NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE LÁSKA Rozhovor s P. Ladislavem Heryánem SDB (1960), ředitelem salesiánské komunity v Kobylisích, biblistou, muzikantem, přítelem chudých a ponížených, knězem undergroundu, nebojícím se vstupovat na tenké ledy. Laďo, jsi jediný katolický kněz, kterému tykám. Jsi reprezentantem velmi volného vztahu kněze k věřícímu i nevěřícímu, mohu-li to tak říci, neodhadl by člověk kolikrát na nějakém rockovém festivalu, kde sloužíváš Mši svatou, že jsi kněz Církve, o níž dnes obecně mají lidé mlhavé ponětí. Co je, kdo je pro Tebe Církev? Jak bys tento pojem vysvětlil „neznalému“? Církev pro mne v žádném případě není to, jak ji prezentují novináři v obvyklém tisku, ani to, co o ní říkají hulváti v internetových diskuzích. Tito lidé jsou zpravidla syny svých otců, mají jejich komunistickou propagandu stále hluboce zažranou pod kůží a jejich jedinými obvyklými církevními tématy jsou klišé jako majetek, antikoncepce, potraty a celibát, o kterých umí donekonečna omílat jen kusé polopravdy. Pro mne jsou církví především lidé, mezi nimiž žiji a něco pozitivního tvořím, s nimiž sdílím svůj život a sloužím této společnosti, tedy zejména moje řeholní komunita, přátelé, studenti či podobně jako já naladění lidé, ať pokřtění nebo ne (pracuji v nízkoprahovém klubu, učím na vyšší oborné škole a na univerzitě, pohybuji se v undergroundovém prostředí, „dělám kněze“). Církev jsou především vztahy. Proto je pro mne dále církev tajemně propojeným mystickým Kristovým tě-
lem, laskavou Matkou, dva tisíce let starou nevyčerpatelnou Pokladnicí lidí, moudrosti, spiritualit, umění, světců a krásy, do které každá nová generace přidává a z níž zároveň čerpá. Je mi trochu vzdálena církev jako instituce, protože se s ní jako s „institucí“ nijak nepotkávám. I někteří biskupové jsou moji přátelé, s nimiž si tykám, a nevnímám je jako „instituci“; mám rád i papeže pro jeho vzdělanost, moudrost a univerzální službu tomuto světu; mnozí jej kritizují, ale vůbec nechápou, nikdy nic od něj nečetli a jen papouškují z kontextu vytržené a překroucené fráze. Samozřejmě i mne v církvi některé věci bolí, ale to je normální. Jsem sice katolík, ale mám spoustu přátel i v jiných církvích. Všechny nás spojuje a okouzluje postava Krista, a to i s těmi, kteří jej výslovně nevyznávají. Snad je to srozumitelné i „neznalému“. Ano, je to výborná odpověď, a věděl jsem, že bude. Pokusím se pokračovat takto: není tomu tak dávno, kdy jsem k Tobě do Prahy přivedl jednoho mladšího kamaráda, který si přál, a snad stále přeje, dobrat se ke Křtu. Jeho první otázka na Tebe tehdy byla: „Myslíš si, že je Křest nutný?“ Ty’s odpověděl velmi pomalu a rozvážně, a pro mne dost překvapivě, řekl’s: „Já si myslím, že není nutný…“ a potom začal’s dále tuto úvahu rozvíjet a rozvíjet, až nám oběma přícho-
— 1 —
zím vytanulo na mysli, že nejde o žádnou „podružnost“, že prostě „je nutný“, vhodný, dobrý, potřebný… aspoň tak se mi to jevilo. Mohl by ses tuto svou jistě dobře promyšlenou „úvahu“ pokusit několika slovy zopakovat, opět třeba pro někoho, kdo takovou otázku právě teď nosí v srdci? Už si přesně nepamatuji, jak to bylo. Křest je od slova Kristus. Křesťan se křtem veřejně hlásí ke Kristu jako svému Mistru a Pánu, kterého následuje a kterému slouží, a jehož životní styl a myšlení si chce osvojit do té míry, že podle slov sv. Pavla již nežije on, ale stále více v něm žije Kristus. Spolu s ostatními pokřtěnými tvoří tajemné Kristovo tělo, tedy církev, a bere na sebe závazek hlásat evangelium o Kristu svým životem i slovem. Vždyť jeho okolí ví, že je křesťan. Svým způsobem Krista činí viditelným. Je ovšem spousta lidí, kteří se Kristem inspirují, aniž jsou pokřtěni, i mnoho těch, co jej neznají a přitom žijí a smýšlejí podobně jako on. Nejdůležitější není křest, nejdůležitější je láska. Mnozí říkají: Kristus ano, církev ne. Rozumím jim, ale tito lidé možná Krista potkali jen ve své mysli, nikoli v srdci. Kdo se s Kristem skutečně osobně setká, jakoby mu v srdci propukl oheň, církev začne vnímat zcela jinak, krásnou, a začne toužit po křtu a po životě ze svátostí. Objeví, že vůbec nejde
o příkazy a zákazy, hierarchii a úřady, nýbrž o společenství s Bytostí, v jejímž světle všechno bledne. Laďo, tyto „poutní noviny“ jsem založil po neuvěřitelném „prozření“, které mě potkalo, když mi byl operativně odstraněn postupně z očí šedý zákal, a mé vidění se náhle proměnilo ve vidění mladíka, jakým jsem kdysi býval. Ale byla to věc ne jen vizuální, či tak či onak „fyzická“, bylo to duchovní prozření, jako bych pohlížel na svůj život ze dvou stran, z té, jak jsem jej dosud prožil, a z té, která mne v jisté míře a rozsahu ještě čeká. Lékařský zásah nebyl snadný, a já jsem se celý ten čas na operačním stole modlil pouze mariánské modlitby (a také několikrát k sv. Františkovi: „Bratře Slunce, Bratře Ohni!“), jiné modlitby mi na mysl nepřicházely. Vždy jsem byl vyznavačem mariánské úcty, ale tentokrát jsem pociťoval něco mnohem mocnějšího, než jsem kdy v životě zažil. Vysvětli – třeba opět pro „neznalého“ – místo Panny Marie v Církvi, když z tolika stran člověk slýchává slova jako „Bůh nám stačí, proč bychom ještě potřebovali prostředníka“ apod. Sestry Matky Terezy, pro které každé pondělí sloužívám mši svatou, se po ní modlí „Neposkvrněné srdce Mariino, příčino naší radosti, oroduj za nás!“ Ta věta v sobě skrývá nepopsatelnou krásu a hloubku a je vystižením všeho, čím je pro mne Panna Maria. Marii a její místo nikdy nepochopíme, pokud k ní nenavážeme opravdu osobní vztah. Ona, která byla jednou z nás, je obrazem toho, čím bychom ve své nejhlubší podstatě my lidé chtěli být a čím také jednou budeme. Ve své tajemné přítomnosti se Maria nikomu nevnucuje. Přináší do života teplo, důvěru a blízkost, je jakoby „naše“. Je zbytečné uvažovat nad tím, jak mohla „neposkvrněně“ počít Ježíše, být pannou před porodem, při něm i po něm, či být vzata na nebesa. Do přijetí těchto skutečností člověk buď doros-
te, nebo zůstane navždy skeptikem. Vztah k ní odráží stav našeho nitra: buď dospějeme v harmonickou osobnost, vyrovnanou se životem i smrtí, nebo zůstaneme věčnými roztrženými hledači. Ivan Martin Jirous, který právě dnes zemřel, Pannu Marii miloval. Možná právě proto byl tak něžným a krásným člověkem, jak jsem jej alespoň já mohl poznat. Takoví lidé, stejně jako se životem vyrovnané staré babičky, nás třeba o Panně Marii a její úloze v Církvi naučí nejvíc. V našem rozhovoru teď došlo k menší časové přetržce, mezitím jsme, včera, pochovali přítele Ivana Martina, a Ty’s sloužil ještě s dalšími kněžími u Panny Marie Karmelské v Kostelní Vydří Mši svatou, měl’s také při tom výborné kázání o Osmeru Blahoslavenství, kdy’s ke každému Blahoslavenství ještě přidával nějakou báseň či příběh ze života I. M. J., mohl bys, aspoň ve zkratce, něco z toho kázání, závěrem tohoto našeho rozhovoru, rekonstruovat? Na tom posledním rozloučení byla spousta lidí, a Ty’s přesto dokázal oslovit každého zvlášť, každého jinak.
Jedno z Ježíšových blahoslavenství zní takto: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ Biblické „srdce“ je středem člověka, a je-li ono čisté, pak je celý člověk čistý; slovo „čistý“ pak v kultuře evangelia označuje opak „nečistého“, tedy protibožského; i Ježíš „ducha nečistého“ vyhání Duchem Božím, Duchem svatým. Martin po jedné z mých bohoslužeb na festivalu v Trutnově zplna hrdla zakřičel: „Pochválen buď největší čurák, Ježíš Kristus.“ Někteří se smáli, mnozí vyděsili, skoro žádní nepochopili. Tak o Ježíšovi jistě smýšleli a tak na něj řvali jeho největší nepřátelé; papír evangelia by to však neunesl a nás salónní křesťany by to pohoršilo. Martin však šel křesťanství na dřeň. Příliš snad neřešil „křesťanské hříchy“, nýbrž křesťanské postoje. Jeho láska k Bohu a člověku byla dospělá a důsledná. Svým úděsným výkřikem vzdal Ježíšovi poctu a slova jeho protivníků převrátil v pravý opak, jak může učinit jen člověk čistého srdce, stojící na Ježíšově straně, člověk chudý, stále bez peněz a plný nejistot, protože podle Jeho příkazu vše vsadil na vratkou kartu neustálého hledání království Božího a Jeho spravedlnosti, v troufalé víře, že vše ostatní mu snad bude přidáno. Za tento postoj platil opravdu draze. Mezi řádky Martinových básní můžeme zahlédnout, že Boha skutečně nazíral jako mystik, žijící v průsečíku Božího a našeho světa, nepatřící ani jednomu z nich, oběma drcen a zároveň plným naděje vůči jednomu a milosrdenství vůči druhému. „Pavouček / lezl po záchodové míse / úzkostlivě díval se na mne / zda se to smí se /. Díval se na mne úzkostlivě / zatímco čural jsem / mimo něj / tklivě.“ Otázky e-mailovou poštou kladl j. e. f.
— 2 —
OTCOVÉ NAŠI Proglas Svatý Konstantin – Cyril Jsem předzpěv k svatému evangeliu. jak dříve předpověděli proroci, Kristus přichází shromáždit národy, neboť jest světlem tohoto světa. Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém. Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou a hluší uslyší slovo Písma. Neboť jest třeba poznati Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar tento jest zajisté od Boha daný, dar boží jest to údělu na pravici, dar duším, nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: Všichni, kdož spanilost svých duší vidíte, neboť toužíte radovat se, zapudit temnotu hříchu, a zbavit se zkázy tohoto světa a rajský život nalézti a uniknout plameni hořícímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte, všechen lide slovanský, slyšte Slovo, přišlo od Boha, slovo krmící lidské duše, slovo posilující srdce i rozum, slovo toto, připravující k poznání Boha. Jako bez světla se nepotěší oko patřící na všechno stvoření boží, nýbrž vše není ani krásné ani viditelné, tak je to i s každou duší bez knih, jež nezná zákona božího, zákona knižního a duchovního, zákona zjevujícího ráj boží. Neboť který sluch, jestliže rachot hromu neslyší, může se báti Boha? Dále chřípí, nečichají-li vůně květu, kterak pochopí zázrak boží? Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, činí člověka jako kamenným. Ještě víc však duše bez knih zdá se být v lidech mrtva. Bratři, to vše jsme my uvážili a povíme vám radu výbornou, která všechny lidi zbaví života zvířeckého a žádostivosti, abyste, majíce mysl nerozumnou a slyšíce slovo cizím jazykem, neslyšeli je jak hlas zvonce měděného. Neboť svatý Pavel uče toto řekl, modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu: Chci raději pět slov pověděti, a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných. Kterýpak člověk toho nechápe, který nepřidá moudrého podobenství, vykládajícího nám správné řeči?
Vždyť jako zkáza hrozí tělu, a všecko je hubí, víc než hnis je ničíc, nemá-li patřičného pokrmu, tak každá duše přestává žít a nemá v sobě života božího, když slova božího neslyší. Ještě jiné podobenství velmi moudré povězme: Lidé, kteří se milujete a chcete růsti růstem božím, kdoz vás neví, že tato víra pravá, jako símě padající na pole, tak ona v srdcích lidských má zapotřebí deště božích písem, aby úroda boží hojněji vzrostla? Kdo může povědět všechna podobenství, jež usvědčují národy bez knih, nehovořící řečí srozumitelnou? Ani umí-li všechny řeči, nedovede vylíčit jejich bezmoc. Nicméně rád bych připojil své podobenství a málo slovy podal mnoho smyslu. Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih a nemohou bojovati bez zbraní s protivníkem našich duší, uchystáni za kořist věčné muky. Národové, kteří nemáte rádi nepřítele a hodláte zápolit s ním mocně, otevřete pozorně dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Hospodinovy, hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijme knihy tyto – Moudrost-Kristus jimi mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, kdo zajisté jejich slova zvěstují, budou schopni zabít nepřítele, dobré vítězství Bohu přinášejíce, rozkladu těla hnilobnému uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, a že vůči Bohu se ukázali chrabrými, budou stát na pravici božího trůnu, když přijde ohněm soudit národy, věčně s anděly se radujíce, ustavičně slavíce Boha milostivého, písněmi z knih vždycky boha opěvajíce, který se nad lidmi smilovává. Jemu přísluší všeliká sláva, čest a chvála, boží Synu, vždy s Otcem i svatým Duchem na věky od veškerého tvorstva. Amen.
Podle samizdatového vydání, značeného „Morava, 11. dubna 1987“
— 3 —
Ze Života a pochvaly sv. Cyrila, učitele slovanského národa Pochvala svatému Cyrilu, složená učedníkem slovanských apoštolů, biskupem Klimentem Velickým (zemřel r. 916) a zachovaná v mnohých rukopisech církevně-slovanských, byla již častěji vydána tiskem, jako od P. Jos. Šafaříka (Památky dřevního písemnictví Jihoslovanů, Praha, 1851), v Pramenech dějin českých, sv. I., s českým překladem Jos. Pervolfa, v M. Pogodinově Kirillo-Methodievském Sborníku (Moskva, 1865) a od B. Bodjanského podle 15 rukopisů v Čtenijach (1865-1866). Základem pro tento nový překlad bylo vydání církevně-slovanského textu této pochvaly ve spise A. Teodorova-Balana: Kirill i Metodi (Sofija, 1920). Když přišel na Moravu, přijal jej Rastislav s velikou ctí, pak sebrav žáky, dal je k němu do učení. V brzku přeložil Konstantin všechen církevní řád a naučil je jitřním i ostatním hodinkám, nešporám, kompletáři i obřadům svátostným. I otevřely se, podle slova prorokova, uši hluchých (Is. XXXV. 5.), aby slyšely výroky písma, a jazyk huhňavých zjasněl. (Is. XXXlI. 4.) Bůh pak se nad tím zaradoval a dábel zastyděl. … Za pobytu v Benátkách shrnuli se naň biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola, a zastávali se trojjazyčného bludu řkouce: „Člověče, vylož nám, proč jsi nyní Slovanům vytvořil písmena, a učíš je? My známe toliko tři jazyky, jimiž se sluší Boha v písmě slaviti: hebrejský, řecký a latinský.“ Odpověděl jim filosof: „Což nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? (Mat. V. 45.) … Pavel pravil: … A vydá-li polnice hlas bezbarvý, kdo se přihotoví k boji? Tak nevydáte-li ani vy jazykem rozumného slova, kterak se porozumí tomu, co mluvíte? … Dověděv se o něm římský papež, poslal pro něj. Když dospěl do Říma, vyšel mu vstříc sám náměstek Petrův Hadrian se všemi měšťany, nesouce svíce, ježto přinášel ostatky svatého Klimenta, mučeníka a papeže římského. A Bůh tu ihned učinil přeslavné divy. … Tehdy papež, přijav slovanské knihy, posvětil a položil je ve chrámě svaté Marie, který se zove Fatné (latinsky „ad Praesepe“ = u Jesliček; míní se tím známá basilika Santa Maria Maggiore), i pěli nad nimi svatou liturgii. Potom kázal papež dvěma biskupům, aby vysvětili slovanské učeníky. A když tito byli vysvěceni, ihned pěli liturgii slovanským jazykem ve chrámě svatého apoštola Petra. … Přeložil Josef Vašica
POD OCHRANOU PANNY MARIE SNĚŽNÉ Ave Maris Stella Ave Maris Stella Zdráva’s hvězdo strážná, Matko Boží vážná, Panno ustavičná, Nebes bráno sličná! S Gabrielem s nebe Pozdravujem tebe; Dej mír, zažeň hněvy, Proměň jméno Evy. Oprosť nás pout vlaků, Uděl slepým zraku. Odvrať všechny strasti, Dej, co plno slastí. Ukaž, že jsi máti, Rač tam po nás státi, By vždy s námi chodil, Jenž se z tebe zrodil. Panno bohorodná, Matko přelahodná! Dej, ať duše čistá Následuje Christa. Zpravuj jistou cestu K nebeskému městu; V nebeské pak říši Zveď nás ku Ježíši. Sláva Bohu Otci, Synu stejné moci, Buď i věkostálá Duchu vzdána chvála. Z Hymnů církevních přeložil František Sušil
Maria a Alžběta Aj, pošla nam panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj ty iděš, sestřičko ma mila? A já idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora. Něchoď ty tam, sestřičko ma mila, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista.
Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly. Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed mileho leta, budě hojnosť po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptaček křepelica. Pověz ty mně, mily Kriste Paně, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavně hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, enem same zimne metelice. František Sušil Moravské národní písně
Mariánský sloup Maria Panno, shlédni již na ty, co lidem jsou na obtíž! Kam kráčejí? Zimou a sněhem kráčejí za noclehem, zloděj i vrah. Maria Panno, ptej se jich, co našli na prahu bohatých! Prach těch, co zajdou a co zašli, s prachem svým, který krášlí nebeský práh. Maria Panno, pohlédni i na svá stvoření poslední, jimž v kolébce hněv dali jísti a mléko nenávisti ssát do útrob – bdi nad nimi – a pečuj zvlášť o ty, jimž poroučí cizí zášť, co proti olovu jsou hnáni na krátké umírání, v daleký hrob!
— 4 —
Maria Panno, požehnej rodičkám našim – a sílu dej matkám, jež rodit mají v smrti! Děťátka svá co škrtí, těm jednou zjev Jezulátko, jež neslo kříž, jež bylo bratřím svým na obtíž, jež probodli ranami pěti! Ochraňuj naše děti a naši krev! Maria Panno, nedopusť, aby had, jenž vyšel z cizích úst, ovíjel srdce našich bratří, aby čas, jenž ti patří, uchvátil bloud! Maria Panno, shlédni dnes na ty, co dáni jsou do želez, Naděje naší zlatý ráme – a nás, jež úzkost láme, nech vydechnout! Maria Panno, polituj těch, kteří rozbili obraz tvůj! V hodince smrti, jíž se brání, nebudou bez zastání u nebes bran! Maria Panno, mnohý z nich tam potom ucítí v kostech svých strašlivou bolest rozdrcení. Královno Odpuštění, Hojičko ran, do záhuby nás neuvoď! Tvůj sloup jak stěžeň, jenž drží loď, jak tenkrát padal, strhl ssebou zem, jejíž ňadra zebou pod dlaní hrůz – a vztáhni ruce ochranné nad vojska mé země bezbranné, od níž se všichni odvracejí! Lásku a věrnost její naposled zkus! Příteli Bedřichu Fučíkovi k vánocům 1939 věnuje jeho F. H. Přepsáno ze samizdatového vydání, rukou psaného, sešitého červeno-stříbrnou nití, formátu 11 × 15 cm, s celofánovým přebalem a červenými písmeny „FH“ na obálce, značeného na poslední straně dole „A. D. 1982 D. G.“, nahoře pak: „Původní verze básně Františka Hrubína, která byla v rozšířeném a pozměněném znění publikována pod názvem Torso mariánského sloupu ve sbírce Včelí plást (Praha 1940).“
DÍLA A LIDÉ List, který prý jistý doktor psal Krištofu Kolumbovi před jeho odplutím do Ameriky Ernest Hello Doslýchám se, můj mladý příteli, že snujete záměr objeviti nový svět, a řeknu vám bez okolků, že vám k tomu neblahopřeju. Váš záměr mne přímo polekal. Čiší z něho nepochopitelná pýcha. Jakže! Což nemáte zemi dosti velikou? Vizte lidi minulých dob. Pomyslil kdy kdo na to, aby objevil novou pevninu? A vy, bez zkušenosti, bez autority, vy jste živil v sobě tuto pošetilou ctižádost. Ani rady všech vašich pravých přátel, ani hrozby osudu, jenž se vám staví do cesty, nic nemůže vás pohnouti k tomu, abyste žil pokojně v Evropě jako každý z nás? Myslíte si opravdu o sobě, že jste nade všechny lidi, protože co jim stačí, nestačí vám? Všichni osvícení lidé vám řeknou, že vás vaše pýcha zničí. Jsem tím více zarmoucen vaší mrzutou svéhlavostí, že jsem k vám vždy choval opravdovou náklonnost. Hned jako dítě jste se mi líbil. Měl jsem rád hbitost a vtipnost vašich nápadů. Měl jste obraznost, která mě sváděla. Neboť mám rád obraznost u mladého muže, když nepřestřeluje. Častěji jste mi říkal: Miluju Okeán! i pobízel jsem vás, abyste udělal o Okeánu několik veršů latinských, a tak se pocvičil v básnictví. Mohl jsem se nadíti, že vezmete poesii vážně? Máte-li ostatně tak zjevnou zálibu pro plavbu, nebyl bych vás zrazoval, abyste občas nepodnikl některé malé cesty: cestováním a plavbou se utváří povaha mládí. Ale dovolte mi otázku: nezacházíte trochu daleko, chcete-li hledat nový svět? A pročpak se nespokojujete starým, když
přece my umíme se s ním spokojiti? Proč zcela prostě nevolíte některou z těch životních drah, na něž vám vaše výchova dává plné právo? Což nemáte dosti míst na vybranou? Proč ta bláznivá a směšná ctižádostivost? Na to jste mi již odpověděl, že jsou tam v tom druhém světě lidé, kteří jsou vašimi bratry, s nimiž chcete spojiti starou pevninu. Znám z paměti všechny vaše veliké fráze. Myslíte, že když přeplujete Okeán, který se přičiňuje, aby ty světy zůstaly odloučeny, že zasadíte Kříž na novou zemi. Jsou to prázdná slova; dovolte člověku staršímu než vy, aby vás na to upozornil. Víte, že miluju umění, že ctím náboženství, ale nemám rád svaté a lidi geniální: zabíhají příliš daleko, ustavičně přestřelují. Evropa jich už dosti vydala, a nejsou vlastně k ničemu, jen dělají ve světě nepokoj. Jaké to bláznovství pouštěti se tam dolů, vysazovati se v takové nebezpečí. A užitek? Jen rozmnožíte počet marných snílků! Dejte si pozor, milé dítě, uženete si jenom smích. Věřte upřímné náklonnosti, již k vám chovám, jen ta diktuje mi slova, jež vám píši. Nemohu vám skrýti žal, jehož zakouším, když vidím, jak se utrácí v prázdných snech nesmyslné pýchy mladý muž, pro něhož jsem snil o lepší budoucnosti. Ano, srdce mi krvácí, když vidím, jak jdete ode dveří ke dveřím a dožebráváte se pomoci, které vám kdekdo odpírá. Jak jste se zahodil! Čest vaší rodiny byla do dneška bez poskvrny. Což nemáte už ani krapet sebeúcty? Sebeúcta, milé dítě, jest ochránkyní důstojnosti, a pro člověka z dobré rodiny jest důstojnost tím nejvzácnějším. Ovšem není dobře, když se sebeúcta zvrhne v sobectví, a půjde-li to tak dále, musím arci uvěřiti, že
jste ji pozbyl nadobro; vyhlédněte si mezi námi nějaký čestný úřad, k němuž se cítíte schopným a jejž byste dobře zastával: jste mlád, máte vlohy, a hlavní věc, nebudete zarmucovati nadále svých přátel. Všichni kolem vás budeme vám na ruku; v začátcích budeme vám povzbuzením, a pak zabijeme tučné tele, aby oslaven byl návrat syna marnotratného. Přeložil Josef Florian
Závěrem … Nemá kam by hlavy složil a námořnická krčma v Seville stává se mu domovem. Upoután na lože, zmořený, se zlomeným srdcem, píše dopisy královně a králi. Ale královna je mrtva a král, jak známo, není admirálovi nakloněn. Kolumbus věří, že by měl jíti ke dvoru osobně, nemůže však vsednouti na koně, neudržel by své choré tělo v sedle. Prosí sevillskou konsistoř, aby mu zapůjčila umrlčí nosítka, v nichž bylo neseno tělo před tím zemřelého kardinála Mendeza. Je však tak chudý, že není záruky za eventuelní poškození nosítek na cestě, nemá nikoho, kdo by se za něho zaručil, a proto ani toto umrlčí lůžko mu nemůže býti půjčeno. Kanovníci byli již tehdy opatrní. Je již sám a v duchu mu probíhají obrazy španělských štvanic na Indiány, na tyto děti, které ho přijaly tak přátelsky. Nezbývá, než se kát za cizí hříchy. Tělo je již na cestě k smrti… V den Nanebevstoupení Páně 20. května 1506 skončeno je i utrpení ducha. Poručiv duši svou Hospodinu, umírá muž, jenž objevil druhou polovinu globu. … Karel Mirvald Krištof Kolumbus, 1937
ZE SKLADŮ NOVÝCH A STARÝCH Filosofie budoucnosti Až do dneška se myslelo, že údělem davů jest nevědomost, a že při velikých a plodných myšlenkách vždy se vzpomínalo několika vzácných duchů, předurčených k tomu, aby rozšířili na ostatní lidi světlo pravdy. Od nynějška se dovídáme, že tato vyšší světla se nalézají v davech, a že se v nich nalézají nikoliv ve stavu nepořádku a zmatku, ale jako plod, jenž přichází k své zralosti, takže jakmile někdo neobyčejný povstane z lůna množství, tu všechno dluží tomuto množství, všechno, co se zdá, že mu zjevuje. A vskutku, náboženství není
již od té než jakousi filosofií, která se skrývá pod hádankami a symboly; má jen obtíže s tím, které závoje si vybrati a jak si je upraviti. Nebylo by pak možno říci, že různé filosofie, jako Sokratova, Platonova, Descartesova, Mallebrancheova, Leibnizova jsou rovněž spontánním výplodem davů? Ti, kdož chtějí poněkud pochopiti historii křesťanství a ne příliš se pohoršovati strohými událostmi, jež se nám naskytají na každé stránce, nesmí nikdy ztratiti se zřetele, že náboženství Kristovo jest podstatně náboženstvím utrpení, ponižování a pronásledování, náboženstvím, jehož
— 5 —
nejvyšším symbolem a věčným základem jest oběť. Všechno, co se pojí s náboženstvím, nese strašnou pečeť oběti. Člověk zkažený vidí všude porušenost; není pro něho ani čestného člověka, ani počestné ženy, ani zachovalého úředníka, ani důvěryhodného obchodníka; v jeho očích lstivost, nemravnost, svůdcovství panují ve všech duších; a pozorujete-li dobře smysl jeho řečí, jeho neřesti jsou toliko výsledkem přesvědčení, v němž se ustálil, že ctnost jest čímsi zcela nemožným. Jaime Balmes, Filosofie budoucnosti, Dobré Dílo sv. 53, Stará Říše na Moravě 1946
CESTAMI POUTNÍKA ABSOLUTNA „Bůh toho tolik nežádá“ Jaký to nadpis pro vykladače občanského Zákonníku! Žert velmi snadný; nutno však přenechati zábavu laskavě pánům žurnalistům nebo kancelářským písalům. Případ jest vážný. Což netrnete úžasem, když uvážíte, že taková věc pronáší se mnohomilionkrát za den před zhanobenou a poplivanou tváří Boha, jenž „žádá“ hlavně, by byl požíván! Ustavičné smlouvání zahrnuté v tomto obecném rčení proto tolik rozrušuje, že na světlo vynáší nedostatek chuti světa, jenž přece je sužován hladem a nucen živit se vlastním lejnem. Bylo by dětinstvím ukazovat, že v této větě, mnohem tajemnější, než by se myslelo, veškerý důraz je na slově tolik, jehož nejasná hodnota je vždy všanc vydána libovolné váze, jež není nikdy veřejně poznatelná. To odvisí přirozeně od stupně v hierarchii duší. Poněvadž však sklon každé negace vede k nicotě, nebudeme usuzovat opovážlivě, řekneme-li, že ono neurčité „žádá“ je stejné ceny jako nic, a že tento Bůh, nemaje již čeho nakonec žádati na svých ctitelích, kteří mohou svou horlivost neurčitelně omezit, neví, co počít ode dneška se svou Bytostí a svou Podstatou, a musí se nutně odstranit. Vskutku, záleží tak málo, jak jen možno, na tom, zdali kdo má takové neb onaké ponětí o Bohu. On sám toho tolik nežádá, a v tom je sama podstata věci. Když napomínám svou pradlenu, paní Alarikovou, by nezaprodávala poctivost své poslední dcery, jak to dosud učinila se čtyřmi staršími jejími sestrami, nebo když bázlivě předkládám svému domá-
címu pánu, p. Dubaiserovi, příklad několika Světců, jimž se nezdálo nevyhnutelným k sociální rovnováze odsuzovat k smrti malé dítky, a když tyto ctihodné osoby mi odpovídají: – Jsme též pobožni jako vy, ale Bůh toho tolik nežádá…, musím přiznat, že jsou ještě velmi uznalí, že nepřipojují: naopak! – ačkoliv je to samozřejmě a nutně jádro jejich myšlenky. Mají pravdu bezpochyby, neboť logika Obecných Rčení neodpouští. Jestli Bůh nežádá toho tolik, jest nucen nevyhnutelným důsledkem žádati toho méně a méně, to opakuji, a nakonec všechno odmítnout. Co pravím? Předpokládaje, že mu i tehdy zůstane trochu života, octne se brzy v nejnaléhavější nutnosti připustit, by se žilo jako prasata, a vrhnout zbytek svého hromu na čisté a na mučedníky. Ostatně buržoové jsou již sami dost hodni zbožňování, by se nestali sami Bohy. Jen k nim slušno se žádostmi se obracet, a to pouze k nim. Všechny imperativy jim patří a můžete být jisti, že den, kdy budou příliš žádati, bude právě dnem, v němž počnou si uvědomovat, že nežádají ještě dosti… – A teď já žádám vašich koží, nestoudná, sviňská čeládko! řekne jim Někdo.
Býti praktický Kdybyste se dotazovali pouze slovníků, mohli byste mysleti, že se jedná zcela pitomě o věc, jež jest v odporu s jinou věcí, kterou by bylo třeba nazývati theoretickou a jež by nebyla jinak méně cennou. Z toho hlediska člověk praktický byl by
nástrojem k uskutečnění nějaké ideje nebo k použití nějakého zákona. Praktickým člověkem v pravém slova smyslu byl by kat. Avšak o to se tu nejedná. V jazyku Buržoa, v jazyku to velmi zvláštním, že třeba se strachovati, bychom nevynaložili málo sil k jeho obdivování, býti praktickým znamená soubor morálních vlastností, stav duše. Když se mluví o člověku, že jest praktický, jako by se pravilo, že jest ctnostný a skoro s jakýmsi odstínem opovržení pro ctnost. V podstatě člověk praktický jest opravdový buržoasní polobůh, moderní náhražka Svatého legend. Většina současných soch byla postavena lidem praktickým ostatními lidmi praktickými, velmi obezřelými a vždycky velmi záhy vyzdviženými. Domácí pán, jenž dává vyházeti na ulici v kruté zimě nemocné a hladové, jest naprosto člověkem praktickým, zvláště je-li milionářem, a čím má více milionů, tím jest praktičtější. To staví tohoto člověka tak vysoko, že má srdce, ba často srdce velmi citlivé, a že umí je ušlechtile zaraziti (když by se mu zachtělo přispět ku pomoci). Jsou dodavatelé mršin nemocnicím nebo prodavači mléka, kteří otravují z roku do roka patnáct set dítek, a kteří tím vydělávají mnoho peněz. Nuže, všichni tito lidé překypují láskou. Avšak zásada je spoutává. Třeba býti praktickým. Jiné pravidlo bez výjimky: Svatý není nikdy člověkem praktickým. Léon Bloy, z Exegesí obecných rčení. Překlad Josefa Floriana. Stará Říše na Moravě, 1905
HLÍDKA – GLOSY – POZNÁMKY slyšel jsem několikrát poslední dobou od lidí slovo „bezďák“, což mělo značit „bezdomovec“, dotklo se mě to, to slovo mě uráží, nikdo nemá právo takto familiarizovat a snižovat falešnou důvěrností jméno – označení – pro tyto spolubratry, je snižováním i posledních zákoutí jejich důstojnosti, každý bezdomovec má právo, aby byl jmenován slovem „bezdomovec“ či slovy „homeless man“, neřku-li „homeless woman“, nechte si své důvěrnosti ke kafíčku a televizním seriálům, nešpiňte poslední zbytky úctyhodnosti těchto, tak mně blízkých, a mnohdy o celá nebesa zajímavějších a spravedlivějších mých
bližních, než jste vy, spořádaní a na zimu zateplení občané • chtěl jsem psát úplně o něčem jiném, o vztahu člověka k půdě, o vztahu člověka k zemi, o rozkrádání toho všeho, o nicotnosti našeho vztahu vůči všemu, o nízkosti pohnutek, o ubohých, ohlodaných kostičkách jakési snad „moci“ v lidském světě, a najednou se doslýchám z několika stran od přátel, že „Magor umřel“, zachvátil mě smutek, velký smutek, jako kdyby mi někdo uťal ruku, vyrval kus masa z těla, vím, smiřovat se je potřeba, se vším, jsme tady jen na návštěvě, každý den je darovaný, každá vteřina, odpočinutí věčné dej věrným
— 6 —
zemřelým, ó Pane, a Světlo Věčné ať jim svítí • dávno už se kácí v našem sadě, jen přihořívá, myšlenky se obracejí dovnitř, včera v noci, už kolem druhé, dostávám poslední odpověď do rozhovoru s Laďou Heryánem pro první číslo „poutních novin“ – šel jsem spát po třetí hodině nad ránem, vzbudil se kolem osmé, za chvíli pípla sms: „Homér zemřel“ – poslední dobou jsem mu říkal „Homérku“, knížku chceme vydat, Pavlu Ambrožovi, nechť spočine v pokoji, po tak krátké, těžké, ale jasně a básnicky konturované cestě – j. e. f. Brno, Alfa Passage, 21. 11., 11:44
NA JINÝ BŘEH Řeč nad † Ivanem M. Jirousem Drahý Ivane Martine, Básníku Magore, otřásl námi Tvůj – nedávno zažehnaný, nyní však přece dopadnuvší – skon. Skon nejdražšího manžela, tatínka a dědečka i milovaného blízkého člověka v rodině i mimo ni, a pro nás všechny pozůstalé přítele a kamaráda, vysokým ohněm planoucí světlo na křivolakých cestách našich osudů, bojovníka za všechny Chudé Duchem, Básníka Ivana Martina Jirouse – tohoto Blázna před Hospodinem podle slova svatého Pavla – : Magora Kristova. Bude chybět: a jeho velikost je i v tom, že po dokonané porážce včerejších usurpátorů svobody z pozic Moci, na níž se tak neohroženě podílel, dokázal se zřetelně distancovat i od dnešní naší, zas jiné Nesvobody, od nesvobody, jak sám věděl, mnohem horší, a zákeřnější, od našeho otročení Zlatému Teleti a jej doprovázejícímu Konsumnímu Blbství a vražedné, duchamorné „Zábavy“ – v tom našem bez rozpaků zas znovu vyznávaném, stejně bezduchém, jen trochu doslovněji materialistickém Zemském ráji na pohled, v nám všem dobře známé, Králem tohoto světa a jeho mediálními pohunky s orwellovskou důsledností střežené vládě Chaosu. Svatomartinský Rytíř Ivan Martin ne náhodou odešel den před svátkem svého velkého patrona, když se byl rozdělil s naším věčným Žebrákem Národem – Žebrákem po Duchu - o svůj plášť bojovníka za Božskou Důstojnost Syna Člověka, a jeho pohřeb připadá – opět ne náhodou – na dny výročí převratu Listopadového, o nějž se na vlastní kůži s bezpříkladnou statečností zasloužil. Ale byl to, a i nadále je to – on, který zůstal i po všem tom lichometném Sametu důsledně Chudý a na straně Chudých, a kdo nakonec v závěru svého pohnutého života o pražádné alternativě mezi až příliš zjevným Terorem konečně dovládnuvší Levice a pro tu chvíli vítězné – jen trochu rafinovaněji , ale určitě ne méně Tyranské - Neviditelné Ruky Trhu, čili Pravice, dobře věděl. Jeho bezpečným Rozcestníkem byl Kříž, rozepjatá Náruč Kristova mezi těmi oběma Lotry: Martin nikdy nezapřel svou důvěrnou a kající, o smilování prosící víru opravdového katolického křesťana; ten bezpečný Rozcestník ukazoval mu vždycky k místu proměnění srdce, Království Chudého – Staré Říši, a odtud ho i provázel jako jediná, nikdy neopuštěná jistota celým jeho heroickým životem. Ivan Martin Jirous nebyl jen Rytíř Beránkův, Bojovník za Spravedlnost a Svo-
bodu Boží, byl i věrný služebník Boží Matky Poesie, a jejího Syna, Slova Učiněného Tělem. Byl Básník. Byl jsi Básník, a ne malý básník, Magore: žádný jen poeta minor. Básník naší, své, natolikrát okrvavené, brutálně dokaličené doby, píšící po stěnách svého vězení žádné hieroglyfy, ale zřetelné Mene Tekel, vzkazy až příliš srozumitelné a drásavé, svědek svého času, naší šílené doby. Poesii jsi zas jednou učinil svědectvím, martyriem Slova Krvavým Potem Oroseného, Bičovaného, Trním Korunovaného. V tom ohledu Martyr, básník Křesťanský, píšící Krví. A také ten, který na svůj úděl nakonec Vykrvácel. A jestli Ne přímo Syn Apollónův, Krista Vítězného a Proměněného, Slova Oslaveného, pak určitě toho Trpícího. Tvé nejlepší básně jsou modlitby člověka na mučidlech, v Bohu pevně zakotveného a z něj a v něm, Božím Duchem všecko oživujícího, vše činícího Nové. Je v Tvých verších prostnost staročeská i nerozpačitý vyznavačský barok – je v nich i s Tebou sourodý rebel, básník z největších, Karel Havlíček Borovský, syn Vysočiny, syn – stejně jako Ty – českých, čili západních svahů Vysočiny. Ale je v nich, je v Tvých verších a to především, Tvůj předek po Krvi, znamenitý lotr i ještě lepší kajícník, možná pro šibenici zrající, ale v Kristově náruči končící Villon, a s ním i Verlaine vězeňské kobky, Verlaine svých Sagesse, své sebeslitovné Moudrosti kajícího básníka. Co Tě však s nimi všemi spojuje i zas od nich odlišuje, je potrhaná, i zas jako píseň pramene věčně navazující, tichá melodie Tvé bezpříkladné Pokory. Básník – Ten Kdo trpí. Básník Martyr, Svědek, ale i Vyznavač. Tvůj Marsyas ale není jen znamením opovážlivé vzpoury, nese zřetelně i stopy stažené kůže svatého Bartoloměje. Ten podpis a piktograf, autoportrét zmučené tváře na pozadí Posledního Soudu, pod stropem Sixtiny – Tat Twam Asi - : To Jsi Ty. Lyra příštího Apollona už navždy ponese stopy krve prolité, jako ty nepomíjející Rány na Rukou, v Nohách a v Boku, které si jednou provždy podržuje Tajemství Božího Těla, Tajemství Bohočlověka Vtěleného a Oslaveného, Majestát Vítězného Krista. Odchází s Tebou celá Epocha, čas potácení se a půtek od Čerta k Ďáblu. Jsme teď a tady na všechno sami, ale je to dobře, před imperativem Smrti, a před Mysteriem, ale i Magisteriem Života Věčného jsme každý sám, a jen tak, každý na své roli, můžeme snad převrátit i ten dnešní Vševládný Chaos, Hnůj Chlíva Augiášova, v ornici úrod-
— 7 —
nou. Kéž nám na ni svítí slunce Kristovo, jehož byl a i na Nebesích teď bude s námi Ivan Martin – mocný přímluvce našeho ubohého Národa, nejen skutečný Lev v erbu Čechů, ale i oddaný přítel – a osvojený syn naší rodné Moravy, té Velké po Duchu: Moravy Staroříšské, Moravy Florianovy, ale i Březinovy, Demlovy, Zahradníčkovy. A odteď už navždycky – alespoň napůl – i Moravy Magorovy, Moravy Matky Naděje nás všech, Moravy svatých Cyrila a Methoděje. Moravy Českomoravské Vysočiny, té země výšinné i krabaté, ale vždy po opravdových výškách žíznící. Na přímluvu Panny Marie, Matky Boží, všech andělů a svatých i nás všech, ať Tě přijme do své náruče Bůh Otec, Syn a Duch Svatý. Ať Tě na své Přesvaté Srdce přivine Ten, Kterého Jsi Nezapřel. Přimlouvej se za nás u Trůnu Hospodinova, u Nohou Krista Krále, aby se jednou – tak jako ten Tvůj, vrchovatě – a podle Vůle Boží – naplnil i náš pozemský Čas, tady na Zemi. S Námi Bůh! – Za Všechno Díky! Jiří Kuběna
† Magorovi Napsal jsi mi do Okují: Rosťovi s láskou! Vdech, výdech… Ruach Elohím aur. Kladivo v ruce třímá Bůh, který prý je láskou a naše bytí kovadlinou. Buch! Šupina verše z kovu duše žhavá do nicoty padá… Kam padá? Do sbírky Vanitas vepsal jsi mi: Je to v nás! Do Roku krysy: Už to nebude jako kdysi. K smrti, že dolezeš sám, třeba v nebezpečí pekel. Mene tekel… Omnes una manet nox… Promiň, musím si utřít nos. A odpusť snadný rým, lépe to říci neumím: Finis coronat opus. Oremus!
Rostislav Valušek O sv. Martinu, 11. 11. L. P. 2011
OHLÁŠENÍ – KALENDÁŘ – AGENDA Neděle 27. listopadu 2011 1. neděle adventní t v církevní provincii pražské Přenesení ostatků sv. Ludmily, vdovy a mučednice (před r. 1100) t „Pane, Bože můj, k tobě pozvedám svou duši, na tebe spoléhám, kéž nejsem zahanben! Ať se mi nepřátelé neposmívají, vždyť žádný z těch, kdo v tebe doufají, nepadne do hanby; stydět se budou, kdo nerozvážně ruší věrnost.“ (Žl 24, 1-3, překl. P. Josef Kunický, Řím 1969) t „Chcete-li přesvědčiti člověka, že žije špatně, žijte dobře; nepřesvědčujte ho však slovy. Lidé věří tomu, co vidí.“ (Henry David oreau) t 1701 narodil se Anders Celsius, švédský astronom a fyzik, vynálezce rtuťového teploměru
Pondělí 28. listopadu 2011 „Rosu dejte, nebesa, shůry a oblakové dštěte Spravedlivého, Otevři se země a vypuč Spasitele.“ (Římský misál, překl. P. Marian Schaller, Praha 1947) t „V budoucí život věřiti jest nemožno, ale jest možno věřiti i věděti, že přítomný život jest nezničitelný.“ (Lev N. Tolstoj) t 1680 † Gian Lorenzo Bernini – italský sochař a architekt t roku 1851 zemřel v Jeseníku ve věku pouhých 52 let zakladatel vodoléčby a tamních lázní Vincenc Priessnitz
Úterý 29. listopadu 2011 Svatvečer sv. Ondřeje, apoštola t Svatý Ondřej pocházel z městečka Betsaidy u jezera Genezaretského. Byl synem Jana a bratrem Šimona Petra (Jan 1, 44). První s Janem z učedníků svatého Jana Křtitele přidružil se ke Spasiteli a přivedl též k němu svého bratra. Od toho času docházeli oba bratří častěji ke Spasiteli, byli svědky prvního zázraku v Káni Galilejské (František Cinek, Mše Svatá v bohoslužebném řádu církevního roku, Olomouc 1934) t 1781 císař Josef II. zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly školskou, vědeckou nebo charitativní činností
kroku.“ (Žl. 138, 1-3, překl. P. Josef Kunický, Řím 1969) t „Každé slovo má jen ten význam, v kterém je může posluchač přijmouti. Neobjasníte význam cti nečestnému člověku, nebo význam lásky tomu, komu je cizí. Snažíte-li se snížiti význam těchto slov k jejich chápavosti, dosáhnete jedině toho, že nenajdete již slov na vyjádření cti a lásky.“ (John Ruskin) t 1956 zemřel Ludvík Kuba, malíř, hudebník, národopisec
Čtvrtek 1. prosince 2011 Blah. Edmunda Kampiána, mučedníka († 1581 v Tyburnu) t „Jsme tolik údy Ježíše Krista, sami Bohové, dle slova žalmistova, výslovně a božsky podtrženého v Evangeliu, že mezi svatými tvrzeními, jež vlastně Božství přísluší, není ani jednoho, jehož bychom nesměli k prospěchu a spáse své opakovati s láskou, obracejíce je na sebe. Toť všechno tajemství katolické Liturgie.“ (Léon Bloy, Úvod k Životu Melanie) t Světový den boje proti AIDS
Pátek 2. prosince 2011 Svátek sv. Bibiány, panny a mučednice († 363v Římě) t „Dům, v němž člověk žije, může býti zbořen a zničen; ale bydliště, které pro sebe staví duch z čistých myšlenek a dobrých skutků, nebojí se ani věčnosti, a nic nemůže uškoditi tomu, kdo je obývá.“ (Lucy Mallory) t „Všechno by bylo tak prosté a umíralo by se tak radostně. Bůh není daleko od jednoho každého z nás, neboť řekl: Bohové jste! A odpovědělo se Mu: ‚Psi jsme a prasata!‘“ (Jakub Deml, Šlépěje, 1917) t Mezinárodní den za vymýcení otroctví t Výročí bitvy u Slavkova (1805)
Sobota 3. prosince 2011
Sv. Ondřeje, apoštola t „Pane, ty mě zkoumáš, ty mě znáš, víš, kdy usednu a kdy vstávám, mé myšlenky uhodneš na dálku, neujde ti, chodím-li, či uléhám, všímáš si každého mého
Sv. Františka Xaverského, vyznavače († 1552) t „Mluvil jsem o svědectvích tvých před králi a nebyl jsem zahanben…“ (Žl. 118, 46, Římský misál) t „Bůh-li při nás – kdo proti nám? Duše! duše! Hleď především duši svou chrániti, za kterou tolik Ježíš vytrpěl! Kdybych nyní měl umříti a svou duši Bohu odevzdati: jak by se mi asi dařilo? Ztratím-li duši, ztratím i život věčný.“ (Pravidla sv. Františka Xaverského) t 1894 – zemřel Robert Louis Stevenson
ACTA DIURNA
PTACTVO NEBESKÉ
A tak duch, zbaven jsa všech potěšení, jež těkavým poskytují už sama zaměstnání, nesnáší domova, samoty a stěn a nerad vidí, že je zůstaven sám sobě. Odtud bývá ona omrzelost a nespokojenost se sebou, zmítání duše nikde se neuklidňující a stav, který nevrle i trudně snáší svou nečinnost; obzvláště, když se stydí přiznati si příčiny… odtud smutek a únava a tisíceré zmítání nerozhodné mysli, kterou nesplněné naděje udržují v napětí, oželené v zármutku; odtud onen stav lidí, proklínajících svou nečinnost a naříkajících, že nemají nic, co by dělali, odtud nejnevraživější závist cizích úspěchů. Seneka, O klidu duševním
Chtěl jsem si dát ještě pivo / s někým / ohlédl jsem se od psacího stroje a zjistil jsem, / že jsem tak sám, / jako bych osaměl // Miláčkové moji ptáci, / přileťte mi na ramena, / usaďte se na klávesách stroje, / těm, kde se usadíte, / opatrně budu se vyhýbat / / Přileťte, miláčkové, ptáci! / S lidmi už nemůžu, vy to víte, / přileťte, zpomalím / tlukot svých prstů / na klávesy, / zpomalím frekvenci úderů, / zpomalím rychlý tep svého srdce, / svoji maniakálnost ztlumím, miláčkové moji, ptáci
Středa 30. listopadu 2011
Ivan Martin Jirous (23. 9. 1944 – 9. 11. 2011), z knihy Magorovi ptáci, 1987 (in: Magorova mystická růže, Vetus Via 1996)
Tiráž Provodov č. 1, k 1. neděli adventní l. P. 2011 • poutní noviny • vydává Proximus, o. s., s pomocí Boží, přátel a společnosti Christiania, o. p. s. • vychází každý čtvrtek • adresa redakce: Proximus, Poštovská 4h, 602 00 Brno, tel. 723 025 974 • za redakci odpovídá Jaroslav Erik Frič • záhlaví do lina vyryl Jan Slovák z Provodova • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 10,- Kč •
— 8 —
