Filosofický časopis
ročník 63
2015/1
127
Polemika Nehomogenní univerza a vztahy mezi individui v nich zahrnutými Několik kritických poznámek k Peroutkově teorii1 Stanislav Sousedík Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha David Peroutka, učitel filosofie na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí n. Labem, vystoupil r. 2009 ve Filosofickém časopise s poměrně rozsáhlou statí nazvanou „Existenční predikace“,2 v níž předkládá (s ambicí v našem prostředí dosud stále ještě ojedinělou) samostatně koncipovanou, odjinud nepřevzatou teorii existenční predikace. Ambice autora, naší vzdělané veřejnosti dosud snad méně známého, může vyvolat u čtenáře a priori nedůvěru. Kdo si nicméně Peroutkovu stať prostuduje, uvědomí si, že sebevědomí jejího autora není projevem nevyzrálé arogance. Peroutkův s ukázkovou jasností napsaný příspěvek prozrazuje jeho solidní znalost dějin i současného stavu problematiky daného tématu a projevuje se v něm vůčihledně i autorova schopnost kreativního filosofického myšlení. Teorií existenční predikace jsem se v době, kdy Peroutka zveřejnil svůj příspěvek, zabýval také – a i já jsem se pokusil koncipovat teorii týkající se tohoto námětu. Svou teorii, prohloubenou obsáhlými diskusemi s kvalitními oponenty, jsem zveřejňoval po částech. Její závěrečné shrnutí jsem pak podal ve své nedávno publikované knize Kosmologický důkaz Boží existence a jeho místo v životě a myšlení.3 Peroutkova i moje teorie postupují až do určitého bodu svorně, poté se však principiálně rozcházejí. Své odmítavé stanovisko k mé verzi vyjádřil Peroutka, aniž by se jí blíže zabýval, ve své recenzi mé
1 Tento příspěvek vychází s podporou Grantové agentury ČR (reg. č. 13-085125). 2 Peroutka, D., Existenční predikace. Filosofický časopis, 57, 2009, č. 3, s. 375-394. 3 Sousedík, S., Kosmologický důkaz Boží existence a jeho místo v životě a myšlení. Praha, Vyšehrad 2014, s. 69-103.
128
Stanislav Sousedík
knihy o kosmologickém důkazu.4 Své stanovisko přitom odůvodnil pouze tím, že čtenáře odkázal na svou vlastní teorii, která zřejmě podle jeho mínění lépe vysvětluje problematiku, o níž se jedná. Zde musím poznamenat, že když jsem psal svou knihu o kosmologickém důkazu, byl jsem s Peroutkovou teorií již dobře obeznámen. To, že jsem ji nepřijal a šel i po jejím zveřejnění nadále odlišnou, vlastní cestou, bylo způsobeno mým přesvědčením, že Peroutkova teorie nejenže je méně vhodná než moje vlastní ( je známo, že tutéž skutečnost lze často vysvětlit větším počtem plausibilních teorií), ale navíc se jedná o teorii sice duchaplnou, ale od základu chybnou. Ve zde předkládaném příspěvku bych nyní rád ukázal, na čem se toto mé přesvědčení zakládá. Budu postupovat tak, že nejprve čtenáři objasním, (1) v čem se oba, já i Peroutka, shodujeme, poté (2) stručně (a v nepodstatně zjednodušené formě) načrtnu hlavní rysy Peroutkovy teorie a nakonec (3) ukáži, proč považuji tuto teorii za nepřijatelnou. (1) Univerzem nazýváme soubor individuí,5 jichž se týká určitá úvaha. Individua, jež jsou prvky nějakého univerza, lze udat buď ( je-li jich konečný počet) jejich výčtem, anebo udáním vlastnosti, kterou všechna sdílejí. Podmínky, jež umožňují, aby individua náležela do univerza, jsou tyto: a) individua se vyskytují a b) jsou navzájem odlišitelná. Jsou-li prvky určitého univerza individua, jež existují všechna stejným způsobem (takže je jejich existence téhož „druhu“), nazývám takové univerzum „existenčně homogenní“ (či krátce „homogenní“). Individua zahrnutá v homogenním univerzu mají všechna týž „existenční status“. Pokud jsou prvky nějakého univerza individua, jež neexistují všechna tímtéž způsobem, nazývám takové univerzum „existenčně nehomogenní“ (či krátce „nehomogenní“).6 Individua zahrnutá v nehomogenním univerzu mají různý „existenční status“. Nehomogenní univerza umožňují informativně mluvit o existenci jako o predikátu prvního řádu, a mají proto pro vybudování nauky o jsoucnu čili ontologie principiální význam. Vyskytují se však opravdu nějaká univerza, jež by bylo možno nazvat nehomogenními? Máme-li odpovědět kladně, musí být zřejmě splněny nejméně 4 Peroutka, D., Stanislav Sousedík: Kosmologický důkaz Boží existence a jeho místo v životě a myšlení (rec.). Filosofický časopis, 62, 2014, č. 5, s. 765-771. 5 Slovem „individuum“ budu v dalším vždy rozumět pouze individuum, jakým je např. tento orel, nynější britská královna, praotec Čech apod. 6 Termín „homogenní“, resp. „nehomogenní univerzum“ Peroutka sice neužívá, ale věcně je u něj přítomen pod názvem „univerzum přinejmenším možných věcí“. Mnou užívaný termín „nehomogenní univerzum“ je obecnější, lze jím charakterizovat jak Peroutkovo „univerzum přinejmenším možných věcí“, tak i moje univerzum složené z podtřídy reálně existujících individuí a doplňkové třídy individuí exitujících intencionálně. K porovnání obou koncepcí, k němuž dochází na úrovni metajazyka, jeví se mi užívání termínu „nehomogenní univerzum“ přípustné a užitečné.
Nehomogenní univerza a vztahy mezi individui…
129
dvě podmínky. První podmínkou je, že existence je vlastností, kterou lze vypovídat o individuích. Druhou pak, že při běžném užívání přirozeného jazyka někdy fakticky mluvíme o souborech individuí, která neexistují všechna tímtéž způsobem (tímtéž „druhem“ existence), a že nelze udat žádný filosoficky relevantní důvod, proč by bylo třeba naše přirozené mluvení (a za ním se skrývající smýšlení) v tomto bodu korigovat. To, že je splněna první podmínka možnosti nehomogenních individuí, jsem se poprvé pokusil ukázat ve svém komentáři k českému překladu Fregeho spisku Rozhovor s Pünjerem o existenci7 a následně pak v diskusích, jejichž výsledkem ( jak jsem alespoň přesvědčen) je, že se predikát „existuje“ vypovídá prvotně o individuích a v odvozeném smyslu (metonymicky) o poj mech.8 Proč tomu tak podle mého mínění je, vysvětlil jsem v krátkém souhrnu ve své výše citované knize o kosmologickém důkazu Boží existence.9 Můj výklad o tomto námětu přijal Peroutka se souhlasem. Pokud jde o druhou podmínku, totiž že individua, o nichž mluvíme, mohou někdy mít různý „existenční status“, pokusil jsem se ji prokázat upozorněním, že vedle individuí, jež existují reálně, mluvíme někdy v téže souvislosti i o individuích reálně zřejmě neexistujících. Jsou jimi např. postavy mytologické (Mínótauros) nebo osoby vystupující ve smyšlených literárních útvarech (Hamlet), atd. Takovým jen vymyšleným individuím říkají Meinongovi pokračovatelé „fiktivní“, já je však nazývám – v návaznosti na aristotelsko-scholastickou tradici, z níž vycházím – „individua intencionální“. Taková individua neexistují reálně, nýbrž „intencionálně“. Je mi známo, že existuje více strategií, jimiž se filosofové pokoušejí naše projevy, jimiž se vyjadřujeme o intencionálních, resp. fiktivních individuích, vysvětlit, aniž by byli nuceni připustit jinou existenci než reálnou. Takové pokusy (ať již zdařilé nebo ne) odmítám jako zbytečné: Považuji je dnes (po zániku neopozitivismu) již jen za tradičně, nikoli věcně motivovaný redukcionismus. Svou teorii těchto intencionálních individuí jsem přehledně vyložil v rámci výkladu o existenční predikaci ve své již uvedené knize o kosmologickém důkazu.10 Tuto mou teorii však Peroutka odmítá a nabízí místo ní svou vlastní. Tu se nyní pokusím v krátkosti v poněkud (nepodstatně) zjednodušené formě načrtnout. 7 Viz Sousedík, S., G. Frege: Rozhovor s Pünjerem o existenci. Přel. K. Šprunk. Studia Neoaristotelica, 5, 2008, č. 1, s. 51-80. 8 S predikátem „existovat“ se to tedy má stejně jako s predikátem „být zdravý“. „Být zdravý“ vypovídá v původním smyslu o člověku a v přeneseném smyslu např. o vzduchu (vzduch je zdravý, protože se k zdraví člověka – jako příčina – vztahuje). Podobně se „existovat“ vypovídá původně o individuu a v přeneseném smyslu o pojmu jako o tom, co se k individuu určitým způsobem vztahuje. Jedná se tedy o tzv. analogii attributionis. 9 Sousedík, S., Kosmologický důkaz Boží existence a jeho místo v životě a myšlení, c.d., s. 69-78. 10 Tamtéž, s. 78-103.
130
Stanislav Sousedík
(2) Univerzem Peroutka rozumí množinu individuí,11 která jsou přinejmenším možná. Podle toho lze tedy rozlišit univerza, v nichž zahrnutá individua jsou buď pouze možná, anebo pouze (reálně) existující, anebo dílem pouze možná a dílem existující (tedy ve všech případech – protože i existující je možné – „přinejmenším možná“). Uvažujeme-li o množině věcí pouze možných anebo pouze existujících, uvažujeme v jednom i druhém případě o univerzu existenčně homogenním. Při obhajobě cíle, který Peroutka sleduje (a tím je vybudovat teorii umožňující netriviální existenční úvahu), je zajímavá především eventualita třetí, totiž případ univerza, jehož prvky jsou individua dílem pouze možná („potenciální individua“), dílem existující („aktuální individua“), tedy univerza nehomogenního. Pokud jde o individua pouze možná (neexistující), jsou to podle Peroutky pouhé „individuální esence“.12 Individuální esencí rozumí Peroutka to, co „zbude“ z aktuálně existujícího individua, abstrahujeme-li od jeho aktuálního bytí. To, co zbude, je individuum pouze možné čili „potenciální“. Provedení této abstrakce podle Peroutkovy teorie neznamená, že pouze potenciální individua (tj. pouhé individuální esence) žádné bytí nemají. I ona mají své bytí, totiž bytí potenciál ní. V čem však toto potenciální bytí spočívá? Peroutka odpovídá: „Potenciální bytí není nějaké ‚stínové‘ či ‚zásvětní‘ bytí, znamená nevlastnění možně vlastněného bytí, nebo jinak řečeno, možnost vlastnění nevlastněného bytí, nic více a nic méně.“13 Výrazy „stínové“ či „zásvětní“ bytí se Peroutka patrně distancuje od početných teorií, které připisovaly potenciálním individuím jakési od reálného bytí odlišné („stínové“) bytí, jehož se jim podle zastánců těchto koncepcí dostává od Boha (a tudíž jaksi ze „zásvětí“). K autorům, kteří něco podobného učili, náleží zejména Duns Scotus se svým „esse intelligibile“ ( jehož se prý potenciálním individuím dostává od Božího rozumu) nebo Franciscus Mayronis (podle něhož se potenciálním individuím dostává jejich „esse essentiae“ od Boží exemplární kauzality), ale i mnoho dalších. Od nich všech se tedy Peroutka distancuje. Nehomogenní univerzum se v jeho pojetí skládá z individuí, z nichž některá mají bytí aktuální, jiná bytí potenciální. – Tolik tedy k několika pro nás zde důležitým rysům Peroutkovy teorie.
11 Peroutka, patrně aby odlišil pravá empirická individua od agregátů, užívá místo „individua“ výraz „věci“. Od této nepodstatné (a eventuálně i matoucí) komplikace zde při výkladu jeho teorie odhlížím (matoucí by tato terminologie mohla být, protože „věcí“ můžeme rozumět nejen individuum, ale např. i jeho pojem). 12 Peroutkův výklad je ve skutečnosti subtilnější, rozlišuje v návaznosti na starší scholastické teorie mezi „abstrahovatelným subjektem“ a individuální esencí. To je jemné rozlišení, jež zde však v zájmu jednoduchosti, a bez újmy pro pochopení hlavních rysů Peroutkovy koncepce, můžeme pominout. 13 Peroutka, D., Existenční predikace, c.d., s. 388.
Nehomogenní univerza a vztahy mezi individui…
131
(3) Uvedl jsem již, že považuji tuto teorii za nepřijatelnou, a nyní je na čase, abych své odmítavé stanovisko zdůvodnil.14 Mám proti ní v podstatě dvě námitky. První se týká Peroutkova možného bytí aktuálně neexistujících individuí. O co jde? V Peroutkově nehomogenním univerzu přinejmenším možných individuí se, jak jsme viděli, vyskytují vedle aktuálně existujících individuí ještě individua pouze možná, potenciální. To však, jak se domnívám, nelze připustit: Pouze možná (potenciální) individua nemají totiž v rámci Peroutkovy teorie žádné bytí, tudíž se nemohou v žádném univerzu vyskytovat. Peroutka jim sice připisuje „potenciální bytí“, toto potenciální bytí však – podle jím samým uváděné definice – spočívá pouze v tom, že potenciální individua mohou „vlastnit“ aktuální bytí. Jestliže je však pouze mohou „vlastnit“, tedy je aktuálně „nevlastní“. Má se to s nimi tedy podobně jako s oním koudelníkovým synem, jenž se v textu známé písně chlubí „já mám v Praze tři domy, až je koupím, budou mý“. Nevlastní-li však potenciální jsoucna aktuální bytí (a žádné jiné „stínové“ či „zásvětní“ či „intencionální“ pro ně Peroutka nereklamuje), znamená to, že nejsou, a tudíž se, jak jsem již řekl, nemohou v žádném univerzu vyskytovat. Peroutkovo nehomogenní univerzum „přinejmenším možných individuí“ zahrnuje nanejvýš aktuálně existující individua, protože každá množina pouze možných, potenciálních individuí je na základě jeho předpokladů zřejmě prázdná. Je jasné, že takové univerzum neumožňuje to, kvůli čemu bylo svým autorem koncipováno, totiž mluvit informativně o existenci věcí. Abychom si to více přiblížili, představme si, že univerzem naší úvahy bude neprázdné univerzum pouze možných (potenciálních) individuí. V tom případě musíme podle Peroutky předpokládat, že se vyskytuje nejméně jedno x takové, že x spadá pod pojem „pouze možné individuum“ (v dalším budu tento pojem zkráceně nazývat „F“). Je-li tomu tak, znamená to, že se nejméně jedno x aktuálně vztahuje k pojmu F tak, že je „charakterizováno pojmem F“. To je však možné jen pod podmínkou, že ono x nějakým způsobem existuje, že tedy (podle Peroutkovy terminologie) „vlastní“ nějaké bytí. Podle Peroutky však pouze možná jsoucna žádné bytí ve skutečnosti „nevlastní“, ona je pouze „vlastnit“ mohou. Nevlastní-li je však, pak se ovšem nevyskytují, nejsou žádnými jsoucny. Tím jsme se ale dostali do sporu s naším o několik řádek výše formulovaným předpokladem, že existuje nejméně jedno x takové, že spadá pod pojem F. Tolik má první námitka proti Peroutkově teorii. Moje druhá námitka spočívá stručně řečeno v tom, že i kdybychom spolu s Peroutkou připustili, že se nějaká pouze možná, potenciální individua vyskytují, nebylo by je možné po14 Srv. Dvořák, P., The Ontological Fundation of Possibility. An Aristotelian Approach. Organon F, 14, 2007, č. 1, s. 72-83.
132
Stanislav Sousedík
važovat za prvky nějakého (ať jakéhokoli) univerza úvahy. Podmínkou toho, aby individuum x mohlo být prvkem nějakého univerza, je totiž nejen to, že se toto individuum v univerzu vyskytuje (víme z předchozího, že žádné Peroutkovo potenciální individuum tuto podmínku nesplňuje, ale od toho nyní odhlížíme), ale nadto i to, že je každé individuum x odlišitelné od každého jiného individua téhož univerza. Odlišitelností x, y při tom rozumím skutečnost, že jsme s to („umíme“) vyloučit totožnost x, y. Bez splnění této druhé podmínky (podmínky odlišitelnosti) bychom totiž nemohli užívat kvantifikátorů, a tedy o individuích zahrnutých do úvahy uvažovat. Ukáži nyní, že Peroutkova potenciální individua nesplňují ani tuto druhou podmínku. Peroutka stanoví kritérium identity individuí zahrnutých do univerza takto: Dvě individuální esence (= individua) jsou totožné tehdy, když (…) v tomtéž světamžiku sdílejí tytéž prostorové souřadnice.15 Nedostatečnost tohoto kritéria spočívá v tom, že mu autor nedává formu ekvivalence, nýbrž pouhé implikace. To má za následek, že jsme podle něho s to rozhodnout o identitě x, y sice v některých, nikoli však ve všech případech. Tak např. nejsme podle Peroutkova kritéria s to rozhodnout, zda je Karlova nynější manželka totožná s tou, s níž před šesti lety uzavřel sňatek. Další, a to vážnější nedostatek Peroutkova kritéria vidím v tom, že nerozlučně svazuje identitu individua s jeho pobytem v určitém okamžiku na určitém místě a neřeší, jak by tomu bylo, kdyby bylo individuum v tomtéž okamžiku na místě jiném. Tak např. Karel je nyní v kavárně Slavia, kam se uchýlil, protože se jeho manželka rozhodla provést gruntovní úklid bytu. Kdyby se však manželce náhodou nedostavila zjednaná pomocnice, byla by od úklidu upustila a Karel by byl zůstal doma. V tom případě by ovšem měl jiné časoprostorové souřadnice než v kavárně a podle Peroutkova kritéria identity bychom nemohli tvrdit, že se v obou případech jedná o totožného Karla. Učeněji lze vyjádřit tentýž výsledek, řekneme-li, že Peroutkovo kritérium identity neumožňuje zjistit mezisvětskou identitu individuí. Důsledkem je, že se Peroutka zbavuje možnosti tvrdit, že individua mají některé své vlastnosti nahodile, a v důsledku toho nemůže ani argumentovat proti fatalismu. Nechci Peroutkovu teorii domýšlet dále, než to učinil sám její autor. Ale tolik si přece jen dovolím poznamenat, že nebezpečí fatalismu by se Peroutka mohl vyhnout, kdyby vedle kritéria identity individuí zavedl do své teorie i nějakou tezi o principu individuace pouze možných, potenciálních individuí. Avšak před tímto jen zdánlivě slibným pokusem bych ho rád předem varoval. Princip individuace je totiž to, čím se pokoušíme vysvětlit, proč individua, ač jim připisujeme výlučně obecné vlastnosti, jsou přesto veskrze individuální. Nejprve tedy (pomocí smyslů) poznáváme, že jsou individua in15 Tamtéž, s. 390-391.
Nehomogenní univerza a vztahy mezi individui…
133
dividuální, a teprve pak se tuto skutečnost pokoušíme vysvětlit pomocí každému z nich vlastního principu individuace. V opačném pořadí, totiž tak, že bychom předem („a priori“) poznávali princip individuace a až pak, dodatečně, poznávali individuum, v němž tento princip působí, to však možné není, znamenalo by to, jak se říká, zapřahat koně za vůz (explicandum poznáváme přece dříve než explicans). Vysvětlovat individuálnost pouze možných, potenciálních individuí a prio ri, pomocí nějakého každému z nich vlastního principu individuace, nelze, protože nelze udat, čím by byl takový každému individuu vlastní princip individuace individuální. S ohledem na tuto skutečnost je nutno konstatovat, že v rámci Peroutkovy teorie bychom pouze možná, potenciální individua (i kdybychom per impossibile připustili, že se nějaká vyskytují) nebyli s to rozlišit jedno od druhého. Mimochodem: že se v rozsahu nějakého obecného pojmu F mohou nacházet nějaká individua, připouští i Tomáš Akvinský, co by však tento myslitel (kdyby byl býval pracoval se současným pojmem univerza) popřel, je to, že by takováto vzájemně neodlišitelná, pouze intencionálně existující individua mohla být prvky nějakého univerza dříve, než začnou reálně existovat. Výše uvedené důvody mě přivedly k tomu, že jsem se Peroutkovou teorií nedal poučit a šel při svých úvahách o nehomogenních univerzech jiným, zásadně odlišným směrem.
