Nespokojení (ne)demokraté? Analýza politických postojů protidemokraticky smýšlejících občanů české společnosti. Kateřina Zymová

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Nespokojení (ne)demokraté? Analýza politických postojů protidemokraticky smýšlejících občanů české společnosti Kateřina Zymová Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: Mgr. et Mgr. Jakub Lysek

Olomouc 2016

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma „Nespokojení (ne)demokraté? Analýza politických postojů protidemokraticky smýšlejících občanů české společnosti“ vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci 14. dubna 2016

…………………………….. (podpis)

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 5 1. TEORETICKÉ VYMEZENÍ DEMOKRACIE ...................................................................... 9 1. 1. Definice demokracie, její počátky a vývoj ..................................................................... 9 1. 2. Politická kultura v demokracii ........................................................................................ 9 1. 3. Důvěra v demokracii .................................................................................................... 15 2. DEMOKRACIE V ČESKÉ REPUBLICE ........................................................................... 18 2. 1. Vývoj demokracie......................................................................................................... 18 2. 2. Faktory ovlivňující důvěru: vliv komunistické zkušenosti........................................... 19 2. 3. Faktory ovlivňující důvěru: vliv evropského trendu a současného dění ...................... 20 3. PROTIDEMOKRATICKÉ MYŠLENKY V ČESKÉ SPOLEČNOSTI .............................. 22 3. 1. Legitimita demokracie .................................................................................................. 22 3. 2. Fenomén extremismu ................................................................................................... 23 3. 3. Krajně levicový extremismus ....................................................................................... 23 3. 4. Krajně pravicový extremismus ..................................................................................... 25 4. DATA A VÝZKUM: VZTAH SPOKOJENOSTI S DEMOKRACIÍ A LEGITIMITY DEMOKRACIE V ČESKÉM PROSTŘEDÍ ........................................................................... 28 4. 1. Zpracování dat .............................................................................................................. 28 4. 2. Demokracie jako nejlepší způsob vlády ....................................................................... 28 4. 3. Vztah spokojenosti s demokracií a legitimity demokracie ........................................... 30 5. DATA A VÝZKUM: VLIV SOCIOEKONOMICKÝCH CHARAKTERISTIK A POLITICKÝCH PREFERENCÍ NA LEGITIMITU DEMOKRACIE ................................ 33 5. 1. Vliv pohlaví na vnímání legitimity demokracie ........................................................... 33 5. 2. Vliv věku na vnímání legitimity demokracie ............................................................... 34 5. 3. Vliv dosaženého vzdělání na vnímání legitimity demokracie ...................................... 37 5. 4. Vliv bydliště na spokojenost s demokracií ................................................................... 40 5. 5. Vliv sympatií k jednotlivým stranám na spokojenost s demokracií ............................. 43 5. 6. Vliv důvěry v prezidenta republiky a sympatií s Ruskou federací na vnímání demokracie............................................................................................................................ 46

5. 7. Výzkum CVVM zaměřený na nedemokratické alternativy politického systému (únor 2016) ..................................................................................................................................... 53 ZÁVĚR..................................................................................................................................... 55 LITERATURA ......................................................................................................................... 58 PŘÍLOHY................................................................................................................................. 64 ABSTRAKT ............................................................................................................................. 67

„Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ Tomáš Garrigue Masaryk ÚVOD V české společnosti existuje mnoho lidí, kteří smýšlejí protidemokraticky. V této bakalářské práci se zaměřím na hlavní protidemokratické skupiny v české společnosti z hlediska socioekonomických charakteristik a politických preferencí, kdy na základě předložené teorie určím, o které skupiny obyvatel se jedná a následně analyzuji jejich politické postoje včetně důvodů k nim vedoucích. Základním kamenem dobře fungujícího demokratického systému je politická kultura. Politická kultura se skládá ze sdílených postojů a hodnot občanů, které jsou stěžejní pro upevňování politické moci. Společnost by se měla zapojovat do politického dění, shodovat se na legitimitě daného politického zřízení a lidé by vůči sobě měli být navzájem tolerantní. V demokratické společnosti je velice důležitá participace v různých organizacích, jelikož lidem umožňuje naučit se být aktivní a společně formulovat zastávané cíle. Předpokladem takového jednání je důvěra, a to nejen v politické zřízení a jednotlivé politické instituce, ale i v lidi kolem sebe. Pro mou práci stěžejním typem důvěry je ta v oprávněnost tohoto systému, nebo taky legitimita demokracie, neboť se zabývám částmi české společnosti, které ji nevykazují. Politická kultura není demokracií utvářena, nýbrž má své kořeny v historii a kultuře daného národa. Na formování politické kultury v České republice měla velký vliv komunistická zkušenost, která v mnohém omezuje faktory pro politickou kulturu důležité. Komunistická zkušenost v zemích střední a východní Evropy přispěla spíše ke kultuře nedůvěry, což způsobuje vysoký stupeň nedůvěry vykazovaný společnostmi v těchto zemích, Českou republiku nevyjímaje. Ve své práci se zabývám primárně protidemokraticky smýšlejícími občany české společnosti z hlediska jejich socioekonomických charakteristik a politických preferencí. Cílem je určit místo společnosti v demokracii, zmínit provázanost důvěry, spokojenosti a podpory demokracie, krátce nastínit kontext českého demokratického vývoje včetně postojů veřejnosti a specifikovat důvody, které mohou vést k postojům protisystémovým. Na základě protisystémových postojů následně vymezím jednotlivé protidemokratické skupiny v české společnosti a definuji jejich socioekonomické charakteristiky a politické preference. Ty tvoří samotné jádro výzkumné části práce, jehož cílem je především analyzovat uvedené charakteristiky a potvrdit, či vyvrátit z teorie vyvozené skutečnosti. 5

Jaké jsou socioekonomické charakteristiky protidemokraticky smýšlejících lidí v české společnosti? Jaké strany či uskupení podporují lidé smýšlející protidemokraticky? Je ve strukturálně slabých regionech nižší spokojenost s fungováním demokracie? Jsou lidé, kteří podporují prezidenta České republiky Miloše Zemana častěji protidemokratičtí než jeho odpůrci? Jsou lidé, kteří inklinují k některé z krajně pravicových či krajně levicových stran s demokracií méně spokojení? Pokud o společnosti hovoříme jako o „nespokojených demokratech“ a myslíme tím, že i přestože vykazuje jistou nespokojenost s fungováním demokracie, obecně vyjadřuje demokracii podporu, můžeme českou společnost označit za společnost „nespokojených nedemokratů“? V pěti kapitolách se nejdříve zaměřuji na teoretické vymezení své práce, v rámci něhož definuji demokracii, politickou kulturu, důvěru, spokojenost a legitimitu demokracie. Dostávám se i k českému případu, kdy po krátkém nastínění vývoje demokracie a faktorů, které na jednotlivé prvky demokracie mohou mít vliv, specifikuji skupiny občanů, jež budou pravděpodobně vykazovat nízkou legitimitu včetně možných důvodů vedoucích k podobným postojům. V druhé části své práce následně analyzuji charakteristiky těchto skupin předem vyvozené z teoretické části. V první kapitole krátce definuji demokracii, její vývoj a místo politické kultury v ní na základě teorií Alexise de Tocquevilla, Gabriela Almonda, Sidney Verby a Roberta Putnama. Předpoklad správně fungující politické kultury jako nedílné součásti demokracie tvoří již několikrát zmíněná důvěra, která se dá rozčlenit do několika kanálů. Systémová důvěra se poté váže k přesvědčení společnosti, že dané politické zřízení je správné a nejlepší možné. Dané přesvědčení se jinak označuje jako legitimita demokracie. Lidé, kteří o tom nejsou přesvědčeni, budou svůj postoj častěji dávat najevo volbou protidemokratických

stran

a

uskupení.

V druhé

kapitole

se

již

věnuji

samotné

České republice, kde nejdříve charakterizuji vývoj demokracie v ní a dále se dostávám k faktorům ovlivňujícím politickou kulturu a důvěru ve společnosti. Jako první faktor uvádím komunistickou zkušenost, která značným způsobem přispěla ke kultuře nedůvěry v jednotlivých společnostech především díky své snaze přetrhat sítě vazeb mezi lidmi a také na úkor vnucené kultury potlačit kulturu domácí. Druhým faktorem vysvětluji současný nárůst protidemokratických nálad v celém evropském prostoru. Jedná se o aktuální dění včetně migrační krize a hrozby terorismu, což s sebou přináší různé projevy extremismu, jejichž četnost se za dané situaci zvyšuje. Ve třetí kapitole se dostávám k samotné teorii extremismu. V první části této kapitoly nejdříve znovu zmíním legitimitu demokracie, přičemž na základě teorie Mishlera, Rose a Haerpfera [Linek 2010] specifikuji jednotlivé skupiny lidí, které ji pravděpodobně nebudou vykazovat. Extremismus pak bývá často 6

rozdělován na krajně pravicový a krajně levicový, přičemž v další části této kapitoly definuji tyto typy extremismu v českém prostoru včetně charakteristik jejich příznivců, jež se do značné míry shodují s charakteristikami uvedenými v teorii Mishlera, Rose a Harpfera a slouží především jako základ pro můj výzkum následující ve čtvrté a páté části této práce. Ve čtvrté kapitole se zabývám provázáním spokojenosti s fungováním demokracie a podporou demokracie v českém prostředí. Nespokojenost s fungováním demokracie lidé mohou dávat najevo sníženou důvěrou v politické a ústavní instituce, ale zcela jistě toto může koexistovat s přesvědčením, že demokracie je i přesto nejlepším typem zřízení. Po krátké analýze míry spokojenosti a podpory demokracie vykazované českou společností zkoumám, zda má v českém prostředí nespokojenost s demokracií vliv na samotné smýšlení o demokracii. Konečně

v páté

kapitole

analyzuji

vztah

mezi

jednotlivými

charakteristikami

protidemokraticky smýšlejících lidí uvedenými v teorii a podporou demokracie. Cílem teoretické části práce je zodpovědět výzkumné otázky a vyvodit hypotézy, které následně ověřuji v části výzkumné. K ověření hypotéz využívám datové soubory k dotazníkovým šetřením Centra pro výzkum veřejného mínění, jež analyzuji v programu IBM SPSS Statistics. Především pracuji s Českou volební studií z roku 2013, protože v té se objevují konkrétní otázky vztahující se k legitimitě demokracie. Kromě ní použiji i další datové soubory CVVM, konkrétně pravidelně uskutečňované výzkumy s názvem Naše společnost z února a října 2014 a z ledna, února a září 2015. Práci opírám o několik zdrojů. Pro teoretické uchopení politické kultury v demokracii používám některé knihy jednotlivých autorů, kteří znamenali pro studium demokracie a společnosti v ní určitý přelom. V tomto případě se jedná především o Demokracii v Americe Alexise de Tocquevilla, což je bezesporu jedno ze základních děl studia politiky, v němž autor na základě pozorování amerického případu formuluje prvky a nedostatky demokracie se snahou před nimi varovat. Pracuji také s dílem The Civic Culture Revisited autorů Gabriela Almonda a Sidney Verby, nicméně pro lepší pochopení jejich díla, jakožto díla autorů uvádějících pojem politické kultury do odborného diskurzu, využívám novější práce třídící jednotlivé definice politické kultury včetně jejich přínosu. Takovým dílem je kupříkladu monografie Marka Skovajsy s názvem Politická kultura, Přístupy, kritiky, uplatnění ve zkoumání politiky nebo článek Zdenky Vajdové Politická kultura – teoretický koncept a výzkum. Dalším významným autorem zabývajícím se danou problematikou je americký politolog Robert Putnam, přičemž pracuji především s jeho knihou Making democracy work, Civic traditions in modern Italy, v níž se zabýval italským případem, kdy na základě svého pozorování zdůraznil důležitost sociálního kapitálu pro správné fungování demokracie. 7

Pro pochopení důvěry v demokracii používám knihu socioložky Markéty Sedláčkové Důvěra a demokracie. Jedná se o přehled teorií důvěry počínaje Tocquevillem až po transformaci v komunistických zemích, přičemž ke konci se autorka dostává k samotnému českému

případu

a

vývoji

důvěry

ve

společnosti

po

přechodu

k demokracii.

Markéta Sedláčková se důvěrou zabývá dlouhodobě, přičemž tato kniha představuje ucelený přehled vývoje pojmu důvěry včetně jeho rozčlenění a následné specifikace jednotlivých typů. Dále pracuji s monografií Lukáše Linka s názvem Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledky. Autor se v ní zabývá čtyřmi dimenzemi postojů k politickému režimu a jeho institucím a dále se zabývá proměnou těchto postojů v průběhu let 1996 – 2006. Jedná se konkrétně o demokratickou legitimitu, politickou nespokojenost, individuální a institucionální odcizení. V mém pojetí je nejdůležitější uchopení pojmu demokratické legitimity včetně bližšího určení skupin obyvatel, které ji pravděpodobně nebudou vykazovat. Stejně tak důležité je určení vztahu mezi jednotlivými dimenzemi.

8

1. TEORETICKÉ VYMEZENÍ DEMOKRACIE

1. 1. Definice demokracie, její počátky a vývoj Počátky demokracie se objevily již během pátého století před naším letopočtem, kdy Atéňané začali uplatňovat místo vlády několika vládu mnoha. Svůj název získala spojením slov demos a kratia, což znamená „vláda lidu“. I přestože se jednalo o vládu lidu, množství lidí z tohoto zřízení bylo vyloučeno především proto, že nebyli považováni jako způsobilí vlády. Lid se v tomto pojetí omezoval jen na úzkou skupinu občanů (Dahl 1995: 7–10). Dokonce ani svoboda se nevztahovala na všechny, ale jen na občany obce (Dahl 1995: 25). Stejný jev vyloučení mnoha skupin z politického života můžeme pozorovat i v případě rodící se americké demokracie, která vylučovala ženy, černochy a původní obyvatelstvo. V základu se tedy jednalo o demokracii v úplně jiném smyslu, než jakou ji známe dnes. Řekové byli přesvědčeni, že demokracii nelze uplatnit ve velkém měřítku, proto se jejich demokracie uplatňovala v malých městských státech, v nichž občané měli možnost přímo se účastnit moci. Cílem bylo, aby se demokracie stala součástí běžného života každého občana, aby občané participovali. Velikost státu se postupně měnila, až se z městských států staly státy národní, což vyžadovalo vytvoření nových politických institucí (Dahl 1995: 7–10). Původní odmítání nepřímé účasti lidu na vládě nahradilo přesvědčení, že pokud se lid v měřítku velkého národního státu nemůže přímo účastnit moci, musí si zvolit své zástupce, jež budou jejich zájmy reprezentovat v přenesené formě. Tímto způsobem vznikla zastupitelská demokracie použitelná pro velké státy moderního typu (Dahl 1995: 30–31). Demokracie je zřízení vyžadující účast občanů na státní moci skrze volené zástupce, stojící na všeobecné rovnosti všech lidí ve společnosti. V dnešní době je široce přijímaná a rozšířená skoro po celém světě. I přesto má spoustu limitujících faktorů, které mnohdy vycházejí z její vlastní podstaty nebo z nastavení systému a mohou omezit, v krajním případě ohrozit její fungování, neboť mnohdy působí na prvky důležité pro demokratickou stabilitu. Už ze samotné definice demokracie je zřejmé, že společnost v ní má nezastupitelné místo. Aby se demokratická vláda udržela, je nutná podpora veřejnosti, občané jí musí důvěřovat. Z tohoto úhlu pohledu budu nadále na demokracii nahlížet, tedy skrze politickou kulturu, která je velice důležitá pro správné fungování demokratického zřízení.

1. 2. Politická kultura v demokracii Občané společnosti by měli sdílet určité hodnoty, aktivity a postoje, které jsou stěžejní pro určování směru politického života a rovněž jsou stěžejní pro upevnění politické moci. Občané musí být přesvědčeni o tom, že dané politické zřízení je správné, to je jádrem, které 9

tvoří politickou kulturu (Nový 2015: 28). „Hladký chod demokratického režimu bude zajištěn až tehdy, pokud převážná část občanů bude smýšlet o tomto typu výkonu moci jako o nejlepším možném, bude vykazovat alespoň minimální stupeň důvěry k uvedeným institucím a/nebo bude hodnotit výkonnost takového politického systému přinejmenším jako dostatečnou.“ (Easton citován in Nový 2015: 29) Spousta teoretiků se zabývá místem politické kultury v demokracii, já jsem si zvolila přístup pohlížející na ni jako na soubor hodnot aktivních občanů, kteří se zapojují do politického dění, shodují se na legitimitě daného politického prostředí, jsou tolerantní vůči různým názorům a důvěřují demokracii i jejím institucím. Pro umění participovat a formulovat své postoje je důležitá schopnost spolupráce, utváření asociací a spolků. Předpokladem úspěšné spolupráce ve společnosti je nejen důvěra v demokratické zřízení, ale i důvěra v ostatní lidi ve společnosti. Rovněž je zřejmé, že politická kultura není přímo utvářena demokracií, nýbrž má své kořeny v historii, v kultuře daného národa [de Tocqueville 1835, Almond a Verba 1963, Putnam 1993]. Jedním z prvních teoretiků zabývajících se politickou kulturou, i když nepřímo, byl Alexis de Tocqueville. Jako velký přínos demokracie zdůrazňoval právě aktivní společnost, která je zárukou jejího fungování a dále se zabýval také prospěšností vazeb mezi lidmi a občanskou angažovaností. Chápal demokracii jako faktor přivádějící do politického světa vzrušení, politickou aktivitu. V tom také spatřoval jednu z největších výhod demokracie, tedy v tom, co podněcuje v občanské společnosti (de Tocqueville 2012: 239). „Demokracie nedává národu tu nejobratnější vládu, ale dosahuje toho, čeho není často ani nejobratnější vláda schopna dosáhnout; šíří v celém sociálním organismu neklidnou aktivitu, překypující sílu, energii, která bez ní nikdy neexistuje a která, jsou-li okolnosti jenom trochu příznivé, může dokázat zázraky.“ (de Tocqueville 2012: 239) Je zastáncem tvrzení, že demokracie prohlubuje lidské myšlení právě proto, že lidé mají možnost zasahovat do veřejných záležitostí, což by nešlo bez jisté racionality. Když má člověk možnost vládnout, získá tím úctu k sobě samému, takový člověk je aktivnější a osvícenější. Demokratická vláda podle něj nikdy nebude skvělá a dokonalá, ale z hlediska dlouhodobých výhod bude vždy vytrvalejší a lepší (de Tocqueville 2012: 236–240). Tocqueville popisuje schopnost lidí vzdělávat se, ne z knih, nýbrž ze zkušeností, kdy se učí tím, že se účastní vlády, už výchova lidí se může zaměřit na politiku. Demokracie proniká do všech forem společenského života, lidé se navzájem kontrolují a jsou s politikou spjatí, ovlivňuje jejich každodenní život. Občanská společnost je rozvinutá, vzdělaná a díky demokracie a mravů zároveň ctí toto zřízení. Úloha mravů v politické společnosti důležitým dílem přispívá k udržení demokratického zřízení (de Tocqueville 2012: 295–302). Lidé se 10

v demokracii spolčují, sdružují, aby mezi sebou vytvořili vztahy, přispívali k prosazení vzájemně sdílených požadavků. Toto spolčování slouží i jako záruka proti tyranii většiny1 (de Tocqueville 2012: 183–190). Dalším významným teoretikem demokracie a společnosti v ní byl Joseph Schumpeter, který se na společnost dívá z trochu odlišného pohledu než Alexis de Tocqueville. Pro pojetí mé práce není jeho teorie relevantní, nicméně v politické vědě má své místo a já ji zmiňuji za účelem vymezení ostatních použitých teorií a jako náhled do práce autora, který se politickou kulturou v demokracii do jisté míry zabýval, přičemž jeho teorie přináší zase jiný rozměr chápání, neboť chápal roli společnosti v demokracii z jiného úhlu pohledu. Jeho teorie bývá označována také jako minimalistické vymezení demokracie především proto, že preferuje zachovat politickou stabilitu před zachováním všech prvků demokracie, které v určitých případech mohou ohrožovat stabilitu (Lebeda, Vlachová 2010: 289). Při pohledu na společnost se zabývá spíš její neschopností rozhodovat o důležitých záležitostech v důsledku nedostatečné informovanosti, inteligence. V demokracii je připisována velká role vůli jednotlivce, nicméně nikdo nedokáže přesně definovat, co to konkrétně je, respektive že taková vůle vůbec existuje, protože by bylo nutné, aby každý přesně věděl, co je cílem jeho vůle, nicméně na to by musel umět kriticky zhodnotit dostupné informace, správně chápat předkládané a hlavně sledované skutečnosti. Abychom mohli hovořit o vůli jednotlivce, občané by nesměli podléhat propagandě. Společnosti jsou vnucovány různé závěry, které na základě takto předložené logiky nemůžeme chápat jako výsledek demokratického procesu. I kdyby to tak bylo, vůle lidu se nikdy nemůže shodovat (Schumpeter 2004: 271–274). Státní záležitosti se dle Schumpetera dají rozdělit na ty, které se přímo dotýkají lidí a na ty, které se k zájmům jednotlivce vůbec neváží. V prvním případě lidé jednají pohotověji a racionálněji, nicméně ani v těchto oblastech se nemusí jednat o tu správnou racionalitu, neboť se voliči často rozhodují na základě slibů v případě nějaké aktuální otázky bez ohledu na dlouhodobý prospěch. Druhý příklad se pro průměrné občany rovná světu fikce, světu mimo jejich výhradní zájem, kdy neexistuje ani rozdíl mezi vzdělanými a nevzdělanými občany, protože i vzdělaný občan se víc orientuje ve sféře svého oboru, v kterém má

S konceptem tyranie většiny přišel také A. de Tocqueville, kdy jej popisoval jako jeden z problémů vycházejících z podstaty demokracie s tím, že v demokracii je vláda většiny absolutní a všechny vady, které demokracie má, se s většinou ještě zvyšují. Jde o to, že stejně, jako může jedinec s absolutní mocí tuto moc využít proti odpůrci, ji může využít většina. Ve vnímání tohoto problému jde ještě dál a přichází s konceptem despotické demokracie. Ta může nastat, pokud všemocnost většiny zajde příliš daleko (de Tocqueville 2012: 241; 748– 752). 1

11

kvalifikaci, v politické oblasti kvalifikaci nemá a nemá ani zájem získávat a kriticky zhodnotit dostupné informace, proto může zastávat takové názory, které by například ve svém oboru uznal za nedostatečné a hloupé. Člověk politiku nepodrobuje důkladné analýze, tudíž má sklon podléhat neracionálním podnětům a uvolňovat morální zábrany. Vůle takového člověka je snadno formovatelná různými politickými skupinami, jež těží přesně z této vlastnosti lidské přirozenosti,

od

té

chvíle

vůle

neformuje

politiku,

ale

je

naopak

politikou

formována (Schumpeter 2004: 274–282). Ve své teorii předložil čtyři kategorie podmínek, které jsou nutné pro fungování demokracie. V první kategorii navrhoval politiky v demokracii přísně selektovat tak, aby byli dostatečně na výši. V další kategorii vyslovil přesvědčení, že rozpětí politického rozhodování nesmí být moc široké, respektive že by si parlament měl určit nějaké hranice, v některých záležitostech je nutné přijmout spíš názor odborníků. Třetí kategorie obsahovala nutnost dobře fungujícího a zkušeného byrokratického aparátu a ve čtvrté kategorii se zabývá tím, co je stěžejní pro chápání demokracie z hlediska politické kultury, tím, co sám nazývá demokratická sebekontrola. Ta v sobě nese nejen souhlas a vykonávání zákonů celou společností, ale taky intelektuální předpoklad voličů i politiků, kteří se nenechají zlákat. Voliči si musí uvědomovat dělbu práce a nekomplikovat chod jejích činností - nesmí odepírat zvoleným politikům důvěru během vládnutí a hlavně musí pochopit, že jakmile je někdo zvolen, politika už se stává věcí zvoleného politika, ne jejich. Do práce politiků nesmí být zasahováno, voliči jim nesmí radit. Každý taky musí mít možnost přednést svůj názor a voliči jim musí naslouchat, i přestože takový názor může přímo útočit na názory jim vlastní, tudíž je nutné umět se ovládnout nejen v oblasti nezasahování do rozhodování politiků, ale i v oblasti tolerance dalších názorů. Sám přiznává, že tento princip fakticky zavrhuje princip klasické doktríny demokracie. Takové společenské sebeovládání demokracie nevytváří, nýbrž vychází už z národní povahy a zvyklostí. Je nutné dosahovat kompromisu mezi všemi skupinami, je nutné, aby se tyto skupiny shodovaly na své oddanosti zemi a věrnosti zásadám společnosti (Schumpeter 2004: 307–313). „Kdykoliv jsou tyto principy zpochybněny a kdykoliv se objeví záležitosti, které rozdělí zemi na znepřátelené tábory, demokracie ztrácí půdu pod nohama.“ (Schumpeter 2004: 313) Stejně tak demokracie nikdy není vhodným zřízením v době krize, což je samotnou demokracií mnohdy připouštěno.2

Příkladem může být ústava Spojených států amerických, ve které je jasně určeno monopolní postavení prezidenta v případě nějaké krize, jeho moc v takové situaci můžeme připodobnit k moci diktátora (Schumpeter 313–314). 2

12

Významný

přínos

v oblasti

výzkumu

politické

kultury

znamenalo

dílo

Gabriela Almonda, neboť pojem politické kultury v rámci politické vědy poprvé uvedl do diskuze a rovněž předložil první typologii politických kultur (Skovajsa 2006: 75–76). Chápal politickou kulturu jako něco, o čem je třeba hovořit už od doby samotného pojmu politika (Almond, Verba 1989: 3). „Každý politický systém se podle Almonda vyznačuje svou vlastní politickou kulturou neboli typickým vzorcem orientací k politickému jednání, které určují rovněž pro něj typická jednání a role.“ (Skovajsa 2006: 75) Ve svém díle Civic Culture spolu se Sidney Verbou skrze politickou kulturu zjišťovali podmínky stabilního demokratického zřízení. Zvolili si pět zemí – Spojené státy, Velkou Británii, Itálii, Mexiko a Německo, na základě jejichž politické kultury analyzovali kulturní předpoklady demokratické stability, přičemž se pokoušeli najít souvislost mezi danými politickými kulturami a politickou historií nebo demokratickou stabilitou. Ve své klasifikaci odlišili tři typy politických kultur vyznačující se tím, jestli existují nebo neexistují politické orientace k různým typům politických objektů. Definovali parochiální politickou kulturu, typickou neexistencí jasné orientace k politickým objektům, dále poddanskou politickou kulturu, která tvoří takový mezistupeň, kdy se občané jednostranně orientují na politický systém a na výstupovou složku a poslední participační politickou kulturu, ve které pozorujeme rozvinutost politických orientací ke všem politickým objektům. V reálu dochází k navrstvení různých vzorců politické orientace, na základě čehož ve společnostech vznikají různé typy smíšených politických kultur. Kromě nich autoři definovali ještě občanskou kulturu, která spojuje všechny typy politických kultur ve vyváženém poměru (Skovajsa 2006: kap. 4). Zjednodušeně se jedná o to, že i přestože existuje politická aktivita, je vyvážena určitou pasivitou, tradicí a důvěrou v rozhodnutí někoho jiného, tedy respektováním parochiálních hodnot (Vajdová 1996: 341). Občanskou kulturu, charakteristickou neustálou shodou na legitimitě politických institucí, důvěrou v občany, široce přijímanou tolerancí plurality zájmů a dalšími znaky, pokládají za základ stabilní demokracie (Almond, Verba 1989: 4). Kromě zkoumání důležitosti vztahu mezi politickou kulturou a demokratickou stabilitou se autoři zabývali i vztahem mezi politickou kulturou a dalšími proměnnými jako vzděláním nebo příjmy. I přestože vyšší vzdělání v tomto pojetí výrazněji neovlivnilo přístup k občanské povinnosti a jiným demokratickým hodnotám ani politickou důvěru, můžeme pozorovat vliv vzdělání na občanskou způsobilost, vzdělanější lidé byli sebevědomější v chápání politiky, rozdíl se týkal komunikace o politice, informací. Hodnoty jako důvěra nebo občanská kultura se zdály být víc ovlivněné skupinovými historickými a životními zkušenostmi. Dalším faktorem ovlivňujícím občanskou aktivitu byla i pozice v práci nebo 13

výška příjmu (Almond, Verba 1989: 22–24). Co se týče vnitřních struktur politických přístupů - to, jak lidé rozuměli politice, bylo navázáno na pocit schopnosti politiku ovlivnit, ke zkušenosti se snahou politiku ovlivnit. Rovněž pozorovali vztah mezi participací v politice, podporou politického systému a smyslem pro politické kompetence, taky vztah mezi obecnou důvěrou v lidi a spolupráci v politice (Almond, Verba 1989: 22–26). Autoři jsou považováni za zakladatele kulturalistického přístupu ke zkoumání dané oblasti. „Kulturalistický přístup vychází za prvé z předpokladu, že jednotlivé společnosti mají své specifické systémy hodnot, a sociální kapitál je tudíž vlastností společnosti, za druhé, že kulturní vzorce jsou trvalé, a za třetí,

že

tyto

specifické

kulturní

vzorce

ovlivňují

politický

a

ekonomický

systém.“ (Sedláčková 2012: 103) Připouští, že zájem některé třídy, etnických, náboženských skupin je důležitý při vysvětlování různých politických hnutí a konfliktů, ale zdůrazňují také roli loajality komunity, náboženských hodnot, zvyků, tradic, patriotismu. Tyto jevy nemůžeme opomíjet, pokud chceme hovořit o politické kultuře (Almond 1989: 30). Jejich myšlenky rozvíjí Robert Putnam. Ten se nejdřív zaměřuje na studium italského příkladu, přičemž výsledky rozvine na celou oblast politické kultury. Snažil se zdůvodnit rozdíly mezi Severem a Jihem země na základě dvou proměnných, jednalo se o socioekonomickou modernitu, která je důsledkem průmyslové revoluce a občanskou společnost,

spočívající

solidarity (Putnam 1993:

ve 83–91).

vzorcích Zabýval

občanského se

vlivem

zapojení

a

společenského

společenské kontextu

na

institucionální reformu, kdy na rozvinutějším Severu pozoroval spolupráci a vztahy na základě občanského zapojování ve sdruženích, uniích, fotbalových, literárních klubech, tedy občanské svazky byly strukturovány horizontálně, kdežto na Jihu se projevilo spíš vertikální uspořádání svazků. Po regionální reformě došlo k zavedení nových institucí v rozdílných kontextech, v horizontálním strukturování se objevovalo aktivní zapojení do záležitostí společenství, důvěra, naopak ve vertikálně strukturovaných regionech se projevovalo spíše podezřívání a korupce, zapojení v občanských asociacích bylo velmi omezené a ani lidé se v takovém prostředí necítili dobře. Potvrdil tudíž, že čím lepší byl občanský kontext, tím lepší byla vláda. „Social context and history profoundly condition the effectiveness of institutions.“3 (Putnam 1993: 182) Putnam ve své studii dává za pravdu Tocquevillovi, jelikož shledává pozitivní vztah mezi vitální občanskou společností a demokratickou vládou. Občané v takto fungující komunitě očekávají lepší vládu, dokážou jednat kolektivně, aby docílili společných cílů. Pro takovou komunitu je schopnost spolupracovat naprosto stěžejní. V dobře

3

překlad citace: Společenský kontext a historie hluboce podmiňují efektivitu institucí. 14

fungující společnosti se rozrůstají asociace a spolupráce se přelévá i do jiných arén společenského života. To není dáno zákony, je to spíš podmínka morálního rázu. Pokud někdo odmítne spolupracovat, není potrestán, jen vyloučen ze sítě vzájemné spolupráce. Jestliže někdo pojímá své občanství jako druh určité povinnosti a spojí to se závazkem politické rovnosti, stane se stavebním kamenem funkčního společenství. Naopak v situaci, kdy je síť občanského zapojení slabá, je nepravděpodobné, že by občané byli schopni jednat kolektivně. Zastává takový názor, že toto je jeden z nejdůležitějších faktorů zajišťujících politickou stabilitu a efektivitu vlády. Putnam rovněž zdůraznil, že množství komunistických režimů oslabilo občanské tradice a zneužilo už tak slabý sociální kapitál. Také potvrdil, že občanská společnost má hluboké kořeny v historii, i přestože jeho dalším závěrem bylo, že změna institucí může změnit politickou praxi. Můžeme snadno a rychle odhadnout dopad reformy na politické chování, ale trvá dlouhou dobu, než jsme schopni definovat jeho účinky na hlubší vzorce kultury a sociální struktury. Aby mohla demokracie správně fungovat, je nutné vybudovat dobrý sociální kapitál (Putnam 1993: 182–185).

1. 3. Důvěra v demokracii Po charakteristice politické kultury a teoretiků zabývajících se politickou kulturou a její důležitostí pro demokratické fungování, je rovněž nutné zmínit důvěru, která v demokracii tvoří důležitý prvek jak pro samotnou politickou kulturu, tak pro demokracii jako celek. Pojem důvěry se na samém počátku vztahoval k náboženské víře a teprve postupně nabýval na významu, jaký známe dnes. V dnešní době můžeme důvěru velmi zjednodušeně spojit s vírou v danou osobu, věc a taky s vírou v to, že ten, kterému důvěřujeme a to, čemu důvěřujeme, nás neoklame. Důvěru můžeme chápat jako vztah mezi dvěma subjekty, kdy první subjekt je ten, který je aktivní a začne důvěřovat a druhý subjekt je ten, kterému je důvěřováno a vyznačuje se určitými schopnostmi (Sedláčková 2012: 36–37). Jelikož nemůžeme předvídat, co jiný člověk udělá, obsahuje v sobě důvěra prvek nahodilosti a rizika. Dá se charakterizovat jako aktivní krok, kdy to, jak si vybereme z různých možností, určuje zároveň i dopad na budoucnost. Důvěra se může projevovat v různých dimenzích – v racionální (definované vztahem mezi dvěma racionálně jednajícími aktéry), emocionální, morální, kulturní (postavené na zkušenosti společnosti nebo komunity). Kultura důvěry se utváří

v určité

komunitě

lidí

a

je

prospěšná

pro

fungování

demokratického

systému (Sedláčková 2012: 57).

15

V jistém smyslu i nedůvěra hraje pro demokracii důležitou roli, neboť kdyby společnost bezmezně důvěřovala bez jakéhokoliv náznaku skepse či kritického úhlu pohledu, byl by to důvod pro apatii a nakonec i ohrožení demokracie (Sedláčková 2012: 175). V tomto případě hovoříme o kritické nedůvěře, nebo také aktivní nedůvěře, která je pro demokracii přínosem. Konkrétně v České republice mezi občany však převládá spíše nedůvěra nekritická, neboli pasivní, která naopak pro zřízení a společnost může mít závažné negativní politické, ekonomické a sociální důsledky. „Slepá (pasivní) nedůvěra naopak uzavírá možnosti učení i jednání, rozvolňuje, svádí k neodpovědnosti, posiluje obavy a strach.“ (Müller 2010: 201) Problémem takové nedůvěry je, že nikdo z volených činitelů se nemusí obávat ztráty důvěry, protože nelze ztratit něco, co vlastně nemá. Politici nejsou politicky odpovědní, nemusí odstupovat v situacích, které by měli řešit tím, že rezignují. To může vést až k netransparentnímu výkonu politické moci a samozřejmě to snižuje chuť občanů do politiky vstupovat, neboť by na sebe museli převzít nedůvěryhodnost, kterou s sebou politika přináší. Rovněž některé výzkumy prokázaly korelaci mezi ekonomickým růstem a důvěrou - pokud převládá ve společnosti nedůvěra, ekonomika nemusí tolik prosperovat. Ve společnosti s pasivní nedůvěrou se hůř vytváří občanská kolektivní identita vážící se k institucím a pravidlům, což má v České republice ten důsledek, že převládá identita organicko-národní, jež brání rozvíjení liberální kultury (Müller 2010: 200–201). Pro účely určení vztahu mezi důvěrou a demokracií použiji rozlišení tří kanálů důvěry uvedené v knize Markéty Sedláčkové Důvěra a demokracie. Prvním kanálem důvěry zaštiťujícím existenci demokracie je důvěra v režim samotný - systémová důvěra. Druhý kanál symbolizuje vztah občanů k institucím. „Zkušenost s fungováním institucí vede občany buď ke spokojenosti, či nespokojenosti, kterou vyjadřují svou důvěrou či nedůvěrou vůči nim.“ (Sedláčková 2012: 155) Posledním kanálem důvěry potřebným pro demokracii je důvěra v ostatní lidi ve společnosti (Sedláčková 2012: 155). Tento kanál se úzce pojí se sdružováním, o kterém hovořil Alexis de Tocqueville, není to však požadavkem nezbytným. Všechny kanály koexistují, vzájemně se doplňují a jsou důležitými pilíři pro rozvoj občanské společnosti a udržení demokratického zřízení. Pro zaměření mé práce je důležitý kanál systémové důvěry. Aby mohl politický režim fungovat správně, potřebuje k tomu nejen svou sílu, ale i důvěru občanů, jinak legitimitu, která znamená, že na něj občané pohlížejí jako na nejlepší možný. „Na legitimitu proto můžeme pohlížet jako na typ systémové důvěry, skrze niž občané vyjadřují svou podporu či odmítnutí existujícího politického systému.“ (Sedláčková 2012: 125) Legitimita podle S. M. Lipseta může být založena i na výkonnosti daného režimu či efektivitě 16

vládnutí (Linek 2010: 38). Lidé mohou projevovat nespokojenost s fungováním demokracie, ale mohou si zvolit, zda se rozhodnou přiklonit se k vylepšení demokracie, či k její výměně. Pokud ve společnosti nastane situace, že lidé delší dobu nedůvěřují institucím a jsou nespokojeni

s tím,

jak

demokracie

funguje,

demokracii

to

může

ohrozit (Sedláčková 2012: 125–127). I přestože to, že lidé nedůvěřují demokracii a jsou nespokojeni s jejím fungováním, ještě nutně nemusí znamenat, že zastávají protidemokratické názory, ve své práci se snažím najít vztah mezi důvěrou v demokracii a legitimitou v českém prostředí s tím, že se snažím dokázat, že lidé, kteří demokracii nedůvěřují, rovněž častěji smýšlejí protidemokraticky.

H1:

V českém prostředí

lidé,

kteří

nedůvěřují

demokracii,

častěji

zastávají

protisystémové postoje.

17

2. DEMOKRACIE V ČESKÉ REPUBLICE

2. 1. Vývoj demokracie Česká republika patří k zemím, které měly po pádu komunistického režimu na podzim roku 1989 demokratickou zkušenost z období 1. republiky, což bylo období mezi dvěma světovými válkami, kdy se na českém území již uplatňovaly demokratické principy včetně svobodných voleb. Poté přišly desetiletí útlaku nejdřív ze strany nacistického Německa a následně ze strany SSSR, který si z Československa po válce vytvořil jeden ze svých satelitních států, a uvrhl tak tuto zemi do období diktatury. Přechod k demokracii byl zahájen na podzim roku 1989, což se pojilo s velkým očekáváním veřejnosti. V těsném období po pádu komunismu převažovaly optimistické nálady. Demokracie se začala postupně formovat, docházelo k vytváření a obnovování demokratických institucí, občané reagovali pozitivně, panovalo určité semknutí proti špatným jevům z minulosti. Obecný model legitimity Mishlera a Rose v této fázi hovoří o prvcích „strachu a naděje“, o které se demokratická legitimita opírá (Sedláčková 2012: 185). Mezi lety 1993 a 1996 zpočátku optimismus přetrvával i v souvislosti s přicházející ekonomickou transformací, nicméně k prvotnímu útlumu dochází v době rozdělení Československa, o němž bylo rozhodnuto na politické úrovni. K tomuto rozpolcení se přidaly nejisté pocity ohledně nárůstu ekonomických rozdílů v souvislosti s transformací, kdy si lidé kromě počátečního optimismu začali uvědomovat i úskalí, která s sebou přináší demokratický systém. Ve volbách roku 1996 poprvé uspěla opoziční strana ČSSD, strana sociálně-demokratická. I přesto vládu ještě utvořila pravicová ODS, která stála za ekonomickou transformací. V roce 1997 dochází k odhalení korupčních skandálů, přichází ekonomický útlum, za což nikdo nepřijímá zodpovědnost a politici se začínají hádat. Toto působí trochu jako ledová sprcha, která se projeví okamžitým pádem důvěry ve vládu, což se pojí s nárůstem nejistoty ohledně dopadu ekonomického vývoje. Ve volbách 1998 se do čela státu dostává levicová ČSSD. Původní reakce jsou dobré, nicméně stoupá nezaměstnanost a ve společnosti se projevuje určitá rezervovanost a strach. Přesto až do ekonomické krize v roce 2008 ekonomika obecně prosperuje a roste spolu se spokojeností společnosti, i když se v ní objevují různé výkyvy. Nakonec vývoj můžeme označit jako dobrý, což se jen potvrdilo vstupem České republiky do Evropské unie v květnu 2004 (Sedláčková 2012: 184–188). Samotný přechod k demokracii ukončuje třetí fáze nazývaná jako demokratická konsolidace, která se dle Merkelova maximalistického pojmu konsolidace dělí do čtyř úrovní. První úrovní je konstituční konsolidace a spočívá v nastolení ústavních pravidel, etablování 18

ústavních institucí jako vlády, prezidenta, parlamentu, soudního systému, ale i volebního zákona a systému veřejné správy. Druhou úrovní je reprezentativní konsolidace vztahující se k etablování politických stran a zájmových skupin. Třetí úrovní je konsolidace chování neformálních politických aktérů - armády, podnikatelů a dalších, kteří se v souvislosti s úspěchem či neúspěchem prvních dvou úrovní konsolidace rozhodují, zda budou vykonávat své zájmy v rámci demokratických institucí či nikoliv. Poslední úroveň je konsolidace občanské společnosti, která trvá nejdelší dobu a obvykle bývá ukončena až generační výměnou (Vodička 2004: 158–159). Pro určení úspěšnosti konsolidace hrají důležitou roli kritéria, která jsou zvolena pro posouzení úrovně konsolidace. V případě České republiky již na základě dřívějších výzkumů došlo k označení České republiky za konsolidovanou demokracii. Konsolidace demokracie není mým výhradním zájmem, nicméně důležité je, že v hlavních oblastech ke konsolidaci došlo, i když přetrvávají problémy v oblastech specifických, což se vztahuje především k problému korupce a nevyspělosti občanské společnosti. Na základě českého případu se také dá potvrdit tvrzení, že konsolidace občanské společnosti zabere nejdelší dobu (Vodička 2004: 169–170).

2. 2. Faktory ovlivňující důvěru: vliv komunistické zkušenosti Co se týče dopadu totalitní zkušenosti na společnost v postkomunistických zemích obecně, je zřejmé, že dědictví komunismu můžeme považovat za faktor významně ovlivňující důvěru a spokojenost ve společnosti. Postkomunistické společnosti jsou charakteristické svou nízkou důvěrou. „Tuto skutečnost potvrzuje i většina výzkumů zabývajících se zkoumáním sociální důvěry, zejména její souvislostí s důvěrou v instituce a legitimitou demokratického systému

v kontextu

změny

politického

režimu

z autoritativního

na

demokratický.“ (Sedláčková 2012: 171) Autoritářská nebo komunistická zkušenost zanechala ve společnostech určité dědictví nedůvěry. Jednalo se o koloběh, kdy byla během totalitního režimu korupce a podobné praktiky umocňující nedůvěru oficiální. Po pádu režimu nové instituce nedokázaly být hned efektivní, což plodilo další nedůvěru. Instituce bez důvěry musí hledat alternativy, proto se často uchylují zase ke korupci, což se opakuje pořád dokola.4 Zpočátku šlo jen o ekonomický růst a přivíraly se oči nad pravidly, což vedlo k tomu, že množství lidí zbohatlo a zvětšily se rozdíly mezi chudými a bohatými, stejně tak první efekt Alexis de Tocqueville ve svém díle tvrdil, že korupce je dalším z negativ vycházejících z podstaty demokratického zřízení právě proto, že demokracie přivádí k moci i chudé lidi, přičemž existuje množství těch, kteří jsou ochotni je uplatit. Pokud společnost začne vnímat korupci (negativní stránku politika) jako cestu k vyššímu postavení, má takové vnímání na společnost vždy velmi negativní dopad, o to hůř, že často je oprávněné (de Tocqueville 2012: 214–215). 4

19

změn pro některé lidi znamenal ještě ekonomické pohoršení.5 Ekonomická nerovnost v tomto smyslu plodila další nedůvěru, neboť lidé nevnímali, že by měli stejnou startovní pozici a uvědomovali si, že pokud chtějí něčeho docílit, musí to udělat podvodem. Rovněž na některých postech stále zůstali původní mocnáři, spousta lidí ze začátku ani nedokázala určit, k čemu přesně která instituce slouží. Pro chápání nedůvěry je nutné zmínit i to, že původní domácí kultura byla za komunismu potlačena na úkor vnucené kultury, což jednoznačně přispívá ke kultuře nedůvěry. Další nedůvěra, umocněná komunistickým režimem, se projevuje v mezilidských vztazích nedůvěrou v neznámé a cizí lidi. Souvisí to se snahami tajných složek poštvávat společnost proti sobě, zničit sociální vazby mezi lidmi, což se projevilo postupně vzrůstajícím pocitem, že člověk vlastně nemohl nikomu věřit. Spolu s dalšími negativy se v demokratizovaných společnostech s totalitní zkušeností objevuje například problém nesamostatnosti myšlení občanů, určitá forma strachu ze svobody nebo rezignování na občanskou angažovanost (Sedláčková 2012: 171–182). Není překvapením, že ani úroveň organizovaného členství v postkomunistických zemích obvykle nebývá vysoká, tedy lidé jsou členy míň dobrovolných organizací než lidé ze starších demokracií (USA, Západní Německo), což může znamenat, že občanská společnost není silná. I přestože na této individuální úrovni nedošlo k výrazné mobilizaci, můžeme pozorovat alespoň mobilizaci na úrovni organizační, což zahrnuje například různé nevládní organizace, které se dokázaly rozvinout a ovlivňovat rozhodovací procesy, i přestože aktivismus se netýká individuální participace v nich, ale spíš občanských skupin spolupracujících za účelem řešení problémů. V této oblasti dosahují postkomunistické země slušných výsledků (Císař 2008: 25–27).

2. 3. Faktory ovlivňující důvěru: vliv evropského trendu a současného dění Dále uvádím faktor současný, konkrétně celoevropský trend nárůstu počtu antidemokratických skupin, což dokazuje, že nízká důvěra není jen problémem postkomunistických zemí. I v ostatních evropských státech můžeme v posledních letech pozorovat pokles důvěry a naopak nárůst nespokojenosti s politikou (Sedláčková 2012: 215). Je nutné zmínit, že pokud nastane situace zhoršení důvěry ve společnosti, začíná vzrůstat popularita jednoduchých populistických řešení a nacionalismu (Sedláčková 2012: 176).

Důkazem tohoto tvrzení v českém prostředí může být rozhovor s Janem Stráským, politikem z doby ekonomické transformace, ve kterém přiznává, že „jedním ze způsobů, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást“, což dokládá tvrzením: „Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou.“ (Stráský citován in Klaus, Tříska, Weigl, Dyba, Jakl, Loužek 2013: 14–15) 5

20

Jako faktor významně rozdělující společnost nejen v České republice můžeme uvést současnou situaci spojenou s migrační krizí a hrozbou terorismu. V souvislosti s tímto faktem dochází k nárůstu projevů extremismu v mnoha evropských zemích. Do Evropy v poslední době přichází velký nápor migrantů, z čehož těží především krajně pravicové formace a strany. V rámci protipřistěhovaleckých nálad dokonce vznikla v Evropském parlamentu nová frakce, která sdružuje krajně pravicové strany z různých zemí (Kejlová 2015). Nárůst popularity takovýchto stran jsme kupříkladu mohli pozorovat během regionálních voleb ve Francii na konci roku 2015, kdy v prvním kole uspěla krajně pravicová strana s názvem Národní fronta političky Marine Le Pen, která vytěžila především z protiimigrační nálady postavené na teroristických útocích ze 13. listopadu 2015 v Paříži. Vítězství dosáhla v šesti regionech ze třinácti a celkově zaznamenala zisk 27,7 % hlasů (ihned.cz 2015a). Tyto volby jsou dvoukolové, přičemž ostatní strany vyvinuly snahu, aby se ve druhém kole tato situace již neopakovala, což se nakonec povedlo a ve druhém kole zvítězili pravicoví republikáni (ihned.cz 2015b). I přesto je úspěch krajně pravicové strany pozoruhodný a jen dotvrzuje trend protiimigračních nálad v evropském prostoru. Podobné projevy můžeme zaznamenat i v prostoru blízkém České republice, kde například maďarská vládnoucí strana Fidesz premiéra Viktora Orbána rozhodla o postavení plotu na hranicích se Srbskem. V oblasti

Rakouska

zaznamenáváme

rostoucí

popularitu

nacionalistické

Svobodné strany Rakouska (Kejlová 2015). Na začátku letošního roku v parlamentních volbách na Slovensku dokonce uspěla krajně pravicová strana Ľudová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby, který je známý svými extremistickými výstupy. Strana zaznamenala zisk okolo 8 % (ceskatelevize 2016c). V Německu se rovněž objevují různá hnutí - například Pegida nebo Národnědemokratická strana Německa, ovšem tento výčet je daleko širší (Kejlová 2015).

21

3. PROTIDEMOKRATICKÉ MYŠLENKY V ČESKÉ SPOLEČNOSTI

3. 1. Legitimita demokracie Legitimita demokracie - přesvědčení, že demokracie je vhodným typem zřízení - se dá z teoretického hlediska vysvětlit pomocí několika teorií. Jedná se o teorii socializace, vzdělanosti, sociálního statusu, výkonnosti politického systému, rozdílnosti hodnot a stranické identifikace (Mishler, Rose a Haerpfer 1998 citováni in Linek 2010: 70). Co se týče vlivu politické socializace na podporu režimu, zahraniční výzkumy dokázaly, že podpora režimu odkazuje k postojům, které jsou socializovány v rané části života a těžko se pak mění. Jelikož byla velká část české společnosti socializována během komunistického režimu, je zřejmé, že věk musí mít vliv na to, zda jedinec podporuje demokracii, či ne. Toto tvrzení se vztahuje především ke starší části obyvatelstva, neboť ta byla socializována komunismem nejdelší dobu, proto bude také pravděpodobněji podporovat komunistický režim a jeho ideje. Další vliv na podporu demokracie může mít i vzdělání, jehož míra ve společnosti neustále roste. Jakmile si člověk osvojuje vyšší mentální schopnosti, více se informuje a stává se příznivcem hodnoty individuálního rozvoje, což komunismus neumožňoval. Dalším faktorem je teorie sociálního statusu, jinak označována jako sociální deprivace. Tato teorie vychází z toho, že se skupiny se špatnou životní úrovní nezajímají o to, aby pokračoval systém, který jejich postavení nelepší. Ze stejného důvodu lidé vzdělanější a bohatší takový režim podporovat budou. Socioekonomický status se v tomto případě nedá měřit jen skrze životní úroveň, zaměstnání nebo příjmy, ale souvisí i se sociálními charakteristikami, což znamená, že se například obyvatelé měst snadněji přizpůsobují změnám, takže v rozvinutějších městech můžeme očekávat větší podporu demokracie než na venkově. Režim může být hodnocen i na základě jeho výkonnosti, nejčastěji se to týká vlivu úspěšnosti hospodářství na hodnocení režimu, ale jsou i teorie vyvracející tento vliv. V zájmu demokracie je, aby tento vztah nebyl nijak velký, jelikož by při zhoršení hospodářské situace bylo ohroženo fungování režimu. Další hodnocení legitimity demokracie se může odvíjet podle toho, jaké hodnoty demokracie prosazuje, přičemž rozdíl se odvíjí podle toho, nakolik se hodnoty prosazované režimem liší od hodnot prosazovaných jedincem. Pokud demokracie zastává ekonomiku kapitalismu, je zřejmé, že režim budou daleko více odmítat občané s krajně levicovým smýšlením. Poslední teorií je teorie stranické identifikace, která předpokládá,

že

stranická

identifikace

znamená

pozitivní

vazbu

na

některou

z prodemokratických stran, což zároveň znamená i podporu demokracie, jelikož demokracie stojí na soutěži stran, které se později ujímají vlády a vládnou. Co se týče postkomunistických 22

států a stran, roli hraje to, zda i po pádu režimu jedinec zůstal členem a příznivcem komunistické strany. Na základě toho můžeme tvrdit, že lidé, kteří se identifikují s KSČM, budou demokracii podporovat méně (Linek 2010: 69–74).

3. 2. Fenomén extremismu Pokud občané v oblasti legitimity demokracie nevyjadřují podporu tomuto režimu, budou to často dávat najevo volbou protidemokratických stran (Linek 2010: 46). Ve všech demokratických systémech, dokonce i ve vyspělých západních demokraciích, se vždy nachází potenciál antidemokratických sil, označovaný také jako fenomén extremismu.6 Poprvé se o extremismu v evropském prostředí začalo hovořit během 30. až 50. let 20. století a svým významem začal extremismus postupně sloužit k označování těch subjektů, které prosazují antidemokratické prvky v demokratickém prostředí (Mareš 2004: 297–299). Základními variantami extremismu jsou pravicový a levicový extremismus. Pravicový extremismus spočívá v popírání základního demokratického principu rovnosti. Místo toho navrhuje politický řád stojící na nerovnosti lidí v souvislosti s jejich rasou či původem. Vystupuje proti liberalismu, proti idejím Francouzské revoluce, jedná se o konzervativní směr, ale v antidemokratickém prostoru. Levicový extremismus naopak zdůrazňuje prvek rovnosti a můžeme jej najít v ideologii komunismu či anarchismu. V základu se rovnost shoduje s demokracií, ale výsledek je protidemokratický, neboť prosazuje člověka svobodného jakéhokoliv

řádu,

člověka

„nového“,

který

odmítne

nastavené

uspořádání

společnosti (Mareš 2004: 306–308).

3. 3. Krajně levicový extremismus V souvislosti s extremismem je záhodno zmínit i koncept anomie, který v našem prostředí úzce souvisí s volbou extremistických stran a váže se ke komunistické zkušenosti. Anomie v politickém diskurzu znamená sklon k odcizení, sociální frustraci, což se projevuje i ve volebním chování. Obecně se začala objevovat v souvislosti s civilizačními procesy, atomizací společnosti, s rostoucím důrazem na ekonomický úspěch jedince. Jedná se především o pocit rozkladu normativního řádu, pocit odcizení politického systému občanům, pocit odcizení politiků. Pokud aplikujeme anomii na pravolevou škálu, vidíme strmý nárůst při pohybu od pravicové k levicové politické orientaci. V českém prostředí se anomie spojuje s prudkou změnou systému, což se může rovnat procesům podobným rozpadu normativního řádu. Vztahuje se na ty jedince, kteří na komunismus nenahlíželi skrze omezování svobody Pojem extremismus pochází z latinského originálu extremus a znamená nejzazší, nejvíce na kraji (Mareš 2004: 298). 6

23

a projevuje se určitým sentimentem vůči socialismu (Matějů, Vlachová 2000: 280–281). „Jinak řečeno, pocit anomie lze v postkomunistických zemích do značné míry vysvětlit pocitem ztráty sociálních jistot a jako důsledek náhlého růstu osobní svobody a odpovědnosti, se kterým se řada lidí vyrovnává jen s obtížemi.“ (Matějů, Vlachová 2000: 281) V souvislosti se sklonem k autoritářství se stává zdrojem extremistické orientace. Člověk trpící anomií bude pravděpodobně voličem extremistické strany, v našem případě KSČM. Jak se člověk rozhoduje v politickém prostoru, mohou ovlivnit postoje běžně nazvané jako „vnitřní a vnější účinnost politického systému“. Vnitřní účinnost určuje, jestli je jedinec schopen a chce porozumět politické situaci a vnější účinnost potom znamená důvěru, chybějící pocit, že politika je lidem odcizena. Vnitřní odcizení se týká spíše méně vzdělaných, starších voličů a v českém prostředí nemá výraznější vliv na politické postoje. Vnější odcizení, jinak taky nedůvěra v politický systém, roste směrem při pohybu nalevo a roste i s pocitem anomie. Byl tudíž nalezen vztah mezi pocitem anomie, sentimentem vůči socialismu a nedůvěrou v nový politický systém (Matějů, Vlachová 280–281). V českém

prostředí

se

uvedená

charakteristika

vztahuje

na

voliče

Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Na základě uvedených teorií jednak stranické identifikace a anomie v kombinaci se sklonem k autoritářství můžeme vyvodit, že příznivci této strany budou častěji protidemokratičtí. Voliči KSČM obvykle bývají lidé starší a důchodci, což může být způsobeno větší svázaností s předchozím režimem, dále lidé s nižším vzděláním, voliči z menších měst a venkova. To, že KSČM není příliš populární ve větších městech, je způsobeno především tím, že na venkově víc hrozí nezaměstnanost a pozorujeme tam nižší životní úroveň (Řeháková, Matějů 2000: 349–357). Voliči KSČM obvykle pocházejí z řad nezaměstnaných nebo z řad zaměstnanců, kterým hrozí propouštění, což se týká především strukturálně postižených regionů, dále ekonomicky slabých regionů s malou průmyslovou základnou, příliš starými lokálními komunitami, zemědělstvím v úpadku, jedná se o dlouhodobě hospodářsky slabé oblasti (Bernard, Šimon 2014: 113–114). Upřesnění jednotlivých skupin podporujících krajně levicovou KSČM úzce souvisí a potvrzuje vymezení skupin obyvatel, kteří budou vykazovat nižší podporu demokratickému zřízení na základě kapitoly 3.1. Legitimita demokracie. H2: Protidemokraticky častěji smýšlejí lidé starší, s nižším vzděláním, ze strukturálně slabších oblastí republiky.

24

3. 4. Krajně pravicový extremismus Po roce 1989 došlo v českém prostředí také k revitalizaci extrému opačného – krajní pravice. Důvodů pro to se našlo hned několik. Šlo především o odpor k modernizaci, nejasné pocity části pravice ohledně postkomunistické transformace a o postoj liberálních elit, které se snažily českému národu vnutit vidinu multikulturní společnosti (Rataj 2006: 170–175). „Obavy ze ztráty identity v kombinaci se sociálním znejistěním a dalšími frustracemi vedly k nečekané repríze krajně pravicové nacionalistické politiky.“ (Rataj 2006: 171) Z krajně pravicového úhlu pohledu můžeme českou politiku charakterizovat jako nacionální, neboť pojetí národa v českém diskurzu je kmenově etnické, uzavřené, nadřazené demokracii, humanitě i svobodám (Rataj 2006: 179). „Nerespektujeme rovnost národnostních menšin, zvláště v multikulturní představě.“ (Rataj 2006: 179) Dochází k rasovému přitvrzení, národ začíná být identifikován skrze krev, což zabraňuje integraci cizinců v souvislosti s globalizací a migrací. Proto krajně pravicová politika odlišuje pravé Čechy od přistěhovalců. Po vzoru zahraničí dochází k prosazování trendu odlišování z hlediska kulturního a náboženského spíše než z hlediska genetického. Krajní pravice se v lidech snaží probudit české národní sebevědomí, vzbudit aktivistický nacionalismus a propojit ho s mravním rozměrem, snaží se dávat najevo, že chrání české obyvatelstvo před politickou elitou a Evropskou unií. Demokracie je obvykle odmítána proto, že pro krajní pravici znamená destrukci národa podle jejich pojetí, pohlíží na občanství otevřeně a dovoluje infiltrovat cizí. Domnívají se, že lepším řešením by bylo vybudování autoritářského státu, který by zaručoval, že národní suverenita bude jen v rukou Čechů a nikoho dalšího, proto ten odpor k mezinárodním organizacím. Ústředním tématem pro nacionalistické pojetí je přistěhovalectví, kdy přistěhovalectví ztělesňuje kriminalitu, terorismus, sociální břímě státu. Nadměrná pozornost potom bývá věnována antiislamistické kampani. Nejlíbivější hesla se týkají nejen přistěhovalců, ale i Romů, slibů ohledně bezpečného prostředí, slibů o podpoře české výroby proti zahraniční konkurenci, antikomunismu (Rataj 2006: 179–186). Obecně krajně pravicové strany těží z xenofobních a rasistických nálad ve společnosti, dále z nespokojenosti voličů. Ta se může týkat jak jejich sociální situace, tak politické reprezentace. Často se v případě krajní pravice jedná o protestní hlasování. Často také dochází ke spojení krajní pravice s populismem. To spočívá především v apelu na lidi, negativnímu postoji vůči establishmentu, nejen kritice, ale úplnému vymezení se vůči němu, vymezení „my vs. oni“ a nabízení líbivých jednoduchých řešení včetně personalizace založené na silném viditelném lídrovi. Označují establishment jako nedemokratický, sebe takto neoznačují, působí společnosti na emoce, vyvolávají různé pocity strachu, ohrožení (Dočekalová 2006: 267–273). „Jsou to prvky, které se týkají 25

upozorňování na ohrožení národa a tradičních hodnot, vnímání cizinců či EU jako hrozby.“ (Dočekalová 2006: 272) Tyto strany jsou politicky nekorektní, což k sobě váže mediální pozornost, vytahují se s nepohodlnými výroky, které jsou často až za hranicí společensky přijatelných vyjádření (Dočekalová 2006: 267–273). V rámci oblasti radikálních pravicových stran se začaly objevovat i zmínky o stranách protipřistěhovaleckých xenofobních nebo spíše o stranách s protipřistěhovaleckou orientací. Takové strany zahrnují principy diskriminace a exkluze ve vztahu k přistěhovalectví. Mají specifickou volební mobilizaci, konkrétně podněcují ve společnosti protipřistěhovalecké nálady, které poté ospravedlňují, politicky vyjadřují a v konečném důsledku je využijí k volební mobilizaci. V jejich rámci dochází k určitému spojování se šovinismem blahobytu a do různé míry s xenofobií, což je spojuje právě se stranami radikálně pravicovými. Za příklady takto orientovaných stran bývají považovány strany jako například Vlámský blok (Belgie), Liga Severu (Itálie), Národní fronta (Francie) a další (Strmiska 2001). Značné protipřistěhovalecké nálady jsou viditelné i v české společnosti především v souvislosti s probíhající migrační krizí. V současnosti se nejvýznamnější krajně pravicové strany Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) a Národní demokracie snaží o mobilizaci svých příznivců za využití témat migrační krize, nicméně je vidět jejich postupné utlačování ze strany populistických protiimigračních iniciativ. Jako hlavní sílu těžící z migrační krize proto uvádím populistické protiislámské a protiimigrační uskupení Blok proti islámu, v jehož čele stojí Martin Konvička. V klasifikaci se nejedná přímo o krajně pravicovou stranu, nicméně projevy tohoto uskupení jsou s projevy krajně pravicových subjektů v podstatě srovnatelné. Používají stejná témata a stejnou rétoriku za účelem šířit strach za užití často vymyšlených zpráv (Ministerstvo vnitra 2015a). Blok proti islámu vznikl z iniciativy Islám v ČR nechceme a v současnosti spolupracuje se stranou Úsvit Národní koalice. Za zmínku určitě stojí i fakt, že se společně podíleli na demonstraci na Albertově 17. listopadu, v rámci které vystoupil i prezident České republiky Miloš Zeman. Krajně pravicové subjekty v České republice dlouhodoběji podporují politiku Ruské federace (Ministerstvo vnitra 2015b). Z uvedených důvodů se pokusím najít vztah mezi postojem k Rusku a demokracií a mezi prezidentem Milošem Zemanem a demokracií, kdy předpokládám, že ti, kteří podporují Miloše Zemana a Ruskou federaci, budou častěji uvažovat protidemokraticky. H3: Protidemokraticky smýšlejí voliči KSČM, voliči DSSS, Úsvitu-Národní koalice, příznivci protipřistěhovaleckých populistických uskupení jako Bloku proti islámu, 26

příznivci prezidenta republiky Miloše Zemana a lidé s kladným vztahem k politice Ruské federace

27

4. DATA A VÝZKUM: VZTAH SPOKOJENOSTI S DEMOKRACIÍ A LEGITIMITY DEMOKRACIE V ČESKÉM PROSTŘEDÍ

4. 1. Zpracování dat Ve své práci jsem se tématu protidemokratických skupin v české společnosti zabývala doposud jen z teoretického hlediska. Na základě předložené teorie jsem formulovala hypotézy, které budu nadále ověřovat. K ověření stanovených hypotéz analyzuji datové soubory Centra pro výzkum veřejného mínění, konkrétně používám Českou volební studii z roku 2013 a pak některé z pravidelně uskutečňovaných výzkumů s názvem Naše společnost z let 2014 a 2015. Tyto soubory analyzuji ve statistickém programu IBM SPSS Statistics, ve kterém budu pracovat především s funkcemi porovnávání průměrů a s kontingenčními tabulkami v závislosti na charakteru a množství kategorií jednotlivých proměnných.

4. 2. Demokracie jako nejlepší způsob vlády Jak jsem zmínila výše, to, že člověk nedůvěřuje demokracii, popřípadě není spokojen s jejím fungováním, ještě nemusí znamenat, že zároveň zastává protidemokratické postoje (Lebeda, Vlachová 2006: 29). Nespokojenost, která se odvíjí od hodnocení institucí či politiků a může se rychle měnit, se může zcela jistě pojit s hodnotami demokracie. V této souvislosti se také objevil termín označující tuto skupinu osob jako „nespokojené demokraty“ (Linek 2010: 115–116). Už z názvu této práce ale vyplývá, že se budu snažit prokázat

opak.

Předpokládám,

že

v našem

prostředí

nespokojenost

či

nedůvěra

v demokratický systém obvykle způsobuje, že člověk začíná smýšlet protidemokraticky. K prověření této hypotézy využiji datový soubor s názvem Česká volební studie z roku 2013 (dále ČVS 2013), která se zabývá postoji respondentů v souvislosti s parlamentními volbami z daného roku. Kromě preferencí respondentů zjišťuje i jejich názory a postoje týkající se například daní, veřejných prostředků, boje proti korupci, dále se zabývá jejich politickou aktivitou a hlavně jejich názorem na demokracii a na její fungování. Otázky týkající se legitimity demokracie se v tomto výzkumu vyskytují dvě. Konkrétně se respondentů ptali, zda je demokracie nejlepším způsobem vlády a poté, zda je podle nich lepší demokracie nebo autoritářský režim. Respondenti měli v daném případě tři možnosti výběru - buď zvolit, že demokracie je nejlepším režimem, nebo zvolit, že autoritářství by bylo za určitých okolností lepší variantou, popřípadě označit poslední možnost, že je jim jedno, zda žijí v demokracii či v autoritářském režimu, což můžeme vnímat jako formu politické apatie.

28

Výzkumu se zúčastnilo 1653 respondentů, z nichž 822 bylo mužů a 828 žen. Co se týče spokojenosti s fungováním demokracie, převažuje počet těch, kteří jsou s ním nespokojeni. Velmi spokojená s fungováním demokracie jsou jen necelá 3 % všech respondentů. Pokud sečteme tuto kategorii s těmi, kteří zvolili možnost „spíše spokojen“, dojdeme k číslu 541 respondentů, což tvoří 33,1 % všech. Naopak nespokojených respondentů je 63 %, přičemž počet těch, kteří jsou velmi nespokojeni, se blíží 20% hranici, konkrétně jich je 18,6 %. Pro lepší názornost přikládám graf. Graf 1: Spokojenost s fungováním demokracie v ČR (2013)

Zdroj: Vlastní zpracování Když se dostávám k samotné legitimitě demokracie, to, že demokracie je nejlepší způsob vlády, si myslí větší polovina respondentů, konkrétně 57,6 % z nich. Čtvrtina respondentů potom nemá k legitimitě demokracie vyhraněný postoj, což dala najevo tím, že zvolila možnost „ani nesouhlasí, ani souhlasí“. To, že demokracie je vhodným způsobem vlády, si nemyslí 10, 6 % z nich. Poměrně velké procento lidí (6,5 %) nevědělo, jak na otázku odpovědět a zvolili možnost „nevím“. Na základě této otázky je vidět, že podpora demokracie v české společnosti je poloviční, přičemž existuje mnoho těch, kteří nevědí, jak by vhodnost demokracie ohodnotili. Opět pro lepší názornost přikládám graf. Graf 2: Demokracie jako nejlepší způsob vlády (2013)

Zdroj: Vlastní zpracování 29

Nyní se již dostávám k otázce, ve které byl zjišťován konkrétnější postoj respondentů k demokracii jako formě vlády, jelikož si mohli vybrat mezi demokracií a autoritářským režimem. Počet těch, kteří si mysleli, že demokracie je lepší než jakýkoliv jiný systém, je přibližně podobný jako počet těch, kteří označili demokracii za nejlepší způsob vlády. Jedná se o 52,8 % respondentů. Podpora demokracie v české společnosti je tudíž poloviční. Zbylých 47 % se dělí mezi příznivce autoritářského režimu (21 %) a apatické respondenty (19,5 %). Na otázku nedokázalo odpovědět 6,7 % respondentů. Přestože s fungováním demokracie bylo spokojeno jen necelých 34 % respondentů, podporu jí vyjádřilo více než 50 % z nich. Ani tak podpora demokracie jako nejvhodnějšího způsobu vlády není nijak vysoká. Nakonec také v tomto případě přikládám graf pro lepší názornost. Graf 3: Demokracie, autoritářský režim, apatie (2013)

Zdroj: Vlastní zpracování

4. 3. Vztah spokojenosti s demokracií a legitimity demokracie Dále se zabývám konkrétněji vztahem jednotlivých skupin respondentů k demokracii. V jedné ze svých hypotéz jsem předpokládala, že v českém prostředí existuje vztah mezi nespokojeností s demokracií a legitimitou demokracie. Znamená to, že lidé, kteří nejsou spokojení s fungováním demokracie, budou rovněž častěji protidemokratičtí. V tomto případě pracuji se čtyřmi kategoriemi respondentů rozdělenými podle míry spokojenosti s fungováním demokracie na „velmi spokojen“, „spíše spokojen“, „spíše nespokojen“ a „velmi nespokojen“. Jako závisle proměnnou se zabývám otázkou, ve které si respondenti mohli vybrat mezi demokracií, autoritářským režimem a tím, že jim je jedno, jaký režim vlády existuje. Tuto variantu jsem volila především proto, že může být přesnější, pokud se respondentů jen neptá na souhlas s demokratickým zřízením, ale zároveň jim nabízí i jinou alternativu v podobě autoritářského režimu. Pro stanovení vztahu mezi těmito dvěma proměnnými pracuji s kontingenční tabulkou především proto, že závisle proměnná je nominální, což znamená, že 30

se skládá ze tří kategorií, které se dle svých číselných hodnot nedají uspořádat do pořadí, takže je zbytečné porovnávat průměry (Mareš, Rabušic, Soukup 2015: 243). Test chí-kvadrát vyšel statisticky významný. To znamená, že existuje rozdíl mezi jednotlivými skupinami určujícími míru spokojenosti respondentů s demokracií v jejich přístupu k demokracii. Při pohledu od spokojenosti k nespokojenosti zaznamenávám výrazný pokles těch, kteří zvolili demokracii jako nejlepší typ režimu. Z těch, kteří jsou s fungováním demokracie velmi spokojeni, zvolilo demokracii 85,4 % respondentů. Z těch, kteří jsou potom spíše spokojeni, to bylo 72,6 %, tedy téměř tři čtvrtiny z nich. Naopak mezi těmi, kteří jsou s fungováním

demokracie

spíše

nespokojeni,

se

již

jednalo

jen

o

polovinu

respondentů (53,7 %), druhá polovina se rozdělila mezi autoritářský režim (22,9 %) a apatii (23,4 %). Nakonec ti, kteří jsou s demokracií velmi nespokojeni, si ji zvolili jako nejlepší systém jen z 35 %, oproti tomu 37 % z nich by raději volilo autoritářský režim. Stejně tak apatie byla mezi těmito respondenty nejvyšší, konkrétně se jednalo o 27,5 % z nich. Pro srovnání mezi těmi respondenty, kteří jsou s fungováním demokracie spíše spokojeni, by autoritářský režim volilo jen 14,6 %. Tabulka 1a): Vliv spokojenosti s demokracií na vnímání demokracie Demokracie nebo autoritářský režim Autoritářský režim

Demokracie

Součet Procenta Adjustovaná velmi spokojen rezidua Součet Procenta Adjustovaná Spokojenost spíše spokojen rezidua s fungováním demokracie v ČR Součet Procenta spíše nespokojen

Adjustovaná rezidua Součet Procenta

velmi nespokojen Součet

Je jedno, jaký režim existuje

Součet

35

4

2

41

85,40%

9,80%

4,90%

100,00%

3,7

-2

-2,5

349

70

62

481

72,60%

14,60%

12,90%

100,00%

8,2

-5

-4,9

359

153

156

668

53,70%

22,90%

23,40%

100,00%

-2,6

0,4

2,8

97

101

75

273

35,50%

37,00%

27,50%

100,00%

Adjustovaná rezidua

-8,1

6,4

3,3

Součet

840

328

295

1463

57,40%

22,40%

20,20%

100,00%

Procenta

Zdroj: Vlastní zpracování (výstup SPSS); dále bez zdroje (všechny stejné)

31

Tabulka 1b): Chí-kvadrát Hodnota Pearsonův chí-kvadrát

Df

Signifikance

119,254a

6

,000

Likelihood Ratio

122,155

6

,000

Linear-by-Linear Association

90,63

1

,000

Počet platných případů

1463

Test chí-kvadrát určuje statistickou významnost, ale už neurčí to, jak je nalezený vztah silný. Pro určení síly nalezeného vztahu použiji korelační koeficient Cramerova V. Jelikož se jedná o koeficient užívaný pro proměnné nominálního charakteru, nabývá hodnot od 0 do 1 (Mareš, Rabušic, Soukup 2015: 268–269). V tomto případě hodnota koeficientu činí 0,202, což značí slabý vztah. I přesto můžu konstatovat, že to, zda je člověk spokojen s demokracií, z malé míry ovlivňuje to, jak o ní smýšlí. Tabulka 1c: Míry asociace

Nominální proměnné

Hodnota

Signifikance

Phi

0,286

,000

Cramerova V

0,202

,000

Počet platných případů

1463

Jako poslední krok analyzuji hodnoty adjustovaných reziduí, které určují statisticky významné rozdíly mezi napozorovanými a očekávanými četnostmi. Tyto hodnoty mohou být kladné, nebo záporné a jejich velikost znamená významnost odchylek mezi skupinami. V tomto případě si na 99,9 % můžu být jistá tím, že lidé, kteří jsou spíše spokojeni s fungováním demokracie, ve srovnání s ostatními častěji zvolili demokracii jako nejlepší způsob vlády. Stejně tak méně často tito lidé preferují autoritářský režim. Podobně vysoce významnou odchylku pozoruji i mezi respondenty velmi nespokojenými s fungováním demokracie, ale v tomto případě je opačná, znamená to, že lidé velmi nespokojeni s demokracií, významně častěji preferují autoritářský režim, naopak méně často preferují demokracii.

32

5. DATA A VÝZKUM: VLIV SOCIOEKONOMICKÝCH CHARAKTERISTIK A POLITICKÝCH PREFERENCÍ NA LEGITIMITU DEMOKRACIE

5. 1. Vliv pohlaví na vnímání legitimity demokracie Další proměnná, jejíž vztah s legitimitou demokracie analyzuji, je pohlaví. Snažím se zjistit, zda existuje rozdíl mezi muži a ženami v přístupu k demokracii jako nejvhodnějšímu typu zřízení. Jelikož porovnávám dvě skupiny respondentů v otázce měřící míru souhlasu s tím, že demokracie je nejvhodnějším typem zřízení, používám Independent-samples t-test. V tomto

případě

porovnávám

průměry,

a

proto

přesunu

odpověď

„nevím“

do

„missing values“. K této odpovědi je kódováním přiřazeno vysoké číslo, což může ovlivnit celkový výsledek. Při prvním pohledu zjistíme, že muži vykazují vyšší průměr než ženy. Vyšší se v tomto případě rovná většímu nesouhlasu se zkoumaným tvrzením, jelikož tato proměnná je nakódovaná opačně, což znamená, že nejnižší číslo představuje nejvyšší míru souhlasu a naopak. Hodnota signifikance je v tomto případě nižší než 0,05, což znamená, že mezi skupinami existuje statisticky významný rozdíl v pohledu na demokracii jako nejlepší způsob vlády. Pro Independent-samples t-test můžu ještě vypočítat sílu efektu, na což použiji korelační koeficient eta na druhou. Po dosazení výsledků z tabulky jsem došla k efektu 0,004, což dle Cohenovy interpretace značí velice malý efekt7 (Pallant 2010: 239–243). V případě druhé otázky vztahující se k legitimitě demokracie jsem použila kontingenční tabulku, jelikož se jedná o proměnnou nominální, u které nemá smysl porovnávat průměry. V tomto případě jsem ponechala odpověď „nevím“, kterou si z obou skupin zvolilo přibližně 7 % respondentů, i když u žen je číslo o trochu vyšší. Test statistické významnosti chí-kvadrát určuje, že rozdíl mezi skupinami není statisticky významný, přestože by se mohl lišit v závislosti na tom, zda ponecháme, nebo odstraníme odpověď „nevím“. Co je důležité, je to, že i v tomto případě můžu potvrdit stejný trend, který jsem nalezla již u porovnání průměrů, a to ten, že ženy podporují demokracii nepatrně více. Zatímco z mužů si 23,7 % zvolilo autoritářský režim, z žen to stejné učinilo 18,3 %, což je o 5 % respondentů méně. Stejně tak demokracii si z žen zvolilo 54,5 %, kdežto z mužů 51 %. Apatie u obou skupin byla přibližně 20% (ženy: 20 %, muži: 19 %). Pro větší názornost přikládám sloupcový graf srovnání mužů a žen.

Cohenovo rozlišení: 0,01 = malý efekt, 0,06 = střední efekt, 0,14 = silný efekt (Pallant 2010: 254) 7

33

Graf 4: Podpora demokracie podle pohlaví

Zdroj: Vlastní zpracování Pro ilustraci - pokud přesunu odpověď „nevím“ do „missing values“ a vytvořím stejnou kontingenční tabulku, rozdíl mezi skupinami již je statisticky významný. Procenta u obou skupin se logicky také trochu změnila, každopádně rozdíl není tolik markantní a nic to nemění na dřív konstatovaných skutečnostech. Proto druhou kontingenční tabulku i s procenty vkládám do přílohy jen pro doplnění (Tab. 2). Na základě korelační analýzy jsem tudíž potvrdila existenci nepatrného rozdílu mezi muži a ženami v jejich pohledu na demokracii, přičemž ženy demokracii podporují o trochu více.

5. 2. Vliv věku na vnímání legitimity demokracie Dále se budu zabývat vlivem věku na legitimitu demokracie. Pro větší přehlednost pracuji s šesti kategoriemi respondentů rozdělenými podle věku, přesněji s kategoriemi 18 – 24 let, 25 – 34 let, 35 – 44 let, 45 – 54 let, 55 – 64 let a 65 let a výš. Z důvodu většího množství těchto kategorií jsem pracovala s kontingenční tabulkou. Mezi věkovými skupinami existuje statisticky významný rozdíl v pohledu na demokracii, přičemž při prozkoumání procentuální tabulky zjišťuji, že se stoupajícím věkem zároveň klesá počet těch, kteří si myslí, že demokracie je nejlepším způsobem vlády. Zatímco ve věkové kategorii 25 – 34 let si 61,5 % respondentů myslí, že demokracie je nejlepším způsobem vlády, v kategorii nejstarších respondentů (respondentů starších 65 let) si to myslí jen 51 % z nich, což je o 10 % respondentů méně. Největší podporu má demokracie v kategorii respondentů mezi 35 a 44 lety, kde ji podporuje více než 65 % z nich. Nejnižší podporu má potom v kategorii 55 až 64 let, tedy opět v kategorii respondentů ve vyšším věku, kde má podporu 50 %. Největší skok mezi dvěma skupinami je vidět mezi skupinou 35 - 44 let a skupinou 45 - 54 let, kde podpora demokracie spadne z 65 % na 55 %, stejně jako ti, kteří s uvedeným tvrzením 34

nesouhlasili, vzrostli z 5% hladiny na necelých 15 %. V kategoriích starších respondentů se už i všechny ostatní skupiny pohybují v nesouhlasu s demokracií okolo 15 %. Tabulka 3a): Vliv věku na vnímání demokracie Demokracie je nejlepší způsob vlády rozhodně spíše souhlasí souhlasí

Součet Procenta 18 - 24

69

44

9

23,00%

36,10%

23,00%

4,70%

-1,3

1,8

-0,8

-1,7

-1,2

2,9

92

90

69

15

5

25

Součet

25 - 34

35 - 44

30,40%

23,30%

5,10%

1,70%

1,8

0

-0,9

-1,9

-1,4

1,4

Součet

96

97

71

9

8

14

55 - 64

32,50%

32,90%

24,10%

3,10%

2,70%

2,4

1

-0,6

-3,3

-0,3

-1,4

Součet

70

74

65

28

9

12

27,10%

28,70%

25,20%

10,90%

3,50%

Adjustovaná rezidua

0,1

-0,7

-0,1

2,1

0,6

-1,4

Součet

63

72

73

30

9

19

23,70%

27,10%

27,40%

11,30%

3,40%

-1,3

-1,3

0,8

2,4

0,5

0,4

64

83

83

32

13

13

22,20%

28,80%

28,80%

11,10%

4,50%

-2

-0,7

1,5

2,4

1,7

-1,6

429

485

405

123

47

105

26,90%

30,40%

25,40%

7,70%

2,90%

Adjustovaná rezidua Součet Procenta

65+

Adjustovaná rezidua Součet

Total

Procenta

191

296

8,40% 100,00%

Adjustovaná rezidua

Procenta

Součet

1,60% 11,50% 100,00%

31,10%

Procenta 45 - 54

22

Adjustovaná rezidua

Procenta Věk

3

NEVÍ

44

Adjustovaná rezidua

Procenta

ani souhlasí, spíše rozhodně ani nesouhlasí nesouhlasí nesouhlasí

295

4,70% 100,00%

258

4,70% 100,00%

266

7,10% 100,00%

288

4,50% 100,00%

1594

6,60% 100,00%

Tabulka 3b): Chí-kvadrát Hodnota

Df

Signifikance

Pearsonův chíkvadrát

61,355a

25

,000

Likelihood Ratio

62,302

25

,000

Linear-by-Linear Association

0,052

1

0,819

Počet platných případů

1594

35

V tomto případě se jedná o ordinální proměnné, a proto jsem pro vypočítání síly efektu využila korelační koeficient Kendalls tau-b, jehož hodnota činí 0,058. Tento koeficient nabývá hodnot od -1 do 1 a číslo, které indikuje, v tomto případě znamená kladný vztah slabé intenzity. Jinak se dá říct, že čím více X, tím více Y. Z důvodu zvoleného kódování to znamená, že čím vyšší věk respondenta, tím vyšší nesouhlas s tvrzením, že demokracie je nejlepším způsobem vlády. Tabulka 3c: Míry asociace Hodnota

Ordinální Kendall's proměnné tau-b

0,058

Počet platných případů

1594

Asymp. Approx. Approx. směrodatná Tb Signifikance chyba 0,02

2,928

0,003

Nakonec analyzuji konkrétní rozdíly mezi skupinami za pomoci adjustovaných reziduí. S 95% pravděpodobností mohu říci, že skupina respondentů mezi 35 – 44 lety častěji než ostatní skupiny podporuje demokracii. Naopak méně často ji podporuje skupina nejstarších respondentů nad 65 let. Ta taky spolu se skupinou předchozí (55 – 64 let) nejčastěji z ostatních skupin volila možnost „spíše nesouhlasí“ s tvrzením, že demokracie je nejlepším způsobem vlády, což jen potvrzuje předem nalezené skutečnosti. Při pohledu na skupinu respondentů mezi 35 – 44 lety je vidět, že ta s více než 99% pravděpodobností možnost „spíše nesouhlasí“ nevolila. Pro doplnění jsem se ještě rozhodla porovnat průměry procedurou Means. Pro tento úkon jsem opět přesunula odpověď „nevím“ do „missing values“, aby neměnila hodnoty průměrů podle toho, jak rozsáhlé procento respondentů v každé ze skupin tvořila. Porovnání průměrů potvrdilo stejný výsledek, ke kterému jsem došla v předchozím odstavci - se stoupající věkovou kategorií stoupal i průměr. Jedinou výjimku z tohoto uspořádání tvoří skupina nejmladších respondentů (18 – 24 let), která má vyšší průměr než dvě skupiny následující (2,15 x 25 – 34 let: 2,08; 35 – 44 let: 2,07). Pro větší názornost přikládám graf průměrů podle šesti věkových kategorií. Horizontální osa je osa věková a vertikální osa je osa s hodnotami jednotlivých průměrů. Připomínám, že vyšší číslo v tomto případě nesymbolizuje vyšší podporu, ale naopak symbolizuje vyšší nesouhlas s tím, že demokracie je nejlepším způsobem vlády.

36

Graf 5: Podpora demokracie podle věku

Zdroj: Vlastní zpracování

5. 3. Vliv dosaženého vzdělání na vnímání legitimity demokracie V případě vzdělání a jeho vlivu na vnímání legitimity demokracie pracuji se čtyřmi kategoriemi podle výše dosaženého vzdělání, jedná se o rozdělení na respondenty se základním vzděláním, se vzděláním středním bez maturity, středním s maturitou a vysokoškolským vzděláním (VOŠ, bakalářské, VŠ). Jelikož v tomto případě pracuji s větším počtem skupin a jejich průměrů, volím analýzu rozptylu známou také jako ANOVA. Rovněž pracuji s jednou závisle a jednou nezávisle proměnnou, takže stačí použít jednofaktorovou ANOVU (one-way analysis of variance). V tomto případě jsem opět odpověď „nevím“ přesunula do „missing values“. Nejdříve jsem udělala graf intervalů spolehlivosti pro skupiny, graf chybových úseček (Error bar). U těch intervalů, které se v grafu nepřekrývají, očekávám statisticky významný rozdíl (Mareš, Rabušic, Soukup 2015: 228–231). Znovu připomínám, že v tomto případě vyšší číslo u tvrzení, že demokracie je nejlepším způsobem vlády, znamená nižší míru souhlasu. Graf 6: Podpora demokracie podle dosaženého vzdělání

Zdroj: Vlastní zpracování 37

Na základě srovnání průměrů odvozuji, že s klesajícím vzděláním stoupá průměr, což při opačném nakódování znamená, že lidé s nižším vzděláním více nesouhlasí s tvrzením, že demokracie je nejlepším způsobem vlády. Aby platila nulová hypotéza, jinak taky to, že neexistují rozdíly mezi průměry, musela by hodnota F být blízko číslu 1. V tomto případě je výsledek 9,972, což se od čísla 1 liší. Signifikance vyšla na 0,000, což umožňuje zamítnout nulovou hypotézu a v souvislosti s tím předpokládat existenci rozdílů mezi skupinami. Hodnota Levenova testu je nižší než 0,05, statisticky signifikantní, rozptyly jednotlivých skupin vzdělání tudíž nejsou stejné. Z tohoto důvodu jsem pro mnohonásobné srovnávání, které

mi

dále

určí

rozdíl

mezi

jednotlivými

skupinami

navzájem,

zvolila Gamesův Howellův test (Mareš, Rabušic, Soukup 2015: 231–235). Výsledek je takový, že se od sebe významně statisticky neliší skupina respondentů se základním vzděláním a středním vzděláním bez maturity a skupina respondentů se středním vzděláním bez maturity se neliší od skupiny respondentů se středním vzděláním s maturitou. Všechny ostatní skupiny mezi sebou vykazují statisticky významný rozdíl. Můžu proto potvrdit stanovenou hypotézu, která předpokládá, že výše dosaženého vzdělání má vliv na to, jak respondent smýšlí o demokracii. Nakonec ještě vypočítám velikost efektu vzdělání na legitimitu demokracie, na což použiji koeficient eta na druhou (Pallant 2010: 254). Hodnota koeficientu je 0,01, což je dle Cohenova rozlišení hodnota značící malý efekt (Pallant 2010: 254). Jinak to můžu interpretovat tak, že vzdělání vysvětluje pohled na legitimitu demokracie slabě, vysvětluje totiž jen 1 % variability závisle proměnné (0,01/100; Mareš, Rabušic, Soukup 2015: 235). Tabulka 4a): Vliv vzdělání na vnímání demokracie Počet případů

Průměr Směrodatná odchylka

Směrodatná chyba

95% Confidence Minimum Maximum Interval Lower Bound

Upper Bound

(neúplné) základní

239

2,43

1,059

0,068

2,3

2,57

1

5

střední bez maturity

504

2,32

1,016

0,045

2,23

2,41

1

5

střední s maturitou VOŠ, Bakalářské a VŠ

502

2,19

1,091

0,049

2,1

2,29

1

5

255

1,97

1,006

0,063

1,84

2,09

1

5

1501

2,24

1,056

0,027

2,18

2,29

1

5

Total

Tabulka 4b): Levenův test Levenova statistika 2,895

df1

df2 3

1497

Signifikance 0,034

38

Tabulka 4c): ANOVA Součet tabulek

Průměr tabulky

df

Mezi skupinami

32,809

3

10,936

Ve skupinách

1640,728

1496

1,097

Součet

1673,537

1499

F

Signifikance

9,972

,000

Tabulka 4d) Mnohonásobné srovnání Vzdělání

Kategorie vzdělání

Rozdíl v Std. Error Signifikance průměrech

95% Confidence Interval Lower Bound

(neúplné) základní

střední bez maturity

střední s maturitou

VOŠ, Bakalářské a VŠ

střední bez maturity

0,109

střední s maturitou

,241**

VOŠ, Bakalářské a VŠ

,467**

(neúplné) základní

0,082

Upper Bound

0,546

-0,1

0,32

0,023

0,02

0,46

0,093

0

0,23

0,71

-0,109

0,082

0,546

-0,32

0,1

střední s maturitou

0,132

0,066

0,195

-0,04

0,3

VOŠ, Bakalářské a VŠ

,359**

0,078

0

0,16

0,56

(neúplné) základní

-,241**

0,084

0,023

-0,46

-0,02

střední bez maturity

-0,132

0,066

0,195

-0,3

0,04

VOŠ, Bakalářské a VŠ

,227**

0,08

0,024

0,02

0,43

(neúplné) základní

-,467**

0,093

0

-0,71

-0,23

střední bez maturity

-,359**

0,078

0

-0,56

-0,16

střední s maturitou

-,227**

0,08

0,024

-0,43

-0,02

0,084

Tuto analýzu doplňuji kontingenční tabulkou, do které jsem vložila čtyři kategorie vzdělání a druhou otázku vztahující se k legitimitě demokracie, a to tu, která respondentům dávala možnost vybrat si mezi demokracií, autoritářským režimem a apatií. Demokracii si z respondentů se základním vzděláním zvolilo 39 % a také je mezi nimi nejpatrnější politická apatie, jelikož dalších 30,9 % z nich zvolilo možnost, že je jim jedno, jaký režim existuje. Naopak z respondentů s vysokoškolským vzděláním demokracii jako nejlepší systém zvolilo 39

69,2 % respondentů, což je víc než jednou tolik a apatie v této skupině nedosahovala ani 9 % (8,7 %). Pozoruhodné ovšem je, že ze všech čtyř skupin si autoritářský režim zvolilo přibližně 20 %. Mezi lidmi se základním vzděláním to bylo 20,2 %, mezi lidmi se středoškolským vzděláním bez maturity potom o procento víc, konkrétně 21,1 %, mezi lidmi se středoškolským vzděláním s maturitou 21,6 % a mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním to činilo 19 %. Tuto kontingenční tabulku přikládám do přílohy (Tab. 5).

5. 4. Vliv bydliště na spokojenost s demokracií V jedné z hypotéz jsem předpokládala, že existuje korelace mezi bydlištěm a demokracií. Domnívám se, že lidé, kteří žijí v některém z hospodářsky slabších krajů, podporují demokracii méně. Pro tuto analýzu jsem se rozhodla pracovat s rozdělením na čtrnáct krajů České republiky odpovídajícím členění NUTS 3. Za hospodářsky slabší kraje považuji ty z nich, které v republikovém srovnání vykazují v hospodářských a sociálních ukazatelích nižší úroveň, než je úroveň průměrná. Jsou to oblasti s vysokou nezaměstnaností, nízkou ekonomickou výkonností, nízkým průměrným příjmem a nízkou životní úrovní, také to jsou regiony se špatným demografickým vývojem (Ministerstvo pro místní rozvoj 2013). Pro větší názornost přikládám mapu republiky s vyznačením hospodářsky slabých regionů. Obrázek 1: Hospodářsky problémové regiony

Zdroj: Strategie regionálního rozvoje ČR 2014-2020. 2013. Ministerstvo pro místní rozvoj (dostupné online; Pdf) Při pohledu na mapu je zřejmé, že hospodářsky problémové regiony se nejčastěji vyskytují v kraji Ústeckém, Moravskoslezském, Olomouckém, z části v kraji Karlovarském, Jihomoravském a Zlínském. Jelikož datové soubory, kterými disponuji, pracují s počtem přibližně 1 500 respondentů na jeden výzkum, přičemž se tito respondenti dále dělí do čtrnácti 40

krajů, spojila jsem údaje za kraje a spokojenost s fungováním demokracie ze čtyř datových souborů, aby vznikl reprezentativní vzorek respondentů. Použila jsem ČVS 2013 a výzkumy Naše společnost 2014 – únor, Naše společnost 2014 – říjen, Naše společnost 2015 – únor. Jelikož se přímo legitimitou demokracie zabývá jen ČVS 2013 a v ostatních výzkumech zjišťovali spokojenost respondentů s fungováním demokracie, zvolila jsem k měření tuto otázku. Dříve jsem zde zmínila propojenost důvěry, spokojenosti a legitimity demokracie. Ke zjištění korelace jsem z důvodu množství čtrnácti krajů použila kontingenční tabulku. Na základě té mohu konstatovat, že existuje statisticky významný rozdíl mezi tím, z jakého kraje respondent pocházel a tím, zda byl spokojen s fungováním demokracie. Kraje jsou nominální proměnnou, proto jsem k další analýze zvolila korelační koeficient Cramerova V. Korelační koeficient nabývá hodnoty 0,086, což značí, že vztah je velice slabý. Je až podivuhodné, že v rámci krajů byli s fungováním demokracie víc než z poloviny spokojeni jen respondenti, kteří pocházeli z Prahy. Konkrétně se jednalo o 52,7 % z nich. K polovině se dále blížil i Jihočeský kraj, kde byla podpora 49% (49,7 %). Spolu s Vysočinou a Olomouckým krajem se jednalo o jediné čtyři kraje ze čtrnácti, kde spokojenost převýšila nespokojenost. Kromě Olomouckého kraje se nejedná o strukturálně slabé oblasti. Absolutně nejvyšší nespokojenost s fungováním demokracie vyjádřili obyvatelé Libereckého kraje, jejichž nespokojenost přesáhla hranici 60 % (63 %) a spokojenost naopak jen lehce přesáhla 30 % (31,5 %). K velmi podobnému výsledku jsem se dostala i u kraje Karlovarského (nespokojenost: 62,6 %; spokojenost: 34,3 %). Dále velice nízkou spokojenost vyjádřili občané Zlínského a Moravskoslezského kraje – shodně něco málo přes 37 %. I jejich nespokojenost se šplhala k 60 %. Ve všech ostatních případech se podpora vyšplhala alespoň nad 40 %. Ve srovnání s ostatními se tudíž nejspokojenější respondenti nacházeli v Praze, Jihočeském kraji, na Vysočině a v kraji Olomouckém, i přestože severní část tohoto kraje je zasažena určitými hospodářskými problémy. Naopak nejnižší spokojenost vyjadřovaly kraje Liberecký, Karlovarský, Zlínský a Moravskoslezský. Tři ze čtyř těchto krajů se řadí mezi kraje se strukturálními těžkostmi. Z toho vyvozuji, že obyvatelé hospodářsky problémových krajů jsou s demokracií mírně nespokojenější než obyvatelé hospodářsky stabilních krajů. Přesto můžeme zaznamenat výjimky z tohoto tvrzení. Příkladem může být kraj Liberecký, který se neřadí mezi strukturálně slabší oblasti, ale spolu s Karlovarským krajem vyjádřil nejmenší spokojenost stejně jako kraj Olomoucký, který se, i přes určité hospodářské problémy hlavně v severní části, řadí mezi čtyři nejspokojenější regiony, přičemž vyjádřená spokojenost v tomto případě také přesáhla vyjádřenou nespokojenost.

41

Na základě hodnot adjustovaných reziduí určujících významnost odchylek mezi jednotlivými skupinami zjišťuji, že respondenti z Prahy nejčastěji volili možnost „spíše spokojen“ a častěji také volili možnost „velmi spokojen“. Naopak možnost „spíše nespokojen“ si tato skupina vybírala méně často stejně jako respondenti z Jihočeského kraje. Možnost „spíše nespokojen“ s fungováním demokracie s 99% jistotou častěji vybírali respondenti z Libereckého kraje. Další významné odchylky jsem nalezla i v případě kraje Moravskoslezského, jehož příslušníci oproti ostatním daleko více označovali možnost „velmi nespokojen“ s fungováním demokracie, oproti kraji Plzeňskému, kde si tuto možnost respondenti volili daleko méně. Druhá silná hodnota Moravskoslezského kraje se vztahuje k možnosti „spíše spokojen“, kterou tito respondenti ve srovnání s ostatními preferovali méně často. Hodnoty adjustovaných reziduí jen potvrdily, co jsem dříve vyčetla na základě procentuálního vyjádření odpovědí jednotlivých skupin. Tabulka 6a): Vliv bydliště na vnímání demokracie Spokojenost s demokracií Součet velmi spíše nespokoje nespokoje n n Součet Procenta Hlavní město Praha

Adjustovan á rezidua Součet Procenta

Středočeský kraj

Liberecký kraj

287

46

9

632

13,30%

32,60%

45,40%

7,30%

1,40%

100,00%

-0,7

-2,7

3,3

3

-3,5

96

216

249

20

22

603 100,00%

3,30%

3,60%

1,2

-0,9

1

-1,9

-0,4

Součet

47

92

140

11

14

304 100,00%

15,50%

30,30%

46,10%

3,60%

4,60%

Adjustovan á rezidua

0,6

-2,7

2,5

-1,1

0,6

Součet

19

104

97

11

8

239

7,90%

43,50%

40,60%

4,60%

3,30%

100,00%

-2,9

2

0,4

-0,2

-0,5

25

57

35

10

4

131

19,10%

43,50%

26,70%

7,60%

3,10%

100,00%

Adjustovan á rezidua

1,6

1,4

-3

1,5

-0,5

Součet

60

130

143

13

17

363

16,50%

35,80%

39,40%

3,60%

4,70%

100,00%

Adjustovan á rezidua

1,3

-0,7

0

-1,2

0,7

Součet

28

88

56

2

10

184

15,20%

47,80%

30,40%

1,10%

5,40%

100,00%

Adjustovan á rezidua

Procenta

Kraj ČR

206

41,30%

Procenta

Ústecký kraj

84

35,80%

Součet

Karlovarský kraj

NEVÍ

15,90%

Procenta Plzeňský kraj

velmi spokojen

Adjustovan á rezidua

Procenta Jihočeský kraj

spíše spokojen

Procenta

42

Adjustovan á rezidua

0,4

3

-2,5

-2,4

1

Součet

35

93

101

7

8

244

14,30%

38,10%

41,40%

2,90%

3,30%

100,00%

0

0,2

0,7

-1,5

-0,6

29

97

80

18

11

235

12,30%

41,30%

34,00%

7,70%

4,70%

100,00%

-0,9

1,2

-1,7

2

0,6

27

79

107

19

18

250

10,80%

31,60%

42,80%

7,60%

7,20%

100,00%

-1,6

-2

1,1

2

2,7

67

201

220

22

28

538

12,50%

37,40%

40,90%

4,10%

5,20%

100,00%

-1,3

-0,1

0,8

-0,9

1,6

24

97

114

11

14

260

9,20%

37,30%

43,80%

4,20%

5,40%

100,00%

-2,4

-0,1

1,5

-0,5

1,2

38

107

81

12

10

248

15,30%

43,10%

32,70%

4,80%

4,00%

100,00%

Adjustovan á rezidua

0,5

1,9

-2,2

-0,1

0,1

Součet

109

241

190

35

18

593

18,40%

40,60%

32,00%

5,90%

3,00%

100,00%

3,1

1,7

-3,9

1,2

-1,2

688

1808

1900

237

191

4824

14,30%

37,50%

39,40%

4,90%

4,00%

100,00%

Procenta Královehradecký kraj

Adjustovan á rezidua Součet Procenta Adjustovan á rezidua

Pardubický kraj

Součet Procenta Adjustovan á rezidua

Vysočina

Součet Procenta Jihomoravský kraj

Adjustovan á rezidua Součet Procenta Adjustovan á rezidua

Olomoucký kraj

Součet Procenta Zlínský kraj

Procenta Moravskoslezský Adjustovan kraj á rezidua Součet Součet

Procenta

Tabulka 6b): Chí-kvadrát Hodnota

df

Signifikance

Pearsonův chíkvadrát

143,329a

52

,000

Likelihood Ratio

148,816

52

,000

Linear-by-Linear Association

4,318

1

0,038

Počet platných případů

4824

5. 5. Vliv sympatií k jednotlivým stranám na spokojenost s demokracií Nyní se již zaměřím na stranické sympatie a jejich vztah k demokracii. Zde jsem postupovala obdobně jako v předchozí podkapitole. Znovu jsem využila stejné datové 43

soubory, ale bez České volební studie - jednalo se o výzkumy Naše společnost 2014 – únor, Naše společnost 2014 – říjen, Naše společnost 2015 – únor. Také jsem ze stejného důvodu jako v podkapitole zabývající se kraji pracovala se stejnou otázkou, která zjišťovala spokojenost respondentů s fungováním demokracie. Druhá otázka od respondentů zjišťovala, kterou stranu by volili do Poslanecké sněmovny. Pro tento postup jsem se rozhodla především proto, že jsem se opět setkala s problémem v tom, že když se respondenti z jednoho výzkumu rozdělili mezi množství stran, na jednu stranu jich vyšel malý počet. Rovněž jsem protřídila nabídku stran, jelikož k některým z nich se přihlásilo jen velice malé množství respondentů a nemělo by význam dále je analyzovat. Můj výběr se zúžil na ty strany, které byly úspěšné ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2013. Úspěšné strany jsou pro mne ty, které překročily 5% hranici a dostaly se do parlamentu, jedná se o vládní ČSSD, ANO 2011, KDU-ČSL a opoziční ODS, TOP 09, KSČM a Úsvit. V tomto případě jsem se také rozhodla nepočítat s odpověďmi „nevím“, ale to především proto, že v každé ze skupin tato odpověď tvořila jen zanedbatelné procento, u některých stran se jednalo jen o desetiny jednoho procenta, u zbytku tento údaj lehce přesáhl 1% hranici. Kontingenční tabulku s tímto údajem přikládám do příloh (Tab. 7). I v tomto případě používám kontingenční tabulku. Na základě testu statistické významnosti chí-kvadrátu se ukázalo, že existuje statisticky významný rozdíl mezi stoupenci jednotlivých stran v jejich přístupu k demokracii. Oproti všem skupinám je nejjednoznačnější rozdíl patrný u stoupenců KSČM, což se plně shoduje s uvedenou teorií a také to potvrzuje mou hypotézu. Zatímco kromě příznivců Úsvitu jsou příznivci všech ostatních stran s demokracií spokojeni více než z 50 %, z příznivců KSČM se jedná jen o 21,9 %. Jejich nespokojenost potom sahá k 80 % (78,2 %). Naopak největší spokojenost vyjádřili voliči pravicových stran ODS a TOP 09, přičemž u obou se jednalo přibližně o 70% spokojenost s fungováním demokracie (ODS: 72,6 %; TOP 09 69,9 %). Dále poměrně vysokou spokojenost vyjádřili stoupenci ANO 2011, konkrétně se jednalo o 66 % z nich. Stoupenci stran ČSSD a KDU-ČSL vyjádřili podobné názory, v případě podpory se u obou jednalo o 56 % z nich. Druhá a zároveň poslední strana, jejíž stoupenci vyjádřili více nespokojenosti než spokojenosti s fungováním demokracie, je Úsvit, kde bylo nespokojeno 57 % respondentů, oproti 43,1 % spokojených z jejich řad. Co se týče Úsvitu, je poměrně obtížné správně interpretovat zjištěný výsledek. Již jsem se touto stranou zabývala v podkapitole 3. 4. o

krajně

pravicových

subjektech,

jelikož

se

nedávno

zavázala

spolupracovat

s Blokem proti islámu, nicméně od voleb 2013 v ní došlo k výrazným změnám. Ve volbách 2013 stranu vedl Tomio Okamura, ale kvůli vnitřním sporům se v první polovině roku 2015 44

rozštěpila a Tomio Okamura s Radimem Fialou odešli, přičemž následně založili nový subjekt s názvem Svoboda a přímá demokracie (lidovky 2015). V současné době Úsvit spolupracuje s Blokem proti islámu, přičemž se tyto dva subjekty rozhodly kandidovat spolu ve volbách a přejmenovat se na Úsvit s Blokem proti islámu. To se nestane, jelikož ministerstvo vnitra uznalo, že by tento název v kombinaci s programovými cíli mohl budit dojem popírání rovných práv a svobod těch, kteří vyznávají islám (ihned 2016). V době, ve které probíhaly mnou analyzované výzkumy, byl však ještě dominantní postavou Úsvitu Tomio Okamura, a i přes obdobné hodnoty a postoje zastávané oběma subjekty nyní, nemohu považovat spekulace o vlivu extremistických projevů těchto subjektů na spokojenost s demokracií za samozřejmé, jelikož situace v současnosti není konzistentní se situací v době výzkumu. Tabulka 8a): Vliv stranických preferencí na vnímání demokracie Spokojenost s demokracií Součet

Součet

ČSSD

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

ODS

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

KSČM

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

Strany KDU-ČSL

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

TOP 09

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

ANO 2011

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

Úsvit

Procenta Adjustovaná rezidua Součet

Součet

Procenta

rozhodně nespokojen

spíše nespokojen

spíše spokojen

rozhodně spokojen

36

211

282

36

565

6,40%

37,30%

49,90%

6,40%

100,00%

-3,5

2,4

0,1

-0,5

4

32

80

15

131

3,10%

24,40%

61,10%

11,50%

100,00%

-2,8

-2,2

2,7

2,2

92

119

52

7

270

34,10%

44,10%

19,30%

2,60%

100,00%

14

4

-10,8

-3

12

47

66

11

136

8,80%

34,60%

48,50%

8,10%

100,00%

-0,5

0,3

-0,3

0,6

7

51

122

13

193

3,60%

26,40%

63,20%

6,70%

100,00%

-3,2

-2,1

3,9

0

37

172

355

52

616

6,00%

27,90%

57,60%

8,40%

100,00%

-4,1

-3,4

4,7

1,9

13

28

30

1

72

18,10%

38,90%

41,70%

1,40%

100,00%

2,3

1

-1,4

-1,9

201

660

987

135

1983

10,10%

33,30%

49,80%

6,80%

100,00%

45

Tabulka 8b): Chí-kvadrát Hodnota

Df

Signifikance

Pearsonův chíkvadrát

300,972a

18

,000

Likelihood Ratio

266,516

18

,000

Linear-by-Linear Association

8,647

1

0,003

Počet platných případů

1983

V tomto případě jsem použila korelační koeficient Cramerova V, jehož hodnota činí 0,22. Na základě statistické významnosti a korelačního koeficientu zjišťujeme, že to, k jaké straně se respondent hlásí, ovlivňuje to, jestli je, nebo není spokojen s fungováním demokracie. Nejvíce protidemokratičtí jsou voliči KSČM. Ze stran v současnosti zastoupených v PS PČR jsou potenciální voliči této strany spolu s voliči Úsvitu jediné dvě skupiny respondentů, u nichž nespokojenost převýšila spokojenost s fungováním demokracie. Naopak největší míru spokojenosti vyjádřili přívrženci pravicových stran a stran pravého středu. Tabulka 8c): Míry asociace Hodnota Signifikance Phi Nominální proměnné Cramerova V

0,39

,000

0,225

,000

Počet platných případů

1983

To stejné potvrzují i hodnoty adjustovaných reziduí. V této tabulce se vyskytuje mnoho významných odchylek. S 99,9% pravděpodobností voliči či příznivci strany KSČM daleko častěji volili nespokojenost než spokojenost, a to v obou případech („spíše“ i „velmi nespokojen“). Naopak voliči ODS, TOP 09 a ANO 2011 byli oproti ostatním s fungováním demokracie častěji spokojení. I přestože sympatizanti ČSSD ve srovnání s ostatními méně označovali možnost „rozhodně nespokojen“, možnost „spíše nespokojen“ tito respondenti volili více.

5. 6. Vliv důvěry v prezidenta republiky a sympatií s Ruskou federací na vnímání demokracie Současný prezident České republiky Miloš Zeman je prvním prezidentem, který byl zvolen přímo. Nejen díky svým výrokům od svého počátku v úřadu je mnohými považován za 46

velmi kontroverzní osobnost, přičemž se objevují i názory, že je arbitrem rozdělujícím společnost, což si myslí i samotný premiér Bohuslav Sobotka (ceskatelevize 2016a). Kromě premiéra se k podobnému názoru přiklonila i další ústavní instituce, konkrétně senát, který prezidenta vyzval, aby byl zdrženlivější ve svých vyjádřeních a aby nerozděloval společnost (ceskatelevize 2016b). Dříve jsem se zmínila o jeho účasti na Albertově při příležitosti oslav výročí 17. listopadu, kde vystoupil spolu se členy Bloku proti islámu. Také se objevují spekulace o jeho proruském směřování. Jedním z nejzřejmějších důvodů těchto spekulací může být jeho cesta do Moskvy při příležitosti vojenské přehlídky, i přestože tento krok byl zřetelně kritizován vládou a rovněž ostatní představitelé evropských zemí odmítli účast na této akci především z důvodu ruské anexe Krymu (ihned 2015a). Také se objevují názory, které hovoří o tom, jak jeho výroky ruský režim využívá ve svůj prospěch, kdy i v ruských médiích dochází k jeho prezentaci coby ruského spojence (Máca, Janda 2016). Ze všech uvedených důvodů předpokládám, že lidé, kteří prezidenta podporují, nebo mu důvěřují, budou častěji smýšlet protidemokraticky. K ověření této hypotézy pracuji s výzkumem Naše společnost – únor 2015. V té době prezidentovi důvěřovalo 43,7 % lidí, nedůvěřovalo mu o 10 % respondentů víc, konkrétně 53,2 %. Tabulka 9: Důvěra v prezidenta (únor 2015) Počet

Procenta

Platná procenta

Kumulativní procenta

rozhodně důvěřuje

141

13,2

13,2

13,2

spíše důvěřuje

326

30,5

30,6

43,8

spíše nedůvěřuje

342

32

32,1

75,8

rozhodně nedůvěřuje

227

21,2

21,3

97,1

31

2,9

2,9

100

1067

99,8

100

2

0,2

NEVÍ Součet BEZ ODPOVĚDI

Důvěra v něj se v současnosti mění, na základě výzkumu Naše společnost – září 2015 je vidět, že v souvislosti s aktuálním děním roste. V září už totiž dosahovala 55,1 %, přičemž nedůvěru vyjádřilo 42,4 % lidí.

47

Tabulka 10: Důvěra v prezidenta (září 2015) Počet

Procenta

Platná procenta

Kumulativní procenta

rozhodně důvěřuje

159

16

16

16

spíše důvěřuje

388

39

39,1

55,1

spíše nedůvěřuje

273

27,5

27,5

82,6

rozhodně nedůvěřuje

148

14,9

14,9

97,5

25

2,5

2,5

100

993

99,9

100

1

0,1

994

100

NEVÍ Součet ODMÍTL ODPOVĚDĚT Součet

V období sedmi měsíců důvěra v prezidenta vzrostla o víc než 10 %, což už není zanedbatelný rozdíl. Nárůst jeho popularity spolu s důvěrou v něj může souviset s migrační krizí, kdy prezident často vystupuje dost kriticky vůči uprchlíkům, z kterých má česká veřejnost momentálně obavy (ihned 2015b). Tento názor veřejnosti na migranty také potvrzuje stejný zářijový výzkum, ve kterém se polovina lidí vyslovila pro názor, že bychom neměli přijímat válečné uprchlíky a v případě uprchlíků z Blízkého východu a severní Afriky to samé uvedlo skoro 70 % respondentů (68,1 %). Tabulka 11a): Postoj české veřejnosti k válečným uprchlíkům Počet

Platná procenta

Kumulativní procenta

ano, měli bychom je přijmout a nechat je usadit se zde

41

4,1

4,1

4,1

ano, měli bychom je přijmout do doby, než budou schopni se vrátit

392

39,4

39,5

43,6

ne, neměli bychom přijímat uprchlíky

501

50,4

50,5

94,1

59

5,9

5,9

100

993

99,9

100

1

0,1

994

100

NEVÍ Součet ODMÍTL ODPOVĚDĚT Součet

Procenta

48

Tabulka 11b): Postoj české veřejnosti k uprchlíkům z Blízkého východu a severní Afriky Počet

rozhodně ano

Platná Kumulativní procenta procenta

33

3,3

3,3

3,3

spíše ano

220

22,1

22,2

25,5

spíše ne

273

27,5

27,5

53

rozhodně ne

403

40,5

40,6

93,6

63

6,3

6,4

100

992

99,8

100

2

0,2

994

100

NEVÍ Součet ODMÍTL ODPOVĚDĚT Součet

Procenta

Pro hledání vztahu mezi důvěrou v prezidenta a demokracií používám výzkum dřívější, ten z února roku 2015. V něm se respondentů mimo jiné ptali na stejnou otázku, se kterou jsem pracovala již při analýze České volební studie - zda je lepší demokracie, autoritativní režim, nebo zda jim je jedno, jaký režim máme. Znovu jsem pracovala s kontingenční tabulkou, jelikož závisle proměnná je nominální. Na základě hodnoty testu statistické významnosti vyvozuji, že existuje rozdíl mezi jednotlivými skupinami vyjádřené důvěry vůči prezidentovi v jejich podpoře demokracii. Důvěra je rozdělena na čtyři kategorie: „rozhodně důvěřuje“, „spíše důvěřuje“, „spíše nedůvěřuje“ a „rozhodně nedůvěřuje“. Jediná kategorie, která vyjádřila větší podporu autoritativnímu způsobu vládnutí než demokracii, byla skupina těch respondentů, která prezidentovi vyjádřila největší důvěru. Při pohledu na skupiny vidíme stoupající podporu demokracie od největší důvěry k největší nedůvěře. Zatímco ti, kteří prezidentovi důvěřují nejvíce, demokracii podporují z 30 %, ti, kteří mu rozhodně nedůvěřují, ji podporují z 62,3 %, přičemž jen 18,6 % z nich raději vybralo autoritativní režim. Stejně tak zatímco ze skupiny, která prezidentovi spíše důvěřuje, 30,7 % respondentů zvolilo autoritativní způsob vládnutí, ze skupiny, která mu spíše nedůvěřuje, to bylo 20,7 %, takže o 10 % míň. Politická apatie byla nejvýraznější u respondentů rozhodně důvěřujících prezidentovi, jednalo se o 33,8 % z nich, u ostatních skupin pak byla přibližně 20%. Pro určení síly efektu jsem využila korelační koeficient Cramerova V, jehož hodnota v tomto případě činí 0,15, což znamená slabý efekt. Jelikož respondenti, kteří prezidentovi důvěřují méně, podporují demokracii více, předpokládám, že důvěra v prezidenta může z malé míry ovlivňovat to, jak jedinec smýšlí o demokracii. Stejně jako v předchozích případech tuto analýzu doplním údaji o rozdílech v četnostech. Hodnoty adjustovaných reziduí znovu potvrzují předešlé závěry. Skupiny, které 49

prezidentovi důvěřují (rozhodně i spíše), častěji volily možnost autoritářského režimu s tím, že skupina, která mu důvěřuje nejvíce, ve srovnání s ostatními daleko častěji preferovala i možnost, že pro lidi, jakou jsou oni, je jedno, jaký režim máme. V tomto případě je odchylka velice výrazná. Stejný trend ohledně podpory demokracie poté platí i naopak – skupiny, které prezidentovi nedůvěřují, s více než 99% pravděpodobností častěji volily demokracii oproti autoritářskému režimu. Tabulka 12a): Vliv důvěry v prezidenta na vnímání demokracie Je lepší demokracie nebo autoritativní režim Je jedno, Autoritářský Demokracie jaký režim režim máme Součet

41

47

45

133

30,80%

35,30%

33,80%

100,00%

Adjustovaná rezidua

-5,4

2,9

3,5

Součet

146

94

66

306

47,70%

30,70%

21,60%

100,00%

-2

2,6

-0,3

195

68

66

329

59,30%

20,70%

20,10%

100,00%

3

-2,4

-1,1

134

40

41

215

62,30%

18,60%

19,10%

100,00%

Adjustovaná rezidua

3,3

-2,6

-1,2

Součet

516

249

218

983

52,50%

25,30%

22,20%

100,00%

Procenta rozhodně důvěřuje

Procenta spíše Důvěra – důvěřuje Prezident republiky

Adjustovaná rezidua Součet Procenta

spíše nedůvěřuje

Adjustovaná rezidua Součet Procenta

rozhodně nedůvěřuje Součet

Součet

Procenta

Tabulka 12b): Chí-kvadrát Hodnota

Df

Signifikance

Pearsonův chíkvadrát

45,295a

6

,000

Likelihood Ratio

45,792

6

,000

Linear-by-Linear Association

27,592

1

,000

Počet platných případů

983

50

Tabulka 12c): Míry asociace Hodnota Signifikance Phi Nominální proměnné Cramerova V

0,215

,000

0,152

,000

Počet platných případů

983

Dříve jsem nastínila jisté propojení mezi prezidentem a Ruskem a také mezi Ruskem a protidemokratickými postoji. Nyní se pokusím najít korelaci mezi podporou současného českého prezidenta Miloše Zemana a sympatiemi k Ruské federaci. Na to použiji výzkum Naše společnost 2015 – leden, ve kterém od respondentů zjišťovali kromě jejich názorů na fungování vlády a působení NATO i jejich sympatie vůči některým státům a také názor na působení prezidenta. V tomto výzkumu se kromě důvěry v prezidenta ptali konkrétně na důvěru v Miloše Zemana jako politika. V tomto případě mu důvěru vyjádřilo 40,3 % a nedůvěru vyjádřilo 52,8 %. To se přibližně shoduje s výše uvedeným údajem za únor stejného roku. V rámci druhé otázky měřící sympatie k Rusku 21,4 % respondentů vyjádřilo sympatii, 35,3 % respondentů zvolilo střed mezi sympatií a nesympatií a 43,3 % se přiklonilo spíš k nesympatii. Tabulka 13: Důvěra v prezidenta (leden 2015) Počet

Procenta

Platná procenta

Kumulativní procenta

SPÍŠE DŮVĚŘUJE

410

40,2

40,3

40,3

SPÍŠE NEDŮVĚŘUJE

537

52,6

52,8

93

NEZNÁ

15

1,5

1,5

94,5

NEVÍ

56

5,5

5,5

100

1018

99,7

100

3

0,3

1021

100

Součet BEZ ODPOVĚDI Součet

Tabulka 14: Sympatie k Rusku (leden 2015) Počet

Procenta

Platná procenta

Kumulativní procenta

VELMI SYMPATICKÁ

41

4

4,1

4,1

spíše sympatická

173

16,9

17,3

21,4

ani sympatická ani nesympatická

352

34,5

35,3

56,7

spíše nesympatická

271

26,5

27,2

83,9

VELMI NESYMPATICKÁ

161

15,8

16,1

100

51

Součet

998

97,7

NEVÍ

23

2,3

1021

100

Součet

100

Jelikož je důvěra v Miloše Zemana rozdělena na dvě kategorie – důvěřuje a nedůvěřuje, přičemž u druhé proměnné sympatie k Rusku jsme schopni určit, která kategorie je vyšší než druhá, můžu použít Independent samples t-test. Při porovnání průměrů zjišťuji, že vyšší průměr vykazuje skupina, která Miloši Zemanovi spíše nedůvěřuje. Vyšší číslo v tomto případě opět znamená nižší sympatii, jelikož tato otázka je kódována opačně. Mezi těmito skupinami rovněž existuje statisticky významný rozdíl v jejich sympatii vůči Ruské federaci. Pro určení síly vztahu jsem vypočítala korelační koeficient eta na druhou, jehož hodnota vyšla na 0,058, což je dle Cohenova rozlišení středně velký efekt. Usuzuji proto, že existuje jisté spojení příznivců prezidenta Miloše Zemana a sympatií k Ruské federaci, jelikož lidé, kteří prezidentu Zemanovi spíše důvěřují, také vykazují vyšší sympatie vůči Ruské federaci ve srovnání s těmi, kteří Zemanovi nedůvěřují. Pro zřetelnější názornost jsem vytvořila kontingenční tabulku vyobrazující všechny hodnoty měřící sympatie vůči Ruské federaci a jejich rozložení mezi dvěma skupinami určujícímu důvěru nebo nedůvěru v Miloše Zemana, kterou jsem následně přetvořila v graf. Graf 7: Podpora Ruské federace podle důvěry v prezidenta Miloše Zemana

Zdroj: Vlastní zpracování Na důkladnější analýzu postojů prorusky orientovaných občanů české společnosti, obzvláště pak v jejich postoji k demokracii, již nemám odpovídající datové soubory, na základě kterých bych tento vztah mohla určit.

52

5. 7. Výzkum CVVM zaměřený na nedemokratické alternativy politického systému (únor 2016) Letos v únoru přišlo s výzkumem zaměřeným na nedemokratické alternativy politického systému i Centrum pro výzkum veřejného mínění. Nemám k dispozici datový soubor pro vlastní analýzu, proto využiji alespoň jejich tiskovou zprávu. V tomto výzkumu nejdříve zjišťovali postoj občanů k rozpuštění parlamentu a zrušení politických stran, přičemž 29 % občanů by s tímto souhlasilo. K respondentům s tímto názorem se pak řadili především muži, lidé se špatnou životní úrovní, lidé řadící se na levici, respondenti se základním vzděláním a voliči KSČM. Dále se respondentů ptali na konkrétní alternativy. Komunistický režim by zpátky uvítalo 16 % respondentů, stejně vysoké procento lidí by uvítalo autoritářský režim se silným vůdcem. Graf 8: Názory na nedemokratické alternativy politického systému

Zdroj: CVVM SOÚ AV ČR, Naše společnost 8. – 15. 2. 2016 Nesouhlas s nedemokratickými alternativami se nejčastěji objevoval u respondentů ve věku 30 – 44 let, respondentů s dobrou životní úrovní, u těch, kteří pocházeli z Prahy, měli vysokoškolské vzdělání, u podnikatelů, OSVČ, lidí pracujících ve vedoucích pozicích a u těch, kteří se hlásí k pravici nebo pravému středu. Přikládám ještě jeden graf porovnávající příznivce jednotlivých režimů podle jejich volebních preferencí. Tento graf zde přikládám především proto, že je vidět značná podobnost mezi ním, především v oblasti návratu ke komunistickému režimu, a výsledky, ke kterým jsem dříve došla v rámci svého výzkumu jednotlivých stran a pohledů jejich příznivců na nedemokratický režim.

53

Graf 9: Názory na nedemokratické alternativy současného politického systému podle stranických preferencí

zdroj: CVVM SOÚ AV ČR, Naše společnost 8. – 15. 2. 2016 Tento výzkum jsem zde zmínila především proto, že se zabýval mnou analyzovanou problematikou a došel k obdobným výsledkům, k jakým jsem v rámci svého výzkumu došla já, i přesto, že jsem analyzovala soubory staršího data. Na základě toho se dá říci, že charakteristiky lidí, kteří se vymezují vůči demokracii, se příliš nemění.

54

ZÁVĚR Tato bakalářská práce se věnovala problematice protidemokraticky smýšlejících lidí v české společnosti. V teoretické části jsem nejdříve specifikovala demokracii, určila jsem místo politické kultury v ní a dostala jsem se až k důvěře ve společnosti, která má v politické kultuře a v samotné demokracii nezastupitelné místo. Zmínila jsem tři kanály důvěry, přičemž stěžejním kanálem pro mou práci byla důvěra systémová, jinak důvěra v oprávněnost tohoto režimu, také známá pod pojmem legitimita demokracie. I přesto, že lidé nespokojení s fungováním demokracie a demokratických institucí svůj postoj mohou dávat najevo nedůvěrou v demokracii a jejich názor u nich zároveň může koexistovat s přesvědčením, že demokracie je nejlepším typem zřízení, jsem se ve své práci snažila dokázat opak, a to, že v našem prostředí lidé, kteří jsou nespokojení s fungováním demokracie, budou častěji smýšlet protidemokraticky. Specifikovala jsem vývoj demokracie v České republice a zmínila jsem dva významné faktory, které mohou mít vliv na politickou kulturu a důvěru ve společnosti. Prvním faktorem je samozřejmě komunistická zkušenost, jež velkou mírou ovlivňuje úroveň politické kultury, přičemž výrazně přispívá ke kultuře nedůvěry v postkomunistických společnostech. Druhý faktor se poté nedotýká přímo politické kultury a jejího vývoje, ale spíš má v současné době vliv na nárůst protidemokratických nálad v celém evropském prostoru. Jedná se o aktuální dění včetně migrační krize a teroristické hrozby. Je zřejmé, že komunistická zkušenost měla vliv na samotné formování politické kultury, což poté může ovlivňovat to, jak společnost reaguje na krizi, jakou je třeba krize uprchlická. Jedná se proto o dva odlišné impulsy, přičemž v rámci aktuální situace dochází k poklesu důvěry a spokojenosti ve společnosti, ovšem nejedná se o faktor formující politickou kulturu dané země, z tohoto důvodu je musíme v tomto smyslu vnímat odděleně. V další části práce jsem se protidemokratickými skupinami zabývala hlouběji, kdy jsem rozlišila krajně pravicové a krajně levicové subjekty působící v českém prostoru. Krajní levici v českém prostředí reprezentuje především KSČM. Zaměřila jsem se na charakteristiky jejích voličů a příznivců, které se do značné míry shodovaly s charakteristikami skupin, jež budou pravděpodobněji vykazovat nižší legitimitu. Situace na krajní pravici je poněkud složitější, jelikož kromě tradičně krajně pravicových stran v českém prostředí v poslední době dochází k nárůstu počtu různých hnutí s protipřistěhovaleckou orientací, které se do jisté míry dají srovnávat s krajně pravicovými uskupeními. V této souvislosti jsem zmínila i současného prezidenta České republiky

Miloše

Zemana,

protože

momentálně

sám

vystupuje

s protipřistěhovaleckými a jinými kontroverzními názory, přičemž bývá spojován i s Ruskou federací, k níž častěji vzhlížejí lidé zastávající protidemokratické postoje. Teoretická část se

55

soustředila především na zodpovězení výzkumných otázek, přičemž jsem z ní vyvodila tři hypotézy ověřované v části výzkumné. V české společnosti převažuje počet lidí, kteří jsou s fungováním demokracie spíše nespokojení než spokojení. Na základě analýzy otázek vztahujících se k legitimitě demokracie jsem zjistila, že podpora samotné demokracie je přibližně poloviční. V první ze svých hypotéz jsem předpokládala, že existuje korelace mezi spokojeností a legitimitou. V rámci výzkumu se následně prokázalo, že lidé, kteří vyjádřili nespokojenost s fungováním demokracie, častěji zastávali protidemokratické postoje, což dali najevo tím, že více volili možnost autoritářského režimu jako vhodnějšího typu zřízení. Na základě korelačního koeficientu musím dodat, že vztah mezi těmito dvěma proměnnými nebyl příliš silný. V druhé hypotéze jsem specifikovala charakteristiky protidemokraticky smýšlejících lidí. Při samotné analýze jsem došla k tomu, že jak věk, vzdělání, tak i bydliště v některém ze strukturálně slabších krajů mělo vliv na to, jak respondent smýšlel o vhodnosti demokracie. Také se prokázalo, že ženy ve srovnání s muži podporují demokracii nepatrně více. Dále demokracii více podporují obecně lidé mladší a vzdělanější. Co se týče bydliště, použila jsem rozdělení do čtrnácti krajů, přičemž jsem se snažila najít vztah mezi příslušníky strukturálně slabého kraje a jejich negativnějším postojem k demokracii. Tuto otázku považuji za nejkomplikovanější, jelikož se ukázalo, že existují i výjimky, jako je třeba kraj Olomoucký, který i přes své možné zařazení do oblastí se strukturálními problémy vyjadřuje daleko vyšší spokojenost než například kraj Liberecký, jenž se do oblastí se strukturálními problémy neřadí. Tudíž i přestože častěji nespokojení byli příslušníci strukturálně slabších krajů, nedá se to považovat za pravidlo. V poslední hypotéze jsem předpokládala, že existuje vztah mezi tím, jakou stranu člověk volí a s kým sympatizuje a tím, jak smýšlí o demokracii. Toto tvrzení jsem taktéž potvrdila. Analýza ukázala, že nejčastěji protidemokraticky smýšleli voliči KSČM, což je pochopitelné i proto, že se jedná o stranu krajně levicovou. Druhý případ, ve kterém respondenti vyjádřili větší nespokojenost než spokojenost s fungováním demokracie, byl Úsvit, i když tento výsledek nemůžu s jistotou zdůvodnit. Obecně nepatrně větší spokojenost vyjádřili voliči pravicových stran. Co se týče vlivu důvěry v současného českého prezidenta na vnímání demokracie, i v tomto případě se ukázalo, že existuje vztah mezi tím, jestli respondent sympatizuje s českým prezidentem a tím, jak smýšlí o demokracii – lidé, kteří prezidentovi důvěřují, vyjádřili nižší podporu demokratickému zřízení. Také se prokázalo, že lidé důvěřující Miloši Zemanovi, vyjádřili častější sympatie vůči Rusku, síla tohoto efektu byla dokonce středně velká. Pro další prozkoumání vztahu mezi sympatiemi vůči Ruské federaci a legitimitou demokracie bohužel nedisponuji potřebnými daty. 56

Zmínila jsem i působení a nárůst popularity krajně pravicových uskupení a subjektů s protipřistěhovaleckou orientací jako důsledek současné migrační krize a celoevropského trendu, v rámci něhož pozorujeme nárůst extremismu v celé Evropě. Pro důkladnější analýzu příznivců těchto iniciativ, jakožto krajně pravicového segmentu české společnosti, opět nedisponuji potřebnými daty. Ve výzkumu jsem pracovala především s výzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění, které se blíž nezabývají tímto fenoménem, a příznivců těchto iniciativ bylo v každém z výzkumů jen pár, což nemohu považovat za reprezentativní vzorek respondentů. Migrační krize je navíc velice aktuální téma, a jelikož se v případě krajní pravice jedná o často protestní hlasování a tyto subjekty rovněž využívají populismu a jednoduchých řešení k mobilizaci svých příznivců, je možné, že po odeznění krize uvadne zájem o iniciativy tohoto typu a podpora krajně pravicových stran se zúží na klasické příznivce stran dlouhodoběji působících v českém prostoru. Ve srovnání s krajně levicovým segmentem je tato skupina v české společnosti v podstatě zanedbatelná Nakonec jsem zmínila nejnovější výzkum CVVM zabývající se protidemokratickými myšlenkami v české společnosti, a to především z toho důvodu, že došel k podobným výsledkům, k jakým jsem ve své analýze došla já. Protidemokratičtí v českém prostředí jsou více muži, lidé starší (podpora demokracie výrazněji klesá mezi respondenty od 45 let věku výš, přičemž nejvíce ji podporují respondenti mezi 35 – 44 lety), lidé s nižším vzděláním a ti, kteří žijí v některém ze strukturálně slabších krajů České republiky, i když tento trend je jen velice nepatrný a vyskytují se v něm výjimky. Dále jsou víc protidemokratičtí voliči KSČM, Úsvitu (v době výzkumů v čele s Tomiem Okamurou) a respondenti, kteří důvěřují současnému prezidentovi. Ti také častěji sympatizují s Ruskou federací, což je na základě uvedené teorie rovněž rys typičtější pro lidi s nesouhlasným postojem vůči demokracii.

57

LITERATURA Almond, Abraham Gabriel, Verba, Sidney. 1989. The Civic Culture revisited. Newbury Park, California: First Sage Printing. Bernard, Josef, Martin, Šimon. 2014. „Prostorové vzorce volebního chování v letech 19922006: popis, proměny a možné příčiny.“, pp. 109–132, in Kostelecký, Tomáš, Renáta Mikešová, Markéta Poláková, Daniel Čermák, Josef Bernard, Martin Šimon (eds.) Koho volí naši sousedé? Prostorové vzorce chování na území Česka od roku 1920 do roku 2006, jejich změny a možné příčiny. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Císař, Ondřej. 2008. Politický aktivismus v České republice. Sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Dahl, Robert Alan. 1995. Demokracie a její kritici. Praha: Victoria publishing, a. s.

de Tocqueville, Alexis. 2012. Demokracie v Americe. Praha: LEDA, spol. s r. o. Dočekalová, Pavla. 2006. „Komparace krajní pravice v západní a východní Evropě.“, pp. 261–275, in Němec, Jan, Markéta Šůstková (eds.) III. Kongres českých politologů Olomouc 8. – 10. 9. 2006. Praha-Olomouc: Česká společnost pro politické vědy. „Drtivá porážka krajní pravice ve Francii. Le Penovy neuspěly, většinu regionů ovládl Sarkozy.“ ihned.cz, 13. 12. 2015, (online). Dostupné z: (14. 4. 2016) b) Klaus, Václav, Marek Loužek, Ladislav Jakl, Jiří Weigl, Karel Dyba, Dušan Tříska (eds.) 2013. Dnešní polemika o včerejší privatizaci. Praha: Institut Václava Klause. Lebeda, Tomáš, Klára, Vlachová. 2006. „Aktivní občanství a spokojenost s demokracií v Evropě.“

Sociologický

časopis

42

(1),

11-34.

Dostupné

z:

(14. 4. 2016)

58

Lebeda, Tomáš, Klára, Vlachová. 2010. „Jsou Češi politicky aktivní?“, pp. 289–304, in Maříková, Hana, Tomáš Kostelecký, Tomáš Lebeda, Markéta Škodová (eds.) Jaká je naše společnost? Otázky, které si často klademe… Praha: Sociologické nakladatelství. „Le Penová zvítězila v prvním kole regionálních voleb ve Francii. Těžila z proti-imigračního klimatu.“ ihned.cz, 6. 12. 2015 (online). Dostupné z: (14. 4. 2016) a) Linek, Lukáš. 2010. Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledky. Praha: SLON. Máca, Roman, Jakub, Janda. 2016. „Miloš Zeman zase nahrál Kremlu.“ respekt.cz, 30. 3. 2016 (online). Dostupné z: < http://www.respekt.cz/externi-hlasy/milos-zeman-zasenahral-kremlu > (30. 3. 2016) Mareš, Miroslav. 2004. „Teorie extremismu.“, pp. 297–326, in Hloušek, Vít, Lubomír, Kopeček (eds.) Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Mareš, Petr, Ladislav, Rabušic, Petr, Soukup. 2015. Analýza sociálněvědních dat (nejen) v SPSS. Brno: Masarykova univerzita. Matějů, Petr, Vlachová, Klára. 2000. „Krystalizace politických postojů, politického spektra a role hodnot ve volebním rozhodování.“, pp. 253–300, in Matějů, Petr, Vlachová, Klára (eds.) Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká republika 1991-1998. Praha: Sociologické nakladatelství. „Miloš Zeman podle premiéra rozděluje společnost a připravuje se na příští kampaň.“ ceskatelevize.cz,

31.

1.

2016

(online).

Dostupné

z:

(30. 3. 2016) a)

59

Ministerstvo pro místní rozvoj. 2013. „Strategie regionálního rozvoje 2014-2020“, (online; Pdf).

Dostupné

z:


0fa481336016/SRR-2014-2020.pdf?ext=.pdf> (14. 4. 2016) Ministerstvo vnitra České republiky. 2015. „Extremismus. Souhrnná situační zpráva 3. čtvrtletí

roku

2015“,

20.

10.

2015

(online;

Pdf).

Dostupné

z:

(14. 4. 2016) a) Ministerstvo vnitra České republiky. 2015. „Extremismus. Souhrnná situační zpráva 4. čtvrtletí

roku

2015“,

20.

1.

2016

(online;

Pdf).

Dostupné

z:

(14. 4. 2016) b) Müller, Karel. 2010. „V čem tkví legitimita práva aneb O legitimizační funkci občanské společnosti.“, pp. 197–212, in Müller, Karel, Šárka, Laboutková, Petr, Vymětal. Lobbing v moderních demokraciích. Praha: Grada. Nový, Michal. 2015. Vyšší princip? Individuální a kontextuální determinanty volební účasti ve 31 zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury

Pallant, Julie. 2010. SPSS Survival Manual 4th edition. Berkshire: Open University Press. „Poslanci Okamura a Fiala odešli z Úsvitu. Zakládají nové hnutí.“ lidovky.cz, 5. 5. 2015 (online). Dostupné z: (14. 4. 2016)

Putnam, Robert. 1993. Making democracy work. Civic traditions in modern Italy. New Jersey: Princeton university press. Rataj, Jan. 2006. „Vize české nacionální politiky v soudobých konceptech krajní pravice v České republice“, pp. 170–190, in Němec, Jan, Markéta, Šůstková (eds.) III. Kongres českých politologů Olomouc 8. – 10. 9. 2006. Praha-Olomouc: Česká společnost pro politické vědy. 60

Řeháková, Blanka, Matějů, Petr. 2000. „Chování sociálních tříd v předčasných parlamentních volbách roku 1998.“, pp. 335–357, in Matějů, Petr, Vlachová, Klára (eds.) Nerovnost, spravedlnost, politika. Česká republika 1991-1998. Praha: Sociologické nakladatelství. Sedláčková, Markéta. 2012. Důvěra a demokracie. Přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích. Praha: Sociologické nakladatelství. „Senát pokáral Zemana, má být zdrženlivý v tom, co říká.“ ceskatelevize.cz, 3. 3. 2016 (online). Dostupné z: (30. 3. 2016) b)

Schumpeter, Joseph Alois. 2004. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Skovajsa, Marek. 2006. Politická kultura. Přístupy, kritiky, uplatnění ve zkoumání politiky. Praha: Karolinum. „Slováci do parlamentu dostali i krajní pravici. Kdo je Marian Kotleba a kdo jeho voliči?“ ceskatelevize.cz,

6.

3.

2016

(online).

Dostupné

z:

(14. 4. 2016) c) Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2013. „Česká volební studie 2013“, (datový soubor) Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2014. „Naše společnost – únor 2014“, (datový soubor) Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2014. „Naše společnost – říjen 2014“, (datový soubor) Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2015. „Naše společnost – leden 2015“, (datový soubor)

61

Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2015. „Naše společnost – únor 2015“, (datový soubor) Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2015. „Naše společnost – září 2015“, (datový soubor) Sociologický ústav Akademie věd ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2016. „Názory veřejnosti na nedemokratické alternativy politického systému – únor 2016“, (online; Pdf).

Dostupné

z:

<

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7529/f3/pd160324.pdf> (14. 4. 2016) Strmiska, Maxmilián. 2001. „Protipřistěhovalecké xenofobní strany v evropském kontextu.“ Středoevropské

politické

studie

3

(léto

2001).

Dostupné

z:

(14. 4. 2016) „Úsvit s Blokem proti islámu nevznikne. Změnu názvu zatrhlo ministerstvo vnitra.“ ihned.cz, 22. 2. 2016 (online). Dostupné z: (14. 4. 2016) Vajdová, Zdenka. 1996. „Politická kultura – teoretický koncept a výzkum.“ Sociologický časopis

32

(3),

339-351.

Dostupné

z:

(14. 4. 2016) „Vláda napodruhé schválila Zemanovu cestu do Moskvy, protože se nezúčastní vojenské přehlídky.“ ihned.cz, 15. 4. 2015 (online). Dostupné z: (30. 3. 2016) Vodička, Karel. 2004. „Česká/Slovenská republika: Srovnání úrovně konsolidace.“ Politologický časopis 2004 (2): 158-175.

62

„Zeman o uprchlících: Do Česka je nikdo nezval. Pokud nebudou respektovat pravidla, měli by odejít.“ ihned.cz, 2. 8. 2015 (online). Dostupné z: (30. 3. 2016)

63

PŘÍLOHY Seznam příloh: Tabulka 2: Vliv pohlaví na vnímání demokracie (bez „neví“) + chí-kvadrát Tabulka 5: Vliv vzdělání na vnímání demokracie Tabulka 7: Vliv stranických preferencí na vnímání demokracie (s „neví“) zdroj: Vlastní zpracování (výstupy SPSS)

64

Tabulka 2a): Vliv pohlaví na vnímání demokracie (bez „neví“) Demokracie nebo autoritářský režim

Součet

demokracie je

za určitých

pro lidi jako já je

lepší než

okolností je

jedno, jaký

jakýkoli jiný

autoritářský

režim vlády

systém

režim nebo

existuje

diktatura lepší Součet

Muž

Procenta

413

192

154

759

54,4%

25,3%

20,3%

100,0%

443

149

163

755

58,7%

19,7%

21,6%

100,0%

856

341

317

1514

56,5%

22,5%

20,9%

100,0%

Součet

Žena

Procenta Součet

Součet

Procenta

Tabulka 2b): Chí-kvadrát Hodnota Pearsonův chí-kvadrát Poměr maximální věrohodnosti Mantel-Haenszelova statistika Počet platných případů

df

Siginifikance

6,719a

2

,035

6,733

2

,035

,512

1

,474

1514

Tabulka 5: Vliv vzdělání na vnímání demokracie Demokracie nebo autoritářský režim demokracie za určitých

pro lidi

je lepší než okolností je

jako já je

jakýkoli jiný autoritářský

jedno,

systém

Vzdělání

(neúplné)

Součet

základní

Procenta

střední bez

Součet

maturity

Procenta

střední

Součet

s maturitou

Procenta

VOŠ,

Součet

Bakalářské a VŠ Součet

Procenta Součet Procenta

Součet

NEVÍ

režim nebo jaký režim diktatura

vlády

lepší

existuje

106

55

84

39,0%

20,2%

30,9%

263

115

129

48,3%

21,1%

23,7%

302

113

74

57,6%

21,6%

14,1%

182

50

23

69,2%

19,0%

8,7%

853

333

310

53,2%

20,8%

19,3%

27

272

9,9% 100,0% 37

544

6,8% 100,0% 35

524

6,7% 100,0% 8

263

3,0% 100,0% 107

1603

6,7% 100,0%

65

Tabulka 7: Vliv stranických preferencí na vnímání demokracie (s „neví“) Spokojenost s fungováním demokracie rozhodně

spíše

nespokojen nespokojen ČSSD

ODS

KSČM

Strany

KDU-ČSL

TOP 09

ANO 2011

Úsvit

Součet

Součet Procenta Součet Procenta Součet Procenta Součet Procenta Součet Procenta Součet Procenta Součet Procenta Součet Procenta

spíše

rozhodně

spokojen

spokojen

36

211

282

36

6,2%

36,4%

48,6%

6,2%

4

32

80

15

3,0%

24,2%

60,6%

11,4%

92

119

52

7

32,7%

42,3%

18,5%

2,5%

12

47

66

11

8,8%

34,3%

48,2%

8,0%

7

51

122

13

3,6%

26,0%

62,2%

6,6%

37

172

355

52

5,9%

27,4%

56,6%

8,3%

13

28

30

1

17,8%

38,4%

41,1%

1,4%

201

660

987

135

9,9%

32,6%

48,7%

6,7%

Součet NEVÍ

15

580

2,6% 100,0% 1

132

0,8% 100,0% 11

281

3,9% 100,0% 1

137

0,7% 100,0% 3

196

1,5% 100,0% 11

627

1,8% 100,0% 1

73

1,4% 100,0% 43

2026

2,1% 100,0%

66

ABSTRAKT Nespokojení (ne)demokraté? Analýza politických postojů protidemokraticky smýšlejících občanů české společnosti Tato práce se zabývá protidemokraticky smýšlejícími občany české společnosti z hlediska socioekonomických charakteristik a stranických preferencí včetně důvodů jejich postoje. I přestože nespokojenost s demokracií nebo nedůvěra v ní nemusí nutně znamenat protidemokratický postoj, snažím se dokázat, že v našem prostředí je situace opačná. Výzkumnou část tudíž začínám analýzou vlivu spokojenosti s demokracií na její podporu, což zároveň tvoří jádro první hypotézy. V tomto případě jsem pracovala se skupinami respondentů rozdělenými podle jejich spokojenosti s fungováním demokracie, přičemž jsem se snažila najít korelaci mezi tímto postojem a tím, zda podporovali demokracii. Na základě korelační analýzy jsem potvrdila očekávaný vztah - s vyšší nespokojeností s fungováním demokracie roste i počet těch, kteří si raději volí autoritářský režim. V teoretické části se dále zabývám socioekonomickými charakteristikami protidemokraticky smýšlejících lidí včetně charakteristik příznivců nejvíce rozšířené extremistické strany KSČM. Jelikož se dané charakteristiky shodují, vytvořila jsem na základě nich druhou hypotézu, k níž jsem přidala ještě vliv pohlaví. Tuto hypotézu jsem výzkumem rovněž potvrdila. Protidemokratické stanovisko častěji zastávají muži, lidé starší, méně vzdělaní a rozdíl spočívá i mezi jednotlivými kraji. U poslední proměnné se ale objevily výjimky, tudíž nemohu tento vztah považovat

za

samozřejmý.

Poslední

hypotéza

se

týkala

stranických

preferencí

protidemokraticky smýšlejících skupin, přičemž jsem předpokládala, že lidé sympatizující s některou z krajně pravicových či krajně levicových stran a uskupení, budou častěji smýšlet protidemokraticky. Z důvodu nedostatku datových souborů a nízké podpory krajně pravicových stran v české společnosti jsem analyzovala jen základní přehled stran působících v českém prostředí, přičemž se prokázalo, že i to, jakou stranu člověk volí, má vliv na jeho smýšlení o demokracii. Jako nejvíc protidemokratičtí se ukázali být voliči KSČM, což jsem v hypotéze předpokládala. A konečně díky kontroverze současného českého prezidenta Miloše Zemana a jeho spojování s Ruskou federací, ke které se častěji kloní lidé zastávající protidemokratické postoje, jsem doplnila výzkumnou část o analýzu vlivu sympatií s prezidentem na demokracii. Rovněž se prokázalo, že lidé, kteří důvěřují prezidentovi, podporují demokracii méně a s Ruskem sympatizují více. Klíčová slova: společnost, politická kultura, politická nespokojenost, legitimita demokracie, extremismus 67

This paper aims at explaining socio-economic characteristics and party preferences of undemocratic groups of Czech society including reasons for these attitudes. Even though dissatisfaction with democracy or distrust in it necessarily does not have to mean undemocratic attitude, in this paper I want to prove the opposite situation. I suppose, that in Czech case people dissatisfied with democracy will support democracy less. This is also the core of the first hypothesis. I tried to find correlation between groups of respondents divided by their satisfaction or dissatisfaction with democracy functioning and their relationship to democracy. In this case they could choose between democracy, autocracy or they could tell, that it is not important, which system we have. Based on the correlation analysis, I confirmed expected relationship – with higher dissatisfaction with democracy grew even number of those, who though, that autocracy could sometimes be better. In the theoretical part I further define socio-economic characteristics of the people, who don’t support democracy and also the characteristics of KSČM voters. I have to mention, that characteristics of these groups are the same. This is the reason, why I have chosen them for my next hypothesis. Finally I added the influence of gender too. As I expected, there are significant differences between groups of population according to these characteristics. Antidemocratic opinions more often appeared in the groups of men, older people, people with lower degree of education and also there was a difference between people living in different regions, but in the last case I do not consider it as a rule because of exceptions I found. The very last hypothesis relates to party preference of people with antidemocratic attitudes. I suppose, that people, who support some of extreme-left or extreme-right parties, will more likely think, that democracy is not the best type of the system. Due to lack of data files and low support of extreme-right parties in czech society, I analyzed just relevant parties, in other words parties, which has a potential to influence politics. Even this last hypothesis has shown to be right, as I expected – the party someone votes, influences his attitude to democracy. Least democratic are the voters of KSČM, which was part of that hypothesis. Finally thanks to controversy of the present head of state Miloš Zeman and his positive relationship to Russia, to which more often look up people with antidemocratic opinions, I added to my research analysis, where I tried to find the correlation between trust into head of state and opinion on democracy and again I was right. People, who believe Miloš Zeman, support democracy less, while their support of Russia is higher.

Keywords: society, political culture, political dissatisfaction, legitimacy of democracy, extremism 68