekážka manželství „se musí odstranit jakýmkoliv zpùsobem“. Od tìch dob se obøízka dìlá u katolíkù i Koptù v Egyptì. Obøízku vykonávají ženy nožem nebo bøitvou, vìtšinou když dìvèe dovrší osmi let. Také v Indonésii jde pøi obøízce dìvèete o èásteèné zranìní klitorisu; zdá se, že tento zvyk je mohamedánského pùvodu a  nìkdy má charakter už èistì rituální. Na ostrovì Buru (v jizáp. Molukách) dìvèatùm pøed první menstruací a  chlapcùm pøed pubertou opilují zuby až k dásním a  dìlají obøízku. Dìvèata vykoupou, posadí na kámen, a  staøena jim odøeže kousek klitorisu, aby se tím prý potlaèil jejich pohlavní pud pøed svatbou. Jako prostøedek zastavující krvácení jim položí prášek ze spálených žeber ságovníkových listù, egbaa. Potom zanese žena dìvèe do chatrèe, kde musí dodržovat urèitou dietu a  kterou nesmí opustit pøed uzdravením. Na ostrovech Seram (též Ceram) a  Gorong v Molukách jde také o obøízku klitorisu, kterou dìlá knìzova žena v sedmém až desátém roce a  která bývá spojena s velkou slavností. Operace zde však nejednou konèívá vykrvácením, ale mrtvé dìti potom velebí, jaké mìly štìstí, že pøijdou do Mohamedova sedmého nebe. V nìkterých oblastech Celebesu (Sulawesi) se obøízka dìvèat dìlává v devátém, dvanáctém nebo patnáctém roce a  nazývá se mopolihoe olimoe, což znamená urèitou rostlinnou koupel. Hostiny spojené s obøízkou dìvèat jsou ménì nákladné než hostiny pøi obøízce chlapcù. U Javáncù a  dále u Makasarù a  Bugisù ve Velkých Sundách jde také o obøízku klitoristu; Javánci ji nazývají putingitil (puting – odlomení, itil – klitoris), Makasarové a  Bugisové (pùv. obyvatelé Celebesu, dnešní název ostrova èastìji Sulawesi) kattang nebo katta, což znamená seškrábnutí, nebo jde skuteènì o celkem nepatrnou operaci, pøi níž se objeví málo krve. Podobnì jako u chlapcù má i obøízka dìvèat více èi ménì charakter pøijímacího ceremoniálu do církve, tedy až druhotný rituální charakter. Nakonec indiánští Èunèové (nebo Kampové) v Peru na øece Ucayali dìlají obyèejnì obøízku dìvèat v jejich desátém roce. Pøi této pøíležitosti se nastrojení sousedé sejdou a  sedm dní se pøipravují slavnostními tanci a  zpìvy na obøad, pøièemž

se posilòují hojným popíjením opojné èièy z manihotu. Osmý den dìvèe opijí silnou dávkou kvašeného manihotu a  znecitliví; v tomto stavu jí udìlá stará žena operaci. Jednoduchým poléváním zastaví krev. Brzy nato zaènou opìt zpívat a  tanèit, potom uloží obì do závìsné sítì a  nesou ji z domu do domu. Obøízkou je dìvèe pøijaté mezi ženy. U domorodcù na Suluských ostrovech (Sulu), kde se podobná operace dìlá u dìvèat v devátém až desátém roce, mají neobøezaná dìvèata pøísný zákaz tìlesnì obcovat s muži nebo vstupovat do manželství. U Arabù je zvolání „syn neobøezané matky“ velmi ponižující nadávkou. U Kikujù v Keni se pokládá za pøestupek, když dìvèe není obøezáno pøed první menstruací. Okolo obøezaného dìvèete tancují ženy, nato ji zcela zabalí do kùže, takže má jen volnou hlavu, a  tìlo jí polévají mlékem, což jsou snad oplodòovací kouzla pro budoucí manželku. O Kamèadalkách Steller napsal, když se zabýval jejich zvìtšenými malými pysky: „Pokládají je za velkou hanbu a  v mládí jim je sestøihují jako psùm uši.“ O jiných drobných kouzlech a  povìrách spojených s obøízkou dìvèat by bylo zbyteèné hovoøit. Zakonèíme tuto kapitolu o obøízce autentickým, literárním opisem obøízkové èernošské slavnosti ganza z bývalé francouzské kolonie UbangiŠari v rovníkové Africe, úryvkem z románu èernošského spisovatele Marana56 ze souèasnosti: „...Ke Grimarovi se z dálky blížil velký rámus. Nyní byl nìkde na køižovatce cest z Pujamby a  Paugakury. Stále se blížil a  dostal se až ke stáji, kde chovají vùdce stáda. Pøešel most, který vede pøes Bambu, a  najednou zùstal u pevnosti. Nebyl to už vzdálený køik! N‘Gakura (bùh) ho zmìnil na družinu mladých dìvèat a  mladých mužù. Byli nazí, tìla mìli nabílená popelem a  manitobem – smrt se dotkne toho, kde nedodrží tento zvyk – vlasy mìli ostøíhané a  oèi vyjevené, blížili se taneèním krokem. Jejich skoky byly rytmické, podobnì i hrdelní a  nosová slova, kterým nebylo rozumìt. Hovoøili samali, posvátným náøeèím. Kráèeli v jakémsi opojení za zpìvu a  hudby. Uvidìli je. Neutišitelná smìs výkøikù je pozdravila tak silným hlukem, že se na bøezích Bamby a  Ponga vzbudili tukani a  jejich poplašený køik divoce znìl mìsíèní nocí. Prudká, jakási zmatená a  zvláštní radost se zmocnila shromáždìní. Bojovníci sáhli po svých zbraních. Psi štìkali, dìti plakaly a  ženy opité pivem a  vøavou dupaly nohama a  hulákaly: ,Ganza... ganza... ganza...‘ Už zaèaly tlumenì huèet lingy. Jaké kouzelné osvìtlení! Jen stromy a  listí se zdálo v této bìlosti èernými. Ale zem je bílá a  vršky jsou také bílé. I cesty jsou bílé. A  Pongo i Bamba teèou jako støíbrný proud mìsíèního svitu. Za bojovými štíty se krèili bojovníci se sagajami v pìstích a  èekali. Pøi tamtamu ling vstali a  mávajíc kopími zdvihli štíty a  øítili se k Bambì. Zde se zastavili, rychle se otoèili a  bìželi na místo, odkud vyšli; pøitom vyráželi silné výkøiky ,ganza‘ a  tancovali. Tamtam, zpìvy, balafony a  kundé všechno zaplavovaly moøem zvukù. Dnešní slavnost zaèínala jako obyèejnì. Vùdci hry jsou mokundi – jaugba. Poznáte je podle ptaèích per, kterými si ozdobili úèes a  podle chrastítek, které jim zvoní na zápìstích a  kotnících. Rozhazovali rukama, sráželi nohy a  vyjadøovali své nadšení divokými posunky. Zmatek se blížil, šíøil a  pøecházel ve vzrušující jásot. Mezi potleskem a  køikem se ozýval cinkot zvoneèkù a  chrastítek mokundù-jangba. Zaèínal tanec, tanec, tanec!... Dav se zachvìl. Dìti se blížily. Zašly až doprostøed velkého prostranství a  tancovaly. Dìlaly posunky, natøásaly se a  svíjeli v køeèích, rozhazovaly rukama i nohama, mimovolnì napodobujíc dospìlé, které vídaly tancovat za mìsíèních veèerù pøed chatami, když po teplých veèerech nastává noc, kdy kungby bez pøestání

kvákají... Potom následovaly ženy. Byly nahé, vlasy mìly natøené olejem, v uších, v nozdrách a  na rtech mìly sklenìné èoèky rùzných barev, kotníky i zápìstí mìly sevøeny mìdìnými náramky. Každá držela ženu pøed sebou za ramena. Tvoøily velký kruh, který se zaèal toèit tak, jako krouží svatojánské mušky za soumraku. Potom se na znamení dané tamtamem kruh otevøel. Ženy tancovaly, udržujíc nohama, rukama i hlasem rytmus kundé, ling a  balafonù. Tento tance se zrychlilo. Mìkce, ochable, se zavøenýma oèima zùstala jedna taneènice uprostøed pùlkruhu, který tvoøila øada jejích družek. Stála pøed nimi, takže kdyby klesla, mohla ji zadržet ta, která tancovala pøed ní i ty, které byly na obou stranách pùlkruhu. Udìlala tøi kroky dopøedu a  tleskajíc: raz... dva... tøi... nabízela se mužùm. Odmítnutá se vrátila a  zase... raz... dva... tøi... Potom pøemožená slabostí a  hanbou, že je stále odmítaná, klesla. Její družky ji zachytily a  postavily. Potom podle pravidel tance šla na levé køídlo tancujících, zatímco jedna její pøítelkynì odstoupila z druhého køídla a  snažila se dosáhnout toho, co se nepodaøilo jí. Když nadešla kritická chvíle mužù, zmocnilo se všech skuteèné šílenství. Byla to jen vøískající ústa na tváøích, koupajících se v potu. Byl to jen dupot, který otøásal zemí široko daleko. A  ty posunky! Pøítomnost tolika mužù a  tolika žen, pivo, konopí, pohyb a  radost, to vše rozdmýchalo tlející plamen touhy. Potom tancovalo deset mužù témìø nahých. Ze všech byl nejkrásnìjší a  také nejsilnìjší Bissibingi. Oèi mu záøily jako vatra. Svaly se mu napínaly k prasknutí. Velel svým druhùm, nebo je pøevyšoval vysokou postavou. Všichni si natøeli èelo rudým døevem a  tukem. Všude mìli chrastítka, i na klobouku z peøí, i na motouzku, kterým mìli pøepásaná bedra na místì, kde bývá zástìra. Šíøili okolo sebe pronikavý pach. Pot se jim øinul po tetované pleti, ale necítili únavu. Zajímali se jen o slavnost a  všechnu pozornost vìnovali jen jí. Život je krátký! Poslední den pøijde døív, než se nadìjeme! Každý sluneèní den pøibližuje smrt, není tomu tak? Proto se veselme, dokud se dá! Tancovali. Byli sklonìní k zemi, dotýkali se jí rukama a  opírali se o ni, vytváøeli všelijaké grimasy. Byli sklonìni k zemi a  nohama dupali vpravo i vlevo, pøitom prudce házeli rukama dozadu, kývali jimi ve vzduchu nahoru i dolù tak, jako se pohybují køídla velkého supa, když se snese, popadne koøist a  vyletí do výšky. Potom vyskoèili, dopadli na ruce a  nohy a  pokraèovali, pohybujíc se v rytmu tamtamu: Ganza... ganza... ganza... Udìlají vám ganzu... ganzu... ganzu... ganzu... Ke skupinì mladých mužù se pøiblížil staøec s nožem v ruce, zatímco staøena èekala pøed dìvèaty. A  staøí zpívali, dívajíc se na tanec mladých, kteøí budou trpìt: ganza... ganza... ganza... ganza, dnes veèer stanete se ženami, dnes veèer stanete se muži, dnes veèer, až pøetrpíte ganzu – ganza... ganza... ganza... ganza... ganza... ganza... ganza... ganza... Staøec a  staøena øíkali: Už dva mìsíce jste se skrývali hluboko v lese a  postili jste se. Dva mìsíce jste se skrývali pøed pohledy nezasvìcených, bílili jste si èelo, aby vás smrt neodnesla do své vesnice. Hovoøili jste jen posvátnou øeèí. Živili jste se bylinami a  koøínky daleko od zrakù nezasvìcených. Dva mìsíce jste spali bùhvíkde a  bùhvíjak. Zdržovali jste se smíchu a  her. N‘Gakura je s vámi spokojen. Vaše zkouška skonèila. Mùžete si nyní hrát, smát se, tancovat, mùžete žít volnì a  zase spávat na rohožích. Brzy se stanete muži, brzy se stanete ženami. Ještì chvíli a  dostane se vám ganzy. Vaše zkoušky skonèily. Mùžete tanèit, radovat se a  smát.

Ganza... ganza... ganza... ganza! Ganza... ganza... ganza... ganza! Balafony, lingy a  kundé burácely jako hromy. Musely pøerušit bolestné výkøiky, a  proto se rozezvuèely. Obøad zaèal. Staøec i staøena si peèlivì brousili nože na hladkém kameni, na který nejprve naplivali. Diváci se vztyèenými holemi se chystali vrhnout na ty, kteøí by snad zakolísali. Koho zlomí taková nepatrná bolest, ten není hoden být mužem. Ten musí zemøít! Zvyk to vyžaduje. Ale zklamali se ve svém oèekávání. Nikdo ani nemukl. Krev z rány, stékající po nohách, støíkala pøi každém kroku na sousedy, protože museli skákat a  zpívat, pøedstírat, že necítí bolest. Ganza... ganza... ganza...! Jen jednou v životì! Oba staøeèci vykonávali svou povinnost, nedbajíc rámusu. Neslyšeli nic, nevidìli nic okolo sebe; konali svou práci jako stroje. Podobali se žencùm, kteøí ozbrojeni kosami kráèejí polem v dobì žní... Mladá dìvèata tancovala toèíce se; nìkterá byla velmi bledá. Hrùza je pøece pøemáhala, nemohla se jí ubránit. Pøišla staøena, zavolala taneènici, roztáhla jí prudce stehna, chytila prsty to, co hledala, pøitáhla si to jako kauèukovníkovou liánu a  odøízla jediným øezem. Ani se neobrátila a  zahodila za sebe tyto kousky zkrvaveného, ještì teplého masa; nìkdy jimi trefila nìkoho do tváøe. Copak však na tom záleželo? Když to spadlo na zem, psi se o to rvali. Ganza... ganza, ganza... ganza! Jen jednou v životì. K nám, ženy! K nám, muži! Nyní jste obøezáni! Ganza! Ganza! Ganza! Ganza! Operatéøi si usušili nože, dokonèili svùj úkol. Hluk nyní dosáhl vrcholu. Vše, co pøedcházelo, nebylo nièím. Všechen køik, všechen tanec mìl být pouhou pøípravou na to, na co všichni èekali: na milostný tanec, který se tanèí pouze tento veèer, kdy je všechno dovoleno. Lingy, balafony a  kudé pøetékaly v øevu. Z džungle se hlasitì ohlašovali tukani a  øvali noèní dravci, avšak jejich hlasy zanikaly v tomto výbuchu šílenství. Objevily se dvì ženy. Jedna byla Jassiginïa, žena Batualu, mokundiho, druhá zatím nepoznala muže. Obì byly nahé, ostøíhané, na krku mìly náhrdelníky ze sklenìných èoèek, prsten v nose a  náušnice. Náramky jim cinkaly na zápìstích a  kotnících, tìlo mìly natøené rudou barvou. Kromì tìchto ozdob mìla Jassiginïa ještì velký falus z barevného døeva. Byl pøipevnìný na pásu, kterým byla v bedrech pøepásaná a  visel dolù. Tento odznak mužství naznaèoval úkol, který mìla v tomto tanci. Nejprve tancovala, pohybujíc se jen v bocích. Nohy se jí nehýbaly. Jen døevìný falus poskakoval pøi tomto kolísání. Potom se pomalu blížila ke své spolutaneènici. Ta odskoèila. Nechtìla, skuteènì nechtìla podlehnout mužské touze. Její pohyby a  couvnutí vyjadøovalo hrùzu. Zklamaný muž ji následoval. Prudce dupal nohou. Najednou, jako by se zbavila svého nerozumného strachu, se mu nabízela z dálky. Ano, nabízela se. Kráèel znovu k ní a  chtìl ji obejmout. Kladla už jen slabý odpor. Poddávala se jeho vášni jako ranní mlha slunci. Zakrývala si rukama oèi nebo pohlaví. Byla už jen jako štvaná zvìø, která se náhle vzdává. Ještì chvíli roznìcovala mužovu touhu, bráníc se objetí. Ale když ji chytil a  prudce naznaèil, že už nemùže déle èekat, už neodporovala. Když zrychlené taneèní tempo dosáhlo vrcholu, ve kterém se završuje touha, taneènice se zastavily a  chvìly se štìstím... Zvláštní šílenství rozbouøilo temné pudy davu, který tancující obklopoval. Muži si strhávali kusy látky, které jim sloužily jako zástìra, ženy odhazovaly pestré opasky. Všem se nadýmala prsa touhou. A  dìti napodobovaly pohyby dospìlých...

Tìžký zápach pohlaví, potu a  alkoholu se šíøil a  byl ostøejší než dým. Tìla se vrhala na zem, kde se uskuteèòovaly všechny taneèní pohyby. Byly to pohlavní orgie spojené s opojením alkoholu, bylo to šílenství bez hanby a  mezí. Zaznìly nadávky a  støíkala krev. Zbyteènì. Jen pud, zbìsilý pud byl pánem všech. Tamtamy umlkly. Ztichly i kundé a  balafony... Také úèinkující chtìli nìco mít z této rozkoše, kterou vyvolali, udržovali a  roznítili. Ztraceni v davu tancovali tento milostný tanec, ze kterého všechny ostatní tance vzešly a  kterému se ani jeden nevyrovná. Tancovali. Teplý výpar, podobný mlze, která stoupá ze zemì po dešti, vystupoval z tohoto shromáždìní. Zase další dvojice sebou hodila na zem...“ Infibulace a  defibulace. Kromì obøízky se u nìkterých afrických, už polocivilizovaných národù vyskytuje ještì další operace u dìvèat – umìlé uzavøení pochvy, infibulace, tedy zašití, pøi kterém však vždy nejde o použití skuteèných stehù. Úèelem této operace je znemožnit dìvèeti soulož a  zabezpeèit její „panenství“ až do svatby, je to tedy krutý a  odporný zvyk patriarchální a  otrokáøské povahy. Nìkdy jde snad i o zúžení otvoru do pochvy, aby se tím zvýšil požitek pøi souloži. Obøízka spojená s infibulací byla známá už ve støedovìku a  dodnes je velmi rozšíøená u Gallù, Somálcù, Hererù a  u jiných národù jižnì od nilských vodopádù; u beduínù severnì od Chartúmu dìvèata podrobují infibulaci mezi pátým a  osmým rokem, v Kordofánu v osmém roce, u Danakilù (novìji Afarù, kúšitský kmen ve vých. Etiopiii a  v Džibutské rep.) ve tøetím apod. Infibulace, jíž vždy pøedchází obøízka, se nedìlá všude stejnì. Nejèastìji dìvèeti bøitvou oživí horní vrstvy, to znamená, že ji zbaví malých stydkých pyskù a  nìkde i velkých pyskù vnitøního okraje, potom stehna pøeloží jedno pøes druhé, aby se zranìná místa setkala, a  kolena pevnì zaváží, aby obì nemohla roztáhnout nohy. Musí takto dlouho ležet, vìtšinou dvacet až ètyøicet dní, dokud živá místa zcela nesrostou. Aby moè a  pøípadná menstruaèní krev mohla odcházet pøirozeným zpùsobem, ponechají malý otvor, do kterého vloží trubièku. Skuteèné zašití ran nitìmi, koòskou žíní, lýkem nebo drátem se ojedinìle vyskytuje u Somálcù, Gallù a  Súdáncù. Krvácení zastavují napøíklad v Kordofánu máslem z jemnì roztluèené stromové kùry. Po dobu operace, která je nanejvýše bolestivá, dìlají pøed chatrèí i uvnitø, kde se zákrok provádí, velký rámus. Znìjí bubny, tleskají ruce, strhne se køik, aby byl pøehlušen bolestný køik obìti tohoto brutálního zvyku. Africká dìvèata právì uvedených národù se pøi milostných návrzích nejednou omlouvají slovy: Al báb maghlúk, to znamená: brána je zavøena. A  cestovatel dodává: Je to rozhodnì bezpeènìjší prostøedek než všechny umìlé pásy a  zámky, kterými suroví rytíøi spoutávali své manželky, když šli na køížovou nebo jinou výpravu. Jiný cestovatel však podotýká, že u Somálcù ani infibulace nezaruèuje cudnost, protože dìvèata už pøed ní bývají za peníze povolná, vìtšinou za 12 dolarù; dávají však pozor, aby pøi tom neztratila hymen. Otrokáøi nìkdy používají infibulaci u právì ukoøistìných otrokyò. Po infibulaci musí døíve nebo pozdìji být ovšem provedena defibulace, což znamená, že dívka musí být znovu uèinìna schopnou soulože a  potom i porodu. Francouzský spisovatel o takových ženách napsal: „Urèitý èas pøed svatbou je tøeba øezem odstranit tento srùst pøíèící se pøírodì. Když se objeví nìjaký podezøelý pøíznak, je tu žhavé železo a  bøitva. Øíká se, že otupená citlivost tìchto národù jim brání pochopit neslýchaná muka a  tìžké nevyhnutelné zážitky tìchto lidských praktik, vynalezených despotismem silnìjšího pohlaví, aby si zajistilo první radost

z panenského kvìtu, tak opomíjeného ve všech jiných zemích. V žádném pøípadì však snadno nedosáhnou toho, aby se u dívky obnovil stav, ve kterém mùže plnit manželské povinnosti. Když se vyskytne dìvèe, které se z nedostatku penìz vdá a  nepodrobilo se této nutné operaci, musí rozhodnout muž, co se udìlá; když se mu podaøí tìžká vìc, že ji oplodní, má právo žádat, aby nìkterá z žen, které vykonávají toto kruté øemeslo, odstranila zadarmo pøekážky bránící porodu. Mladá vdova, která má nadìji, že se znovu vdá, neváhá ještì jednou se podrobit mukám tohoto dvojitého roztrhnutí. Ale takový pøípad je vzácný.“ Jiný francouzský cestovatel popsal ve Vìstníku paøížské zemìpisné spoleènosti (sv. XVII.) martýrium súdánské ženy takto: „Když se mladá Núbijka vdává, opìt se uchýlí k ženì, aby vrátila jejím pohlavním orgánùm rozmìry nutné pro naplnìní manželství, nebo její otvor je velmi úzký a  pøíliš málo pružný (je obklopen jizvou), aby jej mohl vlastní silou i sebesilnìjší manžel prorazit. Žena tedy zakroèí a  podélným øezem otevøe ránu, jíž se pak dá soulož uskuteènit. Protože by se však tato nová rána snažila znovu zahojit, kdyby krvácející èásti zùstaly spojeny, vsune žena mezi její okraje nebo dva tøi prsty hluboko do pochvy novou rostlinnou trubici, o mnoho širší než byla ta první – tato trubièka má totiž pøedstavovat rozmìry manželova údu. Tato druhá trubice zùstane ne místì ètyøicet dní, dokud se rána zcela nezacelí a  trubice se nestane zbyteènou... Ale pro nešastnici, která se poprvé i podruhé podrobila operaci, ještì není všemu konec. Když zùstane v jiném stavu, což se obyèejnì stane, nemùže porodit, dokud na sobì neokusí další øezný nástroj, nebo ten nepovolaný kruh, obklopující Venušin pahorek a  zabraòující souloži, zabraòuje i roztažení èásti, jíž má projít dítì. Je tedy tøeba znovu širokými a  hlubokými øezy rozšíøit èásti, které se nechtìjí samy roztáhnout. Èasto se stane, že dítì, vycházející z pánve narazí na vnitøní stìnu pohlavní èásti a  žena rozøezávající právì do hloubky velké pysky tìžce zraní plod, deroucí se ven. Sám jsem v podobných pøípadech vidìl, jak neopatrné øezy bøitvou dítìti zpùsobily smrtelná zranìní. A  pøece vzdor bolestem, které vždy provázejí tuto hroznou infibulaèní proceduru, naproti všem nebezpeèím, kterým jsou vydány žena i rodící se dítì, pøes všechny pokusy úøedníkù egyptské vlády, aby se tento ohavný zvyk odstranil, drží se Súdánky v tomto smìru svých názorù; mladá dìvèata se jim podrobují ještì více než muži, protože se domnívají, že bez infibulace by si nenašly manžela.“ U kmenù jižnì od nilských vodopádù pøijde žena, která provádí tyto operace, pøed svatbou k ženichovi, aby mu zmìøila úd, podle nìhož by zhotovila ze døeva a  hlíny jakýsi falus a  potom podle tohoto svého výrobku èásteènì rozøezala ženu. Falus ovinutý mastnými hadry zùstane v ženì, aby nemohla znovu srùst. Za hlaholu obvyklé svatební slavnosti si potom muž dovede ženu, potácející se potlaèovanou bolesti, domù na jakési visuté lùžko za hrubý závìs, a  už po ètyøech nebo pìti dnech s ní souloží, neèekaje až se rána zahojí. Pøed porodem ženu úplnì rozøežou, ale po porodu ji podle manželovy libovùle opìt „zašijí“, nechají jí vìtší nebo celkem malý otvor. Podobnì Brehm vypráví, že pøed svatbou pošle ženich pøíbuzným dívky døevìný model svého údu a  podle tohoto rozmìru mají jeho nevìstu defibulovat. Pøed porodem otvor samozøejmì rozšíøí. Danakilky (novìji Afarky, viz výše) si prý tento nemrav tak osvojily, že se po porodu dávají z vlastní vùle znovu zašít. U národù pìstujících infibulaci není øídkým jevem, že se ženy po porodu znovu infibulují, což se vztahuje i na otrokynì. Vyskytují se krutí „páni“, mezi nimiž i Evro-

pané, kteøí tuto operaci dávají dìlat otrokyním, svým souložnicím, dvakrát i tøikrát, i když tyto ženy zase prodají. V Berbersku (tj. v sev. Africe) vidìl cestovatel mladou vdovu, kterou dal její muž infibulovat v krátkém období sedmkrát; dùsledkem toho byly ohavné jizvy. Infibulace má vliv i na prùbìh pohlavních chorob. V egyptských nemocnicích lze vidìt mnoho žen nakažených syfilidou, které jsou v dùsledku infibulace postiženy velmi rozsáhlými vøedy. Lékaø zde vidìl èerné otrokynì doslova rozežrané. Vlekly je z vnitrozemí Afriky dlouhou cestou po poušti. Syfilitický dopravovatel si je vybral z øetìzu otrokyò, rozøezal a  zneužil. Jejich èerstvé rány se rychle promìnily v rozsáhlé vøedy, se kterými musely ve strašném horku bez umývání pochodovat dlouhé týdny, dokud nakonec nenašly pøístøeší v nemocnici. Vzdor tomu, že pùvod infibulace je tøeba celkem jistì hledat v mužské žárlivosti, v jedné její nejodpornìjší „kulturní“ formì, zdá se, že tento zlozvyk podporuje i oblíbenost soulože s infibulovanými ženami, které mužùm svou sevøeností poskytují zøejmì vìtší sadisticky podbarvenou rozkoš. Do jisté míry tomu nasvìdèuje i obyèej, že infibulaci opakují èasto po porodu, i ta okolnost, že se nezjistila nikde kromì severovýchodní a  støední Afriky, kde odedávna kvetlo otrokáøství a  kde jsou tedy sadistické choutky jistì „doma“ ve zvýšené míøe. Tento názor potvrzuje také zvyk, že dìvèata defibulují na svatbu podle mužova údu. Menstruace a  obøady v dospìlosti. Japonský porodník Kangava napsal: „V tom okamžiku, kdy se dítì narodí a  ocitne se na rohoži na dlažbì, položí dítì mužského pohlaví na bøicho a  dítì ženského pohlaví na záda.“ Ale dìti rùzných národù nedbají na takové rozlišení a  dìtství dìvèat u pøírodních národù probíhá v podstatì stejnì jako u chlapcù. Rùzné mravy a  obyèeje, spojené s ukládáním, natíráním, umýváním, ošetøováním a  výživou dìtí byly a  jsou u obou pohlaví stejné, i rozmanité zkrášlovací procedury byly a  jsou když ne stejné, tedy alespoò velmi podobné u dìvèat i chlapcù. Také obøízka mìla pùvodnì asi stejný úèel u dìvèat i chlapcù, a  jak jsme vidìli, dìlávala se a  dìlá u obou pohlaví v ten samý den a  na té samé slavnosti. Protože pøírodní národy, jak už víme, nepokládaly a  nemohly ani pokládat pohlavní sféru lidského života za neèistou a  hanebnou, netajily pohlavní život pøed dìtmi a  nedìlaly v tomto smìru rozdíl mezi chlapci ani dìvèaty. Vùbec se u vìtšiny pøírodních národù nedá hovoøit o nìjaké zvláštní výchovì dìtí, kterou ponechaly jim samým, ale velmi brzy je pøibíraly k práci, hlavnì dìvèata. Až pohlavní dospìlost a  obøady s ní spojené znamenají v životì pøírodních dìtí práh, po jehož pøekroèení se obì pohlaví do jisté míry rozcházejí do dvou rùzných táborù. Vnìjším projevem pohlavní dospìlosti dìvèat byla pro pøírodní národy první menstruace. Ne však od poèátku. Pùvodnì mohli lidé pokládat toto krvácení jen za nìco nepøirozeného. Karl von den Steinen ve svém vynikajícím cestopisu hovoøí o Bakairech ze støední Brazílie: „Najednou se objeví krvácení: to je urèitì nemoc! Že takto indián pùvodnì uvažoval, je jasnì prokázáno u vìtšiny kmenù obvyklým, zcela zbyteèným ošetøováním menstruujícího dìvèete, které izolovali, okuøovali, naøizovali dietu, dìlali záøezy a  jinými prostøedky bojovali proti neznámému nepøíteli. Zcela odstranili chloupky na Venušinì pahorku a  pøiložili obvaz nebo polštáøek, uluri... Jak je vidìt, nevedla k tomu èistotnost, ale zdravotní dùvody pùsobit proti ztrátì krve.“ Jako „nemoc“ se menstruace objevuje v lidové øeèi mnohých národù. Indická

„Kámasútra“, se kterou se pozdìji blíže seznámíme, radí dìvèeti, které nemùže milenci nic poskytnout, aby „hovoøila o jedné a  té samé nemoci, která se objevuje nezavinìnì, nedá se zatajit, nedá se oèima postøehnout a  nevyskytuje se stále.“ Menstruace se však nazývá i „posvátným kvìtem“ (na Malabaru v Pøední Indii) nebo „kvìtem v rozpuku“ (v Africe u Zulù) jiný indický erotický spisovatel ji nazývá „kvìtem domu boha lásky“ a  v lidové øeèi všech národù má popisné názvy jemné i hrubé, básnické i triviální. Všimnìme si nyní krátce pøedevším tzv. menstruaèního cyklu z fyziologického hlediska; i když jde o odboèení, nebude snad neužiteèné pro mnohého ètenáøe tohoto díla, který dosud nehledal populární pouèení jinde. Život ženy se dìlí na tøi velká období: na dobu pøed pohlavní dospìlostí, kdy se vyvíjejí pohlavní orgány a  tìlo, na dobu pohlavní èinnosti, která zaèíná dospìlostí a  konèí klimakteriem, a  na dobu tìlesného a  pohlavního klidu, zaèínající mezi 45. a  50. rokem. Pohlavní dospìlost u nás nastává mezi tøináctým a  ètrnáctým rokem, v jižních krajích mezi desátým a  jedenáctým nebo ještì døíve, v severních zemích mnohem pozdìji. Navenek je charakterizována menstruací, která se v dobì mezi dospìlostí a  klimakteriem normálnì objevuje každý ètvrtý týden. S tìmito stavy samozøejmì souvisí závažné zmìny ve vnitøní sekreci. Menstruaci pøedchází ve vìtší èi menší míøe nìkolik úkazù: nalévání prsou, zvýšené vyluèování slin, nechu k jídlu nebo naopak hltavost, sklon k prùjmu, sklíèenost nebo zvýšený pocit štìstí, u zpìvaèek zmìna hlasové polohy atd., pøièemž nyní ponecháváme stranou pøípadné patologické jevy. Dále je s menstruací spojen odchod asi 100 až 200 cm3 tmavé krve smíšené se slizem, která postupnì vyráží z ústí dìlohy. Za tohoto ètyøtýdenního menstruaèního cyklu bývá normální vypuzování z vajeèníkù, to znamená, že z folikulu odejde zralé vajíèko, což se nazývá ovulace. Toto vajíèko mùže být oplodnìno a  vyrùstá v dítì, nebo zùstane neoplozené a  zaniká. Pokud je vajíèko oplodnìno, pøestává menstruace. Vajíèko tedy pochází z folikulu; když folikul praskne, pøilehnou øasy pøijímajícího trychtýøe na toto místo vajeèníku a  vejcovod pohltí vyhozené vajíèko jako moøská sasanka vodní hmyz. Dále je potom hnáno øasinkovým epitelem vejcovodu, ve kterém pak èeká na oplodnìní. Pokud nastane, putuje oplodnìné vajíèko normálnì do dìlohy, jejíž sliznice je už pøipravena, a  uhnízdí se zde pro další vývoj. Když však oplodnìno není, zanikne a  pøipravená sliznice dìlohy se musí této pøípravy zbavit, což se dìje právì menstruací. Mohli bychom ji tedy nazvat porodem neoplodnìného vajíèka. Pokud funkèní doba oplodnìného vajíèka trvá deset mìsícù, funkce neoplodnìného vajíèka trvá jen ètyøi týdny. Cesta neoplodnìného vajíèka vejcovodem, asi 12 cm dlouhým, probíhá sedm až devìt dní. Sliznice dìlohy tedy prožívá za menstruaèního cyklu ètyøi stavy. Pøedevším jde o stav klidu: sliznice je na povrchu potažená jednoduchým epitelem, jehož žlázky pøedstavují rovnomìrnì silné rourky. Po ètrnácti dnech nastane zmìna, druhý stav pøedmenstruaèní. Už koncem tohoto intervalu tkanivo zvlhne, sliznice zaène nabíhat, žlázky se trhají a  silnì vyluèují, vrchní vrstva vlhne krví a  zvìtšuje svùj objem trojnásobnì až pìtinásobnì. Nyní je sliznice pøipravena na pøíchod oplodnìného vajíèka, které se mùže zahnízdit a  tìhotenství mùže nastat. Když však oplodnìné vajíèko nepøijde, byly tyto pøípravy zbyteèné a  sliznice se jich zaène zbavovat. Malé cévky se zpøetrhávají, mezitkanivo se naplní krví, roztrhaná

sliznice odchází a  nastává krvácení, tøetí stav menstruaèního cyklu. Potom se sliznice vrací do normálního stavu, znovu se pokrývá epitelem, žlázky znovu získávají obyèejný tvar rourek. Otázka, jak souvisí ovulace s menstruací, tedy pøesnì ve které dobì menstruaèního cyklu je vajíèko z folikulu vypuzeno, není dosud celkem objasnìna. V každém pøípadì zde hraje hlavní roli folikulový aparát, a  to ne mechanickou, jak se ještì nedávno fyziologové domnívali, ale chemickou. Z primárního folikulu, který tvoøí protoplazmatická kulièka prvotního zárodku s obyèejným epitelem, okolo nìhož se brzy utvoøí vrstvená vazivová blána, vyvine se pomalu takzvaný Graafùv folikul tím, že v prvním folikulu následkem rozpuštìní a  vyluèování sérové tekutiny vznikne dutinka a  vajeèná buòka je pøitom pøibývající tekutinou stále více zatlaèovaná ke stìnì folikulu, ukládá žloutek jako potravu a  znaènì tím vzrùstá. Graafùv folikul je orgán urèený pro vydání vajíèka. Pùvodnì je prý v každém vajeèníku asi 300 000 folikulù, pøi porodu je témìø celý vajeèník dítìte naplnìn primárními folikuly, ale z tìch se jen nepatrná èást skuteènì vyvine a  dozraje. Nìkteøí biologové odhadují, že v obou vajeènících se vyvine za život ženy jen asi 360 Graafových folikulù. Po ovulaci, tzn. když Graafùv folikul naroste, nìkdy až do velikosti lískového oøechu, vystoupí k povrchu vajeèníku, praskne a  folikulin vyžene vajíèko, nezahyne, ale žije dále jako tzv. žluté tìlísko, corpus luteum. Nejprve se naplní krevní sraženinou a  luteinem, žlutým barvivem, ve kterém je hodnì tuku a  který objevili i v pylu kvìtù, ve žloutku apod. a  potom se vyvíjí ve žlázovitý orgán s dùležitou vnitøní sekrecí. Nejnovìjšími pokusy na zvíøatech se zjistilo, že vajeèník je orgán nadøazený dìloze, má na ni vyživovací a  dráždící vliv, vyvolávající už uvádìné jevy v její sliznici, tedy jednotlivé fáze menstruaèního cyklu. Aktivní èástí vajeèníku je takto jeho folikulový aparát a  z nìho se vyvíjející coepus luteum. Jde o žlázu s vnitøní sekrecí, která se „obrozuje každý ètvrtý týden, u zvíøat v pøíslušných pøestávkách, a  má cyklickou funkci dodávat dìloze výživné pokyny, jimiž zabraòuje, aby neklesla zpìt do dìtského stavu nebo do pøedèasného stáøí a  jimiž se stává schopnou pøipravovat sliznici na pøijetí oplodnìného vajíèka. Když je vajíèko oplodnìno, žluté tìlísko bdí nad jeho uhnízdìním a  prvním vývojem. Když nedojde k oplodnìní, žluté tìlísko zakrní.“ Jinak øeèeno: Výmìšky žlutého tìlíska upravují pøíchod menstruace, pøipravují plodonosné orgány ženského pohlavního ústrojí na pøijetí a  vývoj plodu. Zároveò musíme dodat, že v tìhotenství zabraòují vzniku nových dozrávajících folikulù. Když se nyní vrátíme k otázce, ve které dobì menstruaèního cyklu nastává ovulace, podle jakého termínu bychom mohli urèovat pøesnou dobu poèetí a  pøesné trvání tìhotenství, je z pøedcházejícího výkladu zøejmé, že ovulace nenastává zároveò s menstruací, ale asi v polovinì menstruaèního cyklu, a  že tedy nejoptimálnìjší pøíležitost na oplodnìní je asi uprostøed pøestávky mezi dvìma menstruacemi. Dodejme ještì, že se menstruace celkem správnì pokládá za pøíznak pohlavní dospìlosti, že však mùže být dìvèe pohlavnì dospìlé i bez ní. Tìhotenství se projevilo i u dìvèat ještì nemenstruujících, u žen, u nichž se objevilo pøirozené zastavení mìsíèkù (amenorrhoe), i u žen, které už vùbec nemenstruovaly. Podstatným znakem pohlavní zralosti není tedy menstruace, krvácení z pohlavního ústrojí, ale ovulace, vypuzení vajíèka schopného oplodnìní z vajeèníku. Ovulace se tedy mùže vyskytnout bez menstruace, ale nikdy ne

menstruace bez ovulace. Chemickými rozbory se v krvi zjistil ve zvýšeném množství arzén, fosfor, glykolen, magnezium, vápno, síra atd., tedy látky dùležité pro rozvoj plodu, pøi nahromadìní však škodlivé ženskému organismu. Tyto látky na zdravotní stav ženy pùsobí už pøed periodou a  kdyby zùstaly v tìle, jistì by ho vážnì ohrozily. Pøi menstruaci se tedy vyluèuje nejen krev, ale i tyto pro rozvoj plodu dùležité látky, jichž se žena periodou zbavuje, protože je už nepotøebuje a  byly by pro ni nebezpeèné. Tento vyluèovaný jed, který v dobì menstruace zjistili i v potu podpaždí, ve slinách a  v krvi ušního lalùèku, se nazývá menstruaèním jedem, tedy menotoxinem. Už u pøírodních národù se menstruace ženy pokládala za neèistou, to znamená posedlou démony, a  je velmi rozšíøena domnìnka, že menstruující ženy nemají pøipravovat urèitá jídla, nebo se v jejich rukou zkazí. Není šprochu, aby na nìm nebylo pravdy trochu. Pøed nìkolika lety vzbudil pozornost svým výzkumem v tomto smìru vídeòský lékaø prof. Béla Schick. Odevzdal jedné své pomocnici nádhernou kyticí rùží, aby ji dala do vody. Už druhý den všechny rùže zvadly. Když to vzbudilo jeho údiv, vyjádøilo se dìvèe v tom smyslu, že ji to nepøekvapuje, že to mohla pøedvídat už vèera, nebo je tomu tak vždy, když má menstruaci. Prof. Schick tento jev dále potom zkoumal takovým zpùsobem, že dal jednomu menstruujícímu a  jednomu nemenstruujícímu dìvèeti držet kytici kvìtù pùl hodiny, a  skuteènì se pøesvìdèil, že kvìty u nemenstruujícího dìvèete zùstaly svìží, zatímco u druhého zvadly. Po 16 hodinách se na nich objevily hnìdé žilky, po 24 hodinách uschly a  po 48 hodinách ztratily listy. Podle prof. Schicka má menstruaèní jed nejsilnìjší vliv první den, tøetí den byly prý kvìty svìžejší než kvìty z rukou kontrolního dìvèete a  ètvrtý den se prý nepozoroval už žádný vliv. Ani pøíprava kynutého tìsta se menstruujícím ženám podle prof. Schicka skuteènì øádnì nedaøí, tìsto zùstane alespoò o polovinu nižší než tìsto z rukou nemenstruující ženy. Menstruaèní krev se nesráží, jedovatá látka nezaniká ani po zahøátí na 150 stupòù a  dokonce prý pùsobí i pøes gumové rukavice. Normální menstruace u evropské ženy trvá tøi až pìt dní. Celkovì se ve stejných mezích pohybuje i u žen pøírodních a  u žen rùzných východních národù. Zdá se, že se nedá hovoøit o vlivu tropù na prodloužení nebo zkrácení menstruaèní doby, ale podnebí snad spolu s ostatními životními podmínkami má vliv na menstruaci spíše u pøírodních severních žen. V Grónsku prý ženy menstruují jen ètvrtletnì, nìkdy jen dvakrát nebo tøikrát do roka. U Eskymaèek se prý neobjevuje menstruace v zimì a  v dobì nedostatku potravy. O Samojedkách (Nìnkách) a  Laponkách hovoøí stará zpráva: „Ti, co se domnívali, že samojedské ženy nepodléhají mìsíènímu èištìní, se mýlili; pravdou však je, že se u nich vyskytuje jen slabì a  nepatrnì.“ Podle Linného mají Laponky slabší mìsíèky než Švédky. U domorodek v Ohòové zemi, které cestovaly po Evropì, se zjistilo, že nemìly alespoò pùl roku silnìjší krvácení z genitálii: pøi pitvì dvou mrtvých žen se ukázalo, že ve vajeènících nemìly ani stopy po dozrávajícím vajíèku, tudíž se u nich nevyskytla za delší èas nejen menstruace, ale ani ovulace. V takových pøípadech se však nedá hovoøit o chorobné poruše, ale o pøirozeném zpomalení menstruaèního cyklu, nebo snad o stopách lidské øíje pùvodnì pùlroèní. Proti poruše mìsíèkù a  rùzným problémùm, které z nich pro ženu vyplývají,

používalo lidové lékaøství pøírodních národù rùzné prostøedky, spojené s více èi ménì vyvolanou povìrèivostí. Z toho se dá usoudit, že tam, kde se takovéto prostøedky vyskytují, nebyla tato porucha neobvyklým zjevem. Svazijci (Swazi, bantuská národnost ve Svazijsku a  Jihoafrické republice) napøíklad pokládají dìvèe nebo ženu bez menstruace za nemocnou. Když se menstruace zpozdí, dostává dìvèe dawu, a  když mìla napøíklad zakázáno jíst kuøe, nebo celá její rodina nesmìla kuøe jíst, dají jí nyní kuøe a  zakáží jí místo toho jiné jídlo. Sedm dní jí vaøí dawu z koøínkù a  kuøete. Dìvèe u sebe stále nosí døevìnou panenku; a spí nebo vaøí, tluèe obilí nebo koná svou potøebu, má svou panenku v ruce nebo v šátku na zádech, dokud se menstruace neobjeví. Ve Východoindickém souostroví podporují pøíchod opoždìné menstruace stlaèováním urèitých èástí bøicha a  rùznými bylinami. Domnívají se, že na mìsíèní èištìní má velký vliv Mìsíc: mladá dìvèata prý menstruují pøi lunárním novu, starší ženy po úplòku. Také Maorové na Novém Zélandu pøipisovali Mìsíci velký vliv na menstruaci a  domnívali se celkem oprávnìnì, že èím je žena starší, tím vìtší tìžkosti má s mìsíèky, ale tím je také plodnìjší. V dobì poruchy ženu izolovali a  léèili ji odvarem z urèitých listù, nasbíraných na východní stranì plantáže, protože Mìsíc vychází na východì. Mìsíc bývá vùbec obviòován z ženských menstruaèních tìžkostí, protože jeho obìh trvá právì tak 28 dní jako normální menstruaèní perioda. V britské Nové Guineji mìli domorodci tuto povìst: za dávných dob, kdy žil Mìsíc na Zemi jako mladík velmi malièký a  celé tìlo mu pokrývaly svìtlé vlasy, chodíval za ženami a  dìvèaty do zahrad. Dlouho o nìm ani jedna nevìdìla, až jednoho dne zaèal køièet, a  tak se ho jakási vdaná žena ujala a  položila ho do pleteného koše, který visel na vìtvi. Podle jiné verze sám vlezl do koše a  až odtud zaèal køièet. Žena mu øekla, aby byl tiše, že mu sežene a  uvaøí potravu. Zatímco pro nìj vykopávala jamový koøen, chlapec z koše utekl, ulomil si kus cukrové tøtiny a  jedl ji. Potom se ženou souložil a  ona s ním otìhotnìla. Její manžel ji obvinil z cizoložství s chlapcem. Popøela to sice, ale vzdor tomu mìl podezøení a  hlídal je. Dvojice se zanedlouho znovu setkala a  chlapec znovu vlezl do svého koše, který tentokrát visel v besídce, a  zde se opìt dal do køiku. Tu øekla žena, aby byl tiše, že mu dá jíst a  vrátí se do vesnice. Manžel však pøed besídkou i za ní zapálil oheò, takže chlapec nemohl utéci a  zahynul. Jeho krev støíkala k nebi a  z nìj se stal Mìsíc. I oznámil Mìsíc, že za trest všechna dìvèata a  mladé ženy budou krvácet, až se objeví, ale staré a  tìhotné ne, protože je zodpovìdný za jejich stav. Jak jsme si už øekli, pokládají pøírodní národy pøíchod první menstruace za znamení puberty. Neobjevuje se však všude ve stejném vìku; na její brzký nebo opoždìný pøíchod má snad nejrozhodnìjší vliv teplé nebo studené podnebí, potom rasa, o jejímž pùsobení však mnoho nevíme, nebo výzkum o vlivu vnitøní sekrece je dosud velmi nedostaèující, dále tìlesná konstrukce a  sociální pomìry. Dìvèata se živìjším temperamentem a  silnou konstrukcí dostávají periodu døíve než dìvèata klidnìjší povahy a  slabší konstrukce, brunety døíve než blondýnky, dìvèata ze zámožných kruhù døíve než dìvèata dìlnická, mìstská døíve než venkovanky. U pøírodních národù se vyskytuje první menstruace podle údajù sice ne celkem ovìøených mezi osmým (napøíklad u Australek) až šestnáctým (napøíklad u Somálek) rokem, nejèastìji ve dvanácti letech. Protože pøírodní národy zaèínají s pohlavním stykem velmi brzy, obyèejnì už pøed pøíchodem menstruace, má snad tento raný styk vliv i na brzkou pohlavní zralost a  u dìvèat tedy na brzký pøíchod prv-

ních mìsíèkù. Ale zatím to není dokázáno. S pøíchodem menstruace se pøírodní dìvèe stává neèisté, posedlé duchem pøedkù, tabu, je tøeba ji izolovat a  pøipravit na její mateøské a  manželské „povolání“. To je smyslem obøadù spojených s pohlavním dozráváním ženy. Za neèistou se pokládá žena v dobì periody u všech dnešních pøírodních národù a  samozøejmì i u mnohých polocivilizovaných národù. Jenže pùvodnì tento pojem souvisel nikoliv s odporem k nechutnému, ale s náboženskými pøedstavami, které vznikly z kultu pøedkù. Žena byla tabu, to znamená, že se jí nikdo nesmìl dotknout, protože z ní vycházely démonické mocnosti, které by se pomstily. Za takových pøedstav se pozdìji vyvinula pøedstava ošklivosti a  nechutnosti, pøedstava fyzického hnusu, když zvrácená výchova vedla ke vzniku kulturních neuróz. Dìvèe nebo ženu tedy odlouèí nebo musí být alespoò viditelnì oznaèena. Volofky (viz výše) nosí pestrý šátek složený do trojúhelníku zavázaný pøes prsa okolo tìla, queenslendské Australky nosily od tøetí menstruace na zádech košík s prázdnými škeblemi, aby si nemohly lehnout k souloži; mìly svùj zvláštní oheò, nemìly používat manželùv. Kdysi se tito Australci dokonce domnívali, že by urèitì zemøeli, kdyby se pøiblížili k místu, kde se zdržovala menstruující žena; takové místo bylo oznaèeno ostrou tyèí s metlièkou. V bìžném odlouèení žije menstruující žena vìtšinou na jihomoøských ostrovech, také u omažských indiánù (Omahové), kde musí mít svùj vlastní oheò. Ženy v tomto svém období musely používat i vlastní nádobí a  náøadí a  musely zachovávat urèitou dietu. Byl a  ještì i je velmi rozšíøen zvyk samostatných menstruaèních chatrèí. Stojí v urèité vzdálenosti od vesnice, napøíklad v Austrálii, u indiánských severoamerických i jihoamerických kmenù a  hlavnì v Africe. Na Pobøeží slonoviny (u Guinejského zálivu) má každá vesnice odlouèenou chatrè, burnamon, do které se uchylují menstruující ženy a  do které jim nosí potravu. U Hotentotù a  Kafrù (Zulù) si staví tuto chatrè pokaždé žena sama. Menstruující ženy jsou mnohde oznaèovány i pomalováním, které pùvodnì mìlo asi hlubší smysl; Hotentotky si malují na tváø kulatá znamená, loanžské èernošky se malují na èerveno, jiné èernì. Po tøech až sedmi dnech se pak ženy vracejí, ale pøedtím se musí podrobit oèistným ceremoniím, jejichž podstatou je pøedevším umývání nebo i pøekraèování ohnì a  okuøování. Samojedka, která se vùbec pokládá za neèistou, je zvl᚝ neèistá v období menstruace a  musí se pak oèistit pøekraèováním ohnì a  okuøováním dýmem ze sobí nebo bobøí srsti. Somálky na to používají takzvanou ženskou myrhu: vhodí kousek do hlinìného hrnce se žhavým uhlím, nad který si žena, zabalená do šátku, sedne a  okuøuje si pohlavní oblast. U pøírodních kmenù uvnitø Malajského poloostrova v Zadní Indii (Malakka) se nesmìly menstruující ženy dotknout jídel, která mìli jíst muži, kromì koøenù, které pro muže vykopaly a  které si sami muži oškrábali. Voda na oèišování po menstruaci se držela v samostatných velkých bambusových rourách, které malajské kmeny Orang-Hutanové nazývali èit-nort, Orang-Sinnoové a  Orang-Kenaboové karpet. Byly pomalovány èarodìjnými vzory, které zahánìly démony, hantu. Nìkdy smìly tyto vzorky malovat jen medicinmani, pokud mìly mít náležitého úèinku. Ale na bambusových nádobách pro menstruující ženy byly vzory vìcí porodní báby, s nimi medicinmani nechtìli mít nic spoleèného. Používal se na to døevìný pilkovitý nástroj, kterým pøeøezávala i pupeèní šòùru novorozeòat. Vzorky byla jiné pro dìvèata a  jiné pro vdané ženy; pøedstavovaly

rostlinu, která se ve starých sídlištích tìchto kmenù skuteènì pøidávala do vody, aby „rušila krev“. Když se na to zapomnìlo, vznikli démoni krve, hantudarah, kteøí vlezli do ženina tìla, nièili její krevní výtok, takže nemohla rodit zdravé dìti. Muži nechtìli o tìchto démonech s cestovatelem57 hovoøit, tvrdili, že o nich nic nevìdí a  odkazovali ho na porodní bábu. Domnívali se, že by jejich mužství zesláblo, kdyby se dotkli menstruující ženy, a  zøejmì z tohoto dùvodu ani nechtìli o tìchto ženských záležitostech hovoøit. U Naimarù na Malabaru (Malabarském pobøeží, Pøední Indie) je menstruující žena v prvních dnech neèistá, vykážou ji do samostatné místnosti v domì a  nesmí se dotknout žádného nádobí a  náøadí k vaøení nebo ke høe. Ètvrtý den se vykoupe a  až do konce sedmého dne je poloneèistá, smí už opustit svou místnost, ale ještì nesmí jít do chrámu. V této dobì øíkají, že je viitiidurum, mimo dùm. Když ji nìkdo poprosí o trochu vody, odpoví: Nejsem doma. Pøi stavbì naimarského domu se pamatuje na místnost pro menstruující ženy a  šestinedìlky. Kavkazské Cheusurky žijí v období menstruace také jako „neèisté“ v odlehlých chatách; jsou postaveny z bøidlicových desek a  mùžeme je vidìt v blízkosti všech cheusurských vesnic: nazývají se samrevlo. Ženy v tomto období muší chodit ve starých šatech. „Když je hezké poèasí, sedí na støeše a  v létì jsou schopny dìlat neuvìøitelné vìci s rùznými divokými bylinami, které jedí. Hrubé stonky bolševníku a  šavnatìjších kerblíkù spolu se všelijakými mátami jedí bez jakékoliv úpravy a  vypijí k tomu znaèné množství kyselého mléka. Veèer však pøece musí tyto „neèisté“ bytosti zaopatøit dobytek a  potom zase na noc odcházejí na své odlehlé místo. Pøed návratem do vesnice se musí celé umýt.“ Na ostrovech Alafurského souostroví (tj. na Molukách) si v dobì menstruace zastrkují ženy i dìvèata do pochvy tampony z namìkko roztøepeného lýka a  muži se s nimi pohlavnì nestýkají; na ostrovì Seram se jim dokonce peèlivì vyhýbají. Menstruující ženy nesmìjí chodit na pole a  do zahrady, barvit pøízi a  zúèastnit se rybolovu. Na Aruských ostrovech (u jihozáp. pobøeží Nové Guineje) nesmí nic sázet, vaøit ani pøipravovat, nesmí se koupat ani umývat, od svých mužù jsou oddìleny. U lesních èernochù v Surinamu (na severových. Jižní Ameriky) bydlely menstruující ženy v samostatném, k tomuto úèelu zøízeném domì. Cestou do této karantény musela žena starostlivì dbát, aby se zády neobrátila k žádnému muži, který ji uvidìl, nebo aby nedovolila nikomu jít za ní; musela zùstat stát tak dlouho, dokud okolojdoucí neprošel. Když se stalo, že nìkdo, a už muž èi žena, jí šel naproti, ihned se zastavila a  úzkostlivì volala: „Mi kaj, mi kaj!“ (Jsem neèistá!) Do obydlí svého muže nesmìla vkroèit, dokud menstruace nepominula. Když v tomto období potøebovala cokoliv ze svého nebo sousedova domu, musela zùstat pøede dveømi a  nechat si to vynést ven, potom musela opìt opatrnì odcházet do svého útulku a  nesmìla se v té dobì stýkat ani s jinou ženou. Jistý anglický kapitán zažil u indiánských Tinnehù v Kanadì toto: Pøibìhla k nìmu velmi vystrašená domorodka se šestiletým dítìtem, aby ji zachránil pøed jejím mužem; mìla periodu a  ve tmì nevìdomky pøekroèila jeho pušku. Protože vìøila, že touto puškou nyní už nic netrefí, bála se jeho hnìvu, když zjistila, co se stalo. Naštìstí pøece jen krátce nato zastøelil jakési zvíøe, a  tak se k nìmu mohla po nìjakém èase vrátit. Jinak by jí jistì podle indiánského zvyku odøízl kus nosu nebo ucha. Také Unalitové, eskymácký kmen u Beringova prùlivu, vìøí, že poprvé men-

struující dívka okolo sebe šíøí zvláštní ovzduší a  když se k ní pøiblíží mladý muž tak, že se do tohoto ovzduší dostane, uvidí ho každé zvíøe a  je konec jeho loveckým úspìchùm. Vùbec velmi mnoho pøírodních národù vìøilo, že menstruaèní krev a  její výpary pøinášejí nehody a  neštìstí. Dokladù o tom, jak pøírodní národy pokládaly menstruující ženu za nebezpeènou a  menstruaèní krev za škodlivou, je velké množství z celého svìta; omezili jsme se tedy jen na nìkolik charakteristických pøíkladù a  vrátíme se nyní k dìvèatùm, která menstruují poprvé. První menstruace má velký etnologický význam, nebo ji provází mnoho zvykù, hlavnì obøadù souvisejících s pohlavní dospìlostí, jejichž vzdálenou ozvìnou je køesanské biømování. Tato kapitola je jednou z nejpestøejších a  nejzajímavìjších dìjin pøírodní ženy a  uvádí nás do tajù primitivního duchovního života, jimiž bylo pøírodní dìvèe obklopeno, jen co se stalo schopným vykonávat svou pøirozenou pohlavní funkci. Protože podle druhotných pøedstav pøírodních národù èlovìk nebo nìjaká jeho èást neumírá úplnì, ale nìjakým zpùsobem se znovu pøevtìluje, je každý porod vtìlením pøedkù z matèiny strany; když však mateøské právo vystøídalo otcovskoprávní zøízení, bylo tøeba pøevzít dítì do otcovského kmene a  postarat se o jeho plodnost: to je pùvodní smysl obøadù spojených s pohlavní dospìlostí. Kromì toho se u mužského pohlaví pohlavnì dospìlý mladík pøijímá z tøídy dìtí do tøídy dospìlých mužù, tedy schopných nosit zbranì, a  u ženského pohlaví se dìvèe z tøídy dìtí pøijímá do tøídy žen schopných rodit. Toto, stejnì jako ostatní fáze ženského života, porod, manželství, smrt, provázejí slavnosti a  obøady, jejichž podstatou je týž okruh pøedstav a  které doznívají i v køesanském náboženském myšlení a  v povìrách a  které s takzvanými pøírodními mýty, pøevážnì básnickými výmysly, nemají vìtšinou nic spoleèného. Pohlavnì dospìlá pøírodní dívka se stává nositelkou nepøátelských duchù, ducha ženských pøedkù a  potom démonù, které je tøeba vypudit, aby se dìvèe mohlo stát plodným a  rodilo svému muži zdravé dìti. Je také tøeba, aby „se znovu narodilo“, proto je odlouèeno nebo zavøeno a  vrací se, když pøijalo zárodky plodnosti, stalo se plodnou ženou a  bylo pouèeno o vìcech své pøirozené a  manželské funkce. Vìtšina pøírodních národù udìlovala a  udìluje dospìlým dìtem podrobné pouèení o takzvaných manželských povinnostech i z pohlavního hlediska. Bylo pro nì nepøedstavitelné, že by dìvèata mìla vstupovat do pravidelného pohlavního života nebo do manželství nevìdomá. Pùvodnì se poprvé menstruující dìvèata musela zavléci do lesa a  pozdìji pro sebe dostala samostatnou chatrè. Svazijci mìli v každé obci pro dìvèata, která poprvé menstruovala, mwari, samostatnou budovu, kumbi. V noci je sem tajnì pøivedou na tøi mìsíce, podle jiné zprávy na šest mìsícù až na rok, ale také jen na mìsíc. Musí se 24 hodin postit, potom jim matky dennì nosí potravu; jsou pod dozorem staré porodní báby nebo jakési kmotry, kungwi, která je pouèuje o všech vìcech užiteèných pro budoucí manželku. Dá jim i sodo, šátek na krev, který smí dìvèe ukázat jen kungwi, ale nikomu jiného, ani matce, ani manželovi. Kungwi s jinými starými ženami uèí mwari i erotický tanec unjago, pøi kterém musí dìvèe napodobovat pøedevším tøetí pohyby, tikitiza, a  kungwi zpívá rùzné pøimìøené písnì, napøíklad: „Mlynáøka malá, meloucí zárodek, chtìla by mlít obilí na mouku se svým wari.“ Když se jejich pobyt v kumbi chýlí ke konci, koná se slavnost pod stromem mujombo, k nìmuž dìvèata její družky pøinesou na zádech, aby je nikdo nespatøil.

Na taneèní slavnost sem pøijdou i mnohé další ženy. Dìvèata se uchýlí do odlehlého domu nebo si zde vystaví chatrè. U Kondù ve východní Africe poprvé menstruující dìvèe zavøou na jeden až dva mìsíce do samostatného domu, který nesmí opustit, kde ji však mùže navštìvovat vesnická mládež, chlapci i dìvèata; jen její milý sem nesmí pøijít. V této dobì dostává od starých žen ponauèení o pohlavních vìcech a  o manželských povinnostech. Když pøejde pøíslušný èas, ženy zkoumají její panenství; když je výsledek uspokojivý, koná se slavnost, pøi které pøítomné ženy pohostí masem a  pøikrývku, na níž dìvèe spalo, spálí. Když má ženicha, zaplatí jejímu otci zbytek kupní ceny a  vezme si ji domù. Jestliže však prohlídka dìvèete skonèí špatnì, mùže ženich, pokud sám není viníkem, dìvèe odmítnout a  žádat zpìt svùj dobytek. Když se odžibvejské indiánce blíží doba, kdy má dostat první menstruaci, peèlivì nad ní bdí matka a  èasto ji zkoumá, zda se neukazuje nìjaké zvláštní znamení, a  napomíná dceru, aby sama dávala pozor a  hned jí øekla, kdyby zpozorovala cosi nezvyklého. Hned po objevení menstruace musí dìvèe neprodlenì opustit obydlí a  vesnici, i kdyby zuøila bouøka nebo byla nejchladnìjší pùlnoc. Odejde do malého vigvamu, který pro ni postavili na osamìlém, málo navštìvovaném místì asi ètvrt míle nebo ještì dále od jejího obydlí. Toto doèasné útoèištì je co nejpohodlnìji zaøízeno, protože zde musí sama strávit nìkolik dní a  nocí. Její rodina jí sem nesmí poslat žádnou vaøenou potravu. O klecích pro dìvèata, která poprvé menstruují, se dozvídáme z Nové Británie (Birara) v Bismarckovì souostroví. Jistý misionáø vypráví: „Pøišel jsem právì vèas, abych byl svìdkem obøadu spojeného s uvìznìním dìvèete v kleci. To ubohé stvoøení, ovìšené náhrdelníky a  pásy z èervených, bílých a  modrých perel, vypadalo velmi vylekanì. Ráno ho tetovali novoirským zpùsobem, to znamená, že jí do tìla vyøezali rùzné vzorky. Èást obøadu tvoøil zápas mezi ženami skupiny Maramara a  skupiny Pikalaba – na tyto dvì skupiny se dìlí obyvatelstvo – zdánlivì o právo hlídat uvìznìnou. Ženy po sobì navzájem házely vše, co jim pøišlo pod ruku, a  potom vítìzné z nich udìlaly útok na budovu, kde bylo dìvèe zavøené. Pøed úzkým vchodem se strhla všeobecná rvaèka.“ Cestovateli Brownovi se podaøilo navštívit tato dìvèata v jejich vìzení. Nejprve však musel pøekonat velký odpor pohlavára, potom i staré ženy, která dívky hlídala, a  nakonec i odpor dìvèat, protože jsou tyto chatrèe schovány v lese a  jsou pro muže, i když jsou to pøíbuzní uvìznìných, zcela nepøístupné. „Byla to budova asi 25 stop dlouhá a  stála v ohradì z tøtiny a  bambusu. Nad jejím vchodem visela otýpka suché trávy, která znamenala, že je úplnì tabu. Vnitøek domu obsahoval tøi kuželovité chatrèe 7 nebo 8 stop vysoké a  10 až 12 stop široké v základnì, a  asi 4 stopy vzdálené od zemì, odkud se zužovaly do špièky. Tyto klícky byly vyrobeny ze široké pandánové kùry a  byly tak pevnì sešité, že do nich nemohlo vniknout svìtlo a  vzduch tam pøicházel jen velmi nepatrnì. Na jedné stranì každé chatrèe byl otvor, který tvoøily dvojité dveøe upletené z kokosovníkové a  pandánové kùry. Asi tøi stopy od zemì byla bambusová dlážka. Jak mi vyprávìli, v každé klícce bylo zavøeno jedno dìvèe a  každé zde muselo zùstat 4 až 5 let, pøièemž jí nedovolili z budovy nikdy odejít.“ Brownovi se podaøilo pøemluvit starou opatrovnici, aby klícky otevøela: dìvèata mohla vykukovat a  natahovat ruce pro perly, které jim pøinesl jako dárek. Zùstal však opodál, takže pokud si uvìznìné chtìly perly vzít, musely nutnì vylézt ze svého vìzení. „Touha po mém daru vyvolala nové problémy,

protože dìvèata se nesmìjí po celou dobu, co jsou zavøena, dotknout nohama zemì. Perly však chtìly dostat, a  tak staøena vyšla a  nasbírala kusy døeva a  bambusu a  rozložila je po zemi, potom šla k jednomu dìvèeti, pomohla mu vyjít, držela ho za ruce, když stoupalo z døeva na døevo, až se dostalo dost blízko ke mnì, aby si podávané perly mohlo vzít. Šel jsem si potom prohlédnout vnitøek klícky, ze které vyšla, ale sotva jsem tam mohl vstrèit hlavu, tak horké a  vydýchané ovzduší zde bylo. Klícka byla èistá a  nebylo v ní nic kromì nìkolika krátkých kusù bambusu jako nádob na vodu. Bylo zde místo jen pro sezení nebo skrèení ležícího dìvèete na dlažbì, a  když byly dveøe zavøené, bylo jistì v úplné nebo témìø úplné tmì. Nedovolí jí nikdy vyjít, kromì toho, že se jednou za den koupe v misce nebo v døevìné vanì, stojící tìsnì vedle klícky. Velmi se prý potí. Do této první klícky je posadí, když jsou ještì celkem mladá, a  musí zde zùstat, dokud z nich nejsou mladé ženy. Potom je propustí a  každá má velkou svatební slavnost, kterou pro ni pøipraví. Jedna dívka mìla asi ètrnáct patnáct rokù a  náèelník mi øekl, že ji sem dali pøed pìti lety, ale nyní ji propustí. Druhé dvì mìly asi osm a  deset let a  musely zde zùstat ještì nìkolik let. Ptal jsem se, zda nìkdy neumøou, ale øekli, že ne. I když jsou nemocné, musí zde v klidu ležet. Mnohá jiná dìvèata jsme vidìli venku se støapci pøekøíženými pøes prsa a  záda. Pokud jsem mohl zjistit, musí si vzít tento kroj v urèitém vìku nebo v urèitém období jejich rùstu a  nosí ho, dokud už nejsou na vdávání. Naši lidé nám vyprávìli, že stejný zvyk v pozmìnìné formì existuje i na západní stranì Nového Irska. Zde však staví v lese pro takováto dìvèata jen doèasné chatrèe z kokosové kùry.“ Australské dívky na øece Pennefather v Queenslendu jsou povinny pøi první a  také pøi dvou dalších menstruacích, hned, jak se objeví pøíznaky, oznámit to své matce, která je vyvede z tábora na odlehlé místo, do stínu vhodného stromu; udìlá v píseèné pùdì kruhovou jámu a  celé tìlo dìvèete od pasu dolù zakryje pískem. Potom ji zatarasí plotem z vìtví, který je otevøen jen vpøedu, kde matka zapálí oheò. Zde zùstane sedìt se zkøíženýma rukama a  s dlanìmi na kupì písku, který jí zakrývá nohy. Obøady pohlavní dospìlosti. Sledování zpùsobù, jakým pøírodní národy hledí na první menstruaci, nás vedou pøímo k obøadùm pohlavní dospìlosti u nich. I když jsme tu upozornili, že u mnoha pøírodních národù dívky souloží pøed menstruací, z pøedchozího je patrné, že právì menstruací vstupují do pohlavní dospìlosti, což se zaèasté neobejde bez osobitých obøadù. Mnohé z nich, jak brzy uvidíme, se ovšem týkají i mladých mužù. Na území Krobù (v Ghanì) na Zlatonosném pobøeží (Guinejský záliv) jsou tyto ceremoniály rùzné v jednotlivých okresech; západnì od øeky Volty byl pøedtím, než zasáhla vláda, takovýto zvyk: panny vybrané za nevìstu poslali na horu Krobo, která se tyèí na rovinì jako malá sopka a  je korunována pøíkrou skalní stìnou. Na tomto vrchu bylo kdysi mìsto, kde Krobové pochovávali své mrtvé pod svými rodinnými domky. Konaly se zde velké fetišistické slavnosti s lidskými obìmi a  panny se tu zasvìcovaly do manželských tajností. V této dobì na sobì nesmìla dìvèata nosit nic mimo cylindrového klobouku a  nesmìla se obléci ani tehdy, když šla do vesnice na návštìvu. Když vyšlo najevo, že se dívka v tomto èase spustila s nìjakým mužem, svrhli ji ze skalní stìny do propasti. Nyní mají èernoši zákaz vystupovat na toto místo a  obyèeje spojené s pohlavní dospìlostí nahradily jiné, mírnìjší formy.

O Basutech (Basutové, také Sothové, viz výše) vypráví misionáø Merensky moralizujícím žargonem toto: Koma je souhrnné oznaèení pro procedury, jimž se musí podrobit chlapci i dìvèata, aby mohli být pøijati mezi muže a  ženy. O tìchto vìcech se nezasvìcený nesmí nic dozvìdìt. „Prozrazuješ obøady koma,“ je jakási kletba nebo velmi tìžká nadávka. Dìti se dobrovolnì pøipojí k prùvodu, který je vede do nìjaké lesní rokle. Bìsnìní a  nevázaný zpìv, skuteèný a  øádný pohanský ryk zaznívá z této rokle bez pøestání ve dne i v noci. Toto divoké øièení trvá mìsíce; po roce se objeví následky... Figurky s divnými jmény, které pøitom ukazují, pøipomínají, že se s nimi kdysi konalo zasvìcování do modloslužebných znalostí. Pøipomíná to také, že v severním Transvaalu tancují dívky pøi obøadech koma okolo hlinìného hada. Dìvèata jsou pouèována zkušenými ženami. Musí rozdýchávat oheò, koupat se za chladného èasného rána, v plachetce na zádech hlídat hlinìnou figurku s napíchanými trny jako dítì a  dostávají pøitom všelijaké rady. Kromì jiného dìvèeti øíkají: „Žena nemá nikdy lhát, nikdy nelži.“ Koma se pùvodnì ve východní Africe nazývali duchové zemøelých a  potom i duše nenarozených dìtí, nakonec fetiše. Svazijci používají „kameny pomazání“, hladký kámen z korálové skály, kterým se mele koøení a  který se používá i pøi svatbì. Tento kámen se pùjèuje dìvèatùm, která poprvé menstruují, nesmí ho však nosit nezakrytý i když ho doma mùže každý vidìt. Podle jiného cestovatele dostává dìvèe jako doklad své pohlavní dospìlosti „kámen tajemství“, který nesmí uvidìt ani jeden muž. Na nìm rozetøe voòavé santalové døevo, kterým jí dospìlé družky natøou tìlo, až z pokožky odpadávají šupiny. Po tomto symbolickém stáhnutí kùže zaènou „mystéria“, která jsou však schopna radikálnì odstranit poslední zbytky dìtství dìvèete a  ze zasvìcené udìlat v každém smìru zkušenou ženu. se zahøátými kameny se dá porovnat domnìnka mexických indiánù, že teplo plodí dìti v tìle ženy. V dalším vývoji se z plochého kamene stává fetiš z hlíny nebo panenka, které se používají i proti neplodnosti žen v manželství. U Ewweù je to se, košík, v nìmž sedí figurka ze šedožluté hlíny, podobající se èlovìku, do které jsou v dost pravidelných vzdálenostech vtlaèené lasturky kami (pøipomínající ženské pohlaví) a  asi stejnì velká oblá semena. Dvì kami tvoøí oèi a  do hlavy je zapíchaných nìkolik kuøecích per. Košík je vystlán bavlnìnými hadøíèky. U indiánských misií v jižní Kalifornii existuje zvláštní slavnost, která se anglicky nazývá roasting of girls. Je to veselá slavnost, na které se sejdou všichni. Vykopou jámu asi 3 stopy hlubokou a  5 stop širokou, rozdìlají v ní oheò, takže z vlhké zemì stoupá pára a  tuto jámu vyhradí dìvèatùm jako místo pobytu na ètyøi dny. Staré ženy okolo ní tancují a  neustále zpívají. Když nìkterá vysílením i usne, ihned po probuzení zaène opìt tancovat. Dìlají pøitom rùzné tajemné vìci, jejichž smyslem a  cílem je zaplašit od mladých dìvèat zlé ducha, jakož i to, aby se dìvèata staly plodnými a  hodnými. Slavnost konèí tím, že dìvèatùm ukáží divný pùlmìsícový kámen, 13 až 15 palcù dlouhý a  35 liber tìžký, který má prý symbolický vztah k ženským pohlavním orgánùm. Také u indiánù Luiseòo, kteøí patøí k Šošonùm vykopou v zemi jámu, zapálí oheò a  dìvèata položí do jámy na záda. Zahøejí dva ploché kameny a  položí jim je na bøicho. Dívky si pak musí vzít zvláštní ozdobu na hlavu a  zdržovat se požití urèitých jídel; na nìjaký èas je odlouèí i od ostatních pøíslušníkù kmene a  rudou barvou kreslí na kámen urèité kresby, pruhy a  èáry, které tvoøí vzorky nìkolik stop vysoké; po dokonèení této kresby jejich pùst konèí. Potom musí spolknout

malé tabákové kulièky s horkou vodou: když potom zvracejí, pokládají je za špatné, když tabák nezvracejí, jsou prý hodné. V Kambodži musí dìvèe, u nìhož se vyskytly první pøíznaky pohlavní dospìlosti, „vstoupit do stínu“. Ještì v ten samý den jí rodièe ováží zápìstí bavlnìnými nitìmi a  pøipraví úplnou obì pro pøedky z pokrmù, svíèek a  kadidla. Zemøelým tuto událost formálnì oznámí: „Naše dcera se stala dospìlou, posíláme ji do stínu, vìnujte jí svou pøízeò.“ Ten samý den zasadí banán, jehož ovoce je urèeno jen pro mladá dìvèe, které ho mùže poslat bonzùm. Pouèení, která dávají rodièe dìvèeti na dobu jejího odlouèení, jsou tato: nedej se spatøit žádným cizím mužem, nedívej se na žádného muže ani kradmo, jez jako bonzové svou potravu jen mezi východem slunce a  polednem, jez jen rýži, sùl, kokosové oøechy, hrách, sezam a  ovoce, zdržuj se ryb a  jakéhokoliv masa. Koupej se, až když nastane noc, v dobì, kdy se už lidé nedají rozeznat, aby tì nespatøil žádný živý tvor. Dìvèe se nesmí koupat samo, vždy jej musí doprovázet sestry nebo jiná rodina. Pracuje jen doma a  nechodívá nikam, ani do pagody. Podle postavení a  majetku rodiny tato odlouèenost trvá déle èi krátce, nìkolik mìsícù i nìkolik rokù, chudí lidé ji dodržují alespoò tøi až pìt dní. Za tmy ji pøerušují: zde si dìvèe, které je „ve stínu“, dá do kapsy v záhybech své zástìrky nùž na betel a  nádobku na vápno, potøebné k pøežvýkání betelu, zapálí svíèky a  kadidlo a  jde se modlit k Rahnovi (obludì, která rodí tmu, žvýkajíc hvìzdy mezi zuby), aby vyslechl její úpìnlivou prosbu za štìstí. Potom se vrátí zpìt „do stínu“. Ubožáci, kteøí nemají na svíèky a  kadidlo, dávají dìvèeti, které jde k Rahnovi, alespoò nejlepší šaty a  využívají této pøíležitosti k tomu, aby dívka, která v jistém smyslu pøijímá Rahna za svého pána, mohla vyjít ze své odlouèenosti. Zámožní lidé vyèkávají pøíznivìjší pøíležitosti, hlavnì v lednu, únoru nebo v kvìtnu, aby uspoøádali obøady vystoupení ze stínu. Bonzy poprosí, aby pøišli a  opakovali své modlitby, mladé dìvèe sebou pøed nimi musí hodit do prachu. Rodièe pozvou sousedy i pøátelé, aby se této slavnosti zúèastnili. Když dívka u indiánského kmene Nutka v Britské Kolumbii (nejzápadnìjší provincie Kanady) dosáhne dospìlosti, musí si sednout na zápraží proti dveøím a  pozvou celý kmen, aby se slavnosti zúèastnil. Najmou urèitý poèet žen a  mužù ke zpìvu a  tanci, za což jim zaplatí. Za zpìvu písní, které se nazývají t´a´ma, stojí po každé stranì dìvèete muž pøevleèený za velkého ptáka. Má velkou masku a  oblek celý z peøí se dvìma køídly. Taneèníci masky nemají. Potom vezme osm mužù po misce, bìží k øece, naberou èerstvou vodu a  vrátí se s ní do domu. Musí se pøitom pohybovat v kruhu a  levou ruku mít stále uvnitø kruhu. Vodu vylijí dìvèeti na nohy a  vrátí se k øece. Stále se pohybují v kruhu, s levou ruku dovnitø. Pak pøed dìvèe na zápraží postaví døevìnou stìnu pomalovanou postavami velkého ptáka, za níž je zcela schováno. Po obou stranách zavìsí rohože, takže dívce zùstává jen malý prostor, ve kterém musí zùstat nìkolik dní a  skrývat se pøed pohledy mužù. Po tuto dobu ji obsluhuje nìkolik dìvèat a  žen. Nemá prý dovoleno spatøit slunce nebo oheò, nebo se jich má alespoò vyvarovat. Mezitím, co je skrytá za stìnou, slavnost pokraèuje. Pod vlivem „evropské kultury“ už velmi zvrhlé formy nabyl ceremoniál u loanžských èernochù. Dívky vstupující do dospìlosti jsou ve vesnici oslavovány zpìvem a  tancem a  provázeny mládeží obou pohlaví je dokonce pøedstavují i Evropanùm. Takové procesí se už z dálky ohlašuje rozpustilým jásotem; dìvèe, zcela zahalené, vedou doprostøed dvora, posadí je na bednu pod sluneèník a  tam

poslouchá, jak jí družky velmi zøetelným zpùsobem vyzpìvují její budoucí vyhlídky. Za pohárek rumu ráda odhalí svou tváø a  dá najevo spokojenou hrdost, že ji nyní už poèítají mezi dospìlé, nikdy však neprojeví stud. Také èernoši ze Zlatonosného pobøeží vodí dìvèe, které poprvé menstruuje, co nejvíce vyparádìné ulicemi a  pøitom zpívají chvalozpìvy na její panenství. Velmi dùležitý a  zajímavý popis ceremoniálù spojených s pohlavní dospìlostí dìvèat z èernošské Libérie pøinesl Büttikoffer58: „Institucí, úzce související s manželstvím, je zde takzvaný kouzelný háj, anglicky greegree-bush, který je tøeba pokládat za jakýsi penzionát, pøipravující na manželský život. Existuje samostatný kouzelný háj pro dívky a  samostatný pro chlapce. Témìø každá vìtší vesnice má svùj háj pro chlapce i dívky, ale oba „ústavy“ jsou vždy vzdálené jeden od druhého a  nemají mezi sebou styky. Setkal jsem se s institucí greegree-bushe u Vajù, Xhosù, Godahù, Pessyù, Queahù a  západních Bassù, nejsem si však jistý, zda existuje i u východních kmenù. U Vajù (Vajové, jeden z èetných kmenù obyvatel Libérie) se greegree-bush pro dìvèata nazývá sandy. I zde je kouzelný háj jakýmsi penzionátem, který je zøízený v lese nedaleko obce na k tomu urèeném místì. Vychovatelkami, které se v Libérii nazývají greegree-woman nebo devil-woman, jsou staré ženy, jejichž pøedstavenou je vìtšinou nejstarší náèelníkova žena. Tyto ženy poznáme vždy podle malého køížku vytetovaného vzadu na každém lýtku. Do sandy vstupují dìvèata v deseti letech, nìkdy i døíve, a  zùstanou zde, dokud nedorostou na vdávání, nìkdy i déle. Jak na soh-bah za chlapce (soh – lesní démon, bah – velký), tak platí rodièe i za své dívky naturáliemi démonickým ženám (soh), aby jejich dìtem nic nechybìlo. Dìvèata chodí v kouzelném háji nahá. Pøi vstupu musí jako chlapci pøijmout svazové tetování a  podrobit se obøízce, která znamená operativní zkrácení klitorisu. Odseknutý kousek zaváží do hadøíèku, usuší a  zavìsí dìvèeti na krk, prý „na znamení panenství“. Znaèky, které chlapci i dìvèata dostanou v kouzelném háji, jim dìlají vìtšinou na zádech a  na stehnech a  tvoøí je øady uzlíkovitì vyènívajících jizev na kùži, které trochu pøipomínají šòùry perel, zatímco kresby u Vajek (viz výše) se omezují na svislé pruhy na stehnech. Vstup do kouzelného háje mají muži a  nezasvìcené ženy pøísnì zakázaný. Jak belly (kouzelný háj pro chlapce), tak sandy je pod ochranou zemøelých duchù, n‘jana, a  kdo se do nìj opováží vstoupit, toho, jak vìøí, ostražití n‘janové ihned napadnou a  usmrtí. Starší ženy, pokud mají odznak greegree-bushe, mohou bez pøekážky své pøíbuzné navštìvovat, ale musí se pøi vstupu vysvléknout a  nechat své šaty venku. I dìvèata mohou obèas navštívit svou rodinu doma, ale pøed odchodem se natøou bílou hlinkou, takže vypadají jako cirkusoví klauni. Podobnì jako chlapci nesmìjí nosit bavlnìné vìci, ale berou si na procházku zástìrku z lýkové látky nebo z vláken listù èi z vinné palmy. V tomto kouzelném háji se dìvèata za dozoru vychovatelek uèí zpìvu, hry a  tance, ale i mnohé básnì, z nichž jsou nìkteré „všelijaké a  je tøeba je umìt chápat. Je v nich velmi málo, co by mohly dívky se ctí zpívat, i když jinak jsou ve svém bìžném denním obcování slušné, cudné a  stydlivé.“ Kromì toho se dívky uèí vaøit, vykonávat rùzné domácí práce, plést sítì a  zúèastòovat se rybolovu. Dìvèata z kouzelného háje se v Libérii nazývají greegree-bush-girls, u Vajù sandy-ding (dítì kouzelného lesa), obyèejnì však bony ve smyslu ,panna‘. I sandy má svou každoroèní slavnost. Vystupujícím dìvèatùm natøou celé tìlo olejem a  potom je jejich pøíbuzní èasto ovìsí nejrùznìjšími drahocennými šperky, jako jsou støíbrné náhrdelníky, náramky, kruhy a  chrastítka, která nosí na nohách, aby pøi tanci dìlaly co nejvíce hømotu. Na této slavnosti nosí soh i soh-bah døevìné masky. Jsou to více èi

ménì masky umìlecky vyøezané z jednoho kusu morušovníkového døeva, dole náležitì vyhloubené, aby se do nich mohla nacpat celá hlava. Taková démonická hlava je zhotovena podle míry èlovìka, pro nìhož je urèená, a  tak vyhloubená, aby mohl, když si ji nìkdo nasadí na hlavu, pohodlnì vidìt pøes malé otvory pro oèi. Masky soh-bah pøedstavují mužské tváøe, masky soh tváøe ženské, na nichž jsou velmi peèlivì napodobeny zvláštní úèesy. Tyto na èerno moøené masky jsou vìtšinou jednobarevné, nìkdy však fantasticky pomalované køiklavými barvami, hlavnì bílou a  èervenou. Na spodním okraji masky je silný záøez, okolo nìhož upevòují pláštì z listí. Po ozdobách z peøí, velmi oblíbených v dolní Guineji, zde není ani stopy. Ženští démoni nosívají pod svými plášti z listí èasto mužské evropské šaty, punèochy, sandály nebo cvièky. Když se objeví na veøejnosti, provází je nìkolik žen, které nosí rohože, aby chránily soh pøed zvìdavými pohledy, kdyby se jim pøihodila nìjaká toaletní nehoda. Aby mohli ještì lépe uplatnit svùj vliv, dbají náèelníci o to, aby hlavnì mužská mládež strávila urèitou dobu v greegree-bushi.“ U Vabondeù ve východní Africe se obøady spojené s dospìlostí u chlapcù nazývají galo, u dìvèat kiuanga. Konají se, až když má být dívka prohlášena za dospìlou, ale rozhodnì se vždy èasovì shodují s její pubertou. Znaèku kmene jí nožem vyøežou do kùže. Ale i v této dobì se obèas mohou vrátit nahé do vesnice, aby si zde obstaraly vìci pro sebe. Závìreèný tanec, na který se zde sejde všechna mládež z okolí, se koná ve vesnici. Nahá dìvèata pøi nìm sedí ve vesnické krèmì na roztažených nohách své matky, tìlo a  tváø mají pomalované bílými kresbami a  pozdìji musí bìhat po vesnici se žhavým uhlím v rukou. Trvá to dva až tøi dny a  tehdy vše, co má nohy, tancuje a  popíjí palmové víno. O Xhosa-Kafrech (kmen Zulù) misionáø Kropf59 vypráví: „Obøízce chlapcù odpovídá intonjane dívek, kterým se v dobì puberty uvádìjí mezi panny schopné vdavek.“ Pøíchod puberty nazývají Kaføi ve své obrazné øeèi ,rozpukem kvìtu‘. Jakmile nastane, musí se dìvèe skrývat za utvoøenou zástìnu z rohoží v domì, kde ji svìøí pod dozor nìkolika dívek a  žen (padlých nebo odlouèených od mužù). Potravu pro ni a  její okolí obstarávají rodièe. Otec pozve všechna mladá dìvèata, ženy a  muže ze sousedství. Když na obìd podojí krávy a  vypijí mléko z mléèných vakù, zaènou dívky tancovat. Vyjdou husím pochodem z chýše dìvèete, pro nìž se slavnost koná; ta však musí v chýši zùstat a  ony táhnou dál jako slavnostní procesí na místo za dobytèím kraalem, pøièemž má každá v ruce kopí, okolo nahého tìla øemen posázený mosaznými kruhy a  èervený kapesník... Když pøijdou k dobytèímu kraalu, utvoøí kolo, pohybují se jednou vlevo, podruhé vpravo, dupají nohama a  výskají „hoha hoch“. Krátce nato pøijdou i ženy, které sedí na zvláštním místì, zahaleny do pøikrývek a  pl᚝ù, s èerveným turbanem okolo hlavy, a  tancují v širším kruhu okolo dìvèat, dupajíce a  výskajíce s nimi o závod. Když jsou ženy unavené, vystøídají je muži, kteøí pøi svém dupání, skákání a  škubání konèetinami pøivádìjí do chvìjícího pohybu každý sval. Otec dívky zabije vola a  když ho snìdí, pustí se znovu do tance. Mladíci, dokonce i chlapci, pøijdou z rùzných vesnic a  v chatrèi oslavenkynì s ní tancují tanec umèoèo. Tancují nazí. Mladí lidé, pokud zaplatí, smìjí pohlavnì obcovat s neprovdanými ženami a  vdovami, a  pokud jde o staré muže, dozorce dbá o to, aby jim nechybìla mladá dìvèata. I poøádná dívka pøi tom mùže být násilnì zneužita, pokud byla tak lehkomyslná, že pøišla na slavnost. Nejednou se tak strhne mezi mladými muži bitka o dívku. Taková slavnost uvrhne nejednoho otce do bídy, protože kdyby mìl jen jednu krávu, tak ji musí porazit. Když otec vidí, že jídlo už pomalu dochází, oznámí, že by slavnost mìla

konèit. Když se už blíží konec, nìkdy po tøech dnech, nìkdy po ètyøech až devíti týdnech, pøijdou lidé ze sousedních obcí se svými voly, aby slavnost zpestøili jejich pøehlídkou a  závody. Voli, kteøí patøí urèitému kraalu, ženou mladíci vìtšinou po jednom nebo po dvou postupnì doprostøed kraalu a  potom zaène tanec. Když každá osada pøedvede své voly, zaène velký tanec rùzných kraalù s jejich starosty a  náèelníky v èele. Závod konèí závody volù.“ Samozøejmì, že je tento popis ponìkud misionáøsky tendenèní. K velmi rozšíøeným kouzlùm zahánìjícím duchy, patøí odedávna i úmyslné obnažování genitálií nebo zadku; vždy ještì Luther se chlubil, že když se mu ukázal èert, vystrèil na nìj z postele holý zadek. Na ostrùvku Nauru (v Mikronésii) pøi obøadu souvisícím s první menstruací pohlavárovy dcery táhnou muži a  ženy na bøeh, kde tancují postaveni proti sobì a  tu a  tam vysoko vyzdvihují vpøedu i vzadu svoje zástìrky z trávy. I pøestrojení, aby èlovìka nebylo poznat, nebo spojování s oplodòujícím démonem má pøi tìchto obøadech dùležitou úlohu a  udrželo se dodnes v našich masopustech, zbytku evropských obøadù spojených s pohlavní zralostí. Dospívající dìvèata jsou navenek oznaèována tetováním, bederní šòùrou, zvláštním oblekem, rùznými okrasami. Beèuáni mají kromì boguery (obøízky chlapcù) podobný zvyk pro dìvèata: bojale. Dospívající dívky, døíve než je pøijmou do kmene jako schopné vdávání, musí se také podrobit pøísnému pouèení o svých budoucích povinnostech. Toto pouèení probíhá stejnì tajnì jako u chlapcù a  trvá nìkolik týdnù. Za tímto úèelem se dívky sdružují asi do šestièlenných skupin, které má na starosti zkušená žena. Aby na nich bylo vidìt, o co jde, pomalují je bílou hlinkou, dají jim do rukou dlouhé, silné hole a  okolo trupu jim ovinou zvláštní pletivo z tøtiny, podobající se obrovskému záchrannému pásu; visí z nìho šòùry sušených dýòových jader, které spolu s tøtinou zvláštnì zvoní široko daleko. Zøejmì se takto naschvál ohlašují, protože dívky nesmìjí nikdo vyrušovat, hlavnì muži se jim mají vyhýbat, nebo jinak ony beztrestnì použijí své hole. Za zvuku monotónních písní bìží krajinou na odlehlé místo, kde je zkušená žena pouèuje o povinnostech a  bøemenech budoucího manželského života. Uèí se zde kromì jiného snášet tìlesné tresty a  cvièit si ruce pro tìžkou práci, jako je donáška vody a  døeva za ztížených podmínek, obhospodaøování pole, rozdìlávání ohnì a  vytahování rozpálených pøedmìtù z nìj. Všechno místní obyvatelstvo se velmi živì zúèastòuje bojalu, podobnì jako chlapeckého boguere, a  když se vyuèování chýlí ke konci, uspoøádají velkou slavnost. Ženy na ní hrají hlavní úlohu, ke konci ceremoniálu se v noci sejdou na místním khotle, veøejném shromaždišti uprostøed vesnice, a  za zpìvu a  tleskání tancují slavnostní tance, zatímco dívky snášejí svoje tøtinové pásy na velkou hromadu a  podpalují je. Pøi této radostné vatøe tancují dívky fantastické tance s monotónními zpìvy, muži sedí okolo a  hudbou doprovázejí toto divadlo, dokud všechny nepøemùže únava. Druhý den jdou potom dìvèata, která byla právì pøijata mezi ženy, k nejbližší vodì, umyjí si celé tìlo, pomalují se okrem, natøou se tukem a  po stranách vyholenou hlavu i chomáè vlasù na temeni si namastí lesklou pomádou ze železné slídy a  tuku, zvanou sibilo, jako to potom dìlávají už celý život. Takto se dìvèata stanou vhodnými na vdávání a  vìtšinou se skuteènì velmi brzy vdají. Pøes všechno utrpení, které musí dìvèata pøi tìchto složitých rùzných obøadech podstoupit, jsou v tomto období velmi hrdé a  obyèejnì spokojené se svým stavem a  osudem. Hotentotka Òama, která dosud chodila celkem nahá, si nyní obleèe

kožený, bohatì zdobený kaross na znamení, že je pøipravená ke vdávání. Sedí ve svém obleèení tøi dny proti vchodu na té stranì, kde je domácí náøadí, v kruhu utvoøeném z hùlek asi stopu vysokých, jenž má dva a  pùl až tøi stopy v prùmìru. Sedí s podloženýma nohama a  špulí rty na znamení spokojenosti a  hrdosti a  co chvíli vyzývavì pohazuje hlavou. Tøetí den zabijí tuènou jalovici. Nejbližší pøíbuzný, vìtšinou nejstarší strýc, složí dìvèeti pod hlavu mìchýø ze zabitého telete a  popøeje jí, aby byla plodná jako mladá kráva. Potom jí gratuluje ostatní rodina a  pøátelé a  zaènou hody se zpìvem a  tancem, které vždy konèí pitkou. Menstruaèní krev a  vše, co s ní pøijde do styku, samozøejmì pokládají za nebezpeèné a  snaží se to odstranit a  znièit. Když se na Marshallových ostrovech vrátila náèelníkova dcera do chatrèe, musela si znovu sednou doprostøed. Ve dne si nesmìla lehnout, jen sedìt na bobku s pøitisknutýma nohama. Nesmìla si jednu nohu skrèit a  druhou ohnout do pravého úhlu, ani si na jednu sednou a  druhou natáhnout nebo natáhnout obì. Mìla zùstat pokud možno nehybnì, aby se svazek kokosových vláken upevnìný pandánovou kùrou nemohl na jejím tìle posunout a  zašpinit rohož v chatrèi. Ženy a  muži, kteøí byli v chatrèi, celý den pletli vìnce z kvìtù a  napouštìli je voòavkou, aby bylo dìvèe stále zaplaveno sladkými vùnìmi. I pro ni platily urèité zákony o koupání, omezení pohybu atd. Oslavenkyni tøikrát za den natírali voòavým palmovým olejem. Mìla zákaz jíst nìkterá jídla z ryb. V noci bdìla stará žena, aby dìvèe stále zachovávalo správnou polohu. Když xhosa-kaferskému dìvèeti pomine doba její odlouèenosti, posbírá v chatrèi všechny pøedmìty, se kterými pøes den pøišlo do styku, a  veèer provázeno družkami je odnese na opuštìné místo a  tam je tajnì zakope. Jak jsme už vidìli, dívky se oèišují i ohnìm a  dýmem. U indiánských Èejenù dìvèe hned prvních mìsíèky oznámí matce a  ta to poví otci. Potom si dìvèe rozplete vlasy a  vykoupe se. Celé tìlo si pomaluje rudou hlinkou, zahalí se do šatù a  sedne si nedaleko ohnì. Z nìho vezmou uhlík, hodí ho pøed ni, nasypou na nìj voòavou trávu, cedrové jehlièí a  bílou mast. Dìvèe se naklání nad dým a  chytá ho pod své šaty, takže se jí vine po celém tìle. Potom s babièkou opustí chatrè a  odejde do jiné, kde se zdrží ètyøi dny. Tuto radostnou událost oznámí otec lidu pøed dveømi své chatrèe. Když uplynou ètyøi dny, vezme zase babièka uhlík z ohnì, nasype na nìj vonnou trávu, bílou mast a  jehlièí z borùvèí; dìvèe se nad tímto ohnìm rozkroèí a  tak se oèišuje. Také vlasy a  chlupy, které vùbec hrají velkou roli v rùzných povìrách až do pozdního novovìku, hlavnì ženské vlasy a  chlupy, se u dìvèete, které poprvé menstruuje, pokládají za dùležité nebo nebezpeèné. Pozdìji pøi svatebních obøadech se s tím ještì seznámíme. Koch-Grünberg o indiánech Siusí píše: „Pøi první menstruaci ostøíhá matka dívce na krátko vlasy na hlavì a  potøe jí záda barvou genipapo. Panna pøi této proceduøe sedí uprostøed obydlí v kruhu pøátel. Každý z nich si vezme nìkolik chomáèkù tìchto vlasù a  peèlivì si je uschová. (Podle Reitzensteinovy domnìnky je pak snad použili mladí muži, když se chystali k tanci, jako to dìlávali mladíci na øece Kaiarí-Uaupés). Pak následuje velká slavnost s kaširí. Až do nejbližší menstruace smí dìvèe jíst jen beijú, pepø a  malé rybky. Všechny vìtší ryby a  teplokrevné živoèichy má zakázané. Pøi druhé menstruaci zpívá otec brzy ráno pøed východem slunce dlouhý zpìv, ve kterém vypoèítává všechna zvíøecí jména, jako tomu bývá pøi pohøebních slavnostech. Potom pannì pøedloží velký hrnec plný ryb a  masa z rùzných úlovkù, což znamená, že se už nemusí postit. Na oslavu

tohoto dne pannu pìknì pomalují barvou karajurú. Samozøejmì, že ani pøi této pøíležitosti nesmí chybìt kaširí a  tanec.“ Hoskurathská dìvèata ve Vancouveru se nesmìjí od poèátku oslavy své dospìlosti dotknout rukama vlasù. Když je na hlavì svìdí pokožka, musí použít klínovité, rukojetí zakonèené škrabáky ze døeva nebo rohoviny. Ani u Nutkù nesmí dìvèe v tomto období nosit košili, nesmí se pohybovat ani si lehnout, musí pouze neustále sedìt na bobku. Ani ona se nesmí dotknout vlasù a  hlavu si smí poškrábat jen høebenem nebo kouskem kosti zvl᚝ k tomu upravené. Rozhodnì má zakázáno škrábat se na tìle, protože se domnívají, že po každém škrábnutí zùstane jizva. Podobnì je tomu u indiánských Šušvapù v Britské Kolumbii. Také australská dìvèata na øece Pennefather v Queenslendu smìjí zmìnit polohu svých rukou jen tehdy, když od matky pøijímají potravu nebo se musí poškrábat, když je koušou vši. Nesmí to však dìlat rukama, ale malými døevìnými hùlkami, které mají zastrèené ve vlasech. Jak už víme, s obøady dospìlosti souvisely rùzné zkrášlovací obyèeje, jako malování, tetování, umìlé zjizvování, propichování uší, rtù a  nosní pøepážky, barvení zubù a  jejich umìlé deformování. Dobrizhoffer, jemuž v roce 1784 ve Vídni vyšla velmi cenná „Historia de Abiponibus“, popisuje tetování u jihoamerických Abiponù (v argentinské èásti Gran Chaca, dnes témìø vyhubených) pøi této pøíležitosti takto: „Protože jsou Abiponi nespokojeni s pomalováním, které je pro obì pohlaví spoleèné, nechávají si jejich dcery vypichovat ještì rùzné znaèky na tváøi, na prsou a  ramenou, takže vypadají jako turecké koberce. Èím je dìvèe vznešenìjší a  váženìjší, tím více znaèek má vypichovaných. Tyto okrasy zde stojí mnoho krve, ale ještì o mnoho víc vzdychù. Truchlivá scéna vypadá asi takto: Jen co pøíroda nìjakým znamením vylouèila pochybnosti o dospìlosti dìvèete, ihned ji podle dávného zvyku oznaèí. Stará indiánka si sedne na zem a  položí si hlavu dìvèete do klína. Její zpùsob malování je zvláštní. Štìtci jsou trny, barvou popel s krví. Trýzní dìvèe, aby ho ozdobila podle domácího obyèeje. Krutá umìlkynì hluboko zabodává trny do masa nešastnice a  kreslí jimi tvary a  linie tak, že má dìvèe za chvíli tváø zalitou krví. Když od bolesti vzdychá nebo trhne tváøí, zahrnou ji nadávkami a  posmìchem. „Fuj, jaká zbabìlá citlivka!“ zlobí se staøena. „Jsi vyvrhel a  hanba našeho národa. Copak dráždìní trnem pokládᚠza nesnesitelné? Zapomnìla jsi, že pocházíš z mužù, kteøí baží po ranách a  považují je za zisk? Mùžeš se stydìt, ty pøecitlivìlá netýkavko! Jsi jako bavlna. Urèitì nedostaneš muže. Který z našich hrdinù by uznal takového strašpytle za hodného lásky? Když však budeš tiše, budeš krásná jako krása sama.“ Tyto výèitky natolik pùsobí na dìvèe, že už nevydá ani hlásku, aby se nestala povìstnou a  nezesmìšnila se pøed svými družkami. se zaatými zuby spolkne i ty nejprudší bolesti a  s úsmìvem se podrobí kruté operaci, kterou staøena opakuje nìkolik dní za sebou, protože když je hotová s jednou polovinou tváøe, pošle dìvèe domù a  druhou polovinu, hruï a  ramena pokreslí až v dalších dnech. Za tu dobu je pacientka zavøená v chatrèi svého otce a  zahalená do volských kùží, aby jí neuškodil chladný vzduch. Nesmí jíst rybí maso a  nìkterá jiná jídla. Jíst mùže jen malá jablíèka, nazývaná kakié, roajami nebo nauaprahete, která dozrávají na trnových keøích. I když toto ovoce vyvolává horeèku, pøece jen osvìžuje krev. Když se dìvèata musí nìkolik dní postit a  dennì ztrácejí mnoho krve, jsou neobyèejnì bledá. Bradu nemají pokreslenou teèkami jako ostatní èásti, ale rovnými èarami, které staøena vyškrábne najednou. Tyto èáry jsou nakresleny tak, že by se na nì mohly psát noty. Všechny trny zøejmì obsahují nìjakou jedovatou

látku, protože mladých indiánkám velmi opuchnou oèi, celá tváø i rty. Popel vtíraný do rozbolavìné kùže dodává zaèernìnému dìvèeti tak smutného a  pochmurného zabarvení, že se podobá Fúrii, když odchází z muèírny. Pohled na ni dojímá i jejího divokého otce. A  pøece nikdo nepomyslí na to, že by bylo tøeba odstranit tento nelidský obyèej, protože indiáni vìøí, že jejich dcery toto trýznivé malování zkrášlí, otuží a  pøipraví na snášení porodních bolestí. Jak se mi hnusí bezcitnost staøen, s níž trýzní svá dìvèata, tak zase obdivuji jejich obratnost, s jakou vykreslují vzorky. Nejenže vnášejí velkou rozmanitost do vpichù, ale dbají na to, aby na obou polovinách tváøe byly èáry pøesnì soumìrné a  tahy zcela stejné, i když jako nástroj používají jen trny rùzné velikosti. Kolik je Abiponek, tolik existuje rùzných kreseb na tváøi. Ta, co je nejvíce pokreslená a  pobodaná, je nejvznešenìjší a  z nejváženìjšího rodu. A  naopak, urèitì je hloupá a  omezená ta, která je poznamenaná jen tøemi èi ètyømi èernými èárkami.“ Mnohé pøírodní národy u dìvèat v období puberty nezapomnìly ani na tzv. Venušin pahorek. Umìlé odstraòování chloupkù (depilace) z vnìjších pohlavních orgánù a  jejich okolí, o kterém jsme už hovoøili, bylo obvyklé u Svazijek, Svahilek, Volofek, Bataèek, Dajaèek, Javánek, u Khmérek v Kambodži, u rùzných indických žen, u chilských Araukánek, u brazilských indiánek, u dìvèat na Guinejském pobøeží, v Ohòové zemi, na Samoa atd., nemluvì o ženách orientálních, o kterých si øekneme pozdìji. Na Novém Pomoøansku (Bismarckovo souostroví) si dìvèata zdobila ohanbí i vlasy na hlavì èervenou barvou. Na tomto místì nás zajímá pøedevším tetování ohanbí pohlavnì dospìlých dìvèat. Cestovatelé ho zjistili napøíklad na Nové Guineji, na ostrovì Ponape na Karolínách, na Palauských ostrovech a  Nukuori. Na ostrovì Ponape zaèínalo dost rozsáhlé tetování v sedmém až osmém roce a  asi ve dvanáctém roce zasáhlo dolní èást tìla a  boky. Tetování ohanbí dìlali tak peèlivì, že kresba zasáhla i velké stydké pysky a  vstup do pochvy. Když dívka na Palauských ostrovech zaèíná mít styk s muži, chce dostat nevyhnutelné tetování telengékel, protože bez nìho by se na ni ani jeden muž nepodíval. Pøedstavuje vyplnìný trojúhelník na ohanbí, jehož vnìjší obrys je z obyèejných pøímek, gréel. Vnitøek je rovnomìrnì vyplnìn èernou barvou, ogúttum, a  základna trojúhelníku je z vnitøní strany ozdobena klikatou èarou, blásak. Tetování ohanbí se dìlá u dìvèete až po první menstruaci. Proto se vlastnì ženám vytrhávají chloupky na ohanbí. I když je tetování velmi bolestné, je provedeno za jedno odpoledne. Ženy na Nukualofì (Nuku‘alofa, na Markézách) tetují jen na ohanbí, a  to jednoduchým trojúhelníkem, jehož dvì strany jsou èárkované a  horní základna je oznaèena další èarou s háèkem na každé stranì. I když je toto tetování velmi jednoduché, pøece má u nich velký význam, což je vidìt už z toho, že usmrcují všechny dìti, které se narodily netetovaným ženám. Je to znamení pohlavní zralosti a  vstupu do tøídy ostatních žen, koná se tedy veøejnì a  tvoøí dùležitou souèást slavností spojených s pubertou, takatona. Jistá nìmecká dáma v roce 1885 popsala vítìzný pochod s pohlavnì dospìlým dìvèetem na Jávì: „Nedávno jsem vidìla prùvod, jehož smysl mi byl zcela nejasný. V jeho èele šlo asi dvanáct mladých neodìných Javáncù. Všichni byli napudrováni na žluto, takže se zdálo, jako by byli obleèeni do velmi pøiléhajících trièek. Nesli rùzné toaletní pøedmìty, jeden drahocenné zrcadlo v ozdobném lesknoucím se rámu, který byl vykládaný kameny tøpytícími se na slunci. Druhý mìl v ruce

velký, velmi krásný vìjíø, tøetí høeben a  kartáè v otevøené, vyøezávané skøíòce ze slonoviny, která byla vystlána sametem; další nesl na zlatém talíøi dva pytlíèky z tenké prùsvitné látky. V jednom z nich byl všeobecnì známý okrasný pudr pøipravovaný ze semen vzácné domácí rostliny, ve druhém byla kurkuma, líèidlo... Mnohé jiné pøedmìty, které nesli žlutí chlapci, jsem buï nerozeznala nebo jsem je vùbec neznala. Potom kráèel hudební sbor. Za ním nesli dlouhé a  široké desky pokryté bílými kvìty a  šátky, vyzdobenými stuhami. Na nich ležely obrovské nádherné kytice, rùznì bohatì zdobené pokrmy, koláèe a  ovoce – jako na pojízdném stole. A  opìt šli jávanští mladíci a  nesli pestøe okrášlené domácí náøadí. Uprostøed prùvodu se pomalu pohyboval fantasticky vyzdobený otevøený vùz, ovìšený barevnými šátky, který táhli ètyøi ovìnèení koníci. Ve voze sedìlo asi desetileté, smìšnì obleèené hnìdé javánské dítì a  nešastnì se rozhlíželo okolo sebe. Potom opìt kráèel zástup Javáncù v nejpestøejších sarongách a  kabátcích a  druhý hudební sbor zakonèoval prùvod. Co znamenala tato divná komedie? Vítìzný pochod dítìte, které dozrálo v pannu a  nyní ji slavnostnì vyhlásili jako vhodnou ke vdávání!“ Samozøejmì, že to už pøipomíná kulturní karikaturu pøírodního obyèeje. V Kambodži pøi obøadech spojených s dospìlostí zabarvují dìvèatùm i chlapcùm zuby a  jejich vyrážení, jak jsme už uvedli, jen pøedstírají. „Aèar (kouzelník) rozloží kus bílé bavlnìné látky, na ni položí osm slamìných stébel ve smìru nebeských stran, vezme nádobu z kokosového oøechu a  tkalcovský èlunek. Potom jde do stodoly, odtud sebere nìkolik kláskù paddie (nevymlácené rýže), podle toho, kolik má dìvèe rokù, a  vysype je na látku; když má dìvèe patnáct let, patnáctkrát naplní nádobu a  také èlunek. Do této kopky rýže zastrèí nádobu, èlunek, bronzový pohár a  malý kovový èlun. Uhladí rýži a  zakryje ji cípy bílé bavlnìné látky. To vše se odehrává za pøítomnosti mladého dìvèete, které potom vyzvou, aby po dobu slavnosti na této kupce sedìlo. Aèar pøitom mumlá formulky, které mají zubùm pøinést štìstí. Starý pár, obyèejnì muž a  žena, roztloukají pryskyøici v hmoždíøi a  zpívají: „Dìdeèek kuhé, babièka kuhé, roztluète dobøe pryskyøici, aby se pøilepila na zuby.“ Pokaždé, když zpívají slovo ,bok‘, což znamená tlouci, vpadnou muž a  žena se svými hmoždíøi do taktu. Když se zpìv zopakuje tolikrát, kolikrát je tøeba, chlapci pøestanou, zatímco staøí lidé tluèou dále. Nakonec pryskyøici pøesejí pøes kousek mušelínu, aby jim zùstal jen nejjemnìjší prášek. Z kusu kokosového listu vystøihnou tvar lidského trupu a  obloží ho bavlnìnou, trochu roztøepenou látkou, kterou pøedtím ponoøili do laku. Ta-kuhé nabídne tento balíèek dìvèeti, které si ho položí na zuby a  nechá tak až do rána. Smí plivat jen do banánových listù, sešitých do tvaru plivátka. Potom sedm chlapcù opìt udìlá prùvod. O pùlnoci následuje zaøíkávání lesních duchù. Když kohouti zaènou kokrhat, odebere se sedm chlapcù, které nyní nazývají seh (konì) a  kteøí si vyslechli nìkolik básní odøíkávaných takuhém, do sousedství, aby nachytali kuøata a  kachny pro pozvané. Za svítání vyjde dìvèe z domu, modlí se k vycházejícímu slunci, pøièemž se tøikrát vrhne do prachu. Po dlouhé a  peèlivé pøípravì udìlá ta-kuhé pohyb, jako by jí chtìl údery kladívka vyrazit zuby, a  pøitom je potøe pøipravenými sazemi. Dìvèe se tøikrát vrhne na zem pøed malým oltáøem, na kterém stojí pøedmìty vìtšinou používané pøi domácích slavnostech a  vrátí se domù. Pøi všech tìchto obøadech je ozdobena pøíèeskem, a  pokud z nìjakého dùvodu nosí krátké vlasy, jak bývá v Kambodži zvykem, ozdobí se falešnými copy.“ Je tøeba ještì dodat, že k obøadùm vyjadøujícím myšlenku „znovuzrození“

pøi vstupu do dospìlosti patøí také natírání rudou barvou, které se používá i pøi pohøebních obøadech. Vidìli jsme už u beèuánského bojale, že se dìvèata natírají èerveným okrem a  tukem, ale to provádìjí i u mnoho jiných národù. U Kabindù (jinak Bafioté, èernošský kmen v záp. Africe) se dìvèe v dobì první menstruace odebere do malé chatrèe, která je uvnitø obložena èervenou látkou nebo je èervenì natøená. Barvu si vìtšinou dìlá samo roztíráním rudého døeva na kameni. Pøitom je rudì pomalováno a  v rudém obleèení. Jídlo jí nosí pøíbuzní. V barevné chatrèi zùstane tak dlouho, dokud se neprovdá nebo si ji pøíbuzní nezakoupí jen na první noc. V tom pøípadì zùstane svobodná. I v Loangu si lze zakoupit právo první noci, kvùli èemuž zde pohlavnì dospìlá dìvèata vystavují. Defloraèní krev považují za stejnì nebezpeènou jako krev menstruaèní. Proto dìvèata, pokud jsou ještì pannami, deflorují pøi obøadu dospìlosti umìle nebo to mùže udìlat muž, kterému od toho nehrozí nebezpeèí: otec, knìz, náèelník, cizinec, chlapec stejného vìku. Ale o tom jsme už hovoøili. O Mádiech ve støední Africe vypráví Emin-bej, že se zde dìvèata v období puberty zdržují v samostatné chatrèi s volnými vchody a  všichni pohlavnì dospìlí chlapci k nim mají pøístup. Když však dìvèe otìhotní, její druh si ji musí vzít a  zaplatit obvyklou kupní cenu. Víme také, že dìvèata v dobì jejich odlouèení pravidelnì pouèovali o budoucích pohlavních povinnostech, a  to velmi dùkladnì. Svahilci je pøi tanci tikitiza uèili zvláštní pohyby pøi souloži, ale i to, jak lze prohnutím dozadu zvednou ze zemì pøedmìt ústy. Musela také poznat smysl všech pohlavních narážek, které se vyskytovaly v písních; bili je, když jejich vìdomosti byly neuspokojivé. Bøišní tanec jim ukazovalo nìkolik žen tak dlouho, dokud ho po mnohých marných pokusech nezatancovaly ke spokojenosti svých uèitelek. V hustém seskupení a  odmìøenì se taneènice pohybovaly v kruhu okolo mwari, která kvokala uprostøed. Ruce jim visely podél tìla, oèi mìly sklopené nebo jimi snivì bloudily. Zadkem dìlaly pohyb „jako by mlely“, od pravého boku dolù k levé polovinì, a  zároveò se nìkteré taneènice velmi hluboko pokrèovaly v kolenou. Obdivuhodná byla hra jejich bokù. Písnì pøi tanci mìly vìtšinou erotický obsah: „I když se budeš chvìt, nech se pomilovat, aby ses dostala mezi ty, co to už vìdí.“ Nebo: „V den, kdy se mi lùno rozšíøí, nebude už u mne moje matka, nebude už u mne moje sestra, v den, kdy se mi lùno rozšíøí! Ó, matko moje! Ty staré písnièky! Ó, ty øetìze (dlouhý úd), ty staré písnièky!“ Protože rodièe dìvèete museli vydržovat celou spoleènost, mohli pouze bohatí dopøát svým dcerám celý tøímìsíèní kurz. Takovou „zlatou rybku“, která toho dosáhla, nazývali pøedtaneènicí, kiranja. Chudé dívky se musely spokojit se sedmidenní ceremonií, ale rády se zúèastòovaly svìcení kiranji. Vyuèování se mohla zúèastnit i starší dìvèata, napøíklad waòamwezská (viz výše), která pøišla na pobøeží už dospìlá a  usídlila se zde. Rychle se snažila osvojit si muslimské mravy Svahilcù. Pokud se zalíbila domorodým mužùm, uèila se hlavnì nejcennìjšímu umìní ku-ti-kitiza, což znamená zcela umìleckému systému hry bokù pøi souloži, která byla pýchou svazijských žen. Až potom se z divošek, vašenzi, staly dámy, bibi. U Alafurù v Seramu (také Ceram, viz výše) se konala po propuštìní dìvèete slavnost odložení menstruaèního obleku, èepas-kain-kadu. Po hostinì pøinesli s velkou slávou hlinìný hrnec, pøikrytý pisangovým nebo banánovým listím, v jeho støedu byl otvor. Dìvèe se se zavøenýma oèima pokoušelo strèit do otvoru prst.

Pøítomní mu to ztìžovali stálým pohybováním hrnce. Když se mu to po mnoha marných pokusech podaøilo, vypukl všeobecný jásot. Pro dìvèe, které tak ztratilo „vìneèek“, to bylo pouèením, že panenství pro nì nic neznamená. Od té chvíle bylo svobodné a  mohlo si dìlat, co chtìlo. Láska. Už v první kapitole tohoto díla jsme si struènì øekli, èím byla a  mohla být láska pro pøírodní lidi. Když jde vpodstatì o „chemickou erotizaci“, o fyziologický jev, který zjemòuje až kultura a  dìlá ji psychologicky složitou, nebo ji spojuje jednak s pøátelstvím, to znamená svazkem stmelovaným spoleènými citovými a  duchovními zájmy, jednak s manželstvím, což je svazek sociální, hospodáøského pùvodu, je jasné, že se u pøírodních národù jen velmi zøídka mùžeme setkat s tzv. vyšší láskou. A jestliže se s ní setkáme, tak jen potud, pokud pøíslušné národy zaèínají pøecházet v národy polokulturní, nebo mìly kdysi svou zvláštní osobitou vyšší kulturu, jako Polynésané a  severoameriètí indiáni, o kterou však byli pøipraveni. Nicménì na druhé stranì – pokud nám to dovoluje minimální znalost psychiky milostného života pøírodních národù – nedopustíme se snad chyby, když pøírodním lidem neupøeme schopnost hlubších a  silnìjších milostných citù v mezích obyèejné sexuality, individuálnì zabarvených odstínem pohlavní žádosti. Guayanští Aruakové považují za nedùstojné, aby muž veøejnì projevoval city vùèi své ženì. Když si však myslí, že ho nikdo nevidí, èasto ji zahrnuje velkou nìžností. U severoamerických indiánù nebyly vzácné sebevraždy z nešastné lásky: ženy se zde èasto vìšely pro nepatrnou manželskou neshodu, zatímco u mužù k sebevraždám docházelo jen zøídka, a  to hlavnì ze žárlivosti na soupeøovy úspìchy. U Gallù (viz výše) a  bantuských národù i kmenù se stávalo, že koupené ženy si radìji vzaly život, když se jim vnucený muž nelíbil. O Hererech v severovýchodní Africe cestovatel øíká, že vzájemná náklonnost obou pohlaví bývá v mládí velmi intenzívní a  ušlechtilá, pøekypující city se projevují v mnohých milostných písních. V tomto pøípadì však nejde o primitivní národ. I když v milostných písních pøírodních národù pøevládá touha po pohlavním ukojení, nejsou zde vzácné ani projevy skuteèné zamilovanosti do urèité osoby druhého pohlaví. Papuánské dìvèe vyjadøuje svou touhu velmi jednoduše a  jasnì: „Mìsíc je zde, pojïme na pobøeží, pojïme se bavit! I rybky jdou na procházku, pojïme se bavit!“ Eskymácké dìvèe ze západního Grónska je také struèné: „Ach ano, tento den konèí. Jsem jako malá kvìtinka. Uložím se k odpoèinku a  budu èekat na ranní potìšení.“ Tchajwanské dìvèe si v období puberty v samostatné chatrèi zpívá: „V noci naslouchám zvukùm písnì. Ležím sama a  je mi tìžko u srdce. Naslouchám ptaèímu zpìvu a  zdá se mi, že ke mnì pøichází starý pøítel. Vstanu, volám na nìho a  dívám se. Je to však píseò vìtru, který fouká do bambusu. Je to asi proto, že tak velká je moje touha po milované osobì.“ Mladý Dusun zpívá o své milé: „Prùhledná je miska moøské lastury, pøíjemnì chutná banán, jsi krásná, moje lásko, a  tvoje prsa jsou tak mìkká!“ Hauské èernošské dìvèe (Hausové, døíve také Haussové, Haussa, súdánsko-hamitské kmeny v dnešní Nigérii) je drastiètìjší: „Falpela z kmene Fellanù nemá ráda supa cechu øeznického, nemá ráda orla cechu loveckého, ale voják

z kmene bojovníkù je jejím koníkem, jejím ženichem. Miluj mì, já tì mám ráda. Budeme žít pod dobrou støechou. Když tì nìkdo nenávidí, nenáviï ho také a  hoï mu pod nohy zmiji. Alláhu, dej mi hlas kobyly, aby byl mùj milý vpøedu a  ne vzadu.“ Jiná píseò hauské èernošky zní: „Chce jít do Kana, chci jít do Daury, chci jít vyjednávat za svého miláèka. Bìda, pøikryjte mne, zahalte mne, hledejte, hledejte pro mne miláèka. Dejte mi hrníèek s medem, dejte mi miláèka, jen plnou lžíci, velkou nebo malou, kterou si vezmu s sebou do komùrky!“60 Výstižná je píseò dìvèete z Buia na Šalomounových ostrovech, k níž je asi tøeba pøipomenout, že zoborožec je druh havranovitého ptáka: „Ty mùj zoborožèe mladý! Až uvidíš lesknoucí se mìsíèní oko, vstaò a  vydej se na cestu podél potùèku. Když pùjdeš podle nìj, pøijdeš k zástìøe. Když pøijdeš k ní, pohoupám tì, abys usnul. – Nedávej mi odmìnu, žluè by se jim vzbouøila od závisti. Nebudeme hovoøit o lásce, ochutnáme její koøení. – Nedávej mi ani velké perly, žluè by se jim vzbouøila od závisti. Ale tabák pøines! Nebudeme hovoøit o lásce, ale kouøit spolu budeme. – Korálky mi nedávej, žluè by se jim vzbouøila od závisti. Ale kokosové oøechy pøines! Nebudeme hovoøit o lásce, ale pít ji budeme. – Šátek mi nedávej, játra by se jim vzbouøila od závisti! Ale vápno pøines! Nebudeme hovoøit o lásce, ale budeme vychutnávat její radosti.“ Vápno potøebovali pøi žvýkání betelu, protože i kouøení pokládali za dráždící milostný prostøedek. U pøírodních národù se náklonnost neprojevuje navenek pøíliš výraznì. Èorotská dìvèata prý vyznávají lásku tím, že milence škrábou a  plivají jim do tváøe a  Giljakové (kmen pøíbuzný Ajnùm na Sachalinu) to dìlají ještì podle vzoru opic: navzájem si hledají vši ve vlasech a  strkají si je do úst, kromì toho si vzájemnì umývají tváø slinami. Koch-Grünberg popisuje milostný pomìr u indiánù Kobéaua takto: „Mladý párek v Namokolíbì byl neustále spolu. Když šel muž na rybolov, žena sedìla u vesla; když šla žena pracovat na plantáž, doprovázel ji muž s lukem a  šípy, aby v její blízkosti lovil. Po denní námaze a  lopotì sedìli oba pravidelnì na volném prostranství osady, èesali si navzájem vlasy, vybírali vši z husté høívy nebo komáry ze zad...“ Mnohé primitivní národy si projevují milostnou náklonnost vzájemným tøením nosu o nos. U Maorù na Novém Zélandu je to obvyklý pozdrav i mezi známými a  pøíbuznými. Když jsou spolu èínští milenci, hluboce vzdychají. Polibek jako projev lásky pøírodní národy i nìkteré kulturní národy velmi dlouho neznaly. Japonci mají i nyní odpor vùèi tomuto evropskému zvyku. Pøed nìkolika lety dal policejní øeditel v Tokiu odstranit z umìlecké výstavy Rodinùv „Polibek“, protože „líbání je nechutný zvyk“. Vzdor tomu se erotický polibek rozšíøil i mezi pøírodní národy jako silnìjší erotické dráždidlo, ve kterém se spojují pocity hmatové, èichové a  snad i chuové, a  vystøídal døívìjší tøení špièek nosu, když zaèalo ustupovat vìdomé èichové vnímání jako dùležité erotické dráždidlo témìø v celé živoèišné øíši. Francouzský vìdec napsal o Novokaledonèanech (v roce 1886) toto: „Existují zde soulože bez lásky, jako i jinde, ale láska zde existuje, a  vidìl jsem sebevraždy z lásky. Polibek znají. Znali ho i pøedtím? Dnes si ho mladí lidé cení a  dychtí po tom nejsmyslnìjším: po polibku na rty.“ Podle lidového smyslného humoru je milostný polibek na ústa otázkou horním dvíøkùm, zda jsou spodní otevøená. Vznikl zøejmì z milostného kousnutí, když se dnešní normální poloha pøi souloži stala bìžnou a

 milostné objetí žádoucím jako nejvøelejší a  nejpevnìjší splynutí obou tìl. Nehledì na vlastní pohlavní orgány, staly se rty erotogenní oblastí, která je dnes nejèastìjším a  nejoblíbenìjším zdrojem erotického dráždìní. K milostným dráždidlùm, a už úmyslným nebo mimovolným, které v pohlavních stycích pøírodních národù jistì hrály nemalou úlohu, patøí pøedevším tìlesný pach. Dnes se jím zabývá celé vìdní odvìtví – sexuální osfresiologie. Je známo, že tìlesný pach má na druhé pohlaví erotický vliv. Nìkdy je nejdùležitìjší pøíèinou pohlavní náklonnosti. Mùžeme také hovoøit o pachu rasovém. Japonský vìdec Dr. Buntabo Adaèi napsal: „Pach Evropanù je v Japonsku všeobecnì známý. Japonec velmi silnì vnímá hlavnì pach Evropanek. Je pronikavý a  žlutavý, individuálnì však rùzný, jednou sladký, jindy hoøký. Èasto bývá tak silný, že naplní celou místnost. Velmi úzce souvisí s vìkem. Dìti a  starci páchnou mnohem ménì než dospìlí lidé. Zdá se, že Evropané nevìdí nic o svém pachu nebo ho pociují ménì než Japonci. Jisté však je, že Evropané o zvláštnosti svého pachu nevìdí a  vùbec na nìj nedbají. Všeobecnì pociují muži pach žen (a naopak) spíše jako cosi nepøíjemného. Je také zajímavé, že èichové pocity Japoncù vùèi evropským ženám se èasto mìní. Vìtšina Japoncù, kteøí zùstali v Evropì delší dobu, zpoèátku pokládali pach Evropanek za velmi odporný, po nìkolika mìsících to už tolik nepociovali a  nakonec ho vnímali spíše jako pøíjemný a  vyvolávající smyslné pøedstavy. Pach evropských mužù už pro nì nebyl tak nápadný. Èich jistì souvisí s pohlavní èinností.“ Evropané pociují hlavnì pach èernošek, který pøipomíná pižmo. Jistý francouzský lékaø na Haiti se oženil s èernoškou, jejíž pach ho, podle jeho slov, omamoval. „Nechápu,“ øekl svému kolegovi, „jak lze milovat nudnou bílou ženu bez vùnì.“ V kmenech na Èitágáonské pahorkatinì (Èitagáon, Èattagrám, v Bangladéši) hovoøí dìvèe milenci místo „polib mne“, „èichni si“. Nejprimitivnìjší dvoøení spoèívalo zøejmì, podobnì jako v živoèišné øíši, v jistých rytmických pohybech, v pùvodním zárodku tance, a  ve vábivých zvucích. Tyto živoèišné zvuky vedly pozdìji ke zvukùm umìlým, ke skuteèným erotickým vnadidlùm. Na Novém Pomoøansku vezme chlapec list stromu sassa, ohne ho po délce pøes prostøední žebro a  dá si ho mezi rty: prudkým vdýchnutím vyloudí pronikavý tón, kterým vábí ženu. Když dìvèe uslyší vábící zvuk, a  vìtšinou ho slyší, zašlápne kouzelný list do písku, aby ho neuvidìla. Starý Lindschotten vypráví o Pegu (mìstu v Barmì v deltì øeky Iravadi): „Mnozí muži nosí na svém quoniamu (pohlavním údu), zvoneèek, nìkteøí i dva, které jsou velké jako vlašský oøech. Tyto zvoneèky jsem pøivezl z Indie a  daroval jsem je doktoru Paludanovi. Vydávají velmi pøíjemný zvuk.“ Pokud jde o tanec, netøeba ani zdùrazòovat, že u vìtšiny pøírodních národù hrál velkou roli v sexuálním životì a  byl velmi dùležitým prostøedkem k probouzení lásky. Muži a  ženy však tancovali jen zøídkakdy spoleènì: obklopeni kruhem žen tancovali nejprve muži, a  potom zase ženy mìly muže za diváky. Ale diváci jednoho pohlaví pozornì sledovali pohyby a  tvary druhého pohlaví, vyjadøující nebo vzbuzující pohlavní touhu. Tance pøírodních národù byly a  jsou nejèastìji erotické povahy, celkem nedvojsmyslnì vyjadøují erotický motiv. Hlavnì ženy, které se v dobì puberty cvièily, umìly vyzývavými pohyby bokù a  zadku smyslnì pùsobit na muže. Hudba, zpìv a  pohyb pøi slavnostech pøispívaly k opojení, ve kterém se mìla vybít osobnost pøekypující smyslnou silou. Pøitom se mohla uplatnit i hrubá forma pohlavního výbìru.

Milostná kouzla. Rùzná pohlavní dráždidla najdeme i pod tajemným povrchem v jádru mnohých milostných kouzel a  zvykù spojených s námluvami. Patøí sem i jistý druh tetování. Barmská dìvèata nosí mezi oèima oblé skvrny ve tvaru trojúhelníku, které mají podobný úèel jako okrasné „mušky“ evropských koketek. U Bogadžimù v bývalé nìmecké Nové Guineji (dnes ve státì Papua-Nová Guinea, viz výše) vypadají námluvy takto: Zamilovaný mladík stoèí cigáro z tabákových listù v ibiškovém obalu. Do nìj vloží svùj vlas, chlup z podpaží a  chlup z ohanbí. Cigáro slavnostnì vykouøí do poloviny a  druhou polovinu dá matce, aby ji zanesla jeho vyvolené. Druhý den ráno si pošle pro odpovìï. Když dìvèe vykouøilo druhou polovinu, znamená to souhlas, pokud ji vrátí neporušenou, znamená to „odmítnutí“. To se však stává zøídkakdy, nebo døív, než mladík cigáro pošle, je už vìtšinou všechno domluveno jak mezi milenci, tak mezi rodièi. Cigáro zøejmì znamená milostná kouzla: mladík se pøipravuje na tento akt s cigárem nìkolikatýdenním pùstem (jako pøi obøízce). U tohoto druhu milostných kouzel se používá i krev, hlavnì krev menstruaèní a  pot. U odžibvejských indiánù v Severní Americe, od nichž máme i zajímavá kouzla, existoval tajný spolek mastièkáøù, jehož èlenové se nazývali midé. Nejmocnìjší kouzla ovládali jen nejvyšší èlenové, k nimž bylo tìžké proniknout. Pøipravovali i prášek lásky, jehož si velmi vážili a  jeho složení prozradili jen za velkou odmìnu. Obsahoval rumìlku, rozemletý hadí koøen (Polygala senega L.), menší pøísadu krve poprvé menstruujícího dìvèete a  rozemletý kousek džinsengového koøene (všehoja pìtilistého), který prý podporuje potenci. Všechno zamíchali a  vložili do kartounového pytlíèku. Džinseng brali z rozsochatého koøene, ve kterém snad vidìli nadpøirozený vztah k lidskému pohlavnímu ústrojí, uloženému v nepravidelnosti nohou. Pøípravu prášku spojovali s tabákovou obìtí velkému duchovi za doprovodu zvláštního zpìvu a  èarodìjného rachotu. Kouzla bylo tøeba nepozorovanì dát pod lùžko toho, kdo mìl být omámený. Víra v milostná kouzla, která mají neopìtovanou lásku zmìnit na opìtovanou nebo získanou lásku udìlat stálou èi nìkdy i zbavit nežádoucí lásky, byla rozšíøena odpradávna u mnohých národù. Jde jednak o magická kouzla, sympatické prostøedky domnìle úèinkující na dálku, jednak o zvláštní tajemné vìci, které pùsobí jen pøi pøímém dotyku, a  nakonec o prostøedky èarodìjné, které musí ten, komu jsou urèeny, nevìdomky požít. Kromì toho existuje i milostná vìštba, která má napøíklad urèit budoucího milence, a  podobnì. S vírou v milostná kouzla se èasto setkáváme i u kulturních a  novodobých národù, kde se hojnì a  èasto udržuje mezi lidovými vrstvami. Pøírodní národy ještì velmi netrpìly pro lásku, proto se u nich milostná kouzla vyskytovala v takové míøe, v jaké se zjemòovala a  individualizovala jejich fyzická láska vyššími milostnými pøedstavami vlivem samorostlé kultury. K magickým kouzlùm patøí napøíklad obrázek milovaného muže, který si zhotovuje èipevajské dìvèe a  na srdeèní èást portrétu nasype jakýsi prášek. Složitìjší proceduru používala sedmihradská Cikánka, když si chtìla vynutit lásku nìjakého chlapce. Pod jménem svého vyvoleného si zhotovila lidskou podobu z tìsta a  podle možnosti k nìmu pøimísila jeho vlasy, sliny, krev, nehty a  podobnì. Když se pøiblížil úplnìk mìsíce, zakopala tuto figurku na køižovatce a  vymoèila se na toto místo se slovy: „Petøe, Petøe, miluji tì! Až shnije tvoje podoba, potom jako pes za fenkou pøibìhneš, miláèku, za mnou!“

O nìco poetiètìjší byly Galelky a  Tobelorky (Galelové, Tobelorové, pùv. kmeny na ostrovech Djailolo a  Halmahera v bývalé Holandské, resp. Nizozemské Indii, dnešní Indonésie). Magická kouzla golen laha dìlala Galelka kdysi takto: tøetí den po novu Mìsíce odtrhla ètyøi kvìtiny urunuru a  ètyøi kvìtiny gabi, dala je do bílého hrníèku s vodou, který postavila pøed sebe na volném prostranství, a  když se objevily hvìzdy, kouzlila: „Paní Slunce, ty jasnì záøivá ženo, záøím jako Slunce, které vyskakuje, záøím jako Mìsíc, který se objevuje, záøím jako hvìzda na nebi, záøím jako oheò, který plápolá, záøím jako sluneènice, která se otevírá, a mnì ,X‘ miluje a  na mne myslí ve dne v noci.“ Po tìchto slovech si tøikrát umyla tváø i tìlo vodou, v níž byly kvìtiny. Druhý a  tøetí druh milostných kouzel, pøi nichž má milovaná osoba pøijít do pøímého styku s urèitými tajemnými prostøedky nebo je vypít v nápoji èi sníst v pokrmu, je velmi rozmanitý a  v hojné míøe ho používají povìrèivé vrstvy všech kulturních národù. Pøírodní lidé v tomto smìru byli ménì vynalézaví. Na ostrovì Buru v Molukách vložila dívka do sirihové škatulky sirih-pinang nebo tabák a  nad ní pøednášela zaklínací formulku. Pokud to vyvolený použije, musí zaklínaèku trvale milovat. Ještì úèinnìji prý pùsobí kus zázvoru zakopaný do zemì za zaklínacích deklamací. Když vyvolený pøejde nad tímto místem, urèitì se zamiluje tak, jak je požadováno. Rùzné èáry a  kouzla na povzbuzení lásky se zjistily na støední Sumatøe. Zvláštì zde vìøí na sperma slona, jehož èlovìk vylekal právì ve chvíli, kdy se chystal postøíkat samici. Sperma je tøeba pøenést na tìlo nebo odìv toho, koho chtìjí pøivábit. Také Sulkové na Novém Pomoøansku (Bismarckovy ostrovy), kde dìlají milostné návrhy dìvèata a  ne chlapci, používají rùzné èarodìjné prostøedky. Pøi jejich pøípravì – zpravidla v pøedveèer taneèní slavnosti – vyslovuje mladík jméno dìvèete a  roztokem rùzných rostlin si pokropí prsa a  záda. V tanci se potom snaží dotknout zády vyvoleného dìvèete. Nebo si ukroutí z oèarovaných tabákových listù cigáro a  jeho dým fouká do tváøe dìvèete nìkterý pøíbuzný, který je do vìci zasvìcený. Sedmihradská Cikánka ukradne obdivovanému mladíkovi nìkolik vlasù, uvaøí je s kdoulovými jádry a  nìkolika kapkami své krve z levého malíèku na kaši, kterou žvýká pøi úplòku Mìsíce a  pøitom tøikrát opakuje: „Žvýkám tvoje vlasy, žvýkám svou krev, z vlasù a  krve nech se zrodí láska, nech se zrodí nový život pro nás.“ Potom potøe touto kaší nìkterou èást obleku milovaného chlapce, aby nikde nenašel pokoje, jen u ní. Sedmihradské Cikánky vìøí i tomu, že jadérka z jablka, spálená na prach a  smíchaná s menstruaèní krví, doženou mladíka k „šílené lásce“, když mu je pøimíchají do pokrmu. Nejvìtší sílu má menstruaèní krev z novoroèní noci. Komu jí postøíkali šaty, toho omámila milostná moc „pachatelky“. V roce 1884 udaly policejnímu úøadu v sedmihradském Mühlbachu Joanu Gintareovou její pøítelkynì, že svou novoroèní menstruaèní krví pobláznila všechny muže. Úøad žalobu zamítl. Srbská Cikánka se v den svatého Vasila (30. ledna) poøeže sklenìným støepem do levé nohy, když vyzvánìjí v kostele a  tekoucí krev zachytí do nové misky. Uzavøenou misku s krví potom zakope do hrobu nìkterého muže s tímto zaøíkáním: „Všechna lásko, kterou poznal tento mrtvý za svého života, vejdi do N. N.; pøilákej ji, moje krvi, abych ji N. N. dala! Když mne i tak nebude milovat, a uschne jeho život, jako uschla tato moje krev!“ Po deseti dnech hrneèek vyhrabe a  uvaøí v nìm pro vyvoleného chlapce nìjaký pokrm. Zøejmì proto se o zamilo-

vaném øíká: najedl se krve. Chilanka z jihu na milostná kouzla používá svùj pot. Z barevných nití utká šátek, urèitý èas ho nosí na tìle a  potom se ho snaží vpašovat do mládencova obleku nebo mu uvaøí nápoj lásky a  procedí ho pøes tento oèarovaný šátek. Když mladík nápoj vypije, neodolá jejímu pohledu. U tuniských Arabù patøí k obvyklým milostným kouzlùm „májová jitrnice“. Pøipravují ji z vnitøností jehnìte zabitého v kvìtnu a  ze spálené, na prášek rozemleté myši. O zamilovaném se proto také øíká, že snìdl májovou jitrnici. Za milostná kouzla považují i vejce èerné slepice, snesené ve ètvrtek. Zamilovaný tobacký mladík (Toba-Batakové, jeden z kmenù národa Batakù na Sumatøe, kolem jezera Toba) provleèe nit stoèenou z bílého, èerného a  èerveného vlákna pøes prostøedek dvou citronù. Jeden z nich zakope pod schody domu, v nìmž spí jeho zbožòovaná, nebo dokonce pøímo pod její postel, a  druhý zavìsí nad svou postel tak, aby ho mohl v noci neustálými nárazy udržovat v pohybu. Doufá, že se tak uvede do pohybu i citron zakopaný u milenky a  tak ji rozruší, že pøijde za ním. Batacká nevìsta na Sumatøe se snaží opìt získat nevìrného chlapce tím, že udìlá maggil tendi. Dotýká se spoleèného lùžka prostøedky pøivolávajícími tendi (duši) a  bylinami. Myslí si pøitom, že mladík ve snu vidí vše, co ona dìlá, a  jeho „duše“ se k ní znovu vrátí. Dajakùm v jihovýchodním Borneu staèí, když jsou šastnými majiteli posvátného hrnce, džavetu, aby mìli ve všem štìstí, hlavnì v lásce. Kaiové v bývalé nìmecké Nové Guineji (viz výše) však umí lásku i odloudit. „Když se muž dotkne ženy jiného pøímo nebo nepøímo, pøenáší na ni látku své duše a  vzbuzuje v ní touhu po sobì. Když manžel zpozoruje podle zmìnìného chování své ženy, že je mu nevìrná, a  pokud vypátrá muže, který ji popletl hlavu, mùže ho donutit, aby si látku své duše zase odnesl. Svùdce se musí nejprve cigaretou dotknout ženy, potom si s ní potøít nohy, ramena a  tìlo, naèež plivne na cigaretu na znamení, že nyní cítí odpor k této ženì. Tím, že si žena musí z této cigarety potáhnout, vtáhne zároveò do sebe mužùv odpor, èímž je její stará náklonnost umrtvena. Nakonec musí ještì muž pøekroèit ženu sedící na zemi na znamení opovržení. Je to tedy velmi složitý experiment s látkou duše.“61 Také u pøírodních národù vykonávají milostná kouzla zvláštní odborníci obou pohlaví ve jménu svých klientù. Jsou to èarodìjky, èarodìjové a  mastièkáøi. Ve vnitrozemí Sumatry prodává doekoen, žena pøedstavující cosi mezi porodní bábou a  mastièkáøkou, tajný prostøedek, pakasie, který se pøimíchává do nápoje nebo pokrmu toho, koho náklonnost a  lásku je tøeba zabezpeèit. U severoamerických indiánù se vìnovali milostným kouzlùm jen mastièkáøi. Staøí peruánští indiáni mìli zase zvláštní druh èarodìjù, kteøí se zabývali svádìním milencù. Proto zhotovovali talismany z koøenù nebo per, tajnì je vládali do šatù nebo postelí tìch, jejichž náklonnost chtìli získat, nebo talismany z vlasù toho, u koho chtìli vzbudit lásku nebo z malých pestrých ptákù pralesa nebo jen z jejich peøí. Zamilovaným prodávali kujanarumi, kámen lásky, o nìmž tvrdili, že je možné nalézt ho pouze tam, kde uhodil blesk. Vìtšinou to však byly kousky èerného achátu s bílými žilkami, které se nazývaly sonko apaèinakux, vzájemní nosièi srdce. Tito runatsinkix, spojovatelé lidí, pøipravovali také neomylné a  neodolatelné nápoje lásky. Odžibvejští mide, které jsme už uvádìli, a  jejich odrùda vabeno používali pøi svém magickém zpìvu zvláštní destièky s obrazci podobnými hieroglyfùm.

Tyto „hudební desky“ sloužili jako opora pro pamì mastièkáøù, každý obrázek pøipomínal urèitou zaøíkávací formulku. Byla mezi nimi i milostná kouzla. Napøíklad na jedné takové destièce je vyobrazen mladík-èarodìj v milostné extázi s peøím na hlavì a  bubnem a  palièkou v ruce. Tváøí se, že má moc a  vliv na pøedmìt své touhy. Pøíslušný text k tomu zní: „Je slyšet mùj buben, tøeba na druhém konci svìta, je slyšet mùj buben!“ Èarodìjnice musí pomáhat nìkdy i po smrti. Když zemøe žena, která u sedmihradských Cikánù mìla povìst èarodìjnice, tøou tajnì dìvèata kouskem sukna její žebro (jako sídlo života), nosí ho devìt dní na holém tìle a  nakonec ho pokropí nìkolika kapkami krve ze své levé ruky a  spálí. Získaný popel zamíchají do jídla a  nápojù osoby, jejichž lásku si chtìjí pøièarovat. Z milostného svìta sedmihradských Cikánù známe i pøíklad milostného vìštìní, které se u pøírodních národù témìø nevyskytovalo. Když chce dìvèe poznat svého ještì neznámého manžela, jde o svatojánské noci na køižovatku, uèeše si vlasy dozadu, píchne se novou jehlou do malíèku na levé ruce a  nechá spadnout tøi kapky krve na zem. Pøitom øíká: „Svou krev dávám svému nejmilejšímu, jehož vidím a  jemuž mám patøit.“ Z kapek krve má vystoupit postava budoucího manžela a  pomalu se rozplynout ve vzduchu. Krev s prachem a  blátem však musí dìvèe sebrat a  hodit do tekoucí vody, protože jinak by nivaši (vodní duchové) kapky krve vylízali a  dìvèe by jako nevìsta našlo smrt ve vodì. Námluvy. To, co dnes nazýváme námluvami, pøírodní národy vùbec neznaly. Avšak už v dobì jejich objevení se i u národù na pomìrnì nízké úrovni vývoje zjistilo obvyklé úsilí dobýt si pøíznì vyvolené osoby, i když je pravda, že šlo pøedevším o dvoøení pøed pravidelným pohlavním stykem, který bylo tøeba zpeèetit ještì dalšími ceremoniály, pokud mìl pozdìji vést k manželství. Z množství obyèejù tohoto druhu však zde mùžeme uvést jen nìkolik pozoruhodnìjších pøíkladù. Maorský mladík sebral kus lana a  udìlal z nìho tihihihi, volný uzel. Dìvèe, které se mu líbilo, pošimral nejprve na dlani. Jestliže se na nìho usmálo, podal mu lanový uzel. Když ho dìvèe zatáhlo, znamenalo to, že souhlasí; když ho však rozvázalo a  lanový provaz odhodilo, bylo to znamení, že mladík dostal košem. U Cikánù nabídne mladík své vyvolené tøi zápalky, aby si zapálila dýmku nebo cigaretu. Když si dìvèe vezme všechny tøi, je mu naklonìna; když si vezme jen jednu, nechce ho. Podobnì to dìlá i Cikánka, která se uchází o nìkterého muže. Nìkdy upustí cikánský chlapec pøed dìvèetem na zem rùži: když ji dívka zdvihne, souhlasí s jeho vyzváním. Nebo jí pøi pozdravu polechtá chlapec prsty jemnì a  nenápadnì ruku: když to dívka strpí, znamená to, že ho vyslyší, když prudce odtáhne ruku, není mu naklonìna. Bantuský mladík pøinese veèer pøed chatrè své vyvolené z lesa hromadu døeva a  ráno se jde podívat, zda je odneseno. Pokud ano, byly námluvy úspìšné. Je to typický pøíklad prostých námluv pøírodních národù. Dajacký mladík navštíví dìvèe tajnì v noci; hovoøí o nìm, že „šel hledat tabák“. Vzbudí dìvèe a  nabídne jí betelový oøech se sirihem. Když to dívka pøijme, dává tak najevo, že mladík mùže vejít a  bavit se s ní. Po první návštìvì jí nìkdy zanechá mladík pod poduškou náhrdelník. Pokud dívka souhlasí s nápadníkovými návštìvami, dá mu to najevo nejèastìji cigaretou, smotanou zvláštním zpùsobem. Pøi dalších návštìvách si položí jeho hlavu do klína a  z lásky mu vytrhává pinzetou chloupky na oboèí a  na øasách. Když jich má chlapec málo, podezírají ho, že mu je už vytrhala jiná.

Na Timorlautu (døíve Tenimberské souostroví) v Indonézii jde mladík noci k chýši dìvèete, o jehož pøízeò se uchází, a  zaklepe na tom místì, kde se nachází její lùžko. Dìvèe se ze slušnosti zeptá, kdo to je, a  když dostane odpovìï, zeptá se, co chce. Chlapec odpoví: Nemám pinang, prosím tì o sušený rozpùlený pinang se sirihem. Když je dìvèe nápadníkovi naklonìno, odpoví mu: „Poèkej chvíli, podívám se, zda tu ještì je.“ A  podá mu sirih-pinang nìkterým otvorem ve stìnì chatrèe. Aby byla mladá dìvèata na takové pøípady pøipravena, mívají v období zaèínající dospìlosti stále u svého lùžka košík se sirihem. Dìvèe chlapci otvorem ve stìnì také víská vlasy a  mladík se dotýká jejích òader. Oboje se je jindy nedìlá, protože to je tabu. Následující noc stráví na tichém místì mimo dùm, ve dne se setkají v lese, kde musí dìvèe sbírat chrastí. Po první souloži vezme dívka svému vyvolenému mezinožní pásek, náušnice nebo høeben, aby ho donutila být jí vìrným a  pokud otìhotní, aby mìla v rukou dùkaz „jako náhradu“ za darovaný sirih-pinang. Tak spolu žijí nìjaký èas. Když je jejich láska stálá, pošle mladík starou ženu k dìvèeti, aby se jí formálnì zeptala, zda si ho chce vzít. U Hotentotù v okolí Angry Pequeny jde chlapec k rodièùm své vyvolené, mlèky zde sedí a  také mlèky vaøí kávu. Když je káva hotova, nalije plnou èíši a  podá ji nevìstì. Pokud nevìsta polovinu vypije a  vrátí èíši ženichovi, aby druhou polovinu vypil on, jsou námluvy úspìšné. Dìvèe vypije pohár beze slova, když je nápadník bohatý, aby rodièe dostali bohaté výkupné. Vypití èíše znamená: ano, chci být tvojí ženou. Když se však nápoje nedotkne, odejde nápadník zkusit štìstí do jiné chatrèe, aniž by se pøíliš zlobil. O námluvách u Kamèadalù jsme už v krátkosti hovoøili. Steller je popisuje takto: „Když se chce Itelmen ženit, nedostane ženu jinak, než že si ji vyslouží u jejího otce. Když si už pannu vyhlédl, jde k nim a  tváøí se, jako by ho zde dávno znali – a  všechno bez jediného slova. Dìlá s nimi všechny domácí práce, a pøíjemné èi tìžké, aby se pøed jinými zavdìèil nevìstì a  jejím rodièùm. I když hned v prvních dnech rodièe i nevìsta vìdí, o co mu jde, nebo po celou dobu se otáèí hlavnì okolo dívky, snaží se jí všemožnì pomoci a  v noci se ukládá ke spánku co nejblíže k ní, pøece se ho nikdo na nic neptá, až si ho nakonec po jednom, dvou nebo ètyøech letech služby oblíbí tchán, tchynì i nevìsta. Když se nevìstì nelíbí, všechna námaha byla zbyteèná a  marná a  bez jakékoliv výplaty nebo náhrady musí odejít. Jestliže mu dìvèe projeví svou pøízeò, napøed požádá otce o její ruku a  ohlásí úèel svých služeb, nebo mu øeknou sami rodièe: Nyní jsi zdatný a  silný muž, pokraèuj a snaž se, abys svou nevìstu brzy dostal. Otec mu nikdy svou dceru neodøekne, ale zároveò neudìlá víc, než že øekne gvatei, chy si ji. Potom následují námluvy a  hned je svatba. Od okamžiku, kdy jako ženich v domì pracuje a  slouží, má však stále právo zkoušet, zda by nemohl nevìstu pøi nìjaké pøíležitosti znenadání zaskoèit. Nevìsta zase neustále dbá, aby s ním nebyla sama a  nesetkala se s ním mimo dùm. Pevnì si utahuje kalhoty, svazuje je mnohými silnými øemeny a  ovinuje rybáøskými sítìmi. Když se však naskytne vhodná pøíležitost, mladík ji pøepadne, rozøeže kamennými noži sítì, øemeny i kalhoty, pokud je nemùže rozepnout, a  jen co je cesta volná, vejde prostøedníkem do jejího ohanbí, stáhne svùj náhrdelník a  na znamení vítìzství ho zastrèí nevìstì do kalhot. Pokud to vidí ostatní nebo zaslechnou køik nevìsty, která se brání, všichni útoèníka napadnou, bijí ho pìstmi, tahají za vlasy od nevìsty, drží mu ruce. Ale i když ho pøi tomto útoku poøádnì ztluèou, jestliže je dost silný a  podaøí se mu zastrèit prst do ohanbí – vyhrává. Nevìsta sama oznámí, že se vzdává, všichni odbìhnou a  zanechají ženicha u ní. Jakmile se mladíkovi nepodaøí proniknout k jejímu ohanbí a  více

hledí na to, jak by odrazil útok, musí dále sloužit; nikdo mu neøekne ani slovo a  on znovu èíhá celé dny a  hodiny na novou pøíležitost. Když nevìsta cítí k ženichovi velkou náklonnost, rychle se vzdá jeho vùli, nezabezpeèí se tolik a  sama mu poskytne pøíležitost, aby ji mohl zaskoèit. Vždy se však trochu zdráhá, nebo to alespoò pøedstírá, protože jde o èest a  zisk.“ Staré èínské zprávy hovoøí o kmenech na Formose (Tchaj-wanu, viz výše). Když se dìvèe stalo pohlavnì dospìlým, postavilo si chatrè a  nastìhovalo se do ní. Mladík, který ji chtìl získat, hrál pøed jejím domem na zobcovou flétnu. Jestliže se to dìvèeti líbilo, vyšla ven a  pozvala mladíka k sobì, aby spolu bydleli. Za mìsíc to oba oznámili rodièùm. Bohatý ženich pøinesl nevìstì tylové závoje, chudý ženich modré a  èervené šátky. Nevìstini rodièe pøipravovali maso a  víno, pozvali pøíbuzenstvo a  tak ho pøijali za svého zetì. Píseò, kterou jsme uvedli už døíve, souvisí s tímto zvykem. Také v jiném kmeni se zasnubovalo bez zprostøedkovatele; dìvèata a  mladíci v horách hráli na zobcové flétny a  spoleènì zpívali písnì. Když se jeden druhému líbili, souložili spolu a  dávali si darem to, co mìli právì u sebe. Po svém návratu to oznámili rodièùm a  náèelníkovi. V urèený èas zabili prase a  pøipravili víno, pozvali náèelníka a  všechny pøíbuzné a  mladík vešel do ženina domu jako její manžel. Námluvy na ostrovech Samoa (Plavecké ostrovy) velmi obraznì popsal v roce 1885 etnolog Kubyry: „Po klidném dni se veèer shromažïují mladí lidé obou pohlaví na malae. Mladý bojovník pìstìného zevnìjšku stojí pøed zástupem dìvèat. Stojí vzpøímenì, se zdviženými rameny a  gestikuluje tak, že se mu tøese celá hlava. Dupe nohama, vystupuje a  ustupuje, natahuje ruku, jako by byl ozbrojen kopím, mává jí do kruhu, jako by chtìl kyjem rozdrtit nepøítele. Jistì je to bojovník, který svým krásným posluchaèkám vypráví o svých èinech, o svých vítìzstvích. Poslouchají ho jako u vytržení.“ Potom vyzve nìkolik svých druhù ke spoleènému zpìvu. „Nᚠvypravìè pøedzpìvuje. Všichni pøítomní tvoøí sbor, ale nezpívají dlouho. Bojovník vstane a  postaví se pøed nejkrásnìjší pannu. Dìvèe váhá, dokonce se brání tlaku svých kamarádek, které ji tahají na volné místo pøed urostlého taneèníka. Nyní stojí v kruhu se sklopenýma oèima, nìžnými prsty si uhlazuje lavalavu, která obepíná bujné boky, a  pøedstírá sladké rozpaky. Taneèníci jsou pøipraveni, sbor zmìní píseò a  zaène zpívat v taneèním rytmu: zpoèátku pomalu a  potichu, postupnì živìji a  hlasitìji. Podívejme se na našeho taneèníka: zdvihne ruce, krouží jimi okolo hlavy a  špièkami prstù udává takt. Nohy se mu pohybují témìø jako ve vzduchu, jako by zem od sebe odpuzoval. Vznáší se do vyšších nadpozemských konèin, lhostejný ke své taneènici, ke které je obrácen bokem. I ona potichu udává takt prsty a  její nožky se stejným zpùsobem odrážejí od zemì. Oba dva se vznášejí do vyšších sfér... a  vtom se spatøí. Výraz taneèníkovy tváøe, každý pohyb jeho údù, celého tìla, vyjadøuje údiv a  nadšení. Ona hledí jako bohynì lhostejnì, utíká mu z cesty s rtíky šibalsky staženými, aby se vetøelci ubránila. Taneèník se bojí, aby ji nepoplašil, a  snaží se pøivábit ji úpìnlivými prosbami. Stojí nehybnì, každým pohybem svého tìla vyjadøuje prosbu. Toužebnì natahuje ruce do prázdna, pohybuje jimi pøed oblièejem, aby naznaèil nepøítomnost, stlaèuje si hruï, aby se mu nerozskoèila. Snažnì prosí. A  najednou krásná taneènice, pøemožená množstvím vyjádøených citù, se líbeznì usmìje. se sklopeným zrakem, s hlavou zvrácenou dozadu k nìmu natahuje ruce... vzdává se... Opojený taneèník ještì nevìøí vlastním oèím.

Zaklonìn dozadu, stojí strnule s vytøeštìnýma oèima, podobný kameni! A  už se zmítá v chaotické spleti skokù a  posunkù jako ryba nabodnutá na kopí. Už je vedle ní... ale ta neopatrnost! Namísto toho, aby se chopil nabízejícího se štìstí, zaèíná dìlat trpké výèitky ochotné ženì za její váhání. Hrozí jí prstem, tøese hlavou, kroutí oèima... a  když se k ní chce koneènì pøiblížit, vzít ji, unikne mu jako papír odvátý vìtrem, utíká s posmìšným úsmìvem na druhou stranu kruhu za nekoneèného obdivu divákù, kteøí neumìjí dost vynachválit èarovnou svùdkyni a  mají velkou radost z neštìstí neobratného nápadníka. Jako by procitl ze snu, nechápe, co se stalo... Bolestnì zklamaný taneèník pøedvádí nejzoufalejší posunky, pøemýšlí o pomstì. Opìt stojí tìsnì u ní, ale ne jako úpìnlivì prosící nápadník. Když jeho pohyb dýchá nezastøeným hnìvem, nelítostným posmìchem, posmìšnì hrozí ukazovákem, že jí provrtá záda. Cynicky stahuje ústa, opovržlivì se smìje a  nafukuje za jejími zády. To už mladé dìvèe dlouho nesnese. Chce odrážet nedùstojné útoky z oèí do oèí. Ale marnì se obrací. Krutý posmìch a  grimasy ji pronásledují ze všech stran jako bludièky. Ubohá se považuje za pøemoženou, sklání hrdou hlavu, ruce si tiskne k srdci, jako by chtìla zastavit doléhající bolest. To opìt odzbrojí pomstychtivého pronásledovatele. Dává najevo svou lítost, prosí za odpuštìní a  slitování. Tváø naší svùdkynì se rozjasní, už není mrzutá, i když ještì váhá a  mlèí. Prosebník zdvojnásobuje, zestonásobuje své úsilí. Krouží okolo ní nejlíbeznìjšími skoky, pøekonává se v obratnosti... ještì stále úpìnlivì prosí, až ji to koneènì strhne. Tancují spoleènì, jeden proti druhému, jedním pohybem a  jedním dechem. Tancují stále rychleji, vášnivìji, zuøivìji. Jejich tìla se jen míhají... Nelze je témìø rozeznat... Je to vytržení, ve kterém si oba rozumìjí, vytržení, které strhne celé shromáždìní. Všichni tancují ve svých srdcích spolu s nimi. Všichni jsou povzneseni a  zapomínají na bìžné starosti. Divoké výkøiky: malie! malie! lelei! lelei! (jak sladké! ale krásné!) se mísí s prudkým tleskáním, v nìmž zaniká píseò sboru. Tanec vyvrcholí ve všeobecný chaos spokojenosti a  chvály... Nadešel èas veèerních modliteb a  veèeøe, shromáždìní se rozchází... Ze všech stan zaznívají pozdravy na rozlouèenou: tofa! tofa!, všichni se vracejí domù. Kdo byl v blízkosti rozcházejícího se kruhu taneèníkù, snadno zachytil mezi chaotickými pozdravy na rozlouèenou nìkolik významných slov. Tofa inga, tofa soifúa – to nejsou lhostejné pozdravy a  k posluchaèovì sluchu by dolehlo jako odpovìï rychlé tóro. Tajemné slovo ,tóro‘ znamená cukrovou tøtinu, která zde roste u cesty. Co to však znamená? Celkem tiše, témìø neslyšnì zní volání samoánské sovy... a  z opaèné strany doléhá køik malé ještìrky geko... v noci... Na tomto místì, to je podivuhodné! A... témìø jsme se ulekli. Mezi vlnícími se stébly nedaleko nás jsme uvidìli hlavu. Vždy je to nᚠtaneèník! Zøejmì nebude daleko ani krásná ještìøièka... a  skuteènì, co nevidìt se vedle nás mihne postava, rychle a  lehouèce jako sen. Obì hlavy se spojí, houpají, klesají, až zmizí. V dálce se tentokrát ozve sova. Pole cukrové tøtiny v noci poskytuje bezpeèný útulek dvìma milencùm. Nikdo je zde nebude rušit v hodinì duchù a  strašidel. Nᚠpárek to ví, a  proto ho lze zaslechnout, jak hovoøí bez báznì pøed posluchaèi. – Víš pøece, Lilomajavo, že moji rodièe tì nenávidí. Zbývá nám jen avánga. Avángu – útìk domluvili tøetí noc. Na pobøeží sousední vesnice vládne ticho, ale po bílém písku se pohybují tmavé postavy. Toumalua, domácí cestovní kánoe, tiše èeøí hladinu. Tmavé postavy zmizely a  postupnì se ztrácí i rovná, trojhranná plachta rozvinutá nad kánoí. Jen z velké dálky k nám zaznívá tlumený zvuk Tritonova rohu. Tento zvuk podél pobøeží doprovází šastný zamilovaný pár a  oznamuje obyvatelùm vyrušeným ze spánku, že se stala zvláštní událost. Pospíchá pøed ním do Palauli, kde chtìjí

milenci pøeèkat hnìv rodièù. Následujíc ráno jsou vzhùru nohama obì vesnice. Pøátelé šastného ženicha procházejí vesnicí a  volají: Avánga! Avánga! Krásná Tanetasi a  stateèný Lilomajava jsou avánga! Avánga! Pyšní rodièe nevìsty s potlaèovanou zlostí poslouchají veøejné vyvolávání, které zpeèeuje osud jejich dcery. Na obou stranách to po urèitou dobu vøe. Staøí otcové se vyhýbají jeden druhému, mladí si prohlížejí kyje a  kopí. Hlavní úlohu však mají mladí. Za nìkolik týdnù se všechno uklidní a  rodièe pošlou dceøi bílou rohožku na dùkaz odpuštìní. Mladý pár, který se až donedávna dùvìrnì nestýkal, se vrací. Nadejde feiainga a  bílou rohožku se stopami nevìstiny dùstojnosti vymìní za èást výbavy. Druhou èást jí doruèí pøi prvním porodu. Když nejde o svatbu z lásky nebo jde vše bez problémù, všechno vyøídí pøíbuzní. Kdysi byla avánga na Samoa na denním poøádku.“ Nìkde je iniciátorem námluv samo dìvèe. Je to ohlas starých mateøskoprávních vztahù døívìjší svobody ženského pohlaví. Milostné písnì zachycené na staroegyptských papyrech svìdèí o tom, že svobodná Egypanka byla v milostných vztazích aktivní složkou; na noèní schùzku chodila žena za mužem, nikoliv naopak. O tom si však povíme pozdìji. U Tuaregù (Imošágové, na Sahaøe) pøijde s milostným návrhem dìvèe za chlapcem. U èistokrevných Angonù na severní Zambezi má žena právo zvolit si manžela. Po slavnostech spojených s pohlavní zralostí se dìvèe odebere za doprovodu svých kamarádek, které nesou zelené vìtvièky a  zpívají, k chatrèi svého vyvoleného a  písnìmi mu dává najevo city svého srdce. Když muž odmítne nabídku, vrátí se všechny s hlasitým pláèem do rodné vesnice; když ji však pøijme, vypukne obrovský jásot a  dìvèe, nyní považované za nevìstu, doprovází k jejím rodièùm s tisícerými projevy radosti. Vyvolený pøijde druhý den k otci dìvèete a  zaène velmi složité vyjednávání o její cenu, kterou je tøeba vyplatit v dobytku. Také èorotské dìvèe podniká první krok. Když se uchází o mladíka nìkolik dìvèat, nejednou dochází ke sporùm ze žárlivosti – dìvèata mezi sebou zápasí boxerskými rukavicemi z tapíøí kùže nebo kostìnými jehlicemi. Na ostrovì Eetaru v Malajském souostroví pošle dìvèe vytouženému mladíkovi pletenou tabatìrku, která je zároveò symbolem jejího lùna. U Sulkù na Novém Pomoøansku „klade dìvèe své srdce na muže své volby“; otec nebo jiný blízký pøíbuzný se potom odebere za vyvoleným mladíkem s návrhem na sòatek. Velmi složité námluvy Basutù ( také Sothové, hlavnì v Jihoafrické republice a  v Botswanì) popsal misionáø Grützner v roce 1877, samozøejmì, že ze svého misionáøského hlediska: „Nejprve se mladík snaží dorozumìt s dìvèetem a  dostat souhlas svého otce. Ten se potom odebere k otci dìvèete. Zpoèátku si povídají o bezvýznamných vìcech, až nakonec host prozradí pravou pøíèinu své návštìvy a  øekne: „Pøišel jsem, abych od vás vyprosil štìnì.“ Po dlouhé odmlce a  zdánlivì hlubokém pøemýšlení oslovený odpoví: „Jsme chudí, nemáme dobytek. Ty mᚠdobytek?“ Uchazeè se zaène vymlouvat na zlé èasy, ale po dlouhé vyjednávání se s otcem nevìsty dohodne na cenì, kterou je tøeba zaplatit v dobytku, a  vrátí se domù. Potom se vypraví druhý posel, který má titul mma ditsela (matka cest, to znamená èistiè cest), do domu dìvèete a  øekne: „Pøišel jsem si vyprosit šòupavý tabák.“ Staré ženy na to zaènou mlít šòupavý tabák (má tvar pecnu chleba a  je tvrdý jako kámen), naplní jím kalebasu, která slouží za tabatìrku, a  po zvláštním poslovi ji pošlou ženichovi. Ženich potom svolává celý svùj rod na slavnostní šòupání. Tabatìrku však mùže otevøít jen muž nej-

starší ženichovy sestry. Šòupne si poøádnou lžíci tabáku a  podá tabatìrku dále, aby ji obøadnì vyšòupali. Druhý den pošlou otci dìvèete první èást zálohy v dobytku. Tabatìrku zase odevzdají nevìstì, která ji hezky oplete perlami a  nosí ji stále nebo alespoò pøi slavnostních pøíležitostech na krku. Je to její dítì, hovoøí Basutové, to znamená, že je prodaná (že je nevìstou). Tabatìrku odloží nevìsta až tehdy, když se jí narodí první dítì; tehdy z ní stáhne perly a  zavìsí je svému dítìti. Poslové, kteøí pøivedli dobytek, øeknou, že je vyslali, aby si vyprosili vìdérko. Vtom ženy spustí radostný køik, který zní, jako by tucet koèek pøivøely mezi dveøe. Potom spoleènì pijí pivo a  v noci leží tøi až ètyøi poslové s osmi až dvanácti dìvèaty v samostatném domì. Pití a  neøestem holdují tøi až šest dní. Druhou splátku dobytka pøivede po urèité dobì sám ženich jen s jedním prùvodcem, jakýmsi èestným úøedníkem, o nìhož se všichni perou. U nevìsty pobudou dva až tøi mìsíce a  celý ten èas žijí podobným zpùsobem jako první poslové. Jídlo si však nesmìjí brát z mísy sami, ale vždy vedle nich sedí dìvèe z kraalu, které jim nabírá kaši z mísy hùlkou, a  až z ní si ji berou do rukou a  podávají do úst. Dokud ženich pøivádí další dávky dobytka, do té doby smí do osady pøicházet. Nevìstu si pøevede domù a  pak se i samotná svatba koná o mnoho pozdìji. Jak velmi jsou tito lidé vzdáleni ideální svatozáøi, která obklopuje snoubence civilizovaných národù!“ Dìtské sòatky. U mnohých národù existoval a  nìkde ještì i v Evropì existuje zvyk, že se dítì dokonce už v tìle matky nebo krátce po narození zasnoubí s druhým dítìtem, ale i s dospìlým èlovìkem, a  to z rùzných sociálních a  náboženských dùvodù. S tímto zvykem se setkáváme u Voïakù na severu Ruska, Burjatù, Giljakù, Tunguzù (Ewenkù), ale také na ostrovech Rjúkjú, v Pøední Indii, u Tinguianù, Batakù, Andamancù, v severním Queenslandu (v Austrálii), na Nových Hebridách, na Šalomounových ostrovech, ale i v Melanéském souostroví, v Kamerunu, u Fellanù (Fellani, jinak též Falašové, Felašové, kmen v Etiopii), Etiopanù, rùzných indiánských kmenù v Severní Americe, u Aravakù, Ibarù, guayanských indiánù, Makušiù atd. O dìtských svatbách v Indii si øekneme více v kapitolách vìnovaných indické ženì. U pøírodních národù se zásnuby vìtšinou konají mezi dìtmi stejného vìku, ale jsou i takové pøípady, kdy je vìkový rozdíl více než deset let, tedy zasnubují dospìlé mladíka s malými dìvèátky a  naopak zralá dìvèata s malými chlapci. Potom samozøejmì dochází k tragikomickým scénám. Jsou napøíklad známy pøípady, kdy si urostlý mladík nesl domù svou unavenou nevìstu v náruèí, nebo když švarné dìvèe za sebou tahalo svého ženicha na trh. Skuteèný sòatek nastává až tehdy, kdy dìti dosáhnou pohlavní dospìlosti. Zasnoubení, i když jen ze strany rodièù, bývá všeobecnì závazné. Když napøíklad v horách Mafulu na Nové Guineji zemøel zasnoubený chlapec pøed pubertou, jeho dìvèe považovali za vdovu. Nìkdy zase – jako u Ewweù u øeky Ituri v záp. Africe – o zasnoubení rozhoduje dìvèe, když pohlavnì dospìje. U guayanských indiánù mùže mladík, jehož rodièe ho v dìtském vìku zasnoubili, ustoupit od tohoto pomìru: jednoduše požádá o vrácení darù, perel a  jiných skvostù a  je svobodný. U Australcù si muž zvolil svou tchyni ještì pøed narozením dítìte. Když porodila dívku, mìl právo žádat ji za manželku. Pokud porodila syna a  mladík mìl sestru, musel si ji zklamaný ženich vymìnit za ženu, která se mu hodila. Když však vyvolená tchynì porodila nìkolik dcer, mìl ženich právo na všechny tyto sestry a  bral si

je postupnì, jen co dosáhly prùmìrného vìku. Pokud je nechtìl všechny, mohl se své výsady vzdát, udìlal to vìtšinou ve prospìch svého mladšího bratra. Souviselo to, samozøejmì, se snubními poøádky, které jsme už u Australcù poznali. Když u Ewweù porodila matka dìvèe, které už pøed porodem slíbili nìkterému mladíkovi, musel on nebo jeho rodièe založit pro budoucí nevìstu plantáž, jejíž výnos pøinášel ženich své nastávající jednou roènì. Jak jsme už øekli, bylo vìcí dospìlého dìvèete, zda si potom vzalo mladíka za muže. U jižních Slovanù se èasto vyskytovaly sòatky s desetiletými dìvèátky, ale soulož s nimi nebyla dovolena, dokud pohlavnì nedozrála. V Èínì také podepisovali svatební smlouvy, i když mìlo dìvèe jen šest let, ale manželství bylo dovršeno v jejím dvanáctém nebo tøináctém roce, aèkoliv s manželem žila od zaèátku. V Guatemale dávali rodièe svému zeti otrokyni, která zastupovala jejich dceru, pokud nebyla ještì pohlavnì vyzrálá, dìti otrokynì však nepatøily k otcovì tøídì, i když nezùstaly otroky. Když u Aravakù v jižní Brazílii ještì nebylo dìvèe pohlavnì dospìlé, dal tchán jejímu dospìlému manželovi jako náhradu nìkterou vdovu nebo starší dìvèe z rodiny, které mu bylo dosud ženou, dokud pravá manželka nedorostla. Svatební smlouvu zpeèetil otec tím, že udìlal záøez na èele kolébky dìvèete a  tøikrát ji ovinul bavlnìnou nití. Na melanézském ostrovì Buinu je styk mezi zasnoubenými dìtmi zcela zakázán, dokonce chlapec nesmí pøijmout od dìvèete ani pokrm. Pøece se však stává, že se dìvèe nebo chlapec pøestìhují do domu svého tchána. U Jivarù si pøivede muž do domu ještì celkem mladé dìvèe, jehož se ujmou jeho starší ženy a  vychovávají ho podle chuti manžela, dokud nedosáhne pohlavní zralosti. V nìkterých kmenech urèují den skuteèného sòatku tak, že pøi narození dìvèete zasadí okolo jeho chatrèe tøi nebo ètyøi palmy chontarara a  peèlivì je opatrují. Když stromy plodí první ovoce, pokládají i dìvèe za zralé ke svatbì. U Koroadù v Melanézii bylo povinností budoucích pøíbuzných nevìsty starat se o ni, když jí zemøel otec nebo opustil matku. V takovém pøípadì se pøestìhovala do nové rodiny. Když byla nevìsta dospìlá, ale její budoucí manžel ještì dítì, plnil za nìho nìkdy tchán „manželskou povinnost“, dokud syn nedospìl. Podobnì tomu bylo u Valalarù v Karoeøe. Zde otcové pøijímali za manželky svých nezletilých synù dospìlé ženy, sami s nimi souložili a  plodili dìti, které patøily nezletilým synùm. Když dospìli, našli pro dìti mužského pohlaví ženy, které jim pøisoudili, souložili s nimi a  tak zvyk pokrèoval. Zde už vlastnì nejde o dìtské manželství, ale o mravy zažité v endogamní velkorodinì. U Kanakù na Nových Hebridách (Vanuatu) byly zásnuby s dítìtem tak oblíbené, že pøi narození dìvèete se sbìhli mladíkovi a  prosili o nì. Kupní cena byla pìt až deset prasat s cennými zakøivenými øezáky a  polovinu dohodnuté ceny bylo tøeba ihned zaplatit. Mladík na znamení svého závazku zastrèil dracénový list do oèka mladého kokosového oøechu a  podal ho matce dìvèete, která z nìho vypila mléko. V jiných oblastech této ostrovní skupiny pøivede pøi narození dìvèete jeden z rodièù svého chlapce do domu novorozené s bambusovou nádobou naplnìnou vodou. Chlapec dìvèe umyje a  tím se považují za zasnoubené. U Tinguianù najdou rodièe chlapci vhodné dìvèe a  pošlou do jejího domu pøíbuzného jako zprostøedkovatele. Pøinese tøi perly – èervenou, žlutou a  achátovou – které odevzdá na dùkaz náklonnosti. Zároveò vypráví dobré a  pøíjemné vìci o rodinì, která ho vyslala, a  o výhodách vzájemného spojení. Když rodièe nevìsty se ženichem souhlasí,

natáhne zprostøedkovatel perly okolo zápìstí dìvèete a  urèí den, kdy jim doruèí kupní cenu. U nìkterých národù byl provádìn manželský pohlavní styk s dívkami rozhodnì ještì nezralými. V Núbii kupovali a  potom souložili s dìvèaty, která mìla ještì daleko k první menstruaci. Brazilští indiáni Guatové (Guato, patøící do skupiny kmenù TupíGuaraní) vdávali, lépe øeèeno prodávali své dcery v pìti až osmi letech. V každé osadì vidìl cestovatel pøípady zneužívání malých dìvèat. Když se ptal jednoho indiána, jehož osmiletá až devítiletá žena vypadala velmi uboze, proè souloží s takovým dítìtem, dostal tuto odpovìï: „Nedìlám to, u mne jen spí, nebo je mým majetkem. Jako ženu ji použiji až tehdy, až bude dvakrát tak velká.“ Ale nebyla to pravda. Velmi brzy prodávají i Annámky (tj. Vietnamky, viz výše), které to pociují velmi bolestnì, nebo v jedné písni si stìžují: „Oplakávám svou velkou mladost, že mám muže staršího než jsem já, nesnesu jeho ohnivost; radìji bych se vrátila k rodièùm a  øekla jim, aby mu vrátili svatební dary.“ Podle holandského etnologa Jacobse62 u Atježanù (Acehù, srov. výše) na Sumatøe vstupovala dìvèata do manželství tak brzy, že ještì nic nevìdìla o menstruaci a  sotva jim narostly druhé zuby. I když je mladý manžel o nìkolik rokù starší, o skuteèné souloži nelze ještì hovoøit. Spávají však spolu na jednom lùžku a  horlivì si dìlají vzájemnou masturbaci. Když se dìvèe natolik vyvine, že se soulož nakonec podaøí, dostane mladá žena druhý den od svého manžela jako dar bøišní pás ze zlata nebo støíbra, pøedem zpracovaný zlatotepcem, a  kromì toho i penìžitý dar. Ten zanese matce, která hned ví, co se stalo. Bøišní pás zùstává vlastnictvím ženy i v pøípadì rozvodu. Je to narážka na pásek, kterým si Atježané spojují kotníky, aby mohli snáze lézt na palmy. Symbolicky naznaèuje, že strom je slezen a  plod odtržen. Takové zvyky vzbudí u civilizovaného Evropana nelibost, ba rozhoøèení, protože odporují našim citùm a  názorùm. Nelze však opomenout, že pohlavní styky v raném vìku byly u všech pøírodních národù už od poèátku celkem bìžné a  že u tìchto lidí dìvèata pohlavnì dospívají v období, které je v evropských pomìrech ještì dìtstvím. A  pøece si na Celebesu (Sulawesi) mnozí Evropané najímají dvanáctiletá nebo tøináctiletá dìvèata za souložnice a  je to tak vžité, že se nad tím nikdo nepozastavuje. Zdá se, byl že tento zvyk obvyklý i ve starém Øímì, protože císaø Justinianus zakázal svobodným mužùm vydržovat si souložnice mladší než dvanáctileté. Pøíèinou uzavírání sòatkù v mladém vìku bývá èasto bída. Proto se v chudých tøídách dìvèata vdávají døíve než v tøídách bohatých. V Persii (Íráku) se snaží nezámožné rodiny vdát dceru v deseti nebo jedenácti letech, ale známy jsou i pøípady, kdy si od knìze zakoupili dispens, aby dceru mohli vdát už v sedmi letech. Bohaté rodiny vdávají dcery ve dvanácti nebo tøinácti letech. I Tataøi se snaží co nejdøíve vdát dceru, zbavit se tak „jedlíka“ a  kromì toho za ni dostat kupní cenu. U sibiøských Tatarù jsou dìtská zasnoubená bìžná. Mladíkùv otec se s nìkolika známými odebere k otci dìvèete, o nìž se ucházejí, pøedstaví se mu a  po pozdravu øekne: Když se pøižene pøíval pøed tvým domem, chci se ti stát ochrannou hrází; když bude zuøit vítr pøed tvým domem, chci ti být ochrannou zdí; když zapískáš, chci se stát tvým psem a  pøibìhnout, a  když mì neudeøíš po hlavì, rád vstoupím do tvého domu a  stanu se tvým pøíbuzným.“ Potom uchazeèi

z úst vytáhnou nacpané dýmky a  položí je na ohništì. Nakonec opustí dùm a  za malou chvíli se vrátí. Jestliže zùstaly dýmky netknuty, námluvèí nepochodili a  odejdou domù; jestliže se z dýmek kouøilo, nabídka byla pøijata. Nato vytáhne ženichùv otec misku a  naplní ji airamem, jeden prùvodce mu naplní dýmku, druhý z ohništì vezme žhavý uhlík. Chvíli tak stojí a  èekají. Potom otec dìvèete vysloví souhlas. Vyprázdní misku, vezme nabídnutou dýmku a  pokyne tøetímu úèastníkovi, aby mu ji uhlíkem zapálil. Spoleènì zasednou k pohoštìní, pøi nìmž debatují o kalymì, tedy o cenì za nevìstu. U chudších byla pìt až patnáct rublù. Zásnuby konèí tím, že ženichùv otec odevzdá nìkolik darù rodièùm a  nejbližším pøíbuzným nevìsty. Mladý ženich potom navštìvuje nevìstu èastìji, nosí jí dáreèky, nìkdy se zde zdrží i déle a  tak se postupnì stane jejím druhem v práci i høe. Na další pøíèinu sòatkù mezi dìtmi upozoròuje známý znalec pohlavního života Indù Richard Schmidt: „O pùvodu zvláštního mravu dìtských sòatkù nelze vùbec pochybovat. Rodièe, kteøí chtìjí uchránit svou dceru pøed únosem, považovaným u mnohých národù za zákonnou formu získání ženy, a  zabránit tomu, aby jejich plány s dítìtem nebyly zmaøeny, nemohou udìlat nic jiného, než se uchýlit ke sòatku dítìte. Kde tento zvyk existuje, tam je oprávnìný závìr, že únos de facto... i zde byl kdysi zásnubní formou, i když po ní dnes nenacházíme ani stopy.“ Reitzenstein se také domnívá, že dùležitou pøíèinou dìtských sòatkù byla povìra, rozšíøená hlavnì v Indii, že je velkým høíchem, když dìvèe pøekonalo pubertu bez toho, aby se jí dostalo pøíležitosti k oplodnìní. Proto prodávají otcové své dcery pøed pøíchodem první menstruace, aby se tohoto „høíchu“ nedopustily. Jak pozdìji uvidíme u Indù, pøedstavují dìtské sòatky – hlavnì se zøetelem na ženu – hrozný èlánek v øetìzu zotroèení ženského pohlaví, a  to tím více, èím ménì odpovídají pøirozeným podmínkám oblasti a  èím více jsou dùsledkem mužské zvùle a  náboženských bludù. Anglický misionáø vypráví o Nové Británii (Birara) v Bismarckovì souostroví: „Prodávají zde dìvèata èasto velmi mladá. Vidìl jsem, jak nìžné a  zdravé, asi jedenácti až dvanáctileté dìvèe prodali pìtadvaceti až tøicetiletému muži. Úèinek takového brzkého manželství je pro dívku hrùzostrašný. Pokud lze posuzovat její utrpení podle zmìnìného vzhledu, je jistì velmi velké.“ Nìmecký cestovatel po Nové Guineji zase napsal: „Nejnižší vìk, ve kterém zde uzavírají manželství, je u chlapcù mezi ètrnáctým až patnáctým rokem a  u dìvèat mezi devátým až desátým rokem. Na rozdíl od Indie, kde se následky brzkého manželství nejzøetelnìji projevují na potomstvu, zdá se, že zdejší stav je z vùle pøírody normální.“ O Atježankách ze Sumatry Jacobs napsal: „Dùsledkem toho, že ženy zde mají první dítì vìtšinou v dobì, kdy jsou samy ještì témìø dìtmi nebo nejsou zcela vyvinuté, velmi brzy stárnou. Proto pìtadvacetileté ženy, které porodily dvì nebo tøi dìti, považují už za staré. Jejich kùže zaèíná mít tøíslovou barvu, vysychá, stává se vrásèitou, oèi ztrácejí lesk, prsa následkem dlouhého kojení zvadle visí, chùze a  postava prozrazují, že je jejich mladost už dávno opustila.“ Nevìsta a  svatební obøady. Jako snoubenka bydlí dìvèe v domì rodièù nebo – jako je to v Melanésii a  jinde – se pøestìhuje k rodièùm svého nastávajícího manžela a  èeká zde tak dlouho, dokud ženich nepostaví novou chatrè, nový domov. Nìkdy ji kvùli manželským radostem vykrmují a  vìnují jí zvláštní péèi, napøíklad u Ekojù, kde to nìkdy trvá nìkolik týdnù nebo až dva roky. V této dobì si nesmí umývat tváø a  nesmí vùbec pracovat. Když se její matka na ženicha hnìvá, pohrozí mu, že nevìstì pøikáže postit se pøed svatbou, aby nebyla tlustá.

Pohlavní styk u pøírodních národù snoubencùm všeobecnì povolují hlavnì tam, kde si panenství pøíliš necení. Igoroti (skupina kmenù v sev. Luzonu na Filipínách), kteøí jsou jinak na své dcery pøísní, zavøou snoubence na ètyøi až pìt dní do chatrèe, aby se lépe poznali, zatímco rodièe a  pøíbuzní oslavují zasnoubení velkou slavností. Po této dobì mohou obì strany od sòatku upustit. Když to udìlá mladík, musí dát dìvèeti nìjaké dary a  zaplatit útraty spojené s oslavou; když odstoupí dìvèe, zaplatí jen útratu. Když však otìhotní, musí se s ní mladík oženit. Indiáni kmene Kagaba krátce pøed svatbou postaví samostatnou chatrè za vesnicí, chatrè soulože, do které snoubenci odejdou na dvì noci, když v pøedcházejících dvou dnech dostávali jen urèitá jídla. Ráno po druhé noci se vrátí a  už jsou svoji. Také Barodové, Mundavarové a  Gharijové znají zkušební období pøed manželstvím a  není hanbou, když se po tomto soužití svatba neuskuteèní. U Vabendù se stává, že hlavnì ženy, které se už jednou se svými muži rozešly, žijí s novým mužem urèitou dobu na zkoušku, aby se obì strany navzájem lépe poznaly. Rozvod je totiž spojený s tìžkostmi, protože je tøeba vìno vrátit. U Gárùù se snoubenci uchýlí na nìkolik týdnù do ústraní, aby zjistili, zda mohou být jeden s druhým spokojeni. Až potom se konají závazné svatební obøady. Ohlasem tohoto rozumného zvyku u kulturních národù byly a  jsou (poèínaje starými Egypany a  Øímany až po dnešní venkovany v nìkterých evropských zemích), takzvané noci na zkoušku. Ale o tom si povíme pozdìji. Nìkteré melanéské kmeny však pøísnì dbají, aby byla nevìsta odlouèena. U Sulkù na Novém Pomoøansku nastává pro nevìstu, kterou až do sòatku nazývají a  mogäang, èasto nìkolikamìsíèní poustevnický život. V zadní èásti chatrèe ženichových rodièù jí pøíèkou zøídí oddìlený pøíbytek, kde bydlí s jiným mladým dìvèetem, se ženichovou sestrou nebo neteøí, kterou v tomto období nazývají savlaure. Nevìsta se nesmí ani dotknout tara peèeného mezi kameny, žádného masa, ryb a  urèitých plodù. Nesmí pít ani vodu a  žízeò mùže hasit jen žvýkáním cukrové tøtiny. Potravu z urèitých plodù a  tara peèeného na ohni jí pøipravuje savlaure. Mogäang se sama nesmí nièeho dotknout, nesmí péct ani zakládat oheò. Savlaure rozdìlí peèenou hlízu tara na malé kousky a  odhodí vnìjší zuhelnatìlou slupku, protože ani na tu mogäang nesmí sáhnot. Kousky tara nesmí vzít do ruky, ale dává si je do úst žebrem z palmového listu. Jako potravu také dostává urèitý druh èervené poživatelné hlíny. Mogäang se nesmí ukázat žádnému muži. Pokud musí vyjít ven, nosí dlouhý pl᚝ z banánovníkových listù, sahající od hlavy až po paty, nebo si zakrývá tìlo rohožkou. Pøi chùzi musí pískat, aby se jí muži mohli vèas vyhnout. Ženy jí zdobí prsa, bøicho a  záda ornamenty, které vrývají obsidiánovým úlomkem nebo vypalují rozžhaveným žebrem palmového listu z kokosu. Za to je musí ženich pohostit vepøovým masem. Bìhem celého tohoto období ženich staví pøíbytek; je to souèást obøadù spojených s pohlavní zralostí. Také na pobøeží ostrovù Tonga se dlouho zachovával zvyk, že nevìsta, døív než se stala skuteènou manželkou, musela žít nìkolik týdnù v chatrèi, kterou pøes den nesmìla opustit. U èernošských Ewweù v Togu vìnoval snoubenec zvláštní pozornost menstruaci své nevìsty a  dával jí gbelennwowo, menstruaèní dar v podobì dvanácti jamových hlíz a  urèitého penìžního obnosu. Jam mu musela hned uvaøit. Zvláštní výsadní postavení mìla nevìsta u Èuvašù (v Povolží, srov.výše). Po obìtování zvíøete se maso uvaøilo, vnitønosti spálily a  hlavu, nohy a  kùži rozvìsili po stromech. Potom muži vkládali penìžní dar do dutiny stromu a  pøítomné ženy

vìšely na vìtvì nìjakou ruèní práci. Pøi tomto obøadì však nesmìly ženy pøednášet žádné modlitby – výjimkou byla jedinì nevìsta. Je pochopitelné, že témìø všechny pøírodní národy nevìsty zkrášlovaly zvláštními ozdobami nebo slavnostními rouchy. Už jsme uvedli, že obøady spojené s pohlavní dospìlostí dìvèat bývají èasto pøímou pøípravou na manželství; dìvèe pohlavnì zralé, které se podrobilo tìmto ceremoniím, se stává nevìstou, i když ještì nemá skuteèného ženicha. U Krobù na Zlatonosném pobøeží platí zásada: èím bohatší je otec rodiny, tím rychleji budou jeho dcery nevìstami. Tím se nemyslí, že by jim už nalezli ženicha. Být nevìstou totiž znamená podrobit se základním fetišistickým obøadùm, které trvají týdny i mìsíce, a  potom si na sebe vzít bohatou ozdobu. Po tìchto obøadech, bohatì vyzdobené a  sváteènì obleèené, se dìvèata ukazují ve vesnici jako „nevìsty“. Nejsou ještì zasnoubeny, ale jejich sváteèní šat znamená, že jsou jejich rodièe ochotni vyjednávat s vhodnými nápadníky. Skuteèné zásnuby na sebe nedají dlouho èekat. Sotvaže mladá Konžanka pohlavnì dospìla, pomalují ji na èerveno, vyzdobí kožkami, mladík jí nosí po vesnici a  otec uspoøádá velkou slavnost. Když však otcové vìtšinu dìvèat už pøedtím nìkomu slíbili, vìtšinou se v ten den uzavírá i svatba, takže obì slavnosti se konají najednou, aèkoliv se uvedený obøad koná samostatnì. Nazývají ho hetta a  dìvèe muhetta. Slavnosti spojené s tìmito obøady bývají velmi prostopášné. Konibové (na øece Ucayali v Peru) pøi této pøíležitosti poøádají slavnost, pøi níž hrají na flétny a  tancují spolu muži i ženy. Dívky se mohou opít do nìmoty a  dospìlé ženy je nepustí z kola celý den a  noc, až klesnou a  leží jako zabité. Velmi typická byla slavnost u Makololù a  dalších kmenù v povodí Zambezi, u nichž pobyl Dr. Emil Holub. Jen co dìvèe pohlavnì dospìlo, oznámilo to svým družkám, který je celý týden každý veèer navštìvovaly a  dlouho do noci u ní zpívaly a  tancovaly za doprovodu kastanìt. Když dospìla dcera vyššího úøedníka, dcera krále nebo nìkterá z jeho pøíbuzných, a  pokud byla zasnoubená, zavedli ji její vdané pøíbuzné do nedalekého lesa nebo rákosí, kde žila celý týden v péèi otrokynì. Každý veèer ji však vyhledaly kamarádky, natíraly jí vlasy voòavou mastí a  pøitom ji pouèovaly, jak se má pøipravit na nastávající manželský stav. Když stanovený èas uplynul, odevzdaly ji manželovi, jemuž patøila. Emil Holub popisuje zasnoubení dcery královny Lungy takto: „V ten den ke mnì pøišla královna Lunga, aby mi pøedstavila svou ètrnáctiletou dceru Òamu, která byla právì zasnoubená s Monalulem, nejstarším Sepopovým synem, jinak hlupákem. Pøed svatbou ji ubytovala matka a  nìkolik dalších královen na ètyøi týdny do chatrèe v blízkém lese. Zde se musela Òama postit a  pracovat, kromì toho ji zde ženy uèily, jaké bude mít povinnosti, až se stane manželkou. V té dobì jí sedøely kuèeravé vlasy až po koøínky a  hlavu jí natøely hnìdelem.“ Známá je také slavnost efundúla u Ovambù (také psáno Owambové, bantuský kmen hlavnì v Angole) v jihovýchodní Africe. Pøed náèelníkovou chatrèí se koná velký tanec, jehož se zúèastòují všechna dospìlá dìvèata se svými matkami. Pøi tanci si chlapci vyberou své vyvolené, ale domù si je odvést nesmìjí. Po tanci totiž natøou dìvèata popelem, na hlavu jim dají zvláštní pokrývku a  do ruky dlouhou hùl. Takto za zpìvu putují celý mìsíc od vesnici k vesnici a  až potom se mohou vdát. U Xhosa-Kafrù (zulský kmen, viz výše) pøipomíná svatební obøad pøi oslavì

puberty dìvèete toto: Dva nebo tøi dny po slavnosti jdou všechny dívky, které oslavovanou opatrovaly, do lesa nasbírat chrastí, pøinesou ho k chatrèi její matky a  rozejdou se domù. Svatební obøady pøírodních národù se toèily okolo nìkolika základních pøedstav. Zdroj nespoèetných povìr a  obyèejù spojených se sòatkem jak u pøírodních kmenù, tak i u nejkulturnìjších národù je tøeba hledat koneckoncù v primitivních formách kultu pøedkù. Nevìsta je èlenem rodiny a  patøí tedy k rodu nebo kmenu, který má své vlastní pøedky, bdící nad osudy této sociální pospolitosti. Když pøechází do kmene nebo ženichova rodu, odchází ze své pùvodní pospolitosti: Podle primitivních pøedstav jsou pøedkové touto ztrátou pohoršeni, snaží se odcházející dìlat všemožné tìžkosti a  nepøíjemnosti. Ale i pøedkové ženichova rodu jsou zaujati vùèi cizímu vetøelci a  také se ho snaží rùznými naschvály zbavit. Proto ho musí ženichùv rod jednak ochrannými prostøedky udržovat ve vzdálenosti zlých duchù nevìstina kmenu a  jednak usmiøovacími prostøedky chlácholit a  získávat duchy kmene vlastního. Nevìsta musí projít koupelí, musí obìtovat šaty, vlasy, pás, šátek s defloraèní krví a  podobnì. Ze svého kmene vystupuje podle pøedpisù a  usmiøuje èleny své rodiny a  duchy svého rodu obøady spojenými se zahalením, se smuteèním obleèením (bílé svatební šaty spolu s pláèem jsou pùvodnì znamením smutku), s pøedsvatební slavností atd.; u adopèních obøadù si získává pøízeò duchù ze ženichova okolí, aby mu mohla rodit zdravé dìti. Podrobuje se též vykupovacím obøadùm, které pøipomínají, že patøila ke snubní pospolitosti nebo k velkorodinì, kde na ni mìla právo celá skupina mužù. Když je podle druhotného názoru s pohlavními manipulacemi spojeno nebezpeèí rùzných kouzel a  démonù, patøí ke svatebním pøípravám, aktùm a  dozvukùm i oèišovací a  zmíròovací obøady. Snubní akt se spojuje s ochrannými obøady proti zkázonosným démonùm a  s oplodòovacími obøady. Všech tìchto obøadù a  ceremoniálù je velké množství, a  proto uvidíme jen nìkolik zvl᚝ charakteristických pøíkladù. O nìkterých jsme se už zmínili mezi doklady o pøírodní lidské povaze a  sociální povaze manželství. K obranným opatøením patøí pøedevším zahalování nevìsty na oklamání domácích duchù, aby nevìdìli, že je opouští èlen rodiny. Místo závoje používali napøíklad rybáøské sítì. K oklamání mìlo sloužit i rùzné pomalování nevìsty. Burjati na Sibiøi zavøeli nevìstu s jejími pøítelkynìmi do jedné jurty, copy jim zapletly do jednoho uzlu, který musel pøicházející ženich rozplést. Byl to vlastnì jen pokus oklamat duchy, jejichž nelibosti se báli, aby nepoznali pravou nevìstu. Nìkde i ženich nosíval závoj. Na ochranu u sebe nosili snoubenci rùzné vìci se silným zápachem a  ostrou chutí (napøíklad sùl), dále špièaté a  ostré pøedmìty. Meèový tanec, který se u nìkterých východních národù tancoval na poèest svatebèanù, pøedstavuje také zvyk, který pùvodnì vznikl z ochrany proti nepøíznivým duchùm. Když osetská nevìsta (Osetové, jinak Ironové èi Digoronové, na Kavkazu, viz výše) vstupuje do svatební komnaty, jeden z mladíkù jí odstraòuje závoj rožnìm. Pøi vstupu do nového domova drží pøíbuzní ženicha na prsou dýku. Zlé duchy zahánìjí vodou. Domorodí mladíci na Malajském poloostrovì støíkají na svatebèany vodu bambusovou støíkaèkou, což se však už dnes považuje za žert. Když na Madagaskaru nìkdy opouštìla nevìsta své rodièe, plivali na ni; dnes ji polévají vodou. Zlé duchy

zahání i dým a  rudá barva. Èínskou nevìstu pøenášeli do nového domova nad pánví naplnìnou žhavým uhlím. Pøírodní severoindické kmeny zavìšovaly ženichovi nad hlavu hoøící lampu. Èervený závod nosily nevìsty staroøímské, tatarské, albánské, èerkeské. V Pandžábu èešou muslimskou nevìstu rudým høebenem a  do vlasù jí vplétají rudé hedvábné stužky. U nìkterých indických kmenù z opatrnosti nosí nevìstu po dobu svatebních obøadù, dokonce i den po svatbì její služby, protože se nesmí dotknout zemì. Když u indiánských Lillooetù v severozápadní Americe vstoupí novomanžel v den sòatku do svého vigvamu, rozøeže nožíkem nebo hrotem šípu své ženì zástìrku z kozí usnì, kterou nosila za svobodna mezi nohama, a  hodí ji do ohništì; u thompsonských indiánù si ji dìvèe odloží samo a  zavìsí na viditelné místo. V obou pøípadech, když se novomanželé ráno vzbudí, se jde žena vykoupat a  muž jde na lov. Jejich rodièe ráno najdou zástìrku a  pozvou sousedy na malou slavnost. Lillooetové rozøežou zástìrku na malé pásky, které rozdají hostùm, thompsonští indiáni ji darují nìkteré staøenì. Když zástìrku rozøežou, znièí tím i zlé duchy, kteøí se v ní usídlili a  když ji darují, zlí duchové pøejdou na staøenu, ale té už nemohou zpùsobit mnoho zlého. Ke svatebním obøadùm patøí i èetné obøady smíøení, jimiž mají být pøíznivì naladìni duchové nového domova. Protože se za sídlo tìchto duchù považuje pøedevším ohništì, prokazuje mu nevìsta zvláštní poctu. Napøíklad u Hovù (døívìjší oznaèení pro malgašský kmen Merinikù, Merinikové dosud žijí ve vnitrozemí Madagaskaru) ho nevìsta tøikrát obejde. U nìkterých severoindických kmenù vede ženich nevìstu okolo ohništì a  pøitom jí sype na hlavu suøík, které má ten samý význam jako sùl. U Kalatišù musí nevìsta tøikrát obejít stan. Osetská nevìsta (viz výše) se pøi vstupu do nového bydlištì pokloní krbu s øetìzem na kotli, požádá domácího ducha o požehnání a  tchyni natøe boty tukem na znamení své budoucí poslušnosti. U Karelù (Karelové, Karelci, vl. jménem Karjala, národ na sev. Ruska u finských hranic, dnes znaènì asimilován) snoubenci vylijí køížem pod stùl tøikrát pálenku, aby podplatili domácí duchy. Tinguianská nevìsta (v Èínì) nasype jako obì duchùm rýži do mezer mezi bambusovými tyèemi, které tvoøí podlahu. Mezi zvyky, které souvisí s pøijetím nevìsty do nového rodového svazku, lze zahrnout i sezení novomanželù na spoleèné rohoži, napøíklad u Andamanù (tj. pùv. obyvatelù na Andamanských ostrovech, viz výše), pojídání a  pití ze spoleèné nádoby, napøíklad u Irokézù, obklopení páru kruhem pøíbuzných, napøíklad u Kafrù nebo Andamanù, spojení rukou nebo šatù a  podobnì. U Todù (Todové, Toda, v Indii) vejde muž do nevìstiny místnosti, lehne si vedle ní a  rozprostøe nad oba svùj pl᚝. Obøady plodnosti jsou rituální zákroky, které mají mladé ženì pomoci k poèetnému potomstvu, jsou také dùležitým svatebním ceremoniálem. Pøi tìchto obøadech vìtšinou házejí na snoubence, nebo alespoò na ženu, polní nebo zahradní plody, jako je rýže, hrozinky, fíky, oøechy, zrno, proso, chmelový kvìt, semena lnu, hrách, jablka a  podobnì. U Vabendù dají snoubencùm do rukou mouku, kterou si navzájem házejí do tváøe. U severoindických pøírodních kmenù naplní lùno nevìsty ovocem a  obilím. Patøí sem i styk nevìsty s dìtmi nebo panenkami o svatebních dnech. Staøí Indové posadili novomanželce pøi vstupu do domu na kolena chlapce, aby bylo první dítì

mužského pohlaví; podobný zvyk byl i jinde. Na indonézských Timorlautských ostrovech (døíve Tenimberské souostroví) posadí mezi snoubence chlapce a  dìvèe. Masajové v Tanzanii a  jihozáp. Kenì posadí novomanželce do lùna dítì, kterému dá pít mléko. Karelové zahalí nevìstu do velkého šátku, pod který smí nahlédnout jen krásný chlapec. Jinde nahrazuje živé dítì panenka. Èukèské matky dávají dcerám v den sòatku panenky, které si nevìsty ukryjí na lùžko pod hlavu. Panenky nesmìjí dát nikomu, nebo by tím utrpìla jejich plodnost. I jakutské nevìsty si udìlají panenku z hadøíkù, kterou si ze stejného dùvodu ukryjí pod lùžko. U severoindických pøírodních kmenù si novomanželka v den sòatku musí hrát s panenkou. U Toba-Batakù na Sumatøe (viz výše) jde mladý pár, který chce mít dìti, v den oznaèený za pøíznivý do náèelníkova domu, kde se nacházejí døevìné podoby pøedkù, debata idup. Tyto panenky si pøiváží šátkem na záda, muž sošku ženskou a  žena sošku mužskou. Kleèí s nimi asi hodinu na dlažbì se smutnou tváøí a  zaslzenýma oèima. Potom si položí panenky do klína jako malé dìti a  krmí je obìtním pokrmem. Náèelník pøitom hovoøí k novomanželùm: „Vezmìte naše pøedky, debata idup, na záda, abyste mohli nosit syny a  dcery! Vezmìte naše prarodièe, debata idup, do klína, abyste mohli nosit dcery a  syny v lùnu po požehnání naší velebnosti!“ Naèež krmí mladí novomanželé loutky rýží, aby byli plodní. Pøitom odøíkávají toto zaklínadlo: „Nosím tì na zádech, daruj synùm a  dcerám život, mám žízeò, nebo nemohu pít, trpím mrazem, nebo se nemohu zahalit šátkem, potím se i když na mne nesvítí slunce, trpím hladem, nebo nemohu jíst, srdce mnì bolí, nebo nemám dítì. Protože vìštba ukázala na tebe, pøináším ti obì, dej mi syny, dej mi dcery.“ Potom postaví panenky na staré místo a  zaène hostina, pøi níž si navzájem blahopøejí podle tradièního zpùsobu. Aby byla u Vagogù (Vagogové, také Gogové, psáno i Wagogové, batuský jmen jihozáp. od Kilimandžára) mladá žena plodná, vedou ji za zpìvu okolo banánovníkové plantáže a  až potom vstoupí do nové chatrèe. Fellanky (Falašky v Etiopii, viz výše) vyhledávají staroegyptské stavby a  vyškrábnou kamenem rýhu do zdi a  kámen zahodí pøes pravé rameno. Princ Ruprecht Bavorský vidìl v káhirském muzeu, jak mladé Fellanky, které pøistupovaly k mumiím, náhle vykøikly a  zdìšenì couvly. Arabský dozorce mu vysvìtlil, že jsou to neplodné ženy, které se chtìjí pohledem na mumii vydìsit, aby z leknutí dostaly dítì. Makasarové a  Bugisové na již. Celebesu (Sulawesi) dávali snoubencùm rozvìtvený korál, aby byli požehnáni dìtmi jako korál vìtvemi. S primitivní pøedstavou, že ve stromech a  rostlinách žijí duchové pøedkù, ze kterých mohou vypadnout dìtské zárodky a  ty se kouzly nebo z vlastní vùle mohou dostat do ženy a  vyrùst zde v dítì, souvisí jako ceremoniál plodnosti šlehání metlou. Z metly, èásti stromu nebo vìtve, pøechází šleháním duch pøedkù na snoubence, zvláštì na nevìstu a  dìlá ji plodnou. Tento zvyk byl donedávna bìžný i v rùzných evropských zemích. Napøíklad Nìmci nazývají toto „šlehání prutem života“ fitzeln, fudeln (fud znamená pochva), nebo kindeln (dìlat dìti). U pøírodních národù to bylo spojeno s obøady, které souvisely s pohlavní dospìlostí. Když uaupejské dìvèe pøichází do puberty, dostává málo potravy a  zdržuje se v horní èásti chatrèe. Èlenové rodiny a  pøátelé ji šlehají ohybnými úponky nahou po celém tìle. Dìvèata pøitom èasto omdlévají a  nìkdy prý i zemøou. Toto šlehání v šestihodinových intervalech ètyøikrát opakují, zatímco pøíbuzní si hojnì dopøávají pokrmy a  nápoje. Dìvèe však mùže olizovat jen metly namoèené v mí-

sách. Když tuto zkoušku vydrží, mùže zase všechno jíst a  prohlásí ji za dospìlou. Když se u indiánù Makušù v Britské Guayanì vrátí dìvèe z koupele po první menstruaci, sedne si na stolièku nebo kámen a  matka ji šlehá metlami. Nesmí však zakøièet bolestí. To samé se opakuje i pøi druhé menstruaci. Až potom je zpùsobilá ke sòatku. U vìtšiny národù patøí pohlavní zdrženlivost i k pùstu: podle primitivní povìry, kterou dosud doporuèují knìží všech vyznání, lze v tomto stavu nejlépe pøilákat ducha – ve svatební noc ducha oplodnìní. Takzvané noci cudnosti, v nichž se zakazoval novomanželùm pohlavní styk v první noci nebo i nìkolik dalších nocí, byly tedy pùvodnì nocemi oplodòovacími a  nemìly nic spoleèného s nìjakou mravní pøedstavou o kráse nebo užiteènosti cudnosti. Známe dva druhy nocí cudnosti: buï spí novomanželé spoleènì nebo mají mezi sebou nìjaký oplodòovací pøedmìt, nebo spolu nesmìjí vùbec spát, pouze oddìlenì na místech, kde jsou údajnì pøítomni domácí nebo polní démoni. Australci na Bedfordovì mysu pokládají manželství za uzavøené po první noci vìnované zdrženlivosti. U maronitù (v tomto pøípadì nejde o etnikum, nýbrž o modifikaci køesanského náboženství v Libanonu, Sýrii, Egyptì a  na Kypru) stráví novomanžel první noc se svými kamarády a  novomanželka se svými pøítelkynìmi. Karelka (viz výše) musí jít na lože pro jistotu obleèená. U Wagandù (Bagandù, Vagandù viz výše) trvá zdrženlivost dvì noci. Na ostrovech Kei (døíve psáno také Keei, malé souostroví v Bandském moøi jihozáp. od Nové Guineje) smìjí novomanželé souložit až po tøech nocích. Aby se tomuto pøíkazu urèitì podøídili, spí mezi nimi staøena nebo dítì, které je má zároveò chránit pøed zlými démony. Na ostrovech Fidži jsou novomanželé odlouèeni na tøi dny. Potom pøijdou místní ženy a  zavedou je do øeky vykoupat se; novomanžel musí na urèitou dobu ještì zachovat pohlavní zdrženlivost. Na ostrovì Rote (Rotti, nedaleko Timoru, v Indonézii) se novomanželé po svatbì odeberou do ústraní za doprovodu dvou staøen. Manžel musí nevìstì rozepnout pás, jehož devìt knoflíèkù je potáhnutých voskem, a  to jen palcem a  ukazovákem levé ruky. Dokud pás celkem neuvolní, nesmí mít pohlavní styk se svou nevìstou; nìkdy to prý trvá mìsíc, ba i rok. U mentavejských ostrovanù (dnes pøesnìji mentawajských, Mentawajské souostroví jihozáp. od Sumatry) musí ženich setrvat pìt dní ve svatebním veselí, potom postavit èlun a  založit zahradu. Trvá mu to dvacet dva dní a  až potom smí se svou ženou souložit. U Bahutù a  Batvù (ve Rwandì, východní Afrika) musí manželka delší èas vzdorovat, než dojde k souloži. V noci jde zahalená do manželovy chatrèe, kterou právì vystavìl nedaleko obydlí svých rodièù, a  za svítání se vrátí k jeho rodièùm. Po celou noc s ním tak zuøivì zápasí, bije ho, škrábe beze slova, že nejednou zboøí i chatrè. Nìkdy to trvá až tøi ètyøi noci. Rodièe slyší lomoz, ale neudìlají nic, protože zvyk je zvyk. Za mìsíc – u chudých asi za deset dní – se pøestìhuje žena definitivnì do mužova obydlí. Zde nastane „odhalení“ doprovázené slavnostními hody, a  „období strachu“ konèí pøirozeným zpùsobem. U australského kmene Auahlaji spí po celý mìsíc novomanžel na jedné stranì ohništì a  manželka na druhé, až nakonec vyzve staøena nevìstu, aby spala na té samé stranì jako muž. Indové považovali strom udumbara za sídlo duchù; ženy, které se ho dotkly, se stávaly plodnými. Proto dávali na první tøi noci hùl z tohoto stromu mezi novomanžele, ovinuli je rùznými látkami a  nitìmi a  natøeli voòavými mastmi. Byl to

zvyk èistì oplodòovací, ale nábožensky ovlivnìní hinduisté mìli i mnoho snubních obyèejù, a  to jedinì díky vynalézavosti knìží, kteøí ve vlastním zájmu „zdokonalovali“ pøedstavy a  obøady náboženskými pøedpisy, ale zároveò jinými obyèeji dosáhli, že se nedodržovaly nebo obcházely. Tak napøíklad Nevárci v Nepálu zasnubují dìvèe ještì v útlém vìku s plodem bélového stromu, který po tomto obøadu hodí do posvátné øeky. Když dìvèe pohlavnì dospìje, vyberou jí manžela; když se však toto manželství nevydaøí, mùže se dìvèe bez jakýchkoliv zábran se svým manželem rozejít. Postaèí, když mu dá pod polštáø betelový oøech a  odejde. Proto se mohou nevárské vdovy opìt vdát, nebo podle názoru tohoto kmene nemohou vùbec ovdovìt z toho dùvodu, že bélový plod, s nímž byly pùvodnì oddány, se považuje za existující i nadále. U Kalva-Kunibù v Gundžarátu zasnubují dìvèe, které se nemohlo vèas vdát, s kyticí kvìtin. Když druhý den kytice zvadne, hodí ji do studny a  vèerejší nevìstu od této chvíle pokládaji za vdovu. Sòatky vdov nepovažují v tomto kmeni za po-

horšující, a  proto mohou rodièe vdát dceru za toho muže, který se jí líbí. Indové v Paòdžábu se nesmìjí tøikrát oženit, nebo to pøináší smùlu. Pomáhají si však tím, že místo tøetího sòatku se muž zasnoubí se stromem babúl (acacia arabica) nebo se stromem ákh (asclepias gigantea) tak, že ho ováže manželským znamením tali a  potom ho pokácí. Tak se stane vdovcem potøetí, a  poètvrté se už oženit mùže. Podobné sòatky s pøedmìty se vyskytují v Pøední Indii v rùzných podobách a  z rùzných dùvodù. Uvedené pøíklady staèí k ilustraci toho, o èem jsme se zde zmínili jen mimochodem. Mentalitì pøírodních národù více odpovídal zvyk severoamerických Huronù a  Algonquinù (Algonkinù), který se ještì vyskytoval v sedmnáctém století: dìvèata zasnubovali s rybáøskými sítìmi, aby byl rybolov bohatý. Duch sítì se prý kdysi zjevil Algonquinùm v lidské podobì a  stìžoval si, že ztratil ženu. Zároveò je varoval, že už nechytí ani rybièku, když mu nenajdou ženu stejnì bezúhonnou. Obøad se konal každý rok v polovinì bøezna. Dvì dìvèata vybrali za manželky sítì a  protože bylo žádoucí, aby byly neposkvrnìnými pannami, byly to vždy ještì malé dìti. Sí natáhli mezi obì nevìsty a  náèelník k ní pøednesl øeè, to znamená øeè k duchu sítì, ve které ho napomínal, aby splnil svou povinnost a  dbal o hojnost potravy pro kmen. U Basutù (viz výše) existuje sòatek s mrtvým. Když si nenajde dcera slavného náèelníka muže, který by byl pøimìøený jejímu stavu, zasnoubí ji se zesnulým náèelníkem. Protože podle basutského zvyku dìdí syn jako jediný dìdic svého otce i vdovu, pøevezme tedy syn zesnulého náèelníka za manželku i ženu, která se s mrtvým náèelníkem zasnoubila. Mùže se však ještì oženit s jinou ženou podle vlastní vùle. Když má žena zesnulého dìti, považují je za dìti zesnulého, ale dostanou jméno otce skuteèného ploditele. V dalších svazcích tohoto díla se v jednotlivých kapitolách seznámíme s vývojem pøedstav a  obøadù, které pøírodní národy spojovaly s pohlavní dospìlostí a  zásnubním obdobím ženy. V novodobých obøadech, povìrách a  zvycích pak najdeme prastaré jádro v pestrém obalu, složeném z prvkù domnìle pohanských a  domnìle køesanských pøedstav, abychom zjistili, že vìtšina lidstva ještì stále hluboko vìzí – a  dnes jen ke své škodì – ve svìtì primitivních pøedstav zbavených svìžesti a  udržovaných a  komolených ziskuchtivou spekulací.

VIII. PØÍRODNÍ ŽENA A  MATEØSTVÍ Mateøství je v podstatì živoèišná funkce a  lidskou se stává v kulturním smyslu až tehdy, když je dobrovolná, chtìná, moudrá a  vìdomá. Tak jako mùžeme o souloži øíci, že sama o sobì není ani dobrá ani špatná, že není sama o sobì neèistá, ale neèistou ji dìlají urèité vedlejší okolnosti, stejnì tak mùžeme øíci i o mateøství, že je funkcí mimo dobro a  zlo a  samo o sobì není nièím „posvátným“, stává se jím až za urèitých okolností, ale také za jiných okolností mùže nabýt nemorální a  protisociální povahy. Podle toho, co jsme si zde øekli v první kapitole, je zøejmé, že pøírodní lidé se dívali na mateøskou funkci bez sentimentálnosti: šlo jim o jejich plody – dìti, když je potøebovali; když jim pøekáželi – zbavovali se jich. Mateøská láska, (pokud existovala), mìla povahu spíše sociální než individuální a  zdá se, že ani filozoficky

nebyla u prvních žen tolik opodstatnìná. Ženy lze rozdìlit na dva typy: na matky a  milenky. Pøitom však nemùžeme, jak by si pøál urèitý okruh moralistù, považovat „matku“ za typ mravnì vyšší než je „milenka“. Jednoduše to souvisí s takzvanou vnitøní sekrecí. Oba typy jsou stejnì málo „nesobecké“. „Matka“ ukájí svou smyslnost s dítìtem „mimogenitálním“ zpùsobem, samozøejmì „nevinným“, vracejíc se mateøstvím k takzvané infantilní erotice, zatímco „milenka“ si zachovává stále stejnì silné genitálie, pøirozenì „svírací“ cítìní, nepøeje si mít dìti a  bývá špatnou matkou. O tom si však obšírnìji povíme v posledních kapitolách tohoto díla. Do jaké míry existovaly u primitivních národù tyto dva typy, dnes tak vyhranìné, se už samozøejmì nedozvíme. Víme jen, že u mnohých z nich bývalo a  ještì èasto bývá mateøství z rùzných dùvodù nežádoucí. Zatímco totiž byly nìkteré pøírodní národy, jak ještì pozdìji uvidíme, velmi vynalézavé v kouzlech a  ceremoniálech, jejichž úkolem bylo dopomoci neplodným ženám k potomstvu, jiné se snažily, vlastnì jejich ženy, o doèasnou nebo trvalou neplodnost nejen v tom pøípadì, kdy šlo o mimomanželský pohlavní styk, ale i v manželství. Na ostrovì Viti Levu (viz výše) neléèí domorodé porodní báby jen neplodnost, ale používají také – jednou s vìtším, jindy s menším úspìchem – ochranné prostøedky. Bývá to odvar z listí a  z oloupaných, nastrouhaných koøenù stromù roga a  samalo. Když k souloži došlo veèer, je tøeba nápoj vypít druhý den. Tento prostøedek proti prvnímu poèetí používají i ženy, které jedno nebo nìkolik dìtí už porodily a  už si nepøejí otìhotnìt. U indických Mundù (Mundové, jeden z národù praobyvatel Indie, podobnì jako napø. jinde zmínìní Todové) a  v bývalé Holandské Indii (viz výše) zabraòují poèetí tím, že se snaží zmìnit polohu dìlohy. Z Holandské Indie napsal cestovatel toto: Pohlavní pud dìvèat, který se velmi brzy projevuje, lze ukojit bez tìžkostí, pøièemž pomáhají zkušené starší ženy, aby nedošlo k poèetí. Tyto ženy rùznými vnìjšími pohyby dokáží napøíklad stlaèováním, tøením a  masáží bøišní stìny zmìnit polohu dìlohy a  rùzným stlaèováním dopøedu nebo dozadu zabránit poèetí bez vážnìjších následkù kromì menší bolesti v køíži a  slabinách a  problémù s moèením v prvních dnech procedury. Když se chce dívka potom vdát a  být matkou, vrátí ji dìlohu na pùvodní místo stejným zpùsobem. U Sinaugulù v britské Nové Guineji (viz výše) se mohou ženy stát neplodnými po umìlém zásadu, když se domnívají, že už porodily dost dìtí. V každé vesnici nebo v sousedství nìkolika vesnic je žena, která to prý dokáže. Tuto schopnost údajnì dìdí po matce. Pokud se dohodnou na odmìnì, zeptá se, zda s tím souhlasí manžel. V opaèném pøípadì se zdráhá pomoci. Zákrok se nazývá ginigabani a  žena, která hledá pomoc, hageabani, což znamená „neschopná mít dìti“. Bába se posadí co nejtìsnìji za ni, manipuluje na spodní èásti jejího tìla a  mumlá pøitom nesrozumitelná zaøíkávání. Pacientka musí zároveò vdechovat dým z rùzných bylin a  koøínkù, které se vedle spalují. Odmìnu podá babì pøes rameno, pøièemž se nesmí otoèit ani vyslovit její jméno. U Maorù (na Novém Zélandu) zažehnává poèetí mastièkáø. Je známý pøípad, kdy k ženì, která otìhotnìla a  nepøála si mít další dítì, pøi porodu zavolali mastièkáøe. Když vytlaèoval placentu, vzal si trochu krve, udìlal ohníèek, krev do nìj hodil, pøièemž pronášel zaøíkávání. Tak se prý ženy chránily pøed dalším otìhotnìním.

Pozoruhodnou zprávu máme od Parkinsona z Nového Meklenburku a  Nového Hanoveru (Bismarckovo souostroví v Melanésii): celé vesnice a  rody se zde zavazují, že nebudou mít vùbec dìti. V jednom okresu byla tato neplodnost žen dùsledkem zákazu nebo slibu, který zde pøísnì dodržovali od smrti jistého náèelníka. Používají pøitom hlavnì zpùsob pøerušované soulože, pro který, jak víme z bible, byl smrtí potrestán Onan, jehož jméno se potom z nedorozumìní zaèalo používat pro celkem jiný sexuální jev. Jsou národy, u nichž vzniká pøímo odpor k mateøství jednak proto, že je u nich malá plodnost, nebo proto, že nemohou uživit vìtší poèet dìtí. Když chce manžel v Queenslandu (v Austrálii) potrestat ženu, vzývá duchy, aby na ni za trest poslali dítì. Australky si vùbec pomáhají rùznými mechanickými prostøedky a  umí po souloži zvláštními pohyby pánevní èásti tìla vyrážet spermie z pochvy. Podobnì to dìlají i domorodky na Nové Guineji. Odpor k mateøství, nejèastìji zavinìný materiálními pomìry nebo nevolnickým postavením ženy, se projevuje i u pøírodních národù vyhánìním plodu. Vyhánìní plodu. Pøehled potratovosti u pøírodních národù nám poskytuje pouèný obraz a  je významným pøíspìvkem k otázce úmyslného potratu, která je v naší dobì pøedmìtem úporných bojù mezi reakcí a  rozumem a  jejíž podstatì vìnujeme obsáhlejší kapitolu ve druhé èásti tohoto díla. Australské kmeny zdùvodòují úmyslný potrat „tìžkostmi, se kterými je zde spojena výchova dìtí“. O domorodkách ve Viktorii (viz výše) cestovatel napsal: „Potrat tlakem zde není zvláštností, hlavnì když se pohádá žena s mužem.“ Podobnì je tomu na Nové Guineji; na ostrovì Tami nosívá žena, která si vyhnala plod, krátkou smuteèní síku na znamení „polovièního smutku“. U Sinaugulù (také na Nové Guineji, viz výše) je dodnes rozšíøena volnosnubnost mládeže, ale nemanželských dìtí je zde málo, protože cenu snižují dìvèata. A  tak je zde vyhánìní plodu bìžným jevem; pokud se však nepodaøí, matka èasto zabije novorozenì hned po porodu. Potrat dìlá tak, že si lehne na bøicho a  jiná žena se jí postaví na záda, nebo ji bijí do spodní èásti tìla, pøípadnì na ni kladou horké kameny. To se však dìlá jen tehdy, dokud se dítìti nevytvoøily kosti, nebo v té dobì je plod ještì rara, krev. Do tohoto období poèítají první tøi až ètyøi mìsíce tìhotenství. Doresky (Doresové, na Nové Guineji) rodí jen dvì dìti. Pøi dalším tìhotenství vyhánìjí plod, protože je zde žena velmi zatížená domácností. Kaiové (viz výše) používají pøi potratu zvláštní kouzla. Vyberou ovocná jádra z kasuáøího lejna a  vaøí je se zeleninou. Tu pak musí žena sníst, ale bez jader, jelikož jen zeleninì lze odevzdat „látku duše“ z jádra vytlaèeného z kasuáøího tìla. Tato „látka duše“ vyhání plod z tìla ženy. V australském Novém Jižním Walesu vymírají domorodci stále více, protože úmyslný potrat je zde prý bìžným jevem. Pravou pøíèinou je však èinnost misionáøù, kteøí domorodcùm vnucují nepøimìøený zpùsob života. U Maorù jsou ženy, které mìly dva až tøi potraty, ale jsou známy pøípady i deseti až dvanácti potratù. Znalec Oceánie popisuje tìžkosti a  útrapy, kterým je domorodá žena vystavena v období tìhotenství a  pøi porodu ze strany své rodiny, a  øíká: „Lze se snad divit tomu, že se zde nejedna žena zøíká mateøského štìstí a  snaží se násilnými prostøedky zbavit se následkù plodnosti?“ V Nové Kaledonii pìstovaly umìlý potrat nejen svobodné dívky, ale i vdané ženy, aby se vyhnuly dlouhému kojení a  udržely si tìlesné vnady. V tomto smìru

jsou prý velmi obratné. Nejbìžnìjším zpùsobem umìlého potratu je zde takzvané banánové léèení. Zdánlivì spoèívá v tom, že tìhotná žena jí horké vaøené zelené banány. I když jsou banány zcela neškodné, slouží zde jen jako maskovací prostøedek a  ten skuteèný, také rostlinné povahy, je zøejmì jiný. Bude to asi kùra z nìjakého stromu. Domorodky øíkají: „Tady jde také jedna, která jedla banány.“ Také o domorodkách ze Samoa (Plaveckých ostrovù), Tahiti a  Havaje hovoøí cestovatelé, že si vyhánìjí plody, aby jim neuvadla prsa. Havajské ostrovanky mají dokonce velkou etnologickou zvláštnost: zatímco mnohé jiné pøírodní kmeny uctívají rùzná božstva, která mají tìhotné chránit pøed pøirozeným potratem, Havajèanky mají idol, který potraty vyvolává. Nazývají ho kapo. Je vyøezán z hnìdého døeva a  na horním konci má fantastickou hlavu s jakýmsi kohoutím høebenem. V etnologickém muzeu v Berlínì se nyní nachází jedenadvacet centimetrù vysoký exempláø, ale pùvodnì byl trochu vyšší. Jeho spodní hrot byl už totiž velmi opotøebován, což je neklamné znamení, že toto døevìné božstvo peèlivì plnilo svou krvavou roli. Není pochybnosti o tom, že hrot idolu zavádìly ženy pøímo do dìlohy, aby vyvolal potrat, ale mìl prý také opaèné poslání: za jiných okolností plodnosti napomáhal. Na ostrovech Loyalty používají ženy k potratu horkou vodu ze sirnatého pramenu. V Novém Meklenburku a  na Spoleèenských ostrovech (viz výše) používají umìlý potrat místo nìkdejšího zabíjení nevítaných novorozeòat. Na ostrovì Ugi ze Šalomounových ostrovù se setkal cestovatel s potraty ve tøetím až sedmém mìsíci tìhotenství. Vyvolával je nápoj z listí jistého keøe a  pevné obvazy okolo pasu. Umìlo to udìlat jen nìkolik žen a  byl to pro nì výnosný obchod. Umìlé potraty dìlaly i nám už známé porodní báby na ostrovì Viti Levu. Podle jejich tvrzení se u domorodých žen nevyskytuje žádný náhodný potrat. Vitijské ženy mají velký odpor k poèetné rodinì, èasté tìhotenství považují za hanbu a  žena s velkým poètem dìtí je na posmìch obci. Plod vyhánìjí i pøi nelegitimním tìhotenství. I na Samoa je umìlý potrat neobyèejnì èastý. Vyplývá to ze strachu pøed hanbou, ale také z obavy pøed pøedèasným zestárnutím a  námahou spojenou s výchovou dìtí. Zato o zabíjení dìtí zde není slyšet. Na Gilbertových ostrovech (Kiribati, Mikronésie, viz výše) je vyhánìní plodu velmi bìžné, protože s obstaráváním potravy jsou pro neúrodnost pùdy velké starosti. Na karolínských ostrovech Jap si pomáhají mladé ženy, aby si èastými porody nepokazily postavu tak, že pijí pøevaøenou moøskou vodu. V Nové Británii (Birara, viz výše) smìjí mít ženy dìti za dva až ètyøi roky po sòatku. Domorodci nemají rádi, když se jejich ženy ihned stávají matkami, proto používají rùzné zpùsoby k vyhánìní plodu. Nejoblíbenìjší metodou je bouchání do tìla z obou stran a  stlaèování žaludeèní oblasti. Do dìlohy zavádìjí i hùlku s ostrým hrotem. Podobnì to dìlali kdysi i na Fidži, jenže používali hùlky dvì a  podávali pøitom nápoje z rùzných bylin. V Novém Meklenburku a  Novém Hanoveru (Bismarckovo souostroví) se netají šestnáctiletá až sedmnáctiletá dìvèata tím, že už mìla tøi nebo ètyøi potraty. Ženy zde pokládají dìti za pøítìž a  proto se jich dobrovolnì zbavují. Používají k tomu rùzné odvary nebo mechanické prostøedky, silné šnìrování, masáže dolní èásti tìla, seskakují z vysokého balvanu nebo stromu. Na ostrovì Buru v Malajském souostroví je umìlý potrat velmi rozšíøený jak mezi svobodnými dìvèaty, tak i vdanými ženami. Jak se zdá, tajné prostøedky, které se na to používají, nezpùsobují ženskému tìlu trvalé následky. Také na Amboinu (Ambon) a  dalších ostrovech v Molukách je vyhánìní plodu

bìžným jevem, podobnì na Kaiských ostrovech (Malajské souostroví) a  na Babberských ostrovech (jinak Babarských, v Sundách). Na Kaiských ostrovech to prý dìlají ženy proti vùli svých mužù, nebo chtìjí mít jen dvì dìti; tomuto systému holdují i Watubelky (pùv. obyvatelky ostr. Watubela). Na Babberských ostrovech to dìlají ženy proto, aby nepøišly o požitek ze soulože, kterou zde tìhotným ženám pøísnì zakazují. Proto pijí výtažek ze španìlského èerného koøení v araku. Kromì toho muž, který ji oplodnil, jí dennì a  velmi opatrnì šlape po bøichu doma nebo v lese. Atježanky (Atježané, také Aceh, národnost na Sumatøe) se zbavují plodu jen se svolením svých manželù. Na ostrovì Enggano (Engano, v Sundách) je vyhánìní plodu velmi èasté u mladých dìvèat. Nedìlají to však ze strachu pøed nìjakým trestem, ale proto, aby se zbavila tìžkostí a  byla co nejdøíve volná. Pomìry na ostrovech Aru (také døíve psáno Aaru; Aruské ostrovy, Kepulauan Aru, v Indickém oceánì záp. od Nové Guineje) popisuje cestovatel takto: „Zøídkakdy zde mají manželé více než tøi dìti; jako v celé Indii, i zde se vyhánìní plodu dovoluje, což je skuteèné dobrodiní s ohledem na pøelidnìní a  na žalostné vnitropolitické pomìry, zavinìné dnešní správou.“ Ženy v Malakce (Mallaka, na Malajském poloostrovì) se za vyhánìní plodu trestaly, dìvèata stíhala hanba, ale není to zcela ovìøeno. V Bruneji na Borneu je usmrcování novorozeòat zøídkavé už proto, že mu pøedchází vyhánìní plodu, v èemž jsou domorodci takovými mistry, že dosahují svého cíle bez ohrožení pacientky. Když vznešení muži posílají své souložnice po prvním a  druhém porodu na odpoèinek, nebojí se ženy žádného prostøedku, aby si i nadále udržely výsadní postavení. Navíc zùstává polovina šlechtických dcer svobodná a  potratem se jim odstraòují následky nedovoleného styku. Na ostrovì Bali (v Malých Sundách, viz výše) zná každá žena množství prostøedkù zpùsobujících potrat a  není pochyby, že je i hojnì využívá. Proto se zde rodí tak málo nemanželských dìtí, i když vìtšina dìvèat tohoto smyslného národa se prý oddává volnosnubnosti ve velkém a  tyto prostøedky nepoužívají jen svobodné ženy. Jedna pandjeroän, tedy nevolnická žena badongského knížete, øekla Jacobsovi, že jen co se nìkterá žena cítí být tìhotnou, ohlásí se u knížete, který jí ihned dá èínský prostøedek zvaný pængìræt. Je èerné barvy a  ostré chuti, po požití vzbuzuje pocit tepla a  má témìø vždy žádoucí úèinek. V Kroé (na Sumatøe) dávají baby pít tìhotným ženám vajeèný arak nebo pálenku, kladou jim na bøicho horký popel nebo horký kámen a  pøitom je masírují. U Lampongù také na Sumatøe odejde tìhotné dìvèe k doekoenì a  požádá ji, aby jí udìlala potrat. Do citronu vyryjí zaèáteèní písmena jména dìvèete, které se vykoupe za odøíkávání modlitby. Doekoen vytlaèí na hlavu dìvèete nìkolik kapek citronu a  pøitom odøíkává: „Dítì, které se ještì nenarodilo, ba ještì není ani narostlé, vyjdi pøed svou dobou, nebo jinak bys poškodilo svou matku.“ To se nìkolikrát opakuje, dìvèe v urèitých intervalech vypije odporné nápoje s tváøí obrácenou k východu. Vytlaèený citron musí potom podle rituálu nacpat do dutého stromu rimba. Když svíravé nápoje nepomohou dost rychle, použijí pitžet (masáž). Batakové na Sumatøe (viz výše) používají bambusové hùlky nebo žebra listù, které èarodìj, guru, zavádí do dìlohy. Na Kanárských ostrovech je plodnost žen velmi znaèná, dìti zde èasto mívají i nevìstky. Proto používají v hojné míøe potratové prostøedky, pøevážnì z bylin. Ve mìstech žije mnoho žen, které umìjí provést umìlý potrat. U Wašagù ( také nìkdy psáno Vašagové, bantuský kmen ve východní Africe)

èasto dochází k vyhánìní plodu i v manželství, protože je velkou hanbou, když je v požehnaném stavu žena, která ještì kojením pøikrmuje dvouleté dítì. U Vahehù (také psáno Wahehové, Hehové, africký kmen Zulukafrù) se vyhánìní plodu provádí pøímo hromadnì; ani usmrcování dìtí po porodu není trestné. Žena zde má vìtšinou jen dvì dìti, protože obèas pøikrmuje a  nesmí se pohlavnì stýkat. Když toto pøikrmování trvá už dlouho a  manželùm je zdrženlivost pøítìží, tuto pøekážku jednoduše odstraòují. U bafiotských èernochù (Bafioti, Kabindové, v záp. Africe, viz výše) si prý pomáhají jen svobodné ženy, které delší dobu žily volnì a  ve zralejším vìku se bojí porodu. Dìlají to tajnì hnìtením, stlaèováním bøicha a  vydatným pojídáním papriky. U Owambù (také Ovambové, bantuský kmen hlavnì v Angole, viz výše) nesmí dívka porodit pøed slavností efundúla, o které jsme už hovoøili. Pokud otìhotní, vyženou její plod rùznými manipulacemi nebo nápoji. Nìkteré pøi tom i zemøou. Samozøejmì, že dùvodem je zde povìra, že pøed ceremoniálem spojeným s pohlavní zralostí nemùže žena porodit skuteèné dítì. Mezi Herery, Køováky a  Hotentoty se èasto vyskytují pøevážnì umìlé potraty. Hlavní pohnutkou je prý pohodlnost (?) žen. Zásah je velmi jednoduchý: ve tøetím nebo ètvrtém mìsíci tìhotenství si dá žena šlapat po bøichu od svého pøítele nebo pøítelkynì. Kromì toho si co nejsilnìji stáhne tìlo nad dìlohou provazem, aby plod nemohl rùst. Vyplachuje si dìlohu ledkem a  velkým množstvím soli. Jak se zdá, tento zákrok má jen zøídkakdy škodlivé následky. U jihoamerických indiánù bylo pøíèinou èastého vyhánìní plodu pøetížení prací a  velká bída, které zde zpùsobili Španìlé, u jiných kmenù dùsledkem zákazu, že žena nesmí mít s mužem pohlavní styk v období tìhotenství a  dlouhého kojení. Mbajky v Paraguayi si pomáhají proto, že mají strach pøed pøedèasným zestárnutím a  pøed problémy, se kterými je spojena výchova dìtí. Cestovatel se Mbajek ptal, jaké prostøedky používají, aby potratily. „Hned uvidíš,“ odpovìdìly mu. Potom si jedna lehla úplnì nahá na zem a  dvì staøeny jí zaèaly pìstmi tlouct do podbøišku, až jí tekla krev z rodidel. To znamenalo, že plod odchází, a  cestovatel se skuteènì za nìkolik hodin dozvìdìl, že potratila. Zároveò mu øekly, že po této „operaci“ nezøídka ženy i umírají. V Paraguayi používají tento zpùsob umìlého potratu i bílá dìvèata. Na Orinoku se indiánky bojí brzkého stáøí, a  proto se zbavují tìhotenství. Vyhánìní plodu bylo obvyklé i u severoamerických indiánù a  jen nìkteré kmeny, napøíklad Èipevajové, považovaly umìlý potrat za hanbu. Svobodná dìvèata, ale i vdané ženy dakotských indiánù si nezøídka pomáhaly rùznými odvary, které prý nìkdy znièily dítì i matku. Crowové a  Assiniboinové (viz výše) dìlali umìlý potrat špièatou hùlkou zavádìnou do dìlohy. Jinde zase zatloukli do zemì kolík vyènívající asi dvì stopy, žena si na nìj lehla na bøicho a  kroutila se, až plod vyšel. Nebo si tìhotná lehla na záda a  na bøicho jí položili širokou desku. Na ni se postavili dvì nebo tøi pøítelkynì tìhotné ženy a  poskakovaly k dlouho, dokud jí nevytekla krev z pochvy. Nebo jí hnìtly bøicho a  šlapaly po nìm tak dlouho, dokud plod nevyšel. Smrt následovala jen málokdy. Indiáni Šasta v severní Kalifornii k vyvolání potratu používali velké množství koøene cizopasného kapradí, které u nich roste na vrcholcích smrkù. O Kamèadalkách napsal Steller: „O Itelmenech lze øíci, že v manželství mají vìtší smysl pro smyslný požitek než pro plození dìtí, protože tìhotenství zahánìjí rùznými pøípravky a  plod se snaží vyhnat bylinami i vnìjšími násilnými

zákroky... Nejkrutìjší je, že staøeny rozemílají dìti v tìle matky, lámou a  drtí jim ruce a  nohy. Ženy pak potratí celý mrtvý plod najednou nebo rozložený po èástech a  èasto se stává, že pøitom matka i zemøe.“ O Eskymaèkách cestovatel napsal: „V Grónsku, ovlivnìném misionáøi, používají tìhotné ženy pøi potratu jak hùl z ohništì, kus døeva na roztahování mokrých kalhot, tak rukovì bièe nebo jiný pøedmìt, kterým si bouchají nebo stlaèují bøicho nìkolikrát dennì. Jiný zpùsob vyhánìní plodu spoèívá v perforaci plodové blány, v operaci, která vzbuzuje nemalý údiv. Tence opracované žebro z tulenì nebo mrože je na jednom konci nabroušené jako nùž, zatímco druhý konec je tupý a  zaoblený. Na horním konci je oblý obal, sešitý z vypracované tulení kùže, na obou stranách otevøený a  dlouhý jako zaostøená èást kosti. Na horním i dolním konci tohoto pouzdra je upevnìná nit ze sobí šlachy pokrytá koženým povlakem. Když se operující zdá, že tento nástroj vnikl dost daleko do pohlavního otvoru, mírnì zatáhne nití upevnìnou na dolním konci pouzdra, èímž se obnaží ostøí nože. Potom udìlá sondou pùlobrat a  zlehka ji vrací nahoru a  dovnitø. Jakmile tímto pohybem protrhl plodovou blánu, nástroj opìt vytáhne, pøedtím však zatáhne za horní nit pouzdra, aby zakryl ostrou èást sondy a  zabránil tak poranìní pohlavního kanálu.“ Tuto operaci si prý dìlají i samy tìhotné ženy, což nás velmi nepøekvapí, pokud uvážíme, že i u nás si chudé ženy nejednou pomohou samy. Samozøejmì, že tímto výètem jsme zdaleka nevyèerpali všechny pøírodní národy, u nichž je vyhánìní plodu více ménì obvyklým jevem, ani rùzné vnìjší, vnitøní èi èarodìjné prostøedky, které se pøi umìlém potratu používají. Ale i uvedené pøíklady ukazují dostateènì, že umìlý potrat ze sociálních i individuálních dùvodù je jevem, který provází lidstvo od chvíle, kdy èlovìk pøestal být slepou a  pasivní hraèkou pøírodního mechanismu. Jen u nìkterých pøírodních národù se umìlý potrat trestá. Vìtšinou jsou to národy bojovné, jako Batakové na Sumatøe, Kafrové, Turci a  další. U Xhosa-Kafrù je za úmyslný potrat tøeba zaplatit ètyømi až pìti kusy dobytka, a už se stal za souhlasu nebo bez souhlasu manžela. Potrestají i toho, kdo k nìmu prostøedky a  podmínky pøipravil nebo poskytl. Pokutu pøebere náèelník, který tak ztratil pøíslušníka svého kmene. Mùže ji žádat od muže, pokud o tom vìdìl, od ženiných rodièù nebo od muže, o jehož plod jde, pokud není manželem. Neplodnost a  plodnost. Vìtšina pøírodních národù považovala neplodnost za neštìstí z hospodáøských dùvodù, ale i z dùvodù souvisících s kultem pøedkù. Pøíèinu hledali vždy v ženì, potom v kletbì nebo v uhranutí, které ženu postihlo. Že pøíèinou neplodnosti bývá nejednou i muže, nemohly pøírodní národy dlouho vìdìt, vždy je to objev vìdy v nedávném období. Když zemøe bezdìtná žena u Wašagù (viz výše), hodí ji do potoka se všemi jejími vìcmi, s hrncem a  lžící. Potom ji vynesou do pralesa nebo na takové místo, kde se nebude nikdy orat. Nevynášejí ji ani dveømi, ale pøes otvor na protìjší stranì chatrèe. Nosièi – její pøíbuzní – dostanou ze svou práci tøi kozy, z nichž jednu zabijí kvùli oèištìní. Podobnì je to i s mrtvolou bezdìtného muže. V jižní Austrálii se ženy velmi bojí èarodìjù a  mastièkáøù, nebo vìøí, že mohou udìlat ženu neplodnou. Na ostrovì Viti Levu se o neplodné ženì domnívají, že nìkde pila „vodu neplodnosti“. Kidžky a  Adálky (Kidžové a  Adálové, Adajelové, semitské kmeny) v rovníkové Africe si nikdy nemyjí pohlaví vodou, protože se bojí, že by je udìlala neplodnými, ale používají tekutinu „daleko ménì nevinnou“. V západní Austrálii

je rozšíøen názor, že dìvèata se stanou neplodnými, když v jedenáctém a  dvanáctém roce jedí maso z bandikuta – jezevce. U Vajù v Libérii se žena mùže stát neplodnou, když náhodou rozšlápne vejce lelka, který hnízdí na zemi. Bulikai, èarodìj, to však mùže svými kouzly napravit. Èipevajové a  nìkteré další indiánské kmeny prý pokládají neplodnost žen za dùsledek jejich manželské nevìry a  umìlých potratù. Ale to bude zøejmì fáma nebo vliv misionáøù. Pozoruhodnou zprávu pøinesl etnolog Pilsudski od Ajnù (Ainù, viz výše) ze Sachalinu: „Ajnové zøídkakdy pøipisují vinu ženì, že je rodina bezdìtná. Pøevládá zde spíše názor, že to závisí na obou manželích, lépe øeèeno na jejich krvi, která mùže být tvrdá nebo mìkká. Když mají oba manželé mìkkou krev, narodí se jim dítì už v prvním nebo druhém roce jejich soužití. Když je však krev jednoho tvrdá, mohou mít dìti až po nìkolika letech. Pokud mají tvrdou krev oba manželé, jsou odsouzeni k bezdìtnosti a  nic jim nepomùže... Je zajímavé, že v tomto pøípadì nelze o pomoc požádat šamany. Rozhodnì by odmítli obtìžovat bohy takovými neèistými vìcmi.“ O Svazijcích se vyjádøil jeden jejich krajan takto: „Svazijci nemají poèetné potomstvo, protože zaèínají pohlavnì obcovat v rané mladosti. Když vstoupí do manželství, je semeno v jejich tìle už vìtšinou vyschlé. Když je žena ještì schopná rodit, pøivede na svìt jedno, nejvýše dvì dìti, nebo už nemá semeno, ale pìnu. Naši pøedkové mìli mnoho dìtí, nebo zakazovali sòatky v raném vìku, stejnì tak pohlavní styk s dìvèaty.“ Za jednu z pøíèin malé plodnosti považovali i vyhánìní plodu. Když u Badagù (Badagové, také Vadagové, v Pøední Indii) nemá žena dìti, vezme si s sebou do svého domu sestru jako druhou ženu, ale ponechá si vedení domácnosti. Pokud sestru nemá, vrátí se domù k rodièùm nebo si vezme za muže starce, který od ní nechce dìti, pouze práci. I v dalších indických provinciích považují neplodnost za hanbu a  neštìstí. „Velmi nešastná je zde bezdìtná žena, ale i ta, která má jen dcery. Muž má právo propustit ji po sedmi èi deseti letech. I když se to stává málokdy, pøece takovou ženou velmi opovrhují. A  toto opovržení se vystupòuje k prudké nenávisti, když jí zemøe muž. Nemá totiž dìdice, který by za nìho obìtoval mrtvým, a  proto musí zùstat v pekle, dokud ho jiný nevystøídá.“ O domorodcích na ostrovì Bali vypráví Jacobs toto: „Balièan pokládá za velkou pøízeò bohù, když mu žena daruje mnoho dìtí, hlavnì synù, ale pøedevším, když se mu rodí dìti selat boenga, to je støídavì chlapec a  dìvèe. Ale stejnì tak velmi opovrhuje neplodnou ženou. Proto novomanželé pøinášejí nespoèetné obìti zvláštnímu božstvu Boetoehaje nebo Samb‘angan, které má požehnat jejich manželské lùžko. Toto božstvo vytesané z kamene je ztvárnìno s velmi zvìtšený pohlavním údem v erekèním stavu jako kdysi u Øekù Priapova socha a  u starých Germánù socha boha plodnosti Freyra, kterého také zobrazovali s mohutným údem... Aby mladé ženy dokázaly, s jakou vroucností pøinášejí svou obì a  jak rády by vidìly svou nadìji uskuteènìnou, sedají si na nìj jako na konì...“ Také africké národy opovrhují neplodnou ženou a  v nìkterých èernošských oblastech v její neplodnosti vidí dùkaz nìkdejší pohlavní výstøednosti. Plodnou ženu velmi ctí v Angole, na loanžském i guinejském pobøeží, u Dualù v Kamerunu, v horní Guineji, v Kordofánu (tj. støed. Sudánu). Gallky (viz výše) dokonce samy napomáhají svému manželovi k druhé, tøetí nebo ètvrté ženì, navrhují mu a  pøivádìjí „krásná a  plodná dìvèata“. Také mnohé indiánské kmeny

považují neplodnost ženy za neštìstí. Na druhé stranì považovaly a  považují nìkteré pøírodní národy velkou plodnost za hanbu a  zvíøecí zpùsob. Grónská žena mívá tøi až šest dìtí a  rodí každý druhý nebo tøetí rok; když v Grónsku slyší o vìtší plodnosti, porovnávají takové národy se psy. Indiánky v Britské Guayanì (viz výše) se tváøily posmìšnì, když jim cestovatel vyprávìl, že v Evropì nejsou dvojèata žádnou zvláštností. Øekly mu: „Nejsme feny, abychom vrhaly hromady mláïat.“ V Queenslandu (viz výše) je trestem, když má žena mnoho dìtí, ale ani Papuánky v jihovýchodní Nové Guineji nepokládají mnoho dìtí za žádoucí cíl manželství pro bolesti a  strasti s nimi spojené. I zde se snaží muž neposlušné ženì pøièarovat mnoho dìtí. Už jsme si øekli, jak rozšíøené bylo u pøírodních národù vyhánìní plodu a  pøedtím zabíjení nevítaných novorozeòat. Celkovì lze øíci, že názory svobodných pøírodních národù na plodnost a  neplodnost úzce souvisely s jejich materiálními pomìry a  že od zaèátku svého koèovného života se snažil pøírodní èlovìk øešit otázku potomstva pøedevším podle potøeby, i když nejednou krutými prostøedky, a  že u tìchto pøírodních národù o mnoho více než u kulturních národù vyplýval poèet dìtí ze specifického postavení obyvatelstva. Až národy polokulturní a  kulturní, ovládané urèitými tøídami a  rafinovanými náboženskými povìrami, považovaly nerozumné plození dìtí, bez ohledu na vyživovací a  výchovné možnosti, za mravní pøíkaz. Proti neplodnosti používaly a  dosud i používají nìkteré pøírodní národy množství medikamentù a  èarodìjných prostøedkù. Úèelná bývají tu a  tam zøejmì i nìkterá afrodisiaka, která se používají pøi pravidelné léèbì, snažící se o podráždìní pohlavních orgánù; jde jednak o nápoje a  jednak o koupele. Peruánští indiáni prý znají afrodisiaka, která pùsobí hlavnì na ženské pohlaví, a  oznaèují je spoleèným názvem piripiri. Podobné prostøedky používají obì pohlaví nebo jen ženy na Malajském souostroví a  v bývalé Holandské Indii. Na ostrovì Viti Levu se žena nejprve vykoupe v øece, potom oba manželé vypijí odvar ze strouhaného koøene chlebovníku, mbokasu a  oøechu rerega nebo kago (èi thango) z urèitého druhu tumeriku. Hned potom mohou souložit. Uširombky ve východní Africe roztluèou koøen stromu mvesa a  smíchají s vodou. Potom pijí velké množství tohoto nápoje, aby byly velmi plodné. Svazijky pijí odvar ze sloního trusu a  urèitých koøínkù. V západní Austrálii se ženy domnívají, že si mohou plodnost zvýšit, když budou jíst mnoho klokaního masa. Na Sibiøi užívají vaøené plody sibiøského kosatce. Na Kamèatce jedí ženy, které chtìjí mít dìti, pavouky; šestinedìlky, které chtìjí mít brzy další dítì, snìdí pupeèní šòùru svého novorozeòátka. Èernoši v Jorubì, na západním africkém pobøeží, používají proti neplodnosti a  tìžkému porodu posvátnou vodu z chrámu své bohynì, která je zobrazena jako tìhotná žena. Protože pøírodní národy vidìly ve všech nehodách a  nepøíznivých jevech zásad démonù, božstev nebo vliv nepøátelských kouzel, domnívaly se, že musí usmíøit vyšší moc nebo zlomit moc kouzel. U Dajakù na Borneu mají vodní duchové, djata, zvláštní vliv na neplodnost; kdykoliv ji mohou na ženy seslat nebo jim ji odejmout. Když tedy neplodné ženy – ale i muži – chtìjí mít dìti, uspoøádají nìkterému djatovi velkou slavnost, bararamin. Na krásnì vyzdobeném èlunu se odeberou do nìkterého djatova sídla, obìtují mu kuøata (nebo jinou drùbež), jejichž zobáky obloží zlatým plechem. Kuøata

házejí živé do vody nebo obìtují jen jejich hlavy a  tìlo zvíøat snìdí. Èasto však používají pouze døevìné figurky ptákù. O idolu se u Ewweù jsme už hovoøili. V chatrèích èasto bývá mužský idol vedle ženského a  jejich genitálie bývají velmi peèlivì vypracovány. Jejich úlohou je pøivést do domu hojné potomstvo. Podobné fetiše nejsou u afrických národù vzácné. U Masajù (v Tanzanii a  jihozáp. Kenì) poøádají slavnost jen vdané ženy, aby si od boha vyprosily dítì. Nazývá se iruga ‘Ng ai ol adjo, což znamená „vyslyš, bože, slovo.“ V kraalu nebo vedle nìho se ženy shromáždí už pøed polednem s èarodìjem, ol goiatiki, a  udìlají okolo nìho kruh. Každá žena od nìj dostane amulet, který si zavìsí na bederní šòùru okolo své kožené zástìrky. Èarodìjník jim potom pokropí hlavy a  ramena medicínou, která kromì mléka a  medoviny obsahuje tajný prostøedek, za což ho odmìní nìkolika ovcemi. Potom ženy tancují a  zpívají celý den ve stínu stromù a  v noci v kraalu až do svítání. V písních se stále opakuje ta samá modlitba: „Bože, stále tì úpìnlivì vzývám, prosím tì, prosíme jen tebe, prosíme o dìti, o plodnost pro neplodnou ženu.“ V kapitolách o indické ženì se dozvíme o kultu pohlavního údu hlavnì v souvislosti s neplodností. Nyní vzpomeòme jen pøíklad ze života Badagù (Vadagù, viz výše) z Nilgirského pohoøí v Pøední Indii, o nìmž už byla øeè. Manželé, kteøí žijí v neplodném manželství, slibují bohùm malý støíbrný sluneèník nebo sto kokosových oøechù, když budou mít dítì. Slib splní v den, když dávají dítìti jméno. Neplodné ženy se dovolávají Mahálingovy pomoci (mahá = velký, lingam = falus); je to jedno ze Šivových jmen, kterého uctívají v horách v podobì vztyèeného kamenu. Obzvl᚝ úèinným druhem Mahálingù jsou kamenné kyje, prý zázraèného pùvodu, které tu a  tam vyoøou a  o nichž se domnívají, že vyrostly samovolnì ze zemì, a  proto je nazývají svajambhú. Pøipomíná to zázraènou moc, kterou v Nìmecku pøipisují takzvaným hromovým klínùm, což jsou vlastnì vyorané pravìké kyje z kamene. Staré holandské dìlo v Batávii, o nìmž jsme už hovoøili, má podobný význam. Domorodky, ovìnèené kvìtinami, na nìm jezdí v nejkrásnìjších šatech, kladou k nìmu obìtní dary, rýži, ovoce a  podobnì, které však sbírají knìží. Když si tohoto dìla všimneme blíže, uvidíme, že zadní konec hlavnì má tvar lidské ruky, jejíž prsty jsou sevøeny v pìst a  palec vyènívá mezi ukazováèkem a  prostøedníkem. Je to takzvaná fice, která se všeobecnì považuje za podobu soulože. Podle Bartelse je tato podoba pøíèinou, že k dìlu chodí ženy, které chtìjí mít dìti a  zøejmì k tomu pøispìla i hlaveò ve tvaru mužského údu. U Orokù (Orokové, vl. jménem Ulta), praobyvatelù Sachalinského ostrova, našel cestovatel Polakov (1881 až 1882) zvláštní modlu, kterou si vìšeli nad postel, aby bylo jejich manželství plodné. Modla pøedstavovala ženu s tulenìm, jak spoleènì spí pøikryti jednou pokrývkou. Tuleò má u Orokù a  Giljakù (Giljaci, nyní èastìji Nivchové, národnost na Sachalinu a  v Chabarovsku v Rusku, viz výše) rùzný význam. O Vajech v èernošské Libérii vypráví Bütikofer toto: „Velmi rozšíøená povìra domorodcù umožòuje mnohým fetišistickým doktorùm, kteøí se ve vajské øeèi nazývají buli-kai, výnosnou existenci, nebo zhotovují a  žehnají nejen greegree, ale vydìlávají si mnoho penìz i èarodìjným zaøíkáváním apod. Správný buli-kai si ví vždy rady. Když napøíklad nemá žena dìti – což se považuje za velkou hanbu – pøipisuje to nìjakým kouzlùm, která ji postihla. Proto pøijde k fetišistickému doktorovi pro radu a  ten je za malou odmìnu ochotný kouzla zrušit nebo nìjakým zpùsobem pøíznivì naladit zlé duchy. Èasto však doktor žádá mnoho pøedmìtù.

Ty, nad nimiž vyslovil potøebné zaklínací formulky, zakopou nebo hodí do øeky, jiné jsou urèeny na to, aby je „prodali“, èímž doktor rozumí, že je musí prodat jemu. Mezi tìmito pøedmìty je urèité množství rýže nebo nejèastìji bílé kuøe. Kouzelník pokaždé vysloví barvu této obìti a  když není po ruce bílé kuøe, dostane místo nìho kus bílé bavlnìné látky. Kromì toho urèuje doktor svým zákazníkùm jídla, jimž se mají vyhýbat. Napøíklad nesmí jíst kuøe, jiní opièí maso nebo maso z urèitého druhu antilopy. Tyto pøedpisy èasto pøecházejí z rodièù na dìti a  vnuky. Když jsem se jednou náhodou zeptal svého sluhy, proè nechce jíst opièí maso, odpovìdìl mi, že ho nesmí jíst ani jeho matka.“ Na Babberských ostrovech (viz výše) vyhledají neplodné ženy pomoc muže, který má mnoho dìtí, aby za nì prosil božstvo. Manžel ženy potom pøinese domù padesát až šedesát mladých kalapových plodù a  žena zhotoví z èerveného kartounu panenku asi pùl metru vysokou. V domluvený den pøijde muž do domu ženy, pokyne manželùm, aby si sedli vedle sebe, a  položí pøed nì talíø se sirih-pinangem a  mladým kalapovým plodem. Žena pøitom drží panenku v náruèí, jako by ji kojila. Potom je pomocník pokropí vodou z plodu, který otevøel, uchopí kuøe, drží jeho nohy na ženinì hlavì a  pøitom øíká: „ Ó, Opulero, použij kuøe, a spadne, a sestoupí èlovìk, prosím tì, snažnì tì prosím, a spadne èlovìk, nech sestoupí do mých rukou a  do mého lùna!“ Potom se hned ženy zeptá: „Pøišlo dítì?“ Ona mu odpoví: „Ano, už saje.“ Nato se dotkne kuøecíma nohama mužovy hlavy a  mumlá pøitom jakési zaklínadlo. Potom úderem o veøeje usmrtí kuøe, rozøeže ho a  zkoumá podle srdeèních cév. Po skonèení obøadu kuøe položí na talíø a  postaví ho na obìtní místo v domì. Potom ve vesnici rozhlásí, že je žena tìhotná, pøièemž pøicházejí všichni vesnièané a  gratulují ji. Muž si pùjèí kolébku a  žena do ní položí panenku, kterou opatruje sedm dní jako novorozenì. Jak už víme, má loutka svou roli v oplodòovacích kouzlech a  pomáhá i proti neplodnosti. Nišinamská indiánka v Kalifornii dostane od pøítelkynì panenku z trávy, kterou si potom pøikládá k prsu a  zpívá jí pøitom ukolébavky, aby zahnala neplodnost. I Waporožky (viz výše), které chtìjí mít dìti nebo jim dítì zemøelo, mívají panenku. Je to suchá tykev lahvového tvaru, která má na horním konci svazeèek krátkých šòùrek, na kterých jsou pøipevnìny sušená jádra divokých banánù. Tato hraèka je špatnou napodobeninou loutky Vangindù, která je také lahvového tvaru, ale bohatì zdobená perlami a  místo banánových jader ji pøipevòují perlové šòùrky. Když panenku zvl᚝ nìžnì kolébají a  laskají, dítì pøijde velmi brzy. U Masajù (viz výše) mají zvláštní schopnost pùsobit na plodnost chlapci urèení k obøízce. Obøízkové období konèí slavností en gabata, která se koná za pøítomnosti chlapcù urèených k budoucí obøízce. Na tuto slavnost pøichází velmi mnoho žen, hlavnì dosud neplodných. Ostatní pøicházejí jako matky oslavovaných chlapcù nebo jako prùvodkynì neplodných žen, a  neplodné zase, aby po nich chlapci hodili èerstvý dobytèí trus, nebo se tak podle všeobecného názoru stanou plodnými. I mrtví dopomáhají k plodnosti. Domorodky na ostrovech Watubela, Aruských ostrovech a  Suluských ostrovech chodí se svými muži k hrobùm rodièù, a  pokud jsou mohamedánky, potom v pátek, po tzv. kub karanu, k posvátnému hrobu, aby se zde s nìkolika starými ženami modlili. Pøinesou nìkolik piga mena-mena, košík naplnìný sirihem, bambusovou nádobu s vodou a  živou kozu a  pohané mladé sele. Na èistì zametaný hrob položí sirih-pinang a  piga mena-mena, polijí je vodou a  kozu nebo sele uváží nedaleko hrobu. Potom muž zašeptá: „Oznamuji hro-

bu svých rodièù, že když se mi narodí dítì, obìtuji kozu (sele) nebo ji dám lidem, aby ji snìdli; žádám léky, abych dostal dítì, medicínu, kterou mohu pít; když se mi narodí dítì, vrátím se (obìtovat).“ Pøíslušná medicína se zjeví ve snu muži i ženì. Manželé se pak umyjí vodou, která byla posvìcena tím, že stála na hrobì, a  spoleènì jedí sirih-pinang. Èást ponechají v míse na hrobì. Potom s sebou vezmou kozu nebo sele a  vrátí se domù. Když žena otìhotní, zvíøe zabijí a  vaøené maso pøedloží pøátelùm, aby mohli chválit a  velebit Niavu, otcova nebo svìtcova ducha, jehož hrob navštívili. Atježanky na Sumatøe (viz výše) pøinášejí obì k urèitému hrobu zakrytému støíškou a  snìdí z nìho trochu hlíny. V tomto hrobì je pochován pohlavní úd muže, jemuž žárlivá žena vytrhla genitálie, když ho pøistihla pøi souloži s jinou ženou, která v ten den nemìla na muže právo. Muže, který pøi tomto útoku podlehl, Atježané nazývají tuan déboh, muž-penis, a  jeho ženy tuan salah nama, muž s kluzkým jménem. U starých Indù si dávala hlavní králova manželka do lùna penis obìtního konì, aby byla plodná. Stejnou povinnost mìla první králova manželka i pøi lidské obìti. Pøed diváky ji pøitom chránili pøikrývkou. O plodnosti jednotlivých pøírodních národù, která byla v porovnání s plodností dnešních civilizovaných národù velmi znaèná, nebudeme hovoøit, protože zprávy cestovatelù, misionáøù i vìdcù, i když pomìrnì obsáhlé, nejsou dostaèujícím materiálem pro vìdeckou statistiku a  sama otázka pro nás nemá velkou cenu. Plodnost pøírodních národù a  ochota k ní je pøímo odvislá od tíhy životních podmínek. Napøíklad plodnost žen u sibiøských národù je tím nižší, èím severnìji pøíslušný národ žije. V turské oblasti (Støedosibiøská vysoèina v úrovni Severního polárního kruhu) mají manželé ménì dìtí než v jižní a  východní Sibiøi. Na jižní Sibiøi není zvláštností, když má žena ètyøiadvacet dìtí, ale u polárního kruhu mívá deset, dvanáct nìkdy i patnáct dìtí, což je však na naše pomìry ještì stále dost. Plodnost nìkterých národù, napøíklad sibiøských Osjakù (Chantù), se zdá nízká, protože jejich dìti umírají v dùsledku nedostateèné péèe a  potravy. U Samojedù (Nìncù) snižuje plodnost pálenka. U severoamerických indiánù mìl prý špatný vliv na plodnost raný pohlavní styk a  dlouhé kojení, po jehož dobu se nesmìla žena s mužem pohlavnì stýkat. I o èernoškách mnozí cestovatelé øíkají, že nejsou pøíliš plodné proto, nebo dlouho kojí. „Po celou dobu, která vìtšinou trvá dva roky nebo alespoò do té doby, dokud nemùže dítì pøinést matce plnou èutorku vody, žijí oddìlenì od svých mužù. Je bìžným jevem, že kojící žena pøivede svému muži jinou ženu, která ji zastupuje tak dlouho, dokud nepøestane kojit. V Africe je vzácností, když má žena víc než tøi nebo ètyøi dìti... Žena žije oddìlenì od svého muže i tehdy, pokud má smutek za zemøelou kamarádku nebo pøíbuznou.“ Tolik ze zprávy starého cestovatele ze sierraleonského pobøeží. Poèetí v pøedstavách pøírodních národù. Jak jsme už øekli a  odùvodnili, pøírodní lidé zpoèátku neznali souvislosti mezi souloží a  porodem. Jejich první kulturní pøedstava o poèetí souvisela s prvními pøedstavami o „duši“ a  jejím opìtovném pøevtìlování. A  protože neznali souvislost mezi souloží a  poèetím, neznali ani podstatu smrti a  snù. Mrtví se jim zjevovali ve snech a  oni snadno uvìøili, že mrtvý ještì nìjakým zpùsobem žije a  že tìlo není jediným nositelem života. Takové pøedstavy se staly zdrojem kultu pøedkù a  prazákladem všech náboženských a

 filozofických povìr. Vakondové (nìkdy psáno Wakondové, bantuský kmen u jezera Malawi v jihových. Africe) vìøí ve fivu, jakési strašidlo, jehož existence je vázána na kosti. Barundové (z Urundy, poblíž jezera Tanganika) nazývají životní sílu schopnou emanace umitima; umírá s tìlem, ale zùstává imizimu, duch mrtvého. A  tak nazývají i pøedmìty, které mrtvému patøily. Verapazští indiáni (v Guatemale) dávali mrtvému do úst kámen, který pøijímal unikající dech, tj. duši mrtvého, a  proto ho opatrovali. Byl to vìtšinou zelený drahokam, chalchiuil, a   indiáni ho nazývali srdcem mrtvého. Srdce a  dech byly v poèáteèních pøedstavách lidí to samé a  tato emanace pøedstavovala formu životní síly nebo duše. Afriètí Bakongové nazývají tuto oživující sílu moja nebo hika, což znamená dech a  Balundové (dva z bantuských kmenù v prostoru od Kamerunu k Indickému oceánu) bun, srdce. Životní síla však mùže pøejít do rostlin nebo jiných pøedmìtù. Nositelem emanace, „životní duše“ mrtvoly, se zároveò stávají i obvazy mumie, rakve, náhrobní kameny, hrobky, které drží mrtvolu v hrobì a  dìlají ji neškodnou. Vedle této „životní duše“ si mnohé pøírodní národy pøedstavují i tøetí souèást èlovìka, duši jeho obrazu, duši stínu. Bakongové ji nazývají ntjhuti (šitjhuti = stín) a  z tohoto stínu vzniká duch zemøelého. Vajové (viz výše) nazývají stín a  duši obrazu lisoka. Ve spánku mùže opustit tìlo a  vyvolávat sny. Bahuangové uznávají vedle banu ještì doši, dvojníka, stín, který má stejné vlastnosti jako lisoka, Bangalové (další dva z mnoha afrických bantuských kmenù, stejnì jako Bakubové a  Basongové uvedení dále) rozeznávají elimo, který opouští èlovìka ve spánku a  uniká smrti a  elilingi, stín a  zrcadlení. Tento stín se po smrti stane duchem zemøelého, mongoli. Aby mìl mrtvý po smrti „snesitelný život“, dávali mu na cestu potravu a  zároveò jeho majetek, ženu i dìti. Proto s mrtvým pochovávali i jeho živou ženu; pokud byl svobodný, dostal za manželku obìtované dìvèe. Ale mrtvý se nìkdy spokojí i s obrazem všech tìchto vìcí. Pozdìji dávají mrtvým do hrobu jen hlinìné figurky, nahé ženské postavy, souložnice mrtvých. Kromì tìchto figurek kladli do hrobu i figurky chlapce, aby mìl mrtvý zabezpeèené potomstvo. Bakubové znají ètyøi emanace: nšoga, vchází po smrti do tìla ženy a  v dítìti se opìt narodí, mophuphu je posledním dechem, ido mùže ve spánku opustit tìlo, zjevovat se jiným lidem ve snech a  pøi smrti vchází do nìkterého zvíøete a  nakonec edindigi – stín. I osangudi Basongù po smrti vchází do tìla ženy a  z nìho se opìt rodí. Osangudi, jemuž se nepodaøí dostat se do tìla ženy, se stává duchem zemøelého, edimo. Pøechod do ženiny dìlohy si pøedstavovaly pøírodní národy rùznì. Èasto ji považovaly – také kulturní národy – za živé zvíøe, které opouští tìlo a  chodí napøíklad do vody pro zárodky dìtí. Na ostrovì Seram (viz výše) v Malajském souostroví pokládají dìlohu za živého tvora, který se ženou nijak nesouvisí. Proto pokud má být žena zdravá a  její tìlo se má øádnì vyvíjet, je tøeba tohoto tvora neustále krmit mužským semenem. Nìmci ve Štýrsku (Steiermark v Rakousku), Bavorsku a  Švábsku (dnešní Bádensko-Würtembersko) si dìlohu pøedstavovali jako ropuchu, která vylézá z nemocné ženy, aby se šla vykoupat, a  vrací se ve spánku, aby ženu uzdravila. Když však mezitím žena zavøe ústa, dìloha se nemùže vrátit a  žena se stává neplodnou. Jinde zase, napøíklad v Brunšvicku (èást Dolního Saska) a  vìtšinou v celém Dolním Sasku si lidé pøedstavovali dìlohu jako myš.

Dokud tedy pøírodní lidé nepoznali souvislost mezi souloží a  poèetím, jejich první kulturní pøedstava o poèetí byla taková, že duch nìkterého pøedka vešel do matky bez jakékoliv úèasti otce, zpravidla neznámého. Tento dìj si však pøedstavovali velmi konkrétnì a  domnívali se (jako napøíklad australský kmen Aruntové), že duch je cosi velmi malého, podobné píseènému zrnku, co vchází do ženy pupkem a  v jejím nitru pak vyroste v dítì. Toto zrnko si naproti tomu pøedstavovali jako zcela vyvinutého chlapce nebo dìvèe s èervenající kùží a  s tìlem i duchem. Australští domorodci, kteøí si zachovali až do souèasnosti prý nejprimitivnìjší pøedstavy, se domnívají, že duchové jejich pøedkù obývají lesy, vody a  skály, oživují zde rostliny, moèály, zvíøata i kameny a  podle nich dìti vznikají tak, že tito duchové pøecházejí do tìla ženy z onìch pøedmìtù z vlastní moci nebo pomocí kouzel. Podobnou pøedstavu jako Aruntové mají Sinaubulové, jenže jsou toho názoru, že k poèetí dochází v òadrech a  dítì až potom sestupuje do spodní èásti tìla. I Wagandové (také Vagandové, Bagandové, viz výše) si kdysi mysleli, že tìhotenství vzniká bez pohlavního styku za pomoci duchù, kteøí vnikají do tìla ženy. Proto se ženy, které už nechtìly mít dìti, vystøíhaly míst, kde se upálil sebevrah nebo kde bylo pochované dítì, které pøišlo na svìt nožièkama napøed. Na taková místa nechodily ani na trávu nebo døevo z obavy, že by do nich mohl duch vejít a  znovu se narodit. Když chce Australka otìhotnìt, jde ke kameni, o nìmž se øíká, že jsou v nìm skryté dìtské zárodky, a  dotkne se ho; pokud ke kameni jde mladá žena, která si už dítì nepøeje, snaží se oklamat ducha kamene, pokud jde o její skuteèný vìk. Tváøí se tváøí jako stará žena, svraští tváø, shrbenì se opírá o hùl a  volá bolestným hlasem staøeny: „Nepøibližuj se ke mnì, jsem stará žena.“ Domorodci na Bedfordském mysu si myslí, že chlapci vcházejí do tìla své budoucí matky v podobì hada, dívky v podobì malé kolihy. Ženy ve starém Peru, které chtìly mít dìti, zavinuly kamínek do kousku látky a  položily uzlíèek s nìkolika obìtními dary na urèitou skálu. Domorodci na Graftonovì mysu jsou pøesvìdèení, že dìti matce pøináší ve snu urèitý druh holuba, queenslandští domorodci (viz výše) si myslí, že chlapce pøináší koliha, dìvèata hezký had. Když v noci uslyší køièet tohoto ptáka, øíkají: „Pøichází nìjaké dítì.“ Queenslanïané se také domnívali, že žena otìhotní, když sedí nad ohnìm, na kterém pekla èernou rybu cejna nebo od toho, že chytila skøehotavou žábu. Také požívání masa urèitých zvíøat se zárodky mláïat mùže zpùsobit tìhotenství. Javánci se domnívají, že když v noci slyší houkání sovy, v té chvíli otìhotnìla nìkterá nedávno vdaná žena. U Inžibandù mùže rùzným zpùsobem pomoci ženì k dítìti vororu, pøíbuzný ženy a  zprostøedkovatel tìhotenství. Dá jí urèitý živoèišný nebo rostlinný pokrm, který obsahuje zárodek dítìte, nebo zabije nìkteré zvíøe a  když dokonává, vyzve jeho ducha, aby pøešel do tìla ženy. Dìlá to i složitìjším zpùsobem: z uloveného zvíøete, vìtšinou klokana nebo pštrosa emi, odloží kus tuku v domnìní, že v nìm zùstal duch dítìte. Když se vororu vrací do vesnice, jde duch za ním a  zjeví se mu ve snu. Zde mu dá pokyn, aby vešel do tìla pøíslušné ženy. Ale i rostliny mohou být sídlem dìtských zárodkù. Batakové (národnost na Sumatøe, kolem jezera Toba) si myslí, že otìhotnìt mohou ženy, které se koupaly v øece, když pøijdou do styku s plavajícím plodem. Indiáni totemu Èerný had jsou pøesvìdèeni, že jejich pøedek vystupuje z vodní jeskynì na Tennant Kríku, bloudí

krajinou a  zanechává po sobì množství dìtských duchù, kteøí se usadili ve skalách vedle vodní jeskynì a  v gumovnících vrhajících stín na øeku. Ani jedna žena, která si nepøeje dítì, se neodváží do takového stromu udeøit tomahavkem, protože by tak osvobodila dìtského ducha, který by do ní vnikl. Když si však dítì pøeje, musí tento gumovník obejmout. Nanajci (døíve nazývaní Goldové, také Goldisové, pùv. národnost ve vých. Sibiøi na Amuru) a  Evenkové (viz výše, patøí k Tunguzùm) vìøí, že jejich šaman mùže neplodné ženì dopomoci k dítìti tím, že odletí do nebe, kde na stromì omuamuoni sedí duše zesnulých dìtí, vybere si nejkrásnìjší a  nejsilnìjší dítì, strèí ho pytlíèku a  po svém návratu ho pøi jistých obøadech dá ženì. Na Novém Zélandu roste na zalesnìném pahorku v Chauate-rangi (Bay of Plenty) vysoký strom hinau (eleaeocarpus dentatus), který prý pomáhá ženám k poèetí. Podle povìsti má tuto schopnost proto, že pøed dvaceti generacemi na nìj zavìsil jeden náèelník pupeèní šòùru a  po nìm to dìlali další lidé, až se ze stromu ozvala slova: Jsem ovìšený, chci pùsobit, aby byly dìti poèaty. Další pokolení následovala jejich pøíkladu. Lidé ještì v roce 1895 vìøili, že byli poèati díky tomuto stromu. Na východní stranu stromu zavìšovali pupeèní šòùry chlapcù, na západní stranu pupeèní šòùry dìvèat. Když manželé nemìli dìti, odebrali se s knìzem ke stromu hinau; žena ho objala podle svého pøání na jedné nebo druhé stranì, zatímco knìz odøíkával zaklínadla. Stávalo se, že manžel, který chtìl mít dìti, ze stromu pøinesl vìtvièku nebo kousek kùry, a  to z východní nebo západní strany podle toho, zda si pøál chlapce nebo dìvèe, a  pøi souloži to dal ženì pod hlavu. Nìkteré queenslandské kmeny na Proserpininì øece (viz výše) se domnívají, že dìti dìlá duch z pandanových koøenù a  dává je ženám do tìla, když se koupou v jejich blízkosti. Podle australského názoru staèí ženy dotknout se øehtaèkou, takzvanou èuringou. Je to ploché podlouhlé døevo, na jednom konci provrtané, které se rychle otáèí okolo nitì, èímž vzniká silné øehtání. Toto øehtání považují za zvuk strašidelného tvora murtu-murtu, jehož roztrhali psi a  z jehož kouskù masa vyrostly stromy, ze kterých øehtaèky vyrábìjí. Dìtský zárodek tedy pøechází z onoho ducha pøes strom na vyrobený pøedmìt a  dotykem tohoto pøedmìtu do tìla ženy. Kdysi prý i duchové pøedkù, altžiranga-mitžina, putovali po zemi a  vešli do ní; žijí v ní dosud, zatímco jejich tìla se pøemìnila na skály, stromy, keøe nebo øehtající kameny a  døevo. V pøemìnìném tìle takového ducha sedí dìtský zárodek, ratapa, a  z nìho pøejde na okolojdoucí ženu; dítì má potom úzkou tváø. Ale totemový pøedchùdce mùže vyjít sám ze zemì a  hodit po ženì malou øehtaèkou, namatuna, která se v tìle ženy pøemìní na dítì se širokou tváøí. Èuringou však lze dìlat i nepøímá kouzla: Kaitišové jí tøou „dìtské kameny“, aby dítì vešlo do ženy. Pohlavní styk pokládají jen za zábavu; jeho význam znají prý dnes jen staøí muži, kteøí však o tom nic neøeknou mladým lidem. Až v dalším vývoji, kdy se žena stala výhradnì vlastnictvím jednoho muže a  když jen on sám ji používal k pohlavnímu uspokojení, ale i z pozorování domácích zvíøat èlovìk pochopil, že pohlavní styk je potøebný k tomu, aby pøišlo dítì na svìt. Vzdor tomu nepovažoval soulož za nejdùležitìjší vìc, ale jen za jeden z pøedpokladù poèetí, napøíklad proto, že se souloží pøipravují pohlavní cesty ženy k odchodu dítìte. Hlavní vìci pro nìho zùstalo pùsobení duchù, kteøí jsou v živých tvorech, ale také v neživých pøedmìtech. Stopy takových pøedstav najdeme v mnohých pohádkách a  povìstech i u pøírodních národù. Mnohé mytické osobnosti vznikly pøenesením dìtských zárodkù

rostlinami. Havajská Rapei-opua se stala matkou tak, že si do prsou zastrèila dva banány. Hena herveyských ostrovanù otìhotnìla, když na ni padl stín chlebovníku. Matka národního hrdiny Dorehsù porodila, když jí stvoøitel svìta Magundi hodil za òadra oøech. Matka tlingitského hrdiny Jeèe se stala matkou, když spolkla kámen s duchem. V lidových pøedstavách rùzných støedovìkých, ale i dnešních národù pocházejí dìti z pramenù, rybníkù, jezer, potokù, avšak pøedevším ze studní; i zvíøata se považují za zprostøedkovatele dìtí: motýl, had, holubice, labu, jeøáb, èáp. Nedostateèná znalost souvislostí mezi souloží a  porodem byla jednou z pøíèin mateøskoprávního systému u Papuáncù na Nové Guineji. „Podle papuánské pøedstavy je výkon muže pøi pohlavním aktu vedlejší. Vlastním pùvodcem dítìte je žena a  na tom se zakládá všeobecnì rozšíøené mateøské právo. Otec jen vytrhává dítì asi tak, jako se odstraòuje skoøápka kokosového oøechu. Podle jejich pøedstavy dítì už pøedtím vzniklo v tìle matky a  souloží ho jen zbavují pout. Nepatøí k sobì to, co má spoleèného otce, ale to, co je z toho samého otvoru.“ Samozøejmì, že pøevážná vìtšina pøírodních národù je dnes už velmi dobøe seznámena se souvislostmi mezi souloží a  poèetím. Naproti tomu novodobý cestovatel u papuánských Kaiù v nìmecké Nové Guineji (dnes Papua-Nová Guinea, viz výše) objevil nìkteré ženy, které celkem vážnì popíraly souvislost mezi pohlavním stykem a  tìhotenstvím. Tyto Kaie misionáøi tak popletli, že se chtìli „polepšit“ v každém smìru a  zanechali i pohlavního styku se ženami. Nabídli se, že ženy vykáží do samostatné vesnice. Když je cestovatel upozornil na to, že by nemìli potomstvo, Kaiové odpovìdìli, že by ženy i tak rodily dìti. Bude to hoch nebo dìvèe? Lidé se od pradávna snažili vypátrat pøíèiny toho, proè se nìkdy rodí hoch a  jindy dìvèe, a  hledali prostøedky, jak podle své chuti plodit žádané pohlaví. Vìdì se dodnes bezpeènì nepodaøilo pøijít na koøen tohoto problému; neexistuje spolehlivé vysvìtlení o vzniku pohlaví. Existuje množství hypotéz, povìr a  pøedsudkù, podle nichž tuto otázku posuzují lidové vrstvy hlavnì u kulturních národù. O pøírodních národech toho v tomto smìru mnoho nevíme. Je známo, že podle svých pøedstav o pøecházení duchù a  zárodkù se snažily dostat napøíklad mladou ženu do styku s chlapcem, s mužskými kusy obleku nebo s mužskými nástroji, když ženy chtìly mít dítì mužského pohlaví, aby na nìj pøešla jejich síla a  žena porodila chlapce. Svazijci (viz výše) si myslí, že když má tìhotná žena veselou mysl a  je pracovitá, bude to chlapec; když je zasnìná, ospalá a  cítí nechu k práci, bude to dìvèe. V Maroku si tìhotná žena pouští na bøicho veš: když zvíøátko dopadne na nožièky, porodí chlapce, když na zadeèek, bude to dìvèe. Maorka, která porodila už nìkolik dìvèat a  chce syna, udìlá piki vheuna: když se v sousedství narodí chlapec, snaží se po nìm dostat postýlku (vheuna), nad kterou se na urèitou dobu postaví s roztáhnutýma nohama (piki). Tak to dìlají i neplodné ženy. Mnohé pøírodní národy vìøily, že rùznými kouzly a  nápoji mohou pùsobit na vznik urèitého pohlaví po dobu celého tìhotenství až do porodu. Tìhotenství. Když pøírodní národy ponìkud pokroèily ve vývoji, rozeznávaly tìhotenství hlavnì podle tloustnutí a  zvìtšování prsou, ménì už podle pøerušení menstruace, protože neznaly souvislosti mezi poèetím a  zastavením menstruace a  kromì toho krvácení v nìkterých pøípadech po urèitou dobu neustalo.

Queenslandští domorodci považovali zvìtšování prsou za dùkaz, že dítì, které zanesli do ženina tìla duchové, roste a  tlaèí se ven. Sinaugulové na Nové Guineji pokládají za znamení zaèínajícího tìhotenství zvìtšení prsou, tmavnutí bradavek a  dvorcù. Vynechání menstruace, èastìjší moèení, ranní nevolnost a  ztrátu chuti k jídlu nepovažují za bezpeèné znamení. O tìchto pøíznacích si však myslí, že pominou, jen co se dítìti vyvinou kosti. U Svazijcù rozpoznávají rodièe tìhotenství dìvèete podle toho, že zaène nenávidìt nìkterého mladíka nebo mladé dìvèe v domì, že jí rostou prsa a  èelo zesvìtlí. Pokud se neobjeví ani menstruace, rodièe si ji prohlédnou a  zjistí, že její pupek ponìkud vystoupil. Nìkteré èernošské kmeny pokládají za pøíznak tìhotenství zastavení menstruace, bledý, popelavý výraz tváøe a  horní èásti prsou, na kterých se objeví i žluté skvrny, zatímco dvorec ztmavne. Proto byli muži proti ženskému obleèení, které tyto pøíznaky zakrývaly. Fidžijci (viz výše) poznávají tìhotenství pøedevším podle mdlob, do kterých zde ženy èasto upadají. Pøírodní národy odhadují délku tìhotenství pomìrnì dobøe. Náèelník Potovatomù øekl cestovateli, že v jeho kmeni trvá tìhotenství osm až devìt mìsícù. Svazijci si myslí, že tìhotenství u dítìte mužského pohlaví trvá devìt až dvanáct mìsícù, u dítìte ženského pohlaví osm až devìt mìsícù. Také Vapogové (psáno i Wapogové) jsou pøesvìdèeni, že chlapci jsou v tìle matky déle než dìvèata. Vitijské porodní báby odhadují tìhotenství na deset lunárních mìsícù. TobaBatakové (na Sumatøe, viz výše) používají pro oznaèení tìhotných žen kvìtnatou øeè, která souvisí s velmi rozšíøeným pìstováním rýže už proto, že „rýžový rok“ i tìhotenství u nich trvají devìt mìsícù. U pokroèilého stadia tìhotenství øíkají: „Polní strážci volají,“ digora pamuro. Je to narážka na roli polních strážcù plašit ptáky, když dozrává rýžové zrno. Když se blíží porod, hovoøí: „Rýže dozrála,“ matoras emena. Když nastane potrat, mluví o „nedozrálé rýži“, emena bibi a  když je žena tak stará, že už sotva mùže otìhotnìt, nazývají ji „opuštìným rýžovým polem“, saep ladang. Plod v mateøském tìle si mnohé národy pøedstavují ve dvou polohách: v poloze hlavou nebo nohama. Malajsijci Orang-Belendové na Malakce (Malakka, Orangové viz výše) nazývají dítì narozené hlavou betul a  dítì, které se narodí nohama napøed žunjong. Známé jsou také pohyby embrya v tìle. Annámky (Vietnamky) pociují tyto pohyby koncem tøetího mìsíce, èastìji však ve ètvrtém a  s uspokojením to oznamují sousedkám: „Baví se houpáním!“ Èím ménì však pøírodní národy vìdí o lidském tìle a  jeho biologických a  fyziologických funkcích, tím èastìji se u nich vyskytují kouzla a  obøady, jimiž provázejí všechna dùležitá období lidského života. Existuje i množství rùzných povìr a  obyèejù spojených s tìhotenstvím. Jsou to dìkovací a  žehnací ceremoniály, èarování proti zlým duchùm a  démonùm, hostiny. Na Gilbertových ostrovech (viz výše) si nechávají tìhotné ženy, jinak dohola ostøíhané, narùst vlasy na hlavì a  ustøihnou si je až tehdy, když má dítì asi rok. Pøi prvním tìhotenství k ženì povolají koncem druhého mìsíce staøenu, která vykonává služby porodní báby. Ze skoøápek asi padesáti kokosových oøechù postaví pyramidu a  na její vrchol narazí srdcový list kokosovníku. Mladá žena si sedne vedle na rohožku. Potom staøena vezme asi stopu dlouhý, dva couly široký a  coul hrubý kus chleba pøipravený z nastrouhaných tarových hlíz a  kokosových jader, rukama ho uválí a  dotýká se jím ženy na rùzných místech tìla. Pøitom se modlí k bohyni tìhotných, Eibong, aby udìlala dítì krásným a  urostlým. Když to bude

chlapec, aby si získal lásku a  náklonnost mladých dìvèat, pokud to bude dìvèe, aby dosáhlo lásky bohatého muže a  stateèného bojovníka. Potom odlomí kus peèiva, podá ho mladé ženì, aby ho snìdla a  ostatní sní její manžel. Až do rána ètvrtého dne spí staøena v noci s tìhotnou vedle kokosové pyramidy. Pak se pøihlásí adoptivní rodièe dítìte, protože podle zvyku odevzdají dítì jiným rodièùm, když skonèí období kojení. Koncem tøetího mìsíce odejde mladý pár se staøenou a  všemi pøíbuznými na neobydlené místo. Pokrmy a  nápoje postaví pod strom, který tøikrát se ženou obejde adoptivní otec manžela, a  oba si pod nìj sednou. Staøena jim podá nejlepší pokrmy a  následuje všeobecná hostina s tancem a  zpìvem. Koncem ètvrtého mìsíce se staøena odebere s tìhotnou a  s adoptivním otcem jejího muže na rozcestí. Zde jí vezmou šaty a  spálí je. Staøena jí však na boky zavìsí nové šaty, které pøinesl tchán. Zároveò jí øíká, že od této chvíle ji poèítají mezi dospìlé ženy, že se starými šaty odložila i své dìtství a  nyní má myslet jen na to, jak by se co nejvíce líbila svému muži a  bylo mu pøedevším vìrná. Potom odejdou domù, kde už pøíbuzní èekají s hostinou. V jižním Bougainvillu (na Šalomounových ostrovech) se v období tìhotenství konají slavnosti marro-marro, kterých se zúèastòují jen ženy. Když masajská žena (Masajové, Il-Masaj, viz výše) poèala, pøinese muž velký hrnec s medem, všelicos k tomu pøimíchá, až se tekutina zøedí, svolá náèelníky, kteøí si medu upijí a  vyprsknou ho na sedící manžele. Potom pøednesou modlitbu za blaho rodièù a  oèekávaného dítìte a  po proslovu každého z nich med vypijí. Vandorobové (psáno i Wandorobové, kmen pùv. obyvatel Austrálie) zase obdarují poprvé tìhotnou ženu asi v polovinì tìhotenství èetnými dary, napøíklad koženou zástìrkou, náušnicemi, perlami, øetízky nebo nìjakým domácím zvíøetem. Dary pøinášejí všichni z tábora, muži, ženy, chlapci, dìvèata i jejich pøátelé ze sousedních táborù. Když je Javánka ve tøetím mìsíci tìhotenství, oznámí to všem jejím pøíbuzným a  pøátelùm, kteøí jí pøinesou rùzné dary. V sedmém mìsíci pozvou všechny pøíbuzné na hostinu. Do nezralého kokosového oøechu vyøežou dvì pìkné figurky, mužskou a  ženskou, aby je tìhotná pozorovala a  porodila krásné dítì, a  potom se budoucí matka umyje mlékem z tohoto oøechu, který musí otevøít její muž. Obleèe se do nových šatù a  staré daruje nìkteré ženì, která jí pomáhala pøi tìchto obøadech. Veèer uspoøádají pro hosty stínovou hru, v níž se hovoøí o životì a  dobrodružstvích starého hrdiny. Když na Tenimbaru a  Timorlautu (v Tenimberském souostroví u Malých Sund) má žena zato, že je tìhotná, musí pøinést obì a  nechat si obrousit zuby, pokud se tak nestalo už pøi svatbì. Když to neudìlá, opovrhují jí, nebo nedbá dobrých mravù. Podobné obìti a  ceremoniály jsou spojeny s urèitými mìsíci tìhotenství v celé bývalé Holandské Indii (tj. dnešní Indonésii) i v sousedních zemích. Pøírodní žena má velké problémy a  starosti s démony a  zlými duchy. Obává se, aby jí nevnikli do tìla a  neznièili plod, pøípadnì neztížili nebo dokonce nepokazili porod. Z Filipín máme popis jednoho takového nepøítele tìhotných žen. Nazývá se asuang a  je to prý Visaja, obyvatel ostrovù mezi Luzonem a  Mindanaem, který uzavøel smlouvu s èertem. Nechodí do chrámu ani na posvátná místa. V podpaží má žlázu plnou oleje, který mu dovoluje letìt, kam chce. Má také drápy a  nekoneènì dlouhý èerný, mìkký a  lesklý jazyk. Jeho hlavním úkolem je, aby tímto jazykem vytrhával tìhotným ženám plod z tìla. Tak usmrtí tìhotnou ženu a  plod potom mùže pokojnì sníst. Noèní pták, kterého filipínští Tagalové (vl. jménem Tagalog, národnost žijící hlavnì na Luzolu) nazývají tiktik, ohlašuje asuanga;

když zpívá, lidé vìøí, že asuang je nablízku. U Dajakù na Borneu obìtují tìhotné ženy djatùm, vodním duchùm, o nichž jsme už hovoøili, ale i jiným duchùm malé domeèky, balei panti. Tyto dary ponoøí do øeky nebo zavìsí do koruny stromu nedaleko domu. Zlí duchové odvrací od tìla tìhotné ženy i pasah kangkamiak, jakási chatrè, v níž duchùm obìtují kuøata. Velmi zlomyslným duchem je kamiak, který umí létat a  jehož se samotné ženy bojí nejvíce, protože se neustále snaží dostat se jim nepozorovanì do tìla a  tak ztížit nebo znemožnit porod dítìte. Proto mu pøinášejí v domeècích obìti jako djatùm. Kamiakové a  kangkamiakové jsou duchové žen, které pøi porodu zemøely. Snaží se dostat do tìhotných žen v podobì kuøete, dokonce i jejich hlas se podobá slepièímu kdákání. Proto pøinášejí obìti v podobì kuøat i djatùm, kteøí chrání tìhotnou ženu pøed zlými duchy, aby snadno porodila. Tìhotenství vùbec pøežívají ve velkém strachu pøed zlými duchy, které pøi každé pøíležitosti, napøíklad i po zlých snech, usmiøují obìtováním kuøat. Jedna žena vypráví druhé, kolik kuøat už na to spotøebovala. Atježanky (viz výše) nosí do ètvrtého mìsíce amulet okolo beder, aby je uchránil pøed démony a  zlými vlivy. Èasto k nìmu pøipojují i jiné amulety, které si vìší na prsa, krk, ruce a  nohy. Jsou to malé proužky papíru se zaøíkávacími formulkami nebo nerozluštitelné arabské znaèky, které však znají jen èarodìjové. Takový proužek je svinutý a  slepený èínským šelakem na pevnou hmotu. Podle zvyku Atježan vùbec nemá svou tìhotnou ženu opustit. Když však musí odejít ze svého obydlí postaveného na kùlech, pøi návratu vynechává jednotlivé pøíèky žebøíku, aby zmátl duchy, kteøí ohrožují ženu a  embryo a  jdou snad za ním. Když manželce pøinese z nìjaké hostiny vaøenou rýži, musí do ní zastrèit nìkolik trnù, hodit z ní trochu pod chatrè, a  až potom zaènou jíst. Když chce nìkdo navštívit dùm, ve kterém bydlí tìhotná žena, musí se napøed ohlásit a  nìjaký èas èekat, než ho smí tìhotná uvidìt. Tìhotné Alafurky (viz výše) na severním Celebesu nesmìjí chodit s vlajícími vlasy ani vycházet ven veèer nebo do deštì, aby jejich plodu neublížili zlí duchové zdržující se na tmavých místech. Také tìhotná žena na ostrovì Bali vede tìžký zápas s desítkami zlých duchù, kterých je podle ní v dalekém širokém okolí plno a  kteøí se ji snaží pøipravit o její dìti, o život nebo jí alespoò ztížit tìhotenství. Hrùzu jí nahání vytí psa, hlas ptáka, hukot sopky... Všemi prostøedky se ji snaží uhranout sousedé, se kterými snad není v nejlepší shodì, aby ohrozili její život a  život jejího dítìte, takže nakonec v zoufalství sahá k nìkterému známému prostøedku a  obìtuje dítì, jen aby si zachránila vlastní život. Zvláštním zpùsobem vyhánìjí démony èernoši na Zlatonosném pobøeží. Když žena poprvé otìhotní, ženou ji k moøi, házejí na ni bláto, nadávají ji. Potom se musí ponoøit do vody. Po tomto obøadu ji už nikdo neznepokojuje, jen èarodìjka s ní dìlá rùzné úkony, aby ji ochránila pøed zlými duchy. V Guineji vedou vznešené ženy krátce pøed porodem úplnì nahé vesnicí v doprovodu mnohých lidí. Celou cestu musí plakat a  mladí lidé po nich házejí rùzné neèistoty, dokud nevstoupí do moøe, kde se vykoupou. V australské Viktorii vidìl cestovatel, jaká kouzla dìlá mastièkáø se tøemi tìhotnými domorodkami: stály pøed ním a  upøenì se mu dívaly do oèí. Mastièkáø mumlal a  poodešel k jednomu stromu, opìt pøed nì pøedstoupil a  foukal jim na tìlo. Zápas tìhotné ženy se zlými duchy se vyskytoval a  snad i nyní ještì vyskytuje u všech pøírodních národù a  nelze zde uvést všechna kouzla a  prostøedky, které

se pøitom používají. Jak víme, pøírodní národy se zpoèátku domnívaly, že dítì vchází nadpøirozenou cestou zvenèí do matky, bez otcovy souèinnosti. Tato pøedstava se pozdìji zjemnila v tom smyslu, že jen „duše“ vykonává tuto cestu. Orang-pangjangské ženy na území Malakky v Malajsii kladou po dobu tìhotenství kvìtiny ke „stromu života“, o nìmž jsou pøesvìdèeny, že rodí dìti. Na tomto stromì sedí duše jejich budoucího dítìte v podobì ptáka a  èeká, než ji matka sní. Pták, který má duši pro dítì tìhotné ženy, sídlí vždy druhu stromù, létá z jednoho na druhý za dosud nenarozeným tìlem. Dušemi prvních dìtí jsou vždy mladí, z vajec vylíhnutí ptáci, mláïata ptáka, který mìl duši pøíslušné matky. Tito ptáci umí rozeznat postýlku chlapce od postýlky dìvèete. Své duše dostali od nejvyšší bytosti Keii. Žena, která nesní takového ptáka s duší, porodí mrtvé nebo života neschopné dítì. Bugisové a  Makasarové na jižním Celebesu (Sulawesi, viz výše) hnìtou pøed porodem tìlo tìhotné ženy a  potom jí pod zadek podsunou pás, jehož konce pøeloží pøes bøicho. Opatrnì jí v nìm zatøesou, pás vyklepou na schodech a  ještì jednou jí zatøesou u dveøí, aby všechny duchy vyhnali. Tyto pásy se vyskytují u mnohých pøírodních národù a  slouží prý i k ulehèení porodu. Na Gilbertových ostrovech je pás z pandánového listí a  nazývají ho apaiárnu. Indiáni Èipevajové ho nazývají „ženským pásem“, zhotovují jej z jelení kùže nebo z látky a  bývá zdobený. S tímto pásem se setkáme pozdìji i u kulturních národù. Postavení tìhotné ženy bylo u pøírodních národù celkem dobré; samozøejmì souviselo jednak se sociálním postavením ženy vùbec a  s hodnocením oèekávaného dítìte. Vìtšina pøírodních národù ponechávala ženám jejich obvyklou práci až do porodu. Pokud nebyly unavené, bylo to v poøádku. Dnes každý lékaø ze své praxe potvrdí názor nejlepších gynekologù, že porod má snazší prùbìh a  nejlepší výsledky, když žena pokraèuje až do konce v obvyklém zamìstnání. Takzvané vznešené ženy, které pøimìøenì nevyužívají své tìlesné síly, ba naopak každé námaze se úzkostlivì vyhýbají a  v tìhotenství lenoší, mívají vìtšinou velmi tìžký porod. Jihoameriètí indiáni, kde je žena èasto hotovým otrokem, ulehèují ženám práci, jen co pøijdou do jiného stavu. Koèovné severoamerické indiánské kmeny nevìnují tìhotenství velkou pozornost, ale usedlé kmeny ženám nedovolují, aby se pøíliš namáhaly. Na Karolínských ostrovech, kde jsou prý muži ke svým ženám velmi pozorní, zdvojnásobují v dobì tìhotenství svou pozornost a  nìžnost a  pracují ze nì. Na Palauských ostrovech nesmí tìhotná žena vykonávat namáhavé práce a  je pod ochranou starých žen. I Èukèové se ke svým tìhotným ženám chovají velmi pozornì; jsou prý na nì dokonce pyšní pøed cizinci. Batuaèky (viz výše) na Sumatøe vykonávají své polní práce v tìhotenství jako vždy; doma smí zùstat jen náèelníkova žena v posledních tøech mìsících. Nehledì na omezení, pokud jde o jídlo a  pohlavní styk, dobré postavení mají i tìhotné ženy na Marianách, Marshallových i Gilbertových ostrovech v Mikronésii. Annámky v bývalé Koèinèínì (sev. Vietnam) nemìní svùj zpùsob života v období tìhotenství až na stravu; starostí o domácnost se zbavují až v šestém nebo v sedmém mìsíci. Soulož s tìhotnou ženou je u mnohých pøírodních národù zakázána. Nìkde manželé v tomto období spolu nespí ani nejedí, protože tìhotnou ženu pokládají za neèistou. V nìkterých kmenech nesmí tìhotná žena jíst ani s pøíbuznými u jed-

noho stolu a  bydlet pod jednou støechou. U Svazijcù mohou manželé souložit jen do šestého mìsíce od poèetí, protože jinak by mìla žena tìžký porod. Pársové (v záp. Indii) povolují soulož tìhotným ženám do ètyø mìsícù a  deseti dnù po prvních pøíznacích tìhotenství; pozdìji to považují za zloèin, protože by se mohlo ublížit dítìti v mateøském tìle. U jiných kmenù, napøíklad u Ašantù v Ghanì, Basutù v Jihoafrické republice, severoamerických indiánù, na Antilách aj. nesmí dojít k souloži po dobu celého tìhotenství. Na Floridì žijí manželé oddìlenì ještì dva roky po porodu. Také na Malajském souostroví je zakázána soulož v dobì tìhotenství, a  to velmi pøísnì, proto se ženy obèas uchylují k umìlým potratùm, aby se zbavily této nepohodlné situace. Tìhotná Annámka (Vietnamka) svému muži najde takzvanou vôbé, manželku nižšího postavení, která mu slouží v období odlouèení jako služka a  souložnice. U Masajù se manželé rozcházejí až do odstavení dítìte, což znamená na jeden až pùl druhého roku. V tomto období se ženy nesmí dotknout ani manžel, ani jiný muž. Žena nenosí žádné ozdoby, aby prý muže nelákala. Zde je mnohoženství v urèitém smyslu ochranou rodièky. Na ostrovech Jap pøestává mít žena styk se svým mužem, jen co se objeví první pøíznak tìhotenství, a  vrací se k nìmu za osm až deset mìsícù po porodu. Muž chodí do baj-baj, má zde jednu nebo více milenek, a  tak bez reptání snáší svùj osud. Tìhotná žena na Gilbertových ostrovech se v období tìhotenství pøestìhuje ke svým pøíbuzným, zatímco muž žije s jinou. Tìhotné Siamky, domorodky na Marianách, Gilbertových a  Marshallových ostrovech a  v Nové Kaledonii v nìkterých pøípadech dodnes považují za neèisté. O západních Afrièanech napsal jeden cestovatel toto: „Každý èernoch pokládá ženu, která má porodit, za neèistou; tøi týdny pøed porodem musí opustit vesnici a  nikdo se s ní nesmí stýkat.“ Také Jakuti na Sibiøi považují tìhotnou ženu za neèistou a  nedovolují jí, aby jedla u stolu s ostatními. V tomto období prý kazí lovcovy støely a  zeslabuje sílu øemeslníka. U Bakaù na Nové Guineji nesmí jít manžel tìhotné ženy na rybolov. Doprovází ho prý krev plodu a  ryby, jen co zpozorují její lesk, zmizí do hlubin. Øíká se tomu gina, rybí kletba. Tìhotná žena se také ani nesmí setkat s jinými muži, kteøí na rybolov jdou. Proto se nejednou zbavuje plodu, aby mohla jíst ryby. O nìkterých ženách øíkají, že jejich gina je dobrá, a  proto i jejich muži mohou jít na ryby. Na pobøeží Nigérie (bývalý Niger Coast Protectorate) nosí tìhotné ženy zvoneèek, aby na nì nikdo nenarazil a  nepøišel s nimi do styku. Masajský manžel nejde do boje, když má tìhotnou ženu, protože by prý cestou zemøel; Vandorob (viz výše) nepronásleduje postøelené zvíøe, protože v jeho blízkosti by jed pøestal úèinkovat a  zvìr by unikla: vrátí se do skrýše a  za zvìøí pošle jiného muže. Žena nesmí být u vaøení jedu na šípy. Pøírodní národy mìly také zvláštní primitivní hygienu a  dietu pro tìhotné ženy, která se upevòovala zvyky a  šíøila prostøednictvím rituálních pøedpisù. Minkopky na Andamanách (Andamanky, viz výše) v období tìhotenství dìlají tìlesné cviky, aby mìly snadný porod. O Samoánkách (tj. pùv. obyvatelkách Samoa, Plaveckých ostrovù, Samoánci) vyprávìl cestovateli domorodec toto: „Když žije dìvèe poprvé s mužem, jednoho dne se u ní objeví „nemoc“. Tehdy jí rodièe øeknou: Dìvèe, dávej na sebe pozor ve své nemoci, nebo bys mohla snadno zemøít. Když se blíží k cíli a  nemoc je už velmi viditelná, nesmí jíst a  pít z kokosového oøechu, pokud není pøesvìdèena, že z nìj nìkdo pil pøed ní. Nikdy nevychází sama,

ani do lesa, ale vždy s nìkým; nenosí bøemena na zádech, ale jen na bocích.“ Tìhotným ženám v Ugandì pravidelnì dávají v malých dávkách projímadlo a  pøed porodem je natírají olejem, aby se pøíslušné èásti tìla staly pružnìjšími. V dietetických pøedpisech a  zákazech, hlavnì pokud jde o stravu, bylo a  je mnoho povìr. Ženy z Mentawajského souostroví (viz výše) mohou jíst v tìhotenství vše kromì ryby, která žije v dírách a  mezi korály. Pøi odlivu jí trèí z úkrytu hlava a  tak se nadouvá, že ji nelze vytáhnout. Proto si i domorodé ženy myslí, že by stejnì pochodily pøi porodu, kdyby jedly tuto rybu. Na Amboinu a  Uliášových ostrovech v Molukách platí pravidlo, že žena nemá mnoho jíst, nebo by její dítì bylo nenasytné. Na Admiralitních ostrovech se tìhotná žena živí jen rybami a  ságem. Nejedí jamsové koøeny, aby její dítì nebylo dlouhé a  hubené, ani tarové hlízy, aby nebylo malé a  tlusté. Nesmí jíst ani vepøové maso, protože by jejímu dítìti narostly štìtiny místo vlasù. Když se indiánky z Gran Chaca vdají, nejedí skopové maso, nebo by jejich oèekávané dìti byly tuponosé. Podobných pøedpisù a  zákazù existuje dodnes velmi mnoho bez toho, že by je pøíslušní domorodci umìli zdùvodnit. Indiánky v Kanadì a  Guaranky (Guaraní, viz výše), ale i jiné, se pøed porodem pravidelnì postily. Dìlaly to proto, aby zhubly a  mìly snadnìjší porod, ale i proto, aby se plod snažil dostat se na svìtlo. Proto Masajové živí tìhotnou ženu takto: v prvních pìti mìsících tìhotenství jí a  pije jako obyèejnì. Potom dostává kaši z plíèek, peèenì a  ledvinek vaøených s hoøkou kùrou stromu a  mléko. V posledním mìsíci jen mléko. Podobnì to dìlají i Vandorobky. Pøírodní ženy také vìdí, co jsou to chutì tìhotné ženy. Fyziologie nás uèí, že tyto chutì jsou dùsledkem dráždivých nervových stavù, že je však lze rozumem a  pevnou vùlí pøekonat, když je to tøeba. Pøírodní národy se však domnívají, že je tìmto chutím tøeba vyhovìt, protože v opaèném pøípadì by se mohlo dítì narodit s rùznými vadami. Slyšeli jsme už, že napøíklad Svazijka, když je tìhotná, zaèíná nenávidìt nìkterého mladíka nebo dìvèe; podobných dokladù èistì psychického charakteru nemáme od pøírodních národù mnoho, více je zpráv o gastronomických chutích tìhotných žen. O indiánech, který kdysi obývali Pensylvánii, cestovatel vypráví, že muž tìhotné ženy zde neváhal bìžet i ètyøicet nebo padesát mil, aby jí donesl mísu èerných jahod nebo jiného ovoce, když na nì dostala chu. Na zaèátku tìhotenství dostávaly zdejší ženy velkou chu na veverky, kachny a  podobné lahùdky. Jejich muži zase nelitovali námahy, aby to svým ženám obstarali. Choutky tìhotných žen se však nevztahují, jak už víme, jen na jídlo. Vakasky (Wakasky) ve východní Africe jedí tu a  tam i hlínu, Minkopky (Andamanky) bílou hlinku, kterou si malují tìlo, Sullanky smùlu ze stromù, na Uliášových ostrovech i na ostrovech Seramu a  Amboinu (Ambonu) jedí nezralé ovoce, pálenou hlínu a  støepy z hlinìných nádob. Bugisové a  Makasarové (viz výše) se domnívají, že se i muž po dobu tìhotenství své ženy chová velmi rozmarnì a  má chu na vìci, které se normálnì nejedí. Nìkteré pøírodní národy vìøí podobnì jako povìrèivé národy evropské, i na uøknutí, to znamená na škodu, kterou mùže embryo utrpìt v tìle matky, když se tìhotná žena lekne nìèeho ošklivého, zmrzaèeného nebo znetvoøeného. Reitzenstein k tomu podotýká: „Není tomu tak dávno, když se nejen vzdìlaní lidé, ale i lékaøi snažili vysvìtlit každý znetvoøený plod, každou anomálii uhranutím. Samozøejmì, že mladá matka, která porodila dítì s nìjakou vadou, si vždy snažila vzpomenout, co za devìt mìsícù svého tìhotenství vidìla nepøíjemného nebo èeho

se lekla, èemuž pak ochotnì pøipisovala vinu za nenormálnost svého dítìte.“ Anežka Bluhmová63 øíká: „Vrozené bradavice bývají s oblibou pøipisovány tomu, že se žena lekla pøi pohledu na koèku pøeskakující ohništì, rùže tomu, že se podívala do plápolajícího ohnì, a  vrozená vada konèetin tomu, že ji vydìsil pohled na mrzáka. Na vzhled dítìte však pùsobí prý i pøíjemné zrakové dojmy. Proto si mnohé ženy po dobu tìhotenství stavìjí okolo sebe obrazy hezkých dìtí. Jistì nelze popøít, že silné zážitky mohou mít škodlivý vliv na prùbìh tìhotenství tím, že pùsobí poruchy krevního obìhu, morfologické zmìny plodu však zpùsobit nemohou. Ponìvadž pøíjemné dojmy mohou povznést náladu, která bývá u tìhotných žen velmi špatná, nelze nic namítat proti tomu, když se tìhotné ženy obklopují krásnými obrazy a  podobnì. Dobrá nálada jistì podporuje látkovou výmìnu. Jen od toho nesmí nic oèekávat, pokud jde o zevnìjšek dítìte, jehož vzhled v podstatì urèují zárodeèné buòky jeho rodièù.“ Podle Henryho Havelocka Ellise64 otázku, zda urèité a  konkrétní podráždìní pùsobící na matku mùže vyvolat urèitý a  konkrétní úèinek na dítì, když neexistují nervové kanály na pøenášení takového podráždìní, je tøeba zatím nechat nedoøešenou s ohledem na závažnost faktù domnìle nebo skuteènì zjištìných. Jisté však je, že ve vìtšinì pøípadù se matka lekla v posledních mìsících tìhotenství, èemuž potom celkovì pøièítala nenormálnosti svého dítìte. Zatímco pøíslušné deformace, jak je vìdecky nespornì prokázáno, odpovídají urèitým stadiím našeho vývoje v mateøském tìle, která spadají do prvních týdnù embryonálního života. Tato stadia se prostì udržela v tìchto deformacích, protože nìjaká pøekážka zabránila dalšímu vývoji. Atježané (viz výše) pevnì vìøí, že ženu lze uhranout, a  témìø každý z nich umí na pøíkladech dokázat, že nìkdo má opièí výraz, je hadovitý, leží ve vodì jako krokodýl nebo se oblièejem podobá nìkterému zvíøeti, protože jeho matka byla takto uøknuta. Jsou pøesvìdèeni, že uøknout lze jen v prvních ètyøiceti dnech tìhotenství. Na uhranutí vìøí i indiáni na øece Orinoku, Maorové, Wakambové a  další. Tìhotná Atježanka nesmí pøi vaøení rýže dávat vìtev špicí do ohnì, aby se dítì nenarodilo nožièkami napøed; nesmí na krku nosit žádné ozdoby, aby se dítìti okolo krku neobtoèila pupeèní šòùra a  nesmí šaty zašívat na sobì, aby nemìla dlouhý porod. Takových povìr se u pøírodních národù vyskytuje velké množství. U Asa-Vandorobù (Vandorobové, viz výše) nesmí tìhotná žena ani její manžel pøekroèit lezoucí mravence, nesmí se ocitnout v blízkosti chameleona ani hada, nesmí uvidìt ani uslyšet snovaèe, nebo to vše škodí plodu. Když chce mít žena na ostrovech Seram Laut a  Gorong v Molukách zdravé a  hezké dìti, nesmí sedìt pøed dveømi, sbírat chrastí, nesmí lovit nic ostnatého ani ležet na zádech. Když chtìjí mít ženy z Mentawajského souostroví v období tìhotenství novou zástìru, zhotoví si ji v zahradì, ale starou nezahodí jako pøedtím, ale rozprostøou ji, aby nemìly køivé dìti. V této dobì odkládají všechny použité pøedmìty narovnané. Zajímavý obøad se vyskytl na Jávì: v sedmém mìsíci tìhotenství šli manželé ke studni nebo na bøeh potoka. Muž i žena mìli horní èást tìla obnaženu; žena mìla v podpaží uvázané mladé pisangové listy a  pouze vpøedu byl malý otvor nebo záhyb. Sedli si jeden proti druhému, muž vzal tkalcovský èlunek a  spustil ho ženì do záhybu. Byla však u nìj staøena, která èlunek zachytila, nìžnì ho vzala do náruèí a  øekla: „Jaké milé dìátko, jaké krásné dìátko!“ Potom muž do záhybu spustil vejce a  když spadlo na zem jako symbol postýlky, vzal kris (malajskou dýku) a  rozøezal pisangové listy v místì záhybu. Nato pøišly všechny ženy a  jedly rýži

s rudžakem. U nìkterých národù však mívá urèité povinnosti i manžel tìhotné ženy, nemluvì o tom, že s ní nesmí souložit a  nìkdy se ani stýkat. Musí se také i on postit rùzným zpùsobem a  vyvarovat se urèitých pokrmù. Napøíklad u jihoamerických indiánù jsou to masitá jídla, v povodí Amazonky ryby, vejce a  želví samci, na Andamanách kuny, ještìrky a  podobnì. Nesmí též tìžce pracovat, napøíklad u Karibù a  v Grónsku. Na Kamèatce slyšel Steller, že manžela zde obviòovali z chybné polohy dítìte pøi porodu, protože pøedtím ohnul døevo na koleni své tìhotné ženy. U pøírodních Dajakù na Borneu nesmí muž pøed porodem ženy pracovat s ostrými nástroji, zabít zvíøe ani vypálit z ruènice. Jak to však bývá na celém svìtì, život je mocnìjší než všechny povìry a  zákony. Když muž náhodou zabije zvíøe, které v tomto období nesmí jíst, rychle uteèe, ale brzy se vrátí tou samou cestou, pøièemž nahlas a  udivenì vykøikne: Kdo jen mohl zabít toto zvíøe?! Od této chvíle se už nemusí bát, že jeho dítì pøijde na svìt znetvoøené a  s krvavým nosíkem. U pùvodních obyvatel Mentawajského souostroví dìlá muž za tìhotnou ženu urèité domácí práce, napøíklad po jídle umývá nádobí. Øekli jsme, že u nìkterých národù se nesmí stýkat s tìhotnou, ale napøíklad u Atježanù je tomu naopak: Atježan nesmí opustit svou ženu od chvíle, kdy zjistil, že je tìhotná, až do ètyøicátého ètvrtého dne po porodu. Nesmí ji nechat o samotì hlavnì mezi východem a  západem slunce, aby ji chránil pøed rùznými duchy, kteøí ji ohrožují. Když má muž ženy dvì, musí noc nebo alespoò vìtšinu noc strávit u tìhotné. Když jsou tìhotné obì dvì najednou, noèní ochranu jim poskytuje støídavì. V prvních pìti mìsících tìhotenství nesmí zabít žádné zvíøe ani hada nebo tygra, jinak by jeho žena mìla tìžký porod a  dítì by nabylo vlastnosti zabitého zvíøete. Na ostrovech Jap nesmí manžel od ètvrtého mìsíce tìhotenství jíst banány ani spadané kokosové oøechy, nesmí zboøit chatrè, jinak by vyvolal potrat, nesmí kácet stromy, aby se dítìti nezlomily údy a  nedostalo zajeèí pysk, nesmí jíst želvy, kraby a  kropenaté ryby, jinak by dítì pøišlo na svìt znetvoøené, nesmí splétat provaz, aby se mu neomotala pupeèní šòùra, nesmí se zbavit kamenných mincí, barviv a  jiných drobných pøedmìtù, které u sebe nosívá v koši. Na Ambionu a  Uliášových ostrovech (viz výše) nesmí muž moèit za mìsíèního svitu, nebo tím, že obnaží svùj pohlavní úd, by urazil ženy na Mìsíci, a  to by mìlo za následek tìžký porod jeho ženy. Už jsme øekli, že nìkteré pøírodní národy se snaží ulehèit ženám tìhotenství tím, že je zbavují tìžké práce. Jiné jim však obvyklou práci ponechávají, aby jim porod naopak neztížily. Na ulehèení porodu používají i masáže. Domorodé porodní báby si myslí, že masáží mohou zabezpeèit dítìti správnou polohu v tìle matky. O masáži u Bugisù a  Makasarù jsme už slyšeli. Je to dokonalý slavnostní obøad. Pøed oèekávaným porodem se koná velkolepá slavnost za úèasti všech známých a  pøátel, kteøí napøed poslali rùzné chutné ovoce. Manželé si sednou na slavnostnì ozdobenou svatební postel. Hosté mužského pohlaví se brzy vzdálí ke svým hrám a  kohoutím zápasùm. Vedle tìhotné si sednou babice-mastièkáøky, dvì a  dvì z každé strany. Žena leží na zádech s ohnutými a  sevøenými koleny a  babice jí zaènou tøít bøicho, aby prý daly dítìti správnou polohu. Masហpoužívají napøíklad i na Malajském souostroví, na ostrovì Nias, u Masajù, v Ugandì, Mexiku, v Guatemale. Na ostrovech Jap zavádìjí tìhotným ženám asi mìsíc pøed porodem do otvoru dìlohy svinuté listy jakési rostliny a  stále je nahrazují novými a  silnìj-

šími svitky, aby se brána dìlohy rozšíøila a  porod nebyl tak bolestivý. Jako terapeutické prostøedky používají koupele, vtírání olejù a  mastí, pouštìní žilou apod. Porod. Porod je fyziologický akt, který za normálních okolností žena vykonává dobøe a  snadno jako jinou tìlesnou funkci a  k nìmuž, pokud probíhá pøirozenì, potøebuje stejnì málo pomoci jako samice zvíøete. Nebudeme daleko od pravdy, když øekneme, že v pradávných èasech, když žil èlovìk zpùsobem jen málo odlišným od života vyšších zvíøat, poskytovali rodící ženì zvláštní pomoc jen velmi zøídka. I když je jisté, že porod zvíøecí samice je obvykle snazší než porod ženy, je stejnì jisté, že pøirozené síly k porodu a  pøekonání odporu, jenž se mu staví do cesty, jsou pøi normální tìlesné stavbì a  za nikoliv nepøíznivých podmínek u ženy stejnì pøíznivé jako u zvíøecí samièky. Mnohé pøípady z novodobých dìjin, kdy žena rodí bez jakékoliv pomoci – a  pøitom úspìšnì – i v kulturních pomìrech, ale i skuteènost, že ženy z takzvaných nižších vrstev rodí vìtšinou mnohem snáze než ženy ze zámožných a  rozmazlených kruhù, jen potvrzují zprávy vìtšiny vìdcù a  cestovatelù, že pøírodní žena rodí lehce. Celkem samy a  bez jakékoliv pomoci rodí v lese nebo na moøském pobøeží ženy na ostrovech Buru a  Seram, na ostrovech Kei (viz výše), na Timorlautských ostrovech (døíve Tenimberské souostroví), na Babberském souostroví i na ostrovech Keisar, Eetar, Roma, Dama, Keun, Nila a  Serua (vše v Indonésii). V lese vyhledávají místo u potoka, ve kterém se vykoupou i s dítìtem. Na Timorlautu rodí èasto vsedì v moøi. I Maorky (viz výše) na Novém Zélandu rodí èasto samy v køoví na bøehu potoka a  potom se v nìm umyjí i s dítìtem. Jistý cestovatel popisuje pøípad, kdy na Maorku – nosièku – pøišly porodní bolesti pøi pochodu. Porodila a  pokraèovala v cestì ještì ètyøi míle, druhý den ušla patnáct mil. Domorodé Negritky a  Montesky na Filipínách rodí témìø vždy bez pomoci a  èasto jsou samy, když dostanou bolesti. Postaví se k bambusovému kmeni tak, že o nìj silnì opírají spodní èást tìla. Dítì pustí do teplého popela, matka si lehne vedle nìho a  sama pøeøeže pupeèní šòùru. Potom se jde umýt s dítìtem do vody, vrátí se domù a  pøikryje se listím. Horské divošky na Luzonu (také na Filipínách) rodí tam, kde na nì pøijdou porodní bolesti. Úlomkem lastury nebo bambusovou tøískou pøeøežou pupeèní šòùru tak obratnì, že témìø neunikne ani kapka krve. Po nìkolika hodinách má už žena novorozeòátko na zádech a  kráèí s ním ve sluneèním žáru i v lijáku. Alafurky (viz výše) na Molukách odcházejí porodit do odlehlých míst, kam je nikdo nesmí doprovázet; bìžnì se stává, že žena porodí ve èlunu a  potom sama ve veslování pokraèuje. Je známý pøípad, kdy na ženu, veslující na druhý bøeh zátoky, pøišly porodní bolesti ve vzdálenosti moøské míle. Porodila a  veslovala až na druhý bøeh. Tam umyla své dítì a  ještì ten den se vrátila. „Nemysleme si však, že jsou tyto ženy silnìjší a  èilejší než jiné. Naopak, vìtšinou jsou malé a  útlé, ale díky teplému podnebí je jejich organismus pružnìjší.“ Také Polynésanky na Samoa rodí vìtšinou snadno a  ihned se odeberou k øece, aby sebe i dítì vykoupaly. Rovnìž na Havaji rodí domorodé ženy témìø bezbolestnì, kromì nìkolika výjimeèných pøípadù. Když vidìly v bolestech rodit ženy misionáøù, divily se jejich

utrpení a  smály se, protože si myslely, že bìlošky køièí jen ze zvyku. Steller popisuje pøípad, kdy vidìl nìjakou ženu na Kamèatce vyjít z domu jen si tak nìco vyøídit, a  za ètvrt hodiny se vrátila s dítìtem v náruèí. Její tváø nebyla ani trochu zmìnìná. Podle zpráv velmi snadno rodí Osjaèky (Chantky), Samojedky (Nìnky), Baškirky (národnost v Povolží), Èudky i astrachánské Kalmyèky. Lehké porody mají i pøírodní africké ženy. O Hotentotkách (viz výše) to také tvrdí mnozí cestovatelé. O Òama-Hotentotkách napsal muž, který se mezi nimi narodil a  byl jimi vychován: „Hotentotky rodí neobyèejnì snadno; èasto se stává, že žena sama povije a  krátce po porodu pokraèuje v práci, jako by se nic nestalo... Òama-Hotentotky projevují pøi porodu obdivuhodnou tvrdost. Na jednu ženu pøišly porodní bolesti, když byla sama doma bez jakékoliv pomoci. Jednoduše vyhnala z domu krávu, lehla si do teplé prohloubeniny a  sama zde porodila. Veèer už sedìla u ohnì, kouøila a  vesele vyprávìla. Jiná velmi mladá žena ráno odešla s dobytkem na pastvu vzdálenou nìkolik hodin; veèer se vrátila s dítìtem na zádech.“ Také Beèuánky (viz výše) rodí snadno a  poruchy se u nich vyskytují jen zøídka. I se zde stává, že ženy pracují na poli až do poslední chvíle, a  když na nì pøijdou porodní bolesti, povijí dítì a  vrátí se s ním bez jakékoliv pomoci do vesnice. Když se u Beèuánek objeví porodní potíže, považují to za nìco hrozného a  ztrácejí hlavu. O guinejských ženách napsal cestovatel na zaèátku osmnáctého století: „Porody jsou zde velmi pohodlné pro muže, nebo není zvykem, aby ženy zùstávaly dlouho v posteli nebo mìly zvláštní nároky na jídlo. Jednoho dne jsem byl náhodou nedaleko místa, kde se èernošská žena chystala k porodu. Nenaøíkala ani pøi nejvìtších bolestech, které trvaly nejvýše ètvrt hodiny, a  ještì v ten samý den jsem ji vidìl umývat se na bøehu moøe, pøièemž už vùbec nemyslela na svùj porod. Nìkdy se stává, že rodièky jsou nemocné a  musí nìkolik dní ležet, ale to se stává skuteènì málokdy.“ Podobné zprávy máme ze Zlatonosného pobøeží, Sierry Leone, Senegalu, Loanžského pobøeží, ze støední a  východní Afriky i z Kanárských ostrovù. Snadno rodí i èernošky z povodí Nilu. Porodí èasto na poli a  pokojnì se vrátí ke své práci. Porod velmi zmáhá jen mladé otrokynì, které byly pøedtím zašity. Cestovatelé i lékaøi tvrdí o vìtšinì amerických žen, že mají snadné porody. Ženy z Ohòové zemì rodí bez námahy, nebo jsou jejich novorozeòata velmi malá. Když pøijde jejich èas, odejdou se svými pøítelkynìmi do nejbližšího køoví a  zde nepozorovanì porodí. Patagonky v dobì svého tìhotenství pracují velmi tìžce, „což jim pøíroda oplácí snadnými porody.“ Indiánky v Guayanì „znají málo umìní porodních babièek, ale pøíroda ho naštìstí udìlala zbyteèným, protože zde snad ani nevìdí, co je to tìžký porod.“ V Nikaragui vidìl cestovatel rodící indiánky takto: kleèely na kolenou, kouøily cigáro a  v prstech posunovaly rùženec. O Irokézkách starší francouzský cestovatel napsal: „Mladé manželky Irokézù se honosí tím, že pøi porodu nekøièí. Jako je urážkou pro bojovníka, když se o nìm øekne, že utekl, tak je urážkou pro ženu, když o ní hovoøí, že køièela pøi porodu.“ Severoameriètí indiáni pøímo vyžadovali, aby jejich ženy snášely i tìžké a  dlouhé porodní bolesti bez náøku a  køiku, i když vìtšina porodù probíhala hladce. Když žena projevila slabost, považovali ji za nehodnou mateøství a  její dìti za zbabìlé. Jeden misionáø napsal: „Rudokožci pøicházejí na svìt bez vìtší námahy a  péèe... Porodní bolesti netrvají dlouho, žena zøídkakdy pøeruší práci.“ Muž, který žil nìkolik

rokù u Siù, poznal ženu, která šla v zimì do lesa na døevo, cestou porodila, dítì zabalila, položila ho na nasbírané døevo a  tak se šastnì vrátila s dítìtem i døevem do osady vzdálené nìkolik mil. Jiný cestovatel vypráví o indiánské skupinì Ploskolebcù a  Kootenahù, mužù, žen a  dìtí, která byla na lovu: jednoho mrazivého dne od skupiny poodešla jedna žena, sestoupila s konì, rozprostøela na snìhu buvolí kùži a  porodila dítì. Pøitom dala na všechno dobrý pozor. Potom dítì zabalila do šátku, znovu sedla na konì a  dostihla skupinu døív, než zpozorovali její nepøítomnost. O Bambarkách (Bambarové, pùv. obyvatelstvo v Gambii a  Senegalu) se píše, že když žena porodí na poli, položí dítì do kalabasové mísy a  jde ho umýt až domù. Cestou se nesmí kalabasy dotknout, a  tak s ní i s dítìtem balancuje na hlavì, aèkoliv je s dítìtem ještì spojená pupeèní šòùrou. Dokud totiž pupeèní šòùra sama neodpadne, do té doby je dítì pod ochranou dobrého ducha, který by její odstranìní považoval za zásah do okruhu své moci. Hrdlièka65 sledoval u dvaapadesáti indiánek délku jejich porodu. U 29 % z 35 Apaèek a  u 23,5 % ze 17 Pimek trval porod nejvýše dvì hodiny; 7 až 12 hodin trval porod u 31 % Apaèek, 7 až 10 hodin u 32 % Pimek; déle než den trval porod u 31 % Apaèek a  17,6 % Pimek; byly to vìtšinou prvorodièky. Placenta vyšla témìø bez výjimky krátce po porodu – nejpozdìji do pùl hodiny. Z množství dùkazù o lehkých porodech pøírodní ženy jsme vybrali jen nepatrnou èást a  ty nejtypiètìjší a  nejcharakteristiètìjší pøíklady. Opaèných zpráv se vyskytuje málo. Misionáø Dobritzhoffer hovoøí o tìžkých porodech Abiponek (viz výše) v Paraguayi, ale i brazilské indiánky prý rodí ve velkých bolestech. Jsou to však skuteènì výjimky a  jejich pøíèinu pøesnì neznáme. Hovoøily jsme o tìchto vìcech obšírnìji, protože lehké a  krátké porody u pøírodních národù – ale též u zdravého lidu v porovnání s pøecitlivìlými tøídami civilizovaných národù – jsou jedním z dùkazù, že takzvaná biologická tragédie ženy je v pøevážné míøe dùsledkem nezdravé civilizace, špatné životosprávy a  nesmyslných sociálních pomìrù. Jak jsme øekli, pøírodní žena èasto rodí pod širým nebem sama v lese nebo v pøítomnosti jedné, respektive vícero blízkých žen. Èernošky kmene Bongo v Súdánu (viz výše) mají tyè natáhnutou mezi dvìma stromy, kterou stojící žena uchopí jako hrazdu. V pøestávkách mezi porodními bolestmi chodí pomalu sem a  tam, jen co však nastanou, uchopí tyè, roztáhne nohy a  tlaèí dolù. Pomocnice kleèí pøed ní, aby dítì nespadlo na zem. Tyè mezi stromy je stále pøipravena pro každý porod. Když skonèí, jde matka s dítìtem k vodì, aby se vykoupaly. Prùvod, v jehož èele nese tancující žena plodové lùžko (placentu), dojde k øece za veselého zpìvu a  køiku. Zde žena placentu odhodí co nejdále. Do lesa chodily rodit i ženy mnohých severoamerických indiánských kmenù, napøíklad Siù, Komanèù, Tonkavù, Propíchnutých nosù, Apaèù, Èejenù a  dalších. Žena sama nebo v doprovodu pøíbuzných a  pøátel opustila vesnici a  vyhledala si opuštìné místo, nejradìji u tekoucí vody, aby se zde pak mohla i s dítìtem umýt. Když porodila a  oèistila se, vrátila se domù. Také Australky nejradìji rodí v lese. U pøírodních národù se však setkáváme i s opaèným jevem, totiž s veøejným porodem. O Kamèadalkách napsal výborný pozorovatel Steller, že rodily vkleèe za pøítomnosti všech lidí z vesnice, bez rozdílu stavu a  pohlaví. I na Havaji byl kdysi porod veøejným aktem. U Kara-Batakù na Sumatøe vidìl cestovatel veøejný porod náèelníkovy ženy. Také na Aruských ostrovech, na souostroví Kei, v bývalé Holandské Indii, v Guineji a  u nìkterých kmenù jihoamerických indiánù jsou dodnes

bìžné veøejné porody. U indických mundských Kolù bývají u porodu vlastní i cizí dìti rùzného vìku. Cestovatel k tomu poznamenává: „Tato pøirozenost, která nám pøipadá hrubá, však nemá špatný vliv na mravy dìtí.“ A  Reitzenstein dodává právem: „Což je ostatnì zøejmé.“ Vìtšinou však krátce pøed porodem odchází tìhotná pøírodní žena do samostatné chatrèe, stanu nebo jurty, které stojí v blízkosti rodového obydlí nebo vesnice. Je to zvyk velmi starý a  rozšíøený a  souvisí a  povìrou, o níž jsme už hovoøili, že totiž výmìšky z ženských pohlavních orgánù jsou neèisté a  nebezpeèné a  že žena musí být zároveò chránìna pøed zlými duchy. Alafurka na Seramu (viz výše) si pro porod vyhledá vhodné místo v lese nedaleko vesnice, vìtšinou u tekoucí vody. Zde jí postaví paparissan, malou chatrè zhotovenou z tyèek a  listí, kde se mùže skrýt pøed deštìm. Je u ní staøena, která jí poskytuje služby porodní báby. Podle jiné zprávy na nìkterých místech postaví manžel své ženì zvláštní porodní chatrè, kterou opustí až tøetí den po porodu. Mnohé ženy však rodí doma. Rodit doma ale mají pøísnì zakázáno Patasiva-Maselky na tomtéž ostrovì. Jako obecní porodnici používají stejnou chatrè, do které se uchylují menstruující ženy. Domù se smí vrátit až tøi dny po porodu, když se vykoupou. Giljaci (Nivchové, viz výše) zavedou rodící ženu i v nejvìtší fujavici do samostatné boudy ve køoví, kterou ženy používají jako záchod a  kam nesmí vstoupit ani jeden muž, aby neutrpìl tìžkou újmu. Tuto porodní chatrè, lan raf, postaví narychlo v poslední chvíli. Je sbitá z prkem, støechu má z bøezové nebo jedlové kùry a  pøipomíná spíše psí boudu než místo, kde má na svìt pøijít nová bytost. Naproti tomu prý obklopují Giljaci tìhotnou ženu velkou péèí. Do zmínìné chatrèe, v níž udržují mírný oheò, ji dopraví deset dní pøed pøedpokládaným porodem. Rodící ženu zde zøejmì nepokládají za neèistou, protože se po porodu nemusí podrobovat oèišovacím procedurám. Po dobu pobytu v boudì se o ni starají pouze ženy, které jí pomáhají pøi porodu a  potom vykoupou novorozeòátko nejednou i ve ètyøicetistupòovém mrazu. Na Novém Zélandu pokládali tìhotnou ženu za tabu, nesmìla se tedy stýkat s jinými lidmi a  poslali ji do chatrného pøístøešku z vìtví a  listí, který ji sotva uchránil pøed deštìm, vìtrem a  sluneèním žárem. Podle jejího postavení ji obsluhovala jedna nebo více žen, které byly také tabu. Toto odlouèení trvalo ještì nìkolik dní po porodu a  po celý èas bylo i novorozenì vydané napospas každé nepohodì. Nìkteré kmeny nazývaly porodní chatrè „domem plodu“. Když rodila žena náèelníka, pøešla druhý den do „domu-hnízda“. Zatímco „dùm plodu“ byl prakticky kùlnou, „dùm-hnízdo“ byl už lépe vybaven. Když bylo ženì tabu odòato, mohla zde pøijímat návštìvy pøíbuzných a  pøátel. Když bylo hezké poèasí, nešla do „domu plodu“; tak potom oznaèovali i místo, kde porodila. Jídlo jí donášeli do urèité vzdálenosti od „domu plodu“ a  musela ho sníst venku, nesmìla si z nìho nic vzít s sebou, jinak by bylo dítì vydané všem možným nebezpeèím, jaká jen mohou lidi postihnout. Také na Havaji je porodní chatrè tabu. Žena v ní leží na malém kousku látky a  je pøikrytá pokrývkou z morušové kùry. Muž èeká nedaleko chatrèe, do níž vejde po oznámení narození dítìte, aby sám pøeøezal pupeèní sòùru. Na karolínském ostrovì Mamoluku odejde ženy, když pøišel její èas, do porodní chatrèe, imven naukat, do které muž vùbec nesmí vstoupit. O pomoci porodní báby nevìdí domorodci nic, proto se snaží zabránit špatnému prùbìhu porodu, který podle nich zpùsobují zlí duchové, jen zaklínáním a  kouzly.

Nejmocnìjším zlým duchem je „èerný duch“. Je to lesní duch, silnì zarostlý, strašidelného zevnìjšku. Èarodìjník pøed chatrèí se ho snaží zahnat. V noci toto místo hlídá šest mužù s pochodnìmi. Do blízkého lesa hodí nebo zavìsí pro ducha ovoce, ryby a  další jídla. Když zaslechnou mlaskání a  pokrmy do rána zmizí, je to pøíznivé znamení; pokud je pokrm i ráno na svém místì, znamená to, že se zlého ducha nepodaøilo odlákat. Rodièku neviditelnì ohrožují i dva ženští duchové, sestry; chtìjí jí prý udìlat díru do prsou a  sežrat oèi. Uluové (Vulvové, v Mosquitorí, viz výše) jsou dobromyslní, ale velmi zaostalí indiáni, kteøí nežijí v osadách, ale rozptýlenì. Jednu skupinu tvoøí dvì tøi chatrèe. Každou z nich obývají tøi nebo ètyøi rodiny a  každá má ohništì v jednom koutì; zde si vaøí své banány a  brebentí. I když jsou u nich porody už vzácné, musí žena ihned po pøíchodu bolestí odejít do odlehlé chatrèe v lese, kde ji ostatní ženy opatrují a  nosí ji potravu. Severoameriètí indiáni mìli rùzné zvyky. U Èipevajù a  Vinebagù rodila žena v zimì v oddìleném stavu nedaleko rodinné chatrèe, za špatného poèasí v lese. Ženy Komanèù rodily také v lese, ale kromì toho mìly i samostatnou chatrè z chrastí. Byla šest až sedm stop vysoká, v prùmìru mìla asi osm stop, pøièemž vchod byl øešen tak, že jeden konec stìny trochu pøevyšoval druhý. Nedaleko vchodu vyènívaly ze zemì tøi kùly z tenkých stromeèkù, které byly od sebe vzdálené deset krokù a  vysoké ètyøi stopy. V chatrèi byly dvì pravoúhlé vyhloubeniny v zemi, deset až osmnáct coulù široké, u každé z nich stál kùl. Do jedné vložili horký kámen, do druhé nasypali trochu sypké hlíny, aby vsakovala stolici a  moè. Na ostatní pùdì ležely rùzné byliny. Tak pøipravili místo pro porod, když se usadili. V dobì, kdy nebylo chrastí a  listí, vyplòovali mezery kusy šatstva nebo je zakrývali kùžemi. Když byli na pochodu, nacházeli pro rodící ženu jen pøirozenou ochranu pod blízkým stromem. Ženy východním Eskymákù pøivádìjí první dítì na svìt v obyèejném iglú, ale pøi dalších porodech musí použít samostatné chatrèe vystavìné pro tento úèel. I Eskymaèky v západních oblastech musí rodit v malé chatrèi, ve které jsou zavøeny s nìjakým zvíøetem, vìtšinou psem, a  to bez jakékoliv pomoci. Cestovatel, který navštívil nìkolik takových chatrèí se šestinedìlkou a  novorozenìtem, našel v jedné zvláštì malé fenku se štìòaty. Nebudeme dále vypoèítávat všechny pøírodní národy, u nichž se porodní chatrè v té nebo oné podobì vyskytovala nebo vyskytuje. Ve svém obydlí rodí napøíklad nìkolikrát zde už zmínìné Atježanky. Rodièku položí na zem, na kterou rozprostøeli bambusové látky. Na tìchto látkách musí ležet po dobu celého porodu i kdyby trval bùhví jak dlouho. Štìrbinami v podlaze mùže zároveò odtékat plodová voda dolù pod kolovou stavbu, kde ji zachytávají do jakési nádoby z listù stromu, do které nasypali trochu soli a  popela. Když plodová voda a  krev stekly do nádoby, velmi peèlivì ji pøikryjí velkými a  hrubými pandanovými listy. Nìkteré indiánky rodí jen na holé zemi, nejvýše je pøikryjí buvolí kùží, starým šátkem nebo trochou suché trávy a  mechu. Nejèastìji pokryjí vrstvu hlíny buvolí kùží. Naopak když Xhosa-Kaferka rodí doma, kleèí nahá na hromadì hlíny, aby kapky krve nezneèistily její šaty nebo podlahu. Samoánky se nejpozdìji v osmém až devátém mìsíci pøestìhují ke svým rodièùm, kde oèekávají porod. Na Gilbertových ostrovech si vyhledá žena pìstouny pro oèekávané dítì, kteøí by ho adoptovali a  potom porodí v domì pìstouna, džibuma. Pokud rodí doma, pøestìhuje se do pìstounova domu pozdìji.

Pøírodním národùm pomáhají pøi porodu rùzní porodní pomocníci nebo pomocnice. Když podle nejprimitivnìjšího zvyku ponechává muž, rodina èi kmen rodící ženu o samotì, nebo považují normální porod – koneckoncù akt pøíliš vážný – za bezvýznamnou vìc a  starají se jen o to, aby byla rodièka oddìlena od ostatních, je jistì kulturním pokrokem, pokud muž svou ženu v její tìžké hodince neopustí, ponechá ji v obydlí a  obstará jí jiného pomocníka. Tak to bylo napøíklad na Antilách, kde si žena v oèekávání lehla na postel, muž svou postel pøenesl do jiné místnosti a  zavolal souseda, aby ženì pomáhal. Sám muž pomáhá ženì napøíklad u brazilských indiánù Karajá. Žena sedí na patách, rukama objímá desku a  muž jí zezadu silnì svírá tìlo. Vlastní muž asistuje pøi porodu u severoamerických indiánù, na Andamanách a  v Evropì u Loparù (tj. Laponcù, ve Skandinávii a  na poloostrovì Kola). Zpravidla však pomáhá rodièce žena, nebo porod se považuje za vìc, která má pøed muži zùstat skrytá. Není to však ze studu, ale z povìr èi sociálních dùvodù. U západoafrických Ewweù, Samoáncù a  èásteènì u Malajcù pomáhá rodièce matka, na Malabarském pobøeží (v Pøední Indii u Arabského moøe) tchynì. Urèitým pokrokem je, když nepomáhají ženì jen pøíbuzní nebo její kamarádky, ale „zkušené ženy“, jako napøíklad u Dajakù na Borneu, na Aleutách, u Kabylù, Súdáncù, beduínù a  dalších. U Hotentotù, Køovákù a  Hererù rodí žena vleže na levém boku. Sedí u ní tøi ètyøi staøeny, které jí pøi každém návalu bolesti stlaèují dìlohu. Taková pomoc však nebývá vždy užiteèná. O domorodkách na Filipínách jistý lékaø napsal: „I když je nezkušenost chrání pøed jistými praktikami, které v jiných zemích omezují plodnost, všeobecnì jsou tu nepøíliš poèetné rodiny. Pøemísování dìlohy a  chronické zápaly, dùsledky násilných praktik, které dìlají domácí matrony ze strachu, aby nebyl porod tìžký, ale také nedostateèný klid šestinedìlek, mají za následek brzkou neplodnost žen.“ Na Filipínách dosáhnou nìkteré „zkušené ženy“, hlavnì když jsou už starší, titul mabütin gilot, dobrá bába. Na ostrovì Seram je nazývají ahinatukaan, na Timorlautských ostrovech (døíve Tenimberské souostroví) vata sitong, na ostrovì Viti Levu aleva vuku, u Basutù babele xisi. S profesionálními porodními bábami se setkáváme napøíklad u Masajù a  Svazijcù. Porodní báby, in gaiotoijok, jsou u Masajù velmi vážené. První takovou bábou byla prý Nairenna, jejíž jméno pochází od toho, že pøi porodu mìla ovinutou pupeèní šòùru okolo krku. Jsou to starší ženy, žijící pøímo v kraalu nebo v kraalu sousedním, a  porodnictví vykonávají øemeslnì. U Svazijcù dostávají penìžitou odmìnu a  šaty rodièky. Pøi porodu jen masírují tìlo rodièky a  oddìlí pupeèní šòùru. Jsou prý pomìrnì rozumné a  èistotné. V Mexiku porodnice zpracovávají rodièce už v sedmém mìsíci tìhotenství bøicho a  záda pìstmi, èasto až pùl hodiny, až se žena bolestí svíjí. Tomuto zvyku lze pøipsat èasté potraty, i když podle jejich pøesvìdèení se tím zabezpeèuje dítìti správná poloha. Když se pøi porodu zjistí nesprávná poloha plodu, chytí rodièku za nohy a  tøesou jí, aby prý dítì zaujalo polohu hlavièkou ven. Domorodé porodní báby mají napøíklad pouštní Arabové, Marokánci aj., ale také nìkteré kmeny severoamerických indiánù, stepní Tunguzové (dnes èastìji Evenkové, mezi Jenisejem a  Ochotským moøem), sibiøští Burjati, dále jsou známé na Malakce, v bývalé Holandské Indii, na Karolínách, Nových Hebridách atd. Ještì dále pokroèili Atježané a  Fidžijci, o nichž jsme zde už psali nìkolikrát. U

Atježanù patøí porodní báby ke zvláštnímu stavu. Bývá to vždy starší žena, bidan, která pozná tìhotenství a  porod z vlastní, podle možnosti bohaté zkušenosti a  kromì toho se uèila u jiné porodnice. Do její kompetence spadá nejen porod, ale i vìci související s dìtmi, s mladým manželstvím a  nejednou i s vyhánìním plodu. Kromì tìchto žen existuje i další stav babièek, ale tìch je jen nìkolik. Jsou to jakési hlavní porodní báby, které volají na radu a  pomoc jen v tìžkých pøípadech. Nazývají je bidan dalam, což znamená, že pracují uvnitø tìla. Fidžijci mají odpradávna domorodé báby, aleva vuku, které dìlají ze svého umìní tajemství a  obklopují se záhadnými ceremoniály: krátce pøedtím, než se vzdají svého povolání, zasvìtí do nìho svou nástupkyni. V odlehlých krajích pomáhají pøi porodu i evropským ženám. Na Malakce mají porodní báby pøímo výsadní postavení. U Orang-Belendù (Orangové viz výše) bydlí v samostatné chatrèi, která stojí pøímo na zemi a  nikoliv jako ostatní chatrèe na bambusových kùlech. Do chatrèe mohou vejít jedinì ženy. Vchod je velmi malý a  nízký, aby dovnitø nebylo vidìt. Když je bába vdaná, bydlí s mužem v obyèejné chýši, ale kromì ní má ještì svou porodní chatrè. Nìkteøí lidé øíkají, že chatrè je tak nízká proto, nebo bába je stará a  slabá, jiní zase, aby se do ní nemohli dívat zlí duchové, nebo i to, aby ji bylo možno dobøe rozeznat a  aby do ní nevešel nepovolaný èlovìk. Chatrè zároveò slouží za porodnici a  ženy zde pøežijí dva týdny šestinedìlí. Muži pomáhají pøi porodu u Kalmykù, na Havaji, u mnohých èernošských národností, u Tengercù na Jávì (viz výše), na ostrovì Bali. Na Filipínách splòuje tuto funkci muž zvaný teneador. Uchopí rodièku zezadu a  stlaèuje její spodní èást tìla. Když leží rodièka na rohoži, stoupne si teneador k její hlavì a  odtud stlaèuje dno dìlohy. Porodní poloha ženy je u pøírodních národù rùzná a  sotva se asi podaøí zjistit, do jaké míry souvisí urèitá poloha s charakteristickými vlastnostmi nebo fyzickými znaky pøíslušné rasy. Pøírodní ženy rodí skuteènì všelijakým zpùsobem a  bylo by nesnadné roztøídit národy podle porodní polohy, která je u nich obvyklá. Mìlo by to smysl jen tehdy, kdybychom mohli zjistit, zda je urèitá poloha výsledkem urèité tìlesné skladby, jenže to se nezdá pravdìpodobné. Velmi èasto se vyskytují úplnì odlišné porodní polohy i u kmenù velmi pøíbuzných a  není také vzácností, že znají tøeba nìkolik poloh v jednom kmeni. Ženy mexických a  severoamerických indiánù rodí témìø ve všech polohách. U pøírodních národù je nejrozšíøenìjší polohou polosed a  døep. Kríkské indiánky leží pøi porodu na bøichu. Podrobný pøehled porodních poloh podle Bartelse vypadá takto: I. Poloha vleže: 1. Vodorovná poloha na lùžku nebo na zemi, 2. poloha na zádech (napøíklad na stole) s nohama visícíma dolù, 3. poloha na zádech s vyvýšeným zadkem a  se sníženou hlavou a  rameny, 4. vodorovná poloha na boku, 5. vodorovná poloha na bøichu. II. Poloha pololeže nebo vsedì se zaklonìným tìlem: 1. Na lùžku se šikmou oporou zad (poduškou nebo obrácenou stolièkou), 2. Na zemi se stejnou oporou, 3. Na stolièce v náruèí sedící osoby, 4. Na stolièce mezi stehny sedící osoby, 5. Na porodní stolièce se šikmým opìradlem, 6. Na klínì druhé osoby v sedící poloze nebo ležmo v náruèí, 7. Na zemi ležmo v náruèí a  mezi stehny druhé osoby, 8. Na kameni, pøièemž se rodièka drží dvou kùlù. III. Poloha polosedì: 1. Na lùžku, 2. Ve visuté rohoži stoèené jako na houpaèce,

3. volnì na stolièce nebo podušce s oporou o èlovìka nebo nìjaký pøedmìt, 4. volnì na zemi nebo s oporou na zádech druhé osoby a  s rameny s ní zkøíženými, 5. Na porodní stolièce. IV. Poloha v døepu: 1. volnì, jako pøi vykonávání potøeby, 2. volnì, ale hlavu pøidržuje vzadu stojící osoba, 3. volnì, ale ruce se drží visícího provazu, 4. volnì, ale ruce jsou položeny na ramena vpøedu sedící osoby, 5. s oporou na zádech druhé osoby. V. Poloha vkleèe: 1. s horní èástí tìla volnì vzpøímenou nebo s rukama držícíma svislou oporu (provaz nebo hùl) èi s oporou druhé osoby držící ženu v podpaží, 2. horní èást tìle je zaklonìna dozadu, ruce se pøidržují vodorovné opory nebo se opírají o hrudník druhé osoby, 3. horní èást tìla je zaklonìna celkem dozadu, 4. horní èást tìla je naklonìná dopøedu a  leží na špalíku nebo stolièce, 5. Na kolenou a  rukou, 6. Na kolenou a  loktech, 7. Na kolenou a  prsou. VI.Poloha vestoje: 1. vzpøímenì, s volnì roztaženýma nohama nebo s oporou druhé osoby, 2. s naklonìním dopøedu, 3. se záklonem vzad, záda jsou opøena o strom. VII. Visící poloha: 1. Na vodorovné opoøe nebo vìtvi stromu jako na hrazdì, 2. Na vyšší osobì, kterou rodièka drží okolo krku. VIII. Vznášející se poloha: 1. Na zádech s rameny opøenými o podušky, na šátku pod zadkem, který drží dva pomocníci stojící vedle postele tak, aby se støed tìla vznášel, 2. svisle na provazech protáhnutých v podpaží, 3. se zdviženýma rukama pøivázanýma za strom, aby se špièky nohou dotýkaly zemì. Podle Bartelse se vyskytují hlavní porodní polohy u pøírodních národù (pøièemž nìkde Bartels vyjadøuje výskyt etnicky, nìkde geograficky) asi takto: Poloha vleže. Asie: Sumatra, ostrovy Kei, Luang, Sermata; Oceánie: Austrálie, Havaj; Afrika: Uganda, Kongo; Amerika: Brazílie, Antily, Oregon, Èejeni, Komanèové, Kajovejové, východní Apaèové. Poloha vleže na boku. Jihozápadní Afrika. Poloha pololeže nebo polosedì se zaklonìným tìlem. Asie: jižní Indie, Atježané na Sumatøe, Andamanské souostroví; Oceánie: Havaj, Karolíny; Afrika: Bari, Madi, Kidž, Moru, Šuli; Amerika: Mexiko, Kalifornie, severoameriètí indiáni. Poloha vsedì. Asie: ostrovy Amboin, Seram, Gorong, ostrovy Kei, Aruské ostrovy, Luang, Sermata, Dama, Bali, Serua; Oceánie: Austrálie, Dorah-Bai; Afrika: východní Afrika, Òam-òamové, Šuli, Kerriové, Baganda, Jerri, Soho, Zjo v Nigérii, Kanárské ostrovy; Amerika: guatemalští indiáni. Poloha v døepu. Asie: Arabky, Nias, Buru, Amboin, Gorong, Aruské ostrovy, Uliášovy ostrovy, Seram Laut, Timorlautské ostrovy, Leti, Moa, Lakon, Erar (Eerar); Oceánie: Mikronésie, Polynésie, Nová Guinea; Afrika: východní Afrika, Kafrové, Vasuguové (Waseguové), Zlatonosné pobøeží; Amerika: guatemalští indiáni, Mexiko, staøí Peruánci, èernoši a  severoameriètí indiáni. Poloha vkleèe. Asie: Kamèatka, Watubelské a  Babberské ostrovy; Oceánie: Nový Zéland, Murrayovy ostrovy, Dorah-Bai; Afrika: Masajové, Nigérie; Amerika: mexiètí indiáni, èernoši a  vìtšina severoamerických indiánù. Poloha vestoje. Asie: Seram; Oceánie: Filipíny, Nová Británie; Afrika: Dárfúr, Somálsko, Wakambové, Bongové, Hotentoti; Amerika: mexiètí a  severoameriètí indiáni. Visící poloha. Asie: Kar-Kirgizové; Amerika: Apaèové, Irokézové. Vznášející se poloha. Asie: Alafurové na Seramu; Amerika: indiáni a  venezuel-

štíèernoši. Vlastnímu porodu pøedcházela pøíprava mnohých medicinálních i mechanických pomocných prostøedkù, nejèastìji jsou to bylinné pøípravky. Setkáváme se s nimi u èernošek ve støední Africe, na Kanárských ostrovech, na ostrovech Buru, Amboinu i na Uliášových ostrovech, u Havajcù, Samoáncù, Orang-Belendù, mezi severoamerickými indiány, ve starém Mexiku a  podobnì. Èernoškám v Moru pøistaví napøíklad k posteli hrneèek s domácím pivem pøipraveným z mletých semen. Hrneèek je pøikrytý listím a  žena se mùže osvìžovat nápojem pøes sací trubièku. Nìkde používají odporné tekutiny vyvolávající zvracení a  tím i tlak na spodní èást tìla. Už uvádìná doekoen v bývalé Holandské Indii (viz výše) dává proto rodièce pít studenou vodu, v níž si nejstarší žena, pøítomná porodu, umyla nohy nebo její vlastní moè. Zvracení se snaží vyvolat i indiánští Kajovejové. Natírání, polévání studenou vodou a  napaøování používají napøíklad v Guatemale, severním Mexiku, na Babberských ostrovech, v Peru, v Austrálii, v Nové Guineji, u èernošských Šuliù. Nìkde zase nutí rodící ženu, aby tlaèila. Hotentoti prý rodièku kvùli tomu i bijí. Rodièka umìla potlaèuje sténání a  naøíkání pøedevším ze strachu pøed zlými duchy, ale i proto, aby se její porod urychlil. Kalmykové zavazují rodièce šátkem ústa a  nos. Samoánci (viz výše) popsali cestovateli domácí porod takto: když se blíží den porodu, pøijdou dvì staøeny. Jedna si sedne rodièce k nohám, druhá k hlavì. Potom øekne staøena, která sedí u nohou: „Dìvèe, buï silné, dìlej svou práci dobøe a  poøádnì tlaè.“ Staøena u hlavy chytí rodièku, stlaèuje jí ramena, bije ji do hlavy a  volá: „Dìvèe, buï silné, jen nebuï slabé! Nebo chceš zemøít?“ Potom silnì stlaèuje rodièku, až dítì vypadne. Na Babberském souostroví po dobu celého porodu natírá rodièce jedna žena bøicho, druhá záda kalapovým mlékem. U Orang-Belendù na Malakce rodièku silnì stáhnou šátkem ve výšce žeber. Žena, která kleèí po pravici rodièky, stlaèuje její bøicho shora dolù a  zároveò utahuje šátek od pupku dolù. Toto stlaèování, tampoo, dìlá obìma zápìstími, pøièemž prsty jsou obráceny vzhùru. Celá procedura se nìkolikrát opakuje s krátkými pøestávkami a  je prý velmi úèinná. Podobné manipulace, nejednou velmi drsné, se èasto používají hlavnì pøi tìžkých porodech. Zvláštì originální jsou v tomto smìru Kanaèky (viz výše). Když se pøiblíží den porodu, odejde matka na moøský bøeh a  s tìžkým kamenem v obou rukou se vrhne do pøíboje. Pøíboj je èasto tak silný, že ji srazí do vody. Pokaždé však vstane a  opìt se vrhne proti pøílivu. Až potom odejde rodit do chatrèe. Jiný mechanický zákrok se používá napøíklad v Guatemale. Po dobu porodních bolestí se opírá porodní bába sedící rodièce koleny o køíž a  v pøestávkách mezi stahy jí násilnì rozšiøuje rukama a  nehty pochvu a  dìložní otvor. Podobnì to dìlají porodní báby v bývalé Koèinèínì (sev. Vietnam), u nìkterých kmenù severoamerických indiánù a  prý také u Eskymákù. U Svazijcù rozšiøuje bába pohlavní otvor rodièky tím, že ho naøeže bøitvou. Velmi pùsobivì popsal porod Eskymaèky známý norský vìdec Knud Rasmussen: „Porod se koná ve velké místnosti, kde se sejdou všichni obyvatelé domu, nejednou je jich až sto, a  èekají do chvíle, kdy se objeví plod. Když žena ucítí porodní bolesti, zavolají nìkolik starších žen, které jí mají pomáhat. Porodní bába si sedne za rodièku na pryènu, stlaèuje a  tøe jí tìlo, aby snáze rodila... Snaží se ji rùzným zpùsobem zabavit, aby zapomnìla na bolesti. Když porod trvá neobyèejnì dlouho, musí bába plod volat. Dìlá to krátkými flétnovými tóny do lùna ženy.

Když se porod protahuje, musí zavolat dítì – chlapce nebo dìvèe – které pøišlo snadno na svìt, vezme kousek šlachy, otøe ji o tìlo rodièky a  dá ji dítìti, které s ní vybìhne z domu a  položí ji na zídku u vchodu, stejnì i kousek slaniny, s nímž porodní bába tøela tìlo rodièky. Bába pøitom odøíkává zaklínadla. Šlacha má tajemným zpùsobem pomoci vytáhnout dítì z mateøského lùna, zatímco kousky slaniny ho mají jen lákat. Když nepomohou ani tato opatøení, zavolá bába ženina muže a  ten musí neustále bìhat z domu do domu, aby tak pøinutil své dítì utíkat za ním. Mezitím bába stále vábí dítì a  volá do lùna rodièky: „Pojï, pospìš si a  jdi za svým otcem.“ Jen co se objeví hlavièka dítìte, musí bába tøikrát zvolat, že pøichází.“ Tu a  tam vytahují porodní báby dítì, pokud jen mohou zachytit nìkterou jeho èást. Zjistilo se to u Estoncù, Lotyšù, ruských Voïakù, v Persii, v jižní Indii, na Filipínách, v Kalifornii a  jinde. Také japonští Ajnové (Ainové, viz výše) tahají dítì pøi nesprávné poloze za vystupující èásti, ale používají k tomu ovinutý øemen nebo provaz a  v okamžiku, kdy se objeví ruka nebo noha, tahají za ni, až je dítì venku naráz nebo po èástech. Tyto zásahy však nelze zamìòovat za celkem nevinné tahání dítìte, když už jeho hlavièka a  ramena opustily mateøské tìlo. Když se mírnì tahá za horní èást dìtského tìlíèka, lehèeji projde pochvou dolní èást, èímž se porod usnadní. Dìlají to témìø všechny porodní báby a  pøi správné opatrnosti a  jemnosti je to zpùsob zcela neškodný. Existuje bohatý etnologický materiál o zpùsobech a  nástrojích, jimiž se u pøírodních národù oddìluje pupeèní šòùra. Lasturou oddìlují tuto šòùru napøíklad Australci, Maorové, domorodci na Viti Levu, Minkopové (Andamanci), Negriti, nìkteøí brazilští indiáni, Eskymáci, kmeny z Ohòové zemì; klokaním zubem to dìlali na Queenslandu, ostrým kamenem nebo kamenným nožem na Markézách, Havaji, Kamèatce, jihoameriètí Papudové, Tupíové, pazourkovou èepelí Èejeni, ostøicí indiáni Kobéau, tøtinou èi rákosem Masajové, palmovým nožem Orang-Semangové, bafiotští èernoši, døevìným nožem Orang-Hútanové, døevìnou pilkou OrangSenoové, srpem v jižní Indii, èepelí šípu Henebada-Veddové; nehty pøeštipují pupeèní šòùru ve støední Austrálii, zuby ji pøekusují na Gilbertových ostrovech, na ostrovì Savage, dále nìkteøí brazilští indiáni, Tupíové, Varanové, v bývalé Britské Guayanì, èernoši ve støední Africe. Nejrozšíøenìjším nástrojem je však bambusová tøíska nebo bambusový nùž, kterým oddìlují pupeèní šòùru na Nové Guineji, Nových Hebridách, Samoa, v Nové Kaledonii, na Alafurském souostroví, na Aruských ostrovech, na Sumatøe, Jávì, Filipínách, na Malabarském pobøeží, v Nilgirském pohoøí, dále Suluové (na Suluských ostrovech), Orang-Beuové, Orang-Lautové, v bývalé Koèinèínì, Arekujanky v Brazílii a  tak dále. Ale jsou i jiné zpùsoby k oddìlení pupeèní šòùry. Napøíklad v Kamerunu u kmene Volofù, ji oddìlí roztrhnutím, Apaèové ji roztluèou, Vapogorové rozemelou prsty, Karaibové v Guayanì a  Surinamu ji upálí ohnìm. O mnohých pøírodních národech jsme se doèetli, že používají nože, bøitvy nebo nùžky, protože to však není vždy jisté, o jaký druh tìchto nástrojù jde, zda o primitivní nebo importované kovové, nezaøadili jsme je do pøedchozího výètu. Víme však, že primitivní zpùsoby oddìlování pupeèní šòùry se stále více nahrazují bezpeènìjšími zákroky pomocí nástrojù vyrobených kovoprùmyslem. Pøi tìchto manipulacích existují rùzné možnosti i v pøíbuzných kmenech nebo kmenech stojících na stejném stupni kultury. Jedni oddìlují pupeèní šòùru døív, než placenta opustí tìlo matky, jiní to dìlají až po jejím odchodu. V tomto pøípadì oddìlí

pupeèní šòùru hned po odchodu placenty nebo novorozenì a  nìkdy i plodový koláè nejprve namažou a  umyjí. Mnohé pøírodní národy používají rùzné metody k zastavení nebo zamezení krvácení pøi oddìlování pupeèní šòùry. Podvazují je rostlinnými vlákny nebo nitìmi, jiné na ní dìlají uzel nebo dítì nìkolikrát otoèí tím samým smìrem okolo placenty, takže nastane stoèení pupeèních žilek. Další národy používají medikamenty zastavující krvácení èi zbytek pupeèní šòùry zuhelòují ohnìm nebo žhavým nástrojem, pøièemž však hrají nemalou roli i rùzné povìry. U nejjednodušších zpùsobù oddìlování pupeèní šòùry – roztrhnutím, pøeštípnutím nehty, pøekousnutím zuby, pøetluèením kameny, pøeøezáním lasturou, kamenným nebo døevìným nožem – i když se pøímo nedbá o to, aby se zastavilo krvácení, zamezuje se mu vlastnì tím, že vnitøní vrstva tepen se stáhne a  uzavøe otvor v artérii. O Negritech na Filipínách vìdec píše, že roztrháním blan a  cév pøi oddìlování pupeèní šòùry bambusovou tøískou, ústøicovou lasturou nebo kamenem zastavují krvácení bezpeènìji, než kdyby se udìlalo podvázání. Pupeèní šòùra i placenta jsou u pøírodních národù velmi dùležité, nebo je lze využít k rùzným kouzlùm. Proto zbytek pupeèní šòùry èasto zahrabou nebo hodí do vody. V Ugandì si ji uschovají až do slavnostního pojmenování dítìte, kdy s ní udìlají zvláštní zkoušku. Hodí ji do nádoby, v níž je mléko smíchané s pivem a  vodou: když plave, je dítì legitimní; když se ponoøí, vzniklo prý pøi cizoložství a  matka trne, že dostane poøádný výprask. Nìkteré národy si ji peèlivì schovávají, nebo si myslí, že jinak by pøinesla dítìti neštìstí. U Ajnù (Ainù) nosí matka zbytek pupeèní šòùry stále u sebe a  dávají jí její zbytek i do hrobu. Podobnì zacházeli i s placentou. Její odchod se snaží urychlit rùznými prostøedky. Proto Somálky pijí teplé ovèí mléko, které má èistící úèinek. Velmi rozumnì si poèínají Australky. Vyhrabou do zemì malou jamku a  skrèí se nad ní jako pøi potøebì. Tento tlak na bøicho je velmi úèinný. V jihozápadní Africe pøiváží ženì na pupeèní šòùru kámen, se kterým ji nechají chodit. Atježané jsou toho názoru, že placenta dívky je její sestrou a  placenta chlapce jeho bratrem. Usuší ji a  zakopou, a  když má dítì vìtry nebo jiné tìlesné nepøíjemnosti, jsou pevnì pøesvìdèeni, že placenta ve svém hrobu onemocnìla. Proto jí kladou na hrob léky. Když se zdravotní stav dítìte pøesto nezlepší, domnívají se, že má placenta nepøíjemný hrob a  chodí si hrát se svým dvojèetem, hlavnì tehdy, když vidí, že se dítì ve spánku smìje. Nìkteré národy, napøíklad indiáni na Cooperovì øece v severozápadní Americe placentu spalují. Totéž dìlají i ženy na Mentawajském souostroví. Také na Filipínách hned po porodu bìží matka s dítìtem k nejbližšímu potoku a  po vykoupání spálí placentu, sebere z nìj popel, rozmíchá ho s trochou vody a  spolkne, aby bylo dítì stále zdravé. Brazilské indiánky se prý snaží placentu tajnì sníst. Když je nìkdo pozoruje, spálí ho nebo zakopou. Tìžké porody. Nemùžeme se zde podrobnì zaobírat mnohými zákroky a  zvyky, které používají pøírodní národy pøi tìžkých porodech. Vìøí pøi nich vždy na uhranutí a  zlé duchy, a  podle toho i konají: snaží se pøinutit démona k odchodu lichotkami nebo ho plaší pekelným lomozem. Nìkteré národy jsou zase pøesvìdèeny o tom, že samo dítì špatnì plní své povinnosti a  pøíliš se nesnaží opustit tìlo matky, ba dokonce úmyslnì maøí porod, aby nepøišlo na svìt. Indiáni Papago si myslí, že dítì je tím horší mysli, èím t잚í je porod. V takovém

pøípadì je proto pro celý kmen lepší, když zemøe matka i dítì, než kdyby ke škodì lidu pøišlo takové potomstvo na svìt. V Ugandì dìti, které se narodí nožkama napøed, usmrtí a  pochovají na køižovatce jako èarodìjné. Prý by se staly pøíèinou smrti rodièù, kdyby zùstaly naživu. Rodièe by se ztratili. Východní severoamerické indiánské kmeny, Èejeni, Arapahové, Kiowové, Komanèové a  východní Apaèové pøi tìžkém porodu provádìly toto: hlavní mastièkáø dìlal s rodièkou namáhavá kouzla v uzavøené chatrèi, stojící stranou od jiných, za doprovodu bubnù, zpìvu, pokøiku a  tance. Indiáni bìhali okolo ohnì, pøeskakovali ho, mávali noži a  dìlali všelijaké posunky. Vše se konalo velmi vážnì, slavnostnì a  se zøejmou dùvìrou v úèinnost tìchto prostøedkù. Byli pøesvìdèeni, že jde o nemoc, která je zlým duchem, jenž vnikl do rodièky, a  proto je tøeba ho vyhnat magickými kouzly nebo lichotivými slovy. U Kiowù se medicinman snažil zahnat zlého ducha i tím, že cosi foukal (zøejmì prostøedek vyvolávající zvracení) rodièce do úst. U Komanèù vidìl lékaø, jak rodièku vynesli z obydlí a  jeden povìstný bojovník, celý pomalovaný a  vyzbrojený jako pøed bojem, vyskoèil na konì, rozbìhl se proti ženì a  zastavil se pøed ní právì v okamžiku, kdy si myslela, že ji už probodne a  rozdupe. Ze strachu hned porodila. U severoamerických indiánù nebyl podobný postup vzácný. Starší cestovatelé zaznamenali, že když se porod protahoval, shromáždila se místní mládež pøed chatrèí rodièky a  najednou spustila takový øev, že rodièka od hrozného pøekvapení a  leknutí ihned porodila. Už jsme hovoøili o zlém duchovi asuangovi na Filipínách. Kromì nìho se zde obávají i démona patianaka, který porod ztìžuje nebo dokonce znemožòuje. U filipínských praobyvatelù, Aetù, Negritù, zavøe manžel chatrè, když na jeho ženu pøijdou nejvìtší bolesti, založí velký oheò, zbaví se i toho mála, co má na sobì, a  zuøivì mává kampilanem, dokud žena neporodí. Tagalové (viz výše, stejnì Aetové) si pøedstavují patianaka jako trpaslíka, osuanga (nebo asuanga), nìkdy jako psa èi koèku nebo také jako švága èi ptáka. Asuang i patianak se živí lidským masem. Když má nìkde dojít k porodu, objeví se oba démoni, doprovázeni ptákem tiktikem, který jim ukazuje cestu, a  dìlá jim jakéhosi špiona. Osuang pøiletí, sedne si na støechu sousedního domu, odtud vyplázne jazyk až do domu rodièky a  koneèníkovým otvorem vytáhne novorozeòátku støeva, takže musí zahynout strašnou smrtí. Patianak se ani tolik nesnaží o smrt dítìte, i když to na nìkterých místech dìlá, ale ztìžuje nebo znemožòuje porod a  je nebezpeènìjší pro rodièku než pro dítì. Obyèejnì si sedne na nejbližší strom u domu, kde rodièka leží, a  monotónnì si zpívá jako veslaøi pøi veslování. Proti tomuto démonovi používají rùzné prostøedky. Napøíklad tìhotnou, kterou pøepadly porodní bolesti, pøenesou do jiného domu, aby démony obelstili. Zpravidla pak dokonale ucpávají dveøe i okna, „že od horka a  pachu zdravý onemocní a  nemocný se tìžko uzdravuje“. Tento zvyk se udržel i v tìch zemích, kde sama povìra už neexistuje a  vyplývala „ze strachu pøed prùvanem“. Jelikož se patianak štítí všeho nahého, vystoupí manžel ozbrojený meèem, štítem a  kopím, zcela nahý nebo jen se zástìrkou, na støechu svého domu. Jeho pøátelé ozdobení podobnì se postaví okolo chatrèe i pod ni mezi kùly a  zaènou zuøivì sekat a  bodat do vzduchu. Démoni tak dostanou strach a  dají se na ústup. U rodièky, která má tìžký porod, støílejí Tagalové z hmoždíøù. Pøedtím ji chránili ohnìm, který rozdìlali u její chatrèe. Pokøtìní Tagalové vìøí, že jen køest chrání novorozeòátka pøed zlými duchy. Proto když dítì nesou ke køtu, zapalují rùzné kouøící pøedmìty, aby osuanga zahnali. Tam, kde jsou v užším styku s bìlochy, zaniká víra ve zlé duchy, nebo to

alespoò tají ze strachu pøed faráøem, ale rùzné zvyky pøetrvávají a  v odlehlých vesnièkách mají patianak a  osuang ještì stále domovské právo. U Atježanù dávají rodièce pøi tìžkém porodu pít vlažnou vodu, v níž se rozvila takzvaná rùže z Jericha. Tento zvyk pochází od Arabù, v jejich poušti tato rostlina roste. Z podobného dùvodu se tato kvìtina používá i v Evropì a  tento zvyk zøejmì z pochází dob køižáckých výprav. Nazývá se také rùže Madony, protože prý vyrostla na tìch místech v poušti, jichž se dotkla Panna Marie nohou pøi útìku z Egypta. Mohamedáni ji nazývají Fatima podle nejstarší a  nejoblíbenìjší dcery Proroka: vyrostla prý z jejího hrobu. Rùzné odvary podávají tìžko rodicím ženám na Viti Levu, Samoa, u Karaibù, v Guatemale, u severoamerických indiánù, u Svahilcù, Masajù, v jihozápadní Africe, u Goldù (Nanajci), a  dalších. Ušambarové dávají rodièce banánový list, který pomoèil její manžel, u Òam-òamù pije manželovu krev, u Hotentotù odvar z tabáku v kravském nebo v ovèím mléku. Goldové (Nanajci, viz výše) kladli rodièce na tìlo pøi tìžkém porodu døevìnou modlu v podobì ženy s dítìtem na bøichu. Byla chladná a  vážila témìø devìt a  pùl kilogramu, takže dráždila dìlohu k silnìjším stahùm. se zatìžkáváním bøicha, hnìtením, šlapáním, natøásáním a  jiným mechanickým trýznìním, nejednou velmi brutálním, se u pøírodních národù vùbec setkáváme velmi èasto pøi porodních potížích. Rozšíøeny jsou také rùzné zásahy, samozøejmì více ménì úspìšné, kterými se porodní báby snaží vnìjšími nebo vnitøními hmaty umožnit porod pøi chybné poloze dítìte. Napøíklad Kalmykové i Masajové ve východní Africe umí prý obrátit (podle Brehma) plod do správné polohy; v africkém Uòoru vidìl Eminpaša muže, kteøí to také dokázali. Také v nìkterých kmenech tahají a  vytrhávají domorodé babky dítì z nerozumu, jsou známy pøípady, kdy dítì vìdomì rozøežou a  zabijí, aby zachránily matku. Zjistilo se to u dakotských indiánù, Varangù (psáno i Warangù) ve východní Africe, v jihozápadní Africe, u Atježanù, Batakù atd. Když Atježané využili všech prostøedkù a  porod pøesto nenastal, zavolají bidan dalam, vzácnou bábu, o níž jsme už hovoøili. Ta peèlivì vyšetøí polohu plodu a  když se pøesvìdèí, že obyèejná bába bezvýslednì použila už všechny prostøedky, pokouší se dítì v tìle matky zabít. Nepøetržitì klade na ženino bøicho mokré, studené obklady a  násilnì ho hnìte. Když dítì zemøe, vejde do pochvy rukou, natøenou olejem, uchopí jeho nejbližší èást dítìte a  snaží se ho celé vytáhnout. Když se jí to nepodaøí, rozhodne se plod rozøezat. Opìt si natøe ruku olejem, vezme nožík, vejde s ním do pochvy a  uøezává kus za kusem dosažitelné èásti dítìte. Samozøejmì, že èasto to zaplatí životem i rodièka. Když však po mokrých obkladech nastanou nové porodní bolesti a  dítì se brzy objeví, nesmírnì tím stoupne dobrá povìst hlavní porodní báby. U Varangù na Masajské stepi (vých. Afrika, mezi Kilimandžarem a  Viktoriiným jezerem) odøeže bába šípem v krajním pøípadì dítìti ještì v tìle matky obì ruce u ramen a  potom plod vytáhne. Nìkteré pøírodní národy znaly i tzv. císaøský øez. Pozoruhodný pøípad zaznamenal Felkin67 ze støedoafrické Ugandy, kde ho mìl možnost vidìt v roce 1878 v Kahuøe: „Asi dvacetiletá prvorodièka ležela na mírnì naklonìném lùžku, jehož èelní strana stála u stìny chatrèe. Banánovým vínem ji napùl omámili. Ležela úplnì nahá a  byla pøivázaná k posteli okolo hrudníku, další provaz ze stromové kùry jí obepínal stehna a  jeden muž ji držel za kotníky. Druhý muž stojící po její pravé stranì upøenì pozoroval spodní èást tìla. Operatér po levé stranì držel v pravé

ruce nùž a  mumlal zaklínadlo. Nejprve si umyl ruce banánovým vínem a  potom vodou a  také umyl i dolní èást tìla rodièky. Najednou vyrazil ostrý výkøik, který opìtoval shromáždìný dav pøed chatrèí, a  náhle udìlal øez od pánevní kosti až témìø k pupku. Tímto øezem obnažil bøišní stìnu i stìnu dìlohy, až vytryskla plodová voda. Na krvavá místa bøišní stìny pøiložil jeho pomocník rozžhavené železo. Operatér nejprve rychle dokonèil øez do stìny dìlohy, pomocník držel bøišní stìny obìma rukama z boku a  jen co operatér stìnu dìlohy rozøezal, roztáhl ji dvìma prsty. Potom dítì rychle vyndali, dali ho jinému pomocníkovi a  pøestøihli pupeèní šòùru. Operatér odložil nùž, zaèal tøít obìma rukama stáhnutou dìlohu a  dvakrát ji stlaèil. Nejprve strèil pravou ruku øezem do dìložní dutiny a  dvìma tøemi prsty roztáhl vnìjší vchod dìlohy. Potom ji vyèistil od sraženin a  placentu, které se mezitím uvolnila, odstranil bøišní ranou. Pomocník se snažil, aby se støeva nevytlaèila pøes ránu, ale bez úspìchu. Rozžhavené železo použili ještì k zastavení krvácející bøišní rány, ale postupovali pøitom velmi opatrnì. Mezitím operatér dále stlaèoval dìlohu, až se pevnì stáhla; nesešíval ji žádnými stehy. Pomocník nyní pustil bøišní stìny a  na ránu pøiložili travnaté pórovité pletivo. Provazy, kterými byla žena pevnì pøipoutaná, rozvázali, ženu pøisunuli k okraji lùžka a  v náruèí pomocníka se vzpøímila, aby mohla vytéci tekutina z bøišní dutiny. Potom si žena lehla do pùvodní polohy. Když sòali pletivo z rány, spojili okraje bøišní stìny sedmi tenkými vyleštìnými železnými høebíky podobajícími se jehlám, jaké se používají k zastavení krvácející tepny. Okraje rány ovinuli pevnými nitìmi z kùry. Nakonec na ránu jako silnou náplast pøiložili pastu vyrobenou žvýkáním dvou rùzných koøenù, na kterou pøiložili zahøátý banánový list, a  operaci ukonèili pevnou bandáží z mbuguového lýka. Pøi sešívání pacientka ani nezasténala a  hodinu po operaci se už cítila celkem dobøe. Asi za dvì hodiny své dítì kojila. Teplota nemocné se pøíliš nezvýšila ani v dalších dnech, tep mìla 108. Tøetí den jí ránu pøevázali a  vyndali nìkolik jehel; zbytek odstranili pátý a  šestý den. Rána vyluèovala jen velmi málo hnisu, který odstraòovali houbovitou døení. Devátý den už byla rána zhojená.“ Je tøeba ještì dodat, že nìkteré národy pokládají za pøíèinu tìžkého porodu takzvané cizoložství, tj. oklamání manžela i jeho pøedkù, a  podobné „høíchy“. Vzpomeòme napøíklad Madagaskar, Ugandu, Samoa, dále Usambaru (vých. Afrika, severových. Tanzanie a  jihových. Keni), Samojedy (tj. Nìnce) a  Atježany. Žena, ale nìkdy i muž, se proto musí vyzpovídat, aby mìl porod snadnìjší prùbìh. U Samojedù se vyzpovídá tìžko rodící žena porodní bábì, zda byla svému muži nevìrná a  kolikrát. Staøena si pøitom cosi tajemnì mumlá a  udìlá tolik uzlù na tenké šòùrce, kolikrát se to stalo. Zároveò však vezme nìkterý staøec „na paškál“ jejího manžela a  dokonce se ho ptá, zda neukájel své choutky se sobími kravami nebo fenkami. Také za jeho „høíchy“ udìlá uzly na šòùrce. Potom obì šòùry dají vedle sebe, rozdíl odstøihnou a  položí rodièce na spodní èást tìla. Když ani jedna strana nic nezatajila, musí nyní porod rychle skonèit. Když se to nestalo, potom jeden z manželù nìco zapøel a  muka rodièky jsou trestem za nevyzpovídané høíchy. Pro ženu nemá zpovìï zpravidla zlé následky, muž si jde pro náhradu k nevítanému pomocníkovi. Když ho žena nechce jmenovat, znamená to, že jde o blízkého pøíbuzného, jehož muž snadno uhodne. Dvojèata. Nejèastìji rodí žena jedno dítì, dvojèata jsou pomìrnì vzácná, trojèata a  další ještì vzácnìjší. Zdá se, že v Evropì dvojèata rodí nejvíce Finky (32 promile), nejménì Francouzky (10 promile); z mimoevropských národù jsou prý dvojèa-

ta nejvzácnìjší u mongolských národù. Dvojèata se vyskytují jednou mezi 40 porody, trojèata jednou mezi 8000 až 11 000, ètyøèata jednou mezi 300 000 až 600 000 porody. Nìkolikanásobné tìhotenství je èasto dìdièné jak ze strany matky, tak otce. Pozoruhodná je dìdiènost hlavnì u trojèat a  ještì více ètyøèat, která pocházejí z rodièù, jež jsou sami dvojèaty. Porody dvojèat se mohou opakovat èastìji. Jsou známy pøípady, kdy žena šestkrát porodila dvojèata, sedmkrát trojèata a  ètyøikrát ètyøèata, jiná dvakrát dvojèata a  tøikrát paterèata, další tøináctkrát dvojèata a  šestkrát trojèata atd. Jistý ruský mužik mìl s první ženou ètyøikrát ètyøèata, sedmkrát trojèata a  šestkrát dvojèata, s druhou ženou dvakrát trojèata a  šestkrát dvojèata. Nejvíce dvojèat rodí ženy ve vìku 25 až 29 let, trojèat ve vìku 30 až 34 let. Dvojèata se rodí hlavnì ženám, které už mìly dítì, nejèastìji pøi tøetím až pátém porodu. V jednom lékaøsky zjištìném a  popsaném pøípadu šlo o ètyøiatøicetiletou ženu, v jejíž rodinì se už nìkolikrát vyskytla dvojèata. Byla to matka sedmiletého chlapce, která v šestém mìsíci tìhotenství porodila paterèata – jednoho chlapce a  ètyøi dìvèátka; dìti byly témìø vyvinuté a  po porodu žily hodinu. Paterèata byla ze tøech vajíèek: dvì mìla po jednom plodu, jedno mìlo tøi plody. Zatím existují jen dva pøípady šesterèat; jeden je známý i z fotografie z roku 1903. Šlo o èernošku v Christiansbergu na Zlatonosném pobøeží, která mìla zøejmý sklon k víceèetným porodùm. Šesterèata se jí narodila pøi pátém; podle vlastní výpovìdi mìla pøi druhém dvojèata, pøi tøetím ètyøèata a  pøi ètvrtém trojèata. U tøech porodù byli otci rùzní muži. O pøípadì sedmerèat (z 9. nebo 19. ledna 1600) svìdèí náhrobní kámen na zdi jednoho z domù v Hamelnu (Dolní Sasko), a  je to zøejmì vìrohodná zpráva. Šlo o dva chlapce a  pìt dìvèat. Jinou zprávu o sedmerèatech („pùvodní a  telegrafickou“) pøinesl jistý øímský deník z roku 1899, ale novodobá žurnalistika dávno ztratila dùvìru, aby se bezvýhradnì dalo vìøit jejímu slovu. Podobnì se tedy musí posuzovat i zprávy mexických deníkù z roku 1922 o osmerèatech. Dvojèata mohou vzniknout ze dvou vajíèek z jednoho nebo obou vajeèníkù nebo z jednoho vajíèka; v tomto pøípadì jde zase o jedno èi dvì vajíèka z jednoho folikulu èi o dvì zárodeèná jádra jedné vajeèné buòky. Jedno dvoujaderné vajíèko se vyskytuje asi mezi 300 až 400 primárními folikuly. Dvojèetných tìhotenství je asi 85 procent z dvou vajíèek a  15 procent z jednoho vajíèka. Dvojèat stejného pohlaví je o mnoho více než dvojèat rùzného pohlaví. Dvojèata rùzného pohlaví jsou pravá dvojèata, tj. produkt dvou naráz dozrálých a  pøi té samé souloži oplodnìných vajíèek. Je pravda, že takto mohou vzniknout i dvojèata stejného pohlaví. Ve vìtšinì pøípadù jsou však z jednoho vajíèka, jehož tvoøivý zárodek se zdvojnásobil. Tento druh dvojèat se nazývá párová. Urèitì k nim patøí i srostlá dvojèata, lépe øeèeno neúplnì rozdvojená, o nichž se mnoho napsalo a  která ze peníze ukazovali pøi rùzných atrakcích, jako napøíklad bratøi Tocciovi, „dvouhlavý slavík“, siamská dvojèata, sestry Blažkovy atd. Nìkdy se vyvine jen jedno dvojèe, zatímco druhé zakrní jako jeho pøívìsek. Dvojèata jsou vždy slabìji vyvinutá než jednorozenci. Pokud jde o váhu a  velikost, nedosahují prùmìrné ukazovatele, ani když jsou donošená. Jsou ménì schopná života a  jejich úmrtnost je znaèná. Asi 60 procent dvojèat umírá témìø souèasnì, tj. jedno za druhým v jednom roce, a  to nejen v dìtství, ale i pozdìji. Dvojèata mužského pohlaví jsou na tom hùøe než dvojèata ženského pohlaví a  také na svìt èastìji pøicházejí mrtví. S dvojèaty rùzného pohlaví je to pomìrnì lepší. Oba druhy bývají èasto neplodné. Pokud jde o trojèata, ani tøetina z nich

nepøežije první rok života. Podvojné tìhotenství èasto vyplývá z dvoudutinové dìlohy. U této dìlohy se vyskytuje asi desetkrát více dvojèat než jednorozencù. Tento jev, jakož i vìtší poèet mléèných žláz u nìkterých žen (i u embryí lze pozorovat zárodky nìkolika prsù, které se však nevyvinou), opravòuje k názoru, že prapralidé, ba možná i pralidé mìli zpoèátku víc než dvoje prsa a  mìli tedy nìkolik mláïat jako vìtšina zvíøat. Dìložní dutina, místo pro vznik dítìte, pùvodnì podvojná, ztrácela pomalu v dalším vývoji tuto stavbu, která se u dnešních žen vyskytuje nìkdy jen v náznacích. Vyvinula se v jednokomorový orgán, neposkytovala už dost místa pro úplný vývoj nìkolika plodù, druhé plody zaèaly zakròovat, jako to vidíme dodnes u nìkterého podvojného tìhotenství, a  tak nastal pozvolný pøechod od multiparity (schopnosti vrhat nìkolik mláïat) k uniparitì. Místo dvou až tøech mláïat zaèala lidská samièka rodit jen jedno dítì. Dvojèata se tedy zdají být starším, atavistickým jevem, který pomalu zaniká. Zda se u èlovìka vyskytují pøípady dodateèného poèetí (superfetace), to znamená, zda mùže po prvním otìhotnìní nastat ještì další otìhotnìní na základì novìjší ovulace, jak to lze pozorovat nìkdy u koní, psù a  koèkách, to je dosud sporné. Teoreticky to není vylouèeno. Dodateèné poèetí by mohlo nastat v tom pøípadì, když je dìloha podvojná, po dobu otìhotnìní dojde k ovulaci v druhé èásti a  toto vajíèko je oplodnìno. Mohlo by nastat i u normální dìlohy, kdyby po otìhotnìní došlo v prvních dvou mìsících tìhotenství k další ovulaci, což není celkem vylouèené, a  zároveò k oplodnìní. Kromì dodateèného poèetí se vyskytuje i pøeobtìžkání, oplodnìní vícerých vajíèek souèasnì (superfekundace), tj. oplodnìní dvou vajíèek té samé ovulaèní periody rùznými kopulaèními akty. Když byla kobyla oplodnìna konìm a  oslem, mùže vrhnout koòské i oslí høíbì. Podobné pøípady u èlovìka, když se napøíklad èernošky pøiznaly, že souložily s bìlochem i èernochem a  porodily pøitom dvojèata, z nichž jedno bylo evropský a  druhé èernošský typ, nebo když se bìlošce narodila dvojèata rùzných ras, jedno bìlošské a  druhé barevné, protože krátce po sobì souložila s Evropanem i èernochem, nejsou jednak pøesnì zjištìny, ale mohou se vysvìtlit i jinak. Byly by dùkazem fekundace jen tehdy, kdyby matka patøila k nìkteré tøetí rase, protože pøi køížení ras se podobají dìti zpravidla jen otci nebo jen matce, takže napøíklad pravým otcem bìlošského dítìte bìlošky mùže být i èernoch. Vìtšina pøírodních národù nehledí na porod dvojèat jako na bezvýznamnou vìc, naopak. Jedni ho pokládají za velké neštìstí, napøíklad Ajnové, Giljaci (Nivchové), Kamèadalové, domorodci na Nauru a  Bali, Australci, domorodci v Nové Británii, Nové Guineji, na ostrovech Jap, Dajakové, Basutové, Bavendové, Wakambové (Vakambové), Wašagové (Vašagové), Wahehové (Vahehové), Makalakové, Kondové, ugandští èernoši, Eeové, staøí peruánští a  mexiètí indiáni, kalifornští, guayanští a  brazilští indiáni; jiní zase za velké štìstí, napøíklad kamerunští a  konžští èernoši, Masajové, Waòamwezové (Waòamwezi, psáno i Vaòamvézové), Ovahererové, Wagajové, Wagogové, Warunové (psáno i Vagajové, Vagogové, Varugové), dakotští indiáni, Nutkové a  další. Mnohé africké kmeny považují porod dvojèat za neštìstí, jednoduše jako jev neobyèejný a  nepøirozený. Na Nigerském pobøeží dvojèata zabíjejí a  jejich matka musí opustit osadu a  žít v lese. O takové ženì øíkají, že urèitì byla nevìrná svému muži nebo spáchala

nìco velmi špatného. Australci prý zabíjejí dvojèata kvùli nedostatku potravy. V Nové Británii je ponechají naživu jen tehdy, jsou-li stejného pohlaví. Když se však narodí chlapec a  dìvèe, usmrtí je, protože jsou z té samé kmenové skupiny, ale rùzného pohlaví, takže v tìle matky se dostala do svazku, který je proti domácím snubním zákonùm. Svahilci (Wasuahilové, Wasuahili, viz výše) a  Waparové (Vaparové) pokládají dvojèata za dílo závistivých duchù: kdyby zùstala naživu, zahynul by celý kmen. Proto se ptají vìštby, kterému pøedkovi mají dìkovat za tento danajský dar. Když to zjistí, pøinesou mu obì a  prosí ho, aby je v budoucnu ušetøil takových vìcí, jinak by byli nuceni ho spálit, totiž jeho lebku stojící v øadì pøedkù. Jiné kmeny se domnívají, že jedno z dvojèat má správného otce, druhé je však z otce-èerta (Ajnové, peruánští indiáni), horského ducha (Giljaci) nebo „vlka v lese“ (Kamèadalové). Také u Dajakù jsou dvojèata špatným znamením, hlavnì pokud jsou rùzného pohlaví. Chlapec obyèejnì prodají do otroctví. U starých peruánských indiánù, když rodièe po porodu dvojèat skonèili pøísný pùst, ulovili jelena tarukka, stáhli z nìho kùži a  udìlali z ní jakýsi baldachýn, pod nímž museli rodièe dvojèat chodit s provazy a  šòùrami okolo krku. Tyto provazy museli nosit ještì nìkolik dní. Když si tedy jistý cestovatel myslel, že hlinìné a  døevìné figurky s provazem na krku, s nimiž se zde èasto setkal, pøedstavovaly váleèné zajatce, mýlil se. Tyto figurky dávaly do hrobu lidem, kteøí zplodili dvojèata, a  provaz byl zøejmì symbolem trestu škrcení, protože porod dvojèat podle indiánských pøedstav pokládali v mnohých peruánských oblastech za tìžký høích. Když indiánské ženy v Guayanì a  Brazílii porodily dvojèata, staly se terèem posmìchu, protože prý vrhají mláïata jako myši. Proto rodièky vìtšinou jedno z dvojèat usmrcovaly, což mohly udìlat i tajnì, nebo rodily o samotì v lese. U Makalolù v Jižní Americe rozhodovaly kouzelné kostky o tom, které dvojèe mají vložit do hrnce a  vydat napospas hyenám. U Kondù vzbuzuje porod dvojèat velkou hrùzu, všichni utíkají pryè, protože prý i pohled takové rodièky mùže zpùsobí opuchnutí tìla a  smrt; také velcí hadi opouštìjí oblast, kde se vyskytují èasté porody dvojèat. Rodièe žijí jeden až pìt mìsícù v odlouèené chatrèi, jídlo jim nosí jen lidé, kterým se také dvojèata narodila a  když je okolojdoucí pozdraví, smí odpovìdìt jen zaklepáním. Existuje mnoho rùzných a  èasto podivných ceremonií, hlavnì u èernochù, jejichž rodièe se dvojèaty oèišují. V Kamerunu si matky dvojèat naopak váží pro jejich plodnost a  na Aruských ostrovech je porod dvojèat požehnáním, proto rodièe dostávají jako dar mnoho šòùr s perlami. Masajská dvojèata dostávají krátce po porodu okolo krku koženou šòùru s lasturami kauri. Je to projev otcovské pýchy, aby každý hned vìdìl, že je dítì z dvojèat. U Waòamwezù (viz výše) ve støední Africe jsou prý blíženci, mpassa, èastým jevem. Pøi jejich porodu musí rodièe zaplatit místním staøešinùm a  kmenovému pohlaváøi. Obyèejnì je to motyka nebo nìjaká drùbež. Staré ženy potom chodí po vesnici i po okolních obcích a  sbírají dary pro dvojèata: perly, kusy látky, obilí a  obèas dostanou i kuøe. Tluèou pøitom v pomalém taktu na víka z kùry a  na železné motyky a  zpívají píseò, která konèí oslavou pohlavních orgánù muže a  ženy. Pøed domem šestinedìlky postaví dvì malé chatrèe pro fetiše a  pøi každé možné pøíležitosti, hlavnì když je nìkdo zoufalý nebo se chce vydat na cesty èi do boje, mu sem pøinášejí obìti. Když chce dvojèe pøejít pøes potok, øeku nebo jezero, musí si ústa naplnit vodou, rozprsknout ji po hladinì a  øíci: jsem dvojèe. To samé musí øíci, když ho na jezeøe zastihne bouøka. Kdyby na to zapomnìlo, mohlo by

se jemu i jeho doprovodu pøihodit neštìstí. Když zemøe jedno nebo obì dvojèata, zasadí vedle chatrèe pro fetiše, na místo porodu, dvì aloe. Ovahererové z jihozápadní Afriky uctívají rodièe dvojèat jako posvátné lidi, na rodièku zpívají starobylé ódy a  obdarovávají ji sklenìnými perlami. Nìkteøí indiáni, napøíklad Nutkové ve Vancouveru, se domnívají, že dvojèata jsou obdarovaná nadpøirozenou mocí. Když Šušvapka v Britské Kolumbii porodí dvojèata, musí si v horách nebo na okraji zálivu zhotovit obydlí a  žít zde se svými dìtmi, dokud nezaènou bìhat. Mohou ji navštìvovat pøíbuzní nebo známí, ale do vesnice vkroèit nesmí, nebo by zemøely její ostatní dìti. Dvojèata nazývají mladými grizzly. Myslí si, že mají po celý život nadpøirozenou moc, že mají vliv i na poèasí. Když chtìjí, aby pršelo, naplní malý košík vodou a  rozstøíkají ji do vzduchu. Pìkné poèasí dìlají tak, že srážejí výhonky z vìtví. Dokud jsou dìtmi, mùže matka podle jejich hry pøedvídat, zda její manžel bude mít na lovu štìstí nebo ne. Když se dvojèata pøi høe koušou, bude lov šastný, když jsou klidní, vrátí se s prázdnýma rukama. Když jedno dvojèe zemøe, musí se druhé oèistit v horké koupeli, aby ze svého tìla odstranilo krev zemøelého sourozence. Šestinedìlí. O šestinedìlí se vlastni ani nedá hovoøit u žen, které jdou hned po porodu za svým zamìstnáním, což u pøírodních národù bývalo témìø pravidlem. Ve fyziologickém smyslu však šestinedìlí – odbornì puerperium – znamená za všech okolností urèité období, kdy se rodidla ženy, tìhotenstvím velmi zmìnìná pokud jde o jejich anatomickou stavbu co do formy a  velikosti, vracejí do normálního stavu. Trvá nìkolik týdnù a  naše rodièky ho vìtšinu èasu tráví v posteli. Rodièka je v tomto údobí ohrožena chronickým krvácením dìlohy (metrorrhagií), její chybnou polohou, horeèkou šestinedìlek a  následnými bolestmi. Krvácení dìlohy zastavují Atježané (viz výše) zaøíkáváním zlých duchù, ale také rùznými vnìjšími i vnitøními prostøedky. Pokud nejsou úèinné, hnìtou porodní báby dìlohu, aby se zavøela. Na Filipínách používají Malajky tampony, v Alafurském souostroví velké teplo a  nahøívání, na Timorlautských ostrovech (døíve Tenimberské souostroví) šávu z aronových listù, na ostrovech Kei a  Aruských ostrovech (obì souostroví viz výše) papájový odvar, na ostrovì Viti Levu studenou koupel. Sibiøští Osjaci (Chantové) prý zastavují krev silnou dávkou rybího tuku. Uširombové ve východní Africe dávají šestinedìlce první tøi dny po porodu pít odvar ze strouhaného koøene stromu musekira, aby ji pøešly porodní bolesti a  vyplavily se zbytky krve z dìlohy. I když pøírodní a  necivilizované národy ménì podléhaly septickým nemocím než civilizované národy, pøece jen znaly horeèku šestinedìlek, zažehnávaly nebo plašily její zlé duchy, léèily ji rùznými odvary a  obklady; napøíklad na ostrovech Fidži obklady z horkých banánových listù. Giljaci na dolním Amuru mají na ochranu šestinedìlky zvláštní talisman. Atježané na Sumatøe, kteøí vìøí v rùzné duchy, znají i takové, kteøí posednou šestinedìlku a  naruší jejího ducha. Kromì toho poznají mnohé démony, kteøí jsou bloudícími dušemi žen, které zemøely v dobì tìhotenství nebo šestinedìlí a  špatnì je pochovali. I ti ohrožují šestinedìlku poruchou ducha. U pøírodních národù se všeobecnì setkáme s tìmi samými pøedstavami jako pøi porodu, s tím samým strachem pøed duchy a  démony. Velmi zajímavì popisuje zvyky u šestinedìlí Koch-Grünberg u indiánù Tujuka na øece Tiquié. Øíká: „Nejzadnìjší èást domu byla oddìlena møížemi z latìk

paxiúby a  rohoží od ostatních místností. Mladí manželé zde spoleènì pøežívali kout, tj. dobu tìsnì po porodu. Obèas zaplakalo novorozenì. Následující ráno pìtidenní kout slavnostnì zakonèili. Krátce pøed svítáním vynesli indiáni všechno náèiní, které patøilo mladým manželùm: hrnce na kaširí, stolièky, skøíòku s péøovými ozdobami atd., ale hlavnì zbranì. Potom všichni pøítomní opustili dùm zadními dveømi. Brzy se k øece vydal zvláštní prùvod. Vpøedu kráèela matka mladého muže a  nesla na velké støepinì hrnce žhavé uhlíky, z nichž rozdmýchávala dým po celé cestì. Za ní kráèela matka s novorozeòátkem v náruèí a  za ní šastný otec. Když pøišli k øece, staøena vykuøovala celé okolí, potom vstoupila do malé kanoe a  okuøovala i vodu. Nato se manželé s dítìtem vykoupali a  vrátili se domù, kde jim jejich babièka pøedložila velký hrnec plný vaøených ryb jako první sytìjší jídlo po pìti dnech. Tyto zvyky naznaèují, že rodièe i dítì po porodu pokládali za neèisté, a  proto se museli vykoupat. Pøísná zdrženlivost rodièù – v prvních pìti dnech mohou jíst jen bižú a  farinhu a  nesmìjí pracovat – okuøování cesty a  vody, jakož i odnesení náèiní z domu, hlavnì zbraní, mají zøejmì odvrátit všechny škodlivé vlivy od malého obèánka. (Nejde jen o dítì, ale i o jeho okolí, zbranì a  náèiní, které se staly neèistými – jak správnì poznamenává Reitzenstein). Zda dnešní indiáni ještì znají hlubší smysl všech tìchto zvykù, je otázka. Po spoleèné koupeli dá otec – nikoliv dìdeèek – dítìti jméno, které si vybere ze živoèišné øíše.“ U indiánù Kobéua v Jižní Americe vypadaly zvyky v šestinedìlí takto: „V Namokolíbì pøišel nìkolik hodin po porodu „do koutu“, který byl tìsnì uzavøen paxiúbovými látkami a  banánovými listy, èarodìj s celým svým kouzelnickým pøíslušenstvím, øehtaèkami, køišály apod., které pøinesl v plochém koši. Potom zaèal jednotvárnì odøíkávat zaklínací formule, pøièemž kromì šestinedìlky zde byli pøítomni jen její muž a  jeho rodièe. Zakonèení pìtidenního koutu se vždy odehrávalo ve zvláštním oddìlení domu mladého páru a  s tìmi samými zvyky jako na øece Tiquié. Nejprve celý dùm uklidili a  až potom zanesli novorozeòátko poprvé vykoupat. I my jsme si museli vynést všechna zavazadla. Až druhý den pøinesl blízký pøíbuzný – obyèejnì manželùm bratr – vaøené ryby, èímž pùst skonèil. Osmý den po porodu rodièe uspoøádali na poèest svého potomka hostinu, na kterou se sešlo všechno pøíbuzenstvo. Pøi této pøíležitosti dává dìdeèek dítìti jméno.“ Genitálie se napravují stahovacími prostøedky, napøíklad vtíráním citronové šávy a  bývá to spojeno s dietou. U Orang-Belendù na území Malakky nesmí šestinedìlka deset dní pít studenou vodu a  místo ní dostává jakýsi odvar, který má prý stahující úèinek. Pìt dní jí ze zvláštních bambusových nádob, chitnortù, které používají i menstruující ženy, jen urèité hlízovité rostliny, rýži a  pisang. Podivným zpùsobem napravovali genitálie šestinedìlky v jihovýchodní Africe. Nìmecký lékaø o tom napsal: „Šestinedìlka se musí starat hlavnì o to, aby vyplnila prázdnotu, která v jejím tìle vznikla. Dìlá se to tak, že zabijí kozu a  mladé matce dají tolik masa, kolik její žaludek pøijme. Výsledek je dobrý, protože žaludek Hotentotky nebo horské Damky nezná, co je to pøesycení.“ Dýmem, párou nebo velkým teplem uzdravují šestinedìlky napøíklad na Ambonu, Uliášových ostrovech, na Enganu, Timorlautu, na Tahiti, u Dorehù na Nové Guineji, u Siamcù, kde to zjistil už Marco Polo, u Atježanù, v Kalifornii, Koroadì, Etiopii, u Somálcù, Samojedù atd. U Atježanù udìlají šestinedìlce v místnosti, kde porodila, lùžko ze štípaného bambusu, asi pùl metru vysoké, na které si po

porodu lehne. Tìsnì pøed ní je ètyøhranné podlouhlé ohništì s kusy pisangových kmenù a  kokosovými skoøápkami. V místnosti musí být palivo alespoò na deset dní, nebo za tu dobu není radno nic pøinášet, protože na pøinesených vìcech by se mohl zachytit zlý démon. Každý veèer potom v místnosti zapálí oheò, do nìhož ošetøovatelka pøimíchá smìs soli, koøení, rohoviny, síry a  ledku. Šestinedìlka leží pøitom obrácená smìrem k ohni tak, že se jí dým táhne po bøichu. Je obdivuhodné, jak mohou chudìry ženy v této místnosti vydržet. Jistá mladá, asi patnáctiletá šestinedìlka tøikrát omdlela, samozøejmì, že vinu pøipisovali zlému duchovi. Ošetøovatelka leží v noci vedle ohništì na zemi, aby ji dým tolik neštípal. U Arekunù (Arekuna, indiánský kmen patøící ke Karaibùm) na øece Yarí v Jižní Americe musí žena hned po porodu absolvovat koupel. Lehne si do visuté sítì nad rozpálené kameny, které polévají horkou vodou, èímž vzniká množství páry. Koupelí se oèišuje šestinedìlka i napøíklad ve východní Africe u Wakambù, Wakikujù atd., v Loangu, na ostrovech Viti Levu, Samoa, na Gilbertových ostrovech, u Atježanù, u Irogotù, Badugù, omažských indiánù, Orang-Lautù na území Malakka, apod. Obøadní koupel šestinedìlky v Ohòové zemi popsal badatel takto: „Ještì v den porodu šla matka sama k moøi, aby se zde ètyøikrát vykoupala. Poprvé ètyøi hodiny po porodu a  potom vždy po hodinové pøestávce. O páté veèer jsme byli svìdky její poslední koupele, která trvala ètvrt hodiny, a  vypadala takto: moøe je v této chvíli v pøílivu; nová rodièka se rychle na bøehu svlékla (její oblek tvoøila stará lovecká kazajka na staré košili), obrátila se zády k vlnám a  pozpátku vcházela do moøe, až mìla vodu po prsa. Potom si obìma rukama umyla celé tìlo, hlavnì krk, podpaždí, prsa a  pohlaví. Pak šla ve vlastních šlépìjích zády k vlnám k okraji pobøeží, kde si klekla, aby mìla vodu až po kolena. Chvíli zùstala v této poloze a  kratší dobu než pøedtím si umývala pohlaví. Potom vstala ještì jednou a  skrèila se v té samé poloze na okraj pobøeží, takže voda jí sahala, když pøišla vlna, jen ke kotníkùm. Je to vlastnì druh vymývání pochvy. Bez toho, že by se umývala, zùstala v této poloze nìkolik minut. Potom nám øekla, že to byla ètvrtá a  poslední koupel v tento den, pøedcházející se jí podobaly, a  že v následujících dnech se bude koupat jen dvakrát dennì. Dodala, že takto to dìlají po porodu všechny Ohòozemky.“ Ještì více se stará o èistotu svého tìla, a  to umýváním a  pocením, šestinedìlka u indiánù v Peru a  v Mexiku, ale také u Orang-Belendù, kde používá nám už známé chit-norty, u Dorehù na Nové Guineji, na Samoa, když se nemùže vykoupat v moøi, u Kirgizù atd. U Hotentotù i Pársù (v záp. Indii) se umývá kravskou moèí. Nìkteré národy, které rády používají masáže, a  to v rùzných situacích, hnìtou šestinedìlce, jak jsme už uvedli, spodní èást tìla. Jiné to nahrazují obvazy: napøíklad Kirgizové, Malajci na Filipínách, Igoroti v sev. Luzonu na Filipínách (viz výše), Indové v jižní Indii, domorodci v bývalé Holandské Indii, na Sumatøe, Jávì, Amboinu, na Uliášových ostrovech, Orang-Belendové, Orang-Lautové, Masajové, omažští indiáni (Omahové) apod. Zvláštní stravu dávají šestinedìlkám èasto i pøírodní národy ménì kulturnì vyspìlé, u nichž jde vìtšinou o pøedpisy spojené s tabu. Napøíklad Minkopky (Andamanky, viz výše) po porodu pijí teplou vodu, potom jedí masovou polévku nebo polévku z mušlí a  ryb a  po nìjakém èase dostávají podle pøání ryby, mušle, jamsy nebo ovoce, ale žádné maso. Malajky na Luzonu jedí rýži vaøenou ve vodì a  když jsou zámožnìjší, dostanou i kuøe, které musí nejprve utopit ve vodì, aby z nìj vypudily všechen vzduch, který byl mohl šestinedìlce uškodit. Dajaèky na severním

Borneu (viz výše) musí po porodu sedìt ètyøiadvacet hodin zády k ohni, nesmìjí spát ani narovnat se a  hlavnì nesmìjí pít vodu, jenom když mají velkou žízeò, dají jim kapku vody teplé. Pijí však jakýsi druh èaje, který má prý hojivý úèinek. Atježanky mohou první tøi dny po porodu jíst, co chtìjí – kromì ostrých pokrmù a  plodù. Ètvrtý den však zaèíná kout s dietou, dostávají tedy jen suchou rýži s urèitým druhem ryby, která má málo kostí, a  pijí pøevaøenou vlažnou vodu. Ovahererové zabijí v den porodu podle hmotných pomìrù otce ovci nebo vola. Krk a  dlouhá žebra s patøiènou èástí zad jsou urèena pro muže, mohou z nich ochutnat i ženy, ale rozhodnì ne šestinedìlka. Ostatní maso muži jíst nesmìjí. Maso pro šestinedìlku nazývají ongarangandje. Prsa a  jedno stehno odloží, dokud dítìte neodpadne pupeèní šòùra. Do té doby mohou i maso pro šestinedìlku vaøit jen u zadních dveøí její chatrèe. Hned s prvním masem, které dají vaøit, je tøeba dát do hrnce koleno s kusem masa. Toto maso však nesmí šestinedìlka jíst, ale nechá ho ležet v míse do té doby, než dítìti odpadne pupeèní šòùra. Potom ho mùže sníst kdokoliv. I když jí šestinedìlka pøevážnì polévku, mísa s masem nesmí být prázdná. Také musí mít stále vedle sebe kyselé mléko v krajáèi. Mladá matka u Kaiù na Nové Guineji (viz výše) nesmí jíst nìkteré tvrdé druhy banánù ani urèité druhy jamsù. Pod nìkterými je totiž na zemi malá jamka, jakoby se pùda na tomto místì „stáhla“. Tak by se stáhla i prsa matky a  dítì by nemìlo mléko... Od jiných tykví, které mají tvar láhve s dlouhým hrdlem, by dítìti narostl dlouhý krk. Také nesmìjí matky a  malé dìti jíst maso z tetøeva, který pøi napadení funí a  prská. Duše tohoto zvíøete by pøenesla funìní pøímo na matku a  dítì. Nìkterá jídla nesmí jíst ani otec a  nejbližší pokrevní pøíbuzní, protože jsou stále v blízkosti dítìte a  mohli by ho nakazit. Tak to vysvìtlují domorodci, ale zøejmì to souvisí s tzv. kuvade, o èemž si ještì povíme. Na nìkterých místech stavìjí pro šestinedìlku místo koutu samostatnou chatrè, do které se mùže uchýlit až po šastném porodu. Ovahererové nesmìjí uvidìt šestinedìlku, dokud dítìti neodpadl zbytek pupeèní šòùry. Z mužù by se totiž stali slaboši a  v boji by byli ranìni šípy a  kopími. Do chatrèe šestinedìlky vedou dvoje dveøe: jedny vedou k okkuru (posvátnému ohni), který udržují na západní stranì náèelníkova domu, druhé jsou na opaèné stranì chatrèe. Tyto dveøe jsou vlastnì jen nezakryté prùchody a  kromì nich jsou v chatrèi ještì další menší otvory, kterými volnì profukuje vítr. Šestinedìlku co nejdøíve dopraví do chatrèe, kterou pro ni postavili, zpravidla dvì tøi hodiny po porodu. Musí vejít zadními dveømi, tj. dveømi odvrácenými od posvátného ohnì, kterými vchází do chatrèe až pozdìji. Pøedními dveømi se nesmí ani podívat ven, dokud dítìti neodpadne pupeèní šòùra. V chatrèi zùstane asi ètyøi týdny. Když je chudá a  nemá se o její domácnost kdo starat, mùže chatrè opustit døív, ale v každém pøípadì až po odpadnutí pupeèní šòùry dítìte. Todové (viz výše) dopraví matku ráno po porodu do chatrèe, kterou pro ni postavili v odlehlé èásti vesnice už pøed porodem, a  zùstane v ní až do novu mìsíce, to znamená tøi až tøicet dní. Zdá se, že i po svém návratu bydlí ještì mìsíc sama a  její manžel si musí hledat pøístøeší u pøátel. U Orang-Hutanù na území Malakky rodí ženy v chatrèi porodní báby a  zùstávají u ní ještì ètrnáct dní po porodu. O navštìvování šestinedìlky, které u kulturních národù patøí ke slavnostním obøadùm, mají Atježané na Sumatøe zvláštní pøedpisy. Muži nemají k šestinedìlce vùbec pøístup, ženy z jiné vesnice ji nesmìjí navštívit v prvních deseti dnech a  také k ní mají zakázaný pøístup ženy z vlastní vesnice, pokud pøedtím byly v lese. Z lesa by totiž mohly donést nìjakého démona. Pravidelnì ji navštìvují jen sousedky,

které jí vaøí a  starají se o domácnost. Témìø všechny pøírodní národy považují šestinedìlku za „neèistou“, lépe øeèeno za tabu, s èímž zpravidla souvisí její odlouèení a  oèišovací pøedpisy. U Atježanù je šestinedìlka „neèistᓠtøiaètyøicet dní. Když výtok nezmizí ani po ètyøiceti dnech, prodlouží se její „neèistota“ na šedesát dní. V této dobì ji nesmìjí navštìvovat žádní pøíbuzní mužského pohlaví. Vlastní muž jí mùže donést pouze jídlo, popovídat si s ní o nejnutnìjších vìcech, ale nesmí se jí dotknout ani požívat jídla a  nápoje, jichž se dotkla ona. U Kafrù je rodièka oddìlena od muže jeden mìsíc. U Basutù všeobecnì a  hlavnì u Beèuáncù (v Botswanì) mùže opustit svou chatrè až po dvou mìsících. Makololka (Makololové, Makololo, basutský kmen sídlící pùvodnì kolem Zambezi) se uchýlí do své chatrèe ještì pøed porodem a  její manžel se s ní nesmí setkat tøi mìsíce, podle jiných údajù dva mìsíce, a  v této dobì se nesmí zúèastnit ani lovu. I jeho totiž pokládají za „neèistého“, což souvisí s tzv. mužským šestinedìlím. Když má Makololka nesprávný porod, musí opustit osadu na tøi až ètyøi týdny a  odejít do lesní chatrèe. Pokládají ji za obzvláštì „neèistou“, nesmí jíst ani pít ze žádné nádoby, jídlo jí dávají na dlaò, která nahrazuje misku i pohár. Období „neèistoty“ u šestinedìlky a  tzv. koutu je vùbec velmi rozdílné. U nìkterých národù trvá nìkolik dní, u jiných nìkolik týdnù. Na Palauských ostrovech se šestinedìlka nesmí stýkat deset mìsícù s mužem, který v té dobì spí v mladíkovì domì ve vesnici, a  domù se chodí jen najíst. Kout trvá vìtšinou do té doby, dokud rodièce nepøestane krvavý výtok nebo dítìti neodpadne zbytek pupeèní šòùry. U nìkterých národù platí jiné pøedpisy pøi prvním koutu a  jiné pøi druhém. Se šestinedìlím ženy je spojeno velmi mnoho obyèejù a  povìr, ale nelze je zde všechny vypoèítat. Obvykle však šestinedìlí konèí slavnostnì. Napøíklad u Ovahererù se šestinedìlka po skonèení pobytu v chatrèi odebere dveømi obrácenými k okurru, aby pøedstavila své dítì pøedkùm, èímž spolu s dítìtem opìtovnì nabývá místa ve spoleènosti. Dítì nese v kùži na zádech. Strážkynì posvátného ohnì pokropí vodou matku i dítì. Pøi okurru rozprostøou volskou kùži, matka sejme dítì ze zad, sedne si na kùži a  dítì si posadí na pravé koleno. Na slavnosti je pøítomen i její manžel spolu s jinými muži. Nedaleko nìho stojí dvì nádoby, jedna s tukem, druhá s vodou. Muž si naplní ústa vodou, poprská matku i dítì a  promluví k pøedkùm: „Narodilo se vám dítì ve vaší ongandì (vesnici), a nepøijde o život.“ Potom vezme lžící trochu tuku z nádoby, naplive na ni a  rozetøe si ho v rukou, opìt si naplní ústa vodou a  vyprskne ji na tuk na rukou. Zkøíženýma rukama pohladí nejprve matku, potom si dítì položí do klína a  zopakuje s ním ten samý obøad. Èelem tøe ruku dítìte a  pøitom mu dává jméno, které je odvozeno z nìjaké náhodné vìci pøi porodu. Obøad s dítìtem opakují všichni pøítomní muži, pøièemž mu každý pøidá nìjaké jméno. Nakonec nechá hlav rodiny pøivést tele a  na jeho èelo pøiloží èelo dítìte, èímž se stává jeho majetkem. Už jsme øekli, že o šestinedìlí vlastnì nelze hovoøit tam, kde jde rodièka po porodu ihned za svým zamìstnáním. Tento jev bývá obvyklý hlavnì u koèovných národù. Kvùli rodící ženì se nemohou zastavit na pochodu, nebo musí dojít k urèitému cíli – najít útoèištì, potravu a  hlavnì vodu. Proto si musí rodièka chtì nechtì pospíšit za svými soukmenovci, aby o samotì nezahynula. Dodnes je to bìžným jevem v Austrálii, u mnohých indiánských kmenù, u Patagoncù atd. O nìjakém ošetøování šestinedìlky však nelze hovoøit ani u mnohých národù usedlých.

O Voïaèkách (viz výše) øekl jejich znalec toto: „Pøi pøíležitosti voïackých svatebních slavností jsem chodil každý den do vesnice Gondyrgurt, kde jsem zanechával svého konì vždy u toho samého sedláka. Jednoho dne jsem s pøekvapením zjistil, že všichni v domì spí. Jeho otec ležel na dvoøe a  mùj známý, jinak zdatný èlovìk, ležel dole v místnosti a  chrápal. Pùvodnì jsem to pøipisoval svatbì, která byla u sousedù. Ve druhé místnosti jsem však našel hospodyni, jak uklízela zbytky hostiny. Pohybovala se pøitom velmi èile a  oznámila mi, že dnes mìli køtiny. „Tady je novorozeòátko, chceš se na nìj podívat?“ øekla. „Ale vždy jsem tì vèera vidìl vesele vaøit a  smažit,“ odvìtil jsem udivenì, „jak jsi to tak rychle stihla?“ „Nu,“ odpovìdìla, „v noci jsem porodila, ráno zanesli dítì pokøtít do kostela, potom pøišli hosté, a  tak jsem musela vaøit a  smažit. Kdo by to byl všechno obstaral?“ „A to tak dìláte vždy?“ ptal jsem se nevycházeje z údivu. „Samozøejmì,“ pokraèovala, „kdo má mužùm navaøit a  napéct, kdo se o to všechno postará?“ Uvedený znalec pak odešel na svatbu, na které se zanedlouho setkal i s rodièkou. Obèas vypila pohárek kumysu a  zøejmì se cítila dobøe. Podobnì prožila už šest koutù, když opìt použijeme tento nepøíliš výstižný výraz pro poporodní období a  tìšila se znamenitému zdraví.“ Podobnì se málo starali o šestinedìlku i Kalmykové, nìkteré kmeny na Alafurském souostroví, na Samoa, Markézách, na Havaji, také Malajci na Filipínách, kmen Namaqua (viz výše) a  Beèuánci v jižní Africe. Mužské šestinedìlí èili kuvade. U nìkterých pøírodních národù se podroboval obyèejùm a  pøedpisùm spojeným se šestinedìlím i muž ženy, která porodila. Tento zvyk byl kdysi zøejmì velmi rozšíøený. Diodor hovoøí o zvláštním zvyku starých obyvatelù Korsiky, kteøí se vùbec nestarali o rodièku, zato však muže, který si lehl místo ní na nìkolik dní do postele, opatrovali jako trpícího èlovìka. I pøi porodu ležel v posteli s ovázanou hlavou, stonal jako rodièka a  potom mu – stejnì jako šestinedìlce – dávali dobrou stravu a  koupele. Strabon píše o podobném zvyku u starých Keltù, Marco Polo z konce 13. století o obyvatelích èínského Turkestánu. Mužské šestinedìlí znamená, že manžel pøebírá úlohu rodièky. Jen co žena porodí, lehne si na svou nebo na její postel, kterou právì opustila a  tváøí se, jako by on a  ne rodièka pøežil tìžkou hodinu, pøedstírá vysíleného, hovoøí potichu a  unavenì a  nechává se jako tìžký pacient obsluhovat. Místo rodièky pøijímá pøíbuzné a  pøátele, kteøí mu pøicházejí blahopøát a  pøinášejí mu lahùdky. Rodièka zatím vykonává bìžnou práci, vaøí mu, èasto jen urèité pokrmy, obsluhuje ho a  stará se o dítì ležící vedle otce. Jak trvá šestinedìlí ženy, také i kuvade probíhá nìkolik dní, týdnù ba i mìsícù. Ve zmírnìné formì mužského šestinedìlí nenapodobuje muž chování šestinedìlky, ale má jen na urèitý èas domácí vìzení a  platí pro nìho nìkteré zákazy, pokud jde o stravu a  zamìstnání. U kalifornských indiánských kmenù mohl vyjít ze svého obydlí jen do urèité vzdálenosti, pøièemž se musel vyhýbat lidem nebo zùstávat ve své chatrèi tak dlouho, dokud nemohla vyjít i žena, nebo se s ní postil a  byl v ústraní do té doby, než dítìti odpadl zbytek pupeèní šòùry. U nìkterých støedoamerických nebo i jihoamerických kmenù zachovával muž šestinedìlky až pùlroèní pùst. Podle zprávy z druhé poloviny 17. století o ostrovních Karaibech mohl muž jíst v prvních deseti až tøinácti dnech jen kùrku kasavového chleba a  zapíjet ji trochou vody, pozdìji, asi po ètyøiceti dnech, jedl jen støídku chleba, zatímco kùrku si nechá-

val pro koneèný pùst. Dále nesmìl jíst deset mìsícù až rok tulení, želví, vepøové, kuøecí a  rybí maso, protože dítì by mohlo dostat vlastnosti tìchto zvíøat, napøíklad malá kulatá oèka, malý rozum atd. Manžel mohl opustit svou visutou sítì po ètyøiceti dnech ženina šestinedìlí jen jednou, a  to až ke konci. V ten den se sešli pøíbuzní na slavnostní hodinu. Nejprve jedli odložené kùrky kasavového chleba, potom poškrábali kùži muže, už dost vyèerpaného dlouhým pùstem, ostrým zubem zlatého zajíce (aguti) a  nechali ho krvácet. Rány mu potom vymyli odvarem z koøení, tabáku a  jiných žíravin. Vzdor velkým bolestem, které procedura muži zpùsobovala, nesmìl udìlat ani grimasu, natož ještì zakøièet. Hosté potom jedli a  pili na jeho útraty, ale on musel znovu zalézt do visuté sítì a  nadále se postit. U Vagavagù (psáno i Wagavagù) nesmí jíst muž šestinedìlky celý mìsíc vepøové, ptaèí a  psí maso, dále banány, kokosové oøechy, mangovníkové plody, cukrovou tøtinu a  mnohá další jídla. Nesmìl vykonávat ani urèité druhy prací. Na ostrovì Ambion a  na Nikobarech se nesmí zaobírat stolaøskými pracemi, na nìkterých ostrovech Malajského souostroví nesmí pracovat nìkolik mìsícù ani na poli ani v lese, v Grónsku a  na Kamèatce nesmí pracovat vùbec. U Chevsurù na Kavkaze (viz výše) se manžel nezúèastòuje sedm týdnù po porodu žádné slavnosti, ale sedí doma, kam mu nosí pivo a  maso z hostiny. Tyto zvyky netvoøí jednotný komplex, ale v rùzné míøe pøedstavují dvì kulturní skupiny: za prvé – obøady v podstatì adopèní, které mají pøivést dítì z matèina kmene nebo pøesnìji øeèeno z kruhu matèiných pøedkù do kruhu otcových pøedkù, za druhé – smiøovací obøady, kterými se muž snaží odvrátit od rodièky a  dítìte pomstu uražených pøedkù matky a  zlé démony a  tak zabezpeèit dítìti zdravý a  úspìšný vývoj. V období zaèínajícího se rozkladu mateøskoprávního øádu, když na základì únosu a  koupì vznikl pojem „vlastní žena“ a  když se ukázalo, že pøi plození dìtí má i otec svou úlohu, zaèal si muž dìlat nárok na své dìti a  vytváøel pøedpoklady pro otcovskoprávní zøízení. Žena nyní pøecházela do mužova domu a  byla odlouèená od svého kmene a  svých pøedkù, pøed jejich hnìvem se musela chránit, v dùsledku èehož se lidé snažili duchy pøedkù oklamat. Z tohoto dùvodu otce po dobu šestinedìlí velmi dobøe ošetøovali, tj. vìnovali se mu jako šestinedìlce, aby tak manifestovali jeho souvislost s dítìtem, protože se musel postit a  mnohé pokrmy pro nìj byly tabu. Tímto zpùsobem se snažil dostat sebe i dítì do styku se svými pøedky a  pod jejich ochranu. Na druhé stranì hrála roli povìra, že se po porodu pøibližují k dítìti zlí démoni, duše tìch zvíøat, která otec snìdl. Na dítì by se pøenesly i vlastnosti zvíøat, která by otec jedl po dobu šestinedìlí. Jiní zlí démoni se snaží dítì po porodu vymìnit apod. Proto je tøeba tyto démony odvrátit tím, že jsou nìkterá zvíøata pro otce urèitou dobu tabu. Kuvade (fr. couvade), mìlo tedy ètyøi pøíèiny. První – bylo to urèité nadhodnocení pojmu otcovství, když se stala známou souvislost mezi souloží a  poèetím; druhá – snaha právní formou zakotvit otcovství v polyandrických manželských formách; tøetí – pøechodné stadium z mateøskoprávního zøízení k otcovskoprávnímu, které se projevovalo adopcí dítìte otcovým kmenem, a  nakonec ètvrtá –pøesvìdèení, že i pøes urážku zpùsobenou pøedkùm matky mùže otec dítìti zabezpeèit úspìšný vývoj a  uchránit ho pøed únosem pomstychtivých duchù nebo zlých démonù. Když bylo otcovskoprávní zøízení zavedeno, nebylo už potøebné, aby otec

napodoboval porod a  šestinedìlí, kuvade se ztrácelo, zanechávalo po sobì jen nejasné stopy. Mužské šestinedìlí se dodnes udrželo u nìkterých støedoamerických a  jihoamerických kmenù. Jsou to napøíklad Aravakové, Makusiové, Mundrukové (Mundrukú), Galibisové, Krajové, Bakairové a  Abiponi; existuje i v nìkterých jihoindických kastách, na Malabarském pobøeží, u Ajnù (Ainù), Nikobarcù (domorodcù z ostrovù Nikobary), Alafurù, u domorodcù na jihomoøském ostrovì San Cristóbal atd. Kojení. Je známo, že u pøírodních národù kojí matky pravidelnì samy a  déle, než je tomu u dnešních civilizovaných národù, èímž ze zdravotního hlediska eliminují mnoho chyb a  nedostatkù, který je vystaveno dítì v primitivních pomìrech. Nìkteré pøírodní národy však dítìti dávají velmi brzy kromì mateøského mléka i jiné nápoje a  pokrmy, napø. znaèné množství vody. Wakikuové ve východní Africe dávají dítìti rozžvýkané banány a  rùzné indiánské kmeny také rozžvýkané druhy ovoce, napø. Maskakirové pombé, na Karolínách zøedìné kokosové mléko, Voïaci po dvou až tøech mìsících i chléb a  maso, ale i alkoholický kumys, který prý jejich dìtem znamenitì chutná. Vìtšina pøírodních žen zaèíná kojit až nìkolik dní po porodu. Zdá se, že velmi brzy poznaly rozdíl mezi žlutavou tekutinou odbornì nazývanou colostrum, která vychází v prvních dnech z prsou a  je vlastnì nekvalitním mlékem, a  mezi øidším, ale pravým mlékem modrobílé barvy. U nìkterých národù, napøíklad na Samoa, bylo zvykem napøed zjišovat jakost mléka, než rodièce povolili kojit. Kromì toho napøíklad Tlingitové na Aljašce a  Basutové v Jižní Africe (tedy dva národy geograficky velmi vzdálené, ale s podobnými zdánlivì pøekvapivými pøípady jsme se tu už setkali) považovali mléko za neèisté, dokud sama rodièka nebyla oèištìná. V tomto pøechodném období živí nìkteré národy své kojence celkem nevhodnou stravou, zatímco jiné, napøíklad Somálci, Svahilci, Etiopané, Basutové, Makalakové, Kalmykové je dávají kojit jiným ženám. Tak to bylo i u starých Øímanù a  Indù. Jak jsme už øekli, u pøírodních národù kojí dìti velmi dlouho. Pøehled o známìjších národech vypadá asi takto, pøièemž vìtšinu jmen uvedených národù jsme poznali výše v jiných souvislostech: ménì než rok kojily nebo kojí: Samoánky, Novomeklenburèanky, Kološky, Tlingitky, Hotentotky; rok kojí: Bugisky a  Makasarky na Celebesu, Massauèky; rok až pùl druhého roku: Dakotky, ženy Siusí, loanžské èernošky, ostrovanky na Timorlautských ostrovech; rok až dva roky: Tatarky, Svazijky, Svahilky; dva roky: Naimarky, Eetky na Filipínách, domorodky na Šalomounových ostrovech, Masajky, Vagandky, Wakambky, Waòamwezky, staré Peruánky; dva až tøi roky: Australky, Kalmyèky, Tatarky, Kirgizky, domorodky na Kanárských ostrovech, kamerunské èernošky, Mandinžky, Waòamwezky, Basutky, Makalaèky, Tlingitky, Apaèky, Abiponky v Paraguayi; tøi roky: Todky, Fidžijky, domorodky na ostrovech Luang a  Sermata, èernošky na Zlatonosném pobøeží; dva až ètyøi roky: pennsylvánské indiánky, Loparky; tøi až ètyøi roky: Grónky, Irokézky, Varauèky, Kamèadalky (Itelmenky), Mongolky;

dva až pìt let: domorodky na Nauru; tøi až pìt rokù: mnohé brazilské indiánky, Osjaèky (Chantky), Samoánky; ètyøi až pìt rokù: oregonské, kalifornské a  kanadské indiánky, Australky, Novokaledoòanky, Havajky, Kalmyèky, domorodky na Guinejském pobøeží; pìt až šest let: Samojedky (Nìnky), Todky; šest let: Australky, Novozélanïanky; šest až sedm let: severoamerické indiánky nìkterých kmenù; sedm let: Eskymaèky (v Grónsku u Smithovy úžiny); deset let: domorodky na Karolínských ostrovech; dvanáct let: severoamerické indiánky nìkterých kmenù; ètrnáct až patnáct let: Eskymaèky (na Špicberkách). Období kojení udávají jednotliví cestovatelé odlišnì a  nelze rozhodnout o tom, kdo má pravdu, protože jde zøejmì o zvyky rùzných vrstev nebo o krajní pøípady. Pøíèin dlouhého kojení je nìkolik. Nìkteré zprávy hovoøí, že dìti kojí do té doby, dokud samy chtìjí; matky jim jednoduše neumí nic odepøít, což je jim pøíjemné. Mnohé ženy neodmítají kojení i proto, že jim zpùsobuje smyslnou rozkoš. I když èetné pøírodní národy nedovolují, aby kojící žena mìla pohlavní styk, jiné jsou zase toho názoru, že v období kojení mùže žena souložit bez následkù, bez obavy pøed novým poèetím. A  to je pravdìpodobnì velmi závažná pøíèina takového dlouhého kojení. Nakonec neménì závažnou pøíèinou je okolnost, že mateøské mléko je zadarmo a  že znamená jakousi úsporu penìz tam, kde je tøeba je neustále poèítat. Aèkoliv pøi velmi dlouhém kojení nemá mléko už pravou hodnotu, pøece se zdá výhodným prostøedkem k pøikrmování dítìte. I když se kojení prodlužuje na nìkolik let a  ve skuteènosti nevyluèuje možnost nového poèetí, stává se, že matka kojí zároveò dvì dìti rùzného vìku. Na Samoa vidìl cestovatel matku, která støídavì kojila dokonce tøi dìti rùzného vìku. Není vzácností, že starší dìti mumlají støídavì mateøské prso a  dýmku èi cigaretu. U Eskymákù na Špicberkách vidìl cestovatel ètrnáctileté až patnáctileté chlapce, kteøí se právì vrátili z lovu, jak sahají po mateøském prsu, aby se napili. Kojí se zpùsobem i u nás obvyklým. Nìkde kojí matka vleže na boku. U afrických národù, v Austrálii a  v Chile, kde nosí matka dítì v plachtièce na zádech, kojí i v této poloze, jen se trochu obrátí bokem. Když se jí vìkem nebo èastým kojením znaènì prodlouží prsa, podává je dítìti pod paží nebo dokonce pøes ramena. Podle cestovatele ze zaèátku osmnáctého století Hotentotka nesloží dítì ze zad, ale hodí mu prso pøes rameno, strèí mu bradavku do úst a  nechá ho cumlat, dokud samo chce. Sama si zpøíjemòuje život dýmkou a  vùbec ji netrápí, že jde dým nezøídka i na dítì. Když je dítì už šestimìsíèní, jen co pustí prso, dá mu matka do úst dýmku, aby ji dokouøilo. Pokud je dítì pøipevnìné šátkem nebo koženým pruhem na boku konì, jako napøíklad u Òam-òamù a  nìkterých jihoamerických indiánù, dostává mléko v této poloze z prsu visícího na té samé stranì. Jinde si matka klekne pøed dítì nebo se skloní nad kolébku a  tak kojí. Na ostrovì Viti Levu (viz výše) cestovatel vidìl, jak náèelníkova žena vzala kojence opatrovnici, zahøála si nad ohništìm ruce, potøela jimi prsa a  lehla si k dítìti na zem jako kojící lvice. V téže poloze kojila své dítì i jiná vznešená žena, která k ní pøišla na návštìvu. V prvních dvou až deseti dnech po porodu, když matka ještì nemá kojit, pøikrmuje její dítì nìkterá pøíbuzná, pøítelkynì nebo sousedka. Když matka zemøe nebo je nemocná, odevzdají dítì (napø. u paraguayských indiánù) jiné

ženì, která ho potom kojí a  vychovává jako vlastní. Na nìkterých ostrovech Alafurského souostroví odevzdávají takto jiné ženì i jedno z dvojèat. V Africe zase panuje názor, (napø. u Wašagù), že pro dítì nemùže být nic horšího, než když ho kojí cizí žena. Takové dítì, když mu zemøe matka, musí také zemøít, protože ho žádná žena nechce ze strachu pøiložit k prsu. Skuteèné kojné nacházíme až u národù s vyšší kulturou. Domorodci na Kanárských ostrovech, Fellani (Falašové v Etiopii), Havajci, Novozélanïané, Basutové, Hotentoti, indiáni v Britské Guayanì nechávají dítì pøikrmovat i zvíøaty, napøíklad kozami nebo ovcemi, když mu zemøe v šestinedìlí matka. Kojence položí pod zvíøe nebo pøiváží k jeho bøichu. Když matka nemùže z nìjakého dùvodu kojit své dítì nebo pokud zemøe, což u pøírodních národù není pøíliš øídký jev, ujme se ho jeho babièka – žena ve vìku šestatøicet až padesát let, tedy u jižních národù skuteènì stará. Takové pøípady jsou známy u Irokézù, jihoamerických indiánù, Aruákù, Beèuáncù, Egbù na Nigeru, u Kondù, Kafrù, Javáncù, Batakù, Atježanù ze Sumatry atd. U Xhosa-Kafrù v Kapsku zjistil misionáø „nesèíslné množství“ takových pøípadù: byly to prý dokonce ženy ve vìku šedesáti až osmdesáti let. Jako pøíklad uvádìl ženu, která pøi jeho pøíchodu do Afriky v roce 1845 mìla už dvacetileté dìti a  v roce 1887 ještì kojila pravnuka. Mladé matky totiž po porodu odcházely do mìsta za prací a  o dìti se musely starat jejich babièky nebo prababièky, které je pøikrmovaly kravským mlékem. Také na Jávì je bìžným jevem, že staré ženy kojí malé dìti. Mladá matka jde do práce a  dítì jí pøinesou tøikrát dennì na kojení. Mezitím je pod ochranou babièky nebo staré sousedky. Aby ji dítì co nejménì vyrušovalo pøi domácí práci, zabalí ho do plachetky a  pøiváže si ho na obnažené tìlo. Od hladu nebo nudy cucá dítì zvadlá prsa opatrovnice, které vlivem ustavièného dráždìní zaènou pomalu vyluèovat sekret podobný mléku. Je to žlutavá tekutina, která má daleko k vlastnostem mateøského mléka. I zde dìti pøikrmují jinou potravou. Javánci sání mateøského prsu nazývají malajsky kassi-tetek, cucání prsu staré ženy mpeng. Jeden lékaø v Semarangu na Jávì pozoroval pìt podobných pøípadù. Z tìchto žen byly nejménì ètyøi už babièkami ve vìku od sedmatøiceti do padesáti let, tedy v období, kdy už Javánky nebývají plodné. Tøi nejmladší mìly ještì menstruaci, pìtaètyøicetiletá byla v pøechodu a  padesátiletá už byla po klimakteriu. Ženy pøed pøechodem mìly ještì dost mléka, ale ty dvì starší už ne tolik, aby se dìti nasytily, takže je bylo tøeba pøikrmovat rýžovou kaší. U kojících babièek šlo tedy o vyluèování skuteèného mléka, ustaviènì udržovaného až do vysokého vìku, pøípadnì podporovaného nìjakými medikamenty, pøièemž mléko, i když je ho ménì, má urèitou kvalitu, nebo šlo o umìlé, násilné a  mechanické vyvolávání sekretu, které se mléku jen podobá. Jakousi obdobou kojící babièky je kojící muž. Už Charles Darwin upozoròoval, že prsní žlázy u muže nejsou zárodeènými orgány, nejsou zcela vyvinuty, a  jejich funkce není v èinnosti. Dìti mužského pohlaví a  èasto i ženského pohlaví mívají v prvních dnech napuchlá prsíèka a  tvoøí se v nich tekutina podobná mléku. To samé se vyskytuje i v období puberty. Mikroskopické zkoušky prokázaly, že zvìtšení prsních žláz mùže být dùsledkem rozmnožení skuteèné tkánì mléèných žláz a  chemickým rozborem se zjistilo, že žlázy vyluèují (i když velmi zøídka) pravé mléko. Tedy možnost kojícího otce není absolutnì vylouèena. Starší spisovatelé píší o mužích, kteøí od mládí až do padesátého roku života mìli mnoho mléka. Jejich „prsa“ byla „obrovskᓠa  mléka mìli, že z nìho dìlali tvaroh.

Takoví muži se objevují i v islandské povìsti, v talmudu i v èínských legendách. Alexandr von Humboldt vidìl sedláka z vesnice Arenas v Nové Andalusii, který po onemocnìní své ženy k vlastnímu velkému pøekvapení sám odkojil syna, pøièemž levé prso dávalo více mléka než pravé. Podle Johna Franklina se stala podobná vìc jednomu èipevajskému indiánovi. Vyšel z tábora na lov bobrù v doprovodu své ženy, která byla poprvé tìhotná. Najednou dostala bolesti a  porodila chlapce, avšak tøetí den po porodu zemøela. Aby muž zachránil chlapci život, krmil ho polévkou z jeleního masa a  aby utišil jeho køik, pøiložil si ho k prsu. Úèinek byl pøekvapující: zaèalo z nìho téct mléko a  tak mohl dítì uspokojit. Syn vyrostl, oženil se a  mìl dìti. Levé prso starého indiána zùstalo ještì mnohá léta neobyèejnì velké. Nejvìrohodnìjší zprávu podal èlen berlínské antropologické spoleènosti, jistý øecký antropolog. V roce 1846 bydlel v námoønickém mìsteèku Galazidi u loïaøského mistra Eliáše Kanada, který byl tìlesnì tak vyvinutý, že se mu v celém Øecku nikdo nevyrovnal. Kdykoliv chybìlo mléko jeho malé, slabé a  pøitom tuberkulózní ženì a  její už témìø dvouletý potomek dával najevo svou nespokojenost neustálým pláèem a  køikem, podal mu otec s pravou mateøskou nìžností své velké prso. Malý køikloun se napil po libosti a  uklidnil se. Antropolog byl èasto svìdkem toho, jak si muž musel osušovat prsa pokapaná mlékem. Pøírodní národy však používají rùzné prostøedky k napomáhání vyluèování mléka i k zabránìní jeho zkažení. I zde hraje velkou roli tabu. Na Babberských ostrovech nesmí jíst kojící žena ryby ani maso z podsvinèete, na Eetaru už zmínìné maso a  kokosové oøechy, na Keisaru skopové, slepièí maso a  kyselé ovoce, má však jíst vaøenou rýži a  sušené ryby. V Guatemale má jíst jen kukuøici. Na ostrovech Seram a  Gorong pily kojící ženy ètyøicet dní odvar z listù dvou léèivých bylin, aby mìly dostatek mléka. Když mají ženy na ostrovì Viti Levu málo mléka, kladou si na prsa teplé listy rudolistého fíkovníku. Maorky chodí k èarodìjovi. Javánky pijí odvar z rùzných bylin a  navíc jim pomáhá i mastièkáø. Masajky užívají tekutý ovèí tuk. Z rùzných zvykù ještì zaznamenejme domnìnku Ušimbarù, že dìti, které bìhají v deštivém poèasí a  potom si pøijdou k matce pro mléko, zaviòují její hubnutí. Proto starostlivý manžel, když venku prší, pøiváže dítì za nohu postele. Když masajská žena mùže kojit své dítì, dá ho kojit jiné ženì, ale tím ztrácí úctu svého muže a  nejednou se stane, že muž zavrhne vlastní ženu a  vezme si tu, která ji zastupovala. Jak jsme už øekli, pøírodní národy velmi rychle pochopily význam ženských prsou. Pokud umìlecky znázoròovaly ženu, vždy vynikala zejména prsa, zdùraznìná více èi ménì úspìšnì, jako nejcharakteristiètìjší znak ženského pohlaví. Tak ji zobrazovali v rovníkové Africe i na Velikonoèních ostrovech, tak je ztvárnìna na prehistorických jeskynních kresbách ve Švédsku i na kostìných dokumentech eskymáckých národù. Plastiky ze starého Mexika a  z rùzných èástí Afriky znázoròují ženu nebo ženské božstvo jako základ života s rukama zdvíhajícími prsa nebo s jednou rukou na prsu a  s druhou na pohlaví. Archeologové našli podobné doklady i na Kypru, v Malé Asii, dokonce i v Øecku a  po objevení celé øady pøechodných tvarù došli až ke známé podobì Medicejské Venuše. To, co se akademicky vysvìtluje jako projev nejvyššího ženského studu – ruka ležící na òadrech a  ruka zakrývající lùno – mìlo pùvodnì a  ve skuteènosti právì opaèný význam: plastické pøedchùdkynì Medicejské Venuše se nesnažily tìmito gesty svých rukou zakrývat zdroje života, ale naopak je zdùrazòovat. A  jako muž

u pøírodních národù pøísahal na svou bradu nebo orgán plodnosti, tak pøísahá žena, napøíklad u Jabimù na Nové Guineji, na svá kypící prsa. Když chce žena u Wašagù ve východní Africe dosáhnout splnìní své prosby, vezme si do úst obì prsa a  cumlá je. Takovou prosbu nesmí žádný muž odmítnout, nebo mu tak žena pøipomíná svou mateøskou dùstojnost. Matka a  dítì. O vztahu pøírodní matky k dítìti nelze øíci nic pozoruhodného. Vidìli jsme, že u pøírodních národù byl poèet dìtí podmínìn funkcí obyvatelstva nebo jinak øeèeno – pøírodní lidé si regulovali potomstvo podle své potøeby a  materiální situace. Na druhé stranì však nelze pochybovat o tom, že už i u pøírodní ženy byl vyvinut všeobecný živoèišný pud, který dítìti zabezpeèuje v normálních pøípadech mateøskou lásku. I když mìla tato vìrná oddanost pøírodní matky k dítìti sobecký a  ménì individuální charakter, než je tomu u civilizovaných národù, které prošly školou soukromovlastnického poøádku, pøirozený pud se v ní ozýval celkem zøetelnì a  èasto až dojemnì. Cestovatelé a  vìdci hovoøí o Australcích, povìstných usmrcováním dìtí, že jejich matky s dojemnou láskou lpí na tìch dìtech, které zùstaly naživu. Indiáni z rùzných kmenù mají velmi rádi své dìti. O grónských domorodcích øekl Nordenskjöld, že jsou ctiteli dìtí. „Volnost jejich dìtí je témìø neomezená. Nikdy je netrestají, ba ani nekárají tvrdými slovy. Starou evropskou výchovnou metodu považují za nesmírnì barbarskou a  zastávají stejný názor jako kanadští indiáni, kteøí øekli misionáøùm, když jim vytýkali, že ukrutnì trýzní váleèné zajatce: „Ale nemuèíme je, jako vy své vlastní dìti.“ Je tøeba pøiznat, že vzdor tomuto nepedagogickému zpùsobu výchovy jsou eskymácké dìti ve vìku osmi až devíti let dobøe vychované.“ Své dìti nìžnì milují i Basutové. Matka malé dítì rozmazluje, holí, natírá rudou pomádou, laskavì a  ochotnì ho nosí po všech cestách, takže je vidìt, že jde o nejvìtší matèin poklad. Mateøská láska a  strach pøed zlými duchy vedou pøírodní ženu k tomu, že své dítì, které ještì neumí samo chodit, má neustále u sebe, ve dne i v noci, pøi práci i odpoèinku. V nejprimitivnìjších pomìrech spí spolu s matkou napøíklad na holé zemi nebo na vrstvì trávy, listí, na rohoži nebo kùži, u starých Peruáncù v jamce vyhloubené v zemi, u Australcù a  Hotentotù v teplém popelu. Jiné pøírodní národy, s nimiž jsme se tu už setkali, dìlají pro dìti už rùzné „kolébky“: napøíklad Kalmykové, Kirgizové, Siamci døevìné truhlice, Lopaøi, Giljaci jakási koryta vytesaná z kmene stromu, Èuvašové, Tunguzové vaky z kùry, Kalmykové, Osjaci (Chantové), Samojedi (Nìnci), nìkteré australské kmeny, Papuánci a  další používají košíky nebo síovinu, Papuánci z Nové Guineje pletené sítì. Známé jsou také rozštípané bambusové kmeny, rámy s volnì nataženou látkou, kolébky z rákosu apod. Vìtšina indiánských žen používá zvláštní nosítka z ploché destièky nebo pletiva. Aby dítì nevypadlo, je na spodním okraji pøipevnìna lišta pro nožièky a  na druhém zaokrouhleném konci je natažený kus látky nebo kùže, který zároveò chrání dítì pøed deštìm a  prudkým sluncem. Z obou stran vyènívají dole kùlky, takže lze nosítko zapíchnout do zemì. Dítì upevòují zkøíženými øemeny. Nosítko je vyplnìno mìkkým listím, trávou, mechem, plstí a  jinou výstelkou, aby se dítìti dobøe sedìlo a  zároveò mu to nahrazovalo plenky. Nìkde na tìchto nosítkách dìlají otvory pro odchod moèe a  výkalù. Pøírodní matky zøídkakdy nosí své dìti na rukou. Èastìji to dìlají jiným zpù-

sobem. Buï sedí dítì matce na krku nebo na ramenou, drží se jí za vlasy, respektive matka drží dítì, jako to dìlají Australci, Papuánci, nìkteré kmeny severoamerických indiánù, ale i jihoamerických (brazilských) indiánù Botokudù atd., nebo dítì sedí matce na boku jako na koni, drží se jí, když je vìtší nebo je upevnìno látkou èi kùží uvázanou na druhém boku – napøíklad u Javáncù, Aetù, Papuáncù, Karolíncù, Samoáncù, Apaèù aj. Nejrozšíøenìjší je však poloha na zádech nad pasem, pøièemž má dítì nožky na matèiných bocích a  drží se jí rukama. Vìtšinou však bývá pøipevnìno šátkem zavázaným na matèiných prsou nebo lýkovou páskou upevnìnou na èele matky. Také „kolébky“ nosí matky vìtšinou na zádech. I pøírodní matka èasto uspává své dítì písnìmi, vìtšinou naivními a  monotónními. Napøíklad Eskymaèka mu zpívá: „Svému malému bratrovi nesmíte nic udìlat, chce chytat ptáèky, chce se projíždìt v kajaku, chce harpunovat a  úlovek pøinést domù. Uèí ho tomu jeho velká sestra, je krátkokrký, tuponosý, je velmi sladký.“ Nebo Hotentotka: „Syn jasnooké matky, dalekozraký, když budeš stopovat, ty, se silnýma rukama a  nohama, ty, se silnými údy, budeš mít jistou støelu, Herery olupovat a  své matce nosit k jídlu jejich tlustý dobytek, dítì otce se silnými stehny, jednou budeš krotit silné voly mezi svými stehny, ty, co mᚠmocný úd, jak silné a  jak mnoho dìtí budeš plodit.“ A  siouxská indiánka: „Spi, spi, moje dítì, Èipevajové tu ještì nejsou, spi, spi, moje dítì, a  buï silné, èeká tì boj, èeká tì boj.“ O krásu, sílu a  pružnost svého dítìte se stará pøírodní matka tím, že mu celé tìlo nebo jednotlivé èásti tøe, natahuje, stlaèuje, natøásá apod., aby bylo v poøádku. Dìlají to tak Veddky, Minkopky (Andamanky), Australky, Japky, Maorky, Basutky apod. Velkou pozornost vìnují zejména lebce, aby mìla žádoucí tvar. O tom jsme však už hovoøili, podobnì jako o jiných „zkrášlovacích“ procedurách rùzného pùvodu a  významu. Víme už od Nordenskjölda, že dìtem pøírodních národù ponechávali velkou, témìø úplnou volnost až do pohlavní dospìlosti. Tento obyèej má jistì velké výhody u tìch kmenù, které jsou od pøírody disciplinované vlivem zdravých životních podmínek, pøimìøeného zamìstnání a  dobré organizace. Samozøejmì, že u zbídaèených a  zpustlých kmenù má i stinné stránky pøedevším z hygienického hlediska. Trestání dìtí pøírodní národy témìø neznají. Jen nìkdy ve velké zlosti se otec sem tam oboøí na své dítì. Cestovatel o Nových Hebridách (dnes stát Vanuatu, v Melanésii) napsal, že zde zpùsobuje matce pøímo fyzickou bolest, když vidí své dítì plakat, a  že jednou se postavily domorodé matky proti bìlochovi, který trestal vlastního syna. Na ostrovì Bali (v Malých Sundách) vidìl jiný cestovatel, že celá rodina se vrhla ohromená do domácí kaplièky, když chtìla dát matka svému potomkovi facku: modlitbami a  obìtí usmiøovali bohy, aby od nich kvùli tomu neodešli. Nìkteré národy jsou však na dìti pøísné, napøíklad Marolongové v jižní Africe, nìkteré západoafrické a  indiánské kmeny. Jejich pøírodní krutost se projevuje i v trestání dìtí. Napøíklad Ewweové (v záp. Africe) jim sypou koøení do oèí nebo je strkají do koše s èervenými mravenci. Pøírodní národy dávají svým dìtem jméno vìtšinou hned nebo krátce po narození. Jakuti a  Osjaci (Chantové) neznali vlastní jména. Dìti ženského pohlaví jednoduše oslovovali: žena, manželka, dcera, nebo Osjaci jen – žena. Andamanové (domorodci z ostrovù Andamany), nìkteré australské kmeny a  Samoánci dávají jméno ještì nenarozenému dítìti. Když se nenarodí oèekávané pohlaví, jméno zmì-

ní. Balendové pojmenují dítì v okamžiku, když mu pøeøežou pupeèní šòùru. Ajnové (Ainové), Mentawajové, Ohòozemci a  další dávají dítìti jméno, když zaène samo bìhat, Vasibové pøi rùstu prvních zubù, indiáni Siusí pøi odstavení. Dajakové to ponechávají náhodì: lechtají dítìti sliznici v nose a  když kýchne, je vhodný èas k pojmenování, když ne – odloží to. Nìkteré národy pojmenovávají dítì až po urèité dobì, dokonce i po letech, prý proto, aby na nìj neupozoròovaly zlé démony, kdyby ho oslovovaly jménem. Z podobného dùvodu, aby zlé démony zmátli, mìní pùvodní jméno pozdìji napøíklad Malajci a  Negriti, hlavnì v pøípadì nemoci dítìte nebo po nìjakém neštìstí. Goldové (Nanajci) zmìní jméno dítìte, když se dozvìdí, že zemøel èlovìk stejného jména. Samojedi (Nìnci), Mongolové, Siamci, Andamanové, Dajakové, nìkteré australské kmeny, Makuové, Makondové, Mandingové (viz výše) a  další dávají dítìti jméno pøi obøadech spojených s jeho pohlavní dospìlostí. Andamanové si mìní jméno napøíklad po svatbì, ve stáøí nebo v pøípadì otcovy smrti. Pojmenování dítìte je u vìtšiny národù spojeno se slavností celé obce nebo kmene, pøi níž nechybí ani hostina, tanec a  hudba. U Balendù dává dítìti jméno èarodìj tak, že mu na hlavu položí kus stromové kùry, na níž je napsáno jeho

jméno. U Dajakù vynese matka dítì pøed dùm, vykoupe ho, pozdvihne tøikrát smìrem k západu i k východu, pøièemž odøíkává žehnající formulky, obìtuje kuøe, jeho krví pokropí dítì a  až potom mu dá jméno. Alafurové pøi této pøíležitosti obìtují za chlapce dva kozly, za dìvèe jednu kozu; hlavu, kùži a  paznehty zahrabou. Nìkteré národy vybírají jméno dost náhodnì. U Inžibandù pomáhá matce pøi porodu žena, která vyzpìvuje rùzná jména. Dítìti dají to jméno, které vysloví žena ve chvíli, kdy se dítì objeví. Také u Kaffièù (Kaffièové, Kaffièo, na území Kaffa, jinak Gómara, v Etiopii) vyzpìvuje matka celou øadu jmen a  èeká, pøi kterém z nich zaène dítì sát mléko. Novozélanïané drží dítìti u ucha bùžka a  opakují pøitom urèitý poèet jmen; dítì dostane to jméno, pøi nìmž kýchne. U Wagandù dostane, u kterého se zasmìje. Nejednou dají dítìti jméno podle místa, kde žena porodila. Potom se napøíklad jmenuje „Narozeno u vody“, „Bez zemì“, tj. narozeno na vodì, „Cestou“ nebo „Uzlík“, tj. narozeno na cestì. Taková jména dávají napøíklad australští Aruntové (viz výše, také další národnosti a  kmeny) a  Beèuánci. Jindy bývá dítì pojmenováno podle náhodné události, která se stala pøi porodu: „Narodil se, když se kdosi poranil“, „Když byla válka s Makony“ nebo „Objevil se, když nás pøepadl nepøítel“. V Bamumu (mìsto a  èást Kamerunu v západní Africe) dostane jméno „Sloní kel“, když se narodila v den, kdy ulovili slona se vzácnými kly. Bantuové znají jméno „Bolí mì hlava“, Mandingové „Není tu èíše“ nebo „Vezmi lžíci“, Basutové „Válka“ nebo „Hlad“. Nìkdy pojmenují dítì podle jeho charakteristických vlastností v pozdìjších letech. Napøíklad Samojedi dávají jména „Èerný“, „Zbyteèný“, „Hloupý“, „Šilhavý“; Batakové „Jemná“, „Spoøádaná“, Tahiané a  Makuové „Úsmìv“, „Jsi jako smrt“; Makondové „Všechno má tìžké“, „Špatnì žije“ atd. U nìkterých kmenù je zvykem odebrat dítì matce krátce po porodu a  odevzdat ho nìkomu jinému. Wagandové (Vagandové, srov. výše) to dìlají po odstavení dítìte. Dìvèata dávají obyèejnì staršímu ženatému bratrovi a  zùstávají u nìho èasto až do svatby. Na Šalomounových ostrovech dávají dìti ve tøetím až ètvrtém roce k pøíbuzným, kteøí jim zase svìøují své dìti. Je to snad vzdálená ozvìna pùvodní promiskuity.

IX. ZASVÌCENÁ ŽENA, KOUZELNICE, VDOVA, TCHYNÌ; STÁRNOUCÍ ŽENA, STAØENA U PØÍRODNÍCH NÁRODÙ; PØÍRODNÍ ŽENA PO SMRTI V této kapitole si povíme o nìkterých zvláštních jevech ženského pøírodního pohlaví i o tom životním období pøírodní ženy, kdy už více ménì nežije pohlavím životem, také o smrti pøírodní ženy a  jejím osudu po ní. Stará panna a  zasvìcená žena. Víme, že pøírodní národy dlouho neznaly pojem panenství a  nemohly si ho vážit. Až pozdìji, kdy se s rozvojem výrobních vztahù a  vznikem bohatství zrodil pojem „vlastní žena“ a  když se stala soukromým vlast-

nictvím manžela, rozšíøila se i kupecká morálka a  bohatý muž, který získal ženu koupí, si zvykal i v tomto smìru kupovat pøedevším „neporušené“ zboží, chtìl dostat za ženu pannu. Je všeobecnì známo, co z pojmu panenství udìlalo køesanství v dìjinách lidstva, které pøišlo – jak hovoøí Reitzenstein – na obdivuhodnì komickou myšlenku, že je totiž panenství ctnost. Samozøejmì, že pøírodní národy nemohly mít takové nepøirozené pøedstavy. Proto u nich byla stará panna velkou výjimkou. Žena pøedèasnì vadnoucí z nedostatku pohlavního styku je tragický jev nezdravých sociálních vztahù. Staropanenství jako hromadný jev zaniká tam, kde si ženy uvìdomují své právo na pohlavní styk i tehdy, když se nemohou nebo nechtìjí vdát. Všechny znaky stárnoucí panny: šednoucí ple, bledé rty, vrásky a  kruhy pod oèima, vyhasínající oèi, ublížený výraz, ostrý hlas, chloupky na tváøi, ztráta tuku z podkožní tkánì, zmenšování prsou, hubený krk, špièatá a  hranatá ramena, nervové problémy atd. – to jsou dùsledky dobrovolného nebo nedobrovolného asketismu, dùsledky vyvolané poruchou celé vnitøní sekrece. Všechno toto lze zastavit, do jisté míry obnovit fyzický rozkvìt a  vrátit mysli její rovnováhu a  veselost, když žena použije jediný úèinný a  nikdy neselhávající prostøedek: zdravý pohlavní styk. Je to však prostøedek, který je v dnešních sociálních pomìrech spojen s urèitými problémy a  nebezpeèím. Ale o tom si øekneme až pozdìji. Staropanenství jako hromadný jev tedy nemohlo u pøírodních národù vùbec vzniknout. Vidìli jsme, že u vìtšiny z nich vládla volnosnubnost mládeže, že pohlavnì zkušená žena byla velmi oblíbená a  že dívka, kterou mladíci pohlavnì vyhledávali už pøed svatbou, bylo vzácnìjší i jako manželka. U tìch národù, kde se manželství uzavíralo koupí, se otec velmi staral o to, aby mu doma nezùstala svobodná dcera. A  je jen pøirozené, že staré panny neznali u tìch národù, které si regulovaly poèet žen zabíjením novorozeòat, a  to zpùsobem èasto velmi otøesným. Výjimeèným jevem v etnologii pøírodních národù je „vesnická panna“, taupou, na ostrovech Samoa (Palauských ostrovech). Bývá to nejoblíbenìjší náèelníkova dcera. Obyèejnì ji už v mládí urèí za vesnickou pannu a  od této chvíle se pøipravuje na své povinnosti. Pøi volbì rozhoduje její pùvab a  skromnost. Je velmi peèlivì vychovávaná a  je miláèkem hlavnì v okruhu moci svého otce. Jak náèelník, tak i taupou dostává nejlepší jídla. I když se zúèastòuje témìø všech ženských prací – pøi pletení rohoží, výrobì látek z kùry apod. – nemusí vykonávat hrubší práce, snášet banánové listy na vaøení a  lisy cukrové tøtiny na pokrývání chatrèí, sbírat mušle, mìkkýše a  jiné lahùdky v pobøežní lagunì. Proto mívá svìtlejší ple než ostatní dìvèata a  nazývají ji sina, tj. bílá. Má štíhlé pìstované ruce a  sametovou pokožku, která je èistá a  voòavá díky jemným voòavým olejùm pøipravovaným zvl᚝ pro ni. A jde kamkoliv, koupat se, sbírat kvìtiny a  vonné listí do lesa, navštívit kamarádky a  pøíbuzné, stále ji doprovází nìkolik starších žen, které se o ni starají a  jsou zodpovìdné za to, že její panenství zùstane neporušené. Když se stane pohlavnì zralou, ostøíhají jí vlasy, vyholí podpaždí a  chloupky na pohlaví. Od toho dne stojí v èele dìvèat své vesnice nebo její èásti a  jako vùdkynì této dívèí pospolitosti dostane titul vesnická panna, taupou. Její panenství však není dùsledkem nìjaké morálky, ale pøedstav spojených s povìrami. Když do vesnice pøijdou cizí hosté, taupou je v popøedí slavností jako hostitelka. Proto se staøeny velmi snažily, aby mladou vyvolenou co nejdøíve nauèily

tanèit, aby umìla vyrábìt pøírodní ozdoby z kvìtin, náhrdelníky a  zástìry, a  pøipravovat opojný samoánský nápoj kavu, do níž se musí rozžvýkat pøíslušné látky. Její úlohou je pøijímat a  bavit hosty, když cestující spoleènost nemá ve svém støedu nìjakou taupou. Pøi velkých tancích slavnostech, kterých se zúèastòuje celá obec, pøedevším pøi oslavách na poèet titulárních náèelníkù, hraje taupou významnou roli: s nesmírnì bohatì ozdobenou hlavou, s èelenkou z lastur, s náhrdelníkem z jemnì broušených vorvaních zubù, zahalená jemnými rohožemi, ozdobená kvìtinami a  natøená voòavými mastmi jde v èele prùvodu, který nese rùzná jídla, mává kyjem, skáèe a  tancuje. Taupou je velmi vyhledávaná jako manželka a  má právo se vdát; v tom pøípadì se však musí vzdát své funkce. Náèelník však už pøedem musí myslet na náhradu pro pøípad, že se taupou vzdá svého postavení z vlastní vùle nebo z vùle vesnice. Když nemá mladší sestry, hledají náhradu v bližším nebo vzdálenìjším pøíbuzenstvu její rodiny. Knìžky a  mnišky se u skuteèných pøírodních národù nevyskytovaly; jejich mentalitì a  pohlavnímu životu odpovídaly spíše rùzné „èarodìjné báje“ a  nám už známé tajné ženské kluby, v nichž je tøeba hledat zasvìcené pøírodní ženy. Jakési knìžky a  mnišky se objevily až pozdìji se vznikem složitìjších náboženských kultù, pøípadnì s vpádem svìtových náboženství. Tak napøíklad na Jávì prý mohly ženy navštìvovat mohamedánské školy pro knìze. Když školu úspìšnì skonèí, mohou potom chodit do mešit, do nichž ostatní ženy mají pøísný zákaz vstoupit. V Dahomé (dnes Benin) existují jakési kláštery a  ženské øády. Jejich pøíslušnice tak zastrašují rodièe, až jim nakonec svìøí své dcery; v útlém vìku je zavøou do tìchto klášterù a  podrobí je infibulaci. I když mají zakázaný styk s muži, pøesto se stane, že nìkterá otìhotní. Když se jim narodí dítì mužského pohlaví, nemilosrdnì ho usmrtí, pokud porodí dìvèe, vychovají ho a  zasvìtí do praktik øádu. Mnišky tohoto øádu si na nohách zpùsobují stále hnisající vøedy. Lidé, kteøí touží po spolehlivém talismanu, spolknou trochu tohoto hnisu. Kouzelnice a  èarodìjky se objevují u pøírodních národù v hojné míøe hlavnì u Araukáncù, Kalmykù, Kirgizù, Burjatù, Tunguzù, Goldù (Nanajci) i u jiných sibiøských národù (šamanky), na Alafurském souostroví, na ostrovech Luang a  Sermata, v Ugandì, u Wašagù, Kafrù atd. Kalmykové je nazývají udugun; nelze je zamìòovat za duchovní nebo posvátné osoby. Naopak, jsou nižšího stavu, vzbuzují i odpor a  za jejich machinace je nejednou trestají. Èarují prý jen jednou za mìsíc, a  to v noci, v níž zaèíná úplnìk Mìsíce. Nepoužívají èarodìjné bubny, ale nechají si pøinést misku s vodou, ponoøí do ní jakousi bylinu a  nejprve vykropí chatrè. Do každé ruky si vezmou jakési koøínky, zapálí je a  s roztáhnutýma rukama dìlají rùzné posunky a  násilné pohyby. Pøitom ustaviènì opakují a  zpívají slabiky dši, eje, jo, jo, až se dostanou do stavu jakési zuøivosti, v níž odpovídají na otázky, pokud jde o ztracené vìci nebo o budoucí události. Jestliže se chce stát šamankou žena u Goldù ((Nanajci, viz výše), musí nejstarší šaman vyøezat ze døeva asi pùl metru vysokou ženskou postavu, která pøedstavuje onu ženu. Když tuto práci skonèí, dosáhla žena šamanské hodnosti. Je tedy na úvaze hlavního šamana, zda pøijme nebo nepøijme ženu do šamanského stavu. Když se mu nelíbí, nikdy døevìnou sošku nedokonèí. Sibiøské èarodìjky se dostávají do transu, který pøipomíná hypnózu prudkými

tìlesnými pohyby, jednotvárným zpìvem, hømotem èarodìjnického bubnu a  øehtaèky. Když se na ostrovech Buru (viz výše) chce nìkdo dozvìdìt, kdo udìlal nìkoho nemocným, nebo se chce podívat do budoucnosti, zavolá dvì vìštkynì, vìtšinou jsou to staré vdovy, domù nebo do lesa pod velký strom. Jedna si sedne na sedadlo urèené k tomuto úkonu, druhá za ohlušujícího lomozu dìlá s meèem divoké skoky, pøièemž má vytøeštìní oèi a  vlající vlasy jako fúrie. V jakési extázi se dívá nahoru, na boky i do oèí druhé ženy a  pot jí stéká po tìle. Když pøestane sekat meèem, sebere ze zemì kámen, kterým se tak dlouho bije do obnažených prsou, až její sedící družka dostane køeèe, ztratí vìdomí a  dostane se do hypnotického stavu. Po dobu tohoto spánku jí dávají všelijaké otázky a  žádají od ní radu. Jiné ženy se jednoduše pøikryjí rohoží a  po prudkých køeèích usnou. Ve spánku jim mùže kdokoliv dávat otázky. Když se probudí, nemohou si vzpomenout na nic, co se stalo. Tyto ženy prý upadají do nìkolikadenního letargického spánku, když dostanou menstruaci. Jsou také velmi zapomnìtlivé, protože je v lese pøepadl zlý mužský duch, ejabat, s nímž souložily. Tento stav nazývají sanane nebo tanane, protože se domnívají, že do tìla tìchto žen vešel pozemský duch z hory Sanane. Nosí jen krátký sarong, který jim sahá od bokù po kolena. Pøi divokých skocích nebo køeèích jim sarongy nìkolikrát spadnou a  pøítomné ženy jim je znovu uvazují. Víra v èarodìjky byla rozšíøená i v Grónsku. Když nìkterá žena velmi zestárla, pokládali ji za èarodìjku, což s radostí pøijala, nebo z toho mìla zisk. Nakonec ji však pøi nejmenším podezøení, že nìkoho oèarovala, ukamenovali, hodili do moøe, podøízli nebo rozètvrtili. Soud s ní byl velmi krátký. Když mìla nìkterá staøena povìst, že umí èarovat, už tím byla vinna, protože se zabývala rùznými kouzly a  mastièkáøstvím. Staèilo, aby muži zemøela žena nebo dítì, aby mu šípy netrefily a  puška selhávala a  hned èarodìjník, angekok, tuto ubožaèku obvinil a  když nemìla pøíbuzné, kteøí by ji ochránili, stala se obìtí vesnice nebo kmene. Nejednou se stalo, že muž v takovém pøípadì probodl vlastní matku nebo sestru pøed všemi lidmi v domì bez toho, aby mu to nìkdo vytýkal. Tato víra v èarodìjky se zachovala v Grónsku dodnes. Nordenskjöld o tom napsal: „I když u Eskymákù nejsou rozšíøeny povìry, pøece hledají pøíèiny svých nehod a  neštìstí nejèastìji v tom, že je nìkdo oèaroval. Jako ještì nedávno v Evropì, i v Grónsku obviòují z èarování pøedevším starší ženy. Takové muže i ženy nazývají iliseetsok.“ Vdovy. Pøírodní národy, dokonce ani kulturní národy neznaly a  ani nemohly znát podstatu smrti a  její dosah. Vždy ještì dnes je pøedstava nesmrtelné lidské duše velmi rozšíøena a  všechny staré povìry spojené se smrtí èlovìka se èasto opakují v uèené podobì filozofických spekulací. Primitivní národy nepokládaly smrt za konec individuálního života, ale jen za jeho jakousi zmìnu, po níž žije individuum novým životem. Kult pøedkù vznikl z této pøedstavy „živých mrtvol“. Zdá se tedy, že pøírodní lidé zpoèátku vùbec netruchlili pro své zemøelé; pøirozená smrt pro nì byla záhadou, zabité snìdli. V minulém století popsal cestovatel pomìry v Nové Británii (Birara, ostrov v Bismarckovì soustroví): Náèelník uloupil z nepøátelského kmene ženu, jejíhož muže v boji zabili. Snìdli ho na svatební hostinì, které se pokojnì zúèastnila i žena mrtvého. Byl to zøejmì stateèný muž a  jeho maso jedli s pøesvìdèením, že i oni nabudou jeho dobrých vlastností. Už jsme øekli, že vdova

bývala mezi prvními, kteøí dávala najevo touhu sníst alespoò kousek z jejího popraveného manžela. Vzdor tomu u vìtšiny pøírodních národù byl smutek vdovy v dobì, kdy jsme je poznali, už bìžný. Kromì hlasitého pláèe se projevoval obleèením a  zevnìjškem vdovy, která ze sebe odkládala všechny šperky a  hezké šaty a  nahrazovala je hrubým neozdobným obleèením, nedbala o sebe, pomazávala si tìlo, zraòovala se nebo se i mrzaèila. I naše smuteèní zvyky jsou pozùstatkem tìchto mravù, které vznikly vìtšinou v období otcovskoprávního zøízení. Tak jako služebnictvo, i vdaná žena byla v tomto období vlastnictvím zemøelého muže a  musela jít do hrobu s ním a  na „onen svìt“: Tento zvyk byl obvyklý u národù s pøísnì patriarchálními mravy a  zachoval se napøíklad u Indù až do nejnovìjších dob. Byl rozšíøen, jak se zdá, hlavnì ve støední Asii, ale i mezi pøírodními národy. Dnes pøírodní žena truchlí mírnìjším zpùsobem. Jako se zahalovala nevìsta, protože v jistém slova smyslu zemøela pro své pøedky a  udìlala si z nich odpùrce, tak se zahaluje vdova, která nenásleduje svého muže do hrobu. Je tedy ohrožena jeho duchem, proto se zakrývá, natírá sazemi, odkládá všechny dráždivé prostøedky a  pøináší usmiøovací obì tím, že se mrzaèí. Èasto zùstává nìkolik dní s mrtvým v jeho hrobu nebo v samostatné chatrèi na hrobu. Èipevajská vdova si natøe tváø èernou barvou, postí se a  celý rok se nesmí zdobit ani èesat. U Èoktù mìsíc naøíká u otevøeného hrobu a  zanedbává svùj zevnìjšek. Po mìsíci se koná slavnost, pøi níž hrob uzavøou a  vdova „naposledy naøíká“. V dávných dobách ji asi házeli do hrobu. Pøed rokem 1860 se u siuského (Siusí, srov. výše) mrtvého bojovníka shromažïoval celý kmen. Vdova si poøezala ruce, nohy i tìlo køesadlem a  ostøíhala si vlasy na hlavì. Plaèíc nìkolikrát obešla mrtvolu a  kolikrát ji obešla, tolik let se nesmìla vdát. Potom za všeobecného pláèe donesli mrtvolu na døevìnou plošinu, pøièemž si i ostatní truchlící ženy støíhaly vlasy a  øezaly si ruce a  nohy. Zraòují se také i truchlící brazilské Bororky, Kaffièanky (viz výše) v Etiopii si bièují bøicho pod pupkem šípkovými proutky a  holí si vlasy na hlavì. Èipevajské vdovy projevovaly smutek i jiným zpùsobem. Vdova sebrala své nejlepší šaty, svinula je, svázala opaskem zemøelého manžela a  pokud mìl nìjaké ozdoby, upevnila je na horní èást, kterou ovinula kusem kartounu. To byl „její manžel“ a  bez nìho se nesmìla nikde ukázat. Když vyšla ven, nesla ho s sebou, když sedìla v chatrèi, položila si ho vedle sebe. Toto znamení vdovství a  smutku musela nosit do té doby, dokud rodina zemøelého muže neusoudila, že by její smutek už mohl pominout. Vìtšinou to trvalo rok. Až potom byla zbavena smutku a  mohla se znovu vdát. Velikost této loutky (èi spíše balíku) byla rùzná podle množství látky, kterou vdova zdìdila. Oèekávalo se, že dá na ni to nejlepší a  sama bude nosit to nejhorší. Když se rozdìlují dary, dostane tento „manžel“ stejný díl, jako kdyby žil. U Osjakù (Chantù na Sibiøi, srov. výše) byl v osmnáctém století rozšíøený zvyk, že ze døeva vyøezali figurky, které mìly pøedstavovat významné zemøelé muže, a  pøi hostinách na jejich památku jim pøedkládaly èást jídla. Ženy, které milovaly své nebohé manžele, si kladly tyto figurky do postele, fintili je a  pøi jídle je nikdy nezapomnìly krmit. Indiánské šušvapské vdovy v Britské Kolumbii si zøizovaly u zálivu chatrè na pocení, kde se potily každou noc a  v zálivu se pravidelnì koupaly. Potom si

drhly tìla výhonky ze stromù, které mohly použít jen jednou, a  zastrkovaly je do zemì okolo chatrèe. Truchlící vdova smìla používat jen vlastní hrneèek a  kuchyòské nádobí a  nesmìla se dotknout svého tìla. Nesmìl se k ní pøiblížit žádný love, protože by to pøineslo neštìstí. Nesmìla dovolit, aby na nìkoho padl její stín, nebo by dotyèná osoba onemocnìla. Postel si obkládala trním a  používala ho i místo podušky, aby tak zahnala ducha mrtvého muže. Vdovy byly tedy tabu a  tímto zpùsobem se chránily pøed návratem mrtvého. U Wašagù je obøad vdovina smutku velmi podivný. Když zemøe ženatý muž, vyhledají pro každou jeho ženu muže patøícího k pøíbuzenstvu, který u ní musí po dobu smutku spát. Ètvrtý den uhasí oheò drny a  jakýmsi „božím soudem“ zjišují, zda nikdo z truchlících nezavinil smrt muže. Duchùm obìtují kozu a  truchlící mohou opustit dùm; každé pozùstalé ženì dají prsten vyøezaný z kùže kozí hlavy. V den samý den odejde žena na trh, celou cestu nesmí promluvit, na trhu hodí na zem tašku, hùl a  trochu soli a  mlèky zase odchází domù. Tak se zbavuje mrtvého. Kdo by zdvihl tyto odhozené vìci, pøinese do domu smrt. Po návratu domù vezme každá žena výhonky kolokasií, jejichž hlízy spotøebovali pøi smuteèní hostinì, a  za doprovodu muže, který v tìchto dnech u ní spí a  „hlídᓠji, je zasadí v banánovém háji. Vrátí se domù a  den konèí jako obyèejnì. Sedmý den vykopou mrtvému hrob a  pøinesou první obì, aby mohl vejít do øíše mrtvých. U Wanigikù (také Vanigikù, Vanigalù) na Nové Guineji se vleèe zahalená vdova po smrti svého muže po kolenou do chatrèe nejbližšího pøíbuzného. Vede ji jedno z jejích dìtí, které jí ukazuje cestu holí. Se zahalenou tváøí musí chodit šest mìsícù. Na ostrovì Bali v Malých Sundách prý musí vdovy jít do domu, kde odpoèívá mrtvola a  na znamení smutku tøít pohlavní úd zemøelého. Zvláštní bylo i obleèení vdovy po dobu smutku. Samojedky (Nìnky) nosily do smrti tøetí vrkoè pøes jedno ucho, Dajaèky zase zvláštnì pletené klobouky nebo bílé šátky, Basutky nosí okolo èela øemínky z kravské kùže, do níž byl mrtvý zahalen; podobnou smuteèní pásku nosí vdovy i ve východní Africe. Waporožky (Vaporožky, viz výše) nosí rok okolo krku provaz tøikrát nebo ètyøikrát ovinutý, Mentawajky široké pruhy z banánových listù, vdovy na ostrovech Kei rozpuštìné vlasy, na Timorlautu (obì souostroví viz výše) kus rubáše ve vlasech, na ostrovech Leti, Moa, Lakor, Luang, Sermata krátký sarong od bokù ke kolenùm. Nesmìjí se èesat do nejbližšího úplòku Mìsíce, náramky, které si nemohou sundat, zahalí starým a  špinavým kartounem, rok nesmìjí navštìvovat okolní vesnice, nikomu odpovídat, s nikým zpívat, zkrátka se musí tváøit jako hluchonìmé. Na Aruských ostrovech (viz výše) opustí vdova byt a  kalapovým olejem pomaže každý dùm ve vesnici, kam její muž kdysi chodíval. Potom odloží sarong, svùj obvyklý odìv, a  vezme si jen bederní pás ze støapatých palmových listù, široký asi pìtadvacet centimetrù. Ostøíhá si vlasy a  okolo hlavy ovine palmové listy. Stuhy z palmového listí má i na rukou, lýtkách i køížem pøes prsa. Zadek má zakrytý malou rohoží upevnìnou na stuhách. Døevìným uhlím jí namalují na tìlo široké pruhy. Tento kroj si ponechá až do chvíle, kdy z rakve vyndají kosti zemøelého a  na pobøeží je oèistí. Pak se shromáždí obyvatelé z vesnice – muži s døevìnou podobu pohlavního údu, guson, a  ženy s vyøezávanou podobou ženské pohlavní èásti, kodu. Všechny smuteèní šaty a  znamení smutku spoleènì spálí a  za zpìvu rùzných erotických písní zaènou divoce tanèit okolo ohnì. Muži pøitom strkají svùj guson nebo gusing do kody, kterou jim ženy podávají, a  napodobují pohyby

soulože, aby vdovu pohlavnì vydráždili a  dali jí tímto drastickým zpùsobem najevo, že se už mùže znovu vdát. Na slavnosti jsou pøítomny i její dìti. Vesnièané tøi dny zpívají a  tanèí pøed domem mrtvého na znamení toho, že žena odložila smutek. Když mìl zesnulý nìkolik žen, podrobují se tomuto ceremoniálu všechny. Pokud u nás truchlící vdova nìkdy nosí v medailonku napøíklad pramínek vlasù svého muže, vdovy nìkterých pøírodních národù nosí vzpomínku na zemøelého ponìkud více trapnìjší. U indiánù z bývalého území Mosquitorí na pobøeží Nikaraguy vdova celý rok naøíká na manželovì hrobì a  když jeho kosti potom z hrobu vyjmou, musí je další rok nosit u sebe. Potom je položí na støechu domu. Podobnou povinnost mìly oregonské indiánky Tolkotky, Tolkotinky. Po spálení mrtvoly vdova posbírala vìtší kosti do krabice z bøezové kùry, kterou musela celý rok nosit na zádech. Od té chvíle musela všem ženám a  dìtem otrocky sloužit. Za neposlušnost ji pøísnì trestaly. Popel jejího manžela vložili do hrobu a  vdova musela dbát, aby nikdy nezarostl. Když na nìm pøece jen vyrostl plevel, musela ho vyhrabávat prsty. Pøíbuzní manžela nad ní mìli dozor a  trýznili ji tak, že èasto až zemøela. Po tøech až ètyøech letech, pokud pøežila tato muka, ji osvobodili. Vdova pøišla s kostmi svého muže na zádech. Složili jí je, uložili do skøíòky, tu zamkli a  postavili do výšky dvanáct stop. Chování vìrné vdovy všichni chválili, nìkterý muž jí nalil na hlavu olej a  nasypal ptaèí peøí. Od této chvíle se mohla opìt vdát nebo v klidu žít sama. Když ovdoví Minkopka na Andamanách, nosí u sebe lebku zemøelého. Lebka je k tomuto úèelu pøipravena, je natøena èervenou barvou a  ozdobená støapci. Visí ženì na pravém rameni a  je pøipevnìna stuhou ovinutou okolo krku a  levého prsu. Vdova ji musí chránit do té doby, dokud se znovu nevdá. Jak jsme už øekli, zvyk zabíjet vdovy byl pomìrnì rozšíøen i u pøírodních národù a  neomezoval se jen na Indii, klasickou a  povìstnou pùdu tohoto krutého mravu, o kterém si však povíme pozdìji. Pøírodní národy se nemohly „povznést“ k vzletné køesanské pøedstavì, že se nebožtíci na „onom svìtì“ nasytí a  budou blaženi pøi pohledu na boží tváø uprostøed andìlského sboru, ale domnívaly se, že i v „novém životì“ potøebuje zemøelý jídlo, ženy a  své døívìjší okolí. Posílali s ním tedy na „onen svìt“ i jeho majetek, k nìmuž v otcovskoprávním zøízení patøila i jeho žena. Protože celibát jakéhokoliv druhu pokládali za nìco nepøirozeného, vzal si mrtvý do hrobu vlastní ženu a  pokud zemøel svobodný, dostal ženu dodateènì, k èemu mu obìtovali mladé dìvèe. Napøíklad nìkteré africké národy pøi smrti vznešeného muže pobily velký poèet jeho otrokù a  otrokyò, aby se mohl mrtvý na svém novém místì pøimìøenì reprezentovat. „Kdo by mu pak na onom svìtì posluhoval?“ odpovídali bìlochùm, kteøí jim zakazovali lidské obìti. Pozdìjší úvahy, nepochybnì velmi praktické, však nìkteré národy – napøíklad Egypany – pøivedly k myšlence, že mrtvým postaèí pouhé napodobeniny z hlíny nebo obrázky. Tak kdysi zaživa obìtované ženy nahradily hlinìnými souložnicemi, o nichž si ještì øekneme. Cestovatel, který prošel Èínu, vyprávìl (1881), že ètyøi kmeny divokých praobyvatelù èínského ostrova Chaj-nan (Hajnan) spalují své mrtvé zakryté hedvábnými plášti nebo koòskými, kravskými, kozími èi ovèími kùžemi. Vdovy za živa upálí s jejich zemøelým manželem. Ještì 26. listopadu 1903 pøinesly noviny zprávu, že holandsko-indická vláda poslala do Tabananu na ostrovì Bali dvì váleèné lodì, které mìly zabránit rádžovi, aby nedal upálit dvì vdovy svého právì zemøelého pøedchùdce. Vdovy však pøece upálily. Samozøejmì, na Bali jde

už o indickou kulturu. Na Novém Zélandu kdysi pøi smrti náèelníka dávali jeho hlavní manželce provaz, na kterém se mìla v lese obìsit. Když zemøel náèelník na Šalomounových ostrovech, jeho ženy uškrtili. Bylo by totiž bývalo hanbou pro nì a  znesvìcením památky zesnulého, kdyby se pozdìji vdaly za muže nižšího stavu. Uškrtili je vìtšinou v dobì spánku. Takto však skonèily i ženy nebo nejbližší pøíbuzné prostých mužù, protože jak v životì, tak i po smrti je mìly obklopovat milující osoby. Vìtšina tìchto nešastnic považovala za svou povinnost ihned následovat mrtvého; omámily se jakýmisi rostlinnými šávami a  obìsily se nedaleko mrtvého. Na ostrovì Viti Levu byl ještì donedávna zvyk, že vdovu po vznešeném muži zaškrtili. Její mrtvolu natøeli mastmi jako na slavnost, naparádili novými støapcovými pásy, vyzdobili hlavu, napudrovali ji a  položili vedle zemøelého bojovníka. Když zahynul na moøi Ra-Mbiti, pýcha Somosomu, usmrtili i jeho sedmnáct žen; v Namenì uškrtili v roce 1839 osmdesát žen, aby doprovázely duchy jejich zabitých manželù. Na Nové Guineji u Kaiù (viz výše) bylo škrcení vdov èastým jevem hlavnì tehdy, pokud muž a  žena žili podle papuánského názoru šastnì. Ženy uškrtili jen na základì jejich vlastního pøání. Pozùstalí nemìli zájem na smrti ženy, nepøáli si ji ani pøíbuzní zesnulého muže, protože za usmrcenou vdovu museli zaplatit jejím pøíbuzným. Nijak však vdovì nebránili, když si sama pøála smrt, protože se báli, že by se jim pomstil duch jejího manžela, kdyby mu ji nedali na cestu. Vdova se dala oholit a  potom ji ozdobili nejlepšími zástìrkami a  všemi jejími skvosty. Okolo krku jí uvázali lýkový provaz, druhý konec uchopili lidé stojící na verandì domu a  vytáhli ji nahoru. Jiní ji zase chytili za nohy a  silnì táhli dolù. Staèilo trhnutí a  mrtvou ženu položili vedle mrtvoly jejího muže. Oba dva pochovali do jednoho hrobu. Uškrcení se dìlalo vždy pøi prvním ženinì smutku, nikdy ne po pohøbu. „Když zemøel jistý Jabu, nechaly se uškrtit obì jeho ženy a  položili je s ním do hrobu. Jabu byl snaživý muž, který svým ženám vždy horlivì pomáhal na poli a  navíc ho pokládaly za obratného lovce. Zde totiž láska žen prochází žaludkem a  tak Jabuovy ženy byly velmi oddány svému muži. Když vìøí, že takoví mrtví usilovnì pracují a  jsou obratnými lovci i na onom svìtì, chtìly si ženy tohoto dobrého muže ponechat i po smrti. Rozhodnì nemìly nadìji, že se jim na zemi bude daøit lépe než na onom svìtì vedle jejich muže...“ Dnes musí zùstat vdova u Kaiù nìkolik týdnù ve smuteèní chatrèi, kterou jí narychlo postaví na hrobu. Když uplyne období nejpøísnìjšího smutku, vyjde v dlouhé smuteèní síti. U oploceného hrobu uspoøádají smuteèní hostinu. Celý smutek trvá pùl až dva roky. Za zemøelou ženu zachovává její muž smutek podobnì. U Basutù bývaly vdovy po pohøbu zemøelého muže usmrceny kyji na jeho hrobì. Dodejme ještì, že i staøí Slované usmrcovali vdovy nebo je zaživa pochovávali s mrtvými. U nìkterých kmenù se udržují zvyky, které lze pokládat za dozvuky nìkdejšího spalování vdov. Indiánští Tolkotové èi jinak Tolkotinové v Oregonu vystaví mrtvolu na devìt dní a  vdova musí vedle ní spát. Desátý den za pøítomnosti soukmenovcù slavnostnì zapálí hranici. Když se žena dopustila nevìry nebo zanedbávala zemøelého, hodí ji na hranici, její pøátelé ji vytáhnou a  pak ji strkají sem a  tam, až ztratí vìdomí. U indiánù Kwakiutlù v severozápadní Americe musela žena ležet u mrtvoly svého muže, kterého spalovali. Potom ji vytáhli z plamenù spíše mrtvou než živou a  když pøišla k vìdomí, musela sebrat zbytky upáleného muže a  nosit je s sebou tøi

roky. Když si její soukmenovci mysleli, že netruchlí jak se patøí, mìli právo ji vyhnat z kmene. U indiánských Babinù v Britské Kolumbii se setkal cestovatel se spalováním ještì v roce 1858. Spalování mrtvol je však dodnes rozšíøeno a  vdova musí zùstat na hranici u mrtvoly svého muže do té doby, dokud ji neuchvátí plameny. Až potom mùže opustit hranici. Existuje velmi mnoho pøedpisù a  zvykù, pokud jde o nový sòatek vdovy. Omažky (indiáni Omahové) se napøíklad mohly vdát jen do ètyøiceti let svého vìku a  nejdøíve po ètyøech až sedmi letech od smrti manžela. Èipevajky èasto dostávaly za muže bratra zemøelého manžela. Ceremoniál se konal na hrobu mrtvého a  smutek pøedepsaný pro ženu v tomto pøípadì odpadl. U Masajù, když vdova chce, mùže pøejít k nejstaršímu bratrovi nebo k nevlastnímu bratrovi zesnulého. S nejstarším bratrem mùže jen žít, ale za nevlastního bratra se mùže vdát po tøech ètyøech mìsících. Vdát se nesmìjí jen vdovy nebo rozvedené ženy, které mají živé syny; mohou však žít s muži té vìkové tøídy, k níž patøil jejich manžel. Ani u Wašagù (Vašagù) nemá vdova se živými syny nadìji, že se vdá, protože synové by prý pøipravili nevlastního otce o jeho vlastnictví, když dospìjí. Vdova u Vapokomù (Wakopomù) na øece Tana ve východní Africe se i s dìtmi stává švagrovým vlastnictvím. Batacká vdova si mùže vzít pouze mladšího bratra nebohého muže. Manželství se starším bratrem považovali za krvesmilstvo a  takového muže popravili a  snìdli. U Karo-Karù na východním pobøeží Sumatry se mùže levirát uzavøít ještì pøed pohøbem zemøelého. I na Aruských ostrovech má bratr zemøelého právo na švagrovou; pokud nevyužije tohoto práva, mùže se vdova vdát za kohokoliv jiného, ale švagr dostane cenu za nevìstu, která není menší, než byla její pùvodní cena. Také na Timorlautu v nìkterých kmenech platí zásada, že po smuteèním období si švagr dokonce musí vzít vdovu. Je to zpravidla mladší bratr zemøelého, i když je mladší než vdova. U Èipevajù a  indiánù bývalého území Mosquitorí se mohla vdova rok po manželovì smrti vdát, za koho chtìla. Když mìla dìti, chlapce odevzdala pøíbuzným zemøelého manžela, zatímco s dìvèaty se oženil její nový muž zároveò s ní nebo pozdìji. Na Admirálských ostrovech se mùže vdova vdát už po dvou mìsících. U Kaiù (viz výše) pøítel zesnulého po nìkolika týdnech odejde do smuteèní chatrèe, v níž se vdova musí zdržovat, odvede si ji domù a  vezme si ji za ženu. Když vdova u Amaxhosa-Kafrù nemìla se zemøelým dìti, mohou ji pøíbuzní žádat zpìt, pokud dìdicùm vrátí kupní cenu; je to tzv. „smazání domu“ a  vdova se mùže znovu vdát. Mentawajky se mohou vdát už po tøech dnech. I když zlý duch zemøelého pøijde do svého domu, škrábe ji, bouchá a  otøásá chatrèí, nìkdy prý dokonce štípe lidi, vdova se ho nebojí, protože jeho pøítomnost trvá jen tøi dny a  potom odchází do lesa nebo se vrací k mrtvole. U každého pøírodního národa je údìl vdovy jiný. Irokézka a  Delawarka nedìdila po svém muži nic, protože pøíbuzní rozdali všechno jeho šatstvo, aby jim pohled na tyto vìci nepøipomínal zemøelého. Ani u Osjakù (tj. Chantù na Sibiøi) nedìdí vdova nic. Na Ambonu a  Uliášových ostrovech, kde si vdovy s mnoha dìtmi velmi váží, mùže vdova podle libovùle zacházet s movitým i nemovitým majetkem zemøelého. Zbranì, rybáøské potøeby a  plavidla však mohou s jejím souhlasem rozdìlit mezi syny. Pod jejím dozorem zùstanou: dceøin podíl, domácí náøadí, zlaté a  støíbrné pøedmìty. Svobodné dìti zùstanou u matky, ženaté a  vdané nemají právo na dìdictví, ale matka se s nimi mùže

rozdìlit o výtìžek z plantáží. I na Seramu se ženì vede dobøe a  když zestárne, ochotnì jí dávají vše, co potøebuje. U Patalimù (Patalimové, jedna z národností pùv. obyvatel Seramu, Ceramu) se pozùstalost dìlí a  žena ji používá spolu s dìtmi; vdané dcery, za které byla øádnì zaplacena kupní cena, z toho vylouèily. Když zesnulý dìti nemìl, patøí pozùstalost vdovì a  mužovým pøíbuzným. Na Timorlautu (viz výše) chudé vdovy vydržují pokrevní pøíbuzní zemøelého, jinak všechno dìtí a  jsou poruèníky nezletilých dìtí. Když se žena znovu vdá, zùstane všechno dìtem a  druhý manžel je povinen dát jejím rodièùm alespoò malý dáreèek. Na Babberských ostrovech, na ostrovech Luang a  Sermata (vše srov. výše) se musí vdova starat sama o sebe a  dìdí spoleènì s dìtmi; když se znovu vdá, její práva pøecházejí na nejstaršího syna. Na Seram Lautu a  Gorongu se pozùstalost dìlí, pokud se chce vdova znovu vdát; když se však chce vdát v období smutku, který trvá sto ètyøicet dní, ztrácí jakékoliv právo na dìdictví. Na keisaru se vdovy radìji nevdávají, nebo by ztratily právo na dìdictví. Na Gilbertových ostrovech užívá žena majetek, dokud nedorostou praví dìdicové – dìti. Nìkde se však vdovy stávaly i spoleèným vlastnictvím mužù nebo skuteènými nevìstkami jednak z chudoby, jednak z donucení, hlavnì pokud byly bezdìtné nebo se nemohly vdát. Vidìli jsme je už jako repi v San Cristóbalu, usangah u Sandehù i v Atjehu na Sumatøe; bìžné to bylo i na ostrovech Novém Pomoøansku (Bismarckovo souostroví), na melanéském Nissanu, kde byly pod ochranou náèelníka a  vykrmovaly je na mìsíèní hody. Celkem bezprávné byly vdovy i u Masajù. Podle zdejšího obyèeje spoutají dobytek urèený na porážku a  usmrtí ho šípy do krku. Proudící krev zachytávají staøí i mladí do kalabas a  dychtivì ji pijí. Jen na chudé vdovy nezbude nic. Proto mají Masajové (viz výše) takovouto hádanku: Kdo se tiskne ke stìnì chatrèe? Odpovìï zní: Vdova, která není u toho, když se zabíjí dobytek. Tchynì. Mezi tchyní ženy, tj. manželovou matkou, a  tchyní muže, tj. manželèinou matkou, a  mezi jejich rolemi v rodinì byl od zaèátku urèitý rozdíl, který nezachycuje jazyk mnohých civilizovaných národù. O pøírodních národech nevíme v tomto smìru nic závažného. „Zlou tchyni“ obojího druhu najdeme až u polokulturních i kulturních národù a  pozdìji si blíže všimnìme pøíèiny její nevítané úlohy v domácnosti. U pøírodních národù se však setkáváme s obdivuhodnými pøedpisy pro styk tchána a  tchynì s mladými manželi, který ve všech svých odstínech zøetelnì prozrazuje úmysl, co nejvíce oddìlit jedny od druhých. Nesmìjí spoleènì jíst, vyprávìt si, vyslovovat svá jména, dokonce ani slova podobnì znìjící; u mnohých národù se dokonce nesmìjí buï doèasnì nebo po celý život ani vidìt. Tyto obyèeje a  zákazy je tøeba pokládat za strnulou ozvìnu z dob šíøící se exogamie. Na Amboinu a  Uliášových ostrovech nesmí jíst ze spolu s tchyní, u Tobelorcù a  Galelù v dnešní Indonésii (viz výše) se smí dotknout jídla až po tchyni a  tchánovi, ale nesmí pøijmout z jejich hrncù a  misek nápoje a  potravu. Na Seram Lautu a  Gorongu mohou zeové v pøítomnosti tchána a  tchynì sedìt, ale jen v uctivé vzdálenosti; na Keisaru pokládají za zvláštì neslušné, aby novomanžel sedìl v den svatby naproti nevìstiným rodièùm; u Tobelorcù a  Galelù to nesmí udìlat vùbec. Zákaz oslovovat tchána nebo tchyni jménem platí u Dajakù, na Babberském

souostroví, na Aruských ostrovech, Luangu a  Sermatu. Považují to za tìžkou urážku a  nehoráznou hrubost. Na ostrovech Aru nesmí tchán vyslovit jméno svého zetì a  Australci nesmìjí vyslovit ani podobnì znìjící slova. U Bogù a  Zulù v Africe platí tento zákaz jen pro ženy. Rozhovor se tak stává velmi komplikovaný a  tìžko srozumitelný, když nesmí vyslovit ani jedno jméno manželova mužského pøíbuzného. Tento zvyk platí i u Kirgizù. U AmaxhosaKafrù hovoøí tomuto zvyku uku-mlonipa a  je to povìrèivý strach pøed tchány a  tchynìmi. Žena nesmí uvidìt svého tchána ani jeho starší pøíbuzné, nesmí vyslovit jejich jména, by v jejich pøítomnosti. Proto je nucena tvoøit nová slova, aby se vyhnula kmenovým slabikám obávaného jména. Také muž se bojí podívat na svou tchyni, vyhýbá se jí a  nevyslovuje její jméno. Na její ženské pøíbuzné se to však nevztahuje. Také u indiánù Omahù platil kdysi pøedpis, že muž nesmìl pøímo hovoøit s tchánem a  tchyni a  jejich rodièi. Mohl si nimi hovoøit jen prostøednictvím ženy a  dítìte. Ani žena nesmìla pøímo hovoøit se svým tchánem, ale jen prostøednictvím manžela nebo nìkterého svého dítìte. S tchánem mohla hovoøit jen tehdy, když nebyl její muž doma. Tento zvyk se prakticky udržel dodnes. Muž hovoøí s tchyní nebo její matkou, ptá se jí na radu jen tehdy, když je jeho žena nepøítomná a  není nikoho, kdo by se mohl zeptat místo nìho. Velmi rozšíøený byl pøedpis, že tchán s tchyni nemìli vidìt svého zetì a  jeho manželku. V severozápadní Austrálii a  na Nové Guineji, dále u Osjakù (Chantù) a  Èerkesù se mohou vidìt, až když se manželùm narodí první dítì, u Kirgizù po tøech letech; u Kaèincù, západních Indù, Bogù, Somálcù a  omažských indiánù trvá zákaz po celý život. U Èerkesù se nesmí mladý pár setkat v uvedeném èase ani s tchánem a  tchyni jedné èi druhé strany, u Australcù, Papuáncù, Bogù a  Somálcù se nesmí ze setkat s matkou manželky. U Kirgizù a  Kaèincù se nesmí tchán setkat se snachou, u omažských indiánù a  Osjakù platí zákaz pro obì strany. Když se v australském Port Lincolnu náhodou ukázala manželèina matka, obstoupily ženy mladého muže a  upozoròovaly ho, že se blíží. Mladý muž si zakryl rukama tváø a  jeho tchynì zmìnila smìr cesty. Jistý misionáø vyprávìl, že na Nové Guineji se jeho šestiletý žák po dobu vyuèování najednou vrhl pod stùl, protože okolo šla tchynì jeho bratra. Je pravdìpodobné, že takové podivné zvyky se vyvinuly v období pøechodu od pohlavní pospolitosti k vlastnímu trvalému manželství. Když rozrùstáním jednotlivých skupin a  kmenù vznikaly exogamní snubní øády a  platily rùzné zákazy endogamních snubních stykù, objevily se pøíslušné pøedpisy, které mìly èelit volnosnubným zvyklostem a  pozdìji se staly tradicí. Když v tomto zvyku vidí Freud69 dùkaz strachu pøed krvesmilstvem, strachu domnìle pøíznaèného pro pøírodní národy, je to jen jedna z krajností módních psychoanalytikù. Jejich nìkterým objevùm však nelze upøít velký význam. Vidìli jsme, že pøírodní národy velmi dlouho neznaly a  ani nemohly znát pojem „krvesmilstvo“, pojem spíše mravnì než biologicky odùvodnìný, který se svou povahou druhotný a  byl dùsledkem, a  nikoliv pøíèinou exogamních øádù. Stárnoucí žena. Dokud má žena pravidelnou menstruaci, nehledì na chorobné zmìny, není u ní vylouèena možnost oplodnìní; pokud pøestane mít za normálního stavu menstruaci, všeobecnì ji lze pokládat za neschopnou plodit; nastalo u ní

klimakterium, jinak øeèeno dostala se do tzv. pøechodu nebo „kritického období“. Nìkdy pøichází náhle, èastìji však jeho pøedzvìsti trvají nìkolik mìsícù, ba i let, než nastane menstruaèní pauza, tj. úplné zastavení krvácení. Toto období je u ženy spojeno s mnohými obtížemi a  nenormálními stavy. Fyziologickými prùvodními jevy klimakteria jsou návaly krve, bušení srdce, kolísání krevního tlaku, prùjem, problémy s moèením, chvìní konèetin, velké pocení a  vyluèování slin; velká podráždìnost a  náladovost, stavy rozèilení a  strachu patøí k psychickým pøíznakùm, které mohou vyvrcholit až duševním onemocnìním. V období pøechodu nebo v jeho zaèátcích lze èasto u ženy pozorovat zvýšenou pohlavní žádost. Klimakterium a  menstruaèní pauza však nejsou identické a  nevyskytují se vždy zároveò. Tzv. menopauza se projevuje zpravidla mírnìji než klimakterium a  navíc spíše lokálnì než všeobecnì. Je dùsledkem zadržení látek pøedmenstruaènì nahromadìných (arzenu, vápna, fosforu, glykogenu apod.), které vycházejí ze zduøelé dìlohy a  projevují se tìžkostmi v dolní èásti tìla, silným výtokem, pocitem stahování v nohách. Pouhé vynechání menstruace, i když v pøimìøeném vìku, také nelze pokládat za rozhodující pøíznak klimakteria, jako normální menstruaèní cyklus se nedá považovat vždy za dùkaz, že klimakterium ještì nenastalo. Vynechání mìsíèkù je tedy dùležitý, ale nepodstatný symptom klimakteria. Dùkazem toho jsou i mnohé pøípady pozdìjšího poèetí, ale i to, že klimakterické problémy se objevují i u mladších žen, u nichž ještì nelze hovoøit o konèící funkci vajeèníkù. V jednotlivých pøípadech lze tedy jen velmi tìžko ohranièit období klimakteria. Zároveò nelze opomenout, že ukonèení období plodnosti neznamená konec možnosti a  chuti souložit, která trvá dlouho po klimakteriu, èasto až do šedesáti let. Klimakterium pøedevším souvisí s èinností orgánù s vnitøní sekrecí, které dosáhly vrcholu své èinnosti a  nyní zaèínají upadat: rùzné žlázy vnitøní sekrece špatnì pracují, u ženy se jedná pøedevším o vajeèníky. Prùbìh klimakteria závisí hlavnì na individuální konstituci. Každá žena prožívá klimakterium v takové formì, jaká odpovídá její konstituci; jen v nepatrné míøe na ni má vliv okamžitý duševní stav nebo vnìjší vlivy. Fyziologický prùbìh klimakteria podstatnì nemìní zevnìjšek ženy a  podle nového výzkumu to nelze ztotožòovat se stáøím (senium). Vlastní projevy pøechodu mohou už zmizet, dokonce mùže žena jaksi novì „rozkvést“, ale její zevnìjšek zmìní staroba. Klimakterium je koneckoncù dùsledkem toho, že pøestává funkce vajeèníkù, že se porušila souèinnost hormonálních orgánù v nejširším slova smyslu. Proè se tak dìje po ètyøicátém, nejvýše po padesátém roce, není dosud známo a  tato otázka není prozkoumána ani u zvíøat. Pøechod u našich žen nastává vìtšinou okolo ètyøicátého roku. U Jihoevropanek se objevuje trochu døíve, u Èíòanek, Eskymaèek a  Peruánek prý zaèíná okolo ètyøicátého roku, u Javánek, Peršanek, Turkyò, Gallek, Somálek, Tunguzek a  Osjaèek mezi tøicátým a  pìtatøicátým rokem. Severoamerické indiánky prý mìly plodné období mnohem delší, pravidelná menstruace se vyskytovala ještì i po padesátém roce. Mnozí cestovatelé zaznamenali pøípady, kdy mìly indiánky menstruace ještì v pìtašedesátém, osmdesátém, devadesátém, ba i ve stém roce života. Tyto údaje o mimoevropských národech je však tøeba brát s rezervou. Všeobecnì lze øíci, že o zastavení menstruace rozhoduje konstituce ženy, dìdìné vlastnosti, kdy nastala první menstruace, pohlavní aktivita a  samozøejmì i sociální pomìry. Slabé, hubené a  chudokrevné plavovlásky, které mívají menstruaci vždy slabou a  nepravidelnou, ženy po tìžkých nemocích, jako je malárie a  tyfus

nebo ženy se zánìty genitálií, cukrovkou, nadmìrnì obézní apod. pøicházejí do klimakteria døíve než ženy s pravidelnou menstruací nebo temperamentní brunety. Èím døíve dostala žena za normálních okolností menstruaci, tím silnìji a  déle se u ní projevuje pohlavní èinnost; èím silnìjší je u ní pohlavní pud a  èím více dìtí bude mít, tím pozdìji nastane pøechod. Staré panny a  neplodné ženy jsou na tom hùøe, ale také pøedèasný pohlavní styk, èastá tìhotenství a  tìžké porody mají za následek pøedèasné vynechání menstruace, podobnì jako velká tìlesná námaha, tìžká práce, velké starosti a  nedostateèná výživa. Chudé a  tìžce pracující ženy pøicházejí do klimakteria døív než ženy žijící ve vìtším èi menším blahobytu. Když dnes u dobøe postavených žen nastává klimakterium døíve než napøíklad pøed sto lety, je to jen dùkaz dekadence, fyzického a  morálního úpadku této tøídy. Opaèný dùvod fyzického úpadku zaznamenal vìdec u žen v jižním Tunisku: v mládí jsou velmi krásné, ale tìžký a  bídný zpùsob života z nich dìlá už ve tøiceti letech zvadlé a  velmi ošklivé ženy. Toto jejich uvadání se však èasovì neshoduje s klimakteriem, nebo pøechod u nich nastává okolo padesátého roku, nìkteré mají pravidelnou menstruaci ještì i ve ètyøiapadesáti letech života. Staøena. Kdosi jednou øekl: Žena je to nejkrásnìjší i nejošklivìjší v pøírodì. Plnì to potvrzují pøírodní ženy, ale i civilizované Evropanky. Mezi rozkvetlým dìvèetem pøitahujícím k sobì žádostivé mužské a  závistivé ženské pohledy a  zvadlou staøenou vzbuzující fyzický odpor i proti naší vùli je skuteènì obrovský rozdíl. Vidìt pìknou starou ženu s rùžovými tváøemi, veselýma oèima, slušnou postavou a  upraveným zevnìjškem je vzácnost. Doufejme, že tento rozdíl se jednou zmírní u lidí, kteøí se pøestanou klanìt rùzným fetišùm, a  že ho pomùže zmírnit eugenika, dokonalá životospráva, tìlesná kultura, rozvoj inteligence a  vzdìlanosti zbavené bludù a  povìr. Samozøejmì, že tyto prostøedky a  možnosti nemìly pøírodní národy a  v našem civilizovaném svìtì je nemá témìø celá tøída námezdnì pracujících. O staøenách pøírodních národù mùžeme øíci, že byly nebo jsou tím ošklivìjší, èím je jejich rasa primitivnìjší a  životní podmínky t잚í. Všeobecnì lze øíci, že jak v dìtství, tak i ve stáøí zastírá pøíroda rozdíl mezi ženským a  mužským pohlavím. Na ženì se projevují pohlavní a  rasové znaky jen v tom období života, které je významné z pohlavního hlediska, a  jen v nìm je obdaøena ženskými pùvaby a  vnadami. Stará žena ztrácí toto své kouzlo a  pøijímá mužské rysy: podkožní tukové tkánì se ztrácejí, kùže se stahuje jen nepatrnì, takže po tìle vznikají hluboké vrásky. Boky a  ohanbí se zmenšuje, ale chlupatost vzrùstá, prsa upadají nebo se scvrkávají na pouhé záhyby kùže, objeví se sklon k vousùm, hlas zhrubne. Pøírodní národy mìly jen malý zájem o staøeny, pokud nebyly èarodìjky nebo je nepotøebovaly pøi rùzných obøadech a  ceremoniálech. Když se nehodily ani na soulož ani na práci, jedly vìtšinou jen „chléb z milosti“. Když bylo potravy málo, mnohé kmeny se zbavovaly nejprve tìchto „jedlíkù“. Pøírodní lidé nevzpomínali jako my, byli velmi zapomnìtliví, a  tak ve staøenì vidìli jen neužiteènou vìc a  nikoliv ženu, která byla kdysi také mladá a  tìšila svou generaci jako ostatní mladá dìvèata. Indiáni v Argentinì obìtovali staøeny jako lidské obìti svému bohu. Darwin o domorodcích z Ohòové zemì napsal toto: „Podle souhlasných, ale zcela nezávis-

lých výpovìdí chlapcù, které pøivedl Mr. Lowe, a  zpráv Jemmy Buttona (také mladého domorodce) je prý správné, že když je v zimì trápí hlad, zabijí a  snìdí radìji staøeny, než aby pobili své psy. Když se Mr. Lowe zeptal chlapce, proè to dìlají, odpovìdìl mu: „Psy chytají vydry, staøeny ne.“ Chlapec pak popsal zpùsob, jak staøeny drží nad kouøem a  usmrcují udušením; vesele vyprávìl, jak køièí, a  popisoval èásti tìla, které jsou považovány za nejvìtší pochoutku. I když je taková smrt z rukou jejich pøátel a  pøíbuzných hrozná, ještì trapnìjší je jen pomyšlení na strach staøen, když zaèíná doléhat hlad. Dozvìdìli jsme se, že èasto utíkají do hor, ale muži je pronásledují a  pøivádìjí zpìt k jejich vlastnímu ohništi, aby je usmrtili.“ Lubbock vyprávìl o ostrovech Fidži: „Jednoho dne pozval misionáøe Hunta mladý domorodec na pohøeb své matky. Mr. Hunt pozvání vyhovìl. Když se pohøební prùvod pohnul, ke svému velkému pøekvapení zjistil, že nikde mrtvou nevidí. Na jeho otázku mu mladý divoch ukázal svou matku, která kráèela vedle nìho. Byla také veselá a  èilá jako všichni ostatní hosté a  jak se zdálo, dobøe se bavila. Dodal, že to dìlá z lásky ke své matce a  že z lásky k ní se ji nyní chystají pochovat a  že tuto posvátnou službu prý nemùže a  nesmí vykonat nikdo jiný, jen její dìti. Je jejich matkou, oni jsou jejími dìtmi, a  jsou tedy povinni ji zabít. Vykopou asi ètyøi stopy hluboký hrob, pøátelé a  pøíbuzní spustí žalostný náøek, dojemnì se rozlouèí s ubohou obìtí a  zaživa ji pochovají. Je zajímavé, že Mr. Hunt naproti tomu tvrdí, že Fidžijci mají své rodièe velmi rádi. A  právì tento zvyk je toho dùkazem, nebo jen vlastní dìti mohou pochovat zaživa svou matku. Vìøí totiž nejen v budoucí život, ale jsou pøesvìdèeni i o tom, že na onom svìtì se probudí takoví, jací odešli z tohoto života. Proto mají vážný dùvod k tomu, aby opustili tento svìt ještì pøed úplným zeslábnutím.“ I v Grónsku zaživa pochovávali staré a  nemocné vdovy, když nemìly bohaté a  vážené pøíbuzné, kteøí by je mohli uživit. Jejich dìti to nepokládaly za krutost, ale za dobrý skutek, nebo tím ušetøily jejich trýzeò z dlouhého ležení a  sebe starostí, zármutku a  soucitu. Jak je vidìt, pøírodní lidé uvažovali velmi prakticky. Podle rùzných lidových pøísloví a  poøekadel, ale i podle kriminálních pøípadù hlavnì z venkovského prostøedí lze usuzovat, že ty vrstvy dnešních civilizovaných národù, které mají nejblíže k drsnému pøírodnímu životu, litují, že civilizace nedovoluje zabíjet staøeny a  vùbec staré lidi, kteøí už nemohou pracovat. Prostí a  pøírodní lidé jsou pøesvìdèeni, že polomrtví nemají pøekážet živým. Žena sebevrah. Jak se zdá, sebevražda ženy nebyla velkou vzácností ani u pøírodních národù. Etnologický výzkum však v tomto smìru není dostateèný. Už jsme øekli, že severoamerické indiánky se vìšely nebo vrhaly ze skály z nešastné lásky nebo pro nepatrnou manželskou neshodu; Gallky a  Bantujky (ženy skupiny rùzných kmenù Bantuù, Bantu, srov. výše) si braly život, když jim vnucený manžel nebyl po chuti. Tolkotinky v Oregonu se zabíjely, aby unikly ponížení a  trápení spojenému s ovdovìním, ženy Siusí v Dakotì se èasto vìšely, když jim zemøelo oblíbené dítì, mundské Kolky v Bengálsku se vìšely pro nepatrné pøíèiny, Dajaèky na Borneu používají zase jed, ale ne vždy v potøebné dávce, Jinde si ženy si berou život ze vzteku, aby se pomstily svému muži a  pøipravily ho o èást majetku. Na Nové Guineji za to èiní nìkteré kmeny zodpovìdného muže, který potom musí splácet náhradu jejím pøíbuzným. Basutky se vìší v lesních roklích, aby si nemusely vzít protivného muže, Chevsurky na Kavkaze (viz výše) spáchají sebevraždu obì-

šením nebo zastøelením, když si nedokázaly uchránit svou „poèestnost“, v Angole bývá pøíèinou sebevraždy bezdìtnost. O Javánkách napsal cestovatel ze sedmnáctého století: „Když zde zemøel král, jeho mrtvolu spálili a  popel uschovali. Pìt dní nato šly královy ženy na stejné místo a  nejvyšší žena odtud vrhla kouli. Na místo, kde se koule zastavila, pøišly všechny ženy, obrátily se tváøí k východu slunce, probodly si srdce dýkou, umyly se ve vlastní krvi, padly na zem a  zemøely. V Atjehu se sebevražda vyskytuje velmi zøídka u mladých žen a  dìvèat, které byly svedeny pod slibem manželství a  potom opuštìny.“ Žena po smrti. U mnohých pøírodních národù, ale i u kulturních národù se liší smutek za ženu a  její pohøeb od obyèejù, které jsou obvyklé u smrti muže. Nìkde jde jen o obøady zøetelnì skromnìjší. U Osjakù (Chantù) doprovází mrtvolu muže na pohøebištì, které bývá na vyvýšeném místì, jen muži, mrtvolu ženy jen ženy kromì tìch mužù, kteøí kopou hrob. Dakotští indiáni pomalovali tváø ženy pøed oèekávanou smrtí nebo krátce po ní rudou barvou a  mrtvou uložili do hrobu stejným zpùsobem jako bojovníky, jenže místo zbraní jí dali kuchyòské nádobí. Zemøelé ženì odstøihli na levé stranì hlavy chomáèek vlasù, které zabalili do kalika a  mušelínu a  zavìsili je v jejím domì. Pøedstavovaly ducha zemøelé. K tomuto pytlíèku pøivázali nádobku a  dávali do ní jídlo pro tohoto ducha. Pøed rokem 1860 si ženy odstøihávaly pøi smrti své družky nebo dítìte vlasy, kamenem a  ostrým døevem si zraòovaly tìlo a  naøíkaly jako pøi smrti bojovníka. V Atjehu na Sumatøe nejprve podrobí mrtvolu oèistnému umývání v úmrtní místnosti a  potom v pøedsíni umývání rituálnímu. Oèistné umývání mrtvých žen dìlají jen ženy bez pøítomnosti mužù. Rituální umývání mužù dìlá vesnický knìz, u žen jeho manželka. Dìlá se tak dùkladnì, že vymyjí i pochvu, a  pøi rituálním umývání ji vycpou gafrovanou bavlnou. Hrob je tak hluboký, že vzpøímené ženì sahá až k ramenùm; hrob muže sahá k bradavkám stojícího. Domnívají se, že duše zesnulé ženy se zdržuje v rodinném kruhu ještì sto dní a  až potom odejde do zemì duchù. Proto se i o dìdictví dìlí až po sto dnech. U Inuitù (Eskymákù) na Yukonu (Aljaška) lze poznat ženskou rakev podle toho, že jsou na ní zavìšeny kotlíky a  rùzné kuchyòské náøadí. Jinak muže a  ženy pochovávají stejnì. Po smrti ženy platí zákaz rybolovu pro celou vesnici na ètyøi dny, po smrti muže na pìt dní. Na Nové Guineji postaví na hrob ženy nádobku na vodu z kokosového oøechu, na hrob muže rotangová oka na kopí, šípy a  oštìpy. Cestovatel popisuje velkolepý pohøeb mladé otrokynì, která zemøela na otravu rybím masem. Mrtvole oblékli novou sukni a  za hlasitého náøku ji posadili do èlunu; protože zemøela venku, nesmìli ji pøinést do domu, aby do nìj nezanesla nìjakou nemoc. Po celou noc zpívali monotónní žalmy, obèas pøerušované náhlým øevem. Druhý den pochovali mrtvolu nedaleko vesnice na malém kousku rovného pobøeží a  nad hrobem postavili lehkou støíšku z listí. Z ostrovù Aru poblíž Nové Guineje existuje fotografie ženského hrobu: je to oplocené místo vedle chatrèe a  na hùlkách plotu je rozvìšené náøadí a  šatstvo zemøelé. Hrob Dusun-Batuaèky (viz výše) v Paparu na Borneu je oznaèen malou støíškou z latìk. Sakaika (na Honšú v Japonsku) má na svém hrobu høebínky, náhrdelník, ozdoby do uší, ovoce a  hudební nástroje, které slouží pro potøebu „duše“.

Osetové na Kavkaze pochovávali jen ženy; mrtvoly mužù zašili do buvolí kùže a  zavìsili na posvátný strom. Ženy v pohoøí Nilgiri (ang. Neilgherry, v Pøední Indii) spalovali spolu s hmoždíøem na rýži, srpem, sítem, sluneèníkem a  náušnicemi. V Brazílii pøi ústí Amazonky, v povodí øeky Maracá a  jinde našli velké hlinìné urny aruackých indiánských kmenù. Nìkteré jihoamerické indiánské kmeny znaly zvláštní konzervaèní metodu na úpravu ryb a  masa, a  tuto metodu používaly i k mumifikaci mrtvol. Mrtvolu náèelníka upevnily s roztaženýma rukama a  nohama na laky nebo kùly a  nedaleko ní založily oheò. Aby lépe kouøil, pøidávaly do nìj tabákové listy a  živici. Dva indiáni pøi tom odstraòovali všechnu vlhkost a  posouvali oheò stále blíže k mrtvole. Takto vysušenou mumii uložili do hlinìné urny. Tuto techniku ještì zdokonalili Irokézové, Huroni, Naèezové v Louisianì, Utové v Coloradu, peruánští indiáni, u nichž se našly i zachovalé mumie dìvèat a  žen. Sušení mrtvol se vyskytovalo i v Austrálii, nepochybnì jako dùsledek suchého podnebí. Bylo velmi rozšíøeným zvykem, že s matkou, která zemøela pøi porodu nebo v dobì kojení, pochovali i její živé nebo zabité dítì. Když ve støedoamerickém indiánském kmenu Dorachù zemøela matka, která ještì kojila, pøiložili k jejímu prsu živé dítì a  spálili ho spolu s matkou, aby ho mohla v budoucím životì kojit svým mlékem. S podobným zvykem se setkal Lubbock u Eskymákù a   Livinstone u Damù (viz výše). V Austrálii dìlali to samé, když pro dítì nenašli adoptivní rodièe. Bainingové v Novém Pomoøansku (Bismarckovo souostroví, srov. výše) usmrtili dítì, když matka zemøela pøi porodu nebo nebylo takové ženy, která by se ho chtìla ujmout, kojit je a  vychovat. Také to dìlali i Køováci na Kalaharu. U Xhosa-Kafrù to bylo také pøípustné, ale dítìte se mohl nìkdo ujmout. Nìkdy dostávalo mléko z klobouèku na prsní bradavky, vyrobeného z antilopí kùže. Cestovatel vyprávìl: „Matka v šestinedìlí dostala horeèku. V den své smrti vstala a  øekla ukazujíc na mraky: Dnes pøijde bouøka. Lidé se domnívali, že jí nìkdo oèaroval. Odpoledne zemøela. Pochovali s ní i živé dítì, protože si mysleli, že i ono je oèarované.“ Mentawajové (viz výše) pochovávají zemøelou šestinedìlku i s dítìtem, i když zùstalo naživu, v jedné rohoži tak, že matka drží dítì v náruèí na pravém boku. Pokud matka pøi porodu zemøe a  dítì pøijde na svìt živé, otec ho usmrtí, pøiloží k prsu matce a  pochovají je spolu. Domorodci zabíjejí osiøelé dìti tak, že jim stlaèí hlavu, zacpou ústa a  nos. Své poèínání odùvodòují tím, že dítì by nemìlo mléko a  stejnì by tedy zemøelo, a  dále i tím, že je nešastné. V sev. Barmì spalovaly kdysi nìkteré kmeny osiøelé dítì se šestinedìlkou, když zemøela mìsíc po porodu a  nenašel se nikdo, kdo by dítì adoptoval; otec si nemohl dìlat nárok na dítì. Na Madagaskaru pochovali dítì zaživa jako za trest, nebo ho pokládali na vraha matky. Cestovatelé a  misionáøi uvádìli i Dajaky na Borneu. Když u nich zemøela matka pøi porodu, muselo zemøít i dítì, nebo bylo pøíèinou její smrti a  nenašla se žena, která by ho kojila nebo opatrovala. Položili ho živé k matce do rakve a  spolu s ní pochovali; èasto ani neuvìdomili otce, aby ho mohl zachránit. Nebylo žádné ženy, která by sirotka kojila, protože by to pøineslo neštìstí jejím vlastním dìtem. Byl zaznamenán pøípad, kdy žena v nepøítomnosti manžela porodila dvojèata a  ihned po porodu zemøela. Na rozkaz dìda z otcovy strany obì dìti pochovali s matkou.

Jistý misionáø se setkal s podobnou událostí: „Jedno z dvojèat zemøelo hned po porodu, ale druhé bylo celkem zdravé. Druhý den pøivázali živé dítì k obìma mrtvolám, donesli je na pohøebištì a  dohromady pochovali. Bylo slyšet køik malého tvora, když ho po vodì dopravovali k džungli, ale jeho náøek doléhal k hluchým uším a  tvrdým srdcím a  nenašel se nikdo, kdo by dítì donesl zpìt a  adoptoval.“ Velké problémy zpùsobovala pøírodním národùm žena, která zemøela v dobì tìhotenství. Pro rodinu guinejské èernošky je to velká hanba, protože se domnívají, že nemohla rodit; její mrtvolu ani nepochovají, ale odhodí do pole. Batakové na Sumatøe zacházejí jinak s mrtvolou tìhotné ženy než s mrtvolami ostatních vrstevníkù. V každém pøípadì ji spálí a  její popel rozptýlí do moøe. V sev. Barmì nìkteré kmeny vìøí, že duše žen, jež zemøely v dobì tìhotenství nebo duše matky a  dítìte, když zemøeli do mìsíce po porodu, se stanou zlými duchy. Bloudí po horách a  mají schopnost vejít do lidí, kteøí potom zemøou tou samou smrtí. Pokoušejí se vniknout do domu, v nìmž se oèekává porod, zmocnit se matky a  dítìte a  tak rozšíøit své øady. Mladá dìvèata se ze strachu vyhýbají domu, ve kterém zemøela tìhotná žena nebo šestinedìlka, aby jim zlý duch nepøipravil podobný osud. Aby znièili pokud možno jakýkoliv vztah zlého ducha k pozùstalým, spalují všechny vìci mrtvých žen, nejednou i dùm, v nìmž zemøely. Na ostrovì Bali v Malých Sundách (viz výše) nelze mrtvolu ženy zemøelé v dobì tìhotenství ani pochovat ani spálit, ale na dùkaz opovržení ji hodí do pøíkopu nebo do otevøené jámy dvì stopy hluboké, což je podle zdejších pøedstav nejvìtší potupa. Platí to pro všechny stavy a  kasty i pro knìžské. Na Sumatøe si myslí, že žena, která v dobì tìhotenství zemøela, pøijde rovnou do nebe. Na karolínském ostrovì Mamoluk zase vìøí, že duše tìchto žen nejsou pochuti bohùm, protože páchnou, a  že se dostanou do vzdálených konèin, které se nacházejí tam, kde se zem spojuje s nebem. Basutové pochovávají tìhotné ženy daleko od domu v poli, protože prý jejich mrtvoly odvracejí d隝. Pøíbuzní to však pokládají za hrozné, že jejich zemøelá je pochovaná na poli, a  proto ji v noci nepozorovanì vykopou a  znovu pochovají v místních horách. Tato tajná exhumace má však zøejmì jiný dùvod. Èarodìj a  náèelník totiž èíhají na takové mrtvoly. Vyhrabávají je a  otvírají jim spodní èást tìla a  dìlohu. Do pøipravených nádob peèlivì zachytí všechnu plodovou vodu a  dítì jednoduše odhodí. Plodovou vodu potom nalijí do obrácených volských rohù na náèelníkovì domì, aby pøitahovala d隝. Ze stejných dùvodù sbírají i plodovou vodu rodièek. Ještì vìtší hrùzu pøírodním národùm nahání žena, která zemøela pøi porodu. Obávali se hlavnì toho, že se promìní ve zlého ducha, který bude trápit muže

a  tìhotné ženy. Na Amboinu a  Uliášových ostrovech (viz výše) zabodnou takové mrtvé ženì mezi èlánky prstù na rukou a  nohách, do kolen, ramen a  loktù trny nebo i jehlice, a  když ji obleèou, dají jí pod bradu a  pod paždí slepièí a  kachní vejce. Mrtvolu nezakryjí sítí, èást vlasù nechají venku a  víko rakve na tomto místì pevnì pøibijí. Takto chtìjí zadržet mrtvolu v hrobì, aby nemohla vyletìt z rakve v podobì ptáka a  stát se buntianou. Na Timorlautu (viz výše) si myslí, že se duše žen zemøelých pøi porodu rády potulují po pobøeží. Pátý den po pohøbu se proto dvì staøeny odeberou na pobøeží vyhledat duši zemøelé, která ještì není zlým duchem, a  vezmou s sebou mísu s trochou rýže, vejcem a  pisangem. Srdcervoucím hlasem volají duši a  s mísou ji pøinesou domù, aby mohla nastoupit cestu na onen svìt a  aby ji pøitom nerušili zlí duchové. Žena, která zemøe pøi porodu, spáchala podle víry domorodcù nìjaký velký høích, za který je potrestána. Malajci jsou pøesvìdèení, že ženy, které pøi porodu zemøely, stojí v lese jako sochy a  lákají k sobì muže. Když zemøe žena pøi porodu na Malabaru, musí jí rozøezat bøicho, vyndat z nìj dítì a  pochovat ho vedle matky. Podobnì to bylo i se ženami, které zemøely v šestinedìlí. Nìkde je pochovávali jako ženy zemøelé v dobì tìhotenství. Spalovali jejich vìci a  nejednou i chatrè, v níž zemøely. Pøi jejich smrti se ptali tumse (šamana), které zvíøe mají zabít, aby usmíøili zlého ducha matky a  dítìte. Tums jmenoval zvíøe, které zlý duch, nat, rád jí, a  druhé zvíøe, ve které se má promìnit. První zvíøe zaživa obìsili za hlavu. Ve smìru, který naznaèovala jeho hlava ve chvíli porážky, bylo tøeba pochovat ženu. Èást masa obìtovali zlému duchovi, druhou èást uvaøili a  pøedložili mrtvé. Mrtvolu potom pìknì oblékli, zabalili do rohoží a  donesli na pohøebištì. Když ji spustili do hrobu, hodili jí za hlavu trávu a  po zasypání hrobu spálili všechen její majetek. Nad hrobem postavili malou chatrè jako bydlištì pro nata. Pozùstalí se po návratu z pohøbu museli podrobit obvyklým oèišovacím obøadùm. Na Zlatonosném pobøeží ženy, které zemøely v dobì tìhotenství, po porodu nebo v prvním týdnu šestinedìlí nejprve vyhodili na cestu a  potom do lesa. U Èibèù v Nové Granadì (v Kolumbii) musel muž zemøelé šestinedìlky jako spoluviník na smrti odstoupit polovinu majetku jejím rodièùm; dítì, které pøežilo svou matku, vychovávali oni na otcovy útraty. I Varangové (Warangové) na Masajské stepi ve východní Africe mìli zøejmì podobný zvyk, protože podle zprávy jednoho cestovatele musel muž zemøelé šestinedìlky zaplatit jejímu bratrovi dvìma kusy dobytka a  deseti kozami.

X.

PØÍRODNÍ ŽENA A  KULTURNÍ ŽIVOT

První a  všeobecné vymoženosti lidstva, materiální i duchovní, už spoleènì pøedstavují urèitý stupeò kultury, která povznáší èlovìka nad živoèišnou øíši. I když tato primitivní spodní vrstva všeobecných kulturních prvkù ve vztahu k bohaté horní kulturní vrstvì, pøedstavované jednotlivými kulturními oblastmi a  v nich jednotlivými kulturními národy s jejich zvláštním a  složitým vývojem, pùsobí dojmem nekulturnosti, pøece jen není bezvýznamná.

Protože obsahuje kromì øeèi, ohnì, zbraní a  nástrojù nemálo technik, zvykù a  názorù, mùžeme hovoøit o „kultuøe nekulturních“, pøièemž myslíme nejen na nám známé nejprimitivnìjší pøírodní národy, ale i na jejich pravìké praotce, kteøí zaèali vytváøet kulturní prvky lidstva, když vzpøímili svá tìla z vodorovné polohy. Kulturní prvky. První vymožeností lidského rodu, jak je dnes všeobecnì uznáváno, byla øeè. Její elementární zaèátky najdeme i u vyšších zvíøat: kohout a  holub vydávají dvanáct rùzných zvukù, psi asi patnáct, dobytek dvaadvacet, gorila a  šimpanz asi dvacet, které jsou doplnìny mnohými posunky. Prostý èlovìk z lidu používá asi tøi sta slov, tedy odlišnost mezi èlovìkem a  zvíøetem nebyla po této stránce tak velká a  nebylo by mezi nimi zásadního rozdílu, kdyby si èlovìk neosvojil schopnost, která zvíøeti zcela chybí: schopnost tvoøit na základì konkrétních pøedstav abstraktní pojmy a  obrazy a  zacházet s nimi. Zvíøe má také jako èlovìk rozum, pamì, fantazii a  soudnost, ale myslet v pojmech bez urèitých pøedstav nedokáže. Druhou vymožeností lidstva byl nástroj. V elementární formì se vyskytuje i v živoèišné øíši. Etnolog Weule píše: „Opice vrhají ze svých pevností na stromech odlomené vìtve a  pichlavé plody na protivníky, vrhají na nìho kameny ze svahù, pøi chùzi se opírají o hole, rozbíjejí kamenem oøechy a  jiné skoøepinové plody. Velmi mne pøekvapila absolutní jistota, s jakou malý makak v düsseldorfské zoologické zahradì rozbíjel témìø oblým kamenem lískové oøíšky, které mu strážce hodil do klícky jako pochoutku; chybný úder byl zcela vylouèen. Navíc pokaždé udeøil pøesnì takovou silou, že rozbil jen skoøápku, ale jádro zùstalo nepoškozeno. Naše loupání oøechù speciálními kleštìmi mi vedle této obratnosti a  jistotì pøipadalo jen jako ubohý prostøedek z nouze, ba témìø jako krok zpìt.“ Nakonec nemusíme chodit do tropù za opicemi: naše veverky používají šišky i proti èlovìku, který je v lese vyplaší. Tedy ani po této stránce není zásadního rozdílu mezi primitivním èlovìkem a  zvíøetem. Pøíèinu lidského pokroku, pokud jde o nástroj, øeè a  rozum, je tøeba hledat jedinì v tom prostém, i když ne krátkodobém faktu, že lidské tìlo se z vodorovné polohy vzpøímilo, že podélná osa lidského tìla se obrátila asi o devadesát stupòù. To byl obrat v celém nekoneèném vývoji lidstva. Ètyønožec, i ten nejinteligentnìjší, nikdy nedosáhne artikulované øeèi, protože vodorovné držení tìla zpùsobuje zvláštní stavbu kostry krku a  hlavy i svalstva této èásti tìla, která je velmi zatížena. Vyšší stupeò øeèi i lidského mozku umožòuje jen lebka, která lehce a  bez zvláštního napìtí podstatných èástí svalstva spoèívá nad tìžištìm tìla. Dalším dùsledkem vzpøímeného èlovìka je také osvobození pøedních konèetin, èehož nedosáhlo žádné zvíøe. Schopnost neomezenì vládnout pøedními konèetinami nemají ani ta zvíøata, která dokáží chodit i vzpøímenì, házet kameny a  hole, stavìt hnízda a  chatrèe; své „ruce“ však používají jen v jistých pøípadech jinak, než k pohybu, a  jejich pøední konèetiny jsou stejnì omezené orgány jako konèetiny zadní. Jakmile èlovìk promìnil své zadní konèetiny, zdìdìné po pøedcích a  sloužící pùvodnì jen k zachycování, na oporu nohy, tedy výhradnì pro pohyb tìla, udìlal nejdùležitìjší a  nejzávažnìjší krok ke svému dalšímu kulturnímu vývoji, protože od toho okamžiku pøestal být otrokem svého okolí. S volnýma rukama, které lze použít v každé situaci, získal možnost nahradit starou tìlesnou pøizpùsobovací nutnost mimotìlesnou pøizpùsobovací schopností, a  to mnohem dokonalejší. Když se zvíøe dostane ze svého prostøedí do jiného, udrží se v nìm jen tehdy,

pokud mùže tìlesnì reagovat; jestliže se pøed ním objeví noví a  neznámí nepøátelé, musí rozvinout svoje pøirozené zbranì nebo si pomoci útìkem. Když pøijde do chladnìjšího podnebí, udrží se v nìm jen tehdy, když se jeho tìlo obalí tukovými polštáøi, hustìjší srstí nebo peøím. Naproti tomu èlovìk, pokud se setká s nepøítelem, mùže použít mimotìlesné zbranì, které si sám vynalezl; když se má ochránit pøed nepøízní poèasí, vybuduje si pøíbytek nebo si udìlá umìlý obal – šaty. V tomto díle se nebudeme podrobnì zabývat rùznými teoriemi, které se snaží popsat a  zdùvodnit pøechod od ètyørukého tvora k èlovìku s dvìma rukama a  dvìma nohama. Èlovìk by pùvodnì šplhavec. Ètyørukost však není výsada tzv. primátù (tj. podle Linného tøídy savcù zahrnujících netopýry, poloopice, opice a  èlovìka), ale zachováním prastavu. V takzvaném eocénu, tedy ve starších tøetihorách, které trvaly nìkolik milionù let a  pøedcházely naší dobì ledové, byly pìtiprsté ruce a  nohy ještì všeobecným jevem u kmenových forem savcù, nejdøíve jedny, druhé nebo oboje konèetiny zakrnìly nebo se pøetvoøily, a  pìtiprsté se dnes vyskytují v pùvodní podobì jen u nìkterých zvíøecích skupin. Ruce èlovìka jsou konzervativní, ale zadní konèetiny se zmìnily z rukou na oporu – nohy jedineèného druhu. Bylo by však chybou se domnívat, že naše nohy vznikly vzpøímenou chùzí; naopak, lidské nohy jen dìlají èlovìka schopným vzpøímené chùze, která je následkem a  nikoliv pøedpokladem. Jak se tedy stalo, že si èlovìk vytvoøil pár oporných noh a  narovnal si páteø tak, že pøesunutí tìžištì mu umožnilo vzpøímenou chùzi? Velmi lákavý je názor, že tato pøevratná událost v tìlesném vývoji èlovìka se neudála v pralesích a  džunglích, kde by byl èlovìk nikdy neztratil dlouhé opièí ruce, ale v konèinách s ojedinìlými stromy, které mìly hladké a  vysoké kmeny, jako je Austrálie, velká èást Afriky a  jako byla pevnina mezi Afrikou a  jihovýchodní Asii-Austrálii, která se propadla do oceánu. Naši živoèišní pøedci zde museli šplhat za koøistí ze stromu na strom a  šplhali po jednotlivých kmenech zvláštním zpùsobem odlišným od evropského. Tento zvláštní zpùsob je dodnes obvyklý u Australcù, èernochù v Kamerunu, v Loangu atd. U nás mají dùležitou roku pøi šplhání kolena, u nich pøedevším chodidla: na tenèí kmen se jaksi pøisávají k drsné kùøe žlábkem mezi bøíškem a  patou, na silnìjší kmeny se opírají celou váhou o bøíško nohy a  ke šplhání používají provazy z lián nebo lýka stromu, o které si pøípadnì opírají záda. Tuto chùzi po stromech si usnadòují záøezy, jež poprvé vidìl Abel Tasman, když v roce 1642 pøistál na pevninì pozdìji pojmenované jeho jménem (tj. Tasmánie, jde ovšem o ostrov, patøící dnes k Austálii). Dodnes je možné se s nimi setkat na jihomoøských ostrovech a  nápadné jsou i na starých kokosovnících na africkém pobøeží. Na tìchto stromech se postupnì mìnila funkce úchytné nohy na nohu opornou, pøièemž se podstatnì mìnil i trup a  ramena. Stálým a  silným ohýbáním dozadu se narovnávala páteø èlovìka a  sílilo svalstvo na ramenou i na rukou. Tøetí nejrozhodnìjší a  nejsvéráznìjší vymožeností lidstva je nakonec oheò. Založit oheò nedokáže žádné zvíøe a  neumí ho ani využít kromì dvou druhù megapodia (megapodius, medapodidae, ptáci podobní bažantovi, se širokým ocasem, žijící hlavnì v Austrálii), které používají vulkanické teplo pro svá vejce. Etnologové vedli dlouhý spor o to, zda lidstvo používalo oheò døív, než ho dokázalo umìle založit, nebo nejdøíve umìlo oheò založit a  teprve potom poznalo užitek z této novinky. I když nelze na tuto otázku odpovìdìt s absolutní vìdeckou jistotou, celý spor se nám zdá malicherný. Je totiž nepravdìpodobné,

že by koèovné kmeny, u nichž zvìdavost zvítìzila nad strachem, lhostejnì chodily okolo ohnì, který urèitì znaly z bouøek, pøi sopeèné èinnosti i lesních požárech nebo které vznikly samy od sebe. Pøíslušníci tìchto kmenù pøitom jistì poznali i jeho høejivou sílu a  zkusili, jak chutná peèené maso náhodou upálených zvíøat, pøípadnì ovoce. Von den Steinen popisuje ve svém známém cestopise, jak se po lesním požáru sbìhli na spáleništì všichni dravci a  hledali zde spálené mrtvoly a  lízali slaný popel. Povìsti, mýty, tradice, výzkum o pravìku i moderní etnologie – to vše svìdèí o prioritì používání ohnì a  až potom o vynálezu zpùsobù a  nástrojù k jeho založení. Svìdèí o tom i zvyky nìkterých kmenù, které udržují a  roznášejí oheò, i když k jeho založení mají patøièné nástroje. Jeho udržování je pøitom spojeno s jakousi úctou a  posvátností. U Hererù (viz výše) v srdce jihozápadní Afriky stojí v kruhu chatrèe náèelníkova kraalu. Uprostøed kruhu je ohrada pro telata – budoucnost nade vše milovaného stáda. Na východ od nìj je postavena vìtší chatrè než ostatní a  v ní žije hlavní náèelníkova žena. Mezi její chatrèí a  ohradou pro telata, ale blíže k ohradì, vyènívá suchá vìtev jako by s prosebnì vzhùru trèícími vìtvièkami. Je to vìtev stromu omumborombonga, silného posvátného stromu, který Hererové (Herero) pokládají za sídlo a  pøedstavitele svých velkých pøedkù. Vedle nìj je navršená hromada popela, okuruo, obìtní oltáø. Okolo nìj leží bílé lebky a  rohy zabitých volù. Je ráno, rudé slunce právì vyšlo na východì daleko za Kalabarem nad nejbližším vrcholkem pahorku. U okurua sedí náèelník na lebce vola jako na stolièce. Jeho nejstarší dcera vychází ze svého pontoku. V pravé ruce nese podpal z posvátného ohnì, který musí v otcovì chatrèi udržovat. Protože vykonává tuto èestnou a  posvátnou službu, nazývají ji ondangere. Podpalem každé ráno a  veèer zapaluje oheò na okuruu. Oheò už plápolá, když z pastviny pøicházejí ženy. Èerstvì nadojené mléko slavnostnì podávají náèelníkovi, aby ho ochutnal a  tak posvìtil. Až potom naplòuje mlékem pøíslušné kalabasy, v nichž se mléko rychle sráží a  stává se tak bìžnou potravou, omaere. Každá posvátná kráva má zvláštní kalabasu jen pro své mléko. Okuruo mezitím zhasne. Štíhlá ondarenge se odmìøeným krokem rychle blíží a  odnáší zbytky dohoøívajícího ohnì do otcova pontoku a  klade je zase na vìèný oheò. Bylo by neštìstím pro celý kraal, kdyby tento oheò zhasl. Když se to pøece nìkdy stane, je tøeba oheò obnovit. Používají k tomu shnilý koøen stromu omupandaruua jako podložku a  ondume jako vrtací hùlku. I tato hùlka je posvátná a  pochází z malých stromeèkù omumborombonga, které vysazují náèelníci ve svém kraalu na poèest pøedkù. Když se kraal pøestìhuje, posvátný oheò berou s sebou. Menším kraalùm a  dobytèím stanicím dávají oheò z okurua, hlavního oltáøe kmenové pospolitosti. Jestli nìkde nepatøí k urèitému kmeni a  požádá náèelníka o oheò, dává se tím do jeho moci a  ochrany. Tehdy napøíklad øekne: „Mba kambura omuriro ua Kamaherero,“ – pøijal jsem oheò Maherera. Když v roce 1880 vypukla válka, øíkali Hererové misionáøùm a  Anglièanùm, kteøí jim pomáhali proti Òam-òamùm: „Proè bychom vám dìlali nìco zlého, když jste udrželi nᚠoheò?“ Když však vyhasne a  nezaloží se nový, pøíslušný kmen oznámí za vymøelý. Tak se to stalo s menšími kmeny, jako byli Kahièinové, Murgundové, Kaèikurové, Murangové a  další. Jejich zbytky pøijaly oheò Hererù a  nakonec v tomto kmeni zanikly70. Porovnejme nyní tento vìèný oheò pøírodních národù s vìèným ohnìm ze starovìku a  støedovìku. V malém oblém chrámu bohynì Vesty na úpatí Palatinské-

ho pahorku, považovaného za støed starého Øíma, stál rodinný krb s vìèným ohnìm, který byl urèen pro státní obìti. Tento vìèný oheò udržovaly vestálky. Obnovovaly ho každý rok, vždy 1. bøezna, a  to ne právì nejmodernìjším zpùsobem, ale starým vrtacím roznìcovaèem, který umìli používat jen knìží. Z chrámu potom dostaly oheò i jednotlivé domy. Z tohoto starého vìèného ohnì se v øímské církvi stalo „vìèné svìtlo“. Nezhasínají ho 1. bøezna, ale o Velikonovích a  knìží jej obnovují umìlým zpùsobem. Hrubou velikonoèní svící, která vystøídala prastarý podpal, zapálí potom všechna kostelní svìtla... Zdá se, že mnohé pøírodní národy vùbec nepoznaly, jak se oheò zakládá umìle. Novodobí vìdci k nim poèítají napøíklad horské obyvatele z vnitøní Nové Guineje, Køováky na horním toku øeky Uele (také Welle, v Zaire) v severní konžské pánvi a  trpaslíky u pramenù øeky Èuapy v jižní konžské pánvi. Podle Frobenia71 prý mìli tito trpaslíci smlouvu se sousedy Mongy (Mongové, Mongo, bantuská národnost v Kongu), že jim budou dodávat ulovenou zvìø za zahradní plodiny, hrnce, hroty na šípy a  podpaly. Na tuto výmìnu si tak zvykli, že nechali zhasnout doutnající stromy, protože si mohli oheò kdykoliv obstarat výmìnou. Mezi obìma sousedy však vypuklo nepøátelství. Trpaslíkùm se vedlo zle, nebo se museli živit syrovým masem. Proto jednoho dne pøepadli nepøátelskou vesnici, zmocnili se ohnì a  uchýlili se s ním do nepøístupných lesù, kde je bylo možné jen zøídka uvidìt. Na rùzných místech svých loviš zapálili kmeny stromù, které dlouho doutnají – zøídili si zde jakési ohnivé stanice. K tìmto stromùm bylo nebezpeèné se pøibližovat, jelikož trpaslíci, kteøí je hlídali, neznali žerty, pokud šlo o jejich oheò. Starými, pomalu doutnajícími stromy udržují oheò na africkém východu i západu, v amerických lesích a  savanách, v australských stepích i na jihomoøských ostrovech. Takový suchý strom zasažený ohnìm doutná nìkdy až nìkolik týdnù, ba i mìsícù, až do nejmenších vìtvièek, takže z nìho zùstane nakonec jakási silueta z bílého popela. Cestovatel ve východní Africe u svých domorodých nosièù pozoroval, jak se po založení tábora rozbìhli do pori, øídkého lesa, hledat rozložitý suchý strom urèitého druhu, který potom spoleènými silami pøitáhli do tábora. Navenek vypadal netknutý, když zde tak ležel jako mrtvý obr, ve skuteènosti však byl stále kratší a  kratší. Veèer pokryli jeho spodní èást suchou trávou, roštím a  vìtvemi a  za chvíli se vesele rozhoøel oheò, okolo nìhož se muži posadili a  povídali si. Když šli spát, oheò pomalu dohasínal; necvièené oko zde vidìlo jen popel, ale lesní obr doutnal uvnitø dál, aby veèer opìt vzplanul. Trvalý oheò byl bìžný i na Novém Zélandu. Maorové pokládali za dùkaz zdvoøilosti a  pøátelství, když mohli hosta obdarovat ohnìm ze svého krbu. Když cestovatelé z první výpravy Jamese Cooka pøišli do maorské rodiny, která sedìla venku okolo ohnì, pohostili je nejen rybou, ale dali jim i doutnající vìtev, aby si ji mohli pøipravit. Také severoameriètí indiáni s sebou na lovecké výpravy nosívali døevní houbu, která doutnala od rána do veèera. Zapálili ji však na domácím ohništi v chatrèi, kde squaw udržovala oheò. Podle povìsti dostali prý Australci oheò z východu ve stopce žluté stromové lilie (xanthorrhoea arborea), a  podobnì to udìlal i obdivovaný Prometheus pro staré Øeky. Podle Proklova a  Pliniova svìdectví sloužila døeò narthexu (ferula communis) obyvatelùm jižních oblastí pøed dvìma tisíci lety k udržení doutnajícího ohnì právì tak jako Australcùm žlutá stromová lilie. A  zøejmì to bylo stejné pøed ètyømi tisíci až deseti tisíci lety u toho národa, od nìhož

dostali praotcové Helénù trvalý oheò jako nìco nového. Døeò narthexu se dodnes používá jako snadno zápalná látka, troud. Kdykoliv Øekové zakládali novou kolonii, vždy s sebou do nové osady pøinesli oheò z mateøské obce. A  kdykoliv museli založit nový oheò, nikdy nepoužili už známá a  používaná zapalovadla, ale pøinášeli oheò z dálky podle starého zvyku, aby tak zdùraznili dávné tradice. Každý rok vysílal Lemnos loï na ostrov Delos, aby odtud pøivezla nový oheò, který udržovali po celý rok. A  když sparanský král táhl do boje, doprovázel ho nosiè s doutnajícím ohnìm z domácího ohništì a  po dobu celého tažení mohli použít pouze tento oheò. Od chvíle, když èlovìk uvidìl oheò, nebylo asi tøeba k jeho rozumnému užívání dlouhé doby. Jak tvrdí von den Steinen, oheò se v tomto pøípadì stal domácím zvíøetem, které jaksi samo pøibìhlo a  bylo domestikováno pouhou vytrvalostí, bez velké námahy. Známý nìmecký etnolog Oskar Peschel se však mýlí, když se domnívá, že nìjaký Prometheus doby ledové si oheò vymyslel a  pokusy rozøešil otázku jeho umìlého zakládání. Podstata rùzných druhù primitivního zakládání ohnì – jejich popis by nás zde zavedl velmi daleko – spoèívá vìtšinou v obratnosti, s jakou „divoch“ dokáže promìnit patøièné množství troudu na snadno zápalnou smìs. Pro laika to není snadné, ale zkušenému „ohnitvùrci“ to trvá nìkolik sekund, nejvýše jednu èi dvì minuty. Zkrátka, pøírodnímu èlovìku šlo nejprve o tuto døevnatou mouèku, kterou využíval k udržení doutnajícího ohnì, a  až potom poznal, že døevo dodává troud a  troud vydává plamen. I když udržování ohnì nebylo pøíliš namáhavé, pro primitivního èlovìka nebylo pøesto snadné a  dìlalo mu velké starosti. Mnozí staøí cestovatelé vyprávìjí, s jakými potížemi musely karavany udržovat oheò v období dešù a  každé ráno ho znovu rozdmýchávat. Nìco podobného zakusili i vojáci první svìtové války. Na pochodech za deštivého poèasí jim nestaèilo ani množství zápalek, aby mohli kuchaøi rychle založit oheò pod kotlíky nebo vojáci pod svými šálky, když se chtìli posilnit mimoøádnou porcí kávy. Nosièi von den Steinena si pomohli tím, že z mokrých haluzí oloupali kùru, nožíkem nastrouhali nìkolik suchých tøísek a  velmi opatrnì je dávali témìø po jedné na dýmající uhlík. Aby se oheò dobøe rozhoøel, bylo tøeba ho neustále ovívat a  foukat do nìj. Urèitì trvalo dlouho, než se primitivní èlovìk nauèil rozeznávat vhodné hoølaviny na udržení ohnì; ty potom samozøejmì sbíral, schovával a  opatroval. Zpoèátku to byly zøejmì jen tøísky, které získával pøi výrobì døevìných zbraní nebo topùrek do kamenných seker. Postupnì zaèal štípat a  rozøezávat mìkké døevo, až nakonec zjistil, že nejlepším materiálem k udržení ohnì jsou jemné piliny, které vznikaly pøi vrtání døeva zubem, lasturou nebo kamenem. Doutnaly mnohem pomaleji a  déle než choroš nebo rostlinná døeò. Karl von den Steinen konèí svùj výklad takto: „Kdo tedy byli ti velcí pravìcí géniové, kteøí vynalezli umìlé zakládání ohnì? Bylo to nìkolik chudákù v mokrém lese, kterým doutnající troud zhasínal a  kteøí v té chvíli nemìli lasturu, zub nebo kamenný úlomek. Našli si hùl nebo rozlomili tvrdou èást køoví; èím bylo døevo sušší, tím se snadnìji dalo zlomit a  tím také bylo hoølavìjší. Usilovnì vrtali døevo døevem, aby si obstarali dostatek pilin, napøíklad Polynésané tøeli døevo o døevo – zpùsob závisel na jejich obvyklých pracovních metodách – až s potìšením náhle zjistili, že døevìná mouèka, kterou získali tøením dvou døívek o sebe, je jemnìjší, dobøe doutná a  hoøí...“ Kulturní inventáø primitivního lidstva, pocházející z tìchto prvních tøí vymože-

ností, mìl velkou hodnotu. Kdo nikdy nevidìl vìtší etnologické sbírky, neumí si ani pøedstavit, jaké rozmanité zbranì a  nástroje používali naši prehistoriètí pøedci. O vysoké kulturní úrovni pøírodních národù zase svìdèí bohatství forem tìchto sbírek. Pøitom nesmíme zapomínat, že z doby kamenné se nám zachovalo jen to, co bylo z tìžko znièitelné nebo témìø neznièitelné hmoty – z rohoviny, kosti a  kamene, protože všechno ostatní za ta tisíciletí znièil zub èasu. Nejstarší lidské nástroje z pazourku byly známy zøejmì už ve tøetihorách, od nás vzdálených miliony let, a  vrstevníci mamuta, jeskynního medvìda a  soba mìli už primitivní škrabáky a  dláta na rovné, prohloubené i vypouklé plochy, dále vrtáky, nože, klíny, kladiva rùzných velikostí a  jiné nástroje, kterými zabíjeli zvìø a  kùži chyceného zvíøete zbavovali krve a  vaziva, provrtávali tyto své nástroje, štípali kosti, aby se dostali ke kostní døeni, stehovali hrubé látky, umìli opracovat drsná kopí. Obdivuhodné jsou zejména kresby, které vyrývali do vyhlazených kostí a  na stìny jeskyní. Kromì øeèi a  ohnì byla všeobecným majetkem primitivního lidstva zbraò; na nejnižším kulturním stupni je však zbraò a  nástroj to samé, stejný produkt primitivní techniky. Není žádné lidské skupiny, u níž by se bývalo nenašlo zaøízení na zesílení úderu pìstí nebo tlaku natažené ruky. K primitivní technice všeobecnì patøilo zpracování kamene úderem a  tlakem, pozdìji hlazením a  vrtáním, a  dále zpracování døeva øezáním a  štípáním, jeho ohýbání za tepla a  pøidávání tvrdosti v ohni. U zpracování kùží se praèlovìk nedostal dále než k mechanickému tøení, škrábání a  èištìní; poznal i natírání kùží tukem. Všeobecnì rozšíøené bylo zøejmì i pletení, zatímto tkát se èlovìk nauèil až mnohem pozdìji a  ještì ne všude. Rozšíøené bylo i barvení nanášením pøírodních zemních barviv na podklad nebo ponoøením látky do pøírodních roztokù zemní barvy. Nakonec ke kulturním prvkùm lidstva patøí i zaèátky stavby prvních plavidel. Je málo pravdìpodobné, že každá skupina dospìla až k prastaré výrobì èlunu z jednoho kmene; je však témìø jisté, že lidé používali proudem nesené kmeny. Když na poèátku osmdesátých let minulého století plaval nìmecký badatel Finsch podél severního pobøeží Nové Guineje, veslovali domorodci k jeho lodi „Samoa“ na pahýlech koøenù, protože nemìli jiná plavidla a  krátké hole používali místo vesel. Pokud jde o potravu, už jsme øekli, jak pomalu se zde množily prostøedky a  zpùsoby k jejímu získávání a  jak se vyvinula dìlba práce mezi obìma pohlavími. Sbírání všelijakých plodù, drobných živoèichù, vajec a  mláïat k primitivní obživì zùstávalo stále hlavní úlohou ženy a  postupnì se rozšíøilo o lov a  rybolov muže. Všeobecným kulturním prvkem v této oblasti se staly úderné a  vrhací zbranì na lovení zvìøe, proutìné košíky a  kopí k rybolovu. Tuto stránku primitivního života završuje vynález ohnì. Žena vynalezla i kuchaøství. Zde však nelze zapomínat, že pøíprava pokrmù vaøením byla vynalezena až pozdìji, dokonce nìkteré primitivní národy ji neznaly ani v novìjší dobì. Žena dále vynalezla hrnèíøství, zahradnictví, chatrè k bydlení a  stala se strážkyní ohništì, což mìlo dalekosáhlé sociálnì-organizaèní dùsledky. Poznali jsme ženu jako vynálezkyni opojných nápojù. I když všechny pøírodní národy neznaly alkohol pøed vpádem bìlochù, kteøí ho rozšíøili po celém svìtì spolu s jinými „kulturními vymoženostmi“ stejnì „blahodárnì“ pùsobícími na èlovìka a  vývoj rasy, sklon k používání obveselovacích prostøedkù mìly všechny národy, i když to byly rùzné prostøedky: u Kamèadalù kaše z muchomùrek, u jihoamerických indiánù èièa, u støedoamerických pulku, u jihomoøských ostrovanù kava, èernoši pili pivo z prosa, kukuøice

a  banánù, jinde zase bøezovou vodu nebo kobylí mléko. Sibiøští Jakuti se opíjeli dokonce máslem, jehož na posezení museli sníst neslýchané množství tøiceti liber (témìø sedmnáct kilogramù). K prastarým univerzálním užitkovým pøedmìtùm patøily ozdoby, ale i lidská obydlí, o kterých jsme už hovoøili. Lze øíci, že tak jako pøed mnoha a  mnoha tisíciletími, ani dnes nenajdeme lidské bytosti, které by si neumìly postavit jednoduchý útulek, najít cestu k nejbližší jeskyni, vybudovat si z vìtví nebo køoví støechu nad hlavou. Posledním kulturním prvkem je domácí zvíøe. Pes jako domestikovaný pøítel èlovìka se vyskytuje u všech národù. U Australcù je dodnes jediným domácím zvíøetem. To byly všeobecné kulturní prvky lidstva po materiální stránce; lze øíci, že nikoliv bezvýznamné. Podobnì je to i s jejich dùsledkem, s „duchovními“ kulturními prvky: v oblasti mravù a  obyèejù zasáhly témìø celou èinnost èlovìka od jeho narození až do smrti, rozmohly se v lidských sociálních pudech, objevily se v prvních projevech právního cítìní kulturních pøedkù. Snad lze za nì pokládat i zaèátky umìní. Køováci, kteøí stojí na nejnižším stupni lidské kultury, Australci a  Eskymáci se projevili jako obdivuhodní malíøi zvíøat i lidí. Prehistorické výzkumy k nim pøipojily jako znamenité malíøe a  sochaøe i obyvatele jihofrancouzských a  španìlských øíèních údolí a  severního podhùøí Alp ze starší doby kamenné. A  i když je vìtšina pøírodních národù dodnes na velmi nízkém stupni, pokud jde o umìní, bez umìleckého nadání není žádná èást lidského rodu: ani jedné nechybí smysl pro ornament. O pøínosu ženy kultuøe, a  to nejen materiální, ale i o jejím duchovním životì jsme už hovoøili v pøedcházejících kapitolách. Je velmi pravdìpodobné, že pøed objevením èarodìjù a  knìzù byla žena hlavní nositelkou kultu. Kult ve své nejjednodušší podobì znamená získávat si duchy obklopující èlovìka dary a  úkony, které jsou jim pøíjemné a  podle názoru pøírodního èlovìka i nevyhnutelné. Protože pøírodním lidem poskytovalo nejvìtší požitek ukojení hladu, žíznì a  pohlavní žádosti, stejnì tak po nich bažili i jejich duchové, náchylní k pomstì a  ubližování. Ustaviènì je uspokojovat a  získávat si je bylo hlavní úlohou ženy sedící u ohnì. I muž obìtoval duchùm to nejmilejší – teplou krev zabitého zvíøete. Ale lovecké štìstí bylo promìnlivé a  život lovce byl potulný. Proto domácí kult pìstovala žena jako tvor spíše usazený – vládla ohništi, lùžku i zahradì. Lidský kult není nezištný, chce získat duchy, aby èlovìka chránili a  byli mu k užitku, aby mu prozrazovali skryté a  tajemné vìci, aby se s ním dìlili o své vìdomosti a  poznatky o dobrém i zlém. Duchové to i dìlají, pouèují èlovìka nejen pøímo, ale i dohodnutými znameními, dokonce mu vnikají do hlavy a  vnukají mu své myšlenky v jeho prospìch. Trvalé styky s duchy udržovala nejprve žena, což bylo její podstatnou úlohou v mateøskoprávním øádu, tedy døív, než byl muž pøipoután ke krbu jako sídlu ochranných duchù. S kultem však velmi úzce souvisely mnohé slavnosti pøírodních národù; o nìkterých jsme už hovoøili v pøedcházejících kapitolách. Velmi èasto konèily volnosnubnými orgiemi, milými duchùm pøedkù nebo bohùm. Kromì obìtí a  hodování pøi nich šlo hlavnì o hudbu, zpìv a  tanec. Úloha ženy pøi tanci neby-

la druhoøadá, jak se domnívá Reitzenstein. Je pravda, že pøi váleèných tancích mužù ženy tvoøily zejména doprovod, ale mnohých jiných, hlavnì erotických, se aktivnì zúèastòovaly. Rytmické volání, tóny a  vábivé pohyby, vùbec radost z aktivity v každé podobì spolu se zkrášlováním se barevnými pøedmìty a  pestrými okrasami jsou charakteristické už pro milostný život živoèichù. Dùležitou roli mají i v pohlavním životì pøírodních národù a  pøispívají k pohlavnímu výbìru. Zárodkem tohoto aktivního prvku v primitivním pohlavním životì byly pohyby doprovázející pøedehru i dohru pohlavního aktu. Rozhodující význam mìly hlavnì pohyby muže pøi chùzi, aby tak na sebe upoutal pozornost ženy, kterou spatøil. Pohyby doprovázel i rùznými vábivými zvuky, ale ty podivuhodné kroky na ženu asi pùsobily nejvíce. A žena na tuto formu dvoøení reagovala podobným zpùsobem, snad ještì výraznìji a  složitìji, a už se zdráhala nebo nabízela. Tyto rytmické pohyby pøed pohlavním aktem mìly svou obdobu v rytmických pohybech po pohlavním aktu. Bylo to rytmické sbližování a  vzdalování, první forma erotického tance, zárodek všech erotických tancù. Byla to rozkoš z pohybu, v níž se mimovolnì projevovala a  vybíjela prudká síla pudu, pozdìji v erotických tancích (v tancích ve dvojici, ve ètyøech) zjemòovaná a  zastíraná; v dnešních moderních tancích se znovu rafinovanì objevuje. Také hudbu a  volnou øeè erotických písní je tøeba pokládat za formy projevu pohlavních popudù k pohybu, kterými je erotický primitivní život prodchnutý a  které se rùzným zpùsobem ozývají pøi jeho slavnostech a  orgiích. Nìkolik divokých kolových tancù, spojených s volnosnubností, jsme už poznali. Cestovatelé je našly u bengálských prakmenù, v malajské oblasti a  na Formose (Tchaj-wanu), u Australcù a  Havajcù, na Fidži, Tahiti, na ostrovech Jap, u Hotentotù, èernochù v západní Africe, u Kafrù, starých Peruáncù a  jihoamerických Puríù, u Burjatù atd. Od Cooka máme nejstarší záznam polynéského tance, jak ho vidìl v Ulietei na Tahiti: „Bìhem našeho pochodu jsme se setkali se skupinou taneèníkù, která nás zdržela dvì hodiny a  celou tu dobu nás dobøe bavila. Sbor mìl dvì taneènice a  šest mužù s malými bubny. Tupia nám øekl, že patøí k nejváženìjším lidem na ostrovì a  že od divákù neberou honoráø, i když putují z místa na místo jako malé potulné sbory z Otaheite. Ženy mìly okolo hlavy ovinuto znaèné množství tamù èili vrkoèù. Do vlasù mìly zastrèené kvìty kapského jasmínu, což tvoøilo skuteènì pùvabnou ozdobu. Krk, ramena a  ruce mìly obnažené, stejnì tak prsa. Níže byly zahalenou èernou, tìsnì pøiléhající látkou. Na obou stranách prsou, skoro v podpaží, mìly pøipevnìný chumáèek èerného peøí asi tak, jako dnes naše dámy nosí kytièky. Na bocích mìly kus hustì nabírané látky, která se táhla od prsou a  dole pøecházela do suknì, zakrývající jim nohy. V ní se pohybovaly stejnì obratnì jako naše baletky. Záhyby okolo pasu byly støídavì hnìdé a  bílé, suknì pod pasem byla zcela bílá. V tomto obleku se pohybovaly odmìøenými kroky stranou, pøièemž výbornì dodržovaly takt bubnù, na které zvuènì a  živì tloukly. Krátce nato zaèaly natøásat boky, èímž uvedly nabíranou látku do velmi rychlého pohybu, který udržovaly po dobu celého tance, i když se dostávaly do nejrozmanitìjších poloh: jednou stály, potom si sedly, hned se zase opíraly o kolena a  lokty, pøièemž s neuvìøitelnou rychlostí pøedevším pohybovaly prsty. Obratnost taneènic a  zábava divákù spoèívaly však v bohatosti poloh a  posunkù, které lze jen tìžko popsat. Mezi tancem

dìvèat udìlali muži jakousi dramatickou mezihru spojenou s dialogem a  tancem, ale nerozumìli jsme dobøe jejich øeèi, abychom pochopili, o co šlo.“ Steller v roce 1744 popsal tance Kamèadalù (viz výše) takto: „Najednou vstoupilo deset pìknì obleèených mužù a  žen – svobodných, vdaných i ženatých – do kruhu a  podle taktu zdvíhalo nohy. Každý pøednesl nìkolik slov jako heslo a  jedna polovina ostatních zopakovala poslední slovo, druhá polovina první slovo. Tak tancovali na jedno heslo asi hodinu, pøièemž se kruh stále rozšiøoval, nebo se každý chtìl úèastnit tance; pøišli dokonce i starci. Zábava trvala od veèera do rána. Kromì toho ženy tancovaly zvl᚝. Postavily se do dvou øad proti sobì, pøednesly své heslo, položily si obì ruce na žaludek a  aniž by se pohnuly z místa, zdvíhaly jen paty a  ruce. U pravých Itelmenù bylo pøece jen trochu více pohybu. Ženy a  dìvèata sedìly v kruhu, najednou jedna z nich – s dlouhými pletenci z mìkké trávy abeu na prostøednících – vyskoèila a  zaèala zpívat; otáèela se na všechny strany, až se celé její tìlo chvìlo jako v horeèce, a  pohybovala se s obdivuhodnou obratností. Ostatní napodobovaly v písních rùzné zvíøecí hlasy a  vydávaly zvláštní hrdelní zvuky.“ Na kaferské svatbì trvá zpìv a  tanec až do pùlnoci. Ženichovi hosté i hosté nevìsty tanèí oddìlenì, jedni za druhými. S pøibývajícími hodinami roste vzrušení a  vášeò; zpìv, hra svalstva, posunky zpìvákù a  taneèníkù jsou obdivuhodné. Zpùsob, jakým nìkterý zvl᚝ vzrušený svatebèan vyskoèí obèas z øady, vymrští se do vzduchu, vyletí dopøedu a  stáhne se zpìt, je nepopsatelný. Slavnost konèí o pùlnoci, hosté se rozcházejí vìtšinou v párech, aby se spolu vyspaly. Kanakové (viz výše) na Havaji tancují tanec hula-hula. Taneènice i hudebníci si nejprve sesednou se zkøíženýma nohama do dvou øad na zem a  zaènou støídavì zpívat. Trupem a  rukama se pomalu, hned zas rychle a  vášnivì houpají sem a  tam, pøièemž tøesou kalabasami naplnìnými kameny, takže vzniká obrovský lomoz. Melodie je složitìjší než u maorského tance haka nebo vitijského meke-meke. Taneènice mají okolo kotníkù jakousi zvláštní ozdobu a  podkasané suknì; kdysi nosily krátkou suknièku, která jim sloužila jen k tomu, aby ji mohly vyhazovat. Za chvilku vyskoèí a  za divokého køiku a  hluku dìlají „nanejvýš neslušné“ pohyby pánví. Domorodí diváci se velmi živì zúèastní této zábavy, nadšenì se smìjí a  také pohybují v bocích. V Jižní Americe pozorovali cestovatelé noèní tanec, v jehož druhé èásti zaèaly ženy rychle kroutit pánví a  støídavì narážet dopøedu a  dozadu. I muži pøedvádìli narážecí pohyby, ale jen dopøedu. U Kuangu (Kuango, také Kvango, Cvango, øeka pramenící v Angole) v západní Africe pøi tanci co nejrychleji pohybují zadkem; muži a  ženy stojí proti sobì, potom se jedna øada nìkolikrát pøiblíží k druhé a  zase ustoupí a  nakonec se obejmou. V objetí chvílí tiše postojí, potom se rozejdou a  zaènou znovu. V nìkterých vesnicích dìlají tyto pohyby pøímo v objetí a  chvíli tak postojí, pøedstírajíce únavu. Bakubové (bantuský kmen ve støední Africe, srov. výše) mìli tanec lukengo; pøedvádìly ho ženy a  dìvèata, pøièemž jejich pohyby se lišily od mužských pohybù. Støídavì se kolébaly na té èi oné noze a  dokazovaly pružnost bokù všemožnými pohyby, pøièemž levé ruka smìrovala s roztaženými prsty vysoko nad hlavu a  pravá naopak pøímo dolù. Pohyby prstù a  rukou byly v dokonalé souhøe s pohyby bokù. Erotický „tanec zamilovaného kaèera“ u senegalských Volofù (psáno i Wolofù, bantuská národnost hlavnì v Senegalu a  v Kamerunu, srov. výše) popsal jistý francouzský vojenský lékaø. Taneèník pøi nìm napodobuje pohyby kaèera pøi po-

hlavním aktu, taneènice si zdvíhá šaty a  za erotického zpìvu smyslnì pohybuje spodní èástí tìla dopøedu a  dozadu. Tento tanec pøedvádìjí veøejnì na ulici. Jiný francouzský dùstojník popsal další tanec senegalských dìvèat a  žen takto: „Dìvèata s ostøíhanými vlasy, mladá dìvèata s copy, ženy s vlasy pod smìsí živých barev... Všechna tato nahá tìla od dvanácti do dvaceti let tvoøí taneèní kolo, vlnitý a  smyslný prstenec žen, uprostøed nìhož vyluzují èernoši pekelnou hudbu a  staøeny schoulené okolo ovívají taneènice. Tanec se rozbíhá pomalu, ale potom je to sladké víøení tìl, obèas se z kruhu oddìlí a  vyšvihne žena pøed svého snoubence èi milovaného muže. Svíjí se jako v milostném objetí, vsune si ruku mezi stehna, potom ji vytáhne a  ukazuje celou vlhkou od milostné rozkoše.“ Na Nové Kaledonii mìli tanec pilu-pilu. Tancovali ho muži a  ženy a  v pomalém rytmu napodobovali soulož všemi pohyby. Na Nových Hebridách doprovázeli podobný tanec údery tamtamù za divokého skákání a  køiku žen. Ještì rozpustilejší byl tanec upa-upa, který pøedvádìla bohatì vyzdobená mladá dìvèata v noci na Tahiti. Tleskala pøi nìm rukama a  sborovì zpívala smyslné písnì, až pøišly do extáze. Tanec konèil volným snoubením. Na ostrovech Jap pozorujeme i po této stránce pøechod od volnosnubnosti, omezené rùznými manželskými formami, k prostituci, která pøebírá i kulturní prvky volného pohlavního života, jeho umìlecké a  extatické prvky. Erotických tancù se už neúèastní všechny ženy a  dìvèata, ale jen dìvèata veøejná, mongoly z „mužských domù“. Jeden takový tanec pøedstavuje skuteènou choreografickou školu milování, tak rozmanitou a  realistickou, že si to lze jen tìžko pøedstavit. Jeho obsahem jsou pohyby pøi souloži ve všech podobách; vsedì, vkleèe, vestoje, a  to v mnohých variacích. Mezitím vìtší poèet taneènic pøedvádí masturbaèní pohyby a  taneèníci symbolicky naznaèují pohlaví údy velkých rozmìrù. Tanec konèí divokým køikem mä-mä, což na ostrovech Jap znamená soulož. Toto slovo se ve všedním životì zøídkakdy vyslovuje. Pøítomná dìvèata se tváøí lhostejnì i pøi nejsmyslnìjších pohybech, kouøí cigarety nebo žvýkají betel. Na podobné noèní tance pøed veøejnými domy jsou zøejmì zvyklé. Kromì tohoto tance musí tato dìvèata pøedvést pøed muži i další erotický tanec, dafell. Dìvèe z „mužského domu“ si sedne do kruhu mezi samé muže. Mírnými pohyby tìla a  rukama pøednáší jakousi píseò výslovnì erotické povahy, pøièemž se støída s muži. Vedle tance se vìnovala pøírodní žena i hudbì, i když v tomto oboru nevzniklo nic speciálnì ženského. Nejprimitivnìjší zpùsob hudby je rytmické tleskání a  bubnování. Zato u pøírodních národù nacházíme množství ženských milostných písní a  není tøeba pochybovat o tom, že je skládaly ženy samy. S nìkterými jsme se už seznámili, ale je zde ještì jedna ukázka v originálu. Je to èernošská píseò mladého dìvèete z Kiziby (jo-ho = jódlovací výraz smutku): 1. Nkaba ngangire nti: Tindišverua! Já, tehdy já, jsem se zdráhala: Nechci se vdát! 2. Tata na mave bant uruunja! Otec a  matka mì k tomu nutili! 3. Nainje kangie kurenga! A tak to jdu zkusit! Na etnologicky zajímavou milostnou píseò z Velikonoèních ostrovù upozoròuje cestovatel Knoche. V pøekladu zní asi takto: „Kdo má smutek? Renga-a-manu

Hakopa! Èervená ratolest z kmene svého otce. Otevøi oèi, miláèku! Kde je tvùj bratr, miláèku? na slavnosti ve vítací zátoce se sejdeme pod péry tvého rodu. Dlouho po tobì toužila. Pošli svého bratra jako posla naší lásky, svého bratra, který nyní pøebývá v domì mého otce. Ó, kde je posel naší lásky! Až se bude konat slavnost naplaveného døeva, sejdeme se, abychom se objali.“ Podle výroku o setkání pod péry kmene lze usoudit, že péra byla rozlišovacím znakem kmenù, které podle starých zpráva byly v èastých rozbrojích. Tato nepøátelství bývala nejednou pøekážkou pro pohlavní styk a  vedla k dobrodružstvím typu Romea a  Julie. Otcové zavírali své dcery do jeskyò a  chatrèí, aby se nemohly setkat se svými mladíky, i když byl jinak pohlavní styk celkem volný. A  právì kvùli tìmto pøekážkám vznikaly roztoužené písnièky. Pozoruhodná je též zmínka o „slavnosti naplaveného døeva“. I když na ostrovì døevo nechybìlo, rostly zde napøíklad malé stromeèky mahute (morus papyrifera) a  toromiro (sophora tetraptera) používané k vyøezávání sošek, naplavené døevo mìlo pro ostrovany velký význam hlavnì jako materiál ke stavbì èlunù. Pocházelo nepochybnì z jižního Chile a  pøinášel ho Humboldtùv proud a  pasátové vìtry, i když není vylouèeno, že se sem dostalo i ze západu. V pøedcházejících kapitolách jsme hovoøili o primitivním milostném životì i o vztahu pøírodní ženy k obyèejùm, mravùm a  povìrám. Žena jako opatrovnice ohnì, døíve usazená než muž a  svou povahou náchylnìjší vìøit v duchy, v dobré i zlé mocnosti, se stala zakladatelskou a  ochránkyní kultu a  pronikavý kulturní vliv mìla jistì jako bylinkáøka, koøenáøka, zasvìcovatelka dìvèat do pohlavního života, porodní bába, kouzelnice a  èarodìjka. Z tohoto postavení ji do jisté míry vytlaèil mastièkáø a  èarodìj, který nad ní vynikal chytráctvím. Od tìch dob se obracely nìkteré povìrèivé zvyky proti ženì jako dùsledek panovaèného a  zištného násilnictví. Muži-èarodìjové, kteøí navíc tìžili z dùvìøivosti svých soukmenovcù, byli vždy ochotni podezøívat ženu z nebezpeèeného èarování. Tìmto obvinìním s oblibou vystavovali ženu v nábožensky smýšlejících kruzích: nejvýraznìjším dùkazem toho jsou støedovìké názory na èarodìjnice. Poslední hranice, na níž se škvaøilo tìlo ženy na vìènou èest a  slávu církve, dohoøela v osmnáctém století. Koch-Grünberg popsal konvenèní ozvìnu tohoto stavu v Jižní Americe, když muž z kmene Siusí zemøel na zápal plic: „Náhle se ozval ještì hlasitìjší a  ostøejší køik u lùžka mrtvého a  rány, staøena se vøítila dovnitø s rozpuštìnými vlasy, pronásledovaná Mandúovým otcem, starým èarodìjníkem-mastièkáøem, který jí zuøivì nadával. Popadl hùl a  tváøil se, jako by ji chtìl zabít. V hádce a  køiku se mezi sebou dohadovali. Staøec zuøivì køièel: „Pinaka, pinánatsa mítaka, pia matsíteme, pína piketsíena, pínaka natsamítaka, manheníu nújapi... Tvoji pøíbuzní ho zabili, otrávili ho! Jsi špatná! Proè zemøel, když byl o mnoho let mladší než ty, když tolik pracoval a  staral se o nás? Proè jsi nezemøela ty, když už jsi tak stará a  k nièemu se nehodíš? Zemøel on, zemøeš i ty!“ Ostatní se ustrašenì dívali, ale nezasáhli. Vtom pøišel Mandúùv synovec, staøenèin syn, a  ještì vìtší holí se oboøil na svého dìda. Hrozil mu, že ho udeøí, a  volal: „Nech starou, ona není na vinì! Pracuje pro nás ještì dost. Když ji zabiješ, nabudeme mít co jíst!“ Rozhoøèenì spolu zápasili. Mandú, který vešel do chatrèe, sotva odtrhl zuøivce od sebe. Už jsem si myslel, že cosi není v poøádku. Byl to však pouze ceremoniál. Staøena se odšourala do kouta na visutou rohož, chvíli vzlykala a  mumlala nadávky a  potom se uklidnila. Èarodìjník si sedl vedle mne, vzal mi z úst cigaretu a  kouøil. Jeho vnuk opìt pøistoupil

k mrtvole, skrèil se k ní a  naøíkal jako pøedtím.“ Když si v mysli ještì jednou promítneme vše, co pøírodní žena vykonala a  k èemu dala podnìt, musíme bez výhrad uznat její velký význam v zaèátcích materiální i duchovní kultury. Vùèi muži byla konstruktivní až do té doby, dokud se nezmocnil bohatství, jemuž ona dala základy. Bez ženy by byl muž zùstal možná divokým lovcem, lupièem a  vojákem. Až dosud jsme však hovoøili jen o pøímém kulturním pøínosu ženy v primitivních pomìrech. Je to však sotva polovina jejího kulturního vlivu: druhou, vìtší polovinou byl její vliv nepøímý. Velké kulturní dílo, které ani netušila, vykonala „divoška“ už tím, že od muže vymámila vìtší kus „zástìrky“, aby vypadala parádnìji. Pøírodní žena odepírající muži tabák do té doby, dokud se nepolepšil, pøímo pùsobila jako kulturní èinitel. Žena, nároènìjší než muž, nutila nesoustøedìného a  líného muže k tvoøivìjšímu, vynalézavìjšímu a  tím i vyššímu životu, i když jen pohlavními prostøedky. Kromì potravy myslel muž odjakživa pøedevším na ženu. První zachované výtvarné produkty mužù, o nichž jsme se nìkolikrát zmínili, pøedstavují zejména lovnou zvìø a  ženu s jejími pohlavními atributy. Když je vyrýval do kostí nebo kreslil na skalní stìny, nemyslel na umìní, ale na koøist. Žena a  lov naplòovaly mysl primitivního muže od samých zaèátkù; kvùli ženì se zaèal ozdobovat lasturami, slimáèími domeèky, zvíøecími zuby a  zøejmì i pestrými papírky a  kousky kùže. To byl první krok ke kultuøe. Když muži pøíroda nedala svatební roucho, jako ho dává ptaèím sameèkùm, rybám, ještìrkám i svatojánským muškám, musel se ozdobovat cizím peøím. Zato mu dala touhu po zkrášlování se, a  další vývoj èlovìka mu poskytoval možnost tuto touhu ukájet. Už v zaèátcích lidstva vznikal i kult ženy, který vzdor všem bludùm a  neøestem, zavinìným násilím mužské dravosti, pozdvihoval lidskou spoleènost k vyšší úrovni. Proto jsou dìjiny ženy nejen dìjinami její práce a  utrpení, jejího pokoøení a  emancipace, ale zároveò i dìjinami jejího neustálého nepøímého kulturního vlivu. Za špatné a  neøestné stránky tohoto vlivu je zodpovìdný v celém období ženského poddanství pøedevším muž jako vládnoucí, panské a  „silnìjší“ pohlaví. Jasnì to potvrdíme v dalších svazcích. Konèíme tedy dìjiny pøírodní ženy. Samozøejmì, že dnes už neexistují pøírodní národy v pravém slova smyslu. Všechny dnešní lidské kmeny stojí na vyšším stupni kultury a  témìø všechny udržují styky se sousedními kulturními národy. Za pøírodní národy dnes pokládáme kmeny, které se zastavily na urèitém stupni primitivní kultury nebo se jen pomalu vyvíjejí dál. Národy, které v urèitých oblastech všedního života stojí na úrovni národù kulturních, zatímco v jiných oblastech nepokroèily, nazýváme polokulturními. Jsou to napøíklad støedoasijští nomádi, které nelze považovat za skuteèný kulturní národ pro jejich koèovný zpùsob života. I v Indonésii existuje všeobecná znaènì vyvinutá polokultura a  zaostávají zde jen nìkteré kmeny. Podobnì je to i v Indii, kde je tøeba nìkteré jihoindické kmeny poèítat k polokulturním kmenùm s mnohými primitivními mravy a  zvyky, na které nelze zapomínat, pokud hovoøíme o pøírodních národech. Obèas bylo tøeba poukázat na nìkteré momenty ze života kulturních národù, které mají koøeny v primitivních pøedstavách a  jsou mocným pojivem lidstva rùzných epoch po

stránce kulturní i pøírodní. U nás myslí lidé nejednou zpùsobem jakéhosi pøírodního kmene a  všelicos z toho, co se považuje za znamení slušnosti a  dobrého vychování, je zbytkem pravìké povìry. I mnohé naše zvyky, slavnosti a  svátky mají pùvod v dobách, kdy byli naši pøedkové na úrovni pøírodního národa. Internacionální evropská civilizace dnes pùsobí rozkladnì na pøírodní kmeny, za nìkolik desetiletí znièila celé národy s jejich svéráznou kulturou, pøièemž jim pøinesla jen vnìjší hodnoty a  ziskuchtivì brala bez toho, že by dávala. Koch-Grünberg konèí své krásné dílo „Dva roky mezi Indiány“ tìmito slovy: „Necelých pìt let uplynulo od dob, kdy jsem byl na Caiarí-Uaupésu. Kdo sem zavítá dnes, nenajde už moji idylu... Morový dech falešné civilizace vane nad hnìdými lidmi bez jakýchkoliv práv. Nelidské zástupy sbìratelù kanèuku pronikají dál a  dál a  všechno nièí jako hejna kobylek. Kolumbijèané se už usadili u ústí Cuduiarí a  odhánìjí mé pøátele daleko do smrtonosných kauèukových lesù. Každodenním jevem jsou zde hrubé násilnosti, týrání a  vraždy. Na dolním toku Caiarí dìlají Brazilci to samé. Ulice a  prostranství pustnou, domy se mìní na popel a  plantáže, které opustily pracovité ruce, znovu pohlcuje prales. Tak nièí silnou rasu, národ s vynikajícími schopnosti. Lidí schopných vývoje vrhá do záhuby surovost moderních kulturních barbarù.“ Tyto øádky napsal Koch-Grünberg pøed první svìtovou válkou. Od tìch dob se v koloniálních a  polokoloniálních zemích všechno ještì zhoršilo. Oficiální prùkopníci evropské kultury uplatòují na hospodáøském a  politickém úseku jen své žraloèí choutky. „Pøírodním národùm,“ hovoøí Reitzenstein, „vnucují køesanství, evropské mravy a  zvyky, evropské právo a  další vìci, ale nikdo si nepoloží otázku, zda se tyto vìci hodí i pro postižené nešastníky. Žádá se od nich monogamie, i když pøedcházející staletí nevytvoøila podmínky pro skuteèný milostný život a  svobodné vzdìlání, které mohou být pro monogamii skuteèným základem. Aby však zatlaèili nekøesanskou polygamii, radìji trpí prostituci, dílo evropského zákonodárství. A  tak s prostitucí pronikají i zhoubné pohlavní nemoci, kterým pøírodní národy velmi rychle podléhají. Vnucují jim šaty, protože køesanství považuje obnažené tìlo za neslušné, ale nikdo nebere v úvahu, že celý organismus tìchto kmenù tomu není pøizpùsoben. Dùsledkem jsou plicní nemoci a  jiné tìžkosti. Je to také jistá zvrácenost, jako kdyby nás, Evropany, nìkdo žádal, abychom chodili v zimì nazí. V zájmu evropského obchodu a  prùmyslu jim pøinášejí alkohol, který má v tropech strašné úèinky, tím více, že tyto národy si na nìj postupnì nezvykaly. Likvidují jejich domácí výrobu, kterou se zde lidé zabývali, a  dávají jim podøadné evropské výrobky a  zbranì, a  když nemají co dìlat a  stávají se ruinami, poukazují na nì jako na lenochy; karabáèem a  holí je nutí k evropskému zamìstnání a  zapomínají, že toto zamìstnání vyžaduje staletý návyk... Když se citlivý Evropan, jehož kultura není pouhým pláštìm nehanebné chamtivosti, žaluje a  dovolává se domnìlé spravedlnosti vlád, jako to udìlal André Gide po své cestì do francouzského Konga, buržoazní tisk o nìm øekne, že není vlastencem a  jeho hlas je jen hlasem volajícím na poušti.“