NESPOUTAN´ NESPOUTANA CYNTHIA HANDOVÁ
Přeložila Ivana Svobodová Copyright © 2013 by Cynthia Hand Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books, a division of HarperCollins Publishers. Translation © Ivana Svobodová, 2013 ISBN 978-80-7447-184-1
Rodovi, mému tátovi
On, širou oblohou jenž z pásma k pásmu řídí v cíl tvůj let, na dlouhé cestě, sám jíž musím, tmou i mne povede v před!
PROLOG První, co zaznamenám, je tma. Jako by někdo jednoduše zhasl světlo. Přimhouřím oči, abych tu inkoustově černou nicotu prohlédla. Snažím se něco zahlédnout, cokoli, ale můj zrak si ne a ne zvyknout na okolní temnotu. Nohama nejistě zkoumám zem, která je podivně nakloněná, jako by se celá místnost svažovala dolů. Když udělám krok vzad, vrazím nohou do něčeho tvrdého. Zarazím se. Snažím se znovu získat rovnováhu. Nastražím uši. Zaslechnu hlasy, tlumené hlasy přicházející odněkud shora. Zatím nevím, čeho se tahle vize týká, co bych podle ní měla vykonat, ani před kým se skrývám. S jistotou vím jen to, že se skrývám. Stalo se něco strašného. Možná že brečím. Z nosu mi teče, ale neutřu si ho. Ani se nehnu. Jsem vyděšená. Napadne mě, že bych na obranu mohla vyvolat svatozář. Až na to, že by mě pak našli. Místo toho sevřu ruce v pěst, aby se mi přestaly třást. Tma se sevře kolem, pohlcuje mě a v jeden okamžik je nutkání přivolat svatozář tak silné, že si nehty zaryji do dlaní až do krve. Ani se nehni, přikážu si v duchu. Ani muk. Nechám se pohltit temnotou.
1 VÍTEJ NA FARMĚ „Všechno v pořádku, Claro?“ Trhnu sebou a proberu se uprostřed svého pokoje. U nohou mi leží rozházená hromada starých časopisů, které jsem musela upustit, když mě zaskočila vize. Ještě teď se mi tají dech a svaly mám napnuté, jako bych se chystala dát na útěk. Oknem do pokoje září slunce a pálí mě do očí. Zamrkám na Billy, která se opře o rám dveří a věnuje mi chápavý úsměv. „Copak, děvče?“ zeptá se, když neodpovídám. „Přišla na tebe vize?“ Zalapám po dechu. „Jak jsi to uhodla?“ „Taky je mívám a krom toho jsem většinu života strávila ve společnosti lidí, kteří na tom jsou stejně.“ Vezme mě kolem ramen a posadí mě na kraj postele. Počkáme, až začnu klidněji dýchat. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptá se mě. „Zatím z ní nedokážu moc vyčíst,“ odpovím. Měla jsem ji celé léto, od té doby, co jsem byla s Angelou v Itálii. Zatím se z ní nevyklubalo nic víc než tma, hrůza a zvláštně zkosená podlaha. „Mám ti to říct i tak?“
Billy zavrtí hlavou. „Jenom jestli chceš. Pokud by se ti ulevilo. Podle mě jsou vize osobní záležitost. Jsou určené tobě a nikomu jinému do nich nic není.“ Jsem ráda, že se k tomu staví tak pohodově. „Jak to děláš?“ zeptám se po chvíli. „Jak můžeš klidně žít normální život, když víš, že se stane něco zlého?“ Když položí svou hřejivou snědou ruku na mou, zachytím v jejím úsměvu náznak bolesti. „Musíš umět najít své štěstí,“ vysvětlí mi. „Musíš zjistit, co tvému životu dává smysl, a držet se toho. Snaž se nedělat si starosti s tím, co nemůžeš ovlivnit.“ „To se snadno řekne,“ povzdechnu si. „Chce to cvik.“ Položí mi ruku na rameno a povzbudivě ho stiskne. „Už je ti líp? Připravena to rozjet?“ Vzmůžu se na slabý úsměv. „Rozkaz.“ „Prima, tak zpátky do práce,“ prohodí šibalsky. Znovu se pustím do balení, ze kterého mě vize právě vytrhla, a Billy popadne pistoli s lepicí páskou a dá se do zalepování nachystaných krabic. „Tvé mámě jsem taky kdysi pomáhala s balením na Stanford. V roce 1963. Bydlely jsme tenkrát spolu v domku na pláži v San Luis Obispo.“ Když mi to Billy vypravuje, dojde mi, jak hrozně mi bude chybět. Nemůžu si pomoct. Když se na ni dívám, jako bych před sebou měla mamku. Ne proto, že by si byly nějak podobné, když nepočítám výšku a krásu, ale proto, že Billy, která byla přinejmenším sto let mamčinou nejlepší kamarádkou, má v zásobě milion vzpomínek, jako je tahle o Stanfordu. Legračních i smutných historek o tom, jak se mámě hodně nepovedl nový sestřih, jak málem podpálila kuchyň, když se snažila připravit flambované banány, nebo jak spolu za první světové války sloužily jako zdravotní sestry a ona zachránila jednomu vojákovi život jen s pomocí spony do vlasů a gumičky. Mít tady Billy je ta nejlepší náplast na to, že máma odešla. Připadá mi, jako by na těch pár minut, kdy mi Billy své historky vypráví, znovu ožívala. 11
„Poslyš, všechno dobrý?“ zeptá se Billy. „Už jsem skoro hotová.“ Odkašlu si, abych zamaskovala, že mě málem zradil hlas, pak složím poslední svetr, dám ho do krabice a rozhlédnu se. I když jsem si nesbalila všechno – na stěně zůstaly viset moje plakáty a nějaké věci jsem nechala venku – vypadá můj pokoj prázdný, jako bych se odtud už odstěhovala. Nemůžu uvěřit, že tu od zítřka nebudu bydlet. „Domů se můžeš vrátit, kdykoli budeš chtít,“ ujišťuje mě Billy. „Zapiš si to za uši. Tohle je tvůj dům. Stačí, když zavoláš, že jsi na cestě, a já přiběhnu a dám ti na postel čisté povlečení.“ Poplácá mě po ruce a zamíří dolů, aby naložila krabice do svého pick-upu. Zítra se vydá do Kalifornie spolu s námi a já, Angela a její máma za ní pojedeme mým autem. Vyjdu na chodbu. Dům je tichý, ale přitom v sobě má zvláštní energii, jako by byl plný duchů. Upřeně se dívám na zavřené dveře Jeffreyho pokoje. Měl by tu být. Touhle dobou už by měl začít předposlední ročník na střední v Jackson Hole. Měl by trénovat fotbal, brzo ráno do sebe házet odporné proteinové koktejly a zamořovat koš na prádlo tunami smrdutých sportovních ponožek, které se nikdy nehodí do páru. Měla bych teď dojít k jeho dveřím, zaťukat a slyšet ho, jak říká: Běž pryč, ale já bych stejně vešla dovnitř a on by se ke mně otočil od počítače a možná by se uráčil ztlumit muziku, ušklíbl by se a broukl by: Ty seš ještě tady? A já bych si třeba vymyslela nějakou chytrou poznámku, kterou bych mu to vrátila, ale přes to všechno by nám oběma bylo jasné, že mu budu chybět. A on zase mně. Schází mi. Vchodové dveře se hlasitě zabouchnou. „Čekáš návštěvu?“ zavolá na mě Billy. Zaslechnu zvuk auta přijíždějícího před dům. „Ne,“ zahulákám na ni. „Kdo je to?“ „Co aby ses šla podívat?“ houkne. Rychle seběhnu dolů. 12
„Jé, super,“ oddechne si Wendy, když otevřu dveře. „Bála jsem se, že jsem tě propásla.“ Instinktivně pátrám pohledem po Tuckerovi a srdce se mi bláznivě zatřepetá v hrudi. „Není tu,“ poví mi Wendy šetrně. „On, ehm...“ Aha. Nechtěl mě vidět. Pokusím se o úsměv, zatímco u srdce ucítím pronikavé bodnutí. Jasně, pomyslím si. Proč by mě vůbec chtěl vidět? Rozešli jsme se. Už ho nezajímám. Připomenu si, že tu mám Wendy. Tiskne si k hrudi lepenkovou krabici, jako by měla strach, že jí uletí. Přešlápne z nohy na nohu. „Copak?“ zeptám se. „Měla jsem doma nějaké tvoje věci,“ vysvětlí mi. „Zítra odjíždím na vejšku a... napadlo mě, že bys je třeba chtěla.“ „Děkuju. Já taky odjíždím zítra,“ řeknu. Wendy mi jednou, po tom, co jsem začala chodit s jejím bratrem, řekla, že jestli Tuckerovi ublížím, zakope mě do hromady koňského hnoje. Od našeho rozchodu jsem napůl čekala, že se objeví u nás doma s lopatou v rukách a flákne mě s ní po hlavě. Ve skrytu duše se ptám, jestli bych si to nezasloužila. Ale jak tu stojí, působí křehce a její oči jsou plné naděje, jako by mi chtěla říct, že jsem jí přes léto chyběla. Jako by dál chtěla být moje kamarádka. „Děkuju,“ zopakuju. Usměju se a nastavím ruce. Wendy se plaše usměje a předá mi krabici. Uvnitř je pár DVD, časopisy, Vampýrská akademie s oslíma ušima, pár dalších knížek a střevíčky, které jsem jí půjčila na maturitní ples. „Jak bylo v Itálii?“ zeptá se, když krabici položím vedle dveří. „Díky za pohlednici.“ „Byla to nádhera.“ „To věřím,“ odpoví se závistivým povzdechem. „Odjakživa chci sbalit batoh a vyrazit do Evropy. Chtěla bych vidět Londýn, Paříž, Vídeň...“ Usměje se. „Hele, co kdybys mi ukázala fotky? Hrozně ráda bych je viděla. Jestli máš teda čas.“ 13
„Jé, jasně.“ Vyběhnu nahoru do pokoje pro notebook, potom se usadíme na pohovce v obýváku a procházíme spolu fotky z prázdnin. Sedíme opřené rameno o rameno a koukáme na Koloseum, vítězné oblouky v Římě, katakomby, Toskánsko s jeho vinicemi a zvlněnými kopci, Florencii a na to, jak předvádím přitroublou pózu „Koukejte, držím šikmou věž v Pise“. Když vtom na obrazovce naskočí fotografie Angely a Phena na vrcholu baziliky svatého Petra. „Moment, vrať to,“ zarazí mě Wendy, když kliknu na další fotku. Neochotně stisknu tlačítko Zpět. „Kdo to je?“ vydechne Wendy. Její reakce mě moc nepřekvapuje. Phen je sexy. V jeho hnědých očích je cosi fascinujícího. Jeho dokonalá mužná tvář je úžasně přitažlivá a vůbec, ale proboha – to se do něj musí zakoukat i Wendy? „Takový jeden chlápek, kterého jsme potkaly v Římě,“ povím jí. To je nejpravdivější vysvětlení, které jí můžu říct, aniž bych musela zacházet do trapných detailů o Angele a jejím tajném příteli, o kterém „nikomu nesmíš nic říct, Claro. Přísaháš?“ a který podle Angely není nic víc než letní flirt. Co jsme se vrátily do Wyomingu, Angela na moje otázky odpovídá zásadně „Jaký Phen?“, jako by nikoho takového neznala. „Už jsem říkala, že chci jet do Itálie?“ poznamená Wendy a zvedne obočí. „Páni.“ „Jo, o pohledný kluky tam není nouze,“ připustím. „Samo, že se pak dostanou do středního věku a jsou z nich chlápci s ulízanými vlasy a pivním pupkem v oblecích od Armaniho, kteří tě svlíkají očima.“ Počastuju ji svou nejlepší imitací úlisného italského úsměvu, zvednu bradu a pošlu jí vzdušný polibek. Wedny se dá do smíchu. „Fuj.“ Zavřu notebook a jsem ráda, že jsme téma Phen přešly. „Tak, to byla Itálie.“ Poplácám se po břiše. „Díky těstovinám jsem přibrala dobrých pět liber.“ „Stejně jsi předtím byla kost a kůže,“ prohlásí Wendy. 14
„To ti pěkně děkuju.“ „Mrzí mě, že mizím tak brzo, ale už musím jít,“ omlouvá se. „Mám doma kvůli zítřku ještě spoustu práce.“ Vstaneme, a když se k Wendy otočím, v krku mi v tu ránu naskočí knedlík při představě, že se musíme rozloučit. „Budeš hvězda Washington State, děsně si to tam užiješ a bude z tebe nejlepší veterinářka všech dob, ale budeš mi hrozně chybět,“ povím jí. I jí se v očích zalesknou slzy. „Budem se vídat o prázdninách, platí? Vždycky mi můžeš poslat mail. Ne že na mě zapomeneš.“ „Nezapomenu. Slibuju.“ Potom mě obejme. „Měj se, Claro,“ zašeptá mi. „Dávej na sebe pozor.“ Když odejde, seberu krabici, odnesu ji do svého pokoje a zavřu dveře. Vysypu obsah na postel a mezi věcmi, co jsem půjčila Wendy, najdu i pár od Tuckera: třpytku, co jsem mu koupila v rybářském obchodě v Jacksonu, které říkal Karotčina šťastná třpytka, sušenou polní květinu z jednoho z věnců, které mi upletl do vlasů, cédéčko, co jsem mu namixovala loni, plné písniček o kovbojích, létání a lásce, které si párkrát poslechl, i když si musel myslet, že je hrozně přeslazené. Všechno mi vrací. Je příšerný, jak moc mě to zraňuje, jak moc ještě pořád visím na tom, co nás spojovalo. Proto všechny ty věci zase pečlivě naskládám do krabice, kterou přelepím páskou a zastrčím ji do stínů vzadu v šatníku. A rozloučím se. Claro. Ten hlas, co volá mé jméno, zaslechnu ještě dřív, než ho uslyším na vlastní uši. Stojím na nádvoří Stanfordovy univerzity uprostřed davu víc než patnácti set hemžících se prváků a jejich rodičů, ale jeho slyším hlasitě a zřetelně. Proderu se zástupem a přitom pátrám po vlnitých tmavých vlasech a záblesku zelených očí. Vtom se v labyrintu těl kolem objeví skulina a já ho konečně zahlédnu. Stojí asi dvacet stop ode mě, jako obvykle zády ke mně. A v tu chvíli mé srdce znovu jako zadunění zvonu rozechvěje pocit, že ho důvěrně znám. 15
Položím si ruce kolem pusy jako hlásnou troubu a zahulákám: „Christiane!“ Otočí se. Zamáváme si přes moře lidí, a než bys řekl švec, už stojím před ním se širokým úsměvem. Je mi skoro do smíchu, protože je to prima pocit, být po tak dlouhé době zase s ním. „Ahoj,“ pozdraví mě. Musí mluvit hlasitě, abych ho přes hluk lidí kolem slyšela. „To je mi náhodička.“ „To mi povídej.“ Až v tuhle chvíli mi dojde, jak moc mi scházel. Byla jsem příliš zaujatá steskem po jiných lidech – po mamce, Jeffreym, Tuckerovi a tátovi. Měla jsem hlavu plnou toho, co všechno opouštím. Ale teď... je to, jako když nějaký díl vaší duše přestane bolet a najednou jste zase sami sebou. Vaše rány se zcelily a vy jste se uzdravili a až v ten okamžik pochopíte, jak dlouho jste trpěli. Chyběl mi jeho hlas uvnitř mé hlavy, v mých uších. Chyběl mi pohled na jeho tvář. Jeho úsměv. „Taky jsi mi chyběla,“ řekne zmateně a nakloní se až k mému uchu, abych ho v tom hluku zaslechla. Když na krku ucítím jeho teplý dech, zachvěju se. Nejistě o krok ustoupím. Zničehonic jsem v rozpacích. „Jak bylo v divočině?“ To je to jediné, co mě napadne mu říct. Jeho strejda ho v létě bere do hor, kde tráví celou dobu tvrdým tréninkem, daleko od internetu a televize a dalších věcí, které by ho mohly rozptylovat. Strejda ho tam nutí cvičit ovládání svatozáře, létání a všechny další andělské dovednosti. Christian tomu říká „letní stáž“ a podle toho, jak to líčí, si to v ničem nezadá s armádním výcvikovým táborem. „Stejný jako vždycky,“ oznámí mi. „Jenom Walter byl letos ještě posedlejší, věř tomu, nebo ne. Většinu dní mě nutil vstávat za rozbřesku a honil mě jako psa.“ „Proč?“ spustím, ale v pravý čas se zarazím. Na co tě trénuje? Jeho oči zvážní. Povím ti to pozděj. 16
„Co Itálie?“ zeptá se mě nahlas, protože ostatním by se to mohlo zdát divné, kdybychom tam jen tak beze slova stáli a zírali na sebe, zatímco by se celá konverzace odvíjela v našich hlavách. „Bylo to zajímavý,“ odpovím. Což je podcenění roku. Zrovna v tu chvíli se vedle mě zjeví Angela. „Čau Chrisi,“ zahlásí a kývne Christianovi na pozdrav. „Jak se vede?“ Christian mávne rukou k davu vzrušených prváků, kteří se hemží všude kolem. „Asi si začínám zvykat na skutečnost, že jsem tady.“ „To chápu,“ odpoví Angela. „Když jsme projížděli Palm Drive, musela jsem se štípnout. Na který koleji seš?“ „Cedro.“ „My jsme s Clarou obě v Roble. To je, myslím, na opačný straně kampusu.“ „Jo, to je. Už jsem se díval.“ Když se na něj kouknu, dojde mi, že je rád, že dostal místo na koleji na druhém konci univerzitního areálu. Má totiž pocit, že by se mi nelíbilo, kdyby mi byl nablízku a namátkou mi četl myšlenky. Chce mi dopřát potřebný odstup. Pošlu mu myšlenkovou obdobu objetí a dočista ho tím překvapím. To bylo za co? zeptá se. „Bude to chtít kola,“ pokračuje Angela. „Kampus je děsně velkej. Tady má kolo každej.“ Jen jsem ráda, že tu jsi, řeknu Christianovi. Taky jsem rád, že tu jsem. A já jsem ráda, že ty jsi rád, že tu jsi. Usmějeme se. „Hej, vy dva, zas provádíte to svý splynutí duší?“ zeptá se Angela a pak si co nejhlasitěji pomyslí: Děsně mě s tím prudíte. Christian se překvapeně zasměje. Odkdy mluví telepaticky? Od doby, co jsem ji to naučila. Aspoň jsme se nějak zabavily při jedenáctihodinovým letu. 17
Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad? Už tak nezavře pusu... Dělá si legraci, ale je mi jasné, že se mu nezamlouvá, že se Angela bude moct zapojovat do našich tajných rozhovorů, které bral jako něco, co spojuje jen nás dva, jako naše tajemství. Zatím nedokáže přijímat hlasy, vysvětlím mu, abych ho uklidnila. Umí jenom vysílat. Takže může mluvit, ale neumí naslouchat. To sedne. Pru-dí-te mě, zopakuje Angela, založí si ruce na hrudi a sjede nás dotčeným pohledem. Christian a já vybuchneme smíchy. „Promiň, Ange.“ Obejmu ji jednou rukou. „Musíme toho s Christianem moc probrat.“ Na tváři se jí mihne jakási obava, ale ten výraz zmizí tak rychle, až si říkám, jestli se mi to jen nezdálo. „Mně to přijde pěkně nezdvořilý,“ zabručí. „Promiň, promiň, už žádný splývání duší. Beru na vědomí.“ „Aspoň, dokud se to taky nenaučím. A to bude brzo. Dost to cvičím.“ „O tom nepochybuju,“ poznamená Christian. Všimnu si, že se směje očima, a potlačím úsměv. „Už jsi viděl svého spolubydlícího?“ zeptám se. Christian přikývne. „Jmenuje se Charlie. Chce se stát programátorem a oženil se se svým Xboxem. Co ty?“ „Jmenuje se Wan Chen. Dělá přípravku na medicínu a bere to smrtelně vážně,“ podám hlášení. „Když mi dneska ukázala svůj rozvrh, připadala jsem si jako šílený flákač.“ „To taky seš,“ přisadí si Angela. „Pravdu díš.“ „A co tvoje spolubydlící?“ obrátí se Christian na Angelu. To nic netušící ubožátko, dodá potichu a já se uchechtnu. „Mám hned dvě – asi se zblázním štěstím,“ odpoví Angela. „Blondýny jako vyšitý.“ 18
„No dovol!“ ohradím se proti tónu, s jakým mluví o blonďaté části populace. „A jsou to totální trubky. Jedna má jako hlavní obor komunikaci – ať to znamená, co chce – a druhá ještě neví.“ „Na tom, že se ještě někdo nerozhodl, není nic špatnýho,“ namítnu a vrhnu letmý pohled na Christiana. Trochu se stydím za svou vlastní nerozhodnost. „Já jsem se taky ještě nerozhodl,“ přizná se a já s Angelou na něj šokovaně vykulíme oči. „Co je? Nemůžu být nerozhodnutý?“ „Myslela jsem, že budeš dělat ekonomii,“ odpoví Angela. „Proč?“ „Protože vypadáš fakt k nakousnutí v obleku a kravatě,“ sdělí mu Angela rádoby sladce. „Jsi děsně roztomilý. Měl bys rozvíjet svůj potenciál.“ Christian na její provokace nereaguje. „Ekonomie je Walterův obor, ne můj.“ „A co je tvůj obor?“ „Jak jsem řekl, zatím nevím.“ Upřeně se na mě zadívá. Zlatá zrnka v zelených očích se mu zatřpytí na slunci a já cítím, jak se mi rozpalují tváře. „Kde je vůbec Walter?“ zeptám se, abych změnila téma. „S Billy.“ Christian se otočí a ukáže na nádvoří na místo vyhrazené pro rodiče, kde uvidíme stát Waltera a Billy, očividně zabrané do rozhovoru. „Sluší jim to spolu,“ poznamenám, když se Billy dá do smíchu a položí ruku na Walterovu paži. „Dokážete si představit, jak mě to překvapilo, když mi Billy o prázdninách zavolala a oznámila mi, že se s Walterem chtějí vzít? To jsem fakticky nečekala.“ „Moment, Billy a Walter se budou brát?“ vyjekne Angela. „Kdy?“ „Už se vzali,“ vysvětlí jí Christian. „V červenci. Na louce v horách. Bylo to jako blesk z čistýho nebe.“ „Ani jsem netušila, že k sobě něco cítí,“ řeknu, než se Angela vytasí s vtípkem, který už má zaručeně na jazyku, že když si jeho poručník vzal 19
