Největší hydroelektrárna světa je na řece Paraná

AKTUALITY ��������������������

������

������������

��������������� ����������� ������������������������� ���� ������������������������������� ������� ����������������������������������� ����������� �������������������� ������������ ��������������� ���� ��������������� ������������������������� ����������������������� ������� ��������������������������� ���� ����������������������������� ����� ������������������������������������� ��

Největší hydroelektrárna světa je na řece Paraná V poslední době se hodně mluví o stavbě přehrady v údolí Tři soutěsky na řece Jang-c’-ťiang v Číně a diskutuje se o jejích ekonomických přínosech i ekologických důsledcích. Mnohem méně pozornosti se věnuje hydroelektrárně Itaipu na řece Paraná (mezi Brazílií a Paraguayí). Přitom jde o největší hydroelektrárnu na světě, která je v provozu již delší dobu a pracuje spolehlivě. Množstvím vyrobené energie zřejmě zůstane největší i po zprovoznění hydroelektrárny Tři soutěsky, i když její maximální výkon bude menší (viz tabulku). Přehradní jezero Itaipu (viz obr. nahoře) je sice mnohem kratší než Tři soutěsky, ale jeho plocha i objem zadržené vody jsou podstatně větší, což umožňuje lépe vyrovnávat sezonní výkyvy průtoku. Přehrada Itaipu byla dostavěna r. 1984, kdy se nádrž začala plnit a postupně se montovaly a zprovozňovaly turbíny i generátory. Zvoleny byly Francisovy turbíny po 700 MW. Zatím jich bylo instalováno osmnáct, první byla uvedena do provozu r. 1984 a poslední r. 1991. Od té doby je maximální výkon elektrárny 12 600 MW a množství vyrobené energie se pohybuje kolem 9,1.1010 kWh/rok. Maxima bylo zatím dosaženo v roce 2001, kdy se vyrobilo 9,3 . 1010 kWh. Když si vypočteme teoretické maximální množství vyrobené energie, vidíme, že využití elektrárny je zhruba 85 %. To je poměrně vysoké číslo – odstávky pro údržbu zařízení jednotlivých bloků jsou nezbytné. Nyní se montují dvě poslední turbíny, na které ještě je v přehradě místo, a budou zprovozněny v druhé polovině tohoto roku. Při dvaceti turbínách stoupne maximální výkon elektrárny na 14 000 MW, i když zároveň jich bude v provozu nanejvýš osmnáct. Pro

srovnání: oba bloky jaderné elektrárny Temelín dávají maximální výkon 2000 MW, maximální výkon elektrárny Itaipu bude sedmkrát větší. Záměrně nehodnotím vliv uvedených děl na krajinu a otázky spojené s porušením křehké ekologické rovnováhy, to přenechme ekologům.

������������ ��������������� ���������� ���� ������� ����������� ������������ ���� ������������������ �������� ���� ����� ����

Tab.: Plánované parametry dvou největších hydroelektráren na světě. Snímky přehrady a turbín z archivu elektrárny Itaipu-Binacional)

Technicky dokonalé dílo si však zaslouží obdiv – ne nadarmo láká turisty z celého světa. Martin Libra

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, červenec 2004

367

AKTUALITY

Paleontologické muzeum v Patagonii

Museo Egidio Feruglio v Trelewu (v patagonské provincii Chubut) bylo založeno koncem devadesátých let 20. století jako výzkumné centrum, úložiště a expozice zdejších fosilií. Nejvýznamnějšími částmi kolekce jsou místní dinosauři, třetihorní suchozemští i mořští savci a fosilní hnízda hmyzu. Způsob prezentace oboru je jedinečný, umožňuje návštěvníkovi nahlédnout do všech fází výzkumu – od terénní práce přes preparaci materiálu po paleobiologické rekonstrukce. Jak se toho podařilo dosáhnout? Poblíž Trelewu, ve stráních nad nivou řeky Chubut, je nádherný profil obsahující téměř kompletní sedimentární záznam třetihor s bohatě zastoupenými fosilními půdami, vrstvami tufů i mořskými „patry“. Profilem je ve-

368

1. Krunýř obřího pásovce (Proeutatus) v paleontologickém parku Bryn Gwyn, který je součástí Muzea Egidia Feruglia. Exponát je asi 1,2 m dlouhý a je uložen ve skleněné pyramidě postavené nad horninami svrchní části sarmientského souvrství (nejspodnější miocén, asi před 25 miliony let).

ninách. Nejlepší nálezy – zpravidla celé kostry obratlovců, jako jsou mravenečník, šelmy, pásovec (viz obr. 1), tučňák, tuleň, delfíni, popřípadě jejich části, např. obratel velryby – jsou uzavřeny ve skleněných pyramidách a ponechány v kontaktu s vrstvou, z níž pocházejí. Expozice v muzeu začíná pohledem do místnosti preparátorů a pokračuje sály s úplnými kostrami dinosaurů a savců. Výstavní místnosti se volně prolínají s rekonstrukcemi celých živočichů a jejich přírodního prostředí. Nejsou tam samozřejmě jen třetihory, právě tak může návštěvník muzea zavítat do prvohor (viz obr. 2) a pokochat se pohledem na trilobita, který vypadá jako živý. Radek Mikuláš

Funkcia penisu v kompetícii spermií

Ochrana otcovstva bola zdokumentovaná pri mnohých pohlavne sa dena naučná stezka s bohatými vy- rozmnožujúcich organizmoch vrátasvětlivkami ve španělštině i anglič- ne ľudí. Existuje množstvo stratégií, tině, kde je možno pozorovat velké „ako na to“, od fyzického stráženia množství zkamenělin přímo v hor- sexuálneho partnera cez chemické signály po investície do veľkého množstva spermií schopných súťa2. Dno prvohorního moře je v expozici žiť o vajíčka. Pritom by typicky cyPaleontologického Muzea Egidia Feruglia lindrický tvar penisu mohol slúžiť znázorněno vrstvou písku s čeřinami a modely živočichů (v tomto případě benthickéako nástroj na odstraňovanie cudho trilobia) i rostlin. Nad objekty je možno zieho ejakulátu z reprodukčného se procházet po silné vrstvě plexiskla. Zcetraktu samíc. Táto hypotéza sa tesla neobvyklé je z hlediska muzejní praxe tovala pomocou umelých ľudských vymodelování typických stop zanechaných kopulačných orgánov a umelého živočichy (ve fosilním záznamu bývají stoejakulátu. Autori experimentu zistipy často běžnější a informativnější než zkali, že umelý penis je pri hlbokom menělé zbytky těl). Oba snímky © Radek Mikuláš vniknutí do umelej pošvy schopný odstrániť až 90 % ejakulátu. Naopak pri použití hladkého penisu, ktorý nemal typický tvar, a plytkom vnikaní do vagíny bolo množstvo odstráneného ejakulátu signifikantne menšie. Autori okorenili svoje výsledky zistením, podľa ktorého väčšina sexuálne skúsených mužov aj žien mala po sexuálnej abstinencii sex s partnerom intenzívnejší, pričom intromisia penisu bola hlbšia a rýchlejšia než normálne. Aký význam má rýchlosť vnikania penisu na odstraňovanie predošlého ejakulátu, nie je známe. Vplyv na predlžovanie orgazmu sa nezistil. Výsledky môžu naznačovať, že dlhšia odluka partnerov zvyšuje riziko mimopartnerskej kopulácie a následne upravuje sexuálne správanie samcov (mužov), ktorí intenzívnejším sexom kompenzujú svoje šance pri fertilizácii vajíčok. (Evolution and Human Behavior 24, 277–289, 2003) Pavol Prokop

Vesmír 83, červenec 2004 | http://www.vesmir.cz

O čem psal před lety Výsledek dvou cest balonem podniknutých za účelem fysiologických výzkumů. Schroetter a Zuntz uveřejňují právě v časopise Pflügers dotčené svoje výzkumy, které prováděli, aby poznali změny v stavu krve a výměně látek. Vznesli se až do výše 5000 metrů a setrvávali v různých výškách až i 10 hodin. Neshledali však ve skladbě krve žádných změn, kdežto podobné výzkumy, Gauleem dříve prováděné, jisté změny krve registrovaly. Zvláště neshledali změny útvaru rudých krvinek, ani nenašli rudé krvinky s jádrem. Tep a tlak krevní také nejevily změn. Ani množství haemoglobinu v krvi se nezměnilo, což se vysvětluje zředěním vzduchu, ale také nízkou teplotou její. Slabost a zmalátnělost, kterou pozorovali ve vyšších polohách, ustupovala po několika doušcích kyslíku. Vesmír 1. listopadu 1903, s. 22 Tibet ve světle ruských výzkumů. Poslední anglická výprava, o níž všechny politické časopisy zprávy přinášejí, zajímá svou důležitostí celou veřejnost. Na hranicích Indie mohly by se snando střetnouti dva největší státy světa v krajích, o nichž před pěti desetiletími kolovaly jen mlhavé báje a domněnky po Evropě. Oba velestáty Anglie i Rusko snažily se opatřiti si do budoucna dostatek zpráv i zkušeností o tajemné zemi, do níž vysílány byly nákladné a obtíží plné expedice. Nejlepší cestovatelé, kteří ruské vládě služby své nabídli, vnikli hluboko do Tibetu (Převalský, Pěvcov, Roborovský a Kozlov), ba Cibikov (rodem Burjat), dostihl Lhassy, kde více nežli rok prožil. […] Tibet jest zemí význačně horskou a sami tuzemci nazývají ji Han-cžan-jul (sněhový kraj). Cibikov, který z dalšího pobytu seznal charakter obyvatelstva, líčí je nepříliš příznivě. Poníženost, lstivost před bohatým a mocným, drzost a hrubost k cizincům, nábožnost přecházející v nejtupější a nejhloupější pověry, náklonnost ku krádežím a loupežím, jsou hlavní známky povahy domorodců. Vliv mnichů lamů jest ohromný, práva veliká. Každý otec rodiny sní o tom, aby aspoň jeden syn jeho se mohl státi lamou. Vesmír 1. května 1904, s. 159

Kachna divoká čili březňačka (Anas platyrhynchos) na snímku © V. J. Staňka

Lov kachen včera a dnes

Když člověk uvažuje o dopadu odstřelu na lovené populace, dojde k logickému závěru, že se počet jedinců, kteří v populaci zemřou přirozeně, zvýší o ptáky, které usmrtí lovci. Lov ale může mít i jiný efekt – jedinci, kteří vinou broků v těle už nedoletí na svá hnízdiště, jsou pravděpodobně méně zdatní než ti, kteří nástrahám myslivců a nimrodů unikli. Kachny, jež podzimní kanonádu na jezerech a rybnících přežijí, jsou tak kvalitní, že už je jejich přirození nepřátelé hned tak neuloví – a naopak jejich méně šťastné kolegyně, na jejichž vypečených stehýnkách si pochutnaly rodiny lovců, by pravděpodobně svoji životní pouť beztak skončily předčasně. Krom toho pak mohou kvalitní kachny využít na hnízdištích i zdroje, o které by se jinak musely dělit s těmi méně schopnými, a vyprodukují více potomků. To vše způsobí, že populace, ač vystavena určitému loveckému tlaku, bude v dlouhodobém časovém horizontu stabilní. Takto byl alespoň vliv loveckého úsilí na severoamerické populace kachny divoké

(Anas platyrhynchos) popisován ve vědeckých článcích ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Zhruba od osmdesátých let se množí práce, které naopak dokumentují jev popsaný hned v úvodu příspěvku, a sice že lov kachnám spíše škodí. V devadesátých letech už důkazy o negativním působení odstřelu na severoamerické divoké kachny převládly. Finští ornitologové zkoumali, jestli tento posun ve výsledcích není způsoben odlišnou metodikou výpočtů v různých etapách vědeckého bádání. Přepočítali tedy moderními metodami dostupné práce nejrůznějšího datování a přišli s varovným závěrem: Odlišnosti nejsou způsobeny zpracováním dat, a je tedy pravděpodobné, že se s kachnami v Severní Americe během posledních desetiletí něco děje. Početnost jejich populací klesá a jedinci, kteří padnou za oběť lidské kratochvíli, nejsou již nahrazováni úspěšnějším hnízděním ostatních. Co však tuto podivnou změnu způsobuje, není zatím jasné. (Oikos 104, 612–614, 2004) Jiří Reif

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, červenec 2004

369

JAZYKOVÝ KOUTEK

Proti všem

a proti všemu

V odborné imunologické, mikrobiologické či virologické literatuře často nacházíme slovní spojení protilátky proti viru XY. Není to nadbytečné? Selský rozum nám nabízí dvě alternativy – buď látky proti viru, nebo protilátky viru. V dané souvislosti jsou termínem protilátky míněny bílkoviny (imunoglobuliny), které se v těle obratlovců začínají tvořit v reakci na vniknutí cizorodé látky – antigenu (například patogenního mikroorganizmu), přičemž pro konkrétní cizorodou látku vyrobí tělo protilátku ušitou na míru. Odborník se nevzdá ani předpony proti- v protilátce (z látky si jeho paní dává ušít šaty), ani předložky proti, která mu přihrává možnost protilátku specifikovat a zároveň jednoznačně ukazuje směr jejího působení. Bez předložky se neobejdeme – protilátky viru by byly dvojznačné (někdo by si mohl myslet, že virus protilátky „vyrábí“). Námitku proti protilátce proti… chápu, lze ji však rozvít v protilátku působící specificky proti… Někteří odborníci považují za vhodnější protilátku k… Předložka k v tomto případě vyjadřuje obecnou intenci vztahu (protilátka příslušná k určitému viru), o samotném vztahu neprozrazuje vůbec nic. Optimální možnost nechť zvolí každý autor sám, záleží na tom, komu je jeho text adresován. Protilátku proti… jsme vzali na milost, ale co říkáte protilátce proti antigenu? Není tak trochu „proti všemu“? Vniknutí antigenu je podnětem k vytvoření protilátky, jenže antigen v překladu znamená proti tvoření (ř. anti – proti, ř. genan – tvořit). Nepůsobí ovšem proti tvoření protilátky, nýbrž naopak proti tvoření patogenu. Všechno je tedy v pořádku, jenom musíme vědět, co je proti čemu. V obdobné situaci se ocitne těžce nemocný, který bere pro záchranu svého života antibiotika (ř. anti – proti, bios – život). Kdyby se nad názvem léčiva nedej pámbu zamyslel, kdo ví, co by to s ním udělalo. Pro tento případ je dobré vědět, čí bios je antibiotikem huben. Opusťme na chvíli svět terminologie a všimněme si slov s předponou proti-, která používáme každodenně. Protinávrh je návrh proti jinému návrhu, protiproud je proud postupující proti hlavnímu proudu, protikandidát je kandidát navržený proti jinému kandidátu, podobně protinázor, protihlas, protipohyb, protisměr apod. Buď zvolíme alternativu vyslovil protinázor, nebo dáme přednost přesnější formulaci (vyslovil názor proti tomu a tomu). V některých případech je volba jednoduchá, vozidla v protisměru nepotřebujeme upřesňovat. Jak je to ale třeba s protijedem? S ním už musíme zacházet podobně jako s protilátkou. Předponu proti- mu odejmout nemůžeme (protijed nemusí být jedem), a navíc jsme nuceni konkretizovat, proti čemu má působit (univerzální protijed neexistuje). Autor námětu mi položil otázku, jestli se dvojí proti v české větě navzájem neruší podobně jako za určitých okolností dvojí zápor (o tom až někdy jindy). Představuji si, že ho k té myšlence přivedla představa dvousměrné dráhy – jestliže pojedu „proti protisměru“, pohybuji se vlastně po směru. Případ je ale vykonstruovaný, „proti protisměru“ se neříká. Zajímavé příklady, které mi přišly poštou, např. protiútok proti protivníkovi či protitah proti protihráči, svědčí pouze o tom, že zdánlivě nadbytečné předpony proti- ve skutečnosti nesou informaci (protivník předtím už útočil a protihráč předtím už táhl). Ani přehojná proti v nabízeném protiútoku proti protivnému protivníkovi z Protivína nelze žádným způsobem „vykrátit“. Na žertovnou otázku, jestli snad frekvence všemožných proti v češtině není projevem vzdorovitosti zhusta utlačovaného národa, odpovídám: Vyloučit to nelze, jinak by Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem nenapsali protestong „Proti všem“: proti autům proti jmění / proti skautům proti bdění / proti pánům proti pannám / proti plánům proti stranám / proti prachu proti blátu / proti strachu proti státu / proti sněmu proti dýmu / proti všemu protivnýmu / proti hromu proti bleše / proti tomu kdo se češe / proti těm co přes protesty / mluví stále ale z cesty. Pavla Loucká Za námět k jazykovému koutku děkuji panu doc. RNDr. Zdeňku Hubálkovi.

370

Vesmír 83, červenec 2004 | http://www.vesmir.cz

Alkohol, pivo a rakovina tlustého střeva nebo konečníku Česká republika patří k zemím s nejvyšším výskytem rakoviny tlustého střeva a konečníku. V roce 2001 bylo u nás toto onemocnění nově zjištěno přibližně u 84 mužů a 60 žen na 100 000 obyvatel, což v absolutních číslech činilo kolem 7000 nových případů. Zároveň je Česká republika zemí s nejvyšší spotřebou piva (v roce 2002 bezmála 160 litrů na osobu). Nové výzkumy ukazují, že spolu tyto dvě skutečnosti mohou souviset. Nasvědčuje tomu studie, jejíž výsledky loni uveřejnil A. Pedersen a jeho kolegové z Dánska: Riziko rakoviny tlustého střeva stoupá 3,5krát u těch, kdo pili více než 14 standardních sklenic piva (zhruba „malých piv“) nebo 14 standardních odlivek destilátu („malých panáků“) týdně. Práce C. R. Sharpeho a spol. (2002) na základě vyšetření více než 500 osob výslovně zmiňuje jako rizikový faktor právě pivo, a to zejména pro rakovinu tlustého střeva a konečníku. Alkohol sice zvyšuje riziko vzniku této rakoviny sám o sobě, nicméně pivo považuje za nejrizikovější alkoholický nápoj také práce G. A. Kuneho a L. Vitetta z r. 1992. Tito autoři nabídli i možné mechanizmy tohoto efektu, k nimž patří stimulace sliznice tlustého střeva a konečníku, imunosupresivní efekt alkoholu, aktivace jaterních prokancerogenů, změny ve složení žluči a obsah nitrosaminu v alkoholických nápojích. Karel Nešpor, Zdeněk Dienstbier, Tomáš Zima, Ladislav Csémy

Indie svádí boj s dětskou obrnou: ohromující čísla Severoindický stát Uttarpradéš (kde se narodí půl milionu dětí ročně), především město Ghaziabad, působí starosti jak Světové zdravotnické organizaci, tak indické vládě. V předměstských slumech bez kanalizace, elektřiny a s ojedinělými zdroji pitné vody se šíří virus dětské obrny. V roce 2002 přibylo v Indii 1600 nových případů, což je 83 % celosvětového výskytu, a 80 % z toho právě v severní části. V roce 2004 proto Indie přistoupila k rozsáhlé očkovací akci, která nemá v dějinách lidstva obdobu (Science 303, 1964, 2004).

Perorální vakcínu proti dětské obrně má dostat 165 milionů dětí. V únoru bylo zřízeno 640 000 „očkovacích stánků“, vysláno bylo 1,1 milionu očkovacích týmů (s 2,3 milionu členů) a 137 000 dohližitelů. Protože ulice (a ani předměstí) Ghaziabádu nemají jméno a domy nemají čísla, členové očkovacích týmů označují domy, kde se jim podařilo vakcínu podat všem dětem, písmenem P a domy, kde vůbec neuspěli, písmenem X. Děti, které dostanou vakcínu, obdrží též nesmytelnou červenou značku na ruku. Některé muslimské rodiny nechávají očkovat jen dcery, protože věří, že jde o náboženskou genocidu a vakcína vyvolá u chlapců pozdější impotenci. Dětská obrna se mezitím rozšířila i do sousedního státu Bihár a jeden přenos byl prokázán až v Libanonu. I když to bylo cílem Světové zdravotnické organizace, vymýtit dětskou obrnu se zatím nepodařilo (dalšími kritickými místy jsou Nigérie a Somálsko), a dokonce představuje vážnější problém než kdysi vymýce-

�� �� � �

��������������� ������������������

INZERCE 283

������������� ������������� �� ���������������� ���������������� � � � � � � � � � �� � � � ���������������� ���������������� ������������� ����������� � ������������ ������������ ���������� � ������������ �������� � �� � � �� ����� ���� ���� �� �������� ������ ��������������� �������������� ��������������� � � � �� �� � � � � � ��������������

né černé neštovice (Vesmír, 82, 384, 2003/7; Science 303, 1696, 2004). Zatím nikdo nechce proti viru dětské obrny vyvíjet lék, protože nemoc probíhá příliš rychle a zisky pro firmy by byly pochybné. (Science 303, 1971, 2004) Vratislav Schreiber

Kanibalský stín naší minulosti Lidské maso bylo podle všeho alespoň v určitém období historie pravidelnou součástí jídelníčku našich předků. K tomuto až bulvárně pikantnímu závěru dospěli vědci z Londýnské univerzity a dalších pracovišť, když studovali geografické rozšíření mutací chránících své nositele před priony. Ukázalo se totiž, že tyto mutace, které jsou vlastně zmutovanými verzemi genu pro protein lidského prionu PRNP (na krátkém ramenu 20. chromozomu), se podle všeho kdysi v lidských populacích intenzivně šířily v důsledku přírodního výběru – jedinci s těmito geny byli zvýhodněni před jedinci, kteří je neměli. Buď se to dělo velmi dávno, na samém úsvitu lidské evoluce, ještě než se lidé moderního typu rozšířili po celé planetě, nebo selekční tlak působil neustále a na mnoha místech zároveň. Pro obě možnosti se ale jako vysvětlení nabízí intenzivní selekční tlak vyvolaný priony. Prionová onemocnění jsou způsobena anomálně zkroucenými molekulami běžných proteinů, které svou změněnou strukturou lavinovitě „nakazí“ sousední normální molekuly proteinu, a tím změní celé tkáně. Tak vznikají degenerativní onemocnění nervových tkání, např. BSE, Creutzfeldtova-Jakobova choroba a kuru. Onemocnění je buď vyvoláno spontánně, nebo se přenáší potravou obsahující priony (masem). Bylo zjištěno, že pokud má někdo jednu alelu prionového proteinu normální a jednu mutovanou, je před napadením priony chráněn. Když pak odborníci analyzovali sekvence prionových proteinů u 2000 vzorků populací z celého světa, nalezli ochranné zmutované alely prionových genů v každé z nich. Mezi lety 1920 a 1950 u kmene Fore obývajícího vrchovinu (Highlands) na Papui–Nové Guineji proběhla epidemie kuru, která se rozšířila prostřednictvím rituálního kanibalizmu – členové kmene pojídali své zemřelé příbuzné (viz Vesmír 83, 229, 2004/4). Když se analyzovaly prionové proteiny žen kmene Fore, které epidemii přežily, zjistilo se, že mají nejvíce

Oba ilustrační snímky © Jan Lepš

ochranných alel prionového genu ze všech lidských populací. Uvedená zjištění jsou v souladu s představou, že pravěké lidské populace pravidelně praktikovaly kanibalizmus. To ostatně naznačují i analýzy stop na fosilních lidských kostech a biochemické analýzy fosilizovaných lidských exkrementů. I když není zcela jasné, zda tak naši předci činili z důvodů rituálních nebo praktických, máme podle všeho za sebou zajímavější minulost, než jsme si dříve připouštěli. (Science 300, 640–643, 2003) Stanislav Mihulka

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, červenec 2004

371