Nejčastější nepůvodní dřevina v údolích pražských potoků? Trnovník akát. Úžasný strom k invazi přímo předurčen Trnovník akát je krásnou dřevinou. Svými až skoro černými pokroucenými větvemi a prohnutými kmeny působí tajuplně a každé jaro nás dokáže uchvátit bílými hrozny sladce vonících květů. Akát se může pyšnit spoustou skvělých vlastností. Na pěstování je nenáročný, má schopnosti zpevňovat volnou půdu (a to i na místech a v podmínkách, kde by žádný jiný strom nerostl), jeho dřevo je pevné, tvrdé, trvanlivé a vysoce výhřevné, dobře odolává různým patogenům, rychle roste a jako medonosnou dřevinu si jej oblíbili včelaři. Toto všechno jsou důvody, proč u nás býval dříve hojně vysazován. Pěstoval se jako okrasná dřevina v botanických zahradách, v parcích, stromořadích a hojně jej vysazovali i lesníci. U nás se jím často zpevňovaly prudké skalnaté nebo suťové stráně kolem větších řek a také železniční náspy. Jeho domovina leží v Severní Americe a na naše území se dostal ke konci 19. století. K podmínkám prostředí je tedy velmi tolerantní. Snáší zamokřené i suché, živinami bohaté i chudé půdy. Na území, kde je nepůvodní, invaduje jak přirozenou a polopřirozenou vegetaci, tak narušované i opuštěné plochy ve městech, v okolí stavenišť, skládky a výsypky. Dává přednost otevřeným, osluněným stanovištím. Nebezpečí představuje především pro stepní lokality a písčiny. Do lužních lesů zasahuje jen okrajově. V teplejších oblastech se ale hojně šíří do přirozených společenstev světlých lesů – hlavně teplomilných doubrav a borů. Všude, kam pronikne a kde se mu dobře daří, vytváří porosty dosti odlišné od přirozených společenstev. Akátiny jsou sice světlé, stejně jako třeba doubravy, podrost je však druhově chudý a převládají v něm rostliny živinami bohatých stanovišť, například kopřiva dvoudomá nebo vlaštovičník větší. Má totiž na kořenech hlízkové bakterie, které fixují dusík a stanoviště tak silně eutrofizuje. Navíc do okolí vylučuje alelopatické látky, které by měly inhibovat klíčení a růst jiných rostlin. Toto však zatím nebylo ve volné přírodě plně potvrzeno. Akát se také dobře šíří, a to převážně pomocí větru, ale i vodou a s živočichy (pomocí semenožravých ptáků). Velmi dobře zmlazuje a rozšiřuje se i podzemními výběžky, které mohou dorůst přes 20 m.
Obr. 1. Trnovník akát rostoucí na břehu Radotínského potoka u Tachlovic (Autor fotografie: Adam Veselý).
Jak je akát rozšířen v okolí pražských potoků? V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Z výsledků mapování jasně vyplývá, že mezi sledovanými nepůvodními dřevinami figuruje trnovník akát jako jasný vítěz. V zájmové oblasti byl zaznamenán celkem na 389 lokalitách a to v povodích všech sledovaných potoků. A nejednalo se pouze o náhodné jednotlivé výskyty, dost často vytvářel bohaté porosty o více než 100 exemplářích.
Obr. 2. Na snímku lze vidět, jak akát zdatně zmlazuje z kořenů. Snímek byl pořízen ve Slivenci kousek od potoka Vrutice (Autor fotografie: Ladislava Paštová). Co se bude s výsledky mapování dále dít a něco málo o obtížnosti likvidace druhu Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy. Likvidace akátu a hlavně jeho větších porostů je dost komplikovaná a časově náročná. Primárně je důležité soustředit se na jeho včasné odstraňování v rezervacích a na ochranářsky cenných územích. Snadno zmlazuje z pařezů i kořenů, a proto se řezné plochy musí zatírat herbicidem. Účinnost je ale i tak jen zhruba na 60 %. Lepším řešením je řezat jej na vysoký pařez. Akát se z pahýlu bude snažit znovu obrazit, opět se proto musí zatřít herbicidem. Netvoří už ale téměř žádné kořenové výmladky a účinnost je tak až 100 %. Podrobněji popsané metody naleznete v materiálech uvedených mezi zdroji na konci textu. Informace o tom, jak při nálezu akátu, ale i jiného invazního druhu můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny: http://invaznidruhy.nature.cz/co-delat-kdyz/nalez-invazniho-druhu/.
Obr. 3. Velké nebezpečí představuje akát pro stepní lokality. Na obrázku je menší akátina v blízkosti vzácných společenstev suchých trávníků v okolí Plumlova (Autor fotografie: Veronika Kalníková). Zdroje Jurek V. (2014): Můj přítel akát. Veronica 2: 10–12. Kolbek J., Vítková M. & Větvička V. (2004): Z historie středoevropských akátin a jejich společenstev. Zprávy České Botanické Společnosti 39: 287–298. Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava. Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno. Vítková M. (2011): Péče o akátové porosty. – Ochrana přírody 6: 7–12 http://www.invaznirostliny.cz/druhy/akat-trnovnik Autor: Mgr. Veronika Kalníková
Javor jasanolistý – nová dřevina lužních lesů? Javor jasanolistý je vzrostlá, oběma svým jmenovcům tak trochu podobná dřevina pocházející ze Severní Ameriky. Jako jasan má lichozpeřené listy, ale jeho dvounažky vypadají jako ty, co má javor. I mladí jedinci jsou však již díky svým šedě ojíněným větvičkám prakticky nezaměnitelní. V České republice byl poprvé, jako okrasný strom, vysazen v roce 1835 v Královské oboře v Praze. Běžně se díky své nenáročnosti pěstuje dodnes – je to polostinná dřevina odolná vůči mrazům, imisím i suchu. Setkáme se s ním v parcích, stromořadích či zámeckých zahradách. Vyšlechtěno bylo několik jeho kultivarů, které jsou vřele doporučovány různými zahradnickými weby a magazíny. Hojně využívané jsou zejména nápadné typy s panašovanými zlatožlutě zbarvenými listy. Dále se využívá jako větrolam nebo součást silniční zeleně. Jeho výsadbu podporují včelaři, neboť se řadí mezi medonosné dřeviny produkující velké množství nektaru. Jak to ale u úspěšných nepůvodních dřevin už bývá, tak ani pěstování javoru jasanolistého není úplně bezproblémové. Velice často totiž z kultur zplaňuje do svého okolí, hojně se šíří, negativně ovlivňuje původní společenstva rostlin a řadí se tak k invazním druhům České republiky. Jeho šíření mu usnadňují strategie rychlého růstu a schopnost plodit už v nízkém věku. Nejčastěji se šíří podél vodních toků a cest. V oblasti původního výskytu je nejhojnější v nížinách podél řek, potoků rybníků a jezer. V těchto biotopech se mu nejvíce daří i u nás a hojně se tak vyskytuje například v Polabí, na jižní a střední Moravě či v Litovelském Pomoraví.
Obr. 1. Rozsáhlý porost javoru jasanolistého na břehu Únětického potoka ve Statenicích (Autor fotografie: Ladislava Paštová). Jak moc se javor jasanolistý šíří podél pražských potoků? V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u
Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Výsledky mapování ukázaly, že nebyl tak hojný a rozšířený jako třeba trnovník akát. Přesto nebyl jeho výskyt v údolí pražských potoků úplně zanedbatelný. Zaznamenán byl na celkem 36-ti lokalitách a to hlavně u Únětického, Dalejského a Bojovského potoka.
Obr. 2. Javor jasnolistý se často používá do výsadeb městské zeleně, ze kterých potom utíká do volné krajiny (Autor fotografie: Veronika Kalníková). Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak se lze se zlatobýly vypořádat Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy. Likvidace javoru jasanolistého se podobně jako například u trnovníku akátu nebo pajasanu žláznatého skládá ze dvou částí. Nejprve je porost vyřezán a potom je na pařezy aplikován herbicid, který zabrání jeho zmlazování. V některých případech je ovšem nutné provádět likvidaci opakovaně, protože rostliny dokáží i přes ošetření herbicidem zmladit. Nezbytnou prevencí by mělo být zamezení jeho dalšího záměrného vysazování jakožto okrasné dřeviny. Informace o tom, jak při nálezu pajasanu, ale i jiných invazních druhů můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny: http://invaznidruhy.nature.cz/co-delat-kdyz/nalez-invazniho-druhu/ Zdroje Dostalík S., Krátký M., Dubová Z. & Vrbický J. (2008): Javor jasanolistý – Problematická invazní dřevina naší krajiny. Ekologické listy 1 (Dostupné na: http://www.ekologickelisty.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=165) Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. Autor: Mgr. Veronika Kalníková
Všudypřítomné zlatobýly Zlatobýl kanadský a zlatobýl obrovský V České republice se úspěšně šíří dva navzájem si velmi podobné invazní zlatobýly. Jedná se o zlatobýl kanadský a obrovský. Oba pochází ze Severní Ameriky a volně u nás zhruba od poloviny 19. století zplaňují. Jsou to vytrvalé, až přes dva metry vysoké byliny, které se mohou pyšnit bohatými žlutými do dálky zářícími latami květů. Rozlišit se od sebe dají pomocí chlupů na lodyze – zlatobýl kanadský je má, kdežto zlatobýl obrovský je lysý. Jejich ozdobný vzhled lákal a někdy ještě bohužel i pořád láká k jejich pěstování na zahradách a následnému používání třeba do suchých vazeb. Uplatnění nacházejí také jako léčivky. V přírodní medicíně mají obdobné využití jako náš původní druh zlatobýl obecný – působí močopudně, zlepšují funkci ledvin, mají příznivý vliv na kožní choroby a revmatické potíže a mají protizánětlivé účinky. Užitečné jsou i pro včelaře jako medonosné rostliny. Kvetou až ke konci vegetační sezóny, a tak jim vylepšují pozdně letní a podzimní pylovou sklizeň. Všechna tato fakta o zlatobýlech vypadají skvěle a nasnadě je se ptát, proč jsou tedy problémem a čemu vadí? Nepříznivý dopad na krajinu i člověka ale opravdu mají a není zanedbatelný. Bohatě kvetou a produkují velké množství pylu, který je významným alergenem. Ve společenstvech, do kterých invadují, působí negativně na původní druhy. Raší sice pozdě a dávají tak prostor časnějším druhům. Pokud je však nic neomezuje, tak se dokáží mohutně rozrůst, původní druhy zastíní a díky silné kořenové konkurenci je značně omezí. Před nedávnem se navíc zjistilo, že vylučují alelopatické látky, kterými existenci jiných druhů také limitují.
Obr. 1. Rozsáhlé porosty odkvetlých i zrovna nakvétajících zlatobýlů kanadských v údolí Únětického potoka u Kněževsi (Autor fotografie: Ladislava Paštová). Zlatobýl kanadský i obrovský jsou světlomilné rostliny, mírný zástin však snesou. Rostou na obnažených březích vodních toků, v pobřežních křovinách, okrajích lesů, lemují cesty, železniční náspy, najdeme je na nádražích, haldách, prosperují na opuštěných loukách a pastvinách. Mají větší nároky na živiny a velmi se jim tak daří v příbřežních společenstvech, na zaplavovaných loukách a blízkém okolí. Zlatobýl kanadský je v České republice o něco hojnější. Oba se šíří jak vegetativně pomocí oddenků, tak, a to především, pomocí nažek. Ty jsou ochmýřené a mohou být unášeny větrem i vodou. Uvádí se, že jedna rostlina vyprodukuje až 20 tisíc nažek.
Obr. 2. Niva Bojovského potoka, ve které jsou z dálky vidět žlutě kvetoucí zlatobýly kanadské (Autor fotografie: Zita Červenková). Jak jsou zlatobýly rozšířeny v okolí pražských potoků? V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Výsledky mapování dle našeho očekávání ukázaly, že zlatobýly patří opravdu k hojným invazním druhům a setkat se s nimi můžeme skoro všude. Zlatobýl kanadský byl zaznamenán na větším počtu lokalit nežli zlatobýl obrovský. V zájmové oblasti rostl ať již v menších nebo velkých populacích v povodích všech sledovaných vodních toků. Zlatobýl obrovský se vyskytoval především v okolí Lipanského, Bojovské, Dalejského, Únětického a LitovickoŠáreckého potoka.
Obr. 3. Zlatobýl kanadský u Horoměřického potoka (Autor fotografie: Ladislava Paštová).
Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak se lze se zlatobýly vypořádat Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy. Problémem u zlatobýlů je, že se pořád s oblibou pěstují. A to i přesto, že se jedná o invazní rostliny, na které je dlouhodobě upozorňováno. V tom jim nahrávají samy zahrádkářské magazíny a katalogy, které je doporučují nebo dokonce nabízejí k prodeji. Likvidace jejich porostů je opět tak trochu sisyfovským bojem. Základem by mělo být udržování lokalit sečením nebo pastvou. I když se nám již třeba nepodaří plně vymýtit, tak se alespoň dost zredukují a zabráníme jim tak v kvetení a tudíž se dále nerozšíří. Aktivní cílená likvidace se dá provádět manuálně nebo chemicky. Manuální metodou se kromě sečení a pastvy myslí také vytrhávání. Je to ale dost pracné a hrozí, že z oddenků obrazí znovu. Dá se to tedy použít jen maloplošně. Chemickou metodou je použití herbicidu, ale při ní nám zase hrozí riziko zasažení okolních rostlin. Informace o tom, jak při nálezu zlatobýlů, ale i jiných invazních druhů můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny: http://invaznidruhy.nature.cz/co-delat-kdyz/nalez-invazniho-druhu/ Zdroje Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno. Autor: Mgr. Veronika Kalníková
Džunglí křídlatek Křídlatky jsou rychle rostoucí, až pět metrů vysoké byliny vytvářející husté a kompaktní porosty. V České republice se můžeme setkat se třemi druhy – křídlatkou českou, k. japonskou a k. sachalinskou. Oblast jejich primárního výskytu leží ve východní Asii, přičemž křídlatka česká, která je křížencem k. japonské a k. sachalinské, byla poprvé popsána až z našeho území. Jsou to velmi nápadné rostliny a snad každý se s nimi už někdy musel setkat. Mnoho z nás si s nimi jako děti hrálo – stavěli v nich bunkr, různě je ničili, tvořili z uschlých lodyh vory, zkoušeli je jíst a pít vodu z čerstvých lodyh apod. Jestli ne, tak jste třeba jen kroutili hlavou nad tím, co že za divný bambus to u nás roste. Křídlatky se do Evropy dostaly jako okrasné zahradní rostliny, v zemědělství se využívaly jako pícnina a jejich biomasa byla (kupodivu ještě stále bývá) využívána jako obnovitelný zdroj energie. Suché lodyhy se dokonce používají i na aranžování do různých suchých vazeb.
Obr. 1. Křídlatka japonská u Jenče poblíž Šáreckého potoka (Autor fotografie: Adam Veselý). Rozmnožují se u nás převážně vegetativně úlomky oddenků a lodyh. U křídlatky japonské bylo prokázáno, že zvládne zregenerovat z části oddenku o hmotnosti pouze 4,4 g. Od křídlatky japonské se u nás vyskytují pouze samičí rostliny a nic jiného než vegetativní rozmnožování jí tak prakticky ani nezbývá. Křídlatka sachalinská se rozmnožuje opět převážně vegetativně a to i přes to, že zde rostou jedinci samčí i samičí. Generativní rozmnožování hraje velkou roli pouze u křížence, křídlatky české. Ta oproti rodičovským druhům disponuje velkou genetickou variabilitou, což jí v šíření ještě nahrává a považuje se za nejagresivnější. Křídlatky vyhledávají narušovaná stanoviště a nejčastěji invadují společenstva s pravidelným režimem nějakého narušování – např. vodním proudem na březích toků, čili místech, která jsou vlhčí a obsahují více živin. Méně invadovány bývají lesy a hlavně plochy s pravidelným managementem. Všechny tři křídlatky snižují diverzitu zabraných stanovišť a to především značným zastíněním a hustým oddenkovým systémem, který znemožňuje klíčení jiným rostlinám. Dále přispívají ke zhoršování půdní eroze. Šíření rostlin na nová stanoviště napomáhá vodní proud, proti proudu se mohou dostávat s dopravou nebo záměrným vysazováním. Jak moc jsou křídlatky rozšířeny u pražských potoků?
V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Křídlatky nejsou vždy v terénu úplně lehce rozeznatelné, a tak se občas mapovaly dohromady. Výsledky však ukazují, že nejhojnější je zde křídlatka japonská (63 lokalit). Křídlatka česká byla zaznamenána na 21 lokalitách a k. sachalinská jen na jedné, u Horoměřického potoka. Křídlatka japonská a k. česká se nejvíce vyskytovaly podél LitovickoŠáreckého a Bojovského potoka.
Obr. 2. Křídlatka sachalinská, která je z nich nejstatnější (Autor fotografie: Veronika Kalníková). Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak se lze s křídlatkami vypořádat Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy. Likvidací křídlatek se u nás dlouhodobě věnuje několik organizací. ČSOP Salamandr se například zaměřuje na jejich monitoring a eliminaci v Beskydech v povodí řeky Morávky. Na základě svých zkušeností vydali již několik informačních příruček, ve kterých je celá metodika podrobně popsaná. Nejúčinnější bývá aplikace herbicidu. Zkombinovat se dá se sečením a pastvou. Rozhodně se nedoporučuje invadované plochy orat nebo rozrývat (přeseknete oddenky a ještě ji namnožíte), odvážet posekané rostliny a zeminu s oddenky volně do přírody (může se znovu uchytit) a hlavně si je pěstovat na svých zahradách. Informace o tom, jak při nálezu křídlatek, ale i jiných invazních druhů můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny: http://invaznidruhy.nature.cz/codelat-kdyz/nalez-invazniho-druhu/.
Obr. 3. Břeh Dalejského potoka s porostem křídlatky japonské, Řeporyje (Autor: Zita Červenková). Zdroje: Berchová-Bímová K. & Mandák B. (2008): Všechno zlé je k něčemu dobré: evoluce křídlatek (Fallopia) v sekundárním areálu. Zprávy České botanické společnosti, Materiály 43: 121–140. Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. Pyšek P. & Mandák B.(1997): Mají křídlatky křídla? Živa 45: 152–153. Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno. http://life-moravka.kr-moravskoslezsky.cz/doc/kridlatka_nahled_CJ_FIN2.pdf Autor: Mgr. Veronika Kalníková
Které další nepůvodní druhy se dají najít u pražských potoků? I. V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Při mapování se zaměřovali na zjištění rozšíření jedenácti „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Pozornost mapovatelů však upoutaly i jiné nepůvodní, často také invazní, druhy rostlin. Cílem nebylo zaznamenat úplně všechny nepůvodní druhy, ale pouze takové, které jsou hojné a třeba nějakým způsobem zajímavé. V tomto příspěvku bych vám chtěla krátce přiblížit čtyři z nich. Všechno jsou to dřeviny, jejichž výskyt byl zaznamenán především v údolích Prokopského, Šáreckého potoka a Bojovského potoka. Borovice černá Borovice černá není na našem území řazena mezi invazní, ale pouze naturalizované druhy. Běžně se ale v České republice vyskytovala dávno v třetihorách a v některých státech střední Evropy, třeba Rakousku, původní je. Hojně se však u nás vysazuje, neboť je velmi nenáročná a odolává vůči znečištěnému ovzduší. Často ji tak najdeme v městských výsadbách nebo jako okrasnou dřevinu v zahradách a parcích. Někdy se používá k rekultivaci na plochách po těžbě surovin. Dobře snáší sucho a daří se jí na slunných vápenatých stráních. V teplých nížinných oblastech však může místy vytlačovat původní borovici lesní. Nebezpečí představuje pro některé stepní lokality, kde se dokáže nekontrolovatelně šířit a zastínit ohrožené světlomilné druhy. Nežádoucí je i její šíření v lomech, kde některé vzácné také světlomilné a konkurenčně slabé druhy nacházejí své útočiště. Během mapování byla viděna na několika lokalitách u Prokopského a Šáreckého potoka. Borovice vejmutovka Tato v České republice invazní borovice pochází ze Severní Ameriky a je to statná, velmi rychle rostoucí dřevina. Daří se jí na čerstvých, vlhkých, hlinitých až písčitých propustných půdách chladnějších oblastí. Naopak příliš suchá nebo trvale zamokřená stanoviště ji nevyhovují. U nás se vyskytuje a hlavně v posledních třiceti letech značně zmlazuje v oblastech pískovcových skalních měst Labské pískovce, České Švýcarsko, ale třeba i Lužické hory. Velmi rychle se zde šíří, přerůstá a vytlačuje původní druhy, včetně borovice lesní. Oproti ní je zvýhodněna vyšší odolností vůči kouřovým plynům, celkově roste rychleji a není příliš ovlivněna změnami v okolním prostředí. Invadovaná stanoviště zastiňuje hustými korunami, kompaktnějším charakterem svých porostů mění jejich mikroklima a omezuje podrost hojným opadem jehličí, které začíná opadávat dříve než u našich stálezelených druhů jehličnanů. Zplaňující borovice vejmutovka byla zaznamenána na jednom místě u Šáreckého potoka.
Obr. 1. Zdatně zmlazující borovice vejmutovka v Lužických horách. Na fotografii je v popředí vidět mohutná vrstva jejího jehličí. Dub červený Dub červený pochází ze Severní Ameriky a patří mezi nejzavlékanější dřeviny u nás. Řadí se k invazním druhům. Od našich domácích dubů se liší listy, které mají špičaté úkrojky a které na podzim výrazně červenají. Na rozdíl od nich má menší nároky na světlo a raší o něco později, takže se vyhýbá pozdním mrazům a méně jej napadají škůdci. Špatně snáší pravidelně zaplavované půdy a stagnující hladinu vody, škodí mu ale i příliš suchá půda. Často slouží k melioračním účelům a stále se hodně vysazuje jako doplňková lesní dřevina. V České republice intenzivně zmlazuje zejména v různých narušovaných lesích. Dub červený rostl hojně podél Šáreckého potoka, zaznamenán byl ale například i v údolí potoka Lipanského.
Obr. 2. Vzrostlý a u řeky Ostravice zmlazující dub červený.
Škumpa orobincová Škumpa je hojně pěstovaný keř až nižší strom pocházející ze Severní Ameriky. U nás ji v současné době evidujeme jako druh naturalizovaný. Je velmi nenáročná, daří se jí na suchých i zamokřených, písčitých i kamenitých půdách. Je však značně světlomilná. Oblíbená je jako okrasná zahradní dřevina a vyšlechtěno bylo několik jejich ozdobných kultivarů. Velmi dobře se ale šíří kořenovými výmladky a z kultury občas utíká. Nepříjemnosti může způsobovat i na samotných zahradách. Své kořeny táhne těsně pod povrchem a jejich ohromná síla může prorazit chodník a třeba i vybetonovaný bazén. Ve svém domácím areálu roste v okolí vodních toků, podél kterých se u nás také občas šíří. Během mapování byla zaznamenána u Bojovského potoka.
Obr. 3. Škumpa orobincová šířící se na břehu řeky Ostravice. Zdroje Hadincová V., Dobrý J., Hanzélyová D., Härtel H., Herben T., Krahulec F., Kyncl J., Moravcová L., Šmilauer P. & Šmilauerová M. (1997): Invazní druh Pinus strobus v Labských pískovcích. Zprávy České botanické společnosti, Materiály 14: 63–79. Hadincová V., Köhnleinová I., Marešová J. & Šajtar L. (2008): Šíření borovice vejmutovky v lesích České republiky. Živa 3: 108–110. Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková
Které další nepůvodní druhy se dají najít u pražských potoků? II. V průběhu léta minulého roku se v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy uskutečnilo mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali také jejich břehy. Při mapování se zaměřovali na zjištění rozšíření jedenácti „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Pozornost mapovatelů však upoutaly i jiné nepůvodní, často také invazní, rostliny. Cílem průzkumu nebylo zaznamenat úplně všechny nepůvodní druhy, ale pouze takové, které jsou hojné a třeba nějakým způsobem zajímavé. Některé mohou být například obtížnými plevely, jiné ale problematické být nemusí. V druhém dílu tohoto příspěvku bych vám chtěla krátce přiblížit další čtyři druhy. Jedná se o čtyři více či méně nápadné byliny z čeledi hvězdnicovitých, jejichž výskyt byl zaznamenáván především v údolích Horoměřického, Šáreckého potoka a Radotínského potoka. Slunečnice topinambur Tato slunečnice pochází ze Severní Ameriky a má v oblibě člověkem nebo vodou narušované půdy. V České republice ji považujeme za invazní. Řeka nebo jiný vodní tok jsou pro šíření druhu výborným prostředkem, přesto preferuje sušší a teplejší stanoviště, kde vytváří husté a zapojené porosty. Různé druhy severoamerických slunečnic se nejen u nás, ale v celé Evropě pěstují jako okrasné, přičemž slunečnice topinambur se jako jediná extenzivně pěstuje i jako okopanina. A to na zahradách kvůli jedlým hlízám vhodným díky inulinu pro diabetiky a myslivci volně v krajině pro krmné účely. Šíří se především vegetativně pomocí kořenových hlíz, protože pěstované druhy většinou v našich podmínkách nestíhají vykvést. Existují ale typy, které se prostřednictvím semen šíří. Jedná se o rostliny původně vysázené myslivci, kterým se postupem času vytvořily vřetenovité hlízy a vlivem stresu začaly kvést a tudíž i plodit dřív. Během mapování byla slunečnice topinambur zaznamenána u Horoměřického potoka.
Obr. 1. Rozsáhlý porost slunečnice topinambury u přehrady Olešná na Frýdecko-Místecku.
Kolotočník ozdobný Je to ornamentální vcelku hojně pěstovaná bylina, která je původní už v horách a podhůří Východních Karpat (i na východním Slovensku) a Balkánu. Na našem území je však invazní. Šíří se pomocí plodů, nažek, ale i klonálně z oddenků, kdy k tomu jako prostředek může sloužit řeka nebo potok. Roste na výslunných stanovištích, především právě podél vodních toků, na lesních světlinách a kolem opuštěných usedlostí. Častěji se s kolotočníkem setkáme na horách a více se u nás šíří například v Krkonoších. Kontakt s listy může u citlivých osob vyvolat alergickou reakci projevující se zčervenáním pokožky a tvorbou puchýřů. Druh byl viděn na několika místech u Horoměřického potoka.
Obr. 2. Kolotočník ozdobný se honosí velkými žlutými květy. Zde rostl na břehu řeky Morávky, kde byl nejspíše splavený z Beskyd z nějaké zahrádky. Turanka kanadská Turanka kanadská pochází, jak již její jméno napovídá, ze Severní Ameriky. V České republice patří k invazním rostlinám a je velmi hojným ruderálním druhem. V současné době je turanka kanadská téměř všudypřítomná. Často roste na vlhkých až vysýchavých půdách. Preferuje zejména slunnější místa a celkově se jí více daří v teplejších oblastech. Setkáme se s ní na suchých trávnících, na narušovaných obnažených půdách i narušovaných lesních stanovištích, invaduje polní a štěrkovou vegetaci, sešlapávaná místa i slaniska. Rozšiřuje se výhradně nažkami, kterých může jedna rostlina vyprodukovat až 50 000. Jsou ochmýřené, takže se snadno šíří větrem, ale i vodou. Mapovatelé si jí všímali především u Šáreckého, Radotínského a Lipanského potoka.
Obr. 3. Turanka kanadská je dobře rozpoznatelná podle spousty bílých drobných květů. Pěťour maloúborný Druh pochází z And Jižní Ameriky. Je světlomilný a docela citlivý na mráz. V České republice je zařazen mezi invazní druhy. Nejhojněji u nás roste jako součást ruderální, polní vegetace a sešlapávaných míst. Jedná se o druh na území republiky velice rozšířený. Šíří se dobře s osivem a v zemědělských kulturách je obtížným plevelem. Napomáhá mu v tom specifický způsob šíření nažek, tzv. heterokarpie – rozšiřování různotvarých diaspor jednoho druhu. Jejich větší část tvoří středové klínovité nažky, které se vyvíjejí v trubkovitých oboupohlavných květech a hned po dozrání se vysemeňují a šíří se pomocí větru. Obvodové nažky vznikají v bílých jazykovitých samičích květech, samovolně se nevysemeňují a do půdy se dostávají, až uhyne celá rostlina. Mapovatelé jej během průzkumu zaznamenali například u Šáreckého nebo Radotínského potoka.
Obr. 4. Pětour je plevel, který s oblibou roste na různých ruderálních plochách. Zdroje Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. Řehořek V. (1997): Pěstované a zplanělé vytrvalé druhy rodu Helianthus v Evropě. Preslia 69: 59–70. Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková
Které další nepůvodní druhy se dají najít u pražských potoků? III. Loni v létě probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v Praze a jejím okolí. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Při mapování se zaměřovali na zjištění rozšíření jedenácti „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Pozornost mapovatelů však upoutaly i jiné nepůvodní, často také invazní, druhy rostlin. Cílem nebylo zaznamenat úplně všechny nepůvodní druhy, ale pouze takové, které jsou hojné a třeba nějakým způsobem zajímavé. Některé mohou být například obtížnými plevely, jiné ale problematické být nemusí. V tomto závěrečném příspěvku bych vám chtěla krátce přiblížit poslední tři z nich. Jedná se o dvě byliny a jednu liánu, jejichž výskyt byl zaznamenán především v údolích Prokopského, Šáreckého potoka, Bojovského i Radotínského potoka. Turan roční Je to severoamerický druh, jehož květy vypadají tak trochu jako zmenšená verze květů kopretiny. V České republice je turan roční hodnocen jako invazní. Nejhojnější je na ruderálních, skalních stanovištích, v narušovaných lesních společenstvech, postupně se šíří do přirozenějších lučních společenstev a na pastviny. Dobře se mu daří na aluviálních půdách v údolích říčních toků. Většinou se snadno šíří v teplejších oblastech, do podhůří či do hor zasahuje jen zřídka, a pokud je tam zavlečen, tak se tam dlouho neudrží. Jeho nažky, jejichž klíčivost je až 90 %, jsou nejčastěji šířeny větrem a vodou, ale i činností člověka a pomocí zvířat. Turan roční byl hojně zaznamenáván u Šáreckého, Radotínského a Lipanského potoka.
Obr. 1. Porost turanu ročního na louce u břehu řeky Ostravice u Ostravy. Náprstník červený Náprstník červený je okrasnou, zahrádkáři velmi oblíbenou bylinou. Je významnou léčivkou, se kterou se však musí opatrně, protože ve větším množství je dosti jedovatý. Vysoký může být až téměř dva metry a už z dálky je rozpoznatelný díky svým velkým růžovým květům. Původní ale u nás není – pochází ze západní a jihozápadní Evropy, kde roste především na Pyrenejském poloostrově. Z výsadeb a kultur občas zplaňuje a volně se šíří. Invazní a příliš problematický ale není a řadíme jej k druhům naturalizovaným. Náprstníku červenému vyhovují vlhčí, humóznější půdy na kyselých horninách a území s vlhčím oceánicky laděným
klimatem, a tak se šíří spíše v horách a podhůří. V České republice jej můžeme nejčastěji vidět zplaňovat v narušovaných lesích, na jejích okrajích, šíří se i do lučních společenstev a občas je k nalezení také na březích vodních toků. Mapovatelé jej viděli volně růst u Šáreckého potoka.
Obr. 2. Výrazné růžové květy náprstníku červeného mohou tvořit různé barevné přechody k tmavší růžové nebo naopak až k bílé. Fotografie pochází z horské louky v Beskydech. Loubinec popínavý Je to popínavá, často vysazovaná okrasná dřevina. Parádu dělá loubinec hlavně na podzim, kdy se mu listy zbarvují do tmavě červena. Pochází ze Severní Ameriky a v České republice je invazním druhem. V minulosti byl u nás hojně zaměňován s podobným loubincem pětilistým. Navzájem se od sebe ale liší tím, že loubinec popínavý nemá přísavné destičky, kdežto loubinec pětilistý ano. Destičkami zakončené úponky jsou také například u taktéž pěstovaného loubince trojlaločného, který ale na rozdíl od nich nemá složené listy. Loubinec popínavý je velmi náročný na vlhkost a živiny, čemuž odpovídá i to, že zplaňuje hlavně v aluviích vodních toků. V příbřežních společenstvech se často pne po břehy lemujících křovinách a dřevinách lužních lesů. Plodem jsou bobule, které snadno roznášejí ptáci. Šíří se i vegetativně a jeho části mohou být splavovány po proudu řeky. Mapovatelé na něj několikrát narazili u Bojovského a Prokopského potoka.
Obr. 3. Loubinec popínavý a detailní pohled na jeho úponky, které nejsou zakončeny žádnou přísavnou destičkou, jak je tomu u jiných příbuzných druhů. Zdroje Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. Pyšek P. & Tichý L. (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno. Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková
